Mezinárodní politika

Mezinárodní politika ROČNÍK XXXIII

Zahraniční politika Evropské unie: vnější dimenze vnitřních problémů a dilemat

Rozhovor s prvním českým eurokomisařem Pavlem Teličkou

1/2009

CENA 49 Kč

Církve a předsednictví České republiky v Evropské unii

Blízkovýchodní výzvy pro novou americkou vládu

Předsednictví Rady Evropské unie na několika rovinách integračního procesu

Obsah čísla 1/2009

Světozor

Prosinec 2008

Světozor • 1 Reprezentační, nebo prezidiální syndrom evropské politiky? | -zz- • 3 PŘEDSEDNICTVÍ V EVROPSKÉ UNII

Světozor 1.

Jan Karlas | Předsednictví Rady Evropské unie jako víceúrovňový proces • 4 Vít Střítecký | Zahraniční politika Evropské unie: vnější dimenze vnitřních problémů a dilemat • 6 Hana Volná | Církve a předsednictví České republiky v Evropské unii • 9 Marta Vojtová | České předsednictví v Radě Evropské unie z pohledu podnikatelů • 12 Zdeněk Málek | Unie není společnost s ručením omezeným • 14 Pavel Šaradín | Slovinské předsednictví v Evropské unii: dobře zvládnutý standard • 15 Elsa Tulmets | Francouzské předsednictví EU: čtyři priority a úspěšné zvládnutí tří hlavních krizí • 17 Mats Braun | Zesilovač, nebo tlumič? Švédsko ukázalo, že i během předsednictví v Unii lze sledovat vlastní cíle • 20 Jiří Štěpanovský | Rakousko a Evropská unie • 22 Pavel Telička | „Předsednictví v Evropské unii dává příležitost zanechat viditelnou stopu“ • 25

1.

1.

2.

2.

3.

DVA POHLEDY Václav Nekvapil, Jaroslav Šonka | Předsednictví České republiky v Evropské unii • 29

3.

VZTAHY A PROBLÉMY Ondřej Beránek | Blízkovýchodní výzvy pro novou americkou vládu • 30 Karel Ulík | Schválí Spojené státy americké statut Mezinárodního trestního soudu? • 32

4.

ZEMĚMI SVĚTA Jan Závěšický | Moderní piráti v Somálsku • 35 Jiří Holík | Malajsie na prahu první výměny vlády? • 37 5.

POSLEDNÍ STRANA 5.

Foto na titulní straně Český premiér Mirek Topolánek.

6.

Zdroj: David W. Cerny, Globe Media/Reuters

Tiráž Ročník XXXIII • Vydává: Ústav mezinárodních vztahů, v. v. i. • Šéfredaktor: Robert Schuster • Úvodníky, komentáře: Zdeněk Zbořil • Odpovědná redaktorka: Milena Strejčková • Sekretářka redakce: Irena Krejčová • Grafický návrh: Jakub Tayari • Distribuce: Dagmar Červinková • Redakční rada: Veronika Bílková (předsedkyně), Vojtěch Belling, Miloš Calda, Martin Ehl, Jiří Fárek, Václav Hubinger, Kai-Olaf Lang, Kristina Larischová, Pavel Máša, Jaroslav Olša jr., Miloš Pojar, Pavel Pšeja, Michael Romancov, Jiří Schneider, Jiří Štěpanovský, Filip Tesař, Tomáš Veselý, Zdeněk Zbořil • Jednotlivé příspěvky vyjadřují názory autorů, nikoli vydavatele. Nevyžádané rukopisy redakce nevrací. All rights reserved. Copyright under the International Copyright Convention. No part of this publication may be reproduced, stored in retrieval systems or transmitted in any form or by any means without the prior permission of the International Politics editorial office. Reprints are available upon request. Reprints and permissions: Write to International Politics, Nerudova 3, 118 50 Praha 1. Redakce a administrace: Nerudova 3, 118 50 Praha 1 • telefon 251 108 107 • fax 251 108 222 • e-mailová adresa [email protected] • Objednávky a předplatné přijímá administrace redakce. Vychází měsíčně. Cena výtisku 49 Kč. Předplatné na rok činí 490 Kč, ve Slovenské republice 29,28 €. Registrováno MK ČR E 5210. Tiskne Petr Dvořák – Tiskárna, Jeřábová 1302, 263 01 Dobříš. Rozšiřuje redakce a další distributoři v drobném prodeji. Ve Slovenské republice rozšiřuje L.K. Permanent, s.r.o. P.P.4., 834 14 Bratislava 34 • telefon +421 244 453 711 • fax +421 244 373 311 • e-mailová adresa [email protected] • www.predplatne.cz. Informace o MP a ediční činnosti ÚMV na www.iir.cz • Podávanie tlačoviny povolené SsRP Banská Bystrica č.j. Opč-3215/B-96 zo dňa 12. 9. 1996. ISSN 0543-7962 • INDEX 46911

7.

7.

7.

2009

Nově zvolený americký prezident Barack Obama oznámil, že ministryní zahraničních věcí jmenuje Hillary Clintonovou. KLDR uzavřela hranici s Korejskou republikou. Zůstává jen omezený přechod Dorasan. Indičtí vyšetřovatelé oznámili, že teroristé odpovědní za smrt více než 170 lidí v Bombaji prošli několikaměsíčním výcvikem v Pákistánu. Nový rakouský kabinet v čele se sociálním demokratem kancléřem Wernerem Faymannem složil přísahu. Thajský ústavní soud rozpustil tři ze šesti vládních stran a jejich předáky včetně premiéra Somčaje Vongsavata na pět let vykázal z politického života. Evropská unie rozhodla, že výrazně posílí spolupráci s Arménií, Ázerbájdžánem, Běloruskem, Gruzií, Moldavskem a Ukrajinou. Slovenský premiér Robert Fico oznámil, že odmítl všechny požadavky maďarského premiéra Ference Gyurcsányho ze schůzky v Komárně, který žádal větší podporu maďarské menšiny. Kanadský premiér Stephen Harper oznámil, že má od generální guvernérky země Michaëlle Jeanové svolení dočasně pozastavit činnost parlamentu. Chtěl tak zabránit, aby opoziční strany hlasovaly o vyslovení nedůvěry vládě. USA oznámily úspěšný start systému protiraketové obrany. Gruzínský premiér Grigol Mgaloblišvili odvolal čtyři ministry, mj. ministryni zahraničí Eku Tkešelaviliovou a ministra obrany Davida Kezerašviliho. Při pouličních výtržnostech v Aténách zahynul odraženou policejní střelou patnáctiletý mladík. V Aténách a dalších městech vypukly nepokoje provázené rabováním a dalšími násilnostmi, které se zmírnily až v druhé polovině prosince. Vznikly několikamiliardové škody. Slovenský prezident Ivan Gašparovič při setkání se svým maďarským protějškem Lászlem Sólyomem v Nových Zámcích vyzval slovenské Maďary, aby projevili loajalitu se slovenským státem. Sólyom žádal, aby Slovensko přijalo zákon na ochranu menšin. Dočasným nejvyšším představitelem ruské pravoslavné církve se stal metropolita smolenský a kaliningradský Kirill. Pákistánské speciální jednotky údajně zadržely Zaká Rahmána Lakhvího, který na-

Mezinárodní politika 1

1

Světozor plánoval a telefonem řídil masakr v Bombaji. 8. Čtyři teroristé z 11. září 2001 věznění na Guantánamu, mezi nimi Chálid Šajch Muhammad, prohlásili, že se k podílu na útocích přiznají. 9. V Kosovu zahájila činnost evropská mise Eulex, jejímž úkolem je převzít správu bývalé srbské provincie od OSN. 9. Pákistánský ministr zahraničí Šáh Mahmúd Kureší prohlásil, že Pákistán nevydá Indii osoby, které byly zadrženy v souvislosti s teroristickými útoky v Bombaji. Budou souzeny v Pákistánu. 11. Senát kongresu USA neschválil čtrnáctimiliardovou pomoc největším třem automobilkám. 11. Epidemie cholery v Zimbabwe si vyžádala už 800 obětí. 11.–12. V Bruselu se konal summit EU. Schválil „zelený plán“, podle kterého se do roku 2020 sníží „špinavé emise“ o pětinu a zvedne se podíl obnovitelné energie. Přijal irský návrh na uspořádání druhého referenda o Lisabonské smlouvě na podzim 2009 s tím, že nikdo nesáhne na irský daňový systém, na rodinnou politiku, etické otázky (zákaz interrupcí a sňatků homosexuálů) a vojenskou neutralitu. 12. Švýcarsko vstoupilo do Schengenského prostoru. 12. Srbský žalobce Bruno Vekarič prohlásil, že se do únosů kosovských Srbů, jimž po zavraždění odebírali tělesné orgány a obchodovali s nimi, byl osobně zapojen Ramush Haradinaj, bývalý velitel Kosovské osvobozenecké armády a pozdější kosovský premiér. 14. Americký prezident George W. Bush navštívil Irák. Tvrdil tam, že invaze do Iráku byla nutná pro zajištění bezpečnosti USA. Na tiskové konferenci na něj rozezlený novinář Muntadar Zajdí hodil své boty. Novinář byl zatčen. 15. Mezi Čínou a Tchaj-wanem bylo zahájeno přímé letecké spojení. 15. Černá Hora formálně požádala o přijetí do Evropské unie. 15. Thajský parlament zvolil do funkce premiéra kandidáta opoziční Demokratické strany Apchisita Vedžadžíva. 15. Americký prezident George W. Bush přiletěl do Afghánistánu. Prohlásil, že pokrok v zemi je nesporný. Začátkem měsíce bylo zveřejněno, že Tálibán působí na 72 procentech území. 16. Italská policie zatkla 99 sicilských mafiánů. Jeden z jejich šéfů Gaetano Lo Presti se v cele oběsil.

2


17. Soudním rozhodnutím byla rozpuštěna

provokující Maďarská garda. 17. Britský premiér Gordon Brown oznámil, že britská vojska opustí Irák nejpozději 31. května 2009. 18. Lucemburský parlament schválil návrh zákona povolujícího tzv. asistovanou smrt za přísně stanovených podmínek. Velkovévoda Jindřich začátkem měsíce prohlásil, že zákon nepodepíše. 18. Polská vláda schválila harmonogram vstupu země do eurozóny. 18. Mezinárodní soud odsoudil plukovníka Théonesta Bagosuru za plánovanou genocidu Tutsiů ve Rwandě na doživotí. 19. Velitel ruských strategických radarových vojsk Nikolaj Solovcov řekl agentuře Interfax, že Rusko se zřekne řady programů modernizace svých strategických zbraní, pokud nový americký prezident zastaví výstavbu amerického raketového štítu. 19. Běloruské ministerstvo spravedlnosti zaregistrovalo opoziční hnutí Za svobodu vedené někdejším prezidentským kandidátem Aljaksandrem Milinkevičem. 19. Šestiměsíční příměří v pásmu Gazy mezi Izraelem a Hamásem skončilo. Palestinci vypálili na Jižní Izrael dvě rakety. K útoku se přihlásil Islámský džihád. 19. List Wall Street Journal informoval, že Barack Obama chce uvolnit na oživení americké ekonomiky do dvou let až 850 miliard dolarů. 19. Tři ruské vojenské lodi připluly poprvé od rozpadu SSSR ke kubánskému pobřeží. 19. Belgický premiér Yves Leterme nabídl demisi vlády kvůli své roli v bankovní krizi, která postihla tři hlavní banky v zemi. Vláda padla 22. prosince. 23. Zemřel guinejský prezident Lasanté Conté. Armáda provedla státní převrat. 27. Izrael zahájil bombardování cílů Hamásu v pásmu Gazy se záměrem zničit jeho infrastrukturu. Bombardování trvalo až do konce měsíce, přičemž zahynulo téměř 400 lidí, z toho několik desítek civilistů. Hamás nepřestal s raketovými útoky na Izrael. Rakety dosáhly až do města Beer Ševa. Izrael povolal zálohy a začal soustřeďovat vojsko u hranic s Gazou. 27. Gazprom koupil většinu v srbském ropném monopolu NIS výměnou za výstavbu plynovodu South Stream. 28. Španělský parlament přijal zákon, podle něhož utečenci před Frankovým reži-

2009

mem mohou dostat španělské občanství. 29. Vlámský křesťanský demokrat Herman Van Rompuy byl pověřen sestavením nové vlády. 30. Ministři zahraničí EU vyzvali k příměří mezi Izraelem a pásmem Gazy. 30. Pákistán přerušil zásobování jednotek NATO v Afghánistánu vzhledem ke své ofenzivě vůči radikálům. 30. Izrael pustil do pásma Gazy 100 kamionů s humanitární pomocí. 31. Izrael odmítl francouzský návrh na 48hodinové příměří v pásmu Gazy. Návrh odmítl i Hamás. 31. Ukrajina a Rusko se nedohodly na dalších dodávkách zemního plynu. Ukrajina dluží Gazpromu 2 miliardy dolarů. Nedojednaly se ani ceny plynu pro Ukrajinu na příští rok. Gazprom od 1. ledna dodávky plynu pro Ukrajinu zastavuje.

Česko a svět 2. Ministr zahraničních věcí Karel Schwar-

5.

9. 16.

18.

19.

21.

zenberg oznámil, že NATO vezme na vědomí jako důležitou zprávu o uzavření dohod mezi Českem a USA o možném umístění raketové základny. Přijetí špiček EU u prezidenta Václava Klause skončilo roztržkou. Klause kritizoval mj. britský týdeník The Economist, který napsal, že prezident svým „přímočarým hulvátstvím“ nahrává evropským nepřátelům liberalismu a že již nyní velmi poškodil české předsednictví EU. Parlament odložil projednávání Lisabonské smlouvy na únor. Francouzský prezident Nicolas Sarkozy kritizoval Václava Klause za jeho výroky a chování. Premiér Mirek Topolánek při návštěvě Londýna získat jednoznačnou podporu labouristického premiéra Gordona Browna při předsednictví EU. Poslaneckou sněmovnou neprošel návrh na posílení zahraničních misí na příští rok. Sociální demokraté svou podporu podmínili zrušením poplatků ve zdravotnictví. Vláda ze své pravomoci mise prodloužila o dva měsíce. Velvyslanci USA, Velké Británie, Nizozemska a Polska neuspěli u předsedy ČSSD Jiřího Paroubka se svou žádostí, aby neblokoval setrvání českých vojáků v zahraničí. Vláda připravila kompromis na stažení speciálních jednotek z Iráku a stanovení maximálního počtu vojáků v Afghánistánu na 500 osob.

Úvodník

Reprezentační, nebo prezidiální syndrom evropské politiky? olitická čeština dokáže hezky rozlišovat mezi tradičními i aktuálními znaky a symboly, a tak byly a jsou prezident a prezidentství váženými i v dobách nevážných. Tato tradice dříve prezidiální, nyní předsednická, obsahuje také významné prvky prezentace, reprezentace a sebeprezentace, a tak se někdy v českých výkladech těchto funkcí zdá, jako by i v takové instituci, jíž je půlroční, tedy dočasné, předsedání či prezidentování Evropské unii, šlo jenom o ně. Mohli bychom, ale nechceme nechat stranou fakt, že od dob Sanctum Imperium Romanum a Karla IV., který předsedal části spojené Evropy, a dokonce ji ve své Zlaté bule daroval smluvní nebo ústavněprávní rámec, je to jedna z mála příležitostí, kdy se česky hovořící politici mohou prezentovat a současně alespoň část Evropy reprezentovat. Nemusíme snad vzpomínat, že některá Karlova ustanovení rozmetala až revoluční vojska samozvaného císaře Napoleona Bonaparta. Trosky a ruiny evropské politiky, které tento voják po sobě zanechal, se pak téměř dvě století odstraňovaly. Nikdy ale již z Evropy neodešly armády pravoslavného, samoděržavného, sovětského i postsovětského Ruska, kterým různá vojenská tažení otvírala dveře do té západnější části Evropy. Domníváme-li se dnes, že jednou z významných položek seznamu aktivit českého předsednictví bude jeho jižní, jihovýchodní a východní dimenze, budou cesty do Moskvy zatíženy také tímto dědictvím, jak ukázal zapamatováníhodný dialog mezi ministry zahraničních věcí Velké Británie a Ruské federace o Gruzii. Také organizování odpovědi na ekonomickou krizi, jak s lehkostí neodpovídající vážnosti situace ji pojmenoval José Manuel Barroso, má nejen americkou, ale také svou evropskou protohistorii. A konečně i česká zahraniční politika, kdysi aktivní v prvním arabsko-

P

izraelském konfliktu a potom dodávkami zbraní přímo-nepřímo ale opakovaně angažovaná až do roku 1990 ve všech ostatních, bude muset zaujmout stanovisko nejen k tomuto, zdá se, neodstranitelnému válčení, ale i k rozdílným postojům, které vůči němu zaujímají Spojené státy a některé členské státy Evropské unie. Berme tedy mediální útoky na schopnost či neschopnost předsedat či prezidentovat EU českými politiky, jejich neochotu pět Ódu na radost či vyvěšovat modrožlutou vlajku, jejíž design zrovna nepřipomíná symbol, za který by se mělo umírat, jako tradiční evropské hašteření, které snad poprvé v dějinách nemůže přerůst ve světový konflikt. Obává-li se rakouský novinář odchodu Krále Slunce, a jeho výměny Dobrým vojákem Švejkem, mohl by si připomenout, že ten první o sobě autoritativně prohlašoval LÉtat cest moi, a ten druhý během války rozpoutané právě francouzskými potomky pyšného krále volal Nestřílejte, jsou tady lidi! Zdá se tedy, že obavy z českých prezidentů jsou trochu chtěné, a pokud mají reálný základ, jde zejména o obavy z osudu procesu ratifikace Lisabonské smlouvy, který podle mentorujících evropských paternalistů ztrácí předpokládanou dynamiku. Ale ani to není pravda a stačí se podívat, jak dlouho staré členské země schvalovaly smlouvy z Maastrichtu, Amsterodamu, Nice a další evropská ujednání, abychom si uvědomili, že to není s tím Lisabonem tak hrozné. Samozřejmě, na stole jsou dvě důležité okolnosti: fiasko evropské ústavní smlouvy a irské veto lisabonského tlustospisu. A tak se hledá nepřítel, a jako obvykle tam, kde ve skutečnosti není. Konečně i česká ratifikace Lisabonské smlouvy s českým předsednictvím nesouvisí jinak než symbolicky a mělo by to být zřejmé zejména v době, která nepřeje symbolům, rituálům a heslům.

2009

Předseda sociálnědemokratické frakce v Evropském parlamentu Martin Schulz sice ještě tvrdí, že Unie potřebuje úspěch České republiky u kormidla a oceňuje proměnu Nicolase Sarkozyho v socialistického chytráka, který se obratně dohodl v Moskvě o Gruzii, ale svůj diplomatický podmiňovací způsob opouští, když jde o Václava Klause. V tomto případe musí česká vláda dát jasně na srozuměnou, že prezident Václav Klaus hovoří sám za sebe, a nikoli za Českou republiku. A zcela mimo kontext autoritativně tvrdí, že česká ratifikace Lisabonské smlouvy je signálem převzetí odpovědnosti za celou Evropskou unii. Takto prezentované obavy jsou ve skutečnosti jen rétorickými figurami, které by si mohli jejich autoři odpustit. Nejde jen o socialisticky nezdvořilé útoky na českého prezidenta, ale zejména o přeceňování a spojování funkcí reprezentačních a administrativních. A stačí tyto obavy porovnat s podobnou nedůvěrou ve východní části Evropy, abychom pochopili, že se nejedná o nic jiného než o vyrušení z poklidu až archetypálního, o hledání viníka neúspěchu v Gruzii a při nakupování bank státy nebo států bankovními domy. Pokud jde o úřadování, nemusíme se obávat, že se chod bruselského stroje zastaví právě v Praze. Toto perpetuum mobile už dávno čerpá a vyrábí svou energii ze sebe a české honorární prezidentství ho neohrozí ani v nejmenším. Navíc pro třicet tisíc cestovatelů, kteří jsou očekáváni v Kongresovém centru v Praze, ale i na Hluboké, v Luhačovicích a Mariánských Lázních, v Brně, Liberci a Litoměřicích, tedy na místech s méně krvavou historii, než má většina evropských měst a metropolí, budou tato místa dostatečně atraktivní, aby tu dnes trochu šedivějící EU mohla reprezentovat. -zz-


3

Předsednictví v Evropské unii

Předsednictví Rady Evropské unie jako víceúrovňový proces Jan Karlas

Hlavní aktéry předsednictví Rady EU bezpochyby představují vláda předsednického státu a její ústřední instituce pro koordinaci evropských záležitostí. Hlavní rovinu aktivit předsednictví vytváří Rada Evropské unie jako hlavní mezivládní instituce Unie. Přesto však předsednictví nevyhnutelně působí i na několika dalších rovinách integračního procesu. Na nich do jeho působení vstupují i další aktéři. Mezivládní rovina Předsednictví Rady EU vykonává vždy jeden stát s tím, že členské státy se v této funkci každý půlrok střídají. Smyslem předsednictví není dát každému členovi Unie jednou za čas možnost měnit integrační proces co nejvíce k jeho obrazu. Předsednictví má v prvé řadě napomáhat tomu, aby byl rozhodovací proces v Evropské unii nejefektivnější. Při koordinaci rozhodovacího procesu se však předsednické státy také snaží – alespoň občas nebo alespoň v některých otázkách – využít funkce a nástroje předsednictví k prosazování svých vlastních zájmů. Na mezivládní úrovni Evropské unie stojí předsednictví v čele Rady EU, jakož i Evropské rady (podle Lisabonské smlouvy by však měl Evropskou radu napříště řídit předseda volený na dva a půl roku). Hlavní výzvu pro každé předsednictví vytváří administrativní zajištění činnosti Rady. Ja-

4


ko každá instituce potřebuje i Rada ve svém čele aktéra, který řídí její zasedání, připravuje pro ně podklady a dohlíží nad zpracováním výstupů ze zasedání. Přestože jde o veskrze administrativní funkci, řízení průběhu a způsobu jednání dává předsednictví určitou možnost k tomu ovlivnit i jeho výsledky. Vedle toho se předsednictví stará i o organizační a logistickou přípravu zasedání. Náročnost těchto úkolů vyplývá i z toho, že daný členský stát předsedá všem třem úrovním Rady, tedy zasedáním členů vlád, Výboru stálých představitelů (COREPER) i pracovním skupinám. Zodpovídá přitom i za zajištění koordinace mezi jednotlivými úrovněmi Rady. K dalším rolím předsednictví patří i podíl na vytváření agendy Evropské unie. Své obsahové záměry předesílá každé předsednictví v podobě svého programu. K jeho zveřejňování dochází vždy před zahájením předsednictví. Tento program tradičně obsahuje několik prioritních témat, na něž by

2009

se Evropská unie pod vedením předsednictví měla soustředit v následujícím půl roce. Na formování agendy EU se předsednictví podílí i tím, že plánuje schůzky Rady na všech úrovních. Schopnost předsednictví určovat unijní agendu má však svá omezení, která vyplývají z jeho krátkého funkčního období i z toho, že agenda Evropské unie bývá stanovována na poměrně dlouhou dobu dopředu. V některých případech působí předsednictví i jako zprostředkovatel kompromisů mezi členskými státy. Výkon předsednické funkce totiž daný stát předurčuje k tomu, aby ho ostatní členské státy vnímaly jako alespoň částečně nestranného aktéra. I zprostředkování však může posilovat moc předsednictví, neboť díky němu získává ojedinělou míru informací o pozicích jednotlivých aktérů. Zatímco administrativní a organizační podpora působení Rady EU představuje nutný úkol každého předsednictví, řada předsednických zemí výraznějším způsobem neusiluje o vytváření agendy nebo sjednávání dohod. Až vlastní průběh českého předsednictví ukáže, jakým způsobem Česká republika předsednickou funkci pojme. Jako poměrně nový a středně velký členský stát pravděpodobně nebude výrazněji usilovat o zásadnější změny agendy či hledání průlomových dohod. Současně však ze strany

Předsednictví v Evropské unii představitelů české vlády několikrát padlo, že kromě administrativního působení se bude české předsednictví snažit zanechat na integračním vývoji určitý „národní otisk“. Co známe již v tuto chvíli, jsou tři hlavní priority českého předsednictví: konkurenceschopnost, energetika a změna klimatu a vnější vztahy spolu s vnitřní bezpečností.

