BRNO / 2011
Copyright © John Grigsby Geiger, 2009 Translation © Richard Janda, 2011 Copyright © Nakladatelství JOTA, 2011 ISBN 978-80-7217-933-6 (tištěná kniha) ISBN 978-80-7217-874-2 (ePub) ISBN 978-80-7217-988-6 (mobi)
Pro Jamese Sutherlanda Anguse Geigera 15.–21. června 2007
Kdo je ten třetí, jenž vždy kráčí s tebou? Když počítám, jsme jenom my dva spolu ale když vzhlédnu bílou cestou vpřed vždy kráčí vedle tebe ještě jeden sune se v hnědém plášti, s kapucí nepoznám, zdali je to muž či žena — Ale kdo je ten po tvém druhém boku?
T. S. Eliot, Pustina
Předmluva Vincent Lam John Geiger a já jsme spolu cestovali po Arktidě, v níž průzkumníci – muži i ženy – při osamělých a náročných cestách objevují rozsáhlou a krásnou ledovou krajinu i sami sebe. Právě v takovýchto podmínkách se často objevuje třetí člověk, aby podpořil a utěšil osamělé cestovatele. Když mi John o tomto jevu řekl poprvé a zmínil, že o něm píše knihu, okamžitě jsem věděl, o čem mluví. Sám jsem ho zažil. Se třetím člověkem jsem se setkal během přípravy na vstupní testy na lékařskou fakultu. V rozmezí několika zimních týdnů mě tehdy čekala řada obtížných zkoušek vyžadujících důkladné studium. Musel jsem je všechny zvládnout, abych se na fakultu dostal. Během těch týdnů jsem nedělal nic jiného, než studoval, jedl, spal a psal testy. Venku mezitím vytrvale sněžilo. O molekulární biologii a biochemii se mi i zdálo a budil jsem se dychtivý znovu si sednout k učebnicím. Můj život se zásadně zúžil, jelikož na výsledcích testů závisely vyhlídky na studium medicíny, s níž jsem spojoval svou budoucnost. Jednou večer, po dlouhém dni intenzivního studia, jsem se cítil zcela vyčerpaný složitostí i podrobností abstraktních informací, které jsem se snažil vstřebat. Rozhodl jsem se, že si dám sprchu. V koupelně jsem náhle pocítil něčí přítomnost. Nevylekala mě ani nevyděsila, protože jsem – podobně jako mnozí další v této knize – okamžitě věděl, že ta přítomnost, ten třetí člověk, mi chce pomoci. Pocítil jsem, že Bůh seslal mého anděla strážného, aby mě vedl v těžkém období. Ten anděl ke mně promluvil, poskytl mi rady a praktické pokyny, jak řídit svůj každodenní život, jak se učit a jak zvládat vlastní emoce. Nesliboval mi přijetí na fakultu, ujistil mě však, že věci se budou vyvíjet tak, jak by měly, a řekl, že nemám ztrácet víru. Rozhodl jsem se ty cenné rady zaznamenat. Vylezl jsem ze sprchy, posadil se k počítači a sepsal několik stránek toho, co mi andělův hlas diktoval. Všechno jsem si uložil na pevný disk i na disketu a pak se poprvé za několik týdnů pokojně vyspal. Když jsem si však druhý den chtěl ta slova znovu projít, nemohl jsem je najít. Jasně jsem si pamatoval, že jsem ten soubor uložil na dvě různá místa. Přestože byl počítač v pořádku, nenašel jsem ani stopu po tom, co mi můj anděl nadiktoval. Stejně jako v ostatních případech uvedených v této knize onen anděl odešel poté, co mě navedl zpět na správnou cestu. Zbývající zkoušky jsem zvládl hladce. Pokračoval jsem v intenzivním studiu, ale cítil se při tom daleko klidněji. Dosáhl jsem výborných výsledků a dostal se na vytouženou fakultu. Lidé tíhnou k pospolitosti. Vyhledáváme společnost přátel a příbuzných, shromažďujeme se v městech i vesnicích a skupiny, k nimž náležíme – náboženské komunity, spolupracovníci či sousedé –, tvoří součást našeho cítění sama sebe i vnímání místa, v němž existujeme. Přesto lidé podnikají obtížné cesty, na něž vyrážejí buď sami nebo v malých skupinách. Na některé z nich se vydávají dobrovolně, jako třeba v případě strastiplných dlouhých putování do odlehlých míst světa či při plnění různých duchovních úkolů. Jiné takové cesty přicházejí neočekávaně, v důsledku různých nehod nebo pohrom, jakou byl například teroristický útok na Světové obchodní centrum 11. září 2001. Co se stává lidem, kteří jsou unavení, vystrašení, osamělí a nemají jinou možnost, než se s nějakou hrozivou situací vypořádat? Tato úžasná kniha zkoumá způsoby, jimiž lidem pomáhá jakási přítomnost. K návštěvě mého třetího člověka, o němž se domnívám, že to byl anděl strážný, došlo spíše ve chvíli osobní krize než za hrozivých fyzických okolností popsaných v této knize. To dokonale odpovídá Johnovu tvrzení, že ke zjevení třetího člověka dochází častěji, než si uvědomujeme, a není omezeno na extrémní cesty či průzkumné výpravy.
