MENDELOVA ZEMĚDĚLSKÁ A LESNICKÁ UNIVERZITA V BRNĚ PROVOZNĚ EKONOMICKÁ FAKULTA STÁTNÍ PAMÁTKOVÁ PÉČE A JEJÍ PROBLÉMY V PRAXI

MENDELOVA ZEMĚDĚLSKÁ A LESNICKÁ UNIVERZITA V BRNĚ PROVOZNĚ EKONOMICKÁ FAKULTA

STÁTNÍ PAMÁTKOVÁ PÉČE A JEJÍ PROBLÉMY V PRAXI Bakalářská práce

duben 2008

Eva Patloková

2

MENDELOVA ZEMĚDĚLSKÁ A LESNICKÁ UNIVERZITA V BRNĚ PROVOZNĚ EKONOMICKÁ FAKULTA ÚSTAV PRÁVA A HUMANITNÍCH VĚD

Studijní program: Studijní obor:

HOSPODÁŘSKÁ POLITIKA A SPRÁVA VEŘEJNÁ SPRÁVA

STÁTNÍ PAMÁTKOVÁ PÉČE A JEJÍ PPROBLÉMY V PRAXI Bakalářská práce

Vedoucí bakalářské práce: JUDr. Ing. Radek Jurčík, Ph.D.

Eva Patloková

Akademický rok: 2007/2008

3

Prohlášení:

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma „Státní památková péče a její problémy v praxi“ vypracovala samostatně a uvedla jsem všechny použité prameny. Souhlasím, aby moje bakalářská práce byla zveřejněna v souladu s § 47b zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, uložena v knihovně Mendlovy zemědělské a lesnické univerzity v Brně a zpřístupněna ke studijním účelům ve shodě s Vyhláškou rektora MZLU o archivaci elektronické podoby závěrečných prací. Autor bakalářské práce se dále zavazuje, že před sepsáním licenční smlouvy o využití autorských práv díla s jinou osobou si vyžádá písemné stanovisko univerzity o tom, že předmětná licenční smlouva není v rozporu s oprávněnými zájmy univerzity a zavazuje se uhradit případný příspěvek na úhradu nákladů spojených se vznikem díla dle řádné kalkulace.

V Nedvědici 30. dubna 2008 Eva Patloková

4

Poděkování:

Dovoluji si poděkovat vedoucímu práce JUDr. Ing. Radku Jurčíkovi, Ph.D. za odbornou pomoc při tvorbě bakalářské práce.

V Nedvědici 30. dubna 2008

Eva Patloková

5

Abstrakt: Eva Patloková: Státní památková péče a její problémy v praxi Práce je zaměřena na identifikaci a rozbor problémů z pozice pracovníka státní památkové péče na nejnižším stupni, které se vyskytují v oblasti památkové péče v České republice. Současně zde navrhuji řešení těchto problémů, které vychází z praxe a jeví se jako nejefektivnější. V práci je popsána činnost Městského úřadu Tišnov na úseku státní památkové péče, problémy s novými technologiemi ve stavebnictví, problémy s vazbou zákona o státní památkové péči na nový stavební zákon a správní řád, dvojkolejnost systému státní památkové péče, koncepce zachování a obnovy kulturních památek Jihomoravského kraje. V práci jsou jmenovány rovněž některé praktické ukázky problematických případů z praxe na MěÚ Tišnov. Klíčová slova: kulturní památka, památková péče, historické hodnoty, problémy památkové péče

Abstract: Eva Patloková: The Historic Monument State Care and its problems in practice This thesis focuses on an identification and an analysis of problems, which occur in a sphere of the Historic Monument Care in the Czech Republic from a point of view of an employee

of

a

lower

level

office

of

the

Historic

Monument

State

Care.

Contemporaneously, I suggest a solution of problems based upon practice, which appear to be the most efficient. Activities of a Historic Monument Care department at the Municipal office in Tišnov are described in the thesis - problems with new technologies used in civil engineering, problems with relation between the Historic Monument State Care Law, the new Building Law and the Administrative Law, a disunited system of the Historic Monument State Care, a policy of a preservation and a restoration of cultural monuments of the Southern Moravia region. Some problematic cases solved by the Municipal office in Tišnov are described in the thesis. Keywords: historic monument, state care, historic value, problems of the Historic Monument Care

6

Obsah

1.

Úvod……………………………………………………………………………….8

2.

Obec s rozšířenou působností Tišnov………….......................................................10

3.

Činnost Městského úřadu Tišnov na úseku státní památkové péče ................…….12

4.

Střet památkové péče s novými technologiemi ve stavebnictví ............................. 15

5.

Koncepce zachování a obnovy kulturních památek Jihomoravského kraje............ 21

6.

Vazba zákona o státní památkové péči na nový stavební zákon a správní řád …. 27

7.

Dvojkolejnost systému státní památkové péče …………………………............... 30

8.

Problémy z praxe na MěÚ Tišnov ……………………………………………….. 33

9.

Závěr……………………………………………………………………………… 37

10.

Summary …………………………………………………………………………. 42

11.

Seznam použité literatury………………………………………………………… 44

12.

Seznam příloh ………………………………………………………………..........46

7

1. Úvod Kulturní dědictví České republiky je jejím faktickým bohatstvím, jehož kvality jsou oceňovány odborníky i návštěvníky z domova i z ciziny. Právě kulturní dědictví má schopnost oslovit každý rok miliony lidí, kteří prostřednictvím památek poznávají svoji vlast anebo za jejich poznáním přijíždějí z daleké ciziny, aby se tímto naším bohatstvím blíže seznámili. Česká republika nemá moře ani velehory, a právě proto je toto kulturní dědictví, zejména z hlediska cestovního ruchu, ale i z hlediska historického poznání a atraktivity prožitku pro návštěvníky zajímavé a má nezanedbatelný ekonomický přínos i význam. O tomto historickém a kulturním bohatství svědčí i vysoký (v kontextu porovnatelných zemí) nadprůměrný počet památek zapsaných v Seznamu světového kulturního a přírodního bohatství. Hustota kulturních památek na území České republiky je jednou z největších nejen v Evropě, ale i ve světě. Přesto památková péče zůstává někde v pozadí, spíše na okraji zájmu oficiálních vládních míst i široké veřejnosti. Do povědomí veřejnosti se dostává spíše sporadicky a velmi často i v negativním kontextu. Ochraně a péči o kulturní dědictví se nedostává tolik pozornosti, kolik by si zasluhovala. Neustále je památková péče chápána jako aktivita úzce zaměřené skupiny jedinců, kteří brání zejména novodobému využívání objektů památek, a kteří jsou odtrženi od reality. Převládá názor veřejnosti, že ve většině případů hájí neodůvodněné konzervativní postoje, a tím tak brání v progresivnějším a pokrokovějším přístupu jak k jejich opravám, tak k jejich využívání. Důsledkem tohoto převládajícího názorového postoje může být až ohrožení památkového fondu jako celku. Je skutečností, že i v případech historicky velmi cenných a významných památek dochází stále častěji k jejich devastaci a tím závažnému ohrožení, a to nejen v důsledku nedostatku finančních prostředků na opravy, ale také z hlediska nedocenění jejich kulturně historického významu. Opravy a údržba historických objektů jsou finančně velmi náročné a vlastníci, ať již právnické nebo fyzické osoby, jen stěží dokáží zajistit dostatek finančních prostředků na řádnou údržbu, případně renovaci památkových objektů. Aby se fond našeho kulturního bohatství nesnižoval a jeho význam nezůstával na okraji zájmu státu i veřejnosti, bude nutné zvýšit celkově zájem o permanentní péči, která by zajistila jeho dobrý stavebně technický stav. Tento „veřejný“ zájem je uplatňován především prostřednictvím orgánů památkové péče, jeho výkonné a odborné složky, ale je

8

potřeba zainteresovat také veřejnost, a to prostřednictvím volených orgánů na všech úrovních, v parlamentu, v krajích, v obcích, ale i v občanských sdruženích. Památková péče jako celek se potýká s nemalými problémy. V této práci se budu zabývat několika, dle mého názoru a zkušeností, nejzásadnějšími problémy. Nejdříve chci objasnit a vysvětlit co je to kulturní památka definovaná ve smyslu zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, v platném znění (dále jen zákon) a jak se kulturní památka prohlašuje: Dle § 2 zákona je kulturní památka definována takto: Za kulturní památky podle tohoto zákona prohlašuje ministerstvo kultury České republiky (dále jen "ministerstvo kultury") nemovité a movité věci, popřípadě jejich soubory, a) které jsou významnými doklady historického vývoje, životního způsobu a prostředí společnosti od nejstarších dob do současnosti, jako projevy tvůrčích schopností a práce člověka z nejrůznějších oborů lidské činnosti, pro jejich hodnoty revoluční, historické, umělecké, vědecké a technické, b) které mají přímý vztah k významným osobnostem a historickým událostem. Prohlášení věcí za kulturní památky se řídí § 3 zákona a prohlášení za národní kulturní památku se řídí § 4 zákona: (1) Ministerstvo kultury si před prohlášením věci za kulturní památku vyžádá vyjádření krajského úřadu a obecního úřadu obce s rozšířenou působností, pokud je již od těchto orgánů neobdrželo. Archeologický nález (§ 23) prohlašuje ministerstvo kultury za kulturní památku na návrh Akademie věd České republiky. (2) Ministerstvo kultury vyrozumí písemně vlastníka věci o podání návrhu na prohlášení věci za kulturní památku nebo o tom, že hodlá věc prohlásit za kulturní památku z vlastního podnětu, a umožní mu k návrhu nebo podnětu se vyjádřit. (3) Vlastník věci je povinen od doručení vyrozumění podle odstavce 2 až do rozhodnutí ministerstva kultury chránit věc před poškozením, zničením nebo odcizením a oznámit ministerstvu kultury každou zamýšlenou i uskutečněnou změnu jejího vlastnictví, správy nebo užívání. (4) Ministerstvo kultury vyrozumí písemně o prohlášení věci za kulturní památku jejího vlastníka, krajský úřad, obecní úřad obce s rozšířenou působností a odbornou organizaci

9

státní památkové péče a u archeologických nálezů též Akademii věd České republiky. Vyrozumí je i v tom případě, že neshledalo důvody pro prohlášení věci za kulturní památku. (5) Vlastníci věcí, které pro svou mimořádnou uměleckou nebo historickou hodnotu by mohly být v souladu se společenským zájmem prohlášeny za kulturní památky, jsou povinni oznámit ministerstvu kultury, krajskému úřadu nebo obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností na jejich písemné vyzvání požadované údaje o těchto věcech a jejich zamýšlené změny, umožnit těmto orgánům nebo jimi pověřené odborné organizaci státní památkové péče prohlídku věcí, popřípadě pořízení jejich vědecké dokumentace. Kulturní památky, které tvoří nejvýznamnější součást kulturního bohatství národa, prohlašuje vláda České republiky nařízením za národní kulturní památky a stanoví podmínky jejich ochrany. Vláda České republiky nařízením stanoví obecné podmínky zabezpečování státní památkové péče o národní kulturní památky.

2. Obec s rozšířenou působností Tišnov Výkon státní památkové péče je realizován v přenesené působnosti jednak obecními úřady obcí s rozšířenou působností jako správními orgány prvoinstančními vůči nemovitým i movitým kulturním památkám a jednak krajským úřadem, který je prvoinstančním orgánem pro národní kulturní památky a současně odvolacím orgánem pro obce s rozšířenou působností. Vymezení výkonů a pravomocí je dáno zákonem č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, v platném znění.

