Obálka © PoodlesRock/CORBIS Obrázek str. 207 © Cambalachero — Obrázek str. 13 © The Print Collector/ CORBIS — Obrázky str. 21, 39, 45, 49, 57, 61, 71, 90, 126, 133, 142 © Bettmann/CORBIS — Obrázky str. 79, 98, 129, 159, 259 © CORBIS — Obrázek str. 237 © Historical Picture Archive/CORBIS — Obrázky str. 6 a 176 © ISIFA/Gettyimages/De Agostini — Obrázky str. 25, 29, 42, 68, 75, 107 © ISIFA/Gettyimages/Editorial — Obrázek str. 240 © Instituto Geografico Militar, Santiago de Chile — Obrázek str. 262 © Jules Peco — Obrázky str. 111, 115, 147 © Library of Congress — Obrázek str. 190 © Luis García — Obrázek str. 185 © Michal Zalewski — Obrázek str. 251 © Museo Histórico Nacional de Chile — Obrázek str. 83 © NARA archive — Obrázek str. 35 © Natalia Bratslavsky — Obrázek str. 95 © Walters Art Museum — Obrázky str. 243, 286 © Wikimedia Commons — Obrázek str. 292 © Xumarov
© Miloslav Stingl, 2013 Ilustrace © Petr Pačes © Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2013 ISBN 978-80-7462-424-7
NEJENOM VINNETOU
Bylo to v samém srdci Spojených států. V daleké Oklahomě. V pevnosti Fort Sill. Procházel jsem tu malým vojenským hřbitůvkem, na kterém jsou pohřbeni bojovníci nejstatečnější indiánské skupiny Severní Ameriky – Apačů. Skláněl jsem se nad prostými náhrobky. Na jednom z nich jediné jméno: Geronimo. Geronimo! Nejodvážnější, nejvytrvalejší bojovník tohoto kmene. Náčelník Apačů, který prý byl předobrazem jiného, Karlem Mayem vymyšleného apačského náčelníka Vinnetoua. Vinnetoua, jehož osudy zná skoro celý svět. Co však dnes lidé vědí o oněch stovkách a tisících skutečných Vinnetouů, neromantických a nepatetických hrdinů indiánských válek, povstání a vzpour, kteří všude v této nádherné, širé Americe vstupovali na válečnou stezku, aby bránili svůj lid, svou zem? Pravda, indiáni v Severní Americe žijí i dnes. Ale jsou to už jiní indiáni. Změnili se, jako se změnil jejich podivuhodný kontinent. Já jsem se sem – do Kanady a do Spojených států – vypravoval při svých četných etnologických návštěvách všech částí Ameriky právě za nimi. Ale nehledal jsem jen živé, současné indiány. Šel jsem tak jako tady v oklahomském Fort Sillu po označených a častěji neoznačených hrobech skutečných Vinnetouů. Po stopách nejslavnějších indiánských bojovníků. A procházel jsem také muzea, prohlížel archivy, navštěvoval bojiště i polorozbořené pevnůstky na Dalekém západě. Hledal jsem historii, pravdivé příběhy těch, kteří ověnčili jméno severoamerických indiánů slávou válečníků. Svou cestu po jejich stopách jsem začal přirozeně tam, kde začalo objevování i dobývání Severní Ameriky, a kde se tedy kdysi rozhořely i první války mezi indiány a bělochy: na východním pobřeží Ameriky. Při vodách Atlantiku. První návštěvníci severní části „Nového světa“ – Cabotové, Frobisher, Cortereal – se Severní Ameriky jen dotýkají. Klepou na její dveře, ale neotvírají je. A vylodí-li se, brzy zas odplouvají. Zatím v druhé části Ameriky, které dnes říkáme Latinská, si zejména Španělé vytvářejí obrovské kolonie; ty nesmírně rozmnožují bohatství evropských mocností, které Jižní a Střední Ameriku indiánům vyrvaly. Bohatne především Španělsko. A Anglie, která pečlivě sleduje svého v té době nejnebezpečnějšího nepřítele a konkurenta, dobře chápe, kde prýští zlatý pramen jeho bohatství. Walter Raleigh, rytíř a dobrodruh, cestovatel a mořeplavec, oblíbenec britské královny Alžběty, líčí bohatství a půvaby Severní Ameriky a podává návrh na její kolonizaci. Alžběta Raleighovi skutečně uděluje povolení, aby založil britské osady v Novém světě. Rytíř však postoupil povolení svému nevlastnímu bratru Humphreymu Gilbertovi a ten se pak v roce 1583 opravdu pokouší založit v Newfoundlandu první anglickou osadu na americkém kontinentě. Osadníkům se zde však daří velmi špatně, nemají co jíst, a proto se proti Gilbertovi bouří. Ten rebelanty trestá tak, že jim dává uřezávat uši apod. Nakonec, po krátkém a neúspěšném pobytu, musí osadu opustit. Do Anglie se vrací na lodi Squirrel, která ztroskotá; Gilbert s většinou svých druhů zahyne.
