Copyright Post Bellum, 2015 Fotografie Post Bellum, 2015 Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2015 ISBN

Copyright © Post Bellum, 2015 Fotografie © Post Bellum, 2015 © Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2015 ISBN 978-80-7462-827-6

Mista Pameti naroda 2015.indd 4

13.4.2015 10:38:29

*

POST BELLUM *

MÍSTA PAMĚTI NÁRODA Průvodce po místech spojených s událostmi 2. světové války

Editor Petr Nosálek

jota / 


13.4.2015 10:38:29

O příbězích a místech Paměti národa

Kniha, kterou držíte v ruce, nemá začátek ani konec. Je nedopsaná a nikdy dopsaná nebude. Je tlustá a přitom neúplná, špatně se čte, protože nevíte, od jaké stránky začít. Co k tomu říct: záleží na Tobě, milý čtenáři. Začni třeba příběhy, které se staly poblíž místa, kde ses narodil, nebo kde bydlíš, kde rád griluješ, popíjíš s kamarády, kam chodíš s dětmi na procházku, kudy jezdíš do práce. Skoro každý den jezdím kolem pražského kostela sv. Cyrila a Metoděje. Autobus bývá plný, nevábně zatuchlý a šourající se zácpou v Resslově. Všichni čučíme do mobilů. U kostela zvednu oči a podívám se doleva. Vidím malé okénko v kamenné chrámové stěně, do kterého před mnoha lety kdosi hulákal šišlající češtinou: „Vzdejte se! Nic se vám nestane!“ Parašutisté na stonásobnou německou přesilu z krypty zakřičeli: „Nikdy!“ Francouzský sociolog Pierre Nora přišel v polovině 80. let minulého století s něčím, co každý zná, ale nedokáže pojmenovat, a co pociťuji i já v autobusu. Necháme-li stranou můj osobní pocit obdivu, úcty a hrdosti na vojáky, kteří se v roce 1942 nevzdali, je tu ještě jeden. Co se stane, když jednou na tento příběh zapomeneme? Co si tak asi lidé o onom okénku pomyslí? Cestující v autobuse vidí stejný otvor do krypty jako já, ale možná neslyší onen výkřik československých hrdinů. Třeba jim příběh o atentátu na Heydricha a parašutistech v kryptě nikdo nevyprávěl. Možná bych měl. Ale na to už jsem příliš stydlivý, abych kohosi cizího oslovoval v dopravních prostředcích. Ztrácíme historickou paměť? Čím více let, tím více se příběh stává mýtem, legendou, či se úplně rozplyne. Okénko do krypty mě ovšem čímsi zvláštním uklidňuje. Jako by příběh byl do něj vepsán. A každá generace si ho musí najít. A třeba k němu připojí svůj příběh. Lieux de mémoire – Místa paměti, jak svůj projekt Nora nazval, se stal inspirací pro aplikaci Místa Paměti národa, která je určena pro chytré mobilní telefony. Můžete si ji stáhnout do mobilu z App Store nebo Google Play a nezáleží, jestli užíváte Android nebo iOS. Aplikaci jsme vyvinuli v roce 2013 a pracují na ní denně redaktoři, tzv. sběrači příběhů, z neziskové organizace Post Bellum, programátoři a grafik. Nora věděl, že vývojem technologií se stává naše doba favoritem v archivování, digitalizaci, kopírování a sbírání. Hromadíme fotografie, texty, audio- a videonahrávky. Jsme tím v Post Bellum, jak tvrdí naše manželky, posedlí. Obcházíme staré lidi a natáčíme jejich vzpomínky. Ukládáme je spolu s fotografiemi a publicistickými texty na internetový portál www.pametnaroda.cz. A právě z této sbírky vznikla zmíněná aplikace a také tato kniha. Doufám, že z ní budete mít radost.


