French Kids Eat Everything Copyright © Karen Bakker Le Billon, 2012 Translation © Sabina Čechová, 2013 © Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2013 ISBN 978-80-7462-421-6
Věnováno Filipovi
Prolog
Tato kniha je velice osobním příběhem naší rodiny. Ale popisuje problémy, které se týkají všech dětí. Kvůli špatným stravovacím návykům bude mít dnešní generace severoamerických dětí mnohem víc zdravotních problémů – a možná kratší délku života – než jejich rodiče. Možná své děti učíme, aby se brzy projedli do hrobu. Je těžké změnit způsob, jakým se naše rodiny stravují. Přestože víme, co bychom měli jíst – více ovoce a zeleniny a co nejméně jídla z polotovarů – neřídíme se tím. Nebo i když uvaříme zdravé jídlo, naše děti je nechtějí jíst. Nedostatek jídla (jeho nedostupnost) je vážným problémem, ale i v rodinách žijících v dostatku se nejí dostatečně zdravě. Je třeba vypracovat lepší postupy pro to, jak a co naše děti jedí. V tomto směru nabízí francouzský přístup k výchově týkající se stravování cenné lekce. Během života ve Francii zjistila naše rodina, že se dá jíst zdravě a přitom mít z jídla požitek. Zdravé jídelní návyky, chytré postupy a chutné recepty používané ve francouzských rodinách a školách byly základem přebudování našeho přístupu k jídlu. Inspirovaly nás, a já doufám, že náš příběh bude inspirací i pro vás. Není to však jen otázka rodičovské zodpovědnosti nebo osobního chování. Ve Francii spolupracují školy, obce i vláda na vytvoření stravovacího a výchovného systému, který podporuje rodiče, aby své děti krmili zdravě. V Severní Americe to často vypadá, že situace je přesně opačná. Zdá se, že nutně potřebujeme zahájit společnou debatu o stravovací kultuře dětí – v rodinách a ve školách, na farmách i v obchodech. Doufám, že vás tato kniha inspiruje, abyste se k této debatě připojili.
1 Francouzské děti jedí všechno (a vaše by mohly taky)
Le plaisir de la table est de tous les âges, de toutes les conditions, de tous les pays et de tous les jours. Potěšení ze stolování můžeme mít v jakémkoli věku, v jakémkoli postavení, v jakékoli zemi a každý den. Jean Anthelme Brillat-Savarin, Fyziologie chuti (1825)
Zeptejte se mých dětí, jaké je jejich oblíbené jídlo,
a odpověď vás možná překvapí. Sedmiletá Sofie miluje řepu, brokolici, pórek a listový salát, mušle a makrelu – kromě obvyklých pochoutek, jako je párek v rohlíku, pizza a zmrzlina. Její tříletá sestra Claire miluje olivy, ryby, ale jejím nejoblíbenějším jídlem je špenát se smetanou. A jelikož žijeme ve Vancouveru, kde největší lososová řeka na světě protéká jednou z největších čínských čtvrtí na tomto světadílu, mají naše dcery rády i uzeného lososa a sushi. Jejich nadšení pro tato jídla mého francouzského manžela Filipa nijak nepřekvapuje, ale já to pořád ještě tak úplně nechápu – hlavně ty ryby. Když jsem byla malá, nejtěsnější kontakt s rybou (a nejtěsnější, o jaký jsem stála) měl podobu dušeného tuňáka z konzervy, kterého jsme se sestrou nesnášely a matka nám na něj sypala smažené brambůrky ve snaze uplatit nás, abychom jedly. (Sestra obvykle podlehla, já nikdy.) Moje překvapení vychází i z faktu, že u nás doma bývaly kvůli jídlu časté boje. Než jsme se přestěhovali do Francie a pustili se do našeho (neplánovaného) experimentu s francouzským způsobem stravování, čas oběda u nás býval rodičovským očistcem. Oblíbenou „zeleninou“ mých dcer byly hranolky. Před čímkoli zeleným zatínaly zuby. Kvílení končilo až ve chvíli, kdy přišel na řadu zákusek. Naše dcery přežívaly na stravě plné uhlovodanů a mléčných výrobků, která je pro severoamerické rodiny typická. Naše stálice byly slazené cereálie, těstoviny a tousty s máslem. Krekry ve tvaru rybiček byly považovány za samostatnou potravinovou skupinu. Sofie byla vybíravá od narození. Ve věku tří let už měla vypěstovanou hrůzu z nových jídel a tím mi velice připomínala mě samu, když jsem byla malá. Cokoli neobvyklého na talíři u ní vyvolalo „šílený jídelní tanec“, jak jsme tomu říkali: mávání rukama, koulení očima, kvílení, někdy i ječení, a dokonce i útěk od stolu, aby se vyhnula konfrontaci s nějakou děsivou potravinou. Nebylo jednoduché tomuto chování předcházet, protože její chutě byly nepředvídatelné. Například neměla ráda zeleninu ani cokoli bílého nebo krémovitého: sýr, jogurt, jakoukoli omáčku, dokonce ani zmrzlinu. A odmítala jíst věci, které má většina dětí ráda, jako těstoviny se sýrem a jakékoli obložené chleby. Naproti tomu její mladší sestra Claire byla takový malý Buddha, klidná a spokojená. Tu jste vyhráli v loterii, řekla nám porodní asistentka, když se Claire narodila. Zatímco Sofiin spánek přes den netrval nikdy víc než dvacet minut (a to jsem ji při tom ještě musela vozit v kočárku nebo nosit v nosítku), Claire si každý den užívala dvouhodinovou siestu a v noci pak spala ještě celých deset hodin. A jedla skoro všechno. Ale jen do té doby, než začala napodobovat svou starší sestru. Tehdy začaly nelítostné a nekonečné bitvy kvůli jídlu. Společné jídlo bylo stresující pro celou rodinu. Stejně jako moji rodiče, ani já jsem nevěděla, co mám dělat. Věděla jsem (a dělalo mi to starosti), že špatné jídelní návyky a složení stravy můžou negativně ovlivnit zdraví mých dětí, stav jejich zubů (kazy!), spánek, školní výsledky a dokonce i jejich IQ. Ale cítila jsem se bezmocná. Chtěla jsem změnit to, jak jedly, ale nevěděla jsem jak. Postupy jiných rodičů v našem okolí se mi nezdály moc uspokojivé. Taktiky nátlaku a nucení se mi nelíbily (i když připouštím, že jsem vyzkoušela i to). A nelíbilo se mi uplácení dětí, aby dojedly (nebo dokonce aby se vůbec do jídla pustily). Vitaminovým pilulkám jsem se vyhýbala, zvlášť poté, co jsem se dočetla, že působí jinak než vitaminy přírodní. A tak jsem si nakoupila kuchařské knihy, které radily, jak do dětských jídel propašovat zdravou stravu, a snažila jsem se vykouzlit speciální jídelníček, který vyžadoval obratnost chemika a zkušenost šéfkuchaře. Jelikož jsem nebyla obzvlášť nadšená a zručná kuchařka, byl pro mě tento postup neuvěřitelně
náročný. A navíc to nefungovalo; vlastně byl účinek přesně opačný. Sofiiny citlivé detektory na „nechutné jídlo“ byly uvedeny do pohotovosti při sebemenším náznaku něčeho neobvyklého a začala být k tomu, co dostávala na talíř, ještě podezíravější. A i kdyby tahle „pašerácká“ metoda fungovala, vážně jsem pochybovala o tom, že by si moje děti dávaly k oříškovým sušenkám květákovou kaši, až jednou odejdou z domu. Připouštím, že moje neúspěšné pokusy propašovat dětem do jídla zdravé potraviny byly částečně odrazem mých omezených kuchařských schopností. Brzy po svatbě mi dal můj manžel Filip přezdívku La Reine des Casseroles Brûlées (Královna připálených hrnců) kvůli mému nešťastnému zvyku odcházet při vaření k počítači nebo se začíst do nějaké opravdu zajímavé knihy. Můj kuchařský repertoár byl omezený na čtyři nebo pět (maximálně) jídel, která se cyklicky opakovala, a jako přílohu jsem k nim pravidelně vařila brambory. Tak jsem byla vychovaná. Moje matka pocházela z farmářské rodiny; její matka měla osm dětí a málo času na vyvařování nějakých zvláštních pochoutek. Každý večer uvařila jedno jídlo a bez nějakých cavyků je naservírovala. „Jedli jsme,“ vzpomíná můj strýc John, „protože jsme měli hlad. Nikdo nás nikdy k jídlu nepobízel. Když jsme svoji porci nesnědli, tím líp: zbylo víc na ostatní.“ Oblíbeným jídlem mé babičky bylo jídlo nazývané stamppot, které se připravovalo tak, že se uvařily brambory a kapusta a pak se to všechno rozmačkalo (ano, výsledkem byla zelená bramborová kaše). Kusy másla, sůl a pepř byly jedinými používanými ochucovadly (česnek byl pro mé příbuzné exotickou rostlinou). Do dnešních dnů je mým oblíbeným jídlem, což napovídá hodně o mých kulinářských preferencích. A tak nebylo nic překvapujícího na tom, že moje první střetnutí s francouzskou kuchyní – v roli konzumenta – nebylo moc úspěšné. Asi nejhorší to bylo, když mě Filip poprvé vzal ke svým rodičům. Bylo to spontánní rozhodnutí; jednoho dubnového rána, brzy po tom, co jsme spolu začali chodit, mě pozval ke svým rodičům do Bretaně. Z Oxfordu, kde jsme oba studovali, to byla krátká cesta autem do Portsmouthu, kde jsme chytili noční trajekt, a ten nás převezl na severozápadní pobřeží Francie. Když jsme odjížděli, bylo nebe pokryté šedými mraky a mrholilo. Přespali jsme na lodi a probudili jsme se do kouzelného východu slunce, který ozařoval vlny tříštící se na skalnatém pobřeží u citadely Saint-Malo. Ve Filipově otřískaném Renaultu 5 jsme projížděli malebnými vesničkami na pobřeží, které se střídaly s rozeklanými útesy a rozlehlými plážemi bílého písku zářícího na slunci. Bylo to poprvé, co se moje noha dotkla francouzské půdy, a naprosto mě to okouzlilo. Dorazili jsme do domu jeho rodičů – šedé kamenné budovy jako z obrázku porostlé popínavým vínem – v době oběda. To jídlo pro mě bylo nezapomenutelné. Na terase zalité sluncem si Filip a jeho rodiče nakládali z podnosu plného plodů moře, z nichž většinu tvořili podezřele vypadající korýši, jaké jsem ještě nikdy neviděla, natož abych je ochutnala. Tento chod jsem přeskočila, ale hned nato jsem musela čelit velkému mořskému jazyku, zakoupenému toho dne ráno, jak mi Filipova matka hrdě oznámila, přímo z rybářské lodi v místním přístavišti. Dostala jsem na talíř celou rybu a měla jsem pocit naprosté bezmoci; nikdy jsem nic podobného nejedla a nevěděla jsem, jak začít. A tak jsem tam seděla celá rudá, zatímco mi Filip krájel rybu a jeho rodiče pobaveně přihlíželi. Trvalo léta, než mě konzumace ryby přestala vyvádět z míry, a když ji servíruji svým dětem, mám vždycky smíšené pocity (to přinejmenším). Takže by se dalo říct, že moje dcery mají na omezený jídelní repertoár nárok. Pokud jde o mého manžela, z každodenních bojů s dcerami kvůli jídlu byl zmatený a podrážděný. V mnoha ohledech mu uvolněné chování Severoameričanů u jídla nevadilo (naopak mu dával přednost před přísnějším a formálnějším francouzským přístupem). Ale
způsob, jakým se naše dcery stravovaly, ho frustroval, zvlášť v porovnání s jejich francouzskými sestřenicemi a bratranci, kteří byli nadšení jedlíci. A jeho početní příbuzní ve Francii byli víc než zmatení. Byli tiše (a někdy ne tak úplně tiše) pobouření. Víte, francouzské děti jedí všechno, od ovocného salátu po vepřová játra, od špenátu po aromatický plísňový sýr. Jedí věci, které by většina amerických dětí (a někdy i jejich rodiče) nikdy nejedla, jako třeba artyčoky. (Nebojte, ani já jsem o nich předtím nikdy neslyšela.) Taky pravidelně jedí věci, které si většina z nás přeje, aby naše děti jedly, jako zeleninový salát. Při našich obligátních každoročních návštěvách jsem viděla své francouzské neteře a synovce pojídat syrové ústřice se stejnou chutí jako popcorn. Byla jsem svědkem toho, jak tříleté děti do sebe ládovaly mořské plody všeho druhu a bezzubá miminka srkala všechno od bešamelové omáčky po zeleninový bujón. Někteří z nich měli ještě exotičtější chutě: Didier si vesele dával la langue de boeuf (hovězí jazyk), malý Fabrice měl jako oblíbenou pochoutku naložený vepřový rypáček. Fakt, že francouzské děti jedí tohle všechno, není způsoben nějakou genetickou predispozicí ke konzumaci neobvyklých jídel. Stejně jako děti jinde na světě mají i ony rády těstoviny, brambůrky, kuře a čokoládu. Ale nejsou to jejich obvyklá jídla. Možná to zní neuvěřitelně, ale francouzské děti milují všechna možná jídla, a většina z toho, co jedí, jsou zdravé věci. Je pravda, že se můžete setkat se vzácným případem francouzského dítěte, které má averzi k nějaké konkrétní potravině (v případě mého manžela je to květák). Ale v naprosté většině případů sní francouzské děti všechno, co se před ně postaví. Jedí vesele a bez problémů, což může běžného severoamerického rodiče ohromit. A všichni to považují za normální – včetně dětí samých. Vlastně je to dětská verze takzvaného francouzského paradoxu, nad kterým si vědci už léta lámou hlavu. V podstatě jde o tohle: dospělí Francouzi stráví jídlem dvakrát víc času než Američané a konzumují máslo, vepřové maso a sýr zdánlivě v neomezené množství, nicméně netrpí tolik nadváhou (a zřídkakdy obezitou) a srdeční choroby se u nich vyskytují méně často než u Američanů. Ano, je to nefér, ale je to tak. Stejně paradoxní je způsob, jakým se stravují francouzské děti. Jejich rodiče je nenásilně nutí jíst zdravou stravu. Očekává se, že děti bez protestů sní všechno, co se jim dá na talíř. Musí trávit dlouhé hodiny u stolu (kde je od nich vyžadováno vzorné chování), místo aby trávily čas před televizí nebo hraním videoher. Navzdory tomu si francouzské děti myslí, že jídlo je zábava. A to není všechno: počet dětí s nadváhou je ve Francii jeden z nejnižších ze všech rozvinutých zemí. A zatímco ve většině bohatých zemí (se Spojenými státy v čele) počet obézních dětí roste, ve Francii se dokonce snižuje. Není to způsobeno tím, že by držely redukční dietu, takových dětí je tam naopak velice málo; prostě to nepotřebují. Můžete si pomyslet: To by u mých dětí nefungovalo. Moje děti takhle jíst nebudou. Je to moc drahé. Nemám na to čas. I já jsem si to myslela. A když jsem přišla s podobnými námitkami, dostala jsem skvělou odezvu. Francouzi se o jídle naštěstí baví moc rádi. Nejběžnější téma u snídaně ve většině francouzských rodin je, co bude k obědu. A u oběda nepochybně někdo přijde s otázkou, co bude k večeři. Debaty o jídle jsou francouzský národní koníček. Takže když jsem se začala ptát, byli nadmíru ochotní odpovídat. Jedna z věcí, na kterých Francouzi trvají, je to, že děti je nutné vztahu k jídlu učit. V ideálním případě to začíná ve chvíli, kdy jsou velmi malé, dlouho před jejich prvními narozeninami. Konec konců je jídlo první činností, kterou dítě provádí vědomě a potom i nezávisle, ještě před mluvením a chůzí. To poskytuje výborný základ pro osvojení disciplíny: pevné a zároveň jemné
vedení v rámci určitých pravidel. Používám slovo „pravidla“ váhavě, protože i když je francouzský přístup k výuce stravování velice propracovaný, nejsou to žádná pevně stanovená a nezměnitelná pravidla. Jsou to spíše ustálené zvyky dané zdravým rozumem nebo společenské návyky – nepsané, často ani nevyslovené, ale obecně přijímané. Jako většina kulturních kódů jsou tato pravidla pro nezasvěceného často záhadou, ale nejsou nijak komplikovaná, a když vám je někdo vysvětlí, jsou často až směšně jednoduchá. To byl i případ prvního „stravovacího pravidla“, které jsem objevila:
Francouzské pravidlo č. 1: Rodiče, je to na vás! Jeden z vašich nejdůležitějších úkolů je vychovat své děti, pokud jde o stravování, a vytvořit u nich správné jídelní návyky. Tento názor je základem pro celý francouzský přístup k výchově týkající se stravování. Francouzští rodiče dohlížejí na to, jak jejich děti jedí. To znamená, že dohlížejí na to, kdy, kde a co děti jedí: jen v určenou dobu, jen u stolu a jen jedno jídlo. V hloubi duše jsem věděla, že toto pravidlo, které bylo mnohem autoritativnější než můj přístup, je pro mé děti prospěšné. Ale dlouho jsem se mu bránila. Při zpětném pohledu si myslím, že jsem byla prostě příliš zaměřená na svůj styl rodičovství, který bych neurčitě definovala jako „sympatizující rodičovství“. V knihách, které jsem četla, se například psalo, že miminka by se měla rozhodnout, kdy a co budou jíst. Podpora nezávislého jedení byla důležitým krokem v budování autonomie, že? Děti by o tom měly samostatně rozhodovat, nebo ne? Absolument pas! Rozhodně ne! To je recept na katastrofu! varovala mě má tchyně, moje švagrová, bratranci, tety a strýčkové i Filipovi přátelé. Vzhledem k tomu, jak jejich děti jedly, jsem musela uznat, že o tom asi něco vědí. Během naší první návštěvy po Sofiině narození, když měla teprve osm měsíců, jsem s úžasem sledovala, jak jiná miminka v jejím věku hltají všechno, co jim rodiče dají, a po každém jídle pak spokojeně pospávají celé hodiny. Sofie byla u jídla neklidná. Hrála si s ním, plivala je a evidentně je považovala za nevítané přerušení svého denního rozvrhu. Většina jejího jídla – to nejsladší jablečné pyré, nejjemněji rozmačkaný banán, nejkrémovější jogurt – končila nakydaná na jejím bryndáčku, ručičkách a na mém klíně (kde sedala nejraději, jelikož vysokou židličku považovala za nějaký druh mučicího nástroje). Ne že by nebyla hladová. Ale když se v noci nebo kdykoli během dne vzbudila, chtěla mléko. A jenom mléko. Měla, mírně řečeno, rozpolcený vztah k pevné stravě, což se s věkem nezlepšovalo. To mě naplňovalo rodičovskou úzkostí kombinovanou s hlubokým pocitem viny. Měla jsem pocit, že Sofie je spíš po mně než po francouzské větvi rodiny. Jedna z oblíbených fotografií mé sestry – a první fotka, kterou Filipovi ukázala, když jsem ho přivedla k nám, aby se seznámil s mojí rodinou – je ta, kde sedím ve vysoké židličce: našpulené rty, tváře rudé od pláče, mrkvové pyré rozmazané na psychedelických dupačkách ze sedmdesátých let. Tapeta za mnou má retro oranžovou texturu (bližší pohled odhalí metodické cákance kaše). Podle mé rodiny jsem vyhrála každý boj kvůli jídlu, do kterého jsem se kdy pustila. „Sofie je prostě po mně,“ vzdychala jsem. „Když jsem byla malá, zeleninu jsem nesnášela.“ „Mais non,“ ujišťovali mě. „Jen ji ještě neochutnala dostkrát. Až bude mít opravdu hlad, zase jí zeleninu dej. Pak sní cokoli.“ V té chvíli jsem si začala říkat, že na tom něco bude. Francouzi možná vědí něco, co mně uniká. A měla jsem pravdu. Opravdu věděli něco, co jsem nevěděla. Francouzští rodiče dostávají o jídle a dětské výživě úplně jiné informace než američtí rodiče. Je
