Život ve středověku
Mgr. Jakub Němec
VY_32_INOVACE_D1r0120
je umělecký sloh rozšířený v západních křesťanských zemích Evropy v 11. – 13. století (ve východní Evropě sloh byzantský). Vznik tohoto slohu souvisel s velkým rozvojem klášterů v 11. století. Románský sloh vznikl na území bývalé Západořímské říše. Postupně se šířil do zemí jižní a střední Evropy, šiřitelem byla církev. Románský sloh se uplatnil v architektuře i výtvarném umění. Stavěly se paláce, hrady, kláštery, kostely, špitály i obytné domy. Zachovala se nám však pouze církevní architektura.
Dochovaly se převážně církevní stavby, ostatní torzovitě. Románská architektura se vyznačuje:
◦ Stavebním materiálem byl povětšinou kámen v kombinaci s dřevem. ◦ Stavělo se mohutné silné zdivo. ◦ Stavby byly zpočátku plochostropé – rovné dřevěné stropy, později klenuté – prostá valená klenba, později doplněná žebry. Klenby byly neseny silnými podpěrnými sloupy. ◦ Osvětlení románských chrámů umožňovala v mohutném zdivu většinou poměrně malá půlkruhově zaklenutá okénka či sdružená okna. ◦ Vstupní portály byly bohatě sochařsky zdobené, v interiéru se uplatnila nástěnná malba. ◦ V interiéru i exteriéru je patrná určitá střídmost, neprojevila se žádná přehnaná zdobnost. ◦ V současnosti můžeme nalézt v ČR mezi jinými rotundu sv. Jiří na hoře Říp, rotundu sv. Kateřiny ve Znojmě nebo klášter sv. Jiří na Pražském hradě.
Rotunda sv. Jiří na Řípu 1) Rotunda svatého Jiří, prošla mnoha úpravami, současný stav rekonstruuje pravděpodobnou původní podobu rotundy.
Rotunda sv. Kateřiny ve Znojmě 2) Rotunda sv. Kateřiny, v níž se nachází také významná malířská památka – portréty Přemyslovců.
Malířské památky se dochovaly jen v malém množství v interiérech církevních staveb – fresková výzdoba. Pouze v Itálii se rozvinula i malba desková. Nástěnná malba byla v románských církevních stavbách poměrně běžná, využívala každého volného prostoru. Fresky byly vyhotoveny bez ohledu na perspektivu – jednoduché, schematické. Malba nástěnná vycházela z malby knižní – miniatury v rukopisných knihách, které však sloužily jen vzdělaným lidem, zatímco nástěnné malby byly knihami chudých a nevzdělaných. Často jim vyjevovaly příběhy svatých nebo výjevy z Bible. Biblické motivy – Kristus znázorňován jako světovládce, většinou však jakou soudce při posledním soudu, Kristus býval obklopován evangelisty a apoštoly či jejich symboly.
Přemysl Oráč 3) Přemysl Oráč na románské nástěnné malbě z rotundy sv. Kateřiny ve Znojmě (Přemyslovská epopej).
Románské sochařství se nedokázalo oprostit od architektury, bylo s ní pevně svázáno, projevilo se tedy převážně ve zdobných prvcích románských staveb. Využívaly se především figurální, ornamentální a rostlinné reliéfy na vstupních portálech chrámů (ústupkový portál), průčelí chrámů, hlavicích sloupů, oltářích apod. Podobně jako v malířství se jednalo o schematické vyjádření, stylizování, založeném na interpretaci knižního malířství. Románské sochařství v českých zemích nebylo příliš bohaté – nejvýznamnější jsou reliéfy Malostranské mostecké věže náležející k Juditině mostu.
Hlavice sloupů 4) Ukázka využití figurálních a rostlinných ornamentů v románské architektuře/románském sochařství.