Meziinstitucionální rovina Evropské unie Předsednictví nepřichází do kontaktu pouze s dalšími členskými státy, ale též s dalšími institucemi Evropské unie. V prvé řadě se v současnosti každé předsednictví odehrává v rámci institucionálního mechanismu tzv. týmového předsednictví. Výrazně omezené funkční období předsednictví nutilo v minulosti členské státy zabývat se tím, jak zajistit větší kontinuitu působení jednotlivých předsednictví. V roce 2006 proto došlo ke spuštění týmového předsednictví, které sdružuje tři členské státy vykonávající po sobě předsednickou funkci v průběhu osmnácti měsíců. Vedle individuálního programu jednotlivých předsednictví vzniká i společný osmnáctiměsíční program předsednictví týmového. Mezi základní funkce předsednictví patří zastupování Rady vůči Evropské komisi a Evropskému parlamentu. K tomu dochází zejména v rámci legislativních procedur spolupráce a spolurozhodování. Rada EU však vůči oběma institucím předsednictví vystupuje i prostřednictvím neformálních třístranných rozhovorů. Evropskému parlamentu předsednický stát mj. předkládá informace o vývoji v oblastech zahraniční a bezpečnostní politiky a vnitřních věcí a spravedlnosti (tzv. druhý a třetí pilíř současné unijní struktury) a konzultuje s ním vývoj v těchto oblastech. S Evropskou komisí předsednictví spolupracuje mj. při vytváření agendy.

Vzhledem k výlučné formální pravomoci komise podávat legislativní návrhy v oblasti vnitřního trhu a ekonomických politik (hlavní oblast tzv. prvního pilíře) může předsednictví spoluurčovat agendu v této oblasti pouze na základě spolupráce s ní. S Evropskou komisí se předsednictví dělí i o vnější zastupování Evropské unie. Mezi instituce, s nimiž předsednictví spolupracuje, patří i Generální sekretariát Rady, který předsednictví nabízí technické i odborné zázemí. O sekretariát se předsednictví může opřít při sestavování návrhů dokumentů, pořizování zápisů ze

Příprava a výkon předsednictví představují zpravidla především exekutivní záležitost. Ve všech členských státech však existuje určitá míra parlamentní kontroly evropských záležitostí. zasedání, ale i získávání odborných expertiz týkajících se zejména unijního práva. Sekretariát poskytuje předsednictví i logistické centrum pro organizaci zasedání Rady v Bruselu.

Rovina domácích institucí Další klíčovou rovinu předsednictví představuje rovina domácích institucí předsednického státu. Do popředí v této souvislosti vystupuje především koordinace mezi jednotlivými vládními institucemi. Stejně jako při obecné koordinaci integrační politiky se modely uplatňované jednotlivými členskými státy při koordinaci předsednictví liší především mírou své centralizace. V některých členských státech sehrává hlavní roli vláda jako kolektivní orgán a její ústřední koordinační instituce (například meziresortní výbor, ministerstvo pro evropské záležitosti, ministerstvo zahraničních věcí, zvláštní

2009

zmocněnec pro předsednictví). V jiném modelu dochází k výraznější autonomii jednotlivých ministerstev a (nebo) Stálého zastoupení daného státu v Bruselu. Příprava a výkon předsednictví představují zpravidla především exekutivní záležitost. Ve všech členských státech však existuje určitá míra parlamentní kontroly evropských záležitostí. Do předsednictví se proto zapojuje i národní parlament předsednického státu. Stejně jako při obecné parlamentní kontrole evropských záležitostí podávají vlády svým parlamentům informace o klíčových obsahových bodech a opatřeních souvisejících s předsednictvím. I parlament však reprezentuje předsednickou zemi navenek, neboť v době předsednictví řídí Konferenci výborů pro evropské záležitosti parlamentů Evropské unie (COSAC) a společná setkání jednotlivých výborů parlamentů členských zemí. V českém mechanismu pro koordinaci předsednictví budou stejně jako v každodenní koordinaci evropských záležitostí plnit klíčovou roli meziresortní Výbor pro EU, místopředseda vlády pro evropské záležitosti a jeho útvar a částečně též Ministerstvo zahraničních věcí ČR. Dojde však patrně i k určitému autonomnímu působení jednotlivých ministerstev. Výkonu předsednictví se bude účastnit i prezident republiky. Podstatná bude v tomto směru dohoda o rozdělení reprezentace České republiky jako předsednického státu mezi prezidenta a vládu. Český parlament průběžně získává o přípravách předsednictví informace.

Předsednictví a veřejný prostor Přípravy českého předsednictví ukazují, že do jeho aktivit se mohou zapojit i regiony. Připravuje se uskutečnění několika setkání Rady EU konajících se v České republice mimo Prahu. Setkání různých sektorových formací Rady proběhne na-


5


Zahraniční politika Evropské unie:

příklad v Ostravě, Brně nebo Olomouci. I v dalších městech však dojde k unijním setkáním v podobě pracovních schůzek a konferencí na nižší úrovni. Český případ odhaluje rovněž význam, který při předsednictví mohou sehrávat jednotlivé politické strany. Součást příprav předsednictví tvořila i diskuse o možné dohodě o toleranci vlády ze strany hlavní opoziční strany (ČSSD) v době předsednictví. Stabilita vnitropolitické scény se tedy zdá být natolik zásadní okolností předsednictví, že kvůli ní politické strany jednají o dohodě, která by jinak byla těžko představitelná. Různí pozorovatelé politického dění se také poměrně intenzivně zabývali úvahami nad tím, do jaké míry může průběh předsednictví ovlivnit ztráta hlavní vládní strany (ODS) v senátních a krajských volbách dva měsíce před předsednictvím a její možné důsledky. Vláda se v průběhu předsednictví musí zabývat také jeho prezentací vůči domácí veřejnosti. K zajímavé otázce se dostáváme v souvislosti s tím, jaký význam veřejnost předsednictví přisuzuje a zda předsednictví může nějakým způsobem ovlivnit postoj k integračnímu projektu jako takovému. Například Petr Kaniok ve své nedávné stati zabývající se touto problematikou tvrdí, že předsednictví se do postojů veřejnosti k integraci výrazněji nepromítá (viz Petr Kaniok, Předsednictví Evropské unie: Billboard pro evropskou integraci?, Mezinárodní vztahy 2/2008). Stejně tak podle jeho výzkumu předsednictví nezvyšuje ani informovanost občanů o integraci. Kaniok však zároveň zjistil, že k určitému nárůstu podpory integrace a informovanosti o ní může docházet v případě předsednictví, která jsou vnímána pozitivně. To by znamenalo, že zvládnutí komunikační stránky předsednictví je podmíněno zvládnutím předsednictví jako takového. (psáno k 15. 12. 2008)

vnější dimenze vnitřních problémů a dilemat Vít Střítecký

V rámci výkonu předsednické funkce v Radě Evropské unie bude Česká republika koordinovat také zahraničněpolitické působení Evropské unie. Přestože zahraniční politika EU je vnímána jako doména velkých států, některá předsednictví menších států se často ukázala jako vhodná pro vyjednávání dílčích konkrétních a spíše méně viditelných kroků. Priority České republiky v této oblasti jsou definovány relativně skromně. Není však zcela vyloučeno, že právě zahraniční politika se stane jakkoli nechtěným hlavním prubířským kamenem českého předsednictví. Od koordinace ke spolupráci Zahraničněpolitická dimenze byla od samých počátků součástí prohlubující se evropské integrace. Státy sdružené v prvních integračních uskupeních, která byla motivována především ekonomickou spoluprací, si brzy uvědomily, že nedostatečná koordinace v oblasti zahraniční politiky komplikuje rozvíjející se vnější obchodní vztahy. V průběhu 60. a 70. let se tak postupně rozvinuly nástroje diplomatické koordinace založené na sdílení informací a záměrů, jež měly

Jan Karlas je vědeckým pracovníkem Ústavu mezinárodních vztahů. [email protected]

6


2009

Předsednictví v Evropské unii vést k agregaci zájmů zvyšující efektivitu vnějších politik. Postupné prohlubování politické dimenze evropské integrace přirozeně zasáhlo i oblast vnějších vztahů. Z diplomatické koordinace se postupně vyvinula institucionalizovaná zahraničněpolitická spolupráce, jež byla stvrzena v polovině 80. let Jednotným evropským aktem a poté Maastrichtskou smlouvou zakládající Evropskou unii. Rozpad bipolární blokové struktury z období studené války otevřel prostor pro aktivnější zapojení rozšiřující se Evropské unie do mezinárodní politiky. Tento krok vyžadoval zaměřit se na dvě klíčová témata, která jsou stejně aktuální i dnes. Jde o koordinaci a koherenci vnějších politik Evropské unie. V této souvislosti je třeba připomenout, že zahraniční politika EU nezahrnuje pouze Společnou zahraniční a bezpečnostní politiku (SZBP) a Evropskou bezpečnostní a obrannou politiku (EBOP), které jsou součástí druhého pilíře, ale také další politiky s vnější dimenzí, jako jsou například obchodní a rozvojová politika, rozšiřování či humanitární pomoc, nad nimiž bdí Evropská komise v rámci spravování prvního pilíře. Zmíněné téma koordinace se poté týká způsobů, jakými spolu komunikují, případně spolurozhodují jednotlivé instituce fungující na mezivládním či komunitárním principu. Druhé téma pak souvisí se snahou odstraňovat protichůdné tendence, a naopak podporovat vzájemnou komplementaritu všech politik s vnější dimenzí. Reformní kroky dotýkající se těchto dvou témat provázely Evropskou unii po celou dobu její existence a některé významné změny obsahuje i v těchto dnech tolik diskutovaná Lisabonská smlouva. Těmi nejvýznamnějšími jsou vytvoření funkce Vy-

sokého představitele Unie pro zahraniční věci (vysoký představitel) a vytvoření Evropské služby pro vnější činnost (služba). Funkce Vysokého představitele jako instituce koordinující zahraniční politiku Evropské unie a zastupující EU navenek není nová. Podle Lisabonské smlouvy by se však Vysoký představitel měl zároveň stát místopředsedou Komise, což by mělo vést k dalšímu posílení koordinace a koherence vnější politiky Unie. Podoba a fungování služby při formulování i implementaci zahraniční politiky jsou zatím velmi nejasné. V souvislosti s formulováním bude velmi záležet na velikosti služby a jejím ukotvení mezi Komisí a Evropskou radou. V oblasti implementace se zdá být pravděpodobné, že by personál služby převzal dosavadní zastoupení Komise ve třetích zemích, čímž by z těchto úřadů mohly vzniknout ambasády Evropské unie. V závislosti na dalším osudu Lisabonské smlouvy lze předpokládat, že tato interní témata týkající se zahraničněpolitického působení se budou v Unii v dalších měsících projednávat.

Zahraničněpolitická dimenze byla od samých počátků součástí prohlubující se evropské integrace. Z diplomatické koordinace se postupně vyvinula institucionalizovaná zahraničněpolitická spolupráce, jež byla stvrzena v polovině 80. let Jednotným evropským aktem a poté Maastrichtskou smlouvou zakládající Evropskou unii.

Evropská unie jako mocnost? Doposud jsme mluvili především o vnitřním institucionálním základu, na kterém stojí zahraniční politika Evropské unie. S proměnami po konci studené války však začalo být zjevné, že chce-li se EU stát relevantním aktérem mezinárodního systému, bude muset vybudovat také síly, jejichž prostřednictvím bude schopna sama vynucovat své zásadní zájmy vtělené do tzv. petersberských cílů, mezi něž patří humanitární a záchranné mise či mise k udržení a nastolování míru. V tomto

2009

kontextu se začala koncem 90. let rozvíjet již výše zmíněná Evropská bezpečnostní a obranná politika. Po deseti letech existence se tato politika i přes více či méně úspěšné vytvoření plánovacích a strategických kapacit a bojových konceptů sil rychlé reakce a tzv. bojových uskupení (battle groups BG) nachází ve značné krizi a někteří analytici začínají o ní hovořit jako o uzavřené kapitole. Především kvůli Francii se Evropská bezpečnostní a obranná politika stala jednou z priorit francouzsko-česko-švédské předsednické trojky, a proto je vhodné podívat se na problémy EBOP trochu detailněji. Evropskou vojenskou emancipaci zcela zásadně limituje fakt, že obranné rozpočty drtivé většiny evropských zemí v posledních letech klesají. Evropští spojenci tak často mají reálný problém po technické i personální stránce dostát svým závazkům v rámci NATO a vyčlenění sil pro evropské operace se tak stává nemyslitelným. Navyšování evropských obranných rozpočtů stejně tak jako větší vojenské angažmá evropských vojáků je také politicky ve většině členských zemí EU neprůchodné. Pro ilustraci je dobré připomenout, že Francie, která tradičně hledá alternativu k dominanci transatlantického spojenectví, měla před předsednictvím v oblasti Evropské bezpečnostní a obranné politiky značné ambice. Francouzské plány obsahovaly snahy o prohloubení vojenské spolupráce ve výzkumu a vývoji či tréninku a vzdělávání vojenských kádrů, mnohem hmatatelněji se však týkaly vyzkoušení výše zmíněných bojových uskupení v rámci společného cvičení, či dokonce společné vojenské akce. Nasazení těchto jednotek však naráží jak na praktické problémy, tak i na nemožnost dosažení politického konsenzu členských zemí na způsobu jejich uplatnění. Také první reálné zkušenosti jako například účast polských vojáků v misi EUFOR DR Kongo ukazují, že budoucnost čistě evropských dalekých a dlouhodobějších vojenských misí je krajně nejistá. Druhým souvisejícím problémem je spolupráce Evropské unie a NATO. Aniž bychom nutně museli dávat za pravdu skeptikům, podle nichž jsou snahy v rámci EBOP zbytečným duplikováním kapa-


7


Tři tváře zahraniční politiky Evropské unie: Vysoký představitel Evropské unie pro zahraniční věci Javier Solana, předseda Evropské komise José Manuel Barroso a evropská komisařka pro vnější vztahy Benita Ferrerová-Waldnerová. Evropská unie

cit NATO, je třeba říci, že tato spolupráce dlouhodobě nefunguje. Na vině je především (nikoli však pouze) kyperský problém, který proti sobě staví dva členy organizací – Řecko a Turecko. Spolupráce mezi NATO a Evropskou unií však nefunguje ani na operační úrovni. Podle velmi komplikovaně a dlouho dojednávaných mechanismů tzv. Berlin plus funguje pouze jedna operace (ALTHEA v Bosně a Hercegovině) a žádná další na této bázi podle všeho už fungovat nebude. Na druhou stranu je však třeba říci, že v této oblasti učinilo jistý pokrok francouzské předsednictví, které navrhlo způsoby, jak obcházet obecnější politické problémy, které komplikují fungování nižších operačních úrovní. Právě tuto agendu Česká republika zcela jistě po Francii zdědí. Ještě významnějším tématem by se však mohlo stát dokončení revize Bezpečnostní strategie EU. Dosavadní strategie z roku 2003 je všeobecně považována za relevantní stra-

8


tegický dokument, nicméně překotný vývoj mezinárodního bezpečnostního prostředí, ale i vývoj v Evropské unie samé, vyžadují určitou aktualizaci. V posledních měsících probíhají v Unii intenzivní jednání, jejichž prozatímním výsledkem se zdá být, že nevznikne strategie nová, nýbrž že dojde k doplnění dosavadní strategie z roku 2003.

Předsednictví a zahraniční politika Předchozí řádky již naznačily možnou agendu, která by se mohla na půdě Evropské unie v době českého předsednictví objevit, ale také problémy, které lze v oblasti zahraniční politiky identifikovat. Vnější vztahy EU jsou však z hlediska agendy poněkud specifickou oblastí. Tato specifičnost není dána pouze výše zmíněnými problémy a dilematy, ale především vysokou mírou nepředvídatelnosti agendy. Klíčovou funkcí předsednického státu je tak schopnost rychle zareagovat na ne-

2009

očekávanou událost ve světě, koordinovat vytváření společných stanovisek a tato stanoviska poté za Evropskou unii tlumočit a dohlédnout na jejich implementaci. Pro příklad není třeba chodit daleko. Francouzské předsednictví bylo oproti plánům velmi zaměstnáno srpnovou válkou v Gruzii a dojednáváním mírové dohody mezi Moskvou a Tbilisi. Mezinárodní krize typu konfliktu v Gruzii je skutečným testem předsedající administrativy. Jak velmi dobře ukázaly srpnové události, členské státy zdaleka nemluví jedním hlasem, nicméně úkolem předsednického státu je intervenovat do konfliktu za celou Evropskou unii. Agenda v rámci zahraniční politiky se tak do značné míry může v rozporu s jakýmikoli plány stát reaktivní, a může dokonce zcela dominovat všem předsednickým aktivitám. I v takovém případě však dojde na očekávané události. Z hlediska nadcházejícího půl roku se jako nejvýznamnější jeví dva pravidelné summity se světovými

Předsednictví v Evropské unii mocnostmi. Zajímavost summitu EU–USA nepochybně spočívá v první konfrontaci s plány a vizemi administrativy nového amerického prezidenta Obamy. Mnohem významnější a politicky citlivější by však mohl být summit EU–Rusko. Hodnocení ruské domácí, a především pak zahraniční politiky se v poslední době zhoršují a otazníky budí ambiciózní reforma vojenských sil, která je štědře dotována rostoucími výdaji na obranu. Na druhou stranu, jak znovu ukázaly srpnové události v Gruzii, vztah k Rusku je jedním z nejrozporuplnějších témat zahraniční politiky Evropské unie, která zahrnuje nesmlouvavé radikální kritiky (Polsko, Litva), strategicky pragmatické zastánce (Německo, Francie, Itálie, Španělsko) či nepokryté zastánce (Kypr, Řecko). Politika vůči Rusku má celou řadu zásadních implikací, z nichž je třeba zmínit alespoň otázku energetické bezpečnosti. Na „ruskou“ politiku Evropské unie však přímo naráží také jedna z geografických priorit, kterou si Česká republika pro předsednictví vytyčila. Vedle západního Balkánu je to východní Evropa, tedy země bývalého SSSR, kam se dnes s patrnou vehemencí upírá znovuzrozený ruský mocenský zájem. Poslední českou prioritou pak je posilování transatlantické vazby. Tato zaběhnutá poněkud vágní fráze může získat reálnější obsah například při již zmíněných jednáních o posunech v rámci Evropské bezpečnostní a obranné politiky. Celkově lze říci, že třebaže byla česká interní debata o prioritách přínosná, při hodnocení předsednictví v oblasti zahraniční politiky nepůjde o naplnění jakkoli skromně definovaných priorit, ale o administrativní zvládnutí očekávaných, a především pak možných neočekávaných událostí.

Vít Střítecký je výzkumným pracovníkem Ústavu mezinárodních vztahů. [email protected]

Hana Volná

Církve a předsednictví České republiky v Evropské unii Jak hlásá mimo jiné reklamní spot „Evropě to osladíme“, od ledna do června předsedá Česká republika Evropské unii. Přesněji řečeno, od ledna do června předsedá vláda ČR (zastupovaná premiérem či příslušným resortním ministrem) Radě Evropské unie, jedné ze tří hlavních institucí EU. Co s tím mají společného církve? írkve, konkrétně členské a přidružené církve Ekumenické rady církví (ERC), se v listopadu 2007 na Valném shromáždění ERC shodly, že se předsednictvím budou aktivně zabývat, a ustavily k tomu zvláštní komisi. Motivů pro takové rozhodnutí bylo hned několik.

C

2009

Po událostech z 11. září 2001 v Evropské unii vzrostla pozornost věnovaná náboženstvím a jejich vztahu k politice. To se odrazilo i v zakotvení otevřeného, pravidelného a transparentního dialogu EU s náboženstvími a církvemi jak v návrhu Evropské ústavní smlouvy, tak po jejím od-


9

Předsednictví v Evropské unii mítnutí v návrhu Lisabonské smlouvy. Zejména současný předseda Evropské komise José Barroso ducha tohoto článku již naplňuje, když pravidelně pořádá setkání s představiteli evropských křesťanských církví i dalších náboženství, zejména islámu, a probírá s nimi nejen tradiční téma mezináboženského a mezikulturního dialogu, ale také palčivé otázky migrace, demografického vývoje či změny klimatu. Další důvod pak spočívá v načasování českého předsednictví. Během něj totiž bude končit pětileté volební období současného Evropského parlamentu i mandát nynější Evropské komise. A občanům všech členských zemí EU se počátkem června 2009 naskytne příležitost zvolit evropské poslance na dalších pět let. V souvislosti s tímto aktem, ale i s probíhající ratifikací Lisabonské smlouvy, se opět oživuje otázka budoucího směřování Ev-

ropské unie a vztahu unijních institucí a občanů. Církve, jako součást občanské společnosti, zde mohou pomoci zprostředkovávat podněty z občanské sféry vůči institucionální základně Unie. S tím souvisí další důvod pro aktivní zapojení českých církví do příprav českého předsednictví. Církve totiž s institucemi Evropské unie již z vlastní iniciativy a soustavně komunikují, a to prostřednictvím svých evropských sdružení, a zejména jejich bruselských kanceláří. Na straně římskokatolické církve je to Komise biskupských konferencí zemí Evropských společenství (COMECE), protestantské a pravoslavné církve reprezentuje Konference evropských církví (KEK), konkrétně její Komise pro církev a společnost (CSC KEK). Tyto církevní asociace vedou po léta dialog s institucemi Evropské unie o tématech společného zájmu, a to i s konkrétními dopady na unijní legislativu.

Právě tento dialog COMECE a KEK zejména s Evropskou komisí a Evropským parlamentem začaly svými aktivitami vhodně doplňovat církve v aktuálních předsednických zemích o kontakty s předsednictvím Rady EU. Velmi aktivní v tomto směru byly zejména církve v Rakousku a Finsku (předsednictví v roce 2006) a následně v Německu (2007).

Konkrétní služba ve společnosti Církve v České republice se tedy pokusily navázat na všechny tyto linie dialogu. Zároveň byly vedeny vědomím svého postavení (a aktuálního mediálního obrazu) v české společnosti. Svým příspěvkem k českému předsednictví v Radě EU chtějí církve v České republice totiž mimo jiné prakticky ukázat, že církve, to není zdaleka jen otázka restituce majetku – ale také, a zejména poslání ke konkrétní službě ve společnosti.

Předseda Evropské komise José Manuel Barroso si pravidelně vyměňuje názory s představiteli různých církví. Snímek zachycuje jeho setkání se zástupci Konference evropských církví (KEK). Evropská unie

10


2009

Předsednictví v Evropské unii Komise, kterou Ekumenická rada církví pro přípravu předsednictví ustavila, začala aktivně pracovat počátkem roku 2008 za účasti zástupců deseti členských a pozorovatelských církví ERC. Jejím úkolem bylo identifikovat témata církví pro předsednictví a v návaznosti na ně také příslušné aktivity, a to se zohledněním všech výše naznačených rovin – ve vztahu k české vládě a české společnosti, specificky dovnitř českých církví, ale také ve vztahu a v návaznosti na aktivity evropských církevních asociací a s vědomím konkrétního současného směřování Evropské unie.

