MENDELOVA ZEMĚDĚLSKÁ A LESNICKÁ UNIVERZITA V BRNĚ AGRONOMICKÁ FAKULTA
BAKALÁŘSKÁ PRÁCE
BRNO 2009
KATEŘINA CRHOVÁ
Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav chovu a šlechtění zvířat
Způsoby volného ustájení dojnic Bakalářská práce
Vedoucí práce: prof. Ing. Gustav Chládek, CSc. Brno 2009
Vypracovala: Kateřina Crhová
Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Ústav chovu a šlechtění zvířat
Agronomická fakulta 2007/2008
ZADÁNÍ BAKALÁŘSKÉ PRÁCE Autorka práce: Studijní program: Obor: Název tématu:
Kateřina Crhová Zootechnika Zootechnika
Způsoby volného ustájení dojnic
Rozsah práce:
35 až 45 stran
Zásady pro vypracování: 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7.
Autorka provede vyhodnocení volného ustájení dojnic V rámci řešení provede také jednoduché sledování preference boxů u dojnic Pokud se týká způsobů volného ustájení dojnic zaměří se zejména na: - Volné kotcové ustájení - Volné boxové stelivové ustájení - Volné boxové bezstelivové ustájení U každého způsobu ustájení bude jeho charakteristika a dále posouzení jeho vhodnosti v současných podmínkách chovu dojnic
Seznam odborné literatury: DOLEŽAL, O. Komfortní ustájení vysokoprodukčních dojnic. VÚŽV Uhříněves, 2002. 129 s. ISBN 80-86454-23-1. 2. Czech Journal of Animal Science od roku 1990 3. Farmář od roku 1990 4. Náš chov od roku 1990 5. Urban, F., a kol.: Chov dojeného skotu. 1. vyd. 1997. ISBN 80-901100-7-X 1.
Datum zadání bakalářské práce:
říjen 2006
Termín odevzdání bakalářské práce: duben 2008
Kateřina Crhová řešitelka
doc. Ing. Gustav Chládek, CSc. vedoucí práce
prof. Ing. Ladislav Máchal, DrSc. vedoucí ústavu
prof. Ing. Ladislav Zeman, CSc. děkan AF MZLU v Brně
PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Způsoby volného ustájení dojnic vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiložené seznamu literatury. Diplomová práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího diplomové práce a děkana AF MZLU v Brně.
dne………………………………………. podpis diplomanta……………………….
PODĚKOVÁNÍ Ráda bych touto cestou vyjádřila své díky prof. Ing. Gustavu Chládkovi za odborné vedení během zpracovávání této práce, panu Aleši Kvardovi a celému kolektivu pracovníků společnosti GenAgro Říčany za umožnění realizace pozorování v areálu své farmy a Bc. Zdeně Prokopcové za pomoc s anglickou verzí abstraktu.
ABSTRAKT Tato bakalářská práce se zaměřuje na problematiku volného ustájení dojnic a to především na ustájení boxové, kotcové, stelivové a bezstelivové. Je sledován současný stav technologií využívaných v současné době na území České republiky i trendy jejich dalšího vývoje. Každá technologie je vyhodnocena z hlediska svých výhod a nevýhod a perspektivy využití v dnešních podmínkách chovu dojnic. Dále jsou představeny možnosti konstrukce samotných stájových objektů, včetně rekonstrukcí nevyhovujících vazných stájí a je pojednáno i o vlivech působících na ustájená zvířata, jenž mohou být vhodně či nevhodně použitou technologií ovlivněny. Vlastní pozorování je zaměřeno na preferenci jednotlivých boxových loží dojnicemi.
ABSTRAKT This bachelor´s study is focused on problems of a free-stabling dairy cows, especially the stabling in pens, in boxes, with a bedding or without. In the middle of the interest stand technologies presently used in the Czech republic and new trends of their next development. I evaluated advantages and disadvantages of each technology and prospects of their application in actual conditions of the cattle breeding. There are introduced possibilities of the construction of the stabling, ways of the reconstruction of unsuitable tie-stands and factors with the positive or the negative effect on stabled animals, which are given by the used technology. My own observation is focused on individual boxes preferenced by dairys.
OBSAH 1
ÚVOD....................................................................................................................... 3
2
CÍL PRÁCE .............................................................................................................. 3
3
SOUČASNÁ SITUACE CHOVU DOJENÉHO SKOTU V ČR ............................. 3
4
USTÁJENÍ DOJNIC................................................................................................. 3 4.1
Požadavky na ustájení dojnic ............................................................................. 3
4.1.1
Požadavky z hlediska legislativy ................................................................ 3
4.1.2
Biologické a etologické požadavky na technologii ustájení....................... 3
4.2
Způsoby volného ustájení dojnic ....................................................................... 3
4.2.1
Kombinované boxy..................................................................................... 3
4.2.2
Volné boxové ustájení ................................................................................ 3
4.2.3
Volné ustájení s plochými kotci se stlanou lehárnou a sníženým krmištěm ...................................................................................................................3
4.2.4
Volné ustájení s lehárnou na hluboké podestýlce se zvýšeným krmištěm . 3
4.2.5
Volné ustájení s vysokou podestýlkou, sníženým krmištěm a lehárnou
s podlahou o sklonu 7-10%....................................................................................... 3 4.3
Reprodukční stáje a porodny krav...................................................................... 3
4.4
Pohybové plochy ve stájích................................................................................ 3
4.5
Řešení novostaveb pro ustájení dojnic............................................................... 3
4.5.1
Vzdušná stáj................................................................................................ 3
4.5.2
Přístřešková stáj .......................................................................................... 3
4.6
Modernizace a přestavby vazných stájí.............................................................. 3
4.7
Welfare dojnic.................................................................................................... 3
4.7.1
Přístup k pitné vodě .................................................................................... 3
4.7.2
Přístup ke krmivu........................................................................................ 3
4.7.3
Možnost pohybu a uplatnění přirozených modelů chování ........................ 3
4.7.4
Kontakt s jedinci stejného druhu a tvorba sociálních vazeb ....................... 3
4.7.5
Vhodné mikroklima stáje, osvětlení a větrání ............................................ 3
4.7.6
Vhodné řešení a konstrukce boxů, podlah a technologických zařízení ...... 3
4.7.7
Zajištění individuální péče.......................................................................... 3
4.7.8
Zajištění veterinárně – preventivních opatření ........................................... 3
4.7.9
Možnost řešení havarijních situací ............................................................. 3
4.7.10 4.8
Zacházení se zvířaty.................................................................................... 3
Technologie vhodné pro volné ustájení ............................................................. 3
4.8.1
Identifikace dojnic ...................................................................................... 3
4.8.2
Odkliz chlévské mrvy a kejdy .................................................................... 3
4.8.3
Technologie a technika zakládání krmiv .................................................... 3
4.8.4
Technologie a technika napájení................................................................. 3
4.8.5
Technologie a technika nastýlání................................................................ 3
4.8.6
Technologie a technika větrání ................................................................... 3
4.8.7
Drbadlo ....................................................................................................... 3
4.9
Nejčastější nedostatky českých stájí .................................................................. 3
5
MATERIÁL A METODY ZPRACOVÁNÍ ............................................................. 3
6
VÝSLEDKY PRÁCE A DISKUSE ......................................................................... 3
7
ZÁVĚR ..................................................................................................................... 3
8
SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY ...................................................................... 3
9
SEZNAM TABULEK .............................................................................................. 3
10
SEZNAM OBRÁZKŮ.............................................................................................. 3
1
ÚVOD Každý živočišný druh, skot nevyjímaje, má na okolní prostředí specifické
nároky. Tyto požadavky se vyvíjely během evoluce toho kterého živočišného druhu a nebylo možné je zcela změnit během relativně krátké doby domestikace. Tím, že člověk začal chovat některé druhy zvířat pro produkci potravin a dalších komodit pro svou potřebu, došlo k vyloučení zvířat z jejich přirozeného prostředí. Od tohoto okamžiku se chovatel stává odpovědným za podmínky, v nichž budou jím chovaná zvířata žít. O výsledné užitkovosti zvířat spolurozhodují čtyři faktory: plemeno, krmení a výživa, prostředí a lidský faktor. Pokud jeden z těchto faktorů chovatelského komplexu projevuje svoji nedostatečnost, stává se pro užitkovost limitujícím. V případě prostředí pro chovaná zvířata je to člověk, který víceméně může ovlivňovat všechny výše uvedené faktory (F. Urban, et al. 1997). Kontinuální tvorba chovného prostředí, které by se blížilo prostředí ideálnímu, by měla být jedním ze strategických cílů chovatelské práce, protože pouze ve vhodném prostředí jsou vytvořeny vhodné podmínky pro využití živin a energie krmiv a tím i k dosažení co nejvyšší produkce. V dnešní době hraje přední úlohu ve vytváření vhodného prostředí pro chov skotu technologie jeho ustájení, jelikož zvířata tráví naprostou většinu času právě ve stájích. Volba optimální ustajovací technologie může spolurozhodovat o úspěchu chovu a jeho ekonomické efektivitě.
2
CÍL PRÁCE Cílem práce je vyhodnocení problematiky volného ustájení dojnic se současným
provedením jednoduchého sledování preference boxů u dojnic. Práce je zaměřena zejména na: volné kotcové ustájení, volné boxové stelivové ustájení, volné boxové bezstelivové ustájení, uvedení charakteristik každého způsobu ustájení a posouzení jeho vhodnosti v současných podmínkách chovu dojnic.
3
SOUČASNÁ SITUACE CHOVU DOJENÉHO SKOTU V ČR Pokud se díváme na české zemědělství jako na celek, základním trendem
porevolučního vývoje je zvyšování produktivity práce při současném snižování počtu zaměstnanců v oboru. Obdobnými trendy se řídí i vývoj v chovu skotu. Docház ke snižování stavů zvířat, zvyšování jejich užitkovosti a k diferenciaci užitkových typů, 9
kdy původní stáda s kombinovanou užitkovostí procházejí holštýnizací a ve výkrmu rostou počty zvířat specializovaných masných plemen (J. Říha, et al. 2002). V současné době je v České republice chováno 1 401 607 kusů skotu, z toho 405 532 kusů patří k dojeným plemenům (J. Holá, 2008). Mezi lety 2007 a 2008 průměrná užitkovost dojnic vzrostla o 2,8% (M. Hrubá, 2008) na 7 537 kg mléka za normovanou laktaci (305 dní), což představuje meziroční nárůst o 172 kg (J. Holá, 2008). V návaznosti na tento nárůst se o tři dny prodloužilo mezidobí (na 412 dní). Co se týče plemenného zastoupení, v rámci České republiky je pro produkci mléka nejčastěji chovaným plemenem holštýnský skot zastoupený 51,43%, po něm následuje plemeno České strakaté s 42,59% (J. Holá, 2008). Podle údajů z 15.12. 2001 35% stájí tvořily stáje s kapacitou do 99 ustajovacích míst, 33,3% stáje se 100 – 199 ustajovacími místy a 31,7% stáje s 200 a více ustajovacími místy. Malé stáje s kapacitou do 60 ustajovacích míst přitom tvoří jen 17,5%. Ve zkoumaném vzorku 63 farem používalo 4,8% kombiboxy, 39,7% volné ustájení a 55,6% stájí bylo vazných, přičemž vazné ustájení zcela převládá u stájí s kapacitou do 60 ustajovacích míst, kde činí 81,8%. Naproti tomu, u kapacit nad 200 ustajovacích míst je to jen 20%. I přes tyto poměrně vysoké počty je vazné ustájení na ústupu, neboť je technologií zcela neperspektivní a nevyhovující welfare zvířat (O. Doležal, et al. 2002).
4
USTÁJENÍ DOJNIC Pro chov dojených plemen (mléčná a kombinovaná) bývá stáj členěna na produkční
stáj (oddělení) pro krávy během laktace a reprodukční stáj (oddělení) pro krávy stojící na sucho a v období porodu. Produkční stáje slouží pro ustájení dojnic zpravidla od doby 5 – 10 dní po porodu do doby maximálně 60 dní před porodem (F. Urban, et al. 1997). U obou stájí (oddělení) máme různé možnosti jejich technologického řešení.
4.1 Požadavky na ustájení dojnic Ustájení lze hodnotit z různých pohledů, z nichž každý přináší vlastní požadavky na používaný systém, které musíme brát v potaz a zasadit se o jejich naplnění. 4.1.1
Požadavky z hlediska legislativy K podmínkám chovu dojnic se vztahuje zejména zákon na ochranu zvířat proti
týrání č. 246/1992 v platném znění (Po rozsáhlé novele tohoto zákona pod č. 77/2004 10
Sb. je úplné znění vydáno pod č. 149/2004 Sb.), vyhláška č. 208/2004 Sb. O minimálních standardech pro ochranu hospodářských zvířat, vyhláška č. 191/2002 Sb. O technických požadavcích na stavby pro zemědělství (v příloze č.1), vyhláška č. 296/2003 Sb. O zdraví zvířat a jeho ochraně, směrnice Rady EU č. 98/58/ES., směrnice Rady Evropy č. 98/58ES. a česká státní norma: ČSN 734502. Mimo uvedeného se k této problematice vztahují některé další dokumenty, např. doporučení Rady Evropy týkající se skotu ze dne 21.10.1988, Evropská dohoda o ochraně zvířat chovaných pro hospodářské účely, řada evropských smluv č. 87 (z roku 1976) – tato dohoda byla implementována do našeho právního řádu pod č. 21/2000 Sb. m. s. (V. Šťastný, 2007). 4.1.2
Biologické a etologické požadavky na technologii ustájení Při výběru technologie ustájení je třeba odpovědět na otázku, jaké podmínky
vnějšího prostředí mohou uspokojit biologické potřeby zvířat. Tvrzení, že tyto potřeby mohou být nejlépe uspokojeny jen v podmínkách totožných s přirozeným prostředím výskytu živočišného druhu neobstojí, neboť například v zimním období v našich zeměpisných šířkách dochází k nedostatku vhodné potravy. Směrodatným ukazatelem tedy není pouze to, do jaké míry je původní přirozené prostředí zajištěno v konkrétních podmínkách stáje, ale především míra v jaké se pocit pohody zvířat projevuje přirozeným chováním (F. Louda, et al. 1999). V USA se při hodnocení stájí pro skot běžně využívají indexy komfortu, například CCI (cow comfort index), vyjadřující procentický podíl ležících krav, nebo naopak SSI (stall standing index), započítávající krávy stojící. Index SUI (stall using index) nás informuje o množství krav, které právě leží v individuálních lehacích boxech. Hodnocení je doporučeno provádět 1 – 2 hodiny po návratu dojnic z dojírny (Anonym, 2006). V současné době používané technologie chovu hospodářských zvířat často už svou samotnou konstrukcí ztěžují zvířatům přirozené projevy chování, nebo je i úplně znemožňují. Nevhodnou volbou konstrukce, nebo nedostatečnými rozměry stání a boxů může docházet i ke zraněním zvířat, časté jsou odřeniny a zhmožděniny. Ještě v poměrně nedávné době byl tento stav považován za normální – například podle výzkumu z roku 1975 jeho autoři Kaemmer a Tschanz uvádějí, že
u 30% zvířat
z hodnocených stád chovaných ve volných boxových stájích tehdy obvyklé konstrukce vyskytují zhmožděniny, odřeniny a tržné rány a to především ze strany na hleznech, 11
stehnech a na sedacích kostech. Poškozovat zdravotní stav chovaných zvířat může dále například nevhodné stájové mikroklima, nebo krmná dávka obsahující příliš vysoké množství jádra na úkor objemných krmiv (F. Louda, et al. 1999). Při etologickém pozorování hospodářských zvířat se obvykle při vyvozování závěrů nezaměřujeme na měření jejich fyziologických funkcí, ale na pozorování a zaznamenávání jejich reakcí na okolní prostředí. Z přehledu kvalitativních vztahů mezi zvířetem a prostředím lze odvodit kvalitativní ukazatele pro hodnocení ustájení. Pro nás jako chovatele jsou nejsnáze zjistitelné ukazatele chování zvířat, které jsou zároveň nejkomplexnější a nejcitlivější. Ke změnám v chování zvířete dochází bezprostředně před, nebo současně s fyziologickými změnami, proto nás mohou jako první varovat, že podmínky se staly pro zvíře nevyhovujícími, přičemž onemocnění, poranění, či úhyn by se vyskytly až po delší době jejich působení na zvíře. Pro zjišťování fyziologických ukazatelů by bylo potřeba speciální přístrojové vybavení a je obtížné stanovit nějaké optimální hodnoty, neboť ty se během života zvířete mění v závislosti na regulační schopnosti organismu. Oproti tomu, pro sledování ukazatelů chování žádné zvláštní přístroje nepotřebujeme, postačí dostatečně zaškolený pozorovatel (F. Louda, et al. 1999).
