Ukázky | Próza | Michael Chabon: Telegraph Avenue /ukázka/
Michael Chabon: Telegraph Avenue /ukázka/ Svůj nový román pojmenoval Michael Chabon podle ulice, jež propojuje kalifornská města Berkeley a Oakland. Zatímco Berkeley je odjakživa spojováno především s akademickou tradicí místní univerzity a s převážně bílým establishmentem, Oakland byl vždy synonymem pro afroamerickou kulturu. Oba prvky se v románu potkávají v osobách Archyho Stallingse, černocha z Oaklandu, a Nata Jaffeho, který se narodil do bílé středostavovské rodiny v Berkeley.
Michael Chabon: Telegraph Avenue
Odeon 2014 Překlad: Olga Walló 504 stran
Nat Jaffe dorazil do práce zasmušilý, jako to činil snad pětkrát z jedenácti, nebo, buďme velkorysí, řekněme čtyřikrát z devíti případů. Na hlavu mu dosedla kosmická přilba špatné nálady, ubohý Nat byl chycen uvnitř a neměl ani zdání, zda je atmosféra dýchatelná, bez ukazatelů, které by napověděly, kdy mu dojde zásoba vzduchu. Otevřel bezpečnostní zámek, klíče třískly o dveře, i on pracoval jednoruč, protože pod levou paží svíral krabici gramofonových desek. Se skloněnou hlavou se vedral dovnitř a tiše si pro sebe pobrukoval; bzučel si transpozice jinak trapně otravného současného popsongu; bzučel si hněvivý dopis lajdáckému majiteli nehtového studia o dva bloky dál, nebo vydavateli Oakland Tribune, jehož rubriku Dopisy čtenářů často krášlil svým hněvem; bzučel si první útržky nové teorie vzájemných vazeb mezi bossa nova a nouvelle vague; bzučel si, i když ze sebe nevydával hlásku, nějaká hluboce skrytá struna v kostech Nathaniela Jaffea zněla neustále, dokonce i když spal.
Zavřel dveře, zamkl je zevnitř, položil krabici na pult a zavěsil uhlově šedý plstěný klobouk s jemným proužkem na jeden z devíti dvouramenných ocelových věšáků, které rovněž pocházely ze dnů Spencerovy oficíny. Projel si prstem tmavé vlasy, kroutily se mu neodbytněji než Archymu a vepředu řídly. Otočil se, narovnal si vázanku – retro à la hepcat, černou se stříbrnými skvrnkami – a povšiml si stavu přepravky číslo 8. Několikrát zakroutil hlavou, jako by vrzání krčních obratlů, onen skřípot kostí a tenze s sebou nesly naději na úlevu ode všeho, co snad bylo příčinou jeho bzukotu.
Zamířil do zadní části krámu a zmizel za korálkovým závěsem, který pracně pomaloval jeho syn Julie obrazem Milese Davise, jenž tu byl pojednán jako mexický svatý, sv. Miles, stavící na odiv své trpící srdce
zamotané v trní ostnatého drátu. Podoba nebyla dokonalá, to jistě ne, Archymu připadal spíš jako Mookie Wilson, ale namalovat něčí portrét na tisíc půlpalcových korálků není určitě snadné, a kromě Julieho Jaffea by málokdo na podobnou myšlenku připadl, natož aby se ji pokusil i realizovat. Za minutu uslyšel Archy splachování záchodu, následované záchvatem hněvivého kašle, a pak se Julieho otec vynořil v krámě, připraven promarnit další den.
„Čí je to dítě?“ zeptal se.
„Jaké dítě?“ řekl Archy.
Nat odsunul zástrčku vstupních dveří a otočil poutač, aby oznámil světu, že Brokeland je otevřen a v provozu. Dopřál své lebce další obrat na vrcholu spinálních obratlů, ještě si zabroukal, opět zakašlal. Obrátil se ke svému obchodnímu společníkovi a vypadal při tom, že z něho přímo sálá zlomyslnost. „Jsme v totální prdeli,“ oznámil.
„Statisticky vzato na tom něco bude,“ řekl Archy. „V tom případě, co s tím?“
„Zrovna jdu od Singletaryho.“
Jejich pan domácí, Garnet Singletary, Třpytný král, prodával lesk jako blesk na ploškách démantů a zlatých prstenů v úzké dílničce troje dveře od Brokelandu. Patřil mu celý blok. Plus tucet nebo víc dalších nemovitostí rozesetých po celém West Oaklandu. Maloobchod, kšeftíky všeho druhu. Singletary byl informační gigant, velryba, která si proráží svou migrační trasu napříč čtvrtí, sbírá všechny klepy a cedí si z nich výživné látky přes své neúnavné kostice. Za radovánky mezi pojízdnými regály s gramodeskami v Brokelandu nepustil z kapsy nikdy ani dolar, nicméně patřil mezi pravidelné návštěvníky, zastavoval se tam každých pár dní, jen aby naslouchal. Aby monitoroval rovnováhu pravdy a tlachů v místním proudu.
