© Kluun/Uitgeverij Podium, 2003 Translation © Marta Nováková, 2006 © Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2010 ISBN 978-80-7217-734-9 (tištěná kniha) ISBN 978-80-7217-866-7 (epub) ISBN 978-80-7217-980-0 (mobi)
Díl I - Stijn & Carmen Včera / všechna má trápení v dáli se zdála The Beatles, Yesterday (Včera) (Help, 1965)
Jedna Co to tady k sakru dělám / sem já nepatřím Radiohead, Creep (Podlézavec) (Pablo Honey, 1992)
To nám ten průměr pěkně stoupá, říkám si pro sebe, když už potřetí během několika dnů vcházím otočnými dveřmi do Lucasovy nemocnice. Tentokrát musíme do prvního patra, místnost 105, jak má Carmen napsáno na převodce. Chodba, kam máme jít, je plná lidí. Zrovna když se chceme posadit, ukáže postarší muž s naprosto zjevným tupé hůlkou na dveře. „Nejdřív se musíte jít tam dovnitř přihlásit.“ Přikývneme a jdeme ostýchavě do místnosti 105. Na cedulce u dveří stojí: MUDr. W. H. F. Scheltemová, internistka. Teprve místnost uvnitř je vlastně čekárna. Na chodbě se tedy čeká, když je tu moc lidí. V čekárně se věk přítomných sníží o několik desetiletí. Pacienti si nás zkoumavě, téměř soucitně prohlížejí. I nemocnice má svůj řád. Jsme tu očividně noví, jsme v čekárně turisty, nepatříme sem. Rakovina v Carmenině prsu si však myslí něco úplně jiného. Asi šedesátiletá paní na kolečkovém křesle, která v kostnatých rukách drží stejnou převodku v plastikovém obalu, jakou má Carmen, si nás bez skrupulí prohlíží od hlavy k patě. Když si toho všimnu, snažím se tvářit povýšeně. Moje žena a já jsme přece mladí, krásní a zdraví, což se tady o vás, vy starý herky, říct nedá. A nemyslete si, že tu zůstaneme, hned budeme z téhle rakovinou prožrané společnosti pryč. Moje rozpačitá gesta ale prozrazují nejistotu, stejně jako když v Bredě vstupuji do hospody De Bommel a na pobavených výrazech lidí vidím, že jsem oblečený jak na mejdan v Amsterodamu, a na místě začnu litovat, že jsem si to ráno oblékl růžovou košili a boty z hadí kůže. Ani Carmen není zrovna ve své kůži. Tohle je tvrdá realita: odteď sem prostě patříme. V místnosti 105 se nachází také okénko, kde je příjem. Zdá se, že sestřička, která za ním sedí, nám čte myšlenky. Ptá se, jestli si raději nechceme jít sednout do vedlejší místnosti. Právě včas, koutkem oka vidím, že Carmen začíná zase plakat. Je to úleva, že nemusíme sedět mezi těmi nastávajícími mrtvolami v čekárně nebo na chodbě. „To pro vás předevčírem musel být pěkný šok,“ říká sestra, když se vrací s kávou. Okamžitě chápu, že „Případ Carmen van Diepenová“ probírali na schůzi oddělení. Sestřička se podívá nejdřív na Carmen, potom na mě. Snažím se dělat jakoby nic. Nějaká sestřička, kterou jsem ještě před několika minutami vůbec neznal, přece nemusí vidět, jak bídně se cítím.
Dvě Mezi muži ženoucími se za množstvím žen můžeme snadno rozlišit dvě kategorie. Jedni
hledají ve všech ženách svůj vlastní subjektivní a stále stejný sen o ženě. Druzí jsou hnáni touhou zmocnit se nekonečné pestrosti objektivního ženského světa. Milan Kundera, Nesnesitelná lehkost bytí(1988)
Jsem hédonista a trpím těžkou monofobií. Ten hédonismus se Carmen moc líbil, okamžitě nás to spojilo. S mým panickým strachem z monogamie je od prvopočátku spokojena méně. Ze začátku si ještě myslela, že to není zase až tak nejhorší. Vyprávění o mých vztazích v minulosti, které byly jedno velké zahýbání, ji dost bavilo a viděla v něm tehdy spíš než varování další vzrušující důvod navíc, proč si se mnou něco začít. Tak tomu bylo až do té doby, než asi rok poté, co jsme spolu zrovna začali žít, přišla na to, že jsem se vyspal se Sharon, recepční z reklamní agentury BBDvW&R / Bernilvy, kde jsem tehdy pracoval. Tenkrát jí došlo, že věrný nikdy nebudu a ani se neodvážím o to vůbec pokoušet. Po několika letech mi řekla, že po té věci se Sharon přemýšlela o tom, že by mě opustila, ale že mě na to příliš milovala. Místo toho si předsevzala, že moje nevěry bude tiše snášet a bude na ně pohlížet jako na jednu z mých špatných vlastností, které ke mně prostě patří. Jeden chlap se rýpe v nose, jiný zahýbá. Byl to její způsob citové obrany proti tomu, že její muž „pravidelně strká svý péro mezi nohy jiným ženským“. Celá léta mi tvrdila, že jestli ještě jednou udělám něco takového jako se Sharon, tak ode mě odejde. Tím chtěla dosáhnout toho, že se před ní nadále svoje eskapády pokusím přinejmenším utajit. To se mi podařilo. Dalších sedm let se nám zdálo, že jsme nejšťastnější pár na západní polokouli a přilehlém okolí. Až do té doby, než mi před třemi týdny Carmen zavolala právě ve chvíli, když jsme se s Frenkem pokoušeli neusnout při vychloubání manažera výroby z Holland Casina.
Tři Je to konec světa, jak jej známe REM, It's the End o f the World as We Know It (Je to konec světa, jak jej známe) (Document, 1987)
Do kasin chodí Číňané, hýřilové a ženy v šatech jako z katalogu zásilkového obchodu Wehkamp. Pěknou ženskou jsem tam nepotkal nikdy. Hrůza. Když nám zavolal manažer výroby z Holland Casina, že by se asi chtěl stát zákazníkem marketingové agentury Merk in Uitvoering — creative & strategie marketing, řekl jsem mu, že kasina miluju. Myslíme si, že Holland Casino je dobré na to, aby tam člověk strávil pár set hodin ročně. Dnes odpoledne teda sedíme v kasinu na náměstí Max Euweplein v Amsterodamu. Manažer výroby chtěl, abychom se „koukli do kuchyně, jak dělá své toko“. Jo, jo, toko. To je terminologie našich zákazníků, s tím já taky nemůžu nic dělat. Někdy taky říkají: „Dáme nohy na stůl a pak zapneme mozky.“ My, to jest Frenk a já, a hodiny z toho žijeme ve firmě Merk in Uitvoering. Lidé, kteří mají opravdu nějakou profesi, vyrábějí věci. A jsou také lidé, kteří věci prodávají. Je to méně počestné, ale taky docela nutné. S Frenkem neprodáváme věci, ale hodiny. A ty ani sami nevyrábíme. Podstatnou část duševní práce v Merk in Uitvoering zastane šest mladíků a dívek, kterým je kolem dvaceti. Všichni jsou takové typy Bouře a vzdor, jako jsme dříve byli s Frenkem i my. Tehdy jsme ještě neměli vlastní firmu. To, co naši chytří mladí
lidé vymyslí, trochu učešeme a sepíšeme do zprávy a naše sekretářka Maud, fakt pěkná kost, to dá do pěkné složky a pak naše skvělé nápady sebevědomě předneseme našim zákazníkům. Naši zákazníci na to většinou nadšeně reagují, srdečně nám gratulují a dál s tím nic nedělají. A my pak pokračujeme další draze zaplacenou zprávou pro takového klienta. Tak pracuje naše firma.
Frenk klade otázky, o kterých ví, že na zákazníka platí, manažer výroby se snaží zlomit světový rekord v množství informací, které ze sebe sype, a já dělám, že poslouchám. Tuto činnost jsem povýšil na umění. Zákazník se domnívá, že se intenzivně zaobírám jeho marketingovým problémem. Pravda však je, že myslím na sex, randění nebo na fotbalový klub Ajax. Někdy vůbec nevím, co zákazník právě řekl, ale to tak moc nevadí. Image rozšafnosti v kombinaci se zamračeným pohledem a dlouhými záhadnými pauzami jsou v mé branži předností, a dokonce to pomáhá udržet vysoké sazby za hodinu. Dokud u toho neusnu, tak je všechno v pořádku, říká vždycky Frenk. Dnes mně dá hodně práce neusnout. Dvakrát už jsem dokonce zcela nepokrytě zíval, což Frenka pěkně štve. V momentě, kdy mně opět neovladatelně začnou padat víčka, mi zazvoní telefon. S úlevou se omluvím a vylovím mobil z kapsy. CARMEN — MOB. „Ahoj, broučku,“ říkám a otáčím se od stolu. Můj brouček pláče. „Carmi, co se děje?“ ptám se vyděšeně. Frenk se otočí a ustaraně se na mě dívá. Manažer výroby brebentí spokojeně dál a já jen mávnu rukou na Frenka, jako že se nic neděje, a vzdálím se od stolu. „Jsem v nemocnici a mají strach, že tam něco je,“ popotahuje Carmen. Nemocnice. Už jsem úplně zapomněl, že tam dneska měla jít. Před dvěma dny, kdy se mě ptala, jestli se mi opravdu na její bradavce, která byla na dotek příliš horká, nezdá nic divného, jsem se ji snažil přesvědčit, že to je určitě kvůli tomu, že má tento týden dostat menstruaci. Nebo že je to otlak od podprsenky. Prostě nic vážného. Zkrátka asi jako před půl rokem, kdy to byl také jen planý poplach. Řekl jsem, ať zajde za doktorem Woltersem, jestli má nějaké pochybnosti, a ten že ji určitě uklidní. Nesnáším špatné zprávy a reaguji na ně tak, že lidem v okolí hned říkám, že všechno bude zase v pořádku, jako bych se styděl za to, že některé věci jsou prostě nenávratně, nevyhnutelně a nutně v prdeli. (To se mi stávalo už dřív, když se můj táta zeptal, jak dopadl fotbalový klub NAC, a já jsem musel říct, že to je 0-1 pro Veendam. Přiznat tohle bylo jako dát si vlastňáka. Dostávat nebo říkat špatnou zprávu vám zkazí den.) „Carmi, pověz mi prosím tě v klidu, co ti řekli,“ povídám do telefonu a obezřetně se vyhýbám slovu „doktor“, protože Frenk to slyší. „On to taky přesně nevěděl. Bradavka se mu zdála nějaká divná a říkal, že se mu to nelíbí.“ „No, hm…“ říkám, což je na mě nehorázně pesimistická reakce a pro Carmen znamení, že teď má opravdu zpanikařit. „Vždyť jsem říkala, že mám to prso nějak moc horký!“ křičí a hlas jí přeskakuje. „Já jsem ksakru věděla, že to bude špatný!“ „Klid, uklidni se, zlato, vždyť ještě nic nevíme…“ zkouším to. „Mám za tebou přijet?“ Chvíli přemýšlí. „Ne, s tím stejně nemůžeš nic udělat. Musí mi vzít krev, pak musím odevzdat moč a pak mi řeknou, kdy je volný termín na biopsii, jako posledně, víš?“ Zní už trošku klidněji. Mluvení o praktických věcech pomáhá zklidnit emoce. „Bylo by fajn, kdybys vyzvedl Lunu z jeslí. A dneska už do Brokers nepůjdu.“ Brokers se celým jménem jmenuje Advertising Brokers. Je to Carmenin podnik. Ten název ji napadl, když jsem pracoval u BBDvW&R / Bernilvy, což je Real Madrid reklamního světa, jak jsme sami sebe nazývali. Carmen ten svět hrozně rozčiloval. „Nabubřelá ega“, která si myslí, že jsou důležitější než jejich zákazníci, kolegové a Bůh, říkala. „Hrát si tak trochu na umělce, ale řídit si pěkný fáro a vydělávat těžký prachy byste chtěli.“ Zdálo se jí, že by nebyl špatný nápad trochu se do toho vmíchat. Na jedné
recepci, co pořádala Bernilvy, se potají zeptala jednoho našeho zákazníka (Centraal B. te A.), proč neprodali práva ke svým reklamním filmům a reklamám podnikům do jiných zemí, které jim stejně nemohly konkurovat. „Něco jako makléřství v nápadech, jak se to ostatně dělá s knihami, filmy a televizními programy,“ řekla. Zákazníkovi se zdálo, že je to skvělý nápad, a hned den nato to navrhl Ramonovi, řediteli Bernilvy, který sice brblal, ale aby byl klid, tak s tím souhlasil. Carmen mohla začít jednat. Během půl roku prodala práva k reklamním filmům podnikům v Jižní Africe, Malajsii a v Chile. Reklamní svět řval jako tur. Lidé říkali, že je to sprosté. Špinavý kšeft. To bylo Carmen ale naprosto jedno, protože narazila na zlatý důl. Najednou se všichni chtěli stát zákazníky Advertising Brokers. Reklamní kanceláře viděly šanci a díky Carmen vydělávaly na svých tvůrčích myšlenkových pochodech náhle čtyřikrát až pětkrát tolik. A jejich zákazníci, kteří už celá ta léta se skřípěním zubů platili neskutečné hodinové tarify špičkovým reklamním agentům, hodiny, jaké u Yab Yuma platit nemuseli, najednou zjistili, že jejich původně draze zaplacené reklamní pořady najednou začaly vynášet peníze, protože Carmen je uměla dobře prodat dál do nějakého podniku kdesi v nějaké cizí zemi. Během dvou let měla Carmen dvacet zaměstnanců a zákazníky po celém světě. Ze svého podniku, který si založila, má radost a sem tam někam létá, když se jí chce. Musí to samozřejmě stále zůstat příjemné, navštívit si jednoho z klientů někde ve světě a dobře se bavit. „To se nám povedlo, co?“ říká vždycky každému novému klientovi.
„Nemám nejmenší chuť ukázat se tam s tímhle ubrečeným ksichtem. Doufám, že odsud před šestou vypadnu. Co uděláme s jídlem?“ Musím se smát. Jídlem se u nás nikdy nezabýváme. Jsme takový pár, co teprve večer zjistí, že by se taky mělo něco sníst, a každý večer znovu překvapeně zjišťujeme, že doma nic není, kromě zásuvky plné kojeneckých výživ Olvarit pro Lunu. Naši přátelé si z nás utahují kvůli týdennímu rozpočtu, který vydáváme za mořské plody, pizzu u Domina nebo za čínu a za jídlo ve večerkách. „Uvidíme, jak to s jídlem uděláme. Ty teď jeď co nejrychleji domů, ať tě můžu přijít uklidnit. No a možná to bude všechno nakonec v pořádku,“ říkám bezstarostně, jak nejlépe to jde, a hovor ukončím. Záda mám ale úplně propocená. Něco mi říká, že náš život právě potkalo neštěstí. Civím před sebe. Přece musí existovat něco pozitivního. Za chvíli to všechno dáme nějak do pořádku, najdeme nějaká pozitiva. Něco, čím Carmen, která sedí sama někde v té blbé nemocnici, potěšíme. Pak zhluboka vzdychnu a jdu zpátky ke stolu, kde sedí Frenk s manažerem výroby. Ten právě začal vykládat, že mají problém, jak udělat stálé zákazníky z těch, co přijdou poprvé.
Čtyři Žili jste si zatraceně dobře, ale tomu je teď prostě konec Jan Wokers, Turks fruit (Turecké ovoce) (1973)
Svůj Chevrolet Blazer zaparkuji před naším domem na ulici Amstelveenseweg, která se nachází na okraji Amsterodamského lesa. Nenávidím Amsterodamský les, nenávidím ulici Amstelveenseweg a nenávidím náš dům. Pět let jsme bydleli ve středu města, v prvním patře v domě na ulici Vondelstraat. Dva měsíce poté, co se Luna narodila, odtud Carmen chtěla pryč. Měla po krk toho, že nemohla náš hypermoderní kočárek na třech kolech prostě zdvihnout, ale musela ho tahat po schodech, poté co nejdřív dvacet minut jezdila kolem dokola, než našla místo na zaparkování. A jednou, když jsme se s košíkem a láhvemi rosé zrovna usadili na dece ve Vondelparku, abychom si udělali piknik, jsme zjistili, že Carmen zapomněla plínky — „ne, tys je měl vzít, Stijne!“ — začala s intenzivní kampaní za Amstelveen. Za dům s vlastní zahradou. Nakonec to vyhrál dům na Amstelveenseweg. Náš dům je dům číslo 872. Je to klasický předválečný domek, který předešlí majitelé krásně opravili. Na přední straně je černá fasáda a dům má špičatou dřevěnou zelenou střechu s bílými okraji. „Pitoreskní“, pojmenoval střechu makléř. Co je na tom pitoreskního, říkal jsem si, tady k čertu není žádnej Zaandam. Ale Carmen se stěhováním naléhala čím dál víc a já jsem byl
koneckonců rád, že jsme se nepřestěhovali do Gooi nebo Almere. Teď se vlastně ještě dá říct, že bydlíme v Amsterodamu, ale pro mě je to prostě už Amstelveen. Od začátku jsem se tady moc doma necítil. Jakmile podjedu viadukt za Olympijským stadionem na silnici A10, mám pocit, že jsem vjel do safari. „Hele, zebra,“ řekl jsem, když jsme tudy jeli poprvé na prohlídku domu. Carmen se tvářila, jako že to moc vtipné nebylo. Kolem našeho domu nejezdí tramvaj, ale autobus, což je znát. Ale co, stejně je to nanejvýš na pár roků, než Merk in Uitvoering a Advertising Brokers začnou vydělávat hromady peněz a budeme si moci dovolit přízemní domek v centru Amsterodamu. Takže zatím — ať žijí zebry.
Asi tak padesát metrů ode mne stojí černý Brouk, což znamená, že Carmen už je doma. Vytáhnu Lunu z auta a jdu ke vchodovým dveřím. Zhluboka se nadechnu a strčím klíč do zámku. Jsem nervózní, což se mi stalo naposled v roce 1995, když musel Ajax v posledních minutách udržet skóre 1-0 s AC Milánem.{1} Luna je moje sluníčko. Máme narozeniny ve stejný den. Když se narodila, tak jsem si byl najednou stoprocentně jistý, že moji kamarádi přijdou na mé narozeniny, i když mi bude šedesát. Určitě nebudou chtít přijít o ty krásný šťavnatý kamarádky mojí dcery, co u nás budou na návštěvě.
Chviličku to vypadá, že by to mohl být večer jako každý jiný. Jakmile Luna uvidí Carmen, rozesměje se, že jí to málem rozpůlí obličej. Carmen zavolá své oblíbené dlouhé „Luuunooo!“, zašklebí se a napodobí Luninu vrávoravou dětskou chůzi, sedne si na bobek a obejme ji. Luna zakřičí vesele „mamííííí!“. Dnes mě tato scéna dojímá víc než jindy. „Ahoj, lásko moje,“ řeknu, když Carmen vstane, a dám jí pusu. Obejmeme se a ona hned začne plakat. Sbohem, klidný večere. Držím ji pevně v náručí a dívám se jí tupě přes rameno. Říkám, že to nakonec snad všechno dobře dopadne, tak jako před půl rokem. Nic lepšího jsem od toho odpoledne nevymyslel. Lehne si do postele a já si ji přitáhnu k sobě. Začneme se líbat. Na jejích pohybech vidím, že je vzrušená. Zvolna pokračuji dolů. Když se udělá, přitiskne mi svůj mokrý rozkrok k obličeji. „,Dělej, šukej mě!“ zašeptá. Zuřivě souložíme. Když cítí, že už jsem skoro udělanej, řekne s hladovým výrazem v očích: „Dělej, nastříkej mi to tam.“ Několika mohutnými pohyby vyvrcholím, kousaje se do rtu, kvůli Luně, která spí v pokoji vedle nás. Když se Carmen v ložnici svlékne, dívám se jí na prsa. Když jsem Carmen viděl poprvé nahou, díval jsem se s otevřenou pusou na její tělo. Zakoktal jsem, že jsem ještě neměl v posteli žádnou ženskou s takovým tělem. Zasmála se a řekla, že už si ten večer v Rosa's Cantina všimla, že jsem se jí pořád díval do hlubokého výstřihu na jejím černém tričku. Po Lunině narození jsou její prsa malinko povislá, ale nejsou o nic méně pěkná. Ještě pořád mě Carmen dokáže vzrušit, když se jenom svlékne a vybalí ty svý fantastický kozy. Každý večer je to pro mě svátek. Žít s Carmen je tak jako tak svátek pro duši a pro tělo.
Hned po mém orgasmu začne zase plakat. „No tak, miláčku,“ šeptám. Líbám ji na vlasy a zůstávám na ní a v ní dlouho ležet. „Příští týden prostě oslavíme vaše narozeniny jako vždycky,“ řekne za chvíli, když zhasnu. „Možná je to naposled, co budu u toho.“
Pět Typickou známkou lítosti / je to, že přichází znovu a znovu
příliš pozdě / a nikdy včas Extince, Op de dansvloer (Na parketě) (Binnenlandse funk, 1998)
V půl čtvrté ráno stále ještě nespím. Už teď mám hrůzu z toho, že budu muset našim přátelům a rodině zanedlouho opět sdělit špatnou zprávu. Jako bychom je před půl rokem podvedli, když jsme řekli, že šlo o planý poplach. A teď je budeme muset zase nechat v nejistotě, než bude biopsie hotová. Ta je naplánovaná na příští pátek. To je za deset dní. Deset zasranejch dní musíme čekat na biopsii. Dřív to opravdu nešlo, řekl Carmen doktor Wolters, a těch deset dnů už teď stejně nic nezmění, ujistil ji. Když jsem se nad tím dnes večer rozčiloval, naštvala se Carmen na mě. „A co jsem sakra podle tebe měla říct, Stijne? Že si tu biopsii teda uděláme sami?“ A tak jsem už raději nic neříkal. Doktor Wolters. Je to půl roku, a tehdy jsem ho viděl dohromady asi tak půl hodiny, ale jeho obličej si hned dokážu vybavit. Asi tak pětapadesát, distingované šedé vlasy, cestička na stranu, kulaté brýle, bílý plášť. Před půl rokem ta noční můra netrvala ani týden. Začalo to tím, že Carmen šla k našemu domácímu lékaři, doktoru Bakkerovi. Ten řekl, že by se na to prso pro jistotu přece jen měl podívat někdo v nemocnici. To nás vyděsilo. V Lucasově nemocnici jsme se dostali k doktoru Woltersovi. Ten prso prohlédl a řekl, že Carmen udělají pro jistotu biopsii. To nás vyděsilo ještě víc. Ne že bychom věděli, co biopsie je, ale když s vámi budou něco dělat v nemocnici, o které jste ještě v životě neslyšeli, tak je to už z podstaty věci pěknej průser. Večer před tou biopsií, když jsem ležel v posteli v šeru naší ložnice, jsem se snažil, aby Carmen nepřišla na to, že tiše pláču. Ten večer jsem jí viděl na očích, že je k smrti vyděšená. A to jsem chápal. Protože na rakovinu umřete. Dnes večer jsem si najednou vzpomněl, co tehdy, pár hodin po biopsii, Wolters řekl. „Buňky jsou neklidné, nevíme přesně, co to je, ale v každém případě to není nic zhoubného“ Vzpomínám si, že sotva to vyslovil, tak jsme vyskočili. Jak se nám ulevilo a jak jsme chtěli hned pryč, pryč, ven z té nemocnice, zpátky do našeho šťastného života, kde si budeme, jak jsme si prostě naplánovali, ještě dlouho a šťastně užívat života. S časem na naší straně a s plány minimálně na sto tisíc let.{2} Venku jsme si padli do náručí. Jako kdyby se nám právě narodilo zdravé dítě, tak jsme se radovali. S jásotem jsem zavolal Carmenině mamince, Thomasovi a Anne, Frenkovi a Maud, že je všechno úplně v pořádku. Carmen byla zdravá. Není to nic zhoubného. Neměli jsme Wolterse trochu víc zmáčknout ohledně toho jeho nevíme přesně, co to je? Neměli jsme přece jenom vyžadovat druhý názor v nějaké další nemocnici? Není to nakonec naše chyba? Nenechali jsme se prostě jen tak odbýt? Je jasné, že Carmen to k uklidnění stačilo, ale neměl jsem tehdy já dál klást otázky a požadovat, aby pokračoval s vyšetřením, dokud by nepřišel na to, co to ksakru je? Ne Wolters, ale já jsem v tomhle případě ten největší idiot. Já jsem přece její manžel, já ji mám přece ochraňovat. Možná se tomu všemu dalo předejít, zní mi pořád v hlavě. Tuhle chybu už tentokrát neudělám. Až nás příští pátek zase ujistí, že se nic neděje, vezmu ho pěkně pod krk i s tím jeho bílým pláštěm. To mu můžu zaručit.
Šest Úsměv / co se stane naprostou parodií Rita Hovink, Laat me alleen (Nech mě o samotě) (Een rondje van Rita, 1976)
Oddělení, kde se v Lucasově nemocnici provádí biopsie, se jmenuje onkologie, jak stojí na cedulce nad létacími dveřmi. Onkologie. To slovo jsem matně znal, ale netušil jsem, že to má co dělat s rakovinou. Zní tak nevinně. Spíš jako věda, která se zabývá tím, že zkoumá, proč mamuti kdysi vyhynuli, nebo tak něco. Lucasova nemocnice. Jsou lidé, kterým se parkovací dům Europarking zdá tou nejdepresivnější budovou v Amsterodamu. Jiní si to myslí o bance De Nederlandsche Bank nebo o bytech v amsterodamské čtvrti Bijlmer. Zvu je tedy na prohlídku Lucasovy nemocnice. Když ji vidím zdálky ze silnice A10, už se mi ježí chlupy.
