Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Agronomická fakulta
Seminární práce na téma:
Krmné obilniny, luštěniny a olejniny - charakteristika a využití
Vypracovala: Vypracovala: Vypracovala: Obor: Ročník:
Byrtusová Linda Mlénská Kamila Malinovská Pavla Zootechnika 3.
Upravil: Ing. Sikora Miroslav
1. Charakteristika obilnin........................................................................................................ 3 2. Nejčastěji využívané obilniny.............................................................................................. 4 2.1 Pšenice.............................................................................................................................. 4 2.2 Krmný ječmen .................................................................................................................. 4 2.3 Kukuřice ........................................................................................................................... 5 2.4 Oves.................................................................................................................................. 5 2.5 Žito ................................................................................................................................... 6 2.6 Proso................................................................................................................................. 6 2.7 Čirok................................................................................................................................. 6 2.8 Mohár a čumíza ................................................................................................................ 7 3. Úvod do problematiky krmných luštěnin .......................................................................... 7 4. Charakteristika luštěnin ...................................................................................................... 7 4.1 Hrách ................................................................................................................................ 8 4.2 Sója................................................................................................................................... 8 4.3 Bob, peluška, lupina, vikve .............................................................................................. 8 5. Využití luštěnin..................................................................................................................... 9 5.1 Hrách ................................................................................................................................ 9 5.2 Krmný hrách jako součást výživy prasat.......................................................................... 9 5.2.1 Hrachová siláž – nový trend ve výživě dojnic ........................................................ 10 5.2.2 Hrachový škrob – potencionální zdroj amylózy ..................................................... 10 5.3 Sója................................................................................................................................. 10 5.3.1 Sójový extrahovaný šrot.......................................................................................... 11 5.4 Bob ................................................................................................................................. 12 5.5 Peluška ( hrách setý rolní )............................................................................................. 12 5.6 Lupina ( vlčí bob ) .......................................................................................................... 12 6. Úvod do problematiky olejnin........................................................................................... 13 7. Charakteristika plodin a jejich využití............................................................................. 13 7.1. Slunečnice roční ( Helianthus annuus L.) ..................................................................... 13 7.2. Sója luštinatá (Glycine max) ......................................................................................... 14 7.3. Len setý olejný ( Linum usitatissimum L.) .................................................................... 15 8. Ostatní pokrutiny a extrahované šroty ............................................................................ 16 9. Seznam použité literatury.................................................................................................. 19
1. Charakteristika obilnin Obilniny jsou krmiva rostlinného původu, určena především pro výživu hospodářských zvířat. Jsou zároveň i potravinami pro lidskou výživu. Hranice mezi potravinami a krmivy často kolísají podle okolnosti a to zejména podle potřeby těchto produktů pro zabezpečování lidské výživy. Co se týče zařazení podle množství živin, řadíme obilniny mezi jadrná krmiva, dle způsobu získávání jsou to statková krmiva a podle obsahu živin je většina obilnin zařazena v kategorii glycidových krmiv. Při kombinovaném krmení jadrných krmiv s objemnými mají jadrná krmiva sloužit z nutričního a ekonomického hlediska výlučně jako produkční. Obilniny jsou ve výživě zejména monogastrických zvířat především nositelem energie, ale i velké části dusíkatých látek rostlinného původu. Na stavbě obilních zrn se podílí hlavně bezdusíkaté látky výtažkové,a to skoro výlučně ve formě škrobu; podíl jednoduchých lehkorozpustných cukrů je nepatrný. Obsah hrubého proteinu je 6 – 7 krát nižší než obsah škrobu. Jen v jarních odrůdách je obsaženo o něco vyšší množství, ale biologická hodnota bílkovin obilnin je v průměru nízká. Obsah vlákniny je v obilninách nízký, s výjimkou ovsa, u kterého je vyšší obsah vlákniny dán přítomností pluch. Oves a kukuřice se vyznačují vysokým obsahem tuku. Zrna obilnin patří ke krmivům, která jsou nejchudší na obsah minerálních látek. Nízký je zejména obsah vápníku.Výjimku tvoří jen vysoký obsah fosforu. Zrnech obilnin převládá podíl kyselých částí, takže je potřeba věnovat pozornost dosažení rovnováhy přidáváním alkalických minerálních látek. Obilniny obsahují dostatek vitamínu B a E. Ostatní vitamíny jsou zastoupeny pouze v nepatrných množstvích. Za deklarovaný druh obilnin se považuje taková obilnina, která obsahuje nejméně 85% hmotnostních deklarovaného druhu – po odpočtu nečistot. Pod tuto hranici se považuje za směs. V našich podmínkách velkochovů nepřichází v současné době v úvahu žádná obilnina, která by se zkrmovala v původním stavu. Ke zvýšení stravitelnosti a lepšímu využití se krmné obilniny upravují, a to nejčastěji šrotováním, případně mačkáním (oves). Rozhodujícím faktorem ovlivňujícím kvalitu skladovaných obilnin je vlhkost. Optimum představuje 14%, nižší vlhkost je však nežádoucí, protože nad touto hranicí jsou obilky křehké a snadno dochází k jejich narušení. Makroskopicky se u obilovin posuzuje především barva, která je jedním z hlavních rozlišovacích znaků jednotlivých druhů. Dále se posuzuje vůně nebo pach, vlhkost, napadení škůdci a obsah nečistot, jak minerálního,tak organického původu. Nečistoty se makroskopicky posuzují jen u neupravených obilnin, protože ve šrotech je lze makroskopicky špatně prokázat, proto se jejich přítomnost (zvláště minerálního původu) musí zjišťovat chemicky.
2. Nejčastěji využívané obilniny 2.1 Pšenice Pšenice je v našich podmínkách jednou z hlavních krmných obilovin, v krmné dávce zvířat obvykle uhrazuje velkou část dusíkatých látek a energie. Ve srovnání s ostatními obilovinami má pšenice vyšší obsah dusíkatých látek. Vyznačuje s dobrými dietetickými vlastnostmi. Ve výživě zvířat má obecné použití – pro všechny druhy a kategorie hospodářských zvířat i v poměrně vysokých podílech v krmné dávce, případně jako jediná zrnina. Jen u prasat a drůbeže je vhodné s ohledem k obsahu lepku ji kombinovat s kukuřicí (u drůbeže), nebo s ječmenem (pro prasata). Samostatné šroty obilovin nebo doplňkové směsi mohou být používány pro telata a mladé jalovičky. Pro starší věkové kategorie se doporučuje jejich dávkování až od poloviny březosti. Jadrná krmiva se uplatňují rovněž v krmných dávkách chudých na živiny a při nedostatku. Pro telata je vhodné používat doplňkové směsi, pro jalovice jsou vhodné směsi pro mladý skot nebo jiné zdroje či slastní obilní šroty. Barva pšeničného šrotu bývá červenohnědá, moučná část šrotu světlenašedlé barvy. Vůně má být příjemná moučná, typická. Delším uskladňováním se vůně zpravidla ztrácí. Může přejít až v zápach, který nasvědčuje zhoršené kvalitě (plíseň). Případné samozahřívání obilí se projevuje sladovou vůní, odporně medová vůně svědčí o napadení roztoči, což lze blíže zjistit mikroskopicky. Chuť bývá jen velmi slabě nasládlá, nebo vůbec žádná. Hořká chuť nasvědčuje přítomnosti hořkých plevelů, naopak sladká je u namrzlého obilí. Kyselá chuť je ukazatelem rozkladu tuků, přičemž se tvoří organické kyseliny. V současné době se Česká republika potýká s problémem nadbytečného množství pšenice z loňských sklizní (2004) a jedná se možném co nejekonomičtějším využití tohoto problému.
