Copyright © Blanka Hošková, 2014 © Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2014 ISBN 978-80-7462-783-5
1 Poprvé si Hedvika vážnost celé situace v plné míře uvědomila, když jí Lenka po večeři řekla, že to myslí s Radovanem vážně. Že by byla ráda, kdyby se všichni vzájemně poznali a jejich životy se vydaly každý vlastní cestou. Obě ženy seděly nad talíři špinavými od bramborového guláše, opíraly se lokty o čtvercový dubový stůl a jedna druhou si prohlížela. „A není to předčasné?“ snažila se Hedvika ještě u své dcery vzbudit pochybnosti o správnosti rozhodnutí začít žít se svým přítelem a se záchvěvem naděje na ni pohlédla. S trochou nervozity dopila ze skleničky zbývající trošku piva a všimla si na skle svých otisků prstů. „Mami! Nesnaž se. Víš dobře, že dřív nebo později to stejně přijde,“ potvrdila jí nevědomky dcera fakt, že od této chvíle už bude Hedvika skutečně sama. Sama samotinká, uprostřed velkého domu, o který se celé ty roky starala. Uprostřed rozlehlých vinic, na kterých dřela. Uprostřed ticha, samoty a opuštění. Uprostřed neúnavně se rozmnožující práce a nikdy nekončících starostí s vinicí a s vínem. Uprostřed svých bezútěšných myšlenek, které ji za poslední měsíce čím dál častěji objímaly místo manžela, který se jí pomalu, ale jistě vzdaloval. Uprostřed místa, které pro ni znamená domov, ale kouzlo domova již dávno ztratilo. „A co ta Praha?“ vzpomněla si Hedvika na Lenčiny nedávné plány, kterým tenkrát nepřikládala žádnou váhu. Ihned po vyslovení otázky se však zarazila. Určitě chce slyšet odpověď? „Praha platí. Odjedeme tam v průběhu prázdnin,“ zajiskřily Lence náhle oči a její slova plápolala nad stolem jako pochodeň zvěstující novou etapu jejího života. Těšila se, až s Radovanem odjedou do Prahy a najdou si svoje první společné bydlení. Až si bude hledat práci, užívat si ruchu velkoměsta a večer u skleničky vína spoluprožívat Radovanův den a jemu na oplátku popisovat ten svůj. Těšila se na městský chaos, cinkající tramvaje, metro plné zvláštních postaviček, obchody s dlouhou pracovní dobou plné toho nejrozmanitějšího zboží, procházky po rušných ulicích a malé kavárničky s jejich typickou vůní. Lenčina slova plynula hladce a bezděčně. Zaobírala se sama sebou a neslyšela matčin vnitřní pláč, neviděla její slzy dobře schovávané za víčky. Dávno dospělá dcera se při svém vyprávění rozohnila tak, až Hedviku začaly potlačované slzy v očích skutečně pálit a nakonec si je přece jen nechala skanout po tváři.
6/14
„Mami, neblbni,“ zarazila se a uťala svůj monolog Lenka těsně před dopadením gilotiny na matčinu šíji. Povzbudivě se na na matku usmála a potom jakoby omluvně dodala: „Nemůžu za to, že jsem se narodila do vinařské rodiny,“ obhajovala svoje zapálení pro život ve velkoměstě a najednou pocítila, jak jí Radovan strašně chybí. Kdyby tu byl, bylo by to teď všechno o hodně jednodušší. Určitě by mámě uměl jejich společnou budoucnost vyložit tak lehce a provokativně, že by se nakonec i Hedvika usmívala a sama by jim žehnala na cestu. Neměla to teď mámě říkat, uvažovala s křížkem po funuse. Měla si najít chvilku, kdy není moc času a celou záležitost, měla utrousit jen tak mimochodem. Mezi několika činnostmi, které by matce nedopřály čas k sáhodlouhým, nikam nevedoucím a nic neřešícím úvahám. Jenom ať se nezeptá, jestli už jsem si tam našla práci i já, přála si čtyřiadvacetiletá dívka s hlubokýma, skoro černýma očima a malým pršáčkem, a pro jistotu začala sklízet špinavé nádobí ze