Copyright © Arnoldo Mondadori Editore S.p.A., Milano, 2010 Translation © Zdeňka Nováková, 2014 © Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2014 ISBN epub 978-80-7462-612-8 ISBN mobi 978-80-7462-627-2
Mým rodičům, kteří mě naučili, jak se dívat k nebi s nohama pevně na zemi. Mým žákům, kteří mě učí, jak se každý den znovu narodit.
Jeden princ seděl u stolu a jedl. Když krájel tvaroh, řízl se do prstu a kapka krve ukápla na tvaroh. Princ řekl matce: „Maminko, chtěl bych ženu bílou jako mléko a červenou jako krev.“ „Ach, milý synu, která je bílá, není červená, a která je červená, není bílá. Ale hledej, jestli chceš, třeba takovou najdeš.“ Láska ke třem pomerančům, z Italských pohádek Itala Calvina
Každá věc má nějakou barvu. I každý pocit má nějakou barvu. Třeba ticho je bílé. A bílá je barva, kterou nesnáším, protože nikde nekončí. Nezamhouřil oka až do bílého rána, marně čekala na prince na bílém koni, mávali bílou vlajkou poražených, našel si první bílý vlas… Bílá vlastně ani není barva. Není to nic, stejně jako ticho. Nic, beze slov a bez hudby. Být v tichu je jako být utopený v bílé. Nedokážu vydržet v tichu ani o samotě, což je to samé. Vždycky mě začne bolet v břiše nebo někde kousek nad ním, nevím vlastně přesně kde, a pak musím nahodit ten svůj batmoped, teď už polorozpadlý a bez brzd (nevím, kdy se konečně donutím dát ho spravit), a jezdím bez cíle po městě a snažím se zachytit pohledy kolemjdoucích holek, abych věděl, že nejsem úplně sám. Když se na mě některá z nich podívá, vím, že žiju. Proč musím být právě takovej? Neodkážu se ovládat. Neumím být sám. Potřebuju… ani nevím co. Sakra! Ještě že mám iPod. Protože když vyrazím z domu a vím, že mě čeká další školní den s příchutí betonu a pak tunel nekonečné nudy mezi úkoly, rodiči a psem a pak zase pěkně od začátku, dokud nás smrt nerozdělí, může mě zachránit jen ta správná zvuková kulisa. Nacpu si špunty do uší a dostanu se do jiné dimenze. Do pocitu, co má tu správnou barvu. Když se chci cítit zamilovaně, pustím si melodický rock. Když se potřebuju dobít, pustím si tvrdý a hrdý metal. Když se potřebuju nabušit, pustím si rap a další drsňárny, hlavně když je v nich hodně sprostých slov. A tak nezůstanu sám, v bílé. Někdo mi dělá společnost a probarví mi den. Ne že bych se někdy nudil. Protože mám stovky nápadů, deset tisíc přání, milión snů, které bych mohl uskutečnit, a miliardu věcí, do kterých bych se mohl pustit. Ale pak nezačnu ani s jednou z nich, protože stejně nikoho než mě nezajímají. Vždycky si nakonec řeknu: Sakra, Leo, a kdo tě do toho jako nutí? Vykašli se na to, užívej si to, co máš. Život mám jen jeden, a když celý zbělá, přiliju mu barvy přes můj počítač – vždycky najdu někoho, s kým si můžu pokecat (můj nick je Pirát, podle Johnnyho Deppa). Protože tohle mi jde, naslouchat ostatním. Dělá mi to dobře. Anebo nasednu na svůj nebrzdící batmoped a jezdím bez cíle po městě. A někdy zajedu k Nikovi a zahrajeme si jeden dva songy, on na basovku a já na elektriku. Jednou budeme slavní, budeme mít vlastní kapelu, která se bude
8/19
