Všechna práva vyhrazena. Žádná část této knihy nesmí být reprodukována, uchovávána v rešeršních systémech nebo jakkoliv elektronicky, fotograficky či jinak přenášena bez předchozího písemného souhlasu majitele práv a nakladatele knihy.
© Michal Petrov, 2015 © Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2015 ISBN 978–80–7462–858–0
NAŠE POPRVÉ
15
RUCE ZA ZÁDA
16
Pro většinu lidí dnešní generace čtyřicátníků a padesátníků byl první školní den prvním a také posledním, kdy je ke školním dveřím doprovázeli rodiče. A ke školní budově se samozřejmě chodilo z domova pěšky a naopak. To je asi jeden z nejmarkantnějších rozdílů mezi tehdejšími a dnešními dětmi. Člověk si ho uvědomí, když své prvňáky až třeťáky (ale tím to ještě končit nemusí) vysazuje před školou z auta, pochopitelně ve spěchu, protože u chodníku není kde zaparkovat – buď jsou tam modré parkovací zóny, anebo plno, anebo obojí. Škola v sobě dodnes skrývá mnohá „poprvé“. Vůbec poprvé se tady především do dětského života povinně dostává nová autorita. Ta rodičovská pozbývá výlučnosti, přichází kantor. V době před rokem 1989 tedy soudruh učitel a vzhledem k přefeminizovanosti oboru mnohem spíše soudružka učitelka, v dětském šumlování prostě „soužka“. Některé z pedagožek tahle zkomolenina nato-
lik iritovala, že si navzdory předpisům vymiňovaly u žáků buržoazní oslovení paní, a dlužno dodat, že na respektu jim to rozhodně neubralo. Kantoři se tehdy bezesporu těšili větší autoritě než dnes a pak tu byl ještě jeden faktor – žákovské posudky. Školy držely v rukou klíč k budoucnosti každého, kdo zasedl do lavic. Jako na gladiátorském zápase mohly ukázat palcem dolů či vzhůru a rozhodnout o tom, kam se školák po skončení „základky“ vydá. I když se délka povinné školní docházky po válce různě měnila – pochopitelně bylo nutné přejít z rakouského modelu na ten sovětský – většinou se chodilo do devítiletek, ale my se přidržme ještě světa tehdejších prvňáků. V hloubce šoku, během kterého zjistí, že základní škola je něco úplně jiného než mateřská, se asi tehdejší děti od těch současných zase tolik neliší. I když dnešní pojetí kázně je určitě jiné. Možná že se dnes ještě dá zaslechnout povel „ruce za záda“, ale spíš v žertu. V tom zásadním se dnešní a tehdejší škola ovšem podobají jako vejce vejci: vždycky je rozhodující, jaká osobnost kantora pod prezidentským
portrétem za katedrou zrovna stojí. Na každý pád znamená škola konec hrám a spaní po obědě, hracím kalhotkám a zástěrkám, ale taky hádání se o nejlepší hračky, i když tohle je výhoda spíš tak trochu z nouze, aby druhá strana seznamu nezůstala úplně prázdná. Po vyučování sice čekala většinu žáčků družina, kde se už obvykle neučilo, ale to nic nemění na tom, že čas bezstarostnosti minul. Zpravidla nadobro. A jestliže už jsme u družin – většinu dětí tu samozřejmě na prahu 60. let tvořili potomci zaměstnaných matek, plných 95 procent. Ale z celkového počtu školáků – a bylo jich přes milion – se jich do družin zapsala v Česku jen necelá pětina, na Slovensku ještě mnohem míň. Jak to ty mámy tenkrát jenom dělaly? I když se škol nestavělo po druhé světové válce málo, stále bylo pravděpodobnější, že socialistický prvňák zasedne do lavice v budově, která vyrostla ještě za rakouského mocnářství nebo první republiky. Poválečné přesuny obyvatel vedly k tomu, že se někde škol doopravdy nedostávalo, učit se muselo na směny a nábytek taky