„Jo?“ řekl Archy. „Co o tom jako hlásá Singletary?“
„Že jsme v prdeli. Vážně, proč tu máš to dítě?“
Archy pohlédl na Rolanda Englishe, zrzavého mladého muže se sladkou pusinkou a měkkými hnědými prstýnky kučer, které se mu, celé propocené, vlnily okolo hlavičky, nacpaného do modrých dupaček a ještě zabaleného do žluté bavlněné přikrývky. Archy Rolanda Englishe potěžkal a uslyšel zevnitř uspokojivé šplouchnutí. Matka Rolanda Englishe Aisha byla dcerou Třpytného krále. Archy se nabídl, že se na tohle dopoledne Rolanda ujme, třeba i opatří pár věcí, které takové dítě vyžaduje a tak dále. Archyho manželka čekala první dítě, a tak měl Archy pocit, že by se měl – vzhledem k bezprostředně hrozícímu otcovství – trochu pocvičit ještě před prvním říjnem, na kdy měli porodní termín, a poněkud tak zmírnit šok z poznání, že se stane ve věku třiceti šesti let praktikujícím otcem. Tak s Rolandem podnikli výlet do Walgreens, Archymu vůbec nevadilo, že se takového pěkného srpnového rána kousek projde. V lékárně utratil třicet dolarů z Aishiných peněz za plínky, ubrousky, sunar, láhve a balíček dudlíků značky Nuk – Aisha mu dala seznam – a pak se rovnou před Walgreens posadili na lavičku autobusové zastávky, kde si s Rolandem Englishem vyměnili nějakou tu páchnoucí plínku, něco malého snědli, Archy se propracoval pytlíkem polévaných děr od United Federation of Donuts, Spojeného království kobližek, kdežto Rolando
English byl nucen se spokojit s poníkem od Gerber Good Start.
„Tohle je Rolando,“ řekl Archy. „Půjčil jsem si ho od Aishy Englishové. Zatím toho moc nepředvede, ale je roztomilý. No, Nate, pokud si vzpomínám, už jsi párkrát hlásal, že jsme tak nebo onak ve srabu.“
„Narazil jsem na Singletaryho.“
„A on ti to vnuknul.“
Nat si přitáhl zásobu desek, kterou s sebou přinesl, takových třicet, čtyřicet gramodesek v přepravce od banánů Chiquita, a začal se jimi lenivě probírat. Archy se zpočátku domníval, že si je Nat nese z domova, položky z vlastní sbírky, které chce prodat, nebo nahrávky, které si vzal domů k bližšímu studiu; exaktnost, se kterou byly respektovány hranice mezi uznaně soukromými zásobami vlastníka a inventářem provozovny, se vyznačovala jistou bezstarostností. Nahrávka Juice Newtona, špatná pozdní nahrávka Commodores, nahrávka Care Bears Christmas. Vyhozené věci, omačkané ovoce, trpká sedlina výprodejů. Osiřelé sbírky gramodesek se neustále dovolávaly pomoci obou společníků, opuštěné a vydané na pospas osudu vydávaly signály ohrožení, které slyšeli jen Nat a Archy. „Ten chlap může jet do Antarktidy,“ řekla jednou Aviva Roth-Jaffeová o svém manželovi, „a vrátí se odtamtud se škatulí desek na 78 otáček.“ Nyní Nat, v nic nedoufaje a pln nadějí, pečlivě zkoumal svůj nejnovější úlovek, každý kotouč potenciálně skvělý, ač šance na takovou událost klesala na desetinu úměrně skluzu do labyrintu náhod pokleslého vkusu toho, kdo se desek zbavil.
„‚Andy Gibb,‘“ řekl Nat, aniž se obtěžoval zatížit svá slova pohrdáním, jen okolo toho jména utrousil přízraky uvozovek, jako by to byla přezdívka. Vytáhl výlisek After Dark (RSO, 1980) a podržel ho v zorném úhlu Rolanda Englishe. „Líbí se ti Andy Gibb, Rolando?“
Rolando English zřejmě pohlížel na poslední album, které vydal nejmladší z bratří Gibbů, s menší zaujatostí než jeho spolubesedník.
