Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně. Komparace ekonomik České republiky a Estonska se zaměřením na důchodový systém

Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Provozně ekonomická fakulta

Komparace ekonomik České republiky a Estonska se zaměřením na důchodový systém Bakalářská práce

Vedoucí práce Ing. Luděk Kouba

Marie Bieberová

Brno 2006

Prohlášení Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci zpracovala samostatně s využitím zdrojů uvedených v seznamu literatury. Brno, 27. 5. 2006 Podpis: ........................................ Marie Bieberová

Poděkování Děkuji vedoucímu své práce Ing. Luďku Koubovi za cenné rady a připomínky, které mi při psaní této práce poskytl.

Abstract Bieberová, M.: The comparison of the Czech and Estonian economies with a focus on pension system. Bachelor thesis. Brno, 2006. The thesis deals with the comparison of the Czech and Estonian economies with a focus on the pension system. The goal is to compare and analyze functioning of both systems and clarify why the Czech Republic has not yet reformed its pension system and Estonia has. The theoretical part is devoted to the aims of pension systems and their organization. The criteria of ordering pension systems are further subjects of interest in the theoretical part. Practical part describes political and economic development in both countries. The accent is put on the characterization of the transformation process and on present economic conditions. Finally there is a description of pension systems in both countries and discussion of the problem. The proposals of the pension reform designed by the Czech political parties follow. Abstrakt Bieberová, M.: Komparace ekonomik České republiky a Estonska se zaměřením na důchodový systém. Bakalářská práce. Brno, 2006. Práce se zabývá komparací ekonomik České republiky a Estonska se zaměřením na důchodový systém. Cílem je porovnat fungování obou systémů a analyzovat důvody, proč v Estonsku již došlo k reformě a u nás doposud ne. Teoretická část práce je věnována teorii důchodových systémů. Vymezuje jejich hlavní cíle a popisuje obecnou třípilířovou strukturu důchodových systémů. Dále se pozornost zaměřuje na kritéria jejich uspořádání. Praktická část se zabývá jak politickým, tak ekonomickým vývojem v obou zemích. Důraz je kladen na popsání procesu transformace ekonomik a jejich dnešní stav. Na závěr jsou popsány důchodové systémy obou zemí a diskutovány jejich problémy. V případě České republiky jsou nastíněny varianty reformy podle politických stran.

Obsah 1. Úvod ..............................................................................................................................8 2. Cíl a metodika ..............................................................................................................9 TEORETICKÁ ČÁST ............................................................................................................11 3. Důchodový systém......................................................................................................11 3.1

Cíle důchodových systémů .............................................................. 11

3.2

Tři pilíře důchodového systému ...................................................... 15

3.3 Kritéria uspořádání důchodových systémů...................................... 18 3.4

Možná uspořádání v rámci I. pilíře.................................................. 21

PRAKTICKÁ ČÁST ..............................................................................................................25 4. Všeobecné srovnání....................................................................................................25 4.1

Estonsko........................................................................................... 25

4.2

Česká republika................................................................................ 26

4.3

Srovnání ........................................................................................... 27

5. Transformace – cesta od centrálně plánovaného k tržnímu hospodářství..........28 5.1

Estonsko........................................................................................... 28

5.2

Česká republika................................................................................ 31

5.3

Srovnání ........................................................................................... 33

6. Současná ekonomická situace ...................................................................................34 6.1

Estonsko........................................................................................... 34

6.2

Česká republika................................................................................ 36

6.3

Srovnání ........................................................................................... 38

7. Důchodový systém......................................................................................................39 7.1

Estonsko........................................................................................... 39 7.1.1 Tři pilíře estonského důchodového systému ............................. 40 7.1.2 Estonské zkušenosti s důchodovou reformou ........................... 41

7.2

Česká republika ............................................................................... 42 7.2.1 Dva pilíře českého důchodového systému ................................ 43 7.2.2 Varianty důchodové reformy podle politických stran................ 44

7.3

Srovnání ........................................................................................... 46

8. Závěr ...........................................................................................................................48 9. Seznam literatury.......................................................................................................51 10. Přílohy.........................................................................................................................55 Příloha č. 1: Odvětvová struktura estonského HDP Příloha č. 2: Komoditní struktura zahraničního obchodu ČR Příloha č. 3: Estonský zahraniční obchod podle regionů Příloha č. 4: Hlavní obchodní partneři Estonska Příloha č. 5: Odvětvová struktura českého HDP

1. Úvod V současné době se často diskutuje o nutnosti reformovat český důchodový systém s ohledem na jeho problematickou finanční udržitelnost. Řada postkomunistických zemí včetně Polska, Maďarska nebo Estonska k tomuto kroku již přistoupila a své důchodové systémy reformovala tak, aby byly schopné vyrovnat se se stárnutím populace. Českou republiku zásadní reforma důchodového systému teprve čeká. Udržitelnost současného důchodového systému je sice často zpochybňována, nicméně potřebná reforma je prozatím pouze ve fázi teoretických příprav. Ekonomové i politici hledají vhodný model fungování a často se přitom obrací do zahraničí. Jednou ze zemí, kde by Česká republika mohla hledat inspiraci pro svůj důchodový systém, je Estonsko, které zavedlo moderní třípilířový důchodový systém, jehož prvkem je i zavedení druhého povinného fondového pilíře, do kterého přispívají jak zaměstnavatelé, tak zaměstnanci. Dle mého názoru jsou pro českou důchodovou reformu důležité hlavně zkušenosti ze zemí s podobnou minulostí – tedy s těmi, které prošly peripetiemi transformace. Právě z tohoto důvodu jsem si pro tuto práci vybrala komparaci České republiky a Estonska, které je často dáváno za vzor ekonomických reforem. Zajímavé je nejen srovnání stavu důchodových systémů, ale i porovnání ekonomického vývoje v obou zemích po pádu komunistického režimu, který uvolnil cestu k tržnímu hospodářství. Estonsko se vydalo cestou liberálních reforem, které měly v co nejkratším čase zajistit zemi konkurenceschopnost v mezinárodním prostředí. Transformační reformy sice dočasně snížily výkonnost ekonomiky i životní úroveň obyvatelstva, avšak od poloviny devadesátých let se ekonomice daří a doposud ji nezasáhla významnější krize. V České republice nebylo tempo reforem tak rychlé a některé ještě nebyly ani dokončeny. Zemi navíc v roce 1997 postihla krize, se kterou se ekonomika vyrovnávala několik dalších let. Tyto ekonomické okolnosti spolu s politickou vůlí je třeba brát jako jedny ze zásadních faktorů podmiňujících reformy. Proto je i jim v této práci věnována pozornost.

8

2. Cíl a metodika Tato práce se zabývá komparací České republiky a Estonska se zaměřením na důchodový systém. Hlavním cílem je tedy porovnat fungování důchodového systému v ČR a v Estonsku v kontextu ekonomického a politického vývoje obou zemí od počátku devadesátých let do současnosti. Dalším cílem je identifikovat a zhodnotit důvody, proč v Estonsku důchodová reforma již proběhla a v ČR prozatím ne. Předpokladem přitom je, že tyto důvody lze hledat například v konsenzu politických stran ohledně tohoto tématu, v původním nastavení parametrů starého systému a v ekonomickém vývoji země. Struktura práce se odvíjí od zmíněných cílů. Teoretická část práce je věnována teorii důchodových systémů. Vymezuje jejich hlavní cíle a dále popisuje obecnou třípilířovou strukturu důchodových systémů. Na tyto kapitoly navazuje část věnovaná kritériím uspořádání důchodových systémů. Následuje podrobněji rozpracovaná kapitola týkající se možných uspořádání v rámci I. pilíře, tedy v rámci základního všeobecného důchodového systému, který garantuje stát. Větší pozornost je věnována NDC systému, o jehož zavedení uvažuje vládní ČSSD. Praktická část je rozčleněna na čtyři základní kapitoly. Každá kapitola má tři části, z nichž jedna je vždy věnována Estonsku, další ČR a poslední se zabývá srovnáním obou zemí. Kapitola Všeobecné srovnání je zaměřena především na základní zeměpisné údaje a politický vývoj v obou zemích. Kapitola o transformaci se, jak název napovídá, věnuje přechodu od centrálně plánované ekonomiky k tržnímu hospodářství. Shrnuje nejdůležitější procesy v obou zemích a jejich ekonomický vývoj. Další kapitola Současná ekonomická situace se zabývá hospodářskou situací v několika posledních letech. Na tyto obecnější kapitoly navazuje kapitola věnující se pouze důchodovým systémům v obou zemích s tím, že hlavní pozornost se soustředí především na pilířovou strukturu, způsob financování a problémy s fungováním obou systémů. V kapitole o českém důchodovém systému jsou nastíněny varianty reformy podle politických stran.

9

Při psaní práce jsem v teoretické části a částech věnovaných ČR vycházela převážně z tuzemské literatury a v částech zabývajících se Estonskem jsem většinou používala internetové zdroje v anglickém jazyce.

10

TEORETICKÁ ČÁST 3. Důchodový systém Základním smyslem důchodových systémů je zajistit lidem dostatečné příjmy ve stanovených sociálních situacích [12]. Ve většině zemí je tento cíl realizován pomocí tří rovin důchodového systému, které jsou označovány jako pilíře důchodového systému. Jako první pilíř důchodového systému se označují důchodové systémy zajišťované státem nebo veřejnými institucemi v zájmu státu. Druhý pilíř je založen na povinném spoření prostřednictvím penzijních fondů. Třetí pilíř důchodových systémů spočívá na osobním důchodovém spoření jedinců pro případ stanovených sociálních událostí.

3.1 Cíle důchodových systémů Důchodové systémy by měly být schopny plnit určité cíle v sociální oblasti a pružně reagovat na měnící se potřeby společnosti. Státy se snaží, aby většina občanů získala nárok na důchod, a zajišťují určitou minimální úroveň příjmu starším občanům tak, aby lidé v důchodu nebyli ohroženi chudobou. Pomocí tří pilířů se má dosáhnout zachování životní úrovně lidí i po odchodu do důchodu. V sociální oblasti můžeme vymezit 11 hlavních cílů a úkolů důchodových systémů [26]. 1)

Zamezit sociálnímu vyloučení

Zajistit, aby starší lidé nebyli ohroženi chudobou a mohli žít na slušné úrovni, která by jim umožňovala aktivně se účastnit veřejného a společenského života. Dát starším osobám možnost podílet se na ekonomické prosperitě své země [26]. 2)

Umožnit lidem zachování životní úrovně

Zajistit lidem přístup k důchodovým soustavám, ať již veřejným nebo soukromým, které jim dají možnost vytvořit si důchodové nároky v takové výši, aby si v přiměřené míře

11

zachovali svou životní úroveň i po odchodu do důchodu. Člověk by měl mít příležitost zachovat si prostřednictvím mechanismů důchodového systému v přiměřené míře životní úroveň, jíž dosáhl během svého profesního života [26]. 3)

Podpořit solidaritu

Jedním z cílů důchodového systému v sociální oblasti je podpořit solidaritu, a to nejen v rámci jedné generace, ale i solidaritu intergenerační. Prvky solidarity bývají v systémech poměrně silné a ve většině zemí mají velkou veřejnou podporu. Je však možné, že tyto prvky nebudou postačovat a nůžky mezi příjmy starších osob a mladších generací se budou nadále rozevírat. Stejně tak mohou růst příjmové nerovnosti mezi starými lidmi v důsledku preferování soukromého důchodového zabezpečení, které ve větší míře odráží výši příjmu a bývá dostupnější osobám s vyššími příjmy [26]. 4)

Zvýšit míru zaměstnanosti

Zvýšení míry zaměstnanosti a pracovní aktivity obyvatel v produktivním věku, kteří nejsou v současnosti aktivně zapojeni do trhu práce, by mělo zmírnit problémy, které vzniknou díky poklesu počtu pracovních sil. V tomto ohledu se očekává především vyšší zapojení žen a starších pracovníků. Vyšší míra zaměstnanosti umožňuje přenést tíhu financování dávek na větší počet osob a tím pádem zachovat danou úroveň dávek [26]. 5)

Prodloužit profesní život

Pracovníci by neměli být povzbuzováni k předčasnému odchodu do důchodu a neměli by být penalizováni za setrvání na trhu práce i po dosažení obvyklé hranice pro odchod do důchodu. Systém by namísto toho měl nabízet pobídky pro účast starších pracovníků. Zabránit lidem odcházet do předčasného důchodu mohou opatření jako povinné placení příspěvků osobami, které si zvolí předčasný důchod, nebo pojistně-matematické znevýhodnění předčasného důchodu [26].

