MENDELOVA ZEMĚDĚLSKÁ A LESNICKÁ UNIVERZITA V BRNĚ AGRONOMICKÁ FAKULTA
DIPLOMOVÁ PRÁCE
BRNO 2007
JITKA ČERNÍNOVÁ
Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav morfologie, fyziologie a genetiky zvířat
Rozbor kožních onemocnění u psů v rámci veterinární ambulance v Opavě Diplomová práce
Vedoucí práce: MVDr. Jaromír Šívara
Vypracovala: Jitka Černínová Brno 2007
PROHLÁŠENÍ
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Rozbor kožních onemocnění u psů v rámci veterinární ambulance v Opavě vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu literatury. Diplomová práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího diplomové práce a děkana AF MZLU v Brně.
dne…………………………………………………
podpis diplomanta…………………………………
Ráda bych touto cestou poděkovala MVDr. Jaromíru Šívarovi a Dr. Ing. Zdeňku Havlíčkovi za odbornou spolupráci při realizaci této diplomové práce, za poskytnutou pomoc i za metodické vedení.
Dále bych chtěla poděkovat MVDr. Luďkovi Rytíři z veterinární ordinace v Opavě a MVDr. Elišce Koskové z veterinární ordinace v Dolním Benešově, kteří mi vždy a ochotně vyšli vstříc radou i zkušenostmi a poskytli mi důležité informace pro vypracování této diplomové práce. Především však děkuji své rodině za podporu a trpělivost po celou dobu mého studia.
Abstrakt Cílem diplomové práce je sběr údajů o kožních chorobách psů v Opavském regionu, jejich roztřídění dle etiologie a symptomatologie. Práce ukazuje četnost výskytu kožních chorob psů a zaznamenává kožní onemocnění, která se nejčastěji vyskytují u jednotlivých plemen. Upozorňuje na největší četnost výskytu a druhy kožních chorob během roku, ukazuje jejich výskyt v závislosti na pohlaví zvířete a poukazuje na nejvíce postižené věkové skupiny psů. Potřebná data byla získána ve dvou veterinárních klinikách v Dolním Benešově a v Opavě za období 20, resp. 12 měsíců. Na klinice v Dolním Benešově jsem se nejčastěji setkala s výskytem alergií, následovanými bakteriálním onemocněním kůže a mykotickými infekcemi. V Opavě bylo nejčastější mechanické poškození kůže jinak byla situace obdobná. Ke snížení četnosti výskytu kožních chorob přispěje jak zvýšení péče o psa a chovatelské úrovně tak správná diagnóza veterinárního lékaře, která je podmíněna důkladným dermatologickým vyšetřením. Perfektní evidence jednotlivých pacientů se záznamem s čím byla zvířata a s jakým úspěchem dříve léčena je samozřejmě základem úspěchu.
Klíčová slova: dermatologie, analýza, pes
Abstract The goal of this Diploma work is to collect data about dermic diseases of dogs in Opava region, its classification according to ethiology and symptomathology. The work shows quantity of presence of dermic diseases of dogs and records dermic illness which usually appear at dog breeds. It also shows the highest quantity of presence and kinds of dermic diseases during a year according to sex of the dog and points at most affected age groups of dogs. Useful data was gained in two veterinarian clinics in Dolní Benešov and Opava in term of 20 and 12 months. In the Dolní Benešov Clinic, I most often met presence of allergies followed by bacterial illnesses and mycotic infections. In Opava, mechanical harm of skin was most common, otherwise the situation was similar. To decrease the quantity of dermic diseases of dogs it is necessary to improve care of dogs and quality level of breeders. Also, right diagnosis of a veterinarian with contingent on fine dermatological examination is very important. A perfect evidence of every single dog-patients with a record of earlier treatment (and how the treatment was going on) is, of course, the base of success in this field.
Key words: dermatology, analysis, dog
OBSAH 1. Úvod_______________________________________________________________ 9 2. Literární přehled ____________________________________________________ 13 2.1 Kožní soustava (integumentum commune) ___________________________ 13 2.1.1 Stavba kůže __________________________________________________ 13 2.1.1.1 Pokožka (epidermis) _______________________________________ 13 2.1.1.2 Škára (corium) ____________________________________________ 15 2.1.1.3 Podkoží (subcutis) _________________________________________ 16 2.1.1.4 Kožní žlázy (glandulae cutis) ________________________________ 16 2.1.1.5 Chlupy (pili)______________________________________________ 17 2.1.1.6 Dráp (unguicula) __________________________________________ 17 2.1.1.7 Polštáře (tori) _____________________________________________ 17 2.1.2 Základní funkce kůže __________________________________________ 18 2.2 Nejvýznamnější kožní choroby psů _________________________________ 19 2.2.1 Bakteriální kožní onemocnění ___________________________________ 19 2.2.1.1 Povrchové bakteriální infekce ________________________________ 20 A. Impetigo __________________________________________________ 20 B. Povrchová bakteriální folikulitida_______________________________ 20 2.2.1.2 Hluboké bakteriální infekce__________________________________ 21 A. Hluboká folikulitida, furunkulóza, celulitida ______________________ 21 B. Hluboká pyodermie německých ovčáků __________________________ 22 2.2.2 Imunitní onemocnění kůže ______________________________________ 23 2.2.2.1 Hypersenzitivní reakce _____________________________________ 23 A. Kopřivka a angioedém _______________________________________ 23 B. Atopická dermatitida_________________________________________ 24 C. Alergická kontaktní dermatitida ________________________________ 25 D. Alergie na krmivo ___________________________________________ 26 E. Alergie na bleší kousnutí______________________________________ 27 2.2.2.2 Atoimunitní onemocnění ____________________________________ 28 A. Komplex pemfigu a bulózní pemfigoid __________________________ 28 B. Systémový lupus erytematosus _________________________________ 28 2.2.3 Poruchy keratinizace a pigmentace________________________________ 29 2.2.3.1 Poruchy keratinizace _______________________________________ 29 A. Seborea ___________________________________________________ 29 2.2.3.2 Poruchy pigmentace________________________________________ 30 A. Hyperpigmentace ___________________________________________ 30 B. Hypopigmentace ____________________________________________ 30 2.2.4 Kožní novotvary ______________________________________________ 31 A. Mastocytom________________________________________________ 31 B. Histiocytom ________________________________________________ 32 C. Nádory mazových žláz _______________________________________ 32 D. Lipom ____________________________________________________ 32 E. Vřetenobuněčné nádory_______________________________________ 33 F. Tumory bazálních buněk (Bazaliom) ____________________________ 33 G. Benigní melanom ___________________________________________ 33 2.2.5 Kožní parazitární onemocnění ___________________________________ 33 2.2.5.1 Kožní mykózy (Dermatomykosy) _____________________________ 33 A. Dermatofytóza______________________________________________ 34 2.2.5.2 Onemocnění způsobené roztoči _______________________________ 35
A. Demodikóza (Červená prašivina) _______________________________ 35 B. Sarkoptový svrab, Prašivina ___________________________________ 36 C. Cheyletielóza (dravčíkovitost) _________________________________ 37 D. Čmelíkovitost ______________________________________________ 37 E. Záklíštění __________________________________________________ 38 F. Pedikulóza _________________________________________________ 39 G. Zablešení __________________________________________________ 40 H. Trombikulóza (sametkovitost) _________________________________ 40 2.2.6 Kožní onemocnění způsobené mechanickým poškozením _____________ 41 A. Cizí tělesa _________________________________________________ 41 B. Fyzikální příčiny ____________________________________________ 42 C. Kalus _____________________________________________________ 42 D. Kousné rány _______________________________________________ 42 3. Cíl práce __________________________________________________________ 44 4. Materiál a metodika _________________________________________________ 45 4.1 Komplexní dermatologické vyšetření________________________________ 45 4.1.1 Mikroskopické vyšetření kožního seškrabu_________________________ 45 4.1.2 Vyšetření pomocí lepicí pásky___________________________________ 46 4.1.3 Mykologická kultivace ________________________________________ 46 4.1.4 Cytologické vyšetření kůže, bakteriologická kultivace ________________ 46 4.1.5 Kožní biopsie ________________________________________________ 46 4.1.6 Kožní alergický test ___________________________________________ 47 4.1.7 Ostatní laboratorní vyšetření a funkční testy ________________________ 47 5. Dosažené výsledky___________________________________________________ 48 5.1 Vyhodnocení a četnost výskytu kožních chorob _______________________ 49 5.2 Vyhodnocení a četnost výskytu alergií_______________________________ 50 5.3 Vyhodnocení a četnost výskytu parazitárních kožních onemocnění_______ 50 5.4 Vyhodnocení a četnost výskytu novotvarů ___________________________ 51 5.5 Vyhodnocení a četnost výskytu bakteriálních kožních onemocnění _______ 51 5.6 Vyhodnocení a četnost výskytu mykóz ______________________________ 52 5.7 Vyhodnocení a četnost výskytu kožních onemocnění způsobených mechanickým poškozením ___________________________________________ 52 5.8 Vyhodnocení a četnost výskytu endokrinních poruch s kožními projevy __ 53 5.9 Vyhodnocení a četnost výskytu poruch keratinizace ___________________ 53 5.10 Vyhodnocení příčin vzniku kožních onemocnění způsobených mechanickým poškozením na VETERINÁRNÍ KLINICE V OPAVĚ________ 54 5.11 Vyhodnocení příčin vzniku alergií na VETERINÁRNÍ KLINICE V DOLNÍM BENEŠOVĚ ____________________________________________ 54 6. Diskuze ___________________________________________________________ 55 7. Závěr _____________________________________________________________ 58 8. Seznam použité literatury _____________________________________________ 60 9. Seznam příloh ______________________________________________________ 63 Přílohy I.__________________________________________________Tabulky, grafy Přílohy II.______________________________________________________Obrázky
1. Úvod Pes domácí, Canis familiaris, je nejpopulárnějším doma chovaným zvířetem na celém světě, patří k člověku od pradávna (TAYLOR, 1990). Udává se, že k ochočení jeho předků došlo asi před 10 až 15 tisíci lety. Původ psa je však dosud nejasný. Jako prapředek bývá uváděn vlk, ale i šakal. Není známo, kde nejdříve na zemi probíhala domestikace, ale dá se předpokládat, že ostrůvkovitě na více místech. Výběrem jedinců mohly vznikat různé místní rázy psů. Plemena psů vznikala záměrným výběrem a křížením jedinců tak, aby pes co nejvíce vyhovoval k účelu, ke kterému jej člověk určil. Dnes známe asi 400 uznaných psích plemen, která nám umožňují si vybrat psa podle potřeby k určité práci, svého vkusu, tělesné kondice, bydlení, velikosti, ale i podle peněz. Mezinárodní kynologická federace FCI, která zastřešuje členské organizace celého světa schválila s platností od 1. ledna 1991 následující rozdělení plemen psů: 1) plemena ovčácká a pastevecká 2) pinčové, knírači, dogovitá plemena typu Mastifa, plemena molosoidní a švýcarští salašničtí psi 3) teriéři 4) jezevčíci 5) špicové 6) honiči a barváři 7) ohaři 8) slídiči a retrívři 9) plemena společenská 10) chrti (HROMAS et al., 2000) Mezi deset nejoblíbenějších plemen patří labradorský retrívr, rotvajler, německý ovčák, zlatý retrívr, bígl, pudl, kokršpaněl, jezevčík, špic a jorkšírský teriér (HARPER, 1999). Každý pes, který žije v lidské společnosti, je chován proto, aby byl lidem užitečný. Jsou psi pracovní, mezi ně patří ta plemena psů, která člověku slouží jsou předurčeni k nějaké cílené činnosti – práci. Jsou to například psi pastevní, tažní, služební, lovečtí, záchranářští, terapeutičtí, vodící, asistenční atd. Dále jsou psi společenští (MIKULICA, 2001).
9
Pastevní plemena: Všichni tito psi jsou vytrvalí, mají teplou srst, která je ochrání i v nepřízni počasí, jsou chytří a člověku odedávna pomáhali střežit stáda ovcí, koz, skotu, ale i koní. Saňoví psi – tažní psi: Jsou to silní, odolní psi, schopni vytrvale běhat a tahat sáně v těžkých podmínkách. Služební psi: Používají se proti pachatelům trestných činů, ale i k vyhledávání drog, zbraní, výbušnin. Lovečtí psi: U těchto psů je zejména využíváno odolnosti, čichu, rychlosti, schopnosti zvěř vystavovat, vyhánět šelmy z nor a hlásit na stopě. Záchranářští psi: Vyhledávají živé i mrtvé osoby v nejrůznějších prostředích. V zimě jde převážně o hledání osob zapadlých ve sněhu nebo zavalených v lavině, v letním čase pak vyhledávání osob zatoulaných a ztracených v nepřístupném terénu. Specifikum je vyhledávání utonulých osob pod vodní hladinou za pomoci člunu, na jejichž přídi leží pes a čicháním po hladině lokalizuje utonulého. Terapeutičtí psi: Léčebný vliv terapeutického psa na člověka má dvě roviny: fyzickou a psychickou. Při polohování psa k člověku se využívá toho, že pes má asi o stupeň vyšší teplotu než člověk, takže dochází k přehřátí svalů pacienta, které často vede k zlepšení krevního oběhu a uvolnění svalových křečí. Blahodárný je i dotek se srstí. V psychické rovině plní terapeutický pes pozitivní funkci přítele a společníka, je důvodem ke komunikaci a může vylepšit vztahy mezi lidmi v ústavech. Pouhé externí návštěvy takového psa vedou ke zlepšení nálady a atmosféry v ústavu. Vodící psi: Podporují nevidomé nebo zrakově postižené lidi v oblasti mobility, kompenzují problémy vnímání nevidomých nebo lidí s vyšším stupněm zrakového postižení a umožňují jim bezpečný pohyb v známém i cizím prostředí. Asistenční psi: Kvalitně vycvičený asistenční pes ulehčí vozíčkáři každodenní život složený z množství pro nás jednoduchých úkonů, které však pro vozíčkáře mohou představovat velkou námahu. Asistenční pes je důvodem k vycházce, námětem na rozhovor s kolemjdoucími či důvodem k pohybu při hrách se psem. U dětí znamená i zvýšení prestiže v dětském kolektivu a má nezastupitelnou roli při rehabilitaci. Zejména malým dětem, které samy nechtějí lézt nebo cvičit házení míčků, pes dramaticky změní život. Asistenční psi se také využívají ke canisterapii, kdy prostřednictvím polohování dochází k uvolnění křečí a díky přehřátí svalstva k zlepšení krevního oběhu.
10
Rarita: u lidí nemocných, epilepsií psi na rozdíl od lékařských přístrojů poznají mnoho hodin dopředu, že se „pánovi“ blíží záchvat. Společenští psi: Nepřinášejí žádný materiální užitek, jsou chováni pro radost a dělají nám společnost, což nejvíce ocení lidé starší a osamělí. Pokud chceme ve volném čase se psem provozovat nějakou sportovní činnost máme na výběr z mnoha sportů jako je například: Dog–trekking – extrémní vytrvalostní závod, při kterém jsou překonávány obrovské vzdálenosti obvykle 100 km a více. Mushing – závody psích spřežení. Scooter (koloběžka) – jízda na koloběžce se psem, caniscross – běh se psem, bikejoring – jízda na kole se psem. U všech těchto aktivit je psovod se psem spojen postrojem a vodítkem připnutým k bedernímu pásu. Mezi další disciplíny patří agility - zdolávání různých překážek psem po boku psovoda, flyball – pes si sám vymrští míček z tzv. míčkového strojku, který pak musí chytit a přinést přes různé překážky psovodovi. Dogdancing – tanec se psy, dogfrisbee – hod diskem do dálky, který pes musí aportovat. My lidé si snad neumíme představit ochočenější a domestikovanější zvíře, než je pes. Psi s námi žijí v našich bytech, jezdí v našich autech, mnohdy také jedí naši stravu a dokonce odpočívají v našich postelích. Naslouchají nám, reagují na naše nálady, i když se je snažíme sebe víc ukrývat. Jsou nám blízcí jako žádný jiný živočišný druh. Přítomnost živého tvora pomáhá člověku udržovat smysl pro zodpovědnost a respektování potřeb druhého. Utužuje duševní i fyzické zdraví. Mají milující, neodsuzující a empatickou povahu, která je schopná odhalit v člověku to nejlepší i v těch nejobtížnějších situacích. Nedílnou součástí péče o nejvěrnějšího přítele je také starost o jeho zdraví. Pouze zdraví pes může prožít šťastný a spokojený život a přinášet svému majiteli radost. Moderní veterinární medicína nám dnes umožňuje chránit naše čtyřnohé kamarády před řadou nebezpečných nemocí, které vážně ohrožují jejich zdraví a život. Sledování a analýzu chorobných stavů kůže a kožní soustavy psů jsem si zvolila proto, že v chovu psů jsou tyto choroby časté. Představují 20 – 50 % pracovní náplně veterinárního lékaře, zejména v letním a podzimním období. Tato onemocnění samozřejmě potom mají v chovu význam: o hospodářský - zvýšená péče o psa, náklady na léčbu a veterinární péči o zdravotní - přenos některých chorob na člověka o estetický - pes nemocný kožní chorobou z hlediska společenského vypadá odpudivě pro ostatní obyvatele 11
o etický - naší povinností je co nejrychleji a nejúčinněji tyto stavy normalizovat Cílem našeho snažení při chovu psů je tyto stavy eliminovat, snížit a minimalizovat, aby populace chovu našich psů byla na všech úrovních jejich využití na solidní úrovni srovnatelná s vyspělými chovatelskými zeměmi.
