MENDELOVA ZEMĚDĚLSKÁ A LESNICKÁ UNIVERZITA V BRNĚ Lesnická a dřevařská fakulta Ústav lesnické botaniky, dendrologie a typologie
BAKALÁŘSKÁ PRÁCE Hodnocení stavu lesních ekosystémů v městských lesích Frýdek – Místek
Brno 2006
Jiří Slíva
1
Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Ústav lesnické botaniky, dendrologie a geobiocenologie
Lesnická a dřevařská fakulta 2005/2006
ZADÁNÍ BAKALÁŘSKÉ PRÁCE
Řešitel:
Jiří Slíva
Bakalářský studijní program:
Lesnictví
Obor:
Lesnictví
Název tématu:
Hodnocení stavu lesních ekosystémů v městských lesích Frýdek-Místek
Zásady pro vypracování: 1.Shromážděte údaje charakterizující přírodní poměry a současný stav ekosystémů PR 2.Proveďte podrobný průzkum a založte typologické plochy a proveďte fytocenologické zápisy 3.Zpracujte mapu typu geobiocénů a charakteristiky vymezených jednotek 4.Proveďte průzkum živočišné složky 5.Zhodnoťte současný stav a navrhněte zásady péče o lesní porosty
Rozsah práce:
30-40 stran, tabulky, mapy, fotodokumentace
2
Seznam odborné literatury: 1. Ambros, Z., Štykar, J.. (1999): Geobiocenologie I.MZLU Brno. 80 s. 2. Buček, A., Lacina, J. (1999): Geobiocenologie II. MZLU Brno. 249 s. 3. Chytrý, M., Kučera, T., Kočí, K. /eds./ (2001): Katalog typů biotopů České republiky. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR Praha. 307 s. 4. Kubát, K. et al. /eds./ (32002): Klíč ke květeně České republiky. Academia Praha. 900 s. 5. Musil, A. (1963): Skupiny lesních typů. SZN Praha. 309 s. 6. Míchal, I., Petříček, V. (1999): Péče o chráněná území I., II. AOPAK Praha. 704 s a 456 s.
Datum zadání bakalářské práce:
leden 2004
Datum odevzdání bakalářské práce:
květen 2006
Jiří Slíva
prof. Ing. Jaroslav Koblížek, CSc.
řešitel bakalářské práce
vedoucí bakalářské práce
prof. Ing. Jaroslav Koblížek, CSc.
doc. Ing. Ladislav Slonek, CSc.
vedoucí ústavu
děkan LDF MZLU v Brně
3
Hodnocení stavu lesních ekosystémů v městských lesích Frýdek - Místek
Jiří Slíva
Abstrakt: Frýdecký městský les se nachází v Moravskoslezském kraji a spadá do katastrálního území města Frýdku. Lokalita náleží do přírodní lesní oblasti 39 a tvoří ji porostní skupina 2Ff7 s věkem 63 let. Celková plocha lokality je 14,91 ha. Na této ploše bylo provedeno zhodnocení současného stavu vegetace, stability ekosystému, provedena inventarizace chráněných druhů rostlin, a dále byly založeny a zhodnoceny trvalé typologické plochy o velikosti 20 x 20 metrů pro sledování dynamiky vývoje podrostu a zmapována synusie podrostu.
Klíčová slova: ekosystém lesa, ekologická stabilita, skupina lesních typů
The Evaluation of wood ecosystem condition in Frýdek – Místek City Forests
Abstract:
Frydek city forest appears in Moravian-Silesian region and comes under cadastral zone of the city Frýdek. This locality belongs to natural forest area 39 and is formed by vegetation group 2Ff7 with the age 63 years. Total area of this locality is 14,91 ha. The evaluation of present condition of vegetation, the ecosystem stability, inventory of protected plant species was made in this locality. There were also established and evaluated permanent typological areas 20 x 20 meters for studying dynamics of undergrowth development and also the synusie of undergrowth was mapped. Key wards: forest ecosystem, ecological stability, forest type group
4
Prohlášení:
Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracoval samostatně za použití uvedené literatury.
v Brně dne 5. 5. 2006
.......................... Jiří Slíva
5
Dovoluji si touto cestou poděkovat Prof. Ing. Jaroslavu Koblížkovi, CSc za metodické vedení, připomínky a pomoc při zpracování bakalářské práce. Dále bych chtěl poděkovat Dr. Ing. Dušanu Vavříčkovi za pomoc při určování typů půd.
6
Obsah: 1. Úvod .……………………………………………………………….…………….. 8 1.1. Ekosystém lesa ……………………………………………………………….. . 8 1.2. Cíl práce ……………………………………………………………..…………9 2. Analytická část…………………………………………………………………… 9 2.1. Základní údaje o lokalitě…………..……………………………………………9 2.2. Popis prací v terénu……………………………………………………….…... 10 2.3. Charakteristika ekotopu...…………………………………………………..….11 2.4. Širší územní vztahy……….…………………………………………………... 11 2.5. Geologie………………………………………………………………………. 12 2.6. Pedologie……………………………………………………………...............12 2.7. Fytogeografická charakteristika…………………………………..………... ...15 2.8. Klimatické a hydrologické poměry…………………………………………… 15 3. Biota…………………………………………………………………………….....16 3.1. Dřevinné patro…………………………………………………………………16 3.2. Popis fytocenóz podle segmentů…………………………………………….. ..17 3.3. Zhodnocení současného stavu vegetace…………………………………….....21 3.4. Živočišná složka…………………………………………………………….....22 4. Syntetická část………………………………………………………………….. ..26 4.1. Vymezení a charakteristika lesních typů a typů biotopů …………………….. 26 4.1.1. Vymezení a charakteristika lesních typů ……………………………… .. 27 4.1.2. Určení vegetačních stupňů ………………………………………………. 27 4.1.3. Vymezení souborů lesních typů…………………………….…………….28 4.1.4. Charakteristika souborů lesních typů …………………………………… 29 4.2. Skupiny typů geobiocénů ……………………………………………………. 30 4.3. Hodnocení antropických vlivů, ekologické stability a biodiverzity …………. 35 4.3.1. Antropické vlivy ………………………………………………………… 35 4.3.2. Faktory narušování lesních porostů ……………………………………... 36 4.3.3. Ekologická stabilita ………………………………………………………38 5. Závěr…………………………………………………………………………… .. 38 6. Summary …………………………………………………………………………40 7. Použitá literatura ………………………………………………………………. 41 8. Seznam příloh …………………………………………………………………… 42
7
1.ÚVOD Hospodářský a technický pokrok společnosti pronikavě ovlivňuje život na Zemi. Jeho vlivem se zhoršují existenční podmínky nejen mnohých druhů rostlin a živočichů, ale i člověka. Problémy ochrany životního prostředí člověka souvisí s jeho materiálními potřebami tak úzce, že je nezbytné, aby se jimi dnešní společnost zabývala intenzivněji, než tomu bylo dosud. Je nutné, aby byl současný stav našeho životního prostředí pečlivě analyzován. Jen tak lze najít východisko z dnešní neutěšené situace a obnovit ekologickou stabilitu krajiny.
Tato studie si klade za cíl zhodnotit současný stav lesního ekosystému ve vybrané části městského lesa, nejedná se tedy o práci vědeckou, ale spíše popisující a shromažďující fakta o dané lokalitě. Studie obsahuje základní informace o zeměpisných, geologických, půdních, vegetačních a zoologických poměrech a má především zachytit stav vybraného lesního ekosystému a zhodnotit souvislosti mezi složkami. Je rozdělena na dvě části, základní část a přílohy. 1.1. Ekosystém lesa Tato kapitola přináší definice pojmu ekosystém od různých autorů. Les jako systém patří mezi ekologické systémy, tedy ekosystémy.
Laštůvka a Krejčová (2000) uvádí tuto definici: systém vzniklý funkčním propojením biocenózy s ekotopem (soubor biotických faktorů) se nazývá ekosystém. Za ekosystém můžeme považovat např. rybník, pole, nebo v našem případě les. Hranice mezi ekosystémy jsou různě ostré a jsou dány především biotickými podmínkami, které se navenek projevují různými typy společenstev. Ekosystémy jsou systémy otevřené se všemi základními atributy živé hmoty. Mezi nimi a okolím dochází k výměně energie, látek a informací. Uvnitř ekosystému fungují autoregulační mechanismy, které udržují jejich rovnovážný stav a mohou ovlivňovat stabilitu.
Ekosystém je základní funkční jednotka přírody. Jednotka živé biocenózy a jejího neživého prostředí, tvořící dynamicky rovnovážný ekologický systém. Zahrnuje čtyři hlavní složky: stanoviště se souhrnem abiotických faktorů, producenty (zelené rostliny), konzumenty, dekompozitory. Úplný ekosystém musí obsahovat všechny čtyři složky, mezi nimiž probíhá koloběh hmoty a jednosměrný tok energie. (Jaklová a Pelikán, 1999).
8
Samotný les můžeme považovat za celek dvou protikladů, porostu (souboru rostlin) a stanoviště (souboru činitelů podnebních, půdních a biotických). Tyto dvě stránky lesa nepřetržitě na sebe působí a nepřetržitě se mění, takže podstatou života lesa je věčná obnova a věčné zanikání, stálý růst a zmírání. Les se tedy dá pochopit studiem stanoviště (fyzikálně zeměpisného prostředí, v němž žije a s kterým tvoří nedílný celek), studiem porostu, vlastností dřevin, které tvoří les a složitých vztahů, které vznikají mezi rostlinami a studiem dynamiky této složité soustavy, jejího stálého pohybu, její minulosti a jejího vývoje.
1.2. Cíl práce Cílem mé práce bylo ve frýdeckém městském lese založit, popsat a zaměřit typologické plochy pro sledování dynamiky vývoje lesního ekosystému. Zhodnotit strukturu a druhové složení synusie dřevin a podrostu na základě podrobného terénního průzkumu. Vytipovat významné druhy rostlin, které zasluhují zvýšenou péči a ochranu. Na základě zjištěných údajů zhodnotit ekologickou stabilitu a biodiverzitu a srovnat přírodní a současný stav a vývoj lesního ekosystému v rámci typu geobiocénu.
2. ANALYTICKÁ ČÁST 2.1. Základní údaje o lokalitě Lokalizace
Zkoumané území se nachází v Severomoravském kraji, v bývalém okrese Frýdek-Místek. Dle rozčlenění České republiky od Plívy, Žlábka (1986) na Přírodní lesní oblasti ČSR patří lokalita do oblasti 39. Podbeskydská pahorkatina. Místo se nalézá v katastrálním území města Frýdku a k městské části přiléhá z jeho severní strany.
