V Brně dne 24. února 2009 SL 746/2008 Metodika Řešení námitky podjatosti policejního orgánu pro poměr k obviněnému, pokud jej osoba, vůči níž řízení vede, obviní z nezákonných metod 1. Vrchní státní zastupitelství v Praze požádalo o vydání stanoviska ve smyslu § 12 odst. 2 zákona o státním zastupitelství k otázce vyloučení orgánů činných v trestním řízení z důvodu podjatosti. Poukazuje na dvě věci, ve kterých dokládá odlišnost postupu dvou dozorových státních zástupců, resp. jejich odlišných pohledů na otázku podjatosti policejního komisaře ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř., a to ze stejných důvodu (tj. podání trestního oznámení policejního komisaře na obviněné, kteří ho obvinili z nezákonných metod). Ve věci OSZ v Litoměřicích, sp. zn. ZT 546/2008, shledal dozorový státní zástupce stížnost obviněného důvodnou, neboť dospěl k závěru, že u policejního komisaře, který rozhodoval o zahájení trestního stíhání, je možné shledat důvody pro jeho vyloučení z vykonávání úkonů trestního řízení ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř., resp. lze shledat důvodnou námitku o možných pochybnostech o jeho nepodjatosti ve vztahu k obviněnému. Uvádí se, že postup policejního komisaře, kdy na jednoho z obviněných v minulosti v souvislosti s jinou trestní věcí, z níž však byla projednávaná trestní věc vyloučena a vesměs všechny listinné důkazy převzaty, podal trestní oznámení a tedy založil osobní vztah k obviněnému, neboť se považoval za poškozeného trestným činem, jehož se měl obviněný dopustit, pochybnosti bez dalšího zakládá. Takový vztah vyvolává pochybnosti o budoucím nestranném postupu, jak je předpokládá ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř. Rozhodnutí státního zástupce konstatovalo podjatost policejního komisaře k osobě obviněného. Pozn. v této věci byl také policejní komisař vyslechnut jako svědek v hlavním líčení (jiná trestní věc), přičemž měl být mimo jiné i tázán na okolnosti, za kterých měl obviněného navštěvovat ve věznici. Ve věci VSZ v Praze, sp. zn. 7 VZV 11/2008, podal obviněný taktéž návrh na vyloučení policejního komisaře, a to z toho důvodu podání trestního oznámení na obviněného pro trestný čin pomluvy. V tomto případě nebyla námitka podjatosti shledána důvodnou, a to jak ze strany nadřízeného orgánu, tak i dozorovou státní zástupkyní. Pozn. policejní komisař v průběhu probíhajícího hlavního líčení, tedy po podání návrhu na podání obžaloby, prováděl některé úkony k doplnění dokazování, a to i na základě podnětů obhájců, avšak jenom na základě konkrétních pokynů dozorového státního zástupce ve smyslu § 179 odst. 2 tr. ř., bez vyvíjení vlastní aktivity. Na výše uvedených trestních věcech dokládá VSZ v Praze odlišnost v postupu dozorových státních zástupců ohledně námitky podjatosti policejního orgánu. V prvním případě bylo námitce obviněného dozorovým státním zástupcem vyhověno,
1
přičemž věc se nacházela ve stadiu přípravného řízení; v druhém případě námitce obviněného vyhověno nebylo, věc se nacházela v řízení před soudem, konstatováno je, že policejní rada ve vztahu k tomuto obviněnému prováděl některé úkony potřebné k doplnění dokazování, a to i na základě podnětů obhájců, avšak jenom na základě konkrétních pokynů dozorového státního zástupce ve smyslu § 179 odst. 2 tr. ř., bez vyvíjení vlastní aktivity. 2. VSZ v Praze navrhuje stanoviskem řešit otázku, zda samotný fakt, že policejní orgán vypovídá jako svědek v trestním řízení o svých úkonech, které prováděl jako orgán činný v trestním řízení, nebo že podal trestní oznámení příslušnému orgánu o jednáních obžalovaných, kteří jeho nebo jiné policisty procesně zúčastněné na vyšetřování obvinili z nezákonných metod na úrovni trestné činnosti, je důvodem pro naplnění podmínek podjatosti ve vztahu k těmto obžalovaným, a to i v jiných trestních věcech těchto obžalovaných. 3. Podle názoru Vrchního státního zastupitelství v Praze skutečnost, že je orgán činný v trestním řízení k podezřelému, obviněnému nebo obžalovanému v jiné (nejen) trestní věci v určitém procesním vztahu (žalobce, žalovaný, podatel, apod.) sama o sobě automaticky nemůže znamenat podjatost podle § 30 odst. 1 tr. ř. II. Řešení námitky podjatosti policejního orgánu pro poměr k obviněnému, pokud jej osoba, vůči níž řízení vede, obviní z nezákonných metod 1. K zajištění nestranného postupu v trestním řízení trestní řád vylučuje z vykonávání úkonů trestního řízení soudce nebo přísedícího, státního zástupce a policejní orgán nebo osobu v něm služebně činnou, u nichž lze mít pochybnosti o jejich nepodjatosti. Trestní řád v ustanovení § 30 odst. 1 uvádí taxativně pouze tři důvody vyloučení shora uvedených osob, a to pro poměr k projednávané věci (např. některá z uvedených osob byla trestným činem sama poškozena či byla svědkem činu), poměr k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, a konečně poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení (např. příbuzenský poměr, přátelský či nepřátelský poměr k uvedeným osobám) nemohou nestranně rozhodovat. Smyslem institutu vyloučení z vykonávání úkonů trestního řízení je upevnit důvěru účastníků řízení i veřejnosti v nestrannost, nepodjatost a objektivitu postupu orgánů činných v trestním řízení. Proto trestní řád vylučuje z vykonávání úkonů trestního řízení (§ 52 tr. ř.) ten orgán činný v trestním řízení, u něhož lze mít pochybnosti o jeho nepodjatosti z důvodů taxativně v tomto ustanovení vyjmenovaných. Tyto důvody se vzhledem k jejich povaze vztahují na všechny orgány činné v trestním řízení. Trestní řád přitom zdůrazňuje, že úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení. Důvodem úpravy v ustanovení
2
