Copyright 2014 Ondřej Přikryl ISBN (PDF)

Copyright © 2014 Ondřej Přikryl ISBN 978-80-7486-168-0 (PDF)

RISK WISE NEVER SURRENDER LEARN FROM MISTAKES DON‘T REGRET YOURSELF DON‘T CLING TO THE PAST HAVE NO FEAR OF CHANGE DON‘T BE AFRAID TO BE ALONE THE WORLD OWES YOU NOTHING NEVER LET OTHERS CONTROL YOU DON‘T EXPECT IMMEDIATE RESULTS LET GO OF THINGS YOU CAN‘T CONTROL DO NOT GET ENVY OF OTHERS SUCCESS NO DOUBT BE GREAT FUCK AS YOU LIKE

Tuto knihu věnuji mé nejbližší rodině: Liboru, Hedvice a Simoně Přikrylovým za to, jací jsou. Jsem velmi šťastný, že jsem mohl vyrůstat v prostředí nápadně se podobajícím rodině Simpsonových. Snad na Vás nezapomenu ani v pokročilém stádiu Alzheimerovy choroby.

W a t e r b o a r d i n g

D Ě K U J I . . .

…slunci. Za to, že každý den brzo ráno vstane. Já třeba, na rozdíl od něj, takovou schopnost nemám. …každému, kdo nedělá bordel a nechová se jako sebestředná kobylka bezhlavě požírající kousek po kousku tuhle nádhernou planetu, patřící lidem jen z velmi malé části. …lidem bojujícím proti vlastní blbosti a přílišné dychtivosti po hmotných statcích. …drátěnýmu klukovi. Za jeho guru sessions s veselými novinovými ústřižky vhozenými na samé dno té nejhlubší sklinky. …každému, kdo nepovažuje sebe sama za středobod vesmíru. …Ren. Za to, jaká je. A za to, že ze mě dělá lepšího člověka. …Franckovi. Za pankáčský prázdniny strávený všude možně, jen ne doma. A za jeho debilní výrazy, kterýma by mě rozesmál i dvacet sekund po uštknutí egyptskou kobrou. …všem lidem, kteří mi řekli ne, protože díky nim, jsem to musel udělat sám.* …delfínům, na které jsem nikdy naštvaný nebyl. Sorry delfíni. …každému, kdo se snaží změnit sám sebe, nebo třeba jen celý svět, k lepšímu. …veškeré mocenské elitě neustále prohlubující hranici mezi bohatými a chudými, která využívá nepřehledné daňové systémy umožňující daňové úniky, která intrikuje a podplácí a nebojí se použít nejhorších možných prostředků jen pro svoje vlastní zájmy. …všem lidem, kteří mi dávali zpětnou vazbu v průběhu vývoje knihy. Bez jejich pomoci by tento bláznivý příběh nikdy nespatřil světlo světa. Zvláštní dík patří Liboru Horákovi, Pavle Ženčákové, Danielu Prokešovi a dalším. *Albert Einstein

6


technika považovaná za mučení a používaná k vynucení přiznání nebo prozrazení informací. Při waterboardingu je oběť přivázána k židli, stolu nebo dřevěné desce. Vyslýchající lije vodu přes ručník či celofán na nos a ústa oběti, což ztěžuje dýchání a navozuje pocit tonutí.

Ondřej Přikryl

7


Úvod Život je zvláštní věc. Někdy naprosto matoucí a nejistý. Jindy jasný a logický. Nikdy nevíte, kde budete zítra, což je na životě fascinující. Jistá je jen jedna věc. Smrt. A chcípnete určitě, to vám garantuju. Akoráwt nikdo neví jak a za jakých okolností, což je fascinující na smrti. Možností je hodně. Rakovina bůhvíčeho. AIDS, pokud jste chlípník. Piána padající z nebe. Nebo jakákoli jiná událost, která překazí vaše skvěle promyšlené a určitě geniální plány do budoucna. Smrt si prostě nevyberete, teda pokud nespácháte sebevraždu. Můžete si ale vybrat, jak žít. Tohle je příběh o tom, co si vybral klučina jménem Michal Studánka. Michal je trochu netypická hlavní postava čehokoli. A je asi jedno, jestli jde o profesionální fotbalový zápas, svádění lesbického páru, přestřelku s mafií, nebo boj lidstva s mimozemskou civilizací. Většinou to skončí stejně. Nějakou kravinou. Přátelé, kterých je pomálu, a rádoby přátelé, kterých je mnohem víc, mu říkají „Sťu“. Nepřátelé, kterých by se taky pár našlo, mu říkají „ta podělaná buzna, které jsem měl dávno ukopnout hlavu“. Milující Marii, svobodu a lehkost bytí. Nenávidějící bolševismus, fanatismus a pygmalionismus*. Nikdy nedělající nic, co se od něj očekává, jen proto, že se to od něj očekává. Někteří lidé vidí Sťua jako superhrdinu, někteří jako totálního idiota. Já myslím, že je obojí. No. Nejlepší asi bude, když si uděláte obrázek sami. * pygmalionismus – zamilovanost do vlastního výtvoru

8

V í t e j

n a p s y c h i n ě ,

S ť u !

J e d n a :

Vítej na psychině, Sťu! Ničeho nelitovat je počátek veškeré moudrosti.