stolu. Zůstanu sama, nedávaly klidu Hedvice její vlastní myšlenky, kterými se následně celý večer masochisticky bičovala, zatímco její dcera ležící ve své posteli vedle v pokoji držela v ruce u ucha mobil a poslouchala Radovanův telefonem zkreslený hlas, který si nechala proudit do hlavy. Živě s ním snovala plány jejich další společné budoucnosti, a aniž by si to sama uvědomovala, ve tváři se jí zračil šťastný výraz. „Tak se mi povedl skvělý kšeft,“ halekal Luboš ve dveřích a vyzouval si boty. Nechal je ledabyle rozhozené vedle botníku a prošel chodbou do pokoje, kde si přes světlou semišovou sedačku přehodil sako. „Haló, Hedu, jsi doma?“ halekal vesele a v jeho obličeji se odrážela radost z úspěšně uzavřeného obchodu. Vinotéku, kterou si zbudoval v Brně nedaleko Městského divadla, se mu podařilo jakž takž zprovoznit a tento týden si dokonce předjednal i odbyt do Ostravy. Bylo načase začít slavit. Hedvika se neozývala, a tak se Luboš vysvlékl do spodního prádla a zamířil do koupelny. Rychle se osprchoval, aby ze sebe smyl stopy městského smogového života a s čistým štítem mohl vplout do svého původního, kterým byla práce na vinici, na zahradě a kolem domu. Když si učesal mokré vlasy, které voněly po heřmánkovém šamponu, podíval se zálibně na svůj odraz v zrcadle a lehce se usmál. Narcis, vybavil si Hedvičin výraz, kterým ho nedávno počastovala, a samolibě se usmál. Musel uznat, že mu to sluší. Dny, které začal trávit v jihomoravské metropoli, aby mohl úspěšně zřídit prodej, a svým způsobem i reklamu pro svoje víno, začaly přinášet první úspěchy. Cítil, že tato změna je
7/14
přínosem i pro něho samého. Návštěva posilovny, kterou si naplánoval na tři všední večery z pěti pracovních dní, které trávil v Brně, již byla na jeho zevnějšku znát. Poctivě chodil do vydýchaných prostor, kde si tvarovala postavu spousta mladíků, kteří by mohli být jeho syny, aby propotil tričko a mohl usínat s pocitem, že jeho život nabírá jakýsi jiný směr. Jako kdyby zjistil, že život má spoustu nových, dosud nepoznaných dimenzí. Vycítil svoji šanci a rozhodl se ji využít ve svůj prospěch. Už dávno zapomněl na to, jak ještě před časem odsuzoval vznik posiloven a fitness center. Rozčiloval se, tenkrát ještě ve starých plátěných kalhotách s nůžkami v ruce uprostřed vinice, že kdyby měla dnešní mládež dost práce a přirozeného pohybu, tak by nemusela hledat náhradní vybití v uměle vybudovaných prostorách na nesmyslně sestrojených kladkostrojích a běžeckých pásech. Mladá holka by měla poskakovat kolem plotny a dětí, říkával a přitom myslel, že by měla především obskakovat svého muže. Tak, jak to odjakživa dělala Hedvika. A kluci? Ti by měli postavit dům, zplodit syna a kolem stromu, co zasadili, chodit s rýčem a hráběmi. Zdála se mu zvrácená představa utrácet spoustu peněz za značkové sportovní oblečení a dokonce i spodní prádlo a ještě horší to bylo s představou, že za to, aby se nadřel, zpotil a mnohdy i před zraky ostatních znemožnil, musí sáhnout do peněženky pro další dávku stokorun. Hedvika uviděla před domem Lubošovo auto a podvědomě zrychlila svůj, už beztak dost rychlý krok. Trošku se usmála a málem popoběhla. Vracela se z prohlídky vinice, při které zjistila, že víno co nevidět začne nasazovat na květ. Když vešla do domu, přezula se do domácích chlupatých trepek, které příjemně hřály, a automaticky uklidila manželovu rozhozenou obuv. „Jsi doma?“ zavolala a pověsila si kabát na ramínko. „Jsem. Dáš si kafe?