Luna mává s Elmem, kterého dostala minulý týden k narozeninám. Carmen sedí na kraji postele. Zrovna ji zvážili a vzali jí krev. Černá taška, do které si ráno sbalila toaletní potřeby, pantofle a fialovou hedvábnou košili, o které jsem ani nevěděl, že takovou měla, a časopis Marie Claire, leží na posteli. Sedím vedle ní, bundu mám ještě na sobě, a beru do ruky dvě brožurky, které jsme právě dostali. Zelenou — Žijeme s rakovinou a modrou — Rakovina prsu. Na obou je logo, které znám z pokladniček, do nichž se vybírají peníze při dobročinných akcích. Mám na mysli logo Fondu královny Wilhelminy — Het Koningin Wilhelmina Fonds. Začnu listovat v modré brožurce, jako když si v letadle listujete v časopise se zbožím bez cla, abyste se dobře navnadili. Komu je tato brožura určena? stojí nahoře na první stránce. Dozvídám se, že s Carmen patříme právě do této cílové skupiny. Nemám rád, když patřím k nějaké cílové skupině, a už vůbec ne k cílové skupině v této brožurce. V obsahu vidím názvy kapitol jako Co je rakovina?, Prsní protézy a Zmírnění bolesti. Proč si vlastně tady tu příjemnou přednášku vůbec čteme? Vždyť jde přece jenom o biopsii? Nemůžeme zatím prostě dělat, jako že všechno bude zase v pořádku, jako že ta vcucnutá bradavka na zarudlém prsu, které v posledních dnech mimochodem ještě víc zčervenalo a zvětšilo se, což vidím i svým laickým okem, přece jenom není způsobena, řekněme, třeba hormony nebo něčím takovým? Mezitím je devět hodin a do místnosti vstoupí sestra. V ruce má složku s Carmeniným jménem. „Páni, ty už sem úplně patříš,“ říkám a pohlédnu na složku. Carmen se malinko usmívá. „Biopsie je naplánovaná na dvanáctou,“ řekne sestra. Sestře je tak padesát. Dělá, co může, aby ten rutinní rozhovor byl co nejosobnější. Dokonce položí Carmen i ruku na koleno. Carmen je přátelská, tak jako je přátelská vždycky ke každému. Já nejsem vůbec ve své kůži a vlastně chci už co nejrychleji odejít s Lunou do jeslí a pak do Merk in Uitvoering. Naprosto nemám ponětí, co tam v takovýhle den budu dělat, jen když budu pryč z téhle zkurvené nemocnice. Prostě udělat z dneška co nejnormálnější den. Carmen si toho všimne. „Prosím tě, běž už, já to zvládnu. A káva v Merk in Uitvoering je určitě lepší než ta, co mají tady,“ směje se. „Až se paní probudí z narkózy, zavoláme vám,“ říká sestra. Obejmeme s Lunou Carmen a já jí pošeptám, že ji miluji. Ve dveřích se otočím a pošlu jí polibek. Luna mává. Carmen se snaží usmívat se.
Sedm
Skrývám své slzy za namalovaným úsměvem Isley Brothers, I Hide My Tears Behind a Painted Smile (Skrývám své slzy za namalovaným úsměvem) (Soul on the Rocks, 1967)
V deset hodin otevírám vstupní dveře do naší kanceláře. Kancelář se nachází na Olympijském stadioně. Ode dne, kdy jsme od ní získali klíče, se tam cítím víc doma než doma. Na stadioně zůstala část mého mládí. Jako šestnáctiletému klučinovi z Bredy se mi zdála rebelantská atmosféra Amsterodamu začátku osmdesátých let naprosto ohromující. Jak nejčastěji jsem mohl, jezdil jsem v neděli vlakem do Amsterodamu, abych mohl v pondělí ve škole vyprávět o bouřích u „Ojoxu!!!“, jak se po amsterodamsku říká o vandalismu v „devítce“ směrem na De Meer nebo v „šestnáctce“ směrem na stadion. Já sám jsem se toho neúčastnil, protože jsem si tehdy, stejně jako předtím, když jsem byl na straně B v NAC, trochu nadělal do kalhot, ale to se ve škole nikdo dozvědět nemusel. Frenk má rád krásu a já Ajax. Proto je naše kancelář — šikmo pod sektorem TT, kde vždycky seděli skalní fanoušci F-side, když hrál Ajax na Olympijském — kompromisem. Vymínil jsem si, že na boční stěně bude po celé délce viset fotka sedm krát metr a půl. Na ní vidíte hráče, jak vstupují na hřiště k poslednímu zápasu Ligy šampionů na Stadionu,{3} obklopeni záplavou světel a červeným kouřem. Kancelář Merk in Uitvoering se podobá pokoji, jaký jsem měl, když mi bylo patnáct, ale desetkrát tak velkému. A nespočetněkrát ultramodernějšímu. To je vliv Frenka a návrháře, anglického teplouše, s dost úleťáckými brýlemi. Návrháři se nepozdávalo, že můj fotbalový fetiš ladí k celku. Řekl jsem mu, že má smůlu a že si dál může tvořit, co chce a jak chce, jen když od té fotky dá ruce pryč. Když jde o fotbal, tak jsem dost zásadový. Ušklíbal se, ale souhlasil. Chtěl za to ale, abychom mu na zbytek kanceláře nechali volnou ruku. „Pro mě za mě.“ To jsem mohl tušit. Vymyslel, že do otevřeného prostoru naší kanceláře postavíme tři barevné plexisklové stěny, široké dva metry a vysoké metr a půl. Červenou, žlutou a modrou. Pak rozhodl, že za skříněmi nechá svítit růžové zářivky, že pět metrů vysokou stěnu natře na světle zelenou a další stěnu vypolstruje fialovými plstěnými polštářky. Všechno dohromady tvoří jeden barevný celek. Podle mě naprosto bezdůvodný výdaj. Frenk řekl, ať ho neseru, že mně přece vyhověli s tou fotkou Ajaxu. Nakonec se ale přece jen ukázalo, že Frenk a ten teplouš zase tak úplně padlí na hlavu nebyli. Za těch pár týdnů, co tu teď sídlíme, mně Frenk s potutelným úsměvem oznámil, že sem přijde někdo z deníku Het Parool/troje mezinárodní noviny, všechny marketingové a reklamní plátky, noviny, co píšou o památkách, dvě skupiny architektů na exkurzi (mezi nimi jedna skupina z Dánska, a třeba tam taky bude nějaká pěkná baba, což mě přimělo k tomu, že od této chvíle přestanu otravovat s tím, že jsme přestřelili náš rozpočet, co se stalo, stalo se) a taky získal nového zákazníka. Nic na tom vlastně není, pořídit si takovou vlastní marketingovou kancelář.
„Ahoj,“ řeknu, když vstoupím. Všichni už tady jsou. Jdu hned do malé kuchyňky k automatu na kávu, všem z dohledu. Zbytek naší kanceláře na Stadionu je tak otevřený prostor, že se ani nemůžete pořádně porýpat v nose, aby vás u toho někdo neviděl. Automat na kávu koupil Frenk, káva je tedy opravdu zaručená. Po zmáčknutí knoflíku to trvá ještě půl minuty, než je káva hotová. Dnes bych si přál, aby to trvalo co nejdéle. Když se mi „můj“ hrnek naplní, zůstanu tu chvíli stát. Seberu všechnu sílu a projdu kolem stolu, kde sedí Maud. Vyhnu se tomu, že bych se na ni podíval. Frenk mě bedlivě sleduje, když si sedám. „No… ehm… takže teď je v nemocnici,“ snažím se znít co nejlakoničtěji. Maud sem teď už taky přišla. Pohledy ostatních cítím v zádech. „Co se dá dělat. No jo, no, tak uvidíme, co to bude, že?“ řeknu a zapnu počítač. Téměř nemůžu zadržet slzy. Maud mi položí ruku na rameno. Vezmu ji za ruku, položím jí ruku na její a podívám se z okna. Kdybych tak byl dítě. To bych si mohl namlouvat, že všechno to trápení samo skončí tím, že o něm prostě nebudu mluvit.
Osm
Mělo by to být lehké, mělo to být snadné dost / Muž potká ženu a láska nad vší pochybnost / Ale v domě straší a jízda rychle ti zlomí kost Bruce Springsteen, Tunnel of Love (Tunel lásky) (Tunnel of Love, 1992)
V pět hodin odpoledne mi zavolá Carmen. Jsem zrovna na cestě do školky. Ani se jí nemusím ptát, jak jí je. Poznám to na jejím hlase. „Právě u mě byl doktor… Je to hodně špatný, Stijne.“ „Už jsem na cestě, jen vyzvednu Lunu a jsem hned u tebe.“ Netroufám si na cokoliv se zeptat. S bušícím srdcem procházím s Lunou v náručí chodbou onkologického oddělení. Vstoupím do pokoje, kde jsem Carmen ráno zanechal o samotě. Je už zase oblečená a sedí na posteli. Drží v ruce zmuchlaný papírový kapesník a dívá se z okna. Oči má červené a opuchlé. Vedle ní leží ještě dva kapesníky ve stejném stavu. Vidí nás přicházet a přitiskne si ruku na ústa. Gesto, které u ní znám, když se stane něco hodně špatného. Mlčky přijdu k ní a obejmu ji. Přitiskne mi hlavu na rameno a neutišitelně se rozpláče. Pořád nemám odvahu se ptát. Ani se vlastně nemohu ptát. Nejsem schopen slova. Ani Luna ze sebe ještě nevydala ani hlásku, co jsme vstoupili do nemocničního pokoje. Carmen dá Luně pusu, dokonce se jí podaří vymáčknout ze sebe úsměv. „Ahoj, zlatíčko moje,“ špitne a hladí Lunu po hlavě. Odkašlu si. „Tak povídej,“ řeknu. Jednou to přijít musí. „Rakovina. Dost nebezpečná forma. Prý je to difuzní. Žádná bulka, ale něco jako zánět a mám to už v celém prsu.“ Bác. „A ví to jistě?“ Nic jiného nejsem schopen vymyslet. Kývne, zatímco si utírá nos do kapesníku, který už teď opravdu nemůže pojmout víc vody. „Jmenuje se to inflacosi carcinom…“ — přikyvuji, jako bych tomu rozuměl — „…Wolters říkal, že jestli budeš chtít, tak se za ním můžeš zastavit. Má ordinaci o pár dveří dál.“ Doktor Wolters. Už jenom to jméno. Minulý týden jsme se ho snažili ignorovat. Nad otázkami Thomase a Anne a Carmeniny matky, jestli před půl rokem někdo neudělal obrovskou chybu, jsme jen mávli rukou. Možná už to tam před půl rokem bylo, možná že už tehdy bylo příliš pozdě, byla naše odpověď. Konec diskuse. Jenom pomyšlení, že by Carmen mohla umřít kvůli hrubému lékařskému omylu… Wolters sedí za svým stolem. I po půl roce ho okamžitě poznám. On mě ale ne. Zaklepu na otevřené dveře do jeho místnosti. „Dále…“ řekne zamračeně. „Dobrý den,“ řeknu úsečně. Aby náhodou nezapomněl, že je to všechno jeho vina. „Jsem manžel Carmen van Diepenové.“ „Aha, promiňte, pane Van Diepene,“ řekne Wolters a vstane rychle ze židle, aby mi podal ruku. „Posaďte se.“ „Radši zůstanu stát. Moje žena na mě čeká.“ „Dobře. Předpokládám, že si jdete pro výsledek té biopsie, že?“ Ne, asi pro výsledek NAC — Ajaxu. No nic. „Ano.“ „No, nevypadá to moc dobře.“
„To jsem taky pochopil,“ říkám s jemnou dávkou cynismu, který asi ani nepostřehl. „Můžete mi říct, co přesně to je?“ Wolters vysvětluje, proč je to tentokrát zhoubné. Poslouchám ho na půl ucha a rozumím tomu ještě méně. Ptám se, jak moc si tím je jistý. „Poměrně dost… musíme to ještě vyšetřit, ale vypadá to, že jde o inflamatorní karcinom. Nic víc v této chvíli dělat nemůžeme.“ Kývnu hlavou. Wolters mi potřese rukou. „Takže vám přeji hodně síly a zítra se můžete jít přihlásit k doktorce Scheltemové. Je internistka a poví vám všechno o tom, co vás teď v nejbližší době bude čekat, ano?“ Opět přikývnu. A nevezmu ho pod krk i s tím jeho bílým pláštěm. A co hůř, neřeknu nic. Vůbec nic. Bouchnu dveřmi. Když nějaký zákazník vztáhne ruku na nějakou mou strategii, tak mu ji málem urazím, a teď nám tady ten břídil kvůli chybě, co udělal před půl rokem, zničil život a já se chovám jako hráč nějakého limburského klubu, který hraje poprvé zápas na soupeřově hřišti v Areně. Carmen má na klíně Lunu, a když vcházím, dívá se na téměř vyprázdněné nemocniční parkoviště. „Můžeš se mnou domů, nebo tu musíš ještě zůstat?“ zeptám se. „Myslím, že už jsem hotová,“ řekne Carmen. Rozhlíží se po pokoji, kde asi stojí její černá taška. Mlčky jdu ke stolku, přes který má přehozenou bundu, a pomůžu jí s oblékáním, což nikdy jindy nedělávám. Je to pokus o to, abych si dodal pocit, že v tomhle můžu udělat něco užitečného. „Nedávej tu bundu tak moc dozadu,“ říká Carmen, když jí přidržuju bundu za zády. „Kvůli té ráně na prsu nemůžu natáhnout ruce tak moc dozadu.“ „Promiň. Luno, pojď, půjdeme,“ řeknu a zvednu Lunu z postele. Ještě pořád je nápadně klidná. Carmen strčí hlavu do dveří sesterny a řekne: „Tak nashle.“ Sestra, ta, co tu byla ráno, rychle odstrčí talíř s teplou večeří, vstane, stiskne Carmen oběma rukama ruku a přeje nám hodně síly. „Zvládnete to dneska večer?“ „Ale jo, nebojte se,“ řeknu statečně a mrknu na ni na uklidněnou. Všichni tři jdeme směrem k výtahu. Nikdo nic neříká.
Devět Časy jsou hrubé a budou ještě horší / Viděl jsem dost, víc už vidět nechci / Zhasni světlo a zataras dveře / Přijď a chraň mě Bruce Springsteen, Cover Me (Chraň mě) (Born in The USA, 1985)
Doma zavolám Frenkovi a sdělím mu, že Carmen má rakovinu prsu. „A do prdele,“ shrne Frenk pádně situaci. Carmen zavolá Anne. Poví jí, jak se věci mají. Do hodiny stojí s Thomasem u dveří. Dlouze mě obejme a jde, aniž si svlékne bundu, rovnou do obýváku a obejme Carmen. Ta začne okamžitě zase plakat. Thomas mě rozpačitě obejme. „No, kámo, to je teda pěkně v prdeli,“ zamumlá. Jde dál a téměř si
netroufá se na Carmen ani podívat. Hledí do země se svěšenými rameny a s rukama v kapsách. Oblek a kravatu má ještě na sobě. Thomas taky pochází ze severu Bredy a znám ho už od základní školy. „Měli jsme rádi stejnou muziku, stejný hadry, stejný kapely,“{4} zpívá Bruce, a tak to bylo se mnou a s Thomasem taky. Když nám bylo dvanáct, chodívali jsme spolu do NAC, když nám bylo šestnáct, chodili jsme na punkové kapely do hudebního klubu Para, a když nám bylo osmnáct, tak jsme v soboru večer chodili na lov do diskobaru De Suykerkist. Thomas tam byl neskutečně populární. Já ne. Já jsem měl uhry a potápěčské brýle a musel jsem se spokojit s těma, co Thomas odložil. Po střední škole jsme oba šli na vyšší odbornou ekonomicko-administrativní školu, kde jsme poznali také Frenka. Thomas školu dodělal s propoceným tričkem a staženýma půlkama. Thomas nikdy nebyl a není moc inteligentní. Stal se zástupcem firmy, co prodává silničářskou sůl, a je tam pořád. Jeho zákazníci jsou obecní úředníci a úředníci státní vodohospodářské správy. Thomas je s nima jedna ruka, myslím, že proto, že má stejně jako oni rád vtipy o Belgičanech, černoších, blondýnách a ženských, co přijdou k doktorovi, a taky proto, že nosí pastelově barevné propínací košile od Kreymborga. S Thomasem si často voláme. Vídáme se ale teď míň než dřív. Když nejde o Karneval v Bredě, tak se mu ani moc nechce si někam vyrazit. Sedí raději o víkendech doma se sklenkou vína a jednohubkami se sýrem a kouká na filmy, kde se hodně střílí, jsou tam samý kozy a lítá se tam v helikoptérách. To že už se mu moc nechce chodit do společnosti jen kvůli tomu, že mu před pár lety začaly slízat vlasy a jeho břicho začalo dorůstat ohromujících tvarů. „Ty vole, Stijne, já jsem teda pěkně zfotrovatěl a z tebe se stal pěknej kanec,“ řekl mi jednou, když pochopil, že jeho klesající popularita u ženských začala nabírat obřích rozměrů. Protože je Thomas ale pragmatik, dal se do akce. Když jednou viděl, jak k němu do podniku hopká pěkná mladá stážistka, to bylo před šesti lety, vzal ji na večeři a už ji nikdy nepustil. Tou stážistkou byla Anne. Thomas a Anne se k sobě naprosto hodí. Anne nesnáší všechno, co je módní (čti, co je amsterodamské), a i ona je blázen do dětí, sýru a vína a vypadá úplně jako Thomas, jako kdyby byla chronicky těhotná. Po narození jejich tří dětí — Kimberley (4), Lindsey (3) a Dannyho (1) se Anne začaly zanášet cévy. Anne říká, že rodina a domácnost jsou pro ni důležitější než její zevnějšek. Nosí leginy a beztvará trička z obchodu Miss Etam. Carmen to nazývá stadiem postupujícího zeškarednutí. To ale Anne neví. Carmen by jí nikdy neublížila. A právem, protože Anne se stala Carmeninou nejlepší přítelkyní. Volají si každý den, a když Carmen před půl rokem před tou biopsií hrůzou téměř nedýchala, tak jsme Anne odsud ani nemohli dostat. I když mně její přítomnost pokaždé, když jsem přišel z práce domů, neuvěřitelně lezla na nervy, musel jsem přece jen připustit, že Anne rozhodně ví, co to znamená přátelství. Carmen a Anne jsou si teď bližší než já s Thomasem. Carmen se Anne svěří se vším. Já Thomasovi ne. Tedy aspoň ne po tom, co jsem zjistil, že všechno, co dělám (a co bych chtěl dělat), vyslepičí Anne. A než řekneš švec, tak se to dozví Carmen a to rozhodně nemáme zapotřebí. Upřímnost je přehnaná ctnost. Anne si ale myslí něco jiného. Jí se to ale mluví. O jejím zevnějšku se rozhodně nedá říct, že by vás zrovna vyzýval k pohlavnímu styku.{5} Anne by prostě zahnout nemohla, i kdyby chtěla sebevíc.
Anne je věcná. Radí nám, abychom si sepsali všechny otázky, které zítra budeme chtít lékařce položit. To je dobrý nápad. Všichni čtyři přemýšlíme, co všechno bychom chtěli vědět. Já to sepisuju. A zabírá to. Dočasně rakovinu degradujeme na neutrální předmět, který kriticky a věcně analyzujeme. A Carmen už hodinu neplakala. V půl desáté Thomas a Anne odcházejí. Zavolám Frenkovi a Carmen si jde sednout k internetu. Když zavěsím, zeptá se mě, jestli si ještě vzpomínám, jakže se anglicky ta její forma rakoviny jmenovala. „To Wolters neříkal. Říkal jen ten latinský název, bylo to karcinom a něco s Indka…“ „Jo, carcinomatosa. V angličtině se to teda jmenuje…“ — podívá se na obrazovku — „… Inflammatory Breast Cancer… a Inflammatory znamená, že se to podobá zánětu, je to druh vředu, který, když ho objevíš pozdě, ti hned vnikne do krvinek. To sedí, ne?“ „No… asi jo,“ snažím se odpovědět opatrně. „No, takže je to pěkně v hajzlu, protože u tohohle je šance, že…“ — hlas se jí zlomí — „ … že budu žít déle než pět let, míň než čtyřicet procent.“ Čtyřicet procent. „A jak si můžeš být tak jistá, že je to ono?“ reaguji podrážděně. „Seš si jistá, žes tomu dobře rozuměla?“ „Jo, přece nejsem úplně blbá, Stijne!“ zařve na mě. „Vždyť to tu je napsaný! Myslíš, že jsem si to vycucala z prstu?“ Ani se na obrazovku nepodívám, zmáčknu knoflík a vypnu počítač. „Tak a jdeme na kutě.“
Překvapeně se podívá na zčernalou obrazovku a pak na mě. Nejdřív se tváří smrtelně vyděšeně a pak začne hystericky brečet. „Do prdele, kdyby to ten kretén před půlrokem neposral, tak teď možná ještě nebylo pozdě!“ Vezmu ji kolem ramen a odvedu po schodech nahoru do ložnice. Po záchvatu pláče, který vypadá, že nikdy nepřestane, mi usne v náručí. Já jsem naprosto vzhůru a mám hrůzu, co přijde zítra. Chvíle, kdy se vzbudím a dojde mi, že tohle nebyl sen, ale opravdová skutečnost. Carmen má rakovinu.
Deset Prší víc, než snesu Bløf, Harder dan ik hebben kan (Víc, než snesu) (Boven, 1999)
Doktorka Scheltemová nám podá ruku, kývne na nás, že se můžeme posadit, a sedne si zpátky na své místo za stolem. Začne si číst ve složce. Je to taková obstarožní závěsná hnědá složka. Dívám se na štítek na složce a vidím, že je to ta, co u sebe předevčírem měla sestra. Doktorka Scheltemová není typ, o kterém byste si řekli: s ní bude legrace. Šedé vlasy, spousta propisek v náprsní kapse a typický obličej člověka, který se věnuje přírodním vědám. S doktorkou Scheltemovou si evidentně nesedneme. Viděl jsem jí to na výrazu obličeje, s jakým si od hlavy k patě přeměřila mě a můj hnědý kožený svrchník ve stylu sedmdesátých let a v barvě stolice, když jsem vstoupil do její ordinace.
