Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav výživy zvířat a pícninářství. Etologie volné pastvy ovcí Diplomová práce

Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav výživy zvířat a pícninářství

Etologie volné pastvy ovcí Diplomová práce

Vedoucí práce:

Vypracovala:

doc. Ing. Pavel Veselý, CSc.

Bc. Barbora Pitnerová

Brno 2008

PROHLÁŠENÍ

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Etologie volné pastvy ovcí vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu literatury. Diplomová práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího diplomové práce a děkana AF MZLU v Brně.

dne………………………………………. podpis diplomanta……………………….

PODĚKOVÁNÍ Ráda bych

touto cestou poděkovala vedoucímu své diplomové práce panu

doc. Ing. Pavlu Veselému, CSc. za připomínky k této práci, za podnětné rady a za jeho trpělivost. Srdečně také děkuji svým rodičům a svému příteli za podporu při studiu a v životě.

Práce byla zpracována s podporou Výzkumného záměru č. MSM6215648905 „Biologické a technologické aspekty udržitelnosti řízených ekosystémů a jejich adaptace na změnu klimatu“ uděleného Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy České republiky.

ABSTRAKT Tato práce se zabývá problematikou etologie volné pastvy ovcí. Cílem práce bylo zaznamenat a vyhodnotit chování pasoucích se ovcí v národní přírodní rezervaci Mohelenská hadcová step. Pastva v chráněných územích má svá specifika, která jsou v práci zmíněna. Práce se dále zabývá etologií ovcí na pastvě, zaměřuje se zvláště na chování bahnic a jehňat. Jsou zde popsány faktory, které chování ovcí na pastvě ovlivňují. Bylo provedeno dvoudenní etologické pozorování, kdy jsme se zaměřily na tyto životní projevy: pastva, chůze, stání, ležení. Výsledky byly zaznamenávány do etogramu. Pastva zaujímala 52% z celkové doby pozorování (za oba dva dny). Dalším nejčastěji zaznamenaným životním projevem bylo stání, které tvořilo 23% z celkové doby. Ležení tvořilo 21% a chůze pouze 5% z celkové doby. Ovce nejraději spásaly čtverec B7. Pastva ovcí je vhodná pro údržbu travních porostů.

Klíčová slova: ovce, etologie, chování, pastva, Mohelenská hadcová step

ABSTRACT The aim of this thesis is to give the readers information about the problems of sheep free grazing. The aim was to monitor and evaluate behaviour of grazing sheep in the national sanctuary in the Mohelenská Serpentine Steppe. The pasture in protected zones brings its particularities that are mentioned. This work deals with the ethology of grazing sheep, particularly

the behaviour of ewes and lambs. The factors that

influence the behaviour of sheep on the pasture are described. The two - day ethological observation focused on these life expressions : grazing, walking, standing and lying was carried out.The results were written down in the ethogram. Grazing occupied 52 % of the total observing time (two days). The next most recorded life expression was standing with 23% of the total time.Lying took 21 % and walking only 5% of the total time. The sheep grazing is suitable for maintenance of grass ground covers.

Key words: sheep, ethology, behaviour, pasture, Mohelenská Serpentine Steppe

OBSAH 1. ÚVOD ................................................................................................8 2. CÍL PRÁCE ....................................................................................11 3. LITERÁRNÍ PŘEHLED...............................................................12 3.1. Význam a historie chovu ovcí v ČR...........................................12 3.2. Pastva ovcí ...................................................................................14 3.3. Pastevní technika ........................................................................15 3.3.1 Celodenní a časově omezená pastva ..........................................15 3.3.2 Kontinuální a rotační pastva .......................................................16 3.3.2.1 Kontinuální pastva ...................................................................16 3.3.2.2.Rotační pastva..........................................................................18 3.3.3. Nátlaková a volná pastva ...........................................................20 3.4. Pastviny........................................................................................20 3.4.1. Trvalé, krátkodobé a příležitostné pastviny ...............................20 3.4.2. Pastviny pro ovce.......................................................................21 3.4.3. Ošetřování porostů po vypasení.................................................22 3.5. Etologie.........................................................................................23 3.6. Chování ........................................................................................25 3.7. Pastevní chování ovcí..................................................................25 3.8. Faktory ovlivňující pastevní chování ovcí ................................32 3.9. Etologie bahnic a jehňat .............................................................35 3.10. Ovčácký, pastevecký a honácký pes ........................................40 3.11. Výživa ovcí.................................................................................41 3.11.1. Norma a potřeba živin pro ovce...............................................42 3.11.2. Hodnocení energie krmiv.........................................................43 3.12. Pastva v chráněných územích ..................................................44 3.13. Mohelenská hadcová step.........................................................46 4. MATERIÁL A METODY .............................................................50 5. VÝSLEDKY PRÁCE A DISKUZE ..............................................52 6. ZÁVĚR ............................................................................................58 7. SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY ..........................................59 8. SEZNAM TABULEK, GRAFŮ A OBRÁZKŮ ...........................70

1. ÚVOD Ovce jsou po skotu celosvětově druhým nejrozšířenějším druhem hospodářských zvířat. Třetí v pořadí je chov prasat, čtvrtý chov koz. Podle údajů FAO se v roce 2005 chovalo celkem 1,079 mld. ovcí. Z toho připadá na Asii 42,3%, Afriku 23,5%, Oceánii 13,5%, Evropu 12,7% a 8% celkem na Ameriku. V České republice se početní stavy ovcí zvýšily z 84 108 kusů v roce 2000 na 168 910 kusů v roce 2007, což představuje nárůst o 84 802 kusů, tj. o 100,8%. Těžiště chovu ovcí v ČR je v malých soukromých stádech. Intenzita chovu je nedostatečná. Ekonomická podpora chovu ovcí je malá a jejich mimotržní funkce u nás zatím není ohodnocena. Chov ovcí se v současnosti stává jednou z priorit českého zemědělství, a to z důvodů udržování krajiny v podhorských a horských oblastech v kulturním stavu, ale hlavně z důvodu účelného využití produkce trvalých travních porostů. Udržovaná krajina je jednou z podmínek vytvoření řady pracovních míst, a to zejména v oblasti turistického ruchu. Trvalé travní porosty se podílejí na výměře zemědělské půdy České republiky jednou čtvrtinou (970 tis. ha) s průměrnou roční produkcí v přepočtu na seno kolem 2 500 až 2 800 tis. tun. Převážná část výměry těchto porostů se nachází v méně příznivých oblastech, což ovlivňuje jejich produkční potenciál a určuje jejich další mimoprodukční funkce v krajině (protierozní, transformační, krajinotvorné včetně vlivu na biodiverzitu). Trvalé travní porosty představují ve všech evropských zemích významný krajinotvorný prvek, spoluvytvářející kulturně-estetický vzhled dané oblasti s mnohdy cennými a pro danou oblast charakteristickými společenstvy rostlin a živočichů. Proto ochrana a údržba krajiny, zachování zdravého životního prostředí a zachování osídlení krajiny zvyšuje význam trvalých travních porostů a jejich postavení v trvale udržitelném zemědělství. V rámci Inventarizace a klasifikace trvalých travních porostů provedené na přelomu 60. a 70. let, byly travní porosty rozčleněny do pěti stupňů intenzity, přičemž v prvním stupni intenzity jsou zahrnuty plochy nejhorší a v pátém stupni intenzity nejlepší s možností intenzivního využívání. Řada rostlinných druhů, dnes již chráněných zákonem, se v minulosti vyskytovala naprosto běžně na loukách, které byly obdělávány tradičním intenzivním způsobem, ke kterému chov dobytka neodmyslitelně patřil. Na horských pastvinách,

8

využívaných po generace pouze intenzivní pastvou, se vytvořil typ vegetace snášející okus a sešlapávání dobytkem. Louky a pastviny s výskytem chráněných rostlin byly v posledních letech udržovány v kulturním stavu pouze kosením a dobytek se na tyto lokality prakticky nedostal. Při kosení a sklizni sena jsou však živiny z lokality stále odebírány. Při pastvě zůstává většina živin prostřednictvím trusu na stanovišti a je dále přístupná pro rostliny. Také z tohoto důvodu je dnes již pohled na údržbu lučních porostů trochu pozměněn. Proto je např. v Beskydech možno vidět stáda ovcí spásající louky s výskytem vzácných nebo chráněných rostlin, jako je například prstnatec bezový, vemeník dvoulistý, hlavinka horská, vstavač osmahlý nebo hořeček žlutavý. Chov ovcí a koz je v porovnání s chovem skotu v ČR méně rozšířen, přesto například údržba stepních lokalit je pastvou ovcí a koz nejvhodnější. Pastva s optimálním zatížením vždy byla nejpřirozenějším a nejlevnějším způsobem obhospodařování travních porostů v horších podmínkách. Pro přežvýkavce je pastva nejpřirozenějším způsobem výživy. Ovce je typické pastevní zvíře a dokáže využít i tzv. absolutní zdroje krmiv, které jiná zvířata využít nedokáží. Ovce spásají větší počet druhů rostlin než skot a koně. Rozštěpený horní pysk a řezáky ve spodní čelisti jim umožňují při nedostatku píce přijímat porost i 2-3 centimetry vysoký. Ovce a kozy, na rozdíl od skotu, vytvářejí svými končetinami optimální tlak na zapojený drn, citlivě ho tak rozrušují a dělají prostor pro vyklíčení a růst semen vzácných rostlin. Kozy navíc velmi intenzivně spásají i listy náletových dřevin, které se za léta neobhospodařování na okrajích pastvin silně rozrostly. Díky dotačním prostředkům státu se nějakým způsobem „ošetřuje“ z celkové výměry 970 000 ha 40-50% travních porostů, v čemž je zahrnuto i extenzivní využití pastvou, dalších 15-20% zůstává ladem a teprve zbylých 30-40% se intenzivněji využívá pícninářsky. Šetrné hospodaření na travních porostech je v ČR podporováno z veřejných financí především z Programu péče o krajinu a z Programu rozvoje venkova ČR. Program péče o krajinu vznikl v roce 1996, podporuje vedle výsadeb rozptýlené zeleně a původních druhů lesních dřevin většinou vyčleněných prostředků šetrné hospodaření na druhově bohatých travních porostech. V současné době je na Program péče o krajinu vyčleňováno asi 200 mil. Kč ročně. Program je zacílen do volné krajiny. Žadatelem může být organizační složka státu, fyzická osoba nebo právnická osoba. Pastva ovcí a koz je podporována v rámci opatření Udržení kulturního stavu krajiny v předmětu podpory Vytváření podmínek pro zachování významných biotopů s přirozeným 9

výskytem alespoň jednoho stanoviště odpovídajícího druhu uvedeného v černém a červeném seznamu cévnatých rostlin České republiky. Extenzivní pastva ovcí a koz může být podpořena do výše 15 000 Kč/ha bez DPH. Obvyklou cenou pastvy ovcí a koz je 6 000 Kč/ha. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR má povinnost provádět průběžnou kontrolu během realizace opatření a následnou kontrolu i v minulých letech realizovaných opatření. Pastva ovcí a koz je podporována v rámci Opatření zajišťující existenci částí přírody, pro jejichž ochranu byla předmětná území zřízena nebo existenci zvláště chráněného druhu. Extenzivní pastva ovcí a koz může být podpořena do výše 20 000 Kč bez DPH. Podmínky pastvy jsou specifikovány ve smlouvě o dílo. Pastva je ve své podstatě nejpřirozenější metoda pro zachování stepí, pastvin a luk. Ve své podstatě navazuje na stáda divokých zvířat, která před příchodem člověka–zemědělce do střední Evropy spásala travnaté plochy a tím omezila rozšíření lesů. Pastvu nenahradí žádná technika a proto se na travní porosty začínají vracet stáda ovcí a koz.

10

2. CÍL PRÁCE Cílem mé diplomové práce bylo pozorovat a zaznamenat chování stáda pasoucích se ovcí na Mohelenské hadcové stepi a záznamy následně vyhodnotit. Mohelenská hadcová step je národní přírodní rezervace, tudíž cílem práce bylo sledovat vazbu jednotlivých aktivit ovcí na určité stanoviště a určit, kterou lokalitu ovce přepásají přednostně.

11

3. LITERÁRNÍ PŘEHLED

3.1. Význam a historie chovu ovcí v ČR Ovce a kozy patří mezi nejstarší domestikovaná hospodářská zvířata. K domestikaci došlo přibližně před deseti tisíci lety (Horák, 2006). V přední Asii byly domestikovány v 10. až 9. tisíciletí před n. l., v Evropě asi o 2 tisíciletí později. Na našem území se ovce chovají od 9. století, jejich chov je spojen se slovanským osídlením. Všestranná užitkovost, velká odolnost, nenáročnost, kratší reprodukční cyklus, jednodušší ošetřování a velká přizpůsobivost způsobily, že se ovce postupně rozšířily do všech zeměpisných pásem, rozdílných nadmořských výšek, klimatických a výrobních podmínek (Horák a kol., 2004). Ovčí

produkty

byli

v minulosti

hlavním

zdrojem

potravy

a

ošacení,

v prvopočátcích chovu se ovce používaly i jako obětní zvířata. Dlouhou dobu byly hlavním druhem hospodářských zvířat. Chov ovcí poskytuje i dnes lidem kvalitní a chutné maso. Maso je v ČR základní produkt, pro který se ovce chovají, ale k lidské výživě je možno rovněž využít ovčí mléko, které se zpracovává na sýry specifické chuti. V České republice přetrvává nízká spotřeba jehněčího masa a existuje prostor pro uplatnění jatečných jehňat na trhu. Svědčí o tom úroveň soběstačnosti ve výrobě jehněčího masa, která se v ČR pohybovala v roce 2006 na úrovni cca 75 % a úroveň spotřeby ovčího a kozího masa v zemích EU (2,8 kg) v porovnání s Českou republikou (cca 0,2 až 0,4 kg jehněčího, kozího a koňského masa v letech 1998 až 2006). Produkce mléka zůstává stále i v dnešní době nedoceněna. Z celkového celosvětového objemu tržní produkce mléka tvoří ovčí mléko jen 1,3% (kravské 84,7%). Dalšími produkty chovu ovcí jsou vlna, kůže a kožešiny. Vedlejšími produkty jsou lanolin, droby, vnitřnosti, krev k výrobě sér a očkovacích látek, lůj, endokrinní žlázy, rohy k výrobě ozdobných předmětů, kosti k výrobě masokostní moučky a žinčice. Za nepřímý užitek chovu ovcí se považuje produkce mrvy (košárování), možnost využití absolutních pastvin a rostlinných zbytků (příležitostná pastva), mají též velký význam jako pokusná zvířata. Mimotržní funkce ovcí je vzhledem k nezastupitelné roli chovu ovcí při ochraně krajiny stále významnější. Pastva ovcí udržuje tradiční kulturní ráz zemědělské krajiny. Perspektiva spočívá i v agroturistice a v možnostech obohacení jídelníčku o atraktivní

12

krajové speciality a výrobky. Tyto možnosti jsou již doceněny a podporovány především v zemích EU (Horák a kol., 2004). Chov ovcí má u nás dlouholetou tradici. V období „zlatého rouna“ (1765-1870) byl hlavním odvětvím živočišné výroby. V té době se u nás chovalo celkem asi 2,5 mil. ks ovcí, které měly významnou úlohu při hledání nových, progresivních postupů, přispěly ke zvýšení úrodnosti půdy a daly základ vzniku textilní průmyslové výroby (Vejčík, 2007). Ovce byly chovány ve velkých stádech na velkostatcích stejně jako v obecních chovech. V této době mělo ovčáctví velmi dobrou úroveň a dosahované výsledky ho proslavily i daleko za hranicemi (Štolc, 1999). V roce 1920 se početní stavy ovcí snížily na 217 tis. ks, v roce 1935 dokonce až na 40 tis. ks. Nerovnoměrný vývoj chovu ovcí u nás pokračuje i v poválečném období. V roce 1945 se na území ČR chovalo 275 tis. ks ovcí, v roce 1950 424 tis. ks, ale v roce 1965 již jen 121 tis. ks. Od roku 1970 početní stavy postupně stoupají až do roku 1990, kdy bylo v ČR chováno 430 tis. ks ovcí. V chovu ovcí dochází od roku 1990 k výrazné restrukturalizaci základního stáda z vlnařského zaměření na ovce s převážně masnou a kombinovanou užitkovostí. Zatímco v roce 1990 bylo na našem území chováno 429 914 ks ovcí, tak v roce 2000 stavy klesly na 84 108 kusů a v roce 2004 bylo chováno již 115 852 kusů. Tento vývoj ovlivnily především následující příčiny: nákup velmi levné a vysoce kvalitní vlny z Austrálie a Nového Zélandu, nepřipravenost sektoru na změnu odbytových možností v době restrukturalizace v zemědělství, podpora státu na dovoz plemenných ovcí, především s masnou užitkovostí, dotace na chov ovcí, dotace na udržování a zlepšování genetického potenciálu (Vejčík, 2007). Transformace genetické základny populace ovcí v České republice je v současné době v podstatě dokončena. Plemena vlnařského užitkového typu, která v roce 1990 představovala 62,9 % z celkového stavu ovcí nejsou již od roku 1996 evidována, zatímco masná plemena a plemena s kombinovanou užitkovostí představují v současné době kolem 95 % stavu chovaných ovcí. Zbytek tvoří mléčná a plodná plemena (44) (Vejčík, 2007) . Ještě do roku 1991 prožívali chovatelé druhé období „zlatého rouna“. V současné době je u nás prakticky zlikvidována celá populace jemnovlnných ovcí, ale tento nepříznivý trend se projevuje i u ostatních užitkových typů. Zvláště nepříznivé důsledky tohoto stavu jsou patrné v podhorských a horských oblastech, kde ovce, s ohledem na vysoké zastoupení trvalých travních porostů a krajinotvornou a ekologickou funkci, mají své důležité místo. V posledních pěti letech se v ČR výrazně 13

změnila plemenná struktura stád ovcí. V současné době se v ČR chová zhruba 70% ovcí v kombinovaném užitkovém typu, 25% masných plemen a zbytek jsou dojná, plodná a v poslední době i hobby plemena (Vejčík, 2007).

3.2. Pastva ovcí Pastva hospodářských zvířat je původní a nejpřirozenější způsob jejich krmení. Pastevní chov zvířat přispívá k jejich optimální stavbě a funkčnosti těla, zejména pokud jde o jejich zdraví, trávení a zpevnění kostry, vazů a svalů (Mátlová a Loučka, 2002). Pasení, pokud je správně organizováno, dobře působí na změny v druhovém složení porostů, podporuje intenzivnější odnožování rostlin, a tedy i zahuštění porostu, poskytuje půdě živiny prostřednictvím výkalů (Mátlová a Loučka, 2002). Pastva ovcí působí také na zlepšení fyzikálně chemických a biologických vlastností půdy. V horských a některých podhorských oblastech jsou ovčí výkaly prakticky jediným hnojivem půd (Štolc, 1999). Pastva by měla být nepostradatelná v péči o mnohá nelesní zvláště chráněná území a pro zemědělce může znamenat i ekonomický přínos (Hejcman a kol., 2003). V chráněných územích je úkolem pastvy udržení žádoucí biodiverzity (Mátlová a Loučka, 2002). Na podporu pastvy zvířat jsou vypisovány dotační tituly ministerstva zemědělství a správy národních parků či chráněných krajinných oblastí mohou pastvu finančně podpořit z programu péče o krajinu. Velice je ceněna hlavně pastva ovcí a koz. Kozy a ovce působí na povrch půdy přibližně třikrát nižším tlakem ve srovnání se skotem a jsou schopny vypásat i velice extrémní svahy bez nadměrného poškození vegetace. Velice dobře konzumují dřeviny, které často ohrožují stanoviště vzácné květeny (Hejcman a kol., 2003). Ovce je typické pastevní zvíře a její chov může být rentabilní jen při pastevním odchovu (Štolc, 1999). Jednou z charakteristických vlastností ovcí je jejich velká přizpůsobivost k pastevnímu chovu. Pastva je pro ně v letním období základním krmivem a jejich biologické vlastnosti jim umožňují nalézat si dostatek potravy i na takových pastvinách, které mohou jiné druhy hospodářských zvířat využívat jen s omezením (Horák a kol., 2004). Ovce využívají i tzv. absolutní zdroje krmiv, které by jinak zůstaly znehodnoceny. Napase se tedy i na horší pastvině a spase porost mnohem níže u kořene než skot (Štolc, 1999). Ovce se mohou na jaře pást o 1-1,5 měsíce dříve než skot, protože mají menší nároky na výšku pastevního porostu (Horák a kol., 2004).

