Fueled
Copyright © K. Bromberg, 2013 Translation © Jaroslava Novotná, 2015 © Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2015 ISBN 978-80-7462-833-7
Kristy Brombergová
R ychle a
vášnivě
JOTA / 2015
Kapitola 1
Mé tělo, otřásané neovladatelnými vzlyky, se pomalu zklidňuje a bodavá bolest na kolenou mi dává na vědomí, kde vlastně jsem. Po chvíli si uvědomím, že klečím na hrubé dlažbě před vchodem do Coltonova domu a nemám na sobě nic než jeho tričko. Ani boty. Ani kalhoty. Ani auto. A mobil zůstal v koupelně na poličce. Zatřesu hlavou, bolest a ponížení vystřídá vztek. Prvotní šok pomalu přechází a já si říkám, tak tohle teda ne. Tohle prostě nejde, takhle se mnou zacházet a říkat mi takové věci. Do žil se mi žene adrenalin a já se s námahou zvednu a opřu o dveře. Ty se rozletí a prásknou sebou o zeď, až to zaduní. Možná si myslí, že se mnou skončil, ale ještě jsem neřekla svoje. V hlavě se mi honí tolik věcí, které už možná nebudu mít šanci říct. Vezmu schody po dvou a je mi jedno, jak málo toho na sobě mám. Ranní chlad mi zalézá pod tričko a zastudí mě na holé kůži; kůži, která je naběhlá a bolavá od Coltonovy pozornosti po promilované noci. Ten chlad mě ještě víc rozesmutní a dostanu vztek. Vejdu do ložnice, Baxter mě přivítá bušením ocasu o podlahu, a já slyším, jak ve sprše teče voda. V žilách mi kypí vztek, když si vybavím jeho slova, jedno horší než druhé. S každým slovem se mé utrpení mění v ponížení a nakonec ve vztek. Vejdu do koupelny a hodím tašku na pult vedle místa, kde leží můj mobil. Rozzuřeně zamířím k velkému sprchovému koutu, připravena na něj vychrlit slova plná jedu. Říci mu, že je mi jedno, jaké je jeho postavení na společenském žebříčku a že takový samolibý hňup jako on si nezaslouží hodnou 16
holku, jako jsem já. Obejdu výklenek sprchy a zůstanu jako přimrazená. Slova mi ztuhnou na rtech. Colton stojí ve sprše, lokty se opírá o zeď. Proudy vody mu stékají po ramenou, svěšených a poraženeckých. Hlavu má sklopenou, bez vlády a bez života. Křečovitě svírá víčka. Jeho silácký, výbojný postoj, pro Coltona tak charakteristický, je ten tam. Ten silný, sebevědomý muž, jak jsem ho poznala, někam zmizel. Vůbec tu není. Dobře mu tak, prevítovi. To je první myšlenka, která se mi mihne hlavou. Jen ať trpí a zpytuje svědomí, jak se ke mně zachoval a jaké mi řekl hnusné věci. Žádná omluva neodčiní bolest, kterou mi způsobil, když mě tak hrubě odstrčil a říkal mi ty sprostoty. Svírám ruce v pěst, váhám, nevím, co dál, protože teď, když jsem tady, jsem v nevýhodě. Je to chvilka, ale pak se rozhodnu odejít neviděná – zavolám si taxi – odejdu odtud beze slova. Ale když udělám krok zpět, uslyším přiškrcený vzlyk a vidím, jak se Coltonovo tělo prudce otřáslo. Temný hrdelní zvuk, který opustil jeho rty, jako by ho připravoval o veškerou sílu, která ho drží pohromadě. Zůstanu stát jako solný sloup. Dívám se na toho silného, energického muže, jak se mi hroutí před očima, a uvědomuji si, že muka, která ho rvou na kusy, musí mít ještě jinou příčinu, než byla naše hádka. A zatímco jsem svědkem jeho utrpení, dochází mi, že je mnoho způsobů, jak může člověk trpět. Že utrpení, to jednoduché slovo, lze definovat tolik způsoby. Bolí mě na hrudi, Coltonova slova byla tak ponižující. Otevřela jsem své srdce po tak dlouhé době a on je s neskutečnou krutostí znovu rozerval. Bolí mě hlava, když si uvědomím, že jde o mnohem víc – věci, kterých jsem si mohla všimnout po letech praxe – ale byla jsem tak zaslepená jeho přítomností, jeho slovy, jeho činy, že jsem nedávala pozor. Pro stromy jsem neviděla les. 17
