Le second souffle © Bayard Editions, 2011 Translation © Šárka Belisová, 2013 © Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2013 ISBN 978-80-7462-418-6
Ležím na vodním lůžku, na němž mám pocit vlnění; teplý vzduch pohání mikroskopické bublinky, které mě udržují v levitaci. Teplo, brumlání dmychadla, nemožnost orientovat se v čase mě vzdaluje skutečnosti. Po šesti týdnech v umělém spánku mi měkne mozek. To všechno kvůli tomu, aby se mi zacelily rány na hýždích… Pohromou doprovázející náš úděl jsou proleženiny. Stačí, aby nějaký předmět přišel do styku s naším tělem na patnáct minut, a i když nic necítíme, vytvoří se otevřená rána. K jejímu zahojení jsou pak třeba celé měsíce pozorné péče. Už několikrát jsem měl takto zasažené paty, lokty, kolena, kříže. Hluboké rány odhalovaly kosti, takže mě museli operovat, aby organismus nakonec nezachvátila infekce. Proleženiny se mohou utvořit i v nemocnici. Na resuscitačním oddělení mě sice několikrát denně podkládali, masírovali, otáčeli, přesto se u mě za čtrnáct dní intenzivní péče proleženiny objevily. K jejich zahojení pak bylo třeba devítiměsíčního pobytu v léčebném středisku v Kerpape. * Hodiny, noci, měsíce vleže s pohledem upřeným do stropu mi přinášejí bohatství, které mi předtím coby příslušníku horních deseti tisíc unikalo. 126
V tichu vládne vědomí. To vás přiměje rozhlédnout se kolem sebe. Tichu vévodí člověk. Zpočátku vás ovládne jistá obava. Vaši pozornost neodvádí žádný zvuk, žádný smyslový vjem. Rozhostí se nesmírná poušť ležící ladem. Je třeba stát se maličkým, aby se v šedi té nepřehledné spouště našly prvky života. Pak konečně prohlédnete a vnímáte nejnepatrnější projevy skutečnosti; prst zdravotní sestry se zvedne a píchne vám do těla injekci, kterou už necítíte; z chladivého obkladu přiloženého ke spánku se uvolní kapka a vteče vám do ucha; lechtá vás, dokud ji nesetře spánek; vnímáte tlak záhybu hadičky přivádějící kyslík, přilepené leukoplastí k chřípí, oční víčko prudce bušící vyčerpáním. Přiblíží se vám k obličeji – slyšíte zvuk, ale slovům nerozumíte. Uvědomíte si nafialovělou barvu víček, která se zavírají v ostrém světle zářivek. S nástupem tmy se oči obracejí v sloup. Pak už nic. Váhavé probuzení – zvuk nebo tlak na tvář. Mozek se uvádí do stavu bdělosti. Během těch hodin, kdy oči zůstávají zavřené, se ve vás opět probouzí slabá aktivita. Jednoho dne zaslechnu hlas. Není můj, přichází zevnitř. Ostatně je to spíš ženský hlas, možná patří Béatrici. Pokládá mi otázky, jako kdyby mi nepatřil, a když vůči němu nejdřív zůstanu netečný, často si odpoví sám. Zvykám si na tu přítomnost, artikuluji odpovědi. Ale nepoznám ani vlastní hlas; připadá mi, jako by mě obývaly dvě treperendy, které si v mé hlavě zřídily salon, aniž 127
tam byly pozvány. Jsou zábavné; přesto jsem to stále já sám. Postupně si zjednávám vážnost. Nejčastěji odpovídám prostřednictvím nejmužštějšího hlasu. Zpočátku jsou témata zvláštně nicotná. „Došlo ti, co je s tebou?“ „Ano, myslím, že jo.“ „Co řekneš Béatrici, až přijde?“ „Kuk, šibalko!“ Vnitřní hlas vede nepřetržitě řeč s tím mým, takže už ani nepoznám, který mi patří. Během mnoha měsíců zírám do stropu a nikdy se nenudím. V tom oslnění bílým světlem jsem truchlil pro své tělo, rozloučil se s ním. Vrátil jsem se mezi živé. Přemohl jsem hlas, díky němuž bych se mohl stát osvíceným. (To tak, ještě aby mě zavřeli!) Ty strašné chvíle zasvěcené počátkům dýchání bez přístroje, života složeného z toho, co mi zbylo, a z toho, co mi přidali, jsou zapomenuty. Posílený svou vytrvalou vnitřní silou, uklidněný láskou Béatrice, se postupně dávám dohromady. Dostávám pod kontrolu vzácné smyslové vjemy, které mi zbývají. Na Béatriciny návštěvy se připravuji nekonečně dlouhými rozmluvami. Když je u mě, zachycuji všechny její pohledy, všechna slova. Tehdy mě nejspíš nakazila virem naděje. Objevil jsem své vědomí a následně se mi všechno spojilo.