Gotický sloh vznikl počátkem 12.století pravděpodobně v oblasti Ile de France (zde a v Saint Denis se nacházely také první gotické stavby) ve Francii. Až do 15. století se gotika šířila a vyvíjela v zaalpských zemích a dalších zemích Evropy. Gotiku můžeme obecně rozdělit na ranou (přechod od románského umění a 12.století), vrcholnou (13. – 14. století) a pozdní (15. století) Název „GOTIKA“ vychází z pojmenování tehdejšího umění jako umění Gótů, tedy barbarů. Vývoj tohoto slohu byl v různých Evropských zemích odlišný, k velkému rozvoji došlo ve vrcholné gotice i u nás. Můžeme ji rozdělit do tří fází: přemyslovská gotika, lucemburská gotika a jagellonská gotika (víceméně odpovídají obecnému členění).
Objevují se pokročilé stavební prvky, charakteristické pro gotiku je: ◦ Vertikalita – vše vyhnáno do výšky. ◦ Odhmotnění stavby - zdivo se značně ztenčilo, plné zdi s malými okénky byly nahrazeny velkými okny. Zdivo už nemuselo nést celou tíhu stavby, veškeré tlaky byly svedeny do vnějšího opěrného systému, růst staveb umožnil také lomený oblouk a žebrová křížová klenba. ◦ Stavby církevní byly dynamické, jakoby v pohybu, prostor byl bohatě prosvětlen, využívalo se také barevných vitráží – vytvořen prostor, ve kterém nebylo pochyb o moci církve. ◦ V Evropě bylo stavěno také velké množství hradů, jejichž úkolem bylo reprezentovat majitele i chránit území. Z hradů se staly také střediska mocenského, kulturního a společenského života. ◦ Základní prvky gotické architektury – lomený oblouk, opěrný systém, žebrová křížová klenba, síťové klenby, dekorativní prvky – fiály, rozety, rostlinné ornamenty, vitráže atd. ◦ Zdroj inspirace můžeme hledat v přírodě, ale i v geometrii (nutná přesnost). ◦ V současnosti můžeme nalézt v ČR mezi jinými chrám sv. Víta, Václava a Vojtěcha na Pražském hradě nebo chrám sv. Barbory v Kutné Hoře.
Sloupy v katedrále v Saint Denis 5) Jedna z prvních staveb, na které se výrazně provil gotický sloh - 12. století.
Opěrný systém 6) Schéma opěrného systému.
Katedrála sv. Víta, Václava a Vojtěcha 7) Opěrný systém závěru chrámu a věnec kaplí.
Chrám sv. Barbory v Kutné Hoře 8) Na stavbě chrámu sv. Barbory se významně podílela Parléřova huť, nachází se zde dochované gotické nástěnné malby.
Horní část dómu Sainte Chapelle v Paříži 9) V Saint Chapelle se projevilo odhmotnění stavby, místo plochy zdí byla využita velká vitrážová okna, tlaky jsou svedeny do vnějšího opěrného systému.
Radnice v Leuvenu 10) Radnice v Leuvenu je důkazem, že prvky gotické architektury nebyly využívány jen na církevních stavbách.
Snahou malířů i sochařů bylo více vystihnout realitu, stále však byly dominantní náboženské motivy. Objevovaly se však také malířské a kamenné portréty. Vysoké úrovně dosáhlo české malířské i sochařské umění v době vlády Karla IV. Součástí výzdoby církevní i světské architektury byly deskové obrazy, které zpodobňovaly výjevy z Bible a ze života světců – nejznámější cyklus mistra Theodorika v kapli sv. Kříže na Karlštejně. Dochovalo se také poměrně velké množství gotických nástěnných maleb – Smíškovská kaple v chrámu sv. Barbory v Kutné Hoře. Své místo stále měly knižní iluminace v náboženských spisech, modlitebních knihách atd., např. Pasionál abatyše Kunhuty.
Svatý Jeroným 11) Jeden z portrétů z cyklu umístěného v kapli sv. Kříže na Karlštejně. Autorem je malíř neznámého původu, dvorní malíř Karla IV., mistr Theodorik.
