Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav pěstování, šlechtění rostlin a rostlinolékařství
Škůdci netradičních ovocných dřevin na výzkumné ploše ŠZP Žabčice
Diplomová práce
Vedoucí práce: doc. Ing. Hana Šefrová, Ph.D.
Vypracovala: Bc. Jitka Navrátilová
PROHLÁŠENÍ
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma „Škůdci netradičních ovocných dřevin na výzkumné ploše ŠZP Žabčice“ vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu literatury. Diplomová práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího diplomové práce a děkana AF MZLU v Brně.
dne…………………………………....
podpis diplomanta……………………
PODĚKOVÁNÍ
Na tomto místě bych ráda vyjádřila poděkování paní doc. Ing. Haně Šefrové, vedoucí mé diplomové práce, za rady, cenné připomínky a čas, který mi věnovala při jejím zpracování. Dále bych chtěla poděkovat za poskytnuté informace Prof. Ing. Vojtěchovi Řezníčkovi. A poslední mé poděkování patří především mé rodině a všem, kteří mě při psaní práce podporovali a zajišťovali mi podmínky, nejen po dobu zpracování, ale i po celé studium. Závěrečná práce byla zpracována s podporou Výzkumného záměru č. MSM6215648905 „Biologické a technologické aspekty udržitelnosti řízených ekosystémů a jejich adaptace na změnu klimatu“ uděleného Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy České republiky.
ABSTRAKT Škůdci netradičních ovocných dřevin na výzkumné ploše ŠZP Žabčice V průběhu roku 2007 byl na netradičních ovocných dřevinách (jeřáb prostřední, růže měkká, muchovník velkokvětý, kdouloň obecná, mišpule obecná, rakytník řešetlákový, morušovník bílý, dřín jarní, škůdci) v Žabčicích sledován výskyt škůdců. Celkem bylo zaregistrováno 15 druhů škůdců na šesti druzích ovocných dřevin. Na dvou druzích (morušovník bílý a muchovník velkokvětý) nebyl zaregistrován žádný škůdce. Pouze jediný druh se vyskytoval ve velmi silné početnosti, mšice Capitophorus hippophaes na rakytníku. Proti tomuto škůdci je možná chemická ochrana v době rašení. Postřik lze opakovat podle potřeby během vegetace přípravky registrovanými na ovocné dřeviny. Klíčová slova: jeřáb prostřední, růže měkká, muchovník velkokvětý, kdouloň obecná, mišpule obecná, rakytník řešetlákový, morušovník bílý, dřín jarní, škůdci
ABSTRACT Pests of untraditional fruit trees on research area near village Žabčice Occurrence of pest of untraditional fruit trees (Sorbus intermedia, Rosa villosa, Amelanchier lamarkii, Cydonia oblonga, Mespilus germanica, Hippophaë rhamnoides, Morus alba, Cornus mas) was observed during the year 2007 in Žabčice. There was registered 15 species of pest on 6 species of fruit trees. There were not registered any pests on two species of fruit trees (Morus alba and Amelanchier lamarkii). Only one species was found in very high abundance, aphis Capitophorus hippophaes. Against this pest there is one possible chemical protection in period of sprouting. We can reprocess spraying according convenience by registered chemicals for fruit trees. Key words: Sorbus intermedia, Rosa villosa, Amelanchier lamarkii, Cydonia oblonga, Mespilus germanica, Hippophaë rhamnoides, Morus alba, Cornus mas, pests
OBSAH 1 ÚVOD............................................................................................................................ 7 2 LITEÁRNÍ PŘEHLED .................................................................................................. 8 2.1 Jeřáb prostřední – Sorbus intermedia (Ehrh.) Pers. ................................................ 8 2.2 Růže měkká – Rosa villosa L. ............................................................................. 10 2.3 Muchovník velkokvětý – Amelanchier lamarkii Schroeder. ................................ 13 2.4 Kdouloň obecná – Cydonia oblonga Mill............................................................. 10 2.5 Mišpule obecná – Mespilus germanica L. ............................................................ 28 2.6 Rakytník řešetlákový – Hippophaë rhamnoides L. .............................................. 22 2.7 Morušovník bílý – Morus alba L. ........................................................................ 26 2.8 Dřín jarní – Cornus mas L. ................................................................................... 19 3 CÍL PRÁCE ................................................................................................................. 31 4 MATERIÁL A METODIKA....................................................................................... 32 4.1 Charakteristika studijní plochy a sledované dřeviny ............................................ 32 4.2 Monotoring škůdců ............................................................................................... 34 5 VÝSLEDKY................................................................................................................ 35 5. 1. Druhové spektrum škůdců .................................................................................. 35 5.2. Zjištěné druhy škůdců.......................................................................................... 36 5.2.1 Jeřáb prostřední.............................................................................................. 36 5.2.2 Růže měkká.................................................................................................... 43 5.2.3 Kdouloň obecná ............................................................................................. 45 5.2.4 Mišpule obecná .............................................................................................. 48 5.2.5 Rakytník řešetlákový ..................................................................................... 51 5.2.6 Dřín jarní........................................................................................................ 53 6 ZÁVĚR ........................................................................................................................ 55 7 PŘEHLED POUŽITÉ LITERATURY........................................................................ 57 PŘÍLOHY .................................................................. Chyba! Záložka není definována.
1 ÚVOD Už odedávna lidé sbírali plody planě rostoucích stromů a keřů, které sloužily jako důležitá složka v každodenní potravě. Díky chutnosti plodů a jeho pozitivnímu působení na lidský organismus, měl člověk o ovocné dřeviny čím dál tím větší zájem. Tak začaly první pokusy o pěstovaní a množení dřevin. A proto díky této lidské činnosti vzniklo specializované odvětví rostlinné výroby nazývané ovocnářství. Ovocnářství se zabývá pěstováním a šlechtěním ovocných dřevin. Hlavním účelem ovocné výsadby je produkce plodů, ale také je významná funkce hygienická, mikroklimatická a také estetická. Ovoce obsahuje cukry, organické kyseliny, pektinové látky, vlákninu, vitamíny, minerální látky aj. Minerální látky a vitamíny jsou nezbytné pro život člověka a nenahraditelné pro normální metabolismus lidského těla. Látky nacházející se v ovoci zvyšují také odolnost organismu proti onemocnění a podporují zdravý růst a vývin lidského organismu. Podle vlastnosti plodů dělíme ovoce do čtyř hlavních skupin: jádroviny, peckoviny, skořápkoviny a drobné ovoce. Jádrové ovoce se skládá se slupky, dužniny a pětipouzdrého jádřince se semeny. Do této skupiny patří jablka, hrušky, kdoule, jeřáb a mišpule. Peckoviny se skládají ze slupky, dužniny a pecky. Semeno má tvrdou skořápku. Sem patří slivoně, meruňky, broskve, třešně, dřín a mandloň. Pro skupinu skořápkovin je typická suchá a dřevnatá skořápka, která kryje vlastní semena. Zástupcem této skupiny jsou vlašské a lískové ořechy, mandle a pistácie. U drobného ovoce jsou uložena semena ve šťavnaté dužnině. Tato skupina se dělí na pravé bobule (angrešt, rybíz, borůvka), složené bobule (maliny, ostružina) a nepravé bobule (jahodník). Ve své diplomové práci jsem se zaměřila na netradiční ovocné dřeviny: rakytník řešetlákový, jeřáb prostřední, morušovník bílý, růže měkká, dřín jarní, muchovník velkokvětý, kdouloň obecná, mišpule obecná. Význam netradičních ovocných dřevin je dalekosáhlý a nenahraditelný. Většina pěstovaných druhů má skromné pěstitelské nároky a roste na extrémních stanovištích. Především rakytník je mimořádně odolný vůči agresivnímu prostředí v těsné blízkosti frekventovaných komunikací. Každoročně přinášejí ovoce s vysokou biologickou hodnotou, která má velmi příznivý vliv na lidské zdraví. Mají navíc funkci estetickou, hrají úlohu jako větrolamy a využívají se při rekultivacích. Navíc méně tradiční ovocné dřeviny netrpí příliš škůdci, a proto nebývá nutná jejich ochrana.
7
2 LITEÁRNÍ PŘEHLED 2.1 Jeřáb prostřední – Sorbus intermedia (Ehrh.) Pers. Čeleď: Růžovité – Rosaceae Charakteristika jeřábu prostředního Rozšíření Původní rozšíření bylo v jižním Švédsku, Dánsku, severním Německu a Skotsku. Ve Švédsku je natolik rozšířen, že se mu také říká jeřáb švédský. Ve své domovině roste pouze jako keř. Do Čech byl poprvé introdukován roku 1835 (Svoboda, Zajíc, 2008). Botanická charakteristika Jedná se o listnatý opadavý strom, který roste do výšky v rozmezí 6–10 m a do šířky 6–10 m. Mladé větve jsou zbarveny do červenohnědé, plstnaté a pak později lysé (Větvička, 1999). Borka šedočerná, hladká. Listy jsou světle zelené, střídavé, jednoduché, na spodní straně plstnaté (Lupínek, 2007). O délce 8–11 cm, s čepelí vybíhající v 5–8 párů nestejně pilových, špičatých laloků. Na každé straně čepele je 8– 10 párů žilek (Větvička, 1999). Kališní cípy špičaté, za květu přímé (Lupínek, 2007). Květenství tvoří šedobílé, plstnaté laty široké až 10 cm. Květy jsou samosprašné, mohou být opylovány hmyzem. Kvetení probíhá v měsíci květnu. Zvláštností je možnost apomiktického rozmnožování, tj. semeny z neoplodněných květů. Tuto zvláštnost mají druhy jeřábů pocházející ze Skandinávie. Z květů se později vytvářejí plody velké až 1,2 cm. Plody jsou kulaté, oranžově červené malvice se žlutou dužninou dozrávající od září do října (Svoboda, Zajíc, 2008) (Obr. 1). Klimatické a pěstitelské nároky Tento jeřáb není náchylný na mráz a je mrazuvzdorný až do -30 °C. Není náročný na stanoviště, úspěšně roste jak na slunných místech, tak i ve světlých lesích. Snáší také městské znečištění. Využití Pěstuje se především ve městech jako součást okrasných stromořadí a v parcích (Svoboda, Zajíc, 2008). Škůdci jeřábu prostředního Na jeřábech (Sorbus) se podle Alforda (1995) vyskytuje 18 druhů škůdců. Většinou se jedná o polyfágy, kteří se mohou vyvíjet na různých dřevinách. Sáním
8
mohou škodit dva druhy mšic, mšice jabloňová Aphis pomi (DeGeer, 1773) a vlnatka krvavá Eriosoma lanigerum (Hausmann, 1802). Pupeny a listy mohou ožírat nespecializované druhy brouků: zobonoska jablečná Rhynchites aequatus (Linnaeus, 1767), listohlod zlatozelený Phyllobius argentatus (Linnaeus, 1758) a listohlod ovocný Phyllobius pyri (Linnaeus, 1758). Listy mohou být okusovány také housenkami mnoha nespecializovaných druhů: obaleč zahradní Archips podana (Scopoli, 1763), modrohlávek ovocný Diloba caeruleocephala (Linnaeus, 1758), štětconoš trnkový Orgyia antiqua (Linnaeus, 1758), přástevníček americký Hyphantria cunea (Drury, 1773), jarnice ovocná Orthosia gothica (Linnaeus, 1758), jarnice zardělá Orthosia miniosa (Denis & Schiffermüller, 1775), zimovnice brusnicová Conistra vaccinii (Linnaeus, 1761), šípověnka trnková Acronicta psi (Linnaeus, 1758), blýskavka dravá Cosmia trapezina (Linnaeus, 1758). Dřevnaté části mohou být poškozeny bělokazem švestkový Scolytus mali (Bechstein, 1805) nebo housenkami obaleče meruňkového Enarmonia formosana (Scopoli, 1763). Listy mohou minovat dva druhy klíněnek. Klíněnka ovocná Phyllonorycter corylifoliella (Hübner, 1796) a klíněnka hlohyňová Phyllonorycter leucographella (Keller, 1850). Reiprich (2001) uvádí na jeřábu (Sorbus) 148 druhů motýlů z 9 čeledí. Z nich se asi jen 11 druhů může projevit škodlivě. Nienhaus a kol. (1998) píší, že na jeřábu může škodit sáním mera jeřábová Cacopsylla sorbi (L., 1758), mšice jabloňová Aphis pomi (DeGeer, 1773), mšice Rhopalosiphum insertum (Walker, 1849), mšice rodu Dysaphis, štítenka čárkovitá Lepidosaphes ulmi (Linnaeus, 1758) a puklice lipová Eulecanium tiliae (Linnaeus, 1758). Listy může poškozovat svinováním bejlomorka Contarinia sorbi (Kieffer, 1896). Bejlomorka Contarinia floriperda (Rübsaamen, 1917) způsobuje zduření květních pupenů. Housenky 4 druhů motýlů mohou ožírat listy: obaleč borůvkový Acleris variegana (Denis & Schiffermüller 1775), štětconoš ořechový Dasychira pudibunda (L., 1758), bělásek ovocný Aporia crataegi (Linnaeus, 1758), štětconoš borůvkový Orgyia recens (Hübner, 1819). Požerky na listech škodí také brouci: listohlod stromový Phyllobius arborator (Herbst, 1797), křovák ovocný Magdalis
ruficornis
(Linnaeus,
1758).
Larvy nosatce
hlohového
Rhamphus
oxyacanthae (Marsham, 1802) minují listy. Plody poškozuje molovka jeřábová Argyresthia conjugella (Zeller, 1839).