Ve složce jsou dva rentgenové snímky (předpokládám, že Carmeniny) a vidím, že je v ní i dlouhá, rukou napsaná zpráva (že by od doktora Wolterse?) a nákres prsu se šipkou a nečitelným textem vedle toho. Scheltemová si ten spis pročítá, jako bychom tam ani nebyli. V ordinaci je hrozivé ticho. Držím Carmen pevně za ruku. Mrkne na mě a udělá takový kývavý pohyb á la Mr. Bean, když si Scheltemová i po půl minutě stále čte ve složce, aniž cokoliv řekne, listuje si v ní tam a zase zpátky. Raději se rychle podívám jinam, abych se nezačal řehtat, protože by to můj vztah s doktorkou moc neposílilo. Rozhlížím se tedy raději kolem. Na stěně za stolem má pověšenou zarámovanou kopii impresionistického obrazu (neptejte se mě na autora — pocházím ze severní Bredy a zdá se mi, že je dost, že poznám, že jde o impresionistický obraz), na stěně u dveří visí polička, na které leží brožury, kromě titulů jako Správná strava při rakovině, Rakovina a sexualita a Zmírnění bolesti při rakovině, které jsou pro mě novinkami, tam leží i mně už dobře známá modrá brožurka Rakovina prsu. Doktorka Scheltemová vzhlédne od složky. „Tak jak to v poslední době šlo?“ začne. „Nic moc,“ shrne to eufemisticky Carmen. „Ano, to si dovedu představit,“ řekne doktorka. „Je to dost smutné, že to tehdy tak nešťastně dopadlo. Bylo to… ehm, jak to říct, dost zanedbané.“ „Ano, protože teď už je určitě příliš pozdě, že?“ zamumlá Carmen. „Poslyšte, takhle o tom nesmíte nikdy uvažovat,“ reaguje Scheltemová. „Máme ještě několik možností, které můžeme využít. Dívat se nazpět nemá smysl, teď se musíme zaměřit na to, co se s tím dá ještě dělat.“ Oněmělý úžasem se podívám na Carmen, jakým tónem Scheltemová s přehledem mluví o
nesmírné nedbalosti, které se dopustil její kolega, prostě co se stalo, stalo se. Carmen vypadá, že se s tím smířila. A tak se taky ovládnu. „To, co mám, se přece jmenuje inflammatory breast cancer, že?“ ptá se Carmen. „Oficiální název je inflamatorní karcinom, ale inflammatory je opravdu anglický název pro totéž… a, ehm, jak to vlastně víte?“ „Našla jsem si to včera na internetu.“ „Ale na to si musíte dát pozor,“ reaguje Scheltemová podrážděně. Jo, jo, díky, ty sovo pálená, říkám si, protože takhle to pro tebe nebude tak lehké. Tiše se směju pod vousy, a na rozdíl od včerejška, kdy jsem na Carmen zuřil, protože si namlouvala, že je to to nejhorší z nejhoršího, poté co se dívala na desítky webových stránek o všech typech rakoviny prsu, jaké si dovedete představit, jsem na ni teď pyšný, protože už ví víc, než je doktorce milé. „A je pravda, že jen čtyřicet procent žen, u kterých je diagnostikována tato rakovina, žije déle než pět let?“ pokračuje Carmen. „Obávám se, že ještě méně,“ řekne Scheltemová ledově, se zjevným pokusem odradit nás jednou provždy od prohlížení takovýchto webových stránek, „protože vy jste ještě mladá, a tak se buňky dělí rychleji než u starších lidí. Tumor ve vaší levé prsní žláze má teď třináct krát čtyři centimetry, a nejspíš vyrostl během několika měsíců.“ Třináct krát čtyři? Cuketa má třináct krát čtyři centimetry! A tohle během pár měsíců? Asi to tak bude, protože něco takového by tehdy ani doktor Wolters nepřehlédl. „Nemůžete to vyndat?“ ptá se Carmen. „Přinejhorším mi prostě budete muset prso uříznout, pokud to jinak nepůjde.“ Nevěřím svým uším. Bez mrknutí oka řekne, že její pýcha, její obchodní značka, má být amput… Scheltemová zavrtí hlavou. „Operace by teď byla dost riskantní,“ říká. „Tumor je příliš velký. Nemůžeme přesně zjistit, kam všude se buňky rozesely. Pokud teď budeme operovat, mohlo by se stát, že se tumor dostane do tkáně jizvy po odstraněném prsu, a tím bychom se nikam nedostali. Až budeme s jistotou vědět, že se nádor ve vašem prsu zmenšil, tak by operace byla jednou z možností.“ Říká to, jako bychom z toho měli mít radost. „Jeden z prostředků, který proti tumoru používáme, je hormonální kúra…“ — jo, hormonální kúra! O tom jsem tuším něco četl — „…ale tu taky nemůžeme aplikovat. Ta vám nesedí. Ve vašich nádorových buňkách jsme zjistili, že estrogenní receptory jsou negativní. Vaše nádorové buňky by na hormony tudíž nereagovaly. Ale nejnepříjemnější je, že z vaší biopsie je zřejmé…“ — no, tak ven s tím — „…že ten tumor je difúzní, a je dost pravděpodobné, že už je i v cévách, a to už asi víte, co znamená, že?“ Ne, já to nevím, protože já jsem studoval humanitní směr, a je to dost divné, ale až donedávna ubíhal den za dnem a já jsem o rakovině vůbec nepřemýšlel. Protože i Carmen se tváří, že neví, o co jde, tak Scheltemová pokračuje, jako hlasatelka zpráv v Televizních novinách pro děti, která vysvětluje, proč dospělí lidé válčí. „Podívejte, je to asi takhle. Krvinky procházejí celým tělem. A vaše rakovinné buňky tím pádem taky. Tumormarkery ve vaší krvi teď ještě nemají žádné alarmující hodnoty, ale je přece jen pravděpodobné, že už se nádorové buňky rozšířily ve vašem těle.“ Carmen a já se na sebe dlouho mlčky díváme. Přejíždím si palcem po dlani. Scheltemová se také odmlčí. Na chviličku. „Jestli teď nebudeme dělat nic, tak se obávám, že vám zbývá jen několik měsíců. Nanejvýš rok.“ Ta poznámka není nic než logické vyústění všech předcházejících informací, ale přijde jako blesk
z čistého nebe. Tak teď je to venku. Přijde jedna paní k doktorovi a tam jí řeknou, že bude žít už jen pár měsíců. Carmen se začne třást, přitiskne si ruku na ústa a začne plakat. Mně se stáhne žaludek. Vezmu ji kolem ramen a druhou rukou ji držím za ruku. Carmen plačící, já zkoprnělý. „A co teď?“ zeptám se za chvíli. „Doporučuji začít co nejdříve s chemoterapií,“ vrátí se Scheltemová zpět k našemu rozhovoru, se zjevnou úlevou, že může zase mluvit o technických záležitostech. „Nejlépe hned ještě tento týden.“ Chemoterapie. K tomu slovu se už pár minut schylovalo, ale i tak vás to zasáhne. Chemoterapie. Čti: holohlavá. Čti: smrtelná nevolnost. Čti: je nám všem jasné, že to hovno pomůže, ale musíme přece něco udělat. Scheltemová pokračuje: „Chemoterapie totiž zasáhne celé vaše tělo, takže tím máme největší šanci, že rakovinu podchytíme.“ „A ozařování?“ ptám se. Carmen taky vzhlédne. No ano, ozařování se přece taky často používá, říkám si a dívám se nadějně na doktorku. Ať tak či tak, ozařování zní o něco méně strašně než chemoterapie. Scheltemová zavrtí hlavou. Hloupá otázka. „Ozařování má jen lokální účinek. Tedy jenom na prso. A my se teď musíme pokusit tu rakovinu dostat z těla, takže chemoterapie je nejlepší,“ řekne, zjevně podrážděná, protože tohle už přece vysvětlovala. „Mohla byste nám říct něco víc o takové chemoterapii?“ slyším sám sebe, jak se ptám, jako bych se dotazoval, jestli je v novém Audi A4 zabudován i navigátor cest. Scheltemová rozkvete. Vypadá, jako by byla nadšená, že se konečně může rozvykládat o své nejmilejší hračce. Dostaneme rychlokurz chemoterapie. Princip se zdá být jednoduchý. Vaše tělo dostane obrovský kopanec a smyslem toho je dát těm rakovinným buňkám ještě větší kopanec. Rakovinné buňky prostě něco dělají, šíří se, kam se jim zlíbí, jako fotbalové mužstvo bez kouče. Mohou dokonce prorůstat i do kostí, říká Scheltemová plna obdivu, jak se nechá unášet svým nadšením. Ale proto jsou taky citlivější na útok než zdravé buňky v těle. Zdravé buňky, které se rychle dělí, to ale bohužel schytají taky. „Například vaše vlasy, paní Van Diepenová, budete mít potíže s jejich vypadáváním.“ Scheltemová se teď pěkně rozparádí. „Myslím, že pro vás bude nejlepší chemoterapie typu CAF… CAF znamená cyclofosfamid, adriamycin a 5 FU…“ — přikyvujeme, jako bychom chápali, o čem ta žena mluví — „…a přípravek, který pomáhá proti nevolnosti a zvracení, které chemoterapie způsobuje…“ — zase přikyvujeme. „…Někteří lidé i přesto několik dnů po chemoterapii hodně zvrací. Ale abychom tomu předešli, dostanete léky, které můžete po každé kúře spolknout, jestli to bude potřeba…“ — velice rychle se dostaneme do stavu emocionální pasivity. „Kvůli tomu začne většina lidí méně jíst. Kombinace nevolnosti a nechutenství chuť k jídlu samozřejmě nepodpoří… Dále se může stát, že dostanete průjem. Jestli to ale bude trvat déle než dva dny, tak nás musíte kontaktovat…“ — jako by mluvila o pračce, která teče. „Dále také můžete dostat zánět ústní sliznice a vaše menstruace může začít být nepravidelná nebo vymizí úplně. No a nakonec musíte dávat pozor, abyste nedostala horečku. Pokud se to stane, tak musíte okamžitě zavolat, i kdyby to bylo uprostřed noci.“ Já už to nechci poslouchat, už nechci nic víc slyšet. Carmen vypla už při slovech vypadávání vlasů. Ale Scheltemová jede prostě dál. „A pak se taky může stát, že nádorové buňky ve vašem těle nebudou na CAF citlivé. Ale ta možnost je jen pětadvacet procent.“ „A pak?“
„Pak zkusíme jinou chemoterapii.“ „Aha.“ „Ale to teď necháme stranou.“ „Dobře.“ „A ještě pro vás něco mám,“ řekne a vytáhne ze zásuvky žlutou brožurku. „Jestli chcete, můžete využít služeb psychoterapeuta tady v Lucasově nemocnici. Je to specialista na poradenství pacientům s rakovinou.“ Carmen zběžně nahlédne do brožurky a řekne, že toho nejspíš využijeme. Když už rakovinu přece jen do našeho života uvítáme, tak ať je to tedy se vším všudy. Mrknu na náš papírek s otázkami. Scheltemová si toho všimne a podívá se na hodinky. Na papíře máme ještě jeden dotaz, který této atmosféře prospěje ještě méně. „Nebylo by lepší, kdyby se moje žena léčila v nemocnici Antoniho van Leeuwenhoeka? Ta se přece specializuje na léčbu rakoviny, ne?“ Scheltemová zareaguje jako Louis van Gaal během tiskové konference. „To naprosto nemá žádný smysl. My každého pacienta s nemocnicí Antoniho van Leeuwenhoeka konzultujeme. Mluvíme spolu každý týden a probíráme všechny případy.“ Podívám se na Carmen. Rychle přikývne, že je to tedy v pořádku. Nechce mít žádnou rozepři s lékařkou, která ji bude léčit. Rozhodnu se, že to nepoženu do krajnosti. Podívám se ještě znovu na náš papírek. Teď to bude příjemnější. „Poslední otázka. Nejsou v Americe o něco dál než v Evropě?“ Scheltemová se na mě podívá, jako bych byl školák, který si troufl podívat se paní učitelce pod sukni. „Víte, ehm… ne že bych pochyboval o vaší expertíze,“ dodávám rychle, i když o tom samozřejmě pochybuji, ale musím přece něco říct, aby mě nevyhodila ze třídy, „ale my chceme pro moji ženu to nejlepší, chápete?“ Scheltemová mě nechápe, jak vidím na jejím pohledu, ze kterého není pochyb, že se cítí, jako bych se jí hluboce dotkl. Vzdychne a začne mluvit velmi chladným hlasem. „Všechny dostupné informace o rakovině, všechny medicínské výzkumy, které jsou publikované, čteme také, pane Van Diepene. To, co někdo zítra objeví v Chicagu nebo v Los Angeles, se dozvíme ještě v tentýž den. A od té doby, co existuje internet, je to všechno naprosto veřejné. Může si to přečíst každý. Vaše paní už to objevila…“ Ach, jak nenávidím ten její jízlivý tón, tu aroganci, co Scheltemová šíří vědoma si té „mimořádně nedbalé chyby“, kterou udělal její kolega ve stejné nemocnici. „Ještě něco?“ Jo, deset deka rostbífu, krávo. Podívám se na Carmen, která vrtí hlavou. Chce pryč. To, co se včera ještě zdálo být relevantní, je dnes jen prodlužování návštěvy v nemocnici. „Ne, to bylo všechno,“ říkám. Zvedneme se a oblečeme si bundy. „Dejte mi vědět, jestli začnete s chemoterapií. Já osobně bych se do toho pustila,“ řekne Scheltemová, když Carmen podává ruku, milá jako koťátko. „Ano… dobře. Zítra zavoláme.“ „A vám taky na shledanou,“ řekne opět chladným tónem. Dokonce mi i podá ruku. „Děkujeme za váš čas. Na shledanou příště,“ řeknu. Když jdeme po chodbě, držím Carmen pevně za ruku a nedívám se na nikoho. Kolem cítím, jak se
mi pohledy lidí čekajících na chodbě na pohovor zabodávají do zad. Jako kdybyste šli s pěknou ženskou v příliš krátké sukni po zahrádce nějaké restaurace — víte, že se všichni dívají, ale děláte, jako by vám to bylo jedno. Carmen dnes nemá žádnou krátkou sukni, ale červené oči a kapesník v ruce. Mám ruku kolem jejího pasu a dívám se upřeně na konec chodby. Budou do sebe šťouchat, mrkat na nás a hvízdat na sebe. Ach bože, ta ženská, ještě tak mladá, a tak pěkná, koukni, kam to musí chodit. Určitě jí zrovna řekli, že má rakovinu. A podívej se na toho mladíka vedle ní, ach, jak je to smutné. Cítím ten soucit, ty vzdechy senzacechtivosti se mi zabodávají do zad. Škoda pro ty lidi, že s sebou dneska nemáme Lunu. To by byl ještě šťavnatější pohled.
Jedenáct Já nevěřím v kouzla / Ale pro tebe budu / Milá, pro tebe / Počítám se zázrakem Bruce Springsteen, Countin´On a Miracle (Počítám se zázrakem) (The Rising, 2002)
Carmen nahlas předčítá, co je napsáno na brožurce, co nám dala doktorka Scheltemová. Psychoterapeutka pracuje podle metody Carla Simontona. Podle brožurky je to „průkopník na poli technik práce s pacientem s rakovinou, ve kterých hraje významnou roli duše, a ne jenom tělo“. „Takže bratránek Emila Ratelbanda,“ řeknu žertovně. Za půl hodiny vycházíme z knihkupectví se dvěma knihami od dr. Simontona. Když dáme Lunu spát a vyvěsíme telefon, který dnes celý večer nepřestává vyzvánět, vezmeme každý do ruky knížku od dr. Simontona. Carmen se pustí do knihy Síla, která v tobě dřímá a já se dám do Návratu ke zdraví. „Některé lidi to možná znepokojí, protože se budou domnívat, že dáváme pacientům falešnou naději“. Avšak naděje je v takové situaci podle našeho mínění pro zdraví mnohem prospěšnější postoj než beznaděj,“{6} čtu. Za chviličku letí Síla, která v tobě dřímá do rohu pokoje. „Já si tady do prdele čtu o rakovině! JÁ VŮBEC O ŽÁDNÉ RAKOVINĚ NECHCI ČÍST!“ křičí Carmen. „TO JE NESPRAVEDLIVÉ, TO PŘECE NEMŮŽE BÝT PRAVDA, TO PŘECE NEJDE!“ Já dojatě souhlasím s její analýzou, ale všechno, co můžu udělat, je držet, hladit a líbat svoji řvoucí a škubající se Carmen a šeptat jí do ucha: „Uklidni se, lásko, no tak, no…“ Dnes je večer před Koninginnedag, dnem, kdy se slaví královniny narozeniny. Zatímco se celé město opije do němoty, sedí na Amstelveenseweg 872 dvě hromádky neštěstí a objímají jeden druhého.
Dvanáct A pak chci tančit, tančit, tančit / tančit na sopce De Dijk, Dansen op de vulkaan (Tančit na sopce) (Wakker in een vreemde wereld, 1987)
Ve čtvrt na deset zazvoní zvonek a u dveří stojí Frenk. Málem spadnu, jak jsem překvapený, protože když má Frenk volno, tak pro něj den nikdy nezačne dřív než kolem dvanácté. Frenk je líný, egocentrický, snob a můj nejlepší přítel. Na rozdíl od Thomase o mně Frenk ví všechno. Pracujeme celý den spolu. Ví, jak přemýšlím, co si rád dávám na chleba, ví, že jsem u BBDvW&R / Bernilvy nešukal jen Sharon, ale i Lies, Cindy a Dianne, a když jsme s Carmen ještě nebyli moc dlouho spolu, taky jsem to vlastně ještě pravidelně dělal s Maud a — jelikož se mnou za ty roky sdílel spoustu hotelových pokojů a apartmá — tak ví, jaké zvuky vydávám, když se udělám. Ve srovnání se mnou má Frenk nulové libido. Když jsem ho ještě moc dlouho neznal, tak jsem si myslel, že si na sex docházel do vykřičených domů, ale teď už vím, že šukání ho prostě nezajímá. Pro něj to prostě existuje. Sem tam, ale opravdu jen zřídka, když ho nějaká ženská sbalí, tak má sex. Co já si pamatuju, tak se to za posledních patnáct let, co ho znám, stalo třikrát. Myslím si, že taky vím, proč to tak je. Frenk sám sebe postavil do středobodu vesmíru a to se mu neskutečně líbí. Už se tam ale nic víc nevejde. Žádná žena, žádná rodina, nic. Frenk utrácí jedině za Frenka. A Frenk utrácí zatraceně mnoho peněz. Hromady. Vždycky ale prozíravě. Frenk má styl a každý to ví. Frenk chodí na ta správná divadelní představení a do restaurací, které k tomu stylu patří. A taky má nejnovější model bot značky Prada, ještě dříve, než je dostanete na ulici P. C. Hoofta (což nezapomene prohodit jen tak mezi řečí u stolu při obědě v Merk in Uitvoering). Nejvíc peněz padne na dobře rozvážené věcičky do jeho luxusního mezonetového bytu na Bloemengrachtu. Ten byt je baletní sál a všechno, co v něm najdete, je drahé. Jen kuchyň stojí víc než celé vybavení našeho domu na Amstelveenseweg. Ne že by Frenk v té kuchyni často pobýval, protože Frenk neumí vařit. Frenk taky neumí žehlit. A neumí prát, neumí nakupovat a neumí zalepit pneumatiku u kola. Kromě toho Frenk nemá hospodyni, řidičák a nemá ani ponětí, jak by k takovým pozemským věcem měl přijít. Jeho otec sem tam přijede z Bredy a udělá všechny nezbytné opravy a údržby v jeho bytě a jeho matka uklidí, vypere mu, dvakrát týdně přijde Frenk k nám na večeři a považuje za samozřejmost, že se s námi vždy může svézt, když někam jedeme autem. Prostě se ve všem tak nějak sveze s námi, protože to oplácí jednou důležitou věcí. Frenk je přítel s velkým P.
„Přece bych vás nemohl na Koninginnedag nechat samotné.“ Na rozdíl od Thomase Frenkovi nedělá problém mě nejen obejmout, ale dát mi i pusu. Když se s Frenkem sejdeme po dovolené v kanceláři, když máme narozeniny a když dostaneme novou zakázku, obejmeme se. To mám rád. Připomíná mi to ten typ přátelství, na který narazíte jen v písničkách Bruce Springsteena a v reklamách na Amstel. Nálada v sídle Stijna & Carmen je najednou povznesená. Carmen je příjemně překvapena a Luna nadšeně výská. Je do Frenka blázen a Frenk do ní. Když se posadíme k jídelnímu stolu a Frenk velice rád přijme Carmeninu nabídku, aby si s námi dal croissant, zeptá se, jak se daří. Carmen povídá, jak se věci mají, já ji sem tam doplňuji. Pokaždé když je to pro ni zrovna obtížné, vezme ji Frenk za ruku. Frenk pozorně poslouchá naše zprávy o tom, co jsme se včera dozvěděli. Výklad doktorky Scheltemové o chemoterapii, jaké jsme měli pocity, když jsme procházeli tou nemocniční chodbou. Já jsem tišší a tišší. Už před pár minutami jsem vstal, abych šel na záchod, i když se mi vlastně vůbec nechtělo, ale teď už zase nevím, kam bych se vrtnul. Naštěstí ucítím vtíravý pach dětského hovínka. „Skočím Lunu nahoru přebalit.“ Vezmu ji do náručí a jdu nahoru. Se slzami v očích utírám Luně zadeček a dávám jí čistou plenku. Luna na mě z podložky překvapeně hledí. „Ach, drobečku… ty můj malý drobečku…“ Zapnu knoflíky na jejích dupačkách. Zvednu ji, vezmu ji pevně do náručí, a zatímco se koukám z okna, stékají mi po tvářích slzy. Ještě pořád to nejsem schopen pochopit. Je nám třicet šest, máme takovou hezkou dcerušku, každý máme vlastní podnik, žijeme si v Amsterodamu jako bohové, jsme obklopeni přáteli, děláme si, na co si vzpomeneme, a teď, na Koninginnedag, nemluvíme už téměř celé dopoledne o ničem jiném než o rakovině. Když vyprovodím Frenka (který se ptá, jestli opravdu nemáme chuť se k němu dnes připojit — Carmen je neústupná), cítím se ještě mizerněji. Carmen mi už ráno dala na srozuměnou, že nemá náladu stát odpoledne někde mezi rozjařenými davy lidí. To naprosto chápu, ale teď, když je vyhlídka na to, že budeme sedět opravdu ještě celé odpoledne doma a smutnit, naprosto nevyhnutelná, tak je mi na zbláznění. To, že Stijn zruší nějaký večírek, je ještě horší, než když si Luna vytáhne dudlík. A
rozhodně teď. Já chci ven, chci se opít, chci se jít bavit, chci cokoliv, jenom ne ještě mluvit o rakovině. Demonstrativně si povzdychnu, když si znovu sedám ke stolu. „Hele, taky bys mohl dávat trochu míň okatě najevo, že toho máš po krk,“ odsekne Carmen. „Já taky neudělám nic s tím, že mám rakovinu.“ „Jo, to já taky ne,“ řeknu zlostně.
Třináct Chci utíkat / Chci se skrýt / Chci rozebrat zdi / Jež uvnitř mě drží U2, Where the Streets Have No Name (Kde ulice nemají jména) (The Joshua Tree, 1987)
O hodinu později už to nemůžu vydržet. Carmen si listuje v časopise o bydlení VT Wonen a já jsem si naprosto jistý, že vůbec nevnímá, co čte. „Do hajzlu, co proboha vůbec děláme doma?!“ zařvu najednou. Podívá se na mě a vypadá, že se zase rozpláče. Tak na tohle mám fakt náladu, za posledních čtyřiadvacet hodin slzavé údolí číslo nevím už kolik. Přinutím se k tomu, abych se uklidnil, jdu k ní a obejmu ji. „Miláčku, určitě bude nejlepší, když budeme něco dělat. Tady s tím nijak nehneme. Pojďme aspoň s Lunou do Vondelparku.“ Utře si slzy. „Tak dobře… Asi máš pravdu, tak jo…“ Vondelpark, luxusní městská přírodní rezervace, patří na den královniných narozenin dětem z jižního Amsterodamu. 1 umění, které se tu předvádí, je jihoamsterodamské. Dva chlapečci s přízvukem jako z pořadu Děti dětem prodávají speciálně pro den královny vlastnoručně vyrobený dort s oranžovou polevou. Já jsem jako dítě nikdy takový dort neupekl a nedovedu si představit, že někdo z mých kamarádů ze severní Bredy někdy něco takového udělal. Nějaká holčička, s příliš vážným výrazem na svůj věk — „kdybych měla takový děcko, tak bych asi zvažovala postnatální potrat,“ říká Carmen — recituje básně. Kdo může své dítě takhle vychovávat? Poezie je jako symfonický rock, jako 4-3-3, jako večeře v čínské restauraci. Kromě svého dřívějšího učitele nizozemštiny a recenzenta novin Het Parool neznám nikoho, kdo by ještě četl poezii. S Carmen jsme čím dál otrávenější z dětí, které všude kolem deklamují, hrají na housle, žonglují a otravují sledovány svými hrdými rodiči. Holčička s ohonem v oranžových šatičkách předvádí, co se naučila v hodině houslí. „Radši budu Lunu časem vyzvedávat z policejní stanice než z hodin houslí,“ zašeptám Carmen do ucha. Carmen vyprskne smíchy. Mamince holčičky v oranžových šatičkách se nelíbíme. „Bylo to ale fajn, ne?“ zeptám se, když jdeme, já s Lunou za krkem, ulicí Cornelis Schuytstraat na autobusovou zastávku na De Lairessestraat. Carmen mi dá pusu na tvář a mrkne na mě.
