Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav pěstování, šlechtění rostlin a rostlinolékařství

Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav pěstování, šlechtění rostlin a rostlinolékařství

Druhové spektrum užitečného hmyzu v systémech ekologického pěstování pšenice Diplomová práce

Vedoucí práce: Ing. Eva Hrudová, Ph. D.

Vypracovala: Bc. Olga Rajmová

Brno 2008

1

2

PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma „Druhové spektrum užitečného hmyzu v systémech ekologického pěstování pšenice“ vypracovala samostatně a použila jen prameny, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu literatury. Diplomová práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího diplomové práce a děkana AF MZLU v Brně.

Dne..................................................... Podpis diplomanta..............................

3

PODĚKOVÁNÍ

Chtěla bych poděkovat své vedoucí práce Ing. Evě Hrudové, Ph.D. za veškerou pomoc, ochotu a cenné rady k diplomové práci. Také bych ráda poděkovala svým rodičům za umožnění studia.

4

ABSTRAKT V letech 2006 a 2007 byli zjišťováni škůdci pšenice v systému ekologického pěstování u Prštic. Výskyt škůdců byl zjišťován smýkáním a vizuální kontrolou. V roce 2007 byli sledováni navíc antagonisté škůdců. Celkem bylo zjištěno 24 druhů škůdců, z toho 13 druhů ve vysoké početnosti, 11 druhů s nízkou početností nebo ojediněle. Nejpočetnější škůdci byli: truběnka pšeničná (Haplothrips tritici), kyjatka osenní (Sitobion avenae), kohoutek modrý (Oulema gallaeciana), kohoutek černý (Oulema melanopus), bodruška obilná (Cephus pygmaeus), pilatka travní (Dolerus gonager). Z užitečných druhů hmyzu byly zjištěni především zástupci čeledí slunéčkovití (Coccinellidae), pestřenkovití (Syrphidae), zlatoočkovití (Chrysopidae), páteříčkovití (Cantharidae), stuhatkovití (Aeolothripidae) a nadčeledi chalcidky (Chalcidoidea). Méně početní byli hladěnkovití (Anthocoridae), drabčíkovití (Staphylinidae), lumkovití (Ichneumonidae), lumčíkovití (Braconidae), mšicomarovití (Aphidiidae). Rovněž byl zaregistrován výskyt kobylky zelené (Tettigonia viridissima) a škvora obecného (Forficula auricularia).

ABSTRACT In years 2006-2007 was detected pests of wheat in ecological farming system near Prštice. Appearance pests was find out with skidding and visual check. In year 2007 were monitoring in addition antagonists of pests. Quite was registred 24 species pests and of it 13 species in high abundance and 11 species with low abundance or sporadically. Most numerous pests were Haplothrips tritici, Sitobion avenae, Oulema gallaeciana, Oulema melanopus, Cephus pygmaeus, Dolerus gonager. From beneficial insect were found above all deputies families Coccinellidae, Syrphidae, Chrysopidae, Cantharidae, Aeolothripidae and superfamily Chalcidoidea. Less abundant were Anthocoridae, Staphylinidae, Ichneumonidae, Braconidae and Aphidiidae. Also was registered appearance Tettigonia viridissima and Forficula auricularia.

5

Obsah 1 2 3

4

5

6 7 8

ÚVOD....................................................................................................................... 7 CÍL PRÁCE .............................................................................................................. 8 LITERÁRNÍ PŘEHLED .......................................................................................... 9 3.1 Sledovaní škůdci ............................................................................................... 9 3.1.1 Řád: Polokřídlí – Hemiptera ................................................................... 10 3.1.2 Řád: Třásnokřídlí – Thysanoptera .......................................................... 14 3.1.3 Řád: Brouci – Coleoptera ....................................................................... 16 3.1.4 Řád: Motýli – Lepidoptera...................................................................... 19 3.1.5 Řád: Blanokřídlí – Hymenoptera............................................................ 21 3.1.6 Řád: Dvoukřídlí – Diptera ...................................................................... 24 3.2 Nesledovaní škůdci ......................................................................................... 28 3.2.1 Řád: Polokřídlí – Hemiptera ................................................................... 28 3.2.2 Řád: Brouci – Coleoptera ....................................................................... 31 3.2.3 Řád: Dvoukřídlí – Diptera ...................................................................... 34 3.3 Užitečný hmyz ................................................................................................ 36 3.3.1 Řád: Rovnokřídlí – Orthoptera ............................................................... 37 3.3.2 Řád: Dermaptera – škvoři ....................................................................... 38 Řád: Polokřídlí – Hemiptera ................................................................... 40 3.3.3 3.3.4 Řád: Třásnokřídlí – Thysanoptera .......................................................... 41 3.3.5 Řád: Síťokřídlí – Neuroptera .................................................................. 41 3.3.6 Řád: Brouci – Coleoptera ....................................................................... 43 3.3.7 Řád: Dvoukřídlí – Diptera ...................................................................... 48 Řád: Blanokřídlí – Hymenoptera............................................................ 50 3.3.8 3.3.9 Řád: Pavouci – Araneae (Araneida) ....................................................... 53 3.4 Ostatní hmyz ................................................................................................... 55 MATERIÁL A METODY ZPRACOVÁNÍ ........................................................... 58 4.1 Materiál ........................................................................................................... 58 4.2 Metody ............................................................................................................ 60 VÝSLEDKY PRÁCE A DISKUSE ....................................................................... 62 5.1 Výsledky: ........................................................................................................ 62 5.2 Diskuse............................................................................................................ 70 ZÁVĚR ................................................................................................................... 72 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY .................................................................... 73 SEZNAM PŘÍLOH................................................................................................. 81

6

1

ÚVOD Hmyz žijící na planetě Zemi tvoří asi 80 % všech známých druhů živočichů.

Jednotlivé druhy se v průběhu evoluce přizpůsobily nejrůznějším podmínkám a potravě. Některé druhy hmyzu dovedou zkonzumovat nebo znehodnotit velkou část zemědělské produkce, čímž se pro člověka stávají významným soupeřem ve spotřebě potravin a člověk se snaží svou úrodu ochránit různými způsoby. V konvenčním systému zemědělství se účinným prostředkem v ochraně proti škůdcům stala chemická ochrana plodin. Intenzifikace a chemizace zemědělství nese rizika, například znečišťování zdrojů povrchových a podzemních vod, přítomnost reziduí

pesticidů

v rostlinách,

které ovlivňují

produkci

kvalitních

zdravotně

nezávadných potravin a krmiv. Tlak společnosti vyžaduje bezpečné a kvalitní potraviny a vede k přejímání postupů a zásad ekologického zemědělství. Cílem ochrany před škůdci v ekologickém zemědělství není jejich vyhubení, ale jejich regulace, jelikož ekologický zemědělec nepoužívá chemické přípravky. V regulaci škůdců jsou velmi důležití jejich přirození nepřátelé, kteří snižují riziko jejich velkého přemnožení.

7

2

CÍL PRÁCE Cílem této diplomové práce bylo určit především užitečné druhy hmyzu, které se

vyskytovaly v ekologicky pěstované pšenici. Současně byl sledován také výskyt škůdců pšenice.

8

3

LITERÁRNÍ PŘEHLED Ekologické zemědělství je v Evropě i u nás uznávanou metodou, která je definována

zákonem. Je to šetrný způsob zemědělského hospodaření, který dbá na životní prostředí a jeho jednotlivé složky stanovením omezení či zákazů používání látek a postupů, které zatěžují a znečišťují životní prostředí nebo zvyšují rizika kontaminace potravního řetězce a dbá na pohodu chovaných hospodářských zvířat (Šarapatka et al., 2006).

Pšenice setá se v ekologickém zemědělství pěstuje pro potravinářské využití. Je nejnáročnější obilninou. Má slabě rozvinutý kořenový systém, menší konkurenční schopnost vůči plevelům. Mezi hlavní problémy při jejím pěstování v ekologickém zemědělství patří udržení optimální produkční hustoty porostu, regulace zaplevelení a kvalita (obsah lepku). V osevním postupu se zařazuje po jetelovině, luskovině nebo hnojené okopanině. Vyžaduje slehlou, ale strukturní půdu. Na přelomu září a října (čím výše, tím dříve) se vysévá 4,5 mil. klíčivých zrn.ha-1 do “obilních” řádků. Včasné setí umožní podzimní odnožení, ale vede obvykle k většímu zaplevelení. Plevele regulujeme vláčením před vzejitím nebo po začátku odnožování (2-3x). Růst odnoží podpoří jarní časné přihnojení kejdou, močůvkou nebo jemně rozmetaným hnojem (10 t.ha-1). Je vhodné vybrat odrůdy méně odnožující, tvořící výnos větší produktivitou klasu, odolné proti houbovým chorobám. Potravinářskou pšenici sklízíme na počátku plné zralosti (kvalita lepku, porůstání) (Moudrý, 1999).

3.1 Sledovaní škůdci

V této kapitole jsou popsaní škůdci, kteří byli sesmýkáni nebo se vyskytovali v klasech či na listech. Některé druhy škůdců nebylo možno odchytit, avšak příznaky napadení a poškození jimi způsobená jsou tak typická, že bylo možno určit jejich původce.

9

3.1.1 Řád: Polokřídlí – Hemiptera Podřád: Mšicosaví – Sternorrhyncha

Čeleď: Mšicovití – Aphididae

Kyjatka travní – Metopolophium dirhodum (Walker, 1849)

Bezkřídlá živorodá samička je zelená, má protáhlé tělo dlouhé asi 3 mm. Na hřbetě probíhá zpravidla tmavší zelený proužek. Čelní hrbolky jsou málo vyvinuté, rozbíhavé, zpravidla hladké, střední čelní výběžek vyniká. Tykadla jsou asi o jednu pětinu kratší než tělo, velmi světlá s tmavšími konci jednotlivých článků. Sifunkuli měří asi 2/13 – 2/11 délky těla, jsou válcovité, při bázi mírně rozšířené, ke konci tenčí, velmi světlé, s tmavším vrcholem. Jejich povrch je rozptýleně šupinkatý, s několika příčnými čárkami nebo políčky před koncem. Chvostek je protáhlý, tupý, při bázi mírně zaškrcený, téměř bezbarvý, asi o třetinu kratší než sifunkuli a má 9 – 12 štětinek. Nohy jsou zelenavé (Miller, 1956). Bezkřídlé samičky na travách jsou podobné, ale jsou ještě štíhlejší, zploštělé a čelní hrbolky jsou lépe vyvinuty (Miller, 1956). Okřídlená živorodá samička je zelená, hlava a hruď jsou hnědé. Tykadla jsou tmavá. Sifunkuli jsou světle hnědé s tmavším koncem. Délka těla je 2,84 mm, tykadel 2,42 mm, sifunkul 0,46 mm a chvostku 0,29 mm (Miller, 1956). Hlavní hostitelskou rostlinou kyjatky travní je růže, někdy také jahodníky nebo řepík (Agrimonia), vedlejší pak některé trávy řidčeji kosatce. Dospělé zakladatelky nalezneme koncem dubna mezi drobnými lístky na výhoncích růží. Druhá generace se skládá z jedinců většinou bezkřídlých, třetí jen z okřídlených. Okřídlené mšice odlétají na různé trávy (Miller, 1956) a obilniny (Rotrekl, 2000), kde se usazují na líci listů nebo v klasech a latách. K růžím se vracejí od října do listopadu (Miller, 1956). Pro vývoj je optimální teplota 20 °C (www.agromanual.cz, 2008 a). Škodí sáním na listech a také jako přenašeč viru žluté zakrslosti ječmene (www.agromanual.cz, 2008 a).

10

Kyjatka osenní – Sitobion avenae (Fabricius, 1775)

Bezkřídlé živorodé samičky (na Rubus) mají tělo v obryse štíhle vejčité, zelené nebo hnědozelené, tykadla hnědavá, někdy téměř černá, jen nepatrně kratší než tělo. Štětinky tykadel jsou asi tak dlouhé jako 2/7 – 1/3 průměru třetího článku. Chobot sahá až ke středu středních kyčlí. Sifunkuli jsou válcovité s rozšířenou bází, asi čtyřikrát kratší než tělo, jejich apikální 1/10 – 1/7 je na povrchu síťkovaná. Tato část bývá od ostatní části oddělena mírnou zaškrceninou. Chvostek je tlustý, tupý, asi dvakrát kratší než sifunkuli, s 8 – 12 štětinkami. Nohy žlutozelené nebo žlutohnědé, konce holení tmavší. Sifunkuli jsou žlutozelené s tmavohnědým koncem. Chvostek je zbarven jako ostatní tělo. Délka těla je 3,26 mm, tykadel 2, 60 mm, sifunkul 0,85 mm, chvostku 0,39 mm (Miller, 1956). Bezkřídlé samičky žijící na obilí jsou menší, štíhlejší a jejich tykadla jsou černá a delší než tělo. Sifunkuli jsou černé a v poslední 1/6 -1/5 síťkované. Chvostek je štíhlejší, při bázi zřetelně zaškrcený, zpravidla se sedmi štětinkami. Barva těla špinavě zelená, chvostek světležlutý, nohy hnědožluté. Délka těla je asi 2 mm, tykadel 2,06 mm, sifunkul 0,51 mm, chvostku 0,26 (Miller, 1956). Okřídlené živorodé samičky žijící na Rubus se podobají bezkřídlým, ale mají výraznější kresbu. Hlava a hruď jsou světle hnědé až černé, sifunkuli černé. Délka těla 2,90 mm, tykadel 3,17 mm, sifunkul 0,7 mm, chvostku 0,34 mm. Okřídlené samičky žijící na travách jsou podobné, ale menší – 2,40 mm a s kresbou ještě výraznější (Miller, 1956). Kyjatka osenní klade vajíčka na stonky nebo do paždí pupenů druhů Rubus, Rosa, řidčeji Fragaria a Agrimonia. Mšice se líhnou na jaře a dospívají v zakladatelky, které rodí larvy dospívající v bezkřídlé fundatrigenie. Třetí generace jsou okřídlené virginogenie, které se rozletují a vyhledávají obilí a jiné trávy. Tak zakládají několik generací a teprve koncem září se rodí gynopary, které se vracejí k ostružiníkům a na další primární hostitele, kde na rubu listů rodí larvy dospívající v pohlavní samičky. V polovině října se objevují i okřídlení samečci, ale migrace může trvat až do konce listopadu. Oplodněné samičky pak kladou zimní vajíčka na stonky ostružiníků a ostatní primární hostitele (Miller, 1956). Optimální teplotní nároky se pohybují od 15 – 20 °C. Při této teplotě vývoj od larvy po dospělce trvá asi devět dní. Vyhovuje jí sušší počasí (www.agromanual.cz, 2008 b) Škodí převážně sáním v klasu, ale může se vyskytnout i na listech a listových pochvách (www.agromanual.cz, 2008 b). Napadené klasy žloutnou a obilky se špatně 11

vyvíjejí (Miller, 1956). Vedle přímých škod sáním škodí i vylučováním medovice v klasech, které jsou živnou půdou pro patogenní houby. Významně se podílí na přenosu virů, zvláště viru žluté zakrslosti ječmene (www.agromanual.cz, 2008 b).

Mšice střemchová – Rhopalosiphum padi (Linnaeus, 1758)

Bezkřídlá živorodá samička (na střemše) má široce oválné, klenuté, trávově zelené, někdy tmavozeleně mramorované. Hlava je světle hnědá a mezi sifunkuli je hnědočervená skvrna, která je někdy po stranách zadečku protažena dopředu. Oči jsou tmavohnědé, tykadla hnědočerná, se žlutavým třetím článkem. Jsou o polovinu kratší než tělo. Sifunkuli jsou poměrně krátké tmavohnědé, na špičce téměř černé, málo zduřelé. Chvostek je o 1/3 kratší než sifunkuli a černohnědé. Nohy jsou světležluté, chodidla a konce holení černé. Délka těla je 2,75 mm, tykadel 1,55 mm, sifunkulí 0,27 mm, chvostku 0,17 mm (Miller, 1956). Okřídlená živorodá samička (na střemše) má černou hlavu, hruď a tykadla, zadeček zbarvený jako u bezkřídlých, nohy má světle hnědé s černými chodidly a oběma zadními páry stehen. Na předohrudi a na článcích zadečku jsou vyvinuty postranní bradavky. Délka těla je 2,45 mm, tykadel 1,86 mm, sifunkulí 0,27 mm a chvostku 0,17 mm (Miller, 1956). Bezkřídlé samičky žijící na obilí a jiných travách jsou štíhlejší, zelené s tmavým chvostkem a sifunkuli a se zelenýma nohama. Sifunkuli jsou delší a tlustší, chvostek jen o ½ kratší než sifunkuli. Okřídlené samičky žijící na obilí jsou podobné okřídleným samičkám z Prunus (Miller, 1956). Hlavní živnou rostlinou je střemcha. Na jaře saje na rubu listů a způsobují jejich svinování a žloutnutí. Mšice střemchová je dicyklická. Na primárním hostiteli, střemše obecné (Prunus padus), přezimuje vajíčko. V březnu až dubnu při průměrných teplotách nad 7 °C se líhnou nymfy, bezkřídlé zakladatelky (fundatrix). Ty dávají vznik několika partenogenetickým generacím fundatrigenií na jarním listí primárního hostitele. Partenogenetické samičky žijí asi měsíc. Koncem jara listí na primárním hostiteli stárne, začíná být jako potrava nevhodná, a proto se objevují jarní okřídlení migranti (migrantes), kteří se stěhují na sekundárního hostitele – obilniny a trávy, kde nejčastěji sají mezi listovými pochvami, na dolních částech čepelí listů, v klasech a latách. Podíl 12

okřídlených forem, které se stěhují na letní hostitele, závisí na podmínkách počasí. Tam se v průběhu léta a podzimu vyvíjí opět větší počet generací bezkřídlých jedinců. V průběhu podzimu přestávají sekundární hostitelé vyhovovat, klesá obsah výživných látek, zkracuje se den, snižuje se teplota a vyvíjí se generace samiček (sexuparae), které produkují jak samičky, tak i samečky. Ti migrují zpět na zimní hostitele, kde samičky kladou po oplození přezimující vajíčka do paždí pupenů (Olbrechtová, 2008). Nejvýznamnější faktor na intenzitu mšic je počasí. Za suchého a teplého počasí se mšice často přemnoží (Olbrechtová, 2008). Optimální teplota pro vývoj je 20 °C. Při této teplotě trvá vývoj od larvy po dospělce asi 6 dní (www.agromanual.cz, 2008 c). Mšice střemchová poškozuje hostitele sáním. Rostlinám odčerpává velký díl asimilátů. Posátí způsobuje žluté skvrny, kroucení a usychání listů. Dochází ke snížení hmotnosti a jakosti zrna. Mšice střemchová je efektivním vektorem virózy – viru žluté zakrslosti ječmene BYDV (Barley yellow dwarf virus) (Olbrechtová, 2008).

