BRNO / 2011
© Jesús Hernández © Ediciones Nowtilus, S. L., 2009 Translation © Jan Richter, 2011 © Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2011 ISBN: 978-80-7217-926-8
Předmluva ke španělskému vydání
V
roce 2006 mi vyšla kniha Stručné dějiny druhé světové války, která byla dobře přijata a dočkala se několika reedic. Její výsledek byl uspokojivý, ale vzhledem k jejímu formátu jsem musel problematiku tohoto konfliktu podat velmi zhuštěně. 70. výročí začátku druhé světové války nabídlo vhodnou příležitost k novému pokusu soustředit do jednoho svazku všechny nejdůležitější události, nutné k poznání a pochopení jedné z nejvýznamnějších kapitol dějin 20. století. Na základě mé práce z roku 2006 tedy nabízím čtenáři tuto rozšířenou a doplněnou knihu, která nemusela být omezena daným formátem. V knize Vše, co byste měli vědět o druhé světové válce nalezne čtenář všechny informace potřebné k hlubšímu poznání tohoto střetu. Knihu lze díky její struktuře číst postupně, ale zároveň ji používat i jako referenční práci. Na konec každé kapitoly jsem zařadil přehled historických památek, které se dochovaly do dnešních dnů, spolu s místy, na nichž došlo k událostem popsaným v předchozím textu. Připojil jsem také krátké životopisné medailonky hlavních postav dané válečné epizody, a vzhledem k rostoucímu významu audiovizuálních médií jsem také sestavil stručný seznam filmů, které mohou nabídnout doplňující pohled na události popsané v jednotlivých kapitolách. Má kniha tak usiluje o zaplnění mezery v současné bibliografii. Navzdory velkému počtu prací o druhé světové válce se většina z nich zaobírá konkrétními událostmi či obdobími, nebo v případě širokého záběru podávají odborný výklad vzdálený zájmům širokého publika. Práce, kterou máte před sebou, se proto snaží přiblížit tyto historické události čtenářům, kteří nejsou v této otázce odborníky, ale kterým dosud chyběl rychlý a snadný přístup k nejdůležitějším historickým dějům této války. Doufám, že má kniha Vše, co byste měli vědět o druhé světové válce pomůže uspokojit rostoucí poptávku po informacích o druhé světové válce. Tento všeobecný zájem svědčí o tom, že svědectví o neopakovatelných událostech, k nimž tehdy došlo, neskončila v archivech, ale stále budí nejrůznější emoce. I dnes tak obdivujeme příběhy o hrdinství, osobní obětavosti, odporu a odvaze; zároveň v nás však vyvolává soucit nekonečné utrpení, bolest, strach a zkáza, které v tomto krvavém období panovaly. Přestože od německého útoku na Polsko 1. září 1939, který zahájil jedno z nejhorších období v dějinách lidstva, uplynulo už sedmdesát let, druhá světová válka je stále přítomná, ať už prostřednictvím filmů, dokumentů, knih či zpráv o válce, které se neustále objevují. Skutečnost, že zmínky o tomto konfliktu dodnes vyvolávají polemiky a spory, svědčí o tom, že lidstvo se ani sedmdesát let po válce s její traumatizujícími důsledky zcela nevyrovnalo.
Kapitola 1 -Cesta k válce
E
vropa prožila v letech 1914 až 1918 strašlivou tragédii, která si vyžádala životy více než deseti milionů lidí. Na konci světové války propadl starý kontinent pocitu ohromné marnosti, neboť pochopil, že toto obrovské množství životů vyhaslo zbytečně. Zároveň ale začala klíčit naděje, že katastrofa by mohla posloužit alespoň jako nesmazatelná výstraha, aby se nic podobného už nikdy nemohlo opakovat. Generace, která trpěla v první linii masakru první světové války, se ale dopustila stejných chyb jako ti, kteří dovedli evropské národy na pokraj propasti. Většina protagonistů druhé světové války – Hitler, Göring, Rommel. Churchill, De Gaulle, Patton či Truman a mnoho dalších – strávila léta 1914–1918 v zákopech a velmi důvěrně si uvědomovala katastrofu, k níž by se evropský kontinent přiblížil v případě, že by došlo k dalšímu válečnému konfliktu. Hlavní mocnosti se ale přece jen nakonec ocitly v úporném boji, jenž posunul dosavadní hranice, jako byly např. útoky na civilní obyvatelstvo a další, k nimž za druhé světové války docházelo.
