Copyright ISBN: (pdf)

klaun

Kostička

Copyright

Autor: Petr Scheuer, 2014 Vydal: Martin Koláček - E-knihy jedou 2014

ISBN: 978-80-7512-045-8 (ePub) 978-80-7512-046-5 (mobi) 978-80-7512-047-2 (pdf )

Obsah I.   5

Kde se Pavlínce seskládá nový kamarád, který se nakonec posadí.

II.   10

O tom, jak ho paní učitelka neviděla a jaké dostal jméno.

III.   18

O tom, jak věděl, že zmrzlina je dobrá, i když sám neochutnal.

IV.   26

O tom, jak létali a Janička chtěla pořád, a ještě.

V.   36

O tom, jak přišel o jednu kostičku, a jak ho paní učitelka uviděla.

VI.   45

O tom, jak paní učitelka myslela, že se jí to zdálo.

VII.   55

O nebezpečném beranovi, ale také něco málo o chechtavém slonovi.

VIII.   67

O tom, jak se obrázky smály.

IX.   77

O paní ředitelce a jak zůstali spolu, jen sami dva.

X.   86

O tom, jak hráli ve třídě fotbal a paní ředitelka dala gól.

I. Kde se Pavlínce seskládá nový kamarád, který se nakonec posadí.

Stalo se to už dávno. Tak dávno, že si to ani vaši rodiče nebudou pamatovat. Jen Pavlíkova babička a Markétčin děda by o tom mohli vyprávět. Jenže od té doby uběhlo už tolik dlouhých let, že to oba nejspíš mají za nějakou pohádku, co jim kdysi kdosi vyprávěl. Ale ne, nebyla to pohádka, tohle se jim skutečně přihodilo, když byli ještě malí a chodili spolu do školky. Markétčin děda se jmenuje Marek, a jmenoval se tak i tenkrát, když si ráno v šatně dával bundu pod obrázek vláčku, nazouval si bačkorky, rozloučil se s maminkou a běžel do třídy, hrát si a čekat, až si pro něj odpoledne přijdou. Klaun Kostička strana

5

kapitola první

Zpočátku mu bývalo smutno, ale dávno zjistil, že smutek nepomůže, zvykl si a začal si hrát, protože to pomáhá, aby smutno nebylo. Tenkrát si hrál zrovna s kostkami a stavěl komín. To Pavlínka, Pavlíkova babička, ale ještě úplně malinká, s copánky a dírkami po zubech, co vypadly a nové ještě nestačily narůst, tak tahle Pavlínka seděla v koutě a byla moc smutná, protože ona si ještě nezvykla a nevěděla, že to nepomůže. Byla smutná a chtěla jít domů, za maminkou, za tatínkem a za svou velkou sestrou, která už chodí do školy. Marek si jí nevšímal, ale ona si všímala jeho. Pozorovala ho, jak staví, a byla by ráda také něco tvořila, jen, kdyby se tatínek s maminkou aspoň dívali. Nebo Barča, tak se jmenovala její starší sestra. A jak byla smutná, neměla s  kým si hrát. Ani by mě to nebavilo, a ani by mi to pořádně nešlo, myslela si, a smutně koukala na Marka, jak skládá kostku na kostku, až je komín tak vysoký, že musí vstát, aby dosáhl až nahoru a mohl dát na vrcholek další, zelenou kostku, když vtom se komín zakymácel a zřítil se na zem. Zelená kostka zůstala v Markově ruce a on stál, jako by ji chtěl položit na její místo, do vzduchu, tam, kde už žádný komín nebyl. A jelikož se díval do vzduchu, tam, kde už žádný komín nestál, nemohl vidět to, co viděla Pavlínka, která se nedívala tam, kde už žádný komín nestál, ale dolů, na zem, kam spadly všechny kostky, ovšem neskončily rozházené po zemi, ale... Pojednou se Pavlínka vůbec nemračila, i poslední malá slzička, co zbývala v koutku jejího oka, se začala vesele třpytit a Pavlínka v mžiku stála na nohách a pospíchala ke kostkám, které se po zemi rozsypaly tak zvláštně, jako by je poskládal někdo, kdo by chtěl udělat panáčka, postavičku se dvěma kostkovanýma rukama, dvěma kostkovanýma nohama, jedním kostkovaným tělem a jedním kostkovaným kloboučkem, a také – což bylo ze všeho nejzvláštnější – s jednou kulatou a vlasatou hlavou z maličkého polštářku,

strana

6

co kdysi ušila paní učitelka a býval zapomenutý u skříněk. takže tam na zemi leželo místo hromádky kostek cosi, co vypadalo jako strakatý klaun. „Co to je?“ divila se Pavlínka. „Kde?“ Marek se konečně podíval na zem. A jelikož tam místo hromady rozházených kostek uviděl kostkovaného klauna, zůstal i on koukat s očima vykulenýma podobně, jako zírala Pavlínka. To není možné, říkal si Marek a zkusil zamrkat, jestli se mu to nezdá, ale i potom, rozmrkanýma očima viděl pořád toho klauna, poskládaného z rozsypaných kostiček. „Jak se máte?“ ozvalo se náhle. Oba se překvapeně rozhlédli, kdo to řekl. Ale nikdo jiný tam nebyl – ten hlas šel ze země, tam odtud, kde ležely rozsypané kostky a z nich sestavený panáček, co připomínal klauna, který na ně, jak se zdálo, třeba .. snad .. možná .. promluvil??? „Ahoj,“ pozdravila ho Pavlínka nejistě. Klaun však neodpovídal. Byl zticha, jen ležel a koukal. „Co tady děláš?“ zeptal se Marek, ačkoli chtěl spíš Pavlínku napomenout, že kostky přece nemluví, tak že se s nimi nemá bavit. Ale neřekl to a dokonce na ně sám promluvil, neboť... Klaun sice pořád mlčel, ale pak na na ně .. mrknul. Okem, které bylo barvami namalované na látku, na ně zamrkal. Děti se musely smát, jak legračně to vypadalo. „Proč se mi smějete?“ zeptal se ten klaun, co se sám poskládal z rozsypaných dřevěných kostiček. On vážně mluví! Děti pocítily ohromnou radost, hned byly skloněné u něj a opatrně se rozhlížely kolem, jestli se někdo nedívá, a zakrývaly ho, aby nikdo další nemohl vidět, koho tam mají, aby jim ho nikdo nemohl vzít. „Co tady děláš?“ zeptala se Pavlínka. Klaun Kostička strana

7

kapitola první

„Ležím,“ řekl on. Pusou, kterou měl vymalovanou na látce, na malém kulatém polštářku, tak tou pusou si s nimi normálně povídal. „Ale jak to?“ divil se Marek. „Protože ona chtěla mít kamaráda, viď?“ obrátil se klaun k Pavlínce, jejíž tvář se hned radostí rozzářila, jelikož si opravdu kamaráda přála, klidně i takového, a klaun pokračoval: „A to její přání mě z kostek takhle hezky vyskládalo, víš,“ dopověděl Markovi, kterého pak, když to slyšel, cosi napadlo. Jen zatím nevěděl, jak to má říct. „Uklízíme, děti, půjdeme na svačinku!“ ozvalo se zatleskání paní učitelky. Co teď?! polekali se Marek s Pavlínkou. „Musíš se někam schovat!“ rozhlížela se honem Pavlínka. „Proč?“ nechápal klaun. „Aby tě paní učitelka neviděla,“ dozvěděl se od Pavlínky. „Vy se jí bojíte?“ divil se klaun. „Ne, ale...“ váhala Pavlínka. „My sem nesmíme brát svoje hračky. Ona by tě mohla sebrat a zavřít do šuplíku, víš,“ vysvětlovala. „Já nejsem žádná hračka,“ ohradil se klaun dotčeně. „Já vím, ale ona to možná neví, tak se radši pojď schovat. Prosím,“ snažila se Pavlínka. „Já ale nemůžu chodit,“ řekl klaun, který se opravdu zatím vůbec nepohnul a ležel na zemi jako stavebnice, jako ohrádka z kostek, jen namalovaná ústa a oči se mu hýbaly, ale víc nic, ani maličko, ani o kousek. „Tak my tě posbíráme,“ spěchala Pavlínka. „To bych se možná rozpadl,“ odpověděl klaun nejistě. „A už by ses nesložil?“ divila se Pavlínka. „Nevím. Asi ne,“ zakoulel klaun svýma namalovanýma očima. „A mohl bys být taky můj kamarád?“ ozval se náhle Marek, protože ho konečně napadlo, jak to má říct.

strana

8

„Kdybys chtěl,“ usmál se klaun namalovanou pusou. „Já chci. A moc,“ rozzářil se Marek, a vtom se klaun pohnul, pokrčil levou kostičkovou nohu, která se nerozpadla a zůstala správně poskládaná, pak skrčil i pravou kostičkovou nohu, zvedl kostičkové ruce, posadil se a vyskočil a stál tam celý, i když složený z obyčejných dřevěných kostek, přesto se nerozpadl a hýbal se a byl jako živý, neobyčejný kostičkový klaun, co přišel za dětmi, aby se stal jejich kamarádem.

Klaun Kostička strana

9

„

II. O tom, jak ho paní učitelka neviděla a jaké dostal jméno.

„No copak vy dva tam, nepůjdete s náma na svačinku?“ vykročila paní učitelka za dětmi ke skříňce, do které se měl klaun schovat, ale seděl před ní na zemi a volal: „Paní učitelko, pojďte, budeme kamarádi.“ Děti se polekaly, že se paní učitelka bude zlobit, co tam ten klaun dělá, a sebere jim ho, nebo vezme kostky a uklidí je do krabice, aby se klaun už nemohl složit, a snažily se překážet, aby ho neviděla. Pavlínka se jí stavěla do cesty a Marek klaunovi nenápadně šeptal, ať je zticha, že je to nebezpečné a mohl by skončit v šuplíku, jenže paní Klaun Kostička strana

10

kapitola druhá

učitelka viděla přes Pavlínku a dívala se přímo tam, kde klaun seděl. „Tak honem,“ tleskla znovu. „Hezky ukliďte ty rozházený kostky, ať na vás nemusíme čekat,“ pobídla ty dva. Ale víc nic, obrátila se a šla zpátky ke stolkům, za ostatními dětmi. „Ona mě nevidí?“ ptal se klaun zklamaně. „Ona ho nevidí,“ kroutil hlavou Marek. „Ona tě nevidí?“ divila se Pavlínka. „No tok šup šup, pěkně zpátky do krabice,“ popoháněla je paní učitelka, která živého klauna seskládaného z obyčejných dřevěných kostiček opravdu neviděla, protože ho ani vidět nemohla. Z dřevěných kostiček se přece živý klaun nedá postavit, to je jasné a nemůže to být jinak, věděla dospěle a rozumně. Takže se tam pro ni válely jen obyčejné kostičky. Ty viděla, ale klaun, který z nich byl postavený, pro ni neexistoval; pro ni tam jednoduše vůbec nebyl. To je divný, říkali si Marek s Pavlínkou, když se skláněli ke klaunovi, ukrýt ho do skříně, do krabice, kam patřily kostky, ze kterých se sám postavil. Jenže on se nedal. „Já se s ní stejně skamarádím,“ vyskočil. „A uvidí mě! To bych se na to podíval, aby mě neviděla!“ říkal rozhodně. Ale do skříňky šel. A sám. „Ty zlobíš!“ houkl Marek ještě za ním. „Musíš nás poslouchat, jestli chceš s náma kamarádit,“ napomenul klauna, zavřel dvířka a šli na svačinku. Po jídle běželi oba ke skříňce, aby někdo nepřišel dřív a klauna jim nevzal nebo nerozbil. Jenže klaun v krabici nebyl, ležely tam jen samé obyčejné kostky. „Kde je?“ ptala se smutně Pavlínka a vzala dvě

strana

11

kostky do ruky, jestli nevypadají trošku klaunsky; jestli se znovu samy neposkládají. Ale ne, nehýbaly se, byly to jen obyčejné kostky. „Kdepak seš?“ šeptal Marek do skříňky, nešťastný, že klaun zmizel. „Ty se na mě zlobíš?“ „Jo,“ mračila se Pavlínka. „Určitě se zlobí, žes mu nadával. A byl to můj kamarád. Já bych mu teda určitě nenadávala.“ „Tak promiň, nezlob se na mě, prosím,“ strkal Marek hlavu do skříňky. „Klaune, on už bude na tebe hodnej,“ nakláněla se dovnitř i Pavlínka. „Že jo, řekni,“ dožadovala se, aby to Marek potvrdil, a Marek hlasitě zopakoval, že ano, že už klauna nebude napomínat, ale nic se nepohnulo, prázdné ticho, všude jen samé obyčejné hračky a kostky, žádného mluvícího klauna tam nenašli. „Kuk!“ ozval se najednou dole, pod nejspodnější poličkou hlas toho jejich opravdového mluvícího klauna, seskládaného z dřevěných kostek a z polštářku s namalovanýma očima a velkou usměvavou pusou. „Tady jsem!?“ smála se ta pusa radostně. „Já jsem se schoval, abyste se na mě nezlobili, že vás neposlouchám, když já se na vás taky nezlobím, že mě neposloucháte,“ vysvětloval, zatímco lezl ven. „Co budem dělat?“ vyhrkl, sotva byl venku. „A nezlobíš se?“ měla Pavlínka ještě pořád strach. „Neběháme!“ ozval se nato hlas paní učitelky, která se právě zlobila na Kubu, že šel moc rychle. „Něco zajímavýho,“ vymyslel Marek. A to už na strach zapomněla i Pavlínka a oba spřádali, co zajímavého by se dalo podniknout. „Třeba se někam schováme,“ napadlo Pavlínku. „Třeba do nějakýho domu, kde straší, abysme to strašidlo jako přemohli“ rozvíjel Marek její nápad. „A nebo by to byl hrad a já bych tam byla princezna a mohli bysme to Klaun Kostička strana

12

kapitola druhá

strašidlo nějak ochočit, aby pak už bylo hodný,“ dodala Pavlínka jiné vylepšení. „Nezlobte mě, mládeži,“ přerušil je klaun. „To bych asi určitě nezvládl.“ „A co bys zvládnul?“ zajímal se Marek. „Možná skamarádit se s paní učitelkou,“ připomněl klaun. „Aby si hrála s náma.“ „Něco jinýho. Ona to neumí,“ vrtěly děti hlavami. A paní učitelka, jako by jim chtěla dát za pravdu, volala na Adámka, který přeskakoval lavičku: „Adame, přestaň skákat jako kozel! Zakopneš a rozbiješ si nos. A poteče ti krev.“ „Tak třeba na schovku?“ ptala se Pavlínka. „To je nuda,“ škaredil se Marek. „Já bych nejradši šel ven.“ „To nejde,“ bylo Pavlínce jasné. „Nó, možná by to nějak šlo,“ naznačil klaun, že tohle by mohl zvládnout. Kdyby... Klaun svým dvěma novým kamarádům naznačil, aby se k němu sklonili, že jim to poví. „Nehádáme se!“ zlobila se paní učitelka na dvě holčičky. „Ona mi to bere!“ stěžovala si první, Lenička Žabková, protože ta druhá, Lenička Fojtíková, jí vzala kruhy a nechtěla je vrátit. „Tak si hrajte hezky spolu,“ uklidňovala je paní učitelka. „Ale ona mi to vzala,“ zlobila se Lenička Žabková. „Tak se nehádejte!“ řekla paní učitelka důrazně. „Ale to není spravedlivý!“ prskala Lenička Žabková, zatímco Lenička Fojtíková měla na tváři spokojený úsměv. A v ruce kruhy. „A už mě nezlob,“ řekla paní učitelka Leničce Žabkové, která nezlobila, a Leničce Fojtíkové, která zlobila, té neřekla nic. Takže se obě Leničky rozešly; Fojtíková si šla hrát s kruhy a Žabková se nespokojeně šourala do kouta, aby se tam vypořádala s tou hroznou nespravedlností. „Poslouchejte, kdybych měl hodně kamarádů...“ vysvětloval zatím klaun

strana

13

Markovi a Pavlínce. „My ti nestačíme?“ polekala se Pavlínka. „...tak bych toho zvládl mnohem víc,“ dopověděl klaun. „A budeš pořád můj kamarád, i když budeš mít kamarádů víc?“ zeptala se ještě Pavlínka, která o svého nového kamaráda nechtěla přijít. „Budeme mít oba hodně kamarádů,“ odpověděl klaun. „Jestli chceš.“ A Pavlínka chtěla, tak se rozhodli najít mu další nové kamarády, a to právě, když kolem nich procházela naštvaná Lenička Žabková. A malou chvíli nato tihle tři, vlastně čtyři, i s klaunem, kráčeli společně od skříňky s kostkami na druhou stranu třídy, a všichni pozorně sledovali, kdo se dívá – a co vidí. Ani Lenička Žabková totiž zprvu klauna nepoznala; teprve až za chvíli, až jí ho pořádně ukázali. První se ozval Kubík. „Jak to děláš?“ běžel za Markem, neboť se mu zdálo, jako by kostky za Markem poskakovaly. „To je klaun!“ napověděla mu Pavlínka. „Nojo, ten je krásnej,“ ozvala se Klárka, která se také přišla podívat, co to tam mají. Ona ho totiž uviděla hned. „Kde?“ rozhlížel se Kubík. „Tady,“ ukázala na kostky Lenička Žabková – a Kubíkovi se pojednou rozzářila očka. „Ahoj,“ zamával na klauna, a ten mu svou širokou pusou, namalovanou na malém polštářku odpověděl: „Nazdárek.“ „Kde jste ho vzali?“ ptala se Klárka. „On přišel sám,“ prozradil Marek. „Sám se postavil. Z kostek,“ vysvětlovala Pavlínka. „Aby byl můj kamarád. Vlastně teda náš,“ opravila se. „Vezme nás ven,“ vykládal nadšeně Marek. Klaun Kostička strana

14

kapitola druhá

„Možná někam na hrad,“ přikývla Pavlínka. „Chceš s ním taky kamarádit?“ ptala se Lenička Žabková. „Já jo!“ věděl hned Kubík. A ostatní chtěli samozřejmě také. „Copak to tam máte?“ zpozorovala paní učitelka skupinku dětí. „Klauna. Ale živýho!“ volala hned Klárka. „Ne,“ chtěla ho Pavlínka opět chránit, aby zůstal jejich. Jejich kamarád. Jenže klaun se nechtěl ukrývat. „Schválně, jestli mě pozná,“ vystoupil před Pavlínku a čekal, jak se paní učitelka bude tvářit, až ho uvidí. „Klauna? Nepovídej,“ smála se na Klárku paní učitelka, ovšem podívat se šla. Jenže ho ani teď neviděla. „Tady,“ ukazovaly děti. I ty, které nechtěly, aby ho viděla, aby jim ho nevzala nebo nerozbila, i ty na něj ukazovaly, protože měly radost, že vidí víc než paní učitelka. Pro paní učitelku však stále ukazovaly jenom na rozházené dřevěné kostky. Pro paní učitelku. Ale děti, i ty, co se přišly podívat až teď, s paní učitelkou nebo i po ní, děti viděly něco úplně jiného – a mnohem lepšího, než hromádku kostek, jakou viděla paní učitelka. „Ten je krásnej. Čí to je? Kde jste ho vzali? Jak se jmenuje?“ vyzvídaly nadšeně ty nově příchozí. Paní učitelka je slyšela, jenže to měla za obyčejnou dětskou hru; myslela, že si vymýšlejí, že si klauna všichni jen tak představují, jako to děti dovedou, tak je nebrala vážně. Jako to umí dospělí. „Hlavně to nezapomeňte tady nejdřív uklidit, ať se to tady neválí,“ nakázala dětem. A to se klauna dotklo. „Tak hele, učitelko, já nejsem žádný to,“ protestoval. „A nevím, proč mě mají uklízet, když si se mnou teď hrají. Já myslím, že byste je neměla pořád okřikovat. Ať se třeba honí, no a co?! Když si rozbijou nos, aspoň si příště dají lepší pozor. Měla byste si hrát spíš s náma, nechcete?“ vyzval

strana

15

paní učitelku. Jenže paní učitelka ho pořád neviděla, a jestli něco slyšela, tak měla pocit, že jí to samo nějak zvoní v uších, a na zvonění v uších se přece neodpovídá, to vám potvrdí každý dospělý, že se zvonícíma ušima se nedá mluvit, takže paní učitelka klaunovi neodpověděla a klaun se mrzutě ušklíbl: „A dovedu se uklidit sám!“ dodal ještě, a zůstal zticha. Děti čekaly, co přijde. Jestli se paní učitelka na klauna rozzlobí, jestli ho vyhodí ven, nebo jestli se s ním bude hádat. Jenže paní učitelka ho neviděla, tak mu nemohla uškodit. Jen si pořád, dlouze děti prohlížela, jako by něco hledala, pak zakroutila hlavou a podrbala se na bradě. Ona totiž věděla, co klaun říkal, ale nemohla to pochopit a nemohla tomu uvěřit, když neviděla žádného, kdo by to mohl říct. „Tak si ještě chvíli hezky hrajte a uklidíte to až potom, ano?“ zeptala se vlídněji, a když děti přikývly, že ano, pokračovala: „Ale žádné honění a skákání, ať vás nemusím pořád okřikovat!“ zvedla přísně prst. „Abysme to tady měli hezky pěkný a žádný zbytečný úrazy,“ dodala opět mírněji, s úsměvem, a vrátila se ke svému stolku. A děti? Radovaly se z nového kamaráda. Divily se, že chodí, když je z obyčejných dřevěných kostiček na hraní, smály se, že s nimi dokonce i mluví, předháněly se, kdo mu bude blíž, ale Janičku, která měla ráda ve všem pořádek, pak napadlo, že vlastně pořád nevědí, jak se jmenuje. „Jak se jmenuješ?“ obrátila se Lenička Žabková na klauna. Protože kdo jiný by měl vědět, jak se jmenuje, než on sám. K jejich překvapení však i klaun musel přemýšlet. Vážně, ani on to nevěděl, neboť mu zatím nikdo žádné jméno nedal. Ale nějaké bych rozhodně měl mít, abych poznal, když na mě budou volat, myslel si. Jenže jaké? „Já nevím,“ rozložil nerozhodně svýma krátkýma kostičkovýma rukama. „Kostička!“ zvolal Kubík. Klaun Kostička strana