12
2. Literární přehled Ve své diplomové práci jsem se zajímala o chorobné změny kožní soustavy psů, považuji proto za velmi důležité v literárním přehledu podat informace o morfologické stavbě a fyziologických funkcích kůže a kožní soustavy.
2.1 Kožní soustava (integumentum commune) Kožní soustava je povrchový obal těla zvířat, který uzavírá vnitřní prostředí organismu,
tvoří hranici organismu s vnějším prostředím. Kůže dosahuje 6 - 8%
hmotnosti zvířete. Morfologicky představuje samostatnou orgánovou soustavu, kde hlavními složkami jsou kůže a pokožkové útvary (MARVAN et al., 1998).
2.1.1 Stavba kůže Kůži jako orgán tvoří dvě odlišné tkáně, uložené nad sebou. Povrchová vrstva, označována jako pokožka, je ektodermového původu a má proto také buněčný charakter. Hluboká vrstva – škára je mezodermového původu a má charakter vazivový. Obě vrstvy jsou zřetelně ohraničené. K podloží je kůže připojená řídkým vazivem, označovaným jako podkoží (MARVAN et al., 1998).
2.1.1.1 Pokožka (epidermis) Má charakter vícevrstevného dlaždicového epitelu, který se ze svých hlubokých vrstev směrem k povrchu neustále obnovuje, horní vrstvy buněk rohovatějí a odlupují se (NOVOTNÝ et al., 1966). U psů a koček je v osrstěných oblastech velmi tenká (1 - 3 vrstvy živých buněk) a netvoří papily. Neosrstěná kůže (nosní houba, prstní polštářky) mají tlustou epidermis vytvářející výrazné papily (SVOBODA, 2000). Nejhlubší vrstva pokožky se označuje jako zárodečná vrstva (stratum germinativum). Horní vrstva pokožky se označuje jako rohovatějící (stratum corneum). Zárodečnou
vrstvu
rozdělujeme
v hlubokou
vrstvu
bazální
(stratum
basale)
a povrchovější trnitou vrstvu (stratum spinosum). Rohovatějící vrstvu můžeme někdy rozdělit z hloubky k povrchu ve zřetelné tři vrstvy – zrnitou (stratum granulosum), dále světlou (stratum lucidum) a rohovou vrstvu (stratum corneum) (NOVOTNÝ et al., 1966).
13
Rohová vrstva stratum corneum
Světlá vrstva stratum lucidum
Trnitá vrstva stratum spinosum
Bazální vrstva stratum basale
Zrnitá vrstva stratum granulosum
Rohovatějící vrstva stratum corneum
Pokožka epidermis Zárodečná vrstva stratum germinativumum
Obr. 1. Hlavní vrstvy pokožky
Zárodečná vrstva (stratum germinativum): Nejhlubší vrstva pokožky, neustálým množením se z ní doplňují buňky a nahrazují buňky povrchových vrstev. Obsahuje kožní barvivo melanin, který se tvoří v melanocytech nacházející se v stratum basale chrání kůži i orgány uložené pod ní před škodlivými vlivy slunečního záření. Kožní barvivo dává kůži charakteristické zbarvení, které nemusí odpovídat barvě srsti. Nepigmentovaná kůže je růžová a kůže s vysokým obsahem kožního barviva je tmavá až černá (MARVAN et al., 1998). Bazální vrstva (stratum basale): Je jediná vrstva cylindrických nebo kubických, plazmou bohatých buněk. Intenzivně se množících a uložených vedle sebe. Buňky nasedají svou bází na bazální membránu, která je již připojuje k vazivu kožní škárky. Buňky v této vrstvě vznikající jsou odsouvány do vyšších vrstev a nahrazují v nich tak ztráty, k nimž na povrchu pokožky trvale dochází. Trnitá vrstva (stratum spinosum): Skládá se z více vrstev polyedrických buněk, které se směrem k povrchu oplošťují. Buňky této vrstvy jsou od sebe odděleny úzkými mezibuněčnými (intercelulárními) štěrbinkami, vyplněnými řídkým
mezibuněčným
mokem, který umožňuje živější látkovou výměnu. Buňky však zůstávají navzájem spojeny mezibuněčnými spojkami – cytodezmy (NOVOTNÝ et al., 1966). Rohovatějící vrstva (stratum corneum): Horní vrstva pokožky, má ochranou funkci. V cytoplazmě buněk jsou nahromaděna zrnka keratohyalinu, ten se mění v masu 14
eleidinu a v důsledku toho buňky degenerují a rohovatějí. Na povrchu pokožky jsou již zcela zrohovatělé, odumřelé a z pokožky se odlupují v podobě šupinek (MARVAN et al., 1998). Zrnitá vrstva (stratum granulosum): Je tenká vrstvička, složená z oploštělých buněk, odtlačovaných sem z trnité vrstvy. Plazma buněk obsahuje nepravidelná zrna keratohyalinu. Tato vrstvička je v pokožce intenzivněji zbarvena. V silnější pokožce je několikavrstvá (prstní polštářky). Světlá vrstva (stratum lucidum): Je tenká, lesklá vrstvička plochých buněk. Keratohyalinová zrna se v této vrstvě změnila v masy eleidinu. Rohová vrstva (stratum corneum): Je složena z mnoha vrstev plochých zrohovatělých a již zcela odumřelých buněk, impregnovaných keratinem. Keratin v plazmě buněk vznikl přeměnou eleidinu z předchozí vrstvy pokožky. Zabraňuje vysychání horních vrstev pokožky (NOVOTNÝ et al., 1966).
2.1.1.2 Škára (corium) Leží pod pokožkou a jsou v ní uložené mazové a potní žlázy, kořeny chlupů s cibulkami, snopce hladkosvalových buněk, krevní cévy a nervy. Je proto tlustou vrstvou kůže, která má za podklad kolagenní vazivo, jež ji dodává mimořádnou pevnost (MARVAN et al., 1998). Škáru savce dělíme ve dvě vrstvy – povrchovou bradavkovou (stratum papillare) a hlubokou síťovitou vrstvu (stratum reticulare).
Bradavková vrstva stratum papillare
Škára corium
Síťovitá vrstva stratum reticulare
Obr. 2. Hlavní vrstvy škáry Bradavková (papilární) vrstva (stratum papillare): Je pojmenovaná podle svých vazivových výběžků - papil, jimiž proniká do báze pokožky. Obsahuje kromě
15
vazivových buněk (fibrocytů) a mladých vazivových buněk (fibroblastů) buňky žírné, lymfocyty,
plazmatické buňky a buňky pigmentové (melanofory a chromatofory)
s obsahem pigmentových zrn (NOVOTNÝ et al., 1966). Papily jsou protkány hustou sítí krevních a mízních vlásečnic a obsahují i četná zakončení nervových vláken a smyslová tělíska. Tato vrstva škáry vyživuje pokožku (MARVAN et al., 1998). Síťovitá vrstva (stratum reticulare): Skládá se z hustých snopců kolagenních a elastických vláken. Vlákna v dané oblasti probíhají vždy ve směru příslušných tahových a tlakových sil. Průběh těchto vláken podmiňuje štěpnost kůže. Mezi snopci vazivových vláken jsou hladkosvalové buňky, které vytvářejí samostatné svaly – vzpřimovače chlupů (musculus arrector pili). Odstupují od bazální membrány pokožky a upínají se na vazivové pochvy chlupů (MARVAN et al., 1998).
2.1.1.3 Podkoží (subcutis) Je vazivová vrstva, která spojuje kůži s podkladem (svaly, kosti). Základ podkoží tvoří řídké kolagenní vazivo, které umožňuje, aby se kůže při kontrakci kožních svalů pohybovala. Plní také funkci tepelně ochranou díky přítomnosti tukového vaziva. V podkoží se také nachází množství krevních cév, mízních cév a nervových pletení, nad kostními výčnělky se na některých místech vyskytují mazové podkožní váčky (MARVAN et al., 1998).
2.1.1.4 Kožní žlázy (glandulae cutis) Jsou v kůži savců velmi četné a významné z mnoha fyziologických hledisek. Jejich prostřednictvím se uskutečňuje tepelná regulace, vylučování některých látek z těla, ochrana kůže a srsti a mají významnou úlohu v pohlavním výběru partnerů. Kožní žlázy jsou ektodermového původu a jsou to tubulózní či alveolární žlázy. Funkčně jde o žlázy mazové, potní a aromatické, ale také mléčné žlázy, řitní žlázy aj. označované jako speciální žlázy. Mazové žlázy (glandulae sebaceae): Mají charakter složitých alveolárních žláz, produkujících maz. Zpravidla vyúsťují do chlupové pochvy, kromě žláz na předkožce, na žaludu pohlavního údu, na stydkých pyscích, v okolí řitního otvoru a na víčkách, kde vyúsťují přímo na povrch. Kožní maz: Chrání kůži před vysycháním a před vnějšími vlivy prostředí a ovlivňuje vláčnost srsti.
16
Potní žlázy (glandulae sudoriferae merocrinae): Jsou jednoduché tubulózní žlázy. Tvoří vodnatý sekret, označovaný jako pot, který má význam při termoregulaci a látkové výměně. U psů se vyskytují na polštářcích prstů. Aromatické žlázy (glandulae sudoriferae apocrinae): Jsou rovněž jednoduché tubulózní žlázy, jejichž sekreční část je obdobně jako u potních žláz stočena do klubíčka. Podle toho se společně označují jako klubíčkové žlázy. Jejich sekret je bohatý na bílkoviny a má charakteristický pach (MARVAN et al., 1998).
2.1.1.5 Chlupy (pili) V průběhu
ontogenetického
vývoje
se
chlupy diferencují
z ektodermu
a s kožními žlázami vytvářejí základní kožní jednotku dermaton (MARVAN et al., 1998). Chlup je epidermální, zrohovatělý, vláknitý útvar, který se skládá z vlastního chlupu a z chlupového váčku. Na chlupový váček se upíná drobný hladký sval – vzpřimovač chlupu (musculus arrector pili) a do váčku ústí kožní žlázy. Vlastní chlup se skládá z volného chlupu, který vyčnívá z kůže, z chlupového kořene, který je zanořen v chlupovém váčku ve škáře a z chlupové cibulky, nasedající na vazivovou chlupovou bradavku, která je již součástí kožní škáry. Volný chlup a chlupový kořen mají v podstatě shodnou skladbu. Skládají se ze tří odlišných buněčných vrstev dřeně, kůry chlupu a povrchové kutikuly. Chlupová cibulka, z níž vznikají všechny složky kořene a volného chlupu, je stavěna odlišně. Skládá se ze zárodečné hmoty a epitelových buněk (NOVOTNÝ et al., 1966).
2.1.1.6 Dráp (unguicula) Vytváří se na distálním konci každého prstu šelem (NOVOTNÝ et al., 1966). Podkladem je drápová kost, která je pokryta škárou, z níž vyrůstá rohová stěna a rohové chodidlo (MARVAN et al., 1998).
2.1.1.7 Polštáře (tori) Jsou to kožní útvary končetin, které tvoří zesílená pokožka, škára a podkožní vazivo polštáře (MARVAN et al., 1998).
17
2.1.2 Základní funkce kůže Kůže
Ochrana proti vlivům prostředí – bariérová funkce kůže tvoří
mohutnou
bariéru,
jenž
zabraňuje
průniku
škodlivých
látek
a mikroorganismů do těla. Současně zabraňuje ztrátám tělních tekutin, živin a elektrolytů, takže se výrazně podílí na udržení homeostázy. Fyzikální bariéra je tvořena srstí, intercelulárními lipidy a melaninem. Chemickou bariéru představuje normální maz a pot, mají bakteriostatické a fungistatické vlastnosti. Mikrobiální bariéra je tvořena zejména bakteriemi, žijícími na povrchu pokožky a v chlupových folikulech. Tyto bakterie chrání svými metabolity před napadením patogenními mikroorganismy. Poškození kterékoliv bariéry (poranění, špatná výživa, kožní onemocnění atd.) může způsobit kožní infekci (SVOBODA, 2000).
Percepce
podnětů
dotykových,
chladových,
tepelných,
hmatových,
tlakových a bolestivých Dotykové podněty percipují Merkelova a Rufiniho tělíska, tlak zachycují tělíska Wagner - Meissnerova, Vater-Pacciniho a Krauseho. Teplo, chlad a povrchovou bolest percipují jak volná zakončení nemyelinizovaných nervových vláken, tak nadprahová dráždění vlastních receptorů. Receptory pro vnímání bolesti – nociceptory se specializují na podněty mechanické a mechanicko-termické. Jednotlivé oblasti kůže inervačně souvisejí s vnitřními orgány a projevují se jako Headovy zóny (možné využití – akupunktura aj.)
Parenterální vstřebávání
Kůží se běžně resorbuje řada látek, především rozpustných v tucích. V nepatrném rozsahu procházejí kůží některé plyny jako CO2, O2 (JELÍNEK et al., 2003).
Termoregulace
Teplotu kůže výrazně podmiňuje průsvit kožních vlásečnic a tepének, při jejich zúžení (vazokonstrikci) je kůže chladná, při rozšíření (vazodilataci), je kůže teplejší. Ztrátám tepla zabraňuje izolační vrstva na osrstěných částech těla. Kůže se podílí na výdeji tepla pocením a vypařováním (JELÍNEK et al., 2003).
Zásobní úlohy
V podkoží se ukládají lipidy a také voda po zvýšeném příjmu tekutin (JELÍNEK et al., 2003).
18
Imunitní funkce
Imunitní systém kůže chrání jedince před napadením patogenními organismy a před neoplastickým bujením. Tyto funkce jsou zajišťovány specifickými buňkami imunitního systému a jejich produkty (SVOBODA, 2000). Langerhansonovy buňky jsou uloženy ve stratum spinosum a mají funkce podobné mikrofágům. Mají schopnost rozpoznat antigen. Jsou mimořádně citlivé vůči UV – záření (JELÍNEK et al., 2003). Při specifických poruchách imunitního systému (imunitně zprostředkovaná kožní onemocnění) může docházet jednak ke selhání imunitního systému (rekurentní infekce), ale zejména k hypersenzitivním reakcím nebo ke vzniku autoimunitních onemocnění (porucha rozpoznání vlastních antigenů) (SVOBODA, 2000). Na kůži lze pozorovat nápadné věkové a sezónní vlivy. Domácí zvířata mají sezónní synchronizované línání. Na podzim narůstá hustší a kvalitnější srst a na jaře se vyměňuje za letní řídkou srst (JELÍNEK et al., 2003).
2.2 Nejvýznamnější kožní choroby psů Ve druhé části literárních řešení si dovolím podat přehled o nejvýznamnějších chorobách kožní soustavy psů z hlediska jejich etiopatogeneze, klinických příznaků, diagnostiky, diferenciální diagnostiky,
terapie,
prognózy a prevence těchto
onemocnění.
2.2.1 Bakteriální kožní onemocnění Primární infekce: Nacházíme na jinak zdravé kůži. Obvykle izolujeme pouze jednoho bakteriálního původce. Primárních infekcí je minimum. Sekundární infekce: Nacházíme u jedinců postižených primárně jiným onemocněním (např. demodikózou, hypersenzitivními reakcemi). Izolujeme obvykle více než jednoho bakteriálního původce a klinické příznaky jsou méně charakteristické. Antimikrobní léčba bývá úspěšná pouze dočasně, dochází k častým recidivám a zásadní význam má zvládnutí primární příčiny onemocnění (SVOBODA, 2000). Podle hloubky postižení kůže patologickým procesem rozdělujeme bakteriální infekce na povrchové a hluboké. Povrchové bakteriální infekce charakterizují přítomnost bakterií v celé epidermis po bazální membránu. Nejčastější je impetigo
19
a folikulitida. Při hlubokých bakteriálních infekcích nacházíme bakteriální původce i pod bazální membránou tj. ve škáře, v podkoží, event. i ve vnitřních orgánech a tkáních. Nejčastější hluboké bakteriální infekce jsou hluboká folikulitida, furunkulóza, celulitida, hluboká pyoderma německých ovčáků (SVOBODA, 2000) (KOZÁK, 1998).