Čtrnáct Už je zase pryč, to krásné léto / to léto, co začalo někdy v květnu / myslel sis, že nikdy
neskončí Ale než řekneš švec, je léto už zase dávno pryč Gerard Cox, Het is weer voorbij die mooie zomer (Už je zase pryč, to krásné léto) (Het beste van Gerard Cox, 1973)
Za tři měsíce skončí léto a chemoterapie a Carmen bude holohlavá. V autě cestou do Lucasovy nemocnice na Carmeninu první chemoterapii mi běží hlavou, na co všechno letos v létě mohu zapomenout. V neděli do Bloemendaalu? Jo, tak tam se Carmen tak určitě bude chtít, když bude za chvíli bez vlasů. Na náš plán jet na Den nanebevzetí do New Yorku můžeme taky klidně zapomenout, až se jí za chvíli chemoterapie zabydlí v těle. A že si půjdu ve čtvrtek večer zahrát do parku fotbal? Forget it. To budu muset být doma, abych nakrmil Lunu a dal ji spát, protože Carmen bude ležet v posteli a blít. A abych prostě požádal Frenka nebo Maud, aby přišli, a pak si sám šel zahrát fotbal… A to jsem ještě ani nepřemýšlel o tom, jak budeme žít, až léto skončí, až bude po těch chemoterapiích. Co všecko následující měsíce přinesou, si nedokážu ani představit. O budoucnosti si vůbec netroufám uvažovat. Je to, jako když hrál Ajax dvojzápas s Juventusem. V prvním utkání na stadionu Arena, které ještě na sklonku svojí kariéry pískal Louis van Gaal, jsme už po 45 minutách prohrávali 0:2. A to jsme před sebou měli ještě další tři poločasy.{7} Když vjedeme na okruh, začne mrholit. Výborně. Pro mě za mě může letos v létě třeba mrznout. Vypnu rádio. Edwin Evers se mi dneska zdá trochu moc veselý. Zmáčknu knoflík u CD přehrávače. Michael Stipe zpívá, že musíme vydržet, když den trvá moc dlouho, že musíme vydržet, když jsme si jistí, že už v tomhle životě nemůžeme dál, když je všechno špatně. Oba mlčíme. Carmen taky poslouchá. Utře si slzu. Hladím ji po stehně. No, no, no, you're not alone. Hold on. Hold on. Carmen mi položí svou ruku na moji. Hold on. Hold on.{8} „Ach jo,“ povzdychne Carmen, když písnička skončí. Jdeme okolo ordinace Scheltemové na konec chodby. Nejdřív odběr krve. Proč to muselo být, už nevím. Něco s bílými krvinkami. Nebo červenými. Odeberou Carmen krev, dostane tamponek, který si má držet na rance, a pak se vracíme na tu chodbu. Čekat. To, co jsem se za těch pár týdnů chození do nemocnice naučil, je, že čekání je tady tou nejobvyklejší věcí na světě. Doba, kterou máte napsanou na kartičce, není nic víc než dobou „od“. De Volkskrant, deník, co jsem si koupil v kiosku v nemocniční hale, jsem dočetl už před čtvrt hodinou. Na chodbě mezi časopisy Story a Margriet leží ještě jeden časopis o fotbale Voetbal International, jak jsem si právě všiml, ale výsledek Nizozemska proti Argentině na světovém šampionátě minulý rok ve Francii už jsem dávno znal. Konečně nás Scheltemová zavolá. Ta je skutečně v dobré náladě. „No, takže dneska jdeme na to, že?“ řekne jako vůdce smečky, co se svým klubem skautíků stojí na úpatí kopce v Ardenách. Carmenina krev je v pořádku. Chemoterapie tedy může začít. Můžeme tedy jít do třetího patra, do místnosti, kde probíhají chemoterapie. Ještě jsem tam nikdy nebyl, ale něco mi říká, že zažít takovou chemoterapii není nic příjemného. Slíbil jsem Carmen, že s ní pokaždé půjdu. Ulevilo se jí a řekla, že je to ode mě milé, že to pro ni chci udělat. No jo, chci nechci, říkal jsem si ještě, co chci ještě míň, je, aby tam Carmen musela sama. Nedovedu si představit, že by někdo na ty chemoterapie jako doprovod chodil rád. Což je pravda, jak vidím. Většina partnerů pacientů, kteří chodí na chemoterapii, sedí doma, v
práci nebo kdesi, ale žádný z nich v místnosti na chemoterapii. Když do té místnosti vstoupíme, otevře se před námi úplně nový svět. Toto není obyčejný nemocniční pokoj, ne, je to až příliš okatý pokus o to, aby to tu vypadalo domácky. U okna stojí stolek se dvěma konvicemi s kávou, hromada na sebe naskládaných hrníčků a mísa, na níž je na plátky nakrájený perník. Půlka z nich je namazaná máslem, druhá je holá, abychom nezapomněli na atmosféru chemoterapie. Také tu stojí dva nízké kulaté stolky s dečkami. Na jednom je malá rostlinka (neptejte se mě, co je to za druh), která visí trochu povadle. Okolo obou stolků jsou rozestavěné židle. Je vidět, že tu udělali všechno pro to, abyste tu měli pocit jako doma v pokoji. Škoda, že pacienti z toho trochu vyčnívají. Mají na rukou obrovské leukoplasti, z nichž vycházejí průhledné hadičky, které vedou nahoru na cosi jako věšák na kolečkách, na kterém jsou zavěšeny pytlíky s červenou a průhlednou tekutinou. Ta tekutina kape těmi hadičkami dolů, jak jsem si právě všiml, a mizí pod tou leukoplastí, obávám se, že do těla. Vůbec se nezdá, že by to bylo nějak zvlášť zdravé, a vypadá to ještě méně přívětivě. Tři ze čtyř pacientů mají takový věšák. Jeden muž, žoviální typ se silně vybledlým tetováním, žádný věšák nemá a není tedy, stejně jako já, žádný pacient, říkám si v duchu. Určitě patří k té starší tlusté paní, co sedí vedle něj a kterou drží za ruku. Jeho žena má věšák s pytlíky s tekutinou. A má velmi prořídlé vlasy, nabarvené na tmavočerveno. Prosvítá jí pod nimi pokožka hlavy. Vedle ní na nízké židli sedí asi padesátiletý muž, který je holohlavý jak Collina, ten italský rozhodčí. I tenhle muž má ty divně vypouklé oči. I on je připoután k věšáku. Teď, když si ho pozorně prohlížím, vidím, že to není očima, že tak podivně vypadá, ale tím, že nemá žádné řasy ani obočí. Třetí věšák patří mladíkovi, modernímu týpkovi, co má na sobě čapku typu Velkého Gatsbyho. Odhaduju ho tak něco ke třicítce. Vzpomínám si, že minulý týden na chodbě u doktorky Scheltemové seděl taky. Tehdy tam byl spolu se svou přítelkyní, takovou menší dívkou, co vypadala jako Italka s černými polodlouhými kudrnatými vlasy. Pěkná kost. Vzpomínám si, že jsem byl rád, když jsem viděl, že nejsme jediní mladí lidé, co mají rakovinu. A kde vlastně je dneska ta holka? Určitě ho opustila, protože má rakovinu varlat nebo něco takového. A jestli ho neopustila, tak je ještě větší kráva, protože kde je teď, když její přítel sedí na chemoterapii? Takže já nejsem zase až tak špatný partner, konstatuji si sám pro sebe s potěšením. „Dobrý den, já jsem Janine,“ řekne sestra, které jdou oči pěkně šejdrem. „Dobrý den, já jsem Carmen,“ řekne Carmen svým podmanivým hlasem. „Dobrý den. Stijn,“ řeknu odměřeně, když Janine podávám ruku. Šilhavá sestra mávne rukou směrem k takové nejedlé ženské, co má na sobě taky bílý plášť a které může být tak dvacet. „A to je Jolanda, ta je u nás na stáži.“ Na stáži? Stážistka? Nějaká dvacetiletá čubka si bude pěkně očumovat náš chemoterapeutický křest, o kterém už teď až do morku kostí cítím, že se neobejde bez slz A to jenom proto, že je na stáži? Už ji vidím večer v hospodě, jak vykládá svým kamarádkám a spolužačkám, že „tam dneska přišla na chemoterapii nějaká vlastně docela hezká ženská, které mohlo být tak nanejvýš pětatřicet, Carmen nebo tak nějak, moc příjemná, s partnerem, takovým arogantním volem, co neřekl vůbec nic, no, takže ta ženská se svým partnerem přišli poprvé a ta ženská začala brečet a mně jí bylo tak líto… Hele, dáš si ještě pivo? A co vlastně tvoje stáž? Ty seš na rehabilitačním středisku, ne?“ Kráva jedna blbá. Šilhavá Janine říká, že ty věci na Carmeninu chemoterapii už jsou objednané v nemocniční lékárně a že tu budou za chvíli, protože v lékárně teď není tak plno. Dnes jsou tady na chemoterapii jen čtyři lidi a Carmen je poslední, ostatní už tu jsou, kývne směrem k těm třem věšákům. Někdy tu bývá i osm pacientů najednou a to je dost nepříjemné, protože pak je lékárna s přípravky na poslední
chemoterapii hotová až po poledni. Moc dobře tomu všemu nerozumím, ale to se letos v létě určitě změní. Za tři měsíce budeme určitě vědět, jak moc brzo tu musíme být, abychom moc dlouho nečekali, stejně jako já naprosto přesně vím, v jakou noční hodinu musím být v klubu Paradiso, abych nestál moc dlouho ve frontě, ale abych taky nepřišel do prázdného sálu. Zazvoní telefon. Janine ho zvedne. „Chemoterapie pro paní Van Diepenovou je hotová,“ řekne stážistce, když zavěsí. „Můžeš ji vyzvednout?“ Stážistka kývne a vyjde z místnosti. „Fajn holka,“ řekne nám Janine a trochu se k nám nakloní. „Někdy je se stážistkama dost kříž.“ „No jo,“ řekne Carmen s úsměvem. „Já vím.“ „Vy taky někdy míváte stážistky?“ Carmen a Janine klábosí vesele dál o kladech a záporech zaměstnávání stážistek. Carmen mě opět překvapuje svojí schopností umět v každé situaci vést přátelský a spontánní rozhovor, jako by se vůbec nechumelilo. Vím, že je hrozně nervózní, že má z chemoterapie šílenou hrůzu, ale i tak je s to se zaujetím poslouchat Janinino vyprávění o předchozí stážistce. Já ne. Nechci, aby si o mně mysleli, že jsem hulvát, ale pokaždé když vstoupím do té nemocnice, tak se to prostě automaticky stane. Nemůžu s tím nic dělat. Nenávidím tu rakovinu a to, co s našimi životy dělá. Nenávidím svůj nový status manžela pacientky s rakovinou. Zuřím, jsem frustrovaný a bezmocný. Zlobím se na doktora Wolterse, na doktorku Scheltemovou, na sestřičky, na stážistku, na ostatní pacienty, na toho člověka, co tuhle Bohem zapomenutou depresivní Lucasovu nemocnici postavil, zlobím se na řidiče, který si dnes ráno v dopravní zácpě na semaforech nevšiml, že už je tam celou věčnost zelená, na Janine, která je tak přátelská, že si o ní, ať se snažím sebevíc, nemůžu myslet, že je kráva. A zlobím se sám na sebe, že jsem takhle naštvaný. Že nejsem schopen smířit se s tím, akceptovat už jednou to, že Carmen má rakovinu a že jsem prostě jednou její manžel v dobrém i ve zlém. Samozřejmě že jsem dnes šel s Carmen, a je pravda, že jsem byl pyšný sám na sebe, když jsem včera slyšel, jak Carmen říká do telefonu své mamince a Anne, že je tak ráda, že s ní na tu chemoterapii půjdu. A samozřejmě že jí říkám, že tu rakovinu spolu jednou provždy kopneme do zadku, že ta nás na kolena rozhodně nedostane, SAMOZŘEJMĚ že tohle všechno říkám! Co mám jiného dělat? Mám jí říkat, že všechna ta objetí, ta uklidňující slova, polibky na tvář a do vlasů, že jí hladím palcem dlaň, když jdeme ruku v ruce po té chodbě, jsou jenom proto, že se nutím k tomu, abych byl hodný? Z pocitu povinnosti: Budete milý na svoji ženu, která má rakovinu. Je to můj smysl pro čest, můj pocit, že to tak má být, který mi přikazuje, abych byl hodný. Ale nejde to jen tak samo sebou. Do té lásky se musím nutit. Stážistka se vrací s moc pěkně nachystanou krabičkou značky Tupperware, jejíž víčko je pevně připevněné dvěma železnými sponami. „To je rychlost,“ zahlaholí vesele Janine. „Hned zavolám doktora, aby vám tu infuzi píchl.“ Doktor je mladý stydlivý muž v bílém plášti. „Fransi, tahle paní potřebuje píchnout infuzi,“ řekne Janine a ukazuje na Carmen. Doktor Frans podá Carmen ruku a začervená se. To je něco jiného, co? Než samý ty starý ženský tady, že? Naštěstí pro Franse má Carmen dnes na sobě široký svetr, jinak by se mu z toho zapařily brýle. Když vidím, že se Carmen ostatním mužům zdá přitažlivá, vždycky jsem pyšný jako pes se sedmi šulínky a dávám to typicky stijnovsky najevo tím, že se na dotyčnou osobu dívám, jak nejledověji dovedu. Ta pěkná kost, na kterou koukáš, vole, tak o té si můžeš nechat jenom zdát! A pak
málem puknu pýchou, že jsem Carmenin manžel. S trhnutím se probudím ze svého denního snění, protože Carmen začíná zase plakat, protože Frans, který je čím dál nervóznější, říká, že to musí udělat znovu. S hrůzou vidím, že se se směšně tlustou jehlou, která má v průměru tak půl centimetru, nestrefil do správné žíly. Podívám se na Franse vražedným pohledem, ale nevšimne si toho, protože se spolu s Janine snaží zastavit krev, která teče z rány v Carmenině ruce. Vypadá to, že napodruhé se to Fransovi podaří. Domýšlím se z toho jeho povzbudivého „to už vypadá lépe“, zatímco poklepává Carmen jemně po ruce. „Ano, povedlo se to,“ říká Janine s úlevou. Drží Carmen za levou ruku a hladí ji, zatímco já stěží přemáhaje slzy sedím na druhé straně a držím Carmeninu hlavu na hrudi, aby se nemusela dívat, jak se jí hrabou v ruce. „Promiňte, že to tak dlouho trvalo. Vaše žíly se ale těžko napichují,“ omlouvá se Frans. Neohrabaně Carmen potřese levicí, zamumlá „na shledanou“, aniž se na nás podívá, a zmizí, jak nejrychleji dovede. Janine se ptá, jestli se za chvíli budeme chtít přidat k ostatním, kteří z Carmenina slzavého údolí nejsou vůbec nijak v rozpacích — pacient s rakovinou si zkrátka zvykne na všechno — a sednout si k jednomu z těch dvou nízkých stolků, nebo jestli chceme jít raději do vedlejšího odděleného pokoje. Podívám se na Carmen, která si rukou, ze které nevede hadička, stírá poslední slzy z tváře. „Ne, sedneme si ke stolu k ostatním. To bude prima,“ zasměje se. Nevím, jestli to bude prima. Všímám se, že se před ostatními trochu stydím. Kluk s čepicí á la Velký Gatsby, pán bez obočí, žena v bílém svetru a její žoviální manžel se mohli dosytosti vynadívat, jak jsem svou plačící Carmen zahrnul desítkami polibků do vlasů. A taky si nemohli nevšimnout, že jsem se dost musel držet, abych se ovládl. Uklidňovat někoho se vší oddaností je jako nechat si spadnout kalhoty. Ukazujete svoji nejintimnější stránku. Ale možná má Carmen pravdu. Tak se prostě zapojíme do společnosti. Musíme si na to přece zvyknout. Jestli to nejde, jak to jít má, tak to má jít, jak to jde.{9} Jdu ke stolu, na kterém u okna stojí čaj. Carmen si stoupne vedle mě a čeká, až jí naliju. Cítím, že se jí nechce jít si sednout samotné mezi kolegy pacienty s rakovinou. „Moc příjemné to není, že?“ řekne tlustá paní s tlustým svetrem a řídkými vlasy. Červená tekutina jí kape hadičkou do těla. „To ne…“ zavrtí hlavou Carmen. „Je to určitě poprvé, co jste na chemoterapii, že?“ „Ano.“ „Však si na to zvyknete.“ „To doufám…“ „Ale příjemné to samozřejmě nebude nikdy.“ „Ježíš, to je jak na berňáku,“ řekne její manžel vesele se silným amsterodamským přízvukem. „Dokud se o nás budou starat lépe než o tu kytku,“ řekne tlustá paní a kývne hlavou směrem k té nešťastné rostlině. Všichni se zasmějí. Carmen taky, tak já teda taky. Dívám se na ni a rozhodnu se, že se budu dneska hodně snažit, aby to bylo co nejsnesitelnější. Jedna z těch krabiček, asi od toho kluka v gatsbyovské čepici, začne pípat. „Dal někdo něco do mikrovlnky?“ zkouším co nejpřesněji napodobit typ humoru manžela tlusté paní. „Ano, já! Kroketu s masem a sýrové suflé,“ přidá se ke mně. Zase se všichni smějí, i Carmen. Stážistka přijde ke klukovi s čepicí a vymění hadičku v přístroji. Vidím, že dva ze tří pytlíků na jeho
věšáku už jsou prázdné. Posadíme se s Carmen k prázdnému stolku. Židle u druhého stolu jsou už všechny obsazené. Škoda. Zrovna to začalo být tak prima. Carmen dostane vlastní věšák, naštěstí od Janine. Ať šilhá sebevíc, raději ji než tu stážistku. Bůhví co takové děcko může všechno pokazit. Nahoru Janine zavěsí dva pytlíky s průhlednou tekutinou („jedna je proti zvracení, s tou za chvilku začneme“) a druhý sáček s červenou mizérií („to je adriamycin“). Ta červená tekutina vypadá přesně tak, jak jsem si ji představoval. Nahání hrůzu. Jed. Jen se z ní ještě tak začít kouřit. Tak to je tedy ono. Chemoterapie. Ta tekutina, co tady visí na věšáku vedle Carmen, co za chvíli začne proudit do Carmenina těla, ta tekutina, co možná napadne rakovinu a co určitě připraví Carmen o vlasy. Jehlu v Carmenině ruce připevní k průhledné hadičce a tu přidělají ke krabičce s červenými digitálními čísly a šipkami někde uprostřed věšáku. Janine říká, že fyziologický roztok projde za dvacet minut a zmáčkne nějaké knoflíky na krabičce, které poslušně ukážou číslo 20. „Až to bude hotové, začne budík pípat, a to mě musíte zavolat, kdybych vás náhodou neviděla.“ Já už tu proceduru znám, z věšáku toho kluka s čepicí. „Páni, já mám svou vlastní chemoterapii,“ mrkne Carmen. Začneme se nudit. „Ježíš, ta ale šilhá, co?“ zašeptám Carmen do ucha. Carmen kývne a kousne se do rtu, aby se nezačala smát. „Budeme jí říkat Panorama Mesdag?“ zeptám se přihlouple. Carmen se zakucká, jak pije čaj, a vyprskne ho. Dělám, jako bych se lekl a zakopl o její věšák. Předstírám, že mě to naštvalo, a jak se otočím, nasadím výraz Mr. Beana, a když se Janine zrovna nedívá, tak předstírám, že se s tou věcí chci projet pokojem jako na kole. „No tak už dost, Stijne!“ řve Carmen smíchy. Janine se usměje na Carmen a je ráda, že se Carmen směje. „Vypadá to, že se vám daří trošku lépe,“ říká Janine a mrkne na mě. Já zrudnu, protože mám pocit, že jí můj vtípek na její účet asi došel. A mně dojde, že šilhavá Janine dělá všechno pro to, aby se její pacienti necítili tak bídně, i když je to třeba jen dopoledne, nebo na hodinu, nebo na minutu. A jestli pomůže, že se kvůli tomu stala terčem posměchu, tak aťsi. Cítím, jak se před šilhavou Janine zmenšuji a zmenšuji. Jdu se posadit vedle Carmen. Políbí mě a zašeptá mi do ucha, že mě miluje. Podívám se zamilovaně na ni a jsem na nás pyšný. První chemoterapeutickou krizi zaklelo Divadlo Smích.
Patnáct Nemluv / Neříkej to, mě to bolí No Doubt, Don't Speak (Nemluv) (Tragic Kingdom, 1996)
Hned jak vstoupím do Merk in Uitvoering, zeptá se Maud, jak to dnes dopoledne dopadlo. Maud je moje ex. V sezoně 88/89 jsme spolu měli nějaké drobné. Maud kdysi byla modelka, dokud jí pár let po jejím manažerovi nedošlo, že světová hvězda z ní asi nikdy nebude. Přestala s modelingem a s držením štíhlé linie. Přibrala, zdvojnásobily se jí horní
míry a šla pracovat do služeb veřejného stravování. Když firma Merk in Uitvoering hledala sekretářku, přesvědčil jsem Frenka, abychom jí dali šanci. Maud je spontánní a není hloupá, ale velikost jejího horního objemu, která ani Frenkovi neušla, byla nakonec tím hlavním trumfem při rozhodování vedení firmy Merk in Uitvoering. Maud byla přijata. V prvních letech Carmen & Stijna jsme to s Maud ještě sem tam tajně dělali, ale v jednom momentě s tím sama chtěla skončit. Teď se na připomenutí starých zlatých časů sem tam políbíme, a po loňském vánočním přípitku se nám to poněkud vymklo z ruky na těch designových polštářcích v rohu vstupní haly do naší kanceláře, co vymyslel ten teplej Angličan, ale u toho to taky zůstalo. V poslední době se do mě dokonce pouští kvůli mým nevěrám, což je něco, co nedělala nikdy, když jsme byli spolu. Jednou zkrášlila Sharoninu krátkou bílou sukni skleničkou rosé, když mě Sharon tehdy trošku příliš tělesně zdravila v hospodě De Pilsvogel. V podstatě vlastně s Maudinými argumenty, proč bych toho zahýbání měl nechat, docela souhlasím. Podle Maud tím riskuji svůj nejhezčí životní vztah. Dál s tím ale podle Stijnova ozkoušeného zvyku nic nedělám: jak říkají Nizozemci: vypili jsme skleničku, vyčůrali se a vše zůstalo při starém. Zůstávám monofobní. Maud úplně zničilo, když se dozvěděla, že Carmen má rakovinu prsu.
„Nebylo to tak hrozný. Dokonce jsme se i smáli.“ „Ještě že tak. A jak se Carmen cítí teď?“ „Ujde to. Dostala horu prášků proti nevolnosti.“ „A kde je vlastně teď?“ „Doma. Je s ní její matka.“ Mezitím zapnu počítač. Nechci už mluvit o rakovině. „Volali už z Holland Casina, jestli souhlasí s tím rozpočtem?“ Frenk zavrtí hlavou. „Do prdele, tak mu přece zavolej, ne! Přece na ty kretény nebudeme čekat! Tak tomu idiotovi zavolej sám. Ježíši, copak ještě k tomu všemu musím v týhle zasraný firmě dělat všecko jenom já?“ Frenk tenhle můj výbuch mlčky přejde. Zároveň kliknu na mail od Carmen, který mi poslala asi tak před deseti minutami. Od:
[email protected] Datum: úterý 04. 05. 1999 14.29 Komu:
[email protected] Předmět: Milý příteli… Ahoj příteli, je mi teď trochu špatně, ale zatím to jde. Jen jsem ti ještě chtěla říct, že jsem moc ráda, že tam se mnou chodíš, že na té chemoterapii nejsem sama jako ti ostatní. Pusu, Carmen P.S. Miluju tě, milý příteli.
Vyskočím, aniž bych se na Frenka podíval, a letím na záchod. Tam se nezadržitelně rozpláču, všechny slzy, které jsem dnes celý den zadržoval, ze mě vyjdou. Po nějaké chvíli si slzy utřu, vysmrkám se, několika hrstmi studené vody si opláchnu obličej, podívám se, jestli vypadám aspoň trochu normálně — ne — spláchnu záchod, jako bych na něm dlouho seděl a sral, ještě jednou si povzdychnu a jdu zpátky.
Šestnáct Až zestárnu a bude ze mě kmet
Za mnoho, mnoho let Pošleš mi přání na Valentýna Blahopřání, nebo láhev vína Ještě mě chtít budeš Ještě mě krmit budeš Až bude mi čtyřiašedesát The Beatles, When I'm Sixty Four (Až bude mi čtyřiašedesát) (Sgt. Pepper's Lonely Heart's Club Band, 1974)
Carmenina matka zvedne telefon. „Prosím?“ „Ahoj, tady je Stijn. Jak se daří Carmen?“ „Odpoledne hrozně zvracela. Teď spí.“ „To je dobře. Za chvíli pojedu vyzvednout Lunu z jeslí a stavím se v Appie. Na co máš chuť?“ „Ále, něco kup, vezmi nějaký hotový jídlo.“ „Myslíš, že Carmen bude něco chtít?“ Carmenina matka se zasměje. „Možná tak kýbl navíc?“ Carmenina matka je prostě poklad. Vyrostla v amsterodamské čtvrti Jordaan a vypadá jako tchyně zpěváka André Hazese, ale bez těch brýlí na čtení. Carmenina otce neznám. Před deseti lety, po jedenadvaceti letech manželství zdrhl. Vzkaz na kuchyňském stole, to funguje. Carmenina matka byla štěstím bez sebe. Do měsíce měla nového přítele. Carmen měla dojem, že jí byl povědomý z přestavby jejich domu. Pěkná anekdota, co se k tomu váže: Když Carmenina matka (tehdy 54) představila Carmen (27) svého nového přítele (60), tak se ho Carmen zeptala: „Co dělá Váš otec?“ Bob Stavitel je mezitím už zase pasé. Pár měsíců potom, co se Carmenina matka přestěhovala do domu, který Bob zvětšil a vylepšil, začala pochybovat, jestli ho dost miluje. Bob odchází. Carmenina matka žije zase sama, v krásně přestavěném domku v Purmerendu. Jen zřídkakdy vezme s sebou nějakýho veselýho chlápka, ale častěji než na štědrovečerní večeři nebo na oslavě narozenin se k nám nikdo nepřidal. „Však můj dům bude potřebovat znovu opravit zase až tak za deset let,“ říká Carmenina matka.
V supermarketu Albert Heijn na náměstí Groot Gelderlandplein se dívám na asi osmdesátiletého muže a ženu. V objetí se šourají kolem polic s víny. Muž ukazuje hůlkou na červené víno v nabídce. Jeho žena vezme víno a dá ho do košíku, který nese v ruce. Muž jí řekne něco, co neslyším. Stará paní se rozesměje a dloubne manžela do ruky. Stisknu pevněji Luninu ruku a rychle se podívám jinam. Ten zamilovaný starý pár ve mně vzbuzuje bezmeznou žárlivost. Toto spolu s Carmen nikdy nezažijeme.
Sedmnáct A teď všecko, co se zdálo tak významné / Vypařilo se do vzduchu, pane Bruce Springsteen, The River (Řeka) (The River, 1980)
Léky proti nevolnosti vůbec nezabírají. Carmen je dva dny blbě jak psovi. Až ve čtvrtek večer se to trochu zlepší. Ten večer dokonce uplyne i bez toho, že by jeden z nás dvou plakal. V pátek jde Carmen zase do Advertising Brokers. Všední život pokračuje. Do další chemoterapie, která je za necelé tři týdny, se pokoušíme tvářit, jako by se nic nedělo, i když oba víme, že si to nalháváme.
Ráj už skončil.
Osmnáct V hlavě pociťuješ / Co nemáš cítit Oasis, Sunday Morning Call (Zpráva nedělního rána) (Standing on the Shouldes of Giants, 2000)
„Dobrý den, já jsem Gerda. Tak vy jste přišli hezky spolu?“ zeptá se psychoterapeutka, když nám podává ruku a nepříjemně dlouho ji drží. Je mi to hned jasné. Gerda je ten typ, co si vždycky sedne na stůl, i když je v místnosti opravdu dostatek židlí. „Ano, zdálo se nám to tak lepší,“ odpoví Carmen. Mně se to tak lepší nezdálo. Mně to připadá ještě horší než chemoterapie. Nikdy v životě jsem ani vteřinu nepřemýšlel o tom, že bych někdy šel k psychiatrovi. Gerdina ordinace je takový brloh dvakrát tři metry. Jsou v něm dvě nízké židle — „to se líp povídá než na těch vysokých“ — nízká kulatá sedačka, stará lampa s tlumeným světlem a nízký stolek. Na něm stojí plochý obstarožní kazetový magnetofon značky Yoko, podle mě stejný, jako byl můj úplně první kazeťák. Na první kazetě, co jsem nahrál, byla písnička I Love The Sound Of Breaking Glass od Nicka Lowea, pokud si to dobře pamatuju. Jo a taky Psycho Killer od Talking Heads. Gerda se omlouvá za svůj brloh. „Brzy dostanu naštěstí jinou místnost, trochu větší s okny, kterými jde dovnitř denní světlo. Bude to přece jenom trošku příjemnější, ale prozatím to zvládneme s tím, co máme, ne? Kávu nemám, tu nemám moc ráda, raději piju čaj. Sladíte?“ Nalije čaj a jde si sednout na nízkou židli vedle stolku. Carmen se posadí na druhou židli a já si sednu na kulatou sedačku. „Tak,“ zahájí Gerda, dle mého názoru terapeuticky promyšlený způsob rozhovoru. „Ano,“ řekne Carmen. „Takže takhle to teda je, že?“ „No, mně to povídejte.“ Musím podotknout, že Carmen se pěkně přizpůsobila rovině rozhovoru. Já už o něco méně. Dělám, co můžu, abych nevypadal nezdvořile, ale mám strach, že je na mně vidět, že co mě se týče, tak může Gerda klidně zdechnout. Ale Gerda už měla častokrát s takovými lidmi co do činění a moje téměř neskrývané pohrdání ji vůbec nevyvádí z míry. Její neutuchající laskavost mě irituje. „Není to pro vás těžké, že se teď bavíte s psychiatrem o nemoci, na kterou asi nejspíš zemřete? Něco takového by vás ani nenapadlo, že, mladá paní, když jste v rozkvětu života?“ Haló! Položte ho, támhle prosím! Gerda naprosto přesně ví, jak tnout do živého. Podívám se s úlekem na Carmen. A ano, tady máme zase slzy. Okamžitě ji vezmu za ruku a začnu ji hladit. Za těch pár týdnů, co má Carmen rakovinu, jsem ji hladil po ruce častěji než za celých těch sedm let předtím. Gerda neříká nic. Dívám se na Carmeninu ruku v mé ruce. Nejsem moc ve své kůži. Mám pocit, jako bych byl na zkoušce, na které se mě ptají, jestli se mi to zdá dost hrozné, že moje žena má rakovinu a možná na ni zemře. Teď se ode mě očekává, že začnu taky brečet, ale nedaří se mi to. Nakloněný ke Carmen cítím, jak se mi pohled psychoterapeutky zabodává do zad. Ta už má určitě rozsudek dávno vynesený, nemiluje ji, protože neuroní ani slzu.