Sociální a ekologická dimenze Komise pozorně studovala předběžný program české vlády, který byl od podzimu 2007 veřejně k dispozici. Prvním návrhem Komise pro ERC bylo, aby církve vyšly ze stejného motta jako česká vláda: Evropa bez bariér. Ovšem zatímco vláda pod tímto mottem sleduje zejména překonání přetrvávajících bariér mezi „starými“ a „novými“ členskými zeměmi Evropské unie (obzvláště v podmínkách pro volný pohyb pracovních sil) a pokračování v liberalizaci vnitřního trhu Unie, církve se zaměřily na komplementární pohled, totiž na bariéry vnímané z pohledu občanské společnosti. Proto také program církví pro předsednictví byl nazván „Příspěvek církví k otevřené občanské společnosti“. Bariéry a jejich překonávání sleduje ve dvou základních dimenzích: v dimenzi sociální ve smyslu základních vztahů ve společnosti (zde jsou osloveny otázky rodiny, vzdělávání, diakonie a marginalizace) a v dimenzi ekologické, která postihuje základní prostředí ve společnosti v širokém smyslu (zde jde jak o ochranu životního prostředí a šetrné zacházení s energetickými zdroji, tak o celkově alternativní, antikonzumní životní styl a základní lidská i náboženská práva). Komise dále navrhla, aby tyto bariéry byly pojmenovány v publikaci, která bude během předsednictví prezentována jak českým, tak zahraničním partnerům – a aby zároveň církve představily příklady svého praktického úsilí o překonávání těchto bariér. Publikace v česko-anglic-

kém provedení, doplněná multimediálním CD, je k dispozici na stránkách Ekumenické rady církví (www.ekumenickarada.cz). Církve zároveň vstoupily do dialogu o předsednictví s vládou, jmenovitě s Útvarem místopředsedy vlády pro evropské záležitosti (MVEZ). Došlo k výměně názorů na vzájemné tematické průniky a možnosti spolupráce v přípravě i během předsednictví. Zástupci MVEZ se zúčastnili několika akcí církví k předsednictví a přijali také delegaci švédských církví při jejich podzimní návštěvě České republiky. České církve navázaly s církvemi ve Švédsku, tedy v zemi, která předsednictví od České republiky převezme, oboustranně inspirativní dialog. V publikaci českých církví jsou prezentovány také priority švédských církví pro předsednictví Švédska ve druhé polovině roku 2009. V jednání je účast švédských křesťanů na akcích českých církví během předsednictví, a naopak. Dá se říci, ze švédské církve disponují širší institucionální a personální základnou pro oblast evropských záležitostí, mají mnohem snazší přístup ke své vládě a také zkušenosti s jedním švédským předsednictvím v minulosti; zatímco církve v České republice se projevují jako odvážnější a tvořivější v pojetí svého příspěvku k předsednictví a do vzájemného dialogu vnášejí více neotřelých podnětů. Komise a jejím prostřednictvím vedení Ekumenické rady církví se také snaží předávat základní informace o předsednictví dovnitř církví. K tomu posloužil mj. Studijní den ERC o předsednictví na jaře 2008, na němž vedoucím představitelům jednotlivých církví téma předsednictví z různých stran přiblížili členové Komise pro církev a společnost a také zástupce MVEZ. V rámci celonárodní pouti na Říp u příležitosti státního svátku 28. října pak komise představila základní témata církevního příspěvku k předsednictví a zís-

kávala reflexe účastníků pouti k mottu „Evropa bez bariér“. Nelze zapomenout ani na spolupráci s Komisí pro církev a společnost: kromě účasti zástupců CSC na jednom ze sezení Komise a na Studijním dnu k předsednictví jde především o iniciování kontaktů a výměny zkušeností mezi církvemi z minulých, současných i nadcházejících předsednických zemí. Předseda CSC také přiblížil v publikaci českých církví historii a náplň dialogu církví s Evropskou unií. Během českého předsednictví zamýšlejí církve z podnětu Komise ERC několik akcí, které by měly podporovat aktivní prezentaci církevního příspěvku k předsednictví a opět propojit různé roviny, k nimž se církevní aktivity vztahují. Reprezentativní akcí bude tradiční setkání zástupců COMECE a KEK s představiteli církví a vlády předsednické země, v případě České republiky se zástupci České biskupské konference a ERC a s místopředsedou vlády pro evropské záležitosti Alexandrem Vondrou. Na ně naváže seminář o překonávání bariér v sousedských vztazích, na němž bude mj. prezentován společný projekt Českobratrské církve evangelické s Evangelickou církví Německa na pomoc obětem obchodu s lidmi v česko-německém pohraničí. Studijní den Ekumenické rady církví na jaře 2009 bude věnován tématu Eko-teologie neboli odpovědnosti křesťanů za stvoření, které souzní s prioritním tématem švédské vlády i církví (a také celé Evropské unie, resp. celého mezinárodního společenství), jímž je klimatická změna a příprava postkjótského summitu v Kodani v prosinci 2009. Největší akcí církví u příležitosti předsednictví (a voleb do Evropského parlamentu) bude Den otevřených kostelů na Den Evropy 9. května 2009. O přípravě všech uvedených akcí budou zájemci informováni prostřednictvím Ekumenické rady církví a její webové prezentace.

Církve s institucemi Evropské unie již z vlastní iniciativy a soustavně komunikují, a to prostřednictvím svých evropských sdružení, a zejména jejich bruselských kanceláří.

2009


11

Předsednictví v Evropské unii Překonávat bariéry i po skončení předsednictví Podobně jako církve v České republice svým aktivním zapojením do českého předsednictví navazují na předchozí sítě souvislostí, tak se také snaží svůj příspěvek neomezovat jen na šest měsíců českého předsedání Radě EU. Například publikace církví vydaná u příležitosti předsednictví může posloužit jako malá encyklopedie církevních aktivit dlouhodobě. Církve chtějí rovněž pokračovat v navázaném dialogu s vládou o evropských a občanských záležitostech. Také ve vztahu k občanské společnosti církve doufají v prohloubení vzájemného poznání a důvěry. Jednu ze dvou základních výzev svého zapojení do příprav předsednictví pak příslušná Komise ERC spatřuje v dialogu Ekumenické rady církví a jejích členských církví na straně jedné a České biskupské konference, resp. římskokatolické církve, na straně druhé. Druhou závažnou výzvou pak je vztah institucí a veřejnosti, s jehož dialogickým zformováním se potýká nejen Evropská unie ve vztahu k občanům členských zemí či vláda České republiky ve vztahu k českým občanům, ale také vedení církví a církevní struktury (včetně Komise ERC pro přípravu předsednictví) ve vztahu ke křesťanstvu i k celé společnosti. Zvládnutí těchto dvou výzev bude rozhodující pro úspěšnost celkového úsilí při překonávání bariér během českého předsednictví i za jeho horizontem.

Hana Volná je předsedkyní Komise Ekumenické rady církví pro přípravu předsednictví ČR v Radě EU, do níž ji nominovala Českobratrská církev evangelická. [email protected]

12


Marta Vojtová

České předsednictví

v Radě Evropské unie z pohledu podnikatelů Předsednictví Radě Evropské unie je pro naši zemi jedinečnou příležitostí sdělit celému světu, kdo jsme a jaké jsou naše priority, schopnosti a postoje. Půl roku v čele Evropské unie pro nás představuje šanci zvýšit naši prestiž v Evropě a podpořit image země ve vztahu k zahraničí. Pokud bude předsednictví úspěšné, může se stát pro všechny české podniky dobrou reklamou a potvrdit naše postavení stabilního a důvěryhodného obchodního partnera. To by prospělo podnikatelskému prostředí zvýšením důvěry investorů a rozvojem obchodních kontaktů. ro vládu je předsednictví unikátní možností, jak se pokusit otevřít na evropské úrovni témata, která jsou pro ni důležitá. Každé předsednictví je pochopitelně ovlivněno dobou, v níž probíhá, a některá témata v evropské agendě jsou tedy již daná. Tak je to nyní například v případě složité finanční situace ve světě, která nastoluje úkol stabilizace ekonomiky Evropské unie a eurozóny. Důležité nyní bude rychle implementovat evropský plán obnovy – European Recovery Plan, jenž by měl kombinovat fiskální pobídky se strukturálními reformami.

P

Slibné priority Priority českého předsednictví předložené vládou jsou pro české podnikatele příznivé. Představitelé Hospodářské komory České republiky byli konzultováni na zasedáních Výboru Rady hospodářské a sociální dohody pro EU, a mohli tedy na tvorbě priorit participovat. Hlavní priority českého předsednictví, tzv. „3E“ – ekonomika, energetika a Evropa

2009

a svět (Economy, Energy, External Relations), jsou pro podnikatele skutečně slibné. Důležitým aspektem ekonomické priority je politika malých a středních podniků (MSP). Na vrcholné evropské úrovni by představitelé České republiky měli prosazovat témata týkající se především podpory malých a středních podniků a živnostníků. Jedná se hlavně o náležitou implementaci tzv. Small Business Act for Europe – Evropského aktu pro malé podniky – souboru legislativních i nelegislativních opatření v oblasti zjednodušování regulace, omezování administrativní zátěže podnikání a lepšího přístupu MSP k programům Společenství. Dále se během našeho předsednictví bude jednat o odstraňování přetrvávajících bariér na vnitřním trhu Evropské unie, zejména v rámci volného pohybu služeb a pracovníků. Je nutné docílit správné implementace směrnice o službách, dále zlepšení podmínek pro transfery a zadávání veřejných zakázek, zlepšení patentového systému v Evropě apod.


V oblasti konkurenceschopnosti a otevřenosti Evropy se Hospodářská komora České republiky zcela ztotožňuje s důrazem na prosazování čtyř základních svobod v rámci Evropské unie (volnost pohybu osob, zboží, služeb a kapitálu) a liberální obchodní politiky. Tyto priority jsou plně v zájmu České republiky jako malé exportně orientované ekonomiky. Česká vláda by měla v rámci předsednictví zdůrazňovat dva pilíře konkurenceschopnosti: Zaprvé inovativní prostředí, tj. podporu výzkumu a vývoje. Jedním z indikátorů je například patentová aktivita, kdy ve Spojených státech bylo v roce 2005 registrováno 350 tisíc patentů, zatímco na Evropském patentovém úřadě 60 tisíc a v Německu 58 tisíc. Stejně tak ve výdajích na vzdělávání, výzkum a vývoj Evropské unie za Spojenými státy trvale zaostává. Zadruhé zlepšení podnikatelského prostředí. V České republice je 49 procent všech předpisů původem z Evropské unie. Trend zvyšování administrativní zátěže je nutné nejen zastavit, ale především dlouhodobě zvrátit. Speciální pozornost si zaslouží také malé a střední podniky, které tvoří základnu hospodářství, a zejména

zaměstnanosti. Pro ně by snížení administrativní zátěže mohlo mít největší přínos. Jako velkou příležitost pro české předsednictví vidíme možné kroky v oblasti energetické politiky. Rostoucí ceny energií zvyšují firmám náklady a snižují jejich konkurenceschopnost. Současné energetické koncepce České republiky a Evropské unie jsou však nedostatečné a tomuto vývoji nevyhovující. Alternativní zdroje energetické potřeby prozatím plně nepokryjí, a je tedy nutné adekvátně využívat zdroje dostupné, což by Česká republika z pozice předsednictví měla prosazovat. Klíčovými projekty v oblasti energetiky, jež je třeba rozpracovat, jsou využívání jaderné energie, propojování rozvodných soustav, rozvoj evropského trhu energií a zabezpečení dodávek energetických surovin.

v těchto zemích jistou konkurenční výhodu oproti těm ze starých členských zemí Unie. Podporujeme proto návrh na vytvoření nové platformy vztahů s těmito zeměmi formou Východního partnerství, k jehož ustavení dojde v průběhu českého předsednictví. Významnou roli by české předsednictví mohlo sehrát v posílení evropské perspektivy postjugoslávských států. Stabilita západního Balkánu je nesmírně důležitá pro bezpečnost a prosperitu celé Evropské unie. Jsme přesvědčeni, že budování evropské perspektivy západních balkánských států by mělo zůstat jednou z hlavních položek agendy Evropské unie. Posílení vzájemného obchodu s Českou republikou by se vyplatilo všem zúčastněným.

Podpora partnerství s východní Evropou

Priority nejen českých, ale i evropských podnikatelů zdůrazní 16. kongres EUROCHAMBRES – Evropské asociace obchodních a průmyslových komor, který se koná v květnu roku 2009 v Praze. Mottem kongresu, jejž bude hostit Hospodářská komora České republiky, je v návaznosti na motto českého předsednictví „Podnikání bez bariér“. Bude se věnovat podpoře internacionalizace podnikání a přístupu k financím v době finanční krize. Kongres se bude zabývat otázkami zásadními pro evropskou konkurenceschopnost, jako jsou podpora inovací (jak mohou podnikatelé komercionalizovat výzkum, tvořivost a nápady v době turbulencí) nebo energetické výzvy (snížení emisí, podíl obnovitelných zdrojů v energetice a snížení spotřeby). Velkým přínosem jak pro podnikatele, tak pro občany by bylo, kdyby se české vládě na poli evropské diplomacie podařily byť mírné posuny v daných oblastech, například omezení administrativní zátěže či zvýšení konkurenceschopnosti na energetickém trhu. Dopad českého předsednictví bude v každém případě středně- až dlouhodobý, přejeme si nicméně, aby co nejvíce přispělo k posílení ekonomické pozice celé Evropské unie.

Vzhledem ke klesající poptávce v zemích Evropské unie je pro české exportéry logická orientace na východní trhy. Díky důvěře, jíž se Česká republika v zemích východní Evropy těší, mají čeští exportéři

Marta Vojtová pracuje v oddělení evropských záležitostí Hospodářské komory České republiky. [email protected]

Významnou roli by české předsednictví mohlo sehrát v posílení evropské perspektivy postjugoslávských států. Stabilita západního Balkánu je nesmírně důležitá pro bezpečnost a prosperitu celé Evropské unie.

2009


13


Unie není společnost s ručením omezeným

ské odbory (Evropská odborová konfederace, jíž jsme se stali členy již v polovině 90. let a jež sdružuje na 60 milionů členů, tedy i voličů) a v této souvislosti jsme požádali předsedu vlády České republiky, aby začátkem ledna 2009 převzal od jejích vedoucích představitelů memorandum Evropské odborové konfederace k našemu předsednictví. Takto by bylo možné dále pokračovat. Co je však podstatné, ČMKOS si vždy přála, aby se české předsednictví Radě EU stalo záležitostí celé naší země a všech jejích občanů. Stejně tak si přála, aby již samotné přípravy našeho předsednictví posílily prestiž naší země, a tím i všech složek její občanské společnosti mezi ostatními členskými zeměmi Evropské unie. Soudíme, že tato příležitost však nebyla využita, a pozitivní očekávání průběhu českého předsednictví jsou nejen podle nás ohrožena. Proč?

Pochopit složitost Evropské unie

Zdeněk Málek

Českomoravská konfederace odborových svazů (ČMKOS) se na české předsednictví dlouhodobě připravovala. Využila k tomu především svého multidisciplinárního Evropského integračního týmu vytvořeného ještě před vstupem České republiky do Evropské unie, jenž zpracovává pro rozhodovací orgány ČMKOS řadu důležitých podkladů, námětů a návrhů konkrétních iniciativ. Jen ve stručnosti uvedu, že jsme mj. uspořádali ke zkušenostem s přípravou a průběhem předsednictví semináře s německými i francouzskými kolegy. V rámci tzv. odborového tria jsme ve spolupráci s odbory Francie a Švédska přijali společné stanovisko těchto odborů k osmnáctiměsíčnímu programu předsednictví Francie, ČR a Švédska a toto prohlášení bylo předáno i české vládě. vanáctého prosince 2008 se konalo pražské zasedání předsedů odborů visegrádských zemí, na jehož agendě byla kromě současné krize i problematika priorit českého předsednictví. ČMKOS svá stanoviska tlumočila

D 14


i na jednáních tripartitní Rady hospodářské a sociální dohody i v mechanismech České republiky pro evropskou integraci, kde jsou zastoupeni sociální partneři. Na české předsednictví budou, jak je již dlouhodobou tradicí, aktivně reagovat i evrop-

2009

Hodně napovídá provádění reformních opatření v naší zemi. Nehledal-li se v těchto klíčových otázkách včasný a trvalý celospolečenský konsenzus, musí nás to varovat, že ho vláda stěží bude schopna dosahovat ve společenství 27 států, natož při možném urovnávání stále častěji propukajících regionálních konfliktů. Tím se dotýkáme zásadní otázky – schopnosti české vlády rozpoznat příčiny dění toho, co jí není vlastní, a k čemu, jak se ukazuje, její reflexe nestačí. Mít takovou schopnost, ustála by možná volební říjnový měsíc s jinými výsledky. Obávám se, že totéž se týká i Evropské unie. České vládě již bylo v Bruselu otevřeně řečeno, že Evropská unie není prostou s.r.o. Je to složitý živoucí organismus a stejně mnohostranný je i proces evropské integrace. Není jen o byznysu a dumpingovém prosazování vlastních zájmů podle hesla „ožebrač svého souseda“, ale také o lidech a jejich osudech. Musí zůstat tím, co jednou jeden náš politik (evidentně jiného ražení než současná vláda) nazval prostorem ve světě, kde se stále dá svobodně dýchat a důstojně žít. Bude naše předsednictví tuto představu Evropské unie bránit a dále rozvíjet?

Předsednictví v Evropské unii Troufám si říci, že předsednictví, jehož východiska a priority nebyly v době jejich tvorby konzultovány se sociálními partnery ani s opozičními stranami, ani s širokou občanskou společností, nebude. Toto předsednictví, v ideologickém zajetí liberalizace, deregulace a privatizace nebude o upevňování a rozvíjení participativní demokracie v Unii. Nebude ani o rozvíjení evropského sociálního modelu, založeného na upevňování lidských, tedy i sociálních, zaměstnaneckých a odborových práv. Zajisté nebude ani o stále hlasitěji vyslovované výzvě, aby právě sociální práva – neboť lidé nejsou zbožím – byla nadřazena úzce konkurenčním pravidlům evropského jednotného trhu. Nebude ani o snahách udržet kvalitu, dostupnost a finanční přístupnost služeb veřejnému zájmu, spíše naopak, bude dalším pokusem o jejich komercializaci a prosazení problematického principu země původu, jenž by v konečném výsledku ohrožoval i u nás dosud platné standardy zaručující bezpečnost a další aspekty těchto univerzálních služeb. Očekávat nelze ani podporu návratu ke třem pilířům bývalé Lisabonské strategie, jež byla původně koncipována v ekonomické, sociální a environmentální rovnováze. Možná, že v duchu nebezpečné taktiky „počkejme, jak se vše vyvine“ nebude ani o dostatečné snaze hledat pevnou koordinovanou pozici a pro všechny členy EU závazná konkrétní společná opatření členských zemí Unie, jež by komplexně řešila důsledky současné krize, a to přes vědomí, že zaměstnanci tuto krizi nezavinili, ani za ni nenesou odpovědnost. Pokud bude o Lisabonské smlouvě, pak v českém vydání zřejmě s pominutím historické zkušenosti, že nejniternějším smyslem vytváření společného evropského prostoru vždy bylo udržení míru a rozvoj demokratických společností cestou stálého sociálně ekonomického růstu. Toto poučení platí aktuálně i dnes a naše předsednictví, konané v mimořádně složité

a dramatické době, má ojedinělou možnost na ně opětovně a důrazně upozornit.

Správný lídr v dobách krize? Totéž platí o možnosti jeho využití ke společnému ovlivňování globalizačního procesu tak, aby co nejrychleji začal sloužit všem, místo dosavadní kumulace finanční, ekonomické a dalších druhů krizí (potravinové, energetické apod.) v řadě regionů světa, jež nevyhnutelně nutí jejich hladovějící a chudé obyvatele k prudce rostoucí migraci s jejími stále výbušnějšími důsledky. Bude však o to české předsednictví z vlastní iniciativy a jménem celé Evropské unie usilovat? Rozptýlí obavy mnohých, zda je Česká republika tou správnou volbou evropského lídra v dobách krize? Rád bych se v některých svých vyjádřeních mýlil. Jsem nicméně optimistou a sdílím názor těch, kteří tvrdí, že až předsednictví některých členských zemí je pro ně tím nezbytným testem, kdy si uvědomí především potřebu humánní podstaty evropského společenství, nezbytnost udržení a rozvoj jeho trvalých hodnot a skutečnost, že jen v solidaritě a ve shodě s ostatními členskými zeměmi Evropské unie lze urychleně a efektivně prosadit společné evropské zájmy, což je mnohem více, než čeho lze dosáhnout jen obranou krátkozrakých domácích zájmů. Národní i evropská identita nám historicky a bytostně náleží a obě tyto navzájem se prolínající roviny si žádají stálou a rovnocennou péči. Doufejme, že české předsednictví, byť možná až s časovým odstupem, toto potřebné poznání, nezbytné i v rámci našich dále se rozvíjejících euroatlantických vztahů, přinese.

ČMKOS si vždy přála, aby se české předsednictví Radě EU stalo záležitostí celé naší země a všech jejích občanů.

Zdeněk Málek je místopředsedou Českomoravské konfederace odborových svazů. [email protected]

2009

Slovinské předsednictví v Evropské unii

– dobře zvládnutý standard Pavel Šaradín

Slovinsko je v mnoha ohledech nejúspěšnější zemí střední a východní Evropy. Na tom se shodují mnozí, zejména zahraniční pozorovatelé, ale tím, čeho bylo dosaženo, se chlubí také tamější politické elity. Samozřejmě pravice něčím jiným než levice, ale to je vcelku přirozené. Skutečnost, že právě tato malá alpská země získala předsednictví Evropské unie jako první postkomunistický stát, nejspíš nikoho nepřekvapila. lovinsko může být České republice v lecčems vzorem, což ale platí i naopak. Na čem se ovšem u nás shodnou politici i od-

S


15

Předsednictví v Evropské unii borníci napříč celým ideovým spektrem, je fakt, že Slovinci předsednictví zvládli úspěšně a elegantně. Koneckonců také v Lublani čeští vládní úředníci sbírali zkušenosti pro naše předsednictví. Hlavní politické strany s výjimkou Liberální demokracie Slovinska a Slovinské národní strany (SNS) podepsaly více než půl roku před zahájením předsednictví dohodu, která měla pomoci jeho hladkému průběhu. Slovinskému úspěchu prospěla přiměřená agenda, profesionální administrativa a přístup celé vlády, zejména jejího premiéra Janeze Janši (Slovinská demokratická strana, SDS). Podle průzkumu veřejného mínění na podzim roku 2007 85 procent Slovinců vědělo, že jejich země bude předsedat Evropské unii a přibližně stejné procento předsednictví považovalo za důležité. Podle průzkumu z léta 2008 většina obyvatel nepocítila, že by se nějak změnil jejich pohled na Unii či postoj k evropanství jako takovému.

Vnitropolitický neklid v předvečer předsednictví Politická situace ve Slovinsku těsně před předsednictvím nebyla ideální a částečně připomínala to, co se odehrávalo v České republice po podzimních volbách v roce 2008. V polovině listopadu 2007, tedy několik týdnů před slovinským předsednictvím, se zde uskutečnilo druhé kolo prezidentských voleb. Vládnoucí pravicová koalice, a zejména předseda vlády v nich aktivně podporovali evropského poslance a jednu z nejvýraznějších postav slovinské politiky Lojze Peterleho (Nové Slovinsko, NS). Ten však získal pouze 31,7 procenta hlasů, zatímco kandidát levicové opozice Danilo Türk obdržel 68,3 procenta hlasů. Lojze Peterle hovořil o tom, že občané hlasovali proti vládě, ozývaly se návrhy na výměnu několika ministrů nepopulárního kabinetu. Tento obrovský volební rozdíl vedl Janeze Janšu k úvahám o rezignaci, nakonec premiér přibližně čtyřicet dnů před zahájením předsednictví sám vyvolal v parlamentu hlasování o důvěře. Janša si byl vědom skutečnosti, že k předsednictví musí mít vláda silný mandát. Z devadesáti členů parlamentu jej podpořilo 51 poslanců, 33 hlasovalo proti. Toto hlasování lze tedy

16


považovat za začátek úspěšného předsednictví. V novoročním projevu premiér Janša prohlásil, že před zemí stojí „obrovská výzva, jedna z největších, s nimiž se Slovinsko od získání nezávislosti muselo vypořádat“. Od 1. ledna 2008 Slovinci začali toto své poslání naplňovat. Na rozdíl od mnohdy pompézního francouzského předsednictví chtěla slovinská vláda působit věcně a skromně, zaměřila se na obsah, nikoli na vnější efekty. Vláda si uvědomovala, že má omezenější administrativní kapacity než velké státy, takže si definovala úkoly, jež byla s to zvládnout. Během slovinského půlroku jsme nezaznamenali žádnou velkou výzvu či snahu zásadním způsobem pohnout s nějakou převratnou událostí. Cílem předsednictví byly především úspěšná ratifikace Lisabonské smlouvy, pokračování v boji proti klimatickým změnám, politika zaměstnanosti, hospodářského růstu, řešení otázky statusu Kosova a podpora dalšího rozšiřování Evropské unie. Ona větší témata zůstala na Francii, kupříkladu otázka imigrace nebo revize Společné zemědělské politiky. Samozřejmě slovinská očekávání byla značná a po jeho skončení se představitelé země víceméně shodovali na tom, že o úspěšnosti a sebelepší a detailní přípravě nakonec rozhoduje to, jak země zvládne neočekávané události. Během první poloviny roku 2008 vyhlásilo samostatnost Kosovo, Irsko v referendu odmítlo Lisabonskou smlouvu, naplánován byl summit Evropská unie–Jižní Amerika, když se rozpoutal konflikt mezi Ekvádorem a Kolumbií. Nakonec tedy prezident Türk musel vést diplomatická jednání na kontinentu, k němuž Slovinsko jako malá středoevropská země nemá nijak blízko. Mezi hlavními úkoly, které Slovinsko muselo zvládnout, bylo zahájení vyjednávání o strategickém partnerství mezi Evropskou unií a Ruskem. Kromě José Bar-

rosa a Javiera Solany se červnového jednání účastnil i Janez Janša. Slovinské politické strany přirozeně hodnotily předsednictví odlišně. Koaliční subjekty je vnímaly pozitivně a kritizovaly opozici, že „jim házela klacky pod nohy“, například když lživě upozorňovala na cenzuru médií či na diskriminaci Romů ve Slovinsku. Opoziční subjekty měly několik výhrad. Technickou a organizační stránku a zabezpečení zhruba pěti tisíc nejrůznějších setkání, mítinků a akcí považovaly za dobré, negativně se v několika případech stavěly k obsahové stránce a hovořily o „promarněných možnostech“. Hlavní výtkou bylo, že náplň byla příliš málo ambiciózní, hovořilo se o nudě v dobrém slova smyslu. Oceňovaly zejména přístup – z hlediska Slovinska velmi důležitý – k západnímu Balkánu. Lídr poslanců Sociální demokracie (SD) prohlásil, že předsednictví bylo korektní a úspěšné. Zřejmě nejostřeji proti vládě vystoupil předseda poslanců SNS Jelinčič, který prohlásil: „Starali jsme se málo o sebe, měli jsme vyřešit sporné vztahy s Chorvatskem, zatímco jsem uznali Kosovo, pomáhali Litvě, Lotyšsku a Polsku.“ Barbara Žgajner Tavš (Lipa) zase odsuzovala skutečnost, že se Slovinsko nesnažilo o reálnou politiku, kterou by pomáhalo lidem. Podle ní za leskem zůstaly inflace, krácení sociálních dávek a vysoké ceny potravin a benzínu. Vláda pak 30. června 2008 přijala dokument Program slovinského předsednictví – čeho jsme dosáhli. (K dispozici je na www.eu2008.si)

Vláda si uvědomovala, že má omezenější administrativní kapacity než velké státy, takže si definovala úkoly, jež byla s to zvládnout.