14

Ovce je výhodné pást zejména na pozemcích, které se svou polohou či půdními podmínkami nehodí k intenzivní produkci tržních plodin či statkových krmiv určených k výživě skotu (Mátlová a Loučka, 2002). Úspěšný chov ovcí záleží na správné technice pasení. Základní zásadou je, aby se ovce dosyta a s chutí napásly. Musí mít k tomu dostatek času, neboť za krátkou dobu se nenasytí, i když je porost kvalitní. Ovce se vyhánějí na pastvu včas dopoledne, aby se dobře napásly před polednem, pak se nechají odpočinout a v klidu přežvykovat, po poledni se znovu pasou až do večera, kdy je velmi vhodný čas na velmi intenzivní pasení. Ovčák je po celou dobu pasení se stádem v osobním kontaktu a hlasem ovládá celé stádo. Při pasení vede stádo směrem po slunci a nikdy nepase proti větru. Stádo se má pást široce rozvinuté a pod dohledem ovčáka, který jde uprostřed stáda a udává směr a tempo pohybu. Při optimální organizaci pastvy se dosáhne vysoké užitkovosti zvířat (Štolc, 1999)

3.3. Pastevní technika Pastevní technikou rozumíme způsob, jakým jsou pastevní porosty využívány hospodářskými zvířaty a jak je využívání porostů během pastevního období organizováno (Hrabě a kol., 1995). Způsob pasení ovlivňují klimatické podmínky, možnosti a příležitosti pastvy, roční období, zdravotní stav a jiné (Štolc, 1999). V podhorských oblastech začínáme s pastvou zhruba od poloviny dubna do začátku května. V nížinách zhruba o 14 dnů dříve a na horách naopak zhruba o 14 až 30 dnů později. Pokud se budeme obávat negativního vlivu časné pastvy na ochranářsky cennou vegetaci, je vhodné první seč sklidit na seno. Délka pastevního období je 80-100 dnů v horských oblastech, 150-180 v podhorských oblastech a 180-200 dnů v nížinách. V praxi je doba trvání pastevní sezóny ovlivněna místními půdními a klimatickými podmínkami, rozlohou pastvin, zatížením pastviny, složením pastevního porostu a průběhem počasí v daném roce (Hejcman a kol., 2004).

3.3.1 Celodenní a časově omezená pastva Při celodenní pastvě jsou zvířata na pastvině ve dne i v noci, do stáje se vůbec nezahánějí. Na pastvině se přikrmují, inseminují a provádějí se zde veškeré zákroky. Tento typ pastvy vyhovuje etologickým potřebám zvířat, neboť si mohou nerušeně

15

vytvořit vlastní režim dne (Čítek a Šandera, 1993). Sama si optimálně volí období aktivity a odpočinku v závislosti na dostupnosti pastevního porostu a klimatických podmínkách. Při celodenní pastvě by zvířata neměla být rušena (Horák a kol., 2004). Během časově omezené pastvy musí ovce být na pastvině dostatečně dlouho, aby mohly přijmout požadované množství krmiva. Za krátkou dobu se nenasytí, i když je porost kvalitní. Za minimální pastevní periodu je možné považovat 4-6 hodin, za optimální 8-10 hodin denně. Příjem je dán druhem píce a je v úzkém vztahu ke stravitelnosti (Horák a kol., 2004). Při dělené pastvě se stádo zahání do stáje nejen na noc, ale i v poledne. Zvířata jsou tím nadbytečně rušena. Polodenní pastva znamená menší příjem pastevního porostu, proto se musí zvířata ve stáji dokrmit (Čítek a Šandera, 1993).

3.3.2 Kontinuální a rotační pastva V zásadě máme dva pastevní systémy, rotační a kontinuální, které představují dva protipóly v pastevním obhospodařování (Pavlů a kol., 2003).

3.3.2.1 Kontinuální pastva Kontinuální pastva je nepřetržité pasení zvířat během roku nebo pastevní sezony pouze na jedné pastvině (oplůtku). Tento systém je používán na rozsáhlých celcích přirozených travních porostů při nízkém zatížení pastviny, nebo na menších intenzivně obhospodařovaných pastvinách s vysokým zatížením. Pastva může být prováděna při stálém nebo variabilním pastevním zatížení (stálý nebo variabilní počet zvířat na pastvině) během pastevní sezony (Pavlů a kol., 2003). Tento systém je považován za nejjednodušší, vyžadující minimální řízení a minimální náklady (Mátlová a kol., 2000). V některých obdobích roku dochází k přebytku pastevního porostu, v jiných obdobích k nedostatku. O pastvinu je proto třeba pečovat s využitím mechanizace (Mátlová a Loučka, 2002). U kontinuální pastvy se měrné zatížení pohybuje 3-6 ovčích jednotek, tj. bahnic s jehnětem (Mátlová a kol., 2000). Kontinuální pastva – extenzivní, v České republice nazývaná také „volná pastva“, představuje neregulované využití pastvin. Zvířata se po celou pastevní sezonu pohybují volně v jedné pastvině (oplůtku). Porost je spásán selektivně, nejdříve jsou spásány nejhodnotnější rostliny a ve druhé polovině pastevní sezony jsou spásány méně hodnotné a přestárlé rostliny (Pavlů a kol., 2003). Jsou spásány jen ty rostliny, které zvířatům nejvíce chutnají (Nágl a Rais, 1961). Obvykle bývá tento způsob pastvy 16

užíván na horských pastvinách (Pavlů a kol., 2003). Porost se obvykle neošetřuje, případně jen nedostatečně (Horák a kol., 2004). Volná pastva je původní způsob neregulovaného využití přírodních, málo výnosných porostů (Mrkvička, 2001). Daný porost neprochází obdobím klidu, proto dochází ke snížení výnosů. Volná pastva se proto považuje

za nejméně efektivní způsob a v podmínkách intenzivního

hospodaření ze nevhodnou (Horák a kol., 2004). Pastevní porost není řádně využit, protože při stálém pobytu na pastvině bývá porost značně pošlapán a pokálen. Tím se zvyšuje potřebná plocha pastviny

pro 1 DJ (dobytčí jednotka). Nepřerušeným

selektivním výběrem vypásání jsou dobré kulturní trávy a jeteloviny příliš zeslabeny a z porostů postupně ustupují. Na jejich místa se rozšiřují plevele a rostliny pro výživu zvířat zcela bezcenné. Při volné pastvě dosahuje využití travního porostu do 40 % (Mrkvička, 2001). Má za následek porušení rovnováhy mezi potřebou zvířat a pastevní hmotou (Mátlová a kol., 2000). Volná pastva se doporučuje na dlouholetých pastvinách s hustým travním porostem a při nižší koncentraci zvířat (Horák a kol., 2004). Při volné pastvě ovcí se opakují fáze příjímání krmiva a odpočinku. Na středně úrodné pastvině se při úplně volném pohybu ovce pasou aktivně dohromady asi 9 hodin a přibližně 11 hodin odpočívají, přičemž přežvykují. Každé období přežvykování trvá průměrně 40 minut. Při pastvě řízené ovčákem je ovčák povinen s tím počítat a zajistit, aby se ovce během dne přiměřeně dlouho pásly a odpočívaly (Mátlová a Loučka, 2002). Při volné, nijak neomezované pastvě se projevy chuťové vybíravosti stupňují a naopak při řízené volné pastvě se projevují na nižší úrovni (Horák a kol., 2004). Při volné pastvě ovce po výhonu vyhledávají dosti intenzivním pohybem vhodné porosty, potom všechny ovce zahajují vlastní pastvu čili příjem krmiv. Výjimkou jsou ovce velmi živého temperamentu, které vyhledávají nejkvalitnější pastvu dosti dlouhou dobu. Potom se všechny ovce 4-6 hodin pasou, některé polehávají (Hauptman, 1972). Při volné pastvě musí ovce překonat velké vzdálenosti, aby se dostatečně napásly. (Štolc, 1999). Kontinuální pastva – intenzivní je vysoce produktivní využívání pastvin. Zvířata jsou po celou pastevní sezonu v jedné pastvině (oplůtku). Na rozdíl od pastvy kontinuální extenzivní je zde výrazně vyšší zatížení pastviny, které se mění podle intenzity nárůstu píce buď změnou rozlohy pastviny nebo počtem zvířat. Výška porostu v průběhu pastevní sezony by měla být pro ovce 4-6 centimetrů s cílem dosažení vysoké kvality a stravitelnosti pastevní píce. Tento typ pastvy je uplatňován na kvalitních výnosných pastvinách (Pavlů a kol., 2003). 17

Kontinuální pastva – 1.2.3., podle Mátlové a kol. (2000) tzv. dělená sklizeň, je modifikovaný systém kontinuální pastvy. V tomto systému pastvy je na začátku pastevního období spásána třetina plochy pastviny a zbývající dvě třetiny jsou pokoseny na siláž nebo seno. Po obrůstu pokosené plochy jsou zvířata přesunuta na tuto plochu a za 5-6 týdnů je pokosena plocha předtím spasená. Pak už je celá plocha do konce pastevního období pouze spásána. Střídání pastvy a kosení podporuje vytrvalost travního porostu (Pavlů a kol., 2003).

3.3.2.2.Rotační pastva Rotační pastva je spásání dvou a více ploch (oplůtků), kde se střídá doba pasení s dobou obrůstání oplůtku. Doba spásání pastviny (oplůtku) je závislá na době obrůstání pastevního porostu, na podmínkách prostředí a na počtu zvířat na pastvině (Pavlů a kol., 2003). Období regenerace oplůtku bez pasení trvá přibližně 4-8 týdnů, kdy se obnovuje listová plocha rostlin a využití kořenových rezerv rostlin (Mátlová a Loučka, 2002). Počet zvířat na pastvině může být podobně jako u kontinuální pastvy stálý nebo variabilní. Maximální příjem píce a produkci je možné dosáhnout při výšce porostu před pasením u ovcí 10-15 cm a po spasení 6 cm (Pavlů a kol., 2003). Tento systém většinou umožňuje také dělenou sklizeň (Mátlová a Loučka, 2002). Při honové pastvě je pastvina rozdělena podle utváření terénu na několik honů (4-6) (Pavlů a kol., 2003). Hony se spásají střídavě za sebou. Na honu se pase zpravidla 10-20 dnů, pak se pastva přeruší a hon se nechá zregenerovat. Tím se dosáhne dobré intenzity růstu pastevního porostu po celé pastevní období (Horák a kol., 2004). Každá pastvina je několikrát přepasena, intenzita pastvy je regulována podle stavu porostu, takže je možné využívat jeho kvality. Regulace je možná buď změnou velikosti plochy při konstantní velikosti stáda nebo změnou doby spásání (Mátlová a kol., 2000). Selektivní pastva (vypásání pouze kvalitnějších a chutnějších rostlinných druhů, nebo částí rostlin) je částečně omezena postupným spásáním honů. Porost ve druhé polovině pastevní sezony obsahuje velký podíl ploch s vykvetlými trávami a bylinami, který není zvířaty spásán. Tento způsob je poloextenzivní a uplatní se na hůře přístupných plochách v podhorských oblastech (Pavlů a kol., 2003). Využití travních ploch činí 50-55 % (Mrkvička, 2001). Tento systém většinou umožňuje také tzv. dělenou sklizeň – část ploch je při přebytku hmoty sklizena na seno. Měrné zatížení

se pohybuje

u honové pastvy mezi 6-12 ovčích jednotek na hektar (Mátlová a kol., 2000).

18

Při oplůtkové pastvě je plocha pastvin rozdělena na větší počet oplůtků (6-24), jejichž velikost je volena s ohledem na výnos a velikost stáda tak, že oplůtek zvířata vypásají po dobu 2-5 dnů. Spásané plochy mají čas a možnost obnovit travní porost (Jelínek a kol., 1988). Tento typ pastvy zajišťuje nerušené obrůstání spaseného porostu do dalšího cyklu spásání (Mrkvička, 2001). Selektivní pastva je omezena rychlou rotací v jednotlivých oplůtcích a střídáním oplůtků. Tento systém představuje přechod mezi extenzivním a intenzivním pasením (Pavlů a kol., 2003). Doporučuje se v intenzivních zemědělských oblastech na trvalých i dočasných pastvinách (Štolc, 1999). Oplůtková pastva je sice investičně náročná, ale zvyšuje produktivitu práce, zajišťuje regeneraci pastvy, omezuje vznik plošné eroze na svazích a zajišťuje celodenní pastvu (Horák a kol., 2004). Při oplůtkové pastvě se ovce pasou bez stálého dozoru ovčáka (Štolc, 1999). V oplůtcích se zvířata pasou volně, mají velkou možnost výběru rostlin. Pro tento systém chovu jsou více přizpůsobena masná plemena (Mátlová a Loučka, 2002). Oplůtkový systém chovu nevyžaduje stálého ošetřovatele ovcí. Nezbytný je jen pravidelný zootechnický dozor a pracovník, který ošetřuje pastviny, eventuálně opravuje oplocení a zařízení pastevního areálu. Přítomnost ošetřovatele je rušivým faktorem, který vede k nepřirozenému chování zvířat, jehož následkem je snížení příjmu pastvy (Dufka a kol., 1989). U oplůtkové pastvy se měrné zatížení pohybuje 10-20 ovčích jednotek (Mátlová a kol., 2000). Při dávkové pastvě je zvířatům elektrickým ohradníkem přidělena plocha pastviny, která odpovídá jejich polodenní nebo celodenní potřebě. Je to intenzivní systém pasení, užívaný při spásání vysoce hodnotné píce. Využívá se většinou na dočasných travních porostech. Nevýhodou je vysoká koncentrace zvířat na malé ploše, která zvyšuje nebezpečí poškození drnu, a velká pracovní náročnost (Pavlů a kol., 2003). Při dávkové pastvě ovce vypásají travní a jiné porosty téměř systematicky, přitom přebíhají z jednoho konce na druhý. Obdobně jako při konzumaci krmiv ze žlabů a jeslí (Hrouz a kol., 2000). Při pásové pastvě jsou zvířatům elektrickým ohradníkem přidělovány úzké pásy porostu o šířce asi 1 metr s dobou vypasení asi 2-3 hodiny. Na vyšším porostu by přidělený pás měl být užší, aby jej zvířata nesešlapala a nepokálela. Jeho nejčastější využití je opět na dočasných travních porostech, jednoletých pícninách a meziplodinách (Pavlů a kol., 2003).

19

3.3.3. Nátlaková a volná pastva Z hlediska vztahu ke zvířatům můžeme výše uvedené způsoby pastvy rozdělit na nátlakové a volné. Nátlaková pastva je taková, kdy zvířata nutíme spásat určitý typ porostu bez možnosti výběru. Při využití nátlakové pastvy se podíl nedopasků pohybuje mezi 5-20% v závislosti na kvalitě porostu. Intenzitu pastvy silně odráží preference nebo odmítání dominantních druhů. Naproti tomu u volné pastvy mají zvířata neomezeně k dispozici různé typy porostů lišících se kvalitou (např. starší porosty extenzivně spásané, mladé porosty intenzivně spásané, porosty nechané ladem atd.) a sama si řídí množství příjmu píce podle momentální potřeby (Hejcman a kol., 2004).

3.4. Pastviny 3.4.1. Trvalé, krátkodobé a příležitostné pastviny Trvalé pastviny jsou plochy porostlé vytrvalými pícními druhy trav, jetelovin a dalších bylin. Bývají trvale oplocené a vybavené základním pastevním zařízením. Jsou základem výživy ovcí zejména v podhorských a horských výrobních oblastech. Zakládají se nejméně na deset let. Teprve asi po deseti letech intenzivního obhospodařování se však porost na pastvině stává typicky pastevním. Při správném ošetřování a racionální technice pastvy mohou trvalé pastviny poskytovat výživu ovcí od jara do podzimu bez přídavků dalších objemných a jadrných krmiv. V zimním období je příkrm nutný (Mátlová a Loučka, 2002). Krátkodobé pastviny jsou plochy jetelotravních porostů zpravidla určené na dva až pět užitkových let, které se střídavě spásají a kosí. Obyčejně na nich nejsou vybudována napajedla ani trvalé ohrady, jen ohrady dočasného charakteru (Mátlová a Loučka, 2002). Příležitostné pastviny jsou plochy převážně jednoletých a dvouletých krmiv, pěstovaných jako hlavní plodiny v monokultuře i ve směsce, většinou na orné půdě. Za příležitostné pastviny lze považovat i plochy trav určených pro jiné účely než pro výživu ovcí. Jsou to například travní porosty v zahradách, sadech, na okraji cest. Pokud nejsou ohrazené jinak, většinou se na nich nebuduje ani krátkodobé elektrické ohrazení. Pase se na nich s pomocí vycvičených ovčáckých psů jen po krátkou dobu jako doplněk základní pastvy (většinou na podzim, kdy porost na trvalých pastvinách obrůstá pomalu). Za příležitostné pastviny lze označovat i trvalé travní porosty tam,

20

kde utváření terénu nebo statut chráněného území nedovoluje obnovu porostu (Mátlová a Loučka, 2002).

3.4.2. Pastviny pro ovce Přirozené ovčí pastviny musí být suché, nezamokřené, bez křoví, slunečné, aby na porostu rychle osychala rosa. Nevhodné jsou pastviny zaplevelené, zamokřené a s přestárlým porostem (Horák a kol., 2004). Dobrý pastevní porost je směs převážně travin, jetelů a jiných pícnin (Jelínek a kol., 1988). Dobrý pastevní porost pro ovce by měl být tvořen hustým drnem, rostliny musí být odolné proti sešlapávání a musí snášet uválení. Proto v pastevních porostech musí převládat nižší druhy trav, jako jsou psárka luční, psineček tenký, kostřava luční, lipnice luční a z jetelovin především jetel plazivý. Porost by měl být vždy mladý a lehce stravitelný (Horák a kol., 2004). Během let a podle způsobu využití pastvin se složení a vzájemný poměr rostlin mění. V nepříznivých podmínkách, na pastvinách neošetřených a nehnojených, se rozmnoží rostliny podřadné kvality a plevele (Jelínek a kol., 1988). Pastevní porost se formuje velmi dlouhou dobu, říká se, že to může trvat 30 i 40 let (Mátlová a Loučka, 2002). Vliv ovcí na složení porostu závisí na zvoleném způsobu pastvy. Nepravidelná pastva ovcí, tj. využívání porostu bez přemístění zvířat, vyústí do velmi intenzivního selektivního vlivu. Dlouhodobá, nepravidelná pastva je příčinou vzniku smilkových a vřesových porostů. Naproti tomu pravidelná pastva nebo střídavé nasazení ovcí a skotu vede k redukci společenstva, respektive k udržení výkonných pastvin (Mrkvička, 2001). Kvalita pastevního porostu a jeho růstová intenzita jsou v jednotlivých oblastech rozdílné. Jsou ovlivňovány látkovým složením, bonitou půdy, botanickým složením, vegetační dobou, ošetřováním porostu a hnojením pastevní plochy (Štolc, 1999). Kvalita pastevního porostu je ovlivněna několika faktory. Především je to podíl listů, stébel a odumřelé organické hmoty ve spásané píci. Čím více jsou zastoupeny listy, tím je porost kvalitnější a stravitelnější. Je nutné si uvědomit, že u trav po vytvoření čtvrtého listu již první list začíná odumírat. Tomu se říká stárnutí porostu. Kvalita píce se dále zhoršuje tím, že přibývá fertilních stébel. Studiem těchto závislostí se došlo k poznatku, že pro pastvu ovcí je nejkvalitnější porost ve výšce 4 – 6 cm. Jde ovšem o porost tvořený nízkými trávami a jetelem plazivým. Nízké druhy trav vytvářejí listové čepele blízko země, a proto snášejí nízké spásání. Vysoké druhy trav vytvářejí listy

21

relativně vysoko a nízké spásání nesnáší. Pastva ovcí během jednoho roku je v porostu skoro úplně zlikviduje (Dufka a kol., 1989). Ovce nežerou rostliny, které jsou pichlavé a dřevnaté. Vyhýbají se i méně chutným rostlinám. Za ovcemi preferované traviny byly označeny bojínek luční, sveřep bezbranný, lipnice luční a jílek vytrvalý. Mezi preferované leguminózy patří jetel plazivý, jetel luční a tolice dětelová. Mezi širokolisté byliny působící příznivě na příjem krmiva se řadí mateřídouška obecná a mateřídouška polejovitá a z trav tomka vonná. Na lesních pastvinách ovce s oblibou konzumují houby. Ovce také pomáhají při likvidaci dřevitého náletu na pastvinách a zamezují jeho šíření. Tím si současně doplňují některé minerální, léčivé a dieteticky hodnotné látky (Horák a kol., 2004). Podle pastevního porostu se dá posoudit zásoba živin v půdě. Výskyt kopřivy dvoudomé, pýru plazivého, srhy laločnaté a svlačce svědčí o dobré zásobě živin. Kopretiny rostou naopak na půdách živinově chudých. Šťovík velkolistý roste na půdách kyselých. Běžný pastevní porost stačí v živinách pokrýt potřebu jalové ovce a zvířat v první polovině březosti (Horák, 2006). Mrkvička (2001) považuje ve svém díle Pastvinářství pastevní porost za dobrý, pokud obsahuje 244,9 g/kg sušiny, 151,5 g/kg N-látek, 25,3 g/kg tuku, 207,8 g/kg vlákniny, 30,6 g/kg K, 3,8 g /kg P, 7,6 g/kg Ca, 2,3 g/kg Mg, 0,2 g /kg Na. Za špatný pastevní porost považuje porost obsahující 224,4 g/kg sušiny, 177, 8 g/kg N-látek, 24,5 g/kg tuku, 241,5 g/kg vlákniny, 31,2 g /kg K, 2,5 g /kg P, 8,5 g/kg Ca, 2,5 g/kg Mg, 0,2 g /kg Na.