T

LUDWIG BŐRNE

ípněte budík. Vypadněte z postele. Vzbuďte svoje dítě. Oblečte ho a přichystejte mu snídani. Položte svoje horký a nedopitý kafe a zaveďte ho brečícího a odmlouvajícího do školky. Usilovně pracujte. Poslouchejte šéfa. Lezte mu do prdele. Plaťte daně. Plaťte pojištění. Plaťte důchodový spoření. Plaťte úroky z hypotéky. Úroky z leasingu. Úroky z úroků. Směšný poplatky bankám za to, že jim půjčujete svoje peníze. Poplatek za poplatek. Pak kupte novou televizi, novou pračku, myčku, vysavač a nový plastový hračky. Nezapomeňte se stavit v nákupním centru a nakoupit další chemický sračky plný emulgátorů a stabilizátorů. Ryby a maso ze zvířecích koncentračních táborů nasáklý vodou, antibiotiky a růstovými hormony. Všechno to zabalte do sáčků a vyzvedněte dítě ze školy, posaďte ho před počítač a nechte ho místo fotbalu venku hrát RPGéčko, abyste od něj měli klid. Mezitím navařte oběd a ukliďte. Za odměnu se sesypejte držkou do pohovky a sledujte stupidní pořady plný reklam ukazujících skvěle vypadající blondýny s jednoduchým životem, který jen přidají vejce a za pět vteřin mají hotovou famózní polívku. Postěžujte si na život, na mladý cucáky a na znečištění světa. Bolí vás z toho hlava? Nevadí. Vemte si pilulku. A modlete se, ať se z vašeho dítěte během deseti let nestane osamělý a neschopný moula vymaněný z reality, závislý na pervitinu, pornu a World of Warcraft. Ať si nebudete muset píchat inzulín a cpát do sebe antidepresiva, antiparkinsonika, nitráty, analgetika, prášky na hypertenzi a na nespavost a všechny ty nemoci, který jste si způsobili svým směšným stylem života. Ať jde všechno v pohodě a vy si možná budete moct užít pár let důchodu. Musíte být blázni, pokud to u vás takto funguje a zrovna se sami sebe neptáte, jaký to má, kurva, vlastně smysl. 9


Proto píšu tuhle story. Proto vám chci říct svůj příběh. Snažím se totiž nejít cestou průměrného současného konzumenta a nezbláznit se z fungování moderního světa. Z části je to ovšem taky proto, že se kurevsky nudím v parku psychiatrické léčebny. *** Jsem Sťu. Vypravěč a hlavní postava. HOJ. Narodil jsem se v Kroměříži v roce 1978. Malé moravské historické město ležící na seznamu UNESCO vás buďto naprosto dostane, nebo unudí k smrti. Pro mě platí oboje. Najdete tu totiž všechno a nic. Zámek. Nějaký penery. Pár obchoďáků. Blázna Ondru konstantně mluvícího se sebou samým. Panelákový sídliště. Květnou zahradu a psychiatrickou léčebnu, ve které teď dřepim jako porouchaný zabiják mafiánů s diagnostikovanou akutní psychotickou polymorfní poruchou, alias schizofrenií. Mám štěstí, že lidi s narušenou psychikou a sklony k bůhvíčemu v dnešní době zavírají do téhle budovy s okouzlujícím parkem a nehází je na dno rokle nebo z nich nedělají žrádlo pro psy. Ostatní mají očividně pro magory pochopení, protože jsou z menší či větší části asi taky magoři, a na zemi konstantně probíhá věčný souboj o to, kdo to kam dotáhne na stupnici blbosti. Snad neskončím na prvním místě. *** Sedim tu podělanej strachy a myslim jenom na to, jak asi dopadli ostatní členové naší malé party. „Kurva,“ opakuju si pořád dokola. Stačilo málo, a teď jsme mohli chlastat margaritu na pláži s bílým pískem. Na druhou stranu, už jsem mohl být zakopaný někde v lese. Bez hlavy. Vedle mě je Pepa, místní hvězda. Ptá se mě, kolik surrealistů je třeba na výměnu žárovky. Prý tři. Jeden zapaluje žirafu a dva lijou hodiny do vany. Pořád dokola ze sebe sype tyhle nesmyslný vtipy. Asi mi z něho fakt jebne. 10

V í t e j


S ť u !

Sestřička dává znamení a my se v doprovodu ostatních sester ploužíme dovnitř léčebny, kde bude probíhat malá, soukromě společná psychoterapie pod taktovkou MUDr. Petry Nové. „Pane Studánka?“ ptá se dvakrát za sebou čekajíc odezvu. „Pan Studánka budu asi já, že?“ „Ano pane Studánka. Mluvím k vám.“ „Klidně mi říkejte Sťu. Vůbec se za to na vás nebudu zlobit. Říká mi tak i uklízečka z oddělení A, sekce B, třída C.“ „Oslovujte mne doktorko Nováková a já zůstanu u pana Studánky. Jsem ráda, že se vám vrací smysl pro humor a konečně jste po takové době promluvil. V dnešní skupinové terapii bych se tedy chtěla věnovat hlavně vám a chci, abyste mi popsal důvody toho, proč jste tady.“ Chvíli držím hubu a klimbám s natáhnutou nohou. „Proč je to skupinová terapie, když se budeme bavit o mně? Tady kluci si chtějí taky povídat.‘‘ „Odpovězte na mou otázku, pane Studánka!‘‘ Šklebím se a škrábu na fousech. Sem tam škubnu hlavou. „Důvodů je spousta, doktorko Nováková. To víte. Glo glo. Blik blik. Šluk šluk. A najednou máte svěrací kazajku, čumíte ze zadního okna sanitky a sedíte v kruhu s těmahle fajnovejma lidma. Co vy na to, lidi? Taky se mnou sdílíte tu obrovskou radost z toho, že tu můžeme sedět a kecat o tom, jak je život skvělej? Co?“ Ostatní můj entuziasmus nesdílejí. Není se čemu divit, když jsou mezi nima převážně magoři sjetí práškama, co vám vygumujou mozek ještě víc. Možná máte jinou zkušenost s psychinou, ale podle mě je úkolem sanatorií, jako je tohle, udělat z člověka trpícího klinickými depresemi, psychózou, paranoiou, schizofrenií nebo jakoukoli jinou vážnou duševní poruchou v pokročilém stádiu bezvládnou poslouchající ovci, která prostě jen plní základní životní potřeby, jako je chcaní do mísy a ne do kalhot. Sám sebe se ptám, jestli to není snaha většiny světových vlád a korporací fungujících jako vedení jedné velké psychiatrické léčebny se spoustou pacientů. „Co myslíte tím,Glo glo. Blik blik. Šluk šluk?‘ Nebo jak jste to říkal.“ Škubnu hlavou a dokopávám se k odpovědi. „Tím myslím, že jsem žil jako prase, a ne jako člověk. Chtěl jsem mít všechno najednou, což je naprostá kravina. Můžete 11