Zkoumaný porost „Nad Černou cestou“ se nachází v městských lesích Frýdek se zvýšenou rekreační funkcí. Majitelem lesa je Město Frýdek-Místek. Tvoří jej porostní skupina s označením 2Ff7 a věkem 63 let (LHP 2001). Na celé zkoumané ploše z dřevin převažuje smrk ztepilý (Picea abies) a dub zimní (Quercus petraea). V menší míře se pak objevuje modřín opadavý (Larix decidua), přimíšeně buk lesní (Fagus sylvatica),
bříza bělokorá
(Betula pendula) a borovice lesní (Pinus silvestris) a jako meliorační a zpevňující olše
9
lepkavá (Alnus glutinosa). Výměra porostu činí 14,91 ha. Nadmořská výška porostu se pohybuje mezi 320 až 350 m nad mořem. Expozice je převážně jihovýchodní.
Popis hranic
Tvar porostu je zobrazen v porostní mapě (viz. příloha č.2). Jihozápadní okraj porostu tvoří odvozní asfaltová cesta typu 1L, ze které vedou vyklizovací linky do porostu. Hranice jde po této cestě přibližně 500 m. Na nejzápadnějším cípu porostu se nachází trvalá lesní skládka. Severozápadní hranici tvoří přibližovací linka, vedoucí v délce asi 700 m. V severní části porostu jsou uměle založené kotlíky smrkovými sazenicemi. Severní a celý východní okraj je tvořen smrkovou tyčovinou, která však není podstatou studia zkoumaného území. Z důvodu nesouvislého mapování byla ze zájmového území odloučena část porostní skupiny ve východní části. Část jihovýchodní hranice je tvořena přibližovací linkou, která se v nejjižnějším výběžku porostu napojuje na již zmíněnou odvozní cestu. V místě jejich napojení je nově zřízena lesní skládka. Součástí zkoumaného území je potok, jehož jedna větev protéká téměř středem porostní skupiny a druhá těsně kopíruje jihovýchodní hranici. Kolem něj je území značně zamokřeno. Terén je poměrně členitý, kolem potoku jsou ostré zářezy.
2.2. Popis prací v terénu
Na začátku byla nutná lokalizace plochy, pomocí porostní mapy jsem obešel hranice porostu, seznámil se dále s jeho celkovou expozicí a zvláštnostmi. Následovala typizace a začlenění plochy do jednotlivých segmentů, kterých jsem určil celkem 11. V jednotlivých segmentech jsem vytyčil fytocenologické plochy, jejichž rozměry jsem stanovil na 20 x 20m, a na těchto plochách byl proveden fytocenologický zápis s určením jednotlivých taxonů stromového a bylinného patra. Byl stanoven jarní aspekt synuzie podrostu. Pro klasifikaci synuzie dřevin bylo použito stupnice patrovitosti dle Zlatníka, pro synuzii bylin pak BraunBlanquetovy kombinované stupnice abundance/dominance upravené Zlatníkem (Randuška – Vorel – Plíva, 1986). Názvy rostlin byly terminologicky sjednoceny. Plochy byly voleny tak, aby
co
možná
nejlépe
vystihovaly
znaky
jednotlivých
segmentů.
V blízkosti
fytocenologických ploch jsem vykopal půdní sondy a několik zákopků. Kromě toho jsem také sledoval výskyt živočichů a hub.
10
2.3. Charakteristika ekotopu
Ekotop je prostředí definované souborem abiotických faktorů. Zahrnuje faktory klimatické, hydrické i edafické, přičemž jejich komplex má zásadní vliv na utváření a celkový charakter přítomného společenstva. Bývá měněn biocenózou a častěji se používá ve vztahu k rostlinné složce (Laštůvka - Krejčová, 2000).
2.4. Širší územní vztahy Geomorfologie Provincie: Západní Karpaty Soustava: Vnější Západní Karpaty Podsoustava: Západobeskydská pahorkatina Celek: Podbeskydská pahorkatina Podcelek: Těšínská pahorkatina Okrsek: Bruzovická pahorkatina
Makrorelief Lokalita leží v přírodní lesní oblasti (PLO) č. 39- Podbeskydská pahorkatina, jejíž plocha zaujímá svou rozlohou 211 km2. Široká oblast nižších terénů včetně Oderské sníženiny vychází z Polska a směrem JZ mezi Beskydami a Oderskými vrchy přechází nevýrazně do Kelečské pahorkatiny, od níž ji dělí úzký pruh Hornomoravského úvalu. Pahorkatinný reliéf je mírně zvlněný a s velkými plošinami pokryvů sprašových hlín. K JV vystupují z tohoto terénu vyšší kopce a nepravidelné hřbety. Celkově se území sklání k S a SZ až do rovinaté nivy řek Olše a Odry. Průměrná nadmořská výška je 350 m, výškové rozpětí 200 – 690 m.
Mezorelief Těšínská pahorkatina vystupuje jako členitější reliéf nad úroveň kvartérních plošin Třinecké brázdy a Ostravské pánve. Východní část je členitější, západní část je plošší, vrcholy nepřesahují 380 m (Demek, J. a kol., 1987).
11
Mikrorelief Celé území zkoumané lokality je rovinatého charakteru se sklonem okolo 2 - 5°. Ve střední části dochází ke zvýšení svažitosti, která se pohybuje kolem 20°. Tento fakt je dán především vícevrstevnými naplaveninami usazenin nad potoční částí území. Nadmořská výška se pohybuje mezi 320 – 350 m.
2.5. Geologie Geologickou stavbu tvoří flyšové pískovce a jílovce slezského a ždánicko – podslezského příkrovu. Erozně denudační reliéf na flyši je překryt kvarterními glacigenními a glacikustrinními sedimenty ze sálského zalednění, značná
část byla zaváta sprašovými
hlínami (Demek, J. a kol., 1987).
2.6. Pedologie
V této oblasti obecně převládají vodou ovlivněné půdy. Na plošinách s pokryvy sprašových hlín se vyvinuly značné plochy pseudoglejových luvizemí, v kotlinách a na podmáčených lokalitách jsou rozsáhlé plochy primárních pseudoglejů. Poměrně velký rozsah mají glejové fluvizemě v širokých nivách, na písčitějších substrátech přecházející ve fluvizemě typické (Culek a kol., 1996) Součástí průzkumu bylo vykopání 2 sond a pro větší přesnost při zjišťování pedologických poměrů také vykopání 4 zákopků, které napomohly k určení půdních typů. Určil jsem tyto půdní typy: pseudoglej luvický, luvizem oglejená, fluvizem typická a kambizem typická. Pseudoglej Půdy s mramorovaným pseudoglejovým Bm – horizontem, který se vyvinul následkem přítomnosti vrstvy se sníženou drenážní schopností. Leží nejčastěji pod eluviálním En – horizontem. Vzniká pseudoglejovým půdotvorným procesem, pro který je charakteristické časté střídání silného provlhčení a vysýchání v horní části půdy vlivem zasakující srážkové vody, která se zadržuje na níže ležící nepropustné vrstvě nebo horizontu. Pseudogleje se vyskytují na rovinách, plošinách, mírně skloněných úpatích svahů, v plochých úžlabinách a pokleslinách terénu (Buček, Lacina, 2002)
12
Charakteriskika půdního subtypu: Pseudoglej luvický (Al – En – Bm – C) S mramorovaným diagnostickým Bmt – horizontem, který se vyvinul v důsledku pedogenně podmíněné texturní diferenciace. Formou nadložního humusu je moder až morový moder. Bmt – horizont bývá jazykovitě skvrnitý. Vyskytuje se hlavně na sprašových a polygenetických hlínách (Buček, Lacina, 2002). Pudní horizonty: Al – melanický horizont: mělký, tmavě zbarvený, mocnost do 30 cm En – eluviální pseudoglejový horizont: světlešedý, mocnost 15 cm Bm – mramorovaný horizont: střídání rezavé a šedé barvy,mocnost > 15 cm C - matečná hornina : vlastní půdotvorný substrát (Buček, Lacina, 2002) Luvizem Půdy s eluviálním luvickým El – horizontem, pod ochrickým Ao – horizontem. Horizont Bt mívá až třikrát více jílu než El – horizont. Je málo propustný pro vodu a proto v půdě často vzniká oglejení. Vyskytují se hlavně na sprašových materiálech, v podnebích humidnějších než u hnědozemí. Jsou dobře zásobeny živinami, ale mají méně příznivé fyzikální vlastnosti (jsou uléhavé). Nachází se v rovinatých terénech, na plochých úpatích svahů apod. (Buček, Lacina, 2002).
Charakteriskika půdního subtypu: Luvizem oglejená (Ah – El – Bt(g) - C) Vyskytuje se především na odvápněných spraších a sprašových hlínách, převážně v nadmořských výškách do 400 m. Převažující formou nadložního humusu je mullový moder (Buček, Lacina, 2002) Pudní horizonty: Ah – humózní horizont: tmavý, s mocností do 10 cm El – eluviální luvický horizont: světlý, mocnost 20 cm Bt(g) – luvický oglejený horizont: s náznaky oglejení, projevující se rezavými a šedými skrvrnami, mocnost >20 cm C - matečná hornina : vlastní půdotvorný substrát (Buček, Lacina, 2002) 13
Kambizem Vyskytuje se nejčastěji v mírně teplé a mírně vlhké oblasti v pahorkatinách, s průměrným ročním úhrnem srážek 500 – 800 mm. Původním společenstvem jsou listnaté a smíšené lesy (s převahou dubu, buku a jedle). Vznik na velmi rozdílných horninách, převážně nekarbonátových. Nejčastěji jsou to zvětraliny slilikátových hornin. Akumulace humusu je slabší v důsledku vyšší biologické činnosti a výraznější mineralizace humusu ( Buček, Lacina, 2002). Charakteriskika půdního subtypu: Kambizem typická (Aol – Bv – C) Vznikla na nebazických matečných horninách. Nasycenost sorpčního komplexu je menší jak 50 %. Půdní horizonty: Aol – ochrickomelanický- přechodný horizont Bv – kambický hnědý horizont: s konstantním poměrem volných kysličníků Fe a jílu (Klimo, 1990), mocnost > 30 cm C - matečná hornina : vlastní půdotvorný substrát (Buček, Lacina, 2002) Fluvizem Půdy s ochrickým nivním Aon – horizontem nebo s melanickým nivním Aln – horizontem na recentních fluviálních uloženinách. Podzemní voda je větší část roku hlouběji jak 80 cm, ale během roku její hladina výrazně kolísá (Buček, Lacina, 2002). Charakteriskika půdního subtypu: Fluvizem typická (Aln – Alng – M) Bez dalších diagnostických horizontů nebo jejich náznaků na středně těžkých uloženinách obsahující zvýšené množství organických látek. Vytvořila se na mladém přemístěném materiálu z erodovaných půd, který byl při povodních uložen v údolní nivě. Materiál se pedogenezí dosud viditelně nepřetvořil, je šedavě zbarvený. Horizont C je vrstevnatý podle charakteru ukládaného materiálu, někdy je v něm pohřbený A – horizont (Buček, Lacina, 2002).