16

kapitola druhá

„To je dobrý jméno,“ ozval se Davídek. „Líbí se ti?“ zeptala se klauna Janička. „To je přímo skvělý!“ přikývl klaun Kostička vesele, protože měl radost, že už není jen obyčejný klaun, ale má od dětí své vlastní jméno. „Ale kdy teda půjdeme ven?“ zeptal se Marek, neboť se mu zdálo, že si klauna už všichni dosyta naprohlíželi. „Šlo by to?“ zeptal se přímo Kostičky. Některé děti nevěděly, že pokud s klaunem kamarádí všichni, mohl by to zvládnout a vzít je ven, tak ty teď vrtěly hlavičkami, že na procházku se chodí až po obědě. A že: „To těžko,“ vrtěl hlavou Kája, a že: „To asi nepůjde,“ smutnila Klárka, a že: „To se nesmí,“ připomněla Janička, a že: „To je škoda,“ krčil rameny Jiřík. „Není,“ ozval se klaun Kostička. „Když je nás teď hodně kamarádů, tak já to zkusím zařídit, aby vás paní učitelka viděla, i když tady nebudete, aby se jí zdálo, že jste všichni tady, i když budeme spolu venku.“ A paní učitelka? Té krátce nato vrtalo hlavou, proč se jí pořád vrací praštěná myšlenka, že by mohla být kamarádkou malého kostkovaného klauna; proč se jí zdá, že ho někdy viděla a slyšela, když cosi takového, jako živý kostičkový klaun přece vůbec nemůže existovat. Musím to oznámit paní ředitelce, abychom se podívaly, jestli tedy není, abychom se s tím podivným stvořením mohly nějak vypořádat, rozebrat ho nebo někam zavřít, kdybychom ho objevily, říkala si. A divila se, že přemýšlí o takových nesmyslech, a byla moc ráda, že jsou dnes děti tak hodné a vůbec nezlobí. Jenže děti – už tam nebyly.

strana

17

III. O tom, jak věděl, že zmrzlina je dobrá, i když sám neochutnal.

„Tak jsme venku,“ oznámil klaun dětem, překvapeným, jak to bylo snadné a rychlé; před chvílí ještě stály ve třídě a teď jsou náhle tady, venku, na ulici před školkou. „A co budeme dělat?“ ptala se nejistě Klárka. „Půjdeme na zmrzlinu,“ napadlo Pavlínku. „Do lesa!“ vykřikl Kubík. „Co třeba na hřiště,“ ozvala se Lenička Žabková nesměle. „Na hřišti je nuda,“ ušklíbla se Eliška. „Pojďte radši zpátky, ať se paní učitelka nezlobí,“ špitl Kája, nejmenší a nejmladší ze všech. Klaun Kostička strana

18

kapitola třetí

„Já se bojím,“ zanaříkal Davídek. „Aby se něco nestalo.“ „Tak běž zpátky,“ obrátila se na něj Lenička Fojtíková posměšně. „Nejdu,“ oklepal se Davídek, že už se jako nebojí. „Jdeme na to hřiště,“ přemlouvala ostatní Lenička Žabková. „Půjdeme zpátky spolu?“ přitočil se malý Kája k Davídkovi. Jenže Davídek už se nechtěl bát a jen zavrtěl hlavou, že ne, že chce jít taky ven. „Tak kam půjdeme, pane klaune?“ obrátil se Adámek na klauna Kostičku. Ale Janička se začala smát, že to přece není žádnej pán. „Že nejseš pán,“ obrátila se na klauna, který musel přikývnout, že není pán. „Pánové přece nenosí takový barevný oblečení,“ vysvětlovala Adámkovi, a vlastně i ostatním, že na to mohli přijít sami. „Nojo, ani nemá fousy,“ kýval hlavou Kubík. „Tak seš holka?“ chtěl Jiřík vědět, jak to tedy s klaunem je. Nato musel klaun opět zavrtět hlavou, že není ani holka. „Hračka taky nejseš, já vím,“ připomněla Pavlínka. „To je jedno,“ řekl Adámek. „Tak kam půjdeme, Kostičko?“ zopakoval svou otázku jinak. Klárce to však nebylo jedno. „Tak co seš?“ prohlížela si klauna nedůvěřivě. „Kam chodíš na záchod?“ „Já nechodím na záchod,“ zavrtěl klaun hlavou. „Ale jestli chceš, tak budu chodit s tebou, protože já bych chtěl, abysme byli kamarádi,“ usmál se na ni klaun. „Nenene, to nemusíš,“ zvedla hned Klárka odmítavě ruce, a děti se smály, a smál se i klaun Kostička. „A půjdeme tam, kam budete chtít,“ obrátil se na Adámka. Jenže každý chtěl jen ten svůj návrh: do lesa, na zmrzlinu, na koupaliště, někam na hrad, domů a tak dál. „Musíte se dohodnout,“ řekl Kostička.

strana

19

„To nejde, s nima,“ zlobila se Lenička Fojtíková. „Tak půjdeme zpátky?“ zeptal se klaun. „To ne!“ ozvaly děti. Ale ne všechny; malý Kája zašeptal, že on by možná raději šel zpátky. Jenže tak tiše, že to ani nebylo slyšet. Děti se na sebe podívaly – a znovu spustily: „Já chci! Já nechci! Tam je nuda! Tam já nejdu! Já jdu jedině tam!“ překřikovaly se, jenže klaun Kostička pokrčil svými maličkými ramínky: „Tak musíme jít zpátky,“ řekl. a obrátil se ke dveřím do školkové chodby. A děti byly v tu ránu jako vyměněné, každý hned ochotný ustoupit. „Kdo má chuť na zmrzku?“ zeptal se opatrně Davídek, protože on zmrzlinu miloval – a přál si, aby na ni dostali aspoň malou chuť všichni. „Já docela jo,“ mávla jako první rukou Eliška, která předtím chtěla jít do solné jeskyně, a po ní se přidali i ostatní; někdo souhlasil rád, jiný ne tak úplně, ale všichni byli pro. „Můžeme teda na zmrzku, Kostičko?“ zeptala se raději Klárka. „Musíme, když máte chuť,“ přikývl klaun. A hned by byli vyrazili, kdyby si Jiřík nevzpomněl, že jim chybí peníze. A to byl problém. Ohlédli se po klaunovi, co on na to. A klaun Kostička? „To je dobrý, to se vyřeší,“ řekl a zasmál se tak nahlas, až se mu všechny kostičky začaly naklánět, takže se zvonivě smál a při tom ještě klapal kostičkami. „Tady je nepotřebujeme,“ zamrkal svýma velkýma očima, namalovanýma na malém kulatém polštářku. „A tam se pak uvidí,“ zarachotil kostičkami, a vyrazil. „Jenomže co když ne?“ pochyboval Davídek. Ale šel také, protože šli všichni ostatní. Bylo jich dvanáct. Všech dvanáct dětí, co se dnes ve školce sešlo, teď v hloučku s klaunem Kostičku uprostřed šlapalo chodníkem podél plotu Klaun Kostička strana

20

kapitola třetí

u školního hřiště a společně se smáli se a těšili se na zmrzlinu. Ve školce nezůstal nikdo. Jen paní učitelka, která právě stála před skříňkou a prudce otevírala a zase zavírala dveře, jestli se tam něco neschovává, a dělala, jako že se nedívá, a pak strčila hlavu až dovnitř, aby to mohla řádně zkontrolovat, protože kdyby něco podezřelého objevila, běžela by to ohlásit paní ředitelce a společně by to musely zničit, protože ve školce mohou být jen děti, paní učitelky a hračky – ale nic jiného! A děti tu jsou a krásně si hrají, ona je tu taky – a nedopustí, aby se tam roztahovalo ještě cosi dalšího, cizího a nevhodného, zavřela skříňku, ještě jednou ji prudce otevřela, ale pořád nic, jen hračky, tak se vrátila ke svému stolku. Že viděla děti, i když tam nejsou? To je nesmysl, pochyboval by možná někdo. A klidně ten samý člověk, který v noci vídal strašidlo tam, kde byl jen uschlý strom, nebo svoji tašku na místě, kde měla být – ale nebyla tam. „Já ji tam viděl!“ přísahal by ten někdo a hádal by se, i když taška ležela jinde; on ji tam předtím jasně viděl. Na pouštích se tomu říká fata morgana, přelud, iluze, kdy lidé vidí celá města nebo zelené oázy s vodou a stromy tam, kde je jen vyprahlý žlutý písek. Jejich oči ale vidí něco jiného, jako teď oči paní učitelky viděly děti, i v jejích uších zněly dětské hlásky, přestože třída byla prázdná. Nevěříte? Nemusíte věřit, ale bylo to tak. Protože kdyby je tam neviděla a neslyšela, tak by je hned utíkala hledat, to je přece jasné! „Jó, to já nemůžu, to není moje, já to jenom prodávám,“ kroutil hlavou prodavač zmrzliny, když se ho děti zeptaly, jestli jim dá zmrzlinu. Zadarmo. Prý nedá. A měli vanilkovou, borůvkovou a míchanou. „Já si dám borůvkovou!“ těšil se Davídek, protože ten zmrzlinu miloval a objednal by si klidně i bramborovou, kdyby jinou neměli. Jenže teď to vypadalo, že nebude žádná. Pokud..?

strana

21

Všichni se obrátili na klauna Kostičku, jestli pomůže. „Prosím,“ ozvala se pod okénkem Eliška, kterou jinak nebylo moc slyšet, ale na zmrzlinu už také dostala chuť, tak promluvila. „Kam bych přišel, kdybych rozdával zmrzlinu zadarmo?! To nejde,“ mračil se z okénka prodavač. Ale to už klaun Kostička stál vedle Elišky. „Pane zmrzlináři, nebuďte lemrouch,“ řekl, a kostičky se mu opět začaly jaksi protáčet a naklánět, takže při mluvení i maličko chrastily. „Vás těch pár zmrzlin nezničí, že ne, ale nám, teda tady dětem, by udělaly fakt ohromnou radost. A vám taky, protože vy tady děláte zmrzlinu úplně ze všech nejlepší a děti budou všude vyprávět, jak byla skvělá, aby sem všichni přišli ochutnat. A ještě ke všemu uděláte dobrej skutek a prožijete celej den s tou nejlepší náladou, budete se na lidi krásně usmívat a oni se budou smát na vás a budou vás mít rádi...“ „Hele, a jak to, že jste tady samy?“ skočil zmrzlinář Kostičkovi do řeči. Ale neptal se klauna, ptal se dětí, neboť ani on ho neviděl. On dokonce, a to je zvláštní ještě víc, neviděl ani hromádku rozházených kostiček. Tenhle pán totiž neměl děti a sám býval malý už tak strašně dávno, že dětskému světu nerozuměl, nezajímal se o něj – a nevnímal ho. Dětské kostky jednoduše neměly u zmrzlinářského okénka co pohledávat, tak je neviděl. I když tam byly. Ani klaunův hlas neslyšel. Nic. Ale cítil ho. Podobně, jako paní učitelka, jen maličko jinak. Asi, jako když slyšíte zpívat ptáčky; nerozumíte jim, ale je vám hezky. Zmrzlinář slyšel spoustu hlasů, jak děti u okénka brebentily, a kdesi mezi nimi se vznášela i slova klauna Kostičky, která neslyšel, nebo jim nerozuměl, ale to, co klaun Kostička říkal, to se mu do hlavy doneslo; cítil to. Asi jako, když něco provedete a rodiče se na vás zlobí; nemusíte je ani poslouchat, stejně víte všechno; nebo když z vás mají radost, to také cítíte i beze slov. I pan zmrzlinář to cítil. Hleděl sice na děti podezíravě, když se ptal, co tam dělají tak samy, ale už se při tom nemračil. Klaun Kostička strana

22

kapitola třetí

Děti se polekaly. Co teď, když se ptá, co tam dělají samy? Co, když zavolá do školky, aby si pro ně přišli? Nebo na Policii?! „My jsme měli chuť na zmrzlinu, víte,“ promluvil konečně Davídek. „No jasně,“ přikývl prodavač, který nejen, že se už nemračil, ale pojednou na děti koukal hezky. „A přišli jste sem, protože ta moje je nejlepší, co?“ smál se, a děti samozřejmě přikývly, že to je pravda, a panu zmrzlináři pojednou oči lišácky svítily a dokonce na děti i zamrkal: „Tak víte, co? Tak já vám teda jednu malou zmrzlinu dám. Každýmu! Jestli ji budete všude chválit, jak byla dobrá. Domluveno?“ I teď děti souhlasily a hrnuly se k okénku s ledovou dobrotou. „Nebo víte co?!“ zarazil se zmrzlinář, když točil první zmrzlinu a hlídal, jestli není moc velká. „Já vám dám pořádnou zmrzlinu, ať si pořádně pochutnáte, co?“ řekl, a natočil plný kornoutek; tak plný, že v něm byla zmrzlina možná ještě větší než velká, a strčil ji do první natažené ruky, která patřila Davídkovi, a hned nato podával další kornoutek kypící hromadou zmrzlého pochutnání, potom další a ještě novou a tak dál, až tam s jazykem ve zmrzlině stály všechny děti, ruce i tváře ulepené, jak nestíhaly tu obří zmrzlinu pojídat. Pan zmrzlinář si je spokojeně prohlížel, a tu vidí, že zatímco ostatní děti mají ještě nejméně půlku, Davídek už nemá ze zmrzliny ani kornoutek, jelikož Davídek byl skutečně přeborník v pojídání zmrzliny, a když to pan zmrzlinář poznal, rozhodl se dát mu ještě jednu, poslední, aby nemusel koukat na ostatní, a když mu ji dával, úplně zářil štěstím a říkal dětem, že je moc rád viděl a že mu udělaly radost, když si přišli pro nejlepší zmrzlinu sem, k němu, protože on si dává záležet, aby ji dělal opravdu vynikající, lahodnou a neskutečně dobrou, a když teď mohl vidět tolik mlsných jazýčků, jak si na ní pochutnávají a jak se při tom olizují, bude si to pamatovat

strana

23

ještě zítra, nebo možná i za týden nebo za měsíc, a kdykoli si na to vzpomene, tak bude mít skvělou náladu. „Děkuju,“ řekl Davídek, když dostal tu poslední zmrzlinu navíc. „Já taky děkuju,“ smál se pan zmrzlinář. „Ale nebude se paní učitelka zlobit, že jste se tak umatlali? Kde vlastně je?“ vzpomněl si najednou a vystrčil hlavu z okénka, aby se po ní rozhlédl. „Tak děkujeme, a my už musíme,“ loučily se děti spěšně a pospíchaly pryč, aby panu zmrzlináři tu dobrou náladu ještě nakonec nezkazily. Na cestě se pak Eliška naklonila k Jiříkovi a něco mu pošeptala. A Jiřík se překvapeně zastavil a nahlas řekl: „No jó vlastně!“ „Co je?“ zajímalo Klárku, neboť Jiřík se jí líbil a chtěla vědět, co mu Eliška tak zajímavého šeptala. „Kostička neměl vůbec žádnou zmrzku,“ pošeptala to Eliška i jí. „Aha,“ ušklíbla se Klárka, která čekala něco mnohem zajímavějšího. Slyšela to však i Pavlínka a té hned došlo, že klaun Kostička měl dostat tu největší zmrzlinu. „No jó!“ vykřikla stejně, jako před chvílí Jiřík. „Vem si, na,“ podávala Kostičkovi svůj kornoutek, a ostatní se hned přidávali a nabízeli Kostičkovi každý ten svůj malý zbytek zmrzliny, co ještě měli. „Je dobrá?“ zeptal se klaun. „Moc,“ přikývly děti. „Tak já trošku ochutnám,“ řekl, a nechal si od Pavlínky zmrzlinou umazat pusu, co ji měl namalovanou na polštářku. Jen maličko, ale i ta troška rozměklé zmrzliny mu pak stékala v tenkém proužku dolů, na kostičkové tělo, ovšem to mu vůbec nevadilo, on se jen usmíval: „Vážně je dobrá, opravdu móc dobrá,“ říkal, a děti nevěděly, jestli mu to mohou věřit, nebo jestli to říká jen tak, aby jim udělal radost. „Ty umíš jíst?“ zeptal se Jiřík. Klaun Kostička strana

24

kapitola třetí

„Ne,“ zavrtěl klaun Kostička hlavou. „Tak jak víš, že ti to chutná?“ vyhrkl Adámek. „To je přece jednoduchý,“ usmál se klaun. „Poznám to na vás. Ale taky vidím, že je čas jít zpátky do školky,“ dodal. „Ještě ne, prosím, ještě někam půjdeme,“ žadonily děti, ale klaun Kostička byl teď neoblomný. „Nene, já vidím, že se potřebujete umýt, a protože na vás umyvadla a ručníky čekají ve školce, nenecháme je čekat a dáme si závod, kdo bude u  umyvadla první,“ rozhodl rozhodně, a děti ani netušily, proč jsou tak poslušné, hned utíkaly do školky, ne jako o závod, ale skutečně závodem, protože si to tak přál klaun Kostička. Kdo vyhrál? U umyvadel byl první Adámek, to ano, jenže dřív než on byli umytí snad všichni ostatní. A když začali řádit u umyvadel, všimla si jich i paní učitelka, které se předtím zdálo, že má ve třídě jen ty nejhodnější a nejvzornější děti, protože si jich vůbec nemusela všímat. Jenže už se vrátily a ona je slyšela v koupeně dělat podezřelý hluk, tak se šla za nimi podívat – a byla nakonec ráda, že už nemyslí na toho nesmyslného klauna, co jí pořád vrtal hlavou, a řekla jim, že po obědě že půjdou ven, na procházku, aby měly také radost. A klaun Kostička se zatím spokojeně zavrtal do své krabice na kostky.

strana

25

IV. O tom, jak létali a Janička chtěla pořád, a ještě.

„Tak, děti, včera jste byly hezky pěkně hodné, tak dneska si to krásně zopakujeme, ano? Co říkáte?“ zatleskala paní učitelka, když se další den všichni žáčci sešli ve třídě – a pomalu začínali být hluční. „Takže si teď budete chvilku hezky pěkně hrát, žádné strání a divočení a tak, moji milí, hezky v klidu, a potom si spolu něco namalujeme. Obrázky. Ano?“ zvedla důrazně obočí a přehlédla děti, pro kontrolu, kdo dnes vypadá, že se nehodlá chovat hezky způsobně, koho bude muset víc hlídat a častěji napomínat. Děti se ovšem hned spořádaně zklidnily a přestaly hlučet, nestrkaly se ani se nehádaly, takže paní učitelka mohla být spokojená. Jenže nebyla. Měla klid a mohla si jít sednout ke své práci, ke stolku, k papírům, to ano, ale nebyla tam spokojená.