13.4.2015 10:38:30

Koupili jste si průvodce po českých, moravských a slezských obcích, zapomenutých zákoutích, lesích a loukách, ulicích a náměstích, kde se za druhé světové války odehrály heroické i hrůzostrašné, pokleslé i pitoreskní, smutné i tragické příběhy. Nejsou to příběhy vymyšlené, nýbrž podané snad nejkrásnějším a nejpřirozenějším způsobem: vzpomínkami pamětníků. Vyrazte na výlety. Okouzlete své přátele, rodiče, děti, manžely a manželky, své dívky a kluky a přiveďte je na místo Paměti národa a vyprávějte, čerpejte z této knihy, poslouchejte Příběhy 20. století. Krásné výlety do míst Paměti národa Vám přeje Mikuláš Kroupa zakladatel a ředitel Post Bellum

Nezisková organizace POST BELLUM vznikla v roce 2001. Založili ji novináři z Českého rozhlasu a BBC. Děláme vlastně prostou práci: natáčíme s pamětníky rozhovory a záznamy ukládáme na internetový portál Paměť národa. Dnes je v archivu Paměti národa skoro pět tisíc vzpomínek válečných veteránů, obětí holocaustu, vězňů a odpůrců nacismu i komunismu, obětí kolektivizace, ale i důstojníků Státní bezpečnosti, jejich spolupracovníků, bachařů apod. K naší práci se připojily organizace z desítek zemí celé Evropy.


Jsou to tisíce hodin vyprávění. Z této sbírky vzniká především stejnojmenný cyklus rozhlasových dokumentů s názvem Příběhy 20. století. Vysílá je každý týden Český rozhlas. Udílíme Ceny Paměti národa v přímém přenosu České televize, učíme natáčet a zpracovávat příběhy žáky a studenty základních a středních škol v projektu Příběhy našich sousedů, vydáváme knihy, pořádáme výstavy, besedy, přednášky, píšeme články do novin, natáčíme filmy, organizujeme největší dokumentaristickou

soutěž v České republice Příběhy 20. století. Založili jsme Kolegium a Klub přátel Paměti národa, kam Vás srdečně zveme. S těmito lidmi, kteří nám pomáhají financovat naší práci, vyrážíme na výlety do míst, kde se příběhy odehrály. Díky Nadaci Vodafone vznikla pro mobilní telefony aplikace Místa Paměti národa. To vše platí především drobní dárci, kteří pravidelně na naši práci přispívají. Jim patří veliké poděkování! Vše o naší práci najdete na www.postbellum.cz nebo www.memoryofnations.eu.

13.4.2015 10:38:30

24

Hlavní město Praha

Praha 1 – Staré Město, Karlova 25 garsoniéra manželů Schmiedlových

50°05‘10.9“N 14°25‘07.8“E

Měšťanský dům U anděla

Od začátku prosince 1941 měl Václav Morávek od starších manželů Schmiedlových pronajatou garsoniéru v Karlově ulici 25. Tento úkryt při mučení u výslechu na gestapu prozradil jeden z Morávkových spolupracovníků. Václavu Morávkovi se sice podařilo z obklíčení gestapa uniknout, ale přišel o všechny osobní věci. Zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich byl nucen v roce 1942 o neúspěšném zátahu informovat Adolfa Hitlera. Václav Morávek


13.4.2015 10:38:55

25

Přišlo jich devět, v lazaretu skončilo šest Dne 20. prosince 1941 obklíčilo osm příslušníků gestapa dům v Karlově ulici, kde měli garsoniéru manželé Schmiedlovi. Ukrýval se v ní Václav Morávek, jediný z odbojové skupiny Tři králové, jenž zůstal na svobodě. Vše bylo připraveno, aby byl konečně zatčen. Když muži z německé tajné policie zaklepali na dveře garsoniéry, otevřela jim jakási starší paní. Okamžitě začali byt prohledávat. Morávek ležel ve své posteli, neoblečený a nepřipravený. Když jeden z příslušníků gestapa vstoupil do ložnice, Morávek velmi pohotově vytáhl zpod polštáře pistoli a gestapáka zneškodnil. Rychle zabouchl dveře ložnice a přes skleněnou výplň zahájil krycí palbu. Muži z gestapa se museli krýt a Morávkovi se podařilo nejen obléct, ale také vyběhnout z bytu. Na schodech se střetl s právě přicházejícím kriminálním radou, kterého jednou ranou zneškodnil. Policista po něm sice ještě vystřelil, ale kulka ho jen lehce škrábla na stehně. Václavu Morávkovi se podařil husarský kousek a dostal se z obklíčení. Když o tom později referoval do Londýna, poznamenal: „Přišlo devět, v lazaretu šest. Zázrakem Božím jsem vyvázl bez škrábnutí. Gestapo tají ostudu.“ Škpt. Václav Morávek jako důstojník