14
2.7. Fytogeografická charakteristika Dle fytogeografického členění náleží území do oblasti středoevropské lesní flóry, obvodu Západobeskydské Karpaty, okresu Moravskoslezské Beskydy. Danou plochu lze zařadit jako součást fytogeografické oblasti Mesophyticum, fytogeografického obvodu Karpatské mezophyticum, fytogeografického okresu Podbeskydská pahorkatina.
2.8. Klimatické a hydrologické poměry Moravskoslezský kraj je při celkově převládajících projevech kontinentálního typu podnebí díky velmi pestrému georeliéfu typický značnou proměnlivostí počasí. Na ní se velmi výrazně podílí jak vysoká nadmořská výška horských oblastí na jihovýchodě a západě regionu, tak směr JZ – SV Moravské brány a otevřenost severních a jižních oblastí účinkům meridionálního proudění vzduchu. Pro oblast nejčastější a nejsilnější větry jsou JZ a SV, občas i přepadavé od J (z Beskyd). Charakteristické jsou také vysoké průměry teploty i srážek a velký počet vegetačních dnů i výskyt častých bouřek. Kromě přírodních vlivů je v regionu významným klimatotvorným činitelem i člověk, a to jak díky odlesnění, tak díky průmyslovým aktivitám v kraji.
Území patří podle členění klimatických oblastí (Quitt, 1970) do mírně teplé oblasti typu MT 10. Charakterizuje ji dlouhé léto, teplé a mírně suché, krátké přechodné období s mírně teplým jarem a mírně teplým podzimem, krátká zima mírně teplá a velmi suchá, s kratším trváním sněhové pokrývky.
Některé vybrané klimatické údaje: počet letních dnů
40 - 50
počet dnů s průměrnou teplotou 10°C a více
140 – 160
počet mrazových dnů
110 – 130
počet ledových dnů
30 - 40
průměrná teplota v lednu
-2 – (-3)°C
průměrná teplota v červenci
17 – 18°C
průměrná teplota v dubnu
7 – 8°C
průměrná teplota v říjnu
7 – 8°C
průměrný počet dnů se srážkami 1 mm a více
100 – 120 mm
srážkový úhrn ve vegetačním období
500 – 600 mm
srážkový úhrn v zimním období
400 – 450 mm 15
počet dnů se sněhovou pokrývkou
50 – 60
počet dnů zamračených
120 - 150
počet dnů jasných
40 – 50
Při charakteristice srážkových a teplotních poměrů byly použity údaje meteorologické stanice Frýdek - Místek, a to hodnoty za období 1901 – 1950. Charakteristika meteorologické stanice:
49° 40‘ severní zeměpisné šířky 18° 20´ východní zeměpisné délky nadmořská výška 290 m. n m.
Tabulka: Průměrné měsíční teploty a srážky za období 1901 – 1950 Měsíc Prům.měs.teploty (°C) Prům.měs.srážky (mm)
I
II
III
IV
-2,4
-1,3
3,1
8,0
43
37
52
67
V
VI
VII
VIII
IX
13,4 16,3 18,3 17,3 13,7 97
112
128
121
79
X
XI
XII
Za rok
8,6
3,5
-0,2
8,2
72
57
46
911
Zkoumané území náleží k úmoří Baltického moře a je součástí povodí řeky Ostravice, která oblast odvodňuje a která se vlévá do řeky Odry. Vyskytuje se zde dočasné prameniště fungující aktivně zejména v jarním období, avšak mající za následek značné zamokření během celého roku.
3. BIOTA 3.1. Dřevinné patro Na vybraném území se nachází tyto dřeviny: 1) Smrk ztepilý (Picea abies) 2) Modřín opadavý (Larix decidua) 3) Jedle bělokorá (Abies alba) 4) Borovice lesní (Pinus sylvestris) 5) Borovice vejmutovka (Pinus strobus) 6) Dub zimní (Quercus petraea) 7) Buk lesní (Fagus sylvatica) 8) Javor klen (Acer pseudoplatanus) 9) Olše lepkavá (Alnus glutinosa) 10) Bříza bradavičnatá (Betula pendula)
16
3.2. Popis fytocenóz podle segmentů Segment č. 1 Segment leží téměř na rovině (2°) v nejjižnějším cípu zkoumaného porostu a nadmořskou výškou 350 m n. m. Je tvořen převážně dřevinami: buk lesní (Fagus sylvatica), dub zimní (Quercus petraea), borovice lesní (Pinus sylvestris), které jsou v uvolněném zápoji. I přes poměrně značné zabuřenění (Rubus sp.) je zde výskyt silného nárostu bukových semenáčků a patrné dubové zmlazení. Z bylin se zde vyskytuje mařinka vonná (Galium odoratum) a na okraji plochy pomístně i hrachor černý (Lathyrus niger). Zdravotní stav porostu je dobrý, pouze několik stromů na okraji je poškozeno mechanicky- po přibližování těženého dříví k přilehlé skládce.
Segment č. 2
Segment leží na rovině s nadmořskou výškou 350 m n. m. V druhové skladbě dřevin se vyskytuje dub zimní (Quercus petraea), buk lesní (Fagus sylvatica), smrk ztepilý (Picea abies) a modřín opadavý (Larix decidua). Porost je zde v uvolněném zápoji a je značně zabuřeněn ostružiníkem (Rubus sp.), který nedává moc šanci růstu ostatním bylinám ani přirozenému zmlazení. I přesto se zde vyskytuje hloučkovitě mařinka vonná (Galium odoratum) a šťavel kyselý (Oxalis acetosella). Značná část plochy je pokryta bukovými a lipovými semenáčky. Zdravotní stav porostu nejeví žádné negativní ovlivnění.
Segment č. 3
Terén je zde rovinatý, JV expozice a nadmořská výška 350 m n. m. V tomto segmentu jsou 2 dominantní dřeviny- buk lesní (Fagus sylvatica) a lípa malolistá (Tilia cordata). Do hlavní úrovně zasahují také smrk ztepilý (Picea abies) a dub zimní (Quercus petraea). V patře V1b se ve velké míře vyskytuje lípa malolistá (Tilia cordata). Zápoj je opět rozvolněný, bylinné patro zde není dobře patrné vlivem nepříjemného ostružiníku (Rubus sp.). Zdravotní stav porostu nejeví žádné negativní ovlivnění.
17
Segment č. 4
Segment na mírně sklonitém terénu do 10º, s JV expozicí a nadmořskou výškou 330 – 350 m n. m. V tomto segmentu dominuje smrk ztepilý (Picea abies), jako subdominantní je označen modřín opadavý (Larix decidua) a dub zimní (Quercus petraea). V patře V1b se pouze sporadicky vyskytuje smrk ztepilý (Picea abies). V bylinném patru dominuje ostružiník (Rubus sp.), šťavel kyselý (Oxalis acetosella), papratka samičí (Athyrium filix-femina), ostřice chlupatá (Carex pilosa). U několika jedinců dubů je podezření na onemocnění tracheomykozou, značná část smrků napadena kůrovcem- lýkožrout smrkový (Ips typographus), lýkožrout severský (Ips duplicatus), lýkožrout lesklý (Pityogenes chalcographus) s následnou parazitací václavky (Armilaria sp.).
Segment č. 5
V SZ části se nachází trvalá lesní skládka, západní hranice je tvořena odvozní cestou. Terén je zde rovinatého charakteru, JV expozice, s nadmořskou výškou 350 m n. m. Dominantní dřevinou je zde smrk ztepilý (Picea abies), ke kterému přistupuje jako subdominantní dřevina dub zimní (Quercus petraea). Je zde zaznamenán výskyt borovice vejmutovky (Pinus strobus) v počtu několika kusů. Porostní zápoj je rozvolněný. Bylinné patro tvoří ostružiník (Rubus sp.), šťavel kyselý (Oxalis acetosella), netýkavka malokvětá (Impatiens parviflora), ptačinec velkokvětý (Stellaria holostea) . Byl zjištěn i výskyt ostřice chlupaté (Carex pilosa). Porost zde nejeví známky poškození.
Segment č. 6
Segmenty v severní části porostu odděleny dvěma pruhy 40-ti letých smrkových monokultur. Terén má zde charakter mírné sklonitosti (do 15º), JV expozice a nadmořská výška 330 – 350 m n. m. Hlavní dominantou je smrk ztepilý (Picea abies) spolu s modřínem opadavým (Larix decidua). Jako subdominantní dřevina je zde borovice lesní (Pinus sylvestris). Zakmenění porostu je zhruba 90%. V patře V1a se nachází smrk a modřín, ale pouze na příhodných místech, stejně jako v patře V1b. Semenáčky se vyskytují jen ojediněle v místech, kde je světlo. V podrostu se občas vyskytne kalina obecná (Viburnum opulus). Z bylin se vyskytují 18
hlavně šťavel kyselý (Oxalis acetosella), srha říznačka (Dactylis glomerata), ostřice chlupatá (Carex pilosa), ostružiník (Rubus sp.). Zdravotní stav především smrků není dobrý. Extrémní sucha v posledních letech způsobily přemnožení škodlivého hmyzu, zejména kůrovců, kteří smrky značně oslabují. Značná smrková část plochy napadena pilatkou smrkovou (Pristophora abietina).
Segment č. 7
Segment umístěn v centrální části zkoumané plochy, severně od břehu potoka. Západní hranici segmentu určuje uměle založený kotlík s dubem zimním (Quercus petraea) a javorem klenem (Acer pseudoplatanus). Sklon je 15° s JV expozicí a nadmořskou výškou 330 – 340 m n. m. Zde dominuje jediná dřevina- bříza bělokorá (Betula pendula). Zakmenění porostu je zhruba 80%. Z keřového patra je patrný výskyt kaliny obecné (Viburnum opulus) a lísky obecné (Coryllus avellana). Vyskytují se hlavně ostřice chlupatá (Carex pilosa), válečka lesní (Brachypodium sylvaticum) a šťavel kyselý (Oxalis acetosella). Poměrně dostatek světla podmiňuje i výskyt řídce se vyskytujících smrkových semenáčků, nalétlých z okolních segmentů. Zdravotní stav porostu je zde dobrý, bez známek poškození.