12

6)

Zajistit udržitelnost penzijních systémů v kontextu zdravých veřejných financí

Hlavním předpokladem pro plnění dalších cílů je finanční udržitelnost systémů důchodového zabezpečení. V současnosti se prakticky všechny evropské země potýkají s fenoménem stárnutí obyvatelstva, a tak pokud nedojde k reformám důchodových systémů, stoupnou v následujících desetiletích značně veřejné výdaje na důchody. K zajištění udržitelnosti důchodů má vést například zvyšování míry zaměstnanosti. Vyšší míra zaměstnanosti totiž povede k tomu, že se financování důchodového systému rozloží na větší počet obyvatel. Dále je patrná snaha zvýšit efektivní věk odchodu do důchodu. Bylo vypočteno, že zvýšení efektivního věku odchodu do důchodu o jeden rok by absorbovalo zhruba 20 % průměrného předpokládaného nárůstu výdajů na důchodové zabezpečení do roku 2050. Trvalá udržitelnost důchodových systémů musí být doprovázena racionální rozpočtovou politikou včetně snižování veřejného dluhu. Pro dosažení udržitelnosti je možné zřídit specializované fondy důchodových rezerv. Komise a Rada EU například navrhly tříbodovou strategii řešení rozpočtových důsledků stárnutí obyvatelstva. Dle jejího názoru by státy měly snížit úroveň veřejné zadluženosti, což by vytvořilo prostor pro zvládnutí rozpočtových důsledků stárnutí obyvatelstva. Dále by se měly zaměřit na komplexní reformu trhu práce, aby dosáhly vyšší úrovně zaměstnanosti, a posledně by měly reformovat důchodové systémy s cílem zmenšit tlak na veřejné finance a zajistit spravedlivou rovnováhu mezi generacemi [26]. 7)

Vyváženě upravovat výši dávek a příspěvků

Důchodový systém má udržovat spravedlivou rovnováhu mezi produktivním obyvatelstvem a důchodci. Pod spravedlivou rovnováhou se rozumí nepřetěžovat prvně jmenované a zachovat přiměřené důchody pro ty druhé. O finanční důsledky stárnutí populace by se tak generace měly podělit rovným dílem. Jak už bylo řečeno, důsledky stálého prodlužování naděje dožití vyžadují upravit současné důchodové systémy tak, aby se nastolila jistá rovnováha mezi délkou období stráveného v zaměstnání a

13

v důchodu. Systém by měl umožňovat lidem zachovat přiměřenou výši svého důchodu tím, že odloží odchod do důchodu [26]. 8)

Zajistit přiměřené a finančně silné důchodové zabezpečení ze soukromých

zdrojů Úkolem je zajistit, aby prostřednictvím určitého regulačního rámce mohly být ze soukromých a veřejných penzijních soustav vypláceny důchody s požadovaným stupněm efektivity, dostupnosti, přenositelnosti a bezpečnosti. Soukromé důchodové zabezpečení se stává při zajištění přiměřené příjmové ochrany čím dál významnější. Je nicméně nezbytné nastavit regulační rámec, který bude dostatečně garantovat bezpečnost soukromých penzijních soustav. Rámec by měl obsahovat finanční předpisy, pravidla týkající se přispívání, investičního příjmu a dávek, stejně jako jasné vymezení úlohy zaměstnavatelů a zaměstnanců [26]. 9)

Přizpůsobit se pružnějším modelům zaměstnání a profesního života

Cílem je dosáhnout slučitelnosti důchodových systémů s potřebnou pružností a bezpečností na trhu práce za současného zachování celistvosti daňových soustav. Důchodové systémy jsou běžně uzpůsobeny na obvyklé struktury zaměstnání (práce na plný úvazek a celoživotní kariéra), ale většinou nejsou schopny pružně reagovat v případě, kdy lidé mají netypické zaměstnání nebo přerušovaný profesní život [26]. 10) Naplnit snahy o větší rovnoprávnost mezi ženami a muži Důchodové systémy by měly odrážet zásadu rovného zacházení s ženami a muži. Přes zvyšování účasti žen na pracovním trhu budou ještě dlouho přetrvávat rozdíly mezi důchodovými nároky žen a mužů. Započítáváním dob péče o děti nebo příbuzné staré osoby by se individuální důchodové nároky žen měly zvyšovat. Tendencí ve vývoji důchodových systémů je omezování dávek pozůstalým v rámci trendu k individuálním nárokům. V oblasti soukromých penzijních systémů platí, že ženy

14

pobírají nižší důchodové dávky v důsledku aplikace pojistně-matematických faktorů citlivých na pohlaví (odrážejících delší naději dožití žen). Některé státy však přistupují k tomu, že používají jednotné pojistně-matematické faktory pro muže i ženy, takže lidé se stejným objemem příspěvků získají stejný roční důchod [26]. 11) Demonstrovat způsobilost důchodových systémů reagovat na nové výzvy Důchodové systémy by měly být průhledné a schopné adaptace na měnící se podmínky. Tyto předpoklady jsou nutné, aby občané měli k danému důchodovému systému důvěru. Občané by měli mít přístup ke spolehlivým a srozumitelným informacím o dlouhodobé perspektivě důchodového systému – tzn. hlavně k informacím o pravděpodobném vývoji výše dávek. Pro stabilitu daného systému je nutný co nejširší konsenzus ohledně důchodové politiky a reforem napříč politickým spektrem. Bez konsenzu je málo pravděpodobné, že by se podařilo provést některé nutné reformy [26].

3.2 Tři pilíře důchodového systému Důchodové systémy v zemích Evropské unie jsou vždy jistou variantou třípilířového systému. Následující část je proto věnována právě popisu těchto pilířů. ƒ

I. pilíř: Základní všeobecný důchodový systém

Prvním pilířem se rozumí státem garantovaná penze. Pilíř je založen na mezigenerační solidaritě a bývá financován průběžným způsobem. Průběžný způsob financování znamená, že příspěvky pojištěnců z řad ekonomicky aktivního obyvatelstva vybrané v běžném roce jsou ten samý rok vyplaceny osobám pobírajícím důchodové dávky. Nevýhodou do budoucna je, že právě průběžně financovaný systém je značně citlivý na demografický vývoj obyvatelstva. Ze základního důchodového systému jsou poskytovány dávky, které nahrazují výdělek a jsou ve většině případů odvozeny od výše dosahovaných výdělků a počtu let ekonomické

15

aktivity. Dávkové formule pro určení výše dávek jsou v jednotlivých základních systémech stanoveny různým způsobem [12]. ƒ

II. pilíř: Povinné důchodové spoření

Druhý pilíř tvoří povinné důchodové spoření, které spravují přísně regulované penzijní fondy. Důležitá je v tomto systému volba mezi otevřením prostoru pro soukromé fondy a ponecháním monopolu pro jediný státní penzijní fond. Na základě zkušeností z různých zemí lze konstatovat, že soukromé fondy dosahují vyšších zisků a jsou tedy pro účastníky výhodnější. Spoření může mít formu individuálních účtů, nebo může být spravováno zaměstnavateli. Tento pilíř má za cíl vytvářet dostatečné prostředky pro vyplácení důchodů a částečně i přerozdělovat prostředky ve prospěch chudších. Fondový způsob financování druhého pilíře vytváří podmínky pro růst úspor a pro lepší fungování kapitálového trhu a urychluje tak celkový ekonomický růst [25]. ƒ

III. pilíř: Individuální důchodové spoření

Třetí pilíř důchodového systému představuje individuální důchodové spoření občanů. Prostřednictvím tohoto způsobu může jedinec sám vyplnit mezery, které mohou vzniknout mezi souhrnem dávek, které bude pobírat z I. a případně II. pilíře, a příjmy, které průměrně dosahoval během své pracovní kariéry. Důchodové spoření je založeno na individuálním vztahu mezi jedincem a institucí, která poskytuje možnost spoření. Stát může podporovat systémy individuálního dlouhodobého důchodového spoření cestou daňových výhod. Z celkového pohledu státu je individuální důchodové spoření vhodným nástrojem finančního trhu, protože se jeho prostřednictvím vytvářejí vklady, které jsou dlouhodobě vázané a mohou být využity při dalších investicích. Rizikem individuálního důchodového spoření je vliv inflace na hodnotu vytvořených fondů. Stát navíc sice může zasahovat do příslušného právního rámce, avšak nemůže už ovlivňovat samotnou obchodní politiku instituce, která je nositelem důchodového

16

spoření. To znamená, že na systém individuálního důchodového spoření mohou dopadat negativa finančního trhu, nositel spoření se může dostat do ekonomických problémů a nemusí být schopen dostát svým závazkům. Úvahy o regulaci a dohledu nelze odbýt poukazem na to, že vše vyřeší spontánně tržní síly. Úspory na stáří jsou sociálně velmi citlivou záležitostí a destabilizace penzijního systému (např. krachem některého objemově významnějšího penzijního fondu) může přinést celospolečenskou krizi. Lze využít paralelu s bankovním systémem, kde je centrální banka věřitelem poslední instance ve smyslu, že nelze nechat z pochopitelných důvodů zkrachovat některou významnější obchodní banku (známé: „too big to fail“), neboť celospolečenské náklady by byly nepředstavitelné. V případě penzijních fondů bude věřitelem poslední instance vláda a je důležité, aby si tuto roli uvědomila už při koncipování celého systému a návrhu jeho regulace a dohledu. Nelze se domnívat, že by pojištěnci v případě krachu penzijního fondu reagovali podobně jako drobní akcionáři vzniklí kupónovou privatizací. Zatímco majetek drobných akcionářů měl od počátku fiktivní povahu a co jim bylo téměř gratis rozdáno, bylo nemalé části z nich bez většího protestu poté stejným způsobem nepozorovaně odebráno. V případě účastníků fondového penzijního systému se fondy tvoří reálným snížením spotřeby a každý z účastníků má proto povědomí o hodnotě, které se vzdal a kterou do penzijního systému vložil [24]. Vztah těchto tří pilířů může být různý. Většinou jsou II. a III. pilíř nadstavbou I. pilíře. Jsou však i takové systémy, ve kterých je II., resp. III. pilíř náhradou určité části nebo celého I. pilíře. Například ve Velké Británii si mohou pojištěnci zvolit mezi účastí ve státním systému nebo v II. pilíři.

17

3.3 Kritéria uspořádání důchodových systémů Za hlavní kritéria, podle kterých lze rozlišit různá uspořádání důchodových systémů, se považují: a) Státní garance systému: zda je, nebo není zavedena. b) Osobní rozsah systému: zda pokrývá všechny výdělečně činné, resp. všechny občany, resp. všechny osoby s trvalým pobytem nebo jen určité skupiny, např. podle druhu výdělečné činnosti. c) Účast osob: povinná nebo dobrovolná (kolektivní nebo individuální). d) Financování: průběžné nebo kapitálové. Při průběžném financování (tzv. pay-as-you-go, ve zkratce PAYG) jsou dávky v daném období vypláceny přímo z příspěvků pojištěnců vybraných v tomto období. Kapitálové (fondové) financování naopak předpokládá, že se z vybraných příspěvků vytvoří fond, který je po určité době schopen krýt náklady na vyplácené dávky. e) Vztah příspěvků a dávek: dávkově definovaný nebo příspěvkově definovaný. V dávkově definovaném systému se již od okamžiku vstupu účastníka systém zavazuje, že při splnění určitých podmínek bude zahájena výplata dávky určité výše za předpokladu, že budou pravidelně placeny stanovené příspěvky. V příspěvkově definovaném systému účastník platí příspěvky a výše dávky je stanovena při splnění podmínek nároku na dávku podle výše celkových zaplacených příspěvků. f) Dávková konstrukce: zda je jednosložková nebo dvousložková. Při jednosložkové konstrukci je důchod buď jednotný, nebo je závislý na pojistném (s určitými prvky solidarity a se stanoveným minimálním důchodem). Při dvousložkové konstrukci se důchod skládá z pevné jednotné složky a z částky závislé na výdělku.

