MENDELOVA ZEMĚDĚLSKÁ A LESNICKÁ UNIVERZITA V BRNĚ AGRONOMICKÁ FAKULTA
BAKALÁŘSKÁ PRÁCE
BRNO 2008
JANA DANČÁKOVÁ
Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav chovu a šlechtění zvířat
Zhodnocení růstových ukazatelů býků masného skotu ve výkrmu Bakalářská práce
Vedoucí práce: Prof. Ing. Jan Šubrt, CSc.
Vypracovala: Jana Dančáková Brno 2008
2
PROHLÁŠENÍ
Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma………………………………….. …............................................................................................................................. vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu literatury. Bakalářská práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího bakalářské práce a děkana AF MZLU v Brně.
dne……………………………………….
podpis……………………………………
3
Ráda bych na tomto místě poděkovala svému vedoucímu bakalářské práce Prof. Ing. Janu Šubrtovi, CSc. za odborné vedení, konzultace a pomoc při vypracování bakalářské práce. Zároveň bych chtěla poděkovat svým rodičům za jejich všestrannou podporu při studiu.
4
ANNNOTATION This study deals in the main with the biological regularities of growth, it´s essential and intensity and changes of growth in the course of life. It acquaints us with the valuation and expressing of growth and aims above all at the judging the pointers of growth and the influence of single chosen factors on the elect parameters of meat efficiency in various breeder conditions. The stress is largely laid on the fatting ability of meat cattle bulls. Key words: growth, meat efficiency, bulls
5
OBSAH: 1. ÚVOD………………………………………………………….7 2. CÍL PRÁCE………………………………………………….10 3. LITERÁRNÍ PŘEHLED……………………………………11 3.1. Biologické základy růstu skotu…….……………….11 3.2. Hodnocení růstu……………………………………..13 3.3. Faktory ovlivňující růstovou intenzitu skotu……....20 3.3.1. Vliv věku a hmotnosti………………………...20 3.3.2. Vliv výživy a krmení………………………….22 3.3.3. Vliv užitkového typu a plemene………………28 3.3.4. Vliv pohlaví…………………………………...37 3.3.5. Vliv technologie chovu……………………….40 3.3.5.1. Konvenční systémy výkrmu………………..40 3.3.5.2. Pastevní systémy výkrmu…………………..44 3.3.5.3. Ekologické systémy výkrmu………………..48
3.3.6. Zoohygienická opatření výkrmu skotu………..51 4. ZÁVĚR PRÁCE……………………………………………..53 5. PŘEHLED CITOVANÉ LITERATURY………………….55
6
1. ÚVOD Současné období chovu skotu je charakterizováno nízkou stabilitou výroby a velkým kolísáním cen u všech produktů jak v průběhu roku, tak v meziročních porovnáních. Tyto uvedené skutečnosti mají zřetelný vliv na stálý pokles stavů skotu, zejména krav. Tento negativní trend je rovněž úzce spojen se zvyšující se mléčnou užitkovostí krav v dojeném systému chovu, zavedením kvotace mléka v ČR a snížením spotřeby hovězího masa. Jediným odvětví chovu skotu, které zaznamenalo v posledních letech zvýšení stavu, je chov krav bez tržní produkce mléka a vzhledem k systému dotačních titulů v České republice by se mohl i v následujících letech rozvíjet. V systému mléčných kvót, která snad budou končit po roce 2013, nám umožňuje produkci mléka na úrovni 2,5 mld. litrů (v současné době platba na VDJ) a v dotaci na skot bez tržní produkce mléka je omezena podpora v ČR na 92000 ks krav, což výrazně ovlivňuje strukturu chovu skotu v ČR, u krav bez tržní produkce mléka jsou již nyní překročeny počty kusů (151 tis ks) – KVAPILÍK et.al. (2007; in: BJELKA a kol., 2007). Vzhledem k tomu, že stavy skotu pro produkci mléka budou zřejmě nadále klesat v závislosti na zvyšující se užitkovosti, bude nabývat na významu chov plemen skotu s kombinovanou užitkovostí a chov krav bez tržní produkce mléka. Údržba kulturní krajiny a trvale udržitelné zemědělství vyžaduje nutnost efektivního využití trvalých travních porostů v LFA, a to zejména pastvou. Systému pastvy jako majoritního zdroje krmiva pro dojnice je však možné využívat pouze do určité výše mléčné užitkovosti skotu, což zvýhodňuje kombinovaná plemena. U všech kategorií skotu chovaných v systému bez tržní produkce mléka (krávy i výkrm) se využívá pastevní schopnosti zvířat a vysokého příjmu sušiny krmiva na pastvě. Systém chovu krav je založený na maximálním využití pastevních porostů v oblasti s vysokým podílem TTP. Základním předpokladem je tedy co nejvíce omezit období ustájení ve stájích. Předností výše uvedeného systému chovu je malá pracovní náročnost a nízké pořizovací náklady při zaměření na prostou produkci zástavového skotu. Při chovu čistokrevných zvířat k produkci plemenného materiálu se zvyšují hlavně nároky na řízení stád o organizaci plemenářské práce. Do ČR byla v průběhu minulých sedmnácti let dovezena stáda 12 masných plemen, která jsou chována v čistokrevné plemenitbě. Býci těchto plemen jsou
7
využíváni pro křížení s plemenicemi Českého strakatého plemene převáděnými do systému krav bez tržní produkce mléka. Při tomto křížení je využíváno heterózního efektu nepříbuzných plemen, který se projevuje vyšší životaschopností potomstva a lepšími parametry růstu (JAKUBEC, ŘÍHA, 2002; in: BJELKA a kol., 2007); při trojplamenném terminálním křížení až 20,8 %. Rozšiřování chovu krav bez tržní produkce mléka (dále BTPM) je ovlivňováno dosahovanou užitkovostí mléčných stád v podhorských a horských oblastech, a tím také ekonomikou jeho výroby, ale rovněž vztahem chovatele k jednotlivých plemenům. Významnou roli v rozvoji tohoto systému chovu skotu sehrává i solidní a stabilní podpora ze strany státu ve formě dotací. Ekonomická rentabilita chovu stád s kombinovanou a masnou užitkovostí je ovlivněna výsledky masné užitkovosti. Parametry růstu jsou jedním z hlavních, lehce analyzovatelných ukazatelů chovu. Na úrovni růstu záleží, jaká bude intenzita selekce, tedy možnost brakování nevhodných jedinců ze stáda. Intenzita růstu a konformace těl telat mají zásadní vliv na jejich zpeněžení. Zlepšené ukazatele zmasilosti a hrubé jatečné výtěžnosti pak v souvislosti se zavedením hodnocení jatečných těl skotu v systému SEUROP pozitivně ovlivňují celkovou ekonomiku chovu skotu v podnicích. Intenzita selekce a brakování u plemenných stád bezprostředně ovlivňuje úroveň užitkových vlastností v chovu a možnosti prodeje plemenného materiálu. Dalším z důležitých parametrů je kvalita porostu, která úzce souvisí s růstem telat na pastvě a eventuálně s kvalitou konzervované píce. Fytocenologické složení pastevního porostu má zásadní vliv na mléčnost matek. Dostatečná koncentrace živin v porostu má přímý vliv i na využití růstového potenciálu telat. U telat odchovávaných na pastvě společně s matkami by neměl průměrný denní přírůstek od odstavu ve věku sedmi měsíců klesnout pod 1,00 kg bez ohledu na pohlaví telete. Při výkrmu na pastvě je nutné dosahovat u jaloviček přírůstku 0,5 – 0,6 kg za den a u býků 0,7 – 0,8 kg za den. Pro minimalizaci nákladů je nutné se zaměřit na zlepšení vnitropodnikových podmínek chovu, na úroveň řídícího managementu firem a v neposlední řadě také na dostatečnou a kvalitní krmivovou základnu pro zimní období. Výběr plemene chovatelem je jedním z důležitých faktorů jak při produkci mléka, tak v produkci masa a úzce souvisí s prostředím i chovatelskými schopnostmi. Vedle růstových parametrů jednotlivých plemen jsou však z hlediska masné užitkovosti významnější parametry čisté výtěžnosti prodejních částí jatečného těla, bourárenské jakosti a kvality masa hodnocené v komplexu jako jatečná hodnota. Doposud však ani 8
jeden ze šlechtitelských programů nezařadil parametry jatečné hodnoty, jakožto důležitého ukazatele masné užitkovosti, do systému populačního šlechtění a nebyly zavedeny selekční indexy. Zavedením systému SEUROP v hodnocení jatečně upravených těl skotu a centrální evidence skotu dává předpoklady pro efektivní využití porážkových dat u různých kategorií při stanovení objektivních plemenných hodnot pro výkrmnost a jatečnou hodnotu z polní textace (BJELKA a kol., 2007).
9
2. CÍL PRÁCE Cílem mé práce bylo vytvořit ucelený souhrn jednotlivých biologických zákonitostí a faktorů ovlivňujících růst a přiblížit jeho podstatu. Práce je zpracována jako kompilační spis, na který bude formou diplomové práce navazovat hodnocení konkretních výsledků růstu býků masných plemen v zemědělském podniku Dolňácko Hluk a.s.
10
3. LITERÁRNÍ PŘEHLED 3.1. Biologické základy růstu Růst jako jeden ze základních charakteristických rysů organismů je nedílnou součástí ontogeneze, tj. vývoje jedince. Projevy tohoto důležitého životního děje jsou výslednicí vzájemného působení všech orgánových a funkčních systémů zvířete. Tím je současně naznačeno, že podat výstižnou, přesnou a dostatečně vyčerpávající definici růstu je neobyčejně obtížné. Znamená to také, že v příslušných definicích růstu bude vždy převažovat to hledisko, ze kterého je růst studován. Doložíme si toto tvrzení na příkladu prací těch autorů, kteří se studiem růstu zabývali (ŠILER et.al., 1980). Z prací starších autorů, ve kterých se promítá úroveň tehdejšího poznání, vyplývá většinou zdůrazňování kvantitativní stránky růstu. Takové je např. pojetí SCHLOSSOVO (1911; in: ŠILER et.al., 1980), který považoval za růst korelované zvětšování hmoty těla v určitých časových intervalech druhově specifickým způsobem. Známý český fyziolog BABÁK (1922; in: ŠILER et.al., 1980) považoval růst za nejvýraznější projev života a rozuměl jím schopnost organismů vytvářet z neživých produktů výměny látkové hmotu živou, takže přibývá na objemu a hmotnosti. Rozeznával růstové děje kvalitativní, směřující k utváření těla a jeho jednotlivých částí, a děje kvantitativní, směřující ke zvětšování objemu beze změny tvaru, tj. růst masy na rozdíl od růstu tvarového, kterým zároveň vzniká tvar nový. Tomuto pojetí se v zootechnice plně přidržuje BÍLEK (1933; in: ŠILER et.al., 1980). ŠMALGAUZEN (in: KAPLANSKÝ a kol., 1935 a in: ŠILER et.al., 1980) rozuměl procesem růstu zvětšování hmoty aktivních částí organismu. Zdůrazňuje ovšem, a to je na jeho názoru podstatné, že růstem není každé zvětšování objemu, jakým může být ukládání zásobních látek, především tuku. Skutečným růstem rozumí zvětšování hmotnosti orgánů a stavebních tkání, tj. svalů a kostí. V tomto smyslu pak charakterizuje růst jako zvětšování obsahu proteinů, minerálních složek a vody. Také BULL a CAROLL (1937; in: ŠILER et.al., 1980) charakterizují růst obecně jako zvětšování tělesných tkání (především v důsledku dělení buněk), které představují přírůstek míry a hmotnosti. A protože je sušina strukturálních složek tvořena především proteiny, jde hlavně o zmnožování bílkovin. Připomeneme i klasickou práci BRODYHO (1945; in: ŠILER et.al., 1980), který chápe růst jako relativně ireverzibilní časovou změnu ve sledování rozměru. Tato
11
autorova definice vystihuje jak růst velikosti, tak růst hmotnosti a pojmem ireverzibility se současně vylučují odchylky způsobené např. změnami ve výživě, březostí, laktací apod. Na jiném místě svého díla, kde se zabývá časovými vztahy růstu jedinců a populací, hovoří v úvodní stati obšírněji o růstu ve vztahu k vývoji jako o pojmu neoddělitelném od metabolismu. Uvádí zde v souladu s NEEDHAMEM (1931; in: ŠILER
et.al.,
1980),
že růst
je
biologickou
syntézou,
produkcí
nových
biochemických jednotek. Je tak základním aspektem vývoje spojeným se zvyšováním objemu živé substance nebo protoplazmy a zahrnuje jeden nebo všechny z následujících procesů. Především zmnožování buněk, za druhé zvětšování buněk a za třetí inkorporaci materiálu přijímaného z prostředí. Upozorňuje ovšem ve shodě se ŠMALGAUZENEM, že třetí proces není možno považovat za růst skutečný, ovšem z kvantitativního hlediska měření růstu pro praktické účely je třeba považovat i třetí proces, pokud je ireverzibilního charakteru, za součást procesu růstu. Jestliže tedy plně respektujeme názory uvedených autorů a souhlasíme s hlediskem MITCHELLOVÝM (1962; in: ŠILER et.al., 1980), podle kterého je růst výslednicí vzájemného působení všech orgánových a funkčních systémů organismu, pak můžeme
růst
definovat
jako
komplex
současně
probíhajících
procesů
kvantitativního zvyšování hmotnosti, objemu, povrchu a jednotlivých rozměrů zvířete. Jak již bylo řečeno, růst je nedílnou součástí ontogeneze. Její druhou stránkou je diferenciace, která se projevuje funkční odlišností buněk, tkání a orgánů. Jestliže se růstem rozumí rámcové zvětšování buněčné hmoty, potom diferenciace znamená prohlubující se cytomorfologickou a funkční heterogenitu buněk, zůstane-li jako u příkladu na úrovni buněčné. BRODY (1945; in: ŠILER et.al., 1980) uvádí, že diferenciace je transformace mateřské buňky do různých druhů buněk dceřinných, tj. např. mozkových, ledvinových, jaterních atd., přičemž je tento proces ireverzibilní. V souvislosti s rozlišením pojmu růst a diferenciace je třeba připomenout, že v zootechnice je v obdobném smyslu běžné užívání pojmů růst a vývin. Pod pojmem růst jsou přitom chápány takové změny, které je možno charakterizovat kvantitativními znaky, jako např. přírůstkem hmotnosti, a vývinem se rozumějí změny kvalitativního charakteru, tedy změny tělesné stavby a tvaru orgánů apod. až do jejich plného a dokonalého funkčního stavu. Z hlediska
genetického
studia
růstu
pro
potřeby
techniky
selekce
v zušlechťovacím procesu hospodářských zvířat, zejména těch druhů, které mají bezprostřední význam pro produkci masa, je nejúčelnější využívat základní principy 12
genetiky kvantitativních znaků. V tomto případě je pak možné považovat růst – podobně jako ostatní ekonomicky významné znaky – za typický znak polygenního charakteru, na jehož utváření se podílejí jak faktory genetické (geny malého účinku, tj. polygeny), tak i faktory prostředí (výživa a krmení, ošetřování apod.). U takto chápaného znaku je pak možno metodami genetiky kvantitativních znaků studovat příčinné složky jeho fenotypové proměnlivosti (genetické a podmíněné prostředím) a odhadnout jeho dědivost (heritabilitu), popř. další genetické parametry. Pomocí WRIGHTOVY (1921; in: ŠILER et.al. 1980) teorie úsekových koeficientů je pak možno chápat růst jako komplexní znak a rozčlenit jej na znaky dílčí, které jej podmiňují, a zjistit pak, které z těchto dílčích složek růstu mají největší význam. Na ně pak, pokud se vyznačují vyššími hodnotami koeficientu dědivosti, zaměřit selekční tlak při šlechtění na vyšší intenzitu růstu při ekonomicky úměrné spotřebě krmiva. V tomto smyslu se v příslušných selekčních, popř. hybridizačních programech plně využívá zjišťování průměrného denního přírůstku a spotřeby krmiva, popř. všech stravitelných živin na jednotku přírůstku. STEINHAUSER et.al., (2000) uvádí, že růst je třeba považovat za dynamický proces probíhající v průběhu celého života. Růst je složitým znakem masné užitkovosti, který je propojen se všemi životními pochody a lze ho sledovat jak u jednotlivých zvířat, tak u celých populací. V praktické chovatelské činnosti je výsledkem růstu přírůstek tělesné hmoty, jež v průběhu života zvířat vykazuje značné disproporce.