Versailleská smlouva Původ konfliktu, který začal v roce 1939 napadením Polska Hitlerovými jednotkami, je třeba hledat ve Versailleské smlouvě, podepsané dvacet let předtím, v níž vítězné mocnosti první světové války uvalily na Německo sérii podmínek, které většina německého obyvatelstva považovala za nepřijatelné. Skutečnost, že se některé německé oblasti dostaly pod vojenskou kontrolu vítězů, či povinnost platit ohromné peněžní částky v rámci válečných reparací nebyla tak bolestná jako to, že Německo muselo uznat svou výhradní vinu za rozpoutání války. To se považovalo za urážku, která bude jednoho dne pomstěna. Jeden z autorů Versailleské smlouvy, anglický ministerský předseda Lloyd George, si plně uvědomoval, že tento dokument nezaručí Evropě v budoucnosti mír. Britský premiér se netajil obavou, že smlouva do dvaceti let od podepsání vyvolá novou válku, a bohužel se ve své předpovědi vůbec nemýlil. Rovněž americký ministr zahraničí Robert Lansing nesdílel optimismus svého šéfa, prezidenta Woodrowa Wilsona, a tvrdil, že „příští válka vzejde z Versailleské smlouvy tak jako po noci přichází den“. Navzdory nebezpečí, že se Evropa za života jediné generace znovu propadne do válečného konfliktu ještě krvavějšího, než byl ten předešlý, západní mocnosti, především Francie, nedostály své historické zodpovědnosti. Nový německý demokratický stát ustavený po zániku císařství a známý pod názvem Výmarská republika, vyjádřil záměr zanechat svárů a zapojit se do souhry národů. Tyto úmysly se ale vždy setkaly s nepochopením a nedůvěrou francouzských vlád. Francouzská nedůvěra byla pochopitelná, protože Německo svého západního souseda za posledních padesát let dvakrát napadlo, avšak ani obavy z dalšího útoku a z nich plynoucí skepse vůči novému německému státu nepředstavovaly záruku trvalého míru. Povinnost splácet válečné reparace bránila Německu v konsolidaci hospodářství. Tváří v tvář stávkám, nepokojům, nezaměstnanosti a inflaci naslouchali rozčarování Němci těm, kteří navrhovali
radikální řešení, jak ukončit stav permanentní politické nestability: komunistům a nacionálním socialistům.
Moci se ujímá Hitler Hitler a jeho malá strana využila nedostatku důvěry Němců ve Výmarskou republiku k získávání dalších stoupenců. Rychlý konec absurdního pokusu o převzetí moci silou v roce 1923 prostřednictvím nezdařeného puče vzešlého z jedné z mnichovských pivnic přivedl mnoho lidí k závěru, že s nacistickým hnutím je konec. Tato představa byla ovšem mylná. Hitler se rozhodl změnit strategii a pro získání moci využít demokratického stranického systému Výmarské republiky. Podařilo se mu to za deset let, přičemž pravidla ohýbal až na hranici legálnosti. Pomocí novátorského a účinného využití propagandy a atmosféry nátlaku vytvářené jeho nejfanatičtějšími následovníky, kteří se bez rozpaků uchylovali k vyhrožování a fyzickému násilí, dosáhl Hitler takového volebního výsledku, jenž mu umožnil požádat starého prezidenta Hindenburga o kancléřství. Poté, co byl Hitler 30. ledna 1933 jmenován kancléřem, začal uskutečňovat své plány na vybudování totalitního státu. Nikdo nebral vážně varovná slova generála Ericha Ludendorffa, který jeho záměry dobře znal. V dopise Hindenburgovi jej tento protřelý voják obvinil ze zodpovědnosti za to, co se v budoucnosti stane Německu, protože „Hitler, tento osudový muž, zavede naši zemi do propasti a náš národ do nepředstavitelné katastrofy“. Nacisté využili úmyslně