§ 30 odst. 1 tr. ř. tedy je, aby vyloučený orgán nebyl pod vlivem jiných náhledů na trestnou činnost než zprostředkovaných v trestním řízení. 2. Ústavní soud ve vztahu k problematice vyloučení orgánů činných v trestním řízení podle § 30 odst. 1 tr. ř. uvádí, že „čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod vyžadují, aby byl soud nestranný nejen z hlediska osobního přesvědčení soudců, kteří věc rozhodují (subjektivní hledisko), nýbrž i z hlediska toho, zda osoba soudce nabízí dostatečné záruky vyloučení všech důvodných pochybností v tomto směru (objektivní hledisko). S okolnostmi, které by mohly vyvolat pochybnosti o objektivní nestrannosti, se musí soud při rozhodování o námitce podjatosti vypořádat s ohledem na skutečnost, že i zdání může mít pro jejich posouzení jistý význam. Není přitom rozhodnutí, že tyto okolnosti jsou dány snahou obžalovaného ztěžovat průběh řízení. Údajné obstrukční jednání obžalovaného nemůže vést k opomenutí jiných důležitých skutečností (v daném případě časový sled jednání soudce vůči stěžovateli, pominutí zákonného účelu pokuty podle § 66 odst. 1 tr. ř. v odůvodnění usnesení, přehnaná reakce na jednání stěžovatele a souběžné vedení řízení na ochranu osobnosti mezi stěžovatelem a předsedou senátu), které by mohly vyvolat pochybnosti o nestrannosti soudu“ (sp. zn. Pl. ÚS 13/06). Vyloučení orgánů činných v trestním řízení podle § 30 odst. 1 tr. ř. nepozůstává pouze z pochybností o jejich poměru k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, nýbrž i z hmotněprávního rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedly. Důležitá je i časová otázka vzniku těchto pochybností (sp. zn. II. ÚS 475/99). Rozhodnutí nadřízených orgánů činných v trestním řízení o tom, že orgány činné v trestním řízení na nižším stupni nejsou vyloučeny z úkonů trestního řízení proti stěžovateli, sice nelze z důvodu procesní ekonomie a práva na projednání věci v přiměřené lhůtě formálně napadnout dalším procesním prostředkem, neznamená to však, že by otázka vyloučení policejního orgánu nebo státního zástupce byla materiálně jednou provždy vyřešena a nemohla být v dalších fázích řízení nastolena (sp. zn. II. ÚS 134/06). 3. Ze soudních rozhodnutí k problematice vyloučení orgánů činných v trestním řízení podle § 30 odst. 1 tr. ř. je patrno, že „důvodem vyloučení podle § 30 odst. 1 tr. ř. je možnost pouhé pochybnosti o nestrannosti rozhodování soudce. Pokud soudce se v hlavním líčení k listinným důkazům předkládaným obhájcem ihned při jejich předložení vyjádří způsobem, jímž již před rozhodnutím dává najevo své mínění, že je považuje za podvrh a navíc za podvrh vytvořený obhájcem, resp. jeho advokátní kanceláří, je nutno uznat, že takový soudce může být veřejností a procesními stranami vnímán jako soudce, ohledně jehož nestrannosti při rozhodování lze pochybovat. Tato pochybnost má reálný základ v tom, že poměr soudce k projednávané věci je ovlivněn předem přijatým a otevřeně vyjádřeným úsudkem o skutečnosti, která měla být teprve zjištěna, a o důkazech, které k tomu
3
měly být podkladem“ (usnesení NS ČR ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1456/2007). „Soudce je povinen vystupovat nestranně, nezaujatě, bez jakýchkoli předsudků vůči účastníkům a stranám řízení a je tedy vyloučeno, aby při svém rozhodování jakkoliv vyjadřovat svůj osobní názor na projednávanou věci či na osoby, kterých se týká, jakož i na jejich zástupce, přičemž v tomto smyslu je také nepřípustné, aby se soudce vyjadřoval k tomu, proč si obviněný zvolil ke své obhajobě toho kterého obhájce, když právo na obhajobu a svobodnou volbu obhájce je základním právem obviněného a stejně tak se při projednávání věci nemůže vyjadřovat k tomu, koho obhájce případně obhajuje v jiných věcech (zda osoby české či cizí národnosti), a nemůže z toho vyvozovat závěry, že by taková skutečnost snad mohla mít případný vliv na výkon obhajoby v konkrétní (jím řešené) věci, jelikož výkon obhajoby a její kvalita je totiž výlučně součástí vztahu toliko mezi obviněným a jeho obhájcem a je pouze na obviněném samotném, aby způsob obhajoby svého advokáta hodnotil. Taktéž informace, které obviněný svému obhájci sdělí, jsou podkladem pro volbu následné obhajovací taktiky. Soudce však zásadně musí zůstat vně tohoto vztahu a za všech okolností se zdržet jakéhokoliv komentáře, a to i pokud jde o obhájce, jeho vystupování i úkony v hlavním líčení, pokud tyto nepřekračují zákon (což se v daném případě nestalo). Soudce tedy nemůže v tomto směru v řízení projevovat jakékoliv názory, ať už pozitivní, negativní, přátelské či nepřátelské“ (usnesení NS ČR ze dne 19. 11. 2008, sp. zn. 3 Tdo 1291/2008). „Ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř. o důvodech vyloučení z vykonávání úkonů trestního řízení je postaveno na zásadě, podle které důvody mohou být výsledkem jen osobního vztahu konkrétního soudce, státního zástupce, vyšetřovatele či policejního orgánu k určitým osobám na trestním řízení zúčastněným nebo k věci samé. Má-li důvod k vyloučení spočívat ve vztahu k projednávané věci, ze všech rozhodujících okolností musí být jednoznačně patrné, že zde takový vztah skutečně existuje, ale samotný vnitřní pocit soudce, státního zástupce, vyšetřovatele či policejního orgánu v tomto směru nepostačuje, třebaže i on může být podkladem - ovšem jen vedle dalších objektivně zjištěných skutečností - k důvodnému závěru o tom, že jejich nežádoucí vztah zde skutečně je. Důvodem podjatosti není jakýkoli vztah k projednávané věci, nýbrž musí jít o vztah takového charakteru, který objektivně i subjektivně brání soudci, státnímu zástupci, vyšetřovateli či policejnímu orgánu přistupovat k věci nezaujatě a rozhodovat nestranně a spravedlivě, čímž vyvolává oprávněně pochybnosti o jejich nepodjatosti“ (srov. rozhodnutí NS ČR ze dne 6. 6. 2000, sp. zn. 5 Tz 113/2000). „Pouhý subjektivní pocit soudce, že je pro podjatost vyloučen z projednávání trestní věci (aniž by vznikaly pochybnosti o tom, že má takový poměr k projednávané věci nebo osobám uvedeným v § 30 odst. 1 tr. ř., který mu neumožňuje nestranně rozhodovat), není rozhodující pro posouzení otázky, zda soudce je schopen nestranně vykonávat úkony trestního řízení a nemůže vést osamoceně k vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení, nejsou-li splněny objektivní a zákonné podmínky pro vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení podle § 30 odst. 1 tr. ř.“ (rozhodnutí Krajského soudu Ústí nad Labem ze dne 16. 4. 1997, sp. zn. 31 To 202/97).