Klaun Kostička strana

26

kapitola čtvrtá

Naproti tomu děti byly naprosto spokojené, jakmile se dozvěděly, že to dnes bude jako včera. A protože i klaun Kostička souhlasil, že to bude jako včera, za chvíli s ním děti opět stály před školkou, natěšené, co za překvapení je dnes čeká. Venku a bez paní učitelky, kterou vůbec nenapadlo, že tak krásně hodné byly děti jedině proto, že tam vůbec nebyly. I když je viděla, ony byly venku s klaunem Kostičkou. S tím klaunem Kostičkou, kvůli němuž teď byla paní učitelka nespokojená, neboť ji celou noc nenechal spát – a kdyby se teď před ní objevil, byla by ho snad utloukla smetákem. Za to, jak jí v noci vrtalo hlavou, jestli ten klaun je, když o něm ví, a nebo není, když ho neviděla. A jak to, že ví, co říkal, když ho neslyšela. Byla z toho docela popletená a vůbec se nevyspala. Přitom on za to vůbec nemohl, že se špatně vyspala. Ale naštěstí tam už nebyl. Stál už s dětmi venku, na cestičce, kde zrovna blonďatá Janička napomínala Adámka, aby nelítal jako poděs. On totiž běhal moc rád; a ještě raději při tom běhání do něčeho kopal; nejraději do fotbalového míče. To pak neviděl a neslyšel a pobíhal sem a tam, a paní učitelka se na něj zlobila a někdy musela zakřičet vážně nahlas, aby ji vůbec uslyšel a nechal toho. Teď ho místo paní učitelky napomínala Janička. Adámek ji ale neposlouchal a pelášil k otevřené brance, kde se obrátil a běžel zpátky. Neposlouchal, ovšem slyšel, co mu Janička říkala. „Já nelítám,“ volal. „Lítáš jako poděs! Že lítá!?“ obrátila se Janička na klauna Kostičku. „A to se nemá, to je nebezpečný, to říkala paní učitelka, ale on ji neposlouchá a mohlo by se mu třeba něco stát,“ žalovala. Klaun mlčel a jen se otáčel a sledoval Adámka i ostatní děti, i kostičky v jeho těle se různě hýbaly a natáčely, ale neřekl zatím ani slovo, zatímco Adámek sice slyšel, ale neposlouchal a běžel se honem ještě sklouznout na klouzačce, než odejdou.

strana

27

„Slyšíš?! Nelítej! Nebo si zlomíš nohu!“ pištěla Janička, která měla ráda ve všem pořádek a nesnášela, když si někdo dělá, co chce, a nedělá, co chce ona. „Nezlomím,“ volal Adámek z klouzačky, kam za ním přiběhl i Jiřík, také se rychle sklouznout. A to Janičku rozzlobilo ještě víc. „Zlomí! Že to je nebezpečný, když nedává pozor!?“ znovu se dožadovala od klauna Kostičky, aby ji podpořil. „Já dávám pozor,“ bránil se Adámek, který už byl zase zpátky. „To není vůbec nebezpečný,“ dodal Jiřík, když se také vrátil. „Nedává,“ trvala Janička na svém. „Paní učitelka se na něj musí zlobit, ať nelítá, ale on stejně lítá,“ žalovala. A čekala, že se klaun Kostička bude na Adámka zlobit a vynadá mu. Jenže klaun Kostička hleděl dlouho kamsi na oblohu, než se pak oklepal, až v něm kostičky zarachotily, a zasněně řekl, že by chtěl taky umět lítat. „Ale neumím to,“ pohlédl na Janičku smutně. A tahle Janička, přestože měla ráda ve všem pořádek a byla schopná proto i nadávat a křičet, byla také hodná a nesnášela, aby byl někdo smutný. „To nevadí,“ utěšovala klauna Kostičku. „Lítání je fakt hrozně nebezpečný.“ „Ale krásný,“ řekl klaun. „Jo!“ ozval se Adámek. „Tak víte, co?“ napadlo klauna Kostičku. „Zkusíme to.“ „Co myslíš, naučí nás lítat?“ ptala se Klárka Kubíka když stoupali zahradou dozadu, k brance v plotě, která sice nebyla zamčená, ale všichni věděli, že se nesmí otevírat. „Nenaučí. Vždyť to ani sám neumí,“ bylo Kubíkovi hned jasné. Nojo, uvědomila si Klárka. Ale co když..? znovu pochybovala. „Já stejně lítat nebudu, to se nemá a já bych se bála,“ hlásila dopředu Janička, a když pak došli k brance, která se nesměla otevírat, a klaun Kostička ji přesto klidně otevřel a prošel ze zahrádky ven, na kopec, co se za školkou Klaun Kostička strana

28

kapitola čtvrtá

zvedal, Janička znejistěla. „To se nesmí,“ zašeptala. Ovšem jen potichu; tak tichounce, aby to nikdo neslyšel. A když zbyla za plotem sama jediná a všichni stoupali vzhůru kopcem, proklouzla brankou za nimi. a sama sobě přitom šeptala: „To nevadí, stejně už byla otevřená, tak to se může.“ Na kopci se klaun Kostička obrátil zpátky dolů, ke školce. Děti, jak postupně docházely na vrcholek, se také otáčely a dívaly se s ním. „Co tam je?“ zeptal se Marek za všechny. „Chcete to zkusit?“ nabídl jim klaun. „Co?“ nechápaly děti. „Lítat přece,“ řekl Kostička. „Jo! Poletíme do Ameriky!“ vyhrkl Jiřík. A další se přidávali: „Nebo do Prahy! Na poušť! K moři! Na Sněžku! K babičce! Na zmrzlinu!“ navrhovali jeden přes druhého, když to poslední byl samozřejmě Davídkův nápad. Pouze Janička zůstávala zticha, protože si nebyla jistá, jestli chce někam letět; ovšem nebyla si jistá ani tím, že nikam letět nechce. I Klárka se ozvala, že chce také do Ameriky, a mrkala přitom nenápadně po Jiříkovi, jestli si všiml, že chce být s ním. Jiřík ale sledoval klauna. „Vezmou vás tam stíny,“ prohlásil Kostička. „Ponesou vás nahoru, jako balónky. A dolů pofrčíte s větrem o závod, až budete chtít.“ „Jaký stíny?“ divil se Kája. „Vaše,“ ukázal Kostička dolů, na světle šedou zeď školky, kde bylo skutečně znát tmavé, pohybující se postavičky – jejich stíny. „To jsme my? Proč tam?“ divily se děti, že jim stíny neleží u nohou, jak by to mělo být; koukaly a kroutily hlavami proč tam nejsou – a jak se dostaly tam dolů, na stěnu školky. „Já tam jsem taky!“ volala radostně Klárka, když zamávala rukou a jedna z postaviček udělala totéž. A to už skákaly a mávaly rukama všechny děti, poznávaly se a volaly na svoje stíny a smály se, že jsou tak daleko, ale

strana

29

Kostičkovi to bylo málo. „Tak to zkuste! Kdo poletí první?“ zeptal se. Děti přestaly dovádět. „Já!“ vystřelila k nebi jako první Janiččina ruka. „Tak se dívej,“ ukázal klaun Kostička znovu na stěnu, ze které se náhle jeden stín oddělil a stoupal nahoru, a nezastavil se při horním okraji stěny, ale stoupal výš, do vzduchu, tetelil se tam a vznášel se pořád nahoru, stále výš a výš .. a Janička pojednou začala pištět a ječet, neboť to byl její stín a ona letěla s ním, cítila, že je ve vzduchu a hledí na zem shora, z výšky, která byla čím dál větší, taková, že se až tajil dech. „To je skvělýýýýý!“ zavýskla, a šup, jako střela se vyšvihla kamsi mezi mraky,

Klaun Kostička strana

30

kapitola čtvrtá

a šup, vzápětí byla zpátky, nad hlavami svých kamarádů, kteří se už také hlásili a volali, že chtějí také, a klaun Kostička tu radost dopřál samozřejmě všem a po stěně školky hned lezly nahoru další postavičky, aby se nahoře ze stěny odpojily a začaly se vznášet a stoupaly vzhůru k obloze, takže se děti pojednou cítily jako na houpačce, šimralo je v bříšku a brněly je prsty na nohou i na rukách, cítily se lehce a vítr jim foukal do obličeje a do vlasů, Pavlínka dokonce měla pocit, jako by spadla na zem a zamotala se do vysoké trávy, tak byla zmatená, ale ne, letěla dál s ostatními, jen se dvakrát otočila hlavou dolů, a když se dívali dolů, na kopec a na stěnu, kde byly jejich stíny, bylo všechno jen maličké, jako vystavěné z dětské stavebnice, protože koukali na zem z ohromné výšky, kde létají jen ptáci, a právě tam se teď vznášely jejich stíny, a oni s nimi, na nich, až se někomu začala točit hlava a jiný vykřikl, někdo se smál a někdo pištěl, někdo výskal a někdo tleskal, a ze všech nejvíc bylo slyšet Janičku, která svištěla jako blesk od jednoho ke druhému, vždy jen proletěla kolem, zapištěla a hned zase dál, jako vítr, nebo jako kůzle, utržené ze řetězu, ale nikdo ji nenapomínal a všichni si užívali radost z toho, že se prohánějí mezi mraky, tam, kam se člověk nikdy sám nepodívá. „To je krásný!“ volala Klárka. „Já vidím klouzačku!“ vykřikl Jiřík. „Já se nebojím,“ špital opatrně Kája. „Koukejte, jak je školka malinká,“ smála se Eliška. „Já jsem letadlo,“ prosvištěl kolem Adámek. „Já jsem balón,“ nafukoval se Davídek. „A já jsem balónek, nafukovací, a uletěla jsem,“ stoupala Lenička Fojtíková vzhůru. „Já poletím nejvýš!“ volala Janička. „A jsem nejrychlejší a všem vám uletím,“ zavýskla, jenže neuletěla, ale přihnala se k Adámkovi a plácla ho: „Že mě nechytíš!“ křikla, a nemusela ho samozřejmě vůbec pobízet, okamžitě

strana

31

se vyřítil za ní – a obloha nad školkou v tu chvíli vypadala jako o leteckém dni, jak tam dováděli, lehouncí jako stín a rychlí jako vítr, vlastně i tak vypadali, ale vůbec jim nevadilo, že jsou jako stín a vítr, že se jim ruce rozplývají ve vzduchu a celí že jsou průhlední jako stín – protože to bylo krásné, protože létali; kam zamířili očima, tam je pohled vzal s sebou, bleskurychle se dostali na kterékoli vyhlédnuté místo, a sotva se podívali jinam, hned je oči donesly zase tam, honili se a skotačili, dováděli a nebo jen tak poletovali vzduchem, kam se jim zachtělo, a smáli se a výskali, než si Marek všiml, že klaun Kostička zůstal dole na kopci. „Kostičko, pojď sem taky!“ křikl na něj, a všichni se tam zahleděli, dolů na kopec, na klauna, jak tam sedí na zemi. „Já jdu za ním,“ řekl Davídek. „Já taky,“ přidala se Lenička Žabková – a oba byli v tu ránu u klauna. „Počkejte, ještě ne, ještě někam poletíme!“ volala za nimi Janička, a udělala ve vzduchu tři rychlé kotrmelce a opět zamířila vzhůru do mraků. Adámek zaváhal; rád by se ještě pustil za Janičkou, ale klaun Kostička byl dole celou dobu sám. „Možná je mu smutno,“ prohodil, a vzápětí už byl také na zemi. „Musíme za ním,“ volala Eliška. „Nemusíme, já ještě nechci,“ bránila se Janička a létala nad nimi dokola. „Pojďte ještě, je to skvělý,“ zářila nadšením. „Proč už jste dole?“ Ale nikdo si jí nevšímal, děti už se bavily s klaunem Kostičkou. „Já jsem se nebál,“ chlubil se Kája. „Poletíme ještě,“ ptal se ho Jiřík, a to už se dolů snesla i Janička. „Pojď s náma. Prosím,“ lákala klauna, aby se proletěl s nimi. „To nejde,“ zavrtěl Kostička hlavou. „Já neumím lítat.“ Neumí létat? A co my? My to umíme? Divily se děti. I když někteří, jako třeba Kája, byli rádi, že jejich stín opět leží spořádaně u jejich nohou, Klaun Kostička strana

32

kapitola čtvrtá

a  dávali pozor a přešlapovali, pro kontrolu, zda stojí pevně na svém stínu. „A tys nechtěl s náma?“ zeptal se klauna Marek, který by se možná ještě klidně nechal svým stínem odnést vysoko do mraků. „Ne,“ zavrtěl klaun hlavou „Proč ne?“ „Protože bych se mohl rozsypat a už byste mě nikdy nenašli.“ „Já bych byla smutná, kdybys nebyl,“ ozvala se Eliška. „To by byla škoda,“ přikývla Janička, ovšem s pohledem upřeným okouzleně nahoru, k obloze: „Ale pojďte ještě aspoň chvilku lítat,“ žadonila, jelikož ona, na rozdíl o Káji, vůbec nechtěla, aby její stín ležel spořádaně pod jejíma nohama. Podobně jako Adámek, který vymýšlel, že by se mohli vydat ještě nad les, aspoň na chvíli. „Nebo radši na hodinu,“ vylepšil to Adámek. „Prosím,“ škemrala Janička, s pohledem zabořeným do mraků, jako by čekala, kdy ji tam konečně ten pohled vyzvedne, když stín se teď líně válí na zemi. Klárka ale přemýšlela o čemsi jiném. „Ale proč jsi nás sem vlastně přivedl, když sám neumíš lítat?“ obrátila se na klauna Kostičku. „Protože je můj kamarád,“ rozzářila se Pavlínka. „Můj taky,“ vzpomněla si Klárka. „Tak proto?“ chtěla se ujistit, že jim, jako svým kamarádům, chtěl Kostička takhle udělat radost. I ostatní děti se hned hlásily, aby bylo jasné, že je Kostička i jejich kamarád. „A můj taky?“ špitla Eliška sotva slyšitelně, jako by se něčeho bála, ale ona vždycky mluvila tak tiše, jako by se něčeho bála. „No jasně,“ vyskočil klaun Kostička na svoje kostičkové nohy. „Přece proto jsem tady!“ „To jsem ráda,“ zašeptala Eliška, stejně tiše, ale už ne tak, jako by se bála. Nebylo by ji však slyšet, ani kdyby to řekla nahlas, protože ostatní děti

strana

33

jásaly a volaly hurá, skvělý a to je dobře a tak podobně, ale klaun Kostička promluvil znovu, a tak hlasitě, aby ho všichni slyšeli, řekl, že by hlavně chtěl, aby byli nejlepší kamarádi spolu. „My?“ divil se Jiřík. „My jsme, viď,“ mrkla Janička na Adámka, protože se jí strašně líbilo, jak se spolu předtím ve vzduchu honili. „Jo,“ přikývl Adámek. „S Lenkou taky?“ ohlédl se Kubík nerudně po Leničce Fojtíkové, protože on ji … neměl moc rád. „Slyšels, že všichni, tak neodmlouvej!“ utrhla se na něj ona stejně mrzutě. „Když vona je protivná,“ šklebil se Kubík. „A tys mi nadával,“ vzpomněla si Janička a hned vyjela na Davídka. „Nene,“ bránil se ten, protože si nic takového nepamatoval. „Ale jo, minule, že jsem blbá,“ připomněla mu Janička důležitě. „A jó vlastně,“ vzpomněl si Davídek. „Ale to bylo jenom tak, jako sranda.“ „A tys na mě zase křičel,“ připomněla Lenička Fojtíková Adámkovi, aby jich bylo takhle postižených víc. „A ona mi počmárala obrázek,“ stěžovala si na Klárku Eliška. „A ona jenom pořád žaluje,“ stěžoval si na Elišku Davídek. „A Kája mě minule kopnul,“ vzpomněla si zase Eliška. „Ale jenom trošku,“ vysvětloval Kája omluvně. „Pojďte ještě lítat,“ chtěla nad vším tímhle žalováním mávnout rukou Janička, překvapivě zrovna Janička, která jinak žalovala možná nejvíc ze všech, protože si přála, aby všichni všechno dělali správně, tak, jak se má. „Stejně by to už nešlo,“ zavrtěl klaun Kostička smutně hlavou. „Když se hádáte, tak já to nedokážu zvládnout.“ „To nevadí,“ utěšovala ho Janička, která se zlobila a žalovala jen na ty, co neposlouchají, ale jakmile viděla někoho smutného, byla tou nejhodnější holčičkou. I když teď právě byla velmi smutnou nejhodnější holčičkou, Klaun Kostička strana

34

kapitola čtvrtá

tak moc se jí létání zalíbilo a tak moc si to chtěla zopakovat. „Tak my se už nebudem hádat,“ navrhla ještě. „To by bylo hezký,“ přikývl klaun. „A zvládl bys to ještě?“ vyzvídala Janička hned. „Asi ne,“ pokrčil klaun svými kostičkovými ramínky. „Já potřebuju čůrat,“ ozvala se Eliška. Tiše, jako vždycky. „Můžeš tady,“ odbyl ji Adámek. „Tady né,“ vrtěla Eliška hlavou. „Ale jo, klidně!“ utrhl se na ni Kubík. „To teda nemůže!“ zastala se jí Lenička Žabková. „Tak musíme zpátky, to se nedá nic dělat,“ skočila jim do řeči Janička, která viděla na klaunovi, že s tímhle, s tímhle hádáním, by nezvládl nic. „To je škoda,“ mračil se Adámek, ale jen krátce; jen dokud se s Jiříkem nepustil do závodění, kdo bude dřív u branky. „Nelítejte!“ vykřikla za nimi Janička; ale hned se chytila za pusu a sama sobě se zasmála. „To se nemá,“ dodala tichým hlasem, a znovu se zasmála, jako by jí bylo k smíchu to, co sama řekla.

strana

35

V. O tom, jak přišel o jednu kostičku, a jak ho paní učitelka uviděla.

Příštího dne, když děti ráno svačily, pozoroval je klaun Kostička škvírkou ve dvířkách od skříně. Poslouchal, o čem si povídají, a brzy mu bylo jasné, čím je dnes překvapí. Ale neprozradil jim to hned, když se po svačince sešly u skříňky, ve které na ně čekal. „Ne,“ říkal. „Počkejte, a budete překvapení jako Klaun Kostička strana

36

kapitola pátá

voda na klouzačce.“ Děti nesmírně zajímalo, jak překvapená je voda na klouzačce, a jaké bude klaunovo překvapení, jenže dřív přišla s překvapením paní učitelka. „Copak to tam máte?“ šla se podívat, proč se dohadují. „Zase ty kostky?!“ kroutila hlavou a po jedné z kostek sáhla. „Ne!“ vykřikly děti. „Copak?“ divila se paní učitelka ještě víc. „Zase vidíte klauna?““ zasmála se, ovšem bylo na ní znát, že se zlobí. Jestli ale na děti, že si klauna vymyslely, nebo na sebe, že o něm mluví, jako by byl, nebo na klauna, že jí straší v  hlavě, to poznat nešlo. „Víte, že mě ten váš klaun straší?“ dodala přísně a strčila kostku do ruky Davídkovi, co stál nejblíž. „Kdybyste ho viděli, tak mi řekněte a zlikvidujeme ho, protože tady nesmí strašit,“ řekla ještě. a odešla pomoct paní kuchařce s úklidem po svačince. Aby se nemusela bavit o klaunovi, který sice není – ale přitom ji straší. Jenže děti nezajímal její strach a neposlouchaly, že chce jejich kamaráda zlikvidovat; děti vystrašilo, jak sebrala tu kostku, co teď držel v ruce Davídek a netušil, co s ní má udělat. Viděly totiž, co paní učitelka vidět nemohla – že kostku bere z těla klauna Kostičky, v místě, kde mu začínala noha, tak tam teď chyběla a vypadalo to, že mu noha upadne. „Na,“ podával ji Davídek klaunovi. Jenže ani Kostička si nevěděl rady. „To už nejde vrátit,“ prozradil smutně. „Musel bych se úplně rozsypat a znovu složit,“ vysvětloval dětem. „Ale to už bych pak nebyl já. A nevím, ale možná, třeba byste pak měli místo mě nějaký kostkovaný strašidlo. Nebo strakatej mluvící komín,“ zamrkal svýma velkýma namalovanýma očima. Jako by se tomu .. smál..? Ale co teď? Klaun Kostička se na nohu nemohl postavit a kostku, co mu paní učitelka vytáhla z těla ven, měl Davídek.

strana

37

„Já to zkusím,“ rozhodl se kostičku vrátit, kam patřila. Nešlo to. „On se nám rozbil,“ vzdychala Lenička Fojtíková plačtivě. „A to se nedá nějak spravit?“ divil se Marek. „Dá,“ odvětil klaun Kostička, a děti se zaradovaly. „Ale jedině, kdyby tu kostku vrátila sama paní učitelka přesně tam, kde ji vzala, přesně na to místo, do mojí nohy.“ „Ale co, když se netrefí?“ znejistěl Jiřík. „Tak to zkusí ještě jednou,“ nedala si Pavlínka svou radost vzít. „A když nebude chtít?“ váhal Adámek. „Tak ji poprosíme znovu,“ měl jasno i Marek. „A co, když tě schválně rozbije ještě víc?“ napadlo Klárku. „Nestraš jako kostkovaný strašidlo,“ zavrtěl klaun Kostička hlavou. „Ona není zlá, ona jenom má moc rozumu, víš.“ „Ale co když jo?“ strachovala se Lenička Žabková, „Tak ji poprosíte, aby na mě byla hodná,“ rozhodl klaun Kostička jednoduše. „Tak jo,“ souhlasila Pavlínka, která se pořád nechtěla vzdát radosti, že to půjde spravit. „Všichni?“ ujišťoval se klaun. Děti se na sebe podívaly. „No jasně,“ neváhal Kubík. „Když já jsem byl zvědavej na to překvapení, ale to už pak nestihneme jít ven,“ řekl Marek. Smutně. Nešťastně. Jelikož se moc těšil, co s klaunem zase prožijí – a teď tohle. Ovšem nebyl jediný, koho zajímalo, jak je překvapená voda na klouzačce; i Káju to zajímalo. A ten na to šel chytře: šel se zeptat paní učitelky. „Jak je překvapená voda na klouzačce?“ opakovala si paní učitelka otázku, a tvářila se přitom, asi jako by jí po zádech lezl slmák. „No asi jako já, když mi dáváš takový otázky,“ pošimrala Káju ve vlasech a on si ji prohlížel Klaun Kostička strana

38

kapitola pátá

a zdálo se mu, že takhle překvapený být nechce. „Jestli chcete jít ven, tak půjdeme,“ nabídl mezitím klaun Kostička. „Já budu klidně kulhat.“ „Fakt?“ vykulil překvapený Marek oči. „Ty seš tak hodnej,“ zahleděla se Lenička Žabková na klauna obdivně. „To je úplně divný,“ divila se Klárka. „Ale to překvapení bylo tady, ve třídě,“ pokračoval klaun Kostička, a děti byly překvapené jako voda na klouzačce hned teď; nebo spíš jako voda v umyvadle, když se vytáhne špunt, když slyšela, že jim Kostička chtěl ukázat, jak je paní učitelka nechá ve třídě hrát fotbal. „To teda ne ne ne, to nenechá,“ kroutil Adámek hlavou tak rozhodně, že se až zakoktal. „A ještě bude hrát s váma, a to teda jo jo jo,“ opáčil klaun Kostička. „Jestli teda budete chtít,“ zamrkal na děti svýma velkýma očima namalovanýma na malém polštářku. „Já chci!“ vystřelil Jiřík ruku nahoru, a po něm i další kluci, jenže... „Já chci, abys dobře chodil, abys nekulhal,“ řekl Kubík. „Však já taky,“ přidala se hned Lenička Fojtíková, a kluci, kteří se předtím hlásili, dávali honem ruce dolů, aby je mohli s ostatními zvednout znovu, tentokrát ale pro to, aby klaun Kostička nemusel kulhat, protože to bylo důležitější. „Ale já nechci bejt překvapenej jako voda na klouzačce,“ oznámil Kája, neboť se bál, že při tom bude vypadat jako paní učitelka. „To je jedno,“ zavrtěl Marek hlavou. „Teď musíme za paní učitelkou, aby Kostičku spravila. Ale opatrně, ať ji nevyplašíme,“ vykročil za ní, ke stolku, ale hezky pozvolna, jako indián na válečné stezce, poprosit ji, aby tu kostku, co klaunovi chybí, vrátila na své místo. Kostku sice zapomněl, ale nevadí, protože ji kdosi jiný a všichni se tím nenápadným, plíživě opatrným indiánským krokem šourali k paní učitelce.