Segment č. 8
Segment umístěn podél potoku, čili plocha na zamokřeném území a na přilehlých svazích potoka. Terén fluviálně modelován, s celkovou JV expozicí a nadmořskou výškou 330 – 340 m n. m. V tomto segmentu dominuje jasan ztepilý (Fraxinus excelsior), jako subdominantní je olše lepkavá (Alnus glutinosa) . V patře V1a je zde zastoupen jeřáb ptačí (Sorbus aucuparia) a jasan ztepilý (Fraxinus excelsior). Zakmenění je zhruba 70 %. V bylinném patře zcela dominuje kýchavice
Lobelova (Veratrum lobelianum),
která
je
svou
pokryvností
nepřehlédnutelná (zabírá asi 75% celého segmentu). V menším množství se zde vyskytuje také přeslička lesní (Equisetum sylvaticum), blatouch bahenní(Caltha palustris), prvosenka vyšší (Primula elatior), válečka lesní (Brachypodium sylvaticum). Z keřů pak bez černý (Sambucus nigra). Porost lehce poškozen dřevokaznými houbami.
19
Segment č. 9
Segment umístěn v korytu potoka, zejména ve východní části zkoumaného území. Sklonitost terénu do 2º. Nadmořská výška 320 m n. m. Zde jde ještě o větší zamokření než v segmentu č. 8, proto zde dominuje už jen olše lepkavá (Alnus glutinosa). Zápoj je značně mezernatý, avšak s velkým výskytem bylinného patra kolem břehu potoka. Nejvíce je zastoupena ostřice lesní (Carex sylvatica) dále se vyskytují přeslička lesní (Equisetum sylvaticum), blatouch bahenní (Caltha palustris), devětsil bílý (Petasites albus), sítina rozkladitá (Juncus effusus), ptačinec hajní (Stellaria nemorum), provsenka vyšší (Primula elatior), kopřiva dvoudomá (Urtica dioica), bršlice kozí noha (Aegopodium podagraria), kýchavice Lobellova (Veratrum lobelianum), kyčelnice žláznatá (Dentaria glandulosa) a mnoho dalších. Porost se jeví mírně poškozen dřevokaznými houbami.
Segment č. 10
Segment vedoucí na pravém břehu potoka, v ostrém zářezu, ohraničen na východě 40-ti letou smrkovou monokulturou. Západní hranici tvoří přibližovací linka. Sklon terénu 15º, JV expozice a nadmořská výška 320 – 340 m. n m. Převažuje zde jasan ztepilý (Fraxinus excelsior), který je zde dominantní dřevinou, jako subdominantní je zde smrk ztepilý (Picea abies) a kondominantní javor klen (Acer pseudoplatanus). Porost je plně zapojen. Z bylin zde jednoznačně převládá kyčelnice žlaznatá (Dentaria glandulosa), která je charakteristická právě pro karpatskou část Moravy, a která zde vytváří ostrůvkovitě velmi husté porosty. Stejně tak je zde zastoupen i česnek medvědí (Allium ursinum), bršlice kozí noha (Aegopodium podagraria), mokrýš střídavolistý (Chrysosplenium alternifolium) částečně je zde zachycen výskyt netýkavky nedůtklivé (Impatiens noli-tangere), prvosenky vyšší (Primula elatior), violky lesní (Viola reichenbachiana), jaterníku trojlaločnatého (Hepatica nobilis). Poškození porostu žádnými činiteli nebylo patrné.
Segment č. 11
Segment umístěn v JV části území po obou stranách druhé větve potoka. Terén modelován jeho korytem. Plocha má sklon asi 10°. JV expozice a nadmořská výška 330 – 340 m n. m. V druhové skladbě dřevin se nalézá dub zimní (Quercus petraea), smrk ztepilý (Picea abies), méně pak buk lesní (Fagus sylvatica), javor klen (Acer pseudoplatanus) a také jedle 20
bělokorá (Abies alba). Porost je hustý, je zde patrné bukové zmlazení a výskyt hojného počtu jedlových semenáčků, které ovšem opět vlivem konkurence silné buřeně nejsou schopny odrůstat. V tomto segmentu byl nalezen i jeden exemplář lýkovce jedovatého (Daphne mezereum). Z bylin zde byly nejčastěji se vyskytující ostružiník (Rubus sp.), ostřice chlupatá (Carex pilosa), starček Fuchsův (Senecio ovatus), papratka samičí (Athyrium filix-femina). Poškození porostu žádnými činiteli nebylo patrné.
3.3. Zhodnocení současného stavu vegetace
V současnosti plní les na zkoumané lokalitě rekreační funkci, což má za následek poměrně značnou míru odchýlení od přirozeného stavu. Porostní skladbu tvoří s dominantním stromovým patrem smrk ztepilý (Picea abies), který by se ale v přirozené skladbě neměl vůbec vyskytovat a dub zimní (Quercus petraea), který naopak na této lokalitě vykazuje dobré růstové podmínky. V menším počtu se dále vyskytuje borovice lesní (Pinus sylvestris), buk lesní (Fagus sylvatica), olše šedá (Alnus glutinosa), jasan ztepilý (Fraxinus excelsior), lípa srdčitá (Tilia cordata) a bříza bělokorá (Betula pendula). Svou kvalitou zde na sebe upozorňuje i modřín opadavý (Larix decidua) jako přimíšená dřevina. Ojedinělé zastoupení má zde jedle bělokorá (Abies alba), javor klen (Acer pseudoplatanus) a borovice vejmutovka (Pinus strobus). Schopnost dřevin autoreprodukce zejména buku lesního (Fagus sylvatica), lípy srdčité (Tilia cordata) a dubu zimního (Quercus petraea) je velká, avšak semenáčky po krátké době nestačí odrůstat velmi úporné buřeni – ostružiník (Rubus sp.). Naproti tomu smrk ztepilý (Picea abies) vykazuje na vhodných místech určité zmlazení. Ve stinnějších místech je výskyt jedlových semenáčků. V keřovém patře se vyskytuje především krušina olšová (Frangula alnus), bez černý (Sambucus nigra) a líska obecná (Corylus avellana). V jednom ze segmentů byl nalezen i 1 exemplář lýkovce jedovatého (Daphne mezereum), který je vzhledem svému ekologickému významu zařazen do regionálního Červeného seznamu ohrožených druhů rostlin severovýchodní Moravy a Slezska a patří k druhům vyžadujícím pozornost (C IV) (Sedláčková,1993). Lokalita má poměrně mezernatý zápoj, což způsobuje, že se na půdu dostává poměrně hodně světla, proto zde mají velkou šanci rostliny, které snášejí světlo. Zejména výskyt ostružiníku (Rubus sp.) je plošně tak velký, že nedovolí růst prakticky žádné rostlině. Jen na svazích kolem potoka a v jeho bezprostřední blízkosti je značná pestrost rostlinných druhů. K nejvýznamnějším patří kyčelnice žláznatá (Dentaria glandulosa), která patří k ohroženým 21
druhům naší květeny a svým výskytem patří neodmyslitelně do karpatské oblasti. Na zkoumané lokalitě vytváří výrazné ostrůvkovité porosty (viz příloha- fotodokumentace). Z dalších vzácnějších taxonů se zde vyskytuje kýchavice Lobelova (Veratrum lobelianum), která vytváří plošně velmi souvislý porost kolem potoka. Opomenout nelze ani česnek medvědí (Allium ursinum), ostřici lesní (Carex sylvatica), ostřici chlupatou (Carex pilosa), šťavel kyselý (Oxalis acetosella) a mnoho dalších druhů zejména jarního aspektu. Podle vyhodnocení rostlin (vycházím z grafu a tabulky) vyskytujících se na území vyplývá, že na této ploše převládají mezotrofní druhy rostlin (např. tyto druhy: Rubus hirtus, Carex pilosa, Dentaria glandulosa). Jedná se tedy o půdy mírně kyselé s pH 5,0 – 6,2 a s humusem ve formě typického moderu. Kromě mezotrofních druhů rostlin se na ploše vyskytují ještě druhy s širokým rozpětím půdní kyselosti a výskytem od řady A až do C!. Tyto druhy rovněž snášejí široké rozpětí kvality humusu, např.: Oxalis acetosella a Poa nemoralis. Často se nachází taky druhy mezotrofně-nitrofilní (Impatiens noli-tangere, Aegopodium podagraria). Nejméně zastoupená je řada A, což je řada oligotrofní, s výskytem jediného druhu – borůvky černé (Vaccinium myrtillus) a řada C, tedy řada eutrofně – nitrofilní, kterou zastupuje jediný druh – česnek medvědí (Allium ursinum).
3.4. Živočišná složka
Průzkum lokality byl zaměřen na celkový přehled živočišných druhů, a proto je třeba ho brát jako informativní (především u bezobratlých). Pro podrobné pozorování a určení živočišných druhů by bylo zapotřebí delšího časového období. Pozorované druhy jsou zařazeny do zoologického systému.
