Driven
Copyright © K. Bromberg, 2013 Translation © Jaroslava Novotná, 2014 © Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2015 ISBN 978-80-7462-746-0
Kristy Brombergová
R ychle
a
JOTA / 2015
Kapitola 1
Vzdychám do vlídného ticha, vděčná, že se mi podařilo utéct — alespoň na chvíli — od těch úmorných, nesmyslných rozhovorů na opačné straně dveří. Ano, všechny ty lidi jsem osobně pozvala, to ale neznamená, že se mi musí líbit nebo že se snad v jejich společnosti budu cítit dobře. Ještě že byl Dane tak hodný a nechal mě tohle za sebe udělat. Klapot mých podpatků je jediný zvuk, který doprovází mé velmi roztěkané myšlenky v prázdných chodbách v zákulisí starého divadla, které jsem na dnešní večer pronajala. Už jsem v šatně a sbírám papíry, které tu Dane během chaotických příprav na tenhle večírek zapomněl. Cestou zpátky si odškrtávám položky na seznamu, který mám uložený v hlavě, na dnešní napjatě očekávanou charitativní aukci, na které se budou dražit rande. Nemůžu se ale zbavit nepříjemného pocitu, že jsem na něco zapomněla. Bezmyšlenkovitě sahám do kapsy po mobilu, do kterého si zapisuji úkoly, do ruky ale místo něj nabírám jen hedvábnou organzu v barvě mědi, ze které mám ušité koktejlky. „Sakra,“ procedím mezi zuby a na chvíli se zastavím, abych si uvědomila, na co přesně si to nemůžu vzpomenout. Opírám se o zeď, sevřená v nabíraném korzetu, který je tak těsný, že si ani nemůžu pořádně naštvaně odfrknout. Jinak ty šaty vypadají skvěle, ale proč k nim, krucinál, nedávají varování: dýchání omezeno. Mysli, Rylee, mysli! S lopatkami přitisknutými na zeď se velmi neelegantně snažím protáhnout si chodidla a ulevit tak prstům na nohou, nacpaným v lodičkách s deseticentimetrovými jehlami. Dražební čísla! Ještě musím donést dražební čísla! Usmívám se, pyšná na svůj mozek, který je schopen si i v horečných 7
přípravách na dnešní akci zapamatovat to, co má. S úlevou se odlepím od zdi a udělám asi deset kroků. Pak je zaslechnu. Vzduchem se nese rozpustilý chichot nějaké ženy a hned po něm přichází mnohem hlubší zasténání muže. Stojím jako přikovaná, nevěřícně vrtím hlavou nad drzostí hostů, když vtom zaslechnu zvuk rozepínajícího se zipu následovaný známým ženským vzdechem „Ano!“ v potemnělém výklenku pár metrů přede mnou. Oči pomalu přivykají tmě a já vidím, že na staré odstrčené židli leží pohozené sako od smokingu a na zemi pod ním leží páskové sandálky na podpatku. Tohle bych na veřejnosti nedělala ani za milion. Vtom se ozve syknutí následované mužským vydechnutím. „Panebože!“ S pevně zavřenýma očima se rychle rozhoduji, co udělám. Ta čísla zavřená ve skladu na konci chodby, která se křižuje s touhle, nutně potřebuji. Jinak než kolem toho „Výklenku lásky“ se tam ale nedostanu. Takže mi nezbývá než se do toho pustit. Potichu a naprosto nesmyslně se modlím, aby se mi kolem nich podařilo proklouznout bez povšimnutí. Vyrážím, s obličejem červeným studem otočeným k protější zdi a po špičkách, aby mi o dřevěnou podlahu neklapaly podpatky. To poslední, po čem toužím, je na sebe upozornit a muset se podívat na někoho, koho znám. Potichu vydechnu úlevou, když se mi podaří kolem nich nepozorovaně proklouznout. Ten ženský hlas přece znám, říkám si cestou ke dveřím do skladu. Chvíli zápasím s klikou, musím s ní pořádně škubnout, než se mi nakonec podaří dveře otevřít, a rozsvítím. Taška s čísly leží na zadní polici, a tak jdu dál, aniž bych si vzpomněla, že bych měla něčím zapřít ty otevřené dveře. Ve chvíli, kdy beru tašku do ruky, se dveře zabouchnou s takovou silou, že všechny ty laciné regály ve skladu jen zadrnčí. 8