jmenovat Pakáž. Niko tvrdí, že bych měl zpívat, že prý mám fajn hlas, ale já se stydím. Na kytaru zpívají prsty a prsty se nečervenají. Kytaristu nikdo nevypíská, ale zpěváka… Když Niko nemůže, zajdu za ostatníma na zastávku. Na tu zastávku autobusu před školou, tu, na kterou se snad každej zamilovanej kluk vypsal světu ze své lásky. Vždycky tam někoho potkám, sem tam i holky. A občas i Beatrici, kvůli které na tuhle zastávku před školou chodím já. Je zvláštní, že dopoledne se každý těší, až ze školy vypadne, ale odpoledne tam stejně všichni zůstanou. To proto, že odpoledne už tam nejsou upíři, tedy vyučující – pijáci krve, co se po návratu domů znovu zavřou do svých rakví, aby si odpočali před novým útokem na nevinné oběti. I když na rozdíl od upírů ožívají profesoři ve dne. Ale když je před školou Beatrice, je všechno jinak. Stačí, že zamrká svýma zelenýma očima, a nedokážu vidět nic jiného. A když pohodí těmi svými rudými vlasy, jejich záře mě úplně oslní. Mluví málo, ale k věci. Kdyby byla film, byl by to úplně nový žánr. A kdyby byla vůně, voněla by jako písek po ránu, kdy jsou spolu pláž a moře ještě sami. A kdyby byla barva? Byla by rudá. Jako láska je rudá. Jako bouřka. Jako uragán, co mě smete. Zemětřesení, co mě rozdrobí na kousíčky. Takhle se cítím pokaždé, když ji vidím. Ona to ještě neví, ale jednou jí o tom povím. Jednou jí povím, že ona byla stvořená pro mě a já pro ni. A pak už nebude úniku. Až to pochopí, bude všechno dokonalé, jako ve filmu. Jen musím najít vhodnou chvíli a tu správnou frizúru. Protože podle mě by mohla být potíž hlavně v mých vlasech. Ostříhal bych se jedině, kdyby mě o to požádala Beatrice. Ale co kdybych pak ztratil všechnu sílu jako ten z toho příběhu? Ne, Pirát si vlasy stříhat nebude. Lev bez hřívy není lev. A já se nejmenuju Leo pro nic za nic.
Jednou jsem koukal na dokument o lvech. Z houští se vynořil samec s obří hřívou a příjemný hlas do toho říkal: „Král savany nese svou korunu.“ A takové jsou i moje vlasy – nespoutané a vznešené. Stejně je nejpohodlnější nosit je jako lvi. Nemuset je nikdy česat a představovat si, že si žijou svým vlastním životem, jako by to byly myšlenky, co mi zrajou v hlavě, pak občas vybuchnou a vystřelí ven. A já se o ty myšlenky rád podělím, jako o bublinky z právě otevřené koly, co vydávají ten chvějivě praskavý zvuk. Vyjadřuju svými vlasy hromadu věcí. Tak nějak to bude. Všichni mi rozumí díky mým vlasům. Teda aspoň všichni ze školy, další pakáž, ostatní Piráti: Houbák, Bidlo i Čupřin. Táta už to dávno vzdal. Máma moje vlasy nemůže vystát. A když se vidím s babčou, vždycky z nich málem dostane infarkt (ale to je to nejmenší, když je vám devadesát). Nechápu, co jim na těch mých vlasech tolik vadí. Nejdřív mě nabádají, musíš být svůj, musíš se vyjádřit, musíš být sám sebou! Pak, když se teda snažím být sám sebou, ztratil jsi sám sebe, chováš se jako všichni ostatní. Co to je jako za uvažování? Nechápu. Buď jsem sám sebou, nebo jsem jako všichni ostatní. Ale oni stejně nebudou spokojení nikdy. A podle mě je to tak, že jednoduše závidí. Hlavně ti holohlaví. Jestli vypelichám, zabiju se. Jenže pokud se Beatrici moje vlasy líbit nebudou, budu si je muset nechat ostříhat. Ale je třeba si to dobře promyslet. Protože právě v nich by mohla sídlit moje síla. Hele, Beatrice, buď mě budeš milovat tak, jak jsem, s těmahle vlasama, nebo nic, protože jestli si nerozumíme v takových drobnostech, jak bysme kdy mohli být spolu? Každý musí být sám sebou a přijímat tak i toho druhého – aspoň to tak vždycky říkají v telce. Co by to jinak bylo za lásku? No tak, Beatrice, proč to nedokážeš pochopit? Navíc, ty jsi podle mě dokonalá, a tak máš hned na začátku výhodu. Holky mají vždycky náskok. Jak je možné, že vždycky vyhrávají? Když jsou to krasavice, svět jim leží u nohou, vyberou si, koho chtějí, dělají, co chtějí, oblíkají si, co chtějí… a je to úplně fuk, protože je stejně všichni dál zbožňujou. Prostě klika. A já mám zatím dny, kdy bych nejradši nevylezl z domu. Připadám si tak hnusnej, že bych se zabarikádoval v pokojíku a do zrcadla ani nemrkl. Bílej.
