Copyright María Dueñas; Misorum, S. L., 2012 Translation Simoneta Dembická, 2015 Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2015

4/35

Copyright © María Dueñas; Misorum, S. L., 2012 Translation © Simoneta Dembická, 2015 © Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2015 ISBN EPUB 978-80-7462-806-1 ISBN MOBI 978-80-7462-818-4

Pablu Dueñas Vinuesovi, mému bratrovi, jako vyrovnání za to, co on ví, že mu dlužím. Všem, kteří každý den s nadšením a vytrvalostí zápolí ve třídách: mým kolegům, mým učitelům, mým přátelům.

KAPITOLA PRVNÍ

Někdy na vás život dopadne jako těžká a chladná olověná koule. Přesně tak jsem se cítila, když jsem otevřela dveře pracovny. Tak důvěrně známé, tak útulné, tak mé. Předtím. A přesto jsem na první pohled neměla důvod ke sklíčenosti. Všechno vypadalo tak, jak jsem to sama zanechala. Police plné knih, korková nástěnka se spoustou rozvrhů a vzkazů. Složky, kartotéky, plakáty inzerující staré výstavy, obálky adresované na mé jméno. Kalendář, stále otočený na stránce před dvěma měsíci, zamrzlý v červnu 1999. Všechno v místnosti, která pro mě po čtrnáct let představovala útočiště, pevnost, kde jsem rok za rokem přijímala houfy studentů, ztracených v pochybnostech, požadavcích a přáních, zůstalo netknuté. Zkrátka a dobře, všechno bylo stejné jako vždy. Jediné, co se změnilo, bylo to, co mě drželo pohromadě. V tom smyslu bylo všechno vzhůru nohama. Od chvíle, kdy jsem vešla, uplynuly dvě nebo tři minuty. Snad i deset, ale možná ani jedna. V každém případě minula doba potřebná na to, abych dospěla k rozhodnutí. Konečně jsem začala jednat; jako první věc jsem vytočila telefonní číslo. Zdvořile mi odpověděla hlasová schránka. Váhala jsem, zda mám zavěsit nebo ne. Vyhrála druhá možnost. „Rosalíe, tady je Blanca Pereová. Potřebuji tvou pomoc, musím odsud odjet. Nevím kam; je mi to fuk. Někam, kde nikoho neznám a kde nikdo nezná mě. Vím, že je teď naprosto nevhodná doba, těsně před začátkem školního roku, ale zavolej mi, prosím tě, jakmile budeš moct.“ Když jsem zanechala vzkaz, cítila jsem se o něco lépe, jako kdybych se zachránila před kousnutím zuřivého psa v tíživé noční můře. Věděla jsem, že na Rosalíi Martínovou se mohu spolehnout, na její porozumění a ochotu. Znaly jsme se od té doby, kdy jsme obě nastoupily na univerzitu, já jako mladá asistentka s hubenou smlouvou na dobu určitou, ona jako vedoucí nově vzniklého oddělení mezinárodních vztahů. Slovo přítelkyně by asi bylo přehnané, protože náš vztah se během let trochu rozvolnil, ale znala jsem Rosalíinu

8/35

akceschopnost a byla jsem si jistá, že můj zoufalý výkřik nezapadne na dno jámy zapomnění. Po telefonátu se mi podařilo sebrat síly, abych dokázala čelit povinnostem obvyklým pro začátek září. Elektronická pošta se na mě vyvalila jako voda z protržené přehrady. Ponořila jsem se do té záplavy; na některé zprávy jsem odpovídala, jiné jsem mazala, protože byly neaktuální nebo nezajímavé, dokud mě nevyrušilo zazvonění telefonu. Odpověděla jsem strohým haló. „Prosím tě, co blázníš? Kam chceš touhle dobou jet? A proč na to tak spěcháš?“ Její vzrušený hlas ve mně okamžitě vyvolal zasuté vzpomínky na mnoho společně prožitých chvil. Nekonečné hodiny strávené před černobílým monitorem prehistorického počítače. Společné výjezdy na zahraniční univerzity s cílem domluvit vzájemnou spolupráci a výměnné pobyty. Dvoulůžkové pokoje v neosobních hotelech, ranní čekání na prázdných letištích. Čas naše cesty rozdělil a z kdysi blízkého vztahu postupně vyprchala většina energie. Ale ještě po ní zůstala stopa, pocit dřívějšího spiklenectví. Proto jsem jí bez zábran všechno povyprávěla. S drsnou upřímností a bez hodnocení. Bez nářků a přídavných jmen. Bez spletitých souvislostí. Během několika minut věděla, co vědět měla. Že mě Alberto opustil. Že domnělá pevnost našeho manželského svazku se zhroutila během prvních letních dnů, že moje děti už žijí samostatně a já jsem strávila poslední dva měsíce úpornou snahou přizpůsobit se nové realitě, ale při nutnosti čelit začátku nového akademického roku jsem zjistila, že mi chybí energie, abych dokázala zvládnout všechno to, co ostatní roky: znovu se pustit do rutinních činností a povinností, jako by můj život neutrpěl řez tak čistý a přesný, jako když ostří nože ukrojí kus masa. Při devadesáti kilogramech pragmatismu, které její tělo tvořily, Rosalía okamžitě pochopila situaci a bylo jí jasné, že to poslední, co bych teď potřebovala, je soucitné utěšování či neupřímné rady. Nepídila se proto po detailech ani mi nenabídla své měkké rámě, abych se na něm mohla vyplakat. Prostě mi předložila návrh, který – jak jsem tušila – zpočátku hraničil s krutostí. „Obávám se, zlato, že to nebudeme mít snadné.“ Hovořila v množném čísle, protože celou věc okamžitě přijala za svou. „Lhůty k přihláškám do všech zajímavých projektů vypršely už před několika měsíci,“ dodala, „a další termíny konkurzů na dobrá stipendia přijdou až koncem roku. V každém případě mi dej trochu času, protože ještě nevím, jestli nám náhodou o prázdninách nepřišlo něco nového; občas se objeví nějaké nečekané nabídky na poslední

9/35

chvíli. Počkej do konce pracovní doby, uvidím, jestli něco najdu. Pak ti dám vědět.“ Zbytek dopoledne jsem strávila bloumáním po univerzitě. Podepsala jsem nezbytné papíry, vrátila jsem knihy do knihovny, dala jsem si kávu. Ale nic mě nezaujalo natolik, abych vydržela trpělivě čekat na její zavolání. Neměla jsem stání, chyběla mi odvaha. Ve tři čtvrtě na dvě jsem zaklepala na pootevřené dveře její kanceláře. Uvnitř, baculatá, ale bez komplexů, s vlasy obarvenými na fialovo, pracovala Rosalía. „Právě jsem ti chtěla volat,“ oznámila mi, ještě než jsem ji stačila pozdravit. Pak ukazováčkem jako hlavní pistole namířila na monitor a pustila se do výčtu novinek, které pro mě měla nachystané. „Našla jsem ti tři nabídky, které vůbec nejsou špatné. Dostali jsme je během prázdnin. Po pravdě řečeno, je to víc, než jsem čekala. Tři instituce a tři různé činnosti. Litva, Portugalsko a Spojené státy, konkrétně Kalifornie. Ani jedna možnost není žádné terno, a bacha, všude z tebe vyždímají, co se dá, a nijak zvlášť nepřispějí do tvého životopisu, ale lepší něco než nic, ne? S čím mám začít?“ Pokrčila jsem rameny a pevně jsem stiskla rty, abych zadržela letmý úsměv – první náznak radosti po příliš dlouhé době. Rosalía si mezitím nasadila brýle s mátově zelenými obroučkami, obrátila pohled zpět k monitoru a začetla se do jeho obsahu. „Tak například Litva. Hledají odborníky na lingvistickou pedagogiku pro vytvoření nového vzdělávacího programu. Dva měsíce. Mají grant z Evropské unie a ta po nich požaduje mezinárodní pracovní skupinu. To je tvoje parketa, ne?“ Měla pravdu, to byla náplň mé práce. Aplikovaná lingvistika, didaktika cizích jazyků, návrhy studijních plánů. To byla cesta, po které jsem kráčela dvě desetiletí svého života. Ale než abych podlehla prvnímu zpěvu sirény, chtěla jsem vědět víc. „A co to Portugalsko?“ „Universidade do Espírito Santo v Sintře. Soukromá, moderní, bohatá. Otevřeli doktorské studium v oboru didaktiky španělštiny jako cizího jazyka a hledají zkušené metodiky. Termín podání přihlášek končí v pátek, tedy dnes. Intenzivní dvanáctitýdenní kurz, hodin výuky jako máku. Neplatí špatně, takže si dovedu představit, že budou mít hromady přihlášek. Ale ty máš k dobru řadu let v oboru a s univerzitou Espírito Santo máme výborné vztahy, takže by nemělo být těžké se tam dostat.“