9
2.2 Růže měkká – Rosa villosa L. Synonymum: růže dužnoplodá, Rosa pomifera HERRM. Čeleď: Růžovité – Rosaceae (Kubát, 2002) Charakteristika růže měkké Botanická charakteristika Růže měkká vytváří vzpřímeně rostoucí keř s pruhovitými ostnitými větvemi, o výšce 1,5–2 m a šířce 1–1,5 m. Letorosty rostou vzpřímeně, jsou středně silně tlusté, řídce ostnité, vínově červeně zbarvené. Listové pupeny jsou středně velké, vejcovité, oválné, odstávají. Květní pupeny jsou kulovitě oválné, odstávají (Kutina a kol., 1992). Na rostlině najdeme sytě zelené pětičetné i sedmičetné listy (Dlouhá a kol., 1997). Kutina a kol. (1992) udává listy lichozpeřené, se 2–3 řadami středně velkých lístků, ocelově zelené barvy, na rubu matné, ochlupené. Řapík je krátký. Květenství se 3–5 květy. Květ je 40–50 mm široký, jednoduchý, převážně s 5 korunními plátky růžové barvy. Kvete koncem května. Květy nejsou citlivé vůči mrazu. Dlouhá a kol. (1997) udává, že květy jsou velké a vyskytují se ve vrcholcích nebo jednotlivě. Odrůda je samosprašná, bez problémů plodí samostatně (solitérně) vysazená dřevina. Květy jsou opylovány včelami (Sus a kol., 2003). Plodem je dužnatá, lesklá češule (šípek) s řídkými chloupky se spoustou jader, válcovitého nebo až hruškovitého tvaru. Šípky jsou široké 20–25 mm a dlouhé 30–35 mm, jasně červené barvy (Dlouhá a kol., 1997). Stopka plodů je krátká. Mají velký podíl dužniny, která obsahuje značné množství nutričních látek, především karotenu, cukru a sušiny. Mimořádně vysoký je obsah vitamínu C (1200 mg %, což odpovídá 1,2 % ve 100 g dužniny). V jednom plodenství jsou 2 až 3 plody. Podle Richtera a kol. (2002) obsahují šípky kromě vysokého množství vitamínu C i B2, K, PP a provitamínu A (Obr. 2). Klimatické a pěstitelské nároky Růže měkká je nenáročná na půdu. Daří se jí na hlinitých, dostatečně vlhkých půdách. Vyžaduje slunné polohy. Roste i na nezemědělské půdě (Kutina a kol., 1992). Snáší sucho i vlhko. Je však citlivá na větší množství atmosférických srážek v období dozrávání plodů. Je odolná k zimním mrazům ve dřevě, rovněž tak květy nejsou poškozovány nízkými teplotami. Plodnost je brzká, vysoká a pravidelná, začíná již ve 2. a 3. roce po výsadbě (Sus a kol., 2003). Uplatní se na horších, v ovocnářství nevyužívaných půdách (Richter a kol., 2002). 10
Pěstitelská technologie Nejčastěji se očkuje v srpnu nebo roubuje na jaře na planou růži (Richter a kol., 2002). Kutina a kol. (1992) uvádí pěstovaní růže ve formě volně rostoucích keřů, buď pravokořenných nebo očkovaných na podnožový šípek. Lze ji množit i semenem, které je nutno do jarního výsevu stratifikovat. Růže se vysazuje ve sponu 2×3 m (Richter a kol., 2002). Cifranič (1982) doporučuje spon 3×3 m. Po výsadbě se upravují výhony řezem na 2 pupeny, což umožní rychlé zapěstování keře se 7–9 větvemi a již od 3. roku nástup plodnosti. V rámci udržovacího řezu se jednoleté výhony nemusí zkracovat. Pravidelně v každém roce se odstraňují čtyřleté větve těsně u země (Kutina a kol., 1992). Zmlazení snáší dobře. Plodnost nastupuje ve 2.–3. roce po výsadbě a sklizně jsou vysoké. Plody dozrávají postupně od konce srpna do poloviny září, pak měknou, ale po dozrání neopadávají. V době technologické zralosti, která trvá si 10 dní, jsou plody pevné, veliké a dobře snášejí přepravu. Krátkodobě se mohou skladovat, později měknou (Sus a kol., 2003). Odrůdy: Karpatia Využití Pro svůj střední růst, dekorativní listy a velké barevné květy se využívá v sadovnických úpravách (Richter a kol., 2002). Škůdci růže měkké Reiprich (2001) uvádí 114 druhů motýlů z 10 čeledí, jejichž housenky se mohou vyvíjet na růžích (Rosa). Škodlivě se na hostitelské rostlině může projevit asi 25 druhů. Bejlomorka růžová Wachtliella rosarium (Hardy, 1950) vytváří puchýřovitě vyklenuté hálky podél hlavní listové žilky (Skuhravá, Skuhravý, 1998). Podle Alforda (1995) mohou na růžích škodit následující druhy hmyzu: 12 druhů polokřídlých: klopuška bramborová Lygocoris pabulinus (Linnaeus, 1761), pěnodějka obecná Philaenus spumarius (Linnaeus, 1758), mšice Rhopalosiphum insertum (Walker, 1849), mšice šípková Myzaphis rosarium (Kaltenbach, 1843), mšice broskvoňová Myzus persicae (Sulzer, 1776), mšice Chaetosiphon tetrarhodum (Walker, 1849), mšice skleníková Aulacorthum circumflexum (Buckton, 1876), kyjatka travní Metopolophium dirhodum (Walker, 1849), kyjatka růžová Macrosiphum rosae (Linnaeus, 1758), medovnice růžová Maculolachnus submacula (Walker, 1848),
11
štítenka šípková Aulacaspis rosae (Bouché, 1829), puklice švestková Parhenolecanium corni (Bouché, 1844). 2 druhy třásnokřídlých: třásněnka skleníková Heliothrips haemorrhoidalis (Bouché, 1833), třásněnka tmavokřídlá Thrips fuscipennis (Haliday, 1836). 3 druhy brouků: zlatohlávek zlatý Cetonia aurata (Linnaeus, 1758), lalokonosec lesní Otiorhynchus singularis (Linnaeus, 1767), listopas temný Barynotus obscurus (Fabricius, 1775) a několik druhů blýskáčků Meligethes spp., 2 druhy bejlomorek z řádu dvoukřídlých: bejlomorka růžová Wachtliella rosarum (Hardy, 1950), bejlomorka očkohlod Resseliella oculiperda (Rübsaamen, 1893). 28 druhů motýlů: drobníček Stigmella anomalella (Goeze, 1783), pouzdrovníček Coleophora potentillae (Elisha, 1885), obaleč zimolezový Adoxophyes orana (Fischer von Röslerstamm, 1834), obaleč pryšcový Clepsis spectrana (Treitschke, 1830), Epichoristodes acerbella (Walker, 1864), obaleč růžový Archips rosana (Linnaeus, 1758), obaleč lemovaný Acleris bergmanniana (Linnaeus, 1758), obaleč Acleris rhombana (Denis & Schiffermüller, 1775), obaleč Acleris variegana (Denis & Schiffermüller, 1775), obaleč Acleris alternana (Stephens, 1834), obaleč jabloňový Hedya nubiferana (Haworth, 1811), obaleč stromový Notocelia roborana (Denis & Schiffermüller 1775), bourovec prstenčivý Malacosoma neustria (Linnaeus, 1758), hedvábnice jarní Alsophila aescularia (Denis & Schiffermüller, 1775), zelenopláštík trnkový Hemithea aestivaria (Hübner, 1789), píďalka podzimní Operophtera brumata (Linnaeus, 1758), drsnokřídlec hrušňový Phigalia pilosaria (Denis & Schiffermüller 1775), drsnokřídlec březový Biston betularia (Linnaeus, 1758), tmavoskvrnáč zhoubný Erannis defoliaria (Clerck, 1759), píďalka Menophra abruptaria (Thunberg, 1792), různonožec trnkový Peribatodes rhomboidaria (Denis & Schiffermüller, 1775), vztyčnořitka lipová Phalera bucephala (Linnaeus, 1758), bekyně pižmová Euproctis similis (Fuessly, 1775), přástevníček americký Hyphantria cunea (Drury, 1773), jarnice březnová Orthosia incerta (Hufnagel, 1766), šípověnka trnková Acronicta psi (Linnaeus, 1758), šípověnka maďalová Acronicta aceris (Linnaeus, 1758), šípověnka olšová Acronicta alni (Linnaeus, 1767), blýskavka ořešáková Amphipyra pyramidea (Linnaeus, 1758). 15 druhů blanokřídlých: ploskohřbetka Pamphilius varius (Serville 1823), pilatěnka růžová Arge ochropus (Gmelin in Linneaus, 1790), pilatěnka Arge pagana (Panzer, 1798), pilatěnka Arge nigripes (Retzius in Degeer, 1783), pilatka růžová Allantus cinctus (Linnaeus, 1758), pilatka Allantus viennensis (Schrank, 1781), pilatka 12
Endelomyia aethiops (Gmelin, 1790), pilatka prýtová Ardis pallipes (Serville 1823), pilatka drobná Blennocampa pusilla (Klug, 1816), pilatka Cladius difformis (Panzer, 1799), pilatka Cladius pectinicornis (Geoffroy in Fourcroy, 1785), pilatka Pristiphora punctifrons (Thomson, 1871), žlabatka růžová Diplolepis rosae (Linnaeus, 1758), žlabatka kuličková Diplolepis eglanteriae (Hartig, 1840), čalounice růžová Megachile centuncularis (Linnaeus, 1758). Nienhaus (1998) uvádí navíc dalších 11 druhů poškozující růže (Rosa): sviluška chmelová Tetranychus urticae (Koch, 1836), pidikřísek šípkový Edwardsiana rosae (Linneaeus, 1758), mšice jabloňová Aphis pomi (DeGeer, 1773), listokaz zahradní Phyllopertha horticola (Linnaeus, 1758),
pilatka Monardis plana (Klug, 1814),
květopas jahodníkový Anthonomus rubi (Herbst, 1795), pouzdrovníček růžový Coleophora gryphipennella (Hübner, 1796), vrtule šípková Rhagoletis alternata (Fallén, 1814), ploskohřbetka růžová Pamphilius inanitus (Villers, 1789), pilatka dřeňová Cladardis elongatula (Klug, 1814), žlabatka Diplolepis spinosissimae (Giraud, 1859).
2.3 Muchovník velkokvětý – Amelanchier lamarkii Schroeder. Čeleď: Růžovité – Rosaecea Charakteristika muchovníku velkokvětého Původ a rozšíření Pochází ze Severní Ameriky a je vysazován v Evropě. Botanická charakteristika Pěstuje se ve formě velkého keře nebo i stromu o výšce 10 metrů a o šířce do 1,8 m a s podélně rozpukanou šedohnědou borkou (Bärtels a kol., 2000). Mladé výhony jsou hedvábně chlupaté. Listy jsou eliptické až podlouhle eliptické, 4,5–8 cm dlouhé. Při rašení měděně červené, jemně chlupaté, nerozložené a později tmavozelené, vejčité s krátkou špičkou (Dreyer a kol., 2004). Na podzim nápadně žlutě až oranžově a karmínově červeně zbarvené. Květy jsou 2–3 cm veliké, bílé, hojné a uspořádané ve volnějších, 8–10 cm dlouhých hroznech. Keř kvete v dubnu až v květnu. Plody dozrávají na podzim (Bärtels a kol., 2000). Šťavnaté plody jsou jedlé, kulovité, modročerné, 1cm velké (Obr. 3). Klimatické a pěstitelské nároky
13
Má rád slunnější stanoviště, snese i polostín. Dobře roste v oblastech s vysokou vzdušnou vlhkostí (Dreyer a kol., 2004). Podle Lancastera (2004) nesnáší suché půdy. Pěstitelská technologie Muchovník dobře využije organický materiál kolem kmínku, který se vytváří při mulčování. Občasné přihnojení kompostem zvyšuje plodnost. Řez stačí jen zdravotní odstranění suchých větví, růst keřů lze mírně usměrňovat pomocí řezu. Rostliny vysadíme do připravené půdy do úrovně kořenového krčku a dobře přišlápneme, zalijeme a přihrneme kyprou zemí. Vzdálenost zvolíme 2–5 m od sebe. Při výsadbě je vhodné přidat do jámy kompost. Zálivka po výsadbě je nezbytná, aby rostliny dobře zakořenily. Pokud jsou dobře zakořenělé, snesou i dlouhé období sucha mnohem lépe než jiné ovocné druhy. Na jaře se výhony na keřích seříznou na 1/3 délky, aby se keř lépe rozvětvil. Mohou se seříznout i v druhém roce, aby keř měl asi 10–15 výhonů. Po 3. roce, když muchovník začíná rodit, udržujeme výšku rostlin řezem na úrovni 2–2,5 m, aby se plodnost rozložila po celé délce výhonu a nebyla jen na jeho vršku a také pro pohodlnou sklizeň. Pokud se na výhonech přestanou vytvářet nové, mladé výrůstky, keř se omlazuje tak, že vždy 1/3 výhonů ořeže na úrovni půdy. Mladé výhonky se někdy pod váhou plodů prohýbají a vyplatí se vyvázat je, než zdřevnatí. Keř koření do hloubky až 140 cm a kořeny se široce rozkládají až do dvojnásobku průměru koruny, takže vodu i přihnojení spolehlivě najde (Novák, 2007). Odrůda: Prince William Využití Muchovníky na jaro kvetou krásnými bílými květy a bývají proto využívány i jako okrasné dřeviny, na podzim ozdobně působí i jejich žlutooranžově zbarvené listí. Muchovníky lze použít i do nestříhaných živých plotů. Plody se dají konzumovat v čerstvém stavu, lze je sušit, zavařovat, použít na marmelády a sirupy. Dříve se plody dávaly do pečiva jako náhrada hrozinek (Dreyer a kol., 2004). Plody obsahují 8–12 % cukru, organické kyseliny, třísloviny, až 1 % pektinů, karotin, vitamín C, B2 a také až 1000 mg % anthokyanů, které jsou nově poznány jako aktivní činitelé v prevenci celé řady chorob a hlavně rakoviny. Dužnina plodů je šťavnatá. Pro vyšší výtěžnost šťávy je výhodné, pokud se plody nechají po sklizni ještě asi 7 dnů přezrát (Novák, 2007). Škůdci muchovníku velkokvětého
14
Reiprich (2001) uvádí 42 druhů motýlů ze 14 čeledí jejichž housenky se mohou vyvíjet na muchovníku: 10 z čeledi drobníčkovití: drobníček švestkový Stigmella prunetorum (Stainton, 1855), drobníček šípkový Stigmella anomalella (Goeze, 1783), drobníček Stigmella torminalis (Wood, 1890), drobníček Stigmella regiella (Herrich-Schäffer, 1855), drobníček Stigmella magdalenae (Klimesch, 1950), drobníček Stigmella hybnerella (Hübner, 1813), drobníček Stigmella mespilicola (Frey, 1856), drobníček Stigmella sorbi (Stainton, 1861), drobniček Ectoedemia atricollis (Stainton, 1857) 6 z čeledi vzpřímenkovití: vzpřímenka Parornix anglicella (Stainton, 1850), vzpřímneka Parornix anguliferella (Zeller, 1847), klíněnka mišpulová Phyllonorycter mespilella (Hübner, 1805), klíněnka jabloňová Phyllonorycter blancardella (Fabricius, 1781), Phyllonorycter cydoniellus (Stt.), Phyllonorycter corylifoliellus (Hübner, 1796) 1 z čeledi chobotníčkovití: chobotníček hlohový Bucculatrix bechsteinella (Bechstein & Scharfenberg, 1805) 3 z čeledi předivkovití: Argyresthia submontana (Frey, 1871), předivka ovocná Yponomeuta padella (Linnaeus, 1758), člunkovec dřevobarvý Ypsonomeuta scabrella (L., 1761) 3
z čeledi
podkopníčkovití:
podkopníček
spirálový
Leucoptera
malifoliella,
podkopníček ovocný Leucoptera clerkella, podkopníček Leucoptera prunifoliella 3 z čeledi pouzdrovníčkovití: pouzdrovníček pupenový Coleophora hemerobiella (Scopoli, 1763), pouzdrovníček Coleophora spinella (Schrank, 1802), pouzdrovníček Coleophora violacea (Ström, 1783) 4
z čeledi
makadlovití:
makadlovka
ovocná
Recurvaria
nanella
(Denis
&
Schiffermüller, 1775), makadlovka sadová Recurvaria leucatella (Clerck, 1759), makadlovka Teleiodes vulgellus (Denis & Schiffermüller, 1775), makadlovka jabloňová Gelechia rhombella (Denis & Schiffermüller, 1775). 4 z čeledi obalečovití: obaleč hlohový Archips crataeganus (Hübner, 1799), obaleč dubový Tortix viridana (Linnaeus, 1758), obaleč Acleris rhombana (Denis & Schiffermüller, 1775), obaleč trnkový Cydia janthinan (Duponchel, 1843) 1 z čeledi nesytkovití: nesytka bodalková Synanthedon stomoxiformis (Hübner, 1790) 1 z čeledi otakárkovití: otakárek ovocný Iphiclides podalirius (Linnaeus, 1758) 15
1 z čeledi běláskovití: bělásek ovocný Aporia crataegi (Linnaeus, 1758) 1 z čeledi babočkovití: babočka jilmová Nymphalis polychloros (Linnaeus, 1758) 3 z čeledi píďalkovití: píďalka zimující Chloroclysta miata (Linnaeus, 1758), píďalička ovocná Eupithecia insigniata (Hübner, 1790), kropenatec březový Macaria notata (Linnaeus, 1758) 1 z čeledi přástevníkovití: přástevníček americký Hyphantria cunea (Drury, 1773). Z těchto druhů se asi 8 druhů může přemnožovat, a lze je považovat za škůdce muchovníku klíněnka jabloňová Phyllonorycter blancardella, předivka ovocná Yponomeuta padella, podkopníček spirálový Leucoptera malifoliella, podkopníček ovocný Lyonetia clercella, obaleč dubový Tortrix viridana, obaleč trnkový Cydia janthinana, bělásek ovocný Aporia crataegi, přástevníček americký Hyphantria cunea. Podle Alforda (1995) škodí na muchovníku hladkém (Amelanchier laevis Wieg.) čalounice Megachile centuncularis (Linnaeus, 1758).