3.2. Hodnocení a vyjadřování růstu Ke sledování a hodnocení růstových dějů je v současnosti využíváno několik základních metod. S postupujícím časem byla zpracována celá řada metod hodnotících růstové změny, jímž předchází praktická kontrola růstu, která je nejčastěji prováděna zjišťováním hmotnosti vážením, ve výjimečných případech měřením tělesných rozměrů. Podkladem pro používání jednotlivých metod hodnocení růstu je zjišťování jednoho nebo více znaků na zvířeti v pravidelných časových intervalech, jejichž délka závisí na sledované růstové fázi zvířete, na jeho věku a záměrech, pro které je hodnocení určeno. Měření tělesných rozměrů doplňuje údaje o hmotnosti a dává obraz o proporcionalitě vývinu a růstu. Samotné absolutní hodnoty tělesných rozměrů nemohou dostatečně charakterizovat tělesný vývin zvířete, proto je kladen důraz i na vzájemný vztah jednotlivých rozměrů těla.
13
Základní charakteristikou a vyjádřením růstu je přírůstek hmotnosti za časovou jednotku, kterou je nejčastěji krmný den (zvíře x den). V praktické chovatelské činnosti je přírůstek tělesné hmoty, jak již bylo řečeno, výsledkem růstu a úzce souvisí s produkcí masa. Zvyšování živé hmotnosti zvířat je souhrnným vyjádřením přírůstku jednotlivých tělesných tkání, z nichž má při hodnocení masné užitkovosti nejvyšší význam hmotnost svaloviny a tuku, přičemž v průběhu života zvířat vykazuje značné disproporce. Přírůstek hmotnosti tělesných tkání dále vede ke změnám v utváření jednotlivých částí těla. Složení přírůstku se mění v závislosti na věku, kdy dochází k postupnému snižování podílu vody a bílkovin v přírůstku a zvyšování podílu tuku. Bílkoviny jsou stavebními prvky, které spolu s tukem tvoří živou protoplazmu a na celkové živé hmotnosti vykrmených zvířat se podílí v průměru 16 – 18 %. Tuky se vytváří v jednotlivých tkáních a organismech v různém množství. Největší depo tuku je v podkoží (až 50 %), dále břišní dutině (10-15 %), kolem ledvin (10-15 %) a ve svalovině (kolem 5 %). Zvyšování podílu tuku je spojeno s významným snížením růstové intenzity růstu i mimo jiné v důsledku zvýšené energetické náročnosti na produkci jednotky živé hmotnosti (STEINHAUSER et.al., 2000). JAKUBEC et.al. (1998; in: BJELKA a kol., 2007) také tvrdí, že odrazem růstu je přírůstek tělesné hmoty, který nepřibývá stejnoměrně a který vede ke změně proporcionality těl jedinců. Přírůstek tělesné hmoty není pouze přírůstkem svalové hmoty, ale také přírůstkem ostatních tkání v těle. Kvalitativní složení přírůstku jednotlivých tkání se silně mění v závislosti na věku. Podíl bílkovin a vody v tkáních se s rostoucím věkem výrazně snižuje a podíl tuku vzrůstá. Absolutní denní přírůstek je vyjádřením rychlosti – intenzity růstu. Růstová intenzita jatečných zvířat je vyjadřována za celou dobu výkrmu, tj. od narození do porážky, případně po dobu vlastního výkrmu a v jednotlivých stejně dlouhých časových pásmech. U zvířat, u nichž se předpokládá jejich využití v plemenitbě, se stanovení růstové intenzity zaměřuje na pevně určené časové úseky související s usměrněním růstu v jednotlivých růstových fázích. Například u masných plemen skotu je hodnocena růstová intenzita do 120, 210, 365, 400 a 500 dnů. Do 120 a 210 dnů jsou přírůstky hmotnosti souhrnným vyjádřením mateřských vlastností (produkce mléka) a růstových schopností telat, zatímco přírůstky v pozdějších časových limitech jsou pouze vyjádřením vlastní růstové schopnosti zvířat v závislosti na podmínkách chovu. 14
Růst je vyjadřován i v relativních hodnotách. Relativním růstem označujeme relativní přírůstek nebo relativní denní přírůstek, který je měřítkem biologické účinnosti růstu. Změny živé hmotnosti v závislosti na čase, tj. na věku zvířat lze vyjádřit růstovou funkcí, jejíž průběh lze graficky znázornit růstovou křivkou neboli sigmoidou (logistickou křivkou). I když lze růst jedince nebo populace zaznamenat od vzniku zygoty, nejčastěji je růstová funkce modelována od narození jedince. Růstová funkce má odrážet biologickou podstatu růstu, musí umožňovat biologické vysvětlení parametrů funkce, dobré přizpůsobení empiricky zjištěným hodnotám a musí umožnit matematickostatistickou interpretaci (STEINHAUSER a kol., 2000). Růstová křivka má u všech druhů hospodářských zvířat zhruba stejný tvar a průběh. Získává se vynášením podkladových hodnot, které se zjišťují sledováním živé hmotnosti nebo tělesných měr v pravidelných časových intervalech do soustavy pravoúhlých souřadnic. Na svislou osu se od zvoleného počátku nanášejí zjištěné hodnoty a na osu vodorovnou údaje časové. Růstová křivka je pak spojnicí průsečíků vzniklých vynesením obou údajů ve jmenované soustavě souřadnic. Růstová křivka má podobu ležatého velkého písmena S, tj. má sigmoidní tvar. Tato křivka probíhá zpočátku pomalu, pak však prudce stoupá, a to až do určitého bodu, kterému se říká bod zvratu čili inflexe. Odtud má křivka již sestupnou tendenci a její průběh se lomí na opačnou stranu. Bod zvratu dělí křivku v podstatě do dvou oblouků, z nichž první má tvar vydutý (konkávní) a druhý vypuklý (konvexní). Celý průběh růstu se tak dělí do dvou charakteristických fází, z nichž první se nazývá fáze autoakcelerační (zrychlující se) a druhá se označuje jako fáze autoretardační (zpomalující se) - ŠILER (1980). Při růstu hodnoceném z pohledu produkce masa předpokládáme převahu anabolických změn v organismu, tj. zvyšování obsahu tělesné bílkoviny, nad změnami katabolickými, tj. zvyšování obsahu tělesného tuku, a biologické dispozice pro produkci masa zvířat se vytváří v jednotlivých růstových fázích ontogeneze. V celém biologickém komplexu je růst výsledkem interakce genetického základu organismu, výživy a podmínek prostředí. Při sledování proměnlivosti ukazatelů růstu v rámci určitých souborů je vzestup fenotypové variance zhruba do období inflexního bodu růstové křivky. Naopak v období autoretardačního úseku křivky celková variabilita klesá a v období asymptoty, 15
tj. dosažení finální hmotnosti je rozptyl hodnot nejnižší. Vzestup fenotypové variance v předinflexním úseku růstu je připisován působení mateřského organismu a vlivu vnějšího prostředí. Teprve v závěrečných fázích převažuje vliv genetických činitelů. Nasvědčují tomu koeficienty dědivosti, které jsou nízké v ranějších úsecích postnatálního růstu a poměrně vysoké při analýze variability hmotnosti u dospívajících zvířat. Pozitivní a negativní odchylky v rychlosti růstu způsobené mateřským efektem a vysokou
nebo
nízkou
úrovní
výživy
se
projevují
časovým
zkracováním
nebo prodlužováním jednotlivých fází křivky. Cílené usměrňování průběhu růstu změnami ve výživě je využíváno ke kompenzaci růstu u velkých hospodářských zvířat. Tím, že organismus prochází po dobu života obdobími s nestejnou intenzitou růstu, dochází ke změnám v tělesných tvarech a funkcích. Nerovnoměrnost růstu (alometrický růst) má za následek změny v proporcích těla v průběhu ontogeneze a patří mezi základní zákonitosti růstu. Způsobuje, že orgány a tkáně dosahují funkčního období v nestejném čase, případně některé zanikají v raném věku. Také nastávají výrazné změny v poměru tělesných tkání. Z hlediska produkce masa se jedná zejména o poměr maso-kosti-tuk. Nerovnoměrnost růstu má tedy klíčový význam. Je významně ovlivňována faktory, které na jednotlivé projevy růstu působí, a tím růst v jednotlivých období života stimulují nebo inhibují (STEINHAUSER a kol., 2000). OWENS et.al. (1993; in: BJELKA a kol., 2007) v podobném smyslu uvádí, že jednotlivé tkáně těla rostou a vyvíjejí se ve specifických „růstových vlnách“. U některých tkání dochází ke kvantitativním změnám (růstu) dříve než u jiných; růst začíná nejdříve u nervové tkáně a pokračuje u kostí, svaloviny a končí u adipózních (zásobních) tkání. I v rámci těchto tkání může být vývoj raný nebo pozdní v závislosti na jejich umístění v těle. Například ukládání ledvinového tuku předchází ukládání intermuskulárního, podkožního i intramuskulárního tuku. V průběhu dospívání zvířete se proto tvar těla a jeho složení mění. Aby bylo dosaženo optimální intenzity růstu, je nutné množství a druh dodávaných živin s těmito změnami koordinovat. Obecná tendence růstu svalstva u skotu je dána centripetální vlnou, tj. posunem intenzívnějšího růstu od distálních úseků končetin k proximálním, a kaudocefální vlnou, tj. posunem relativně intenzivnějšího růstu po hřbetě ve směru od kýty k hlavě (ŠTOLC a kol., 1999). To potvrzuje LANGR (1996; in: BJELKA a kol., 2007), který zdůrazňuje, že v prenatálním růstovém období roste intenzivně kostní tkáň. V postnatálním období ve věku do 12 měsíců roste hlavně hřbetní svalstvo (dorsální partie) a svaly kýty 16
(kaudální partie). V období 12-18 měsíců roste intenzivně především u býků svalovina hřbetní, hrudní a plec (díky pohlavnímu dimorfismu). V pozdějším období dochází k zvýšenému ukládání intramuskulárního, podkožního tuku a růstu krční partie charakterizující jatečnou zralost. Nerovnoměrnost růstu je vyjadřována alometrickými hodnotami, které v časové řadě stanovují dynamiku růstu jednotlivých částí těla, tělesných orgánů a tkání. Alometrie tedy v obecné rovině porovnává růst části a celku u různých morfologických soustav. Znalost alometrických hodnot má značný význam pro poznání a využití biologických zákonitostí růstu jednotlivých částí těla zvířat. Matematickým vyjádřením nerovnoměrnosti růstu je koeficient alometrie. Z obecného pohledu při odchovu zvířat usilujeme o podpoření růstu kostní a svalové tkáně při snížení intenzity růstu tuku. Podle biologických zákonitostí jsou nedostatky ve výživě a ostatních podmínkách odchovu a chovu nejvíce postiženy tkáně, které v konkrétním růstovém úseku vykazují nejvyšší růstovou intenzitu růstu. Z toho vyplývá, že podpořením růstu ve vhodném časovém úseku (věku zvířat) lze v omezeném rozsahu měnit proporce těla podle požadavků chovatele (směru produkce). S růstem organismu se mění nejen tvary, ale i chemické složení těla. Tyto změny jsou nejvýraznější v poměru vody, bílkovin a tuku. Například narozené tele má v těle asi 80% vody (plod ještě více). Uvedené množství postupně s rostoucím věkem klesá až na 60%. V obsahu bílkovin je do určitého věku trend opačný. Ve vyšším věku však stoupá na úkor bílkovin procentické zastoupení tukové tkáně. U rostoucích zvířat je pozitivní dusíková bilance a v těle se ukládají bílkoviny. Postupně však ukládání bílkovin klesá až dojde k ukončení individuálního vývinu a růstu, kdy dochází k dusíkové rovnováze. U jedno až dvoudenních telat se ukládá v těle 83 % dusíku přijatého v krmivu a u týdenních telat 78 %, 1 měsíčních 55 %, 2 měsíčních 43 %, 4 měsíčních 21 % a 6 měsíčních 20 %. Poločas obměny tělesných bílkovin je udáván ve věku 6-7 měsíců. Nejvariabilnější složkou těla zvířat je tuk. Jeho množství je úměrné obsahu vody. Podíl tuku v těle má vliv i na tvar a formování těla zvířat. V mladším věku se vytváří funkční tuk (v dutině břišní a pánevní), včetně termoregulační vrstvy, později se tuk začíná ukládat jako rezervní depo pod kůží a mezi a uvnitř svalů (STEINHAUSER a kol., 2000). Nejvyšší denní přírůstek svaloviny, kostry, vody, bílkovin a minerálů je u skotu v období 200-300 dní (hmotnost 190-320 kg), nejvyšší denní přírůstek tukové tkáně a tuků je v pozdějším období přibližně v 550-650 dnech věku. 17
Podíl svalové tkáně roste v období 40 až 100 kg z 35 % na 47 % hmotnosti vyvrženého těla, následující období je charakteristické poklesem tohoto podílů až na 41 % při hmotnosti 600 kg. V období od narození do 100 kg živé hmotnosti se podíl tukových (adipózních, zásobních) tkání na hmotnost vyvrženého těla snižuje z 6,5 % na 5,5 % a poté narůstá až do dospělosti na 15-18 % (JARRIGE, et.al., 1992; in: BJELKA a kol., 2007). Při studiu chemického složení těla došlo k poznatku, že od určitého věku a tělesné hmotnosti se již chemické složení těla výrazněji nemění. Toto období se označuje jako stadium chemické zralosti. Jak již bylo řečeno, s růstem zvířat úzce souvisí produkce masa. Produkce masa náleží mezi nejvýznamnější užitkové znaky zvířat a maso řadíme mezi nejhodnotnější potraviny živočišného původu. Masná užitkovost je především funkcí růstové intenzity zvířat.
Výsledná
produkce
závisí
na
vnějších
chovatelských
podmínkách,
které podmiňují realizaci genotypu ve výkrmu jatečných zvířat. Výkrm hospodářských zvířat je proces charakteristický specifickým působením chovatele, kdy dochází k ovlivňování základních funkcí organismu zvířete s cílem zajistit požadovanou produkci s optimální kvalitou. V průběhu výkrmu a šlechtění zvířat pro masnou užitkovost se nejčastěji orientujeme na několik vlastností, sloužících zároveň k hodnocení růstu, neboť, jak již bylo zmíněno, masná užitkovost je především funkcí růstové intenzity zvířat. Výkrmnost je schopnost zvířat zvyšovat živou hmotnost s převažujícím podílem svaloviny
při ekonomicky efektivní spotřebě krmiv a živin. Je dána růstovými
schopnostmi organismu a schopností jedince využít živiny přijatého krmiva na tvorbu jednotlivých tělesných tkání (konverze krmiva). V praxi je výkrmnost hodnocena průměrným denním přírůstkem a spotřebou krmiva (živin) na jednotku přírůstku. Velmi úzce souvisí s konstitucí, kondicí a raností zvířat. Pozitivně hodnocený stupeň výkrmnosti při výkrmu do nižší porážkové hmotnosti koreluje s časným tělesným vývinem a při výkrmu do vyšší porážkové hmotnosti s pozdější dospělostí zvířat (STEINHAUSER a kol., 2000). Efektivnost výkrmu je odvislá od produkčních schopností zvířete, výživy a techniky krmení, podmínek prostředí a schopností a znalostí lidí, kteří výkrm provádí. Vyšších denních přírůstků dosahují býčci s předpoklady pro vyšší tělesný rámec v dospělosti. Jsou to býčci zpravidla méně osvalení, ale s intenzivním růstem do výšky. Tato vlastnost je spojena
s růstovou kapacitou. Růstovou kapacitou se rozumí 18
geneticky limitovaný růst do velikosti tělesného rámce v dospělosti, kterého zvíře dosahuje nezávisle na časovém průběhu růstu. Pro praktický výkrm je rozhodující růstová kapacita do hmotnosti, kdy ještě nedochází k nadměrnému ukládání tuku. Když začne klesat růstová křivka a v přírůstcích začíná převládat obsah tuku, hovoříme o jatečné dospělosti (MIKŠÍK a ŽIŽLAVSKÝ, 2006). Vykrmenost je druhým znakem, který vyjadřuje úroveň produkce svaloviny – masa, případně tuku na živém zvířeti na konci výkrmu. Je dána zmasilostí, tj. stupněm vývinu svaloviny, zejména na nejhodnotnějších částech těla, a protučněním, tj. tvorbou depotního tuku v tělesných dutinách, v podkoží, mezi a uvnitř svalů. Při prodeji jatečných zvířat je stupeň vykrmenosti kriteriem pro jejich finanční hodnocení. Jatečná zralost je vyjadřována věkem zvířat při dosažení optimálních poměrů v osvalení a protučnění jatečného těla. Je charakterizována jako počátek zvýšeného ukládání vnitrosvalového tuku a do značné míry souvisí i s dosažením inflexního bodu růstové křivky v průběhu ontogeneze. Nevyjadřuje absolutní množství svaloviny a tuku v těle zvířat, ale podstata jatečné zralosti spočívá v získání nejvhodnějšího poměru tělesných tkání. Optimální stupeň jatečné zralosti vykrmovaných plemen souvisí i s obsahem vnitrosvalového tuku v mase (s mramorováním hovězího masa), který má pozitivní vliv ke křehkosti a chuťovým vlastnostem masa. Jatečná zralost je přímo ovlivňována i ekonomickou úrovní společnosti (poptávka na trhu, finanční solventnost obyvatelstva), podle níž jsou usměrňovány faktory vlastní chovatelské a šlechtitelské práce. Jatečná zralost je limitována různým stupněm výkrmnosti, který je závislý na druhu zvířat, plemenném a užitkovém typu, pohlaví, době kastrace, intenzitě výživy a systému ustájení. Dosažení jatečné zralosti je významně ovlivněno produkční kapacitou, tj. genetickým založením zvířat pro velikosti a hmotnost těla v dospělosti. Optimalizace využití produkční kapacity souvisí se stanovením nejvhodnějšího rozpětí porážkové hmotnosti při splnění požadavků na poměr masa a tuku v jatečném těle a kvalitu masa. Mezi plemeny skotu byla stanovena vyšší variabilita produkční kapacity. Z hlediska produkce masa je nejvýhodnější porážet zvířata v okamžiku tzv. jatečné zralosti. Je to věk, respektive živá hmotnost, kdy se zvíře blíží svým tělesným vývojem dospělému zvířeti, ukončuje se vývoj svaloviny a začíná ve zvýšené míře produkce depotního tuku. Další chov po dosažení jatečné zralosti je neefektivní, protože jde vlastně již o konverzi krmiv na tuk. Dobu nutnou k dosažení jatečné zralosti
19
charakterizuje veličina ranost. Raná zvířata dosahují jatečné zralosti v nízkém věku, pozdní dospívají ve věku vyšším. Jatečná hodnota je soubor kvantitativních a kvalitativních ukazatelů hodnotících jatečně opracované tělo a maso. Podrobným studiem masné užitkovosti jednotlivých druhů bylo stanoveno, že neexistuje jednoznačně přímý vztah složek jatečné hodnoty k ukazatelům výkrmnosti. To vyplývá i z výsledků testace potomstva plemenných zvířat, kdy u jedinců s nejvyššími parametry růstové intenzity a konverze krmiv nejsou získána nejkvalitnější jatečná těla, stejně jako nejkvalitnější maso. Za nejvýznamnější složky jatečné hodnoty jsou považovány jatečná výtěžnost, tedy procentuální podíl jatečně opracovaného těla z nákupní hmotnosti jatečných zvířat a netto přírůstek, jež vyjadřuje poměr hmotnosti jatečně opracovaného těla a věku zvířete v době porážky a představuje přírůstek „masa na kosti“ za jeden den života. Součástí jatečné hodnoty je i kvalita masa a tuku hodnocená velkým počtem ukazatelů - vaznost, konzistence, barva, mramorování, křehkost, chuť, vůně, struktura, apod. (STEINHAUSER a kol., 2000).