Václav Morávek Narodil se 8. srpna 1904 v Kolíně do rodiny středoškolského profesora. Od mládí byl skautem a hluboce věřícím člověkem. V roce 1925 dokončil studium na Vojenské akademii v Hranicích. Po okupaci Čech a Moravy byl v roce 1939 demobilizován v hodnosti štábního kapitána. Brzy nato se zapojil do činnosti odbojové organizace Obrana národa na Kolínsku. Později odešel do Prahy, kde s Josefem Balabánem a Josefem Mašínem vytvořili zpravodajsko-sabotážní skupinu nazývanou Tři králové. Společně provedli mnoho diverzních akcí a udržovali kontakty s československou exilovou reprezentací. Od jara 1940 žil Václav Morávek v ilegalitě, protože mu bylo na stopě gestapo. V odboji pokračoval i po zatčení obou přátel ze skupiny Tři králové. Padl 21. března 1942 při přestřelce s agenty gestapa.

Československé armády


13.4.2015 10:38:56

44


Praha 4 – Krč Masarykovy domovy kojenecký ústav

50°01‘48.0“N 14°27‘24.3“E

Masarykovy domovy

Komplex budov vybudovaný v letech 1926–1929 sloužil původně starým lidem a nevyléčitelně nemocným včetně dětí. Za války zde byl kojenecký ústav pro sirotky po popravených Češích. Byly sem umístěny například i velmi malé děti z Lidic. Zařízení bylo po válce přebudováno na Thomayerovu nemocnici.

Kojenecký ústav

Veronika Rýmonová v kojeneckém ústavu


13.4.2015 10:39:11

45

Lidické děti v kojeneckém ústavu V Masarykových domovech (dnešní Thomayerova nemocnice), které za okupace sloužily jako německý kojenecký ústav, přežilo válku sedm lidických dětí, jimž v době vyhlazení Lidic nebyl ještě ani rok. Vyrůstaly v péči německých ošetřovatelek, ale občas je mohli tajně navštívit příbuzní. Kontrolovali jejich stav, nosili jim jídlo a fotili si je. Ve dnech Pražského povstání na konci války si rodiny své děti okamžitě odvedly domů. Byla mezi nimi i Veronika Hanfová, provdaná Rýmonová. Než se její matka vrátila z koncentračního tábora, starala se o ni teta Volfová. „Teta mi pořád říkala, že přijde maminka. Já jsem si ale pod tím slovem neuměla vůbec nic představit,“ líčí Veronika Rýmonová jednu ze svých nejstarších vzpomínek. „Vím, že tam byla tma, někdo mě držel na ruce a já uslyšela ,To je maminka‘. Nic mi to ale neříkalo, pro mě byla cizí člověk.“ Matku po celou dobu pobytu v koncentračním táboře držela naděje, že její dcera je naživu. Takové setkání jí proto zasadilo velkou ránu. Veronika Rýmonová



Veronika Rýmonová, rozená Hanfová Narodila se 22. ledna 1942 v Kladně. Její rodiče žili v Lidicích až do doby, kdy nacisté obec vyhladili. Čtyřměsíční Veronika byla převezena do sirotčince v budově bývalé techniky na Karlově náměstí v Praze, později do nedaleké Zemské nemocnice a nakonec do kojeneckého ústavu v Praze-Krči. Příbuzným byla vrácena až během Pražského povstání v květnu 1945. Její otec zahynul s ostatními lidickými muži, matka přežila pobyt v koncentračním táboře Ravensbrück. Po válce matka s dcerou bydlely u příbuzných, později v Kladně a od roku 1952 v nových Lidicích. Veronika se po ukončení základní školní docházky přihlásila na střední filmovou školu, ale místo studia rovnou nastoupila do zaměstnání ve filmových laboratořích na Barrandově. Po svatbě a narození dětí přešla za manželem do Pragostavu, kde zůstala až do důchodu. Veronika Rýmonová je členkou Českého svazu bojovníků za svobodu.

