MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ Lesnická a dřevařská fakulta

MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ Lesnická a dřevařská fakulta Ústav ochrany lesů a myslivosti

Parazitofauna srnce obecného (Capreolus capreolus, L.) v regionu Náchod BAKALÁŘSKÁ PRÁCE

2013

Pavel Řezníček

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Parazitofauna srnce obecného (Capreolus capreolus, L.) v regionu Náchod zpracoval sám a uvedl jsem všechny použité prameny. Souhlasím, aby moje bakalářská práce byla zveřejněna v souladu s § 47b Zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a uložena v knihovně Mendelovy univerzity v Brně, zpřístupněna ke studijním účelům ve shodě s Vyhláškou rektora MZLU o archivaci elektronické podoby závěrečných prací. Autor kvalifikační práce se dále zavazuje, že před sepsáním licenční smlouvy o využití autorských práv díla s jinou osobou (subjektem) si vyžádá písemné stanovisko univerzity o tom, že předmětná licenční smlouva není v rozporu s oprávněnými zájmy univerzity a zavazuje se uhradit případný příspěvek na úhradu nákladů spojených se vznikem díla dle řádné kalkulace. V Brně, dne:

.............................. Pavel Řezníček

Poděkování Tímto bych chtěl poděkovat vedoucímu mé bakalářské práce Ing. Janu Dvořákovi, Ph.D. za vedení, konzultace, rady a připomínky k mé práci. Dále chci poděkovat prof. RNDr. Jiřímu Lamkovi, CSc. za vstřícnou pomoc, odborné konzultace a zajištění podmínek k laboratorní práci a determinaci druhů parazitů v laboratoři Univerzity Karlovy v Praze, Farmaceutické fakulty v Hradci Králové, Katedra farmakologie a toxikologie. Poděkování patří také Mgr. Josefu Řezníčkovi za poskytnutí rad, pomoci a determinaci druhů parazitů. Na závěr děkuji výboru a všem členům Mysliveckého sdružení Velká Jesenice za pomoc při získávání biologického materiálu pro mou práci.

Abstrakt: Parazitofauna srnce obecného (Capreolus capreolus, L.) v regionu Náchod. Tato bakalářská práce monitoruje parazitofaunu srnce obecného v regionu Náchod, přesněji v honitbě Mysliveckého sdružení Velká Jesenice. Zaměření práce je především na nematodózy trávicí a dýchací soustavy. V práci je popsán srnec obecný a dále vnější a vnitřní parazité spárkaté zvěře. Největší důraz je kladen na popis živočichů parazitujících právě na srnčí zvěři. V praktické části je podrobně popsána lokalita a metody použité při vyšetřování vzorků. Výsledky vyšetření jsou podrobně rozebrány a navržena opatření a doporučení pro chov srnčí zvěře v lokalitě. Klíčová slova: Srnec obecný, parazit.

Abstract: Parasitological situation of roe deer (Capreolus capreolus, L.) in region of Náchod. This bachelor's work deals with monitoring of parasitological situation of roe deer population in region of Náchod, exactly in hunting ground of hunter's association of Velká Jesenice. The aim of work is mainly on nematodosis of digestive system and respirátory system. This work include description of roe deer and characterization of ectoparasites and endoparasites of cloven-hoofed wild animals. Major part comprise description of parasites of roe deer. Practical part of work contain detailed description of region and characterization of methods used to examinate samples. Results are analysed in detail and measures and recommendation for roe deer breeds in region are suggested. Key word: Roe deer, parasite.

Obsah 1. Úvod.........................................................................................................................8 2. Cíl práce....................................................................................................................9 3. Literární přehled.....................................................................................................10 3.1. Srnec obecný ................................................................................................... 10 3.1.1. Systém ........................................................................................................... 10 3.1.2. Fylogenetický vývoj ...................................................................................... 11 3.1.3. Areál rozšíření ............................................................................................... 11 3.1.4. Životní prostředí ............................................................................................ 12 3.1.5. Morfologie ..................................................................................................... 13 3.1.6. Anatomie ....................................................................................................... 14 3.1.7. Biologie ......................................................................................................... 19 3.1.8. Parožení ......................................................................................................... 20 3.2. Veterinární péče o zvěř .................................................................................... 21 3.2.1. Zdravotní péče o zvěř spárkatou.................................................................... 22 3.3. Parazitární onemocnění spárkaté zvěře ........................................................... 22 3.3.1. Parazitózy vyvolané členovci ........................................................................ 22 3.3.2. Parazitózy vyvolané helminty ....................................................................... 29 4. Metodika.................................................................................................................40 4.1. Použité materiály a přístroje ............................................................................ 40 4.2. Metody vyšetření vzorků ................................................................................. 40 4.2.1. Vyšetření trusu larvoskopickou metodou ...................................................... 40 4.2.2. Vyšetření trusu ovoskopickou metodou ........................................................ 41 4.2.3. Vyšetření dýchacích cest ............................................................................... 42 4. 3. Charakteristika zkoumaného území ............................................................... 42 4.3.1 Rozbor přírodních podmínek .......................................................................... 43 4.3.2. Stav srnčí zvěře.............................................................................................. 44 4.4. Popis léčebného zásahu ................................................................................... 44 4.5. Návod výrobce ................................................................................................ 44 5. Výsledky.................................................................................................................46 5.1. Samčí zvěř ....................................................................................................... 46 5.2. Samičí zvěř a mláďata ..................................................................................... 51 6. Diskuze...................................................................................................................58

7. Doporučení pro praxi..............................................................................................60 8. Závěr.......................................................................................................................61 9. Seznam literatur......................................................................................................63 10. Přílohy...................................................................................................................65

1. Úvod Srnčí zvěř je v České republice jedním z hlavních a nejpočetnějších druhů spárkaté zvěře. Vyskytuje se téměř na celém území republiky. Její chov má v České republice dlouhou a bohatou tradici. I proto je sledování jejího zdravotního stavu věnována velká pozornost. Nejvíce je srnčí zvěř postihována parazitickými nákazami. V poslední době je zaznamenáván velký nárůst stavu spárkaté zvěře, tedy i zvěře srnčí. Je známo, že čím více jedinců stejného druhu se na území vyskytuje, tím se i zvyšuje výskyt jejich parazitů. Z tohoto důvodu se na trhu objevila spousta léčivých protiparazitárních přípravků. V honitbě Mysliveckého sdružení Velká Jesenice je srnčí zvěř jedinou myslivecky plánovanou spárkatou zvěří. Proto je na její chov kladen největší důraz. Jelikož je celkově na území České republiky vysoká promořenost srnčí zvěře parazity, provádí sdružení již několik let pravidelné preventivní léčebné zásahy. Bohužel se již neprovádí kontrola účinnosti léčebného zásahu. Tato práce má za úkol provézt vyšetření parazitofauny srnčí zvěře a tím i kontrolu léčebného zásahu.

8

2. Cíl práce Zpracovat literární přehled na téma Parazitofauna srnce obecného. Provést sběr materiálu a podrobit jej parazitologickému vyšetření vhodnými metodami. Vyhodnotit zatížení populace srnce obecného v honitbě Velká Jesenice endoparazity. Zhodnotit účinnost prováděných léčebných zásahů. Bude-li to nutné navrhnout preventivní opatření, způsob a postup další léčby.

9

3. Literární přehled 3.1. Srnec obecný (Capreolus capreolus)

3.1.1. Systém Kmen: strunatci (Chordata) Podkmen: obratlovci (Vertebrata) Třída: savci (Mammalia) Podtřída: živorodí (Theria) Řád: sudokopytníci (Artiodactyla) Podřád: přežvýkaví (Ruminantia) Čeleď: jelenovití (Cervidae) Podčeleď: jelenci (Odocoileinae) Rod: srnec (Capreolus) (Nečas 1963; Červený a kol. 2003; Drmota a kol. 2007). Podle svého původu a tělesné stavby patří srnčí s ostatními zástupci podčeledi do vývojové skupiny jelenovitých ( Telemetacarpalia). Je to velmi různorodá a rozsáhlá větev jelenů, která má nejspíše původ na asijsko-evropském kontinentě. Během let se však rozšířila i do Nového světa. Někteří badatelé však naopak podle novějších poznatků kladou původ jelenovitých na americkou půdu. Dnes je srnčí zástupcem této skupiny v Evropě a Asii. Dále patří k telemetakarpálním jelenům všechny jiho i severoamerické rody jelenů kromě jelena vapiti, ten je rasou zeměpisnou tvořící s naším a asijským jelenem společný druh Cervus elaphus. K telemetakarpálním patří i oba rody žijící v severních částech Evropy, Asie i Ameriky: los a sob. Ostatní jeleni se řadí jako příslušníci podčeledi pravých jelenů (Cervinae) do skupiny plesiometakarpálních (Nečas 1963).

10

Srnčí zvěř se dělí na 2 poddruhy, někdy označované jako zeměpisné formy. Na srnce obecného západního Capreolus capreolus capreolus a srnce obecného sibiřského Capreolus capreolus pygargus (Nečas 1963, Rakušan a kol. 1979). Některá literatura udává ještě další dvě zeměpisné formy: srnec obecný mandžuský Capreolus capreolus bedfordii a srnec obecný severočínský Capreolus capreolus melanotis (Nečas 1963).

3.1.2. Fylogenetický vývoj Předchůdcem skupiny savců je skupina plazů, z které se na počátku druhohor (210 mil. let) vyčlenili již skuteční primitivní savci. První prakopytníci skupiny Condylarthra se objevili kolem období křídy (60 mil. let).