4
„Pro vyloučení soudce nebo přísedícího (či jiné osoby uvedené v § 30 odst. 1 tr. ř.) z vykonávání úkonů trestního řízení musí být splněny zákonné důvody uvedené v § 30 tr. ř. Ty mohou být důsledkem jen osobního vztahu konkrétního soudce nebo přísedícího (či jiné osoby uvedené v § 30 odst. 1 tr. ř.) k určitým osobám zúčastněným na trestním řízení nebo k věci samotné anebo výsledkem jeho osobního podílu na rozhodování v předchozích stadiích trestního řízení“ (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 4. 2006, sp. zn. 9 To 32/2006; Rt 30/2007). „Projednávanou věcí nutno přitom rozumět skutek a všechny faktické okolnosti s ním související, přičemž poměr vyloučení osoby soudce (resp. jiného orgánu činného v trestním řízení) k věci musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter podmiňující vznik pochybností o schopnosti takové osoby přistupovat k věci a k úkonům jí se dotýkajícím objektivně a nemůže proto postačovat pouze poměr abstraktního rázu, který se promítá v hodnocení důkazů a z něj vycházejícím přístupu k projednávané věci, protože pak nejde o osobní poměr k věci samé, ale toliko o odlišný názor týkající se hodnocení důkazů“ (srov. rozhodnutí NS ČR ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 196/2001). „Vztah k věci by mohl vzniknout v případě, že by vyvstala potřeba vyslechnout soudce v procesním postavení svědka“ (rozhodnutí NS ČR ze dne 30. 10. 2001, sp. zn. 4 Tz 270/2001). „Pochybnost o nepodjatosti orgánu činného v trestním řízení dále vyvolává skutečnost, že byl svědkem trestného činu; pro jeho poměr k věci lze mít pochybnosti o jeho nepodjatosti, a to bez ohledu na to, zda byl slyšen jako svědek, popř. zda je nutno jej jako svědka vyslechnout“ (rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 2. 1980, sp. zn. 2 To 18/80; Rt 62/1980). „O jistém vztahu k věci by bylo možno uvažovat za situace, pokud by předseda senátu dal podnět k zahájení trestního stíhání pro trestný čin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 175 odst. 1 tr. zák., neboť by bylo možné předpokládat, že by si takto mohl učinit o věci poměrně jasný právní názor, který do budoucna mohl vzbuzovat pochybnosti o jeho nestrannosti“ (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2001, sp. zn. 4 Tz 270/2001). „Skutečnost, že samosoudkyně podala trestní oznámení na obžalovaného z důvodu podezření, že spáchal trestný čin v jednací síni soudu v průběhu hlavního líčení, není sama o sobě důvodem k vyloučení samosoudkyně z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci, v rámci jejíhož projednávání ke spáchání trestného činu mělo dojít“ (rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 9. 1997, sp. zn. 7 To 494/97; Rt 18/1998). Samosoudkyně zjistila podezření z další trestné činnosti obžalovaného v rámci vykonávání své funkce samosoudkyně a podáním trestního oznámení plnila povinnost stanovenou v § 8 odst. 1 větě druhé tr. ř., podle kterého jsou státní orgány povinny neprodleně oznamovat státnímu zástupci nebo policejním orgánům skutečnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin. Samosoudkyně tak postupovala zcela správně a v rámci své úřední povinnosti a nikterak to nezakládá důvod k domněnkám o jakékoliv její osobní zainteresovanosti v trestní věci obžalovaného, kterou projednává.