Na úseku památkové péče pracuji již pět let jako samostatná referentka na odboru územního plánování a stavebního řádu při Městském úřadu v Tišnově. Městský úřad Tišnov je (po reformě státní správy) od 1. 1. 2003 obecním úřadem obce s rozšířenou působností. Ve správním území tohoto úřadu se nachází 59 obcí včetně města Tišnova, žije zde cca 27 500 obyvatel. V jeho správním území se nachází kulturní památky, městské památkové zóny a ochranná pásma. Je zde na 150 objektů nemovitých a 330 movitých kulturních památek, které jsou zapsány v Ústředním seznamu kulturních památek. Ve spravovaném regionu je nejvýznamnější národní kulturní památka Státní hrad Pernštejn, která však věcně náleží do působnosti Odboru kultury a památkové péče Krajského úřadu Jihomoravského kraje.

10

Nejvýznamnější kulturní památkou v působnosti ORP Tišnov je klášter Porta Coeli v Předklášteří a dále jsou to budovy radnice a nemocnice v Tišnově, židovský hřbitov a synagoga v Lomnici, kostel Povýšení sv. Kříže v Doubravníku, ve kterém se nacházejí unikátní varhany. Dále je tu řada kostelů, far, měšťanských domů, zemědělských usedlostí a hostinců a v neposlední řadě mnoho kapliček, křížků a božích muk. Kromě kulturních památek jsou ve správním území Městského úřadu Tišnov dvě městské památkové zóny, a to v městysi Doubravníku a v městysi Lomnici, tři ochranná pásma nemovitých kulturních památek, a to hradu Pernštejna v městysi Nedvědici, kláštera Porta Coeli v obci Předklášteří, kostela a dřevěného krytého mostu v obci Černvíru. Dále se zde nachází ochranné pásmo městské památkové zóny v městysi Lomnici. Městská památková zóna v městysi Doubravníku byla prohlášena na základě vyhlášky vydané dne 22. září 1995 Ministerstvem kultury. Městská památková zóna v městysi Lomnici byla vyhlášena na základě vyhlášky vydané 20. listopadu 1990 Jihomoravským krajským národním výborem a její ochranné pásmo pak na základě rozhodnutí Okresního úřadu Blansko, referátu regionálního rozvoje, č. 86/95 ze dne 6. 9. 1995. Ochranné pásmo nemovité kulturní památky Cisterciáckého kláštera Porta Coeli v obci Předklášteří, bylo určeno na základě rozhodnutí Okresního úřadu Brno – venkov, vydaného dne 11. 5. 1998. Ochranné pásmo kostela Nanebevzetí Panny Marie a dřevěného krytého mostu v obci Černvíru bylo vymezeno rozhodnutím Okresního úřadu ve Žďáře nad Sázavou, referátu regionálního rozvoje ze dne 29. 12. 1993, č. j. Reg. 945/93/Odv. Ochranné pásmo nemovité národní kulturní památky státního hradu Pernštejna, bylo vyhlášeno Okresním národním výborem, odborem výstavby, školství a tělovýchovy ve Žďáře nad Sázavou pod č. j. Výst. /1.293/66 ze dne 15. 10. 1966. Toto ochranné pásmo je vymezeno naprosto nedostatečně. Z přiložené mapky (příloha č. 3) nelze přesně určit, kam až ochranné pásmo zasahuje a kde jsou jeho hranice. Lze se pouze domnívat, že běží po vrcholcích okolních kopců. V textu jsou sice uvedena parcelní čísla pozemků, po jejichž hranici ochranné pásmo probíhá, ale je potřeba si uvědomit, že vyhlášení je datováno z roku 1966 a čísla parcel asi již nejsou v současné době aktuální. Kromě nemovitých kulturních památek má městský úřad Tišnov, odbor územního plánování a stavebního řádu (dále jen OÚPSŘ), oddělení památkové péče, na starosti i vydávání závazných stanovisek k restaurování movitých kulturních památek, kterých je

11

v jeho správním území 330 a k tomu je nutno připočítat ještě mobiliární fond Státního hradu Pernštejna. Mezi movité kulturní památky patří různé sakrální předměty v kostelech, kříže, zvony, oltáře, kazatelny, křtitelnice, obrazy, varhany, sochy, nábytek a mnoho dalších předmětů.

3. Činnost Městského úřadu Tišnov na úseku státní památkové péče Obecně podle § 29 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, v platném znění, obecní úřad obce s rozšířenou působností vykonává tyto činnosti: -

vykonává a organizuje státní památkovou péči ve stanoveném správním obvodu v souladu s koncepcí rozvoje státní památkové péče v České republice,

-

podílí

se

na zpracování

krajské

koncepce

podpory

státní

památkové

péče

a na zpracování střednědobých a prováděcích plánů a programů obnovy kulturních památek, -

zabezpečuje předpoklady pro komplexní péči o kulturní památky a nemovitosti, které nejsou kulturní památkou, ale jsou v památkové rezervaci, v památkové zóně nebo v ochranném pásmu, a v souvislosti s tím vydává jako dotčený orgán na návrh nebo z vlastního podnětu závazné stanovisko a poskytuje další podklady do řízení vedených jinými správními úřady než orgány státní památkové péče podle zvláštních právních předpisů,

-

uplatňuje stanovisko k územně plánovací dokumentaci pro území, ve kterém je nemovitá kulturní památka nebo ochranné pásmo nemovité kulturní památky, nemovité národní kulturní památky, památkové rezervace nebo památkové zóny, a ve vztahu k tomuto území uplatňuje stanovisko k vymezení zastavěného území,

-

usměrňuje péči o kulturní památky zajišťovanou obcemi,

-

vykonává státní správu na úseku státní památkové péče, pokud podle tohoto zákona není příslušný jiný orgán státní památkové péče,

-

koordinuje jednotné označování nemovitých kulturních památek tabulkou opatřenou nápisem "Kulturní památka" a velkým státním znakem, popřípadě i značkami stanovenými mezinárodními smlouvami,

-

vykonává dozor při obnově kulturních památek a při stavbě, změně stavby, terénních úpravách, umístění nebo odstranění zařízení, odstranění stavby nebo udržovacích

12

pracích na nemovitosti, která není kulturní památkou, ale je v památkové rezervaci, v památkové zóně nebo v ochranném pásmu z hlediska státní památkové péče, -

dozírá v rozsahu své působnosti na dodržování tohoto zákona a předpisů vydaných k jeho provedení. Obecní úřad obce s rozšířenou působností se při plnění svých úkolů opírá

o odbornou pomoc odborné organizace státní památkové péče o Národní památkový ústav. Prvním rokem po reformě státní správy v r. 2003 vydal Městský úřad Tišnov celkem 25 závazných stanovisek, z toho 10 na kulturní památky. V roce 2004 jich bylo již 51, z toho 8 na kulturní památky a 17 k označení měděnou tabulkou „Kulturní památka“, v roce 2005 bylo vydáno 74 závazných stanovisek, z nichž 30 bylo na kulturní památky. V roce 2006 bylo vydáno 77 ZS, z toho 21 na kulturní památky a v roce 2007 bylo vydáno 59 ZS, z nichž bylo 24 na kulturní památky. Celkový přehled uvedeného výčtu je v tabulce č. I v příloze této práce. Pro zajímavost (ne však pro srovnávání) přikládám v příloze č. II tabulku, z níž je patrné, kolik správních rozhodnutí bylo vydáno na ostatních 21 obecních úřadech s rozšířenou působností v Jihomoravském kraji. Tento přehled mně byl poskytnut odborem kultury a památkové péče, Krajského úřadu Jihomoravského kraje, který každým rokem zjišťuje počty vydaných závazných stanovisek ve všech ORP v Jihomoravském kraji. Je však třeba si uvědomit, že počty správních úkonů se mezi jednotlivými úřady obcí s rozšířenou působností nedají porovnávat, protože jejich počet je ovlivněn počtem kulturních památek v území a počtem a velikostí plošně chráněných území. Tyto údaje jsou nesouměřitelné. Mohou být například dvě správní území s přibližně podobným počtem obyvatel nebo rozlohou, avšak pokud v jednom z nich bude větší hustota kulturních památek, nebo bude mít více plošně chráněných území, musí nutně učinit i větší počet správních úkonů vydaných příslušným orgánem památkové péče. Před vydáním závazného stanoviska si orgán státní památkové péče musí dle § 14 odst. 6 zákona, o státní památkové péči, v platném znění, vyžádat písemné vyjádření odborné organizace státní památkové péče, Národního památkového ústavu, příslušného odborného pracoviště. Právě tato skutečnost se jeví jako jeden z problémů památkové péče u nás, který je označován jako problém dvojkolejnosti ve státní památkové péči. Blíže se této problematice budu věnovat v kapitole 7.

13

Další činnost, kterou vykonává obecní úřad obce s rozšířenou působností, je vydávání stanovisek (jako dotčeného orgánu) k územním plánům a jeho změnám a regulačním plánům a jeho změnám, a to ve všech fázích jejich projednávání. Zde se jedná zejména o to, aby nebyla narušena kontinuita plošně chráněných území, a aby stavební činností nemohlo dojít k poškození území archeologických nálezů. Dbá se také na to, aby byly všechny kulturní památky v posuzované územně plánovací dokumentaci jmenovitě uvedeny a správně lokalizovány. Neméně důležitou činností je rovněž konzultační a poradenská činnost jak pro vlastníky kulturních památek, tak pro majitele objektů v plošně chráněných územích. Těmto

stavebníkům

jsou

doporučovány

postupy a

technologie

pro

provádění

rekonstrukčních prací, a to postupy a technologie takové, které jsou v souladu se zájmy památkové péče. Někteří projektanti s orgánem památkové péče již předem konzultují navrhované projektové

řešení,

a následným

ve

průtahům

aby tím předcházeli zbytečným nedorozuměním

vyřizování.

K takto

předem

konzultovaným

řešením

v posuzovaných dokumentacích není pak ve většině případů nutné v závazném stanovisku vymezovat podmínky, za kterých je řešení přípustné. Pro usnadnění vyřizování žádostí o závazná stanoviska občanů bydlících v městské památkové zóně v městysi Lomnice vyšel Městský úřad v Tišnově vstříc a zavedl zde pravidelné úřední hodiny, a to jedenkrát měsíčně, za účasti odborného pracovníka Národního památkového ústavu. Občané tak nemusejí jezdit do Tišnova a vše, co se týká stavebních činností na kulturních památkách a v městské památkové zóně, mohou konzultovat přímo na úřadě v místě bydliště. Stěžejní činností orgánů státní památkové péče je rovněž kontrolní činnost. Jedná se jak o kontrolu následnou, to je kontrola provedených prací, kde se sleduje, zda provedené práce jsou v souladu s vydaným závazným stanoviskem, tak o kontrolu preventivní, kde ve svém správním obvodu pracovníci památkové péče sledují stav všech kulturních památek a kontrolují, zda se o ně jejich vlastníci dostatečně starají, tak jak jim to ukládá zákon o státní památkové péči v § 9. V případě, že orgán památkové péče zjistí závažné nedostatky, musí učinit kroky potřebné k jejich nápravě. MěÚ Tišnov musel tuto situaci řešit zatím pouze jednou, a to v případě měšťanského domu č. p. 82, v Tišnově, na kterém je stav střechy v doslova havarijním stavu. Majitel má sice již vydané závazné stanovisko k opravě střechy a částečně připraven i materiál k provedení oprav, ale začít s opravou

14

střechy se obává, a to z důvodů nedostatku finančních prostředků; s žádostmi o dotace zatím neuspěl. Pokud by s prováděním prací začal a neměl by prostředky na jejich dokončení, dostal by se do ještě bezvýchodnější situace. Právě tento majitel vyslovil myšlenku, aby stát v těchto případech místo dotací poskytl majitelům půjčky, a to buď bezúročné, nebo s nízkým úrokem, které by pak postupně spláceli a nemuseli by se obávat nedostatečného finančního krytí probíhajících oprav. Právě ekonomická stránka je zásadním problémem památkové péče obecně. Okrajovou činností Městského úřadu Tišnov na úseku státní památkové péče je evidence válečných hrobů v souvislosti se zákonem č. 122/2007 Sb., o válečných hrobech a pietních místech. Jedná se o zadávání, údržbu a aktualizaci dat v internetové aplikaci ministerstva obrany. Pracovníci, kteří byli pověřeni touto činností, prováděli průzkum za účelem lokalizace všech válečných hrobů a pietních míst ve svém správním území. Všechny hroby, pomníky pamětní desky musely být nafoceny, musela být zapsána všechna jména pohřbených a byly evidovány všechny dostupné údaje, které bylo možno o těchto válečných hrobech zjistit. Byla to práce časově velmi náročná.