„Jsem ochoten uznat, že je roztomilý,“ řekl Nat a jeho tón naznačoval, že zajít dál už ochoten není, jako by o to s Archym vedli spor, což, pokud si Archy dokázal vzpomenout, nebyl ten případ. „Dej mi ho.“
Archy podal dítě Natovi, a teprve když se jej zbavil, pocítil v rameni křeč. Nat dítě uchopil oběma rukama v podpaží a zdvihl si ho k obličeji; Rolando English byl kabrňák, už udržel hlavičku a čelil Natovu pohledu se stejným výrazem ochoty všechno za ni hodit, Andyho Gibba, Nata Jaffea, kašlat na kdekoho. Jak se tak ti dva vzájemně zvažovali, Natovo bzučení tichlo a nabývalo podoby ukolébavky. Malý Rolando na něho působil milým solidním dojmem, ranec srolovaných ponožek nacpaný do jedné veliké, hutné a ospalé, žádný vycmrdlý a vyplašený třeštiprd, na jaké člověk čas od času natrefí.
„Míval jsem dítě,“ připomněl Nat a znělo to elegicky.
„Vzpomínám si.“ Zhruba v té době se s Natem setkali poprvé, hráli tehdy na svatbě v klubu Přátel přírody
na ulici Joaquina Millera. Archy, čerstvý navrátilec ze Zálivu, přišel na poslední chvíli a zaskočil za Natova obvyklého baskytaristu. Juliemu, tehdejšímu nemluvněti, bylo nyní patnáct a – alespoň pro Archyho – ztělesňoval více méně stejnou mile nesnesitelnou příšerku, jakou býval odjakživa. Naslouchal tajným harmoniím, psal básně v klingonštině, maloval si na nehty obličeje Jacka Skellingtona. Chodíval do mateřské školky v trikotu a baletní sukénce a doma se díval na Color Me Barbra. Už ve třech čtyřech letech měl, jako jeho otec, sklon dlouze a široce řečnit. Vykládat vám, že pařížská šlehačka nepochází z Paříže a pommes frites dokonce ani z Francie. Sdílel s ním tendenci dát se pohltit subtilitou otázky. Nyní však zřejmě trávil spoustu času vysíláním v nějakém tajném kódu puberťáků, rozluštitelném jenom rodiči a určeném k tomu, aby je dohnal do šílenství.
„Mimina jsou bezva,“ řekl Nat. „Umějí líbat po eskymácku.“ Nat a Rolando šli rovnou na věc, nos o nos, dítě to snášelo docela vyrovnaně. „Jasně, Rolando je v pohodě.“
„To si taky myslím.“
„Dobře drží hlavičku.“
„Bezvadně ji zvládá, co?“ souhlasil Archy.
„Proto mu říkají Harry Hlavičkář, vládce hlav. Že jo? No jasně. Harry Hlavičkář. Člověk by ho sněd.“
„No, nevím. Do té míry zas děcka nemusím.“
Nat Archyho podrobil stejně bedlivému zkoumání, jako Archy předtím zkoumal stranu A gramodesky zesnulého Boba Benezry Kulu Sé Mama (Impulse!, 1967), a hledal na ní případné důvody, proč ji cenit níže.
„Tak ty se zacvičuješ? Takhle na to jdeš?“
„Takhle na to jdu.“
„A jak ti to jde?“
Archy pokrčil rameny a nasadil onen výraz skromného hrdinství, s nímž člověk patrně pokrčí rameny, je-li dotázán, jak proboha živého dokázal uchránit stovku sirotků, uvězněných v hořícím nákladním prostoru letadla, od srážky s asteroidem. Když to takhle filmoval na Nata, Archy už věděl – vnímal to jako bolest, kterou mu dítě způsobilo v levé paži –, že ani jeho schopnost, ani ochota pečovat o Rolanda Englishe hodinu, den, týden, nemá ani za mák, ani za nehet společného s jeho ochotou nebo schopností být otcem přicházejícímu dítěti, které se nyní formuje a dotváří posledními jemnými pooprávkami na dýchacím a endokrinním systému v temné laboratoři lůna jeho ženy.