Jako lékař chápu určitou biologickou, empirickou realitu a jsem zvyklý s ní pracovat. Vždyť jsme uskupením svalů, kostí, nervů a dalších kousků a částí, které lze měřit a pozorovat. Přesto mi znalost fungování lidského těla v mnoha ohledech připomíná fakt, že celek není součtem všech svých částí. Naše zkušenosti se mohou vyskytnout doslova pod povrchem kůže, avšak jednoduchá znalost anatomie nepostačuje k vysvětlení běžného jevu vědomí či myšlení. Jako spisovatel i jako člověk vím, že lidská zkušenost je velmi reálná. Přesto si uvědomuji, jak obtížné by bylo zvážit či změřit lásku, zlobu, strach či hrdost, vycházíme-li z toho, že hmotu orgánu lze měřit. Určité komplexní zkušenosti – tiché potěšení z pozorování ohromující rozlohy nebe, vzrušení a uspokojení z četby skvělé knihy, síla náboženské víry – jsou zároveň konkrétní i naprosto pomíjivé. Tvoří součást záhady lidských bytostí, toho neuchopitelného území, v němž existujeme kdesi mezi ambiciózní vědou a každodenní křehkostí. V té záhadné mezeře mezi svými znalostmi biologických mechanismů a dennodenní lidskou zkušeností zjišťujeme, že se stávají věci, které nelze snadno vysvětlit, které však proto nejsou o nic méně skutečné. K těmto jevům patří i třetí člověk. Je to cosi, co se stává, když se lidé ocitnou v obtížných situacích, často v ohrožení života. Navzdory traumatizujícím podmínkám, za nichž k tomuto jevu dochází, většina lidí tuto zkušenost pokládá za cennou a pozitivní – mnozí dokonce za životodárnou sílu. Kniha Faktor třetího člověka popisuje fyzicky náročné cesty i osobní objevy za extrémních okolností. Třetí člověk se vyjadřuje k tomu, jak jsme někdy v zásadě sami, i k tomu, jak si vždy uchováváme šanci na vztah s druhými. Poskytuje nám naději, že i v těch nejhorších časech může přijít pomoc.
Kapitola 1
Třetí člověk Ron DiFrancesco seděl za svým stolem ve finanční firmě Euro Brokers na 84. patře jižní věže newyorského Světového obchodního centra, když do severní věže narazilo letadlo. Bylo 8.46 ráno 11. září 2001. Ozvalo se mohutné zadunění a světla v jižní věži zablikala. Ze severní věže stoupal hustý kouř, všechna schodiště byla po nárazu neprůchodná od 92. poschodí výše, kde zůstalo uvězněno 1356 lidí, kteří se zoufale snažili přivolat pomoc. Většina zaměstnanců Euro Brokers se začala zvedat k odchodu, ale DiFrancesco zůstal. Pár minut nato se z místního rozhlasu ozvalo stručné hlášení: „Budova II je bezpečná. Evakuace budovy II není nutná. Pokud jste zahájili evakuaci, můžete se vrátit do svých kanceláří dveřmi v návratových patrech a výtahy. Opakuji, budova II je bezpečná…“ 1 DiFrancesco, finanční makléř pocházející z města Hamilton v kanadské provincii Ontario, zavolal manželce Mary a řekl jí, že do druhé věže narazilo letadlo, ale že on je v pořádku a hodlá zůstat v práci. „To letadlo narazilo do jedničky, ale já jsem ve dvojce,“2 řekl jí. Snažil se soustředit na monitory s finančními údaji na svém stole. Pak mu zavolal kamarád z Toronta. „Vypadni sakra odtamtud,“ řekl mu. 3 Krátce spolu mluvili, načež DiFrancesco souhlasil. Zavolal několika klientům a znovu manželce Mary, aby jim oznámil změnu plánu. Pak vyrazil k výtahům. V 9.03, sedmnáct minut po prvním nárazu, přišel druhý. Letadlo společnosti United Airlines, let číslo 175, letící rychlostí 950 kilometrů v hodině, se zařízlo do jižní věže a devadesát tisíc litrů leteckého paliva zažehlo mohutný požár. Boeing 767 na lince z Bostonu do Los Angeles se šestapadesáti cestujícími, dvěma piloty a sedmi členy palubního personálu unesli krátce po startu z bostonského Loganova letiště teroristé z al-Káidy. Letoun narazil do jižní stěny budovy v prostoru mezi 77. a 85. patrem. Těsně před nárazem se naklonil. Horní křídlo se zařízlo do kanceláří Euro Brokers, trup pak zasáhl kanceláře Fuji Bank na 79. až 82. patře. Náraz DiFrancesca odmrštil do zdi a vzápětí ho zasypaly podhledové panely a další sutiny. Budova se otřásla. Obchodní patro, z něhož právě odešel, už neexistovalo. DiFrancesco se vpotácel na schodiště A. Jižní věž měla tři nouzová schodiště. On náhodou vešel na jediné z nich, které skýtalo naději na únik lidem z prostoru nad zónou nárazu. Před zničením ho totiž ochránila mohutná strojovna výtahů na 81. patře, do něhož narazil čumák letadla. Kvůli strojovně, zabírající přes polovinu podlahové plochy patra, architekti odvedli schodiště A ze středu budovy do severozápadního rohu – nejvzdálenějšího místa od zóny nárazu.4 Tam se k DiFrancescovi přidalo několik dalších lidí a společně začali sestupovat. Schodiště bylo plné kouře, osvětlené pouze baterkou Briana Clarka, výkonného viceprezidenta Euro Brokers a dobrovolného požárního dozorce na 84. patře. O tři patra níž potkali silnější ženu a jednoho muže, kteří stoupali nahoru. „Musíte jít nahoru, dolů nemůžete,“ tvrdila jim ta žena. „Všude tam jsou plameny a kouř.