10/35

Tato nabídka mi připadala mnohem lákavější než Litva. Sintra se svými lesy a paláci, tak blízko Lisabonu a zároveň domovu. Rosalíin hlas mě vytrhl ze zasnění. „A nakonec Kalifornie,“ pokračovala s pohledem upřeným na monitor. „Ta nabídka je poněkud vágní, ale pro každý případ se na to můžeme mrknout. Univerzita v Santa Cecilii, na sever od San Franciska. Zatím nemáme dostatečné informace, protože nabídka právě dorazila a já jsem ještě neměla čas vyžádat si podrobnosti. Vypadá to na stipendium financované soukromou nadací, ačkoli práce sama by probíhala na univerzitě. Finanční zajištění není nijak závratné, ale na přežití by to stačilo.“ „V čem ta práce spočívá?“ „Týká se nějaké pozůstalosti a třídění dokumentů. Hledají někoho španělské národnosti s doktorátem v jakémkoli humanitním oboru.“ Sundala si brýle a poznamenala: „Tento typ stipendia je určen pro osoby s nižší kvalifikací, než máš ty, takže při výběru kandidátů bys měla výhodu. A Kalifornie, holka, to je jedno velké pokušení, takže jestli chceš, můžu se pokusit zjistit víc.“ „Sintra,“ rozhodla jsem se bez ohledu na poslední nabídku. Dvanáct týdnů. Snad dost na to, aby se mi zahojily rány. Dostatečně daleko, abych se vysvobodila z pout dosavadního života, a přitom dost blízko, abych se mohla kdykoli vrátit, kdyby se situace nečekaně změnila a všechno se vrátilo do starých kolejí. „Sintra, jednoznačně,“ uzavřela jsem kategoricky. O půl hodiny později, když jsme odeslaly elektronickou přihlášku, jsem vyšla z Rosalíiny kanceláře. Odnášela jsem si tisíc detailů v mysli, hrst papírů v ruce a pocit, že se možná štěstí konečně rozhodlo naklonit na mou stranu. Zbytek dne proběhl jako ve snu. Bez velké chuti jsem snědla vegetariánský sendvič ve fakultní kavárně, jen napůl soustředěná jsem celé odpoledne pokračovala v práci a v sedm hodin večer jsem se bez velkého nadšení zúčastnila prezentace nové knihy jednoho kolegy z katedry prehistorie. Pokusila jsem se zmizet hned po skončení oficiální části programu, ale pár kolegů se mě rozhodlo vytáhnout na pivo a já jsem neměla sílu jim vzdorovat. Když jsem konečně dorazila domů, bylo už skoro deset. Ještě potmě, než jsem rozsvítila, jsem uviděla, jak na mě z rohu obývacího pokoje naléhavě mrká záznamník. V té chvíli jsem si uvědomila, že jsem si na začátku prezentace vypnula mobil, a pak jsem ho zapomněla znovu zapnout. První zpráva byla od Pabla, mého mladšího syna. Byl jako vždy okouzlující, ale mluvil trochu zmateně a rozvláčně; kvůli hlučné hudbě a smíchu v pozadí mě stálo velkou námahu vůbec rozumět jeho překotným slovům.

11/35

„Mami, to jsem já, kde seš? Volal jsem ti na mobil snad tisíckrát. Chtěl jsem ti říct... chtěl jsem říct, že... prostě, že se ani tento týden ještě nevrátím, zůstanu u moře, a jestli... jestli... hele, já ti ještě zavolám, jo?“ Pablo, zašeptala jsem a očima jsem hledala jeho portrét na poličkách v knihovně. Byl tam, snad na deseti fotografiích. Na některých sám, ale většinou se svým bratrem, s kterým jsou si tolik podobní. Věčně rozesmátí, s černými prameny padajícími do očí. Chaotické záběry z jejich dvaceti dvou a dvaceti tří let života. Jako indiáni, piráti a Flintstoneovi ve školních představeních, jak sfoukávají stále početnější svíčky na dortech. Letní tábory, vánoční besídky. Výjevy vytištěné na fotografickém papíru Kodak, útržky vzpomínek soudržné rodiny, která už jako taková neexistuje. S představou Pabla stále ještě tančící v mysli jsem znovu stiskla tlačítko záznamníku, abych si vyslechla další zprávu. „Haló... Blanko, tady je Alberto. Nebereš mobil, nevím jestli jsi doma. Hmmm... volám ti, protože musím... hmm... musím ti říct, že... tedy... No nic, raději ti to řeknu, až tě seženu. Zavolám ti později. Ahoj, měj se.“ Hlas mého manžela mě zneklidnil. Pardon, mého exmanžela. Neměla jsem tušení, co mi chtěl říct, ale podle jeho pochmurného tónu jsem nečekala žádné příjemné zprávy. Jako vždy mě okamžitě napadlo, že se něco stalo jednomu z mých synů. Z předchozí zprávy jsem věděla, že Pablo je v pořádku, proto jsem rychle vytáhla z kabelky mobil, zapnula ho a zavolala Davidovi. „Jsi v pořádku?“ zjišťovala jsem netrpělivě, sotva jsem uslyšela jeho hlas. „Jasně že jsem v pořádku. A jak se máš ty?“ Zněl napjatě. Možná to byl jen falešný dojem kvůli vzdálenosti. Ale možná ne. „Já se mám dobře, více méně... Volal mi táta a...“ „Já už to vím,“ přerušil mě. „Taky mi právě volal. Jak to bereš?“ „Jak beru co?“ „To s tím dítětem.“ „Jakým dítětem?“ „Co čeká s Evou.“ Přestala jsem myslet, vnímat, vidět. Znecitlivělá jako mramorové mauzoleum nebo obrubník chodníku jsem zůstala viset ve vzduchoprázdnu po dobu, kterou jsem nebyla schopná změřit. Když jsem zase přišla k sobě, uslyšela jsem Davidův hlas, jak křičí z telefonu, který mi spadl do klína. „Jsem tady,“ odpověděla jsem konečně. Nedala jsem mu čas dál se vyptávat a ukončila jsem hovor: „Všechno je v pořádku, pak ti zavolám.“

12/35

Seděla jsem nehybně na pohovce, zírala do prázdna a snažila jsem se zpracovat informaci, že můj manžel bude mít dítě se ženou, kvůli které mě před dvěma měsíci opustil. Třetí Albertovo dítě: to třetí dítě, které se mnou přes mé soustavné naléhání nechtěl mít. Dítě, které se narodí z jiného lůna než mého a v jiném domě než tom našem. Cítila jsem, jak mi z žaludku nezadržitelně stoupá nutkání na zvracení jako projev odporu a zoufalství. Vrávoravě jsem spěchala na záchod, vrážela jsem do zdí a dveří, a jen tak tak jsem to stihla. Sklonila jsem se nad mísu a vkleče na podlaze jsem zvracela. Zůstala jsem tam ještě dlouho potom, s čelem opřeným o chladivé dlaždičky jsem se snažila najít pevný bod uprostřed chaosu. Když jsem konečně vstala, umyla jsem si ruce. Pomalu a důkladně, nechala jsem vodu a mýdlovou pěnu proudit mezi prsty. Potom jsem si vyčistila zuby, pečlivě, aby i mozek získal čas pracovat beze spěchu. Nakonec jsem se vrátila do obývacího pokoje. Se svěžím dechem a čistýma rukama, s prázdným žaludkem, uspořádanými myšlenkami a vyprahlým srdcem. Hledala jsem mobil a našla jsem ho na koberci. Vyťukala jsem číslo, ale nikdo to nezvedal. Ještě jednou jsem nechala vzkaz na záznamníku. „To jsem zase já, Blanca. Změna plánu. Musím odjet mnohem dál a na delší dobu. Okamžitě. Zjisti mi, prosím tě, co můžeš, o tom stipendiu v Kalifornii.“ O devět dnů později jsem přistála na letišti v San Francisku.

KAPITOLA DRUHÁ

Náhlé ticho po hlučném bušení kladiv mě vrátilo do reality. Podívala jsem se na hodinky. Poledne. Teprve tehdy jsem si uvědomila, kolik hodin už se prohrabuji papíry, bez nejmenšího tušení, co s nimi mám k čertu dělat. Namáhavě jsem se zvedla z podlahy a cítila jsem, jak mám ztuhlé klouby. Oprášila jsem si dlaně a stoupla jsem si na špičky, abych vykoukla ven úzkým okénkem u stropu. Viděla jsem omezený výsek momentálně ztichlého staveniště a pracovní boty hrstky dělníků, kteří svačili mezi hromadami dřevěných fošen. Sevřel se mi žaludek: byla to směs slabosti, zmatku a hladu. Do Kalifornie jsem dorazila předchozí večer po nekonečných hodinách letu a třech přestupech. Když jsem si vyzvedla zavazadla a trochu se zorientovala, našla jsem své jméno na malé papírové ceduli. Bylo napsané tlustým modrým fixem a držela ho statná žena neurčitého věku s nepřítomným pohledem. Mohlo jí být tak třicet sedm, čtyřicet, možná něco po čtyřicítce. Na sobě měla šaty krémové barvy a rovné vlasy měla zastřižené na úrovni čelisti. Přistoupila jsem k ní, ale ani když jsem stála přímo před ní, nezdálo se, že by si uvědomovala mou přítomnost. „Jsem Blanca Pereová, myslím, že mě hledáte.“ Mýlila jsem se, nehledala mě. Ani mě, ani nikoho jiného. Jen tam tak nepřítomně stála, oproštěná od pohyblivé masy, vzdálená rušnému hemžení letištního terminálu. „Jsem Blanca Pereová,“ zopakovala jsem. „Profesorka Blanca Pereová ze Španělska.“ Konečně zareagovala: pevně stiskla víčka a doširoka otevřela oči, jako by se právě předčasně vrátila z astrální cesty. Popadla mou ruku a hrubě mi s ní potřásla; potom beze slova vykročila a vůbec na mě nečekala, zatímco já jsem se snažila zvládnout dva kufry, velkou tašku a notebook, který jsem měla pověšený přes rameno. Na parkovišti nás čekal bílý terénní automobil, zaparkovaný napříč, takže bezostyšně zabíral dvě místa. Jesus loves you, hlásala samolepka na zadním