3.4.3. Ošetřování porostů po vypasení Neoddělitelnou součástí všech způsobů spásání je pravidelné a účelné ošetřování porostů v co nejkratší době po vypasení. Při nedostatečné péči rychle klesá dynamika nárůstu píce, což vede k urychlení pastevních cyklů, ke snížení spotřeby píce a nakonec k extenzivnímu. Posečením nedopasků se odstraňuje nespasený porost a likviduje jeden z možných zdrojů infekce zvířat. Posečené zbytky se odstraní anebo se po částečném zavadnutí zkrmují či konzervují. Roztírání výkalů má význam nejen pro rovnoměrnější rozdělení živin po porostu, ale i ze zdravotně-veterinárních důvodů. K udržení druhové skladby, stálé výnosnosti a kvality píce využívaného porostu je třeba živiny odvedené pastvou nebo ve formě ztrát doplňovat hnojením. Pro zlepšení porostu či pro zvýšení výnosnosti pastvin je nutné dodat větší množství živin, než činí jejich odvod. K tomu

22

je třeba provedení a zhodnocení agrochemických rozborů půdy jednou za pět let. Přihnojení porostu je pro organizaci pastvy velmi důležité (Mrkvička, 2001).

3.5. Etologie Etologie je poměrně mladý vědní obor (Anděrová, 1995). Je to interdisciplinární věda, která se zabývá všemi aspekty chování. Sleduje příčiny chování, jeho časový průběh a funkci, ale i evoluci jednotlivých způsobů chování. Využívá při tom poznatky z oblasti fyziologie, psychologie a hlavně ekologie příslušného druhu, protože geografické rozmístění a životní podmínky mají často na chování zvířat rozhodující vliv (Kovalčiková a Kovalčik, 1984). Etologie je věda zabývající se srovnáváním chování živočichů a dále i člověka z pozic biologie a biologickými metodami. Podkladem chování jsou sice různé fyziologické děje, jejichž znalost je pro etologa nezbytná, chování se však nedá popisovat jako suma jednotlivých fyziologických dějů, ale k jeho analýze a výkladu je třeba použít specifických metod. Ústředním úkolem etologie je vyložit chování jako přizpůsobovací schopnost zdravého organizmu v jeho přirozeném prostředí (Franck, 1996). Základem úspěšného etologického výzkumu je dokonalá znalost živočichů, neboť adaptační hodnota jednotlivých prvků chování se dá správně posoudit a zařadit jedině v případě, že známe celkové chování jednoho druhu nebo skupiny druhů (Franck, 1996). Tak jako každá biologická věda, začíná etologický výzkum kvalitativním pozorováním, popisem a klasifikací. Teprve později nastupuje fáze kvantifikující, která se snaží jednotlivé prvky chování vyjádřit měřením. Na počátku etologického výzkumu stojí často tzv. etogram, popis a archivace pokud možno všech prvků chování, které příslušný živočišný druh vykazuje (Franck, 1996). Etologie uplatňovaná v zootechnice má za cíl poznat formy a zákonitosti chování typické pro jednotlivé druhy, případně i typy a kategorie hospodářských zvířat, poznat hranice jejich přizpůsobování změně prostředí, možnosti ovlivňovat chování zvířat a využívat ho k zefektivnění výroby a zvýšení produktivity práce. Kromě toho má etologie identifikovat faktory vyplývající z řešení ustájovacích objektů, z techniky a organizace chovu, na které se organizmus neumí adaptovat bez narušení fyziologické rovnováhy (Kovalčiková a Kovalčik, 1984). 23

Etologie vychází z toho, že živé organizmy se chovají tak, aby si udržely vnitřní rovnováhu. Z hlediska zootechniky má význam sledování jak celých souborů chování, tak i jednotlivých prvků pohybové aktivity. Poznání souborů chování může významně pomoci při posuzování vhodnosti nebo nevhodnosti daných podmínek pro zvířata, a to hlavně při zavádění nového, netradičního způsobu ustájení nebo nového režimu ve stáji (Kovalčiková a Kovalčik, 1984). Protože etologie hodnotí chování různých druhů zvířat v odlišných životních podmínkách a z různých aspektů, používají se při výzkumu různé pracovní postupy. Některé z nich se prolínají i s pracovními postupy jiných vědeckých disciplín, a to hlavně fyziologie a neurofyziologie (Kovalčiková a Kovalčik, 1984). Volba techniky výzkumu závisí na tom, co pokusem sledujeme. Jiný postup se volí při sledování denních režimů zvířat, jiný při zjišťování reakcí zvířat na určitý technologický prvek a jiným způsobem se postupuje při sledování sociálního chování. Volba pracovního postupu závisí i na tom, jestli sledujeme jednotlivá zvířata, menší skupiny nebo velké stádo a také závisí na prostorových možnostech experimentu, na velikosti areálu, kde se zvířata pohybují. Základním požadavkem etologického výzkumu je opakování pozorování. Čím více pozorování provedeme, tím jsou údaje spolehlivější (Kovalčiková a Kovalčik, 1984). Přímé pozorování je základní a nejstarší etologickou metodou. Při tomto pozorování se experimentátor zaměřuje na výskyt jednotlivých prvků a kategorií chování, na jejich kvantitativní podíl, délku trvání a rozložení v průběhu dne. Takovýmto způsobem se hodnotí tzv. deskriptivní etologie, to je prostorový a časový opis chování zvířat. Získané údaje se zaznamenávají do etogramu, který procentuálně anebo v absolutních časových hodnotách vyjadřuje vzorec chování za 24 hodin (Sidor a Debrecéni, 1989). Při praktickém využití etologie na posouzení vhodnosti technologických systémů pro zvířata se zpravidla zaměřujeme na průměrný etologický režim (Kovalčiková a Kovalčik, 1984). Skupinové sledování se využívá hlavně k tomu, abychom získali poznatky o průměrném denním režimu zvířat. Údaje o denním režimu informují o rozložení a množství jednotlivých aktivit, hlavně o příjmu krmiva, odpočinku, pohybových aktivitách, konfliktních situacích a podobně. Zhodnocení etologického režimu je zpravidla prvním krokem při hodnocení technologie chovu (Sidor a Debrecéni, 1989). Ve velkých skupinách se používá metoda skupinových snímků chování. Při této metodě 24

se v určitých časových intervalech (5, 10, 15 minut) registruje, kolik ze sledovaných zvířat leží, stojí anebo žere, podle toho, kterou činnost chceme sledovat (Kovalčiková a Kovalčik, 1984). Individuální sledování se využívá na získání detailních poznatků o jedné aktivitě anebo kategorii chování, jako je například způsob lehání a vstávání v boxe, reakce na nového dojiče, vyhledávání a zaujmutí místa při krmení, sexuální projevy a podobně (Sidor a Debrecéni, 1989).

3.6. Chování Chování je jedním z nejdůležitějších mechanizmů, kterým organizmus upravuje svůj vztah k prostředí. Tím, že zvířata umí přizpůsobovat svoje chování, zabezpečují si ochranu před nepřítelem, před cizopasníky a nemocemi, před nepříznivými klimatickými podmínkami, zabezpečují si výživu, denní režim a vyhýbají se rozličným stresům. Chování je možné označit za jeden z nejefektivnějších mechanizmů adaptace, který má velký význam pro homeostatické procesy v organizmu (Kovalčiková a Kovalčik, 1984). Chování je vnějším projevem psychiky nebo psychického stavu zvířat v souvislosti s fyziologií a fyziologickým stavem v určitém okamžiku (Kovalčiková a Kovalčik, 1984). Chování tedy můžeme definovat jako soubor procesů, kterými živočich přijímá podněty z vnějšího i vnitřního prostředí a charakteristicky na ně reaguje (Anděrová, 1995).

3.7. Pastevní chování ovcí Povahu ovce dobře líčí Karel Giebel: „Žádné jiné krotké zvíře nenechá se spojiti v tak veliká stáda a tak snadno se voditi jako ovce, jež poslouchají psa a následují slepě vůdčího berana. Spadne-li tento náhodou nebo z neopatrnosti se strmé skály do propasti, celé stádo následuje ho do záhuby. Vede-li se stádo k vodě, aby se vyplavilo, stačí hoditi vůdčího berana do vody a ovce ihned s pohledem smrtí hrdajícím běží za ním. Bezmezná hloupost, bázlivost a netečnost jsou hlavní rysy povahy těchto zvířat. Každý šumot je poleká a pohne k útěku. Hřímání a blýskání uvede celé 25

stádo ve zmatek a překvapí-li je v pohoří chumelice, lehnou si na zem a hladem a zimou raději zahynou, než aby místo opustily. Neznají ničeho, čím by si ukrátily čas, leda pastvu, přežvykování a odpočinek. Jejich pohyby jsou váhavé a jejich běh trvá jen malou chvilku. Jejich časté bečení nemá žádného významu. I v době páření jsou málo rozčileny a lásky k mláďatům jeví málo. Jehňata skákajíce, trkajíce a hrajíce si jeví povahu poněkud živější nežli staří, ale již po prvém roce života nastane i u nich ona podivuhodná lhostejnost a pohodlnost.“ (Brehm, 1971).

Třebaže se domácí plemena ovcí značně vzdálila od svých divokých předků, jsou jim v některých fylogenetických vlastnostech a znacích ještě velmi blízká. Obdobně jako u divokých předků jsou i u volně žijících skupin ovcí životní projevy podmíněny vnitřními a vnějšími stimuly, souvisejícími s životním prostorem, který je zpravidla charakteru teritoriálního (Hauptman, 1972). Trvalé těsné spolužití velkého počtu zvířat ve společenství na vymezeném teritoriu vyžaduje respektování určitých zákonitostí, protože jinak by se mohlo společenství, které je pro zvíře životně důležité, rozpadnout. Na relativně malém prostoru je velmi mnoho příležitostí ke konfliktům. Mezi zvířaty je celá řada individuálních kontaktů, které musí být určitým způsobem řízené, jinak by soustavně vznikaly tvrdé konflikty. Ve stádě se vytvoří sociální hierarchie, která usměrňuje vzájemné spolužití, zabezpečuje pořádek a harmonii a omezuje neúčelné spory a boje. Každé zvíře se může chovat jen podle svého sociálního pořadí (Kovalčiková a Kovalčik, 1984).

U domácích ovcí, stejně tak

i u muflonů, přebírá funkci vedoucího zvířete ta matka, která má nejvíc potomstva. U potomstva totiž převládá tendence následovat vlastní matku (Kovalčiková a Kovalčik, 1974). Dominantní postavení ve stádě zaujímají starší bahnice, popřípadě dominantní beran (Voříšková, 2001). U všech kategorií obou pohlaví ovcí je dost přesně dodržována zákonitost přednostního postavení jedněch zvířat nad druhými. Tato společenská hierarchie začíná již u jehňat po narození, kdy se ke strukům matky dostávají nejdříve ta nejživotnější. Největší boje o nadřazenost probíhají ve velkých stádech (Hauptman, 1972). Boj o dominantní postavení probíhá u ovcí velmi mírně, mezi berany jsou boje intenzivnější. Boj mezi berany vzniká tehdy, když se doposud neznali (Voříšková, 2001). Ovce izolované od stáda na dobu zhruba do 1 měsíce po návratu do stáda většina ovcí ve stádě pozná a přijímá je jako před izolací. Zpravidla se spontánně zařazují do původních skupin. Byly-li ovce odloučeny od stáda asi 1 měsíc a déle, přijímá je po návratu většina ovcí ve stádě jako cizí (Hauptman, 1972). 26

Ovce vytvářejí sociální skupiny a to se odráží na jejich rozmístění při pasení. Uvnitř stáda lze pozorovat shlukování, které je následkem vytváření podskupin ve stádě. Podskupiny se vytvářejí z vrstevníků nebo rodinných příslušníků (Arnold a kol., 1981). Stádo ovcí se při pasení pohybuje společně. Když je pastva horší, stádo se roztáhne a každý jedinec se pase sám. Ovce během pasení ujde velkou vzdálenost. Pohyb na pastvě závisí na plemenné příslušnosti a hlavně na kvalitě pastvy. Na pastvě s bujným porostem se ovce pasou jen v malé vzdálenosti od sebe a stádo zůstává celistvé. Pokud je porost horší, ovce se rozdělí do menších skupin, které se rozmístí na větší vzdálenost od sebe. Pokud se stádo pase volně bez dozoru ovčáckého psa, rozdělí se na několik menších skupin. Ovce z jednotlivých skupin se snaží zdržovat se blízko sebe. Ve vysokém porostu zvedají vždy po několika krocích hlavy a pohledem sledují ostatní členy skupiny. V nepřehledném terénu anebo za mlhy a za snížené viditelnosti udržují neustále kontakty hlasovými projevy. V neznámém prostředí jsou ovce neklidné a bečením hledají vzájemný kontakt. Když se při pasení ovce zatoulá, anebo pokud stádo rozežene nějaký dravec, zatoulané ovce zoufale bečí, panicky pobíhají, popřípadě se dobíjejí ke stádu i přes ohradu. Pokud jsou na pastvině ovce různých plemen, trvá celé měsíce, než se vytvoří jednotné stádo. Na velké ploše se jednotlivé skupiny ovcí zdržují až 100 metrů od sebe (Sidor a Debrecéni, 1989). Ovce jsou vysloveně stádová zvířata. Naproti tomu můžeme pozorovat, že se příslušníci jednoho stáda rozdělují na více menších skupin (10 až 20 zvířat). Tyto skupiny však mají v rámci stáda velmi dobrý vzájemný kontakt (Kovalčiková a Kovalčik, 1974). Za normálních okolností vytvářejí stádo všechny kategorie ovcí, to znamená bahnice, berani i jehňata (Voříšková, 2001). Ovce respektují vedoucí postavení ošetřovatele ve stádě. Podle způsobu zacházení s ovcemi může člověk působit na ovce buď uklidňujícím dojmem, anebo, naopak, může u ovcí vyvolávat strach. Ovce se k ošetřovateli chovají jako k vůdci. Podobný vztah jako k člověku mají ovce i k ovčáckému psovi. Pes může být pro ovci přítelem, nepřítelem, ochráncem anebo vůdcem stáda (Mikuš a kol., 1984). Jako druh se ovce vyznačují průměrným vývinem „duševních“ schopností, čili za daných podmínek jsou schopny účelně spojovat představy, což vyúsťuje v jednání, vycházející pravděpodobně z daného popudu. Příkladem toho jsou: rozlišovací a orientační paměť spoléhající na vnímavost, dotek, čich a zrak, „požádání“ o uvolnění místa při žraní u obsazeného žlabu a jeslí (dotykem přední nohou nebo mulcem na záď „žádaného“ zvířete) a po neuposlechnutí trkáním do stejných tělesných 27

partií, vlastní obrana a obrana mladých jehňat před různými nepřáteli (zvýšené zneklidnění ovcí, udržování jehněte v blízkosti a dupání předníma nohama, trkání, popřípadě útok vrcholící trkáním), zahrabávání narozeného jehněte do podestýlky, ochrana ovce v říji před jinými berany atd. (Hauptman, 1972). Sama skutečnost, že si ovce dovede vybrat tu nejlepší pastvu, dovede táhnout ke kvalitnějším plodinám, vybrat si nejkvalitnější z předložených krmiv a teprve po jejich konzumu se vracet k postupně horším, popřípadě k nejkvalitnějším ze zbylých krmiv, je ukázkou účelného spojování představ a dobré paměti, které však chybí u jehňat po narození. Ovce přizpůsobují své životní projevy způsobům chovu a zacházení ze strany chovatelů. Do značné míry se ovce přizpůsobují také ostatním hospodářským zvířatům, jako jsou například: psi, krávy a koně – které rády následují, prasata – se kterými se sdružují, kozy – se kterými se pouze částečně sdružují, a velká drůbež, zejména krůty – se kterými se dokonce společně pasou. Menší skupiny ovcí po delším společném chovu dávají přednost jiným ovcím, teprve potom jiným druhům hospodářských zvířat. Čím větší je skupina ovcí, tím více dávají přednost zvířatům vlastního druhu. Stádově chované ovce vyjadřují své životní projevy především v souladu s celkovými životními projevy stáda (Hauptman, 1972). Mnohdy zapomínají na vlastní individuální projevy, nebezpečí a ochranu (Hrouz a kol., 2000). Ovce mají vysoce fixovaný stádový pud. Je dokonce silnější než pud sebezáchovy. Obecně charakteristickými znaky je neagresivnost, snášenlivost k jiným hospodářským zvířatům, kdy ve společném pastevním chovu se s nimi sdružují (Vejčík a Král, 1998). Ovce jsou velmi obezřetné. Při pasení často zdvihají hlavu a tak velmi rychle zjistí, jestli jim hrozí nebezpečí. Zůstanou stát a větří. Toto chování se rychle přenáší na celé stádo. Zvířata jsou neklidná, běží do středu stáda a tlačí se těsně k sobě. Všechny ovce větří. Toto chování ovcí v

nebezpečí, velmi ulehčuje psovi práci

při vedení a hlídání stáda (Kovalčiková a Kovalčik, 1974). Obranný projev ovcí je především únikový a teprve ve druhé řadě kladení odporu. Útěk některých ovcí nebo skupin ovcí je signálem blížícího se nebezpečí. V čele útěku je nejplašší skupina, která ostatní varuje výstražným bečením. Smělejší ovce oznamují nebezpečí také frkáním a dupáním předních končetin. Strach vyjadřují ovce častějším močením, někdy kálením a dovoláváním se svých mláďat (u kojných ovcí) (Hauptman, 1972). Násilně oddělená zvířata trpí stresem (Voříšková, 2001). Opakovaná zneklidňování stád i procházejícími turisty působí jako stresor. Zátěží je i spojení příslušníků dvou stád do jedné skupiny (Trávníček a kol., 1997). 28

Při společné pastvě bahnic s jehňaty je chování ovcí a jehňat na pastvině charakteristické. Po určité navykací době se matky s jehňaty po pastvině rozptýlí, stanoviště mění jen zřídka a vazba mezi matkou a jejími jehňaty není ničím narušena. S přibývajícím věkem jehňat se mění vzájemný vztah. V prvním týdnu života činí jehňatům potíže najít svoji matku a často se spletou. V tomto období matka velmi intenzivně hledá svoje jehňata, přičemž hlavním spojovacím článkem jsou verbální signály (Voříšková, 2001). Chování jehňat při oplůtkovém pasení je typické pro zvířata mladších kategorií. Jehňata nový oplůtek několikrát oběhnou a začnou se pást na jednom místě s nejchutnější trávou, obyčejně na protilehlé straně výběhu. První den se pasou klidně, další dny už vyhledávají méně znečištěná místa a poslední den netrpělivě očekávají přesun do nového oplůtku. Přitom vyhledávají jakékoliv nedostatky v ohradě, kterou se snaží podlézat (Mikuš a kol., 1984). Ovce spásá porost pomocí zubů (Mátlová a Loučka, 2002). Protože nemají horní řezáky, podchytí porost téměř při zemi velmi pohyblivými pysky, zejména horním rozštěpeným pyskem. Potom ho jazykem přitlačí k zubní mezičelistní destičce a trhnutím hlavy utrhnou a hrubě překoušou (Hauptman, 1972). Rozštěpený horní pysk a řezáky ve spodní čelisti jí umožňují při nedostatku píce přijímat porost i 2-3 centimetry vysoký (Mátlová a Loučka, 2002). Při příjmu vody a tekuté potravy ovce mírně ponořují ústa a tekutinu nasátou zúženou ústní štěrbinou ihned polykají (Hauptman, 1972). Je dobře známo, že si zvířata vybírají rozmanité druhy rostlin, aby uhradili svou potřebu živin, pokud mají neomezený přístup k píci (le Houerou, 1980). Pokud však čelí nedostatku zdrojů potravy, hlavně v obdobích sucha, všechny druhy zvířat se z nouze uchýlí i k okusování dřevin (Sanon a kol., 2007). Určitou část potravy si ovce najdou na pastvinách i v zimě. Ovce spásají větší počet druhů rostlin než skot a koně (Nágl a Rais, 1961). Horák (1999) uvádí, že z 600 druhů travin a bylin ovce spásají 570, skot 82 a koně 56, z čehož je možno usuzovat, že ovce jsou pravděpodobně nejméně náročné na skladbu pastevního porostu, přičemž jsou schopny nejen konzumovat, ale v konečném důsledku i významně redukovat výskyt plevelných bylin. Ovce se dobře adaptují na spásání většiny druhů trav a ostatních bylin již na počátku pastvy. Jsou-li rostliny mladé, jsou pro zvířata většinou i chutné. Jako mladé jsou dobře spásány i rostliny, které, když jsou starší, nejsou pro zvířata přitažlivé, dokonce se jim zdaleka vyhýbají (metlice trsnatá, třtina chloupkatá, sítina niťovitá). Některé z rostlin (třezalka skvrnitá) jsou po obrůstu nových listů naopak vyhledávány více než na počátku pastvy. 29