strana

39

Paní učitelka zprvu nechápala, co po ní děti chtějí. „Cože?“ upírala na ně přísné oči, neboť měla pocit, že jsou na ni drzé, že ji chtějí napomínat, aby hračky uklízela na svoje místo. Netvářily se však drze, naopak hezky prosily, aby kostku vrátila přesně tam, kde ji vzala, že je to hrozně, ale fakt hrozně důležité. „Tak já to zkusím,“ vzala kostku do ruky, neboť si pomyslela, že to je asi nějaká jejich nová hra, kterou jim nechtěla pokazit, a šla tedy ke skříňce, před kterou seděl na zemi klaun Kostička; ten, kterého paní učitelka nechtěla vidět a byla by ho nejraději vyhodila, jak už předtím dala vědět. „Ale jestli mi chcete zase ukázat nějakýho klauna, aby se mi o něm v noci zdálo, tak to ne,“ zdvihla varovně prst. „To bych všechny kostky vzala a vyházela do koše, aby je pan školník spálil,“ dodala, jako by to předtím nestačilo. To snad ne! Polekaly se děti, jestli nemají Kostičku raději nechat kulhavého, než aby skončil v kamnech. Snad ho paní učitelka neuvidí, snad ho nespálí, říkaly si, a v napjatém očekávání pozorovaly, jak to dopadne. Paní učitelka si přidřepla a natáhla ruku tam, kde klaun Kostička ležel, až se ho téměř dotýkala, jako by ho užuž měla popadnout a odnést do koše... Ale ne, dopadlo to dobře, jelikož ona viděla i teď pořád jen hromádku kostek a žádného živého klauna Kostičku, kterého tam viděly děti, a nemohla ho tedy popadnout a odnést do koše ke spálení. Jenže nemohla poznat ani, kde mu ta jedna kostka schází. Strčila ji tedy ledabyle jen tak mezi ostatní, a myslela, že děti budou spokojené. Nebyly. Kostka totiž skončila na klaunově břiše, kde ji nepotřeboval. „Kousek vedle,“ napovídala Lenička Žabková. Paní učitelka se zašklebila a přimhouřila oči. Opět se jí zdálo, že je dětem pro smích, že si z ní sprostě utahují. Ale netvářily se tak; pořád byly vážné a úpěnlivě prosily, aby to zkusila ještě aspoň jednou, že se to třeba povede, Klaun Kostička strana

40

kapitola pátá

aby se to povedlo a kostka byla přesně tam, kam patří. „Proč?“ nechápala paní učitelka. „Aby...“ Marek se zarazil; nemohl prozradit, že potřebují zachránit klaunovu nohu. „My to potřebujeme,“ vysvětlil Kubík po svém. „Prosím!“ strkala jí Lenička Fojtíková kostku znovu do ruky. „Ale proč?“ nestačilo paní učitelce takové vysvětlení. „Protože...“ hloubali všichni, jak to povědět. „Abysme to mohli uklidit,“ napadlo Pavlínku. Ovšem nebyl to dobrý nápad, aspoň na paní učitelku neplatil. „Uklidit to můžete takhle,“ byla rázem hotová, kostku pohodila k ostatním, až málem trefila klauna Kostičku do hlavy, a odcházela. „Paní učitelko, paní učitelko!“ rozběhly se děti za ní. „Ještě trošku to zkuste, aspoň jednou. Nebo třikrát. Prosím! Abysme to mohli uklidit. Abyste ho už neviděla. Aby vás už nestrašil. Abysme vám už mohli dát pokoj. A budeme už hodní. A něco vám namalujeme,“ přemlouvaly ji jeden přes druhého. A paní učitelka, většinou přísná a nesmlouvavá, když je viděla, jak se všichni snaží a nedají se odbýt, se usmála a řekla, že tedy ano, že to ještě zkusí. Jenže to dopadlo, jako předtím. Ani teď se netrefila, dokonce kostku málem strčila nešťastnému klaunovi do jeho usměvavé pusy, jelikož on se nemohl ani pohnout, aby se paní učitelka nevylekala, že se kostky samy hýbou. „Dolů, vedle, jinam,“ křičely děti nápovědu. „Tak kam teda?“ zarazila se paní učitelka – a zdálo se, že už s tím přestane, že už toho má vážně dost. „Tady sem,“ postavil se Adámek vedle ní a jednoduše ukázal místo na klaunově těle, kam má kostku dát. A ona, ač klauna nemohla vidět, vložila kostičku přesně tam, kde chyběla.

strana

41

„Zvládla jsem to?“ zeptala se a oči jí pojednou radostně svítily, jako by sama poznala, že to udělala správně, že se trefila a kostka je znovu tam, kde má být, v klaunově kostičkovém těle... A tu paní učitelka strnula a natáhla ruku, jako by chtěla po čemsi sáhnout a dotknout se toho, její prsty však zůstaly ve vzduchu a ona mhouřila oči a bloudila jimi, jako by se „to“ ztratilo. „To byl on?“ zašeptala nechápavě. Děti viděly, že se klaun Kostička na paní učitelku usmívá, ale bály se jí to prozradit. „Mně se zdálo, že ho vidím,“ obrátila se na ně. „Ale to je přece úplná hloupost,“ opět zvážněla a položila si na hlavu dlaň, jako by si ji potřebovala ochránit. „Tak si hezky hrejte,“ prohodila k dětem a odebrala se pryč, ještě se však zastavila a pohlédla na zem, na kostky, co se tam válely – a co jí v jednu chvíli, v jeden kratičký okamžik připadaly úplně jako postava živého klauna. „Ale smál se na mě. A moc krásně,“ řekla, jenže nad tím hned znovu odmítavě zakroutila hlavou a šla si raději sednout ke stolku. „Jsi přece už dospělá, tak měj rozum,“ napomínala se cestou tiše. Klaun Kostička byl zase celý, jen ta noha pořád bolela a musel na ni došlapovat velice opatrně, aby kostička nevypadla. „No-ha má dou-há, z kal-hot mi čou-há, zachránili jste mě,“ zněl jeho radostný zpěv, ale děti na něm poznaly, že dnes už opravdu žádný výlet nezvládne, že si potřebuje odpočinout, aby se mu noha pořádně spravila. „Půjdeme za paní učitelkou,“ napadlo Janičku. „Nevadí?“ obrátila se na klauna, jestli mu nebude líto, že nejsou s ním. Ale Kostička byl rád, že ji to napadlo. „Proč jste chtěli, abych tam dala tu kostku?“ vyptávala se paní učitelka dětí později. Klaun Kostička strana

42

kapitola pátá

„Jenom tak. Aby tam byla,“ nevěděly, co mají odpovědět. „Já vám něco řeknu, chcete?“ naklonila se jim paní učitelka blíž, a děti samozřejmě chtěly. „Jenom se mi nesmíte smát,“ vymiňovala si, ale děti ani nenapadlo, že by se jí mohly smát, a ona jim pověděla, že se jí zdálo, jako by v jednu chvíli viděla místo hromádky kostek opravdového živého klauna, který se na ni usmíval a byl úplně stejný jako ten, o kterém se jí v noci zdálo. „To je zvláštní, viďte,“ zatvářila se podivně; kysele, ale přitom jako by se maličko i usmívala, ale zároveň jako by měla trochu z něčeho strach. „A proč ho nemáte ráda?“ zeptala se Lenička Fojtíková a paní učitelka opět zvážněla. „Protože to je přece úplná hloupost, aby se na mě smál klaun z dřevěných kostiček! To nejde, to není možný, tomu nemůžu nikdy uvěřit!“ „Já bych tomu klidně věřil,“ napověděl jí Adámek. „Ty můžeš,“ usmála se a pohladila ho. „Vy jste ještě děti a můžete vidět i to, co není, ale já nesmím vidět klauna, kterej není, to by se na mě paní ředitelka zlobila,“ snažila se to dětem vysvětlit. „A nemělo by se mi o něm ani zdát, já už jsem na to moc stará,“ pokývala vážně hlavou a narovnala se. „Vůbec nejste moc stará,“ volaly děti. „Ale ano, jsem už dospělá a musím se chovat dospěle, víte, a měla bych ho vyhodit do koše, nebo do popelnice,“ krčila paní učitelka zachmuřené čelo, ale pak se jí oči znovu rozjasnily. „Ale já se nebudu dívat a vy si s ním klidně hrejte, ano,“ brala děti za ruce, které jí podávaly, a znovu se smála. „Já nechci bejt nikdy dospělá,“ pošeptala Janička stranou Klárce. „Já taky ne,“ souhlasila Klárka. „Jenom pořád uklízet a vařit a chodit do práce.“ „Ale já hlavně proto, že bych pak neviděla klauna a neměla bych ho ráda a myslela bych, že je to rozumný,“ vysvětlovala Janička. „A přitom není, viď,“ zašeptala Klárka. A klaun Kostička se zatím díval na děti stejnou škvírkou ve dvířkách, jakou

strana

43

je pozoroval ráno při svačince, jak si teď s paní učitelkou povídají a jak je ona hezky poslouchá a neskáče jim do řeči a nesnaží se je stále opravovat, ale naopak jim věří skoro úplně všechno, co jí vyprávějí. A přestože ho už noha vůbec nebolela, zůstal schovaný a jen se na to spokojeně díval.

Klaun Kostička strana

44

VI. O tom, jak paní učitelka myslela, že se jí to zdálo.

Včera se děti rozhodly klauna Kostičku paní učitelce předvést. Tak hezky si s nimi hrála, že se o něj už vůbec nebály. Jiřík sice říkal, že ho stejně neuvidí, a Marek s Klárkou si zase mysleli, že se ho možná poleká, že ji chce strašit, a že by ho pak mohla chtít zlikvidovat, jak říkala, ale nakonec se všichni shodli, že to vyzkoušejí. Protože kdyby na něj chtěla být zlá, tak ho neuvidí, říkaly si. Protože vidět ho může jedině ten, kdo je hodný – jako jsou děti, které by takovému klaunovi nikdy neublížily. A paní učitelka je hodná, to věděly. Klauna Kostičku těšilo, že se děti s paní učitelkou tak sblížily, a sám by se Klaun Kostička strana

45

kapitola šestá

s ní moc rád skamarádil. Věděl ovšem, že se na to musí opatrně, protože kamarádit s dospělými, to není jen tak. „Dobrá, zkusíme to,“ přikývl. „Ale musíme na ni dávat pozor, aby neprovedla nějakou hloupost.“ „Proč?“ podivila se nahlas Lenička Žabková. Eliška se divila také, ale ta se divila jen potichu, takže její divení nebylo slyšet. „Protože už je dospělá,“ vyslovil klaun s vážně zdviženým obočím. „A dospělí někdy mají hrozně praštěné nápady.“

strana

46

„Proč?“ řekl Kája, ale ten se takhle ptal pořád, takže mu nikdo moc neodpovídal. „Bejt dospělej je blbý, samá práce a starosti,“ přikývl Kubík, který se o tom doma radil s rodiči. „Bejt malej je lepší,“ souhlasila Klárka. „Akorát je blbý, že nám všechno zakazujou,“ pokrčil Adámek rameny. „Ale je to lepší, než bejt dospělej, to jo, to si taky myslím,“ kýval hlavou. „Dospělí to maj těžký,“ vzpomněl si ještě Kubík, co doma slyšel. „Protože jsou divní,“ ušklíbl se Davídek. „A nedá se jim věřit,“ ozval se klaun Kostička. „Paní učitelka náhodou nelže!“ zastala se jí Pavlínka. „To ne,“ souhlasil klaun. „Ale neví, co chce, nebo co může chtít, protože musí dělat, co nechce, a nesmí dělat, co by chtěla, tak je z toho někdy úplně zmatená a neví, co dělá, takže se jí někdy nedá věřit.“ „Dospělí to mají blbý,“ zopakoval Kubík. „Já to mám taky blbý,“ ozvala se Lenička Fojtíková. „Já taky,“ hlásil se Adámek. „Ale oni to maj horší,“ připomněla Pavlínka. „To jo,“ souhlasil Adámek. „Tak uděláme paní učitelce radost?“ přerušil je klaun. „Ale opatrně. Aby nás nepokousala,“ zasmál se. „Nebo aby tě nevyhodila,“ připomněla Klárka. „Neboj, my tě nedáme,“ snažila se Janička hned klauna utěšovat, aby nebyl smutný. Ale klaun smutný nebyl. Usmíval se. „Paní učitelko, chcete mít radost?“ přiběhly děti za ní, a paní učitelka samozřejmě přikývla, že určitě ano. Kdo by také nechtěl mít radost. „Tak my vám ho ukážeme,“ hlásily děti nadšeně. „Koho?“ nevěděla paní učitelka. Klaun Kostička strana

47

kapitola šestá

„Přece Kostičku! Toho klauna!“ volaly děti. „A copak mi chce?“ usmála se paní učitelka, jelikož se jí o něm dnes v noci nezdálo a neměla proč se na něj zlobit, tak si teď říkala, že to předtím byl jen nějaký přelud a ona se tomu smí už klidně smát. „On vám to řekne sám,“ napověděl Adámek. „Jo on taky mluví,“ zasmála se paní učitelka ještě víc. „No tak to abych teda hezky šla za ním, aby se na mě nezlobil, viďte,“ zvedla se, rozhodnutá udělat dětem radost a chvíli předstírat, že jakousi tu klaunovskou kostičku hledá, a pak si s nimi chtěla hrát a povídat jako včera, protože to včera bylo tak hezké, že si přála být znovu nejen vedle nich, jako obvykle, ale s nimi, mezi nimi a snad trochu být i jako oni. „Jen aby mě nekousnul,“ žertovala. „Nebo za vlasy aby mě netahal. Není to darebák?“ „Ne, on je hodnej,“ smály se děti a za ruce ji odváděly ke skříňce, a protože ji tam chtěl vést každý, šli ten kousek jako jeden velký hrozen dětí, navěšených jako kuličky na paní učitelku, až se před dvířky první kulička, totiž Pavlínka, odkutálela dopředu, otevřít skříňku, ve které seděl na poličce klaun Kostička a čekal na ně. „Je tam?“ zeptala se paní učitelka. „Vy ho nevidíte?“ byly děti zklamané. „To je můj nejlepší kamarád,“ hlásila Pavlínka pyšně. „Nesmíte se dívat na kostky,“ ozval se klaun. „Dívejte se na mě!“ „Ale tam jsou jenom kostky,“ krčila paní učitelka rameny, když vtom se zarazila: „Kdo to řekl?“ přeměřila si děti zkoumavým pohledem. „No přece on,“ smály se děti. Jenže paní učitelka se nesmála. „To se mi nějak nezdá,“ kroutila hlavou. „Paní učitelko!“ vykřikl Davídek. „Teď na vás mává!“ Paní učitelka se koukla do skříňky pozorněji, zbystřila a zostřila pohled, otevřela a pak přimhouřila oči – a nato je vykulila, protože nemohla uvěřit

strana

48

tomu, co vidí: „Oni se hýbou, ty kostky,“ vydechla překvapeně. „To je přece Kostička!“ „Kdo?“ „Ten klaun,“ napovídaly děti, paní učitelka se tam podívala ještě jednou – a? Uviděla ho. „To je on! Já ho vidím!“ zvolala radostně, ovšem pokračovala tišeji: „Tak se mi to nezdálo. To se mi snad zdá, to přece není možný,“ kroutila nevěřícně hlavou. „Dobrý den,“ vyskočil klaun Kostička ze skříňky. „Mně říkají Kostičko, a jak říkají vám?“ ptal se, kráčeje vstříc paní učitelce, která však opět nejistě bloudila očima. „On se mi rozsypal,“ postěžovala si, neboť místo klauna viděla znovu jen obyčejné kostky. Tedy ne úplně obyčejné, když se po zemi blížily k ní – a navíc při tom mluvily. Ale nebyl to klaun, toho už zase neviděla. „Zavřete oči, paní učitelko, pak mě možná uvidíte líp,“ dával jí Kostička podivnou radu, jenže ona byla už natolik popletená, že i tuhle zvláštní radu poslechla. „Vidím,“ rozzářila se a hned oči zase otevřela: „Pořád tě vidím!“ vykřikla a začala se smát. „Mně říkají paní učitelko, ale jmenuju se Melšová a moc mě těší, že tě poznávám, Kostičko,“ rozpovídala se, i když, jak byla z toho všeho zmatená, místo jména řekla svoje příjmení. Kostičkovi to ale nevadilo. „Podejte mi ruku,“ řekl paní učitelce, a paní učitelka neváhala ani chviličku, posunula se blíž, natáhla ruku a dotkla se jedné kostky. „Trefila jsem se?“ ptala se pro jistotu dětí, neboť ho neviděla tak jasně a jistě, jako oni, a pořád se jí maličko rozpadal. „Skvělý! Úplně přesně!“ jásaly děti. „A jsou z nás kamarádi,“ zamrkal na paní učitelku klaun Kostička svýma velkýma očima, co měl namalované na malém polštářku. Klaun Kostička strana

49

kapitola šestá

„To jsem ráda,“ přikývla paní učitelka. „A můžeme si klidně říkat: Nazdar kámo! Že jo?“ napadlo jej hned další vylepšení. „Jistě. Nazdar kámo,“ zvedla paní učitelka žertovně ruku na pozdrav. „Nazdar kámové,“ jásaly děti a pobíhaly od radosti kolem. „Já myslela, že mě chceš strašit, ale ty jsi krásnej,“ přidřepla si paní učitelka, aby na Kostičku lépe viděla. „My jsme vám to říkali, že je živej,“ slyšela od dětí. Jenže tu se najednou přestávala usmívat a po tváři se jí opět rozlézal vážný, dospělý výraz. „Nojo, ale jak já tohle vysvětlím paní ředitelce,“ postavila se a znovu kroutila hlavou, protože netušila, jak to vysvětlí. Jenže to pro ni bylo tak důležité a tak těžké, že se ke klaunovi i k dětem otočila zády a odebrala se ke svému stolku. „Může klaun z kostek mluvit?“ přemítala cestou nahlas. „Nemůže! Ale mluví, když jsem ho slyšela. Nebo jsem něco udělala špatně? Ale co? Musím to honem napravit, aby mě nevyhodili. Aby nebyl nějaký problém. Abych dělala všechno správně, protože jinak by nám taky mohli celou školku úplně zavřít!“ naříkala potichounku, téměř až plačtivě, Ve třídě bylo náhle ticho. Paní učitelka seděla u svého stolku s hlavou v dlaních, děti stály tiše kolem ní a klaun Kostička si vzadu, za nimi pohupoval nohou, co ji měl včera zraněnou, jakoby zkoušel, jestli už nebolí. Paní učitelka je nešťastná, věděly děti. Musíme jí nějak pomoct, hloubala Janička. Musíme něco udělat, myslela si Lenička Žabková. Ale co? Krčila rameny Klárka. Musíme ji nějak potěšit, bylo jasné Kubíkovi. Jenže jak? Povzdechl si Jiřík. Viděla klauna Kostičku, měla by mít radost, divil se Adámek. Ale nemá radost, krčila rameny Eliška.

strana

50

Proč nemá radost? Dumal Kája. Nějak se to nepovedlo, kroutila si copánkem Leničko Fojtíková. „Ale to je dobře, paní učitelko,“ ozval se Marek nahlas. „Co?“ zvedla paní učitelka Melšová svoji utrápenou hlavu. „Že nejste tak stará,“ pokračoval za Marka Davídek. Když jste ho mohla vidět,“ dopověděla Pavlínka za oba. „To máš pravdu,“ usmála se paní učitelka. Jenže ten její úsměv byl smutný. „A vy se ho bojíte?“ zajímalo Adámka. „Nebojím,“ zavrtěla paní učitelka hlavou. „Já se bojím, co tomu řekne paní ředitelka.“ „Tak jí to neříkejte,“ napadlo Elišku. „Když já musím, to je moje povinnost,“ řekla paní učitelka, a tvář se jí opět těžce zachmuřila. „Tak víte co, paní učitelko,“ ozval se hlas klauna Kostičky, který se zatím přesvědčil, že jej noha už vůbec nebolí. „Tak jenom hezky zamrkejte očima, ale pořádně, jako když motýl mává křídly, abyste se probudila z toho divného snu.“ „Próč?“ ozval se Kája, protože on se takhle ptal rád. „Já ale nespím! A nemůžu dělat, že se mi něco zdálo, když to je všechno úplně doopravdy,“ naříkala paní učitelka. „A proč?“ zeptal se Kája teď zase paní učitelky, protože to mu šlo skvěle, takhle se ptát. „Živý klaun z dřevěných kostek, to přece nejde,“ pochyboval klaun Kostička. „Přesně tak,“ vzdychla paní učitelka. „Kdo to kdy viděl?!“ prohodil klaun Kostička ještě víc pochybovačně. „Já,“ řekla paní učitelka. „Tady,“ vstala, aby se na klauna Kostičku mohla podívat. Jenže ho neviděla. Klaun Kostička strana