nebyl zrovna na vrcholu doby. Ještě v sedmdesátých letech mnohde sloužily lavice spojené napevno se sklápěcími dvojžidlemi – vyráběla je karvinská Kovona, bývalý Mücke & Melder, špičkový výrobce secesního a funkcionalistického nábytku. S Kovonou jsme se ve svém životě určitě nesetkali naposledy, protože z jejích provozů šla do celé republiky i trubková lešení a bytová jádra. Ale zpátky do lavic. Na stolních deskách nalezli žáčci ještě občas pozůstatky prvorepublikového školství – vysoustružený žlábek na násadku k peru a otvor na kalamář. A samozřejmě stopy svých předchůdců – kdo ani jednou nevyryl žádný „vzkaz“ do školní lavice, ať hodí kamenem (vsaďme se, že to spíš budou děvčata). Pevně spojené lavice moc svobodného pohybu nedovolovaly. Šťastnější školáci usedali na to, co mělo úřední název „školní židle pevná“. Slovem „pevná“ se nenechme zmást, opak byl pravdou. Její zadní nohy totiž spojoval kovový oblouk s předními, a tak se na nich dalo báječně houpat. Střídmá houpací kratochvíle byla však víc
17
18
než vyvážena činností, kterou nelze popsat jinak než jako odpornou: máchání houby. Zapáchajícího předmětu se děti skutečně štítily. V praxi to znamenalo, že houba nikdy nebyla propláchnutá pořádně a hnus se v ní stále hromadil. Běda tomu, kdo při třídních bitkách, během kterých houba se svým vodním chvostem o přestávce přelétala jako kometa z jednoho konce třídy na druhý, dostal přímý zásah. Stal se z něj pária až do konce vyučování. Války na půdě tříd mívaly (a mají) nejrůznější podobu a děti při nich prokazují mimořádnou dávku vynalézavosti. Velkou oblibu si získalo i rozfoukávání drcené křídy, ostatně rumunské křídy Pionýr, které se před použitím musely nejprve máčet, se kloudně k ničemu jinému nehodily. I když to čekání, až jejich vlhká stopa na černé tabuli zbělá, trochu připomínalo scénu ze špionážního filmu, kdy tajný inkoust nad hořícím plamenem vydá své tajemství. Ačkoliv za socialismu chodily děti do základních škol, obvykle devítiletek přezdívaných „zédéeška“, jejich rodi-
če nezřídka sahali po archaičtějších výrazech „obecná“ a „měšťanka“, označujících první a druhý stupeň. Pak tu byl ještě pojem „malotřídka“, kdy se v jedné škole učili žáci několika ročníků. Ostatně pro první stupeň jsou malotřídky povoleny dodnes. Od roku 1960 po dalších dvacet roků základních škol v Česku dramaticky ubývalo, nejvíc paradoxně během sedmdesátých let, kdy k zápisu začaly chodit silné populační ročníky „Husákových dětí“. Z osmi tisícovek škol v roce 1960 jich v osmdesátém zbyla polovina. Některé „obecné“ už zkrátka dosloužily, hygienické podmínky se staly neúnosnými, ale hlavní roli sehrálo uplatňování tzv. střediskové soustavy osídlení. Ano, vesničky naše střediskové, do kterých se stahovaly obecné školy, zkrátka pohltily žáčky z těch menších a my tu máme hned dva Svěráky v jednom. Na školní docházku má každý dost svých vlastních vzpomínek, pomáhají tu určitě i školní fotografie, které se ostatně pořizují dodnes a dodnes taky mají poněkud
archaickou „papírovou“ formu. A současní školáci stejně jako tehdejší si je nechávají na zadní stranu podepisovat od spolužáků. Jen u jmen těch Husákových (Svobodových, Novotného, Zápotockého, Gottwaldových) dětí nejsou připojeny e-mailové adresy nebo čísla mobilů, jak to vidíme dnes, a ty dnešní jsou také bez výjimky barevné. Především děvčata si také vedla památníčky – kdo by si nevzpomněl na okřídlené „můžeš kreslit, můžeš psát, ale listy netrhat“. Nesmíme zapomenout ani na fotografie ze školních výletů. Ty byly okamžikem, kdy socialistické děti často vůbec poprvé sevřely ve svých pěstičkách hotové peníze a dostaly se vlakem nebo autobusem za hranice svého města nebo vesnice, někdy dokonce do Prahy – do zoo nebo na Hradčany! Úlovky z výpravy stály za to – stánky se suvenýry toho přece tolik nabízely: fosforeskující odznaky se zavěšenými botičkami, pejsky nebo labutěmi, pohlednicová leporela, kouzelné kotoučky s diapozitivy od Meopty za legračních šest korun (promítaly se na prohlížečkách Meoskop z Hynčic u Broumova, kde se vyráběly i legendární fotoaparáty Flexaret) nebo totéž v trochu menším – upomínkový televizorek ze semilských Kovozávodů… Chlebníkům se sotva ulevilo po snědení svačiny a už zase praskaly ve švech.