3.3. Faktory ovlivňující růstovou intenzitu Z faktorů prostředí je variabilita ukazatelů a znaků masné produkce nejvíce pod vlivem výživy, techniky chovu, věku a hmotnosti, plemene a užitkového typu, pohlaví a chovatelských podmínek (STEINHAUSER a kol., 2000).
3.3.1. Vliv věku a hmotnosti ŠTOLC a kol. (1999) uvádí, že se zvyšováním hmotnosti a věku zvířete se lineárně zvyšuje i hmotnost jatečných půlek, zvyšuje se absolutní i relativní zastoupení masa a snižuje se podíl kostí a hmotnosti vytěženého masa a kostí jsou v přímém vztahu. Přitom se dynamicky mění procentické zastoupení jednotlivých částí masa v jatečné půlce a vzájemný poměr předních a zadních čtvrtí, kde s věkem a živou hmotností narůstá podíl předních čtvrtí s méně hodnotným masem. Nejintenzivnější růst největších a nutričně nejhodnotnějších partií masa (plec, kýta, roštěnec) je v prvním roce života, kdy dosahuje v živé hmotnosti zvířat asi 47 % odpovídají hodnoty v dospělosti, a potom se postupně snižuje. Z toho plyne, že nejvíce je možno ovlivňovat vývin nejhodnotnějších partií v jatečných půlkách v prvních 10 až 15 měsících
20
postnatálního vývinu v závislosti na ranosti a růstové kapacitě jednotlivých genotypů zvířat. Obdobně konstatuje TESLÍK a kol. (1995), že období do jednoho roku stáří telete je z hlediska jatečné hodnoty zvířete nejdůležitější. Je to období s převahou proteosyntézy a růstu dlouhých kostí. Nedostatečný vývin a růst v jednotlivých popsaných fázích nebude již nikdy kompenzován. Postupně klesá konverze živin a přírůstek živé hmotnosti bude stále více tvořen tukem. Nejdříve vnitřním, dále podkožním, mezisvalovým a nakonec vnitrosvalovým. Z toho vyplývá, že pokud vykrmovanému zvířeti není umožněna náležitá realizace genetického potenciálu v růstu v období do jednoho roku věku, výsledkem bude menší, méně osvalené a značně protučnělé zvíře. Podle STEINHAUSERA a kol. (2000) je složení jatečného těla nejpřesněji charakterizováno poměrem maso/tuk a maso/kosti. První ukazatel je korelován s intenzitou růstu a může být zčásti vysvětlen i rozdíly v hmotnosti zvířat v dospělosti. Platí zde vztah, že čím je vyšší hmotnost v dospělosti, tím je nižší protučnění porážení zvířat v jatečné zralosti (při dosažení inflexního bodu růstové křivky). Související je zjištění ŠUBRTA a kol. (2006), že zvyšováním intenzity růstu a živé hmotnosti před porážkou dochází k významně lepšímu zatřiďování podle zmasilosti, ale zároveň se zhoršuje třída protučnělosti. Autoři označují za velmi významný vliv hmotnosti jatečně upraveného těla na zařazení do jatečných tříd. V závislosti na zatřídění podle zmasilosti byla zjištěna výrazná tendence poklesu hmotnosti JUT (jatečně upraveného těla), celkové hmotnosti masa, kostí a tuku se zhoršující se třídou zmasilosti. SANUDO et.al. (2004) uvádí, že maso pocházející ze zvířat s vyšší porážkovou hmotností je méně křehké a tvrdost masa vzrůstá s věkem zvířete. Podle ANTALA (1977) je rozhodujícím faktorem pro porážkovou hmotnost intenzita tvorbu tuku. S tím souvisí zjištění WALDMANA a kol. (1971), že holštýnští býčci do 227 kg hmotnosti netuční. Až po dosažení této hmotnosti množství tuku v mase stoupá. Jatečná výtěžnost se u mladých zvířat v nižších
hmotnostních
kategoriích s rostoucí hmotností zvyšuje (FRANC, 1970). TESLÍK a kol. (2001) dodávají, že optimální úroveň porážkové hmotnosti a věku se liší podle typu použitých plemen nebo plemenných kombinací, pohlaví, intenzity výkrmu, případně podle druhu finálního produktu, k jehož výrobě je maso určeno. Rostoucí porážková hmotnost se projeví ve zvýšení jatečné výtěžnosti 21
a výhodnějším zatříděním jatečného těla podle zmasilosti. Naopak se zhoršuje konverze krmiva a dochází k intenzivnějšímu ukládání tuku, což se projeví ve zhoršení poměru maso: tuk v jatečném těle.
3.3.2. Vliv výživy a krmení Dle STEINHAUSERA a kol. (2000) je z faktorů prostředí variabilita ukazatelů a znaků masné produkce nejvíce pod vlivem výživy a krmení zvířat. Výživa je označována za nejdůležitější faktor vnějšího prostředí, který bezprostředně rozhoduje o stupni využití genofondu zvířat, tj. rozhoduje o realizaci růstových schopností zvířat a úrovni jednotlivých znaků jatečné hodnoty, a tím nejen o výši masné produkce, ale i o kvalitě masa a dalších jatečně využitelných orgánů. Racionální výživa je založena na vědecky zdůvodnitelných fyziologických potřebách vycházejících z řízeného konverzního procesu. Jejich cílem je zajistit zdravý vývoj organismu, vysokou masnou produkci, vysokou jatečnou hodnotu a vysokou biologickou hodnotu masa. Snahou výživy je optimalizovat krmné dávky pro jatečná zvířata takovým způsobem, aby v daných životních podmínkách se maximálně realizoval genetický potenciál vykrmovaných zvířat. Z dietetického hlediska musí krmná dávka pro zvířata odpovídat energetickým a živinovým potřebám, musí být chutná a nesmí v žádném případě poškozovat jejich zdraví. Při výkrmu je nutné zvolit vhodné komponenty krmných dávek tak, aby nebylo negativně ovlivněny žádné jakostní parametry masa, zvláště pak jeho hygienická a zdravotní nezávadnost. Stejně tak TESLÍK (1995) uvádí, že nezbytným předpokladem produkce jakostních jatečných zvířat je výkrm při odpovídající výživě, která respektuje jejich nároky v každé růstové fázi. Vzhledem k nestejnému stupni vývoje a růstu jednotlivých tkání organismu je nezbytná koordinace tohoto vývoje s příjmem živin v krmné dávce tak, aby byl zajištěn optimální růst. Do věku 12 měsíců se tvoří především základní předpoklady pro finální utváření jatečného trupu. Od tohoto věku do konce výkrmu výživa zvířat ovlivňuje vedle kvantitativních znaků jatečného trupu
především kvalitu masa. Proto je nutné,
aby kompletní krmná dávka byla živinově vyrovnaná a ve všech ukazatelích odpovídala požadavkům dané hmotnostní kategorie.
22
OWEN (1987) uvádí, že úroveň výživy může ovlivnit hmotnost a kvalitu porážených zvířat při daném věku. Spolu s kvalitou výživy určuje její úroveň rozdíly v obsahu tuku v těle porážených zvířat. Navíc krmná dávka deficientní na protein nesnižuje pouze přírůstek, ale také zvyšuje poměr tuku v těle. Podobně dle ČERMÁKA (2002) úroveň výživy představuje nejvýznamnější faktor ve výkrmu skotu. Jde především o možnost ovlivnění výše a skladby přírůstků hmotnosti dávkováním jadrných krmiv, volbou vhodných objemných krmiv a vybilancování krmných dávek. Zejména toto vybilancování musí být přizpůsobeno hmotnostní kategorii a plemeni skotu. Při zvyšování hmotnosti se mění rovněž využitelnost a stravitelnost organické hmoty. Obecně krmiva vhodná a určená k výživě zvířat uhrazují denní potřebu živin (záchovnou a produkční), jsou nezbytná k zachování života, k tvorbě živočišných produktů a jsou zdrojem energie a síly. Musí být zdravotně nezávadná, nesmí být toxická a působit rušivě na trávící procesy, zanechávat rezidua ve tkáních nebo v živočišných produktech (ZEMAN a kol., 2006). Nejdůležitějšími energetickými živinami jsou sacharidy, dále organické kyseliny s obzvláštním významem těkavých mastných kyselin, lipidy, dusíkaté látky a nemalý význam ve výživě mají minerální látky a vitamíny. Potřebu energie ze 60-70 % zajišťují těkavé mastné kyseliny (produkty bakteriální fermentace) a dalších 20 % se získává pozdějším odbouráním mikrobiální hmoty vytvořené v bachoru. Celkově tedy potřebu energie přežvýkavec z 90 % kryje z činnosti mikroorganismů a pouze 10-20 % energie pochází ze živin krmiv, které unikly fermentaci v předžaludku a jsou přímo využity v tenkém střevě (ZEMAN, 1994). Také KUDRNA (1999) vyzvedá důležitost zabezpečení stability prostředí v předžaludcích
skotu
vytvářející
ideální
podmínky
pro
činnost
a
rozvoj
mikroorganismů, neboť až 75 % energie a dusíkatých látek, které organismus dospělého jedince potřebuje, je výsledkem bachorové fermentace. Neměnnost prostředí umožňuje rozmnožování mikroorganismů, které následně produkují vysoce kvalitní bílkovinu, dále štěpí sacharidy (hlavně kyselinu octovou, máselnou, propionovou a další), vytváří mikrobiální enzymy a řadu vitaminů rozpustných ve vodě (vitaminy skupiny B a vitamin C). Z těchto důvodů nemusíme většinou vitaminy přežvýkavcům podávat. Zdrojem energie pro přežvýkavce jsou těkavé mastné kyseliny -TMK, jejichž vzájemný vyprodukovaný poměr závisí na zastoupení vlákniny a koncentrátů. 23
FLÍČEK (1990; in: KRÁSA a kol., 1995) podobně tvrdí, že ukazatelem průběhu trávení v čepcobachoru je obsah těkavých mastných kyselin. Procentické zastoupení kyseliny octové stoupá, je-li v krmné dávce zastoupena ve větší míře vláknina (zvýšení tučnosti). Dodají-li převážnou část potřebné energie jadrná krmiva, zvyšuje se zastoupení kyseliny propionové (zvýšení přírůstku skotu ve výkrmu). Zastoupení kyseliny propionové v bachoru by však podle KROUPOVÉ (1990) nemělo přesahovat 30 %, jinak dochází k poklesu pH bachorové tekutiny apod., k výraznému snížení počtu nálevníků, k omezenému trávení celulózy a ke snížení hydrogenace nenasycených mastných kyselin. Vláknina musí být v krmné dávce zastoupena proporcionálně. Vysokým i nízkým obsahem je stravitelnost ovlivněna negativně. Vysoké obsahy vlákniny v krmné dávce jsou velice časté. Jsou důsledkem nevhodného sortimentu pěstovaných krmných plodin, opožděné sklizně travních porostů (se stoupajícím stářím trav obsah vlákniny vzrůstá) a nevhodné mechanizace (vzduchotechnika) a vůbec nedodržení technologické kázně. Z hlediska zabezpečení potřeby energie se používají systémy respektující skutečnost, že účinnost využití energie je při úhradě potřeby pro záchovu, pro produkci mléka a pro produkci přírůstku živé hmotnosti. Nejefektivněji se energie využívá pro záchovu, mírně hůře nebo stejně při tvorbě mléka a s nejmenší účinností se ukládá v přírůstku (ZEMAN, 1994). Také TESLÍK a kol. (2001) uvádí, že velká část celkového množství využitelné energie je u vykrmovaného skotu spotřebována na záchovnou dávku. Asi 55 % této energie je využito vnitřními orgány, hlavně v játrech a gastrointestinálním traktu. Svalová a tuková tkáň se na spotřebě podílí asi 27 %. Na syntézu bílkovin zbývá přibližně 23 % celkové spotřebované energie, přičemž větší část poteosyntézy se týká vnitřních orgánů a jen menší část kosterní svaloviny. Potřeba živin a sestavování krmných dávek je velmi složité. Velmi důležité je vyvážit skladbu krmných dávek ve všech živinách (organických, minerálních, vitaminech, apod.) vzhledem k předpokládané užitkovosti. Překrmování a nevyváženost krmných dávek se projeví vyšším přírůstkem tuku, což je energeticky náročnější. Z hlediska stabilizování podmínek ve využívání živin z krmiv je nejvhodnější zvolit celoroční typ krmných dávek. Při přechodu na zelené krmení a naopak na konzervovaná krmiva intenzita přírůstků poklesne. Pro zmírnění těchto dopadů je zapotřebí provádět pozvolné přechody mezi jednotlivými druhy krmiv (nejméně 14 24
dnů). Závislost potřeby koncentrovaných jadrných krmiv odpovídá kvalitě objemné části krmné dávky. Čím horší je kvalita objemu, tím stoupají nároky na jadrná krmiva a skladbu dalších doplňků (ČERMÁK, 2002). Přírůstky 600-800 g na kus a den lze podle FLÍČKA (1990; in: KRÁSA a kol., 1995) u skotu i po energetické stránce zajistit kvalitními sacharidovými nebo objemnými krmivy bez zvlášť vysokých přídavků jadrných krmiv. Základním krmivem přežvýkavců je pastevní porost. Tento porost obvykle dosahuje dostatečného obsahu dusíkatých látek na podporu různých typů produkce u přežvýkavců. Efektivnost využití těchto dusíkatých látek je však ovlivněna mikrobiální deaminací v bachoru přežvýkavců (ULYATT, 1999; in: BJELKA a kol., 2007). Také podle KOLÁŘE (1991) je zelená píce všech druhů bezesporu velmi vhodným krmivem v živinově vybilancovaných krmných dávkách. Jejich efekt spočívá převážně v dotaci dusíkatých látek a vitaminů do krmných dávek. Při nadměrném zastoupení zelené píce v krmných dávkách v závěrečných fázích výkrmu může být ale příčinou produkce vodnatějšího a méně chutného masa, nežádoucího ovlivnění jeho barvy (tmavší maso), pružnosti svalových vláken a konzistence a barvy tuku. Zelená krmiva se také musí zkrmovat vždy čerstvá, svěží, celá nebo jen částečně pořezaná. Zapařená, pomoklá, silně orosená nebo příliš mladá píce způsobuje trávící poruchy (nadýmíní, průjmy). Výživná hodnota siláží je ve srovnání s původní plodinou zpravidla nižší (ZEMAN a kol., 2006). Silážovaná píce při nižší sušině má obdobný vliv na kvalitu jatečných produktů jako čerstvá píce. Bylo by proto třeba v závěrečných fázích výkrmu (cca 2 měsíce před porážkou) nahradit část siláží suchou pící, tj. senem, úsušky, tvarovanými krmivy apod. Seno v krmných dávkách působí velmi příznivě na dietetickou úroveň výživy a pozitivně ovlivňuje i kvalitu masa (KOLÁŘ, 1991). ZEMAN a kol. (2006) potvrzuje, že kvalitní seno působí dieteticky velmi příznivě na trávící procesy, snižuje negativní účinky kyselých siláží, netradičních krmiv či vysokých dávek jadrných směsí, je významným zdrojem vitaminu D, beta-karotenu. Specifické účinky kvalitního sena spočívají v příznivém vlivu na stabilizaci funkce bachoru dojnic (zabraňuje překyselení), činnost střev, salivaci, přežvykování, produkci a složení mléka. Pozitivně ovlivňuje také příjem krmiva. Kvalitním senem lze uhradit až 50% potřeby minerálních látek, ale také energie a stravitelných dusíkatých látek. 25
Pšenice a ječmen zkrmovaný ve formě šrotu, mačkaný nebo vločkovaný jsou vhodným jadrným krmivem vyrovnávajícím nejen případný deficit energie v krmných dávkách, ale i příznivě působí na jakost masa v ukazatelích konzistence, barvy a protučnělosti. Při vyšších dávkách, zejména ječmene, může být tuk příliš tuhý. Kukuřice ve vyšších dávkách, resp. zkrmovaná jako jediné jadrné krmivo, může způsobit tvorbu hrubovláknitého masa mazlavého žlutého tuku a celkově nižší chutnost masa (KOLÁŘ, 1991). Obiloviny jsou obecně glycidovým krmivem a jejich podíl v krmných směsích se pohybuje obvykle od 30 do 70 % (ZEMAN a kol., 2006). Luskoviny v přiměřených dávkách korigují výše uvedené nežádoucí vlastnosti obilovin, ve vyšších dávkách ovlivňují negativně barvu masa a mají sklon k vytváření příliš tuhého tuku s možností negativního ovlivnění chuti masa (KOLÁŘ, 1991). Luštěniny jsou bílkovinná krmiva. Energetická hodnota je poněkud nižší než u obilovin, obsahují však více minerálních látek a mají podstatně vyšší obsah dusíkatých látek. Působí příznivě na jakost masa a tuku, ale některé však nelze zkrmovat bez úpravy nebo ve vyšších dávkách pro obsah nepříznivě působících látek (glykosidy, možnost uvolňování kyanovodíku). Působí nadýmavě. Olejnatá semena mají vysokou energetickou hodnotu, jsou bohatá na bílkoviny a tuky (oleje), ale často obsahují antinutriční látky (ZEMAN a kol., 2006). Tuk patří k živinám bohatým na energii – obsahuje až 2,3x více energie (měřeno na tukotvorném účinku) než ostatní živiny. Nezbytnou živinou je tuk ve výživě telat. Nenasycené esenciální mastné kyseliny (linolová, linoleová, arachidonová) tele nedovede syntetizovat, a proto odebraný mléčný tuk je nutné v krmných směsích nahradit kombinací tuků tuhých a tekutých, které jsou postradatelné v lidské výživě. Překrmování tukem může vést u dospělého skotu ke ketózám (FLÍČEK, 1990; in: KRÁSA a kol., 1995). V současnosti již existuje vědomí, že důležitost aminokyselin ve výživě přežvýkavců se neomezuje jen na přímé účinky na produkci zvířat. Některé aminokyseliny jsou nejen důležitými složkami mléka a živočišných bílkovin, ale hrají také důležitou roli v metabolismu, jako např. zprostředkovávají účinný odsun tuku z jater, zvyšují sklon k ukládání tuku při růstu a vykrmování skotu s dalšími možnými kladnými vlivy na složení masa (ASELTINE, 1994; in: KRÁSA a kol., 1995).