51

kapitola šestá

„On tady není,“ řekla udiveně. „Ale s kým teda mluvím?“ „To se vám jenom zdálo,“ prohlásil klaun Kostička, co byl pro paní učitelku opět jen hromádkou obyčejných dřevěných kostek. „Jste hrozně přepracovaná a potřebujete si odpočinout,“ zněl paní učitelce v hlavě už pouze jeho hlas. „Tak se mi to zase jenom zdálo?“ divila se paní učitelka. „Vy ho vidíte?“ obrátila se pro jistotu ještě na děti. „Ne, nevidíme“ vrtěly děti hlavami. A paní učitelka se zatvářila spokojeně. „Tak se mi to jenom zdálo,“ otřela si čelo a urovnala vlasy, „Já už jsem měla strach, že bude průšvih,“ oddechla si. „Mohlo mě taky nepadnout dřív, že jsem jenom přepracovaná a potřebuju si pořádně odpočinout, abych měla v práci zase hezky pořádek a žádný takový podivný zmatky,“ přešla k oknu a tiše koukala ven. A když se obrátila do třídy, viděla opět jen to, co chtěla a co směla ve školce vidět – jen děti. „To jsem ráda, že se to takhle vyřešilo a nemusím to řešit s paní ředitelkou,“ usmála se. A šla připravovat seznamy dětí, které ještě neměla vyplněné, aby měla klid a ve všem pěkně pořádek. Někomu by se mohlo zdát, že děti pomohly paní učitelce lhaním, že si sprostě vymýšlely, že klauna Kostičku nevidí. Jenže to bylo jinak. Děti vůbec lhát nemusely, protože se všechny dívaly na paní učitelku – a klaun Kostička byl za nimi, jinde, stranou, tam, kam se nedívaly. Takže ho nemohly vidět. A když se k němu potom zase obrátily, už se jich paní učitelka neptala, jestli ho vidí. Když se k němu zase obrátily, byl by si klaun Kostička nejraději přiložil ukazováček na rty, aby jim hned z dálky naznačil, že mají být tiše a nerušit paní učitelku, aby měla klid a mohla se vzpamatovat z toho výletu do dětského světa, který zatím nezvládla. Byl by to udělal, kdyby měl delší ruce a prsty. Jenže měl ruce krátké a prsty neměl vůbec, tak musel počkat, až

strana

52

k němu přijdou. Děti ale vůbec nepotřebovaly radit; poznaly samy, že nemají paní učitelku zlobit. Ovšem těšily se, jak hned s klaunem Kostičkou zmizí někam ven, aby měla paní učitelka klidu úplně nejvíc. Takže byly zklamané, když jim pošeptal, že už to stačilo, že nebudou paní učitelku víc zkoušet, co vydrží, jelikož by jí to mohlo uškodit, a to by byla škoda, protože by si s nimi už nikdy nezahrála ten fotbal ve třídě, připomněl jim klaun Kostička svoje včerejší překvapení, které se neuskutečnilo. „To budeme hrát teď?“ divil se Kubík. „Ne,“ zašeptal klaun Kostička před skříňkou. „Teď vás paní učitelka potřebuje vidět, doopravdy vidět, aby poznala, že umíte být doopravdy hodní, i  když jste doopravdy ve třídě a ne někde venku se mnou. Chápete?“ zeptal se. „A proč?“ zeptal se i Kája. „Nechápu,“ řekl Marek za všechny ostatní, a Kostička tedy ještě řekl, že chtěli přece udělat paní učitelce radost, ale když se to nepovedlo, tak by to měli zkusit jinak. „Ale jak?“ pořád nechápala Janička „Třeba tak, že budete tak vzorné, jak vás vždycky chce mít,“ mrkl na ně klaun Kostička. „Ale jenom dneska,“ ujišťoval se Jiřík, a protože klaun Kostička přikývl, že to bude stačit, a zalezl do skříňky, Marek za ním opatrně zavřel dvířka, aby se paní učitelce nemohlo přitížit, kdyby ho uviděla, a děti si pak hrály samy, když paní učitelka je tu a tam po očku sledovala, co dělají, a byla překvapená a šťastná; šťastná proto, že jsou hodné a že si tak hezky pěkně hrají, skoro přesně, jako si to vždycky přála a představovala, vlastně ještě o něco lépe, a právě proto byla i překvapená, když viděla, že při tom vymýšlejí a dělají věci, které by sama nikdy nevymyslela, ani kdyby si přečetla deset tlustých knížek, a když potom viděla Leničku Fojtíkovou, jak se přitočila k Leničce Žabkové a v ruce nesla ty kruhy, co se kvůli nim nedávno Klaun Kostička strana

53

kapitola šestá

tak pohádaly a paní učitelka se na ně musela zlobit, a teď se dívala, jak je Leničce Žabkové podává a ona si je bere, a když se Lenička Fojtíková zeptala, jestli se na ni zlobí, tak ta druhá Lenička zavrtěla hlavou, že ne, a Lenička Fojtíková z toho byla nadšená, ovšem ne jen proto, že se na ni Lenička Žabková nezlobí, ale hlavně proto, že už nemusí mít výčitky, jimiž se trápila pokaždé, jakmile cosi ošklivého provedla, a přestože se vždy tvářívala, že jí to nevadí, že je protivná, vadilo jí to a už taková nechtěla být, a paní učitelka si je spokojeně prohlížela a docela při tom zapomněla na klauna, který ji tak rozčiloval, i když se jí líbil, a měla ohromnou radost a musela děti nahlas pochválit, jakou z nich má radost, a z toho měly, samozřejmě, radost i děti.

strana

54

VII. O nebezpečném beranovi, ale také něco málo o chechtavém slonovi.

Příštího rána, sotva děti ve školce prohodily obvyklé: „Dobrý den,“ hned si paní učitelku zkoumavě prohlížely, jestli je veselá nebo zachmuřená, jestli se na Kostičku zlobí, nebo ho má ráda... Paní učitelka dnes však neodpovídala dětem jako jindy: „Ahoj Davídku, Klárko, Leničko, Jiříku, Adámku, Eliško,“ a tak dál, paní učitelka seděla u stolku, před sebou hromadu kostek a něco stavěla. A kroutila při tom hlavou, škrábala se ve vlasech, mnula si bradu, třela nos, ale dětí jako by si vůbec nevšímala. „Co to děláte, paní učitelko?“ vyzvídala Pavlínka. Klaun Kostička strana

55

kapitola sedmá

„Něco zkouším,“ prohodila paní učitelka. „Já vám pomůžu,“ přisedla si Pavlínka. Jenže paní učitelka kostky rukou shodila. „Nejde to,“ zavrtěla hlavou. „To je škoda,“ řekla Pavlínka. „Není,“ vrtěla paní učitelka hlavou. „Já jsem ráda,“ vypadala spokojená. Marka ale nezajímalo, jak je paní učitelce. Ten se hned polekal, jestli to nejsou kostky z klauna Kostičky; jestli ho paní učitelka nerozebrala a nestaví z něj teď třeba mluvící komín, domeček pro panenky nebo jinou hloupost. Okamžitě se rozběhl ke skříňce, je-li Kostička na svém místě – a nebyl tam! Marek se u skříňky málem rozbrečel. Paní učitelka staví z kostek a klaun Kostička je pryč, to přece může znamenat jediné – že ho rozbila! Zničila jim jejich nového kamaráda, se kterým mohli prožít ještě tolik zajímavého! Ani se nestihli důkladně seznámit, trápil se Marek, v krku jako by mu uvízl knedlík, ani promluvit nemohl a byl by jistě začal plakat, kdyby se zezadu neozvalo: „Tady jsem,“ a rozesmátý klaun tam odkudsi nevylézal. „Schoval jsem se radši, abych ji zbytečně nedráždil,“ mával na Marka. „Ona tady čmuchala. Říkala, že se mi podívá na zoubek, ale já žádný zoubky nemám, tak jsem se schoval. Přece jí nebudu ukazovat zoubky, když žádný nemám,“ šklebil se klaun Kostička. „Ona je taková trošku popleta, viď, že jo,“ smál se. Jenže Marek ho ani neposlouchal, jakou měl radost, že ho vidí a že budou zase spolu. Pavlínka přišla od stolku paní učitelky jako poslední. Ostatní děti už stály kolem skříňky, domluvené, že půjdou za ovečkami, jak navrhovala Klárka, a těšily se, jaké to tam bude. I klaun souhlasil, zbývalo jen vyrazit – kdyby nepřišla Pavlínka, ať vezmou paní učitelku s sebou. „Tak jo!“ souhlasil Kubík. „To né,“ protestovala Klárka, neboť měla strach, že by si pak nemohli

strana

56

ovečky ani pohladit. „Proč?“ ptal se Kája. Nebylo ovšem jasné, jestli se ptá, proč ano, nebo proč ne. Ani sám Kája to nejspíš nevěděl. „Chtěli jsme jí udělat radost,“ připomněla Janička. „Uděláme jí radost, že ji necháme tady,“ ozval se Adámek. „Stejně by nechtěla,“ řekl Kubík. „Ale třeba jo,“ namítla Lenička Fojtíková. „Copak si to tady domlouváte?“ připomněla jim paní učitelka, že je s nimi ve třídě. Přistoupila až ke Kostičkovi, tedy ke hromádce kostek, jakou viděla tam, kde děti viděly živého klauna seskládaného z obyčejných dřevěných kostiček: „Už vím, tohle mě mate,“ dřepla si před ním a ukazovala mu na hlavu. „Tenhle polštářek, co jsem kdysi chtěla ušít hlavu medvídka koaly,“ ukazovala na malý polštářek, na kterém byly namalované velké oči a velká usměvavá pusa klauna Kostičky. Prst se jí ale zastavil kousek před ním; nedotkla se ho, skoro jako by měla strach, že ji kousne, nebo že na ni promluví. „Nenene, už žádné překvapení,“ postavila se. „Já jsem to teď zkoušela, vlastně my jsme to zkoušely, s Janičkou, a nejde to, viď,“ obrátila se na Janičku, aby přikývla, že to opravdu nejde, složit z kostek živého klauna. „Takže my už prostě na žádného takového živého kostkového klauna nevěříme,“ zvolala vesele. „Prostě to je nemožné. Paní ředitelka taky říkala, že to je naprostý nesmysl, takže co?“ položila dětem důležitou otázku. Děti však na tuhle důležitou otázku neznaly odpověď a čekaly, co se dozvědí. „Takže nic,“ řekla paní učitelka jednoduše, spokojená, že se kvůli tomu už nemusí trápit, když tu se ze skříňky ozval hlas klauna Kostičky, ten hlas, který sice nemůže každý slyšet, ale každý mu rozumí: „Paní učitelko Melšová, vy byste měla spíš radost, když zůstanete tady, nebo kdybyste šla s náma?“ ptal se ten hlas. „Kam bych chodila?“ rozhlížela se paní učitelka po dětech, jako by mluvila s nimi, jako by odpovídala na jejich otázku. Klaun Kostička strana

57

kapitola sedmá

„S náma, ven,“ odpovídaly děti, jako by se vážně ptaly samy. „Ven se chodí odpoledne, tak to je ve školkovém řádu a tak to musí být, ten řád je pro všechny závazný a já především ho musím dodržovat,“ vysvětlovala paní učitelka, ale nato se opět do hovoru zapojil Kostička: „A vy byste nechtěla jít s náma na statek, za ovečkama? Chtěla, nebo nechtěla?“ „Já nechci přijít o tuhle práci,“ odpověděla paní učitelka, překvapená, co to děti mají za podivné otázky. „Na procházku se chodí odpoledne, tak půjdeme odpoledne. Dopoledne jsou ve školkovém řádu hry a procvičování, takže budeme malovat. Malovat se může vždycky,“ zasmála se. „Ale kdyby to šlo?“ snažily se děti ještě, ale paní učitelka byla neoblomná. „Nešlo,“ odvětila rázně. „To je prostě nesmysl a nemá cenu se o tom dohadovat, když to není ve školkovém řádu.“ „Víte, paní učitelko,“ ozval se znovu klaun. „Já myslím, že jste ještě taková popleta, že si musíte nejdřív zvyknout na věci, který můžou být a jsou, i když na ně s paní ředitelkou nevěříte. Třeba výlet dopoledne, nebo já, nebo chechtaví sloni, co mají místo uší křídla a místo chobotů chobotnice,“ vykládal, zatímco paní učitelka mžouravě přehlížela děti, jako by hledala, odkud slyší to, co slyší, protože klauna sice neslyšela, ale tomu, co říká, rozuměla. „Vy znáte chechtavého slona?“ zeptala se dětí opatrně, jako by jí vrtalo hlavou, proč ji napadlo právě tohle, a začala se opět škrábat na hlavě a mnout si bradu a čelo a nos, jak z toho byla celá popletená. „Neznáme,“ odpověděly děti po pravdě, neboť i ony o takovém zvířeti slyšely teď prvně. „Tak teda dobře, nebo hezky, teda pěkně,“ snažila se paní učitelka něco říct. „Tak po obědě půjdeme na zahrádku,“ zamávala dětem. „A někdy se podíváte na statek, na ovečky, ale to až s paní učitelkou Cinkovou, protože já mám na ty jejich chlupy hroznou alergii, já bych tam s váma stejně

strana

58

nemohla,“ obrátila se ke stolku. „Proč na statek? Jak mě to napadlo?“ mumlala si cestou sama pro sebe. „Chtěli byste se podívat na ovečky?“ zeptala se ještě dětí, a když přikývly, že ano, uklidnila se. Asi jim tak dobře rozumím, že mě to napadlo samotnou, říkala si. Ale nebyla si tím vůbec jistá. „Ty už nechceš s paní učitelkou kamarádit?“ zeptala se Pavlínka klauna Kostičky, když byli venku a paní učitelka zůstala opět ve třídě sama. „Ona je moje kamarádka,“ odpověděl Kostička se smíchem. „Nejlepší! Jenom to zatím neví,“ zamrkal na Pavlínku. „Ale myslím, že na to brzy přijde. Až pochopí, že nemusí všemu rozumět,“ dopověděl. Myslel, že i Pavlínka tomu bude rozumět, jenže Pavlínka tomu porozuměla jinak. „Nejlepší? A co já?“ zašeptala tiše, neboť se bála, že o svého nového kostičkového kamaráda přijde, když se skamarádí i s paní učitelkou. Tušila, že to tak dopadne, a byla z toho smutná. Tiše smutná, takže jí nebylo rozumět. Ovšem Kubíka šlo slyšet velice dobře, jak se klauna ptá, jestli chechtavý slon doopravdy existuje. „Jasně,“ přikývl Kostička. „Teď už jo, když jsem ho vymyslel.“ „Když sis ho vymyslel, tak neexistuje,“ vrtěla hlavou Lenička Fojtíková. „Určitě jo,“ nedal se klaun. „Akorát ještě nevím, jak přesně vypadá.“ „To teda neexistuje, když je vymyšlenej,“ přidala se k Leničce Fojtíkové i Janička. „Proč?“ divil se Kája. Nebylo ovšem jasné, jestli se ptá, proč nemůže existovat, když je vymyšlený, nebo proč by nemohl existovat i jako vymyšlený. Ani on nejspíš neměl úplně jasno, na co se ptá. „Já myslím, že je, když už je vymyšlenej,“ souhlasil s klaunem Davídek. „Možná je růžovej, viď,“ napadlo Elišku. „Možná,“ přikývl klaun, jenže Lenička Fojtíková hned vyprskla, že není, a Davídek jí řekl, že má být zticha, když tomu vůbec nerozumí, a Lenička Fojtíková vztekle namítala, že když je něco vymyšlený, tak to není, Klaun Kostička strana

59

kapitola sedmá

a Davídek tvrdil, že když to je vymyšlený, tak to přece je, a mračili se na sebe a v očích se jim zle blýskalo. „Tak se nehádejte,“ uklidňovala je Eliška. „To nemá cenu,“ přidala se Pavlínka, a podívala se smutně na klauna Kostičku, a pak Elišku, která stála vedle ní. „Copak ti je?“ zeptala se Eliška. „Já jsem si myslela, že je můj nejlepší kamarád,“ řekla jí Pavlínka, proč je tak nešťastná, a Eliška se k ní přitočila a sice tiše, jako vždycky, ale dosti nahlas, aby Pavlínka mohla rozumět, se jí zeptala, jestli nechce být její, Eliščinou nejlepší kamarádkou. A na to se Pavlínka úplně rozjasnila, a když pak slyšela Elišku ještě říkat, že ona by byla ráda, tak sama téměř vykřikla, že ona taky, ale pak se stydlivě chytila za pusu, že křičí, a dál už si spolu špitaly obě dvě jen tak potichu, že je nikdo jiný nemohl slyšet, a obě se přitom tvářily velice spokojeně. „Já se nehádám,“ čertila se zatím Lenička Fojtíková. „To se teda hádáš,“ utrhla se na ni Klárka. „Nehádám, ty se hádáš!“ vykřikla Lenička Fojtíková. „Nene, ty ses hádala!“ strčila do ní Klárka prstem. „Počkejte,“ vyrušil je Kostička. „Já se chci taky hádat. Naučíte mě to?“ „To je jednoduchý,“ mávla Lenička Fojtíková rukou. „A baví tě to?“ zeptal se klaun. „Ne,“ znejistěla Lenička Fojtíková. „Tak proč to děláte?“ divil se klaun. A obě holčičky byly pojednou úplně tiché a snad by se byly nejraději zmizely někam pod zem, aby je nikdo neviděl, kdyby se na ně klaun hned nato vesele neobrátil. „Dělejte to jako já,“ zamrkal na ně lišácky svýma velkýma očkama, namalovanýma na malém polštářku. „Já se nehádám, protože mám vždycky pravdu.“

strana

60

„Nemáš!“ vyhrkl Adámek. „Nemám?“ zaváhal klaun. „Tak někdy nemám, dobře,“ přitakal přemýšlivě. „Ale mně to vůbec nevadí, protože vás mám rád,“ znovu se smál, až se mu kostičky protáčely. „Mně taky ne,“ ozvala se Lenička Fojtíková. „Mně se líbilo, že ses hádala,“ přitočil se ke Klárce Jiřík. Ten Jiřík, se kterým si Klárka už tolikrát chtěla hrát, ale on nikdy neměl zájem, tak tenhle Jiřík teď za ní sám přišel, až se z toho Klárce málem zatočila hlava a docela zapomněla mluvit, jen se na Jiříka překvapeně usmívala. Ovečky žily kousek od hřiště, na velké louce s přístřeškem a cestou k domu, k bývalému statku, kde bydleli Urbanovi, kterým ovečky patřily. Měli jich pět – a jednu úplně malinkou, jehňátko, na které se Klárka těšila nejvíc. Louka byla obehnaná dřevěnou ohradou, u které se zastavili. Ale ne všichni. Jiřík s Adámkem hned lezli přes spodní trámek ohrady dovnitř. „Tam nesmíte!“ snažila se je Klárka zastavit. „Já si je pohladím,“ opáčil Jiřík a už se hnal ke zvířatům. Adámek pospíchal za ním, že se jenom sveze. „Ten beran je nabere, on je divokej,“ obrátila se Klárka na klauna Kostičku. „Kluci, nejdřív se vždycky zeptejte, než někam vlezete, aby se vám něco nestalo“ řekl klaun, ale jen tak nahlas, aby ho slyšely děti kolem, ti dva ho však slyšet nemohli. „Oni tě slyší?“ divila se Lenička Žabková. „Ne,“ zavrtěl klaun hlavou. „Ale kdyby se zeptali, tak bych jim řekl, že je to strašně nebezpečný.“ „Třeba se s tebou nechtěli hádat,“ napadlo Janičku. „Já bych taky nechtěl,“ pokrčil klaun rameny. „Tak co budeme dělat?“ ptal se Davídek polekaně. „Klucíííí, hned zpááátkýý, ale rychlééé! Jiříkůůů!“ volala za nimi Klárka, Klaun Kostička strana

61

kapitola sedmá

jak nejhlasitěji. dovedla Její křik ale nezastavil kluky, nýbrž vyrušil berana, který se přestal pást, zvedl hlavu a pohlédl na děti za ohradou. Přitom však očima zavadil i o kluky uvnitř, kteří právě dobíhali k ovci s jehňátkem. A tu beran zbystřil, zatřepal ušima, zafrkal a sklonil hlavu, jako by se chystal proti nim vyrazit. „Ten beran je strašně zlej!“ vyhrkla ustrašeně Klárka. „Proč tam lezli?“ kroutil hlavou malý Kája. „Udělej něco, rychle, prosím,“ prosila klauna Kostičku Eliška, nahlas, a držela se při tom s Pavlínkou pevně za ruku. „Tak já to zkusím,“ řekl Kostička, podlezl ohradu a zvolna kráčel tam, kde byli kluci.