Utírat zadeček, vymačkávat kojeneckou výživu Carnation z láhve opatřené dudlíkem, utírat hadrem na nádobí vyzvracené mléko, všechno to jsou pouhé úlohy a procedury, řada kroků, stejně jako zbytek života. Povinnosti ke splnění, pozvolné úseky, kterými je třeba se propracovat, směny, které je třeba přetrpět. Když člověk přiměje své myšlenkové procesy, aby se zaměřily na to, jak vyluštit komplikované změny rytmu v On the Corner (Columbia, 1972) nebo některou z temnějších pasáží Hovorů k sobě (Archy právě pročítal po třicáté deváté Marka Aurelia), probírá se jednoruč krabicí zajímavých nahrávek, a než se naděje, dítě si zdřímne, maminka se vrátí domů a našinec bude mít volno, aby se zase mohl vydat za svými zájmy. Je to jako v armádě: Dej si bacha, najdi si pěknou zašívačku někde v suchu, kam bys ulil svou mysl a vydržel tam, než bude po všem. Ovšem, až na to (uvědomil si, zakoušeje náhlý nával paniky, která se o něho pokoušela už měsíce, většinou ve tři ráno, kdy mu rušilo spánek neúnavně těhotné pokašlávání jeho ženy, paniky, kterou zamýšlel praktickým cvičením s Rolandem – marně, jak viděl – poněkud zmírnit), že po všem nebude nikdy. Člověk se nikdy nedobere konce, nepřestane být otcem, nesejde na tom, kolik si toho nacpe do hlavy ani jaké kroky postupně podnikne. Dokonce ani, když umírá. Živý nebo mrtvý nebo tisíce mil vzdálený, vždycky bude na háčku pro práci, která není ani rituál, ani daný sled kroků, ale spíše cosi, co si od člověka žádá plnou stálou pozornost, aniž by ho nutně vyzývalo, aby něco udělal, předvedl, dokonce aby vůbec něco řekl. Archyho vlastní otec od něho a od jeho matky odešel, když Archy nebyl o moc starší než Rolando English, pak ještě několik roků poté, co jeho hvězda nakrátko zazářila, sice Luther Stallings dosud jaksi fungoval, průběžně na dítě platil, bral Archyho na baseballové zápasy Oakland Athletics, do zábavního parku Marriott’s Great America a kdoví kam ještě, a přesto se od něho žádalo něco dalšího, čemu starý Luther nikdy nedostál, cosi v něm, co nikdy nevyšlo najevo, ani když stál rovnou vedle Archyho. Otcovství v sobě obsahuje povinnost, která je víc než vaše peníze, tělo nebo čas, přítomnost, jež není ani fyzická, ani měřitelná hodinami: přítomnost s otevřeným koncem, věčnou, neviditelnou, závaznou jako přitažlivost hvězd.
„Jo,“ řekl Nat. Na okamžik v něm ten drát povolil. „Děti jsou roztomilé. Pak vyrostou, přestanou se sprchovat a v jednom kuse onanují.“
Na sklo ve dveřích dopadl stín a dovnitř vešel S. S. Mirchandani; vypadal zarmouceně. Navíc měl tvář jako stvořenou pro zármutek, zapadlé oči, ochablé sanice, výraz nejhlubšího žalu kanoucí inkoustovou kaluží bradky.
„Vy, pánové,“ pravil, a v jeho spisovné mluvě bylo jako vždy cosi elegického a spořádaného, nějaká vzpomínka na lepší, civilizovanější časy, „jste v prdeli.“
„To slyším pořád,“ řekl Archy. „Co se stalo?“
„Dogpile,“ řekl pan Mirchandani.
„Zasraný Dogpile,“ souhlasil Nat a už zase si pobrukoval.
„Do měsíce začnou kopat základy.“
„Do měsíce?“ řekl Archy.