Lichokopytníci a

sudokopytníci se vyvinuli v oligocénu (37 až 2,5 mil. let). Staré formy jelenů vymřely a vyvinuly se nové. Skupina telemetakarpálních jelenovitých byla popsána ve středním miocénu (5 mil. let). Nejstarší konkrétní zástupci rodu Capreolus pocházejí z Ruska z období pliocénu (3 mil. let). Podle archeologických nálezů je patrné, že v průběhu dlouhodobého kmenového vývoje dochází k zmenšování tělesné velikosti a hmotnosti srnčí zvěře. Příčiny tohoto prokazatelného trendu však nejsou přesně objasněny (Drmota a kol. 2007).

3.1.3. Areál rozšíření Srnčí zvěř je z hlediska svého fylogenetického vývoje typickým obyvatelem eurosibiřské oblasti. V dnešní době žije na rozlehlém území evropského a asijského kontinentu, na západě ohraničeném Atlantským oceánem a ve východní Asii Tichým oceánem. Severní hranice areálu výskytu zasahuje ve Švédsku až k polárnímu kruhu, nejjižněji pak v asijské oblasti v Íránu. Tato popsaná oblast platí pro srnce obecného západního a srnce obecného sibiřského (Drmota a kol. 2007).

11

Hranici mezi jejich areály tvoří Kaspické moře a pohoří Ural. Srnec obecný západní žije v západní části tj. v Evropě a Malé Asii. Srnec obecný sibiřský žije ve východní části areálu. Nejvýchodněji žije srnec obecný mandžuský, a to v severním Mandžusku, severním Mongolsku, v Koreji a v severní a východní Číně. Srnec obecný severočínský žije v severovýchodním Tibetu a severozápadní Číně (Nečas 1963).

3.1.4. Životní prostředí Jako zvěř původně obývající okraje stepí a lesostepí se dnes u nás srnec vyskytuje v největším počtu v otevřené krajině s menšími lesíky, křovinami a poli. Díky své přizpůsobivosti však žije na různých stanovištích, od intenzivně obhospodařované zemědělské krajiny až po souvislé lesní porosty na celém území České republiky (Červený a kol. 2003). Jak již bylo řečeno, srnčí zvěř se vyskytuje ve všech honitbách od nížinných luhů až po stromovou horní hranici lesa. Je nejhojnější v nižších nadmořských oblastech (do 700 m. n. m.) hlavně tam, kde se střídají lesní porosty s polními. V rozsáhlejších lesních oblastech, především nad hranicí 700 m. n. m., je srnčí zvěře méně. V dřívějších dobách vycházela srnčí zvěř do polí pouze na pastvu a poté se vracela zpět do krytu lesa. Po přechodu na velkoplošné zemědělské hospodaření a přeměnou velké části krajiny na kulturní step nachází srnčí zvěř vhodné životní podmínky i v polních biotopech, kde tráví veškerý čas během celého roku. Hovoříme o tzv. polní srnčí zvěři. Ochrana, kterou poskytovaly zvěři lesní a travnaté houštiny, je nahrazována bezpečnou vzdáleností v terénu, který zvěř může přehlédnout. Život v otevřené krajině bez krytu nutí zvěř k pohybu na větší vzdálenosti. Střídání polních plodin jí poskytne vydatnou, ale jednostrannou potravu. Srnčí zvěř se velice dobře přizpůsobuje lidské kultuře, provozu komunikací, mechanizaci zemědělství a proniká i do blízkosti obcí i průmyslových zón. Tato přizpůsobivost srnčí zvěře dává najevo, že s ní můžeme počítat jako s trvalým prvkem naší kulturní krajiny (Nečas 1963; Drmota a kol. 2007).

12

3.1.5. Morfologie Srnec obecný je nejmenším zástupcem evropských jelenovitých. Jeho postava na první pohled působí štíhlým a ladným dojmem. Tělo je ze stran zploštělé, hřbetní linie viditelně vyklenutá. Přední i zadní končetiny jsou v poměru k tělu relativně dlouhé a úzké, zakončeny spárky, nad nimiž jsou zakrnělé pasírky. Hlava je spíše krátká s výraznými slechy, světla kulatá, hnědá, poměrně velká. Kelka je nepatrná, skryta v srsti, z důvodu zakrnění ocasní části páteře. Zbarvení má v létě rezavohnědé, v zimním období šedohnědé. Srnčata jsou červenohnědá s bílými skvrnami seřazenými do pruhů podél hřbetní linie (Drmota a kol. 2007; Hromas a kol. 2008). Srnčí zvěř, podobně jako všichni jelenovití, přebarvuje dvakrát ročně. Na jaře, v období dubna až června, dochází k výměně srsti zimní za letní a na podzim (září až říjen) naopak z letní srsti na zimní. Doba přebarvování závisí na věku jedince a na jeho fyzickém a zdravotním stavu. Obecně se uvádí, že mladé kusy přebarvují dříve než staré. Slabí a nemocní jedinci přebarvují zdlouhavě a oproti zdravým později. Přebarvování na jaře se opožďuje také u březích srn (Drmota a kol. 2007). Nejvýraznějším znakem pohlavního dimorfismu je přítomnost parohů u samčí zvěře. V zimním období po shození paroží se srnec pozná podle prodloužené srsti (střapce) kolem žíly pod břichem. Obřitek u srnce je menší a má okrouhlý tvar, u srny má srdčitý tvar s patrnou zástěrkou (Hromas a kol. 2008). Velikost srnčí zvěře v různých krajích vzrůstá, obdobně jako u ostatních savců a ptáků, zhruba se snižováním průměrné roční teploty, tedy od jihu k severu, v Evropě od západu k východu a se stoupající nadmořskou výškou. Srny váží průměrně jen o 5-10 % méně než srnci a se stoupající nadmořskou výškou zvyšují svou tělesnou váhu více než srnci. Dospělý srnec v našich podmínkách je od nosu až po konec páteře 125-135 cm dlouhý a měří v kohoutku od 70 do 75 cm. Naši dospělí srnci váží po vyvržení od 14 do 20 kg (Nečas 1963).

13

3.1.6. Anatomie 3.1.6.1. Kůže a srst Kůže se skládá ze tří základních vrstev. Svrchní se nazývá pokožka, pod ní je škára, ta produkuje kožní deriváty, jako jsou chlupy a spárky. Nejspodnější vrstva, mající hlavně termoizolační funkci, je tvořena podkožním tukovým mazivem. Derivátem kůže je srst, kterou rozlišujeme na tzv. podsadu, jež je hustší, jemnější a delší, hrubší části srsti se nazývají pestíky. Dalším kožním derivátem jsou spárky, zrohovatělé obaly posledních článků 3. a 4. prstu. Rohovité obaly posledních článků 2. a 5. prstu (pasírky) jsou redukované a posazené nad spárky (Drmota a kol. 2007). V kůži srnčí zvěře se nacházejí četné žlázy. U samic se vyskytuje mléčná žláza, typická pro všechny savce. Dále jsou to potní žlázy, mazové žlázy vylučující maz, který udržuje stále mastnou srst. Důležité jsou pachové žlázy, především pro vnitrodruhovou komunikaci, značení teritoria a vlastní stopní dráhy a k vzájemnému rozpoznání jedinců (Drmota a kol. 2007). 3.1.6.2. Kostra Kostra srnce obecného se z hlediska stavby nijak nevymyká obecnému modelu kostry savců. Dělí se na tři části: kostra lebky, axiální kostra a kostra končetin. Kostra lebky je tvořena velkým množstvím jednotlivých kostí, její součástí jsou i horní a dolní čelist, z nichž vyrůstají zuby. Chrup srnčí zvěře je heterodontní, tzn. rozlišený na řezáky (dentes incisivi), špičáky (dentes cacini), třenové zuby (dentes premolares) a stoličky (dentes molares) (Drmota a kol. 2007). Vyvinutý mléčný chrup má vzorec

.

Třetí stolička je trojdílná. Výměna mléčného chrupu za trvalý je ukončena ve 13-15 měsících. Trvalý chrup má vzorec

(Frost a kol. 1975).

14

Kelce jsou u srnčí zvěře vzácné. Byly zjištěny nejvýše u 2% střelených kusů. Vyskytují se jak u samčí tak samičí zvěře. Bývají to 8-15 mm dlouhé kulaté, špičaté zuby, tlusté 2-3 mm v průměru. Jsou uloženy buď v čelisti, nebo pouze ve svalovině (Javůrek 1995). Axiální kostru představuje páteř, složená z jednotlivých obratlů, hrudní kost a žebra. Kostra přední končetiny je tvořena lopatkou, ramenní kostí, kostmi předloktí, kůstkami zápěstními, záprstními a články prstů. Kostra zadní končetiny je tvořena lopatkou, ramenní kostí, kostí stehenní, lýtkovou a holení, zánártními a nártními kůstkami a články prstů (Drmota a kol. 2007).

3.1.6.3. Svalová soustava Svalová soustava je mimořádně členitá a vyznačuje se velkým množstvím různě uspořádaných svalů. Důležitá je bránice, která odděluje dutinu břišní od dutiny hrudní a je hlavním dýchacím svalem. Je to typický sval savců, u ptáků chybí. 3.1.6.4. Dýchací soustava Dýchací soustava začíná nozdrami, pokračuje nosohltanem, hrtanem. V hrtanu se nacházejí hlasivky, které vydávají různé zvuky. Dýchací systém dále pokračuje průdušnicí a průduškami, které vstupují do plic a dále se větví. 3.1.6.5. Cévní soustava Cévní soustava srnce obecného je jako u všech savců uzavřená. Krev proudí systémem cév, které se dělí na tepny, ty vedou krev ze srdce, žíly, vedoucí krev do srdce, a vlásečnice. Proudění krve zajišťuje čtyřkomorové srdce (Drmota a kol. 2007).