Mšice na obilninách mají mnoho přirozených nepřátel (slunéčka, pestřenky, zlatoočky) a jsou napadány i entomopatogenními houbami (Entomophthora) (Häni et al., 1998). Hoffmann et al. (1994) uvádějí jako parazitoidy mšic Praon volucre (Haliday, 1833), Aphidius rhopalosiphi DeStefani, 1902, Aphidius picipes (Nees, 1811) a Aphidius ervi Haliday, 1834. Praslicka et al. (2003) uvádějí, že na vybraných lokalitách Slovenska v letech 1997–1999 na obilných mšicích zaznamenali sedm parazitoidů. Podle početnosti bylo následovné pořadí zjištěných druhů: Aphidius uzbekistanicus Luzhetzki, 1960 (160 jedinců – 42,4 %), Aphidius ervi (83 jedinců – 22,0 %), Aphidius rhopalosiphi (66 jedinců – 17,5 %), Ephedrus plagiator (Nees, 1811) (40 jedinců – 10,6 %), Praon volucre (26 jedinců – 6,9 %), Praon gallicum Starý, 1971(1 jedinec – 0.3%) a Aphidius picipes (1 jedinec – 0,2 %). Výskyt početnosti parazitoidů podle roků byl následovný: 1999 (185 jedinců – 49,1 %), 1998 (122 jedinců – 32,4 %) a 1997 (70 jedinců – 18,6 %). Praslicka & Miština (2004) zjistili při hodnocení parazitace obilných mšic v různých zemědělských systémech, že parazitování obilních mšic na pšenici ozimé v růstové fázi konec kvetení byla rozdílná mezi jednotlivými zemědělskými systémy (integrovaný a ekologický) jako i mezi jednotlivými lety (1999 - 2001). Parazitování mšic byla v každém roce vyšší v ekologickém zemědělském systému. Průměrný počet parazitujících mšic na jedné odnoži byl v rámci ekologického systému 2,63 13

a v integrovaném systému 1,84. Průměrné parazitování obilních mšic byl v ekologickém systému 16,15 % a v integrovaném 8,31 % tedy vyšší o 94,33 %.

3.1.2 Řád: Třásnokřídlí – Thysanoptera Podřád: Třásněnky – Terebrantia Čeleď: Třásněnkovití – Thripidae

Třásněnka luční – Anaphothrips obscurus (Müller, 1776)

Dospělá samička je světle žlutá, šedavě skvrnitá forma, křídla jsou buď vyvinuta, nebo zkrácena, slabě šedě zakalena. Hlava je před očima mírně protažená dopředu a stejně jako štít bez dlouhých brv. Na tykadlech 5. – 8. článek tmavý. Délka těla je 1,1 mm (Miller, 1956). Přezimované, většinou brachypterní samice se objevují v porostu v prvním týdnu května, koncem měsíce dosahují svého maximálního výskytu. Výskyt dospělců vrcholí v polovině července. Počátkem září nastává migrace do zimovišť, avšak jednotlivci se nacházejí na travách ještě dlouho do podzimu. Třásněnka luční je velmi hojným polyfágním druhem. Po celý rok je hojná na travách a obilí (Miller, 1956).

Podřád: Truběnky – Tubulifera Čeleď: Phlaeothripidae

Truběnka pšeničná – Haplothrips tritici (Kurdjumov, 1912)

Dospělá samička má tělo i končetiny hnědočerné, přední holeně na konci žluté. V tykadle je pouze 3. článek žlutý, 4. článek pouze u kořene světlejší. Křídla jsou zcela bezbarvá. Brvy na hlavě a na štítě jsou slabě zesílené na konci nebo uťaté. Třetí tykadlový článek je se dvěma smyslovými čípky, 4. článek se čtyřmi osténky. Přední křídla na zadním okraji nesou 5 – 8 vmezeřených brv. Hřbetní brvy na devátém článku zadečku jsou na konci uťaté nebo slabě zesílené. Tubus o 0,4 kratší než hlava. Délka těla je asi 1,5 mm (Miller, 1956).

14

Larvy jsou karmínově červené (Miller, 1956). Truběnka pšeničná je hojná na pšenici, v dozrávajících klasech se nachází často v obrovském množství (Miller, 1956). Dospělci odcházejí ze zimovišť uprostřed května. Maximálního výskytu dosahují až za měsíc (Miller, 1956). Samičky kladou vajíčka v malých skupinách po 4 – 8 vajíčkách. Vajíčka kladou po dobu trvající 25 – 35 dní (www.agroatlas.spb, 2006) Po nakladení vajíček samice rychle mizí z porostu. Přesto však nacházíme jedince přes celé léto až do konce srpna. Larvy se vyvíjejí jednak v listových pochvách, brzy však přecházejí na mladé klasy. Zalézají do klásků a vysávají všechny části květů. Dorostlé larvy opouštějí úkryt na rostlině a zalézají do půdy pod ni, kde prodělávají zbytek proměny a přezimují. Má jednu generaci do roka (Miller, 1956). Všechny generace sají na mladých pletivech. Zpočátku v pochvách listů, později na vyvíjejících se kláscích. V místě sání se tvoří stříbřité skvrny, posáté květy se přestávají vyvíjet, pluchy jsou pokroucené. Posáté klasy postupně bělají a nevyvíjí se (www.agromanual.cz, 2008 d). Na podzim a na jaře mnoho larev zemře během deštivého počasí, které podporuje vývoj entomopatogeních hub, zejména Entomophora spp. a Beauveria bassiana. Dalšími predátory, kteří jsou schopni snížit počet truběnek jsou dravé třásněnky (Aelothrips

spp.),

slunéčka,

larvy

denivek,

střevlíci,

drabčíci

a

roupci

(www.agroatlas.spb. 2006).

Vývoj třásněnek na obilninách podporuje teplé a středně vlhké počasí (Rotrekl, 2000). Z agrotechnických opatření se v ochraně proti třásněnkám provede zaorání strniště ihned po sklizni s následnou hlubokou orbou a ve sledu plodin nezařazovat obilniny po obilninách (Rotrekl, 2000).

15

3.1.3 Řád: Brouci – Coleoptera Podřád: Všežraví – Polyphaga Čeleď: Mandelinkovití – Chrysomelidae

Kohoutek černý – Oulema melanopus (Linnaeus, 1758)

Tělo dospělce je zelené nebo modré, štít a nohy červené, chodidla černá. Délka je 4 – 4,8 mm. Oči jsou ohraničené vzadu hlubokou rýžkou, která je opatřena drobným kartáčkem složeným ze šupinek. Čelo je v přední části nad kořeny tykadel vyhloubeno, takže při pohledu ze strany je v tomto místě proláklé. Jedenáctičlenná černá tykadla mají první čtyři články mnohem kratší než ostatní (Miller, 1956). Předohruď je kulovitá, oranžová, s povrchem téměř hladkým, opatřeným jen třemi podélnými, velmi nepravidelnými řadami větších teček. Přední okraj je úzce černě lemován. Krovky jsou dva a půlkrát delší než je jejich společná šířka (Miller, 1956). Vajíčka jsou asi 1 mm dlouhá, jantarově žlutá, tvaru krátké, na obou koncích zaoblené tyčinky (Miller, 1956). Tělo larev je pokryto černavým slizem. Jsou měkké, krátké a zavalité, kyjovitého tvaru, silněji klenuté na hřbetě a téměř ploché na břišní straně, která se dotýká podkladu. Hlava je svrchu zploštělá, hnědočerná, světlejší v místech, kde vyrůstají tykadla. Od báze kusadel až k temeni probíhá úzká světle žlutá linka. Na každé straně hlavy je šest jednoduchých oček, z nichž čtyři leží před a dvě za krátkými tykadly. Horní pysk je červenavý, obdélníkového nebo lichoběžníkovitého tvaru, vpředu mírně vykrojený a opatřený na každé straně 3 – 4 zoubky. Z každého zoubku vyrůstá krátká štětinka. Předohruď má na hřbetě dva šedavé obdélníkovité sklerity. Středohruď a zadohruď jsou po stranách zdobeny několika šedými skvrnami. Nohy jsou složeny ze tří článků a ukončeny krátkým drápkem. Zadeček se skládá z devíti článků. Řitní otvor leží na horní straně posledního článku a směřuje dopředu, takže kašovitý trus se hromadí na hřbetě a je tlačen postupně dopředu, až nakonec pokrývá celé tělo larvy až k hlavě (Miller, 1956). Přezimující brouci se objevují koncem dubna a počátkem května. Za teplých slunečních dní jsou velmi čilí a dobře létají i na velké vzdálenosti. Živí se listy všech druhů obilnin, zejména ovsa a ječmene, v nichž vykusují drobné, úzké proužky,

16

ohraničené žebry. Po skončení úživného žíru dochází k páření a samičky potom až do počátku června kladou vajíčka na líc listů buď jednotlivě, nebo ve skupinách po 2 -7 v řadách podél hlavního žebra. Nejčastěji je kladou na listy ovsa, ječmene a tvrdých jarních pšenic. Měkké pšenice a odrůdy ovsů se silněji opýřenými listy bývají jen zřídka napadány. Při silném výskytu může být na jednom listě 20 – 50 vajíček. Z ostatních trav kladou samičky ještě na bojínek, srhu, jílky apod. Celkový počet vajíček, která naklade jedna samička, nepřevyšuje 200 kusů. Během června brouci postupně hynou, takže se na listech nacházejí jen larvy. Ty se líhnou z vajíček asi po 7 – 8 dnech a živí se stejným způsobem jako brouci. Požerky však jsou poněkud odlišné, neboť proužky, které vyžírají, jsou úzké a dlouhé i několik centimetrů, při čemž protilehlá pokožka zůstává neporušená. Je- li příliš horko, přelézají larvy na rub listů. Vývoj larev je rychlý, neboť již za 14 dní jsou dorostlé. Pak odvrhují slizovitý povlak a slézají po stéble k zemi, v níž si v hloubce 2 – 5 cm vyhlubují kolébku s hladkými stěnami. Asi po 15 dnech klidu se kuklí a po dalších 12 – 14 dnech se líhnou dospělí brouci. Mladí a nevybarvení brouci se nacházejí v půdě v červenci a srpnu. S nástupem chladného počasí si vyhledávají zimní úkryty v trouchu dutých stromů, v trsech suché trávy, ve spadlém listí apod. Kohoutek černý má jednu generaci v roce (Miller, 1956).

Kohoutek modrý – Oulema gallaeciana (Heyden, 1870) = Chrysomela lichenis Voet, 1806 rejected name = Crioceris cyanella Paykull, 1798 nec Linnaeus, 1758 = Crioceris obscura Stephens, 1829 nec Fabricius, 1801 = Oulema cyanella (Paykull) Auctorum = Oulema lichenis (Voët) Auctorum = Lema gallaeciana Heyden, 1870

Tělo i nohy má modré nebo zelené, kovově lesklé. Štít je v příčném zaškrcení před kořenem hladký nebo jen mírně svraskalý. Z řad krovek jsou druhá, třetí a čtvrtá a pátá téměř vždy zřetelně sblížené. Délka těla je 3,5 – 4 mm (Miller, 1956). Krovky jsou asi dvakrát tak dlouhé jako je jejich společná šířka. Nohy jsou celé černomodré s výjimkou druhého a třetího článku chodidel, které bývají nahnědlé. Předohruď je kulovitá, modrá, s lesklým povrchem, opatřeným jen dvěma nepravidelnými řadami několika teček. Čelo je od temene až k bázi tykadel pravidelně

17

klenuté. Tykadla jsou jedenáctičlenná, s prvními čtyřmi články mnohem kratšími než ostatní (Miller, 1956). Vajíčka jsou 1,2 mm dlouhá, válcovitá, na obou koncích zaoblená, medově žlutá s lehkým oranžovým odstínem (Miller, 1956). Dorostlé larvy měří 4 – 5 cm a jsou velmi podobné larvám kohoutka černého, od kterých se liší mimo jiné těmito znaky: Horní pysk je hnědý a na předním okraji je bez zoubků i bez štětinek, boky hrudi mají několik šedých skvrn, z nichž jedna leží vždy za každou kyčlí noh (Miller, 1956). Brouci opouštějí své zimoviště od druhé poloviny dubna, kdy je nacházíme na listech obilí i různých lučních travin, nejčastěji však na pšenici. Žír je podobný jako u předchozího druhu. Po jeho skončení dochází ke kopulaci a samičky již od počátku května začínají klást vajíčka, většinou po 2 – 3 na líc listů podél hlavního žebra. Nejčastěji je kladou na listy pšenice a ječmene, ale nikoliv na listy ovsa jako kohoutek černý. Larvy se líhnou asi za týden a ihned začínají v listech vyžírat podélné proužky mezi dvěma nebo třemi žebry. Přitom visí na listech téměř kolmo. Jejich vývoj trvá přibližně tři týdny. Pak se zbavují slizovitého povlaku a vylézají vzhůru, usazují se v paždí listů nebo v jiných záhybech, velmi často až v klasech. Tam si ze slin, které na vzduchu rychle tuhnou v pěnivou, křehkou hmotu, vyrobí asi 5 mm dlouhý, zploštělý kokon, nepropustný pro vodu. V tomto kokonu odpočívá larva asi 14 dní a teprve pak se kuklí. Brouci se líhnou po dalších 12 – 14 dnech, tedy asi uprostřed července. Najdou-li se v tu dobu kokony neporušené, pak jde o larvy parazitované lesklenkami. Vylíhlí brouci se až do podzimu živí na srhách a pak zalézají do různých úkrytů, zejména pod odchlíplou kůru stromů, do trhlin a dutin stromů, do starých zdí atd., kde se často nachází ve společnosti přezimujících slunéček. Kohoutek modrý má jednu generaci v roce (Miller, 1956).

Poškozením na listech typickým pro kohoutky jsou podélné požerky – okénkování. Larvální stádia kohoutků jsou škodlivější než dospělí brouci. Napadené rostliny špatně metají a předčasně dozrávají. Při průměrném výskytu 4 – 10 larev na stéblo pšenice mohou být způsobena 18 – 26 % ztráty na výnosu u ozimé pšenice. K přemnožení přispívá suché a teplé počasí v době kladení vajíček, tj. v květnu a začátkem června (Rotrekl, 2000). Lokaj (1996) uvádí, že kohoutci patří v nenarušených ekosystémech k potenciálním škůdcům.

18

Z přirozených nepřátel kohoutků mají největší význam blanokřídlí parazitoidi larev: Tetrastichus julis (Wlk.), Diaparsis carinifer (Thoms.) a Lemophagus curtus Town. V USA jsou záměrně využíváni k biologické ochraně proti kohoutku černému. K velmi účinným vaječným parazitoidům patří Anapheles flavipes (Först.) (Lokaj, 1996). Z dalších antagonistů jsou velmi aktivní někteří síťokřídlí např. druhy zlatooček (Chrysopa spp.) Nebo dravé ploštice (Nabis ferus L.) či dravé druhy slunéček (Coccinellidae), které larvy kohoutků napadají, ochromují a vysávají. V neposlední řadě mají význam i entomopatogenní houby rodu Entomophora, které způsobují u larev i kukel smrtelné infekce (Lokaj, 1996). Dalšími predátory mohou být střevlíci a drabčíci (Häni et al., 1998). Surovčík & Sekerková (1998) uvádějí, že larvy a vajíčka kohoutků pořírají larvy slunéčka sedmitečného.

3.1.4 Řád: Motýli – Lepidoptera Podřád: Glossata Čeleď: Obalečovití – Tortricidae

Obaleč obilní – Cnephasia pumicana (Zeller 1847)

Je to nenápadný, šedý motýl, jehož rozpětí křídel je 15 – 20 mm. Housenky jsou oranžově žluté a dosahují délky 11 – 13 mm (Rotrekl, 2000). Vajíčka jsou oválná, běložlutá, později načervenalá, 0,5 mm dlouhá (www.agromanual.cz, 2008 e) . Dospělci létají od poloviny června do začátku srpna ve večerních a nočních hodinách. Vajíčka samičky kladou na kmeny a větve stromů a keřů. Vylíhlé housenky nepřijímají potravu a přezimují v zámotcích v trhlinách kůry. Na jaře, asi od poloviny dubna, předou vlákna a větrem jsou rozneseny na okolní pole. Housenky nejprve minují v listech, později okusují okraje listů a listy okénkují. Poté nakusují stéblo pod klasem a okusují také obilky v klasech. Kuklí se v klasech v zrnu nebo v listových pochvách posledních listů. Obaleč obilní má jednu generaci za rok (Rotrekl, 2000). Na mladých rostlinkách pozorujeme zjara podélné miny paralelně s nervaturou, ve které je vidět housenka a tmavé výkaly. Žír starších housenek je patrný na okrajích listů, na

19

stéblech pod klasem a na obilkách. Toto poškození způsobuje částečnou nebo úplnou běloklasost. Obaleč obilní je polyfág, ale významné škody způsobuje jen na obilninách. Ve škodlivém množství se vyskytuje jen v některých letech lokálně, obvykle v nejjižnějších částech republiky. Napadány bývají okraje polí, plošné napadení se vyskytuje jen při přemnožení a při větrném počasí v době migrace. Housenky obaleče obilního snižují výnos a znehodnocují zrno (Rotrekl, 2000). Významnými

přirozenými

nepřáteli

jsou

lumci,

lumčíci

a

chalcidky

(www.agromanual.cz, 2008 e).

Obaleč polní – Cnephasia asseclana (Denis & Schiffermüller, 1775) = Cnephasia interjectana Haworth = Cnephasia virgaureana Treitschke

Délka těla je 8 – 10 mm, rozpětí křídel 16 – 23 mm (Miller, 1956). Tvar křídel, barva i kresba je variabilní, přesné určení je možné jen podle pohlavních orgánů. Přední křídla jsou bělošedá až hnědošedá. Housenky jsou šedobílé nebo žlutobílé s drobnými nebo většími bradavkami, okrově žlutou hlavou a hrudním štítkem, zdobeným vzadu a po stranách černými tečkami, řitní štítek je černavý. Kolem bradavek leží často tmavší pigmentové skvrnky, které mohou splývat ve větší políčka. Pak bývá hrudní štít černý a jen uprostřed okrově žlutý, řitní štítek je černohnědý. Často je celé tělo černošedé nebo úplně černé. Pak i hrudní štít je černý, jen úzká podélná linka uprostřed je žlutá. Hlava je vždy okrově žlutá nebo okrově hnědá. Dorostlá housenka měří 10 – 15 mm (Miller, 1956). Obaleč polní je lesostepní druh, žijící na nízkých bylinách, ale dobře se přizpůsobil i zemědělské krajině (Novák, 2002). Novák (2002) uvádí, že motýli obaleče polního létají v červnu a v červenci, avšak Miller (1956) uvádí, že létají od června do srpna. Housenky jsou polyfágy a žijí od dubna do června na různých bylinách, řidčeji na dřevinách. Po vylíhnutí žijí po určitou dobu uvnitř listu, v jehož parenchymu vyžírají světlou plochou, svrchní podkopěnku (Miller, 1956). Později spřádají listy a růstové vrcholky do komůrek, v nichž se ukrývají a vylézají odtud do okolí k žíru. V sepředených listech se také kuklí (Miller, 1956). Muška (1998) uvádí, že přezimují motýli. Od června samičky kladou vajíčka na živné rostliny. Housenky si krátce po 20

vylíhnutí zhotoví malý zámotek, v němž setrvají v diapauze až do příštího roku. Na jaře minují v listech. Po třetím svlékání ožírají a spřádají květenství. Kuklí se po čtyřech týdnech žíru. V roce se vyvíjí jedna generace (Mareček [ed.], 1994). Škodí na lnu, chmelu, vojtěšce, jahodníku, fazolích, zelenině, některých okrasných rostlinách, na třešni (Miller, 1956), mrkvi, petrželi, pastináku, kopru (www.agromanual.cz). Příležitostně škodí na obilninách (Hrudová et al., 2006). Významnými

přirozenými

nepřáteli

jsou

lumci,

lumčíci

a

chalcidky

(www.agromanual.cz, 2008 f).

3.1.5 Řád: Blanokřídlí – Hymenoptera Podřád: Širopasí – Symphyta Čeleď: Pilatkovití – Tenthredinidae

Pilatka travní – Dolerus gonager (Fabricius, 1781)

Imago je černé s kouřově zabarvenými křídly. Objevuje se koncem dubna a samičky kladou vajíčka do parenchymu listů. Larvy (housenice) jsou šedozeleného zbarvení se světlými podélnými pruhy na hřbetní straně, mají tři páry hrudních končetin a osm párů panožek. Od konce června do poloviny července larvy opouštějí rostlinu a přezimují v půdě v hnědém kokonu, v kterém se na jaře kuklí. Pilatka travní má jednu generaci za rok (Rotrekl, 2000). Hlavní škody způsobují housenice ožíráním listů od špičky ke stéblu. Toto poškození se objevuje v květnu a červnu na ozimech, hlavně na ozimé pšenici, výjimečně na kukuřici. Hospodářský význam s výnosovými ztrátami má jen při silných výskytech. Ochrana ve formě metodických pokynů není zpracována, neprovádí se (Rotrekl, 2000).