„Musí to z vás přece ven, Carmen,“ dodá Gerda po chvíli. Carmen vypráví, že jsme se v posledních dnech propadli z ráje až do nejhlubších pekel. Že všechno bylo v pořádku, že jsme byli všichni tři tak šťastní a spokojení, a najednou jako mávnutím kouzelného proutku — buch bác, všechno pryč. „Není ani minuta, kterou bych na to nemyslela,“ říká Gerdě. To je pro mě novinka, to ale Gerdě samozřejmě nedám najevo. U mě to jsou celé hodiny, kdy to pouštím z hlavy. Většinu dne, od chvíle, kdy ráno vstoupím do Merk in Uitvoering, na to vůbec nemyslím. Myslel jsem si, že u Carmen je to taky tak. Tak třeba včera. Zdálo se mi, že to byl takový večer, jaké jsme mívali v časech před rakovinou. Luna jde spát, Carmen pohodlně natažená na pohovce pro tři s Elle — „postavíš na čaj?“ — já u televize, pěkně staromódní, všecko, jak má být. No dobře, je pravda, že se křečovitě vyhýbám jakémukoliv citlivému tématu a pokládám jenom takové otázky, které jsou emocionálně bez rizika. „Dáš si k tomu vafli se sirupem, nebo kus bábovky, miláčku?“ „Dáš si vodu, nebo chceš sklenku vína?“ „Budeme se za chvíli dívat na Rodinu Sopránů, nebo na ten film na Canalu Plus?“ „Bylo v poslední době něco, co jste dělala a při čem jste měla pocit, že vás to uklidňuje?“ zeptá se Gerda. Carmen se zamyslí. „Když si třeba hraješ s Lunou nebo když ji koupeš?“ zkouším to, v horlivém pokusu si to u Gerdy vyžehlit a zlepšit první dojem muže, co neuroní ani slzu za svou ženu, a působit dojmem konstruktivního, milujícího životního partnera. „Ne,“ zavrtí Carmen freneticky hlavou, „to musím vždycky myslet na to, že tu svoji holčičku možná nikdy neuvidím vyrůstat.“ Krabice s kapesníky na Gerdině stolku trhá rekordy. Do hajzlu, jak můžu říct něco tak hulvátskýho. Hanbou se málem propadnu. Zpátky na místečko, Stijne. „No, ale jak o tom teď tak přemýšlím, minulý víkend, když jsem trochu pracovala na zahradě, tak mě to docela uklidňovalo,“ říká Carmen. Teď je opět řada na Gerdě, aby Carmen nechala propuknout v pláč. S tím rozdílem, že Gerda to dělá naschvál a já jen z čiré neohrabanosti. „Ale to si určitě říkáte, jestlipak ty kytičky ještě i příští rok uvidím růst…?“ Kristepane, ještě tohle. Carmenina stavidla se teď úplně otevřela. Gerda vyslovila to, na co se ani jeden z nás neodváží ani pomyslet: možná že tu Carmen za rok už nebude. Tím, že jsme se rozhodli pro tu chemoterapii, jsme před tímto katastrofickým scénářem jen strčili hlavu do písku. Teď jsem na řadě já. Gerda je připravena k útoku. „A vy, Stijne, řekněte pěkně po pravdě, neříkáte si, čím já si tohle zasloužil?“ Šok. To, co se nepodařilo ani Carmen, ani Frenkovi, Maud, Thomasovi a Anne, se povedlo Gerdě první dobře mířenou otázkou. Gerda uhodí na tu nejcitlivější strunu.{10} Nikomu jsem to neřekl, nikdo si toho nemohl všimnout, ale je to tak: mám pocit, že mě ta rakovina dostala stejně jako Carmen. Připadám si, jako kdyby mě znásilnili. Sklopím hlavu, přikývnu a cítím, jak se mi do očí hrnou slzy. Do prdele. Proč zrovna teď, při Gerdině prvním útoku na moje city? Kdybych tak byl sakra raději před chvílí nějaké slzy pro svůj klid vyprodukoval, když by to bývalo dobře vypadalo. Mohl jsem tím Gerdu přesvědčit, jak moc Carmen miluju. Proč zrovna teď se bude Gerda rýpat v mých citech, proč musím teď mít slzavou inkontinenci? Vsadím se, že si o mně Gerda myslí, že jsem egocentrickej vůl, kterej předstírá, jak mu je hrozně líto jeho ženy, ale tady je přichycen při činu za překročení kodexu cti partnera pacienta s rakovinou:
nebudete litovat sebe sama. S hlavou sklopenou a s kapesníkem, co mi podala Carmen, hořce pláču. „Máte pocit viny, že litujete i sám sebe?“ ptá se Gerda. „Ano… Trochu ano…“ popotáhnu a propadám se studem. Už týdny mám v hlavě ten hlas, co mě trýzní a pořád mi našeptává, že to není k ničemu, že ty zkurvené knihy od Simontona taky čtu, že chodím s Carmen ke všem těm doktorům a na ty dvě chemoterapie, co má teď Carmen za sebou. Minule tam kromě mě nebyl ani jeden partner od pacientů. Ta paní s řídkými vlasy tam tentokrát taky nebyla — dovolená? Uzdravená? Vykašlala se na to? Zemřela? — a její manžel tím pádem taky ne. A ten kluk měl zase tu gatsbyovskou čepici a jeho holka tam opět nebyla. Je to, jako by všechny ty správné věci, co dělám, nevyvažovaly moji neutuchající, nečistou potřebu hédonismu a potřebu se bavit. Jako pedofil, co se léta drží zpátky, ale stejně se cítí vinen za své lascivní myšlenky na děti. „Ale to opravdu nemusíš, Stijne. Pro tebe je to možná ještě horší než pro mě,“ skočí jí Carmen najednou do řeči. Chvíli trvá, než mi dojde, co říká. Překvapeně se na ni podívám. „Ano,“ pokračuje Carmen, „ty jsi zdravý, tys nic neudělal a teď máš doma ženu, co celej den brečí a je protivná a…“ polkne a chvíli se odmlčí, „…a zanedlouho bude ještě ke všemu holohlavá.“ Vidím, že to myslí vážně. Ona mě lituje. Mě! Horší už to být nemůže. Po dvou týdnech rakoviny je naše duševně emocionální rozpoložení v manželství asi takové: 1. Manželka s rakovinou má pocit viny, protože tohle způsobuje svému manželovi. 2. Manžel ženy s rakovinou má pocit viny, protože si myslí, že trpí přílišnou sebelítostí. A tak se zase pěkně rozbrečíme, teď hezky spolu, aby nám bylo lépe, a držíme přitom jeden druhého v náručí. „Výborně,“ řekne Gerda. Říká, že na příštím sezení začneme s meditačními cvičeními podle Simontona. „Myslím, že vám to prospěje. Při těch cvičeních se naučíte zapojit svoji duši proti rakovině.“ Carmen přikyvuje, jako by to byla ta nejnormálnější věc na světě. „K tomu nám pomohou vizualizační techniky,“ pokračuje Gerda. Já moudře mlčím. „Ale pomůžou taky k tomu, abyste se uklidnili.“ „Jo, to bude výborné,“ přikyvuje Carmen. Já taky přikyvuji, i když se mi Carmen moc klidná nezdála, když mrskla tou Simontonovou knihou do kouta. „Když budeme provádět ta cvičení, nahraju vám je na kazetu a dám vám ji s sebou,“ říká Gerda a ukazuje na kazeťák. „Tak budete další týden moci cvičit i doma.“ „No, ehm… to zní dobře,“ říká Carmen. „A ještě bych vás chtěla požádat, abyste mi do příště nakreslili obrázek…“ — ona říká abyste, vy abyste nakreslili — „…na kterém se pokusíte vizualizovat nádor ve vašem prsu…“ — můj dlouholetý trénink nehnout ani brvou na těch nejpřiblblejších brífinzích a vyposlechnout ty bezbřehé marketingové kecy zákazníků se teď vyplatil — „Stijne, vy taky můžete něco nakreslit, zkuste si prostě ten nádor v Carmenině prsu představit…“ — prostě představit — „…a pak nakreslíte, jak ho chemoterapie napadá…“ — Kocourkov! Já jsem se snad ocitl v Kocourkově — „…a zkusíte
vizualizovat, co to ve vás vyvolává…“ — že tu ze mě dělají blbce, to to ve mně vyvolává. „Připadá vám to jako dobrý nápad, Carmen?“ „Ano, já… ehm, myslím, že ano.“ „A co vy, Stijne?“ „Ano, to je výborný nápad.“ „Takže… tedy příští týden na viděnou!“ „Ano, takže příští týden.“ Potřese nám oběma rukou. „Na shledanou, Carmen. Na shledanou, Stijne.“ „Nashle,“ říkáme už přes rameno. Ve výtahu se na Carmen opatrně podívám. Vyprskne smíchy. Ještě že tak. Mozek jí tedy ještě funguje.
Devatenáct Zdá se mi to trochu zvláštní / Že na konci každého perného dne / Lidé ještě najdou důvod k víře Bruce Springsteen, Reason to Believe (Důvod k víře) (Nebraska, 1982)
Stejně ale musím přiznat, že nám rozhovor s Gerdou prospěl. Díky tomu nás s Carmen napadlo, že si spolu budeme o svých pocitech víc povídat. A tak jsem si troufl Carmen říct, že mě hrozně štve, že se letos v létě asi nedostaneme do Bloemendaalu, a že bych doktoru Woltersovi přál, aby dostal horečku omladnic, a že se mi vždycky moc uleví, když v Merk in Uitvoering každý den vstoupím do bezrakovinové zóny. A Carmen poctivě řekne, až se to nebude dát snést, a že se už týdny před chemoterapií děsí toho, jak jí budou napichovat žílu. Témata, která zůstávají tabu, jsou všechny ty věci, které se po chemoterapii můžou stát skutečností — metastázy, amputace prsu a smrt, jen tak pro příklad. Proti tomuto se mi dostává podpory z neočekávané strany: dr. Carl Simonton ve své knize píše, že negativní myšlení má nepříznivé účinky na vývoj nemoci. Simon, jak ho Carmen překřtila, nepřipouští žádný odpor. S názvy kapitol jako Psychické síly mohou ovlivnit rakovinu, Převezmi sám velení nad svým zdravím a Vědecký důkaz našeho přístupu je Simon Louis van Gaal medicínské vědy. Někdy je ale život jednoduchý: když jsou všechny statistiky proti nám a když Simon na všechny statistiky a šance na přežití nasazuje svůj americký optimismus, tak je náš přítel. Proto jsme minulý týden také řekli každému, kdo to chtěl slyšet, že Simonova metoda boje s rakovinou pomocí positive
thinking, čili pozitivního myšlení, meditačních cvičení a vizualizačních technik, je vědecky podložená. (I když jsem po pravdě řečeno nikomu neřekl o našem výtvarném domácím úkolu od Gerdy.) A jestli je někdo přeborník v positive thinking, tak je to Carmen. V tom jsme měli pravdu, říkají všichni. Jestli tohle někdo umí, tak je to Carmen. Každému také říkáme, že duše může být silnější než tělo. Ale co to říkám — je silnější než tělo! Jdeme do toho! Každý, kdo nás má rád, následujtež nás v našem boji, i když víme, že to tak není, a chopte se s námi tohoto stébla! Aleluja, Simone!
Dvacet Blond vlasy, modré oči / přiletěly z pohádky Bloem, Even aan mijn moeder vragen (Moment, zeptám se maminky) (Vooral jong blijven, 1980)
Carmen začínají hodně padat vlasy. Ráno, když se probudí, je jich plný polštář. Od včerejška si může úplně bezbolestně vytrhnout z hlavy celé chomáče vlasů. „Pozor,“ říká s varovně zdviženým ukazovákem večer, když se vracím z práce, „celý den jsem to nacvičovala…“ Stoupne si přede mě, zatváří se, jako by se šíleně vyděsila, dívá se na mě s doširoka rozevřenýma očima, kousne se do rtů, aby zadržela hraný výkřik a vytrhne si oběma rukama trs vlasů z hlavy. Nový vtípek v jejím Mr. beanovském repertoáru. „Dobrý, že?“ zachechtá se. Večer stojí v koupelně, dívá se do zrcadla, s hlavou trošku nakloněnou. „Jsou už dost řídký, že?“ „Ale né, ještě to není tak hrozný.“ „Ne, tohle už je dost hrozný, hele,“ řekne a vytrhne si celý trs vlasů z boku temene hlavy. Vidím, že už je tam tak centimetr bez vlasů. „Jo, když si je budeš takhle vytrhávat, tak to vidíš, jo…“ Skoro mě neposlouchá. „Myslím, že už to takhle dál nejde. Mám strach, že si toho lidi v práci nebo třeba v hospodě brzo všimnou.“ Vypadá, že se buď rozbrečí, nebo rozzuří. Mr. Bean has left the building. Mr. Bean odešel. „Co teda chceš?“ ptám se. Chvíle, které se už týdny obávám, se nebezpečně přibližuje. „Že bychom je oholili?“ zeptá se nejistě. „Mám to udělat já?“ říkám a dívám se na ni v zrcadle. Polknu. Opravdu to myslím vážně? „Troufáš… opravdu bys to mohl udělat?“ ptá se váhavě, téměř stydlivě. Nevím, jak se mi to podaří, ale přikývnu a usměju se. „Samozřejmě to pro tebe udělám.“ Ještě se chvíli na sebe zadívá do zrcadla a pak řekne: „Tak do toho.“
„Fajn,“ řeknu a ze zásuvky vedle zrcadla vytáhnu svůj holicí strojek. „Jak to chceš udělat?“ zeptá se nejistě. „Mám to nejdřív zkrátit a pak oholit?“ „Jo, to bude asi nejlepší, ne? Musí to být dohladka, aby to pod parukou neškrábalo.“ Vezmu bílý ručník a položím jí ho na ramena. Pořád se na sebe dívá do zrcadla. Prohlížím jí hlavu shora a zespoda a pohybuji přitom hlavou zprava doleva a dolů a nahoru jako zkušený kadeřník. Mohl by mně někdo proboha říct, kde mám vlastně začít? Asi odzadu, takže neuvidí hned holou kůži, jak to přejedu strojkem? Ano. Začnu odzadu. „Jdeme na to, broučku.“ Zhluboka vzdychnu, zapnu stříhání a začnu holit. Od krku nahoru vyhladím zhruba čtyřcentimetrový pruh. Hned jí dám pusu na tvář. Vidí v zrcadle, jak její dlouhé vlasy odpadávají na ručník. Přitiskne si ruku na pusu a rozpláče se. Polknu, ale pokračuji klidně v holení a každou chvilku jí dávám polibky na hlavu. Mlčíme. Za deset minut je Carmen holohlavá.
Dvacet jedna Schovej se pod deku, prohlížej si zranění / Promrhej léto marným doufáním v boží znamení Bruce Springsteen, Thunder Road (Hromová cesta) (Born to Run, 1975)
„Aaaaaaaaaa! Já se z toho zblázním, ten krám tak strašně škrábe!“ Strašně se leknu, jak jsem zabraný do čtení časopisu Oor o hudbě. Na terase za naším domem je teplo. Díky přístavku našich sousedů z jedné strany a vysokému živému plotu z druhé strany u nás nikdy nefouká vítr. Jen úplně na konci zahrady, u potůčku, který odděluje město od Amsterodamského lesíku, někdy trošku profukuje, ale tam stejně skoro nikdy nesedáváme. Máte tam pocit, jako byste byli uprostřed lesa. Velmi nepřirozené. Někdy tam chodívám s Lunou, abychom nakrmili kačenky, ale v podstatě pro nás zahrada končí vlastně tam, kde začíná, tedy za okrajem dřevěných prken naší terasy. Sedíme pod velkým pravoúhlým slunečníkem. I mně je horko a to nemám paruku. Carmen ji od včerejška nazývá paruka škrabavka. Nosí ji už týden, ale teprve včera bylo poprvé přes dvacet stupňů. Předtím bylo parukářsky krásné léto, nanejvýš nějakých sedmnáct stupňů, pršelo a vůbec to nebylo na ležení na pláži. „Vždyť si ji můžeš sundat.“ „No a co Maud? Vždyť tu s malou budou za chvíli.“ Luna spala minulou noc u Maud a dnes s ní mohla jít do zoologické zahrady Artis. Skákal jsem radostí, když to Maud navrhla. Minulé úterý byla zase chemoterapie, a než se Carmen zase začne cítit lépe, což bývá zhruba o víkendu, tak jsem úplně vyčerpaný. Starat se tři dny na plný úvazek o Carmen a o Lunu a strávit mezitím ještě pár hodin v Merk in Uitvoering mě pěkně vyčerpává. Díky Maud jsem dneska ráno mohl dlouho spát a díky tomu mám teď tolik energie, že budu odpoledne možná moct zajít na festival Beachpop. Carmen jsem ale o svém mrzkém plánu ještě nic neřekl. „No a co? Je to přece tvůj dům, ne? Lidi si musí zvyknout na to, že jsi holohlavá,“ říkám. A
dodávám jen tak jakoby mimochodem: „No a Maud tu stejně moc dlouho nezůstane, chtěla odpoledne zajít na Beachpop, víš. Dneska to začíná.“ „O tom mi ani nemluv.“ Carmen dneska nemá zrovna svůj nejlepší den. „A taky nechci, abys tam dneska šel. To bych tu s Lunou musela sedět sama.“ „Ale né, však jsem to ani neměl v plánu, lásko,“ lžu. Do hajzlu. „Fajn, tak jen abys to věděl,“ řekne a ani nezvedne hlavu od svého časopisu Blvd. „Ale jo, vždyť jsem ti snad říkal, že to nemám v plánu.“ Ticho. „Ach jo, ta zkurvená věc!“ zařve a škrábe se na paruce. „Proboha, Carmen, tak si to prostě sundej!“ „Néé! Nebudu tady sedět jak idiot, copak to nemůžeš pochopit?!“ Tak to musíš teda nejlíp vědět sama, říkám si. Pár minut nato zazvoní zvonek. Vstanu a jdu otevřít. „Teda, to je zlatíčko,“ říká Maud. Hladí po vlasech Lunu, která spí v kočárku. Maud zůstane ještě hodinku s námi a pak se půjde domů vyfiknout. Sedí jako na jehlách, jen aby už mohla na Beachpop. Carmen vesele klábosí a směje se. Já skřípu zubama. „Frenk a pár dalších lidí z Merk in Uitvoering jde taky,“ říká Maud. „My si budeme užívat doma,“ řekne Carmen.
Dvacet dva Nic nedělám a nic nedělám / jen se tak poflakuju / koukám z okna / škrábu se na zadku / civím před sebe / dám si ještě pivko / a zahraju si na flétnu De Dijk, Bloedend hart (Krvácející srdce) (De Dijk, 1982)
„A co teď?“ ptám se. Na posteli leží nůžky, krabice jako na pizzu, ve které jsou tlusté kousky gelového obvazu a pár volných, nastříhaných kousků. A taky na ní leží mladá nahá holohlavá žena s jedním krásným zdravým prsem a jedním prsem plným puchýřů, ran a odlupujících se kousků spálené kůže ve žluté, růžové, fialové a bordó barvě. Ty černé linky, co tam před pěti týdny nakreslili kvůli ozařování, jsou jen taktak vidět skrz tu sopečnou krajinu. Carmen zvedne hlavu a podívá se na bok prsu, který ještě není obvázaný. Obvaz je na spodní straně pokryt gelem, aby se předešlo tomu, že se při převazu strhne spálená kůže. Jednou rukou si přidržuje ten kousek obvazu, který už má položený na prsu, druhou rukou ukazuje na obvazy. „Ta sestřička tady někde myslím udělala zářez. Jinak to za chvíli už na to prso nedostanu a celé se to zkrabatí.“ „Jo, dobře. Kam až můžu střihnout?“ „No… ehm, asi tak pět centimetrů?“ Doktorka Scheltemová byla mírně optimistická, poté co Carmen absolvovala svou sérii čtyř chemoterapií. Tumormarkery v Carmenině krvi vypadaly nadějně a nádor v prsu se jí o kus scvrkl. Dokonce si troufla i opatrně vyslovit slovo operace. „Nejdříve se ale budeme snažit, aby se nádor v prsu ještě víc zmenšil, jinak riskujeme, že se dostane do kůže, jakmile se to rozřízne. A to bychom si
vůbec nepomohli,“ řekla. Přivolali k tomu rentgenologa z nemocnice Antoni van Leeuwenhoeka a ten se Scheltemovou souhlasil. Ozařování. Sedm týdnů, každý den do nemocnice Antoni van Leeuwenhoeka. A pak se uvidí. První čtyři týdny ozařování se nic nedělo, ve srovnání s utrpením po každé chemoterapii. Ale po dvaceti ozařováních to kůže přestala snášet, přesně tak, jak rentgenolog předpovídal. „Mám střihnout ještě kousek, co myslíš?“ „Ehm… ne… to je dobrý…“ říká Carmen s úzkostí v hlase. „Dost, přestaň!“ Má hrůzu, že bych se omylem mohl dotknout rozbolavělé popálené kůže na jejím prsu. Odložím nůžky a s jazykem stisknutým mezi rty držím jeden kousek nastřiženého obvazu nadzdvihnutý, zatímco ten druhý velmi opatrně, aniž bych na něj přitlačil, pokládám na prso. Poté na něj jemně položím druhý kousek a je to hotovo. Prso je hermeticky uzavřené. Takový Beverwijk na Amstelweenseweg. Carmen si odborně prohlédne výsledky mé kutilské práce. „Tak.“ Přikyvuje. „Dobrý, děkuju.“ Otírám si pot z čela a uklízím zbytky ochranného obalu a nepoužitého obvaziva do krabice na pizzu a jdu to smetí vyhodit do koupelny do koše. Když se vracím, Carmen už spí. Ozařování ji začíná pěkně zmáhat. Na digitálním budíku vidím, že je teprve půl deváté a venku je ještě světlo. Včera jsme šli spát v osm, půl hodiny po Luně. Chtěl jsem být solidární, a šel jsem si tedy taky lehnout. O půlnoci jsem byl ještě vzhůru. Jdu po špičkách k ní a políbím ji na čelo. „Dobrou noc, miláčku,“ pošeptám jí. Ani se neprobudí. Dole v kuchyni si z lednice vytáhnu láhev piva Brand. Mimochodem, vlastně mám chuť na rosé. Vrátím pivo zpátky a otevřu si láhev vína a vezmu si ze spíže sáček japonské směsi, zkontroluju, jestli mi nepřišla nějaká esemeska. Jedna, od Ramona. Jestli prý si v pátek vyrazíme na Leidseplein. S Frenkem známe Ramona z BBDvW&R / Bernilvy. Tehdy tam Ramon přišel jako Frenkův účetní asistent. Tak jak dá hodně Frenk na styl, je Ramon přesný opak. Má vychování sportovní školy a něco takového člověk má, když je buď teplej, nebo proletář, a teplej Ramon rozhodně není. Ramon je pyšný na své tělo a musím říct, že ne neprávem. Zvyšuje mu to sebevědomí víc, než je pro něj dobré. Když má vypito a někdo se ho (nebo jeho auta nebo jeho piva) třeba náhodou nějak dotkne, dokáže být docela agresivní. Ramon se chová, jako by mu patřil celý svět, a svět mu na to většinou také skočí. Kromě toho má taky pěkně velký péro, což rovněž napomáhá tomu, aby mohl vyzařovat ještě více sebevědomí, než je objektivně řečeno rozumné. Opravdový přítel, jako jsou třeba Frenk a Thomas, Ramon vlastně není, ale i tak jsme stejná krevní skupina. Ramon je blázen do klubů jako La Bastille, Het feest van Joop a Surprise Bar. Znám jen jednoho člověka, který má stejnou úchylku, a to jsem já. Naší další společnou vlastností je, že co se žen týče, bereme oba všechno. Bereme, co nám přijde do cesty, a nenecháme se zastavit manželskými závazky. S Ramonem se domníváme, že uměřenost a ctnost je něco, co provozují ti, kteří neustále chodí s křížkem po funuse.{11} Poslední naší společnou vlastností je, že oba pocházíme z jihu. Já z Bredy, Ramon z Chile. Když mu bylo devět, utekl jeho otec s celou rodinou do Nizozemska. Ramonův otec byl učitel a navíc příliš pohotový, co se týče názoru na Pinochetův režim. Celá rodina se dostala do Bijlmeru. Jeho kamarádíčci se dali na kokain a podobné hračičky, ať už jako uživatelé nebo obchodníci. Ramon šel studovat. Chtěl dělat kariéru, říkal. O deset let později to byl právě Ramon, koho neočekávaně jmenovali ředitelem reklamní agentury BBDvW&R / Bernilvy, a ne Frenk. Frenk nemohl pochopit, že nějaký přistěhovalec jako Ramon mu teď najednou bude šéfovat, a odešel. Od té doby si nemůže odpustit přisadit si s creative & strategic marketing agency Merk in Uitvoering a svézt se po reklamě, když je Ramon u toho. Ramon na to vždycky říká, že je mu celkem u prdele, co si Frenk (anebo kdokoliv na téhle planetě) myslí. Jo, jasne… Je papez katolik?
Můj každotýdenní fotbalový večer ve Vondelparku vzal za své, co začala chemoterapie. Taky už nechodím po práci na panáka, ale Stijnův Páteční zábavní večer zůstane trvale v platnosti. Je sice teprve úterý, ale už umírám energií. Zapnu televizi. Na Yorinu opakují dnešní večerní vysílání Big Brother. To už jsem viděl, poslední dobou se na to každý večer v sedm díváme. Něco se prostě dělat musí. Na RTL dávají film, který je přesně pro Thomase. Jean Kokot van Damme. Hm, tak
mu pošlu esemesku, jestli se na to dívá. Na SBS 6 hraje Everton proti Southamptonu o Anglický pohár. Chvilku se na to dívám. Zkurvenej zápas. Na Canal Plus dávají nějaký francouzský film. Taky nic pro mě. Tak ještě MTV. Do prdele, R&B. Sportovní noviny na Trojce začínají až ve čtvrt na deset. Seberu noviny Het Parool, co leží na podlaze, a čtu si v příloze článek o městské hromadné dopravě. Dojdu do poloviny. V zásuvce konferenčního stolku leží kniha Objevení nebe, ze které jsem za ty dva měsíce, co ji čtu, přečetl 67 stran. S odporem ji otevřu, čtu do strany 71 a s povzdechem ji vrátím zase zpátky. Ha, esemeska! Thomas. Opravdu se dívá na ten film a jak že se má Carmen. Vyťukám, že už spí, protože je úplně zničená po ozařování, a že se k smrti nudím. Než to odešlu, vymažu ještě raději ten kousek, že se nudím. Thomas sedí už léta doma na pohovce. A Anne by tomu hovno rozuměla. Naliju si ještě sklenku vína a zapnu teletext. Strana 601. Skoro žádné zprávy. 703. I tento týden bude krásné počasí. Ještě tohle! Zpátky na SBS. Ještě pořád 0-0. Co třeba AT 5? Ach bože, nějaká kráva vyjmenovává všechna přepadení v Amsterodamu za poslední týden. Mezitím zapnu počítač a otevřu Outlook. Čtyři e-maily od americké chat skupiny o inflammatory breast cancer neotevřu. Otevřu e-mail od Anne. Jak se Carmen dneska daří. Na to může zítra odpovědět sama. Hakan píše Frenkovi, Ramonovi a mně, že s námi ten poslední týden v říjnu do Miami poletí. Odpověď od Frenka, že tedy musíme vše rychle zamluvit a že se máme podívat na www.pelicanhotel.com, protože to je ten hotel Renza Rossa, co založil Diesel, a je to tam fakt dobrý. Další odpověď je od Hakana. Prý hotel The Pelican už zase zkrachoval. Odpovím jim, že je mi to fakt buřt, v jakém hotelu budeme, jen když pojedeme. Hakan. Turek druhé generace. Úspěšný a je to znát. Dress to impres, šaty dělají člověka, je motto jeho života. Náš společný původ z BBDvW&R / Bernilvy a náš přehnaný zájem o fotbal a o ženy je to, co sdílíme. Jak se sluší na muže, aby se vzájemně brali dostatečně vážně a považovali se za přátele.
O sportovní noviny přijdu, protože volá Carmenina matka, aby se zeptala, jak Carmen je. Prostě nemám ani minutu klid. Podívám se na Bol.com. Nové album Manic Street Preachers právě vyšlo. Čtu si na obrazovce recenzi The Prodigy. Objednej. Cédéčko od Eagle Eye Cherry, na kterém je písnička, co se Carmen tak líbí. Objednej. Vytáhnu svou kreditní kartu a vyplním formulář. Vidíte, že když si vyrazíte, tak vás to stojí míň než sezení doma… Naliju si ještě skleničku rosé a odložím tu japonskou směs, než ji z nudy celou sežeru. Čtvrt na dvanáct. Za půl hodiny začíná na Canal Plus porno. Listuji si ve starém čísle časopisu HP / De Tijd a přečtu si kapitolu z Návratu ke zdraví od Simontona. Vydržím to čtvrt hodiny. Carmen už obě knihy přečetla. Vrátím do ledničky láhev s rosé, teď už ze dvou třetin prázdnou, poklidím stůl, vyklidím myčku, nachystám Luně na ráno talíř a jdu zpátky do obýváku. Výborně, už to začalo. Dnes máme italské porno. Tam jsou většinou dobrý baby s pravejma kozama. Nemám rád americký napuštěný pornokozy. V tom se s Carmen dojemně shodujeme: raději velký kozy, který jsou pravý a trochu povislý, než umělý kozy, co stojí a při šoustání se vůbec nehnou. Je to už pár měsíců, co jsme spolu vědecky analyzovali kozy v televizi. Když teď Carmen při přepínání náhodou narazí na porno na Canal Plus, tak neví, jak by nejrychleji přepla na něco jiného. Pro Carmen je porno pasé. Pro mě ne. Podívám se na dvě scény, udělám se, vezmu kus kuchyňské role, otřu si břicho, jdu k odpadkovému koši, schovám mokrý papír pod stoh starých novin a jdu si lehnout. Za nějakých deset minut vedle Carmen usnu.
Dvacet tři
Přiznávám, že byly časy / Kdy mě samota / Přivedla i tam Simon and Garfunkel, The Boxer (Boxer) (Sound of Silence, 1970)
Dej mi teď tuhle noc a já ti za ni vrátím ráno, zní už venku. V La Bastille člověku dojde, že nic v životě není tak důležité jako pravidelnost, a proto se tu pouští minimálně jednou za čtvrt hodiny něco od André Hazese. Klientela sestává především z žen druhé kategorie (30-40, rozvedené, rozpoznatelné podle velkých investic do kosmetiky a solárií, kvůli tomu, aby se sebou ještě něco udělaly). Velká šance skórovat.