“5 Rozmýšleli, zda vyjít na střechu a počkat tam na hasiče a záchranáře s helikoptérou, nebo pokračovat dolů a riskovat sestup skrz oheň a kouř. Clark posvítil baterkou do tváře svých kolegů a každého se zeptal: „Nahoru, nebo dolů?“ Vtom uslyšeli volání o pomoc. Brian Clark chytil DiFrancesca za rukáv. „Pojď, Rone, pomůžeme mu.“ 6 Vyrazili po hlase a v sutinách 81. patra se snažili toho volajícího najít. DiFrancesca však brzy přemohl kouř. Před obličejem si držel batoh, aby mohl dýchat, ale nepomáhalo to a on byl nucen ustoupit. Když zpátky na schodišti lapal po dechu, rozhodl se vyrazit nahoru, aby unikl kouři. Vystoupal několik pater a na každé podestě zkoušel otevřít protipožární dveře; všechny byly ale uzamčené. Mechanismus,
který měl zabránit rozšíření kouře v budově, po nárazu selhal a znemožnil otevření jakýchkoli dveří, dokonce i těch návratových v určitých patrech. DiFrancesco pokračoval dál nahoru, až dohnal kolegy z Euro Brokers, kteří pomáhali té silné ženě. Přesvědčila všechny, že nejlepší úniková cesta je na střechu jižní věže. Jak však DiFrancesco stoupal, schodiště bylo čím dál plnější. Všechny protipožární dveře byly uzamčené. Odhadoval, že se dostal na 91. patro stodesetipatrové budovy. Rona DiFrancesca normálně jen tak něco nevyvedlo z míry, jako finanční makléř pracoval v oboru, který vyžaduje nervy z ocele. Trpěl však mírnou klaustrofobií a s přibývajícím kouřem začal panikařit. Přemýšlel o své rodině, o tom, že svou ženu a děti musí za každou cenu znovu vidět. Rozhodl se, že „se dostane ven“.7 Načež se otočil a začal znovu sestupovat. Situace se ale výrazně zhoršila, úzké schodiště bylo plné hustého kouře. Tápavě sestupoval, neviděl dále než na metr až dva před sebe. Na podestě uprostřed zóny nárazu, na 79. nebo 80. patře, zastavil a připojil se k tuctu lidí, kteří se tam dusili kouřem, leželi s tváří na betonové podlaze nebo se krčili v koutech. Další sestup jim znemožňovala sesutá zeď. Viděl v jejich očích paniku a strach. Někteří plakali. Pár jich začínalo upadat do bezvědomí. Pak se stalo cosi pozoruhodného. „Někdo mi řekl, abych vstal.“8 Někdo „na mě promluvil“.9 Ten hlas – mužský, ale nepatřil nikomu z lidí na schodišti – byl neústupný: „Vstaň!“ Oslovil DiFrancesca křestním jménem a povzbudil ho: „Vzchop se! Zvládneš to.“10 Nebyl to však jen hlas; doprovázel ho živý pocit jakési fyzické přítomnosti. Mnoho lidí učinilo ten den rozhodnutí, které ovlivnilo, zda přežili. Ron DiFrancesco se od nich lišil tím, že se mu v kritickou chvíli dostalo pomoci. Měl pocit, že „ho někdo zvedl“.11 Cítil, že ho kdosi doprovází: „Vedlo mě to na schody. Nikdo mě sice nedržel za ruku, ale bezpochyby mě někdo vedl.“12 Znovu začal sestupovat a za chvíli spatřil slabé světlo. Vyrazil za ním, prodíral se sádrokartonovými deskami a dalšími sutinami, které zasypaly schodiště. Pak se dostal k plamenům. Couvl, ale někdo mu stále pomáhal. Jakýsi „anděl“ ho pobízel dál. „Pořád jsem byl v nebezpečí, pak mě vedl ke schodišti, pomohl mi prodrat se sutinami a proběhnout ohněm… Kdosi mi očividně pomáhal. Normálně přece člověk nevyrazí skrz plameny…“13 Zakryl si hlavu pažemi a dál sestupoval, teď už poklusem. Plameny ho ožehly. Hořely podle něj tři patra. Konečně se ocitl na prázdném osvětleném schodišti pod ohněm, na 76. patře. Teprve pak ten pocit dobrotivého pomocníka, jenž s ním byl předchozích pět minut, pominul. „Myslím, že v tu chvíli odešel,“ říká DiFrancesco. Během sestupu narazil na tři hasiče, kteří po schodišti stoupali. „Těžko se mi dýchá,“ řekl jim.14 Hasiči mu odpověděli, že pomoc najde dole. Tak pokračoval co nejrychleji dál, až se dostal do přízemí. Vyrazil k východu, zastavil ho ale příslušník ostrahy budovy, že prý je to příliš nebezpečné. S hrůzou v očích vzhlédl k padajícím sutinám a lidským tělům. Strážný ho poslal k jinému východu. DiFrancesco vyrazil dvoranou k severovýchodnímu východu vedoucímu na Church Street. Stále mu hrozilo velké nebezpečí. Od nárazu letadla do budovy uplynulo 56 minut, mnohé nosné pilíře byly vážně poškozené. Teplo uvolněné výbuchem a následným požárem oslabilo ocelové nosníky. Stropy zmrzačené budovy se začaly jeden po druhém propadávat a sesouvat. Když se DiFrancesco dostal k východu na Church Street, ozvalo se „bezbožné zaburácení“. Spatřil ohnivou kouli, jak se budova řítila. Co se stalo pak, si nepamatuje. Nějakou dobu poté, co o vlásek unikl jisté smrti, byl v bezvědomí a probral se až v Nemocnici svatého Vincenta na Manhattanu. Ron DiFrancesco byl poslední, kdo se z jižní věže Světového obchodního centra dostal předtím, než se v 9.59 zřítila. Desetisekundový pád budovy vyvolal divokou bouři, jež zvedla ohromný oblak trosek a prachu. Podle závěrů oficiální komise pro vyšetřování událostí z 11.
