Mendelova univerzita v Brně. Ověření využitelnosti metody určení věku jelení zvěře dle Mitchella v managementu populací

Mendelova univerzita v Brně Lesnická a dřevařská fakulta Ústav ochrany lesů a myslivosti

Ověření využitelnosti metody určení věku jelení zvěře dle Mitchella v managementu populací Bakalářská práce

Brno 2012

David Šeffer

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma: Ověření využitelnosti metody určení věku jelení zvěře dle Mitchella v managementu populací zpracoval sám a uvedl jsem všechny použité prameny. Souhlasím, aby moje bakalářská práce byla zveřejněna v souladu s § 47b Zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a uložena v knihovně Mendelovy univerzity v Brně, zpřístupněna ke studijním účelům ve shodě s Vyhláškou rektora MZLU o archivaci elektronické podoby závěrečných prací. Autor kvalifikační práce se dále zavazuje, že před sepsáním licenční smlouvy o využití autorských práv díla s jinou osobou (subjektem) si vyžádá písemné stanovisko univerzity o tom, že předmětná licenční smlouva není v rozporu s oprávněnými zájmy univerzity a zavazuje se uhradit případný příspěvek na úhradu nákladů spojených se vznikem díla dle řádné kalkulace.

V Brně 3. 4. 2012

Podpis

studenta

Abstract Šeffer, D. A Verification of Mitchell’s Method for Aging Deer in Population Management. Bachelor Thesis. Brno: MENDELU in Brno, 2012. This thesis deals with the Mitchell’s method used in sample of lower jaw of female red deer processing. The research was primarily focused on detection of the Mitchell’s method functionality for collected samples. Furthermore, the obtained results were compared to the method based on age determination according to the wear of molars. After the age determination of samples, used methods were compared and evaluated. The Mitchell’s method is usable for age determination of female red deer, but because of its technical complexity mainly for creating aging charts, which would make the age determination easier and more accurate, or as an additional laboratory method.

Abstrakt Šeffer, D. Ověření využitelnosti metody určení věku jelení zvěře dle Mitchella v managementu populací. Bakalářská práce. Brno: MENDELU v Brně, 2012. Tato práce zpracovává vzorky spodních čelistí jelení holé zvěře dle metody Mitchell. Výzkum je v prvé řadě zaměřen na zjištění funkčnosti metody Mitchell na shromážděných vzorcích. Dále jsou získané výsledky porovnány s metodou založenou na určování věku dle ubrusu molárů. Po určení věku na vzorcích, jsou tyto metody porovnány a vyhodnoceny. Metoda Mitchell je u jelení holé zvěře využitelná, kvůli své technické náročnosti by však její uplatnění mohlo spočívat především pro sestavování vzorových věkových řad, které by usnadnily a zpřesnily určení věku dle ubrusu moláru, nebo jako doplňková laboratorní metoda. Klíčová slova Metoda Mitchell, holá zvěř, cementové vrstvy, molárl.

Obsah

5

Obsah 1

Úvod

7

2

Cíl práce

8

3

Literární přehled

9

3.1

Počátky chovu jelení zvěře v českých zemích ........................................... 9

3.2

Vznik dnešního způsobu chovu jelení zvěře ............................................ 11

3.2.1

Plán hospodaření ............................................................................. 12

3.2.2

Přikrmování jelení zvěře .................................................................. 13

3.2.3

Ochrana jelení zvěře ........................................................................ 14

3.3

Průběrný odstřel jelení zvěře ................................................................... 14

3.3.1

Plánování chovu a lovu .................................................................... 14

3.3.2

Zásady průběrného lovu .................................................................. 14

3.3.3

Průběrný odstřel holé zvěře a laní ................................................... 16

3.3.4

Posouzení kvality průběrného odlovu .............................................18

3.4

Kontroly stavu populace ..........................................................................18

3.4.1

Zpětné sčítání ................................................................................... 19

3.4.2

Sčítání zvěře u krmných zařízení .................................................... 20

3.4.3

Přímé pozorování ............................................................................ 20

3.4.4

Sčítání zvěře na čekané z mysliveckých zařízení ........................... 20

3.4.5

Sčítání naháňkou ............................................................................. 21

3.4.6

Sčítání zvěře na obnově ................................................................... 21

3.5

Určování věku žívé zvěře ........................................................................ 22

3.6

Určování věku ulovené zvěře dle chrupu ............................................... 22

3.6.1

Vývin zubů a výměna mléčného chrupu za trvalý .......................... 22

3.6.2

Řezáky ............................................................................................. 23

3.6.3

Biegerova metoda ........................................................................... 24

3.6.4

Eidmannova metoda ....................................................................... 25

3.6.5

Změny na stoličkách ....................................................................... 26

3.6.6

Budenzova metoda .......................................................................... 27

3.6.7

Metoda Mitchell .............................................................................. 27

Obsah

4

6

3.7

Struktura a rozvoj populace jelení zvěře ................................................ 28

3.8

Legislativa ................................................................................................ 31

Metodika

33

4.1 Hodnocení metodou určování věku zvěře dle opotřebení chrupu ........... 34 4.1.1

Zpracování moláru M1 .................................................................... 34

4.1.2

Zpracování moláru P3 ..................................................................... 34

4.2 5

Použití metody Mitchell .......................................................................... 35

Výsledky

37

5.1

Srovnání metody Mitchell a vizuální metody určení věku ......................37

5.2

Použití metody Mitchell pro holou zvěř ................................................. 38

6

Diskuse

40

7

Závěř

41

8

Summary

42

9

Literatura

43

10 Seznam příloh

46

Úvod

7

1 Úvod V současné době vliv civilizace nepříznivě působí na kvalitu a stav přírody, krajiny a zvěře, jež se v ní nachází. Tato situace nás nutí k zamyšlení nad těmito vlivy a snaze zlepšit tuto situaci vhodnějšími způsoby hospodaření v této krajině a tím dlouhodobě zajistit toto přírodní bohatství pro další generace. Správným způsobem trvale udržitelného hospodaření v krajině, jejíž součástí je i zvěř, můžeme docílit vhodných podmínek pro stabilitu ekosystému a jejímu rozvoji. Jelení zvěř je významným faktorem, který ovlivňuje stabilitu lesního ekosystému a současně má zásadní vliv na ozdravení lesa. Vhodný způsob chovu jelení zvěře má vliv nejen na její kvalitu, ale i na kvalitu lesního ekosystému. Základem správného hospodaření s jelení zvěří je vhodná struktura populace, jež udržujeme plánovaným odlovem, kde má věk ulovené zvěře zásadní význam. Při stanovení chovné hodnoty úlovků se používá celá řada specifických metod pro určování věku spárkaté zvěře. Tyto metody využívané pro určování věku spárkaté zvěře se navzájem liší v náročnosti a odbornosti měření. Všechny tyto metody vedou k přesnému určení věku a následně i chovné hodnoty zvěře. Mezi nejpřesnější metody patří ty laboratorní, které se vyznačují vysokou přesností určení věku, ale také náročností na provedení měření. Jednou z těchto metod, jež je založena na kumulaci cementových vrstev mezi kořeny moláru M1, je nazývána Mitchellova.

Cíl práce

8

2 Cíl práce Cílem práce je ověřit na sebraném materiálu - čelistech jelení zvěře samičího pohlaví – využitelnost již v minulosti publikované laboratorní metody určení věku jelení zvěře dle Mitchella, založené na kumulaci vrstev náhradního zubního cementu v prostoru mezi kořeny prvního moláru. Během výzkumu chci zhodnotit přesnost a využitelnost Mitchellovy metody u jelení holé zvěře, zjistit, zda je u laní stejně přesná a čitelnost cementových vrstev snadno určitelná, jako u jelenů (samců). Výsledky chci následně vyhodnotit a porovnat s vizuální metodou, jež je založen na ubrusu molárů na spodní čelisti jelení zvěř. Následně chci srovnáním Mitchellovy metody s vizuální metodou ubrusu chrupu, zjistit případné věkové rozdíly v odhadu, určení věku a zhodnotit využitelnost těchto metod v praxi.


9

3 Literární přehled 3.1 Počátky chovu jelení zvěře v českých zemích Jelen u nás byl první lovnou zvěří, pro kterou se stavěli obory. Počátky oborních chovů jelení zvěře v českých zemích spadají do první poloviny 14. století, do doby lucemburské (Andreska, 1993). Chov jelení zvěře se v našem státě nejvíce rozvinul v 17. až 19 století, kdy se panovníci a šlechta bavili okázalými lovy. Byla zde snaha chovat co největší množství zvěře na malé ploše, čímž se snáze dosahovalo požadovaného výsledku, čímž byl co možná největší výřad na konci lovu. Mnohokrát byla položena otázka, proč vlastně byly zakládány oborní chovy zvěře. Není nijak těžké to vysvětlit. Především to souviselo s všeobecným hospodářským vzestupem doby Přemysla Otakara II. a dob pozdějších. Tehdy k nám přicházelo ze západní Evropy množství novinek, ať už šlo o zakládání a výstavbu měst s hojnou řemeslnou výrobou a nebo o velkolepé vinařství za Karla IV. Západní Evropa znala oborní chovy zvěře již dříve, protože tam byla zvěř ve volnosti dříve vytlačena z celých oblastí a místy vyhubena. U nás s postupující kolonizací ve 12. a 13. století jistě také ubývalo zvěře, o tom nemůže být pochyb. Obora s jelení a srnčí zvěří znamenala i u nás určitý hospodářský pokrok ve smyslu produkce zvěřiny. Byla stálou zásobárnou živé zvěře, odkud mohla být dodána do kuchyně zvěřina kdykoliv podle potřeby. Nahradila se alespoň částečně ubývající zvěř ve volné přírodě. A konečně skýtala obora možnost pohodlnějšího lovu, když si to panovník, nebo jiný velmož přál. Oborních chovů zvěře bylo v našich zemích velice mnoho. Bez nadsázky se dá říci, že skoro každé panství mívalo svoji oboru, a to i panství docela malá (Andreska,1993). Během 18. století probíhaly značné konflikty mezi hospodářskými potřebami doby a panskou myslivostí, útisk pracujícího lidu na úseku myslivosti se projevoval zejména pustošením polí při panských honech a nadměrnými stavy zvěře (Forst, 1975). V tehdejší době nebylo výjimkou, že lidé odmítali na polích sít, pro škody způsobené zvěří. Především černá zvěř působila největší škody jak na úrodě, tak