4.2 Způsoby volného ustájení dojnic Systémy volného ustájení krav se do Evropy rozšířily z USA v padesátých letech. Tyto první stáje obvykle sestávaly z výběhu, krmiště a dojírny. V Evropských podmínkách se však záhy začalo ustupovat od nezastřešeného výběhu a lehárna, krmné žlaby či krmiště i průjezdná chodba se umísťovaly do společné haly. Následný vývoj vedl obvykle k upřednostnění budování boxů před hlubokou podestýlkou, což umožňovalo stejný počet zvířat umístit na menší plochu haly a snížit spotřebu slámy na podestýlání z 6 až 8 kg na kus a den na 1 kg na kus a den (F. Louda, et al. 1999). 4.2.1
Kombinované boxy Systém ustájení využívající kombinované boxy (kombiboxy) je konstrukčně
podobný vaznému ustájení. Každý kombibox je tvořen stáním a ložem s krmným žlabem, popřípadě napáječkou. V podstatě se jedná o jakési „vazné ustájení bez uvázání“. Prostor stáje je rozdělen na kombiboxy a kaliště. Využíváno je krátké stání, 150 až 170 cm dlouhé a 110 až 120 cm široké (J. Frelich, et al. 2001) s nízkou požlabicí, žlabovými a krátkými stranovými zábranami. Je možné použít jak stelivovou, 12
tak bezstelivovou variantu. Podle jiného zdroje jsou boxy doporučovány o něco delší – 1,7 až 2,0 m, při stejné šířce, jako u předchozího (J. Mikšík, J. Žižlavský, 2006). Plocha kaliště musí nejen odpovídat počtu ustájených zvířat, ale současně svými rozměry vyhovovat i možnostem mechanizovaného odklizu výkalů. Pracovní náklady se ve stájích s kombiboxy pohybují mezi 45 a 55 pracovními hodinami na jednu krávu ročně. Tento ukazatel je oproti vazným stájím příznivější především díky přímé návaznosti na dojírnu. Oddělení zvířat zábranami v době, kdy přijímají krmivo snižuje jejich migraci a vzájemné vyrušování a doba příjmu krmiva je proto dostatečně dlouhá. Zvířata jsou oproti vaznému ustájení prokazatelně čistší, ale současně je v důsledku využití krátkého stání čistota na horší úrovni než u dojnic chovaných ve volných boxových stájích. Ze stejného důvodu v tomto systému hrozí poranění struků, vemena a končetin. Při znečištění konce kombiboxového stání může docházet k nárůstu četnosti mastitid. Tato technologie je poměrně dobrou cestou, jak i s menším množstvím investičních prostředků zmodernizovat původní vazné stáje . Při kapacitách nad 80 až 100 krav jsou stavební a technické náklady příznivé a s narůstajícím počtem zvířat dále klesají (J. Frelich, et al. 2001). Důležité však je koncipovat vnitřní uspořádání objektu tak, aby nebyla překročena jeho kapacita a nedocházelo k předimenzování počtu zvířat na jednotku plochy. To by mělo negativní dopady jak na chování zvířat, tak na prostředí ve stáji. V současnosti chovatelé od tohoto systému ustupují, přednost je dávána některému z následujících řešení. 4.2.2
Volné boxové ustájení Při volném boxovém ustájení je prostor k odpočinku (ležení) zvířat rozdělen
zábranami na jednotlivé boxy. Celá stáj je pak členěna na krmiště, lehací boxy a případně hnojné chodby. Zásadní vliv na úspěšnost tohoto systému má rozměrové, funkční a dispoziční řešení boxových loží. Dojnice stráví ležením v boxu 10 až 13 hodin denně, přičemž až desetkrát vstává a opět uléhá. Správně řešený box musí zajišťovat zvířatům snadnou orientaci při vstupu a důvěru ve vyhrazené místo k odpočinku, poskytovat pohodlí při uléhání a vstávání a dostatečný prostor pro volný pohyb těla a hlavy, stejně jako dostatek místa pro boky a břišní krajinu během ležení při současném vyloučení příčného zalehávání v boxech, dobrou oporu pro ramena a poměrně měkkou rovnou podlahu 13
s dobrou oporou pro nohy. Je třeba nezapomínat ani na odpovídající pevnost a trvanlivost bočního hrazení a podlahy a snadnou údržbu. Skot se při vstávání staví nejprve na pánevní, teprve pak na hrudní končetiny. Během vstávání si pomáhá rychlým kývnutím hlavy směrem dopředu, proto je třeba, aby byl v přední části boxu pro tento pohyb dostatek prostoru. Pokud jsou boxová lože situována u zdi při minimalizaci jejich délky, nusí dojnice vykonávat pomocný pohyb hlavou do strany, což snižuje její komfort při vstávání. U protilehlých boxů je možné délku lože redukovat přibližně o 10%, jelikož pro pohyb hlavy je možné využít i prostor protilehlého boxu (J. Bouška, et al. 2006). Boxové lože je vymezeno bočními zábranami, které svou konstrukcí a rozměry musí vyhovovat potřebám zvířat. Boční zábrany jsou v přední části doplněny svrchu umístěnou příčnou šíjovou zábranou, která omezuje vstup zvířete do čelní části boxu a zamezuje tak jeho znečištění. Vymezovací zábrana by měla být nastavena tak, aby i nejmenší zvířata ve skupině byla poté co vstanou nucena vstoupit pánevními končetinami do hnojné chodby. Zábrany jsou obvykle vyráběny z kovových trubek upravených tak, aby se o ně zvířata nemohla zranit. Dojnice dávají přednost boxům se zábranami z trubek před boxům s dřevěnými bočními zábranami. Je to dáno rychlejším pohybem vzduchu v ložích s trubkovými zábranami (0,35 m/s) oproti boxům s dřevěnými zábranami (0,15 m/s) a tím pádem menším obtěžování ležících zvířat hmyzem v letním období (F. Louda, et al. 1997). Standartní uspořádání boxů je kolmé, ale u stájí s omezeným rozponem je možné využít i postavení se sešikmenou středovou osou boxu až na 30°, nebo tzv. přesazených, nebo „cikcak“ boxů, pokud bude dodržena šířka alespoň 1,2 m pro krávy o hmotnosti 620 kg (D. Vaněk, et al. 2002). Z obecného pohledu by měla být velikost boxů přizpůsobena velikosti chovaných zvířat. Pokud je box příliš velký, dochází k jeho znečišťování výkaly, příliš malý box zase dojnici neumožňuje pohodlné ulehnutí při odpočinku nebo přežvykování. Ideální je, pokud je chovaná skupina zvířat co do velikosti vyrovnaná a rozměry lehacích boxů odpovídají velikosti zvířat (tabulka 1). Pokud máme v úmyslu v budoucnu u dojnic používat systém s boxy, je vhodné na toto uspořádání zvířata zvykat již od útlého věku – během odchovu telat a jalovic. Podlaha boxů by měla být nepropustná a nekluzká, izolovaná proti zemní vlhkosti. Je možné ji řešit jako zvýšenou oproti podlaze hnojné chodby či krmiště a to 14
se stlaním na povrchu, nebo jako bezstelivovou. Druhou možností je podlaha boxů vzhledem ke hnojné chodbě nebo krmišti snížená. V tomto případě je v prostoru boxu založena slamnatá matrace a box je v zadní části zakončen prahem se šikmou hranou směřující dovnitř lože. Výška prahu nebo zadní hrany zvýšeného boxu se pohybuje mezi 200 a 250 mm, což je dostatečné k tomu aby nedocházelo k couvání zvířat do boxů a jejich opačnému ležení (a následnému znečišťování lože výkaly) a znečišťování boxových loží odklízenými výkaly během jejich vyhrnování. Práh navíc současně zamezuje i vyhrnování podestýlky do hnojné chodby (J. Frelich, et al. 2001). U stelivových provozů se v našich podmínkách nejlépe osvědčily slamnaté matrace, které jsou jedenkrát až dvakrát týdně přistýlány krátce řezanou slámou. U bezstelivových provozů je povrch tvořen pryžovými matracemi, případně jiným dostupným materiálem s tepelně izolačními vlastnostmi. Podlaha krmiště mívá u stelivových provozů hladký povrch tvořený betonovým nebo asfaltovým pokryvem, ze kterého jsou výkaly pravidelně odstraňovány (shrnovány) mechanizačními prostředky. U bezstelivových provozů je možné využít hladkého povrchu nebo roštů. Zaroštovaný povrch je tvořen betonovými roštnicemi s lichoběžníkovým profilem, nášlapnou plochou 12 cm a mezerami mezi rošty 3,5 cm. Těmito mezerami protéká moč a jsou prošlapávány výkaly do podroštového kanálu, odkud je kejda dále dopravována některou z možných technologií do jímky. Rozměry hnojných chodeb jsou limitovány způsobem technického zabezpečení odklizu mrvy a případného nastýlání, což obvykle překračuje zákonem stanovené minimální rozměry. Při odklizu chlévské mrvy malotraktorem je dostatečná šířka 1800 mm, traktorem s čelní radlicí či nakladačem 2200 až 2500 mm, což je postačující i pro zakládání steliva nastýlacím vozem. Šířka krmiště je požadována minimálně 3000 mm, při třířadém uspořádání boxů 3200 mm a více (J. Frelich, et al. 2001). Je nutné počítat s délkou zvířat zvětšenou o prostor umožňující ostatním zvířatům průchod za dojnicemi stojícími právě u krmného žlabu. Poměr počtu zvířat k počtu loží je vyžadován 1:1, ale u počtu míst u krmného žlabu je možný i poměr 1:1,5 (délka krmného místa na jednu dojnici 520 mm) pokud je dodržena vhodná technika krmení. Přesto se obvykle doporučuje zůstat u poměru 1:1 (délka krmného místa na jednu dojnici 720 mm), který je považován za ideální. Krmiště může být mimo standartního umístění přímo ve stáji řešeno i umístěním v přístřešku mimo stáj (J. Frelich, et al. 2001). 15
Ať už stelivová nebo bezstelivová, dobře řešená stáj s boxy je naprosto vyhovující pro vysokoužitkové dojnice. Stupeň chovatelského komfortu je na vysoké úrovni, dochází jen k minimálním poškození vemena, struků či úrazům končetin a zvířata zůstávají bez potíží čistá. Lze ji doporučit i pro stáda s vysokou užitkovostí – nad 10 000 kg mléka za rok. Ve stájích se prakticky vůbec nevyskytují prvky neadekvátního chování a je plně využita přirozená rytmika životních projevů. Produktivita práce se pohybuje mezi 25 a 35 pracovními hodinami na jednu krávu ročně (J. Frelich, et al. 2001), což je nejpříznivější ze všech v současnosti využívaných technologií. Na volné boxové stáje je možné přebudovat vazné stáje typu K-96 a K-174 i monoblokové stáje, pokud mají rozpon větší než 30 m. Tato technologie je ekonomicky příznivá a současně vyhovující i z chovatelských aspektů, proto je v dnešní době v chovu dojeného skotu nejvíce preferována. V současnosti je v České republice budována převážná většina stájí jako stelivové provozy. Děje se tak především z důvodu nedostatečných finančních prostředků na prvotní investici do vybudování objektů pro skladování kejdy a nákup nákladných zařízení pro manipulaci s ní. Přitom během svého provozu se jeví jako ekonomicky výhodnější bezstelivové technologie (D. Vaněk, L. Štolc, et al. 2002). Každá z těchto technologií spolu se sebou přináší svá specifika, výhody, nevýhody a požadavky. 4.2.2.1 Stelivové boxové ustájení Výhodou stelivových provozů je mimo nižších investičních nákladů na výstavbu to, že splňují relativně více ekologických požadavků a lépe vyhovují z hlediska welfare ustájených zvířat. Elasticita slamnatého lože redukuje zatížení kloubů a celé kostry dojnice při uléhání a vstávání (dojnice při uléhání k zemi prakticky „padá“), sláma pohlcuje vlhkost z moči a výkalů, omezuje odvod tepla z těla zvířete do betonové podlahy a stelivový provoz mnohem lépe vyhovuje v přístřeškových stájích (O. Doležal, 2007). Slamnatá podestýlka zvyšuje bakteriální zatížení vemen, proto je vhodné použití směsi řezané slámy a vlhčeného mletého vápence, z níž se v loži vytvoří 15 cm silná trvalá matrace (silnější by snižovala pohodu zvířat), nad níž je nakypřena krycí vrstva krátce řezané slámy a suchého vápence. Tím je množení patogenních organismů v zadní části omezeno, jelikož vápenec na sebe poutá velké množství kapaliny a podestýlku vysušuje. 16
Podestýlka může na svém místě setrvat delší dobu než čistá sláma a v případě potřeby je možné místo slámy použít piliny nebo jemnější hobliny. Vápenec pozitivně ovlivňuje poměr živin ve hnoji či kejdě, kejda je s vápencem tekutější a v nádržích se na ní netvoří „deka“. Také zvyšuje drsnost podlah, zlepšuje čistotu vemen a zdraví paznehtů. Příliš mnoho vápence však zvyšuje množství sedimentu v kejdě a dostýlání se neobejde bez určitého množství ruční práce. Tato technologie se také nehodí při užití přeronových kanálů. Používá se jemně mletý vápenec se zrny o velikosti do 0,09 mm, kterého je při novém zakládání boxu potřeba 2 – 3 q na jeden box. Směs je tvořena jedním objemovým dílem vápence na 2 – 3 objemové díly řezané slámy (O. Doležal, et al. 2003). K nevýhodám stelivového ustájení patří především vysoká pracnost při manipulaci s chlévskou mrvou a s tím spojené náklady, spotřeba času a energií na transport slámy z pole do stáje a zpět a ztráty živin, které u pevného hnoje dosahují až 50% (O. Doležal, et al. 1995). Momentálně jde u nás o nejrozšířenější technologické řešení, ale odborníci výhledově počítají s jeho ústupem a s vyšším zastoupením bezstelivových technologií. Přesto ani tak není chybou v dnešní době stavět boxové stáje jako stelivové, nebo na ně rekonstruovat nevyhovující staré provozy – zatím zcela vyhovují našim nárokům a pokud by to bylo v budoucnu třeba, většinu stelivových stájí stájí lze bez vysokých dodatečných nákladů přebudovat na bezstelivové (O. Doležal, 2007). 4.2.2.2 Bezstelivové boxové ustájení Bezstelivové ustájení se na území České republiky poprvé objevilo koncem 60. a v průběhu 70. let. Tehdy bohužel tento systém selhal na celé čáře, především díky nepoučenosti personálu, nevhodné technologii ustájení, krmení a nakládání s kejdou. Dnes jde ve vyspělých zemích o jeden z nejuznávanějších systémů chovu vysoceprodukčních dojnic a postupně nalézá větší uplatnění i na našem území. Bezstelivové provozy poskytují celou řadu výhod, především jde o úsporu času a práce díky tomu, že zcela odpadá transport stelivové slámy a celá řada pracovních operací ve stáji, čímž se zvýší produktivita práce až o 20% (F. Urban, et al. 1997). Kejda je vysoce kvalitním hnojivem, které oproti hnoji eliminuje ztráty živin, ve stáji se snižuje prašnost a vyrušování zvířat nadbytečnými přesuny v době nastýlání a odklizu chlévské mrvy a snižuje se četnost výskytu onemocnění paznehtů. 17
Technologie bezstelivového ustájení zcela prokazatelně nemá negativní vliv na stájové prostředí a při dodržování správných technologických postupů ani na užitkovost zvířat. V dobře vedené bezstelivové stáji nejsou potíže ani s čistotou dojnic, u stájí s roštovými podlahami v chodbách je znečištění nohou, paznehtů a vemen prakticky nulové. Problém s udržováním čistoty se vyskytuje u bezstelivových stájí s povrchovým vyhrnováním po příliš dlouhé dráze – 50 až 60 metrů (O. Doležal, 2007). Jako podlahovina loží se používají rohože, matrace, piliny, písek, separovaná pevná frakce kejdy a další materiály s tepelně izolačními vlastnostmi. Coby výplň boxového lože je písek považován za dobrou volbu z hlediska komfortu zvířat a zdravotního stavu mléčné žlázy a tím i kvality mléka. Mezi jeho nevýhody však patří to, že je problematický při stykuku s mechanismy, jakými jsou vyhrnovací lopaty, čerpadla a míchadla, vytváří kompaktní vrstvu na dně skladovacích jímek a tím zmenšuje jejich kapacitu a v zimě má tendenci zamrzat. Oproti tomu písek vyhrnutý mimo boxové lože zdrsňuje podlahovinu chodby a umožňuje dojnicím pohyb s vyšší jistotou. Písek pro podestýlání by měl být praný, prosetý, suchý a bez kamínků či příměsí hlíny. Jeho pořizovací cena je poměrně vysoká, 1 m3 stojí mezi 600 – 700 Kč, přičemž na každé boxové lože potřebujeme 0,3 m3 a dále je nutné denní přistýlání přibližně 15 kg písku do každého z nich (D. Kalousová, 2003). V letním období byla zjištěna preference písku dojnicemi před slámou v poměru 74:26. V zimním období však byl poměr opačný, v průměru 64:36 ve prospěch slámy, ovšem pokud klesla teplota ve stáji těsně pod 0°C, bylo to již 78:22 a pokud současně s teplotami těsně nad nulou vystoupala relativní vzdušná vlhkost venku i ve stáji nad 92%, tvořila se na písku jinovatka a preference slámy překračovala i 90%. Písek se tedy jako podlahovina hodí především pro letní období, nebo do subtropických podmínek s krátkým zimním obdobím (O. Doležal, et al. 2002). Dalším perspektivním řešením podlahoviny boxů je separovaná pevná frakce kejdy. Separátor je schopen za hodinu zpracovat až 15 m3 kejdy na sušinu vyšší než 35%. Zpracováním se snižuje zápach, separát je možné bez obtíží skladovat, snadno se s ním manipuluje a přepravuje se. Mimo podestýlání je také možné jej kompostovat bez přídavku dalších hmot, nebo prodat. Zbylá tekutá frakce se neusazuje, snižují se ztráty živin, zmenšuje se potřeba skladovacích prostorů (objem snížen o 15 – 30 %), při hnojení je snadné specifikovat aplikační dávku, aplikace je levnější a je lépe 18