21

Čeleď: Bodruškovití – Cephidae

Bodruška obilná – Cephus pygmaeus (Linnaeus, 1767) = Banchue viridator Fabricius, 1805 = Banchus spinipes Panzer, 1801 = Cephus clypealis Costa, 1894 = Cephus clypealis var. flavisternum Costa, 1882 = Cephus clypealis var. palaestinus Pic, 1918 = Cephus leskii Le Peletier, 1823 = Cephus pygmaeus (Linnaeus, 1767) = Cephus subcylindricus Gravenhorst, 1807 = Cephus tanaiticus Dovnar-Zapolskij, 1926 = Sirex pygmaeus Linné, 1767

Imago je 6 – 10 mm velké, štíhlé, leskle černé se žlutou kresbou. Hlava je obdélníková, širší než hruď, černá, velmi lesklá, s výjimkou kusadel, která jsou žlutá s červenavou špičkou. Tykadla jsou složena z 18 – 21 článků, jsou černá, od 9. článku ztlustlá, předposlední články jsou 1,5 – 2krát tak široké jako dlouhé. Makadla jsou hnědočerná. Hruď je leskle černá. Nohy samců žluté, zadní strana kyčlí, stehen a holení třetího páru je černá. U samic jsou nohy černé, přední kolena a holeně žluté, jejich chodidla zahnědlá, zadní strana holení třetího páru noh je zpravidla žlutá až hnědá, řidčeji také zcela černá. Křídla slabě šedožlutá, žilky a plamka tmavohnědé. Zadeček černý, 5. a 6. Tergit se širokou žlutou příčnou páskou, kromě toho mohou mít i některé jiné články (3., 7, 8.. a někdy i 5.) žluté skvrnky v zadních rozích a uprostřed zadního kraje. Břicho je černé (Miller, 1956). Vajíčka jsou bílá, oválná, asi 1 mm dlouhá a 0,75 mm široká (Miller, 1956). Larvy měří v dospělosti 12 – 14 mm, jsou lehce prohnuté do podoby písmene S, bílé, s kulovitou, jasně žlutou hlavou. Kusadla jsou na konci zahnědlá. Nohy chybějí. Všechny tři hrudní články mají uprostřed příčnou rýhu, která je rozděluje na dva laloky. Podobnou příčnou rýhu má prvních devět článků zadečku. Řitní článek je vytažen v krátkou chitinovou trubičku. Tělo je řídce pokryto krátkými hnědými chloupky, seskupenými do příčných řad, 8. a 9. článek jsou lysé (Miller, 1956). Dospělci bodrušky obilné se líhnou koncem května a začátkem června, za slunečních dní zvolna poletují a usedají na různé květy, zejména na modré a žluté. Na nich dochází k páření, které trvá asi hodinu. Po několika dnech začínají pak samičky klást vajíčka na různé obilniny, především ozimou pšenici a žito, řidčeji na jarní pšenici a ječmen, jen vzácně na oves. Ke kladení si vybírají rostliny, které začínají metat. V polovině června jsou to ozimy, které ve vývoji více pokročily, zatím co jařiny jsou

22

pozadu a proto méně trpí. Odrůdy pšenice, které nemají dutá stébla, nejsou bodruškami napadány (Miller, 1956). Samičky při kladení naříznou stéblo pod klasem a do vzniklé dutinky položí jedno vajíčko. Celkem může naklást 35 – 50 vajíček. Asi po 7 – 10 dnech se líhnou larvy, které se začnou živit šťavnatými buňkami pletiva, které vystýlají stéblovou dutinu. Přitom postupují dolů a po 3 – 4 dnech prohryzávají horní kolénko a dále nepostupují. Díky tomu se mladé nebo pomalu zrající rostliny nevyvinou a zbělí. Nejčastěji však larva prokouše horní kolénko, aniž by došlo k ohrožení rostliny nebo klasu. V době, kdy stébla tvrdnou, jsou larvy již téměř dospělé. Pak postupují směrem dolů, při čemž široce prohryzávají spodnější kolénka a zanechávají za sebou jemnou bílou drť. Brzy proniknou až do části stébla, která je pod úrovní povrchu pole. Tam ještě kratší dobu žijí a v době, kdy klas zraje, se připravují ke kuklení. Před ním však vyhryžou kousek nad zemí na vnitřní straně stébla prstenec. Pak sestoupí do spodní části chodbičky, ucpou ji nahoře zátkou z drtě a upředou si hnědý, průzračný, jemný kokon, v němž setrvávají od srpna až do dubna příštího roku, kdy se teprve zakuklí. Bodruška obilná má jednu generaci za rok (Miller, 1956). Napadení bodruškou obilnou způsobuje předčasné žloutnutí a usychání stébel, která jsou uvnitř vyplněna drtí a trusem. Poškozená stébla se lámou a napadené rostliny trpí běloklasostí a mají vysoký podíl zadinových zrn. Škodlivé výskyty jsou sporadické a pouze lokální (Rotrekl, 2000). Škodlivý výskyt pro příští rok lze předpokládat při zjištění jedné larvy na 100 stébel. Vlastní ochrana záleží pouze ve správné agrotechnice, tzn., že ke zničení převážné části přezimujících larev je dostačující hluboká orba (Rotrekl, 2000).

Přirození nepřátelé: Je známo mnoho cizopasníků vajíček i larev bodrušek, kteří vesměs patří do řádu blanokřídlých. Z lumkovitých je významným cizopasníkem Collyria calcitrator (Gravenhorst, 1807) a Endromopoda detrita (Holmgren 1860). Z lumčíkovitých se uvádějí například tyto druhy: H. inimicus Gravenhorst, 1829, Gambrus tricolor (Gravenhorst, 1829). Z chalcidek byly vypěstovány Arthrolysis scabricula (Nees, 1834), Pleurotropis benefica Gahan, 1921 a Eurytoma appendigaster (Swederus, 1795). Z vejřitek je jako vzácný parazit uváděn druh Trichacis didas (Walker, 1835) (Miller, 1956). Kratochvíl et al. (1959) uvádí, že u nás jsou 2 druhy rodu Collyria, kteří jsou parazitoidé bodrušek z rodu Cephus a Trachelus. 23

Z průzkumu v letech 1984 – 1991 v Rumunsku se ukázalo, že velmi důležitý v regulaci počtu bodrušky je parazitoid Collyria calcitrator (C. coxator), zatímco úmrtnost způsobená Beauveria spp. byla nízká (Banita et al., 1992).

3.1.6 Řád: Dvoukřídlí – Diptera Podřád: Dlouhorozí – Nematocera Čeleď: Bejlomorkovití – Cecidomyiidae

Plodomorka pšeničná – Contarinia tritici (Kirby, 1797)

Imago je drobné, citronově žluté. Samci měří asi 1 mm. Mají sametově černé oči, tykadla složena z 26 článků (2+24). Ve skutečnosti je bičík dvanáctičlenný, každý článek však je uprostřed zúžen v dlouhý tenký krček (stopku), oddělující obě kulovité uzliny. Tykadla jsou o polovinu delší než tělo. Basální články tykadel jsou slámově žluté. Stopky bičíku jsou tak dlouhé jako uzliny. Každá uzlina má dva těsně nad sebou stojící přesleny štětin: spodní přeslen má osm dlouhých štětin, horní přeslen osm smyčkovitých, kratších, sotva k bázi následující uzliny dosahujících štětinek. Jednotlivé uzliny jsou kromě toho pokryty kratinkými chloupky. Poslední článek s krátkým bodcem. Makadla žlutá, čtyřčlenná, s články válcovitými; následující je vždy delší než předchozí. Hruď je nahoře hnědá s dvěma podélnými řadami chloupků. Křídla jsou dvakrát delší než zadeček, čirá, duhově lesklá. Vřetenní žilka ústí v předním okraji uprostřed křídla; odnož vřetenní (sektor radii) je v poslední čtvrtině ohnutá a ústí za špičkou křídla. Nohy bledě žluté; chodidlo je tak dlouhé jako tělo, délky jednotlivých článků jsou v poměru 1:12, 5:5:4:2,5. základní články forcipulí jsou bez přívěsků, terminální články jsou štíhlé, ohnuté a téměř hladké. Samičky bez kladélka měří 1,5 – 1,6 mm. Tykadla jsou dlouhá jako 3/5 délky těla, jednotlivé články jsou válcovité uprostřed zřetelně zaškrcené, s 2 páry přeslenů štětin. První článek bičíku je 3/5krát delší než ostatní, které jsou stejně dlouhé. Poslední článek s výrůstkem jako u samců. Křídla přesahují zadeček. Vtažitelné kladélko je velmi dlouhé, je-li zcela vytaženo, je dvakrát delší než zadeček (Miller, 1956).

24

Larvy jsou zprvu čiré, později v různých odstínech žluté, nejčastěji citronově žluté. Mají zploštělé, vpředu zašpičatělé, vzadu zaoblené, hladké tělo. Poslední pár stigmat leží po bocích osmého článku. Spathula sternalis je štíhlá, vpředu dvoulaločná. V dospělosti měří 2 – 2,5 mm (Miller, 1956). Kukla je v průhledné exuvii a má velká hrudní stigmata. Na druhém až osmém sternitu zadečku jsou vyvinuty ostníčky, které tvoří sedm řad. Je citronově žlutá a asi 1,5 mm dlouhá. Vajíčka jsou nápadná štíhlou stopečkou, která je delší než tělo vajíčka (Miller, 1956). Plodomorka pšeničná se vyvíjí v klasech pšenice, řidčeji ječmene. Dospělci se objevují koncem května nebo v červnu, a to na polích, kde loňského roku byla pšenice nebo ječmen. Tam dochází k páření a samičky pak vyhledávají kultury pšenice nebo ječmene. Vajíčka mohou klást jen tehdy, když aspoň část klasů již vymetala a jen do doby než začnou kvést. Činí tak zejména za teplých, klidných podvečerů a v noci. Ale i ve dne, je-li dusno a zataženo zastihneme samičky, jak dlouhým, tenkým kladélkem vpravují vajíčka mezi pluchy a plevy. Za slunných dní se zdržují na stéblech nebo spodních listech a v zemi. Do jednoho kvítku vloží samička 3 – 10 vajíček. Někdy najdeme v kvítku i 30 larev, ty však jsou od dvou nebo více samiček. Život plodomorek trvá jen několik dní. Vzhledem k nestejnoměrnému líhnutí se však protahuje doba rojení na 6 – 7 týdnů (Miller, 1956). Po 8 – 10 dnech se z vajíček líhnou larvičky, které sklouznou k semeníkům a počnou na nich sát. Asi po 3 týdnech dospívají, protlačí se mezi plochami a zpravidla po dešti vyskakují z klasu a zavrtají se do vlhké půdy, do hloubky několika centimetrů. Nevadí jim ani úplné vyschnutí půdy a později ani mrazy, neboť životní děje jsou u nich velmi zpomaleny. Toto stádium diapauzy trvá až do jara příštího roku, kdy 14 dní před líhnutím dospělců se larvy zakuklí. Kukly se mohou pohybem zadečku prodrat k povrchu i z hloubek 15 – 20 cm. Tam teprve praská jejich pokožka a líhnou se dospělci. Není proto možné zničit kukly hlubokým zaoráním, jak se někdy doporučuje (Miller, 1956). Larvy plodomorek sají na semeníku a způsobují, že zrno se buď nevyvine vůbec, anebo že zakrní. Jsou-li ve kvítku 3 nebo více larev, pak se obilka nevyvine, klásek zůstane hluchý. Je-li v klasu napadeno více kvítků, pak se klas křiví. Velmi často bývají hluché klásky jen na jedné straně klasu, neboť tato strana byla při vymetání zprvu obnažena. Později při uvolnění celého klasu byly kvítky opačné strany již tak vyspělé, 25

že nebyly vhodné ke kladení vajíček. Škody, které v některých letech tato drobná plodomorka způsobuje na pšenici a ječmeni, jsou značné. (Miller, 1956) Přirození nepřátelé: z mnoha cizopasných vosiček mají největší význam vejřitky druhu Isostasius inserens Kirby, Leptacis tipulae Kirby, a Platygaster scutellaris N. a chlacidky Pteromalus micans Htg. a Macrogenes penetrans ( Kirb.). (Miller, 1956)

Plodomorka plevová – Sitodiplosis mosellana (Génin) 1856

Tato plodomorka se podobá jak vzhledem, tak i způsobem života plodomorce pšeničné. Obě se také zpravidla vyskytují společně (Miller, 1956). Imago měří 2 mm a je oranžové barvy, čímž se liší od plodomorky pšeničné. Další rozdíly jsou v tom, že samci nemají na článcích tykadel přesleny smyčkovitých štětin a samičky nemají dlouhé kladélko, nýbrž jen kratinkou rourku ukončenou dvěma nepatrnými lalůčky. Pokožka larev je pokryta hrbolky, které stojí těsně vedle sebe. Anální segment má osm papil, které jsou větší a méně různorodé než u C. tritici. Spathula sternalis je vpředu hluboce vykrojena (Miller, 1956). Kukly jsou oranžové a jsou kryty průhlednou exuvií. Hrudní stigmata jsou dlouhá a zakřivená na posledních sedmi článcích zadečku jsou slabě chitinisované ostníčky. Vajíčka jsou bez stopek, válcovitá, 4 – 5krát delší než jejich šířka (Miller, 1956). Dospělci se objevují na jaře v době metání obilí. Oplodněné samičky kladou během června vajíčka v počtu 10 – 15 mezi plevy a pluchy pšenice, ječmene a snad i žita a dokonce ovsa. Dospívají před žněmi, kdy část larev vylézá a padá k zemi (neskáčou jako larvy plodomorky pšeničné) a část jich zůstává uvnitř klásků, kde se kuklí. Další vývoj je podobný jako u plodomorky pšeničné. Protože se nevyskytuje v tak hojné míře, jsou škody, které způsobuje menší (Miller, 1956). Z cizopasníků byly vypěstovány druhy Platygaster punctiger Nees. a Platygaster. scutellaris Nees. (Miller, 1956).

Škodlivý výskyt plodomorek je nepravidelný, ale opakuje se zhruba po 5 – 7 letech. Larvy plodomorek zpomalují tvorbu zrna, snižují hmotnost, technologickou a nutriční hodnotu zrna i klíčivost. Sekundárně jsou poškozené obilky napadány patogenními houbami, Ztráty na výnosu mohou dosáhnout až 20 %. Pro škodlivé přemnožení 26

plodomorek jsou příznivá léta se srážkami nad dlouhodobým průměrem a s teplotami pod dlouhodobým průměrem v květnu a červnu (Rotrekl, 2000). Z agrotechnických opatření pro snížení početnosti plodomerek je správný osevní postup (nepěstovat pšenici po pšenici), hubení pýru, ihned po sklizni odstranit z pole plevy i klásky a pěstovat měně náchylné odrůdy a ty, které jsou schopny kompezovat způsobené škody (Rotrekl, 2000).

Populace plodomorky plevové je často držena pod kontrolou malé, 1 – 2 mm velké parazitické vosičky Macroglenes penetrans (Kirby, 1800) (www.gov.mb.ca, 2006). Záznamy o plodomorce plevové pocházející před 100 lety poskytují údaje o prvním výskytu plodomorky a jeho parazitoida Macroglenes penetrans (Kirby, 1800) v Montaně. Hustota výskytu plodomorky kolísala v průběhu roka i v jednotlivých lokalitách, nejvyšší hustota bola > 200 larev plodomorky na m2. Parazitoid Macroglenes penetrans (Kirby, 1800) byl nalezen ve všech sledovaných místech a jeho výskyt představoval 52 % z celkového počtu dospělých jedinců plodomorky plevové (Shanower, 2005). Všude, kde se vyskytuje velké množství bejlomorek, nachází se i jejich parazitoidi. Jsou

to

blanokřídlí

z čeledi

jesenkovití

(Platygasteridae)

a

kovověnkovití

(Pteromalidae). Parazitace bejlomorek blanokřídlými má velký význam. Existují údaje u plodomorky pšeničné, že její parazitace kolísala v průběhu několika let mezi 3 – 46 % a u plodomorky plevové ve stejném období dosahovala 22 – 92 % (Häni et al., 1998).

27

3.2 Nesledovaní škůdci Zde jsou popsáni ostatní méně významní škůdci, jejichž počty nebyly sledovány, ale tito škůdci byli přítomni v porostech pšenice.

3.2.1 Řád: Polokřídlí – Hemiptera Podřád: Ploštice – Heteroptera Čeleď: Klopuškovití – Miridae

Klopuška dvoutečná – Calocoris norvegicus (Gmelin, 1788)

Tělo je podlouhle vejčité, lesklé, slabě vrásčité, samička bývá robustnější. Základní zbarvení je zelené nebo žluté. Vrchní strana těla je přilehle černě pýřitá s řídce vtroušenými světlejšími chloupky. Štít je u předního okraje límečkovitě zaškrcený, zelený, za hrboly jsou dvě malé okrouhlé černé skvrny. Někdy bývá černě skvrnitý i zadní okraj štítu v blízkosti zadních rohů. Velikost 6 – 8,5 mm (Javorek, 1978). Klopuška dvoutečná přezimuje ve stadiu vajíčka, dospělci se vyskytují od června až do října (Javorek, 1978). Nymfy a dospělci sají na nadzemních částech rostlin, nejčastěji na vzrostných vrcholech, listech a plodech. Posátá pletiva se deformují a zasychají. Květy a mladé plody postupně opadávají. Na posátých pletivech dochází až k trhání pletiv. Největší škody způsobuje na máku, obilninách, okopaninách, bobovitých rostlinách, rajčatech a okrasných rostlinách (www.agromanual.cz, 2008 g). Klopuška dvoutečná žije v bylinném patru různých druhů rostlin, méně na křovinách. Najdeme ji jak na původních, tak na pozměněných stanovištích. Dává přednost vlhkým místům. Je také hojná na polích. U nás ji najdeme od nížin do hor. Žije často společensky s jinými druhy klopušek (Javorek, 1978).

Klopuška travní – Notostira erratica (Linnaeus, 1758)

Je 7 – 9 mm dlouhá, štíhlá s velmi dlouhými končetinami a tykadly. Holeně jsou hustě a dlouze ochlupeny. Dospělci letní generace se vyskytují v červnu a červenci,

28

podzimní generace v srpnu až září. Saje na travách (obilí) a je běžná po celém našem území (Hudec et al, 2007).

Čeleď: Kněžicovití – Pentatomidae

Kněžice obilná – Eurygaster maura (Linnaeus, 1758)

Tělo je podlouhle vejčité, silně klenuté (Javorek, 1978). Délka těla je 8 – 11 mm, zbarvení je velmi proměnlivé, od světlešedého až po černé, nejčastěji žlutohnědé až tmavohnědé i červenohnědé, s hustým, jemným, černým tečkováním, někdy s jemnou, světlou, podélnou čárou středem štítu a štítku, s dvěma hladkými světlými hrbolky u předního kraje štítku. Čelní lalok je vpředu volný, neuzavřen sbíhajícími se konci lícních laloků a končí se vpředu v úrovni konců lícních laloků, nepřečnívá je (Miller, 1956). Přední okraj štítu za očima je téměř rovný, boční okraje jsou nanejvýš jen slabě zahnuté, zadní rohy zaoblené. Štítek je souběžný (Javorek, 1978) a dosahuje až na konec zadečku (Šedivý, 1977). Druhý článek tykadel je dvakrát delší než třetí (Javorek, 1978). Vajíčko je zhruba kulovitého tvaru, hladké, zelené, na horním konci s věncem bílých bodů kolem kruhovitého víčka. Vajíčka jsou kladena v řádcích těsně jedno vedle druhého. Larvy se podobají tvarem těla a zbarvením dospělému hmyzu. Na jaře, když dospělé ploštice, které v minulém létě dokončily proměnu, opustí své zimní úkryty, např. mezi listím či mechem apod., dochází ihned k páření. Kladení vajíček předchází dospělostní žír na travách i na obilí. Kněžice obilná saje na listech, místa jí napadená žloutnou, vpichy chobotem případně i zcela přeruší vodivé pletivo mezi spodní a horní částí listu (takto bývá často přerušeno na jednom a témže listu několikrát v různé výši). Při takovém přerušení vodivého pletiva se část listu nad vpichem ohýbá a odumírá. Mladé klasy zakrňují a bělají. Vajíčka jsou kladena na různé rostliny, hlavně na divoce rostoucí trávy, a to převážně spodní stranu listů. Asi po 8 – 10 dnech se líhnou z vajíček larvy. Doba larválního vývoje až do posledního svlékání trvá něco přes jeden měsíc, takže první dospělce nacházíme koncem června nebo počátkem července (Miller, 1956).