10

i na přírůstku jiných druhů zvěře. Teprve až v roce 1786, kdy byl vydán řád o myslivosti, bylo poddaným uleveno v loveckých robotách a majitelé honiteb byli nuceni škody napáchané zvěří hradit. Způsoby lovu, jimiž se šlechta bavila, byli v tehdejší době velmi náročné vyžadovaly školený personál, což byli myslivci, jež museli do učení a po složení zkoušky obdrželi výuční list. Touha šlechty po vysokých úlovcích jelení zvěře, charakteristická pro dobu baroka, pobízela lesní a lovecký personál, aby usiloval o stálé zvyšování stavů jelenů v lesích. Na jedné straně byly v té době likvidovány poslední zbytky vlků, rysů a medvědů, na druhé straně se jelení zvěř pečlivě hájila a přikrmovala. Výsledky se dostavily v 18. století, kdy u nás bylo dosaženo nejvyšších stavů jelení zvěře, jaké naše země zaznamenala (Andreska, 1993). Během 18. století nastala v tehdejším hospodářství tzv. dřevní krize. Do této doby se lesy pouze těžily místo zalesňování se spoléhalo na přirozenou obnovu. V lesích se tehdy pálilo dřevěné uhlí, jelikož minerální uhlí nebylo v Čechách ještě známo. Velkou spotřebu dřeva měli také skláři. Tyto výroby probíhaly tím způsobem, že se dřevo absolutně vytěžilo a následně se výroba přesunula na jinou lokalitu. Negativní vliv na obnovu lesních porostů měl také dobytek, jež se v lesích nechával pást. Na základě této špatné situace se císařovna Marie Terezie rozhodla sestavit dobře promyšlený lesní řád. Zpracováním návrhu lesního řádu byl pověřen lesní mistr z Chlumce nad Cidlinou, František Rang. Jeho návrh byl tak promyšlený a dokonalý, že byl ve Vídni beze změny schválen a dne 5. dubna 1754 vydán jako ,,Císařský královský patent lesů a dříví v království českém se týkající“. Patent sice nikomu výslovně nezakazoval chovat zvěř, ale uložil vrchnostem, aby ohradila nové seče a prázdná místa, aby tam zvěř nemohla škodit mladým stromkům. Hospodářské tendence 2. poloviny 18. století však byly nakloněny zejména ochraně rolnictví. Vláda činila vše pro ochranu a rozvoj zemědělství. A při tom dostávala neustálé stížnosti na panskou myslivost a na zvěř, která noc co noc ničila na polích panských i poddanských. Po roce 1765 dala Marie Terezie omezit stavy zvěře na komorních statcích. To omezení nepřinášelo požadované výsledky, a proto 18. 9. 1766 vydala patent o povinnosti hrazení škod, způsobených


11

zvěří. Josef II. oproti Marii Terezii se šlechtou v žádném případě nejednal. Roku 1786 vydal svůj vlastní lovecký řád. Na jedné straně velice novátorský, na druhé straně výstřední, jak bylo u tohoto panovníka zvykem. Zrušil všechna předcházející nařízení o myslivosti. V novém zákoně shrnul vše, co zaručí majitelům honiteb jejich práva a zemědělcům plody jejich práce proti nepříznivému loveckému požitkářství. Lovecký řád znovu stanovil povinnost hrazení škod zvěří. Krajské úřady měly zajišťovat snížení stavu zvěře tam, kde zvěř škodí kulturám. Stav rolnický a měšťanský byl z myslivosti vyloučen. Z nepochopitelných důvodů byla zakázána dohledávka postřelené zvěře a v neposlední řadě byla zrušena i doba hájení zvěře. Zvěř mohla být lovena kdykoliv, podobně jako mohl být kdykoliv poražen domácí dobytek (Andreska, 1993). Naštěstí panství si v praxi zavedla své vlastní doplňky k loveckému řádu, v nichž uváděla, že zvěř nesmí být lovena, až na výjimku doby lovu. Po smrti Josefa II. se šlechta pokoušela opět upravit lesnický řád opět ve svůj prospěch. V této době řád však plně fungoval, a proto byly snahy šlechty zbytečné. Další zásadní vliv na obornictví v našem státě měla druhá světová válka, během níž zanikla řada obor a valná část ostatních přišla buď o zvěř, nebo o oplocení. Teprve v šedesátých letech tohoto století dochází k určité renesanci obornictví v našem státě, oborní objekty, které se zachovaly, se dávají do pořádku a vzniká celá řada obor nových (Lochman, 1985). Je známo, že jelení zvěř není nejvhodnějším druhem pro chov v oboře. Mnohem vhodnější je například muflon, nebo černá zvěř, kteří nejsou tak nároční na rozlohu obory a také její úživnost. Z uvedeného vyplývá, že chov jelení zvěře jako jediného, nebo hlavního druhu v oboře je značně nákladnější než chov zvěře jiné.

3.2 Vznik dnešního způsobu chovu jelení zvěře Pokrokový způsob chovu jelení zvěře popsal doc. ing. dr. Josef Nečas, který v letech 1957 - 1958 podal návrh na zřízení ucelených územních oblastí chovu jelení zvěře. Ve své knize ,,Jelení zvěř“ jež napsal v roce 1959, pojednává o tom, že ideální by pro chov jelení zvěře byla územně celistvá oblast, z níž migruje ur-


12

čitá část zvěře, byla jen jednou honitbou. Ta by následně mohla cílevědomě plánovat kmenový stav zvěře pro celou oblast. Převážná většina oblastí s jelení zvěří byla rozdělována na malé honitby, jež vedlo k postupnému snižování kvality chovu zvěře. Jako odpověď na toto jednání byl vypracován návrh, jež by upustil od sčítání zvěře. Návrh uvádí, že plánovacími oblastmi by měli být vždy ty oblasti, v nichž se jelení zvěř stále zdržuje a kde tudíž vzniká možnost s ní dobře a trvale hospodařit. Celistvé oblasti mají mít takovou nejmenší rozlohu, na které je možno s ohledem na úživnost a lesnické zájmy držet stálý stav jelení zvěře. Nejvyšší přípustná rozloha celistvé oblasti má být tak velká, aby ji bylo možno ještě chovatelsky a organizačně účinně zvládnout. Svoje názory dokázal také doc. ing. dr. Nečas ještě za svého života prosadit a výnosem ministerstva zemědělství, lesního a vodního hospodářství byly ustanoveny v roce 1962 oblasti pro chov jelení zvěře (Lochman, 1985). Funkčnost jeleních oblastí je již časem ověřena a jejich principy jsou v našich podmínkách poměrně snadno realizovatelné. Konečné výsledky však záleží na chovatelských odbornících. Na našem území se vyskytují lokality, např. Žďárské vrchy, kde myšlenka J. Nečase plně funguje a kde se dosahuje výborných výsledků, jak ve směru organizačním, tak i kvalitě zvěře. 3.2.1 Plán hospodaření Úkolem při hospodaření se zvěří je udržování rovnováhy v přírodě pomocí regulace jejích stavů s ohledem na únosnost prostředí. Dosažení žádané rovnováhy je ovšem komplikované nedostatkem odborných informací pro určení početnosti zvěře a jejích dopadů na vegetaci a také tím, že chov zvěře má biologické, hospodářské, právní, myslivecké, sociální i politické důsledky. Výsledkem různorodosti pohledů a chybějících informací je pak častý nesoulad mezi plány a skutečností (http://www.silvarium.cz – citováno 3. 4. 2012). Myslivecké hospodaření podléhá řízení státní správou myslivosti. Nejvyšším orgánem státní správy myslivosti je Ministerstvo zemědělství, konkrétní výkon státní správy myslivosti pak provádějí obce. Státní správa dohlíží na to, aby bylo


13

myslivecké hospodaření prováděno uživateli honiteb dle zákona, a dle pravidel stanovených v rozhodnutí o honitbě (http.://www.svarohactive.cz – citováno 3. 4. 2012). Podle § 36 odst. 2 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů, je uživatel honitby povinen vypracovat každoročně plán mysliveckého hospodaření v honitbě (dále jen „plán“). Při vypracování plánu uživatel honitby vychází z posouzení celkového stavu ekosystému, výsledku porovnání kontrolních srovnávacích ploch a výše škod způsobených v uplynulém období zvěří na lesních a zemědělských porostech, z výsledků sčítání zvěře, ze stanovených minimálních a normovaných stavů zvěře, poměrů pohlaví a koeficientů očekávané produkce, jakož i ze záměrů, které byly uvedeny v návrhu na uznání honitby. V části týkající se mysliveckého hospodaření se uvádí i zamýšlené zazvěřování, výstavba mysliveckých zařízení, opatření v péči o zvěř a při ochraně a zlepšování životních podmínek zvěře. Jestliže je honitba v oblasti chovu zvěře, vychází plán ze závěrů a doporučení orgánu státní správy myslivosti, který vymezil příslušnou oblast chovu zvěře (www.kraj-lbc.cz – citováno 3. 4. 2012). 3.2.2 Přikrmování jelení zvěře O nutnosti přikrmovat jelení zvěř v zimním období v našich podmínkách není třeba diskutovat. Tato nutnost je též zakotvena v zákoně o myslivosti, neboť současný stav většiny našich lesů, které tvoří v zimě hlavní životní prostředí jelení zvěře, jí neposkytuje dostatek přirozené potravy, na které by neměl zájem lesní hospodář. Není-li jelení zvěř dostatečně přikrmována, vznikají značné škody na lesních porostech, což je nejenom hospodářsky, ale i celospolečensky neúnosné. Základními předpoklady úspěšného zimního přikrmování jelení zvěře je jeho pravidelnost a vhodný začátek a konec (Lochman, 1985). Významnou roli při zimním přikrmování jelení zvěře má kvalita a množství podávaného krmiva, stejně jako velikost a funkčnost zařízení, z nichž je krmivo zvěři podáváno. Důležitá je také plynulost předkládání potravy zvěři. Přerušením, nebo dokonce předčasným ukončením přísunu krmiva mohou vzniknout fatální následky. Zvěř navyklá na pravidelný přísun krmiva bude v případě jeho


14

nedostatku znatelně strádat. Hladová zvěř se okamžitě zaměří na lesní porost, jehož kvalitu znatelně ovlivní okusem a ohryzem. 3.2.3 Ochrana jelení zvěře V lesích českých zemí se již v dnešní době téměř nevyskytují velké šelmy, jako je vlk, rys a medvěd. Z tohoto důvodu nemá jelení zvěř krom člověka a pytlačících psů žádné nepřátele. Z tohoto důvodu musí být přirozená selekce ovlivněna člověkem a to průběrným odstřelem. Průběrný odstřel má za cíl odstranění nemocných, slabých, přestárlých a nevhodných jedinců, jež do chovu nepatří. Rozhodování myslivce při průběrném odlovu nemusí být vždy správné. Jeho rozhodnutí by mělo vycházet ze zkušeností a znalostí zvěře. Předcházení průběrnému odstřelu holé zvěře a podpoření přirozené selekce je jedním z důvodů, proč v některých evropských státech zavádí do přírody rysa a zároveň se uvažuje i o vysazení jiných velkých šelem, ty provádějí negativní selekci v tom smyslu, že odstraňují přestárlou a nemocnou zvěř (Řehák, 1998).