zapravitelná do půdy než neseparovaná kejda, redukuje se výskyt semen plevelů, klesá riziko poleptání rostlin a prodlužuje se doba aplikace hnojiva na list (O. Doležal et al. 2003). V Gotlandu a na Univerzitě v Uppsale je v současné době testován nový typ podlahy do boxu, tak zvaný „samočistící box“. Po opuštění lehacího boxu dojnicí se otočí transportní pás tak, aby bylo pro příští dojnici připraveno čisté lože a současně dochází k desinfekci a čištění druhé strany matrace. Systém nevyžaduje pro svůj provoz žádnou energii, pracuje na principu stlačení plynem plněné tekutiny po ulehnutí dojnice. Když dojnice opět vstane, objem se znova zvětší a tím je spuštěna rotace a čištění. V případě prototypů byly matrace potaženy PVC nebo snadno čistitelnou směsnou přízí s kovovými vlákny (Anonym, 2003). V současnosti je bezstelivové ustájení považováno za progresivní technologii. Z hlediska chovatelského se jedná o vhodný systém a vzhledem k jeho ekonomickým přednostem lze do budoucna očekávat převažující výstavbu tohoto typu stájí (O. Doležal, 2007). 4.2.3
Volné ustájení s plochými kotci se stlanou lehárnou a sníženým krmištěm V dnešní době je již prakticky nepoužívanou technologií. Největšího rozmachu
v používání dosahovala v druhé polovině 70. let dvacátého století, u nás především na Moravě. Dnes se uplatňuje již jen zcela okrajově v řešení některých poroden. Princip spočívá v kombinaci uzavíratelného sníženého krmiště se zpevněným povrchem a kotců s bezspádovou podlahou. Chlévská mrva je vyhrnována každodenně a současně je nastýláno slámou přibližně v dávce 2 – 3 kg na kus a den (J. Frelich, et al. 2001). Hlavními nevýhodami tohoto systému je větší znečišťování zvířat, vyšší četnost poranění, pokles užitkovosti v důsledku častého a dlouhého
rušení zvířat během
pracovních operací ve stáji a v neposlední řadě také vysoká spotřeba práce. V minulosti často docházelo v rámci nejrůznějších úsporných opatření v podnicích ke snížení frekvence vyhrnování mrvy a nastýlání slámou na dvoudenní, případně třídenní interval, což obvykle spolu s časem, jenž uběhnul od posledního nastlání, vytvářelo pro dojnice neutěšené podmínky. Druhý a třetí den totiž zvířata ležela na vlhké a znečištěné slamnaté matraci. Tímto byla dále prohlubována negativa využití této technologie, kterou do dnešních podmínek moderního chovu nelze doporučit (J. Bouška, et al. 2006). 19
4.2.4
Volné ustájení s lehárnou na hluboké podestýlce se zvýšeným krmištěm Využívá se dvoprostorové řešení, při kterém je stáj rozdělena na lehárnu a
krmiště. V prostoru lehárny se zakládá hluboká podestýlka. Nastýlat je třeba denně minimálně 7 kg slámy na 1DJ (1 DJ = dobytčí jednotka = 500 kg živé hmotnosti zvířete) na den. Chlévská mrva se vyklízí naráz v cyklech, které by pro efektivnost technologie měly být delší než 3 měsíce. Plocha lehárny na 1DJ musí být minimálně 5 m2 a šířka krmiště alespoň 2800 mm (J. Frelich, et al. 2001). V povědomí chovatelů patří hluboká podestýlka k vysoce funkčním technolgiím zaručujícím vysoký standard pohody zvířat. Funkční jistota je ovšem řízena především kvalitou podestýlky, jejíž nedostatek vede k nežádoucím podmínkám. Pro pohodu zvířat je mimo hustoty obsazení stáje důležitá také kvalita mikroklimatu. Z tohoto důvodu se hluboká podestýlka nehodí do uzavřených hal, neboť dochází k vysoké produkci CO2, vodní páry, NH3 a dalších zapáchajících látek (sirovodík), jejichž odvětrávání je tu problematické (J. Bouška, et al. 2006). K dostatečnému samovolnému odvětrávání naopak dochází v otevřených a přístřeškových stájích. Pro ustájení vysokoužitkových dojnic během laktace jsou jiná a lepší řešení, ovšem pro ustájení krav stojících na sucho a v období před a po porodu je velmi výhodná. Podmínkou je dodržení rozměrových parametrů (5 m2 lehárny na 1 DJ a šířka krmiště minimálně 2800 mm) a možnost investovat dostatečné finanční prostředky pro splnění stavebních požadavků, především na izolace v prostoru lehárny. Problémem by mohlo být nestabilní množství pohotové podestýlkové slámy a vzhledem k častému nastýlání a tím pádem nevhodnosti využívání malých kotců, vedoucí k tvorbě velkých skupin, které mohou být často nevýhodné v návaznosti na kapacitu dojíren. Přesto se jedná o dobrou technologii, kterou je možno při dodržení výše uvedeného doporučit (F, Urban, et al. 1997). 4.2.5
Volné ustájení s vysokou podestýlkou, sníženým krmištěm a lehárnou s podlahou o sklonu 7-10% Tato poměrně nová technologie se úspěšně využívá pro ustájení jalovic a skotu
ve výkrmu, pro dojnice se však příliš nedoporučuje, zvláště u mnohopočetných stád. Pohyb po podlaze o sklonu okolo 8% je pro dojnice obtížný, častěji dochází k úrazům a čistota zvířat je nižší. Do podmínek chovu vysokoužitkových dojnic je tato technologie spíše nevhodná. Určitého uplatnění by se snad mohla dočkat v podmínkách alternativních chovů s nízkými stavy zvířat (J. Bouška, et al. 2006). 20
4.3 Reprodukční stáje a porodny krav Pro chov vysokoužitkových dojnic je základním požadavkem aby byly ustájeny volně nejen v období laktace, ale i po celou dobu trvání mezidobí. Dřívější snahy o krátkodobý přechod na vazné ustájení v době rozdojování se neosvědčili. Důvodem byl stres krav z náhlé ztráty možnosti volného pohybu. V návaznosti na současné poznatky se pro reprodukční část stáda stáj člení na čtyři části (F. Urban, et al. 1997): -
krávy stojící na sucho (60 – 14 dní před otelením)
-
předporodní oddělení (14 – 0 dní před otelením)
-
individuální nebo maloskupinové porodní kotce (3 dny před a maximálně 3 dny po otelení)
-
poporodní oddělení (0 – 5 až 7 dní po otelení), které však nemusí být zřizováno
Pro 1. 2. a 4. skupinu můžeme použít stelivové boxové ustájení s protilehlými dvojboxy a měkkým ložem. Pokud budujeme reprodukční stáj v rámci rekonstrukce vazné stáje typu K-96, jsou rozměry následující: délka boxu 240 – 150 cm a šířka 112,5 cm, což je dáno modulem 450 cm (F. Urban, et al. 1997). Pro 3. skupinu využíváme porodní stelivové kotce, buď individuální (obr č. 7), nebo maloskupinové (obr č. 8). Sklon podlahy kotců je ověřen do 7,5% (F. Urban, et al. 1997). Za ideální řešení bývá dnes považován idividuální porodní kotec, nabízející celou řadu předností. Především telící se kráva není ostatními krávami vyrušována během samotného telení, ani během prvotní péče o tele olizováním a sama si může zvolit vyhovující místo k porodu nezávisle na nich (tabulka 3). Bezproblémová je placentofágie u primapar 78%, u multipar 92%). V individuálním porodním kotci je možná lepší hygiena, což snižuje výskyt infekcí vemen a průjmů, jsou eliminovány časné nákazy telat (rota a coronavirové enteritidy). Lidská pomoc bývá omezana jen na nejobtížnější případy a tele je možné jednoznačně identifikovat (O. Doležal, et al. 2002). Za dostatečný počet se považují 2 individuální porodní kotce na 100 krav a 3 – 5 na 350 krav. Minimální plocha kotce je 9 m2, lépe 12 m2, ideálně 16 m2 a více. V jednom kotci se telí vždy jedna kráva, u kotců větších než 12 m2 vyjímečně i dvě krávy. Telící se kráva má mít neustálý přístup k čerstvé vodě z obdobných napajedel jako v produkční stáji a ke krmnému žlabu umístěnému flexibilně na hrazení. Je třeba 21
zachovat možnost vizuálního kontaktu s ostatními krávami. Vyžadována je možnost mechanizovaného odklizu mrvy a podestýlky vyhrnováním z jedné chodby na chodbu protilehlou. Zvláště v letním období je nutné pravidelné a důkladné čištění, případně desinfekce (O. Doležal, et al. 2003). Během stání na sucho není doporučována fixace krávy na stání, ale je pokud možno co nejdelší dobu před porodem ustájena volně. Prostředí by mělo být optimalizováno dokonalou stájovou ventilací, případně využitím přístřešku, možnosti prostorného výběhu, nebo i s pastevním výběhem. Přibližně 1 – 3 dny před očekávaným porodem je pak přesunuta do individuálního porodního kotce (F. Urban, et al. 1997). O. Doležal et al. (2003) oproti tomu uvádí, že přesun do individuálního porodního kotce je třeba až při prvních příznacích telení. Porodní kotec musí být připraven nastláním 25 – 30 cm čisté a suché podestýlky, která je dále udržována v dobrém stavu každodenním přistýláním. Po ukončení pobytu krávy v kotci je odstraněna chlévská mrva, kotec je znova podestlán a připraven pro další použití. Po dobu telení je důležité udržování klidu ve stáji. Tele u matky zůstává podle zvoleného systému 24 hodin nebo jen do prvního napojení mlezivem. Krávy bez poporodních komplikací jsou do 24 hodin po porodu přesunuty do poporodního skupinového kotce. K dispozici se nabízí několik variant: s boxovými měkkými nastýlanými loži, s plochým stlaným ložem, se spádovaným ložem s hlubokou podestýlkou a s hlubokou podestýlkou. Poporodní kotec je vybaven rozměrově odpovídajícím krmištěm. Dále může být vybaven fixačním zařízením, nebo přilehlými dojícími stáními (v období tvorby mleziva se dojí do konví, nebo se mlezivo jiným způsobem odděluje od mléka a podobně jako nestandartní mléko je využíváno ve výživě telat). Pokud je dojnice zdravotně v pořádku, je po tomto pěti- až sedmidenním období přesunuta do produkční stáje. Tento technologický postup je možné považovat za základní, ale lze jej vhodně přizpůsobovat místním podmínkám v tom kterém chovu (F. Urban, et al. 1997).
4.4 Pohybové plochy ve stájích Pohybovými plochami ve volných stájích (mimo hluboké podestýlky) rozumíme především povrchy v hnojných chodbách a krmišti, buď z betonu či asfaltu, nebo zaroštované, případně povrchy v naháněcích chodbách vedoucích k dojírně.
22
Problémem pevných ploch je, že i při jejich opakovaném shrnování mechanickou lopatou bývají takřka neustále pokryty různě silnou vrstvou moči a výkalů. Setrvalá vlhkost podlahy pak působí špatně na zdravotní stav paznehtů. Dříve (někde dodnes) používané rošty s podélnými mezerami po celé šířce roštu způsobují časté odlamování rohoviny paznehtů. Moderní roštové podlahy s kulatými, nebo protáhlými otvory jsou méně kluzké a lépe odvádějí vlhkost. V současné době představují nejlepší dostupné řešení roštových podlah. Přesto nejsou pro zvířata zcela vyhovující, zaroštované podlahy jsou například méně vhodné pro těžší zvířata (F. Louda, et al. 1995). Z výsledků výzkumu prováděného vysokou školou v Dutch Van Hall vyplývá, že na betonových roštech se průměrná délka kroku pohybuje okolo 600 mm, ale po instalaci pohodlnějšího pryžového povrchu krávy svůj krok prodloužily na 688 mm. V prostředí ideálním k chůzi, například na pastvině jsou kroky dlouhé přibližně 750 mm (P. Kejík et al. 2005). Je třeba si uvědomit, že použitá podlahovina bude mít vliv na stav paznehtů na ní chovaných dojnic. Pokud jsou zvířata trvale držena na měkké podlaze (hluboká podestýlka), je eliminován přirozený obrus rohoviny a paznehty se často deformují. Naopak při náhlém přechodu z měkké na tvrdou, nepodestýlanou podlahu se relativně měkká rohovina obrušuje nadměrně, někdy až do vzniku infekce. Pomocí je zajištění pevných ploch, krmiště případně výběhů, i v ustájení s použitím hluboké podestýlky. Problémy mohou způsobovat nesprávně uložené roštnice se vzájemným převýšením 5 až 15 mm, způsobující zhmoždění okrajů paznehtů s následnou nekrózou. Roštnice je třeba přerovnat tak, aby se převýšení mezi nimi odstranilo, nebo se hrany zabrousily do únosného stavu. Betonové plochy musí být dostatečně profilované rýhami v rozteči 10 až 12 cm s profilem 1,5 x 1,5 cm. Pokud je betonová podlaha stáje vyhlazována mechanizací, je třeba její drsnost přibližně každé 3 až 4 roky obnovit speciální bruskou. Samozřejmostí by mělo být i vyhrnování minimálně 2 krát denně u chlévské mrvy a 4 krát v případě kejdy, ideálně častěji pomocí instalované vyhrnovací lopaty (O. Doležal, et al. 2002). Co do vlastností je nejlepší podlahovinou tvrdolitý asfalt, který si trvale zachovává drsnost a neklouže tak ani po 10 letech. Nevýhodou je však vysoká cena, přibližně 300 Kč za 1 m3 (O. Doležal, et al. 2003).
23
Bývá doporučováno v některé z přeháněcích chodeb zřídit průchozí desinfekční vanu o rozměrech přibližně 3,5 x 1 x 0,1 m na roztoky k ošetření paznehtů. Zpravidla bývá umístěna v chodbě kterou dojnice denně používají k cestě do nebo z dojírny (F. Urban, et al. 1997). Přitom je třeba ji umístit tak, aby do ní krávy neměly obavu vstoupit, především je nutné zabránit tvorbě odlesků na hladině, například instalací vhodné zástěny (O. Doležal, et al. 2003). Holandská studie provedená na 3190 kravách ze 47 farem provedená Joanem Sommerem z Institutu Voor Milieu en Agritechnik ve Wageningenu ukazuje na zvýšený počet onemocnění paznehtů na betonových a roštových podlahách oproti podlahám pokrytých slámou. Více než 80% dojnic ustájených na betonové podlaze mělo potíže s paznehty alespoň na jedné z končetin, kdežto u dojnic stojících na slámě to bylo jen 55 až 60% zvířat. Navíc dojnice ustájené na betonové podlaze často vykazovaly onemocnění paznehtů na více končetinách současně, kdežto při podestlání slámou se takový výskyt minimalizoval. Dojnice ustájené na roštové podlaze se zhrnovačem chlévské mrvy vykazovaly mírně nižší výskyt interdigitální a digitální dermatitidy než dojnice ustájené na stejných roštech, ale bez shrnovače. Rozdíl mezi betonovou a roštovou podlahou byl přitom jen minimální. Autor výzkumu je přesvědčen, že během příštích 10 až 20 let bude vyvinuta alternativa k používání betonových podlah v ustájení dojnic (P. Kejík, 2004). Při volném ustájení dojnic se někdy mezi zastřešenou lehárnu a zastřešené krmiště umisťuje nezastřešený vybetonovaný prostor. Předností je, že tím zvířatům dáváme možnost pobytu na nezaroštované volné pevné ploše, mimo zaroštované krmiště a lehárny. V případě vhodného uspořádání můžou být takto potyčky mezi zvířaty eliminovány do té míry, že zde mohou být ustájena i neodrohovaná zvířata. Na druhé straně se zvyšuje pracovní náročnost nutností čištění volného prostoru a rostou také nároky na objem jímky pro skladování kejdy (F. Louda, et al. 1999). Vybavení stáje výběhem přispívá ke komfortu dojnic, zlepšení jejich kondice a reprodukčních ukazatelů. Dostatečná plocha výběhu na jeden kus se pohybuje mezi 12 a 15 m2. To však vyžaduje nemalou investici, jelikož tato plocha musí být vybetonována a následně buď odkanalizována nebo zastřešena. Pro kontaminovanou dešťovou vodu je třeba vybudovat jímku o dostatečném objemu s kapacitou na přibližně čtyři měsíce, výběh musí být vybaven napajedlem, stíněním a odpovídajícím způsobem ohrazen.