Pasionál abatyše Kunhuty 12) Iluminace ze souboru duchovních textů z počátku 14. století
Sochařství bylo nejdříve pevně spjato s architekturou, až později začaly vznikat volné plastiky. Stále však bylo vše úzce svázané s církví – sochy madon, Krista na kříži, piety, světci atd. Materiálem byl kámen a později dřevo. Vše bylo bohatě polychromováno. K velkému rozvoji gotické plastiky došlo i na našem území. Nejznámější byla Parléřova huť, v jejímž čele stál Petr Parléř (podobizny královské rodiny a jejího dvora ve svatovítské katedrále). Parléřova huť zanikla v době husitských válek, významně se však podílela na architektuře i sochařské výzdobě významných staveb české vrcholné gotiky. I v pozdní gotice se sochařství drželo náboženské tematiky, vznikala však kompozičně propracovanější dílů s více figurami, nejvyužívanějším materiálem bylo polychromované dřevo.
Busta Petra Parléře 13) Busta Petra Parléře je součástí souboru podobizen královské rodiny v triforiu katedrály sv. Víta.
Kristus na Olivetské hoře 14) Sousoší neznámého autora je v současnosti v kostele sv. Mořice v Olomouci.
Jedním z charakteristických rysů raného středověku byla feudalizace společnosti - společnost byla podřízena panovníkovi, který propůjčoval část své země leníkům a vazalům, chránil bezpečí země a rozšiřoval ji prostřednictvím výbojů. Velmoži a duchovenstvo měli dočasně či dědičně v držení panovníkovu půdu, svobodní členové rodů tuto půdu obdělávali, chovali na ní dobytek a v době válek se s panovníkem účastnili tažení. Šlechta a nesvobodní rolníci však museli platit daně panovníkovi. Rolníci museli také platit desátky církvi a robotovat na panských pozemcích. V 11. – 13. století se středověká společnost značně rozrostla. Vrcholně středověká společnost se dělila dle „učení o trojím lidu“. Na vrcholu středověké společnosti se nacházelo duchovenstvo a světská moc, jejich nadvláda se však opírala o dělný lid. Úkolem duchovních bylo seznamovat lid se zásadami křesťanské víry a starat se o spásu jejich duší, zatímco moc světská, k níž patřili panovníci a šlechta, se stejně jako v raném středověku starala o správu, ochranu a rozšiřování panství. Mezi dělný lid patřili všichni poddaní živící se prací, konkrétně především rolnictvo, které tvořilo až 90% obyvatelstva tehdejší Evropy. Lidé, kteří neměli pevný domov a kteří se živili způsoby, které si středověká společnost ošklivila, byli na samém jejím okraji. Do těchto skupin můžeme řadit tuláky, kejklíře, herce, žebráky a nevěstky. Řada lidí stála mimo běžnou křesťanskou společnost. Jednalo se o Romy, kacíře, pohany a jinověrce (především Židé, kteří měli v křesťanské Evropě zvláštní postavení, obývali vlastní ulice a čtvrti, které tvořily části měst - ghetta, kde měli také vlastní synagogy, školy a hřbitovy. Byli označování zvláštním znamením, protože křesťané v nich spatřovali viníky Kristova umučení.)
světský stav duchovenstvo
dělný lid
panovník vyšší šlechta (páni) a preláti (kardinálové, biskupové, opati)
nižší šlechta, kněží ve farnostech a řeholníci svobodní obyvatelé měst – řemeslníci, obchodníci, živnostníci obyvatelé vesnic – poddaní rolníci okraj společnosti – tuláci, herci, chudina
mimo společnost – pohané a jinověrci (Židé, muslimové)
Společnost Společnost ve středověku se dělila na základě učení o trojím lidu. V rámci jednotlivých skupin však došlo ještě k dalšímu členění na základě významu ve společnosti.