10/19
S bílým obličejem. Bez barvy. Fakt trýzeň. A pak jsou dny, kdy i já mám rudou barvu. Chlapec k pohledání! Hodím na sebe tu správnou košili, natáhnu džíny, co mi dobře sedí, a je ze mě bůh – Zac Efron by mi mohl dělat leda tak nohsleda. Vyrazím do ulic. Klidně bych první krásce na potkání řekl: „Hele, kočko, dneska večer si spolu vyrazíme, tuhle jedinečnou příležitost nesmíš propásnout. Protože až nás spolu uvidí, všichni si řeknou: ty vole, jak se jí podařilo ho dostat?! A všechny tvoje kámošky zezelenají závistí.“ Jsem bůh! A pořád ve středu dění. Ani na chvíli se nezastavím. Nebýt školy, byl bych navíc odpočatější, hezčí a slavnější.
Moje škola se jmenuje stejně jako jedna postavička z Mickey Mouse – Horác. Má oprýskané zdi, ubohé učebny, tabule spíš šedé než černé a mapy tak odrbané, že je vlastně jedno, že kontinenty na nich jsou vybledlé a státy dávno neplatí… Zdi mají dvě barvy – bílou a hnědou jako smetanová zmrzka s nutelou, ale škola tak dobře nechutná. Leda když se rozezní zvonek na konci vyučování, jako by volal: „Ztratil jsi mezi těmi dvoubarevnými stěnami další den svého života! Mazej pryč!“ Jen v málo případech škola k něčemu je, a to když mě přepadne depka a propadnu se do bílých myšlenek. Ptám se sám sebe, kam vlastně směřuju, co budu dělat, jestli se mi kdy bude dařit, jestli… Ale naštěstí je škola jako panoptikum s nejhustší koncentrací podobných případů, jako jsem já. Všechno pěkně rozebereme a přitom zapomeneme na tyhle úvahy a bílé myšlenky, co stejně nikam nevedou a je potřeba se jich zbavit. Sedíme v Mekáči, co smrdí jako Mekáč. Já se cpu čerstvými hranolky, zatímco Niko skřípe plastovým brčkem o víčko obřího kelímku koly. „Nemysli na bílou.“ To mi Niko říká vždycky. A vždycky má pravdu. Není to náhoda, že zrovna on je můj nejlepší kámoš. Je něco jako Will Turner pro Jacka Sparrowa. Aspoň jednou měsíčně si vzájemně zachráníme krk, protože přesně od toho kamarádi jsou. Já si svoje kamarády vybírám. Což je na kamarádech to pozitivní. Že si je sám vyberu a je mi s nimi dobře, protože jsem si je vybral přesně pro sebe. Naopak spolužáky si vyberu jen těžko. Člověk je prostě dostane, a často je to pěkná pruda. Niko je v béčku (já jsem v déčku) a oba hrajeme za stejný školní fotbalový tým – za Piráty. A oba jsme hvězdy. V lavici ale sedím s Elektrou, největší neurotičkou ve škole. S takovým jménem snad ani jiná být nemůže. Někteří rodiče svým dětem předurčí osud už při výběru jména. Já se jmenuju Leo a to jméno mi sedí. Měl jsem štígro. Když se řekne Leo, člověk si hned představí někoho mužného, silného, někoho, kdo kráčí buší jako král nesoucí svou korunu. Někoho, kdo řve strašným hlasem. Teda aspoň o mně platí i tohle… Bohužel je to tak, že každý má už ve svém jméně zakódovaný svůj
12/19
osud. Třeba Elektra. Co to je za jméno? Je jako elektřina, kopne tě už jen tím jménem. Není se co divit, že je pořád jak pod vysokým napětím. A pak je tu náš prudič z povolání: Giacomo řečený Smraďoch. Další jméno, co nosí smůlu! Protože křestní jméno Giacomo měl i Leopardi, co měl taky hrb, ale zato neměl kamarády a k tomu to byl básník. S Giacomem se nikdo nebaví. Smrdí. A nikdo nemá odvahu mu to říct. Zato já, co jsem se zamiloval do Beatrice, se sprchuju každý den a holím jednou za měsíc. Nakonec, je to stejně jeho věc, jestli se myje, nebo ne. Ale aspoň jeho máma by mu to říct mohla. A přitom nic. Co s tím, mně to může být ukradený. Celej svět stejně nezachráním. Od toho je tu Spiderman. Nikův grganec mě přivolá zpátky na zem a já mu se smíchem říkám: „Máš pravdu. Na bílou myslet nemusím…“ Niko mi dá herdu do zad: „Zítra tě chci vidět pěkně nadupanýho. Musíme ty chudáky pořádně ztrestat!“ Rozzářím se jako slunko: Co by byla škola bez turnaje ve fotbálku?