29

Mladé larvy se po vylíhnutí na divokých travách většinou soustředí do obilných polí, kde se dále vyvíjejí a sají na listech a klasech obilí nebo na plevelných rostlinách. Tam zůstávají i po posečení polí a zdržují se na zbylých klasech nebo plevelech a asi až po týdnu přecházejí na trávové porosty v sousedství strnišť, odkud se koncem léta nebo počátkem podzimu uchýlí do zimních úkrytů (Miller, 1956). Kněžice obilná žije v nízkých porostech, spíše suchých nebo ne příliš vlhkých. Dospělá kněžice není specializovaná ve své výživě, z počátku saje na rostlinách z čeledi lipnicovitých, po dozrání jejich semen přecházejí spíše na pomaleji se vyvíjející dvouděložné rostliny (Miller, 1956). Kněžice obilná může jen příležitostně vážněji škodit v obilných polích (Miller, 1956). Z živočichů, kteří snižují její stav v přírodě, přicházejí v úvahu kromě havranů mouchy z čeledi kuklicovití (Larvaevoridae) (Miller, 1956).

Kněžice kuželovitá – Aelia acuminata (Linnaeus, 1758) = Cimex acuminata Linnaeus

Tělo je široce vřetenovité, 7 – 10 mm dlouhé (Šedivý, 1977). Je bledě až hnědavě žlutá, slabě lesklá, s hrubými, bezbarvými tečkami. Hlava je trojúhelníkovitě protáhlá. Tykadla jsou žlutavá, jejich poslední dva články jsou tmavší. Hlava, štít, štítek a krovky mají podélné tmavé pruhy. Okraj zadečku je žlutý. Spodek těla je s černými tečkami, které jsou na břiše zadečku seřazeny do čtyř pruhů. Stehna 2. a 3. páru noh mají před koncem dvě velké černé tečky (Miller, 1956). Larvy mají trojúhelníkovitý obrys hlavy, jsou žluté s tmavými podélnými pruhy (Miller, 1956). Samičky kladou vajíčka v květnu a červnu ve dvou řadách na listy. V každé řadě bývá 6 – 7 vajíček. Imaga nové generace žijí od srpna do konce října a přezimují (Zahradník & Severa, 2007). Kněžice kuželovitá žije hlavně na výslunných, suchých místech na různých druzích lipnicovitých i jiných rostlinách. Imaga i larvy nabodávají pletiva a vysávají mladé obilky, takže mohou příležitostně škodit na obilí (Zahradník & Severa, 2007).

30

Podřád: Křísi – Cicadomorpha Čeleď: Křískovití – Cicadellidae

Pidikřísek polní – Eupteryx atropunctata (Goeze, 1778) = Cicadella atropunctata Goeze = Cicada atropunctata Goeze

Je velký 3 – 4 mm. Základní zbarvení je žluté, často se zelenavým odstínem, povrch těla vykazuje nápadnou černohnědou až černou skvrnitost. Temeno má dvě velké černé kruhovité skvrny. Pronotum se dvěma černými páskami při jeho předních rozích za složenýma očima a malou skvrnkou při předním kraji, která bývá někdy rozdvojena. Štít je, až na skutelární část, černý. Přední křídla jsou se čtvercovitou skvrnou za voskovým políčkem, která pokračuje ze subkostálního políčka temným pruhem napříč křídla až na vrchol clavu. Clavus uprostřed s obdobnou čtvercovitou skvrnou pokračující k přednímu okraji křídla. Oba tyto příčné proužky jsou spojeny v políčku mediálním a kubitálním temným proužkem. Malá skvrna je též při skutelárním rohu clavu. Vrchol křídel je tmavý, zadeček černý a končetiny žluté (Miller, 1956). Tento druh žije v létě a na podzim ve velkých skupinách zvláště na bramborách, řepě, luštěninách, podrostu obilí, na chmelnicích, vinicích apod. Je podezříván z přenosu virů (Miller, 1956).

3.2.2 Řád: Brouci – Coleoptera Podřád: Všežraví – Polyphaga Čeleď: Mandelinkovití – Chrysomelidae

Dřepčík obilný – Phyllotreta vittula (L.Redtenbacher, 1849)

Délka těla je 1,5 – 1,8 mm. Černá páska při švu krovek není vpředu zúžená. Štít je zpravidla kovově zelený nebo modravě lesklý. Tělo je protáhlé, ploché, krovky vzadu široce zaoblené. První čtyři články tykadel jsou červenožluté, další dva hnědé, ostatní černé. Báze holení je červenohnědá (Miller, 1956). 31

Larvy jsou štíhlé, velmi pohyblivé a žijí po celou dobu volně v půdě, kde se živí kořínky. Poslední tělní článek je opatřen vzhůru ohnutým trnem. Hřbetní sklerity jsou slabě pigmentovány (Miller, 1956). Přezimuje dospělec, na jaře se živí na listech brukvovitých a v dubnu přeletuje na obilniny. Z vajíček kladených do půdy se líhnou larvy, které žijí volně v půdě a ožírají kořínky rostlin. Dorostlé larvy se kuklí v červnu a v červenci se líhnou brouci nové generace, kteří napadají listy obilnin a brukvovitých rostlin. U tohoto druhu hlavní škody způsobuje brouk svým typickým žírem na listech obilnin. Požerky jsou ve formě podélných okének mezi nervy s tím, že spodní pokožka listů zůstává zachována (Rotrekl, 2000). V současné době nepatří dřepčíci mezi vážnější škůdce obilnin (Rotrekl, 2000).

Podřád: Všežraví – Polyphaga Čeleď: Kovaříkovití – Elateridae

Kovařík černý – Hemicrepidius niger (Linnaeus, 1758) = Athous niger (Linaeus, 1758)

Černý, lesklý, 11 – 15 mm velký, šedě nebo rezavě šedě ochlupený brouk. Spodní okraj prosternálního výběžku při pohledu ze strany mezi předními kyčlemi vyklenut a odtud směřuje šikmo k tělu. Tykadla jsou pilovitá (Reichholf-Riehmová, 1997). Tykadla samce přesahují vrcholy zadních rohů štítu o 2,0 – 2,5 článku, tykadla samic o 0,5 – 1,0 článku (Laibner, 2000). Lalůčky třetího chodidlového článku jsou delší než druhého (Kratochvíl, 1959). Larvy jsou 22 mm dlouhé, 3 mm široké, kaštanově žlutohnědé. Hlava je na čele prohloubená a končí nad kusadly třídílným zubcem, po jehož stranách je několik dalších zoubků. Výkrojek na konci zadečku je široce otevřený. Oba postranní dvouzubé výběžky (urogomphy) mají vnitřní špičatý zub kratší než vnější, který je zahnutý dozadu a obrácený vzhůru. Povrch tohoto článku je vyhloubený a opatřený po stranách třemi hrbolky s brvami (Miller, 1956). Brouci přezimují v půdě, kterou opouštějí až pozdě na jaře. Ke kopulaci dochází až v létě. Jsou aktivní ve dne. Samičky kladou vajíčka do horních vrstev půdy. Zde žijí

32

jako ostatní drátovci několik let, vícekrát se svlékají, až se pak na podzim ve vybudované kukelní komůrce zakuklí. Larvy požírají kořínky, dospělí brouci navštěvují květy (Reichholf-Riehmová, 1997). U nás je koncem jara a v létě všude hojný (Miller, 1956). Přednostně žije v nížinách a pahorkatinách (Laibner, 2000).

Kovařík – Adrastus limbatus (Fabricius, 1776)

Dospělec je 4 – 6 mm dlouhý. Má černý štít nebo části štítu světlejší nebo celý štít žlutohnědý. Krovky jsou okrové s tmavým švem a apikální, dopředu difundující, skvrnou. Krovky mohou být celé okrové. Bazální články tykadel nebo celá tykadla a nohy okrové. Je ochlupen zlatožlutě (Laibner, 2000). V ČR se vyskytuje lokálně od nížin do podhůří, přednostně v lesostepních formacích, ale i na polních kulturách, kde jeho polyfágní larva místy škodí (Laibner, 2000).

Kovařík – Athous bicolor (Goeze, 1777) = Orthoathous bicolor

Dospělec měří 8,5 – 10 mm, samice až 12 mm. Jeho štít je černohnědý až černý, okraje štítu jsou někdy rezavé, krovky žlutohnědé s tmavším lemem nebo celé žlutohnědé nebo černohnědé se světlejšími ramemeny a špicí. Nohy jsou vždy světlejší. Je ochlupen žlutě (Laibner, 2000). V ČR je běžný na volných osluněných plochách listnatých, zvláště dubových lesů nížin a pahorkatin. Často se vyskytuje na úhorech (Laibner, 2000).

33

3.2.3 Řád: Dvoukřídlí – Diptera Podřád: Krátkorozí – Brachycera Skupina: Kruhošví – Cyclorrhapha

Čeleď: Opomyzidae – Pestřicovití

Pestřice pšeničná – Opomyza florum (Fabricius, 1794)

Imago je žluté, 3 – 3,5 mm dlouhé. Má kulovitou hlavu s širokým čelem, které nese celkem 8 dlouhých štětin. Hruď, zadeček i nohy jsou žluté, bez trnů (Miller, 1956). Štítek nese 4 stejně dlouhé štětiny (Hudec et al. 2007). Křídla jsou protáhle vejčitá, s nepatrnou alulou (Miller, 1956). Jsou čirá s duhovým leskem (Benada, 1967), s třemi černými skvrnami na příčných žilkách a s laločnatým lemem při ústí 2. – 4. podélné žilky (Miller, 1956). Dospělé larvy měří 7 – 8 mm, jsou bělavé, štíhle vřetenovité, mírně zploštělé. Maska je charakteristická bohatou sítí okrouhlých jamek. Přední průduchy jsou s 8 -10 prstovými výběžky, zadní průduchy se otvírají na velkých hrbolcích, které leží těsně vedle sebe na zadním okraji posledního článku (Miller, 1956). Puparium je světležluté, 5 mm dlouhé, jemně příčně rýžkované, 9. – 10. článek mají hrubší rýžky (Miller, 1956). Vajíčka jsou bílá, lesklá, na povrchu síťkovaná, rozměrů 0,6 x 0,19 mm (Miller, 1956). Přezimují vajíčka, která jsou nakladena na podzim, v říjnu, do okolí pšeničných rostlinek do vzdálenosti asi 3 cm od rostliny a ne hlouběji než 3 cm. Larvy se líhnou začátkem března a vnikají za listy jednotlivých odnoží a vyžírají vegetační vrchol. Larvy se kuklí po 35 – 40 dnech v půdě a ve druhé polovině června se líhnou dospělci nové generace. Srdéčkové listy poškozené larvami pestřic žloutnou, později srdéčko odumírá. Ve stéblech je šroubovitá chodba s bělavou larvou. Larvy pestřic poškozují ozimou pšenici a planě rostoucí trávy (jílky). Více jsou napadány časné výsevy. Škody jsou lokální a obvykle bývají připisovány bzunce ječné. Na rozdíl od ní však larvy pestřic nemigrují do ostatních výhonů (Rotrekl, 2000).

34

Čeleď: Květilkovití – Anthomyiidae

Květilka obilná – Delia coarctata (Fallén, 1825) = Hylemya coarctata (Fallén) = Phorbia coarctata Fallén, 1825

Imago je 6 – 7 mm dlouhé, štíhlé, šedožluté barvy. Hlava kulatá, malá, s lysýma, hnědočernýma očima, které se u samců téměř dotýkají, kdežto u samic jsou odděleny širokým prostorem, jako je šířka oka. Čelo s 5 – 6 orbitálními štětinkami. Makadla jsou hnědá. Třetí článek tykadel je obdélníkovitý, štětinka (arista) je dlouze chlupatá a stejně dlouhá jako třetí článek. Hruď a štítek jsou šedožluté se světlejšími boky, štětiny jsou černé. Nohy jsou rezavě žluté s výjimkou chodidel, která jsou černá. Zadní holeně mají na vnější straně čtyři až pět štětin, na vnitřní tři štětinky, u samců jsou na vnitřní straně kromě toho četné chloupky. Křídla a kyvadélka jsou žlutavá. Příkrajní žilka dosahuje až ke čtvrté podélné žilce, anální žilka sahá až k okraji křídla (Miller, 1956). Vajíčka jsou oválná, asi 1 mm dlouhá, bílá s perleťovým leskem. Larvy jsou 7 – 8 mm dlouhé, perleťově bílé, dozadu rozšířené. Poslední článek je šikmo uťatý a na obvodě opatřený šesti páry bradavek, z nichž dvě zadní jsou největší a mají společný základ. Uprostřed článku ústí oba zadní průduchy. Tykadla jsou charakteristická posledním článkem, který je téměř kulovitý, žlutě zbarvený (Miller, 1956). Puparium je jasně žlutohnědé, hladké a velmi lesklé, vpředu silně rozšířené, snadno poznatelné podle bradavek na análním článku, které jsou stejně uspořádány jako u larvy. Bionomie: Mouchy se líhnou v červnu a zdržují se zprvu nejvíce v lesích. Pohlavně dospívají velmi pomalu, takže s kladením vajíček začínají teprve koncem července a hlavně až v srpnu. Žijí několik měsíců. Vajíčka kladou na zoraná pole nebo na pole s řídkou vegetací v místě, kde je půda kyprá, zpravidla v pozdních odpoledních hodinách. Dávají přednost lehkým, sypkým půdám a vyhýbají se půdám špatně odvodněným. Jsou heliofilní, vyhýbají se stínu, a proto nekladou vajíčka do okolí stromů, křovin nebo staveb. Za podmračných žňových dnů se ukrývají mezi obilím, na snopech apod. (Miller, 1956). Vývoj zárodku ve vajíčku je sice skončen do zimy, ale larvy se líhnou až teprve koncem února a v březnu. Mladé, sotva 1 mm dlouhé larvy se zavrtávají do půdy a vyhledávají živné rostliny, tj. pšenici, ječmen, žito nebo pýr a snad i jiné divoké trávy.

35

Jsou velmi houževnaté a dlouho vydrží o hladu. Najdou-li mladé rostlinky, pak vnikají za vnější listové pochvy a provrtávají se k srdéčku, které vyžírají. Později vyžírají všechny části výhonku, které leží uvnitř vnější listové pochvy. Zničený výhonek pak larvy opouštějí a napadají další. Během života mohou zničit 5 – 6 výhonků. Vývoj larev je podle počasí různý. Přibližně trvá dva měsíce, takže se začínají kuklit od poloviny května. Před kuklením opouštějí živné rostliny, zavrtávají se poblíž do hloubky 1 – 2 cm a vyhlubují si komůrku, v níž pak spočívá kukla umístěná hlavou vzhůru. Komůrka je s povrchem půdy spojená kanálkem, kterým se vylíhlá květilka dostává ven. Délka doby klidového stadia kukly je závislá na teplotě i vlhkosti, týden až 30 dní (Miller, 1956). Larvy květilky obilné napadají kromě ozimé a jarní pšenice a žita také ječmen, ale nikdy neškodí na ovsu. Procento napadených rostlin bývá často velké, přesto však mohou obilné rostliny za vhodných podmínek škodám larev dobře odolávat. Velké škody vznikají v oslabených porostech, kde rostliny nemají dost síly, aby růstem vyrovnaly ztráty. Když ozimy dobře přezimovaly a jaro je dalšímu vývoji příznivé, pak rostliny mají dostatek síly nahradit zničené výhonky novými, čímž se škody velmi sníží (Miller, 1956). Květilky obilné se v některých letech přemnožují a kalamity pak mohou v takových oblastech trvat i několik (až i 10) let (Miller, 1956).

3.3 Užitečný hmyz

Užitečný hmyz čili přirození nepřátelé jsou organizmy, žijící na úkor živočišných škůdců a škodící jim do té míry, že vážně snižují jejich životaschopnost. Působí smrt hostitele nebo snižují jeho schopnost rozmnožování. Přímo ovlivňují mortalitu a nepřímo natalitu škůdců. Soubor přirozených nepřátel má přibližně stejný účinek na populace cílových druhů jako abiotické a potravní faktory. Posílení komplexu přirozených nepřátel se projeví snížením počtu sezon s kalamitním výskytem škůdce (Bagar et al., 2003). Přirozené nepřátele lze rozdělit na tři typy – paraziti, parazitoidi a predátoři.

36

Paraziti – živočichové získávají svou výživu z jednoho jedince, takzvaného hostitele, kterého poškozují, ale obvykle nezabíjejí. Proto jejich význam pro biologickou ochranu je malý (Bagar et al., 2003). Parazitoidi – usmrcují a kompletně spotřebovávají hostitele až na konci svého larválního vývoje, do té doby s ním žijí v ekto- nebo endoparazitoidním vztahu. Obvykle jsou úzce specializovaní a jejich vývojové cykly jsou sladěny s cykly hostitelů. Odhaduje se, že asi 10 % hmyzích druhů jsou parazitoidi, z toho 75 % patří mezi blanokřídlé a většina zbývajících mezi dvoukřídlé. Každý druh hmyzu na sebe váže různě široké spektrum parazitoidů (Šefrová, 2006). Predátoři – bývají větší než kořist a konzumují podstatnou část jejího těla. Obvykle nejsou úzce potravně specializováni, kořist často volí podle nabídky (Šefrová, 2006).

V polních kulturách jsou společenstva přirozených nepřátel poměrně chudá a skládají se z několika desítek druhů, z nichž jen malá část je zastoupena větším počtem jedinců. V této kapitole popisuji druhy, které byly odchycené na pokusné lokalitě a následně určené, případně jedince, kteří sice nebyli přesně determinováni, ale byla určena jejich příslušnost k určité čeledi.