18

g) Solidarita: zda je mezigenerační nebo v rámci jedné generace, zda existuje příjmová solidarita. h) Daňová zvýhodnění: zdaňování či daňové úlevy pro příspěvky a výnosy z investic. i) Správa systému: státní, veřejná nebo soukromá. Při jakémkoli uspořádání musí správa systému zajistit kvalitní administrativu, umožňující sledovat individuální záznamy o plátcích pojistného i příjemcích dávek a pružně poskytovat informace o jejich aktuálním stavu [19]. Různě konstruované penzijní systémy jsou samozřejmě vystaveny různě klasifikovaným rizikům. Obvykle se hovoří v této souvislosti o následujících rizicích: a) Ekonomické šoky negativně ovlivňující ekonomický výstup, cenovou hladinu nebo obojí. Mají různý dopad v závislosti na tom, zda se jedná o negativní efekt na výstup (tomu čelí podobně jak průběžné, tak fondové systémy) nebo o negativní efekt na růst cenové hladiny (kterému jsou více vystaveny fondové systémy). b) Demografické šoky mají efekt přes vliv na nabídkovou stranu ekonomiky a její produkční možnosti jak na průběžné, tak fondové systémy. c) Politická rizika působí na jakékoliv nastavení důchodového systému. Fondové systémy navíc čelí rizikům: d) Manažerské riziko vyplývá z nekompetentnosti či podvodného jednání správců fondů (účastník po vstupu do fondu má jen velmi málo možností ovlivnit způsob, jakým je s jeho úsporami nakládáno, často k tomu nemá ani dostatečnou znalost a není schopen vyhodnotit informace, které mu fond poskytuje, nebo které jsou jinak veřejně dostupné). e) Investiční riziko zahrnuje riziko spojené s vývojem ceny aktiv (akcií a obligací), které fond drží a které determinují budoucí výši penze (manažer

19

fondu nemůže ani při řádné péči o svěřené prostředky zaručit, že nedojde ke ztrátám z některých aktiv – např. vlivem krachu společnosti, jejichž akcie drží, či změnou devizového kurzu) [24]. Nejobvyklejší varianty uspořádání používané v současných důchodových systémech jsou uvedeny v následující tabulce.

Tab. č. 1: Používaná uspořádání v důchodových systémech Kritérium

Varianta 1

Varianta 2

Varianta 3

Varianta 4

Státní garance

ano

ano

ano

ne

Osobní rozsah

všichni výdělečně činní

všichni výdělečně činní

všichni výdělečně činní

skupiny osob podle zaměstnání

Účast osob

povinná

povinná

povinná

dobrovolná

Financování

průběžné

průběžné

kapitálové

kapitálové

Vztah příspěvků a dávek

dávkově definováno

příspěvkově definované

příspěvkově definované

příspěvkově i dávkově definované

Výše dávek

pevná částka nebo závislá na předchozím výdělku a době pojištění

závislá na výši zaplacených příspěvků a době dožití

závislá na výši zaplacených příspěvků

závislá na výši zaplacených příspěvků

Solidarita

mezigenerační a mezigenerační příjmová

žádná

žádná

Daňová zvýhodnění

ano

ano

ano

ano

Správa systému

státní popř. veřejná

státní popř. veřejná

soukromá

soukromá

Zdroj: Slaný, A., Krebs, V.: Sociální ochrana a důchodový systém [26]

Uspořádání podle varianty 1 se používá ve většině zemí v rámci základního povinného pojištění (tzv. I. pilíř). Jeho určitou modifikací je varianta 2, jejímž cílem je zejména

20

eliminovat nepříznivý vliv demografického vývoje na důchodový systém. Tento způsob se používá v evropských zemích ve Švédsku, Polsku, Itálii a Lotyšsku. Uspořádání podle varianty 3 bylo a je velmi diskutováno. Zejména je diskutována obtížnost úplné i částečné transformace současných průběžných systémů na kapitálové. Varianta 4 je typická pro doplňkové důchodové systémy (III. pilíř). Země EU lze na základě poměrů mezi jednotlivými pilíři systému důchodového zabezpečení rozdělit zhruba do dvou skupin. První skupinu zemí tvoří země se silným státním I. pilířem a naléhavou potřebou řešení problémů, které vyplývají z tohoto uspořádání. Jejími typickými zástupci jsou Německo a Rakousko. Druhou skupinu tvoří země

se

silným

II.

pilířem,

financovaným

převážně

fondovým

způsobem.

Charakteristickým reprezentantem této skupiny jsou Nizozemí a Velká Británie [26].

3.4 Možná uspořádání v rámci I. pilíře V rámci I. pilíře lze nalézt dvě možná uspořádání – dávkově definovaný (DB) systém a příspěvkově definovaný (NDC) systém. ƒ

Dávkově definovaný systém (DB)1

Dávkově definovaný systém je systém, kdy důchod je předem „určen“, a to buď absolutní částkou, nebo ve vztahu k „předdůchodovým“ skutečnostem (zejména délka doby pojištění a výše dosažených příjmů v rozhodném období). Může být financovaný průběžně nebo kapitálově. Systém je tak založen na principu, že účastník systému platí příspěvky během svého produktivního věku a po odchodu do důchodu získá penzijní dávky, které jsou odvozeny ze vzorce, který obvykle obsahuje počet let, po které byly příspěvky odváděny, a průměrnou výši předdůchodového platu. Dávkově definovaný systém se vyznačuje větší implicitní redistribucí uvnitř dané generace – není v něm dostatečně zohledněna výše příspěvků, které byly účastníkem do systému odvedeny.

1

Defined benefit.

21

Formule pro výpočet důchodu potom může být vyjádřena například následovně: Důchod = výpočtový základ * procentní sazba za rok pojištění * počet roků pojištění + základní výměra Příjmy a výdaje v tomto systému se vyvíjejí nezávisle (nejsou spolu nikterak svázány), a tak v současné situaci reálně hrozí finanční neudržitelnost systému [19]. ƒ

Příspěvkově definovaný systém (DC)2

Příspěvkově definovaný systém je systém, kdy je předem známa pouze relativní výše příspěvku (příspěvková sazba) a důchod je vypočten s přihlédnutím k částce vedené na individuálním účtu pojištěnce a očekávané době dožití při přiznání důchodu. Stejně jako DB může být financovaný průběžně nebo kapitálově. Kapitálové financování (tzv. FDC) se používá především v oblasti povinného spoření, ve kterém neexistuje žádná solidarita. V rámci prvního pilíře tak uvažujeme průběžně financovaný systém (tzv. NDC systém). NDC systém se snaží překonat problém značné nivelizace penzijních dávek v systému DB. NDC je systém, ve kterém se zachycují přesné částky příspěvků účastníků. Výše vyplacených důchodových dávek jednotlivce pak více odpovídá výši jím zaplacených příspěvků. Nikde však nedochází k fondovému uložení úspor, účty jednotlivců mají pouze fiktivní podobu. Jejich smyslem je snížení redistribuce v rámci jedné generace – kdo do systému během života více platil, bude mít větší penzi než ten, kdo přispíval do systému méně. Individuální důchod v NDC systému je pak vypočten jako podíl celkové částky evidované na osobním záznamu pojištěnce ke dni přiznání důchodu a průměrné doby dožití mužů i žen daného věku platné k tomuto dni. Formule pro výpočet důchodu potom může být vyjádřena následovně: Důchod = suma indexovaného zaplaceného pojistného/doba dožití

2

Defined contribution.

22

Pro stanovení výše individuálního přiznaného důchodu v systému NDC jsou rozhodující tyto parametry: Suma zaplacených příspěvků pojištěnce (vypočtená jako součin příspěvkové sazby a úhrnu vyměřovacích základů pro stanovení výše pojistného za doby zaměstnání či samostatné výdělečné činnosti a za náhradní doby). Způsob indexace (zhodnocování) účtů. Výše indexace – tj. výnosnost účtu – je klíčová pro dlouhodobou stabilitu systému NDC. Musí být stanovena právním předpisem a měla by být v souladu s vývojem objemu vyměřovacích základů (tj. součinu počtu pojištěnců a průměrného vyměřovacího základu). Doba dožití při přiznání dávky. V DB systému není k době dožití vůbec přihlíženo, v NDC systému ovlivní výši dávky v tom smyslu, že celková suma určená pro výplatu jednotlivé dávky je rozdělena na různě dlouhá období, čímž je přímo do konstrukce dávky začleněn parametr demografických změn [19]. Dle zkušeností vede zavedení NDC systému k vytvoření předpokladů pro dlouhodobou finanční stabilitu při stanovené příspěvkové sazbě. Vzniká těsná vazba mezi zaplaceným pojistným a délkou doby dožití na jedné straně a výši důchodů na druhé straně – dochází tak k omezení vnitrogenerační solidarity. Na rozdíl od DB systému je zde také vyšší pojistně matematická spravedlnost a odstraňuje se riziko, že v důchodovém systému budou řešeny problémy jiných oblastí. Výhody NDC systému však mohou být oslabeny nepřiměřenou implementací sociálních prvků do systému. Vyšší příjmová redistribuce vedoucí k vyšším náhradovým poměrům u nižších příjmových skupin totiž může vést i k dřívějším odchodům do důchodů v těchto příjmových kategoriích a tedy vlastně k ovlivnění průměrné věkové hranice odchodu do důchodu. Při rozhodování o míře sociální solidarity v důchodovém systému je nutné uvážit, jaká míra solidarity je únosná pro zavedení NDC systému, aby se ještě uplatnily jeho výhody [19]. Státy zavádějící NDC systém však musí zvážit následující skutečnosti: 1) Přenesení „rizika“ stárnutí z celé společnosti na jednotlivé účastníky systému.

23

2) Pomocí tohoto systému lze reformovat pouze starobní důchody a z toho vyplývá nutnost koexistence dvou systémů vedle sebe – NDC systému pro starobní důchody a DB systému dočasně pro starobní důchody a trvale pro invalidní a pozůstalostní důchody. 3) Větší administrativní náročnost NDC systému. V jeho rámci jsou nutné podrobnější záznamy. 4) Vzhledem k neexistenci příjmové solidarity se v systému zvyšuje nebezpečí chudoby u důchodců, která může vytvářet tlak na růst výdajů v dalších sociálních systémech. 5) Systém vyžaduje definitivní nastavení základních parametrů, a to zejména pojistné sazby, valorizace důchodů a indexace příjmů. 6) Vyšší ohrožení žen v důsledku jejich faktické kratší doby pojištění a nižších výdělků. V žádném státu systém NDC neexistuje v čisté podobě, vždy je totiž určitým způsobem a v různé míře zachována sociální funkce – náklady na zaručený minimální příjem apod. [19].

24

PRAKTICKÁ ČÁST 4. Všeobecné srovnání 4.1 Estonsko Estonsko je malá pobaltská republika, která má přibližně 1,3 milionu obyvatel a rozlohu 45 000 km2. Estonsko bylo nedílnou součástí Sovětského svazu, avšak po zhroucení komunistického bloku a po referendu o nezávislosti se v srpnu 1991 stalo samostatným státem. Vývoj v Estonsku vždy závisel na dění v Rusku a Skandinávii (zejména ve Finsku, se kterým Estonsko spojuje podobný jazyk). Po získání nezávislosti byla v roce 1992 schválena nová ústava a téhož roku se konaly volby do parlamentu [8]. Citlivou otázkou je oblast státního občanství ve vztahu k ruské menšině, která v Estonsku čítá na 500 000 osob. Po získání nezávislosti jim stát odmítl automaticky udělit občanství a problém jejich integrace zůstává nadále nevyřešen. Uspořádáním je Estonsko parlamentní republikou s klasickým oddělením mocí, parlament je jednokomorový a je volen na čtyřleté období. V průběhu desetiletí se vyvinulo pět silných politických stran: Estonská strana středu, Vlastenecká unie, Estonská reformní strana, Umírnění a Unie pro republiku. Obecně jsou voliči a tím pádem i politická elita orientováni spíše středopravicově, zatímco levice nemá příliš silnou pozici, což potvrzuje například neexistence relevantní komunistické strany [3]. V prvních svobodných volbách přesvědčivě zvítězila pravice, která přislíbila započít s reformami. Protože příslušníci ruské menšiny nedostali občanství, neměli ani právo volit, a do parlamentu se tak nedostali žádní jejich zástupci. Většina stran naopak má v programu prvky nacionalismu mířící proti ruským vlivům. Premiérem se stal Mart Laar z Vlastenecké unie, který byl zastáncem rychlého přechodu k tržní ekonomice. Funkci zastával mezi lety 1992-1994 a znovu v letech 1999-2002. Laar bývá považován za otce estonských liberálních reforem, což dokázal i ve svém druhém funkčním období, kdy reformoval právě důchodový systém. V roce 2002 však rezignoval a po řádných volbách

25

v roce 2003 se k moci dostala liberální Unie pro republiku. V roce 2005 opět proběhla výměna stran ve vládní koalici, avšak praktický dopad změn není velký. Klasické pro estonskou politickou scénu jsou změny ve vládních koalicích v průběhu volebního období. Krize se tak dosud neřešily předčasnými volbami, ale právě změnami v koalici. V důsledku tak byly ve vládě prakticky všechny významné strany, a to s různými koaličními partnery. Praktická politika se tak nehledě na nízkou ideologickou vzdálenost mezi stranami stává pragmatičtější a strany jsou snadněji schopny dosáhnout konsenzu, který je nutný k reformním krokům. Nejrůznější skandály jsou však běžné i v Estonsku.