Bolí mě duše, když vidím Coltona, jak slepě bojuje proti běsům, kteří ho pronásledují celý den a neopustí ho ani ve snech, aby ho mučili i v noci. Bolí mě tělo, jak toužím přistoupit k němu a dát mu nějakou útěchu, ulevit mu od bolesti, kterou mu ti běsové způsobují. Pohladit ho a konejšivými slovy zaplašit vzpomínky, kterým podle svého přesvědčení nemůže utéct, ze kterých se nikdy nedokáže uzdravit. Bojuji s hrdostí, abych si zachovala tvář, zarputile chci zůstat věrná sama sobě. Už nikdy nepromluvit s někým, kdo se ke mně takhle zachoval. Stojím na dělicí čáře, nerozhodná, nevím, které z těch bolestí mám naslouchat, a v té chvíli uslyším další Coltonův zoufalý vzlyk. Vidím, jak se mu otřásají ramena, a srdce se mi sevře. Jeho bolest je přímo hmatatelná. Mé vnitřní dilema nemá dlouhého trvání. Ať už si to chce přiznat nebo ne, právě teď někoho potřebuje, a to je nyní nejdůležitější. Potřebuje mě. Dívám se na zlomeného člověka a všechna ta krutá slova, která mi vmetl do tváře, se kamsi vypařila. Přestala existovat, i když jen prozatím. Léta praxe mě naučila trpělivosti, ale také poznám, kdy je třeba něco podniknout. A tentokrát už ta znamení nepřehlédnu. Nikdy jsem se nedokázala obrátit zády k někomu, kdo je v nouzi, zejména když šlo o malého kluka. A právě tady, právě teď skrz Coltonovu bolest a bezmoc nevidím nic jiného: malého kluka na pokraji sil, kluka, který mi právě zlomil srdce – který mi právě láme srdce. A i když vím, že zůstat tady znamená emoční sebevraždu, přesto nedokážu odejít. Nedokážu zachránit sebe na úkor druhého. Vím, že kdybych byla vnějším pozorovatelem této scény, řekla bych, že byla hloupost vracet se do toho domu. Vzala bych v potaz zdravý rozum a řekla bych, že má, co si zaslouží. Ale je tak snadné soudit někoho zvenčí, když nejste v jeho kůži. 18
Ale teď jsem v té kůži já. A to rozhodnutí je tak přirozené, ve mně tak hluboce zakořeněné, že musím udělat krok vpřed, i když by většina jiných couvla. Nechám se vést instinktem a opatrně vstoupím do sprchového koutu, vědomě kráčím vstříc emoční sebevraždě. Stojí pod jednou ze dvou velkých sprchových hlavic v mramorovém kubusu, z početných trysek crčí voda a zalévá jeho tělo. Po celé délce zdi je zabudovaná kamenná lavice; na rohu je shromážděná řada lahviček se šampóny a kosmetickými prostředky. Za jiných okolností by mi nad tou báječnou sprchou spadla brada a v hlavě by se mi honily myšlenky na to, že bych pod ní dokázala stát celé hodiny. Ale teď ne. Při pohledu na Coltona – tak nádherného, co se týče jeho těla, a tak odtažitého, pokud jde o city – jak tam stojí a pramínky vody stékají po dokonale utvářených liniích jeho těla, mě zaplaví smutek. Muka, která z něj vyzařují, jsou tak hmatatelná, že přímo cítím tu jejich tíhu, když k němu přistoupím. Opřu se o zeď vedle místa, na které tiskne ruce. Vařící voda odrážející se od jeho těla mi skrápí kůži. Znovu se mě zmocní nerozhodnost, zvednu ruku a chci se ho dotknout, ale pak ji spustím zpět, nechci ho vylekat – už tak mi připadá na zhroucení. Po nějaké době Colton zvedne hlavu a otevře oči. Slyšitelně zalapá po dechu, když mě uvidí stát před sebou. Šok, ponížení a lítost, to všechno se mu mihne v očích, než rychle sklopí víčka. Když je znovu zvedne, neskrývaná bolest, kterou vidím hluboko v nich, mi vyrazí dech. Stojíme tam – bez hnutí, beze slova, chvíli nahlížíme do neprobádaných hlubin toho druhého. Tichá dohoda, která nic nevyřeší, a přitom mnohé vysvětluje. „Promiň,“ konečně zašeptá zlomeným hlasem, sklopí víčka a odlepí se od zdi. Zapotácí se a těžce dosedne na kamennou lavici u zdi a já tam nemůžu zůstat sama. Pár kroky 19