září byl DiFrancesco jedním z pouhých čtyř lidí, kterým se podařilo uniknout z prostoru nad 81. patrem, centrem nárazu letadla United Airlines. 15 Krátce před zřícením věže policisté, kteří se nacházeli uvnitř budovy, informovali dispečink, že potkali velkou skupinu lidí sestupujících po schodišti v úrovni nad dvacátým patrem. Nikdo z nich nepřežil. Pravděpodobně sestupovali z prostoru nad zónou nárazu, což by znamenalo, že následovali DiFrancescova příkladu. Zřejmě však ne okamžitě, přičemž i několikavteřinové zpoždění znamenalo smrt. DiFrancesco dodnes nechápe, jak je možné, že on přežil, když tolik dalších lidí zahynulo. Ani v nejmenším ale nepochybuje o příčině svého úniku. Jakožto hluboce věřící člověk to přisuzuje Božímu zásahu. Ráno 1. dubna 1983 bylo klidné a tiché. Osmadvacetiletý James Sevigny z Hanoveru ve státě New Hampshire a jeho kamarád, třiatřicetiletý Richard Whitmire z Bellinghamu ve státě Washington, se chystali zdolat horu Deltaform v kanadských Skalistých horách, nedaleko jezera Lake Louise v provincii Alberta. Za jasného dne na konci zimy šplhali ledovou průrvou. Byli spojení lanem, Whitmire lezl v čele, když náhle nechtěně odsekl kus ledu. „Padá led!“ zakřičel na Sevignyho pod sebou. Led Sevignyho minul, vzápětí se však nad komínem utrhlo sněhové pole. Ticho přerušil mohutný lomoz a jasný den se propadl do temnoty. Lavina strhla oba muže více než šest set metrů až k úpatí hory. Sevigny ztratil vědomí ve chvíli, kdy do něho padající masa sněhu narazila. Whitmire by jí možná unikl, nebýt toho, že je k sobě poutalo lano. Vážně zraněný Sevigny nabyl vědomí asi po hodině. Měl na dvou místech zlomenou páteř, jednu paži přelomenou, druhá mu bezvládně visela z ramene v důsledku poškození nervových vláken zlomenou lopatkou. Naštípl si pár žeber a zpřetrhal vazy v obou kolenou; vnitřně krvácel a obličej měl hrozivě zhmožděný – zlomený nos, vyražené zuby. Neměl ponětí, kde se nachází a co se mu stalo. Nejdřív ho napadlo, že je v Nepálu, kde před pár lety strávil šest měsíců lezením po horách. V době nehody žil v podstatě ve své dodávce a věnoval se výhradně lezení. Chvíli mu trvalo, než poznal horu nad sebou, a postupně se mu začal vybavovat i samotný výstup. Pak se vyškrábal na nohy, aby se podíval po svém kolegovi. Whitmire ležel opodál a podle jeho zdeformovaného těla nebylo pochyb, že je mrtvý. Sevigny si lehl vedle něj, přesvědčený, že ho zanedlouho bude následovat. „Věděl jsem, že když usnu, bude to nejsnazší způsob, jak to ukončit.“ Ležel tam asi dvacet minut. Třes postupně ustupoval pocitu tepla způsobenému šokem a podchlazením a Sevigny začal upadat do dřímoty. Uvědomil si, že život a smrt neodděluje žádná široká řeka, ale spíše úzký potůček, a v té chvíli mu připadalo snazší ten potůček překročit než bojovat o přežití. Pak začal mít zvláštní pocit, jako by se vedle něj nacházela nějaká neviditelná bytost. „Neviděl jsem ji, ale cítil její fyzickou přítomnost.“ Ta bytost s ním duševně komunikovala a její vzkaz byl jasný: „Nemůžeš to vzdát, musíš bojovat.“ „Řeklo mi to, co mám dělat. Já jsem v té chvíli chtěl jediné – lehnout si vedle Ricka, usnout a přijmout tak smrt. Ta bytost však rozhodovala za mě, já jen přijímal pokyny… Chápal jsem, co po mně žádá. Chtěla, abych přežil.“16
Ta přítomnost ho přiměla vstát a vyrazit. Sevigny se každým krokem bořil do hlubokého sněhu, z něhož téměř nedokázal vytáhnout nohy, a chvílemi se i plazil. Bytost stála vedle něj a ponoukala ho, aby pokračoval, i když se jeho boj o přežití zdál neudržitelný. Přestože mlčela, Sevigny stále cítil, že je mu nablízku. Pro její ohromnou empatii ji Sevigny považoval za ženu. Doprovázela ho přes Údolí deseti štítů, do tábora, odkud s Whitmirem ten den ráno vyrazili a k němuž upíral naděje, že v něm najde jídlo a teplo a možná i pomoc. Jeho zranění byla natolik vážná, že mu trvalo skoro celý den, než urazil jedenapůlkilometrovou vzdálenost, přičemž ona bytost ho doprovázela na každém kroku této cesty. Když Sevigny dorazil do tábora, nemohl kvůli zraněním zalézt do spacáku ani jíst, protože měl vyražené zuby a oteklou tvář. Nedokázal ani zapálit vařič. Podle polohy slunce usoudil, že je pozdní odpoledne, a uvědomil si, že za pár hodin přece jen zemře. „Pamatuju si, že jsem věřil,
že umřu, ve sněhu v poloze plodu.“17 Vždy věděl, že by při lezení po horách mohl zemřít, takže to pro něj nebylo až takové překvapení. Napadlo ho ale, jak hluboce by to zasáhlo jeho matku. Pak měl najednou dojem, že zaslechl nějaké hlasy, a zavolal o pomoc. Nikdo se neozval. Právě v té chvíli si uvědomil, že ta bytost zmizela. „Byla pryč, nic tam nezůstalo. Už mi nikdo neříkal, co mám dělat, a mně bylo jasné, že odešla.“ Poprvé od pádu laviny ho přemohl pocit osamělosti: „Myslel jsem si, že mám halucinace, že ta bytost ví, že umírám, a že to se mnou vzdala. Ukázalo se ale, že to jsou lidé, běžkaři. Jeden z nich odjel pro pomoc a ještě tu noc pro mě přiletěl vrtulník. Ta bytost tedy odešla, protože věděla, že jsem v bezpečí.“18