4.2 Česká republika Česká republika leží ve střední Evropě a má zhruba 10 milionů obyvatel. S rozlohou 79 000 km2 patří k menším evropským státům. Jako část bývalé ČSSR patřila do východního bloku. Po listopadových událostech v roce 1989 však došlo ke zhroucení komunistického režimu a nastolení demokracie. První svobodné volby se konaly v roce 1990. Po volbách 1992 a vítězství HZDS a ODS došlo k rozdělení Československa na dva samostatné státy. Česká republika je parlamentní demokracií s klasickým rozdělením mocí. Legislativní moc je svěřena do rukou parlamentu, který má dvě komory. Nejdůležitějšími politickými stranami jsou ČSSD, ODS, KSČM a KDU-ČSL. Tyto strany jsou v parlamentu zastoupeny nepřetržitě od vzniku samostatné ČR. Volby v roce 1996 vyhrála ODS, která sestavila středopravicovou vládu spolu s KDU-ČSL a ODA. V důsledku finančních a sponzorských afér ODS, které vyvrcholily na podzim 1997, byla následně jmenována úřednická vláda Josefa Tošovského a v létě 1998 se konaly předčasné volby, ve kterých zvítězila ČSSD vedená Milošem Zemanem [22]. Úspěch se Sociální demokracii podařilo zopakovat i ve volbách 2002. Jistou raritou ve středoevropském prostoru je přítomnost nereformované komunistické strany na politické scéně. Komunistům se opakovaně daří získávat ve volbách okolo

26

15 % hlasů, avšak jejich koaliční potenciál se blíží nule, protože žádná strana s nimi zatím není ochotna otevřeně spolupracovat. Nicméně ideologická vzdálenost mezi stranami (s výjimkou komunistů) není až tak vysoká a koresponduje se situací v zemích západní Evropy. Jistou nevýhodu představuje nedostatečný dialog stran ohledně základního směru reforem, kdy často nejsou schopny dospět ani k základnímu konsenzu. Politika je tak často spíše nezodpovědná než pragmatická, což lze sledovat zvláště v předvolebních obdobích.

4.3 Srovnání Česká republika i Estonsko patří v Evropě k menším státům. Estonsko má však dokonce ještě osmkrát méně obyvatel než ČR. Obě země za sebou mají komunistickou minulost a musely projít procesem budování demokratických institucí. V současnosti jsou oba státy konsolidovanými demokraciemi s parlamentním uspořádáním a stabilními politickými stranami. Estonská politika je však na rozdíl od české méně polarizovaná a více pragmatická. Estonským stranám nedělá takové potíže dospět ke konsenzu ohledně základních kroků a reforem jako je tomu na české scéně. Jednou z příčin může být častější alternace stran ve vládě, která přispívá k vědomí, že opozice by měla být zodpovědná. Politické skandály se však nevyhýbají ani jedné zemi. Problémem v Estonsku zůstává integrace ruské menšiny do většinové společnosti, za což byla země několikrát kárána ze strany mezinárodních institucí. Česká republika podobný problém nemá. Na rozdíl od Estonska jsou však voliči v České republice nakloněni levici, kdy kromě standardní sociálně demokratické strany existuje v politickém spektru ještě silná komunistická strana. Obě země spojuje členství v Evropské unii, kam vstoupily v květnu 2004.

27

5. Transformace – cesta od centrálně plánovaného k tržnímu hospodářství 5.1 Estonsko I když se Estonsko stalo v roce 1991 nezávislým státem, zůstávalo nadále v rublové zóně. Na začátku roku 1992 prudce vzrostly ceny paliv a zemi postihla vysoká inflace, která dosáhla až 1076 %. V červnu 1992 byla zahájena měnová reforma, která znamenala vyvázání země z rublové zóny a zaváděla estonskou korunu (EEK). Směnný kurs byl zafixován na úrovni 1 DEM = 8 EEK.3 Inflace však zůstávala relativně vysoká i po měnové reformě [18]. Hrozbu pro měnovou stabilitu znamenaly v roce 1992 pády tří bank, které nebyly schopny dostát svým závazkům kvůli špatným půjčkám, zvýšené konkurenci a špatnému managementu [1]. Trh práce se na počátku 90. let prudce změnil v důsledku majetkové reformy a nárůstu počtu soukromých podniků. V říjnu 1992 byla podpora v nezaměstnanosti snížena z 80 % na 60 % minimální mzdy, což mělo za cíl snížit nezaměstnanost a motivovat lidi k aktivnímu hledání práce. Nezaměstnanost však dále rostla a to přes úbytek obyvatelstva, který byl způsoben odchodem části ruské menšiny po vzniku samostatného Estonska [1].4 Majetková reforma, jejímž hlavním cílem byla privatizace státního majetku, probíhala v Estonsku v letech 1990-1993 (začala tedy ještě před osamostatněním). Dalším úkolem bylo navrácení majetku znárodněného po roce 1940. Do konce roku 1993 bylo prodáno na 900 státních podniků. Zůstal však problém, co s podniky, o které nikdo neprojevil zájem, co s restitučními nároky, ke kterým již neexistoval majetek – otázka kompenzací - a otázka privatizace obytných domů, která se týkala velké části obyvatelstva. Tyto záležitosti řešil Zákon o privatizaci z června 1993. Na jeho základě probíhala ve zbytku roku registrace obyvatel, jejíž součástí byla taktéž evidence pracovních dob, podle kterých byl přidělován konkrétní počet national capital

3 4

Po zavedení Eura je EEK vázána na tuto měnu, 1EUR = 15,645 EEK. V devadesátých letech poklesl počet obyvatel o zhruba 190 000 lidí.

28

vouchers.5 Obyvatelé následně mohli použít tyto poukazy k nákupu svých bytů. Pokud o tuto možnost neměli zájem, mohli poukazy vložit do investičních nebo penzijních fondů. Záruky byly dány i za restituční nároky [20]. Daňová reforma zavedla nový daňový systém, jehož nejdůležitějšími součástmi jsou sociální daň, DPH a daně z příjmu.6 Estonsko je malou otevřenou ekonomikou a domácí společnosti jsou ve většině případů nuceny exportovat, aby byly schopné přežít. Estonské podniky se rychle přeorientovaly z východních trhů na západní a díky konkurenceschopnosti export rostl a významným způsobem se podílel na ekonomickém růstu země. Díky příznivému kurzu estonské koruny a nízkým nákladům se země stala vyhledávaným cílem zahraničních investorů. Investoři pochází nejčastěji ze Švédska a Finska (tedy zemí skandinávského regionu) a největší zájem je o oblast dopravy, komunikací a finančního zprostředkování. V rámci transformace muselo dojít také ke změně struktury podniků v rámci ekonomiky. Zvláště v počátcích nebyly podniky schopné adaptovat se na nové podmínky a najít pro sebe nová odbytiště. Výsledkem byl pokles produkce prakticky ve všech odvětvích a pokles reálného HDP, který trval až do roku 1994 [18]. Příznivý dopad reformních kroků se začal projevovat až od roku 1995, kdy začal růst reálného HDP. Ruská finanční krize v roce 1999 měla negativní dopad taktéž na estonskou ekonomiku, zvláště pak na potravinářské podniky zaměřené na export do Ruska. Dopad však díky orientaci na západní trhy nebyl tak drastický, jako by byl v minulosti. Pokud se zaměříme na strukturu HDP podle jednotlivých odvětví (podrobná tabulka v Příloze č. 1), zjistíme, že v průběhu 90. let prudce klesá podíl zemědělství na HDP, kdy v roce 1989 tvořil ještě 22 %, ale o deset let později již jen málo přes 3 %. O něco pomaleji klesá podíl průmyslu. Naopak roste podíl obchodu, dopravy a komunikací. Struktura HDP se tak přiblížila struktuře vyspělých zemí.

5 6

Rahvakapitali obligatsioonid – RKO. Více k daňovému systému je uvedeno v následující kapitole.

29

Struktura importu je dodnes předurčena nutností nakupovat a dovážet ze zahraničí paliva a suroviny pro estonský průmysl. Po měnové reformě byla kupní síla uměle nastavena velmi nízko. Inflace a růst reálných příjmů nicméně vyvolávala poptávku po zahraničním zboží, což zvyšovalo import a prohlubovalo schodek bilance zahraničního obchodu. Hlavními obchodními partnery Estonska jsou Švédsko a Finsko následované dalšími zeměmi západní Evropy. Naopak export do zemí bývalého Sovětského svazu nadále klesá a menší je i zájem o zboží z těchto zemí (podrobněji o struktuře zahraničního obchodu z hlediska jednotlivých regionů v Příloze č. 3). Obchod s dalšími pobaltskými republikami (Litvou a Lotyšskem) byl spíše zdrženlivý, což má příčinu v tom, že všechny zmíněné země exportují podobné zboží [18].

Tab. č. 2: Ukazatele estonské ekonomiky v letech 1992 – 1999 Ukazatel

1992

1993

1994

1995

1996

1997

1998

1999

HDP, běžné ceny (miliardy EEK)

13.1

21.9

29.6

40.7

52.4

64.3

73.2

75.0

Růst reálného HDP (%)

-14.2

-9.0

-2.0

4.3

3,9

10.6

4.0

-1.1

-

6.5

7.6

9.7

10.0

10.5

10.0

12.4

802

1165

2096

2697

3310

4027

4389

4799

Export (miliardy EKK)

5.4

10.6

16.9

21.1

25.0

40.8

45.6

44.3

Import (miliardy EKK)

5.1

11.9

21.5

29.1

38.6

61.7

67.4

60.5

Bilance zahraničního obchodu (miliardy EKK)

0.3

-1.3

-4.6

-8.0

-13.6 -20.9 -21.8 -17.3

-

89,8

47,7

29,0

23,1

Nezaměstnanost (%) Průměrný měsíční příjem (EKK)

Míra inflace (%)

11,2

8,2

3,3

Zdroj: http://www.esis.ee [18]

30

5.2 Česká republika První kroky transformace ekonomiky byly učiněny v období 1990-1993. Během prvního roku byl přijat základní legislativní rámec pro přechod k tržnímu hospodářství. Byly zahájeny restituce, které navracely majetek znárodněný po roce 1948. V roce 1991 proběhla cenová liberalizace, která se týkala 85 % cen. V jejím důsledku rostla inflace, a protože mzdy nerostly dostatečně rychle, klesala hodnota reálných příjmů obyvatel. Inflace se následně výrazně zvýšila v roce 1993 v souvislosti se zavedením nového daňového systému, od té doby vykazovala klesající tendenci [5]. Jednou z nejdiskutovanějších oblastí české transformace je proces privatizace. Během malé privatizace v roce 1991 bylo prodáno na 21 000 podniků. Malá privatizace probíhala formou aukcí a měla dvě kola. Prvního se mohli účastnit pouze občané státu, druhého se směli zúčastnit i cizinci. Neprodané podniky postupovaly do velké privatizace, která proběhla ve dvou vlnách. První skončila koncem roku 1992 a druhá o dva roky později. Jako součást procesu velké privatizace proběhla kupónová privatizace, která umožnila účast široké veřejnosti. Každý občan starší 18 let měl možnost zakoupit si kupónovou knížku7 a následně investovat buď přímo nebo přes zprostředkovatele. Velkou roli tak sehrály investiční privatizační fondy, do kterých svěřilo své body téměř 6 milionů lidí. Celkově získaly fondy více než 71 % všech kupónů [5]. V průběhu kupónové privatizace bylo zprivatizováno na 1600 podniků. Problémem celé privatizace byl nedostatečný legislativní rámec a často docházelo i ke střetu zájmů jednotlivých aktérů. Se vznikem samostatné České republiky vznikla nová měna – česká koruna. V roce 1993 se odehrály významné změny v daňovém systému – byla zavedena daň z příjmu a DPH. Po tomto prvním období se tempo reforem zpomalilo a například privatizace bankovního sektoru byla úplně odložena. Reálný HDP v období po revoluci klesal. Příčina byla jednak v nižší spotřebě domácností způsobené nízkými reálnými příjmy, ale i v malých investicích, protože 7

Kupón se skládal z 1000 investičních bodů.