Po spasení bylin se ovce ke konci sezony opět vracejí k travám (Mátlová a Loučka, 2002). Ovce nesežerou rostliny, které jsou pichlavé nebo dřevnaté. Sežerou však některé plevele, jako třeba rostliny rostoucí okolo hnojiště. Na lesních pastvinách s oblibou konzumují houby. Mají v oblibě spásat strniště. Krmivo, které je napadené plísněmi ovce nesežerou. Mají rády siláže a na jejich jakost nejsou tak citlivé jako hovězí dobytek (Sidor a Debrecéni, 1989). Vysoké a přestárlé porosty ovce nespásají, ale vybírají si z nich nižší mladší komponenty, čímž se zvyšuje podíl nedopasků (Horák a kol., 2004). Ovce mají velmi vyvinutou schopnost vyhledávat nejvhodnější složky i ve velmi hrubých krmivech. Požírají snadno i kosené porosty a nepopíchají si mulce (Hauptman, 1972). Cowlishaw a Alder (1960) zaznamenali, že ovce obzvlášť dávají přednost srze (Dactylis glomerata), před druhy jako jílek vytrvalý (Lolium perenne), kostřava červená (Festuca rubra) a bojínek luční (Phleum pratense). Jiné studie udávají jiné pořadí: na prvním místě bojínek luční, dále jílek vytrvalý, srha a kostřava červená, což se částečně vysvětluje obsahem vodorozpustných cukrů (Barcsak, 1994). Ovce, jako ostatní přežvýkavci, se pasou nesouvisle (Sidor a Debrecéni, 1989). Rozložení pastvy v průběhu dne bývá závislé zejména na povětrnostních podmínkách, zhruba ve dvou hlavních (brzo ráno a vpodvečer) a dvou vedlejších periodách (dopoledne, odpoledne). Za vysokých teplot ve dne dochází často k přesunu jedné pastevní periody do nočních hodin (Mátlová a Loučka, 2002). Při vyšších teplotách se ovce zpravidla nepasou. V ohradě si ovce za teplého slunečného počasí nelehnou, ale ve stoje si hlavy strčí navzájem pod břicha, aby je měli ve stínu. Pasení je nejintenzivnější před východem slunce. Potom se jeho intenzita sníží a před západem slunce se znovu zvýší. Když je počasí příznivé, ovce se pasou pomaleji. Když je před bouřkou, pasení je rychlejší. Doba pasení se zřetelně zvyšuje jeden nebo dva dny před déle trvajícími dešti (Sidor a Debrecéni, 1989). Ovce reagují na prostředí velmi citlivě a podle jejich chování je možné předpovědět, jaké bude počasí (Mikuš a kol., 1984). Ovce se pasou 6-10 hodin za den. Mezi dobou jedné a další pastvy zvířata většinou leží a přežvykují. Ovce většinou zbytečně po pastvině nechodí, buď se pasou, nebo odpočívají a přežvykují. Čas strávený stáním zaujímá 15 až 25% celkové denní doby. V průběhu dne nebývá preferována doba, kdy by zvířata nejčastěji stála. Nejčastější příčinou stání je obtěžování hmyzem. Pro odpočinek nevolí všechna zvířata stejnou formu, vždy několik zvířat stojí, ostatní leží. Zvířata nově vyhnaná na pastvinu reagují na změnu prostředí tím, že více stojí. Ovce v noci postávají více než krávy (ty v noci většinou leží) (Mátlová a Loučka, 2002). 30

Dospělé ovce jsou přes den při pasení aktivnější než hovězí dobytek, pasou se zpravidla déle. Ovce, které mají dvojčata, se pasou delší dobu (Kovalčiková a Kovalčik, 1974). Ovce se pasou stupňovitě, tj. na stejném místě si vybírají porosty postupně od nejkvalitnějších k nejhorším, až do jejich celkového využití, zpravidla až na úroveň půdního povrchu (Hauptman, 1972). Hladové ovce spásají rostlinstvo až po kořen. Po nasycení spásají porost výše a nechávají delší strniště (Sidor a Debrecéni, 1989) Ovce jsou schopné si na pastvině pamatovat rozmístění preferovaných míst a vracet se na ně. Preference na pastvě může být ovlivněna víc návykem než druhem spásaného porostu (Horák a kol., 2004). Pasoucí se přežvýkavci používají při výběru potravy vizuální a chuťové podněty (Burns, a kol., 2001). Skot a ovce pravděpodobně vůbec nespí. Čas odpočinku z větší části využívají na trávení krmiva bohatého na vlákninu, které je spojené s přežvykováním. Tato zvířata odpočívají s otevřenýma očima a za spánek by se mohly považovat jen kratší fáze spojené s celkovým uvolněním těla. Tehdy obvykle stočí hlavu na bok a položí si ji na lopatku nebo i vedle sebe na podložené zadní končetiny. Oči při tom mají zpravidla zavřené a nepřežvykují. Pouze za špatného počasí a nevhodného podestýlání ovce přežvykují a spí vstoje, jinak vleže, a to v poměru 75:25 (Kovalčiková a Kovalčik, 1984). Doba pasivního odpočinku a spánku spadá převážně do noční doby, a to zejména do časového úseku zhruba od 22. hodin až po rozednění. Ovce má poměrně krátké období hlubokého spánku (Hauptman, 1972). K odpočinku vyhledávají ovce místa s nejhustší trávou. Přestávky mezi pasením dodržují velmi pravidelně. Průměrný čas ležení se udává od 11,5 do 13 hodin (Kovalčiková a Kovalčik, 1974). Přežvykování na pastvě začíná 1 až 1,5 hodiny po pasení. Počet přežvykovacích period je 10 až 15, čas přežvykování zabere 7 až 10 hodin. Vyvrhované sousto ovce přežvýká asi za 40 až 50 sekund, přičemž učiní 50 až 60 žvýkacích pohybů. Potom sousto spolkne. Doba mezi spolknutím sousta a vyvrhnutím dalšího sousta je 6 až 10 sekund (Sidor a Debrecéni, 1989). Při pastvě nejintenzivněji přežvykují od 11. do 13. hodin, od 15. do 17. hodin a od 20. do 24. hodin, pokud denní pastva začíná v 7. hodin a končí v 19. hodin (Hauptman, 1972). Na malých pastvinách mohou ovce denně ujít 1,5 až 3,5 kilometrů, na rozsáhlých pastvinách to však může být až 11 kilometrů (Kovalčiková a Kovalčik, 1974). Chodivost ovcí jako pastevního zvířete je velmi důležitá vlastnost. Je závislá na typu plemenné příslušnosti, kategorii, individuálních zvláštnostech, živé váze, stáří, pohlaví, kvalitě spásaného porostu apod. Ovce žírného typu jsou málo chodivé. Naopak 31

ovce menšího tělesného rámce, dýchacího typu a s kombinovanou užitkovostí se vyznačují vynikající chodivostí. Ovce vyšší živé váhy jsou méně pohyblivé než ovce nižší živé váhy. Podle stupně nasycenosti jsou nejchodivější ovce přiměřeně nasycené, ovce vyhladovělé a ovce přesycené. Na bohatých a kvalitních porostech ovce překonávají menší vzdálenosti než na chudých porostech. Chodivost se dále stupňuje za chladného, vlhkého a deštivého počasí, bez slunečního svitu, při výskytu much, komárů apod. (Hauptman, 1972).

3.8. Faktory ovlivňující pastevní chování ovcí Pastevním prostředím v širším pojetí je soubor faktorů působících na pasená zvířata a jejich užitkovost. Kromě hlavní složky pastevního prostředí, kterou je porost, zahrnuje dále vliv terénních podmínek, povětrnosti a škodlivé složky pastevní zoocenózy (Mrkvička, 2001). Životní projevy ovcí na pastvě jsou ovlivněny mnoha činiteli, z nichž nejdůležitější jsou stupeň nasycenosti, výživný stav, jakost a množství porostu, způsob pastvy a povětrnostní podmínky, zejména teplota vzduchu, sluneční záření, srážky, síla a směr větru (Hauptman, 1972). Potravní chování pasoucích se ovcí na pastvě je z velké části ovlivněno podmínkami prostředí, charakteristickými vlastnostmi porostu a endogenními faktory, jako je fyziologický stav zvířete, plemeno a předchozí zkušenosti. Potravní chování zvířat na pastvě může být také ovlivněno tvarem pastviny (Sevi a kol., 2001). Příjem a složení potravy závisí obecně na dostupnosti potravy, upřednostňování určité potravy a nutričních potřebách zvířat. U pasoucích se býložravců je příjem a složení potravy ovlivněn také prostorovým rozmístěním potravy. Podle rozmístění jednotlivých zvířat na pastvině můžeme určit, která místa v porostu jsou kvalitní, ačkoliv jsou zde i jiné vnější faktory, které také ovlivňují rozmístění zvířat, jako třeba počasí, topografie, predátoři a zásah člověka. Neměli bychom opomenout sociální cítění, které také ovlivňuje to, kde se zvíře právě nachází a tedy co žere (Sibbald a Hooper, 2004). Příjem píce pasoucími se ovcemi je ovlivněn mnoha vzájemně na sebe působícími vlivy. U stádových zvířat, mezi které patří i ovce, sociální prostředí může silně ovlivnit některé složky ingestivního chování (Penning a kol., 1993). Na pastvině s nesouvislým porostem, který je tvořen ostrůvky vegetace, musí ovce volit, zda dají

32

přednost pobytu ve stádě nebo zda se od stáda oddělí, aby si našly lepší vegetaci. V tomto případě může mít vysoká sociální motivace ovcí za následek nižší příjem píce nebo příjem píce horší kvality. Tendence pást se ve skupině a shlukovat se při každém vyrušení, to jsou hlavní znaky sociálního chování ovcí (Sibbald a Hooper, 2004). Stádová zvířata musí dělat kompromisy mezi faktory táhnoucími je pryč od skupiny, např. zvědavost a hlad, a faktory, které je táhnou zpět ke skupině, např. sociální cítění a strach z predátorů (Vaisanen a Jensen, 2003). Průměrná vzdálenost mezi ovcemi na pastvině se pohybuje mezi 1,7 až 8,6 m v závislosti na plemeni. Rozdíly mezi plemeny jsou také v tom, jak daleko od stáda je ovce schopná zajít za vzdálenější potravou (Arnold a Dudzinski, 1978). Prostorové rozmístění pasoucích se ovcí je ovlivněno vnějšími faktory, jako je rozložení potravy, topografie a klima, ale je také ovlivněno sociálními vztahy ovcí mezi sebou (Sibbald a kol., 2000). Pastevní chování zvířat je ovlivněno nabídkou hmoty. V počátku pastvy je vypásání intenzivnější, postupně si zvířata více vybírají. Při dostatku nebo přebytku hmoty intenzita spásání klesá, větší množství je zašlapáno nebo pokáleno a zvířata se k němu již nevrátí (Mátlová a kol., 2000). Dostupnost rostlin je velmi důležitá: pokud je na pastvině větší množství dostupné píce, může se na ní pást více selektivních spásačů. Vyšší kvalita píce motivuje ovce k vyššímu příjmu potravy (Blackshaw, 2003). Pokud je porost na pastvině heterogenní, zvířata spásají porost selektivněji a vybírají si píci o vyšší kvalitě. Tato selektivnost sice vede k příjmu stravy o vyšší kvalitě, ale zvířata často vydají více energie chůzí a hledáním preferované potravy. Selektivita spásání je ovlivněna počtem zvířat na pastvě a množstvím dostupné píce (Lynch a kol., 1992). Množství přijaté píce pasoucích se ovcí je ovlivněno věkem, velikostí, váhou a fyziologickým stavem ovce, klimatickými podmínkami, dostupností a kvalitou píce (Arnold, 1970). Upřednostňování různých druhů rostlin zvířaty je ovlivněno několika faktory, jako je druh zvířete, dostupnost a vhodnost píce, fyziologický stav zvířete (le Houerou, 1980). Povětrnostní podmínky výrazně ovlivňují příjem pastevní píce zvířaty, jejich chování a dále užitkovost. Pohyb zvířat na zdravém vzduchu zvyšuje jejich otužilost, zdraví a plodnost (Mrkvička, 2001). Extrémně nízké a vysoké teploty vzduchu, silné větry a deště snášejí méně zušlechtěná plemena ovcí lépe než zušlechtěná plemena. Silné a trvalé větry působí na ovce nepříznivě. V těchto případech ovce vyhledávají chráněná místa nebo se pasou po směru větrů. Před bouřemi a přeháňkami, následujícími za dosti značnou změnou počasí, jsou ovce do jisté míry zneklidněny 33

a pasou se velmi intenzivně. Vzdálenost mezi jednotlivými ovcemi se přitom zkracuje na minimum, tj. vytváří se stále více větších skupin ovcí. U kojných ovcí se toto zneklidnění stupňuje až do častějšího bečení – dovolávání se svých jehňat. Při zhoršení počasí kojné ovce první utíkají ve směru, kde jsou ustájena nebo pasena jejich jehňata. Ostatní ovce při zhoršení počasí buď vyhledávají vhodný úkryt nebo se vracejí do ovčína, popřípadě vytvářejí větší skupiny a s hlavami svěšenými stojí bez hnutí, než nebezpečí přejde. Slabší a kratší dešťové přeháňky při teplotě vzduchu 8 – 12 0C snášejí téměř všechna plemena ovcí (Hauptman, 1972). Když je během dne velké dusno, pasení se většinou odehrává v noci. V zimě ovce začínají noční periodu pasení dřív, ještě než teplota klesne nejvíce (ještě než je největší zima) a ranní periodu pasení začínají později (Arnold, 1982). Příliš vysoká intenzita slunečního záření s vyššími teplotami zhoršuje využití pastevního porostu (Mrkvička, 2001). Ovce velmi špatně snášejí sluneční žár. Přímé sluneční paprsky zabraňují ovcím vyhledávat trávu a náležitě ji spásat (Nágl a Rais, 1961). Různá plemena ovcí se přizpůsobují různým klimatickým podmínkám odlišně (Blackshaw, 2003). Dostupnost vody rozhoduje o schématech pasení, hlavně tedy v aridních oblastech. Ovce jdou o mnoho svižněji ke zdroji vody (rychlostí až 4 km/hod) než od něj (0,6 km/hod) (Squires, 1974). Během ročních období se mění kvalita a typ pastevního porostu dostupného zvířatům, tudíž sezóna má sekundární vliv na příjem a preferenci potravy zvířaty (Provenza, 1997). Sezónní jevy, jako je posun doby, kdy vychází a zapadá slunce, mají velký vliv na pastevní chování zvířat (Dudzinski a Arnold, 1979). Terénní podmínky ovlivňují intenzitu pohybu zvířat a množství k tomu spotřebované energie. Přiměřený pohyb na pastvě, který je vlastností zvířat, působí na zvířata příznivě. Naopak nadměrný pohyb v příliš členitém a svažitém terénu a při větší vzdálenosti pastevních ploch snižuje celkovou užitkovost zvířat. Větší vzdálenost kromě toho zvyšuje únavu zvířat a omezuje dobu pasení, takže skutečné snížení produkce je vyšší (Mrkvička, 2001). Pastevní chování ovcí také ovlivňuje tvar oplůtku. Ovce se v oplůtku obdélníkového tvaru pasou po kratší dobu, přijímají méně píce a využívají ji méně efektivně než ovce pasoucí se v oplůtku čtvercového tvaru (Sevi a kol., 2001). Škodlivé složky pastevní zoocenózy jsou dány biotopy, ve kterých se uplatňují specifické podmínky pro rozvoj cizopasníků, kteří vyvolávají parazitózy, choroby nebo

34

zneklidňují pasoucí se zvířata. Tím snižují příjem pastevní píce, produkční účinnost přijatých živin a v krajním případě mohou způsobit i úhyn (Mrkvička, 2001).

3.9. Etologie bahnic a jehňat Mateřské chování je vlastnost pravděpodobně geneticky založená. Je několik okolností, které zásadním způsobem mateřské projevy ovlivňují. Z nich nejdůležitější je průběh a podmínky prvního bahnění, protože selhání při něm se může opakovat při dalších porodech. Na selhání mateřského chování působí různé vlivy, z nichž nejvážnější jsou nedostatek prostoru při nadměrné koncentraci zvířat a chybějící podmínky pro vytvoření vazby matka-jehně (Mátlová a kol., 2000). U savců začíná péče o potomstvo již v době březosti. U placentárních savců, u kterých se zárodek vyvíjí v děloze, se březost projevuje nejen fyziologickými a morfologickými změnami, ale také novými prvky chování u samice. Někdy se samice straní ostatních. Snaží se nalézt klidné a bezpečné místo pro odchov potomstva. Tato snaha nabývá na intenzitě v období krátce před porodem (Anděrová, 1995). Během evoluce se vytvořily dvě zcela rozdílné cesty, které vedou k maximalizaci reprodukční zdatnosti. Jednou je přímá rodičovská investice do vlastních potomků, druhou podpora pokrevních příbuzných (nepotismus) (Veselovský, 2005). Péče o potomstvo nemá pouze biologickou funkci zajištění určitého optimálního počtu potomků, ale je nezbytná i z dalšího důvodu. Během společného soužití dospělých a mláďat mají totiž mláďata příležitost naučit se nejen základním životním potřebám, jako je získávání potravy nebo obrana před nebezpečím, ale i správnému sociálnímu chování svého druhu (Anděrová, 1995). Pozdější vývojové stadium, anatomická stavba a fyziologicko-smyslový stav jehňat při narození jim umožňuje již po narození následovat matku, popřípadě stádo. Jejich pohyb sleduje a usměrňuje matka (Hauptman, 1972). Matka představuje pro jehně významný faktor, který ovlivňuje vznik a přetrvávání potravního chování jehněte (Launchbaugh a Howery, 2005). Kopytníci se učí od svých matek a vrstevníků jak si shánět potravu (Provenza, 1997). Matky ovlivňují výživu svých jehňat i tehdy, kdy už jehňata nekojí nebo kojí jen minimálně. Činí tak výběrem pastvy a tím, že se jehňata učí vybírat si pastvu od svých matek (Dufka a kol., 1989), tu pak preferují i po odstavu (Nolte a kol., 1990). Jehňata se také prostřednictvím svých matek učí, které potravě se vyhnout (Mirza a Provenza, 1990).

35

Vznik mateřského chování se váže na období porodu, které se vyznačuje velkými změnami hormonální aktivity (Kovalčiková a Kovalčik, 1984). Některé bahnice zůstávají během bahnění ve stádě, jiné vyhledávají osamocené místo. Po obahnění se bahnice od jehněte na několik kroků vzdálí a potom se k němu vrátí. Tento pohyb dvakrát, třikrát zopakuje, potom si vedle jehněte lehne a začne ho olizovat. Olizovat, čili čistit jehně začíná bahnice od úst, nosu a očí (Sidor a Debrecéni, 1989), po té sežere plodové obaly (Bareham, 1975). Bahnice při olizování jehněte vydává určité zvuky, podle kterých jehně brzy rozeznává svou matku (Sidor a Debrecéni, 1989). Tento první kontakt matky s jehnětem nemá za účel pouze odstranění porodního hlenu, matka provádí tlamou sací pohyby, kterými jehně nejen vysouší, ale i masíruje a prokrvuje povrch těla. Masáží konečníku stimuluje vyprazdňování (Kurka, 1990). Je to období, v kterém se u bahnice vyvine schopnost rozeznat své jehně (Sidor a Debrecéni, 1989). Jehňata musí najít vemínko během jedné až dvou hodin po porodu, a zdá se, že k úspěšnému nálezu vemínka jsou velmi důležité vizuální podněty (Bareham, 1975). Péče o jehně a kojení navozuje pevný vztah – pečetění. Vyrušování při porodu může vést k poruchám pečetění – matka odmítá vlastní jehně. K tomu může dojít i v případě špatné kondice bahnice, provázené nedostatkem mléka (Vejčík a Král, 1998). Laktace jistě prohlubuje závislost mláděte na matce a do určité míry ho činí nezávislým na vnějším prostředí, ale na druhé straně především zdokonaluje a zrychluje jeho růst. Laktace zajistila rovněž evoluční úspěch savců, protože prodloužila dobu uzrávání všech nutných životních návyků mláďat, ale i jedinečnou schopnost rozšířit si svou zdatnost učením (Veselovský, 2005). Všechna savčí mláďata jsou zpočátku vyživována mateřským mlékem (Anděrová, 1995). Kojení upevňuje vztah mezi matkou a jehnětem (Sidor a Debrecéni, 1989). Sání je velmi prospěšné pro navázání vztahu mezi bahnicí a jehnětem, ale k udržování tohoto vztahu není důležité pouze sání (Nowak a kol., 1997). Kromě sacího reflexu mají mláďata vrozené i základní schéma umístění struků (Anděrová, 1995). Chování při sání je upravováno bahnicí a toto ovlivňuje pevnost pouta mezi bahnicí a jehnětem (Dwyer a Lawrence, 1999). Po porodu bahnice udržuje jehně ve své blízkosti a pobízí je k sání. Narozená jehňata, v okamžiku kdy jsou schopna vstát, obrátí hlavu k matce. Nejsou schopna najít vemeno naráz. Při prvních pokusech jehně často hledá vemeno matky mezi předníma nohama. Mezitím se matka otočí k jehněti zadkem a zdvihne zadní nohu, aby mu pomohla při hledání vemene. 36