13.4.2015 10:39:14

96

Středočeský kraj

Kolín, Ovčárecká 374 shromaždiště Židů před transportem do Terezína

50.0334178N, 15.2073075E

Škola v Ovčárecké

Chlapecká škola v Kolíně-Zálabí byla otevřena 22. září 1899. V dalších letech se rozrůstala, modernizovala a přibylo i dívčí oddělení. Od roku 1940 škola sloužila vojenským účelům a výuka se přesunula do náhradních prostor. V budově školy a na jejím nádvoří zřídili nacisté shromaždiště Židů z celého kolínského oberlandratu. Odtud se přesouvali na zálabské nádraží a vlakem pokračovali do Terezína. Třemi z Kolína vypravenými transporty takto odjelo 2202 osob. Z nich se 2068 nedožilo konce války. Dagmar Lieblová


13.4.2015 10:40:06

97

Pohled na České středohoří mi naháněl hrůzu V únoru 1942 se rodina Dagmar Lieblové z Kutné Hory musela nechat zapsat v deset kilometrů vzdáleném Kolíně, kde bylo sídlo nacistické krajské správy, tzv. oberlandratu. „Do Kolína jsme směli jet vlakem, což už jsme v té době běžně nemohli, a protože nazpátek asi nic nejelo, tak se šlo pěšky a mnozí to uvítali jako příležitost k procházce,“ vzpomíná Dagmar Lieblová. V květnu pak přišlo předvolání, že se mají 2. června s klíči od bytu a osobními zavazadly dostavit do školy Na Zálabí v kolínské Ovčárecké ulici. Zde strávili tři dny ve velmi primitivních podmínkách, spali na slamnících rozložených na zemi a 5. června pokračovali osobním vlakem do Bohušovic nedaleko Terezína. Do ghetta šli pěšky, nesli povolená padesátikilová zavazadla a bylo jim horko: „Všichni jsme byli velmi teple oblečeni, protože jsme byli přesvědčeni, že to, co máme na sobě, nám nikdo nevezme. Dva svetry a ještě kabát, proto mi bylo hrozné horko. Později jsem tou cestou šla mockrát a pohled na České středohoří mi vůbec nepřipadal strašný. Ale tehdy mi ty hory naháněly hrůzu, vůbec nevím proč,“ vzpomíná Dagmar Lieblová. Z kolínského oberlandratu přijely do Terezína tři transporty – po jednom z Kutné hory, Čáslavi a Kolína. Dva z nich hned pokračovaly dál na východ do koncentračních táborů, odkud se už nikdo nevrátil.


Středočeský kraj

Dagmar Lieblová, rozená Fantlová Narodila se 19. května 1929 v Kutné Hoře, kam se její otec Julius Fantl, židovský lékař a český vlastenec, přistěhoval po první světové válce. Dne 5. června 1942 byli manželé Fantlovi s dcerami Dagmar a Ritou deportováni do terezínského ghetta. V něm pak přežívali do prosince 1943, kdy byl z Terezína vypraven druhý velký transport na východ. Rodina se ocitla v Osvětimi, kde otec, matka a sestra pamětnice neprošli selekcí a zahynuli. Ona sama se zachránila jen díky chybě v dokumentech, která ji udělala o čtyři roky starší. Osvětim Dagmar Fantlová opustila v létě 1944, kdy byla přidělena na těžké odklízecí práce do Hamburku. Osvobození se dočkala 15. dubna 1945 v koncentračním táboře Bergen-Belsen, ale domů se dostala až v červenci. Trpěla těžkou tuberkulózou a více než dva roky se pak léčila v sanatoriu. Po maturitě vystudovala němčinu a češtinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, vdala se a stala se matkou tří dětí.