4. Střet památkové péče s novými technologiemi ve stavebnictví Dalším z mnoha problémů v oblasti památkové péče, je rozvoj nových, moderních technologií a v souvislosti s tím vznik nových výrobků. Novými materiály a novodobými technologiemi myslím především plastová okna, sluneční kolektory, satelitní přijímače, antény mobilních operátorů, glazované střešní tašky, tvarované střešní tašky a podobné „vymoženosti“ současnosti. Snad nejvýznamnějším příkladem je existence plastových oken. Tato okna jsou především levnější než okna dřevěná, což téměř všechny stavebníky ovlivní v rozhodnutí pro jejich použití. Navíc mají srovnatelné tepelně i zvukově izolační vlastnosti. V případě kulturních památek je, dle názoru odborných pracovníků NPÚ, použití plastových oken nepřípustné, i když jsou na první pohled od dřevěných oken (zejména tak zvaných eurooken) nerozeznatelná. Pokud je kulturní památkou například škola, nemocnice nebo zařízení pro mládež a pod., je třeba zvažovat, zda převažují zájmy památkové péče nad výší finančních prostředků potřebných pro výměnu oken. Pokud by bylo zájmem státní památkové péče zásadně upřednostnit používání dřevěných oken (eurooken), bylo by

15

přínosné, aby stát vlastníkům formou dotace uhradil cenový rozdíl mezi okny klasickými dřevěnými, vyrobenými jako repliky oken původních, a okny plastovými, které ve většině případů majitelé objektů z důvodů nižší ceny upřednostňují. V případě nemovitých kulturních památek je použití klasických materiálů jednoznačně upřednostňováno, a to v zájmu zachování historických hodnot, ale problematika poskytování finančních podpor formou dotací nebo půjček není dostatečně řešena. V souvislosti s problematikou úpravy fasád památkově chráněných budov lze zmínit rovněž nový trend ve stavebnictví, a to je zateplování fasád obložením polystyrénovými dílci. V případě novodobějších objektů v plošně chráněných územích, které nejsou kulturními památkami, to není problém. Ale na fasádách budov, které jsou zdobeny štukovými prvky, římsami, šambránami, ostěním nebo jinými zdobnými prvky, takové zateplení provést nelze. Nehledě na to, že přidáním deseticentimetrové vrstvy na fasádu se změní i původní proporce objektu a objekt získá takzvané „ostré rysy“. V případě větších rekonstrukcí historických objektů může nastat problém se stanovením, kterým stavebním obdobím (slohem) památky se při realizaci oprav budeme řídit. Řečeno slovy jednoho stavebníka: „kam až se budeme vracet“? Každá stavba, respektive kulturní památka, prošla určitým vývojem a mohla mít v každém období trochu jinou podobu. Jinak vypadala ve středověku, jinak v období baroka, jinak mohla vypadat v období renesance apod. Tato období se dají s poměrně velkou přesností určit, a to provedením stavebně historického průzkumu; jde jen o to určit, do jaké podoby historického období se bude objekt rekonstruovat. Pokud je při rekonstrukci objektu tento průzkum nařízen, bylo by vhodné, aby na tento průzkum stát stavebníkovi přispěl, neboť jeho provedení je finančně náročné a majitele zatěžuje. Při stavebně historickém průzkumu mohou být objeveny skutečnosti, které obohatí nejen znalosti odborných pracovníků, ale poskytnou i nové poznatky veřejnosti. Na provádění stavebně historického průzkumu byla vydána metodika Státního ústavu památkové péče z roku 1999 „Standardní nedestruktivní stavebně-historický průzkum“. Co se týká použití plastových oken, vyžaduje Národní památkový ústav i v památkových zónách použití dřevěných oken, ale správní orgán nemá žádný zákonný předpis, podle kterého by použití plastových oken prohlásil v závazném stanovisku za nepřípustné. Praxe v těchto případech je taková, že každý případ se posuzuje

16

individuálně s tím, že se přihlíží hlavně k okolní zástavbě a v některých případech i k finančním možnostem stavebníka. Na domech, které jsou v centru památkové zóny nebo na náměstí, požaduje správní orgán v závazném stanovisku použití dřevěných oken, ale pokud se objekt nachází v některé z bočních ulic, nebo někde na okraji městské památkové zóny, akceptují se okna plastová, provedená nejlépe s povrchovou úpravou jako imitace dřeva. Nemalou roli v přípustnosti plastových oken hraje i vzhled domu. Pokud se jedná o objekt, který má dosud dochovanou jistou historickou a architektonickou hodnotu, požaduje se použít okna dřevěná. Pokud se však jedná o objekt vzhledově poplatný současnosti, lze plastová okna považovat za přípustná. Dalším příkladem může být osazování slunečních kolektorů na střechách v městských památkových zónách. Použití kolektorů je považováno za opatření, která jsou prováděna pro zlepšení životního prostředí a úsporná opatření v oblasti energetiky, a proto by jejich použití mělo být upřednostněno tam, kde je to jen trochu akceptovatelné. Žádný z metodických pokynů tento problém neřeší. Je fakt, že na střechu, která je tak vysoká, že na ni z ulice není vidět, se kolektory umístit mohou bez problémů. Problém nastává tehdy, pokud je objekt nízký a navíc se nachází v centru městské památkové zóny. Pak je pohledově vnímatelný, takže dochází k narušení celistvosti a původnosti střešní krajiny. Nastává zde pak podobný problém jako u používání plastových oken. Má zde přednost ochrana historických hodnot, nebo právo vlastníků, jejichž zájmem je ušetřit finanční prostředky na ohřev vody, případně i vytápění? Zde je nutno konstatovat, že využití alternativních zdrojů ve vytápění a ohřevu vody je v dnešní době více než žádoucí. Takže zde máme proti sobě technologii šetřící životní prostředí a instalaci slunečních kolektorů, které pohledově narušují střechy v prostředí městské památkové zóny. Střech se týkají také inovace ve výrobě střešních tašek. Je to výroba betonových, glazovaných střešních tašek, nebo výroba krytin z netradičních materiálů. Rušivým dojmem rovněž působí tvarované střešní prvky vyráběné ze stejného materiálu jako krytina, z nichž většina se dříve vyráběla z plechu jako klempířské prvky. Památkový zájem upřednostňuje použití klasických pálených tašek, avšak majitelé často požadují tašky glazované, jelikož předpokládají, že mají delší dobu životnosti. V současné době se v hojné míře realizuje využití půdních prostor pro bydlení. Dochází tak k stále častěji k osazování střešních oken, anebo k realizaci střešních vikýřů různých tvarů a velikostí, a to za účelem

17

zajistit dostatečné prosvětlení a větrání půdních vestaveb. Dříve se na střechách zřizovala pouze malá nevyčnívající okénka, ke kterým patří i tak zvaná „volská oka“, anebo se používaly pouze skleněné tašky pro osvětlení půdního prostoru. Pro větrání byly zhotovovány drobné plechové odvětrávací otvory. Těžším problémem v rozhodování je používání netradičních materiálů a technologií v městských památkových zónách, kde nejsou podmínky památkové ochrany jednoznačně vymezeny, respektive nejsou vymezeny vůbec. Například ve vyhlášce o prohlášení území historických jader měst za památkové zóny, které bylo přijato na plenárním zasedání Jihomoravského krajského národního výboru v Brně dne 20.listopadu 1990, kterou byla vyhlášena městská památková zóna v Lomnici, je uvedeno v čl. 2 pouze to, že cituji: „účelem prohlášení památkových zón je, v rámci rozvoje výše uvedených měst, zachovat kulturně historické a urbanisticko architektonické hodnoty jejich historických jader, jako organické součásti životního prostředí a kulturního dědictví“. Dále v čl. 4 se uvádí, co je předmětem státní památkové péče v zónách, a to je historický půdorys a jemu odpovídající prostorová a hmotová skladba, městské interiéry včetně povrchu komunikací, historické podzemí, panorama zóny s hlavními dominantami v blízkých a dálkových pohledech, nemovité kulturní památky, objekty dotvářející charakter zóny, veřejná a vyhrazená zeleň a ostatní objekty v zóně. V čl. 5 se pak uvádí, že: „Národní výbory při realizaci hospodářského, sociálního a kulturního rozvoje jimi spravovaného území přihlížejí k mimořádným hodnotám zón a vytvářejí dle možností při regeneraci těchto území přiměřené ekonomické a organizačně technické podmínky, aby napomáhaly zejména vhodnému využívání a postupné obnově kulturních památek a objektů památkového zájmu, řádné údržbě a obnově ostatních architektonicky a stavebně kvalitních objektů, zhodnocování všech městských prostor přiměřenými úpravami, řádné údržbě veřejných prostor a zeleně. V čl. 6 jsou stanoveny podmínky pro stavební a další činnosti, a to: -

Výstavba, doprava a rekreace se provádějí v souladu s účelem zóny, k tomu jsou pořizovány v součinnosti s příslušným okresním orgánem státní památkové péče územně plánovací podklady a územně plánovací dokumentace,

-

využití jednotlivých prostorů, souborů a objektů musí být v souladu s jejich kulturní hodnotou, kapacitními a technickými možnostmi,

18

-

součinnost s příslušným okresním orgánem státní památkové péče je nutná rovněž při předprojektové přípravě staveb průmyslových, inženýrských, dopravních, občanských a bytových, stejně jako při projektové přípravě, terénních a sadových úprav a veřejných prostranství a vyhrazené zeleně,

-

při nové výstavbě a při vnějších a vnitřních úpravách nechráněných objektů se musí dbát architektonických a funkčních vztahů ke kulturním památkám a navazovat na jejich objemovou a prostorovou skladbu,

-

ke stavbě a ke změně dokončené stavby včetně demolice, u staveb, které nejsou kulturní památkou, je třeba předchozí souhlas okresního orgánu státní památkové péče,

-

k umisťování informačních, reklamních a jiných podobných zařízení v zóně, stejně jako k umisťování prodejních stánků a ostatních podobných zařízení do veřejných prostor, je nutný předchozí souhlas orgánu státní památkové péče,