2009

V režii Německa a Francie? Když se na konci června 2008 mělo hodnotit slovinské předsednictví v Evropském parlamentu, debata se přirozeně přesunula k jinému tématu, k Lisabonské smlouvě. Ačkoli předseda Evropského parlamentu Hans-Gert Pöttering Slovinsko pochválil a řekl, že šlo o jedno z nejlépe zvládnutých

Předsednictví v Evropské unii předsednictví, v Evropském parlamentu se diskutovalo především o nezájmu občanů o evropské dění. Naopak velmi kriticky se vyjádřil Václav Klaus. Slovince rozohnil, když prohlásil, že slovinské předsednictví byla fraška. Režírovaly je prý Francie a Německo. Snad vážně, snad trochu v odlehčeném tónu podle agentury ČTK Janez Janša navrhl, že zájem o evropské dění by mohl zvýšit „vznik jednotného fotbalového mužstva EU“, které by soupeřilo s ostatními kontinentálními týmy. Ať to bylo myšleno tak či onak, premiéra Janšu čekaly po předsednictví řádné parlamentní volby. Ačkoliv byl výsledek mezi hlavními stranami velmi těsný, většinu poslaneckých míst obsadily strany středu a levice. Po čtyřletém pravicovém intermezzu se Slovinsko dostalo opět k tradici středolevých vlád. V podzimních volbách se k zahraniční politice v době předsednictví již nikdo nevrátil. Kampaň pár dnů před volbami ovládla aféra, v níž jednu z hlavních rolí měl právě premiér Janša. Finská zbrojovka Patria jej a řadu dalších měla uplácet při přidělování zakázky na nákup více než stovky obrněných transportérů. Nacházíme-li přinejmenším časovou podobnost mezi slovinskou aférou a aférou Kubice před českými parlamentními volbami v roce 2006, pak si přejme, abychom na konci června 2009 našli rovněž paralely mezi úspěšným slovinským předsednictvím a tím českým.

Pavel Šaradín je docentem na Katedře politologie a evropských studií Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. [email protected]

Francouzské předsednictví Evropské unie:

čtyři priority a úspěšné zvládnutí řízení tří hlavních krizí

Elsa Tulmets

V době od 1. července do 31. prosince 2008 měla Francie ve svých rukách předsednictví Evropské rady a Rady Evropské unie jako první země z francouzsko-česko-švédského předsednictví těchto tří zemí. Po záporném referendu ve Francii v roce 2005 k Ústavní smlouvě pro Evropu oznámil prezident Sarkozy, zvolený v červnu 2007, „návrat Francie do Evropy“. Slíbil, že se zaměří na reformy politik EU během francouzského předsednictví „neboť každodenní život lidí zasahují více než institucionální otázky“. riority byly tedy definovány ve čtyřech rozdílných oblastech: energie a otázka klimatických změn, imigrační a azylová politika, zemědělství a obranná politika. Na předsednictví byl vyčleněn působivý rozpočet 190 milionů eur, z toho polovina byla použita na setkání a schůzky – pro

P

2009

srovnání: Velká Británie utratila v roce 2005 na tyto účely 13 milionů eur a Německo v roce 2007 210 milionů eur. Nicméně ambiciózní plán na institucionální reformu byl zastíněn třemi hlavními krizemi: negativním výsledkem referenda o Lisabonské smlouvě v Irsku, k čemuž došlo ještě před začátkem


17

Předsednictví v Evropské unii francouzského předsednictví, válkou mezi Gruzií a Ruskem v srpnu a mezinárodní finanční krizí na podzim 2008. Francouzské předsednictví se muselo zaměřit nejen na dohodnutí politik, ale muselo uvést protikrizová opatření i do praxe.

Čtyři priority Francouzské předsednictví oznámilo v červnu 2008 čtyři priority, shrnuté pod mottem „ochranářská Evropa“. Pro krátké zhodnocení těchto priorit je důležité porovnat, co bylo oznámeno v původním programu a co bylo dodatečně dohodnuto a přiloženo v závěrech Evropské rady z 11.–12. prosince 2008. Energie a otázka klimatických změn: Francie chtěla dosáhnout společné celo evropské pozice v pohledu na Konferenci Spojených národů k otázce klimatických změn, která se má konat v Kodani na konci roku 2009. Byla navržena konkrétní opatření ke splnění závazků EU v otázce emisí skleníkových plynů CO2, využití obnovitelných zdrojů energie, a produkce biopaliv. Cíle na omezení emisí skleníkových plynů o 20 procent a zvýšení podílu obnovitelných zdrojů na 20 procent, jak bylo slíbeno v Prohlášení Evropské komise, potvrdila Evropská rada 12. prosince 2008. Společná imigrační a azylová politika EU: Francie chtěla dosáhnout dohody na uzavření Společného „Evropského paktu“ k otázce imigrace a azylové politiky, která by zahrnovala odmítnutí hromadného přistěhovalectví, sjednocení azylových režimů a vyjednání dohod o navrácení uprchlíků, stejně tak jako důraz na hraniční kontroly. Navrhovala jednotnou proceduru pro žádosti o trvalý pobyt a pracovní povolení a v tomto smyslu podporovala návrh Evropské komise na vznik tzv. „modrých karet“ a definice společných standardů pro žádosti o víza. Obecně vzato, dohoda dosažená v prosinci

v Bruselu přebírá tyto cíle navržené francouzským plánem. Nicméně tato dohoda je politickým závazkem, není to právně závazný dokument a plán Evropské unie na „modré karty“ může zůstat méně atraktivní a být méně přitažlivý než přístup Spojených států amerických s udělováním tzv. „zelených karet“. Evropská obranná politika: Francouzská vláda zveřejnila koncem června 2008 tzv. Bílou knihu národní obrany a bezpečnosti paralelně s modernizací a aktualizací tzv. Evropské bezpečnostní strategie (European Security Strategy – ESS) z roku 2003. Francouzskými ambicemi bylo posunout kupředu schvalování a přijímání Lisabonské smlouvy, a tak předložit a zavést nové institucionální reformy na poli Evropské obranné a bezpečnostní politiky (European Defence and Security Policy – ESDP). Nicméně kompromis dosažený v prosinci 2008 nebyl tak ambiciózní, jak bylo zamýšleno, především kvůli britskému vetu proti spuštění Evropské obranné a bezpečnostní politiky. Takže se dohoda zaměřuje více na vojenské než na strategické schopnosti. Reforma Společné zemědělské politiky (Common Agricultural Policy – CAP): Francie chtěla dosáhnout společného rozhodnutí týkajícího se plánu Evropské komise na „zdravotní kontroly“ a zorganizovat debatu k budoucnosti Společné zemědělské politiky až do roku 2013. Nicméně, francouzské předsednictví EU nedosáhlo původně stanovených cílů. To zůstává jako téma pro české předsednictví, které se jím bude muset dále zabývat. Další, i když neoficiální prioritou francouzského předsednictví, bylo spuštění tzv. Středomořské unie ve dnech 13. a 14. července. Tento projekt byl poznamenán vůlí prezidenta Sarkozyho vnímat francouzskou politiku vůči arabskému světu jiným způsobem než jeho předchůdce Jacques Chirac, mimo jiné

Priority byly definovány ve čtyřech rozdílných oblastech: energie a otázka klimatických změn, imigrační a azylová politika, zemědělství a obranná politika.

18


2009

i pozváním všech stran včetně Izraele k jednomu stolu, a ke znovuobnovení francouzské role ve Středomoří. Předsednictví Evropské unie bylo zcela vytíženo vytvářením nutných institucí ve spolupráci s Evropskou komisí. Došlo k dohodě s evropskými partnery na dvojitém předsednictví Středomořské unie (předsednictví zahájí Francie a Egypt) stejně tak jako na umístění předsednictví (Barcelona).

Zvládnutí a řízení tří krizí Tři zmíněné krize, k nimž došlo ještě před francouzským předsednictvím nebo v jeho průběhu, přeházely francouzské priority a zaměstnávaly francouzskou státní správu a diplomacii mnohem více, než se očekávalo. Lisabonská smlouva. V červnu 2008 bylo předvídatelné, že francouzské předsednictví EU by mohlo být zaneprázdněno řešením krize způsobené irským „ne“ Lisabonské smlouvě. Ve skutečnosti vlastně docházelo k diskusím mezi francouzským prezidentem a hlavami států zemí, které ještě neratifikovaly Smlouvu. Patřily k nim mimo jiné Česká republika, Polsko a Švédsko. Hlavní otázka nicméně byla, zda by bylo možné uspořádat druhé referendum v Irsku. Přestože závěry evropského summitu z prosince 2008 nakonec tuto možnost schválily, zůstane tématem diskusí i během celého českého předsednictví. Česká republika totiž Lisabonskou smlouvu také ještě neratifikovala.

Zdroje • Présidence française de lÚnion européenne, « Programme de travail. 1er juillet-31 décembre 2008. Une Europe qui agit pour répondre aux défis dáujourd´hui », červen 2008. • www.eu2008.fr/webdav/site/ PFUE/shared/ProgrammePFUE/Programme–FR.pdf • Conseil de lÚnion européenne, « Conclusions de la présidence », 12. prosince 2008. www.eu2008.fr /webdav /site/PFUE/shared/import/ 1211–Conseil–europeen/Conseil–europeen–12-12-2008–Conclusions– FR.pdf

Předsednictví v Evropské unii Válka v Gruzii. Způsob, jakým Francie zvládla válku mezi Gruzií a Ruskem v srpnu 2008, je možná jeden z největších úspěchů tohoto předsednictví, navzdory faktu, že tzv. Šestibodový plán na příměří z 12. srpna a způsob, jakým ho Rusko uvedlo do praxe a realizovalo, byl kritizován určitým počtem členských států Evropské unie. Nicméně odpověď EU byla rychlá a napomohla dialogu oproti otevřenému konfliktu, dosáhla i toho, že na sporných územích mohla být rozmístěna pozorovatelská mise Evropské unie. České předsednictví se bude muset vypořádat s důsledky této krize ve svých prioritách ve vztahu k východní Evropě. Finanční krize. Finanční krize, která začala v září 2008 bankrotem firmy Lehman Brothers ve Spojených státech amerických, měla také důsledky pro Evropskou unii. Francouzská odpověď na tuto záležitost spočívala v rychlé mobilizaci evropských členů skupiny G8 (Francie, Německo, Itálie, Velká Británie) a v organizování mimořádných setkání této evropské skupiny v rámci G8 s cílem najít na krizi bleskovou odpověď. Na Evropské radě v prosinci 2008 schválily členské státy Evropský ekonomický záchranný plán obnovy, což je ekvivalent 1,5 procenta hrubého domácího produktu Evropské unie. Přesto všechno se české předsednictví bude muset nadále potýkat s mnoha záležitostmi spojenými s touto krizí, které by ale mohly převrátit a zpřeházet některé z českých priorit shrnutých pod motto „Evropa bez bariér“.

Obecné zhodnocení Přestože politický styl francouzského prezidenta Sarkozyho byl často kritizován v národním i zahraničním tisku, především pro způsob dohadování evropského předsednictví a při krizích, které se udály v druhé polovině roku 2008, lze dojít k závěru, že fakticky bylo dosaženo cílů stanovených před začátkem předsednictví. Různé dohody dosažené v Evropské radě v prosinci 2008 byly jistě ne tak sebevědomé a ambiciózní, jak francouzské předsednictví předpokládalo a plánovalo, ale tyto priority byly také zastíněny třemi velkými krizemi, které bylo nutno zvládnout:

Francouzský prezident Nicolas Sarkozy musel sehrát během francouzského předsednictví nejednou roli krizového manažera. Philippe Wojazer, Globe Media/Reuters

irským „ne“ Lisabonské smlouvě, válkou v Gruzii a mezinárodní finanční krizi na podzim roku 2008. Lze jen doufat, že některé z dosud nevyřešených záležitostí spojených s francouzskými prioritami stejně tak jako nezamýšlené důsledky těchto tří krizí nebudou příliš těžkou zátěží

2009

na ramenou předsednictví České republiky v první polovině roku 2009. Z angličtiny přeložil Michal Stein

Elsa Tulmets je výzkumnou pracovnicí Ústavu mezinárodních vztahů. [email protected]


19


Zesilovač, nebo tlumič? Švédsko ukázalo, že i během předsednictví v Evropské unii lze sledovat vlastní zájmy

Mats Braun

Švédsko převezme v polovině roku 2009 předsednictví v Radě Evropské unie po České republice. Očekávání s tímto spojená jsou poměrně nízká, vezmeme-li v úvahu nadcházející změny v evropských institucích a volby do Evropského parlamentu. Minulá praxe nicméně ukazuje, že zatímco severské státy samy sebe označují za pouhé prostředníky (honest broker), ve skutečnosti úspěšně sledují své národní zájmy. literatuře týkající se předsednictví se často mluví o předsednictví buď jako o zesilovači, nebo o tlumiči. Předsednictví označované jako zesilovač národních zájmů znamená, že předsednictví posiluje vždy přítomné tendence prosazovat vlastní priority. Tlumič naopak znamená, že předsednictví odsouvá vlastní zájmy předsedající země, je neutrální a nestranné, a je tudíž pouhým prostředníkem Evropské unie jako celku. Očekávání spojená s rolí předsednictví v rámci EU mohou být konfliktní. Od malých států se zpravidla očekává, že budou usilovat o roli pouhých prostředníků. U velkých států tomu tak nutně není. Švédsko má navíc, stejně jako ostatní severské státy, dlouhodobou

V

20


tradici vystupovat jako prostředník také v jiných oblastech mezinárodních vztahů. Nehledě na to, studie provedená na případech tří severských předsednictví na přelomu století (finském v roce 1999, švédském v roce 2001 a dánském v roce 2002 – tedy vyjma posledního finského) ukazuje, že předsednictví všech těchto zemí bylo jasným zesilovačem a že během něj prosazovaly své vlastní priority. To platí i přesto, že především finské předsednictví v roce 1999 se primárně situovalo do role pouhého prostředníka či efektivního manažera. Nicméně prosazovalo větší transparentnost rozhodování Evropské unie a podniklo iniciativu k severské dimenzi.

2009

Švédsko převzalo předsednictví v roce 2001 s reputací poměrně zdrženlivého členského státu, který se nepodílí na třetí fázi Evropské měnové unie. Tenkrát byla ve Švédsku u moci menšinová sociálnědemokratická vláda, která měla institucionalizovanou spolupráci s Levicovou stranou a Stranou zelených, jež ovšem obě požadovaly vystoupení Švédska z Evropské unie. Vezmeme-li v úvahu tuto skutečnost, není překvapivé, že se také Švédsko snažilo potlačit národní zájmy. Přesto chtělo na fungování EU zanechat během svého předsednictví vlastní stopy, a navrhlo proto šest priorit: ochrana životního prostředí, podpora zaměstnanosti, transparentnost, rovnost pohlaví, rozšíření a zlepšení vztahů s Ruskem. Pro účely pro-

Předsednictví v Evropské unii pagace se posléze seznam švédských priorit zkrátil na pouhé tři začínají v angličtině písmenem E: rozšíření (enlargement), zaměstnanost (employment) a životní prostředí (environment). Dánsko preferovalo jednu jedinou otázku, rozšíření, na něž se již zaměřilo švédské předsednictví.

Dva alternativní scénáře Ve srovnaní s těmi předchozími předsednictvími bude však švédské předsednictví v roce 2009 probíhat za složitějších podmínek. Během něho zahájí práci nově zvolený Evropský parlament a budou jmenováni členové nové Komise. Tyto instituce budou potřebovat nějaký čas, než začnou zase normálně fungovat. Kromě těchto obtíží, které se očekávají dlouho dopředu, bude muset švédské předsednictví řešit otázky spojené s nejistotou ohledně přijetí Lisabonské smlouvy. Proto švédská vláda pracuje se dvěma alternativními scénáři: s jedním, podle nějž bude Lisabonská smlouva platná či vstoupí v platnost během švédského předsednictví, a s alternativním scénářem, podle nějž bude předsednictví probíhat v režimu Smlouvy z Nice. Pokud by Lisabonská smlouva vstoupila v platnost, neformální summit Evropské rady plánovaný ve Stockholmu, by mohl být zrušen a nahrazen běžným jednáním Evropské rady v Bruselu. V hlavních prioritách švédského předsednictví v roce 2001, jako byly zaměstnanost, životní prostředí a rozšíření Společenství, se odrážela témata, u nichž panoval napříč politickými stranami široký konsenzus, stejně tak jako mezi politický-

Zdroje • Bengtsson, Rikard, Elgström, Ole a Jonas Tallberg ”Silencer or Amplifier? The EuropeanUnion Presidency and the Nordic Countries”, Scandinavian Political Studies, 2004 • Langdal, Fredrik a Göran von Sydow ”The Swedish 2009 Presidency – Possible Policy Priorities” European Policy Analysis, October 2008 • Tallberg, Jonas (ed) När Europa kom till Sverige : ordförandeskapet i EU 2001, SNS, 2001

mi elitami i voliči. Jednalo se o témata, u nichž i zdrženliví švédští voliči považují přínos EU za pozitivní. Z toho plyne, že hlavními prioritami švédského předsednictví jsou tradičně témata, pro která je možné nalézt podporu u většiny politických subjektů v zemi. Nejinak tomu bude i letos. Přesto ale opoziční sociální demokraté, kteří byli u moci v roce 2001, představili nyní alternativní priority označované v angličtině třemi S jako paralelu k předchozímu předsednictví. Těmi třemi S jsou: udržitelnost (sustainability), bezpečnost (security) a solidarita (solidarity). I euroskeptická část švédské opozice, Levicová strana a Strana zelených, souhlasí s vládou ve většině těchto otázek, ale preferovala by například švédský model vztahů na trhu práce, který je založen na kolektivní smlouvě. Předsednictví v roce 2009 počítá s pěti předběžnými prioritami, přičemž lze mezi nimi nalézt i všechny z roku 2001. Také tyto priority se vztahují k tématům, o nichž panuje ve Švédsku široký konsenzus. První z nich zahrnuje otázky klimatu, životního prostředí a energetiku a odráží moderní pohled na environmentální témata mezi švédskými politickými stranami. Otázky životního prostředí budou na programu Evropské unie mimo jiné proto, že se bude na konci listopadu 2009 v Kodani konat konference o klimatických změnách, na níž se očekává přijetí protokolu, který by nahradil Kjótský protokol. Druhá priorita, zaměstnanost, růst a konkurenceschopnost, zdůrazňuje priority Lisabonské strategie. Švédsko se pravděpodobně zaměří na liberalizaci a volný obchod, které jsou společným jmenovatelem švédského a českého předsednictví. Angažmá Evropské unie v oblasti zaměstnanosti je mezi voliči chápáno jako něco pozitivního, neboť spolupráce v této oblasti je založena na otevřené metodě koordinace. Třetí priorita, bezpečnější a otevřenější Evropa, podtrhuje angažovanost na poli svobody, bezpečnosti a spra-

vedlnosti. Toto téma je jednou z priorit, přestože švédská Levicová strana a Zelení tradičně EU obviňují, že z Evropy vytváří pevnost, která staví bariéry před vnějším světem. Zahrnutí slova „otevřený“ mezi priority může být primárně pokusem o odzbrojení domácí opozice. Čtvrtá priorita, Baltské moře a vztahy k sousedním zemím, není překvapením, uvědomíme-li si, že většina předchozích severských předsednictví nějakým způsobem upřednostňovala sousední státy, i když v rámci severské dimenze. Zdá se, že preferování Baltského moře souvisí s oblíbeným projektem předchozí švédské vlády, Radou států Baltského moře. A pátá priorita, Evropská unie jako globální aktér a pokračující rozšíření, je výrazem dlouhodobé snahy téměř všech švédských politických aktérů o pokračující rozšíření EU včetně Turecka.

Hlavními prioritami švédského předsednictví jsou tradičně témata, pro která je možné nalézt podporu u většiny politických subjektů v zemi. Nejinak tomu bude i letos.

2009

Pokus o návrat do středu evropského dění Současná švédská středo-pravá vládní koalice prohlásila za svůj cíl přivést Švédsko do centra Evropské unie. Vláda si dala tento úkol, aby ukázala na rozdíl v prioritách vycházející ze skutečnosti, že předchozí menšinová vláda sociální demokracie byla odkázána na podporu dvou stran, které Evropskou unii odmítají. Součástí této strategie je například častější přítomnost kabinetních ministrů v Bruselu na jednání Rady. Bez ohledu na to, zda bude tato strategie úspěšná, zůstává otázkou, bude-li švédské předsednictví v roce 2009 považováno za tak úspěšné jako v roce 2001. Tentokrát totiž může zůstat během předsednictví pouze malý prostor pro sledování nějakých vlastních zájmů.

Mats Braun je výzkumným pracovníkem Ústavu mezinárodních vztahů. [email protected]


21


Rakousko a Evropská unie Jiří Štěpanovský

Pro naši zemi, patřící stále ještě mezi „nové“ členy Evropské unie, mohou být v mnohém směru zajímavé – a snad i poučné – zkušenosti našeho jižního souseda. Jaké byly hlavní zisky a těžkosti Rakouska v minulých čtrnácti letech jeho členství v Evropské unie, deseti let v eurozóně, a zejména pak během dvou předsednictví Rakouska v Evropské unii? Úspěšná země Nejen v rámci Evropské unie, ale i mezi členy OECD patří Rakouská republika k těm nejúspěšnějším. Sami Rakušané, když provádějí rozbor příčin tohoto, zejména hospodářského úspěchu, spatřují kromě zeměpisných a společenských podmínek jeho přední zdroj ve spolupráci s Německem. Přibližně před rokem vydali rakouští badatelé rozsáhlou publikaci nazvanou „Porovnání různých evropských cest: Rakousko a Spolková republika Německo od 1945–49 po současnost“. V jedné z kapitol tohoto díla, nazvané „Big Brother Problem“, ukazuje vídeňský profesor Dieter F. Stiefel, jak Rakousku prospěla již od 70. let minulého století trvající vazba rakouského šilinku na německou marku. Nepřímo se i tak podílelo na plodech německého „hospodářského zázraku“, aby do roku 2000 v hospodářských ukazatelích na hlavu obyvatele předstihlo i Velkou Británii, Francii, Itálii i Švédsko. Když Německo bylo po sjed-

22


nocení zatíženo svým východním břemenem (bývalou NDR), předstihlo je Rakousko v hospodářském růstu, zaměstnanosti, nižším rozpočtovém schodku a i ve výkonnostní bilanci.

Cesta do Evropské unie: její lesk a úskalí Hospodářská situace se Spolkovou republikou Německo, jež odebírá asi třetinu rakouského vývozu, však usnadňovala i postupné zapojování Rakouska do západoevropských institucí a později i do Evropské unie. Na rozdíl od Sovětským svazem kontrolované východní Evropy se však Rakousko (i přes okupaci vítěznými mocnostmi do roku 1955) přece jen zapojovalo do Evropy západní využitím výhod Marshallova plánu a později i OEEC a OECD. O členství v EHS však požádalo až v roce 1989, kdy již nehrozily námitky ze strany oslabeného SSSR, do té doby přísného strážce „trvalé rakouské neutrality“.