si totiž dopřávat chlastu, kolik chcete, mít holek, kolik chcete, kouřit cigaret a trávy, kolik chcete, prohrávat v kasinech tuny peněz, ale stejně vás to nikdy vnitřně nenaplní.“ Doktorka se směje a píše nějakou poznámku do notýsku. Tipuju to na „možná to není zas takový debil“. „Dokázal byste definovat svou nemoc slovy?“ Zase jsem se sekl a vzpomněl si na Lilmana, jak mi dal ve spánku zubní pastu do ruky a pak mě lechtal peřím na nose. „No jasně. Trpim akutní psychotickou polymorfní poruchou vedoucí ke schizofrenii.“ Zvedám hlavu ke stropu a tikám okem. Narovnám se a zhluboka se nadechnu. „A taky někdy vydim lidi, který tam asi ve skutečnosti nejsou. Třeba ráno ke mně v jídelně došel Tony Blair a Bill Clinton a chtěli po mně cígo. Jinak prej mě strčí do popelnice hlavou dolů.“ Doktorka mě sleduje s podezíravým a nechápavým výrazem. „Vtipkujete? Nebo máte vážně halucinace?“ „Vim já? Možná. Ostatní si Billa s Tondou nevšimli. Jenomže ti by si nevšimli ani lochnesky v jejich posteli.“ V místnosti je ticho a já se sám sebe ptám, proč tady vlastně melu tyhle kraviny, když bych měl radši jen sedět a držet hubu. Doktorka mi to stejně ale nevěří. „Řekněte mi, co tedy podle vás člověk potřebuje k tomu, aby byl vnitřně naplněný a šťastný?“ Přemýšlím nad odpovědí, která by mi nezničila zbytek mého zbytečného života. „Kokain.“ Doktorka mě zabíjí pohledem a dělá si další poznámku. Myslím, že škrtnula tu předchozí. Mezitím, co mi tu před všemi ztroskotanci promlouvá do duše, si uvědomuju, že bych s těma kravinama měl asi fakt přestat. „Děláte si z toho srandu?! Berete vůbec něco v životě vážně?! Uvědomujete si, že život není jen nepřetržitá párty? Myslím, že vám budeme muset poupravit léčebný program! Nezapomeňte, že jste skončil tady a ne ve vězení jen díky vašim kontaktům, ale ještě chvíli to na mě zkoušejte a postarám se o vás!!“ Přemýšlím jak zachránit situaci a nenechat tenhle svět shořet. „OK. OK. Prosím, uklidněte se. Pravdou je, doktorko, že nevím odpověď. Znám Jing Jang. Wu-Tang. Četl jsem knížky 12

V í t e j


S ť u !

o duševní vyrovnanosti. O karmě. O Chi. O paci paci. Zkoušel jsem se dát na víru a věřím, že kdyby každý člověk následoval Buddhova a Kristova slova, bylo by tohle místo fakt rájem na zemi a lidstvo by mělo alespoň nějakou šanci.“ Nádech. „Ale pro mě tohle prostě nefunguje. Jsem ztracený případ. Úplná troska. Včera jsem si třeba povídal s dírou ve zdi, kterou jsem vyrobil. Připomínala mi jednu z holek, co jsem obhospodařoval. Vůbec s ní nebyla sranda a na nic mi kloudně neodpověděla. Byla to prostě jen díra.“ Víte, jak mají normální lidi mezi mozek a pusu namontováno zařízení regulující to, co člověk vypustí z huby? Tak mně v tom zařízení zřejmě došly baterky. Navíc jsem týdny skoro nepromluvil, což je, pro člověka zvyklého plácat jednu kravinu za druhou, docela peklo. Naučil jsem se tady ovšem meditovat. Většinou jsem u toho teda usnul, ale udělal jsem pokrok. Pohled doktorky mluví za vše a hromadná diskuze se mění v komedii, která baví i přítomné psychicky narušené jedince a dozorce. Klasicky tohle shledání mentálně postižených dobrodruhů probíhá formou tahání nesmyslných odpovědí z lidí, kteří vlastně dávno zapomněli otázku. „Proboha, co vy jste za člověka? Je mi z vás špatně!“ prská a soptí. Zasažený blesky z jejích očí potřebuju uvolnit atmosféru. „Omlouvám se. Musím se prostě bavit. Jinak život tak nějak ztrácí hodnotu a smysl, a nikdo jiný kromě mě to tady nerozveselí, což mě vede k depresím a neúspěšné léčbě!“ Plodím fráze, pohybuju přitom rukama a nevinně ji sleduju. Doktorka se nadechuje a pět vteřin mlčí. „Máte pravdu. Každá snaha zlepšit svůj duševní stav se počítá. Jen si prosím uvědomte, co říkáte. Předtím, než to řeknete,“ domluvila a já začínám hledat baterky. „Chci se vás zeptat na vaše deprese, pane Studánka. Máte ještě pocity úzkosti?‘‘ Chvíli přemýšlím a pokyvuju hlavou. Nic neříkám a prohlížím si flek na podlaze. Hlavou se mi honí spousta šíleností. Ani nevím, kde začít. Nejsem sice blázen, ale s klinickou depresí se trápím už dlouho, není to jen tak ze srandy. Je to zákeřná svině vykrádající veškeré pocity radosti ze života a popírající důvody ráno vstát a jít 13


do fabriky roboticky plnit příkazy vašeho nadřízeného, abyste vydělali směšný obnos peněz, skoro polovinu zdanili a za zbytek si koupili nesmysly, které beztak nepotřebujete. Doktorka opakuje otázku, čímž dává pokyn k mému návratu do reality. „Někdy jo. Cítím se sám, doktorko. Všichni, co jsem znal a měl rád, jsou pryč. Je konec. Odnesl to neúprosně čas a už nic nebude jako dřív. Kariéra. Rodina. Koloběžka, co jsem na ní jezdil. Kamarádi. Zábava. Všechno v prdeli. Uklízečka z oddělení A, sekce B, třída C mě včera při depce plácala po zádech a říkala, že všechno bude zase dobrý, ale kecala. Hovno bude dobrý.“ Tvářím se smutně a myslím, že mi to sežrala. Začne mi promlouvat do duše. Nenávidím, když mi někdo promlouvá do duše. „Pokud budete opravdu chtít, zvládnete to.“ Na chvíli přestane mluvit, načež hned zvýší hlas: „Chce někdo něco říct, nebo se s námi o něco nového podělit?“ Rozhlížím se po místnosti plné žijících mrtvol. Nikdo nereaguje. „Zeptám se tedy znova vás, pane Studánka. Kdybyste mohl změnit něco na své minulosti. Udělat něco jinak. Co by to bylo?“ Škrábu se na uchu a šklebím. Doktorka chce určitě slyšet odpověď nevinného depresoida snažícího se vrátit do koloběhu rutinního života. „Asi bych si nechal dát piercing do bradavek.“ Doktorka jen nehnutě sedí a očividně mě chce zabít. Chci ji potěšit a vrátit zpět tu kravinu, kterou jsem před chvíli vyblil. Zarecitovat básničku nebo citát. Říct něco veselého. Nakonec se rozhoduju, že už jsem toho nakecal dost a žádný další rady rozdávat nebudu. Místo nich se dostavuje představa Sigmunda Freuda sedícího na židli vedle mě, smějícího se mi do ksichtu a pojídajícího bramborové lupínky. Za ním Win Churchill, který se ďábelsky směje a bije přitom svoji zaťatou pravou pěstí do levé dlaně. V tu chvíli jsem se zhrozil, že se ze mě asi doopravdy začíná stávat magor. 14