Příjezd Waltera Raleigha do Virginie (1588) · Rytina Theodora de Bry, Peregrination (1590–1634)
Neúspěch tohoto prvého pokusu však Raleigha neodradil. O dva roky později získává od povolné královny nový patent, tentokrát pro kolonizaci jižnějších částí pobřeží Severní Ameriky, a záhy nato vysílá k břehům Nového světa další dva koráby. Jejich kapitáni – Arthur Barlow a Philip Amidas – objevují zátoku Pamlico a pak zakotvují u břehů ostrova Roanoke. Zdejší indiáni – Secotanové – a jejich náčelník Winginam (doslova „Ten, který je spokojen“) nečekané hosty velmi přátelsky vítali. Po krátkém pobytu na pohostinném ostrově u břehů dnešní Severní Karolíny se však celá výprava vrátila do Londýna. Mezi cestujícími na Barlowových a Amidasových korábech jsou tentokrát také dva roanokští indiáni Manteo a Wanchese. Oba kapitáni vylíčili panovnici poměry na „jejím“ americkém ostrově v nejrůžovějších barvách. Alžběta je nadšena. A tak už za několik měsíců míří na západ znovu několik lodí a na nich prvních sto osmdesát obyvatel, kteří se chtějí usadit v Novém světě. Jsou mezi nimi i ženy a děti. Cílem je opět ostrov Roanoke, k němuž pak plují stále další anglické škunery s novými osadníky. Několik pokusů usadit se natrvalo v zemi Secotanů však znovu naprosto ztroskotalo. A když po skončení španělsko-anglické války zas poprvé zakotvily anglické lodě v pobřežních vodách Roanoke, nenalezli jejich námořníci na celém ostrově už ani jediného bělocha. Co všechno se na anglickém ostrově u břehů indiánské země událo, přesně nevíme. Dodnes však takzvaní croatanští indiáni (nyní ve skutečnosti zvláštní skupina indiánských míšenců), kteří obývají část Severní Karolíny a kteří původně žili jen na ostrově stejného jména (Croatan) nedaleko Roanoke, vyprávějí, že v jejich žilách koluje krev prvních roanokských osadníků. Sem, na osamělý Croatan, kde tenkrát vládl jeden z oněch dvou indiánů, kteří už navštívili Anglii – náčelník Manteo – se prý uchýlili poslední živí osadníci nešťastné roanokské kolonie. Vraťme se však ještě jednou do Anglie. Walter Raleigh, který tu více než kdo jiný usiloval o to, aby Británie získala toto východní pobřeží Severní Ameriky, ztrácí svůj vliv, když v roce 1603 umírá jeho ochránkyně královna Alžběta I. Nový anglický panovník – Jakub I. – nemá rytíře v oblibě. A když později Raleigha nepřátelé obviní, že připravoval proti králi spiknutí, končí „dobyvatel Ameriky“ v Toweru. Tam potom čeká mnoho roků na popravu. Po několika letech si král na neobyčejného towerského vězně vzpomene, osvobodí ho a pošle v čele početné výpravy do Jižní Ameriky – do Guayany – hledat zlato. Výprava skončí neúspěšně, a proto se ihned po návratu z admirála stává znovu vězeň, odsouzenec. Jakub I. se nyní znovu rozpomene na starý ortel, a tak patnáct let po vynesení rozsudku je neúspěšný zakladatel britských osad v Severní Americe skutečně sťat. Král Jakub I. se ovšem o bohatý indiánský světadíl zajímá. Kolonizaci Severní Ameriky svěřuje dvěma obchodním společnostem – londýnské a plymouthské –, které mají Severní Ameriku dobýt
a využít pro Anglii. Panovník zároveň přiřkl londýnské společnosti v Severní Americe území mezi 34° až 38° severní šířky, společnosti plymouthské území mezi 41° až 45° severní šířky. (Mezi územím obou společností byl tedy ponechán jakýsi neutrální prostor, který, jak se později ukáže, naplní jiní, nevítaní soupeři Británie.) Zatímco tedy Walter Raleigh chřadne v londýnské věznici, chystají se do Ameriky, tentokrát do Virginie, území sousedícího na jihu se Severní Karolínou, znovu osadníci, které sem vysílá plymouthská společnost. Na vlajkové lodi kapitána Newporta cestuje s těmito prvními skutečnými osadníky Severní Ameriky i kožená krabice, do níž společnost uložila listinu se jmény těch, kdo mají být v čele nové osady. Když pak 26. dubna 1607 spatřili noví osadníci zemi – Cape Henry –, otevřel kapitán Newport zapečetěnou krabici a pomalu četl jména těch, kteří budou spravovat první osadu Virginie: „Edward Maria Wingfield, John Ratcliffe, John Martin, Bartolomew Gosnold, George Kendall a… a kapitán John Smith.“ Tato knížka vypráví jen o indiánech. A osudy těch, kteří přišli do Ameriky z opačné strany velikého moře, nás zajímají právě jen jako osudy protihráčů pravých hrdinů tohoto vyprávění – indiánských bojovníků. Dovolme si však jednu jedinou výjimku a připomeňme si osud tohoto britského rytíře. Tím spíš, že životní příběhy onoho u nás takřka neznámého muže, který první pronikl hlouběji do indiánského území Severní Ameriky, si v ničem nezadají s osudy mezi našimi současníky mnohem známějších dobyvatelů Mexika, Panamy či říše Inků. Ne, Smith nevyvrátil žádnou indiánskou říši. Nebyl ani tak krutý jako většina jiných vůdců prvních výprav do indiánských zemí. Hledal jinou cestu. Věřil v mír a porozumění. Tak zněl i písemný příkaz krále Jakuba I.: „Běloši mají indiány posílat do škol, vzdělávat je v křesťanském náboženství…“ Kapitán Smith byl však takřka jediný, kdo se chtěl tímto příkazem řídit. A není jeho vinou, že se zanedlouho romantický sen o soužití dobyvatelů s dobývanými zhroutí jako domek z karet a že první indiánští bojovníci vstoupí na válečnou stezku.