31

podniky vyčkávaly vývoje právní i ekonomické situace. Od roku 1993 nastal růst reálného HDP, který měl základ ve stabilizované makroekonomické situaci – inflace klesala, státní rozpočty byly vyrovnané, poptávka rostla a nezaměstnanost byla nízká. Nezaměstnanost rostla na počátku 90. let mírně, což bylo způsobeno například nedostatkem zaměstnanců ve službách a možností soukromě podnikat. Ke zhoršení míry nezaměstnanosti došlo až po recesi v roce 1997. Růst nezaměstnanosti v tomto případě souvisel s restrukturalizací ekonomiky, se snahou snižovat náklady propouštěním a se špatnou finanční situací podniků postižených recesí [28]. Rok 1996 byl poznamenán narůstajícími spory ve vládní koalici. V ekonomické oblasti se prohluboval schodek obchodní bilance. Následující rok se ekonomika dostala do recese, která vyústila v odliv zahraničního kapitálu ze země. Rostly tlaky na českou korunu, která následně depreciovala. Vláda zareagovala tzv. úspornými balíčky, které měly za cíl stabilizovat situaci. Ekonomický růst se zastavil, což lze vidět na vývoji reálného HDP. Krize měla také politický dopad a velkou měrou přispěla k pádu vlády Václava Klause. Následně se k moci dostala levicová vláda, která pokračovala v transformaci – např. privatizaci bank. Negativním trendem však byl vzrůstající schodek státního rozpočtu, kterým se vláda snažila povzbudit agregátní poptávku. Pokud se podíváme podrobněji na odvětvovou strukturu HDP (podrobněji Příloha č. 5), zjistíme, že největší podíl na HDP mají služby, které jsou následovány průmyslem a primárním sektorem. Primární sektor si udržoval stabilně podíl zhruba 5 %, což při poklesu zaměstnanosti v tomto odvětví dokazuje růst produktivity práce. Podíl průmyslu na počátku 90. let klesl v důsledku poklesu poptávky, ale následně začal opět růst. Na konci 90. let se pohyboval okolo 34 %. V sektoru služeb se na růstu podílu na HDP nejvíce podílely oblasti finančního zprostředkování a dopravy a spojů [28]. Česká republika je malou otevřenou ekonomikou, a tak je pro ni zahraniční obchod velmi důležitý. Na počátku 90. let ztratili čeští výrobci tradiční odbytiště, avšak poměrně rychle se zorientovali a začali exportovat na nové trhy. Schodek zahraničního obchodu se však prohluboval, protože import rostl ještě dynamičtěji. K zastavení zmíněného trendu došlo v roce 1997, kdy deficit zahraničního obchodu poprvé klesl. Svůj podíl na tom mělo

32

oslabení koruny a oživení na trzích hlavních obchodních partnerů. V komoditní struktuře zahraničního obchodu zaujímají přední místo stroje a dopravní prostředky, nerostná paliva, chemikálie a meziprodukty (blíže Příloha č. 2). Hlavními obchodními partnery ČR jsou Německo, Slovensko, Rakousko, Francie a Polsko.

Tab. č. 3 : Ukazatele české ekonomiky v letech 1993-1999 Ukazatel HDP, běžné ceny (miliardy Kč) Růst reálného HDP (%) Export (miliardy Kč) Import (miliardy Kč) Bilance zahraničního obchodu (miliardy Kč) Nezaměstnanost (%) Míra inflace (%) Saldo státního rozpočtu (miliardy Kč)

1993

1994

1995

1996

1997

1998

1999

1 466

1 660

1 785

1 962

2 041

0,1 414,8 430,1

2,2 458,4 498,2

5,9 569,5 667,1

4,2 588,8 748,3

-0,7 722,5 866,5

-1,1 850,3 932,7

1,2 908,8 974,6

-15,3

-39,8

-97,6 -159,5

-144

-82,4

-65,8

4,3 20,8

4,3 10,0

4,0 9,1

3,9 8,8

4,8 8,5

6,5 10,7

8,7 2,1

1,1

10,4

7,2

-1,6

-15,7

-29,3

-29,6

Zdroj: www.czso.cz [17]

5.3 Srovnání Obě země jsou malými otevřenými ekonomikami, pro které je velmi důležitý zahraniční obchod. Po zhroucení komunismu museli výrobci hledat nové trhy, kam by mohli exportovat své výrobky. V důsledku poklesu produkce a snížené poptávky byl růst reálného HDP záporný. Obě země trápil nárůst inflace a nezaměstnanosti. V polovině 90. let se však příznivě projevil vliv reforem (př. privatizace, daňové, měnové reformy) a HDP začal růst. Českou republiku zasáhla v roce 1997 recese, která byla spojena s odlivem zahraničního kapitálu. Růst HDP se opět propadl a navíc se začaly zvyšovat schodky státního rozpočtu (Estonsko udržuje rozpočty vyrovnané). Estonsko bylo v roce 1999 postiženo ruskou finanční krizí, její důsledky se však v ekonomice

33

projevily pouze krátkodobě. Estonsko se tak na konci 90. let nacházelo v mnohem stabilnější ekonomické situaci než Česká republika. Přesto, pokud se podíváme na tabulku č. 4, zjistíme, že podle HDP na obyvatele ve srovnání s EU vykazovala Česká republika dvakrát lepší výsledky než Estonsko. Estonsko nicméně dokázalo v průběhu sledovaných pěti let HDP na obyvatele průběžně zvyšovat, zatímco ČR zakončila období na stejné úrovni jako na začátku.

Tab. č. 4: HDP na obyvatele v paritě kupní síly (EU 15 = 100) Rok ČR Estonsko

1994 60 31

1995 62 32

1996 65 33

1997 63 36

1998 60 37

1999 60 37

Zdroj: Spěváček, V. a kolektiv: Transformace české ekonomiky [28]

6. Současná ekonomická situace 6.1 Estonsko Doba největších reforem je již pryč a v současnosti se dá ekonomická situace popsat jako stabilní. Přestože země vykazuje každoroční růst HDP, nedosahuje ještě ani zdaleka úrovně zemí západní Evropy. Nezaměstnanost se od roku 2000 daří snižovat a vzrostla i produktivita práce a průměrná mzda. V primárním sektoru zůstává zaměstnáno kolem 6 % pracovní síly, v průmyslu 35 % a ve službách 59 % (stav v roce 2005) [7]. Problémem zůstává vysoká míra nezaměstnanosti mezi ruskou populací, která většinou neovládá estonštinu. Podniky často nejsou schopny nalézt dostatečně kvalifikovanou pracovní sílu, což je dáno jednak velikostí pracovního trhu a dále také nedokonalým systémem školství. Estonské vlády se snaží udržovat zdravé veřejné finance, a tak státní rozpočet bývá sestavován jako mírně přebytkový.

34

Příjmy státního rozpočtu tvoří ze zhruba 85 % daně. Základní sazba DPH je 18 %, snížené sazby jsou 5 %8 a 0 %.9 Sociální daň má sazbu 26 % a je podrobněji rozebrána v kapitole o důchodovém systému. Estonsko přijalo jako jedna z prvních zemí na světě rovnou daň z příjmu. V roce 1994 byla sazba nastavena na 26 %. V roce 2005 byla snížena na 24 % a od ledna 2006 je aktuální sazba 23 %. Až do roku 2009 se sazba bude každý rok snižovat o 1 % až dosáhne cílových 20 %. Podle reformy z roku 2000 není reinvestovaný zisk předmětem daně, což má podpořit investice a tím i ekonomický růst [9]. Největší podíl na HDP mají se zhruba 67 % služby, průmysl se podílí 28 % a podíl primárního sektoru se zmenšil na přibližně 5 % (stav v roce 2005). Jak už bylo řečeno, Estonsko je velmi malým trhem, a tak export a import jsou pro tuto zemi nebývale důležité. Dá se říci, že export do značné míry determinuje strukturu ekonomiky. V posledních letech začal stoupat podíl služeb na exportu, přičemž se jedná hlavně o služby v oblasti cestovního ruchu a dopravy. V současnosti již představují jednu třetinu exportu. Hlavními obchodními partnery jsou Finsko, Švédsko a Německo (podrobněji o obchodních partnerech v Příloze č. 4). Země dováží především suroviny jako kovy a paliva a dále strojní zařízení a elektroniku. Výhodou pro dovozce byl fakt, že Estonsko nepoužívalo mnoho obchodních překážek, i když tím často poškozovalo místní producenty.10 Tato situace se však změnila po vstupu do EU, kdy Estonsko přijalo pravidla EU, která směřují mnohem více k protekcionismu vůči třetím zemím, než pravidla původní [31]. Příliv zahraničních investic podporuje mimo jiné skutečnost, že z reinvestovaných zisků se neplatí daň z příjmu a celkově zde daně pro podniky nejsou proti zbytku EU vysoké. Cenová úroveň je v Estonsku ve srovnání s ostatními státy střední a východní Evropy vysoká. Inflace začala po prudkém růstu v devadesátých letech klesat a nyní se dlouhodobě pohybuje pod 5 %, což je však stále vysoké číslo vzhledem k podmínkám 8

5 % snížená sazba je používána například u novin, časopisů a ubytování. 0 % sazba je používána například u potravin a služeb poskytovaných na palubách letadel. 10 Například pěstitelé pšenice pro potravinářské účely ve většině případů neustáli tlak levnější ukrajinské pšenice [21]. 9

35

vstupu do eurozóny. Jen málo cen je regulováno státem. Cenové regulace se týkají především elektřiny a některých telefonních služeb. Místní samosprávy jsou navíc oprávněny regulovat cenu vody a místní veřejné dopravy.

Tab. č. 5: Ukazatele estonské ekonomiky v letech 2000-2005 Ukazatel

2000

2001

2002

2003

2004

2005

HDP, běžné ceny (miliardy EUR)

5.9

6.7

7.5

8.1

9.0

10,5

Růst reálného HDP (%)

7.9

6.5

7.2

6.7

7.8

9,8

HDP na obyvatele v běžných cenách 4 337 (EUR)

4 894

5 500

6 012

6 702

7832

Míra nezaměstnanosti (%)

13.6

12.6

10.3

10.0

9.7

7,9

Inflace (%)

4,0

5,8

3,6

1,3

3,0

4,1

Průměrná měsíční mzda (EUR)

312

352

393

430

462

Obchodní bilance (miliardy EUR) +/- Státního rozpočtu (% HDP)

-1,047 -1,102 -1,437 -1,712 -1,996 -1.0

0.6

1.1

2.4

1.7

1,8

Zdroj: http://www.vm.ee/ [6]

6.2 Česká republika Česká ekonomika se v současnosti dá popsat jako stabilní. Státní rozpočty jsou sestavovány jako schodkové, přičemž hlavním zdrojem jejich příjmů jsou daně. Stejně jako v Estonsku tvoří i u nás základ daňové soustavy přímé a nepřímé daně, z nichž nejdůležitější jsou daně z příjmu a DPH. Na rozdíl od Estonska u nás nefunguje jedna sociální daň, ale platby pojistného na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti. DPH má základní sazbu nastavenu na 19 %. Snížená 5% sazba se používá například u potravin a léků. Daň z příjmu FO má progresivní sazby, které jsou stanoveny ve čtyřech daňových pásmech v rozsahu 12 - 32 %. Daň z příjmu PO je stanovena ve výši 24 %. Od roku 2003 do roku 2006 došlo ke snížení daňové sazby o 7 % s cílem pomoci hospodářskému růstu [4].