2.2.1.1 Povrchové bakteriální infekce A. Impetigo Definice: Impetigo je povrchová stafylokoková infekce, charakterizovaná tvorbou pustul pod stratum corneum na neosrstěné nebo řídce osrstěné kůži mladých psů (HARVEY et al., 1998). Etiopatogeneze: Onemocní obvykle štěňata ve stáří od 8 týdnů do dosažení pohlavní dospělosti, tj. 5 - 8 měsíců. Z pustul se běžně izoluje koaguláza-pozitivní stafylokok. V naprosté většině případů jde o sekundární bakteriální infekci. Z predispozičních faktorů se uplatňují parazitární invaze, virové infekce a špatné hygienické podmínky. Klinické příznaky: V krajině podpaží, břicha a mezi pánevními končetinami se nacházejí drobné povrchové pustulky. Pustuly praskají a vytvářejí malé žlutavé krusty. Kožní léze jsou nebolestivé a nesvědí. Diagnostika: Diagnóza u mladých zvířat je stanovená na základě klinického obrazu, kultivačního důkazu stafylokoků z obsahu pustulek a nebo z cytologického vyšetření. U starších zvířat se dělá speciální imunologické a hormonální vyšetření (KOZÁK, 1998). Diferenciální diagnostika: Zvažují se pustulózní dermatitidy jiné etiologie, nejčastěji autoimunitního původu. Terapie: Onemocnění někdy spontánně zanikne za několik dní či dvou týdnů. Proces lze urychlit použitím antibakteriálních či adstringenčních šampónů. Celková léčba antibiotiky je zapotřebí pouze výjimečně. Prognóza: Onemocnění má velmi dobrou prognózu. Výjimkou je impetigo primárně psinkové etiologie (SVOBODA, 2000).
B. Povrchová bakteriální folikulitida Definice: Patří mezi nejčastěji vyskytující se bakteriální infekce povrchové části vlasového folikulu.
20
Etiopatogeneze: Zánětlivě je změněno infundibulum a superficiální část chlupového folikulu. Staphylococcus intermedius vyvolává asi 60% těchto zánětů (SVOBODA, 2000). Predispoziční faktory jsou lokální trauma kůže, parazitární onemocnění (demodikóza), dermatofytóza, alergické onemocnění doprovázené pruritem, seborea a hormonální poruchy. Častěji se vyskytuje u krátkosrstých plemen – dobrman, šarpej, německá doga, dalmatin. Z dlouhosrstých plemen je náchylný irský setr (KOZÁK, 1998). Klinické příznaky: Povrchová folikulitida začíná ve formě papul, které se rychle mění ve fragilní pustuly. Z centra pustuly vyrůstá chlup. Primární a sekundární eflorescence se nachází po celém těle, vyšší výskyt je pozorován na dorzální straně těla a bocích, kde je nejbohatší osrstění. Diagnostika: Z intaktních pustul se odebírá nátěr na důkaz nebo vyloučení bakterií, plísní, demodikózy a akantolytických buněk při autonomním onemocnění. Při podezření na alergické onemocnění se provádí intradermální kožní test a epikutánní testy. V komplikovaných případech je třeba udělat komplexní hematologické, biochemické a endokrinologické vyšetření. Diferenciální diagnostika: Je zaměřená na odlišení jiných pustulozních onemocnění jako je impetigo. Rozdíl mezi impetigem a folikulitidou spočívá v lokalizaci eflorescencí a na věku postižených zvířat (SVOBODA, 2000). Dále demodikóza, autoimunitní
onemocnění,
hyperadrenokorticizmus,
hypotyreóza
a
disbalance
pohlavních hormonů. Terapie: Lokální terapie se skládá z aplikace antiseptických a adstringenčních přípravků ve formě roztoků a šampónů (KOZÁK, 1998). Na základě cytologického nálezu, výsledku kultivace a citlivosti se volí celková antibiotická léčba (SVOBODA, 2000). Prognóza: Při odhalení primární příčiny onemocnění a účinné terapie dobrá (KOZÁK, 1998).
2.2.1.2 Hluboké bakteriální infekce A. Hluboká folikulitida, furunkulóza, celulitida Definice: Vyžadují dlouhodobou terapii s nejistou prognózou. Převažuje lokální forma onemocnění, ale může být postiženo celé tělo (SVOBODA, 2000).
21
Etiopatogeneze: Z etiologických faktorů se uplatňují činitelé lokálního charakteru, jako jsou cizí předměty, trauma a otlaky a nebo jsou generalizované (demodikóza, endokrinopatie, imunosupresivní vlivy a pod.) Hlavním mikroorganismem zjišťovaným v lézích je Staphylococcus intermedius také Pseudomonas a Proteus. Onemocnění se nejčastěji vyskytuje u krátkosrstých plemen jako je dobrman, dalmatin, bulteriér, boxer a pointr. Z ostatních plemen jsou obzvlášť náchylné německý ovčák, irský setr a zlatý retrívr (KOZÁK, 1998). Hluboká folikulitida vzniká postižením celého folikulu. Vypadávají chlupy a nové v akutním stadiu nerostou. Pokud chlupový folikul pod tlakem exsudátu praskne, šíří se infekce do distálního patra škáry nebo do podkoží a folikulitida přechází ve furunkulózu až celulitidu. Furunkulóza vzniká prasknutím chlupového folikulu. Celulitida je doprovázena silným zánětem a edémem (SVOBODA, 2000). Klinické příznaky: U psů na postižených místech vznikají folikulární pustulky, které se vyznačují vysokou fragilitou. Někdy se vytvářejí fistuly různé velikosti, z kterých po zmáčknutí vytéká hnis s příměsí krve. Při chronickém průběhu dochází díky olizování k alopeciím, ulceraciím a zhrubnutí kůže. Diagnostika: Maximální pozornost se věnuje důkladné anamnéze a klinickým příznakům. Dělá se mikrobiologické vyšetření spolu s testem citlivosti na antibiotika (KOZÁK, 1998). Doporučuje se hematologické a biochemické vyšetření krve, vyšetření moči a testy monitorující imunologický stav organismu. Diferenciální diagnostika: Musí se vyloučit dermatomykózy, demodikózy, neoplazie, hypersenzitivní reakce doprovázené pruritem, orgánové nebo celkové onemocnění. Terapie: Je zaměřena na léčbu primárního onemocnění. Skládá se z lokální a celkové antibiotické terapie. Prognóza: Při identifikaci primární příčiny onemocnění je dobrá, v případech recidiv dubiózní nebo nepříznivá (SVOBODA, 2000).
B. Hluboká pyodermie německých ovčáků Definice: Vyskytuje se u německých ovčáků a jejich kříženců ve středním věku. Je charakterizovaná folikulitidou, furunkulózou a celulitidou.
22
Etiopatogeneze: Predispoziční faktory jsou hypersenzitivní reakce (atopie, alergie na blechy, bakteriální hypersenzitivita), hypotyreóza a defekty imunitního systému. Z kožních změn se nejčastěji izoluje Staphylococcus intermedius a E. coli. Klinické příznaky: Onemocnění je charakteristické výskytem papulek, pustul, erozí a krust. Někdy dochází k tvorbě vředů a fistul k alopeciím a hyperpigmentaci (KOZÁK, 1998). Léze se objevují nejprve na vnější straně stehen a v dorzální lumbosakrální krajině, ale může být postižena jakákoliv část těla. Léze mohou být svědivé nebo bolestivé. Diagnostika: Nezbytná jsou mikroskopická vyšetření několika kožních seškrabů, bakteriologická kultivace a stanovení citlivosti na antibiotika. Diferenciální diagnostika: Musí se vyloučit demodikóza, sekundární pyodermie v důsledku jiných onemocnění, sekundární kožní infekce v důsledku systémových mykóz, alergie, endokrinopatie a neoplazmy (HARVEY et al., 1998). Terapie: Ostříhání srsti a lokální aplikace antiseptických šampónů. Celková terapie zahrnuje podávání antibiotik. Vhodná je stimulace imunitního systému, vitamíny E a A. Prognóza: Opatrná (KOZÁK, 1998).
2.2.2 Imunitní onemocnění kůže Výskyt imunitních onemocnění kůže je asi 13 - 15%, nepočítá se do těchto hodnot přecitlivělost na bleší kousnutí což je až 40 - 60%. Nejvýznamnější skupinu imunitních onemocnění představují hypersenzitivní reakce, potom autoimunitní onemocnění a poslední skupinu tvoří choroby zprostředkované imunitou (SVOBODA, 2000).
2.2.2.1 Hypersenzitivní reakce A. Kopřivka a angioedém Definice: Jsou charakterizovány rychlým nástupem svědivých, endematózních kožních změn. Etiopatogeneze: Podstatou vzniku kopřivky a angioedému jsou imunologické nebo neimunologické mechanizmy. Z imunologických příčin lze uvést přecitlivělost na léky, biopreparáty, krmivo, toxiny endoparazitů a bodavého hmyzu, inhalační antigeny apod.
23
Z neimunologických příčin se jedná o psychogenní a fyzikální faktory jako je chlad, tlak, teplo, sluneční záření a voda, chemické látky, vnitřní onemocnění (neoplazmy) a jiné (KOZÁK, 1998). Klinické příznaky: Onemocnění může mít akutní nebo chronický charakter. Kopřivka se projevuje mírnými často pruritickými elevacemi kůže v lokalizované nebo generalizované formě. Angioedém je charakterizován lokalizovaným případně i generalizovaným endematózním otokem, který může, ale nemusím být pruritický. Často dochází i k prosáknutí séra či krve na povrch (SVOBODA, 2000). Diagnostika: Stanoví se na základě anamnézy a klinického vyšetření. Při chronickém průběhu onemocnění je stanovení etiologické diagnózy velmi obtížné (KOZÁK, 1998). Diferenciální diagnostika: Je nutné vyloučit folikulitidu, celulitidu, vaskulitidu a mastocytom. Stafylokoková pyodermie bývá nejčastějším onemocněním, které bývá nesprávně diagnostikováno jako kopřivka. Terapie: Odstranění příčiny vzniku onemocnění. Adrenalin se podává pouze při život ohrožujících angioedémech v oblasti krku, nosu. Podávají se rychle působící glukokortikoidy. Antihistaminika se podávají preventivně nebo při chronické formě onemocnění. Prognóza: V případě kopřivky bez narušení celkového stavu dobrá. Vznik angioedému v oblasti hrtanu a hltanu může mít fatální následky (SVOBODA, 2000).
B. Atopická dermatitida Definice: Atopie je běžným dědičným typem hypersenzitivity na environmentální alergeny (HALOUZKA, 2000). Vyskytuje se až u 10% psí populace (ANONYM 1). Etiopatogeneze: Geneticky predisponovaná zvířata inhalují nebo perkutánně absorbují různé alergeny, které provokují specifickou reakci v kůži (HALOUZKA, 2000). Mezi nejčastější alergeny patří aerosolizované části mrtvých roztočů, zejména z domácího prachu. Z dalších alergenů se uplatňují epitele různých živočichů, pyly stromů a bylin, seno, některé spory saprofytních plísní (SVOBODA, 2000). Klinické příznaky:
Dominujícím klinickým příznakem je pruritus (HALOUZKA,
2000). Atopická dermatitida se nejčastěji vyskytuje mezi 1. a 3. rokem. Při chronickém průběhu onemocnění jsou zjišťovány sekundární kožní změny ve formě erytému, alopecií, hyperpigmentací (KOZÁKA, 1998). Tyto změny se nejčastěji vyskytují v meziprstí, v uších, podél břicha, v podpaží, na obličeji zejména okolo očí a na pyscích
24
(HARVEY et al., 1998). U některých atopiků se vyskytuje bilaterální konjuktivitida a otitida, kašel a astmatické projevy, gastrointestinální dysfunkce, hormonální hypersenzitivita a hypotyreoza. V souvislosti s alergií dochází k postupnému rozvoji sekundární
stafylokokové
pyodermy
a
k seboreickým
kožním
onemocněním
(KOZÁKA, 1998). Diagnostika: Předběžnou diagnózu stanovíme na základě anamnézy a klinických příznaků. Pokud jsou intradermální kožní testy správně provedeny budou se shodovat s pozitivní anamnézou asi v 85% případech. Diferenciální diagnostika: Je třeba vyloučit hypersenzitivitu na bleší kousnutí, sarkoptový svrab, nežádoucí reakce na krmivo, povrchovou pyodermii, cheyletiellózu, invazi všenkami a vešmi, kontaktní dermatitidu. Terapie: Existují tři způsoby tlumení onemocnění a to vyhnutí se alergenů, hyposenzibilizace, symptomatická terapie. Hyposenzibilizace se provádí pomoci hyposenzibilizačních testů. Pozitivní reakce na vakcíny se může projevit za několik týdnů až do jednoho roku. K symptomatické terapii se přistupuje tehdy, když není možné alergeny z prostředí odstranit, nebo když se nedá uplatnit hyposenzibilizační léčba. V případě sezónního charakteru se podávají glukokortikoidy. Antihistaminika stabilizují buněčné membrány mastoctů. Mají antihistaminické účinky. Z nesteroidních přípravků se požívají preparáty s obsahem esenciálních mastných kyselin. Sekundární bakteriální infekce lze potlačit podáváním antibiotik (HARVEY et al., 1998). Prognóza: Je to onemocnění nevyléčitelné, které lze terapeutickými zákroky a jejich kombinacemi dobře či hůře kontrolovat. Zhruba u 80% atopiků se v průběhu života vyvine celoroční postižení. Přirozená desenzibilizace je vzácná, ale ne vyloučená. Prevence: Do chovu by neměla být zařazována postižená zvířata (SVOBODA, 2000).
C. Alergická kontaktní dermatitida Definice: Kontaktní přecitlivělost je vzácná makulopapulární dermatitida, často s pruritickým vyjádřením, postihující zejména řídce osrstěné části těla (SVOBODA, 2000). Etiopatogeneze: Alergická reakce v místě kontaktu s alergenem vzniká za 24 - 72 hodin. Substance, které jsou schopné navodit tento typ reakce se nazývají haptény. Je pro ně typická nízká molekulová hmotnost, která jim umožňuje pronikat přes kůži a vázat se na tělové proteiny a vytvářet plnohodnotné antigeny. Mezi tyto látky patří
25
rostlinné pyly, silice, dezinfekční látky, insekticidy, syntetická vlákna, výrobky z gumy, plasty, beton, kov a jiné (KOZÁK, 1998). Klinické příznaky: Makroskopickými projevy je erytém, papuly a vehikuly, někdy s exsudací a tvorbou krust. Při chronické expozici dochází k lichenifikaci, hyperpigmentaci a alopecii. Léze se primárně vyskytují v oblastech kontaktu s preferencí neosrstěných nebo málo osrstěných míst (HALOUZKA, 2000). Diagnostika: Stanoví se na základě anamnézy, klinického vyšetření a eliminačního testu. V případě akutního procesu dochází ke zlepšení za několik hodin až dní, při chronickém průběhu za několik týdnů. Diferenciální diagnostika: Vylučuje se iritační kontaktní dermatitida, atopie, alergie na potravu, svrab, dermatomykózy a stafylokoková folikulitida. Terapie: Musí se odstranit alergizující činitelé z prostředí. Dále se používají hypoalergické šampóny, lokální přípravky s obsahem kortikoidů, antihistaminika, glukokortikoidy. Prognóza: Při včasném stanovení diagnózy a odhalení alergizující látky dobrá (KOZÁK, 1998).
D. Alergie na krmivo Definice: Je relativně vzácné onemocnění, vyskytující se cca u 2 - 3 % zvířat v populaci. Vyvolávajícími alergeny jsou obvykle vysokomolekulární bílkoviny obsažené v krmivu (ANONYM 1). Etiopatogeneze: Nejčastějšími alergeny jsou hovězí a vepřové maso, kravské mléko a mléčné výrobky, vajíčka, čokoláda, obiloviny a komerčně vyrobené krmiva. Klinické příznaky: Hlavním klinickým příznakem je pruritus. Primární kožní změny ve formě papul se vyskytují v 50% případů. Sekundární kožní léze se nejčastěji vyskytují na hlavě, břichu a končetinách (KOZÁK, 1998). Při chronickém průběhu dochází ke vzniku např. erytému, šupinatění, hyperpigmentaci, lichenifikaci a alopecii (HARVEY et al., 1998). Diagnostika: Je zaměřená na identifikaci podezřelého alergenu v zkrmované potravě. Uplatňuje se hypoalergenní dieta a následná expozice vůči alergenu. Dietu podáváme 3 - 10 týdnů. V pozitivním případě dojde k eliminaci pruritu a vyléčení. Diferenciální diagnostika: Vylučuje se atopie, svrab, alergie na blechy, pyoderma a primární otitída (KOZÁK, 1998).
26
Terapie: Jedinou a velmi účinnou terapií a zároveň prevencí je hypoalergenní komerční nebo domácí dieta. Pokud majitel není schopen dodržet zásady hypoalergenní výživy, je nutno aplikovat některé z antipruritických přípravků. Prognóza: Dobrá, zejména pokud jsou dodrženy zásady hypoalergenní výživy. Velmi záleží na spolupráci klient – veterinární lékař (SVOBODA, 2000).