Těžištěm raně středověké vzdělanosti byly kláštery a církevní školy. V těžkých podmínkách byla vzdělanost výsadou úzkého okruhu lidí a do 11. století téměř výhradně v rukou církve (kláštery). Římskokatolická církev převzala a přizpůsobila vlastním požadavkům dědictví antické vzdělanosti. Nejprve se vzdělání realizovalo prostřednictvím církve, až později také prostřednictvím neklášterních škol, včetně prvních univerzit. Úkolem církve bylo poskytnout vzdělání budoucím kněžím. Proto byla většina středověké společnosti negramotná a to včetně nejvyšších světských představitelů. Vyučovacím jazykem církevních škol byla latina a studovat mohli chlapci a mladí muži. Klášterní skriptoria (písařské dílny) byla místa, kde vznikaly vzácné rukopisné knihy, jejichž zlomek se zachoval do současnosti. Nejstarším známým klášterem na našem území byl ženský klášter sv. Jiří na Pražském hradě, nejstarším mužským klášter v Břevnově u Prahy (993). Během vrcholného středověku došlo ke vniku vysokých učení a univerzit, nad nimiž sice stále dohlížela církev, ale byly otevřeny většímu množství lidí a nezakládaly se pouze na vzdělání kněžích. První vysoké školy vznikly ve 12. století v italském a západoevropském prostředí. Bylo tehdy možné vzdělávat se v oboru filozofie, práva, lékařství, přírodních věd a bohoslovectví. Absolventi se uplatnili nejen jako církevní představitelé, ale i jako úřednici v panovnických či šlechtických kancelářích apod. – středověká inteligence.
Kodex vyšehradský (Codex Vyssegradensis) 15, 16) Bohatě iluminovaný Vyšehradský kodex byl vytvořen za vlády prvního českého krále Vratislava I. v 11. století.
Křížové výpravy byly boje křesťanských rytířů proti Arabům (muslimům), popř. pohanům. Na Pyrenejském poloostrově se označuje jako reconquista a začala v polovině 11. století. Pyrenejský poloostrov se Arabů zbavil roce 1492. Ve 14. století se vedla tažení proti pohanům v severní Evropě (Litva). Mnohem významnější byly výpravy za osvobození Palestiny, takzvané Svaté země, od muslimů. Oficiálním důvodem bylo zpřístupnění Božího hrobu v Jeruzalémě všem křesťanským poutníkům a šíření křesťanství mimo Evropu. Křížové výpravy však byly využity také k oslabení politických a obchodních rivalů (Byzantská říše) a samozřejmě k obohacení účastníků výpravy. Bojovníkům křížových výprav se říkalo křižáci, dle symbolu na jejich výzbroji. Složení křižáků bylo různorodé, od králů (Richard I. Lví srdce, Fridrich I. Barbarossa, Ludvík IX., Vladislav II.), přes šlechtice po chudinu. Křižácké výpravy probíhaly mezi lety 1096 – 1270. Nejúspěšnější byla zřejmě první výprava, kdy byl dobyt Jeruzalém (1099) a bylo zřízeno takzvané Království jeruzalémské (nebeské). Ostatních 7 křížových výprav bylo ve znamení ústupu před Muslimy a kompromisů na tomto území. Během výprav vznikla řada rytířských církevních řádů, které měly za úkol chránit poutníky do Svaté země, později se však staly významnými politickými skupinami v Evropě (johanité, maltézští rytíři, Řád německých rytířů a templáři).
Dobytí Jeruzaléma v roce 1099 17) Na iluminaci z kroniky z přelomu 14. a 15. století je vyobrazena představa o dobytí Jeruzaléma během první křížové výpravy.
Rytířská kultura vznikla v období křížových výprav, kdy se věřilo, že každý šlechtic se má řídit křesťanskými zásadami a navíc bránit křesťanství mečem – to znamená, že se propojilo křesťanství s vojenskou složkou O rytířích mluvíme až v období vrcholného středověku. Rytířem se člověk nestával dědičně, ale byl na něj pasován za své zásluhy. V rámci pasování musel rytíř splněn slib, že bude dodržovat rytířské hodnoty (křesťanský život, ochrana slabých, věrnost církvi a králi). Nejdůležitější byla čest a věrnost. Každý rytíř obdržel svůj erb, měl vlastnit koně, kopí, meč a zbroj. Se vznikem rytířství se váže také změna společnosti a kultury. Muži byli „jemnější“ a zdvořilejší, nežli bojovníci dob dřívějších. K novým povinnostem muže přibylo umění tance. Součástí dvorské kultury se stali básníci, hudebníci a skladatelé opěvující hrdinské činy rytířů (truvéři – Francie, trubadúři – Itálie, minnesängeři – Německo). Každá oblast Evropy se lišila pojetím dvorské kultury. Vzniklo mnoho rytířských příběhů s magickými prvky – Král Artuš a jeho kouzelník Merlin (Anglie), Píseň o Nibelunzích (Německo), Píseň o Rolandovi (Franci), Píseň o Cidovi (Španělsko) nebo o Tristanovi a Isoldě (Irsko).