-

poškozování objektů a veřejných ploch je zakázáno. Z uvedeného vyplývá, že se jedná do jisté míry o obecné formulace směřující

zejména k povolování zamýšlených úprav, případně nových staveb, ale v žádném ustanovení není uveden zákonný předpis, na základě kterého může správní orgán památkové péče omezovat práva účastníků řízení a nařizovat konkrétní podmínky ve prospěch ochrany kulturních památek a staveb v památkově chráněných územích. S tímto souvisí i problém, jak donutit stavebníky, aby podmínky, uvedené v závazném stanovisku plnili. Zákon o státní památkové péči sice umožňuje v § 35 uložit pokutu až do výše 100 000 Kč právnické osobě, nebo fyzické osobě oprávněné k podnikání, a to v případě když při výkonu svého podnikání, provádí obnovu kulturní památky bez závazného stanoviska vydaného obecním úřadem obce s rozšířenou působností nebo nedodržuje podmínky stanovené v tomto závazném stanovisku. Dle § 39 je dána možnost uložit pokutu až do výše 10 000 Kč fyzické osobě, která se dopustí téhož přestupku. Je patrné, že maximální výše pokuty pro fyzické osoby (10 000 Kč) je částka v dnešní době naprosto nemotivující. Při stanovení výše pokuty se přihlíží zejména k závažnosti a k době trvání protiprávního jednání, ke kulturně historickému významu kulturní památky a k rozsahu způsobené škody. Z uvedeného vyplývá, že maximální výše částky se ukládá v případě hrubého nebo opakovaného porušení zákona (zničení kulturní památky, úmyslné poškození apod.). V případě porušení povinnosti drobnějšího charakteru

19

(např. místo dřevěných oken osadí plastová), lze uložit pokutu v dolní části limitu. Stavebníkovi se tudíž vyplatí porušit povinnost a zaplatit pokutu, což mu vyjde levněji, než kdyby zaplatil požadovaná okna dřevěná místo oken plastových. Zde by bylo řešením, alespoň v případě kulturních památek, doplácet stavebníkům rozdíl mezi běžně používaným stavebním materiálem nebo stavebními výrobky a požadovanými klasickými materiály a atypickými stavebními výrobky (např. rozdíl mezi cenou plastového okna a požadovaného dřevěného okna, vyrobeného jako atyp). Tím by vlastníci byli motivováni k řádnému provedení oprav, a to v souladu s požadavky státní památkové péče. Dnes je běžně od stavebníků slyšet, že památkáři si diktují podmínky, ale nechtějí, respektive nemohou, jim na tyto nadstandardní požadavky přispět. V žádném zákoně, ani jeho prováděcím předpise se neuvádí, do jaké míry může správní orgán památkové péče omezovat práva účastníků řízení. Řešením by bylo přijetí zákonného předpisu, ať už nového zákona a jeho prováděcí vyhlášky, nebo alespoň novely zákona, která by jednoznačně stanovila podmínky ochrany historických hodnot v plošně chráněných územích, ať již v městských památkových rezervacích, městských památkových zónách nebo ochranných pásmech. Zde by se nabízelo takovéto řešení, že by bylo zřízeno konzultační středisko “On line“ na webových stránkách Ministerstva kultury, kde by pracovník správního orgánu mohl položit dotaz, nebo dát podnět k řešení daného problému. Problém by byl operativně posouzen odborníky a zodpovězen, případně by byl vydán metodický pokyn, jak v podobných případech postupovat. Touto cestou by se i „zákonodárci“ blíže seznámili s problémy, které se v praxi vyskytují. Takto získané zkušenosti by případně mohly být zužitkovány při tvorbě podkladů pro zpracování novely právních předpisů, případně nového zákona, „O státní památkové péči“. Státním ústavem památkové péče byly mimo jiné vydány i tyto metodické publikace: -

Péče o střechy historických budov

-

Ochrana, údržba a stavební úpravy zřícenin hradů

-

Principy péče o lidové stavby

-

Péče o kamenné sochařské a stavební památky

-

Standardní nedestruktivní stavebně – historický průzkum.

20

Tyto metodiky však nejsou zákonným předpisem, jsou pouze vodítkem pro pracovníky státní památkové péče, zejména pro garanty Národního památkového ústavu, jak v určitých případech postupovat, ale správní orgány podle nich rozhodovat nemohou. Národní památkový ústav ve svém vyjádření, které je podkladem pro vydání závazného stanoviska, stanoví své podmínky, podle kterých je dle jejich názoru možné zamýšlené práce provádět, avšak podmínky NPÚ jsou pro správní řízení pouze doporučující. Vyjádření NPÚ nemá právní závaznost. Toto je další z problémů „dvojkolejnosti“ na úseku památkové péče, kterými se budu zabývat v kapitole 7.

5. Koncepce zachování a obnovy kulturních památek Jihomoravského kraje Koncepce zachování a obnovy kulturních památek JMK je dokument, který analyzuje stav péče o kulturní památky na území Jihomoravského kraje, vyjmenovává nejdůležitější kulturní památky, památkové rezervace a zóny, bilancuje finanční deficit v péči o kulturní památky na svém území, vyjmenovává klíčové problémy v oblasti památkové péče a také navrhuje dlouhodobé, postupné cíle v oblasti památkové péče Jihomoravského kraje. Dokument je veřejně přístupný na webových stránkách Krajského úřadu Jihomoravského kraje. Zpracování koncepce pro zachování a obnovu kulturních památek Jihomoravského kraje se opírá o dva základní dokumenty. Prvním z nich, který vytyčuje legislativní prostor pro koncepci, je zákon o státní památkové péči č. 20/1987 Sb., v platném znění, kde se v § 28 písm. a) říká, že „kraj v samostatné působnosti schvaluje koncepci podpory státní památkové péče v ČR“ a v § 29, že „obecní úřad obce s rozšířenou působností se podílí na zpracování krajské koncepce“. Druhým dokumentem, který v obecné rovině vymezuje předmět koncepce, je usnesení vlády ČR ze dne 22. 4. 1998 č. 278 o Koncepci účinnější péče o památkový fond v České Republice do roku 2005, který předkládalo do vlády Ministerstvo kultury ČR. Tato dokumentace je výchozím podkladem, na kterou Koncepce Jihomoravského kraje navazuje, a která v oblastech, kde to reálná situace v památkové péči JMK umožňuje, jej dále konkretizuje. Podkladem pro evidenci kulturních památek v obcích je výpis z Ústředního seznamu kulturních památek, jenž je veden Národním památkovým ústavem v Praze.

21

Ukázku, jak vypadá výpis z tohoto seznamu, uvádím v příloze č. 4. Tento Ústřední seznam však bohužel vykazuje řadu nepřesností. Z Národního památkového ústavu Brno má zpracovatel Koncepce JMK k dispozici pouze zjednodušený seznam kulturních památek. Seznam je podstatně odlišný od ústředního seznamu a liší se o desítky položek. Tento stav je důsledkem nedávno minulých dob, kdy do r. 1989 probíhalo v rámci generální aktualizace v podstatě nekoordinované prohlašování kulturních památek. Odlišný vznik a vedení obou seznamů přináší zcela odlišné výsledky jak v počtu položek, tak i v rozsahu evidence. Od r. 2000 probíhá v Národním památkovém ústavu Praha a jeho územních odborných pracovištích Program obnovy identifikace nemovitých kulturních památek v ČR, jenž má být ukončen do r. 2008. Z tohoto důvodu je nutné závěry uvedené v Koncepci zachování a obnovy kulturních památek Jihomoravského kraje brát s jistou rezervou, neboť vstupní údaje o počtech památek jsou nepřesné. Pro zpracování Koncepce byl stav všech kulturních památek ohodnocen stupnicí I - V, přičemž stav I a II je považován za vyhovující, památky nepotřebují mimořádnou péči. Nutnou podmínkou pro toto hodnocení je trvalé užívání památky. Stav III je považován za mezní, kde byly zjištěny stavební a jiné závady většího rozsahu; pokud tyto závady nebudou včas řešeny, je pravděpodobné, že se výchozí stav změní na havarijní a památka začne být ohrožena. Tento stav může nastat, pokud památka není využívána nebo nepodléhá pravidelné údržbě. Stavy IV a V jsou z hlediska památkové péče nežádoucí a vyžadují velké investice na záchranu kulturní památky. V souvislosti se stavem kulturních památek a peněz na jejich opravy byl vyčíslen investiční dluh v Jihomoravském kraji, který k r. 2006 činil celkem cca 11.144.151 tis. Kč. Pokud by se tento investiční dluh rozložil v horizontu 20 let, činil by (na obnovu památkového fondu) cca 450 miliónů ročně. Když odečteme cca 100 mil. ročně poskytovaných z programů Ministerstva kultury ČR a započtení povinné spoluúčasti vlastníků, a to ve výši 25 – 50 %, zůstává ještě nepokryto 180 – 250 mil. ročně. Navíc do souhrnného odhadu investiční potřebnosti nebyly zahrnuty ty kulturní památky, které nebyly předmětem zkoumání (bez vyjádření vlastníků nebo správců), kdy nebylo možno spekulovat o výši investičního dluhu. To znamená, že skutečný finanční deficit na potřebné opravy všech kulturních památek je daleko vyšší, než je výše uvedená částka 250 mil. Kč (pro JMK).

22

Významným zdrojem podpory památkové péče je stát, který z rozpočtu Ministerstva kultury ČR uvolňuje prostřednictvím čtyř základních programů finanční prostředky na obnovu některých nemovitých kulturních památek a pátý program se týká restaurování movitých památek. Těmito čtyřmi dotačními programy jsou: -

„Program záchrany architektonického dědictví“ (ZAD),

-

„Havarijní program“,

-

„Program regenerace městských památkových rezervací a městských památkových zón“ (Program regenerace),

-

„Program péče o vesnické památkové zóny a rezervace a krajinné zóny“ (Péče o VPZ). Prvním jmenovaným programem je „Program záchrany architektonického

dědictví“ (ZAD), který podporuje obnovu kulturních památek tvořících nejcennější součást našeho kulturně architektonického dědictví jako jsou hrady, zámky, kláštery, historické zahrady, kostely a podobně. Navrhované práce přitom musí směřovat k záchraně kulturní památky, nebo těch jejích částí, které tvoří podstatu kulturní památky. Druhým programem je „Havarijní program“, z něhož jsou poskytovány finanční příspěvky pro zabezpečení nejnaléhavějších oprav nemovitých kulturních památek, zejména na odstranění havarijního stavu střech a nosných konstrukcí staveb. Následujícím třetím programem je „Program regenerace městských památkových rezervací a městských památkových zón“ (Program regenerace), jenž je nástrojem k obnově kulturních památek, nacházejících se v nejcennějších částech našich historických měst, prohlášených za památkové rezervace a památkové zóny. Čtvrtým programem v uvedeném výčtu je „Program péče o vesnické památkové zóny a rezervace a krajinné zóny“ (Péče o VPZ), který se zaměřuje zejména na podporu obnovy a zachování památek lidové architektury, jako jsou zemědělské usedlosti, chalupy, kapličky a boží muky, které se nacházejí v památkově chráněných územích. V současné době (s účinností od 5. února 2008) vydalo Ministerstvo kultury ČR Zásady pro užití neinvestičních prostředků z rozpočtu Ministerstva kultury ČR stanovených pro program „Podpora obnovy kulturních památek prostřednictvím obcí s rozšířenou působností“. Ministerstvo kultury tento program vyhlásilo v souladu s ustanovením § 16 odst. 2 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, v platném znění. Bylo vedeno

23

snahou umožnit obcím s rozšířenou působností, jejichž obecní úřady jsou prvoinstančními orgány pro výkon státní správy na úseku památkové péče, podílet se uplatněním detailních znalostí kulturních památek ve svém správním území na kompenzaci veřejného zájmu na úseku památkové péče tak, aby byla naplněna účinnější péče o tu část památkového fondu, kde to efektivněji a účelněji neumožňují „jiné“ programy Ministerstva kultury ČR. Koncepce zachování a obnovy kulturních památek JMK identifikuje hlavní problémové oblasti památkové péče a rovněž také klíčové problémy památkové péče. 1. Problémy v oblasti památkové péče by bylo možné vymezit do těchto dvou základních bodů: 1.1. Celkový technický stav památkového fondu v Jihomoravském kraji, který na základě objektivních zjištění byl z převážné části vyhodnocen jako neuspokojivý, a který vyžaduje komplexní péči s vysokými finančními nároky, a to jak na záchranu, tak na obnovu i na běžnou údržbu. 1.2. Financování památkové péče je zásadním problémem památkové péče. Toto financování má několik zásadních otazníků: –

kolik finančních zdrojů je k dispozici,

–

komu jsou finanční zdroje určeny,

–

kolik finančních zdrojů bude ještě potřeba,

–

jak a odkud budou nové finanční zdroje získávány,

–

jak budou dostupné finanční zdroje stávající i budoucí rozděleny.