13.4.2015 10:40:07

238

Ústecký kraj

Výtvarná činnost terezínských dětí Sbírka kreseb z Terezína obsahuje na 4500 prací židovských dětí, které za války prošly místním ghettem. Vznikly v krátkém období necelých dvou let (1942–1944) v hodinách kreslení organizovaných absolventkou Bauhausu Friedl Dicker-Brandeisovou. Hodiny kreslení zaujímaly v rámci tajně organizované terezínské výuky jisté výsadní postavení, podobně jako například dětské divadlo. Friedl Dicker-Brandeisová naprosto respektovala osobnost dítěte a nechávala volný prostor pro jeho sebevyjádření, uvolnění fantazie a emocí. Z tohoto hlediska výuka kreslení významně napomáhala dětem snášet skličující skutečnost a měla neocenitelný terapeutický účinek. Dicker-Brandeisová byla později deportována do Osvětimi, předtím se jí ale v kufru na půdě podařilo ukrýt stovky dětských výkresů. Z koncentračního tábora se tato malířka a pedagožka již nevrátila, 9. října 1944 zahynula v osvětimských plynových komorách.

Příběh 2

Motýli tady nežijí Kreslení bylo jednou z mála aktivit, které děti v Terezíně měly povolené. Některé proto s tužkou strávily mnoho času. Patřila mezi ně i třináctiletá Helga Weissová, později Hošková. „Řada kreseb vznikla pod vedením malířky Friedl Dicker-Brandeisové, původem z Rakouska, která po anšlusu utekla do Čech a zde se provdala. Kresby ukládala, ani jsme nevěděli kam,“ vzpomíná pamětnice. „Po válce, když se likvidovalo ghetto, se našly na půdě jednoho dětského domova asi dva kufry a v nich kolem pěti tisíc kreseb. Dnes jsou v majetku židovského muzea a ve světě jsou známy pod názvem Motýli tady nežijí.“ Titul této sbírky kreseb byl inspirován básní jednoho židovského chlapce, která vznikla v Terezíně a končí slovy: „Motýla jsem tu neviděl. Motýli tady nežijí, v ghettu.“ Helga Weissová díky obrázkům udržovala spojení s rodiči, kteří byli umístěni v jiné části terezínské pevnosti. „Hned na začátku, když jsme si mohli s tatínkem jen posílat psaníčka, jsem mu poslala naivní dětskou

Kresba Helgy Weissové Na dvoře


13.4.2015 10:42:45

239

Ústecký kraj

kresbičku sněhuláka. A tatínek mi tenkrát odpověděl: ,Maluj, co vidíš.‘ Tak jsem začala malovat každodenní život v Terezíně. Byla jsem tam téměř tři roky a nakreslila více než sto kreseb. A zachytila jsem opravdu každodenní život v ghettu. Kresby jsou dnes velmi vzácné, protože je to jeden z mála obrazových dokumentů z Terezína. Navíc je kreslilo dítě, jsou srozumitelné a čitelné. Vyšly v knize, která se jmenuje podle tatínkových slov Maluj, co vidíš.“ Helga Hošková-Weissová coby školačka

Helga Hošková, rozená Weissová Narodila se 10. listopadu 1929 v Praze-Libni do asimilované židovské rodině. Po okupaci Československa se Weissovi stali obětí řady nacistických perzekucí a v prosinci 1941 byli deportováni do terezínského ghetta. Tam strávili téměř tři roky, během nichž Helga namalovala více než stovku kreseb zachycujících každodenní život v Terezíně. Její cyklus obrazů, nazvaný Maluj, co vidíš, je významným uměleckým dílem a mimořádným historickým

svědectvím. Začátkem října 1944 byla rodina Weissova transportována do Osvětimi. Otec tam zemřel v plynové komoře, Helga s matkou byly posléze vybrány na práci do továrny na letadla v německém Freibergu. Odtud v dubnu 1945 nastoupily pochod smrti směřující do koncentračního tábora Mauthausen, kde se 5. května dočkaly osvobození. Po válce Helga souběžně vystudovala střední grafickou školu a gymnázium a v roce 1950 nastoupila

na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, kde studovala v ateliéru profesora Emila Filly. Věnovala se malířství a pedagogické činnosti. V roce 2009 obdržela z rukou prezidenta Václava Klause medaili Za zásluhy.