24
Bohužel toto všechno jej činí pro většinu chovatelů ekonomicky nedostupným (O. Doležal, et al. 2002).
4.5 Řešení novostaveb pro ustájení dojnic Nové stáje, ačkoli je jejich výstavba finančně náročná, nabízejí chovateli řadu výhod. Poskytují jak dostatečný komfort vysokoužitkovým dojnicím, tak dobré pracovní podmínky umožňující zvýšení produktivity práce a snížení pracnosti nejnamáhavějších pracovních operací, například práce s chlévskou mrvou. Současně umožňují navýšení kvality získávaného mléka a snižují nebezpečí onemocnění chovaných zvířat. Při výstavbě nové budovy také nejsme limitováni rozměry a konstrukcí obvodových stěn původního objektu a jeho orientací v prostoru farmy (F. Urban, et al. 1997). Jako příklad z praxe nám může posloužit vybudování velkokapacitního kravína pro společnost Agro Bystřice a.s. Stavba byla zahájena 1.6. 2004 a stáj byla uvedena do provozu 4.11. 2004. Kapacita stavby je 500 kusů dojnic, stáj je boxová, bezstelivová s technologií separace pevné frakce kejdy, která je následně využívána jako podlahovina do lehacích boxů. Stáj je opatřena bočním systémem větrání a stropní větrací štěrbinou a patří k ní kruhová dojírna s kapacitou 28 míst vybudovaná v rámci stejného projektu. Po naskladnění dojnic z původních vazných stájí prokazatelně došlo ke zlepšení reprodukčních ukazetelů (S. Ervová, 2005). Pokud se rozhodneme pro výstavbu, je třeba v plánování myslet dopředu a technické prvky rozměrově přizpůsobit nejen současným, ale i v budoucnu chovaným zvířatům, jelikož konstituce zvířat a jejich tělesné rozměry se v průběhu času i dost podstatně mění. V dnešní době jsou v chovu preferovány dojnice s velkým tělesným rámcem, který umožňuje zvířeti dosažení požadované vysoké mléčné užitkovosti. Pro výstavbu nových stájí se na našem území preferuje systém boxového ustájení, neboť nejlépe vyhovuje požadavkům a potřebám dojnic s vysokou užitkovostí. Moderní stáje by proto měly splňovat tyto požadavky (J. Bouška, et al. 2006): -
boxové lože široké nejméně 120 cm
- délka boxových loží 250 cm, pokud se jedná o lože umístěná u stěny a 235 cm u loží protilehlých - použití nastavitelných (flexibilních) boxových zábran
25
- stájová kubatura minimálně 6 m3 na 100 kg živé hmotnosti při roční užitkovosti 7000 kg mléka - co největší plocha vstupů čerstvého vzduchu do životní zóny zvířat (otevíratelné boční stěny) - dodržení optimálního počtu zvířat jak vzhledem ke kubatuře, tak k ploše stáje - větší plochy pohybových chodeb – mezi boxy více než 250 cm, u krmiště více než 330 cm (ideálně o 0,5 až 1 m širší) - celoročně po dobu 16 hodin denně osvětlení stáje o intenzitě 200 luxů Nedodržením těchto požadavků dochází k častějším střetům mezi zvířaty a vystavujeme se nebezpečí objevení se neadekvátního chování, jako je cucavost a vzájemná agresivita, včetně negativního vlivu na zdravotní stav zvířat a jejich užitkovost, které se sebou nesou. Současně se zhoršuje přehled o skupině či stádu, což nepřispívá k úspěšnosti chovu. Z konstrukčního hlediska máme mnoho možností řešení, stáje je možné vybudovat dvouřadové s poměrem krmení 1:1, nebo třířadové s poměrem krmení 1,5:1, s jednostranným, nebo oboustranným přístupem ke krmnému stolu. Samotná budova stáje pak může být tvořena železobetonovým skeletem, ocelovou konstrukcí, dřevěnou konstrukcí, nebo kombinovanou konstrukcí (O. Doležal, et al. 2003). Jsou-li v zemědělském podniku stabilně k dispozici rozhodující provozní vstupy pro ekonomickou produkci mléka – vysoce užitkové dojnice mléčného plemene, kvalitní a levná racionální výživa umožňující vysokou užitkovost a kvalitní a odborná chovatelská péče – je bez problémů možné přistoupit k vybudování konstrukčně lehké „studené stáje“. Pokud není možné toto zajistit, nebo stojí-li objekt stáje v oblasti s klimaticky nepříznivými podmínkami, volíme „teplou stáj“. Teplé stáje jsou investičně náročnější a konstrukčně masivnější, je proto vždy třeba racionálně uvážit, zda v konkrétním individuálním případě přistupovat k jejich budování. To je přímo závislé na klimatických podmínkách oblasti – k vybudování uzavřené, zateplené volné boxová stáje se přistupuje obvykle až tehdy, pokud se v dané oblasti může 2 dny po sobě teplota pohybovat okolo -15°C, nebo se zde očekávají v zimním období silné větry trvající déle než 24 hodin a napadnutí více než 20 cm sněhu. Nejlépe se uplatňují v extrémních klimatických oblastech, kde chladné zimní období trvá více než 120 dní v roce (J. Frelich, et al. 2001) .
26
Studené stáje jsou tepelně neizolované, mimo doporučené minimálního zateplení střešního pláště 3 až 4 cm izolace. Větrání je přirozené, proto nebývá v těchto stájích problém udržet vyhovující vzdušnou vlhkost a nízké koncentrace stájových plynů. Preferuje se stelivový systém ustájení, ale vyloučeno není ani ustájení bezstelivové (J. Frelich, et al. 2001). Mohou být budovány jako vzdušné nebo přístřeškové: 4.5.1
Vzdušná stáj Stáj s odpovídající kubaturou, hřebenovou štěrbinou a obvodovými stěnami
tvořenými protiprůvanovými sítěmi se síťovými otvory o rozměrech maximálně 2,5 mm, vertikálně posunovatelnými umělohmotnými zástěnami (shrnovací či navinovací plachty, případně sítě) a nadokenními otvory
a okny s možností regulace plochy
vstupních otvorů. Tyto stáje je možné provozovat jak jakožto stelivové, tak bezstelivové (J. Bouška, et al. 2006). Pokud si zvolíme stelivovou variantu, musíme počítat s každodenní manipulací s chlévskou mrvou a podestýlkou. To i přes její nesporné přednosti činí tuto technologii provozně náročnou, jelikož transportní náklady jsou vysoké. Navíc dochází i ke značným ztrátám uhlíku v chlévské mrvě a tím k ochuzení půdy o organickou hmotu. Za současných podmínek se v tomto typu stájí stelivová varianta příliš nedoporučuje a její použití lze tolerovat pouze za omezených vodohospodářských, ochranářských, hygienických a dalších podmínek (F. Urban, et al. 1997). Oproti tomu bezstelivový provoz je v tomto typu stájí velmi výhodný. Podle světového trendu stájí tohoto typu přibývá. Využívá se i zaroštovaných podlah hnojných chodeb, přestože v převážné většině se jedná o stáje s pevnými podlahami a stájí s rošty postupně ubývá. U stájí s pevnými podlahami se minimálně šestkrát denně vyhrnuje kejda z chodeb za použití stacionárního zařízení. Tím je dosahováno relativně vysokého stupně čistoty podlah a tím i zadních partií dojnic. Systém vyhrnování je plně automatizován a dojnice se pohyblivému mechanismu v chodbách až na vyjímky dobře přizpůsobují (F. Urban, et al. 1997). 4.5.2
Přístřešková stáj Přístřeškové stáje jsou dobrou variantou ustájení všech kategorií skotu, včetně
špičkových dojných stád. Díky absenci regulace přívodu vzduchu do zóny zvířat, takže mikroklima ve stáji je totožné s vnějším prostředím,
nedochází ke zvyšování
koncentrace stájových plynů a vlhkosti. Vystavení skotu vnějším klimatickým 27
podmínkám nemá negativní vliv na jeho zdraví, ani užitkovost. To ovšem platí pouze tehdy, pokud je chovatel schopen zvířatům poskytnout odpovídající podmínky jakožto náhradu nevýhody jejich vystavení povětrnostním vlivům. Zvířatům je třeba zajistit dostatečné množství krmiva s adekvátním živinovým přídavkem na teploty nižší než jejich termoneutrální zóna. Krmná dávka musí mít vysoký obsah sušiny a nesmí měnit svou sypkou strukturu ani za velmi nízkých teplot. Dojnice musí mít neustálý přístup k nezamrzající pitné, pokud možno odpovídajícím způsobem temperované vodě a musí jim být zajištěno suché lože po celý rok. Zvířata musí být chráněna před větrem, průvanem a srážkami, stejně jako proti horku a nadměrnému oslunění (zabezpečením stínu, nebo evaporačním ochlazováním). Pro chov v přístřeškových stájích je nutná včasná adaptace zvířat, nejlépe už od kategorie telat (F. Urban, et al. 1997). Předpokladem využívání přístřeškových stájí je vynikající adaptabilita evropských plemen skotu na velmi nízké teploty, daná specifickým uspořádáním cévního systému, díky kterému jsou ztráty tepla do vnějšího prostředí prakticky minimální. Evropská plemena mají o 30% vyšší produkci tepla než plemena tropická (F. Urban, et al. 1997). Cílem chovatele je zajistit ustájení dojnic v objektech s malou investiční náročností , které zabezpečí chov a odchov za vysokého stupně zdraví zvířat a jejich životní pohodu při současné ekologické nezávadnosti (J. Bouška, et al. 2006).
4.6 Modernizace a přestavby vazných stájí Rekonstrukce starých vazných stájí pocházejících z 50. a 60. let, méně často ze 70. a 80. let na stáje volné představují oproti stavbě nových stájí finančně méně náročné řešení. Můžeme totiž využívat již stojících objektů a musíme investovat pouze do jejich nezbytné úpravy a vnitřního vybavení. Na druhé straně jsme limitováni jejich rozměry a rozmístěním v areálu farmy (F. Urban, et al. 1997). Projekt rekonstrukce farmy zaměřené na chov dojnic je značně složitý a vyžadující komplexní řešení, jelikož členění těchto farem je rozmanité, sestávající z řady individuálních stájových typových nebo netypových, či nestájových objektů. Je vyžadováno splnění základních chovatelských faktorů v návaznosti na stavebně technické požadavky, přesto ovšem musíme počítat s tím, že na řadu přijdou kompromisní řešení. I tak jsou však podmínky pro chov dojnic ve zrekonstruovaných 28
stájích výrazně lepší než v původních vazných, které jsou při současných podmínkách produkce a prodeje zcela nevyhovující. Rekonstrukce stájí jsou cestou umožňující postupný přechod podniků k formám ustájení odpovídajícím evropským standardům (F. Urban, et al. 1997). Bohužel, konstrukční řešení objektů vazných stájí neumožňuje zcela naplnění požadavků chovatele na měrnou kubaturu a plochu stáje. Je proto nutné tyto nedostatky alespoň částečně eliminovat dílčími opatřeními. Při rekonstrukci typových stájí K-96 a K-174 je možné použít dvě technologie – kombiboxy, nebo boxové ustájení. Kombiboxy představují na jedné straně rychlé a investičně levné operativní řešení, na straně druhé však se sebou přináší i všechny své nevýhody popsané výše. Vybudování boxové stáje je investičně náročnějším, avšak perspektivním řešením. Hlavní překážkou tu je modulová síť 450 cm, která umožňuje šířky boxů pouze o rozměrech vzniklých jejím dělením – to znamená 112,5, 90 a 75 cm. Pro dospělé dojnice s velkým tělesným rámcem a hmotností vyšší než 700 kg jsou tyto boxy příliš úzké. Naopak pro ustájení telat či jalovic je takové řešení optimální (obr č. 5 a obr č. 6), proto se tyto stáje nejlépe rekostruují právě pro tyto mladší věkové kategorie skotu (F. Urban, et al. 1997). Příkladem z praxe může být
přestavba kravína K-174 patřícího Družstvu
vlastníků Výrava z roku 2001. Samotná přestavba trvala 3 měsíce a stála 2 miliony korun, přičemž rozhodující část prací byla provedena svépomocí. Dojnice plemene České strakaté byly do stáje naskladněny na konci března 2002 po „přemrznutí“ stavby přes zimu. Po přestěhování už v dubnu stoupla dojivost z původních 4739 kg mléka na dojnici na 5792 kg při 4,02% tuku a 3,48% bílkovin (J. Langr, 2002). U jednotlivých typů kravínů realizujeme především tato stavební řešení (O. Doležal, et al. 2003): -
K96 s přístavbou krmiště a krmnou komunikací
-
K 96 s přístavbou krmiště a krmným stolem
-
K 96 s přístavbou leháren
-
K96 s přístavbou krmného stolu (vybourání stěny)
-
K 174 bez přístavby
-
K 174 s přístavbou
Dále mohou být na volné stáje rekonstruovány velkokapacitní kravíny a ostatní příhodné objekty nacházející se v prostoru farmy. 29
Rekonstrukce kravína K 96 přistavěním krmiště a krmné komunikace není příliš vhodná, dochází totiž k izolaci leháren od krmiště, v prostoru lehárny chybí dostatečná kubatura a také provětrání a osvětlení prostoru původní stáje je nedostatečné. Úplně šťastným řešením není ani přístavba leháren. I tady dochází k izolaci leháren od krmiště, nedostatečnému osvětlení a provětrání, společně s nedostatečnou kubaturou tentokrát v prostoru krmišť. Dobrým řešením přestavby K 96 je přístavba krmného stolu s vybouráním stěny. To nám zajistí odpovídající prosvětlení stájového prostoru a příčné provětrávání stáje, čímž je optimalizováno stájové mikroklima a je zajištěn i vizuální kontakt s krmným stolem (O. Doležal, et al. 2003). Na rozdíl od K 96 lze rekonstrukci kravína K 174 bez problémů rekonstruovat i bez přístavby. Prosvětlení stájového prostoru i jeho příčné provětrání je odpovídající, stájové mikroklima lze snadno optimalizovat. Také vizuální kontakt s krmným stolem je v tomto případě zajištěn (O. Doležal, et al. 2003).