26
V počátečních fázích výkrmu může nedostatek některých aminokyselin v obilovinách (lyzin, tryptofan), a tím i v krmných dávkách, zpomalit tvorbu svalových vláken u mladých zvířat (KOLÁŘ, 1991). Z výživářského hlediska jsou významné znalosti o potřebě a dostupnosti (biologické využitelnosti) minerálních látek pro organismus přežvýkavců, přičemž nemenší pozornost je třeba věnovat potřebě vitaminů, ačkoli dospělý skot (jak již bylo zmíněno výše) dokáže v bachoru syntetizovat komplex vitaminů B a vitamin K. Potřeba a nároky na jejich kvalitu se zvyšují s intenzitou růstu výkrmového skotu (ŠIMEK, 1994). Co se příjmu krmiva týká, STEEN a KILPATRICK (1995; in: BJELKA a kol., 2007) uvádí, že krmení omezenou krmnou dávkou (80 % ad libitum) v porovnání s krmením ad libitum se odrazilo ve snížení podílu tuku, svaloviny a kostí v jatečné půlce. V porovnání s voly byly rozdíly výraznější u býků a jalovic. Při konstantním odhadovaném podílu tuku v jatečném těle umožnila redukce příjmu KD zvýšení porážkové hmotnosti u býků o 185 kg, u volů 50 kg a u jalovic o 70 kg. Podobně dle TESLÍKA a kol. (2001) je běžnou praxí, že vykrmovaným zvířatům je umožněn přístup ke krmivu ad libitum. Avšak vysoké náklady na krmiva jsou příčinou zvýšené pozornosti, která je věnována účinnosti krmiva (kilogramy přírůstku/1 kilogram sušiny krmiva), se kterou vykrmovaný skot vytváří finální produkty. Teoreticky bude maximální účinnosti krmiva (pro specifickou krmnou dávku) dosaženo při maximálním příjmu krmiva za předpokladu, že nároky na záchovnou složku krmné dávky se nemění a živiny nad tuto hodnotu budou využity k produkčním účelům (tj. růst, laktace, reprodukce, atd.) - LOFGREEN, GARRETT (1968; in: TESLÍK a kol., 2001). Z výsledků některých výkrmových experimentů však vyplývá, že alespoň u KD s vysokým obsahem energie je nejvyšší konverze krmiva dosahováno při příjmu poněkud nižším než ad libitum. Tento optimální bod závisí na koncentraci energie v KD, plemenu, pohlaví a stadiu dospělosti zvířete (TESLÍK a kol., 2001). Nedílnou součástí úspěchu při realizaci všech systémů výživy nejen výkrmového skotu je dodržování zásad techniky krmení, kam spadají v širším pojetí i veškeré úpravy krmiv (KROUPOVÁ, 1990). ZEMAN a kol. (2006) udávají, že většinu krmiv upravujeme. Pouze zelená píce je krmivem, které po všech stránkách zvířatům vyhovuje. Základním důvodem 27
pro úpravu krmiva byla v minulosti snaha uchovat krmivo na dlouhé zimní období v přijatelné podobě. Až později jsme začali krmiva upravovat pro zlepšení jejich výživářských nebo technologických vlastností. Většina krmných surovin v původním stavu, tak jak se získávají, nevyhovuje po stránce fyzikální struktury a stálosti kvality po přímé zkrmování ani pro skladování a následné zpracování do průmyslově vyráběných krmných směsí. Cílem úpravy je zvýšit a zlepšit uchovatelnost, chutnost, přijímatelnost, stravitelnost, biologickou hodnotu, zdravotní nezávadnost a fyzikální strukturu. Při úpravách krmiv pro přímé zkrmování jde především o šrotování, drcení, mačkání, vločkování, aj. (KOPŘIVA a kol., 1998; in ZEMAN a kol., 2006). Vločkování krmiv místo šrotování a tvarování, antibiotické preparáty a tukování přispívají k vyšší tvorbě kyseliny propionové v bachoru a k vyšším přírůstkům. Přídavek tuku do krmiva nad 5 % sušiny zhoršuje nejen celulolytickou aktivitu, ale i resorpci vápníku a hořčíku (KROUPOVÁ, 1990). Úprava obilovin vločkováním, resp. mačkáním má z hlediska techniky krmení pro skot prvořadý význam. Tyto formy úpravy zrna umožňují zvýšení konverze živin z přijatých vloček u skotu ve výkrmu až o 15 %. Při příjmu vysokých dávek obilovin v krmné dávce se prodlužuje doba působení mikroorganismů na krmivo v bachoru, takže dochází pouze k postupnému vzestupu tvorby těkavých mastných kyselin, bachor je méně zatěžován a využitelná energie krmiva se zvyšuje (KRÁSA, 1978).
3.3.3. Vliv užitkového typu a plemene Z vnitřních činitelů ovlivňujících růst zaujímá prioritní postavení plemenná příslušnost či stupeň křížení (heteroze), protože limitují tělesnou stavbu a intenzitu růstu v různých vývojových fázích zvířete (ŠTOLC a kol., 1999), přičemž vliv plemenné příslušnosti je spojen s vlivem užitkového typu zvířat. Dle pojetí SUCHÁNKA a kol. (1982) představuje užitkový typ skotu souhrn vlastností a znaků charakterizujících celkovou schopnost zvířete pro určitý užitkový směr v daném prostředí. Nejčastěji jsou užitkové typy děleny podle konečného produktu na: a) Mléčný typ
(nebo také dojný typ) s předpoklady pro vysokou mléčnou
užitkovost, b) masný typ se schopností dobré masné produkce při dobré intenzitě růstu,
28
c) kombinovaný typ s vícestrannou užitkovostí, obvykle dvoustrannou, a to mléčnou a masnou, přičemž podle jejich vzájemného vztahu se dále dělí kombinovaný typ na: - masomléčný, při němž produkční schopnost k mléčné produkci převažuje nad masnou produkcí - mléčnomasný, s převažující masnou produkcí Užitkové typy skotu představují rozdílné typy výměny látkové, ovlivňované endogenními faktory, zejména neurohormonální činností. Projevují se především různou schopností k produkci mléka i k tvorbě masa, přičemž tato rozdílná fyziologická činnost je ve větší nebo menší míře spojena i s rozdílnou tělesnou stavbou zvířat, popřípadě jejich zevnějškem. Mléčný užitkový typ se vyznačuje spíše lichoběžníkovitým tvarem těla, celkově menším osvalením, jemnou kůží, prorůstajícími (vystouplými) a tenčími kostmi, tenčími končetinami, jemnější delší hlavou, žebry šikmo k páteři, velkým vemenem. Pro masný užitkový typ je typická hrubší osvalenější postava, spíše obdélníkovitý tvar těla, mohutnější kostra, krátké končetiny, krátkou hlavou, krátkým krkem, hluboký a široký hrudník, široký hřbet a bedra, žebra jsou kolmo k páteři. Z hlediska DÜRSTOVA (1927; in: SUCHÁNEK a kol., 1982) se užitkové typy člení: a) typ dýchací (respiratorní), jež se vyznačuje plošším, delším hrudníkem, slabším osvalením a jemnější kostrou. Jsou to zvířata s vysokou intenzitou přeměny látkové a jsou schopna dosahovat vysoké mléčné užitkovosti b) typ výkrmný – záživný (digestivní) charakterizovaný kratším hrudníkem, většími šířkovými rozměry a velmi dobrým osvalením. Tato zvířata se vyznačují sníženou látkovou výměnou, resp. větším stupněm ukládání přijatých živin a velmi dobrou masnou užitkovostí v hmotnostním růstu i jatečné hodnotě. Zvířata sugestivního typu jsou schopna v průběhu růstu přijímat větší množství dusíkatých látek a využívat je ve zvýšené míře k tvorbě svalové tkáně, zatímco rostoucí zvířata respiratorního typu při stejné intenzitě výživy vytvářejí z přebytečných živin tělesný tuk. Po ukončení růstu zvířata pozbývají schopnosti ukládat v těle bílkoviny a živiny přijímané nad potřebu záchovné dávky jsou využívány k různým účelům podle jejich dědičného založení. Zatímco u první skupiny dochází ve větším rozsahu k ukládání tuku, zvířata druhé skupiny transformují živiny v mléčnou produkci. Přitom dochází k rozdílné přeměně živin podle užitkového zaměření zvířat. 29
Oba konstituční typy podle něj představují i jednostranně zaměřená plemena skotu; mléčná plemena (dýchací typ) – jersey, guernsey, ayshire, atd.; masná plemena (výkrmový typ) – hereford, aberdeen angus, charolais, aj. Převážná většina plemen skotu je však kombinované užitkovosti, u nichž schopnost transformace živin k tvorbě tělesné tkáně a k tvorbě mléka jsou vzájemně propojeny v různých poměrech a vazbách. Významnou součástí diferenciace užitkových typů skotu jsou tudíž rozdílné vzájemné vztahy mezi mléčnou a masnou užitkovostí a spolu s tím spojené otázky dosažení vysoké konverze přijatých dusíkatých látek v živočišné bílkoviny (SUCHÁNEK a kol., 1982). Podle STEINHAUSERA a kol. (2000) základní členění na masnou a mléčnou užitkovost je už nedostačující. Chov skotu je orientován na tři základní užitkové typy – masný, kombinovaný a mléčný, přičemž zdůrazňuje, že nejvhodnějším zdrojem masa je pochopitelně masný užitkový typ (masná plemena a kříženci) a to z hlediska dobré konverze živin, vysokých přírůstků a výborné výtěžnosti i kvality masa. Naproti tomu nejméně vhodná jsou mléčná plemena a kříženci, jež jsou šlechtěni k dlouhověkosti a vysoké produkci mléka. Jsou obvykle menšího tělesného rámce a poskytují výrazně méně masa, které má navíc i horší spotřebitelské a především kulinářské vlastnosti. Hovězí maso ze zvířat kombinovaného typu je svojí kvalitou asi uprostřed mezi oběma extrémními užitkovými typy. K problematice chovu skotu je obecně možno říci, že mléčná plemena mají ve srovnání s kombinovanými a masnými plemeny méně příznivé složení a kvalitu jatečného těla. Všeobecně mají masná plemena příznivější kvalitu jatečného těla díky vyššímu podílu vnitropodnikového tuku (GOLDA, BJELKA, 1998). ČERMÁK a kol (2002) uvádějí, že masná plemena skotu poskytují kvalitnější maso. U těchto plemen je předpoklad lepšího přírůstku svaloviny na úkor tvorby tuku. Tato vlastnost je fixována geneticky a je provázena lepším využíváním živin krmných dávek. Masná plemena skotu mají speciální nároky na podmínky ustájení, přívod živin a technologie krmení, přičemž můžeme počítat s větší tolerantností masných plemen k úrovni a vyváženosti výživy, ale není vhodné ji přeceňovat. Stejně GOLDA, SUCHÁNEK a KVAPILÍK (1995) dodávají, že společným znakem masných plemen skotu je využívání krmiv a živin k tvorbě svaloviny, vysoký stupeň osvalení zvířat, vysoká jatečná hodnota a dobrá kvalita masa.