BOTASKOVÝ SEN 20
První třída znamená první školní brašnu. První školní brašna znamená událost. Vzhled aktovek ještě v sedmdesátých letech ale míře této výjimečnosti vůbec neodpovídal. Tehdejší školák nerozuměl určitě dvěma věcem – předně slovu aktovka a pak taky tomu, proč musí do školy chodit s něčím tak ošklivým. Tašky do školy se vlastně skoro nelišily od těch, se kterými strýcové chodili do úřadů nebo do fabrik, vlastně jen popruhy na záda měly navíc. Ano, byly praktické – většinou jeden oddíl na sešity a učebnice, jedna kapsa na penál a druhá na svačinu. Dvě kovové přezky udělaly cvak – pod jednu bylo potřeba uchytit ještě špagát od pytlíku na přezůvky – a bylo to. Mnozí si určitě dodnes vzpomenou na to, jak nepříjemně se přichycený sáček klátil ze strany na stranu a v jednom kuse nám udílel údery tu pod pás, tu zase výš. I bez nákladu vážily tašky celkem dost a nacpané knihami s poctivou vazbou… inu, dětem začal těžší život do slova a do písmene. S přibývajícím nepořádkem hmotnost zavazadla samozřejmě v průběhu času ještě rostla. Za obrovskou extravaganci dlouho platilo, jestliže měla aktovka „odrazky“. Možná to bylo zase jedno školní „poprvé“, když školák zjistil, že s obyčejnou aktovkou, řečeno dnešním jazykem, není „in“.
Takřka monopol na školní brašny u nás měly Kožedělné závody Klatovy, zkráceně Kozak. O příliv školáků se staral se železnou pravidelností čas a školák bez aktovky nebyl školák. Firma měla o zákazníky postaráno, inovace tedy nebylo zapotřebí nijak uspěchávat. Jenže Kozak patřil mezi podniky silně orientované na export, a tak si nemohl dovolit přešlapovat na místě příliš dlouho. Zásadní novinku v sortimentu představovala na konci šedesátých let určitě celosvařovaná školní taška z plastu zvaného Aratol. Těžko říct, proč se materiál jmenoval po městě v Turecku, ale tolik na tom zase nezáleží. Podstatné bylo, že se na světě ocitla levná, lehká brašna, která se nepárala. Jméno Kozak dnes ještě žije v názvu kožedělného podniku, který vyrábí ve Strážově. Ale originální Kozak, jeden z největších producentů kožené galanterie ve východním bloku, neobstál v boji s levným asijským dovozem a skončil. Školní roky musely doběhnout téměř na konec sedmdesátých let, než si českoslovenští školáci mohli hodit na záda nebo přes rameno tašku, která by aspoň trochu odpovídala jejich vkusu. Obyčejné zámky nahradily třeba ty ve tvaru kočičí hlavy (s odrazkami místo očí!), na klopně se ocitly postavičky od Disneyho, o něco později se v nabídce objevily i školní batohy…
TESILKY DO PUKU
39
KABÁT PO BRÁCHOVI
40
Kapitola o škole nezahrnovala jedno zásadní „poprvé“ v životě malých Česchoslováků. Dnes, kdy spousty dětí o pár generací mladších než jejich socialističtí předchůdci mají už jako předškoláci jasno v tom, jakou značku by měl mít jejich mobil nebo panenka a které chtít boty, možná škola tak zásadní mezník nepředstavuje. Jenže zejména v 70. a 80. letech byla právě ona místem, kde měli českoslovenští kluci s holkami zjistit, že šaty dělaj’ člověka. Až do mateřské školy bylo prakticky jedno, do čeho nás rodiče navlékli. Caparti řešili hlavně to, jestli je jim právě teplo nebo zima, a čerta se starali, jestli v něčem vypadají směšně. Nebylo by jim to ostatně moc platné. A přece jenom si trochu polepšili oproti předválečným ročníkům, protože hodně dlouho platilo, že dětské oděvy jsou vlastně jen takovou zmenšeninou obsahu šatníku těch dospělých. V tom se dětská móda (bez ohledu na režim) zásadně už od padesátých let začala měnit. Že je to opravdu tak, potvrdila v roce 1953 pražská „Výstava vnitřního zařízení pracoviště a obydlí“, uspořádaná Uměleckoprůmyslovým museem v Praze. Navzdory svému názvu se zabývala i oděvy a ve vydaném katalogu se v příslušné pasáži dočteme následující: „Pro děvčata od 7 do 14 let jsou praktické sukně a halenky… Pro chlapce přicházejí postupně do obliby různé účelné typy bund… Dalším vhodným oděvem v tomto věku jsou pro chlapce i děvčata dlouhé kalhoty.“ V roce ’53 měl před sebou socialismus ještě víc než pětatřicet let – to je zejména v módě hodně