Říše: Třída:
Živočichové (Animalia) Savci (Mammalia)
Řád:
Sudokopytníci (Artiodactila)
Podřád:
Přežvýkavci (Ruminantia)
Čeleď:
Jelenovití (Cervidae)
Druh:
Srnec obecný (Capreolus capreolus)
Podřád:
Nepřežvýkavci (Nonruminantia)
Čeleď:
Prasatovití (Suidae)
Druh:
Prase divoké (Sus scrofa)
22
Řád:
Šelmy (Carnivora)
Čeleď:
Psovití (Canidae)
Druh:
Liška obecná (Vulpes vulpes)
Čeleď:
Lasicovití (Mustelidae)
Druh:
Kuna lesní (Martes martes) Lasice hranostaj (Mustela erminea)
Řád:
Hlodavci (Rodentia)
Čeleď:
Veverkovití (Sciuridae)
Druh:
Veverka obecná (Sciurus vulgaris)
Řád:
Zajícovci (Lagomorpha)
Čeleď:
Zajícovití (Leporidae)
Druh:
Zajíc polní (Lepus europaeus)
Čeleď:
Myšovití (Muridae)
Druh:
Myšice lesní (Apodemus flavicollis) Myšice temnopásá (Apodemus agrarius)
Čeleď:
Hrabošovití (Arvicolidae)
Druh:
Norník rudý (Clethrionomys glareolus)
Třída:
Ptáci (Aves)
Řád:
Dravci (Falconiformes)
Čeleď:
Krahujcovití (Accipitridae)
Druh:
Káně lesní (Buteo buteo) Jestřáb lesní (Accipiter gentilis)
Řád:
Sovy (Strigiformes)
Čeleď:
Puštíkovití (Strigidae)
Druh:
Kalous ušatý (Asio otus) 23
Řád:
Měkkozobí (Columbiformes)
Čeleď:
Holubovití (Columbidae)
Druh:
Holub hřivnáč (Columba palumbus)
Řád:
Šplhavci (Piciformes)
Čeleď:
Datlovití (Picidae)
Druh:
Strakapoud velký (Dendrocopus major) Datel černý (Dryocopus martius)
Řád:
Kukačky (Cuculiformes)
Druh:
Kukačka obecná (Cuculuc canorus)
Řád:
Pěvci (Passeriformes)
Druh:
Kos černý (Turdus merula) Brhlík lesní (Sitta europaea) Pěnkava obecná (Fringilla coelebs) Červenka obecná (Erithacus rubecula) Sýkora koňadra (Parus major) Sýkora modřinka (Parus caeruleus) Mlynařík dlouhoocasý (Aegithalos caudatus) Sojka obecná (Garrulus glandarius) Krkavec velký (Corvus corax)
Podříše: Mnohobuněční (Metazoa) Kmen: Třída:
Kroužkovci(Annelida) Máloštětinatci (Oligochaeta)
Řád:
Žížalovití (Lumbricidae)
Druh:
Žížala obecná (Lumbricus terrestris)
Kmen: Třída:
Měkkýši (Mollusca) Plži (Gastropoda)
24
Podtřída: Plicnatí (Pulmonata) Řád :
Stopkoocí (Stylommatophora)
Druh:
Plzák lesní (Arion rufus)
Kmen: Třída:
Strunatci (Chordata) Obojživelníci (Amphibia)
Řád :
Ocasatí ( Urodela )
Druh:
Mlok skvrnitý ( Salamandra salamandra )
Řád :
Žáby ( Anura )
Druh:
Skokan hnědý ( Rana temoraria ) Ropucha obecná (Bufo bufo)
Oddělení: Třílistí (Triblastica) Pododdělení: Coelomata Kmen:
Členovci (Arthropoda)
Podkmen:
Vzdušnicovci (Tracheata)
Nadtřída: Šestinozí (Hexapoda) Třída:
Hmyz (Insecta)
Podtřída: Křídlatí (Ptegoptera) Řád:
Dvoukřídlí (Diptera)
Podřád:
Dlouhorozí (Nematocera)
Řád:
Brouci (Coleoptera)
Podřád:
Masožraví (Adephaga)
Nadčeleď: Střevlíci (Caraboidea) Čeleď:
Střevlíci (Carabinae)
Druh:
Střevlík (Carabus sp.)
Kmen :
Členovci (Arthropoda)
Podkmen :
Klepítkatci (Chelicerata)
Třída :
Pavoukovci (Arachnida)
Řád :
Roztoči (Acarina)
Podřád :
Čmelíkovci (Parasitiformes)
25
Druh:
Klíště obecné (Ixodes ricinus)
Řád :
Blanokřídlí (Hymenoptera)
Podřád :
Širopasí (Symphyta)
Čeleď :
Pilořitkovití (Siricidae)
Druh:
Pilořitka velká (Urocerus gigas)
Čeleď:
Pilatkovití (Tenthredinidae)
Druh:
Pilatka smrková (Pristophora abietina)
Podřád :
Štíhlopasí (Apocrita)
Čeleď :
Mravencovití (Formicidae)
Druh:
Mravenec lesní (Formica rufa)
Podřád:
Všežraví ( Polyphaga)
Nadčeleď: Scolytoidea Čeleď:
Kůrovcovití (Scolytidae)
Podčeleď: Kůrovci (Ipinae) Druh:
Lýkožrout smrkový (Ips typographus) Lýkožrout severský (Ips duplicatus) Lýkohub matný (Polygraphus poligraphus)
4. SYNTETICKÁ ČÁST 4.1. Vymezení a charakteristika lesních typů a typů biotopů
Podle Zlatníka lze lesní typ definovat jako soubor lesních biocenóz původních a změněných a jejich vývojových stádií, včetně prostředí. Cílem vymezování lesního typu je určit, jaký lesní typ by se na daném stanovišti nacházel v případě nepřetržitého vývoje (Randuška – Vorel – Plíva, 1986).
26
Biotop je prostředí vymezené souborem abiotických a biotických faktorů. Biotické faktory jsou určeny přítomným společenstvem, které dané prostředí často rozhodujícím způsobem utváří a tím podmiňuje výskyt svých jednotlivých druhů (Laštůvka – Krejčová, 2000).
4.1.1 Vymezení a charakteristika lesních typů
Na základě zjištěných údajů uvedených v analytické části tj. stavu abiotického prostředí a složení bioty, lze usoudit na stav ekosystému. Pro vymezení lesního typu je důležité v první řadě určit lesní vegetační stupeň.
4.1.2. Určení vegetačních stupňů Pro určení lesního vegetačního stupně je nejdůležitější nadmořská výška zkoumané lokality společně s klimatickými poměry a vegetací. Na základě těchto údajů lze lokalitu zařadit do 3. lesního vegetačního stupně tj. dubobukového. Biogeografický charakter a rozšíření: V geobiocenózách tohoto stupně výrazně převládají druhy středoevropského listnatého lesa, teplomilné druhy nižších vegetačních stupňů zde vyznívají, výjimečně sem sestupují některé druhy submontánní. Celkově dubobukový stupeň zaujímá 18 % území ČR.
Charakteristické rysy ekotopu: Vyskytuje se na plošinách, pahorkatinách a vrchovinách, nejčastěji v rozpětí nadmořských výšek 300 až 500 m. Na nejrozmanitějších půdotvorných podkladech se ještě místy vyskytují překryvy sprašových hlín. Z půdních typů převládají kambizemě, v říčních nivách hluboké hlinité fluvizemě. Souvislý výskyt je vázán na mírně teplou klimatickou oblast, zejména MT 9, MT 10 a MT 11. Průměrné roční teploty se pohybují kolem 7,5 ºC, průměrné roční srážky 600 – 650 mm vykazují v posledních desetiletích snížení až pod 550 mm. Trvání sněhové pokrývky je kolem 60 dní, mrazových dní 120 a délka vegetační doby trvá 150 až 160 dní.
Přírodní stav biocenóz: V synusii dřevin na hydricky normálních stanovištích je dominantní dřevinou buk lesní (Fagus sylvatica), významné zastoupení má dub zimní (Quercus petraea), zpravidla je přimíšen habr (Carpinus betulus). Z dalších dřevin se dle stanovišť uplatňuje lípa srdčitá
27
(Tilia cordata), javor klen (Acer pseudoplatanus) a jasan ztepilý (Fraxinus excelsior). V hydricky omezených řadách se v hlavní úrovni uplatňuje borovice lesní (Pinus sylvestris), výjimečně i jedle (Abies alba). V potočních nivách dominují olše lepkavá (Alnus glutinosa) a jasan ztepilý (Fraxinus excelsior). V dubobukovém stupni končí výskyt teplomilných keřů. Keřové patro zapojených lesních společenstev je druhově chudé, s nízkou pokryvností. Základem druhové garnitury synusie podrostu jsou typické druhy středoevropského listnatého lesa. K typickým druhům patří např. mařinka vonná (Galium odoratum), kopytník evropský (Asarum europaeum), ostřice chlupatá (Carex pilosa), pryšec mandloňovitý (Euphorbia amygdaloides) a mnoho dalších.
Současný stav krajiny: V současných lesích tohoto vegetačního stupně vznikla snad nejrozmanitější škála lesních společenstev. Zvláště v karpatské části ČR jsou časté zbytky přírodě blízkých až přirozených dubových bučin. Jako příměs bývá v těchto porostech tradičně pěstován modřín opadavý (Larix decidua). V hercynské části ČR pak převládají borové porosty, vyskytují se i souvislé smrkové monokultury, trpící suchem a periodicky se opakujícími kůrovcovými kalamitami.
Návaznost na jiné klasifikační systémy: 3. dubobukový vegetační stupeň se souvisle vyskytuje na rozhraní kolinního a suprakolinního stupně v nižších a středních polohách fytogeografické oblasti mezofytikum. V tomto vegetačním stupni jsou zahrnuta společenstva svazu Carpinion s výjimkou teplomilnější série, patří sem i teplomilnější série společenstev podsvazu Eu-Fagenion a svazu Luzulo-Fagion. Při typologickém mapování lesů bývají zejména smrkové porosty tohoto stupně často řazeny do vyšších stupňů (Buček, Lacina, 2002).
4.1.3. Vymezení souborů lesních typů
V této kapitole jsou uvedeny soubory lesních typů, které byly vylišeny na základě zjištěných poznatků. Soubory lesních typů jsou tvořeny edafickými kategoriemi v jednotlivých vegetačních stupních.