Terezínské příspěvky do památníku

Kufřík na cestu do Terezína

Helga Hošková- Weissová dnes

s transportním číslem


13.4.2015 10:42:46

408

Olomoucký kraj

Kojetín dům v ulici Křenovská

49.3433878N, 17.2946781E

Na Křenovské ulici v Kojetíně za války Marie a Vojtěch Zatloukalovi ukrývali před nacistickými úřady dvouletého Františka Pachmana. Kvůli svému polovičnímu židovskému původu tam chlapec musel strávit osm měsíců od září 1944 až do konce války. Původní dům byl později zbourán a na jeho místě postaven nový. Dům Zatloukalových

Bourání původního domu


13.4.2015 10:46:28

409

Udělali z něj holčičku

Olomoucký kraj

František Pachman pochází ze smíšeného manželství, jeho matka byla Židovka. V září 1944, kdy mu byly dva roky, se ho rodiče rozhodli ukrýt před okupačními úřady k příbuzným Marii a Vojtěchovi Zatloukalovým, kteří bydleli na Křenovské ulici v Kojetíně. Manželé Zatloukalovi sice také byli částečně židovského původu, norimberské zákony se však na ně prozatím nevztahovaly. O to větší odvahu prokázali. Teta Marie malého Františka hned převlékla do dívčích šatů, aby ho nikdo nepoznal. „Měl jsem kudrnaté vlasy, samou lokýnku. Kromě táty a tety tam byla i její dcera, která je dnes posledním očitým svědkem,“ vzpomíná František Pachman. „Později jsem se jí zeptal: ,Dali jste mi dívčí jméno. Jak to vzniklo?‘ A ona mi to vysvětlila: ,Víš, když tě moje maminka přivedla oblečeného do těch dívčích šatiček, tak ses postavil před zrcadlo a řekl jsi: »Já vypadám jak Betka«. A všichni se začali smát.‘ Proto mi pak až do konce války říkali Betka.“ Dalších několik měsíců se malý František pohyboval jen v domě, na zahradu skoro nevycházel.

František Pachman


13.4.2015 10:46:31

410

Příběh 2: Olomoucký kraj

Matka Matylda Pachmanová


Mamičko, pojď, ukážu ti králíčky Dne 10. května 1945 byly Františku Pachmanovi necelé tři roky. Přesto na ten den nikdy nezapomene. Kvůli svému polovičnímu židovskému původu tehdy žil již osm měsíců v úkrytu u příbuzných Marie a Vojtěcha Zatloukalových v Kojetíně. A právě v ten den se shledal se svou matkou, která se za ním vydala hned po osvobození terezínského ghetta. „Od chvíle, co byl Kojetín osvobozen, jsme s tetou Maruškou chodili často ven. Ukazovala mně lidi, domy, auta. Ukázala mně slepice, mohl jsem si s nimi hrát, honit je po dvoře. Ukázala mně i králíky,“ vzpomíná František Pachman. „Jednoho dne po odpoledním spánku mě zase vzala na dvůr, něco jsme tam dělali a najednou zaburácelo auto. Teta se otočila a viděla, že z auta vyskakuje moje máma. Teta mě otočila směrem k ní. Máma plakala a smála se zároveň, vzala mě do náruče. Já jsem prý předtím na ni koukal nějak zadumaně, ale jak mě vzala do náruče, tak jsem jí řekl větu, která se v rodině traduje jako symbol konce války. Řekl jsem: ,Mamičko, pojď, ukážu ti králíčky.‘“