D ě d a

D v ě :

Děda Kapitalismu je vlastní jedna vada: nerovnoměrné rozdělení bohatství. Socialismu je vlastní jedna ctnost: rovnoměrné rozdělení bídy.

J

SIR WINSTON CHURCHILL

ako malý jsem každou volnou chvíli trávil s dědou na vesnici. Táta umřel v práci dva dny po mém narození. Pracoval jako opravář silnoproudých elektrotechnických zařízení a zabil ho elektrický proud. Máma se psychicky zhroutila a přesunuli jsme se k jejím rodičům. Nikdy se mnou o tátovi nechtěla mluvit. Kyselovice jsou zemědělská vesnice na úpatí úrodné hanácké roviny. Ten typ, kde flusnete na zem a vyroste z toho obilí, kukuřice, nebo spousta jiných užitečných rostlin od zemáků až po Miraculum Herba. V druhém patře domu s výhledem do lesa měl děda svoji pracovnu. Byl to neuvěřitelně kreativní a trochu bláznivý člověk. Maloval obrazy. Vytvářel sochy ze dřeva. Opravoval vše rozbité a po celém domě si fixou dělal poznámky na všech dostupných popsatelných místech, takže jste se v jeho pokoji mohli například dočíst, že je potřeba koupit sádru, sehnat válec na ČZ 150 a zlámat nohy všem agentům StB. Někdy se mámy ptal, jestli neví, kde si udělal tu poznámku, na kterou si nemůže vzpomenout. *** Naučil mě spoustu věcí. Například, jak se zachovat, když vypijete benzín*, nebo třeba že „komáři“ jsou jen ubohá a tupá smečka zbabělých psů bez názoru ovládaná strachem z vlastního stínu. Narušitele s jiným názorem okamžitě vyškrtnou ze seznamu přátel, dají jim práci pojídače žížal, seberou většinu majetku a zubní kartáčky jim 15


vymění za rýžáky. Popřípadě je pošlou do lágru, do vězení, nebo popraví. Stál jsem vždy s otevřenou pusou, ve které bylo víc děr po mléčných zubech, než měli cigoši odnaproti na střeše, a pozorně naslouchal v trpělivé snaze ho pochopit. Navenek jsem připomínal prototyp malého a nevinného pionýra. Oddaného a zachraňujícího čest své socialistické vlasti. Vždy připravený bojovat proti všem nepřátelům dělnického lidu! Na očích popelníky a na košili kšandy vystřelující do vesmíru. Na nohách papuče, který se po stotisících vyráběly jen v několika provedeních a který snad designoval Lojza z JZD pracující v hlavním poměru jako traktorista. Nejdřív jsem byl z dědy vyděšený, ale postupem času jsem jej pobíral víc a víc. Na všechno jsem se ho pořád vyptával a pak to papouškoval po něm, z čehož máma nebyla zrovna nadšená. Vůbec se jí nedivím. Roznášet o Stalinovi, že má místo mozku kundu, nebylo moc cool. Obzvlášť od malého pionýra. *** Děda mě brával na ryby k nedalekému rybníku, což mě vůbec nebavilo. Jen sedíte a čumíte na hladinu větší kaluže a liskáte se přes obličej, protože si na něm dělají komáři večírek. Jednou jsme seděli u řeky a děda nic neříkal. Připadal mi smutný a chtěl jsem jej rozveselit, tak jsem ho otravoval svýma kecama. „Jaký je smysl života, dědo?“ Usmál se a chvíli nic neříkal. V puse žmoulal stéblo trávy a zaculil se. „Já to nevím. Myslím, že každý člověk má jiný smysl života.“ „Jaký je ten tvůj?“ Narovnal se a pobaveně pravil: „Nevyhasnout. Fungovat. Bavit se. Jít si za svým a překonávat přitom překážky. Adaptovat se. Poznávat nepoznané. Olízat neolízané. Dokonce i ve stáří tě může potkat spousta zajímavých věcí.“ „Třeba?“ „Třeba operace kyčelního kloubu.“ Vytáhl svoje startky bez filtru a zapálil si. 16

D ě d a

„A je vlastně jedno, kolik máš funkčních končetin, nebo kolikrát jsi spadl z hrušky. Život ti vždycky nabídne cestu a bude se tě přitom snažit sejmout do protisměru. Když se naučíš, jak jet pořád dopředu, jak přijmout porážku a jak efektivně využít příležitost, tak vždycky vyhraješ. Musíš se ale naučit rozhodovat.“ „Proč?“ zněl můj hloupý dotaz dokazující nepochopení filosofie života v sedmi větách. „Cítíš se pak fajn.“ Škrábal jsem se na hlavě a civěl. „A jak se cítíš teď?“ Děda si potáhl z cigarety, s vyfouknutím se zakašlal a odpověděl. „Jako kus starýho hovna.“ Následoval výbuch smíchu, jenž vyplašil všechny ryby a nasral všechny rybáře v okruhu kilometru. „Měj radost i z všedních maličkostí, protože i maličkosti v sobě skrývají něco velkého.“ „Jako třeba?“ „Jako třeba fakt, že dneska je nádherně, a já tu můžu jen tak sedět v trávě u řeky a filozofovat. Přitom bych mohl být na daleko horším místě.“ „Kde?“ „V Somálsku, na Sibiři, v KLDR, nebo v prvomájovym průvodu.“ Moje mozková jednotka zpracovávala data podávaná přímo z hluboké, i když trochu bláznivé a senilní studnice informací. „Jaký byl táta? Znal jsi ho?“ Dotaz ho dle výrazu překvapil. Chvíli se zamyslel a pousmál. „Byl to fajn chlap. S mámou chodil snad odjakživa. Poprvé ho k nám přivedla asi v šestnácti letech. Tátovi mohlo být tak osmnáct. Tenkrát jsme spolu vypili 1,5 litru slivovice. Oba jsme byli ožralí jako Boris Jelcin a tvoje máma a babička se naštvaly a šly spát. Byli jsme tak namol, že jsme vzali vápno a před starostův barák jsme napsali ,buzik‘ a před obecní úřad ,Sovětský svaz, zlomí ti vaz‘. Jediný, co si pamatuju, bylo, jak jsem se vzbudil v šopě na starym gauči celý od vápna. Bába do mě mlátila, že prej je před domem Veřejná bezpečnost a chce s náma mluvit. Já je poslal do prdele, ať mi dají pokoj, ale oni prej, že 17