2009

Když se v Rakousku v roce 1994 hlasovalo o vstupu země do Evropské unie, politici obyvatelstvo (s výjimkou těch na krajní pravici) utvrzovali o skvělých perspektivách tohoto kroku, a proto jej také v referendu většinou 64 procent hlasujících občanů schválilo. V roce 1995 se země stala členem Unie a o čtyři roky později i eurozóny. Její hospodářství se stabilizovalo a rostlo, velká očekávání mnoha občanů se však neplnila tak rychle, jak by si přáli.

Neuznávané „sankce Evropské unie“ Mnoha – často nepopulárních – z Bruselu přicházejících opatření, ale i hlasů z Čech odsunutých Němců a odpůrců Temelína využívala pravicová strana Svobodných (FPÖ), vedená populistickým Jörgem Haiderem, k upevňování svého postavení. Po volbách v roce 1999 došlo v Rakousku ke změně vlády, kdy formálně nejsilnější Sociálnědemokratická strana

Předsednictví v Evropské unii Rakouska (SPÖ) musela odejít do opozice a novou koalici vytvořily druhá (Svobodná strana) a třetí nejsilnější strana (lidovci). Novým kancléřem se stal předseda lidové strany (ÖVP) Wolfgang Schüssel. Evropská unie, mezi jejímiž členy tehdy převládaly země se socialistickými vládami, rakouskou vládu vzhledem k některým nedemokratickým rysům FPÖ i Jörga Haidera kriticky hodnotila a vystavila Rakousko a jeho představitele určité diskriminaci, například při výběru do volených funkcí anebo při společenských stycích. V Rakousku byl ovšem tento postup Evropské unie pokládán za neoprávněné „sankce“ a většinou jeho občanů odsuzován. Je pozoruhodné, že i v Česku tehdy Zemanova menšinová vláda kritiku Evropské unie podpořila, zatímco četní opoziční představitelé ODS, včetně Václava Klause, a KDU-ČSL v ní spatřovali omezování svrchovanosti členské země v Unii. Přestože tato krize ve vztazích mezi Rakouskem a EU byla ještě v průběhu roku 2000 urovnána, její stín ovlivňoval postoje části občanů-voličů i v letech příštích.

Předsednictví Evropské unii v letech 1998 a 2006 Po pouhých třech letech členství v Evropské unii převzalo Rakousko v prvním pololetí 1998 předsednictví v její Evropské radě. Wolfgang Schüssel byl v prvním případě ministrem zahraničních věcí, a když v roce 2006 stanulo Rakousko podruhé v čele EU, zastával funkci spolkového kancléře. Ve svých vzpomínkách na obě tato obtížná a náročná období se několikrát vrací ke svému hlavnímu heslu – „Služba Evropě“. Významným přínosem v této oblasti byla zejména konference o subsidiaritě pořádaná Rakušany v roce 2006 v St. Pöltenu, jež přispěla k vyjasnění, které otázky se mají řešit na úrovni Unie a které v národních státech, případně v mezistátních regionech. Přirozeně, že ani na zájmy své země Wolfgang Schüssel nezapomínal. Po splnění úkolů obou předsednictví napsal: „Pozice Rakouska uvnitř Unie se v těchto několika letech vynikajícím způsobem

upevnila … máme tam důležitou úlohu, ovšem úměrnou velikosti země. Měli bychom proto také v budoucnu další vývoj Evropské unie v zájmu naší země spoluvytvářet a ovlivňovat.“ Mezi hlavní pozitivní výsledky rakouského předsednictví v roce 2006 řadí Schüssel zvládání důsledků v roce 2004 provedeného rozšíření počtu členských států Unie z 15 na 25. Podle něho, na rozdíl od tvrzení pravicové opozice, usnadnilo rozšíření pronikání rakouských podniků a bank do nově otevřených trhů střední Evropy při současném zajištění sedmileté ochrany Rakouska a Německa před volným přístupem pracovních sil z Východu. Podle některých propočtů mělo rozšíření Evropské unie v průměru obohatit každého výdělečně činného občana země ročně o 655 eur. Při dalším rozšiřování Unie podpoří Rakousko země Balkánu. Výhrady však má proti Turecku, poněvadž – podle W. Schüssela – je třeba mít i alternativu mezi plnoprávným členstvím a nečlenstvím. Větší i menší krize v Unii pokládá bývalý spolkový kancléř – vzhledem k počtu zemí a rozdílnosti jejich národních zájmů – za nevyhnutelné a při dobré vůli i řešitelné.

tavit vládu „velké koalice“ socialistů a lidovců. Vláda, věrna Evropské unii, nesla opět důsledky své neschopnosti řešit a vyřešit některé nezbytné reformy (státoprávní, daňové, penzijní a ve zdravotnictví), ale i četných méně populárních opatření z Evropské unie. (Údajně celkem až 250 ročně). Tak při jednom z průzkumů obliby, které organizovala EU, dosahovala její podpora v Rakousku jen 28 procent, zatímco celoevropský průměr byl okolo 50 procent. Občané však byli nespokojení nejenom z důvodů „evropských“, ale zejména pro neúčinnost velké vládní koalice, vedené předákem SPÖ Alfredem Gusenbauerem. V opozici zůstavší Svobodní (SPÖ) i Haiderovci (BZÖ) se v předvolební kampani ucházeli zejména o hlasy šestnáctiletých prvovoličů například na internetu šířenými proticizineckými a protievropskými hesly: „Za podvody s azylem – vysídlení!“ a „Volte zástupce lidu namísto zrádců z EU!“.

Dohody o obnovené „velké koalici“ bylo dosaženo jak díky novým vůdcům obou stran, tak i za cenu vzájemných ústupků a kompromisů téměř ve všech oblastech.

Dopad vztahů občanů k Evropské unii na volby a složení vlád Vládou uváděné přínosy členství v EU však nutně nepociťovali všichni občané se svými dílčími problémy a zájmy. Dočasný růst nezaměstnanosti nebo pokles kupní síly některých vrstev a i například podřízení rakouských zájmů na omezování mezinárodního tranzitu kamionů zájmům celoevropským vyvolávalo kritiku voličů. Strana Svobodných (FPÖ) i jí příležitostně využívala a pokud sílila, byla zastoupena i v koaliční vládě vedené lidovci. Po jejím oslabení a odštěpení haiderovců, kteří založili Svaz pro budoucnost Rakouska (BZÖ), však nezbylo než v roce 2007 us-

2009

Sociálnědemokratická „zrada“ na Evropské unii V důsledku rostoucích rozporů v koaliční vládě a ve snaze upevnit postavení v očích nejširší veřejnosti předurčilo vedení SPÖ za nového předsedu strany dosavadního ministra pro infrastrukturu Wernera Faymanna, který později nahradil již méně úspěšného Gusenbauera.

Zdroje • Michael Gehler/Ingrid Böhler/Hrsg/:Verschiedene europäische Wege im Vergleich: Österreich und die Bundesrepublik Deutschland 1945/49 bis zur Gegenwart. Studien Verlag/Innsbruck,Wien,Bozen/2007 • Gregor Woschnagg,Werner Mück, Alfred Payrleitner: Hinter den Kulissen der EU. Österreichs EU – Vorsitz und die Zukunft Europas. Styria-BMAA Bibliothek, 2007 • Die Presse, Wien


23

Předsednictví v Evropské unii Koncem června 2008 však nečekaně a bez schválení stranického vedení zaslali W. Faymann a A. Gusenbauer známému kritikovi Evropské unie, vydavateli nejrozšířenějšího deníku v zemi, jenž má denně okolo čtyř milionů čtenářů, „Kronen Zeitung“ Hansi Dichandovi dopis naznačující určité výhrady vůči Evropské unii. Jejich podstatou byl příslib podrobovat v budoucnu všechna závažnější opatření Evropské unie, zejména případné změny smluv, referendu. Dichandův spolupracovník Wolf Martin, proslulý svými sžíravými veršíky, jež vycházejí denně na stránkách listu, to pohotově vyjádřil v básničce: „Faymann ten chce bídu potřít, ceny potravin vám snížit! Kdo mu v tom chce zabránit? EU a lidovců síť!“ Dopis obou vůdců SPÖ, jenž jim zajišťoval podporu největšího bulváru, byl rozhodně odsuzován některými členy SPÖ a o to důrazněji koaličními lidovci. Například tehdejší ministryně zahraničí Ursula Plassniková vyjádřila údiv nad „tímto na hlavu postaveným skluzem SPÖ vůči EU“, protože „Rakousko vždy náleželo k zemím, které se zasazovaly za evropské sjednocování a které z EU nejvíce profitují“.

Volby v září 2008 a nová „velká koalice“ Dopis dvou předních socialistických politiků také dovršil nespokojenost lidovců s koaliční vládou. Opustili ji a 28. září 2008 došlo k novým volbám. Jejich výsledkem byla mírná převaha SPÖ nad ÖVP (29 a 26 procent hlasů), zejména však opětovné zotavení FPÖ (17,5 procenta) a zčásti i Haiderovy BZÖ (10,5 procenta). Obě tyto strany těžily z neschopnosti vlády, ale i z nechuti voličů vůči četným cizincům v zemi a i z některých proevropských kroků vlády. Pátá strana – „Zelení“ – udržela svých 10,4 procenta hlasů. Postavení obou pravicových stran v parlamentu (34 a 21 mandátů) tak bylo silnější než lidovců (51 mandátů). Vítězná SPÖ (s 57 mandáty) však odmítla koalici s krajní pravicí a po složitých jednáních došlo k obnovení (i co do osob) „velké koalice“. Ta má sice v parlamentu (s celkovým počtem 183 místa)

24


většinu, nikoli však ústavní. Novým spolkovým kancléřem se stal socialista Werner Faymann a jeho lidoveckým zástupcem a ministrem financí Josef Pröll. Novým členem vlády – ministrem zahraničí – byl jmenován dosavadní druhý místopředseda parlamentu Michael Spindelegger (ÖVP) po tom, co tuto funkci odmítla dosavadní ministryně Ursula Plassniková. SPÖ se při jednání o programu nové vlády totiž – i při celkové podpoře EU – nevzdala nároku na případná referenda o jejích zákonných opatřeních. Plassniková v tom viděla trvání závislosti na Hansu Dichandovi a údajném heslu: „Když naskočíš na můj protievropský vlak vlak, udělám z tebe spolkového kancléře.“ Tento výrok bývalé ministryně byl zajisté nadsazený, svědčil však o trvajícím napětí a třenicích probíhajících i v nejvyšších kruzích proevropských politických stran. Každé z nich jde o specifickou politiku uvnitř Evropské unie.

Vztah nové vlády k Evropské unii a její kritici Dohody o obnovené „velké koalici“ bylo dosaženo jak díky novým vůdcům obou stran, tak i za cenu vzájemných ústupků a kompromisů téměř ve všech oblastech. Převládlo však heslo „Jednáme společně!“. Dne 3. prosince 2008 přednesl spolkový kancléř Faymann v rakouském parlamentu (Národní radě) prohlášení o vládním programu. Ožehavým tématem v něm byl i vztah k Evropské unii. Socialisté se nevzdali nároku na celonárodní hlasování o případných změnách dalších evropských smluv. Lidovci se naproti tomu obávají, že při složitosti těchto smluv může referendum o nich snadno vyznít „Ne“. Faymann proto ujišťoval, že „ spolková vláda neomezeně podporuje dílo evropského sjednocování “, a dokonce i uváděl jeho přednosti. Například, že spoluúčast na evropské soustavě ochraňuje zemi před ještě závažnějšími možnými důsledky finanční krize. Zdůraznil však, že „kritika ze strany obyvatelstva musí být brána vážně“. S protestním mručením opozičních poslanců FPÖ byl však přijat kancléřův výrok o rozšiřování EU a Turecka. Řekl to-

2009

tiž: „V případě Turecka je naším příštím cílem na tělo šité turecko-evropské společenství.“ Přestože z následujícího vystoupení vicekancléře vůdce lidovců Josefa Prölla byly patrné některé drobné odlišnosti, stojí obě koaliční strany za členstvím země v EU a chtějí se v ní více angažovat zejména v otázkách sociálních a životního prostředí. Doma budou usilovat o lepší informovanost občanů o Evropě. Průzkum veřejného mínění provedený krátce před prosincovým zasedáním parlamentu přinesl podporu 78 procent hlasujících pro setrvání země v Evropské unii. (V červenci 2008 to bylo jen 59 procent.) Více než dvě třetiny občanů (67 procent) podpořilo názor, že Rakousko může zvládnout dopad finanční krize jen s pomocí EU. Pozoruhodné je, že vyšší procento hlasů podporujících Evropské unii bylo mezi vysokoškolsky vzdělanými občany. Naproti tomu dne 23. října 2008 podepsalo 17 intelektuálů, z nichž bylo osm univerzitních profesorů, petici, předanou téhož dne rakouskému Ústavnímu soudu, odsuzující smlouvy uzavřené mezi Rakouskem a Evropskou unií. Podle jejich tvrzení, zpracovaném na 366 stranách, jsou tyto smlouvy v rozporu s rakouskou ústavou především proto, že zbavují občany svrchované vlády v zemi, porušují její zákony i závazek k trvalé neutralitě. Přes všechny rozporné názory a dílčí kritiky však mezi realisticky uvažujícími Rakušany převládá přesvědčení, že členství v Evropské unii je nezbytným předpokladem pro rozvoj země, která dokáže jeho výhod náležitě využít. 10. 12. 2008

Jiří Štěpanovský přednáší externě na Právnické fakultě Univerzity Karlovy, je členem redakční rady Mezinárodní politiky. [email protected]


„Předsednictví v Evropské unii dává příležitost zanechat viditelnou stopu,“ říká bývalý hlavní vyjednavač vstupu Česka do Unie a historicky první český člen Evropské komise Pavel Telička . V rozhovoru pro Mezinárodní politiku se zamýšlí nad důvody, proč je na české předsednictví leckde v zahraničí nazíráno černobíle, hledá kořeny české euroskepse a nedostatečného zakotvení ve Společenství a popisuje svůj ne zcela pozitivní dojem z toho, jak Evropané postupovali při řešení globální finanční krize. S Pavlem Teličkou rozmlouval Robert Schuster. eská republika převzala poprvé od svého vstupu do Evropské unie její předsednictví. Srovnáme-li ovšem vztah nákladů na jeho pořádání a zajištění, a naopak reálné možnosti, které předsednická země během šestiměsíčního období má, je celá ta námaha vůbec opodstatněná?

Č

Myslím si, že předsednictví má stále značný smysl. Bez ohledu na finanční náklady, které jsou na jedné straně vyčíslitelné, existuje ale i něco, co takto vyčíslit nelze, a sice to, co vám předsednictví přinese. Na rozdíl od většiny českých politiků tím myslím přínos nikoli z hlediska ošetření tzv. národních zájmů této země, ale i něco podstatně obecnějšího. Přinese to určitě zviditelnění země, a to i pro třetí země mimo Evropskou unii. Může to sehrát roli při rozhodování některých hospodářských subjektů, zda v dané zemi investovat či vyvíjet jiné ekonomické aktivity. Ze všeho nejdůležitější je ale zkušenost, kterou půlrok v čele Společenství přinese. Z ní mohou těžit nejrůznější subjekty v této zemi, nejenom exe-

kutiva, protože budou konfrontovány s nutností převzít odpovědnost v rámci většího uskupení. A v neposlední řadě dává předsednictví příležitost zanechat viditelnou stopu, protože v tu chvíli je na vás upřena pozornost, která je větší než kdykoli jindy. Budete najednou ve světových médiích, zúčastníte se summitů velmocí, a povědomí široké světové veřejnosti o vás tak prudce vzroste. Dojem, který zanecháte, může být buď negativní – něco ve smyslu „oni si během toho ošetřovali pouze své vlastní zájmy a zaměřili se jen na viditelnou a v mnoha směrech snadnější vnější politiku“, „nějak jsme to s nimi přežili“ „kromě té kostky cukru na plakátech nás s ničím neoslovili“. Může se to ale samozřejmě nést i v pozitivním duchu – „když oni předsedali, přispěli k řešení nějakého problému“, „měli velmi vyvážený přístup, ostrouhali zbytečné národní zájmy, hledali řešení i v otázkách, jež se jich třeba bezprostředně netýkaly“, „je to vyspělá země, která byla pro Společenství přínosem“ atd. Chci tím říci, že i pro zemi

2009

se složitou vnitropolitickou situací je to možná o to větší příležitost ukázat, že patří do vyspělé evropské společnosti. Kdy jindy toto můžeme prokázat? Když to shrnu, pak přínosy předsednictví nelze jen ekonomizovat a nedá se to takto stavět. Je to především příležitost, kterou buď využijeme, nevyužijeme a nebo ji doslova zpackáme. vropská unie stále ještě nemá ustálený počet členů a je téměř jisté, že dříve nebo později ji rozšíří další státy, což znamená, že minimálně institucionální aspekt fungování tak velkého Společenství se bude určitě měnit. Očekáváte, že přese všechno nakonec institut rotujícího předsednictví, kdy každá země bude na nějakou dobu EU předsedat – bez ohledu na to, zda s tím bude spojený faktický vliv na dění v Unii, zůstane zachován?

E

Z vlastní zkušenosti mohu říci, že střídání v předsednickém křesle každých šest měsíců je sice svým způsobem určité oživení, ale na druhou stranu se jedná o jistou diskontinuitu. Dnes je situace taková, že tři členské země se připravují na předsednictví společně, vznikají osmnáctiměsíční programy, na druhé straně dnes je v Unii 27 členských států a bude jich ještě více, některé z nich jsou vyspělejší, jiné méně, takže přechod od jedné k druhé se neobjede bez nějakých výkyvů a skoků. To je třeba argument, abychom se zamysleli nad tím, jestli to skutečně tak má být. Lisabonská smlouva řeší aspoň jeden důležitý aspekt, a to je,


25

Předsednictví v Evropské unii že vytváří pozici stálého předsedy Evropské rady, který se nemění každých šest měsíců. V mých očích to je určitě krok správným směrem, je to cesta k zefektivnění, a zároveň i k odbourání skutečnosti, že ne každá předsednická země se umí oprostit v tomto šestiměsíčním období od prosazování svých zájmů. Já bych touto cestou šel a myslím si, že tento vývoj by se dal posunout i dále. Faktem také je, že při stále větším počtu členských států bude atraktivita toho, že jednou za dvacet let bude má země předsedat Unii, dost malá. Rada Evropské unie zůstane jistě mezivládním orgánem, v němž budou zastoupeny členské státy. Dovedu si ale představit, že budou řízeny nějak jinak, že jejich činnost bude iniciována jiným způsobem než dosud. sto se pohybujete v zahraničí – a právě odsud k nám v posledních týdnech doléhala různá skeptická vyjádření na adresu České republiky a její schopnosti předsedat úspěšně Unii. Mnoho lidí v Česku to nepříjemně zaskočilo. Je to něco, na co si musíme zvyknout? Je to cena za to, že na nás bude po dobu příštích šesti měsíců upřena pozornost?

Č

Nemám problém s kritikou – nejenom s tou, která je legitimní. K politickému životu patří velmi často používat kritiku, která je druhou stranou mince otevřeného politického boje, jež je kritikou za každou cenu, probíhá spíš podle zásady „čím hůře, tím lépe“. Smutnější ovšem je, že ať už je kritika oprávněná, či nikoli, za posledních dvacet let, co se zabývám problematikou Evropské unie, si nepamatuji, že by vznikla o nějaké zemi až taková pochybnost, včetně až černobílého nazírání, jak tomu bylo v případě českého předsednictví. Vždyť v minulosti stály v čele Unie i jiné země, které byly v něčem své nebo jiné. Znamená to, že my k tomu zavdáváme příčinu, a to je problém. Někdy k tomu můžeme zavdat příčinu tím, že ne každého svým názorem a pozicí potěšíme – s tím se ale musíme naučit žít, a to je ta nelegitimní kritika, která se objevuje v nějakém omezeném množství. Je logické, že budou existovat subjekty, ať už země, nebo jednotlivci, které se toho budou snažit využívat a udělat z nás něco jiného, než jsme. To ale nikdy nepřevládne, pokud jsme zároveň seriózní, solidní, konstruktivní, vyvážení, komunikativní, nepo-

26


pulističtí. Naše politická reprezentace stále hovoří o našem vztahu k Unii, já ale naše politiky téměř neslyším říci „My v Evropské unii“. To znamená, že tam je už nějaké to základní nepochopení, jako bychom viděli vztah i Unii bipolárně. Tím vším zavdáváme ostatním příčinu, aby o nás pochybovali, často úplně zbytečně, protože jsme si ještě nenašli v Unii své místo, nechápeme, o čem je, a naopak, že si tady hrajeme na vztah „my proti něčemu“. tává se často, že při jednáních s partnery se Vás ptají na situaci v Česku a Vy

S

2009

jim to pak musíte nějak vysvětlovat?

To je téměř na každodenním pořádku. I když teď už to není tak výrazné, protože mnozí už leccos pochopili a mají už přímé kontakty, jakožto s předsednickou zemí. Přesto ale ještě řada otazníků zůstává. Můžeme si vzít několik českých politiků a říct si, co kdy ten který ministr nebo jiný představitel řekl pozitivního o Unii? Já si třeba nepamatuji, že by řekl prezident Klaus něco pozitivního na adresu Unie kromě toho, že nevidí vůči našemu členství alternativu? Ale možná, že nečtu všechno. Totéž se dá říct o řadě našich ministrů. Ale Ev-

Předsednictví v Evropské unii ropská unie přece určitě není „říší zla“, protože v tom případě by se náš obraz o Unii musel shodovat s tím, co si o ní lidé myslí v Nizozemsku, Dánsku nebo jinde. Tam je ale obraz Unie podstatně vyváženější. My jako bychom se v tom Společenství necítili nějakým způsobem dobře a mám pocit, že se toho prostředí jakoby i bojíme. Vezměme si různé defétistické názory typu „to nemá vůbec smysl“ atd., které vůbec neodpovídají skutečnosti, protože my vytváříme uměle atmosféru, v níž se musí veřejnost ztrácet a nemůže se v ní cítit dobře. Nelze ale také pochybovat o tom, že to je i záměr. Unie je ale jedinečným uskupením a podíváme-li se zpětně na těch pár let členství, co nám přineslo, je pozitivní dopad nepopiratelný. Není to samozřejmě projekt bez chyb, ale myslím si, že máme spoustu důvodů, proč se cítit v Unii dobře. Musíme je ale umět nalézt a já se obávám, že to často neumíme, a proto máme tento přístup. asto se také v zahraničních médiích hovoří o Češích jako o euroskepticích. Souhlasil byste s touto charakteristikou? Pokud ano, pak v čem podle Vás spočívají kořeny české euroskepse?