15

3.1.6.6. Trávicí soustava Trávicí soustava srnčí zvěře začíná dutinou ústní, v ní je přijatá potrava nahrubo rozmělněna. Pokračuje hltanem a jícnem do žaludku. Žaludek je typicky pro přežvýkavce složený, skládá se ze tří předžaludků (bachor, kniha, čepec) a vlastního trávicího žaludku (slez). Potrava jde nejdříve do bachoru, kde je natrávena. Natrávení celulózy se děje prostřednictvím enzymů, který produkují bakterie žijící v bachoru v symbióze s nálevníky tzv. bachořci. Z bachoru jde potrava do čepce, odkud je řetězovým reflexem vyvrhována zpět do dutiny ústní, kde je stoličkami dokonale rozmělněna. Tento cyklus se opakuje, dokud není potrava v dostatečně tekuté konzistenci, poté pokračuje do čepce, knihy a již dokonale rozmělněna do slezu. Tento proces je důsledkem evolučního vývoje přežvýkavců, kteří jsou kořistí pro dravce. Z toho důvodu byli nuceni přijmout velké množství potravy během krátkého času, a až poté v klidu a krytu potravu trávit (Drmota a kol. 2007). Ze slezu potrava pokračuje do tenkého střeva. Bílkoviny se vstřebávají ve slezu i střevě, tuky pouze ve střevech. Rozložené výživové látky jsou vstřebávány střevní výstelkou a krevním oběhem rozváděny do těla. Stejně jako u ostatní parohaté zvěře i u srnčí se netvoří zásobárna žluči- žlučník, ale je z jater přímo vyměšována do dvanáctníku. Zbytek potravy, který prošel tenkým střevem, obsahující těžko stravitelné složky jako je např. hrubá vláknina, pokračuje do tlustého střeva – do slepého střeva. To je pro přežvýkavce důležité, protože jsou zde působením bakterií narušovány sloučeniny obsažené v hrubé vláknině a v celulóze. Díky tomu mohou být tyto látky tělem zužitkovány. Nestravitelné zbytky postupují tlustým střevem, kde se zahušťují a konečníkem opouštějí tělo jako trus. Tenké střevo je poměrně dlouhé, měří 11 – 14m, tlusté střevo asi 4 – 6m (Nečas 1963). 3.1.6.7. Nervová soustava Nervové ústrojí řídí činnost celého organismu. Zajišťuje jeho spojení s vnějším prostředím a umožňuje vzájemně ovlivňující činnost jednotlivých orgánů, kterou přizpůsobuje podmínkám prostředí (Nečas 1963). 16

Podněty z vnějšího prostředí jsou přijímány smyslovými receptory. Srnčí má velice bystré smysly, zejména sluch a čich. Je opatrné a plaché. Zrak, hmat a chuť jsou vyvinuty slaběji. Srnčí má také poměrně dobře vyvinutou paměť. Je schopno si zapamatovat zvuky, které jsou podle dřívější zkušenosti spojeny s nebezpečím. Na druhou stranu nevěnuje pozornost třeba i silným zvukům, které se pravidelně opakují, např. doprava. Oči srnčí zvěře jsou poměrně velká a posazena laterálně (na bocích hlavy). Díky tomu mají velké zorné pole, které zvyšuje šanci odhalení blížícího se nebezpečí. Nevýhodou tohoto postavení je, že srnčí špatně identifikuje nehybné předměty, jelikož obrazy obou očí se jen nepatrně překrývají. Proto také špatně odhadují vzdálenost (Javůrek 1995; Drmota a kol. 2007). 3.1.6.8. Ústrojí žláz s vnitřní sekrecí Žlázy s vnitřním vyměšováním vytvářejí hormony, které jsou roznášeny v těle krví a mízou a ovlivňují společně s nervovou soustavou důležité funkce organismu. Některé žlázy produkují hormony nepřetržitě, jiné jen v určitých obdobích. (Nečas 1963) Produkce hormonů se často navzájem složitě ovlivňuje tak, že jeden hormon brzdí produkci jiného. Řídící funkci celé soustavy žláz s vnitřním vyměšováním má podvěsek mozkový – hypofýza. Tato žláza svým hormonem ovlivňuje růst organismu. Dalšími žlázami jsou štítná žláza, slinivka břišní a nadledvinky, které ovlivňují látkovou výměnu v těle a výkonnost organismu, kromě toho řídí krevní tlak. Brzlík řídí spolu s pohlavními žlázami dospívání. Velmi důležitá je hormonální činnost pohlavních žláz. U samců kromě funkcí v rozmnožování ovlivňují i tvorbu paroží (Nečas 1963). 3.1.6.8. Rozmnožovací ústrojí Rozmnožovací ústrojí srnce je, podobně jako u ostatních savců, tvořeno dvěma varlaty, chámovody a pyjem, který vyúsťuje společně s vývody močového ústrojí. Varlata jsou umístěna vně dutiny tělní v kožním váčku nazývajícím se šourek. Obsahují četné jemné kanálky, v nichž se v daném ročním období tvoří samčí pohlavní buňky – spermie. Kanálky jsou prostoupeny tzv. vmezeřenou tkání, kde se tvoří pohlavní hormon. K varlatům ještě přiléhají nadvarlata, v nichž se spermie hromadí a dozrávají. Při oplodňování procházejí spermie chámovodem a pyjem, který při tom vystupuje z předkožky, ve které je jinak skryt (Nečas 1963). 17

Přibližně od doby vytlučení paroží, což je u dospělých kusů obvykle v dubnu až květnu, jsou varlata srnců v činnosti, a asi od května se v jejich kanálcích vytvářejí semenné buňky. Tvorba semenných buněk je nejaktivnější od konce července do počátku srpna, a poté velmi rychle ustává. Srnec je schopen oplodnit srnu od května až do doby shození paroží, tedy nejméně do prosince, kdy už se sice semenné buňky netvoří, ale má jich dostatečnou zásobu v nadvarlatech. Činnost varlat mladých srnců začíná sice později, ale má delší trvání, a proto mají také déle zásobu semenných buněk schopných oplodnění. Pohlavní ústrojí srny je složeno z vaječníků, vejcovodu, dělohy, pochvy a zevní části. Dva vaječníky jsou umístěny za ledvinami. Ve vaječnících v období říje dozrávají v tzv. Graafových váčcích vajíčka. Vajíčko je uvolněno prasknutím váčku, poté putuje vejcovodem do dělohy. Tomuto ději se říká ovulace. V Graafově váčku se po odchodu vajíčka vytváří tzv. žluté tělísko, které produkuje hormon zabraňující další ovulaci, pokud se v děloze vyvíjí plod. Vajíčko je ve vejcovodu nebo v děloze oplodněno spermiemi, které se tam dostávají z pochvy samovolným pohybem. Z oplodněných vajíček se v děloze, jež má dvě části odpovídající dvěma vaječníkům, vyvíjejí plody. Každý plod je uzavřen ve dvou obalech s plodovou vodou a je spojen pomocí pupeční šňůry s placentou, která je napojena na krevní oběh matky, čímž se plod vyživuje (Nečas 1963). U srnčí zvěře se setkáváme s fenoménem označovaným jako latentní, neboli utajená březost. Po pokládání srny srncem dojde poměrně brzy ke splynutí vajíčka a spermie. Nejčastěji bývají oplozena dvě vajíčka, méně často jedno nebo tři. Oplozená vajíčka sestupují vejcovody do dělohy, ale nedochází k jejich uhnízdění do děložní sliznice a k dalšímu vývoji. Zárodek leží volně v děloze, tudíž je nedostatečně vyživován a dále se nevyvíjí. Tento stav trvá přibližně čtyři a půl měsíce, asi do poloviny prosince. Za tuto dobu vyroste zárodek pouze z velikosti špendlíkové hlavičky do přibližné velikosti hrášku. Vlivem změny délky světelného dne dochází v prosinci k produkci hormonu umožňujícího vajíčku uhnízdění ve sliznici dělohy a k jeho dalšímu vývoji. Tento mechanismus se vyvinul v průběhu evoluce hlavně proto, aby se mláďata nenarodila v období potravně a klimaticky nepříznivém, tedy v zimě. Díky latenci jsou mláďata kladena v době potravní hojnosti, a tím se zvyšuje jejich šance na přežití (Drmota a kol. 2007). 18

3.1.7. Biologie 3.1.7.1. Rozmnožování Říje probíhá od poloviny července do poloviny srpna a srnec při ní postupně honí a pokládá vždy jen jednu srnu. Teprve když její říjnost po 4-5 dnech skončí, vyhledává další. Srny se v té době ozývají pískáním. Obecným a nejnápadnějším zvukovým projevem je chraplavé bekání, připomínající štěkot psa, které vydává srnec i srna při úleku (Jiřík a kol. 1980; Červený a kol. 2003). Obecně platí, že do říje nejdříve vstupují mladší srny, starší a vodící srny až nakonec. V průběhu říje se u srn aktivují pachové žlázy na obřitku, jejichž pach dává srncům znamení, že nadešel pravý čas říje. V této době se také začíná měnit chování srnců. Srnci nežijí skrytě, ale více vycházejí a hledají srny. Jejich chování je neklidné, intenzivně si značí své území. Je-li srna na počátku říje, srnec ji začíná pronásledovat a honit. Srna často prchá až za hranice teritoria. Srnec se tomuto snaží předejít a nadbíhá jí. V této první fázi srna ještě není schopna být oplozena ani se nenechá srncem pokládat (Drmota a kol. 2007). Druhá fáze nastupuje, pokud se uvolněné vajíčko stává schopným oplození. Srna zvolňuje úniky, pár běží volným tempem, srnec sleduje srnu s větrníkem těsně u jejího obřitku v místech, kde jsou její pachové žlázy. Srna začíná běhat v menších kruzích a celé honění se tak odbývá na menším prostoru. Pár často obíhá keř nebo strom poměrně malými kroužky, kde vyšlape úzký chodníček a tím vzniká rejdiště, kterým probíhá dvojice s přestávkami po celé hodiny. Během tohoto volnějšího honění, které trvá přibližně 2 až 3 dny, se srna dostává do vrcholné rujnosti, zastavuje se a nechává se srncem pokládat. Vlastní pokládání je velice krátké, trvá pouze 3 až 10 vteřin. Srnec po seskočení zpravidla na chvíli zaléhá, srna obyčejně po pokládání močí, paství nebo zaléhá. Pokládání se po určitých přestávkách opakuje. Jakmile je srna oplozena a její říjnost ustává, srnec ji opouští a vyhledává jinou srnu ve svém teritoriu. Délka březosti srn je i s obdobím latence asi 40 až 42 týdnů, přičemž vlastní vývoj trvá zhruba polovinu, tedy 21 týdnů. Srny kladou srnčata nejčastěji ve druhé polovině května a na začátku června (Nečas 1963; Drmota a kol. 2007). 19