3.3.1 Řád: Rovnokřídlí – Orthoptera Podřád: Kobylky – Ensifera Čeleď: Kobylkovití – Tettigoniidae

Kobylka zelená – Tettigonia viridissima Linnaeus, 1758 = Gryllus viridissimus Linnaeus, 1758 = Locusta viridissima (Linnaeus, 1758) = Phasgonura viridissima (Linnaeus, 1758) = Tettigonia caudata flava Nedelkov, 1907 = Tettigonia longispina Ingrisch, 1983 = Tettigonia paoli Capra, 1936 = Tettigonia trinacriae Jannone, 1937 = Tettigonia viridis cantatrix De Geer, 1773 = Tettigonia viridissima meridionalis Shugurov, 1912

Kobylka zelená je největší z vyskytujících se kobylek ve střední Evropě. Samečci jsou až 36 mm dlouzí, samičky až 42 mm velké. Druh je převážně zeleně zbarvený a má 37

na zádech podlouhlou světle hnědou kresbu. Pouze ojediněle jsou pozorováni jednobarevně žluté exempláře (http://de.wikipedia.org, 2008). Přední křídla jsou dlouhá, úzká a tuhá, zadní křídla dlouhá, široká a sklovitě průsvitná se zeleným nádechem. Dlouhá tykadla přesahují konec zadečku. Má velké žlutozelené oči (ReichholfRiehmová, 1997). Kobylka zelená výborně skáče a šplhá a může několik metrů uletět (http://de.wikipedia.org). Dospělci kobylky zelené se vyskytují od poloviny června a setkat se s ní můžeme v ojedinělých případech až do listopadu (http://de.wikipedia.org). Samička dlouhým kladélkem klade asi 100 vajíček do měkké půdy, kde přezimují (Reichholf-Riehmová, 1997). První nymfy se mohou objevovat již od května (http://de.wikipedia.org). Nymfy v létě po 5 – 6 svlékáních dospívají v imaga (Reichholf-Riehmová, 1997). Malé nymfy se živí převážně mšicemi, větší nymfy a imaga loví větší kořist, např. mouchy, housenky, motýly nebo jiný hmyz. Příležitostně přijímají i rostlinnou potravu (Reichholf-Riehmová, 1997). Ráda požírá i šťavnaté listy pampelišky i jiných rostlin (Zahradník & Severa, 2004). Jako nepřátelé prvních larválních instarů jsou především sítě pavouků, např. křižáka pruhovaného (Argiope bruennichi). Pro mnoho hmyzožravých ptáků

a netopýrů představuje kobylka zelená ideální kořist

(http://de.wikipedia.org). Kobylka zelená je velmi adaptabilní a žije jak na orné půdě, zahradě, obilných polích, tak na slunečných okrajích cest a suchých loukách (http://de.wikipedia.org). Zahradník & Severa (2004) a Reichholf-Riehmová (1997) uvádějí, že vyskytuje na loukách, zahradách, polích i lesích. Podle Urbana (2001) je hojná na lukách, polích a listnatých dřevinách, hlavně v nižších polohách.

Dříve hojnější. Intenzivní

zemědělství způsobilo drastické snížení početnosti (Reichholf-Riehmová, 1997).

3.3.2 Řád: Dermaptera – škvoři

Čeleď: Škvorovití – Forficulidae

Škvor obecný – Forficula auricularia Linnaeus, 1767

Tělo škvora je štíhlé, světle hnědé (Ackermann et al., 2004), lesklé, bez chloupků (www.biolib.cz, 2006). První pár křídel (krytky) je zkrácený, pevný, hladký a bez

38

žilnatiny, druhý pár je blanitý a vějířovitě složený pod první pár (Křížová & Kříž, 2006). Ačkoliv má druh dobře vyvinutá křídla, létá jen vzácně. Krovky jsou k hrudi přichyceny

zvláštním

hřebínkovitým

útvarem,

který

brání

jejich

rozevírání

(www.biolib.cz, 2008). Štíhlý a pohyblivý zadeček končí tuhými, jednočlánkovými klíšťkovitými cerky. Délka těla bez klíštěk je 9 – 16 mm (Ackermann et al., 2004). Nohy jsou krátké, běhavé s tříčlánkovými chodidly (Křížová & Kříž, 2006). Jejich tykadla jsou čtrnáctičlánková (www.biolib.cz, 2008). Přezimují samičky v půdě, v hloubce 2 – 10 cm (Ackermann et al., 2004). Na podzim nebo časně zjara naklade samička do půdy asi 20 - 40 vajíček, o která pečuje (Reichholf-Riehmová, 1997). Začátkem května se líhnou larvy (Ackermann et al., 2004). Po vylíhnutí zůstávají po dobu 5-6 týdnů v hnízdě, potom vylézají na povrch půdy (Reichholf-Riehmová, 1997). Vzhledem i způsobem života se podobají dospělcům. Dospívají v červenci. (Ackermann et al., 2004). Před přezimováním se imaga páří (Reichholf-Riehmová, 1997). Škvoři mají v průběhu roku jednu generaci (Křížová & Kříž, 2006). Žije skrytě, přes den zalézá do tmavých úkrytů a opouští je až v noci. Je to vlhkomilný a noční hmyz (Ackermann et al., 2004), který snáší i velmi nízké teploty (Reichholf-Riehmová, 1997). Škvoři se často shlukují do skupin, až 600 jedinců (www.biolib.cz, 2008). Škvor je všežravý (www.guh.cz, 2004). Živí se především organickými zbytky a drobným hmyzem, méně už rostlinnou potravou (Reichholf-Riehmová, 1997). V podstatě je užitečným dravým hmyzem, který zahubí značné množství škodlivého hmyzu, např. mšic. Avšak dospělci i larvy škvora obecného mohou v případě přemnožení poškodit rostliny ve sklenících a v pařeništích (Ackermann et al., 2004). Vyskytuje se od jara do podzimu na loukách, polích, v lesích a zahradách. Ve dne se vyskytuje pod kameny, opadaným listím, kusy dřeva apod. (www.guh.cz, 2004). Žije všude ve volné přírodě (Urban, 2001). Hudec et al., (2007) uvádí, že je hojný od nížin do hor a je kosmopolit.

39

3.3.3 Řád: Polokřídlí – Hemiptera Podřád: Ploštice – Heteroptera Čeleď: Hladěnkovití – Anthocoridae

Drobné dravé ploštice s plochým tělem a širokým dozadu se rozšiřujícím štítem. Tykadla má složená ze čtyř článků (Šefrová, 2006). Jsou velké 2 – 8 mm (Bagar et al., 2003). Přezimují dospělci. Vývoj nymf trvá asi 3 týdny. Mají v jednom roce 2 – 3 generace (Häni et al., 1998). Hladěnkovití vysávají drobný hmyz jako např. mšice, třásněnky, roztoče a svilušky. Nymfa zkonzumuje během vývoje 300 – 600 roztočů nebo 100 – 200 mšic, dospělec denně může zničit až 100 svilušek (Rod et al., 2005). Zástupci čeledi čeledi hladěnkovití jsou vázáni svým způsobem výživy na určitá místa, avšak vyskytují se téměř všude (Häni et al., 1998). Hojně se vyskytují v ovocných sadech a vinicích (Rod et al., 2005). V porostech zemědělských plodin se z 41 u nás nalézaných druhů vyskytují hojně zejména hladěnka hajní –Anthocoris nemorum (Linnaeus, 1761) a hladěnka malá Orius minutus – (Linnaeus, 1758) (Bagar et al., 2003). Ochrana a podpora spočívá především v zachování přírodních ohnisek výskytu těchto ploštic. Jsou to přirozené meze, neobdělávané úhory, remízky a další rozptýlená zeleň v krajině (Rod et al., 2005). V Polsku byla v letech 2000 – 2001 pozorována hmyzí fauna v ozimé pšenici. Ploštice z čeledi Anthocoridae byly pozorovány ve velkém počtu spolu s plošticemi z čeledi Nabidae (Grabarkiewicz & Pagowska, 2002). V Maďarsku, v letech 1992 – 1995 bylo v ozimé pšenici a vojtěšce nasmýkáno okolo 2500 predátorů, z nichž patřily Anthocoridae též s Nabidae z řádu ploštic k nejdůležitějším (Saghy & Kondorosy, 1998).

40

3.3.4 Řád: Třásnokřídlí – Thysanoptera Podřád: Třásněnky – Terebrantia Čeleď: Stuhatkovití – Aeolothripidae Kladélko samice je zahnuté nahoru. Křídla jsou široká, na konci zaoblená, vždy s několika příčnými žilkami, tělo zavalité, tykadla devítičlenná (Miller, 1956). Živí se i v larválním stadiu vajíčky a larvami jiných druhů hmyzu, jako drobných much, svilušek apod. (Miller, 1956). V roce 1993 – 1996 bylo v Makedonii studováno kvalitativní a kvantitativní složení predátorů v ozimé pšenici s a bez chemické ochrany. Z 35 predátorů byly identifikovány dva druhy Aeolothripidae, a to Aeolothrips intermedius Bagnall, 1934 a A. fasciatus (Linnaeus, 1758) (Lazarevska et al., 2001). Od roku 1991 se vedl výzkum v obilných zónách ve středním Sedmihradsku a byly potvrzeni zástupci i z čeledi Aeolothripidae (Malschi & Mustea, 1997). Andjus, 2004 uvádí, že ve vyšetřované fauně třásněnek v pšenici se vyskytovala ve velkém počtu Aeolothrips intermedius Bagnall, 1934.

3.3.5 Řád: Síťokřídlí – Neuroptera

Čeleď: Zlatoočkovití – Chrysopidae

Malé až středně velké druhy, tělo 10 – 20 mm dlouhé. Mají dva páry křídel s bohatou žilnatinou, zbarvení celého těla je zelené, oči s výrazným leskem, tělo štíhlé. Larvy středně velké, velmi pohyblivé, s výraznými kusadly. Dospělci se živí hlavně cukernými látkami (medovicí) a larvy jsou významní polyfágní predátoři, kteří se živí všemi druhy dostupné kořisti. Tu vysávají po nabodnutí dutými kusadly. Aktivita dospělců i larev je převážně noční. Dospělci létají pohotově, ale na malé vzdálenosti. U nás bylo zjištěno 25 druhů, z nichž v polních kulturách se vyskytují tři druhy – zlatoočka obecná – Chrysopa carnea (Stephens, 1836), Chrysopa commata Kis et Újhelyi, 1965 a Chrysopa phyllochroma Wesmael, 1841 (Bagar et al., 2003).

41

Zlatoočka obecná – Chrysopa carnea (Stephens, 1836)

Dospělci jsou charakterističtí velkými, průhlednými blanitými křídly s hustou žilnatinou, skládanými střechovitě nad zadečkem a polokulovitýma, zářícíma očima (Rod et al., 2005). Jsou zbarveny světle zeleně, v létě se žlutým hřbetním podélným pruhem, v zimě s červenými skvrnami. Rozpětí křídel je 25 – 30 mm (Starý et al., 1987). Podle nových zjištění jde o komplex několika tvarově nerozlišitelných druhů, z nichž na území ČR žijí tři. Více než 90 % jedinců zlatoočkovitých vyskytujících se v polních porostech patří k tomuto komplexu. Poznají se podle toho, že jejich zbarvení je čistě zelené, bez černých skvrn na hlavě a černě vybarvených částí žilek na křídlech, dále podle toho, že po chycení nezapáchají (Bagar et al., 2003). Šestinohé, podlouhlé larvy jsou charakteristické dlouhými, dopředu čnějícími kusadly. Larvy se maskují exuviemi vysátých mšic, kterými se pokrývají (Rod et al., 2005). Kuklí se v bílém oválném kokonu, který se otvírá víčkem (Starý et al., 1987). Vajíčka bývají ve skupinách a jsou charakteristická dlouhou stopkou, kterou jsou připevněna k podkladu. Stopka chrání vajíčka před larvami vlastního druhu, které by jinak vajíčka konzumovaly (Rod et al., 2005). Mají dvě generace v roce (Bagar et al., 2003). Dospělci se živí nektarem, pylem a medovicí. Samičky kladou vajíčka většinou ve skupinách od 10 do 40 kusů. Larvy jsou dravé. Napadají téměř vše, na co svou velikostí stačí, přičemž napadají i kořist značně větší než jsou samy. Živí se všemi druhy mšic, molicemi, třásněnkami, červci, roztoči, vajíčky a malými larvami motýlů a brouků. Larva během svého vývoje například sežere asi 400 – 500 mšic, přičemž larva v posledním instaru zlikviduje 30 -50 mšic za den. Larva kořist nabodne kusadly a vstříkne do ní sekret, který kořist rozloží. Poté larva kořist vysaje. Larvy jsou aktivní hlavně v noci, ve dne odpočívají v podrostu (Rod et al., 2005). Zlatoočka obecná se vyskytuje od nížin do hor na keřích, stromech i bylinách (Hudec et al., 2007) Urban, 2001 ji uvádí jako běžný druh.

42

3.3.6 Řád: Brouci – Coleoptera Podřád: Všežraví – Polyphaga Čeleď: Drabčíkovití – Staphylinidae

Krovky, až na malé výjimky, silně zkrácené, většinou jen nepatrně přesahující zadohruď. Tělo je velmi protáhlé, zadeček silně pohyblivý a brouk jej obvykle při běhu ohýbá vzhůru. Jsou to buď dravci, nekrofágové, saprofágové nebo koprofágové. Četné druhy parazitují v hnízdech mravenců nebo žijí v doupatech drobných savců a v ptačích hnízdech (Kratochvíl, 1959). Drabčíci jsou všudypřítomní, dávají však přednost spíše zastíněným vlhčím stanovištím. Většina druhů jsou dravci. Živí se drobným hmyzem a jeho vývojovými stádii (Rod et al., 2005). Mnoho drabčíků je dravých již v larválním stádiu (Häni et al., 1998). V noci lze často najít larvy drabčíků na klasech obilí, kde loví mšice (Häni et al., 1998). Pro podporu a ochranu drabčíků je důležitá zejména ochrana míst jejich přirozeného výskytu, odkud se mohou pohotově šířit do sadů, vinic i polních kultur. Většina druhů je velmi citlivá vůči širokospektrálním insekticidům (Rod et al., 2005).

Z celého světa je známo asi 900 rodů a asi 25000 druhů (Kratochvíl, 1959). V ČR je přes 1000 druhů Hudec et al, 2007). Bagar et al, 2003 uvadějí, že se u nás vyskytuje přibližně 1200 druhů, z nichž se jich v porostech polních plodin vyskytuje asi 70 a nejhojnějšími velkými druhy jsou zástupci rodu Pholonthus.

Tachyporus chrysomelinus – (Linnaeus, 1758)

Má černou hlavu, červený štít, krovky jsou červenožluté, u štítku a za rameny načervenalé. Tykadla jsou na konci sotva zesílená, nezploštělá, 4. článek zadních chodidel velmi krátký (Kratochvíl, 1959). Druh je 3,5 – 4 mm velký a vzácně bývá barevně variabilní (Hůrka, 2005). Tento druh je užitečný predátor malých bezobratlých v zahradách nebo v zemědělství. Živí se především mšicemi (www.plantpress.com, 2007).

43

Žije mnohdy ve velkém množství v hrabance, přezimuje pod mechem. Patří k nejhojnějším drabčíkům (Hůrka, 2005). V Litvě byl veden polní pokus během let 1998 – 1999 k určení složení a dynamiky drabčíků v ozimé pšenici a ještě několika dalších plodinách. Mezi 769 drabčíky z 12 rodů se vyskytoval i Tachyporus chrysomelinus (Tamutis, 2002). Balog, & Marko 2007 uvádějí, že při zjišťování efektu insekticidů v Maďarsku bylo soustředěno v pšeničném poli 798 jedinců drabčíků, z nichž se hojně vyskytoval i Tachyporus chrysomelinus.

Čeleď: Páteříčkovití – Cantharidae

Brouci dlouze protáhlého, štíhlého těla délky 4 – 15 mm, tykadla na hlavě jsou dlouhá, nitkovitá, typické jsou úzké měkké ohebné krovky, kryjící téměř celý zadeček. Zbarvení krovek je různé, černošedé, hnědavé, špinavě žluté, načervenalé, předohrudní štít bývá cihlově červený, podobně jako zadeček, nebo žlutý, modrý či černý. Larvy jsou podlouhlé, krátkonohé, s jemně ochmýřeným, jakoby sametovým povrchem těla (Rod et al., 2005). Samičky kladou vajíčka do půdy od konce léta do podzimu. Vylíhlé larvy jsou dravé, žijí v půdě, kde si vyhrabávají obytné rourky, ze kterých se vydávají za kořistí. Tou je drobný hmyz žijící na povrchu půdy, housenky, drobní plži. Larvy jsou aktivní i v zimě, často lezou i na sněhu. Larvy se kuklí v půdních rourkách v zimních měsících. Dospělí brouci jsou draví, příležitostně se živí pylem, některé druhy jsou však býložravé a spásají malé rostlinky nebo květy. V létě hojně nacházíme páteříčky v květech různých rostlin, zejména okoličnatých, a nebo je vidíme těžkopádně přeletovat nízko nad travním porostem, hojně posedávají i na obilných klasech. Brouky můžeme často přistihnout, jak na travách požírají kořist, menší housenky či housenice nebo mšice (Rod et al., 2005). Patří k hojným a významným dravcům. Jsou významným přírodním regulačním prvkem populací býložravého hmyzu a jeho vývojových stadií (Rod et al., 2005). Významná je především ochrana míst přirozeného výskytu páteříčků, zejména neobdělávaná půda, ve které se mohou nerušeně vyvíjet larvy. Páteříčci jsou velmi citliví vůči širokospektrálním insekticidům (Rod et al., 2005).

44

V palearktické oblasti je známo 40 rodů a asi 900 druhů (Kratochvíl, 1959). V ČR je přes 50 druhů (Hudec, 2007). Bagar et al., 2003 uvádí, že je u nás 75 druhů, z nichž v polních porostech jsou hojné tři – páteříček chloupkatý – Cantharis lateralis Linnaeus, 1758, páteříček sněhový – Cantharis fusca Linnaeus, 1758 a klanodrápník žlutý (páteříček žlutý) – Rhagonycha fulva (Scopoli, 1763).

Páteříček červený – Cantharis rufa Linnaeus, 1758 = Cantharis alexandris Pic, 1914 = Cantharis analis Stephens, 1829 = Cantharis conditiva Pic, 1912 = Cantharis confinis Stephens, 1830 = Cantharis korbi Pic, 1912 = Cantharis litterata Eschscholtz, 1818 = Cantharis liturata Fallén, 1807 = Cantharis padana Fiori, 1914 = Cantharis roelofsi Pic, 1913 = Cantharis testaceipes Stephens, 1830

Je jedním z řady světle zbarvených větších páteříčků. Je pojmenováno několik barevných forem. U některých jedinců se mohou vyvinout tmavé skvrny za očima, na středních a zadních stehnech, končetiny mohou být tmavé, na štítu se vytváří tmavá skvrna ve tvaru písmene M. Je dlouhý 8 – 11 mm (Zahradník, 2008). Vyskytuje se v červnu, podle typu stanoviště i v červenci a srpnu na dubových stromech i na dubovém křoví na okraji lesa v nížinách a v údolích v nižších horských výškách. Brouci rádi přilétají na rozkvetlé okolíky miříkovitých rostlin (Zahradník, 2008). Hudec et al, 2007 uvádí, že bývá nalézán na travách a na obilí na krajích polí. Podobný druh je variabilní Cantharis livida, ale určení může být obtížné (Zahradník, 2008).

Čeleď: Slunéčkovití – Coccinellidae

Až na malé výjimky to jsou brouci široce oválného až skoro okrouhlého, silně klenutého těla, jen značně malých rozměrů, svrchu obvykle pestře zbarvení a zdobení většinou okrouhlými skvrnkami na červeném, žlutém nebo černém podkladu. Kresba štítu a krovek u většiny druhů je velmi variabilní. Dospělí brouci i jejich larvy jsou nepřáteli mšic a červců (Kratochvíl, 1959).

45

Slunéčka jsou specializovaní dravci. Jejich výskyt je závislý na potravní nabídce. Toto je zejména důležité v době jejich dospělostního žíru a v návaznosti na průběh povětrnostních podmínek při přezimování. Dostatek mšic na jaře má pozitivní vliv na rozvoj populace slunéček. Podpora slunéček je možná udržováním biotopů tak, aby byl na jaře na nich umožněn rozvoj mšic, přičemž druh mšic nehraje roli. Dále jde o poskytnutí dostatku míst k přezimování (zarostlé meze, slunečné, málo udržované náspy a okraje pozemků (Häni et al., 1998). Z celého světa je známo asi 240 rodů s více než 3400 druhy (Kratochvíl, 1959). V ČR je asi 60 druhů (Hudec et al., 2007). Bagar et al., 2003 uvádí, že se u nás vyskytuje 73 druhů a v polních porostech lze nalézt hojně pět druhů – slunéčko sedmitečné – Coccinella septempunctata Linnaeus, 1758, slunéčko pětitečné – Coccinella quinquepunctata, slunéčko čtrnáctitečné – (Propylea quatuordecimpunctata (Linnaeus, 1758), slunéčko dvoutečné – Adalia bipunctata (Linnaeus, 1758) a slunéčko drobné – Adonia variegata (Goeze, 1777).