E. Alergie na bleší kousnutí Definice: Přecitlivělost na bleší kousnutí je velmi častá, svědivá, papulokrustózní dermatitida s víceméně sezónním vyjádřením způsobená neadekvátní imunologickou reakcí na alergeny obsažené v bleších slinách (SVOBODA, 2000). Etiopatogeneze: Původcem onemocnění u psů je Ctenocephalides canis a zřídka Pulex irritans (KOZÁK, 1998). Po kousnutí následuje hypersenzitivní reakce na tyto proteiny, které vyprovokují vznik lokálního edému a buněčnou infiltraci, což se projeví jako zarudlá papula (HARVEY et al., 1998). Klinické příznaky: Neexistuje plemenná a ni pohlavní predispozice. Přecitlivělost na bleší kousnutí se vyvíjí nejčastěji u zvířat mezi 3. a 7. rokem života. Typickými primárními projevy je silně svědivá, papulární a později papulokrustózní dermatitida (SVOBODA, 2000). Léze se vyskytují převážně v kaudální části zad, na ocase a perineu, u některých jedinců mohou být postiženy i končetiny, přední část trupu a hlava. Mohou se vyskytovat i další změny, jako např. alopecie, exkoriace, hyperpigmentace a lichenifikace (HARVEY et al., 1998). Diagnostika: Stanoví se na základě anamnézy – sezónní výskyt, volný pohyb zvířat, klinického vyšetření – důkaz blech nebo blešího trusu a intradermálním kožním testem. Diferenciální diagnostika: Vylučuje se atopie, hypersenzitivita na krmivo, intestinální paraziti, hyperadrenokorticizmus, hypertyreóza, dermatofytóza, pyodermie a nutriční poruchy. Terapie: Spočívá v důsledné eliminaci blech a jejich vývojových stádií ze životního prostředí zvířat a v symptomatické léčbě. Prognóza: Je při komplexním proti bleším programu příznivá (KOZÁK, 1998). Prevence: U pacientů je nutné omezit či zabránit styku se psy, kočkami a provádět solidní protibleší opatření (SVOBODA, 2000).
27
2.2.2.2 Atoimunitní onemocnění A. Komplex pemfigu a bulózní pemfigoid Definice: Je to vzácné vezikulobulózní a ulcerativní onemocnění postihující kůži a sliznici dutiny ústní. Etiopatogeneze: Při tomto kožním onemocnění vznikají autoprotilátky proti antigenu v hemidesmozomech a pravděpodobně v bazální membráně kůže a sliznici (HARVEY et al., 1998). Histopatologicky je charakterizovaný tvorbou subepidermálních vezikul (KOZÁK, 1998). Puchýřky rychle praskají a u většiny zvířat vznikají vředy a eroze. Predisponovány jsou pravděpodobně kolie. Klinické příznaky: Nemoc se u většiny případů projevuje rychlým vznikem vředů a erozí, které mohou splývat a vytvářet rozsáhlé plochy. Predilekčními místy jsou podpaží a třísla. Většina pacientů má vředy v dutině ústní. U akutních stavů můžeme pozorovat horečku, septikémii, bakteriémii a dehydrataci. Tento rychlý nástup může být komplikován šokem, zvířata obvykle trpí anorexií a apatií. U chronických případů (méně obvyklé) vznikají spíše krusty než vředy (HARVEY et al., 1998). Diagnostika: Stanoví se na základě anamnézy, klinických příznaků, biopsie kůže a imunofluorescenčním vyšetřením. Diferenciální diagnostika: Je třeba odlišit hypersenzitivní projevy, dermatofytózy, demodikózu, dermatózu reagující na zinek a psinku. Terapie: Spočívá v aplikaci glukokortikoidů. Prognóza: V případě neúčinné léčby dubiózní (KOZÁK, 1998).
B. Systémový lupus erytematosus Definice: SLE je vzácné, těžce diagnostikovatelné multisystémové onemocnění. Etiopatogeneze:
Příčinou vzniku onemocnění můžou být genetické faktory,
imunologické defekty, virusové infekce, hormonální a enviromentální faktory (SVOBODA, 2000). Predisponovaná plemena jsou kolie, šeltie a německý ovčák (KOZÁK, 1998). Klinické příznaky: Onemocnění se může projevit v každém věku a u obou pohlaví. Vlastní klinické příznaky jsou velmi rozmanité a proměnlivé. Obvyklé jsou početné nebo generalizované kožní léze, charakterizované alopecií a erytémem, seboreou
28
a nekrózou epidermy. Dalšími typickými projevy jsou příznaky polyartritidy, horečka, anémie a ulcerace v dutině ústní (SVOBODA, 2000). Diagnostika: Diagnóza se stanoví na základě anamnestických údajů, klinického vyšetření, důkazem buněk lupus erytematosus a testem na důkaz antinukleárních protilátek. Diferenciální diagnostika: Vylučuje se ektoparazitární onemocnění, dermatomykózy, bakteriální folikulitida, pemfigus, pemfigoid, hypersenzitivní reakce a neoplazie. Terapie: Spočívá v aplikaci imunosupresivních dávek kortikoidů. Prognóza: Přibližně 40% pacientů uhyne do 1 roku od prvních klinických příznaků (KOZÁK, 1998).
2.2.3 Poruchy keratinizace a pigmentace 2.2.3.1 Poruchy keratinizace A. Seborea Definice: Seborea je polyetiologické chronické onemocnění kůže, charakterizované zvýšenou tvorbou šupin a mazu. Podle etiologické klasifikace se seborea dělí na primární a sekundární typ. Etiopatogeneze: Primární seborea je idiopatická. Vyskytuje se u kokršpanělů, špringršpanělů, west highlandských teriérů, basetů, irských setrů, retrívrů a šarpejů (KOZÁK, 1998). U postižených zvířat prokazují buňky epidermis a chlupových folikulů zvýšenou aktivitu. Dochází k vyšší proliferaci, zkrácení buněčného cyklu a urychlení obměny epidermis, folikulárního epitelu a mazových žláz. Výsledkem je nadměrné odlupování povrchových vrstev stratum corneum, zvýšená produkce mazu a keratóza folikulů (HARVEY et al., 1998). Klinické příznaky: Většina zvířat trpí klinickými příznaky abnormální keratinizace již od mladého věku. Pozoruje se nadměrná tvorba šupin, vypadávání srsti, alopetická ložiska, zápach, mastná slepená srst. Někdy se objevuje pruritus u atopických pacientů (KOZÁK, 1998). Zvířata postižená seboreou často vykazují sekundární infekce, bakteriální, kvasinkové, případně smíšené.
29
Diagnostika: Je založena na anamnéze a vyloučení ostatních možných příčin této dermatózy. Kožní biopsie může napomoci. Diferenciální diagnostika: Přichází do úvahy obrovské množství onemocnění. U mladých psů je nutno vyloučit demodikózu, cheyletielózu, alergii na krmivo, alergii na endoparazity. U starších psů připadá v úvahu svrab, alergická onemocnění jakéhokoliv původu, hypotyreóza. Terapie: Primární seborea je nevyléčitelné onemocnění. Její terapie spočívá v aplikaci povrchových přípravků a systémových léků. Je třeba odstranit šupiny a krusty z povrchu těla. Dlouhosrstá plemena se doporučuje ostříhat. Používají se antiseboroické šampóny. Současně se seboreou je nutno vždy léčit i sekundární onemocnění. Podávají se lokální nebo celkové glukokortikoidy. Při bakteriálních onemocnění se zahajuje antibiotická léčba. Prognóza: V případě sekundárních příčin je dobrá (SVOBODA, 2000).
2.2.3.2 Poruchy pigmentace A. Hyperpigmentace Lentigo Představuje hnědé okrouhlé makuly, které vznikají jako důsledek nahromadění většího počtu melanocytů. Skvrny se nejčastěji vyskytují na ventrální straně trupu a mají tendenci se rozšiřovat. Růst ustává po několika měsících. Skvrny zůstávají na těle po zbytek života. Diferenciálně diagnosticky se vylučuje melanom. Onemocnění se nedá léčit (KOZÁK, 1998).
B. Hypopigmentace Albinismus Je to velmi vzácný vrozený permanentní jev, který je způsoben dědičně podmíněnou neschopností pigmentace. U albínu se v epidermis nacházejí melanocyty, které nejsou schopny vytvářet tyrozinázu, která je nezbytná pro syntézu melaninu. Albíni mají bílou srst, kůži a depigmentované duhovky, které mají světle modrou barvu.
30
Albinismus je neléčitelný a postižená zvířata by měla být vyřazena z chovu (SVOBODA, 2000).
Vitiligo Je získaná porucha charakterizovaná selektivní destrukcí melanocytů v kůži a v buňkách chlupové matrix. Výsledkem je leukoderma (depigmentace kůže) a leukotrichie (depigmentace srsti). Predisponovanými plemeny jsou německý ovčák, rotvajler, dobrman a velký knírač (HARVEY et al., 1998).
Idiopatická depigmentace nosu Poměrně častý benigní, spíše kosmetický problém, který je charakterizovaný sníženou pigmentací nebo úplnou depigmentací planum nasale. Nejčastěji se vyskytuje u afgánských chrtů, samojedů, sibiřských hasky, německých ovčáků, retrívrů, pudlů, dobrmanů, irských setrů, pointrů. Neexistuje žádná terapie (KOZÁK, 1998).
2.2.4 Kožní novotvary Nejčastěji se kožní novotvary vyskytují ve věku 6 – 14 let. Obvyklými tumory psů jsou: mastocytom, histiocytom, hyperplazie/adenom perianálních (hepatoidních) žláz, hyperplazie mazových žláz, lipom, vřetenobuněčné nádory, tumory bazálních buněk, benigní melanom (SVOBODA, 2000).
A. Mastocytom Mastocytom tvoří až 25% všech zhoubných nádorů podkoží a kůže u psů. Průměrný věk psů s nálezem mastocytomu je 8 let. Je tvořen maligně zvrhlými žírnými buňkami neboli mastocyty. Najdeme jej nejčastěji v oblasti třísel, šourku a dolních končetin. Klinický vzhled nádoru je velmi variabilní (RABA, 2007). Povrch bývá alopetický, erytematózní, často ulcerovaný (SVOBODA, 2000). Postižena jsou spíše dogovitá plemena, nejčastěji němečtí boxeři, boston teriéři, angličtí buldoci, popsán byl i u mopsů. Definitivní diagnosa se stanoví až po histologickém vyšetření vzorku tkáně. Z histologického hlediska se nádor dělí na tři stupně. První stupeň dobře diferencovaný, druhý stupeň středně a třetí stupeň málo diferencovaný typ. Mezi celkové příznaky patří překyselení žaludku a vznik žaludečního vředu, který se projevuje nechutenstvím, zvracením a někdy i krvácením. Tyto příznaky vyplývají z produkce histaminu žírnými
31
buňkami (RABA, 2007). Léčba a prognóza je závislá na histologické diferenciaci, ale také na klinickém stádiu nádoru. V případě dobře diferencovaných tumorů je dobrá, u málo diferencovaných typů je dubiózní až infaustní (SVOBODA, 2000).
B. Histiocytom Histiocytom je častý tumor mladých psů. Většinou 60 - 80 % se objevuje u psů do stáří pěti let. Kožní histiocytom má původ v Langerhansových buňkách epidermis. Histiocytom se chová ve většině případů benigně. Většinou jde o solitární léze lokalizované na hlavě a končetinách. Šarpejové jsou predisponováni ke vzniku mnohočetného histiocytomu (KOHOUT et al., 2007). Léze mají velikost kolem 3 cm, jsou tuhé, dobře ohraničené, lokalizované v dermis. Léčba zahrnuje chirurgickou excizi. U většiny tumorů dochází ke spontánní regresi během 3 – 5 měsíců. Prognóza je u většiny nádorů dobrá (SVOBODA, 2000).
C. Nádory mazových žláz U psů je nejčastějším typem hyperplazie, pak adenom a nejméně častým je adenokarcinom. Většinou jde o dobře ohraničené, vyvýšené léze, s povrchem hladkým až květákovitým o velikosti 0,5 - 8 cm. Velmi často dochází k ulceracím. Nejčastější lokalizace jsou končetiny, hřbet a víčka. Hyperplazie a adenom jsou zcela neškodné léze. U karcinomu někdy dochází k opětovnému růstu po excizi, k tvorbám metastáz však dochází vzácně. Léčbou je chirurgická excize. U hyperplazie a adenomu je prognóza příznivá,
u
adenokarcinomu
nepříznivá z hlediska častých
recidiv
(SVOBODA, 2000).
D. Lipom Lipom je benigní nádor z tukové tkáně. Svou stavbou odpovídá zralé tukové tkáni, avšak má jemné pouzdro a jeho buňky bývají o něco větší než normální podkožní tukové
buňky
(ANONYM
3,
2007).
Většinou
se
tento
tumor
vyskytuje
u psů starších 8 let. Lipomy mohou být solitární či mnohočetné, měkké konzistence, nejčastěji lokalizované v oblasti hrudníku, břicha a předních končetin. Mezi méně časté varianty lipomu patří: o Infiltrativní lipom - tvoří rozsáhlé neohraničené podkožní masy
32
o Angiolipom - opouzdřené lipomy, fokálně se zmnoženými cévami s četnými tromby o Fibrolipom – Je výrazněji zastoupena vazivová tkáň. Léčba je chirurgická excize. Prognóza je dobrá s výjimkou infiltrativního lipomu, kde jsou časté recidivy (SVOBODA, 2000).
E. Vřetenobuněčné nádory Jde o skupinu nádorů, které mají histologicky stejný charakter a velmi podobné chování z hlediska klinického. U převážné většiny nádorů této skupiny je charakteristický lokálně infiltrativní růst, velmi časté recidivy po chirurgickém odstranění a nízká metastatická aktivita (SVOBODA, 2000).
F. Tumory bazálních buněk (Bazaliom) Vyskytuje se nejčastěji ve věku 7 – 10 let. Typická lokalizace je na hlavě a hřbetě. K predisponovaným plemenům psů patří pudli a kokršpanělé. Novotvary jsou dobře opouzdřené, někdy cystické a volně pohyblivé. Chirurgická excize je nejefektivnější formou terapie (HARVEY et al., 1998).
G. Benigní melanom U psů jde většinou o solitární léze lokalizované v oblasti hlavy, trupu a v meziprstí. Obvykle jde o dobře ohraničené, tuhé, pigmentované útvary o velikosti 0,5 – 5 cm. Povrch může být hladký, většinou alopetický. U těchto nádorů je indikována radikální chirurgická excize. Prognóza je ve většině případů dobrá (SVOBODA, 2000).
2.2.5 Kožní parazitární onemocnění 2.2.5.1 Kožní mykózy (Dermatomykosy) Nemoci způsobené houbami se na dermatologickém spektru psů podílejí 2 – 5% z toho nejvyšší podíl mají plísně rodu Microsporum a Trichophyton (SVOBODA, 2000).
33
A. Dermatofytóza Definice: Je vyvolaná dermatofytickými houbami rodů Microsporum, Trichophyton a Epidermophyton. Postihuje psy prakticky ve všech částech světa. Je přenosná na lidi, především na děti. Etiopatogeneze: Hlavní roli v etiologii dermatofytóz psů hrají tři druhy dermatofytů: Microsporum canis, Microsporum gypseum, Trichophyton mentagrophytes. Tyto mikroorganismy parazitují na keratinizovaných částech kůže (stratum corneum, chlupy, drápy), kde rostou ve formě mycelia a vyvolávají patologické změny. K přenosu dochází přímým kontaktem s nemocným zvířetem nebo odpadlými infikovanými chlupy a šupinami. Proniknutí dermatofytů do kůže umožňuje zejména její poranění a zvýšená hydratace. Klinické příznaky: Jsou velmi variabilní. V počátečním stádiu jsou kožní změny velmi nenápadné. Jedná se většinou o drobné šupiny a jemné krusty zjistitelné pouze při rozhrnutí srsti. Prvotní ložiska jsou lokalizována nejčastěji na hlavě (r. Microsporum) a končetinách (r. Trichophyton). Na postižených místech dochází k vypadávání chlupů nebo k jejich ulamování těsně nad povrchem kůže. Vznik hypotrichózních kruhovitých ložisek s vyvýšeným periferním lemem je typické u psů. Běžně se objevuje sekundární bakteriální infekce (SVOBODA et al., 1996). Diagnostika: Všeobecně se dělá seškrab a diagnostika se stanovuje na základě pozitivních kultur (KOZÁK, 1998). Diferenciální diagnostika: Je třeba vyloučit stafylokokové infekce kůže, bleší alergickou dermatitidu, demodikózu, kontaktní dermatitidu, sarkoptový a notoedrový svrab, mazotok, pemfigus, některé druhy kožního nádorového bujení (SVOBODA et al., 1996). Terapie: Eliminaci plísňových spór dosáhneme ostříháním změněných částí kůže. Lokálně se aplikují antimykotika v roztocích. Dezinfikují se postroje a místa odpočinku psa – formalínem. Prognóza: Při dodržování zásad léčby je prognóza příznivá. Při neúspěšné léčbě se provádí znovu diagnostika (KOZÁK, 1998). Prevence: Podmínkou účinné prevence je dodržování základní hygieny psa, hubení zevních cizopasníků a udržování zvířat v celkově dobrém zdravotním a výživném stavu (SVOBODA, 2000).