2.4 Kdouloň obecná – Cydonia oblonga Mill. Synonymum: kdouloň podlouhlá (Cydonia oblonga Miller) Čeleď: Růžovité – Rosaceae (Kubát, 2002) Charakteristika kdouloně obecné V České republice se pěstují dvě základní formy: Cydonia oblonga subsp. maliformis – kdouloň obecná jablkovitá – plody jsou kulaté, mírně zploštělé, dužnina je velmi aromatická, sušší a tvrdá. Cydonia oblonga subsp. pyriformis – kdouloň obecná hruškovitá – dužnina je na rozdíl od jablkovitých tvarů méně zrnitá, měkčí a jemnější. Existují i další formy a to např. Cydonia oblonga subsp. lusitanica, která má hruškovité žebernaté plody (Kutina a kol., 1992). Původ a rozšíření Kdouloň pochází ze střední Asie. Botanická charakteristika Kdouloň se pěstuje ve formě keře nebo stromu a může dorůstat do výšky 3–6 metrů. Borka je zbarvena tmavohnědě až kaštanově hnědě (Kovanda, 1995). Stromy
16
rostou pomalu a tvoří nepravidelnou kulovitou nebo rozložitější korunu (Dlouhá a kol., 1997). Při pěstování keřů kdouloň vytváří kalichovitý tvar koruny. Větve jsou poměrně pevné, dřevina se dobře větví (Sus a kol., 2003). Letorosty jsou šedozelené až šedohnědé, bělavě plstnaté. Listové pupeny jsou kuželovité, zašpičatělé, přilehlé, zbarvené do šedohnědé. Květní pupeny jsou větší, oválné, tupěji zakončené, šedohnědé (Kutina a kol., 1992). Listy jsou podlouhle vejčité až široce eliptické, charakteristickým znakem jsou postranní žilky, které se směrem k okraji ztrácejí (Kovanda, 1995). Dlouhá a kol. (1997) uvádějí, že listy jsou velké, tmavě zelené, dlouze oválné, vejčité, celokrajné, na rubu bělavě plstnaté. Kutina a kol. (1992) udává průměrnou délku listu 110–140 mm, šířku 60–80 mm. Okraj čepele je celokrajný až jemně pilovitý. Řapík je kratší až středně dlouhý (průměrně 10–18 mm), zelený a načervenalý. Květy jsou pětičetné s atraktivně zbarveným středem, dosti velké, o průměru 50– 60 mm. Jedná se o kombinaci barev bílé, růžové až tmavě růžové. Kališní lístky jsou velké, podlouhlé, špičaté. Korunní plátky jsou oválné, mírně zvlněné. Poupě je oválné, špičaté. Nad tyčinky vyčnívá delší pestík. Květy bývají jednotlivé (Kutina a kol., 1992). Kdouloň kvete až po olistění, v květnu, takže nejsou poškozovány jarními mrazy. Velké, oboupohlavní květy vyrůstají jednotlivě na postranních zkrácených větvičkách (Větvička, 1990). Kvetení průměrně začíná 25.–30. května a končí 10.–15. června, dobře se opyluje a patří k samosprašným dřevinám (Kutina a kol., 1992). Kdouloň může být opylena cizím pylem a to může zvýšit její úrodnost a kvalitu plodů. Další schopností u kdouloní je tvorba plodů bez oplození tzv. partenokarpické plody (Bärtels a kol., 2000). Plodem jsou stejně jako u jabloně a hrušně malvice – kdoule. Plody jsou však za syrova nejedlé. Jejich tvar je značně proměnlivý i u planých rostlin, od jablkovitého tvaru až po hruškovitý. Plod u odrůdy Champion je středně velký až velký, průměrné výšky 90–120 mm, šířky 72–90 mm. Hmotnost plodu se může lišit podle odrůdy a stupně agrotechniky od 140–800 gramů (Kutina a kol., 1992). Slupka je zbarvena od zelenožluté až citrónově žluté, vonná, šedě plstnatá, mastná (Kovanda, 1995). Se zráním plodů se tato plstnatost ztrácí (Sus a kol., 2003). Tvar má široce lahvicovitý, baňatý, mírně nepravidelný. Stopka je krátká, tlustá. Stopečná jamka je malá, její okraje tvoří oblé hrbolky. Kalich je tvořen velkými i oválnými dlouhými, špičatými, kališními lístky –ušty. Kališní jamka je široká, nálevkovitá. Její okraje tvoří vyvýšené hrbolky. Dužnina je světle žlutá, šťavnatá, jemná, aromatická (Dlouhá a kol., 1997). Kovanda (1995) uvádí, že dužnina je tuhá, zprvu zelenožlutá, později běložlutá, natrpklá a někdy 17
s četnými sklereidami. Má vysoký obsah pektinů. Jádřinec je středně velký, dutoosý. Pouzdra obsahují hnědě zbarvená, dobře vyvinutá semena, ve větším množství (Kutina a kol., 1992) (Obr. 4). Klimatické a pěstitelské nároky Kdouloním nejlépe vyhovuje stanoviště v nadmořské výšce do 250 m, s průměrnou roční teplotou 7–10 °C a srážkami do 600 mm. Potřebují vzdušnou, přiměřeně vlhkou písčitohlinitou půdu (Dlouhá a kol., 1997). Vyžadují teplé, chráněné polohy s dostatkem světla. Na chladných a otevřených stanovištích se jim vede velmi špatně. Čím teplejší a slunnější stanoviště, tím lépe se jim bude dařit. V chladnějších polohách se dá pěstovat u zdí domů, jako palmeta. Díky své citlivosti na mráz se jim u nás daří jen ve vinorodých oblastech, kde se daří i broskvoním. Kdoule vyžaduje půdní reakci ne vyšší než pH 7. V půdách s vysokým obsahem vápníku trpí chlorózou způsobenou nedostatkem přijatého železa. V chladnějších oblastech méně plodí, plody hůře vyzrávají a jsou méně aromatické. Na půdách těžkých, jílovitých, studených, přemokřených nebo naopak mělkých, které snadno prosychají, se kdouloním moc nedaří. Je-li však kdouloň štěpována na hloh, snáší dobře i vápnité půdy. Nejlépe se jim daří poblíž potoků, na úpatí slunných svahů, tedy ve vyloženě teplých oblastech. V nevyhovujících podmínkách namrzají ve dřevě i v květech (Dolejší a kol., 1991). Pěstitelská technologie Kdouloň vysazujeme na podzim nebo na jaře na teplých chráněných místech ve vzdálenosti 3–3,5 m od sebe. Většinou se pěstuje ve formě volného zákrsku nebo ve formě keře. Keř nebo koruna stromu se tvaruje jarním řezem a letním zaštipováním. V období plodnosti se jen podle potřeby prosvětlují a později zmlazují. Životnost této dřeviny je vysoká, zejména proto, že snadno obnovuje části poškozené mechanickým zásahem nebo mrazem, který ji poškozuje v chladnějších oblastech (Šamla, 1993). Běžně se dožívají 20–25 let, v dobrých klimatických podmínkách i více. Plodnost nastává později, ve 4. roce po výsadbě, je střední až velká, často střídavá. Průměrný výnos činí 1–25 t na 1 ha u odrůdy Champion. Sklizňová zralost nastává ve druhé polovině až koncem října. Plody se dobře sklízejí. Sklizeň plodů se uskutečňuje v měsíci říjnu (Hessayon, 1999). Odrůdy: Angerská, Champion, Vranja, Portugal Využití
18
Plody nejsou vhodné pro přímý konzum, ale vyrábějí se z nich kompoty, marmelády, a zejména rosoly, v nichž se uplatňuje rosolovací schopnost pektinů obsažených v jádřinci a slupce. Obsahují vitamín C, 8–10 % sacharidů, 0,70–0,85 % organických kyselin a 1,2–1,8 pektinů (Dlouhá a kol., 1997). Škůdci kdouloně obecné Reiprich (2001) uvádí kdouloň jako živnou rostlinu 51 druhů motýlů. Z těchto druhů, se může asi 14 druhů namnožit do vysoké početnosti a škodit (podkopníček spirálový Leucoptera malifoliella, podkopníček ovocný Lyonetia clerkella, obaleč růžový Archips rosanus (Linnaeus, 1758), obaleč borůvkový Acleris variegana (Denis & Schiffermüller, 1775), obaleč révový Sparganothis pilleriana (Denis & Schiffermüller, 1775), obaleč pupenový Spilonota ocellana (Denis & Schiffermüller, 1775), obaleč jablečný Cydia pomonella (Linnaeus, 1758), obaleč východní Cydia molesta (Busck, 1916), obaleč trnkový Cydia janthinana (Duponchel, 1843), molovenka hnědá Choreutis pariana (Clerck, 1759), tmavoskvrnáč zhoubný Erannis defoliaria, bekyně velkohlavá Lymantria dispar, přástevníček americký Hyphantria cunea, modrohlávek ovocný Diloba caeruleocephala. Kromě housenek motýlů může být kdouloň napadána škůdci z jiných skupin, např. mšicí jabloňovou Aphis pomi, vlnatkou
krvavou
Eriosoma
lanigerum,
štítenkou
zhoubnou
Quadraspidiotus
perniciosus, polníkem stromovým Agrilus sinuatus (Anonym, 2007).
2.5 Mišpule obecná – Mespilus germanica L. Synonymum: mišpule německá Čeleď: Růžovité – Rosaceae Charakteristika mišpule obecné Původ a rozšíření Mišpule pochází z oblasti kolem Kaspického moře a dostala se přes Babylon a Malou Asii až do Řecka. První známky o mišpuli pocházejí z roku 650 před Kristem. Dnes se s mišpulí obecnou setkáme jen velmi vzácně. Ojedinělé keře se ve volné přírodě vyskytují např. na jižní Moravě a na Slovensku, v Sasku, v Duryňsku, ve Švýcarsku, v Dolních Rakousích a na jihu Tyrol (Bischof, Sus, 2003).
19
Botanická charakteristika Stromy nebo keře rostou pomaleji, mají široce rozložité, kulovité až oválné koruny. Vytvářejí široce větvené keře nebo stromy dosahující výšky 3–5 metrů (Richter a kol., 2002). Letorosty jsou středně tlusté až tenčí, různě silně kolénkovité, pýřité. Zbarvené do šedohnědé. Lenticely jsou husté, rzivě hnědé. Listové pupeny jsou malé, kuželovité, špičaté, šedohnědé. Květní pupeny jsou dosti velké, oválné a také zbarveny šedohnědě. Listy mají tvar kopinatý, s delší špičkou. U odrůdy Holandská je průměrná délka listu 80–120 mm a šířka 30–45 mm. Okraj čepele je celokrajný až jemně pilovitý. Zbarvení listu je matně zelené. Řapík je krátký, zelený (Kutina a kol., 1992). Dolejší a kol. (1991) udává o listech, že jsou kožovité a ze spodní strany plstnaté. Květy jsou velké, bílé, stopkaté. Průměrná velikost je 30–40 mm (Kutina a kol., 1992). Velké květy se tvoří jednotlivě na konci zkrácených postranních větévek s listy (brachyblasty)(Bischof, Sus, 2003). Kališní lístky – ušty jsou dlouhé, úzké, na spodu širší, zelené. Korunní plátky jsou široce oválné, zvlněné s nestejným okrajem, někdy jsou zmnožené. Poupě je krátké, kuželovité, bílé. Květy bývají po 1–2 (Kutina a kol., 1992). Odrůda je samosprašná, květy oboupohlavní, otevírají se postupně, velmi pozdě – začátkem června. Kvetení končí ve druhé dekádě června (Hřičovský a kol., 2003). Dobře se opylují (Kutina a kol., 1992). Plodem je malvice, která má pozoruhodný tvar. Široký uťatý terč vroubí na prohloubeném vrcholku pět dlouhých kališních cípů a pět plodolistů spodního semeníku tvrdne ve zralosti v hrbolaté pecky. Průměrná hmotnost plodu je 25 až 38 g (Sus a kol., 2003). Velikost plodu je 3 – 4 cm (Novák, 2005). Slupka je zlatavě hnědá, později světleji hnědá, tlustší, na povrchu drsná, jemně plstnatá. Až po uležení nebo po přejití mrazíků na keři či stromu dostává plod žlutavou až hnědou barvu a dá se konzumovat (Sus a kol., 2003). Do té doby je dužnina mišpulí nepoživatelná. Zhniličkovaté plody mají pak sladkou až příjemně nakyslou, slabě trpkou chuť. Klimatické a pěstitelské nároky Vyžaduje živné, středně těžké, vápenité a propustné půdy, teplé a slunné prostředí (Hřičovský a kol., 2003). Richter a kol. (2002) uvádí, že vhodnější půdy jsou lehčí a vápenité. Snese i mělké a štěrkovité půdy. Příliš suché stanoviště ještě více brzdí již tak pomalý růst, zatímco příliš mokré půdy brzdí na podzim vyzrávaní dřeva, které samo o sobě není příliš mrazuvzdorné, a takto je mráz ohrožuje ještě víc. Když je dřevo dobře vyzrálé, může ho úplně zničit teplota kolem –20 °C. Hřičovský a kol. (2002) udávají, že mišpule je citlivější k zimním mrazům, zvláště ve vyšších polohách nebo 20
v mrazových kotlinách. Daří se jí i v prostředí znečištěném oxidy síry nebo jinými průmyslovými exhaláty. Snáší dobře i polostín (Dolejší a kol., 1991) (Obr. 5). Pěstitelská technologie Pěstuje se jako keř nebo jako zákrsek. Množí se štěpováním na semenáč mišpule nebo hlohu obecného. Štěpování na podnož kdouloň nebo hrušeň nedává tak dobrý výsledek (Sus a kol., 2003). Mišpuli je možno množit i semenem, které je nutno do jarního výsevu stratifikovat. Rostliny vypěstované ze semen si zachovávají původní vlastnosti mateřských rostlin (Dolejší a kol., 1991). V prvních letech se zkracováním výhonů zapěstuje dostatečně prostorná a světlá koruna, která se v období plodnosti jen prosvětluje a později čas od času zmladí. Plodnost je střední až vysoká, někdy méně pravidelná, začíná ve třetím až čtvrtém roce po výsadbě (Sus a kol., 2003). Průměrný výnos odrůdy Holandská je 8–12 t na 1 ha. Plody sklizňově dozrávají ve druhé polovině až koncem října, obtížněji se sklízejí, většinou se nechávají přejít mrazem, pak jsou okamžitě použitelné. Konzumně dozrávají v listopadu až prosinci (Hřičovský a kol., 2003). Odrůdy: Holandská, Nottinghamská, Velkoplodá, Bezjaderná Využití Pro svůj střední vzrůst a dekorativní listy se mišpule uplatní nejen při výsadbách v sadech a parcích, ale i v bezprostřední blízkosti rodinných domků anebo rekreačních objektů, např. přechodu mezi užitkovou a okrasnou částí zahrady anebo na ozelenění různých nevzhledných koutů s rovinatým i svahovým terénem (Dolejší a kol., 1991). Další význam mají také plody, které se dají zpracovat na povidla, marmelády, želé, šťávy nebo likéry, i ovocná vína nebo destiláty (Bischof , Sus, 2003). Škůdci mišpule obecné Podle Reipricha (2001) se na mišpuli vyvíjejí housenky 42 druhů motýlů ze 14 čeledí (Nepticulidae, Gracillariidae, Bucculatricidae, Yponomeutidae, Lyonetiidae, Coleophoridae, Gelechiidae, Tortricidae, Sesiidae, Papilionidae, Pieridae, Nymphalidae, Geometridae, Arcitiida). Jako škůdci se mohou projevit pouze asi 8 druhů (klíněnka jabloňová Phyllonorycter blancardella (Fabricius, 1781), předivka ovocná Yponomeuta padella (Linnaeus, 1758), podkopníček spirálový Leucoptera malifoliella, podkopníček ovocný Lyonetia clercella, obaleč dubový Tortrix viridana (Linnaeus, 1758), obaleč trnkový Cydia janthinana (Duponchel, 1843), bělásek ovocný Aporia crataegi (Linnaeus, 1758), přástevníček americký Hyphantria cunea.
21
2.6 Rakytník řešetlákový – Hippophaë rhamnoides L. Čeleď: Hlošinovité – Elaeagnaceae Charakteristika rakytníku řešetlákového Původ a rozšíření Tato dřevina pochází z mořského pobřeží Evropy a Asie, vyskytuje se i na březích řek (Sus a kol., 2003). Rakytník je rozšířen v severní i střední Evropě, v západní Asii a na jižní Sibiři (Dolejší a kol., 1991). V České republice se v plané formě objevuje jen velmi zřídka. Kulturní rostlinou se stala zásluhou šlechtění v bývalém Sovětském svazu (Hřičovský a kol., 2003). Botanická charakteristika Dvoudomý trnitý opadavý keř nebo nízký strom s širokou kořenovou soustavou, na které se tvoří bakteriální hlízky umožňující přijímat vzdušný dusík v symbióze s nitrogenními bakteriemi. Rozkladitě větvené trnité keře dorůstají do výšky 2–3 m (Hřičovský a kol., 2003). Plodící keře jsou vyšší a vzpřímenější než keře opylovače. Obě formy vytvářejí mnoho kořenových výběžků (odnoží). V kultuře se musí odnože odstraňovat pravidelným průklestem. Letorosty trnité, hustě kryté stříbřitými šupinovitými a hvězdovitými trichomy, starší větve již rezavě hnědé. Kůra z počátku stříbřitě šupinatá, později černohnědá (Leugnerova, 2007). Při nástupu do plodnosti se tvoří kromě vegetativních i smíšené vegetativněgenerativní pupeny. Z vegetativních pupenů vznikají prodlužující se výhony, ze smíšených pupenů kratší, obrůstající jednoleté výhony. Ve zvláštních případech se ze smíšených pupenů netvoří typické obrůstající výhony. Vegetativní části jsou ve smíšených pupenech silně redukovány, a proto z nich vznikají krátké (0,5–1,5 cm) výhonky bez listů, které nesou plody. Po odplození takovýto výhonek často odumírá a vytváří trn (Kutina a kol., 1992). Květní pupeny jsou smíšené vegetativně-generativní. Zakládají se koncem července až začátkem srpna na letorostech minulého roku. Tvoří se na plodonosném obrostu i na dalších výhonech. Na vlcích, které vyrůstají ze spících pupenů základních kosterních větví, se květní pupeny netvoří. Po založení květních pupenů se formují květní části a celý pupen se zvětšuje, až dosáhne před zimou normální velikosti. Samčí kulaté až vejčité pupeny jsou 2–3krát větší než samičí a jsou kryty 5–10 šupinami. Samičí pupeny jsou kryty jen bronzově hnědými 2–3 šupinami (Kutina a kol., 1992).