2.2 Krmný ječmen Krmná hodnota ječmene je poněkud nižší než u pšenice, ale obdobně jako pšenice má ve výživě hospodářských zvířat široké použití. I přes vyšší obsah vlákniny, který snižuje využitelnost živin, jsou jednotlivé živiny ječmene dobře stravitelné. Dobře se zpracovává, hodí se do všech druhů krmných směsí. Rozdrcené pluchy povzbuzují pohyb střev a vylučování trávicích šťáv. Má dobré dietetické vlastnosti, působí příznivě na jakost živočišných produktů. Při zkrmování dává ječmen nejlepší výsledky ve výkrmu prasat. Velice příznivě ovlivňuje jakost masa a tuku. Při výkrmu skotu má stejně dobrý vliv na jakost masa jako u prasat, ale nepříznivě ovlivňuje konzistenci loje (příliš tvrdý). Hodí se rovněž pro plemenná zvířata. Nejméně vhodný je pro výkrm drůbeže, protože jeho hlavním polysacharidem je betaglukan a drůbež nemá enzym pro jeho štěpení. Velký význam má dnes ve výživě koní, především co se týče koní po vysoké sportovní zátěží, a u jedinců v rekonvalescenci, je nedílnou součástí krmných směsí pro koně.
2.3 Kukuřice Kukuřice je typickým tukotvorným krmivem poměrně vysokou energetickou hodnotou. Pro nízký obsah vlákniny má vysokou stravitelnost. Ve srovnání s pšenicí, popř. s některými ostatními obilovinami má nižší obsah dusíkatých látek a protein kukuřice má poměrně nízkou biologickou hodnotu. Z minerálních látek je kukuřice chudá na vápník. Hodnotnější jsou odrůdy se žlutým zrnem, které jsou bohatější vitamíny, zvlášť karotenem. Vzhledem k částečnému obsahu organických barviv se při vyšším použití kukuřice ve výživě zlepšuje u zvířat zbarvení pokožky, žloutků vajec apod. V minulosti byl velice populární játrový výkrm hus tzv. cpaním hus právě kukuřicí, která u těchto zvířat způsobovala nadměrný růst jater a tuku.(Dnes zakázáno) Kukuřice má obecné využití k výživě všech druhů a kategorií zvířat, ale především se využívá pro drůbež ke zvýšení energetické hodnoty směsí, ať se již jedná o nosnice, brojlery, housata, krůťata. Hodí se i pro výkrm skotu, kde se příznivě uplatňuje její vliv na měknutí tuku. Z toho důvodu není vhodná ve větší míře pro výkrm prasat, a to zvláště ke konci výkrmu. Barvu má světložlutou se zřetelnými sklovitými úlomky. O ostatních vlastnostech – chuti, vůni, atd. platí totéž, co pro předchozí obiloviny.
2.4 Oves Oves se řadí mezi velmi hodnotná krmiva. Je obilninou se středním obsahem dusíkatých látek, má nižší energetickou hodnotu, proti ostatním obilninám má vyšší obsah vlákniny (zejména drobná zrna). Ve srovnání s pšenicí, ječmenem a žitem obsahuje poněkud větší podíl tuku. Oves je jinak vhodnou krmnou obilninou s dobrými dietetickými slastnostmi. Jeho dietetický účinek plyne t toho, že některé složky bezdusíkatých látek výtažkových vytváří slizy. Které působí příznivě na trávení. Proto je oves vhodným krmivem pro mladá a plemenná zvířata. Rovněž vláknina ovsa působí při zkrmování mírně dráždivým účinkem na stěnu trávicí ho traktu a podporuje tím trávení. Jeví se i snaha o pěstování nahého ovsa, který má oproti normálnímu ovsu výhodu především ve sníženém obsahu vlákniny. Pro výživu hospodářských zvířat je oves vhodný s výjimkou krmných směsí pro drůbež, k jejichž výrobě se vzhledem k vyššímu obsahu vlákniny a nižší energetické hodnotě používá méně. Velmi dobře se uplatňuje ve výživě chovných zvířat, především pak koní. Barva jak obilek, tak i šrotů je velice podobná ječmeni, ale tvar obilky je však proti ječmeni protáhlejší s větším množstvím pluch a u šrotů jsou zcela zřetelným rozlišovacím znakem špičky obilek, které se od sebe liší. Z technologického hlediska zpracování do směsí je nutno se zmínit o poměrně horších vlastnostech při šrotování, což je vlastně dáno stavbou celé obilky.
2.5 Žito Žito se ke krmení hospodářských zvířat používá velmi omezeně, protože se přednostně používá pro potravinářské účely a navíc jeho výnosy ve srovnání s ostatními obilovinami jsou poměrně nízké. Proti ostatním obilovinám má menší výživnou hodnotu jako krmivo má i některé méně vhodné vlastnosti. Pro zkrmování musí být dokonale vyzrálé a odleželé, čerstvé žito, zvláště podává-li se ve větším množství, působí zažívací potíže. Většinou se zkrmují partie méně vhodné pro lidskou výživu,a to v menším množství starším kategoriím zvířat, zejména skotu ve výkrmu, dále je možno zkrmovat dojnicím, příp. prasatům nad 50kg živé hmotnosti, obvykle do 10 – 15 % z celkové krmné dávky šrotů. U prasat byl prokázán příznivý vliv na jakost masa a tuku. Na zkrmování je nutno zvířata postupně navykat. Při překračování maximálních dávek může dojít k ochrnutí končetin. V žádném případě se nesmí zkrmovat mladým zvířatům nebo březím, neboť případná přítomnost námele (povoleno je nejvýše 0,2 % námele) by mohla vyvolat nežádoucí zdravotní poruchy. Žito, které bylo použito k pěstování námele (námelové žito) se nesmí ke krmným účelům používat vůbec. Barva žita a šrotu je šedozelená až šedohnědá podle odrůdy, vůně je přirozená, chlebová.
2.6 Proso Je jednou z méně známých a používaných obilovin ke krmným účelům. Je obilovinou s poměrně vyšší energetickou hodnotou a středním obsahem dusíkatých látek. Obsah vlákniny je vyšší než u pšenice. Je nažloutlé barvy a používá se v současné době jako neupravené – nešrotované k výrobě krmných směsí (zobů ) pro ptactvo ( hlavně exotické ptactvo ) Vzhledem k tomu, že i jeho zdroje jsou celkem omezené, neuplatňuje se ve větší míře ve velkovýrobních podmínkách.
2.7 Čirok V podstatě se dělí na jedlý a krmný. Má nižší obsah dusíkatých látek a vzhledem k vysokému obsahu škrobu má vysokou energetickou hodnotu. Je však méně chutný, proto je nutno jej kombinovat při zkrmování s jinými šroty. Nejvíce se uplatňuje ve směsích pro prasata, což je ovšem závislé na jeho omezených zdrojích, ale hlavně je součástí průmyslově vyráběných krmných směsí pro ptactvo, kam se dává nešrotovaný. Barva zrn bývá podle odrůdy Červená, černá, hnědá, bílá i dvojbarevná.
2.8 Mohár a čumíza Jsou to obiloviny se středním až nižším obsahem dusíkatých látek a poměrně vysokou energetickou hodnotou ( obsah škrobu ). Ve výživě zvířat jsou zejména vhodné k vyrovnání energetické hodnoty. V našich podmínkách se vyskytují ojediněle a jejich využití je proto obvykle omezeno k výrobě krmných směsí pro ptactvo a nešrotovaném stavu, podobně jako proso a čirok.