založeného požáru Říšského sněmu jako vhodné příležitosti k zákazu komunistické strany. Povaha nového režimu hrůzy, který se zmocnil celé země, se okamžitě projevila zřízením koncentračního tábora Dachau pro všechny, kteří se kriticky stavěli k novým pánům Německa. Nepřímou zodpovědnost za nástup Hitlera nesly Francie a Velká Británie, jež svými požadavky zadusily mladou a křehkou Výmarskou republiku. Nesmíme ovšem zapomínat, že Hitlera k moci vynesl německý lid, který vůči nadcházejícímu dramatu zůstal slepý a hluchý. Většina Němců například lhostejně přihlížela pronásledování, jemuž byli okamžitě vystaveni občané židovského původu; lékaři, profesoři a funkcionáři, kteří dosud normálně vykonávali své profese, se náhle ocitli v situaci, kdy nemohli dále pracovat. Stejně se vedlo také židovským obchodníkům, kteří museli zavřít obchody před chladnými pohledy ostatních Němců, jež na nacistický útlak nijak nereagovali, protože si mysleli, že toto šílenství se jim vyhne. Hitlerovy záměry vyšly najevo už v říjnu 1933, když Německo vystoupilo ze Společnosti národů. První Hitlerovou provokací na adresu mezinárodnímu společenství bylo zavedení povinné vojenské služby v březnu 1935 v rozporu s Versailleskou smlouvou. V té době také přiznal existenci vojenského letectva Luftwaffe. Ve stejném roce vznikly antisemitské Norimberské zákony, které v podstatě vyřadily Židy z veřejného života a předznamenaly jejich budoucí fyzickou likvidaci. Po připojení Sárska formou plebiscitu zorganizoval Hitler další referendum, v němž získal 99 procent hlasů. Navzdory všem indiciím nepovažovala Francie ani Velká Británie dosud Třetí říši za hrozbu pro mír. Hitler zahájil všeobecné znovuvyzbrojení bez ohledu na omezující body ve Versailleské smlouvě, aniž by se západní mocnosti odhodlaly k zásahu. Britové dokonce s nacistickým Německem uzavřeli
smlouvu, která mu umožnila vybudovat válečné loďstvo za předpokladu, že si britské Royal Navy (Královské námořnictvo) udrží primát.
Expanze Třetí říše V březnu 1936 Němci s pouhými čtyřmi prapory obsadili Porýní, průmyslovou oblast u hranic s Francií, jež byla od konce první světové války demilitarizovaná. Hitler připustil, že kdyby Francouzi v tomto okamžiku zareagovali, slabá německá armáda by byla utrpěla porážku. Hitlerovi však sázka vyšla a mohl si tak připsat další bod před německým národem, jenž s uspokojením sledoval, jak se Führer postupně zbavuje všech ponižujících omezení uvalených na Německo mírem ve Versailles. Okázalé úspěchy, jichž Hitler dosáhl v hospodářství i mezinárodní politice, zbavovaly hodnověrnosti i nemnohé kritiky, kteří si dovolili protestovat proti excesům policejního státu, jímž se Německo stalo.
Obyčejní Němci se přestali bát nezaměstnanosti, začala výstavba moderní sítě dálnic, kterou Německu záviděli všichni zahraniční návštěvníci, a při Olympijských hrách 1936 dal Berlín světu poznat lepší tvář nacistické utopie. Ačkoli Versailleská smlouva výslovně zakazovala připojení Rakouska k Německu, Hitler tzv. Anschlussu dosáhl v březnu 1938. Ještě než německé jednotky vstoupily do jeho rodné země, nacisté tam uskutečnili intenzívní destabilizační kampaň, jejíž součástí byla v roce 1934 i vražda rakouského kancléře. Hitler se tak nakonec mohl vrátit do města, kde v chudobě prožil mládí; tentokrát však kynul davům z černého obrněného Mercedesu pod ochranou věrných vojáků a za jásotu svých krajanů okouzlených touto demonstrací moci.