“ zavolal Luboš z kuchyně a se samozřejmostí, aniž by mu žena odpověděla, postavil na kuchyňskou linku ještě jeden hrnek. „Ráda,“ zavolala Hedvika a šla si do koupelny umýt ruce. Pro jistotu si trošku přičísla vlasy a zvýraznila oči řasenkou. Ani neví, od kdy si vybudovala zvyk kontrolovat svůj zevnějšek po manželově příjezdu z Brna. Jako kdyby to mohlo něco změnit na tom, jak se jejich vzájemný vztah v posledních měsících vyvíjel. Respektive nevyvíjel. Vešla do kuchyně, která ji přivítala příjemnou vůní kávy. „Tak jak bylo?“ stihl vyslovit svoji otázku Luboš dřív než Hedvika. „Réva už se vyplakala. Je na čase uvažovat o odorání a provzdušnění půdy,“ oznámila svůj poslední odpolední dojem z kontroly svahů a připomněla tak
8/14
svému muži, že po slzení révy se začínají otvírat očka a vinice se definitivně probouzejí ze zimního spánku. „Myslel jsem si to,“ shrnul stručně Luboš a vroucí vodou z rychlovarné konvice zalil dvě porce kávy v puntíkovaných nádobkách. Vzhledem k tomu, že jeho počínání bylo poměrně nešikovné, voda se vylívala i mimo otvor přes víko konvice a stékala vedle hrníčků. Luboš postavil konvici zpět na podstavec a položil oba horké vonící nápoje na stůl. „Utři to,“ napomenula ho manželka a významně se podívala na louži vedle dřezu. Luboš na ni udiveně pohlédl. Děje se něco? Přesto však molitanovou houbičkou přejel přes vodní mapu a sledoval, jak se voda do žíznivé houby vpíjí. „Zítra se tam zajdeme spolu podívat,“ plánoval Luboš a nedočkavě nabíral z misky krupicový cukr, aby si mohl co nejdříve pochutnat na lákavě vonícím moku. „Zajdi tam sám,“ opáčila Hedvika a míchala svoji horkou tmavou tekutinu. „Děje se něco?“ znejistěl Luboš. Pátravě na svoji ženu pohlédl. Je možné, že by něco tušila? Že by měla echo o tom, co se v Brně děje? „Co by? Já to procházím každý den, tak ty si udělej obrázek zítra sám,“ řekla Hedvika, aniž by na svého chotě pohlédla. V kuchyni se rozhostilo ticho. Tíživě chvějivé, nervózně tetelivé. „Co nového v Brně?“ řekla již smířlivějším tónem. Jako kdyby si najednou uvědomila svůj nečekaný slovní výpad a snažila se povolit opratě. Luboš se opatrně napil kávy. Ptá se na něco konkrétního, nebo je to jen všeobecný zájem? Usrkl kávu a snažil se vyčíst nějakou nápovědu z jejího obličeje. Zdálo se mu, že vidí únavu a smutek. Jeho prvotní radost z nově uzavřeného obchodu se šmahem kamsi vytratila. Entuziasmus, se kterým se blížil po pěti dnech strávených v Brně k domovu, jako kdyby před chvílí vysála žíznivá houbička spolu s rozlitou vodou. „Podařilo se mi najít odbyt v Ostravě,“ řekl a čekal, jestli se, když vysloví svoji zprávu nahlas, vrátí jeho spokojené rozpoložení. „Hmm,“ byla Hedvičina prvotní reakce a tím pádem žádné ocenění jeho snahy a úspěchu. „Doufám, že se s Brnem co nejdřív rozloučíš a budu tě mít zase tady,“ přemýšlela Hedvika nahlas a myslela tím nejen doma ve vinici, ale hlavně u sebe. Doma, u stolu i v posteli. „No,“ řekl váhavě, „ještě nějaký čas to bude chtít“. Původní vidina a úmluva byla jasná. Přes zimu zřídí v Brně vinotéku, zaměstná prodavačku a oni potom s Hedvikou budou prosperující obchůdek zásobovat vínem. Vínem, které budou
9/14