3.1.7.2. Potrava Přirozenou potravu tvoří asi ze 48 – 50 % části listnatých a jehličnatých dřevin, keřů a keříků a asi ze 40 – 50 % různé trávy a byliny. V místech, kde srnčí zvěř žije v polích, nebo vychází na pastvu do polí, jsou to různé zemědělské plodiny. V podzimním období jsou v potravě značně zastoupeny různé plody dřevin, např. žaludy. Houby zvěř přijímá v nepatrném množství. Z minerálních látek má podobně jako ostatní druhy spárkaté zvěře v oblibě kuchyňskou sůl, bere liz (Frost a kol. 1975). Srnčí zvěř přijímá potravu vícekrát za den, paství se jak za světla, tak v noci. Hovoříme o tzv. pastevních cyklech. Za jeden pastevní cyklus se považuje přijetí potravy, její zpracování přežvýkáním a následný odpočinek. V průběhu 24 hodin je u srnčí zvěře možné pozorovat několik takových cyklů, v průměru jich bývá 8 – 12. To znamená, že srnčí zvěř se paství téměř každou druhou hodinu. Tyto cykly nejsou pravidelně rozloženy na celých 24 hodin, ale větší část pastevních cyklů probíhá za denního světla. Rovněž nejsou všechny pastevní cykly stejně dlouhé a intenzivní. Nejdéle a nejintenzivněji se zvěř paství ráno, v poledne, v podvečer a po půlnoci. Zbylé cykly mají charakter dopásání a nejsou tak významné (Drmota a kol. 2007).

3.1.8. Parožení Standardní parohy dvouletého či víceletého srnce jsou tvořeny dvěma 15 až 20 centimetrů dlouhými lodyhami s jednou přední a jednou zadní výsadou, tedy parožím šesteráka. Ve skutečnosti jsou parohy srnců natolik mnohotvárné co do výšky, tvaru, počtu a velikosti výsad a hmotnosti, že prakticky neexistují dva stejné parohy (Menzel 2009). Mladému srnečkovi vyrůstají pučnice již ve čtvrtém měsíci života, na nich se v říjnu až listopadu tvoří malé parůžky, paličky, neboli knoflíky, které jsou dlouhé 1 až 2 centimetry. Může se stát, že paličky ani neproniknou kůží. Srnec paličky shazuje zpravidla do března příštího roku. Okamžitě po shození paliček narůstá srnci nové paroží, které vyzrává v květnu až červnu. Srnec ho v červnu až červenci vytlouká a shazuje ho v listopadu až prosinci. Takový roční srnec bývá obvykle špičákem, zřídkakdy má paroží členěné s výsadami. Slabým jedincům s opožděným vývojem narůstají první paličky teprve ve věku přibližně jednoho roku (Frost a kol. 1975).

20

Ve třetím kalendářním roce je srnec většinou vidlákem, dobře založený srnec šesterákem. Stupeň šesteráka srnec zpravidla nepřekračuje. Výjimečně se může objevit srnec osmerák nebo desaterák (Frost a kol. 1975). Vývoj srnčího paroží probíhá přibližně v ročních cyklech. Sezónní cyklus parožení závisí na řízení organismu pomocí žláz s vnitřní sekrecí. Růst a shazování parohů jsou koordinovány přítomností různých hormonů, z nichž nejdůležitější je pohlavní hormon testosteron, jehož produkce vede k zastavení růstu paroží, dokončení mineralizace a vytloukání parohů. V konečné fázi je srnčí paroh kostěným útvarem, na kterém lze rozlišit tyto základní části. K lebce přisedá svrchní částí pučnice, od které se po shození odděluje tzv. pečeť tvořící základnu parohu. Parožní val vytvářející prstenčitý útvar na spodní části parohu se nazývá růže. Z ní vyrůstá hlavní nosná linie parohu lodyha. Ta je pokryta skupinami perel a rýh. Rýhy jsou pozůstatkem cévního systému z období růstu parohu. Z lodyhy vyrůstají jednotlivé lodyhy, které určují stupeň srnčího paroží (Drmota a kol. 2007).

3.2. Veterinární péče o zvěř Ještě před několika desítkami let byly choroby volně žijící zvěře v popředí zájmu veterinární medicíny zejména ve vztahu k možnému přenosu chorob na domácí a užitková zvířata a na člověka. Teprve v posledních letech, díky rozvoji obecných biologických poznatků, diagnostických metod a zejména farmaceutického průmyslu, může být veterinární problematika v chovech zvěře řešena daleko komplexněji a účinněji. Domácí zvířata je možno léčit podobně jako člověka, tzn. Klinickým a laboratorním vyšetřením, aplikací léčiv, kontrolou účinnosti léčby atd. U volně žijící zvěře je tato problematika značně komplikovaná. Teprve současně vyráběná léčiva určena k perorální aplikaci s dostatečnou terapeutickou šířkou je možno úspěšně využít k léčbě, zejména parazitóz zvěře. Podobně je dnes možné provádět i vakcinace zvěře. Veterinární péče v chovech zvěře je dána zákonem o veterinární péči a prováděcími předpisy. Z těch vyplývá zejména povinnost chovatele, tedy i myslivce, hlásit podezření z onemocnění zvířat, zvláště hromadných. Dále je nutno dodržovat ,,Ochranná a zdolávací opatření“ stanovená veterinární správou v souvislosti s výskytem nákaz zvířat. V rámci těchto opatření může být nařízen zvýšený lov některých druhů zvěře, zasílání vzorků k vyšetření, provádění vakcinace, léčba zvěře (u parazitóz), omezení přesunu zvěře a zvěřiny (Hromas a kol. 2008). 21

Veterinární předpis též stanoví podmínky pro zazvěřování, přesuny živé zvěře, ale i zvířat používaných k lovu či výcviku (psi, lišky, fretky, atd.) Dále je třeba se řídit předpisy v souvislosti s přesuny ulovené zvěře a zvěřiny a jejich uváděním do oběhu (Hromas a kol. 2008).

3.2.1. Zdravotní péče o zvěř spárkatou Ochrana zdravotního stavu zvěře je podmíněna především prevencí a také informovaností o případných nákazách. Veškerá krmiva musí být zvěři předkládána jako zdravotně nezávadná. Za zdravotně závadné jsou považovány hromady krmiv v honitbách. Lizy a slaniska musí být umístěny a konstruovány tak, aby je zvěř nemohla znečišťovat (Hromas a kol. 2008). K přemísťování spárkaté zvěře pro zazvěřování může být použito pouze zvěře prosté nákaz. Každá taková zásilka musí být vyšetřena a osvědčena soukromým veterinárním lékařem a potvrzena krajskou veterinární správou (Hromas a kol. 2008).

3.3. Parazitární onemocnění spárkaté zvěře 3.3.1. Parazitózy vyvolané členovci Parazitózy vyvolané členovci rozdělujeme do dvou základních skupin. Na akarózy, jejichž původce řadíme mezi roztoče, a entomózy, vyvolané hmyzem. Členovci mají mimořádný význam jako cizopasníci zvířat i člověka v celosvětovém měřítku. Vesměs se jedná o ektoparazitózy (Chroust 2001). 3.3.1.1. Lingvatulóza Původce:

Linguatua serrata – Jazyčnatka tasemnicová. Parazit dosud nejasného

systematického zařazení (řazena mezi pačlenovce – Linguatulidae). Samec velikosti 2 cm, samice až 13 cm. Tělo má červovitou podobu. Vyskytuje se vzácně. Definitivním hostitelem jsou masožravci, vzácně prase divoké nebo člověk. Vyskytuje se v horních dýchacích cestách, kde se živí sekretem a lymfou (Chroust 2001).