3. Úvod do problematiky krmných luštěnin Luštěninami rozumíme semena rostlin nazývaných luskoviny a botanicky náležejících do čeledi bobovitých ( Fabaceae ). Mezi nejznámější luskoviny patří rody hrách, sója, vikev, bob, fazol a čočka, méně známé jsou pak hrachor, cizrna, podzemnice a vigna. Dále patří luskoviny do širší skupiny rostlin nazývané též leguminózy, kam řadíme například i jeteloviny. Jejich nejdůležitější charakteristikou je vysoký obsah bílkovin v semenech, ale i v ostatních nadzemních orgánech. V Evropě a rovněž v ČR jsou pěstovány především pro krmné účely a jen v menší míře jako potravina. Zpracovávají se též konzervárensky, k silážování, senážování a sušení. Jako krmivo se kromě suchých semen využívá i nadzemní biomasa a to především na zelené krmení. Osevní plochy luskovin v ČR meziročně kolísají. Důvodem jsou některé jejich nepříznivé hospodářské a biologické vlastnosti, hlavně výnosová nestabilita a kolísání ceny na trhu, ovlivňující rentabilitu pěstování. Významným faktorem žádoucího rozšíření osevních ploch luskovin v ČR se stává i podpora jejich pěstování formou státní dotace.
4. Charakteristika luštěnin Luštěniny jsou bílkovinná krmiva s vysokým obsahem dusíkatých látek a poměrně příznivým zastoupením esenciálních aminokyselin. Jejich energetická hodnota je také dost příznivá. Bezdusíkaté látky se skládají hlavně z bezdusíkatých látek výtažkových a to zejména ze škrobu. Obsah tuku je vysoký zejména u druhů sója, podzemnice olejná a lupina. Chemická skladba semene luštěnin: bílkoviny 22 – 45 % ( 200 – 400 g/kg suchých semen ) tuky 1 – 2,5 % v sušině ( lupiny 10 – 23 %, sója 22 – 25 %, podzemnice olejná přes 50 % ) glycidy představované škrobem 4 – 25 % ( hrách 45 % ) vláknina 3 – 6 % ( celulóza a hemicelulóza ) minerální látky především takové, které způsobují zásaditost stravy – K, P, Mg, Ca mikroprvky Co, Mo, Zn vitamíny hlavně ze skupiny B ( vysoký obsah vitamínu C a karotenu v zeleném hrášku a fazolových luscích ) nedostatek sirných aminokyselin ( cystein, methionin, tryptofan ) Velmi významnou pozitivní vlastností luskovin je jejich schopnost vázat vzdušný dusík a tímto způsobem obohacovat půdu o tuto základní živinu. Proces fixace provádí prostřednictvím hlízkových bakterií rodu Rhizobium, s nimiž žijí v symbióze. K infekci kořenů luskovin dochází hlízkovými bakteriemi z půdy a projevuje se tvorbou kořenových hlízek ( nádorků ) zhruba za 3 týdny po vzejití rostlin. Infekce je druhově specifická, neboť jednotlivé druhy Rhizobií mají schopnost infikovat pouze určité druhy luskovin. Jde o typický projev symbiózy, kdy bakterie poutají atmosferický dusík využívaný luskovinami, které
zpětně poskytují energetický zdroj ve formě produktů fotosyntézy ( glycidů ). Přijatý dusík však nevyužívají jen pro svoji potřebu, ale jeho část zůstává v půdě k dispozici i pro následnou plodinu. Nejvyšší schopnost fixace vykazuje bob. Ten byl schopen vázat na hektar 76-125 kg dusíku při normálním rozložení srážek ( při stresu ze sucha pouze 55-72 kg ). U hrachu se zase projevuje silná závislost fixace na obsahu vody v půdě. Zatímco za příznivých podmínek to bylo více než 100 kg, za sucha jen 37 kg dusíku na hektar. Z výživářského hlediska to ale nejsou jen kladné vlastnosti, jimiž luštěniny disponují. Jejich největším nedostatkem je obsah tzv. antinutričních látek v semenech. Tyto antinutriční látky snižují nutriční hodnotu a stravitelnost bílkovin v trávicím traktu zvířat a vyjadřují se tzv. antinutričním faktorem ANF.
4.1 Hrách Nejvýznamnější antinutriční faktory hrachu jsou inhibitory proteáz - trypsinu a chymotrypsinu, které jsou uvolňovány v tenkém střevě. Inhibitory trypsinu jsou proteiny, které se mohou navázat a inhibovat hydrolytickou aktivitu proteáz slinivky břišní, což vede k redukci stravitelnosti bílkovin. Mohou také způsobit zbytnění slinivky břišní a potlačení růstu. Měří se pomocí trypsin inhibitor aktivity ( TIA ), která by neměla přesahovat hodnotu 10. Z ostatních antinutričních látek se nejvíce pozornost věnuje obsahu stachyózy, jež zůstává v organismu nehydrolyzována. Ztrátou enzymu α-galaktosidázy není absorbována, prochází trávicím traktem, zde se přeměňuje na CO2 a H2 a způsobuje tak nadýmání.
4.2 Sója I zde jsou nejznámější antinutriční látky inhibitory trypsinu a chymotrypsinu. Mají zde stejnou úlohu jako u hrachu, avšak sója jich obsahuje více. Dále sója obsahuje tzv. hemaglutininy. Byly identifikovány ve čtyřech formách – A, B, C a D, z nichž hlavní je glykoprotein hemaglutin B. Všechny formy jsou nebezpečné tím, že shlukují krev. Z dalších antinutričních látek jsou v sóji zastoupeny saponiny. Je to komplex rostlinných glykosidů a sója jich obsahuje 0,5 %. Saponiny způsobují hořkou chuť, inhibují cholinesterázu a chymotrypsin, mají schopnost hemolyzovat erytrocyty a u přežvýkavců mohou vysoké dávky způsobit akutní tympanii. Lektiny jsou další z negativně působících látek. Jsou to toxické rostlinné albuminy, které mají schopnost aglutinovat erytrocyty.
4.3 Bob, peluška, lupina, vikve U bobu jsou z antinutričních látek zastoupeny taniny. Způsobují hořkou chuť krmiva a snižují stravitelnost bílkovin a některých aminokyselin. Peluška obsahuje glykosidy, jež zapříčiňují hořkou chuť, v lupině jsou zastoupeny alkaloidy ( 1-3,5 % ) a ve vikvích se nacházejí kyanogenní glykosidy, které se v trávicím traktu přeměňují na kyanovodík a mohou tak způsobit otravu. Vzhledem k tomu, že již zmíněné inhibitory proteáz a další antinutriční látky jsou bílkovinné povahy, lze jejich antinutriční aktivitu výrazně snížit tepelným ošetřením luštěnin.
Z tepelných úprav používáme toustování, mikronizaci, extruzi a expandaci. Musíme však pozorně sledovat teplotu, aby nedošlo k destrukci biologicky hodnotných bílkovin, aminokyselin, vitamínů apod.