22
Listy podlouhlé, úzké (cca 7,5×0,2–0,5 cm), celokrajné. Ve střední části výhonu jsou průměrně 70–80 mm dlouhé a 8–10 mm široké, ve spodní části a vrchní části jsou menší. Vrchní strana listů je pokrytá voskovým povlakem a zbarvena do zelena. Spodní strana listu je zbarvena stříbřitě šedě a na něm se vyskytují chloupky (Kutina a kol., 1992). Leugnerova (2007) popisuje list s krátkým řapíkem, čárkovitý až čárkovitě kopinatý, celokrajný na rubu stříbřitě zelený. Čepel 2–8 cm dlouhá, 0,2–0,8 mm široká, svrchní strana hnědozelená, na rubu hnědavě až žlutostříbřitě plstnatá, s hvězdovitě šupinovitými chlupy, na okraji podvinutá. Květy samičích rostlin jsou velmi malé, světle žluté, rourkovité. Vykvétají v úžlabí listů a na keři jsou nenápadné. Květy opylovače jsou větší, hnědé jehnědy (Dlouhá a kol., 1997). Květy čtyřčetné, hnědavě zelené, samčí v kláscích na bázi letorostů 3–4 mm dlouhé, s češulí kratší než kališní cípy, samičí ve svazečcích s češulí delší než kališní cípy, 2,5–4 mm dlouhé, po 2–5 v paždí letorostů (Leugnerova, 2007). Květy se vyvíjejí v úžlabí krycích lístků buď ojediněle, nebo 2–3 v podobě okolíku. Nemají korunní plátky, jsou miskovitého tvaru. Okvětí je dvoulaločnaté, podlouhle vejčitého tvaru, délky 2,0–2,5 mm, na krátké květní stopce (0,3–0,7 mm). Barva květu je žlutozelená. Pestík je složen z jednopouzdrového semeníku, z krátké čnělky a jednostranně prodloužené blizny. Samčí květ má miskovité, dvoulaločnaté, oválně eliptické okvětí se 4 volnými tyčinkami. Tyčinky jsou velmi krátké, navenek vypadají jako přisedlé. Začátek kvetení závisí na povětrnostních podmínkách na jaře. Začíná při teplotě 6–10 °C trvá 6–12 dní. Kvete ještě v bezlistém stavu. V období kvetení samčích květů se jejich krycí lístky nezvětšují a nepřekážejí uvolňování květu. Oboje květy nemají nektarium, a proto je nenavštěvují včely a jiný hmyz. Je větrosnubný (Kutina a kol., 1992). Začátek kvetení připadá na měsíc duben (Sus a kol., 2003). Plody jsou nepravé nažky (peckovičky), které dozrávají za 85–105 dní od začátku kvetení. Z vnější strany je semeno obaleno oplodím (perikarpem), tvořeným třemi vrstvami, z nichž jedna je masitá. Plod je vejčitý až oválný v závislosti na odrůdě. Barva plodu se vyskytuje od žluté po oranžově žlutou, výška peckovičky se pohybuje 8–10 mm a šířka 8 mm. Průměrná hmotnost 10 plodů je 4–5 g (Kutina a kol., 1992). Pecka tmavohnědá až černá s podélnou rýhou. Stopka je krátká do 1 mm. Slupka jemná, tmavě oranžová. Dužnina šťavnatá, mírně kyselá až kyselosladká, oranžově zbarvená. Semeno je 3×0,2×1,5 mm velké, tmavě hnědé. Hmotnost 1000 suchých semen je 14–19 g (Kutina a kol., 1992). Přitisknuté plody k větvičce zůstávají na rostlině po dozrání i 23
celou zimu (Hřičovský a kol., 2003). Jednotlivé odrůdy dozrávají od poloviny září do konce října, a to stejnoměrně, takže se mohou sklízet jednorázově. Obsah vitaminu C je velmi variabilní, v závislosti na podnebních podmínkách a stupni zralosti. Pohybuje se od 60 do 180 mg ve 100 g plodů (Obr. 6). Klimatické a pěstitelské nároky Rakytník je k půdně-ekologickým podmínkám velmi přizpůsobivý. Je poměrně mrazuvzdorný. Nejlépe se mu daří na lehčích propustných půdách dostatečně zásobených vápníkem a v dobrých světelných podmínkách (Hřičovský a kol., 2003). Dobře snáší zakouřené prostředí průmyslových oblastí (Dlouhá a kol., 1997). Nejlépe mu vyhovují otevřené polohy (Joyce, 1996). Vyhovující půdy jsou písčitohlinité, s vysokým obsahem humusu, s pH 6,5–7,0 a s vysokým obsahem fosforu (alespoň 20 mg P na 100 g půdy). Hladina podzemní vody smí být nejvíce 0,6 metrů pod povrchem půdy (Kutina a kol., 1992). Pěstitelská technologie Rozmnožuje se odnožemi (odkopky), hřížením, řízkováním i semenem (po stratifikaci, výsev na jaře). Výsadbu lze provést na jaře i na podzim, na slunné místo. Sazenice vysazujeme do připravené půdy ve vzdálenosti 2 až 3 m od sebe. Jedna samčí rostlina stačí na 6 samičích (Hřičovský a kol., 2003). Hudak (2004) doporučuje spon 4×2 metry při pěstovaní ve formě nízkého keře a to 10 samičích rostlin jednu rostlinu samčí. Pohlaví rostlin poznáme snadno na tříletých semenáčích – samčí rostliny mají pupeny větší a hustěji rozmístěné na větvích. Na nechráněných místech vysazujeme samčí rostliny, tj. zdroje pylu, na návětrnou stranu samičí rostliny, abychom zvýšily účinek opylení. Začíná kvést i plodit již ve třetím roce po výsadbě (Dolejší a kol., 1991). Dlouhověkost až 100 let je podmíněna dobrou kondicí keřů, kterou zajistíme pravidelným zmlazovacím (hlubší) řezem. V prvních letech po výsadbě vyžaduje mírný prosvětlovací řez, později odstraňovaní suchých větví. Ve výsadbě je nutné zastoupení samčích a samičích rostlin v poměru 1:6–8. Nástup do plodnosti vegetativně množených rostlin je ve 3.–4. roce po výsadbě. Při sklizni se ořezávají celé plodící výhonky. Z jedné rostliny se sklidí průměrně 12 kg plodů (Kutina a kol., 1992). Plodnost je pravidelná. Plody musí být sklizeny během 14 dnů, později měknou, zahnívají a opadávají. Jsou jemné konzistence, a proto při delší přepravě dochází k poškození (Kutina kol., 1992). Odrůdy
24
Nejznámější jsou odrůdy původem z bývalého Sovětského svazu, jako například Vitaminnaja, Dar Katuni, Masličnaja, Novosť Altaje, Zalatoj Počatok (Hřičovský a kol., 2003). Další používané odrůdy jsou německé Popmix, Frugana, Dorana, Leikora (♀), Hergo (♀) a opylovač (♂) Pollmix 1- 4 (Dlouhá a kol., 1997). Využití Problém u sklizně je trnitost. Plody je vhodné sbírat koncem srpna až začátkem září. Plody obsahují vitamín B a karotenoidy (Hřičovský a kol., 2002). Sus a kol. (2003) uvádí obsah vitamínu C 150 mg ve 100 gramech čerstvé dužniny. O vitamínu C se zmiňují i Hřičovský a kol. (2003), který uvádí 200–900 mg ve 100 g. Z oranžově červených plodů se připravují vynikající marmelády, želé, šťávy, sirupy, kompoty a pasty (Hřičovský a kol., 2003). Zbylá semena se dají využít pro výrobu rakytníkového oleje, který obsahuje vysoký obsah vitamínu E a je nejbohatším zdrojem karotenů. Rakytníkový olej má mimořádný účinek na regeneraci tkání a proto se využívá jako účinná složka pro výrobu ochranných olejů nebo mastí proti popáleninám (Sus a kol., 2003). Rakytník se také používá na živé ploty a osvědčil se při rekultivaci násypů a hald (Joyce, 1996). Další možností využití je jako okrasná dřevina do parků a zahrad, na svahy písčité půdy s protierozním účinkem, do zamořeného ovzduší a to k silnicím a dálnicím (Hřičovský a kol., 2003). Škůdci rakytníku řešetlákového Na rakytníku se vyvíjejí čtyři druhy mšic, všechny patří do rodu Capitophorus: mšice hlošinová Capitophorus elaeagni (Del Guercio, 1894), mšice C. hippophaes (Walker, 1852), mšice C. pakansus (Hottes & Frison, 1931), mšice C. similis van der Goot, 1915. Dále se na rakytníku vyvíjejí dva druhy mer: mera Cacopsylla hippophaes (Förster, 1848) a mera C. zetterstedti (Thomson, 1877) (Šefrová & Laštůvka, 2005). Reiprich (2001) uvádí rakytník jako živnou rostlinu 21 druhů motýlů ze 12 čeledí (Nepticulidae,
Gracillariidae,
Bucculatricidae,
Yponomeutidae,
Oecophoridae,
Gelechiidae, Tortricidae, Sesiidae, Lycaenidae, Nymphalidae, Geometridae, Noctuidae). Žádný z uváděných druhů nedosahuje vysoké početnosti a živnou rostlinu nemůže poškozovat. Podle Alforda (1995) může být rakytník poškozován obalečem Orthotaenia undulana (Denis & Schiffermüller, 1775).
25
2.7 Morušovník bílý – Morus alba L. Čeleď: Morušovníkovité – Moraceae (Kubát, 2002) Charakteristika morušovníku bílého Původ a rozšíření: Pochází z Číny a Koreje, později zdomácněl ve střední Asii a do Evropy se rozšířil až v 16. století. V Čechách se využíval jako potrava pro housenky bource morušového, jejichž zámotky poskytují vlákna pravého hedvábí (Dolejší a kol., 1991). Botanická charakteristika Morušovník je opadavý, teplomilný, 10–15 metrů vysoký strom s rozložitou korunou, zřídka se vyskytuje ve formě keře. Kořeny jsou bohatě větvené, vhodné pro využití malého množství vody v půdě, zvláště v suchých půdách s nízkou hladinou spodní vody kořenují velmi hluboko. Při vysoké hladině spodní vody kořenují při povrchu (Tomšík, 1951). Kůra je v mládí matně šedozelená až rezavě hnědá, hladká, borka ve staří je šedohnědá, podélně rozpukaná. Letorosty jsou šedozelené až žlutohnědé s bělavými lenticelami, starší větévky jsou šedé. Střídavé, vejčité listy jsou na povrchu hladké, lesklé, sytě zelené a na rubu pouze světle zelené a krátce chlupaté (Dlouhá a kol., 1997). Jsou nesouměrně laločnaté i nedělené, tvarem i velikostí velmi proměnlivé, široce vejčitého tvaru. Okraj čepele je nepravidelně pilovitý. Řapíky jsou dlouhé jako polovina čepele (Tomšík, 1951). Řapík při přetržení vypouští mléko (Novák, 2005). Květy jsou čtyřčetné, jednodomé, různopohlavné, seskupené ve strboulovité květenství. Samčí jehnědy bývají velké až 2 cm, samičí jsou drobnější a jsou velké až 1,2 cm. Tyto jehnědy jsou samosprašné a opylují se větrem. Samičí zelené květy mají podobu krátkých jehněd a mají čtyři okvětní šupinky, pestík se dvěma bliznami a svrchní semeník. Okvětí i blizny jsou lysé (Svoboda, 2008). Okvětní šupinky samičích květů během zrání semen dužnatějí a vytvářejí charakteristické morušovité souplodí, moruši (Větvička, 1999). Rozkvétají na přelomu května a června. Plody jsou velmi měkké s delší stopkou, bílé, jedlé, sladké chuti, válcovitě elipsoidní, 1,0–2,5 cm dlouhé. Dužnina má barvu zelenobílou až narůžovělou. Plody dozrávají od července postupně i řadu týdnů. Na jednom stromě se mohou objevit plody bílé, červené i černé. Plody morušovníku bílého jsou menší než u morušovníku černého (Dlouhá a kol., 1997) (Obr. 7).
26
Klimatické a pěstitelské nároky Morušovník je poměrně otužilý vůči mrazům (Tomšík, 1951). Snese mráz až do 35 °C. Ale i přesto nesnáší stanoviště v mrazových kotlinách a často zde namrzá. Pokud už morušovník v tuhé zimě zmrzne, tak je stále ještě naděje, že z nezmrzlých částí může obrazit. Morušovník má totiž velice dobrou regenerační schopnost, často i s otevřenými a neošetřenými ránami žije ještě spoustu dalších let. Je to dáno obsahem latexových látek ve dřevě, které po zaschnutí ran zabraňují následné hnilobě. Navíc jde o jednu z rostlin, která na jaře pozdě raší, a proto její květy nejsou ohrožovány pozdními jarními mrazíky (Svoboda, 2008). Nedaří se mu ve stinných zahradách se severní expozicí a v těžkých mokrých půdách (Hessayon, 1999). Vyžaduje čerstvé, propustné, živinami bohaté půdy a výslunná stanoviště. U nás se mu daří v teplejších lokalitách (Novák, 2005). Špatně snáší ve své kořenové soustavě kořeny jiných dřevin (Svoboda, 2008). Pěstitelská technologie Stromky nebo keře vysazujeme na podzim na vzdálenost 6–10 metrů podle použitého pěstitelského tvaru. Rozmnožují se očkováním a roubováním na vybrané kvalitní velkoplodé semenáče (Dlouhá a kol., 1997). Při sklizni je vhodné pod strom rozprostřít plachtu a popadané a zároveň čisté plody je pak snadné posbírat. Využití Pro své cenné dřevo, rychlý růst a nenáročnost se hodí dobře jako větrolam a na netvarované živé ploty. Morušovník se pěstuje pro své plody, které lze použít ke konzumaci ale i ke zpracovaní na kompoty, šťávy a vína. Listy se mohou využít pro výkrm housenek bource morušového (Tomšík, 1951). Škůdci morušovníku bílého Podle Alforda (1995) škodí na morušovníku 2 druhy škůdců, sviluška chmelová Tetranychus urticae (Koch, 1836) a přástevníček americký Hyphantria cunea (Drury, 1773). Přástevníčka amerického uvádí také Reiprich (2001), který zmiňuje další 4 druhy motýlů. Píďalku podzimní Operophtera brumata (L., 1758), lišaje smrtihlava Acherontia atropos (L., 1758) a bekyni velkohlavou Lymantria dispar (L., 1758), jejichž housenky se vyvíjejí na listech. Dřevnaté části mohou poškozovat housenky drvopleně obecného Cossus cossus (L., 1758)
27
2.8 Dřín jarní – Cornus mas L. Synonymum: svída dřín Čeleď: Dřínovité – Cornaceae (Kubát, 2002) Charakteristika dřínu jarního Původ a rozšíření Tento druh původně pochází z podhůří Kavkazu a odtud se postupně rozšířil přes Turecko, Rumunsko a Bulharsko do jižní Evropy (Šimánek a kol., 1977). Botanická charakteristika Dřín se vyskytuje ve formě keře nebo stromu. Keř je nezahuštěný, s kulatou korunou, dorůstající do výšky 2,8–3,5 m a netrpí poléháním. Pro strom je typická hustší, pravidelná a široce vejčitá koruna. Jeho výška se pohybuje v rozmezí 3–8 m. Na povrchu kmene se nachází tenká, tmavohnědá až šedohnědá borka s mělce brázditou strukturou, odlupující se v tenkých šupinkách. Pokud najdeme na stromě tenké, zelené a zároveň na slunečné straně načervenalé výhonky jedná se o jednoletý obrost. Pro letorosty je typická tenká borka. Starší výhonky mají hnědou barvu s odlupující se borkou. Bočný obrost bývá kratší nebo i delší, někdy také převislý. Hlavní větve jsou dlouhé a nepoléhavé. Pupeny drží na krátkých přeslenovitých stopkách, anebo přisedají těsně na rodivý obrost. Listové pupeny se vyznačují tím, že jsou tenké a jemně špičaté a mají délku okolo 6 mm. Nejvyšší výskyt květních pupenů najdeme na jednoletých výhonech. Pro květní pupen je typický elipsovitý až hruškovitý tvar, a má délku 5 mm a šířku 6 mm. U květního pupene se vyskytují celkem čtyři oválné šupiny. Dvě z nich při úplném uzavření téměř úplně obepínají celý květní pupen a další dvě jsou viditelné až po rozvinutí pupenu. Listy najdeme v protistojném postavení, řapík má délku 2–5 mm. Barva listů je tmavozelená a má podélnou žilnatinou. Tvar elipticky protáhlý, k vrcholu výrazně zašpičatělý. Okraj může být zvlněný i rovný. Dřín má stopkaté žluté květy umístěny v okolíkových svazečcích s podepírajícími
čtyřmi
vypouklými
šupinami.
V
okolíku
najdeme
25–40
oboupohlavních, samosprašných květů s malým spodním semeníkem. Okvětní plátky mají tvar protáhlý až špičatý. V květu jsou umístěny pylové váčky na úrovni zelenožluté blizny, s velkým množstvím žlutých pylových zrn. Pestík je 1–2 mm dlouhý (Kutina a kol., 1992).
28
Plodem jsou dvousemenné peckovičky s červenou dužninou v různých odstínech. Některé varianty mají dužninu žlutou anebo bělavou, tyto se však u nás vyskytují velmi málo. Slupka je karmínově červená, pružná, středně silná a lesklá. Plody začínají dozrávat začátkem srpna až do září, zaleží na dané odrůdě. Dřínky mají tvrdou jemně rýhovanou pecku krémové barvy podlouhlého tvaru. Dřín se vyznačuje bohatou kořenovou soustavou, která ho udržuje v půdním podkladu. Hlavní kořen má kůlový tvar a zasahuje obvykle velmi hluboko. Pokud se jedná o boční kořeny, jsou také dlouhé a bohatě rozvětvené. Proto dochází k nasávání vody i z větších hloubek (Šimánek a kol., 1977) (Obr. 8). Klimatické a pěstitelské nároky Dřín patří do skupiny teplomilných dřevin. Daří se mu na výslunných a sušších rovinatých i svažitých polohách, které se pro jiné ovocné druhy nehodí. Nejlépe mu vyhovují otevřené polohy, a to na jihovýchodní, jižní a jihozápadních straně. Půda má být písčitohlinitá až hlinitopísčitá s neutrální až alkalickou reakcí (Dolejší a kol., 1991). Nedaří se mu na kyselých a chladných půdách. Nesnáší zastínění ani polostín. Roste převážně na suchých svazích, a proto vzniká dojem, že není náročný na vláhu. Dřín však potřebuje značné množství vody a to zejména v období dozrávání plodů (Šimánek a kol., 1977). Pěstitelská technologie Při vysazovaní musíme brát v potaz, že dřín bude stát na tomto stanovišti několik desítek let. Proto musíme patřičně připravit půdu. Větší spon volíme na úrodnějších půdách a při kmenových tvarech. Vzdálenost rostlin od sebe při vysazovaní by měla činit 4–5 metrů. Množit můžeme dřín několika způsoby a to vegetativně (štěpováním, dřevitými řízky, oddělky, hřížením, řízkováním), tak i generativně (pomocí semen). Odrůdy: Jaltský, Elegantní, Lukjanovský, Vyšegorodský, Vydubecký, Fruchtal, Jolico, Děvín, Titus, Brněnský, Olomoucký Využití Jedna z předností dřínu je, že založená výsadba je dlouhověká i při minimálním ošetřovaní. Rodí pravidelně každý rok, a to i v letech kritického nedostatku jiného ovoce. Plody zrají postupně od konce srpna do října, sklízíme v době, kdy jsou již vybarvené, ale ještě tvrdé. Velmi důležité jsou dřínky, které obsahují až 300 mg % vitamínu C. Z nich se vyrábějí džemy, marmelády, kompoty.