22

Vajíčka se dostávají do vnějšího prostředí hlenem nebo jsou polknuta a odchází s fekáliemi. Mezihostitelem jsou býložravci, především spárkatá zvěř. Charakteristika onemocnění: Silné infekce vyvolávají u konečných hostitelů katarální až hemoragické záněty nosní sliznice a horních cest dýchacích, krváceniny až vředovité změny. Dochází k otupení čichu, dušení až úhynu. I u mezihostitelů se projevují změny hlavně v důsledku poraňování orgánů a migrace larev, hlavně v játrech a slezině. Diagnostika: Je možná u definitivních hostitelů nálezem vajíček v nosním sekretu nebo fekáliích, u mezihostitelů nálezem uzlíků v orgánech při pitvě. Terapie: Není rozpracována, u zvěře nepřichází v úvahu (Chroust 2001). 3.3.1.2. Akarózy Původci akaróz patří systematicky do kmene členovců (Arthropoda), třídy Acaria (roztoči). Jedná se vesměs o mikroskopické členovce s tělem rozděleným na dvě části, a sice hlavovou, která je tvořena pouze ústními orgány sestávajícími z chobotku (hypostom), klepítek (chelicer) a makadel (palp), a zadní část těla (indiosoma), která je převažující a nese končetiny, případně oči a další orgány. Dýchají buď keříčkovitými vzdušnicemi nebo celým povrchem těla. Sarkoptóza – Prašivina kamzíků Původce: Sarcoptes rupicaprae – zákožka. Velikost je 250 – 400 mikrometrů. U nás nebyla dosud zjištěna. Samičky vrtají chodbičky v hlubokých vrstvách kůže a kladou zde vajíčka. Vylučují fermenty, jimiž narušují buňky a vysávají tkáňové tekutiny. Samečci žijí na povrchu kůže. Z vajíček se líhnou larvy, které se dále svlékají a vytváří dvě larvální stádia. Celý vývoj do dospělosti trvá za optimálních podmínek asi 3 týdny. Zákožky žijí asi 6 – 7 týdnů. Charakteristika onemocnění: Onemocnění začíná většinou na hlavě, odkud se pak šíří na další části těla. Prvním příznakem je svědění a zvětšená tvorba šupin. Dochází ke zvýšení sekrece lymfy, která vytéká na povrch kůže a spolu se šupinami a nečistotami zasychá a vytváří strupové nálepy. Změny v okolí očí, uší a dutiny nosní vedou ke slepování očních víček, oslepnutí, poruchám sluchu a přijímání potravy. Onemocnění propuká hlavně na podzim a vrcholí v zimě, kdy dochází k největším ztrátám. Šíří se přímým stykem zvěře (Chroust 2001). 23

Diagnostika: Je možná podle typických příznaků začínajících na hlavě. Od ostatních onemocnění se změnami na kůži se liší silným svěděním a pravidelným drbáním zvěře. U mrtvých a odlovených kusů se provádí na základě mikroskopického vyšetření kožních seškrabů a nálezů zákožek a jejich vývojových stádií. Terapie: Léčba je možná pouze za předpokladu, že kamzíci přijímají jadrná krmiva. Účinným léčivem je ivermektin. V oblastech, kde kamzíci nejsou přikrmováni, se osvědčuje používání lizu se stopovými prvky (Chroust 2001). Sarkoptóza – Prašivina černé zvěře Původce: Sarcoptes suis. Velikost 250 – 500 mikrometrů. Výskyt u černé zvěře je vysloveně sporadický a je pozorován spíše v oborách. Charakteristika onemocnění: Vývoj je stejný jako u S. rupicaprae. První změny nastávají v oblasti spodiny břicha, vnitřní plochy stehen, distální části končetin a hlavy. Diagnostika: Je možná pouze u uhynulých nebo odlovených kusů na základě mikroskopického vyšetření seškrabů. Terapie: Lze provádět pouze v oborách, účinný je Cermix premix. Zaklíštění spárkaté zvěře Původce: Ixodes ricinus – klíště obecné, Dermacentor reticulatus – piják lužní, Dermacentor mergiantus – piják stepní, Haemaphysalis concinna – klíšť lužní. Klíšťata napadají prakticky všechny teplokrevné živočichy a jsou celosvětovým zdravotním problémem. Mají dorzoventrálně zploštělé tělo, hřbetní strana je kryta chitinovým štítkem, který u samic dosahuje 1/3 těla, u samců kryje celý povrch těla. Samičky klíšťat kladou v květnu vajíčka v počtu 500 až 2000 na chráněná místa vegetace. Šestinohé larvy přezimují a pokračují ve vývoji příští rok. Sají většinou na nejmenších obratlovcích. Během 1 až 5 měsíců se svlékají na osminohé nymfy, které opět přezimují. Na jaře příštího roku vyhledávají hostitele (zajíc, liška, spárkatá zvěř aj.). Během 2 až 8 měsíců se mění na imága. Ta opět přezimují a na jaře napadají velké hostitele, doba sání se pohybuje od 5 do 14 dnů. Poté kopulují a samičky kladou vajíčka. Celý vývoj proběhne nejdříve za dva roky, jednotlivá stádia však mohou hladovět i několik let (Chroust 2001). 24

Charakteristika onemocnění: V místě přichycení klíšťat se tvoří lokální zánětlivá reakce, zarudlost a dlouhotrvající otok, okolní tkáň silně svědí. Zvěř se snaží cizopasníků zbavit, otírá se o předměty, je neklidná, může docházet až k hnisavým komplikacím. Při silném napadení dochází k celkovému onemocnění, tzv. klíšťové paralýze, která je vyvolána toxiny vylučovanými do rány slinnými žlázami klíšťat. Postiženy jsou míšní neurony a onemocnění se projevuje parézou pánevních končetin. Dalšími příznaky jsou hořečnaté stavy a křeče, které mohou mít za následek ochrnutí dechového centra. Klíšťata jsou nebezpečným vektorem řady onemocnění, především lymské boreliózy, encefalitid, tularémie aj (Chroust 2001). Diagnostika: Na ulovených nebo uhynulých kusech zjišťujeme klíšťata důkladnou prohlídkou srsti. Na vegetaci se zjišťují vlnkováním. Terapie: Léčbu u zvěře nelze provádět. Prevencí je likvidace míst tzv. divokého zaklíštění, tj. nekulturních porostů vytvářejících vhodné podmínky pro vývoj klíšťat (Chroust 2001). 3.3.1.3. Entomózy Původci entomóz patří systematicky mezi členovce a tvoří samostatnou třídu Hexapoda s nejpočetnější skupinou živočichů na zeměkouli, hmyzem. Tělo je rozděleno na hlavu, hruď a zadeček. Na hlavě je jeden pár tykadel, ústní orgány a oči. Hruď nese tři páry nohou. Zadeček je článkovaný. Hmyz dýchá vzdušnicemi. Vývoj probíhá přes několik larválních instarů. Proměna (metamorfóza) je dokonalá a nedokonalá. Napadení bodavým hmyzem Většina cizopasných druhů patří do dvoukřídlého hmyzu (Diptera), u něhož je vyvinut pouze první pár křídel, druhý pár je zakrslý. Proměna je vesměs dokonalá (vajíčko, larva, kukla, imago). Napadení může mít u zvěře za následek vážné poškození zdravotního stavu (Chroust 2001). Čeleď Culicidae – komárovití Jsou to závažní krev sající cizopasníci, napadající v některých oblastech a biotopech hromadně volně žijící i domácí teplokrevné obratlovce (Kotrlá 1984).

25

Komáři se vyskytují nejhojněji v údolích velkých řek nebo v rybničních oblastech a rašeliništích. Vajíčka jsou kladena na vodní hladinu nebo vlhkou půdu. Larvy se vyvíjejí ve stojatých vodách a živí se organickými látkami. Larva prochází čtyřmi instary, pak se mění v kuklu a kukla v dospělce. Dospělci se krátce po vylíhnutí páří. Krev saje pouze samička. Samečci se živí rostlinnými šťávami. Na zvěři může cizopasit asi 30 druhů komárů (Kotrlá 1984). Čeleď Simuliidae – muchničkovití Délka těla je 2 – 5 mm, zavalitého tvaru s krátkýma nohama, křídla jsou krátká a široká. Larvální vývoj probíhá v čistých podhorských a horských potocích. Larvy mají 5 – 8 instarů. Kukly jsou v zámotcích. Mají 1 – 4 generace ročně. Imága žijí několik dnů až týdnů. Na vhodných místech masově napadají člověka i zvířata. Nejčastěji atakovanými místy na těle jsou uši, oční víčka, krk, vnitřní strany stehen a slabiny (Ryšavý 1989 ). Čeleď Tabanidae – ovádovití Ovádi jsou středně velké až velké mouchy. Velikost těla je 1 – 3 cm. Obývají nejrůznější biotopy. Nejhojnější jsou na pastvinách, lesních mýtinách, v údolích řek a v okolí rybníků. Vyskytují se od nížin do podhorských až horských oblastí. Krev sají pouze samičky, samci se živí rostlinnými šťávami. Ovádi vyrušují a znepokojují zvěř. Do ran při sání vypouštějí jedovaté látky a působí ztrátu krve. Ovádi nalétávají ve dne a ruší tím zvěř v době, kdy jsou ostatní druhy krev sajícího dvoukřídlého hmyzu méně aktivní (Kotrlá 1984).