3.3 Průběrný odstřel jelení zvěře 3.3.1 Plánování chovu a lovu Plán lovu a chovu je založen v první řadě na výsledcích sčítání v oblasti chovu zvěře. Z tohoto důvodu se vypracovává celkový plán lovu a posléze se plán rozpracovává na honitby. Při vytváření plánu lovu se berou na zřetel přírodní poměry a podmínky v honitbě. Součástí plánu by měli být i záměry s chovem jelení holé zvěře. Dále pak je vhodné zvažovat další okolnosti, jako je např. úroveň dodržování zásad průběrnosti v honitbách, celkové výsledky honitby v chovu jelení zvěře a postupné umožnění lovu jelenů, kteří jsou již za zenitem (Řehák, 1998). 3.3.2 Zásady průběrného lovu Správně prováděný odlov veškeré jelení zvěře (zejména laní) má zásadní význam pro úspěch chovu. Tím rozumíme vytvoření zdravé a silné populace. Základním způsobem regulace početních stavů jelení zvěře v honitbách je odborně prováděný individuální průběrný odstřel. Ten by měl nahradit přirozený výběr,


15

který dříve prováděly velké šelmy, nemoci a strádání v době nouze. Správně prováděný průběrný odstřel má nejen příznivý vliv na jakost zvěře, ale ve svých důsledcích i na prostředí, ve kterém zvěř žije (snižování škod). Takto provedený odstřel by v rámci plánu chovu a lovu měl zaručit, že celkové složení populace jelení zvěře bude vyhovovat, jak kapacitě prostředí, tak biologickým potřebám jelení zvěře. Musí být dbáno na to, aby byly skutečné počty zvěře v honitbách totožné s normovanými stavy zvěře, při optimálním rozvrstvení populace dle pohlaví a věku (Řehák, 1998). Průběrný odstřel jelení zvěře by se měl zaměřit dle poznatků praxe a vědy na všechny kategorie zvěře. Vhodné je začít s průběrným odlovem u mladých jedinců, čímž předcházíme tomu, aby nevhodní mladí jedinci zhoršili kvalitu chovu. Proto, aby byl průběrný odstřel jelení zvěře správný, se předpokládá, že jej bude provádět zkušený myslivec se znalostmi v určování věku jelení živé zvěře, který bude také seznámen s podmínkami průběrného odstřelu. Hlavní zásady průběrného odstřelu by měl znát každý myslivec, jež jej provádí. Proto je vhodné vyhotovit informační materiály ve formě brožury, kterou myslivci obdrží. Je vhodné, ne však povinné, aby součástí průběrného odlovu, jak jelena, tak i zvěře holé bylo předkládání spodních čelistí ke kontrole věku uloveného kusu zvěře. Shromažďování spodních čelistí u samčí, ale i holé jelení zvěře má zásadní uplatnění především v oblastech chovu, jež teprve začínají s aplikací průběrného lovu a nemají zhotoveny vlastní poznatky o kritériích výběru. Získáváním těchto výsledků si během několika let v začínající oblasti vytvoří vlastní ukazatele průběrnosti, jež se dále využijí pro zlepšení kvality chovu jelení zvěře v lokalitě. Je samozřejmě nezbytné zpětně zásady průběrného odlovu podle rozboru výsledků odlovu prověřit a případně upravit. Je nutné zaměřit se hned od počátku na hodnocení zvěře holé, především laní. K této činnosti je ovšem nutné provádět systematicky hodnocení ulovené zvěře a výsledky řádně zpracovávat tak, aby poskytly potřebné informace. Dá se konstatovat, že provádění odstřelu a jeho hodnocení jsou na sobě přímo závislé. Na základě získaných výsledků hodnocení lovu a úrovně zvěře v chovu je možné dále zásady průběrného odlovu upravovat a to zejména zpřísnit, nebo naopak změkčovat jednotlivá kritéria (váha, délka lodyh, počet výsad, bodová hodnota CIC atd.). Může se totiž stát, že dlouhodo-


16

bějším dodržováním zásad průběrného lovu (mimo dalších příčin) budou při zlepšení kvality zvěře stávající kritéria příliš tvrdá a bude nutné, aby bylo možné naplnit plány lovu, některé hodnoty lovnosti uvolnit. Zde je třeba zdůraznit, že pouhé hodnocení trofejí je nedostatečné, pokud není realizováno především hodnocení laní (Řehák, 1998). 3.3.3 Průběrný odstřel holé zvěře a laní Průběrný odstřel jelení holé zvěře je jednou z nejdůležitějších chovatelských zásahů myslivce. Úkolem průběrného odstřelu je odstranit z chovu jedince nemocné, podprůměrné, špatné, či nedostatečně vyvinuté. Průběrný odstřel jelení zvěře je všeobecné uznávanou metodou, je při správném dodržování zásad vede k všestrannému zlepšení jakosti zvěře, a to odstraněním všeho špatného a nevhodného k chovu a zanechání zdravých a nadějných jedinců. Při průběrném odstřelu laní a kolouchů je hlavním úkolem zbavit aktuální stav zvěře všech laní a kolouchů, jež jsou slabé a nemocné. Mimo jiné je také úkolem odstřelu plánovitě upravovat stavy laní a jejich potomků, aby nedošlo k překročení potřebného přebytku. Převážná většina myslivců nerada loví vodící laň. Při lovu laně, jež vodí koloucha je zodpovědnost myslivce dvojnásobná, jelikož musí ulovit oba kusy. Z těchto důvodů panuje už dlouhá léta nechuť ke střílení laní, která mimo jiné způsobuje též příliš vysoký nárůst laní ve většině našich oblastí chovu. Chcemeli však mluvit o řízeném a cílevědomém hospodaření s jelení zvěří a souhlasímeli s významem průběrného odstřelu pro zvyšování celkové kvality stavů, musíme laně lovit. Nejraději a také nejsnáze plní myslivci tento požadavek v čiplenkách, které jsou v době lovu ve druhém roce života, v tomto věku ještě kolouchy nevodí (Řehák, 1998). Při lovu laní ve věku nad tři roky má často zásadní význam hledisko a to, jestliže laň vodí nebo ne. Jistě, že je to významný argument, ale nesmí být jediný. Myslivec musí mít jistotu, že laň koloucha nevodí, především na začátku doby lovu se stává, že laň koloucha odkládá v době, když odchází na pastvu. Vhodné je být při lovu trpělivý a snažit se posoudit stav vemínka. V případě, že laň koloucha nevodí, je pravděpodobné, že o něj v předchozí době přišla


17

a pravděpodobně bude příštím rokem klást. Z tohoto důvodu by měl myslivec nevodící laně posuzovat i ze zdravotního hlediska. Při průběrném odstřelu laní postihujeme dále všechny kusy vysloveně slabé a podprůměrné. Jsou to většinou kusy, které jsme nesprávně posoudili ve věku laněček (nebo laněk), nebo které v těchto věkových stádiích unikly naší pozornosti. Tyto laně však většinou vodí kolouchy. A tím se dostáváme k nejodpovědnějšímu úkolu při průběrném odstřelu holé zvěře, tj. k odstřelu nežádoucí vodící laně. Nedostatečná vyspělost matky, pro niž jsme se rozhodli ji odstřelit, se zpravidla přenáší i na jejího koloucha. Musíme proto v tomto případě ulovit oba kusy, koloucha i laň. Nezdravá nebo přestárlá laň je sice pojem běžně používaný ve všech návodech, příručkách a knihách, kde je vesměs jejich odstřel doporučován. Poznat ale nezdravou laň ve volné přírodě je většinou značně obtížné často i pro odborníka (Lochman, 1985). Všeobecně tradované a stále opakovaně znaky nemocného kusu, jako je zježená srst, silná vyhublost apod. nacházíme většinou pouze u jedinců, kteří jsou prakticky před úhynem. U méně nemocných laní však nejsou vnější znaky nijak markantní. Rozhodujícím činitelem zde bude stále tělesná kondice a celkový vzhled kusu ve srovnání s ostatními. Snadnější situaci má pozorovatel u laní přestárlých. Zde však je třeba vycházet z předpokladu, že u dobře vyvinutých a zdravých laní jsou pro nás zhruba stejně chovatelsky vhodné laně od 3, až do 10 tel. Zejména významné pro chov jsou laně středního věku, asi od pátého do devátého roku života, kdy jsou na vrcholu svých fyzických schopností, vykonávají vesměs funkce vedoucích laní a svými zkušenostmi jsou neocenitelnou složkou stavů jelení zvěře. Tyto laně bychom v zásadě neměli lovit, nevyskytne-li se nějaká mimořádná situace, jako je poranění nebo onemocnění. Laně této kategorie se starají o bezpečnost tlupy holé zvěře a též jejich rodinní příslušníci, pohybující se v čele tlupy hned za svojí matkou, jsou zpravidla obezřetní a bystře reagují na okolí. Za vedoucí laní chodívají v tlupě ostatní dospělé laně podle pořadí své “důležitosti“, se svými rodinami. Teprve v zadní polovině tlupy nacházíme jedince, kteří stojí mimo užší svazky rodin a kteří jsou vhodní k průběrnému odstřelu. Kromě nemocných kusů, osiřelých kolouchů nebo planých laní zde nacházíme i přestárlé laně, které klesly v hierarchii významu až na konec tlupy.