V průběhu sání vícekrát kontroluje, zda její jehně saje. Pokud ji saje cizí jehně, bahnice odskočí a nenechá jej sát. Jehňata normálně sají z levé a pravé strany vemene systematickým střídáním struků. Dvojčata se často drží stejného struku. V prvních týdnech života sají dvojčata častěji než jedináčci. Při zamračené obloze a sníženém světle v ovčíně sají jehňata méně často, ale delší dobu. Při rušivých vnějších popudech jehňata sají častěji. Působí zde pravděpodobně také psychické narušení režimu, které jehňata vyrovnávají tak, že sáním udržují tělesný kontakt s matkou (Hrouz a kol., 2000). Do věku šesti týdnů jsou jehňata plně závislá na matce a sají velmi často. Postupně vazby mezi jehňaty a matkami slábnou. Toto ochabnutí mateřského pudu souvisí s postupným snižováním tvorby mléka (Kurka, 1990). U ovcí je zájem matky o své mládě zpočátku velmi silný, ale slábne se vzrůstajícím věkem jehněte a klesající produkcí mléka (Arnold a kol., 1979). S přibývajícím věkem jehňat se mění příspěvek matky a jehněte k udržení vzájemného vztahu (Dufka a kol., 1989). Pevnost vazby se uvolňuje s postupujícím věkem jehněte, kdy ubývá sání a jehňata se více pasou. Pak se již úplně odpoutávají a zakládají vlastní sociální skupinu (Vejčík a Král, 1998). Vzájemné vztahy mezi matkou a jehnětem se vyvíjejí na základě vrozených instinktů, ale i nepodmíněných a podmíněných reflexů, které směřují nejprve od matky k jehněti a až později v opačném směru. Zpočátku se matka seznamuje s jehnětem pomocí čichu a jehně s matkou prostřednictvím orientačních a chuťových vjemů. První seznámení matky s jehnětem je nejdůležitější pro celý život (Kurka, 1990). Vztah, který se vytvořil mezi jehnětem a matkou, je dominantní a jeho narušení v kritickém období života jehňat má vliv na jejich růst a životaschopnost (Sidor a Debrecéni, 1989). Vytvoření silného pouta mezi bahnicí a jehnětem rozhoduje o přežití jehněte. Vzhledem k tomu, že bahnice pečuje pouze o svá jehňata, přežití jehňat během kritických dnů po porodu závisí na jejich schopnosti rychle rozeznat svou matku od ostatních bahnic (Nowak a Lindsay, 1992). Vztah matka-jehně je velmi křehký, takže i při venkovním bahnění, kdy si matka může k porodu zvolit vhodné místo, je ohrožen v následujících případech: matka musí jehně opustit na delší dobu, třeba z důvodu velké vzdálenosti od napajedla, matka je oddělena od jehněte při některém hromadném zásahu (stříž, úprava paznehtů), stádo se pohybuje na velkou vzdálenost a slabší jehňata mu nestačí (Mátlová a kol., 2000). U savců, zejména u kopytníků, se musejí matka a mládě velmi brzy naučit vzájemně poznávat (Veselovský, 2005). Velmi brzy po porodu se musí jehně naučit charakteristické rysy své matky aby ji poznalo od jiných bahnic, musí se také naučit 37

lokalizovat matku, kterou výjimečně najde dvakrát na stejném místě (Nowak, 1994). Schopnost vyhledat již v raném věku bahnici, podmíněná rozlišením vlastní matky a cizích matek, je obzvlášť důležitá především pro jehňata z vícečetných vrhů (Hrouz a kol., 2000). V prvních 24 hodinách po narození, jehně pozná svou matku pouze z velmi krátké vzdálenosti (menší než padesát centimetrů). Rozpoznat svou matku na vzdálenost několika metrů je jehně schopno ve druhém až třetím dni života (Nowak, 1991). Podle bečení se naučí matka poznávat s jehnětem až po několika dnech. Tato orientace je normální v tom případě, když na bečení matky jehně k ní rychle běží a matka mu dovolí, aby se napilo (Hrouz a kol., 2000). U ovcí je vyvinuta velmi specializovaná hlasová komunikace mezi bahnicí a jehnětem, která jim umožňuje navázat a udržovat silné, často dlouhotrvající pouto (Hinch a kol., 1990). Jehňata obvykle formují vztahy se svými matkami během 24 hodin po narození (Nowak, 1994). Vztah mezi matkou a jehnětem je nejintenzivnější v prvních dnech po obahnění (Sidor a Debrecéni, 1989). V průběhu prvních 2-3 týdnů po porodu se vypěstuje pevný kontakt matka-jehně, který je obzvlášť důležitý při pobytu ovcí na rozlehlých pastvinách (Bílek a kol., 2003). Jehně přizpůsobuje své chování matce. Když si tato lehne, ve většině případů leží i jehně. Když matka začne chodit, většinou vstane i jehně. Přitom bylo zjištěno, že jedináčci leží blíž u matky než dvojčata a naopak při pastvě se dvojčata drží blíž u matky než jedináčci (Bechet a kol., 1989). Kontakty mezi matkou a jehňaty jsou velmi pevné a jehňata po odstavu ještě po osmitýdenním odloučení najdou svoji matku (Dufka a kol., 1989). V prvním týdnu života činí jehňatům potíže najít svoji matku a často se při tom spletou. V tomto období matka velmi intenzivně hledá svoje jehňata, přičemž spojovacím článkem jsou vokální signály (Dufka a kol., 1989). Hledání matky čerstvě narozenými jehňaty je silně ovlivněno předchozími zkušenostmi úspěšného setkání s matkou (Nowak, 1994). Ovce mají vynikající sluch, který uplatňují zejména při kontaktu s mládětem (Vejčík a Král, 1998). Matka během minuty zabečí až dvacetkrát, aby přivolala svoje jehňata. S přibývajícím věkem jehňat však aktivita matky klesá, zatímco jehňata mají již dost zkušeností s hledáním svých matek (od 3. až

4. týdne věku) (Dufka a kol., 1989). Jehně rozezná hlas své matky

podle individuálních rozdílů (Shillito-Walser, 1980),

bahnice pozná své jehně

podle různých druhů podnětů, například podle hlasu (Shillito-Walser a kol., 1981-a). Další autoři (Morgan a kol., 1975) došli k závěru, že rozpoznávání závisí převážně na pachu, zatímco jiné studie (Alexander a Stevens, 1981) ukazují, že bahnice rozeznají 38

svá jehňata zejména podle sluchových a zrakových podnětů, ale k tomu, aby bahnice dovolila jehněti sát, je třeba přesných čichových podnětů. Tyto podněty se mohou různit v závislosti na plemeni ovce, velikosti skupiny a na prostředí, ve kterém zvířata žijí. Některá jehňata mají schopnost dosáhnout blízkého fyzického kontaktu s jejich matkami dříve než za dvanáct hodin po narození. To naznačuje, že matka vydává individuálně charakteristické signály, které se mládě učí a ukládá do paměti už během neonatálního období. Tyto signály si mládě pamatuje a použije je k lokalizování matky později (Nowak, 1994). Matka a jehně se obyčejně zdržují nedaleko od sebe a často se stýkají (Sidor a Debrecéni, 1989). V prvních dnech života jehněte bahnice setrvává v okruhu jednoho metru od jehněte, je tedy velmi důležité rozmístění vody, potravy a přístřešku (Nowak, 1991). V době po obahnění většina matek pozná svoje jehně v okruhu 10 metrů. Jehňata však do šesti až osmi dní svého života nejsou schopná poznat svou matku, pokud se od nich vzdálí. Většina jehňat následuje matku soustavně a do pěti dní života zůstává v její blízkosti do vzdálenosti 5 až 10 metrů (Sidor a Debrecéni, 1989). Hinch a kol. (1987) zjistili, že pokud jsou matka i mládě aktivní, jejich průměrná vzdálenost od sebe je 1 metr, a pokud matka i mládě leží, není vzdálenost mezi nimi větší než 2,7 metru. Bechet a kol. (1989) zjistili větší vzdálenosti mezi matkou a mládětem, avšak vyvozují, že jehně se drží ve vzdálenosti 5-10 m od své matky. Bechet a kol., (1989) také zjistili, že více než 70 % aktivit mezi dvojčaty je synchronizováno a dvojčata mezi sebou udržují velmi krátkou vzdálenost. Na pastvině se vzdálenost mezi matkou a jehňaty zvětšuje se stoupajícím věkem jehňat, ale jsou-li v blízkosti jiné ovce, zkracuje se vzdálenost mezi matkou a jehňaty na jeden metr. Jen když ovce a jehňata leží, bývá tato vzdálenost větší, až tři metry (Dufka a kol., 1989). Vzdálenost mezi pasoucí se bahnicí a jehnětem rychle roste následujících deset dní po narození (Nowak, 1991), z 5-10 m na 42 m ve 140 dnech věku jehněte (Bechet a kol., 1989). Bahnice hrají nespornou roli ve vývoji sociálních vztahů svého jehněte k sourozencům a vrstevníkům (Ligout a Porter, 2004). V době osamostatňování se jehně stále víc vzdaluje od matky a saje stále méně. V této době se jehňata shlukují do zvláštní skupiny a jsou stále častěji spolu (Hrouz a kol., 2000). Ačkoliv jsou jehňata velmi družná, nesdružují se náhodně. Porody dvojčat jsou u domácích plemen ovcí běžné, kojená jehňata dávají přednost interakci se svými dvojčaty před vrstevníky (Shillito Walser a kol., 1981-b). Jehňata znají a rozeznávají jedince jako výsledek přímé asociace. Také jsou schopni rozeznat nové a umělé pachy mezi jejich známými 39

vrstevníky, ale tyto neznámé vůně jehněti znemožňují rozeznání konkrétních jedinců (Porter a kol., 2001). Analýzy chování jehňat ukazují, že jedináčci jsou aktivnější, leží kratší dobu a mají větší počet pokusů o sání než dvojčata (O’Connor a kol., 1989). Cizí jehňata jsou přijímána bahnicemi pouze bezprostředně po narození, některé bahnice adoptují čerstvě narozené jehně, pokud přišly o to své. Po dvanácti hodinách od narození je cizí jehně bahnicí odmítnuto (Price a kol., 1998). Při imprintingu (vtiskávání) u bahnice a jejího jehněte hrají velmi zajímavou roli čichové podněty. Imprinting je jev, který ještě nebyl dostatečně objasněn ale mezi chovateli je velmi dobře znám. Chovatel si uvědomuje problémy, se kterými se střetává, pokud chce, aby bahnice přijala jiné jehně, sirotka. Pokud jehně, které bahnice porodila, zemřelo, stáhneme jej z kůže, kůži položíme na hřbet sirotka a dáme ho k bahnici. Nepřijetí je v tomto případě řídké (Fox, 1998).

3.10. Ovčácký, pastevecký a honácký pes Rozdíly mezi plemeny ovčáckými, pasteveckými a honáckými jsou dány především stavbou těla a povahou. Povaha psů se vyvíjela podle toho, v jakém prostředí psi žili a pro jaký účel byli využíváni Zatímco ovčácký pes se více využíval ke shánění zvířat do stáda a jejich přihánění k ovčákovi, pastevecký pes sloužil hlavně ke hlídání a ochraně hospodářských zvířat, honácký pes pak k jejich nahánění. Ovčácký pes většinou pracuje tiše, honácký pes při pasení zvířat neúnavně štěká. Pastevecký pes považuje za svůj úkol svého majitele a vše, co k němu patří, ohlídat. Ovčácký a honácký pes se snaží ve všem svému majiteli vyhovět (Mátlová a Loučka, 2002). Dříve se u nás jako pomocníci při pasení ovcí (salašnickým, resp. karpatským způsobem) používali převážně němečtí ovčáci, skotské collie a některá maďarská plemena psů (hlavně puli a pumi), případně jejich kříženci, nyní se využívají především border collie. K hlídání ovcí v košáru u salaše (především proti napadení šelmami) jsou vhodná zejména plemena slovenský čuvač, kavkazský ovčák, šarplaninský ovčák apod. (Loučka, 2004). Úkolem ovčáckého psa je doprovázet stádo, usměrňovat jeho pohyb, upozorňovat na nebezpečí, případně potrestat „neposlušné“ zvíře, které by se chtělo od stáda vzdálit více, než bylo dovoleno. Putování se stádem bylo běžným denním úkonem, a tak přesuny většinou probíhaly bez komplikací. Ovčák šel před stádem, pes

40

za stádem. Oplůtkový pastevní chov ale vyžaduje odlišný přístup. Při tomto systému chovu je třeba se zvířaty manipulovat, přihnat je a zahnat kam potřebujeme, rozdělit stádo apod. Pokud se ovce chovají v oplůtcích, bývají velmi plaché, a protože se při oplůtkovém systému chovu ani nepřikrmují jádrem, není ani možné je na jádro nalákat. Před člověkem mají spíš respekt a nerady se k němu přibližují. Jestliže je však ovládá pes, hledají u člověka ochranu. Pro tento způsob práce lze samozřejmě vycvičit téměř všechna ovčácká plemena psů, daleko jednodušší je však využít ovčácké plemeno border collie (Loučka, 2004). Border collie má dobře vyvinutý cit pro to, jaký tlak na jaká zvířata vyvinout, kam běžet, kde se zastavit a jak být daleko od stáda. Jsou to psi přiháněči, jejichž instinkt, posilovaný po staletí, jim velí stádo přihánět k člověku. Výrazná je také jejich ochota s člověkem spolupracovat. Ovládají stádo fixací pohledem, s minimem kousání do zvířat. Border collie nekouše, jen štípe. Po jejím štípnutí do spěnky nebo mulce (jinam nesmí) je nanejvýš modřina. Border collie při práci neštěká. Ovládá-li stádo, zvířata jsou mnohem méně stresována, než když jsou honěna lidmi (Mátlová a Loučka, 2002).

3.11. Výživa ovcí Ovce je přežvýkavec. V její výživě mají rozhodující význam procesy odehrávající

se

v předžaludcích

–

90%

pohotových

živin

ovce

získává

z mikroorganizmů bachoru a jen 10% přímo z krmiva (Horák, 1999). Ovce přijatou potravu v dutině ústní rozžvýkají jen velmi hrubě a nedokonale a rychle ji polykají. Teprve po přijetí určitého množství krmiva a dosažení jistého stupně nasycenosti přijatou potravu v klidu přežvykují (Gajdošík a Polách, 1988). Krmná dávka má podpořit přežvykování. Ovce denně přežvykují 6,5-8 hodin (Horák, 1999). Ovce spase denně

6-9

kg

pastevního

porostu,

jehně

3,5-4

kg,

přičemž

zůstává

asi

10-40 % nedopasků (Horák, 2006). Ovce mají schopnost přijímat objemově více krmiva a objemnou statkovou píci využít mnohem lépe než jiná hospodářská zvířata. Je to podmíněno jejich relativně dlouhým trávícím ústrojím. V krmné dávce mohou mít více než 70 % objemného krmiva. Přijatou potravu ovce tráví pomalu a trávící proces probíhá více kvašením a fermentací v bachoru a předžaludku za pomoci různých enzymů než rozkladem

41

potravy trávícími kyselinami. Ve srovnání se skotem má ovce větší relativní kapacitu trávícího ústrojí, takže je schopna využít ve větší míře objemnou píci bohatší vlákninou (Gajdošík a Polách, 1988).

3.11.1. Norma a potřeba živin pro ovce Krmná norma je zpracována u bahnic s živou hmotností 45, 60 a 75 kg, s členěním na jalové, březí, v první a druhé polovině březosti, v laktaci do 60 a nad 60 dnů, při odchovu jedináčka nebo dvojčat. Dále u jehnic ve výkrmu s živou hmotností 15, 20, 25 a 30 kg při denním přírůstku 125, 150, 175, 200, 225 a 250 g. Beránci ve výkrmu mají navíc, oproti jehnicím, skupinu s živou hmotností 35 a 40 kg a denní přírůstek 300 a 350 g. Jehnice je třeba krmit intenzivněji než ovce jalové, poněvadž ještě nemají dokončen tělesný růst a vývin (Horák, 2006). Každá kategorie zvířat má jiné požadavky. Laktující bahnice mají vyšší nejen biologickou potřebu, ale i chuť ke krmení a preferenci nejkvalitnějších druhů z porostu, podobně jako jehňata do odstavu a po odstavu. Jalové bahnice a berani se spokojí s množstvím a kvalitou na úrovni záchovné dávky. Jehnice a ročky se pohybují mezi těmito dvěma extrémy (Mátlová a kol., 2000). U hospodářských zvířat se potřeba živin uvádí v záchovné a produkční dávce. U ovcí tento ukazatel zahrnuje i potřebu živin na růst vlny (Horák, 2006). 50-75% celkové potřeby živin ovcí zajišťuje pastva (Mátlová a kol., 2000). Potřeba živin a energie přihlíží ke kategorii ovcí, živé hmotnosti, fyziologické zátěži a užitkovosti. Záchovná dávka se uvádí na metabolickou velikost těla H 0,75 a vyjadřuje se v jednotkách NEL (Horák, 1999). Metabolická velikost zvířete představuje hmotnost orgánů a tkání, které se aktivně podílejí na metabolismu organizmu. Její vztah k živé hmotnosti není přímo úměrný, to znamená, že s rostoucí velikostí (hmotností) zvířete klesá relativní podíl jeho metabolicky aktivních tkání. Na velikosti aktivních tkání závisí jak potřeba živin, tak vyprodukovaná energie na zachování životních funkcí, růst svalové a tukové hmoty, produkci mléka atd. (Mátlová a kol., 2000). Od roku 1994 v souladu s doporučením Evropské zootechnické asociace se potřeba živin pro přežvýkavce udává v ukazatelích (Horák, 1999): Základní: NEL (netto energie laktace), NEV (netto energie výkrmu), PDI (skutečně stravitelný protein v tenkém střevě), Ca (vápník) a P (fosfor). Orientační: NL (dusíkaté látky), sušina a vláknina, stopové prvky, vitaminy – A, D, E.

42

Potřeba živin pro bahnice závisí na jejich živé hmotnosti, užitkovosti a stadiu reprodukčního cyklu. Záchovná potřeba na jednotku metabolické velikosti těla (kg H0,75) je 0,209 MJ NEL, 2,50 g PDI a 4,75 g NL, 58,2 g sušiny, 17,5 g vlákniny, 0,141 g Ca, 0,113 g P, 0,116 g Mg, 0,087 g Na, 0,291 g K, 0,128 g S a 0,095 g Cl (Zeman a kol., 2006). Při pastvě spojené s intenzivním pohybem, zejména v obtížném svahovitém terénu, se ve srovnání se stájovým chovem zvyšuje potřeba energie až o 25 %. Se zvýšením potřeby energie se zvyšuje i příjem krmiva (Zeman a kol., 2006). Jalová bahnice o hmotnosti 60 kg tedy potřebuje 4,51 MJ NEL, 53,9 g PDI, 108 g NL, 1251 g sušiny, 376 g vlákniny, 3 g Ca, 2,4 g P, 2 g Mg, 1,5 g Na, 6 g K, 2,6 g S, 1,9 g Cl denně. Pro bahnice s různou fyziologickou zátěží je doporučena tato dávka stopových prvků (mg na kg sušiny): 50-70 Fe, 40-70 Mn, 60-80 Zn, 5-8 Cu, 0,2-0,4 I, 0,1-0,2 Co, 0,1 Se a 0,1 Mo (Horák, 1999). Potřeba živin na záchovu je u jehnic a roček vyšší, než u dospělých bahnic, které mají ukončený růst a vyvinuté tukové rezervy. Jehnice také mají menší zkušenosti s vyhledáváním vhodných druhů v porostu a tak musí vyvinout větší aktivitu, tím opět roste potřeba živin (Mátlová a kol., 2000).

3.11.2. Hodnocení energie krmiv K hodnocení energie se používají hodnotící systémy pro skot. U všech kategorií ovcí ze všech možných způsobů hodnocení převažuje jako měřítko hodnocení metabolizovatelná energie. V České republice se energie pro ovce hodnotí podle NEL. U tohoto systému hodnocení vyvinutého v Německu je čistý obsah energie v krmivu odvozen z dosažitelné velikosti mléčné energie. Obsah energie v krmivech a hodnoty potřeby čisté energie laktace NEL se udávají v megajoulech (MJ) (Jeroch a kol., 2006 ). Systém hodnocení energie využívající jednotek NEL (netto energie laktace) a NEV (netto energie výkrmu) vychází z fyziologického třídění energie v těle zvířete. Tento systém respektuje rozdílné využití metabolizovatelné energie pro různé druhy produkce, zohledňuje vliv koncentrace energie v krmné dávce a umožňuje provádět korekci na úroveň výživy. Přijatá energie se v těle zvířat přeměňuje na energii chemickou, tepelnou a mechanickou. Energetická hodnota krmiva závisí na obsahu organické hmoty a její stravitelnosti. Stravitelnost je velmi důležitý faktor podmiňující nutriční hodnotu krmiva. Stravitelnost organické hmoty je, oproti objemným krmivům, poměrně stálá u jadrných krmiv a vedlejších produktů potravinářského a mlynářského průmyslu (Mudřík a kol., 2002). Příjem objemného krmiva je v rozsahu 40-70% 43

stravitelnosti závislý na tělesné hmotnosti a při špatné kvalitě sena lze zajistit pouze množství stravitelné energie pro bazální metabolizmus. Příjem sušiny je výrazně vyšší během pastvy nebo při zkrmování zelené píce (Jeroch a kol., 2006 ). Současné systémy hodnocení dusíkatých látek krmiv pro přežvýkavce odděleně hodnotí přicházející dusíkaté látky pro bachorové mikroorganizmy a pro organizmus zvířete a uvádějí hodnoty degradovatelnosti dusíkatých látek krmiva jako nejdůležitější kritérium (Mudřík a kol., 2002).