30
Všechna masná plemena jsou vhodná na produkci masa, přesto se však každé plemeno nebo skupina plemen vyznačuje specifickými přednostmi, podle nichž mají být využívána. Také ŠTOLC a kol. (1999) dále uvádí, že v rámci jednotlivých plemen však existuje několik biotypů zvířat odlišujících se tělesnou stavbou, výkrmností i jatečnou hodnotou. Dle JAKUBCE a ŘÍHY (2002) se jedná především o odkaz dřívější selekce směřované na různé šlechtitelské a produkční cíle (maso, mléko, tah) v různých šlechtitelských systémech a ve měnících se sociálně-ekonomických souvislostech. Přitom pro produkci masa je této značné rozdílnosti (diverzity) mezi plemeny a biologickými typy využito. Dle výše uvedeného mohou být plemena masného skotu rozčleněna na 4 biologické typy podle svých převládajících vlastností: 1. Kontinentální masná plemena (velikého rámce s vysokou zmasilostí) – Charolais, Limousine, Chianina, Blonde d´aqiutane, Piemontese, Blanc Blue Belge 2. Britská masná plemena (malého rámce s vysokou zmasilostí) – Hereford, Aberdeen-Angus, Shorthorn 3. Plemena s kombinovanou užitkovostí – České strakaté, Simentál, Fleckvieh, Montbéliard, Braunvieh, Pinzgauer 4. Horská odolná plemena (malého rámce, dobře přizpůsobená extenzivním podmínkám prostředí a systémům chovu) – Galloway, Highland, Aubrac, Gasconne, Salers Přitom poukazují, že dělení masných plemen pouze podle velikosti tělesného rámce obvykle u nás uváděné je poněkud jiné. Toto dělení uvádí např. GOLDA, SUCHÁNEK a KVAPILÍK (1995). Podle užitkových vlastností dělí masná plemena obvykle do tří typů: 1. Plemena velkého rámce, náročnější na krmení – Charolais, Lomousine, Blonde d´aquitaine, Simental, Belgické bílo-modré 2. Plemena středního rámce se středními nároky na krmení – Salers, Piemontese, Hereford, Aberdeen-angus 3. Plemena extenzivní s malými nároky na krmení – Galloway, Skotský náhorní skot S tělesným rámcem souvisí veličina ranost, což je vlastně doba nutná k dosažení jatečné zralosti. 31
PRESTON a WILLIS (1970) zdůrazňují důležitou vlastnost zvířat použitých pro intenzivní výkrm, kterou je ranost. Raná zvířata (s menším rámcem) dosahují jatečné zralosti v nízkém věku, pozdní (s větším rámcem) dospívají ve věku vyšším. Jsou-li zvířata většího tělesného rámce, je ekonomičtější je vykrmovat v zájmu získání většího množství masa do vyšších porážkových hmotností. Pro výkrm baby-beef do hmotnosti 250 kg se hodí zvířata menšího tělesného rámce, zejména skot užitkového typu s mléčnou užitkovostí. Tato zvířata není vhodné vykrmovat do vyšších hmotností, především pro horší jatečnou hodnotu. V nižších hmotnostech se tato zvířata vyrovnají jatečnou hodnotou ostatním užitkovým typům skotu. V tomto duchu lze dle TESLÍKA a kol. (2001) masná plemena v zásadě rozdělit na dva typy: 1. raná plemena pocházející z britských ostrovů (hereford, aberdeen-angus) a 2. pozdní plemena kontinentální (charolais, blonde d´aquitaine, limousine, chianina, aj.). Předností plemen hereford a agerdeen-angus je vysoká odolnost k extrémním klimatickým podmínkám, schopnost přijímat velké množství i méně kvalitních objemných krmiv, vynikající chodivost a snadné porody. Při hodnocení ukazatelů masné užitkovosti však obvykle nedosahují parametrů výkrmnosti a složení jatečného těla kontinentálních typů plemen. Zejména se jedná o nižší přírůstky ve výkrmu, nižší podíl vysoce ceněných jatečných partií a tendence k tučnění, což má za následek nižší doporučenou porážkovou hmotnost. Ke křížení jsou tato plemena ve vyšší míře využívána ve Velké Británii a Irsku, kde se uplatňují ve výkrmových systémech založených na pastvě. Kontinentální plemena a jejich kříženci mohou naopak naplno uplatnit svůj potenciál k využití vysoce intenzivních krmných dávek při výkrmu do vyšších porážkových hmotností (600-650 kg) bez nebezpečí příliš časného ukládání tuku. Zvláštní kapitolu tvoří plemena, která se vyznačují vysokou frekvencí výskyt svalové hypertrofie. Jedná se zejména o plemeno belgické modrobílé a v menší míře piemontese. Jatečná zvířata dosahují bezkonkurenčních výsledků v jatečné výtěžnosti, produkci libové svaloviny a nízkém podílu kostí a tuku. Jejich chov v čistokrevné plemenitbě je však limitován vážnými problémy v reprodukci – zejména u plemene belgické modrobílé dochází k vysokému počtu obtížných porodů, které je nutno řešit císařským řezem. Díky svým vynikajícím vlastnostem masné užitkovosti se však
32
v hojné míře uplatňují při užitkovém křížení (BARTOŇ et.al., 1998; in: TESLÍK a kol., 2001). Jak dále uvádí STEINHAUSER a kol. (2000), produkce hovězího masa je tedy ovlivňována výběrem plemene a užitkového typu. Moderní trendy ve zpracování hovězího masa směřují k prodeji kvalitního výsekového masa pouze z masných plemen a průmyslovému zpracování masa z mléčných a kombinovaných typů do masných výrobků. V mnoha zemích se stává samozřejmostí produkce značkového masa špičkových masných plemen skotu chovaného navíc ve vynikajících podmínkách. Největší význam mají specializovaná plemena masného a plemena kombinovaného užitkového typu s převažující masnou užitkovostí. Co se týká produkce masa kombinovanými typy plemen s převažující masnou užitkovostí, nejrozšířenější skupinou plemen s tímto dvoustranným produkčním zaměřením je strakatý skot. Ve šlechtitelském cíli těchto plemen je v jednotlivých zemích značná variabilita poměru mléčné a masné užitkovosti. V řadě zemí chovatelský cíl plemen tohoto kombinovaného produkčního zaměření směřován k výraznému zvýšení podílu masné užitkovosti (80-90 %), až k vytvoření specializovaných masných užitkových typů (Argentina, Austrálie, Irsko, USA a Velká Británie). Ve velké části evropských zemí je však ve šlechtění strakatých plemen s kombinovanou užitkovostí upřednostňována mléčná užitkovost. Jen ve dvou zemích je při šlechtění na produkci mléka a masa věnována stejná pozornost (Brazílie a Itálie s poměrem 50/50). K těmto plemenům se v Evropě řadí v podstatě všechna strakatá plemena, která vznikla zejména v podhůří Alp a v jejich názvu je často označení země nebo oblasti, ve kterých byl zlepšován jejich genetický produkční materiál (simentálský skot, německý fleckvieh, rakouský fleckvieh, český strakatý skot, slovenský strakatý skot, maďarský strakatý skot, montbeliardský skot, braunvieh, gelbvieh a mnoho dalších plemen). Specializovaná plemena pro produkci masa svými vlastnostmi umožňují chov ve velmi odlišných výrobních podmínkách. Část masných plemen je vhodné využívat v extenzívních podmínkách (plemena s menším tělesným rámcem – Hereford a Aberdeen angus), zatímco jiná plemena jsou vhodnější pro chov v příznivějších a intenzivních produkčních oblastech (Charolais, Blonde d´Aquitane, Limousine, Piemontese a belgický skot, tj. plemena s velkým až středním tělesným rámcem). Pro produkci kvalitního hovězího masa se specifickými senzorickými znaky lze využít i plemena, jejichž prvořadý význam spočívá v tvorbě a ochraně krajiny. Jedná se o plemena, která byla původně určena k chovu ve výrazně extenzivních podmínkách. 33
Velmi často jsou zařazována do skupiny skotu tzv. „hobby plemen“. V uvedené skupině plemen mají nejvýznamnější postavení plemena Galloway a skotský náhorní skot (Highland). Obecně lze říct, že zatímco plemena s velkým tělesným rámcem mají výrazně větší nasazení svaloviny s omezeným nasazením tuku, tak masná plemena malého tělesného rámce vlivem dřívějšího ukončení růstu vykazují nižší osvalení při vyšším protučnění (GOLDA, BJELKA, 1998). Jak poukazuje STEINHAUSER a kol. (2000), také mezi jednotlivými plemeny však existují odchylky. Plemeno Limousine nedosahuje vysoké hmotnosti v dospělosti a vykazuje vyšší hodnoty poměru maso/tuk v porovnání s plemeny velkého tělesného rámce. Tento poměr je velmi nízký u mléčných a raných masných plemen. Nejvyšší hodnoty tohoto poměru vykazují plemena s dvojbedřím a plemena, která byla selektována i pro využití v tahu. Plemena Blonde d´Aquitane, Limousine a plemena s dvojbedřím (Belgický modrý a Piemontese) vykazují vyšší hodnoty poměru maso/tuk vlivem nižšího podílu kostí v jatečném těle. Mezi plemeny skotu existuje značná variabilita ve stupni protučnění nezávisle na hmotnosti v dospělosti. Uvedená variabilita je využívána volbou plemen do různých produkčních systémů při zohlednění požadavků na hmotnost jatečných trupů a jejich protučnění. Limousinské krávy produkují za život o jedno tele víc než plemenice charolaiského plemene (4,8 resp. 3,8 telat) a je jediným masným plemenem ve Francii, u kterého se podařilo zlepšit parametry výkrmnosti při zachování snadného průběhu porodů (91% porodů bez asistence) a velmi dobré tělesné parametry (75 % telat je zařazeno při klasifikaci do nejvyšších tříd). Podle přehledů INRA má uvedené plemeno nejvyšší jatečnou výtěžnost (průměr 63 %), nízké protučnění jatečného trupu, nízký podíl kostí a pouze průměrné parametry výkrmnosti. V poslední době byly potvrzeny v porovnání s plemeny Charolais a masný Simentál vynikající výsledky konverze krmiva. Při stejné úrovni metabolizovatelné energie je o 1/3 využito více energie k produkci masa (58 oproti 42 Mcal) než u porovnávaných plemen většího tělesného rámce. Zvířata tohoto rámce kompenzují nižší kapacitu příjmu krmiva jeho zvýšenou využitelností k produkci masa. Podobně De NEUVILLE (1988) udává, že pro výrobu mladého kvalitního hovězího masa se velmi hodí masné plemeno francouzského původu – limousine, které vykazuje až 70 % jatečnou výtěžnost, nízký podíl kostí a tuku v jatečném těle. 34
Z výsledků pokusů ostatních autorů uvádím např. zjištění ŠTOLCOVA a kol. (1999). U býčků jednostranně specializovaných masných plemen menšího až středního tělesného rámce se tuk tvoří intenzívně již v nižším věku a obsah tuku a bílkovin v mase se vyrovnává v živé hmotnosti o 60 až 150 kg nižší než u býčků kombinovaného užitkového typu a masných plemen velkého tělesného rámce. Přitom se ukazuje, že ukládání tuku podporuje intenzívní výživa v nejranějším věku. U specializovaných masných plemen anglického původu (Hereford a AA) se vnitrosvalový tuk ukládá intenzívněji v ranějším věku než u masných plemen velkého tělesného rámce (Charolais) a nejméně se tvoří u mléčných užitkových typů. Co se týká kvality masa, GOLDA a BJELKA (1998) potvrzují, že u raných masných plemen zlepšuje dřívější ukládání vnitrosvalového tuku především šťavnatost a vůni masa. ŠTOLC a kol. (1999) dále uvádí, že například masná plemena menšího a středního tělesného rámce a kompaktnější tělesné stavby mají maso mramorovanější než plemena mléčná. MOTTO a ZAUJEC (2001) zjistili, že extrémně zmasilé typy zvířat se vyznačují zhoršenými technologickými vlastnostmi masa, což souvisí s citlivější reakcí těchto „prošlechtěných“ jedinců na různé intravitální a hlavně premortální zátěže a jsou důsledkem fyziologických a metabolických reakcí, které přitom probíhají v organismu a ve svalové tkáni. V souvislosti s hodnocením JUT, MOJTO et.al. (2004; in: ŠUBRT a kol., 2006) hodnotili kvalitu jatečného těla býků různých plemen, užitkových typů (masného a mléčného) z pohledu zmasilosti a protučnělosti v systému SEUROP. Rozdíly ve třídě zmasilosti byly mezi býky masného a mléčného užitkového typu až o dvě třídy. Jatečná těla býků masného užitkového typu měla v porovnání s kombinovanými a mléčnými plemeny v průměru o jednu třídu příznivější hodnocení protučnění. Například POLÁCH et.al. (2004; in: ŠUBRT a kol., 2006) posuzoval jatečnou hodnotu býků – kříženců Českého strakatého skotu se specializovanými masnými plemeny (Aa, Ba, Bm, Ch, He, Li, Pi). Nejlepší zatřídění v zmasilosti dosáhli býci po charolaiských býcích (3,17 bodu – tj. třída „U“). Nejvyšší stupeň protučnění vykazovala skupina býků Bm (2,45 bodu), naopak nejnžší byla u býků Pi (1,50). U kříženců plemen chovaných v České republice BJELKA et.al. (2002; in: ŠUBRT a kol., 2006)
zjistili
statisticky
vysoce
významné
rozdíly
mezi
třídami
SEUROP
a morfometrickými hodnotami. Mezi klasifikačními třídami u těchto plemen zjistili i statisticky významné diference ve hmotnosti masa I. jakosti a masa II. jakosti. 35
Hodnocení
jatečných
těl
českého
strakatého
skotu
rovněž
provedla
VOŘÍŠKOVÁ et.al. (2004; in: ŠUBRT a kol., 2006). Nejvíce jatečných těl bylo zařazeno do třídy „U“ a „R“ podle zmasilosti a do 2. a 3. třídy podle protučnění. Dle KAHOUNA a kol. (1988) ve výkrmu telat vykazují vynikající výsledky zejména býčci masných plemen, ale i býčci strakatých plemen simentálského původu snadno dosáhnou ve 4 týdnech věku 80 kg, v 8 týdnech 120 kg a ve 12 týdnech 150 kg živé hmotnosti při průměrných denních přírůstcích 1100 – 1200 g. Přesto je účelnější zařazovat do obou forem výkrmu telat telata mléčných plemen a hybridních populací s převahou těchto plemen, neboť jsou méně vhodná pro hospodářský výkrm ve velkokapacitních výkrmnách skotu. Co se týká situace v ČR, v současné době tvoří hlavní část vykrmovaných zvířat samčí potomstvo krav z dojených stád, kde bylo ve větší či menší míře použito zušlechťování mléčnými plemeny bez vyšší pozornosti masné užitkovosti. Postupně a velmi pomalu se zvyšuje podíl vykrmovaných zvířat masných plemen, ale hlavně kříženců mléčných nebo kombinovaných plemen s masnými plemeny (POLÁCH, 2002). Obdobně TESLÍK a kol. (2001) poukazuje, že produkce hovězího masa je u nás z velké části zajišťována z dojených stád českého strakatého a černostrakatého skotu. Zatímco masná užitkovost českého strakatého plemene je na relativně dobré úrovni, vliv holštýnského plemene vysoce specializovaného na produkci mléka se negativně projevil na masné užitkovosti černostrakaté populace zejména v nižším podílu masa v jatečném těle, nepříznivém poměru maso:kosti a vysokém množství loje ukládaného v tělních dutinách (BARTOŇ et.al., 1996; in. TESLÍK a kol., 2001). ŠTOLC a kol. (1999) potvrzuje, že český strakatý skot má velmi dobrou masnou užitkovost a jeho masné plus varianty se zejména ve výkrmnosti neodlišují od specializovaných masných plemen a plemena menšího a středního tělesného rámce může i předčit. Naproti tomu masná užitkovost býčků černostrakatého skotu a kříženců se oproti vrstevníkům českého strakatého skotu projevuje asi o 5 % nižším brutto a netto přírůstkem, nižší jatečnou výtěžností čistého masa o 2 až 3 % a vyšším podílem veškerého loje. Tyto rozdíly, zejména v jatečné hodnotě, se prohlubují s nárůstem podílu holštýnské krve. Na druhou stranu, jak dále pokračuje TESLÍK a kol. (2001), je v ČR chován dostatečný počet specializovaných masných plemen, které se od sebe svými vlastnostmi výrazně liší, a chovatel tedy má možnost výběru takového plemene, které odpovídá jeho 36
produkčním podmínkám a cílům. Počet čistokrevných zvířat specializovaných masných plemen u nás zatím není vysoký a rozšíření těchto stavů bude spíše dlouhodobým procesem. Tvorba stád masného skotu je v současnosti založena především na využití krav domácích plemen, tedy českého strakatého a černostrakatého, a uplatňování převodného křížení. Mezi jednotlivým plemeny a kříženci existuje značná variabilita v jejich tělesném rámci, ranosti a růstové schopnosti. V závislosti na těchto vlastnostech je nutné volit způsob výkrmu a stanovit kritérium ukončení výkrmu – nejčastěji porážkovou hmotnost, věk anebo dosažení určitého stupně protučnění.
3.3.4. Vliv pohlaví Vliv pohlaví a kastrace na ukazatele masné užitkovosti se projevuje zejména v důsledku odlišného temperamentu a intenzity metabolických procesů u samců, samic nebo kastrátů. Jalovice a voli v porovnání s býky dosahují nižší intenzity růstu, méně ekonomického využití živin a méně příznivého složení jatečného těla. Zejména u nich dochází k ranějšímu a intenzivnějšímu ukládání tuku, a to vnitřního, podkožního, mezisvalového i vnitrosvalového. Mimo jiné právě vyšší obsah vnitrosvalového tuku je na druhé straně příčinou vynikajících chuťových vlastností masa, pro které je produkce těchto zvířat konzumenty vysoce ceněna. Naopak nadměrné množství mezisvalového tuku je u většiny zákazníků nežádoucí. Intenzivně vedený výkrm s použitím krmné dávky s vysokým obsahem jadrných krmiv je proto nutné ukončit ve výrazně nižší porážkové hmotnosti než u býků (TESLÍK a kol., 2001). STEINHAUSER a kol. (2000) vyzdvihuje značný vliv pohlaví a kastrace na intenzitu produkce a kvalitu masa. Kastrace se v současnosti provádí zejména u samčího pohlaví. Obecně mají samci vyšší růstovou intenzitu (15-20 %), produkují maso s nižším obsahem tuku než kastráti a hospodárněji využívají krmivo (nižší spotřeba krmiv o 10-15 %). Vyšší obsah tuku v mase kastrátů souvisí i s chuťovými a dalšími smyslovými vjemy. Maso samičích jedinců má obecně vyšší obsah tuku, který se začíná ukládat dříve v porovnání s kastráty a samčími jedinci. Maso je také jemnější v důsledku menšího průměru svalových vláken, ale jeho produkce je zajišťována při horší konverzi živin než u samců a kastrátů.