4.7 Welfare dojnic Pojmem welfare rozumíme chov zvířat v takových podmínkách, které jim dovolují naplňovat jejich fyziologické a psychické potřeby. S tím jak se v podmínkách České republiky zvyšuje užitkovost dojnic, současně stoupají jejich nároky na naplňování fyziologických potřeb, jelikož se jedná o zvířata s větším tělesným rámcem a intenzivnějším metabolismem. V návaznosti na to výrazně vzrůstá i citlivost jejich organismu k zajištění psychických potřeb (F. Louda, et al. 1999). K hodnocení jak již existujících stájí, tak novostaveb či rekonstrukcí ve fázi projektu byla na základě vyhodnocení několika desítek stájí o různé konstrukci a s různými technologiemi vypracována následující hodnotící kritéria: 4.7.1
Přístup k pitné vodě Příjem vody je závislý na věku a hmotnosti zvířat, plemeni, stádiu březosti,
mléčné užitkovosti, teplotě a vlhkosti prostředí, obsahu sušiny v krmné dávce, obsahu bílkovin a solí v předkládaném krmivu, teplotě vody, typu napáječek a individuálním návyku zvířat. Dojnice pijí nejintenzivněji do hodiny po dojení a po nakrmení. Vysokobřezí dojnice v období stání na sucho potřebuje denně vypít přibližně 6 litrů vody na 100 kg živé hmotnosti, kdežto u dojnice v laktaci je tato hodnota navýšena v závislosti na velikosti nádoje (D. Rosecká, L. Štolc, 2003). Dojnice stojící na sucho v průměru 30
vypije 32 litrů vody za den, ale u dojnice s denní mléčnou užitkovostí nad 25 kg mléka už tato hodnota stoupá na 53 litrů vody denně (J. Voříšková, et al. 2001). U vysokoužitkových dojnic za vysokých teplot to může být až 200 litrů za den (M. Jedlička, 2004). Orientačně potřebuje dojnice vypít 4 – 5 litrů vody na tvorbu 1 litu mléka (J. Voříšková, et al. 2001). Množství vypité vody je mimo nádoje výrazně ovlivňováno teplotou. Dojnice o hmotnosti 720 kg a dojivosti 42 – 45 l mléka denně v průměru přijaly (bez vody obsažené v krmivu) 118 – 125 litrů vody při 10°C, 132 – 148 litrů vody při 20°C a 155 – 158 litrů vody při 30°C (O. Doležal, et al. 2003). Zdroje pitné vody je třeba ve stáji rozmístit v dostatečném počtu a přiměřených vzdálenostech. Vzdálenost napájecího žlabu od nejvzdálenějšího boxu by neměla překročit 25 m (D. Kalousová, 2003). Jako vhodné se ukazuje i nabídnutí vody především vysokoužitkovým dojnicím během dojení. Při teplotách okolo 20°C dojnice během dojení přijme 8 – 12 litrů vody, při 32°C je to 15 – 22 litrů vody (O. Doležal, et al. 2003). V zimním období se za nízkých teplot považuje za žádoucí temperování vody – na 18°C (M. Jedlička, 2004). Preferenční pokusy prokázaly, že v chladných dnech dávají dojnice přednost vodě o teplotě 18 – 22°C před vodou o teplotě blízké nule. V arktických dnech (při nejvyšších denních teplotách pod -10°C) bylo při napájení vodou temperovanou na 22,4°C ± 3,7°C dosaženo oproti kontrolní skupině s vodou o teplotě 5,6°C ± 3,7°C o 18,9% vyššího příjmu vody a o 39% vyšší spotřeby vody na jedno napití, zvýšení mléčné užitkovosti o 18,7%, prodloužení doby příjmu krmiva v minutách o 14,3% a zvýšení spotřeby sušiny krmiva v kg na kus a den o 8,4% (O. Doležal, et al. 2002). V letním období se žádoucí teplota vody pohybuje mezi 10 a 15°C (M. Jedlička, 2004). Během preferenčních pokusů bylo zjištěno, že dojnice dávají v horkých letních dnech přednost zchlazené napájecí vodě. Dále bylo prokázáno, že napájení dojnic vodou zchlazenou na 5,2 až 1,7°C má pozitivní vliv na zvýšení jejího příjmu o 21,6%, větší spotřebu vody na jedno napití o 29%, zvýšení mléčné užitkovosti o 25,6%, delší dobu příjmu krmiva v minutách o 12,8% a vyšší spotřebu sušiny na kus a den o 28,8% (O. Doležal, et al. 2002). Napájecí vodu je možné upravovat, například chovatelsky zajímavou se jeví možnost úpravy magnetizací. Magnetizace působí na krystalické struktury ve vodě, 31
především na soli uhličitanů. Jejich rozrušení má pozitivní vliv na vstřebávání vody i v ní rozpuštěných látek buňkami. Navenek se to projeví zvýšením produkce (přírůstky, nádoj), kvality živočišného produktu i samotného příjmu vody zvířaty. Z ekonomického hlediska se technologie jeví jako příznivá. Elektrická disociace vody taktéž zvyšuje prostupnost živin membránou buněk. Mimo efektu zvýšení přírůstku telat bylo v pokusu zjištěno i zlepšení jejich zdravotního stavu vyloučením průjmových onemocnění. Cena této technologie však je zatím příliš vysoká (O. Doležal, et al. 2002). 4.7.2
Přístup ke krmivu Ve stájích je dojnicemi krmivo přijímáno v nejvyšší míře během dne. V noci,
především mezi půlnocí a třetí hodinou ráno, je příjem krmiva pouze ojedinělý. Nejintenzivnější příjem krmiva je vykazován v první hodině po předložení krmné dávky, později se se stoupajícím pocitem nasycení snižuje. Doba příjmu krmné dávky se v průměru pohybuje mezi 5 a 6 hodinami. Během prvních 20 až 30 minut po založení krmiva dojnice zůstávají na jednom místě, po uplynutí této doby některé začínají přecházet z jednoho místa na druhé, aby zjistila, zda by si jinde nemohla vybrat chutnější a lepší krmivo (J. Voříšková, et al. 2001). Pokud je krmeno ad libitum, doba příjmu krmiva se prodlužuje oproti limitovanému krmení. Pokud jsou po určité době nesežrané zbytky odebírány, je skot schopen se naučit žrát rychleji. Za chladného počasí množství přijatého krmiva stoupá, naopak za vysokých teplot se příjem krmiva snižuje. Uvádí se, že dojnice začínají příjem krmiva snižovat už při teplotě 21 – 24°C a při teplotách nad 40°C přijmou již jen 20 – 28% z množství krmiva, které by přijaly při 10°C (J. Voříšková, et al. 2001). Z hlediska welfare se doporučuje, aby měly dojnice trvalý přístup ke krmivu. Naopak se z tohoto pohledu nepovažuje za rozhodující, zda je jádro podáváno přímo ve směsné krmné dávce, nebo se krmí individuálně v automatických krmných boxech, jelikož pohoda zvířat závisí především na mechanickém zasycení (J. Říha, et al. 2002). 4.7.3
Možnost pohybu a uplatnění přirozených modelů chování Přestože je ve volném ustájení dojnicím umožněn, je celková doba strávená
aktivním pohybem ve volných stájích relativně krátká. Na pastvě umístěné dojnice stráví chůzí 12 až 15% času, což představuje přibližně 3 – 6 hodin, kdežto u dojnic chovaných ve volných stájích jsou to pouze 2% času, což odpovídá půl hodině pohybu za den (F. Louda, et al. 1999). Příčinou je malá motivace zvířat ve stájích k pohybu při 32
vyhledávání potravy a to, že níže hierarchicky postavené krávy narážejí při svém postupu v relativně úzkém prostoru stáje na hierarchické bariéry v podobě výše postavených jedinců, které dále omezují jejich pohyb (F. Louda, et al. 1999). Mimo možnosti pohybu v chodbách mezi boxy a krmišti, je vhodné dojnicím celoročně umožnit i přístup do pevného či pastevního výběhu, což se pozitivně projeví na jejich zdravotním stavu, především na stavu končetin (J. Říha, et al. 2002). 4.7.4
Kontakt s jedinci stejného druhu a tvorba sociálních vazeb Na rozdíl od divoce žijících zvířat, kde se spolu zvířata slučují do skupin na
základě své vůle, v chovech jsou skupiny sestavovány uměle, což představuje prostor pro jejich vzájemné konflikty. Bylo zjištěno, že až k 50% těchto konfliktů dochází během krmení. Vyrušována jsou zejména nová zvířata ve stádě, která mají nejnižší postavení v hierarchii skupiny. Přátelsky se k sobě chovají nejčastěji zvířata stojící na podobné úrovni hodnostního žebříčku. Pro rychlou tvorbu trvalé hierarchie by počet krav ve skupině neměl přesáhnout 40 – 60 zvířat, i když v dobře vedených chovech je možné chovat i skupiny o 100 – 120 jedincích, aniž by docházelo k výraznému narušení přirozeného chování dojnic (J. Říha, et al. 2002). Pro vyšší bezpečnost zvířat musí být všechny dojnice odrohované a vnitřní uspořádání stáje musí umožňovat níže postaveným zvířatům jít z cesty těm výše postaveným. Důležité je i adekvátní zvětšení podlahové plochy při chovu větších skupin dojnic. Rozměry
stáje,
především
pak
chodeb,
musí
umožňovat
udržování
individuálních odstupů mezi zvířaty, jelikož jejich porušení vede k potyčkám. Nejčastěji ke střetům dochází v případě boxového ustájení dojnic, při ustájení na hluboké podestýlce jsou méně časté. Nejméně potyček mezi dojnicemi bylo zaznamenáno ve stájích s možností přístupu do výběhu (F. Louda, et al. 1999). 4.7.5
Vhodné mikroklima stáje, osvětlení a větrání Řízení mikroklimatu ve stájích se v dnešní době stává důležitou součástí
zootechnické práce, neboť se jedná o jednu z podmínek plného využití produkčního potenciálu chovaných zvířat. Nevhodné mikroklima nejenom že povede ke snížení produkce a tím pádem zhoršení ekonomiky chovu, ale způsobuje i poškození zdraví zvířat, které může v některých případech vést až k jejich úhynu. Bylo zjištěno, že 100 dojnic vyloučí za 1 hodinu přibližně 51 000 velkých kalorií tepla, 35 kg vodních par a 33
14 litrů CO2 (J. Klabzuba, 2000). Z toho jasně vyplývá, že kvalita mikroklimatu závisí na počtu ustájených zvířat a kubatuře stáje. Dojnicím by měly být zajištěny teploty v rámci jejich termoneutrální zóny, především v zimních měsících je nutné zamezit průvanu, nadměrné relativní vlhkosti a obsahu škodlivých plynů ve stájovém vzduchu a zajistit dostatečné osvětlení stájí (J. Říha, et al. 2002). 4.7.5.1 Teplota a vlhkost V produkčních stájích s využitím volného ustájení by se měla teplota ideálně pohybovat mezi 4 a10°C v zimním období a mezi 10 a 20°C v období letním (J. Mikšík, 2006). Relativní vzdušná vlhkost by v obou případech neměla překročit 75%. Termoneutrální zóna dospělého skotu se pohybuje od 0°C do 16°C (J. Klabzuba, 2000), z čehož je patrné, že v našich zeměpisných šířkách pro něj bude větším problémem vyrovnat se s vysokými letními teplotami, než se snížením teplot v zimním období. Vysokoužitková dojnice vyprodukuje až třikrát tolik tepla, než kolik je potřeba k udržení její tělesné teploty (F. Jílek, 2000). Při letních teplotách okolo 30°C je již zřetelně patrné snížení užitkovosti, v důsledku intenzivnějšího výdeje vodních par zvýšenou rychlostí dýchání. U dojnic holštýnského plemene s průměrnou roční užitkovostí 6250 l mléka na dojnici bylo zjištěno, že mléčná produkce začíná klesat v létě při 26°C, kdežto v zimě až při teplotě -18°C (J. Frelich, et al. 2001). Ve většině případů je pro nás větším problémem jak dojnice ochránit před stresem z horka, než jak je ochránit před stresem z chladu. Mimo zajištění dostatečného větrání prostoru stáje je prvním opatřením proti nadměrnému přehřívání organismu dojnice poskytnutí stínu. Zastíněna by měla být i krmiště a napajedla, aby dojnice nemusely volit mezi krmivem a vodou a pohodlím ve stínu, což by vedlo ke snížení jejich příjmu a následně ke snížení užitkovosti. Také se doporučuje krmnou dávku rozdělit dle denní doby tak, aby byla 1/3 podána ráno a 2/3 večer, čímž by se přes nejteplejší denní hodiny snížila produkce fermentačního tepla. Samozřejmostí musí být dostatek neustále přístupné chladné napájecí vody (O. Doležal, et al. 2002). Pokud nejsou tato opatření postačující, můžeme k dalšímu ochlazování použít vodu, a to buď jako přímé ochlazování těl zvířat nebo ochlazování vzduchu, který pak slouží jako chladící médium. Při ochlazování vzduchu se využívá vysokotlakých systémů „fog“ a „mist“, kterými jsou do prostoru stáje rozptylovány částečky vody ve formě mlhy. U systému „fog“ se využívá tak zvaná „lehká mlha“ s velikostí částeček 0,02 mm, která se 34
odpařuje rovnou ze vzduchu, u systému „mist“ je to pak „těžká mlha“ s částečkami 0,02 – 0,05 mm, jenž se částečně vypařují už ve vzduchu a částečně dopadají na povrchy, kde se také odpařují. V obou případech se jedná o velmi účinnou, ale konstrukčně, provozně i cenově náročnou metodu (O. Doležal, et al. 2002). Pro přímé ochlazování těl zvířat se používají nízkotlaké systémy „skrápění“. Voda, jejíž částečky musí být dostatečně velké (0,05 – 0,15 mm) pro průnik na kůži zvířat, je aplikována na povrch těla dojnic, odkud se následně odpařuje. Pro zvýšení odparu je možné tento systém doplnit ventilátory. Tento systém, jenž je oproti předchozímu
konstrukčně,
investičně
i
provozně
méně
náročný,
patří
k nejpoužívanějším ve světě. Pozor je třeba dávat na vyšší zamokřenost podlah, která by mohla při uklouznutí vést k poranění zvířat (O. Doležal, et al. 2002). Důležité je v souvislosti s teplotou sledovat i relativní vzdušnou vlhkost, neboť při jejích vysokých hodnotách není zvíře schopné odpařovat ze svého těla další vlhkost a tím pádem se účinně ochlazovat. Dojnice o hmotnosti 600 kg vyprodukuje při teplotě 10°C 0,5 kg vodních par za hodinu, které musíme ze stájového vzduchu odstraňovat vhodným způsobem větrání (J. Fryč, 2002). 4.7.5.2 Složení a rychlost proudění stájového vzduchu Oxid uhličitý je běžnou součástí stájového vzduchu v koncentracích 0,1 – 0,3 objemových procent (J. Klabzuba, 2000), což odpovídá desetinásobku jeho koncentrace ve volné atmosféře. Jeho hodnoty však mohou dosáhnout i 0,4 – 0,6 objemových procent, což naznačuje nedostatečnost větrání. Sám o sobě škodlivý není, ale jeho zvýšená koncentrace nás varuje před zvýšenými hodnotami i u ostatních stájových plynů. U amoniaku (NH3) je nejvyšší přípustnou koncentrací ve stájích 0,0026 objemových procent, což odpovídá 18,3 mg /m3, u sulfanu (H2S) 0,001 objemových procent, neboli 14,1 mg /m3 (F. Jílek, 2000). Dále je ve stájovém vzduchu požadována nízká prašnost a nízké množství mikroorganismů. Vzduch se má v zóně zvířat za normálních teplotních podmínek pohybovat maximálně do rychlosti 0,3 m/s. Při vysokých teplotách může být rychlost vyšší, u dospělých zvířat až přes 1 m/s. Proudění vzduchu v těchto rozmezích má příznivý účinek na krevní oběh a látkovou výměnu. Za průvan je považováno proudění vzduchu přesahující rychlost 0,3 m/s, při kterém vzduch proudí v uzavřeném prostoru stáje jedním směrem a ochlazuje tak především některé části těla zvířete, u nichž dochází 35
k podchlazení a následnému nebezpečí vzniku zánětů, například mastitidy (F. Jílek, 2000). Je třeba však si uvědomit, že dýchací zóna dojnic se nachází maximálně do výšky 1,8 m a u zvířat mladších kategorií je to ještě méně – 1,6 m. Při vhodné regulaci svinovací stěny tak rychlost proudění vzduchu ve stáji nemusí být považována za tak závažný problém. Při exteriérové rychlosti proudění vzduchu pod 1 m/s se rychlost proudění vzduchu v zóně zvířat pohybuje dokonce pod doporučeným minimem. Pokud je hranice 1 m/s výrazně překročena, bude se sice rychlost proudění vzduchu v zóně zvířat pohybovat nad hranicí stájového optima, což však můžeme ovlivnit vhodnou manipulací se stájovými závěsy. Venkovní okenní závěs by měl být na závětrné straně stáje otevřen minimálně z 1/3. Podle zkušeností chovatelů může takto zůstat otevřený 250 dní v roce, aniž by to mělo nějaký negativní vliv na zdravotní stav dojnic, nebo jejich užitkovost (J. Dolejš, O. Toufar, 2001). 4.7.5.3 Světlo Úroveň přirozeného osvětlení ve stájích závisí na velikosti oken a jejich rozmístění. Dodržování minimálního poměru velikosti oken vzhledem k ploše podlahy je obzvlášť důležité u zvířat, která nemají přístup do výběhů, nebo na pastvu. U dojnic se za vyhovující považuje 60 luxů, ale podle nejnovějších poznatků se v moderních stájích doporučuje osvětlení ještě intenzivnější – až 200 luxů (J. Bouška, et al. 2006). V roce 2008 byl proveden pokus za účelem prokázat, zda může mít zvýšené osvětlení pozitivní vliv na mléčnou užitkovost dojnic. Do pokusu byly zařazeny dojnice s průměrnou užitkovostí na předchozí laktaci 12 642 kg mléka, které byly ve třech dvacetiosmidenních etapách vystaveny osvětlení o intenzitě 100, 250 a 400 luxů po 15 hodin denně. V první etapě nebyl vliv prokázán – nádoj se zvýšil jen o 0,6%, což odpovídá 0,35 kg mléka na kus a den. Ve třetí etapě, při vystavení 422,8 luxům bylo toto zvýšení oproti návykové etapě 2,2%, tedy o 2 kg na kus a den. Vzhledem k finančním nákladům na zajištění takovéto intenzity osvětlení se však tento způsob navyšování užitkovosti ukázal jako ekonomicky nerentabilní (L. Tatarčíková, 2009). Při rekonstrukcích starších typů vazných stájí na stáj s venkovními okenními závěsy je vhodné umístit do prostoru střešní konstrukce prosvětlovací prvky. Plocha střešního prosvětlení by měla činit minimálně 2% z ustajovací plochy stáje. U stájí s podélnou osou východ – západ umisťujeme prosvětlovací prvky na jižní stranu střechy, 36
u stájí se severojižní orientací je rozkládáme na obě strany střechy – východní a západní (J. Dolejš, O. Toufar, 2001). 4.7.5.4 Úprava mikroklimatu ionizací vzduchu Bylo prokázáno, že zvýšený obsah lehkých atmosférických, především záporných iontů ve stájovém vzduchu má pozitivní vliv na zdravotní stav chovaných zvířat. V pokusu s telaty v období mléčné výživy došlo ke snížení úhynů o přibližně 66%, mírnému nárůstu přírůstků (o asi 1,6%) a o 7% se snížila spotřeba medikamentů. Ionizace má záporný vliv na vitalitu a reprodukci mikroorganismů, snižuje prašnost, zatížení okolí zápachem a koncentraci NH3. Prašnost během pokusu poklesla o 22, respektive 30% (u frakce do 4µm), koncentrace amoniaku o přibližně 25%. Rentabilita této technologie je vzhledem k výsledkům příznivá, pokud je v ionizovaném prostoru ustájeno dostatečné množství zvířat (O. Doležal, et al. 2002). 4.7.5.5 Boj proti mouchám Metody boje proti mouchám jsou buď pasivní, což zahrnuje častou výměnu podestýlek, eliminaci faremních hnojišť, likvidaci zbytků mléka v dojírně a v mléčnicích, nepoužívání melasy a zajištění intenzivního proudění vzduchu ve stájích, nebo aktivní, kdy k hubení much používáme buď chemické prostředky (postřiky), nebo mechanické prostředky (mucholapky, elektronické lapače). S likvidací much je třeba začínat brzy na jaře, jelikož jedna samička mouchy zabitá ve druhé polovině dubna znamená likvidaci 2,5 milionu much, kdežto ve druhé polovině června už jen několika desítek much (O. Doležal, 2003). 4.7.6
Vhodné řešení a konstrukce boxů, podlah a technologických zařízení Použité konstrukce a materiály musí zamezit zranění zvířat a zajistit jim co