pěstovat společně. Se stejným zájmem a stejným nasazením jako doposud. „Není lehké najít dobrou prodavačku,“ začal před Hedviku rozprostírat svoje problémy Luboš a snažil se potlačit myšlenku na Šárku, která byla krásná a vstřícná, ale vínu ani za mák nerozuměla. Mladou ženu s dítětem přijal Luboš narychlo pod tlakem okolností. Postupem času se však ukázalo, že volba nebyla optimální, ale Luboš již neměl sílu maminku malého dítěte o práci připravit. Šárka byla sice komunikativní a poměrně chytrá, ale pojmy jako mladé víno, pozdní sběr nebo výběr z bobulí jí nic neříkaly. Ani po proškolení, degustaci s výkladem a názorné interpretaci uprostřed shromaždiště lahví označených vinětami a popisky jednotlivých druhů vín. Ale byla tak pěkná. A vstřícná. A vděčná. „Zdá se mi, že ženské v Brně vínu vůbec nerozumí,“ vyslovil svou domněnku a v jeho hlasu zaševelilo postesknutí. „To je dobře,“ usmála se Hedvika a s jakousi nadějí se na něho podívala. „Dobře?“ nepochopil. „Jo, dobře. Zaměstnáme tam Lenku.“ „Prosím tě, vždyť ta se vidí v Praze s Radovanem,“ uvažoval nahlas Luboš nad plány svojí dcery a na rozdíl od manželky byl v naprostém klidu. „No právě,“ vybuchla Hedvika a z ničeho nic se jí rozkutálely po tvářích slzy. Luboš ji překvapeně sledoval. „Hedu, co se děje?“ chtěl se ušetřit přemýšlení a položil manželce ruku na předloktí. „Ona chce do té Prahy vážně odjet,“ vzlykla Hedvika. Lubošovi se na tom nezdálo nic divného. Je jí skoro pětadvacet let, má vážnou známost, její Roman nebo Radek nebo jak se vlastně ten kluk jmenuje, vystudoval žurnalistiku a chce se stát investigativním novinářem. A kde jinde než v Praze? „No a?“ zdálo se mu být všechno v pořádku. „Ty se jí divíš? Pořád se celé dětství a mládí jen učila do školy a dřela na vinohradu. Bodejť by se netěšila na atmosféru velkoměsta. Místo toho, aby si čistila špínu za nehty, si je začne lakovat a gumáky vymění za boty na podpatku.“ Hedvika si s nelibostí znovu uvědomila, že pokud Lenka roztáhne křídla, několikrát jimi máchne a podaří se jí z hnízda za vydatné Radovanovy podpory vyletět, její svět zešedne a život ztratí smysl. Neztratil by, ale měla pocit, že Luboše začalo bavit kroužení po světě taky a do vlastního hnízda se mu nechce
10/14
vracet. A co ona tady sama? Bez něho? Bez Lenky? Celý svůj život věnovala jen jim a práci. „Máma musí být sluncem v domácnosti,“ říkala jí tenkrát kamarádka Renata, když spolu popíjely mladé svatomartinské víno u nich ve sklepě, ale Hedvika s ní vnitřně nesouhlasila. Měla pocit, že u nich doma jsou slunce dvě. Jedno se jmenuje Luboš a druhé Lenka. Zatímco ona, Hedvika, dělá všechny planety sluneční soustavy a může se kolem těch dvou ulítat. A ocenění veškeré žádné. Hedvika byla naprosto pohroužená do vlastních myšlenek, ani si neuvědomovala, jak čas plyne. Luboš seděl vedle ní a přemítal o možnosti zaměstnat svoji dceru v malém obchůdku, který ještě neměl zcela stoprocentně uvedený do vysněného stavu, protože o jeho čas, který měl věnovat dokončení reprezentativního prostoru, ho připravovala Šárka, která si označení prodavačka vína vlastně ani za mák nezasloužila. Svoji dceru si za pultem své malé, doslova vyhádané a za cenu mnoha ústupků vyvzdorované vinotéky v centru velkoměsta nedokázal představit. Pokud si ji měl upamatovat v podobě, v jaké se mu během posledních měsíců předváděla, pak si vybavoval uštěpačnou, sebevědomou primadonu, která si hrála na feministku a muži ostentativně opovrhovala. S výjimkou tady toho jediného. Lenka v poslední době pohrdala životem na vesnici, točícím se jen kolem práce, domu a rodiny. Chtěla se v životě bavit, být zajímavá, obdivovaná, dokázat něco víc, přestože sama dobře nevěděla co, a nedisponovala žádnými mimořádnými vlohami ani talentem. Z donucení obou rodičů vystudovala vinařskou střední školu ve Valticích