37
Také dle ŠILERA et.al. (1980) k hlavním projevům samčího pohlaví u skotu ve srovnání s jalovičkami patří vyšší intenzita růstu spojená s větším příjmem krmiva a vyšší konverzí živin. V době odstavu se pohybuje průměrná hmotnost býčků kolem 211 kg a jaloviček kolem 173 kg. Průměrný denní přírůstek činí v prvním případě za období od narození do odstavu 0,855 kg a ve druhém 0,690 kg. KOUBEK a kol. (1972; in: ŠILER et.al., 1980) upozorňuje na tzv. pubertální depresi u jaloviček, ke které dochází kolem jednoho roku a jež se projevuje poklesem průměrných denních přírůstků. Z dalších autorů se přidávají i TESLÍK a kol. (1995) tvrzením, že na výkrmové schopnosti a jatečnou hodnotu má pohlaví a rovněž tak i kastrace výrazný vliv, který je dokonce vyšší než vliv použitého plemene. Projevuje se obzvláště v různé intenzitě růstu, rozdílným zastoupením jednotlivých jatečných partií, podílem masa, kostí a vnitrosvalového, mezisvalového i podkožního tuku. Býci v porovnání s voly a jalovicemi dosahují nejlepších výsledků. Mají nejvyšší přírůstky a nižší spotřebu živin na jednotku přírůstku hmotnosti, obzvláště při intenzivním výkrmu. Zcela jednoznačně bývá u býků nejmenší množství jatečných lojů, podkožního tuku i tuku vnitrosvalového. Jalovice mají nižší intenzitu růstu i horší zhodnocení živin než býci. Začínají dříve a ve větším rozsahu ukládat tuk v tělních dutinách, u orgánů i v podkoží. Např. při stejných podmínkách výživy dosahují býčci oproti jalovičkám vyšší netto přírůstek (0,60 versus 0,46 kg), nižší podíl jatečně těžených lojů (1,7 oproti 3,8 %) a i nižší tloušťku podkožního tuku (2,2 a 7,2 mm). Protože nadměrná depa tuku v mase je pro většinu zákazníků nežádoucí, je nutno věnovat otázce ukončení výkrmu jalovic značnou pozornost. K výraznějšímu ukládání tuku dochází zejména po dosažení pohlavní dospělosti Je proto z hlediska jatečné hodnoty za optimální považovat intenzívní výkrm jalovic do přibližného věku 16 měsíců. Také samčí kastráti (voli) přestože bývali vykrmováni pro vynikající vlastnosti masa, mají oproti býkům nižší intenzitu růstu zhruba o 10 % při stejné spotřebě živin na 1 krmný den a tudíž vyšší spotřebu živin na 1 kg přírůstku. U volků lze předpokládat schopnost výkrmu do vyšších porážkových hmotností. Při živé hmotnosti přibližující se 700 kg nebo v 380 kg hmotnosti jatečně opracovaného těla bývá zjišťováno již nadměrné ukládání tuku. Výhodou kastrace může být i možnost pastevního výkrmu 38
volků a společného chovu s jalovicemi. Při úvaze o způsobu kastrace lze vycházet ze zjištění, že při pozdější kastraci jsou rozdíly volků od býků menší než při kastraci rané. ČERMÁK a kol. (2002) se rovněž přiklání vlivu pohlaví na intenzitu přírůstků i skladbu masa. U jalovic dochází vlivem estrálního cyklu ke snížení přírůstků hmotnosti o 10-20 % ve srovnání s býky. Dříve u nich dochází k ukládání tuku. U kastrátů bývá dosahován nižší přírůstek v porovnání s býky. Ve vyšší hmotnosti převažuje rovněž ukládání tuku. ŠTOLC a kol. (1999) navíc dodává, že mezipohlavní rozdíly se projevují relativně vyšším podílem svalstva proximální části kýty, hřbetu a svalů břišní stěny u jaloviček. Naopak u býčků je vyšší podíl svalů hrudníku a krku, který se projeví v závěrečných růstových fázích. Kastráti se zmasilostí řadí zhruba mezi býčky a jalovičky. Podobně SCHWARZ a GOSGROVE (1997; in: BJELKA a kol., 2007) zjistili, že růst vykrmovaných býčků je vyšší než růst jalovic a volů. Podíl tuku v jatečném těle býků byl ve srovnávacích pokusech ve dvou úrovních krmení a při srovnatelné porážkové hmotnosti nižší než v jatečných tělech jalovic a volů (KIRSCHGESSNER et.al., 1993; in: BJELKA a kol., 2007). Tito rovněž konstatují významný vliv obsahu energie v krmné dávce na intenzitu růstu a podíl tukové tkáně na hmotnosti jatečného těla. Omezení příjmu energie v KD zvyšuje u volů podíl masa a snižuje podíl tuku při porážkové hmotnosti až o 5 % (AUGUSTINI et.al., 1993; in: BJELKA a kol., 2007). Předností masa jalovic a volů jsou zejména v kvalitativní úrovni produkovaného hovězího masa a to z hlediska šťavnatosti, křehkosti, vůně a chuti (TEMISAN et.al., 1985; in: BJELKA a kol., 2007). Na výkrmovou schopnost zvířat má tedy prokazatelně vliv pohlaví, případně kastrace. BREITENSTEIN a kol. (1972) uvádějí, že jalovičky mají ukazatele výkrmu o 20 % nižší než býčci. ŠEDEK (1970) při výkrmu telat na bílé maso zjistil, že býčci mají přírůstek o 8-16 % vyšší než jalovičky. KING a kol. (1965) zjistili významné rozdíly mezi býky, volky a jalovicemi v některých jatečných ukazatelích jako je tloušťka tuku, plocha m.l.d., přičemž nejlepší ukazatele byly u býků. Při výkrmu volků se dosahuje nižších denních přírůstků o cca 20 % a je také horší konverze (o 15 %) (SOUTOR a CHLÁDEK, 1995).
39
Jalovice a volci jsou na základě nižší zmasilosti hodnoceni hůře než jatečná těla býků, ale senzorické posuzování ve spojení se signifikantně vyšším podílem intramuskulárního tuku je mnohem příznivější u jalovic a volků (TEMISAN, 1989).
3.3.5. Vliv technologie chovu 3.3.5.1. Konvenční výkrm Ve výkrmu je důležité plně využít potenciálních schopností zvířat a tím docílit vyšší jatečné výtěžnosti, výrazného osvalení a výhodnějšího zpeněžení podle zmasilosti a protučnění. Volba intenzity výkrmu by však měla být závislá i na dalších faktorech, především pohlaví, plemenné příslušnosti vykrmovaných zvířat (zejména velikosti tělesného rámce). Příznivých ekonomických ukazatelů je dosahováno při intenzivním výkrmu do takové porážkové hmotnosti a věku, než začne být podstatná část energie krmné dávky přeměňována na tuk. Do vyšších porážkových hmotností lze tedy intenzivně vykrmovat jen býky s geneticky determinovaným velkým tělesným rámcem těla a pozdějším dospíváním. Jak vyplývá z některých exaktních experimentů provedených v zahraničí, intenzivně vykrmovaná zvířata plemen menšího rámce porážená po dosažení specifického stupně protučnění vykázala nízkou hmotnost jatečných těl, která byla ekonomicky nevýhodná. Problém je řešen začleněním tzv. růstové fáze, která následuje po odstavu, kdy jsou zvířata krmena méně intenzivně (mnohdy za použití pastvy), a teprve poté následuje intenzivní dokrm. Tímto způsobem je při uspokojivém nárůstu tělesného rámce oddáleno ukládání tuku a zvířata lze porážet při vyšší hmotnosti. Uvedený způsob lze úspěšně aplikovat i při výkrmu jalovic nebo volů. U plemen velkého tělesného rámce většinou není začlenění růstové fáze zapotřebí (TESLÍK a kol., 2001). Při všech formách výkrmu skotu je požadován pokud možno co největší stupeň osvalení, který může být kvantitativně podchycen poměrem maso:tuk. Intenzivnějším krmením a prodloužením doby výkrmu může být jatečná zralost a tím i jatečná hodnota do jisté míry regulována (JAKUBEC, ŘÍHA, 2002). Z nutričního hlediska je výkrm skotu velmi náročný. Produkce bílkoviny hovězího masa je z hlediska konverze živin 4-5 krát nižší než produkce mléčné bílkoviny. Potřeba koncentrovaných krmiv (obilovin) na kg čisté bílkoviny masa je 2530 kg, zatímco na kg mléčné bílkoviny pouze 8-10 kg (KRÁSA, VRZALOVÁ, 1998).
40
ZEMAN a kol. (2006) uvádí, že pro chovatele skotu přicházejí v úvahu následující varianty výkrmu: 1. mléčný výkrm telat 2. prodloužený výkrm telat 3. výkrm metodou baby-beef 4. intenzívní výkrm do nižší porážkové hmotnosti (prodloužený baby-beef výkrm) 5. klasický výkrm skotu do hmotnosti 500-550 kg Dle TESLÍKA a kol. (1995) se výkrm jatečného skotu v našich podmínkách provádí hlavně u býků do vyšších porážkových hmotností a to bez ohledu na věk zvířat při porážce. Protože přírůstek v pozdějším věku s vyšším podílem tuku je energeticky náročnější, je tedy správné ukončit výkrm býků v období, kdy zvířata začínají ukládat tuk, tedy ve věku 15-19 měsíců a hmotnosti 500-650 kg podle velikosti tělesného rámce a ranosti jednotlivých plemen. TESLÍK a kol. (2001) dále dodává, že býci raných plemen (hereford, aberdeen Argus) a jejich kříženci s dojnými a kombinovanými plemeny bývají nejlépe zpeněženi v živé hmotnosti kolem 500 kg, býci pozdních plemen velkého tělesného rámce (charolais, plavé akvitánské) a jejich kříženci v živé hmotnosti nad 600 kg. Býky plemene belgické modrobílé lze bez nebezpečí ukládání podkožního tuku vykrmovat do hmotnosti 750 kg, jejich křížence do hmotnosti kolem 700 kg. Podobně ZEMAN a kol. (2006) dále poukazuje na skutečnost, že více než 50 % z celkového hovězího masa se u nás získává výkrmem skotu do hmotnosti 500-550 kg, tento klasický výkrm skotu dosahovaný ve věku 18 až 24 měsíců, při průměrném denním přírůstku 0,9-1,2 kg, je nejrozšířenější. Podrobněji se tedy budu věnovat jeho popisu. Vykrmují se býci, jalovice a také volci masného a kombinovaného typu. Z ekonomického hlediska je nejrentabilnější výkrm býčků, kteří mají v porovnání s jalovičkami i volky vyšší intenzitu růstu a dosahují za stejných podmínek až o 22 % vyšší denní přírůstky. Jalovičky se vykrmují do hmotnosti 400-450 kg, býci do 500-550 kg Býky masných plemen se doporučuje vykrmovat až do hmotnosti 600 kg. Potřeba živin u vykrmovaného skotu závisí na pohlaví, hmotnosti, užitkovém typu a technologii ustájení. Potřeba živin a energie pro výkrm skotu se vyjadřuje: základními parametry (PDI, NEV, Ca, P), orientačními parametry (NL, vláknina, sušina), ostatní minerální látky (Mg, Na, K, S, Cl). 41
Potřeba NEV při výkrmu jalovic dojného a masného typu je ovlivněna denním přírůstkem živé hmotnosti (vycházející z metabolické velikosti těla) a retencí energie v těle v závislosti na způsobu ustájení. Při normování potřeby živin pro býky se respektuje zásada, že býci masných plemen ukládají méně tukové tkáně než plemena dojná, a naopak více bílkovin a vody. Proto je u býků dojných plemen potřeba se zvyšující intenzitou růstu a živé hmotnosti pamatovat tako na zvýšené požadavky na příjem energie. Orientačně je možné při výkrmu počítat s potřebou 32 g, resp. 20 g NL/1 MJ NEV. Při výkrmu mladého skotu je nezbytné využít jeho růstové intenzity, která je nejvyšší mezi 8. až 16. měsícem věku, a správně sestavenou krmnou dávkou zajistit maximální příjem odpovídajících živin. Základ krmné dávky musí tvořit objemná statková krmiva s vyšší koncentrací energie. Množství jadrných krmiv zařazovaných do KD závisí nejen na intenzitě růstu, ale především na kvalitě objemných krmiv a fázi výkrmu. Jadrnými krmivy uhrazujeme zpravidla 30-35 % potřebné energie. Složení KD skotu ve výkrmu je ovlivněno výrobní oblastí a krmným obdobím. V letním období tvoří základ KD konzervovaná objemná krmiva doplněná podle potřeby doplňkovou směsí. Zelená krmiva se ve výkrmu samostatně příliš neuplatňují, spíš jako vitaminový doplněk, neboť stárnutím v průběhu vegetace se mění jejich chemické složení, výživná hodnota, ale především klesá stravitelnost živin a koncentrace energie. V tomto případě není v letním krmném období ani dost dobře možné stabilizovat krmnou dávku a zajistit tak vyrovnanou výživu, neboť časté střídání plodin působí nepříznivě na užitkovost, tedy na výši přírůstku. V zimním krmném období jsou základem KD konzervovaná krmiva zejména siláže (kukuřičné, řízkové, GPS), bílkovinné siláže ze zavadlé píce (vojtěškové, jetelotravní a travní) a sena. Zvláště vhodné jsou siláže z dělené sklizně kukuřice známé jako LKS a CCM, ale také silážované vlhké mačkané zrno, vyznačující se vysokou stravitelností s nízkým obsahem vlákniny. Významné jsou také úsušky a okopaniny. Při dostatečné koncentraci energie lze využít s dobrým efektem také močovinu jako nebílkovinný zdroj dusíku, kterou lze zamíchat do kukuřičných siláží, nebo jako komponent do doplňkových směsí. Při krmení výkrmového skotu je nutné zabezpečit: -
příjem sušiny vyšší než 1,8 kg / 100 kg živé hmotnosti
-
KE vyšší než 5,5 MJ/kg sušiny KD
-
stravitelnost organické hmoty nad 70 % 42
-
obsah vlákniny 150-200 g/kg sušiny
-
doplnění deficitních minerálních látek a vitaminů
Výkrm skotu kompletními směsmi tvarovaných krmiv se provádí jen výjimečně. Tyto směsi zpravidla obsahují 30-35 % suchých objemných krmiv, 30-60 % jadrných krmiv, minerální přísadu, melasu a doplňky specificky účinných látek. Obsah dusíkatých látek se upravuje přídavkem 2-4 % močoviny. Směsi se zkrmují ad libitum. Příjem živin je regulován zastoupením suchých objemných krmiv. Průměrná denní dávka těchto směsí je v rozmezí 7-10 kg.
Příklad složení kompletní tvarované směsi pro výkrm skotu Komponenty
Zastoupení (%)
Krmná sláma
33
Úsušek vojtěšky
10
Pšeničný šrot
17
Ječný šrot
28
Melasa
8
Močovina
2
Krmná sůl
0,5
Dikalciumfosfát
1,4
Doplněk vitaminů
0,1
Vykrmovaná zvířata krmíme dvakrát denně stejnou KD, nejlépe zamíchanou v míchacím voze označenou jako TMR (směsná krmná dávka), kterou se eliminují rozdíly v příjmu jednotlivých krmiv. Je samozřejmostí dodržovat všechny obecné zásady výživy přežvýkavců (struktura KD, obsah sušiny směsné krmné dávky, hygienická kvalita, aerobní stabilita), včetně napájení pitnou vodou. U volného ustájení musí počet zvířat odpovídat počtu krmných míst. Zvířata zastavujeme zásadně jednorázově najednou s minimálními hmotnostními rozdíly (do 30 kg) uvnitř skupiny. Skupina zvířat se v průběhu výkrmu nedoplňuje a při dosažení porážkové hmotnosti se zvířata jednorázově vyskladňují.
43
Typy příkladů krmných dávek pro výkrm býků s denním přírůstkem 1000 g 150-200
200-300
350-400
450-500
Travní senáž v kg
6,0
9,0
13,0
16,0
Doplňková směs v kg
3,1
3,0
2,8
3,0
Kukuřičná siláž v kg
13,5
16,0
18,0
22,0
Vojtěškové seno v kg
2,5
3,0
3,0
3,0
Doplňková směs v kg
1,6
2,1
3,2
3,6
Krmiva/ŽH býků v kg
U některých masných plemen s dobrou pastevní schopností je výhodě využíván pastevní předvýkrm. Pastevní výkrm býčků s následným dokrmem ve stáji je efektivní pouze při maximálním příjmu kvalitního pastevního porostu s nízkým obsahem vlákniny (18-22 % vlákniny v sušině), vysokou stravitelností (70-75 %) a při minimální spotřebě jádra. Chybějící živiny se doplňují příkrmem doplňkovými tvarovanými krmivy glycidové povahy v množství 1-2 kg. Pro tento účel musí být na pastvě zřízeno příslušné zařízení. Průměrná denní potřeba pastevní plochy jednoho býčka je 60-80 m2. Býčci zařazovaní doo pastevního předvýkrmu mají mít na počátku 220-240 kg. Zvířata jsou pastevně vykrmována do hmotnosti asi 450 kg a poté ve stáji jsou intenzivně dokrmováni konzervovanými krmivy. Na zlepšení jatečné výtěžnosti a zabránění přetučnění je účelné tento intenzivní stájový výkrm ukončit za 3-4 měsíce. Co se týká jalovic, k výkrmu se používají jalovice nevhodné k dalšímu chovu. Dokrm z chovu vyřazených krav se v současné době z ekonomických důvodů neprovádí (ZEMAN a kol., 2006).