„Podjatost soudce v projednávané věci nelze dovodit ani z faktu, že podal na stěžovatele trestní oznámení. Především je třeba zdůraznit, že trestní oznámení
5
podal pro jiný trestný čin, než kterého se týká obžaloba ve věci přidělené mu k projednání. Toto trestní oznámení podal jako místopředseda pro věci trestní, tedy jako orgán státní správy soudu, jehož úkolem je mimo jiné zajišťovat nerušený výkon rozhodovací činnosti trestního úseku a kdy plnil i povinnost stanovenou v § 8 odst. 1 věta druhá tr. ř., podle které jsou státní orgány povinny neprodleně oznamovat státnímu zástupci nebo policejním orgánům skutečnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin. Jmenovaný soudce tak postupoval v rámci své úřední povinnosti a nikterak to nezakládá důvod k domněnkám o jakékoliv jeho osobní zainteresovanosti v trestní věci stěžovatele, kterou projednává. Pro úplnost nutno konstatovat, že podání trestního oznámení soudcem stěžovatel v rámci návrhu na vyloučení tohoto soudce z projednávání věci výslovně neuplatnil a neučinil tak ani ve stížnosti podané proti rozhodnutí o námitce podjatosti“ (srov. sp. zn. IV. ÚS 67/04). Ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř. o důvodech vyloučení z vykonávání úkonů trestního řízení stojí na zásadě, že zmíněné důvody mohou být výsledkem jen osobního vztahu konkrétního soudce k určitým osobám na trestním řízení zúčastněným nebo k věci samotné. Základním kritériem pro uplatnění důvodů pro vyloučení soudce (či jiné osoby uvedené v citovaném ustanovení) je posouzení , zda lze vyloučit jakékoliv pochybnosti o nestrannosti soudu, jako principu uvedeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod i v ustanovení § 76 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. Má-li důvod k vyloučení ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř. spočívat ve vztahu k projednávané věci nebo k některé z osob, jichž se úkony trestního řízení dotýkají, ze všech rozhodujících okolností musí být jednoznačně patrné, že zde takový vztah skutečně existuje a jde o vztah takového charakteru, který subjektivně i objektivně brání soudci přistupovat k věci nezaujatě a rozhodovat nestranně a spravedlivě, čímž vyvolává oprávněné pochybnosti o nepodjatosti soudce. Stěžovatel pochybnosti o nestrannosti soudce dovozuje ze skutečnosti, že tento soudce podal na něho trestní oznámení. Soudce může být vyloučen pro poměr k osobě, které se úkon přímo dotýká, což je osoba, o jejichž právech či povinnostech se v řízení jedná, tedy v trestním řízení především osobou, proti které se toto řízení vede a dále k jejím obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům. Jakýkoli poměr k jiným osobám neuvedeným v citovaném ustanovení nemůže zakládat důvod k jeho podjatosti. Soudce nemá vztah k žádné osobě specifikované v ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř., která je v postavení předpokládaném tímto ustanovením ve věci, a to zejména ani ke stěžovateli. K žádné z těchto osob není jmenovaný soudce v poměru příbuzenském nebo obdobném a ze spisového materiálu nevyplývá žádný poznatek o tom, že by k těmto osobám byl ve vztahu přátelském či nepřátelském. Pokud se týká o poměr soudce k projednávané věci, je nutno konstatovat, že žalovaná trestná činnost se nedotýká tohoto soudce či osob jemu blízkých. Podjatost soudce ve věci nelze dovodit ani z faktu, že podal na stěžovatele trestní oznámení. Především je třeba zdůraznit, že trestní oznámení podal pro jiný trestný čin, než kterého se týká obžaloba ve věci přidělené mu k projednání. Toto trestní oznámení podal jako místopředseda pro věci trestní, tedy jako orgán státní správy soudu, jehož úkolem je mimo jiné zajišťovat nerušený výkon rozhodovací činnosti trestního úseku a kdy plnil i povinnost stanovenou v § 8 odst. 1 věta druhá tr. ř., podle které jsou státní orgány povinny neprodleně oznamovat státnímu zástupci nebo policejním orgánům skutečnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin. Jmenovaný soudce tak postupoval v rámci své úřední povinnosti a nikterak to nezakládá důvod k domněnkám o jakékoliv jeho osobní zainteresovanosti v trestní věci stěžovatele, kterou projednává. Pro úplnost nutno konstatovat, že podání trestního oznámení soudcem stěžovatel v rámci návrhu na vyloučení tohoto soudce z projednávání věci výslovně neuplatnil a neučinil tak ani ve stížnosti podané proti rozhodnutí o námitce podjatosti.
„Skutečnost, že soudce (popř. jiná osoba uvedená v § 30 odst. 1 tr. ř.) rozhodl v jiné trestní věci obviněného z určitých důvodů o svém vyloučení z vykonávání úkonů trestního řízení automaticky neznamená, že by tyto důvody byly ve vztahu k tomuto soudci dány i v dalších trestních věcech obviněného. Existenci důvodů, pro něž je orgán činný v trestním řízení vyloučen z vykonávání úkonů v rámci trestního řízení, je třeba posuzovat v každé věci zvlášť“ (rozhodnutí NS ČR ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 11 Tdo 1426/2006-I.). „V případě, že orgán činný v trestním řízení neví v době provádění úkonů o existující skutečnosti, která by mohla vyvolat v jeho případě negativní vztah k obviněnému a 6
není ani známa jiná podmínka uvedená v § 30 odst. 1 tr. ř., není důvod pro jeho vyloučení podle ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř. Samotné tvrzení obviněného nestačí k tomu, aby byla nestrannost soudce ve smyslu ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř. zpochybněna“ (rozhodnutí NS ČR ze dne 19. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 133/2002). 4. Obecně k řešení otázky podjatosti orgánů činných v trestním řízení 1. Hmotněprávní důvody vyloučení orgánů činných v trestním řízení z vykonávání úkonů trestního řízení jsou taxativně uvedeny v ustanovení § 30 tr. ř. 2. Podle ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnost, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Smyslem institutu vyloučení z vykonávání úkonů trestního řízení je upevnit důvěru účastníků řízení i veřejnosti v nestrannost, nepodjatost a objektivitu postupu orgánů činných v trestním řízení, neboť úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být zásadně podkladem pro jakékoliv rozhodnutí v trestním řízení. Tyto důvody se vzhledem k jejich povaze vztahují na všechny orgány činné v trestním řízení. Důvodem ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř. tedy je, aby vyloučený orgán nebyl pod vlivem jiných náhledů na trestnou činnost než zprostředkovaných v trestním řízení. 3. Důvodem vyloučení je možnost i pouhé pochybnosti o nestrannosti rozhodování orgánů uvedených v ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř. 4. Poměr k projednávané věci 1 může záležet např. v tom, že orgán uvedený v ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř. sám nebo osoba mu blízká byly poškozeny projednávanou trestnou činností. Z titulu poměru k projednávané věci je vyloučen např. též orgán policie [v kontextu jde o osobu služebně činnou v policejním orgánu], který byl svědkem trestného činu (srov. R 62/1980), nebo ten, kdo ve věci vystupoval jako tlumočník (srov. R 10/1990-II). „Vztah k věci“ by mohl vzniknout v případě, že by vyvstala potřeba vyslechnout orgán činný v trestním řízení v procesním postavení svědka (sp. zn. 4 Tz 270/2001). Pochybnost o nepodjatosti orgánu činného v trestním řízení dále vyvolává skutečnost, že byl svědkem trestného činu; pro jeho poměr k věci lze mít pochybnosti o jeho nepodjatosti, a to bez ohledu na to, zda byl slyšen jako svědek, popř. zda je nutno jej jako svědka vyslechnout (sp. zn. 2 To 18/80). O jistém vztahu k věci by bylo možno uvažovat za situace, pokud by předseda senátu dal podnět k zahájení trestního stíhání pro trestný čin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 175 odst. 1 tr. zák., neboť by bylo možné předpokládat, že by si takto mohl učinit o věci poměrně jasný právní názor, který do budoucna mohl vzbuzovat pochybnosti o jeho nestrannosti (sp. zn. 4 Tz 270/2001).