Allan Derbyshire, jeden ze skupiny tří běžkařů, zaslechl slabé volání: „Pomoc! Strhla mě lavina.“ Kdyby ho Derbyshire nezaslechl, Sevigny by tam zůstal sám přes noc a téměř jistě by zemřel, protože ten den nebyli ve zdejší oblasti už žádní jiní lyžaři ani horolezci. Derbyshire ho našel, jak „tam leží celý dobitý… Hned mu bylo jasné, že je v kritickém stavu.“ Navzdory tomu Sevigny „plně vnímal, když jsem se ptal, co se stalo, i když byl vyčerpaný, zakrvácený a v šoku“.19 O svém neviditelném společníkovi se však Sevigny nezmínil. Tim Auger z horské záchranné služby Národního parku Banff později v rozhovoru pro tisk řekl: „Sevigny měl dvojí štěstí: jednak že přežil ten pád v lavině a jednak že ho našli ti běžkaři, kteří se tam náhodou pohybovali.“20 Sevignymu bylo však jasné, že měl ještě trochu víc štěstí. Vstup do podmořské jeskyně byl stěží širší než její ramena. Když se jím Stephanie Schwabeová protáhla, vešla do světa, jenž se podaří spatřit jen málokomu, do světa naprosté tmy, nyní jasně osvětleného její svítilnou. Křišťálové zdi jeskyně se třpytily jako drahokamy. Mléčně bílé stalaktity a stalagmity dosahovaly až k ní a ona plavala hlouběji a dále do Doupěte mořské panny na jižní straně ostrova Grand Bahama, ke svému cíli, téměř tři sta metrů vzdáleného a třicet metrů pod hladinou. Přes veškerou zvláštnost to byl pro čtyřicetiletou podmořskou výzkumnici, odbornými médii řazenou mezi nejlepší světové potápěče, rutinní ponor. Až na to, že byla sama. Obvykle se Schwabeová potápěla se svým manželem. Britský badatel Rob Palmer býval odborníkem na bahamské modré díry, systém velkolepých podmořských jeskyní, jež zahrnují i nejhlubší známou modrou díru na světě, vertikální jeskyni pojmenovanou podle vody, která je v ní mnohem tmavší než okolní mělké vody. Je to svět úžasných tvarů a rozsáhlých skrytých katedrál, obydlený pouze malými bezbarvými mořskými organismy, z nichž mnohé věda dosud nezná.21 Většina z těchto jeskyní zůstává dodnes neprozkoumaná. Doupě mořské panny, rozsáhlá horizontální jeskyně, bylo výjimkou, jelikož Schwabeová jej už dříve prozkoumala spolu s Palmerem. Palmer byl však po smrti. Zahynul ten rok při potápění v Rudém moři. Schwabeová pokračovala v jejich nebezpečné práci, průzkumu bahamského podmořského jeskynního systému. Psal se konec srpna 1997 a geomikrobioložka Schwabeová se tam vydala odebrat vzorky pro jiného vědce, jenž studoval písek ze Sahary, který vítr před staletími zavál přes Atlantik a který teď spočíval na dně Doupěte mořské panny. Ten den už byl naplněný nečekanými událostmi. Když Schwabeová jela k místu ponoru, zastavil ji jedovatý strom, který při bouřce předchozí den spadl a zatarasil cestu. S vypětím všech sil ho sice dokázala odtáhnout, alkaloidy obsažené v míze stromu jí ale silně podráždily kůži. Rozhodla se však pokračovat, po příjezdu na místo se oblékla do potápěčské výstroje a zahájila sestup, s cílem co nejrychleji odebrat vzorky a vrátit se na hladinu. Jakmile Schwabeová dosáhla dna jeskyně, strávila půl hodiny pečlivým sběrem vzorků červeného prachu. Když skončila, sbalila si nářadí a poprvé od okamžiku, kdy na to místo
sestoupila, zvedla oči. V tu chvíli si uvědomila, že nevidí vodicí lanko. Hledala ho, nejdříve klidně, pak se sílící nervozitou, ale nikde ho nenacházela. Jeskynní potápění je technicky náročné. Potápěč při něm v případě nouze nemůže stoupat přímo k hladině, ale často musí plavat horizontálně, někdy skrz bludiště úzkých průchodů. Vodicí lanko je tak nesmírně důležité pro bezpečný návrat ze složitých jeskynních systémů. Je to doslova záchranné lano. Bez něj může potápěč rychle ztratit orientaci a bloudit v jeskyních, až mu dojde kyslík a on se udusí. Schwabeové se začala zmocňovat panika. Okamžitě si uvědomila svou chybu. Při potápění s Palmerem na něj většinou spoléhala jako na průvodce; při tomto ponoru bezděky podlehla zažitému zvyku a ztratila lanko z dohledu. „Potopila jsem se s podvědomým předpokladem, že on je tam se mnou.“ Palmer tam však nebyl, po svém boku ho neměla už několik měsíců; byla sama. Zkontrolovala ukazatel stavu kyslíku v bombě a uvědomila si, že jí zbývá jenom dvacet minut. Její panika se proměnila ve zlobu. Popadl ji vztek, zlobila se na Palmera za jeho smrt, na pocit ztráty stejně hmatatelný jako hrůza, již nyní pociťovala. Zlobila se na sebe, že byla „tak hloupá“ a udělala základní potápěčskou chybu, která ohrožovala její život. „V tom okamžiku jsem se naprosto vzdala života. Byla jsem připravená odejít z tohoto světa. Popadla mě hrozná deprese a stesk po Robovi. Už jsem měla té bolesti dost.“22 Pak, ve chvíli největšího vzteku a smutku, měla Schwabeová najednou pocit, že její zorné pole je nějak jasnější. Živě cítila přítomnost další bytosti vedle sebe. V duchu bezpečně věděla, že v jeskyni s ní ještě někdo je. Byla přesvědčená, že je to její zesnulý manžel. Slyšela jeho hlas, jak s ní duševně rozmlouvá. „Fajn, Steffi, uklidni se. Pamatuj, že ať už si věříš nebo nevěříš, že to dokážeš, máš pravdu.“ Tohle jí Palmer často opakoval, aby vyburcoval její vnitřní sílu. Schwabeovou ta intervence ohromila, nicméně se uklidnila. „Seděla jsem tam na dně jeskyně a snažila se pochopit, proč se můj mozek vydal tím směrem.