36

Po relativně slabém výkonu ekonomiky v roce 2002 následovaly tři roky postupného zvyšování tempa přírůstku HDP. Zvýšení HDP v roce 2005 bylo největší nejen v uplynulých letech, ale vůbec od vzniku samostatné České republiky. Jednu z příčin příznivé ekonomické situace lze hledat ve vývoji zahraničního obchodu. Pokud se podíváme na jeho vývoj, můžeme sledovat pokles obchodního deficitu. Zlom, který nastal v roce 2004, má hlavní příčinu ve vstupu země do EU. Členství v EU zjednodušilo export pro malé a střední podniky a odstranilo řadu administrativních překážek. ČR exportuje především stroje a dopravní zařízení. Problémy však vývozcům způsobuje sílící koruna, která ve srovnání s rokem 2004 posílila vůči euru o 5 % [32].11 Hlavními obchodními partnery pro Českou republiku jsou Německo, Slovensko, Francie, Polsko a Itálie [33]. Za zamyšlení stojí vývoj ekonomické struktury. Ve srovnání se zeměmi Evropské unie má ČR nižší podíl služeb a vyšší podíl průmyslu. Zatímco ve vyspělých zemích Evropské unie je podíl průmyslu na HDP 22 %, v ČR je to 35 % (stav 2005). Vysoký podíl exportně orientovaného průmyslu znamená, že v případě poklesu poptávky na zahraničních trzích, například po automobilech, může rychle dojít k hospodářské recesi a ČR je tak v tomto ohledu velmi zranitelná [13]. Míra nezaměstnanosti rostla až do roku 2003, kdy dosáhla 9,9 %, následně počet lidí bez práce klesl. Údaje jsou však ovlivněny změnou metodiky, která proběhla v červenci 2004. Dle ní je nezaměstnanost specifikována jako počet uchazečů o práci schopných okamžitě nastoupit do práce.12 Růst inflace v roce 2004 byl spojen s růstem cen potravin a pohonných hmot. Následující rok už inflace opět klesala, když domácí cenovou hladinu chránila silná koruna a konkurence maloobchodníků [15].

11 12

V průměru za rok 2005 byl nominální devizový kurz 29,784 CZK za EUR [32]. Oproti staré metodice tak došlo k vyloučení žen na mateřské, vězňů a dalších okrajových kategorií.

37

Tab. č. 6: Ukazatele české ekonomiky v letech 2000-2005 Ukazatel 2000 2001 2002 2003 2004 2005 HDP, běžné ceny 60,378 67,930 78,368 80,260 86,751 98,411 (miliardy EUR)13 3,9 2,6 1,5 3,2 4,7 6 Růst reálného HDP (%) HDP na obyvatele 5 878 6 644 7 683 7 867 8 499 9 615 v běžných cenách (EUR) 3,9 4,7 1,8 0,1 2,8 1,9 Inflace (%) 9 8,5 9,2 9,9 9,2 9 Míra nezaměstnanosti (%) Obchodní bilance -126,8 -116,7 -71,3 -69,8 -22,9 (miliardy Kč) -2,9 -1,9 -4,3 -3,4 -1,9 +/- Státního rozpočtu (% HDP) -2,4 Zdroj: http://www.czso.cz/ [30]

6.3 Srovnání Pokud se podíváme na tabulku č. 7, zjistíme, že jak České republice, tak Estonsku se v minulých čtyřech letech dařilo zvyšovat HDP na obyvatele v paritě kupní síly. Česká republika si sice v tomto ukazateli vede lépe než Estonsko, nicméně Estonsko vykazuje vyšší růst. Struktura estonské ekonomiky se také více podobá struktuře ekonomik nejvyspělejších zemí, kdy přes 65 % HDP je vytvářeno v sektoru služeb. Ve struktuře české ekonomiky je naopak na Evropu nezvykle vysoký podíl průmyslu na tvorbě HDP. Rozdíly se dají nalézt i v nastavení daňového systému. Estonsko zavedlo rovnou daň z příjmu, která má v současnosti sazbu 23 % s tím, že do roku 2009 klesne na 20 %. V České republice je daň z příjmu PO 24 % a daň z příjmu FO má progresivní sazby dle výše příjmů. Státní rozpočet v České republice je nadále sestavován jako schodkový, zatímco v Estonsku jako mírně přebytkový. České republice se podařilo zmenšit schodek obchodní bilance mimo jiné i v důsledku vstupu země do EU. V Estonsku zatím prohlubování schodku pokračuje. Z tabulky č. 8, která srovnává průměrné mzdy v Estonsku a v ČR, jasně vyplývá, že v obou zemích dosahují ženy nižších příjmů než muži. V ČR jsou průměrné výdělky 13

Podle korunového kurzu EUR.

38

zhruba o 2 000 EUR ročně vyšší než v Estonsku. Nezaměstnanost se v obou zemích pohybuje pod 10 %, což je zvláště v případě Estonska, kde na přelomu století byla skoro 14 %, poměrný úspěch. Celkově se dá říci, že v České republice sice jsou vyšší mzdy i životní úroveň, avšak z hlediska ekonomického růstu, dynamiky vývoje a provedených reforem je na tom Estonsko do budoucna lépe. Tab. č. 7: HDP na obyvatele v paritě kupní síly (EU 25=100) Rok Česká republika Estonsko

2001 64,8 42,2

2002 66,3 45

2003 67,8 48,2

2004 70,3 51,2

Zdroj: http://epp.eurostat.cec.eu.int/ [11]

Tab. č. 8: Průměrné roční mzdy v EUR (rok 2002) Země EU 25 Česká republika Estonsko

Celkem 28 024 7 212 4 934

Muži 31 066 8 067 5 634

Ženy 22 524 5 860 4 120

Zdroj: http://epp.eurostat.cec.eu.int/ [29]

7. Důchodový systém 7.1 Estonsko Důchodový systém, který fungoval v Estonsku na počátku devadesátých let, byl průběžně financovaný (PAYG), dávkově definovaný (DB) a ve výsledku silně redistributivní. Věk odchodu do důchodu byl u mužů 60 let a u žen 55 let [23]. Tento systém nebyl schopen reagovat na inflaci, která prudce snížila hodnotu důchodů ani na stárnutí populace [14]. Systém byl v průběhu devadesátých let několikrát upravován, jednalo se ovšem o menší a dočasné úpravy. V roce 1997 byl přijat vládní koncept

39

důchodové reformy, který byl založen na třípilířovém důchodovém systému. Potřebné zákony byly schváleny v období 1998 – 2001 a v současnosti je již reformovaný systém plně funkční.

7.1.1 Tři pilíře estonského důchodového systému První pilíř byl reformován jako první již v roce 1998. Důchody od státu jsou i nadále financovány průběžně skrze příjmy ze sociální daně. Sociální daň platí zaměstnavatelé ve výši 33 % hrubých mezd zaměstnanců (20 % jde na důchodové pojištění - v rámci prvního pilíře 16 %, - a 13 % na zdravotní pojištění). Státní důchod je složen ze tří částí: základní části, části odvozené od délky pojištění a části odvozené od výše příspěvků. Jeho cílem je zajistit občanům minimální úroveň důchodů. Aby měla osoba nárok na důchod musí být minimálně 15 let pojištěna. V současnosti je věk odchodu do důchodu u mužů 63 let a u žen 59 let s předpokladem, že do roku 2016 bude důchodový věk pro muže i ženy sjednocen na 63 letech. Lidé, kteří pracují, přestože již dosáhli důchodového věku, mají nárok na plnou penzi bez ohledu na výši jejich výdělku. Do roku 2001 nebyly důchody předmětem zdanění, což se od roku 2002 změnilo. Daní se však pouze důchody, které jsou vyšší než 36 000 EEK (zhruba 2 328 EUR) ročně, a to jen ta část, která přesahuje 36 000 EEK. Počet lidí, kteří od státu dostávají důchod, se pohybuje okolo 370 588 osob,14 což je 27,4 % populace [10]. Problémem v Estonsku nadále zůstává nízký poměr důchodů ke mzdě. Průměrná měsíční penze byla v roce 2003 37,3 % průměrné mzdy v Estonsku. Poměr státních výdajů na důchody ku HDP má v čase klesající tendenci. Ještě v roce 1999 tvořily důchodové výdaje 8,6 % HDP, v roce 2003 už jen 6,9 %. Druhý pilíř funguje od roku 2002 a jedná se o povinný fondový pilíř. Tento pilíř poskytuje další příjem pro důchodce a je povinný pro lidi narozené v roce 1983 a později. Pro lidi narozené před tímto datem je pilíř dobrovolný. Osoby do něj zapojené odvádí 2 % hrubé mzdy do vybraného penzijního fondu. Další 4 % hrubé mzdy odvádí do fondu 14

Z 80 % se jedná o starobní penze.

40

zaměstnavatel. Jedná se o ona 4 %, která spolu s 16 % z prvního pilíře dávají 20 %, která na sociální dani odvádí zaměstnavatel na důchodové pojištění. Na začátku každého roku si jedinec může zvolit penzijní fond, do kterého bude posílat své příspěvky. Penzijní fond může být spravován veřejnou obchodní společností s omezeným ručením, která má licenci od Úřadu finančního dohledu. Rezervy jsou vytvářeny jak na úrovni fondů, tak odvětví. V případě bankrotu nebo porušení investičních omezení daných zákonem jsou dané ztráty kryty jednak majetkem fondu a dále prostředky z Garančního fondu, do kterého průběžně přispívají jednotlivé penzijní fondy [23]. V lednu roku 2004 bylo do druhého pilíře zapojeno zhruba 350 000 lidí [10]. Dobrovolný fondový pilíř je posledním pilířem estonského důchodového systému. Zahrnuje investice jednotlivců do dobrovolných penzijních fondů a speciálních pojistných smluv. Pilíř poskytuje daňové zvýhodnění – příspěvky do výše 15 % ročního hrubého příjmu snižují základ daně z příjmu a příjmy ze soukromého penzijního pojištění jsou daněny nižší (10%) sazbou místo běžných 23 % [6]. Pilíř existuje od roku 1998, kdy byla přijata nezbytná legislativa. Do třetího pilíře se zapojilo do roku 2004 zhruba asi 9,6 % pojištěnců [10].

7.1.2 Estonské zkušenosti s důchodovou reformou Druhý pilíř důchodového systému byl zaveden až o 4 roky později než ostatní dva. Důvodem tohoto opoždění byla snaha nasbírat co nejvíce zkušeností s penzijními fondy prostřednictvím dobrovolného třetího pilíře a snížit tak riziko neúspěchu reformy. Instituce druhého pilíře se zatím nepotýkají s žádnými závažnějšími potížemi a pilíř funguje hladce. Atraktivita druhého pilíře, ve kterém účastník přispívá 2 % a stát 4 %, se projevila také v tom, že řada lidí narozených před rokem 1983 se do pilíře zapojila dobrovolně. Úspěch reformy byl zajištěn také zapojením prakticky všech významných politických stran do procesu přípravy a implementace reformy. Vysvětlování reformy občanům však mohlo být především na počátku reformy srozumitelnější s ohledem na to, že celá

41

reforma byla provedena poměrně rychle [16]. Vzhledem k dané demografické situaci převyšují zatím příjmy ze sociální daně náklady na důchody vyplácené v rámci prvního pilíře. Problémem však zůstává nízká úroveň důchodů – asi 20 % důchodců žije pod hranicí chudoby a ještě větší počet je chudobou ohrožen. Při zavedení důchodového systému totiž byl upřednostněn ekonomický růst před sociálním rozvojem, což sebou nese právě riziko chudoby [16]. Další, i když doposud nepotvrzené, riziko představují možné manažerské či investiční chyby při správě penzijních fondů. Výši průměrného starobního důchodu v Estonsku zobrazuje tabulka č. 9. Jak je z ní patrné, výše starobních důchodů roste, přesto však tvoří pouze okolo 35 % průměrné mzdy.

Tab. č. 9: Průměrný starobní důchod v letech 1997 – 2005 Rok 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005

EEK 1 100 1 160 1 540 1 551 1 552 1 620 1 832 2 072 2 302

EUR 70,3 74,1 98,4 99,1 99,2 103,5 117,1 132,4 147,1

Zdroj: http://www.ensib.ee/ [27]

7.2 Česká republika V současnosti je důchodový systém v České republice založen na dvou pilířích – prvním a třetím. Reforma prvního pilíře probíhá jako kontinuální proces prakticky od roku 1990. V současnosti se uvažuje o hlubším reformním kroku, který by zajistil finanční udržitelnost systému.