Rytíř 18) Dobová představa rytíře z první poloviny 13. století. Na obrázku lze vidět část rytířovy zbroje, v pozadí je kůň.
Města vznikala nejčastěji z kupecko – řemeslnických osad okolo hradu a na křižovatkách obchodních tras. Některá města vznikla účelně v neobydlených oblastech (zúrodňování půdy a obrana území), čemuž se říká „založení na zeleném drnu“. V Čechách bylo typické zakládání takzvaných horních měst (města v blízkosti dolů). Městská kolonizace je proces, při němž jsou zakládána města na výhodných místech. Zakladatelem se stal lokátor, který vyhlédl vhodné místo pro založení města. Města získávala od panovníka různá práva – tržní (právo pořádat trhy), hrdelní (právo popravovat), várečné (právo vařit pivo), soudní, mílové (v okolí míle se nesměl vyskytovat jiný řemeslník či trh) aj. V Čechách se města dělila na královská města (založená panovníkem a jemu podřízená), z nichž měla specifické postavení horní města v okolí dolů, města věnná (pro výdaje královen) a města poddanská (v držení šlechty nebo církve). Řemeslníci žijící ve městech se sdružovali do cechů, což byly organizace hájící společný zájem daného řemesla v daném městě. Některá města bohatla na obchodu a stala se samostatnými městskými republikami (Florencie, Janov, Benátky). Na severu Evropy vznikala tzv. hanzovní města – přístavy (Lübeck).
Mapa Paříže 19) Mapa Paříže ze 17. století od známého francouzského kartografa Jean Baptiste Bourguignon d'Anville, která představuje město v roce 1223.
Dosud neobydlené oblasti uvnitř státu se postupně staly cílem nových kolonizátorů, kteří zde zakládali osady. Docházelo tak k kultivaci okolí (vysušování bažin, žďáření lesů, zúrodňování půdy). Tomuto procesu se říká vesnická kolonizace. Tato činnost byla samozřejmě podporována šlechtou, protože tak bohatlo jejich panství. Osady byly ze začátku osvobozeny od platby dávek (tzv. Lhoty). Časem se zdokonalovaly zemědělské postupy (trojpolní hospodářství) a také nástroje k obdělávání půdy (chomout a záhonový pluh, hnojení). Tím se zvyšovala úrodnost zemědělské půdy. V Čechách se pěstovaly většinou obiloviny, luštěniny a zelenina. Mezi hospodářská zvířata patřil hovězí dobytek, prasata, kozy a ovce.
Trojpolní hospodářství 20) Na schématu je vidět, jak se jednotlivé části půdy okolo vesnice střídaly v obdělávání. Bylo tak docíleno vyšší úrodnosti půdy.
1) Jmenuj hlavní znaky románské a gotické kultury. 2) Popiš středověkou společnost a její vrstvy. 3) Charakterizuj roli církve ve vzdělanosti a urči význam vysokých škol. 4) Urči roli postavení rytíře ve středověké společnosti. 5) Popiš důvody křížových výprav. 6) Vysvětli pojmy městská a vesnická kolonizace.