34
2.2.5.2 Onemocnění způsobené roztoči Někteří parazité žijí na kůži a živí se rohovitými šupinami kůže a nebo vyprovokovaným exsudátem (vši). Jiní žijí na kůži, ale systematicky perforují její povrch, výživu si zabezpečují sáním krve (blechy, klíšťata). Paraziti žijící v kůži způsobují těžké onemocnění kůže (svrab, demodikóza).
A. Demodikóza (Červená prašivina) Definice: Demodikóza je kožní onemocnění související s imunitním stavem pacienta a projevující se zánětem chlupových folikulů a mazových žláz. Etiopatogeneze: Demodex canis (trudník psí) může být na tělech zvířat bez chorobného působení. Při parazitologickém působení žije ve chlupových folikulech a mazových žlázách. K přenosu dochází výhradně v raném věku, nejčastěji při sání. Feny u jejichž potomků se objevila demodikóza, by měly být vyřazeny z chovu. Onemocnění je častější u krátkosrstých plemen, např. dobrmanů, dalmatinů, německých dog, jezevčíků, šarpejů a molosovitých plemen. Z dlouhosrstých plemen se objevuje demodikóza u kolií, bobtailů, west highland white teriérů a afgánských chrtů. Klinické příznaky: Lokalizovaná demodikóza je nejlehčí formou a vyskytuje se jako juvenilní forma především u štěňat ve věku 3 – 10 měsíců. Okrouhlá alopatická ložiska se zvýšenou tvorbou jemných šupin a erytémem se objevují především na hřbetě nosu, na čele a kolem očí. V 90% případů vymizí spontánně do 1,5 roku, ale 10% přechází do formy generalizované. Projevuje se chronickou skvamózní dermatitidou se zvýšeným šupinatěním, alopecií, tvorbou krust, lichenifikací a hyperpigmentací. Kůže je zesílená, načervenalá, svraštělá s četnými pustulami se serózním později hnisavým a krvavým obsahem. Postižení psi vydávají nepříjemný zápach. Diagnostika: K potvrzení diagnózy se prokazují paraziti. Je třeba prokázat všechna vývojová stádia trudníků. Provádí se vyšetření hlubokého kožního seškrabu, vytržených chlupů, vyšetření obsahu pustul a biopsie kůže. Diferenciální diagnostika: V počátečním stádiu se demodikóza zvažuje všude tam kde jsou u psů zejména na hlavě zjištěná alopatická nesvědivá ložiska. V pokročilých případech je třeba vyloučit hluboké pyodermie. Terapie: Prvním krokem je úplné ostříhání zvířete a odstranění šupin a krust šamponem obsahujícím antiseboroické a baktericidní látky. V některých případech se osvědčily
35
opakované injekce Ivomecu (SVOBODA, 2000). Léčbu podporujeme antibiotiky, vitamíny a plnohodnotnou výživou. Prognóza: Na začátku onemocnění příznivá, později těžko léčitelný stav (KOZÁK, 1998). Prevence: Feny, u kterých se ve vrzích objevují štěňata s demodikózu, by měly být vyřazeny z chovu. Dezinfekce prostředí není nutná, protože volně přežívající trudníci rychle ztrácejí schopnost infekce (SVOBODA, 2000).
B. Sarkoptový svrab, Prašivina Definice: Je to vysoce kontagiózní kožní onemocnění psů provázené intenzivním pruritem. Jedná se o zoonózu. Etiopatogeneze: Původcem onemocnění je Sarcoptes canis (zákožka svrabová). Parazitující především u psů, ale mohou napadnout i kočky a člověka. Sarcoptes canis žije v epidermis v krajinách těla s řídkou srstí a na hlavě okolo uší (SVOBODA, 2000). Zákožky i jejich vývojová stádia se živí tkáňovými tekutinami, svým pohybem dráždí nervová zakončení v kůži a působí značné svědění. Klinické příznaky: Kožní změny se objeví nejprve v místech bezprostřední invaze zákožek – nejčastěji na hlavě a pod břichem a odtud se mohou rozšířit po celém těle (SOVA, 1987). V průběhu 2 až 8 týdnů přejdou lokální změny v silné svědící celkové onemocnění charakteristické vypadáváním srsti až alopeciemi, erytémem, papulami, exkoriacemi, silnými krustami a povrchovým krvácením. Chronické případy svrabu jsou typické hyperpigmentací, lichenifikací a zvětšením povrchových mízních uzlin. Diagnostika: Nepřímý průkaz se provádí pinopedálním reflexem, který vychází z časté lokalizace zákožek na ušním boltci. Zvíře reaguje na tření boltce intenzivním škrabáním. Pro přímý průkaz se provádí vyšetření hlubokých kožních seškrabů až na krvácející spodinu. Diferenciální diagnostika: Zvažují se všechna kožní onemocnění provázená pruritem. Terapie: Pacienta je nutné ostříhat, okoupat v antiseboroickém šampónu a odstranit krusty z povrchu kůže. Poté následuje důkladná celková koupel v akaricidním přípravku. Pro štěňata do 4 měsíců mohou být akaricidní přípravky toxické, a proto se doporučuje střídavé ošetření pouze poloviny povrchu těla. Vysoce účinný přípravek je Ivomec, nesmí se však použít u kolií, šeltie, bobtailů, briardů a některých teriérů.
36
Prognóza: Při správné diagnostice a specifické terapii má sarkoptový svrab velmi dobrou prognózu (SVOBODA, 2000). Prevence: Chránit psa před stykem s cizími psy, nemocnými nejrůznějšími kožními vyrážkami, nedopustit styk psů s prašivými kočkami a hlavně je důležité včasné ošetření, než se svrab příliš rozšíří (SOVA, 1987).
C. Cheyletielóza (dravčíkovitost) Definice: Onemocnění je způsobené drobnými cizopasnými roztoči z
rodu
Cheyletiella. Cheyletiella yasguri (dravčík psí) parazituje u psů a napadá i člověka. Etiopatogeneze: Dravčíci žijí na povrchu kůže a živí se tkáňovým mokem. Bývají nazýváni „pochodující lupy“. Klinické příznaky: Napadení se projevuje zvýšenou tvorbou šupin na krku a zádi. Klinické příznaky jsou nejvýraznější u štěňat ve věku 2 – 8 týdnů. Při rozhrnutí srsti podél páteře pozorujeme množství lupů. Kožní změny provází pruritus různé intenzity. Onemocnění je silně kontagiózní. Diagnostika: Na místa s množstvím lupů se nalepí průhledná páska, která se pak vyšetřuje pod mikroskopem, eventuálně se provádí seškrab kůže a jeho vyšetření na průkaz parazitů. Diferenciální
diagnostika:
Vylučuje
se
hypersenzitivita
na
bleší
kousnutí,
stafylokoková folikulitida, pedikulóza, atopická dermatitida, dermatofytóza atd. (HARVEY et al., 1998). Terapie: K léčbě se používají akaricidní přípravky v koupeli nebo ve spreji. Léčebný efekt má i Ivomec. Prognóza: Onemocnění má velmi dobrou prognózu. Prevence: Včasná terapie (SVOBODA, 2000).
D. Čmelíkovitost Definice: Čmelíci jsou typickými parazity ptáků, ale příležitostně mohou napadnout i psy a člověka. V předchorobí bývá vždy kontakt s drůbeží, především někde na venkovských dvorcích. Etiopatogeneze: Onemocnění vyvolává Dermanyssus galinae – čmelík kuří.
37
Klinické příznaky: Kůže reaguje zpočátku erytémem a později se vyvíjejí papulokrustózní eflorescence. Nejčastější lokalizace je na končetinách a na dorsální části těla. Změny jsou provázeny silným svěděním. Diagnostika: Čmelíky lze snadno odebrat ze srsti pomoci průhledné lepící pásky. Terapie: Používají se běžné akaricidní přípravky aplikované ve formě koupelí, sprejů nebo pudrů. Prognóza: Onemocnění má velmi dobrou prognózu. Prevence: Eliminace parazita z prostředí, popřípadě vyhnutí se zamořeným prostorům. Osvědčený je i protiparazitární obojek (SVOBODA, 2000).
E. Záklíštění Definice: Napadení klíšťaty znamená přítomnost klíšťat čeledí Ixodidae – klíšťata nebo Argasidae - klišťáci. Většina klinických problémů je způsobena napadením klíšťaty čeledi Ixodidae (HARVEY et al., 1998). Etiopatogeneze: Ixodes ricinus – klíště obecné je na našem území nejhojnějším druhem. Vyskytuje se na vlhčích loukách a pastvinách, v křovinách do nadmořské výšky 800 m. Klíšťata čekají na hostitele přichycená, na trávě a na keřích. Všechna stádia se živí krví a mohou přenášet některé choroby jako klíšťovou encefalitidu, lymskou boreliózu, virovou klíšťovou meningoencephalitidu. Odhaduje se, že v ČR je boreliózou infikováno až 20% klíšťat, encefalitidou kolem 1% (ANONYM 2, 2007). Při silném napadení mohou toxiny bílkovinné povahy vylučované slinnými žlázami klíšťat vyvolat klíšťovou paralýzu. Projevuje se progresivní parézou, která se po odstranění klíštěte pomalu vytrácí. Klinické příznaky: Klíšťata jsou zpravidla v místech s jemnou pokožkou např. na spodině krku, břiše, uších, nose a v okolí očí. V místě přisátí se objeví erytém, později svědění. Pozůstatky klíštěte v kůži vyvolávají tvorbu granulomů (SVOBODA, 2000). Diagnostika: Nález klíšťat při klinickém vyšetření kůže. Terapie: Vyčesávání a prohlídky srsti, kterýma se odstraní ještě nepřisátá klíšťata. Přisátá klíšťata se odstraní tak, že klíště se uchopí opatrně co nejblíže pokožce, vykláním do stran. Používá se pinzeta nebo speciální kleštičky. Ranka se desinfikuje. Pokud se klíště podařilo přetrhnout, ranka s hlavičkou se často zanítí. Proto se místo dobře desinfikuje, hlavička se většinou během několika dní sama odhojí (ANONYM 2,
38
2007). Zvířata lze chránit po dobu několika týdnů aplikací přípravků s protahovaným účinkem ve formě spreje nebo spot on. Také se používají protiparazitární obojky. Prognóza: Zaklíštění má obecně dobrou prognózu. Závažné jsou hypersenzitivní reakce vnímavých jedinců a nakažení nemocemi přenášenými klíšťaty. Prevence: Účinnou ochranou je aplikace přípravků proti klíšťatům s několikatýdenní působností nejlépe od předjaří až do počátku zimy (SVOBODA, 2000).
F. Pedikulóza Definice: Pedikulóza je napadení kůže a srsti vší a všenkou (HARVEY et al., 1998). Etiopatogeneze: Linognatus setosus – veš psí, je to cizopasník, který se živí krví. Nejlépe se mu daří v husté srsti, kde jich lze při masovém zavšivení najít na jednom psu i desítky tisíc. Vši se nejvíce množí v letních měsících (srpen až říjen) a přenášejí se ze psa na psa přímým dotykem (neskáčou). Člověka nenapadají. Zavšivení bývá dokladem špatné péče o psa. Trichodectes canis – všenka psí je cizopasník podobný vším, má však širokou hlavu a neživí se krví, ale povrchovými vrstvami lupů, odměšky mazových žláz a částmi lupů (SOVA, 1978). Klinické příznaky: U postižených zvířat byla zjištěna hrubá, suchá srst, alopecie, exkoriace a krusty s mírným pruritem nebo s výrazným pruritem. Silné napadení sajících vší může vyvolat anémii. Diagnostika: Je stanovena na základě průkazu dospělců a hnid na kůži nebo v srsti. Diferenciální diagnostika: Vylučuje se cheyletiellóza, sarkoptový svrab, atopická dermatitida, poruchy keratinizace, hypersenzitivita na bleší kousnutí (HARVEY et al., 1998). Terapie: Vši a všenky jsou vnímavé vůči všem insekticidním přípravkům. Používají se ve formě šampónů, sprejů, pudrů a aplikace spot on. Hnidy a mladší stádia jsou vůči terapii odolnější než dospělci. U psů oslabených silnou infestací se doporučuje vysokobílkovinná dieta a použití šetrných insekticidů. Prognóza: Onemocnění má velmi dobrou prognózu Prevence: Důležitá je celková hygiena chovu. Prohlídka srsti psů po návratu ze společenských akcí (výstavy, psí hotely atd.) (SVOBODA, 2000).
39
G. Zablešení Definice: Napadení psů blechami představuje u nás nejčastější ektoparazitózu. Až 70% svědivých kožních afekcí vyskytujících se především koncem léta a na podzim je vyvoláno blechami. Etiopatogeneze: Hlavním původcem této parazitózy je Ctenocephalides felis – blecha kočičí. Tento druh nacházíme u psů nejčastěji (až 98% všech případů). Příležitostně napadá člověka. Ctenocephalides canis – blecha psí je vzácnější, ale snadněji přechází na člověka (SVOBODA, 2000). Jedná se o drobné hnědé cizopasníky. Samičky jsou větší než samečci. Blechy se živí krví svého hostitele, nejčastěji se vyskytují na krku, hřbetu a u kořene ocasu. Během sání vypouštějí řitním otvorem kapičky krve, které zasýchají a tvoří trus blech. Samičky kladou vajíčka do srsti, ty pak odpadávají do prostředí, kde se do jednoho týdne líhnou larvy. Dospělá blecha žije asi 6 měsíců. Blechy jsou mezihostitelem tasemnice psí. Blecha se vyznačuje mimořádnými skokanskými schopnostmi, dokáže doskočit až na vzdálenost 1,5 metru. Tímto způsobem se blechy šíří při vzájemném kontaktu psů. Klinické příznaky: Nejčastějším příznakem napadení psa blechami je svědivost kůže, pes se intenzívně škrábe, na kůži se objevují malé červené ranky, v srsti psa se nalézají drobná zrnka tmavého trusu. Pes je neklidný, může hubnout. U některých psů může bleší kousnutí vyvolat rozsáhlé alergické změny. Diagnostika: Stanoví se na základě přímého průkazu blech a blešího trusu. Diferenciální diagnostika: Je třeba vyloučit ostatní hypersenzitivní reakce, atopii, folikulitidu nebo sarkoptový svrab. Terapie: Odblešení je možné provádět vhodným antiparazitárním přípravkem ve formě koupele, spreje. Současně je nutné provést důkladnou desinfekci prostředí, ve kterém se pes pohybuje. Prevence: Vhodným preventivním opatřením je použití antiparazitárního roztoku aplikace spot on, obojku, pudru nebo spreje. Všechna zvířata v domácnosti nebo chovu musí být pravidelně kontrolována a včas léčena. Je nutné často čistit místa určená ke spánku a odpočinku zvířat (ŠPREŇAROVÁ, 2007).
H. Trombikulóza (sametkovitost) Definice: Sametkovitost je sezónní onemocnění způsobené larvami roztočů žijících ve volné přírodě. Nejvíce larev se vyskytuje v období od srpna do října.
40
Etiopatogeneze: Původcem onemocnění je Neotrombicula autumnalis – sametka zarděnková. Dospělí jedinci žijí v horních vrstvách půdy. Larvy útočí na suchozemské obratlovce i člověka. Larvy napadají místa s jemnou srstí – břicho, okolí pohlavních orgánů, podpaží, meziprstí, ušní boltce, okolí očí, pysků a nosu (SOVA, 1987). Klinické příznaky: Kůže je citlivá a alopetická, v některých případech pozorujeme zvýšenou tvorbu šupin. Kožní změny a pruritus přetrvávají mnoho dní až týdnů po odpadnutí larev. Diagnostika: Na postižených místech
v prvních dnech napadení se dají odhalit
oranžovo- červené skvrnky - shluky larev. Důležitá je sezónnost onemocnění. Diferenciální diagnostika: Spočívá ve vyloučení sarkoptového svrabu a atopie. Terapie: Larvy z kůže lze snadno odstranit lokálními antiektoparazitiky. Aby se zabránilo sekundární bakteriální infekci, tlumí se pruritus, krátkodobým podáváním kortikosteroidů. Prognóza: Onemocnění má velmi dobrou prognózu. Prevence: Zamezení přístupu zvířat do míst kde se vyskytují sametky. Preventivně je možné použít proti letní invazi roztočů některé přípravky s reziduální účinností proti klíšťatům (HARVEY et al., 1998).