ROMANCE O INDIÁNSKÉ PRINCEZNĚ A BRITSKÉM RYTÍŘI
John Smith se narodil v rodině prostého anglického řemeslníka někdy na konci sedmdesátých let 16. století. Ze školy utekl, když mu bylo deset let. V patnácti letech měl již první nepříjemnosti s děvčaty z nejlepších rodin, která pěkně urostlému chlapci neskrývaně prokazovala svou přízeň. V šestnácti letech musel na nátlak četných otců šlechtických dcer odjet do Holandska, odtud pak jako sluha mladého britského rytíře putoval do Francie. Tam – v Paříži – se ještě zdokonalil v umění dobývat ženská srdce, a tak není divu, že se jeho nepříjemnosti opakovaly, když se po několika letech do Anglie vrátil. Smith tedy Anglii opět brzy opouští. V Uhrách tehdy vedl císař Rudolf II. (který většinou sídlil na Pražském hradě) válku proti muslimským Turkům. Mladý Angličan vstupuje do Rudolfova vojska. Po pravdě musíme říci, že i tady – na bojištích turecké války – si mladý dobrodruh vedl stejně úspěšně jako při dobývání ženských srdcí, a dokonce se zasloužil o osvobození okupovaného uherského města. Tehdy mu byla udělena hodnost kapitána. Šlechtický titul si Smith vydobyl tímto husarským kouskem: Turecká posádka jednoho z uherských měst, které tehdy obléhalo Rudolfovo vojsko, navrhla nepřátelským vojákům jakýsi „rytířský turnaj“ mezi reprezentanty obou armád. Kapitán Smith se přihlásil a utkal se s tureckým důstojníkem. Smithovo kopí bylo přesnější, prošlo soupeřovým hledím a na místě tureckého šlechtice zabilo. Ale utkání ještě neskončilo. Na bojiště totiž okamžitě vjel na arabském hřebci pašův sluha, toužící pomstít smrt svého pána. Ale i v příštím zápase Smith triumfoval. Rudolfovi vojáci pak mohli oběma mrtvolám setnout hlavy a s velkou slávou je vystavit ve svém táboře. Dvojnásobné vítězství odvážného kapitána mělo ve spojených protitureckých armádách ohromný ohlas. Zikmund Batory povýšil statečného Angličana do rytířského stavu a na paměť jeho vítězství mu udělil erb, na němž byly znázorněny dvě useknuté hlavy Turků. Nakonec se však kapitán dostal v jedné z četných potyček uherského tažení do tureckého zajetí. Byl pak prodán do jednoho z nejvznešenějších cařihradských paláců. Více než majiteli paláce – pašovi – se však zalíbil pašově nejmilejší ženě a ta na svém pánovi vyprosila, aby její oblíbenec nemusel pracovat v paláci jako prostý nevolník. Později si vzal paša Smitha dokonce s sebou do Bachčisaraje na Krymu. Tady – bez pomoci své ochránkyně – musel však zajatec pracovat stejně tvrdě jako dřív. Jednou, když mlátil cepem obilí, zůstal náhodou na dvoře s pašou sám. Znenadání se prudce rozmáchl a překvapeného pašu několika ranami cepem zabil. Pak si oblékl jeho šaty a na pašově koni z Bachčisaraje uprchl. Dostal se až na území spravované Ruskem. Odtud se pak po několika letech vrátil do Anglie. Právě včas, aby mohl své služby nabídnout plymouthské společnosti, která hledala zcestovalé a přitom odvážné muže pro podnik možná stejně dobrodružný: pro dobytí Severní Ameriky pro Anglii. A tak se tedy Smith stal jedním ze zakladatelů prvního města v (britské) Severní Americe – legendárního Jamestownu. Území, na němž kapitán Smith a jeho druzi založili tuto první skutečnou britskou osadu v Severní Americe, která byla zárodkem budoucích anglických kolonií, bylo v té době součástí územního celku takzvané „Powhatanovy konfederace“, již tehdy tvořilo dvacet čtyři virginských, algonkinsky hovořících indiánských kmenů. V čele mocné konfederace byl nejvyšší náčelník Powhatan.