“ Od chvíle, kdy si všimla ztráty vodicího lanka, uplynulo patnáct minut. Čas se krátil. Když znovu vzhlédla, vrátila se jí rozhodnost a klid. Metodicky prohlížela jeskyni. Zdálo se jí, že zahlédla zablýsknutí bílého lanka. Zároveň měla pocit, jako by ta bytost zmizela a ona tak v jeskyni zůstala opět sama. Ještě jednou vzhlédla k místu, kde se podle ní zablesklo vodicí lanko, a opravdu ho spatřila. Okamžitě podle něj vyrazila. Po chvíli zahlédla modrý vchod, jímž do jeskyně prosvítalo světlo. „Dnešek nebyl vhodný den na umírání,“ pomyslela si. Měla pocit, že ji zachránila jakási neviditelná bytost, a věřila, že to byl její zesnulý manžel. Setkání Rona DiFrancesca v jižní věži Světového obchodního centra, Jamese Sevignyho na úpatí hory Deltaform a Stephanie Schwabeové v Doupěti mořské panny na ostrově Grand Bahama mohou znít jako kuriozity, jako neobvyklé přeludy myslí vystavených mimořádnému stresu. Ohromující je na těchto prožitcích však to, že v průběhu let se objevovaly znovu a znovu, nejen u lidí, kteří přežili teroristický útok z 11. září, u horolezců a potápěčů, ale též u polárníků, válečných zajatců, sólových mořeplavců, trosečníků, letců a astronautů. Všichni unikli z traumatických situací, a následně tak mohli vyprávět překvapivě podobné příběhy o zkušenostech s blízkou přítomností souputníka a pomocníka, jakési „mocné osoby“. Tato přítomnost jim poskytla pocit ochrany, úlevy, pomoci a naděje, a zároveň jim vnukla přesvědčení, že nejsou sami, že po jejich boku stojí nějaká další bytost, i když by tam podle logického uvažování vůbec neměla být. Zjevně existuje nějaký společný prožitek, který se vyskytuje u lidí vystavených extrémním situacím; a byť to vzhledem k drsným útrapám, které musejí podstoupit, zní zvláštně, jedná se o něco nádherného. Tato radikální myšlenka – že neviditelná bytost zachránila život těm, co dosáhli hranic lidské odolnosti – je založená na mimořádném svědectví řady lidí, kteří dokázali přežít v extrémních podmínkách. Ať se jednalo o muže či ženy, všichni popisují, jak se k nim v kritické chvíli připojil nevysvětlitelný společník, jenž jim propůjčil sílu k překonání těch
nejtěžších chvil. Tento jev se nazývá faktor třetího člověka. Mysl vystavená stresu je schopná provádět zajímavé triky. V dětství jsem prožil něco podobného. Když mi bylo sedm, můj otec, geolog K. W. Geiger, mě vzal do terénu v jižní Albertě, kde zkoumal topografii skalního podloží. Byl parný letní den a my jsme kráčeli po okraji neporušené travnaté stepi podél břehu řeky Oldman. Vyšplhali jsme do prudkého suchého svahu. V nehybném vzduchu byla cítit vůně divokých prérijních růží. Šel jsem za svým otcem, když jsem náhle ztuhl hrůzou – přede mnou ležel svinutý chřestýš, připravený zaútočit.23 V jeho chřestivém zvuku zněla pronikavá naléhavost. Had se nacházel pod vyčnívajícím kamenem, kde měl možná hnízdo, mezi mnou a mým otcem. Otec kolem něj prošel a teď stál na vrcholku svahu nade mnou. Dnes si už nejsem jistý, co přesně se pak stalo a nakolik jsou mé vzpomínky reálné a nakolik šlo o přehnanou dětskou představivost. Všechno si to však pamatuji velmi jasně. Nejprve přišel okamžik naprosté hrůzy. Pak náhlá fyzikální změna perspektivy. Cítil jsem se oddělený od bezprostřední situace a prohlížel si tu scénu z jiného, neskutečného úhlu. Byl jsem dvěma lidmi na dvou místech najednou. Viděl jsem svého otce a taky dítě, což nemohl být nikdo jiný než já. Pokud ne já, tak kdo? Viděl jsem to celé z povzdálí, jako pozorovatel. Čas jako by zpomalil, přesto se to všechno seběhlo během chvilky. Otec jednou rukou chytil toho chlapce a s téměř nadlidskou silou si ho přehodil přes rameno, do bezpečí. Byl to nezapomenutelný prožitek, který se prostě nemohl odehrát tak, jak si ho pamatuji. Nebo mohl? Vím jen to, že ve svých vzpomínkách vždy napočítám na tom místě nikoli dvě, nýbrž tři osoby. Pak, po mnoha letech, při čtení knihy sira Ernesta Shackletona South jsem narazil na jeho zvláštní popis neviditelné bytosti, s níž se střetl během cesty z Antarktidy poté, co expediční loď Experience rozdrtil ledový příkrov. Jedná se o nejznámější takovéto setkání. Byl to právě Shackletonův prožitek, který dal tomuto jevu jméno: třetí člověk. Když jsem se poté pustil do hledání, nacházel jsem další podobné zprávy, které se však od mého vlastního prožitku lišily. Wilfrid Noyce vysvětlil tento rozdíl v knize They Survived: A Study of the Will to Live. Vynikající horolezec Noyce popsal, jak při namáhavém výstupu na Mount Everest přes Ženevskou ostruhu bez kyslíkové masky zažil „pocit duality“: „Byl jsem dvěma lidmi. Vrchní já zůstávalo klidné a neovlivněné snažením ztěžka oddychujícího dolního já.“ Můj vlastní prožitek z dětství, vyvolaný samozřejmě za zcela jiných okolností, vypadal přesně jako pocit duality. Podle Noyce však v některých případech tento jev zesiluje a „druhé já na sebe někdy bere podobu osoby“.24 Stává se to znovu a znovu, vysoko v horách, na otevřeném moři, ve zmrzlých pustinách kolem obou pólů. Noyce to považoval za „druhé já“. Existuje však celá řada jiných teorií. Některé tvrdí, že třetí člověk je důkazem existence andělů strážných. Další pak, že jde o halucinaci. Podle jiných je třetí člověk skutečný. Co se to tedy vlastně stalo? Tyto příběhy mě ohromovaly, a jelikož je nikdo nikdy nesebral do jednoho souboru, začal jsem je shromažďovat. Po dobu pěti let jsem kontaktoval osoby, které přežily různé nehody, pročítal jsem deníky, probíral se publikovanými příběhy průzkumníků a trosečníků. Někdy se veškeré podmínky zdály být pro takový prožitek optimální, žádný publikovaný zdroj však o něm neobsahoval jedinou zmínku. A pak, po navázání kontaktu s konkrétní osobou (jako třeba britským horolezcem Tonym Streatherem, který o vlásek unikl smrti na himálajské hoře Haramoš), jsem zjistil, že k tomu znovu došlo. Neviditelná bytost zakročila, aby pomohla. Tyto příběhy byly čím dál více ohromující a já si začal uvědomovat, že mám před sebou historii dobrodružství, záznam všech neštěstí, která se člověku mohou přihodit na ledě, na horách, na moři, na zemi, ve vzduchu a v kosmu, a které spojuje záhadné zjevení třetího člověka. Pochopil jsem, že mám k dispozici nejen souhrn reakcí člověka na extrémní nebezpečí,