28
4.1.4. Charakteristika souborů lesních typů (3O, 3V, 3H, 3L, 3D) 3O – Jedlodubová bučina: Geologické podloží: Jílovité sedimenty a překryvy sprašových hlín Půdní typ: Kambizem pseudoglejová, pseudoglej kambický, pseudoglej luvický Půdní druh: Písčitohlinitý až jílovitohlinitý Přirozená dřevinná skladba: BK, DB, JD, HB, LP Podrost: Šťavel kyselý (Oxalis acetosella), válečka lesní (Brachypodium sylvaticum), mařinka vonná (Gallium odoratum), strdivka nicí (Melica nutans)
3V – Vlhká dubová bučina: Geologické podloží: Překryté spíše bohatší horniny; na potočních terasách, v okolí pramenů Půdní typ: Kambizem mezotrofní až kambizemě oglejené, pseudogleje Půdní druh: Hlinitopísčitý až hlinitý Přirozená dřeviná skladba: BK, DB, JD, JV Podrost: Ostřice lesní (Carex sylvatica), netýkavka nedůtklivá (Impatiens noli-tangere), bršlice kozí noha (Aegopodium podagraria), papratka samičí (Athyrium filix- femina)
3H – Hlinitá dubová bučina: Geologické podloží: Sprašové a polygenetické hlíny Půdní typ: Luvizem typická, kambická, oglejená Půdní druh: Hlinitý až jílovitohlinitý Přirozená dřevinná skladba: BK, DB, HB, s přimíšením cenných listnáčů Podrost: Ostřice chlupatá (Carex pilosa), šťavel kyselý (Oxalis acetosella), válečka lesní (Brachypodium sylvaticum), violka lesní (Viola reichenbachiana), mařinka vonná (Galium odoratum)
3L – Jasanová olšina: Geologické podloží: Štěrkopísky překryté aluviálními sedimenty Půdní typ: Fluvizem typická, oglejená Půdní druh: Písčitohlinitý až jílovitohlinitý Přirozená dřevinná skladba: OL, JS, JL, SM, JV, DB Podrost: Bršlice kozí noha (Aegopodium podagraria), ptačinec hajní (Stellaria nemorum), kopřiva dvoudomá (Urtica dioica), ostřice lesní (Carex sylvatica)
29
3D – Obohacená dubová bučina: Geologické podloží: Sprašové nebo polygenetické hlíny Půdní typ: Hnědozem typická, kambizem eutrofní, oglejená Půdní druh: Písčitohlinitý až jílovitohlinitý s malým množstvím skeletu Přirozená dřevinná skladba: BK, LP, DB, JV, JD Podrost: Netýkavka nedůtklivá (Impatiens noli-tangere), bršlice kozí noha (Aegopodium podagraria), strdivka jednokvětá (Melica uniflora), bažanka vytrvalá (Mercurialis perennis)
4.2. Skupiny typů geobiocénů Skupiny typů geobiocénů
jsou sdružené typy geobiocénů s podobnými trvalými
ekologickými podmínkami, které jsem zjišťoval pomoci bioindikace podle druhového složení rostlinných společenstev. Do skupin jsou typy geobiocénů sdružovány na základě fytocenologické podobnosti přirozených lesních biocenoz ve stádiu zralosti. Skupiny typů geobiocénů jsou rámci natolik homogenních ekologických podmínek (klimatických, trofických i hydrických), že se vyznačují určitým druhovým složením a prostorovou strukturou biocenoz, určitou produktivností a určitou dynamikou vývoje. Lze na ně tedy vázat určitý funkční potenciál i určitou optimální možnost využití adekvátní přírodním podmínkám (Buček, Lacina, 2002).
Querci-Fageta typica - typické dubové bučiny QFt 3 B 3 Charakteristické rysy ekotopu: Plošiny a mírné až střední svahy pahorkatin a vrchovin v nadmořských výškách 300 – 500 m. Vyskytují se na mírně kyselých až neutrálních horninách často s překryvy svahovin a polygenetických hlín, místy i sprašových hlín. Převládajícím půdním typem jsou mezotrofní kambizemě, často se vyskytují luvizemě kambické. Jedná se o půdy písčitohlinité až hlinité, minerálně středně zásobené, mírně kyselé, středně hluboké až hluboké, mírně až středně skeletovité, s vyrovnaným vlhkostním režimem. Převažující humusovou formou je typický moder.
Přírodní stav biocenóz: V synusii dřevin převažuje buk (Fagus sylvatica). Vždy se vyskytuje v hlavní úrovni dub zimní (Quercus petraea). Do hlavní úrovně mohou zasahovat lípy a javory. Zastoupení
30
dalších dřevin je nízké. V podúrovni je někdy zastoupen habr (Carpinus betulus). Keřové patro nebývá vyvinuto. Synusie podrostu je tvořena takřka výhradně mezotrofními druhy. Dominantním druhem trávovitého rázu je ostřice chlupatá (Carex pilosa) a strdivka jednokvětá (Melica uniflora). Pravidelně se vyskytují lipnice hajní (Poa nemoralis), strdivka nicí (Melica nutans), válečka lesní (Brachypodium sylvaticum), bika hajní (Luzula luzuloides) a ostřice prstnatá (Carex digitata). Typickou druhovou kombinaci dotvářejí byliny, kde k dominantám patří mařinka vonná (Galium odoratum), kyčelnice cibulkonosná (Dentaria bulbifera) a ptačinec velkokvětý (Stellaria holostea). Pravidelně se vyskytují violka lesní (Viola reichenbachiana), hrachor jarní (Lathyrus vernus), sasanka hajní (Anemone nemorosa). Obvykle se vyskytuje i některý z heminitrofilních druhů např. kopytník evropský (Asarum europaeum), pitulník žlutý (Galeobdolon luteum).
Aktuální stav biocenóz: Jedná se o pozměněné, velmi pestré porosty s hlavní funkcí rekreační. Tomu i odpovídá druhové složení, kdy se zde atypicky vyskytuje dominantně smrk ztepilý (Picea abies) se spoludominantním dubem zimním (Quercus petraea), méně pak už jiné dřeviny jako modřín opadavý (Larix decidua), borovice lesní (Pinus sylvestris), borovice vejmutovka (Pinus strobus), bříza bradavičnatá (Betula pendula), lípa srdčitá (Tilia cordata) a jedle bělokorá (Abies alba). V podrostu pak jednoznačně dominuje ostužiník (Rubus sp.), kterému zde prospívá rozvolněnost těchto porostů, a který tak výrazně limituje nejen výskyt jiných druhů podrostu, ale i přirozenou obnovu. V podrostu pak lze ještě nalézt šťavel kyselý (Oxalis acetosella), ostřici chlupatou (Carex pilosa) či mařinku vonnou (Galium odoratum).
Význam a ohrožení: Lesní porosty jsou zde dobře produktivní. V této skupině mají těžiště výskytu typické druhy organismů středoevropských listnatých lesů. Přírodě blízké segmenty mají proto velký význam pro ochranu jejich genofondu. Nejvýznamnější ohrožení představuje přeměna listnatých lesů na jehličnaté monokultury. Přirozené zmlazení listnatých dřevin bývá často likvidováno zvěří, takže dochází k narušení přirozeného vývoje lesních biocenóz nejen v hospodářských lesích.
31
Tili-Querceta roboris fagi – lipové doubravy s bukem TQf 3 B-BD (3) 4 Charakteristické rysy ekotopu: Plošiny a mírné svahy v plochých pahorkatinách až vrchovinách v nadmořských výškách 250 – 350 m. Geologické podloží je tvořeno především jílovitými neogenními a křídovými sedimenty, velmi časté jsou překryvy spašových hlín – prachovic a polygenetických hlín s eolickou příměsí. Převládajícím půdním typem na sledovaném území v rámci tohoto STG je pseudoglej luvický. Jedná se o jílovito-hlinitou půdu, hlubokou, minerálně středně bohatou, ve spodinách ulehlou a oglejenou. Převládající humusovou formou je moder.
Přírodní stav biocenóz: Z nepatrných zbytků přírodě blízkých lesních biocenóz lze usuzovat, že hlavními porostotvornými dřevinami byly dub letní (Quercus robur), lípy (Tilia cordata, Tilia platyphyllos) s příměsí javorů (Acer pseudoplatanus, Acer platanoides), buku (Fagus sylvatica) a habru (Carpinus betulus). Příměs dubu zimního (Quercus petraea) je nutno ověřit. Charakteristický je výskyt kaliny obecné (Viburnum opulus) a bezu černého (Sambucus nigra). Synusie podrostu je druhově bohatá, tvoří ji především druhy mezotrofní, vždy se vyskytují druhy poukazující na přechodné zamokření a často též druhy s kalcifilní tendencí. Charakteristická je přítomnost válečky lesní (Brachypodium sylvaticum), žindavy evropské (Sanicula europaea), kopytníku evropského (Asarum europaeum), místy až spoludominantní ostřice třeslicovité (Carex brizoides), mařinky vonné (Galium odoratum) aj. Ze vzácnějších druhů zde například roste prvosenka vyšší (Primula elatior).
Aktuální stav biocenóz: V současnosti se zde nalézají nalétlé porosty jasanu ztepilého (Fraxinus excelsior) s olší lepkavou (Alnus glutinosa), soustředěné kolem potoku. V podrostu je hojná kýchavice bílá (Veratrum album). V menším množství se zde vyskytuje také přeslička lesní (Equisetum sylvaticum), blatouch bahenní (Caltha palustris), prvosenka vyšší (Primula elatior) a válečka lesní (Brachypodium sylvaticum). Z keřů pak bez černý (Sambucus nigra).
Význam a ohrožení: Ze zemědělského a lesnického hlediska se jedná o nadprůměrně produktivní lokality. Zbytky přírodě blízkých i lučních společenstev se vyznačují nadprůměrným významem pro ochranu biodiverzity, neboť bývají často jedinými refugii v intenzivně využívané polní 32
krajině. Při pěstování smrkových monokultur dochází k postupnému úbytku mezotrofních a náročnějších druhů v důsledku zakyselení půd a hromadění surového humusu. Smrkové monokultury jsou zde sice dobře produktivní, ale silně labilní, ohrožované především větrem a hnilobami.
Fraxini-Alneta superiora – jasanové olšiny vyššího stupně FrAl sup 4-5 BC-C (4) 5a Charakteristické rysy ekotopu: Úzké údolní nivy potoků a prameniště ve vrchovinách a hornatinách obvykle v nadmořských výškách 350 až 600 m. Mezoklima je chladnější a vlhčí, často se jedná o inverzní polohy až mrazové kotliny. Podloží tvoří pleistocénní a holocenní štěrkopísky, které bývají překryty různě mocnou vrstvou písčitohlinitých až hlinitých nivních sedimentů. Z půdních typů převládá fluvizem typická, půdní druh písčitohlinitý. Půdy jsou minerálně velmi dobře zásobené, propustné a po poklesu vody dobře provzdušněné. Převládající humusovou formou je mul.
Přírodní stav biocenóz: Ve stromovém patře nalézáme jako hlavní dřevinu olši lepkavou (Alnus glutinosa), z vyšších poloh sem přistupují jasan ztepilý (Fraxinus excelsior), přimíšena je vrba křehká (Salix fragilis), jednotlivě se objevuje i smrk ztepilý (Picea abies). V podúrovni často roste střemcha hroznovitá (Padus avium) a jeřáb ptačí (Sorbus aucuparia). V keřovém patře se objevují vrby (Salix caprea etc.), bez hroznatý (Sambucus racemosa), krušina olšová (Frangula alnus), zimolez černý (Lonicera nigra) aj. Synusie podrostu bývá bohatá se zastoupením mokřadních a vlhkomilných druhů s druhy mezofilními a dominantními druhy s nitrofilní tendencí. Vždy se uplatňují druhy s těžištěm výskytu ve vyšších vegetačních stupních, nejčastěji kuklík potoční (Geum rivale), krabilice chlupatá (Chaerophyllum hirsutum), prvosenka vyšší (Primula elatior), kýchavice Lobelova (Veratrum lobelianum) aj. Pravidelně až spoludominantně vyskytují bršlice kozí noha (Aegopodium podagraria), vrbina obecná (Lysimachia vulgaris), skřípina lesní (Scirpus sylvaticus), kopřiva dvoudomá (Urtica dioica) aj. Z lesních mezofylů bývají nejčastější starček Fuchsův (Senecio ovatus), čistec lesní (Stachys sylvatica), šťavel kyselý (Oxalis acetosella), sasanka hajní (Anemone nemorosa) aj. Lem kamenitých potoků zpravidla tvoří mokrýš střídavolistý (Chrysosplenium alternifolium), ostřice oddálená (Carex remota), devětsil bílý (Petasites albus) aj.