18

Přestárlá laň může někdy ještě vodit potomka. Pak se musíme snažit ulovit oba kusy (Řehák, 1998). 3.3.4 Posouzení kvality průběrného odlovu Průběrnému odstřelu holé zvěře jelení je třeba věnovat daleko větší péči a pozornost, než jaké se dosud těší. To napsal Nečas již v roce 1963. Mnohé se zlepšilo, máme dnes oblasti i některé chovatele, kteří si tuto starou moudrost uvědomují a starají se o její naplnění, ale v širokém chovatelském průměru nemůžeme být ještě spokojení. Stále ještě se pod pojmem průběrný odstřel vidí spíš jelení paroží než holá zvěř, stále ještě není v podvědomí široké obce chovatelů jelení zvěře, že dobře vyvinutá, silná a zdravá laň a její silný kolouch ovlivňují základy silných trofejí u samčích jedinců mnohem více, než jeleni sami (Řehák, 1998). Je zřejmé, že pro odpovědný odstřel jelenů i holé zvěře, je základem dobrá znalost jak místní zvěře a podmínek v honitbě, tak i věku olovené zvěře a současně i její hmotnost. I když je u jelenů známou povinností předkládání trofejí s celou lebkou a spodní čelistí pro posouzení věku, u holé jelení zvěře je tato činnost velmi často opomíjena. Každý myslivecký hospodář, jemuž se v honitbě vyskytuje jelení zvěř, by měl znát průměrnou hmotnost holé jelení zvěře, jež určí na základě věku zvěře. Jen tímto způsobem hospodář může posoudit, zda byl ulovený kus sloven správně, zda nebyl podprůměrný, či nadprůměrný. Tato činnost slouží, jako kontrola správného provádění chovu jelení zvěře.

3.4 Kontroly stavu populace Zjištění skutečného stavu počtu jelení zvěře, žijící na daném území, je jedním z nejzásadnějších problémů správného hospodaření se zvěří. Sčítání zvěře je nutno považovat nejen za základ mysliveckého plánování, ale i celého chovu zvěře, což platí dvojnásob u zvěře jelení. Z tohoto důvodu je nezbytné zajistit všemi prostředky provedení kvalitního sčítání zvěře. O kvalitě sčítání při stávajících možnostech, kdy se hlavně musíme spolehnout na lidský faktor, rozhoduje vytvoření podmínek pro kontrolu výsledků sčítání. Hlavním předpokladem kvalitního a objektivního sčítání však je organizace, sčítání ze


19

strany orgánu státní správy a důkladná kontrolní a dozorová činnost v honitbách (Řehák, 1998). V dnešní době je popsána celá řada sčítacích metod, jež je možno v praxi využít. Jejich přesnost a využitelnost v dané honitbě je však ovlivněna danými podmínkami prostředí a kvalitou jejího provedení. Jedním z možných příkladů je, že se fyzické sčítání v honitbě vůbec neprovádí a plány se vyplňují tzv. od stolu. Často bývají opisovány stejné údaje i v průběhu několika let po sobě (Vala, 2011). 3.4.1 Zpětné sčítání Chtěl bych při této příležitosti pojednat o kontrolních metodách, zpětných metodách a přepočtech, které nám umožňují vypočítat z celkové roční produkce výši a složení jarních kmenových stavů a získat tak podstatně přesnější obraz o současném stavu jelení zvěře, než jaký máme na základě každoročně hlášených jarních kmenových stavů. Tyto kontrolní metody a zpětné propočty si vynutila hluboce zakořeněná praxe se zatajováním stavů a s nepřesným uváděním jejich počtů či složení. První pokusy v tomto smyslu provedl opět NEČAS (1959), když navrhl výpočet skutečného přírůstku stavu na základě počtu kolouchů ulovených v běžném roce a kolouchů v jarním kmenovém stavu příštího roku (Lochman, 1985). Nečasova metoda, jež využívala nahlašování jarních kmenových stavů kolouchů trpěla stejným nedostatkem, jako údaje o dospělé jelení zvěři. Lochman však tvrdí, že jedinými údaji, s nimiž se dá spolehlivě a seriózně pracovat, jsou údaje o celkovém úhynu a odstřelu zvěře v běžném roce. Tyto údaje jsou podle něj nejblíže skutečnosti. Kontrolní metoda zpětného propočtu je založena na tom, že z určitého stavu jelení zvěře, který je stálý a rok od roku se nemění, je možné každoročně ulovit počet zvěře, který se rovná ročnímu přírůstku daného roku. A jelikož nositelkami reprodukce jsou laně, znamená to, že z celkové produkce v běžném roce lze vypočítat počet laní starších jednoho roku, které musely být v jarním kmenovém stavu, aby svými kolouchy nahradily celkový odstřel a úhyn. Výpočet počtu laní


20

metodou zpětného propočtu je základní kontrolní metodou stavu zvěře v honitbě (Lochman, 1985). 3.4.2 Sčítání zvěře u krmných zařízení Při realizaci sčítání touto sčítací metodou je důležité mít v honitbě dostatečný počet vhodně umístěných krmných zařízení s dostatkem krmných míst nejlépe v blízkosti oblíbených stávanišť zvěře tak, aby ke krmivu měla přístup i slabší zvěř. V opačném případě ovládne krmné místo sociálně nejvýše postavený jedinec a slabší kusy odhání. Neméně důležité je i pravidelné předkládání krmiva na krmné místo před vlastním sčítáním. Zvěři totiž nějakou dobu trvá, něž krmné místo objeví, navykne si na něj a začne jej pravidelně navštěvovat. Ne všechna zvěř však krmná zařízení pravidelně navštěvuje, některá ano, některá naopak vůbec. To má za následek při vlastním sčítání snížení přesnosti odhadu velikosti populace na daném území. Ve většině případů bývají stavy zvěře zjištěné touto metodou silně podhodnocené (Vala, 2011). 3.4.3 Přímé pozorování Honitba se rozdělí na menší úseky, každý úsek má na starosti jeden myslivec a tam pozoruje zvěř, tj. sleduje početnost, jakost, zdravotní stav i ztráty. Konajíli se tato pozorování soustavně v celé honitbě, není těžké spolehlivě odhadnout celkový stav zvěře. Je nutno využít zejména slunných dnů koncem zimy, kdy zvěř vychází na otevřená výslunná a závětrná místa, zejména paseky, řediny, louky a pole se zelenajícím se ozimem apod. Na takových místech lze často v klidu dobře zvěř prohlédnou a posoudit (Mottl, 1970). 3.4.4 Sčítání zvěře na čekané z mysliveckých zařízení Při použití této metody je důležité mít k dispozici dostatečný počet sčítačů a mysliveckých zařízení umístěných nejlépe v blízkosti ochozů spárkaté zvěře. Velmi důležité je také vhodné načasování vlastního sčítání do doby, kdy je zvěř aktivní (večerní nebo ranní hodiny). Může se také stát, že zvěř přejde od jednoho sčítače k druhému a oba dva ji započítají. Pro takové případy je vhodné u každého kusu zvěře poznamenat charakteristický znak (např. tvar paroží u sam-


21

ců) a zaznamenat čas pozorování. Konečné výsledky jednotlivých sčítačů je nutné vzájemně porovnat a vyřadit dvakrát započítané jedince. Stavy zvěře zjištěné touto metodou bývají také silně podhodnocené (Vala, 2011). 3.4.5 Sčítání naháňkou Sčítání naháňkou by se za ideálních podmínek mělo provádět na celé ploše honitby. Jelikož je pro kvalitní provedení sčítání potřeba velké množství sčítačů, v závislosti na rozloze honitby, provádí se sčítání na reprezentativních plochách, jež jsou k tomuto účelu předem vyhrazeny. Vzdálenost mezi jednotlivými sčítači by neměla být více než 15 m (v závislosti na typu porostu) a měly by být neustále ve vizuálním kontaktu. Při pohybu terénem je důležité udržovat řadu a stejné rozestupy. Při použití této metody (obvykle únor, březen) je zvěř vystavena stresové zátěži a v konečném důsledku se to může projevit kromě jiného např. zhoršením jejího zdravotního stavu. Přesnost této sčítací metody je různá a závisí na celé řadě faktorů především na průběhu počasí a organizaci celého sčítání. V literatuře je uváděna některými autory přesnost metod přímého sčítání zvěře pouze v rozmezí 10- 33% (Vala, 2011). 3.4.6 Sčítání zvěře na obnově Tato metoda je v praxi nejlépe využitelná v honitbách o větší rozloze se schůdným terénem (pahorkatiny), kde je zvěř po honební ploše více rozptýlena. Celá oblast se rozdělí v porostní mapě tzv. sčítacími tahy na úseky, široké podle hustoty zazvěření asi 300- 1000 m. Jakmile napadne obnova, lépe dlouhá než krátká, nastoupí čety sčítačů. Sčítači procházejí po sčítacích tazích (trasách) a musí být dokonale obeznámeni s metodou sčítání, terénem i stopami zvěře. Zjištěné stopy zaznamenávají do zápisníku, kde uvedou směr stopní dráhy, počet kusů, které stopy zanechaly, a čas, kdy byl záznam učiněn. Porovnáním a zhodnocením výsledků všech sčítačů, získaných z jednotlivých úseků, lze dosti spolehlivě odhadnou stav zvěře v celé oblasti (Mottl, 1970).


22

3.5 Určování věku živé zvěře Tato metoda patří mezi jednu z nejdůležitějších a nejčastěji používaných metod určování věku zvěře. Určování věku živé zvěře má nejvyšší uplatnění při vykonávání průběrného odlovu jelení zvěře, především holé. Správné určení věku, fyzické kondice a zdravotního stavu jsou základní parametry pro výběr kusu, který bude sloven, což přímo ovlivňuje strukturu populace a její následný rozvoj. Při určování věku živé zvěře posuzujeme chování, celkový vzhled a držení těla. Mladá zvěř je štíhlá, hlavu má úzkou, krk protáhlý, slabý a vztyčený, paroží slabé, hřívu sotva patrnou. Stará zvěř je zavalitější, ve stáří až hranatého trupu, hlava má tvar tupého klínu, krk krátký a silný. Silnější jeleni kladou paroží ke hřbetu (Hromas, 2000).