to tím, že francouzští doktoři, rodiče, odborníci na výživu a vědci vidí vztah mezi dětmi, potravou a výchovou velice odlišně od Američanů. Například mají za to, že všechny děti se naučí mít rády zeleninu. A pečlivě prozkoumali způsoby, jak je k tomu přimět. Francouzští psychologové a odborníci na výživu systematicky vyhodnotili, kolikrát bude muset dítě nové jídlo ochutnat, než bude ochotné je jíst: v průměru je to sedmkrát, ale většina knih o výchově doporučuje desetkrát až patnáctkrát. Zatímco já jsem často předpokládala, že moje děti nemají nějaké konkrétní jídlo rády, moji francouzští přátelé prostě předpokládali, že je ještě dostkrát neochutnalo. A na jejich dětech se tento předpoklad většinou potvrzoval. Francouzské děti vesele ochutnávaly nové věci s výrazem klidné zvědavosti, který jsem jen zřídka viděla u amerických dospělých, natož u dětí. Jak přesně Francouzi tohle zvládají? Jaké strategie používají? Co vaří? A co říkají (a – což je stejně důležité – co neříkají)? Nedokázala jsem na tyto otázky odpovědět, dokud jsme se nepřestěhovali do Francie. Když jsme tam byli jen na návštěvě, tolerovali Francouzi naše (pro ně) divné jídelní návyky, protože jsme měli status cizinců. Ale když jsme se rozhodli, že se tam usadíme – ve vesnici, kde Filip vyrostl – všechno se změnilo. Francouzi nejsou zrovna vyhlášení svou tolerancí; obvykle je jen jeden správný způsob, jak věci dělat (a asi nikoho nepřekvapí, že je to skoro vždycky ten způsob, jakým to dělají Francouzi). Nikdy se neostýchají dát najevo svůj názor a kulinářské přešlapy málokdy tolerují. Takže naše francouzská rodina, přátelé a sousedé si dali za úkol naučit moje děti – a mě – správně jíst (jiným slovy: jíst jako Francouzi). V restauracích i v obchodech s potravinami, ve škole a ve školce, na hřišti i na návštěvách, všude tam byly moje názory na jídlo, děti a výchovu podrobovány kritice. Pomalu jsem začínala chápat francouzský přístup k dětem a k jídlu. Nejprve jsem musela předefinovat své chápání slova „výchova“. Pořád mi říkali, že děti se musí „vzdělávat“, a tak jsem vždycky všechny spěšně ujišťovala, že už jim spořím na vysokoškolská studia. Ale to neměli na mysli. Slovo éducation (výchova) má ve francouzštině širší význam: zahrnuje znalosti získané školní docházkou, ale i způsoby a vychování, návyky a vkus, které se vyvíjejí v rodině. Cílem je dítě, které bude bien éduqué: které se umí dobře vyjadřovat a chovat. Jinými slovy, hlavním cílem francouzské výchovy je dítě, které zná a dodržuje nepsaná pravidla francouzské společnosti, a ta jsou mnohem přísnější než v Severní Americe. Francouzským rodičům na dodržování těchto pravidel velice záleží – naučit děti být bien éduqué je stejně důležité jako vybudovat jejich sebeúctu (vlastně to druhé vyplývá z toho prvního). A zdravé stravování je jedna z nejdůležitějších dovedností, které rodiče u dětí rozvíjejí. Toto zaměření na jídlo je založeno na následující jednoduché zásadě: Je dost pravděpodobné, že se moje děti nedostanou na Harvard ani se z nich nestanou sportovní hvězdy, známí umělci nebo astronauti. Ale ať už si vyberou jakoukoli kariéru, vždycky bude důležité, co a j a k moje děti jedí – pro jejich zdraví, štěstí, úspěch a dlouhověkost. Nechápejte mě špatně: je skvělé povzbuzovat děti, aby ze sebe vydaly to nejlepší. Ale rodiče v Severní Americe často rozvrh svých dětí tak zaplní různým aktivitami, že zbývá jen málo času na to, aby je naučili tak základní a důležité věci, jako je správná příprava a konzumace zdravého jídla. Abych sama sobě vysvětlila, jak důležité tyto věci jsou, uchýlila jsem se nakonec k jednoduchému srovnání. Francouzští rodiče přisuzují zdravým jídelním návykům stejnou důležitost, jakou rodiče v Severní Americe přisuzují chození na nočník a čtení. Kdyby vaše dítě odmítalo číst nebo se dokonce učit abecedu, vzdali byste to? Spokojili byste se s tím, že se
dítě naučí chodit na nočník samo, že „z toho vyroste“ nebo „na to nějak přijde“? Nejspíš ne. Asi byste vymýšleli různé postupy, jak mu pomoci, aby si tyto důležité dovednosti osvojilo. Filip se to pokusil shrnout tím, že mi vysvětlil známé francouzské přísloví: Pověz mi, co jíš, a já ti povím, kdo jsi. V Severní Americe spousta rodičů jen pokrčí rameny, když jejich děti odmítají dobře jíst. Francouzi si ale pomyslí: Ukaž mi, jak tvoje děti jedí, a já zjistím, jaký jsi rodič. To, že francouzští rodiče přisuzují velkou důležitost tomu, aby jejich děti jedly dobře, je zjevné. Je už ale méně jasné, jak děti přimějí, aby jedly dobře. Než jsme se tam přestěhovali, měla jsem určité podezření, že možná tyranští rodiče nutí děti jíst všechno. Možná jde o francouzskou verzi syndromu asijské „tygří matky“: zuřiví rodiče trvající na tom, aby děti jedly všechno. Ale ve skutečnosti jsem se ve Francii setkala s přesným opakem; boje vůli jídlu byly vzácné a nikdy jsem neviděla, že by nějaký rodič dítě nutil cokoli jíst. Že by to bylo těmi recepty? Jídla, která jsem viděla v běžných francouzských rodinách, byla jednoduchá a rychlá – a zároveň zdravá a chutná. Ale když jsem si pár slibných receptů pečlivě opsala a vyzkoušela je doma, na mé děti v žádném případě neměly očekávaný účinek. Tak co vlastně francouzští rodiče věděli, a mně to unikalo? A co říkali a dělali, a já ne? Jak přesně přiměli své děti jíst všechno a ještě si to vychutnávat? Jak jsem zjistila během našeho ročního pobytu ve Francii, tajemství není jen v tom co, ale taky jak, kdy a hlavně proč francouzské děti jedí. Do Francie jsme se nepřestěhovali proto, abychom odhalili toto tajemství. Nejsem vášnivý jedlík a Filip je jedním z mála Francouzů, kteří mají relativně malý zájem o vaření (což vysvětluje, jak ho vůbec mohlo napadnout vzít si za ženu cizinku). Neměla jsem moc chutí zlepšovat své kuchařské schopnosti; pokud jsem vůbec pomyslela na to, že bych musela vařit francouzskou kuchyni, naplňovalo mě to neurčitým děsem. Ale život ve Francii ve mně vzbudil zájem o to, jak francouzští rodiče pro děti vaří, jedí s nimi a vychovávají je. Zjistila jsem, že krmit děti dobře nemusí být časově náročné, drahé ani složité. A zjistila jsem, jak se francouzské děti od rodičů učí vychutnávat si nejrůznější potraviny. Samozřejmě je rodiče vedou ke zdravým jídelním návykům, ale to není to hlavní. Nejdůležitější je mít z jídla potěšení, zdravé jídelní návyky jsou přínosným vedlejším produktem. To pro mě bylo překvapivým odhalením; byla jsem totiž plná úzkostných a negativních pocitů spojených s jídlem, jak to v severoamerické kultuře často bývá. Tento názor (Jídlo je zábava!) mi pomohl inspirovat naši rodinu k nalezení nového přístupu ke způsobu, jakým jíme. Během našeho ročního pobytu jsme objevili deset stravovacích pravidel pro děti. Jejich uplatňování zpochybnilo některé z mých nejhlouběji zakořeněných představ o dětech, jídle a výchově. Někdy to bylo nepohodlné, ale snaha přetvořit naši rodinnou kulturu stravování byla také zkušeností, která nás sblížila. Inspirovaly mě všechny ty francouzské rodiny kolem nás, které v dětech pěstovaly zdravou lásku k jídlu – a lásku ke zdravému jídlu. Doufám, že stejně tak bude náš příběh inspirativní pro vás. Alors, on y va! Jdeme na to!
2 Dětské krůčky a kaše z řepy Stěhujeme se do Francie a setkáváme se s neidentifikovatelnými jedlými objekty
Au nom de père (Ve jménu otce ) Rodič se dotkne čela dítěte Et de la mère (A matky) . . . nosu. . . Et de l’enfant (A dítěte) . . . levého obočí. . . Tout ce qui est bon (Všechno co je dobré) . . . pravého obočí. . . S’fourr là-dedans! (Se šoupne sem dovnitř!) . . . a dá jídlo dítěti do pusy. (francouzská říkanka)
Žít ve Francii není stejné jako Francii navštívit,
varoval mě můj manžel, než jsme se přestěhovali. Nechápala jsem, co tím myslí. Už jsme tam přece strávili spoustu času, cítila jsem se tam jako doma. Je pravda, že jsme tam spolu nikdy nežili, ale když jsme studovali v Anglii, trávili jsme ve Francii každou volnou chvíli. Většinu našich přátel tvořili další zahraniční studenti, kteří brzy z Anglie odjeli a rozprchli se po světě. My jsme udělali totéž; rok po svatbě jsme se přestěhovali do Vancouveru, města, které ani jeden z nás neznal. Ani po narození našich dvou dcer jsme se tam necítili doma a já jsem často snila tom, že se jednoho dne přestěhujeme do Francie, abychom byli blíž Filipově rodině. Nějakou práci tam najdeme, říkala jsem si. Naše dcery se naučí francouzsky a budou moci trávit víc času s babičku a dědečkem a se svými bratranci a sestřenicemi. Chtěla jsem se dostat někam, kde nebude nejdůležitější honba za kariérou, a francouzský venkov se zdál v tomto směru ideálním místem. Jak děti rostly, sílila i má nostalgie po všem, co byl spojeno s Francií. Částečně za to mohl i hnědý osel jménem Gribouille. Zhruba ve stejné době, kdy jsme se vrátili do Severní Ameriky, odjel náš anglický přítel Andy na cestu po Francii ve společnosti oslíka a o svém putování napsal kontemplativní knihu. Později jsem si uvědomila, že jeho kniha není o životě ve Francii, protože se nikde nezdržel dost dlouho, aby se usadil. Ale v té době bylo jeho vyprávění o „nalezení klidu v chaotickém světě“, jak to vyjádřil, velice přesvědčivé. Kde jinde by mohl člověk najít klid než na francouzském venkově? Nakonec, když Sofie oslavila čtvrté narozeniny a Claire byla batole, jsme se rozhodli – nebo jsem se spíš rozhodla já – že se přestěhujeme do Francie, do malé vesničky, kde Filip vyrostl, Pléneuf Val-André (3900 obyvatel), na severozápadní pobřeží Bretaně. Filip moje nadšení nesdílel; dával přednost životu ve velkém městě, s horami a oceánem na dosah. I když se mu stýskalo po rodině a širokém okruhu věrných přátel, nechtěl se přestěhovat zpátky domů. Ani jeho rodiče nebyli jednoznačně pro. „Co tady budete dělat?“ ptal se můj tchán Jo. „Naše vesnice je tak maličká.“ Snažila jsem se jim vysvětlit, že přesně na to se těším. Jako dívka z velkého města jsem toužila po útulném vesnickém životě pro své děti. Nakonec jsme udělali kompromis: vyzkoušíme to na jeden rok. Oba naši zaměstnavatelé (univerzity, které často dávají zaměstnancům dočasné volno) souhlasili, že můžeme jeden rok pracovat doma. Byla jsem v euforii. Přijeli jsme uprostřed července, kdy vrcholí krátké bretaňské léto. Naším novým domovem byl starý kamenný dům s výhledem na zátoku, jen pár minut od místa, kde jsme měli svatbu – staré kaple zasvěcené místním námořníkům (brali jsme se pod replikou škuneru zavěšenou na štukovém stropě). I když měl dům jen pět pokojů (z toho tři ložnice), byl příjemně přehledný a nekomplikovaný. Přicestovali jsme do Francie jen se dvěma kufry, všechno ostatní zůstalo v úschovně ve Vancouveru. To vyhovovalo Filipovi, který měl ještě pořád smíšené pocity. Ale já jsem je nesdílela. Všude kolem bila do očí obvyklá klišé: uličky dlážděné kočičími hlavami, sluncem zalité zahrádky kavárniček, kamenné zdi porostlé břečťanem, lidé s čerstvými bagetami v náručí. Zrovna se konaly místní farmářské oslavy (s opékáním prasete a bludištěm v kukuřičném poli pro děti) a my jsme trávili dny návštěvami u příbuzných a výlety do okolí. Hned u domu byla pláž: nádherná plocha jemného bílého písku, která se táhla do dálky a při odlivu byla na kilometr široká, ohraničená rozeklanými útesy a tyrkysově modrou vodou. Věděla jsem, že takové množství písku mohlo vzniknout jen díky bouřlivému vlnobití, a věděla jsem, že Bretaň je známá svým vytrvale deštivým počasím, ale červenec se přehoupl do srpna a počasí bylo pořád příjemné. Holčičky si hrály celé hodiny v písku, zatímco my jsme si četli knihy,
lenošili v lehátku a pospávali (já) nebo plachtili, surfovali a jezdili na kajaku (Filip). Le paradis! Ráj na zemi! Postupně jsme se seznamovali se sousedy. Jednoho deštivého dne časně ráno jsem vyhlédla z okna a uviděla podezřelého muže oblečeného do velkého černého pytle na odpadky, ze kterého si udělal pláštěnku tak, že na konci vystřihl díru. Stál uprostřed keřů, které oddělovaly náš dům od jeho, důkladně prohledával listy a něco malého, co jsem dost dobře neviděla, dával do dalšího velkého pytle, který držel v rukou. „Co to dělá?“ zašeptala jsem Filipovi. „Sbírá šneky,“ odpověděl. „Na jídlo?“ zeptala jsem se užasle. „Když budeš moc hodná, možná ti dá taky!“ škádlil mě manžel. Soused se opravdu u nás zastavil, aby se rozdělil o svůj úlovek, což jsem zdvořile odmítla (i když Filip přijal pozvání na pečené šneky s česnekem a vrátil se za dvě hodiny s velice spokojeným výrazem). Naštěstí nebyl pan Šnek (jak jsem mu začala říkat) naším jediným návštěvníkem. Vlastně se k nám pořád hrnul celý zástup členů rodiny i známých, aby nás přivítali. Filip byl prvním z rodiny, kdo odešel do zahraničí, a mnozí z jeho příbuzných se nikdy nedostali daleko od domova. Jeho matka a její dvě sestry – upovídané, elegantní a dominantní dámy – teď žily ani ne pět kilometrů od malé zemědělské vesničky, kde vyrostly. Příbuzní většinou přicházeli na návštěvu ve větších skupinách – tetičky a strýčkové s bratranci a sestřenicemi v závěsu – a na celé hodiny se usadili v kuchyni, kde vyvařovali jídla pro celou rodinu a vykládali si rodinné historky. Přestože jsem jim často (ne moc rozhodně) nabízela pomoc při vaření, většinou mě zahnali pryč. Svou kuchařskou reputaci jsem si pokazila nezapomenutelnou kulinářskou katastrofou nedlouho po tom, co jsem seznámila s Filipovou rodinou. Moje švagrová Veronika se tehdy zrovna seznámila se svým budoucím manželem a přijeli z Paříže, aby ho představila rodině. Protože to byla jeho první rodinná návštěva, přijeli jsme s Filipem z Anglie. Moje tchyně Janine měla plno práce s organizací společného jídla a já jsem se neohroženě nabídla, že udělám výborný jablečný koláč, vyhrnula jsem si rukávy a opravdu jsem upekla krásně vypadající tarte aux pommes – s těstem tak tvrdým, že se nedalo krájet. Když se na ně pořádně přitlačilo, rozlétlo se na tisíc malých kousků. Vypadalo to, že jsem vymyslela skvělý recept na moučný cement. Po tomto incidentu mi bylo vaření víceméně zakázáno, což mi v podstatě vyhovovalo. Spokojila jsem se s umýváním nádobí nebo jsem prostě seděla a poslouchala nekonečné rozhovory lidí kolem. Když jsem slyšela, jak Filipovi příbuzní mluví s mými dcerkami, zjistila jsem, jak vřelé city chovají Francouzi k malým dětem a nakolik je tato náklonnost spojena s jídlem. Janininým nejoblíbenějším oslovením bylo ma cocotte pro holčičky a mon coco pro chlapečky, což doslova znamená „moje kuřátko“. Mého manžela, k jeho nelibosti, občas oslovovala mon petit chou („moje zelíčko“). Já jsem si brzo našla svoje vlastní něžná oslovení a škádlila jsem Filipa výrazem mon trognon de pomme („můj jablečný ohryzku“). Obvykle rezervovaný Filipův otec Jo oslovoval svá vnoučata mon lapin („můj králíčku“), což je pro Francouze samozřejmě zvíře, které se jí. Jídlo je dokonce i tématem dětských písniček, které se naše dcerky naučily po příjezdu od bratranců a sestřenic: „Savez-vous planter le choux“ (Víte, jak se sází zelí), „Dame tartine“ (Paní Chlebomáslová), „Les temps de cerises“ (Třešňová sezona“) a moje nejoblíbenější „Oh l’escargot“ (óda na šneky, která zní úžasně, když se zpívá dvojhlasně). Bylo jasné, že jídlo
je důležitou součástí vztahu Francouzů k jejich dětem. Ale než jsme se do Francie přestěhovali, nechápala jsem klíčovou roli jídla ve formální francouzské výchově. To všechno se změnilo, když Claire začala v půlce srpna chodit do školky. Říkali jsme si, že si tam zvykne, než Sofie nastoupí v září do školy. Ale ona si nezvykala a nezvykala. Obzvlášť jídlo bylo problém. Čekalo se od ní, že stejně jako všechny francouzské děti bude jíst čerstvě připravený tříchodový oběd uvařený ve školní kuchyni. Ale ona byla v té době zvyklá jíst to, co většina severoamerických batolat: hlavně obiloviny (v jejím případě sušenky a chleba s máslem), doplněné občas spíš symbolickými pokusy přimět ji sníst některé druhy zeleniny (mrkev, hrášek), které většinou odmítla dát do pusy. Myslela jsem si, že je to normální. Ale brzy jsem zjistila, že personál školky na to má jiný názor. Všechno to začalo pomazánkou z červené řepy a tato epizoda byla první z mých mnoha kulinářských faux pas. Poslední srpnový týden nás pozvali do školky na schůzku. Myslela jsem si, že to bude takové neformální setkání, na jaká jsem byla zvyklá z domova, kde se projde budovou školky, prohlédne se její zařízení a probere se důležitost mytí rukou. Moje očekávání bylo mylné. Když jsme se poctivě dostavili v půl páté odpoledne, uvítal nás usměvavý personál elegantními jednohubkami (francouzský termín amuse-bouches znamená doslova „pobavení pro ústa“). Na každé delikátní jednohubce z listového těsta byla hromádka pomazánky a ty měly nejrůznější barvy: světle růžové, zelené, krémově bílé. Jak vynalézavé, pomyslela jsem si. Typicky francouzské. Žádné párky v rohlíku ani brambůrky – typické občerstvení ve školkách u nás doma – proběhlo mi hlavou. Touhle dobou už jsem začínala mít hlad, protože se blížil čas severoamerické večeře (navzdory nesouhlasu francouzské části příbuzenstva jsme pořád ještě večeřeli v barbarsky časnou dobu půl šesté večer). Takže jsem dychtivě začala ochutnávat a lámanou francouzštinou chválit nabízené dobroty. Žena, která držela podnos, se trochu zamračila. Myslela jsem, že mi neporozuměla, a tak jsem svou chválu zopakovala pomaleji. Ale jediným výsledkem bylo, že se zamračila ještě víc. Celá zmatená jsem se rozhlédla kolem a ke svému údivu jsem zjistila, že ostatní rodiče si jednohubky berou ne pro sebe, ale dávají je… svým dětem. I když byly tak propracované, nebyly tyto dobroty určeny pro dospělé. „Ty jsou pro děti,“ zašeptal mi do ucha můj manžel a vysvětlil mi, že různobarevná zeleninová pyré – z červené řepy, květáku a brokolice – mají děti seznámit s jídlem ve školce. Servírovaly se v době goûter – tento termín se překládá jako „svačina“, kterou ale v tuto dobu jedí většinou jen děti. Od dospělých se očekává, že počkají až do doby tradiční francouzské večeře mezi půl osmou a osmou. Pro Francouze to bylo jasné: byl čas svačiny pro děti, ne pro dospělé. Provinile jsem si setřela drobečky z prstů a sledovala jsem usměvavá batolata – některá ještě skoro bezzubá – jak žvýkají nabízené občerstvení se zjevným potěšením, za což je jejich rodiče polohlasem chválili. Mezitím se kolem nás rozběhla konverzace, většinou na téma jídlo – co děti rády jedí a co se učí mít rády. Jak jsem později zjistila, je pro francouzské rodiče naprosto normální diskutovat o jídle a jídelní návyky dětí nejsou výjimkou. Ale tyto rozhovory nepramení z úzkosti, jak to bývá běžné u nás doma. Spíše se probírá, co dětem chutná, vyměňují se recepty a různé tipy. Například jeden tatínek líčil, že vymyslel nový způsob, jak svým dětem naservírovat artyčoková srdíčka, a hned se kolem něho shlukla skupinka naslouchajících. Ale já jsem se nemohla soustředit na okolní rozhovory. Napjatě jsem sledovala Claire, které zrovna nabídli jednohubku. Protože jsem věděla, že na zeleninu většinou reaguje zatnutými zuby,
vybrala jsem pro ni barvu, která by se jí mohla nejvíc líbit – růžovou. S úlevou jsem vydechla, když ochutnala těsto a usmála se. Potom ale olízla pyré, zašklebila se a okamžitě je vyplivla. Dáma s podnosem se klidně přesunula o kousek dál, a jak se vzdalovala, zaslechla jsem její komentář: „Nedělejte si starosti, za čas si je oblíbí.“ A za pár týdnů se tato předpověď vyplnila. Uvědomila jsem si, že v té chvíli začala francouzská výchova mé dcerky. Až později mi došlo, že to byl i začátek mojí francouzské výchovy.
