© Zdeněk Mahler, 2010 Ilustrace © Aleš Čuma, 2011 © Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2011 ISBN 978-90-7217-893-3 (tištěná kniha) ISBN 978-80-7462-026-3 (ePub) ISBN 978-80-7462-052-2 (mobi)
Ten den bylo nebe čisté, obloha jak vymetená — nad krajinou se vznášel jen dvojplošník: armádní pilot zakroužil nad tuctovou vesnicí a shodil na náves balík, za kterým vlály bílé stuhy. Zdola mu s výskotem mávaly vyšňořené družičky — místní rošťák Pepík Hroníků, který nemohl u ničeho chybět, nadšeně povykoval: „Mladej Horák shodil prádlo, aby mu ho vyprali.“ „A taky věneček pro nevěstu!“ ohlásila školačka Růženka Vaňková do dveří hospody. A v nabitém sále nasadila muzika tuš: svatební hostina dospěla k čepení nevěsty… Zatímco kamarádky se jaly zdobit blaženou Jaruš z mlýna, Pepík, který s Růženkou nahlížel oknem zvenčí, se ušklíbl: „Stejně je náhradní, ten věneček — mělas to vidět, jak s Fialou dováděli ve vrbičkách!“ „Nejsi ty, Pepíku, sprosťák?“ pohoršila se školačka. Josef na to: „Tak co za mnou lezeš?“ „Já za tebou? Ty za mnou!“ Načež ženich Fiala, člen kapely, vystřihl na trumpetu famfáru — a starosta zvolal: „Sólo pro svatebčany!“ A fešný trumpeťák předal nástroj Karlovi Šímů a chopil se své novomanželky — a hosté je obklopili v bujarém kruhu a neodolali a přidávali se k tanci — i četnický strážmistr Vlček vyzval farskou slečnu — v mámivém valčíku jí hučel do ouška: „Toničko, až skončíte službu u pana faráře, šla byste ke mně?“ Přisvědčila: „Šla. Ráda.“ Jen chromé Anežce Šímové zbylo sledovat rej z rohové lavice — opilý syn Eda k ní dosedl, pobryndal ji pivem a ještě ji popíchl: „Kde zas ten kozel stará vězí?!“ Ukázala mu radši k muzikantům: „Dones to pivo Karlovi…“
• Ukryta v hučícím včelínu objímala se dvojice zralých milenců — počínali si se zoufalou dychtivostí — muž vyhekával okouzleně: „Jak ty jsi pěkná, Marie… Celá bílá!…“ — odhalil ženě prsy — a ona se k němu horoucně tiskla: „Františku můj…“ — v cizoložném vztahu se zapletl František Šíma s vdovou Vaňkovou… Když se pak upravovali, zdvihla se ve Vaňkové provinilost: „Já se na tu veselku bojím… Znáš ženský, už to o nás roznesly.“ „Neboj, Marie — přijď, nikdo se proti tobě neopováží!“ Šíma vyhlédl do zahrady, skrčen protáhl se uvolněnými plaňkami v plotě a zamířil k hospodě.
• Melodie, která se nesla přes zahrady, zesílila. František Šíma vstoupil do výčepu, pohledem pozdravil nebohou manželku, ukázal hospodskému, že objednává dvakrát režnou. Podroušenému Edovi, který se motal kolem pódia, zle blýsklo v očích: „Vašku, drž mě, nebo se neznám!“ zavrčel k trumpeťákovi. Fiala ho krotil: „Vraž tam zpátečku — jednou je to váš fotr.“
„Fotr akorát pro ostudu — před celou vesnicí — před mámou!…“ Fiala koutkem prohodil ke své Jaruš: „Doma holt si neužije…“ To už se do sálu protáhla i černá vdova Vaňková, usedla hned u dveří. Hlavy bab se ovšem pohoršeně scukly, i muzika poněkud zadrhla, vzduch zhoustl napětím… František Šíma furiantsky sáhl po jedné ze sklínek s kořaličkou a podal ji Vaňkové a připil jí. Eda vzkypěl, vyrazil na parket — — Leč starosta Hejma honem zacinkal vidličkou na půllitr a zvolal obřadně: „Jakožto starosta mám milou povinnost rozloučit se s naší nevěstou, než nám ji Fiala odvede do města.“ Ukázal na patrový dort: „Pozornost od obce!“ a sáhl po noži, aby dar rozkrojil, jenomže měl pravačku v sádře — a tak požádal souseda Šímu: „Františku, seš radní, vem to za mě.“ Šíma se chopil díla… U ramene mu však zařval Eda: „Pojď ven!“ cloumal tátou za rukáv. „Něco si vyřídíme!