Copyright © Arnoldo Mondadori Editore S.p.A., Milano Translation © Zdeňka Nováková, 2014 © Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2014 ISBN 978-80-7462-555-8
Každá věc má nějakou barvu. I každý pocit má nějakou barvu. Třeba ticho je bílé. A bílá je barva, kterou nesnáším, protože nikde nekončí. Nezamhouřil oka až do bílého rána, marně čekala na prince na bílém koni, mávali bílou vlajkou poražených, našel si první bílý vlas… Bílá vlastně ani není barva. Není to nic, stejně jako ticho. Nic, beze slov a bez hudby. Být v tichu je jako být utopený v bílé. Nedokážu vydržet v tichu ani o samotě, což je to samé. Vždycky mě začne bolet v břiše nebo někde kousek nad ním, nevím vlastně přesně kde, a pak musím nahodit ten svůj batmoped, teď už polorozpadlý a bez brzd (nevím, kdy se konečně donutím dát ho spravit), a jezdím bez cíle po městě a snažím se zachytit pohledy kolemjdoucích holek, abych věděl, že nejsem úplně sám. Když se na mě některá z nich podívá, vím, že žiju. Proč musím být právě takovej? Neodkážu se ovládat. Neumím být sám. Potřebuju… ani nevím co. Sakra! Ještě že mám iPod. Protože když vyrazím z domu a vím, že mě čeká další školní den s příchutí betonu a pak tunel nekonečné nudy mezi úkoly, rodiči a psem a pak zase pěkně od začátku, dokud nás smrt nerozdělí, může mě zachránit jen ta správná zvuková kulisa. Nacpu si špunty do uší a dostanu se do jiné dimenze. Do pocitu, co má
9
tu správnou barvu. Když se chci cítit zamilovaně, pustím si melodický rock. Když se potřebuju dobít, pustím si tvrdý a hrdý metal. Když se potřebuju nabušit, pustím si rap a další drsňárny, hlavně když je v nich hodně sprostých slov. A tak nezůstanu sám, v bílé. Někdo mi dělá společnost a probarví mi den. Ne že bych se někdy nudil. Protože mám stovky nápadů, deset tisíc přání, milión snů, které bych mohl uskutečnit, a miliardu věcí, do kterých bych se mohl pustit. Ale pak nezačnu ani s jednou z nich, protože stejně nikoho než mě nezajímají. Vždycky si nakonec řeknu: Sakra, Leo, a kdo tě do toho jako nutí? Vykašli se na to, užívej si to, co máš. Život mám jen jeden, a když celý zbělá, přiliju mu barvy přes můj počítač – vždycky najdu někoho, s kým si můžu pokecat (můj nick je Pirát, podle Johnnyho Deppa). Protože tohle mi jde, naslouchat ostatním. Dělá mi to dobře. Anebo nasednu na svůj nebrzdící batmoped a jezdím bez cíle po městě. A někdy zajedu k Nikovi a zahrajeme si jeden dva songy, on na basovku a já na elektriku. Jednou budeme slavní, budeme mít vlastní kapelu, která se bude jmenovat Pakáž. Niko tvrdí, že bych měl zpívat, že prý mám fajn hlas, ale já se stydím. Na kytaru zpívají prsty a prsty se nečervenají. Kytaristu nikdo nevypíská, ale zpěváka… Když Niko nemůže, zajdu za ostatníma na zastávku. Na tu zastávku autobusu před školou, tu, na kterou se snad každej zamilovanej kluk vypsal světu ze své lásky. Vždycky tam někoho potkám, sem tam i holky. A občas i Beatrici, kvůli které na tuhle zastávku před školou chodím já.
10
Je zvláštní, že dopoledne se každý těší, až ze školy vypadne, ale odpoledne tam stejně všichni zůstanou. To proto, že odpoledne už tam nejsou upíři, tedy vyučující – pijáci krve, co se po návratu domů znovu zavřou do svých rakví, aby si odpočali před novým útokem na nevinné oběti. I když na rozdíl od upírů ožívají profesoři ve dne. Ale když je před školou Beatrice, je všechno jinak. Stačí, že zamrká svýma zelenýma očima, a nedokážu vidět nic jiného. A když pohodí těmi svými rudými vlasy, jejich záře mě úplně oslní. Mluví málo, ale k věci. Kdyby byla film, byl by to úplně nový žánr. A kdyby byla vůně, voněla by jako písek po ránu, kdy jsou spolu pláž a moře ještě sami. A kdyby byla barva? Byla by rudá. Jako láska je rudá. Jako bouřka. Jako uragán, co mě smete. Zemětřesení, co mě rozdrobí na kousíčky. Takhle se cítím pokaždé, když ji vidím. Ona to ještě neví, ale jednou jí o tom povím. Jednou jí povím, že ona byla stvořená pro mě a já pro ni. A pak už nebude úniku. Až to pochopí, bude všechno dokonalé, jako ve filmu. Jen musím najít vhodnou chvíli a tu správnou frizúru. Protože podle mě by mohla být potíž hlavně v mých vlasech. Ostříhal bych se jedině, kdyby mě o to požádala Beatrice. Ale co kdybych pak ztratil všechnu sílu jako ten z toho příběhu? Ne, Pirát si vlasy stříhat nebude. Lev bez hřívy není lev. A já se nejmenuju Leo pro nic za nic.