14/35

skle. Prudce jsme vystartovaly, v příkrém protikladu ke stoické povaze řidičky, a ponořily jsme se do vlahé noci Sanfranciského zálivu. Náš cíl: Santa Cecilia. Řídila soustředěně, nalepená na volant. Cestou jsme sotva promluvily, na mé otázky odpovídala jednoslabičně a co nejstručněji. Přesto jsem z ní některé informace vytáhla. Například že se jmenuje Fanny Sternová. Že pracuje pro univerzitu a jejím bezprostředním úkolem je dopravit mě do bytu, který spolu s nepříliš štědrým platem tvořil součást stipendia, jež mi nakonec bylo uděleno. O svých pracovních povinnostech jsem stále nic bližšího nevěděla: překotný odjezd mi nedovolil v klidu si zjistit podrobnější informace. Ale příliš mě to netrápilo, však na to bude dost času. V každém případě jsem tušila, že to nebude nijak podnětná ani intelektuálně náročná práce, ale momentálně mi stačilo, že se mi díky ní podařilo uniknout z dosavadního života tak rychle, jako když duše prchá před ďáblem. Navzdory naprostému nedostatku spánku mě budík v sedm hodin ráno překvapivě zastihl docela svěží a s jasnou myslí. Vstala jsem a okamžitě jsem se vrhla do sprchy, abych nedala příležitost svému čerstvému rannímu vědomí ohlédnout se zpět na temnou cestu předchozích dnů. V slunečním světle jsem si potvrdila to, co jsem tušila už v noci: byt určený pro hostující profesory sice nebyl nijak výjimečný, ale představoval přijatelné ubytování. Malý obývací pokoj s kuchyňským koutem. Ložnice a strohá koupelna. Holé zdi, několik kusů neutrálního nábytku. Anonymní, ale slušný příbytek. Obyvatelný. Uspokojivý. Kráčela jsem ulicemi, hledala jsem nějaké místo, kde bych se mohla nasnídat, a přitom jsem v rytmu chůze vstřebávala vše, co Santa Cecilia nabízela mým očím. V bytě jsem našla složku s mým jménem, obsahující vše nezbytné pro základní orientaci: mapu, informační brožurku a čistý sešit se znakem univerzity. Nic víc, proč taky? Z kalifornské scenerie, jak si ji představujeme díky televizním seriálům a kolektivnímu povědomí, jsem nenašla ani stopy. Žádné pláže, štíhlé palmy ani paláce s deseti koupelnami. Hyperprosperující Kalifornii, ráj technologií, nonkonformismu a showbyznysu bych musela hledat jinde. Nakonec jsem se posadila na zahrádku už tak časně ráno otevřené kavárny. Měla jsem hlad jako vlk, a zatímco jsem hltala borůvkový muffin a zapíjela ho slabou vodovou kávou, pozorně jsem si prohlížela okolí. Velké náměstí plné stromů, lemované zrestaurovanými budovami, které vypadaly jako z nepálených cihel a vyzařovaly nostalgickou atmosféru někde na pomezí amerického jihu a Mexika, se stopou něčeho vzdáleně španělského. Budova First

15/35

National Bank, obchůdek se suvenýry, nevyhnutelná Post Office a lékárna CVS stály v jedné řadě v horní části. Mým dalším cílem byla Guevara Hall. Tam najdu katedru moderních jazyků, hnízdo, které by mi – ať už v dobrém nebo zlém – mělo poskytnout útočiště na blíže neurčený počet následujících měsíců. Zda se pro mě stanou účinným balzámem, anebo pouze rychlou náplastí na má zranění, to se ještě uvidí. Ale nechtěla jsem se zase ponořit do temných stínů, musela jsem si udržet bdělou pozornost, abych se neztratila v parku plném spletitých cestiček, po nichž se přemísťovaly spousty studentů, pěšky nebo na kole, do svých učeben. První osobou, kterou jsem uvnitř spatřila, byla Fanny. Hluk kopírky, u níž pracovala, ztlumil zvuk mých kroků, a tak jsem bez povšimnutí přistoupila až k ní. Teprve tehdy zvedla oči a opět mě několik vteřin pozorovala s bezvýrazným obličejem; potom natáhla pravou ruku s přesností robota a ukázala na otevřené dveře jedné pracovny. Někdo vás očekává, oznámila mi. Vzápětí odkráčela se stejnou lhostejností, s jakou přede mnou předchozího večera procházela letištní halou. Vrhla jsem letmý pohled na štítek na dveřích. Rebecca Cullenová. Jméno, kterým končily téměř všechny příchozí e-maily z posledních dnů před mým odjezdem, se mělo konečně spojit s konkrétní osobou. Její kancelář zaplňovaly kartotéky a úřední spisy společně s pestrobarevnými obrazy, rodinnými fotografiemi a kyticí bílých kosatců. Pozdravila mě srdečným stiskem ruky. Vřelost vyzařovala z doteku její kůže i z pohledu světlých očí, které jí rozjasňovaly tvář, jíž ani vrásky neubíraly na kráse. Prameny stříbřitých vlasů jí spadaly do čela. Hádala jsem jí asi sedmdesát a připadala mi jako jedna z těch nepostradatelných sekretářek, které ve srovnání se svými nadřízenými pobírají jen třetinový plat, ale jsou přinejmenším o dvě třetiny výkonnější. „Blanko, konečně vás poznávám... Bylo to obrovské překvapení, když jsme se dozvěděli, že budeme mít tento semestr hostující profesorku, máme z toho velkou radost...“ Ke své velké úlevě jsem jí rozuměla bez problémů. Anglicky jsem se naučila v mládí během pobytů ve Velké Británii a díky dlouhým letům studia a častým kontaktům s britskými univerzitami. Nicméně moje zkušenost s americkou angličtinou byla jen sporadická: několik kongresů, rodinný výlet do New Yorku na oslavu Pablova přijetí na vysokou školu, krátký pobyt v Marylandu. Proto mě povzbudilo zjištění, že na Západním pobřeží dokážu přežít bez větších jazykových problémů.

16/35

„Mám pocit, že jsem ti už v jednom z posledních mailů psala, že doktor Zárate bude tento týden na kongresu ve Filadelfii, takže to budu já, kdo tě seznámí s tvou prací.“ Za nepřítomnosti Luise Zárateho, vedoucího katedry, mi Rebecca Cullenová v hrubých rysech objasnila, co už jsem o své práci více méně věděla: že se jedná o úkol financovaný nedávno založenou soukromou společností, Nadací pro výzkum rukopisů (NAVYRUK), a spočívá v katalogizaci písemné pozůstalosti bývalého člena katedry, který zesnul před několika desetiletími. „Jmenoval se Andrés Fontana, a jak už víš, byl to Španěl. Žil v Santa Cecilii až do své smrti v roce 1969. Byl velice oblíbený, ale znáš to: protože tady neměl rodinu, nikdo si jeho věci nevyžádal. Pořád se čekalo, až někdo konečně rozhodne, co se s nimi má udělat, a nakonec všechny zůstaly uloženy ve sklepě.“ „Nikdo si odtud nic neodnesl?“ „Nic, dokud se ta nová nadace, NAVYRUK, nakonec nerozhodla udělit na realizaci tohoto úkolu stipendium. Pokud mám být upřímná,“ dodala spikleneckým tónem, „myslím, že je to ostuda, že to trvalo celých třicet let, ale víš, jak to chodí: každý má pořád moc práce, profesoři přicházejí a odcházejí, a z lidí, kteří svého času Andrése Fontanu znali a vážili si ho, už nezbyl téměř nikdo, až na pár veteránů, jako jsem já.“ Snažila jsem se, aby na mně nepoznala, co si o tom myslím: že pokud ten emigrant tak málo zajímal své vlastní kolegy, až upadl v zapomnění, mě bude určitě zajímat ještě méně. „A teď, pokud chceš,“ vrátila se k praktickým záležitostem, „ti nejdřív ukážu tvou pracovnu a potom sklad, kde je všechen ten materiál uložený. Musíš nám prominout, ale oznámení o tvém příjezdu přišlo tak nečekaně, že jsme neměli možnost najít ti nějaké lepší pracovní místo.“ Ani mě nenapadlo jí vysvětlovat, jaký byl pravý důvod mého uspěchaného příjezdu či proč jsem se tak zoufale upnula na skromné stipendium, na hony vzdálené oblasti mého zájmu. Abych zamaskovala rozpaky, předstírala jsem, že hledám v kabelce papírové kapesníčky, a čekala jsem, až Rebecca Cullenová změní téma, přejde k další záležitosti a nebude dál pátrat, proč se španělská univerzitní profesorka s více než slušnou profesní kariérou, skvělým životopisem, dobrým platem, rodinou a kontakty, z ničeho nic rozhodne sbalit si kufry a do čtyř dnů se přestěhuje na druhý konec světa, jako by utíkala před morem. Ukázalo se, že moje nová pracovna je na odlehlém místě a docela malá, bez jakýchkoli vymožeností a s jediným oknem – úzkým, postranním a nepříliš