5. Využití luštěnin 5.1 Hrách Zákaz zkrmování určitých krmiv živočišného původu postihl nejen výrobce těchto krmiv, ale také odběratele krmných směsí. Problémem je jednak nezbytnost nahradit bílkoviny, respektive aminokyseliny z původních zdrojů krmiv živočišného původu, ale také část fosforu a vápníku. Poptávka po rostlinných bílkovinných krmivech se proto po roce 2000 zvyšuje. Vzhledem k vyšší ceně sójového extrahovaného šrotu se hledají alternativní domácí zdroje, jako jsou krmné luskoviny – hrách, bob, lupina. Hrách je jako ostatní luskoviny významným a cenným zdrojem bílkovin, vlákniny, draslíku, vitamínů skupiny B a komplexu sacharidů. Je známý vysokou stravitelností energie a bílkovin, obsahuje až 60-80 % albuminů a globulinů. Ve srovnání se sójou obsahuje menší množství bílkovin ( 20-24 % ) a nižší obsah sirných aminokyselin a tryptofanu, ale vyšší obsah lyzinu a argininu. Do krmných směsí se zařazuje především proto, že v těchto směsích pro monogastrická zvířata vyrovnává deficit lyzinu. Množství vlákniny je u hrachu na úrovni 6,9 %. Větší využitelnosti kvalitních živin hrachu brání obsah antinutričních látek.
5.2 Krmný hrách jako součást výživy prasat Pěstování hrachu a jeho zařazení jako bílkovinného nosiče v krmných směsích pro prasata je vhodným řešením u podniků s intenzivní produkcí obilí, neboť jejich přebytky obilí mohou být spolu s hrachem použity jako základ krmných směsí pro všechny kategorie prasat – ve výkrmu, v odchovu i u chovných zvířat. Nejvíce kritickou věkovou kategorií jsou odstavená selata. Ta musí mít krmnou směs nejen vysoce stravitelnou, ale také vysoce chutnou. V nedávno provedeném pokusu byl hrách zařazen v krmné dietě až do výše 20 % u odstavených selat a nebyly zjištěny žádné rozdíly mezi příjmem krmiva, průměrným denním přírůstkem nebo konverzí krmiva v porovnání s klasickou dietou. Dokonce bylo úspěšně začleněno 30 % hrachu do diet pro prasata o hmotnosti 10,9 kg. Tyto výsledky ukazují, že užitkovost odstavených selat není nepříznivě ovlivněna zařazením hrachu do krmné směsi. Doporučená optimální dávka je 6 % a vždy je třeba kompenzovat potřebu aminokyselin. Dále byly sledovány výsledky růstu ve výkrmu prasat při použití diety s obsahem hrahu mezi 20 až 45 %, kdy aminokyseliny a stravitelná energie byly vyvážené. Diety s hrachem opět neměly za následek žádné významné rozdíly v růstu prasat. Pro výkrm byla tedy stanovena optimální dávka hrachu 6-12 %. Při krmení hrachu mladším kategoriím ( 15-60 kg živé hmotnosti ) je vhodné doplňovat aminokyseliny podle skutečné potřeby. Při zkrmování hrachu prasnicím ( 24 % během laktace a 16 % během březosti ) nebyly zjištěny žádné negativní vlivy na reprodukční užitkovost ( úmrtnost selat, prům. množství odstavených selat ) nebo sníženou tělesnou hmotnost prasnic. Doporučená optimální dávka je 6-8 %. Prasnice kojící optimálně do 8 % hrachu, ale vždy při přídavku syntetických aminokyselin.
5.2.1 Hrachová siláž – nový trend ve výživě dojnic O využití hrachového šrotu se uvažovalo především u prasat nebo drůbeže. U skotu to bylo v přírodním stavu omezené v důsledku vysoké degradovatelnosti kvalitní zásobní bílkoviny semen hrachu. Současný výzkum i praxe potvrdily, že u skotu je možné nahradit extrahované bílkovinné šroty hrachovou siláží. Princip výborného účinku hrachové siláže je v tom, že není zkrmována zásobní bílkovina semen hrachu, ale celá rostlina ( fytomasa ). Siláž je navíc velmi chutná. Jako nová originální technologie pěstování a především využívání hrachu se ukázalo zakládání porostu vojtěšky do hrachu. Velmi vhodné se ukázaly bezlistové formy, které nepotlačují vojtěšku v růstu. Vojtěška rychle zakořeňuje a do sklizně hrachu rostliny vojtěšky zpravidla porost hrachu přerostou. Hrách sklízíme v době, kdy je vojtěška dobře zakořeněná Doporučený obsah sušiny fytomasy při sečení je 30-31 %. Hrách ponecháme přiměřeně zavadnout a následně silážujeme. Silážování čistého hrachu jako objemného bílkovinného krmiva s 10 % podílem vojtěšky je bezproblémové. Při nahrazení vojtěškotravní siláže siláží vojtěškohrachovou bylo pozorováno zvýšení v produkci mléka. Byl tedy prokázán kladný vliv zkrmování fytomasy hrachu na užitkovost dojnic. Chutnost hrachové siláže zlepšuje celkový příjem krmiv, příznívě ovlivňuje mléčnou užitkovost a tím i ekonomiku výroby mléka.
5.2.2 Hrachový škrob – potencionální zdroj amylózy Hrách se ukazuje jako perspektivní plodina pro získávání kvalitní suroviny ( škrobu s vysokým podílem amylázy ) pro výrobu biologicky rozložitelných plastů neohrožujících životní prostředí. Technologická separace škrobu na jeho hodnotně dílčí komponenty ( amylózu a amylopektin ) je obtížná, časově náročná a drahá. Chemický průmysl proto potřebuje takové škrobotvorné plodiny, které už samy o sobě tyto komponenty poskytují. Zvláštní význam je u škrobových komponent přisuzován amylóze. Mimořádné možnosti širokého využití nabízejí především amylózové termoplastické umělé hmoty ( výroba krycích fólií, sáčků, lahví, tácků, farmaceutických a kosmetických výrobků ). Navíc představuje její přísada k umělým polymerátům značný přínos v oblasti životního prostředí, protože tyto smíšené materiály jsou snadněji mikrobiálně odbourávány. Podle obsahu amylózy se likvidují plastické hmoty drcením, popřípadě dokonce úplným biologickým odbouráváním. Ze zemědělských kulturních plodin se vedle některých odrůd kukuřice nabízí jako velmi vhodná plodina pro získání amylózy hrách. Vedle vysokého zisku hrachové amylózy jde navíc o její vysokou kvalitu. Hrách setý polní obsahuje kolem 50 % škrobu a hrách setý zahradní má asi 30-35 % škrobu. Vhodnost suroviny ( semen ) k výrobě škrobu pro produkci biopolymerů jednoznačně preferuje hrách setý zahradní, právě pro jeho vysoký obsah amylózy ( některé genotypy 80-90 % ).
5.3 Sója Mezi nejdůležitější nutriční zdroje ve výživě hospodářských zvířat patří dusíkaté látky. V podmínkách ČR patří k hlavním zdrojům dusíkatých látek domácí bílkovinná krmiva jakými jsou i krmné luštěniny. Z hlediska zastoupení zdrojů proteinu v našich krmných
dávkách převládá sója. A zejména nyní, kdy jsou minimalizována krmiva živočišného původu, se jeví sója jako nepostradatelná. Pro krmné účely je sója pěstována buď jako pícnina ( statkové objemové krmivo ), anebo k produkci semene ( bobů, jadrné statkové krmivo ). Od sóji na zeleno až po sójové boby Jako pícnina se využívá jednak na zeleno, často spolu s kukuřicí, nebo na siláž a to opět s kukuřicí. Pro tyto účely, zpravidla na menších farmách v USA a Kanadě, se sója pěstuje ve sdružené kultuře s kukuřicí. Při silážování, v případě že obě plodiny jsou pěstovány odděleně jako monokultury, se sója mísí s kukuřicí v poměru 1 : 2-4. V případě využití na seno, které je v současné době nejméně rozšířeno, se sója sklízí od počátku května až do téměř voskové zralosti semene. Seno sóji je kvalitní a používá se ke krmení jednotlivých druhů a kategorií zvířat. Většina ploch sóji ve světě je určená k produkci bobů. Zejména díky vysokému obsahu bílkovin a jejich stravitelnosti a vysokému zastoupení esenciálních aminokyselin ( kromě methioninu a cysteinu ) mají sójové boby vysokou biologicko – nutriční hodnotu. Jsou proto po příslušné úpravě vhodným komponentem krmných dávek prakticky pro všechny druhy a kategorie hospodářských zvířat. Je však třeba stále myslet na obsah antinutričních látek surových ( neupravených ) bobů a z těchto důvodů není vhodné surové sójové boby přímo zařazovat zejména do krmných dávek monogastrických zvířat. U nich mohou vyvolávat některé zdravotní problémy jako růstové deprese, hypertrofii pankreasu a poruchy z nedostatku sirných aminokyselin. U polygastrů pak výrazněji snižují využití karotenu a vitamínu A.