Slunéčko sedmitečné – Coccinella septempunctata Linnaeus, 1758

Slunéčko sedmitečné je 5,5 – 8 mm dlouhé. Má klenuté, ze spodu ploché tělo (Rietschel, 2004). Je barevně variabilní, avšak v porovnání s jinými druhy slunéček je jeho proměnlivost malá. Na krovkách většiny jedinců je sedm tmavých teček, které se mohou někdy spojovat nebo mohou scházet. Jedinci rodičovské generace jsou světlejší, spíše žlutooranžoví, na rozdíl od mladých brouků, jejichž krovky jsou jasně červené (Zahradník & Severa, 2007). Skvrny jsou často černé na světlém podkladě nebo obráceně (Reichholf-Riehmová, 1997). Hlava je malá, černá a téměř mizí pod hrudí. Hruď je rovněž černá a má po jedné bílé až nažloutlé pravoúhlé skvrně v obou předních rozích. Nasazení krovek při švu je často bělavé, spodek těla a nohy jsou černé (Rietschel, 2004). Tykadla jsou krátká s kyjovitým koncem (Reichholf-Riehmová, 1997). Larva je šestinohá, tmavě šedá. Hlava je černá. Předohruď má všechny čtyři rohy žlutočervené. Ostatní tělní články (střední a zadní hruď a devět článků zadečku) jsou zdobeny šesti vyvýšenými a obrvenými černými skvrnami, sestavenými do podélných řad. Okraje 1., 4. a někdy i 6. a 7. zadečkového článku jsou žlutočervené. Kukly jsou

46

podle stáří žlutočervené, černě skvrnité až tmavohnědé, světleji skvrnité (Javorek, 1968). Imaga přezimují často pospolitě pod kameny, v mechu, v trsech staré trávy, v hrabance i pod kůrou (Zahradník & Severa, 2007). Na jaře samičky kladou až kolem 400 vajíček na spodní stranu listů nebo do různých štěrbin. Asi po týdnu se líhnou pestré, velmi pohyblivé larvy. Živí se mšicemi, které najdou ve svém okolí, ale též vajíčky slunéček. Larvy procházejí čtyřmi instary. Délka vývinu závisí na vnější teplotě, vysoké teploty vývin urychlují.. Před kuklením vzniká předkukla, z níž vznikne kukla (Zahradník, 2008). Při kuklení zůstává kukla koncovými články zachycena v exuvii posledního instaru larvy, která je zvláštním sekretem pevně přichycena k podložce (Reichholf-Riehmová, 1997). Asi po týdnu se z kukly vylíhne dospělec (Zahradník & Severa, 2007). Kukla má podobně jako larva na povrchu těla pestrou kresbu. Celý vývin slunéčka sedmitečného trvá 30 – 60 dní a v průběhu roku se vyvíjejí dvě generace (Reichholf-Riehmová, 1997). Zahradník & Severa 2007 udávají, že během roku vytvoří jen jedno pokolení. Slunéčko dokáže velmi rychle zvýšit svou početnost. Rozhodujícím podnětem je potravní nabídka. Při přemnožení mšic dochází po krátké době i k přemnožení slunéček (Reichholf-Riehmová, 1997). Negativně na vývoj larev i rozmnožování slunéčka působí pozření mšice bezové (Aphis sambuci Linnaeus, 1758) (Zahradník, 2008). Slunéčko sedmitečné se živí převážně mšicemi a štítenkami. Pokusy prokázaly, že jediná larva slunéčka sedmitečného může během vývinu zkonzumovat až 3100 jedinců štítenky (Reichholf-Riehmová, 1997) nebo přes 600 mšic. Zahradník & Severa 2007 uvádějí, že během svého života spotřebuje až 3000 mšic. Podle Starého et al. 1987 larvy zkonzumují za život přes 300 mšic, dále požírají červce, vajíčka motýlů a v nouzi i larvy a vajíčka svého druhu. Häni et al., 1998 uvádí, že slunéčko během svého vývoje zahubí asi 600 a za celý život asi 3000 kusů mšic. Imaga se v nebezpečí, stejně jako jiné druhy čeledi, stavějí mrtvými a při dotyku vylučují z pórů membrány mezi stehnem a holení žlutou tekutinu obsahující jedovaté alkaloidy. Přesto jsou slunéčka mnohými predátory požírána (Hůrka, 2005). Slunéčko sedmitečné je velmi hojný druh. V současnosti se nachází téměř všude v bezlesé krajině i v lese, v zahradách a parcích i v lidských obydlích (ReichholfRiehmová, 1997). Häni et al. (1998) udává, že se slunéčko sedmitečné vyskytuje převážně v bylinnotravním porostu. Podle Hoffmanna et al, 1994 se nalézá na mnoha zemědělských plodinách – obilninách, kukuřici, řepě a bobu. 47

Slunéčko čtrnáctitečné – Propylea quatuordecimpunctata (Linnaeus, 1758)

Měří 3.5 – 4,5 mm. Zbarvení krovek je proměnlivé, skvrny se spojují i rozdělují, je znám velký počet barevných forem. U jedněch převládají krovky žluté a černě skvrnité, u jiných jsou krovky z velké většiny tmavé s velice variabilními žlutými skvrnami (Zahradník, 2008). Na krovkách obvykle bývá 14 černých teček. Některé tečky blízko středu mohou splynout dohromady (http://bugguide.net, 2007). Imago i larvy jsou afidifágní. Na rozdíl od většiny slunéček, která žijí jeden rok, tento druh přezimuje dvakrát. Imaga přezimují v trsech suché trávy i v hrabance. Vyskytuje se od jara do podzimu v lesích, v polích, na loukách, na mezích, na neobdělávaných půdách apod. Brouci se zdržují na stromech, keřích a miříkovitých, hvězdicovitých, rdesnovitých bylinách (Zahradník, 2008). Häni et al. (1998) a Hoffmann et al. (1994) uvádějí, že se nachází hojně v obilninách.

3.3.7 Řád: Dvoukřídlí – Diptera

Podřád: Krátkorozí – Brachycera Skupina: Kruhošví – Cyclorrhapha

Čeleď: Pestřenkovití – Syrphidae

Druhy patřící do této čeledi jsou většinou střední velikosti, svým zbarvením často napodobují vosy, čmeláky či jiný blanokřídlý hmyz. Charakteristický je jejich způsob letu, při němž se dovedou vznášet na jednom místě. Čelní šev a obličejové lišty jim chybějí. Na křídlech je políčko R5 a diskoidální políčko uzavřeno příčnou okrajovou žilkou a mezi žilkou R4+5 a M1+2 leží nepravá žilka zvaná vena spuria. Larvy žijí rozmanitě, jsou např. saprofágní, fytofágní, myrmekofilní či afidofágní (Doskočil et al, 1977). Dospělci se živí pylem a sáním nektaru či medovice mšic nebo jiného stejnokřídlého hmyzu. Proto je pro ně velice důležitý úživný žír na prvních jarních květech, který rozhoduje o tom, zda pestřenky vyprodukují a nakladou největší možný počet vajíček. Samička pestřenky je schopna celkem naklást 500 – 1000 vajíček. Larvy různých druhů

48

pestřenek se vyvíjejí v rostlinách, v tlejících látkách, odumřelém dřevě, v hnízdech čmeláků nebo vos nebo jsou dravé. Dravé larvy napadají a vysávají mšice, mery, svilušky, malé larvy brouků a podobně. Larvy některých pestřenek vyžírají i kolonie mšic ukryté v listových hálkách. Larva se vyvíjí asi 8 – 15 dní a během té doby spotřebuje 400 – 700 mšic. Pak se zakuklí. Kukla kapkovitého tvaru bývá přichycena na rostlině poblíž místa předchozího žíru, některé druhy se ale kuklí v zemi. Nový dospělec vylézá z kukly asi za 1 – 2 týdny. Mšicožravé pestřenky mají až pět generací do roka (Rod et al., 2005). Dravé larvy pestřenek jsou užitečné, během celé vegetační sezóny napomáhají regulovat populace mnoha škodlivých druhů mšic či jiného stejnokřídlého hmyzu. Dospělci jsou významnými opylovači mnoha druhů kulturních i okrasných rostlin (Rod et al., 2005). Pestřenky se mohou vyskytovat na všech kulturních plodinách, obzvláště vyhledávají hrách, řepku a obilniny (Häni et al., 1998). Ochrana a podpora spočívá zejména v ochraně míst přirozeného výskytu pestřenek a jejich přirozené potravy, zejména mšic. V naší přírodě na divoce rostoucích rostlinách žijí desítky druhů mšic, které vůbec neškodí hospodářsky významným kulturním rostlinám. Důležité pro pestřenky jsou různé bohatě kvetoucí druhy divokých rostlin, hlavně okoličnatých a rozrazilů (Rod et al., 2005). V ČR 400 druhů (Hudec, 2007). V porostech polních plodin se hojně vyskytují dva druhy – pestřenka pruhovaná (Episyrphus balteatus) a pestřenka velká (Scaeva pyrastri) (Bagar et al, 2003).

Pestřenka pruhovaná – Episyrphus balteatus (De Geer, 1776) = Epistrophe balteata (De Geer, 1776) = Episyrphus balteata = Syrphus balteatus (De Geer, 1776)

Velikost dospělce je 8 – 11 mm. Hlava je polokulovitá, tak široká jako štít nebo poněkud širší. Tykadla jsou kratší než hlava. Štít je zlatavě nebo tmavě zelený, lesklý, se 4 tmavými podélnými páskami. Obličej, tykadla, čelo a nohy jsou žlutě zbarveny. Čelo samičky je uprostřed a vzadu načernalé, po stranách bělavé. Oči jsou lysé. Štítek, boční okraje štítu a zduřelé zadní rohy štítu jsou žlutohnědé. Zadeček černý, na 2., 3. a 4. článku má velmi širokou žlutou příčnou pásku. V každé této pásce je vpředu zcela blízko okraje černá, uprostřed často přerušená a bočních okrajů nedosahující černá

49

skvrna, která jako by dělila žlutou příčnou pásku ve dvě: přední užší a zadní podstatně širší. Křídla jsou žlutošedá. Larvy jsou téměř průhledné, s bílou kresbou (Javorek, 1967). Patří k našim nejhojnějším pestřenkám. Létá od dubna až do října kolem lesních cest, v zahradách, parcích, hřbitovech. Během roku vytvoří 4 – 5 generací. Larva se živí mšicemi. Její význam je o to větší, že si v jejich druhovém složení příliš nevybírá. K jejímu potravnímu spektru patří asi 40 různých druhů mšic (Starý et al., 1987). Pestřenka pruhovaná je většinou dominujícím druhem v zemědělských kulturách (v obilninách) ve střední Evropě (Hoffmann et al., 1994).

3.3.8 Řád: Blanokřídlí – Hymenoptera Podřád: Štíhlopasí – Apocrita Skupina: Kladélkatí – Parasitica

Čeleď: Lumkovití – Ichneumonidae

Rozsáhlá parazitická skupina, charakterizována štíhlým tělem a většinou dlouhými tykadly s mnoha články. Křídla jsou široká s dobře vyvinutou žilnatinou, vzácněji jsou zakrnělá nebo chybějí. V předním křídle je třeba znát utváření 2. vřetenního pole, tzv. areoly. První vřetenní a první střední pole nejsou oddělena a tvoří tzv. spojené pole (area discocubitalis). Vně je toto pole ohraničeno spojenou příčkou, na níž je vyvinut u některých rodů zbytek 1. úseku střední žilky, zvaný ramellus. Pole, ležící za spojeným, se nazývá střední příčka (nervus recurrens), méně sklerotizované části na ní jsou fenestra externa. Důležitý je poměr 3. úseku loketní žilky a 2. loketní příčky a místo, z něhož vybíhá poslední úsek loketní žilky, nazývaný nervus parallelus. V zadních křídlech tzv. nervellus je 2. úsek loketní žilky spojený s 1. loketní příčkou. Jeho postavení a zlomení je důležitým rozlišovacím znakem (Kratochvíl, 1959). Larvy žijí převážně jako vnitřní, vzácně jako vnější cizopasníci, a to jako primární paraziti, vzácněji jako hyperparaziti. Napadají larvy a kukly hostitelů, vzácně také vajíčka. Nejvíce rodů cizopasí u motýlů, pak u blanokřídlých, brouků a dvoukřídlých,

50

vzácně v larvách chrostíků a vajíčkách pavouků. Dospělí lumci mnohých rodů navštěvují s oblibou květy některých rostlin, např. miříkovitých (Kratochvíl, 1959). Celkem existuje přes 10000 druhů (Kratochvíl, 1959). V ČR jsou lumkovití s více než 2100 známými druhy druhově nejpočetnější čeledí blanokřídlých (Hudec et al., 2007).

Čeleď: Lumčíkovití – Braconidae

Druhově bohatá a velmi různorodá skupina. Od lumků se liší hlavně chybějící druhou. střední příčkou. Druhý tergit je srostlý se třetím tergitem. Srůst je zpravidla zřetelný jako šev na rozdíl od lumků, kde zadní okraj 2. tergitu přesahuje sukňovitě nad počátek třetího tergitu. Všechny druhy se vyvíjejí jako cizopasníci, převážně primární, různého jiného hmyzu. Většina druhů napadá larvová stadia, např. housenky, je však též dost druhů parazitujících v kuklách, ba i v dospělém hmyzu, např. v broucích. Mnohé druhy patří mezi hubitele četných polních a lesních škůdců (Kratochvíl, 1959). V ČR přes 1200 druhů (Hudec et al., 2007).

Čeleď: Mšicomarovití – Aphidiidae

Drobní parazitoidi mšic. Mají redukovanou křídelní žilnatinu a zadeček ohubatelný ve 2. segmentu dolů. Parazitované mšice jsou nafouklé a slámově žluté. Vylíhlí mšicomaři je opouštějí kulatým výletovým okénkem na hřbetě (Šefrová, 2006). V ČR asi 130 druhů (Hudec et al., 2007).

Čeleď: Sršňovití Vespidae

Žlutočerné výstražné zbarvení, lomená tykadla, silná kusadla, štíhlé tělo, úzká přední křídla, v klidu řasnatě složená podél zadečku. Žijí sociálně v různě velkých společenstvích. Vytvářejí jednoletá hnízda z papíroviny, kterou vyrábějí hlavně z trouchnivějícího dřeva. Hnízdo je složeno z jednoho (vosíci) nebo více plástů. Larvy 51

jsou krmeny především hmyzem. Přezimuje oplodněná samička, která na jaře zakládá hnízdo. V jeho stavbě pokračují nově vylíhlé samičky – dělnice. Teprve koncem léta se líhnou samečci a plodné samičky. V ČR je asi 15 druhů (Hudec et al., 2007).

Vosík – Polistes sp. Latreille, 1802

Vosíci mají mnoho společných znaků s vosami. Vyznačují se „vosím“ zbarvením, v němž se kombinuje černá barva se žlutou. Samice vosíků mají shora šest, samci sedm viditelných zadečkových tergitů. Tykadla jsou u samic a dělnic 12členná, u samců 13 členná. Samci vosíků nemají žihadlo. U samic a dělnic je žihadlo slabé. Zadeček vosíků je dopředu i dozadu zúžený. U základu zadního křídla mají velmi jemný a drobný lalůček (Zahradník, 1987). Vosíci jsou převážně dravci. Loví rozmanitý hmyz, který rozmělňují a krmí jím larvy. Dospělí však rádi vyhledávají květy rostlin, v nichž nasávají nektar. Na podzim je lákají i přezrálé, hnijící ovocné plody (Zahradník, 1987).

Nadčeleď: Chalcidky – Chalcidoidea

Jsou to většinou drobné až nepatrné vosičky, zbarvené velmi často kovově zeleně, modře nebo černě. Hlava je velká, příčná, opatřená lomenými tykadly, složenými nejvýše z 13 článků. Bičík má zpravidla mezi 1. článkem bičíku a ostatními články vloženy 1 – 3 velmi nepatrné, úzké, často těžko viditelné prstencovité články. Kusadla jsou opatřena 2 – 4 zuby. Žilnatina křídel je velmi jednoduchá, neboť je zachována jediná podélná žilka (subcosta, submarginální žilka), která zprvu probíhá souběžně s předním krajem křídla a pak se s ním spojuje a tvoří jeho lem. Tato část subcosty se nazývá marginální žilkou. Na jejím konci se v ostrém úhlu odštěpuje krátká žilka zvaná radius, která končí v ploše křídla většinou knoflíčkovitou rozšířeninkou. Zbytek marginální žilky směrem ke špičce křídla se nazývá postmarginální žilka. Nohy jsou opatřeny 3 – 5člennými chodidly a holeně mají na konci různě utvářené ostruhy. Některé druhy mají nápadně ztlustlá stehna. Kladélko samiček nevzniká na konci zadečku, ale před koncem na břišní straně. U většiny druhů je krátké a ukryté, někdy však je velmi dlouhé (Miller, 1956). 52

Vajíčka jsou většinou vřetenovitá, opatřená nitkovitým nebo stopkovitým výrůstkem. Larvy jsou beznohé a procházejí zpravidla pěti vzrůstovými stupni. Kukly jsou volné (Miller, 1956). Dospělci se živí nektarem, pylem, lymfou hostitelů, která vytéká z ranky, vzniklé při kladení vajec a šťávami hostitelských rostlin (Miller, 1956). Chalcidky mají veliký význam v přírodě, neboť jsou převážnými cizopasníky jiných druhů hmyzu. Je mezi nimi mnoho hyperparazitů 2. a 3. řádu. Některé druhy jsou vaječnými cizopasníky a užívá se jich v biologické ochraně proti některým škůdcům. Velké množství chalcidek cizopasí v červcích (Miller, 1956). Chalcidky jsou po lumcích druhá nejpočetnější a mimořádně obtížně druhově determinovatelná nadčeleď štíhlopasých, která je v ČR zastoupena 18 čeleděmi a asi 1490 dosud zjištěnými druhy (Urban, 2001).

3.3.9 Řád: Pavouci – Araneae (Araneida) Pavouci jsou bezkřídlí členovci, u kterých hlava splývá s hrudí v jediný celek hlavohruď. Ta je oddělena zřetelnou stopkou od zadečku. Na hlavohrudi je přední pár krátkých drápkovitých ústních přívěsků, za nimi pár článkovitých makadel podobných kratším nohám a následují 4 páry dlouhých kráčivých nohou. Na konci zadečku jsou tři páry snovacích bradavek, které produkují pavučinové vlákno. Mláďata jsou podobná dospělcům, liší se hlavně velikostí a nediferencovanými pohlavními orgány. U nás žije téměř 800 druhů pavouků z mnoha taxonomicky odlišných skupin. Žádný z nich není nebezpečný životu či zdraví člověka (Rod et al., 2005). Samičky kladou vajíčka v počtu několika set až tisíc a snůšku zapřádají do kokonu, o který často pečují tím, že jej nosí nebo hlídají. Z vajíček se líhnou mláďata stavbou těla podobná dospělcům. Mláďata postupně rostou, mnohokrát se svlékají až, posléze dospívají. Pomocí větru a usnované pavučiny se v krajině šíří pasivním letem. Délka života dospělých pavouků je 1 – 2 roky. U některých druhů přezimují vajíčka v kokonu nebo nedospělá mláďata, u jiných dospělci. Pavouci jsou dravci, kteří se živí ulovenou kořistí. Za tím účelem staví různé sítě, např. křižáci, pokoutníci, snovačky, plachetnatky. Jiné druhy se kořisti zmocňují během nebo skokem, např. skákavky,

53

běžníci, slíďáci. Pavouci obvykle nejsou úzce specializováni na určitý druh kořisti. Tou se mohou stát všichni drobní členovci. Jsou to především mouchy, mšice, mery, křísi, kobylky, ploštice, brouci, motýli, housenky, různí blanokřídlí apod. Pavouci tak dokáží zahubit velké množství různého škodlivého hmyzu. V jedné síti křižáka může být zachyceno přes 1000 okřídlených jedinců mšic. Na druhou stranu sami pavouci mohou sloužit jako potrava nebo hostitelé jiným dravcům či parazitům (Rod et al., 2005). Mnoho druhů pavouků žije skrytě pod kameny, kde napadají ukrývající se půdní členovce. Někteří malí pavouci žijí v opadance na povrchu půdy, kde se živí drobnými půdními členovci, zejména chvostoskoky (Rod et al., 2005). V časném létě se vyskytují v jednotlivých kulturách (obilniny, řepka) četní Agriopiformia (pavouci předoucí sítě) (Häni et al., 1998). Podle Bagara et al., 2003 se v porostech pšenice a ječmene vyskytují především epigeické druhy, ke kterým patří několik druhů z čeledí slíďákovitých (Lycosidae) a plachetnatkovitých (Linyphiidae). Pavouci potřebují k úspěšnému rozmnožování stanoviště, která by nebyla v tomto období sečena. Pavouci netvořící síť jsou sklizní ohroženi méně, protože své kokony nosí sebou. Tito pavouci vyžadují pokryv zaplevelený či podsev (Häni et al., 1998). Na plochách s polními kulturami bývá většina pavouků zničena sklizní a hlubokou orbou. Mohou však být snadno zničeni použitím širokospektrálních insekticidů. Ohroženy jsou zejména druhy spřádající sítě (Rod et al., 2005).