Osadníci z Jamestownu ovšem znají z Powhatanovy Virginie a z indiánského světadílu vůbec jen své město a jeho blízké okolí a z indiánů jen obyvatele nejbližších vesnic, kteří jim pokorně přinášejí do města potraviny. Proto chce kapitán Smith podniknout výzkumnou cestu do vnitrozemí – vlastně první velkou výzkumnou cestu do nitra této části Severní Ameriky. Je tu však ještě jeden důvod: Španělsko získává ze svých amerických držav celé tuny stříbra i zlata. A tak i plymouthská obchodní společnost naléhá na jamestownské osadníky, aby se také vypravili hledat zlato do vnitrozemí britské Ameriky. V prosinci roku 1607 nasedá Smith na nevelký člun a vypravuje se s dvanácti muži a dvěma indiánskými průvodci proti proudu řeky Chickahominy. (Stejné jméno má i jeden ze čtyřiadvaceti kmenů Powhatanovy konfederace, který sídlí při řece.) Po několika dnech opustili virginské bažiny. Řeka, jejíž koryto bylo teď užší, je dovedla do země pokryté hustými lesy. Smith se s větší částí své posádky rozloučil a pokračoval pak na mnohem menším člunu jen s dvěma nejodvážnějšími veslaři z Jamestownu a oběma indiánskými průvodci. Plavci se pevně rozhodli, že za žádných okolností neopustí člun a nevystoupí na pevnou zemi, kterou neznají. Ale hlad je brzy donutil toto rozhodnutí změnit. Vystoupili tedy na břeh, aby si ulovili zvěř. Protože řeka protéká hustými a na pohled neobývanými lesy, netušil Smith, že po celou dobu plavby sledovali malý člun zvědové kmene Pamunkey, žijícího výš proti proudu řeky. Pamunkeyové byli sice členy Powhatanovy konfederace algonkinských kmenů – náčelník Pamunkeyů Opechancamugh byl dokonce vlastní bratr „krále“ Powhatana a jeho prvním zástupcem –, ale názory obou bratří na to, jak se chovat k nezvaným cizím hostům, se zcela lišily. Opechancamugh nesouhlasil s přátelskou smířlivostí, kterou choval jeho bratr – nejvyšší náčelník – k obyvatelům této první bělošské osady v Americe. Právě naopak, usiloval o to, aby běloši byli společnými silami všech sdružených čtyřiadvaceti kmenů z Ameriky zase vytlačeni. Ani palné zbraně bělochů nemohly toto Opechancamughovo přání změnit. Celá konfederace by mohla začít boj proti jamestownským osadníkům jen za vedení a na vyzvání svého nejvyššího náčelníka Powhatana. Na území svého vlastního kmene se však Pamunkeyové podle nepsaných zákonů indiánského svazu mohli proti pronikání Evropanů bránit sami. To se také stalo. Jakmile kapitán Smith vystoupil v zemi Pamunkeyů na břeh, vrhli se indiáni ze zálohy na bělochy. Tímto přepadem začal první boj virginských indiánů proti bělochům. Odvážný Smith vzdoroval velmi dlouho. Použil tehdy triku, kterému se naučil, když v Uhrách bojoval proti Turkům: Rychle se připoutal k tělu jednoho ze svých indiánských průvodců a takto chráněn ustupoval, bráně se svým bohatýrským mečem, zpět k člunu na řece. Ale indiánovi, kterým se Smith zaštítil, se podařilo podrazit mu nohy, a tak byl nakonec anglický rytíř přece jen zajat. První bělošský zajatec byl nejen pro Pamunkeye, ale i pro sousední kmeny velkou senzací. Podle Opechancamughova příkazu jej vodili z jedné indiánské osady do druhé a doslova jej vystavovali, tak jako o několik desítek let později zase Evropané vystavovali na poutích zajaté indiány. A tak se začínají indiáni a zajatí běloši navzájem poznávat. Smith se snaží zapůsobit na své věznitele a získat si jejich úctu střelkou svého kompasu, pistolí, brněním, železnými nástroji. Indiánští kouzelníci zase po několik dní studují podstatu podivného stvoření, chráněného ocelovým krunýřem. Zdá se jim, že jde o jakousi nadpřirozenou bytost. Je však dobrá, nebo zlá? Předkládají proto svému zajatci vybrané lahůdky, které by – jak později Smith vzpomínal – stačily pro dvacet, a ne pro jednoho muže. A tak se zase vyleká Smith, že si ho indiáni chtějí rychle vykrmit, aby ho pak mohli sníst.