Č

Myslím, že my jsme skeptici. To je téměř náš národní povahový rys – osobně jsem rovněž skeptičtější člověk. Nepovažuji to ale za něco špatného; dokonce si myslím, že to je jeden z našich přínosů do Unie, je to určitá neotřelá skepse, která k tomu patří a řada lidí to třeba spolu s naším humorem vítá. Ale jestli jsme euroskeptici? Především: Jak to chcete změřit? Existuje už u nás třeba vzorek občanů, kteří jsou natolik seznámeni s životem v Unii, že jejich názor už má tento náboj? Já si tím nejsem tak jistý. Spíš si myslím, že tím naším přístupem k Evropské unii ve smyslu toho „že stejně nic nezměníme“ a „hlavně, aby byly peníze ze strukturálních fondů“, lidi téměř odrazujeme, aby o to měli zájem a aby se snažili věci poznávat. Vždyť naši politici jim říkají o Společenství spoustu negativ, takže to musí každého odradit od toho, aby se tím vůbec zabýval. Přesto si ale myslím, že je rozdíl mezi politickou reprezentací a informovanější částí české veřejnosti, k níž řadím například různé podnikatele, s nimiž jsem

v kontaktu. Od nich sice slyším občas kritiku na adresu Evropské unie, zároveň ale oceňují i její pozitiva a především vítají naše členství a snaží se ho dobře využít. Nehledají alternativu. Proto si myslím, že tato část veřejnosti má svým způsobem „zdravější pohled“ na Unii než většina naší politické reprezentace. Teď si musíme položit otázku: Je takový podnikatel, jehož firma se musí pohybovat na vnitřním trhu, o tolik lépe informovanější než ministr XY, který jede třeba pouze na jedno z pěti zasedání Rady, jíž je členem? Ne nutně. Tím chci říci, že z nějakých důvodů, jež by se mohly stát téměř zdrojem pro psychoanalýzu, se naše politická reprezentace staví vůči Unii negativněji než veřejnost. Podívejme se na voličskou základnu ODS. Já bych sice neabsolutizoval výsledky průzkumů veřejného mínění, ale ta čísla, která jsou zveřejňována, hovoří o tom, že 70 procent, 75 procent, 80 procent jejích voličů podporuje Lisabonskou smlouvu nebo institut evropského ministra zahraničí. Ti lidé prostě chápou, že je v zájmu naší země, která nemá tu váhu, aby Evropská unie mluvila jedním hlasem v záležitostech, které se jí také týkají, nebo se o to aspoň pokoušela. Evropský ministr zahraničí nemluví pouze za jednu zemi, ale sedmadvacítka se musí na těch základních parametrech té které politiky shodnout. Výrazná většina voličů ODS říká, že toto chce, zatímco výrazná většina politických špiček strany to odmítá. Ale abych nekritizoval pouze pravici. Ani naše levicové vlády nebyly ve vztahu k Evropské unii o moc lepší. Po deklaratorní stránce tomu sice tak bylo, ale jakmile jsme narazili na diskusi týkající se nějakého sociálnědemokratického resortního ministra a jeho zájmu, byl z něho najednou takový euroskeptik, že bychom se až divili. Takže si nemyslím, že bychom my Češi byli euroskeptičtí. Pokud spatřuji v něčem prob-

lém, tak je to v nedostatečných znalostech a nedostatečném zájmu, ale jinak jsme podle toho, jak Češi vnímají Unii, Lisabonskou smlouvu, ve zdravém hlavním proudu Evropské unie. Pokud někdo vybočuje, pak je to naše politická reprezentace. e Vámi zmíněná přirozená skepse české veřejnosti vůči Unii i příčinou toho, že členství se bere z pragmatického hlediska a že v popředí stojí výlučně, čím nám může EU prospět (dotace z fondů, svoboda cestování)? Budou Češi vůbec ochotni do budoucna Unii i něco obětovat?

J

Pokud spatřuji v něčem problém, tak je to v nedostatečných Myslím si, že na znalostech jedné straně to je pochopitelné. Občaa nedostatečném na zajímá v jeho zájmu, ale jinak jsme každodenním životě „co z toho dostane“. podle toho, jak Češi Jemu bych tento přístup nezazlíval vnímají Unii, ani nízkou ochotu Lisabonskou smlouvu, aněčím přispět. Probve zdravém hlavním lém je ale v tom, jak jsme Evropskou unii proudu Evropské unie přibližovali, což lze

2009

zase přičíst k tíži levicovým vládám. Ony hovořily o strukturálních fondech, o kohezním fondu. Já jsem svého času před něčím podobným varoval, protože ty fondy jednou nebudou nebo budou minimální. Výsledkem může být podobné rozčarování, k němuž došlo v Irsku. Irové byli zvyklí na pravidelné přísuny prostředků z Evropské unie, nyní by měli oni sami více přispívat a nejsou na to připraveni, protože k tomu nebyli vedeni. Takže třeba to, co umí naše současná vláda říci na adresu NATO, že vůči Alianci máme nějaké závazky a že ty musíme plnit, neumí už bohužel říci na adresu Unie, protože k ní má vztah, jaký má. Ale podle mě i tady platí, že nemůžeme být součástí určitého klubu, vytáhnout z něj všechny výhody a prostředky a tvářit se, že nejsme jeho členy. Já se obávám, že tímto způsobem ovlivňujeme veřejnost a ona si pak na to udělá svůj odpovídající názor. roč se podle Vás u nás nedaří najít mezi hlavními politickými proudy v zemi kon-

P


27

Předsednictví v Evropské unii senzus ohledně našeho místa v Evropské unii?

Začněme u otázky, jestli se o to ty politické síly vůbec pokoušely. Já jsem nikdy neviděl nějaký konzistentní seriózní dlouhodobý pokus o dosažení takové shody. Spíš to byl nástroj politického boje, což už začalo někdy v předvstupním období. Dnes je česká politická scéna poměrně dost agresivní a zantagonizovaná a souvisí to i s tím, že v parlamentu se dlouhodobě nedaří vytvářet vládní většiny s výraznější podporou. V takovémto klimatu, kdy jsou osobní vztahy politiků značně vyhrocené, je skoro nemožné chtít po nich dohodu. Ale nedělejme si iluze – i v jiných státech Společenství rozděluje téma Evropské unie tamní politickou reprezentaci, ale asi ne tak striktně bipolárně jako u nás. Je zajímavé, že zmíněný konsenzus nevznikl ani při jednom z dvou dosud vrcholných okamžiků našeho členství v Unii – během vlastního vstupu a nyní před naším historicky prvním předsednictvím. vropská unie byla v posledních dvou letech, po neúspěchu ústavní smlouvy a i vzhledem k problémům s Lisabonskou smlouvou ve fázi určité stagnace. Nyní ale přišly potíže na světových finančních trzích, globální ekonomická krize a Evropská unie se najednou dokázala během několika týdnů, aspoň navenek, shodnout na řešeních a mluvit po delší době opět jedním hlasem. Nepotvrdilo se tak, že EU by se měla omezovat na oblasti, v nichž je silná a dokáže být úspěšná (vnitřní trh, euro), a rezignovat na ambice vystupovat na globální scéně jako jeden politický aktér?

E

To se nedá oddělit. Kdybychom zůstali u ekonomiky a finanční krize, Evropská unie se přece nemohla tvářit, že buď se jí krize v jiných částech světa netýká a nemá to žádné propojení, nebo naopak říci: to je čistě náš problém, který si musíme vyřešit. To nejde. Unie musí mít na paměti, že všechna opatření, která v takových situacích přijímá, například různé finanční podpory, se nepromítnou pouze do jejího vnitřního trhu, ale budou mít dopady i na třetích světových trzích. Státní pomoc jednomu či druhému subjektu v některé ze zemí má přece zásadní dopad na konkurenta. Takže dříve nebo později to

28


povede k jednáním v rámci WTO, tzn., že politiku a ekonomiku nelze od sebe oddělit. Když vezmeme například obchodní otázky podle článku 113, ať už je to ve WTO, nebo při sjednávání mezinárodních smluvních dokumentů o volném obchodu třeba s Ruskem nebo Čínou, vede ta jednání Evropská komise, protože existuje společná obchodní politika. A i tam, kde třeba unijní orgány nemají přímé kompetence, se stejně očekává koordinovaný postup. Pamatuji si, že v dobách, kdy jsem působil na ministerstvu zahraničí a jednal se svými americkými protějšky, tak jsem z jejich úst mnohokrát slyšel, že nevědí, s kým mají v Evropě jednat, a že si přejí mít na evropské straně jednoho „mluvčího“ či vyjednávače, než aby se museli ptát, co si myslí Berlín, Londýn, Paříž. Já rozhodně nejsem zastáncem toho, abychom přesouvali na evropskou úroveň věci, které lze řešit lépe na národní úrovni. Dokonce si myslím, že bychom našli legislativu, kterou bychom mohli revidovat a přesunout kompetence na nižší úroveň. Ale tam, kde zase naopak národní státy nestačí nebo kde existuje společný zájem, kde se to týká vnitřního trhu a jsou potřebná společná pravidla, normy, případně nějaký nezávislý rozhodovací orgán, pak to delegujme na vyšší úroveň. dyž se teď jako podnikatel podíváte na postup Unie při řešení finanční krize, obstála podle Vás?

K

Podle mě obstála částečně. Myslím si, že Evropská unie určitě nepropadla, reagovala včas, adekvátně a řada věcí je ještě takříkajíc v přípravě, třeba kdybychom vzali otázku regulace bankovnictví, celý systém Basilej 2 (celosvětové platný soubor pravidel, s cílem vyloučit poskytování rizikových úvěrů – pozn. red.), který není sice součástí Unie, ale unijní legislativa ho reflektuje, tak tam je spousta kroků, které bude potřeba udělat. Faktem je, že tehdejší nedělní schůzka v Paříži proběhla podle některých bankéřů, s nimiž jsem mluvil, v hodině dvanácté a kdyby k ní nedošlo, tak by následující den – v pondělí – v Evropě začaly padat banky. Tady je zcela určitě zapotřebí ocenit pozitivní roli francouzského předsednictví, jež bylo iniciátorem schůzky, ale pak se to najednou jakoby zvrtlo. Po záchraně ban-

2009

kovnictví se začalo hovořit o záchraně automobilového průmyslu a o různých státních dotacích. Minimálně velmi předčasně. Přitom ale musejí být i zde aplikována unijní pravidla a normy a je potřeba říci si, k čemu to má vést. Cílem přece musí být restrukturalizace podniku, aby se stal životaschopným. Nejde nalít miliardy eur do něčeho, co za rok stejně zkolabuje – musí mít jasno, k čemu to povede, a nesmí se tím zároveň ohrozit konkurenční prostředí na vnitřním trhu. Já se právě obávám, že tato hranice byla překročena a že se tam začala promítat národní politická agenda a někteří politici toho využívají. Druhou věcí je, že bych býval očekával podstatně silnější a iniciativnější roli Evropské komise. To by pro mě bylo řešení v režii Evropské unie. Takto mám tendenci říci, že iniciativu měly větší členské státy a Komise byla opatrná, jako by se bála šlápnout někomu na kuří oko. Proto není pro mě ten obraz úplně pozitivní a nejsem si jistý, všemi těmi přijatými opatřeními a nástroji, protože nevím, zda to nepovede k deformaci trhu.

Pavel Telička působil v různých funkcích v rámci diplomatické služby. V letech 1991–1995 pracoval na Stále misi České republiky při Evropské unii. V roce 1998 se stal náměstkem ministra zahraničních věcí; v roce 1999 prvním náměstkem ministra zahraničních věcí a státním tajemníkem pro evropské záležitosti. Byl hlavním vyjednavačem vstupu Česka do Evropské unie. Po začlenění do Unie byl v roce 2004 historicky prvním českým eurokomisařem. Po svém odchodu ze státních služeb spoluzaložil poradenskou společnost BXL Consulting, jež se zaměřuje na poradenství v unijních otázkách. Externě spolupracuje s think-tankem Centrum evropské politiky; je členem komise na snižování byrokracie v Evropské unii (tzv. Stoiberova komise).

Dva pohledy

Předsednictví České republiky v Evropské unii Jak hodnotíte přípravy české vlády na historicky první předsednictví ČR v Radě Evropské unie? Byly z Vašeho pohledu dostatečné? VN: I přesto, že přípravy začaly v po-

2

spolu s Němci – mi není známa. Z obou stran zaznívá: „to oni“.

rovnání s jinými zeměmi relativně pozdě, dokázal tým místopředsedy vlády dohnat zpoždění a dotáhnout přípravy do stavu srovnatelného s jinými zeměmi. Do předsednictví vstupujeme dobře připraveni na technicko-organizační úrovni, a dokonce i se základní koaliční shodou na prioritách dosaženou za cenu rozkolu s prezidentem republiky a uvnitř ODS. Česká pozice je oslabena neochotou dokončit ratifikaci Lisabonské smlouvy, nezkušeností Čechů, problematickým českým prezidentem a také silnou postavou francouzského prezidenta, který nechce opustit místo „přirozeného“ lídra EU, které zaujal již po svém zvolení prezidentem v roce 2007, když začal prosazovat plán na Lisabonskou smlouvu, a nevidí tedy důvod, proč by jej měl dnes přenechat České republice. JŠ: Pozice vlády se vyvíjí. Řada zúčastněných si pomalu uvědomila, že jejich kariéra závisí na úspěchu předsednictví. Například Topolánek: Ještě volbu prezidenta považoval za taktickou záležitost vnitropolitického rázu. Dnes toho jistě lituje. Alexandr Vondra začínal jako „transatlantik“ bez vědomostí o EU a dnes je to zasvěcený komentátor evropského dění. Souvisle se předsednictví již dlouho věnuje „třetí řada“ vlády: nepolitičtí odborníci ministerstev. Ti ovšem nepůsobí na veřejnost. Proto o Evropě v médiích nejvíce vypráví „strýček Jedlička“ evropské integrace Václav Klaus. Největší chybou přípravy je stálý konflikt vlády a opozice o tom, co jsou „národní zájmy“. Navrhovat předčasné volby během předsednictví je jednoduše hloupé.

původní nerealistické plány (např. reformu společné zemědělské politiky), jejichž téměř jistý neúspěch by poznamenal celý obraz našeho předsednictví. Konkrétní priority jsou realistické a dostatečně ne-

V mnoha případech se stalo, že nakonec o úspěchu nebo neúspěchu té které předsednické země rozhodlo její jednání při neočekávaných situacích nebo krizích. Má podle Vás ČR dostatečné zkušenosti, aby takové situace případně zvládla? VN: V tomto ohledu jsem k českému

1

Co soudíte o třech prioritách českého předsednictví? Jsou podle Vás ambiciózní/realistické/minimalistické? Doplnil byste případně ještě nějaké další? VN: Je dobře, že česká vláda opustila

Václav Nekvapil

Do předsednictví vstupujeme dobře připraveni na technicko-organizační úrovni...

3

potenciálu spíše skeptický a nedomnívám se, že ti čeští politici, kteří vahou své funkce mohou v krizi za předsednickou zemi jednat, by mohli samostatně dosáhnout výrazných Jaroslav úspěchů. Výjimkou může být pouze ministr Schwarzenberg, Šonka získá-li od premiéra dostatečné politické krytí. Česká republika by však mohla zformovat skupinu unijních zemí, které by svými vazbami „evropskému“ řešení krize přispěly. Sama ČR by pak hrála roli formálního mediátora, aniž by si zúčastněné země veřejně „ušpinily ruce“. JŠ: Vedle hospodářské krize už snad žádné další překvapení nedosáhne dostatečné viditelnosti – teroristické útoky, přírodní katastrofy a další eskalaci na Blízkém východě vyjímaje. Řešení hospodářské krize bude sledovat impulzy nového amerického prezidenta. České předsednictví bude prováděcím mechanismem. Jistě českou veřejnost nepřekvapí, že si svět nenechá poradit pány Kalouskem, Tlustým, Paroubkem či Klausem. Nebo veřejnost světovou, že by na nich záleželo.

Největší chybou přípravy je stálý konflikt vlády a opozice o tom, co jsou „národní zájmy“.

závazné, tj. mnohá témata chtějí Češi rozpracovat, ale nemají ambici je „dotáhnout“ ve svém půlroce. Také heslo předsednictví („Evropa bez bariér“) je rámcem, do nějž lze vměstnat leccos. Jak již ukázal vstup do roku 2009 (konflikt v Gaze, rusko-ukrajinský spor o plyn, finanční krize), bude mít ČR dost starostí s aktuální agendou, která zmenšuje prostor pro vlastní plány. JŠ: Priority zapadají do posloupnosti ostatních předsednictví. Problémem bude „bezbariérovost“ ve smyslu motta. Německo, hlavní jeho adresát, asi populisticky omezí volný pohyb pracovních sil i během posledních dvou let. Ano, je to součástí přístupových smluv, ale Německo musí mít „vážné hospodářské potíže“. Ty sice dnes vidíme, ale s volným pohybem pracovních sil nemají nic společného. Německé omezení v zemi samé brzdí příliv investic. Ovšem vhodná diplomatická aktivita české vlády – postup

2009

Václav Nekvapil je výkonným ředitelem Asociace pro komunikaci ve veřejném sektoru a analytikem Asociace pro mezinárodní otázky (AMO). [email protected] Jaroslav Šonka je spolupracovníkem Evropské akademie Berlín. [email protected]


29

Vztahy a problémy

Blízkovýchodní výzvy pro novou americkou vládu Ondřej Beránek

Blízký východ se v současnosti nachází v přelomovém období a čekají ho nemalé změny. Jeho stabilita zůstane beze sporu i nadále důležitým předpokladem mezinárodní bezpečnosti. A záleží i na Spojených státech, jakým směrem se bude oblast v nadcházejících letech ubírat. Novou americkou vládu Baracka Obamy proto čeká nelehký úkol: rychle přijít s dlouhodobou a promyšlenou politikou, která bude schopná reagovat na celou šíři blízkovýchodních problémů. Spojené státy budou také muset přehodnotit své priority v oblasti a vypořádat se s nelehkým odkazem Bushovy vlády, jejíž blízkovýchodní strategie se ukázala být zcela dysfunkční. lízký východ bude ve 21. století čelit řadě problémů. Jedním z nejpalčivějších se stává postupné drolení státotvorného řádu, který byl narychlo vytvořen po první světové válce tehdejšími mandátními mocnostmi Velkou Británií a Francií. Mnohé z blízkovýchodních států dodnes zápolí se závažnými problémy legitimity narušujícími jejich celistvost a normální fungování. V nadcházejících letech také v některých klíčových arabských zemích dojde k výměně režimů. Týká se to zejména Saúdské Arábie a Egypta, jež už dnes stojí v podstatě na pokraji krize. Ani v jedné z těchto zemí není jasné, jak předání moci dopadne a kdo a s jakou agendou se ujme vlády.

B

Nástup nových významných hráčů Postupné upadání moci ústředních vlád a fragmentace také vede k tomu, že se do nově vzniklého prostoru derou další významní hráči – zejména z řad islamistů a lokálních milic. Státy sice zůstávají i nadále významnou silou, ale již zdaleka ne tou jedinou a svrchovanou. V Libanonu je tak v mnoha ohledech silnější hnutí Hizballáh, v některých čtvrtích Káhiry či Ammánu zase nad mocí státu převažuje vliv Muslimského bratrstva. Tento problém mnohočetných autorit ještě více komplikuje případné snahy o řešení konfliktů a vytváří prostředí mno-

30


hem silněji ovládané sektářskými identitami. Dalším rozšířeným problémem blízkovýchodní politické scény je běžné užívání násilí – ať již přímo vládami, lokálními milicemi, opozičními skupinami, nebo ze strany zahraničních intervenčních sil. Tvář Blízkého východu budou také stále silněji ovlivňovat demografické trendy. Zatímco například ve 30. letech tu žilo asi 30 milionů lidí, dnes se jedná již o 400 milionů a do roku 2030 se má toto číslo zdvojnásobit. Zhruba dvě třetiny blízkovýchodní populace žijí ve městech a jsou tvořeny mladými lidmi do 24 let. A přestože má většina obyvatel pokryty základní životní potřeby, je frustrována z ekonomické a politické situace a rostoucí nezaměstnanosti. Navíc nemá téměř žádnou možnost hnát své nevolené vlády k odpovědnosti. A právě tato směs je zaručenou cestou k pohromě. Podobná situace totiž mladou generaci žene buď do náruče islamistů, nebo k emigraci. Dnešní generace obyvatel Blízkého východu se od svých otců a dědů navíc liší v jednom podstatném směru. Odmítají být neviditelnými občany svých států a pasivně přijímat rozhodnutí autoritářských režimů či zahraničních

intervenčních mocností. Mají mnohem větší sklony k aktivismu a jsou připraveni být za své postoje i pronásledováni – od aktivistů za lidská práva v Sýrii přes liberály v Saúdské Arábii až po Muslimské bratrstvo. Klíčovým faktorem pro další směřování celé oblasti bude i nadále arabsko-izraelský konflikt, jenž zůstává největším zdrojem napětí na Blízkém východě. Jednou z hlavních priorit nové americké vlády tak musí být energické zapojení se do mírového procesu. Z jeho úspěšného završení budou totiž těžit nejen obyvatelé Blízkého východu, ale pomohl by také obnovit důvěryhodnost Spojených států, utlumit další konf likty a posílit umírněné a sekulární tendence v oblasti. Kromě toho se USA budou muset vypořádat s komplikovanou situací v Iráku a Afghánistánu a jadernými ambicemi Íránu. Daleko více si také budou muset všímat dění ve dvou zemích, jejichž vývoj a vnitřní dynamika byly doposud přehlíženy a jejichž úloha bude v následujících letech významným způsobem vzrůstat – Jemenu a Pákistánu. Oblast Blízkého východu navíc přestává být tradiční doménou Spo-

Úsilí Bushovy vlády šířit demokracii bylo zmařeno neuváženým prosazováním voleb v zemích s malou či nulovou zkušeností s politickým zastoupením.

2009

Vztahy a problémy

Jedna z prvních misí nové americké ministryně zahraničí Hillary Clintonové povede nepochybně do oblasti Blízkého východu. John Gress, Globe Media/Reuters

jených států a budoucí diplomacii bude ovlivňovat stále se zvětšující role dalších dvou externích aktérů Číny a Indie.

Odvaha k vyvážené analýze dění na Blízkém východě Aby však vůbec k nějakému řešení těchto problémů mohlo dojít, bude nová vláda muset nejprve najít politickou odvahu k vyvážené analýze dění na Blízkém východě. Pozornost by neměla být směřována pouze na Araby a muslimy, jejichž obraz v amerických médiích je zejména od 11. září značně nevyvážený, ale bude zapotřebí s odstupem analyzovat i dopady jak své vlastní zahraniční politiky, tak i angažování Evropské unie. Také se nesmějí opakovat chyby Bushovy vlády, která fatálním způsobem nezvládla interpretaci událostí z 11. září. Ty byly kriminálním činem, a tak se k nim také mělo

přistupovat, a ne na jejich základě podstatným způsobem změnit nazírání celé oblasti a islámu jako náboženského systému. Jako součást nového přístupu by se nová administrativa měla rovněž zbavit chronického dichotomického přístupu k Blízkému východu. Změnit by se měla současná kontraproduktivní americká tendence bojkotovat významné aktéry blízkovýchodního konfliktu s Hizballáhem a Hamásem v čele. Stalo se již smutným pravidlem, že každý, koho se Spojené státy snaží eliminovat, naopak posílí. Nebylo by proto na škodu vzít si příklad z Izraele, který chápe dění v regionu mnohem lépe než USA, a zahájit regionální diplomatické rozhovory se všemi klíčovými aktéry. Izrael se nebrání zasednout k vyjednávacímu stolu s Hamásem, Hizballáhem či Sýrií a velmi pravděpodob-

2009

ně v současné době kdesi vede hovory i s Íránem. Nová americká vláda by se rovněž měla vyhnout přímému zasahování do lokálních konfliktů a občanských válek. Snaha Bushovy vlády aktivně vystupovat na podporu jedné strany podobných sporů téměř vždy selhala a obrátila se proti Spojeným státům. To se nejpatrněji projevilo v Palestině a Libanonu. Důležité je, aby se veškeré problémy řešily primárně politicky, ne vojensky. Mnoho lidí na Blízkém východě si přeje demokracii, rovná práva a svobodnou hospodářskou soutěž pravděpodobně stejně, jak se je – často bohužel zkratkovitou cestou síly – snaží prosazovat USA. Nová americká vláda by se proto měla snažit zaujmout zejména většinovou populaci, která s ní podobné hodnoty sdílí, a nesoustředit se pouze na odrážení hrozeb spjatých s útoky extremistických usku-


31

Vztahy a problémy

Schválí statut Karel Ulík

Poslední možný den, 31. prosince 2000, připojil americký prezident Bill Clinton svůj podpis na Římský statut, který zakládá Mezinárodní trestní soud (dále „Soud“). Zároveň ovšem doporučil svému nástupci nepředložit tuto smlouvu Senátu. George Bush jr. si vzal jeho slova k srdci a nejenže smlouvu zákonodárcům nepředložil, ale měsíc před jejím vstupem v platnost, v květnu roku 2002, Spojené státy projevily svůj úmysl smlouvu neratifikovat. pení s organizací al-Káida v čele. Úsilí Bushovy vlády šířit demokracii bylo zmařeno neuváženým prosazováním voleb v zemích s malou či nulovou zkušeností s politickým zastoupením. Následkem toho došlo ke zvolení uskupení vedených duchovními v Iráku, Hamás vyhrál parlamentní volby na palestinských územích, pozice Muslimského bratrstva v Egyptě značně zesílila a Hizballáh se v Libanonu stal daleko vlivnější politickou silou. Tragickým následkem celé této snahy je také to, že samotné slovo „demokracie“ je dnes na Blízkém východě vnímáno jako cizorodý americký implantát.

vytváří prostředí, v němž jedna událost ovlivňuje druhou a v němž si s čistě národním zaměřením již nevystačí. Úkolem Spojených států proto bude vytvořit pozitivnější a trvalejší dynamiku, v níž jedna úspěšná iniciativa umožní druhou. Jak názorně ukázalo uplynulých osm let, nové definování světa s každou novou americkou vládou je zaručeným receptem na chaos. Pokud tedy USA chtějí být vnímány jako seriózní a spolehlivý partner, musejí představit dlouhodobou a jasně formulovanou vizi společného uspořádání, v němž bude mít slovo i mezinárodní společenství. To je totiž jediný způsob, jak na Blízkém východě zabránit dalšímu zhoršení situace.