1
Z dikce zákona i povahy věci samotné vyplývá, že projednávanou věcí nutno přitom rozumět skutek a všechny faktické okolnosti s ním související.
7
5. Pro poměr k osobám, jichž se úkon přímo dotýká a dalším v ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř. vyjmenovaným osobám, popř. k jinému orgánu činnému v tomto řízení, bude vyloučen orgán, který je k uvedeným osobám zejména v poměru příbuzenském, švagrovském, druha a družky, popř. ve vztahu úzce přátelském, anebo naopak nepřátelském. 6. Pro vyloučení některého orgánu uvedeného v § 30 odst. 1 tr. ř. z vykonávání úkonů trestního řízení musí být splněny zákonné důvody uvedené v tomto ustanovení. Ty mohou být důsledkem jen osobního vztahu konkrétní osoby uvedené v § 30 odst. 1 tr. ř. k určitým osobám zúčastněným na trestním řízení nebo k věci samotné anebo výsledkem jeho osobního podílu na rozhodování v předchozích stadiích trestního řízení (srov. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 4. 2006, sp. zn. 9 To 32/2006; R 30/2007). 7. Má-li důvod k vyloučení ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř. spočívat ve vztahu k projednávané věci nebo k některé z osob, jichž se úkony trestního řízení dotýkají, ze všech rozhodujících okolností musí být jednoznačně patrné, že zde takový vztah skutečně existuje a jde o vztah takového charakteru, který subjektivně i objektivně brání některému z orgánů vyjmenovaných v tomto ustanovení, přistupovat k věci nezaujatě a rozhodovat nestranně a spravedlivě, čímž vyvolává oprávněné pochybnosti o jejich nepodjatosti (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2000, sp. zn. 5 Tz 113/2000). Nestačí tedy, že se subjektivně necítí být podjat ve vztahu k účastníkům či věci, ale i objektivně nahlíženo, musí být vyloučeny oprávněné pochybnosti o jeho nestrannosti. 8. S okolnostmi, které by mohly vyvolat pochybnosti o objektivní nestrannosti, se musí dotčený orgán při rozhodování o námitce podjatosti vypořádat s ohledem na skutečnost, že i zdání může mít pro jejich posouzení jistý význam. Není přitom rozhodnutí, že tyto okolnosti jsou dány snahou obžalovaného ztěžovat průběh řízení. 9. Zdůraznit je třeba povinnost přihlédnout ke všem v úvahu připadajícím okolnostem, které musí orgán posoudit při rozhodování o tom, zda je skutečně vyloučen či nikoli a proč, s tím, že musí tyto úvahy podrobně uvést v usnesení o svém vyloučení, aby bylo přezkoumatelné. 10. Pro úsudek o podjatosti není dostačující toliko obecné či subjektivní přesvědčení stěžovatele (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 133/2002). 11. Existenci důvodů, pro něž je orgán činný v trestním řízení vyloučen z vykonávání úkonů v rámci trestního řízení, je třeba posuzovat v každé věci zvlášť (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 11 Tdo 1426/2006-I.). 12. V případě, že orgán činný v trestním řízení neví v době provádění úkonů o existující skutečnosti, která by mohla vyvolat v jeho případě negativní vztah k obviněnému a není ani známa jiná podmínka uvedená v § 30 odst. 1 tr. ř., není důvod pro jeho vyloučení podle ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř.
8
5. Námitka podjatosti policejního orgánu pro poměr k obviněnému, pokud jej osoba, vůči níž řízení vede, obviní z nezákonných metod, přičemž policejní komisař podal na obviněného trestní oznámení V této souvislosti je třeba poukázat na rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 9. 1997, sp. zn. 7 To 494/97 (Rt 18/1998), které stanoví, že „skutečnost, že samosoudkyně podala trestní oznámení na obžalovaného z důvodu podezření, že spáchal trestný čin v jednací síni soudu v průběhu hlavního líčení, není sama o sobě důvodem k vyloučení samosoudkyně z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci, v rámci jejíhož projednávání ke spáchání trestného činu mělo dojít.“ Nicméně však je třeba konstatovat, že samosoudkyně zjistila podezření z další trestné činnosti obžalovaného v rámci vykonávání své funkce samosoudkyně a podáním trestního oznámení plnila povinnost stanovenou v § 8 odst. 1 větě druhé tr. ř., podle kterého jsou státní orgány povinny neprodleně oznamovat státnímu zástupci nebo policejním orgánům skutečnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán trestní čin. Samosoudkyně tak vykonávala povinnosti státního orgánu, v rámci své úřední povinnosti. Proto její jednání nezakládá důvod k domněnkám o jakékoliv její osobní zainteresovanosti v trestní věci obžalovaného, kterou projednává.
Dále pak rozhodnutí ÚS sp. zn. II. ÚS 134/06 řeší obdobný případ, kdy stěžovatel pochybnosti o nestrannosti soudce ve své ústavní stížnosti dovozuje ze skutečnosti, že tento soudce podal na něho trestní oznámení. V této věci Ústavní soud judikoval, že „podjatost soudce ve věci nelze dovodit ani z faktu, že podal, že podal na stěžovatele trestní oznámení. Podle názoru Ústavního sudu je třeba zdůraznit, že trestní oznámení podal pro jiný trestný čin, než kterého se týká obžaloba ve věci přidělené mu k projednání. Toto trestní oznámení podal jako místopředseda pro věci trestní, tedy jako orgán státní správy soudu, jehož úkolem je mimo jiné zajišťovat nerušený výkon rozhodovací činnosti trestního úseku a kdy plnil i povinnost stanovenou v § 8 odst. 1 věta druhá tr. ř., podle které jsou státní orgány povinny neprodleně oznamovat státnímu zástupci nebo policejním orgánům skutečnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin. Jmenovaný soudce tak postupoval v rámci své úřední povinnosti a nikterak to nezakládá důvod k domněnkám o jakékoliv jeho osobní zainteresovanosti v trestní věci stěžovatele, kterou projednává. Pro úplnost nutno konstatovat, že podání trestního oznámení soudcem stěžovatel v rámci návrhu na vyloučení tohoto soudce z projednávání věci výslovně neuplatnil a neučinil tak ani ve stížnosti podané proti rozhodnutí o námitce podjatosti“. I v této věci tedy předseda senátu plnil povinnosti státního orgánu v rámci své úřední povinnosti.