29
Dřín kvete žlutými květy, a to v měsíci březnu, kdy ještě mnohé dřeviny jsou ve stadiu vegetačního klidu. Velkým množstvím pylových zrn je důležitou oporou včelám, které potřebují při prvních jarních přeletech vydatnou potravu. Keře neplní pouze funkci estetickou, ale i ochrannou proti větru a hluku a zároveň i jako úkryt pro hnízdící ptactvo. Škůdci dřínu jarního Skuhravá, Skuhravý (1998) uvádějí na svídě krvavé (Cornus sanguinea L.) bejlomorku Craneiobia corni (Giraid, 1863). Reiprich (2001) jmenuje 30 druhů motýlů ze 12 čeledí. Asi jen jeden druh se může uplatnit jako škůdce. Pašek (1955) zmiňuje mšici Anoecia corni (Fabricius, 1775). Podle Alforda (1995) škodí na dřínu (Cornus) 4 druhy hmyzu: červec Pulvinaria regalis (Canard, 1968), kovovníček Incurvaria pectinea (Haworth, 1828), obaleč lískový Pandemis corylana (Fabricius, 1794) a píďalka podzimní Operophtera brumata (Linnaeus, 1758).
30
3 CÍL PRÁCE Cílem práce bylo zjistit škůdce netradičních ovocných dřevin (rakytník řešetlákový, jeřáb prostřední, morušovník bílý, růže měkká, dřín jarní, muchovník velkokvětý, kdouloň obecná, mišpule obecná) pěstovaných na studijní ploše v Žabčicích a odhadnout jejich početnost. Podle literárních údajů zjistit jejich bionomii. U druhů, které se vyskytují ve vysoké početnosti navrhnout metodu ochrany.
31
4 MATERIÁL A METODIKA 4.1 Charakteristika studijní plochy a sledované dřeviny Areál s výsadbou netradičních ovocných dřevin se nachází na pokusném pozemku v Žabčicích. Žabčice leží jižně od Brna, ve vzdálenosti cca 20 km na železniční trati Brno-Břeclav. Jedná se o rovinný terén v nivní poloze ve střední části Dyjsko-svrateckého úvalu. Nachází se v nadmořské výšce 179 m, ve výrobním typu kukuřičném, subtypu ječném.
Klimatické poměry: Území je řazeno do teplé oblasti, suché podoblasti. Zima je zde mírnější, sluneční svit kratší (ve vegetačním období pod 1500 hodin). Lednová teplota se pohybuje v průměru nad –3,1 °C. Oblast se vyznačuje velmi dlouhým a suchým létem s velmi krátkým přechodným obdobím s teplým jarem a podzimem s velmi krátkou teplou, suchou až velmi suchou zimou s krátkým trváním sněhové pokrývky. Sledované ovocné dřeviny Výskyt škůdců byl zjišťován na následujících dřevinách: 1. jeřáb prostřední Sorbus intermedia (Rosaceae) Discolor, Concentra, Kvasanika, Granatnaja, Titan, Krupnaja, Alaja, Brusinka Každá rostlina jeřábu se nachází na ploše 5 m2. Všechny odrůdy či genotypy jsou vysazeny po 3 kusech. 15 m2 * 8 odrůd = celková plocha 120 m2 2. růže měkká Rosa villosa (Rosaceae) odrůda Karpatia, genotyp Tišňovský Každá rostlina růže se nachází na ploše 3 m2. Všechny odrůdy či genotypy jsou vysazeny po 3 kusech. 9 m2 * 2 odrůd = celková plocha 18 m2 9 m2 * 15 odrůd = celková plocha 135 m2 3. muchovník velkokvětý Amelanchier lamarkii (Rosaceae) odrůdy Lamarcki Balerína, Thissen, genotyp Ostravský a Tišňovský Každá rostlina rakytníku je na ploše 2,5 m2. Všechny odrůdy či genotypy jsou vysazeny po 3 kusech. 7,5 m2 * 4 odrůd = celková plocha 30 m2
32
4. kdouloň obecná Cydonia oblonga (Rosaceae) 1. řada Asenica, Bereckého, Blanár, BO-3, Brna, Buchlovice 1 2. řada Doubravnická, Hemus 1, Hemus 2, Hruškovitá, Champion, Ironda, Izobilnaja 3. řada Izobilnaja, Jurák, Juranská, Kocúrova, Leskovačka, Mir, Morava, Muškátová 4. řada Muškátová, Otličnica, Pinter, Selena, Šuranská, Triumph, Úspěch 5. řada Vraja, Semenáč, Semenáč, Semenáč, Semenáč, Pražská, Ukrajinská Každá rostlina rakytníku je na ploše 6 m2. Všechny odrůdy či genotypy jsou vysazeny po 3 kusech. 18 m2 * 34 odrůd = celková plocha 612 m2 5. mišpule obecná Mespilus germanica (Rosaceae) odrůda: Holandská, genotyp Lysická Každá rostlina rakytníku je na ploše 4 m2. Všechny odrůdy či genotypy jsou vysazeny po 3 kusech. 12 m2 * 2 odrůd = celková plocha 24 m2 6. rakytník řešetlákový Hippophaë rhamnoides (Elaeagnaceae) odrůdy a genotypy: Buchlovice 1, Buchlovice 2, Dar Katuni, Hergo, Leikora, Novosť Altaje, Velkoosecký, Peterburský Plocha výsadby: Každá rostlina rakytníku se vyskytuje na ploše 6 m2. Všechny odrůdy či genotypy jsou vysazeny po 3 kusech. 18 m2 * 8 odrůd = celková plocha 144 m2 7. morušovník bílý Morus alba (Moraceae) odrůda Trnavská, genotyp Bzenecká Každá rostlina morušovníku se nachází na ploše 5 m2. Všechny odrůdy či genotypy jsou vysazeny po 3 kusech. 15 m2 * 2 odrůd = celková plocha 30 m2 8. dřín jarní Cornus mas (Cornaceae) odrůdy a genotypy: Elegantní, Fruchtal, Jaltský, Lukjanovský, Vyšegorodský, Vydubecký, genotyp Gruševidna, Guševidnovo N2, Kyjevský, Titus, Děvín, Olomoucký, Jolico, Sokolnický, Uherskohradišťský) Každá rostlina rakytníku je na ploše 3 m2. Všechny odrůdy či genotypy jsou vysazeny po 3 kusech. Celková plocha na které se nachází netradiční ovocné dřeviny činí 1113 m2. 33
4.2 Monotoring škůdců Výskyt škůdců byl zjišťován vizuální kontrolou sledovaných dřevin v průběhu roku 2007 od počátku dubna do konce vegetace, v pravidelných 14 denních intervalech. Výskyt škůdců byl zjišťován po dobu 2 hod. Byla sledována všechna vývojová stadia škůdců a jejich vnější projevy na hostitelských rostlinách. Škůdci byli určeni ihned na studijní ploše, nejasné druhy byly determinovány později v entomologické laboratoři. Přímo na studijní ploše byla odhadnuta také početnost škůdců. Jednotlivé druhy byly zařazeny do pětičlenné stupnice podle počtu jedinců nebo jejich symptomů na listech: 0 – bez výskytu, 1 – druh zcela ojedinělý, 2 – <10 jedinců, 3 – 10–20 jedinců, 4 – 20–100 jedinců, 5 – druh velmi hojný (stovky až tisíce jedinců). Zjištěné druhy hmyzu byly zpracovány běžnými entomologickými postupy. Imaga byly smrcena ve smrtících lahvích a preparována při běžné pokojové teplotě. Larvy byly uchovány v 70% etylalkoholu. Symptomy na listech byly nejprve fotograficky zdokumentovány, listy byly vysušeny a uloženy do herbáře. Zjištěné druhy s jejich hostitelskou rostlinou a nejvyšší zjištěná hustota byly zapsány do tab 1. české názvosloví je upravené podle Kůdely a Kocourka (2002). Vědecké názvosloví je ověřeno podle Fauna Europaea Web Service (2007).
34
5 VÝSLEDKY 5. 1. Druhové spektrum škůdců Tab. 1 Přehled druhů hmyzu zjištěných na jednotlivých dřevinách, jejich hustota Druh
Podkopníček ovocný
Nejvyšší zjištěná hustota Jeřáb Růže Kdouloň Mišpule Rakytník prostřední měkká obecná obecná řešetlákový 2
3
Dřín jarní
2
Lyonetia clerkella Minovníček
2
Coptotriche angusticollella Bronzovníček dřínový
3
Antispila treitschkiella Vzpřímenka
3
Parornix scoticella Vzpřímenka
4
Parornix anguliferella Klíněnka mišpulová
2
Phyllonorycter mespilella Podkopníček spirálový
2
Leucoptera malifoliella Pilatka třešňová Caliroa cerasi
3
Pidikřísek šípkový
2
Edwardsiana rosae Mšice
5
Capitophorus hippophaes Klíněnka ovocná Phyllonorycter corylifoliella
2
Píďalka podzimní Operophtera brumata
1
Tmavoskvrnáč zhoubný Erannis defoliaria
1
Bekyně zlatořitná Euproctis chrysorrhoea
1
Bekyně velkohlavý Lymantria dispar
1
Vysvětlivky: 0 – bez výskytu, 1 – druh zcela ojedinělý (ojedinělý výskyt), 2 – <10 jedinců (nízký výskyt), 3 – 10–20 jedinců (střední výskyt), 4 – 20–100 jedinců (silný výskyt), 5 – druh velmi hojný (stovky až tisíce min nebo jedinců) (velmi silný výskyt) 35
Na studijní ploše v Žabčicích byl od počátku dubna do konce října sledován výskyt a hustota škůdců na 8 různých netradičních ovocných dřevinách. Jak vyplývá z tabulky 1, celkem bylo zjištěno 15 druhů škůdců na 6 dřevinách. Na dvou dřevinách, morušovníku bílém a muchovníku velkokvětém nebyl zaregistrován žádný škůdce. Nejvyšší počet škůdců (6 druhů) byl zjištěn na jeřábu prostředním. Nejvyšší početnosti dosahovala vzpřímenka Parornix scoticella. Podkopníček ovocný, píďalka podzimní a bekyně zlatořitná se vyskytovaly v nízké početnosti. Ojediněle byly zjištěny housenky tmavoskvrnáče zhoubného a bekyně velkohlavé. 5 druhů škůdců bylo zjištěno na kdouloni obecné, nejsilnější výskyt byl zaregistrován u vzpřímenky Parornix anguliferella. Početněji se vyskytoval také podkopníček ovocný a pilatka třešňová, ojediněle klíněnka mišpulová a k. ovocná. 2 druhy škůdců se vyvíjely na růži dužnoplodé, minovníček Coptotriche angusticollella a pidikřísek šípkový, oba druhy ojediněle. Listy mišpule obecné minovaly dva druhy podkopníčků, p. ovocný a p. spirálový, oba druhy v nízké početnosti. Na rakytníku řešetlákovém a dřínu jarním byl zjištěn vždy jediný škůdce. Rakytník řešetlákový byl poškozován mšicí Capitophorus, její početnost byla na hostitelské rostlině velmi silná. Na dřínu byly pozorovány jednotlivé miny bronzovníčka dřínového. Na dvou dřevinách, morušovníku bíléma muchovníku velkokvětém nebyl zaregistrován žádný škůdce.
5.2. Zjištěné druhy škůdců 5.2.1 Jeřáb prostřední Na jeřábu prostředním bylo zjištěno 6 druhů škůdců, z toho dva druhy minujících motýlů (podkopníček ovocný, vzpřímenka Parornix scoticella) a čtyři druhy motýlů, jejichž housenky konzumují listy (píďalka podzimní, tmavoskvrnáč zhoubný, bekyně zlatořitná a bekyně velkohlavá).
Podkopníček ovocný Lyonetia clerkella (L., 1758) Charakteristika tohoto škůdce je uvedena v kapitole mišpule obecné.
Vzpřímenka Parornix scoticella (Stainton, 1850) Řád: Lepidoptera – motýli Čeleď: Gracillariidae – vzpřímenkovití
36
Bionomie: Housenky této vzpřímenky se vyvíjejí zpočátku ve spodní, velmi vzácně svrchní mině, která je hnědavě bělavá. Na rozdíl od podobné miny klíněnky Phyllonorycter sorbi, která je zelenavá. Později housenky žijí pod přehnutým okrajem listu, ale podle některých autorů si mohou vytvořit druhou, poněkud větší minu, ve které dokončují celý vývoj. V tom případě je mina velmi obtížně odlišitelná od miny způsobené klíněnkou P. sorbi a spolehlivé rozlišení spočívá pouze v morfologii housenek. Housenka vzpřímenky se pozná podle 4 černých skvrnek na 1. článku. Housenka se objevuje v červnu a červenci a znovu v září. Dospělci létají v květnu a znovu v červenci a srpnu (Šefrová, osobní sdělení). Výskyt: Na listech jeřábu prostředního byly zjištěny jednotlivé miny způsobené vzpřímenkou Parornix scoticella teprve v průběhu měsíce září. Vzhledem k nízké početnosti a termínu způsobeného poškození se tento druh na sledované dřevině nemůže projevit škodlivě.
Píďalka podzimní Operophtera brumata (Linné, 1758) Řád: Lepidoptera – motýli Čeleď: Geometridae – píďalkovití Morfologie: Samci mají dobře vyvinutá křídla, samice je mají redukována v krátké pahýlky. Tykadla samců jsou krátká. Přední křídla jsou žlutošedá, jemně a hustě poprášená, s hnědavými vlnitými příčkami. Zadní křídla žlutavě bílá, s nejasnou příčkou uprostřed. Rozpětí 20–25 mm. Samice mají křídla redukovaná, hnědošedá, s jednou nebo dvěma tmavšími příčkami. Měří 8–10 mm, křídla 2–3 mm (Obr. 9). Vajíčka jsou protáhlé oválná (0,8×0,5 mm), po vykladení žlutavě zelená, před líhnutím housenek tmavá. Dorostlé housenky jsou žlutozelené, se zelenavou nebo žlutavou hlavou, s tmavší podélnou hřbetní čarou a s třemi bílými čarami na každém boku. Mají pět párů končetin. Délka 2,8–3 mm (Obr. 10). Kukla je světlehnědá. Je uložena v zemi, zpravidla v řídkém zápředku pokrytém zrnky hlíny a rostlinnými zbytky (Miller, 1956). Bionomie: Motýli se líhnou pozdě na podzim v době, kdy listnaté stromy jsou již holé, zpravidla v říjnu. Samci se líhnou o 4–5 dní dříve než samice. Někdy kukly přečkají do příštího podzimu. Po kopulaci samičky kladou vajíčka jednotlivě nebo po 2– 3 a zřídka až 20 kusech na pupeny, do trhlin kůry, mezi lišejníky a mechy a k podkladu je přilepují rychle tuhnoucí tekutinou. Celková plodnost je udávána na 200–300 kusů. Vajíčka se počnou vyvíjet na podzim, v zimě pak přecházejí v diapauzu a pokračují ve vývoji až na jaře. Líhnutí nastává teprve po 5–6 měsících. Housenky se líhnou zpravidla 37
již koncem dubna, v době, kdy se počínají rozvíjet pupeny třešní a jiných listnatých stromů. Hned po vylíhnutí začínají housenky vykusovat pupeny, později květy a mladé, dosud nerozvinuté lístky a nakonec i starší listy. Přitom stále předou, smotávají květenství i listy a zadržují se uvnitř smotků. Housenky jsou širokými polyfágy a je uváděno na 100 různých rostlin, na nichž se vyvíjejí. Patří k nim všechny ovocné stromy, moruše, angrešty, růže, jahodníky, duby, buky, habry, maďaly, javory, jeřáby, vrby, lísky. Jejich vývoj trvá 35–40 dní a za tu dobu se celkem čtyřikrát svlékají. Na jaře zastihneme v korunách housenky různých velikostí, což je způsobeno tím, že se nelíhnou ve stejnou dobu. Proto ani kuklení není jednotné. Začíná z pravidla koncem května a pokračuje až do června. Dorostlé housenky se spouštějí po vláknech k zemi, zalézají v půdě do hloubky 5–15 cm a tam si tkají řídký, ale objemný kokon, pokrytý zrnky písku, částečkami hlíny, kousky dřev a různých rostlinných zbytků. Někdy se však kuklí i v trávě na povrchu půdy volně, bez kokonu. Píďalka podzimní se v některých letech přemnožuje a gradace trvají často i několik let. Populační dynamika tohoto škůdce je velmi ovlivňována povětrnostními podmínkami a ke gradacím dochází z pravidla tehdy, když v době kuklení panovalo teplé suché počasí (Miller, 1956). Přirození nepřátelé: ptáci (špačci, datli, brhlíci, sýkory, vrabci, pěnkavy aj.) z dravého hmyzu mrchožrout housenkář Silpha quadripunctata (Schreber, 1759), krajník hnědý Calosoma inquisitor (L., 1758), srpice obecná Panorpa communis (L., 1758) a různé ploštice. Také pavouci pohubí mnoho imag. Z parazitoidů jsou uváděni lumci: Phobocampe bicingulata (Gravenhorst, 1829), Netelia latungula (Thomson, 1888), Campoplex pugillator (L., 1758), Plectocryptus poecilops (Kriechbaumer, 1891), Thaumatogelis audax (Olivier, 1792), Cratichneumon flavifrons (Schrank, 1781), Limnerium spectabile D. T., Phobocampe unicincta (Gravenhorst 1829). Kukly a housenky jsou parazitovány lumčíky: Apanteles albipennis (Nees, 1834), Cotesia juniperatae (Bouché, 1834), Meteorus ictericus (Nees, 1811), Meteorus pallidus (Nees, 1812), Meteorus pulchricornis (Wesmael, 1835) (Miller, 1956). Zeměpisné rozšíření: Píďalka je rozšířena v celé evropsko-sibiřské lesní oblasti. Ve střední a severní Evropě je všude velmi hojná (Miller, 1956). Hospodářský význam: Housenky jsou významnými škůdci ovocných stromů. Ničí pupeny, květy i plody a způsobuje nezřídka holožíry. U poškozených stromů se snižuje plodnost, dochází k prosychání větví a k napadení kůrovci. Největší škody způsobuje na třešních (Miller, 1956).