největší životní pohodu. Jako optimální řešení se jeví ustájení v nastýlaných boxech, zajišťujících dojnicím nerušený a pohodlný odpočinek. Naší snahou je u zvířat dosáhnout co nejdelší doby odpočinku, jelikož právě při odpočinku vleže se odehrává absolutní většina přežvykování a zkracováním doby odpočinku dochází k narušování pohody zvířat. Ideálně by dojnice měly nejméně 50% času měly strávit odpočinkem (J. Říha, et al. 2002). Ve volném ustájení je doba odpočinku oproti vaznému kratší – na vazném ustájení dojnice v průměru odpočinkem stráví 48,2% času, ve volném 35,9% času. 37
Dojnice ustájená ve volné stáji odpočívá v 8 až 13 periodách za den, dojnice ve vazné stáji pouze v 7 až 10 periodách. Skot v průměru vstává a uléhá 8 – 10 krát denně, přičemž vždy leží přibližně dvě hodiny, po nichž vstane a opět zanedlouho ulehne. Nejdéle odpočívá mezi 22. a 4. hodinou. Samotný spánek přitom trvá pouze asi 30 minut denně v 6 – 10 periodách dlouhých 1 – 5 minut Délka ležení je ovlivňována řadou faktorů, například plemenem, technologií ustájení, počtem zvířat ve skupině, technickým provedením místa k ležení, makroklimatickými poměry, krmnou dávkou, způsobem krmení apod. Zkracování odpočinku způsobuje například nedostek míst u žlabu (J. Voříšková, et al. 2001). Při boxovém ustájení preferují dojnice boxy, které nejsou příliš vzdáleny od krmiště a dávají přednost těm, ve kterých leží tváří ke stěně, před protilehlými k jinému boxu. Ve volné lehárně preferují čistá a suchá místa, ze kterých neváhají vyhnat krávu s nižším hierarchickým postavením. Zábrany v boxech musí mít hladký povrch chránící zvířata před poraněním a svou konstrukcí nesmí dovolit uváznutí hlavy, nebo končetiny dojnice. Podlahoviny všech chodeb ve stáji i chodeb vedoucích do dojírny by měly být dostatečně drsné, aby se zamezilo nebezpečí uklouznutí zvířat, přičemž by to měla být ideálně drsnost plošná, ne pouze dodatečné rýhování betonového povrchu, které je jen nouzovým řešením (J. Říha, et al. 2002). 4.7.7
Zajištění individuální péče Přechodem z vazného systému ustájení na ustájení volné byla individuální péče
z velké části nahrazena péčí skupinovou. S rostoucí produktivitou práce se možnost přímé individuální péče omezuje prakticky na kontakt v dojírně. Naopak však roste úloha zprostředkované individuální péče prostřednictvím automatické registrace nádoje, vodivosti mléka (ukazuje na zdravotní stav mléčné žlázy) a pohybové aktivity, které jsou pomocí elektronických čidel s rádiovým přenosem ukládany do paměti počítače, kde jsou k dispozici zootechnickému personálu pro každodenní použití (J. Říha, et al. 2002). Například pomocí pedometrů lze na základě zvýšení krokové aktivity dojnice odhalit i nevýraznou říji a určit optimální termín zapouštění. 4.7.8
Zajištění veterinárně – preventivních opatření Samozřejmostí by měla být nejen snadno dostupná veterinární péče a pravidelná
preventivní péče, ale například i vybavení stáje izolačními kotci pro nemocná nebo 38
poraněná zvířata, vybavenost fixačními boxy pro veterinární zákroky a zajištění šetrné manipulace a dopravy nevyléčitelně postižených zvířat na nutnou porážku. Stejně tak by pro případ úhynu měla být stáj vybavena kafilerními boxy (J. Říha, et al. 2002). K péči o zdraví chovaných zvířat patří i pravidelná úprava paznehtů, která je prevencí kulhání, jenž je nejčastějším důvodem pro předčasné vyřazování dojnic. U vysokoužitkových dojnic je doporučována frekvence úpravy dvakrát do roka, u problematických podniků i 3 – 4 krát ročně (J. Bouška, et al. 2006). 4.7.9
Možnost řešení havarijních situací V dnešní době, kdy je dávána přednost mobilním systémům zakládání krmiva a
vyhrnování chlévské mrvy a větrání bývá realizováno jako přirozené, nám může větší škody způsobit pouze výpadek elektrického proudu při dojení. Pokud výpadek trvá více hodin, jsou vzhledem k vysoké užitkovosti následky výrazné a dlouhodobé. Proto se pro tyto případy vyplatí vybavit náhradním zdrojem energie (J. Říha, et al. 2002). Pro případ požáru, nebo živelných pohrom (povodeň) by stáj měla být vybavena snadno otevíratelnými brankami, vraty a zábranami, umožňujícími únik zvířat do bezpečí (J. Říha, et al. 2002). 4.7.10 Zacházení se zvířaty Bylo prokázáno, že jinak nevysvětlitelné dramatické poklesy užitkovosti vyplývají z nevhodného chování stájového personálu. Tam, kde je křik a bití zvířat na denním pořádku se často vyskytují výkyvy zdraví i užitkovosti zvířat. Naopak ve stájích, kde se dodržuje klid a pravidelnost je užitkovost stabilnější (O. Doležal, et al. 2002).
4.8 Technologie vhodné pro volné ustájení S nutností zvýšení produktivity práce v oblasti chovu dojnic jde ruku v ruce nutnost snížení potřeby manuální práce. Toto je v podmínkách moderního chovu řešeno využíváním mechanizace a v některých případech i automatizace pracovních operací. 4.8.1
Identifikace dojnic Jedním ze základních předpokladů zajištění individuální péče o dojnici i
v systému volného ustájení a s vyššími koncentracemi zvířat je její jednoznačná identifikace. V dnešní době se nezbytným stává systém automatické identifikace dojnic 39
pomocí transpondéru. Prakticky všechny transpondéry jsou pasivní, neobsahující vlastní zdroj energie. Ta je dodána čtecím zařízením například v dojírně, nebo u krmícího automatu. Používají se různé systémy uchycení. Nejobvyklejší je uchycení na obojku zvířete, ale existují i transpondéry uchycené na končetině zvířete, plnící současně funkci pedometru, vestavěné do ušní známky, nebo určené k implantaci do těla zvířete (J. Bouška, et al. 2006). 4.8.2
Odkliz chlévské mrvy a kejdy Jedna kráva denně vyprodukuje 28 – 35 kg pevných výkalů a 15 – 20 kg moče.
K tomu je nutné připočítat i váhu případného steliva, kterého je denně ve volné stáji podestláno 1 – 4 kg na dojnici. Ve stelivovém provozu tak denně při vyklízení manipulujeme s přibližně 20 – 30 kg chlévské mrvy (F. Urban, et al. 1997). To, zda je ve stáji používána stelivová, nebo bezstelivová technologie a zda tím pádem budeme manipulovat s chlévskou mrvou, nebo s kejdou přináší rozdílné požadavky na používané technologie. 4.8.2.1 Odkliz chlévské mrvy Chlévská mrva je ve volné stelivové stáji obvykle z hnojných chodeb vyhrnována traktorem nebo malotraktorem s radlicí, pokud možno přímo na hnojiště nebo přistavený kontejner. Frekvence vyhrnování je obvykle 2 krát denně. Kontejner nebo přívěs může být plněn i příčným řetězovým podlahovým dopravníkem navazujícím na podélné mobilní vyhrnovače. Je však třeba si uvědomit, že řešení hnojné koncovky stáje využitím stacionárního zařízení sice zvýší produktivitu práce při vyhrnování mrvy, ale současně i potřebu času na údržbu zařízení, které v případě poruchy nemůže být snadno nahrazeno jiným, tak jako je tomu u mobilních prostředků (J. Frelich, et al. 2001). Pro omezení ztrát živin z chlévské mrvy je možné použít v západních zemích osvědčený systém tlakové potrubní pístové dopravy slamnatého hnoje na faremní hnojiště či do kontejnerů. Výhodou je bezporuchovost v zimním období, snížení úniků škodlivin a zápachu do okolí a tím zmenšení dopadů skladovaného hnoje na životní prostředí, tolerance technologie k používání i neřezané slámy a především vysoká kvalita hnoje (F. Louda, et al. 1999). V zemi uloženým potrubním dopravníkem může být chlévská mrva od předávacího místa příčného dopravníku dopravována na faremní hnojiště vzdálené i 50 nebo 100 m (J. Frelich, et al. 2001). 40
V případě využití mobilních vyhrnovacích prostředků je třeba počítat s jejich rozměry a přizpůsobit tomuto velikost přístupových vrat stáje, minimálně na šířku 240 a výšku 270 cm (F. Urban, et al. 1997). 4.8.2.2 Odkliz kejdy U bezstelivových systémů jsou možné dva typy hnojných chodeb – s pevnou podlahou a s roštovou podlahou. V případě roštové podlahy moč a výkaly zvířat protékají a propadávají do podroštového prostoru. Zde se můžeme rozhodnout mezi přeronovými kanály, jímkovými kanály, cirkulačními kanály a systémem čerpání z podroštových jímek. Jímkové a podroštové kanály už nevyhovují dnešním požadavkům a u nových staveb se již nebudují. Cirkulační kanály dobře poslouží pokud je požadováno snížení nákladů na skladování kejdy (až 90% objemu je možné využít ke skladování), ovšem při nedodržování technologických zásad spočívající v nedostatečně intenzivní cirkulaci mohou být zdrojem zhoršování stájového mikroklimatu. Udržení každodenní dostatečně frekventované cirkulace kejdy je zase energeticky náročné (O. Doležal, 2007). Přeronové kanály poskytují nejvyšší funkční jistotu ve stájích, kde jsou ustájeny vysokoprodukční dojnice, neboť sušina jejich výkalů umožňuje bezproblémové tečení kejdy. Problematické mohou být tam, kde jsou na začátku kanálu ustájeny krávy stojící na sucho, neboť sušina jejich výkalů se pohybuje okolo 10,5%, nebo při přistýlání separátu kejdy až 11%, což možnost tečení snižuje (O. Doležal, 2007). V případě nezaroštovaných chodeb stále vyšší uplatnění nalézají stacionární linky odklizu se samonosnými či taženými lopatami a radlicemi. Jejich výhodou oproti mobilním systémům je vysoká frekvence vyhrnování, která zaručuje velmi čistý a relativně suchý povrch hnojných chodeb. Pro udržení dostatečné čistoty chodeb musí být frekvence vyhrnování vyšší než 5 – 6 krát denně a délka dráhy vyhrnování kratší než 50 metrů, jinak dochází k neuspokojivým podmínkám působícím na zdravotní stav končetin a čistotu zvířat (O. Doležal, 2007). 4.8.3
Technologie a technika zakládání krmiv V současné době se pro krmení dojnic využívá směsná krmná dávka zakládaná
mobilními mechanizačními prostředky – míchacími krmnými vozy, nebo (v případě jadrných krmiv) automatické krmné boxy. Stacionární krmné linky se nepoužívají. 41
Vhodnost využití té které technologie se řídí individuálními podmínkami v provozu, především velikostí stáda a jeho užitkovostí. Výpočty naznačují, že spodní hranicí pro pořízení míchacího krmného vozu je užitkovost 6000 kg mléka za laktaci, přičemž náklady na jednu dojnici se pohybují mezi 2,4 a 6,9 tisíci Kč dle velikosti stáda (J. Frelich, et al. 2001), ale neměly by překročit 4 tisíce Kč, kdy už je nákup nerentabilní. Obecně vzato platí, že čím větší je stádo, tím je nákup míchacího krmného vozu výhodnější. Je ovšem třeba počítat s tím, že plnění, homogenizace, transport (krátká vzdálenost) a rozdělování krmiva pro skupinu 60 krav zabere orientačně 20 – 30 minut a vhodnější je zakládat krmivo vícekrát denně, jelikož dojnice jsou tím motivovány k vyššímu příjmu krmiv (F. Urban, et al. 1997). Interval v zakládání krmiv je třeba dodržovat 12 : 12 hodinám. Při přihrnování 5 až 6 krát denně je možné tolerovat interval 11 : 13, ale interval 10 : 14 je již jednoznačně špatný, snižující příjem krmiva dojnicemi (O. Doležal, et al. 2003). Automatické krmné boxy umožňují vydávat každému zvířeti individuální dávku jadrných krmiv. Jejich konstrukce musí umožňovat snadné zabudování do prostoru stáje s co možná nejúčelnějším využitím zastavěné plochy. Délka boxu se volí co nejkratší, ale odpovídající tělesným rozměrům chovaných zvířat, v dnešní době je to obvykle 270 – 280 cm. Hrazení boxu musí dojnici umožňovat snadný přístup dovnitř a současně ji chránit před zneklidňováním ze strany ostatních zvířat. Nezbytný je systém elektronické identifikace, který umožňuje individuální dávkování krmiva i sledování jeho spotřeby dojnicí. Snížení příjmu krmiva může signalizovat říji, nebo zdravotní problémy. Automatické krmné boxy jsou vhodné především pro menší stáda, uvádí se, že jsou ekonomicky nevhodným řešením u stád nad 250 kusů zvířat (F. Urban, et al. 1997). 4.8.4
Technologie a technika napájení Pro vysokoužitkové dojnice ve volném ustájení se jako nejvhodnější způsob
napájení ukázaly být napájecí žlaby s temperovanou vodou. Tyto žlaby musí mít přítok minimálně 12, ideálně 18 litrů za minutu, být dostatečně široké a hluboké, aby zvíře mohlo do vody ponořit celý mulec a instalované tak, aby dojnici při pití umožňovaly přirozený sklon hlavy k hladině (asi 60°) (F. Urban, et al. 1997). Ve stáji je třeba je rozmístit tak, aby k nim mělo přístup každé zvíře, tj. mimo čekárny a naháněcí chodby. Konstrukce by měla zaručit snadnou obsluhu, čištění a umožnit vypouštění. Napájecí žlaby by měly být často kontrolovány a čištěny každý týden nebo častěji podle potřeby. 42
Šířka napájecího místa by měla být 6, lépe 10 cm na jednu dojnici, objem napajedla nejméně 150 litrů s vysokou hladinou vody, dosahující 3 cm pod hranu napajedla. Dojnice musí mít okolo napajedla dostatek místa a současně by jeho vzdálenost od nejvzdálenějšího boxu neměla překročit 20 metrů (O. Doležal, 2003). Klasické miskové automatické napáječky se pro vysokoprodukční zvířata nehodí, jelikož svou nedostatečnou hloubkou zvířatům neumožňují přirozený způsob pití a tím omezují příjem vody dojnicí. Míčová napajedla se zase snadno zanášejí zbytky krmiv, vodu v nich není možné temperovat a svou konstrukcí taktéž omezují dojnice v příjmu tekutin (F. Urban, et al. 1997). Za dva měsíce provozu může být vrstva kalu usazeného v míčovém napajedle až 20 cm vysoká (O. Doležal, et al. 2002). 4.8.5
Technologie a technika nastýlání Při volném boxovém stelivovém ustájení je nastýlání obvykle realizováno
pomocí nastýlacích vozů různých typů a kapacit. U hluboké podestýlky máme možností více, mimo nastýlacích vozů to mohou být i různé typy nakladačů nebo stacionární nastýlací zařízení, rozdělující podestýlku do 1 metr širokého pruhu v nejvyšším místě kotce. Vrstva podestýlky musí být rovnoměrná, naším cílem by mělo být zamezení variability mezi jednotlivými boxovými loži. Nastýlání není vhodné realizovat v době přítomnosti zvířat ve stáji, nebo dokonce přes ně. V okamžiku pokládání steliva totiž krátkodobě vzrůstá prašnost, což může mít na zvířata negativní dopady. Potřeba steliva je závislá především na technologii ustájení. Dojnice o hmotnosti 700 kg ustájená na hluboké podestýlce denně vyžaduje 9,5 až 10 kg kvalitní podestýlky, při boxovém ustájení je to jen 1 až 4 kg (F. Urban, et al. 1997). 4.8.6
Technologie a technika větrání Správně fungující systém větrání by měl zabezpečit optimální složení vzduchu a
stájové mikroklima tak, aby umožňovalo zvířatům co nejvyšší produkci. U objektů tepelně neizolovaných, nebo otevřených není větrání velkým problémem, zato u uzavřených a tepelně izolovaných objektů je třeba mu věnovat náležitou pozornost. Větrání se tu provádí regulovatelným přívodem obvykle neupravovaného venkovního vzduchu do zóny zvířat. Průtok vzduchu je nejnižší v zimě, kdy je třeba odvádět pouze stájové plyny a vodní páru a nejvyšší v létě, kdy je třeba navíc stájový prostor ochlazovat (F. Urban, et al. 1997). 43
Výměnu vzduchu ve stáji zabezpečujeme buď pomocí přirozeného větrání, nebo nuceným větráním za použití ventilátorů. Přednost je dávána přirozenému větrání, protože tím ušetříme náklady na nákup větracího zařízení, jeho provoz a údržbu. Přirozené větrání funguje na principu rozdílu tlaků mezi vzduchem uvnitř a vně stáje. Teplejší stájový vzduch má nižší měrnou hmotnost než venkovní studený a tento rozdíl uvádí vzduch do pohybu. Nejvíce se tento rozdíl projevuje v zimním období (J. Fryč, 2002). Přívod chladného a suchého vzduchu do stáje je zajišťován přívodními otvory v obvodových stěnách stáje. Za předpokladu dodržení optimální kubatury stáje 6 m3 na 100 kg živé hmotnosti zvířat je postačující plochou 20 dm2 na DJ při průměrné roční užitkovosti 6000 kg mléka a 30 dm2 na DJ při 7000 kg mléka. Při nedostatečné kubatuře je třeba každý chybějící m3 kubatury kompenzovat 0,2 dm2 plochy vstupních větracích otvorů na 100 kg živé hmotnosti. Odvod teplého a vlhkého vzduchu ze stájového prostředí je zajišťován hřebenovou štěrbinou, jejíž plocha by měla být 0,025 m2 na 100 kg živé hmotnosti, při minimálním spádu střechy 15°. Poměr přívodních a odvodních otvorů by měl být přibližně 1,5:1 (O. Doležal, et al. 2002). Nucené větrání používáme zejména u rekonstruovaných stájí s vodorovnými podhledy, které pro nevhodné umístění větracích otvorů nedokáží zabezpečit dostatečné větrání přirozenou cestou. V tomto případě je žádoucí, aby systém větrání nebyl ovládán lidskou obsluhou, ale automatickými čidly vlhkosti a teploty, čímž je zabezpečeno vhodné stájové mikroklima i úspora prostředků na provoz zařízení (J. Fryč, 2002). 4.8.7
Drbadlo Drbadlo je stájovým prvkem, který nejen že prokazatelně zvyšuje komfort a
pohodu krav, ale také snižuje nebezpečí poškození ostatních součástí vybavení stáje, jako jsou branky, zábrany a napajedla. Zvířata se jejich prostřednictvím mohou zbavovat parazitů, jako jsou vši a roztoči a různých typů neinfekčních ekzémů. Drbadla by měla být pravidelně čištěna a desinfikována. Existují různé typy drbadel, už před 30 lety se používala drbadla vyrobená z kulatiny pokryté sítí z řetězů s oky o průměru 3 – 5 cm. Umisťovalo se v úhlu 45° na stájových komunikacích vzdálených od napajedel a krmného žlabu. Konstrukční řešení umožňovalo drbání hřbetních i břišních partií a pořizovací cena byla velmi nízká. Modernějším řešením jsou kartáčová drbadla s horizontálním, mnohdy flexibilním (silná pružina) uložením kartáče s cca 10 cm dlouhými vlákny. Tento typ 44
bohužel umožňoval pouze drbání hřbetních partií a tak se objevil třetí typ doplněný o druhý – vertikální – kartáč. Uchycení horního kartáče pomocí pružiny v obou případech umožňuje drbání zvířatům o různé výšce. Novodobým typem jsou rotační kartáče s mechanickým pohonem. Kartáč s délkou vlákna 12 – 20 cm se otočí 50 – 60 krát za minutu, přičemž otáčení je buď nepřetržité, nebo se spouští pohybovým čidlem.. Nejnovějším modelem je drbadlo „Happy Cow“, tvořené tvarovaným kartáčem uloženým v úhlu 45° spouštěným dotykovým čidlem. Tento typ drbadel je zvířaty preferován, ovšem nevýhodou je jejich vyšší pořizovací cena. Naopak takzvaná „škrábadla“ tvořená deskami pokrytými různě tvarovanými kovovými profily se velkého úspěchu nedočkala. Dojnicemi nebyla příliš vyhledávána a nevýhodou byla i poměrně vysoká pořizovací cena. Dnes už se od jejich používání ustupuje (O. Doležal, 2002).