a nyní pracovala v hotelu jako someliérka. Ve školicích a jednacích prostorách tohoto objektu pravidelně probíhala školení, jednání a teambuildingové akce zpravidla zakončené ochutnávkou kvalitních vín. Lenku práce na těchto aktivitách bavila ne kvůli vínu samotnému a jeho prezentaci, ale především kvůli lidem, kteří hotel navštívili a strávili tam několik příjemných hodin spojených s večerním programem a degustací. Lence procházelo pod rukama takřka neuvěřitelné množství skleniček, které dolévala lidem, s nimiž navazovala nová přátelství a nové známosti. Dělala jí dobře pozornost návštěvníků, kterou na sebe dokázala upoutat nejen svojí znaleckou přednáškou o produktech moravských vinic, ale i svým naučeným a pečlivě vypilovaným verbálním projevem a v neposlední řadě i krásným a přirozeným zevnějškem. Její tmavé oči, velké, do srdíčka tvarované rty a vlnité havraní vlasy nepotřebovaly žádných přikrášovadel k tomu, aby se její obličej vtiskl do podvědomí mnoha mužů všech kategorií a velikostí a tudíž způsobovaly, že spousta hostů se do hotelu znovu ráda vracela. Svým osobitým a podmanivým způsobem si dokázala návštěvníky získat
11/14
a vzbudit v nich pocit důležitosti a váženosti. Bohužel její oblíbenost a popularita přispívaly k tomu, že se rapidním způsobem během několika málo let zvýšilo její sebevědomí do takové podoby, že vystavělo mezi ni a otce nepřekonatelnou bariéru. „To je blbost,“ vyjekl náhle do ticha Luboš, když si uvědomil, že by nebylo možné, aby jeho dcera pracovala v jeho obchodě, poslouchala jeho instrukce a plnila jeho příkazy. „Co?“ vytrhl z myšlenek i Hedviku, která seděla nad hrnkem vychladlé kávy, ze které nebylo upito. „Že je blbost, aby Lenka pracovala u mne,“ pragmaticky uzavřel celou záležitost a doufal, že se v tom Hedvika nezačne rochnit. Zpravidla měla ve zvyku všechno rozebírat, řešit a donekonečna omílat, zatímco pro něho byla věc už dávno uzavřená. „To bych ráda věděla proč,“ ani tentokrát nehodlala být jiná. A je to tady. Luboš protočil oči v sloup a vzdychl. „Protože to prostě nejde. Koneckonců, ani ona sama určitě nechce.“ Chvíli přemýšlel, jak se zbavit svého náhlého břemene a vyhnout se tak Hedvičinu naléhání, a proto přehodil výhybku jiným směrem. „Víš co?“ řekl co nejvíc klidným tónem, jakého byl schopen: „Zeptej se Lenky, a pokud by ona o této možnosti uvažovala, můžeme to ještě jednou probrat společně. Já o tom tedy ještě chvíli budu přemýšlet,“ slíbil, dopil kávu a otráveně se zvedl od stolu. Postavil hrnek do dřezu a odešel do obýváku. Bez zájmu pustil televizi a nesoustředěně sledoval jakýsi pořad o vaření. Tak se snažil. Snažil se těšit se domů, k Hedvice, do důvěrně známého prostředí. Tolik se těšil na výborné domácí Hedvičino jídlo a na své milované peřiny a najednou to všechno bylo pryč. Po několika větách měl pocit, že by se nejraději sbalil a odjel zpět do Brna, do svého pronajatého kumbálku, kde by si lehl na lehátko, pustil si rádio a poslouchal melodie, u kterých by usnul, a probudil by se ráno do nového svobodného dne. „Spíš?“ zašeptala Hedvika pozdě večer, když přišla z koupelny do ložnice a Luboš už měl zhasnuto. „Ne,“ odpověděl. Hedvika se pousmála. Byla rozhodnuta zahnat svůj odpolední splín a využít k tomu svého manžela. Vklouzla pod peřinu a přitiskla svoje tělo na jeho. Rukou mu zajela mezi chloupky na hrudníku a zvedla hlavu. V přítmí pokoje mu pohlédla do obličeje. „Těšila jsem se na tebe,“ řekla tiše a lehce se dotkla svými rty jeho.