„Nevím, proč jsem to udělal, nevím, proč mě to tak bavilo, a nevím, proč to udělám zas.“ Moji životní filozofii shrnul v téhle osvícené hlášce Bart Simpson, můj jediný mistr a rádce. Tak například dneska. Profesorka na děják a filozofii je marod. Jo! Přijde ženská na supl. Ta stejná lúzryně jako vždycky. To se neříká! Zaduní mi v hlavě mámina varovná slova, ale já si to řeknu i tak. Když musíš, tak musíš. Supl je už ze své podstaty koncentrací vesmírného lúzrovství. Jednak: zastupuje hlavního vyučujícího, což je trapáctví samo o sobě, a tím pádem je zástup lúzr na druhou. A dále: proč vůbec dělá supla? Co to je za kariéru, zastupovat za někoho, kdo onemocněl? Takže: nestačí, že on sám je lúzr, ale navíc přináší smůlu i ostatním! Lúzr na třetí. Číhali jsme na ni v záloze, na učitelku hnusnou jako noc v jejím neforemném fialovém obleku, abychom ji zasypali řádně nasliněnými papírovými kuličkami vystřelovanými s přesností snajpra z prázdných versatilek. Ale místo ní vejde do třídy mladý chlap. Sako a košile. Upravený. Na můj vkus až moc černé oči. A stejně tak černé brýle, nasazené na dlouhém nose. Bágl plný knížek. Ten typ, co tvrdí, že miluje svou práci. Supr, chyběl nám tu už jen někdo, kdo tomuhle fakt věří. Takoví jsou nejhorší. Nepamatuju si, jak se jmenuje. Představil se, ale mluvil jsem zrovna se Silvií. Se Silvií mluvím o všem. Mám ji dost rád a často se i objímáme. Vím, že jí to dělá radost, no a mně vlastně taky. Ale není můj typ. Teda, ona je vážně správná – můžu se s ní bavit o všem a dokonce mě poslouchá a umí i poradit. Ale něco jí chybí – šťáva, kouzlo. Přesně to, co nechybí Beatrici. A nemá Beatriciny rudé vlasy. Beatrice mě jediným pohledem přiměje snít. Beatrice je rudá. Silvia je modrá jako všichni opravdoví přátelé. A ten supl je jen černá kaňka na jinak nevyléčitelně bílém dni. Posraná smůla.