“ „Co si to dovoluješ, ty spratku!“ „Tohle!“ Eda skočil po mámině holi a praštil otce tak divoce, že ji o něj přerazil! Tátu ta pohana zbavila smyslů, stiskl nůž — ale Eda ho zezadu obemkl a zdvihl, že ho vynese ze sálu — zmítající se Šíma za sebe nepříčetně bodal — do zběsilé rvačky a křiku se vrhl četník Vlček: „Jděte od sebe! Okamžitě toho necháte!“ a Eda tátu postavil, ale sám sjížděl k podlaze a bez hlesu padl a z prsou mu vytryskla krev! Z pódia seskočil Edův mladší sourozenec Karel, podložil oběti hlavu svým sakem, marně volal: „Edo, brácho, otevři oči! — to přece není možný!“ — po čtyřech lezla k synovi chromá Anežka — starý farář za talířem s husím stehnem se zděšeně křižoval: „Pro Kristovy rány…“ — Vaňková s hrůzou v očích vycouvala do tmy — strážmistr Vlček ohledal mrtvého a pak vyzval Šímu: „Jménem zákona!“
• Drobně sněžilo… Nad venkovským hřbitůvkem dozněl smuteční pochod hornické kapely… Chlapi donesli chromou Anežku na židli k vykopanému hrobu, syn Karel ji držel za ruku — ženské si uvázaly černé šátky — kamarádi Edy si navlékli fotbalové dresy — mladý Josef Horák, pýcha obce, se vyjímal co poručík v letecké uniformě — velebný pán odříkával žalm — ministranti se nudili — napomenul je: „Neposmrkujte! Kde mám kropenku?“ Zatím stranou za náhrobky probíhalo tlumené dohadování — letec Horák přinesl čerstvou hlášku ze štábu: „Tady to komplet zabere Hitler! Musíme odtud, než spadne klec. Dva se mi do mašiny vejdou.“ Trumpeťák Fiala se dotázal fotbalisty Stříbrného: „Ty jdeš?“ Sympaťák v dresu přikývl: „Horák a Stříbrný vždycky táhli spolu.“ Fiala by se rád přidal, jenže… „Kdyby bylo jenom na mně… ale ona Jaruš je v tom.“ Ukázal k ní bradou: „Drží se mě jako klíště…“ Do toho velebníček vzýval nebesa: „Odpočinutí lehké dejž mu, ó Pane — a světlo věčné ať mu svítí!“
„Stejně… někdo tu zůstat musí,“ dovodil zkroušeně trumpetista — od kapely už na něj posunkovali — čekalo ho sólo. „Aspoň o mně víte — kdyby něco…“ Kněz pokynul fotbalistům, ať spustí rakev do jámy — hudba nasadila „Zasviť mi, ty slunko zlaté, na poslední z vlasti krok“ — Fialova křídlovka se loučila s Edou a vlastně i s dvojicí exulantů a s osudovým snem — jímavá melodie se táhla údolím a odrážela od lesů…
• Při přelíčení se Šímou jevil soudce neklid, zdál se napůl zaujat chroptěním uličních tlampačů městského rozhlasu — roztěkaně naslouchal venkovským svědkům: „Věčně chudákovi Anežce zahejbal — se svačinářkou v hutích —“ nasazovaly ženské proti obviněnému — „S Vaňkovou se slejzali, eště byl nebožtík naživu. Měl zaprášený plíce ze šachty.“ Do síně se protáhl soudní sluha — naklonil se k předsedovi senátu s naléhavým sdělením — dostal pokyn, aby otevřel okno: z náměstí sem dolehl zlověstný hukot!… „Slavný soude,“ vrátil se k případu strážmistr Vlček, „k činu došlo v sebeobraně: obžalovaný po útoku syna reagoval zkratově, nešlo o záměr.“ Hodlal doložit skutkovou podstatu i doličnými fotografiemi. Soudce ho přerušil: „Nevšiml jsem si, že by obžalovaný Šíma projevil účinnou lítost.“ Šíma zavrčel: „Když syn vztáhne ruku proti otci — —!“ Nervózní soudce se odvrátil k oknu — před budovu dorazila kolona maskovaných kamionů. Nasadil si biret a odemlel rozsudek: „Podle paragrafu 140 trestního zákona III. odsuzuje se František Šíma, naposledy bytem —“ diktoval písařce, „— to tam pak doplníte — za zabití prosté na —“ Vtom do síně vtrhla rojnice esesáků — velitel zakřičel: „Rozchod!“ Dvojice strážných stačila odvléct Šímu k celám — mříž zaklapla!