Další věc, která mě překvapila, byl pořádek a čistota,
kterou děti při jídle dodržovaly. Vlastně to bylo to první, co mě na způsobu jídla francouzských dětí zaujalo. Když jsem sledovala, jak šestnáct batolat spořádaně jí příborem a po obědě na sobě nemají ani skvrnku, bylo to jako zjevení. Dětem se prostě nedovolovalo si s jídlem hrát. Prstíčky, které namočily do jídla, jim byly laskavě, ale rozhodně utřeny. Pokud dítě nechtělo spolupracovat (což se skoro nestávalo), talíř mu odnesli. Dostalo jasnou zprávu: když nebudeš jíst správně (což znamená čistě a spořádaně, dokonce i u batolat), nebudeš jíst vůbec. To bylo v přímém protikladu s tím, jak bývala zvyklá jíst naše starší dcera: jako malé dítě byla zvyklá zamazat jídlem všechno okolo, židličku, podlahu, stěny, dokonce si je vetřela i do vlasů. V té době jsem na to rezignovala a svou tchyni jsem považovala za přehnaně náročnou, když trvala na tom, že i malé děti jsou schopné jíst spořádaně. Konec konců moje knihy o výchově jasně říkaly, že si děti mají s jídlem hrát; mým úkolem bylo nestavět se jim přitom do cesty a nakonec to všechno uklidit. Ale teď, když jsem viděla režim ve francouzské školce, uvědomila jsem si najednou, že má tchyně by mohla mít pravdu: desetiminutové uklízení po každém jídle mé první dcery možná nebylo nutné. Zaujalo mě to a rozhodla jsem se to vyzkoušet. Doma jsme nikdy nenechali Claire jíst rukama (kromě potravin, které k tomu byly jasně určeny) a dohlíželi jsme na to, aby se naučila správně držet příbor a sedět ve správné pozici tak, aby drobky padaly ne vedle talíře, ale na něj. Vždycky měla po ruce ubrousek a my jsme vždycky měli po ruce utěrku, abychom hned mohli utřít, co se rozlilo. Dali jsme si záležet na tom, abychom ji chválili, když se při jídle dobře chovala, a fungovalo to. I navzdory tříletému rozdílu Claire dodnes jí spořádaněji než její sestra. To jí přechod na francouzský způsob života usnadnilo, protože hraní si s jídlem je Francouzům bytostně cizí. Rčení „On ne joue pas avec la nourriture!“ jejich přístup shrnuje: MY (Francouzi) si s jídlem nehrajeme. Tato formulace je mnohem důraznější než prostá věta „Nehraj si s jídlem“. Namísto toho Francouzi spojují svou národní identitu se slušným chováním při jídle a prosazují to u dětí způsobem, který nenechává žádný prostor pochybnostem. Děti vyrůstají s vědomím, že žádný bien éduqué (slušně vychovaný) člověk si za žádných okolností s jídlem nehraje. A protože nikoho takového kolem sebe nevidí, nikdy o tom nepochybují. Především ale francouzské děti nikdo nevede k tomu, aby braly jídlo jako odměnu. Než jsem se toto pravidlo naučila, dalo mi to zabrat. Krátce po našem příjezdu do Francie jsem stála ve frontě u pokladny v místní samoobsluze. Zrovna jsem dala dceři sladkost jako odměnu za to, že byla celou dobu hodná. „Ale to jí zkazíte chuť!“ hlasitě mě pokárala pokladní. Byla jsem přistižena při činu, drobky na tváři mé dcery byly jasným důkazem. Zatímco jsem se zaměřila na to, že se moje dcera chová správně, všichni ostatní viděli jen to, že já se chovám nesprávně. „Odměňovat dítě jídlem vede k obezitě,“ řekla příkře nějaká matka ve frontě. Ostatní přísně se tvářící matky souhlasně přikývly. Utekla jsem do auta, celou cestu domů jsem
zuřila a pak jsem hodila sladkosti do koše na odpadky. (Kromě jediné, kterou jsem si nechala v kabelce pro skutečně naléhavé případy.) Ale později večer jsem je zase vytáhla. Co bych si bez nich příště počala? „Supermarketový incident“, jak jsem ho pojmenovala, mě přiměl vážně se zamyslet. Z pohledu Francouzů jsem se dopouštěla mnoha jídelních faux pas. Shrnula jsem je do druhého pravidla:
Pravidlo číslo 2: Vyhněte se spojování jídla s emocemi. Jídlo není zábava, hračka, úplatek, odměna, pilulka na uklidnění ani náhražka disciplíny. Pro Francouze je toto pravidlo tak samozřejmé, že není nikdy vysloveno nahlas. Pro mě bylo ale zpočátku nepochopitelné. Abych ho mohla přijmout, musela jsem se nejdřív zbavit v Severní Americe rozšířeného názoru, že je normální užívat jídlo k účelům naprosto nesouvisejícím s výživou nebo hladem. Jídlo uklidňuje: dáváme dětem něco k jídlu, když jsou netrpělivé, když jsou unavené, když fňukají, když potřebujeme ještě chvíli telefonovat. To je ošemetné. Děti (včetně mých vlastních) brzy zjistí, že fňukání funguje. U příliš zaneprázdněných nebo prostě nesoustředěných rodičů může vzniknout dokonalý Pavlovův reflex: dítě křičí = rychle jídlo. K tomu často dochází, když spěcháme nebo jdeme pozdě. Ale nebezpečí tkví v tom, že nastartujeme cyklus, ve kterém svačinky začnou představovat největší objem jídla a dítě už pak nemá chuť na výživnější hlavní chod. Pro mnoho rodičů je jídlo i vítaným rozptýlením: otevíráme spíž a hledáme něco na jídlo, když děti nemají co dělat a nudí se, ať už mají hlad nebo ne. „Co takhle upéct si nějaké sušenky?“ říkávala jsem svým dcerám. „Nebo buchtu?“ Možná se to zdá neškodné. Dokonce to může být svým způsobem poučné: děti se učí míry a váhy a procvičují manuální zručnost. Ale Francouzi jsou toho názoru, že nahodilé svačinky – i ty převlečené za hodinu pracovní výchovy – vytvářejí návyk na impulzivní jedení, kterému se později těžko odvyká. Rádi s dětmi společně vaří (a dokonce jim organizují speciální tábory s výukou vaření), ale vždycky je to v době jídla. Pro Američany je jídlo někdy také náhražkou disciplíny. Rodiče je používají k potrestání a hrozbou odepření jídla si vynucují slušné chování: „Přestaň zlobit svou sestru, nebo půjdeš do postele bez večeře!“ Nebo jídlo naopak funguje jako úplatek. „Udělej tohle a dostaneš zmrzlinu!“ A co je nejhorší, jídlo bývá odměnou. Jedna ze Sofiiných učitelek ve školce dávala dětem za dobré chování bonbony. Pro francouzské rodiče je pravidlem, že jídlem netrestají ani neodměňují. Podle nich to spojuje jídlo s emocionální zátěží a později to vede k tomu, že se jejich děti budou snažit zpracovat nebo potlačit své emoce pomocí jídla. To má podle jejich názoru (a výsledky výzkumu ve Francii i ve Spojených státech to potvrzují) mnoho negativních důsledků, k nimž patří narušení jídelních návyků dítěte a zvýšené riziko výskytu poruch příjmu potravy. Možná nejhlubší rozdíl ze všech mezi americkými a francouzskými rodiči je v jejich přístupu ke hraní s jídlem. Knihy o výchově, které jsem četla, když se Sofie narodila, mi radily, abych ji nechala hrát si s jídlem – brát je rukama, žvýkat, dokonce i plivat. Trpělivě jsem jí balila židličku do velkých kusů igelitu a nechávala jsem ji dělat, co se jí zlíbilo. (Byla to jedna z věcí, které mé francouzské příbuzné definitivně přesvědčily, že jsem opravdu nezodpovědná matka.) Ve skutečnosti jsme znali mnoho batolat, která byla zvyklá hrát si s jídlem. Než jsme se
přestěhovali do Francie, chodila Sofie do školky, kde personál hrával s dětmi hru „na farmu“. Učitelky otevřely krabici cereálií a nasypaly je na zem; potom se bavily podívanou na děti, které předstíraly, že jsou kuřátka, pípaly a sbíraly je ze země. Pro Francouze, kteří by si u jídla na zem ani nesedli, je to něco nepředstavitelného. (V předtuše negativních reakcí jsem tuto historku ještě žádnému Francouzovi nevykládala. Bylo by pro ně těžké pochopit, že ty učitelky byly i navzdory této příhodě skvělé a obětavé ženy.) Dodržovat toto pravidlo bylo těžké i pro mě, protože v době našeho příjezdu do Francie jsem používala jídlo jako hračku, úplatek, odměnu, pilulku na uklidnění i náhražku disciplíny. Podle Francouzů byl problém v tom, že jsem své děti učila používat jídlo jako odpověď na emoční potřeby, které nesouvisely s jídlem. Naše děti se uchylovaly k jídlu, když se nudily, když byly unavené, když byly rozčilené. Francouzské děti by nikdy nenapadlo takhle reagovat. Jednoduše nejsou takhle naprogramované. Stejně jako jejich rodiče velice zřídka jedí z jiných než „nutričních“ důvodů. Mají k jídlu naopak velice uctivý vztah. Tento vztah je jim vštěpován od nejútlejšího dětství, někdy na těch nejneobvyklejších (alespoň podle mého názoru) místech. Když jsem poprvé navštívila restaurant gastronomique, těsně před tím, než jsme se s Filipem vzali, ohromila mě ta posvátná atmosféra. Konverzace byla tlumená a po přinesení každého chodu následovalo dlouhé uznalé ticho, zatímco jsme si vychutnávali nové příchutě a struktury jídla. I zařízení bylo velice důstojné a formální: řady stříbrných příborů byly vyrovnány na rudých plyšových ubrusech, které připomínaly spíš koberce. Uctivé ticho panovalo i při rituálech, které mně připadaly trochu směšné – jako diskrétní smetání drobečků ze stolu hrozivě vypadajícím přístrojem jménem ramasse-miettes (doslova „sběrač drobků“) připomínajícím hubici vysavače, kterým číšník v pravidelných intervalech přejížděl po stole. Jídlo bylo skvělé: chod za chodem složený z hravých, luxusních a překvapivých chutí. Ale co bylo ten večer nejpřekvapivější (přinejmenším pro mě), bylo batole ve vysoké židličce u vedlejšího stolu. Po celou dobu jídla trpělivě sedělo, oči se mu postupně zavíraly a nakonec se sesunulo na bok a tvrdě usnulo, zatímco jeho rodiče nerušeně pokračovali v jídle. Beze spěchu dojedli dezert jen pár minut před námi, těsně před půlnocí. Když byl čas k odchodu, bez okolků dítě vzbudili. To si dalo palec do pusy a klidně se nechalo odnést ven, aniž by vydalo nějaký zvuk. Nikdo ani nemrkl. (Moje děti, které jsem tehdy ještě neměla, by řvaly tak, že by se loupala omítka ze zdí.) Při zpětném pohledu mi to nepřipadá tak překvapující. Francouzské děti se od raného věku setkávají s propracovanými jídly a jejich rodiče očekávají, že se při těchto příležitostech budou chovat slušně. Tento uctivý postoj mají i ke každodenním jídlům, která mají lehce slavnostní nádech. Francouzi rozhodně nikdy nejedí, aniž by dali na stůl ubrus. Mají dokonce zvláštní výraz pro prostírání: dresser la table („obléci stůl“; používá se i slovo habiller, další běžný výraz pro oblékání). Představa, že se stůl obléká, vzbudila v mých holčičkách záchvaty chichotání. Ale je to vlastně přesný popis francouzského přístupu k jídelnímu stolu. Dodávají důstojnost stolu, a tedy i sobě samým tak, že ho oblečou do oděvu odpovídajícího nejdůležitější části dne. Prostírání stolu je rituál, který vyjadřuje ceremoniální a estetický aspekt jídla, jehož jádrem je přesvědčení, že konzumace jídla je vysoce společenská záležitost probíhající u stolu. Platilo to stejně pro mé farmářské sousedy jako pro Filipovy přátele z univerzity: každý „oblékal“ stůl minimálně do ubrusu a jídlo se tak měnilo v rituál, který je povyšoval nad pouhou konzumaci potravy. Může se zdát, že tato příprava stolu je trochu staromódní. Ale na děti má úžasný dopad.