2. Klíčových problémů bylo vytipováno celkem pět: 2.1. Povrchní zájem české společnosti o problematiku památkové péče, kde není zakořeněno povědomí, že české památky jsou společným kulturním bohatstvím. 2.2. U laické veřejnosti není pěstován kladný vztah ke kulturním památkám. 2.3. není systematicky prováděna osvěta s cílem přiblížit veřejnosti význam a problematiku péče o kulturní památky. 2.4. problematika legislativní a právní, kde jsou jmenovány stejné problémy, které jsem ve své práci již jmenovala a nebo se jimi budu zabývat ještě dále. Jedná se zejména o tyto legislativní (právní) problémy: –

Není poskytována odpovídající náhrada vlastníkům kulturních památek ze strany státu za omezování vlastnických práv,

24

–

programy Ministerstva kultury, zajišťující financování některých památek, jsou lokalizovány mimo vliv kraje, který je často používám pouze jako distributor oznámení o poskytnutí dotace bez možnosti aktivně zasáhnout do rozhodování,

–

při prohlašování objektů za kulturní památky není dostatečně specifikována úloha kraje, který by měl být ostatními partnery považován za rovnocenného,

–

pro plošně chráněná území (rezervace, zóny a ochranná pásma) nejsou přesně stanoveny podmínky ochrany,

–

vymezení regulativů v plošně chráněných územích by mohlo převést správní řízení v těchto územích přímo na stavební úřad, mimo památkovou péči, která by se pak mohla více věnovat ochraně nemovitých kulturních památek,

–

nevyjasněné pravomoci u rozhodování v samostatné a přenesené působnosti,

–

památky UNESCO nemají adekvátně vymezenou právní ochranu v tuzemském právu,

–

obce s rozšířenou působností nemají fakticky žádnou možnost pozitivně ovlivňovat stav památek náležejících do jejich působnosti.

2.5. Problematika evidence kulturních památek jak na centrálním pracovišti Národního památkového ústavu v Praze, tak na územním pracovišti v Brně, je nepřesná a neúplná a netvoří právně jistý podklad pro správní řízení a korektní analýzu památkového fondu 2.6. Problematika spojená s přechodem na nové územně správní uspořádání. –

zrušením okresů došlo k přerušení kontinuity výkonu státní správy na úseku památkové péče s tím, že noví pracovníci v obcích s rozšířenou působností neměli potřebné znalosti a potřebnou praxi pro rozhodování dle zákona o státní památkové péči,

–

nejednotnost v „řízení“ památkové péče na obcích s rozšířenou působností, kde památková péče není ve většině případů vykonávaná jako samostatná agenda, ale jako součást povětšinou odboru územního plánování a stavebního řádu s tím, že určený pracovník vykonává i další činnosti v rámci tohoto odboru,

–

reformou státní správy narušené vztahy mezi krajem a okresem si vynutily vybudování nových vazeb a vztahů mezi krajem a obcí s rozšířenou působností,

–

v souvislosti s reorganizací státní správy došlo v rámci předávání agendy i ke ztrátám v evidenci kulturních památek.

25

2.7. Problematika nevyužitých a ohrožených kulturních památek, která má několik aspektů: –

památky s vlastníkem bez finančních prostředků

–

památky nevyužívané, což je velkým problémem především u památek ve vlastnictví církve, jako jsou kostely, fary a podobně,

–

památky s nezájmem vlastníka o jejich údržbu,

–

obce mají neúčinné možnosti ovlivnit vlastníky při plnění stanovených povinností

Na základě vymezení těchto problémových oblastí v památkové péči Jihomoravského kraje byly stanoveny dlouhodobé cíle za účelem splnění vize, která má za cíl udržet „památkový fond Jihomoravského kraje ve stabilizovaném, respektive udržitelném stavu“. Těmito cíli jsou: -

stabilizovat památkový fond v trvale udržitelném stavu

-

zajistit pro památkovou péči potřebné financování

-

osvětovým způsobem ovlivňovat vztah občanů k památkám

-

prezentovat a propagovat památky

-

zajistit vhodné využívání památek

-

iniciovat vytvoření systémových programů k pokrytí nejdůležitějších záměrů

-

soustavně spolupracovat s vlastníky památek

-

zvýšit odpovědnost kraje za stav památkové péče a zajistit jeho přímý vliv Koncepce zachování a obnovy kulturních památek JMK je zásadním dokumentem,

který se problematikou památkové péče zabývá. Lze konstatovat, že v něm uvedené problémy neplatí jen pro Jihomoravský kraj, ale pro celou Českou republiku obecně. Jako pracovnice na úseku památkové péče v obci s rozšířenou působností, k tomuto mohu konstatovat, že nejen kraje, ale i obce s rozšířenou působností by měly mít větší pravomoci a lepší nástroje pro výkon agendy na úseku památkové péče. Například by měly mít zásadní slovo k přidělování dotací na opravy a údržbu památek v rámci své působnosti, protože kdo jiný má nejlépe zmapovaný stav potřeb památkového fondu, znalost vlastníků a jejich vztah ke svým památkám vč. jejich problém“, než pracovníci, kteří jsou jim nejblíže a jsou s nimi nejčastěji v kontaktu. Co například může vědět úředník na Ministerstvu kultury o problémech jednotlivých kulturních památek (např. kláštera Porta Coeli v Předklášteří)?

26

Možná snad ví, že existuje, že potřebuje peníze tak, jako téměř každý jiný objekt, ale o jeho problémech a všech souvislostech neví skoro nic. Proto si myslím, že činnost úředníků na obecních úřadech s rozšířenou působností by měla hrát v památkové péči daleko důležitější a zodpovědnější roli, než je tomu dnes. Částečně snad přinese řešení nový dotační program Ministerstva „Podpora obnovy kulturních památek prostřednictvím obcí s rozšířenou působností“. Tento dotační program umožní alokovat příspěvek ze státního rozpočtu na zachování a obnovu kulturních památek prostřednictvím obecního úřadu obce s rozšířenou působností tak, aby byla naplněna účinnější péče o památkový fond.

6. Vazba zákona o státní památkové péči na nový stavební zákon a správní řád S počátkem účinnosti nového zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, účinného od 1. 1. 2006 a nového stavebního zákona č. 183/2006 Sb., účinného od 1. 1. 2007, vznikl problém se vzájemnými vazbami, respektive vzájemnou provázaností „památkového zákona“, „nového stavebního zákona“ a „nového správního řádu“. Pro lepší pochopení této problematiky nyní popíšu proces, kterým vlastník nemovitosti, která podléhá památkové péči, musí projít. Podle § 14, odst. 1 zákona č. 20/1987 Sb.,o státní památkové péči, v platném znění, vlastník kulturní památky, který zamýšlí provést údržbu, opravu, rekonstrukci, restaurování nebo jinou úpravu kulturní památky nebo jejího prostředí (dále jen "obnova"), je povinen si předem vyžádat závazné stanovisko obecního úřadu obce s rozšířenou působností, a jde-li o národní kulturní památku, závazné stanovisko krajského úřadu. Dle odst. 2 vlastník (správce, uživatel) nemovitosti, která není kulturní památkou, ale je v památkové rezervaci, v památkové zóně nebo v ochranném pásmu nemovité kulturní památky, nemovité národní kulturní památky, památkové rezervace, nebo památkové zóny, je povinen k zamýšlené stavbě, změně stavby, terénním úpravám, umístění nebo odstranění zařízení, odstranění stavby, úpravě dřevin nebo udržovacím pracím na této nemovitosti si předem vyžádat závazné stanovisko obecního úřadu obce s rozšířenou působností, není-li tato jeho povinnost podle tohoto zákona nebo na základě tohoto zákona vyloučena. V závazném stanovisku podle odstavců 1 a 2 se vyjádří, zda práce tam uvedené jsou z hlediska zájmů státní památkové péče přípustné, a stanoví se základní podmínky, za kterých lze tyto práce připravovat a provést. Základní podmínky musí vycházet ze současného stavu poznání

27

kulturně historických hodnot, které je nezbytné zachovat při umožnění realizace zamýšleného záměru. Orgán státní památkové péče příslušný podle odstavců 1 a 2 vydá závazné stanovisko po předchozím písemném vyjádření odborné organizace, Ústavu státní památkové péče. Podmínky, uvedené v závazném stanovisku, musí pak stavební úřad převzít do podmínek rozhodnutí o umístění stavby nebo do stavebního povolení. Do 31. 12. 2006 bylo závazné stanovisko vždy vydáváno rozhodnutím. Proto se často stávalo, že v předmětné věci byla vydána dvě rozhodnutí, jednou závazné stanovisko orgánu státní památkové péče, podruhé rozhodnutí o umístění stavby nebo stavební povolení. V případě, kdy stavební práce podléhaly pouze ohlášení, tento problém odpadal. Tuto situaci dvojího rozhodnutí v jedné věci chtěl vyřešit nový správní řád a v souvislosti s ním i novela památkového zákona, kde dle § 44a zákona o státní památkové péči závazné stanovisko podle § 14 odst. 1 a 2, je-li vydáno orgánem státní památkové péče ve věci, o které není příslušný rozhodovat stavební úřad podle zvláštního právního předpisu, je samostatným rozhodnutím ve správním řízení, jinak je úkonem učiněným dotčeným orgánem pro řízení vedené stavebním úřadem. Stanoviska uplatněná k politice územního rozvoje a územně plánovací dokumentaci nejsou správním rozhodnutím. Zde nastává situace, kdy pracovníci památkové péče musí dobře znát nejen samozřejmě památkový zákon, ale také stavební zákon, aby poznali, který nástroj stavebního zákona bude stavebním úřadem použit. Dále, pokud bude stanoveno, že zamýšlené práce nepodléhají stavebnímu, nebo územnímu řízení a orgán památkové péče vydá závazné stanovisko rozhodnutím, ale v průběhu projednávání stavebního úřadu se ukáže, že musí dojít ke správnímu řízení, jehož výsledkem je rovněž vydání rozhodnutí, nastává opět problém dvojího vydání rozhodnutí v téže věci. Další problém nastává, pokud zamýšlené stavební práce, podléhají podle „nového stavebního zákona pouze „ohlášení“. K této problematice existuje několik výkladů. 1. Ohlášení stavebnímu úřadu není rozhodnutím, tudíž orgán státní památkové péče vydá závazné stanovisko ve správním řízení, které je rozhodnutím. 2. Závazné stanovisko bude vydáno dle § 14 a § 44a

zákona č. 20/1987 Sb.

a současně § 149 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu. Stavební úřad může dát souhlas pouze v případě, že ohlašované práce jsou v souladu s vydaným závazným stanoviskem obecního úřadu obce s rozšířenou působností. Pokud ohlašované práce

28

nejsou v souladu se závazným stanoviskem, stavební úřad ohlašované práce rozhodnutím zamítne.