Citovaná rozhodnutí tedy dopadají na situaci, kdy námitka podjatosti byla vznesena v návaznosti na předchozí rozhodovací činnost orgánů činných v trestním řízení v jiných trestních věcech, z čehož byla stěžovatelem dovozována možná podjatost těchto osob. Z citovaných rozhodnutí je patrno, že není shledáván osobní vztah k projednávané věci či určité osobě jen v tom, že dotčený orgán vykonával povinnost státního orgánu podáním trestního oznámení. Jiné rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2001, sp. zn. 4 Tz 270/2001 uvádí, že „o jistém vztahu k věci by bylo možno uvažovat za situace, pokud by předseda senátu dal podnět k zahájení trestního stíhání pro trestný čin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 175 odst. 1 tr. zák., neboť by
9
bylo možné předpokládat, že by si takto mohl učinit o věci poměrně jasný právní názor, který do budoucna mohl vzbuzovat pochybnosti o jeho nestrannosti“. Zde však byla řešena procesní situace, kdy soudce vedl výslech svědka v řízení před soudem, a svědek se v této fázi dopustil trestného činu křivého obvinění podle § 174 tr. zák. či křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 175 tr. zák., pro který byl v dalším samostatném řízení postaven před soud v procesním postavení obviněného, přičemž v novém trestním řízení, které bylo vedeno proti obviněnému, který v původní věci figuroval jako svědek, rozhodoval stejný soudce jako v původním trestním řízení.
V trestních věcech signalizovaných VSZ v Praze byl policejní komisař při hlavním líčení vyslýchán jako svědek a následné trestní oznámení na obviněné podával jako fyzická osoba a nikoli v souvislosti s jeho předchozím rozhodováním jako orgánu činného v trestním řízení. Trestní oznámení (§ 174 a § 206 tr. zák.) bylo podáno policejním komisařem v reakci na obvinění obžalovaných vynesených v rámci hlavního líčení, že v rámci vyšetřování jejich trestné činnosti bylo ze strany tohoto policejního komisaře vůči nim použito nezákonných vyšetřovacích metod. Nešlo tu tedy o povinnost podat oznámení o trestném činu podle § 8 odst. 1 tr. ř. (tuto obecnou povinnost je třeba vztahovat k objektivní realitě), ale o osobním postoji k obviněnému i k věci. V obou případech bylo trestní oznámení podané policejním komisařem odloženo s odůvodněním, že se jedná o zvolený způsob obhajoby obžalovaných. V obecnosti lze konstatovat, že podá-li tento orgán trestní oznámení a dále koná úkony trestního řízení v dané věci, nejde samo o sobě o nezákonný postup. V této souvislosti je dále možno poukázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 375/07 2 , v němž se Ústavní soud zabýval namítanou podjatostí státní zástupkyně, která měla podle názoru stěžovatelky spočívat v tom, že dotyčná státní zástupkyně se jako státní zástupkyně účastnila trestního řízení u obecného soudu, ve kterém se měla stěžovatelka svou křivou výpovědí dopustit trestného činu, státní zástupkyně byla následně oznamovatelem trestného činu a byla činná i v rámci trestního řízení o tomto trestném činu. Ústavní soud sice ústavní stížnost stěžovatelky odmítl, nicméně za pozornost stoji odůvodnění tohoto usnesení, z něhož je patrno, že Ústavní soud při posuzování dané věci rozlišuje rovinu obecné vhodnosti postupu orgánu veřejné žaloby, rovinu souladu postupu orgánů činných v trestním řízení s předpisy jednoduchého práva a rovinu ústavněprávní. Ústavní soud označil za nevhodný postup, kdy dozor nad zachováním zákonnosti v přípravném řízení a zastupování veřejné žaloby v řízení před soudem je svěřeno státnímu zástupci, který v případě spáchání trestného činu podle § 175 tr. zák. vystupoval i v předchozím trestním řízení, byl osobně přítomen inkriminované svědecké výpovědi a posléze podával podnět policejnímu orgánu k prošetření věci. Podle názoru Ústavního soudu takový postup je skutečně s to zavdat jisté pochybnosti ve vztahu k postavení státního zástupce, jenž v přípravném řízení vystupuje jako dominus litis 3 , a to především s ohledem na zásadu vyhledávací. 2
I v této věci státní zástupkyně postupovala podle své obecné povinnosti jako státní orgán ve smyslu § 8 odst. 1 tr. ř. 3 V této souvislosti je třeba upozornit i na nález Ústavního soudu ze dne 3. 7. 2003, sp. zn. III. ÚS 511/2002, v němž Ústavní soud konstatuje, že na nestrannost státního zástupce je třeba nahlížet prizmatem jeho funkce jako orgánu veřejné žaloby, tzv. zástupce zájmu společnosti. Ústavní soud zde zdůrazňuje odlišnost postavení státního zastupitelství, zejména v přípravném řízení, a jeho procesních vztahů k obviněnému oproti procesním vztahům v řízení před obecnými soudy. Jestliže je státnímu zastupitelství ústavně přikázáno zastupovat veřejnou žalobu v trestním řízení (čl. 80 Ústavy), je zřejmé, že státní zastupitelství není vybaveno nestranností v takovém slova smyslu jako je tomu
10
Uvedený postup však nebyl contra legem ve smyslu porušení kteréhokoli ustanovení trestního řádu, ani v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu či soudů obecných. Nicméně posuzováno z hlediska vhodnosti, je podle ústavního soudu obecně žádoucí, aby orgány činné v trestním řízení preventivně předcházely vzniku pochybností ohledně možné podjatosti. Za určitých skutkových okolností by nerespektování tohoto požadavku vhodnosti mohlo být posuzováno jako excesivní postup 4 a mohlo by dosáhnout ústavněprávní úrovně, a to porušení práva na spravedlivý proces. Za těchto okolností by mohlo dojít ke kasaci rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení.