Carmen a Ramon se moc neznají. Viděli se jen párkrát na nějakých večírcích v BBDvW&R / Bernilvy. Ramona Carmen ale velmi okouzlila. („Hej, amigo, co bys řekl tomu, kdybychom někdy zkusili grupáč?“ „Nejsem blázen. Nemůžu ani pomyslet na to, že bych ti ho měl vykouřit.“) Ramon nikdy nechodí k nám domů. Vždycky se smluvíme na Leidseplein, v Palladiu. Palladium. Část Ajaxu tu už odjakživa balí ženský. Prý dokonce i Wim Jonk {12} tu jednou nějakou dostal.
Tam si tak půl hodinky vykládáme o Bernilvy a Merk in Uitvoering a díváme se na mladé upjaté dívky, kterými je Palladium doslova poseto, a pak vyrazíme do našeho loveckého terénu, kde se jako sexy třicátníci cítíme jako doma: La Bastille. Jakmile vejdeme dovnitř, přistoupíme k tomu, co je na pořadu dne. Všimneme si skupinky žen, popíjejících u baru koktejl. Ramon se dá do řeči s dívkou, která má na sobě pásek značky Moschino. A já se pustím do hovoru s dívkou, jejíž halenka by se Carmen zdála příliš odvážná (ale mně se zdá, že to docela jde) a jejíž zadek je příliš tlustý pro sukni, co má na sobě. (Tam se ani já zespoda nedostanu.) V kontextu La Bastille to není nic zas až tak nevšedního. Po půlhodince rozhovoru o ničem se už líbáme. Po hodině se už potřetí ptám, jak se jmenuje, a podruhé, jestli bydlí v Amsterodamu. Nemůžu se zbavit dojmu, že moje popularita začíná klesat. Má přítele, řekne najednou, a její kamarádky jsou tady s ní. Pak začne mluvit o tom, že je to směšný, jak je tu natřískáno, a že zrovna před chvílí musela vystát desetiminutovou frontu na záchod a ještě za něj musela zaplatit. Na nějaký takový stížnosti se můžu vysrat. Zeptám se Ramona, jestli by s tou jeho přísavkou neměli chuť jít do Surprise. Zavrtí hlavou. Pokrčím rameny a jdu pryč. Surprise je vstupní brána Bastilly. Jestli jsou v Bastille ženský druhé kategorie, tak v Surprise je průměrná ženská tak o deset let mladší. Dívka těsně po rozchodu, která si právě hodně užívá. Vždycky je s přítelkyní, která je na tom, co se týče vztahů, většinou podobně. Chodí spolu dvakrát třikrát týdně do Surprise (a po třetí hodině ranní do Cooldown nebo do Het Feest van Joop). Tam už je pozná vždy dobře naladěný personál v baru, sednou si na své obvyklé místo u baru a — jako symbol pravidelné ženské návštěvy Surprise — si můžou pověsit kabelku a bundu za bar. Barman oslaví příchod takové dívky a její přítelkyně tím, že jim při každé návštěvě nalije zdarma panáka a mrkne na ně. Neobyčejně obchodnické chování, protože čím víc takových dam tu bude, tím víc tu bude taky mužů. Díky tomu se takové děvče velmi rychle zamiluje do mužského návštěvníka Surprise, páreček potom ještě pro forma nějaký čas se snižující se frekvencí do Surprise chodí a skončí pak v posteli ve svém novém domě v Almere. Za pár roků nato následuje rozvod a pak je řada na La Bastille. Takhle důmyslně Leidseplein recykluje svoji klientelu.
V baru Surprise to vydržím deset minut. Evidentně vypadám i na poměry Surprise jako nadrženej šereda. Děvčata o mě nezavadí ani pohledem. Že bych tedy zašel do Paradisa a prostě si jen tak sám příjemně zatancoval? Nebo že bych… Ále, vždyť je to jedno. „Na Ruysdaelkade,“ řeknu taxikáři. Stydím se nechat se vysadit u bordelů, takže se nechám vysadit na druhé straně grachtu a předstírám, že tady bydlím. Jakmile je taxík z dohledu, přejdu ulici, a poté co se třikrát projdu tam a zase zpátky, mi dojde, že ženy, co v tuto dobu ještě pracují, nepatří k těm nejhezčím. Nakonec
narazím na černošku. Má na sobě černé prádlo, které je dost malé na její masitá prsa. Když se svlékne, spadnou o půl decimetru. Ale co, v každém případě je má dvě a nejsou popálená. Půl hodiny poté se doma znova svléknu. Nechám své oblečení ležet v obýváku a jdu co nejtišeji po schodech nahoru. Potichoučku si lehnu do postele. „Bylo to fajn?“ ptá se Carmen ospale. „Jo, pěkně jsme si pokecali a zatancovali. Jo, s Ramonem to bylo dobrý.“ „Hmmmmm,“ zavrní milým hlasem. „To je dobře. Však sis to zasloužil.“ Políbím ji ve tmě na tvář. „Dobrou noc, lásko mého života.“ „Dobrou noc, můj nejlepší příteli na světě.“
Dvacet čtyři Co to jen chlapi s těma prsama pořád mají? Jak vás můžou tak zajímat? Vážně, vždyť jsou to jen prsa. Každý druhý člověk na světě je má. Vypadají divně a jsou tu kvůli mléku. Tvá matka je měla taky. Určitě jsi jich musel vidět tisíce. Takže proč ten cirkus? Notting Hill (1999){13}
Kdo by si kdy býval pomyslel, že ještě někdy pojedu na týden na dovolenou do Centerparcs, v Port Zélandu. Komukoliv, i sobě, to můžu skvěle vysvětlit, to jo, o to nejde. Chápete trochu naši inescapable logic, nevyhnutelnou logiku? 1. Pro Carmen je strašně fajn někam vypadnout, po těch všech chemoterapiích, co má napumpované do těla. 2. Kvůli Carmenině paruce platí pro všechna místa, která bychom vybrali, že pokud je teplota nad pětadvacet stupňů, je nežádoucí tam jet. 3. Dovolená, kdy bychom chtěli provozovat pěší turistiku, bavit se po nocích, chodit po památkách a vůbec toho hodně stihnout, nepadá v úvahu kvůli Lunině věku (jeden rok) a kvůli Carmenině kondici (nula). 4. Centerparcs je zákazník Merk in Uitvoering, a tak tady část pobytu můžu vykázat jako práci v terénu. Navíc zhruba za měsíc pojedu s chlapama do Miami, takže jsem si myslel, že se z toho týdne v Port Zélandu nějak vymluvím. Omyl. V Port Zélandu se mi vůbec nelíbí. Všechno je proti mně. Lidi, co tu jsou na dovolené, mi lezou na nervy, počasí je skvělé, čili je příliš horko na paruku škrabavku, Carmen je nepříjemná jak její paruka, a aby toho nebylo dost, odmítá Luna už pár dnů spát hodinku po obědě, kvůli čemuž je navečer unavená a protivná. To poslední má mnohonásobný efekt na zbytek rodiny. V neposlední řadě tomu také napomáhá i to, že Carmen má za tři dny zavolat doktorce Scheltemové, aby jí definitivně řekla, jestli jí to prso uříznou nebo ne. Takže takhle se věci mají. Doktorka Scheltemová to spolu s rentgenologem a s doktorem Woltersem vymyslela následovně. Srovnejte si to s takzvanou backburning, technikou, kterou se zasahuje proti rozsáhlým lesním
požárům. Takto se spálí přesně ten sousedící kousek lesa, aby se zastavil požár, který vznikl o kousek dál. Jakmile se toto podaří, srovná se zbytek lesa se zemí. S Carmeniným prsem chtějí doktorka Scheltemová, doktor Wolters a rentgenolog dosáhnout stejného výsledku. Chemoterapie pomohly tomu, aby se nádor trošku zmenšil. Ozařování pak nádor mělo ještě víc zmenšit, díky čemuž by se mohla naplánovat grand apotheose celku, aniž by se příliš riskovalo. Operativní odstranění nádoru. A backburning Carmenina prsu. Carmen má přitom podle Scheltemové výhodu, že má poměrně velká prsa. Tím se zvyšuje šance, že když chirurg začne s amputací prsu, tak se mu podaří nádor, který začíná u bradavky, odstranit celý. Za tři dny, ve čtvrtek ráno, zasedne komise Scheltemová-Wolters v konkláve s rentgenologem a chirurgem. Nejen celá medicínská obec v Amsterodamu, ale celý náš okruh přátel a rodiny se intenzivně zabývá rozsáhlou společenskou diskuzí o prsu mé ženy. Všichni doufají, že doktoři dají operaci zelenou (nikdo to nenazývá amputací). „Cože? Opravdu budou možná Carmen operovat?“ „Ano…“ „No jo, ale… to asi není žádné dobré znamení, že?“ „Jo, svým způsobem ano, protože předtím o tom vůbec neuvažovali a teď už ano, takže je to asi dobré.“ „Jééééééé, to je skvělé! Takže je to fajn, ne?“ Pane jo! Tak to teda bude fakt fajn a jak se Carmen uleví! Jak se jí uleví, když už brzy nebude moct vtipkovat, jako tehdy, když jsem vyšel z koupelny a Carmen ležela úplně nahá na posteli, významně se šklebila a na bradavkách měla dva žluté nalepovací papírky, na jednom stálo „hmmmm“ a na druhém „cože?“. Uleví se jí, že už si nebude moci z legrace říkat kříženec Blondie a Betty Boop, protože už není ani blonďatá, ani prsatá. No a potom jsem tu ještě já. Mně se tááák uleví! Uleví se mi, protože kromě prsa amputují ještě něco jiného. Její schopnost být bez zábran, beze studu hrozně nadržená. To skončilo s Carmeninou ztrátou vlasů. Neptejte se mě, jak se to stalo, ale Carmen se sama sobě od té doby, co nemá vlasy, zdá být méně přitažlivá, i když jí pořád opakuji, jak je krásná. Navíc, abych její holohlavost oslavil, tak jsem jí oholil ten zbytek ochlupení, co jí po chemoterapii ještě zbyl, a zatímco jsem ji lízal, tak jsem jí říkal, jak je její kundička sladká. Carmen to vzrušilo. Přinejmenším ten první večer. Poté nespokojenost s holou hlavou v posteli nad jejím vzrušením z oholené kundičky zvítězila. Konec sexu. Skvělý, že? Po amputaci prsu to v ložnici bude pěkná párty. I když jí budu pořád říkat, jak mě přitahuje, pokaždé když se podívá do zrcadla, uvidí, že už to není ona. Carmen se hrozí toho, že přijde o prso, já se hrozím toho, že ztratím tu Carmen, kterou znám. Osamělý strach, který si netroufám s nikým sdílet. Člověk by si pomyslel, že Carmenino prso je pro mě důležitější než celý její život. S Carmen o té operaci, co se čím dál tím hrozivěji přibližuje, také moc nemluvíme. Oba víme, na co myslíme, když jíme mušle v restauraci v Port Zélande, když ležíme na pláži, když si hrajeme s Lunou, když si jen tak povídáme, když se jen tak hádáme a když se večer v našem bungalovu díváme na pořad Davida Lettermana. Každičkou chvíli celý den myslíme na to prso. A když spíme, zdá se nám o prsu. Každý to o tom druhém víme a zamlčujeme to před sebou. Večer před telefonátem s velkým T ležíme v posteli. Políbím Carmen a lehnu si na bok. „Mám zhasnout?“ „Jo, děkuju.“
„Dobrou noc, lásko.“ „Dobrou noc, příteli.“ Cvak. Uběhne několik minut. „Stijne?“ „Ano?“ „Spíš už?“ „Ne.“ „Aha.“ „Co je?“ „Co myslíš, že mi zítra řeknou?“ „Nevím, broučku.“ „A co bys chtěl, aby řekli?“ „Já samozřejmě doufám, že si na to troufnou.“ „Jenže ty seš na ty cecky, Stijne. A za chvíli budeš mít doma ženskou s holou hlavou a jedním ceckem.“ Otočím se a pevně ji obejmu. „Já opravdu doufám, že si na to troufnou, Carmen.“ „Opravdu?“ „Ano, opravdu.“ Cítím, jak mi po rameni sjíždí slza. „Co ty bys chtěla, aby řekli?“ „Já taky doufám, že to můžou vzít.“ „Tak je to v pořádku.“ „Ale je to hrozný, že?“ „…“ „Stijne?“ „Ano… Je to hrozný, lásko. Ale budu tě mít raději jen s jedním prsem než vůbec.“ Následující den ležíme na pláži. Je už odpoledne. Sem tam se podívám na Carmen, ale netroufám se jí zeptat, jestli bychom neměli už zavolat sami. „Skočím na chvilku do bungalovu zavolat,“ řekne najednou. „Ty nechceš volat odsud?“ zeptám se a ukážu na svůj mobil. Zavrtí hlavou. „Radši ne. Chci dobře slyšet, co přesně mi Scheltemová řekne, a tady moc profukuje.“ Jasně že nechce volat odtud, ty vole, říkám si. Není nad to nechat si na pláži plné lidí říct, že ti uřežou prso. „Mám jít s tebou?“ zeptám se. „Ne, půjdu raději sama. Pohlídej zatím Lunu.“ Natáhne si přes plavky šaty a jde pryč z pláže. Dívám se za ní, dokud na kraji lesa nezahne a nezmizí mi z dohledu. Trvá to skoro tři čtvrtě hodiny, než zase přijde. Hrál jsem si s Lunou s mušličkami a kyblíčky s vodou. Je to, jako bych byl v čekárně, zatímco moje žena rodí. „Čau,“ zazní najednou za mnou. „Uf!“ řeknu a snažím se poznat jí na hlase, co tak mohla Scheltemová říct. „Ještě neví.“
„Ještě neví?“ „Ne. Scheltemová říká, že chirurg si to prso chce nejdřív prohlédnout, než se rozhodne, jestli si na to troufne.“ „Ježíši,“ vzdychnu, „a kdy to teda udělá?“ „Příští týden. Mám tam přijít v pondělí.“ Takže další čtyři dny napětí. „Hm. A proč to vlastně tak dlouho trvalo? Vždyť jsi byla tři čtvrtě hodiny pryč.“ „Scheltemová byla na obědě.“
Dvacet pět Půjdeme stále dál / v zákopu beze světla / abychom mohli jít / stále dál Ramses Shaffy, Wij zullen doorgaan (Půjdeme stále dál) (Wij zullen doorgaan, 1972)
Chirurg se jmenuje Jonkman. Jeho ordinace se nachází na oddělení onkologie vedle Woltersovy. Dobrej týpek, vidím na Carmen, která si za chirurgovými zády olízne rty a mrkne při tom na mě. „Stál by za hřích, co?“ zašeptám jí do ucha. Nadšeně přikývne. „Jestli ti šáhne na kozy, tak mu dám přes držku,“ pošeptám jí. Carmen se rozesměje. Jonkman je doktor jako z románů. Čtyřicátník s mladistvým obličejem a delšími vlasy, na spáncích trošku prošedivělými. Oblečte ho do obleku od Paula Smithe a mohl by z něj být účetní nějaké reklamní agentury. Má pro nás mnohem větší pochopení než doktorka Scheltemová a doktor Wolters, kteří jsou o nějakých patnáct let starší. Určitě má manželku v Carmenině věku a — když se dívám, jak vypadá — tak to asi bude pěkná ženská. To navozuje pocit spojenectví. Doktor ale zůstává naprosto profesionální. Jakmile otevře Carmeninu složku, kterou už mezitím zvenku dobře znám, a přepne z Carmen člověka na pacientku paní C. van Diepenovou, začne mluvit jako europoslanec. Opatrnými formulacemi vysvětluje, že k operaci přistoupí jen tehdy, když si bude jistý, že to radikálně zvýší šanci na přežití. „Jste krásná mladá žena a po ablaci…“ — díváme se na něj nechápavě — „a, ehm… po amputaci… po té amputaci tedy, vám tam, kde je nyní vaše prso, zůstane horizontálně asi deseticentimetrová jizva…“ — to se nám opravdu moc nelíbí, to opravdu ne — „…a potom budeme možná někdy v budoucnosti moci uvažovat o prsním implantátu, ale ani to už nikdy nebude takové, jako je to teď.“ Chvíli se odmlčí a zadívá se pozorně na Carmen. „Je to dost hrozné zmrzačení.“ Dost hrozné zmrzačení. Zděsím se toho jeho vyjádření, ale uvědomuji si, že je schválně takhle přímý. Chce zjistit, jestli je na to Carmen připravená. Tenhle doktor se mi líbí. Jonkman je první, kdo chápe, že prso je pro mladou ženu a jejího muže víc než výduť a v Carmenině případě navíc s nádorem uvnitř. „Podíváme se vám tedy na to prso?“ Carmen si svlékne halenku a podprsenku a položí se na úzké vyšetřovací lůžko v doktorově ordinaci. Jonkman začne prohmatávat prsa mojí ženy. Carmen na mě mrkne, já se usměju. „Páni…“ řekne po chvilce. „Páni. Tak se zase oblékněte.“ Umývá si ruce. „Ten nádor se mi v tuto chvíli zdá šest krát dva centimetry.“ „A to znamená…?“
Carmen si netroufá otázku dovyslovit. „Myslím, že bychom to riziko podstoupit měli a přikročit k amputaci a optimalizovat tak vaše šance na přežití.“ Na Carmen nejsou vidět emoce, ale vidím, že je to pro ni velká rána. Jonkman rychle dodává: „Tu ablaci můžeme udělat třetí týden v říjnu,“ říká a dívá se přitom na rozpis, co visí na stěně, „já mám sice dovolenou, ale doktor Wolters vás zoperuje.“ Slyšet v jedné větě slovo operace a jméno Wolters stačí Carmen na to, aby propukla v pláč. „To nepřipadá v úvahu,“ řeknu zarputile. „Jak to, že ne?“ ptá se Jonkman s úlekem. Z jeho výrazu vidím, že o ničem neví. Podvodníci. Wolters se Scheltemovou to drží pod pokličkou. „Doktor Wolters udělal před necelým rokem jistou chybu v diagnóze u mojí ženy. Kvůli tomu tu teď taky sedíme. Ani já, ani moje žena si nepřejeme, aby se jí vůbec kdy ještě dotkl.“ Carmen vzlyká a dívá se do země. Jonkman znovu rychle nasadí profesionální výraz. „Dobře. Takže vás tedy budu operovat já o týden později,“ říká a už se dál na nic neptá. Carmen přikývne a téměř neslyšně hlesne: „Děkuju, to budu moc ráda.“ „Moje asistentka se s vámi za chvíli domluví na přesném termínu.“ Datum operace je určeno na čtvrtek 31. října. Čtyři dny po Miami, bleskne mi najednou hlavou. Takže na to můžu pěkně zapomenout. Zkurvená rakovina. Během jediného rozhovoru přijdu o cecek svý ženy a o nejhezčí víkend v roce.
Dvacet šest Když jsem v ulicích / Mluvím, jak mluvit chci / Když jsem v ulicích / Netrápím se, nejsem smutnící / Když jsem v ulicích / Nikdy se necejtím sám / Když jsem v ulicích / V davech, jsem doma tam Bruce Springsteen, Out on the Streets (V ulicích) (The River, 1980)
A osmý den stvořil Bůh Miami. Ano, ano, já jsem tam! Ocean Drive, Miami Beach, Florida. Cestou taxíkem po Ocean Drive s Ramonem a Hakanem si můžeme hlavu ukroutit, jak rychle se otáčíme za všemi těmi krasavicemi okolo nás. Dokonce i Frenk potvrzuje, že je to tu jedna velká krabice plná dobrot. Carmen s tím přišla sama. „Hele, jeď prostě s těma chlapama, dokud to ještě jde. Za chvíli půjdu na tu operaci a pak tě budu dost potřebovat,“ říkala. Skákal jsem radostí a další den jsem skoupil všechny růže v květinovém stánku naproti Olympijskému stadionu. Carmen to tak dojalo, že se zeptala, jestli nechci každý měsíc na nějaký ten víkend pryč. Vysadili nás před peprmintově zeleným hotelem The Pelican Hotel. Hotel vedle je růžový a ten vedle světle modrý. Špinavě blonďatá servírka s obrovskýma kozama pod tričkem značky Diesel a s véčkovým výstřihem hupká po schodech na terasu. Vidí, že se na ni dívám, usměje se a řekne mi: „Hi.“ „Hi,“ odpovím jí. Recepční je Portoričanka. Dobrej bože, tak takovýhle v hotelu Hans Brinker nepotkáte. „Lord, I'm not worthy,“ zakoktá Ramon. Dívka se zasměje a odhalí krásné bílé zuby a dá nám klíče. Cítím se jako před dvaceti lety, kdy jsem poprvé přijel do Lloret de Mar.
Vzhledem k tomu, že Ramona a mě podezřívají ze stejných nočních spádů, tak nás dá Frenk spolu na pokoj. Přidělí nám pokoj the Best Whorehouse Room. Frenk s Hakanem si vezmou Me Tarzan, you vain Room. Pokoje nejsou velké, ale jak i Frenk vysvětlí, tady jde přece o styl, a ne o pohodlí. Všichni dostaneme za úkol rychle se osprchovat a za půl hodinky je sraz dole. Frenk rezervoval stůl v The Delano a tam prý musíme být včas. A dobře oblečení, zkonstatuji, když vidím Frenka a Hakana. Frenk má na sobě tmavý oblek s jemnými bílými proužky a pyšně se chlubí značkou — je od nějakého japonského návrháře, o kterém jsem ještě nikdy neslyšel. Jen tak mimochodem dodává, že ho koupil na Madison Avenue v Manhattanu. Hakanovi se oblek líbí, ale prý jsou obleky od jiné značky, kterou taky neznám a od které má čistě náhodou zrovna na sobě triko a boty, ještě trošku hezčí. Samo sebou že já zůstávám u svých bot z hadí kůže. A moje bílé kalhoty s fialovým tričkem si, co se týče ceny, nijak nezadají s Frenkovým ohozem Zdá se mi, že vypadám dostatečně in na to, abych zjistil svoji tržní hodnotu u miamských žen. Ramon má na sobě obtažené tričko a zatraceně mu to sluší. Viděno ale okem konkurenta, Ramon má naštěstí na sobě takové černé kožené kalhoty, které se nosily, když ještě Ajax hrával v de Meer. Během jídla, venku pod palmami u bazénu hotelu The Delano, se pustíme do prvních hlubokomyslných hovorů. Můžou Nizozemci vyhrát evropský šampionát (já: ano, Ramon a Hakan: ne, Frenk: neví); jak to vypadá s Merk in Uitvoering (Frenk: super!, já: ujde to); kdo všechno to v BBDvW&R/ Bernilvy dělal se Sharon (já: jo, Ramon: no jasně, Hakan: jen si nechal vykouřit, Frenk: do prčic!); je St. Martin's Lane v Londýně víc in než The Delano (já: nevím, Ramon: neví, Frenk: ne, Hakan: ano) a prásknem si večer xtc, kterou Ramon vzal s sebou (já: ano!, Ramon: cože? Já myslel, že ty na to nehraješ?, já: hele, neser a dej to sem, Hakan: dneska večer ne, Frenk: samozřejmě že ne). Ramon mi dá prášek. Jsem trochu nervózní. Až doteď jsem v životě pil jenom alkohol. Carmen je proti všemu, co zavání drogami. Zapiju tu věcičku douškem piva. Frenk se na mě dívá a kroutí hlavou. The Delano — vyslovte Dělano, rozhodně ne Deláááno, jak to dělám já — Delano je ještě dražší než The Pelican. Je to kvůli tomu, že je to jeden z hotelů, který patří lanu Schragersovi, jak říká Hakan. To jméno vyslovuje s patřičnou úctou, takže se raději neptám, kdo to sakra je. Publikum Delana sestává z makléřů z Ocean Drive, lidí od reklamy a skupin businessmanů. Nikdo se tu nesměje. Jídlo, koktejly, dekorace a ženský v The Delano jsou k nezaplacení. Ale peníze, jak jsme se tento víkend dohodli, nehrajou žádnou roli.
Jdeme za Ocean Drive na Washington Avenue. Tady se podle Frenka nachází většina klubů a diskoték v Miami Beach. Frenk má o takovýhle věcech přehled. Jak to všechno ví, je pro mě naprostou záhadou, ale prostě to tak je. Vypadá to, že půjdeme do Chaosu, kde se to podle Frenka ještě dá zaplatit. Hakan je proti. Barman v The Delano mu prý říkal, že Washington Avenue je pasé a že máme jít do Clubu Tantra, v úplně jiné čtvrti. Ramon a já ale odpálkujeme Hakanovy námitky a celí nadšení zkonstatujeme, že v dlouhé frontě před Chaosem čekají houfy krásných dam. Ve vchodu stojí obrovský vyhazovač, bratr pana Mr. T. se sametovým mečem, a drží nad každým se svými pažemi hlídku. Nevím, čím to je, ale úplně se třepu, abychom už byli vevnitř. Ramon očividně taky. Proplíží se dopředu a zkusí to hned se svým trikem „I spin in Amsterdam at the RoXy“ — Já to v Amsterodamu jako dj taky roztáčím v RoXy. RoXy. Wijlen de RoXy, neboli Marco van Basten zábavního života. Kvůli vážnému zranění (těžké popáleniny) byl nucen předčasně ukončit kariéru. Díky tomu získal, stejně jako Marco, status nesmrtelnosti. Hodně jsem o něm slyšel, ale nikdy jsem ho neviděl.{14} RoXy jsem prošvihl. Carmen house nikdy moc nebral. Mě taky ne, i když musím připustit, že můj zájem o něj vzrostl, když dokonce
i Frenk vykládal lyrické historky o těch pěkných ženských, co tam chodí. I Ramon tam začal každý týden pravidelně chodit, po našem každotýdenním okruhu na Leidseplein. Já jsem potom chodil do Paradisa, abych si zatancoval se škaredejma ženskejma na The Cure. Teď už to nedoženu. Budu si muset vystačit s Frenkovými a Ramonovými historkami.