3.12. Pastva v chráněných územích V ČR je v chráněných krajinných oblastech asi 350 tisíc ha zemědělské půdy, z toho asi 200 tisíc trvalých travních porostů. Pouze 3% jsou však zařazena do první zóny s přísně účelovým, ochranným režimem, dalších 16% pak ještě vyžaduje omezení intenzivního zemědělského využívání, cca na 80% výměry se pak uplatňuje běžná zemědělská agrotechnika (Mátlová a Loučka, 2002). Ústup pastvy byl důsledkem intenzifikace zemědělství, která začala někdy v 18. století. Přechod na celoroční stájový chov tehdy umožnil postupné omezování pastvy, které vyvrcholilo ve druhé polovině 20. století. Nejdříve byla pastva zakazována v lesích, což umožnilo zefektivnění metod pěstování lesa. Jak se pastva hospodářských zvířat z naší krajiny postupně vytrácela, biotopy, které udržovala, byly převáděny na pole, louky a především kulturní lesy. Nespásaná krajina začala zarůstat a toto zarůstání dnes zřejmě vrcholí. Biologové a ochranáři přírody si jeho důsledků všimli až v 70. a 80. letech 20. století, teprve v okamžiku, kdy zarůstání bývalých pastvin začalo výrazně ochuzovat druhové bohatství živočichů a rostlin. Do té doby byla pastva považována za faktor, který vysloveně škodí a z chráněných území byla zcela vyloučena (Čížek a Konvička, 2006). Pro zachování biodiverzity v chráněných krajinných oblastech se ustoupilo od původních zákazů veškeré zemědělské činnosti. V současnosti se počítá s tradičními způsoby chovu zvířat při zachování specifik chráněného stanoviště. Využívání přírodních pastevních zdrojů se však řídí přísnými ekologickými hledisky a požadavky ochránců přírody. Přirozená údržba a obnova se provádí kosením a pastvou zvířat, především ovcí a koz ve vymezeném časovém termínu a při předepsaném zatížení.

44

Tento způsob má příznivý vliv na luční porosty, zvláště při střídání kosení a pastvy (Horák a kol., 2004) Cíl pastvy v chráněných územích má, v porovnání s klasickou pastvou, určitá specifika. Priorita pastvy v těchto územích zpravidla spočívá v udržení, resp. rozšíření druhové diverzity těchto biotopů. Z tohoto pohledu je prioritní stanovení optimálního zatížení přepásané lokality (Veselý, 1999-a) s následným hodnocením vlivu pastvy na daný biotop. Odpovídající zatížení dané plochy, a tím i odpovídající potravní nabídka, podstatně ovlivňuje chování zvířat. To zpětně ovlivňuje fytocenologické složení pastevních porostů. Proto je třeba, při pastvě zvířat v chráněných oblastech, věnovat zvýšenou pozornost i etologii (Veselý, 1999-b). Jedním z cílů obhospodařování travních porostů v chráněných územích je zachování druhové diverzity rostlinných a živočišných druhů vázaných na louky a pastviny (Mládek a kol., 2006). V ochranářské a botanické literatuře se často uvažuje o extenzivní pastvě jako o vhodném způsobu péče o mnohá nelesní chráněná území. Nicméně extenzivní pastva přináší celou řadu úskalí a problémů. Často vede z dlouhodobého hlediska k silnému zaplevelení málo chutnými pastevními plevely, nízké estetické hodnotě udržovaných pozemků nebo k selektivnímu vyžírání v dané době nejchutnějších druhů (Hejcman a kol., 2004). Je třeba si uvědomit, že pastva sice udržuje řadu typů stanovišť s velkým počtem vzácných druhů živočichů a rostlin, zároveň však tyto organismy někdy přímo likviduje (Čížek a Konvička, 2006) V České republice se chráněná území dělí na velkoplošná a maloplošná. Velkoplošná mají celkovou plochu 1 153 700 hektarů, ze kterých rozhodující část zabírá 24 chráněných krajinných oblastí a zbytek tři národní parky. Do kategorie maloplošných chráněných území se řadí národní přírodní rezervace a národní přírodní památky. Jejich počet nepřetržitě roste (Mišůr, 1996). V maloplošných chráněných územích je nutné udržovat podmínky potřebné pro zachování vzácných a ohrožených druhů rostlin a živočichů především uplatňováním vhodného managementu. Ochrana v těchto územích je dána zákonem a také způsob využití a obhospodařování má svá přesně vymezená pravidla. V zásadě se jedná o pravidelné odstraňování nadzemní hmoty porostu. V dané souvislosti se vždy mezi nejlevnější a nejpřirozenější způsoby takového obhospodařování řadila pastva. Pastva zvířat v chráněných oblastech má specifický charakter, protože její prioritou je zpravidla zlepšení, resp. udržení biodiverzity na daném biotopu (Veselý, 2005-b). Pastva ovcí má většinou příznivý vliv na složení porostu, zvýšení druhové biodiverzity, 45

proto se doporučuje pást ovce také v chráněných územích. Pro pastvu v chráněných oblastech je velmi důležité v dané lokalitě poměrně přesně stanovit optimální pastevní zatížení, aby na přepásaných plochách nedocházelo k ochranářsky nežádoucím změnám vegetace. Indikátorem stanoviště, ale i způsobu obhospodařování, je botanické složení porostu. Porost nechaný ladem se mění. Rozšiřuje se výskyt druhů, které nejsou tolerantní k pastvě a naopak jiné druhy ustupují. Počet rostlinných druhů se ve většině případů snižuje. Většina druhů trav, které v chráněných oblastech rostou, má z hlediska výživy zvířat podřadnou krmnou hodnotu. Právě proto bývají denní aktivity zvířat poněkud odlišné od aktivit při klasické oplůtkové pastvě. V chráněných oblastech se zatím pase většinou kontinuálním způsobem s řízeným pohybem zvířat po pastvině a zavíráním na noc do košáru nebo pod přístřešek. Začíná se však prosazovat i pasení oplůtkovým systémem s využitím dočasných elektrických ohradníků (Mátlová a Loučka, 2002).

3.13. Mohelenská hadcová step Do maloplošných chráněných území spadá i Hadcová step u Mohelna. Území Mohelenské hadcové stepi má rozlohu 56,98 ha a leží v předhůří Českomoravské vrchoviny, na tzv. Náměšťské plošině, jihojihozápadně-jihozápadně od obce Mohelno v zaříznutém kaňonu řeky Jihlavy, který je pod Mohelnem hluboký 130-150 m. Rezervace se nachází v nadmořské výšce 260 až 385 m. Rozkládá se z největší části na příkrých, podélně výrazně rozčleněných a k jihu exponovaných skalnatých svazích údolí nad levým břehem řeky, v meandru zv. Čertův ocas. Území zčásti zabírá i mírné svahy a plošinu nad údolím. Ekologickými podmínkami i charakterem vegetace se odlišuje tzv. skalní step na prudkých jižních svazích od krátkostébelnaté tzv. pastvinné stepi na náhorní plošině (Veselý, 2001). Právě na pastvinné stepi bylo ve 20. letech zjištěno největší množství zakrslých trpasličích forem rostlin – nanismů, na skalní stepi se prakticky nevyskytují (Veselý, 2002). Tyto formace prošly již v minulosti vývojem silně poznamenaným činností člověka. K nejvýraznějším trendům patří zarůstání stepních formací allochtonní borovicí lesní (Tkadlec a Rychnovský, 1997). Národní přírodní rezervace Mohelenská hadcová step byla vyhlášena k ochranně vzácných druhů rostlin a živočichů a jejich neobvyklých forem na hadcovém substrátu. Spolupůsobením geologického podkladu, erozní činností řeky, klimatu i činností 46

člověka se zde vytvořily podmínky vhodné pro existenci jedinečné flory a fauny nemající na území ČR obdoby (Veselý, 2001). Geologickým podkladem je hadec (bazická hornina s vysokým obsahem hořčíku). Na hadci vznikly hořečnaté rendziny s neutrální až slabě alkalickou reakcí s vysokým obsahem úlomků matečné horniny. Mají vysoký obsah půdního vzduchu a vysokou absolutní vodní kapacitu, což podmiňuje jejich vysýchavost. Na prudkých svazích působí eroze proudící vodou, takže půdy jsou zde převážně mělké, silně skeletovité, často charakteru sutí, tvořených hrubými zvětralinami hadce anebo jemnější sutí, vyplněných hrubými humusovými částicemi. Na vypuklých tvarech terénu vystupuje na povrch mateční hornina (Veselý, 2002). Klimaticky území náleží do mírně teplé oblasti, která je charakterizována dlouhým teplým a suchým létem, krátkým přechodným obdobím s mírně teplým jarem a mírně teplým podzimem. Zima je zde krátká, mírně teplá a velmi suchá s krátkým trváním sněhové pokrývky. S průměrnou roční teplotou 80C a průměrnými ročními srážkami okolo 500 mm patří tato oblast mezi poměrně suchá místa naší republiky (Veselý, 2002). Dominantní dřevinou na Mohelenské stepi jsou borovice vzácné formy Pinus silvestris hamata WILK, rostoucí na Kavkaze a Krymu. Po přerušení pastvy na území stepi došlo přirozeným náletem k postupnému rozšiřování borovice a k hojnějšímu vytváření zapojených skupin. Zásahem, negativně ovlivňujícím biotop stepi byla také stavba silnice z Mohelna do Dukovan, která byla dokončena v roce 1938. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let byl nejzávažnější zásah do biotopu stepi spojen s plánovanou výstavbou energetické soustavy Dukovany-Dalešice s Dalešickou vodní přečerpávající elektrárnou. Její součást, vyrovnávací nádrž u Mohelna, měla být umístěna v těsné blízkosti stepi. V období výstavby vyrovnávací nádrže na řece Jihlavě došlo k výraznému narušení přírodního prostředí nejen v prostoru hráze, vzdálené pouze 300 m od hranic rezervace, ale i v prostorách zařízení staveniště, které navazovaly na západní a jižní okraj rezervace. V těchto prostorách byly narušeny a devastovány stávající geobiocenózy. Došlo zde k likvidaci vegetace, k narušení půdního profilu a k následné ruderalizaci tohoto území. Vzniklo také nebezpečné ohnisko ruderálních druhů, které mohly pronikat do stepních lad v rezervaci. Zatopením údolí se omezila plocha zaujatá dříve travnatou vegetací (Veselý, 2001) Pro každé zvláště chráněné území musí být zpracovány plány péče. Jedná se o odborný a koncepční dokument ochrany přírody, který na základě údajů o dosavadním vývoji a současném stavu zvláště chráněného území navrhuje opatření na zachování 47

nebo zlepšení stavu předmětu ochrany ve zvláště chráněném území a na jeho zabezpečení před nepříznivými vlivy okolí. Plány péče jsou dlouhodobou záležitostí, orgán ochrany přírody je schvaluje zpravidla na období 10 až 15 let (Veselý, 2005-b). Ochranářský plán SPR Mohelenská hadcová step na období 1991-1995, v části hodnotící negativní vlivy působící na step, konstatuje, že území je ohroženo zarůstáním dřevinami, zejména borovicí lesní a akátem. Dále uvádí, že na území stepi zřejmě došlo ke změně mikroklimatu vlivem výstavby Jaderné elektrárny Dukovany a přehradní nádrže

a

že

některé

části

území

jsou

ohroženy

splachy

ze

zemědělsky

obhospodařovaných ploch. Byla navržena především redukce porostů borovice lesní a akátu, popř. i redukce mahalebky a svídy. Také byla navržena pastva ovcí. V roce 1996 vznikl Plán péče NPR Mohelenská hadcová step na období 1996-2005. Hlavní předmět ochrany této lokality byl charakterizován jako ochrana xerotermních reliktních společenstev fauny a flóry na hadcovém podkladě v jižně situovaném amfiteátru nad meandrem řeky Jihlavy. Za místní zvláštnost byly označeny nanismy rostlin a živočichů, vyvinuté díky specifickému mikroklimatu a extrémním, zejména eratickým podmínkám. Konstatuje se, že se zde nachází bohaté spektrum teplomilné flóry a široká škála fauny zasluhující ochranu. Za významnou je označována i reliktní populace borovice lesní. Za cíl ochrany bylo označeno také zachování důležité reprodukční funkce lokality pro rostlinné a živočišné taxony, zejména pro hmyz. Tato lokalita je zcela jedinečným a nezastupitelným stanovištěm rozmnožování hmyzu z širokého okolí, a to zejména opylovačů. Za významný úkol bylo stanoveno obnovení a udržování xerotermních společenstev v místech po vykácení borovice a pokus o renesanci původního režimu využívání, tj. pastvy ovcí a koz (Veselý, 2001). Za negativní vlivy a možná nebezpečí bylo označeno: zarůstání území borovicí lesní na xerotermních stanovištích, vysazování borovice lesní neznámého původu, rozšíření trnovníku akátu a některých nežádoucích druhů (starčeku lepkavého, ovsíku, třtiny křovištní), vlivy související s návštěvností (olamování jmelí a ochmelu, sběr rostlin a odchyt živočichů, eroze půdy po narušování chodníků sešlapem, táboření načerno, odhazování odpadků apod.). Za další negativní činitele byly označeny i vlivy spojené s výstavbou přehradní nádrže, tj. změny v průtocích v řece Jihlavě, které mají za následek mimo jiné zarůstání břehu keři a stromy a omezení odnosu sutě v meandru. Současně je možno v této souvislosti předpokládat další možné vlivy, které se projeví v delším časovém horizontu. K dalším možným nebezpečím bylo zařazeno i trvalé zarůstání území višní mahalebkou a dřišťálem na místech obnažených po borovici lesní. Nepominutelné jsou 48

i nadále splachy z okolních polí, které způsobují eutrofizaci zejména horních partií rezervace a roklí (Veselý, 2002). Do hlavních biotechnických zásahů a ochranářských opatření byly zařazeny: řízená pastva na všech travnatých plochách a kosení nedopasků na ploše pastvinné stepi; v případě, že se neuskuteční pastva, pravidelné kosení náhorní poloviny jedenkrát ročně; odstranění nežádoucích dřevin; redukce borovice lesní; prosvětlení porostu na bázi svahu (Veselý, 2001). Mohelenská step byla do třicátých let minulého století obecní pastvinou. Výsledky vědeckých

prací

věnovaných

této

lokalitě

však

vliv

antropogenní

činnosti

na společenstva stepi buď pomíjela, nebo je hodnotila zpravidla negativně. V této souvislosti byla i pastva na stepi hodnocena jako faktor negativně ovlivňující stepní společenstva. Názor na pastvu na stepi se začal měnit až v souvislosti s prokázaným zvýšeným výskytem keřů a stromů a s přerůstáním travních porostů na náhorní plošině. Za nejvhodnější formu péče bylo považováno obnovení pastvy. Z hlediska cílů ochrany biotopu mohelenské stepi bylo v rámci obnovené pastvy vždy uvažováno o pastvě ovcí. V posledních letech byla zvažována i možnost smíšené pastvy ovcí a koz. Z výsledků pokusů vyplynulo, že smíšená pastva ovcí a koz je pro biotop stepi optimální variantou (Veselý, 2005-a). Ovce se na Mohelenskou hadcovou step vrátily v roce 1997. V tomto roce zde také probíhala redukce borovice lesní, redukce keřů, a likvidace akátu na území stepi. Největší redukce borovice byla provedena v západní části náhorní roviny, kde měl porost charakter souvislého pokryvu (Veselý, 2001).

49

4. MATERIÁL A METODY Etologické pozorování pastvy ovcí na Mohelenské hadcové stepi proběhlo 10. a 11. května 2007. Stádo ovcí o 82 kusech bylo na step navezeno 7. května. Na rovině pastvinné stepi byla postavena salaš, do které se ovce zavíraly přes noc. Salaš stála na čtverci B´9, poblíž silnice vedoucí k Mohelenské nádrži. Vedle salaše stála nádrž s pitnou vodou pro napájení ovcí. Pastva byla organizována jako pastva volná, pod dohledem pastevce a jeho psa. Pastevec byl místní občan Mohelna. Pes byl plemene border collie, jmenoval se Vuk. Pes byl mladý a velmi aktivní a tím mohl mít vliv na denní režim ovcí. Stádo tvořily především ovce plemene merino, suffolk a jejich kříženci. Byla zde však i jedna ovce vřesová. Etologické sledování probíhalo metodou skupinového snímku chování a výsledky byly po oba dva dny zaznamenávány do etogramu. Při pozorování jsme se zaměřili na základní životní projevy zvířat: pastva, chůze, stání a ležení. Tyto projevy byly zaznamenávány ve vztahu ke stanovišti, na kterém byl určitý projev zpozorován. Plocha stepi byla zmapována, zakreslena a rozdělena pomocí sítě čtverců na pole o velikosti 50x50 metrů. V 10 minutových intervalech byly zaznamenávány životní projevy ovcí do etogramu. Vždy se zapsal zpozorovaný projev chování, souřadnice čtverce, ve kterém byl zpozorován a kolik ovcí se takto projevovalo. Z etogramu se dá tedy vyčíst, jaké projevy ovce vykazovaly na jakém místě a v jakém čase. Do etogramu se také zaznamenávaly případné změny počasí (déšť, síla větru apod.) a také se každou hodinu měřila a zapsala teplota vzduchu na slunci a ve stínu. Vlastní pozorování probíhalo první den od 6.50 do 16.40 hod. a druhý den od 7. do 17.20 hod. Sledování bylo zahájeno vypuštěním ovcí ze salaše a bylo ukončeno zahnáním zvířat do salaše. Čas vypouštění ovcí a zahánění zpět do salaše byl stanoven pastevcem. Také dobu k odpočinku a přežvykování ovcí určoval pastevec. Pastevec vedl pastvu tak, že si ovce samy volily denní režim. Na dobu určenou k přežvykování byly ovce zavírány do salaše.Večer byly zavírány kolem 17. hodiny, kdyby však měli volnost, určitě by se ještě pásly do pozdějších hodin.

50

Při hodnocení etologie pastvy, zvláště v chráněných územích, je důležité sledovat vazbu jednotlivých aktivit na stanoviště. Cílem sledování není tedy jen zaznamenat chování zvířat, ale také to, na kterém stanovišti k projevu chování došlo. Pro vyhodnocení nutriční hodnoty porostů na sledovaných plochách byly na nich provedeny odběry stepních porostů. Na pasené ploše bylo vybráno 6 ploch, jejichž porost byl charakteristický pro okolní část stepi. Vzorky se odebíraly z volné – přepásané plochy (3x1m2). Porost byl odebrán ze čtverců B17, C5, C10, C12, D8 a H10. Po usušení bylo u odebraných vzorků laboratorně stanoveno množství sušiny, vlákniny, dusíkatých látek, tuku, popele a minerálních látek (Anonym, 2001).

51

5. VÝSLEDKY PRÁCE A DISKUZE Etologická pozorování proběhla ve dvou po sobě následujících dnech. Celková doba pozorování byla 22 hodin. První den trvalo pozorování 11 hodin, druhý den taktéž 11 hodin. Ovce během těchto dvou pozorovacích dní navštívily celkem 59 čtverců. Do etogramu byly zaznamenávány následující životní projevy ovcí: pastva, stání, ležení, chůze. Pastva zaujímala 52% z celkové doby pozorování (za oba dva dny). Dalším nejčastěji zaznamenaným životním projevem bylo stání, které tvořilo 23% z celkové doby. Ležení tvořilo 21% a chůze pouze 5% z celkové doby. Ležení bylo zaznamenáno pouze na čtverci B´9, což je dáno tím, že na tomto čtverci stála salaš. Ovce ležely pouze v době přežvykování, určované pastevcem. Taktéž pití ovcí se odehrávalo pouze na čtverci B´9, protože nádrž s vodou k napájení zvířat byla umístěna vedle salaše. Oba dva dny ovce navštívily tyto čtverce: A16, A17, B3, B7, B13, B16, C13, B´9, C´12. Pastva byla nejčastěji zaznamenána na čtverci B7. Ovce tento čtverec navštívily oba dva dny a pastva zde zabrala 2,61% z celkové doby pozorování. Dále pak na čtvercích I25 a H25, zde se však ovce pásly pouze druhý den. Nejkratší dobu strávily ovce pastvou na čtverci B10, délka pastvy zde tvoří 0,07% z celkové doby pozorování. Ovce nejčastěji stály na čtverci B´9, což souvisí s tím, že na tomto čtverci stála salaš. Stádo se šlo po přesunu k salaši k nádrži napít a pak postávalo kolem salaše a v salaši, než si postupně ovce polehaly a začaly přežvykovat. Taktéž ležení bylo tedy soustřeďováno pouze do čtverce B´9. Chůze byla oba dva dny zaznamenána na čtverci B3. Tento čtverec protíná silnice a ovce se přes tento čtverec dostávaly na západní zalesněnou stranu stepi. Z etologického pozorování jsou jasně zřejmé 2-3 vrcholové křivky pastevní aktivity. Pastva ovcí byla nejvíce zaznamenána mezi 6. a 7. hodinou, 8. a 9. hodinou, dále mezi 16. a 17. hodinou. Nejintenzivnější byla pastva ráno po vyhnání ze salaše. V tuto dobu se pásly všechny ovce ve stádě. Nejméně se ovce pásly mezi 9. a 10. hodinou. V tuto dobu oba dva dny ovce odpočívaly v salaši a přežvykovaly. Ovce nejvíce stály po oba dva dny mezi 9. a 10. hodinou, 10. a 11. hodinou, 13. a 14. hodinou a 14. a 15. hodinou. Ležení bylo zaznamenáno mezi 9. a 10. hodinou, 10. a 11. hodinou, 13. a 14. hodinou a 14. a 15. hodinou. Doba stání a ležení se prolíná, protože ovce postávaly po příchodu k salaši, kolem salaše a v salaši před dobou určenou

52

k přežvykování a také po době odpočinku, kdy postupně vstávaly a chystaly se ven pokračovat v pastvě. Chůze byla po oba dva dny zaznamenána mezi 7. a 8. hodinou, ovce se v té době pravděpodobně nacházeli na čtvercích s méně kvalitním porostem.