2.2.6 Kožní onemocnění způsobené mechanickým poškozením A. Cizí tělesa Definice: Celá řada cizích těles, zejména rostlinného a živočišného původu, může způsobit akutní zánětlivé kožní onemocnění u psů. Etiopatogeneze: Mezi nejčastější cizí tělesa patří osiny trav, v mnohem menší míře potom tělesa jako štěrk, ježčí bodliny, diabolky apod. (SVOBODA, 2000). Klinické příznaky:
Typická je tvorba nodulů a sinusů s píštělí. Nejobvyklejším
místem vniknutí cizího tělesa jsou meziprstní prostory, podpaží a uši. Cizí tělesa zejména osiny trav s oblibou putují různě daleko od místa průniku, proto léze mohou být mnohočetné. Časté je zvětšení regionálních mízních uzlin. Penetraci osin běžně doprovází sekundární bakteriální infekce (HARVEY et al., 1998). Terapie: Jediná účinná terapie je chirurgické odstranění cizího tělesa, v případě infekcí pak ATB krytí (SVOBODA, 2000).
41
Prognóza: Většinu případů lze snadno vyléčit, ale mohou nastat i komplikace (HARVEY et al., 1998).
B. Fyzikální příčiny Celá řada mechanických faktorů může způsobit poškození kůže různého rozsahu. Jako příklad uvádím: poranění kůže při stříhání, řezné rány, natržení atd.
C. Kalus Definice: Kožní onemocnění vznikající působením opakujícího se tlaku na kostních prominencích. V důsledku sekundární infekce může dojít k zánětu. Etiopatogeneze: Nejčastějšími postiženými plemeny jsou bulteriér, pitbulteriér, dobrman, boxer, jezevčík a veškerá velká plemena psů. Klinické
příznaky:
Léze
se
jeví
jako
alopetické,
nebolestivé,
ztluštěné
a hyperkeratózní plaky v oblastech kostěných prominencí. Diagnostika: Diagnózu stanovíme na základě anamnézy a klinických příznaků. Vhodnou doplňkovou metodou je biopsie kůže. Diferenciální diagnostika: Je nutno vyloučit tumory, svrab a dekubitální vřed. Terapie: Kalus obvykle nevyžaduje žádnou léčbu. V případě traumatizace a infekce je především nutno zamezit další traumatizaci. Pacienta je vhodné umístit na měkkou podestýlku. V těžkých případech je nutno problém řešit chirurgicky. U méně rozvinutých případů lze s úspěchem aplikovat antibakteriální krémy a lehkou bandáž. Prognóza: U lehčích případů je prognóza dobrá, přesto onemocnění bývá rekurentní. Prevence: Jediné účinné preventivní opatření je měkké lože. Bohužel, někteří psi s oblibou vyhledávají k ležení tvrdou podložku a je velmi těžké tato zvířata převychovat (SVOBODA, 2000).
D. Kousné rány Definice: Kousné rány vznikají prokousnutím kůže. Etiopatogeneze: Penetrace kůže je téměř vždy doprovázena inokulací orální nebo epidermální mikroflóry do podkoží. Zhmoždění rány a nemožnost vytékání obsahu přes malý otvor vede k tvorbě abscesu. Klinické příznaky: Kousné rány u psů jsou obvykle doprovázeny tvorbou abscesů a nacházejí se nejčastěji na končetinách, hlavě a krku. Okolí kousné rány je zhmožděné
42
a dochází k výtoku serózní tekutiny nebo jen k samotnému krvácení. Postižená zvířata mohou být apatická, trpí nechutenstvím a bolestivostí. Problém může doprovázet horečka. Diagnostika: Důležitá je klinická anamnéza. Pro stanovení definitivní diagnózy je přínosné cytologické, bakteriologické a mykologické vyšetření obsahu abscesu, případně sérologie. Terapie: Abscesy se chirurgicky otevřou a vypláchnou. Po otevření abscesu se zvíře většinou velmi rychle uzdraví. Po chirurgickém zákroku je vhodné podávat antibiotika (HARVEY et al., 1998).
43
3. Cíl práce Cílem diplomové práce je sběr údajů o kožních chorobách psů v Opavském regionu, jejich roztřídění dle etiologie a symptomatologie. Cílem je analyzování kožních chorob dle plemene, ročního období, pohlaví, věku a zhodnocení pomoci tabulek a grafů. Potřebná data jsem získala ve dvou veterinárních ordinacích. Na VETERINÁRNÍ KLINICE V OPAVĚ a na VETERINÁRNÍ KLINICE V DOLNÍM BENEŠOVĚ. Práce ukazuje četnost výskytu kožních chorob psů a zaznamenává kožní onemocnění, která se nejčastěji vyskytují u jednotlivých plemen. Upozorňuje na největší četnost výskytu a druhy kožních chorob během roku. Ukazuje také výskyt kožních chorob v závislosti na pohlaví zvířete a poukazuje na nejvíce postižené věkové skupiny psů.
44
4. Materiál a metodika Diplomová práce se sestává z analýzy kožních chorob psů. Potřebná data byla získána ve dvou veterinárních ordinacích v Opavském regionu za období 20 a 12 měsíců. Čerpala jsem z primární evidence dvou veterinárních ordinací. Podle stanovených diagnóz v ordinacích veterinárních lékařů byly jednotlivé chorobné stavy kožní soustavy rozděleny a diferencovány dle etiologie a symptomatologie do tabulek a grafů.
4.1 Komplexní dermatologické vyšetření Zahrnuje seznam faktorů, které jsou důležité ke stanovení diagnózy. Nejprve se zjišťuje věk, plemeno a pohlaví pacienta, což je velice podstatné z hlediska predispozice. Dále anamnéza, která může být nejdůležitější článek v dermatologickém vyšetření. Zjišťuje se, postižení nejbližších rodinných příslušníků (rodiče, sourozenci). V jakém věku a z jakého zdroje získal majitel psa. Celkový zdravotní stav pacienta, předchozí vážná onemocnění. Dermatologická anamnéza se skládá z aktuálního kožního problému, průběhu onemocnění, délky trvání kožních změn. Kdy a kde na těle změny začaly. Zda má pacient přístup k jiným zvířatům a jestli byl v poslední době na návštěvě cizího místa (zahraničí, výstavy). Důležité jsou informace o prostředí, v kterém pes žije a o přítomnosti blech. Zvíře je nutno vyšetřit systematicky na celém povrchu těla. Kůži je třeba prohlédnout zrakem, hmatem a čichem. Při vyšetření kůže je třeba si všímat kvality chlupů a pokryvu tělního, mastnoty, suchosti, alopecií, lupů a parazitů. Vyšetřují se jednotlivé kožní léze, u kterých se zjišťuje rozmístění, uspořádání, hloubka, konzistence a barva.
4.1.1 Mikroskopické vyšetření kožního seškrabu Seškrab kůže se provádí zejména pro diagnostiku parazitárních a mykotických (plísňových) kožních onemocnění a to skalpelem z podezřelých míst do prvního mírného krvácení (pro vyšší pravděpodobnost záchytu některých parazitů) a pokud možno z většího počtu míst, nejedná-li se o jednotlivou lézi. Při negativním výsledku je
45
vhodné kožní seškrab zopakovat z jiných míst, pro minimalizaci falešně negativních výsledků. Záchytnost některých parazitů je při neopakovaném seškrabu jen 60 %.
4.1.2 Vyšetření pomocí lepicí pásky Toto vyšetření se používá jako pomocná metoda pro záchyt některých pohyblivějších povrchových parazitů. Preparát se zhotoví tak, že proužek běžné průhledné lepicí pásky na papír se přilepí nejprve do srsti a pak se přilepí na podložní sklíčko. Preparát se hodnotí pod mikroskopem.
4.1.3 Mykologická kultivace Mykologická kultivace se používá pro stanovení či vyloučení plísňových onemocnění kůže. Tato metoda je vhodná i v případě negativního výsledku mikroskopického vyšetření pro zvýšení pravděpodobnosti záchytu i
počínajících
plísňových onemocnění a lepší rozlišení patogenních plísní od saprofytních. Její malá nevýhoda oproti mikroskopickému vyšetření je délka trvání (až 10 dní), proto je velmi vhodné tato vyšetření provádět společně.
4.1.4 Cytologické vyšetření kůže, bakteriologická kultivace Používá se pro zjištění přítomnosti bakterií způsobujících či komplikujících kožní onemocnění, popřípadě jejich citlivost k jednotlivým druhům antibiotik, což je velmi důležité pro následnou terapii. Cytologickým vyšetřením kůže (odběr vzorků z neporušených lézí a jejich nátěrem na podložní sklo, stěrem kůže podložním sklem, popř. otiskový preparát z povrchových lézí) kromě bakterií se můžou odhalit různé typy buněk, které mohou pomoci rozlišit hnisavý zánět, autoimunitní proces, přítomnost kvasinek či plísní, nádorový proces či neobvyklé původce kožních chorob.
4.1.5 Kožní biopsie Provádí se zejména u složitějších, déletrvajících či opakujících se procesů, nebo u případů, kde je podezření na nádorový proces. Kožní biopsie je drobný chirurgický zákrok, který se většinou zvládne ambulantně při lokálním umrtvení místa odběru. Jen výjimečně je nutná celková anestezie zvířete. Jedná se zejména o případy agresivních
46
zvířat či odběry biopsie ze špatně dostupných míst - okolí očí, přechod mezi sliznicí a kůží tlamy, atd. Kožní biopsií rozumíme vytětí části kůže se všemi jejími vrstvami až k podkoží o velikosti cca 0,5 - 1 cm. Okraje rány se zašijí 1 - 2 kožními stehy. Hojení rány většinou probíhá bez problémů. Vzorek kůže se vhodně fixuje a zasílá se na histologické vyšetření. Toto poměrně přesně rozliší jednotlivé skupiny onemocnění a pomůže upřesnit diagnostiku.
4.1.6 Kožní alergický test Provádí se na základě podezření na alergické onemocnění kůže až po vyloučení jednodušších příčin, proto se toto vyšetření neprovádí tak často. Toto vyšetření, které se zvládne ambulantně a jen velmi neklidné nebo agresivní jedince je nutné sedovat. Vždy je však lepší se sedací počítat a nechat zvíře cca 24 hodin před vyšetřením hladové, ponechat mu pouze misku s vodou. Na boční straně hrudníku se vystříhá strojkem obdélník cca 10 × 5 cm, do něhož se aplikují do kůže jednotlivé alergeny. Test se odečítá po třiceti minutách. Tento test odhalí, zda je zvíře alergické a popřípadě na co, což je velmi důležité pro následnou terapii.
4.1.7 Ostatní laboratorní vyšetření a funkční testy Tato vyšetření se provádí zejména při podezření na hormonální onemocnění kůže. Stanovuje se biochemický a hematologický profil, hladina hormonů, vyšetřuje se moč. Pro posouzení adekvátnosti reakce endokrinních žláz na vnější podnět se provádí specifické funkční testy. Při podezření na autoimunitní onemocnění kůže se provádí vyšetření krevního séra na přítomnost antinukleárních protilátek či elektroforéza krevních bílkovin (KOHOUT et al., 2007).
47
5. Dosažené výsledky V této kapitole jsem se zaměřila na vyhodnocení a četnost výskytu kožních chorob z několika následujících pohledů. o Nejčastěji se vyskytující choroby o Výskyt chorob dle etiologie o Hodnocení dle plemenné příslušnosti o Hodnocení dle ročního období o Výskyt chorob dle pohlaví a stáří Poznámka: U nejčastěji se vyskytujících kožních obtíží jsem vyhodnotila jejich příčiny vzniku. Na své diplomové práci jsem začala pracovat na VETERINÁRNÍ KLINICE V OPAVĚ, kde jsem sbírala informace o výskytu kožních chorob psů od března 2005 do října 2006. Celkový počet pacientů za dané období byl 4701 z toho 3,7% přišlo s kožním problém. Kožní onemocnění jsem dle etiologie rozdělila do 8 skupin. o Bakteriální onemocnění o Parazitární onemocnění o Kožní onemocnění způsobené mechanickým poškozením o Endokrinní poruchy s kožními projevy o Mykózy o Alergie o Poruchy keratinizace o Novotvary Druhou VETERINÁRNÍ KLINIKU jsem si vybrala V DOLNÍM BENEŠOVĚ, kde jsem sbírala informace o kožních chorobách od března 2006 do března 2007. Celkový počet pacientů za dané období byl 3085 z toho 4,6% mělo kožní problém. Kožní onemocnění jsem také dle etiologie rozdělila do 6 skupin. o Bakteriální onemocnění o Kožní onemocnění způsobené mechanickým poškozením o Endokrinní poruchy s kožními projevy o Mykózy o Alergie o Novotvary
48
5.1 Vyhodnocení a četnost výskytu kožních chorob V tab. 1., 2., 3., 4., 5. a v grafech 1., 2., 3., 4., 5. podávám přehled výskytu kožních chorob psů z VETERINÁRNÍ KLINIKY V OPAVĚ. Z tabulek vyplývá, že ve sledovaném období 20 měsíců bylo zjištěno 175 případů kožních onemocnění. Z tab. 1. vyplývá, že
nejčastější onemocnění bylo způsobené mechanickým poškozením
zastoupené 22,86%. Toto onemocnění budu dále vyhodnocovat dle příčin jejich vzniku. Na druhém místě byly alergie zastoupené 20,57 %. Nejméně časté kožní onemocnění byly endokrinní poruchy s kožními projevy zastoupeny 2,29%. V tab. 2. uvádím pořadí plemen s největším výskytem kožních chorob a průměrný věk psů, u kterých se tato onemocnění vyskytla. Nejčastějším pacientem byl míšenec 14,29%, jejich průměrný věk byl 4,37 let. Z tab. 3. vyplývá, že největší výskyt kožních chorob byl v létě s 45,71%. Tab. 4. rozděluje četnost chorob dle pohlaví, je v ní také uveden průměrný věk zvířat v závislosti na pohlaví. Nejčastěji se kožní choroby vyskytovaly u samců s 52% s průměrným věkem 5,36 let. Tab. 5. udává, že nejčastěji se vyskytovaly kožní choroby do 4 let s 49,14%. V tab. 1., 2., 3., 4., 5. a v grafech 1., 2., 3., 4., 5. podávám přehled výskytu kožních chorob psů z VETERINÁRNÍ KLINIKY V DOLNÍM BENEŠOVĚ. Z tabulek vyplývá, že ve sledovaném obdobím12 měsíců bylo zjištěno 142 případů kožních onemocnění. Z tab. 1. vyplývá, že nejčastějším onemocněním byly alergie zastoupeny 40,14%. Na druhém místě byly bakteriální onemocnění zastoupené 19,72%. Nejméně časté kožní onemocnění byly endokrinní poruchy s kožními projevy zastoupeny 4,22%. V tab. 2. uvádím pořadí plemen s největším výskytem kožních chorob a průměrný věk psů, u kterých se tato onemocnění vyskytla. Nejčastějším pacientem byl labradorský retrívr tvoří 17,61%, jejich průměrný věk byl 2,72 let. Z tab. 3. vyplývá, že největší výskyt kožních chorob byl na jaře s 40,85%. Tab. 4. rozděluje četnost chorob dle pohlaví, je v ní také uveden průměrný věk zvířat v závislosti na pohlaví. Nejčastěji se kožní choroby vyskytovaly u samců s 51,41% s průměrným věkem 4,78 let. Tab. 5. udává, že nejčastěji se vyskytovaly kožní choroby do 4 let s 56,34%.
49
5.2 Vyhodnocení a četnost výskytu alergií V tab. 6., 7., 8., 9. a v grafech 6., 7., 8., 9. jsem vyhodnotila alergické kožní obtíže podle výše zmiňovaných kritérií z VETERINÁRNÍ KLINIKY V OPAVĚ. Z tab. 6. vyplývá, že nejvíce postižená plemena psů byly labradorští retrívři zastoupeny 25% s průměrným věkem 2,15 let. Tab. 7. ukazuje největší výskyt onemocnění v letních měsících a to 58,33%. Z tab. 8. kde byli pacienti rozdělováni dle pohlaví, je zřejmé, že feny byly postiženy nejvíce a jejich zastoupení bylo 55,56% s průměrným věkem 3,56 let. Tab. 9. udává, že nejčastěji se alergické kožní choroby vyskytovaly do 4 let s 72,22%. V tab. 6., 7., 8., 9. a v grafech 6., 7., 8., 9. jsem vyhodnotila alergické kožní obtíže podle výše zmiňovaných kritérií z VETERINÁRNÍ KLINIKY V DOLNÍM BENEŠOVĚ. Tato onemocnění budu dále analyzovat dle příčin vzniku. Z tab. 6. vyplývá, že nejvíce postižená plemena psů byly labradorští retrívři zastoupeny 31,58% s průměrným věkem 3,89 let. Tab. 7. ukazuje největší výskyt onemocnění v jarních měsících a to 42,11%. Z tab. 8. je zřejmé, že samice byly postiženy nejvíce a jejich zastoupení bylo 56,14% s průměrným věkem 2,69 let. Tab. 9. udává, že nejčastěji se alergické kožní choroby vyskytovaly do 4 let se 75,44%.