5.3.1 Sójový extrahovaný šrot Dosavadní poznatky a zkušenosti ukazují, že jedním z nejvhodnějších sójových produktů je extrahovaný šrot ze sóji. Jestliže se doplní zrninami obsahujícími dostatek sirných aminokyselin, vápníkem a fosforem ( šrot má velmi nevyvážený poměr Ca : P a to 0,5 :1 ), potom prakticky plně nahradí potřebu živočišných bílkovin u drůbeže, prasat, telat, mladého skotu i u dojnic. Při krmení kuřat, kuřic a nosnic při poloviční i celé úhradě potřeby bílkovin v kombinaci se zrninami a s doplňky vápníku, fosforu a vitamínů je dosahováno dobrých výsledků v růstu i v kvalitě vajec. Do krmiva brojlerů lze přidávat ve výkrmu 12 % sójového extrahovaného šrotu, nosnice mohou mít v krmné směsi až 20 %. Při krmení prasat se extrahovaný šrot uplatňuje ve vyšších dávkách, samozřejmě po doplnění vápníku, fosforu a vitamínů ( to je nutné respektovat hlavně u prasniček, aby nedošlo ke snížení jejich mléčnosti a slabosti selat ). Při výkrmu v přiměřených dávkách extrahovaný sójový šrot nezpůsobuje „měkké“ maso. Krmná směs pro selata a kojící prasnice může obsahovat i 20 % sójového extrahovaného šrotu, pro prasata ve výkrmu je to 17 %. U skotu je extrahovaný šrot vhodný zejména do starterů pro telata ( 15 % v krmné směsi ) bez dalšího proteinového doplňku. Vysokoprodukčním dojnicím a výkrmovému skotu můžeme zkrmovat okolo 1 kg. Sója je vhodná i pro krmení ovcí ( 0,15-0,25 kg/kus/den ) a koní ( až 3,5 kg/kus/den ).
5.4 Bob Bob obecný pro krmné účely lze pěstovat v různých oblastech podle užitkových směrů na zrno, kvalitní píci, v čisté i smíšené kultuře jako hlavní plodinu i meziplodinu, popřípadě na zelené hnojení. Semena bobu jsou významným bílkovinným komponentem v krmných směsích hospodářských zvířat pro vysoký obsah dusíkatých látek ( 30-33 % ). Z hlediska obsahu hrubých bílkovin ( 32-34 % ) a esenciálních aminokyselin ( hlavně lysin ) je zrno bělokvětých odrůd bobu skoro stejně kvalitní jako zrno sóji a navíc má snížený obsah antinutričních látek ( tanin ). Bob do letních směsek lze použít jen v oblastech s vlhčím klimatem pro vyšší potřebu vláhy v období vzcházení. K výrobě objemné píce se používá technologie GPS, tzn. sklizeň celých rostlin systémem silážování drcených rostlin ve fázi těstovité zralosti, kdy zrna jsou pevná a plně vyvinutá. Tato sklizňová technologie zaručuje produkci kvalitní bílkovinné krmné píce pro skot s výnosem až 1,6 t dusíkatých látek na hektar. V současné době již v ČR existují i beztaninové odrůdy bobu ( Amazon, Merlin, Mistral ). Absence taninu u těchto odrůd vede ke zvýšení stravitelnosti krmiva a odstranění hořké chuti zrna. Beztaninové rané typy jsou vhodné hlavně k produkci zrna. Vzhledem ke kratší lodyze a slabšímu olistění nejsou vhodné pro produkci píce.
5.5 Peluška ( hrách setý rolní ) V současné době se využívá hlavně jako pícnina z důvodu vysoké produkce kvalitní a na bílkoviny bohaté píce, která je určena především pro skot. Pro krmné účely se ale také pěstuje i na zrno. Pro svůj rychlý počáteční vývoj, dlouhou lodyhu a bohaté olistění je velmi vhodná do jarních a letních luskovinoobilných směsek využívaných na zelené krmení či senáž. Je schopna poskytnout při sklizni již začátkem kvetení 35-40 t/ha zelené píce, což odpovídá 6-7 kg sena/ha. Dále nachází uplatnění u nás i v zahraničí jako zelené hnojení.
5.6 Lupina ( vlčí bob ) K výživě zvířat se používá v menším rozsahu. Obvykle se zařazuje v omezeném rozsahu do krmných dávek skotu ( výkrm ). Přestože obsahuje poměrně značné množství dusíkatých látek ( 31-35 % ) a ani její energetická hodnota není nízká, nemá příznivé dietetické účinky ( obsah alkaloidů ). Avšak dnes jsou již odrůdy obsahující minimální množství ( do 0,1 % ) nebo vůbec žádné množství alkaloidů. Z toho vyplývá jejich vhodnost použití pro zvířata i v potravinářském průmyslu. Další předností těchto odrůd jsou např. vyšší výnos zrna nebo vyšší obsah dusíkatých látek. V současné době je lupina vykupována podniky pro výrobu krmných směsí a mlýny, kde je připravována mouka pro lidskou výživu. Její předností je nízký obsah látek vyvolávajících alergické reakce a je ceněna lidmi, kteří požadují výrobky neobsahující GMO.