33
Aktuální stav biocenóz: Porosty s mezernatým zápojem více méně odpovídají potenciální vegetaci. Dominantní zastoupení zde má olše lepkavá (Alnus glutinosa). Bylinné patro je bohaté kolem břehu potoka. Hojně zde roste ptačinec hajní (Stellaria nemorum), prvosenka vyšší (Primula elatior), kopřiva dvoudomá (Urtica dioica), bršlice kozí noha (Aegopodium podagraria), kýchavice Lobelova (Veratrum lobelianum), kyčelnice žláznatá (Dentaria glandulosa) aj.
Význam a ohrožení: Jasanové olšiny vyššího stupně mají prioritní význam vodohospodářský, a to jak kvalitativní, tak i kvantitativní. Velmi často se vyskytují ve významných vodohospodářských oblastech. Přírodě blízké nivní louky a břehové porosty přispívají k ochraně vod před znečištěním, mají i velký retenční význam. Břehové porosty stabilizují koryta toků. Prameništní i nivní přírodě blízké biocenózy jsou výjimečně významné pro zachování diverzity vlhkomilných i mokřadních druhů organismů, z nichž mnohé patří mezi velmi vzácné a zvláště chráněné. V rozlehlých lesních komplexech s převažujícími druhově chudými jehličnatými monokulturami je do úzkých pruhů jasanových olšin soustředěno několikanásobně vyšší druhové bohatství rostlin i živočichů. Přímé ohrožení představují především regulace toků, spojené se zahloubením koryta a poklesem podzemní vody. Vážné ohrožení působí splachy z okolních zemědělských kultur. Břehové dřevinné lemy bývají často nevhodně jednorázově mýceny s následnou výsadbou jednořadých, převážně jasanových stromořadí. Na svém postupu z nižších poloh i sem již často zasahují invazní neofyty, zejména netýkavka žláznatá (Impatiens glandulifera), zejména v západních Čechách a na severní Moravě i bolševník velkolepý (Heracleum mantegazzianum).
Querci-Fageta aceris – javorové dubové bučiny QFac 3 BC 3 Charakteristické rysy ekotopu: V reliéfu členitých pahorkatin a nižších vrchovin v nadmořských výškách 300 až 500 m je tato skupina vázaná na půdy obohacené humusem, vyskytující se především ve vydutých částech svahů, na jejich bázích a na zahliněných sutích. Geologické podloží může být velmi rozmanité, převládají živnější horniny karpatského flyše s překryvy svahovin. Půdy jsou středně hluboké až hluboké, minerálně dobře zásobené, štěrkovité až kamenité, dobře provzdušněné, s vyrovnaným vlhkostním režimem. Z půdních typů převládá kambizem typická, humusovou formou je moder.
34
Přírodní stav biocenóz: Dřevinné patro je druhově pestré. K hlavním dřevinám buku (Fagus sylvatica) a dubu zimnímu (Quercus petraea agg.) se pravidelně přidružují habr (Carpinus betulus), javory (Acer pseudoplatanus, Acer platanoides), lípy (Tilia cordata, Tilia platyphyllos), nepravidelně i jedle (Abies alba), jasan ztepilý (Fraxinus excelsior) aj. Z keřů se objevuje roztroušeně zimolez pýřitý (Lonicera xylosteum), bez černý (Sambucus nigra), srstka angrešt (Grossularia uva-crispa) a lýkovec jedovatý (Daphne mezereum). Pokryvnost synusie podrostu je vysoká a tvoří ji mezotrofní a heminitrofilní druhy. K dominantním patří strdivka jednokvětá (Melica uniflora), ostřice chlupatá (Carex pilosa), mařinka vonná (Galium odoratum), bažanka vytrvalá (Mercurialis perennis), pravidelně se vyskytují hrachor jarní (Lathyrus vernus), kakost smrdutý (Geranium robertianum), netýkavka nedůtklivá (Impatiens noli-tangere), šťavel kyselý (Oxalis acetosella) aj.
Aktuální stav vegetace: Porosty jsou tvořeny několika druhy dřevin jako dub zimní (Quercus petraea), smrk ztepilý (Picea abies), jasan ztepilý (Fraxinus excelsior), méně pak buk lesní (Fagus sylvatica), lípa srdčitá (Tilia cordata) a také jedle bělokorá (Abies alba). V podrostu byl nalezen lýkovec jedovatý (Daphne mezereum), maliník (Rubus sp.), ostřice chlupatá (Carex pilosa), papratka samičí (Athyrium filix-femina), netýkavka nedůtklivá (Impatiens nolitangere) aj.
Význam a ohrožení: Pro zemědělskou a lesnickou produkci jsou zde mírně nadprůměrné podmínky. Lesní a travinná společenstva mají velký půdoochranný význam. Vzhledem k vyšší druhové diverzitě má skupina i nadprůměrný význam pro ochranu genofondu. Biodiverzitu i ekologickou stabilitu společenstev výrazně narušuje pěstování smrkových monokultur. V synusii podrostu se místy až dominantní stává invazní netýkavka malokvětá – Impatiens parviflora, která vytlačuje většinu druhů přirozeného bylinného podrostu.
4.3. Hodnocení antropických vlivů, ekologické stability a biodiversity 4.3.1 Antropické vlivy V dřívější době tu porosty trpěly hlavně pastvou dobytka, kultury trpěly hlavně okusem srnčí zvěře, chované často v nadměrných stavech. Po zavedení holosečného způsobu
35
hospodaření také velkým útlakem buřeně. Zejména smrkové porosty trpěly václavkou, citelné škody zde byly i větrem a místy sněhem. Usychající materiál býval napaden sekundárními škůdci, hlavně kůrovcem. Od začátku 20. století narůstaly i škody průmyslovými imisemi.
Jak již bylo zmíněno dříve, současný charakter frýdeckého lesa plní mimoprodukční funkce lesa a to především rekreační. Tato funkčnost je přímo realizována nově otevřenou naučnou stezkou, která nabízí procházkovou trasu v prostředí příměstského lesa a možnost využití k výchově a osvětě. V celém frýdeckém lese bylo vybudováno 10 informačních tabulí (1 se nachází i na zkoumané lokalitě – viz přílohy obr. č. 4), které seznamují návštěvníky s funkcemi a hospodařením v příměstských lesích i s jejich přírodními hodnotami. Naučná stezka je přínosem právě proto, že přímo v terénu, v kontaktu s realitou, se mnohem lépe poznatky a informace vstřebávají.
4.3.2. Hlavní faktory narušování lesních porostů:
Abiotičtí činitelé: V posledních letech vlivem nedostatku vláhy působilo na lesní porosty extrémní sucho. Půda v tomto důsledku byla značně vysušena, listy místy zrezivělé, u listnáčů zhnědlé a zašedlé, s předčasným opadem. Nepřímé důsledky sucha byly přemnožení škodlivého hmyzu zejména kůrovců (viz dál – škůdci a patogeni), jejichž gradace byla nepřiměřená základnímu stavu a dále pak také snížená odolnost dřevin proti dřevokazným houbám (během šetření bylo objeveno mnoho druhů, které výrazně poškozují zdravotní stav lesních dřevin; mykologický průzkum – viz dál).
Škůdci a patogeni: Oslabený strom se dokáže v běžném roce bránit kůrovci produkující pryskyřicí, kdy „zaleje“ kůrovce a tím jej zneškodní. Jak již bylo uvedeno dříve, vlivem sucha nebyly stromy schopny této produkce a zbylé zdravé byly odkázány na ochrannou péči. Z vyskytujících se dřevin na zkoumaném území byl postižen smrk ztepilý (Picea abies) a to především lýkožroutem smrkovým (Ips typographus), kdy se dá říci, že došlo až k přemnožení tohoto nejvýznačnějšího brouka z čeledi kůrovců. Při zkoumání byli zjištěni ještě tyto uvedené druhy – lýkožrout severský (Ips duplicatus), lýkožrout lesklý (Pityogenes chalcographus) a lýkohub matný (Polygraphus poligraphus) – viz přílohy obr č.11. Pro eliminaci poškození je nutné včas vytěžit napadené stromy, aby nedošlo k rozvoji další generace a včasná asanace napadeného dříví. K tomuto zásahu bylo využito chemického přípravku VAZTAK 10 EC (postřikový insekticidní přípravek ve formě emulgovatelného 36
koncentrátu na bázi světlostabilního syntetického pyrethroidu k hubení škodlivého hmyzu v ochraně rostlin). Prevencí před kůrovcovou kalamitou bude ponechání a popřípadě zvýšení počtu feromonových lapačů, což se příznivě projeví i v odolnosti proti škodlivým abiotickým vlivům. Další závažný škůdce v této oblasti je pilatka smrková (Pristophora abietina), která nejvíce poškozuje mladé porosty. Žíry jehličí postihují především vrcholové partie a obvod koruny zpravidla do 30% její hloubky. Ožraným, zhnědlým výhonům připominající „spálení mrazem“ a následnému skupinovému odumírání smrčiny se snažíme předejít zejména plošným postřikem. Proto byla v letech 1997 – 2000 a 2002 provedena letecká chemická ochrana lesních porostů. Jednalo se o opatření potřebné v zájmů ochrany lesů. Vzhledem k použitým chemikáliím bylo vydáno nařízení o zákazu vstupu do lesa v tomto období v zájmu ochrany zdraví občanů jako návštěvníků lesa i pracovníků provádějících lesní práce. Přípravky k této aplikaci byly TREBON 10 F a FURY. U několika vybraných jedinců dubů bylo podezření na tracheomykózu, kdy bylo patrné vadnutí listů, odumírání větévek a hnědnutí kůry.