První den pozorování, 10. května, byly ovce vypuštěny ze salaše v 6.50 za deště, který trval přibližně hodinu. Po té ustal a celé dopoledne bylo zataženo, odpoledne polojasno a foukal mírný vítr. Tohoto dne pastva probíhala především na západní straně stepi. Od vyhnání do 9. hodiny se ovce intenzivně pásly. Mezi 9. a 10. hodinou stádo přežvykovalo v salaši. Pár minut po 10. hodině se vydalo pod dohledem pastevce a jeho psa znovu na step. Tato další pastevní perioda trvala až do 12. hodiny, kdy se ovce přesunuly zpět k salaši, napily se a ulehly v salaši k odpočinku. Na step se vydaly až kolem půl třetí, následovala intenzivní pastva a k salaši se stádo vrátilo 16.30. Pastevec nechal všechny ovce pořádně napojit a v 16.40 salaš zavřel. Ovce první den navštívily celkem 34 čtverců. Pastva byla tohoto dne zpozorována na následujících čtvercích: A6, A8, A12, A14, A16, A17, B2, B3, B6, B7, B10, B13, B14, B16, B17, B´8, B´11, B´16, C2, C10, C11, C12, C13, C15, C´11, C´12, D6, D14, F8, G3, G8. Nejčastěji navštěvovanými čtverci byly čtverec B7, doba pasení na tomto čtverci zabrala 3,7% z celkové pozorovací doby za tento den, čtverec C2 (3,39%), C´11 (3,39%), C´12 (3,39%) a také čtverec B6 (3,33%). Nejméně se ovce pásly na čtvercích B10 (0,14%), B2 (0,79%) a F8 (0,83%). Ovce se také nejméně pásly na čtverci B´9, tedy u salaše. Na tomto čtverci, jako na jediném, bylo zaznamenáno stání i ležení, což souvisí se situováním salaše do tohoto místa. Co se chůze týče, byla zpozorována na čtvercích B3, B´9, D3, E4, F8. Chůze na čtverci B´9 by se dala vysvětlit tím, že se ovce blížily k salaši a tudíž se už nepásly, spíše spěchaly k napajedlu, aby se napily. Čtverce D3 a E4 se nacházejí na skalnaté části stepi. Na čtverci E4 musely ovce překonat strmou roklinu s nedostatkem porostu, takže ji celé stádo pouze přešlo. To stejné i na D3. 10. května zaujímala pastva 57% z celkové denní pozorovací doby. Druhým nejčastějším zpozorovaným životním projevem bylo stání, které se na celkové denní pozorovací době podílelo 21%. Ležení tvořilo 16% a chůze pouze 6% z denní pozorovací doby. Pastva byla tohoto dne nejintenzivnější ihned po vyhnání ovcí ze salaše, tedy mezi 6. a 7. hodinou, kdy se páslo celé stádo. Pasení celého stáda bylo také zaznamenáno mezi 8. a 9. hodinou, 11. a 12. hodinou a 15. a 16. hodinou. Nejméně 53

se ovce pásly mezi 13. a 14. hodinou, protože v tuto dobu byly v salaši a přežvykovaly. V salaši byly také mezi 9. a 10. hodinou a pak od 12. do 14.30 hod. Stání bylo zaznamenáno ve shodných časových úsecích jako ležení. Stání a ležení totiž souvisí s pobytem ovcí u salaše nebo v salaši. Chůze byla zaznamenána v 7.50 hod., kdy se ovce vyskytovaly na čtverci F8. Polovina stáda se pásla, polovina tímto čtvercem pouze prošla. V 10.40 hod. celé stádo prošlo čtvercem D3 a v 10.50 hod. čtvercem E4 aniž by byla zaregistrována jedna jediná pasoucí se ovce. Odpoledne byla chůze zaznamenána na čtverci B3. Tímto čtvercem rovněž celé stádo pouze prošlo. Etologické pozorování skončilo 10. května v 16.40, kdy pastevec nahnal stádo ovcí do salaše a zavřel za nimi vrata.

Druhý den etologického pozorování, 11. května, bylo pěkné slunečné počasí, odpoledne však začal foukat velmi silný vítr. Dnes se pastevec dozvěděl od majitele stáda, že má přepásat i východní část stepi. Pastva ovcí se tedy odehrávala spíše na východní části stepi. Salaš byla otevřena před 7. hodinou a ovce se vydaly na pastvu. Intenzivně se pásly až do 9. hodiny, kdy je pastevec přivedl k salaši, nechal je napojit a přežvykovat v salaši. Ovce strávily v salaši více jak dvě hodiny a o půl dvanácté začaly vstávat a vycházet ven ze salaše. Tato perioda pasení trvala až do 13. hodiny, po té pastevec nasměroval stádo k salaši, ovce se napily a znovu ulehly k přežvykování. Doba odpočinku trvala do 16. hodiny. Po té se stádo vydalo na pastvu, která tohoto dne skončila 17.30 zahnáním ovcí do salaše a jejím zavření. Ovce tento den také navštívily 34 čtverců. Pastva byla zaznamenána na těchto čtvercích: A15, A16, A17, B7, B9, B11, B13, B15, B16, B18, B´9, B´10, B´12, C7, C8, C13, C16, C20, C´12, D18, D19, D22, E22, E23, F25, H25, H26, I25, J25, J27, K26 a K27. Při srovnání čtverců navštívených prvního a druhého den, lze vidět patrný rozdíl. Ten je dán tím, že pastevec se tohoto dne vydal s ovcemi i na východní část stepi, kam den před tím nevkročily. Pastva tedy zabrala nejvíce času z celkové doby denního pozorování na čtverci I25 (4,76%), také na čtverci H25 (4,37%) a B´10 (2,69%). Nejméně se ovce pásly na čtvercích B´9 (0,05%), tedy u salaše, pak také na H26 (0,39%), B13 (0,48%) a C7 (0,48%). Stejně jako předchozí den bylo ležení zaznamenáno pouze u salaše a v salaši, tedy na B´9. Chůze byla zpozorována pouze na čtvercích B3 (stejně jako předchozí den), B9, kdy se polovina stáda pásla a druhá polovina tímto čtvercem pouze prošla a na čtverci F5. Na tomto místě ovce překonávaly strmou roklinu, tudíž tímto čtvercem celé stádo pouze prošlo. 54

Z výsledků druhého dne etologického sledování je patrné, že pastva tento den tvořila 46% ze všech pozorovaných životních projevů. Ležení a stání se na celkové denní době podílelo shodně 25%. Chůze zaujímala pouze 4%. Dnes byla pastva nejintenzivnější mezi 8. a 9. hodinou, kdy se páslo celé stádo, taktéž mezi 12. a 13. hodinou a mezi 16. a 17. hodinou. Pastva však nebyl zaznamenána od 9. do 11. hod. a od 13. do 16. hodin, kdy ovce odpočívaly v salaši. Stejně jako předchozí den bylo stání a ležení zaregistrováno ve shodných časových úsecích, tedy s pobytem ovcí u salaše nebo v salaši. Chůze byla zpozorována pouze v 7.hod., kdy se stádo nacházelo na čtverci B9, polovina stáda se pásla, polovina jej pouze prošla. Dále také v 7.10 a 7.20, kdy se ovce nacházely na čtvercích B3 a F5. Tyto čtverce však prošlo celé stádo. V pátek 11. května skončilo etologické pozorování v 17.30.

Mátlová a Loučka (2002) udávají, že ovce se pasou 6-10 hodin denně. Z výsledků pozorování vyplývá, že pastva první den tvořila 57% z celkové denní doby pozorování, které trvalo 11 hodin, což znamená, že ovce se pásly 6,5 hodiny. Druhý den pastva tvořila 46 %, pozorování tohoto dne trvalo také 11 hodin, ovce se tedy pásly 5 hodin. Horák (2004) je toho názoru, že za minimální pastevní periodu je možné považovat 4-6 hodin, za optimální 8-10 hodin denně. Ovce na stepi se pásly 6,5 a 5 hodin, myslím, že za tuto dobu se také stihly nasytit. Stádo se páslo nejintenzivněji brzy ráno po vyhnání ze salaše. To souhlasí s tvrzením Mátlové a Loučky (2002), že se ovce pasou nejintenzivněji brzy ráno a vpodvečer. Ovce však byly zavírány kolem 17. hodiny, tudíž se nemohly v podvečer pást. Kdyby však měly možnost, jistě by se pásly i vpodvečer a celková denní doby pastvy by byla delší. Hauptman (1972) ve své Etologii hospodářských zvířat píše, že pokud denní pastva začíná v 7. hodin a končí v 19. hodin, ovce nejintenzivněji přežvykují od 11. do 13. hodin, od 15. do 17. hodin a od 20. do 24. hodin. Pastva na stepi začínala kolem 7. hodiny a končila před nebo po 17. hodině. Přežvykování ovcí jsme zaznamenali první den mezi 9. a 10. hodinou, 12. a 15. hodinou. Druhý den probíhalo přežvykování mezi 9. a 11. hodinou, 13. a 16. hodinou. Doba přežvykování ovcí pasených na stepi však byla určována pastevcem. Kdyby se ovce nepásly pod dohledem pastevce, jistě by si zvolily dobu k přežvykování podle sebe a určitě by se lišila od našich zjištěných period. 55

Mátlová a Loučka (2002) dále zjistili že při odpočinku některé ovce stojí, většina jich však leží. To jsme zaznamenali i my. Ovce odpočívaly v salaši a vždy jich několik stálo, většina však ležela. Po vpuštění do salaše zůstaly některé ovce stát, jiné si rovnou lehly. Postupně se však počet stojících ovcí zmenšoval. Ke konci doby odpočinku zase ovce začaly postupně vstávat a před vypuštěním ze salaše převažoval počet stojících ovcí. Nikdy však neleželo celé stádo. Kovalčiková a Kovalčik (1974) vypozorovali, že se příslušníci jednoho stáda rozdělují na více menších skupin (10 až 20 zvířat). K tomuto výsledku jsme při našem etologickém sledování nedošli. Stádo se vždy páslo celistvé, jen se na některých čtvercích s horším porostem rozprostřelo, tak jak udávají Sidor a Debrecéni (1989). Ti také dodávají, že stádo se dělí na menší skupinky jen pokud není paseno pastevcem a jeho psem. Squires (1974) říká, že ovce jdou o mnoho svižněji ke zdroji vody než od něj. Toho jsme si všimli i my. Když se ovce blížily k salaši, kde bylo umístěno napajedlo, přidaly do kroku a nakonec se celé stádo rozeběhlo k napajedlu. V našem případě je to dáno tím, že ovce po dobu pastvy neměly přístup k vodě a mohly se napít až při příchodu k salaši.

Pastva zvířat v chráněných oblastech musí probíhat v souladu s plánem péče pro daný biotop a měla by probíhat nejvhodnější formou pro dané chráněné území, ale i pro zvířata. Pastva musí splňovat požadavky zvířat na welfare. Zvířata by měla mít možnost projevit své životní projevy, aniž by byla nějak omezována. Porost musí odpovídat nutričním požadavkům zvířat nebo je nutné zajistit příkrm. Myslím si, že pastevec by měl být před začátkem pastvy řádně proškolen, měl by vědět kde se má pást a jak se má pást a měl by mít odborné znalosti z oblasti chovu ovcí, výživy a krmení ovcí, pícninářství, etologie zvířat, případně dalších oborů. Podle mého názoru je vhodnější k hodnocení etologie pastvy ovcí v chráněném území použít oplůtkovou pastvu. Ovce mají možnost projevovat své životní potřeby, aniž by je někdo rušil nebo ovlivňoval. Získáme tak přesnější etologický snímek o chování ovcí. Při pastvě pomocí ovčáckého psa může dojít k většímu poškození porostu než při pastvě oplůtkové. V nerovném terénu také může dojít ke zranění ovcí. Za nejvhodnější způsob obhospodařování travních porostů v chráněných oblastech považuji hlavně pastvu ovcí.

56

Laboratorně bylo stanoveno, že stepní porost v Mohelně obsahoval v době etologického sledování v 1kg sušiny v průměru 8,38% N-látek, 35,33% vlákniny, 4,42% tuku, 3,64 g /kg Ca, 1,43 g/kg P, 0,11 g/kg Na, 2,31 g/kg Mg, 8,94 g/kg K, 26,74 g/kg Cu, 313,18 g/kg Fe, 67,56 g/kg Mn a 30,15 g/kg Zn. Jalová bahnice o hmotnosti 60 kg podle Horáka (1999) potřebuje 4,51 MJ NEL, 53,9 g PDI, 108 g NL, 1251 g sušiny, 376 g vlákniny, 3 g Ca, 2,4 g P, 2 g Mg, 1,5 g Na, 6 g K, 2,6 g S, 1,9 g Cl denně. Dávka stopových prvků (mg na kg sušiny): 50-70 Fe, 40-70 Mn, 60-80 Zn, 5-8 Cu, 0,2-0,4 I, 0,1-0,2 Co, 0,1 Se a 0,1 Mo (Horák, 1999). Pokud denní potřebu živin jalové ovce o hmotnosti 60 kg přepočítáme na 1 kg sušiny, zjistíme, že potřebuje 8,59% N-látek, 29,91% vlákniny, 2,38 g Ca, 1,9 g P, 1,59 g Mg, 1,19 g Na, 4,77 g K. Stopové prvky jsou již v mg na kg sušiny uvedeny. Obsahem N-látek se potřebě ovcí nejvíce blíží porost na čtvercích B17 (8,827%) a C5 (8,508%). Naopak porost na čtverci H10 v obsahu N-látek (21,314) potřebu ovcí převyšuje. Ostatní čtverce jsou po stránce obsahu N-látek v normě. Obsahem vlákniny vyhovuje ovcím porost na všech čtvercích, kromě čtverce H10 (70,655%), který potřebu vlákniny několikanásobně překračuje. Ca je v porostu obsažen v nadbytku, na čtverci H10 (6,977%) tvoří až dvojnásobek potřeby ovcí. P je v porostu spíše deficitní, pouze v porostu na čtverci H10 (2,498%) je v nadbytku. Mg, Na a K svým obsahem v porostu také převyšují potřebu ovcí. Co se týče stopových prvků, byl v porostu zjištěn nadbytek Cu (pouze na čtverci B17 je velmi deficitní) a dále normu převyšuje obsah Fe. Obsah Mn několikanásobně převyšuje potřebu ovcí v porostu na čtverci H10, na ostatních čtvercích je jeho obsah v souladu s potřebou ovcí. Výrazný deficit byl zjištěn u Zn. Jeho potřebu ovcemi kryje pouze porost na čtverci H10. Pastva byla zaznamenána na čtverci B17 a v jeho okolí, dále na čtvercích C10 a C12 a i v okolí těchto čtverců. Tyto čtverce leží na náhorní plošině, na tzv. pastvinné stepi. Zde pastevec s ovcemi pobýval nejvíce a ovce se vždy v těchto místech intenzivně pásly. Naopak pastevec s ovcemi nenavštívili čtverec H10, ani jeho blízké okolí. Nelze tedy říci, zda by se zde ovce pásly nebo zda by čtvercem pouze prošly. Zeman a kol. (1995) považují v Katalogu krmiv za dobrý pastevní porost ten, který obsahuje v 1000 g sušiny 207,84 g vlákniny, 151,45 g N-látek, 7,64 g Ca, 3,8 g P, 2,29 g Mg, 0,16 g Na, 140,87 mg Mn, 28,99 mg Zn. Špatný pastevní porost podle něj obsahuje 241,53 g vlákniny, 177,81 g N-látek, 8,47 g Ca, 2,45 g P, 2,45 g Mg, 0,22 g Na, 334,22 mg Mn, 42,34 mg Zn. Z laboratorního stanovení nutriční hodnoty porostu na Mohelenské hadcové stepi vyplývá, že píce patří spíše mezi horší pastevní porosty. 57

6. ZÁVĚR Etologické pozorování pastvy ovcí proběhlo ve dnech 10 a 11. května 2007 na Mohelenské hadcové stepi. Součástí procesu hodnocení vhodnosti pastvy je provedení etologického pozorování. Je však nutné hodnotit etologii pastvy nejen ve vztahu k denní aktivitě, ale i ve vztahu ke stanovištním podmínkám. Nutné je také provést vícedenní pozorování, které nám zpřesní etologický snímek a dosažené výsledky jsou pak hodnověrnější. Z dvoudenního pozorování jsme dostali následující výsledky: pastva zaujímala 52% z celkové doby pozorování. Dalším nejčastěji zaznamenaným životním projevem bylo stání, které tvořilo 23% z celkové doby. Ležení tvořilo 21% a chůze pouze 5% z celkové doby. Ležení bylo zaznamenáno pouze na čtverci B´9, což je dáno tím, že na tomto čtverci stála salaš. Ovce ležely pouze v době přežvykování, určované pastevcem. Taktéž pití ovcí se odehrávalo pouze na čtverci B´9, protože nádrž s vodou k napájení zvířat byla umístěna vedle salaše. Ovce nejčastěji vypásaly čtverec B7, dále pak čtverce I25 a H25. Pastva ovcí byla nejvíce zaznamenána mezi 6. a 7. hodinou, 8. a 9. hodinou, dále mezi 16. a 17. hodinou. Nejintenzivnější byla pastva ráno po vyhnání ze salaše. Pro hodnocení etologie pastvy v chráněném území bych spíše doporučovala oplůtkovou pastvu, při volné pastvě je denní režim určován pastevcem a ovce se nemohou projevovat tak jak by chtěly. Dále bych doporučovala pastevce před začátkem pastvy řádně proškolit. Jsem velmi ráda že jsem se mohla zúčastnit tohoto etologického sledování volné pastvy ovcí. Zde poprvé jsem na vlastní oči viděla pastvu ovcí realizovanou s pomocí pastevce a pasteveckého psa. Poprvé jsem také spatřila Mohelenskou hadcovou step. Je to nádherný kousek naší přírody, který opravdu stojí za to, abychom o něj s láskou pečovali a uchovali ho pro další generace.

58

7. SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY ALEXANDER, G., STEVENS, D. Recognition of washed lambs by Merino ewes. Applied Animal Ethology, 1981, vol. 7, no. 1, s. 77-86. ISSN 0168-1591.

ANDĚROVÁ, R. Úvod do etologie. 1. vyd. Praha: Provozně ekonomická fakulta ČZU v Praze, 1995. 114 s. ISBN 80-213-0276-3. ANONYM. Příloha k vyhlášce Ministerstva zemědělství č. 124/2001 Sb. Praha, 2001.

ARNOLD, G.W. Regulation of feed intake by grazing animals. Journal of Animal Science, 1970, vol. 74, s. 1240–1251. ISSN 1525-3163.

ARNOLD, G.W., DUDZINSKI, M.L. Social organisation and animal dispersion. In Ethology of Free-ranging Domestic Animals. 1st edition. Amsterdam: Elsevier, 1978. s. 51–92. ISBN 0444417001.

ARNOLD, G.W., WALLACE, S.R., MALLER, R.A. Some factors involved in natural weaning processes in sheep. Applied Animal Ethology, 1979, vol. 5, no. 1, s. 43–50. ISSN 0168-1591.

ARNOLD, G.W., WALLACE, S.R., REA, W.A., Associations between individuals and home-range behaviour in natural flocks of three breeds of domestic sheep. Applied Animal Ethology, 1981, vol. 7, no. 3, s. 239-257. ISSN 0168-1591.

ARNOLD, G.W. Some factors affecting the grazing behaviour of sheep in winter in New South Wales. Applied Animal Ethology, 1982, vol. 8, no. 1-2, s. 119–125. ISSN 0168-1591.

BARCSAK, Z. Correlation between the palatability of grasses and their soluble sugar contents. Novenytermeles, 1994, vol. 43, s. 221-228. ISSN 0546-8191.

59

BAREHAM, J.R. The effect of lack of vision on suckling behaviour of lambs. Applied Animal Ethology, 1975, vol. 1, no. 3, s. 245- 250. ISSN 0168-1591.

BECHET, G., THERIEZ, M., PRACHE, S. Feeding behaviour of milk-fed lambs at pasture. Small Ruminant Research, 1989, vol. 2, no. 2, s. 119-132. ISSN 0921-4488.

BÍLEK M., ŽÁKOVÁ I., BENDOVÁ P. Životní projevy bahnic při extenzivní kontinuální pastvě v horské chráněné oblasti. In Program a abstrakta 30. etologické konference, 30. konference České a Slovenské etologické společnosti, Jičín, 10. – 12. dubna, 2003. Jičín: Česká a Slovenská etologická společnost, s. 43.

BLACKSHAW, J.K. Notes on some topics in applied animal behaviour. 3rd edition, Sydney: Animal Behaviour, 2003. 102 s. ISBN 0959258108.

BREHM, A.E. Život zvierat 4: Cicavce. 1.vyd. Bratislava: Obzor, 1971. 508 s.

BURNS, J.C., FISHER, D.S., MAYLAND, H.F. Preference by sheep and goats among hay of eight tall fescue cultivars. Journal of Animal Science, 2001, vol. 79, no. 1, s. 213-224. ISSN 1525-3163.

COWLISHAW, S.J., ALDER, F.E. The grazing selections of cattle and sheep. Journal of Agricultural Science, 1960, vol. 54, no. 257-267. ISSN 1469-5146.

ČÍTEK, J., ŠANDERA, Z. Základy pastvinářství. 1. vyd. Praha: Institut výchovy a vzdělávání ministerstva zemědělství ČR v Praze, 1993. 32 s. ISBN 80-7105-039-3.

ČÍŽEK, L., KONVIČKA, M. Pastva a biodiverzita. In Pastva jako prostředek údržby trvalých travních porostů v chráněných územích. MLÁDEK, J., PAVLŮ, V., HEJCMAN, M., GAISLER. J. 1. vyd. Praha: Výzkumný ústav rostlinné výroby, 2006. s. 6. ISBN 80-86555-76-3.