17/35

čistým – s výhledem do kampusu. Skrovné zařízení sestávalo z psacího stolu se stařičkým počítačem a z těžkého telefonního aparátu, trůnícího na dvou tlustých, neaktuálních telefonních seznamech. Stopy jiných dob a jiných rukou, postradatelné a zchátralé přebytky, které už nikdo nechtěl. Budeme si dobře rozumět, pomyslela jsem si. Konec konců, pokud jde o odepsané položky, byla jsem na tom podobně. „Je taky důležité, abys věděla, kde najdeš Fanny Sternovou, má za úkol pomáhat ti se vším, co budeš potřebovat,“ řekla Rebecca, když mi dávala přednost na rohu, za kterým se nacházelo Fannyino pracoviště. Když jsem tam nakoukla, zaplavily mě rozporuplné pocity: něha a zároveň opovržení. Ani kousíček zdi nezůstal nevyužitý; všechny byly polepené plakáty, kalendáři a celý prostor překypoval nejrůznějšími osobními předměty. Západy slunce mezi zasněženými vrcholky hor se střídaly s nasládlými optimistickými hesly typu: „Ty to dokážeš, nevzdávej to. Po bouřce vyjde slunce. Vždy se najde pomocná ruka.“ Uprostřed toho všeho stála blažená a duchem nepřítomná Fanny a pořádala tabulku bílé čokolády s lačností pětiletého dítěte. Až na to, že jí bylo osmkrát víc. Než stačila polknout a pozdravit nás, Rebecca k ní přistoupila, objala ji kolem ramen a láskyplně ji stiskla. „Fanny, už znáš doktorku Pereovou, naši hostující profesorku, a víš, kde má pracovnu, viď? Pamatuj si, že jí musíš vyhovět ve všem, o co tě požádá, dobře?“ „Ano, paní Cullenová,“ odpověděla s plnými ústy. Aby zdůraznila dobrou vůli, několikrát energicky přikývla. „Víš, Blanko, Fanny je velmi ochotná a pracovitá. Její matka taky pracovala několik desítek let na naší katedře.“ Rebecca hovořila pomalu, jako by pečlivě vážila slova. „Darla Sternová dlouhou dobu zastávala stejnou funkci jako teď já. Jak se má maminka, Fanny?“ obrátila se zpět k ní. „Maminka se má výborně, paní Cullenová, děkuju,“ odpověděla a opět přikývla. „Pozdravuj ji ode mě. A teď půjdeme, musím ukázat doktorce Pereové sklad,“ uzavřela. Když jsme odcházely, zakousla se Fanny znovu do čokolády, obklopená svými posvátnými obrázky a snad i nějakým tím čertíkem schovaným v šuplíku. „Než před několika lety odešla z kanceláře děkana do důchodu, postarala se její matka o to, aby nám tady Fanny zůstala jako dědictví,“ vysvětlovala

18/35

Rebecca bez zjevné ironie. „Nepověřujeme ji žádnými důležitými úkoly, protože její schopnosti, jak jsi viděla, jsou poněkud omezené. Ale má jasně stanovené povinnosti, které zvládá poměrně dobře: třídí poštu, dělá fotokopie, zařazuje písemnosti a vyřizuje vzkazy. Je jako velké dítě, ale tvoří nezbytnou součást oddělení. Můžeš se na ni obrátit, kdykoli budeš něco potřebovat.“ Labyrint chodeb a schodišť nás zavedl do odlehlého kouta suterénu. Rebecca, která šla přede mnou, se pohybovala se samozřejmostí člověka, který desítky let prochází stejnými chodbami. Já, v závěsu za ní, jsem se marně snažila uložit si do paměti všechny odbočky a rohy s obavou, že se ještě mnohokrát ztratím, než si tu spletitou cestu zapamatuji. Za chůze mě seznamovala s některými údaji o univerzitě. Něco přes čtrnáct tisíc studentů, řekla, téměř všichni pocházejí odjinud než ze samotné Santa Cecilie. Původně to byla college, která se postupně proměňovala, až získala status malé univerzity s dobrým renomé; instituce, která je největším místním zaměstnavatelem a přináší do rozpočtu obce nejvíce peněz. Dorazily jsme do úzké chodby lemované řadou kovových dveří. „Toto je, milá Blanko, tvůj sklad,“ oznámila mi, zatímco otáčela klíčem v zámku. Když se jí podařilo – nikoli bez námahy – dveře otevřít, zmáčkla několik vypínačů a u stropu se s váhavým blikáním rozsvítily fluorescenční zářivky. Před námi se táhla dlouhá úzká místnost, podobná vagonu. Podél holých betonových zdí stály kovové police sloužící jako depozitář odložených a zapomenutých věcí. Dvěma horizontálními okny umístěnými ve značné výšce dovnitř pronikalo denní světlo a hluk z blízkého staveniště. Na první pohled to vypadalo, že se jedná o obdélníkový prostor, ale když jsme vešly dovnitř, Rebecca mi ukázala, že jeho zdánlivý vzhled i velikost jsou mylné. Na konci sklad zahýbal doleva a pokračoval další místností, takže jeho půdorys měl tvar písmene L. „Et voilà,“ zvolala a stiskla další vypínač. „Pozůstalost profesora Fontany.“ Zaplavil mě tak hluboký pocit sklíčenosti, že jsem ji málem poprosila, ať mě tam nenechává, ale vezme mě s sebou a usadí mě někde v koutě své pohostinné a přívětivé kanceláře, kde mi její klidná přítomnost pomůže zmírnit úzkost. Jako by mi četla myšlenky, pokusila se dodat mi odvahy trochou optimismu. „Působivé, že? Ale určitě si na to za pár dnů zvykneš, uvidíš...“ Nikdy by mě nenapadlo, že uspořádání zaprášené pozůstalosti mrtvého profesora se může stát záchranným kruhem, jehož se budu pevně držet

19/35

uprostřed bouře. V touze utéct od domácích démonů jsem si představovala, že radikální změna práce a prostředí bude na mé rozbouřené city fungovat jako balzám. Ale když jsem uviděla tu chaotickou hromadu krabic a pořadačů, složek poházených po zemi a papírů bez ladu a skladu nakupených u zdí, pochopila jsem, že jsem se spletla. Přesto nebylo cesty zpět. Bylo příliš pozdě, příliš mnoho spálených mostů. A tak jsem tam po Rebečině odchodu stála, zavřená ve sklepě v zapadlém městečku na nejvzdálenějším pobřeží cizí země, zatímco tisíce kilometrů daleko mí synové sami vstupovali do první etapy života v dospělosti, a ten, který byl až dosud mým manželem, se chystal znovu prožít vášnivé dobrodružství otcovství s blonďatou advokátkou o patnáct let mladší než já. Opřela jsem se o zeď a schovala jsem tvář do dlaní. Připadalo mi, že se všechno hroutí, a mně nezbývaly síly, abych to zadržela. Nic se nezlepšovalo, nedostavil se žádný pokrok. Dokonce ani nesmírná vzdálenost mi nedokázala přinést trochu optimismu; všechno projevovalo zarputilou tendenci obracet se proti mně. Ačkoli jsem si slíbila, že budu všechno statečně snášet a nevzdám se, pocítila jsem v ústech hořkoslanou chuť slz, předcházející pláči. Nicméně ovládla jsem se. Dokázala jsem se uklidnit a zastavit tak hrozbu, že se sesypu. Pouhý krok před pádem do propasti mě nějaký mechanismus nezávislý na mé vůli přinutil provést skok v čase a v okamžiku, kdy se zhroucení zdálo nevyhnutelné, mě paměť přenesla do vzdálené minulosti. Byla jsem to já, se stejnými kaštanovými vlasy po ramena, ve stejném těle, jen lehčím o několik kilogramů a mladším o víc než dvacet let, a čelila jsem nepřízni osudu, který mě přes svou tvrdost nedokázal srazit na kolena. Odřel mě a zranil, ale neporazil. Úspěšné univerzitní studium přerušené ve čtvrtém ročníku kvůli neplánovanému těhotenství, netolerantní rodiče, kteří nedokázali tu zprávu přijmout, smutná svatba z nutnosti. Nezralý doktorand jako manžel, studený sklepní byt jako domov. Slaboučké miminko, které neustále naříkalo, a přede mnou všechna nejistota světa. Čas chlebů se sardinkami, levných cigaret a vody z kohoutku. Špatně placené soukromé hodiny a překlady u kuchyňského stolu, dochucené spíš představivostí než precizností. Dny beze spánku a ve spěchu, v nedostatku, neklidu a pocitu vykořeněnosti. Neměla jsem dokonce ani bankovní účet: co se týče příjmů, mohla jsem se spolehnout jen na vlastní síly, které mi dodávalo mých dvacet jedna let, právě narozený syn a blízkost toho, o kom jsem si myslela, že bude navždy mužem mého života.