Zajetí Johna Smitha indiány z kmene Pamunkeyů
Nakonec Opechancamughovi Pamunkeyové odvedli zajatce do „hlavního města“ konfederace Werowocamoka. A tam byl konečně předveden před indiánského náčelníka. Powhatan seděl na vyvýšeném místě. Na sobě měl kožený plášť. Kolem jeho „trůnu“ stáli členové rady konfederace. Na čestném místě u nohou nejvyššího náčelníka klečelo indiánské děvče v slavnostním úboru. Smith, který jako obyvatel Jamestownu i jako zajatec Pamunkeyů spatřil jistě několik desítek indiánských žen, se dosud nesetkal s tak půvabnou indiánkou, jako byla tato asi třináctiletá princezna Pocahontas. Byla to nejmilejší dcera mocného náčelníka, a proto jí Powhatan vykázal toto místo, které by bylo podle tradic příslušelo spíše náčelníkovu nejstaršímu synovi. Před „trůnem“ hořel velký poradní oheň a kolem něho stáli v několika řadách válečníci kmene. Pak Powhatan vstal. Otázal se rytíře, proč přišel do země rudých tváří. Rytíř se vymluvil na Španěly, kteří prý křižují příbřežním mořem a pronásledují Angličany. Musel prý před jejich zlobou uprchnout a ukrýt se v zemi indiánů. Nic jiného ho na území indiánské konfederace nepřivádí. Bylo vidět, že náčelník je rozhněván. Po přátelské snášenlivosti projevované osadníkům z Jamestownu, kteří žili na samé periferii Powhatanovy konfederace, bylo teď veta. Náčelník se nad zajatcem neslitoval a žádal, aby kmenová rada ihned rozhodla, jak s ním naložit. Většina členů této rady s rozhodným Opechancamughem v čele žádala nad poradním ohněm pro zajatce okamžitou smrt. Powhatan tedy opravdu prvého dobyvatele této části indiánské Severní Ameriky odsoudil k trestu smrti. Ale rytíře, který byl vždycky synem Štěstěny, zachránila – jako už několikrát – přízeň ženy. Tentokrát hleděla na něho, na jeho brnění, na bohatýrské vousy s neskrývaným obdivem krásná Pocahontas. Byla to první a beznadějná, ale jistě opravdová Pocahontasina láska. Když byl kapitán odsouzen k okamžité smrti, bylo současně ihned rozhodnuto, jakým způsobem má být poprava vykonána. Rytíř byl připoután ke kůlu. K zajatci přistoupili dva silní indiáni, ozbrojeni kamennými kyji, jimiž se mu chystali na Powhatanův pokyn roztříštit lebku. Kati už zdvíhali své strašlivé zbraně, když se ke kůlu vrhla něžná Pocahontas. Stoupla si před cizince a zvolala: „Zabijte raději mě!“ Powhatan nedokázal způsobit bolest své nejmilejší dceři. Dal rytíři milost a po nějaké době ho propustil ze zajetí. Pocahontas se však s kapitánem Smithem již nesměla setkat. Po čase pak Powhatan, zřejmě také proto, aby novému setkání zabránil, umožnil Smithovi, aby se pod ochranou
dvanácti indiánů vrátil zpět do Jamestownu. První, nejstarší osada v britské Americe, kam se Smith po dlouhém nedobrovolném pobytu v „hlavním městě“ Powhatanových indiánů vrátil, však skýtala neutěšený pohled. Žila vlastně jen z toho, co jí odváděly sousední indiánské vesnice, a byla v úplném rozkladu. Ani právo ani práce neměly už v Jamestownu místo. A tak Smith, který nesouhlasil s bezostyšným vykořisťováním nejbližších indiánských sousedů, raději Jamestown znovu opustil a začal cestovat po řekách indiánské Ameriky. Po Potomaku tehdy doplul až k místu, kde dnes leží hlavní město Spojených států Washington. Za čas se znovu vrátil do Jamestownu. Ale nikoli nadlouho. Nešťastnou náhodou byl při výbuchu v místním skladišti střelného prachu dost těžce zraněn a musel odejít do Anglie, aby se tam léčil. Jamestown, jehož osudy Smith krátký čas řídil, byl zase ponechán svému osudu a rozklad osady pokračoval dále. Navíc tu začal řádit mor. Když vlna nákazy přešla, zjistili osadníci, že Jamestown je vlastně městem mrtvých. Z přibližně pěti set osadníků, kteří tu žili v době, kdy osadu opouštěl poraněný Smith, zůstalo naživu padesát devět lidí. Indiáni, na něž nesmíme ani teď zapomínat, přestali samozřejmě docházet do města, které, jak věřili, bylo v moci „černé smrti“, a přestali dodávat i potraviny. A obyvatelé Jamestownu, už skoro odvyklí jakékoli zemědělské práci, počali brzy pociťovat hlad. Nakonec se poslední obyvatelé hynoucího městečka, kteří ani v takové chvíli nevzali do rukou rýč nebo rádlo, začali jeden po druhém živit masem zemřelých osadníků. Plymouthská obchodní společnost se o tragickém úpadku své první osady v indiánské Americe za nějaký čas dozvěděla. Vyslala dokonce škuner vezoucí nově jmenovaného správce osady, potraviny, zbraně i několik desítek nových kolonistů. Loď však ztroskotala v bouři nedaleko Bermud, a tak noví osadníci, kteří měli osvobodit Jamestown od hladu, sami umírali hladem jako nedobrovolní robinsoni na jednom z neobývaných ostrovů patřících k Bermudám. Indiáni teď měli výjimečnou příležitost udeřit na zubožené město – vlastně jediné evropské město v celé britské Americe. Většina náčelníků dvaceti čtyř spojených indiánských kmenů chtěla bojovat. Ale Pocahontas, která stále vzpomínala na anglického rytíře, naléhala na otce, aby nevydával rozkaz k boji. A tak Powhatan i tentokrát, kdy dobytí Jamestownu a vyhnání osadníků bylo otázkou několika dní, vyhověl své dceři a neřekl: „Boj,“ nýbrž: „Mír a slitování.