chtějí vidět toho druhýho, co to se mnou psal. Tak jsem říkal, že nikdo takový tady není. Ale nakonec se to stejně provalilo a tvůj táta musel za trest na vojnu do Bratislavy na tři roky. Celý ty tři roky se mnou tvoje máma skoro nepromluvila.“ Domluvil a povzdechl si. „Život tě prostě bude celou dobu kopat do ksichtu a smát se ti, jestli se rozbulíš. Je to vlastně tak trochu šikana, kterou si nesmíš nechat líbit.“ Domluvil a sledoval přitom mraky. Vlastně si vůbec nevybavuju, jestli někdy chytil nějakou rybu. Myslím, že tam kvůli rybám vůbec nechodil. Radši se mnou začal trénovat na místním hřišti ve snaze dát mi neocenitelné fotbalové vzdělání. Nebo se spíš schovával před bábou, kterou před tím něčím naštval. Vzal si pár lahváčů a vyvalil se na hřiště, což byla vlastně jen louka s dlouhou a nudnou historií, obehnaná třešňovými stromy. Poslední bezstarostné roky mého směšného žití. Bez skandálů, bez alkoholu, bez té zkurveně uspěchané doby závislé na penězích. Je dobré mít v zásobě tyhle vzpomínky pro případ, že třeba skončíte v thajském vězení za pašování kokainu. Nebo vás budou mučit blázniví mafiáni a vy budete chtít v mysli navštívit svoje šťastné místo kvůli zmírnění bolesti. V takové situaci je dobré se umět niterně vrátit v čase a být zase klučina s umazanou tváří, jehož doma čeká starostlivá máma s pohlavkem a mísou buchet. Být zase naplněný pocitem infantilnosti a naivity. Mít to na salámu a hrát si na zachránce vesmíru a všech planet, nezajímaje se o zítřek. Sledovat mraky a běhat po louce s roztaženýma rukama. Divit se faktu, že dospělí jsou tak vážní a starostliví a pořád jen pracují, i když je kolem tolik míst, kde si můžou postavit bunkr. Řízená meditace ovšem pro většinu mučených lidí nefunguje. Ani pro mě ne. *** Strašně mě motivovalo dědu nezklamat. Odváděl přímo mistrovskou práci. S bezstarostným výrazem a lahváčem v kapse u toho navíc vypadal dost legračně. 18

D ě d a

Pokládal mi otázky týkající se charakteru a chování správného hráče a nutil mne přemýšlet nad každou odpovědí. Taky mi radil, že při zápase nesmím řvát „vystup“. Prý by to mohlo provokovat některý vylízaný mozky ve vládě. Tenkrát jsem vůbec nechápal, co po mně chce. S každým přibývajícím lahváčem se v mluvě podobal Mr. Yodovi. Naučil mne, že správný hráč musí mít neustále hlavu nahoře, zdravou sebedůvěru, chuť se pořád zlepšovat, a hlavně musí mít dobrou gumu od trenek. Z pionýra bojujícího proti třídním nepřátelům se stal malý fotbalový mistr zenu. V osmi letech jsem začínal hrát s patnáctiletými. A šlo mi to dobře. Jenomže infantilní roky nemůžou vydržet věčně. Byl poslední den školy a blížil se netrpělivě očekávaný start letních prázdnin plných her a lození po stromech a koupání a bezstarostného flákání a čisté dokonalé svobody. Místo toho přišla lekce nejtěžšího kalibru. Měl jsem se naučit, že den, který se může ze startu zdát být tím nejslunečnějším a nejpohodovějším, se může změnit v nekončící noční můru plnou bolestivé agónie a prázdnoty způsobující dlouhotrvající následky. Šel jsem domů s vysvědčením a potkal tetku z vesnice, která mi řekla, že děda leží „zamordované za vesnicó“. Zahodil jsem vysvědčení i s aktovkou a utíkal tam. Bez hlavy nahoře, bez chuti do hry a s prasklou gumou od trenýrek. Můj malý útěk se změnil v demonstrační běh. V demonstraci proti smrti. V demonstraci proti infantilní naivitě. V demonstraci proti na kost sžírajícímu pocitu zoufalosti a bolesti, který se ve mně objevil bez předchozího pozvání a zaklepání, aby železnou tyčí zmlátil moje dětinské představy o tom, že život je vlastně jen bezstarostný a veselý koloběh událostí. Naplňovala mne nutkavá potřeba dědu ještě jednou vidět. Smějícího se, se stéblem trávy v puse, slamákem na hlavě a udicí v ruce. Spokojeného, vyrovnaného a bezstarostného. Musel jsem s ním aspoň na malou chvíli mluvit! Na malou zkurvenou chvíli slyšet jeho filosofování o životě, o komunistech, o osteoporóze, o čemkoli. Slyšet ho nadávat na starostu nebo na cigoše dělající v noci bordel. 19