Mr. T. se na něj ani nepodívá a kývnutím hlavy mu dá najevo, že je mu to těžce u prdele a že se máme postavit dozadu a modlit se, aby nám dovolil vejít dovnitř, až se dostaneme dopředu. To nám o půl hodiny později nedovolí. „Vy jste tu čtyři?“ „Jo.“ „Tak to v žádném případě.“ Ramon se do něj chce pustit, ale naštěstí mu včas dojde, že to není dobrý nápad. Já se tomu ale nemůžu smát. Musím někam dovnitř. Nedávám na sobě nic znát, a rozhodně ne před Frenkem, ale jestli budu ještě někde muset dalších pět minut čekat v řadě, tak ji asi budu schopen přeskočit, jako Tygřík v Lunině pohádkové knize. Kousek od Chaosu je Liquid. Když jsme jeli taxíkem okolo, tak tam stálo asi pět lidí, vzpomíná si Frenk. Teď je tam řada, dlouhá jako gracht kolem hřiště na Areně. Kurva. Ježíši, ten prášek se začíná dost důrazně projevovat, ty jo. Hakan se nás pokouší přemluvit, abychom jeli taxíkem do Tantry. Neodpovídáme a jdeme dál po Washington Avenue. U každého podniku, kolem kterého jdeme, Hakan protestuje. Moc lidí, málo lidí, tohle nic moc, z toho nic nebude, a tak dále. Naštěstí Frenk zahrozí, že půjde okamžitě domů, jestli okamžitě nezapadneme do prvního podniku, kolem kterého půjdeme. Je to Bash. Nestojí před ním žádná fronta a Ramonův dýdžejovský trik na tohoto vrátného zabírá poněkud jinak, než jak to bylo naplánováno. „RoXy?“ „Jo, člověče! V Amsterodamu.“ „Tak cos pouštěl v RoXy?“ „Deep house. Každej čtvrtek.“ „Každej čtvrtek?“ „Jo, minulej tejden jsem dělal pětihodinovou show!“ „Fakt?“ „Jasně!“ „A nevyhořelo náhodou RoXy přednedávnem?“ „…“ „Hahaha, tak pojďte, vy pitomci.“ Dokonce i Ramon schlípne. Pokorně zaplatíme každý těch dvacet dolarů vstupného na osobu, což na miamské poměry není zase až tak hrozné. Zlověstné znamení. A taky to, že bez problémů můžeme dovnitř ve čtyřech. Na záchodě si upravíme límečky na košilích, zkontrolujeme dvakrát naše účesy, poplácáme se po ramenou a zařveme na sebe „jo!“ a „dem na to!“ a plni dobré nálady a xtc vyrazíme velkými černými dveřmi do hlavní místnosti. V ní sedí devět lidí. Nás v to počítaje. Hakan se okamžitě naštve, Ramon omrkne dvě holky, co sedí na baru, já jdu sám na parket a Frenk rozzuřeně zamíří ke slečně, co prodává vstupenky. Za půl hodiny tu bude víc lidí, ujišťuje nás, když se vrací. Vskutku. Za půl hodiny je tu třináct lidí. Hakan na nás tlačí, abychom z téhle mizérie vypadli. Frenk říká, že na něj začíná působit pásmová nemoc. Na mě a na Ramona ne. Jsme jak buldozeři. Až v sedm hodin ráno se v Bash rozsvítí světlo. Ramon odejde s nějakou dívkou, já odcházím úplně propocený s úsměvem od ucha k uchu z Washington Drive na Ocean Drive. Jsem téměř třicet
hodin vzhůru. Byl to báječný večer, dokonce jsem ani nezahnul a jsem o nějakých těch čtyři sta dolarů lehčí. What the fuck. Vezmu si pivo z minibaru, padnu na postel a pokusím se svléknout si oblečení. Před očima mi běží obrazy mě se Sharon, s Maud a s Carmen před rokem. V půli toho všeho usnu se svým poloztopořeným penisem v ruce a s poloprázdnou plechovkou piva na designovém nočním stolku vedle postele.
Dvacet sedm Myslíš si, jak nejsem silnej / Dojem mylnej Robbie Williams, Strong (Silnej) (The Ego Has Landed, 1999)
O hodinu a půl později jsem zase vzhůru. Naprosto čilý. Jsem netrpělivý, aby už začal nový den. Ramon se ještě nevrátil. Vezmu telefon a vytočím číslo Thomase a Anne, k nimž jela Carmen na víkend. „Anne.“ „Ahoj Anne, tady Stijn!“ zahlaholím nadšeně. „Á, ahoj Stijne. Dám ti Carmen,“ řekne Anne o něco méně nadšeně než já. To jsem ji tím telefonátem vzbudil? Ale ne, vždyť v Nizozemsku je odpoledne. „Ahoj,“ řekne Carmen. Cítím u ní odstup, ale dělám, jako by mi to nedošlo, a říkám, že hotel je fakt dobrej a že je v něm celej den slyšet house, dokonce i na záchodech. Se smíchem povídám o jídle v The Delano a jak jsme si vyrazili a lžu, že jsem teď hrozně unavenej. Téměř na to nereaguje. Tak se zeptám, jak se má u Thomase a Anne. S podtónem, který u ní neznám, vykládá, že sedí doma a mají se dobře, že je to fajn a že si příjemně povídají. Na chviličku zapochybuji, jestli jsem náhodou před chvílí netelefonoval s nějakou jinou Anne. Už mám dost toho přetvařování, a tak se zeptám, jestli je všechno v pořádku, nebo jestli jsem něco špatného neřekl nebo neudělal. Slyším, jak se ptá Thomase, jestli si může jít vzít ten telefon do ložnice. Chvíli je ticho. Pak slyším klapnutí a je zase tu. „Je mi dost na hovno, Stijne…“ říká, a utírá si nos. „Je to pro mě přece jen těžší, než jsem si myslela… Ta představa, že ty si tam pobíháš mezi všema těma nadrženejma ženskejma s velkejma kozama a já tu sedím s holou hlavou a spáleným prsem…“ Říkám, že nevím, co na to mám rychle říct. A že jsem se žádný ženský ani nedotkl. „Děláš, jako by to byla nějaká zásluha,“ řekne kousavě. Slyším, jak si vzdychne. Pak dodá o něco přátelštějším tónem: „Nech mě být… to zas přejde… měj se tam fajn a pozdravuj ode mě Frenka.“ Snaží se, aby to znělo co nejnenuceněji. Řeknu jí, že ji miluji a že má pozdravovat Thomase a Anne. Chvíli je ticho. „To nevím, jestli je dobrý nápad, Stijne,“ řekne a zavěsí. Dole už sedí Hakan s Frenkem v plavkách na terase a snídají. Přišourám se k nim. Posnídáme a jdeme pak na pláž, kde potkáme Ramona s jeho iritující vytrénovanou postavou. S vítězným úsměvem nám sděluje, že si to spolu pořádně rozdali a že nespal ani minutu. Frenk si na pláži čte Wallpaper, časopis, o kterém jsem ještě nikdy neslyšel. Pravda je, že v něm poznávám věci, které má ve svém luxusním mezonetovém bytě. Hakan, Ramon a já mluvíme o tom, jak to v životě chodí. Má se Ajax udržet na 4-3-3 nebo ne, jaké je procento žen, které to polykají,
procento mužů a procento žen, co jsou nevěrní, proč chlapi zahýbají a proč zahýbají ženský. Mám hlavní slovo a sděluji na plnou hubu jednu stijnovskou teorii za druhou. Pak Ramon stočí rozhovor na to, jak často máme sex se svými manželkami. Hakan napočítá čtyřikrát za týden, Ramon šestkrát (Hakan: „Ale ne, jen to, když to děláš s manželkou, jsem říkal!“). Těsně předtím, než na mě dojde řada, řeknu, že se mi chce strašně chcát a musím si jít zaplavat do moře. „Stijne, nezajdeme spolu na skleničku?“ zeptá se Frenk, když se vrátíme zpátky do hotelu The Pelican. Ramon a Hakan si jdou zdřímnout, aby byli svěží. Frenk objedná dvě margarity u Naší Oblíbené Servírky. „To tě asi dostalo, žes odtam tak vypadl, když jsi byl na řadě.“ Kouknu na křivku prsů servírky, která se sklonila, aby nám naše margarity postavila na stůl. „Já fakt nemám chuť tady v Miami mluvit o rakovině.“ „To je mi jasný. Už jsi Carmen volal, co tu jsi?“ „Dneska ráno,“ povzdychnu. „Moc veselá nebyla. A Anne mimochodem taky ne.“ „To mě nepřekvapuje,“ odpoví Frenk. „Anne říkala, že si snad děláš srandu, že s náma do Miami jedeš. A Thomas taky. Nemůže pochopit, že to s tebou ani nehne a že se dokážeš tak bezstarostně bavit.“ „Do hajzlu!“ zařvu. „Ale já se vůbec dobře nebavím!“ Frenk mě vezme kolem ramen. „Mně to vysvětlovat nemusíš.“ Najednou ze mě všechno vypadne. Povídám Frenkovi, jak je to pro mě hrozné, že už s Carmen spolu nikam nechodíme, že už si ani nezajdeme na večeři a že už spolu nemáme žádný sex. Frenk přikyvuje. „A dovedeš si představit, jaké to bude, až jí za chvíli to prso uříznou, Frenku?“ pokračuji dál. „I kdyby se ta rakovina zastavila, tak Carmen už nebude jako dřív. A myslím, že se to mezi náma nadobro pokazí…“ Stiskne mi ruku. Díváme se jeden na druhého. Vidím, že má vlhké oči. Mlčíme. Toto je nejkrásnější chvíle v Miami. Připijeme si a napijeme se naší druhé margarity, kterou nám Naše Oblíbená Servírka právě postavila pod nos, aniž bychom si ji museli znova objednávat. „Pěkná kočka, co? Ale Carmen má stejně větší kozy,“ říkám, když se dívám, jak pohupuje boky, když jde po schodech nahoru z terasy. „No, vlastně zatím ještě…“ Frenk vyprskne svoji margaritu.
Dvacet osm Vrátím se domů některý pondělí / Asi tak v poledne / Prosím, nezlob se The Little River Band, Home On A Monday (Domů některý pondělí) (Diamantina Cocktail, 1977)
Ten večer jsme přes chlapy z The Pelicana získali stůl v Tantře. Mají tam tureckou kuchyni, to je teď v Miami in, jak jsme se dozvěděli od barmana v hotelu. Hakan pookřívá. Po diner time, době večeře, to dneska večer v Tantře prý vypukne. Dj Roger Sanchez to dneska roztočí, pochvaluje si Hakan. Frenk je nadšený. Já o tom člověku jaktěživ neslyšel. O dýdžejích toho vím asi tolik co Clarence Seedorf{15} o penaltách. Jídlo v Tantře je špičkové, to se musí uznat. Roger Sanchez taky. Ženský naprosto. A pilulky to dovrší. Odvážu se ještě víc než včera. Vykládám chlapům, jak je to tu skvělý a že tohle musíme dělat každej rok, a příští rok bychom mohli do Barcelony nebo do New Yorku. Ne, do Tel Avivu, říká Hakan, to je teď nejvíc in. Ne, Rio, říká Ramon. Jo, Rio, říkám. Pak si řekneme, že se máme rádi a že jeden druhýho nikdy nenecháme ve štychu, a pak
řekne Ramon, že je domluvenej s tou holkou, co ji včera sbalil, a že musí pryč. Frenk ho pohledem málem zabije. Já se koukám po oplácané holce v černé průsvitné halence. Po nějakých třech vzájemných vyzývavých pohledech si s ní jdu zatancovat. Pod blůzou má černou podprsenku (košíčky C). „Hi. Jak se jmenuješ?“ zeptám se, jak nejoriginálněji jsem schopen. „Já jsem Linda. A ty?“ „Stain,“ odpovím a nenapadá mě nic dalšího, co bych mohl říct. Netuším, na co bych se toho děcka tak mohl ptát. „Odkud jste, lidi?“ zeptá se. Aha, takovéhle otázky. „Z Amsterodamu.“ „Moje ségra tam byla! Dánsko je fakt super země, říkala.“ „Jo, to je…“ odpovím a zastydím se za ni, celý šťastný, že chlapi tenhle rozhovor neslyší. Je mi to ale jedno, pro tenhle účel má omezená inteligence přednost. „A odkud jsi ty?“ zeptám se. Lépe stejně stupidně, než abych něco vymýšlel. „Severní Karolina. Ale tohle léto jsem se přestěhovala do Miami. Zbožňuju to počasí a ty pláže.“ „Aha… jasně!“ odpovím. Co tu vlastně dělám? Najednou mě popadne za krk a dlouze mě políbí. Aha. Tohle tu dělám. Jo, už mi to došlo. Pevně ji chytnu, je baculatá. Její kamarádka na nás uznale mrkne. Prošel jsem schvalovací komisí. Jestli ona takhle projde u Hakana a u Frenka, to si teď nejsem tak jistý, tak ji raději rychle tlačím před sebou do rohu Tantry. Cestou vidím, že má takovej zadek, na jakej byste si museli vzít týdenní dovolenou, abyste ho obešli. Jakmile jsme z dohledu, začnu ji líbat. Ruka mi sklouzne pod jemnou látku její průsvitné halenky. Na chviličku se uvolní z mého sevření a stydlivě řekne, že není taková krasavice. To máš pravdu, myslím si, ale řeknu, že nemám rád hubený ženský, a štípnu ji do zadku. Rozpačitě se zasměje. Pak ji vezmu za ruku, dám si její dlaň na ústa a začnu ji vášnivě olizovat. Až jí dojde, co dělám, začne se chichotat. „Seš čuňák,“ říká a kroutí hlavou. „Dík,“ řeknu. Čas odejít. „Jsi ženatý?“ ptá se v taxíku cestou do hotelu The Pelican. „Ne,“ řeknu a držím ruku se snubním prstýnkem za jejími zády. Pak jí strčím jazyk do úst, abych překonal mrtvý bod našich sexuálních hrátek. Mezitím si za zády tak dlouho mnu prst, až se mi podaří sundat si snubní prsten a strčím si ho do kapsy u kalhot. Ve výtahu jí rozepnu průsvitnou halenku a přetáhnu jí podprsenku přes prsa. Linda má velké bradavky. To mám rád. A Linda je pěkně nadržená. To mám taky rád. Vzdychajíc mi rozepne kalhoty a klesne na kolena. Zatímco má můj ztopořený penis, který je mezitím tvrdý jak židličky v Areně, hluboko ve svých ústech, otevřou se dveře výtahu a dívám se přímo do očí Frenkovi. Frenkův pohled sjede dolů na Lindinu hlavu, pohybující se dopředu a dozadu. Linda si všimne, že jsem ztuhl, zvedne vylekaně hlavu a zrudne jako rak. Nešikovně si zvednu kalhoty a schovám svý ztopořený péro. „Linda, Frenk, Frenk, Linda.“ „Hi, Linda,“ řekne Frenk, s pohledem přímo na Lindina prsa. „Hi, Frenk,“ řekne Linda, zatímco se pokouší zapnout si svou průsvitnou halenku. „Takže, aby řeč nestála,“ dodávám rychle. „Ahoj zítra, Frenku!“ Frenk kývne hlavou. „Bye, Frenk,“ řekne Linda. „Bye, eh…“ „Linda.“
„Bye, Linda.“ Jdeme s Lindou v objetí po chodbě. Frenkův pohled cítím v zádech. Vytáhnu klíč od našeho pokoje Best-Whorehouse a celou noc si to pořádně rozdávám s Lindou z Tamy z Floridy. Ráno mě vzbudí Ramon, když přijde do pokoje. S úlekem se podívám vedle sebe. Naštěstí je Linda už pryč. Ramon se mně a baculaté Lindě pěkně vysmál. Plácne sebou na postel, kde ze sebe Linda nechala vytéct svoji a moji šťávu. Ramon je příliš unavený na to, aby cítil vlhkost prostěradla, a okamžitě usne. Já už nemůžu spát. Vstanu, zdvihnu z podlahy kalhoty a sáhnu do levé kapsy. Úlekem ztuhnu. Prstýnek je pryč. Pravá kapsa. Nic. Začnu se potit. Zadní kapsy. Taky nic. Lehnu si na břicho a podívám se pod postel a pod topení. Ramon se vzbudí a ptá se, co dělám. Řeknu, že hledám své kontaktní čočky. Znovu usne. Ještě jednou si prohledám kapsy. A ještě znova. Potom se podívám do zásuvky svého designového stolku. Do koupelny. Nikde nic. Kurva. Přemýšlej, Stijne, mysli. Kde by mohl vypadnout? — ta čubka! Ta Linda. Ta štětka mi ho ukradla! Ach bože! Ach ne, Carmen… Znovu si lehnu na břicho a prohledám celou podlahu. Pak si lehnu na postel. Tohle je národní katastrofa. Konec Carmen & Stijna. Jsem ve stavu, že bych spáchal sebevraždu, ale to není potřeba, protože Carmen mě stejně zabije sama. Ztratit snubní prstýnek. Tak z toho se nevykecám. Dole na terase sedí opět Hakan s Frenkem u snídaně. „Tak co, vrátil ses hodně pozdě?“ zeptá se Hakan. „Najednou ses mi ztratil.“ To není nic ve srovnání s tím, co jsem ztratil já, říkám si. „Ále,“ opáčím s úlevou, že Frenk evidentně o té scéně ve výtahu nic nevykládal. Frenk se na mě zkoumavě zadívá. Dělám, že jsem úplně blbej. Ramon přijde dolů a barvitě nám líčí, jak to zase dneska v noci dělal s tou svou holkou. Smějeme se. Taky se směju, ale nejradši bych řval. Co je horší? Ramon zradí své kamarády tím, že se půlku víkendu ani neukáže, protože raději lupe nějakou štětku, a já zradím Carmen tím, že ze strachu, abych nepřišel o nějakou šukačku s jinou štětkou, si sundám snubní prsten. Kykyryký (3x). Pár hodin předtím, než se musíme vydat na letiště, chtějí Hakan, Frenk a Ramon ještě na chvíli na pláž. Jdu poslušně s nimi. Lehneme si. Ramon s Hakanem mluví o autech, Frenk čte časopis MAN. Já se dívám na moře a je mi do breku. „Jdu se trochu projít.“ Ramon přikývne, Hakan vykládá dál a Frenk ani nezvedne oči od své knihy. Copak ani jemu to nedošlo? Možná je to taky dobře. Nechci mluvit. Po sto metrech se otočím, jestli mě teď ještě vidí. Sednu si na rozpálený písek a cítím se jako ten nejosamělejší, nejubožejší člověk na světě. Tři dny legrace s chlapama jsou skoro pryč, alkohol a xtc už vyprchaly, jsem okradený od ženské, kterou jsem ještě před chvílí uspokojoval, až křičela blahem, a zítra mě doma zabijou. Vidím, jak mi padají slzy mezi nohama do písku. Na letišti Schiphol se spolu rozloučíme. V taxíku mi vyrazí pot hrůzy. Ještě deset minut a jsem doma. Co jen řeknu? Že jsem si ho sundal, když jsem se šel koupat do moře? Nebo před detektorem kovu na diskotéce? Taxík odbočí u Vrije Universiteit. Ještě pár minut. Naštěstí máme červenou. Nebo, vlastně… Přijde mi esemeska. FRENK MOB. Podivej se do leve kapsy u bundy.
Sáhnu do kapsy. Nic. Další esemeska. Myslel jsem pravou kapsu;)
Horečnatě sáhnu do druhé kapsy. Hledám… Ano! Můj prstýnek! MŮJ PRSTÝNEK! Můj vlastní, milovaný, nádherný, báječný snubní prstýnek. Další esemeska přijde. Nasel jsem ho ve vytahu v the pelican. Stijne, Stijne… Tohle uz nedelej. Drz se dneska. Cau.
Dvacet devět Děvčata / ta nás, pane, ničí / ta nám, pane, pletou hlavu / děvčata Raymond van't Groenewoud, Meisjes (Děvčata) (Nooit meer drinken, 1977)
Nevím, jestli je ženská intuice opravdu tak dobře vyvinutá, jak se muži obávají. Když jsem se vrátil domů, Carmen se ani jen tak mezi řečí nepokusila zjistit, jestli jsem jí nebyl nevěrný. Naopak, omlouvala se mi, že byla do telefonu tak úsečná. Jen jednou jsem musel s pravdou ven. Tenkrát se Sharon. Byl jsem tak hloupý, že jsem si do svého diáře na večer, kdy jsem „byl na večeři s klientem“, zapsal telefonní číslo beze jména. Začátečnická chyba. Carmen na to číslo další den zavolala, „prosím, Sharon…“ — ozvalo se, Carmen zavěsila, podívala se do telefonního seznamu v mém diáři, jestli v Bernilvy nepracuje nějaká Sharon, a porovnala ta telefonní čísla. Bingo. Sharon byla recepční v BBDvW&R / Bernilvy. Blondýna, maličko vyzývavá a měla fakt nádherný prsa. Košíček D, černá sjezdovka.{16} Od první chvíle jsem ty prsa toužil vidět naživo. Sharon s tím vůbec neměla problém, Sharon neměla totiž téměř nikdy s ničím problém. Ani s Ramonem. Ani s Hakanem, jak jsem se nedávno dozvěděl. Ach, a kdo jsem já, abych to posuzoval.
Večer se mě v nečekaný okamžik zeptala, kterápak z těch holek z kanceláře je vlastně Sharon. Dělal jsem, co jsem mohl, abych nezrudl, a řekl jsem, že Sharon je ta blondýnka z recepce. „To snad ne,“ řekla a strčila mi můj diář se Sharoniným číslem před nos. „Ta příšerná tuctovka, s těma obrovskejma prsama, co jí málem vypadávají? A s tou jsi vlezl do postele?“ Zbledl jsem. Proti tomuhle se nedá lhát. „Ehm… Jo.“ „Kolikrát?“ „Ehm… Jen jednou.“ Pravda á la Clinton, stůl mého ředitele, záchod v hospodě Pilsvogel a pohovka u ní doma nespadají pod společného jmenovatele postel.
Pilsvogel. Dobrá hospoda (je maskovaná jako útulná kavárnička, ale chodí se tam flirtovat. Chodí sem holky z baru de Pijp). Má dobrou zahrádku (poobědvat na sluníčku tak do půl třetí, mezi pátou a šestou ještě hodinku sluníčka na opačné straně zahrádky), dobrá společnost (ale vyhněte se v pátek době, kdy se chodí na panáka. To je Pilsvogel obsazen businessmany z de Zuidas).
Carmen byla nepříčetná, což mě v mé naivitě ještě dost překvapilo. Copak jsem jí kdysi nevyprávěl, že pravidelně zahýbám? Pravda je, že to sice bylo na našem prvním rande a potom už jsme o tom nikdy nemluvili, ale přece věděla, jaký jsem. Frenk mi ale párkrát vyčetl, že takovéto zdůvodnění není košer. V tomto názoru ho podporovala Maud. Oba dva ale o všech mých eskapádách, i těch se Sharon, před Carmen vždycky pomlčeli. S Thomasem jsem v poslední době opatrnější. Netuší, že nějaká ta líbačka jednou za týden je pro mě ještě pořád denním chlebem. Natožpak že si ještě pravidelně rád s někým zašoustám. Ví jenom o Sharon, ale to ještě z doby, kdy i on sám ještě u ženských bodoval. Anne mimochodem ví o Sharon taky. Když to tehdy Carmen zjistila, tak u nich pár dnů bydlela. Ramon má taky monofobii. Rozdíl mezi námi je, že Ramon nevidí, že frekvence, s jakou zahýbá, už není hobby, ale závislost. Musí mít pořád něco v záloze. Adresy, telefonní čísla, e-mailové adresy. Je jako alkoholik, který si nechce přiznat, že trpí závislostí, ale v zásuvce svého pracovního stolu má láhev vodky, aby mu pomohla překonat den, a před okolním světem ji schovává. Stejně jako Carmen ani Ramonova manželka neví ani z poloviny, jak špatně na tom Ramon je. Monofob je závislý na pocitu blaha, který mu zahýbání poskytuje. Pocity jako lítost nebo pocit viny — pro normální lidi vnitřní brzda, která je zachraňuje před pravidelnou nevěrou — se odnaučil. Monofob (ať už je to on nebo ona, ale většinou on) si namluví, že svému partnerovi nijak neubližuje, když si někde mimo domov s někým zašoustá. S výroky jako „dokud na to nepřijde“, „nemiluji ji o nic míň, když to dělám s někým jiným“ a „umím oddělit lásku od sexu“ oklamává své přátele, ale taky sám sebe. Hluboko uvnitř ale takový monofob moc dobře ví, že tohle je jen prostředek, jak morálně přežít, a aby sám sebe nepřestal vnímat jako řádného člověka. Protože není nikdo, kdo by byl schopen vést takový styl života, který zároveň vnímá jako naprosto zavrženíhodný. Monofob si o sobě nemyslí, že by byl špatný. U mě se to ale mění. Ta akce se snubním prstýnkem byla mým největším pokleskem. Moje monofobie, kterou jsem vždycky vnímal jako pěknou, nevinnou a zvladatelnou odlišnost, se stává obsesí. Ten pocit, že někoho dostanu, je návykovější než ženský nebo sex sám. Poslední měsíce, kdy s Carmen téměř každý večer sedíme doma, každý den počítám, kolik dní ještě zbývá do pátku. Stijnův Páteční Večer na Zábavu. A když už je pátek a zahájíme ho v Merk in Uitvoering Budvarem nebo si jdeme sednout do nějaké restaurace, začnu být nervózní a už se nemůžu dočkat, až bude kolem půlnoci. Doba, kdy se Vak Zuid, de Bastille, Paradiso a Hotel Arena začínají plnit. Jen tehdy je mi dobře. Balení ženských se stane nutností a jde to čím dál jednodušeji. Dokonce ani Frenk, kterému jsem dlouhá léta o všech svých avantýrách vykládal, netuší, jak hrozné to se mnou je. Proto si taky poslední dobou raději chodím vyrazit s Ramonem. Ne proto, že by byl můj nejlepší přítel, ale protože před ním se přinejmenším nemusím stydět.