Má černé vlasy. A černé oči. A černé sako. Ve zkratce, připomíná Darth Vadera z Hvězdných válek. Jediné, co mu chybí, je jedovatý dech, kterým by mohl vraždit studenty a kolegy. Neví, co s námi má dělat, protože mu nikdo nic neřekl a mobil profesorky Argentieriové je vypnutý. Argentieriová má mobil a vůbec netuší, jak ho používat. Dostala ho od svých dětí. Dá se s ním i fotit. O čemž ona samozřejmě nemá páru. Má ho jen k tomu, aby si volala se svým manželem. Protože její manžel je marod. Má nádor, chudák. Spousta lidí teď dostává nádory. Když ho chytnete třeba do jater, nedá se s tím nic dělat. To už je fakt extrémní smůla. A její manžel chytl nádor právě do jater. Argentieriová nám o tomhle samozřejmě nikdy nic nepovídala. Řekla nám to tělocvikářka Nicolosiová. Manžel profesorky Argentieriové chodí totiž na chemoterapii do nemocnice, kde pracuje manžel Nicolosiové. Argentieriová má vážně podělanou smůlu, co? Je navíc strašně nudná, neuvěřitelně puntičkářská a úplně posedlá tím chlápkem, co furt pindal o tom, že do stejné řeky dvakrát nevstoupíš, což mně připadá naprosto logický… Přesto přese všechno je mi jí vždycky líto, když nenápadně kouká na mobil, jestli jí manžel náhodou nevolal. Každopádně se nám tady ten supl teď snaží něco vykládat, ale stejně jako ostatní suplové to nedává, protože na něj všichni pochopitelně kašlou. Co víc, tohle je ta správná chvíle, kdy se můžeme utrhnout ze řetězu a užít si trochu srandy na jeho účet. Najednou zvedám ruku a s vážným výrazem se ptám: „Proč jste se rozhodl zrovna pro tuhle práci…,“ a tišeji dodávám: „… pro lúzry?“ Všichni se chechtají. Ale on ani nehne brvou: „Může za to můj děda.“ Tak tenhle borec je vážně mimo. „Když mi bylo deset, vyprávěl mi můj děda příběh z Tisíce a jedné noci.“ Ticho. „Ale teď se vraťme ke karolínské renesanci.“ Celá třída kouká na mě. Když jsem si to začal, tak bych to měl i dokončit. Mají recht. Jsem jejich hrdina. „Pane profesore, promiňte, ale ten příběh z Tisíce a… to myslíte tamten?“
15/19
Někdo se krátce zasměje. A následuje ticho. Ticho jak z westernu. Jeho oči upřené do mých. „Myslel jsem, že tě nebude zajímat příběh o tom, jak se z někoho stane lúzr…“ Ticho. Tenhle souboj prohraju. Nevím, co říct. „Ne, máte pravdu, nezajímá mě to.“ Ale ve skutečnosti mě to zajímá. Chci vědět, proč někdo sní o tom stát se lúzrem a jde si za tím, dokud ten sen nepromění ve skutečnost. A ještě k tomu vypadá, že mu to tak vyhovuje. Ostatní po mně hnusně koukají. Dokonce ani Silvia mě nepodpoří a říká: „Povězte nám to, pane profesore, nás to zajímá.“ Opuštěn už i Silvií se nořím do bílé slepoty, zatímco on začíná vyprávět a oči mu blýskají, jako by ho něco posedlo: „Muhammad al-Magribí žil v Káhiře, v malém domku se zahrádkou s fíkovníkem a kašnou. Byl velmi chudý. Jednou usnul a zdálo se mu o muži promočeném na kost, který si z pusy vytáhl zlatou minci a řekl mu: ‚Tvé bohatství leží v Persii, v Isfahánu… najdeš poklad… běž!‘ A pak se Muhammad vzbudil a okamžitě odjel. Po tisíci nebezpečích a překážkách přijel do Isfahánu. A tam, když se k smrti unaven poohlížel po něčem k snědku, si ho spletli se zlodějem. Zmlátili ho bambusovými tyčemi a málem zabili. Nakonec se ho velitel zeptal: ‚Kdo jsi? Odkud jsi přišel? Proč jsi tady?‘ A Muhammad mu řekl pravdu: ‚Zdálo se mi o muži promočeném na kost, který mi přikázal jít sem, že prý tu najdu poklad. To jsem tedy našel poklad, výprask!