26

Čeleď – Hyppoboscidae – Klošovití U zvěře se nejčastěji vyskytuje kloš jelení (Lipoptena cervi), což je plochá hnědá moucha o velikosti 5 mm. Žije uchycena na hostiteli, nemá křídla. Okřídlení jedinci se vyskytují koncem srpna, kdy se vylíhnou z kukel a hledají si hostitele. Po uchycení na hostiteli se jim křídla odlamují. Jedná se o hojný druh po celém našem území (Ryšavý 1989 ). Napadení spárkaté zvěře všenkami Dosahuje velikosti do 2 mm. Hlavu má zpravidla širší než hruď. Celé tělo je obrvené, nožky krátké, opatřené jedním nebo dvěma drápky. Živí se šupinami kůže a úlomky srsti Významný druh u srnčí zvěře je: Cervicola meyeri. (Chroust 2001) Celý vývoj probíhá na hostiteli. Samičky vajíčka přilepují ke chlupům. Larvy procházejí 4 až 6 instary a poté dospívají. Všenky se značně pomnožují hlavně u mladých kusů a u kusů napadených jinými parazity. Charakteristika onemocnění: Všenky silně dráždí a zneklidňují hostitele. Způsobují ekzémy, vyhublost a celkové vyčerpání. Diagnostika: Provádí se prohlídkou srsti u uhynulých kusů, neboť všenky vystupují na okraje chlupů ve snaze přelézt na jiného hostitele. Terapie: Prevence ani terapie není u zvěře možná. Provádí se pouze odstřel napadených kusů. Zavšivení u spárkaté zvěře Vši mají protáhlé dorzoventrálně zploštělé tělo a jsou obrvené. Hlava je vždy užší než hruď. Živí se krví. Všechny tři páry končetin jsou zakončeny drápky k přichycování. Soustřeďují se na nejvíce osrstěná místa těla. Mimo hostitele přežívají jen několik dní. Významný druh u srnčí a jelení zvěře je Solenoptes burmeisteri. Nakladená vajíčka samičky přilepují k srsti. Larvy prochází čtyřmi instary a dospívají (Chroust 2001). 27

Charakteristika onemocnění: V důsledku opakovaného sání dochází k dráždění kůže, svědění, škrábání a poraňování kůže. Silné zavšivení mláďat vyvolá anemii, hubnutí a vysílení. Diagnostika: Provádí se u ulovené nebo uhynulé zvěře na základě nálezů imag, vajíček nebo larev. Terapie: Prevence ani terapie není u zvěře možná (Chroust 2001). Podkožní střečkovitost Původce: Hypoderma diana – střeček srnčí. Je to středně velká štíhlá moucha s tělem pokrytým kratšími chloupky o velikosti 11 – 12 mm. Střeček srnčí je rozšířen na celém území republiky a je specifickým cizopasníkem, tj. každý druh žije na jednom, nebo několika blízce příbuzných druzích (Kotrlá 1984). Podkožní střečci mají jednu generaci do roka. Samičky kladou vajíčka na chlupy na trupu zvěře. Larvy prvního instaru se zavrtávají pod kůži, kde putují v těle hostitele. V zimě se usazují v podkožním vazivu na hřbetě zvěře. Zde se dvakrát svlékají a rostou. Dozrálé larvy třetího stadia opouští tělo a padají na zem, kde se kuklí. Dospělci žijí jen krátce a nepřijímají žádnou potravu. Charakteristika onemocnění: Larvy prvního stádia vytvářejí drobné ranky se zasychajícími stroupky. Larvy dalších stádií rozpouštějí svými fermenty kůži a vytvářejí v podkožním vazivu boule s dýchacím otvorem. Vznikají hnisavé procesy, otoky a záněty. Při silném napadení zvěř hubne, u mladých kusů se snižují přírůstky a zpomaluje se celkový růst. Kusy špatně přebarvují, mají zježenou srst a naježený hřbet (Kotrlá 1984). Diagnostika: Nález všech stádií migrujících larev u ulovených nebo uhynulých kusů. Při stahování kůže přítomnost četných otvorů a jizev. Terapie: Podkožní střečkovitost se léčí Cermixem Premix. Prevence je obtížná. Přirozenými konzumenty kukel jsou ptáci, ze savců ježek a prase divoké (Chroust 2001).

28

Nosohltanová střečkovitost Původce: U srnce se běžně vyskytují dva druhy: Cephenemyia stimulator – střeček hltanový a Pharyngomyia picta – střeček šedohnědý, který je vzácný. Střeček hltanový je silně ochlupená, čmeláku podobná moucha, s délkou těla 13 – 17 mm. Vyskytuje se na celém území republiky. Samičky kladou živé larvy do nozder svých hostitelů. Tyto larvy prvního stádia pronikají do nosních dutin zvěře, kde žijí přichyceny a přezimují. Na konci zimy se dvakrát svlékají na larvy druhého a třetího stádia. Tyto larvy mnohonásobně zvětšují svou velikost a usazují se v hltanu. Zralé larvy vypadávají na zem, kde se kuklí. Dospělci žijí krátce a nepřijímají potravu. Charakteristika onemocnění: Larvy prvního stádia působí záněty nosní sliznice. Larvy třetího stádia ucpávají nosní cesty a způsobují záněty hlavových dutin, poškozují nosní sliznici, způsobují krvácení. Napadení může skončit až smrtí hostitele. Silně napadená zvířata nežerou, hubnou, u mladých kusů se zpomaluje růst a zmenšují přírůstky. Nápadné je frkání a kašlaní napadených kusů (Kotrlá 1984). Diagnostika: Provádí se na základě typických hlasových projevů. U uhynulých nebo ulovených kusů nález všech stádií larev v dutinách. Terapie: Léčba je stejná jako u podkožní střečkovitosti přípravkem Cermix premix (Chroust 2001).

3.3.2. Parazitózy vyvolané helminty Jako cizopasní červi (helmici) jsou označováni zástupci několika podkmenů, kteří ve starším pojetí tvořili kmen červi (Vermes). Jejich společným znakem je bilaterální souměrnost a různě utvářený kožněsvalový vak. Většina helmintů jsou endoparaziti. Nejčastěji žijí ve střevě, ale napadají i jiné orgány. Biologie helmintů je u různých skupin různá. Vývoj je buď přímý nebo s proměnou. U některých skupin jsou složité vývojové cykly, v nichž vývojová stádia střídají hostitele (Ryšavý 1989). 29

Podle průběhu vývojového cyklu se cizopasní červi dělí na dvě skupiny: biohelminty a geohelminty (Ryšavý 1989). 3.3.2.1. Trematodózy Tato skupina, která je většinou klasifikována jako třída, zahrnuje téměř výhradně endoparazitické helminty. Počet ektoparazitů je velmi nízký. Typickým morfologickým znakem motolic je přítomnost alespoň jedné přísavky, přičemž většina zástupců má přísavky dvě a ploché dorzoventrálně zploštělé, bilaterálně symetrické tělo. Naprostá většina motolic má nepřímé vývojové cykly, často s účastí dvou mezihostitelů, většinou měkkýšů (Horák, Schloz 1998). Fasciolóza – motoličnatost jaterní Původce: Fasciola hepatica – motolice jaterní. Dospělci motolice jsou 20 – 40 mm dlouhé, tělo má listovitý tvar, šedohnědé až šedozelené barvy. Přední konec těla je rozšířen a vybíhá v malý zaokrouhlený výběžek, na němž je uložena ústní přísavka, pod ní o něco níže je přísavka břišní. Motolice žije ve žlučovodech a žlučovém měchýři, klade vajíčka, která zde zůstávají několik dní a nakonec jsou vyplavována do střev, odtud s trusem odcházejí z těla. Vajíčka se na loukách a pastvinách vyvíjejí při teplotě 10 stupňů. Obrvené miracidium opouští vaječný obal a vniká do plže bahnatky malé a prodělává další vývoj do stadia cerkárií. Cerkárie opouští plže a zachycuj se na trávě, kde se obalují tuhnoucím sekretem a vznikajáí adoleskárie. Zvěř se nakazí pozřením adoleskárií s potravou. Zárodky motolice pronikají střevní stěnou do dutiny břišní a odtud do jater. Charakteristika onemocnění: Onemocnění se projevuje především hubnutím, průjmem a slabostí. Časté jsou otoky v hrudní a břišní krajině. Mladé motolice rozrušují tkáň a tím je porušena i funkce jater. Již pouhá přítomnost motolic v játrech působí silné dráždění sliznice, k tomu přispívají ostny v přední části jejich těla. Při větších invazích ucpávají žlučovody (Kotrlá 1984).

30

Diagnostika: Provádí se pomocí vyšetření trusu a nálezem specificky žlutohnědých vajíček v trusu zvěře. (Kotrlá 1984) Terapie: Léčba motoličnatosti se provádí jak v oborách, tak v honitbách pomocí přípravku Rafendazol premix. Ten se aplikuje alespoň dva dny po sobě v medikovaném krmivu podle návodu výrobce. Účinný je také přípravek albendazol. Oba přípravky působí pouze na dospělé motolice (Chroust 2001). Fascioloidóza Původce: Fascioloides magna – motolice obrovská. Délka motolice je 40 – 100 mm, šířka 18 – 37 mm. Její tělo je oválné, listovité, má šedohnědou barvu. Na břišní straně má zřetelnou ústní a břišní přísavku. Motolice k nám byla zavlečena ze Severní Ameriky s jelenem wapiti a jelencem viržinským. Po zrušení obor přešla motolice i na srnce, jelena, siku, daňka i skot. Motolice žije přímo v jaterním parenchymu, kde během života migruje. Vajíčka odcházejí s trusem ven a prodělávají stejný vývoj se stejným mezihostitelem jako Fasciola hepatica. Charakteristika onemocnění: Zvíře chřadne, i když neztrácí chuť k jídlu. Vyskytují se otoky v břišní a hrudní části těla. Játra jsou zvětšená, jejich povrch je na některých místech vyklenut. Často se vyskytují v plicích rozsáhlé hematomy. Změny v jaterním a plicním parenchymu jsou způsobeny migrujícími motolicemi. Diagnostika: U srnčí zvěře se provádí až při pitvě, protože nález vajíček při vyšetření trusu nebývá potvrzen. Zvíře uhyne ještě dříve, než motolice začnou produkovat vajíčka. Terapie: Léčba je stejná jako u motolice jaterní (Kotrlá 1984). Dikrocelióza Původce: Dicrocoelium dendriticum – motolice kopinatá. Délka motolice je 6 až 10 mm, šířka 1,5 až 2,5 mm. Cizopasí ve žlučovodech spárkaté zvěře. Silná napadení způsobují zánět jater a patologické změny stěn žlučovodů (Ryšavý 1989).