54

3.4 Ostatní hmyz Zde jsou uvedeny hmyzí druhy, které byly též chyceny na poli. Nemají však význam v ochraně proti škůdcům.

Řád: Polokřídlí – Hemiptera Podřád: Ploštice – Heteroptera Čeleď: Vroubenkovití – Coreidae

Vroubenka smrdutá – Coreus marginatus (Linnaeus, 1758) = Mesocerus marginatus

Měří 10,5 – 16 mm, má vejčité tělo, které je svrchu ploché, okraje zadečku jsou okrouhle rozšířené (Javorek, 1978). Je euryekní, hojná po celém území na rdesnovitých rostlinách (např. šťovíky, v zahradách na reveni) (Hudec et al., 2007). Saje především na různých druzích šťovíku (Reichholf-Riehmová, 1997).

Řád: Brouci – Coleoptera Podřád: Všežraví – Polyphaga Čeleď: Bradavičníkovití – Melyridae

Bradavičník dvojskvrnný – Malachius bipustulatus (Linnaeus, 1758)

Zelený brouk s červenou nebo žlutavou skvrnou na konci krovek a se skvrnami téže barvy na štítu a na hlavě v okolí ústního ústrojí (Reichholf-Riehmová, 1997). Červené skvrny v předních rozích štítu mohou scházet (Zahradník, 2008). Potravou dospělce je pyl kvetoucích lipnicovitých (zejména srhy laločnaté), k jehož sběru je jeho ústní ústrojí dobře vybaveno. Samice klade vajíčka do štěrbin v kůře starých listnatých stromů. Larvy se vyvíjejí v trouchu i pod kůrou, někdy i v osách ostružiníku, hadince aj. Jsou dravé, požírají drobné larvy hmyzu, larvální kožky, případně výkaly (Zahradník, 2008).

55

Vyskytuje se od května do července na teplých suchých loukách v nížinách a v údolích nižších hor (Zahradník, 2008).

Řád: Dvoukřídlí – Diptera Podřád: Krátkorozí – Brachycera Čeleď: Bráněnkovití – Stratiomyidae

Bráněnka zlatá (kovolesklá) – Chloromyia formosa (Scopoli, 1763)

Je 6,5 – 9 mm dlouhá. Hruď je kovově modrá nebo zelená a zadeček může být buď modrofialový nebo zelený (Zahradník & Severa, 2007). Vyhledává vlhká stanoviště, kde se na jaře a v létě zdržuje na keřích i květech. Larvy jsou saprofágní a žijí v tlejících látkách a jsou běžné i v kompostech (Zahradník & Severa, 2007). Hudec et al. (2007) uvádějí, že je častá na zahradách a květnatých loukách. Vyskytuje se od dubna do srpna (Hudec et al., 2007).

Čeleď: Štíhlonožkovití – Micropezidae

Štíhlonožka drobná – Micropeza corrigiolata (Linnaeus, 1767) = Tylus corrigiolata

Dospělec je 4 – 5 mm dlouhý, drobný, štíhlý, převážně tmavý. Od podobných druhů se liší žlutými předními kyčlemi a kyvadélky (Hudec et al., 2007).. Larvy ožírají kořenové hlízky bobovitých, dospělci jsou hojní v polních kulturách. (Hudec et al., 2007).

56

Čeleď: Zelenuškovití – Chloropidae

Zelenuška – Thaumatomyia sp. Zenker, 1833

Zelenušky Thaumatomyia sp. jsou hojně na polích s vojtěškou, cukrovou řepou a zelím, kde se jejich larva živí kořenovými mšicemi (http://diagnostics.montana.edul, 2006).

Řád: Blanokřídlí – Hymenoptera Podřád: Štíhlopasí – Apocrita Čeleď: Včelovití – Apidae

Včela medonosná Apis mellifera Linnaeus, 1758 = Apis mellifica Linnaeus, 1761

Samec měří 14 -16 mm, samice 15 – 17 mm a dělnice 11 – 13 mm (Hudec et al., 2007). Hruď je žlutavě ochlupená, zejména na bocích, ochlupení je rovněž zřetelné na jednotlivých článcích zadečku. Délka tykadel přesahuje zhruba dvakrát průměr oka. Jazýčkovitý sosák je přibližně tak dlouhý jako hlava (Reichholf-Riehmová, 1997). Jediný druh využívaný hospodářsky pro opylování entomofilních plodin (Hudec et al., 2007).

57

4

MATERIÁL A METODY ZPRACOVÁNÍ

4.1 Materiál

Charakteristika pozemku

Pozemek se nachází u obce Prštice v okrese Brno-venkov, kraji Jihomoravském. Pozemek leží v brněnském bioregionu.

Charakteristika bioregionu Brněnský

bioregion

je

tvořen

okrajovou

vrchovinou

Hercynika.

Zabírá

geomorfologické celky Bobravskou vrchovinu, střední část Boskovické brázdy, západní okraj Drahanské vrchoviny a východní okraj Křižanovské vrchoviny. Bioregion má protáhlý tvar ve směru S-J a plochu 812 km2 (Culek, 1995). Bioregion je tvořen soustavou granodioritových hřbetů a prolomů se sprašemi. Průlomových údolích řek se nachází stanovištní mozaika, se segmenty teplomilnými i podhorskými. V území převažuje 3. vegetační stupeň (dubovo-bukový) s významným zastoupením 2. bukovo-dubového stupně a ostrovů 4. bukového stupně (Culek, 1995). Reliéf je tvořen systémem hrástí a prolomů. Přičemž prolomy mají široká plochá konkávní dna tvořena sprašovými závějemi a návějemi. Reliéf má převážně charakter ploché vrchoviny. Typická výška bioregionu je 250 – 500 m (Culek, 1995). Převážná část území leží v nejteplejší mírně teplé oblasti MT 11, okraje směrem k valům patří do teplé oblasti T 2, hřbety do mírně teplé oblasti MT 7. Podnebí je tedy poměrně teplé a mírně suché a je značně modifikováno členitým reliéfem. Hojné jsou teplotní inverze a naopak extrémě suché teplé polohy na jižních svazích (Culek, 1995). V bioregionu se střídají hnědozemě až hnědozemní černozemě na spraších ve sníženinách a typické kambizemě s luvizeměmi na svazích hřbetů a jejich úpatích. Převažuje orná půda (Culek, 1995).

Podle klimatické oblasti podle Quittovy klasifikace je pozemek umístěn v teplé oblasti W3, jehož charakteristiky jsou (Tolasz, 2007):

58

Počet letních dní Počet dní s průměrnou teplotou 10 °C a více Počet dní s mrazem Počet ledových dní Průměrná lednová teplota Průměrná červencová teplota Průměrná dubnová teplota Průměrná říjnová teplota Počet dní se srážkami 1 mm a více Suma srážek ve vegetačním období Suma srážek v zimním období Počet dní se sněhovou pokrývkou Počet zatažených dní Počet jasných dní

50 - 60 160 - 170 100 - 110 30 - 40 -2 - -3 18 - 19 8-9 7-9 90 - 100 350 - 400 200 - 300 40 - 50 120 - 140 40 - 50

Podle klasifikace z Atlasu podnebí ČSR 1958 je lokalita umístěna v teplé oblasti A2: Charakteristika okrsku je – teplý, suchý, s mírnou zimou, s kratším slunečním svitem. Znaky klimatické nebo terénní – lednová teplota je nad -3 °C, sluneční svit je ve vegetačním období pod 1500 hodin (Tolasz, 2007).

Pšenice ozimá:

Předplodina •

Sója

•

Hořčice + hrách

•

Ječmen + hrách

Odrůda •

Potravinářská (rok 2006)

•

Krmná (rok 2006)

•

Jarní (rok 2007)

Šířka řádků •

12,5 cm (úzké řádky)

•

25 cm (široké řádky)

59

Hospodaření se slámou •

sláma sklizena

•

sláma rozdrcena a zaorána

Pomůcky používané pro odchyt hmyzu:

Smýkadlo, smrtička s pilinami nebo drceným korkem s přidaným octanem etylnatým.

Pomůcky k určování hmyzu:

Entomologická pinzeta, stereomikroskop, podložky, entomologické špendlíky, lepidlo, štítky pro nalepování hmyzu, klíče k určování hmyzu, atlasy hmyzu: Benada et al. (1967); Doskočil (1977), Hudec et al. (2007), Hůrka (2005), Javorek (1967), Javorek (1978), Kratochvíl (1957), Kratochvíl (1959), Laibner (2000), Miller (1956), Pokorný (2002), Pokorný (2004) Reichholf-Riehmová (1997), Šedivý (1977), Zahradník (2007).

4.2 Metody

Na poli v Pršticích osetém pšenicí jsem nasmýkala pomocí smýkadla různý hmyz, škůdci byli sledováni cíleně (viz tabulka a grafy). Ten jsem potom dala do smrtičky, kde byl hmyz rychle usmrcen octanem etylnatým. Hmyz byl pouze smýkán, epigeická fauna nebyla pozorována. Hmyz jsem určovala tak, že jsem si ho nejprve rozdělila podle řádů. Potom vybrala druhy, o kterých jsem byla přesvědčena, že se nedají zaměnit s jinými a zkontrolovala podle atlasů, zda se opravdu jedná o ten správný druh. Ostatní hmyz jsem se snažila určit podle klíčů a různých atlasů hmyzu. K tomuto určování byl většinou potřeba

60

stereomikroskop, aby byly dobře vidět poznávací znaky. Některé druhy bylo třeba zafixovat entomologickými špendlíky na podložce nebo přilepit na štítek.

Označení grafů ve výsledcích: Varianta: sopotršir – předplodina sója, potravinářská pšenice, široké řádky sopotruzk – předplodina sója, potravinářská pšenice, úzké řádky sokršir – předplodina sója, krmná pšenice, široké řádky sokruzk – předplodina sója, krmná pšenice, úzké řádky hopotršir – předplodina hořčice, potravinářská pšenice, široké řádky hopotruzk – předplodina hořčice, potravinářská pšenice, úzké řádky hokršir – předplodina hořčice, krmná pšenice, široké řádky hokruzk – předplodina hořčice, krmná pšenice, úzké řádky jepotršir – předplodina ječmen, potravinářská pšenice, široké řádky jepotrruzk – předplodina ječmen, potravinářská pšenice, úzké řádky jekršir – předplodina ječmen, krmná pšenice, široké řádky jekruzk – předplodina ječmen, krmná pšenice, úzké řádky

Varianta: A – sláma sklizena B – sláma rozdrcena a zaorána

61

5

VÝSLEDKY PRÁCE A DISKUSE

5.1 Výsledky:

Výsledky 1. roku sledování výskytu vybraných druhů škůdců Mšice Průměrný počet kolonií mšic na 100 odnoží 4

3,5

průměrný počet kolonií

3

2,5

mšice 14. červen A 2

mšice 14. červen B mšice 28. červen A mšice 28. červen B

1,5

1

0,5

je kr uz k

je

po tru

zk

ho kr uz k

ru zk ho po t

uz k so kr

so p

ot ru zk

0

varianta

Kohoutci Průměrný počet larev kohoutků na 100 odnoží 6 kohoutek 14. červen A kohoutek 14. červen B kohoutek 28. červen A kohoutek 28. červen B

5

průměrný počet larev

4

3

2

1

0 sopotršir sopotruzk

sokršir

sokruzk

hopotršir hopotruzk

hokršir

hokruzk

varianta

62

jepotršir jepotruzk

jekršir

jekruzk

Třásněnky Průměrný počet třásněnek na 100 odnoží 200 třásněnka 14. VI A třásněnka 14. VI B

180

třásněnka 28. VI A třásněnka 28. VI B

160

průměrný počet třásněnek

140

120

100

80

60

40

20

je kr uz k

je po tru zk

k ho kr uz

ho po tru zk

uz k so kr

so po tru

zk

0

varianta

Obaleči

Průměrný počet housenek obalečů na 100 odnoží 4 obaleči 14. VI A obaleči 14. VI B 3,5

obaleči 28. VI A obaleči 28. VI B

2,5

2

1,5

1

0,5

63

je kr uz k

ho

varianta

je po tru zk

kr uz k

ru zk ho po t

uz k so kr

zk

0 so po tru

průměrný počet housenek

3

Pilatky

Průměrný počet housenic pilatek na 100 odnoží 1,2

pilatky 14. VI A pilatky 14. VI B pilatky 28. VI A

p rů m ěrn ý p o čet h o u sen ic

1

pilatky 28. VI B

0,8

0,6

0,4

0,2

0 sopotršir

sopotruzk

sokršir

sokruzk

hopotršir

hopotruzk

hokršir

hokruzk

jepotršir

jepotruzk

jekršir

jekruzk

varianta

-

největšího počtu jedinců dosáhly třásněnky, jejich počet klesal v čase

-

kolonie mšic měly do 10 jedinců, výskyt je ve všech variantách rovnoměrný

-

výskyt kohoutků lze hodnotit jako slabý

-

obaleči se častěji vyskytují ve skupině A

-

housenice pilatek se vyskytují rovnoměrně ve všech variantách

64

Výsledky 2. roku sledování výskytu vybraných druhů škůdců

Mšice

Průměrný počet kolonií mšic do 10 jedinců (na 100 odnoží) 1,8

počet kolonií

1,6 1,4 1,2

úzké řádky var. A

1 0,8

široké řádky var. A

0,6

široké řádky var. B

úzké řádky var. B

0,4 0,2 0 22.4.

5.5.

13.5.

22.5.

31.5.

8.6.

20.6.

3.7.

datum

Kohoutci

Průměrný počet kohoutků na 10 smyků 9

počet jedinců

8 7 6

úzké řádky var. A

5 4

široké řádky var. A

3

široké řádky var. B

úzké řádky var. B

2 1 0 22.4.

5.5.

13.5.

22.5.

31.5.

datum

65

8.6.

20.6.

3.7.

Třásněnky

počet jedinců

Průměrný počet třásněnek na 100 odnoží 100 90 80 70 60 50 40 30 20 10 0

úzké řádky var. A široké řádky var. A úzké řádky var. B široké řádky var. B

22.4.

5.5.

13.5.

22.5.

31.5.

8.6.

20.6.

3.7.

datum

Obaleči

počet jedinců

Průměrný počet obalečů na 100 odnoží 1 0,9 0,8 0,7 0,6 0,5 0,4 0,3 0,2 0,1 0

úzké řádky var. A široké řádky var. A úzké řádky var. B široké řádky var. B

22.4.

5.5.

13.5.

22.5.

31.5.

datum

66

8.6.

20.6.

3.7.

Pilatky

počet jedinců

Průměrný počet housenic pilatek na 100 odnoží 2 1,8 1,6 1,4 1,2 1 0,8 0,6 0,4 0,2 0

úzké řádky var. A široké řádky var. A úzké řádky var. B široké řádky var. B

22.4.

5.5.

13.5.

22.5.

31.5.

8.6.

20.6.

3.7.

datum

Plodomorky

Průměrný počet larev plodomorek na 100 klasů 1,4

počet jedinců

1,2 1

úzké řádky var. A

0,8

široké řádky var. A

0,6

úzké řádky var. B

0,4

široké řádky var. B

0,2 0 22.4.

5.5.

13.5.

22.5.

31.5.

datum

67

8.6.

20.6.

3.7.

Bodrušky

Průměrný počet dospělců bodrušek na 10 smyků 1,2

počet jedinců

1 úzké řádky var. A

0,8

široké řádky var. A

0,6

úzké řádky var. B

0,4

široké řádky var. B

0,2 0 22.4.

5.5.

13.5.

22.5.

31.5.

8.6.

20.6.

3.7.

datum

-

největšího počtu jedinců dosahovaly třásněnky, jejich počet klesá v čase

-

průměrný počet třásněnek na 100 odnoží byl v období vrcholu výskytu 80 ks

některé klasy byly poškozeny -

kolonie mšic měly do 10 jedinců, v každé byla zaznamenána přítomnost

některého z predátorů, převážně se vyskytovala kyjatka osenní -

výskyt kohoutků byl slabý, poškození jimi způsobené malé

-

byl zaznamenán vyšší výskyt dospělců bodrušek, nelze zhodnotit míru jejich

škodlivosti ke konkrétní variantě vzhledem k pohyblivosti nelze vztáhnout -

pilatky se vyskytovaly v malém počtu a podstatné škody nepůsobily

68

Užitečný hmyz: Skupina Predátoři

Řád Orthoptera (rovnokřídlí) Dermaptera (škvoři) Hemiptera (polokřídlí) Aeolothripidae Neuroptera (síťokřídlí) Coleoptera (brouci)

Druh Tettigonia viridissima Forficula auricularia Orius sp. Aeolothrips Chrysopa carnea, Chrysopa sp. Tachyporus chrysomelinus Cantharis rufa, Cantharis sp. Coccinella septempunctata Propylea quatuordecimpunctata Episyrphus balteatus, Syrphidae Polistes sp.