4.9 Nejčastější nedostatky českých stájí Během hodnocení vybraných objektů vyplynulo, že se v českých stájích pro skot vyskytují opakovaně chovatelské i projektové chyby, které mají negativní vliv na výsledky chovu, úroveň welfare i ekonomiku produkce. Při výstavbě nebo rekonstrukci je nutné věnovat dostatečný čas přípravě projektu a na základě porovnání s nejnovějšími poznatky a metodami se těmto chybám vyhnout. Při správně vypracovaném projektu je obvykle možné se dalších chyb vyvarovat s vynaložením minimálních finančních a technických prostředků. Výzkumným ústavem v Uhříněvsi byl vypracován seznam nejčastějších chyb a omylů vyskytujících se v českých chovech. Ve vztahu k volnému ustájení dojnic se především jednalo o vysokou požlabnici, dno žlabu umístěné příliš nízko, nepravidelnost zakrmování, nedostatečné osvětlení stáje, nedostatečné větrání stáje uzavřené, větrání pouze vstupními vraty s výskytem průvanů, stáje byly nevybílené, pozdní příjem mleziva telaty delší než tři hodiny po narození, špatné vedení porodů, nehygienické porodní stání, nepravidelnost zahajování pracovních operací (dojení, krmení), nepřihrnování krmiva u mobilního krmení, zaplísnění krmiv, nevyrovnanost nastýlaných loží, nízké boxové zábrany, občasný křik a bití zvířat, neodrohování části dojnic ve stádě, silně znečištěná napajedla, napajedla s nízkou hladinou vody, zkorodované potrubí, chybějící plány desinfekce, desinsekce a deratizace, z 50% 45
nefunkční nucené větrání, vedení desinfekčních roztoků z dojírny do jímek s kejdou, ošetřování paznehtů pouze jedenkrát ročně, neodkanalizované výběhy, nevyčlenění prostor pro onemocnělá zvířata u větších kapacit, časté zastoupení faremních hnojišť v blízkosti stáje s 6 – 10 týdení kapacitou, chybějící kafilerní boxy, nedostatečnou kubaturu stáje vzhledem k počtu ustájených zvířat, kluzkost podlah – nedostatečná drsnost či profilace, protisměrný pohyb skupin dojnic do a z dojírny, nedostatečné osvětlení na příhonových cestách, nevhodné situování napajedel ve skupině krav, úzký krmný stůl, umožňující přejíždění založeného krmiva traktorovými koly, nedostatečnou skladovací kapacitu krmiv na farmě, zakládání krmiva jedenkrát denně, telení krav v produkčních stájích a dlouhou přítomnost telete u matky – delší než 12 hodin, často i 10 dní (J. Říha, et al. 2002). V bezstelivových provozech byla zaznamenána řada specifických problémů a rezerv, především nerovnost a kluzkost podlah, nestabilita roštových dílců – kývání, odštěpy roštových hran, zbytky krmiva se vyhazují na hnojné chodby, omezená frekvence vyhrnování a cirkulace, „stlaní“ vodou (nevhodné čištění stáje), dezinfekční prostředky se lijí do kejdy, široké svodné kanály, podroštové průvany, chybějící homogenizace kejdy ve skladovacích prostorách, používání dlouhé slámy jako přistýlky, nedostatečně vysoká požlabnice, chybějící návaznost ustájovacích technologií – přesuny zvířat mezi hlubokou podestýlkou a bezstelivovým ustájením a nedostatečný návyk zvířat na nové prostředí (O. Doležal, 2007). Z hlediska konstrukčního řešení stájí pro dojnice jsou nejčastějšími problémy nedostatečná kubatura stáje a nedostatečné větrání. Při projektování stáje není možné vycházet pouze z potřebné podlahové plochy. Jedna dojnice o hmotnosti 700 kg potřebuje pro svůj život objem vzduchu minimálně 42 m3 (D. Kalousová, 2003). V objektu s nedostatečnou kubaturou se zhoršuje mikroklima, stoupá teplota a relativní vzdušná vlhkost se všemi negativními důsledky. V poddimenzovaném objektu může na jeden metr krychlový vzduchu připadat až padesátinásobné množství částic prachu a bakterií oproti stejnému objemu čerstvého vzduchu (D. Kalousová, 2003). Nedostatečné větrání nezajišťující ve vyhovující míře výměnu teplého vlhkého vzduchu za chladný a suchý je častým problémem. Je například třeba si uvědomit, že pokud okna stáje vybavíme protiprůvanovými sítěmi s oky menšími než 4 mm2, výrazně tím redukujeme čistou plochu vstupního, respektive výstupního otvoru. Výrobcem dekladovaný koeficient poréznosti 1,75 přestává platit v okamžiku, kdy se síť 46
především ve stelivových provozech během krátké doby zanese nečistotami. Použití sítí s většími otvory než 4 mm2 není dobrým řešením, jelikož tyto sítě nijak nebrání průvanu, proto je vhodná instalace regulovatelných svinovacích plachet, které jsou nejlepším způsobem jak zabránit průvanu a současně zabezpečit dostatečné větrání stájí. Časté jsou chyby v systému napájení. Bývá překročena 25 metrová maximální vzdálenost napájecího zařízení od nejvzdálenějšího lehacího boxu a není jich ve stáji dostatečný počet, takže na 1 metr hrany žlabu připadá více než 15 dojnic. Problémem může být i odlišnost napájecích systémů a konstrukcí napajedel pro jednotlivé kategorie zvířat, jejich nevhodný výběr (například míčové napáječky, které se obtížně čistí a voda v nich není temperována se pro dojnice nehodí), nebo nedostatečný objem, hloubka a přítok vody. Někdy chybí i ochrana proti zakálení (schůdek před napajedlem) (D. Kalousová, 2003). Při adlibitním systému krmení není třeba brát jako závazný poměr míst u žlabu k počtu zvířat 1:1. Přesto je u projektu poměrně často zbytečně dodržován, i když snížení poměru na 1,5:1 by mohlo v některých případech snížit nutné investiční náklady až o 25% (D. Kalousová, 2003). Bylo prokázáno, že pokud dochází k zakrmování alespoň čtyřikrát denně, nebo při zakrmování dvakrát denně a přihrnování krmiva 4 krát přes den a dvakrát v noci, nedochází k plnému obsazování ani tohoto kratšího krmného žlabu. V prvním případě byl žlab obsazen z 96,4%, ve druhém pak nikdy nepřekročil 94%. Výhodně lze takto mimo budování novostaveb rekonstruovat také stáje typu K 174 se zajištěním víceméně luxusních podmínek pro dojnice. (O. Doležal, et al. 2002). Přitom je však třeba zajistit, aby dojnice netrávila mimo své ustajovací místo více času než 120 – 180 minut denně. Tím je vyloučeno umístění tří skupin dojnic na dvou pohybových chodbách, neboť při takovém uspořádání tráví jedna ze skupin dobu dojení obou ostatních zavřená ve hnojné chodbě, což znamená pobyt mimo ustajovací místo 6 hodin denně při dvakrátdenním dojení (O. Doležal, et al. 2002). Je třeba dodržovat správné rozměry předžlabnicového schůdku. Tento důležitý prvek o šířce 400 – 500 mm a výšce 100 – 120 mm chrání krmný žlab před zakálením a má i pozitivní vliv na snížení migrace zvířat během přijímání potravy. Je-li širší, nebo nižší, než doporučené rozměry, neplní správně svou funkci a stává se nežádoucí plochou pro ruční odkliz chlévské mrvy. Naopak příliš vysoký schůdek bude dojnicím ztěžovat přístup do žlabu (D. Kalousová, 2003). Samotné žlabové zábrany musí svými rozměry odpovídat velikosti dojnic (tabulka 2). 47
Frekventovaným nedostatkem především rekonstruovaných stájí typu K 174 je přítomnost sloupů nosné konstrukce u zadní hrany boxového lože nebo ve žlabovém prostoru. Boxové lože je sloupem zužováno a stává se především pro dojnice velkého rámce nepohodlným. Provedené preferenční pokusy ukázaly, že dojnice zcela jasně preferovaly boxy standartní šířky 112,5 cm oproti boxům zůženým sloupem na 97,5 cm. Dojnice o hmotnosti 518 – 640 kg zalehávaly do širších boxů v 83,12% případů a dojnice o hmotnosti 645 – 742 kg dokonce v 91,56% případů. Sloup umístěný v prostoru žlabového tělesa zase ztěžuje jeho čištění a přihrnování krmiva, ve vzniklých rozích navíc často dochází ke znehodnocování krmiva jeho zahníváním a zaplísněním (O. Doležal, et al. 2003). Chybou je i nedostatečný počet průchodů z prostoru lehárny do krmiště. Často vzniká u rekonstruovaných stájí typu K 96 s přístavbou krmiště, které je od lehárny odděleno původní obvodovou stěnou stáje. Ve snaze umístit zde co nejvíce zvířat je množství průchodů minimalizováno, což vede ke snižování příjmu krmiva dojnicemi, které jsou od krmiště v lehárně odříznuty. V nově postavených stájích zase bývají průchody do krmiště nevhodně situovány pouze na okrajích sekcí. U skupin dojnic s 50 až 60 a více kusy je přitom lepším řešením umístění průchodu do středu sekce s pouze pomocnými užšími průchody po stranách, které usnadňují pracovníkům manipulaci se stádem a umožňují koloběh zvířat ve dvoukomunikačním systému. Ve stájích se středovým průchodem se zvyšuje frekvence přístupu krav ke žlabu, prodlužuje příjem krmiva a doba ležení a zvyšuje se příjem napájecí vody (O. Doležal, et al. 2003). Při rekonstrukcích stájí bývá někdy zbytečně přistupováno k plošné betonáži celého půdorysu stáje, včetně prostoru stlaných loží. Není třeba se obávat, že bez této nové vrstvy betonu budou lože příliš hluboká, naopak čím je lože hlubší, tím je měkčí a tím pádem i pohodlnější. Zbytečná je i betonáž nedefinovatelných valů v čelní části boxových loží, sloužících k uchycení některých typů boxových zábran (O. Doležal, et al. 2002).
5
MATERIÁL A METODY ZPRACOVÁNÍ Pro zpracování bakalářské práce bylo využito studia literatury a přímého pozorování
chování dojnic ve stáji. Použitá literatura je uvedena v Seznamu literatury. Pozorování se uskutečnilo v areálu firmy GenAgro Říčany a.s. v produkční stáji vybavené lehacími boxy s kapacitou pro 404 dojnic postavené v prosinci 2005 firmou Farmtec a.s. Tábor 48
(obr č. 3). Jedná se o přístřeškovou stáj o severojižní orientaci podélné osy s celoročně trvale otevřenými bočními stěnami. Technologie je bezstelivová, s využitím směsi řezané slámy a separovaného tuhého podílu kejdy jako podlahoviny boxů. Povrch krmiště a hnojných chodeb je tvořen rošty (obr č. 4). Chovaným plemenem je Český strakatý skot, čistokrevný nebo s různým podílem krve plemene Red Holstein a malé množství chovaných krav jsou kříženci s plemenem Ayrshire. Ve stáji byla vybrána jedna ze čtyř sekcí na základě požadavku co nejdelšího období bez přesunů ve skupině. Pozorování probíhalo mezi dny 22.7. a 4.9. 2008. V celkem 23 dnech během tohoto období byla vždy ve stejnou denní dobu zaznamenána obojková čísla dojnic ležících v jednotlivých boxových ložích. Tato data byla zpracována v programu Microsoft Excel pro každou z 98 dojnic zvlášť. Z míst, která si jednotlivá zvířata vybírala ke svému odpočinku byla následně určena jejich preference řady boxů, pravé či levé poloviny sekce a opakované zalehávání do stejného boxu. Tyto údaje byly následně statisticky zpracovány a vyhodnoceny.