38
Ochrana: Proti samičkám vystupujícím po kmenech lze použít lepové pásy, (Obr. 11), které se připevňují na kmeny do poloviny října a likvidují během února (Miller, 1956; Hluchý, 1997). Výskyt: Housenky píďalky podzimní byly pozorovány na konci dubna jednotlivě na listech jeřábu prostředního. Vzhledem k nízké početnosti, není nutná regulace tohoto škůdce.
Tmavoskvrnáč zhoubný Erannis defoliaria (Clerck, 1795) Řád: Lepidoptera – motýli Čeleď: Geometridae – píďalkovití Morfologie: U dospělců se výrazně odlišují samci a samičky. Samci jsou okřídlení, samičky zcela bezkřídlé. Samci mají oba páry křídel světložluté, tmavohnědě stříkané s tmavou skvrnou na příčné žilce. Délka 22–26 mm, rozpětí 40–45 mm (Obr. 12). Samička je zcela bezkřídlá, běložlutá, na hřbetě zelenavě šedá, s dvojitou řadou černých skvrn. Vajíčka jsou podobná vajíčkům píďalky podzimní, jsou však znatelně větší (délka asi 1 mm). Jsou oválná, zprvu žlutobílá, později pomerančová. Housenka je obyčejně rudohnědá s dvojitou tmavou hřbetní čarou nebo s rudými skvrnami na hřbetě. Po bocích je široký žlutý pruh. Hlava je rudohnědá, průduchy bílé, lemované černým prstencem. Dorůstá 30–35 mm (Obr. 13). Kukla je světle hnědá, opatřená na hlavě mezi očima dvěma nepatrnými, zašpičatělými hrbolky a na konci těla dlouhým, zašpičatělým cremasterem (Miller, 1956). Bionomie: Bionomie u tmavoskvrnáče zhoubného je podobná jako u píďalky podzimní; motýli se však zpravidla líhnou poněkud dříve, v září a říjnu. Oplodněné samičky snášejí koncem září a v říjnu vajíčka jednotlivě nebo řidčeji po několika poblíž pupenů, zejména do jejich paždí a ta pak přezimují až do dubna příštího roku. Housenky žijí od dubna do konce června na různých listnatých dřevinách. K živným rostlinám patří různé ovocné stromy, vlašské ořechy, růže a četné jiné dřeviny jako hlohy, jeřáby, jilmy, břízy, duby, buky, lípy apod. Housenky žijí volně na listech a nespřádají a nesvinují je. Na ovocných stromech, zejména třešních, škodí i tím, že napadají mladé plody, které se strany vykousávají. Dospívají od července, kdy se stěhují do půdy a kde si v hloubce 20–25 cm tkají řídký, zemitý kokon, v němž se kuklí. Motýli se pak líhnou do konce září (Miller, 1956).
39
Zeměpisné rozšíření: Píďalka zhoubná obývá celou střední a severní Evropu s výjimkou polárních krajin, jihovýchodní Francii, severní Itálii a Arménii, nežije však v oblasti Středozemního moře. Byla zavlečena do Britské Kolumbie (Miller, 1956). Výskyt: Housenky tmavoskvrnáče zhoubného byly pozorovány na počátku května jednotlivě na listech jeřábu prostředního. Vzhledem k nízké početnosti, není nutná regulace tohoto škůdce.
Bekyně zlatořitná Euproctis chrysorrhoea (Linné, 1758) Řád: Lepidoptera – motýli Čeleď: Lymantriidae – bekyňovití Morfologie: Hruď i křídla jsou sněhobílá, někdy s několika černými skvrnami. Zadní křídla jsou čistě bílá. Rub křídel je u samic čistě bílý, u samců jsou přední křídla na předním okraji zatemnělá. Zadeček je u samců bílý, jen při kořeni je rezavě hnědý. U samiček je šedobílý, na konci pokrytý krátkými, jasně hnědě rezavými chloupky. Samci mají tykadla dlouze hřebenitá, samičky jen krátce. Samci měří v rozpětí 26–32 mm, samičky 32–40 mm (Obr. 14). Vajíčka jsou téměř kulovitá, hladká, na pólech poněkud zploštělá, žlutá. Jejich průměr je 0,4–0,5 mm. Housenky jsou na konci vývoje černožluté, s hnědě rezavými bradavkami, skvrnami i chloupky. Po hřbetě probíhají dva úzké, červené proužky, oddělené černým, temným proužkem. Hlava je hnědočervená. Délka 30–35 mm (Obr. 15). Kukla je černohnědá, zpravidla porostlá krátkými, rezavě hnědými chloupky. Na povrchu zadečku je protažena a opatřena četnými krátkými háčky (Miller, 1956). Bionomie: Přezimují housenky 3. instaru v hnízdech. Hnízdo je vytvořené ze 7–8 těsně sepředených listů na vrcholcích tenkých větviček. Vnější pavučinový obal hnízda je řídký a kyprý, vnitřní obal je hustý a pevný. V jednom hnízdě přezimuje velký počet housenek. V zimě jsou tato tzv. velká hnízda v holých korunách stromů dobře patrná, takže je můžeme snadno zničit. Na jaře začnou být aktivní, když průměrná denní teplota dosáhne 8–10 °C. Zpočátku ožírají zprvu pupeny, pak rašící listy a květy, později i tvořící plody. Předou pavučinky, jimiž povlékají listy a větvičky. Jejich vývoj trvá asi měsíc. Jsou širokými polyfágy, nejčastějšími živnými rostlinami jsou ovocné stromy, hlavně jabloně, hrušně a všechny druhy peckovin, z ostatních dřevin duby, buky, kaštany, vrby, topoly, lísky, habry, břízy, jeřáby, hlohy, jilmy, javory atd. Housenky dokončují vývoj koncem června a červenci, někdy i později. Kuklí se v trhlinách kůry, v paždí větví a mezi listy ve vejčitém, řídkém, šedohnědém kokonu. Kukla se vyvíjí asi 40
14 dní, takže motýli se líhnou v červenci a v srpnu. Hned po vylíhnutí se motýli páří, a samičky vzápětí kladou vajíčka. Nejčastěji je lepí na líc listů, ale někdy i na rub nebo na větve. Nakladená vajíčka v počtu 100–300 kusů pokryjí hustou vrstvou zlatožlutých chloupků se zadečku. Snůšky mají tvar dlouhých, úzkých proužků (délka 12–15 mm, šířka až 8 mm), které jsou na listech velmi nápadné. Housenky se počínají líhnout po 15–20 dnech. Nerozlézají se, ale žijí až do přezimování společně v hnízdech. Skeletují listy tak, že z nich zůstává jen spodní pokožka a žilky, ale mnoho škod tím nezpůsobí. Po krátké době se po prvé svlékají a pokračují v žíru až do 2. svlékání, kdy si sepředou společné hnízdo, v němž upadají do diapauzy, trvající až do jara. Bekyně je vážným škůdcem ovocných sadů, preferuje dřeviny rostoucí v silničních stromořadích. Přemnožení podporují suchá a teplá léta a suché podzimy. Naopak vlhká a teplá zima je pro škůdce velmi nevýhodná. Nebezpečné jsou chlopky housenek, které způsobují na sliznici a kůži záněty, jež u některých lidí bývají velmi úporné (Miller, 1956). Přirození nepřátelé: Je známo veliké množství. Z čeledi lumků je uváděno na 25 druhů, z čeledi lumčíků 22 druhů (hlavně rod Microgaster Latreille, 1804), z chalcidek asi 13 druhů a z kuklic na 20 druhů. Někteří z nich jsou však hyperparazity, např. lumci rodu Mesochorus Gravenhorst, 1829 (Miller, 1956). Zeměpisné rozšíření: Střední, jižní a východní Evropa, severní Afrika, Malá Asie, Zakavkazsko. Byla zavlečena do Severní Ameriky (Miller, 1956). Ochrana: Likvidace zimních hnízd, která jsou na holých stromech dobře viditelná (Miller, 1956; Hluchý, 1997). Výskyt: Housenky bekyně zlatořitné byly pozorovány na konci dubna jednotlivě na listech jeřábu prostředního. Vzhledem k nízké početnosti, není nutná regulace tohoto škůdce.
Bekyně velkohlavá Lymantria dispar (Linné, 1758) Řád: Lepidoptera – motýli Čeleď: Lymantriidae – bekyňovití Morfologie: Bekyně je význačná svým pohlavním dimorfismem. Samci jsou menší a tmavší, mají dlouze hřebenitá tykadla. Přední křídla jsou hnědošedá se světlejší kresbou, ohraničenou pěti černými, zvlněnými nebo zubatými čarami. Zadní křídla jsou žlutavě hnědá, u bází tmavá. Rozpětí 35–40 mm. Samičky jsou bílé, někdy lehce nažloutlé, s příčnými černými pruhy na předních křídlech. Poslední články tlustého zadečku jsou pokryty hnědými chlupy. Rozpětí 65 mm (Obr. 16). Vajíčka jsou téměř 41
kulovitá o průměru je 1–1,2 mm. Z počátku jsou žlutá, později šedožlutá. Housenky procházejí 5–6 instary, která jsou od sebe dobře odlišitelná šířkou hlavové schránky. Mladé housenky se vyznačují velmi dlouhými štětinkami, dvojnásobně převyšujícími délku těla. Dorostlé měří 6–7 cm. Jsou hnědé nebo popelavé. Hlava je velká, šedožlutá s dvěma hnědými čarami. Na hřbetě probíhá úzký, bílý proužek lemovaný řadou modrých a červených bradavek s chomáčky černých štětinek (Obr. 17). Kukla je tmavohnědá s rezavými chloupky. Délka 2–2,8 cm. Samčí kukly jsou menší a štíhlejší (Miller, 1956). Bionomie: U bekyně přezimují housenky 1. instaru ve vajíčkách. Na jaře vylézají mezi 25. dubnem a 5. květnem. Mladé housenky předou nitky, na nichž často visí, takže při silném větru mohou být zanášeny na veliké vzdálenosti. Housenky se zprvu živí rašícími listy. Jsou to širocí polyfágové, k živným rostlinám patří téměř všechny listnaté stromy a keře, mnohé byliny, výjimečně jehličnany. Housenky žijí z počátku společně, později se rozptylují a vyvíjejí se jednotlivě. Samčí housenky se svlékají 4krát, samičí 5krát. Většina housenek dorůstá v červnu a v červenci, kuklí se v trhlinách kůry nebo ve svinutých, uschlých listech. Vývoj kukel trvá 10–20 dní. Po této době se líhnou motýli, napřed samci a o něco později samice. Samci jsou dobří letci, samičky jsou těžkopádné a létají jen zřídka na kratší vzdálenosti. Motýli jsou hned po vylíhnutí pohlavně dospělí. Oplodněné samičky kladou vajíčka hned po spáření na kůru silných větví a kmenů. Zpravidla vykladou všechna vajíčka najednou, jen zřídka ve dvou snůškách. Snůšky vajíček, 100–650 kusů, přikrývají samičky chloupky ze zadečku. Vývoj vajíček začíná hned po vykladení a je ukončen se asi za 20–25 dní (Miller, 1956). Přirození nepřátelé: Draví roztoči a sýkory likvidují vajíčka, housenky likvidují kukačky. Predátoři housenek: krajník pižmový Calosoma sycophanta (L., 1758) a krajník hnědý Calosoma inquisitor (L., 1758), mrchožrout housenkář Xylodrepa quadripunctata (L.,1761), některé druhy kožojedů Dermestes a Attagenus, kornatců Tenebroides. Jsou známy desítky různých parazitoidů (lumčíků, chalcidek, kuklic) (Miller, 1956). Zeměpisné rozšíření: Rozšíření bekyně velkohlavé zaujímá celou střední a jižní Evropu, severní Afriku, Sýrii, Palestinu, Zakavkazsko, Sibiř, Čínu, Koreu a Japonsko. Roku 1869 byla zavlečena do USA (Miller, 1956). Hospodářský význam: Housenky bekyně velkohlavé jsou škůdci četných dřevin. Z ovocných stromů škodí na jabloni, hrušni, kdouli a na všech peckovinách; v parcích a sadech pustoší četné ozdobné keře a stromy. Ohromné škody vznikají 42
v dobách přemnožení. Gradace trvají zpravidla 2–4 roky střídají se po 10–20 letech. Ohnisky bývají nejčastěji dubové lesy, odkud pak bývají zachvacovány parky, sady a zahrady. Housenky škodí nejen žírem, ale i přenosem spor hub (např. Cronartium ribicola (Fisch., 1872) z borovic na rybízy). Chloupky housenek mohou vyvolávat u lidí alergické reakce (Miller, 1956). Výskyt: Housenky bekyně velkohlavé byly zjištěny ojediněle na listech jeřábu. Nebyla nutná ochrana, protože hustota zjištěného druhy byla velmi nízká.
5.2.2 Růže měkká Na růži měkké byly zjištěni dva škůdci, motýl minovníček Coptotriche angusticollela, jehož housenky minují v listech a pidikřísek šípkový, který saje na listech.
Minovníček – Coptotriche angusticollela (Duponchel, 1843) Řád: Lepidoptera – motýli Čeleď: Tischeriidae – minovníčkovití Morfologie: Drobní tmavě nafialovělí až hnědí motýlci, s rozpětím 8–9 mm (Alford, 1995). Hlava je černá a na temeni se vyskytují fialově zbarvené záhyby. Čelo je v přední části světlejší s temným kovovým leskem. Tykadla jsou zbarvená černě a třetí vrcholový článek je bělavý. Hrudní články jsou černé, bronzové až hnědošedé. Přední křídla jsou tmavě hnědošedá s bronzovými lesky, ve spodní části tmavší. Zadní křídla hnědavá (Heath, 1983). Bionomie: Dospělci se objevují od května do června. Kladou vajíčka především na rostliny růžovité (Rosaceae). Housenka je zbarvena světle zeleně, hlava je černá. Housenky minují v listech v červenci a v srpnu. Miny se zpočátku jeví jako světlé chodbičky, později se rozšiřují do plochy. Okraje listu se stáčí vzhůru vlivem jemného přediva, které zakrývá minu. Miny jsou na svrchní straně listu (Obr. 18). Miny se objevují od července. Housenka se kuklí v mině, uvnitř miny také přezimuje (Heath, 1983). Tento druh má dvě generace během roku, první generace se objevuje na jaře a druhá ke konci léta (Alford, 1995). Miny podle Alforda (1995) nemají vliv na zdravotní stav rostliny.
43
Zeměpisné rozšíření: Minovníček Coptotriche angusticollela je široce rozšířen, ve střední a jihovýchodní Evropě, lokálně v Anglii, Malé Asii a severní Africe (Heath, 1983). Výskyt: Miny způsobené housenkami minovníčka Coptotriche angusticollela byly zjištěny v nízké početnosti (2) na listech růže měkké na počátku srpna. Tento druh nemá vliv na zdravotní stav hostitelské rostliny a ochrana proti němu není nutná.
Pidikřísek šípkový Edwardsiana rosae (Linné, 1758) Řád: Hemiptera – polokřídlí Čeleď: Cicadellidae – křísovití Morfologie: Imago je štíhlé, bíle někdy špinavě žlutě zbarvené, bez tmavší kresby. Od ostatních jednobarevných žlutých druhů rodu Tyhhlocyba se dá rozlišit jen podle stavby genitálií. Velikost asi 4 mm (Miller, 1956) (Obr. 19). Bionomie: Žije nejčastěji na růžích, kde jeho larvy prodělávají svůj vývoj. Sají naspodu listů a způsobují na nich nápadné skvrny. Listy jsou žlutě a stříbřitě mramorované, protože pletivo v místě vpichu zprvu zežloutne a později zhnědne. Fyziologická funkce listu je tím značně omezena. Larvy dokončují vývoj koncem května. Samičky kladou vajíčka pod kůru mladých výhonků, kde se objevuje nápadné zduření pokožky a pletivo v tomto místě odumírá. Vajíčka přezimují. Larvy se líhnou na jaře a sají naspodu mladých listů. Z růží přecházejí tito křísi na ovocné stromy, kde sají na listech s dalšími druhy rodu Typhlocyba, obvykle s podobným křískem Edwardsiana flavescens (Fabricius, 1794). Vyskytují se především na spodní straně listů jabloní (Miller, 1956). Podle Daye a kol. (1995) má pidikřísek šípkový v průběhu roku až 3 generace v západní Virginii. Přezimuje na růžovitých rostlinách. Na jaře dospělci migrují na jabloně, kde se vyvíjejí 2 až 3 generace. Dospělce pozorovali Day a kol. (1995) v polovině června, na začátku srpna a na začátku října, larvy brzy v červenci a později v srpnu. Výskyt: Na růži dužnoplodé bylo zaregistrováno několik kusů imag pidikříska šípkového na počátku října. Na listech byly zjištěny během července typické symptomy – bílé skvrny způsobené tímto savým hmyzem. Vzhledem k nízké početnosti není proti tomuto druhu nutná ochrana hostitelské rostliny.