Všiml jsem si skupiny lidí stojících uprostřed pole. Zrovna se blížila sanitka. Doběhl jsem k nim. Děda prý spadnul z kola a hned umřel, ale mně bylo jasný, že to byla blbost, protože v jedné ruce držel zapalovač a v druhé nezapálenou Startku. Na tváři měl dost zvláštní úsměv. Stál jsem ztuhle s vypnutou mimikou v obličeji a všechno kolem najednou ztichlo. Vidíte lidi mluvit, ale nevnímáte, co říkají. Vidíte, jak celý svět žije a funguje, ale jste příliš zlomení na to, abyste žili s ním. Jediné, co cítíte, je vítr, který vás obklopuje a naznačuje, že zas třeba bude všechno jednou dobrý. Že život je už prostě takový. Že nikdo z nás tu nemůže být věčně a podobný kecy. Jenomže, i když tohle všechno víte, i když jste tuhle chvíli už prožili, pokud jde o blízkého člověka, je vám to stejně u prdele. Pocit úzkosti se dostaví tak jak tak. Spolu se závistí všem sociopatům. Spolu s depresí a pocitem prázdnoty. I když. Každý tyhle věci cítí a prožívá jinak. Já prostě jen držel hubu a stál jako moula, což je moje specialita. Naložili ho do pohřebáku, který přijel, aniž bych si toho všiml, a odvezli, aniž bych si toho všiml. Tahle chvíle navždy změnila můj život. Zlomený a frustrovaný jsem se, bez projevu vnějších životních funkcí, doplazil domů a snažil se připravit na život bez Mr. Yody a na férovku s realitou. * Po požití benzinu nikdy nevyvolávat zvracení, nepodávat mléko, tuky, alkohol! Zjistit požité množství, kontaktovat TIS (Toxikologické inf. středisko) nebo lékaře, není-li kontakt možný vždy vyhledat zdravotnické zařízení. Aktivní uhlí podat až po poradě s TIS.

20

N e v i n n é

r o z t o m i l é

d ě t i

T ř i :

Nevinné roztomilé děti Lidé nejsou vězni osudu, ale jen vězni své mysli.

V

FRANKLIN DELANO ROOSEVELT

e třinácti letech jsem se nastěhoval na internát umístěný v tréninkovém středisku na kraji Gottwaldova, teda vlastně Zlína. Bez mámy, samozřejmě. Zlín je zajímavý město. Má dokonce pár stejných prvků jako Dubaj. Například to, že v něm na konci 19. století žilo jen pár křováků a pak tam postavili nějaký výškový baráky a do města se nastěhoval kotel lidí. No. Tohle je asi jediná věc, která mě v souvislosti se Zlínem a Dubají napadá. Na pokojích nás bylo asi deset. Převážně fotbaloví pankáči z okolních vesnic. První sanatorium, ve kterém jsem měl tu čest být zavřený. Přes noc byl celý areál prázdný. Hlídat nás měl místní vrátný Eda, notorický alkoholik se sklony usínat všude možně, jen ne v posteli. A my toho začali využívat. Buď jsme utekli do města a dělali bordel, nebo jsme zůstali na intru a dělali bordel. Přilepili Edovi novinovou čepici z Večerníčka lepidlem k hlavě, pokreslili jej fixou a odmontovali jediné zrcadlo na internátu, nastrkali mu mezi prsty na noze papírky a zapálili. Někdy si uvědomil až druhý den večer, že má na čele nápis „KOKOT“. Eda moc oblíbený nebyl. Čím byl střízlivější, tím víc se z něho stával agresivní idiot nadávající na všechny a na všechno. Někdy nám bezdůvodně nadával a mlátil nás. Byl to stále větší opilec, a doteď si nedokážu vysvětlit, proč ho drželi jako správce tak dlouho. Možná proto, že to byla místní fotbalová legenda a vedení ho litovalo. Cítil jsem pořád neskutečnou frustraci z dědovy smrti a byl naštvaný na celej zkurvenej svět. Na podplacený politiky. Na ochlasty v parcích. Na třídní učitelku, která žila v domnění, že z bandy debilů neschopných dělit dvěma vytvoří bandu soustavně se hlásících studentů. 21


Na delfíny. Ale nejvíc sám na sebe, protože jsem se sebou neuměl bojovat. Po večerech jsme se nudili. Někdy jsme prostě jen rozsvítili světlo na škvárovém hřišti a kopali si. Ale většinou jsme noc co noc utekli ven, házeli vajíčka na okna Komunistické strany Čech a Moravy a stavěli popelnice doprostřed silnic. Kradli starý kola před hospodama a jezdili s nima po parku. Jednou jsme s Profim a Jiřím namalovali vápnem, co sme čorli ve skladu, obrázek smajlíka s vajglem v hubě na silnici na hlavní třídě. Nikdo z nás neměl prachy, a tak jsme kradli jídlo, petardy, hry od Vietnamců na kazetkách, kartičky hokejistů, prostě všechno potřebný. Jeden byl volavka, ostatní sběrači. Klasická zlodějská banda. Ale snažili jsme se to moc nepřehánět. Žádný parazit by neměl zabít svého hostitele. Každá akce ovšem vyvolá reakci a po celém Zlíně se vědělo, že místní fotbalový ročník 78 je parta nepoučitelných vyvrhelů z pekla bez budoucnosti. Jediný důvod, proč jsme neskončili v pasťáku spolu s cigošema, byla výhra v žákovské lize. Měli jsme vlastně víc štěstí, než mozkových buněk dohromady. Tenkrát poprvé jsem si uvědomil, že věci nejsou tak, jak by měly být. Cítil jsem prázdno, samotu a ponožky svých spolubydlících, a moc jsem nevěděl, jak se s tím sám poprat. Odpověď se naštěstí nabízela sama. Sport. Fotbal byl lepší antidepresivum než štěňata. Kam se hrabe Zoloft, Prozac a všechny ty farmaceutický sračky dohromady. *** Na to, abyste vypadli z domu ve třinácti, musíte mít koule a rozum. Rodiče, kteří by vás měli sem tam proplesknout a pohlídat, abyste nežrali jen lentilky a nepili hektolitry Coly, jsou daleko. A pokud máte sklony ke kriminalitě a dostanete se v raném věku mezi vyvrhely sobě vlastní, budete rádi, když se dožijete třiceti bez vymlácených zubů a přechodného bydliště ve věznici. Ve škole jsem přes den spal. Je těžký neusnout při výkladu o gramatice po noci strávené poflakováním a třech hodinách spánku. 22

