Všechna práva vyhrazena. Žádná část této knihy nesmí být reprodukována, uchovávána v rešeršních systémech nebo jakkoliv elektronicky, fotograficky či jinak přenášena bez předchozího písemného souhlasu majitele práv a nakladatele knihy. Copyright © Patrick Ness, 2008 Translation © Jan Kozák, 2011 © Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2011 ISBN 978-80-7217-909-1 ISBN 978-80-7462-181-9 ePub ISBN 978-80-7462-194-9 mobi
Věnuji Michelle Kassové
Kdybychom všechen ten obyčejný život viděli a vnímali ostře, slyšeli bychom růst trávy i tlukot veverčina srdce a museli bychom zemřít na ten hluk, který leží na druhé straně ticha. — George Eliot, Middlemarch
ČÁST PRVNÍ
1 DÍRA V HLUKU KDYŽ SE VÁŠ PES učí mluvit, ze všeho nejdřív zjistíte, že psi celkem nemají co říct. O ničem. „Dělat bobek, Todde.“ „Drž hubu, Manchee.“ „Bobek. Bobek, Todde.“ „Řek jsem, drž hubu.“ Jdem po zarostlých polích na jihovýchod od města, po těch, který se svažujou k řece a vedou až k močálu. Ben mě poslal, abych mu z močálu přines pár jablek, a řek, abych s sebou vzal Mancheeho (i když stejně všichni víme, že Cillian ho koupil jenom proto, aby se zavděčil starostovi Prentissovi). A tak najednou je tady zbrusu nový pes, kterýho mám od loňských narozenin, i když jsem nikdy neřek, že nějakýho psa chci. Jestli jsem něco chtěl, tak akorát to, aby mi Cillian konečně opravil jadernou motorku a já se nemusel courat po všech opuštěných místech v tomhle blbým městě pěšky. Ale ne, kdepak. Všechno nejlepší, Todde, tady máš nový štěňátko, Todde, a i když ho nechceš, i když sis o něj nikdy neřek, hádej, kdo ho bude krmit a cvičit a mýt a brávat na procházky a poslouchat, jak žvaní, když už je teď dost starý a hubu mu začíná rozvazovat virus řeči? Hádej kdo? „Bobek,“ bafne Manchee tiše sám pro sebe. „Bobek, bobek, bobek.“ „No tak kruci udělej ten bobek a přestaň o tom ňafat.“ Utrhnu u cesty šlahoun trávy a šlehnu po něm. Netrefím jej, ani ho trefit nechci, ale on se jenom zasměje tím svým tlumeným, bafacím smíchem a nese se dál po cestě. Jdu za ním, šlehám šlahounem po trávě na jedný i druhý straně, mžourám proti slunku a snažím se vůbec na nic nemyslet. Pravda je, že jabka z močálu nepotřebujem. Ben si je může koupit v obchodě pana Phelpse, kdyby je fakt chtěl. A navíc: jít pro pár jablek do močálu není práce pro mužský, páč muži nemají dovoleno takhle zahálet. Já budu oficiálně mužem až za třicet dní. Žiju dvanáct let, každý rok třináct dlouhých měsíců, a k tomu ještě dvanáct dalších měsíců, což při tom všem žití znamená, že mi pořád chybí jeden měsíc do mých velkých narozenin. Plány se plánujou a přípravy připravujou, bude tuším oslava, ačkoliv se o tom začínají dostavovat trochu divný obrazy, temný a zároveň moc zářivý, ale každopádně ze mě bude muž a trhat jabka v močále není práce pro muže ani pro skoromuže. Ben ale ví, že mě o to požádat může, a taky ví, že řeknu jo a půjdu. Páč močál je jediný místo v okolí Prentisstownu, kde si můžete trochu odpočnout od všeho toho Hluku, který ze sebe muži chrlí, od toho jejich řevu a brebentění, co nikdy nepřestává, ani když spí. Tak to jsou muži a jejich myšlenky, o kterých často ani nevědí, že si je myslí, přestože je všichni kolem můžou slyšet. Muži a jejich Hluk. Nevím, jak to dělají, jak můžou jeden druhýho vystát. Muži jsou hlučný stvoření. „Veverka!“ křikne Manchee, skočí z cesty do pole a je fuč. Můžu za ním křičet, jak chci, ale pak stejně musím za ním přes ty (rozhlídnu se, abych měl jistotu, že jsem sám) sakramentský pole. Páč Cillian bude mít záchvat vzteku, jestli Manchee spadne do nějaký sakramentský hadí díry, a bude to samozřejmě moje sakramentská vina, i když jsem toho sakramentskýho psa nikdy sakra nechtěl. „Manchee! Zpátky!“ „Veverka!“ Musím se prodírat trávou a na boty se mi lepí malý hnusný larvičky. Pokusím se jednu odkopnout, ale rozmázne se a na teniskách mi zůstane zelená šmouha, která, jak už ze zkušenosti vím, nepůjde dolů.
„Manchee!“ soptím bez sebe vzteky. „Veverka! Veverka! Veverka!“
Štěká kolem stromu na veverku, ta pobíhá sem a tam a provokuje ho. Chyť si mě, psisko potrefený, říká její Hluk. Chyť si mě, chyť si mě, chyť si mě, chyť si mě. Potrefenče, potrefenče, potrefenče. „Veverka, Todde! Veverka!“ Sakra, ty zvířata jsou ale blbý. Drapnu Mancheeho za obojek a seknu ho přes zadní nohu. „Au, Todde? Auvajs?“ Praštím ho znova. A ještě. „Auvajs? Todde?“ „Ale no tak,“ plísním ho. Můj Hluk teď burácí tak hlasitě, že ani neslyším, co si myslím, čehož budu brzy litovat, však uvidíte. Potrefenej kluk, potrefenej kluk, volá na mě veverka. Chyť si mě, potrefenče. „A ty si taky polib,“ řeknu, až na to, že jsem dořekl, co si má políbit. Ale měl jsem se fakt, fakt dívat kolem. Páč je tady Aaron, přímo tady, kde se vzal, tu se vzal, zvedá se z trávy a mázne mě po tváři, až mi svým velkým prstenem protrhne ret. Pak se rozmáchne z druhý strany a jeho pěst mě praští do lícní kosti a jen se štěstím mine nos, protože už se kácím na trávu, jak se snažím uhnout jeho ráně. Pouštím Mancheeho obojek a on zas vystřelí za veverkou, může si hlavu uštěkat, zrádce jeden, a já kecnu do trávy na všechny čtyři a celý se umažu od larviček. A zůstanu klečet na zemi a těžce oddychuju.
Aaron stojí nade mnou, jeho Hluk se na mě řítí v úlomcích z Písma a jeho příštího kázání, Pozor na jazyk, mladý Todde, a nalezení oběti a svatý si volí svoji cestu a Bůh všechno slyší, a v přívalu obrazů, který jsou v Hluku každýho, věcí důvěrně známých a letmých záblesků — Čeho? Čeho zapomenutýho —?