První úspěch je podmínkou i pro další Nová americká vláda by také měla lépe pochopit, že většina problémů na Blízkém východě je čím dál tím provázanější. To

32


Ondřej Beránek působí v Crown Center for Middle East Studies na Brandeis University. [email protected]

2009

ásledující měsíce a roky americká administrativa velmi výrazně zpochybňovala legitimitu Soudu a svou politikou podrývala jeho autoritu. Během Bushova druhého funkčního období začal odmítavý postoj oslabovat, až nakonec Spojené státy akceptovaly jeho existenci a začaly k němu přistupovat pragmatičtěji. Dnes, více než deset let po římské konferenci, tak stojí nastupující Obamova administrativa před otázkou, jaký postoj zaujmout.

N

K čemu slouží Mezinárodní trestní soud Mezinárodní trestní soud je stálou institucí sídlící v Haagu,

Vztahy a problémy

Spojené státy americké Mezinárodního trestního soudu?

unie dosud neratifikovala Římský statut jako jediná pouze Česká republika. V říjnu 2008 vyslovily souhlas s ratifikací obě komory Parlamentu ČR. K dokončení ratifikačního procesu je třeba podpisu prezidenta.

Důvody amerického přístupu

která vykonává jurisdikci vůči jednotlivcům (princip individuální trestní odpovědnosti) pro nejzávažnější zločiny dle mezinárodního práva. Soud se na základě čl. 5 Statutu zabývá zločiny genocidy, zločiny proti lidskosti a válečnými zločiny. Uveden je i zločin agrese, nicméně do té doby, než se smluvní strany dohodnou na jeho definici, nelze jurisdikci v tomto případě uplatnit. První možností na začlenění zločinu agrese, včetně dalších úprav Statutu, bude revizní konference, která se na základě čl. 123 Statutu uskuteční sedm let po vstupu smlouvy v platnost, tj. v létě 2009. Soud vznikl na základě mezinárodní smlouvy, a nikoli jako ad hoc soud z podnětu Rady bezpečnosti. Je tedy nezávislý na OSN, byť v některých oblastech s OSN, a zejména samotnou Radou spolupracuje. Princip komplementarity (čl. 17) omezuje pravomoc Soudu pouze na případy, kdy není stát ochoten nebo schopen skutečně vést vyšetřování nebo stíhání dané osoby. Idea mezinárodního trestního soudu není nová a první snahy o jeho vytvoření se

objevily již před druhou světovou válkou. Významný posun v této oblasti znamenalo ustavení mezinárodních vojenských tribunálů v Norimberku a Tokiu. Důvod pro zřízení takovéto instituce v současnosti je zřejmý. Dosud byly k potrestání zločinů srovnatelného charakteru budovány ad hoc soudy (Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii, Mezinárodní trestní tribunál pro Rwandu, Zvláštní soud pro Sierru Leone). Tyto orgány vznikaly „na zelené louce“, což se ukázalo být velice nákladným a zdlouhavým procesem. Často chyběla efektivita, zkušenost a legitimita. Tyto nedostatky se pokusil odstranit Římský statut. Neomezenou územní působností univerzální jurisdikcí, pravomocí prokurátora zahájit vyšetřování proprio motu (z vlastní iniciativy) a dalšími ustanoveními posunul Statut mezinárodní trestní právo na novou úroveň, ovšem za cenu opozice mnoha států. Mezi ty nejvýznamnější patří kromě Spojených států také Rusko, Indie a Čína. Smluvními stranami Statutu je v současnosti více než polovina států světa – k 13. prosinci 2008 dokončilo ratifikaci 108 států. Z členských zemí Evropské

2009

Přístup Spojených států ke smlouvě je velmi podstatný nejen pro celkovou efektivitu Soudu, ale i pro další vývoj mezinárodního trestního práva. Nelze nevzpomenout celkové selhání Společnosti národů po první světové válce, když Američané od jimi navrhované smlouvy nakonec ustoupili a Senát ji odmítl ratifikovat. Oproti Společnosti národů má ale Soud dobré výchozí předpoklady pro efektivní činnost. Počet ratifikací je více než slibný a nadále roste. Soud se již zabývá čtyřmi případy – situací ve Středoafrické republice, Ugandě, Demokratické republice Kongo a súdánském Dárfúru. V červenci 2008 padlo první obvinění hlavy státu. Súdánský prezident Omar Bašír byl obviněn z válečných zločinů, zločinů proti lidskosti a vůbec poprvé v historii Soudu ze zločinu genocidy. O vydání zatykače dosud nebylo rozhodnuto. Obdobně jako po první světové válce se Spojené státy zachovaly i dnes. I když se delegace Spojených států velmi aktivně podílela na zřízení celého Soudu a znění jednotlivých ustanovení, nakonec byla mezi sedmi státy hlasujícími proti přijetí Římského statutu (dále Čína, Irák, Izrael, Jemen, Katar a Libye). Americký přístup ke smlouvě by napomohl postavení Soudu v rámci mezinárodního společenství a výkon jeho rozhodnutí by díky vlivu USA nabyl reálnějších obrysů. Spojené státy by navíc výrazně přispěly po finanční stránce a jako zdroj informací. Američané vždy patřili k průkopníkům mezinárodního trestního práva. Prosadili vznik Norimberského i Tokijského tribu-


33

Vztahy a problémy nálu, podporují tribunály ve Rwandě a bývalé Jugoslávii. Stejně tak v 90. letech usilovali o vznik stálého mezinárodního soudu, který by trestal nejzávažnější zločiny. Je tedy patrné, že USA nemají problém se samotnou koncepcí mezinárodního trestního soudu. Proč tedy odmítají ratifikovat Římský statut, ačkoli nepochybně jsou – jako moderní demokratická společnost – myšlenkově spřízněny s jeho cíli a ideály? Nejprve se věnujme oficiálním, převážně právním výhradám, které Spojené státy vůči Soudu zastávají: Jurisdikci lze vykonávat i vůči občanům třetích států. Čl. 12 Statutu umožňuje stíhat zločiny, které byly spáchány na území smluvního státu. Pokud daná situace nastane, jsou tedy stíhatelní i občané (vojáky a vládní představitele nevyjímaje) třetích států. USA poukazují na porušení principu pacta tertii nec nocent nec prosunt (smlouvy nezavazují třetího). Nerovnoprávnost mezi smluvní a nesmluvní stranou. V případě, že bude rozšířena pravomoc Soudu o nové zločiny (například o zmiňovanou agresi), nebude Soud vůči smluvní straně, která se změnou vyslovila nesouhlas, vykonávat v této oblasti jurisdikci (čl. 121). Toto právo třetí stát nemá. Soud si přisvojuje úlohu Rady bezpečnosti OSN. Jedním z hlavních důvodů, proč se původní americké „ano“ během Římské konference změnilo na odpor, bylo neprosazení zahájení vyšetřování výlučně z iniciativy Rady bezpečnosti. Představitelé Spojených států namítají, že v kombinaci s možným přičleněním agrese k zločinům, které spadají do jurisdikce Soudu, je porušeno výsadní právo Rady bezpečnosti definovat a potrestat tento zločin. Politický žalobce. Žalobce může za podmínek stanovených čl. 15 zahájit vyšetřování z vlastní iniciativy. Není odpovědný Radě bezpečnosti ani jinému volenému orgánu. Soud tak postrádá systém brzd a protivah a je zneužitelný. Soud může zasahovat do soudní moci suverénního státu. Pouze Soud rozhoduje

Zdroj • www.state.gov

34


o principu komplementarity (čl.17(2)). Je tedy výhradně na něm, zda posoudí činnost státu jako dostatečnou, či se ujme vyšetřování nebo stíhání sám. Důvodem, který se též často uvádí jako překážka ratifikace ve Spojených státech, je absence práva na porotu garantovaného čl. 3 Ústavy. Američané rozpory mezinárodních smluv se svým ústavním pořádkem zpravidla řeší učiněním výhrad. Čl. 120 Statutu však výhrady zapovídá. Tyto argumenty mají pochopitelně i druhou stranu mince. Výše deklarované nedostatky mnoho obhájců Soudu vnímá naopak jako přednosti, bez nichž by byl Soud bezzubý. Lze oprávněně očekávat, že režim, který páchá zločiny proti lidskosti, ke Statutu nepřistoupí. Účelem kritizovaných ustanovení je především zajistit výkon jurisdikce na území států, kde lze pochybovat o dobře fungující a spravedlivé soudní moci. Představitelé Spojených států těmto argumentům nepochybně rozumějí. Nehledejme však klíčové důvody nesouhlasu v čistě právní argumentaci. Spojené státy mají poměrně specifické postavení v rámci mezinárodního systému, což se odráží v jejich zahraničněpolitických aktivitách. Zejména ty jsou příčinou amerického přístupu k Soudu. Hrozba vyšetřování z jeho strany by mohla ohrozit americké vojenské operace v zahraničí. Vojáci, jejich velitelé a koneckonců i vrcholní politici by se tak mohli obávat, že jednoho dne stanou před Soudem. Například v souvislosti se situací v Iráku obdržel žalobce Luis Moreno-Ocampo do března 2006 přes 240 oznámení. Všechny však odmítl.

pečnosti by se k Soudu dostaly jen případy, u nichž by panovala shoda všech stálých členů Rady bezpečnosti. Celý proces by se tak zpolitizoval a ztratil na důvěryhodnosti i efektivitě.

Na cestě ke změně Bushova administrativa přijala celou řadu opatření, která jsou směřována proti smyslu Soudu. Nejzásadnější důsledky má Zákon na ochranu členů amerických služeb (ASPA) z roku 2002. Jeho smyslem je chránit příslušníky ozbrojených sil a další státní představitele před jurisdikcí Soudu. Paragraf 2008 zmocňuje prezidenta k užití veškerých nezbytných prostředků k propuštění amerických či spojeneckých příslušníků zadržených nebo uvězněných na žádost Soudu. Proto je tomuto zákonu někdy přezdíváno „Zákon o invazi do Haagu“ (The Hague Invasion Act). Nethercuttovým dodatkem pak Spojené státy omezily ekonomickou pomoc státům, které jsou smluvní stranou Statutu a zároveň s USA nepodepsaly dvoustrannou dohodu o nepředávání občanů Soudu (Bilateral Immunity Agreement, dle čl. 98 Statutu). Podle zmíněného článku se podařilo Spojeným státům uzavřít přes sto dohod. Ekonomická pomoc byla pro odmítnutí této dohody odepřena například Peru, Kypru a Jihoafrické republice. Proti Soudu vystupovaly USA v letech 2002 a 2003 i v Radě bezpečnosti, kde další pokračování misí OSN podmínily právně sporným vyjmutím jejich účastníků z nesmluvních států Statutu z jurisdikce Soudu. Právě v Radě bezpečnosti poprvé Američané zmírnili svůj kritický přístup. Za přelom se pokládá jednání o rezoluci č. 1593 k situaci v Dárfúru v březnu 2005, kdy se velvyslankyně USA Anne Pattersonová zdržela hlasování, a umožnila tak zahájení vyšetřování tamní situace. Opatrný posun k multilateralismu během Bushova druhého volebního období vedl k přehodnocení americké politiky vůči Soudu. Zásadním motivem byla silná podpora Soudu ze strany mezinárodního společenství, kte-

Spojené státy v dlouhodobém časovém horizontu k ratifikaci Statutu směřují. Negativa jejich nezapojení začínají převažovat nad pozitivy.

Právě proto na římské konferenci americká delegace usilovala o omezení jurisdikce pouze na případy referované Radou bezpečnosti. Zde by USA mohly před trestním stíháním uchránit své i spojenecké státní příslušníky případným využitím práva veta. Lze úspěšně oponovat, že v případě prosazení zahájení vyšetřování výlučně na základě usnesení Rady bez-

2009

Zeměmi světa rá Američany přesvědčila, že jejich úsilí o diskreditaci Soudu je již neuskutečnitelné, a USA se tak smířily s jeho existencí. O tom svědčí i vyjádření některých představitelů armády, že se americký postoj k Soudu negativně odráží na vojenské spolupráci s ostatními zeměmi. Dalším hybným momentem byl odchod náměstka ministra zahraničí a později velvyslance při OSN Johna Boltona, hlavního kritika Soudu, z administrativy.

Moderní piráti v Somálsku Jan Závěšický

Trend sbližování se Soudem pokračuje dodnes. Přestal být striktně dodržován zákaz ekonomické a vojenské pomoci státům, které odmítly podepsat dohodu o nepředávání občanů, a v roce 2007 byl dokonce navržen zákon na odvolání těchto zákazů.

Perspektiva členství Spojených států S blížícími se prezidentskými volbami se znovu začalo debatovat o možné ratifikaci Římského statutu. Většina kandidátů se držela tradičních postojů svých stran. Republikáni zapojení Spojených států odmítali, zatímco demokraté volali po přistoupení ke smlouvě. Názory klíčových kandidátů se ovšem od stranických linií odlišovaly. McCain prohlásil, že by rád viděl USA jako smluvní stranu, ačkoli by nejdříve požadoval větší záruky pro americké občany. Naopak Obama i Clintonová zaujali vyčkávací pozice a vyjadřovali se neurčitěji. Od nové administrativy nelze v krátkodobé perspektivě očekávat zásadní proměnu politiky vůči Soudu, a tedy ratifikaci Statutu. Tu by musely podpořit i dvě třetiny senátorů. Možnosti Američanů ale nelze redukovat pouze na rovinu přistoupit, či nepřistoupit. V rámci deklarované obnovy mezinárodní reputace Spojených států by Obamova administrativa mohla zrušit ASPA, finančně přispívat Soudu a prostřednictvím Rady bezpečnosti podporovat jeho vyšetřování. Vzhledem k blížící se revizní konferenci, která bude definovat pojem agrese a jednat o dalších změnách, by se také měli více angažovat jako pozorovatelé. Spojené státy v dlouhodobém časovém horizontu k ratifikaci Statutu směřují. Negativa jejich nezapojení začínají převažovat nad pozitivy. Aktivní participace na působení Soudu (hlasování o změnách Statutu, volba žalobce a soudců) by jim poskytla možnost ovlivnit jeho činnost. Jako nesmluvní strana mají slabší postavení (viz výhrada 2 výše) a nejsou chráněny ani před jurisdikcí Soudu. Je tedy otázkou, jak dlouho bude trvat, než se tento posun odrazí na vnitřní politické scéně a Američané si řeknou: „Yes, we can.“

Karel Ulík je spolupracovníkem Asociace pro mezinárodní otázky. Studuje Mezinárodní teritoriální studia na Fakultě sociálních věd a Právnickou fakultu UK. [email protected]

Strategická poloha Afrického rohu přitahovala pozornost světových velmocí odjakživa. V současnosti zhroucený stát skýtá útočiště moderním pirátům, kteří značně poškozují mezinárodní obchod a právo svobodné plavby na volném moři. Námořní mocnosti a mezinárodní organizace proto na situaci reagovaly vysláním vojenských plavidel s cílem obnovit bezpečnost a pořádek. Neklidný Africký roh s ostrůvky stability Somálsko se do popředí světové pozornosti dostalo za posledních dvacet let několikrát. Po konci studené války padla centrální vláda pod vedením Mohameda Siada Barrého. V rozpadu státu a růstu autonomie některých částí Somálska (zejména Somaliland a Puntland na severu země) zachvátila zemi ničivá občanská válka. Pod tlakem veřejného mínění intervenovaly po boku OSN také Spojené státy americké. Jejich neslavný odchod ze Somálska připomíná platnost starého rčení o tom, že válka musí být vedena s jasným cílem, nikoli jen pod tlakem veřejnosti burcované televizním vysíláním. Po mnoha neúspěšných pokusech o smír byla několikrát ustavena somálská vláda, zpravidla vždy v exilu (jako je poslední příklad somálské přechodné federální vlády – Transitional Federal Government of Somalia). Hlavní město Mogadišo a zbytek země mezitím ekonomicky a bezpečnostně chřadl – snad jen s výjimkou relativně stabilního

2009


35

Zeměmi světa a autonomního Somalilandu, který ale nedošel mezinárodního uznání. V současnosti diskutovaná možnost federalizace země je ve světle reality Afrického rohu spíše nereálná. Somálsko se dostalo na seznamy států podezřelých z podpory terorismu a některé státy je obviňují z podpory organizace al-Kájda, což řešení humanitární krize v zemi nijak neprospívá.

Konec bezpečnosti somálských vod a příčiny rozvoje pirátství S koncem centrální vlády však skončila i státní ochrana somálských teritoriálních vod. Plavidla řady zemí začala využívat situace bezvládí k rabování somálského moře, k neomezenému rybolovu a k nevídanému ukládání toxických odpadů. Například v roce 2005 to bylo téměř tisíc cizích plavidel, zejména z Keni, Jižní Koreje, Číny a dalších států, které nelegálně drancovaly a devastovaly přírodní zdroje Somálska. Dopady na mořský ekosystém jsou velmi výrazné a bude zapotřebí řady let klidu, než se situace obnoví. Ilegální aktivity cizích zemí zásadně potlačily ozbrojené reakce somálských warlordů, když somálské vody učinily nepřátelskými. Následně se namísto tradičního rybolovu, který se kvůli zdevastované mořské fauně a flóře ocitl na pokraji svého zániku, Somálci vrhli na lukrativní přepadávání civilních námořních plavidel. Ve zkrachovalé zemi, která beztak neposkytuje mnoho příležitostí k obživě, se pirátství stalo pro některá přístavní města dominantním zdrojem příjmů. Nelze se divit, výše výkupného jde až do desítek milionů amerických dolarů měsíčně. Výkupné za jednu velkou unesenou loď (ropný nebo chemický tanker, kontejnerová loď) neklesá pod jeden milion USD za plavidlo a posádku.

hrávají v místech vzdálených v řádech stovek námořních mil od pevniny). Druhou oblastí je velmi nebezpečný Adenský záliv, o kterém lze hovořit jako o mezinárodní strategické dopravní tepně – SLOC („Sea Lane of Communication“/někdy také „sea lane of commerce“) vzhledem k cestě do Středozemního moře přes Suezský průplav. V prvním případě dochází k únosům zejména plavidel zapojených do Světového potravinového programu OSN (World Food Programme, WFP) – hladovějící Somálci jsou na mezinárodní pomoci značně závislí: do Somálska proudí měsíčně přes 40 tisíc tun potravin – drtivá většina právě po moři (a to i nebezpečně podél pobřeží z keňského přístavu Mombasa). Tak jako v jiných podobně postižených oblastech světa (například Malacký průliv), tak i Adenský záliv, do něhož ústí Rudé moře, je přirozeně vhodným místem k napadání obchodních lodí. Plavidla zde musejí zpomalit a v úzkých místech jsou snadno dostupná rychlými malými otevřenými motorovými čluny, které nejčastěji s posádkou okolo čtyř až pěti pirátů operují přímo ze břehu, nebo z „mateřských“ pirátských lodí. Ve dvou až třech člunech pak piráti najíždějí na vybrané plavidlo a snaží se na něj nalodit. Nezřídka k potvrzení svých výhrůžek neváhají použít samopaly a raketomety. Jelikož dle mezinárodního práva není možné na civilních plavidlech držet zbraně (kromě osobní zbraně kapitána), stávají se tato plavidla snadnou kořistí moderních pirátů. Do hledáčku pirátů v somálských vodách se postupně kromě soukromých jachet, tankerů a dalších lodí dostaly i lodě s humanitární pomocí v rámci Světového potravinového programu. Somálské pirátství si tak vynutilo nasazení vojenských plavidel Francie, Kanady, Dánska a Nizozemska v roce 2007. Dnes v oblasti operují také Spojené státy, Rusko, Indie, Japonsko a další země (z evropských je to Velká Británie, Španělsko, Portugalsko). Posledním impulsem k početnějšímu nasazení mezinárodních sil bylo zajetí ukrajinské lodi Faina

Pirátství v Somálsku tak opět potvrdilo potřebu akceschopných a dobře vyzbrojených vojenských sil.

Taktiky somálských pirátů Pirátství má v okolí Somálska v zásadě dvě dominantní teritoria. První je volné moře na východ od pobřeží Somálska a v přilehlých vodách Keni (některé útoky se ode-

36


2009

s třiceti třemi tanky T-72, protileteckými zbraňovými systémy, raketomety a municí na palubě, ke kterému došlo koncem září 2008. Piráti nejprve slavili úspěch, místo tučného výkupného však přišla mezinárodní reakce. K ní také přispěl únos nového saúdskoarabského supertankeru Sirius Star, který vezl ropu za 100 milionů USD. Méně známým, ale o to více šokujícím případem je únos íránské lodi Deyanat s neznámým materiálem na palubě, k němuž došlo v srpnu 2008. Loď měla namířeno z čínského přístavu Nanking do Nizozemska s nákladem sedmi zapečetěných kontejnerů s neznámou látkou. Provozovatele lodi, íránskou státní společnost IRISL (Islamic Republic of Iran Shipping Lines), Spojené státy podezírají z pravidelného padělání dokumentace a americké firmy s ní nesmějí obchodovat. Somálci se pokusili jeden z kontejnerů otevřít explozí, protože jim posádka lodi tvrdící, že uvnitř je náklad minerálů, nesdělila kód k otevření zámků. Uvnitř nalezli prášek podobný soli. Následně ale podle somálských zdrojů šestnáct z nich zemřelo po neznámé nemoci, kdy jim zpuchýřovatěla kůže a vypadaly vlasy. Íránská strana předtím nabídla představitelům autonomního Puntlandu dva miliony USD. Jednání o vydání lodi však zkrachovala s odkazem íránské strany na přítomnost amerického námořnictva. Právě Američané záhy údajně nabídli puntlandským vyjednavačům 7 milionů USD za možnost přístupu na Deyanat. Podle různých spekulací se s odkazem na radiologický charakter přepravovaného materiálu jedná o plovoucí špinavou bombu určenou k odpálení poblíž izraelského pobřeží o svátku Jom Kipur.

Reakce mezinárodního společenství – NATO, EU a námořní velmoci Od 27. října 2008 v somálských vodách operuje flotila sedmi vojenských plavidel

Hlavní zdroje • International Maritime Bureau, www.icc-ccs.org • North Atlantic Treaty Organization, www.nato.int • Council of the European Union, www.consilium.europa.eu

Zeměmi světa NATO v rámci operace Allied Provider. Jedná se tak o druhou námořní operaci Aliance po Active Endeavour, která si ve světle boje s terorismem klade za cíl zajistit bezpečnost a monitoring ve Středozemním moři od září 2001. Kromě efektivní pomoci eskortováním plavidel s humanitární pomocí má mezinárodní vojenská přítomnost za následek klesající počet pirátských útoků obecně. Somálská vláda povolila Ruské federaci, aby jejich vojenská plavidla patrolovala v somálských vodách a potlačovala pirátské aktivity. Faina je zatím sledována americkým torpédoborcem USS Howard, aby z lodi nebyl náklad vykládán. Somálci mezitím snížili nároky na výkupné z 35 na 20 milionů amerických dolarů. Podle nejnovějších agenturních zpráv se však již únosci dohodli s majitelem lodi a k předání má dojít za 3 miliony USD. V oblasti dále působí Stálá námořní skupina NATO (Standing NATO Maritime Group 2) a nejnověji také Evropská unie, která vyslala novou misi, první námořní vojenskou operaci v historii Evropské bezpečnostní a obranné politiky s kódovým označením Atalanta. Atalanta má poskytovat bezpečnost obchodním plavidlům pohybujícím se v oblasti vyhledávat potenciální hrozby pocházející ze somálského pobřeží, odstrašovat a v případě napadení lodí a při aktech pirátství intervenovat i s použitím síly, zadržet osoby podezřelé z pirátství, stejně jako jejich plavidla, výstroj a výzbroj. Mandát Atalanty je poměrně široký, avšak s ohledem na možnost použití síly adekvátně postavený. Až zkušenost ukáže, jak si Evropané s udržováním bezpečnosti na moři povedou. Absolutní kontrola tak rozsáhlé oblasti (pojímající na jeden milion námořních mil čtverečních) s vysokou hustotou provozu je například ve světle zkušeností Active Endeavour zcela neuskutečnitelnou iluzí. Operace Atalanta tak bude spíše nástrojem dalšího funkčního

Malajsie

odstrašování než všudypřítomnou spásou mezinárodního obchodu.