13.4.2015 10:46:32

411

Olomoucký kraj

František Pachman Narodil se 14. června 1942 v Olomouci. Jeho matka byla židovského původu, a přestože před svatbou konvertovala ke katolické víře, neušla v roce 1944 transportu do Terezína. Otec pak dvouletého Františka schoval u příbuzných Vojtěcha a Marie Zatloukalových v Kojetíně a sám se až do konce války ukrýval. Válku nakonec všichni tři přežili. Matka se vrátila 10. května 1945 z Terezína, v koncentračních táborech ale zahynuly babička

pamětníka Olga Eislerová a prababička Josefa Bergerová. Pachmanovi se po válce vrátili do Olomouce. František po maturitě na místním Slovanském gymnáziu vystudoval Vysokou školu ekonomickou v Bratislavě a v oboru ekonomie pak i pracoval. V roce 2014 vydal se synem Richardem román Tylda, založený na životním příběhu své matky a Richardovy babičky Matyldy Pachmanové. František Pachman


13.4.2015 10:46:33

442

Zlínský kraj

Prlov částečně vypálená obec

Prlov, pamětní deska

49.2479019N, 17.9613450E

Začátkem 40. let se v Prlově zformovala partyzánská skupina, která navazovala kontakty s parašutisty vyslanými ze Sovětského svazu a později se skupinami partyzánů přicházejícími ze Slovenska po porážce Slovenského národního povstání. Právě kvůli čilým kontaktům s partyzány neušli obyvatelé Prlova pozornosti gestapa a jeho konfidentů. Když se 23. dubna 1945 vesničané ráno probudili, byl již Prlov obklíčen. Po neúspěšných výsleších začalo gestapo zapalovat domy a do hořících stavení nahnali vyslýchané. Při masakru přišlo o život 23 místních obyvatel.

Partyzáni z Prlova, 1945


13.4.2015 10:47:35

443

... a děťátko hodili babičce Na konci dubna 1945 se tehdy devítiletá Božena Vařáková, později Kršáková, stala svědkem vypalování chalup v Prlově, kde právě byla se svojí sestrou na návštěvě u strýce. Obec obklíčili Němci a s pomocí zajatého šestnáctiletého partyzána Aloise Oškery začali označovat partyzány a jejich „pomahače“. Ty, které vybrali, odvedli do jiné místnosti a tam je mučili, aby prozradili další jména. „Měli tam toho Oškeru ze Všeminy. Musel ukazovat, koho zná a u koho byl... A když ukázal třeba na Ondrášky, tak je vzali bokem a pak je naházeli do ohňa,“ vzpomíná pamětnice a dodává, že mezi 23 oběťmi masakru byla i jedna žena: „Byla tady přivdaná, malé děťátko měla, osm měsíců... tak aj tu upálili. Děťátko hodili babičce. Tož babička měla jenom to děťátko. Jinak všeci z toho čísla, ti Ondráškovi, byli upáleni. Aj ta nevěsta, aj ti bratři, aj rodiče – všeci.“ Božena Kršáková


Zlínský kraj

Božena Kršáková, rozená Vařáková Narodila se 13. února 1936 na Vařákových pasekách nad Pozděchovem. Dalších osm let pak její rodina žila poklidným životem pasekářů, přestože mezitím začala válka. V říjnu 1944 přišli na paseky první partyzáni a od té doby se život rodiny Vařákovy radikálně změnil. Němci z přilehlých posádek k nim kvůli partyzánům chodili na pravidelné domovní prohlídky. Přišli i 2. května 1945, kdy už jejich jednotky chvatně ustupovaly, aby se na Vařákových pasekách pomstili za smrt německého vojáka, kterého tu předtím zastřelili partyzáni. Přestože v okolí už byla Rudá armáda, německý oddíl vypálil domy na pasekách, jejich obyvatele pak hnal bosé do Valašské Polanky a čtyři z nich popravil. Mezi třemi popravenými muži byl dvacetiletý bratr pamětnice Karel Vařák. O život přišla i dvaadvacetiletá Růžena Šopová, která byla na Vařákových pasekách jen na návštěvě. Po válce Božena Kršáková pracovala ve vsetínské Zbrojovce a později v palírně Jelínek ve Vizovicích.

13.4.2015 10:47:35

Copyright Post Bellum, 2015 Fotografie Post Bellum, 2015 Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2015 ISBN

Recommend Documents