Reagují podobně, jako kdyby u dveří zazvonil cizí člověk v uniformě: okamžitě se začnou chovat co nejlíp. Tento ceremoniální účinek je ještě umocněn pravidly, která určují, jak Francouzi jedí. Jídlo se nikdy nejí vestoje, ani v autě nebo za chůze. Nejí se vlastně nikde jinde než u stolu. A servíruje se až tehdy, když jsou u stolu všichni. „À table!“ (Ke stolu!) je příkaz, po kterém většina francouzských dětí okamžitě přiběhne. Každý počká, až jsou všichni obslouženi, a než začnou jíst, společně si popřejí „Bon appétit!“. Jelikož děti skoro vždycky jedí společně s rodiči, přejímají tyto zvyky velice brzy. Takže k jídlu – i k tomu každodennímu – se přistupuje jako k významné události. A je to především událost společenská. Francouzi nikdy nejedí sami (doma ani v práci), pokud je tam někdo další, s kým by mohli pojíst. A protože je francouzské jídlo tak dobré, každý se na tuto příležitost těší. Francouzské jídlo – i to nejjednodušší – opravdu chutná báječně. Nikdy nezapomenu na první jogurt, který Claire jako miminko ve Francii ochutnala. Koupili jsme ho v místní samoobsluze, takže to nebylo nic mimo běžný francouzský standard. Ale pro Claire to byl neobyčejný zážitek. Jogurt byl balený v okrovém kelímku se zlatým víčkem, na které byl obrázek Renoirovy slavné mlékařky, takže vypadal jako zajímavý vánoční dárek. Claire popadla lžičku, odloupla víčko a ochutnala první sousto, oči se jí rozšířily, zanořila se do kelímku a vzhlédla až tehdy, když byl vyškrábaný úplně do poslední kapky. Francouzské jogurty jsou krémové, husté, lehce nakyslé, ale ne hořké, prostě lahodné. A to platí pro naprostou většinu potravin ve Francii. Takže si dokážete představit, co to asi dělá s francouzskými dětmi. Jídlo chutná skvěle, servíruje se slavnostně a je zábavné, protože je to společenská záležitost. Rodiče a děti u stolu odpočívají. Vychutnávají si tam nejen jídlo, ale i svou společnost. Tím se přísný přístup k výchově správných jídelních návyků stává pro děti snesitelnějším. A tato výchova není ve Francii považována za něco navíc. Jídlo má ve francouzské kultuře naprosto zásadní postavení, a pokud se francouzské děti chtějí úspěšně začlenit do společnosti, musí se naučit, jak jíst po francouzsku. Je to pro francouzské dítě stejně zásadní, jako je pro amerického dospívajícího nutné naučit se řídit. Je to přechodový rituál a předpoklad úspěšného nalezení místa ve společnosti. Takže není překvapující, že bylo jídlo spojeno s naším přijetím do společenství francouzské vesnice. Po našem příjezdu jsem zpočátku jezdila do nejbližší velké samoobsluhy asi půl hodiny cesty daleko, kde jsem nacházela útěchu v důvěrně známém popojíždění vozíkem mezi regály. Ale uličky byly liduprázdné a atmosféra v obchodě byla jaksi antiseptická a opuštěná. A tak jsem za pár týdnů začala pravidelně navštěvovat vesnický marché (trh), který se konal dvakrát týdně na dlážděném náměstí před kostelem, v samém srdci vesnice. Nejprve jsem musela překonat odpor k nakupování na marché. Ze začátku jsem měla dojem, že trh je neuvěřitelně neefektivní míso pro rodinné nákupy. Nicméně moje tchyně nenakupovala jinde než tam. Při své návštěvě trhu se vždycky zastavila u stánku se zeleninou, s ovocem, se sýrem, s pečivem, s rybami, s masem a s medem (ano, byl tam zvláštní stánek jen s medem). U každého strávila v průměru tři až pět minut čekáním ve frontě. Prodavači u stánků každého zákazníka přátelsky zdravili a pečlivě pro něj vybírali zboží, dobře je zabalili a pomalu odpočítali peníze. To mi připadalo hrozně zdlouhavé. Ve frontě jsem vždycky tiše zuřila a nostalgicky jsem vzpomínala na donáškovou službu až do domu za našeho pobytu ve Vancouveru. Také jsem ze začátku brblala kvůli tomu, že se mi nakupování na trhu zdálo hrozně nepohodlné. Abych mohla nakoupit dostatek jídla pro čtyřčlennou rodinu na celý týden, musela jsem nosit těžké paniers (proutěné koše, které se používaly i v supermarketech, protože
umělohmotné tašky byly ve francouzských obchodech zakázány). A jelikož stánky nebyly jen na náměstí, ale stály i v okolních ulicích, nesmělo se do centra vesnice jezdit autem, dokud trh kolem poledne neskončil (samozřejmě proto, aby všichni mohli odejít domů na dvouhodinový oběd, bien sûr). To pro mě znamenalo dlouhou cestu zpátky domů. Nejdřív jsem s těžkým nákupem bojovala a zuřivě jsem funěla do kopce k našemu domu – s pocitem lehkého zahanbení při pohledu na šedovlasé babičky, které mě svižně předjížděly se svými taškami na kolečkách. Ale pak jsem tahání tašek začala brát jako tělesné cvičení, které jsem opravdu potřebovala: francouzské ženy nikdy neposilují (zřejmě jim stačí chodit nakupovat potraviny) a v okruhu šedesáti kilometrů nebyla žádná posilovna. Janine mě naučila nakupovat menší množství a častěji, jako to dělají Francouzky. Dokonce jsem podlehla a koupila si tašku na kolečkách se vzorem skotské kostky, který se mi zdál trochu nepatřičný, dokud mi tchán nevysvětlil, že Bretaň byla osídlena Kelty prchajícími před invazí anglosaských kmenů do Británie. (To mi pomohlo pochopit, proč Francouzi nemají rádi „Anglosasy“, kategorii, do které jsem zřejmě patřila i já a kam řadili Němce, Brity, Američany, Kanaďany a dokonce i Australany.) Nákupy na trhu měly ještě jednu výhodu. Janine mi vysvětlila, že potraviny jsou čerstvější, protože se dají koupit ve správnou dobu. To změnilo můj postoj k jednomu z dříve frustrujících rituálů, kdy se prodavači ptají „Kdy to budete jíst?“, v jeden z mých nejoblíbenějších. Odpověď zákazníka by měla označit nejen den, ale i denní jídlo, ke kterému se potravina bude konzumovat. „Zítra na oběd!“ nebo „V sobotu na večeři!“ Prodavač pak provedl pečlivý výběr (zákazníci sami neměli dovoleno zboží osahávat), aby našel dokonalá avokáda, melouny, rajčata, ananas nebo cokoli jiného. Pomalu jsem začínala chápat nutnost dlouhých front u stánků. Pokud plánování každého jídla a výběr surovin probíhal tak pečlivě, není divu, že to zabralo tolik času. Ale byl ještě jeden důvod, proč lidé rádi stáli dlouho a opakovaně ve frontách: byly duší společenského života vesnice. Lidé se nedávali do nezávazné konverzace v místní kavárně (jak jsem zjistila po několika chladných reakcích) a v žádném z místních obchodů nebyly židle, na které by se člověk mohl posadit. Vesnice byla tak malá, že neměla knihovnu. Vlastně tady nebyl skoro žádný společný prostor kromě náměstí před kostelem, které ve dnech, kdy se nekonal trh, sloužilo jako parkoviště. „Kde se vlastně lidé sdružují?“ říkala jsem si v prvních týdnech po našem příjezdu. Potom jsem přišla na to, že fronty na trhu, jejichž složení se pořád měnilo, jak lidé přecházeli od jednoho stánku ke druhému, poskytují normálně rezervovaným Bretoncům jednu z mála příležitostí ke klábosení a žertování. Pokud lidé spěchali, přišli na trh časně (než tam bylo hodně lidí) a byli hotoví za pár minut. Pokud si chtěli popovídat, přišli později. Koncem léta jsem i já začala chodit čím dál později, protože z náhodných rozhovorů jsem se toho spoustu dozvěděla. Hovory se často týkaly jídla kolem nás. Jaký je tento týden česnek? Jaké byly minulý týden ředkvičky? Proč jsou letos makrely tak malé? Chodila jsem na trh dvakrát týdně a postupně jsem se tak seznámila s místní kulturou jídla. Vůbec jsem netušila, že tolik nejrůznějších potravin může být k dostání na jednom místě. A seznámila jsem se s mnoha novými chutěmi: huîtres (ústřice, které jsem se nakonec odhodlala jíst, k velké spokojenosti mého tchána), moules (mušle, které se brzy staly naším oblíbeným jídlem, připravované jednoduše s bílým vínem a trochou petrželky) a cidre (slavný bretaňský nápoj z jablek). Postupně jsem zjistila, že zeptat se na jídlo je skvělé zahájení rozhovoru. Nejlepší způsob, jak začít, byla nevinná otázka: Jak připravujete tuhle zeleninu? (Nebo častěji, než mi bylo milé: Co
je tohle za zeleninu?) Hned jsem dostala mnohohlasou odpověď obsahující různé recepty, odhady doby přípravy a doporučení ohledně koření. Ledy byly prolomeny a mohla jsem přejít k jinému tématu. Jedním z mých prvních spojenců byl místní rybář. V době, kdy trh kolem půl deváté začínal, byl už celé hodiny na nohou, protože pobřežní rybářské lodě vyplouvaly a vracely se před rozedněním. Ale on měl nevyčerpatelné zásoby energie a slabost pro děti. „To je pro vaše děti,“ říkal mi lámanou angličtinou s francouzským přízvukem pokaždé, když přede mnou pečlivě porcoval čerstvé ryby. Všichni ve frontě diskrétně poslouchali moje odpovědi na jeho decentně zvědavé otázky o životě „en Amérique“ (anglicky mluvící Kanaďané jsou označováni za Američany, ať se jim to líbí nebo ne). Protože jsem si uvědomovala, že se blíží září, ptala jsem se ho na místní školu, kam chodily jeho děti a kam měla začít chodit Sofie. S povzbudivým úsměvem odpovídal a Sofie hltala každé jeho slovo. A i když jsem naléhala, nikdy si za ryby pro naše děti nevzal peníze. Dělal to tak pro všechny místní obyvatele, ale ne pro turisty, kteří trh houfně navštěvovali, a já jsem byla hrdá na tento důkaz, že nás místní přijali mezi sebe. Trh měl výchovný dopad i na děti. Zpočátku jsem měla tendenci vyhýbat se „špinavým“ stánkům, když jsem měla dcerky s sebou. Stánek s masem, kde visely prasečí hlavy a bezhlaví, ještě nestažení králíci, byl zakázanou zónou. Z poissonnerie, kde se rybám sekaly hlavy a ryby se kuchaly a zbavovaly šupin, jsem byla taky nervózní. Tam jsem chodila sama a dcery jsem obvykle svěřovala tchánovi, který je bral na procházku kolem náměstí. Ale Jo brzy přestal mít s mou přecitlivělostí trpělivost. Jednoho dne vzal Claire do náruče a přinesl ji ke stánku s rybami. Oči se jí rozšířily. Natáhla baculatý prstíček a ukázala na jednu obzvlášť velkou rybu: „Poisson! (Ryba!)“ vykřikla. „Coupe! Coupe! Coupe! (Krájet!)“ pokračovala s rukou natočenou na stranu a dělala pohyb, jako by něco ve vzduchu řezala. To už na ni upírala oči celá fronta. „Mňam mňam!“ dokončila vážně a ukázala si na pusu za souhlasného smíchu okolí. Moje dcera už tehdy věděla lépe než já, jak se s Francouzi spřátelit a udělat na ně dojem.
3 Výcvik žaludku Začínáme se učit „jíst po francouzsku“ (jde to ztuha)
Mignonne, Mignonne. Si tu veux du pain, Je t’en donne. Si tu n’en veux pas, Je te bâtonne!
Maličká, maličká, chceš-li chleba, tak ti dám. Nechceš? Tak ti naplácám! (tradiční francouzská říkanka)
Začátkem září jsme se všichni těšili na zahájení
nového školního roku – la rentrée. Nikdo se na něj netěšil víc než Sofie, která prahla po setkání s dětmi svého věku. Takže první den školy jsme vyrazili časně a celí rozzáření. Sofie mě držela za ruku, za ní šla moje tchyně a Filip šel vzadu s Claire oblečenou ve stejných šatech jako její sestra (byly drahé, ale nemohla jsem odolat). Janine mě upozornila, že francouzské školačky a školáci, dokonce i v malých vesničkách, chodí do školy mnohem lépe oblečení než děti v Americe. A tak jsme jen pár dní před začátkem školy koupili Sofii nové pudrově růžové košilové šaty. Vypadala v nich úchvatně; usoudila jsem, že zemité tóny – u francouzských matek velice populární – budou nejjistější volbou, i když hodně dětí bylo oblečeno v bílé (která kupodivu zůstávala bez poskvrnky). Vyšly jsme si se Sofií na náš vůbec první společný nákup oblečení. Cestou domů jsem ji ujišťovala, že tento rok – její první rok ve škole – bude prostě skvělý. V duchu jsem viděla vesnické děti fascinované malou Američankou a toužící se s ní seznámit. Ale zapomněla jsem, jaké děti dokážou být. A netušila jsem, jaké to může být v malé vesnici (celý život jsem žila ve velkých městech). Brzy jsem se to měla dozvědět: kdo nezná pravidla, je pokládán za vesnického idiota. Moje dcera pravidla neznala. A vypadalo to, že já taky ne. Poprvé jsem začala tušit problém, když jsem si všimla listu papíru vyvěšeného na vstupních dveřích školy. Obsah jsem nejdřív nedokázala rozluštit. Bylo tam dnešní datum. Vypadalo to jako nějaký seznam. Byla tam spousta zvláštních slov, která jsem neznala. Ale poznala jsem dny v týdnu. Že by seznam kroužků po vyučování? Mais non! Manžel mi se smíchem oznámil: „To je jídelní lístek.“ Podívala jsem se znovu a zjistila, že má pravdu. Ve sloupci vlevo byly uvedeny dny v týdnu. Středa tam nebyla, ale to bylo normální, protože francouzské děti chodí do školy jen čtyři dny v týdnu, středa je určena pro sport a mimoškolní aktivity. Nahoře byly uvedeny čtyři standardní součásti francouzského oběda: entrée (předkrm), plat principal (hlavní chod), salade a fromage (salát a sýr), dessert (zákusek). O moc víc jsem z toho nezjistila. Den Předkrm Čekankový salát s ementálem Po a krutony Selská paštika s nakládanou Út zeleninou St
Hlavní chod Aljašský hejk s opékanými organickými bramborami
Salát / sýr Dezert Plísňový Bílý jogurt, meruňky v medovém sýr sirupu
Hovězí maso na nudličky, zapečené brambory
Sýr Tomme Salát z čerstvého ovoce
Slaný koláč Quiche provençale Pečená krůta s fazolkami
Eidam Kozí sýr
Není škola
Čt Ředkvičky s mořskou solí Pá Salát z červené řepy
Čokoládový větrník Kompot z organických hrušek
Manžel mi trpělivě vysvětlil, že to je seznam věcí, které budou děti tento týden mít ve školní jídelně (cantine) na oběd. Jídla byla sestavena tak, aby byla chutná, zdravá a rozmanitá. Nebyla ani moc drahá: v průměru vyšla jejich cena v přepočtu na 3 dolary, ale děti z rodin s nižším příjmem platily nižší cenu (nejnižší poplatek byl méně než jeden dolar denně). Jídelní lístek byl vyvěšen na každých vstupních dveřích, aby rodiče (a děti) věděli, co bude k obědu. Cantine je ve Francii univerzální instituce – najdete ji nejen na základních a středních školách, ale i v mnoha úřadech a soukromých firmách. Slovo samo se do angličtiny těžko překládá, nejbližší termín je „cafeteria“ (kantýna, levná jídelna, bufet), ale to v Američanech může vyvolat zavádějící vzpomínky na mazlavou pizzu nebo předražené hranolky na amerických středních školách. Nejlepší způsob, jak si představit francouzskou cantine, je školní jídelna, kde by vařili kuchaři z luxusní restaurace pod dohledem odborníků na výživu a jídlo by servírovaly číšnice maminkovského typu (které vám s radostí nakrájí maso, pokud s tím máte nějaký problém).
Filip a Janine přelétli očima jídelníček a zaradovali se, když našli svá oblíbená jídla. Mně to ale připadalo absurdní. Červená řepa? Čerstvé ryby? Vypadalo to jako menu michelinské restaurace, ne jídelníček pětiletých dětí. A určitě ne mého dítěte. „Ehm,“ pronesla jsem váhavě, „zdá se, že tady něco chybí. Na každý den je jen jedno jídlo.“ Vzpomněla jsem si na jídelny, kam jsem jako dítě chodila já a kde byla vždycky možnost výběru, i když někdy dost diskutabilní. Třeba mezi jahodovým a čokoládovým mlékem nebo mezi pizzou a párkem v rohlíku. „Všichni jedí totéž, bien sûr!“ odpověděl můj manžel. Už jsem věděla, že výraz bien sûr (samozřejmě) obvykle naznačuje, že jsem se dopustila nechtěného společenského přešlapu v něčem, co připadá Francouzům úplně samozřejmé a jasné. „Ale co když dětem zrovna to jídlo nechutná?“ zeptala jsem se. Tato otázka vyvolala pohoršené pohledy ostatních rodičů. „Tak budou o hladu!“ řekla Janine netrpělivě. Vybavil se mi jeden příběh z populárního francouzského časopisu pro děti Tra la lire. V tom příběhu s názvem „La journée du NON!“ (Den odmlouvání) hlavní hrdina, prostořeký Michálek, říká celý den „ne“. Řekne „ne“, když se má oblékat, a jde do školy v pyžamu. Řekne „ne“, když si má ve školní jídelně dát oběd (ředkvičky, párek, bramborovou kaši a zmrzlinu), a pak je celé odpoledne hladem. Je mu smutno, ale jeho kamarádi, kteří svůj oběd snědli, ho nelitují a jejich rodiče taky ne. Když jsem si ten příběh poprvé přečetla, připadal mi krutý a neuvěřitelný. Teď jsem si s těžkým srdcem uvědomila, že Francouzi to vidí jinak. „Ale to je směšné,“ odsekla jsem. „Sofie jí na oběd jen těstoviny. Bude mít hlad!“ To byla pravda. Navzdory mému úsilí odmítala Sofie sníst k obědu cokoli jiného než těstoviny. A musely být vždycky připraveny přesně stejným způsobem: s olivovým olejem (rozhodně ne s máslem) a posypané parmazánem. Ani skutečnost, že v místním obchodě parmazán neměli, mě od přípravy Sofiina oblíbeného jídla po našem příjezdu do Francie neodradila. Byla jsem hrdá na to, že se mi zpočátku nevrlého majitele obchodu nakonec podařilo přemluvit, aby udělal speciální objednávku na „Sofiin sýr“. „Ve škole se učí spousta věcí, včetně toho, jak sníst to, co člověk dostane,“ odpověděla Janine. (Poznámka pro mě: příště nezvat tchyni na první školní den.) Byla jsem v úzkých. Problém byl v tom, že jsme se s manželem dohodli, že Sofie bude obědvat ve škole. S tím nápadem přišla Janine. „Jídlo má ve francouzské kultuře zásadní postavení,“ prohlásila brzy po našem příjezdu. „A Sofie si nenajde kamarády, pokud zůstane doma a nebude chodit do cantine.“ A tak jsme ji přihlásili na každodenní obědy. V té době to vypadalo jako dobrý nápad. Povídali jsme si o tom se Sofií a říkali jsme jí: Jen si představ, kolik zábavy si tam užiješ s novými kamarády! Teď jsem to začínala vidět jinak. Ale už bylo pozdě vycouvat. Šli jsme chodbou k Sofiině třídě, kde čekala ve dveřích učitelka a vítala žáky. U dveří stála dlouhá fronta, která postupovala jen pomalu. Když jsme přišli blíž, pochopila jsem proč. Viděli jsme, že každé dítě, které nedočkavě přistoupilo k učitelce, dostalo polibek na obě tváře. I někteří z rodičů učitelku políbili, zatímco jiní jí podali ruku. Přitom žertovali o letních prázdninách. Po pár minutách dítě přešlo do třídy a rodiče se vzdálili. Tato scéna je ve Francii naprosto běžná. Se faire la bise se překládá jako „políbit se“, ale je to spíš jemný dotek tváří na tvář doprovázený naznačeným polibkem blízko (ale ne moc blízko) ucha druhé osoby. S tím jsem měla problémy, protože jsem vyrostla v kultuře, kde je vaše tvář stejně soukromým místem jako vaše pozadí: jen pár nejbližších členů rodiny má právo se jí dotknout. Ale protože ve Francii si lidé při každém setkání dávají les bises, musela jsem začít
taky. Les bises mě znervózňovaly ještě z jednoho důvodu: jsou nevypočitatelné. Když se Francouzi potkají, někdy si jen potřesou rukou. Někdy muži líbají muže, ale jindy ne. V některých případech se očekávalo, že se budu líbat s lidmi, které jsem viděla poprvé, zatímco u jiných, se kterými jsem se setkávala docela často, jsme se nikdy nedostali dál než k potřesení rukou. V některých oblastech Francie si lidé dávají jen dva polibky, ale jinde tři nebo dokonce čtyři. Někdy se začíná na levé tváři, jindy na pravé. Všechna tahle rozhodnutí musí člověk provést v krátkém okamžiku na základě vyhodnocení vztahu, který s danou osobou máte, místa setkání, pohlaví druhé osoby, dalších lidí, kteří jsou s vámi, a toho, jak moc vy i ten druhý spěcháte. A taky na základě jakéhosi šestého smyslu. Nikdy jsem v tom nenašla logiku. Věděla jsem jen, že les bises se někdy můžou opravdu vymknout z ruky. Viděla jsem to u svého manžela. Brzy po tom, co jsme se seznámili, jsme letěli ke mně domů, aby se setkal s mými příbuznými. Můj strýc John pro nás přijel na letiště. V příletové hale plné lidí udělal Filip to, co mu jako Francouzovi připadalo přirozené: dal strýci Johnovi velký polibek na obě tváře. Johnův zaražený výraz si pak špatně vyložil. „Aha,“ usmál se můj budoucí manžel, „v Kanadě si dáváte tři polibky!“ Jak se sklonil, aby ho políbil ještě jednou, strýc John sehnul hlavu a skončilo to polibkem na rty. Nakonec se z toho strýc John vzpamatoval dostatečně na to, aby mě při naší svatbě přivedl k oltáři. Ale bises mě stejně pořád znervózňovaly a Sofii taky, vyhýbala se jim i u našich příbuzných, i když věděla, že odmítnutí dát bise je vážnou urážkou. Když v ten první den školy přišla na řadu, začala se vrtět. „Bonjour!“ pozdravila ji Madame s úsměvem. Podle očekávání Sofie sklopila hlavu, pustila se mé ruky a vklouzla do třídy. Madame se zamračila. Teď rozhodně nebyla vhodná doba na to, abych se zmínila o svých starostech ohledně jídla. Ale myslela jsem na to celý den. A byl to dlouhý den. Francouzské děti chodí do školy od 8:30 do 16:30 (a spousta z nich zůstává ještě déle a věnuje se samostudiu – études do 18:30 nebo 19:00). Sofiini spolužáci na to byli zvyklí, protože chodili do školy už třetím rokem (francouzské děti začínají s částečnou předškolní výchovou už ve věku dvou a půl a s celodenní ve věku tří let). Byli to ostřílení veteráni, ale Sofie rozhodně ne. Stačil mi jediný pohled na Sofiinu tvář, když vyšla ze třídy. S pláčem se mi vrhla do náruče. Když se uklidnila, vyslechla jsem si její příběh. Celý den nic nejedla. Oběd byl nepoživatelný (podle ní). Oproti školce se nepodávala žádná dopolední ani odpolední svačina. A nikdo jí nedovolil napít se vody, ani když se hlásila. Celá rozzuřená jsem ji dala brzy spát a rozhodla jsem se jít do školy brzy ráno s obědovým balíčkem, lahví vody a několika důraznými slovy pro paní učitelku. Pečlivě jsem si naplánovala, co jí řeknu: „Sofie už má dost problémů s přizpůsobováním se novému prostředí. U nás doma se dětem dovoluje pít kdykoli, i během vyučování. Mohla by si nosit obědy z domu, než si tady zvykne?“ Nechala jsem Filipa, aby nachystal Sofii do školy, a vyrazila jsem o půl hodiny dřív, abych si promluvila s Madame. Ale na tu moje řeč neudělala žádný dojem. Sofiin obědový balíček si podezíravě prohlédla a odfrkla: „Musím myslet na celou třídu. Nemůžeme nikomu povolit zvláštní dobroty od maminky nebo nějaké speciální výhody.“ Bez rozmyšlení jsem vyhrkla všechny svoje obavy. Bude Sofie stigmatizovaná proto, že jí jinak než ostatní? Že se některým jídlům vyhýbá? Jaký to pro ni bude mít společenský dopad? A jak se vůbec něco naučí, když bude celou dobu hladová a žíznivá? Když Madame viděla můj ustaraný výraz, změkla. „Pojďte si před odchodem prohlédnout cantine,“ vyzvala mě.