6. Závěr: Pouze v obecnosti lze poukázat na některá možná kritéria 5 , jež by mohla být vzata v úvahu při řešení námitky podjatosti policejního orgánu pro poměr k obviněnému, pokud jej osoba, vůči níž řízení vede, obvinila z nezákonných metod, přičemž reakcí na toto obvinění je podání trestního oznámení policejním komisařem na obviněného. •
náležité zhodnocení skutečnosti, že dotyčný policejní orgán vystupoval v procesním postavení svědka v jiné trestní věci obviněného, k jakým skutečnostem byl vyslýchán a zda tyto skutečnosti mohly event. souviset s nyní projednávanou trestní věcí obviněného;
•
zda trestní oznámení policejního komisaře bylo podáno v jiné trestní věci obviněného, než ve které koná úkony trestního řízení;
•
zda je či není založen důvod k domněnkám o osobní zainteresovanosti policejního orgánu konajícího úkony trestního řízení v trestní věci obviněného, z důvodu podaného trestního oznámení na obviněného;
•
zda si policejní orgán dokázal udržet potřebný odstup od výroků obviněného k jeho osobě, zda dotyčný policejní orgán vnímal jednání obviněného podle svého osobního vnímání, podle svých pocitů a podle svých standardů chování, neboť se mohl cítit osobně dotčen a uražen
u soudce. Státní zástupce je nejenom jako orgán činný v trestním řízení nadán rozhodovací pravomocí, ale navíc i v řízení před soudem vystupuje jako strana, která má zcela logický zájem na výsledku řízení a také může ve stanovené míře ovlivňovat průběh řízení (např. právo podat či nepodat opravný prostředek, předkládat důkazy). Postavení státního zastupitelství jako žalobce, jemuž přísluší dbát zájmů státu, ovšem nikterak neznamená, že by ve svém postupu, zejména tam, kde je mu zákonem svěřena dozorčí činnost nad zákonností přípravného řízení nebo pravomoc rozhodnout o podané stížnosti, bylo státní zastupitelství oprávněno k libovůli. 4 Za excesivní postup by bylo třeba považovat následný postup dotyčného orgánu (po podání trestního oznámení a následným svědectvím k věci) vůči obviněnému projevující se objektivně (navenek) - např. jakýkoli náznak neobjektivního postoje orgánu činného v trestním řízení vůči obviněnému, snahy krátit obviněného na jeho právech, porušování zásad, kterými je orgán činný v trestním řízení vázán apod. 5 Kritéria byla vypracována s přihlédnutím k rozhodovací činnosti Ústavního soudu a obecných soudů (srov. soudní rozhodnutí citovaná v tomto materiálu).
11
výroky obviněného, zda např. nešlo o přehnanou reakci na jednání či výroky obviněného apod.; •
kdy a v jaké souvislosti obviněný uplatnil námitku podjatosti policejního orgánu (zhodnocení časového hlediska z pohledu kdy bylo podáno trestní oznámení policejním orgánem, kdy bylo proti obviněnému zahájeno trestní stíhání, kdy došlo k odložení věci, resp. k jinému způsobu vyřízení věci);
•
zda je souběžně vedeno trestní řízení na základě trestního oznámení podaného policejním komisařem na obviněného a trestní řízení proti obviněnému, v jehož rámci koná policejní komisař jakožto policejní orgán úkony trestního řízení; popř. souběžné vedení řízení na ochranu osobnosti mezi obviněným a policejním orgánem 6 ;
•
zda se policejní orgán výslovně vyjádřil k důvodům podaného návrhu na vyloučení a zda jeho vyjádření, resp. odůvodnění jeho rozhodnutí bylo způsobilé rozptýlit případné pochybnosti obviněného;
•
zkoumat, zda se v daném případě nevyskytly jiné ověřitelné skutečnosti, které by mohly vyvolat pochybnosti o nestrannosti policejního orgánu, a to mimo tvrzení obviněného 7 ; při objektivním posuzování nestrannosti se zjišťuje, zda nezávisle na chování policejního orgánu lze na základě určitých ověřitelných skutečností zpochybnit jeho nestrannost, přičemž i zdání může mít jistý význam 8 ;
•
nutnost zjištění osobního přesvědčení dotyčného policejního orgánu v daném případě a ujištění, že osoba plnící úkoly policejního orgánu nabízí dostatečné záruky vyloučení všech důvodných pochybností v tomto směru;
•
při rozhodování o tom, zda je policejní orgán skutečně vyloučen či nikoli a proč, je třeba vyloučit i to, že by stěžovatel mohl mít v souvislosti s probíhajícím trestním řízením důvod obávat se, že v něm bude policejní orgán stále vidět protistranu. 9
Cílem je dospět na základě všech rozhodujících okolností k jednoznačnému závěru: 6
Evropský soud pro lidská práva např. ve věci Tanner a Malminen proti Finsku (rozhodnutí č. 42114/98 a 42185/98 ze dne 26. 2. 2000) prohlásil stížnost za zjevně neopodstatněnou v situaci, kdy obžalovaný zahájil občanskoprávní řízení proti soudci, který rozhodoval v jeho věci. Portal HUDOC. 7 Podle Evropského soudu pro lidská práva určující je, zda lze obavy dotyčné osoby považovat za objektivně odůvodněné (např. Morel proti Francii, č. 34130/96 ze dne 18. 10. 2000, § 42). Portal HUDOC. 8 Srov. např. věc Piersack proti Belgii, ve které ESLP konstatoval, že osobní nestrannost příslušného soudce se předpokládá, dokud není prokázán opak. Poznamenává však, že i zdání mohou nabývat jisté důležitosti a má za to, že nepříslušným se musí prohlásit každý soudce, u něhož se lze legitimně obávat nedostatku nestrannosti (rozhodnutí č. 8692/79 ze dne 26. 10. 1984). Portal HUDOC. 9 Srov. např. Wettstein proti Švýcarsku, č. 33958/96 ze dne 21. 3. 2001, § 47. Portal HUDOC.