42

7.2.1 Dva pilíře českého důchodového systému První pilíř tvoří povinné základní důchodové pojištění, které je dávkově definované a průběžně financované. Zabezpečuje všechny ekonomicky aktivní osoby, přičemž právní úprava je jednotná pro všechny pojištěnce. Důchod se skládá ze dvou složek, a to ze základní výměry,15 která je pevně stanovena bez ohledu na délku doby pojištění a výši výdělků, a procentní výměry, jejíž výše činí za každý celý rok doby pojištění získané do vzniku nároku na důchod 1,5 % výpočtového základu. Důchodový věk se v ČR od roku 1996 každoročně zvyšuje postupně o 2 měsíce u mužů a o 4 měsíce u žen tak, aby bylo postupně dosaženo věkové hranice 63 let pro muže a bezdětné ženy v roce 2013. Počítá se s tím, že důchodový věk žen bude nadále diferencován podle počtu vychovaných dětí v rozmezí 59 – 62 let. Problémy, se kterými se první pilíř potýká jsou především: ƒ

Zvyšující se nivelizace.

ƒ

Nízký reálný věk odchodu do důchodu – v ČR činí celkový průměr věku odchodu do důchodu za muže i ženy pouze 58 let, přičemž doporučený věk dle EU se pohybuje kolem 65 let.

ƒ

Nízká ekonomická aktivita starších osob.

ƒ

Neudržitelný rozsah náhradních dob pojištění – náhradní doby pojištění tvoří přibližně 30 % ze všech započítávaných dob [19].

Od devadesátých let se zvyšuje poměr důchodců k plátcům pojistného. V současnosti je tento poměr již vyšší než 50 % a podle očekávání přesáhne 100 % okolo roku 2055. V roce 2004 vláda provedla změny v parametrech I. pilíře důchodového systému, na jejichž základě je systém stabilizovaný na přibližně 20 let. Jednalo se například o restrukturalizaci příspěvkové sazby na sociální zabezpečení, omezení možnosti předčasného odchodu do starobního důchodu a redukci hodnocení doby studia. Změna systému je však nutná, protože podle poznatků tzv. Bezděkovy komise16 by deficit systému při nezměněných parametrech dosahoval po uplynutí zmíněných 20 let 4-5 % 15

Od 1. 1. 2006 1470 Kč měsíčně. Komise, jejímž úkolem bylo připravit odborné materiály týkající se reformy důchodového systému na základě zadání variant od jednotlivých politických stran zastoupených v PS PČR. Její vznik umožnila vláda na podzim roku 2004.

16

43

HDP ročně [2]. Příprava implementace reformy je zdlouhavý proces, a proto by bylo vhodné zahájit jej co nejdříve, dokud je systém stabilní. Penzijní připojištění se státním příspěvkem je možno považovat za třetí pilíř důchodového systému. Účast v něm je dobrovolná a zakládá se smluvně mezi občanem starším 18 let a penzijním fondem. Investice penzijních fondů jsou omezeny pouze na bezpečné druhy investičních instrumentů, na což dohlíží Úřad pro dohled nad pojišťovnictvím a penzijním připojištěním. Důchody přiznávané ze třetího pilíře se zatím podílejí na příjmech důchodců zanedbatelnou měrou [19].

Tab. č. 10: Současné uspořádání českého důchodového systému Kritérium Státní garance Osobní rozsah Účast osob Financování Vztah příspěvků a dávek Výše dávek Solidarita Správa systému

I. pilíř

III. pilíř

ano všichni výdělečně činní povinná průběžné

ne individuální dobrovolná kapitálové

DB

DC

závislá na délce doby pojištění a omezeně na výši předešlých příjmů mezigenerační a příjmová státní

závislá na výši zaplacených příspěvků žádná soukromá

Zdroj: www.mpsv.cz [19]

7.2.2 Varianty důchodové reformy podle politických stran17 Varianty jednotlivých politických stran porovnávala již zmíněná Bezděkova komise, jejímž cílem však nebylo vybrat nejvhodnější variantu, ale pouze podrobná analýza návrhů. Jak konstatovala ve své závěrečné zprávě, ideální důchodový systém neexistuje. Vždy jde o kompromis, protože nelze mít současně nízký věk odchodu do důchodu, vysoké důchody a nízkou příspěvkovou sazbu. Rozhodnutí o důchodové reformě je 17

Jedná se o návrhy v rámci I. pilíře důchodového systému. Varianta US-DEU není v této práci popsána vzhledem k minimální pravděpodobnosti úspěchu této strany v červnových volbách 2006.

44

rozhodnutí politické a pro budoucí stabilitu by bylo nejlepší, kdyby se na podobě důchodového systému shodlo co možná nejvíce politických stran. Důležitá je i dostatečná informovanost občanů. ČSSD navrhuje zavedení NDC systému, kdy jsou vytvořeny pomyslné individuální účty, podle kterých se následně počítá důchod jedince. Zohledňuje se i doba dožití dané generace. Na ochranu jedinců s nízkými příjmy je zaveden institut minimálního garantovaného důchodu. Věková hranice by se měla zvýšit na 65 let. Transformační období by mělo začít v roce 2009 a skončit 2040. KDU-ČSL navrhuje zachování státního PAYG DB pilíře, který by však prošel parametrickými změnami s tím, že jedinec by měl možnost převést část svých prostředků ze státního systému do fondového pilíře (možnost částečného dobrovolného vyvázání, které je však nevratné). Věková hranice by se zvýšila na 65 let pro muže a bezdětné ženy. KSČM počítá pouze s parametrickou optimalizací stávajícího důchodového systému. Důchodový věk vzroste na 65 let a počítá se i se zvýšení daňové zátěže práce a přesunů prostředků z ostatních částí rozpočtu. ODS navrhuje zavést rovný důchod. Státní průběžně financovaný pilíř by tak zajišťoval stejný důchod pro všechny ve výši 20 % průměrné mzdy. Počítá se tak se zvýšením prostoru pro soukromé dobrovolné zabezpečení. Věková hranice se napřed zvýší na 65 let a od 30. let dále roste [2].18 Při variantě ČSSD poklesne pravděpodobně poměr starobního důchodu k průměrné mzdě po roce 2040 ze současných zhruba 41 % na 27 %, což je ovlivněno prodlužováním doby dožití a fixací věku odchodu do důchodu. Varianta je finančně dlouhodobě udržitelná a podle propočtů výhodná pro jedince s průměrným a vyšším příjmem. Varianta KDU-ČSL je také dlouhodobě udržitelná a podobně jako u varianty ČSSD i v ní klesá poměr starobního důchodu k průměrné mzdě pod 30 %, přičemž u „vyvázaných“ jedinců se pohybuje mírně nad 30 %. Státní pilíř posiluje redistribuci a směřuje 18

V roce 2100 by se měla pohybovat okolo 71 let.

45

k rovnému důchodu, čímž je výhodný pro jedince s nízkými příjmy. Vyvázání se je naopak výhodné pro vyšší příjmovou skupinu, protože fondový pilíř je plně ekvivalentní. Při propočtech varianty KSČM se ukázalo, že tato varianta je finančně stabilní pouze zdánlivě, protože podobně jako současný systém se vlivem rostoucích výdajů dostává po roce 2035 do deficitů okolo 1,35 HDP % ročně. V systému je zachovaná silná redistribuce stejně jako stávající poměr starobního důchodu k průměrné mzdě. Rovný důchod ODS ve výši 20 % průměrné mzdy sebou nese riziko, že ne všichni jedinci pochopí nutnost individuálního spoření na zajištění stáří. Vzniká tak nebezpečí chudoby u části důchodců a tím i možnost narušení sociální udržitelnosti [2]. Z hlediska solidarity se cestou jejího omezování vydala ČSSD, naopak varianty KDU-ČSL a ODS počítají s jejím prohloubením v rámci státního pilíře. Varianta ODS však silně spoléhá na racionalitu občanů, protože státní důchod je velmi nízký. Varianta KSČM míru solidarity nemění. Dlouhodobě se saldo důchodového systému19 u jednotlivých variant pohybuje mezi -0,3 až 0,7 % HDP ročně s výjimkou varianty KSČM, která směřuje k deficitu překračujícímu 1 % HDP. Návrhy ODS a KDU-ČSL však sebou nesou transformační deficity, které přetrvávají dlouhou dobu [2].

7.3 Srovnání Každoroční náklady na státní pilíř důchodového systému v České republice dosahují necelých 9 % HDP [2]. Vzhledem k těmto vysokým nákladům, rostoucímu počtu důchodců a zvyšující se době dožití je nutné český důchodový systém reformovat. Otázkou je, jaký systém zvolit, přičemž je jasné, že nikdy nepůjde o systém, který by plně uspokojil nároky všech. V Estonsku, které bylo v době před reformou v podobné situaci jako nyní ČR, se rozhodli pro zavedení třípilířové struktury důchodového systému. Náklady se nyní pohybují pod 7 % HDP. Díky druhému pilíři není systém tak redistributivní. Estonsko se nicméně potýká s problémem chudoby důchodců. Poměr starobního důchodu ke mzdě se pohybuje okolo 35 %, a to ani mzdy v Estonsku nejsou 19

Rozdíl mezi příjmy a výdaji důchodového systému.

46

ve srovnání s EU nikterak vysoké. Estonský důchodový systém je finančně trvale udržitelný i stabilní a příliš nezatěžuje státní rozpočet, klade však poměrně vysoké nároky na jedince, aby prostřednictvím spoření našetřil dostatek prostředků na zajištění svého stáří, protože důchod poskytovaný z I. a II. pilíře nemusí být dostatečně velký. V současnosti se problém chudoby týká asi 20 % estonských důchodců. V České republice není problém chudoby důchodců aktuální, ale je otázkou, zda by ho nevyvolalo například zavedení rovného důchodu ve výši 20 %, které počítá s vysokou mírou racionality jedince. Z předchozího představení variant reformy je patrné, že až na KDU-ČSL nepočítá žádná strana se zavedením povinného fondového pilíře jako je tomu v Estonsku. Důvodem je podle stran skutečnost, že v případě správného fungování I. pilíře není tento druhý pilíř nutný. V Estonsku naopak dospěli k názoru, že II. pilíř vhodně doplňuje státní pilíř. V jeho rámci totiž nefunguje redistribuce a výše vyplacené dávky se tak odvíjí přímo od příjmů jedince.

47

8. Závěr Estonsko i Česká republika prošly v minulých letech jako postkomunistické země transformačním procesem v politické i ekonomické oblasti. V obou zemích došlo k vybudování institucí založených na parlamentní demokracii a postupně se stabilizovalo i stranické spektrum. Estonsko se na rozdíl od ČR do dneška potýká s problémem ruské menšiny a její integrace do majoritní společnosti. Přijetí obou států do EU v květnu 2004 lze chápat jako potvrzení stability demokracie v obou zemích. Politický vývoj v obou zemích se nicméně ubíral trochu jinými cestami. V Estonsku sice dochází ke změnám vládních koalic v průběhu funkčních období, doposud však nebyly vypsány žádné předčasné volby. Politika je spíše pragmatická, což je umožněno nízkou ideologickou vzdáleností mezi stranami. Estonský volič je orientovaný převážně středopravicově. Vlivem těchto faktorů bylo možné prosadit liberální ekonomické reformy, které pomohly zemi nastartovat ekonomický růst. V ČR došlo v roce 1997 k ekonomické krizi, která spolu s finančními skandály vládní ODS vyústila v pád vlády Václava Klause. ČSSD, která vyhrála další dvoje volby, sice provedla například privatizaci bankovního sektoru, nicméně v oblasti důchodového systému a zdravotnictví již k reformám nepřistoupila. Pro české politické strany je mnohem těžší dojít ke konsenzu ohledně reformních kroků, než je tomu v Estonsku, protože jsou více ideologicky vzdálené a často chybí i politická vůle domluvit se napříč stranickým spektrem. V ekonomické oblasti se dá říci, že Estonsko zhruba od roku 1995 vykazuje hospodářský růst, který byl krátce narušen krizí v Rusku. Reformy vytvořily příznivý základ pro zahraniční investory a zajistily i stabilní ekonomické prostředí. Problémem však zůstává inflace, která převyšuje limity dané pro přijetí Eura, jehož plánované přijetí tak Estonsko muselo odložit. ČR byla, jak už bylo zmíněno, postižena v roce 1997 recesí, která významně ovlivnila celou ekonomiku. V současné době však již ekonomika opět roste. Problém do budoucna může představovat odvětvová struktura HDP, kdy má ČR na Evropu nezvykle vysoký podíl průmyslu, což může způsobit potíže v případě poklesu