6. Úvod do problematiky olejnin Krmiva z olejářského průmyslu Z olejářského průmyslu po zpracování olejnin na tuk a jiné produkty tohoto průmyslu zůstávají jako krmný zbytek pro živočišnou výrobu v podstatě dvě velké skupiny krmiv, které se liší podle použité technologie na pokrutiny a extrahované šroty. Je však také rozdíl zejména v jejich složení a biologické hodnotě bílkovin. Pokrutiny jsou krmným zbytkem po zpracování olejnatých semen, ať již domácího původu nebo dovážených, kdy olej je získáván pouze tlakem- lisováním. Obsahují nižší procento dusíkatých látek a více tuku než extrahované šroty. Také biologická hodnota bílkovin je u pokrutin vyšší než u extrahovaných šrotů, kde na surovinu mimo extrakčního činidla se působí ještě vyšší teplotou, což bývá příčinou částečné denaturace bílkovin. Tyto okolnosti- zvláště vyšší obsah tuku jsou důležité zejména s ohledem na skladovatelnost těchto krmiv. V podstatě se jedná o rostlinná bílkovinná krmiva, jejichž výživná hodnota a dietetické účinky jsou závislé především na druhu suroviny. Některá semena obsahují mimo tuk a žádanou dusíkatou složku ještě také některé látky, které působí dieteticky nepříznivěalkaloidy, glykosidy, silice a jiné, které nejen že zhoršují jejich chutnost, ale ve větších dávkách mohou působit nepříznivě nejen na zdravotní stav zvířat, nýbrž i na užitkovost. Vyskytují se a dodávají se nejčastěji ve formě šrotů nebo expelerů/ větších granulí/, případně ve formě lisovaných desek nebo koláčů ( ZELENKA et al.,1987). Extrahované šroty i výlisky jsou dobrým zdrojem kvalitních bílkovin s poměrně vysokým zastoupením esenciálních aminokyselin. Proto jsou schopny nahradit dražší a kvalitnější, plnohodnotné živočišné bílkoviny. Na extrahované šroty, které se po extrakci suší, se někdy záměrně působí vyšší teplotou- provádí se tzv. „toasting“, při kterém dochází k částečné tepelné degradaci bílkovin. Tento zásah způsobí zmírnění až odstranění antinutričního působení některých látek, obsažených např. v sójovém nebo řepkovém semeni. Toto působení tepla může ochránit i bílkovinu extrahovaných šrotů před bachorovou fermentací. ( KUDRNA et al., 1998)
7. Charakteristika plodin a jejich využití 7.1. Slunečnice roční ( Helianthus annuus L.) Původ: Střední Amerika Typy slunečnice: olejná, cukrářská, silážní, okrasná Nažka obsahuje: 8% vody, 92% sušiny Semeno( jádro): 45- 65% tuků, 20- 30 % bílkovin, 7- 10 % glycidů Slupka obsahuje: 1- 5 % tuků, 2- 6 % bílkovin, 85- 95 % glycidů Neodslupkované pokrutiny obsahují: 27- 35 % bílkovin Odslupkované pokrutiny obsahují: 40- 45 % bílkovin ( Kováčik, 1993)
Slunečnicové pokrutiny- bývají barvy šedé až šedočerné, což je závislé na stupni opracování semene před získáváním tuku. Je možno uvést, že buď jsou jako zbytek ze semen loupaných nebo částečně loupaných, případně neloupaných. Podle toho se také řídí jejich výživná hodnota, především obsah dusíkatých látek. Nejhodnotnější v tomto směru bývají z loupaných semen, u nichž obsah dusíkatých látek bývá v průměru kolem 42 %, kdežto z částečně loupaných průměrně jen 36,5 % a z neloupaných dokonce v průměru jen 31 %. Mají však ve většině případů příznivé dietetické účinky a jsou vhodné / s výjimkou pokrutin z neloupaných semen/ téměř pro všechny druhy hospodářských zvířat. Pokrutiny a extrahované šroty z neloupaných semen se pro vyšší obsah vlákniny doporučují pouze do směsí pro starší kategorie zejména vykrmovaného skotu. ( ZELENKA et al.,1987). Slunečnicový extrahovaný šrot - tvoří jistou část bílkovinné složky krmných směsí především pro skot, nabývá dnes stále většího významu. Extrahovaný šrot se vyrábí ze slunečnicových semen, která jej zatěžují vysokým podílem vlákniny. Zatížení hrubou vlákninou (až 30 %) předurčovalo využití slunečnicových šrotů především pro skot. Je pravda, že se semena upravovala loupáním a tak se zbavovala podílu vlákniny (původní obsah asi 10 %). Toto ekonomické zatížení šrotu bylo překážkou ve větším rozšíření těchto šrotů. Protože ani kvalita šrotů loupaných semen nedosahuje kvality sójového šrotu, byla většinou dávána přednost sóji, a to i přes skutečnost, že kvalita slunečnicové bílkoviny je velmi dobrá. V současné době se zpracovává velké množství slunečnice pro získávání oleje na výrobu bionafty, podobně jako u řepky. Zvyšují se plochy pěstované slunečnice. Po zpracování, po odstranění oleje zůstávají krmné zbytky, slunečnicové výlisky. Bohužel se zpracovává slunečnicové semeno neloupané a výlisky mají vysoké zastoupení vlákniny. Jsou tedy krmivem pro krmení skotu a přežvýkavců vůbec. Určitá přednost použití výlisků, vysoké zastoupení tuků je možné využít při krmení vysokoužitkových dojnic, kdy se z kvalitní slunečnicovou bílkovinou dostane dojnicím i bohatý zdroj energie. ( KUDRNA et al., 1998)
7.2. Sója luštinatá (Glycine max) Původ: Pochází pravděpodobně z východní a jihovýchodní Asie, odkud se postupně rozšiřovala, hlavně obchodními cestami do celé Asie a později i na jiné kontinenty. - jednoletá užitková rostlina - mělké kořeny, na vedlejších kořenech jsou usazeny hlízkové bakterie, které zpracovávají vzdušný dusík - vzpřímené rostliny, mající sklon k ovíjení, výška 0,2- 2 metry - listy trojčetné, dlouze řapíkaté, lístky vejčité nebo oválné -drobné bílé nebo světle fialové květy ve svazečcích v úžlabí listů; část květů rostlina odhazuje před vývojem lusků; koruna nepatrně delší než kalich květenství hrozen (http://sis.vutbr.cz/~honza/cd/system/krytosemenne/dvoudelozne/bobovite/Glycine_max.html) Význam sóji ve výživě hospodářských zvířat Od prosince 2000 platí v Německu (jako důsledek výskytu BSE ve stádech skotu) zákaz používání krmiv s bílkovinami a tuky živočišného původu ve výživě hospodářských zvířat. To vedlo k přezkoumání možnosti doplnění potřeby bílkovin z vlastních zdrojů. Sója se přitom vyznačuje nejvyšším obsahem bílkovin a tuků ze všech využívaných luskovin. Tato skutečnost spolu s vysokými cenami dovážené sóji nastolila znovu otázku možnosti jejího pěstování i v podmínkách Německa. Při využití různých druhů luskovin ke krmným účelům platí, že krmný hrách, bob a lupiny s nízkým obsahem hořkých látek (obs. alkaloidů nižší než
0,02 %) mohou být využívány bez omezení. Sojové boby nelze podávat hospodářským zvířatům přímo. Obsah nutričních látek se však zpracováním sóji pro zpracování sojového oleje denaturuje. Sojový šrot jako vedlejší produkt tohoto zpracování pak představuje vysoce hodnotnou součást výživy hospodářských zvířat. ( Flohrová, 2001) Sójový extrahovaný šrot- je zdroj nejkvalitnější rostlinné bílkoviny. Kvalita je však snižována přítomností inhibičních látek, které působí antinutričně, jsou to látky stejné, jak v základním materiálu- surové sóje. Tepelnou úpravou se obsah těchto látek výrazně zmenší a také se omezí i jejich vliv. Stravitelnost sójové bílkoviny se po tepelné úpravě zvýší až o 10%. Tepelnou úpravou s zvýší odolnost sójové bílkoviny proti bakteriální degradaci v bachoru až o 30%. Celková využitelnost lyzinu se zvýší o více než 10%. Vyšší teplota však může na druhou stranu způsobit tzv. „Maillardovu reakci“ mezi redukujícími cukry a aminoskupinou u lyzinu , čímž se využití lyzinu naopak sníží. Stupeň Maillardovy reakce se projeví změnou barvy extrahovaného ( tmavší až hnědé odstíny barvy). Sójový extrahovaný šrot může nahradit část živočišné bílkoviny, proto se využívá ve směsích pro všechna zvířata. Je podstatou bílkovinných koncentrátů. Ve výživě přežvýkavců se používá především u vysokoužitkových dojnic, kde je zdrojem nedegradovatelných bílkovin, využívaných v tenkém střevě nativním trávením zvířete s menšími energetickými ztrátami. ( KUDRNA et al., 1998)
Sójové pokrutiny- jsou nejhodnotnější ze všech uvedených, jejich barva bývá světle žlutá až nahnědlá, vůně typická, odpovídající surovině. Průměrně obsahují kolem 43.5 % N- látek, jejichž biologická hodnota bílkovin s ohledem na vysoký obsah lyzinu je vysoká. Je to typické bílkovinné krmivo rostlinného původu, které má uplatnění zejména ve směsích pro monogastrická zvířata, zvláště mláďata. Proto bývají používány ve směsích i jako částečná náhrada bílkovinných krmiv živočišného původu. ( ZELENKA et al.,1987).