20/35

Ale nakonec se všechno změnilo. Teď jsem byla sama a už jsem nemusela těžce dřít, abych uživila to hubeňoučké a plačtivé dítě, ani jeho bratra, který přišel na svět sotva o rok a půl později. Už jsem nemusela bojovat, aby naše mladé a předčasně uzavřené manželství fungovalo, abych pomohla svému manželovi v kariéře, abych dokončila vlastní studium bděním nad vypůjčenými poznámkami s přenosnými kamínky u nohou. Abych mohla zaplatit za hlídání, školku, krupičnou kaši a Renault 5 z třetí ruky, abychom se mohli přestěhovat do pronajatého bytu s ústředním topením a dvěma balkony. Abych dokázala světu, že nemám zpackaný život. To všechno byla minulost, v této nové kapitole jsem zůstala sama. Když se živé vzpomínky rozplynuly, stáhla jsem ruce z obličeje, a zatímco mé oči opět přivykaly studenému a ošklivému neonovému světlu, vyhrnula jsem si rukávy až po lokty. „Už spadly i vyšší věže,“ zamumlala jsem si pro sebe. Neměla jsem představu, kde mám s tříděním katastrofálního odkazu profesora Andrése Fontany začít, ale pustila jsem se do práce energicky a s odhodláním, jako by na splnění toho úkolu záležel celý můj život.

KAPITOLA TŘETÍ

První dny byly nejhorší: zavřená ve sklepě jsem se snažila najít nějakou logickou souvislost v útrobách chaosu, kde se desítky sešitů mísily s hromadami oboustranně popsaných papírů, stovkami balíků zažloutlých čtvrtek a nekonečným množstvím rozházených dopisů a pohledů. To všechno roztroušené po podlaze, navršené na vratkých hromadách u zdí a na policích, které hrozily propadnutím. Koncem prvního týdne jsem nabyla jisté sebedůvěry. Byť šnečím tempem, můj strach z toho obrovského množství papírů se postupně rozplynul, až jsem se začala mezi těmi beztvarými masami pohybovat s určitou mírou sebejistoty. Pochopitelně jsem neměla čas věnovat každému dokumentu víc než jen letmý pohled: pouze nezbytně nutnou dobu, abych odhadla jeho obsah a zařadila ho do odpovídající kategorie svého elementárního klasifikačního systému. Literární kritika, próza a poezie, dějiny Španělska, dějiny Kalifornie. Osobní korespondence, soukromá korespondence. To všechno se mezi písemnostmi zesnulého profesora nacházelo. Roztřídit všechny dokumenty do skupin byl složitý úkol, který mi trval celé dny, kdy jsem začínala v devět hodin ráno a nekončila dřív než po páté odpoledne, s kratičkou přestávkou, jež stačila sotva na rychlý oběd v kavárně kampusu, při kterém jsem roztržitě listovala univerzitním časopisem. Obědvala jsem později, než bylo zvykem, kolem druhé, když už uklízečky začaly pomalu vytírat podlahu obřími mopy a u stolů zůstalo jen několik osamělých studentů. Někteří si četli a jiní odpočívali, tu a tam si někdo něco podtrhoval v knize a další spěšně dojídali poslední opožděná sousta. Během těch dnů jsem konečně poznala i Luise Zárateho, vedoucího katedry. Potřebovala jsem nůžky, abych rozstřihla pásky na nějakých fasciklech, a ty svoje jsem ani za nic nemohla najít, bezpochyby byly ztracené pod některou hromadou. Nesehnala jsem ani Fanny, abych si od ní nějaké půjčila, a tak jsem se rozhodla, že zajdu do Rebečiny kanceláře, a tam jsem je oba našla, jak společně kontrolují studijní katalog. Ona seděla a rozvážně něco vysvětlovala. On stál nakloněný vedle ní s rukama opřenýma o stůl a zdálo se, že ji

22/35

pozorně poslouchá. V mžiku jsem zaznamenala jeho vzhled: vysoký, tmavě šedé kalhoty, černá košile, grafitově šedá kravata. Brýle bez obrouček, kvalitně ostříhané kaštanové vlasy, zhruba mého věku. Vyměnili jsme si nezbytné zdvořilosti a pak mě vyzval, abych ho doprovodila do jeho pracovny. V duchu jsem bědovala nad žalostným stavem svého zevnějšku. Pohodlný všední oděv sice dobře odolával špíně a pavučinám, ale rozhodně nebyl vhodný pro seznámení s mým dočasným šéfem: byla jsem celá zaprášená a umazaná, s vlasy staženými do culíku a špinavýma rukama, které jsem si musela otřít do kalhot, abych mu při pozdravu mohla stisknout podávanou pravici. „Takže vás vítám na naší katedře, doktorko Pereová,“ řekl a ukázal na křeslo naproti svému stolu. „Nebo Blanko, pokud vám to nebude vadit,“ dodal, když si sedal. Byl neuvěřitelně zdvořilý a jeho španělština byla dokonalá: měl jen lehounký přízvuk, který jsem nedokázala přesně zařadit. „Blanca, prosím,“ souhlasila jsem. „A děkuji za přivítání i za to, jak jste mě tady všichni přijali.“ „Není vůbec zač. Vždy je pro nás potěšením mít tady hostující profesory, ačkoli je pravda, že ze Španělska jich mnoho nejezdí. Takže z vaší návštěvy, nebo – jestli chceš – z tvé návštěvy máme dvojnásobnou radost.“ Využila jsem úvodní výměnu bezobsažných frází, abych se rychle rozhlédla po jeho pracovně. Ocelová stolní lampa s nastavitelným ramenem, moderní grafiky, záviděníhodně uspořádané knihy a papíry. Nebyl sice úplný minimalista, ale neměl k tomu daleko. „Bylo pro nás velmi potěšující,“ pokračoval, „že nám NAVYRUK nabídla smlouvu o financování tvé práce. Jakákoli iniciativa, která přiláká badatele z jiných institucí, je vždy vítaná. I když jsme nečekali nikoho s tak vysokou kvalifikací...“ Při jeho slovech jsem zbystřila. Nechtěla jsem hovořit o důvodech, které mě přiměly požádat o místo mimo mou odbornost. Neměla jsem v úmyslu být upřímná a nechtělo se mi vymýšlet si nějaké složité lži. Proto jsem se rozhodla změnit směr konverzace. Anebo se o to alespoň pokusit. „Vaše katedra a NAVYRUK všechno skvěle zařídili, všechno jste mi usnadnili, a tak mě tady máte, už jsem se pustila do práce. Santa Cecilia je navíc velmi příjemné místo. Výjimečné místo, vhodné pro konec tak významného roku. Možná dokonce nastane konec světa, zatímco budu tady,“ řekla jsem ve snaze o duchaplnost.

23/35

K mé úlevě na můj pokus o vtip navázal. „To je ale hysterie kolem konce tisíciletí! Vás ve Španělsku ovlivní to šílenství s koncem dvacátého století ještě víc, když se teď blíží přijetí eura. Jak to vlastně vypadá, kdy přestanou platit staré pesety?“ Důvod, proč jsem požádala o stipendium, vedoucího katedry zajímal mnohem méně než povrchní rozhovor o změnách v mé zemi na prahu nového století. Povídali jsme si o Španělsku všeobecně, o situaci na španělských univerzitách konkrétně, o všem a vlastně o ničem. Podařilo se mi dostat rozhovor na bezpečnou půdu, a tak jsem měla v průběhu debaty možnost pozorně si ho prohlédnout. Odhadovala jsem, že bude asi o tři nebo čtyři roky mladší než já. Určitě mu bylo přes čtyřicet, ale ne o mnoho víc, i když věk na něm už zanechal stopy. Přesto mu první šediny na skráních a vějířky vrásek kolem očí neubíraly na přitažlivosti. Řekl mi, že je syn chilské psycholožky a jeho otec je traumatolog původem ze Santanderu, který ale žije dlouhodobě ve Spojených státech. Zdálo se, že se s ním moc nestýká. Příjemný společník, hovorný. Nebylo pochyb, že Luis Zárate rád mluví, a tak jsem využila příležitosti a nechala jsem ho. Čím méně jsem musela vyprávět o sobě, tím lépe. Dozvěděla jsem se něco o jeho vědecké dráze, zjistila jsem, že je v Santa Cecilii jen několik let, a pochopila jsem, že má v úmyslu odejít odtud co nejdřív na některou z prestižních univerzit na Východním pobřeží. Ke svému uspokojení jsem o půl hodiny později odcházela přesvědčená, že tomuto odborníkovi na studium postmoderní kultury jsou nějaká stará zažloutlá lejstra bývalého profesora, který je už třicet let pod drnem, zcela lhostejná. Pracovat samostatně a nemuset se nikomu zpovídat bylo pro mě zásadní. Už jsem byla na chodbě a chystala jsem se vrátit do suterénu, když mě ode dveří zavolal zpět do své pracovny, jako by mě nedokázal nechat jen tak odejít. „Myslím, že by nebylo špatné zorganizovat nějaké malé setkání, kde bych tě představil ostatním členům katedry.“ Nečekal na mou odpověď. „Přímo tady, v zasedacím sále.“ Proč ne. Přijde mi vhod vylézt ze své nory a trochu se seznámit, pomyslela jsem si. Navíc to bude dobrá příležitost připojit jména k osobám, které jsem už začínala poznávat: obličeje a postavy, s nimiž jsem se často potkávala na schodech nebo ve výtahu, když jsem ve Starbucks čekala ve frontě na kávu, když jsem nakupovala v některém z malých obchůdků anebo když jsem se procházela po kampusu.