času. A leccos se také měnilo i v té mladé. Jenže pomalu, ukrutánsky pomalu. Fakt, že se ve státě, kde se stal lehký průmysl náhle Popelkou, někdo začal věnovat něčemu tak přízemnímu, jako je odívání dětí a mládeže, je určitě pozitivní. Jenže kříž byl právě s onou „praktičností“ a „účelností“. Dlouho sloužila jako klíčové kritérium, podle kterého se dětem šatičky vybíraly. Jak ale takový kluk nebo holka rostli, začínali se cítit v tom, co mají na sobě, čím dál tím víc nesví. Na druhém stupni už se celkem zřetelně projevovalo, koho ještě oblékají rodiče („vezmeš si to a basta“), jak jsou (přinejmenším mentálně) staří a které dítě už si do své vizáže může trochu mluvit. A samozřejmě taky to, čí rodiče mají možnost dostat se k tuzexovým bonům a čí zase ne. Pokud jde o dětskou módu, byli v jednoznačné výhodě jedináčci a prvorození, protože jim nehrozilo nebezpečí, že něco zdědí. V tom lepším případě dědil bratr po bratrovi a sestra po sestře, v horším se podědilo něco křížem, napříč pohlavími. Máloco bylo spolehlivějším terčem posměchu spolužáků. Už v knize Retro ČS jsme se krátce věnovali okolnostem, za kterých do Československa vtrhly koncem šedesátých let džíny. Stát se součástí džínové školní komunity (člověk do ní mohl proklouznout i v manšestrákách) znamenalo rozhodující posílení vlastní autority mezi spolužáky. Na zbytku pak už ani nezáleželo, klidně to mohla být hnědá kostkovaná flanelka, i když „džískou“, tedy džínovou bundou člověk určitě nic nepokazil. Dobrovolná volba modré kalhotové uniformy, to bylo něco úplně jiného než nařízený stejnokroj sestávající z bleděmodré košile a červeného šátku.
DŽÍNOVÝ SVĚT Móda byla oblast, kde člověk nejspíš ze všeho nejdřív zjistil, že to ve vztahu mezi nabídkou a poptávkou hodně skřípe. Pokud jde o textil, v první polovině osmdesátých let už se o tom – konkrétně o konfliktech mezi obchodem a výrobou – dokonce mluvilo i na půdě parlamentu, což je dnes úplně nepředstavitelné. „Jak jsem si ověřila u orgánů hospodářské arbitráže, nebyly například ve II. pololetí 1983 vyřešeny rozpory mezi zdroji a potřebami v oblasti dodávek dětské konfekce. Četné spory mezi podniky Obchod textilem a Oděvy s národním podnikem Severka Cvikov ukazují, že nadřízené orgány ani na základě signalizací arbitráže nestanovily včas účinná opatření k odstranění tohoto rozporu,“ nechala se slyšet poslankyně Anna Kocurová. V pořadu České televize zazněl určitě zajímavý názor od někdejšího nákupčího oděvů v Hradci Králové Alexandra Urbánka. V archivním záznamu prohlásil, že mladá móda je „specifická otázka, která se začíná řešit“, a dodal, že „mladá móda je respektovaná i ze strany obchodu, (ačkoli) se nenakupuje v takovém rozsahu, protože je to otázka také komerční, nejen splnění módy“. Ne příliš srozumitelný výrok je třeba trochu rozklíčovat. Předně – sice to trvalo, ale obchod vzal mladou módu
na vědomí. A pak, zdá se, že móda nevydělávala tolik jako zaběhnutá konfekce. Socialistická anomálie? Ne, pes byl zakopaný v tom, že o žádnou módu vlastně nešlo. Zoufalé nepochopení toho, co si mladí lidé vlastně chtějí z obchodu odnést, prokázala textilní výroba právě u džínového oblečení. Čtvrtstoletí po restartu tržní ekonomiky v Česku člověk stěží chápe, že byl takový problém vyrobit nebo dovézt ho dostatečné množství. Hledat viníka je těžké, protože jich byla spousta: zastaralost strojů v textilkách, těžkopádnost rozhodovacích procesů, nulová konkurence, nároky na devizy, opovržení, lhostejnost a ideologie. Když se konečně československé konfekční závody rozhodly vyjít mladým vstříc kolekcí „rifloviny“, výsledek byl trapný. Džíny Morenda (Severka Cvikov) a Prekon (Prešovská konfekcia) používaly materiál, který byl už celé roky ze hry. Ještě horší pověst měla značka Sahara, pod níž dodával na domácí trh quasidžínové oděvy od poloviny sedmdesátých let brněnský Kras. Použitý druh látky se v době, kdy modrému světu vládl styl „stone-washed“, nedal vůbec seprat, o střihu nemluvě Na to, co by si mohla vzít na sebe dokonce s chutí (a bylo to vyrobené v ČSSR), si československá omladina musela počkat až do druhé poloviny osmdesátých let, třeba od podniku Jitka v Jindřichově Hradci, třeboňského Otavanu nebo královéhradeckého družstva Vkus.
43