Mykologický průzkum: Během zkoumání porostu byly zaznamenány násedující dřevokazné houby – václavka smrková (Armillaria sp.), dřevomor bukový (Hypoxylon fragiforme), březovník obecný (Piptoporus betulinus), pevník korkovitý (Stereum rugosum), lesklokorka ploská (Ganoderma applanatum), outkovka pestrá (Trametes versicolor), outkovka chlupatá (Trametes hirsuta), rezavec lesknavý (Inonotus radiatus), rezavec kmenový (Inonotus dryophilus), troudnatec pásovaný (Fomitopsis pinicola).
Další faktory: Poškození několika stromů v okolí přibližovací linky v důsledku přibližování těženého dříví – stromy odřeny na patě kmene nebo ve vyšších partiích v důsledku pádu stromu při kácení. Lokalita náleží do pásma ohrožení D, do něhož se zařazují porosty s imisním zatížením, kde poškození dospělého smrkového porostu se zvýší průměrně o 1 stupeň během 16 až 20 let. Emisní situace v roce 1990 pro oblast Frýdku – Místku ( údaje uvedeny v 1000 t za rok)
Znečišťující tuhé látky
SO2
NOx
66,4
96,4
74,7
37
4.3.3. Ekologická stabilita Ekologická stabilita lesních společenstev, jako schopnost uchovat a reprodukovat své podstatné charakteristiky pomocí autoregulačních procesů, je přímo úměrná stupni přirozenosti. Hodnocení ekologické stability společenstev je nesmírně složité, proto za předpokladu platnosti výše uvedeného vztahu se snažíme stanovit stupeň přirozenosti společenstva či stupeň jeho antropického ovlivnění, a z něho odvodit míru ekologické stability. Stupeň přirozenosti ekosystému je hodnota nepřímo úměrná stupni ovlivnění téhož systému člověkem. Vyplývá ze změn druhového složení a struktury reálného rostlinného společenstva ve srovnání s potenciální přírodní vegetací za shodných stanovištních podmínek (Míchal, 1992). Původní porosty nabízely díky své pestřejší a rozmanitější struktuře oproti hospodářským lesům mnohem více ekologických nik pro nejrůznější škálu organismů. Tyto dnes často patří mezi úplně vymizelé nebo stále vzácnější. S vysokou druhovou diverzitou v původních lesích, kdy jednotlivé složky byly ve vzájemných vyrovnaných vztazích, souvisí existence složitých autoregulačních mechanismů, které z těchto ekosystémů činí ekologicky nejstabilnější útvary v rámci geobiocénu. Přestože smrk ztepilý (Picea abies) zde byl pouze jako přimíšená dřevina, v současnosti je v porostu dominantní a nejeví zde dobré podmínky pro růst. V důsledku jeho preferování na úkor zejména dubu zimního (Quercus petraea) a buku lesního (Fagus sylvatica), docházelo k narušení přirozené skladby dřevin, které vedlo ke změnám v podrostu, k druhovému ochuzení, snadnému podléhání chorobám a škůdcům a narušení ekologické stability lesa. Cílem by mělo být zvýšení podílu listnatých dřevin, čímž by se zlepšila celková stabilita porostu.
5. ZÁVĚR Studie byla zaměřena na analýzu ekotopu ve frýdeckém městském lese. Porost se nachází v Moravskoslezském kraji, v katastrálním území města Frýdku a k městské části přiléhá z jeho severní strany. Patří do PLO 39 – Podbeskydská pahorkatina. Lokalita se nachází v nadmořské výšce 320 - 350 m.
Sledované území patří do Podbeskydského bioregionu. Geologické podloží tvoří flyšové pískovce překryté kvarterními glacigenními a glacikustrinními sedimenty a sprašovými
38
hlínami. Půdními typy jsou nejvíce zastoupená luvizem, subtyp oglejená, pseudoglej, subtyp luvický, kambizem, subtyp modální a fluvizem typická. Půdy, s poněkud horšími fyzikálními vlastnostmi, spolu s příznivými srážkovými poměry (průměrný roční úhrn srážek je zde 911 mm) a relativně vysokou průměrnou teplotou (průměrná roční teplota činí 8,2 °C) vytvářejí mezotrofní charakter prostředí. Lokalita spadá do mírně teplé klimatické oblasti MT 10.
Porost se nachází ve 3. lvs na těchto souborech lesních typů: 3H, 3O, 3V, 3L, 3D. Pomocí bioindikace dle druhového složení rostlinných společenstev byly vylišeny skupiny typů geobiocénů: Querci-Fageta typica – QFt - 3 B 3 - typické dubové bučiny, Tili-Querceta roboris fafi – TQf - 3 B-BD (3) 4 - lipové doubravy s bukem, Fraxini-Alneta superiora – FrAl sup - 4-5 BC-C (4) 5a - jasanové olšiny vyššího stupně, Querci-Fageta aceris – QFac - 3 BC 3 - javorové dubové bučiny.
Současný stav bylinného patra zachycují fytocenologické zápisy. Jejich přehled vyjadřuje tabulka (viz příloha). Dominantními druhy na sledované ploše jsou Rubus sp., Oxalis acetosella Carex sylvatica a Carex pilosa., tedy druhy bohatých, nevysýchavých stanovišť. Z chráněných druhů rostlin se vyskytuje Dentaria glandulosa, Veratrum lobelianum a Daphne mezereum.
V dnešní době plní tento les převážně rekreační funkci. Za tímto účelem byla také vybudována naučná stezka, která seznamuje návštěvníky s lesním ekosystémem. Ekologická stabilita zde byla narušena zejména tím, že původní skladba dřevin byla potlačena lidskou činností ve propěch Picea abies na úkor listnáčů, zejména Quercus petraea a Fagus sylvatica. Díky tomu dochází někdy až ke kalamitním škodám (přemnožení kůrovce, pilatky) vedoucím k nestabilitě porostu. Proto by se měl podíl listnatých dřevin do budoucna značně podpořit.
39
6. SUMMARY The Study was focused on ecotop analysis in Frýdek city forest. The vegetation is located in Moravian-Silesian region, in the city Frýdek cadastral area and border with city from its northern part. It belongs to PLO 39 – Podbeskydská pahorkatina. This locality is from 320 to 350 meters above see. Monitored area belongs to Podbeskydský bioregion. The geological subsoil is formed by flysch sandstone overlaid by quaternary glacigennious and glacicustrinnious sediments and loess clays. Most represented soil types are luvizem, subtype oglejená, pseudoglej, subtype luvický, kambizem, subtype modal and fluvizem typical. Soils with a little bit worse physical properties, together with favorable precipitation ratios (average year precipitations are 911 mm in this area) and relatively high average temperature (average year temperature is 8,2 °C) are creating mesotrophic character of environment. The locality belongs to moderately warm climatically area MT 10. The vegetation occurs to 3. lvs on this assemblage of forest types: 3H, 3O, 3V, 3L, 3D. Using bioindication on category of plant communities were differentiated groups of geobiocenic types: Querci-Fageta typica – QFt - 3 B 3 – typical oak beechwoods, TiliQuerceta roboris fafi – TQf - 3 B-BD (3) 4 - linden oak woods with beech, Fraxini-Alneta superiora – FrAl sup - 4-5 BC-C (4) 5a - ash alder trees of higher degree, Querci-Fageta aceris – QFac - 3 BC 3 - maple oak beech woods. Present condition of herbal level is collected in phytocenological records. Its overview is expressed in the table (see appendix). Dominant species in monitored area are Rubus sp., Oxalis acetosella, Carex sylvatica a Carex pilosa., - species of rich not-drying stations. Also the protected species are occurred, such as Dentaria glandulosa, Veratrum lobelianum and Daphne mezereum. In previous days fulfils this forest mainly the recreational function. For this purpose the educational nature trail was established, which acquaint visitors with forest ecosystem. The ecological stability was mainly disturbed by suppression of original wood composition by human activities in favor of Picea abies to the exclusion of deciduous trees, especially Quercus petraea and Fagus sylvatica. In consequence to this the calamity damages come up sometimes (outbreak of bark beetle, sawfly) which leads to vegetation instability. Therefore the participation of deciduous trees should be significantly supported in future.
40
7. LITERATURA Ambros, Z., Stykač, J., 2004. Geobiocenologie I. Brno, MZLU: 63. Buček, A., Lacina, J., 2002. Geobiocenologie II.Brno, MZLU: 240. Culek, M. et al., 1996. Biogeografické členění České republiky. Praha, ENIGMA pro MŽP: 347. Demek, J., 1987. Zeměpisný lexikon ČSR. Hory a nížiny. Praha, Academia: 584. Jakrlová, J. – Pelikán, J., 1999. Ekologický slovník. Pardubice, Fortuna: 144. Klimo, E., 1990. Lesnická pedologie. Brno, MZLU: 256. Kolektiv, 1961. Podnebí ČSSR (tabulky). Praha, HMÚ: 379. Kubát, K. et al., 2002. Klíč ke květeně České republiky. Praha, Academia: 900. Laštůvka, Z. et al., 1996. Zoologie pro zemědělce a lesníky. Brno, Konvoj: 266. Laštůvka, Z. - Krejčová, P., 2000. Ekologie. Brno, Konvoj: 184. Míchal, J., 1992. Ekologická stabilita. Brno, Veronica: 243. Moravec, J. et al., 2000. Fytocenologie. Praha, Academia: 403. Němeček, J. a kolektiv, 2001. Taxonomický klasifikační systém půd České republiky. Praha, ČZU: 79. Plíva, K. – Žlábek, I., 1986. Přírodní lesní oblasti ČSR. Praha, MLVH ČSR v SZN: 316. Quiit, E., 1971. Klimatické oblasti ČSR. ČSAV- GÚ Brno, Studia geographica: 74. Randuška, D. – Vorel, J. – Plíva, K., 1986. Fytocenológia a lesnícka typológia. Bratislava, Príroda: 344. Weissmanová, H. et al., 2004. Chráněná území ČR X.- Ostravsko. Brno, Praha, AOPK ČR: 454.
41
8. PŘÍLOHY Příloha č. 1: Přehledová mapa Příloha č. 2: Porostní mapa Příloha č. 3: Typologická mapa Příloha č. 4: Mapa vyznačených segmentů Příloha č. 5: Mapa výskytu chráněných druhů rostlin Příloha č. 6: Sondy Příloha č. 7: Klimadiagram za období 1901 - 1950 Příloha č. 8: Synuzie dřevin Příloha č. 9: Synuzie podrostu Příloha č. 10: Tabulka trofických řad rostlin Příloha č. 11: Graf četnosti trofických řad rostlin Příloha č. 12: Fotodokumentace
42
