co by kdyby…
Copyright © Sarah Mlynowski, 2013 Translation © Jaroslava Novotná, 2013 © Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2013 ISBN 978-80-7462-387-5
* Kapitola první * Naše kouzelné zrcadlo je asi rozbité
V
e sklepě máme kouzelné zrcadlo a já se ho teď chystám použít. Jonáš už čeká s rukou před zrcadlem, jen zaklepat. „Tak jdeme na to? Jsi připravená?“ „No jo.“ Připravená jako nikdy. Vždyť už to zkoušíme třetí den. Před čtyřmi dny nás tohle zrcadlo zčista jasna vcuclo a my jím proletěli do pohádky o Sněhurce. Tedy, technicky vzato, přistáli jsme v království Zamel. Což se rýmuje s flanel. Tak tam Sněhurka bydlí. Kdybych to bývala věděla, že se dostaneme do Zamelu, určitě bych si neoblékla pyžamo a bačkory. Bývala bych si vzala džíny a slušivý svetřík. Ale mně vůbec nedošlo, kde jsme, až když jsme se zapletli do pohádky o Sněhurce. Ale nebojte! Nakonec to dobře dopadlo. Sice trochu jinak, ale dobře. To pyžamo jsem nakonec nechala Sněhurce. Jednou večer si ho půjčila a mně dala sukni a jupku. Pak jsem si ho zapomněla vzít zpátky, což je škoda, protože to bylo mé oblíbené pyžamo. Ale vrátit se pro pyžamo, to není ten pravý důvod, proč chci Sněhurku zase navštívit. Chci taky vědět, proč Maryrose, tedy ta osoba, která bydlí v našem kouzelném zrcadle, nás s Jonášem poslala právě tam. Bylo to z nějakého zvláštního důvodu? A proč nám kouzelné zrcadlo ve Sněhurčině ložnici řeklo, že nesmíme našim říct, co se stalo? A tak jsme se s Jonášem rozhodli, že to zjistíme. Když jsme se prve dostali do Zamelu, zrcadlo nás vcuclo o půlnoci, takže tu noc poté, co jsme se vrátili domů, jsem si nařídila budík na 11:51 a oblékla si džíny. A svetřík. A tenisky. Vzbudila jsem brášku Jonáše. Oblékl si džíny. A mikinu. A tenisky. Potichoučku jsme sešli o dvě patra níž do sklepa a zavřeli za sebou dveře. Jonáš zaklepal na zrcadlo. Pak zaklepal ještě jednou. A ještě jednou. Třikrát, přesně jako minule. Ale nefungovalo to. Stáli jsme tam, čekali, ale nic se nestalo. Nic nevířilo. Nic nesyčelo. Žádná obří pusa se neotevřela a zrcadlo nás nespolklo. Příští noc jsme to zkusili znovu. Vstali jsme těsně před půlnocí. Oblékli jsme si džíny. Mikiny. Tenisky. Odkradli jsme se do sklepa. Ťukali jsme a ťukali a ťukali. Třikrát. Nic, nic, nic! Dneska je noc číslo Tři. Každý ví, že trojka je kouzelná. Zvláště když jde o pohádky. Tak jsme tady. Ve sklepě. Jako prve. Jonášův ohnutý prst míří na zrcadlo. Jako prve. „Připravena,“ řeknu. Jsem připravena na všechno. Jdeme na to. Teď to určitě bude fungovat. Vím to. Jonáš zaťuká. Jednou. Podruhé. Potřetí. Nic nevíří, nic nesyčí, nic se neděje. Dupnu nohou v tenisce. „Tak co je?“
Jonáš zklamaně vzdychne a spustí hubeňoučkou ruku k boku. „Myslíš, že je to rozbitý?“ Důkladně si staré zrcadlo prohlížím. Vypadá stejně, jako když jsme skrz ně prošli poprvé. Je dvakrát vyšší než já. Skleněná plocha je lesklá a čistá. Rám je z kamene, s ozdobičkami ve tvaru maličkých víl s křídly a kouzelnými hůlkami. Zrcadlo je na zdi připevněné velikými hranatými šrouby jako z Frankensteina. To zrcadlo už tu bylo, když jsme se do Smithville — a do nového domu — před pár měsíci nastěhovali. Už tenkrát se mi zdálo strašidelné. A pořád si myslím, že je trochu strašidelné. Ale není jen strašidelné. Je s ním také zábava. Je kouzelné. „Nevypadá rozbitě,“ řeknu při pohledu na svůj a bráškův odraz. Krátké hnědé vlasy má rozcuchané, každý vlas mu stojí jinak. Já mám vlasy po ramena, vlnité, ale úpravné. „Teď to zkusím já,“ řeknu. Zaťukám jednou. Dvakrát. Potřetí. Nic se ani nehne. „Haló! Maryrose? Jste tam?“ Já vím, říkala jsem, že v zrcadle bydlí nějaká Maryrose, ale popravdě si tím nejsem jistá. Vím jen to, že Maryrose má s tím zrcadlem něco společného. Myslím. Opravdu nevím, kolik moc společného. Vzdychnu si. „Třeba jsme si to všechno jenom představovali.