31

Prvním mezihostitelem jsou suchozemští plži. Cerkárie jsou ve slizových chomáčcích vytlačovány z dutiny plžů na trávu. Tyto chomáčky jsou požírány mravenci. Silně napadení mravenci upadají do strnulého stavu, zůstávají zachyceni na trávě a jsou požíráni definitivními hostiteli. Ve dvanáctníku hostitelů se metacerkárie uvolňují z cyst a prolézají žlučovodem do jater (Ryšavý 1989). Charakteristika onemocnění: Zvířata hubnou a slábnou, na hrudi a pod hrudí se objevují otoky. Objevuje se vleklý zánětlivý proces a zvětšená játra. Žlučovody jsou na řezu nápadně rozšířené. Při slabších infekcích onemocnění probíhá bez klinických příznaků. Diagnostika: Provádí se podle nálezu červenohnědých vajíček v trusu (Kotrlá 1984). Terapie: Účinným léčivem je abendazol v opakovaných dávkách podle síly infekce (Chroust 2001). Paramfistomóza Původce: Paramphistomum cervi - motolice jelení. Dospělci dosahují délky 5 až 12 mm a šířky 2 až 3 mm. Jsou kuželovitého tvaru s přísavkami na obou koncích těla. Vývojový cyklus je podobný jako u fasciol. Z vajíček se ve vodním prostředí líhne miracidium, které napadá mezihostitele, kterými jsou plži. V plžích probíhá vývoj a tělo opouští cerkarie. Ty se encystují na travinách. Po pozření definitivním hostitelem se mladé motoličky uvolňují ve slezu, prodělávají vývoj a usazují se v bachoru, kde dospívají. Živí se krví a obsahem bachoru. Charakteristika onemocnění: V období vývoje se mohou objevovat průjmy, kolikové bolesti, hubnutí a otoky v mezisaničí. V dospělosti se příznaky objevují pouze u silné infekce. Diagnostika: Provádí se vyšetřením trusu a nálezem typických vajíček. Při pitvě zjišťujeme růžové motolice na papilách bachoru (Chroust 2001).

32

Terapie: Léčba se provádí pouze při velmi silném výskytu. Účinné léky jsou niclosamid a rafoxanid (Chroust 2001). 3 3 2 2 Cestodózy Tasemnice jsou významnou skupinou plathelmintů, která je charakterizována především absencí střeva. Všechny tasemnice mají larvu opatřenou embryonálními háčky. Tasemnice mají tělo tvořeno hlavičkou (skolexem) a řetězcem článků. Spárkatá zvěř je obligátním mezihostitelem některých tasemnic masožravců (Horák, Schloz 1998). Moniezióza Původce: M. benedeni – tasemnice srnčí dosahuje délky 40 až 100 cm i více, článkování začíná ihned za skolexem. Vyskytuje se u všech druhů spárkaté zvěře. M. Expansa – tasemnice ovčí, dosahuje délky kolem 1 metru. Segmentace těla začíná 3 – 5 mm za skolexem. Je zjišťována nejčastěji u muflonů (Chroust 2001). Vajíčka obou druhů se velikostí překrývají a mají tři obaly. U prvního druhu je tvar vajíček spíše trojúhelníkovitý, u druhého víceúhelníkovitý nebo oválný. Vývoj probíhá přes mezihostitele, mikroskopické půdní roztoče. V jejich tělní dutině se vyvíjí mikroskopický boubel, který může v roztočích přetrvat i několik let. Hostitel se nakazí pozřením roztočů s larvocystami. Charakterictika onemocnění: Příznaky závisí na síle a stáří napadených kusů. U mláďat mohou vyvolat velmi vážné onemocnění v důsledku ztráty živin, které tasemnice odčerpávají a dále vylučováním toxických zplodin látkové výměny. Typickými příznaky jsou silné průjmy, dehydratace, progresivní hubnutí, anemie, potácivá chůze a celkově příznaky poruch centrální nervové soustavy. Diagnostika: Na výskyt tasemnic ukazuje nález článku v čerstvém trusu zvěře a nález vajíček z rozpadlých článků při koprologickém vyšetření trusu (Chroust 2001).

33

Terapie: K léčbě jsou vhodné preparáty na bázi mansonilu, albendazol a fenbendazol (Chroust 2001). Cysticerkóza a Enchinkokóza spárkaté zvěře Boubele typu cysticerkus a echinococcus se vyvíjejí na serózách, ve svalovině a různých orgánech. U spárkaté zvěře se vyskytuj následující boubele. Cysticercus tenuicollis – boubel od tasemnice vroubené – Taenia hydatigena, jejímž definitivním hostitelem je hlavně pes, liška, kočka, jezevec a jiné šelmy. Vyvíjí se hlavně na závěsech střev, někdy i na povrchu jater a jiných orgánů. Dosahuje velikosti lískového ořechu až vejce. Stěna je poloprůhledná a obsahuje jeden vchlípený skolex. Cysticercus cervi – boubel od tasemnice jelení Taenia cervi se vyvíjí ve svalovině jelení a srnčí zvěře. Většinou ve svalovině srdeční, bránici a jazyku. Má tvar vajíčka a obsahuje jeden skolex. Echynococcus granulosus – boubel od tasemnice E. granulosus se vyvíjí hlavně v játrech a plicích, méně v jiných orgánech. Dosahuje různé velikosti a je jednokomorový, obklopen třemi obaly (Chroust 2001). Cysticerkóza probíhá většinou zcela bez příznaků. U echinokokózy však může být průběh onemocnění i letální a závisí na počtu a lokalizaci boubelů. Při plicní formě se objevují příznaky kašle a poruch dýchání, při jaterní formě plynatost, zvětšování obsahu dutiny břišní, poruchy trávení a hubnutí. Diagnostika: Je možná pouze nálezem cysticerků a echinokoků v orgánech a tkáních při pitvě. Terapie: Léčba se neprovádí. Prevence spočívá v pravidelném odčervování psů a zábraně výskytu toulavých psů (Chroust 2001).

34

3 3 2 3 Nematodózy Na rozdíl od ostatních skupin helmintů jsou hlístice velmi rozmanitou skupinou, zahrnující vedle forem cizopasnících u obratlovců také velké množství druhů volně žijících v půdě a vodě, napadající rostliny i bezobratlé. V důsledku toho je velmi rozmanité i přizpůsobení hlístic k parazitickému způsobu života u jednotlivých skupin, stejně jako lokalizace larev a dospělců v hostitelích. Parazitické hlístice mají protáhlé nitkovité tělo válcovitého průřezu. Vývoj je buď monoxenní (geohelminté) nebo heterogenní (biohelminté) (Horák, Schloz 1998). 3.3.2.3.1. Nematodózy dýchacích cest V plicích srnčí zvěře mohou cizopasit dva druhy hlístic. Plicnivka jelení – Dictyocaulus noerneri, je dlouhý, bílý, strunovitý červ, kterého nemůžeme v průdušnici nebo v průduškách přehlédnout. Plicnivka srnčí - Varestrongylus capreoli je naproti tomu malý, vlasovitý červ a můžeme jej nalézt především při mikroskopickém vyšetření plicních laloků, kde žije v průdušinkách nebo plicní tkáni. Diktyokaulóza Původce: Dictyocaulus noerneri – plicnivka jelení je velká hlístice, v plicích ji nelze přehlédnout. Cizopasníci žijí v průdušnici a průduškách. Dospělá samička klade v plicích velký počet vajíček, z nichž se v průduškách líhnou drobné larvy. Vykašláním se larvy dostávají do dutiny ústní, jsou polykány a přes trávicí ústrojí jsou vylučovány s trusem z těla, kde se vyvíjejí bez jakéhokoli mezihostitele. Larvy vyvinuté do konečného stádia po pozření zvěří pronikají přes zažívací ústrojí krevními drahami do srdce a plic, kde dospívají. Charakteristika onemocnění: Slabé nákazy probíhají bez klinických příznaků. Po masivním napadení se objevuje suchý kašel, který se při rychlém pohybu mění v křečovité záchvaty. Zvěř má mastnou srst, špatně přebarvuje a hubne. Někdy zvěř hyne udušením, protože cizopasníci vyplňují celý prostor průdušnic. Při pitvě jsou na plicích značné patologické změny, celé okrsky plic jsou vyřazeny z činnosti, mají tmavočervenou, namodralou nebo červenohnědou barvu (Kotrlá 1984). Diagnostika: Provádí se larvoskopickým vyšetřením trusu a nálezem typických larev prvního stádia. Při pitvě je nutno provádět stěry z naříznutých ložisek, v nichž nalézáme početné larvy a embryonovaná vajíčka (Chroust 2001). 35

Terapie: Účinné jsou preparáty na bázi imidazolových sloučenin, a to mebendazol, fenbendazol, albendazol a ivermektin. Prevence spočívá v pravidelném odstraňování trusu v okolí krmelců a asanaci krmných zařízení (Chroust 2001).