5.3 Vyhodnocení a četnost výskytu parazitárních kožních onemocnění Tab. 10., 11., 12., 13. a grafy 10., 11., 12., 13. analyzují parazitární kožní onemocnění z VETERINÁRNÍ KLINIKY V OPAVĚ. U jezevčíka hladkosrstého byl zpozorován největší výskyt kožních parazitů, tj. 16,67% s průměrným věkem 7 let, ukazuje to tab. 10. Tab. 11. prezentuje největší výskyt v létě s 50%. Co se týče parazitárních onemocnění a pohlaví, samčí a samičí pohlaví bylo zastoupeno stejnou měrou 44,44% s průměrným věkem u samců 3,89 let, samice 6,63 let. Toto je uvedeno v tab. 12. Tab. 13. poukazuje na nejvyšší výskyt parazitů do 4 let s 50%. Na VETERINÁRNÍ KLINICE V DOLNÍM BENEŠOVĚ nebyl za sledované období ve výskytu parazitárních kožních onemocnění žádný záznam.
50
5.4 Vyhodnocení a četnost výskytu novotvarů Tab. 14., 15., 16., 17. a grafy 14., 15., 16., 17. zaznamenávají rozbor výskytu novotvarů u psů z VETERINÁRNÍ KLINIKY V OPAVĚ. Míšenec se podílel na výskytu kožních novotvarů 14,29% s průměrným věkem 5,67 let – tab. 14. Nejvíce se kožní novotvary vyskytovaly v létě 38,09% - tab. 15. Tab. 16 zaznamenává nejvyšší výskyt u samců 71,43% s průměrným věkem 12,22 let. Závislost na věku byla vyhodnocena v tab. 17 a to tak, že největší výskyt byl mezi 8 – 14 rokem 42,29%. Tab. 14., 15., 16., 17. a grafy 14., 15., 16., 17. zaznamenávají rozbor výskytu novotvarů u psů z VETERINÁRNÍ KLINIKY V DOLNÍM BENEŠOVĚ. Německý boxer se podílel na výskytu kožních novotvarů 15% s průměrným věkem 9 let – tab. 14. Nejvíce se kožní novotvary vyskytovaly v létě a na podzim 30% - tab. 15. Tab. 16. zaznamenává nejvyšší výskyt u samců 60% s průměrným věkem 8,75 let. Závislost na věku byla vyhodnocena v tab. 17. a to tak, že největší výskyt byl mezi 4 – 8 rokem 50%.
5.5 Vyhodnocení a četnost výskytu bakteriálních kožních onemocnění V tab. 18., 19., 20., 21. a v grafech 18., 19., 20., 21. podávám vyhodnocení bakteriálních
kožních
onemocnění
z VETERINÁRNÍ
KLINIKY
V
OPAVĚ.
Nejčastějším pacientem byl míšenec s 20%, vypovídá o tom tab. 18. Hodnocení onemocnění v závislosti na ročním období zaznamenává tab. 19. Nejvyšší výskyt byl v létě s 46,67%. U samců se onemocnění vyskytovalo nejčastěji – 53,33% s průměrným věkem 5,89 let - tab. 20. Souvislost výskytu problému na stáří psů prokazuje na největší výskyt bakteriálních onemocnění do 4 let s 33,33% - tab. 21. V tab. 18., 19., 20., 21. a v grafech 18., 19., 20., 21. podávám vyhodnocení bakteriálních
kožních
onemocnění
z VETERINÁRNÍ
KLINIKY
V DOLNÍM
BENEŠOVĚ. Nejčastějším pacientem byl labradorský retrívr s 25%, vypovídá o tom tab. 18. Nejvyšší výskyt byl na jaře s 46,43% - tab. 19. U samců se onemocnění vyskytovalo nejčastěji – 53,57% s průměrným věkem 5,6 let - tab. 20. Největší výskyt bakteriálních onemocnění byl do 4 let věku s 35,71% - tab. 21.
51
5.6 Vyhodnocení a četnost výskytu mykóz V tab. 22., 23., 24., 25. a v grafech 22., 23., 24., 25. podávám vyhodnocení mykóz z VETERINÁRNÍ KLINIKY V OPAVĚ. Co se týče výskytu mykóz u jednotlivých plemen, byl na prvním místě německý ovčák s 23,81% a jeho průměrný věk se pohyboval kolem 5,8 let. Udává to tab. 22. Z tab. 23. vyčteme, že největší výskyt mykóz byl v létě – 52,38%. U samců byl výskyt mykóz vyšší než u samic – 52,38% s průměrným věkem 6 let – tab.24. Nejvíce byla postižena skupina zvířat do čtyř let věku – 47,62%, jak ukazuje tab.25. V tab. 22., 23., 24., 25. a v grafech 22., 23., 24., 25. podávám vyhodnocení mykóz z VETERINÁRNÍ KLINIKY V DOLNÍM BENEŠOVĚ. Co se týče výskytu mykóz u jednotlivých plemen, byla na prvním místě čivava s 23,81% a její průměrný věk se pohyboval kolem 1,13 let. Udává to tab. 22. Z tab. 23. vyčteme, že největší výskyt mykóz byl na jaře – 47,62%. U samců byl výskyt mykóz vyšší než u samic – 57,14% s průměrným věkem 1,68 let – tab. 24. Nejvíce byla postižena skupina zvířat do čtyř let věku – 80,95%, ukazuje tab. 25.
5.7 Vyhodnocení a četnost výskytu kožních onemocnění způsobených mechanickým poškozením V tab. 26., 27., 28., 29. a v grafech 26., 27., 28., 29. informace
o
kožních
onemocnění
způsobených
jsou zaznamenány
mechanickým
poškozením
z VETERINÁRNÍ KLINIKY V OPAVĚ. V tab. 26. je uvedeno pořadí plemen s největším výskytem výše zmiňovaného postižení. Na prvním místě byl jorkšírský teriér s 17,50%, s průměrným věkem 4,75 let. Hodnocení v závislosti na ročním období vykazuje tab. 27. Nejvyšší výskyt byl v létě 35%. 57,50% bylo zastoupeno samčí pohlaví
v četnosti
výskytu
kožních
onemocnění
způsobených
mechanickým
poškozením. Průměrný věk samců byl 4,54 let – tab. 28. S převahujícími 50% byla postižená zvířata do 4 let věku tab. 29. V tab. 26., 27., 28., 29. a v grafech 26., 27., 28., 29. jsou zaznamenány informace
o
kožních
onemocnění
způsobených
mechanickým
poškozením
z VETERINÁRNÍ KLINIKY V DOLNÍM BENEŠOVĚ. V tab. 26. je uvedeno pořadí plemen s největším výskytem výše zmiňovaného postižení. Na prvním místě byl jezevčík hladkosrstý s 30%, s průměrným věkem 1,33 let. Hodnocení v závislosti na 52
ročním období vykazuje tab. 27. Nejvyšší výskyt byl v létě 50%. 60% bylo zastoupeno samčí pohlaví v četnosti výskytu kožních onemocnění způsobených mechanickým poškozením. Průměrný věk samců byl 1,67 let – tab. 28. S převahujícími 90% byla postižená zvířata do 4 let věku tab. 29.
5.8 Vyhodnocení a četnost výskytu endokrinních poruch s kožními projevy V tab. 30., 31., 32. a v grafech 30., 31., 32. jsem vyhodnotila endokrinní poruchy s kožními projevy z VETERINÁRNÍ KLINIKY V OPAVĚ. Pořadí plemen s největším výskytem tohoto onemocnění nebylo možné vyhodnotit díky nízkému výskytu jedinců. Žádné z plemen se nevyskytovalo více než jednou. Tab. 30. hodnotí endokrinní poruchy s kožními projevy v závislosti na ročním období. V létě byl výskyt nejvyšší - 50%. Tab. 31. poukazuje na největší výskyt těchto poruch u samičího pohlaví – 75% s průměrným věkem 7,33 let. Nejvyšší četnost výskytu těchto poruch byla mezi 4 – 8 rokem věku – 75%, tab. 32. V tab. 30., 31., 32. a v grafech 30., 31., 32. jsem vyhodnotila endokrinní poruchy s kožními projevy z VETERINÁRNÍ KLINIKY V DOLNÍM BENEŠOVĚ. Pořadí plemen s největším výskytem toho to onemocnění nebylo možné vyhodnotit díky nízkému výskytu jedinců. Žádné z plemen se také nevyskytovalo více než jednou. Tab. 30. hodnotí endokrinní poruchy s kožními projevy v závislosti na ročním období. V létě a na jaře byl výskyt nejvyšší – 33,33%. Tab. 31. poukazuje na největší výskyt těchto poruch u samčího pohlaví – 83,33% s průměrným věkem 7,4 let. Nejvyšší četnost výskytu těchto poruch byla mezi 4 – 8 rokem věku – 83,33%, tab. 32.
5.9 Vyhodnocení a četnost výskytu poruch keratinizace V tab. 33., 34., 35. a v grafech 33., 34. jsem vyhodnotila poruchy keratinizace z VETERINÁRNÍ KLINIKY V OPAVĚ. Díky nízkému výskytu jedinců jsem nemohla vyhodnotit pořadí plemen, u kterých se tato porucha vyskytovala. Tab. 33. hodnotí poruchy keratinizace v závislosti na ročním období. V zimě a na podzim byla návštěvnost ve veterinární ordinaci nejvyšší – 40%. Tab. 34. řadí samce na první místo
53
s 80% ve výskytu této poruchy. Průměrný věk samců byl 1,75 let. 100% četnost výskytu poruch keratinizace byla do 4 let věku, vypovídá o tom tab. 35. Na VETERINÁRNÍ KLINICE V DOLNÍM BENEŠOVĚ nebyl žádný záznam za sledované období ve výskytu poruch keratinizace.
5.10 Vyhodnocení příčin vzniku kožních onemocnění způsobených mechanickým poškozením na VETERINÁRNÍ KLINICE V OPAVĚ Tab. 36. a graf 36. vykazuje, že nejčastější příčinou vzniku kožního onemocnění způsobeného mechanickým poškozením byly fyzikální příčiny – zastoupeny 50%. Druhou nejčastější příčnou bylo vniknutí cizího tělesa 22,50%. Kousné rány byly zastoupeny 20%. Pooperační hnisavá rána se vyskytovala v 2,50%. Pouze jeden případ mechanického poškození vedl ke vzniku kalusu (mozolu).
5.11 Vyhodnocení příčin vzniku alergií na VETERINÁRNÍ KLINICE V DOLNÍM BENEŠOVĚ Tab. 37. a graf 37. vykazuje, že nejčastější příčinou vzniku alergie byla bleší kousnutí – 42,11%. Atopická dermatitida se vyskytovala ve 29,82%. Kopřivka a angioedém ve 21,05%. Alergická kontaktní dermatitida a alergie na krmivo byly zastoupeny 3,51%.
54
6. Diskuze Celkové zastoupení kožních nemocí na VETERINÁRNÍ KLINICE V OPAVĚ bylo 3,6% z 4701 pacientů za období 20 měsíců od března 2005 do října 2006. Na VETERINÁRNÍ KLINICE V DOLNÍM BENEŠOVĚ bylo celkové zastoupení kožních chorob 4,2% z 3085 pacientů za období 12 měsíců od března 2006 do března 2007. Tyto hodnoty neodpovídají publikovanému procentuálnímu zastoupení. SVOBODA (2000) uvádí, že nemoci kůže představují 20 – 50% pracovní náplně veterinárního lékaře.
Proč se tyto hodnoty procentuálního zastoupení kožních chorob tak moc liší od publikovaných hodnot? Kde se skrývá minimálně 17% kožních chorob psů?
Na VETERINÁRNÍ KLINICE V OPAVĚ veterinární lékaři připustili, že nízká hodnota zastoupení kožních nemocí v jejich ordinaci mohla být způsobena nedostatečnou evidencí. Nedostačující evidence mohla být zapříčiněna více faktory. Například zavedením nového informačního systému WinVet. Tento program nebyl správně nainstalován a dohledávání příslušných informací bylo složitější. Díky této inovaci mohlo dojít k velkým ztrátám dat. Při větším počtu zákroků u jednoho pacienta během jedné návštěvy, nemuselo dojít k zapsání všech obtíží do databáze. Z velké části se to týkalo odstraňování kožních novotvarů během operace. U hormonálních obtíží, které byly doprovázeny kožními projevy se řešilo najednou více závažnějších problémů, které se nemusely dostat do databáze. Hodně informací mohlo být opomenutu díky výjezdům veterinárního lékaře při léčení pacientů mimo ordinaci. Záznamy asi nebyly vždy zpětně zapsány do hlavní evidence. Vše bylo podpořeno stále plnou čekárnou a časovým tlakem, který negativně působil na lékaře. Rozdílnost výsledků mezi ordinacemi, která se hlavně týká nejčastěji se vyskytujících skupin kožních chorob je dána individualitou veterinárních lékařů. Každý z nich měl jiný způsob rozdělování chorob do příslušných kategorií. V případě skupiny parazitárních onemocnění, se tato ve výsledcích z VETERINÁRNÍ KLININY V DOLNÍM BENEŠOVĚ vůbec nevyskytuje. Do skupiny parazitárních onemocnění na VETERINÁRNÍ KLINICE V OPAVĚ (61 641 obyvatel) byli z velké části zařazeni psi s klíšťaty. VETERINÁRNÍ KLINIKU V DOLNÍM BENEŠOVĚ (4 258 obyvatel) nikdo během mého sledování s tímto problémem nenavštívil. Určitě to nebylo způsobeno tím, že klíšťata v Dolním Benešově nejsou, ale je to způsobeno přístupem
55
lidí ke svému psu. Ve městě bydlí více lidí, kteří se sebemenším problémem navštěvují veterinární ordinace. Ostatní onemocnění způsobená primárně parazity byla zařazena do jiných skupin, díky vzniku sekundárního onemocnění, bakteriálního či alergického. Další rozdíl mezi ordinacemi byl ve výskytu kožních chorob u různých plemen psů. Na VETERINÁRNÍ KLINICE V OPAVĚ byl nejčastějším pacientem míšenec, na VETERINÁRNÍ KLINICE V DOLNÍM BENEŠOVĚ labradorský retrívr. Míšenci jsou nejpočetnější skupinou psů. Na vesnicích se většina míšenců chová v méně optimálních podmínkách. Majitelé takových psů často kožní problémy přehlížejí a navštěvují veterinární ordinace často až v kritických stavech psa. Většina míšenců je značně odolná, proto je četnost jejich návštěv v ordinacích zejména na venkově nižší. Labradorský retrívr patří mezi deset nejoblíbenějších plemen (HARPER, 1999). Další rozdíly ve výsledcích mezi ordinacemi mohly být způsobeny větší pečlivostí týkající se evidence lékařky na VETERINÁRNÍ KLINICE V DOLNÍM BENEŠOVĚ. Ostatní odlišnosti mezi klinikami nebyly markantní. Co se týká ročního období SVOBODA (2000) uvádí nejvyšší výskyt kožních onemocnění v letních a podzimních měsících. Na VETERINÁRNÍ KLINICE V OPAVĚ byl nejvyšší výskyt kožních chorob v létě a v DOLNÍM BENEŠOVĚ na jaře. Výskyt mykóz na VETERINÁRNÍ KLINICE
V OPAVĚ byl 12%. Na
VETERINÁRNÍ KLINICE V DOLNÍM BENEŠOVĚ byl 14,79%. Nemoci způsobené houbami se na dermatologickém spektru psů podle odborné literatury podílejí 2 – 5% (SVOBODA, 2000). Rozdíl výskytu mykóz s publikovanými hodnotami je způsoben problémy při určování diferenciální diagnózy. Stanovit diferenciální diagnózu je velice obtížný úkon, který je z velké části ovlivňován finančními poměry majitele psa. Laboratorní vyšetření jsou drahá a ne každý si je může dovolit. Bez laboratorního vyšetření mohlo dojít k chybné diagnóze a tím pádem k chybnému zařazení choroby do příslušné kategorie. Věkové rozpětí nejčastějšího výskytu novotvarů u psů na VETERINÁRNÍ KLINICE V OPAVĚ bylo 8 - 14 let. Na VETERINÁRNÍ KLINICE V DOLNÍM BENEŠOVĚ bylo nejčetnější věkové rozpětí 4 - 8 let. SVOBODA (2000) uvádí nejvyšší výskyt novotvarů mezi 6 - 14 rokem věku zvířete. Při
vyhodnocování
příčin
vzniku
alergií
jsem
vycházela
z databáze
VETERINÁRNÍ KLINIKY V DOLNÍM BENEŠOVĚ. Zjistila jsem, že alergie 56
zapříčiněné bleším kousnutím byly ve 42,11%. SVOBODA (2000) uvádí, že 40 - 60% alergií je způsobeno bleším kousnutím. Atopická dermatitida se vyskytovala ve 29,82%. Podle ANONYMU 1 je výskyt atopické dermatitidy u 10% psí populace. ANONYMU 1 uvádí, že alergie na krmivo se vyskytuje ve 2 - 3%. Při mém vyhodnocení jsem zjistila výskyt alergií na krmivo ve 3,51%.