K této problematice dosud nebyla vydána žádná jednoznačná metodika jak při vydávání závazných stanovisek postupovat. Další komplikace nastávají, pokud žadatelé nesouhlasí s podmínkami, uvedenými v závazném stanovisku a chtějí se odvolat. Pak se musí odvolat až v rámci územního nebo stavebního řízení, nebo proti rozhodnutí o zamítnutí ohlášení stavebních prací. Toto odvolání je pak dle § 149 odst. 4 správního řádu předáno k posouzení nadřízenému orgánu, odboru kultury a památkové péče Krajského úřadu. (Jestliže odvolání směřuje proti obsahu závazného stanoviska, vyžádá si odvolací správní orgán potvrzení nebo změnu závazného stanoviska od správního orgánu nadřízeného správnímu orgánu příslušnému k vydání závazného stanoviska. Tomuto správnímu orgánu zasílá odvolání spolu s vyjádřením správního orgánu prvního stupně a s vyjádřením účastníků. Po dobu vyřizování věci nadřízeným správním orgánem správního orgánu, který je příslušný k vydání závazného stanoviska, lhůta podle § 88 odst. 1 neběží). Další problém je v provádění kontroly nad dodržováním podmínek závazného stanoviska. Pokud závazné stanovisko není rozhodnutím, a stavební úřad vydal buď souhlas s ohlášenými pracemi, nebo nechal uplynout lhůtu pro ohlášení mlčky, nevydává se kolaudační souhlas, naskýtá se otázka, jakým mechanizmem bude stavebník postihován, nedodrží-li podmínky, uvedené v závazném stanovisku. Praxe na našem úřadě je taková, že se zvolila varianta č. 1, a to znamená v případě, že stavební práce budou stavebnímu úřadu pouze ohlášeny, tedy když stavebním úřadem nebude vydána žádná forma rozhodnutí, vydává orgán státní památkové péče závazné stanovisko rozhodnutím ve správním řízení. Je lépe vydat raději dvě rozhodnutí v téže věci, než nemít nástroj, kterým bude možné nutit stavebníky k dodržení podmínek uvedených v závazném stanovisku. Před vydáním závazného stanoviska téměř vždy konzultujeme s referenty stavebního úřadu, jak budou v daném případě postupovat, jak se daným případem budou dle stavebního zákona zabývat. Na odborně metodickém dni, pořádaném Krajským úřadem Jihomoravského kraje, odborem kultury a památkové péče, na kterém byl hostem JUDr. Martin Zídek z Ministerstva kultury ČR, bylo řečeno, že pokud vydáme rozhodnutí tam, kde stačí jen závazné stanovisko dle § 149 správního řádu, je to zcela

29

špatně. A opačně, pokud vydáme závazné stanovisko tam, kde mělo být vydáno rozhodnutí a nenásleduje žádný úkon stavebního úřadu, i zde se jedná o nezákonné závazné stanovisko, které by mohlo v rámci přezkumného řízení být zrušeno a byla by zpochybněna i vymahatelnost stanovených podmínek. Názorů na danou problematiku je několik, a všechny se od sebe liší; jednoznačná metodika, jak postupovat, však dosud vydána nebyla. Možná by stálo za úvahu, že by objekty, podléhající státní památkové péči, nepodléhaly ve stavebním řízení stavebnímu úřadu, ale byly by kompletně zúřadovány v jednom správním řízení pouze orgánem státní památkové péče, včetně stavebního povolení i případné kolaudace. Orgán státní památkové péče by provedl správní řízení tak, jak by ho prováděl stavební úřad, ovšem ve speciálním režimu. Stavební úřad by pak dostával pouze oznámení na vědomí, co se v jeho správním obvodu s těmito objekty podléhajícími památkové péči děje. Toto řešení by jednak bylo jednoznačně jednodušší pro stavebníky, současně by odstranilo problémy s vazbami mezi stavebním a památkovým zákonem.

7. Dvojkolejnost systému státní památkové péče Problém dvojkolejnosti se táhne jako červená nit všemi aspekty státní památkové péče. V poslední době je odbornou veřejností, zabývající se památkovou péčí, snad nejčastěji diskutovaným problémem. Dvojkolejnost spočívá také v tom, že orgán státní památkové péče si před vydáním rozhodnutí vyžádá písemné vyjádření odborné organizace státní památkové péče, kterou je příslušné územní odborné pracoviště národního památkového ústavu. V praxi to znamená, že odborný garant památkové péče, ve svém vyjádření uvede podmínky, za kterých je možné zamýšlené stavební práce provést, přičemž ale právní stránka věci zůstává stranou. Správní orgán, na základě tohoto vyjádření vydává závazné stanovisko, přičemž odpovídá za správnost vydaného závazného stanoviska, a to jak po stránce procesní, tak i po stránce obsahové, což je oním problémem. Správní orgán musí uvést takové podmínky v závazném stanovisku, které by nelimitovaly stavebníky více, než ukládá a dovoluje zákon. To znamená, že může vydat závazné stanovisko i v rozporu s vyjádřením památkového ústavu, přičemž ale svůj postup musí vždy řádně odůvodnit. Důležitým aspektem je i časová stránka. Dříve trvalo i pět až šest

30

týdnů, než se vyjádření odborného garanta dostalo zpět k referentovi správního orgánu památkové péče. Pak bylo problematické vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě 60 dní. Tento problém částečně vyřešila novela památkového zákona č. 158/2007 Sb., ze dne 6. 6. 2007, která v § 14 odst.6 upravila povinnost odborné organizace památkové péče vydat své vyjádření do 20 dní od doručení žádosti správního orgánu o jeho vypracování, nestanoví-li orgán státní památkové péče ve zvlášť složitých případech lhůtu na prodloužení, která nesmí být delší než 10 dnů. Pokud ve lhůtě 20 dnů nebo v prodloužené lhůtě příslušný orgán státní památkové péče písemné vyjádření NPÚ neobdrží, vydá závazné stanovisko bez tohoto vyjádření. Zde však opět nastává problém v tom, že pokud se řešená věc týká např. takové specializované věci, jako je restaurování kulturních památek, kde vyjádření odborného garanta specializovaného pracoviště Národního památkového ústavu je založeno na vysoce odborné profesionální úrovni, může orgán státní památkové péče většinou jen těžko se svými znalostmi rozhodovat tak, aby byly věcně správně ošetřeny všechny aspekty řešené kauzy. Pracovníci „Odboru specialistů Národního památkového ústavu“ jsou rozděleni dle jednotlivých kategorií restaurátorských prací a každý ve svém oboru vydává svá vyjádření. Z uvedeného vyplývá, že pracovník orgánu státní památkové péče by v těchto případech mohl vycházet pouze jen ze zkušeností, které nasbíral v průběhu své praxe. Vzhledem k tomu, že na většině pracovišť obcí s rozšířenou působností jsou po reformě státní správy od r. 2003 noví zaměstnanci, kteří své zkušenosti teprve začínají sbírat, není takové řešení ideální. Odborná veřejnost se zabývá otázkou, jak tento zásadní problém dvojkolejnosti v památkové péči odstranit. V České republice jsou uvažovány, dva modely, ve světě již používané: 1) Bavorský model 2) Slovenský model Každý z uvedených přístupů má svá „pro a proti“. Bavorský model spočívá v tom, že výkonná a odborná složka těsně spolupracují a závazná stanoviska jsou vydávána výkonnou složkou bez vyjádření odborné organizace, neboť je vytvářejí spolu na jednom pracovišti. To sice přináší úsporu času a administrativní práce, ovšem po stránce organizační je tento model náročnější. Muselo by být zřízeno buď společné pracoviště, nebo stanoveny počty hodin pro společnou práci, neboť v současné

31

době se územní rozsah odborných garantů liší od územního členění jednotlivých správních obvodů obcí s rozšířenou působností. Jeden odborný pracovník národního památkového ústavu má zpravidla pod sebou dvě až tři správní území obcí s rozšířenou působností. Úskalí tohoto postupu spočívá v tom, že by se pracovníci museli vzájemně shodnout na jednotném postupu a podmínkách uvedených v závazném stanovisku, což v současné době a za současných podmínek není vždy zcela reálné. Slovenský model, který na Slovensku funguje již od 1. 4. 2002 spočívá ve vzniku Památkového úřadu na bázi Památkového ústavu a pracovníků okresních a krajských úřadů, kteří pracovali v útvarech odpovídajících za státní památkovou péči podle předchozích právních předpisů. Památkový úřad vykonává v druhém stupni státní správu na úseku ochrany památkového fondu ve věcech, ve kterých v prvním stupni rozhodují krajské památkové úřady. V podstatě se jedná o to, že by na krajské úrovni fungoval Národní památkový úřad přímo jako správní orgán, který nevydává pouze vyjádření, ale přímo závazná stanoviska ve správním řízení. Tento model by obnášel to, že by současní odborní garanti památkového ústavu museli projít školením a složit zkoušky zvláštní odborné způsobilosti ze správního řízení, navíc by museli být přijati noví pracovníci, protože za současného početního stavu zaměstnanců by nebylo možné zodpovědně pokrýt všechny požadavky. Toto řešení lze pokládat za přijatelnější a nejjednodušší, jak z hlediska zavádění nového systému, tak později i z hlediska praxe. Každý z garantů by měl své území, které by spravoval, garanti - specialisté na restaurátorské práce by mohli vykonávat správní činnost ve svém oboru například pro území celého kraje. Výhledově by bylo vhodné uvažovat o zavedení speciálního studijního oboru na vysokých školách pro „památkáře“, kde by studenti studovali hlavně historii se zaměřením na historické slohy a jejich vývoj s tím, že by bylo nutné se vzdělávat i v oboru stavebnictví, stavebních technologií a současně by studovali i stavební a správní právo. Vzhledem k tomu, že obor památkové péče je oborem multifunkčním, je třeba znát jak historii, a to i z hledisek dříve používaných technologií, materiálů, zvyklostí, vztahů a kompozic objektů, tak je třeba se orientovat ve stavebních oborech včetně projektování, a v neposlední řadě je nutné znát správní řízení v aplikaci na stavební právo. Je nutno garantovat, aby rozhodování (v praxi Památkového úřadu) probíhalo vždy v souladu

32

s platnou legislativou a byla garantována jak práva vlastníků jako účastníků řízení, tak práva státní památkové péče.