“ Stejně nepochopitelně se chovali i jamestownští osadníci. V nepřátelské zemi, obklopeni mnohonásobnou indiánskou přesilou, vyhladovělí a slabí, přemýšleli jen o tom, jak donutit indiány, aby je zase živili. Mocí to už nešlo. Námořník Argall, krutý dobrodruh, zakotvil nedaleko hlavního města indiánské konfederace a lstí přilákal na svou loď indiánskou princeznu Pocahontas, která pro lásku k anglickému rytíři zřejmě důvěřovala i jeho krajanům. Argall ji však spoutal a odvezl do Jamestownu. Powhatanovi potom oznámil, že mu jeho nejmilejší dceru vydá jen výměnou za značné množství kukuřice. Powhatan však tuto drzou nabídku odmítl. Ale ani tentokrát ještě neudeřil se svým lidem na město. A nakonec kupodivu proradné zajetí sličné Pocahontas dokonce přispělo ke smíření indiánů s bělochy. Stalo se to tak: Pocahontas, vzpomínající v jamestownské věznici na svého britského rytíře, se zatím zalíbila jinému jamestownskému kavalírovi. Po pravdě musíme přiznat, že Pocahontasin nový nápadník byl jedním z nejčestnějších a nejschopnějších osadníků v Jamestownu. Smith byl za mořem, a tak svobodná indiánská princezna nakonec nabídku ctihodného pana Johna Rolfa neodmítla a stala se, když se zřekla své víry a přijala při křtu jméno Rebeka, manželkou mladého Angličana. Powhatan sňatku své dcery nebránil, naopak, vyslal do Jamestownu na svatbu jednoho ze svých bratří v čele početné „delegace“ indiánské konfederace. Novému správci osady věnoval indiánský
náčelník při té příležitosti svůj plášť a mokasíny (které jsou dodnes vystaveny v oxfordském muzeu). A ten druhý – rytíř Smith? Plavil se zatím po jiných mořích a při jiných pobřežích. Jednou jako rybář, podruhé jako pirát. Do Virginie se už nikdy nevrátil. A přece indiánskou princeznu spatřil ještě jednou… Pocahontas – Rebeka Rolfová – navštívila totiž v roce 1616 se svým mužem Anglii. Celý Londýn ji – údajně dceru „mocného amerického vládce“ – přijal s nesmírným nadšením. Z té doby také pochází portrét indiánské princezny, který je dnes součástí sbírek Národní umělecké galerie ve Washingtonu. Indiánská princezna byla přijímána dokonce i u dvora. A tady se ti dva znovu setkali. Ale jaké to bylo setkání! Indiánská princezna – teď lady Rebeka – měla už manžela a syna a Smith, který se více než kdo jiný zasloužil o položení základů britské koloniální říše v Severní Americe, byl mezi elitou na londýnském dvoře vlastně znovu páriou. Krásná indiánská princezna však ovlivňovala osudy britské kolonie v Severní Americe i po své smrti. Nejvíc se jí obával sám král Jakub, který se strachoval, že by se syn indiánské princezny Thomas Rolfe mohl stát dědičným vládcem Virginie, na Anglii a anglickém panovníkovi nezávislým „americkým králem“, v jehož žilách by kolovala krev anglických šlechticů i virginských indiánů. Ve snaze zabránit takovým nežádoucím mezaliancím, podle jeho mínění přímo ohrožujícím zájmy Británie, rozhodl se král okamžitě poslat do Jamestownu, který se zatím velice rozrostl, větší počet anglických panen z takzvaných lepších rodin, aby si osadníci, žijící tu takřka bez žen, nemuseli hledat manželky mezi indiánkami. Když královský škuner vyložil v Jamestownu devadesát vybraných panen, které byly hned odvedeny do kostela, aby si při slavnostní mši každý osadník mohl nepozorovaně vyvolit dívku podle svého vkusu, byl kostel plný jako nikdy předtím (osadníci – celkem vzato – nebyli zvlášť hluboce nábožensky založeni). A již druhý den byly na tomto místě uzavřeny první sňatky. Aby byly uhrazeny náklady na dopravu, byla cena každé panny pevně stanovena: sto dvacet liber virginského tabáku, který se zatím stal hlavním produktem první kolonie. To se událo roku 1621. V témž roce zemřel vlastně nejlepší ochránce Smithovy osady, nejvyšší náčelník čtyřiadvaceti spojených algonkinských kmenů – Powhatan. Na opuštěný trůn nastoupil bratr zemřelého, náčelník Opechancamugh, vůdce Pamunkeyů, nejrozhodnější odpůrce pronikání bělochů do Virginie. Několik dní poté, kdy se ujal vlády, svolal Opechancamugh k poradnímu ohni náčelníky všech spojených indiánských kmenů. Rozhodnutí znělo nedvojsmyslně: Boj! Boj, dokud nebude zcela pozdě! Pravda, poměry se zatím velmi změnily v neprospěch indiánů. Před desíti lety, v časech černé smrti a hladomoru, žilo v jediné bělošské virginské osadě, v Jamestownu, sto zesláblých a demoralizovaných Evropanů. Za deset let však v okolí Jamestownu vzniklo několik desítek malých anglických osad s početnějším, lépe vyzbrojeným a také pracovitějším obyvatelstvem. Ale Opechancamugh přesto volí a velí: Boj! Boj! A tak 1. dubna 1622 vstoupily virginské indiánské kmeny na válečnou stezku. Z jedenaosmdesáti malých plantážních osad, které si běloši zatím ve Virginii založili, dobyli Opechancamughovi indiáni sedmdesát tři. Hned při prvním útoku sjednocených indiánů zahynulo na tři sta padesát osadníků. Powhatan ani Pocahontas nežijí. Romance o lásce indiánské princezny k anglickému rytíři dávno dozněla. A 1. dubna 1622 se v Severní Americe rozhořela vysokým plamenem první skutečná indiánská válka…