128
Víra v budoucnost se utváří v tichu. Hodiny plynou jedna za druhou. Jediné, čím se má mysl zaobírá, je fyzické přežití. Jenom neztrácet naději. Všude tam, kde mi zůstaly zbytky citlivosti, proniká strašlivé utrpení. S pohledem upřeným do prázdna prudce oddychuji. Pak stačí na zlomek vteřiny úleva a naděje je zpátky. A s ní znovuzrození. Ticho. Navzdory utrpěné porážce se v ni stále ještě odvažuji věřit. Zrodila se z rozdílu mezi tím, co momentálně prožívám, a štěstím, na něž se spoléhám. Postižení nebo nemoc představují vykolejení a degradaci. V okamžicích, kdy nás zasáhne v plné síle své osudovosti, je naděje životodárným dechem nabývajícím na síle; správně se nadechnout pak znamená nabrat druhý dech. Druhý dech znají maratonští běžci. Je to jakýsi stav milosti. Dech zvláční a prohloubí se, bolest zmizí. Dvaačtyřicet let jsem se dusil. Dusíme se, když běžíme příliš rychle, protože chceme být první, nejlepší. Po několika desítkách kilometrů dýchají lépe ti, kdo si představují, jak dobíhají do cíle. Cíl, to je božská hostina, znovu nalezená láska. Vize doběhnutí je to nejdůležitější. Maraton se nikdy neběží osamoceně.
129
Prostřednictvím křiku, důvěrných sdělení, sterilizovaných lůžek, aby byla připravená pro ty další, lidstvo zalidňují steny a stíny. Zjišťujeme, že svět se dělí na „před“ a „potom“; už v antice si lidé představovali, že ti, kdo nás na světě předcházeli, se odebrali na Věčnost, kde dál žijí. A naděje je most, který nás vede „od zářivé klenby vzpomínek ku věčnosti“.9 * Zvoní telefon. Místnost plní nebeský hlas: „Tady je Marie-Hélène Mathieu, předsedkyně OCH (Křesťanské agentury postižených; nemůže být pochyb, že jsem blíž nebi!). Slyšela jsem vás mluvit v pořadu Jeana-Marieho Cavady10 a ráda bych, abyste vystoupil na přednášce, kterou pořádám.“ „Milá paní, asi vás zklamu, nevím, co bych tam měl povídat. Jsem dost málo věřící, a pokud jde o postižení, má zkušenost se v tomto směru rovná uvažování novorozence.“ Jak ji mám odmítnout? Nechce se mi bojovat. Přednáška se koná za tři měsíce; při troše štěstí mi pomůže náhoda. „Rád bych v tom případě vystoupil společně s manželkou. Ta trpí vážnou nemocí už patnáct let a je věřící. Z milosti její víry bychom tak spolu měli tvořit docela slušný průměr!“ 130
„A na jaké téma byste byl ochoten promluvit?“ Přepadá mě únava, už se vůbec neorientuji, a tak nazdařbůh navrhnu: „O druhém dechu.“ „Výborně, ohlásíme druhý dech manželů Philippa a Béatrice Pozzo di Borgo.“ „Ne, raději druhý dech Béatrice a Philippa.