přejdu sprchový kout, svým tělem mu roztáhnu kolena od sebe a zůstanu tam stát. Dřív než ho mohu obejmout, nečekaně mě chytí za boky, zaryje prsty do mé kůže a prudce mě přitiskne k sobě. Zajede rukama pod zmáčené tričko a sune je po mém trupu vzhůru, já skřížím ruce před sebou a tričko si svléknu. Nenuceně ho hodím za sebe a tričko přistane s hlasitým mlasknutím na dlaždičkách. Stojím tu před ním nahá a on mě okamžitě obejme, div mě nerozdrtí v náruči. Sedí, já stojím, tiskne tvář na mé břicho a pažemi mě svírá jako svěrák. Položím mu dlaně na hlavu a nechám je tak, cítím, jak se celý třese. Připadám si bezmocná, nevím, co bych měla říct nebo co si počít s někým, kdo je tak citově nepřístupný. S dítětem si vím rady, ale dospělý muž má své hranice. A kdybych u Coltona ty hranice překročila, nejsem si jista, jak by zareagoval. Něžně mu prohrábnu mokré vlasy, snažím se ho ukonejšit, jak nejlépe dovedu. Konečky prstů se snažím vyjádřit slova, která nechce slyšet, ty pohyby mě uklidňují a jsem si jistá, že uklidňují i jeho. Mysl mi začíná horečně pracovat. Snažím se pochopit, co se skrývá za jeho zraňujícími slovy. Odmítavými. Útočnými. Slovy, která byla jako rány do hlavy, když se mě snažil odehnat, abych nemohla být svědkem toho, jak se rozpadá, aby se utvrdil v tom, že nepotřebuje nic a nikoho. Vždyť tohle je moje zaměstnání, moje každodenní zkušenost. A já si těch příznaků nevšimla, láska a bolest mě zaslepila. Pevně sevřu víčka a v duchu se proklínám, ačkoliv vím, že bych stejně nemohla jednat jinak. On by mi to nedovolil. Je to člověk, který je zvyklý být sám, sám se potýká se svými démony, uzavírá se před vnějším světem, sám se snaží vypořádat se svým trápením. Vždycky čeká, až ho někdo opustí. Čas jakoby se zastavil. Jediným zvukem je pleskání kapek vody na kamenné podlaze. Nakonec Colton zvedne tvář a opře si čelo o mé břicho. Je to tak zvláštně intimní 20
gesto, až se mi sevře srdce. Kolébá hlavou na mém těle a pak mě překvapí, když políbí dlouhou řadu jizev na mém břiše. „Je mi líto, že jsem ti ublížil,“ zamumlá a v šumění vody jsou jeho slova sotva slyšitelná. „Je mi to všechno líto.“ A já vím, že se omlouvá za mnohem víc, než jen za zlá slova a krutost, s jakou mě odehnal. Že se omlouvá za něco, co je zcela mimo mou představivost. Úzkost v jeho hlase je skličující, a přesto mi nad jeho slovy srdce poskočí radostí. Skloním se a přitisknu mu rty na temeno, jako když matka líbá dítě – jak bych to udělala s některým ze svých chlapců. „A mně je líto, že se trápíš.“ Colton ze sebe vydá přiškrcený vzlyk, zvedne ruce a přitáhne si k sobě mou tvář. Naše ústa se mezi dvěma dechy spojí v horečném polibku. Rty na sebe narážejí, jazyky se prudce proplétají. Touha sílí. Zoufalství je stravující. Zapřu se koleny o kamennou lavici, zatímco on útočí na má ústa, jako by do nich chtěl vypálit své znamení. Třesoucími se dlaněmi uchopí mou tvář. „Potřebuju tě, Rylee,“ prosí bez dechu, zalyká se těmi slovy. „Chci cítit tvoje tělo.“ Jeho polibek změní intenzitu, pevně mě drží za hlavu. „Chci tě.“ Cítím jeho touhu, z horečných doteků čiší zoufalství. Položím mu ruce na spánky a trochu se zakloním, on zvedne oči a pátravě se na mě dívá. Vidí v mých upřímnost, když pronesu: „Tak si mě vezmi, Coltone.“ Pod dlaněmi cítím, jak mu na čelisti přeskočí sval. Nepřestává se na mě dívat. Jeho váhavost mě zneklidňuje. Můj arogantní, sebevědomý Colton nikdy nezaváhá, když dojde na tělesný kontakt mezi námi. Při představě, proč právě takhle reaguje, mě mrazí hrůzou, ale vyženu ty myšlenky z hlavy. Nad tím můžu přemýšlet až pak. Colton mě potřebuje právě teď. Spustím ruku dolů, vezmu jeho pevný úd a nasměruji si ho mezi nohy. Jeho jedinou reakcí je krátký, prudký výdech. Nepohne se, jen pevně sevře víčka a na čele mu vyskočí 21