“ „To teda ne,“ řekne Jonáš. „Byli jsme tam. Já to vím, že jsme tam byli. Potkali jsme se se Sněhurkou! Jedli jsme její sendviče s masem! Mňam. Proč nikdy nemáme k večeři masové sendviče?“ Odfrknu si. Tak předně, Sněhurčiny masové sendviče byly strašné. A za druhé, pravděpodobnost, že máma s tátou vyzkoušejí nějaký nový recept, je v současné době velmi malá. Jedna ku bambiliónu. Už kolik týdnů neuvařili žádné jídlo. Poslední dva — ne tři dny — jsme si k večeři objednávali pizzu. Nemyslete si, já mám ráda pizzu. Který desetiletý člověk by neměl rád pizzu? Který dospělý nemá rád pizzu? Jonáš MILUJE pizzu, i když si musí kůrku polívat kečupem, což je fakt ble. Ale pizza třikrát po sobě? To už je extrém. Co se stalo s vařením? Co se stalo se sekanou? Co se stalo se salátem? Předtím, než jsme se přestěhovali do Smithville, rodiče vařili pořád. Měli na to čas. Teď pořád pracujou. Jsou to právníci a rozjíždějí vlastní firmu. Já jim pořád říkám, že už jsem dost stará, abych mohla vařit, ale oni neposlouchají. Jen proto, že jsme málem vyhořeli, když jsem si JEDINKRÁT dala do topinkovače ponožky. Co na to říct? Chtěla jsem si ty ponožky jen nahřát. A k pračce mě taky nepustí, což je úplný nesmysl. Fakt bezva. Pravda, dala jsem tam moc prášku a prádelna byla plná pěny, ale zase jenom JEDINKRÁT. Zívnu. „Tak jdem spát.“ „Ale já chci dobrodružství! Co když nás zrcadlo může vzít i někam jinam? Třeba do Afriky! Nebo na Mars! Nebo do Buckinghamského paláce!“ „Už jsme to zkusili třikrát, Jonáši. Nemůžeme to dělat každou noc. Jsme ve vývinu. Potřebujeme spánek.“ Nakrabatí spodní ret. „Ještě jednou.“ Dovolím mu, aby to ještě jednou zkusil, i když VÍM, že to nebude fungovat. Jsem o tři roky starší než on. Vím toho spoustu. A mám pravdu. Jasně že mám pravdu. Já mám vždycky pravdu. Nesmlouvavě ho doprovodím po schodech nahoru do patra a nasměruju ho do jeho pokojíku. Skopne tenisky z nohou, plácne sebou na postel a zaboří tvář do polštáře.
Já se ve svém pokojíčku obléknu do svého druhého nejoblíbenějšího pyžama a nemůžu se zbavit dojmu, že jsme si to všechno jenom vymysleli. Ale počkat! Na prádelníku leží moje šperkovnice a na víčku jsou obrázky pohádkových postav. Mezi Popelkou a malou mořskou vílou stojí Sněhurka. A Sněhurka na sobě vůbec nemá ty nadýchané šaty. Má na sobě limetkově zelené pyžamo, což znamená, že se to doopravdy stalo. Tak jak to, že zrcadlo nefunguje?
* Kapitola druhá * Už zase cereálie?
B
le, ble, křup, křup. Jo, dneska ráno je mi nanic. A víte proč? 1. Jsem unavená po včerejší noci. 2. K snídani jsou ZASE obilné lupínky, a přitom je v ledničce plný karton vajíček. 3. Nemám co na sebe, protože mám všechno oblečení špinavé. Jako že nemusím mít teplou snídani každý den, ale ZÍTRA ta vajíčka už budou prošlá. Vím to, protože jsem se dívala na obal. To s nimi naši nic neudělají? Proč je teda kupovali? A to prádlo! Už přes týden neprali! Co to jako má být? „Už nemám žádný čistý prádlo, jenom ty bombarďáky,“ zavrtím se. Máma by měla vědět, co to znamená. Mám totiž dvoje kalhotky se širokým klínkem jak pro mimina, které nikdy, NIKDY nenosím, pokud už opravdu žádné čisté nemám. Nejradši bych je zahodila. No jo, ale kdybych je vyhodila, musela bych jít do školy ve špinavých kalhotkách. Fuj. Takže co bych teď chtěla nejvíc: a) aby mě naši vzali na nákup, nebo b) aby vyprali prádlo, ale to se pravděpodobně nestane, protože mají sotva čas vyčistit si zuby. A vážně si myslím, že táta dneska ráno na zuby zapomněl. Ještě z něj cítím feferonkovou pizzu ze včerejška. Máma mi prohrábne vlasy. „Promiň, zlato. Snad to vyperu večer.