Beran, to je vůdce stáda a jeho ochránce. Jakmile spatří nebezpečí, jde proti němu a nekouká, co to je. On vyrazí bojovat, i kdyby proti němu stál tank nebo medvěd. A stejně se vrhne i proti dvěma malým klukům. Nezdržuje

strana

62

se přemýšlením, jestli jsou pro ovečku nebo pro jehňátka nebezpeční, on rovnou útočí. Kdyby se ke klukům dostal, byl by je snad rozdupal. Ale může je Kostička zachránit? Uvidí ho beran vůbec? A co se stane, když ho neuvidí??? Beran zafuněl ještě jednou a prohrábl nohou, až odlétla tráva. Chystal vyrazit do boje, ale kluci o něm zatím nevěděli a klaun Kostička byl daleko. A byl to klaun z dětských kostiček; takový, kterého ani každý nevidí. Bude beran spíš jako dítě a uvidí ho? Nebo je spíš jako pan zmrzlinář, který z klauna Kostičky neviděl ani ty dřevěné kostky? „Utíkejte, rychle,“ volaly děti, ale Jiřík s Adámkem hladili jehňátko a neslyšeli je. A beran už vyrazil. Zdálo se, že bude za chvíli u nich. A jak dopadnou kluci..? Hrůza představit. Beran funěl a dupal, takže si ho konečně museli všimnout. Narovnali se a koukají, co se děje, ale po pravdě by nestačili ani uhnout, jelikož beranovi zbývalo posledních pár skoků. Jen kousek – ale nakonec do nich nenarazil a nerozmetal je. Proč? Protože se klaun Kostička náhle vymrštil do vzduchu a skočil beranovi přímo na hlavu. Beran, sotva ho měl na hlavě, prudce zabrzdil, ještě včas, ještě před těmi dvěma, kteří se konečně vzpamatovali a pelášili k plotu, zpátky, ven z ohrady, ve které to bylo, jak už zjistili, tolik nebezpečné. Ale měli to ještě daleko. A beran se nevzdával. Neviděl sice, jelikož se mu klaun Kostička natáhl přes oči a držel se jeho rohů, ovšem vyváděl, skákal a dupal tak, že se otřásala země – a Kostička mohl kdykoli spadnout, nebo se mohl rozsypat, jak to s ním házelo. Beran tedy neviděl, protože s dřevěnými kostkami na očích nemůže vidět ani zmrzlinář, ani paní učitelka, a neviděly by ani děti, takže oslepený beran pobíhal sem tam, v jednu chvíli se k prchajícím Klaun Kostička strana

63

kapitola sedmá

klukům přiblížil tak, že stačilo udělat ještě pár kroků stejným směrem a byl by do nich narazil, jenže znovu prudce zasekl a vyrazil zase jinam, takže kluci stihli včas doběhnout a přeskočit plot. „Klídek, kamaráde, hlavně se nezblázni,“ šeptal klaun Kostička beranovi do jeho chlupatých uší. „Radši přestaň blbnout, nebo si vyvrkneš kotník a to je hrozná bolest,“ snažil se ho brzdit. Marně, beran ho neslyšel, ale nejen to, beran mu ani nerozuměl, protože berani lidské řeči prostě nerozumí. Kostička se ho ale stejně dál pokoušel ukecat, aby dal pokoj: „Skáčeš jako šašek. A kdo je tady klaun? Já! A skáču jako šašek? Neskáču. Tak si ze mě vem příklad a přestaň, nebo se rozsypu na kostičky a budete o mě zakopávat. To bys chtěl?!“ „Já jsem se o vás strašně bála,“ slyšeli zatím Jiřík s Adámkem od Klárky, která se opravdu strachem celá klepala. A nebyla sama. Všichni byli bledí a vystrašení. „Ale co bude s Kostičkou?“ připomněl Davídek právě, když se ozvalo podivné cvakání a klepání dřeva. Ale ne, ani klaun neskončil špatně, beran ho nerozprášil do trávy, to on sám z něj seskočil a bleskurychle proklouzl pod ohrazením za dětmi, kam na ně beran nemohl. Beran strnul a rozhlížel se, kdo to byl, kdo mu zakryl výhled, a kde je, kam zmizel, a také, kam se podělo nebezpečí, které předtím chtěl zahnat. Neviděl však jedno ani druhé, a protože to byl jen obyčejný beran, dlouho nad tím nehloubal, jen si odfrkl, zatřásl ušima, prohrábl kopytem a vrátil se zpátky tam, odkud před chvílí vyběhl, aby se znovu pustil do spásání trávy. Klidně, jako by se vůbec nic nestalo. Ono se vážně nic nestalo – ale mohlo se stát. „Kdyby mě ten beran shodil, rozdupal by nás všechny tři,“ řekl klaun Kostička klukům. A neusmíval se přitom.

strana

64

„Já jsem se bál,“ přikývl Adámek, a Jiřík také přiznal, že měl hrozný strach. „Bát se musíte, dokud má beran kopyta za ohradou a vy stojíte před ní, na druhé straně. To je pozdě, když vám už dupe pod nosem,“ škaredil se na ně klaun. Víc napomínání ale nebylo, jelikož se blížil pan Urban a zlobil se, co tam prý dělají, kdo je tam pustil a ať odtud vypadnou. Děti se raději hned braly poslušně k odchodu, neboť se ho bály skoro stejně, jako divokého berana. Klaun Kostička se ovšem nebál ani berana, ani pana Urbana. „Máte krásný ovečky, ale my se jich bojíme,“ rozpovídal se, a to už se opět smál a pobíhal mezi dětmi, skoro jako by tančil, a děti sledovaly, co na to pan Urban, který přestal nadávat a zamyšleně nahlížel do ohrady. „Vy je máte rád, viďte,“ pokračoval Kostička. „Ty ovečky vás mají taky rády, to se hned pozná. Ale zblízka, se to pozná mnohem líp. Nešlo by to, když jste tak šikovnej? Že jste šikovnej, to se hned pozná,“ švitořil překotně, že mu i děti moc nerozuměly, ale bylo jim jasné, co říká, a věděl to i pan Urban, když se znovu podíval na děti – a koukal úplně jinak, než před chvílí, a dokonce, ale není to jisté, jako by zastříhal ušima, podobně, jako to dělal jeho beran, jen vlídněji, přátelsky. „Líbí se vám naše ovečky?“ usmál se. „A chtěly byste si je pohladit?“ zeptal se, a nečekal ani na odpověď a rovnou lezl přes ohradu: „Moment, já jenom zavřu toho našeho zlobejška,“ pospíchal k beranovi, a když ho měl uvázaného, vzal děti do ohrady k ovečkám, aby si je mohly pohladit, dokonce na tu hodnější některé i posadil, kdo chtěl, kdo měl odvahu, a smál se, že to ale nesmějí nikomu prozradit, a nabízel, že jim ukáže i další zvířata, co mají, jako slepice, prasátka, husy, králíky, krávu, tři kočky. „A nemáte chechtavýho slona?“ vzpomněl si znovu Kubík. „Co?“ zalapal pan Urban překvapeně po dechu. „No toho s křídlama. Co má místo chobotu chobotnici,“ vysvětlovaly děti, ale pan Urban nevěděl, že takový slon existuje, a myslel, že si dělají legraci, tak jen mávl rukou, a Lenička Fojtíková volala: „Tak vidíte, že není,“ ale Klaun Kostička strana

65

Klárka nic takového neviděla a řekla, že je, a Lenička Fojtíková by se už byla začala hádat, ale pak řekla jen, že to je jedno, a Klárka na to přikývla a obě se začaly smát, i ostatní děti se tomu smály a pan Urban se divil, čemu se smějí, a když pak děti odcházely, stál u ohrady a díval se za nimi a volal, ať zase někdy přijdou, a mával jim, dokud se neztratily za keři živého plotu, co rostl kolem cesty ke školce. „Chechtavej slon s křídlama místo uší a chobotnicí místo chobotu,“ říkal si pak tiše, sám pro sebe. „To je hezký, to se musím zeptat chlapů v hospodě, jestli věděli, že něco takovýho existuje,“ kroutil pobaveně hlavou.

strana

66

VIII. O tom, jak se obrázky smály.

Ráno byl ve školce první Kája, ten nejmenší a nejmladší, co se ptá: „Proč?“, když něčemu vůbec nerozumí. Chodíval tak, když jeho maminka měla v práci dalekou cestu a musela vyjet brzy, jako dnes. Byl tam sám, povídal si s paní učitelkou a vyptával se, jestli je beran dravec, jestli má čert kopyta jako beran, jestli se slon umí chechtat, jak vypadá chobotnice a kolik stojí peněz, jestli jsou berani i na internetu a co tam žerou a jestli to tam kopyty všechno nerozkopou, a tak podobně. Paní učitelka se jeho otázkám vůbec nesmála a vysvětlovala mu, že beran není dravec, protože se živí trávou, čerti že jsou jen v pohádkách a v pekle, ale že by se sloni chechtali, o tom Klaun Kostička strana

67

kapitola osmá

že nikdy neslyšela, a Kája hned namítl, že on o tom slyšel, tak paní učitelka pokrčila rameny a řekla, že neví, ale že to je možné, když je možné, aby ryby létaly, a dál vysvětlovala, že chobotnice vypadají, jako kdyby z balónku dolů rostly dlouhé tlusté žížaly, a peněz že mohou stát různě, na internetu že je všechno, ale jen jako virtuální obrázek, který nejde rozbít, a než se Kája stačil zeptat, co to je „virtuální“, vletěl do třídy Kubík, a posadil se k nim a díval se, neboť paní učitelka právě malovala berana. „A namalujte, jak frká nosem, a jak hrabe kopytem,“ napovídal hned, a Kája už řekl jen: „Proč?“, neboť chtěl být s paní učitelkou sám, ale krátce nato přišla Eliška s Jiříkem, chvíli po nich dorazila i Lenička Fojtíková a Kubíka to přestalo u  stolku bavit, zatímco Kája se opět chytil a zkoušel namalovat berana, jako paní učitelka, ale sám, a když pak byli ve třídě všichni a chtěli s klaunem opět vyrazit ven, museli na něj čekat. „Půjdeš s náma?“ přišel se ho nenápadně

strana

68

zeptat Adámek, ale Kája mávl rukou, že ne, že se mu nechce, že má jinou zábavu. „My si tady spolu krásně hrajeme, kam bys chodil, viď?“ smála se paní učitelka, kterou vůbec nenapadlo, že by mohl odejít kamsi pryč, ven. „Nikam,“ odvětil Kája, jelikož se právě rozhodl, že zůstane s paní učitelkou ve třídě, aby jí řekl, až všichni odejdou, že odešli. Aby to věděla. Protože ona by to měla vědět, když je paní učitelka, myslel si. Ostatní ale ven chtěli, ti se přímo těšili, co zajímavého se jim dnes přihodí. A měli velice zvláštní a napínavý plán: rozhodli se pro výlet na hřbitov. Napadlo to Elišku. Vlastně to navrhovala už včera, ale tak potichu, že ji nikdo neslyšel. Dnes tedy promluvila silněji, a prozradila také, že jí tam prý nedávno zasadili babičku. „Do země,“ upřesnila ještě, aby ji opravdu nikdo nepřeslechl. „Tam ale kluci nemůžou,“ protestovala nejdřív Janička. „Protože by se tam honili, a tam má bejt smutno,“ dodala, když se klaun Kostička ptal, proč by tam kluci nemohli. „A já tam můžu?“ ptal se klaun dál „Nojo,“ zarazilo Janičku, že s klaunem asi také nebude na hřbitově správně smutno. „Tak tam radši nepůjdeme?“ krčila nejistě rameny. „Jó, půjdeme,“ ozvala se Eliška. „Já musím babičce říct, že ji mám ráda pořád, i když už bydlí tam a nebydlí doma s náma. Právě, aby nebyla smutná, bych jí řekla.“ „Tak jí uděláme radost,“ souhlasil klaun Kostička. A šli. I když Jiřík cestou poučoval, že to nejde, udělat radost, když je mrtvá, a že se neříká zasadili, ale pohřbili, a Janičce se nelíbilo, že chtějí dělat radost tam, kde má být smutno, ale šli. „Taťka říkal, že ji dali do země, jako když se zasadí kytička,“ trvala Eliška na svém. Klaun Kostička strana

69

kapitola osmá

„A mně se to tak líbí,“ zastala se Elišky Pavlínka. „Ale to je pohřeb, chápeš!?“ trval na svém Jiřík. „A proč ji dali do země?“ nechápal Davídek. „Protože umřela. Už byla unavená a nemocná, víš,“ vysvětlovala Eliška tiše, tak, že se k ní Davídek musel naklonit, aby ji slyšel. „Já jsem byl taky nemocnej,“ zamýšlel se o chvíli později, jestli neměli dát do země i jeho. Ve třídě, sotva děti s klaunem zmizely ven, naklonil se Kája blíž k paní učitelce, která cosi hledala v mobilu. „Copak?“ zvedla paní učitelka oči od telefonu. „Já jsem chtěl, víte, paní učitelko, že jsme tady spolu úplně sami?“ šeptal zajíkavě, jako by se bál, jestli ho ti, co tam už nejsou, nemohou slyšet. „Ale Kájíku,“ hleděla na něj paní učitelka pobaveně. „Ty se nezdáš, ty jeden divochu, já se tě snad začnu bát,“ smála se. „Proč???“ strnul překvapený Kája. Proč by se mě měla bát? Vrtalo mu hlavou, a v tu chvíli úplně zapomněl, co chtěl paní učitelce prozradit. Podobně ostatní děti zapomněly na Káju, neboť stály na hřbitově a nic než to zvláštní prostředí je nezajímalo. Elišce se již podařilo objevit místo, kde leží její babička, a postávala před náhrobkem s fotografií a dívala se do babiččiny vážné, skoro až přísné tváře. „Babí, já jsem ti přišla říct, že tě mám ráda,“ volala svým tichým hláskem. „A podívej, tohle je Pavlínka, a ostatní ze školky,“ ukazovala na děti kolem sebe. „Ty fakt myslíš, že tě slyší?“ pochyboval Marek. „Já nevím,“ pokrčila Eliška rameny. „Ona mě neslyšela, ani když ještě bydlela u nás.“ „Protože mluvíš moc potichu, víš,“ poučila ji Lenička Žabková.

strana

70

„Né, ale protože měla taky hodně nemocný uši,“ poučila ji zase Eliška. „Adame!“ vyštěkla náhle Janička, až sebou všichni leknutím trhli. Adam s Jiříkem po sobě totiž házeli kamínky, jakých tu byly plné cestičky, a zkoušeli je chytat ještě ve vzduchu, jenže Adam nechytil a kamínek cinkl do náhrobku, až to Janičce nesnesitelně zaskřípalo v uších. „Rozbiješ to!“ zlobila se. „Já neházím,“ hájil se Adámek. „Já už taky ne,“ volal Jiřík. Na obou však bylo dobře znát, že se do házení pustí znovu, sotva se ostatní přestanou dívat. I kamínky drželi pevně sevřené v rukách za zády. Kája byl zklamaný. Paní učitelka ho poslala hrát s ostatními dětmi, i když tam nebyly. A když se jí snažil vysvětlit, že tam opravdu nejsou, jen ho pošimrala ve vlasech, jako by říkal nějakou hloupost. „Běž za Kubíkem, má tam auta,“ ukázala na koberec, kde si děti hrávaly – ale kde teď bylo prázdno. Kája tam mrzutě odešel. „Tak se pojďte aspoň podívat, paní učitelko,“ volal, aby z blízka poznala, že tam je sám. Jenže paní učitelka zavrtěla hlavou, že spolu byli už dost dlouho a nemůže s ním přece být pořád, že má také jinou práci, a dál ve spěchu sepisovala program na příští týden, spokojená, že na to má klid, a těšila se, že když budou děti ještě chvíli tak hezky pěkně vzorné, zbude jí čas také na vyplnění svého docházkového listu. „No kde jste, pojďte všichni sem, musíme přece babičku hezky pozdravit,“ svolával klaun Kostička děti k Elišce. „Hezky pěkně,“ opravil se v žertu, podle paní učitelky. „Ahoj babi,“ nahlédl Kubík přes ramena těch, co přišli dřív. „Dobrý den,“ zamávala Janička. Klaun Kostička strana

71

kapitola osmá

„Já taky zdravím,“ volal Adámek, a všichni, jeden přes druhého se cpali dopředu, před ostatní, aby lépe viděli na náhrobek, pod kterým ležela pohřbená Eliščina babička. Jenže klaun Kostička, maličký a křehký, se s nimi nemohl přestrkovat a v mžiku se ocitl stranou. Napravil to ale hned, a jednoduše: vyhoupl se Jiříkovi na ramena: „Vedu vám společnost, babičko,“ zvolal, a vzápětí přeskočil z Jiříkových ramen na Marka, z Marka na Pavlínku, z Pavlínky na Adámka, z Adámka na Klárku a tak dál, skákal z jednoho na druhého a na každém se zastavil a zavolal: „Klaním se uctivě! Rád vás poznávám! Máte moc šikovnou vnučku! Pozdravpámbu! Posílám pozdravy! To máme dneska krásný den!“ a tak podobně, a děti se smály a chňapaly po něm a mávaly na něj a nastavovaly záda, aby se přemístil k nim, a klaun nad nimi metal salta a přemety, když tu se znenadání ozvalo: „Podívejte, vždyť ona se směje!“ Ve třídě zatím Kája dřepěl na zemi a mračil se. Myslel, chudák, že mu paní učitelka poděkuje, když se od něj dozví, že děti chodí s klaunem ven. Myslel, že na něj pak bude hodnější než na druhé, bude si s ním víc hrát a  taky víc povídat, když mu bude smutno, a že okřikne ty, kteří se mu budou smát, že je prcek a nemehlo. Jenže paní učitelka mu nepoděkovala, jelikož mu nevěřila. A on byl ve třídě úplně sám. „Klárko! .. Adame! .. Marku! .. Pavlušo!“ pokřikoval co chvíli, aby si paní učitelka všimla, že nikdo neodpovídá, aby konečně pochopila, že to je divné. Jenže paní učitelka jej místo toho napomenula, aby nerušil ostatní, když si tak pěkně hrají. A to už Káju rozzlobilo. „Paní učitelko!“ pronesl hodně nahlas. „Ten klaun Kostička je odvedl, jsou všichni venku a já jsem tady s váma sám!“ „Klaun?“ zpozorněla paní učitelka, hned nato se však na Káju vlídně usmála: „Ale Kájíku, to se nám přece jenom zdálo.“

strana

72

„Nezdálo, paní učitelko,“ škaredil se Kája. „Teď se vám zdá, že je vidíte, to udělal ten Kostička, ale oni tady fakt nejsou.“ Paní učitelka si Káju chvíli prohlížela. „Tobě je smutno, viď,“ řekla potom. „Tak pojď ke mně,“ natáhla k němu ruku. A Kája měl chuť říct, že to není pravda, ale vstal a šel k paní učitelce, která si ho vzala na klín. Právě ve stejnou chvíli hleděly děti překvapeně na Eliščinu babičku, která se na obrázku skutečně usmívala, ačkoli předtím, a oni si to dobře pamatovali, předtím se tvářila vážně, skoro až smutně. Ovšem teď měla najednou pusu roztaženou do širokého úsměvu a oči jí svítily, jen jen pobaveně zamrkat. „Ona se směje na nás!“ vykřikla Janička, ale hned se stydlivě přikrčila, protože na hřbitově se přece nesmí křičet. „Babi,“ vyhrkla překvapená Eliška. „Já jsem tak ráda, že se směješ.“ A to už se děti rozestavily dál od sebe, aby to klaun Kostička neměl tak jednoduché, přebíhaly z místa na místo a volaly: „Tady jsem! Chyť si mě!“ a tak podobně, jen Janička syčela: „Pšššt!“ Aby byli zticha, jenže kluci stejně běhali cestičkami a klaun Kostička mezi nimi létal, jako by měl křídla, a ve vzduchu ještě vrtěl a protáčel kostkami, takže se všichni smáli, i Janička se smála, i když maličko vyčítavě, jako že se to nemá, ale – a to by asi nikdo nečekal, pojednou se začínaly smát i obrázky na ostatních náhrobcích kolem, a všude tam, kde byly předtím fotografie s vážným obličejem, se náhle objevovaly veselé a rozesmáté tváře, jako by klauna Kostičku viděli, toho klauna, kterého dospělí nevidí, tak oni ho nejspíš viděli – a smáli se, jak s dětmi dovádí tam, kde oni měli už na věky zůstat jen strnule vážní a smutní, a teď je znenadání prostoupila radost a veselí tak silné, že to bylo znát i z jejich fotografií.

Klaun Kostička strana

73

kapitola osmá

To, co se dělo mezi náhrobky, bylo velmi zvláštní, ale ve třídě mezitím probíhalo cosi ještě mnohem podivnějšího. Alespoň pro Káju. Paní učitelka totiž přešla doprostřed místnosti a zatleskala: „Tak se pojďte všichni hezky Kájovi ukázat, protože on vás nevidí,“ smála se, a pak se na něj vítězoslavně podívala, jako by chtěla říct: No vidíš, tady jsou, tady je máš. „Ale oni tady nejsou,“ špitl Kája, celý popletený, protože tam skutečně nikdo nebyl. „Kájo!“ zvážněla paní učitelka. „Nejsi nemocný?“ vrátila se a sáhla mu na čelo, jestli nemá teplotu. „Nejsem,“ zavrtěl Kája hlavou. „Tak jo,“ pohladila ho paní učitelka. „Tak si zahrajeme pexeso?“ zeptala se, a Kája rychle přikývl, neboť pexeso byla jeho oblíbená hra, což paní učitelka Melšová dobře věděla, ovšem Kája také zavolal do třídy: „Zahrajete si někdo s náma pexeso?“ Jelikož pořád doufal, že paní učitelka nakonec pozná, jak to je, ale paní učitelka klidně rozdávala kartičky na stůl a Kája marně čekal, kdy se začne divit, že se nikdo nepřidává, jenže se nedivila, divil se pořád jen Kája. „Proč nikdo s náma nehraje?“ napověděl tedy paní učitelce, čemu by se měla divit, ona však jen pokrčila rameny, že se jim nejspíš nechce, a rozdávala kartičky dál. Řekla to ale jaksi jinak, divně. A divně se pak i rozhlédla po třídě. Skoro, jako by začínala pochybovat, že tam ostatní děti skutečně jsou s nimi. Na hřbitově zatím Janička už hulákala: „Hele, oni se fakt všichni smějou!“ a pobíhala od náhrobku k náhrobku, aby zkontrolovala, jestli se smějí opravdu všichni. „Tady tahle paní taky, tenhle pán taky, tomuhle jsou úplně vidět zuby, jak se chechtá, tady tomu nejsou, ale směje se taky, a tady ten, to je...“ náhle se odmlčela a zůstala stát. „To je malej kluk,“ pronesla udiveně. „Nojo. Co tady dělá,“ přiběhl se podívat Kubík. I další přišli.

strana

74

„Asi byl taky nemocnej, jako já,“ špitl Davídek. „A co ti bylo?“ zajímala se Klárka. „Měl jsem hroznej kašel. A horečku,“ vzpomínal Davídek, jak mu bylo zle. „Možná spíš nedával pozor na silnici,“ napadlo Janičku, co se s ním mohlo stát. „A směje se taky,“ ozval se klaun. „Já myslím, že je mu spíš smutno, ne?“ obrátil se Jiřík na Kostičku. „Jeho rodičům určitě, ale jemu už ne, jemu už je dobře,“ odvětil klaun. „Proto se směje, viď,“ ukázala Pavlínka na jeho veselou tvář. „Určitě,“ přikývl klaun Kostička. „Teď už mu je dobře. Viď, že ti nic nechybí,“ zamával na něj svou krátkou kostičkovou ručkou, ve které se kostičky protočily dokola, každá jinak – a kluk na obrázku se zasmál tak hezky, že ho bylo málem i slyšet. Když se děti vrátily do třídy, paní učitelka hrála ještě s Kájou pexeso a Adámek byl v mžiku u nich, podívat se, co dělají. „Už jsou tady!“ vykřikl Kája. „Tak kdepak jste byli?“ obrátila se paní učitelka, jen tak, z legrace, na Adámka, za kterým už stála i Lenička Žabková s Markem. „Na hřbitově,“ vyhrkl Adámek, jenže Marek s Leničkou Žabkovou se na něj hned škaredě podívali, že to nemá říkat, a Adámek se provinile chytil za pusu, co to řekl, ovšem paní učitelka se dál usmívala. „No vidíš,“ pohladila Káju. „Dělají si z tebe legraci. Ty seš takovej můj malej truhlík, viď,“ přivinula ho k sobě. „Nejsem,“ škaredil se Kája, a myslel si v duchu, že jestli je někdo z nich dvou truhlík, tak on to není, ale nahlas to raději neřekl, a víc už o tom nemluvili. Večer však, poté, co odešlo domů poslední z dětí, se paní učitelka najednou Klaun Kostička strana