ale také záznamy toho, co je nutné k přežití. Ty nejpozoruhodnější příběhy o přežití, jež kdy byly zaznamenány, jsem zahrnul do této knihy. Fascinují nás zkazky o lidech, kteří vyzráli nad smrtí, příběhy v této knize však obsahují ještě něco více. Lze pouhým opětovným prožitím těchto činů odpovědět na otázku, kdo – či co – je třetí člověk? Kde to bylo možné, uspořádal jsem vyprávění podle toho, čím dotyčné osoby byly: polárníci, horolezci, sóloví mořeplavci, trosečníci, letci a astronauti. Měl bych zde také zmínit, že uvedené příběhy představují pouze ty nejlepší. Shromáždil jsem jich však mnohem více a všechny prezentoval formou on-line antologie. Webová stránka www.thirdmanfactor.com není jen depozitářem těchto příběhů, ale má sloužit také jako místo, kde může kdokoli vyvěsit své osobní zkušenosti nebo příběhy, jež si přečetl či vyslechl. Ze všech těchto příkladů vycházejí zásadní vodítka – pět základních pravidel, která určují zjevení třetího člověka a propůjčují tomuto prožitku význam. Jsou to: patologie nudy, princip mnohočetných spouštěčů, vdovský efekt, faktor múz a síla spasitele. Spolu pak pomáhají osvětlit faktor třetího člověka. Ve své podstatě jsou však kauzální: nevysvětlují jeho původ ani odkud tato síla přichází. V průběhu doby vznikaly různé teorie, jež měly tento jev ozřejmit, a souběžně s nimi, roztroušené mezi kapitolami této knihy, se vyskytují popisy hledání nějakého vysvětlení. Tyto pokusy o pochopení představují samy o sobě záznam měnícího se lidského pojetí sama sebe. Začínají andělem strážným a pokračují vnímanou přítomností a stínovou osobou. O tomto fenoménu teoretizovali kněží, poté psychologové a nakonec i neurologové; tendence je postup z vnějšku dovnitř, od Boha k mysli a mozku člověka. Zda je některá z uvedených teorií opravdu dostačující k vysvětlení záhady třetího člověka, o tom se budete muset přesvědčit sami. Já jsem však při sestavování těchto příběhů pochopil alespoň jednu věc. Třetí člověk představuje reálnou a mocnou sílu k přežití, a schopnost tuto sílu získat je možná nejvýznamnějším faktorem, jenž určuje, kdo uspěje proti zdánlivě nepřekonatelným okolnostem a kdo nikoli. Biologové používají pro hranice, které pro člověka tvoří fyzický svět, termín „limitní fyziologie“.25 V určitém definovatelném bodě, s měnícími se podmínkami, člověk už nemůže uspět, a v kritičtějším bodě už nemůže přežít. Jedná se o pravidlo založené na řadě vědeckých měření. Například zvýšení vnitřní teploty těla o pouhých pět stupňů Celsia způsobuje smrtelný úžeh, při teplotě minus padesát stupňů pod nulou pak holá kůže zmrzne během jediné minuty. „Stručně řečeno, jen vzácně jeden člověk přežije v extrémních podmínkách pouze díky tomu, že má silnější vůli žít než druhý, který zemře,“ napsal Claude Piantadosi ve studii The Biology of Human Survival. A přesto se v těchto příbězích – v situacích, kdy se úspěch zdá být nemožný či smrt nevyhnutelná – něco stává. Uprostřed nervozity, strachu, krve, smutku, vyčerpání, mučení, izolovanosti a únavy se objeví natažená ruka – další existence, nabízející „transfúzi energie, povzbuzení a pudové moudrosti ze zdánlivě vnějšího zdroje“.26 Zjeví se jakási přítomnost, třetí člověk, který vás slovy legendárního italského horolezce Reinholda Messnera „vyvede ven z nemožného“.27
Kapitola 2
Shackletonův anděl Čtyři členové expedice vedené sirem Ranulphem Fiennesem rozbili tábor na úpatí hory Ryvingen na jižním polárním ledovcovém pokryvu a připravovali se na osamělost antarktické zimy. Postavili prefabrikované boudy, izolované pouze lepenkou. Smontovali rádiovou stanici padesát metrů od boudy s generátorem, která stála pětadvacet metrů od hlavní boudy sloužící jako zimní domov expedice. Zajistili anténní stožár proti poryvům větru a následující měsíc, v únoru 1980, byli připravení na začátek antarktické zimy, se čtyřiadvacetihodinovou nocí a teplotami klesajícími na pětačtyřicet stupňů pod nulou. Tady, na okraji antarktické náhorní plošiny, přibližně 480 km ve vnitrozemí, museli přečkat nápory zimy po dobu osmi měsíců, než se Fiennes mohl pokusit dokázat, co do té doby podnikl člověk jen jedinkrát (a sice britský polárník sir Vivian Fuchs v letech 1957–1958) – přejet celý kontinent v rámci cesty kolem světa přes jeho polární osu, jen s použitím pozemní dopravy. Fiennesova manželka lady Virginia Fiennesová (zvaná „Ginnie“), velitelka základny a radiotelegrafistka, představovala spojovací kanál expedice s vnějším