vráska z čehosi, co ho stále v duchu děsí. Pomalu jezdím dlaní po jeho mohutném penisu. Dělám jedinou věc, která mu, jak jsem přesvědčena, pomůže zapomenout, a pak na něj pomalu nasednu. Vykřiknu překvapením, když do mě drsně a rychle pronikne a naše těla splynou v jedno. Otevře oči a upřeně se na mě dívá, dovolí mi také, abych se dívala. Vidím, jak ty oči tmavnou a skelnatí chtíčem, až to nakonec nevydrží, zvrátí hlavu a slastně přivře víčka. Vidím, jak svádí vnitřní boj, když se snaží zahnat zlé myšlenky a soustředit se na to jediné – na mě a na to, co mu dávám. Útěchu. Jistotu. Tělesnost. Spásu. Pozoruji ten zápas odehrávající se v jeho tváři, snažím se mu dodat sílu. „Na nic nemysli. Jenom mě vnímej,“ šeptám mu do ucha, pomalu se pohybuji, chci, aby cítil to, co potřebuje k zapomnění. S rozechvělým výdechem si skousne ret, sveze se dlaněmi na mé boky a hrubě je sevře. Naráží do mě, noří se hlouběji, než bych si kdy dokázala představit. Zasténám, uchvácena pocitem, že je tak hluboko ve mně. Jediná reakce, které jsem schopna, je rozevřít rty a říct: „Vezmi si ode mě víc. Vezmi si všechno, co chceš.“ Vykřikne, zbaven veškerých zábran, pevně mě svírá a přiráží jako píst v neúnavném, trestajícím rytmu. Naše těla, politá vodou, po sobě hladce kloužou. Hladké tření na mých prsou jen zvyšuje mou bolestnou touhu po vyvrcholení. Jazykem kmitavě dráždí mou bradavku, pak se sveze rty po chladné kůži a zmocní se té druhé. Sténám slastí a poddávám se jeho mocným přírazům. Nechávám ho dělat, co chce, aby našel úlevu, která mu dá zapomenout na všechny běsy, kteří ho pronásledují. Pohybuje se stále rychleji a míří k vrcholu, nepřipouštějíc jinou možnost než zapomnění. Jeho chrapot a mlaskání mokrých těl narážejících na sebe se odráží jako ozvěna od stěn koupelny. „Udělej se mi,“ zachrčí, když prudce přirážím. „Dělej.“ 22
Zrychlí tempo, krk a tvář napjaté touhou. „Kurva!“ zařve a drtí mě mocnými pažemi, zaboří mi tvář do ramene v nalezené úlevě. Naše spojená těla se pomalu kolébají sem a tam, zatímco se do mě vyprázdní. Dusí mě v objetí a já z jeho sevření vycítím zoufalství a vím, že jsem mu dala jen malou část toho, co potřebuje. Znovu a znovu šeptá moje jméno, líbá mě jako bez ducha, jeho city jsou bez zábran. Až se mi tají dech, že ta ústa zbožně šeptající moje jméno jsou tatáž ústa, jež byla plná hnusných urážek. Chvíli zůstaneme sedět v této poloze a on má čas na to, aby se vzpamatoval. Pro muže, který se vždy ovládá, není asi snadné, že byl někdo svědkem takového projevu citů. Přejede prsty po chladné kůži na mých zádech, horká voda tekoucí kousek za mnou mi zní jako ráj. Pak konečně promluví, neříká nic o tom, co jsme právě zažili. Nechá hlavu zabořenou do mého krku, aby se mi nemusel dívat do očí. „Jsi studená.“ „Je mi fajn.“ Colton se zvedne a s ním i já, s nohama zaklesnutýma kolem jeho těla. „Počkej tady,“ řekne a postaví mě pod proud teplé vody, pak vystoupí ze sprchového koutu. Nechápavě se za ním dívám a v duchu se ptám, jestli snad ten citový výlev byl na něj moc a on teď potřebuje odstup. Nejsem si jistá. Ale hned se vrací, po kůži mu stále ještě stékají kapky vody. K mému naprostému překvapení mě vezme do náruče, zavře loktem vodu ve sprše a vynese mě ven. Vyjeknu, když mě ovane chladný vzduch koupelny. „Vydrž,“ zamumlá mi do temene a já už vím, co chce udělat. Se mnou v náručí vstoupí do vany, která se plní vodou, a pak mě postaví. Ponoří se do záplavy bublinek a přitáhne si mě za ruku k sobě. Svezu se dolů, obklopí mě slastné teplo, a uvelebím se mezi Coltonovýma nohama. 23