• Černý opel s nacistickou standartou na blatníku zabrzdil před okresní radnicí — v bráně již přešlapovalo představenstvo v čele s primátorem ozdobeným zlatým řetězem a spolková reprezentace i místní továrník — přihnal se na motorce i četnický strážmistr Vlček. Šéf gestapa je pozdravil zdviženou pravicí a laskavě pronesl sudetskou češtinou: „Meine Herren, čeká nás množství společných úkolů — musíme zde zajistit pořádek a klidné podmínky pro činorodou práci občanstva.“ Ukázal na svůj uniformovaný i civilní doprovod: „Odborníci z mého štábu s vámi proberou detaily.“ Na prvním schodu zadrhl u říčného četníka: „Strážmistr Vlček? Na okamžik.“ Vyzval ho do kanceláře, která se zřejmě měla stát jeho pracovnou, pobočník již na zeď zavěsil mapu Protektorátu, blond sekretářka držela služební desky… „Ověřil jsem si vaše kvality, odborné i jazykové…“ zalistoval nacista v lejstrech. „Vaše matka se za svobodna jmenovala Königová, že? — Aus Karlsbad?“ A rezolutně oznámil strážmistrovi: „Nabízím vám funkci městského velitele četnictva — hodnost majora — trojnásobný plat.“ Vlček zaskočen projevil rozpaky. „Mohl bych si vzít čas na rozmyšlenou?“ „Nemohl. Jde o nabídku, která se dvakrát neopakuje.“ Mrkl na Vlčka přátelsky: „Ještě nějaký dotaz?“
Četník rozhodil rukama, nebylo v tom odmítnutí. Šéf mu podal pravici. „Pane majore, gratuluji vám.“ Vlček sklapl podpatky.
• Šíma seděl na cele s kasařem Petiškou — drali peří. Protřelý zloděj se od mordýře distancoval, trochu se i bál. „Počestnej kasař pracuje bez krve. Naší patronkou je Panenka Maria.“ Šíma celý čas mlčel, zachmuřený jako belzebub. „Peří je lepší než pytlíky,“ nasadil Petiška chlácholy. „Sypal jsem do nich pudr značky Lamé — fialkovej či konvalinkovej — z tý vůně zduřely sliznice —“ A prudce kýchl! Vznesl se oblak peří — chmýří jim komplet obalilo vězeňské mundúry. „A dost!“ smetl Šíma tu piplačku ze stolu. „Radši nežeru.“ Což kasaře natolik vylekalo, že se jal bušit na dveře: „Dozorce! Služba!“ Cvakla závora, vpadl sem bachař přezdívaný Hajzlík — kasař v pozoru vychrlil obavu: „Pane bachmajstr — mějte ohled, koho jste mi sem dal. Celý noce nezamhouřim oko, aby mě ten rapl nepodříz!“ „Klid, Petiška,“ pravil Hajzlík. „Pan Šíma dostane kapky, že večer neunese vlastní ruce!“ Přikázal Šímovi na koridoru před celami: „Ta chodba se bude blejskat!“ A než se Šíma s kýblem a hadrem dostal ke schodům, sjednal mu interním telefonem další galeje: „Prádelna? Pošlu ti tam vraha. Jo, zabil syna.“ Rutinní buzerací lámal vězně: „A místo večeře do kotelny! Topič vyfás doživotí, s rozkoší si vás podá.“ Ale do toho se zařízl houpavý jekot sirény a poplašné zvonění! Po kovové galerii se rozlehl dupot dozorců a křik: „Poplach! Všecko do cel! Připravit hlášení!“ Do věznice se dostavila vysoká nacistická inspekce — bachaři shora potají šmírovali: v přízemku se rezolutně rozmachovali tři smrtonoši z gestapa — štěkání v němčině bylo nezřetelné… „Rozuměls něco?“ dotázal se dozorce zvaný Srandista kolegy Hajzlíka. „Prej obyčejný zločince odklidit do křídel — centrální budova se vyhradí pro politický.“ Pak tedy bachař Srandista zavelel Šímovi a kasaři: „Sbalte si fidlátka a jde se! Konec flákání, posílíte vězeňskou tiskárnu.“ A odvedl je přes dvůr (branou už vjížděly první německé antony, vyháněli z nich zmlácené heftlinky) do zamřížované ubikace krčící se při zdi. Uvnitř se postavil do pozoru nenápadný střízlík umazaný od tiskařské černě: „Vězeň číslo 205.“ Srandista ho představil příchozím kriminálníkům: „Tohle je obzvlášť nebezpečnej element: špičkovej padělatel.“ A přikázal mu: „Přidělíte jim úkoly.“
• Anežka Šímová sundala ze zdi svoji dávnou svatební fotografii a nahradila to obrázkem Edy — Karel ji sledoval od učebnice fyziky, poznamenal: „Prej v nebi se nestárne. Edovi furt bude dvaadvacet.“