“ Je překvapená, ale já se držím. Mám pocit, jako by mi pomohla vsunout nohu do třmenu, vždyť jen díky ní jsem prozřel. Proč Béatrice a Philippe? Ve své krajní slabosti si dobře uvědomuji, že díky Béatricině nemoci se svému postižení přizpůsobuji nebývale snadno. Mívám výpadky vědomí, ale odvahu rozhodně neztrácím. Není to ani tak z pocitu viny vůči ženě, která trpěla a vzdorovala nemoci patnáct let, ani z nedostatku pokory ve snaze se jí vyrovnat. Nikoli, je to díky důvěře, kterou čerpá hluboko v sobě. Dokud nám ještě zbývá nějaká síla, náš život je krásný sám o sobě, a nevážit si ho by bylo hodno politování. Je to díky jejímu pohledu, jímž mě po měsíci v kómatu vítala, když jsem se probral k vědomí. Jak mluvit o druhém dechu a nezačít u Béatrice? Postupně do mě pronikal život a s ním i utrpení, opravdové radosti, potěšení z mluvení, krása. Kolik nocí jsem strávil na lůžku vedle ní a přemýšlel o životě a světě, jako kdyby byla klíčem, který mi otvírá přístup k pravdě. 131
Béatrice září. Dělám jí společnost nejlépe, jak umím. Nic na ní neprozrazuje nemoc. Je stále tak hezká, elegantní, usměvavá, optimistická a pozorná. Ale už nedokáže vyjít schody a každé tři měsíce uléhá na celou věčnost. Snaží se, aby všechno vypadalo normálně. Občas, když ji přemůže únava, propadá zoufalství, že ji nikdo nebere jako nemocnou, a zlobí se na celý svět. Ve skutečnosti se zlobí sama na sebe, že tolik žízní po životě. Nejradši by všechno vzdala. V takové chvíli jí nabídnu své rameno, aby se odevzdala a našla novou sílu. Béatricin úsměv a klid večer v den přednášky dokonale vyjadřují její filozofii. Rozhlížím se po sále s pěti sty přítomnými, které si zcela získala svou silou. Nikdo nepopotahuje ani nepokašlává. Všichni ji pozorně poslouchají. Ona je život zrozený z prvního dechu, osvícený jejím vnímáním věčnosti navzdory všem překážkám. Co jim říci po tak strhující demonstraci než to, že s postižením lze docela dobře žít, když člověk není sám, když má po svém boku takovou energii, která vás dokáže vyburcovat navzdory vaší nehybnosti. Bez Béatrice bych to nikdy nedokázal. Za rok hospitalizace jsem našel svět, který mi předtím unikal, svět, na který jsem se nikdy nesnažil pohlédnout zblízka. Svět utrpení. Dosud jsem znal jen utrpení Béatrice. Byla to 132
soukromá zkouška, nikoli společenský jev. Po tolika měsících strávených na resuscitaci, kde lidé hlasitě pláčou, po ubohé samotě v nemocničních pokojích se člověk dívá na svět jinak. Za hranicí slov, za hranicí mlčení zjistíte, co vás dělá člověkem. Tělo, do té doby vynášené do nebes, pozvolna zastíní obrozený duch, duchovnost čerpaná z čistého zřídla; obrácení srdce. Druhého najdeme hluboko v sobě, ve svém nejniternějším nitru, ve svém tajemství. Někdejší napomádovaný aristokrat, kterým jsem byl, nyní ukřižovaný na svém loži, si představuje soužití lidstva tržního a ležícího. Světový kříž jako odrazový můstek zrevidovaného světa.
133