Trhnu sebou a otáčím se, abych je znovu otevřela, a vidím, že ze zavíracího mechanismu vypadlo rameno. Taška mi padá z ruky. Ozývá se erupce zvuků, jak čísla narážejí na betonovou podlahu a sypou se z tašky ven. Beru za kliku, ale dveře se ani nehnou. Mého podvědomí se pomaličku začíná zmocňovat panika, já ji však přemáhám a znovu se vší silou opírám do dveří. Nejde s nimi hnout. „Do prdele!“ nadávám si. „Do prdele, do prdele, do prdele!“ Zhluboka se nadechnu a zoufale vrtím hlavou. Ještě musím udělat spoustu věcí, než ta aukce vypukne. A samozřejmě u sebe nemám mobil, abych zavolala Daneovi, aby mě odsud dostal. Zavírám oči a na scéně se najednou objevuje můj odvěký nepřítel. Po těle se mi od nohou začínají drápat ty dlouhé, nenechavé prsty klaustrofobie a pomaličku se mi obmotávají kolem krku. Tisknou. Mučí. Škrtí. Stěny té malé místnosti se pomalu sunou blíž. Obkličují mě. Dusí mě. Lapám po dechu. Srdce mi buší, jak se snažím bojovat s tou hrůzou, která se mi dere do krku. Jasně slyším svůj vlastní dech — mělký a rychlý. Jak mě pohlcuje. Jak mě připravuje o schopnost potlačit ty děsivé vzpomínky. Buším do dveří a strachy ztrácím i tu poslední špetku kontroly, kterou jsem nad sebou měla. Nad realitou. Po zádech mi stéká čůrek potu. Stěny na mě dál padají. To jediné, na co se ještě dokážu soustředit, je pocit, že se odsud musím co nejrychleji dostat. Znovu buším na dveře, křičím a doufám, že někdo půjde kolem a uslyší mě. Opírám se zády o zeď a s pevně zavřenýma očima se snažím popadnout dech; moc se mi to nedaří a za chvíli se mi točí hlava. S pocitem na zvracení se začínám sunout k podlaze a přitom zády omylem zhasínám. Ocitám se v naprosté tmě. Vykřiknu a zběsile se snažím roztřesenýma rukama 9
nahmatat vypínač. Rozsvítím, šťastná, že se mi podařilo zahnat příšery zpátky do úkrytu. Pak se ale podívám na své ruce a vidím, že je mám celé od krve. Mrkám a snažím se probrat z té noční můry, jenže marně. Jsem někde jinde. V jiném čase. Všude kolem je cítit palčivý puch zkázy. Zoufalství. Smrti. Slyším ho, jak se mu špatně dýchá. Nedokáže se nadechnout. Umírá. Cítím tu pronikavou, zuřivou bolest, která se vám zavrtá tak hluboko do duše, že máte strach, že už jí nikdy neutečete. Ani ve smrti. Z té vzpomínky mě probírá můj vlastní křik. Jsem tak dezorientovaná, že ani nevím, jestli se ozývá z minulosti nebo ze současnosti. Vzpamatuj se, Rylee! Hřbetem ruky si otírám slzy z tváří a vzpomínám na minulý rok, kdy jsem chodila na terapii, abych si klaustrofobii udržela co nejdál od těla. Soustředím se na skvrnu na zdi naproti mně, snažím se pravidelně dýchat a pomalu počítám. Snažím se od sebe odtlačit stěny, odehnat ty nesnesitelné vzpomínky. Počítám do desíti, dávám se trochu dohromady, přesto se mě zoufalství nechce pustit. Vím, že Dane mě za chvíli určitě začne hledat. Říkala jsem mu, kam jdu, ale ani tohle vědomí nedokáže zadržet mou stupňující se paniku. Nakonec podléhám prudké touze dostat se odsud pryč a začnu zase bušit pěstmi do dveří. Křičím. Křik občas prokládám nadávkami. Žadoním, aby mě někdo uslyšel a otevřel mi. Aby mě zase někdo zachránil. V tomhle šíleném stavu mi vteřiny připadají jako minuty a minuty jako hodiny. Jako bych tady v tom neustále se zmenšujícím krcálku trčela už celou věčnost. Pomalu to vzdávám, ještě jednou zakřičím a pak se o dveře opřu předloktími. Pokládám si na ně hlavu a konečně dávám volný průtok té záplavě. Hlasitě vzlykám, až to se mnou lomcuje. 10