24/35

Konečně nadešel slíbený oběd. Zasedací sál, který jsem zatím neznala, byla prostorná místnost s velkými okny ve dvou stěnách. Celou třetí zeď zabírala knihovna plná starobylých svazků vázaných v kůži. Na čtvrté visela bohatá sbírka fotografií. Univerzitní cateringová služba připravila švédské stoly: studené pečeně, sýry, ovoce, saláty. Téměř nikdo se neposadil, všichni jsme se obsloužili vestoje a povídali jsem si v malých skupinkách, které se pravidelně tvořily a rozpadaly v rytmu konverzací. Mluvila jsem s těmi i oněmi, vedoucí katedry mě vodil od jedné skupinky ke druhé, byli tam samí profesoři cizích jazyků, většinou hispanisté. Poameričtění Hispánci, pohispánštění Američané a několik osob, které se pohybovaly v zemi nikoho. Profesoři chicanské literatury a experti na Vargase Llosu, Galdóse nebo Elenu Poniatowskou; odborníci na srovnávací lingvistiku a Bryce Echeniqueho; znalci arabsky psaných jarchas a nadšenci pro všechno týkající se mesticů a jiných míšenců; od každého něco. Většinu jsem znala od vidění, ale některé ne. Rebecca tam byla také, účastnila se postupně všech rozhovorů a po očku přitom kontrolovala dění. Fanny stála sama v rohu, cpala se rostbífem a zapíjela ho dietní kolou, zcela pohroužena do svého vlastního světa, zatímco v ní jídlo mizelo jako v průmyslové drtičce. Setkání začalo ve dvanáct a trvalo přesně šedesát minut. Úderem jedné se všichni začali rozcházet a zároveň se několik studentek v modrožlutých uniformách – barvách univerzity – pustilo do úklidu sálu. Teprve tehdy, když už byli skoro všichni pryč, jsem se mohla konečně soustředit na čtvrtou stěnu, plnou fotografií. Tu, která – jak jsem tušila – byla obrazovým svědectvím chodu katedry, jež se měla dočasně, v dobrém či zlém, stát mým pracovištěm. Byly tam snímky všeho druhu: staré, nové, jednotlivci i skupiny, barevné i černobílé. Většina zachycovala oficiální události – předávání diplomů, promoce, konference – a jejich protagonisté byli oblečeni formálně, zpravidla v talárech a akademických baretech. Právě jsem pátrala po nějakých známých obličejích, když jsem si všimla, že se ke mně blíží Rebecca. „Historie tvého nového domova, Blanko,“ řekla s nádechem nostalgie. Potom se na několik vteřin odmlčela a nakonec namířila ukazováček postupně na několik fotografií. „Tady ho máš: Andrés Fontana.“ Urostlý a energicky působící muž, tmavé inteligentní oči pod hustým obočím. Vlnité vlasy sčesané dozadu, plnovous. Široká ústa, když mluvil, přísný výraz obličeje, když naslouchal. Člověk z masa a kostí, navzdory statičnosti snímků. Předtucha zachycená za tichem nehybnosti.

25/35

Bylo mi to jasné hned. Okamžitě jsem si uvědomila svou chybu. Než jsem si ho prohlédla pod matným sklem na starých fotografiích, měla jsem nejasnou představu, že mým jediným úkolem bude mechanicky uspořádat sbírku dokumentů sepsaných mužem, jehož osobnost mě vlastně nezajímá. Ale jakmile jsem uviděla ty fotografie, došlo mi, že i když jsem se do práce vrhla s elánem, zároveň jsem k pozůstalosti přistupovala chladně, až lhostejně, jako bych se zabývala čistě komerčním produktem, který je potřeba sterilně zabalit; chovala jsem se stejně jako kterýkoli anonymní zaměstnanec v bílém plášti, pracující u balicí linky. Pohroužena do svých trápení, s nutkavou potřebou pracovat co nejenergičtěji, abych nemusela myslet na vlastní problémy, jsem se neobtěžovala všímat si stop lidskosti, které se skrývaly na každé stránce písemností: skryté mezi řádky, maskované ve větách, pověšené v pavučinách slov. S nepříjemným pocitem v žaludku jsem odstoupila od stěny. Potřebovala jsem prostor, vzdálenost, vzduch. Poprvé od svého příjezdu jsem se rozhodla udělat si volno. Do skladu jsem se nevrátila, dokonce ani zhasnout světla, a místo toho jsem bloumala po Santa Cecilii, po místech, kde jsem předtím nebyla. Po ulicích, kterými jen tu a tam projelo auto anebo osamělý student na kole, vilovými čtvrtěmi a odlehlými, téměř neobydlenými oblastmi, kam jsem dosud nevkročila. Zatoulala jsem se do neznámých končin, k rozlehlému pozemku porostlému hustým hájem borovic, který se táhl vzhůru po svahu a ztrácel se na horizontu. V té pozdní hodině před soumrakem tam vládl až nadpřirozený klid. Celý výjev postrádal dramatickou krásu mimořádné scenerie i krajinářskou kompozici vyhovující obdélníkovému formátu pohlednice, ale bylo to výjimečné místo, vyzařující pokoj a útěchu. Místo, které dodává energii a uklidňuje. Nicméně předmět, který se nacházel na okraji, jasně sděloval, že tento kousek ráje brzy přestane být tím, čím je. Na obrovském billboardu plném vizualizací a neupřímně šťastných obličejů se víc než půlmetrovým písmem inzeroval osud této oblasti. „Premier Retail Center. Exciting Shopping, Dining and Entertainment. Specialty Stores. Restaurants and Attractions. Family Fun.“ Zatlučené do země u paty billboardu, jako malí Davidové čelící gigantickému reklamnímu Goliášovi, rašily kolem něj spousty plakátů a transparentů, vyrobených po domácku z kartonu, dřeva a látky, které hlásaly v mnoha provedeních jediné slovo: ne. Ne exciting shopping, ne specialty stores, ne tomuto typu family fun. Tehdy jsem si vybavila, že už jsem předtím opakovaně

26/35

zahlédla zmínky o tomto protestu v univerzitním časopise. Sloupky a dopisy brojící proti projektu obchodního centra; rozhovory, výzvy ke shromážděním a komentáře. Stále stejná písnička. Odcházela jsem od billboardu, který sliboval ráj obchodů a nekonečnou zábavu, a za snášejícího se soumraku jsem pozorovala poslední výletníky, vracející se zpět do civilizace. Několik zpocených studentů spalujících kalorie, matka s dítětem na tříkolce, dvojice zamilovaných důchodců. Lidé, kteří si užívali klidu, jehož si už brzy užívat nebudou. Když jsem si představila tu bezmeznou potenciální devastaci, připadala mi smutně známá, a tak jsem se raději rozhodla vrátit domů. Cestou jsem se zastavila koupit si něco k večeři. Nakupovala jsem obvykle v Meli’s Marketu, v postranní uličce vedle hlavního náměstí. Navzdory zjevnému nedostatku ambicí, nevyleštěným dřevěným podlahám, odhaleným cihlovým zdem a atmosféře starého krámku z westernu bylo množství delikates a biopotravin označených elegantně jednoduchými etiketami důkazem, že se jedná o podnik zaměřený na zákazníky s mlsnými jazýčky a naditými peněženkami, nikoli na studenty a průměrné rodiny s napjatým rozpočtem. Nicméně když jsem přijela do Santa Cecilie, opustila jsem všechny staré zvyky a mezi nimi i praktický dvoutýdenní nákup v obřích hypermarketech s věčnou vtíravou hudbou, slevami mražených výrobků a nabídkami typu tři za cenu dvou. Jako tolik jiných věcí v mém životě byly i nákupní vozíky překypující kartony polotučného mléka a velkými baleními toaletního papíru minulostí. Každodenní návštěva Meli’s Marketu byla jejich důstojnou náhražkou. Blížila se zavírací doba: poslední zákazníci spěšně nakupovali a zaměstnanci opásaní velkými černými zástěrami netrpělivě očekávali konec pracovní doby. V úseku sýrů jsem se rozhodla bez velkého přemýšlení pro klínek parmazánu, přidala jsem skleničku sušených rajčat nakládaných v oleji a sáček rukoly; pak jsem zamířila do oddělení pečiva se zlou předtuchou, že už tam nebude mnoho na výběr. Z ničeho nic jsem ucítila dotek na levém rameni. Jen lehoučký stisk dvěma prsty. Uprostřed mého absurdního váhání mezi kulatým olivovým chlebem a bagetou sypanou sezamovými semínky si mou pozornost vynutila Rebecca Cullenová, jejíž přítomnost v obchodě jsem do té chvíle vůbec nepostřehla. Jak se máš, viděla jsem tě zdálky, dobře a ty, jen se dívám, vybírám, já taky, nevím, co si mám vzít, já taky ne, už budou zavírat... V té chvíli, nevím jak a odkud, se někdo objevil za jejími zády. Někdo vysoký a výrazný, v bílé košili, se světlým plnovousem, snědou pletí a vlasy něco mezi blond a šedivými, nezvykle dlouhými. V ruce držel láhev vína, brýle na