11
Jednou jsem koukal na dokument o lvech. Z houští se vynořil samec s obří hřívou a příjemný hlas do toho říkal: „Král savany nese svou korunu.“ A takové jsou i moje vlasy – nespoutané a vznešené. Stejně je nejpohodlnější nosit je jako lvi. Nemuset je nikdy česat a představovat si, že si žijou svým vlastním životem, jako by to byly myšlenky, co mi zrajou v hlavě, pak občas vybuchnou a vystřelí ven. A já se o ty myšlenky rád podělím, jako o bublinky z právě otevřené koly, co vydávají ten chvějivě praskavý zvuk. Vyjadřuju svými vlasy hromadu věcí. Tak nějak to bude. Všichni mi rozumí díky mým vlasům. Teda aspoň všichni ze školy, další pakáž, ostatní Piráti: Houbák, Bidlo i Čupřin. Táta už to dávno vzdal. Máma moje vlasy nemůže vystát. A když se vidím s babčou, vždycky z nich málem dostane infarkt (ale to je to nejmenší, když je vám devadesát). Nechápu, co jim na těch mých vlasech tolik vadí. Nejdřív mě nabádají, musíš být svůj, musíš se vyjádřit, musíš být sám sebou! Pak, když se teda snažím být sám sebou, ztratil jsi sám sebe, chováš se jako všichni ostatní. Co to je jako za uvažování? Nechápu. Buď jsem sám sebou, nebo jsem jako všichni ostatní. Ale oni stejně nebudou
12
spokojení nikdy. A podle mě je to tak, že jednoduše závidí. Hlavně ti holohlaví. Jestli vypelichám, zabiju se. Jenže pokud se Beatrici moje vlasy líbit nebudou, budu si je muset nechat ostříhat. Ale je třeba si to dobře promyslet. Protože právě v nich by mohla sídlit moje síla. Hele, Beatrice, buď mě budeš milovat tak, jak jsem, s těmahle vlasama, nebo nic, protože jestli si nerozumíme v takových drobnostech, jak bysme kdy mohli být spolu? Každý musí být sám sebou a přijímat tak i toho druhého – aspoň to tak vždycky říkají v telce. Co by to jinak bylo za lásku? No tak, Beatrice, proč to nedokážeš pochopit? Navíc, ty jsi podle mě dokonalá, a tak máš hned na začátku výhodu. Holky mají vždycky náskok. Jak je možné, že vždycky vyhrávají? Když jsou to krasavice, svět jim leží u nohou, vyberou si, koho chtějí, dělají, co chtějí, oblíkají si, co chtějí… a je to úplně fuk, protože je stejně všichni dál zbožňujou. Prostě klika. A já mám zatím dny, kdy bych nejradši nevylezl z domu. Připadám si tak hnusnej, že bych se zabarikádoval v pokojíku a do zrcadla ani nemrkl. Bílej. S bílým obličejem. Bez barvy. Fakt trýzeň. A pak jsou dny, kdy i já mám rudou barvu. Chlapec k pohledání! Hodím na sebe tu správnou košili, natáhnu džíny, co mi dobře sedí, a je ze mě bůh – Zac Efron by mi mohl dělat leda tak nohsleda. Vyrazím do ulic. Klidně bych první krásce na potkání řekl: „Hele, kočko, dneska večer si spolu vyrazíme, tuhle jedinečnou příležitost nesmíš propásnout. Protože až nás spolu uvidí, všichni si řeknou: ty vole, jak se jí podařilo ho dostat?! A všechny tvoje kámošky zezelenají závistí.“
13
Jsem bůh! A pořád ve středu dění. Ani na chvíli se nezastavím. Nebýt školy, byl bych navíc odpočatější, hezčí a slavnější.