Třicet Slzy na jejích tvářích / smutek v její tváři / bezradnost / v očích / třpytily se ve světle /
pojď sem a přestaň plakat / slíbám ti slzy z tváře / v mém náručí jsi v bezpečí / věř mi, když ti říkám / máme ještě pořád jeden druhého / a ona řekla pššššššššt / a zašeptala přes své slzy / však už jsi to všechno řekl Tröckener Kecks, In tranen (V slzách) (Met hart en ziel, 1990)
„Ty puchýře jsou už skoro pryč.“ Carmen stojí před zrcadlem v ložnici a prohlíží se. Nadzvedne si prso, pohne s ním kousek doleva a potom doprava a prohlíží si ho ze všech stran. Já ležím v posteli a dívám se na ni. Ty nejhorší popáleniny jsou už pryč a kůže na prsu se začíná uzdravovat. Ještě jednou se pořádně podívá, oblékne si podprsenku a jinak nahá si lehne ke mně do postele. Zítra jde na příjem do Lucasovy nemocnice. Potom jí budou amputovat prso. Tohle je poslední večer, kdy ještě budu spát vedle své ženy, když má ještě obě dvě prsa. Ani jeden nevíme, jestli o tom ještě chceme mluvit, nebo naopak raději mlčet. Každopádně však na obou stranách chybí chuť oslavit tohle nějakým kvalitním sexem jako Večírek na rozloučenou s jejím prsem. Carmen má hlavu na mém rameni. Až po chvíli prolomí ticho tím, že začne popotahovat. Netrvá to dlouho a cítím, už potolikáté od té doby, co rakovina vstoupila do našich životů, jak mi po rameni stékají slzy. Obejmu ji ještě pevněji a mlčíme. Není o čem mluvit. Tohle je láska za časů rakoviny.{17}
Třicet jedna Nechci šířit nějaký kacířský klepy / Ale myslím, že Bůh má dost blbý vtipy Depeche Mode, Blasphemous Rumours (Kacířský klepy) (Some Great Reward, 1984)
Pod dohledem Luny zdobíme spolu s Maud obývací pokoj girlandami. „Jaké to včera vlastně bylo?“ zeptá se Maud. „Ležela jako malá lidská hromádka pod takovým světlemodrým prostěradlem. Sem tam se na chvíli probudila, většinou aby se mohla vyzvracet. Zvedl jsem jí hlavu a podržel jí u ní takovou misku, víš, takovou tu misku ve tvaru červa.“ Maud mě vezme kolem ramen. „A… už… ehm… viděla, jak to vypadá?“ „Ne. Doktor nám radil, abychom ten obvaz sundali spolu. Prý to pomáhá, abychom se s tím lépe vyrovnali.“ „Ježiši… a nebojíš se toho?“ Přikývnu. „Hrozně se bojím toho, že to, co uvidím, mě k smrti vyděsí a že si toho Carmen tím pádem všimne.“ Dívám se bezmocně na Maud. Pevně mě obejme a políbí na čelo. Položím jí hlavu na ramena. Hladí mě po zádech. „Stijní, no tak…“ šeptá mi tiše, „no tak, drahoušku…“ Za chvilku se seberu a políbím ji na ústa. Zasměje se a jakoby naštvaně mě plácne po nose a setře si slzu z tváře. „No, tak já teda půjdu,“ řeknu. „Mohla bys dát Luně za chvilku ještě skleničku Olvaritu?“ Carmen už je oblečená. Sedí v místnosti s televizí a má na sobě široký černý svetr s límcem. Rozdíl
mezi pravou a levou stranou mě na první pohled praští do očí. Carmen vidí, že se na ni dívám, a řekne, že si tu část, kde nemá prso, vycpala ustřiženou punčochou, kterou na jedné straně zašila a vyplnila třemi páry do sebe zarolovaných ponožek. Než bude moct nosit podprsenku s protézou, bude punčocha zoufalým pokusem udržet rozdíl mezi košíčkem D a totální nulou, aby bil do očí co nejméně. Je to domácí výroba a není vůbec k zahození. Operace se úspěšně zdařila, říká doktor Jonkman. Jakmile se vytáhnou stehy, musí Carmen začít nosit novou podprsenku s protézou. Doktor Jonkman říká, že ji musí začít nosit co nejdříve, protože by velikost jejích prsou (asi má na mysli „prsa“, předpokládám) mohla způsobit, že by se páteř mohla kvůli tíze prsa začít křivit. Takže z rakoviny dostanete ještě výhřez meziobratlové ploténky. Ta podprsenka má jeden košíček na suchý zip, tam, co přijde protéza. Protéza je silikonový pytlík v barvě kůže ve tvaru dešťové kapky, přeříznuté vejpůl. No jo, pokud by teda existovaly dešťové kapky velikosti D. Uprostřed kapky je malý výčnělek, který má připomínat bradavku. Pytlík je na omak jako balon naplněný želatinou. Když si ho Carmen byla vyzvednout, tak jsme si s ním v ložnici házeli a řvali jsme u toho smíchy, jako bychom si za horkých letních dnů házeli s balonem naplněným vodou. Doktor Jonkman se nás zeptá, jestli chceme obvaz z rány sundat společně v pokojíku v nemocnici. Řeknu, že ano. „Jsi na to připravený?“ ptá se Carmen, než si sundá podprsenku. „Tak do toho,“ uklidňuju ji. Téměř si netroufám se dívat. Za chvíli se to stane. Uvidím svou ženu s jedním prsem. Rozepne zip na podprsence a nechá sjet ramínka dolů. Zadržím co nejméně viditelně dech. Tak tady to máme. Je to strašné. Vedle jejího jediného, důvěrně známého, velkého a ach tak krásného prsa vznikla rovná plocha, pokrytá velkým kusem obvazu. Přesně tak jsem si představoval, že ta rovná plocha bude vypadat, ale děsí mě vidět toto na hrudníku svojí ženy. Velká prsa jsou nádherná, ženské tělo s jedním velkým prsem vypadá jako sadistický vtípek Stvořitele. Dívám se poměrně dlouho, jednak proto, že nechci, aby Carmen nabyla dojmu, že si netroufám se podívat, a pak také proto, že se jí takhle nemusím dívat do očí. Začínám mít pocit, že bych měl něco říct. „Co na to mám říct, Carmi… “ V k a ž d é m případě ne to, že to není tak hrozné, protože to hrozné je. „Je to… ehm… plochý, že?“ řekne a dívá se do zrcadla na obvazy. „Jo. Je to plochý.“ Stojím vedle ní, zatímco si odlepuje leukoplast z okraje obvazu. Pomalu ho začne sundávat. To, co je pod tím, je hrozné zneuctění ženskosti. To nejhorší zmrzačení, jaké jsem kdy na vlastní oči viděl. Zleva doprava má místo prsa jeden velký zip, minimálně deset dvanáct centimetrů dlouhý. Tam, kde jsou stehy, je kůže nerovnoměrně napnutá, čímž na některých místech vznikají svraskaliny jako na první výšivce od dítěte z mateřské školy. „Hele, ty svraskaliny zmizí, jakmile se ta jizva uzdraví,“ řekne Carmen, která mi čte myšlenky. „…“ „Je to škaredý, že, Stijne?“ Na to se nedá odpovědět jinak než upřímně. Snažím se bleskurychle vymyslet nějakou co nejméně zraňující, ale upřímnou formulaci. „Je to… no, hezký to není, to ne.“ „Ne. Hezký to není. Dobře to opravdu nevypadá,“ řekne a dívá se ještě pořád na své vlastní exprso.
Potom se podívá na mě. Vidím na ní, že je pokořená až do morku kostí. Pokořená rakovinou. Bože, jak je tohle strašný. Pro parádu se musí trpět. Pro přežití se zjevně musí zošklivět. To jsou zákony rakoviny.
Třicet dva A je to tu / Šťastné a veselé / Všichni se dobře bavěj Slade, Merry X-mas Everybody (Šťastné a veselé, vespolek) (The X-mas Party Album, 1973)
Po hodině dívání se s Lunou na Teletubbies na videu toho mám právě dost. Než řeknete švec, začnete taky mluvit jako Tinky Winky. První den Vánoc, půl jedenácté. Podívám se do ložnice. Carmen ještě tvrdě spí. „Luno, vlezeme si spolu do vany?“ „Jooooooooo!!!“ Hrajeme si s Tygrem a s Medvídkem Pú a moje holenní kost slouží jako skluzavka. Ležíme ve vaně, dokud voda nevychladne. Potom Lunu a sebe osuším a obleču ji do svátečních šatiček. Vánoce moc neprožívám, ale dneska mám chuť udělat je příjemné. Předsevzal jsem si, že když si je nemůžeme užívat mezi lidmi, tak si je prostě pěkně užijeme doma. Koupil jsem Carmen dvě lahvičky koupelového oleje od Kneippa. V jednom je meduňka („uklidňuje tělo a mysl“) a ve druhém je kombinace pomeranče a květu lípy („postará se o dokonalé osvěžení“). Od Luny dostane nové cédéčko Madonny. Udělám Luně dva culíky a stáhnu je gumičkami s vánočními kouličkami, které jsme tento týden koupili. Luně se to moc líbí. Když se mrknu do ložnice, je k mému potěšení Carmen už venku z postele. „Pojď, půjdeme dolů za maminkou!“ řeknu radostně Luně. „Jupí, za maminkou, za maminkou!“ „Vezmeš ten dárek pro maminku?“ „Jo!“ broukne. „A pamatuješ si ještě, co jí máš říct, až jí ho budeš dávat?“ „Pěkné vánočky?“ „Jo, něco takovýho,“ zasměju se pobaveně a dám jí něžnou pusu. Carmen sedí dole za stolem ve svém dlouhém šedém županu a čte si noviny. Ještě si nedala paruku na hlavu a vidím, že svou podprsenku s protézou si taky ještě nevzala. Před ní stojí kelímek s pudinkem. „Jé, ty už snídáš?“ zeptám se trochu vyvedený z míry. „Jo, měla jsem hlad,“ řekne Carmen nic netušíc. „…“ „Děje se něco?“ zeptá se po chvíli ticha a strčí lžičku do pudinku. „Jo. Vánoce… “ řeknu rozpačitě. Luna pyšně natáhne ruce, aby mamince dala zabalené cédéčko a obrázek. Já držím ty dvě lahvičky. Jsou zabaleny ve zlatém papíře s červenou nařasenou stuhou. Carmen se zarazí. „Ooo… A já jsem vám vůbec nic nekoupila…“
„Však to taky nemusíš,“ lžu něžně. Luna mamince pomůže rozbalit cédéčko. Posadím se ke stolu a rozhlížím se kolem. Je tu hrozný nepořádek. Povalují se tu cédéčka, časopisy Bij a Flair, noviny a kartička s termíny návštěv v Lucasově nemocnici. Na kuchyňském stole leží půlka včerejšího tmavého chleba a dva sáčky s uzeninami od Alberta Heijna. Vedle stojí načatá krabice mléka a sklenička arašídové pomazánky. Ze samého smutku si vezmu kousek chleba, jdu do lednice pro máslo, namažu si chleba a dám si na něj plátek pečené sekané. Carmen pozoruje, co dělám, zatímco rozbaluje dárek ode mě. Až potom uvidí to, co vidím já. „Mohla jsem nachystat vánoční snídani, že?“ zeptá se nesměle. Nemůžu to vydržet, mé slzy by mě stejně prozradily. „Ano… “ zamumlám zklamaně s plnou pusou starého chleba a pečené sekané, „jo, to by bývalo bylo fajn…“ „Ach bože… ach, já jsem hloupá… ach, já jsem hrozná…“ zakoktá, teď už taky úplně vyvedená z míry. „Ach, Stijne… promiň…“ Je mi jí líto, vezmu ji za ruku a řeknu, že to nevadí. Objímáme se a utěšujeme. Luna se na nás vesele dívá. „Mám nápad,“ řeknu. „Zavolám Frenkovi a zeptám se ho, jestli by nechtěl dneska přijít. Jestli ano, tak pro něj zajedu a stavím se ve večerce a koupím něco dobrýho. Tam bude dneska určitě otevřeno. A pak se vrátím a začneme prostě znova.“ Frenk mě políbí třikrát na tvář, když vstoupím do jeho luxusního bytu. „Pěkné Vánoce, kamaráde!“ řekne vesele. „Díky. Nápodobně,“ řeknu schlíple. Zadívá se na mě zpytavě. „Asi to není moc dobrý, co?“ Podívám se do země a zavrtím hlavou. Vypláču se mu na rameni. V autě pustím Right Here, Right Now od Fat Boy Slim na hlasitost 18. Ve večerce na Rijnstraat koupíme všechno, co vypadá dobře. Na rohu u květinového stánku koupím kytici růží. S náručemi plnými jídla, pití a kytek vejdeme zpívajíce do obýváku. Carmen má na sobě černé kalhoty a bílý svetřík, který jí, podle mě, úplně nejvíc sluší. Je namalovaná a má paruku. Okamžitě jde za mnou a obejme mě. „Krásné Vánoce, lásko,“ řekne rozzářeně. „A dneska večer ti ho vykouřím, jak ho ještě nikdo nikomu na Štědrý den nevykouřil,“ pošeptá mi.
Třicet tři Říkaj dva tisíce nula nula / mejdan končí / ajaj Prince, 1999 (1999) (1999, 1982)
Milénium budeme slavit v Maarsen. Thomas a Anne organizují večírek. Hrozně se mi tam nechce. Thomas mi o d té doby, co jsem byl v Miami, ještě nezavolal a Anne neví, jak nejrychleji má chtít Carmen k telefonu, když to zvednu já. Naštěstí tam bude Maud a Frenk a pár našich starých známých z Bredy.
Když začnou hodiny odbíjet půlnoc, jsme s Carmen plni dojetí. Dlouho se objímáme. Nevíme, co bychom si vzájemně měli přát. Pak jdu k Frenkovi a dlouze ho obejmu. Přeje mi lepší rok, než byl ten uplynulý. Maud mě políbí a pohladí po tváři. „Byla jsem na tebe letos pyšná, Stijni,“ pošeptá mi. Thomas za mnou přijde až o něco později. Poplácá mě po ramenou a přeje mi šťastný nový rok a ptá se, jak se mi daří. Podívám se na něj zkoumavě. Copak to opravdu neví? Nebo to nechce vědět? Chviličku zaváhám. Mám s ním být jedna ruka, nebo mu mám říct, že je to doma pěkně zkurvený, a vmést mu do tváře, že mě hrozně žere to, že mně od Miami vůbec nezavolal? Známe se už třicet let. Musím mu tedy umět dát jasně najevo, jak se cítím. „Není to vždycky zrovna moc dobrý, Thomasi,“ začnu. „Ne, ale to je život, ne…? Měl jsi pěkný Vánoce?“ Zkusím to ještě jednou. „Ne, nebylo to dobrý. Vánoce nás dost dostaly. Jsou přece jen symboličtější, než jsem si myslel, a —“ „Ano, ty povinnosti k tomu prostě jednou patří, že?“ přerušil mě rychle. „U nás to bylo taky tak: první den Vánoc jsme museli k rodičům Anne, druhý den k mým. Já Vánoce prostě nazývám národní dny nudy, hahaha.“ „No, ale já jsem vlastně měl na mysli něco jiného,“ řeknu. Obraťme tedy list. „Ty, poslyš, Frenk se zmiňoval, že ti to vadilo, že jsem jel s chlapama do Miami, teď, když má Carmen rakovinu.“ Zarazí se. Nervózně se rozhlédne kolem sebe. „Ále… hele, podívej… ale, do prdele, hele… musím vytáhnout koblihy z friťáku, nebo budou černý jak Nwanko Kanu,{18} a pak by už asi nikomu nechutnaly, hahaha. Promiň. Já za chvilku přijdu…“ A je pryč. Dívám se za ním a otáčím si v ruce sklenkou šampaňského, že ji málem rozbiju. Má manželka nemá prostě chřipku, o které víte, že ji za týden přejde a že pak bude vše v pořádku, ale má rakovinu, ty vole! RAKOVINU. To je, jako když je někomu hrozně špatně, je holohlavý, s uříznutým prsem a bojí se, že natáhne brka. Jak myslíš, kurva, že se asi doma máme, ty kreténe!? Thomas přijde s koblihami. Vezmu si jeden, popadnu láhev šampaňského ze stolu a uteču ven. Vší silou mrsknu koblihem do plotu. Oknem vidím, že Thomas se tváří vesele a nabízí všem koblihy, které má na míse. Sednu si na dřevěnou lavičku. Zírám na poslední ohňostroje a přemýšlím o uplynulém roce rakoviny. „Miluješ mě ještě?“ zeptala se mě Carmen na Štědrý den večer, poté co mi dala svůj vánoční dárek. „Samozřejmě že tě miluju, lásko,“ odpověděl jsem s úsměvem. Lhal jsem. Pravda je, že vlastně nevím tak jistě, jestli ji ještě miluju. Ano, bolí mě, když vidím Carmen plakat, když je nemocná, když má bolesti, když má strach. Ale je toto „milování“? Nebo je to jen soucit? A ano, nechci ji nechat na holičkách. Ale je toto láska? Nebo smysl pro čest? Ach, vždyť se stejně nemůžeme rozejít, i kdybychom nakrásně chtěli. Carmen nebude chtít kolem sebe nikoho jiného než mě, až jí zase nebude dobře. Nikdo mě nechápe tak jako ty, říká. Uvnitř slyším zpívat Prince, že večírek skončil. No jo, tak si to vyžer, mumlám si pro sebe. Vždycky jsem žil podle Stijnova hesla: když se mi něco v mém životě nelíbí, tak to změním. Práci, vztahy, všechno. Teď, když začíná nové tisíciletí, jsem poprvé ve svém životě velmi nešťastný. A nemůžu na tom nic změnit. Happy new year, Stijne.
Třicet čtyři Je mi strašně skvěle, je mi strašně skvěle / svět je zblázněnej a mně je fajn / takže už nemluvte o hladu, rakovině a násilí / nasaďte si na hlavu čepici a zpívejte se mnou / je mi strašně skvěle, je mi strašně skvěle Hans Teeuwen, Hard en Zielig (Tvrdě a žalostně) (1995)
„Páni, Carmi, to je neuvěřitelný, jak se s tím dokážeš vyrovnat.“ Slyším, jak říká Maud Carmen, když vcházím znovu dovnitř. „Děláš prostě všechno, jsi tak čiperná a prostě dál pracuješ…“ Thomas souhlasně přikyvuje. „Jo, je pravda, že to můžeš vzdát, ale z toho taky nic mít nebudeš,“ odpovídá Carmen tak, jak to lidé rádi slyší. „Vlastně mně teď nic není.“ Dneska se do světa živých probudila až o půl jedné. „Ty jsi tak optimistická, klobouk dolů,“ říká Thomas. Frenk se na mě podívá a mrkne na mě. Carmen tomu ještě dá korunu. „No a co jiného? Čím jsi optimističtější, tím je pro tebe vše jednodušší.“ Za chvíli snad ještě začne chodit jako fakír po řeřavých uhlících. I když dnes večer už z toho nic nebude. Vidím, že je z toho dlouhého večera zničená. „Ahoj lásko, tak co, půjdeme pomalu?“ zeptám se. Carmen je šťastná, že to nemusela navrhnout ona. Luna spí klidně dál, když ji vytáhnu z postýlky a opatrně nesu do auta. Frenk mi pomůže s ostatními věcmi. „Drž se, chlape,“ zašeptá. „Ona tě potřebuje.“ „Proč se sakra tváříš, jako že je ti tak skvěle, když o tom s lidma mluvíš?“ zeptám se naštvaně, ještě než zahneme za roh. „Podle mě teď určitě všichni mluví o tom, jak tě obdivují. Že jsi vždycky tak optimistická, že si nikdy nestěžuješ. To musíš vědět sama, ale jsou to všechno naši přátelé, víš? Ti by klidně mohli vědět, že tři čtvrtiny dne je ti pod psa, do prdele!“ Mlčí. Zrovna chci pokračovat se svým kázáním, když ta bomba vybuchne. Najednou začne hystericky brečet a bouchat rukama do přístrojové desky. K smrti se vylekám, zahnu rychle k Shellu, kolem kterého jedeme, a zaparkuju na opuštěném místě. Zkouším ji obejmout, ale divoce mě odstrčí. Podívám se na Lunu, která nějakým zázrakem spí klidně dál. „Ale já vůbec nechci, aby si lidi mysleli, že je mi skvěle! Já se vůbec necítím skvěle! Jsem úplně v prdeli! Naprosto v prdeli!!! Copak to nevidí? Jsem holohlavá, moje prso je v prdeli a … a … a mám strach, že už se to nikdy nespraví… a že budu mít bolesti… a že umřu…! A já do hajzlu vůbec umřít nechci! To je jim snad jasný!“ Ramena se jí otřásají dlouhými vzlyky. „No tak, broučku, no tak,“ konejším ji tiše. Teď mně dovolí, abych ji objal. „Já už nevím, co dál, Stijne…“ vzlyká. „Mám si začít stěžovat? Je to lepší?… To už se pak radši nikdo nebude ptát, jak mi je… a pak si všichni řeknou: Jé, tam je zas ta ženská, co si furt stěžuje.“ „Carmi, ty se přece nemusíš stydět za to, že ti někdy není dobře. Nemůžeš o d lidí očekávat podporu, když nevědí, jak ti je doopravdy, co doopravdy cítíš.“ „Mhm… Možná bych měla opravdu být vůči lidem trošku upřímnější…“ Podívá se na mě. „To je lepší, že?“
Kývnu. Schoulí se mi do náruče a položí mi hlavu na rameno. „Já jsem si to ani tobě netroufla říct,“ řekne po chvilce, „ale… ehm… přemýšlím, že bych asi u Advertising Brokers skončila.“ „Jo, to bys měla,“ řeknu bez váhání. Narovná se a podívá se na mě překvapeně. „Ano. To už jsi měla udělat dávno. Je to tvůj podnik. Až ti bude líp, tak se tam můžeš kdykoliv vrátit.“ Zírá na přístrojovou desku. Vidím, jak o tom přemýšlí. „Ano,“ řekne najednou rázně, „a začnu chodit do fitka a … budu mít Lunu ještě jeden den ze školky doma a … budu nakupovat a číst a … prostě si udělám čas sama na sebe.“ Ještě jednou bouchne do přístrojové desky. „Tak! A končím s tím. Ať si tam dělají, co chtějí!“ Spokojeně se zubím. A tak se stalo, že první den nového tisíciletí Carmen (35) přestala chodit do práce.
{1}Finále ligy mistrů, 24. 5. 1995, Vídeň, stadion Ernsta Happela. 1-0 (Kluivert) Van der Sar, Reiziger, Blind, F. de Boer, Rijkaard, Seedorf (Kanu), Litmanen (Kluivert), Davids, Finidi, R. de Boer, Overmars.
{2}Výňatek z
Een dag zo mooi (Tak krásný den) od Tröckener Kecks (Andere plaats, andere tijd, 1992).
{3}Ajax-Panathinaikos, 3. dubna 1996, 0-1. Van der Sar, F. de Boer, Blind, Reiziger, Bogarde, R. de Boer, Litmanen, Davids, Finidi, Kanu, Overmars. Ajax vyhrál na půdě soupeře 3:0. {4}Výňatek z Bobby Jean (Born in The USA, 1985). {5}Výňatek z knihy De Avonden (Večery) od Gerarda Reve (1947). {6}Z knihy Návrat ke zdraví, šance přežít od dr. O. Carla Simontona (1983). {7}9. dubna 1997. 1-2 Van der Sar, Melchiot, Blind, F. de Boer, Musampa, Scholten, Litmanen, Witschge, Babangida, R. de Boer, Overmars. 0-1 Amaruso, 0-2 Vieiri, 1-2 Litmanen. Na půdě soupeře už to nebylo vůbec stravitelné (Lombardo, Vieiri, Amaruso a Zidane).
{8}Everybody Hurts
od REM (Automatic For The People, 1992).
{9}Z výroku Richarda Krajicka. f
{10}Výňatek od Wima T. Schipperse.
{11}Boccacio, dříve zneužit Ronaldem Giphartem v Objímám tě tisíci pažemi (lk omhels je met duizend armen). {12}Nejnudnější člen Ajaxu všech dob. Později se mu vedlo lépe v PSV. {13}Julia Roberts Hughu Grantovi. K čemuž je třeba dodat, že Julia sama žádný kozy nemá, teda ne takový, který můžete na první pohled rozeznat. {14}Výňatek z De Videokeizer (Císař videa) od Koot & Bie (Mooie Meneren, 1982). {15}Surinamský fotbalista. Jeho ego je to jediné, co převyšuje počet penalt, které netrefí do brány. {16}Výňatek od Youp van't Heka, konference starších ročníků 2002. {17}Volný výňatek podle knihy Láska za časů cholery od Gabriela García Márqueza (1985). {18}Nigerijský miláček publika v De Meer. Uměl dělat neopakovatelné pohyby s nohama jako chůdami a šlapkami jako klaun Pipo. {19}Viz také
www.kluun.nl.
{20}Výňatek ze
Šmoulů.
{21}Ex-evropský fotbalista roku, byl skoro stejně tak dobrý, jako bude Rafael van der Vaart. {22}Výňatek z
Op de dansvloer (Naparketě) od Extince (Binnelandse Funk, 1998).
{23}Substitute For Love. {24}Ray Of Light. {25}Skin. {26}Fotbalista (Ajax, Barcelona), jehož libido bylo v jeho pubertě tak velké jako jeho schopnost skórovat. Obojí se v posledních letech zredukovalo na průměrné hodnoty. {27}Sky Fits Heaven. {28}Bývalý fotbalista Ajaxu začátku devadesátých let. Za pěkného počasí hrající na levé straně s individuálními akcemi, na kterých jste si pošmákli, ale s výkonem k pláči. {29}Výňatek z
Redding od Tröckener Kecks (Met hart en ziel, 1990).
{30}Ajax-Turín 0-0, Olympijský stadion, 13. května 1992. Na půdě soupeře 2-2 (Jonk, Pettersson). Menzo, Silooy, Blind, F. de Boer, Alflen, Winter, Jonk, Kreek (Vink). Van't Schip, Pettersson, Roy (Van Loen).
{31}Stanley byl výborný na čáře, ale při vybíhání si moc jistý nebyl, což pro brankáře není zrovna klad. {32}GO: návštěvník Clubu Med. Vyslov
dzjie-ooo; podle mě však jsou to spíš PP, zkratka pro pěkné ptáčky.
{33}Egyptský fotbalista, bývalý člen Ajaxu. Samozvaný supertalent. Nezvladatelný, návod k použití se ztratil. V době, kdy tohle budete číst, tak je nejspíš někde u druhořadého jihoevropského klubu s královským platem v bance.
{34}Výňatek z
Ve jménu lásky od Arjana van der Veena (1975).
{35}6:1. Čtyřikrát Kluivert, dvakrát Overmars. Dne 25. června 2000. Van der Sar, Stam, Reiziger, F. de Boer, Zenden, Van Bronckhorst, Davids, Cocu, Bergkamp, Kluivert, Overmars.
{36}Čtvrť v Amsterodamu, kam se chodí k prostitutkám (pozn. překl.). {37}Výňatek z repertoáru skalních fanoušků Ajaxu. Melodie: When The Saints. Když fanoušci,
kteří podporují soupeře, zpívají něco nepříjemného o Ajaxu nebo o jeho
fanoušcích.
{38}Sinterklaas — Mikuláš, který se v Nizozemsku slaví 5. prosince, je svátkem, kdy si lidé dávají dárky, vzájemně si je vyrábějí, připravují překvapení a skládají pro sebe básničky. Sinterklaase doprovází Zwarte Piet — Černý Petr, může být jeden nebo jich je více (pozn. překl.).
{39}Výňatek z
Malé blonďaté smrti od Boudewijna Bücha (1985).
{40}Výňatek z
Žabák a ptáček od Maxe Velthuijse (1991).
{41}Ronald Giphart (1999). {42}Výňatek od Hanse Teeuwena (Dat dan weer wel,
2001).
{43}Robert Leroy (1996). {44}Koncem sedmdesátých let největší talent Ajaxu jmenovaný od dob Johana Cruyffa. A u toho zůstalo. {45}Z The Promised Land (Darkness On The Edge Of Town, 1978). {46}S drobnou básnickou volností použit výňatek z
Leo od Ria Valka (1982).
{47}Tony Soprano svému psychiatrovi v díle 12 (Isabella), Rodina Sopranů. {48}Text: Stijn. Melodie: klubová píseň PSV. Autor neznámý a tak to taky musí zůstat. {49}Výňatek z
Turks Fruit / Tureckého ovoce od Jana Wolkerse (1973).
{50}Výňatek z
Wat is dan liefde (Co je tedy láska) od André Hazese ('n Vriend, 1980).
{51}Hovorový název Amsterodamu pocházející z jidiš (pozn. překl.). {52}Volná interpretace filmového názvu
Čtyři svatby a jeden pohřeb (1994).
{53}John Cleese o tom volně filozofuje ve
Fawlty Towers.
{54}Výprodejová akce (pozn. překl.). {55}Výňatek z
Brug naar de eeuwigheid (Most přes navždy), Richard Bach (1984).
{56}Molotovův koktejl mezi fotbalisty. {57}Výňatek z
Urbanus.
{58}Výňatek od Wima Sonnevelda z {59}Výňatek od Henka Elsinka z {60}With A Girl Like You
De jongens (Mládež) (Conferences, 1970).
Harm met de harp (Harm s harfou) (1961).
od The Troggs (1968).
{61}Odvozeno z TAFKAP, The Artist Formerly Known As Prince.