Nejdřív jsme se zastavili v kuchyni, kde šéfkuchař byl už v pilné práci. Vestoje na špičkách se oháněl obrovskou naběračkou a míchal potage (polévku) v hrnci, který vypadal dost velký na to, aby se do něj vešla celá Sofiina třída. Jídla se od začátku do konce připravují tady, prohlásil hrdě a ukázal na syrovou zeleninu připravenou u krájecího prkna. Kdykoli je to možné, nakupují se místní suroviny. A vláda plánuje vydat nařízení, podle kterého by do roku 2012 bylo dvacet procent surovin organických. Dodal, že dobré jídlo nemusí stát hodně peněz; může být jednoduché, levné a chutné. Snažila jsem se dát najevo, že to na mě udělalo odpovídající dojem. Později jsem zjistila, že ne všechny cantines mají to štěstí, že mají vlastního šéfkuchaře. Kvůli úsporám se mnoho škol rozhodlo dovážet jídla od cateringových společností a servírovat dětem předpřipravené balené obědy. Jedna studie, publikovaná krátce po mé návštěvě školní kuchyně, uváděla, že až polovina francouzských cantines neodpovídá přísným předpisům Ministerstva školství. To francouzské rodiče pobouřilo. Jeden známý šéfkuchař, Cyril Lignac, dokonce přišel s vlastní reality show Vive la Cantine!, ve které hraje roli „zachránce jídla“ (podobně jako Jamie Olivier ve svém televizním pořadu Food Revolution). Nicméně i ta nejhorší jídla v cantines jsou zřejmě lepší než průměrné jídlo ve severoamerické školní kuchyni. Abychom pochopili zásadní roli francouzského šéfkuchaře, je důležité vědět, že podle Francouzů má být oběd nejdůležitějším jídlem dne – přestavuje 40 procent celkového denního kalorického příjmu. Jelikož prodejní automaty jsou ve všech školách zakázány, neexistuje kromě cantine žádné jiné místo, kde by si děti mohly opatřit jídlo. Většina dětí jí ve škole a nemají dovoleno nosit si vlastní obědy (pokud netrpí nějakou vážnou alergií). Takže cantine je místem, kde se denně stravuje většina ze šesti milionů francouzských školáků. V Sofiině škole byl šéfkuchař nepochybným vládcem cantine, v době jídla pravidelně chodil do jídelny a ptal se dětí, jak jim jeho jídlo chutná (a někdy hrozil naběračkou špatným jedlíkům, řekla mi později Sofie). I kdybych tohle všechno nevěděla, bylo jasné, že je na svou práci nesmírně hrdý. Poděkovaly jsme šéfkuchaři a přešly jsme do jídelny. Madame mi hrdě ukazovala látkové prostírání a ubrusy (pro malou vesnickou školu to bylo velké vydání) a vysvětlovala, že jídlo servíruje speciálně vyškolený personál, který dohlíží na děti při jídle (a někdy je ne zrovna jemně napomíná), zatímco učitelé jedí v oddělené místnosti. Na stolech byly nachystány porcelánové talíře a dětské příbory, dokonale srovnané do řady. Proti své vůli jsem byla ohromená. Madame mě ujistila, že toto je běžný standard na všech francouzských školách. Pořádek je důležitý, poznamenala, protože děti musí u stolu strávit minimálně třicet minut (jak je stanoveno vládním nařízením). Vzpomněla jsem si na děti u nás doma, které mají deset minut na to, aby ve své lavici zhltly svačinu, ale neřekla jsem nic. Jak by to mohla Madame pochopit? Ve francouzských školách, pokračovala Madame, je doba jídla určena k socializaci – začleňování dětí do společnosti, objevování a vychutnávání nových jídel v uvolněné atmosféře. To, že všechny děti jedí totéž, je důležitým faktorem při zpestřování jídelníčku dětí. Ve škole pod vlivem spolužáků děti ochutnají a snědí věci, nad kterými by doma ohrnovaly nos (změny chování pod vlivem vrstevníků jsou potvrzeny i americkými výzkumy). Francouzský systém je vlastně vysoce zdokonalený program zpestřování jídla pod tlakem okolí. Kdyby se na vás dívaly stovky pozorných dětí, dělali byste vy povyk kvůli jídlu? I učitelé hrají důležitou roli při vzdělávání dětí, pokud jde o stravování, vysvětlovala Madame cestou k východu. Mají tři hlavní cíle. Prvním je chránit zdraví dětí a zdravou výživou je podporovat v učebním procesu. Druhým je děti vzdělávat: kultivovat jejich chutě, naučit je
základní pravidla hygieny a stravování a povzbuzovat je při konzumaci nejrůznějších jídel. Třetím je vypěstovat u nich správné jídelní návyky a navyknout je na ustálený režim: kdy, kde, jak a proč jedí to, co jedí. V tomto okamžiku už jsem měla na jazyku ostřejší odpověď. Učitelčin přístup mi připadal neuvěřitelně přísný a říkala jsem si, že u Sofie to nemůže fungovat. Ale Madame byla rozjetá na plné obrátky, tak jsem se rozhodla mlčet. Madame mi hrdě ocitovala zpaměti vyhlášení francouzského Ministerstva školství: „Škola je výsadním místem, kde se děti učí novým chutím, výživě a kultuře stravování. Musí se naučit mít rády nové chutě, a vztah k nim se dá získat jen v průběhu času.“ Přesný postup při servírování jídel, vysvětlila mi Madame, je řízen předpisy formulovanými ministerstvem. Zelenina se musí podávat ke každému jídlu: jeden den vařená, druhý den syrová. Smažené jídlo se může podávat jen jednou týdně. Minimálně jednou týdně je ryba. Každý druhý den je jako zákusek ovoce, slazené dezerty byly povoleny – ale jen jednou týdně. Předpisy dokonce stanovovaly i množství živin, které má být v běžném jídle obsaženo (pokud vás to zajímá: 11 gramů vysoce kvalitních proteinů, 220 miligramů vápníku a 2,8 miligramů železa). Na plánování jídelníčku dohlížela odbornice na výživu a výbor dobrovolníků z řad rodičů. Stejná potravina – například avokádo – se dá připravit třemi nebo čtyřmi různými způsoby a děti se tak učí různým způsobům zpracování a rozvíjejí své chutě. Ve vyšších ročnících se dětem představují různé druhy koření, děti jsou také vybízeny ke kritické analýze informací o jídle, které se objevují v médiích, a v hodinách občanské výchovy se učí o francouzském patrimoine culinaire (kulinářském dědictví). Připadalo mi, že by něco takového prospělo i mně. Potom se přechází k seznamování se složitějšími příchutěmi, zkoumají se chuťové preference a připravují se jídla (obvykle krajové speciality), a vše je zakončeno Týdnem chutí s velkolepým finále: repas de fète. Těžko se to překládá, ale jde o slavnostní jídlo, jehož konzumace je oslavou. Všechny děti musí projít tímto procesem společně, zdůraznila Madame. Pro ty, kteří mají opravdu zájem, se pořádají zvláštní mimoškolní kroužky (jako třeba letní kurzy vaření, na které jezdili moji synovci a neteře). Místní samospráva dokonce v loňském roce zorganizovala poznávací výlet do Epicuria – prvního muzea na světě věnovaného ovoci a zelenině – v jihofrancouzském Avignonu. „Takže,“ zakončila Madame triumfálně, „Sofie si bude jídlo ve škole užívat stejně jako všichni ostatní.“ Nevěděla jsem, co na to říct. Všechno to znělo docela zábavně, ale nebyla jsem si jistá, že to změní Sofiin postoj k salátu z červené řepy. „To zní opravdu báječně,“ vypravila jsem ze sebe s pocitem, že se pohybuji na tenkém ledě. Pak jsem sebrala odvahu a dodala jsem: „Ale myslím, že u Sofie to nebude fungovat. Aby se mohla dobře učit, musí dobře jíst. Alespoň dvakrát denně potřebuje svačinu. Nemůže se soustředit, když je hladová. A nejsem si jistá, že zvládne jídlo v cantine. Nemohla by si přece jen nosit vlastní obědy nebo alespoň svačiny?“ „NE!“ zněla odpověď. Bylo jasné, že tady není žádný prostor pro vyjednávání. „Svačinky nejsou výživné a nepomáhají dětem v učení,“ prohlásila Madame pevně. „Mým úkolem je naučit zdravému stravování všechny svoje žáky.“ Pro Madame bylo jasné, že výuka stravování po francouzsku je povinná. Asi jsem vypadala vzpurně, protože Madame se u východu zastavila, aby se zmínila o několika dalších bodech. Slíbila mi, že během roku bude Sofie přicházet domů s legračními nápady, které se budou týkat jídla. Děti si budou pěstovat vlastní zeleninu na záhoncích u školy a budou
podnikat exkurze na místní trh vzdálený jen pět minut pěšky. A budou se učit o jídle ve spojení s ostatními předměty, jako je třeba vlastivěda, hlavně v kapitole věnované šnekům. Madame si musela všimnout mé reakce na zmínku o šnecích, protože přerušila svůj monolog a navrhla, že pokud mám nějaké otázky, mohla bych možná zajít za školní psycholožkou. Ztuhla jsem zděšením. „Není Sofie ještě malá na návštěvy u psychologa?“ zajíkla jsem se. Ticho. „Psycholožka by se věnovala vám,“ sdělila mi Madame nakonec, než se obrátila zády, aby přivítala přicházející žáky. Když jsem to potom vyprávěla manželovi, smál se tomu. „Francouzi netrpí úzkostí kvůli jídlu,“ řekl mi. „Většina lidí je přesvědčená, že děti mají problémy s jídlem kvůli svým rodičům.“ To mi připadalo urážlivé. Copak si i on myslí, že za Sofiiny problémy s jídlem můžu já? Vyšlo najevo, že (svým způsobem) si to myslí, a skončilo to jednou z prvních velkých hádek kvůli jídlu, které jsme během našeho ročního pobytu ve Francii měli. „Netrpím úzkostí,“ bránila jsem se. „Jen chci ochránit Sofii.“ „Před čím?“ zeptal se. Na to jsem neuměla odpovědět. Zazvonil zvonek, žáci se nahrnuli do třídy a Sofii strhli s sebou. Zůstala jsem stát na chodbě, papírový pytlík s obědem v ruce, a říkala jsem si, co asi bude dál. Odpověď zněla: nic. Sofie nedostala žádné zvláštní výhody a musela se přizpůsobit, čím dřív, tím lépe. Škola měla za úkol Sofii vzdělat i navzdory mému nesouhlasu. Nikdo nedělal žádné ústupky jí ani jejím rodičům. Nebo, přesněji řečeno, její matce, té úzkostlivé cizince. Nic z toho mě moc neuklidnilo. Ale brzy jsem zjistila, že cílem francouzských škol není uklidňovat rodiče. Mají model vzdělání založený na trestech (což platí pro děti i pro rodiče, kteří vybočili z řady). Když jsem se dozvěděla, že jedna ze Sofiiných spolužaček musela zůstat po škole, protože nestihla dost rychle práci v hodině (v předškolním ročníku!), začala jsem si uvědomovat, s čím se potýkám. Ale cítila jsem se bezmocná. „Proč musí být tak přísní?“ zeptala jsem se později svého manžela. „A proč si myslíš, že jsem odjel z Francie s úmyslem nikdy se sem nevrátit?“ zněla odpověď. Byla to pravda: mému manželovi nevyhovovalo to množství pravidel a ustálených zvyků, kterými se řídí francouzská společnost. Ale také poukázal na něco velice důležitého, pokud jde o francouzský školský systém: povinné vzdělání týkající se jídla znamená, že zdravé stravování není jen výsadou elity. Tam, kde zdravé jídlo a vzdělávání ohledně jídla není ve škole povinné, jedí děti z bohatších rodin mnohem zdravěji. Na rozdíl od toho naše vesnická škola s dětmi z rodin z různých společenských vrstev (s rodiči nejrůznějších povolání od zemědělců po farmaceuty, od rybářů po dělníky v továrně) měla poslání naučit dobře jíst všechny a podporovat to, co se děti naučily doma. A jak jsem věděla, rodiny s nižšími příjmy dostávaly větší podporu než rodiče v Severní Americe, prostřednictvím snížených daní a nižších poplatků za všechno možné (dokonce i jízdné ve vlaku) a státem financovaných školek a školní družiny. Francouzský přístup dává rovné šance všem (i když vyloučení muslimských dětí ze stravování kvůli nedostupnosti halal potravin je dlouhodobě diskutovaným problémem). Takže stejně jako mnoho jiných věcí je i dobré jídlo ve Francii dostupné všem. Výsledkem jsou daleko menší rozdíly mezi chutěmi jednotlivých příjmových skupin, než je tomu ve Spojených státech. Filipova rodina je toho dokonalým příkladem: Janine vyšla (jak sama říkala) z velice skromných poměrů. Ale i když ona i Jo skončili školu v šestnácti, poradili by si bez problémů v jakékoli pětihvězdičkové restauraci. Musela jsem uznat, že Madame může mít pravdu, když
tvrdí, že společné stravování a výchova správných jídelních návyků vede k vyrovnávání společenských rozdílů. Poskytování správné stravy všem dětem a výuka správného stravování pro všechny je důležitým vyjádřením francouzského hesla Volnost, rovnost, bratrství (přičemž to první je omezováno tím druhým, pomyslela jsem si trochu kysele). Z tohoto hlediska mi neoblomný postoj Madame – nikdo nemá výjimku – připadal pochopitelnější. Francouzský přístup k jídlu zahrnuje mnohem víc než jen nasycení nebo uspokojení fyzických potřeb. Jde spíše o to, že když se děti učí správně jíst, učí se správně jíst společně. „Trénink chutí“ je pro francouzské děti způsob občanské výchovy, protože děti mají možnost ve škole přijít do kontaktu s dobrým jídlem a dobrým vkusem. Společné jídlo ve škole je projev občanské soudržnosti. Kdyby se ho Sofie nezúčastnila, ovlivnilo by to její společenské (a později i profesní) postavení. A navíc: celá Sofiina výchova bude obohacena. Francouzské děti se při kontaktu s jídlem učí naslouchat svým smyslům a svému tělu. Jídlo je předmětem vědeckého výzkumu, ale má i intimní citový rozměr, když si děti vytvářejí představu o sobě a své rodině skrze to, co jedí doma a ve škole. Termíny používané pro popis tohoto procesu, jako třeba „chuťové probuzení“ (l’éveil gustatif), se v tomto světle nezdají být tak pompézní. Uvědomila jsem si, že děti se neučí jen jíst; učí se přemýšlet a zkoumat nové věci. Učí se nejen jíst kvalitní stravu, ale také rozvíjet smysl pro kritické hodnocení jídla. To znělo slibně. A tak jsem i přes některé výhrady souhlasila, že jemně, ale důsledně budeme trvat na tom, že Sofie bude dál chodit do cantine. Jak se dalo čekat, během prvních týdnů školy byla Sofie nešťastná. Každé ráno po probuzení byla její první slova zoufalé: „Mami, já nechci jít do školy.“ Přiměla jsem ji tam jít a zadržet slzy. Nakonec, je to teprve předškolní třída, říkala jsem si. Co na tom může být stresujícího? Až později jsem si začala uvědomovat, z čeho pramení její těžkosti. Mluvila francouzsky, ale rozhodně nebyla Francouzka; byla bilingvní, ale ne bikulturní. V důsledku své severoamerické výchovy trpěla naprostým nedostatkem éducation. I dětské hry tady byly odlišné, dokonce i skákání panáka vypadalo jinak. Takže mezi ostatní nezapadla a oni jí to dali jasně najevo. Oblíbená taktika jejích spolužáků byla uplatňovat ta nenápadně zlomyslná pravidla, ze kterých rodičům běhá mráz po zádech: „Všichni si budeme hrát, kromě nových dětí.“ Ale jediným novým dítětem ve škole byla Sofie. Takže byla ze začátku velice osamělá a proto ty slzy. Ale na to jsem přišla až mnohem později, částečně kvůli pravidlu mlčení ve francouzském školství (kde se s rodiči jedná přinejlepším jako s vetřelci). A když mám být upřímná, taky proto, že jsem jí doopravdy nechtěla naslouchat. Zatáhla jsem svou rodinu do Francie a byla jsem rozhodnutá, že tady všichni budeme šťastní, i kdyby to znamenalo hodně přetvářky. To vedlo k měsícům frustrace. Za nesouhlasného přihlížení ostatních rodičů mi Sofie vzlykala v náručí každé ráno, když jsem ji nechávala ve třídě. „Vím, že je to pro tebe dobré,“ říkala jsem jí. „Nikdy bych tě nedala do školy, která by byla špatná.“ Ale v duchu jsem si říkala, jestli děláme dobře. Jednou z nejtěžších věcí – pro mě i pro Sofii – byla nemožnost vybrat si, kdy bude ve škole jíst. Hlavní způsob, jakým francouzští rodiče kontrolují přístup svých dětí k jídlu, je jasně daná doba jídla. Dělá se to tak u dětí, batolat, dokonce i kojenců. Jídlo není k dispozici na požádání. Podává se až tehdy, kdy se dospělí rozhodnou, že je správný čas. Důvodem není jen nějaké autokratické přání mít kontrolu nad dobou jídla. Francouzi mají za to, že rozvržení doby jídla vede k vyváženějším jídelním návykům a zdravějšímu trávení. Shrnula jsem to do následujícího
pravidla:
Pravidlo č. 3 Rodiče určují dobu i složení jídla. Děti jedí to, co rodiče: žádné náhražky ani zvláštní jídla pro děti. Připadalo mi to logické, ale nezdálo se mi, že by to mohlo fungovat u mých dětí. A skutečně to bylo jedno z pravidel, kterému se obě mé děti přizpůsobovaly nejobtížněji. Jednoho dne jsem přišla nečekaně pro Claire do školky těsně před polednem. Když ji tam můj manžel ráno přivedl, zapomněl nahlásit, že ji vyzvednu dřív, protože jdeme k doktorovi. Otevřela jsem dveře a uviděla Claire celou rudou stát uprostřed místnosti s pusou dokořán. To mohlo znamenat jen jedno: zrovna přestala křičet a brzy začne znovu. Byla tak rozčilená, že si mě ani nevšimla. Všechna její zuřivá pozornost byla namířena na děti, které jedly, a na dospělé, kteří je krmili. Čtyři batolata seděla prkenně ve vysokých židličkách srovnaných do úhledné řady. Čtyři vychovatelky seděly naproti nim. Každá měla zástěru, podnos, misku, lžíci a úsměv na tváři. Všechny důsledně ignorovaly Claire. „Má hlad, ale musí se naučit počkat, až na ni přijde řada,“ poznamenala jedna z žen a pomalu vyškrabovala zbytky kaše z misky. Kousla jsem se do jazyka a připomněla si, že americkou upřímnost by tady asi nikdo neocenil. Ovládla jsem nutkání nacpat něco, cokoli, Claire do pusy, posadila jsem se, vzala jsem ji na klín a čekala. Neodejdu, dokud nedostane něco k jídlu, pomyslela jsem si a úplně jsem zapomněla na vyšetření u doktora. Zatímco jsme se s Claire pomalu uklidňovaly, jídlo klidně pokračovalo. Děti dostaly čtyři tradiční chody – entrée, plat de résistance, fromage a dessert. Porce byly relativně malé. Děti se musely snažit je dojíst a měly na to spoustu času. Postupně se židličky uvolnily a posadily se na ně další čtyři děti. Znovu si před každé z nich sedla jedna vychovatelka, pomalu a s úsměvem je krmila, dokud nedojedly. Když vezmeme v úvahu, že ve školce bylo šestnáct dětí, zdál se tento systém zbytečně pracný. Ale každé z dětí odešlo po jídle najezené a spokojené. Dokonce i Claire: když konečně přišla na řadu, sedla si spolu s dalšími dětmi a potěšeně se usmívala, když dostala první sousta. Dojedla všechno a po naší opožděné návštěvě u lékaře (který měl, mimochodem, naprosté pochopení pro naše zpoždění: „Nejdůležitější jídlo dne, že?“ komentoval to s úsměvem) upadla do dlouhého spánku. Byl to velký rozdíl oproti školkám u nás doma, kde si děti sedly ke stolečku, otevřely si balíčky s jídlem a v deset minutách se najedly. Většina jejich jídla byla studená a jedlo se rukama, a každý den nosily domů spoustu zbytků. Bylo na dětech – i když to byla ještě batolata – aby se samy najedly. Schopnost samostatného jídla se v Severní Americe považuje za důležitý krok v získávání samostatnosti. Jídlo je tam věcí individuálního výběru a preferencí. Už v raném věku dostávají děti na výběr. Většina severoamerických knih o výchově doporučuje, aby děti samy rozhodovaly, co, kolik a jestli vůbec budou jíst. Jiné knihy jdou ještě dál a říkají, že by děti měly rozhodovat i o tom, kdy budou jíst. Většina rodin dává dětem široké možnosti výběru. A předpřipravené jídlo umožňuje i relativně malým dětem vzít si jídlo ze spíže nebo si je ohřát v mikrovlnce. Výběr je pro Američany důležitý, protože souvisí s jednou z jejich nejuctívanějších hodnot: s osobní nezávislostí. I malé děti mají u stolu rozhodovací právo, Sofie na to už byla zvyklá, a proto pro ni bylo tak těžké smířit se s tím, že nemá žádnou možnost ovlivnit, kdy a co bude
jíst. A není divu, že nemožnost výběru v cantine vadila i mně. Jídlo samotné mi připadalo chutné a zdravé, ale dělalo mi starosti, že je Sofie odmítá jíst a že je jí upírána samostatnost v něčem tak důležitém. Mému manželovi připadaly mé starosti legrační. „Moje samostatnost není nijak zvlášť potlačená,“ žertoval. „Konec konců jsem si tě vzal, i když má matka byla rozhodně proti!“ To je pravda, i když má tchyně už se dávno smířila s tím, že má snachu cizinku (nebo jsem o tom alespoň sama sebe dokázala přesvědčit, když jsem měla dobrý den). „Kromě toho,“ řekl mi jednou večer, „když je to jídlo výborné, k čemu výběr?“ To byla dobrá otázka a já jsem na ni neměla dobrou odpověď. To nejlepší, co jsem dokázala vymyslet, bylo, že možnost výběru mi dává dobrý pocit. Ale Francouzi to vidí jinak. A když jsem se nad tím zamyslela, byla jsem schopná pochopit jejich stanovisko. Cantine neposkytovala žádný výběr, ale výsledkem bylo, že děti měly velice rozmanitý jídelníček. Takže francouzské rodiče neznepokojovalo, že si děti nemohou jídlo vybrat – podle nich by to ještě nezvládly. Ale rozdílný pohled na výběr u Francouzů a Američanů šel ještě dál. Jednoduchým příkladem je jejich odpověď na následující otázku (pokládanou v největším zatím prováděném vědeckém průzkumu francouzských a amerických jídelních návyků): „Máte na výběr dvě cukrárny. První nabízí padesát různých příchutí zmrzliny. Ta druhá nabízí deset. Kterou si vyberete?“ Na tuto otázku odpovídaly tisíce lidí ve Francii a ve Spojených státech. Odpovědi byly naprosto protikladné. Skoro sedmdesát procent Francouzů si vybralo cukrárnu s deseti příchutěmi. Ale šedesát procent Američanů dalo přednost padesáti příchutím. Položila jsem tuto otázku svým příbuzným z manželovy strany. Nepřekvapilo mě, že odpověděli stejně jako průměrný Francouz. Když jsem se jich ptala, proč zvolili tuto variantu, dali mi přímou odpověď: „Když někdo dělá jen deset příchutí, věnuje jim větší péči a pozornost, aby byly co nejlepší. Když jich dělá padesát, bude kvalita pravděpodobně nižší.“ „Aha!“ pomyslela jsem si. Pro Američany je velký výběr synonymem kvality; dává jim to dobrý pocit. Pro Francouze je to naopak. Příliš velký výběr je (pravděpodobně) na úkor kvality, což by Francouze s jejich vysokými nároky jistě nepotěšilo. Tento nový pohled na možnost výběru mi začal dávat smysl a přesně tak jsem to vysvětlila Sofii. „Dělají jen jedno jídlo, protože chtějí, aby bylo absolutně výborné. A to taky je!“ řekla jsem pevně a přitom vesele, když se ráno ošklíbala nad jídelníčkem vyvěšeným na dveřích. Kromě toho, že jsem ji povzbuzovala, aby se přizpůsobila, pomáhala jsem jí i vzdorovat. Ale nemělo to velký úspěch. Tajné svačinky po kapsách měly za následek varování. A tak jsme našly jiné způsoby. Procházely jsme spolu jídelníček předem, aby pro ni nebyl takovým překvapením. Začali jsme jí dávat větší snídaně, aby vydržela až do oběda. Taky jsme požádali jednu ze soucitných kuchařek, aby na ni dohlédla. Zpočátku se k tomu stavěla nedůvěřivě, ale brzy roztála (a dávala Sofii tajně krajíčky chleba navíc, pokud pro ni bylo hlavní jídlo moc náročné). Taky jsme Sofii poradili, aby si našla nějakou kamarádku, se kterou bude obědvat, aby jí čas oběda lépe ubíhal. A tak nám do života vstoupila Marie a její rodina. Sofie a Marie si spolu začaly hrát po škole na hřišti a já jsem nakonec našla odvahu seznámit se s jejím otcem Erikem. Náš první rozhovor byl zdvořile formální, ale když zjistil, že bydlíme kousek odsud, pozval nás Erik okamžitě (a na Francouze zcela nečekaně) na návštěvu k nim domů. Ukázalo se, že jejich dům je malá farma (ten typ, který angličtí turisté tak obdivují) s pískovým dvorem obklopeným dlouhými nízkými kamennými budovami pokrytými břečťanem. Po polích se potulovala kuřata, kachny,
husy a děti. Zeleninová zahrada sahala až k rybníčku, kolem kterého Marie po škole jezdila na svém poníkovi jménem Fastoche. Erik pracoval jako tesař, ale jeho opravdovým posláním bylo trénovat koně na závody ve skocích přes překážky; jeho stádo tvořilo několik klisen, pár hříbat a jeden divoký hřebec. Mariina matka Sandrine byla zdravotní sestra. Byla na neschopence, ale pořád se usmívala a vzdorovitě odmítala nosit paruku na chomáčcích vlasů, které tvrdohlavě odolávaly chemoterapii. Pečlivě jsme se vyhýbali hovoru o její nemoci a já jsem si říkala, že pro ni náš příchod do vesnice mohl být úlevou: nové tváře, nepopsané listy. Marie a Sofie trávily celé hodiny hřebelcováním Fastoche, touláním po polích a běháním k moři a zase zpátky. Sofie okouzlila celou rodinu vyprávěním (naprosto smyšlených) historek o medvědech a vlcích a velrybách u nás doma. Marie začala pravidelně navštěvovat náš dům, což poskytlo Sandrine trochu potřebného odpočinku. Návštěvy holčiček byly potěšením pro všechny a ony se rychle spřátelily. Sofie získala novou jistotu a začala si ve škole zvykat. Napomohlo tomu i dramatické zlepšení, pokud jde o její schopnost mluvit francouzsky. Vlastně obě naše dcerky už skoro zapomněly mluvit anglicky. Částečně to byla i naše chyba: abychom jim pomohly si zvyknout, domluvili jsme se, že na ně budeme mluvit jen francouzsky. Ale zafungovalo to lépe, než jsme čekali: koncem podzimu už Claire odmítala mluvit anglicky (a mračila se, když jsem na ni tak promluvila). U Sofie to nebylo o moc lepší. Jednoho dne se na mě nevinně podívala a položila mi jednu z těch otázek, při kterých si uvědomíte, jak jsou vaše děti ještě malé: „Maman, pourquoi on parle Anglais?“ (Mami, proč mluvíme anglicky?) Když už se uvolila mluvit svým rodným jazykem, bylo to se silným francouzským přízvukem – vyslovovala hrčivé „r“ – a zakoktávala se. Přestože si našla kamarádky, Sofie si dál stěžovala na jídlo v cantine (i když si teď stěžovala francouzsky, což mi z nějakého podivného důvodu vadilo míň). Když jsem ji vyzvedávala ze školy, bez výjimky pokaždé fňukala, že je affamé (hladová). S provinilým pocitem jsem jí podstrčila nějaký pamlsek, jakmile jsme sedly do auta. Francouzi v autě samozřejmě nejedí, takže naše zadní sedadlo pokryté drobky ve mně budilo zahanbení (a měla jsem podezření, že bylo předmětem vesnických klevet). Většinou jsem vyrazila se Sofií ze třídy, přiběhly jsme k autu, naskočily jsme dovnitř, připásala jsem ji a jely jsme domů. Nebyl to zrovna nejlepší způsob, jak se spřátelit s ostatními maminkami. Nicméně, začátkem listopadu Sofie přestala ráno před školou plakat. Dosáhli jsme nové rovnováhy a já jsem si trochu oddechla. Ale pak přišlo první pozvání na večeři.
4 Umění stolovat Jídlo s přáteli a přátelská debata
La nourriture des enfants n’est pas un carburant. Elle est constituée de culture, de paroles, et de plaisirs partagés non mesurables en mème temps que de calories et de vitamines. Dětská strava není palivo. Její součástí je kultura, slova a společné potěšení, které se nedají měřit v kaloriích a vitaminech. Dr. Simone Gerberová, francouzská pediatrička
Abyste pochopili, co mě může znervóznit na prostém
pozvání na večeři, musíte znát pozadí. Když jsme se přestěhovali do Francie, každé nové pozvání mě děsilo, protože jsem měla strach, že budu muset jíst nová jídla novým způsobem. Možná budu muset použít louskáček, abych mohla dostat poslední kousky masa z humřích klepet. Nebo budu muset použít malé kovové párátko, abych mohla vyndat ty slizké kousky (jejich jméno jsem si nedokázala zapamatovat) z jejich ulit. A pak je sníst – kultivovaně a s grácií. Takže pokaždé, když jsem zasedla k jídlu s jinými lidmi, připadala jsem si jako u zkoušky, a bylo to tím mučivější, že každé jídlo trvalo tři hodiny nebo i víc. Další věc, která mě při francouzské večeři deptala, byl fakt, že u stolu neustále probíhalo několik simultánních rozhovorů. Francouzi nemají k dialogu u večeře lineární přístup. Jediná pravidla, která jsem vypozorovala, jsou tato: (A) čím více souběžných rozhovorů, tím lépe; (B) důmyslné vskočení do řeči – zejména pokud uděláte sarkastický vtip – vám získá body navíc. Nevázaná konverzace při jídle zdánlivě odporuje rigidnímu přístupu Francouzů k jídlu (později jsem si uvědomila, že je to způsob, jakým uvolňují napětí během těch dlouhých hodin strávených u stolu). Trochu mě to děsilo a často jsem nedokázala sledovat nit hovoru, natož pak do něj nějak přispět. Nepomohl ani fakt, že má francouzština měla daleko k dokonalosti. Dokázala jsem vést klidný rozhovor s jednou další osobou, ale přestože jsem měla správný přízvuk, delší věty mi pořád dělaly potíže a měla jsem problémy při překládání komplikovaných slov. Zmatené a nechápavé výrazy mých posluchačů mě vždycky spolehlivě zarazily v rozletu. Nebyl to žádný čistě protifrancouzský pocit, cítila jsem se stejně u jakéhokoli slavnostního jídla. Jasně si pamatuji jeden bolestný zážitek z Oxfordu. Byla jsem pozvána k čestnému stolu, kde sedávají univerzitní profesoři, a ocitla jsem se tváří v tvář jednomu z největších světových expertů na obor, který jsem studovala. Začal mě vyslýchat ohledně mých zájmů a mého rodinného zázemí, zatímco jsem se svíjela na židli a všechno kolem jen zvyšovalo mé nepohodlí. Především tam bylo nadměrné množství vidliček, lžiček a nožů, které obklopovaly můj talíř ze všech stran; nevěděla jsem, k čemu jsou určeny. A tak jsem prostě jen zaraženě seděla, zatímco všichni ostatní začali jíst. Jeden z mých sousedů to zpozoroval a zdvořile, aniž by přerušil konverzaci, se natáhl a ukázal na vidličku, kterou jsem měla použít. Vděčně, ale s velkými rozpaky jsem se pustila do jídla. Ale moje úleva netrvala dlouho. Naservírovali nám hrášek a to byla moje zkáza. Zatímco všichni kolem se hbitě oháněli vidličkami a bez problémů hrášek pojídali, já jsem se ho pokoušela nabodnout stylem, který jsem považovala za vybraně elegantní (doma bych použila lžíci). Ale kuličky (nedovařené způsobem, který ovládají jen Britové) vzdorovaly a musela jsem je honit po talíři. Stačilo jediné zuřivé bodnutí vidličkou a obzvlášť velký hrášek provedl mohutný skok přes celý stůl a skončil v talíři mého spolustolovníka, což rázem přerušilo naši konverzaci. Takových vzpomínek se člověk těžko zbavuje, takže když jsme dostali první pozvání na večeři, nepřekypovala jsem zrovna nadšením. Virginie a Hugo, Filipovi staří kamarádi z univerzity, pořádali absolventský večírek. Bylo pozváno asi půltuctu manželských párů, některé z nich Filip neviděl celá léta. Mojí první reakcí byla, podle očekávání, úzkost: absolvovat večeři se starými kamarády nebyl úkol, na který bych se těšila. Vlastně jsem věděla, že to nezvládnu, přinejmenším ne tu rychlou duchaplnou konverzaci
u stolu. V zoufalství jsem popadla knihu o francouzské etiketě, určenou pro Američany žijící ve Francii. S prohlubujícím se zoufalstvím jsem pročítala zasvěcené rady Polly Plattové (založené na desetiletích prožitých v Paříži), které doporučovaly předstírat, že jste kus nábytku – přesně řečeno elegantní židle. Tak se, podle jejího doporučení, zbavíte nutkání mluvit, nebudete nikoho přivádět do rozpaků (svou lámanou francouzštinou) a nebude vám vadit, když na vás celý večer nikdo nepromluví. To bude příšerné, pomyslela jsem si. Upřímně řečeno jsem se taky obávala, že ta večeře bude pro Filipovy přátele spíše příležitostí k tomu, aby mě ohodnotili, než aby se se mnou spřátelili. To se vztahovalo i na naše děti. Byly bien éduqué (dobře vychované)? Dostala jsem se ještě víc pod tlak, protože jsem věděla, že Sofie a Claire prostě nejsou připraveny jíst tak, jako jedí francouzské děti. I kdyby se podařilo zvládnout jídlo bez nehody mně, jim by se to nepodařilo určitě. Fňukaly by (vážné faux pas), ošklíbaly by se nad servírovaným jídlem (ještě horší), nebo by dokonce odmítaly jíst (asi nejhorší možný přestupek). Moje reakce odstartovala druhou velkou hádku našeho ročního pobytu ve Francii. Nechtěla jsem nikam jít, a už vůbec ne s dětmi, i když všichni ostatní zřejmě děti s sebou brali. Nechápala jsem, proč je tak důležité, abychom šli všichni, ale pro Filipa to bylo evidentně důležité velice. „Můžeme děti nechat u tvých rodičů,“ navrhla jsem jednou večer. „Ale všechny ostatní děti tam budou a ty naše přijdou o všechnu legraci!“ protestoval Filip. „Jíst se začne až hrozně pozdě a skončí se až dlouho po půlnoci. Holky budou strašně unavené! Přece bys po nich v tomto věku nechtěl, aby běžely maraton, tak proč by měly kvůli večeři zůstat vzhůru celou noc?“ „Protože proto!“ odsekl můj manžel rozzuřeně. „Takhle jsem byl vychovaný a takhle by se měly vychovávat francouzské děti!“ Uvědomila jsem si, že na to nemám odpověď. Takhle se opravdu vychovávají francouzské děti. Od docela útlého věku doprovázejí své rodiče na dlouhé večeře, které někdy začínají na americké poměry velice pozdě. Ve Francii jsou setkání s rodinou a blízkými přáteli, především večeře, vícegenerační záležitostí. V tomto případě byli nejen všichni vítáni, ale přímo se očekávalo, že přijdou. Z pohledu mého manžela by bylo neslušné nepřivést celou rodinu a pro Sofii a Claire by bylo nefér je tam nevzít. „Navíc,“ argumentoval, „jak můžeš očekávat, že budou zvládat dlouhé večeře, když nezačnou teď?“ Uvědomila jsem si, že v tom má pravdu. Francouzské děti mají u stolu větší výdrž než severoameričtí dospělí. Vzpomínám si na naši svatbu: přišly na ni desítky dětí a všechny klidně seděly během celého jídla. Zatímco jsme tančili až do časného rána, postupně někam bez hluku mizely. Později jsem přišla na to, že je rodiče diskrétně ukládali na hromadu kabátů a svetrů v rohu, kde děti blaženě spaly, zatímco jsme tancovali jen kousek od nich. V protikladu k tomu mnoho mých příbuzných začalo odcházet ještě před koncem; nemohli uvěřit tomu, že jídlo o osmi chodech začíná v devět večer a o půlnoci ještě pořád není dojedeno. Někteří z nich přišli o zákusek a hodně z nich přišlo o tanec. Jedna z mála výjimek byla moje devětaosmdesátiletá babička, která měla přísný smysl pro povinnost a tajně zbožňovala oslavy, což se moc neslučovalo s její neochvějně kalvinistickou výchovou. Hrdě seděla vzpřímená na své židli a pochvalně přikyvovala, když jsme s Filipem tančili zahajovací svatební valčík (jeden z mála „amerikanismů“, které jsem si prosadila), a pak ke všeobecnému úžasu svižně vyskočila a vkročila na taneční parket. Když jsem pomyslela na francouzské děti na naší svatbě, začala jsem měnit názor. Je to
pravda, pomyslela jsem si. Sofie a Claire by se měly umět vyrovnat ostatním dětem, pokud mají zapadnout do francouzské společnosti. Filip hádku vyhrál.
