Antický Řím – Dominát
Mgr. Jakub Němec
VY_32_INOVACE_D1r02019
Po téměř půl století, které se neslo v duchu boje o císařský stolec, se v roce 284 k moci dostal Diocletianus – velitel praetoriánů předchozího císaře. Domitianus zavrhl označení císaře princeps a přišel s novým státním pojetím – dominátem, v němž měl císař neomezenou moc (dominus = pán). V tomto zřízení měl císař také postavení boha, takže pod svůj vliv získal také náboženskou moc. Diocletianus si uvědomoval nebezpečí boje o moc a rozlehlost římské říše, takže si vybral spoluvladaře. Oba vladaři si vybrali své nástupce – mladší císaře, čímž vznikla vláda čtyř – tetrarchie. Žádný z císařů nesměl sídlit v Římě. Tvorba armády tvořila jeden z hlavních pilířů Diocletianovy vlády. Do vojska byli přibíráni i barbaři (vojáci neřímského původu) a velitelé byli voleni na základě svých schopností. V rámci pozvednutí hospodářství zavedl nový typ daní (za osobu), zavedl limit pro maximální mzdy a ceny zboží, přišel s novou vyhláškou o povolání nových občanů (syn kolóna musel být kolónem, syn vojáka vojákem atd.), razil nové mince atd. Kvůli nedostatečnému úřednickému aparátu rozdělil římskou říši na nové správní jednotky, tzv. diecéze, které zahrnovaly několik provincií. Během vlády Diocletiana sílilo v Římě relativně nové náboženství – křesťanství. To svou podstatou nevyhovovalo římskému pojetí hospodářství (lidé nelpěli na statcích a připravovali se na posmrtný život). Proto se Dicletianus rozhodl křesťany pronásledovat a vydal proti nim řadu zákonů (zbourání modliteben, zabíjení kněžích, pálení knih, povinnost obětování římským bohům).
Diocletianus 1) Portrét Diocletiana
Křesťanství vzniklo okolo roku 30 v římské provincii Judea. Je spojeno s učením Ježíše Krista, který se narodil pravděpodobně okolo roku 4 př. n. l. Principem jeho učení bylo vítězství království nebeského, v němž lidé dosáhnou spasení. Cestou k Bohu byla láska k bližnímu, pohrdání světským majetkem, nenásilný přístup k životu, odpuštění napravující hříšníky a mnoho dalších myšlenek. Podle tradičního pojetí získal pro své učení 12 žáků, kteří po jeho smrti, zmrtvýchvstání a nanebevstoupení šířili Ježíšovy myšlenky mezi další lidi. Žákům se říká apoštolové. Ježíš byl ukřižován na žádost židovských duchovních, protože svým učením pobuřoval židovskou společnost v Jeruzalémě (prohlašoval se mesiášem). S popravou souhlasil i správce provincie Judea Pilát Pontský. Křesťanské učení se šířilo z oblasti Judey dále po římské říši, kde apoštolové zakládali náboženské obce, v nichž byl náboženskou autoritou kněz. Kněží sloužili bohoslužebné obřady, z nichž nejvýznamnější byl křest (přijetí víry, očištění od hříchu a mše se svatým přijímáním). Křesťany (odvozeno od jména Christos = Kristus) se nejčastěji stávalo chudé obyvatelstvo, které v nové víře hledalo spásu. Principy křesťanství se rozcházely s myšlenkami římského císařství (křesťané nechtěli sloužit ve vojsku, nepracovali kvůli zisku, ale pouze k obživě, křest přijímali otroci spatřující vykoupení z krutého pozemského života ve víře, později odmítali císaře jako boha). Proto byli křesťané považováni za rušitele pořádku, které nejeden císař pronásledoval. Myšlenky křesťanství byly sepsány v Bibli (Písmu svatém), které zahrnovalo Starý zákon a Nový zákon (působení Krista v evangeliích apoštolů, apoštolské skutky a jejich spisy).
Poslední večeře 2) Akt, jenž dal základ křesťanské bohoslužbě.
Pilát Pontský 3) Pilát Pontský navrhl davu osvobození Ježíše („Ecce, homo“). Dav však odmítl.
Ježíš Kristus 4) Ježíš Kristus nesoucí kříž v podání El Greca z roku 1580.
V roce 305 odešel Diocletianus do ústraní a od následujícího roku je v čele Říma císař Constantinus (označován jako „Veliký“, resp. „Svatý“). Navazoval na politiku svého předchůdce pouze s jednou významnou výjimkou. Constantinus pochopil, že množství křesťanů přesáhlo kritickou mez a nebylo tedy možné tuto víru zlikvidovat. Ukončil proto jejich pronásledování a pokusil se je získat na svou stranu tím, že se již nemuseli skrývat. V roce 313 vydal edikt milánský, který zrovnoprávňoval křesťanské učení s jinými náboženstvími. Constantinus začal křesťany podporovat a chtěl nějak sjednotit jejich víru. Proto byl na rok 325 svolán první křesťanský sněm do Nikaie (nikájský koncil), na němž byla dohodnuta jediná správná forma víry a ostatní odklony a výklady byly označeny za hereze. Sám Constantinus se však nechal pokřtít až na smrtelné posteli v roce 337. Constantinus se také rozhodl, že Řím již nebude hlavním městem a centrum říše přesunul na místo bývalé řecké kolonie Byzantion, kde do roku 330 vybudoval nové město s názvem Konstantinopol (dnešní Istanbul).