A najednou mám pocit, že padám. Padám a narážím do pevného těla jakéhosi muže, který se přede mnou zjevil. Chytám se svalnatého trupu, zatímco moje nohy zůstávají nemotorně zkroucené pode mnou. Ten muž mě instinktivně bere do náruče, chytá mě, drží a tlumí můj pád. Zvedám k němu zrak, letmo si všimnu houštiny jeho rozcuchaných tmavých vlasů, opálené pokožky, sotva patrného strniště na bradě…, a pak mu pohlédnu do očí. Jako by mezi námi — je to téměř hmatatelná energie — přeskočila elektrická jiskra, když pohlédnu do těch odměřených, průsvitně zelených duhovek. Probleskne jimi překvapení, ale ta fascinace a vzrušení, s nimiž si mě prohlíží, mě znepokojuje, i když mé tělo na ně zareagovalo úplně jinak. Jediný obyčejný pohled ve mně probouzí potřebu a touhu, na jejichž existenci už jsem dávno zapomněla. Jak to, že kvůli člověku, kterého vůbec neznám, dokážu okamžitě pustit z hlavy tu paniku a zoufalství, ve kterých jsem se topila jen před pouhou chvilkou? Dělám chybu a od těch očí se odpoutávám, abych si prohlédla jeho ústa. Plné, krásně tvarované rty má jemně našpulené, jak mě soustředěně pozoruje, a pak je pomaličku roztahuje do trochu nesouměrného, rošťáckého úsměvu. Jak já tu pusu chci! A úplně všude a najednou. Co to, sakra, říkám? Na toho nemám ani omylem, to je úplně jiná kategorie. Úplně jiná planeta. Znovu se mu zadívám do očí. Teď už mě sleduje pobaveně, jako by věděl, na co myslím. Cítím, jak se pomalu začínám červenat ze sílících rozpaků z celé té nepříjemné situace i ze svých neslušných myšlenek. Tisknu jeho svalnaté bicepsy o něco pevněji, skláním hlavu, abych unikla jeho hodnotícímu pohledu, a snažím se vzchopit. Chci se postavit, ale nohy mám jako gumové, a tak se o něj opírám ještě víc, rovnováhu narušenou mou nezkušeností s tak vysokými podpatky. Pak 11
od něj náhle odskočím, protože se mu nechtíc prsy otřu o jeho pevný hrudník a moje nervová zakončení jako by se zničehonic ocitla v plamenech. Hluboko v břiše mi vybuchují maličké exploze touhy. „Pardon… Omlouvám se.“ Zvedám před sebe omluvně dlaně. Když ho před sebou vidím v celé jeho kráse, připadá mi ještě víc okouzlující. Nedokonale dokonalý a sexy tak, že se to nedá vydržet, s tím svým samolibým úsměvem prozrazujícím jistou aroganci. Jako by měl na čele napsáno, že přináší samé trable. Vidí, jak si ho prohlížím, a povytáhne obočí. „Vůbec nic se nestalo,“ odpoví příjemným, jemně chraplavým hlasem, který ve mně vyvolává myšlenky na revoltu a sex. „Mně padají ženy k nohám běžně.“ Trhnu sebou. Doufám, že si dělá legraci, ale z jeho tajemného výrazu nejde vyčíst vůbec nic. Pobaveně mě sleduje, co udělám. Usmívá se pořád víc, až je mu jasně vidět důlek na jedné straně té výrazné čelisti. I když jsem od něj o krok odstoupila, jsem k němu ještě blíž. Příliš blízko na to, abych se vzpamatovala, ale dost blízko na to, abych na tváři cítila jeho dech. Abych cítila tu čistou vůni mýdla smíchanou s jemnou, zemitou kolínskou. „Díky. Děkuju,“ řeknu udýchaně. Upřeně mě pozoruje a v zaťaté čelisti mu pulzuje sval. Proč mě ten chlap tak znervózňuje? Proč mám pocit, že bych mu to měla všechno vysvětlit? „Ty… ty dveře se mi zabouchly. Zasekly se. Zpanikařila jsem…“ „Jste v pořádku? Slečno…?“ Než stihnu odpovědět, položí mi dlaň na zátylek, přitahuje si mě k sobě a pevně drží. Pak mi volnou rukou přejede po holé paži, snad proto, aby se přesvědčil, že nejsem zraněná. Jako by mi do kůže ze špiček jeho prstů přecházel proud jisker. Vnímám, jak se jeho smyslné rty přibližují k těm mým takřka na dotek. Pootevírám ústa a zadržuji dech, když mi 12