75

kapitola osmá

vydala ke skříňce. K té skříňce, ve které byly uložené kostky; ty kostky, ze kterých se sám složil klaun Kostička; k té skříňce, do které ho děti ukládaly; ten klaun Kostička, který podle ní vůbec nebyl a jen se jí zdál. Rozhodla se vzít si ty kostky s sebou domů, protože... Ani nevěděla, proč. Něco jí však bylo divné. Opravdu moc divné.

strana

76

IX. O paní ředitelce a jak zůstali spolu, jen sami dva.

Ráno šly děti, jako obvykle, do té skříňky, ve které byla včera večer paní učitelka. Pro klauna Kostičku, samozřejmě. Myslely, že paní učitelku nenapadne, že jdou za klaunem, pozdravit ho a domluvit, co spolu dnes podniknou. Jenže se zmýlily. Jednak je paní učitelka pozorně sledovala, ale spletly se dvakrát, neboť ve skříni žádný klaun nebyl. Hledaly ze všech sil, v krabicích i za krabicemi, mezi hračkami, Kubík dokonce vlezl pod nejnižší poličku, Adámek s Jiříkem zase šplhali nahoru, jestli se neschoval někde tam, ale ne. Nic, klaun Kostička nikde. Klaun Kostička strana

77

kapitola devátá

„Copak hledáte?“ zaslechly náhle paní učitelku, která už chvíli stála za nimi. „Nic,“ lhaly děti. „Lhát se nemá,“ napomenula je paní učitelka. „Když my vám to nemůžeme říct,“ rozhodil Kubík rukama. „Můžete,“ odvětila paní učitelka s pohledem odvráceným kamsi stranou, jako by měla špatný pocit, jako by se za něco styděla. „Nemůžeme, protože byste pak musela za školníkem, nebo za paní ředitelkou,“ připomněla Pavlínka. Jenže paní učitelka zavrtěla hlavou a řekla, že ne, že by za paní ředitelkou nemusela jít, protože už tam byla. Včera. A říkala to jaksi .. smutně. „Proč?“ zeptal se Kája. Nikdo nechápal, proč tam paní učitelka byla, ale Kája byl zvyklý se ptát, tak se zeptal jako první. A co se děti potom od paní učitelky dozvěděly, to byla rána, jako když praskne balónek. Nebo spíš pořádný balón. Paní učitelka totiž prý včera večer klauna Kostičku objevila a hned musela zavolat paní ředitelku, která ho má teď u sebe v kanceláři. Zatím prý neví, co s ním bude dělat, ale určitě jim ho nevrátí. Tohle se od paní učitelky dozvěděli, ale říkala to všechno nezvykle .. smutně. A děti, ty byly zdrcené, že už s klaunem nepůjdou ven, dělat něco, co se normálně nedělá, a vidět to, co se normálně nevidí. Přešlapovaly rozpačitě před skříňkou, Kubík vztekle kopl do země, Lenička Žabková pohladila dvířka, za kterými Kostička býval, Klárce se dokonce začínaly v očích třpytit slzičky... „Musíme ho zachránit!“ vykřikl Adámek. „Ale jak?“ ptali se ostatní. Nejraději by to udělali hned teď, jenže neměli ani potuchy, jak se to dělá. Ani Adámek to nevěděl. „To nepůjde,“ řekla paní učitelka. Opět tak jakoby .. zasmušile. „Proč ne?“ zajímaly se děti. A teď teprve se začaly na paní učitelku zlobit, protože to byla její vina, a začaly se ptát, proč to udělala, proč dala klauna

strana

78

paní ředitelce, a říkaly, že mají strach, aby se tam nerozpadnul, že tam bude nešťastný a že potřebuje být s nimi, protože jsou jeho kamarádi, kvůli kterým se z kostek postavil. A paní učitelka? Krčila rameny, že se s tím už nedá nic dělat. A byla pořád .. tak jaksi zvláštně nešťastná, skoro jako by také nabírala k pláči. Klaun Kostička ovšem u paní ředitelky rozhodně nebyl nešťastný. Paní ředitelka si s ním totiž povídala. O čem? A jak, když ho neměla vidět ani slyšet? To se dozvíme až za chvíli. Nejdřív, teď hned musíme vysvětlit, proč je nešťastná paní učitelka. Ta se zatím posadila na židli ke svému stolku, opřela si bradu do dlaní a

koukala na děti. „Zlobíte se na mě moc?“ zašeptala. „Ne,“ zavrtěla hlavou Lenička Žabková. „Jo,“ přiznal Jiřík. „Proč?“ nevěděl Kája, co má povědět. „On se na mě tak krásně usmíval,“ vzdychla paní učitelka, a zkoušela se na děti také usmát, jenže jí to nešlo. „Říkal, že jsme kamarádi, když jsem ho našla. A já jsem na něj zavolala paní ředitelku,“ zakroutila hlavou. „To ode Klaun Kostička strana

79

kapitola devátá

mě nebylo hezký,“ dodala rozechvělým hlasem. „Ani pěkný,“ dodala Pavlínka, aby zaznělo úplně jasně a zřetelně, co všichni věděli. „Tak nebuďte smutná,“ snažila se ji utěšit Janička. „Proč ne? Já jsem taky smutnej,“ nesouhlasil Davídek. „Já taky,“ připojil se Marek. „A já nejvíc,“ ozvala se Lenička Fojtíková. „Proč jste ho tady nenechala?“ položil Kája nezvykle dlouhou otázku. „To je dobrá otázka, Kájo,“ pochválila ho paní učitelka, a Kája se rázem pyšně rozhlédl, a slyšeli to všichni, samozřejmě, a všichni mu záviděli. „Jenomže já na to neumím odpovědět,“ pokračovala paní učitelka. „Myslela jsem si, že tady nemá co dělat, že sem nepatří, když jsme ho sem nepřijali, ani nemá žádné povolení,“ krčila rameny. „Jenže teď si myslím, že byl hodnej. A že vás měl rád.“ „On nás má rád pořád,“ opravila ji Klárka. „Já vím,“ podívala se na ni paní učitelka smutně. „Ale mě teď asi nenávidí,“ sklopila hlavu, aby jí nebylo vidět do očí. A jak že to tedy bylo s klaunem Kostičkou doopravdy? Nenáviděl paní učitelku a děti měl pořád rád, nebo to bylo jinak? Neuvěznila ho paní ředitelka, aby se do školky, mezi děti už nedostal? Nesnažila se ho převychovat, aby už děti nesváděl k darebnostem? Neublížila mu? Ne. Klaun Kostička seděl u paní ředitelky na stole, na měkké dečce, kterou mu tam paní ředitelka rozprostřela, aby se mu pohodlně sedělo, a povídal si s ní. Od včerejška už se dozvěděl, že se jmenuje Zuzana, ale že nesnáší, když jí někdo říká Zuzano, a naopak má nejraději, když se jí říká Zuzko, a věděl také, že na živé dětské hračky rozhodně nevěří, ale když má něco, čemu nevěří, před očima, tak se s tím ráda důkladně seznámí. Dokonce si na něj hned i sáhla, jestli je opravdu z obyčejných dřevěných kostek, sotva

strana

80

je paní učitelka opustila a oni dva spolu v ředitelčině kanceláři osaměli. „To je neuvěřitelné,“ nahlas při tom výskla. „Proč?“ divil se klaun Kostička, kterému se vůbec nezdálo být neuvěřitelné, že je. Ale paní ředitelka nechtěla nic vysvětlovat, ona se chtěla s neuvěřitelným klaunem, který se tak náhle ocitl v její kanceláři, seznámit. Takže klaun za chvíli věděl už nejen, jak se jmenuje a čemu nevěří, ale také, že má doma kočku a výborně řídí auto, i když s parkováním má ještě někdy trošku problém, že miluje procházky lesem, ale do lesa se dostane jen málo, že má novou krásnou kabelku, kterou mu hned ukázala a odnesla si ho v ní potom domů, a ráno zase z domu zpátky sem, a dozvěděl se o paní ředitelce ještě spoustu jiných informací, když ona se na oplátku dozvěděla, že klaun Kostička je klaun a jmenuje se Kostička, protože to jméno dostal od dětí, pro které se seskládal z obyčejných dřevěných kostek, aby se stal jejich kamarádem. „A,“ nadechla se v tu chvíli paní ředitelka, jelikož měla strach se zeptat, ale pak se přece jen konečně odhodlala. „A mohl bys být i mým kamarádem?“ vyslovila opatrně, a ještě opatrněji pozorovala, co na to klaun odpoví. A co na to asi mohl klaun Kostička říct? No přece tohle: „Jasně, paní ředitelko. Já budu kamarádit klidně třeba i s chechtavým slonem, když bude chtít.“ Lenička Žabková vylezla na židli k paní učitelce, aby na ni dosáhla, aby ji mohla pohladit. Dokonce i Kubík prohlásil, že se teda nezlobí. Zlobil se pořád, to je jasné, když jim odvedla klauna Kostičku, jejich kamaráda, ale nechtěl, aby byla smutná, tak zalhal. A to se může. „Co budeme dělat?“ zvedla paní učitelka smutkem zvlhlé oči k dětem, které seděly okolo ní, zklamané, že už nemají klauna Kostičku ve třídě. Ale byly nešťastné s paní učitelkou, přestože na ni měly zlost, a paní učitelku pojednou vůbec netěšilo, že je ve třídě klid, a nedělala svoji důležitou práci, Klaun Kostička strana

81

kapitola devátá

ale pozorovala děti a přemítala, co má provést, aby je potěšila, aby se na ni nezlobily – a aby nemusely litovat, že přišly o svého kostičkového kamaráda. Vyptávala se, jestli je Kostička naučil nějakou hezkou písničku nebo rozpočítadlo, nebo říkanku, jestli si nimi povídal a o čem si s nimi povídal a tak podobně, jenže děti zprvu jen krčily rameny a byly nemluvné, jako by je ofoukl a zmrazil studený severní vítr, ale postupně roztávaly, jak se paní učitelka snažila, až se rozpovídali, jaké to bylo s klaunem všechno zajímavé a zvláštní. „A co byste chtěli dělat teď?“ snažila se paní učitelka přijít s něčím, co by bylo podobně zajímavé a zvláštní. „Zase něco malovat?“ špitla Eliška. „Nebo na procházku,“ napadlo Leničku Fojtíkovou. „Půjdem na hřbitov!“ vyprskl Jiřík. „Na hřbitov ne, tam už jsme byli,“ protestoval Kubík. „Tak poletíme na měsíc,“ rozhodl Adámek. „Ne, půjdem na hřiště!“ dožadovala se Klárka. „Na zmrzlinůůů!“ zaječel Davídek a hlasitě zamlaskal, jakou na ni dostal chuť. Nápady pršely jeden přes druhý, i když někteří nenavrhovali, nic ale jiní zase chtěli jednou to a jindy zase něco jiného, překřikovali se a dohadovali, až se paní učitelka už chystala je okřiknout, a pomalu si začínala myslet, že bude opravdu nejlepší, když je usadí ke stolečkům a dá jim pastelky a papíry, aby si malovaly, hezky pěkně, ale hlavně v klidu a tiše, když tu, jako by na paní učitelce poznala, o čem přemýšlí, Pavlínka řekla: „Tak počkejte, musíme se domluvit! Že jo,“ obrátila se na Elišku. „To je jasný,“ přikývla Eliška tiše. A ostatní děti? Paní učitelka tomu nemohla ani uvěřit, ale opravdu se přestaly hádat. Nikomu se nechtělo ustoupit a dělat, co chtěli druzí, ale hádat se přestali. Paní učitelka zůstala s vykulenýma očima. A ještě překvapenější

strana

82

byla, když Davídek řekl: „Tak teda něco jinýho, abysme se nehádali. Ale co?“ „Půjdeme za Kostičkou!“ vyhrkla Janička. „Ano!“ shodly se hned všechny děti, že to je ten nejlepší nápad, a obrátily se na paní učitelku, která viděla, jak se radostí rozzářily, a nesmírně se jí líbilo, jak se zvládly dohodnout, hezky pěkně, řekla by nahlas, ale neřekla to, protože musela nahlas říct, že to asi nepůjde, jít za Kostičkou, že by to paní ředitelka určitě nedovolila. „Vy jste se jí ptala?“ zajímalo hned Adámka. „Neptala,“ musela přiznat paní učitelka. „Tak se jí zeptáme!“ měly hned jasno děti. A na to paní učitelka nemohla jinak, než přikývnout. I když s velkou obavou, co paní ředitelka odpoví. Paní ředitelka se zatím dost nachechtala chechtavému slonovi, co má místo uší křídla a místo chobotu chobotnici, a ani se nepokoušela klaunovi vysvětlit, že nic takového není, jak se jí ta potvůrka líbila. „A mohl by mít taky hlavu jako balón, kdyby měl unavený křídla, teda uši, tak aby mohl letět dál,“ vykládala, rozjásaná z takové představy. „To je bezvadně praštěný,“ souhlasil klaun. „A místo ocasu provázek, který by dosáhl až na zem a mohli bychom ho za něj vodit, aby létal nad námi,“ švitořila paní učitelka, a to už klaun Kostička úplně zářil, až se mu kostičky protáčely dokola a klepaly o sebe, že to znělo skoro jako dřevěný smích. „Skvělej nápad,“ chválil paní ředitelku. „Já jsem hned poznal, že budeš dobrá kamarádka, Zuzko, kdyžs mě hned viděla, protože mě dospělí nevidí, ale ty jo, tys mě viděla hned,“ mrkal na paní ředitelku šibalsky svým velkým okem, co ho měl namalované na maličkém kulatém polštářku. Paní ředitelka se trošku zarazila, že jí ten klaun tyká. Nebyla na to zvyklá, ale zvykla si rychle, protože měla ráda, když se jí říká Zuzko. Klaun Kostička strana

83

kapitola devátá

„Myslíš?“ skoro se začervenala. Nejen proto, že ji klaun Kostička tak hezky pochválil, a nejen proto, že jí říkal Zuzko, ale především proto, že se zastyděla, protože klaun Kostička uvěřil tomu, co není pravda. „Ale já jsem tě neviděla,“ soukala ze sebe přiznání, že když ji včera paní učitelka Melšová zavolala, ať se jde podívat na klauna, co se postavil z obyčejných dřevěných kostiček, myslela si o paní učitelce Melšové nejdřív, že je přepracovaná a nějak jí v hlavě haraší, a když ukazovala na stůl, kde leželo pár poházených kostek, že to je on, ten klaun, tak se rozhodla zavolat doktora, aby paní učitelce Melšové pomohl, a dělala, jako že ho vidí, aby se paní Melšová nezačala hádat, a řekla jen, ať ho odnese k ní do kanceláře, aby tam odtud nenápadně zatelefonovala do nemocnice. Jenže pak, když paní Melšová z kanceláře odešla a ona se dívala na tu hromádku kostek na stole, a to už slyšela v telefonu, jak to u pana psychiatra vyzvání, teprve pak si všimla, že se ty obyčejné dřevěné kostky samy hýbou po stole, a tolik se vylekala, že jí až telefon vypadl z ruky a na zemi pak bylo slyšet pana psychiatra, jak se ptá: „Haló, co potřebujete? Kdo volá? Haló! Přestaňte si ze mě dělat blázny. Haló, tak se ozvěte! Já vás vidím, máte to marný, neschovávejte se přede mnou,“ neúnavně mluvil do toho hluchého sluchátka, zatímco paní ředitelka sledovala kostky, jak se jí procházejí po stole, a připadala si v tu chvíli trošku jako blázen a trošku jako malá holka v cirkuse, ale jen chvíli, jen než se jí ty obyčejné dřevěné kostky v očích nějak samy poskládaly v neobyčejného a neuvěřitelného živého klauna Kostičku, a pak teprve ho poznala, a připadala si jako nejšťastnější paní ředitelka na světě, že ho vidí, protože jí bylo hned jasné a hned uvěřila, že to je on, ten pravý, koho tolik let marně hledá. „Já mám tak strašnou radost,“ vyhrkla teď, protože už se přestala stydět, jak byla šťastná. „Od teď budeme spolu kamarádit a budeme se mít rádi, jen my dva, sami, to bude tak krásný, že se nemůžu dočkat, až budeme večer

strana

84

spolu doma a ty mi budeš něco povídat a já tě budu poslouchat a budu úplně nejšťastnější,“ vydechla okouzleně. „Ale Zuzko, já přece patřím všem,“ namítl klaun. „Dost! Kostičko, to už nechci slyšet!“ zvedla paní ředitelka přísně ruku, ale... V tu chvíli se cosi změnilo, klaun se jí začal před očima rozpadat, znovu se stával jen obyčejnými dřevěnými kostkami – avšak i ty jako by se vytrácely a rozplývaly ve vzduchu, a ředitelka Zuzka svoji přísně zdviženou ruku okamžitě svěsila dolů: „Šašku... Kašpare… Klaune… Kostičko! Neztrať se mi! Já udělám všechno, co budeš chtít, jen se mi vrať!“ prosila, a byla tak nešťastná, že se nejdřív třikrát spletla, než to napočtvrté řekla správně, a teprve potom se klaun Kostička začal znovu skládat, a teprve pak si s úlevou oddechla, že ho zase vidí a že ho neztratila. ,Co se stalo?“ divil se klaun. On za to totiž vůbec nemohl, to jen paní ředitelka pozbývala schopnost jej vidět, když ho okřikla a chtěla sobecky jen sama pro sebe. „Ty ses mi nechtěl ztratit?“ divila se paní ředitelka ještě víc než on. „Ne,“ smál se klaun. “Vždyť jsme přece kamarádi, ne?“ A paní ředitelka Zuzka přikývla, že ano, a byla by dodala ještě cosi radostného, jenže vtom se ozvalo zaklepání na dveře. „Kdo to je?“ trhla sebou paní ředitelka a postavila se před klauna, aby jej nemohl vidět nikdo jiný, než ona. „Melšová, paní ředitelko,“ ozvala se za dveřmi paní učitelka „My jdeme s dětma za vámi, o něco vás chceme poprosit.“ „Teď ne, teď to nejde,“ vymýšlela si paní ředitelka Zuzka a honem přiskočila ke dveřím, otočit klíčkem v zámku, aby tam, uvnitř, zůstala jen s  klaunem, jen sami dva, spolu.

Klaun Kostička strana

85

X. O tom, jak hráli ve třídě fotbal a paní ředitelka dala gól.

Někdo by mohl říct, že je paní ředitelka zlá. Ale není, jen přísná. A panovačná, všechno musí být po jejím, jak to chce ona, protože ona přece vždycky ví nejlépe, co je pro druhé nejlepší. To říká zase ona. I paní učitelka Melšová se někdy bála, co pro ni paní ředitelka vymyslí, jestli to nebude úplně hrozné; i teď měla strach, jenže slíbila dětem, že se na klauna Kostičku podívají, tak nemohla odejít, i když by nejraději od zavřených dveří utekla pryč. „Říkala jste něco, paní ředitelko?“ volala do těch zavřených dveří. A paní ředitelka Zuzka stála u nich z druhé strany, mlčky, ruku na klíči, jen jím Klaun Kostička strana

86

kapitola desátá

otočit a zamknout. „Tak už otevři,“ vyzval ji klaun, který se těšil na děti. „Já nemůžu,“ obrátila se bezradně na veselého klauna. „Tobě se to směje, když máš pusu namalovanou se smíchem, ale já mám strach, že si tě odvedou, že o tebe přijdu.“ „Neboj,“ chlácholil ji klaun. „Oni jsou taky moji nejlepší kamarádi, jako ty, a budou kamarádit i s tebou, když budeš chtít, víš,“ dodal. Jenže to se paní ředitelce nelíbilo. „Když já chci jen tebe,“ zakroutila hlavou. „Nebuď lakomá,“ šklebil se klaun. „Jste tam, paní ředitelko?“ ozvalo se za dveřmi. „Ano,“ odpověděla. „Už to bude,“ povzdechla si, zmáčkla kliku a otevřela. „Nerušíme?“ zůstala paní učitelka Melšová opatrně mezi dveřmi. „Rušíte,“ utrousila paní ředitelka. „Ale už jste tady, tak pojďte dál,“ řekla, a mrzutě pak sledovala, jak do její kanceláře vstupují za paní Melšovou děti z její třídy, první Marek, nejstarší a největší z nich, po něm Klárka s rukou v kapse, aby nebylo vidět, že v ní má bonbón, potom Pavlínka s Eliškou, nakloněné k sobě si cosi špitaly, dál se do dveří vecpaly skoro najednou obě Leničky, které teď chodily hodně spolu a do dveří chtěly obě vejít první, po nich rozesmátý Davídek, pak mezera a nato vběhl Adámek a s Jiříkovou rukou, která se ho držela za triko, a na konci té ruky vklouzl do dveří i celý Jiřík po něm Janička, cupitající skoro po špičkách, aby nedělala rámus, jako ti kluci, za ní Kubík, který se jejímu cupitání musel smát, a jako poslední vstoupil přikrčený Kája, ještě menší, než jindy, protože se mu do ředitelčiny kanceláře vůbec nechtělo. Ovšem dveře zavřít nezapomněl, a všichni si včas vzpomněli, že mají pozdravit, což paní ředitelku viditelně potěšilo a přestávala se mračit. „Tak povídejte,“ řekla, když byly dveře zavřené. Jenže děti si s ní nepřišly povídat, děti zajímal Kostička. Pozorně těkaly

strana

87

očima sem a tam, a dřív, než paní učitelka Melšová stačila paní ředitelce Zuzce vysvětlit, že se děti chtějí na klauna ještě podívat a pozdravit se s ním, i když už vědí, že ve školce nemá co dělat, ale chtěly by mu stejně říct, že jsou pořád jeho kamarádi a mají ho rádi, takže dřív, než stačila říct prvních pár slov, ozvalo se zvučné: „Baf! Tady straší!“ neboť klaun Kostička byl za závěsem a vyskočil, aby byla legrace, a řeč paní učitelky přehlušil jásot dětí, které se za ním okamžitě rozběhly. „No co to je!“ zaječela paní ředitelka. „Okamžitě všichni zpátky!“ skočila ke klaunovi a zvedla jej do výšky, kam žádné z dětí nedosáhlo. „Proč?“ řekl Kája. „Co blbneš?“ divil se klaun Kostička. „Protože..!“ lapala paní ředitelka po dechu. „Mi tady nebudou lítat po kanceláři jako splašení,“ snažila se, aby pochopil, že to je tak nejlepší. „Aha,“ přikývl klaun Kostička, jenže se paní ředitelce šikovně vysmekl a šup dolů, na kraj stolu. „Tak všichni sem, ale hezky pomalu,“ poradil dětem, které se hned, i když hezky pomalu, shromáždily u něj. Ano, tak je to správně, chodíme hezky pěkně pomalu, kývala paní učitelka Melšová spokojeně hlavou. Zato paní ředitelka se tvářila jako prasklý citrón. „To je ale hrozný nepořádek,“ kroužila dětem za zády. „To se mi vůbec nelííbííí,“ syčela nerudně. „Nestalo se ti nic? Co tady děláš? My jsme o tebe měli strach. Přijdeš někdy ještě?“ Nám se po tobě stýská,“ útočily děti na klauna, který se jen usmíval a dotýkal se jejich prstů, které k němu natahovaly. „Zuzko,“ obrátil se na paní ředitelku. „Neříkej mi tak,“ sykla paní ředitelka. „Proč ne?“ divil se klaun. „Vždyť se ti to přece líbí.“ „Ale ne tady, takhle před dětmi,“ ošívala se paní ředitelka, jako by po ní Klaun Kostička strana