3.6 Určování věku ulovené zvěře dle chrupu 3.6.1 Vývin zubů a výměna mléčného chrupu za trvalý Při určování věku ulovené zvěře je výměna mléčného chrupu za trvalý vynikající pomůckou. Je jedním z nejpřesnějších znaků, který nám umožňuje určení věku s odchylkou maximálně jednoho měsíce, až do doby kompletní výměny mléčného chrupu za trvalý což je ve stáří 30-31 měsíce. V této době je však pro chovatele určení věku zvěře téměř bezvýznamné. Určování se však může využít, při ulovení špičáka ve druhém kalendářním roce, kdy se může jednat o kus, který je o rok starší, nebo když dvouletý kus má první paroží již rozvětvené. V těchto případech nám stav chrupu jednoznačně poskytne odpověď. Ke konci lovecké sezóny ve třetím kalendářním roce probíhá dokončení výměny mléčného chrupu za trvalý, nárůstem šesté stoličky. V této době má určení věku již větší chovatelský význam, jestliže byl uloven kus ve třetím roce života s druhým parožím, či jelen o rok starší. U laní má určení přesného věku menší význam, jelikož laň tříletá, či o rok starší mají prakticky stejnou chovatelskou hodnotu. Větší význam má pro nás posouzení věku starší ulovené zvěře, nebo zvěře trofejové. U takových kusů jsme odkázáni při určení věku na odhad, či složité a zdlouhavé laboratorní metody. Jelení kolouch se rodí pouze s vyvinutými 10 mléčnými zuby. V dolní čelisti jsou vyvinuty mléčné špičáky a řezáky. V horní čelisti jsou


23

vyvinuty pouze špičáky. Vzorec chrupu v tomto období, by tedy vypadal takto: 0.1.0 . 3.1.0

U právě narozených jedinců je první, druhá a třetí stolička založena

v dásni. Ve stáří čtyř měsíců má kolouch již kompletní mléčný chrup, který čítá 22 zubů. Jeho vzorec chrupu vypadá takto:

0 .1 .3 . 3 . 1 .3

Třetí stolička mléčného chrupu

je trojdílná, po výměně za trvalou má pouze dvě části. Výměna mléčného chrupu za trvalý začíná ve 30 měsíci a je dokončena ve 31 měsíci. V dospělosti má jelen 34 zubů. Vzorec chrupu v dospělosti vypadá takto:

0.1.6 . 3.1.6

Chrup je tvořen 6 řezá-

ky, 4 špičáky a 24 stoličkami. Úplný mléčný chrup, který jelení zvěři vyrůstá, jak již bylo řečeno, ve 4. měsíci života, je v osmém měsíci života, tj. zhruba v lednu dalšího kalendářního roku, doplněn čtvrtou stoličkou, která vyrůstá již jako zub trvalý. Pátá stolička, opět trvalý zub, vyrůstá ve 13. měsíci života, tj. asi v červnu druhého kalendářního roku. V září téhož roku, ve věku 16 měsíců, začíná výměna mléčných zubů za trvalé, jako první se vyměňují první řezáky. Druhé řezáky se vyměňují v 18. měsíci života, v listopadu druhého kalendářního roku. K výměně třetího páru řezáků dochází zhruba ve 20. měsíci života, tj. v lednu třetího kalendářního roku, se vyměňují horní i dolní špičáky. Přibližně ve 27. měsíci života, tj. v srpnu třetího kalendářního roku, začíná výměna prvních tří mléčných stoliček za trvalé. Jsou to nejdříve první stoličky, v dalším měsíci, tj. v září třetího kalendářního roku, pak společně druhé a třetí stoličky. Poslední jsou v trvalém chrupu vždy dvoudílné. Do úplnosti trvalého chrupu scházejí pouze šesté stoličky, které narůstají ve 30. měsíci života, tj. v listopadu třetího kalendářního roku. Růst těchto stoliček je definitivně dokončen v 31. měsíci života, v prosinci třetího kalendářního roku (Lochman, 1978). 3.6.2 Řezáky Řezáky umožňují jelení zvěři přijímat rostlinnou potravu tak, že ji částečně nakousnou řadou šesti řezáků a dvou špičáků, přitisknutím na zrohovatělou ploténku horního patra. Dále následuje trhnutí hlavou, čímž potravu uvolní. Jelení zvěř je tímto způsobem schopna přijímat i velmi tvrdou potravu například při okusu, či ohryzu dřevin. Řezáky se díky úloze, kterou plní značně opotřebovávají


24

viz Obr. č. 1. Jsou namáhány mnohem více než stoličky, především kvůli tomu, že ke stoličkám se potrava dostane částečně narušená díky slinám a žaludečním šťávám. Úhel, který svírá osa řezáků s osou spodní čelisti se mnění. Se vzrůstajícím věkem jelení zvěře se korunky řezáků stále více obrušují a snižují, což vede ke změně poměru délek korunky a zubního krčku, následkem tohoto ubrusu je stále se zvětšující úhel, osy řezáku a spodní čelisti a přetrvávající kontakt mezi korunkami řezáků a vrchním patrem.

Obr. 1 – Opotřebení řezáků (zdroj: foto Ing. Dvořák Ph. D., 8. 4. 2012)

3.6.3 Biegerova metoda Biegrova metoda opotřebení řezáků je založena na vztahu délky krčku zubů a úhlu, jež svírají řezáky s osou dolní čelisti, kde naměřený úhel odpovídá věku zvěře: viz Tab. č. 1 Tab. 1 – Tabulka úhlů řezáků s osou čelisti

Úhel

Věk zvěře

45 o

3- 4

53 o

7- 8

asi 65 o

14- 16

Tyto změny řezáků, závisející na věku, popsal Bieger (1941). Chceme upozornit, že při praktickém ověřování této metody se najde poměrně značné množství odchylek, zvláště pak při posuzování úhlu předních řezáků s osou čelisti. Určování věku na uloveném kusu podle metody popsané Biegerem je ztěžováno tím,


25

že při preparaci čelisti se při rozvaření tkáně mohou řezáky uvolnit a tím ovlivnit výsledky měření. 3.6.4 Eidmannova metoda Posuzování věku ulovené jelení zvěře podle stupně opotřebování korunky předních řezáků se zabýval Eidmann (1933). Vycházel z předpokladu, že ze všech měřitelných hodnot na těchto zubech je nejstálejší výška korunky, a použil ji proto pro přímé určení věku posuzovaného kusu. Na základě mnoha měření sestavil tabulku průměrných hodnot výšky korunky středního řezáku podle věku posuzované zvěře. (Lochman, 1978) Tato metoda je označována, jako Eidmannova metoda č.1. Tabulka č. 2 (Řehák, 1985). Tab. 2 – Tabulka výšky korunky středního řezáku

Věk

Výška korunky I1 v mm

Věk

Výška korunky I1 v mm

15 – 16 měs.

16,5

7 let

10,7

2 roky

14,6

8 let

10,4

3 roky

13,7

9 let

10,0

4 roky

12,6

10 let

9,6

5 roků

11,9

11 let

9,2

Eidmannova metoda č. 2. se zabývá vznikem náhradních vrstev dentinu v kořenových dutinách zubů. Eidmannovím poznatků o ubývání výšky korunky středního řezáku stoupajícím stářím věnovala odborná veřejnost poměrně málo pozornosti a v široké myslivecké praxi nenašla tato metoda širšího uplatnění. Je to snad také proto, že vyžaduje značně přesné měření posuvným měřítkem, neboť průměrné hodnoty výšek korunek se udávají v desetinách mm. U každého řezáku není také dobře patrný přechod koruny do krčku, neboli místo, od kterého má měření začít (Lochman, 1978). Neumann v roce 1969 sestrojil měřítko s věkovou stupnicí, které se přikládá na korunku spodního řezáku a tím umožňuje přímo číst věk posuzovaného kusu jelena. Zhotovením tohoto měřítka Neumann zdokonalil Eidnannovu metodu č.


26

2. Komplikace nastali při pokusu praktikovat tuto metodu v našich a Slovenských podmínkách. Ladzianský zhodnotil tuto upravenou Eidmannovu metodu sice záporně, avšak objektivně. Měřítka byla sestavena a vytvarována pro potřeby určování věku na jelenu západoevropském. Pro naše potřeby by bylo třeba upravit tvar dle proporcí zubu jelena západokarpatského. Bez těchto úprav jsou měření nepřesná a mohou se od skutečného věku odchylovat až o 10%. Daleko přesnější a úspěšnější je druhá Eidmannova metoda, vycházející z toho, že v zubní dutině (pulpě) se ukládá náhradní dentin jako zátka, znemožňující případné otevření této dutiny. Náhradní dentic se ukládá v pravidelných vrstvách, odpovídajících letům života. Tato metoda byla vyvinuta a vyzkoušena právě u jelení zvěře, kde jsou s ní také největší zkušenosti (Lochman, 1978). Při správném provedení nám poskytuje tato metoda výborné výsledky, ale vzhledem k její časové i fyzické náročnosti zůstává stále příliš nevyužívanou metodou určování věku jelení zvěře. Při provádění této metody se dle Eidmanna měly k napočítaným letokruhům přičíst ještě tři roky. V roce 1970 doplnili Rick a Alsasan, Eidnannovu práci, o zjištění, že se mají přičítat pouze dva roky. Jednou z nejnovějších metod určování věku ulovené zvěře je čtení letokruhů zubního cementu na prstencovitém průřezu kořene středních řezáků. Tuto metodu vyzkoušel v našich poměrech Hell (1971) a prokázal její použitelnost právě u jelení zvěře. Metoda patří ke kontrolním a laboratorním metodám a je značné náročná na technické vybavení a zkušenosti (Lochman, 1978). 3.6.5 Změny na stoličkách „Autorem nejlepší práce v tomto směru je Rieck, který sestavil tabulku uvádějící změny, jež probíhají v závislosti na věku u smyčky skloviny a pásu dentinu na ploše druhé a třetí stoličky a půlměsíčkových plošek a dentinu žvýkacího okraje u čtvrté až šesté stoličky (Lochman, 1985).“ Snaží se co nejpodrobněji slovně, tabulkově a graficky znázornit změny na žvýkacích plochách zubů P1 - P3 a M1 - M3. Výsledek určení věku je však závislý na vlivu pozorovatele. Tento faktor je také jedním z důvodů zpochybňování této metody, uvádí se, že rychlost obrusu zubů je také individuálně ovlivněna, a pro-