Diptera (dvoukřídlí) Hymenoptera (blanokřídlí)

Parazitoidi

Mnoho velmi podobných druhů a těžko určitelných, objevily se 3 druhy lumků, několik druhů lumčíků a mšicomarů a velmi mnoho chalcidek

Hymenoptera (blanokřídlí)

69

5.2 Diskuse V pšenici se z predátorů vyskytovala kobylka zelená (Tettigonia viridissima), kterou uvádí Zahradník & Severa (2004), Reichholf-Riehmová (1997) a Urban (2001), že se vyskytuje v polích a internetový zdroj http://de.wikipedia.org (2008) píše o výskytu v obilných polích. Dále se objevil škvor obecný (Forficula auricularia), o kterém se jako o kosmopolitovi zmiňuje Hudec et al. (2007), Horčičko & Lysoněk (2004) uvádějí, že žije i na polích. Objevili se také ploštice z čeledi hladěnkovití Anthocoridae, které ve svých studiích uvádí Grabarkiewicz & Pagowska (2002) a Saghy, & Kondorosy (1998). Chyceny byly i dravé třásněnky z čeledi stuhatkovití Aeolothripidae, jež uvádí ve své práci i Malschi & Mustea (1997), Lazarevska et al. (2001) uvádí přímo druhy Aeolothrips intermedius a A. fasciatus a Andjus (2004) jen Aeolothrips intermedius. Polapena byla i zlatoočka obecná (Chrysopa carnea), kterou Hudec et al., (2007) uvádí na bylinách a Urban (2001) jako běžný druh. Bagar et al. (2003) uvádí, že u zlatoočka obecná je vlastně komplex druhů a 90% jedinců zlatoočkovitých patřící k tomuto komplexu se vyskytuje v polních porostech. Z brouků se vyskytoval drabčík Tachyporus chrysomelinus, kterého uvádí v pšenici ozimé Tamutis (2002) a Balog, & Marko (2007). Z páteříčků byl objeven Cantharis rufa, kterého na okrajích obilných polí uvádí jen Hudec et al. (2007). Ze slunéček bylo přítomno slunéčko sedmitečné (Coccinella

septempunctata)

a

slunéčko

čtrnáctitečné

(Propylea

quatuordecimpunctata), která se podle Bagara et al. (2003) nalézají hojně v polních porostech, Hoffmann et al. (1994) uvádějí obě slunéčka v obilninách a Häni et al. (1998) uvádějí jen slunéčko čtrnáctitečné v obilninách. Z dvoukřídlých se vyskytovala pestřenka pruhovaná Episyrphus balteatus, kterou v polních porostech uvádějí Bagar et al. (2003) a v obilninách Hoffmann et al. (1994). Parazitoidů bylo nachytáno velmi mnoho, ale byli zařazeni jen do čeledí, neboť přesné určování těchto druhů vyžaduje značnou zkušenost. V pšenici by se mohli vyskytovat podle Praslicky et al. (2003) Aphidius uzbekistanicus, Aphidius ervi, Aphidius rhopalosiphi, Ephedrus plagiator,

Praon volucre,

Praon

gallicum a

Aphidius picipes jako parazitoidi mšic. Hoffmann et al. (1994) uvádějí jako parazitoidy mšic Praon volucre, Aphidius rhopalosiphi, Aphidius picipes a Aphidius ervi. Z parazitoidů kohoutků Lokaj (1996) uvádí blanokřídlé parazitoidy Tetrastichus julis, Diaparsis carinifer, Lemophagus curtus a Anapheles flavipes. Banita et al. (1992) a Miller (1956) uvádějí parazitoida bodrušky Collyria calcitrator (C. coxator), Kratochvíl

70

(1959) jen rod Collyria. O parazitické vosičce Macroglenes penetrans plodomorky plevové píší Shanower (2005) a internetový zdroj www.gov.mb.ca (2006), Miller (1956) ji uvádí jako parazitickou vosičku plodomorky pšeničné. Häni et al. (1998) uvádí jako parazitidy plodomorek čeledi jesenkovití (Platygasteridae) a kovověnkovití (Pteromalidae).

71

6

ZÁVĚR

V letech 2006 a 2007 byl zjišťován výskyt škůdců pšenice v systému ekologického pěstování. Celkem bylo zjištěno 24 druhů škůdců, z nichž 13 druhů dosahovalo vysoké početnosti a 11 druhů se vyskytovalo v nízké početnosti nebo ojediněle. Z nejvýznamnějších škůdců byli přítomni třásnokřídlí, z nichž se nejpočetněji vyskytovala truběnka pšeničná. Dále to byly mšice, z nichž nejhojnější byla kyjatka osenní, dále to byly larvy kohoutka modrého a kohoutka černého, dospělci bodrušky obilné a housenice pilatky travní. Antagonisté škůdců většinou nebyli určováni do druhů, protože se jedná o taxonomicky obtížné druhy. Byli zjištěni především zástupci nadčeledi Chalcidoidea, čeledi

lumčíkovití,

stuhatkovití,

slunéčkovití,

páteříčkovití,

zlatoočkovití

a

pestřenkovití. Nejvíce převládali antagonisté mšic (slunéčka, zlatoočky, pestřenky). Ostatními škůdci se živili především páteříčci a pavouci, kteří se jako predátoři většinou nespecializují na určitý druh kořisti, nebo se v nich vyvíjeli blanokřídlí parazitoidé, kteří však bývají specializovaní na určitou skupinu hmyzu. Pro zachování různorodého užitečného hmyzu je nutné především ochrana jejich přirozeného výskytu, dále ponechávání zdrojů potravy (pylu, nektaru či dalšího hmyzu) na okolních přirozených porostech a zachování jejich zimovišť.

72

7

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY ACKERMANN, P., KOŽEŠNÍK, M., KRIŠTOF, J., NAVRÁTILOVÁ, M., RÁČIL,

K., TICHÁ, H., VAŇUROVÁ, E. Metodiky ochrany zahradních plodin: pro zahradníky a zahrádkáře. 4. vyd. Praha: Květ. 2004. 303 s. ISBN: 80-85362-50-3.

Agromanuál [online]. c2008 [cit. 2008-04-16]. Dostupné na a.

WWW:

Agromanuál [online]. c2008 [cit. 2008-04-16]. Dostupné na b.

WWW:

Agromanuál [online]. c2008 [cit. 2008-04-16]. Dostupné na WWW: c. Agromanuál [online]. c2008 [cit. 2008-04-16]. Dostupné na WWW: d. Agromanuál [online]. c2008 [cit. 2008-04-16]. Dostupné na e.

WWW:

Agromanuál [online]. c2008 [cit. 2008-04-16]. Dostupné f.

WWW:

na

Agromanuál [online]. c2008 [cit. 2008-04-16]. Dostupné na WWW: g. Bugguide

[online].

2007

[cit.

2008-04-16].

Dostupné

na

WWW:

.

ANDJUS, L. The thrips fauna on wheat and on plants of the spontaneous flora in the bordering belt surrounding it

Acta-Phytopathologica-et-Entomologica-Hungarica,

2004, 39(1-3): 255-261. ISSN 0238-1249.

Atlas of Economic Plants and Pests of Russia and Neighboring Countries [online]. c2006

[cit.

2008-05-18].

Dostupné

na

WWW:

. BAGAR, M.,HONĚK, A., LUKÁŠ, J., PEKÁR, S., PULTAR, O.,STEJSKAL, V., ZACHARDA, M., ŽĎÁRKOVÁ, E. Predátoři a parazitoidi v biologické ochraně

73

polních kultur, skleníků a skladovaných komodit. Praha: Výzkumný ústav rostlinné výroby. 2003. 62 s. ISBN 80-86555-34-8.

BALOG, A., MARKO, V. Chemical disturbances effects on community structure of rove beetles (Coleoptera: Staphylinidae) in Hungarian agricultural fields. NorthWestern-Journal of Zoology. 2007, 3(2): 67-74. ISSN 1584-9074.

BANITA, E; POPOV, C; LUCA, E; COJOCARU, D; PAUNESCU, G; VILAU, F. Elemente de combatere integrata a viespilor griului (Cephus pygmaeus Latr. si Trachelus tabidus L.). [Elements of integrated control of wheat stem sawflies (Cephus pygmaeus Latr. and Trachelus tabidus L.)]. Probleme-de-Protectia-Plantelor, 1992, 20(3-4): 169-185. ISSN 0254-2293.

BENADA, J., DUŠEK, J. Atlas chorob a škůdců obilnin: Díl I. 1. vyd. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1967. 218 s.

BioLib

[online].

c1999-2008

[cit.

2008-03-20].

Dostupné

na

WWW:

.

CULEK, M., GRULICH, V.,

POVOLNÝ, D.

Biogeografické členění České

republiky. Praha: Enigma, 1996. 347 s. ISBN: 80-85368-80-3. ISBN: 80-86064-82-4

DOSKOČIL, J.[ed.]. Klíč zvířeny ČSSR. Díl V: Dvoukřídlí. 1. vyd. Praha: Československá akademie věd, 1977. 373 s.

GRABARKIEWICZ, A., PAGOWSKA, E. (2002). Obserwacje entomofauny na pszenicy objetej roznymi programami ochrony. [the observations of entomofauna in wheat protected according to different programs.]. Progress in Plant Protection, 2002, 42 (2): 427- 430. ISSN:1427-4337.

HÄNI F., POPOW G., REINHARD H., SCHWARZ A., TANNER K., VORLET M. Obrazový atlas chorob a škůdců polních plodin: Příručka ochrany rostlin v integrované produkci. 2. vyd. Praha: Scientia, 1998. 335 s. ISBN: 80-85827-12-3.

74

HOFFMANN, G. M., NIENHAUS, F., POEHLING, H.M., SCHÖNBECK, F., WELTZIEN, H.C., WILBERT, H. Lehrbuch der Phytomedizin. Berlin: Blackwell Wissenschafts-Verlag. 542 s. ISBN 3-8263-3008-0.

HORČIČKO, P., LYSONĚK I. Album - Členovci - Vzdušnicovci - č. 016 [online]. 2004

[cit.

2008-05-11].

Dostupné

na

WWW:

.

HRUDOVÁ, E., POKORNÝ, R., VÍCHOVÁ, J. Integrovaná ochrana rostlin. 1. vyd. Brno: Mendelova zemědělská a lesnická univerzita, 2006. 153 s. ISBN 80-7157980-7.

HUDEC, K., KOLIBÁČ, J., LAŠTŮVKA, Z., PEŇÁZ, M. et al. Příroda České republiky: průvodce faunou. 1. vyd. Praha: Academia, 2007. 440 s. ISBN 978-80-2001569-3.

HŮRKA K. Brouci České a Slovenské republiky = Beetles of the Czech and Slovak Republics. 1. vyd. Zlín: Kabourek, 2005. 390 s. ISBN: 80-86447-11-1.

JAVOREK, V. Kapesní atlas brouků. 2. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1968. 256 s.

JAVOREK, V. Kapesní atlas dvoukřídlého hmyzu. 1.vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1967. 272 s.

JAVOREK, V. Kapesní atlas ploštic a křísů. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1978. 397 s.

KRATOCHVÍL, J. [ed.]. Klíč zvířeny ČSR : Díl II. 1. vyd. Praha: Československá akademie věd, 1959. 746 s. KRATOCHVÍL, J. [ed.]. Klíč zvířeny ČSR : Díl III. 1. vyd. Praha: Československá akademie věd, 1959. 746 s.

75

KŘÍŽOVÁ, R., KŘÍŽ D. Řád: škvoři (Dermaptera) [online]. 2007 [cit. 2008-02-25]. Dostupné na WWW: < http://www.hmyz.info/skvori-dermaptera.htm>.

LAIBNER, S. Elateridae of the Czech and Slovak Republics. = Elateridae České a Slovenské republiky. 1. vyd.. Zlín: Kabourek, 2000. 292 s. ISBN 80-901466-6-X

LAZAREVSKA, S., ILIK, B., GJORGJIEVSKI, P. Environmental impact on winter wheat by use of natural/biological protection resources in World Congress on Conservation Agriculture. Cordoba: Spain, 2001. ISBN:8493223727.

LOKAJ, Z. Kohoutci v obilninách. Obilnářské listy, 1996, 4(3): 40 - 41. ISSN: 1212-138X.

MALSCHI, D., MUSTEA, D. Investigatii asupra importantei entomofagilor pradatori in agroecosistemele cerealiere din Transilvania. [Investigations on the significance of predatory entomophages in cereal agroecosystems in Transylvania]. Analele Institutului de Cercetari pentru Cereale si Plante TehniceFundulea, 1997, 64: 253-266. ISSN 0253-1682.

Manitoba Agriculture, Food and Rural Initiatives [online]. 2006 [cit. 2008-05-10]. Dostupné na WWW < http://www.gov.mb.ca/agriculture/crops/insects/fad47s00.html>.

MILLER, F. Zemědělská entomologie. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Československá akademie věd, 1956. 1056 s.

Montana State University [online]. c2006 [cit. 2008-05-18]. Dostupné na WWW: .

MOUDRÝ, J. Pěstování hlavních plodin v ekologickém zemědělství [online]. c2000–2008

[cit.

1999-05-10].

Dostupné

na

WWW:

.

MUŠKA, F. Škůdci mrkve [online]. 2008 [cit. 2008-04-22]. Dostupné na WWW: . 76

OLBRECHTOVÁ, J. Mšice na obilninách. – mšice střemchová (Rhopalosiphum padi L.) a mšice zhoubná (Diuraphis noxia Kurdj.). Obilnářské listy, 2008, roč. 16, č. 3 s. 83 – 84. ISSN: 1212-138X.

POKORNÝ, V. Atlas brouků. 1. vyd. Praha: Paseka, 2002. 44 s. ISBN 80-7185-4840. POKORNÝ, V. ŠIFNER, F. Atlas hmyzu. 1. vyd. Praha: Paseka, 2004. 71 s. ISBN 80-7185-658-4

PRASLIČKA, J., MIŠTINA, T. Effects of Different Field Managements on the Abundance of Cereal Aphids (Sternorrhyncha: Aphidoidea) [online]. 2004 [cit. 200804-22]. Dostupné na WWW: . PRASLIČKA, J., AL DOBAI, S., HUSZÁR, J. Hymenopteran Parasitoids (Hymenoptera: Aphidiidae) of Cereal Aphids (Sternorrhyncha: Aphidoidea) in Winter Wheat Crops in Slovakia [online].2003 [cit. 2008-04-22]. Dostupné na WWW: .

REICHHOLF-RIEHMOVÁ, H. Hmyz a pavoukovci. Praha: Ikar, 1997. 287 s. ISBN: 80-7176-583-X (Knižní klub. Praha). ISBN: 80-7202-196-6 (Ikar. Praha).

RIETSCHEL, S. Hmyz: 3 znaky: klíč ke spolehlivému určování. 1. vyd. Dobřejovice: Rebo Productions, 2004. 239 s. Průvodce přírodou. ISBN 80-7234-294-0.

ROD, J., HLUCHÝ, M., ZAVADIL, K., PRÁŠIL, J., SOMSSICH, I., ZACHARDA, M. Obrazový atlas chorob a škůdců zeleniny střední Evropy : ochrana zeleniny v integrované produkci včetně prostředků biologické ochrany rostlin. Brno: Biocont Laboratory, 2005. 392 s. ISBN 80-901874-3-9.

ROTREKL, J. Zemědělská entomologie: (nejdůležitější hmyzí škůdci polních plodin). 1. vyd. Brno: Mendelova zemědělská a lesnická univerzita, 2000. 83 s. ISBN 80-7157-473-2.

77

SAGHY, Z., KONDOROSY,E. Buza es lucerna ragadozorovar- faunajanak osszehasonlitasa. [Comparison of the predatory insect fauna in winter wheat and in lucerne]. Novenyvedelem, 1998, 34(6): 295 – 298. ISSN 0133-0829.

STARÝ, B., BEZDĚČKA, P., ČAPEK, M., STARÝ, P., ŠEDIVÝ, J., ZELENÝ J. Užitečný hmyz v ochraně lesa. 1. vyd. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1987. 101 s.

SUROVČÍK, J., SEKERKOVÁ, M. Ochrana obilnín. 1. vyd. Piešťany: VÚRV, 1998. 53 s. ISBN 80-88720-05-2.

TAMUTIS, V. Trumpasparniu paplitimas (Coleoptera, Staphylinidae) migliniu javu paseliuose. [Rove beetles (Coleoptera, Staphylinidae) in cereals]. Vagos, 2002, (55): 6266. ISSN 1648-116X.

TOLASZ, R., et al. Atlas podnebí Česka = Climate atlas of Czechia. 1. vyd. Praha: Český hydrometeorologický ústav; Univerzita Palackého v Olomouci, 2007. 255 s. ISBN: 978-80-86690-26-1. ISBN: 978-80-244-1626-7.

SHANOWER, T. G. Occurrence of Sitodiplosis mosellana (Diptera: Cecidomyiidae) and its parasitoid, Macroglenes penetrans (Hymenoptera: Platygasteridae), in northeastern Montana. Canadian entomologist, 2005, 137 (6): 753-755. ISSN 0008347X.

ŠARAPATKA, B., URBAN, J. Ekologické zemědělství v praxi. Šumperk: PROBIO, 2006. ISBN 978-80-903583-0-0, 502 s.

ŠEDIVÝ J. Klíč k určování chorob a škůdců polních plodin. 1. vyd. Praha: SZN, 1977. 485 s.

ŠEFROVÁ, H. Rostlinolékařská entomologie. Brno: Konvoj, 2006. 257 s. ISBN 807302-086-6.

78

The Plant Press [online]. c2003-2007 [cit. 2008-04-22]. Dostupné na WWW: .

URBAN, J. Lesnická entomologie: textová část. 1. vyd. Brno: Mendelova zemědělská a lesnická univerzita, 2001. 182 s. ISBN 80-7157-535-X, 182 s.

Wikipedia

2008

[online].

[cit.

2008-03-20].

Dostupné

na

WWW:

.

ZAHRADNÍK, J., SEVERA, F. Hmyz. 2. vyd. Praha: Aventinum, 2007. 326 s. ISBN 80-86858-36-7.

ZAHRADNÍK, J. Brouci. 1. vyd. Praha: Aventinum, 2008. 288 s. Fotografické atlasy. ISBN 978-80-86858-43-2.

ZAHRADNÍK, J. Blanokřídlí. Praha: Artia, 1987. 182 s.

79

PŘÍLOHY

80

8

SEZNAM PŘÍLOH

Obrázek. 1 Porost ekologicky pěstované pšenice na pozemku v Pršticích (Hrudová, 2007) Obrázek. 2. Kyjatka osenní (Sitobion avenae) (Hrudová, 2007) Obrázek. 3. Truběnka pšeničná (Haplothrips tritici) (Hrudová, 2007) Obrázek. 4. Kohoutek černý (Oulema melanopus) (Hrudová, 2007) Obrázek. 5. Larva kohoutka (Hrudová, 2007) Obrázek. 6. Housenka obaleče (Hrudová, 2007) Obrázek. 7. Plodomorka (Hrudová, 2007) Obrázek. 8. Housenice pilatky (Hrudová, 2007) Obrázek. 9. Škvor obecný (Forficula auricularia) (Hrudová, 2007) Obrázek. 10. Larva zlatoočky (Hrudová, 2007) Obrázek. 11. Zlatoočka obecná (Chrysopa carnea) (Hrudová, 2007) Obrázek. 12. Larva slunéčka sedmitečného (Coccinella septempunctata) (Hrudová, 2007) Obrázek. 13. Slunéčko sedmitečné (Coccinella septempunctata) (Hrudová, 2007) Obrázek. 14. Larva pestřenky (Hrudová, 2007) Obrázek. 15. Kukla pestřenky (Hrudová, 2007) Obrázek. 16. Pestřenka pruhovaná (Episyrphus balteatus) (Hrudová, 2007)

81

Obr. 1 Porost ekologicky pěstované pšenice na pozemku v Pršticích (Hrudová, 2007)

82

Obr. 2. Kyjatka osenní (Sitobion avenae) (Hrudová, 2007)

Obr. 3. Truběnka pšeničná (Haplothrips tritici) (Hrudová, 2007)

83

Obr. 4. Kohoutek černý (Oulema melanopus) (Hrudová, 2007)

Obr. 5. Larva kohoutka (Hrudová, 2007)

84

Obr. 6. Housenka obaleče (Hrudová, 2007)

Obr. 7. Plodomorka (Hrudová, 2007) 85

Obr. 8. Housenice pilatky (Hrudová, 2007)

Obr. 9. Škvor obecný (Forficula auricularia) (Hrudová, 2007) 86

Obr. 10. Larva zlatoočky (Hrudová, 2007)

Obr. 11. Zlatoočka obecná (Chrysopa carnea) (Hrudová, 2007)

87

Obr. 12. Larva slunéčka sedmitečného (Coccinella septempunctata) (Hrudová, 2007)

Obr. 13. Slunéčko sedmitečné (Coccinella septempunctata) (Hrudová, 2007)

88

Obr. 14. Larva pestřenky (Hrudová, 2007)

Obr. 15. Kukla pestřenky (Hrudová, 2007)

89

Obr. 16. Pestřenka pruhovaná (Episyrphus balteatus) (Hrudová, 2007)

90