3.3.5.2. Pastevní výkrm Dle ČERMÁKA a kol. (2002) si je třeba uvědomit, že chov skotu neznamená jen produkci potravin, ale i využití trvalých travních porostů, udržování krajiny v přirozeném a kulturním stavu, a i v neposlední řadě zajišťování pracovních příležitostí. Pasení je patrně nejpřirozenější a nejvhodnější způsob přijímání objemného krmiva pro všechny druhy a kategorie skotu. V našich podmínkách je nejvíce rozšířena pastva při odchovu jalovic nebo pastevní výkrm, který představuje extenzivní způsob výkrmu, realizovaný především v návaznosti na chov krav bez tržní produkce mléka. Tento je nejběžnější zejména v horských a podhorských oblastech.
44
Pastva je významným prvkem umožňující wellfare – tedy pohodu zvířat a do určité míry vrací zvířata do jejich přirozených podmínek. Působením klimatických činitelů (slunce) a pohybu je dále příznivě ovlivňováno nejen zdraví a kvalita jejich produktů, ale i celková ekonomika chovu. ULYATT (1999; in: BJELKA a kol., 2007) uvádí, že základním krmivem přežvýkavců je pastevní porost. Tento porost obvykle dosahuje dostatečného obsahu dusíkatých látek na podporu různých typů produkce u přežvýkavců. ČERMÁK a kol. (2002) dále dodává, že dobrý pastevní porost zajišťuje zvířatům dostatečné množství organických a anorganických látek, živin a vitaminů. Pastevní porosty mají být spásány tehdy, když dosáhly přibližně výšky 12-15 cm, kdy je poměr živin optimální. Poukazuje se i na rychlé zvyšování příjmu píce pasoucími se býčky se vzrůstajícím věkem. Konstatuje se, že býčci o hmotnosti 160-180 kg spotřebují v prvních dnech pastvy 12-18 kg trávy, ale koncem výkrmového pastevního období již 30 kg i více trávy denně (DOLEŽAL, GREGORIADESOVÁ, 1996). Zvířata vykrmená na pastvě mají oproti intenzivnímu výkrmu ve stáji poněkud nižší jatečnou výtěžnost, ale mají také nižší podíl tuku v jatečně opracovaném těle a vyšší podíl svaloviny. Podobně STEEN a KILPATRICK (1998; in: BJELKA a kol., 2007) zjistili, že využití pastvy ve výkrmu má za následek prokazatelně nižší podíl tuku v jatečně opracovaném těle (39 %) a podíl oddělitelného loje (21 %) oproti býkům vykrmovaných na bázi travních senáží. Při kombinaci stájového a pastevního výkrmu skotu je nutné zvířata na pastvu řádně připravit, a to z hlediska jejich aklimatizace a změny způsobu výživy (ČERMÁK a kol., 2002). Pastevní výkrm Pastevní výkrm skotu se uplatňuje především v podhorských a horských oblastech s vysokým zastoupením luk a pastvin. Pastevní chov je oproti stájovému výhodný nižšími náklady na živou práci, umožňuje využití pozemků nedostupných pro běžnou mechanizaci. Příznivý vliv je na zdravotní stav zvířat (ČERMÁK a kol., 2002). Pro
pastevní
výkrm,
zvláště
býčků
a
pozdějších
kastrátů,
se
dle
DOLEŽALA, GREGORIADESOVÉ (1996) doporučují 4 různé formy pastevního výkrmu: 45
1. Výkrm býčků po dobu jednoho letního pastevního období Pro tento způsob se hodí zvířata o hmotnosti 180-250 kg, tedy asi desetiměsíční, předpokládá-li se denní přírůstek 600 kg. Za takových podmínek je pastva většinou bezproblémová. V období pastvy při přírůstcích 80-100 kg mohou dosáhnout předepsaných 340 kg a po konečném výkrmu ve stáji jít na jatky. Není zapotřebí na pastvě přikrmovat koncentráty. Tvrdí se, že 1 kg obilného šrotu vytlačí z denní dávky 0,75 kg sušiny hodnotné trávy, tzn. že zisk energie je tedy malý a nehospodárný. Pastvou se u každého zvířete může ušetřit 67, eventuelně 124 kg koncentrátů. Koncentráty se pak mohou využít ke konečnému stájovému dokrmu, který navazuje na pastvu. Také bylo zjištěno, že při dokrmu lépe přirůstají zvířata z pastvy oproti zvířatům trvale chovaným ve stáji. Býčci by tedy neměli být z pastvy rovnou posíláni na jatky s hmotností 340 kg, ale podrobeni dokrmu. Je to efektivní a ekonomické. 2. Pastevní výkrm pozdních kastrátů Vyplatí se hlavně tam, kde jsou pastviny s dostatkem trávy po celou dobu vegetace. K tomuto účelu se zvolí býčci, kteří nedosahují jateční hmotnosti, ale během pastevního odchovu jí dosáhnou. Tím se trvale uprázdní stáje pro jiné účely. Býčci by měli vážit před pastvou 300-350 kg a 6 týdnů před vyhnáním na pastvu by měli být vykastrováni – krvavou nebo nekrvavou cestou- přičemž nesmí vážit více než 300 kg. Kastrace nemá negativní účinky na přírůstky hmotnosti – kastráti na pastvě mají příznivé přírůstky a mohou po ukončení pastvy přímo na jatky. Dle názoru ČERMÁKA a kol. (2002), je někdy vhodné býky před pastvou kastrovat (i nekrvavou cestou při použití metody gumových kroužků). A to proto, že výkrm býků je efektivnější pouze v intenzivních systémech. V extenzivních podmínkách se přírůstek u býků a volů příliš neliší. Po dosažení dospělosti je při zacházení s býky více problémů. Volci se též lépe dokrmují na pastvinách než býci, protože rychleji dospívají. 3. Výkrm kastrátů po dvě pastevní sezóny Je k němu zapotřebí velká pastevní plocha. První rok se zvířata mohou pást jako býčci, druhý rok jako kastráti a dosáhnou pak ve věku 20-24 měsíců asi 450 kg jateční hmotnosti. Po druhé sezóně jdou z pastvy přímo na jatky. V prvním roce se pasou od 6 měsíců věku (vhodné je i užívání pastevního přístřešku). Měli by být přikrmováni až do 10 měsíců věku 1 kg koncentrátu denně, ad libitum dobrým senem nebo trávou. Mohou se tak pást do pozdního podzimu. V zimě 46
se ve stájích krmí skromněji, tj. objemným krmivem a maximálně 1 kg koncentrátů, aby denní přírůstky nepřekročily 600 g. Ve druhém roce se pak 6 týdnů před vyhnáním na pastvu kastrují. Výsledky dosažené v Gerstunden v bývalém NDR byly následující: Přírůstek v 1. roce – 640 g, v zimě – 495 g, ve 2. roce – 656g. 4. Pastevní výkrm „samičích žírných hybridů“ Jalovice jsou k pastevnímu výkrmu velmi vhodné, jsou klidné a dobře zažívají. Pokud nejsou k dispozici kříženci, měly by jít na pastvu jalovice nevhodné k chovu. Jalovice jsou při stájovém způsobu chovu náchylné k tloustnutí. Při pastevním výkrmu vedlo k dobrým výsledkům krmení hodnotným objemným krmivem už ve věku telat, později restriktivní krmení s přírůstky 450-500 g, vyhnání na pastvu ve věku 10-16 měsíců při hmotnosti 200-270 kg. Pokusem byly zjištěny u těchto žírných jalovic na horších pastvinách bez přikrmování denní přírůstky 500 g, na dobrých pastvinách až 650 g. Optimální jatečná hmotnost je 350-400 kg (DOLEŽAL, GREGORIADESOVÁ, 1996). Naproti tomu ČERMÁK a kol. (2002) uvádí, že kombinace pastvy a krmení ve stáji v letním období není vhodná a je vždy provázena ztrátami na přírůstcích živé hmotnosti. Co se týká přírůstků, uvádí DOLEŽAL, GREGORIADESOVÁ (1996), že u mladého skotu od 8 do 15 měsíců věku se při pastevním výkrmu pohybují průměrné přírůstky ve výši 1000 g dosažené bez dodatečného přikrmování. Mnohaleté výsledky ukázaly, že zvířata, která se pásla druhý rok za stejných podmínek jako v předcházejícím roce, měla přírůstek hmotnosti ve druhém roce vyšší asi o 200 g na krmný den. V pastevním výkrmu má důležitou úlohu i zvolená technika pasení. V oblastech s vyšším podílem orné půdy půjde zejména o intenzivní formy dávkové pastvy, v podhorských oblastech bude převládat celodenní pasení. K efektivnímu využití pastevních porostů přispívá optimální vegetativní fáze porostů. Druhy pastvy: extenzivní, volná, intenzivní, oplůtková, honová, dávková, pásová (ČERMÁK a kol., 2002).
47
3.3.5.3. Ekologický výkrm Základem ekologického zemědělství je celistvé chápání přírody, člověka, společnosti a zemědělského podniku, které je v souladu s principem trvale udržitelného rozvoje. Charakteristickými rysy ekologického zemědělství je trvalé úsilí o obnovu a udržení setrvalých biologických cyklů a vztahů v kulturní zemědělské krajině, péče o půdu, vyvážený osevní postup, racionální využívání odpadů z hospodářství a využívání lokálních obnovitelných zdrojů. Minerální hnojiva ve formě chemicky upravitelných solí, syntetické přípravky na ochranu rostlin a geneticky modifikované organismy jsou zakázány. Podobně TESLÍK a kol. (2000) udává, že jednou z hlavních zásad ekologického zemědělství je udržování ekologické stability zemědělských systémů. Od podnikatelů se proto požaduje ochrana, obnova a zachování významných krajinných prvků, jakými jsou lesy, vodní toky, rybníky, mokřady, remízy, meze, trvalé travní porosty aj., včetně zachování přechodové zóny mezi zemědělskými a přirozenými ekosystémy. Cituje „Metodický pokyn pro ekologické zemědělství“, podle něhož se ekologickým zemědělstvím rozumí zvláštní druh zemědělského hospodaření, který se vyznačuje šetřením přírodních zdrojů a omezením či zákazem používání látek a postupů, které zatěžují životní prostředí, chovem hospodářských zvířat v souladu s jejich ekologickými požadavky a přirozenými způsoby chovu s regulovaným využíváním veterinárních léčiv a šetrnými zpracovatelskými postupy. Péče o hospodářská zvířata se v ekologických chovech řídí především fyziologickými, etologickými a etickými hledisky, vyjádřenými Evropskou dohodou o ochraně zvířat chovaných pro hospodářské účely a zákonem na ochranu zvířat proti týrání. Dále dle ČERMÁKA a ŠOCHA (1997) jsou vyloučeny klecové chovy, trvale vazné ustájení skotu, trvalý chov zvířat v uzavřených prostorách, používání hormonálních látek a jiné hrubé zásahy do přirozeného růstu a vývoje zvířat. Platí zásada, že používané způsoby chovu mají zajišťovat co nejpřirozenější život zvířat a dlouhověkost. Chované druhy a plemena musí být adaptovány na místní podmínky a musí být voleny s ohledem na zachování biodiverzity a využívání přirozených systémů chovu. Přednost se dává volnému ustájení a pastvě, vazná ustájení je nutné vždy spojit s přiměřenou možností výběhu. Podstatné je zajištění dostatečného životního prostoru
48
každému zvířeti, dostatku vzduchu a světla, jakož i vody a krmiva podle potřeb zvířete. Zdůrazňuje se i nutná ochrana proti nevhodným klimatickým a jiným podmínkám prostředí. Jakékoli násilné změny jako je např. odstraňování rohů, kastrace se považují za nepřirozené a nedoporučují se, případně jsou zakázány. Jedním z hlavních rozdílů je, že v rozhodujících aspektech produkce ekologických chovů je kladen důraz na kvalitu, zatímco u konvenčních chovů na kvantitu. Také TESLÍK a kol. (2000) zdůrazňuje, že hlavním cílem ekologického systému hospodaření je výroba masa v biokvalitě. Je nutno si uvědomit, že rozdíl mezi ekologickými a konvenčními potravinami spočívá především v jejich vitalitě dané kvalitou celého produkčního systému. V ekologickém zemědělství nejde o to, jak dosáhnout co nejvyšší užitkovosti zvířat a tím i co nejvyšších tržeb, ale snahou je zabezpečit optimální podmínky systému chovu tak, aby zvířata mohla dosáhnout maximálního zdraví a pohody na základě svých vlastních vnitřních schopností a nikoliv díky používání antibiotik a syntetických krmných doplňků. Konzumace takto ekologicky produkovaného masa má bezpochyby pozitivní vliv i na zdraví člověka. Podobně z práce DOLEŽALA, VESELÉHO (2007) je patrné, že výživa zvířat je určena k zajištění spíše kvalitní produkce než k maximalizaci výroby, s tím, že se dodržují potřeby správné výživy zvířat v různých stádiích jejich vývoje. Na kvalitu krmiv je z hlediska ekologického zemědělství položen zvláště velký důraz, neboť významným způsobem ovlivňují kvalitu a jakost potravin, resp. Vstupují do potravinového řetězce člověka. Sledují se proto změny ve kvalitě kvasného procesu, výživné hodnotě a hygienické jakosti. K dosažení požadovaného úspěchu je nezbytné, aby se sklízela a konzervovala píce pouze čistá, zdravá, mikrobiálně a chemicky nekontaminovaná, bez toxických druhů nebo na alkaloidy bohaté rostliny. V zájmu zlepšení kvality konzervovaných krmiv lze i v podmínkách ekologického systému hospodaření používat fyziologicky působící konzervační aditiva, zejména kyselina mléčná (vzniká při fermentaci sacharidů), dále kyselina mravenčí, z biologických látek jsou povoleny inokulanty obsahující jako účinnou látku vybrané kmeny bakterií mléčného kvašení. Nelze používat pro konzervaci mikrobiálně- enzymatické přípravky. TESLÍK a kol. (2000) z hlediska výše uvedených zásad rozděluje chov masných plemen skotu do dvou skupin: 1. Extenzivní chov pastevním způsobem bez ustájení 2. Intenzivní chov spojený s výkrmem skotu a ustájením po část roku 49
Do první skupiny lze zařadit chov odolných a méně náročných plemen (highland, galloway, hereford, salére, případně aberdeen-angus) chovaných celoročně v pastevním areálu, kde krmná dávka je založena převážně na objemovém krmivu. V druhé skupině je preferován chov intenzivnějších masných plemen a od první skupiny se liší určitými omezeními při ustájení a dokrmu jatečných zvířat, neboť v ekologickém systému je povoleno zkrmování konvenčních jadrných krmiv max. do 10% sušiny krmné dávky. DLOUHÝ a kol. (1992; in: LOUDA a kol., 2003) uvádí zařazení skotu do ekologických systémů výkrmu ve 4-7 měsících, přičemž pokud jsou ve výkrmu býčci již od 4. měsíce věku, požaduje se jejich ustájení do věku 6 měsíců v samostatném objektu nebo oddělení. Výživa skotu na ekofarmě se zajišťuje převážně objemnými krmivy z vlastních zdrojů, kterými se zajišťuje u dospělých zvířat nejméně 60% celkového denního příjmu sušiny (LOUDA, 2003). Co se týká samotného výkrmu skotu poukazují ČERMÁK a ŠOCH (1997) na skutečnost, že nejkvalitnější ekologický výkrm v letním období je zcela jistě pastva, přičemž podobně zdůrazňují důležitost objemných krmiv v ekologickém zemědělství. Pouze starší býci mají být trvale ustájeni a je jim podáváno zelené krmení. Ustájení musí být uspořádáno tak, aby žádné zvíře nebylo zraňováno útoky jiných zvířat, aby nebyl omezen jeho přístup ke krmivu a vodě nebo k místu pro odpočinek a aby bylo vytvořeno dostatečně stimulující prostředí pro sociální kontakty. Těmto požadavkům nejlépe vyhovuje volné skupinové ustájení s podlahovou plochou nejméně 5 m2 na jedno zvíře do živé hmotnosti 600 kg bez plochy výběhu. Agresivní zvířata musí být izolována. Chov zvířat bez přístřeší je povolen jen v případě, že je výběh dostatečně chráněn před větrem. Přitom je zakázáno používat bezpastevní systémy (při výkrmu do vyšších porážkových hmotnostních kategorií postačuje použití výběhu), používání elektrických imobilizérů k prevenci vzájemného naskakování zvířat. V zimním období je pro menší stádo výhodnější krmit seno než siláž ze silážních jam či věží, protože denní spotřeba siláže z těchto zařízení je malá a manipulace se senem je v tomto případě lacinější a zároveň se také omezí ztráty živin způsobené oxidací živin na odkryté ploše siláže či senáže.