„Příští měsíc! Tak jsem to slyšel. Náš přítel pan Singletary mluvil s babičkou pana Gibsona Goodea.“
Nat prohlásil: „Do hajzlu s Gibsonem Goodem.“
Šest měsíců před tímhle ránem se Gibson „Zloch“ Goode, bývalý nejlepší zadák Pittsburských ocelářů, prezident a předseda Dogpile Recordings, Dogpile Films, hlava Goodeovy nadace a pátý nejbohatší černoch v Americe, objevil na tiskové konferenci bok po boku se starostou, připlul do Oaklandu v černorudé vzducholodi upravené na přání zákazníka a překypoval plány na otevření druhého „Fláku“ Dogpile na Telegraph Avenue, na dlouho opuštěném pozemku, kde kdysi bývala velkoprodejna potravin Golden State Market, dva bloky jižně od Brokeland Records. Oaklandský Flák, dokonce větší než jeho obří předchůdce poblíž Culver City, by obsahoval multikino s deseti sály, food court, herní arkády a galerii s jednadvaceti menšími obchůdky, v jejímž centru by se tyčila třípatrová mediální pyramida Dogpile, a na každém ze svých pater by nabízela na prodej hudbu, video a ještě něco (většinou knihy). A ta oaklandská vlajková loď by přinášela, podobně jako obchodní dům Dogpile na Fox Hills, solidní výběr médií těšících se obecnému zájmu, ale zaměřených speciálně na afro-americkou kulturu, „v celé,“ jak Goode uvedl na tiskové konferenci, „její mnohostranné hojnosti.“ Goode měl kapsy značně nadité a jeho imperiální ambice se snoubily s dávkou sociálního cítění; Flák neměl být budován především se záměrem vydělávat peníze, ale rázným zásahem znovuoživit obchodní srdce černé čtvrti, vzniklé za slavné kalifornské éry budování dálnic. Během tiskové konference se o tom nemluvilo, ale velkoprodejna měla v plánu – to bylo lze vyvodit z toho, jak to chodí ve Fláku v L. A. – nejenom prodávat CD s vysokými slevami, ale také nabízet široký výběr vzácných artiklů a antikvit z druhé ruky, například klasické gramofonové desky s nahrávkami jazzu, funku, blues a soulu.
„Nemá na to stavební povolení a já nevím, co ještě,“ poukázal Archy. „Chan Flowers, můj drahý přítel, ho pěkně vyráchal v environmentálních vlivech, dopravních studiích a v takových pičičandách.“
Majitel a ředitel firmy Flowers & synové, pohřebního ústavu na Telegraph přímo proti proponovanému sídlu Dogpile, byl zároveň oaklandským městským radním. Na rozdíl od Singletaryho radní Chandler B. Flowers sbíral nahrávky a byl nepřítelem zbytečných výdajů; oba společníci sice plně nechápali pohnutky jeho důrazné opozice vůči plánu Dogpile, spoléhali však na ni a lpěli na opakovaných příslibech, jichž se jim dostalo.
„Něco radního evidentně přimělo, aby změnil názor,“ pronesl S. S. Mirchandani nejlepším tónem Jamese Masona, mazaným, znaveným a s kapkou vermutu.
„Hm,“ pravil Archy.
Ve West Oaklandu neexistoval muž dbalejší pravidel a méně podléhající vzrušení než Chandler Flowers a to, co evidentně změnilo jeho názor, velmi pravděpodobně nebylo zastrašování.
„Já nevím, pane Mirchandani. Bratříček má před sebou volby,“ řekl Archy. „Primárkami sotva prolezl. Možná chce rozvířit voličskou základnu, trošku to rozpumpovat. Vlít do komunity energii. Přihřát se trochu na hvězdné záři Gibsona Goodea.“
„Zajisté,“ odvětil pan Mirchandani, a jeho oči pravily ani omylem. „Jsem si jist, že se najde nějaké nevinné vysvětlení.“
Úplatek, naznačoval. Všimné. Kdokoli, kdo stejně jako pan Mirchandani dokázal udržet v provozu stálý tok bratranců a neteří proudících z Pandžábu, aby stlali postele v jeho motelech a myli auta u jeho benzinových pump, aniž se kdy dostali do konfliktu s úřady tamějšími i zdejšími, si tohle všechno už patrně pustil hlavou. Téměř stejně nesnadné bylo pro Archyho, aby si představil Flowerse – toho upjatého, tiše promlouvajícího a vždy a především korektního muže, hrdinu celé čtvrti od dob Lionela Wilkinse – jak bere úplatek od nějakého náfuky quarterbacka, kterému stoupla do hlavy bývalá sláva; jenomže Archy měl, díky sklonu soudit příliš vlídně lidské bytosti, tendenci zaměřovat své hyperkritické postoje na stav gramodesek.
„Ale stejně už je moc pozdě, ne?“ řekl Archy. „Ten kšeft nevyšel. Banka se lekla a couvla. Goode přišel o finanční krytí, nebo tak něco, ne?“
„Já vážně nerozumím americkému fotbalu,“ řekl S. S. Mirchandani. „Ale slyšel jsem, že jako hráč byl Gibson Goode docela proslulý něčím, čemu se říká udržet balón. Kličkuje.“
„Má velkou schopnost improvizace.“ řekl Nat. „Svého času byl skoro k nezastavení.“
Archy si vzal od Nata Jaffea dítě. „Zloch bejval hnusně úskočnej hajzl,“ souhlasil.