27

to je toto měření nepřesné. I přes veškeré pochybnosti tvoří výsledky této metody základy chovatelské práce a je využívána již po desetiletí. Určování věku ulovené zvěře dle obrusu stoliček může být přesnější, jestliže věk určíme pomocí sestavených řad spodních čelistí platných pro oblastní podmínky. Sestavení věkové řady je časově dosti náročné, ale po jejím zhotovení je určování věku ulovené jelení zvěře velice rychlé, snadné a přesné. Věkové řady čelistí pro určování věku by měli používat všechny oblasti chovu jelení zvěře a také lesní závody, jež mají honitby s chovem jelení zvěře. Vedlo by to k zpřesnění odhadu věku ulovené zvěře, také k rozvoji znalostí a vědomostí myslivců. Stáří ulovené zvěře se především určuje u jelenů, u laní se myslivec většinou spokojí s určením, zda je stará, či mladá, což je zásadní chyba. Věk by se neměl určovat jen u trofejových kusů jelenů, ale díky přesnému určování věku u holé zvěře můžeme sledovat věkovou skladbu a snažit se dosáhnout vhodné populační skladby. 3.6.6 Budenzova metoda Tato metoda je založena na sledování šesté stoličky a především jejího třetího sloupku. Třetí sloupek šesté stoličky není tak silný, jako zbývající dva, ani tak vyvinutý a jeho funkčnost není tak velká. Autor této metody Budenz (1965) prokázal závislost opotřebení šesté stoličky a především jejího třetího sloupku na věku zvěře. Budenz tvrdí, že do stáří sedmi let je pomocí této metody možné určit věk ulovené zvěře mnohem přesněji, než jinými metodami závislými na obrusu zubů. Tato metoda je hojně využívána, ale především v kombinaci s metodami jinými. 3.6.7 Metoda Mitchell Mitchell (1963) zjistil ukládání vrstev náhradního zubního cementu mezi kořeny čtvrté stoličky. Bylo zjištěno, že vrstvy náhradního zubního cementu se v podobě ročních letokruhů ukládají pod všemi stoličkami a že nejsilnější vrstva těchto cementových vrstev je mezi kořeny ve střední části, přímo pod korunkou. Cementová vrstva vytlačuje zub z lůžka, čímž se vyrovnává snížení způsobené


28

opotřebováním korunky. Rozeznávání ročních přírůstků cementové vrstvy je u jednotlivých stoliček různě obtížné; nejsnazší je u čtvrté stoličky, pak u první stoličky, nejobtížnější je u páté stoličky. Tento znak zjištěný původně u skotské jelení zvěře, platí též pro jelení zvěř žijící v Evropě. Během výzkumu vyšlo též najevo, že samci mají náhradní cementové vrstvy daleko pravidelnější než samice, jejichž vrstvy se často prolínají. Tato okolnost se vysvětluje obdobím březosti a kojení, která mají vliv na mineralizační pochody v těle samice. Důležité bylo určit počet roků, které musíme připočíst k počtu ročních vrstev náhradního cementu, abychom zjistili věk uloveného kusu. Ukázalo se, že u čtvrté stoličky je to jeden rok, u třetí stoličky dva roky (Lochman, 1985). Na místě je třeba sdělit, že Mitchell (1963) nebyl objevitelem metody jako takové, počítání vrstev sekundárního cementu bylo provedeno vícekrát před ním, ale on je jako první užil ve větším měřítku u jelenů a také výsledky publikoval (Bádr, 1012).

Obr. 2 – Cementové vrstvy na řezu moláru (zdroj: foto Ing. Dvořák Ph. D., 8. 4. 2012)

3.7 Struktura a rozvoj populace jelení zvěře Správná struktura populace je základním parametrem pro funkční a kvalitní chov jelení zvěře. Struktura populace byla v minulosti ovlivňována velkými šelmami, které lovily především slabé, nemocné a přestárlé jedince. Tímto způsobem, bylo zajištěno, že se v populaci vyskytovali jen ti nejsilnější jedinci, kteří se


29

mohli dále množit, a tím bylo zajištěno potomstvo s vhodnými předpoklady pro přežití. V dnešní době, kdy se u nás velké šelmy téměř nevyskytují a jejich vliv na strukturu populace u spárkaté zvěře je zanedbatelný, musí jejích funkci plně přebrat člověk. Během staletí proběhli v naší krajině výrazné změny, které zásadně pozměnili prostředí v němž žijí myslivecky významné druhy zvěře. Během velmi krátké doby proběhli změny, především v našem zemědělském a lesnickém hospodářství, které měli za následek zásadní změnu struktury vegetačního krytu pro jednotlivé druhy zvěře. Tak například celková výměra Českých zemí v roce 1833 činila 5,501 milionů hektarů a v roce 1996 – 5,278 milionů hektarů. Z toho výměra zemědělské půdy v roce 1833 byla 3,140 mil. ha a v roce 1996 – 2,833 mil. ha. Zastoupení luk a pastvin přitom bylo výrazně vyšší v roce 1833 – 0,811 mil. ha, než v roce 1966 – 0,618 mil. ha. Naopak výměra lesní půdy vzrostla z 1,333 mil. ha v roce 1833 na 1,769 mil. ha v roce 1996. V zemědělské výrobě došlo ke zvyšování výměr jednotlivých produkčních ploch. Tím je značně snížena pestrost vegetace, chybí dostatek krytů pro zvěř, dochází k výrazným teplotním výkyvům (narušení mikroklima) apod. V lesním hospodářství se monokulturní prostory staly pro zvěř neatraktivní. Snížila se pestrost bylinného patra, tím byla omezena potravní nabídka i možnost krytu pro zvěř. Výrazně se snížila kvalita stanovišť v ekotonech – rozhraních (pole x les, pole x pole, les x les). Dále ekotonu les x pole se současné krajině snížila o jednu čtvrtinu až polovinu a přitom se jedná o prostředí s nejvyšší kapacitou pro většinu druhů lovné zvěře. Všechny negativní faktory se promítly do početních stavů drobné zvěře a jejich predátorů. Z pohledu myslivecky významných druhů se drastické snížení početních stavů týká především koroptve a zajíce. Naopak vzhledem k vysoké ekologické toleranci (trofické i topické) většiny druhů spárkaté zvěře, vytlačení velkých predátorů a nízkému odlovu, který byl napřen do jiných populačních struktur, než přirozená mortalita, došlo k jejich populační explozi. Ve druhé polovině devatenáctého století se spárkatá zvěř chovala především v oborách. Cílem tehdejšího chovu bylo, mít v oboře co největší množství zvěře za účelem lovu kdy byly sloveny i 4/5 celkového objemu. V polovině devatenáctého století byl obornický chov tak rozšířen,


30

že z celkového počtu spárkaté zvěře byly jen 2/8 uloveny ve volné přírodě. Víme, že v dnešní době jsou stavy spárkaté zvěře několikanásobně vyšší, než stavy v minulých staletích. Masivní nárůst jelení zvěře proběhl v letech 1948 – 1989. Převážná většina chovu jelení zvěře dříve spočívala v oborních chovech (www.profimysl.cz citováno – 14. 2. 2012). V roce 1923 byla založena Československá myslivecká jednota, která v tehdejší době sloučila mnoho spolků. V roce 1925 byl vydán malý honební zákoník, jež upravoval dobu lovu a hájení zvěře. Po sladění zájmů zemědělství a myslivosti dochází k intenzivnímu chovu pernaté zvěře a odklonu od chovu zvěře spárkaté (s výjimkou zvěře srnčí). V r. 1941 vychází vládní nařízení o myslivosti 127/1941, které mimo jiné mění výměru nově vzniklých honiteb a zavádí povinné členství v České myslivecké jednotě. V r. 1941 vychází zákon o myslivosti č. 225, který sjednocuje právo myslivosti pro celý stát. V r. 1961 dochází k sjednocení Československé myslivecké jednoty a Zvëzu poĺovnických ochranných sdružení na Slovensku a Československý myslivecký svaz. Následkem mechanizace a chemizace v zemědělství, průmyslovým exhalacím a necitlivým změnám krajiny dochází k radikálním úbytkům některých druhů zvěře. V roce 1992 vychází Zákon o myslivosti č. 270/1992, který opět přiznává právo myslivosti majitelům půdy (www.domstu.estranky.cz citováno – 14. 2. 2012). Myslivci tedy plní úlohu velkých šelem. Jelikož je jelení zvěř dnes téměř výhradně chována v oborách, na omezené ploše, je naší úlohou předcházet přemnožení jelení populace a také udržení početního stavu na takovém počtu, aby se zvěř dokázala uživit bez výrazného vzniku škod na zemědělských pozemcích, či lesích. Toto ovlivňování početního stavu zvěře se provádí průběrným odstřelem. Není možné, aby si každý myslivec v honitbě střelil libovolné množství spárkaté zvěře v jakoukoliv roční dobu, proto se počty lovené zvěře vypočítávají.