7.3. Len setý olejný ( Linum usitatissimum L.) Původ: pochází z jihozápadní a střední Asie Popis rostliny: bylina jednoletá jarní kořenový systém: kulový kořen s postranními kořínky stonek je vzpřímený, dlouhý 0.7 až 1.0 m a větví se až v květenství Obsahové látky: v osemení jeho semen je 3- 6 % slizu, který se skládá z rhamnózy, galaktózy, xylózy, arabinózy a kyseliny galakturonové. Dále semena obsahují 40% vysýchavého oleje, se značným podílem nenasycených mastných kyselin, resp. jejich glyceridů. Jsou to kys. linolenová( až 65%), linolová a olejová ( asi po 20%). (http://sis.vutbr.cz/~honza/cd/seminarky/len_sety.rtf) Využití produkce olejného lnu Hlavním produktem je semeno, které se zpracovává na vysýchavý olej. Zbytek po lisování a extrakci tvoří šroty, které se zpracovávají do krmných směsí, kde příznivě působí svými dietetickými účinky. Část semene se využívá k potravin. účelům pro vysoký obsah nenasycených mastných kyselin. ( ŠTAUD et al., 1996) Lněný extrahovaný šrot- má velmi dobré dietetické vlastnosti, což je připisováno obsahu mucinózní látky, která se uvolňuje z lněného šrotu při jeho smíchání s vodou. Lněný šrot vykazuje mírně laksativní účinky, proto se ho využívá při regulaci trávení zvláště v kritických obdobích( příprava k porodu a těsně po porodu). Velmi dobře také působí na vzhled
epidermálních útvarů. Podporuje lesk srsti. Lněný šrot se používá pro všechna zvířata, zvláště zvířata plemenná. ( KUDRNA et al., 1998) Lněné pokrutiny- jsou částečně domácího původu a částečně dovážené. Jejich barva bývá světle až tmavě hnědá. Mívají typickou ořechovou vůni s nasládlou příchutí, a proto bývají hodnoceny jako jedny z nejlepších pokrutin. Jejich obsah dusíkatých látek nebývá sice tak vysoký jako u jiných pokrutin, ale mají stejně jako lněné semeno velmi příznivé dietetické účinky, pro které jsou zvláště ceněny. Obsah dusíkatých látek se pohybuje v průměru kolem 34%. ( ZELENKA et al.,1987).
8. Ostatní pokrutiny a extrahované šroty Podzemnicový extrahovaný šrot - je velmi kvalitní krmivo.Zvířata jej ráda přijímají, protože má výbornou vůni a chuť. Vyrábí se z loupaných, případně částečně oloupaných nebo i neloupaných semen. Neloupaná semena mají vyšší obsah vlákniny, a proto se využívají ve výživě přežvýkavců. Podzemnicový extrahovaný šrot má velmi dobré dietetické vlastnosti a pozitivně působí na produkci mléka u dojnic. Při nesprávném skladování a při vyšším obsahu vody podzemnicový šrot snadno zplesniví. Plíseň Aspergillus flavus je nebezpečným producentem mykotoxinu- aflatoxinu, který vyvolává těžké zdravotní potíže především u mladých zvířat. Mimo to jsou aflatoxiny řazeny k nebezpečným karcinogenním látkám. ( KUDRNA et al., 1998). Podzemnicové pokrutiny - bývají barvy světle až bělošedé, podle toho, zda se jedná o krmivo získané z loupaných nebo neloupaných surovin může být dokonce tmavší barva až do hněda. Vůni mají typickou nasládlou, slabě s hrachovou příchutí. Pro jejich zařazování však platí některé zásady, které je nutno respektovat např. nezařazovat je do směsí pro mláďata monogastrických zvířat- selata a kuřata. Průměrně obsahují kolem 45,2% N- látek, avšak neloupané mívají v důsledku většího množství slupek vyšší obsah vlákniny. Je nutno dbát na nežádoucí příměsi, zvláště semena skočce, který může vyvolat nežádoucí zdravotní poruchy. (ZELENKA et al.,1987). Bavlníkový extrahovaný šrot - se používají především ve výživě skotu. Vyrábí se ze semen bavlníku, která – i když jsou loupaná – mají vyšší zastoupení vlákniny, protože se těžko oddělují od bavlníkových vláken. Bavlníkový šrot i pokrutiny jsou podle obsahu N-látek velmi dobrým bílkovinným krmivem. Jeho kvalita je však zhoršována obsahem gossypolu, který působí velmi nepříznivě už při koncentraci 0,1 %. Průměrný obsah gossypolu v pokrutinách i šrotech je 0,06 – 0,28 %. Při zařazování tohoto komponentu do krmných směsí obvykle nepřekročíme hranici 15 % z hmotnosti směsi. Doporučuje se při tom zařadit větší množství minerálních látek (např. mikromletý uhličitan vápenatý), který váží gossypol na nerozpustné sloučeniny. Pro kumulativní účinek gossypolu a pro jeho pomalé vylučování z organizmu se doporučuje přerušit podávání bavlníkových šrotů či pokrutin po třech až čtyřech měsících krmení, aby se mohl z těla zvířat nahromaděný gossypol vyloučit. Vyšší dávky tohoto krmiva mohou negativně ovlivnit chuť i kvalitu másla. (KUDRNA et al., 1998) Bavlníkové pokrutiny- jsou jedny z dalších k nám dovážených pokrutin. Podle toho, z jakých semen jsou získávány, se rozlišuje jejich hodnota. Je možno je získat ze semen neloupaných a neodvlákněných, semen neloupaných a odvlákněných, semen částečně loupaných a semen dobře loupaných. Jejich barva bývá ponejvíce tmavě žlutá až hnědá, která se během skladování může měnit. Z neloupaných nebo částečně loupaných semen bývají
zbarveny hnědě s případnými černými úlomky slupek. Jejich vůně bývá příjemná, ořechová. Obsah dusíkatých látek se v průměru pohybuje podle uvedené úpravy od 42,5 % u loupaných do 20 % u neloupaných pokrutin. Je nutno však upozornit na jednu možnou dietetickou závadu; mohou obsahovat alkaloid gossypol, který je jedovatý a zvláště u prasat může býti příčinou i vážnějších zdravotních poruch. Pokrutiny z neloupaných semen, jako u všech předchozích, jsou pro vyšší obsah vlákniny vhodné zejména jako komponent krmných směsí pro starší kategorie vykrmovaného skotu, jinak není jejich použití do směsí nijak omezováno, snad jen s výjimkou směsí pro mláďata. ( ZELENKA et al.,1987). Řepkový extrahovaný šrot a řepkové výlisky- mají v našich podmínkách mimořádný význam. Řepka olejná se pěstuje v našich klimatických podmínkách na poměrně velké výměře a můžeme říci, že dává velmi dobré a zaručené výnosy. V poslední době se objevují na trhu i řepkové výlisky s vyšším zastoupením tuku, a to podle použité technologie při jejím lisování za tepla až 12% při lisování za studena až 18%. Kvalitou