ČORNEJ, Petr; ČORNEJOVÁ, Ivana; PARKAN, František. Dějepis 2 pro gymnázia a střední školy: Středověk a raný novověk. 1. vydání. Praha: SPN - pedagogické nakladatelství, 2001, 160 s. ISBN 80-7235-152-4. MANDELOVÁ, Helena; KUNSTOVÁ, Eliška; PAŘÍZKOVÁ, Ilona. Dějiny středověku a počátku novověku. Vydání první. Liberec: Dialog, 2002, 179 s. ISBN 80-86218-82-1.
1) BLANULAK. Wikipedia.cz [online]. [cit. 6.6.2013]. Dostupný na WWW: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/d/dc/RotundaRip.jpg
2) VAVŘÍK, Martin. Wikipedia.cz [online]. [cit. 6.6.2013]. Dostupný na WWW: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/c/c5/ZnojmoRotundaKateriny.jpg
3) AUTOR NEUVEDEN. Wikipedia.cz [online]. [cit. 6.6.2013]. Dostupný na WWW: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/3/34/Premysl_Orac.jpg
4) LEZIBOU. Wikipedia.cz [online]. [cit. 6.6.2013]. Dostupný na WWW: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/8/80/StGenisdesFontaines_Cloitre_02.jpg
5) BECKSTET. Wikipedia.cz [online]. [cit. 6.6.2013]. Dostupný na WWW: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/4/4d/StDenis_Chorumgang.JPG
6) HILL. Wikipedia.cz [online]. [cit. 6.6.2013]. Dostupný na WWW: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/5/51/Gotic3d2.jpg
7) HELLINTERFACE. Wikipedia.cz [online]. [cit. 6.6.2013]. Dostupný na WWW: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/e/e9/St_Vitus.jpg
8) NOJIN. Wikipedia.cz [online]. [cit. 6.6.2013]. Dostupný na WWW: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/a/a9/Kutná-Hora%2C-Chrám-svaté-Barbory.jpg
9) DIDIER B. Wikipedia.cz [online]. [cit. 6.6.2013]. Dostupný na WWW: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/f/f5/Sainte_chapelle_-_Upper_level.jpg
10) AUTOR NEUVEDEN. Wikipedia.cz [online]. [cit. 6.6.2013]. Dostupný na WWW: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/9/9a/Leuven.jpg
11) AUTOR NEUVEDEN. Wikipedia.cz [online]. [cit. 6.6.2013]. Dostupný na WWW: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/0/01/Meister_Theoderich_von_Prag_002.jpg
12) KANOVNÍK BENEŠ. Wikipedia.cz [online]. [cit. 6.6.2013]. Dostupný na WWW: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/2/21/PasionalKunhuty.jpg
13) NOVÁK, Petr, Wikipedie. Wikipedia.cz [online]. [cit. 6.6.2013]. Dostupný na WWW: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/b/bf/Peter_Parler_triforium_bust.jpg
14) MAŇAS, Michal. Wikipedia.cz [online]. [cit. 6.6.2013]. Dostupný na WWW: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/2/2e/Chram_svateho_Morice_sousosi.jpg
15) AUTOR NEUVEDEN. Wikipedia.cz [online]. [cit. 6.6.2013]. Dostupný na WWW: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/5/52/Kodexvysehradsky.jpg
16) AUTOR NEUVEDEN. Wikipedia.cz [online]. [cit. 6.6.2013]. Dostupný na WWW: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/0/09/Kodex_vyšehradský.jpg
17) AUTOR NEUVEDEN. Wikipedia.cz [online]. [cit. 11.6.2013]. Dostupný na WWW: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/5/5c/1099jerusalem.jpg
18) AUTOR NEUVEDEN. Wikipedia.cz [online]. [cit. 11.6.2013]. Dostupný na WWW: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/4/45/Westminster_Knight.jpg
19) BOURGUIGNON D'ANVILLE, Jean Baptiste. Wikipedia.cz [online]. [cit. 11.6.2013]. Dostupný na WWW: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/4/4f/Plan_de_Paris_1223_BNF07710747.png
20) AUTOR NEUVEDEN. wikipedia.cz [online]. [cit. 12.3.2013]. Dostupný na WWW: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/6/6b/Crop_rotation_-_cs.png