6
VÝSLEDKY PRÁCE A DISKUSE Během sledovaného období všech 98 dojnic leželo celkem 1520 krát, což
znamená průměrné obsazení boxových loží z 68,84%. Sledování zaměřené na opakované uléhání konkrétních dojnic na stejná místa ve stáji dokázalo, že opakované uléhání do stejných boxových loží se v chování této skupiny dojnic vyskytuje. Z celkového počtu 98 dojnic jich 76 leželo ve sledovaném období dvakrát, nebo vícekrát v tom samém boxu. Nejvyšší počet ulehnutí ve stejném boxovém loži byl sedmkrát, přičemž tuto hodnotu vykazovala jedna dojnice (tabulka 4). Z výsledků pozorování vyplývá, že z celkového počtu 98 krav jich 76 alespoň jedenkrát během pozorovaného období zalehlo dvakrát, nebo vícekrát do stejného boxového lože, což činí 77,55%. Nejvyšší počet ulehnutí ve stejném boxovém loži byl sedmkrát z možných 23 ulehnutí, tedy v 30,43%, přičemž tuto hodnotu vykazovala jedna dojnice (tabulka 4). U sledování ležení ve stejné řadě boxových loží a polovině sekce se taktéž vyskytuje opakované uléhání (tabulka 5 a tabulka 6). Dále byla sledována celková intenzita obsazování stáje dojnicemi. Z tabulky č. 7 je patrná vyšší preference pravé poloviny sekce oproti levé polovině a vnější řady loží oproti oběma zbývajícím. 49
Pro vyhodnocení byla použita jednofaktorová analýza rozptylu pro řady boxových loží a poloviny stáje zvlášť (tabulka 8 a tabulka 9). Metodou minimální průkazné diference (tabulka 10) bylo prokázáno, že mezi vnější řadou boxových loží a prostřední řadou boxových loží, stejně jako mezi vnější řadou boxových loží a vnitřní řadou boxových loží je statisticky vysoce průkazný rozdíl. Mezi prostřední řadou boxových loží a vnitřní řadou boxových loží je statisticky průkazný rozdíl. Statisticky vysoce průkazný rozdíl je i mezi pravou a levou polovinou sekce. Teploty se během sledovaného období pohybovaly od 25 do 34°C s průměrnou hodnotou 29°C. Při teplotách do 29°C bylo v průměru denně obsazeno 74,0 boxových loží, při teplotách nad 29°C 63,8 boxových loží. Z tabulky 10 je patrné, že za vyšší teploty mají dojnice menší zájem obsazovat okrajové části stáje (řadu u vnější strany stáje a levou polovinu sekce) než ve dnech s nižší teplotou. Při vyšší teplotě naopak stoupá počet zalehnutí v prostřední řadě boxů, v řadě boxů u krmiště a v pravé polovině sekce. Za větrných dní (7) bylo dojnicemi v průměru denně obsazeno 67,1 boxových loží, během dnů, kdy vládlo bezvětří, bylo obsazeno v průměru 71,9 boxových loží. V tabulce 11 můžeme vidět, že za bezvětří je dojnicemi více preferována řada boxů u vnější strany stáje a pravá polovina sekce. Naopak levá polovina sekce a obě zbývající řady se těší vyšší oblibě ve větrných dnech.
7
ZÁVĚR Zvolená technologie ustájení dojnic má vliv na jejich životní pohodu, zdraví i
užitkovost. V dnešní době se jako nejperspektivnější systém ustájení jeví boxové stáje, jenž však musí být správně a účelně vyprojektovány a vhodně provozovány poučeným a zodpovědným personálem. I přes současnou převahu stelivových technologií je do budoucna výhodné budovat spíše stáje bezstelivové, jenž šetří podniku práci a náklady na dopravu slámy a chlévské mrvy. U bezstelivových provozů je sice nutná větší počáteční investice, ale ze současných zkušeností chovatelů je patrné, že se tato investice později vrátí. Pozornost je třeba věnovat i nejnovějším poznatkům, které nám ukazují jak je možné zvyšovat užitkovost dojnic úpravou mikroklimatu stáje, napájecí vody a podobně.
50
8
SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY
ANONYM. Boj s mouchami [online]. 2005 [cit. 2009-03-22]. Dostupný z WWW:
.
ANONYM. Hygiena stájového prostředí [online]. [2000] [cit. 2009-03-09]. Dostupný z WWW: < http://vfuwww.vfu.cz/mikroklima/www/2%20Hygiena%20stajoveho%20prostredi.htm >.
ANONYM. Indexy komfortu krav ve stájích s volným ustájením. Farmtec [online]. 2006 [cit. 2007-10-01], Dostupný z WWW: .
ANONYM. Samočistící box [online]. 2003 [cit. 2009-03-16]. Dostupný z WWW: .
BÁBOR, V., KRATOCHVÍL, F. Volné ustájení skotu : Ze zahraničních i domácích zkušeností. 1. vyd. Praha : Státní zemědělské nakladatelství, 1958. 84 s. Knihovnička zemědělce; sv. 18. ISBN D-582055.
BOUŠKA, J., et al. Chov dojného skotu. 1. vyd. Praha : Profi Press, 2006. 186 s. ISBN 80-86726-16-9.
DOLEJŠ, J., TOUFAR, O. Mikroklima v rekonstruovaných stájových objektech [online]. 2001 [cit. 2009-03-09]. Dostupný z WWW: .
DOLEŽAL, O. Rozhodněte se: kejda nebo hnůj?. Agroweb : internetový zemědělský portál [online]. 2007 [cit. 2009-02-16]. Dostupný z WWW: < http://stary.agroweb.cz/projekt/clanek.asp?pid=2&cid=27542>.
51
DOLEŽAL, O., et al. Komfortní ustájení vysokoprodukčních dojnic. 1. vyd. Praha : Výzkumný ústav živočišné výroby Uhříněves ve spolupráci s Ústavem zemědělských a potravinářských informací Praha, 2002. 129 s. ISBN 80-86454-23-1.
DOLEŽAL, O, et al. Komfortní ustájení vysokoprodukčních dojnic. 1. vyd. Uhříněves : Výzkumný ústav živočišné výroby v Uhříněvsi, 2003. 129 s. ISBN 80-86-454-28-2.
DOLEŽAL, O., ČERNÁ, D. Zlepšováním životního prostředí k úspěšnému chovu. Zemědělský týdeník : Moderní živočišná výroba : Chov skotu. 2002, 1, č. 04, s. 14-15.
DOLEŽEL, O., MOTYČKA, J., PYTLOUN, J. Perspektivní technologie v chovu skotu [online]. 1995 [cit. 2009-03-16]. Dostupný z WWW: .
DUFEK, J., STÁVKOVÁ, J. Biometrika. 1. vyd. Brno : Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně, 2005. 178 s. ISBN 80-7157-486-4.
ERVOVÁ, S. Jarní návštěva v Agro Bystřice a.s.. Chovatelské listy. 2005, roč. 5, č. 1, str. 7.
FRELICH, J., et al. Chov skotu. 2. vyd. České Budějovice: Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Zemědělská fakulta; 2001, 211s. ISBN 80-7040-512-0.
FRYČ, J. Větrání v objektech pro dojnice [online]. 2002 [cit. 2009-03-10]. Dostupný z WWW: .
HOLÁ, J.. Situační a výhledová zpráva: Skot: prosinec 2008 [online]. 2008 [cit. 200902-16]. Dostupný z WWW: < http://www.mze.cz/attachments/SKOT_12_2008.pdf>.
HRUBÁ, M., VESELÁ, Z. Situační a výhledová zpráva: Mléko : prosinec 2008 [online]. 2008 [cit. 2009-02-16]. Dostupný z WWW: .
52
JEDLIČKA, M. Pohodlí dojnic zlepší [online]. 2004 [cit. 2009-03-10]. Dostupný z WWW: .
JÍLEK, F. Zoohygiena a prevence chorob [online]. [2000] [cit. 2009-03-09]. Dostupný z WWW: .
KALOUSOVÁ, D. Hlavní »choroby« stájí [online]. 2003 [cit. 2009-03-13]. Dostupný z WWW: .
KALOUSOVÁ, D. Je písek vhodnou podestýlkou do boxů? [online]. 2003 [cit. 200903-17]. Dostupný z WWW: .
KEJÍK, P., et al. Delší kroky na pryžových roštech. Chov skotu. 2005, č. leden, s. 4.
KEJÍK, P. et al. Sláma pro lepší zdravotní stav paznehtů. Chov skotu. 2004, č. říjen, s. 6.
KLABZUBA, J., KOŽNAROVÁ, V. Systém multimediální elektronické publikace : Biometereologické prostředí [online]. 2000 [cit. 2009-03-06]. Dostupný z WWW: .
LANGR, J. Rekonstrukce kravína K-174 za 2 miliony Kč. Plemo report. 2002, roč. 3, č. srpen, s. 41.
LOUDA, F., et al. Chov skotu: (přednášky), Praha: Česká zemědělská univerzita v Praze, 1999. 186 s. ISBN 80-2130542-8.
MIKŠÍK, J., ŽIŽLAVSKÝ, J. Chov skotu (přednášky). 1. vyd. Brno : Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně, 2006. 149 s. ISBN 80-7157-883-5.
53
ROSECKÁ, D, ŠTOLC, L. Etologie skotu [online]. 2003 [cit. 2009-03-10]. Dostupný z WWW: .
ROSECKÁ, D., ŠTOLC, L. Etologie skotu (ZT č.23/2003) [online]. 2003 [cit. 2009-0310]. Dostupný z WWW: .
ŘÍHA, J., et al. Chov a šlechtění skotu pro konkurenceschopnost výroby a obhospodařování drnového fondu. 1. vyd. Rapotín : Výzkumný ústav pro chov skotu s.r.o. Rapotín, 2002. 208 s. ISBN 80-903142-0-1.
ŠŤASTNÝ, V. Zootechnik.cz [online]. [2007] , 23.8.2007 [cit. 2007-11-02]. Dostupný z WWW: http://www.zootechnik.cz/zoo_ppz.php
TATARČÍKOVÁ, L. Produkce zvířat a vnější prostředí [online]. 29.1. 2009 [cit. 200902-16]. Dostupný z WWW: .
VANĚK, D., et al. Chov skotu a ovcí. 1. vyd. Praha : Česká zemědělská univerzita v Praze a ISV Praha, 2002. 199 s. ISBN 80-86642-11-9.
VOŘÍŠKOVÁ, J., et al. Etologie hospodářských zvířat. 1. vyd. České Budějovice : Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Zemědělská fakulta, 2001. 169 s. ISBN 80-7040-513-9.
URBAN, F., et al. Chov dojného skotu. 1. vyd. Praha : Apros, 1997. 289 s. ISBN 80901100-7. http://www.agris.cz/etc/textforwarder.php?iType=2&iId=139057
54
9
SEZNAM TABULEK tab č. 1 Rozměry boxů a zábran (J. Frelich, et al. 2001) tab č. 2 Rozměry žlabových zábran pro hlavní kategorie dojného skotu (O. Doležel, et al. 2003) tab č. 3 Rozdílné chování krav a telat v IPK a SPK (O. Doležal, et al. 2003) tab č. 4 Opakované ležení dojnic v boxech (kumulativně) tab č. 5 Opakované ležení dojnic v řadě (počítána nejvyšší hodnota u každé dojnice) tab č. 6 Opakované ležení dojnic v polovině sekce (počítána nejvyšší hodnota u každé dojnice) tab č. 7 Obsazení stáje (1 sekce) ležícími dojnicemi za celou dobu sledování tab č. 8 Tabulka analýzy rozptylu pro řady boxových loží tab č. 9 Tabulka analýzy rozptylu pro levou a pravou polovinu sekce tab č. 10 Metoda minimální průkazné diference – řady boxových loží tab č. 11 Metoda minimální průkazné diference – poloviny sekce tab č. 12 Obsazování stáje dojnicemi v závislosti na okolní teplotě (%) tab č. 13 Obsazování stáje dojnicemi v závislosti na výskytu větru (%)
10 SEZNAM OBRÁZKŮ obr č. 1 Boxové lože stelivové (1 řada) (ÚKZÚZ – Metodické listy) obr č. 2 Boxové lože bezstelivové (protilehlé řady) (ÚKZÚZ – Metodické listy) obr č. 3 Novostavba volné boxové přístřeškové stáje pro 404 dojnic, GenAgro Říčany (foto autorka) obr č. 4 Novostavba volné boxové přístřeškové stáje pro 404 dojnic – bezstelivové ustájení, separát chlévské mrvy jako podlahovina, na podlaze chodeb rošty GenAgro Říčany (foto autorka) obr č. 5 Rekonstrukce původní vazné stáje na odchovnu jalovic pro 291 kusů (stelivová technologie), GenAgro Říčany (foto autorka) obr č. 6 Původní čtyřřadá vazná stáj před rekonstrukcí na odchovnu jalovic (z obr č. 5), GenAgro Říčany (foto prof. Ing. Gustav Chládek, CSc.) obr č. 7 Porodna krav pro 143 dojnic – individuální porodní kotec, GenAgro Říčany (foto autorka) obr č. 8 Volná porodna krav – hluboká podestýlka, ŠZP Žabčice (foto autorka) 55
PŘÍLOHY
Hmotnost zvířat
Délka boxu
Šířka boxu
Výška zábran
(osová)
nad úrovní předních končetin
kg
mm
mm
mm
do 500
2100 - 2200
1100 - 1125
1100
550 - 650
2200 - 2300
1125 - 1150
1100
650 - 750
2300 - 2400
1150 - 1200
1150
nad 750
2400 a více
1200 a více
1150
tab č. 1
Výška kohoutkové zábrany v cm Věk
Hmotnost
Max. výška
v ose
15 – 20 cm
v měsících
v kg
požlabice
požlabnice
před požlabnicí
6-8
160 - 120
36
71
68
9 - 12
220 - 300
40
76
72
13 - 15
300 - 360
43
86
82
16 - 24
360 - 550
48
104
100
krávy
550 - 800
54
122
115
Výška dna žlabu nad úrovní předních končetin: 5 – 15 cm tab č. 2
Životní projev
IPK
SPK
Poznámka
první zvednutí hlavy telete (min)
3:04
5:10
první olizování telete matkou (min)
4:01
4:50
doba olizování za 6 hodin po narození (při 12°C) (min)
olizování včetně 136
94
narození (při -8°C) (min)
219
149
první příjem mleziva (min)
148
178
3,2
2,7
doba olizování za 6 hodin po
četnost sání v prvních 6 hodinách věku telete (n)
ostatními krávami
tab č. 3
Počet
1x
2x
3x
4x
5x
6x
7x
8x
opakování
a
a
a
a
a
a
a
a
ulehnutí
víckrát
víckrát
víckrát
víckrát
víckrát
víckrát
víckrát
víckrát
98
76
26
5
2
1
1
0
Počet dojnic tab č. 4
Ulehnutí
1x 2x 3x 4x 5x 6x 7x 8x 9x 10x
11x
12x
13x
14x
Dojnice
0
4
3
5
3
Ulehnutí
15x
16x
17x
18x
19x
20x
21x
22x
23x
Dojnice
2
4
0
0
1
0
0
0
0
1
2
9
10 14 12 8
14 6
tab č. 5 Ulehnutí
1x 2x 3x 4x 5x 6x 7x 8x 9x 10x
11x
12x
13x
14x
Dojnice
0
11
3
7
4
Ulehnutí
15x
16x
17x
18x
19x
20x
21x
22x
23x
Dojnice
3
2
4
0
1
0
1
0
0
1
4
4
3
6
8
12 18 6
tab č. 6
krmiště levá strana (vnější)
161
268
183
311
217
380 vnější strana stáje
tab č. 7
pravá strana (vnitřní)
den
vnější řada prostř. řada vnitřní řada celkem 1 32 20 20 72 2
33
17
16
66
3
33
22
20
75
4 5 6 7 8 9 10
25 27 26 20 26 22 21
20 24 24 30 25 24 22
22 21 23 26 21 19 14
67 72 73 76 72 65 57
11
32
25
20
77
12 13 14 15 16
24 22 33 21 20
20 18 24 17 19
18 14 19 15 17
62 54 76 53 56
17
29
21
21
71
18 19 20 21 22 23 Σy průměr
20 26 32 29 19 25 597 25,96
16 21 29 17 16 23 494 21,48
14 20 19 17 15 18 429 18,65
50 67 80 63 50 66 1520 22,03
Σy2
16015
10938
8215
35168
tab č. 8
den
levá pol. 1
pravá pol. celkem 37 35
72
2
29
37
66
3
40
35
75
4 5 6 7 8 9 10
43 39 43 42 42 43 44
24 33 30 34 30 22 13
67 72 73 76 72 65 57
11
42
35
77
12 13 14 15 16
44 42 42 43 43
18 12 34 10 13
62 54 76 53 56
17
42
29
71
18 19 20 21 22 23 Σy průměr
44 44 39 44 44 44 959 41,70
6 23 41 19 6 22 561 24,39
50 67 80 63 50 66 1520 33,04
Σy2
40233
16179
56412
tab č. 9
řady vnitřní
vnější 7,3
++
prostřední 4,48++
tab č. 10
poloviny levá pravá
tab č. 11
17,3++
prostřední 2,83+ -
část stáje / teplota
do 29°C (15 dnů)
nad 29°C (8 dnů)
řada u vnější strany stáje
45,68%
37,25%
prostřední řada
29,28%
33,14%
řada u krmiště
25,05%
29,61%
levá polovina sekce
35,68%
32,35%
pravá polovina stáje
64,32%
67,65%
část stáje / vítr
větrno (7 dnů)
bezvětří (16 dnů)
řada u vnější strany stáje
37,45%
45,30%
prostřední řada
34,04%
29,04%
řada u krmiště
28,51%
25,65%
levá polovina sekce
37,66%
33,39%
pravá polovina stáje
62,34%
66,61%
tab č. 12
tab č. 13
obr č. 1
obr č. 2
obr č. 3
obr č. 4
obr. č. 5
obr. č. 6
obr. č. 7
obr. č. 8