“ „Když mi dojde prádlo, můžu si vzít dospod ty plavky se Spidermanem?“ zeptá se Jonáš. „Ne, miláčku,“ řekne táta. „To by ti bylo nepohodlné.“ Jakože ty bombarďáky jsou pohodlné? Den končí, jsem v posteli a vůbec nejsem šťastná. 1. K večeři jsme měli pizzu. Zase. Nechci smrdět feferonkama. Já se snad proměním ve feferonku. 2. Večer zase nikdo nevypral. Musím si vzít ty druhé bombarďáky, což znamená zase ten pitomý klínek. A pak — br, fuj — mě čekají špinavé kalhotky. Jonáš, který by měl spát, protože šel do postele už před hodinou, strčí hlavu do dveří a zašeptá: „Tak o půlnoci!“ Ohrnu ret. „No jo. Zkusíme to, ale stejně to nebude fungovat.“ „Bude! Určitě jo!“ šeptá nadšeně. „A podle čeho tak soudíš? Podle toho, že to tři dny za sebou nefungovalo?“ zeptám se svým nejlepším právnickým tónem. Až budu velká, budu právníkem. Ne proto, že chci být právník, ale protože chci být soudkyní. Musíte být právníkem, když chcete být soudcem. To je pravidlo. Mimochodem, až budu právník, budu pořád dělat všechny ty věci, jako je praní a vaření. „Jednou to jít musí,“ zdůvodňuje Jonáš. „Jdu si nařídit budíka.“ Praštím hlavou na polštář. „Bezva. Tak já taky.“ Udělám bráškovi radost a ještě jednou s ním půjdu do sklepa. Ale naposledy. Po dnešní noci bude pro mě zrcadlo mrtvý muž. Co je moc, to je moc. „Abby! Vstávej! Jdeme.“
Otevřu jedno oko, pak druhé. Copak brácha neví, že má zaklepat? To se přece sluší. Budík zazvoní a já po něm hrábnu, abych ho vypnula. Ani. Trochu. Se. Mi. Nechce. Ale nakonec spustím nohy z pelesti. „Ty se nepřevlíkneš?“ zeptá se Jonáš. Má na sobě džíny. A červenou mikinu. A tenisky. „Ne-e.“ Zůstanu v růžovém pyžamu s fialovými puntíky. Ven bych v tom asi nešla, ale o to nemám strach. Beztak zrcadlo nebude fungovat. Jo, existuje jedno takové tajemství. Znáte to rčení: „Čím déle se koukáš na konvici, tím pomaleji se voda vaří?“ Naše chůva to říká ustavičně. Znamená to, že když moc chcete, aby se něco stalo, tak se to nestane. A zrovna když to nečekáte, tak se to stane. Jako když čekáte, že vám zavolá kamarádka, a celou dobu koukáte na telefon a přejete si, aby zazvonil. A on nezazvoní. Ale zrovna když si jdete dělat úkoly, najednou — heleme se — kamarádka zavolá a vyruší vás. Tak tohle mě napadlo: co když je to právě takhle? Když stojím komplet oblečená před zrcadlem a čekám, až mě pustí dál, nestane se nic. Ale když si nechám na sobě tohle opravdu TRAPNÉ pyžamo, protože je náhodou jediné, které je čisté, pak si zrcadlo řekne, že nic neočekávám, a konečně nás pustí dál! Ale věděla jsem, že na to nesmím myslet. Když zrcadlo pozná, že ho chci přechytračit, pak tenhle trik nebude fungovat. Tralala. Kdepak, jaképak triky. Prostě mám na sobě praštěné pyžamo. A tenisky. (No co? Ve sklepě je zima od země a já už stejně bačkory nenosím.) Slezu po schodech dolů za Jonášem. Zavřu dveře od sklepa. Stojíme před zrcadlem. Jonáš zaklepe poprvé. Zaklepe podruhé. „Připravená?“ zeptá se. „To víš, že jo,“ řeknu a snažím se, aby to znělo znuděně. Zaklepe ještě jednou — třikrátero. Ha, nezní tohle slovo legračně? Jak nějaká kuchyňská potřeba. Chcete-li vajíčka pěkně nadýchaná, použijte třikrátero. Až na to, že u nás nikdo vajíčka nejí. „Abby —“ „Nefunguje to,“ řeknu. „Jdeme do postele. Chce se mi spát.“ „Ale Abby —“ „Možná se nám to opravdu všechno jen zdálo. Dokonce i ten obrázek na šperkovnici. A Maryrose se odstěhovala. Možná se s námi dostala do pohádky o Sněhurce a už tam zůstala. Možná —“ „Abby!“ „No co?“ Jonáš ukazuje na zrcadlo: „Koukej!“ Koukám. Točí se to. Syčí to. Funguje to? Ó. Já se picnu. Ono to funguje! „Juchajda!“ jásá Jonáš. „Vracíme se zpátky!“ Vracíme se zpátky! Vracíme se zpátky! Vracíme se zpátky a já mám na sobě puntíkované pyžamo.