3.8 Legislativa Myslivecké plánování a výkaznictví vychází z vyhlášky o způsobu stanovení minimálních a normovaných stavů zvěře a o zařazování honiteb nebo jejich částí


31

do jakostních tříd. Tato vyhláška je vydána ministerstvem zemědělství, jež ji stanoví dle zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti. Každá honitba je zařazena do jakostních tříd, které vyjadřují její vlastnosti a přírodní podmínky a tudíž i úživnost pro zvěř. Jakostní třída se stanoví jen pro určité druhy zvěře např.: jelen evropský, daněk skvrnitý, muflon a jiné druhy spárkaté zvěre. Obory se však do jakostních tříd neřadí. Pomocí zařazení honitby do jakostní třídy a zjištěné rozlohy, stanoví dle výměry lesních, či jiných spolu souvisejících honebních pozemků s keři a stromy lesních dřevin, jejichž minimální výměra musí činit alespoň 50 ha v dané honitbě, normovaný stav. Tato honitba se dále využívá takovým způsobem, aby u určeného druh zvěře nebyl normovaný stav nižší než stav minimální a zároveň, aby nedošlo k jeho početnímu překročení. Souhrnný počet daného druhu spárkaté zvěře nesmí zároveň normovaný stav překročit. Je li výměra lesního celku v honitbě nižší, popřípadě vyšší než 1000 ha, stanoví se normovaný stav spárkaté zvěře přepočtem podle skutečné výměry lesního celku v honitbě. V oboře se normovaný stav spárkaté zvěře, pro kterou byla obora uznána, stanoví tak, aby normovaný stav jednotlivých druhů spárkaté zvěře ve svém souhrnu nebyl vyšší než 1 jedinec spárkaté zvěře na 2 ha výměry obory. Pro oblasti chovu zvěře se normovaný stav spárkaté zvěře stanoví součtem normovaných stavů jednotlivých druhů spárkaté zvěře uvedených v rozhodnutích o uznání jednotlivých honiteb, které tuto oblast chovu zvěře tvoří, s výjimkou obor (www.myslivci-tyn.cz citováno – 14. 2. 2012). Koeficient očekávané produkce by měl vycházet ze ztrát na mladé zvěři v předcházejících letech. Většina odborné literatury pojednává o koeficientu očekávané produkce u jelení zvěře 0,7, tento koeficient se vztahuje pouze na dospělé samice. Stanoví se také poměr pohlaví, který se u většiny spárkaté zvěře shoduje 1:1. Tento poměr se může v odůvodněných případech pro zajištění chovu změnit, stejně jako koeficient očekávané produkce. Věková skladba spárkaté zvěře se ve všech jakostních třídách honitby stanoví podle koeficientu očekávané produkce procentem dospělých samců, dospělých samic a mláďat pomocí tabulek uvedených ve vyhlášce 491/2002 Sb., jež procentuálně udávají počty kusů zvěře v I – III. věkové třídě. V honitbě, s výjimkou


32

obory se minimální stav spárkaté zvěře stanovuje každých 1000 ha výměry lesního celku při zachování poměru pohlaví 10 jedinců jelena evropského. Jestliže je výměra lesního celku, s výjimkou obory, je nižší, popřípadě vyšší než 1000 ha, stanoví se minimální stavy druhů zvěře přepočtem podle skutečné výměry lesního celku v poměru pohlaví. V oboře se stanoví minimální stav z každého druhů spárkaté zvěře tak, aby byla v oboře zajištěna přirozená reprodukce daného druhu zvěře. Minimální stav těchto druhů zvěře však nesmí být vyšší než normovaný stav (www.myslivci-tyn.cz citováno – 14. 2. 1012).

Metodika

33

4 Metodika Pro tuto práci jsem shromáždil 61 vzorků dolních čelistí jelena evropského (laně a kolouši), tento materiál jsem získal v roce 2010. Většina vzorků (38) pochází z obory Červený Hrádek, která leží v Ústeckém kraji okres Chomutov. Zbývajících 23 hlav jsem získal v Jihomoravském kraji v oboře Moravský Krumlov, okres Znojmo. Po vyjmutí spodní čelisti, jsem je následně vařil pod borem varu, dokud svalovina na čelistech nezměkla. Po uvaření jsem pomocí nože a kartáče odstranil zbytky tkáně a čelisti jsem dal vařit ještě jednou, tentokrát se saponátem. Saponát z kosti odstraňoval tuk, který by na nich následně vytvářel žluté fleky. Při vaření byly čelisti sdrátovány, aby se nerozlomily a u každé byla připevněna visačka s pořadovým číslem. Po druhém vyvaření jsem čelisti opět čistil kartáčem od posledních zbytků tkáně a následně jsem je nechal důkladně vyschnout. Po vysušení jsem čelisti bělil peroxidem vodíku tak, že jsem čelisti vložil do mělké široké nádoby a kropil jsem je peroxidem, který jsem nalil do pumpičkového rozprašovače. Vybělené čelisti jsem opláchl čistou vodou, abych peroxid zneutralizoval a následně jsem je nechal opět důkladně vyschnout. Vysušené čelisti jsem na obou stranách výrazně očísloval nesmývatelným perem a poté jsem je rozřízl ruční frézou s diamantovým kotoučem. Řez na čelisti byl veden mezi řezákem I1 levé strany čelisti a řezákem I1 pravé strany. Řez dále pokračoval švem, který obě strany čelistí spojuje. Levá část čelistí byla použita na fotodokumentaci viz. příloha č. 1 a z pravé poloviny jsem vyjímal stoličky P3 a M1, které jsem vkládal do označených sáčků. Fotodokumentaci tvořily dvě série fotografií. Nejdříve jsem v první sérii vyfotil celou levou polovinu čelisti, pod níž bylo umístěno pásmo, jež udává celkovou délku čelisti. Druhou sérii tvoří fotografie zaměřené na detail stoliček P1 až M3.

4.1 Hodnocení určování věku zvěře dle opotřebení chrupu U jednotlivých čelistí jsem určil věk, porovnáváním s věkovou řadou, jež jsem měl k dispozici. Věková řada, kterou jsem použil, pro srovnání byla v rozsahu od 2 do 12 let, proto jsem u vzorků určil věk nejvýše do stáří dvanácti let, v případě,

Metodika

34

že byl vzorek starší, byl označen znaménkem +. Po mém určení věku, byl věk na čelistech určen hodnotitelem s letitou praxí a zkušenostmi v tomto směru. Mnou určený věk a věk určený hodnotitelem jsem porovnal a vzorky, jež se neshodovali jsem dále konzultoval. 4.1.1 Zpracování moláru M1 Proto, abych mohl hodnotit věk na moláru M1 pomocí Mitchellovy metody jsem potřeboval stoličky vyjmout z čelisti. Pro usnadnění práce a snížení rizika prasknutí stoličky jsem čelisti nejdříve vložil do horké lázně, čímž se uvolnila tkáň. Použitím lázně předcházíme také vysoké prašnosti čelistí, při vyřezávání stoliček. Pro uvolnění stoliček jsem používal ruční frézu s diamantovým kotoučem o síle 0,25mm a dláto. Frézou se provedly dva vertikální a jeden horizontální řez na vnější straně čelisti. Vložením dláta do horizontálního řezu a následném zapáčení se odkryly kořeny moláru a bylo možné jej vyjmout. Vyjmuté stoličky byly vloženy do očíslovaných sáčků. 4.1.2 Zpracování moláru P3 Třetí stoličku jsem z čelistí odebíral současně s molárem M1 a to obdobným způsobem. Důvodem odebírání stoličky P3 z čelistí bylo zajištění určení věku na čelisti v případě rozlomení moláru M1, či nečitelnosti dentinových vrstev. Na obrázku č. 3. jsou znázorněny řezy, jež jsem prováděl pro snadné vyjmutí stoliček.

Obr. 3 – Znázornění řezů vhodných pro vyjmutí moláru P3 a M1 (zdroj: foto David Šeffer, 8. 4. 2012)

Metodika

35

4.2 Použití metody Mitchell Proto, aby bylo možné provést Mitchellovu metodu na stoličkách M1, popřípadě P3 jsem musel zuby nejdříve rozříznout ruční frézou s diamantovým kotoučem o tloušťce 0,25mm. Řez na zubech byl veden vertikálně, mezi kořeny, kolmo k ose spodní čelisti, tak že osa řezu procházela středem zubu. Řez jsem prováděl tak, že jsem uchopil zub do kleští za jeden z kořenů, přiložil jsem frézu při 35000 ot./min a jedním plynulým tahem jsem provedl řez obrázek č. 4. Jediný plynulý řez předešel vzniku nerovností, které vznikaly při dvou a více řezech.

Obr. 4 – Znázornění řezu na moláru M1 (zdroj: foto Kliment, 8. 4. 2012)

Vzniklé řezné plochy na moláru jsem leštil pro zlepšení čitelnosti cementových vrstev, a to blokovými brousky. Nejdříve jsem na plochy řezů používal blokoví brousek s hrubší zrnitostí, jímž jsem srovnal případné větší nerovnosti na řezu, které vznikaly při rozřezávání moláru dvěma a více řezy. Po zbroušení hrubým blokovým brouskem jsem použil brousek s jemnou zrnitostí, který řez vyhladil. Brousky museli být při broušení neustále vlhké, proto jsem je v průběhu broušení máčel ve vodě. Poté, co jsem měl všechny stoličky rozřízlé a jejich řezy byly vybroušeny, jsem moláry nechal vysušit, abych předešel plísni, která by se mohla tvořit v očíslovaných igelitových sáčcích, do nichž byly zuby posléze uloženy. Pro čtení cementových vrstev jsem používal binokulární lupu, při zvětšení 15x. Před vložením moláru pod lupu jsem řez otřel navlhčeným hadříkem, abych jej očistil od nečistot a z výšil čitelnost cementových vrstev na řezu. Pro zvýšení

Metodika

36

čitelnosti jsem moláry pod lupou natáčel a nasvědčoval pod různými úhly. V případě nečitelnosti vzorku, jsem jednu ze dvou částí moláru obarvil xylolem, což usnadnilo čitelnost vrstev. Do předem připraveného formuláře jsem si zapisoval počet vrstev naměřených na řezech a současně jsem přičítal konstantu 1, jež je v metodě Mitchell určena na čtvrtou stoličku M1. V případě, že byl molár M1 nečitelný, nebo poškozený, počítal jsem cementové vrstvy na moláru P3, kde jsem přičítal konstantu 2. Při určování věku metodou Mitchell jsem také provedl kontrolu přesnosti metody a správného přičítání věkových indexů pomocí vzorků u nichž nebyl kompletně dokončen vývoj chrupu. U těchto vzorků bylo tedy možné určit přesný věk a porovnat jej s metodou Mitchell.

Výsledky

37

5 Výsledky Pomocí Mitchellovy a vizuální metody určení věku spárkaté zvěře, jež je založena na obrusu stoliček na spodní čelisti holé zvěře jsem sestavil tabulku viz příloha č. 2, která zaznamenává u každého jedince určený věk. Tabulka člení zvěř na základě obrusu na kolouchy, dále pak zvěř mezi třetím a dvanáctým rokem života a zvěř starší než dvanáct let. Dle Mitchellovy metody jsem zvěř dělil obdobně, s tím rozdílem, že jsem určování věku neomezil hranicí dvanácti let, ale určil jsem věk přesně. Veškeré další poznatky vycházejí z faktů, uvedených v již zmíněné tabulce.

5.1 Srovnání metody Mitchell a vizuálního určení věku Při porovnávání těchto dvou metod jsem se zaměřil na jejich shodnost. Zjistil jsem, že většina vzorků se buď liší o jeden rok, nebo se shoduje, což znázorňuje Obr. 5.