12/14
Luboš chvilku váhal. Polibek jí krátce oplatil, ale neodtáhl se. Jen ať nezačne mluvit o Brně a o tom, že chce, aby se brzy vrátil zpátky do Pavlovic a makal na svazích, blesklo mu hlavou a vyčkával. Už věděl, že Brno se mu opouštět nechce, ale blízkou budoucnost zatím odmítal jakkoliv řešit. Hedvika mu položila hlavu do ramenního důlku a prsty mu pomalu projížděla ochlupením na prsou. Po chvíli se opřela o předloktí a políbila ho na spánek. Vzájemně se přitom dotkli tvářemi a její ruka mu sjela po těle k podbřišku. Luboš ucítil jemné pnutí a přivřel oči. Přetočil se na bok a rukou zašátral po měkkém oblém tvaru s vyzývavou bradavkou. Hedvika vzdychla. Luboš byl připraven si s ní pohrávat a udržovat svoje vzrušení. Přetočil se k ženě, která jej objala oběma rukama a do tmy zaškemrala: „Kdy už se sem zase vrátíš natrvalo?“ Ztrácela ho. Ztrácela svého muže a nevěděla proč. Ztrácela jeho lásku, jeho zájem, jeho spolusdílení. Ztrácela jeho celého. Vzdaloval se jí tak, jak se může vzdalovat člověk člověku, který s tím druhým přestává mít společnou řeč. Společné zájmy. Společné lože. Byl přece vzrušený. Chtěl ji. Věděla to, cítila to. A najednou… co se stalo? Chtěla se zeptat, co se děje, chtěla mu pomoct. Zajímalo ji, kde je najednou problém, chtěla ho řešit, mluvit o něm a zachránit další nepovedený večer, další nepovedený pokus o sblížení. Něco jí však napovídalo, že teď není vhodná chvíle, že má mlčet, že se nemá ptát. Že se má trápit sama, nepitvat se v tom, nerozebírat, nehodnotit. Že si má zvykat na to, že na spoustu věcí už bude sama a nikdo nebude zvědavý na její snahu všechno urovnávat a napravovat. Všechno vést k tomu, aby fungovalo, šlapalo bez škobrtnutí, jelo na první otočení klíčkem, plynulo jako voda bez zákrut a napadaných kmenů. Něco jí nemilosrdně našeptávalo, že na svoje otázky přestane dostávat odpovědi. „Jdeš se mnou do vinice?“ zeptal se Luboš ráno a otočil se k Hedvice. „Ne. Jdi sám,“ odbyla ho Hedvika a dál rukou promačkávala v míse masovou směs na sekanou. Mechanicky fungovala a byla by nejraději, kdyby si jí nikdo nevšímal. Možná už je v přechodu, možná je to jen nějaká momentální krize, možná by si potřebovala od všeho odpočinout a někam vypadnout. Anebo by potřebovala, aby v poledne přiběhla malá Lenička, na její napomenutí si šla umýt ruce do koupelny a vzápětí by srkala polévku u sobotního oběda. Vidličkou by se nimrala v bramborové kaši a přidávala by si jeden sladkokyselý okurek za druhým. Aby seděl u stolu Luboš, se kterým by si dali na půl jedno lahvové pivo, a on jí potom dal pusu do vlasů a pochválil dobrý oběd. Aby přemýšleli, jak
13/14
stráví sobotní odpoledne a všichni se u stolu se špinavým nádobím rádoby o odpolední program pohádali a nakonec se společně rozesmáli. Aby ji Luboš sám od sebe objal a Lenka se na ni podívala pohledem dítěte, důvěřivým, oddaným a svým způsobem i obdivným. Aby potom ona s Leničkou umyla a utřela nádobí, aby si u toho společně zpívaly písničky a aby Luboš o něco později uvařil voňavou kávu, jejíž vůně by prostoupila celým domem. Aby k ní mohla nakrájet mramorovou bábovku poprášenou moučkovým cukrem a nastříkat na ni kopec nešizené šlehačky. „Pojď se mnou,“ snažil se Luboš o podmanivý tón a objal ji zezadu kolem pasu. Ještě stále ho mrzelo, že ho včera večer její otázka, na kterou sám neznal odpověď, vyvedla z míry natolik, že sobě i Hedvice ukázal rozcestí, ke kterému se oba dva nezadržitelně blíží. „Nenuť se,“ řekla Hedvika klidně a chtěla ho ušetřit přemáhání, aby jí dával najevo svoji náklonnost. „Nejdu.“ „Já se nenutím,“ řekl uraženě Luboš a ruku stáhnul zpět. „Ještě pořád mě ta vinice zajímá.“ Hedvika se pousmála. Mluvili každý o něčem jiném. Nejen dneska. Posledních několik měsíců.
@Created by PDF to ePub