Po chvíli se zeptal: „Proč se táta s Edou tak nesnášeli? Protože byli stejní?“ „Aspoň že ty seš po mně,“ řekla máma. „Na mě táta nebyl zlej…“ Anežka připustila: „Každej dělník je pyšnej, když má študovanýho syna.“ Přerušil je zvuk motorky — pod okny zabrzdil četník Vlček: „Teta Šímová — jste doma?“ Postavil na rám okna lahvičku: „Timhle si máte mazat kolena — prej je to extra na revma.“ Anežka jen zabreptala: „Ale co budu dlužná?“ Jenže Vlček měl napilno: „Tolik nemáte,“ — už odstartoval. Vypnul motor až u fary — vyběhl do patra — hospodyně Tonička místo pozdravu obdivně vydechla: „Fešák!“ Na výložkách Vlčka se leskla zlatá hvězdička. „Toničko, kde máte důstojnýho pána?“ Vysypal pak vetchému farářovi: „Velebnosti, proč jsem tady: začnou se rekvírovat zvony — bude u toho gestapo — bacha na toho mrňavýho, to je zabiják!“ Starci to vzalo dech — rozházelo myšlenky: „Koukám, že jste povýšil…“ Vlček mávl rukou. „Mně nejde o ty frčky — měl to vzít někdo horší? — Ten jejich šéf se zdá slušnej.“ Tonička už nesla šálky. „Dáte si kafíčko?“ „Snad příště,“ děkoval jí. „Na služebně mi brečí nějaká máma, že sebrali kluka. Vykřikl trouba, že Hitler je vůl — jako by to všichni nevěděli!“ Aspoň mu zabalila pár koláčů: „Něco na zakousnutí…“
• Třeskla rána kamenem do okna — střepiny skla vletěly do kuchyně — Vaňková prudce couvla za kredenc — kryla vyděšenou dceru Růženku — oběma vytryskly slzy…
• Kostelem se nesl zvuk varhan. U oltáře kněz v ornátu právě pozdvihoval hostii — Vaňková se zasunula do lavice — ale ženské se od ní odtáhly, Anežka odvrátila pohled — černá vdova tu trčela sama. Poté pobledlá vyhledala faráře v sakristii — pokřižovala se a vyhrkala rozrušeně: „Velebný pane, rozhodla jsem se, že se odstěhuju — já už to nemůžu vydržet. Koukají na mě skrz prsty…
Já uznávám svůj díl viny… Musím už kvůli holce — ona Růženka — —“ Zkroušeného kněze ovšem pohltily závažnější starosti — uchopil její ruce do svých, jako by sám žádal o pomoc: „Každý neseme své břímě — já už přesluhuju a nemůžu teď odejít. Jestli cítíte vinu, nikam před ní neutečete — vina žádá pokání. Když zůstanete — všem na očích, dosáhnete odpuštění a klid v duši.“ Oknem bylo vidět, že na návsi počali jacísi dělníci vytahovat z náklaďáku fošny a lana… Farář sáhl po bibli a uložil Vaňkové: „Tohle předáte Šímovi. Má teď čas přemýšlet… A s ním skončíte!“ Před kostel dorazil i černý opel — vyskákala z něj trojice kladenských gestapáků — akce probíhala pod ozbrojeným dohledem… Dělníci na věži po trámech vysouvali zvon. U obecní pumpy se shlukl houf vzrušených ženských: „Vyhlídli si chvíli, kdy jsou chlapi v práci!“ Opravdu, před svou trafikou přešlapoval jen invalida Gusta Pospíšil — z oken školy vyhlížela zvědavá děcka — zchromlá Anežka zírala ze zápraží. „Nechají nám aspoň umíráček?“ Četník Vlček se snažil situaci zklidnit. „Občani, befel platí pro všecky kostely — běžte domů, ať nedojde k úrazu.“ Farská slečna mu šeptala strnule: „Proboha, čemu to sloužíte?“ „Klid, Toničko. Jen co bude po válce, budou se z kanonů zas odlejvat zvony, no.“ Farář se nehnul z kostela, usilovně drmolil litanii — ve výklenku Pepík Hroníků hučel do Růženky: „Nebuď furt smutná! Až se velebníček domodlí, šáhnem si v kryptě na toho srandovního kostlivce, pro štěstí — prej je to náš patron.“ „Já se ve tmě bojím.“ „Opatřil jsem svíčku,“ povytáhnul ji z rukávu. „Ale nesmíš šahat na mě!“ Zdvihl prsty k přísaze. „To jsi u rybníka slíbil taky!“ Zahuhlal prosebně: „Růženko!“ Dělníci konečně sešoupli z věže bronzový kolos. Za letu zaduněl poslední úder srdce — zvon dopadl a pukl.
• Randál v hutní hale, sršící proud žhavé lávy, ingot v chapadle jeřábu a žár z pecí… Karel zadrhl ohromen…