světem. Byla menší postavy, duchaplná a vynalézavá a měla schopnost „pouhým mrknutím svých jasně modrých očí přimět dospělé muže, aby se třásli jako malí kluci“.1 Když antény obalil led a zuřivý vítr rval ze země šedesáticentimetrové kotvicí šrouby, Ginnie Fiennesová neúnavně a bez reptání bojovala se sněhovými vichřicemi a s baterkou v puse rozmotávala lanka. Neustálá námaha a dlouhé hodiny, které trávila o samotě venku ve tmě nebo skrčená uvnitř rádiové boudy, však postupem času přispívaly k nepříjemnému pocitu vyčerpání. V četných bouřkách musela často táhnout saně naložené nabitými bateriemi z hlavní ubikace do rádiové boudy. Řadu měsíců trvající neúprosný chlad a vítr a nepřetržitá polární noc, buď černá jako uhel nebo slabě osvětlená polární září či svitem měsíce, mísily rozčilení a introverzi, které doprovázely jejich hlubokou geografickou izolovanost. V květnu se další člen týmu, Oliver Shephard, mezi řečí Ginnie zmínil, že když šel z rádiové boudy, za sebou slyšel kroky. Připisoval to své představivosti, nebyl však jediný, kdo zakusil pocit neviditelného společníka. Jednou přišla Fiennesová do hlavní budovy a řekla svému manželovi: „Něco tam venku je.“ On jí to vyvracel, ale ona trvala na svém: „Nemyslím nějaké nebezpečí, ale… silnou přítomnost.“2 Pocit poté pominul a situace se vrátila do každodenní rutiny, jenže zanedlouho, během bouřky, znovu pocítila cosi blízko sebe: „Přišlo to zpoza rádiové boudy a šlo to za mnou tunelem.“ Ta bytost ji sice nijak neohrožovala, Ranulpha Fiennese to však znepokojovalo. Domníval se, že jeho žena „měla strach, že by to mohla spatřit“.3 Začal ji proto doprovázet, tahal sáně a zůstával s ní v rádiové boudě. Nikdy se ale s ničím nesetkal a ona nikdy tu přítomnost necítila, když byl s ní. S pokračující antarktickou zimou však tyto tlaky zesilovaly. V říjnu Fiennes o Ginnie napsal: „Je unavená jako pes a trpí halucinacemi. Čas od času slyší ve tmě výkřiky a někdo jí z bezprostřední blízkosti šeptá nerozpoznatelná slova.“ Do konce října nejhorší počasí pominulo a Fiennesův tříčlenný tým vyrazil na sněžných skútrech na přechod Antarktidy. Ginnie Fiennesová a nový člen skupiny Simon Grimes zůstali v táboře Ryvingen, aby až do plánovaného přemístění udržovali nezbytnou komunikační linku. Tábor nyní sloužil i jako základna, z níž bylo možné letecky dopravovat palivo pro skútry, jak se expedice blížila k jižnímu pólu. Jednou se Grimes vydal sám do rádiové boudy, kterou v té době už postupně likvidovali. Do svého deníku si napsal: „Ani stopy po tom Ginnienině duchu, po té přítomnosti, kterou… cítila během zimy. Řekl bych, že mladší muž… Ne zlovolný, prostě tam
jen byl. Ty dlouhé osamělé noci v boudě musely ovlivnit její vnímání.“ Grimes místo popsal takto: „Prázdná chata se zvláštní atmosférou. Zapečetil jsem ji, protože jsem věděl, že se tam nebudu chtít vrátit.“ Než z ní odešel, všiml si nápisů, které tam na stěně zanechala Ginnie, provedené třemi různými pery – každý zřejmě v jinou dobu. Její slova mu připadala „do jisté míry strašidelná“: S výkřiky svišťů a gibbonů skučících v uších duch Ryvingenu propuká v pláč. „Proč jste mě přišli vyrušit po těch dlouhých letech? Budu vás strašit a smát se vám a vyženu vás odsud pryč.“4 Ginnie Fiennesová zažila v Antarktidě poměrně běžný jev. První jižní polární expedice popisovaly případy námořníků, kteří „při práci v temnotě najednou odhodili krumpáče a lopaty a odmítali znovu opustit loď bez doprovodu“, napsal Raymond Priestly ve svém průkopnickém zkoumání psychologie průzkumů. Studie ukázaly, že samotný extrémní chlad v polárních oblastech má jen omezený dopad na psychologický stav těch, kteří zde přezimují. Z výzkumů však vyplývá, že stres sužující obyvatele antarktických stanic způsobuje hlavně monotónnost spojená s izolovaností a osamělostí. To není nijak překvapující. Lidé jsou společenský druh; natolik společenský, že za nejkrutější trest je považována samotka; natolik společenský, že i v osamělosti „určujeme své myšlenky a činy jakémusi neomezenému sociovi (společníkovi), jenž je pochopí a odsouhlasí“.5 Antarktické zimy tráví výzkumníci v podmínkách společné osamělosti, tedy v malé skupině v akutní společenské izolaci. Studie odhalily existenci „fenoménu třetí čtvrtiny“, který prožívají lidé pracující v takových prostředích. Po půlce dlouhého pobytu na izolovaných místech, jako třeba na arktických meteorologických nebo antarktických vědeckých stanicích, nastává znatelný pokles nálady a morálky. 6 Dochází k tomu během třetí čtvrtiny pobytu, bez ohledu na jeho celkovou délku. Přestože není natolik vážný, aby způsobil psychické poruchy, u některých lidí se rozvinou příznaky takzvaného „přezimovacího syndromu“. Obvykle zahrnují střední až těžkou depresi, vyhýbání se druhým, apatii, podráždění přecházející občas až do vzteku, chronickou nespavost, potíže se soustředěním a v některých případech takzvané „antarktické civění“, což je disociativní stav nikoli nepodobný tomu, který se vyskytuje u obětí katastrof a válek,7 při němž „myšlenky odplouvají z reality současnosti do neurčité nepřítomnosti, kterou si ani daný člověk nemůže vždy následně vybavit“.8 Takové podmínky přitahují také prožitky, jaké měla Virginia Fiennesová....