57
7. Závěr Diplomová práce se zaměřila na rozbor kožních onemocnění v Opavském regionu. Kožní onemocnění byla roztříděna dle etiologie a symptomatologie. Dále byla analyzována dle plemene, ročního období, pohlaví, věku a zhodnocena do tabulek a grafů. Zjištěná skutečnost o výskytu kožních chorob mě nutí na závěr zdůraznit důležitá doporučení pro praxi. Prvotním faktorem ovlivňujícím kvalitu srsti je výživa. Pokud není pes zásobován kvalitním a kompletně složeným krmivem, nemůže se čekat, že bude mít kvalitní a bezproblémovou srst. Nekvalita ve výživě se obvykle jako první projeví na kůži. Pokud se dlouhodobě neřeší, může se pak v nevratných změnách projevit i na ostatních orgánových systémech. Kvalita srsti se dá posílit vhodnými doplňky výživy, především s vyšším obsahem vitamínu H. Srst psa je nejen zrcadlem výživy, ale také míry péče, která je jejímu nositeli věnována koupáním, kartáčováním, vyčesáváním či trimováním a dalšími úpravami. Srst se musí očistit od nánosů prachu a špíny. Očista chrání kůži před onemocněním a reguluje správný průtok krve v pokožce. Zjednodušeně platí, že čím je srst psa kratší, tím méně denní péče vyžaduje. Údržba každého typu srsti má svá pravidla. Proto je třeba zvážit výběr plemene i z tohoto hlediska. Při výběru psa je důležité se dobře u chovatele informovat, jak probíhá péče o srst a kolik času a peněz je jí třeba věnovat. V opačném případě kožnímu onemocnění často předchází „přehnaná“ péče ze strany majitelů. Častým koupání dochází k odstranění ochranné povrchové vrstvičky mazu a přirozené bakteriální mikroflóry. Tím je kůže přístupnější k negativním vnějším vlivům a náchylnější k přenosným onemocněním. Obecně lze říci, že každodenní koupele by měly být pouze čistou vodou a srst by měla být rychle vysušena. Skupinou chorob, s kterou jsem se setkávala nejčastěji na VETERINÁRNÍ KLINICE V DOLNÍM BENEŠOVĚ byly alergie. Alergie na krmivo v případě dobré diagnostiky a spolupracujícího majitele se dá většinou dobře zvládnout. Dlouhodobými vylučovacími pokusy a pomoci antialergického krmiva musí majitel zjistit, na kterou složku potravy je pes citlivý a z jídelníčku psa ji vyřadit. Prevenci alergií u psů lze spatřovat především v prosazování kontroly zdraví v plemenitbě, aby nedocházelo k množení atopických psů a dalšímu udržování této dědičné dispozice v chovné linii.
58
Bakteriální onemocnění kůže byla na VETERINÁRNÍ KLINICE V OPAVĚ třetí nejčastější onemocnění a na VETERINÁRNÍ KLINICE V DOLNÍM BENEŠOVĚ druhá nejběžnější onemocnění. Prevence bakteriálních onemocnění spočívá ve správné výživě psa, pravidelné péči o srst, dodržování řádné hygieny kůže a pravidelného protiparazitárního programu. Při poranění kůže je třeba ránu včas dezinfikovat. Prvotní podmínkou účinné prevence mykotických infekcí, které se na VETERINÁRNÍ KLINICE V DOLNÍM BENEŠOVĚ vyskytovaly jako třetí nejčastější onemocnění a na VETERINÁRNÍ KLINICE V OPAVĚ jako čtvrté nejčastější onemocnění je dodržování základní hygieny při péči psa. Pro každé zvíře je třeba mít vlastní pomůcky na ošetřování srsti. Prostředí kde jsou zvířata chována, musí být udržována v čistotě s pravidelným mytím a použitím dezinfekčních prostředků. V bytě kde se zvířata volně pohybují je nezbytné časté vysávání. Významnou součástí prevence je hubení zevních parazitů a udržování zvířat v dobrém zdravotním a výživném stavu. Mezi jedny z nejběžnějších kožních onemocnění patří také parazitární choroby. Nejčastější jsou incidence blech a klíšťat, které od jara do podzimu sužují většinu dermatologických pacientů. Podmínkou účinné prevence je dodržování základní hygieny psa, hubení zevních cizopasníků a provádění solidního protiblešího programu. Vhodným preventivním opatřením je použití antiparazitárního roztoku aplikace spot on, obojku, pudru nebo spreje s několika týdenní působností. Ke snížení četnosti výskytu kožních chorob přispěje jak zvýšení péče o psa a chovatelské úrovně tak správná diagnóza veterinárního lékaře, která je podmíněna důkladnému dermatologickému vyšetření a v neposlední řadě také perfektní evidenci jednotlivých pacientů se záznamem s čím byla zvířata a s jakým úspěchem dříve léčena.
59
8. Seznam použité literatury [ANONYM 1]: Diagnóza: ALERGIE! – propagační materiál firmy Bayer HealthCare s.r.o.,veterinární oddělení, Praha – ve spolupráci s J. Rybníčkem
[ANONYM 2]: Cite them right-electronic information [online] URL:
[cit. 2007-01-29] [ANONYM 3]: Cite them right-electronic information [online] URL:< http://atlases.muni.cz/atl_cz/main+nadory+mesenchymtum.html#lipom> [cit. 2007-03-13] HALOUZKA R., Systémová veterinární patologie díl 4., kosti, klouby, kosterní svaly, oko, ucho, kůže, 1. vyd., ediční středisko Veterinární a farmaceutické univerzity Brno, 2000. 57 – 111 s. ISBN 80-7305-384-5
HARPER D., Všechno o psech, kniha otázek a odpovědí, 209. vyd., nakladatelství PERFEKT, a. s., Bratislava, 1999. 5 s. ISBN 80-8046-116-3
HARVEY; MC KEEVER, Kožní nemoci psa a kočky, Manson Publishing Limited, England, 1998. 15-219 s. ISBN 1-874545-60-X
HROMAS et al., Myslivost, 1. vyd., Matice lesnická spol. s. r. o., Písek, 2000. 305-308 s. ISBN 80-86271-04-8
JELÍNEK; KOUDELA et al., Fyziologie hospodářských zvířat, 1. vyd., MZLU v Brně, 2003. 204-207 s. ISBN – 80-7157-644-1 KOHOUT P., BENÁK J., KNOTEK Z., Cite them right-electronic information [online] URL: [cit. 2007-03-13]
KOZÁKA M., Vnútorné choroby psov a mačiek, 2. vyd., M a M, Košice, 1998. 13-44 s. ISBN 80-88950-00-7 60
MARVAN F. et al., Morfologie hospodářských zvířat, 2. vyd., Česká zemědělská univerzita v Praze a Mendlova zemědělská a lesnická univerzita v Brně v Nakladatelství Brázda, s.r.o., Praha, 1998. 248-258 s. ISBN 80-209-0273-2
MIKULICA V., Poznej svého psa, 3. vyd., Nakladatelství Dialog, Litvínov, 2001. 5-7 s.
NOVOTNÝ; BİHM; GEISSEL; HOLMAN, Veterinární histologie, Státní zemědělské nakladatelství Praha, 1966. s. 455-495 ISBN 07-035-66-04-50
RABA M., Cite them right-electronic information [online] URL: [cit. 2007-03-13]
RYBNÍČEK, BENÁK, Atlas kožních onemocnění psa a kočky, 1. vyd., NOVIKO a.s., Brno, 2000. 25 – 129 s. ISBN 80-902676-4-5
SOVA Z., Nemoci psů, 2. dopl. vyd., Státní zemědělské nakladatelství, Praha, 1987. 179 – 196 s. ISBN 07-113-87 – 04/48
SOVA Z., Choroby psů a jejich prevence, 1. vyd., Státní zemědělské nakladatelství, Praha, 1978. 169 – 186 s. ISBN 07-063-78 – 04/55
SVOBODA M., Nemoci psa a kočky 1. díl, 1. vyd., Noviko a.s., Brno, 2000. 331-551, 1940-1967 s. ISBN 80-902595-2-9
SVOBODA; POSPÍŠIL et al., Infekční nemoci psa a kočky, ČAVLMZ, Brno, 1996. 400 – 410 s.
ŠEFLOVÁ J., Cite them right-electronic information [online] URL:< http://www.aavet.cz/main.php?page=coumime&id=36> [cit. 2007-03-13]
ŠPREŇAROVÁ
E.,
Cite
them
right-electronic
information
URL: [cit. 2007-01-29]
61
[online]
TAILOR D., Velká kniha o psech, 2. vyd., nakladatelství Gemini, spol. s.r.o., Bratislava, 1992. 6 s. ISBN 80-85265-54-0
62
9. Seznam příloh Přílohy I.______________________________________Tabulky, grafy Tab. 1. Zhodnocení výskytu kožních chorob psů dle etiologii, V.K. V OPAVĚ, V.K. V DOLNÍM BENEŠOVĚ__________________________________________2 Graf 1. Zhodnocení výskytu kožních chorob psů dle etiologii, V.K. V OPAVĚ, V.K. V DOLNÍM BENEŠOVĚ__________________________________________3 Tab. 2., Graf 2. Pořadí plemen s největším výskytem kožních onemocnění a jejich průměrný věk, V.K. V OPAVĚ, V.K. V DOLNÍM BENEŠOVĚ________________4 Tab. 3. Graf 3. Hodnocení četnosti výskytu kožních chorob dle ročního období, V.K. V OPAVĚ, V.K. V DOLNÍM BENEŠOVĚ____________________________5 Tab. 4., Graf 4. Četnost výskytu kožních chorob dle pohlaví s uvedením průměrného věku, V.K. V OPAVĚ, V.K. V DOLNÍM BENEŠOVĚ_____________6 Tab. 5., Graf 5. Četnost výskytu kožních chorob dle stáří psů, V.K. V OPAVĚ, V.K. V DOLNÍM BENEŠOVĚ__________________________________________7 Tab., 6. Graf 6. Pořadí plemen s největším výskytem alergických kožních onemocnění
a jejich
průměrný věk,
V.K. V OPAVĚ,
V.K.
V DOLNÍM
BENEŠOVĚ_________________________________________________________8 Tab. 7., Graf 7. Hodnocení alergických kožních onemocnění v závislosti na ročním období, V.K. V OPAVĚ, V.K. V DOLNÍM BENEŠOVĚ______________________9 Tab. 8., Graf 8. Četnost výskytu alergických kožních onemocnění dle pohlaví s uvedením průměrného věku, V.K. V OPAVĚ, V.K. DOLNÍM BENEŠOVĚ____10 Tab. 9., Graf 9. Četnost výskytu alergických kožních onemocnění v závislosti na stáří psů, V.K. V OPAVĚ, V.K. V DOLNÍM BENEŠOVĚ____________________11 Tab. 10., Graf 10. Pořadí plemen s největším výskytem parazitárních onemocnění a jejich průměrný věk, V.K. V OPAVĚ, V.K. V DOLNÍM BENEŠOVĚ_________12 Tab. 11., Graf 11. Hodnocení výskytu parazitárních onemocnění v závislosti na ročním období, V.K. V OPAVĚ_________________________________________13 Tab. 12., Graf 12. Četnost výskytu parazitárních onemocnění dle pohlaví s uvedením
průměrného
věku,
V.K.
V OPAVĚ,
V.K.
V DOLNÍM
BENEŠOVĚ________________________________________________________14 Tab. 13., Graf 13. Četnost výskytu parazitárních onemocnění v závislosti na stáří psů, V.K. OPAVĚ___________________________________________________15
63
Tab. 14., Graf 14. Pořadí plemen s největším výskytem novotvarů a jejich průměrný věk, V.K. V OPAVĚ, V.K. V DOLNÍM BENEŠOVĚ_______________16 Tab. 15., Graf 15. Hodnocení výskytu novotvarů v závislosti na ročním období, V.K. V OPAVĚ, V.K.V DOLNÍM BENEŠOVĚ____________________________17 Tab. 16., Graf 16. Četnost výskytu novotvarů dle pohlaví s uvedením průměrného věku, V.K. V OPAVĚ, V.K. V DOLNÍM BENEŠOVĚ______________________18 Tab. 17., Graf 17. Četnost výskytu novotvarů v závislosti na stáří psů, V.K. V OPAVĚ, V.K. V DOLNÍM BENEŠOVĚ________________________________19 Tab. 18., Graf 18. Pořadí plemen s největším výskytem bakteriálních onemocnění a jejich průměrný věk, V.K. V OPAVĚ, V.K. V DOLNÍM BENEŠOVĚ_________20 Tab. 19., Graf 19. Hodnocení výskytu bakteriálních onemocnění v závislosti na ročním období, V.K. V OPAVĚ, V.K. V DOLNÍM BENEŠOVĚ_______________21 Tab. 20., Graf 20. Četnost výskytu bakteriálních onemocnění dle pohlaví s uvedením průměrného věku, V.K. V OPAVĚ, V.K. V DOLNÍM BENEŠOVĚ________________________________________________________22 Tab. 21., Graf 21. Četnost výskytu bakteriálních onemocnění v závislosti na stáří psů, V.K. V OPAVĚ, V.K. V DOLNÍM BENEŠOVĚ_______________________23 Tab. 22., Graf 22. Pořadí plemen s největším výskytem mykóz a jejich průměrný věk, V.K.V OPAVĚ, V.K. V DOLNÍM BENEŠOVĚ________________________24 Tab. 23., Graf 23. Hodnocení výskytu mykóz v závislosti na ročním období, V.K. V OPAVĚ, V.K. V DOLNÍM BENEŠOVĚ________________________________25 Tab. 24., Graf 24. Četnost výskytu mykóz dle pohlaví s uvedením průměrného věku, V.K. V OPAVĚ, V.K. V DOLNÍM BENEŠOVĚ______________________26 Tab. 25., Graf 25. Četnost výskytu mykóz v závislosti na stáří psů, V.K. V OPAVĚ, V.K. V DOLNÍM BENEŠOVĚ________________________________27 Tab. 26., Graf 26. Hodnocení kožních onemocnění způsobených mechanickým poškozením v závislosti na ročním období, V.K. V OPAVĚ, V.K. V DOLNÍM BENEŠOVĚ________________________________________________________28 Tab. 27., Graf 27. Hodnocení kožních onemocnění způsobených mechanickým poškozením v závislosti na ročním období, V.K. V OPAVĚ, V.K. V DOLNÍM BENEŠOVĚ________________________________________________________29 Tab. 28., Graf 28. Četnost výskytu kožních onemocnění způsobených mechanickým poškozením dle pohlaví s uvedením průměrného věku, V.K. V OPAVĚ, V.K. V DOLNÍM BENEŠOVĚ_______________________________30 64
Tab. 29., Graf 29. Četnost výskytu kožních onemocnění způsobených mechanickým poškozením v závislosti na stáří psů, V.K. V OPAVĚ, V.K. V DOLNÍM BENEŠOVĚ______________________________________________31 Tab. 30., Graf 31. Četnost výskytu endokrinních poruch s kožními projevy v závislosti na stáří psů, V.K. V OPAVĚ, V.K. V DOLNÍM___________________32 Tab. 31., Graf 31. Četnost výskytu endokrinních poruch s kožními projev dle pohlaví s uvedením průměrného věku, V.K. V OPAVĚ, V.K. V DOLNÍM BENEŠOVĚ_________________________________________33 Tab. 32., Graf 32. Četnost výskytu endokrinních poruch s kožními projevy v závislosti na stáří psů, V.K. V OPAVĚ, V.K. V DOLNÍM BENEŠOVĚ________34 Tab. 33., Graf 33. Hodnocení poruch keratinizace v závislosti na ročním období, V.K. V OPAVĚ______________________________________________________35 Tab. 34., Graf 34. Četnost výskytu poruch keratinizace dle pohlaví s uvedením průměrného věku, V.K. V OPAVĚ______________________________________36 Tab. 35. Četnost výskytu poruch keratinizace v závislosti na stáří psů, V.K. V OPAVĚ______________________________________________________37 Tab. 36., Graf 36. Příčiny vzniku kožních onemocnění způsobených mechanickým poškozením, V.K. V OPAVĚ_______________________________38 Tab. 37., Graf 37. Příčiny vzniku alergií, V.K. V DOLNÍM BENEŠOVĚ_____39
Přílohy II.__________________________________________Obrázky Obr. 3. Schéma stavby kůže savce______________________________________2 Obr.4. Impetigo____________________________________________________3 Obr. 5. Kopřivka v oblasti obličeje a na uších - pobodání včelami_____________3 Obr. 6. Alopecie, krusty, šupiny v oblasti obličeje a hlavy u psa s infekcí T. mentagrophytes_____________________________________________________4 Obr. 7. Detail voskovitých hyperkeratózních nálepů v podpaží________________4 Obr. 8. Generalizovaný svrab u psa současně s generalizovanou demodikózou. Alopecie, exkoriace, krusty______________________________________________5 Obr. 9. Laterální a mediální plocha stehen je velmi častá lokalizace pro mastocytom_______________________________________________________5 Obr. 10. SLE- eroze, depigmentace nosu, ulcerace a krusty na dorsu nosa. Současně pacient trpěl polyartritidou______________________________________6 Obr. 11. Ulcerující hygrom na lokti_____________________________________6
65