88

kapitola desátá

lezly chlupaté housenky, tak byla nesvá. „To jsou moji kamarádi,“ opravil ji klaun Kostička. „A klidně i tvoji, když budeš šikulka,“ dodal. Jenže paní ředitelka nevypadala, že se chce svou šikovností dostat mezi děti a stát se jejich kamarádkou. Ona chtěla klauna Kostičku a jen jeho; aby na ni byl hodný, vlídně se na ni usmíval a poslouchal ji a... Prostě aby dělal všechno, co jí tak moc chybělo ke štěstí. „Chtěla bys mít taky tolik kamarádů, jako mám já,“ zamrkal na paní ředitelku svým velkým okem, namalovaným na malém polštářku. „Když to nejde, to není jen tak jednoduchý, když jsem paní ředitelka,“ kroutila se paní ředitelka Zuzka v rozpacích, docela jako malá holka. „Jen to zkuste,“ špitla paní učitelka Melšová, která už věděla, že jde i to, co vypadalo nemožné. „Já už jsem taky jejich kamarádka,“ pochlubila se. „Nebo ne?“ trochu znejistěla, co na to děti řeknou. „No tak!“ vrhla na ni paní ředitelka ošklivý pohled, který jako by říkal, ať je zticha. Neřekla to však. „...myslíte, že bych to měla zkusit?“ dodala po chvíli, a ošklivost se z jejího pohledu rychle vytrácela. „Výborně!“ ozval se klaun Kostička. „Já bych ti zatleskal, ale nemůžu.“ „Proč ne?“ polekala se paní ředitelka Zuzka, jestli něco neudělala špatně. „Protože má moc krátký ruce,“ vykřikl Kája, šťastný, že na to přišel, a Kostička hned předvedl, že jimi na sebe opravdu nedosáhne a proto nemůže tleskat, ovšem děti to tak nenechaly a začaly tleskat samy, hlasitě a bouřlivě, až paní ředitelka Zuzka opět maličko zrudla studem, jestli si to vážně zaslouží, a říkala: “Ne, ne, ne, nechte toho, já se stydím,“ a ukrývala tvář do dlaní, jak moc se stydí. Klaun Kostička měl ohromnou radost, z dětí i z paní ředitelky, a když potlesk vyšuměl, zeptal se dětí, jestli jim nevadí, že teď bude nejvíc se Zuzkou a bude u ní doma, s ní, protože ona ho teď nejvíc potřebuje, a paní ředitelka Zuzka do třetice zčervenala jako malá holka, celou tvář si přikryla dlaněmi, aby ji nikdo neviděl, a tiše a napjatě čekala, co na to děti odpovědí.

strana

89

Děti ztuhly. Teď to přišlo! Vadí? Nebo nevadí? Vadí, jasně, že vadí, mračila se Pavlínka spolu s ostatními dětmi. Ale paní ředitelka je sama. A potřebuje ho, je s ním mnohem lepší. A za mnou taky přišel, když jsem ho potřebovala. A teď..? Podívala se, kdo stojí vedle ní. „Nevadí, my už jsme kamarádi spolu,“ vykřikla radostně, s krásným úsměvem, kterým potěšila nejdřív Elišku, svoji nejlepší kamarádku, co stála vedle ní, potom klauna Kostičku, a nakonec i paní ředitelku Zuzku, která už měla tvář odkrytou a štěstím nevěděla, co má dělat, tak na Pavlínku aspoň lehce zamávala, a ostatní děti najednou také věděly, že jim to nevadí, a nebyly už zamračené, ale smály se a říkaly, že to je v pohodě, ať se hlavně mají rádi, vzpomněla si Lenička Žabková, že tak se to říká, a Klárka se ohlížela po Jiříkovi, jestli s ní chce být také kamarád, a on k ní právě a Adámkem přicházel a vzali ji mezi sebe a oba jí řekli, že když bude chtít a když nebude protivná a žalovat, tak že s ní budou klidně kamarádit, a Klárka řekla, že teda móžná jó, ale smála se při tom, aby poznali, že má ohromnou radost, podobnou, jako paní ředitelka Zuzka, jejich nová velká kamarádka, která byla rudá až za ušima a ruce měla sevřené v pěst, jako by si chtěla to štěstí udržet, a nevěřícně kroutila hlavou, jak je to možné, že jsou ty děti tak hodné, když si ještě před chvíli myslela, že jsou to samí ukřičení zlobivci a kňouralové, které je třeba věčně napomínat a vychovávat, a potom se děti s klaunem Kostičkou rozloučily, každý mu něco řekl, aby zase přišel, že ho mají rádi, aby na sebe dával pozor, že má hezký kostičky, že se jim nebude stýskat, ale trošku jo, a tak podobně, a když se za nimi nakonec zavíraly dveře, paní ředitelka Zuzka jen zašeptala: „Takové šikovné děti tady máme, a já jsem to ani nevěděla,“ a klaun Kostička se tomu zvonivě smál, až se mu kostičky protáčely. Venku, na chodbě za dveřmi se paní učitelka zastavila a řekla dětem, že se Klaun Kostička strana

90

kapitola desátá

jmenuje Eva, a že jí mohou říkat „Evo,“ když budou chtít. „Já chci!“ volal hned Adámek. „Ale to nejde,“ divila se Janička, protože paní učitelce se má přece říkat paní učitelko, tak je to správné a tak to má být. „To se nesmí,“ divila se Lenička Fojtíková ještě víc. „Proč?“ divil se i Kája, ale nebylo jasné, čemu se diví. „Mně by se to líbilo,“ pokrčila paní učitelka Eva Melšová rameny. „Nám možná taky,“ ozvala se Klárka. „Viď, Jiříku,“ dodala. „Ale nebude to vadit?“ prohlížela si Janička paní učitelku zkoumavě, asi jako se kouká na obrovský kolotoč nebo na tobogán, o kterém ještě nevíte, jestli si na něj můžete vlézt, jestli to není nebezpečné, jestli to zvládnete, ale toužíte to zkusit, jen kdybyste neměli ten strach. „Tak to zkusíme?“ zasmála se paní učitelka, a Adámek bez váhání hned zavolal: „Ahoj Evo!“ A paní učitelka Eva Melšová mu podala ruku a řekla: „„Ahoj Adámku, já jsem Eva a moc mě těší, že jsme kamarádi,“ jenže Adámek nevěděl, co dál, tak se různě kroutil, ale nakonec paní učitelce také podal ruku a řekl: „Mě taky docela,“ a to už k paní učitelce přistoupil Marek a podali si ruku jako dva dospělí. „Já jsem Marek,“ řekl Marek své jméno, i když ho paní učitelka znala, neboť si vzpomněl, že se má při podání ruky představit, a dodal ještě: „Mě taky,“ a ostatní děti je obestoupily a  paní učitelka musela hned tam na chodbě podat ruku všem, a všem říkala: „Ahoj, já jsem Eva a moc mě těší, že budeme kamarádi,“ a všichni, jeden po druhém se hezky pěkně představili: „Ahoj, já jsem Pavlínka, vlastně Pavla,“ opravila se hned další Pavlínka, aby to znělo dospěle, a ostatní to udělali také tak: „Ahoj, já jsem Jana, Lenka, David, Klára, Jakub, Kája, Jirka, Eliška,“ až poslední, Lenička Žabková, řekla, že se jmenuje Lenička, a všichni se tomu smáli, ale jí to vůbec nevadilo, protože byla ráda Leničkou a netoužila se ještě stát velkou Lenkou, a všichni řekli i to „Mě taky,“ aby paní učitelka věděla, že je také těší, že jsou z nich kamarádi.

strana

91

Ve třídě byl potom klid. A ticho. Až moc velké. Děti se po paní učitelce ohlížely, a ona se ohlížela po nich, než pochopila, že čekají, co přijde, a že by si zřejmě přáli, aby to bylo, jako s klaunem Kostičkou. Nebo ještě lepší. „Zazpíváme si něco?“ napadlo paní učitelku jako první. „Ale co?“ zeptala se Klárka. A neznělo to vůbec natěšeně. „Tak něco jiného?“ vymýšlela honem dál. „Zkusíme lítat?“ zeptal se Kubík, i když předem správně tušil, že to asi nepůjde. „To asi nepůjde,“ potvrdila paní učitelka, že tušil správně. „To nevadí, paní učitelko“ mávla Janička rukou, aby to paní učitelce nebylo líto. „Můžeme přece říkat Evo,“ připomněla jí Lenička Fojtíková. „Ale nemusíme, paní učitelko můžeme taky,“ ozval se Adámek. „Že jo, Evo,“ zamával na paní učitelku. „Můžete,“ zasmála se paní učitelka. „Mně se líbí obojí,“ přikývla. „Jenže teď mě vůbec nenapadá, co bysme mohli dělat, aby to bylo jako s klaunem,“ pokračovala, a znělo to trochu nešťastně, jako by se tím trápila. „Tak třeba fotbal!“ vykřikl Jiřík. „Ale né,“ šklebila se Lenička Fojtíková. „Tady to nejde,“ zavrtěl hlavou Adámek. „To se nesmí!“ připomněla Janička. Jenže v očích paní učitelky se pojednou zaleskly plamínky, malá světýlka, která se rychle šířila a pod kterými se vlhký smutek vytrácel, takže se během kratičké chvilky celá proměnila, rozjasnila a rozveselila, neboť už jí bylo jasné, že nemusí vymýšlet žádná kouzla. „Tak jo!“ zatleskala rukama. „Co?!“ ožil Adámek a vyskočil nadšením snad metr do výšky. „Tak budeme hrát fotbal,“ přeběhla paní učitelka několika spěšnými skoky Klaun Kostička strana

92

kapitola desátá

třídu, v koutě našla malý míč a kopla do něj, ale tak prudce, že se odrazil o protější stěnu, málem pokácel židličku a narazil ještě do druhé stěny. Kluci hned vystřelili za ním, tedy až na Káju, který fotbal nemá rád, protože ho všichni obehrají a říkají mu pak, že je nemehlo; ostatní kluci ale vystartovali za míčem jako smečka divočáků, rachot a plno výskání a strkání, až paní učitelka zůstala vyděšeně koukat, ale nespustila hned křik ani nadávání, jen se postavila mezi ně: „Počkat, moment,“ brzdila je dřív, než úplně zdivočeli. „Postavíme branky a rozdělíme se hezky na mužstva, pěkně podle pravidel. Nebo vy nevíte, jak se hraje fotbal? Vy to neumíte?“ kázala rozhodně, a kluci poslechli, aby bylo jasné, že samozřejmě vědí, jak se hraje fotbal, jenže tu přiběhla Janička a znovu, že ve třídě se přece fotbal nesmí hrát. „Aby se něco nerozbilo,“ dodala Lenička Fojtíková. „Nebo zranění,“ připomněla Janička, ale paní učitelka byla už rozhodnutá: „My budeme hrát opatrně, viďte, kluci,“ a hned stavěla z židliček branku, aby to byl opravdový fotbal, jenže na jednu z těch židlí se posadila Lenička Fojtíková, že prý: „To je votrava,“ a tu si teprve paní učitelka pořádně všimla zamračených tváří děvčat, kterým se zábava podle takových pravidel nezdála být

strana

93

ani maličko zábavná, ale všimla si i Klárky, která se vmísila mezi kluky, že jim to nandá, a viděla, že i Pavlínka s Eliškou váhají, jestli se nepřidat, a Janička si už zkoušela kopnout do míče, tak si všechny holky zavolala k sobě a něco jim šeptala, koukaly při tom nejdřív znuděně, ale tváře se jim rychle rozjasňovaly a za chvíli už běžely stavět druhou branku, že budou hrát proti klukům, ale s nimi že bude hrát paní učitelka, aby to bylo spravedlivější, a teď zase kluci vypadali otráveně: „Já s holkama nehraju, to nemá cenu,“ ušklíbal se Jiřík. „Ale ty nebudeš hrát s holkama, ty máš hrát proti holkám,“ smála se paní učitelka. „To stejně nemá cenu,“ vrtěl Jiřík hlavou, ale paní učitelka se nedala: „Já myslím, že bys to zvládnul,“ provokovala ho, a Jiřík se hned nafoukl, že jasně, že by to zvládl, ale.... „Žádný ale,“ přerušila ho paní učitelka. „Nebo se bojíš?“ postrčila ho, a Jiřík šel, aby si nikdo nemohl myslet, že se bojí, jenže sotva hra začala, už se zdálo, že hned skončí Eliščiným pláčem, tak aby se nepomlátili,, vylepšila paní učitelka ještě pravidla tak, že kdo někoho kopne, půjde na trestnou lavici, a to bude na záchodě, a zůstane tam, dokud ho nevystřídá jiný potrestaný provinilec, ale nejdřív se ještě omluví, aby ho všichni slyšeli, a řekne, že je faulovací nemehlo, a nato se znovu pustili do boje, Lenička Fojtíková dokonce tak prudce, že nakopla Káju, ale hned začala sama naříkat, že ji kopl on, aby nemusela na trestnou záchodovou lavici, tak paní učitelka musela pravidla vylepšit ještě jednou, že kdo bude takhle podvádět, musí říct: „Promiň, že jsem slimák podvodník, ale už nebudu, tak se na mě nezlob,“ jenže Leničce Fojtíkové se do takové omluvy vůbec nechtělo a říkala, že ne, že to neřekne, a raději si šla sednout na trestný záchod, a seděla tam a trucovala, ovšem po chvíli se začala zvedat a pokřikovala na děti, protože už se vedle ní vystřídali potrestaní Adámek s Jiříkem, ale ona pořád zůstávala tam, a když pak slyšela Kubíka, jak se omlouvá, že byl slimák podvodník a už nebude, rozběhla se za Kájou a řekla to také, aby se mohla znovu pustit do boje, jen už si dávala větší pozor, a jednou dokonce šla na Klaun Kostička strana

94

kapitola desátá

trestnou lavici i paní učitelka, protože narazila do Kubíka, až spadl na zem, ale zůstala tam jen chviličku, protože jí Kubík hned odpustil a přiběhl pro ni, ať jde hrát,, že to nic nebylo a že to nevadí, a hrálo se dál a padaly góly, že je ani nestačili počítat. „Co je to za rámus?“ škaredila se paní ředitelka, jelikož byl ten křik slyšet až do její kanceláře. „To se mi vůbec nelíbí,“ postavila se, že tam půjde udělat pořádek. „Dětem se to určitě líbí,“ brzdil ji klaun Kostička. „To jo, ale to nejde, takhle,“ vrtěla paní ředitelka hlavou. „Proč ne?“ ptal se klaun. „Protože by se přece někomu mohlo něco stát,“ měla paní ředitelka jasno. „Ne, ne, ne, to prostě nejde, tohleto, školka není holubník. Ani hřiště,“ rozhodla přísně, ale tu kouká, že se klaun Kostička směje. Klárka právě střelila další gól, když se otevřely dveře a v nich paní ředitelka Zuzka s klaunem Kostičkou na rameni. „Co je to tady za bordel?! Hned se uklidněte!“ vykřikla nad tou spouští, a děti polekaně couvaly, paní učitelka s nimi, možná ze všech nejvystrašeněji. „Klidně hrejte dál, nám to vůbec nevadí, viď že ne, Zuzko,“ sklonil se klaun Kostička dolů, před oči paní ředitelky, aby jí připomněl, proč tam přišli, a paní ředitelka Zuzka si vzpomněla a řekla dětem, že nejdřív měla strach, aby se jim něco nestalo, třeba nějaký úraz, odřenina, nebo tak něco, ale že se tomu Kostička smál a jí samotné se to pak najednou také přišlo k  smíchu: „No a co, viďte, tak se trošku škrábnete, to je toho,“ dopověděla, a byla jaksi jiná než dřív, veselá, usměvavá a vůbec ne protivná, ale děti se zdráhaly uvěřit, že to myslí vážně, a stály a koukaly, kdy se opět rozzlobí, tak se paní ředitelka Zuzka rozběhla a kopla do míče, aby proletěl mezi židličkami, a podívala se, co tomu říkají teď, a Davídek zařval: „Góóól!“

strana

95

a rozběhl se pro míč, a za okamžik už pokračovali ve hře všichni, a paní ředitelce bylo úplně jedno, že je ve třídě nepořádek, ovšem nebylo jí jedno, že ji Kostička tahá za vlasy, a volala, ať toho nechá, ale smála se při tom, a Kostička toho nenechal a ještě ji cvrnkl do ucha. „Kostičko, ty loupežníku jeden, že tě kousnu do zadku!“ zavýskla, ale hned si přikryla pusu, co to povídá, a raději se obrátila k odchodu: „Tak hlavně ať to tady nezbouráte,“ loučila se a pospíchala ke dveřím, a klaun Kostička ještě volal, aby mu slíbili, že třídu nezbourají, protože by pak museli chodit do hospody, místo do školky, a strašně by smrděli kouřem a pivem a rumem a připáleným olejem, a děti křičely: „Fuj!“ a „Neboj!“ a „Nezbouráme!“ a „Měj se krásně!“ Ale potom už fotbalu nechaly a začaly uklízet, všichni společně, i s paní učitelkou Evou, a když bylo uklizeno, přitočila se Eliška a pošeptala jí, že to stejně dneska bylo úplně nejlepší, a paní učitelka se k ní sklonila a také jí něco pošeptala, že je prý moc ráda, že tam s nimi klaun Kostička aspoň chvíli byl. „A ještě ho někdy uvidíme?“ ptal se Kubík později. „Určitě,“ přikývla paní učitelka. „Já myslíme, že se na vás určitě brzy přijde podívat.“ „Jé, támhle je,“ zavolal Davídek od okna, ze kterého viděl paní ředitelku, jak odchází domů s klaunem Kostičkou na rameni, jako by jí bylo úplně lhostejné, jestli ho někdo vidí a co si o ní bude myslet. A děti ze třídy paní učitelky Melšové ho viděly, ale myslely si jen to nejlepší, mávaly jim z okna, jako i klaun Kostička mával jim, a byly trošku smutné, že ho vidí odcházet, ale měly také velkou radost, že ho vidí odcházet s paní ředitelkou Zuzkou, protože ona se smála jako malá holka, když jí Kostička šplhal po hlavě a přeskakoval tam z nohy na nohu a mával svýma krátkýma ručkama nahoru do okna, dětem, se kterými se skamarádil a které si byly jisté, že za nimi ještě přijde, když přišel i za paní ředitelkou Zuzkou, která je už Klaun Kostička strana

96

kapitola desátá

dospělá, a která je teď, s klaunem Kostičkou, celá jako vyměněná, nerozčiluje se a nechává ho zlobit, a nevadí jí, že bude rozcuchaná, a pořád se hezky usmívá a vypadá tak šťastná a spokojená, jako už dlouho, strašlivě moc dlouho nebyla.

strana

97

Milý piráte, sdílím a chápu tvou nelibost nad tím, že si při koupi čistých médií musíme předplácet právo krást elektronická díla, která ale stejně nemůžeme stahovat; i mě zlobí, že si určité spolky udělaly z vybírání autorských poplatků zlatý důl a že se autorské právo vymklo z kloubů, jestliže nutí zemědělce kupovat si každý rok nové osivo. Ale chápej i ty. Napsal jsem tuhle knížku zadarmo, protože jsem chtěl, a dělal jsem to rád. Jenže čas, který jsem nad tím strávil, jsem musel někde vzít, musel jsem ošidit sebe, svou práci a své povinnosti, svou manželku, své děti a – a ti všichni by, myslím, zasloužili nějaké odškodnění. Chápej, že autor možná vydrží o chlebu, vodě a cibuli, ale jeho rodina ne. Ne dlouho. „Ať jde dělat něco normálního,“ řekl bys možná, protože se ti tahle knížka nelíbí. Pošli mi tedy na účet pár korun. Nebo dva páry, nebo půl páru, tak nějak, abych pochopil, že mám psaní nechat. Já to pochopím. Pokud se ti ale tahle knížka líbila a myslíš, že bych měl psát dál a líp, kup si ji. Zaplať za ni. To není slabost, to je projev síly a sebevědomí. Že sis ji nikde pokoutně nestáhnul, jako kalhoty v křoví, ale normálně jsi ji koupil, namítáš hrdě? Promiň, to nebylo k tobě, ale k těm, kterým normální hrdost chybí. (Pokud jsi ovšem nucen volit mezi večeří nebo knihou, protože na obojí nemáš, souhlasím – neplať nic. A přeju dobrou chuť.) Tvůj autor e-mail: [email protected] bankovní účet: 670100 - 2200248990 / 6210