rukou pomalu přejíždí po krku a pak mě klouby prstů jemně pohladí po tváři. Nemám čas vnímat, jak se mé rozpaky mísí s nezdolnou touhou, která mě zaplavuje, když ho slyším zašeptat, „Kašlu na to,“ pouhých pár vteřin předtím, než se dotkne svými ústy těch mých. Překvapeně zalapám po dechu, on ale ten zvuk svými ústy pohltí a jazykem mi pomaličku přejíždí po rtech a zlehka ho mezi ně zasunuje. S rukama opřenýma o jeho hrudník se ho snažím odtlačit, vzpírám se tomu nezvanému polibku od muže, kterého neznám. Snažím se dělat to, co je správné. Snažím se svému tělu upřít to, po čem touží. Po tom vykašlat se na zábrany a oddat se té chvíli. Ve vnitřním souboji chtíče a obezřetnosti nakonec vítězí zdravý rozum a mně se daří ho od sebe trochu odtlačit. Jeho rty se odlepují od mých, ztěžka si vzájemně dýcháme do obličeje. Nespouští ze mě oči, divoké chtíčem. Nedokážu si nevšímat toho, jak mi kdesi v břiše začíná klíčit touha. Halasné protesty v mé mysli mi utichají na rtech, jak se poddávám představě, že ten polibek chci. Že chci cítit to, co tak postrádám — co jsem si tak dlouho vědomě upírala. Chci být lehkomyslná a chci „ten polibek“ — ten, o kterém se píše v knihách, na němž je založena láska a se kterým se vytrácí počestnost. „Tak už se rozhodni, zlato,“ poručí mi. „Chlap se moc dlouho ovládat nedokáže.“ Tohle varování, ta šílená představa, že se takový chlap může kvůli mně, obyčejné holce, přestat ovládat, mě mate a vyvádí z míry tak, že své „ne“ nedokážu vyslovit. Využívá mého mlčení a s nestydatým úsměvem mi znovu pěvně sevře šíji. Než se stihnu znovu nadechnout, líbá mě. Prozkoumává. Testuje. Vyžaduje. Odpor je marný, kapitulace přichází po pár vteřinách. Instinktivně mu dlaněmi přejíždím přes neoholené tváře 13
a krk a prsty mu zajíždím do vlasů, co se mu kroutí vzadu na krku nad límečkem. Slabounce zasténá, čímž mi dodává sebedůvěru, a s pootevřenou pusou mě nechává pohrávat si s ním. Naše jazyky krouží kolem sebe v důvěrném tanci. Pomalý, svůdný balet za doprovodu hlubokých vzdechů a tichého sténání. Chutná po whisky. Z jeho sebevědomí vyzařuje vzpoura. Jeho tělo ve mně vyvolává salvy neovladatelného chtíče. Opojná kombinace Dona Juana a slušné holky nevěstí nic dobrého. Jeho naléhavost a zkušenosti dávají tušit, co přijde. Hlavou mi probleskují obrazy prohnutých zad, chodidel na špičkách a pomačkaných prostěradel. Vsadím se, že při sexu je stejně dominantní jako při líbání. I když jsem se mu podvolila, vím, že bych neměla. Slyším, jak mi svědomí přikazuje, abych toho nechala. Že já přece takové věci nedělám. Že já přece taková nejsem. Že s každým dotekem zrazuji Maxe. Ale ona je to taková krása! Veškerou svou racionalitu pohřbívám pod stále sílícím přívalem touhy, který se valí každým mým nervem. Každým mým nádechem a výdechem. Prsty mě hladí po šíji, zatímco druhou rukou mi pomalu sjíždí po boku a svými doteky mě rozpaluje k nesnesení. Na kříži se zastaví, roztáhne prsty a přitiskne si mě k sobě. Jako by si na mě právě dělal nárok. Cítím na břiše jeho erekci, vysílá mi elektrický náboj do klína, vlhnoucího potřebou a touhou. Stehnem se mi pomalu přesouvá mezi nohy a tlakem zesiluje intenzivní bolest rozkoše. Ještě víc se k němu tisknu a tlumeně sténám. Chci víc. Topím se v něm, a přesto se nesnažím vyplavat na hladinu, i když se už nutně potřebuju nadechnout. Zlehka mi okusuje spodní ret a začíná mi mačkat zadek. Rozkoš se mi rozlévá po celém těle. Zatínám mu nehty do krku, nechci, aby přestával. „Už to nevydržím, chci tě hned,“ říká chraplavým 14