Mnichovská dohoda V září 1938 Hitler požadoval připojení československého území, tzv. Sudet, k Říši s poukazem na německý původ tamního obyvatelstva. Malá středoevropská země s důležitým válečným průmyslem a s armádou připravenou k boji se s prosbou o pomoc před německou hrozbou obrátila na Francii a Velkou Británii. Francouzi a Britové však místo záruk chtěli Čechy přesvědčit, aby se chovali
rozumně a zabránili tak zvyšování napětí v Evropě. Když západní mocnosti pochopily, že Hitler je pro splnění svých cílů ochoten bojovat, rozhodly se, že se s německým diktátorem sejdou a přijaly Mussoliniho nabídku na zprostředkování. V noci z 29. na 30. září 1938 došlo v Mnichově ke kapitulaci demokratických zemí před nezměrnými Hitlerovými ambicemi. Zatímco československý prezident Edvard Beneš k jednáním nebyl připuštěn, jeho země byla rozbita, aby se vyhovělo Hitlerovi. Dne 1. října vtrhly německé jednotky na československé území v souladu s Mnichovskou dohodou a obsadily Sudety. Zástupci Francie a Velké Británie se kvůli svému nedůstojnému postupu obávali reakce lidí doma, ale ve skutečnosti byli přijati jako hrdinové. „To jsou ale idioti!“, procedil mezi zuby francouzský premiér Edouard Daladier, když mu davy Pařížanů provolávaly slávu. Bezelstný a dobromyslný britský ministerský předseda Neville Chamberlain zase při vystupování z letadla mával papírem se smlouvou a volal: „Mír pro naši dobu!“ do oslavných popěvků Londýňanů, kteří o něm zpívali, že je „výborný chlap“. K malému počtu politiků s odvahou pokazit oslavy patřil Winston Churchill: „Utrpěli jsme absolutní a naprostou porážku,“ prohlásil ve Sněmovně. Pronesl ale ještě pádnější výrok: „Dali vám vybrat mezi válkou a hanbou. Vybrali jste si hanbu, a budete mít válku.“ Ačkoli se stal Churchill terčem tvrdé kritiky ostatních poslanců i tisku, jasnozřivý budoucí premiér měl naprostou pravdu. Britové a Francouzi věřili Hitlerovi vždy, když je ujišťoval, že každý krok německé expanze je jeho „posledním územním nárokem v Evropě“, aniž by si uvědomili, že jejich naivita jen posilovala stvůru, která se dříve nebo později pokusí je zničit. Tento sebeklam měl však brzy skončit. 15. března 1939, když německá armáda obsadila Prahu a proměnila onu smlouvu, kterou davům tak hrdě ukazoval Chamberlain v bezcenný cár papíru, začalo západním mocnostem se zpožděním docházet, že doba ústupků Hitlerovi musí skončit.
Cíl: Polsko Dalším cílem Hitlerových záměrů se stalo Polsko. Staré německé město Danzig, dnes Gdaňsk, ležící od konce první světové války na polském území, se stalo předmětem sporu vyvolaného Německem za účelem získání nového území. Danzig se nacházel v koridoru spojujícím polské vnitrozemí s Baltským mořem, který území bývalého Pruska rozděloval na dvě poloviny. Takzvaný Gdaňský koridor vznikl uměle v roce 1919 v důsledku Versailleské smlouvy. Šlo o pás území široký asi 100 kilometrů, ležící západně od řeky Visly a sahající až k Baltu. Toto území bylo odtrženo od Německa a připojeno k Polsku, takže provincie Východního Pruska zůstala fyzicky oddělená od zbytku země. Po zemi bylo možné se tam dostat pouze pomocí železnice, která podléhala přísné kontrole. Existovaly různé návrhy, jak zlepšit dopravu do Východního Pruska, jako např. výstavba dálnice podřízené společné správě, ale Hitlerovi šlo více o rozdmýchání konfliktu s polskými úřady než o kompromisní řešení. Německý diktátor chtěl k ospravedlnění svých nároků využít potupy Versailleské smlouvy a Gdaňsk představoval dokonalou záminku, protože šlo o trn vražený do německé pýchy. 26. března proto požádal o předání Gdaňsku, ale Poláci si velmi dobře uvědomovali, co se stalo Čechům, a podařilo se jim získat příslib pomoci od Velké Británie, k níž se později připojila i Francie. Obratně si však počínal i Hitler. Dne 21. května podepsal s Mussolinim takzvaný Ocelový pakt,
v němž se obě země zavázaly ke vzájemné pomoci. Na mapě Evropy se tak objevily aliance konfliktu, jenž se stal nevyhnutelnou hrozbou.
Dějiště K anexi Rakouska došlo 12. března 1938, když německá armáda překročila řeku Saalach u bavorského městečka Freilassingu a vtrhla na rakouský břeh. Dnes je možné toto místo navštívit, leží blízko restaurace Gasthaus Zollhäusl v ulici Zollhausstrasse. Most, po němž Němci překročili řeku, byl sice za války zničen, ale na břehu jsou stále patrné jeho betonové základy. Místo, kde došlo k podpisu Mnichovské dohody, přežilo válku bez pohromy. Je to tzv. Führerbau, administrativní budova, v níž měl diktátor svou mnichovskou kancelář. Dnes je sídlem Vysoké školy hudby a divadla. Jednací sál, v němž byla dohoda podepsána, se nachází u jižního vstupu do budovy, který dnes slouží jako hlavní. Místnost známou pod číslem 105 dnes používají studenti hudební školy ke cvičení a není otevřena pro veřejnost. Kromě mobiliáře se sál nezměnil.