27/35

čtení na kraji nosu naznačovaly, že se právě snažil přečíst etiketu. Můj kamarád Daniel Carter, bývalý profesor naší katedry, tak mi ho představila Rebecca. Nic méně. Nic víc. Podal mi ruku, všimla jsem si, že má na pravém zápěstí mohutné černé digitální hodinky, takové, jaké často nosívají sportovci a téměř nikdy univerzitní elita. Potřásla jsem mu rukou, připravená pronést pozdrav v angličtině, ale nedostala jsem k tomu příležitost. Formální pozdrav, zautomatizovaný neustálým opakováním od mého příjezdu. Jak se máš, těší mě, chtěla jsem říct. Předběhl mě. Nečekaně, překvapivě mě ten Američan atletického a téměř mladistvého vzhledu, navzdory evidentní zralosti, který se tak málo podobal mým kolegům z univerzity a který stále tiskl mou ruku ve své velké dlani a díval se na mě svýma světlýma očima, oslovil v mém vlastním jazyce, plynnou kastilštinou, čímž mě úplně vyvedl z rovnováhy. „Rebecca mi říkala, že jsi v Santa Cecilii, milá Blanko, a také o tvé misi na záchranu pozůstalosti našeho starého profesora. Velmi jsem toužil tě poznat, v těchto končinách se krásné dámy vznešeného španělského původu nevyskytují často.“ Nemohla jsem si pomoct a musela jsem se zasmát. Kvůli té směšné parodii galantního projevu vyšlého z módy. Kvůli jeho nadšené spontánnosti. Protože bylo příjemné slyšet po smutných týdnech samoty známý a dokonalý přízvuk od někoho tak vzdáleného mému světu. „Strávil jsem v tvé vlasti mnoho let,“ dodal a přitom mi stále tiskl ruku. „Mám ji rád, našel jsem si mezi Španěly spoustu přátel, mezi nimi i Andrése Fontanu. Víc než půlku života tam jezdím, prožil jsem tam nezapomenutelné okamžiky. Úžasná země. Stále se tam vracím, pořád. Musím.“ Neměli jsme možnost v rozhovoru pokračovat: v obchodě už stahovali žaluzie a zhasínali světla, ty dva někde čekali na večeři a mě očekával prázdný byt. Zatímco jsme mířili k pokladnám a potom k východu, stačila jsem se jen dozvědět, že je profesorem na Kalifornské univerzitě v Santa Barbaře a že díky roku studijního volna a Rebečině přátelství se na čas vrátil do Santa Cecilie. „Ještě nevím, jak dlouho tady zůstanu,“ řekl, když nám přidržoval dveře. „Dokončuji knihu, a tak se mi hodí držet se trochu v ústraní. Španělská próza konce století, určitě je všechny znáš, uvidím, jak mi to půjde.“ Rozloučili jsme se na ulici mlhavým příslibem, že se ještě někdy musíme sejít, a odcházeli jsme každý jiným směrem, když už se na noční obloze rozsvěcely první hvězdy.

28/35

Přestože jsem se odpoledne věnovala jiným činnostem než obvykle a nečekané setkání s Rebekou Cullenovou a jejím napůl španělským přítelem pro mě bylo příjemným rozptýlením, a navzdory tomu, že se mu podařilo mě upřímně rozesmát po dlouhé době duševní vyprahlosti, když jsem dorazila do svého bytu, opět mě zaplavil onen nepříjemný a těžko definovatelný pocit, který mě tížil už od oběda na katedře. V tu noc jsem špatně spala, byla jsem neklidná, možná jsem podvědomě zpracovávala myšlenku, jejíž jasný obrys mi stále unikal. Obraz skutečného Andrése Fontany, jeho obličeje, postavy a silné osobnosti, mě nějakým způsobem vyvedl z konceptu a vyvolal ve mně znepokojení, jehož příčinu jsem nedokázala pochopit. Někdy k ránu se mi zdálo o starých fotografiích: úzkostné snové blouznění, kdy jsem se snažila identifikovat jeden obličej mezi stovkami portrétů, které se jako naschvál rozpíjely do vodových skvrn, ztrácely kontury, až úplně zmizely. Probudila jsem se s pocitem žízně a horka a s bolestí hlavy. Oknem se dovnitř nesměle vkrádalo ráno; otevřela jsem je dokořán, protože jsem potřebovala čerstvý vzduch. Skoro nebylo slyšet auta a poklidnou scénu rušilo jen několik ranních běžců svým rytmickým klusem. Mechanicky jsem vytáhla skleničku a napustila do ní vodu z kohoutku. Když mi tekutina protékala hrdlem, vybavily se mi obrazy předchozího dne. A právě tehdy jsem to pochopila. Konečně jsem si uvědomila, že jsem ke svému úkolu přistupovala nesprávně; konečně jsem pochopila, v čem spočívala moje chyba. Po tvrdé sebekázni, kterou jsem si naordinovala, po dlouhých hodinách strávených ve sklepě, kdy jsem zápasila s tunou starých dokumentů, mi došlo, že tomu všemu něco chybělo. Něco, co by mi zabránilo přistupovat k písemnostem Andrése Fontany, jako by to byly krabice se šrouby. Něco, co by mi nedovolilo proměnit svůj úkol v neuctivou invazi do soukromí jiné lidské bytosti. Mezi materiálem, s kterým jsem pracovala, a starými momentkami v zasedací místnosti existovalo něco víc než jen sotva postřehnutelná spojovací nit. Souvislost mezi obsahem pozůstalosti a čtyřmi fotografiemi, na kterých vynikala osobnost, kterou jsem do té doby znala jen podle jména, byla hluboká a zásadní. A neměla, nesměla být ignorována. A tak jsem pochopila, že na dílo, které profesor Fontana po své smrti zanechal, se musím začít dívat z jiné perspektivy. Už jsem se nemohla omezovat na pouhou klasifikaci dokumentů na váhu, teď jsem věděla, že to není jen soubor bezduchých písemností, s kterými lze zacházet se stejnou

29/35

věcností jako se statistickými údaji anebo objednávkami obuvi ze skladu. Vkráčet do jeho života jako slon do porcelánu nebyl vhodný postup, ke svému úkolu jsem musela zaujmout jiný postoj. Postoj lidský, emocionální, musela jsem se přinutit vnímat osobnost skrytou za slovy. Mým úkolem bylo obnovení paměti jednoho muže. Pohřbené paměti zapomenutého muže.

KAPITOLA ČTVRTÁ

Jeho

otec byl téměř negramotný horník. Matka pracovala jako služka v panském domě, uměla přelouskat několik slov, a protože byla nucena spravovat hubené domácí finance, naučila se poměrně rychle sčítat a odčítat. Jmenovala se Simona a Andrése porodila v šestatřiceti letech po téměř patnáctileté přestávce od narození dvou starších dcer a jednoho mrtvého dítěte, které pohřbili neslavně jako nekřtěňátko a na něž si už skoro ani nevzpomněli. Žili v něčem, čemu se na vesnici na jihu La Manchy říkalo kvartýr: dva propojené pokoje s udusanou hliněnou podlahou, bez vody a světla. Neplánovaný příchod posledního dítěte přijali s malou radostí – pro ně znamenal jen hladový krk navíc a o trochu místa méně. Až do porodu Simona pracovala, lesk podlah v sídle její paní nebral ohled na pozdní těhotenství. Den po narození byli oba, matka i syn, zpátky v domě doni Manolity. Matka zametala dvůr a topila uhlím pod kotlem. Chlapec, zabalený do hadrů, ležel v košíku v koutě kuchyně. Doni Manolitě, její paní, bylo tehdy něco přes padesát a bývala to bohatá stará panna, kulhavá a ošklivá, až do doby před deseti lety, kdy se zamilovala do jednoho z dělníků v lisovně olivového oleje, kterou zdědila po svém otci. Ramón, snědý mladík s širokými rameny a zářivým úsměvem, který pro ni pracoval v měsících sklizně, se stal donem Ramónem Oterem v jednadvaceti letech z rozmaru své zaměstnavatelky. Tomu hezkému a bystrému chlapci, který každý podzim spolu se svými bratry utíkal před drsnou zimou z rodné horské vesnice a nechal se najímat jako sezonní dělník v jiných krajích, by takový osud nikdo nehádal. Ale doni Manolitě se mladí chlapci líbili, o to víc, pokud měli silné tělo, drzý pohled a pleť barvy skořice. Navíc zimní noci byly mrazivé a ona neměla v úmyslu stát se nejbohatší nebožkou na hřbitově, takže s nestydatostí a troufalostí člověka, který má moc, Ramónovi otevřeně nadbíhala. Začalo to pohledy, potom přišly letmé doteky a nemravné narážky, obalené do zdánlivě banálních slov. Za necelých dvacet dnů už dováděli na třech měkkých matracích na její mahagonové posteli při prvním tělesném styku, který oba nesmírně uspokojil, ačkoli z odlišných důvodů. Ji proto, že