SASACUSŮV SKALP
Válka prvního vůdce konfederace virginských kmenů – Powhatanova bratra Opechancamugha – vyvrátila čtyři pětiny všech anglických osad ve Virginii. Jamestown a několik dalších městeček a vsí však soustředěnému náporu indiánských bojovníků odolalo. Tato první indiánská válka v Severní Americe pak skončila jakýmsi příměřím. V roce 1644 rozhodný odpůrce virginských osadníků – náčelník Opechancamugh – vstoupil na válečnou stezku v čele bojovníků čtyřiadvaceti spojených kmenů znovu. Proti pronikání bělochů do Virginie bojoval skoro půl století. Jednou se zbraní v ruce, jindy u poradního ohně. Svou poslední válku proti Angličanům vedl jako stoletý stařec! Nemohl chodit, a přece i tentokrát sám velel v poli indiánským bojovníkům. Jeho „velitelským stanovištěm“ byla nosítka, z nichž řídil boj. Přestože virginští indiáni útoky na první bělošskou kolonii na východě Severní Ameriky stále opakovali, v Anglii zájem o osidlování Severní Ameriky dále vzrůstal. Nešlo už jen o Virginii. Pozornost se teď soustředila na severnější území východního pobřeží Severní Ameriky. Sám Smith byl nejhorlivějším propagátorem založení nové britské osady i v této oblasti, pro niž razil název „Nová Anglie“. K břehům Nové Anglie se v roce 1614 vypravuje Smithův krajan – dobrodruh Thomas Hunt, ale jen proto, aby tu nalovil „živé rudochy“, které pak ve španělské Malaze prodal do otroctví. Šest let po Huntově otrokářské plavbě se však už Angličané skutečně pokoušejí tady založit novou osadu. Tito první osadníci Nové Anglie jsou v dějinách Severní Ameriky zpravidla nazýváni Pilgrims – Poutníci. Poutníci (puritáni, kteří z náboženských důvodů museli opustit svou původní vlast) pak po dlouhé plavbě na legendární lodi Mayflower – Májový kvítek – vstoupili v prosinci roku 1620 na území dnešního státu Massachusetts v Nové Anglii. Tady v Massachusetts pak založili první město této rodící se druhé anglické osady v Severní Americe, kterému dali jméno Nový Plymouth. I když první obyvatelé Nového Plymouthu zatím nenarazili na indiány, dařilo se jim zpočátku v Novém světě velmi špatně. Během prvních tří měsíců pomřela skoro polovina všech obyvatel nového města. Pak ale – právě v době, kdy byla situace nové osady nejtruchlivější – přišel z dnešního Connecticutu do Nového Plymouthu první indiánský návštěvník města – náčelník Mohykánů Samoset. Nabízel bělochům přátelství a pomoc kmene Mohykánů. Z jeho vyprávění osadníci také pochopili, proč vlastně Poutníci v okolí Nového Plymouthu nenarazili na odpor. Před jejich příchodem zasáhla zdejší indiány epidemie moru, který vyhubil všechny indiánské kmeny sídlící dříve v Massachusetts mezi mořským pobřežím a řekou Kennebec. Šťastná náhoda tedy přála britským osadníkům i tentokrát. Mohli zaplnit takřka neosídlené indiánské území, aniž se zatím dotýkali oblasti, kde žily kmeny, které morová epidemie nezasáhla. Navíc Samoset i ostatní Mohykáni, toužící po přátelství bělochů, nabídli po čase Plymouthským, aby opustili nepříliš pohostinný pobřežní kraj a usadili se dál na západ v úrodném údolí řeky Connecticut (později tak byl pojmenován celý stát). Mohykáni, sužovaní četnými útoky sousedního kmene Pequotů („Ničitelů“) totiž věřili, že by anglické osady na pomezí jejich kmenového území byly nejvhodnější ochranou před mocnými sousedy. Roku 1632 pak skutečně většina osadníků z Massachusetts odešla a založila si v connecticutském údolí novou kolonii. Pequotové, které tehdy vedl vrchní náčelník Sasacus, měli v Connecticutu náhle nového nepřítele. Sasacus, střízlivější a prozíravější než Samoset a ostatní náčelníci sousedních Mohykánů, rázem
pochopil, jaké nebezpečí znamenají noví obyvatelé nejen pro Pequoty, ale pro všechny zdejší indiány vůbec. Proto zapomíná na staré nepřátelství a obrací se s poselstvím nabízejícím spojenectví a přátelství k oběma dalším indiánským kmenům, které s Pequoty sousedí – k Narrangasetům i k Mohykánům. V poselství zároveň určil místo, kde se mají všichni válečníci sejít – vrchol vysoké hory nedaleko dnešního města Stonigtonu. Příběh o nesvorných Svatoplukových synech se však opakuje. Mohykáni, nepříliš početní a nadto pamětliví četných sporů s mocnými Pequoty, odmítají návrh nejvyššího náčelníka Sasacuse. Narrangasetové o něm rokují u poradního ohně. Většina bojovníků tohoto kmene se chystá vstoupit spolu s Pequoty na válečnou stezku proti connecticutským osadám. A tehdy nic netušící osadníky zachránil nečekaný pomocník. K Narrangasetům kdysi uprchl z massachusettských osad duchovní Roger Williams. Puritánskému kazateli hrozila v Novém Plymouthu smrt. Uchýlil se tedy k narrangasetským indiánům. Náčelník kmene Miantonomoho jej přátelsky přijal a anglický kněz se za čas stal příslušníkem kmene.