Constantinus 5) Busta Constantina
Ve 4. století docházelo k postupnému vzdalování východní a západní části říše (každá část měla svého císaře, který území spravoval v rámci tetrarchie). Od poloviny 4. století útočily kočovné kmeny z východu na národy, které žily na území dnešní Ukrajiny (Ostrogóti, Vizigóti). Ostrogóti byli kočovnými Huny podmaněni, zatímco Vizigóti začali ustupovat dále na západ, čímž vytlačovali jiné kmeny zde žijící – začalo tak stěhování národů. Vizigóti se usadili na území Thrákie, které náleželo římské říši. Rostlo zde napětí, které vyústilo v roce 378 v bitvu u Hadrianopole, kde Vizigóti zvítězili a upevnili svou pozici. Navíc zde padl římský císař. Jeho nástupcem se stal Theodosius, jehož politikou byl boj proti všem pohanským myšlenkám a kultům (zrušil např. olympijské hry). Theodosius prohlásil v roce 380 křesťanství jako státní a jediné náboženství, které se smí v říši vyznávat. Po Theodosiově smrti v roce 395 se území říše rozdělilo mezi jeho dva syny: ◦ Východní část ovládal Arcadius. ◦ Západní část získal Honorius.
Rozpad říše znamenal pro každou část bývalé říše samostatný vývoj a vlastní politiku, hospodářství atd.
Theodosius 6) Mince s podobiznou Theodosia.
Vzhledem k neklidnému období se Honorius usídlil místo Říma v Ravenně, která byla obklopena bažinami, a proto z hlediska bezpečnosti vhodnější. Vizigóti se rozhodli rozšiřovat své území na úkor západořímské říše, aby se vzdálili hunskému nebezpečí. Nakonec se jim povedlo v roce 410 dobýt a vyplenit samotné město Řím. Po dohodě s císařem Honoriem se Vizigóti přesunuli dále na západ a usadili se v Galii. Pro západořímskou říši však neklidná léta nekončila. Na nejzápadnější části říše zaútočily germánské kmeny Vandalů a Svévů (Afrika, Hispánie). Hunové také chtěli získat co největší kořist a útočili dále směrem na západ směrem na Galii a na jih na Balkán. Římané se nájezdům bránili a v roce 451 v bitvě na Katalaunských polí (dnešní Francie) porazili hlavní část hunské armády i jejím velitel Atillou. Posledním císařem západořímské říše se stal Romulus. Proti němu se vzbouřili Germáni bojující v římské armádě. Jako svého krále zvolili Odoakera a Romula svrhli. Odoaker v roce 476 poslal symboly západořímské moci do východní části Římské říše, čímž se vzdal pokračování slavné říše. Odoaker se stal panovníkem nového království a západořímská říše se rozpadla a zanikla, což bývá označováno jako konec starověku. Z východořímské říše se stala byzantská říše, která přežila až do sklonku středověku.
Odoaker 7) Král Odoaker, který svrhl posledního západořímského císaře Romula.
1) Vysvětli pojmy dominát a tetrarchie. 2) Srovnej vládu Diocletiana a Constantina. 3) Popiš genezi křesťanství v rámci římské říše. 4) Přibliž rozdělení římské říše. 5) Zdůvodni zánik západořímské říše.
POPELKA, Miroslav; VÁLKOVÁ, Veronika. Dějepis 1 pro gymnázia a střední školy: Pravěk a starověk. 1. vydání. Praha: SPN pedagogické nakladatelství, 2001, 143 s. ISBN 80-7235-145-1. MANDELOVÁ, Helena; KUNSTOVÁ, Eliška; PAŘÍZKOVÁ, Ilona. Dějiny pravěku a starověku. Vydání první. Liberec: Dialog, 2002, 179 s. ISBN 80-86218-57-0.
1) AUTOR NEUVEDEN. Wikipedia.cz [online]. [cit. 19.2.2014]. Dostupný na WWW: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/a/af/Istanbul__Museo_archeol._-_Diocleziano_%28284-305_d.C.%29__Foto_G._Dall%27Orto_28-5-2006.jpg 2) VINCI, Leonardo Da. Wikipedia.cz [online]. [cit. 19.2.2014]. Dostupný na WWW: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/0/08/Leonardo_da_Vinci_%281 452-1519%29_-_The_Last_Supper_%281495-1498%29.jpg 3) CISERI, Antonio. Wikipedia.cz [online]. [cit. 19.2.2014]. Dostupný na WWW: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/9/9a/Eccehomo1.jpg 4) EL GRECO. Wikipedia.cz [online]. [cit. 19.2.2014]. Dostupný na WWW: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/9/97/Christ_Carrying_the_Cros s_1580.jpg 5) JASTROW. Wikipedia.cz [online]. [cit. 19.2.2014]. Dostupný na WWW: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/7/76/Constantine_Chiaramonti _Inv1749.jpg 6) JUNGIEREK, Michal. Wikipedia.cz [online]. [cit. 23.2.2014]. Dostupný na WWW: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/8/8d/Theodosius_I._Roman_Co in.jpg 7) AUTOR NEUVEDEN. Wikipedia.cz [online]. [cit. 23.2.2014]. Dostupný na WWW: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/6/6e/Odoakar.jpg