8. Problémy z praxe na MěÚ Tišnov Na Tišnovsku je kromě Státního hradu Pernštejna nejvýznamnější kulturní památkou komplex Cisterciáckého kláštera Porta Coeli v obci Předklášteří (příloha č. 5). Jeho fotografie přikládám v příloze č. 5. V současné době se dokonce uvažuje o tom, že bude prohlášen za národní kulturní památku. Je to areál, jehož součástí je přibližně deset budov, které jsou obehnány ohradní zdí, která je rovněž součástí areálu. Kromě několika hospodářských objektů a budov pivovaru, jsou zde objekty vlastního kláštera, dále je zde kaple, kostel, probošství, sýpka, hovorna a vstupní objekt. Raně gotický klášter byl vybudován v duchu stylu cisterciácko – burgundské gotiky. Uprostřed areálu je situován kostel Nanebevzetí Panny Marie a severně od něj se kolem rajského dvora rozkládají nejstarší konventní budovy s ambitem. Chodba ambitu je nedílnou a významnou dominantní součástí rajského dvora při kostele Panny Marie cisterciáckého kláštera v Předklášteří. Pozdější barokní úpravy do dispozice rajského dvora a umělecko řemeslné výzdoby ambitu výrazně nezasáhly. K rozsáhlým úpravám došlo až v roce 1862 v rámci romantizujících úprav, kdy byly sochařem Josefem Břenkem uplatněny ornamentální dekorativní prvky. Klášter Porta Coeli byl založen r. 1233 královnou Konstancií. Tato byla provdána za Přemysla Otakara I. a z jejich manželství vzešlo devět dětí, mezi nimiž byli i následník trůnu Václav I. a sv. Anežka Česká. Má se za to, že právě v hrobce pod bazilikou v klášteře Porta Coeli v Předklášteří jsou uloženy ostatky sv. Anežky České. Základem kláštera byl kostel a konventní budovy s kapitulní síní a ambitem, obepínající rajský dvůr. V průběhu dějin byl klášter několikrát zrušen, vydrancován a zase obnoven. Za komunismu v r. 1950 byl klášter zrušen, majetek i budovy převzala Náboženská matice, která je pronajímala. Většinou byly objekty využívány pro zemědělské účely jako různé sklady pro zemědělské účely. O trvalou údržbu se nikdo nestaral a všechny budovy postupně chátraly. V klášteře nyní žijí pouze čtyři jeptišky, z nichž dvě jsou již ve vysokém věku. Za minulého režimu byl klášter zanedbáván, v posledních dvaceti letech probíhají jeho postupné opravy.

33

Ke klášteru v minulosti náleželo mnoho pozemků a lesů v širokém okolí, které však v rámci restitucí vráceny nebyly a dosud nejsou vyřešeny majetkoprávní vztahy k těmto pozemkům. Tyto pozemky a lesy byly dříve pro klášter zdrojem financí, ať již z prodeje dřeva, produktů, nebo z pronájmu. V současné době však nemá kde brát peníze. Stálý příjem klášter nemá žádný. Drtivou většinu peněz na opravy kláštera tvoří dotace, a to z prostředků programů Ministerstva kultury, nebo dotace z Odboru církví. Vlastní zdroje má klášter pouze z pronájmu některých hospodářských budov a z darů od návštěvníků kláštera, poutníků nebo oddaných příznivců. Každým rokem přispěje na opravy i Obec Předklášteří. Letos na jaře, když v areálu kláštera vyhořela při požáru stodola, bývalý ovčín, přislíbil finanční pomoc i hejtman Jihomoravského kraje. V současné době je provedeno již mnoho oprav. Jsou vyměněny střešní pláště téměř na všech objektech. Jsou provedeny nové omítky na budově konventu, bývalého probošství a kaple, opraveny věže kostela i kaple, je zrestaurována kapitulní síň. Bylo provedeno statické zajištění a oprava ohradní zdi. Všechny tyto opravy byly finančně i časově velmi náročné vzhledem k rozsahu jejich poškození, jelikož byla dlouhodobě zanedbána údržba všech objektů. Rovněž rozsah hmoty a ploch opravovaných nemovitostí v rámci areálu kláštera jsou značné ve srovnání například s rodinným domkem. V praxi se osvědčila etapizace prací. Například oprava střechy sýpky, která je svým rozsahem tak obrovská, že plánovaný rozpočet na její opravu byl cca 1,5 mil. Kč, byla rozložena do čtyř etap. Je to výhodné jak z hlediska časového, tak hlavně z hlediska finančního. Na každou etapu se dá požádat o poskytnutí dotace, takže finanční zátěž není pro klášter tak neúnosná. Rovněž byla rozetapizována oprava ohradní zdi, která byla již v havarijním stavu a hrozila zborcením. Nejprve bylo provedeno statické zajištění zdi téměř v celé její délce betonovými injektážemi, pak byly prováděny její další opravy. Zeď, která plní i funkci opěrnou, již hrozila zřícením do veřejného prostoru (na chodník kolem silnice) v obci; její založení je nedostatečné, pouze 0,5 m pod úrovní terénu, přičemž ze strany zahrady kláštera je úroveň terénu místy až o tři metry výše než ze strany ulice. Provádění oprav samozřejmě s sebou přináší i mnoho problémů a starostí, a to zejména s vedením administrativních prací kolem oprav, jako jsou žádosti o vydání závazného stanoviska, stavebního povolení, žádosti o dotace, vyúčtování dotací, nabídková řízení na výběr odborných firem a uzavírání smluv s nimi a jistě ještě mnoho dalších administrativních úkonů. Dále to znamená neustálé

34

dozorování prováděných prací, kontrola a zajišťování potřebných řemeslníků a zajišťování plynulosti přísunu potřebného materiálu. Když si uvědomíme, že o toto všechno, v tomto konkrétním případě, se stará jedna jediná osoba, kterou je konventní převorka, je nutné položit si otázku, zda se někde nestala chyba. Navíc v kontextu s faktem, že mnohé i opravené a tím provozuschopné budovy, zůstávají prázdné a nevyužívané, lze nabýt dojmu, že investované peníze do oprav objektů jsou vynaloženy nedůvodně a neefektivně. Důvodů pro obtížnost využitelnosti budov je více. Jedním z důvodů je ten, že budovy nevyhovují po technické stránce z hlediska platných norem. Například nízká výška stropů sýpky, nevyhovující parametry oken budov a tudíž potřebné prosvětlení objektů, obtížnost zajistit dostatečné větrání, špatný přístup do objektů a další podobné komplikace a střety se současně platnými normami. Dalším důvodem je, že potencionální nájemci chtějí pronajímat objekty, které jsou připraveny k užívání bez větších úprav. Klášter na opravy a požadované úpravy nemá peníze, avšak jedním ze zdrojů financí může být právě výše nájemného. Jedná se o tak zvaný začarovaný kruh. Zde by se dalo hledat východisko v tom, že by nájemce provedl opravy objektu zcela nebo částečně na své náklady a tyto náklady by se mu odečítaly z nájemného. A nebo by jako podnikatel mohl mít daňové úlevy za to, že se postaral o opravu významné kulturní památky. Toto by však vyžadovalo úpravu platné legislativy. Problematickou kulturní památkou v působnosti obecního úřadu obce s rozšířenou působností města Tišnova je například i dřevěná lávka v obci Prudká. V obci Prudká je továrna, respektive papírna, do které byl po tomto mostku zajištěn přístup od železniční stanice. Lávka chátrá jen z toho důvodu, že nejsou vyjasněny majetkoprávní vztahy k pozemku, na který (ze strany železnice) lávka ústí. Tento pozemek má být v rámci restituce vrácen soukromému majiteli, avšak dosud se tak nestalo. Majitel lávky, papírna Prudká, tak nemá možnost lávku opravit, neboť majitel lávkou dotčeného pozemku je účastníkem ve všech úrovních řízení. Další kulturní památkou, která by zasluhovala více péče, je zámek Sereniiů v Lomnici. V současné době je v majetku Svazu Českých a Moravských spotřebních družstev se sídlem v Praze. Na zámku sídlí Střední odborné učiliště a Střední odborná škola Svazu Českých a Moravských spotřebních družstev. Zatím se zde provádějí pouze nejnutnější opravy, aby učiliště mohlo zůstat v provozu. Ale na potřebné opravy většího

35

rozsahu, které by zámek potřeboval, škola nemá peníze. Součástí zámku je nádherná gotická kaple, ale ta je v současné době ve velmi špatném stavu a je tudíž uzavřena. To však v provozu učilišti nebrání, a proto ji majitel nehodlá opravovat. Ředitelka školy ve spolupráci se starostou městyse Lomnice zajistila a uskutečnila nějaké opravy v rámci programu regenerace městských památkových zón. Avšak vzhledem k nízké výši alokovaných částek byly tyto opravy víceméně drobnějšího charakteru. Kromě prací na restaurování kaple by zde bylo třeba provést výspravu opěrných zdí kolem zámku, výměnu, nebo opravu oken, a to na celém objektu, opravu některých částí střech a renovaci všech fasád, které byly v minulosti již opravovány, avšak neodborně a bez ohledu na historickou hodnotu zámku. Z rozhovoru s paní ředitelkou vyplynulo, že majitel nehodlá do objektu investovat více finančních prostředků, než je nutné. Nepřispívá k tomu ani skutečnost, že je stále možné, aby v budoucnu byl objekt zámku vrácen potomkům původních vlastníků a tak by Svaz ČMSD o investované peníze přišel. Kuriózním a do jisté míry nepochopitelným příkladem vzniku kulturní památky je přímo budova radnice v městě Tišnově (příloha č. 6) Zde byla realizována „historizující“ přístavba ke stávající kulturní památce, k radnici, a tato novostavba byla prohlášena kulturní památkou, a to z toho důvodu, že nová a stará budova jsou provozně propojeny. Podle zákona o státní památkové péči není možné, aby za kulturní památku byla prohlášena pouze část budovy, proto nová budova, která je nyní součástí staré, je rovněž kulturní památkou.

36

9.

Závěr

Závěrem jsou stručně shrnuty jednotlivé problémy památkové péče a navrženo jejich řešení.

1) Nedostatek finančních prostředků Prvním a nejzásadnějším problémem v památkové péči je nedostatek finančních prostředků na provádění oprav a udržování kulturních památek v dobrém stavebně technickém stavu. Péče o památky byla dlouhá léta zanedbávána a pokud nemá dojít k nevratným ztrátám, je třeba do nich v současné době investovat nemalé finanční prostředky. K tomu slouží pět programů Ministerstva kultury ČR a v současné době se zavádí program šestý: -

Program záchrany architektonického dědictví (ZAD)

-

Havarijní program

-

Program regenerace městských památkových rezervací a městských památkových zón (Program regenerace)

-

Program péče o vesnické památkové zóny a rezervace a krajinné zóny“ (Péče o VPZ)

-

Program restaurování movitých památek

-

Program - Podpora obnovy kulturních památek prostřednictvím obcí s rozšířenou působností. Tento program byl aktivován těsně před tím, než jsem dopsala tuto bakalářskou

práci. Je dobré, že příslušní úředníci na obecních úřadech obce s rozšířenou působností budou moci doporučovat dotování potřebných oprav u objektů, které to z jejich pohledu nejvíce potřebují. Zatím však nelze posoudit, jak se bude tento program naplňovat v praxi a zda to přinese očekávané výsledky. Otázkou je, zda objem finančních prostředků poskytovaných v těchto programech v rámci celé České republiky je dostačující. Je to samozřejmě otázka schváleného státního rozpočtu. Prioritními oblastmi v rozpočtu jsou nepochybně mimo jiné hlavně školství, zdravotnictví a výstavba dálnic. Nedovedu posoudit, jaké objemy prostředků a kam směřují, mám však pocit, že památková péče vždy zůstává někde na okraji zájmu.

37

2) Nedořešené vypořádání majetku v rámci restitucí a) Existují objekty, které chátrají jen proto, že se neví, komu objekt opravdu náleží. Ani správní orgán nemůže učinit kroky, vedoucí k nápravě, neboť není jasné, proti komu by je činil. Nebo nejsou vyjasněny majetkoprávní vztahy k pozemkům, na kterých se kulturní památky nacházejí a vlastníci by měli být účastníky řízení. To je příklad chátrající dřevěné lávky v obci Prudká. b) Jsou instituce (nejčastěji církevní), kterým ještě nebyl v rámci restituce vrácen majetek a tyto nemají prostředky na financování oprav, jak bylo ukázáno na příkladu kláštera Porta Coeli v Předklášteří.