Roger Williams, anglický kolonista a zakladatel kolonie Rhode Island, se radí s indiány kmene Narragansettů, 1635.
Avšak teď, po letech, když se narrangasetští válečníci společně s Pequoty chystali proti bělochům, kteří kdysi chtěli Williamse zabít, kazatel se k nim nepřidal. Naopak, obrátil se na hlavního náčelníka kmene a tak dlouho ho přesvědčoval o tom, že není účelné vést válku proti dobyvatelům indiánské země, až nakonec Miantonomoho ustoupil a Narrangaseti odmítli zúčastnit se tažení proti connecticutským osadám. Williams pak v noci z indiánského tábora utekl a varoval, bez ohledu na nebezpečí, které mu od jeho vlastních krajanů hrozilo, anglické osadníky v connecticutském údolí. Osadníci pochopili, že by útoku Pequotů nemohli vzdorovat, rozhodli se proto indiány předejít a překvapivým útokem pequotské válečníky, scházející se na místě, jež určil Sasacus, zničit. Williams, který osadníky vedl proti svým dobrodincům, toto místo dobře znal. Angličané vyzvali také Mohykány, kteří jim byli oddáni, aby s nimi táhli proti Pequotům. Mohykáni, toužící po odplatě za utrpěné křivdy, samozřejmě přijali. Williams tedy dovedl vojsko osadníků až na úpatí kopce, kde Pequotové zatím marně očekávali své narrangasetské spojence. Mohykáni, kteří měli z Pequotů doslova panický strach, se útoku nezúčastnili. Obklopili jen úpatí hory, kde později prchající indiány pobíjeli. Útok začal právě o půlnoci. Pequotové spali ve své tvrzi na vrcholu kopce v sedmdesáti vigvamech zbudovaných kolem pevnosti. Útok vůbec neočekávali. Indiánská tvrz i vigvamy stály brzy v jednom plameni. Kdo neuhořel, toho dobily na okraji kopce tomahavky Mohykánů. Za hodinu zničili běloši celé Sasacusovo vojsko – sedm set Pequotů, ženy i děti. Ani jediný Pequot nedokázal z bojiště
uniknout. A přece ten, kterého osadníci nejvíc hledali – první neúspěšný sjednotitel novoanglických indiánů Sasacus –, nebyl mezi mrtvými. V době, kterou si Angličané zvolili pro začátek útoku, dlel náčelník v jiné části pequotského kmenového území – v Grotonu. Běloši tedy bez meškání pokračovali v cestě do Grotonu. Chtěli Sasacuse najít stůj co stůj, poněvadž byli přesvědčeni, že novoanglické osady nebudou mít klid, dokud nejvyšší náčelník Pequotů bude naživu. Pequotové, kteří v Grotonu tábořili se Sasacusem, raději své ležení zapálili a ustupovali dále na západ k řece Hudsonu. Angličané se však nezastavili. Táhli zemí Pequotů, zapalovali skoro opuštěné vesnice, zabíjeli pequotské ženy a děti, které zde zůstaly, a přitom neustále hledali toho, kdo jejich osadám chystal zkázu – náčelníka Sasacuse. Ten se s posledními bojovníky svého kmene nakonec uchýlil do sascských močálů. I tady ho však mohykánští zvědové vystopovali. Angličané zde pak zničili takřka celý zbytek pequotského vojska. Sasacus však znovu unikl svým pronásledovatelům. Opustil zemi svého kmene a uchýlil se k Mohawkům. A zanedlouho začal znovu volat do boje. Kmen Pequotů byl už vlastně vyhlazen. Burcoval tedy na válečnou stezku proti bělochům své hostitele – Mohawky. Ty však zatím connecticutští osadníci bezprostředně neohrožovali, a tak dali raději přednost krátkému míru před válkou, k níž radil Sasacus. A aby nemuseli věčně naslouchat hlasu tohoto nesmiřitelného, neúnavného bojovníka za osvobození země svého kmene, prvního indiánského kmene, který byl v Severní Americe do kořene vyhuben, raději zabili posledního Pequota – svého hosta Sasacuse. Sasacusův skalp pak Mohawkové poslali darem bělochům. Je prý dosud vystaven v jednom z connecticutských muzeí jako jediná upomínka na kdysi tak mocný indiánský kmen.