‘ Velitel se zachechtal a řekl mu: ‚Blázne, ty věříš ve sny? Já sám snil třikrát o malém domku v Káhiře, kde je jen zahrádka, v té zahrádce fíkovník, u fíkovníku kašna a pod tou kašnou obrovské bohatství! Ale nikdy jsem odtud kvůli tomu neodešel, ty blázne! Vypadni, šašku!‘ A tak se muž vrátil domů, podkopal kašnu ve své zahrádce a našel tam poklad!“ Vyprávěl ten příběh s odmlkami na těch správných místech, jako herec. Moji spolužáci ztichli, zorničky rozšířené stejně, jako když si Kudrnáč zahulí. Tak to je špatné znamení. Už nám tu chyběl jen uhrančivý suplentský vypravěč. Konec příběhu jsem přivítal uchechtnutím: „To je všechno?“ Supl se potichu zvedl ze židle a beze slova si sedl na katedru. „To je všechno. Tehdy mi děda vysvětlil, čím se lišíme od zvířat. Ona poslouchají jen volání přírody, ale my jsme jiní, jsme svobodní. To je ten největší dar, který jsme dostali. Díky téhle svobodě se můžeme stát něčím jiným než tím, čím právě jsme. Svoboda nám dává možnost snít a sny jsou krví našeho života, i kdyby nás to mělo stát cesty plné nebezpečí a pár výprasků. ‚Nikdy se nesmíš vzdát svých snů! Neboj se snít, i kdyby se ti ostatní smáli za zády,‘
16/19
řekl mi tehdy můj děda, ‚protože kdyby ses vzdal svých snů, vzdal by ses sám sebe.‘ Dodneška si pamatuju, jak mu při těch slovech zářily oči.“ Všichni sedí v tichém úžasu a mě pěkně žere, že tenhle chlápek má být najednou středem pozornosti, když jsem to normálně já, kdo je v centru dění při suplovaných hodinách. „A jak to jako souvisí s vyučováním dějepisu a filozofie, pane profesore?“ Upřeně se na mě zadívá. „Dějiny jsou jako obrovský kotel plný počinů lidí, kteří se stali významnými, protože našli odvahu uskutečnit své sny, a filozofie je ticho, ve kterém se ty sny rodí. I když někdy, bohužel, byly ty sny spíš nočními můrami, hlavně pro ty, kteří za ně museli zaplatit vysokou cenu. Když se sny nerodí v tichu, stávají se nočními můrami. Studium dějepisu, společně s filozofií, uměním, hudbou a literaturou, je tím nejlepší způsobem jak zjistit, co je člověk vlastně zač. Alexandr Veliký, císař Augustus, Dante, Michelangelo… Všichni to byli muži, kteří riskovali svou svobodu pro něco lepšího, a tím, že změnili sami sebe, změnili i chod dějin. Možná, že i v téhle třídě je příští Dante nebo Michelangelo… Možná, že jsi to právě ty!“ Jak supl mluví o obyčejných lidech, kteří se stali významnými díky svým snům a svobodě, lesknou se mu oči. Docela to hnulo i mnou, ale ještě víc mnou cuká to, že toho lúzra vůbec poslouchám. „Jenom tehdy, když člověk věří v něco většího, v něco za hranicí svých omezení, ve svůj sen, jenom tehdy se lidstvo posouvá kupředu a věří víc i v sebe samo.“ Jako hláška to nezní špatně, ale mně to spíš přijde jako typické kecy mladého učitele a snílka. Chci ho vidět, jak bude mluvit za rok a kde budou ty jeho sny. Proto jsem si ho tehdy překřtil na Snílka. Jen ať si sní, jen ať si věří. „Podle mě to jsou všechno jen kydy, pane profesore.“ Nechápal jsem, jestli to myslí vážně, nebo jestli si kolem sebe prostě vystavěl svůj vlastní svět, ve kterém se snaží ukrýt to svoje lúzrovství. Snílek se mi zadíval do očí a po chvíli ticha řekl: „Čeho se bojíš?“ Naštěstí zazvonilo, zrovna když se moje myšlenky odebraly tam, kde je jen ticho a bílo.