Cesty k větší bezpečnosti? Kromě posílené mezinárodní vojenské přítomnosti reagoval na zvýšenou potřebu bezpečnosti i soukromý sektor. S růstem ceny pojistného při plavbě somálskými vodami a s ohledem na vysoké výkupné se nabídky soukromých firem těší poměrně velkému očekávání. V zásadě lze rozlišit mezi nabídkami na eskort obchodních plavidel, který nabízí například americká soukromá vojenská/bezpečnostní společnost Blackwater, a nabídkami na poskytnutí ozbrojené ochranky. Obojí však nemá jasné ukotvení v mezinárodním právu s odkazem na neozbrojenost civilních plavidel. Faktem nicméně zůstává, že přinejmenším nabídky druhé výše uvedené kategorie jsou již využívány. Sazby jsou ve srovnání s potenciálními milionovými výkupnými na úrovni jednotek procent. Klíčovým elementem však zůstává vojenská mezinárodní přítomnost. V jejím rámci však bude potřeba posílit koordinaci mírového úsilí, což by mohlo případně vést k jisté formě mezinárodního koordinačního štábu. Současně dochází k prevenci, posilování informovanosti, komunikace a také školení posádek, jak reagovat v případě pirátského útoku. Pirátství v Somálsku tak opět potvrdilo potřebu akceschopných a dobře vyzbrojených vojenských sil. Bez efektivní mezinárodní zbrojní spolupráce a investic nejen do výzkumu a vývoje, ale vojenského průmyslu obecně, zůstanou tyto vojenské síly pouze na papíře.

na prahu první výměny vlády? Jiří Holík

Šestadvacátého srpna 2008 utrpěla malajsijská vláda těžkou psychologickou ránu. Už několikátou v tomto roce. Do přímo volené dolní komory parlamentu (Dewan Rakyat) byl totiž v doplňovacích volbách s velkým náskokem zvolen hlavní představitel opozice Anwar Ibrahim. Obsadil křeslo, které pro něho svým odstoupením uvolnila jeho žena. Počet opozičních zákonodárců se tedy nezvýšil. Ten je však i tak v kontextu malajsijské politiky nebývale vysoký – v letošních březnových volbách obsadily vládní strany „pouhých“ 140 křesel z 222. To naznačuje, kolik se změnilo od prvních svobodných všeobecných voleb v roce 1955, které do dolní komory malajského parlamentu vynesly jediného opozičního poslance, jenž si tak náležitě vysloužil označení Pan opozice. Malajsie jako synonymum vládní stability Malajsie je etnicky nehomogenní zemí. Z jejích 28 milionů obyvatel tvoří 50,4 procenta Malajci, 23,7 procenta Číňané, 11 procent různé domorodé národy především z malajsijské části Bornea, 7,1 procenta Indové a zbylých 7,8 procenta připadá na ostatní etnika. Tato národnostní roztříštěnost staví obzvláštní nároky na fungování vlády, které jsou zčásti kompenzovány federální strukturou státu. Přesto bylo při vzniku sa-

Jan Závěšický se zabývá bezpečnostní a obrannou politikou a evropskou integrací v Mezinárodním politologickém ústavu Masarykovy univerzity. [email protected]

2009


37

Zeměmi světa mostatného Malajska, resp. Malajsie nutno nalézt funkční model, který by dokázal harmonizovat rozdílné zájmy a uspokojit rozličné požadavky všech hlavních komunit. Odcházející britská správa prosazovala vytvoření multietnické politické strany, k němuž však nebyla společnost v polovině padesátých let připravena. Prosadil se naopak projekt volební aliance složené z hlavních etnických stran – největší Spojené malajské národní organizace, Malajanské čínské asociace a Malajanského indického kongresu, která do voleb vstoupila pod nepříliš originálním názvem Aliance. V prvních volbách dosáhla drtivého úspěchu, neboť v rámci jednokolového relativně většinového systému zvolila příhodnou strategii a v převážně malajských obvodech nominovala malajského kandidáta, v čínských nasadila čínského a v indických postavila indického. Tento úspěch odstartoval dobu nebývalé vládní stability, která v zásadě trvá dodnes. Strany vládní koalice mezi lety 1959 a 2008 dosáhly průměrného celostátního volebního výsledku 57 procent hlasů, který díky většinovému volebnímu systému průměrně vedl k obsazení nezpochybnitelné většiny 79 procent křesel Sněmovny reprezentantů. Vláda tak do počátku roku 2008 až na jedinou výjimku

Tabulka: Volební výsledky vládní koalice 1959–2008

38

Hlasy (%)

Křesla (%)

1959

51,7

71,15

1964

58,5

85,58

1969

49,3

65,97

1974

60,7

87,66

1978

57,2

84,42

1982

60,5

85,71

1986

55,8

83,62

1990

53,4

70,55

1995

65,2

84,38

1999

56,5

76,68

2004

63,9

90,41

2008

52,2

62,61

Průměr

57,08

79,06


období 1969–1974 vždy disponovala více než dvoutřetinovou většinou, potřebnou pro změnu ústavy.

Institucionalizovaná pozitivní diskriminace Malajců Se vznikem Malajsie v roce 1963 byla Aliance rozšířena o strany reprezentující obyvatele bývalého Britského Bornea. Největší zkouška tohoto aliančního vládního modelu přišla s volbami v roce 1969, v nichž vládní strany nezískaly ani přes polovinu všech hlasů. O parlamentní většinu vzhledem k většinovému systému sice nepřišly, ztratily však možnost měnit ústavu, kterou politici vlády už tehdy považovali za běžný nástroj vládnutí. Malajsijská volební komise navrhující změny počtu volebních obvodů a jejich hranic se od samého počátku nachází pod kontrolou vlády a v důsledku toho se nelze divit, že nejvíce nových obvodů se vynořuje v oblastech, v nichž mají vládní strany vysokou podporu, a že jejich hranice, když ne tvarem, tak alespoň obrazně připomínají pověstného salamandra. Vysoká volební podpora opozice pramenila i ze všeobecné frustrace Malajců, kteří se – do značné míry oprávněně – cítili ekonomicky a sociálně zaostalejší než jejich čínští spoluobčané. Ostatně napjaté vztahy mezi etniky spolu s nesmiřitelnými zájmy příslušných elit vedly k vyloučení drtivě čínského Singapuru v roce 1965. Tento pocit malajské deprivace se nepodařilo udržet v zákonných mezích a v květnu 1969 v Kuala Lumpuru propukly rasové nepokoje, jež si vyžádaly stovky lidských životů a vynutily si dočasné rozpuštění parlamentu a vyhlášení výjimečného stavu, který trval až do roku 1971. Krizi roku 1969 vnímali vládní politici zcela správně jako krizi důvěry ve svou poli-

tiku. Ve snaze posílit svou legitimitu přizvali ke spolupráci další menší partnery a transformovali dosavadní Alianci v Národní frontu (Barisan Nasional). V roce 1971 potom představili svou Novou ekonomickou politiku (NEP), jejímž záměrem byla redistribuce bohatství směrem k dosud relativně chudším Malajcům. Ruku v ruce s tím přišly nové programy pozitivní diskriminace největšího segmentu společnosti i v dalších oblastech, jako je vzdělávání či přístup k vládním úřadům. Malajsijští Číňané a Indové neprotestovali a přijali NEP jako daň, kterou bylo nutnou zaplatit za etnickou harmonii, obzvláště v situaci, kdy hospodářství země vzkvétalo a všechny komunity bohatly. Ekonomický vzestup se pozitivně odrazil i na volebních výsledcích Národní fronty, jež od té doby pravidelně obsazovala více než dvě třetiny křesel Sněmovny reprezentantů.

Úspěšná transformace ze země závislé na vývozu přírodních zdrojů na exportně orientovanou ekonomiku, doprovázená stálým hospodářským růstem, se dlouho zdála uchovávat kualalumpurskou politiku ve stavu poklidného dřímotu.

2009

Konec stabilního politického prostředí? Snad nejsilnější rys malajsijské politiky dlouhodobě představuje její neuvěřitelná stabilita hraničící až se stereotypem. Ma-

Zdroje • Haji Ahmad, Zakaria (ed.). Trends in Malaysia: Election Assessment. Singapore: Institute of Souteast Asian Studies 2000 • Grace, Jeremy. Malaysia: Malapportioned Districts and Over-Representation of Rural Communities. (aceproject.org) • Harding, Andrew James. Law, Government and the Constitution in Malaysia. The Hague: Kulwer Law International 1996 • Haji Ahmad, Zakaria (ed.). Government and Politics of Malaysia. Singapore: Oxford University Press 1987 • The Economist, CIA World Factbook

Zeměmi světa lajsie má za svou jednaapedesáti-, resp. pětačtyřicetiletou historii teprve pátého premiéra, který vždy pocházel z nejsilnější Spojené malajské národní organizace (UMNO). Volby neměly nikdy jiného vítěze než Alianci, potažmo Národní frontu. Politická alternace je zde neznámým pojmem. Politický systém zaznamenal samozřejmě i své krizové momenty, jako byly roky 1969, 1987 či 1998. Všechny však skončily posílením exekutivy na úkor nezávislosti soudů, médií či volební komise. Úspěšná transformace ze země závislé na vývozu přírodních zdrojů na exportně orientovanou ekonomiku, doprovázená stálým hospodářským růstem, se dlouho zdála uchovávat kualalumpurskou politiku ve stavu poklidného dřímotu. Ostatně ve volbách roku 2004 Národní fronta získala přes devět desetin všech mandátů. Události roku 2008 však naznačují, že věci se dávají do pohybu. Vraťme se k hlavnímu představiteli opozice Anwaru Ibrahimovi. Mezi lety 1993 a 1998 působil jako malajsijský vicepremiér a ministr financí a byl všeobecně považován za nezpochybnitelného nástupce tehdejšího premiéra Mahathira Mohamada. Rozdílné pohledy na řešení ekonomické krize, jež zasáhla Asii v roce 1997, a další neshody mezi premiérem a Anwarem zanedlouho učinily z bývalých spojenců zaryté rivaly. Anwar Ibrahim nejenže musel opustit kabinet, ale navíc se na jeho hlavu sneslo obvinění, že donutil jednoho ze svých poradců k homosexuálnímu aktu, jež bylo navíc doprovázeno žalobou z korupce. Jakkoli byla obě obvinění obecně považována za politicky motivovanou pomstu premiéra Mahathira, exekutivě podřízená malajsijská justice uznala Anwara vinným a poslala ho do vězení, z něhož vykročil až v roce 2004, kdy odvolací soud zrušil rozsudek týkající se sexuálního deliktu. Zákaz působení v politice vyplývající z Anwarova odsouzení z korupce ponechal v platnosti. To už však v premiérském křesle neseděl žlučovitý a autoritářský Mahathir Mohamad, nýbrž jeho toužebně očekávaný nástupce Abdullah Badawi. Ten v roce 2003 nastoupil do úřadu s příslibem všeobecných změn, jejichž první vlaštovkou v oblasti soudnic-

tví mělo být i Anwarovo propuštění. Voliči výměnu v křesle premiéra odměnili nejlepším volebním výsledkem pro Národní frontu vůbec. Reformní rétorika Abdullaha Badawiho se však ukázala být pouhou rétorikou a změny se dočkal snad jen na veřejnosti produkovaný politický styl. Oproti vládní liknavosti se však na straně opozice začaly věci měnit. Pod neformálním vedením Anwara Ibrahima, jehož zákaz přímého zapojení do politiky měl skončit až v dubnu 2008, se dosud nejednotné a dosti nesourodé opoziční strany spojily do volební aliance Pakt lidu s dohodou, že si v jednotlivých obvodech nebudou navzájem konkurovat. Jedná se o Panmalajsijskou islámskou stranu, která poněkud zmírnila svou dřívější islamistickou rétoriku, převážně čínskou sociálně demokratickou Stranu demokratické akce a Anwarovu vlastní multietnickou Stranu lidové spravedlnosti. Do voleb, jež premiér Badawi svolal na březen loňského roku snad i proto, aby se jich Anwar Ibrahim nemohl zúčastnit, vstoupila opoziční aliance s programem požadujícím zrušení dosud platné Nové ekonomické politiky a pozitivní diskriminace Malajců. Volební výsledky ukázaly, že už to nejsou jen někteří Číňané a Indové, ale i značná část většinových Malajců, kdo došel k závěru, že politika zvýhodňování Malajců a přidělování mohutných státních zakázek malajským firmám je spíše zástěrkou pro bující korupci a nepotismus, než aby pomáhala běžným Malajcům. K tomu se přidaly všeobecně rostoucí ceny, nespojenost indické menšiny, jež se cítí obzvláště diskriminována, a arogantní vystupování některých z korupce obviněných vládních politiků, kteří jsou současnou politicky ovládanou justicí nepostižitelní, a úspěch opozice byl na světě. Srpnovým doplňovacím volbám a vstupu Anwara Ibrahima do parlamentu předcházela nechutná a vlastně i neoriginální kampaň. Anwar, jenž už od březnových voleb prohlašuje, že do poloviny září přesvědčí dostatek vládních poslanců, aby přešli do opozičního tábora a změnili tak poprvé v malajsijské historii vládu, byl opět jedním ze svých bývalých spolupracovníků obviněn ze spáchání stejného se-

2009

xuálního deliktu, za nějž byl už před deseti lety odsouzen. Bohužel pro vládu, na veřejnosti se rychle objevily fotografie dokazující, že muž, který na Anwara podal ono obvinění, se těsně před jeho podáním sešel s vysokým vládním úředníkem. Proto není žádným překvapením, že většina lidí vnímá toto obvinění za politicky motivované, které se spíše nakonec obrátí proti vládě, než aby poškodilo opozici. Premiér Badawi už oznámil, že toto volební období je jeho poslední a že do příštích voleb povede Národní frontu jeho nástupce Nadžib Razak. Faktem je, že Badawi možná nevydrží ani tak dlouho. Brzy se ukáže, zda jsou Anwarova prohlášení o získávání parlamentní podpory pro změnu vlády pravdivá. Stejně tak v rámci UMNO dosud neutichly hlasy volající po výměně neúspěšného premiéra Badawiho. Ani korunní princ Razak nemá budoucnost jistou. Jeden z jeho poradců totiž stojí před soudem pro obvinění z přípravy vraždy mongolské překladatelky. První spekulace spojující samotného Razaka s touto vraždou se už objevily. A aby nebylo politické špíny málo, ve dnech, kdy by se podle Anwara Ibrahima měl uskutečnit jeho ohlašovaný státní převrat, čeká na opozičního vůdce první soudní přelíčení řešící jeho údajnou homosexualitu.

Na prahu politické dospělosti I v případě, že se Malajsie své první výměny vlády ještě nedočká, tamní politika prošla v roce 2008 zásadní a nezbytnou změnou. Federální parlament se po letech, kdy sloužil jen jako místo pro tiché schvalování vládních předloh, snad poprvé stává skutečnou politickou arénou. Současná malajsijská politika se utápí v záplavě politické špíny. Pokud však zůstane jen u této špíny a nezopakují se události z roku 1969, dojde ke změně vlády a politický systém tuto změnu stráví, malajsijský politický systém projde svou zkouškou dospělosti.

Jiří Holík je studentem politologie a bezpečnostních studií na Institutu politologických studií FSV UK. [email protected]


39

Poslední strana – názory vážné i nadsazené

Thukydides ak nám do Středomoří zavítala delegace barbarů z Hercynského lesa. Říkám barbarů, neboť jsme tak zvyklí, ale soukromě si myslím, že čerstvý názor může být ku prospěchu. Ti zaalpští barbaři jsou ovšem podivní. Nejprve se nás ti nejvyspělejší z nich pokoušeli podmanit, ale teď, když se sami cítí jako nositelé civilizace a založili si barbarskou unii, postaví do jejího čela kmen nový, český, ten nejbarbarštější, který oni sami – zvláště jejich náčelník Sarkozius – nazývají barbary. Co zmohou ti čeští barbaři v Judeji a Palestině, kde ani civilizovaní Heléni neuspěli? Češi vedení svým knížetem si myslí, že diplomacií zvládnou to, co Heléni nezvládli zbraněmi. Bohové tu smělost nepochopí, ale my, co se pídíme po lidských motivacích, tu vidíme podnět k zamyšlení.

T

Pravda vítězí, stojí na praporu kmene Čechů. Nil nisi rectum, nic než právo, má na svém znaku jejich kníže. To nezní marně. Pravdy a práva je tu zapotřebí více než zbraní. A ten barbarský kníže tvrdí, že za současnou válku nemohou samotné boje, nýbrž barbarství pelištejské sekty usazené v levantském přístavu Gaza, a že je to třeba po pravdě a po právu nahlas říkat. Ta úvaha má hodně do sebe, souzní s tím, co jsem se sám dozvěděl ve válce peloponéské, ale s těmi barbary je vždycky potíž. Barbarská unie tvrdí, že za válku v Gaze nemůže barbarství fanatické sekty Pelištejců, ale prostá nepřítomnost příměří. Toť podobný názor, jaký slýcháme od Peršanů. I podle nich nemůže za války s Helény perská výbojnost, nýbrž jen helénská neochota podrobit se. Jenže abychom Peršanům jejich blud vyvrátili, museli jsme je nejprve porazit. Jak chtějí barbarští Češi vyvrátit blud sektářů z Gazy, aniž by je nejprve porazili? Uvidíme, ale pořád je to lepší než ten sektářský blud vydávat za oprávněnou aspiraci, jak činí barbaři ze všech barbarů nejvyspělejší.

Glosa

Pavel Kopecký

Černý jestřáb, piráti a bomby pro Bombaj zali nám další dětskou hračku. My žili v klidném přesvědčení, že pirátství patří knihám, Hollywoodu a IT hrám. Ze „stříleček“ nás vytrhl konjunkturalismus televizí, jež si pojednou všimly, že námořní lupičství je odvěká choroba – vymýcená, však vzdor propagandě a iluzím komunismu či liberalismu se vrací. Malajsie, Brazílie, Indie, Somálsko… Ano, 21. století je pirátské eldorádo, Země zlata. Chybí romantika bájí o kapitánu Kiddovi či Černovousovi se zápalkou v kučerách a střelným prachem v rumu, jenže o to větší mají novodobí bukanýři kořist. Jak poznat piráta? Žije na Bahamách, pochází z Prahy, měl podporu vlády, tudíž byl spíš korzár a vydělal

V

na prodeji loďstva. Či patří do řad bezejmenných, jelikož o známost, když ve velkém vypaluje „Piráty z Karibiku“, nestojí. Odpůrci kapitalismu dávají černou známku bukanýrství nadnárodním firmám planety, jejíž součástí se stala znovu (pod bdělým zrakem špionážních družic) bílá místa map. Stará pravda bezradných kartografů „Hic sunt leones“ nemá chybu – přesně sedne v temném prostoru „Afrického rohu“. Zde jsou lvi, co využili zhroucení státu po svržení diktátora Barreho, nejprve klienta Sovětského svazu, pak Spojených států. Nekonečné občanské válce a hladovému panování warlordů nezabránila ni humanitární intervence nařízená Bushem st. „Obnovená

svoboda“ čili akce tisíců Rangers, Delta Force a námořníků v konečném důsledku oslabila pověst OSN a USA, které následně váhaly při jiných nepřehledných krizích, posílila místní islamisty, oceánský banditismus s výmluvou ožebračení rybářů vyspělým světem, jakož i filmový průmysl. Vždyť „Černý jestřáb sestřelen“ byl hit. Indický Boollywood má novou přepjatou inspiraci, neboť zásahu loďstva Dillí přičítá fáma bomby pro Bombaj.

Pavel Kopecký je politolog a přednáší na několika vysokých školách. [email protected]

Jak to doopravdy bylo Nikdo si nedovede představit složitost přípravy českého předsednictví. To, co každý z nás může od 1. ledna 2009 sledovat den po dni, je opravdu jen ta viditelná část ledovce. To nespatřené, to jsou tisíce a tisíce hodin debat, slaďování, ověřování, připomínkování atd. Na začátku byla etapa nekonečného brainstormingu a nutno říci, že priority českého předsednictví mohly vypadat úplně jinak. Padl totiž nečekaný a revoluční návrh, abychom Evropě (a světu vůbec) ukázali, co je to ta po-

40


věstná česká ulička. Co kdybychom poprvé za existenci institutu předsednictví proměnili obecné ve zvláštní. Co kdybychom nabídli svým unijním kolegům místo klimaticko-energetického balíčku a nemastných pokusů o řešení ekonomické krize typicky česká specifika: makové buchty, knedlíky, chalupářství, tramping, chození do tanečních a hospodské kecy. Jednak bychom si tak výrazně upevnili značku ve světě, jednak bychom prakticky ověřily, zda ty fádní, opakované, očekávané, prostě klasic-

2009

ké priority všech dosavadních předsednictví nejsou jen taková veteš, nastavovaná kaše. Mezi odborníky se vytvořily tři názorové proudy: realisté, pragmatici a pozitivisté. Pozitivisté byli zásadně proti české uličce, pragmatici zásadně pro a realisté byli spíše pro, ale bez makových buchet, což je podle nich atribut české zápecnictví. Jak to nakonec dopadlo, víme všichni. Zase jsme promarnili šanci! Homo politicus

Knihovna a dokumentace Ústavu mezinárodních vztahů Tel.: Fax: E-mail: WWW: Adresa:

+420 251 108 405 studovna +420 251 108 222 [email protected] (objednávání materiálů do studovny a MVS) http://knihovna.iir.cz Nerudova 3, 118 50, Praha 1

Otevírací doba úterý, čtvrtek 9.00–16.00 středa 9.00–18.00

Knihovna • disponuje více než 72 000 svazky monografií, sborníků, ročenek, materiálů z konferencí, výzkumných a analytických studií výzkumných ústavů a mezinárodních organizací vydaných převážně od 2. poloviny 20. století do současnosti • součástí fondu je více než 400 titulů odborných časopisů, nejrozsáhlejší komplety archivovaných titulů zahrnují více než 70 ročníků • fond knihovny je budován převážně z cizojazyčných zdrojů (angl., něm., ruš., fran. atd.) On-line katalog knihovny – www.iir.cz/clavius • obsahuje 33 000 záznamů monografií, sborníků, ročenek, titulů časopisů, dokumentačních materiálů a elektronických zdrojů • více než 1 230 záznamů u vybraných cizojazyčných knih je doplněno anotacemi • do záznamů jsou také doplňovány údaje o recenzích ve sledovaných periodikách • dále obsahuje více než 15 500 záznamů článků v odborných časopisech a statí ve sbornících Průkaz čtenáře Knihovny ÚMV • registrační poplatek (student 50,– Kč/rok; ostatní čtenáři 100,– Kč/rok) • jedna průkazová fotografie Studovna • je vybavena sedmi počítači s napojením na internet, u dvanácti míst je po dohodě s pracovnicí knihovny možné používat vlastní notebook, k dispozici jsou čtyři kopírky a scanner Ve studovně jsou volně přístupné • publikace vydané v ÚMV od roku 1990 a kompletní ročníky časopisů Mezinárodní politika, Mezinárodní vztahy a Perspectives, • odborné příručky, nejnovější ročenky, knižní novinky, nejnovější ročníky devadesáti vybraných titulů časopisů a výtisky novin za běžný týden Výpůjčky publikací • interní – monografie, ročenky, starší čísla časopisů, novin a dokumentační materiály je možné objednat do studovny • externí – mimo knihovnu jsou možné výpůjčky knih a ročenek (kromě fondu Příruční knihovny) na dobu jednoho týdne po složení vratné kauce (u publikací vydaných od roku 1995 v ceně knihy) Objednávání publikací a dokumentačních materiálů: Všechny objednávky jsou vyřizovány do druhého dne. • Uživatel s Průkazem čtenáře Knihovny ÚMV může objednávat přímo on-line z katalogu Clavius (http://www.iir.cz/clavius). • Uživatel, který ještě nemá vystaven průkaz, může – poslat objednávku e-mailem již před první návštěvou studovny ([email protected]), – ve studovně vyplnit žádanku. Do e-mailu je třeba stejně jako na žádanku uvést základní informace: signaturu titulu, název(autora) u periodik dále ročník, číslo a rok. On-line objednávky: 1. uživatel vyhledá požadovaný titul v katalogu Clavius (http://www.iir.cz/clavius) 2. pod záznamem v tabulce „LOKACE EXEMPLÁŘŮ“ je uvedeno místo uložení • Příruční knihovna – dokument je trvale k dispozici ve studovně bez objednávání • ÚMV-sklad – dokument je nutno objednat minimálně jeden den před příchodem do studovny 3. po kliknutí na nápis „objednej“ zadá uživatel své identifikační údaje (číslo průkazu a PIN-zkrácená forma data narození) 4. v případě, že je dokument vypůjčený, je možná rezervace po kliknutí na tlačítko „Rezervuj“ Helena Kolátorová [email protected]

Mezinárodní politika

Recommend Documents