V Londýně se dochovalo několik pozůstatků bývalého letiště v Hestonu, kde premiér Neville Chamberlain po příletu z Mnichova oznámil „mír pro naši dobu“. Po válce bylo uzavřeno a sloužilo jako závodní dráha pro automobily. Dnes na jeho ploše stojí domy a dálniční odpočívadlo, ale přistávací dráha ve tvaru šipky směřující k severnímu magnetickému pólu je stále patrná. 3. října 1938 Hitler vstoupil na území Sudet přes hraniční přechod Wildenau mezi městy Selb v Německu a Aší v bývalém Československu. Německá celnice stále existuje a několik hraničních kamenů naznačuje, kudy vedla hranice, která se od té doby o něco posunula. Muzeum komunismu v Praze v ulici Na Příkopě č. 10 má malé oddělení věnované obsazení Československa nacisty. Hlavní velitelství gestapa vzniklo v domě č. 20 (Petschkův palác neboli „Pečkárna“) v ulici Politických vězňů.
Hlavní postavy Adolf Hitler (1889–1945). Narozen v Rakousku, neuspěl jako malíř a architekt a ve Vídni žil v chudobě. V roce 1914 vstoupil do německé armády a přestože dosáhl pouze hodnosti desátníka, byl vyznamenán Želeným křížem. Jako vůdce nacionálně socialistické strany se v roce 1923 pokusil v Mnichově o státní převrat a skončil ve vězení. Po propuštění se znovu zapojil do politické činnosti a 30. ledna 1933 byl jmenován kancléřem. Po zničení opozice vytvořil v Německu totalitní režim, zemi vyzbrojil a přivedl do války. Když přestal vítězit, postavil se proti svým generálům a zůstal lhostejný vůči utrpení německého lidu. Až do
konce věřil v náhlý obrat, k němuž ale nedošlo. Spolu s Evou Braunovou spáchal 30. dubna 1945 sebevraždu. Benito Mussolini (1883–1945). V roce 1919 založil Národně fašistickou stranu. Po pochodu na Řím jej král Victor Emmanuel jmenoval předsedou italské vlády. Jako diktátor – Duce – napadl v roce 1936 Etiopii a v roce 1939 obsadil Albánii. 10. června téhož roku vyhlásil válku Francii a Velké Británii a v říjnu napadl Řecko. Jeho neustálé vojenské nezdary dráždily Hitlera a přiměly jej k odkladu útoku na Sovětský svaz. Po vylodění Spojenců v Itálii byl 25. června 1943 nucen odstoupit a na příkaz krále byl zadržen. Po vysvobození německým komandem se postavil do čela Italské sociální republiky na severu země. Dne 28. února 1945 jej spolu s milenkou Clarou Petacciovou zatkli a popravili partyzáni, kteří jejich těla pověsili na benzínové čerpací stanici v Miláně. Neville Chamberlain (1869–1940). Britský ministerský předseda, člen Konzervativní strany. Za svůj hlavní cíl považoval udržení míru v Evropě za každou cenu, pročež neváhal ustupovat Hitlerovi v jeho neustálých územních a politických požadavcích. Podepsal Mnichovskou dohodu a vydal tak Československo napospas nacistickému Německu. Jeho vůdčí schopnosti na prahu druhé světové války byly pochybné; 10. května 1940 se vzdal funkce a na jeho místo nastoupil Winston Churchill. Edouard Daladier (1884–1970). Francouzský premiér. V září 1938 podepsal Mnichovskou dohodu. Po napadení Polska vyhlásil Německu válku, ale 20. března 1940 byl vzhledem ke klesající podpoře veřejnosti nucen odstoupit a stal se ministrem obrany. Po pádu Francie uprchl do severní Afriky, ale byl zajat a převezen do vichistické Francie. Odtud byl poslán do německého koncentračního tábora, kde se dočkal v dubnu 1945 osvobození. Edvard Beneš (1884–1948). Československý státník. Po Mnichovské dohodě se vzdal prezidentského úřadu. Po celou válku vedl exilovou vládu. V únoru 1948 předal moc komunistům.
Filmografie Triumf vůle (Triumph des Willens, Leni Reifenstahl, 1935) Smrtelná bouře (Mortal Storm, Frank Borzage, 1940) Velký diktátor (The Great Dictator, Charles Chaplin, 1940) Hitler (Start Heisler, 1962) Hitler: Vzestup zla (Hitler: The Rise of Evil, Christian Duguay, 2003)