44
5.2.3 Kdouloň obecná Na kdouloni obecné bylo zaregistrováno 5 druhů škůdců. 4 druhy motýlů, jejichž housenky minují v listech, podkopníček ovocný, vzpřímenka Parornix anguliferella, klíněnka mišpulová a klíněnka ovocná. 1 druh blanokřídlého hmyzu, pilatka třešňová, jejíž housenice skeletují listy.
Podkopníček ovocný – Lyonetia clerkella (L., 1758) Bionomie podkopníčka ovocného je popsána v kapitole mišpule obecná.
Vzpřímenka Parornix anguliferella (Zeller, 1847) Řád: Lepidoptera – motýli Čeleď: Gracillariidae – vzpřímenkovití Bionomie: Mladé housenky žijí v minách, které jsou umístěné na spodní straně listů. Miny jsou šedavě hnědé, s větším počtem jemných záhybů. Později housenky minu opouštějí a žijí pod přehnutým okrajem listu, který vícekrát střídají. Housenky se vyskytují v červnu a znovu od srpna do září. Dospělci 1. generace se objevují v květnu a 2. generace v červenci a srpnu. Kromě kdouloně se tento druh vyvíjí také na hrušních (Pyrus spp.) (Hering, 1957) (Obr. 20). Výskyt: Miny způsobené housenkami vzpřímenky Parornix anguliferella byly zjištěny na listech kdouloně obecné již v červenci, nejvyšší početnosti dosáhly teprve v průběhu září. I když byla početnost min na kdouloni středně vysoká (4), není nutná ochrana hostitelské dřeviny. Housenky poškozují pouze listy a vyšší početnosti dosahují až na konci vegetace, kdy mají jen malý vliv na dřevinu.
Klíněnka mišpulová Phyllonorycter mespilella (Hübner, 1805) Řád: Lepidoptera – motýli Čeleď: Gracillariidae – vzpřímenkovití Morfologie: Drobní motýlci, s rozpětím 6–8 mm. Hruď a přední křídla mají barvu zlatohnědou až oranžovou a někdy až tmavě hnědou. Na předních křídlech jsou světlé skvrny ve tvaru klínků. Zadeček je tmavě hnědošedý, na břišní straně bělavý. Poslední článek na zadečkovém článku u samců je nažloutlý a u samic hnědošedý (Triberti, 2007). Housenky mají jen tři páry panožek na třetím, čtvrtém a pátém článku zadečku. Vyhlodávají plošné miny většinou na spodní straně listů. Z vajíčka (20×30
45
mm) nakladeného na povrch listu do blízkosti žilky se vžírá housenka v podlouhlé chodbě do parenchymu a živí se nejprve tekutým obsahem buněk. Později vyžírá palisádový a houbový parenchym, takže na obou stranách zbývá jen pokožka. Stažením jedné stěny se vytvoří v listu dutinka, kolem níž se list přehýbá. Na jednom listu se může vyskytnout i několik min (Miller, 1956). Délka kukly se pohybuje v rozmezí 3,0– 3,5 mm. Kukla je umístěna v kokonu (Obr. č. 21 ) (Triberti, 2007). Bionomie: Klíněnka mišpulová je oligofágní. Vyvíjí se na muchovníku lamarkově (Amelanchier lamarckii Schroeder.), jeřábu muku (Sorbus aria L.), hrušni obecné (Pyrus communis L.) a kdouloni obecné (Cydonia oblonga Mill.). Někdy bývá uváděna na jeřábu ptačím (Sorbus aucaparia L.), jeřábu břeku (Sorbus tormimalis L.), jabloni domácí (Malus domestica Borkh.), mišpuli německé (Mespilus germanica L.), skalníku celokrajném (Cotoneaster integerrima Medik.), na jeřábu prostředním (Sorbus intermedia (Ehrh.) Pers.) a hrušni polničce (Pyrus paraster (L.) Burgsd.). Tento druh má 2 generace, přezimuje ve stadiu kukly. Dospělci létají v květnu až červnu a červnu až srpnu (Triberti, 2007). Zeměpisné rozšíření: Vyskytuje se v celé Evropě až po Skandinávii, v Bělorusku, Ukrajině, západním Rusku a v severní Americe (Triberti, 2007). Výskyt: V průběhu září byly pozorovány miny klíněnky mišpulové v nízké početnosti na listech kdouloně. Tento druh neovlivňuje zdravotní stav hostitelské rostliny, a proto proti němu není nutný ochranný zásah.
Pilatka třešňová Caliroa cerasi (Linnaeus, 1758) Řád: Hymenoptera – blanokřídlí Čeleď: Tenthredinidae – pilatkovití Morfologie: Leskle černá, asi 5 mm dlouhá pilatka, u nás je všeobecně rozšířená a velmi hojná. Larvy zvané housenice mají tělo pokryté tmavým slizem, který páchne po inkoustu. Dorůstají délky 3–8 mm a velmi se podobají černým slimáčkům (Obr. 22). Mají kyjovitý tvar, hrudní část je mohutnější, zadeček štíhlejší. Hlava je malá, skrytá pod hrudí, hrudní končetiny a panožky jsou dobře vyvinuty, takže housenice mohou dobře přelézat na jiné listy. Po posledním svlékaní přestanou pokožkové buňky vylučovat sliz a housenice se podobá housenicím ostatních druhů pilatek. Je šedě nebo žlutozeleně zbarvená s podélnými černými proužky a měří asi 1 cm. Vajíčko je drobné, široce oválného tvaru, bílé, nelesklé (Miller, 1956).
46
Bionomie: Pilatka třešňová má u nás během roku dvě generace. Dospělci jarní generace se objevují na jaře od počátku května, tedy v době, kdy třešně a zpravidla i hrušně již mají dobře vyvinuté listy. Samičky jsou hojnější než samci, takže většina samiček klade neoplodněná vajíčka. Samičky naříznou pilovitým kladélkem spodní pokožku listu a do štěrbiny vsunou vajíčko. Jeho přítomnost prozradí nepatrná vyvýšenina horní pokožky listu. Vývoj vajíčka je ukončen za 8–14 dní a mladé housenice se pak se prokusují na povrch listu. Housenice skeletují listy tak, že okusují pouze svrchní pokožku a listový parenchym, ale ponechávají nedotčenou spodní pokožku i listové žilky. Listy žloutnou, usychají a opadávají. Celý vývoj housenic trvá podle počasí 4–6 týdnů. V druhé polovině července padají dorostlé larvy se stromů a zavrtávají se do země, kde si v hloubce 5–10 cm předou pergamenovitý, oválný zápředek, polepený na povrchu částečkami půdy. V něm se kuklí a již asi po 15 dnech se líhnou pilatky druhého pokolení. Housenice této generace škodí stejným způsobem jako první, jen škody bývají mnohem významnější, protože jejich počet je větší. Žír spadá do měsíce srpna, kdy stromy již tak snadno neraší. Dorostlé housenice se zavrtávají do půdy, kde si předou zámotky a přezimují. Kuklí se až na jaře v dubnu, asi 15 dní před líhnutím dospělců (Miller, 1956). Zeměpisné rozšíření: Pilatka třešňová žije v celé Evropě, ale zasahuje až do Sibiře, Číny a Japonska a do přední a střední Asie. Je známa i ze severní a jižní Afriky a byla zavlečena do Severní Ameriky, kde způsobuje velké škody na ovocných stromech, a do Austrálie (Miller, 1956). Hospodářský význam: Při vysoké početnosti způsobuje nejen hnědnutí a opadávaní listů, ale i předčasný odpad plodů. Při opakovaném žíru strom chřadne a jeho plodnost velmi klesá. Největší škody způsobuje na třešních a hrušních (Miller, 1956). Výskyt: Housenice a skeletované listy byly kdouloni pozorovány na konci září ve středně silné početnosti. Vzhledem k období výskytu, na konci vegetace, není proti tomuto škůdci nutná ochrana.
Klíněnka ovocná Phyllonorycter corylifoliella (Hübner, 1796) Řád: Lepidoptera – motýli Čeleď: Gracillariidae – vzpřímenkovití Morfologie: Drobný motýlek, s rozpětím 8–9 mm. Přední křídla kaštanově hnědá s načervenalými šupinami a s úzkými 2 nebo 3 bílými příčkami (Alford, 1995). Čelo je přilehle šupinaté, temeno a kořen tykadel s chomáčky chlupů, tykadla dosahují 47
délky tří čtvrtin předního okraje křídla. Čelistní makadla krátká, makadla spodního pysku chybějí nebo jsou zakrnělá. Holeně zadních noh nesou na vnitřní straně po páru ostruh v horní čtvrtině a při spodním okraji. Křídla jsou úzce kopinatá, zadní křídla o polovinu užší než přední (Miller, 1956) (Obr. 23). Housenka je dlouhá 5–6 mm, má hnědou hlavu a tělo nevýrazné, bělavé až bledě nažloutlé (Alford, 1995). Bionomie: Housenka si na horní straně listu poblíž hlavní žilky vytváří zpočátku plochou, později puchýřkovitou minu. Housenky přezimují uvnitř min v opadaných listech (Obr. 24). Druh má dvě generace. Motýli první generace létají v květnu, druhé generace v srpnu. Vajíčka jsou kladena jednotlivě na horní stranu listu. Housenky klíněnky se vyvíjejí v listech mnoha dřevin, například jabloně, hrušně, jeřábu, třešně, lísky aj. (Hluchý a kol., 1997). Dle Alforda (1995) se vyskytuje klíněnka ovocná navíc na plané jabloni, hlohu, jeřábu prostředním a dalších jeřábech, a méně často také na bříze. Ochrana: Ošetření je účelné, pokud se vyskytne více než 3 miny na list, k čemuž dochází jen vzácně. Efektivní ochranou je i shrabání a likvidace opadaného listí s přezimujícími housenkami (Hluchý a kol., 1997). Výskyt: Miny klíněnky ovocné byly na listech kdouloně zjištěny na konci září v nízké početnosti. Proti tomuto druhu není nutná ochrana. Jeho poškození nemá vliv na zdravotní stav hostitelské dřeviny. Navíc byla zjištěna parazitace klíněnky ovocné blíže neurčenými lumčíky (Braconidae) (Obr. 24).
5.2.4 Mišpule obecná Na mišpuli německé byl zaregistrován výskyt dvou druhů motýlů – podkopníčků: podkopníčka spirálového a p. ovocného. Podkopníček spirálový Leucoptera malifoliella (O. Costa, 1836) Řád: Lepidoptera – motýli Čeleď: Cemiostomidae – podkopníčkovití Morfologie: Přední křídla jsou leskle kovově šedá s okrově žlutým políčkem při vrcholu. V tomto políčku jsou na předním kraji tři bílé skvrnky, z nichž však jen první má stříbřitý lesk. Třásně na špičce křídla jsou přerušeny 4 paprsky, z nichž dva ústí v předním kraji, dva v lemu. Délka 3 mm, rozpětí 6–7,5 mm (Miller, 1956) (Obr. 25).
48
Bionomie: Motýli první generace se líhnou koncem dubna až v květnu (Hluchý a kol., 1997). Podle Millera (1956) se líhne 1. generace motýlů od konce dubna. Druhá generace se vyskytuje v srpnu a září. Samičky kladou vajíčka jednotlivě na spodní stranu listů (Hluchý a kol., 1997). Housenka je 2–3 mm dlouhá, zploštělá, světlezelená, s černou hlavou. Housenky žijí uvnitř listů, kde vyžírají parenchym, takže vzniká okrouhlá mina (podkopěnka), dosahující v průměru 4–6 mm. Pokožka nad minou brzy hnědne a černá. Na jednom listě může být i větší počet min (i přes 40), listy pak usychají a opadávají. Uvnitř miny je trus uspořádán do spirály. Po dokončení vývoje opouštějí housenky minu a kuklí se naspodu listů v bělavých, člunkovitých zámotcích, které jsou ve všech čtyřech rozích připoutány k povrchu listů. Případně se mohou kuklit v povrchové vrstvě opadaného listí a v půdě u paty kmene stromu (Hluchý a kol., 1997). Housenky druhé generace se kuklí ve štěrbinách kůry v bělavých kokonech, v nichž přezimují. Hostitelské rostliny: jabloň, hrušeň, jeřáb, švestka, hloh, růže, bříza aj. (Miller, 1956). Ekologie: Vajíčka, housenky i kukly napadá řada predátorů a parazitoidů. Housenky bývají často parazitovány z více než 50 % (Hluchý a kol., 1997). Zeměpisné rozšíření: Podkopníček spirálový je rozšířen po celé Evropě. U nás je všude hojný, zejména v některých letech (Miller, 1956). Nepřímá ochrana: Ozelenění meziřadí sadů, podpora a ochrana užitečných organismů. Shrabáním a zkompostováním, nebo spálením opadaného listí se zlikviduje významný podíl přezimujících kukel (Hluchý a kol., 1997). Miller (1956) doporučuje čištění kůry v zimním období. Přímá ochrana: Ošetření v době letu 1. jarní generace motýlů se provádí, pokud nalezneme v září předešlého roku v průměru více než 3 miny na list. Proti 2. generaci se ošetřuje, pokud v červnu zjistíme více než 0,5–1minu/list, případně v době letu motýlů 2. generace, zjistíme-li více než 2 vajíčka/list. V srpnu se ošetření doporučuje, pokud je výskyt překročen více než 1–2 miny/list, případě se zjistí více než 4 vajíčka/list. Při více než 50 % parazitaci housenek v minách se uvedené hodnoty dvojnásobně zvyšují. K ošetření se volí přípravky na bázi regulátorů růstu hmyzu (diflubenzuron, teflubenzuron), které mají delší dobu účinnosti. Aplikují se v době začátku kladení vajíček (Hluchý a kol., 1997). Výskyt: Miny podkopníčka ovocného byly zaregistrovány na počátku září v nízké početnosti. Vzhledem k poškozenému orgánu a době výskytu není nutná regulace tohoto škůdce. 49
Podkopníček ovocný Lyonetia clerkella (L., 1758) Řád: Lepidoptera – motýli Čeleď: Lyonetiidae – podkopníčkovití Morfologie: Přední křídla jsou velmi úzká, s chvostkem na špičce. Hlava je vředu pokryta přilehlými šupinkami, vzadu vztyčenými chloupky. Tykadla jsou tak dlouhá jako křídla a mají při kořeni velké, okrouhlé, oční příklopky. Zadní holeně postrádají na hřbetní straně řadu štětinek a střední ostruha leží před středem článku. Přední křídla jsou stříbřitě bílá až šedohnědá, zdobená na předním okraji před špičkou třemi černými čárkami. Špička křídel je žlutohnědá, opatřená černým chvostkem. Délka 3–4 mm. Rozpětí 7,5–9 mm (Obr. 26). Housenky jsou 5 mm dlouhé, skelně zelené, se zřetelně zaškrcenými články, hlava a nohy jsou černé. Mají pět párů dobře vyvinutých panožek (Miller, 1995). Bionomie: Podkopníček ovocný má u nás zpravidla tři generace. Motýlci první generace létají v červnu a červenci, druhé v srpnu a září a třetí v říjnu. Samičky první a druhé generace kladou vajíčka na rub listů jednotlivě do mělkých dutinek vyhloubených kladélkem. Z vajíček se líhnou asi po 14–16 dnech housenky a hned se zavrtávají do listů, v nichž minují. Jsou širokými polyfágy, vyvíjejí se na všech ovocných stromech i na jeřábech, břízách, hlohu a na jedlém kaštanu. Mina je zpravidla svrchní, protože housenky vyžírají převážně palisádový parenchym a je hadovitá nebo různě křivolace vinutá. Začíná jako vláskovitá chodbička zpravidla poblíž hlavní žilky, odtud směřuje k okraji listu a běží s ním souběžně a pak se vrací zpět směrem k žilce (Obr. 27). Přitom se rozšiřuje. Trus tvoří v ose miny podélnou linii a chybí jen v koncové široké části. V jednom listě může být 10–15 min. Housenky minují asi 20–25 dní, pak opouštějí list otvůrkem na jeho spodní straně a stěhují se na sousední listy, kde se kuklí. Kokony jsou bělostné, téměř čárkovité a zavěšené v rozích čtyřmi nitkami v síti vláken, které si housenky na povrchu listu před kuklením upředou. Vývoj kukly trvá asi 14 dní. Druhá generace bývá hojnější a vyvíjí se stejným způsobem. V dobách přemnožení může být na jediném listě i 40–50 kokonů. Motýlci třetí generace kladou vajíčka na pupeny nebo přezimují pod kůrou, v trávě a v jiných úkrytech, kde snášejí i mrazy -40 °C. Motýlci 3. generace jsou nevýrazně zbarveni, křídla jsou jednobarevně leskle šedožlutá s velmi nezřetelnou kresbou (Miller, 1956).