N e v i n n é

r o z t o m i l é

d ě t i

Snažil jsem se vydržet vzhůru a neusnout moc tvrdě. Ne proto, že jsem chtěl dávat pozor, ale proto, že by mě ti parchanti o přestávce v tichosti zaskládali židlema, já bych se probral a nemohl se ani pohnout. Největší zlosynové byli Jiří a Profi. Vlastně i já. Měli jsme společnou důležitou věc. Všichni jsme pocházeli z neúplných a nefunkčních rodin a rodiče nás málo bili. Jo a ještě jsme všichni měli škváru v kolenech. Někteří i hlavě. Jiří neměl nikoho a bydlel permanentně na intru. Jeho adoptivní matka bez papírů byla místní uklízečka a pradlena, a za otce si vybral Edu, správce a hlídače areálu. Čímž myslím, že mu kradl prachy a klíče a kreslil po něm, když se Eda ožral do němoty. Profi, alias Petr Skála, z nás byl největší. Vždycky nás ochraňoval, když jsme někoho vyprovokovali a měli za trest skončit hlavou v záchodové míse. Byl to střední obránce vypadající jako dítě vychovávané v Pripjati ještě dlouho po výbuchu Černobylu, a útočníci soupeře se ho báli. Vlastně se ho báli všichni. I já. Inteligenci neměl větší než svědomí, ale v jádru to byl moc hodný pasivně-agresivní sociopat. Všechno mu bylo jedno, ale k fotbalu přistupoval s naprostou profesionalitou. Proto Profi. Noci jsme začínali trávit po barech. Lákaly nás hlavně hrací automaty. Začal to Jiří, když za dvě koruny vyhrál na Kanadě tři sta. V té době neuvěřitelná částka. Chlubil se s tím všude a všichni si mysleli, že je to snadné. Hodíte dvě, vyhrajete tři sta. Proč vlastně vůbec chodit do práce? Vždycky jsme se v pěti lidech sešli někde v herně a ládovali do matu svoje poslední dvoukoruny. Stačilo, když vyhrál jeden. Hned pak bylo na pivo, na bagetu nebo na tágo. Mohli jste nás, třináctiletý namyšlený fakany, kterým údajně patřil svět, vidět vystupovat z taxíku a hádat se s řidičem o zaplacení čekací doby. Zdrhat nemělo moc cenu, všichni taxikáři totiž věděli, kde bydlíme, takže jsme vysolili poslední koruny z kapes a naházeli je na přední sedadlo. Spousta z nás si tímhle od raného mládí pěstovala závislost. Automaty můžou být horší droga než metamfetamin, chlast, herák, úspěch nebo sex. Droga, která dokáže rozorat život a peněženky nejednoho pasáka, dealera, právníka, nebo kdejaké ožralé trosky namlouvající si, že tohle bylo naposledy, co propil a prohrál peníze na nájem a jídlo pro děcko, který už týden neviděl. 23


Jen deset korun, říkáte si. Hodíte deset a zpravidla vyhrajete hovno. Takže dalších deset. A když náhodou vyhrajete, pocit štěstí vás zaslepí a dostaví se touha po dalším „úspěchu“. Nakonec stejně zjistíte, že sedíte v herně celý večery, nemáte na zaplacení piva, co jste do sebe ládovali, a ještě dlužíte „kámošovi“ napravo. A tak jsme žili marnotratným životem bez budoucnosti. Vršili mizérii na mizérii. Kradli. Ulívali se ze školy. Podváděli, chlastali, dělali bordel všeho druhu. Lovili holky a čekali na den, kdy se to všechno podělá. Kdy se stane něco, co ukončí dětinské radovánky a všechno zlý se nám do posledního centu vrátí. Nikdo z nás si neuvědomoval, že to přijde pomalu. Že se to nemusí stát najednou. Že vlastně jen stagnujeme, namísto abychom se vyvíjeli. Že trestem samotným, jsou naše stagnující životy. Ale fotbalu jsme pořád dávali maximum. Teda aspoň já jo. Věděl jsem, že je to moje jediná šance. Jediná naděje zaručující lepší život. Nechtěl jsem skončit u pásu v továrně na boty na třísměnný provoz. Po dvou minutách bych nejspíš dal výpověď, zabil šéfa nebo strčil ruku do lisu. *** „Co budem večer dělat?“ zeptal se Profi. Ležel jsem na posteli a učil se. On ležel na křesle a házel tenisákem o zeď. „Asi zevlit, stejně nemám prachy ani na jídlo.“ „To si děláš humor?“ zeptal se znova a položil mi nohu na hlavu. „Běž do prdele, Profi! Zítra máme test z matiky, nechci to podělat.“ „Ty vole, dyť máš z matiky dvojky. Já mám pět mínus.“ Sednul si a hodil po mně míčkem. Položil jsem si učebnici na obličej a zauvažoval o tom, že si přestěhuju postel na střechu. „Učím se i na přijímačky na střední.“ „Já myslel, že chceš jít na chovatele prasat.“ „To mám jako druhou variantu. Chtěl jsem zkusit průmku. Třeba elektrotechniku.“ „Eletriku? Nechal jsi mozek v herně? Vždyť ani nevíš, jak zapojit baterky do ovladače. Radši si jdi zaběhat. Přijímačky jsou stejně až za půl roku.“ 24