3) Neurčité a nepřesné vymezení podmínek Je nutno vymezit podmínky při uplatňování ochrany kulturních památek i plošně chráněných území, kde jejich vágní a nepřesné vymezení má za následek ztížené vydávání závazných stanovisek. Podmínky by měly být jednoznačné a měly by být taxativně určeny. Například by měla být jednoznačně stanovena přípustnost či nepřípustnost použití plastových oken např. v prostředí městské památkové zóny. Rovněž pro nemovité kulturní památky by měly být uplatněny a taxativně stanoveny přípustné či nepřípustné podmínky (plošné i prostorové regulace), které je nutno pro ochranu památek uplatnit. Měly by být přesně, nejlépe taxativně stanoveny podmínky ochrany, a to jak pro objekty kulturních památek, tak pro plošně chráněná území. Další možností by bylo umožnit památkovému úřadu rozhodovat dle svého uvážení v souladu se zájmy památkové péče, avšak zákonem taxativně stanovené podmínky by byly „čistější“. Nemohla by být porušena zásada rovnosti ve správním řízení a bylo by všem žadatelům „měřeno stejnou mírou“.

4) Nízké sankce Zákon o státní památkové péči neumožňuje adekvátně postihnout sankcemi ty vlastníky kulturních památek, kteří uvedený zákon nedodržují nebo jednají v rozporu s jeho ustanoveními, nebo i jiné osoby, které kulturní památku poškozují. Horní limit sankce 10 tisíc za „největší“ přestupek proti zákonu pro fyzickou osobu je na poměry dnešní doby naprosto nemotivující, dalo by se říci směšný.

38

5) Dvojkolejnost ve státní památkové péči Problém dvojkolejnosti ve státní památkové péči je problém systémový. Odděluje odbornou a výkonnou složku státní památkové péče. Dvojkolejnost spočívá v tom, že orgán státní památkové péče si před vydáním rozhodnutí musí vyžádat písemné vyjádření odborné organizace státní památkové péče, které je pro něj jedním z podkladů správního rozhodnutí. Odborný garant památkové péče ve svém vyjádření uvede podmínky, za kterých je možné zamýšlené stavební práce provést, přičemž právní stránku věci ponechává stranou. Správní orgán, na základě tohoto vyjádření vydává závazné stanovisko, přičemž odpovídá za správnost vydaného závazného stanoviska, a to jak po stránce procesní, tak i po stránce obsahové. Správní orgán musí uvést takové podmínky v závazném stanovisku, které by nelimitovaly stavebníky více, než ukládá nebo dovoluje zákon.

6) Nedostatky v evidenci kulturních památek Kulturní památky jsou evidovány v Ústředním seznamu kulturních památek, jenž je veden Národním památkovým ústavem v Praze. Tento Ústřední seznam však bohužel vykazuje řadu nepřesností. Seznamy územních odborných pracovišť a správních orgánů jsou podstatně odlišné od ústředního seznamu a liší se o desítky položek. Tento stav je důsledkem minulých dob, kdy do r. 1989 probíhalo v rámci generální aktualizace v podstatě nekoordinované prohlašování kulturních památek. Odlišný vznik a vedení obou seznamů přináší velmi odlišné výsledky jak v počtu položek, tak i v rozsahu evidence. Od r. 2000 probíhá v Národním památkovém ústavu Praha a na jeho územních odborných pracovištích Program obnovy identifikace nemovitých kulturních památek v ČR (pracovně nazvaný reidentifikace), jenž má být ukončen do r. 2008. Výsledkem by měl být přesný seznam kulturních památek, spolehlivě použitelný nejen pro správní řízení.

Když shrnu všechny postřehy a myšlenky uvedené v předchozích kapitolách, mohu konstatovat, že reforma státní památkové péče v České Republice je nutná. Je nezbytné, aby byla provedena úplně a od základů. Byla by to záležitost dlouhodobá a mělo by se s její přípravou začít co nejdříve. Před započetím prací na provádění reformy by však

39

bylo potřebné památkové péči poskytnout lepší a účinnější nástroje a provést taková opatření, aby v České republice neztratila na významu, aby bylo uchováno kulturní dědictví v jeho mimořádné rozmanitosti a bohatosti, a aby před provedením reformy nemohlo dojít ke zničení dosud dochovaných historických hodnot.

Prvním krokem by mělo být zavedení specializovaného studia na vysokých školách

pro pracovníky ochrany památkové péče. Tito studenti by kromě běžných

předmětů studovali především obory právní, stavební a historii. Bez dobré znalosti těchto oborů se pracovník, který by komplexně zajišťoval péči o kulturní památky, neobejde. Druhým krokem by mělo být přijetí takového zákona o státní památkové péči, podle kterého by památkovou péči vykonával speciální úřad v rámci obecního úřadu obce s rozšířenou působností, který dokáže zajistit veškerou agendu, týkající se kulturních památek. Vést jejich evidenci, monitorovat jejich stav a provádět kontroly, vydávat stavební povolení nebo jiné instituty ve speciálním režimu pro ochranu památkově chráněných hodnot, přidělovat dotace na opravy památek a kontrolovat jejich využití. Nový zákon o státní památkové péči by měl být pro pracovníky lepším nástrojem zejména: -

Při vymáhání splnění podmínek, uvedených v závazném stanovisku pro ochranu památek,

-

při stanovení výše sankcí vlastníkům při neplnění povinností a porušování zákona takové, aby byly pro stavebníky motivujícím finančním postihem,

-

změnit organizační uspořádání tak, aby památkový ústav (případně úřad) byl lidem snadno dostupný a aby i „památkáři“ měli svoje správní území tzv. „na dosah ruky“. Zdá se, že prvoinstanční správní orgán by měl zůstat v úrovni obecního úřadu obce s rozšířenou působností, kde je stavebníkům nejblíže.

Dalším krokem by bylo proškolení stávajících pracovníků v památkové péči tak, aby tito úředníci mohli svoji práci vykonávat zcela samostatně. Současní pracovníci NPÚ by byli proškoleni ze správního řízení, stávající pracovníci správních úřadů na obecních úřadech s rozšířenou působností by museli být proškoleni po stránce odborné. Je otázkou, jak je provedení této myšlenky schůdné a zda by to nevyžadovalo dlouhodobější náročné studium. Byl by však tímto splněn i jeden z bodů Koncepce památkové péče. V tomto

40

případě by možná lépe vyhovoval v kapitole 7 zmíněný bavorský model památkové péče, kdy „úředník“ i „odborný garant“ úzce spolupracují v rámci jednoho pracoviště. Toto řešení by bylo vyhovující na přechodnou dobu, než by postupně přišli do praxe absolventi speciálního studijního oboru zaměřeného na výkon státní správy na úseku památkové péče. Domnívám se, že touto cestou „speciálního“ památkového úřadu by se odstranil jak problém dvoukolejnosti ve státní památkové péči, tak i problém návaznosti památkového a stavebního zákona a vydávání duplicitních rozhodnutí v jedné věci. Podstatně by se zkrátilo a zjednodušilo vyřízení administrativních záležitostí pro stavebníky. Památková péče by se tak stala přímočařejší, efektivnější a snad i účinnější.

41

10. Summary Problems of the Historic Monument Care are briefly summed up in conclusion: 1) A lack of financial resources at the Historic Monument Care 2) Unsolved settlements within restitutions 3) Indeterminate and inaccurately specified conditions of preservation of historical monuments 4) Low sanctions according to the Historic Monument Care Law 5) A disunited system of the Historic Monument State Care 6) Shortcomings in a historic monument registration

When we sum up all observations and suggestions mentioned in previous captures, we find a reform of the Historic Monument State Care in the Czech republic inevitable. It is also necessary to execute it from its very base. The first step should be an introduction of a specialized university course of studies for employees of the Historic Monument Care. The graduates would be chartered (licensed) „conservationist“. Next step should be an adoption of such a Historic Monument State Care Law according to which a special department within a municipal office with an extended competence could ensure an entire agenda regarding historic monuments. A new law on the Historic Monument State Care should become a better tool for employees in all aspects of execution of the Historic Monument State Care. Further, a special training of contemporary employees of the Historic Monument Care should be introduced, so that they can carry out their work independently. This would be implemented only for an interim period, until graduates from the special course of studies specialized at an execution of state administration in the sphere of the Historic monument care would start their practice. I believe that thanks to „a special Historic Monument office“ would be solved both the disunited system of the Historic Monument State Care and problems with relation between the Historic Monument State Care Law and the new Building Law and disunited decisions taken in one issue. An administrative agenda for developers would be

42

considerably shorter and simpler. The Historic Monument Care would become straightlined and perhaps also more effective.

43

11. Seznam použité literatury: 1) Citace: -

Zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, v platném znění

-

Zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, v platném znění

-

Zákon č. 183/2006 Sb., stavební zákon

-

HENDRYCH, D. Správní právo : obecná část. 5. vyd. Praha: C.H. Beck, 2003. 793 s. ISBN 80-7179-671-9.2.

-

JURČÍK, R. -- MERVARTOVÁ, J. Správní právo hmotné. 1. vyd. Brno: Mendelova zemědělská a lesnická univerzita, 2006. 181 s. ISBN 80-7157-931-9.

-

Vyhláška Ministerstva kultury ze dne 22. září 1995 o prohlášení území historických jader měst za památkové zóny

-

Vyhláška Jihomoravského krajského národního výboru v Brně ze dne 20. listopadu 1990 o prohlášení území historických jader měst za památkové zóny

-

Koncepce zachování a obnovy kulturních památek Jihomoravského kraje

2) WWW: - , poslední aktualizace 3. 12. 2007 - 3) metodické publikace NPÚ: -

KUČOVÁ, V. -- BUREŠ, P. Principy péče o lidové stavby. Praha: Nakladatelství Jalna, 1999. Státní ústav památkové péče, Odborné a metodické publikace, svazek 18. ISSN 1210-5538, ISBN 80-86234-07-X

-

LÁSKA, V. -- SCHUBERT, A. -- ŠTULC, J. Péče o střechy historických budov. Praha: Nakladatelství Jalna, 1997. Státní ústav památkové péče, Odborné a metodické publikace, svazek 15.

-

MACEK, P. Standardní nedestruktivní stavebně – historický průzkum. Praha: Nakladatelství Jalna, 1997. Státní ústav památkové péče, Odborné a metodické publikace, svazek 14.

-

SOKOL, J. -- DURDÍK, T. -- ŠTULC, J. Ochrana, údržba a stavební úpravy zřícenin hradů. Praha: Nakladatelství Jalna, 1998. Státní ústav památkové péče, Odborné a metodické publikace, svazek 17.

44

-

ŠTULC, J. -- SUCHOMEL, M. -- MAXOVÁ, I. Péče o kamenné sochařské a stavební památky. Praha: Nakladatelství Jalna, 1998. Státní ústav památkové péče, Odborné a metodické publikace, svazek 16.

45

12. Seznam příloh: 1. Tabulka č. I – přehled vydaných závazných stanovisek na MěÚ Tišnov od r. 2003 2. Tabulka č. II – přehled počtu rozhodnutí vydaných jednotlivými obecními úřady s rozšířenou působností v Jihomoravském kraji 3. Mapa vymezení ochranného pásma Státního hradu Pernštejn 4. Kopie výpisu z Ústředního seznamu kulturních památek 5. Fotografie kláštera Porta Coeli v Předklášteří 6. Fotografie budovy radnice v Tišnově

46