I když jsem si to nechtěla přiznat, svým způsobem
jsem se na tu večeři těšila, protože jsem se cítila osamělá. Zatím jsem si ve vesnici moc přátel nenašla. Většina lidí si udržovala odstup. Je pravda, že Filip potkal pár starých známých. Jednou večer, když jsme si zašli na drink do místní hospůdky, robustní barman si s ním potřásl rukou. Ukázalo se, že je to Filipův „bratranec“ (i když se tento termín v Bretani používá velice volně a v podstatě označuje jakéhokoli příbuzného, jakkoli vzdáleného). Ukázalo se, že jedna maminka ve škole je dcera tchyniny kamarádky z dětství. Z další z nich se vyklubala zdravotní sestřička, která dávala mému manželovi injekci, když byl v pubertě („a nebylo to do ramene,“ řekl mi s lišáckým úsměvem). A bylo tam pár dalších známých tváří, jako zástupkyně starosty (s rozkošným jménem madame L’Amoureux), která před lety podepisovala náš oddací list. Ale nikdy jsme se nedostali za formální konverzaci s kýmkoli, ať už šlo o staré známé nebo ne. Sousedská soudržnost, kterou jsem znala z domova, tady nějak nefungovala. Zjistila jsem, že Francouzi se moc nedruží s lidmi, s nimiž je nespojují dlouholeté společné zážitky. Dalším důvodem, proč jsem se setkávala jen s málo lidmi, byla skutečnost, že se změnilo počasí. Silný vítr hnal mračna přes zátoku a slunečné období střídaly prudké lijáky. Nejdřív se nám to zdálo vzrušující, vítaný kontrast proti Vancouveru, kde se nízké šedé mraky nekonečně dlouho kupily na úbočí hor a zimní deště nám připadaly bez konce jako monzunové období. Ale jak se dny zkracovaly, slunce ubývalo. Kolem domu kvílely podzimní bouře, někdy tak silně, že se stěny chvěly a dřevěné trámy sténaly. Strkali jsme do škvír smotané noviny a hadry. Staré kameny byly studené a vlhké na dotek. Na dveřích, stěnách, dokonce i na oknech se objevila plíseň. Na snídani jsme nosili vlněné čepice. Romantika rychle vyprchala. Náš přítel Andy dobře věděl, co dělá, když se odjel potulovat na jih Francie. Domy ve vesnici měly zavřené okenice a venku bylo čím dál méně lidí. A nebylo to jen počasím. Musela jsem si přiznat, že toho s vesničany nemám moc společného. Tato konkrétní oblast Bretaně je obzvlášť tradiční, zemědělská a katolická. Francouzi mají největší rodiny v Evropě a Bretonci jsou v čele. Většina rodin má přinejmenším tři děti. V naší vesnici byla rekordmankou jedna žena, která vypadala stará jako já a byla hrdou matkou čtrnácti dětí. Nikdy nezvýšila hlas, nikdy se neusmála a jezdila po vesnici školním autobusem plným nezvykle slušně se chovajících potomků – dívky byly bezchybně oblečené, stejně jako jejich matky, ve svetřících a decentních sukýnkách. Naše rozjívené děti nebyly na jejich seznamu schválených kamarádů. Kromě Erika a Sandrine byly jediné osoby, s kterými jsem se spřátelila, lidé na místní farmě, kde jsem začala kupovat většinu našich potravin. Sandrine, která se s majiteli přátelila, nás tam jednoho dne přivedla. Farma byla nedaleko od vesnice a nikdy nedošlo k její „modernizaci“. Na malebném pozemku s výhledem na řeku tady chovali krávy, kuřata, prasata, husy, krocany a kachny a pěstovali zeleninu. To jim poskytovalo nepřetržitý přísun zboží na prodej během celého roku a taky relativní soběstačnost. Bratři Hubert a Joseph, dva milí, ostýchaví staří mládenci se, jak to vypadalo, bavili tím, že jejich dřív „zaostalá“ farma teď dostala nálepku „organická“. Ale byli chytří a dovedli toho využít; jejich farma se stala střediskem distribuce organických potravin pro celou oblast. A potraviny, které dodávali, byly neuvěřitelně čerstvé
a překvapivě rozmanité: sýry, zelenina a bylinky, ovoce, čerstvý chleba, mléčné výrobky, suché salámy a domácí marmelády byly vypěstovány, sklizeny a vyrobeny v okruhu dvaceti kilometrů od místa, kde jsme žili. Naše návštěvy na farmě se brzy staly každotýdenním rituálem, díky kterému jsme se tady cítili trochu víc doma. Stejně tak to bylo s vesnickými oslavami. Poctivě jsme brali Claire a Sofii na pravidelně pořádaný Fest Noz (noční oslavy), který se konal na hrázi místního malého rybářského přístavu, kde staří i mladí společně tancovali za zvuků tradiční hudby a pojídali galettes (tradiční bretaňskou specialitu, chutné palačinky z pohankové mouky). Také jsme se chodili procházet po pobřeží, stejně jako místní lidé. Bretaň má největší přílivové vlny v Evropě a v některé dny se voda stáhla skoro na dva kilometry od pobřeží. Tehdy jsme si brali holínky a brouzdali jsme se po skalách, mezi řasami a vilejši, obklopeni vesničany od batolat po babičky, kteří zuřivě oškrabovali útesy nebo kopali a šťourali se v bahnitém dně v honbě za místními delikatesami, jako jsou bulots (druh měkkýše) a coquilles St. Jacques (hřebenatky). Dokonce jsme šli i na každoroční bénédiction de la mer a spolu s vesničany jsme se vyškrábali na skalnatý mys, abychom viděli kněze (ve slavnostním rouchu) vážně vkročit na rybářskou loď a s tváří obrácenou k zátoce požehnat vody a pomodlit se za ty, kdo přišli o život na moři. Díky našim francouzským příbuzným jsme na tyto akce chodili, ale pořád jsem se cítila jako outsider, pouhý pozorovatel vesnického života. Se severoamerickou dychtivostí jsem se představila všem sousedům a rodičům dětí v místní škole, ale zůstávali upjatě zdvořilí a vypadalo to, že nemají zájem o žádný bližší společenský kontakt. Zjistila jsem, že Francouzi si nedělají přátele snadno a rozhodně se nepřátelí s „novými“ lidmi, natož outsidery. Fakt, že jsem mluvila francouzsky a byla vdaná za „místního“, na tom nic neměnil; byla jsem pro ně cizinka. Musela jsem si připustit, že se těším, až Sofii začne škola, protože i já si chci najít kamarádky mezi ostatními maminkami. Ale škola začala už před několika měsíci a kromě občasného zdvořilostního popovídání jsem neudělala velký pokrok. Takže jak šel čas, cítila jsem se čím dál osamělejší. Teď, když se počasí zhoršilo, se množství návštěv u nás výrazně zmenšilo. Můj tchán byl jedním z mála lidí, kteří se k nám stavovali pravidelně. Většinou přicházel ráno, obvykle když Claire (která si navykla vstávat dlouho před úsvitem) byla připravená na své dopolední zdřímnutí. Já jsem vyrážela ze dveří, abych zavedla Sofii do školy, a po návratu jsem často našla Claire tvrdě spící dědečkovi v náručí. Jo seděl klidně a čekal někdy i déle než hodinu, až se Claire vzbudí, a přitom si krátil čas pozorováním rybářských lodí v zátoce. Často byl (kromě Filipa) jediným dospělým člověkem, se kterým jsem za celý den promluvila. Abych byla spravedlivá, Francouzi se neseznamují lehce ani s jinými Francouzi. Přátelství pro ně znamená hluboký, důvěrný, celoživotní vztah, který jsou málokdy schopni navázat po pětadvacátém roce života. Erik a Sandrine byli, jak jsem zjistila, výjimkou z pravidla. Dokonce i Filipovi přátelé si ke mně vřelejší vztah nacházeli jen pomalu a chovali se chladně celé roky, dokud mě pořádně nepoznali. „Proč jsou na mě tak zlí?“ zeptala jsem se jednou svého manžela. „Nejsou zlí! Prostě s tebou ještě nejsou v pohodě, protože tě zatím dost dobře neznají,“ odpověděl celý zaražený. „Ale vždyť se známe už tři roky!“ zněla má pobouřená odpověď. Filipovi přátelé Hugo a Virginie nakonec roztáli po naší svatbě. Vlastně se z nich stali ti nejvěrnější a nejúžasnější přátelé, kteří nikdy nezapomněli na naše narozeniny, někdy nás z ničeho nic překvapili milou pohlednicí nebo dárečky pro naše děti. Jejich a naše děti se spřátelily až natolik, jako by byli bratranci a sestřenice. To byla ta kladná stránka
francouzského přátelství – když jste jednou získali přítele, bylo to skutečně na celý život a byla v tom důvěrnost, kterou Filip u většiny našich přátel ve Vancouveru postrádal. Takže jak se datum večeře blížilo, zjistila jsem, že se potají těším, i navzdory obavám z problémů při krmení unavených dětí a navzdory úzkosti ze seznamování se spoustou nových lidí. Očekávala jsem, že mě budou zároveň zkoumat i ignorovat (ta „elegantní židle“). Ale nečekala jsem, že tento jediný večer ze mě udělá vášnivou vyznavačku francouzské kuchyně.
Večer začal nedorozuměním, následovala přátelská debata. Přišli jsme očekávaných patnáct minut po době uvedené na pozvánce (Francouzi nikdy nechodí dřív podle teorie, že nechtějí uvést do rozpaků své hostitele a přijít dřív, než bude všechno dokonale připraveno). Ostatní rodiny přišly ve stejnou dobu a kvůli všem těm polibkům na uvítanou nám trvalo několik minut, než jsme prošli dveřmi. Když jsme následovali Virginii do obývacího pokoje, přivítal nás nádherně prostřený stůl. Na krémovém bavlněném ubruse byly nachystány velké bílé talíře a na nich menší mechově zelené, příbory byly obloženy větvičkami levandule, ve vinných sklenkách byly stočené ubrousky a vedle nich stály keramické mističky s pečivem z listového těsta. Vypadalo to typicky francouzsky – zároveň rustikálně a elegantně, formálně i slavnostně. Věděla jsem, že bych u našeho domácího stolu nikdy nedokázala dosáhnout takového efektu. Ostatní děti se už shromáždily v uctivé vzdálenosti od stolu. Upíraly oči na pečivo, ale nikdo se ho neodvažoval dotknout. Všichni věděli, že brát si bez dovolení se považuje za velice neslušné, i když je jídlo na dosah. Vždycky jsem u francouzských dětí, i u těch nejmenších, obdivovala tu úžasnou sebekontrolu, kterou mé děti rozhodně neměly. Později jsem se od jedné francouzské kamarádky dozvěděla, jak této sebekontroly Francouzi u dětí dosahují. Už od věku tří let musí děti ve školce sedět s rukama na kolenou, zatímco se po obědě servíruje dezert. Teprve když dostal každý svůj zákusek a maîtresse dá svolení, můžou se pustit do jídla; kdyby někdo podlehl pokušení dřív, tak o svůj zákusek přijde. Protože jsem věděla, že taková situace nastane, dala jsem holčičkám v autě instrukce. Tuto techniku jsem se naučila od své švagrové Veroniky. Těsně před příchodem hostů nebo před příjezdem na návštěvu si vždycky vzala děti stranou a důrazně jim připomněla pravidla. „Nesahat na jídlo, dokud vám to dospělí nedovolí.“ „Když vám někdo něco nabídne, vezměte si jen jeden kousek, nebo už další nedostanete.“ Ale moje pokyny asi nebyly dost důrazné a naše dcery neměly výhodu tréninku v mateřské škole. A tak než jsme ji stihli zarazit, Claire se rozběhla, sebrala ze stolu jeden kousek pečiva a s potěšením si ho nacpala do pusinky. Jemně jsem ji pokárala: „To je stůl pro dospělé! Nebuď nevychovaná!“ „Mais non!“ odpověděla Virginie s úsměvem. „To je stůl pro děti!“ Podívala jsem se lépe – a opravdu. Vinné sklenky byly zmenšeniny těch opravdových a stejně tak příbory. A u stolu bylo prostřeno víc než dvanáct míst, zatímco na večeři byly pozvány jen čtyři manželské páry. Ten stůl vypadal tak nádherně, že jsem si nedovedla představit, že by mohl být pro děti. Ale pak jsem si vzpomněla na péči, kterou prostírání věnovali Filipovi rodiče. Dokonce i můj dobrodružný, praktický manžel, s láskou k outdoorovým aktivitám a s dírami v ponožkách, vždycky pečlivě uhlazoval ubrus, než na něj vyrovnal příbory a talíře. Pokud jsme se měli vracet večer domů pozdě a měli jsme pozvané hosty, radši prostřel stůl už ráno před odchodem do práce.
To byl jeden z paradoxů, který mě tak zaujal, když jsem ho poznala. Jak může někdo, kdo pracuje ve válečných zónách a miluje sporty, jako je plachtění a horolezectví, být tak přepečlivý? Ale odpověď byla jasná, přinejmenším pro Francouze, kteří nepořádně prostřený stůl považují za jeden z nejhorších hříchů: prohřešek proti dobrému vkusu. Rozpačitá ze svého omylu jsem šla za Virginií a Filipem do salonu, kde byl zvláštní stůl pro dospělé. Sedli jsme si na pohovku a na židle a začali jsme si dávat l’apéritif: „jídlo před jídlem“ – neformálně servírované jednohubky a koktejly. Z kuchyně se nosily malé sklenice naplněné různobarevnými vrstvami: les verrines (předkrm, který se jí lžící a rozpouští se na jazyku). Ten můj se skládal z avocat (avokáda), fromage blanc (tvarohu) a saumon fumé (uzeného lososa). Filip dostal tomates confites (nadívaná rajčata), mousse au chèvre frais (pěnu z kozího sýra), ozdobené ciboulette (pažitkou). Mezitím byly děti vyzvány, aby se posadily. Už jsem se zvedala, nervózní z toho, že tam jsou Claire a Sofie samy, ale můj manžel mě jemně zadržel. „Nechej je být. Budou jíst líp, když tam nebudeš.“ A jak jsem mohla pozorovat koutkem oka, byla to pravda: mé dcery se přidaly k ostatním dětem a sedly si ke stolu, kde i na ně čekaly miniaturní verrines: jasně červená mousse (pěna) z červené řepy a zelená z cukety v tenkých vrstvách napodobovaly cukrovinky. Brzy byly verrines snědené a dokonce i Sofie a Claire si vzaly. Ale když se začal podávat první chod, začala jsem být nervózní: salát ze strouhané mrkve (u francouzských dětí velice oblíbený). Viděla jsem, jak Claire zírá na Jacqueline, jednu ze starších holčiček, která ji evidentně fascinovala. Jacqueline si vzala Claire na starost, pomohla jí na židličku a sedla si vedle ní s milým, trochu majetnickým výrazem, který je pro francouzské děti typický, když se starají o nějaké mladší dítě u stolu. Jacqueline si dala do úst lžičku mrkve. Claire se vrtěla s rukama v klíně. Jacqueline si dala další, ještě větší sousto. Claire si opatrně dala do pusinky trošku mrkve a začala roztržitě žvýkat, zatímco jí starší holčička začala něco vykládat. Claire s vykulenýma očima poslouchala, snědla sousto, pak další. Když snědla páté, uvolnila jsem se. Dokonce i Sofie začala uzobávat mrkev. Asi opravdu nebylo potřeba, abych na ně dohlížela. Navíc konverzace kolem mě začínala být zajímavá. Hosté vášnivě debatovali o prohlášení francouzského prezidenta ze začátku týdne. Na každoročním zemědělském veletrhu v Paříži (což je ve Francii veliká událost) oznámil na tiskové konferenci, že povede národní kampaň za to, aby UNESCO dalo francouzskou kuchyni na seznam památek světového kulturního dědictví. Pokud k tomu dojde, francouzská kuchyně se zařadí ke globálně uznávaným kulturním pokladům, jako je španělské flamenco a japonská výroba hedvábí. Prohlášení vzbudilo poprask ve Francii i v zahraničí: může být jídlo opravdu „kulturním dědictvím“? Zdálo se, že francouzská vláda je o tom přesvědčená. Aby to dala jasně najevo, zřídila Výbor pro francouzskou gastronomii a kulturní dědictví, který měl kampaň vést. Mně to připadalo trochu hloupé. „Opravdu si myslíte, že francouzské jídlo je nejlepší na světě?“ zeptala jsem se svého souseda. „Co třeba italské jídlo?“ Trochu otráveně odpověděl: „Mais non! Nejde o to, že by francouzské jídlo bylo nejlepší na světě. Gastronomie je důležitou součástí kultury pro všechny Francouze.“ „Ale jak můžete jídlo nazývat kulturním dědictvím?“ zeptala jsem se. Hlavy ostatních se ke mně začaly otáčet. „Nejde o samotný akt jídla, ale spíš přístup k jídlu, který je nejvýraznějším prvkem francouzské kultury,“ odpověděl můj soused.
„Ale stejně,“ trvala jsem na svém. „Mně to připadá trochu elitářské. Proč jste všichni tak posedlí jídlem?“ To vyvolalo bouřlivou odezvu. Mezi hlasy ostatních zněl nejsilněji Hugův hlas. „Francouzská gastronomie není věc elity, je pro každého Francouze!“ prohlásil neústupně. „Sarkozy chce získat uznání pro umění každodenního jídla. Každý Francouz se toto umění učí a oslavuje je!“ „Il faut manger pour vivre, et non pas vivre pour manger (je třeba jíst, abychom žili, ne žít, abychom jedli)!“ uzavřel to triumfálně. Musela jsem se tvářit trochu nechápavě, protože Filip mi polohlasem vysvětlil, že to byl citát z jedné Molièrovy hry (věděla jsem, že Molière byl francouzským ekvivalentem Shakespeara). „Ale vy přece žijete, abyste jedli,“ namítla jsem. „Jen se podívejte, co děláme právě teď!“ dodala jsem. „Umění znamená používat představivost a být v něčem zručný,“ vysvětloval mi Hugo trpělivě. „K mnoha věcem můžeš přistupovat jako k umění, třeba k prostírání stolu,“ ukázal na stůl vedle nás. „Opravdu vypadá krásně,“ uznala jsem s vědomím, že se pohybuji na tenkém ledě. Virginie se rozzářila. Sebrala jsem odvahu: „Ale není to trochu, jak bych to řekla, buržoazní?“ „Mais non!“ protestoval Hugo. „Můj otec byl řidičem autobusu! Já pracuji u telefonní společnosti. Vyrostl jsem v úplně obyčejné rodině, jako všichni tady,“ ukázal na ostatní. V tu chvíli se ostatní hosté postupně přestali bavit mezi sebou a začali jeden po druhém dokazovat, že dobře jíst není jen výsadou buržoazie. Musela jsem uznat, že mají zřejmě pravdu. Virginie byla odbornice na výživu, Chloé pracovala v továrně, kde organizovala logistiku a dodávky, Antoine měl malou poradenskou firmu. Frédéric byl inženýr a pracoval jako manažer ve velké betonářské firmě, ale jako většina Filipových přátel pocházel ze „skromných poměrů“. A věděla jsem, že jeho rodiče odešli ze školy a začali ještě před dovršením dvaceti let pracovat v obchodě, který vlastnil jeho dědeček. Jeho babička z matčiny strany byla pradlenou v jednom hotelu, tahala těžké rádlo ve velkém koši na zádech a pak je ručně prala a žehlila. Došlo mi, že moje poznámka byla nevhodná, ale než jsem stačila něco říct, Virginie vstoupila do hovoru. „Jestli je někdo elitář, tak jsou to Američani. Jsou to snobi!“ prohlásila. „Jenom střední třída a bohatí tam mají přístup k dobrému jídlu a stravují se dobře. Nikdo jiný! Ve Francii jí dobře každý, ať je chudý nebo bohatý. Jsme vlastně mnohem rovnostářštější než vy,“ uzavřela to triumfálně. Toto prohlášení ve mně znovu oživilo potlačenou frustraci ze Sofiiných zážitků ve škole. Než jsem si to stihla rozmyslet, vyhrkla jsem: „Ale jen málo lidí má zájem jíst tahle propracovaná jídla. A je hrozné, že všichni musí jíst to stejné. Lidé by měli mít na výběr!“ „Ale vybírat si z čeho?“ řekl s úsměvem Filipův nejbližší přítel Antoine. „Jistě, Američani mají volnost výběru, ale nakonec si vybírají hrozné věci. Nemají ponětí co, kdy a jak jíst. A často jedí sami. Výsledek všichni známe.“ Tady jsem se zarazila, částečně proto, že se mi jeho komentář špatně překládal. Řekl: „N’importe quand, n’importe quoi, n’importe comment, et souvent seuls.“ Francouzské slovní spojení n’importe quoi se dá přeložit jako „cokoli“, „to je jedno co“, „nesmysly, hlouposti“ nebo dokonce „šunty“. Takže Antoinův komentář naznačoval, že Američané jedí nekvalitní potraviny, v jakoukoli denní dobu, bez toho, že by věnovali pozornost slušným způsobům. To se nepříjemně blížilo pravdě, když jsem si připomněla Sofiiny po škole narychlo zhltnuté svačinky v našem autě plném drobků nebo každodenní těstoviny k večeři.