50
3.3.6. Zoohygienické podmínky ve výkrmu Dobrý zdravotní stav zvířete má přímý vliv na kvalitu masa. Pozornost by se měla věnovat i průběžnému sledování intenzity růstu, chuti příjmu krmiv, klidu ve stáji nebo při pastvě a stavu končetin. Např. horečnaté onemocnění vede ke snížení obsahu výživově cenných složek masa, ke zhoršení smyslových vlastností; po prodělaném zánětu může patogenní mikroflóra, která pronikla mízními uzlinami do tkání, způsobit zvláštní formy kažení masa – ložiskovou hnilobu, kažení masa od kosti apod. U léčených zvířat je nutné před dodáním na jatky dodržet ochranné lhůty. Krmivo pro zvířata ve výkrmu musí být stejně kvalitní jako pro ostatní kategorie; nelze zkrmovat např. zaplísněná krmiva ani objemná (siláž) ani jadrná (slepené a seschlé zbytky ze zásobníků, smetené zbytky ze skladišť apod.). škodlivé látky v krmivu nepůsobí zjevné potíže okamžitě, ale projeví se po určitém čase, po který se škodliviny v těle zvířete hromadí. Také voda pro napájení zvířat musí splňovat požadavky pro pitnou vodu. Ve stájích jsou napáječky napojeny většinou na vodovod nebo studni, kde je kvalita vody kontrolována. Problémy však může způsobit napájení zvířat na pastvinách. Pokud zde není zdroj pitné vody, je nutné ji dovážet. Přístupu ke zdrojům povrchové vody, jejíž nezávadnost nebyla prověřena, je potřeba zamezit. Při výkrmu s využitím pastvy je nutno provádět hygienická opatření i na pastvině, např. zamezení přístupu k trvale zamokřeným místům, vápnění, provzdušňování půdy apod. Zvířata musí mít možnost skrýt se před silným deštěm, větrem a přímým sluncem. Rovněž je nutné zvířata před příchodem na pastvu řádně odčervit, aby nedocházelo k postupnému zamoření pastviny parazity. Zvíře je živý tvor a musí mu být vytvořeny při chovu takové podmínky, aby nebylo stresováno nebo dokonce týráno. Zvíře má mít tedy určitou pohodu – „welfare“. Z technologického vybavení stáje je třeba vyloučit všechny traumatizující prvky, případně dbát na to, aby zvířatům nepůsobily zranění (např. u vazného ustájení kontrolovat těsnost řetězů). Při manipulaci se zvířaty je nutné, aby pobídka byla pro zvíře jasná a důrazná, aby si člověk nevymáhal poslušnost hrubým bitím. Vztah člověka ke zvířeti je mnohde pomíjen, je však neméně důležitým prvkem v chovu zvířat vůbec. Jestliže zvíře je chováno ve zdravém prostředí, má nezávadné krmivo a vodu a je
51
s ním šetrně a vlídně zacházeno, může chovatel očekávat, že zvíře bude zdravé, a tím splní jeden z předpokladů produkce kvalitního masa (FRANC a kol., 1994).
52
4. ZÁVĚR Hlavním úkolem zemědělství je zajišťování dostatečného množství kvalitní produkce rostlinného i živočišného původu ve vyváženém poměru. K tradičním odvětvím živočišné výroby patří chov skotu a nedílnou součástí potravin živočišného původu je hovězí maso s vysokou úrovní jakosti (ŠUBRT a kol., 2006). Představuje významnou složku výživy člověka nejen pro vysoký obsah biologicky hodnotných živin a pohotové a mnohostranné kulinářské využití. Hovězí maso je důležitým produkčním artiklem našeho zemědělství přesto, že se jeho spotřeba z různých důvodů za poslední období významně snížila (ŠUBRT, 2002). Pokles spotřeby hovězího masa, který byl za posledních patnáct let nejvyšší z této skupiny potravin, byl provázen výrazným poklesem stavů skotu celkem a stavů krav. V roce 1989 dosahovala spotřeba hovězího masa (včetně výrobků a vnitřností) úrovně 30 kg/obyvatele/rok, ale v roce 2003 činila pouze 11,3 kg/obyvatele/rok (ABRAHAMOVÁ et.al., 2004). Kvalita hovězího masa pro spotřebitele, tj. hovězího masa určeného pro výsekový prodej (přímý výsek, porcované a balené maso) a pro kulinární uplatnění ve veřejném stravování musí odpovídat požadavkům hygienickým, estetickým, obecně senzorickým, kulinářským i technologickým. Za ideální je považován výsek masa z masných plemen skotu nebo z kříženců s masnými plemeny. Nezastupitelnou roli při zvyšování jakosti masa má genetika zvířat (druh zvířat, plemeno, stáří, pohlaví) a z vlivů vnějšího prostředí zejména vlivy výživy (kvalitativní a kvantitativní stránka výživy) a vlastního chovatelského prostředí. Vliv zoohygienických faktorů se podílí na jakosti a zdravotní nezávadnosti masa přímo nebo nepřímo ovlivňováním pohody a základních produkčních ukazatelů zvířat, tj. růstové intenzity, konverze živin a zdravotního stavu. Vlastní jakostní charakteristika je ovlivňována celou řadou faktorů - faktory nutričními, senzorickými, hygienickými a technologickými (ŠUBRT, 2002). Kvalita jatečných těl a jakost hovězího masa je tedy ovlivňována řadou faktorů vnitřního a vnějšího prostředí, z nichž značnou část může bezprostředně ovlivnit chovatel a výkrmce v jednotlivých růstových pásmech po dobu ontogeneze zvířat (ŠUBRT a kol., 2006). Ve výkrmu je důležité plně využít potencionálních růstových schopností, a tím docílit vyšší jatečnou výtěžnost, výraznější osvalení a výhodnější zpeněžení podle zmasilosti a protučnění jatečných těl. Volba intenzity výkrmu by však měla být závislá
53
i na dalších faktorech, především na pohlaví a plemenné příslušnosti vykrmovaných zvířat (velikosti tělesného rámce) – STEINHAUSER a kol. (2000). Výkrm býků je pro chovatele zajímavější tím, že býci dosahují vyšší intenzity růstu při nižší spotřebě krmiva a při nižším obsahu tuku v jatečném těle. Ve vyšším věku a hmotnosti zvířete před porážkou dochází k nežádoucímu ovlivnění kvality jatečně upraveného těla a masa zvýšenou tvorbou tuku, který sice pozitivně ovlivňuje jeho organoleptické vlastnosti, ale je v negativním vztahu k výskytu civilizačních chorob konzumentů masa. Intenzivní systém výkrmu ve vysokých hmotnostech protučnění těla výrazně zvyšuje (ŠUBRT a kol., 2006). Od jednotného systému klasifikace jatečných těl (SEUROP), který se uplatňuje v zemích Evropské unie se očekává postupné zvyšování požadavků na kvalitu těla skotu. V důsledku tlaku spotřebitelů na snižování obsahu tuku v potravinách stoupá poptávka po kvalitním libovém hovězím mase. Tento tlak je prostřednictvím aplikace systému SEUROP přenášen i na prvovýrobce, kteří by měli být motivováni k produkci suroviny odpovídající poptávce na trhu (PULKRÁBEK, 2001; in: ŠUBRT a kol., 2004). Od uvedené metody hodnocení kvality jatečně opracovaných těl skotu se očekává i lepší transparence trhu a standardizace nákupních cen v určitém období (VRCHLABSKÝ, 1995; in: ŠUBRT a kol., 2004).
54
5. Přehled citované literatury ABRAHAMOVÁ, M. – OUŘEDNÍK, J. – ŠTIKOVÁ,O.: Dosavadní vývoj a perspektivy produkce spotřeby a cen jatečných zvířat v ČR a EU. Aktuální otázky produkce jatečných zvířat. Sborník příspěvků mezinárodní vědecké konference, MZLU v Brně, 2004, s. 6. ANTAL, J.: Výroba hovädzieho mäsa so zníženým obsahom tuku. Živočišná výroba, 23, 1997, č. 1, s. 1. BJELKA, M. – DUFEK, A. – ŠUBRT, J. – HOMOLA, M.: Možnosti extenzívní produkce masa v ČR. Výkrm skotu a nové metody hodnocení konzervovaných krmiv (významné faktory kvality hovězího masa a jeho zpracování). Sborník příspěvků z mezinárodního semináře, Pohořelice. Výzkumný ústav pro chov skotu, s.r.o., Rapotín 2007, s. 4-12. BREITENSTEIN, K. G. – FINSTERBUSCH, G. – FROHMCKE, P.: Production von Rindern. 2 Auflage, Berlin, VEB Deutscher Landwirtschaftsverlag, 1972, 230 s. ČERMÁK, B. a kol.: Výživa a krmení vykrmovaného skotu. Ústav zemědělských a potravinářských informací, Praha 2002, 40 s. ČERMÁK, B. – ŠOCH, M.: Ekologické zásady chovu hospodářských zvířat (Studijní zpráva). Ústav zemědělských a potravinářských informací, Praha 1997, 43 s. De NEUVILLE, L.: Chovatelské cíle v dalším uplatňování limousinského plemene, zejména s ohledem na požadavky spotřebitele. Synopsium k rozvoji chovu skotu, 16.17. 11. 1988, N. Jičín, s. 10-16. DOLEŽAL, O. – GREGORIADESOVÁ, J.: Pastevní odchov a výkrm skotu (studiní zpráva). Ústav zemědělských a potravinářských informací, Praha 1996, 48 s. DOLEŽAL, P., VESELÝ, P.: Výživa zvířat v ekologickém zemědělství. MZLU v Brně 2007, 40 s. FRANC, Č.: Porážková váha telat a její vliv na jatečnou hodnotu. Živočišná výroba, 15, 1970, č. 10, s. 697-709. FRANC, Č. a kol.: Zásady produkce kvalitního hovězího masa s garantovanými vlastnostmi. Ústav zemědělských a potravinářských informací, Praha 1994, 40 s. GOLDA, J. – BJELKA, M.: Produkce hovězího masa masnými plemeny skotu. „Situace v produkci hovězího masa“. Sborník referátů celostátního semináře, MZLU v Brně. Moravský svaz vědeckotechnických společností a poboček, Brno 1998, s. 8-9.
55
GOLDA, J. – SUCHÁNEK, B. – KVAPILÍK, J.: Chov krav bez tržní produkce mléka (Metodika). Ústav zemědělských a potravinářských informací, Praha 1995, 40 s. JAKUBEC, V. – ŘÍHA, J.: Návrh systémů hybridizace u skotu a ovcí. Využití diferencí mezi masnými plemeny k efektivní produkci. Rapotín 2002, s. 9-10. KAHOUN, J. a kol.: Intenzifikace výroby jatečného skotu. SZN Praha, 1988, 256 s. KING, G. T. – LEGG, W. E. – CARPENTER, Z. L. – CUNNINGHAM, I.: Mutability of bull, heifer and steer carcasses. Texas University. College Station, J. Anim. Sci. 24, 1965, s. 291. KOLÁŘ, I.: Volba krmiv pro výkrm býků. Krmivářský konzulent, Pohořelice, 1991, 390 s. KRÁSA, A.: Výkrm telat na baby-beef se zaměřením na vhodnost typu telat. Kandidátská disertační práce. VÚVZ Pohořelice, 1978, 68 s. KRÁSA, A.: Výzkum výživy mladého skotu (baby-beef) se zaměřením na konzumní a hygienickou kvalitu masa. Závěrečná zpráva úkolu VÚVZ Pohořelice, 1995, koncept. KRÁSA, A. a kol.: Výkrm skotu do nižších porážkových hmotností (Studijní zpráva). Ústav zemědělských a potravinářských informací, Praha 1995, 34 s. KRÁSA,A. – VRZALOVÁ, D.: Krmné směsi pro telata a mladý skot. Ústav zemědělských a potravinářských informací, Praha 1998, 36 s. KROUPOVÁ, V.: Fyziologicko-chemické aspekty výživy skotu. Zásady výživy skotu ve velkovýrobních podmínkách, IVV Mze ČR Praha, 1990, 154 s. KUDRNA, V.: Stabilita bachorového prostředí základem úspěchů výživy skotu. Nové poznatky v chovu skot. Sborník referátů. VÚŽV Uhříněves, Praha 1999, s. 55-64. LOUDA, F.: Zásady ekologického chovu skotu. Ústav zemědělských a potravinářských informací, Praha 2003, 36 s. MIKŠÍK,J. – ŽIŽLAVSKÝ, J.: Chov skotu. Učební texty, MZLU v Brně, 2006, 162 s. MUDŘÍK, Z. – DOLEŽAL, P. – KOUKAL, P.: Základy moderní výživy skotu. ČZU v Praze, 2006, 276 s. OWEN, J.: Cattle feeding. Farming Press LTD, 1987, Hereford-shire, 170 s. POLÁCH, P.: Výkrm býků-kříženců s masnými plemeny. Využití diferencí mezi masnými plemeny k efektivní produkci. Rapotín, 2002, s. 92. PRESTON, T. R. – WILLIS, M.B.: Intensive Beef Production. Oxford, 1970. SANUDO, C. et.al.: The effects of slaughter weight, breed type and ageing time on beef meat quality using two different texture device. Meat science, 66, 2004, s. 925-932.
56
SOUTOR, J. – CHLÁDEK, G.: Podkladové materiály pro ZZ Gard 507/93/1248, Brno, 1995, s. 7. STEINHAUSER, L.: Produkce masa. Last, Brno 2000, 464 s. SUCHÁNEK, B. a kol.: Užitkové typy skotu v Československu. Státní zemědělské nakladatelství, Praha 1982, 304 s. ŠEDEK, P.: Použití mléčných náhražek při výkrmu telat na bílé maso. Krmivářství, 6, 1970, č. 1-2, s. 18-20. ŠILER, R. – KNÍŽE, B. – KNÍŽETOVÁ, H.: Růst a produkce masa u hospodářských zvířat. Státní zemědělské nakladatelství, Praha 1980, 280 s. ŠIMEK, M.: Výživa a technika krmení výkrmového skotu. Nový systém výživy a techniky krmení skotu, Benešov, 1994, 108 s. ŠTOLC, L. a kol.: Chov hospodářských zvířat. ČZU v Praze, 1999, 256 s. ŠUBRT, J.: Kvalita masa býků českého strakatého skotu a jeho kříženců se specializovanými masnými plemeny. Využití diferencí mezi masnými plemeny k efektivní produkci. Rapotín, 2002, s. 105-106. ŠUBRT, J. – FILIPČÍK, R. – LANGR, J. – KUČERA, J. – BJELKA, M.: Vývoj kvality jatečně upravených těl býků českého strakatého skotu od realizace klasifikace podle normy SEUROP. Aktuální otázky produkce jatečných zvířat. II. mezinárodní vědecká konference, MZLU v Brně, 2006, s. 88-94. ŠUBRT, J. – LANGR, J. – FILIPČÍK, R. – ŠTEFUNKA, F.: Vliv farmy a výše porážkové hmotnosti býků českého strakatého plemene na výsledné parametry masné užitkovosti. Aktuální otázky produkce jatečných zvířat. Sborník příspěvků mezinárodní vědecké konference, MZLU v Brně, 2004, s. 70-71. TESLÍK, V. a kol.: Chov masných plemen skotu. Apros, Praha 1995, 241 s. TESLÍK, V. a kol.: Management masného stáda skotu. Ústav zemědělských a potravinářských informací, Praha 2001, 56 s. TESLÍK, V. a kol.: Masný skot. Agrospoj, Praha 2000, 197 s. TEMISAN, V. – AUGUSTINI, CH.: Qualitatsrindfleisch, Wege zur Erzeugung. Definition, wertbesrrimmende, 1989. WALDMAN, R. C. – TYLER, W. J. – BRUNDGARDT, V. H.: Changes in the carcass composition of Holstein steers associated with kation energy. J. Anim. Sci. 32, 1971. no. 4, s. 611-619.
57
ZAUJEC, K. – MOTTO, J.: Kvalita mäsa jatečných býkov kombinovaných plemen v závislosti od zatriedenia podia systému EUROP. Polnohospodářství, 47, 2001, 6, s. 425-437. ZEMAN, L.: Nový systém výživy a techniky krmení skotu. SCHČSS, Praha 1994,108 s. ZEMAN, L. a kol.: Výživa a krmení hospodářských zvířat. Profi Press, s.r.o., Praha 2006, 360 s.
58