DUDZINSKI, M.L., ARNOLD, G.W. Factors influencing the grazing behaviour of sheep in a Mediterranean climate. Applied Animal Ethology, 1979, vol. 5, no. 2, s. 125–144. ISSN 0168-1591. 60

DUFKA, J., KŘÍŽEK, J., RAIS, I., ŠVEC, V. Oplůtkový chov ovcí. 1. vyd. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1989. 60 s. ISBN 80-209-0082-9.

DWYER, C.M., LAWRENCE, A.B. Does the behaviour of the neonate influence the expression of maternal behaviour in sheep. Behaviour, 1999, vol. 136, no. 3, s. 367–389. ISSN 1568-539X.

FRANCK, D. Etologie. 2. vyd. Praha: Karolinum, 1996. 324 s. ISBN 80-7066-878-4.

FOX, M.W. Concepts in Ethology: Animal Behavior and Bioethics. 2nd edition, Florida: Krieger Publishing Company, 1998. 164 s. ISBN 1-57524-044-0.

GAJDOŠÍK, M., POLÁCH, A. Chov oviec. 2. vyd. Bratislava: Príroda, 1988. 336 s.

HAUPTMAN, J. Etologie hospodářských zvířat. 1. vyd. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1972. 294 s.

HEJCMAN, M., GAISLER, J., PAVLŮ, V. Pastva v chráněných územích. In Sborník referátů

z odborného

semináře

Pastva

v různých

ekologických

podmínkách,

17.12. 2003, Praha, Praha: Česká zemědělská univerzita v Praze, Katedra pícninářství a trávníkářství, 2003. s. 17-20. ISBN 80-213-1113-4.

HEJCMAN, M., PAVLŮ, V., KRAHULEC, F. Pastva. In Zásady péče o nelesní biotopy v rámci soustavy NATURA 2000 (Pracovní verze pro předjednání Správou CHKO). HÁKOVÁ, A. Praha: Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, 2004. s. 7.

HINCH, G.N., LECRIVAIN, E., LYNCH, J.J., ELWIN, R.L. Changes in maternalyoung associations with increasing age of lambs. Applied Animal Behaviour Science, 1987, vol. 17, no. 3-4, s. 305–318. ISSN 0168-1591.

HINCH, G.N., LYNCH, J.J., ELWIN, R.L., GREEN, G.C. Long-term associations between Merino ewes and thein offspring. Applied Animal Behaviour Science, 1990, vol. 27, no. 1-2, s. 93–103. ISSN 0168-1591.

61

HORÁK, F. Chov ovcí. 1. vyd. Praha: Brázda, 1999. 168 s. ISBN 80-209-0284-8.

HORÁK, F., AXMANN, R., ČERVENÝ, Č., DOLEŽAL, P., DOSKOČIL, J., JÍLEK, F., LOUČKA, R., MAREŠ., V., MILERSKI, M., PINĎÁK, A., TŮMA, J., VESELÝ, P., ZEMAN, L. Ovce a jejich chov. 1. vyd. Praha: Brázda, 2004. 303 s. ISBN 80-209-0328-3.

HORÁK, F. Chov ovcí a koz. In Drobnochovy hospodářských zvířat. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Profi Press, 2006. Kapitola 4, s. 177-207. ISBN 80-86726-19-3.

HROUZ, J., MÁCHA, J., KLECKER, D., VESELÝ, P. Etologie hospodářských zvířat. 1. vyd. Brno: Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně, 2000. 185 s. ISBN 80-7157-463-5.

HRABĚ, F., ŘÍMOVSKÝ, K., VÍTEK, L. Pícninářství: cvičení. 1. vyd. Brno: Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně, 1995. 116 s. ISBN 80-7157-173-3.

JELÍNEK, P., HORÁK, F., POLÁCH, A. Chov ovcí. 1. vyd. Brno: Vysoká škola zemědělská v Brně, 1988. 187 s.

JEROCH, H., ČERMÁK, B., KROUPOVÁ, V. Základy výživy a krmení hospodářských zvířat. Vědecká monografie. 1. vyd. České Budějovice: Jihočeská univerzita

v

Českých

Budějovicích,

Zemědělská

fakulta,

2006.

290

s.

ISBN 80-7040-873-1.

KOVALČIKOVÁ, M., KOVALČIK, K. Etológia hovädzieho dobytka. 1. vyd. Bratislava: Príroda, 1984. 232 s.

KOVALČIKOVÁ, M., KOVALČIK, K. Adaptácia a stres v chove hospodárskych zvierat. 1. vyd. Bratislava: Príroda, 1974. 206 s.

KURKA, M. Rukověť soukromého chovatele ovcí. 1. díl. 1. vyd. Jabkenice: Nakladatelství a vydavatelství P14, 1990. 180 s. ISBN 80-900141-0-0.

62

LAUNCHBAUGH, K.L., HOWERY, L.D. Understanding landscape use patterns of

livestock

as

a

consequence

of

foraging

behavior.

Rangeland

Ecology

and Management, 2005, vol. 58, no. 57, s. 99–108. ISSN 1550-7424.

LE HOUEROU, H.N. The role of shrubs and trees in the sahelian and sudanian zone. In Browse in Africa: The Current State of Knowledge. Papers presented at the International Symposium on Browse in Africa. Addis Ababa, 8–12 April, 1980. le Hou´erou, H.N., Addis Ababa: ILCA, 1980. s. 85–101. ISBN 9290530251.

LIGOUT, S., PORTER, R.H. Effect of maternal presence on the development of social relationships among lambs. Applied Animal Behaviour Science, 2004, vol. 88, no. 1-2, s. 27–59. ISSN 0168-1591.

LOUČKA, R. Ovčácký pes, jeho využití a péče o něj. In Ovce a jejich chov. 1. vyd. Praha: Brázda., 2004. Kapitola 16, s. 275-281. ISBN 80-209-0328-3.

LYNCH, J.J., HINCH, G.N., ADAMS, D.B. The behaviour of sheep. 3rd edition. Wallingford: CAB International,1992. 248 s. ISBN 0-85198-787-7.

MÁTLOVÁ, V., LOUČKA R. Pastevní chov ovcí a koz. 1. vyd. Praha: Agrospoj, 2002. 160 s. ISBN 80-86454-22-3.

MÁTLOVÁ, V., MALÁ, G., ČERNÁ, D. Chov ovcí v marginálních podmínkách. 1. vyd.

Praha: Výzkumný ústav živočišné výroby Praha Uhříněves, Oddělení

technologie a techniky chovu hospodářských zvířat, 2000. 112 s. ISBN 80-86454-10-X.

MIKUŠ, M., ČUMLIVSKI, B., HABOVŠTIAK, J., KURÁŇ, J., KURZ, V., LAURINČÍK, J., LONGAUER, V., MALÍK, J., MASÁR, M., OCHODNICKÝ, D., PILKO, P., ŠVEC, J., VLÁČIL, R. Príručka chovateľa oviec. 1. vyd. Príroda, Bratislava, 1984. 371 s.

MIRZA, S.N., PROVENZA, F.D. Preference of the mother affects selection and avoidance of foods by lambs differing in age. Applied Animal Behaviour Science, 1990, vol. 28, no. 3, s. 255-263. ISSN 0168-1591. 63

MIŠŮR, P. Chráněná území v České republice. Náš chov, 1996, roč. 56, č. 6, s. 11. ISSN 0027-8068.

MLÁDEK, J., PAVLŮ, V., HEJCMAN, M. Shrnutí důležitých zásad pastvy hospodářských zvířat v chráněných oblastech. In Pastva jako prostředek údržby trvalých travních porostů v chráněných územích. MLÁDEK, J., PAVLŮ, V., HEJCMAN, M., GAISLER. J. 1. vyd. Praha: Výzkumný ústav rostlinné výroby, 2006. s. 101. ISBN 80-86555-76-3.

MORGAN, P.D., BOUNDY, C.A.P., ARNOLD, G.W., LINDSAY, D.R. The roles played by the senses of the ewe in the location and recognition of lambs. Applied Animal Ethology, 1975, vol. 1, no. 2, s. 139-150. ISSN 0168-1591.

MUDŘÍK, Z., KODEŠ, A., HUČKO, B. Krmivářské poradenství. 1. vyd. Praha: Česká zemědělská univerzita v Praze, Agronomická fakulta, 2002. 177 s. ISBN 80-213-0948-2.

MRKVIČKA, J. Pastvinářství. 2. vyd. Praha: Česká zemědělská univerzita v Praze, Agronomická fakulta, 2001. 96 s. ISBN 80-213-0774-9.

NÁGL, F., RAIS, I. Pastevní technika. 1. vyd. Praha: Státní zemědělské nakladatelství v Praze, 1961, 410 s.

NOLTE, D.L., PROVENZA, F.D., BALPH, D.F. The establishment and persistence of food preferences in lambs exposed to selected foods. Journal of Animal Science, 1990, vol. 68, no. 4, s. 998. ISSN 1525-3163.

NOWAK, R. Senses involved in the discrimination of merino ewes at close contact and from a distance by their newborn lambs. Animal Behaviour, 1991, vol. 42, no. 3, s. 357–366. ISSN 0003-3472.

NOWAK, R. Mother location by newborn lambs in repetitive testing: influence of first successful réunion. Applied Animal Behaviour Science, 1994, vol. 41, no. 1-2, s. 75-86. ISSN 0168-1591. 64

NOWAK, R., LINDSAY, D.R. Early discrimination of the mother in sheep: important for lamb survival? Applied Animal Behaviour Science, 1992, vol. 34, no. 1-2, s. 61–74. ISSN 0168-1591.

NOWAK, R., MURPHY, T.M., LINDSAY, D.R., ALSTER, P., ANDERSON, R. Development of a preferential relationship with the mother by the newborn lamb: importance of suckling activity. Physiology and Behaviour, 1997, vol. 62, no. 4, s. 681–688. ISSN 0031-9384.

O’CONNOR, C.E., LAWRENCE, A.B., WOOD-GUSH, D.G.M. The influence of parity and litter size on maternal behaviour in sheep at parturition. Applied Animal Behaviour Science, 1989, vol. 24, no. 1, s. 86–87. ISSN 0168-1591.

PAVLŮ, V., HEJCMAN, M., GAISLER, J. Používané pastevní systémy. In Sborník referátů

z odborného

semináře

Pastva

v různých

ekologických

podmínkách,

17.12. 2003, Praha, Praha: Česká zemědělská univerzita v Praze, Katedra pícninářství a trávníkářství, 2003. s. 6-11. ISBN 80-213-1113-4.

PENNING, P.D., PARSONS, A.J., NEWMAN, J.A., ORR, R.J., HARVEY, A. The effects of group size on grazing time in sheep. Applied Animal Behaviour Science, 1993, vol. 37, no. 2, s. 101-109. ISSN 0168-1591.

PORTER, R.H., BON, R., ORGEUR, P. The role of familiarity in the development of social recognition in lambs. Behaviour, 2001, vol. 138, no. 2, s. 207–219. ISSN 1568-539X.

PRICE, E., DALLY, M., ERHARD, H., KELLY, M., MOORE, N., TOPPER, C. Manipulating odour cues facilitates add-on fostering in sheep. Journal of Animal Science, 1998, vol. 76, no. 4, s. 961. ISSN 1525-3163.

PROVENZA, F.D. Feeding Behavior of Herbivores in Response to Plant toxicants. In Handbook of Plant and Fungal Toxicants. D´MELLO, J.P.F. Edinburgh: CRC Press, 1997. s. 231–242. ISBN 0849385512.

65

SANON, H.O., KABORÉ-ZOUNGRANA, C., LEDIN, I. Behaviour of goats, sheep and cattle and their selection of browse species on natural pasture in a Sahelian area. Small Ruminant Research, 2007, vol. 67, no. 1, s. 64-74. ISSN 0921-4488.

SEVI, A., MUSCIO, A., DANTONE, D., IASCONE, V., D’EMILIO, F. Paddock shape effects on grazing behavior and efficiency in sheep. Journal of Range Management, 2001, vol. 54, no. 2, s. 122-125. ISSN 0022409X.

SHILLITO WALSER, E. Maternal recognition and breed identity in lambs living in a mixed flock of Jacob, Clun Forest and Dalesbred sheep. Applied Animal Ethology, 1980, vol. 6, no. 3, s. 221-231. ISSN 0168-1591.

SHILLITO WALSER, E., HAGUE, P., WALTERS, E. Vocal recognition of recorded lambs’ voices by ewes of three breeds of sheep. Behaviour, 1981-a, vol. 78, no. 3-4, s. 260-272. ISSN 1568-539X.

SHILLITO WALSER, E., WILLANDSEN, S., HAGUE, P. Pair association between lambs of different breeds born to Jacob and Dalesbred ewes after embryo transplantation. Applied Animal Ethology, 1981-b, vol. 7, no. 4, s. 351–358. ISSN 0168-1591.

SIBBALD, A.M., HOOPER, R.J. Sociability and the willingness of individual sheep to move away from their companions in order to graze. Applied Animal Behaviour Science, 2004, vol. 86, no. 1-2, s. 51-62. ISSN 0168-1591.

SIBBALD, A.M., SHELLARD, L.J.F., SMART, T.S. Effects of space allowance on the grazing behaviour and spacing of sheep. Applied Animal Behaviour Science, 2000, vol. 70, no. 1, s. 49-62. ISSN 0168-1591.

SIDOR, V., DEBRECÉNI, O. Etológia a adaptácia hospodárskych zvierat v podmienkach

velkovýroby.

1.

vyd.

ISBN 80-07-00212-X.

66

Bratislava:

Príroda,

1989.

123

s.

SQUIRES, V. Grazing distribution and activity patterns of Merino sheep in a saltbush community in south-east Australia. Applied Animal Ethology, 1974, vol. 1, no. 1, s. 17–30. ISSN 0168-1591.

ŠTOLC, L. Základy chovu ovcí. 2. vyd. Praha: Institut výchovy a vzdělávání Ministerstva zemědělství ČR, 1999. 40 s. ISBN 80-7105-185-3.

TKADLEC, E., RYCHNOVSKÝ, B. Drobní terestričtí obratlovci a střevlíkovití brouci na Mohelenské hadcové stepi. In Přírodovědný sborník Západomoravského muzea v Třebíči (Společenské a přírodní složky krajiny v širší oblasti energetické soustavy Dukovany-Dalešice), Třebíč: Západomoravské muzeum, 1997. svazek 28, s. 57-81. ISSN 0231-603X.

TRÁVNÍČEK, J., CEMPÍRKOVÁ, R., KRATOCHVÍL, P., KROUPOVÁ, V., KURSA, J. Adaptabilita hospodářských zvířat na zemědělskou techniku. 1. vyd. České Budějovice: Jihočeská univerzita České Budějovice, Zemědělská fakulta, 1997. 122 s. ISBN 80-7040-248-2.

VAISANEN, J., JENSEN, P. Social versus exploration and foraging motivation in young red junglefowl (Gallus gallus) and White Leghorn layers. Applied Animal Behaviour Science, 2003, vol. 84, no. 2, s.139–158. ISSN 0168-1591.

VEJČÍK, A., KRÁL, M. Chov ovcí a koz. 1. vyd. České Budějovice: Jihočeská univerzita

v

Českých

Budějovicích,

Zemědělská

fakulta,

1998.

145

s.

ISBN 80-7040-297-0.

VEJČÍK, A. Teorie a praxe v chovu ovcí: odborná monografie. 1. vyd. České Budějovice: Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Zemědělská fakulta, 2007. 72. s. ISBN 978-80-7394-007-2

VESELOVSKÝ, Z. Etologie: Biologie chování zvířat. 1. vyd. Praha: Academia, Akademie věd České republiky, 2005. 407 s. ISBN 80-200-1331-8.

67

VESELÝ, P. Stanovení optimálního pastevního zatížení náhorní roviny Národní přírodní

rezervace

Mohelenská

hadcová

step.

In

Přírodovědný

sborník

Západomoravského muzea v Třebíči (Společenské a přírodní složky krajiny v širší oblasti energetické soustavy Dukovany-Dalešice), Třebíč: Západomoravské muzeum, 1999-a. svazek 39. ISSN 0231-603X.

VESELÝ, P. Diference v chování zvířat při pastvě v NPR Mohelenská hadcová step. In Sborník referátů z konference s mezinárodní účastí Pastvina a zvíře, 22.-23.9.1999, Brno. Brno: Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně, 1999-b. s. 50-51. ISBN 80-7157-387-6

VESELÝ, P. Změny biotopu: Mohelenská hadcová step. 1. vyd. Brno: Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně, 2001. 5 s. ISBN 8-7157-562-3.

VESELÝ, P. Mohelenská hadcová step: historie vzniku rezervace a jejího výzkumu. 1. vyd. Brno: Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně, 2002. 276 s. ISBN 80-7157-595-X.

VESELÝ, P. Pohled na pastvu ovcí a koz v NPR Mohelenská hadcová step z ochranářského hlediska. In Aktuální otázky ochrany a výzkumu NPR Mohelenská hadcová step – II. Sborník z konference 15.9.2005,

Mohelno. Brno: Mendelova

zemědělská a lesnická univerzita v Brně, 2005-a. s. 11-16. ISBN 80-7157-881-9.

VESELÝ, P. Pastva hospodářských zvířat ve specifických podmínkách. Náš chov, 2005-b, roč. 65, č. 3, s. P1-P3, ISSN 0027-8068.

VOŘÍŠKOVÁ, J. Etologie hospodářských zvířat. 1. vyd. České Budějovice: Jihočeská univerzita

v Českých

Budějovicích,

Zemědělská

ISBN 80-7040-513-9.

68

fakulta.,

2001.

168

s.

ZEMAN, L., ŠIMEČEK, K., KRÁSA, A., ŠIMEK, M., LOSSMANN, J., TŘINÁCTÝ, J., RUDOLFOVÁ, Š., VESELÝ, P., HÁP, I., DOLEŽAL, P., KRÁČMAR, S., TVRZNÍK, P., MICHELE, P., ZEMANOVÁ, D., ŠIŠKE, V. Katalog krmiv: tabulky výživné hodnoty krmiv. 1. vyd. Pohořelice: Výzkumný ústav výživy zvířat, 1995. 465 s. ISBN 80-901598-3-4.

ZEMAN, L., DOLEŽAL, P., KOPŘIVA, A., MRKVICOVÁ, E., PROCHÁZKOVÁ, J., RYANT, P., SKLÁDANKA, J., STRAKOVÁ, E., SUCHÝ, P., VESELÝ, P., ZELENKA, J. Výživa a krmení hospodářských zvířat. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Profi Press, 2006. 360 s. ISBN 80-86726-17-7.

69

8. SEZNAM TABULEK, GRAFŮ A OBRÁZKŮ Tab.1. Životní projevy ovcí na pastvě v NPR Mohelenská hadcová step v průběhu dne 10. května 2007 Tab.2. Životní projevy ovcí na pastvě v NPR Mohelenská hadcová step v průběhu dne 11. května 2007 Tab.3. Životní projevy ovcí na pastvě v NPR Mohelenská hadcová step v průběhu dní 10. a 11. května 2007 Tab.4. Životní projevy ovcí na pastvě v NPR Mohelenská hadcová step ve vazbě na stanoviště dne 10. května 2007 Tab.5. Životní projevy ovcí na pastvě v NPR Mohelenská hadcová step ve vazbě na stanoviště dne 11. května 2007 Tab.6. Životní projevy ovcí na pastvě v NPR Mohelenská hadcová step ve vazbě na stanoviště dne 10. a 11. května 2007 Tab.7. Nutriční hodnota porostů na Mohelenské hadcové stepi (květen 2007)

Graf 1. Životní projevy ovcí na pastvě v NPR Mohelenská hadcová step v průběhu dne 10. května 2007 Graf 2. Životní projevy ovcí na pastvě v NPR Mohelenská hadcová step v průběhu dne 11. května 2007 Graf 3. Životní projevy ovcí na pastvě v NPR Mohelenská hadcová step v průběhu dní 10. a 11. května 2007 Graf 4. Životní projevy ovcí na pastvě v NPR Mohelenská hadcová step v průběhu dne 10. května 2007 Graf 5. Životní projevy ovcí na pastvě v NPR Mohelenská hadcová step v průběhu dne 11. května 2007 Graf 6. Životní projevy ovcí na pastvě v NPR Mohelenská hadcová step v průběhu dní 10. a 11. května 2007 Graf 7. Životní projevy ovcí na pastvě v NPR Mohelenská hadcová step v průběhu dne 10. května 2007 Graf 8. Životní projevy ovcí na pastvě v NPR Mohelenská hadcová step v průběhu dne 11. května 2007

70

Graf 9. Životní projevy ovcí na pastvě v NPR Mohelenská hadcová step v průběhu dní 10. a 11. května 2007 Graf 10. Životní projevy ovcí na pastvě v NPR Mohelenská hadcová step v průběhu dne 10. května 2007 Graf 11. Životní projevy ovcí na pastvě v NPR Mohelenská hadcová step v průběhu dne 11. května 2007

Obr.1. Salaš na čtverci B´9 (10.5.2007) Obr.2. Odpočinek ovcí u salaše (10.5.2007) Obr.3. Ovce při překonávání rokle na čtverci F5 (11.5.2007) Obr.4. Pastva ovcí na čtverci F6 (11.5.2007) Obr.5. Ovce se pasou na čtverci C20 (11.5.2007) Obr.6. Pastva ovcí na čtverci E25 (11.5.2007)

71