31/35

konečně ukojila touhu za pomoci mladého svalnatého těla, po kterém už týdny toužila, a jeho proto, že nikdy předtím ve svém bídném životě nepoznal tak intenzivní rozkoš, jakou poskytují tak prosté věci jako cítit dotek jemného povlečení na nahé kůži, kráčet bosý po koberci anebo ponořit unavené tělo do horké koupele. Scházeli se celé měsíce k oboustranné spokojenosti, přesto byl Ramón přesvědčen, že jakmile se bude muset po sezoně vrátit domů, jejich nerovný vztah skončí. Nicméně jedné bouřlivé noci se ukázalo, že jeho předpověď byla mylná. Právě si hověl v porcelánové vaně a doňa Manolita mu oplachovala záda džberem téměř vařící vody, když mu zcela nečekaně nabídla sňatek. Protože byl chytrý a dobře věděl, že darovanému koni se na zuby nehledí, rychle zvážil všechna pro a proti a spočítal si, že stát se vydržovaným chotěm bohaté paničky, ať je stará jak chce, bude vždycky lepší než kočovný život mezi kácením borovic na rodné vysočině a sběrem a lisováním oliv na cizích statcích. A tak bez mrknutí oka nabídku přijal. Ta neuvěřitelná zpráva vyvolala mezi jeho bratry a dělníky z lisovny stejnou měrou radost i závist, mezi vesničany kruté pomluvy. Ale budoucímu manželskému páru to bylo úplně jedno. Doňa Manolita se nemusela ze svých skutků nikomu zpovídat, protože o svém životě a majetku rozhodovala sama, takže byli bez problémů a bez výčitek kvůli třiadvacetiletému věkovému rozdílu oddáni při krátkém obřadu v kostele Nanebevzetí Panny Marie. Kromě toho, že paní už nikdy nespala sama a mladý pán se přestal dřít od východu do západu slunce, se v jejich manželství přihodily dvě další věci, přesně jak předpověděly zlovolné vesnické jazyky. Tou první bylo, že neměli potomky. Tou druhou, že mladý choť – teď už don Ramón – byl manželce nevěrný s každou pohlednou děvečkou, která mu zkřížila cestu, a to už ode dne zásnub. Za těchto okolností doňa Manolita přijala dvě přísná opatření: dovolila ženám, které u ní pracovaly, aby si s sebou do domu vodily své děti, a zavřela dveře před každou mladou dívkou, která u ní chtěla nastoupit jako služka. Cizí děti pochopitelně nemohly nahradit ty, které sama nemohla mít, stejně jako nepřítomnost mladých žen nemohla jejímu vášnivému manželovi zabránit v desítkách milostných avantýr mimo zdi společného domova, ale skryté důvody těchto rozhodnutí znala jen doňa Manolita sama. Syn služky Simony byl pokřtěn jménem Andrés po zesnulém otci doni Manolity, která po něm zdědila jmění, plochý obličej a velmi nepřitažlivý vzhled. Stala se chlapcovou kmotrou a darovala mu zlatý medailonek Panny Marie Neposkvrněné, který jeho otec ještě toho odpoledne prodal a peníze

32/35

propil. Snad v tom snědém dítěti, které se o rok později začalo batolit po domě, našla doňa Manolita zalíbení, anebo prostě jen začala stárnout, nicméně faktem bylo, že mu věnovala zvýšenou pozornost, která sice nebyla přímo mateřská, ale blížila se náklonnosti staré tety, mrzoutské a znuděné, ale v jádru laskavé. Naprosto necitlivě k tísnivé finanční situaci rodiny si zvykla obdarovávat chlapce nákladnými zbytečnostmi, které on ani jeho matka nedokázali ocenit: sametovými oblečky, aby ji mohl doprovodit na hrubou mši, maličkým mechanickým pianem, sešity s lesklými barvotiskovými obrázky a dokonce námořnickým kloboučkem, který vyvolal výbuchy smíchu u vesnických dětí, když ho v něm v neděli viděli na ulici. Simoně bylo málo platné, že se její syn příležitostně vyšňoří do přepychových šatiček, když jinak musel běhat v plátěných střevících a záplatovaných kalhotách, a stejně tak nepatřičné a zbytečné jí připadalo, že si doňa Manolita vzala do hlavy, že ho naučí jíst stříbrnými příbory, když v jejich chudé domácnosti všichni jedli lžícemi z jednoho hrnce. Přitom se ta zvláštní kmotra ve skutečnosti nikdy nenamáhala hradit chlapcovy skutečné potřeby a také se nezdálo, že by si uvědomovala, že každý z dárků, které pro něj objednávala v hlavním městě, stojí víc, než je týdenní plat obou jeho rodičů dohromady. Ale Simona nikdy ani nehlesla a neprojevila sebemenší odpor vůči rozmarnému chování své paní, ani se nevysmívala kruté absurdnosti toho všeho. Prostě ji nechala, ať si dělá, co chce, a na konci každého dne, téměř vždy po západu slunce, vzala svého synka za ruku a oba se vraceli chladnou mlhou do ubohé každodennosti svého mizerného života a cestou mlčky sdíleli stejné pocity. Nicméně když Andrés dosáhl šesti let věku, situace se změnila. Ve vesnické škole se naučil číst a teprve tehdy on i jeho matka začali oceňovat pozitivnější stránku onoho poručnictví: přístup k četbě. Simona nebyla moc chytrá, ale dlouhá léta zblízka pozorovala život bohatých a měla dost selského rozumu, aby pochopila, že kromě peněz a majetku je k tomu nezbytně potřeba i vzdělání a kultivovanost. Proto když doňa Manolita začala jejího syna zásobovat dětskými knížkami, k nimž by se jinak nikdy nedostal, tušila, že mu její paní konečně poskytuje něco hodnotného. Ve čtrnácti Andrés přestal chodit do školy a začal pracovat jako poslíček v místním hokynářství. Jeho otec trval na tom, že už je dost starý, aby dělal v dole; nedokázal si pro svého syna představit jiné povolání, než bylo to jeho. Naopak Simona se snažila co nejvíc oddálit smutný osud, který by ho tak čekal. K patnáctým narozeninám mu doňa Manolita věnovala Poklad mládí,

33/35

dětskou encyklopedii, která se pro něj okamžitě stala jediným oknem do světa. K šestnáctým narozeninám žádný dárek nedostal, protože jeho kmotra už byla na smrtelné posteli. Zesnula večer před Štědrým dnem roku 1929 a příjemcem poslední vůle se stal pochopitelně její manžel. Avšak k překvapení všech zanechala také dva dopisy, jeden adresovaný Simoně a jejímu synovi, druhý jistému donu Eladiovi de la Mata. V prvním bez zbytečných citových projevů stanovila pevnou rentu na jméno svého kmotřence, určenou výhradně na jeho vzdělání. Podmínky ohledně chlapcova studia byly přesně a jasně vymezeny. V případě, že by je přijal, měl se Andrés přestěhovat do Madridu, kde měl bydlet v podnájmu u vrátného jedné její nemovitosti na ulici Princesa. Měl se připravit na maturitu a po jejím úspěšném složení nastoupit na univerzitu, kde mohl studovat obor podle vlastního výběru. Všechny výdaje měl hradit don Ramón Otero ze svého dědictví. V opačném případě, kdyby se na univerzitu nezapsal, neexistovala žádná jiná možnost, jak získat finanční či jinou náhradu místo onoho stipendia. Tento neprůstřelný návrh neumožňoval jiný výklad než snahu vytrhnout chlapce z bídné budoucnosti, která by ho čekala při práci v dole. Účelem nabídky – slovy doni Manolity – bylo udělat z chlapce to, čemu se tehdy říkalo užitečný člověk. Tento osvícený despotismus naplnil Andrése a jeho matku nadějí, zato otce rozčílil až do krajnosti. Neschopen dobrat se smyslu tak extrémního projevu vůle proklínal horník svou smůlu a nahlas nadával na zesnulou, aniž by mu došlo, že tím jen potvrzuje její předvídavost. A tak dál paní spílal a přitom si uhnal takovou opici, že upadl do bezvědomí přímo na ulici a neprobral se, dokud ho dva střelmistři ze šachty neodtáhli domů. Simona jeho názor nesdílela, a proto se svému manželovi postavila se stejnou energií, s jakou od mládí drhla podlahy v cizích domech. Ale havíř Fontana byl tvrdohlavý jako beran, a kdykoli se mu jeho žena pokoušela vysvětlit, jak výhodná je to nabídka, místo argumentů se jí dostalo bití. A tak se rozhodla nikomu nic neříkat a raději jednat. Poslední večer v roce připravila chudý raneček s prádlem, čistou košilí a půlkou bochníku chleba se sýrem, a pak už jí nezbývalo než čekat. Ve tři ráno na Nový rok se její muž vrátil domů s další příšernou opicí. Když se jí podařilo ho uložit, posadila se na rákosovou židli, přitáhla si ohřívadlo a zamyšleně hleděla do řeřavých uhlíků. O hodinu později probudila Andrése a tiše mu přikázala, aby se oblékl. Po cestě namrzlé ranní jinovatkou spěchali na nádraží. Tam mu matka předala obálku s dokumenty a penězi, kterou dostala od dona Ramóna Otera. Potom

34/35

ho divoce objala a pevně stiskla jeho vyhublé tělo. V pět hodin a deset minut ráno prvního ledna 1930 nastoupil Andrés Fontana do poštovního vlaku, který ho odveze do cizího světa, odkud se už nevrátí. Matku už nikdy neuvidí. Simona se pomalu vrátila stejnou cestou domů, zahalená do obnošeného černého plédu. V duši si nesla smutek celého světa, ale neuronila ani slzu. V jejích suchých a znavených očích už žádné nezbývaly.

@Created by PDF to ePub