N e v i n n é

r o z t o m i l é

d ě t i

Povzbuzující věc, slyšet tohle od kluka, co ve čtrnácti letech neumí malou násobilku a abecedu zná jen po písmeno D. „Nechceš tu trochu uklidit, Profi?“ Touhle větou jsem dokonale přerušil nejtěžší Profiho mozkovou aktivitu, a to hledání tenisáku někde pod postelí. Zvednul hlavu směrem ke mně a nahodil pohled, jako bych ho poprosil o rektální vyšetření. „Proč uklidit?“ „Třeba proto, že sem před chvílí viděl zdrhnout tvoje starý trenky oknem.“ „Nasrat. Já s mým bordelem žiju v naprosté symbióze.“ Vylezl ze spodu postele a bouchnul se do hlavy. Hned si začal místo třít rukou a syčet u toho. „Au kurva. Neremcej a pojď do města!“ Seděl jsem pořád ve stejně zoufalé póze. „Tak jo, pudem do města. Neviděl jsi moje poslední čistý ponožky?“ „Viděl jsem Jiřího, jak si do nich utírá péro.“ Pravil a začal se trapně smát své hlášce. Jiří se válel vedle na hromadě hader a taky přidal svůj cenný názor. „Vždyť je má Profi na sobě, šlapal ti s něma na ksicht.“ „To jsou tvoje? Tak proč je mám na sobě už druhý den?“ Jak jsem tam seděl a přemýšlel o sebevraždě, přistál mi na hlavě kus ztvrdlé smradlavé látky. „Bosky nikam nejdu.“ „Ježiš, tak sorry. Zajdeme do fasovací místnosti a čornem nějaký štulpny.“ „Jo a já budu lozit po městě ve štulpnách a jódlovat u toho.“ „No vidiš, problém vyřešen,“ řekl a vykouzlil úsměv všech úsměvů. Profi mi prostě a jednoduše každou chvíli dával milion důvodů, proč ho mít rád. Fasovací místnost byla zamčená a Eda nikde. Nakonec jsem se rozhodl jít jako idiot bez ponožek. Venku bylo přitom 5°C. Razili jsme si to do města v klasické sestavě a po cestě potkali Tomka. O čtyři roky staršího fotbalistu s podobným osudem. I když s rozdílem, že jeho cesta nesměřovala do horoucích pekel. Neměl totiž všechno tak na salámu jako my. Zrovna byl v posledním ročníku gymnázia, chystal se do Prahy na vysokou a ve fotbale hrál druhou ligu. 25


„Kampak, vy chátro?“ „Přemýšlíme, co dělat. Dohromady máme akorát dluhy a v jedinym podniku, kde nám nalijou a pustí k blikačce, máme sekeru. Asi si koupíme krabicový vínko a pudem do parku. Poď s nama.“ Tomek se lišácky usmál a zakroutil hlavou. „Tak to je váš šťastný den, pánové. Mám dnes narozky a v kapse mě hřeje čerstvá výplata páchnoucí potem a krví.“ Dívali jsme se na sebe s úsměvem na ksichtu a zapadli na nejhorší místo ve Zlíně. Místní diskotéku. Na diskotékách totiž vládli Standa Hložek, Michal David, Petr Kotvald a podobní úchylové. Všude divný světla a spousta místních playboyů nosila náušnice, svetry od babičky a měla vlasy jako Cheech a Chong. Musel jsem se strašně ožrat, abych tam vydržel víc než pět minut. Celý večer si pamatuju velmi matně. Jen vím, že Profi vyhrožoval DJovi, ať tam pustí něco normálního, a že jsme nad ránem chcali uprostřed cesty všichni tři vedle sebe a kecali s toulavým čoklem. Druhý den jsme měli mít dvoufázový trénink. První měl být na deset hodin. O půl desáté se začaly ozývat rány snad až z pekla. „Otevřete! Dělejte! Počítám do deseti!“ zařval trenér a rychle spustil. „Raz. Dva. Tři. Čtyry. Pět. Šest. Sedm. Osm. Devět. Deset.“ Otevřel jsem oči a všiml si, že jsem spal nahoře v patře na Profiho posteli. V hlavě se mi přehrála scéna, kdy jsme došli nad ránem na pokoj a totálně ožralý Profi se skácel ke mně dolů, usnul asi na tři minuty a pak se probudil a chtěl utíkat na záchod se vyzvracet. Byl ale na cizí posteli, běžel v polospánku a nezorientoval se, takže se rozběhl proti zdi a vrazil do ní. Skácel se na zem a začal zvracet. „Co je to tam za smrad? Cítím to až sem! Vstávejte, vy bando dobytků. Co to má znamenat?“ Všichni jsme se posadili na postel, zatímco trenér přede dveřmi plival síru. „Učitelka volala, že nejste ve škole. Kvůli vám jsem zdrhnul z práce dřív. Oblečte se do tréninkového oblečení. Za pět minut venku.“ 26

N e v i n n é

r o z t o m i l é

d ě t i

Odcházel a přitom byl slyšet jeho vzdalující se a nadávající hlas. „Ty vole, kde mám hlavu?“ Všichni jsme se začali smát sami sobě a přitom jsme věděli, že za deset minut umřeme. Oblekli jsme se a vyšli ven. Všem bylo očividně neskutečně blbě a pomalu jsme se plížili ke kouřícímu trenérovi. „Pojďte sem! Michale! Nemotej se!“ „Šak né. Nemotám. Dyť du. Teda stojim.“ „Co to meleš? Kde máte ponožky?!“ „Už nemáme žádný čistý, pane trenér.“ Odpověděl jsem a kryl si pro jistotu obličej. „To mě nezajímá. Tímto jste překročili všechny meze. Zvažujeme vaše vyloučení ze školy a z týmu, pánové. Těch klukovin už bylo dost. Chtěl jsem to udělat už dávno, ale vím, že máte veliký potenciál a talent. I když si toho očividně nevážíte. Nedělám si iluze o vašich intelektuálních schopnostech, ale myslel jsem, že ve fotbale jste to někam dotáhnout mohli. Petře, co to máš na ksichtě, proboha!?“ trenér nevěřícně sledoval Profiho rozbitý obličej. „To samo, pane trenér.“ Snažil jsem se vzpomenout, co dalšího se včera dělo, ale jakmile jsem se pokusil o přemýšlení, někdo mi z boku vrazil do hlavy oštěp. „Dejte si pro začátek deset kliků.“ Lehli jsme si na zem. Těch deset kliků trvalo asi půl roku. „Dělejte! Chlastat, to by Vám šlo, vy bando!! Tohle vás naučí. Pojďte se mnou.“ Namířil si to dolů pod kopec vedle hřiště. Nebyl to sice Mount Everest, ale ani kopeček pro panenky. Ukázal prstem nahoru. „Sednu si tady a budu chlastat kafe. Za chvíli přijdou ostatní a dají si dnes jen lehký fotbálek. Vy budete běhat nahoru a dolů, klidně se budete šplhat nebo plazit, je mi to jedno, ale jestli se zastavíte, letíte z týmu. Je mi úplně jedno, jestli začnete krvácet z uší, jednoduše si vypotíte ten hnus z těla.“ Začali jsme běhat, což se po chvíli změnilo ve výstup z posledních sil. Když jsme seběhli dolů a začali stoupat zase nahoru, Profi začal zvracet. V tu chvíli jsem zvracel taky a přidal se i Jiří. 27

Copyright 2014 Ondřej Přikryl ISBN (PDF)

Recommend Documents