Já se nebojím ničeho. Jsem ve třeťáku na gymplu. Klasickým. Což chtěli naši. Já neměl tucha. Máti byla na klasickým. Táta byl na klasickým. Babička je ztělesněním klasickýho. Jenom náš pes na něm nebyl. Otevře ti to mysl, ukáže nové obzory, dá tvar tvým myšlenkám, nezakrníš… A bude tě štvát od rána do večera. Fakt jo. Není jediný důvod, aby šel člověk právě na tuhle školu. Nebo mi ho profesoři aspoň nikdy nevysvětlili. První den v prváku na gymplu: představování, prohlídka školní budovy a seznámení s profesory. Něco jako výlet do zoo: učitelé, chráněný druh, kterému hrozí brzké vyhynutí… Potom nějaké rozřazovací testy, aby bylo jasno, kam kdo patří. A po tomto milém přivítání… peklo. Zašlapáni do prachu. Úkoly, vyučování, zkoušení, jaké jsem ještě nezažil. Na druhém stupni jsem se učil půlhodinku a stačilo to. Potom fotbálek kdekoli, kde to jen vzdáleně připomínalo hřiště, od chodby doma v baráku po parkoviště pod ním. A přinejhorším aspoň fotbálek na Play. Ale na gymplu to chodí jinak. Kdo chce postoupit do dalšího ročníku, musí se učit. Ale já se ani tak neučil, protože to člověk dělá jen tehdy, pokud věří, že to má smysl. A žádný profesor mě ještě nezvládl přesvědčit, že to za to stojí. A když to nezvládne ani někdo, kdo tomu zasvětil svůj život, proč bych se měl snažit já? Byl jsem omrknout Snílkův blog. Přesně tak, ten supl na děják a filozofii má blog a mě zajímalo, co tam ze sebe asi tak tlačí. Protože vyučující nemají mimo školu žádný opravdový život. Mimo školu neexistují. A tak jsem chtěl vědět, o čem píše někdo, kdo nemá o čem psát. Psal o filmu, který viděl už po x-té: Společnost mrtvých básníků. Psal, že sdílí stejnou vášeň pro učení jako hlavní hrdina filmu. Psal, že díky tomu filmu zjistil, co by měl tady na zemi dělat. A pak pokračoval podivnou, ale pěknou větou: „Hledat kolem sebe krásu a dělit se o ni s bližními. To je důvod, proč jsem na světě.“ Musím uznat, že profesor Snílek je týpek, co umí věci formulovat. Z těch dvou vět je vidět, že pochopil smysl svého života. Jasně, je mu už třicet, tak ještě aby ne. Ale ne vždycky ti to člověk řekne tak srozumitelně. Když mu bylo tolik co mně, uzrál jeho sen. Tušil v dálce svůj cíl a dosáhl ho.
18/19
Mně je šestnáct a žádné zvláštní sny nemám, až na ty, co se mi zdají v noci a ráno si je nepamatuju. Erika s ká tvrdí, že sny plynou z reinkarnace, z toho, čím jsme byli v minulém životě. Jako ten fotbalista, co říká, že byl v minulém životě kachna a možná právě tam se zrodil jeho fotbalový talent. Erika s ká prohlašuje, že ona byla jasmín. Proto vždycky tak voní. Líbí se mi, jak Erika s ká voní. Já nevěřím, že jsem se kdy reinkarnoval. Ale kdybych si měl přece jen vybrat, myslím, že bych byl radši zvířetem než kytkou: lvem, tygrem, škorpiónem… Ale sama reinkarnace je příliš komplikovaná na to, abych tu nad ní teď dumal, a stejně si nepamatuju nic z doby, kdy jsem byl lvem, i když mi zbyla lví hříva i síla. Tu cítím v krvi. Proto si říkám, že jsem musel být lvem, a proto se jmenuju Leo. Latinsky znamená leo „lev“. Leo rugiens – „řvoucí lev“. Teď jsem každopádně ve třeťáku na klasickým gymplu a prvními dvěma roky jsem prošel skoro bez poskvrnky. V prváku jsem propadal z řečtiny a matiky. Ve druháku už jen z řečtiny. Řečtina je něco jako zelenina. Hořká a vhodná jen k podpoře činnosti střev, což znamená, že si z ní při zkoušení naděláš do gatí… Ale ve skutečnosti za to mohla Massaroniová. Nejpedantštější a nejdrsnější profesorka na škole. Nosí kožich ze psa. Pouze, výlučně a jedině ten. Vlastně se obléká dvěma způsoby: do psího kožichu v zimě, na jaře a na podzim. A v létě… do letního psího kožichu. Co to je za život? Že by byla v minulém životě psem? Baví mě přiřazovat lidem jejich minulé životy, protože se tak snáz vykreslí jejich povaha. Například Beatrice musela být v minulém životě hvězdou. Protože hvězdy kolem sebe šíří oslepující jas, a tak je vidíš z dálky miliónů světelných let. Jsou stvořeny z rozžhavené a zářivé rudé hmoty. Stejně jako Beatrice. Vidíš ji ze stovek metrů, jak se třpytí svými rudými vlasy. Kdo ví, jestli jí jednoho dne dám pusu. K čemuž mě napadá, že zanedlouho bude mít narozeniny. Třeba mě pozve na oslavu. Dneska odpoledne jdu na zastávku před školou, a tak ji uvidím. Beatrice je jako červené víno. Opíjím se jí. A miluju ji.
@Created by PDF to ePub