udýchaným hlasem mezi polibky, až se mi z toho zatínají všechny svaly od pasu dolů. Rukou, kterou mě drží za krkem, sjíždí po hrudním koši dolů a dopředu a pokládá mi ji na prso. Tlumeně vykřiknu, jak mi prsty přes hebkou látku šatů přejíždí po ztvrdlé bradavce. Mé tělo je připraveno kývnout na jeho žádost, protože i já chci jeho. Chci ho na sobě cítit, jeho vlhkou kůži na své, chci cítit, jak se ve mně rytmicky pohybuje sem a tam. S propletenými těly narážíme do zdi malého výklenku na chodbě. Tiskne mě na ni, sápeme se na sebe, osaháváme se a ochutnáváme jeden druhého. Rukou mi vklouzne pod šaty a nahmatává krajkový okraj punčochy. „Panebože,“ zašeptá a jeho ruka se mi pomaličku přesouvá po vnější straně stehna k trojúhelníčku krajky, který slouží spíše jako ozdoba než kalhotky. Cože? To slovo. Když mi to konečně dojde, ucuknu, jako bych dostala facku, a snažím se ho od sebe odstrčit. Přesně to slovo jsem slyšela tam v tom výklenku. Veškerá touha je pryč, jako by mě polili ledovou vodou. O co tady, sakra, jde? A co to vůbec dělám, takhle si to rozdávat s nějakým cizím chlapem? A hlavně proč zrovna teď, uprostřed jedné z nejdůležitějších událostí roku? „Ne. Ne… Tohle nemůžu.“ Pomalu od něj couvám, s chvějící se rukou přes ústa, abych zakryla ty naběhlé rty. Upřeně mě sleduje, smaragdová barva potemnělá touhou. V očích se mu mihne vztek. „Trochu pozdě, kočičko. Vypadá to, že můžeš docela dobře.“ Ta cynická poznámka mě rozzuří. Jsem dost chytrá na to, abych věděla, že jsem se právě stala jen dalším zářezem na pažbě pro dnešní večer. Ten jeho samolibý výraz ve mně vyvolává chuť mu jednu vrazit. „Kdo si myslíš, že jsi? Takhle na mě šahat? Takhle mě zneužít?“ vyštěknu na něj. Vztekem se snažím přehlušit to 15
ponížení. Nevím, jestli jsem víc naštvaná na sebe, že jsem se jím nechala tak ochotně ovládnout, nebo na něj, že využil toho, v jak šíleném jsem byla stavu. Anebo se stydím za to, že jsem podlehla jeho závratnému polibku a zkušeným prstům, i když ani nevím, jak se jmenuje? Dál mě zlostně sleduje, oči zamračené. „Ale nepovídej!“ vysmívá se mi, s hlavou nakloněnou, a rukou si přejíždí přes ten svůj blahosklonný úšklebek. Slyším, jak mu dlaň drhne o vousy. „Na co si to hraješ? Nechtělas to právě tak stejně jako já? Nesesypala ses mi teď skoro v náručí?“ Posměšně se zasměje. „Nesnaž se sama sobě namluvit, slečno Upjatá, že se ti to nelíbilo. Že v tom nechceš pokračovat.“ O krok se ke mně přiblíží, v očích pobavení a cosi temnějšího. Natahuje ruku a přejíždí mi jí po bradě. I když ucuknu, žár z jeho doteku znovu rozpaluje touhu, která mi doutná v podbřišku. Potichu svému tělu nadávám, že mě takhle zrazuje. „Ujasněme si ale jednu věc,“ zavrčí na mě. „Nikdy si neberu nic bez dovolení. A oba dobře víme, kočičko, že jsi mi to dovolila.“ Ušklíbne se. „A ráda.“ Ucuknu bradou na stranu a říkám si, škoda že nejsem z těch, kteří vždycky dokáží pohotově reagovat. Bohužel nejsem. To, co jsem měla říct, mě vždycky napadne až po několika hodinách. A vím jistě, že to tak bude i tentokrát, protože mě nenapadá jediná věc, jak odpálkovat tohohle nafoukance, který má navíc, bohužel, úplnou pravdu. Během chvíle ze mě udělal rozdrážděnou hromádku nervů toužící jenom po tom, aby se jí znovu dotknul. „S touhle přiblblou bezbranností si to zkoušej na svýho kluka, ten s tebou možná jedná v rukavičkách, jako s nějakou křehotinkou, aby se ti náhodou něco nepřihodilo…“ pokrčí rameny. „… ale přiznej si, kočičko, že to je nuda.“ „Můj kluk —“ koktám, „já nejsem žádná křehotinka!“ „Fakt ne?“ posmívá se mi a znovu mě bere za bradu, aby se mi podíval do očí. „Ale rozhodně se tak chováš.“ 16