14
Moje škola se jmenuje stejně jako jedna postavička z Mickey Mouse – Horác. Má oprýskané zdi, ubohé učebny, tabule spíš šedé než černé a mapy tak odrbané, že je vlastně jedno, že kontinenty na nich jsou vybledlé a státy dávno neplatí… Zdi mají dvě barvy – bílou a hnědou jako smetanová zmrzka s nutelou, ale škola tak dobře nechutná. Leda když se rozezní zvonek na konci vyučování, jako by volal: „Ztratil jsi mezi těmi dvoubarevnými stěnami další den svého života! Mazej pryč!“ Jen v málo případech škola k něčemu je, a to když mě přepadne depka a propadnu se do bílých myšlenek. Ptám se sám sebe, kam vlastně směřuju, co budu dělat, jestli se mi kdy bude dařit, jestli… Ale naštěstí je škola jako panoptikum s nejhustší koncentrací podobných případů, jako jsem já. Všechno pěkně rozebereme a přitom zapomeneme na tyhle úvahy a bílé myšlenky, co stejně nikam nevedou a je potřeba se jich zbavit. Sedíme v Mekáči, co smrdí jako Mekáč. Já se cpu čerstvými hranolky, zatímco Niko skřípe plastovým brčkem o víčko obřího kelímku koly. „Nemysli na bílou.“
15
To mi Niko říká vždycky. A vždycky má pravdu. Není to náhoda, že zrovna on je můj nejlepší kámoš. Je něco jako Will Turner pro Jacka Sparrowa. Aspoň jednou měsíčně si vzájemně zachráníme krk, protože přesně od toho kamarádi jsou. Já si svoje kamarády vybírám. Což je na kamarádech to pozitivní. Že si je sám vyberu a je mi s nimi dobře, protože jsem si je vybral přesně pro sebe. Naopak spolužáky si vyberu jen těžko. Člověk je prostě dostane, a často je to pěkná pruda. Niko je v béčku (já jsem v déčku) a oba hrajeme za stejný školní fotbalový tým – za Piráty. A oba jsme hvězdy. V lavici ale sedím s Elektrou, největší neurotičkou ve škole. S takovým jménem snad ani jiná být nemůže. Někteří rodiče svým dětem předurčí osud už při výběru jména. Já se jmenuju Leo a to jméno mi sedí. Měl jsem štígro. Když se řekne Leo, člověk si hned představí někoho mužného, silného, někoho, kdo kráčí buší jako král nesoucí svou korunu. Někoho, kdo řve strašným hlasem. Teda aspoň o mně platí i tohle… Bohužel je to tak, že každý má už ve svém jméně zakódovaný svůj osud. Třeba Elektra. Co to je za jméno? Je jako elektřina, kopne tě už jen tím jménem. Není se co divit, že je pořád jak pod vysokým napětím. A pak je tu náš prudič z povolání: Giacomo řečený Smraďoch. Další jméno, co nosí smůlu! Protože křestní jméno Giacomo měl i Leopardi, co měl taky hrb, ale zato neměl kamarády a k tomu to byl básník. S Giacomem se nikdo nebaví. Smrdí. A nikdo nemá odvahu mu to říct. Zato já, co jsem se zamiloval do Beatrice, se sprchuju každý den a holím jednou za
16
měsíc. Nakonec, je to stejně jeho věc, jestli se myje, nebo ne. Ale aspoň jeho máma by mu to říct mohla. A přitom nic. Co s tím, mně to může být ukradený. Celej svět stejně nezachráním. Od toho je tu Spiderman.
Nikův grganec mě přivolá zpátky na zem a já mu se smíchem říkám: „Máš pravdu. Na bílou myslet nemusím…“ Niko mi dá herdu do zad: „Zítra tě chci vidět pěkně nadupanýho. Musíme ty chudáky pořádně ztrestat!“ Rozzářím se jako slunko: Co by byla škola bez turnaje ve fotbálku?
17
„Nevím, proč jsem to udělal, nevím, proč mě to tak bavilo, a nevím, proč to udělám zas.“ Moji životní filozofii shrnul v téhle osvícené hlášce Bart Simpson, můj jediný mistr a rádce. Tak například dneska. Profesorka na děják a filozofii je marod. Jo! Přijde ženská na supl. Ta stejná lúzryně jako vždycky. To se neříká! Zaduní mi v hlavě mámina varovná slova, ale já si to řeknu i tak. Když musíš, tak musíš. Supl je už ze své podstaty koncentrací vesmírného lúzrovství. Jednak: zastupuje hlavního vyučujícího, což je trapáctví samo o sobě, a tím pádem je zástup lúzr na druhou. A dále: proč vůbec dělá supla? Co to je za kariéru, zastupovat za někoho, kdo onemocněl? Takže: nestačí, že on sám je lúzr, ale navíc přináší smůlu i ostatním! Lúzr na třetí. Číhali jsme na ni v záloze, na učitelku hnusnou jako noc v jejím neforemném fialovém obleku, abychom ji zasypali řádně nasliněnými papírovými kuličkami vystřelovanými s přesností snajpra z prázdných versatilek. Ale místo ní vejde do třídy mladý chlap. Sako a košile. Upravený. Na můj vkus až moc černé oči. A stejně
18
tak černé brýle, nasazené na dlouhém nose. Bágl plný knížek. Ten typ, co tvrdí, že miluje svou práci. Supr, chyběl nám tu už jen někdo, kdo tomuhle fakt věří. Takoví jsou nejhorší. Nepamatuju si, jak se jmenuje. Představil se, ale mluvil jsem zrovna se Silvií. Se Silvií mluvím o všem. Mám ji dost rád a často se i objímáme. Vím, že jí to dělá radost, no a mně vlastně taky. Ale není můj typ. Teda, ona je vážně správná – můžu se s ní bavit o všem a dokonce mě poslouchá a umí i poradit. Ale něco jí chybí – šťáva, kouzlo. Přesně to, co nechybí Beatrici. A nemá Beatriciny rudé vlasy. Beatrice mě jediným pohledem přiměje snít. Beatrice je rudá. Silvia je modrá jako všichni opravdoví přátelé. A ten supl je jen černá kaňka na jinak nevyléčitelně bílém dni. Posraná smůla.
19