48

zájmu o průmyslové produkty na zahraničních trzích. Estonsko se v této struktuře více blíží zemím západní Evropy, kdy má vyšší podíl služeb než ČR. Kritizovány bývají i schodkové rozpočty. Hlavním cílem práce bylo porovnat fungování důchodového systému v ČR a v Estonsku v kontextu výše nastíněného vývoje v obou zemích. Estonský důchodový systém je po reformě, která byla zahájena v roce 1998, založen na třech pilířích. Oproti předcházejícímu systému byl nově zaveden II. povinný fondový pilíř, do kterého přispívají jak jednotlivé osoby, tak jejich zaměstnavatelé. Systém je finančně dlouhodobě udržitelný, nicméně přetrvává problém chudoby důchodců. Stát se tak snaží, aby lidé využili více i III. pilíře, do kterého je v současnosti zapojeno jen asi 10 % populace. Náklady na důchodový systém jsou po reformě menší než 7 % HDP. Stávající důchodový systém v ČR je založen na I. a III. pilíři. Systém je v horizontu 20 let stabilizovaný, avšak po uplynutí této doby by se dostával do deficitů 4-5 % ročně. Proto je nutná jeho reforma. Politické strany předložily své varianty, které jsou však od sebe značně vzdáleny – od varianty rovného důchodu přes NDC systém až po variantu počítající s pouhými parametrickými změnami stávajícího systému. Až na KDU-ČSL nepočítají varianty se zavedením povinného fondového pilíře, jako je tomu v Estonsku. Provedením reformy by se měly snížit náklady na důchodový systém zhruba na estonskou úroveň. Pravděpodobně klesne také poměr starobního důchodu k průměrné mzdě, a tak by lidé měli být motivováni podobně jako v Estonsku k vyšší účasti ve III. pilíři, který jim pomůže zajistit vyšší příjmy v důchodovém věku. Dalším cílem této práce bylo najít odpověď na otázku, proč u nás doposud neproběhla důchodová reforma. Odpověď lze, dle mého názoru, najít v nedostatku politické vůle tuto reformu provést. Politické strany se zatím nejsou schopny shodnout na způsobu fungování budoucího důchodového systému a podle průběhu dosavadní debaty pro ně bude velmi obtížné dojít ke shodě. Konsenzus je však pro úspěšné provedení reformy velmi důležitý, protože důchodový systém z ní vzešlý by měl být trvalý a nemělo by se stát, že by byl po dalších volbách opět měněn. Další příčinu lze hledat v ekonomickém vývoji, kdy po krizi v roce 1997 opadlo tempo reforem. Je možné, že pokud by k této

49

krizi nedošlo, byl by systém již reformován. Dalším důvodem je také fakt, že dosavadní systém, byť s určitými nedostatky, zatím funguje, a tak tlak na jeho reformu není příliš razantní. Dopady stárnutí populace se v ČR výrazněji začnou projevovat až zhruba za deset let, což vyvolává iluzi, že na řešení problému je ještě dostatek času. V Estonsku naproti tomu reformní tempo udrželi i ve druhé polovině 90. let. Původní důchodový systém navíc nebyl schopen poskytovat dostatečné důchody, a proto jej bylo nutné s ohledem na hrozící chudobu důchodců reformovat. Současný estonský důchodový systém je na rozdíl od českého finančně dlouhodobě udržitelný a stabilní, i když počet důchodců žijících pod hranicí chudoby je stále poměrně vysoký.

50

9. Seznam literatury [1]

Bauc, J.: Estonian way to liberal economic system. Center for Social&Economic Research 1995. Dostupné na: 15. 5. 2006.

[2]

Bezděk, V., Krejdl, A., Pergler, P., Škorpík, J., Šmídová, Z., Štork, Z.: Závěrečná zpráva. MPSV 2005. Dostupné na: 9. 5. 2006.

[3]

Dančák, B. (editor): Pobaltí v transformaci. Politický vývoj Estonska, Litvy a Lotyšska. Masarykova univerzita Brno 1999. ISBN 80-210-2248-5.

[4]

Daňový systém České republiky. Ministerstvo financí ČR 2006. Dostupné na: 14. 5. 2006

[5]

Dobešová, D., Kvizda, M., Musil, P., Tomeš, Z., Žídek, L.: The tranformation of the Czech economy. Masarykova univerzita Brno 2003. ISBN 80-210-3292-8.

[6]

Economy at glance. Estonian Ministry of Foreign Affairs 2006. Dostupné na: 10. 5. 2006.

[7]

Employed persons and sector of economy. Statistical Office of Estonia 2006. Dostupné na: 10. 5. 2006.

[8]

Estonia in brief. Encyclopaedia Estonica 2005. Dostupné na: 5. 5. 2006.

[9]

Estonian Taxes and Tax Structure. Ministry of Finance of Estonia 2006. Dostupné na: <www.fin.ee/doc.php?12176> 15. 5. 2006.

51

[10] Estonia Today – Pension reform. Estonian Ministry of Social Affairs 2004. Dostupné na: 12. 5. 2006. [11] GDP per capita in PPS. Eurostat 2004. Dostupné na: 12. 5. 2006. [12] Gregorová, Z.: Důchodové systémy. Masarykova univerzita Brno 1998. ISBN 80210-2003-2. [13] Holman, R.: O Euru má rozhodnout i ČNB. Hospodářské noviny, 10.1. 2006. [14] Holub, M., Pollnerová, Š., Šlapák, M.: Analýza povinného spoření zavedeného v zahraničních důchodových systémech. VÚPS Praha 2005. [15] Janáček, K., Zamrazilová, E.: Česká ekonomika rok po vstupu do EU. Politická ekonomie 5/2005. ISSN 0032-3233. [16] Kulu, L., Reiljan, J.: Old-age pension reform in Estonia. University of Tartu 2004. Dostupné na: 14. 5. 2006. [17] Makroekonomické údaje. Český statistický úřad 2006. Dostupné na: 18. 5. 2006 [18] Main Issues on Estonian Economy. Estonian Institute 2000. Dostupné na: 14. 5. 2006. [19] Návrh hlavních principů pokračování reformy důchodového systému. MPSV ČR 2003. Dostupné na: 12. 5. 2006.

52

[20] Nellis, J.: Finding Real Owners – Lessons from Estonia’s Privatization Program. World Bank 1996. Dostupné na: 15. 5. 2006. [21] Oopkaup, A.: Implications of Domestic Policy Reform and Trade Liberalization for agriculture sector. Ministry of Agriculture Estonia 2002. Dostupné na: 12. 5. 2006. [22] Pšeja, P.: Stranický systém České republiky. CDK Brno 2005. ISBN 80-7325-0691. [23] Raudla, R., Staehr, K.: Pension reform and taxation in Estonia. Tartu university 2003. Dostupné na: 10. 5. 2006. [24] Rutarová R., Slavík, M.: Reforma penzijního systému: úvod do diskuze. Politická ekonomie 3/2005. ISSN 0032-3233. [25] Schneider, O.: Penzijní systém a jeho reformy v České republice a ve světě. Příspěvek pro časopis Sociální politika 1997. Dostupné na: 12. 5. 2006. [26] Slaný, A., Krebs, V.: Sociální ochrana a důchodový systém. ESF MU Brno 2004. ISBN 80-210-3390-8. [27] Social Insurance Board: Average old pensions in 1992-2006. Sotsiaalkindlustusamet 2006. Dostupné na: 15. 5. 2006. [28] Spěváček, V. a kolektiv: Transformace české ekonomiky. Linde Praha 2002. ISBN 80-86-131-32-7. [29] Statistics in focus. Earnings disparities across European countries and regions. Eurostat 2004. Dostupné na:

53

[30] U2005 Doplňkové ukazatele v letech 1995-2005. Český statistický úřad 2005. Dostupné na: 16. 5. 2006. [31] Varblane, U., Tomming, K: Trade political impact for the Estonian economy on joining the European Union. University of Tartu 2001. Dostupné na: 9. 5. 2006. [32] Vývoj české ekonomiky v roce 2005. BusinessInfo.cz 2006. Dostupné na: 8. 5. 2006. [33] Zahraniční obchod. Český statistický úřad 2005. Dostupné na: 17. 5. 2006.

54

10. Přílohy Příloha č. 1: Odvětvová struktura estonského HDP, v % Odvětví Zemědělství a lov Lesnictví Rybolov Těžební průmysl Průmysl Dodávky vody a plynu Stavebnictví Velkoobchodní a maloobchodní prodej Hotely a restaurace Doprava, skladování a komunikace Obchod s nemovitostmi Finanční zprostředkování, bankovnictví a Veřejná správa Vzdělávání Zdravotní a sociální péče

1989 22.01

1.7 35.1 2.0 9.0 7.02 6.9

16.13

1994 7.2 1.3 0.5 1.6 16.6 2.9 5.6 13.5 1.0 10.1 7.3 2.8 3.9 5.0 3.1

1996 5.2 1.2 0.4 1.4 14.8 3.6 5.2 15.3 1.1 9.7 8.6 4.2 4.2 5.0 3.7

1999 3.3 1.6 0.3 1.1 13.7 3.2 4.9 14.5 1.2 13.2 11.0 3.8 4.5 5.3 3.4

Zdroj: http://www.esis.ee/ [18]

Příloha č. 2: Komoditní struktura zahraničního obchodu ČR, v % Komodita Stroje a dopravní prostředky Nerostná paliva Meziprodukty Suroviny (bez paliv) Potraviny a zvířata Chemikálie Různé průmyslové výrobky

1989

Import 1993

2000

36,9

36,1

17,3 10,4 8,8 6,9 9,3 6,2

11,1 15,9 5 6,2 12,1 11,7

Zdroj: Spěváček a kol.: Transformace české ekonomiky [28]

1989

Export 1993

2000

40,2

44,4

27,6

44,4

9,6 20,7 3,2 4 11,2 10,3

5,2 22,4 3,7 4,5 7,6 9,7

6,2 29,9 6,1 6,6 9,5 12,7

3,1 25,4 3,5 2,9 7,1 12,5

Příloha č. 3: Estonský zahraniční obchod podle regionů, (miliardy EEK) 1995 Region

Export mld.kr. %

EU EFTA CIS Ostatní evropské Amerika Asie Ostatní Celkem

11.4 0.5 5.3 2.9 0.6 0.3 0.1 21.1

1999

Import mld.kr. %

54.0 2.4 25.0 13.7 2.8 1.4 0.7 100.0

19.2 0.5 5.5 1.6 1.0 1.3 0.0 29.1

Export mld.kr. %

66.0 1.7 18.9 5.5 3.4 4.5 0.0 100.0

27.1 1.3 5.8 5.8 1.5 1.4 0.3 43.2

Import mld.kr. %

62.9 3.0 13.4 13.4 3.6 3.1 0.6 100.0

34.9 1.3 10.3 3.4 3.1 6.3 1.2 60.5

57.7 2.1 17.0 5.6 5.1 10.4 2.1 100.0

Zdroj: http://www.esis.ee/ [18]

Příloha č. 4: Hlavní obchodní partneři Estonska, (za rok 2004) Stát

% na exportu

Stát

% na importu

1. Finsko 2. Švédsko

23.1 15.3

1. Finsko 2. Německo

22.1 12.9

3. Německo

8.4

3. Švédsko

9.7

4. Lotyšsko

7.9

4. Rusko

9.2

5. Rusko

5.6

5. Litva

5.3

6. Litva

4.4

6. Lotyšsko

4.7

7. Maďarsko

3.7

7. Nizozemí

3.6

8. Velká Británie

3.6

8. Polsko

3.3

9. Norsko

3.3

9. Dánsko

2.6

10. Dánsko

3.3

10. Itálie

2.4

11. Ostatní

21.2

11. Ostatní

24.1

Zdroj: http://www.vm.ee/eng [6]

Příloha č. 5: Odvětvová struktura českého HDP, v % Rok 1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999

Zemědělství a lesnictví Průmysl Stavebnictví 3,5 41,6 11,5 5,4 33 9,3 4,3 36,5 8,7 6,4 30,7 8,6 5,2 32,5 7,6 4,7 33,3 8,6 4,8 37 6,8 4,7 37,1 6,2 5,3 34,4 4,9 5,8 33,2 4,8

Zdroj: Spěváček a kol.: Transformace české ekonomiky [28]

Služby 43,4 52,3 50,5 54,3 54,7 53,4 51,4 52 55,3 56,3