Mezitím Antoinův komentář vyvolal záplavu poznámek. Francouzi mají k Američanům rozporuplný vztah a tato debata se dotkla citlivého místa. Jako to u Francouzů často bývá, ozvala se spousta komentářů ve formě vtipných postřehů a slovních hříček (které jsem měla potíže pochopit, natož abych nějaké vymyslela). „Američané si myslí, že jídlo je prostě jen spotřební zboží,“ odfrkl Erik. „Ale chovají se, jako by nebylo potřebné!“ zasmála se jeho žena Chloé. (Vytušila jsem, že s ní můj manžel dřív chodil, tak jsem si dovolila nesouhlasný pohled jejím směrem.) „Američané si myslí, že utrácet za jídlo jsou vyhozené peníze, protože co se jeden den sní, druhý den jde ven,“ poznamenala Inès se smíchem. „Skutečný problém je, že Američané jedí jako děti. Americké jídlo je infantilní,“ řekla Virginie vážně. Strávila ve Spojených státech několik let a pracovala jako poradkyně pro výživu ve školní komisi. „Američané se u stolu chovají jako dvouleté děti,“ pokračovala a dostávala se do varu. „Jedí impulzivně. Pořád něco ukusují! Nemají žádnou sebekontrolu: neví, kdy přestat. A jejich porce jsou moc velké! Mají dětinské chutě: rádi jedí tučné věci plné cukru – přesně jako malé děti.“ Zakončila to odsudkem: „Američané nemají vkus. Jen porovnejte třeba croissant a koblihu!“ Následovalo souhlasné přikyvování i nechápavé pohledy (jeden manžel se šeptem ptal manželky, co je to ta americká kobliha). Tyhle komentáře očividně směřovaly na mě, ale nevěděla jsem, co na to říct. Cítila jsem však, že něco říct musím. Tak jsem sebrala všechnu svoji odvahu a zaskřehotala: „Já si myslím, že váš přístup k jídlu je až moc úzkostlivý a sešněrovaný. Jak můžete očekávat, že tak bude jíst každý?“ Nastalo ticho. Naštěstí mi Filip přispěchal na pomoc. Odjel z Francie skoro před patnácti lety a žil po celém světě, takže měl větší rozhled než kdokoli jiný v místnosti. „Oba přístupy mají své klady,“ řekl umírněně. „Francouzi opravdu jedí lépe a jejich přístup má svou logiku. Ale nemůžete tento přístup vnutit zemi tak mladé a rozmanité, jako jsou Spojené státy. Oni si budou muset vyvinout svou vlastní kulturu, ale bude to nějakou dobu trvat, stejně jako to trvalo nám.“ Než někdo stačil něco namítnout, pozornost se upřela na hlavní chod, který zrovna přinesli dětem na stůl. Hugo připravil rybu: dorade à la provençale s rýží. Všichni se zvedli, aby se podívali, jak děti jedí (oblíbená zábava francouzských rodičů). Roztržitě jsem sledovala rodiče, kteří se dívali, jak si jejich děti pochutnávají. Nešli moc blízko, jen diskrétně přihlíželi a nechali Huga servírovat porce, které u dětí vyvolaly nadšené výkřiky. Touhle dobou už to vypadalo, že Claire i Sofie jsou naprosto pohlceny sváteční atmosférou. Claire, pořád ještě okouzlená Jacqueline, snědla všechno, co měla na talíři. Dokonce si uďobla i kousek zvláštní hlízovité zeleniny, která připomínala larvu. Ale Sofie si nevedla tak dobře, opatrně snědla trochu rýže, po jednom zkušebním soustu odmítla jíst rybu a s pobouřeným výrazem vyskočila od stolu, když jí na talíři přistála larvovitá hlíza. Vysvětlení, že je to francouzská pochoutka, ji moc nepřesvědčilo a nějakou dobu se odmítala vrátit ke stolu. Ale po chvíli přemlouvání se neochotně posadila. Dospělí přešli zpátky na svá místa. Koutkem oka jsem viděla, že Sofie moc nejí, ale Filip mi naznačil, že mám zůstat sedět. „Neřeš to,“ řekl mi klidně. „Jen to zhoršíš. Prostě seď a dívej se.“ Měl pravdu. Za pár minut se Sofie uvolnila a dokonce si vzala trochu ryby – když si uvědomila, že chutná výborně. Mezitím jsem přemýšlela o komentářích ostatních. Věděla jsem, že Antoine má pravdu. To, co Francouzi běžně jedli, se moc nelišilo od jídel ve vybraných restauracích. Připomněla jsem si Bernice, sousedku mých příbuzných, která skoro nikdy neopouštěla vesnici, žila velice skromně
ve starém domku, ale každý den jedla jídlo o třech chodech, které se moc nelišilo od toho, co jsme jedli právě teď. Trochu zaraženě jsem se obrátila k Virginii. „Tam, odkud pocházím, se o gastronomii zajímá jen málo lidí. Proč jsou tím Francouzi tak posedlí?“ „Není to posedlost, ale potěšení!“ zasmála se. „Dobré jídlo už bylo dávno demokratizováno,“ přidala se Sylvie, která to zaslechla. „Vděčíme za to Velké francouzské revoluci: aristokracie už nemá monopol na nejlepší jídlo a nejlepší kuchaře. Díky revoluci je francouzská kultura stravování dostupná všem.“ „Nejen to!“ skočil jí do řeči Hugo. „Jde i o ekonomiku. Paříž byla prvním velkým evropským městem, kde měla střední třída dostatečné prostředky, aby mohla jíst v restauracích. Kuchaři už nemohli být závislí jen na aristokratech, a tak si otevřeli restaurace a museli si získat zákazníky a veřejné mínění. Francouzské jídlo je spojeno s kapitalismem a s konkurencí vedoucí k lepšímu jídlu pro všechny.“ „Vlastně to taky hodně souvisí s náboženstvím,“ podotkla Sylvie. „Katolické země se vždycky zajímaly o jídlo. Francouzská gastronomie je něco jako necírkevní svaté přijímání nebo svátost.“ V tomto okamžiku už jsem byla úplně ztracená. Možná jsem nesprávně chápala slovo gastronomie. Pro mě to znamenalo vybraná, drahá jídla, která vůbec nesouvisela s tím, co bylo na jídle zajímavé pro mě: výživa, zdraví a cena. „Možná by pomohlo, kdybych pochopila, jak se Francouzi učí jíst jako děti. Co kdybyste mi řekli, co je pro ně nejdůležitější se naučit?“ vyzvala jsem je. To vzbudilo pozornost všech. „Umět si jídlo vychutnat,“ řekla Sylvie. „A jak o něm mluvit!“ dodal Hugo. „Umět se chovat u stolu a vychutnávat si jídlo s rodinou a přáteli!“ řekl Olivier. „Děti by se měly naučit jíst dobře, je to součástí francouzské kultury,“ přidal se někdo další. Následovalo všeobecné přikyvování. Mezitím děti přešly k salátu a sýru a já jsem s tichou radostí pozorovala, jak Jacqueline krmí Claire malými kousky kozího sýra, zatímco ostatní děti u stolu ji jako nejmladší dítě nadšeně povzbuzovaly. Sofie se nechtěla nechat zahanbit mladší sestřičkou a váhavě se pustila do salátu, i když jsem si všimla, že si vybírá ty nejmenší lístky, a ani tlak vrstevníků ji nedokázal přimět, aby změnila svůj názor ohledně kozího sýra, který nechala na talíři nedotčený. Musela jsem si přiznat, že tento výjev – děti zabrané do jídla a spokojeně přihlížející rodiče – mi připadá idylický. Když děti dojedly hlavní chod, mohly odejít od stolu a hrát si až do doby, kdy se podává dezert. Teď byla řada na dospělých, aby se najedli. Konverzace se stočila na kritické posuzování předkrmu – soufflé à la bisque de homard (humří suflé). Francouzi milují konverzaci o jídle v konkrétních termínech. Ale moje otázka brzy vzbudila abstraktnější debatu. Co to vlastně je, ta francouzská kultura stolování? A jak by se to dalo vysvětlit průměrnému Američanovi? Koncem večera už měl každý připravenou odpověď. Ukázalo se, že francouzská kultura stolování má tři základní principy. Nad dokonale připravenou rybou bar de ligne jsme dali dohromady první a nejdůležitější princip: convivialité (pohostinnost, družnost, společné hodování). Pro Francouze je jídlo neodmyslitelně společenskou záležitostí. Lidé jakéhokoli věku mají tendenci jíst společně, ať už doma s rodinou nebo v práci s kolegy. Je to tak společensky zakořeněno, že si ani neumí představit, že by to dělali jinak. Francouzi vlastně nikdy nejedí sami, pokud se tomu mohou vyhnout. Takže kdykoli
jsem nějakému Francouzi vykládala, že lidé v Severní Americe často jedí sami v ložnici a dívají se u toho na televizi (i když jsou doma další členové rodiny) nebo jedí sami u stolu v práci, byli tím opravdu ohromeni. Convivialité je taky hlavním zdrojem potěšení, které Francouzi s jídlem spojují. Proč? Protože pro Francouze je důležité se u jídla dobře bavit. Žerty, vtipné odpovědi, kritické hodnocení jídla: francouzská radost ze života je možná nejviditelnější u stolu. To je jeden z hlavních důvodů, proč se francouzské děti naučí tak dobře jíst (a bez stěžování tráví dlouhou dobu u stolu): stůl je místem citové vřelosti a mezilidských vztahů. Je to také místo, kde se naučí nejen něco o tom, jak funguje svět (z rozhovorů svých rodičů), ale také umění konverzace (jak se bavit s dospělými, jak debatovat bez urážek a jak dobře naslouchat). Dalším aspektem convivialité je, že lidé nejen jedí spolu, ale jedí také stejné jídlo. Jde o kolektivní radost ze souboru jídel, ne o individuální výběr toho, co se bude jíst. (Francouzský sociolog Claude Fischler to nazývá „komunálním“ přístupem ke společnému jídlu, na rozdíl od amerického „kontraktuálního“ přístupu.) Je to báječný způsob, jak děti naučit jíst nová jídla; výzkum ukázal, že je mnohem pravděpodobnější, že dítě ochutná nové jídlo, pokud je předtím ochutná dospělý. To byl další francouzský zvyk, na který jsem jen těžko přistupovala. A často to vedlo k domácím hádkám. Večer před naší návštěvou jsem Filipovi navrhla, že zavoláme Virginii a Hugovi a vysvětlíme jim, co naše děti jedí rády a co ne. Z mého hlediska to bylo zdvořilé, protože to umožňovalo vyhnout se trapným situacím u večeře. Ale pro Filipa to byl vrchol nezdvořilosti. Náhodou u toho byli tchán a tchyně (poznámka: nikdy neprobírat s manželem kontroverzní témata v přítomnosti tchyně). Filipova matka to nevydržela a zapojila se do hovoru. „Hosté,“ prohlásila s přísným výrazem, „mají povinnost udělat hostitelům radost. Říkat lidem, že nemáte rádi nějaké jídlo, zvlášť pokud jde o jídlo, které by pro vás chtěli připravit, je prostě nevychovanost.“ Použila termín mal éduqué, a jakmile jí tato slova vyšla z úst, věděla jsem, že debata je u konce a já jsem prohrála. Poukazovat na to, že tento přístup pošlapává mou individuální autonomii nebo že já považuji za špatné vychování nutit někoho jíst to, co nemá rád, by bylo bezvýsledné. Mohla jsem protestovat, ale přesvědčení Filipovy matky o nadřazenosti francouzského světového názoru bylo neotřesitelné. Později, u fromage (sýra) a salade jsme přešli ke druhému principu: le goût (což se překládá jako „chuť“ nebo „vkus“). Virginie začala vysvětlovat, proč je le goût tak důležitá. Francouzům velice záleží na tom, aby věci chutnaly dobře, a věnují tomu spoustu času, dokonce i když vaří pro ty nejmenší děti. Chuť je v tomto smyslu něco víc než jen fyzický pocit. Je to spíš jakýsi dr uh savoir faire (dovednosti) předávaný společnou zkušeností a zakotvený v kultuře. Pro Francouze je bon goût opravdu zásadní. Tento důraz na bon goût není jen formou snobství (i když i to hraje určitou roli). Spíš jde o sdílení společné identity svázané s francouzskou kulturou. Je to první věc, která je rozhodující při posuzování, nakolik se Francouzům něco líbí. V Severní Americe by byla ekvivalentem cena nebo výběr. Dobrý vkus, dobrá chuť (a tedy dobré jídlo) není něco komplikovaného, určeného jen gurmánům – je pro všechny. Někdy pro mě bylo těžké brát francouzskou závislost na bon goût vážně. Ale zaujetí, s jakým Filipova rodina pronášela rituální věty odsuzující špatný vkus – „c’est du mauvais goût“ nebo „ça fait mal aux yeux!“ (doslova „z toho bolí oči“) – mě přesvědčilo, že Francouzi berou otázku vkusu opravdu vážně. Mělo to i své záporné stránky: v důsledku svého zaměření na goût mají Francouzi tendenci vidět hlavně to negativní. Někdy se zdá, že si pořád stěžují, co se jim
na něčem (nebo na někom) nelíbí. Dokonce pro to mají i speciální výraz: râler, což se dá zhruba přeložit jako „reptat, brblat, hlasitě a dlouze vyjadřovat svou nespokojenost“. Připadá mi to jako dospělácká varianta fňukání a ani po všech těch letech jsem si na to ještě nezvykla. Nicméně to má i pozitivní účinek: ve francouzské kultuře je zakořeněna snaha trumfnout ostatní a lidé se neostýchají navzájem si říkat, co by mohli zlepšit nebo co dělají správně. To je, jak jsem si uvědomila, i jeden z důvodů, proč je všechno ve Francii tak krásně uděláno: lidé otevřeně požadují to nejlepší v souvislosti se svým chápáním bon goût. Třetím principem francouzské kultury stolování je ten, který mi už nějakou dobu dával pěkně zabrat: jídelní pravidla. Ve Francii, jak mi Hugo vysvětlil, je jídlo podřízeno společně sdíleným normám, pravidlům (les règles) týkajícím se toho, kdy, kde, kolik a jak se konzumuje. Tato pravidla jsou jedna z prvních, která se děti naučí, ještě před tím, než se začnou učit číst, dokonce než začnou chodit a mluvit. Tato pravidla je jemně provádí všemi aspekty jídla a tvoří soustavu rituálů společných všem Francouzům. Vlastně i slovo gastronomie doslova znamená „pravidla žaludku“ (z latinského nomos = pravidla a gastro = žaludek). Ale nejedná se o neměnné, despotické normy; jsou to spíš zvyklosti. A (po dlouhé debatě) se hosté shodli na tom, že to nejdůležitější pravidlo – to, které umožňuje dodržování všech ostatních – je následující:
Pravidlo č. 4 Jídlo je společenská záležitost. Rodina má jíst společně u stolu, bez jakéhokoli rozptylování. Toto pravidlo obrátilo severoamerické chápání jídla vzhůru nohama. Vlastně se týká toho, jak jíst, a ne co jíst. Samozřejmě obsahuje spoustu nevyslovených vedlejších pravidel, která jsou většině lidí důvěrně známá. Například „nejez za chůze“ nebo „nejez vestoje“. Nebo, co je ještě horší, „nejez v autě“. Tato pravidla Američané dodržují jen v obráceném slova smyslu. Jak jsem tak poslouchala jejich vysvětlování, začínala jsem chápat, proč se dospělí i děti tak přirozeně sdružují kolem stolu. Je jen vítaným vedlejším účinkem, že se přitom francouzské děti naučí dobře jíst, protože je jednodušší naučit se pravidla správného stolování při každodenním společném jídle. Byla skoro půlnoc. Sofie a Claire jsem už několik hodin neviděla, i když z vedlejší místnosti bylo slyšet povídání a smích. Můj manžel tam nakoukl a ujistil mě, že všechno je v pořádku. Pak najednou všechny děti přiběhly zpět ke stolu po zmínce o dezertu: jednoduchá mousse au chocolat (čokoládová pěna) s malinovou šťávou měla za následek sladké ticho po celých pět minut. Usrkávala jsem kávu a vychutnávala jsem si mignardises (malé tvrdé kulaté sušenky, které se často podávají na konci formálního jídla), sledovala jsem děti a žasla nad tím, jak dobře se chovaly. Nikdy jsem neviděla skupinu dětí jíst tak dobře a tak spokojeně. Dokonce i Sofie a Claire ochutnaly nové věci a mnohem méně si přitom stěžovaly. Nejpřekvapivější na tom bylo, že to všichni považovali za normální. Ani jednou za celou dobu jsem neviděla, že by nějaký rodič musel dítě do jídla nutit, hrozit mu nebo je přemlouvat. Žádný povyk, žádný vzdor, žádné fňukání. Najednou jsem si uvědomila, že už je hodně po půlnoci. Cítila jsem se trochu omámená vinou té pozdní hodiny a možná i následkem konzumace chouchen (sladké bretonské jablečné medoviny), která se podávala po dezertu. Ale pořád jsem byla ještě vzrušená, jak se mi hlavou
honily všechny ty informace, co jsem si za celý večer vyslechla, a najednou mě něco osvítilo. Jíst dobře a jíst společně je pro Francouze ekvivalentem amerického společného odříkávání slibu věrnosti nebo společného sledování Hockey Night v Kanadě. Je to každodenní, prožité vyjádření jejich identity. „Mám to!“ oznámila jsem rozzářeně svým hostitelům. „Kdyby se někdo zeptal Američanů, který předmět nejlépe reprezentuje jejich kulturu, většina by pravděpodobně odpověděla, že auto. Ale pro většinu Francouzů by to byl jídelní stůl!“ To se setkalo se souhlasným smíchem. Usmívali jsme se na sebe u stolu a dřívější napětí bylo zapomenuto. Moji hostitelé i jejich hosté byli spokojení: podařilo se jim uspokojivě vysvětlit cizinci francouzskou kulturu stolování. I já jsem byla spokojená, hlavně proto, že se mi podařilo říct první vtipnou poznámku ve francouzštině. Vzhledem k tomu, jak hladce všechno ten večer probíhalo, jsem cítila víc než kdy předtím důvěru ve francouzský přístup. To, co mi před pár měsíci připadalo zdrcující – naučit své děti jíst po francouzsku – teď vypadalo zvládnutelně. Pokud existují jídelní pravidla pro dospělé, musí být i pravidla pro děti, uvažovala jsem. Budu je jen muset vyzkoumat a uplatnit je na svou rodinu. Nemohla jsem se dočkat, až s tím začnu.
FRANCOUZSKÉ DĚTI JEDÍ VŠECHNO Z anglického originálu French Kids Eat Everything vydáného nakladatelstvím William Morrow, an Imprint of HarperCollins Publishers přeložila Sabina Čechová Odpovědná redakce Kateřina Belková Obálka Veronika Cágová Sazba Vladimír Ludva Ilustrace Sarah Jane Wrightová Technická redakce Petr Kovář Tisk a knihařské zpracování Těšínské papírny, s. r. o., Český Těšín Jako svou 1639. publikaci vydalo nakladatelství JOTA, s. r. o.
Škárova 16, 612 00 Brno Redakce: 539 086 580 Expedice: 539 086 586 Fax: 539 086 580 e-mail:
[email protected] www.jota.cz V Brně roku 2013 Vydání první Počet stran 288 ISBN 978-80-7462-421-6