bílkoviny ani jejím obsahem sice nedosahuje řepková bílkovina hodnotu bílkoviny sójové, přesto je však řepkový šrot velmi dobrým zdrojem bílkovin pro krmné směsi. Nevýhodou řepky a jejích derivátů je obsah glukosinolátů, které snižují chutnost řepkových šrotů. Cílem je odstranit i kyselinu erukovou, která je zastoupena v oleji řepky. Kyselině erukové se připisuje negativní působení na růst mladých zvířat a mimo to i karcinogenní působení na organizmy zvířat. Dnes pěstované tzv. dvojnulové řepky mají silně omezený obsah obou nebezpečných látek. Proto se do krmných směsí může řepkový šrot zařazovat v maximální požadované míře, a to do 15% u přežvýkavců u monogastrických zvířat obvykle do 6% , výjimečně i více. Doporučuje se použít řepkový šrot jako náhradu dražšího sojového šrotu v poměru 1:1. (KUDRNA et al., 1998) Řepkové pokrutiny- jsou nejrozšířenější z naší domácí produkce. Jejich barva bývá zelenožlutá až nahnědlá., která časem přechází ve světle až tmavě hnědou se zřetelnými temnějšími tečkami. Nezávadné nemají žádný pach, znečištěné vykazují zřetelný pach po silicích- hlavně hořčičné. Jsou-li obsaženy silice ve větším množství, mohou vyvolat trávicí poruchy. Proto je v poslední době věnováno hodně péče pěstování řepek se sníženým obsahem kyseliny erukové a glukosinolátů. Palmojádrové pokrutiny- jsou k nám také dováženy v menším množství. Jsou světle šedé barvy tmavými a světlými skvrnami z úlomků slupek. Jejich chuť a vůně je typická, charakteristická. Mají poměrně velmi nízký obsah N- látek- v průměru kolem 18% a mají přibližně stejné dietetické účinky jako kokosové pokrutiny, s nimiž se volně kombinují do směsí pro dojnice. Kokosové pokrutiny- jsou výlučně z dovozu. Jejich barva bývá bělavá a červenohnědá, vůně příjemně kokosová. Obsah N- látek je sice poměrně ve srovnání se všemi předchozími nízkýv průměru okolo 20%, ale mají velmi příznivé dietetické účinky, neboť jsou velmi chutné a mají zvláště u dojnic vliv nejen na množství mléka, nýbrž i na množství tuku v mléce. Jejich negativní vlastností však je, že velmi rychle podléhají zkáze. Sezamové pokrutiny- jsou také výlučně z dovozu. Semeno seznamu je bílé až černé barvy, čímž se řídí i barva pokrutin. Ze světlejšího semene a tudíž i pokrutiny světlejší barvy bývají však hodnotnější. Opět mohou být získány ze semen loupaných nebo neloupaných- se středním až vyšším obsahem N- látek, průměrně kolem 40%. Bývají velmi často srovnávány s podzemnicovými pokrutinami, ale je vhodnější zvláště z dietetického hlediska je srovnávat se lněnými pokrutinami z toho důvodu, že obsahují slzotvorné látky obdobně jako lněné
pokrutiny, které příznivě ovlivňují trávení. Při dovozu je nutno dbát toho, aby nebyly porušovány přítomností nežádoucích příměsí i rostlinného původu, zvláště pak semen Sezamum radistum, která jsou jednak méně hodnotná a dále mají hořkou chuť i nepříznivé dietetické účinky, které by mohly vyvolat i nežádoucí zdravotní poruchy u hospodářských zvířat. Makový extrahovaný šrot- se pro krmné účely používá jen velmi omezeně. Bývá tmavě modré barvy, typické vůně a má střední obsah dusíkatých látek- kolem 38% a má poměrně vysoký podíl minerálních látek. Obsahuje však nepříznivě působící alkaloidy, což omezuje jeho použitelnost do směsí. Proto je zařazován zejména do směsí pro starší kategorie vykrmovaného skotu v kombinaci s jinými bílkovinnými krmivy, avšak až po předběžném schválení jednotlivých partií ÚKZÚZ. Velmi omezeně se někdy vyskytují ještě i jiné druhy pokrutin a extrahovaných šrotů. Nemají zpravidla stanoveny jakostní znaky. Obecně se jedná o produkty s horšími dietetickými a specifickými účinky, jejichž výskyt je velmi malý, současně je nutno si uvědomit, že jsou to převážně pokrutiny a extrahované šroty z dovozu, např. extr. šroty lničkové, nigrové, saflorové( světnicové), konopné, méně pak známé melounové, z kukuřičných klíčků, tabákové a ricinové. ( ZELENKA et al.,1987
9. Seznam použité literatury ČERMÁK, B.: Výživa a krmení telat a jalovic. MZe ČR v Praze, 1999. ČERMÁK, B.: Výživa a krmení vykrmovaného skotu. MZe ČR v Praze, 2001. DOLEŽAL, P.a kol.: Výživa zvířat a nauka o krmivech (cvičení). MZLU v Brně, 2004. DUŠEK, J. a kol.: Chov koní.Brázda, Praha, 1999. FLOHROVÁ, A.: Zkušenosti s pěstováním sóji v zahraničí a v ČR. Ústav zemědělských a potravinářských informací Praha, 2001, 32 s. ISBN 80-7271-088-5. KOVÁČÍK, A.: Základy pěstování slunečnice. Institut výchovy a vzdělávání MZ ČR, 1993, 48 s. KRÁSA, A.: Česká sója ve výživě hospodářských zvířat. Krmivářství, duben 2001, 19 – 20 s. KUDRNA, V. a kol.: Produkce krmiv a výživa skotu. Agrospoj, Praha, 1998, 362 s. LÁD, F.:Výživa a krmení prasat ve výkrmu. MZe ČR v Praze, 2001. MACHÁČKOVÁ, I.: Nezapomínat na bob obecný. Úroda, listopad 2004, 10 – 11 s. SINGER, M.: Hrachový škrob – potencionální zdroj amylózy. Úroda, březen 1997, 14 - 15 s. SLAMĚNA, Z.: Kvalitní hrachová siláž – nový trend ve výživě dojnic. Úroda, listopad 2004, 3 s. SOMMER, A: Sója vo výžive zvierat, Krmivářství. duben 2003, 1 - 4 s. STRATIL, J.: Encyklopedie zemědělství, VFU. Brno, 1996, 197 s. ŠTAUD, J. a kol.: Olejný len- Nové směry v pěstování a využití. Ústav zemědělských a potravinářských informací Praha, 1996, 32 s. ISSN 0231- 9470. ŠTRANC, J.: Úprava sóji a její zkrmování, Krmivářství, duben 2004, 37 – 38 s. VAVREČKA, J. a kol.: Krmný hrách jako součást výživy prasat, Náš chov, listopad 2004, 32 - 34 s. VRABEC, M.: Lupina bílá – bílkoviny z vlastních zdrojů, Úroda, listopad 2004, 22 - 23 s. ZELENKA, J. a kol.: Výživa a krmení hospodářských zvířat I. část( návody do cvičení z výživy). VŠZ v Brně, 1987, 184 s. ZIMOLKA, J.: Speciální produkce rostlinná – rostlinná výroba, MZLU, Brno, 2000, 245 s. ZUKALOVÁ, H. a kol.: Antinutriční látky – IV., Krmivářství, červen 2001, 20 - 22 s.
http://sis.vutbr.cz/~honza/cd/seminarky/len_sety.rtf http://sis.vutbr.cz/~honza/cd/system/krytosemenne/dvoudelozne/bobovite/Glycine_max.html