12
1. zda existuje osobní vztah konkrétního orgánu k určitým osobám na trestním řízení zúčastněným nebo k věci samotné, a 2. zda jde o vztah takového charakteru, který subjektivně i objektivně dotyčnému orgánu brání přistupovat k věci nezaujatě a rozhodovat nestranně a spravedlivě, čímž vyvolává pochybnosti o nepodjatosti dotčeného orgánu. Zdůraznit je také nutnost přihlédnout ke všem v úvahu připadajícím okolnostem, které musí být posouzeny při rozhodování o tom, zda je dotyčný orgán skutečně vyloučen či nikoli a proč, s tím, že musí být tyto úvahy podrobně uvedeny v usnesení, jimiž je rozhodováno o námitce podjatosti, aby bylo přezkoumatelné. Vzhledem k výše uvedenému by bylo možné, avšak pouze v obecné poloze, přiklonit se k názoru prezentovanému Vrchním státním zastupitelstvím v Praze, že skutečnost, že je orgán činný v trestním řízení k obviněnému v jiné - nejen - trestní věci v určitém procesním vztahu (žalobce, žalovaný, podatel, apod.) sama o sobě automaticky nemůže znamenat podjatost podle § 30 odst. 1 TrŘ. Vždy je však třeba v těchto případech postupovat obezřetně a zvažovat minimálně vhodnost toho, aby trestní věc byla i nadále ponechána orgánu, který trestní oznámení na obviněného podal. Uvedený názor je zde činěn bez návaznosti na dvě trestní věci signalizované Vrchním státním zastupitelstvím v Praze.
III. K postupu dozorového státního zástupce, jímž předložil stížnost obhájkyně obviněného policejnímu orgánu k rozhodnutí o námitkách podjatosti za situace, kdy již měl státní zástupce pochybnosti o nestranném rozhodování policejního orgánu Dohledový státní zástupce je toho názoru, že za této situace měl dozorový státní zástupce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání ke stížnosti zrušit a podle § 174 odst. 2 písm. f) tr. ř. přikázat, aby úkony ve věci prováděla jiná osoba služebně činná v policejním orgánu. (Dozorový státní zástupce usnesení o zahájení trestního stíhání ke stížnosti obv. zrušil a podle § 149 odst. 1 písm. b) tr. ř. uložil policejnímu orgánu, aby ve věci znovu jednal a rozhodl, dále podle § 174 odst. 2 písm. f) tr. ř. přikázal, aby úkony ve věci prováděla jiná osoba služebně činná v policejním orgánu, neboť policejní komisař neshledal námitku podjatosti důvodnou. Dohledový státní zástupce je však toho názoru, že za situace, kdy dozorový státní zástupce měl již situaci vyhodnocenou 10 , bylo rozhodnutí policejního orgánu o podjatosti v podstatě 10
Z odůvodnění usnesení státního zástupce, kterým bylo rozhodováno o stížnosti obviněného do usnesení o zahájení trestního stíhání je patrno, že státní zástupce si k posouzení stížnosti vyžádal spisový materiál k dané věci, spisový materiál, v němž byla projednáváno trestní oznámení vrchního komisaře na obviněného a vyžádal si stanovisko vrchního komisaře, který se vyjádřil v tom směru, že se necítí být podjatý a s ohledem na to rozhodl usnesením ze dne 29. 7. 2008 ve smyslu § 31 odst. 1 tr. ř. z důvodů uvedených v § 30 odst. 1 tr. ř. o tom, že není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení v dané trestní věci. Toto své rozhodnutí odůvodnil tím, že nemá žádný osobní vztah ke konkrétním osobám v tomto trestním řízení a poukázal na rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, sp.
13
nadbytečné a státního zástupce přivedlo do situace, kdy je třeba se s tímto rozhodnutím vypořádat. Takové rozhodnutí je ve světle usnesení státního zástupce třeba považovat za nezákonné a podle § 174 odst. 2 písm. e) tr. ř. je třeba je jako nezákonné zrušit (VSZ v Praze odkazuje na čl. 5 POP č. 1/2008; v obdobném smyslu se vyjadřuje i stanovisko NSZ č. 6/1995 Sb. v. s. NSZ k rozhodování o vyloučení státního zástupce podle § 31 odst. 1 tr ř.). K tomu lze uvést následující: 1. Je-li tu důvod k vyloučení některé ze shora uvedených osob, rozhodne o vyloučení z důvodů uvedených v § 30 tr. ř. ten orgán, kterého se tyto důvody týkají, a to i bez návrhu. Proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost, o které podle speciálního ustanovení § 31 odst. 3 tr. ř. rozhodne orgán bezprostředně nadřízený orgánu, jenž napadené rozhodnutí vydal. Z judikatury Ústavního soudu je dále patrno, že pokud v souzené věci o námitce podjatosti rozhodovala v prvním stupni stejná osoba, proti níž byla tato námitka vznesena, nedošlo k porušení trestního řádu, protože nic takového trestní řád nevylučuje (sp. zn. I. ÚS 167/96). 2. Ve vztahu k tomuto problému lze uvést, že postup dozorového státního zástupce lze považovat za správný, neboť námitka podjatosti, byť uplatněná v odůvodnění stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání, se týkala policejního orgánu, resp. osoby v něm služebně činné. V takovém případě je na místě, aby dozorový státní zástupce ponechal nezrušené rozhodnutí o učiněné námitce podjatosti dotčenému policejnímu orgánu (viz § 30 tr. ř. „...rozhodne ten orgán, kterého se tyto důvody týkají...“). Jak je patrné z připojených listin policejní komisař usnesením ze dne 29. 7. 2008 rozhodl o tom, že není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci obviněného a státní zástupce zrušil usnesení o zahájení trestního stíhání dne 1. srpna 2008 (tedy až po rozhodnutí o námitce policejním orgánem). Jiný postup by znamenal odnětí možnosti policejnímu orgánu rozhodnout o otázce vyloučení. 11 Pokud se pak dozorový státní zástupce neztotožnil s rozhodnutím policejního orgánu, resp. zjistil důvody jeho vyloučení, pak bylo možné, aby postupoval podle § 174 odst. 2 písm. f) tr. ř., a to v rámci dozorových oprávnění státního zástupce. Obdobně se k této otázce ostatně vyjadřuje i stanovisko č. 6/1995 Sb. v. s. NSZ.
zn. 7 To 494/97 a ÚS sp. zn. IV. ÚS 67/04, v nichž byly řešeny otázky vyloučení orgánů činných v trestním řízení. 11 Existují-li však i jiné důvody, které by zjevně znemožňovaly ponechání věci dotyčné osobě služebně činné, je státní zástupce povinen přikázat, aby úkony ve věci nadále prováděla jiná osoba služebně činná v policejním orgánu již v tomto okamžiku.
14