Shodnost určení věku vizuální a metody Mitchell 12% 6%

Věková shoda 31%

8%

43%

Věkový rozdíl 1rok Věkový rozdíl 2 roky Věkový rozdíl 3 a více let Neurčený věk dle Mitchella

Obr. 5 – Shodnost určení věku vizuální a metody Mitchell

Musím podotknout, že graf je částečně ovlivněn vzorky, u nichž bylo určení dle metody Mitchell nemožné i po obarvení řezů obou molárů P3 a M1.

Výsledky

38

Určování věku spárkaté zvěře, dle vizuální metody založené na základně obrusu stoliček na spodní čelisti jsem zhodnotil, jako spolehlivou metodu, jejíž přesnost je však založena na zkušenostech hodnotitele věku. K přesnějšímu určení věku jsem používal sestavenou věkovou řadu jelení zvěře, kde jsem měl možnost srovnání a mohl jsem tak věk určit mnohem přesněji. Určení věku založené na obrusu stoliček, bylo v některý případech ovlivněno deformací chrupu, nebo absencí jednoho z molárů, což vedlo k výraznějšímu obrusu stoliček v jedné části čelisti a naopak k nepatrnému obrusu korunek molárů na straně druhé. V tomto případě bylo nutné pozorně prohlédnout stoličky na obou stranách spodní čelisti a určit věk daného kusu pro levou a posléze pro pravou polovinu čelisti, poté jsem srovnáním obou učených věku průměrem určil předpokládaný věk.

5.2 Použití metody Mitchell pro holou zvěř Metodu Mitchell lze v převážné většině u laní použít viz. Obr. 6. Využitelnost metody Mitchell

10% Využito Nebylo možné určit

90%

Obr. 6 – Využitelnost metody Mitchell

Je zřejmé, že holá zvěř u níž nebylo možné určit věk dle Mitchellovy metody byla nejméně deset let stará. Toto zjištění však nemění fakt, že u vzorků, u nichž nebylo možné věk určit, nebylo ovlivněno věkem, nýbrž genetikou. Obrázek 7. pojednává, o podhodnocování skutečného věku jelení holé zvěře při určování vizuální metodou ubrusu molárů. Skutečný věk určený dle Mitchel-

Výsledky

39

la byl podhodnocen u 26 vzorků. Věk byl nadhodnocen pouze u 3 případů a v dalších 16-ti byla věková shoda. Graf nezahrnuje nečitelné vzorky a kolouchy.

Znázornění inklinace k podhodnocení skutečného věku holé jelení zvěře metodou obrusu molárů

30% Podhodnoceno Nadhodnoceno 58%

Věková shoda

12%

Obr. 7 – Znázornění inklinace k podhodnocení skutečného věku holé jelení zvěře metodou obrusu molárů

Na základě metody Mitchell jsem sestavil věkovou řadu viz příloha č. 3 jelení holé zvěře v rozsahu 1 až 16 let. Věková řada znázorňuje postupné snižování korunek molárů spodní čelisti jelení holé zvěře a může sloužit, jako předloha pro určování věku dle vizuální metody.

Diskuse

40

6 Diskuse Hlavním cílem mé práce bylo ověřit použitelnost metody pro stanovení věku ulovené holé jelení zvěře pomocí laboratorní metody Michtell. Výsledky mích měření potvrzují, že věkové indexy, které Lochman (1978) uvádí jsou shodné, jak pro holou jelení zvěř, tak pro zvěř samčí, tento fakt jsem měl možnost prověřit u vzorků u nichž nebyl ještě kompletně vyvinutý chrup. Lochman (1985) uvádí, že se poměrně často vyskytují vzorky u nichž jsou náhradní cementové vrstvy špatně čitelné, nebo vůbec nečitelné. Z materiálu, který jsem zpracoval pro tuto práci, bylo 90% vzorků čitelných, tento fakt však vyvrací tvrzení Řeháka (1998), který uvádí, že metoda Mitchell není pro určování věku laní z důvodu laktace vhodná. Toto tvrzení dle mého názoru čitelnost cementových vrstev pouze ztěžuje, nikoliv znemožňuje. Při laktaci laní dochází k prolínání cementových vrstev. Z tohoto důvodu usuzuji, že určování věku u holé jelení zvěře je možné, ale obtížnější, než u jeleních samců. Výsledky získané určením věku na vzorcích pomocí metody Mitchell, se při porovnání s metodu určení věku dle obrusu zubů shodují v 31 % a v následujících 43 % se neliší více než o jeden rok, proto si myslím, že s ohledem na přesnost obou metod jsou obě dostatečně přesné pro využívání v praxi. Hlavním cílem při určování věku jelení holé zvěře je určit zda je ulovená laň chovná, či přestárlá. Tento fakt ujistí myslivce v tom, že slovil laň nevhodnou k chovu a ne laň čelní, či vodící, jejíž kolouch v daném roce nepřežil. Při srovnávání určeného věku na vzorcích dle metody Mitchell s věkem určeným metodou ubrusu molárů jsem zjistil, že v případě metody ubrusu molárů byl určený věk u 58 % vzorků určen nižší než věk dle Mitchella. Dle mého názoru by hlavní využití metody Mitchell při určování věku jelení holé zvěře mohlo spočívat v sestavování vzorových věkových řad. Využívání věkových řad sestavených ze vzorků u nichž věk přesně známe na základě užití metody Mitchell, umožní zpřesnit a ulehčit určení věku dle ubrusu molárů na ulovené holé zvěři.

Závěr

41

7 Závěr Na základě mé studie na shromážděných vzorcích jsem zjistil, že metoda Mitchell, jež je u jelení zvěře zaměřena především na samce, je dobře využitelná i u holé zvěře. Přesnost metody Mitchell u jelení holé zvěře jsem ověřil na vzorcích, u nichž nebyl chrup kompletně vyvinut a tudíž byl přesný věk zvěře již předem známí. Čitelnost cementových vrstev mezi kořeny moláru M1, popřípadě moláru P3 byla ovlivněna laktací laní, což zapříčinilo prolínání cementových vrstev a tudíž i jejich čitelnost. Mezi shromážděnými vzorky se vyskytovalo 10 % takových, u nichž nebylo počítání cementových vrstev možné. Při porovnávání metody Mitchell s vizuální metodou, se určený věk výrazně nelišil. U vizuální metody však došlo u 58 % vzorků k podhodnocení věku stanoveného dle Mitchellovy metody. Přestože je metoda Mitchell přesná, její využití v praxi bych dle mého názoru vyhodnotil, jako doplňkové. Kvůli časové a technické náročnosti metody bych doporučil její využití u sporných otázek určení věku jelení holé zvěře a především k sestavování vzorových věkových řad spodních čelistí, které by sloužily, jako vzorový příklad při určování věku dle obrusu molárů. Tímto bych chtěl říci, že metoda opotřebení molárů je pro využívání v praxi vhodnější především z hlediska praktičnosti, tato metoda není nijak časově ani technicky náročná. Její přesnost je však, jak již bylo řečeno značně ovlivněna zkušenostmi a znalostmi hodnotitele, proto si myslím, že možnost srovnání s přesně určenou vzorovou věkovou řadou sestavenou dle metody Mitchell je pro mnohé myslivce neocenitelná. Je známo, že kvalita chovu jelení zvěře spočívá především na laních. Proto jsou ukazatele průběrnosti, jež vycházejí z přesného určení věku holé zvěře základem pro zlepšení kvality chovu jelení zvěře.

Summary

42

8 Summary The accuracy of Mitchell’s method was first verified on samples with incomplete replacement of deciduous teeth. The readability of cement layers on molar slices was influenced by lactation of wildlife. Unreadable samples occured within collected material. This problem was caused genetically. By comparing the actual age of deer determined by Mitchell’s method to the age determined by examination of the wear of molars, the actual age of more than half of the female red deer samples was underestimated. In most cases, the difference between the aging of deer by using methods mentioned above was one year. The standard deer aging chart has been developed on the basis of Mitchell’s method from lower jaw of female red deer. The chart is used for easier and more accurately age determination by using the molar wear method. The Mitchell’s method is usable for age determination of female red deer, but because of its technical complexity mainly for creating aging charts, which would make the age determination easier and more accurate, or as an additional laboratory method.

Literatura

43

9 Literatura Andreska, J. a E., 1993: Tisíc let myslivosti. Tina, Vimperk Bádr, V., 2012: Přesné stanovení věku ulovené dospělé černé zvěře (I.). Myslivost roč. 60, č. 1. Forst, P. a kol., 1975: Myslivost. SZN, Praha Hromas, J. a kol., 2000: Myslivost. Matice lesnická spol. s r. o., Písek Kliment, J., 2006: Využití laboratorních metod pro určení věku daňka skvrnitého. Diplomová práce. Mendlova univerzita v Brně, Brno Lochman, J. a kol., 1978: Posuzování věku živé a ulovené zvěře užitkové. SZN, Praha Lochman, J. a kol., 1985: Jelení zvěř. SZN, Praha Mottl, S. a kol., 1968: Myslivecká příručka. SZN, Praha Řehák, L. a kol., 1985: Jelení zvěř. SZN, Praha Řehák, L. a kol., 1998: Rukověť chovu jelení zvěře. Rembrandt, Dobřichovice Vala, Z., 2011: Jak dál s mysliveckým plánováním – nejčastější problémy v praxi. Myslivost. roč. 60, č. 1.

Literatura

44

Asociace profesionálních myslivců České republiky <www.profimysl.cz, [online] citováno 14. 2. 2012 Malá historie o myslivosti
Literatura

45

Vyhláška č. 491/2002 o způsobu stanovení minimálních a normovaných stavů zvěře a o zařazování honiteb nebo jejich částí do jakostních tříd
Seznam příloh

46

10 Seznam příloh Příloha č. 1 – Fotodokumentace shromážděných vzorků spodních čelistí Příloha č. 2 – Tabulka určení věku na vzorcích dle metody Mitchell a vizuální metody ubrusu molárů Příloha č. 3 – Vzorová věková řada sestavená dle metody Mitchell

Mendelova univerzita v Brně. Ověření využitelnosti metody určení věku jelení zvěře dle Mitchella v managementu populací

Recommend Documents