50
Antagonisté: Na opadaných listech přezimuje mnoho parazitoidů především chalcidek, kteří hrají důležitou roli jako bioregulátoři tohoto drobného škůdce (Miller, 1956). Zeměpisné rozšíření: Podkopníček ovocný je rozšířen v celé Evropě a v severní Africe. U nás je všude hojný a v některých letech se přemnožuje. Miny narušují vedení živin v listech. Při silnějším napadení mohou plody špatně dozrávat a předčasně opadávat. Dřevo špatně dozrává a může snadno promrzat (Miller, 1956). Ochrana: Ochrana je podobná jako proti podkopníčku spirálovému. Ošetření je nutné jen výjimečně, pokud se v září předchozího roku nebo v průběhu předchozí generace objeví v průměru na jenom listu víc než 3 miny (Hluchý a kol., 1997). Výskyt: Charakteristické miny podkopníčka spirálového byly nalezeny na počátku září v nízké početnosti. Vzhledem k výskytu na konci sezóny nemá tento druh vliv na zdravotní stav dřeviny a není proti němu nutná ochrana.
5.2.5 Rakytník řešetlákový Na rakytníku řešetlákovém byla zjištěna mšice Capitophorus hippophaes ve velmi silné početnosti. Mšice Capitophorus hippophaes (Walker, 1852) Řád: Hemiptera – polokřídlí Čeleď: Aphididae – mšicovití Imago: Světle zelená až zeleno žlutá mšice, s velmi dlouhými sifunkuly. Dorůstá délky těla 1,4–2,5 mm. Okřídlené samičky mají černou skvrnu na hřbetní straně zadečku. Hlava je připojena k hrudi celou šířkou a nese tykadla. Ta jsou stejně dlouhá jako tělo. Na tykadlech jsou vyvinuta smyslová ústrojí, které se nazývají sensoria. Hruď tvoří jediný celek, neboť všechny tři její části srůstají. Středohruď je mohutně vyvinuta jen u okřídlených mšic. Okřídlené mšice mají dva páry křídel, která ses v klidu skládají střechovitě nebo podél těla. Bionomie: Mšice vynikají mimořádnou rozplozovací schopností. Využívají příznivých podmínek, zejména v hojnosti a kvality potravy, kterou jim poskytují živné rostliny. Množí se parthenogenesí a živorodostí. Bionomií, škodlivostí a možnostmi regulace mšice Capitophorus hippophaes se zabýval Kadamshoev (1998) ve střední Asii. Jako hostitelské rostliny této mšice uvádí
51
kromě rakytníku řešetlákového také hlošiny (Elaeagnus spp.). Jaskiewicz (1995) studoval druhové spektrum mšic na tavolníku (Spiraea × vanhouttei (Briot) Zabel) v Polsku v letech 1973–1976. Na tavolnících zjistil mšice rodu Capitophorus a dalších 5 druhů: dominantní mšici Aphis spiraephaga (Miller, 1961), mšici makovou Aphis fabae (Scopoli, 1763), Anoecia corni (Fabricius, 1775), Acyrthosiphon ignotum (Mordvilko, 1914), Macrosiphum rosae (L., 1758). Maximální početnosti dosahovaly mšice v červenci. Byla pozorována jasná souvislost mezi výskytem mšic a abiotickými podmínkami (vysoká teplota, prudký déšť, silný vítr) Jaskiewicz (1995). Výskyt: Výskyt mšice Capitophorus hippophaes (Obr. 28) byl velmi siný od počátku července do konce vegetace. V koloniích mšice byly zjištěny dravé larvy pestřenek (Syrphidae), které se uplatňují jako přirození antagonisté mšic (Obr. 29). Vzhledem k bionomii mšice (monocyklická na rakytníku) lze chemické ošetření rakytníku provést na počátku rašení přípravky na bázi olejů. Případný další postřik, lze aplikovat podle potřeby kdykoliv v průběhu vegetace, aficidními přípravky registrovanými na ovocné dřeviny (Tab. 2). Tab. 2: Insekticidy registrované v ČR na ochranu ovocných dřevin proti mšicím v roce 2008 (Rasocha a kol., 2008). Dávka na Přípravek Actara 25 WG Karate 2,5 WG Karate se Zeon technologií 5 CS Marshal 25 EC Nurelle D Perfekthion Pirimor 50 WG +
Účinná látka
Ochranná lhůta (dny)
thiamethoxam lambda - cyhalothrin
1 ha 0,08 kg 0,6 kg
lambda – cyhalothrin
0,3 kg
14
carbosulfan cypermethrin + chlorpyrifos dimethoate pirimicarb +
1,0 l 0,6 l 1,0 l 0, 5 kg +
14 14 3-7
lambda – cyhalothrin bifenthrin
0,4 – 0,6 kg 0,1 l
7 14
7 Karate 2,5 WG Talstar 10 EC
AT
Pozn. AT – ochranná lhůta je dána termínem aplikace uvedeným na etiketě (Rasocha a kol., 2008). Přípravky na bázi olejů:
52
•
Biool - učinná látka stolní řepkový olej, použití 2 - 3 % přípravku, ochranná lhůta 0 dní (po důkladném umytí lze konzumovat)(Agro-bio)
Katalog přípravků na ochranu sadů a vinic 2006 udává tyto přípravky: •
Oleoekol - učinná látka chlorpyrifos 30g/l + 75 % řepkového oleje, 1 % na 500 – 1000 l (Futurchem)
•
Aliekol
•
Ekol
•
Frutapon 7E
5.2.6 Dřín jarní Na dřínu jarním byl zjištěn jediný druh škůdce, bronzovníček dřínový. Bronzovníček dřínový Antispila pfeifferella (Hübner, 1813) Řád: Lepidoptera – motýli Čeleď: Heliozelidae – bronzovníčkovití Morfologie: Drobný motýl, dosahující v rozpětí 8–9 mm. Hlava je měděněhnědošedá. Tykadla jsou stejně zbarvená s nezřetelnými tmavými kovově lesklými proužky. Hruď je široká tmavě hnědošedá. Přední křídla jsou světle měďnatě-hnědošedá s fialovými odlesky a dvěma světlými skvrnami. Jsou lemována tělově zbarvenými třásněmi. Zadní křídla jsou docela tmavé s nafialověle zelené a s tlustými fialovými záhyby a zlato-zelenými třásněmi (Heath, 1983) (Obr. 30). Bionomie: Samičky mají krátké zahnuté kladélko, kterým před kladením naříznou okraj listu. Vajíčka kladou do zářezu na svrchní stranu listu. Později se v tomto místě vytvoří hnědá skvrna. Housenka je bělavě nazelenalá. Hřbetní štítek předohrudi je tmavě hnědý. Housenka zpočátku vyžírá krátkou chodbičku na okraji listu. Později se mina rozšiřuje do plochy a má podobu velké skvrny. Po dokončení vývoje housenky opouštějí minu, kuklí se a spouštějí k zemi. Kuklí se v pevném zámotku na podzim. Tento druh má jednu generaci v roce. Dospělci se objevují v měsíci květnu a naletují na hostitelskou rostlinu, obvykle v odpoledních hodinách při menším slunečním svitu. Housenky minují listy především v červenci a srpnu (Heath, 1983). Zeměpisné rozšíření: Jedná se o poměrně rozšířený hmyz po celé Evropě, lokálně v Anglii (Heath, 1983).
53
Výskyt: Typické miny způsobené housenkami bronzovníčka dřínového byly zaregistrovány na konci srpna. Toto poškození nemá vliv na zdravotní stav hostitelské dřeviny a proti bronzovníčku není nutný žádný ochranný zásah.
54
6 ZÁVĚR 1. V průběhu roku 2007 byl na netradičních ovocných dřevinách (jeřáb prostřední, růže měkká, muchovník velkokvětý, kdouloň obecná, mišpule obecná, rakytník řešetlákový, morušovník bílý, dřín jarní, škůdci) v Žabčicích sledován výskyt škůdců. Celkem bylo zaregistrováno 15 druhů škůdců na šesti druzích ovocných dřevin. Na dvou druzích (morušovník bílý a muchovník velkolistý) nebyl zaregistrován žádný škůdce. 2. Nejvyšší počet (6 druhů) škůdců byl zjištěn na jeřábu prostředním: podkopníček ovocný
Lyonetia
clerkella,
píďalka
podzimní
Operophtera
brumata,
tmavoskvrnáč zhoubný Erannis defoliaria, bekyně zlatořitná Euproctis chrysorrhoea a bekyně velkohlavá Lymantria dispar (ojediněle) a vzpřímenka Parornix scoticella (slabý výskyt). 2. Na růži dužnoplodé byly zjištěny dva druhy škůdců: minovníček Coptotriche angusticollela a pidikřísek šípkový Edwardsiana rosae, oba škůdci pouze ojediněle 3. 5 druhů škůdců byl zjištěn na kdouloni obecné. Vzpřímenka Parornix anguliferella (silný výskyt), podkopníček ovocný Lyonetia clerkella a pilatka třešňová
Caliroa
cerasi
(středně
silný
výskyt),
klíněnka
mišpulová
Phyllonorycter mespilella a klíněnka ovocná Phyllonorycter corylifoliella (slabý výskyt). 4. Stejný počet škůdců (2 druhy) byly zaregistrovány také na mišpuli: podkopníček ovocný Lyonetia clerkella a podkopníček spirálový Leucoptera malifoliella, oba druhy ojediněle. 5. Rakytník řešetlákový a dřín jarní byli hostiteli jediného druhu škůdce. Na rakytníku byla zjištěna mšice Capitophorus hippophae (velmi silný výskyt). Na dřínu jarním byl zjištěn bronzovníček dřínový Antispila treitschkiella (nízký výskyt). 6. Všechny druhy hmyzu se vyvíjely vždy na jediném druhu hostitelské dřeviny, s výjimkou polyfágního podkopníčka ovocného Lyonetia clerkella, který byl zaregistrován na třech hostitelích: jeřábu prostředním, kdouloni obecné a mišpuli. 7. Nejvyšší početnosti dosáhla mšice Capitophorus hippophae na dřínu. Jedná se o jediný druh škůdce, proti kterému je nutná chemická ochrana. Vzhledem k bionomii mšice (monocyklická na rakytníku) lze chemické ošetření rakytníku 55
provést na počátku rašení přípravky na bázi olejů. Případný další postřik, lze aplikovat podle potřeby kdykoliv v průběhu vegetace, aficidními přípravky registrovanými na ovocné dřeviny.
56
7 PŘEHLED POUŽITÉ LITERATURY ALFORD D.V., 1995: A Colour Atlas of Pests of Ornamental Trees, Shrubs and Flowers. Manson Publishing, London, 448 s. BÄRTLES A. a kol ., 2000: Bertelsmannův zahradní lexikon 1. Knižní klub, Praha, 164 s. BÄRTLES A. a kol., 2000: Bertelsmannův zahradní lexikon 3. Knižní klub, Praha, 157 s. BISCHOF H., SUS J., 2003: Řez ovocných stromů a keřů. Ottovo nakladatelství, Praha, 184 s. CIFRANIČ P., 1982: Pomológia. Príroda, Bratislava, 334 s. DAY M. L., HORMIGE H. W., BROWN M. W., 1995: Biology and management of rose leafhopper (Homoptera: Cicadellidae) on apple in West Virginia. Journal of Economic Entomology, 88(4): 1012–1016 DAY M. L., HORMIGE H. W., BROWN M. W., 1996: Reproductive potential and development
of
rose
leafhopper,
Edwardsiana
roasae
(L.)
(Homoptera:
Cicadellidae), at constant temperatures on apple. Journal of Economic Entomology Journal of Economic Entomology, 31(4): 427–431 DOLEJŠÍ A., KOTT V., ŠENK L., 1991: Méně známe ovoce. Brázda, Praha, 152 s. DLOUHÁ J., RICHTER M., VALÍČEK P., 1995: Ovoce. Aventinum, Praha, 223 s. DREYER E., DREYER W., 2004: Stromy a keře. Beta-Dobrovský a Ševčík, Praha, Plzeň, 222 s. HEATH J. (ed), 1983: The moths and butterflies of Great Britain and Ireland. Harley Books, Colchester, 343 s. HESSAYON D.G., 1999: Ovoce. Beta-Dobrovský a Ševčík, Praha, Plzeň, 128 s. HLUCHÝ M., ACKERMANN P., ZACHARDA M., BAGAR M., JETMAROVÁ E., VANEK G., 1997: Obrazový atlas chorob a škůdců ovocných dřevin a révy vinné. Biocont Laboratory, Brno, 428 s. HŘIČOVSKÝ I., ŘEZNÍČEK V., SUS J., 2003: Jabloně a hrušně, kdouloně, mišpule. Príroda, Bratislava, 104 s. HUDAK R., 2004: Ovoce, zelenina a byliny. Svotka & Co., Praha, 188 s. JOYCE D., 1996: Řez a tvarování dřevin. Slováry, Londýn, 336 s. JASKIEWICZ B., 1995: The aphid fauna on Spiraea vanhouttei Zebel. in Lublin. Annales Universitatis Mariae Curie Sklodowska Cectio EEE, Horticultura, 3: 137–144 KADAMSHOEV M., 1998: The green sea-buckthorn aphid. Zashchita i Karantin Rastenii. 12: 22 57
KUBÁT K. (ed.), 2002: Klíč ke květeně České republiky. Academia, Praha, 928 s. KUTINA J., BLAŽEK J., CVOPA J., CVOPOVÁ E., 1992: Pomologický atlas 2. Brázda, Praha, 300 s. KŮDELA V., KOCOUREK F. (eds), 2002: Seznam škodlivých organismů rostlin. Agrospoj, Praha, 342 s. LANCASTER R., 2004: Oblíbené stromy, keře a popínavé rostliny. Praha: Knižní klub, Praha, 168 s. MILLER F., 1956: Zemědělská entomologie. ČAV, Praha, 1057 s. MZ ČR
A
SRS, 2002: Metodická příručka pro ochranu rostlin. Zelenina, ovocné
plodiny, réva. Díl II. Živočišní škůdci. Statní rostlinolékařská správa, Brno, 414 s. NIENHAUS F., BUTIN H., BOHMER B., 1998: Atlas chorob a škůdců okrasných dřevin. Brázda, Praha, 288 s. NOVÁK J., 2005: Plody našich i cizokrajných rostlin. Grada Publishing, Praha, 96 s. REIPRICH A., 2001: Triedenie motýĺov Slovenska podĺa hostiteĺov (živných rastlín) ich húseníc: SZOPK, Spišská Nová Ves, 480 s. RICHTER M., DOKOUPIL L., JAN T., NESRSTA D., ŠEVČÍK J., 2002: Velký atlas odrůd ovoce a révy. TG Tisk, Lanškroun, 158 s. ROD J., 2006: Atlas chorob a škůdců ovoce, zeleniny a okrasných rostlin. Víkend, Český Těšín, 94 s. PAŠEK V., 1955: Predbežný prehľad fauny vošiek žitného ostrova so zreteľom na vošky lesných drevín. SAV, Bratislava, 28 s. SKUHRAVÝ V., SKUHRAVÁ M., 1998: Bejlomorky lesních stromů a keřů. Matice lesnická, Písek, 174 s. SUS J., PEŇÁZ R., VACHŮN Z., RICHTER M., 2003: Obrazový atlas peckovin 2. Květ, Praha, 97 s. ŠEFROVÁ H. & LAŠTŮVKA Z., 2005: Catologue of alien animal species in the Czech Republic. Acta Univ. Agric. Silvic. Mendel. Brun., 53(4): 151-170. OSSIANNILSSON F., 1992: The Psylloidea (Homoptera) of Fennoscandia and Denmark. E. J. Brill, Leiden, 347 s. TOMŠÍK B., 1951: Možnosti výsadby moruše bílé do dalších oblastí Čech a Moravy s přihlédnutím k její ekologii. Sborník Vysoké školy zemědělské a lesnické v Brně. 1951, (3–4): 43– 68
58
TRIBERTI P., 2007; The Phyllonorycter species from Palaeartic Region feeding on Rosaceae (Lepidoptera, Gracillariidae). Bollettino del Museo Civico di Storia Naturele di Verona, Botanica Zoologia, 31: 147–221 VĚTVIČKA V., 1999: Evropské stromy. Aventinum, Praha, 216 s.
Internetové publikace: AGRO-BIO, 2008: AGRO-BIO. Databáze online [cit. 2008-04-28]. Dostupné na: http:// www.agro-bio.cz ANONYM, 2007: Quince (Cydonia). Databáze online [cit. 2007-04-30]. Dostupné na: http://www.ct.gov/CAES/cwp/view.asp?a=2823&Q=377906 FAUNA EUROPAEA WEB SERVICE, 2007: Fauna Europaea, version 3.1. Databáze online [cit. 2008-02-25]. Dostupné na: http://www.faunaeur.org FUTURCHEM, 2008: FUTERCHEM. Databáze online [cit. 2008-04-25]. Dostupné na: http://www.futurchem.cz LEUGNEROVÁ G., 2007: Botany, vers. 2.0. Databáze online [cit. 2008-04-24]. Dostupné na: http://botany.cz/ LUPÍNEK V., 2007: Příroda Karlovarska. Databáze online [cit. 2008-04-14]. Dostupné na: http://prirodakarlovarska.cz/ NOVÁK I., 2007: Subtropické rostliny. Databáze online [cit. 2008-03-14]. Dostupné na: http://www.subtropickerostliny.estranky.cz/ RASOCHA V., HAUSVATER E., DOLEŽAL P., 2008: Výzkumný ústav bramborářský Havlíčkův Brod, s.r.o.
Databáze online [cit. 2008-04-29]. Dostupné na:
http://www.vubhb.cz/ SVOBODA J., 2008: Ekozahrady. Databáze online [cit. 2008-02-25]. Dostupné na: http://www.ekozahrady.com/ SVOBODA J., ZAJÍC V., 2008: Ekozahrady. Databáze online [cit. 2008-02-25]. Dostupné na: http://www.ekozahrady.com/
59
PŘÍLOHY
60