Varestrongilóza Původce: Varestrongylus capreoli – Plicnivka srnčí jsou tencí světle hnědí cizopasníci žijící v plicní tkáni a průdušinkách. Larvy se dostávají do dýchacích cest, hrtanu a jícnu a polknutím do žaludku. Spolu s trusem opouštějí tělo hostitele. Ve vnějším prostředí mohou přežívat více než jeden rok a jsou odolní vůči povětrnostním podmínkám. Tyto larvy aktivně napadají mezihostitele, suchozemské plže. Zde se dvakrát svlékají a dosahují invazivního stádia a napadají definitivní hostitele. Přes střevo a mízní uzliny se krevním řečištěm dostávají do plic, kde dokončují svůj vývoj. Charakteristika onemocnění: V plicní tkáni vznikají záněty, které se projevují uzlíkovitými šedožlutými nebo hnědožlutými ložisky o velikosti špendlíkové hlavičky. Přilehlá tkáň je nefunkční, vyřazena z dýchání. Hlavně při rychlém pohybu zvěř trpí záchvaty suchého kašle (Kotrlá 1984). Diagnostika: Provádí se larvoskopickým vyšetřením trusu a nálezem larev prvního stádia. Při pitvě se provádí stěry z rozřízlých ložisek, kde nacházíme larvy a embryonovaná vajíčka. Terapie: Vhodné jsou stejné preparáty jako u diktyokaulózy, i prevence je shodná (Chroust 2001). 3.3.2.3.2. Nematodózy trávicí soustavy: Spiruridóza Původce: Setaria Transcaucasica. Jsou to bílí, dlouzí nitkovití vlasovci. Konec hlavový je zaoblen, zadní konec zašpičatěn a spirálně stočen. Sameček dosahuje velikosti 28 – 42 x 0,253 – 0,339 mm. Ústní otvor je kulatý, s dvěma výčnělky ve tvaru zubů. Samička je velikosti 42 – 80 x 0,0421 – 0,624 mm. Konec těla je zúžen (Kotrlá 1984).

36

Žijí především v dutině břišní, občas v dutině lebeční nebo střevu. Larvy se vyvíjejí v samičkách. Vnikají do lymfatických uzlin a krevního oběhu. Komáři nasávají larvy při sání krve. V nich se vyvíjejí do infekčních stádií a při sání na jiných zvířatech pronikají do dalších hostitelů. Charakteristika onemocnění: Nebyly pozorovány žádné klinické projevy, protože cizopasníci se vyskytují v dutině břišní v malém množství. Ani na orgánech nevyvolávají patologické změny. Diagnostika: Provádí se nálezem larválních stádií v krvi. Terapie: Léčení se neprovádí (Kotrlá 1984). Chabertióza Původce: Chabertia ovina – zubovka ovčí je nitkovitého tvaru těla. Ústní kapsula je hluboká a polokulovitá, obklopena dvěma řadami jemných chitinových lístků (Chroust 2001). Tento druh bývá u srnce až v 50% populace, v některých biotopech může být dokonce i stoprocentní promoření. Cizopasníci žijí ve střevě hostitele, kde samičky kladou vajíčka. Ta se vyvíjejí bez mezihostitelů ve vnějším prostředí. Invazní larvy přezimují a na jaře nakazují další kusy. Charakteristika onemocnění: Onemocnění se projevuječasto krvácivým průjmem, špatným přebarvováním a chudokrevností. Vlivem porušení sliznice střev a sekundární bakteriální infekce se objevují záněty střev. Diagnostika: Provádí se nálezem vajíček při ovoskopickém vyšetření. (Kotrlá 1984) Terapie: Prevencí je péče o zvěř, asanace krmných zařízení, snížení stavu zvěře a odstřel slabých kusů. Léčba se provádí podáním léčiva do krmiva. Používají se látky thibendazol, mebenvet, ivermektin (Kotrlá 1984).

37

Ezofagostomóza Původce: U srnčí zvěře se vyskytují tyto dva druhy: Oesophagostomum venulosum – zubovka kozí a Oesophagostomum radiatum – zubovka dobytčí. Dospělí jedinci jsou velcí 15 – 20 mm. Mají kutikulární měchýřek, oddělený od ostatního těla hlubokým zářezem. Kopulační burza samečků je plochá, bez laloků (Ryšavý 1989). Vývoj je přímý bez mezihostitelů. Invazní larvy se po spolknutí vyvíjejí na střevní sliznici. Občas se larvy dostanou do břišní dutiny nebo lymfatických uzlin, kde způsobují záněty a srůsty. Poté cestují zpět do střeva, kde dospívají. Charakteristika onemocnění: Vnějším projevem nemoci je vodnatý průjem. Vlivem poraněné střevní sliznice vznikají těžké sekundární záněty (Kotrlá 1984). Diagnostika: Ovoskopické vyšetření trusu a nález vajíček. Terapie: Stejná jako u předešlého cizopasníka. Trichurióza Původce: Trichuris ovis, Trichuris capreoli, Trichuris globulosa – tenkohlavec ovčí a další druhy tohoto rodu. Dospělci jsou dlouzí 4 – 6 cm, zadní konec těla je silný, přední 2/3 jsou vláskovité. Vývoj je přímý, k infekci dochází vajíčky, v nichž se larvy vyvíjejí až do infekčního stádia a neuvolňují se z nich. Charakteristika onemocnění: U srnčí zvěře se jedná o slabé infekce, které probíhají asymptoticky. Diagnostika: Provádí se pomocí otoskopického vyšetření a nálezem vajíček nebo larev při pitvě. Terapie: Prevence a léčba je shodná jako u předešlých Strongyloidóza Původce: Strongyloides papillosus – hádě dobytčí. Napadá hlavně srnčata, ale může se vyskytovat i u zajíců a králíků divokých. Samička parazitující generace je velká 6 – 8 mm. Jedinci generace volně žijící dosahují velikosti pouze 1,5 mm (Chroust 2001). 38

Parazitická generace je zastoupena samičkou v tenkém střevě. Vajíčka s plně vyvinutou larvou odcházejí s trusem z těla hostitele. Z vajíček se líhnou larvy, které se vyvíjí v infekční larvy, nebo se pohlavně diferencují a vyvíjí se z nich jedinci volně žijící generace. K infekci dochází přes neporušenou kůži hostitele. Charakteristika onemocnění: Příznaky se objevují ojediněle, většinou u srnčat do půl roku stáří. Vyskytuje se průjem, hubnutí, kožní ekzémy. Dospělé samičky vyvolávají poruchy trávení. Diagnostika: Provádí se otoskopickým a larvoskopickým vyšetřením trusu. Terapie: Prevence a léčba je shodná jako u předešlých (Chroust 2001). Trichostrongylidóza Původce: Ostertagia leptospicularis, Ostertagia, circumcincta, Ostertagia ostertagi, rod Skrjabinagia, rod Spiculopteragia, rod Rinadia. Jednotlivé druhy v této skupině rozlišují pouze odborníci na základě uspořádání pohlavních orgánů. Většina z druhů nemá český název. Česky se tato skupina nazývá vlasovky. Jsou to malí niťovití červi. Sameček má v poměru k tělu velkou burzu. Vývoj je jednoduchý. Vajíčka opouštejí tělo s trusem a líhnou se v nich larvy. Ty se po pozření zavrtávají do sliznice žaludku a dokončují vývoj. Poté opouštějí sliznici a cizopasí přímo v žaludku (Kotrlá 1984). Charakteristika onemocnění: Příznaky závisí na síle infekce a převládajícím druhu. Jsou to chudokrevnost, anemie, průjem, špatné přebarvování (Chroust 2001). Diagnostika: Provádí se na základě otoskopického vyšetření a nálezu vajíček. Terapie: Léčba a prevence je shodná jako u plicních hlístic (Kotrlá 1984).

39

4. Metodika 4.1. Použité materiály a přístroje Chemikálie: roztok chloridu zinečnatého Přístroje: Předvážky KERN 440-43 Mikroskopy Meopta DN-45 Biologický materiál: Vzorky trusu odebrané z tlustého střeva ulovených kusů zvěře Vzorky seškrabu hlenů z dýchacích cest týchž kusů Celkem bylo odebráno 22 vzorků samčí zvěře a 13 vzorků zvěře samičí a mláďat.

4.2. Metody vyšetření vzorků 4.2.1. Vyšetření trusu larvoskopickou metodou Začal jsem navážením vzorků trusu o hmotnosti 3g (+- 0,2g). Takto připravené vzorky Jsem zabalil do připravených čtverců z gázy tak, aby se vzorek nerozpadl. Přebytečnou gázu jsem odstranil. Pomocí kovového háčku jsem vzorky zavěsil do kádinky o obsahu 25ml a na ni lihovým fixem napsal číslo vzorku. Důležité je zavěšení vzorku tak, aby se nedotýkal dna kádinky. Takto zpracovaný materiál jsem zalil vodou o přibližné teplotě lidského těla do dvou třetin výšky zavěšeného materiálu. Po dokončení přípravy, se všechny vzorky nechaly odstát 24 hodin v podmínkách laboratoře. Podle potřeby jsem doplňoval odpařenou vodu. Po uplynutí požadované doby jsem gázu s trusem vyndal. Vodu s usazeným materiálem promíchal, aby usazený materiál nezůstal na dně, a přelil do zkumavek. Po nezbytné době 30 minut na usazení jsem přebytečnou kapalinu vývěvou odsál. Ve zkumavkách zbyl materiál do výšky přibližně 0,5cm podle množství sedimentu. Promíchané vzorky jsem pomocí pipety s gumovým kloboukem nanesl na podložní sklíčko. Pomocí mikroskopu byl při zvětšení 10 x 4 prohlédnut celý vzorek.

40

Vzorky bez výskytu larev byly označeny písmeny B. N. (tzn. bez nálezu). Pokud jsem narazil na larvy, byly identifikovány. Dále jsem zaznamenal jejich množství ve vzorku podle druhu a přepočítal na jeden gram navážky. Determinaci larev prováděl podle jejich velikosti a tvaru koncových částí Mgr. Josef Řezníček a prof. Lamka Zaznamenával jsem druh i počet larev ve vzorku, jedná se tudíž o metodu kvalitativní i kvantitativní.

4.2.2. Vyšetření trusu ovoskopickou metodou Navážené vzorky trusu o hmotnosti 2g jsem v misce rozetřel pomocí tloučku. Dále jsem postupně přidával 80ml flotačního činidla (roztok chloridu zinečnatého), aby vznikl homogenní tekutý materiál. Celý vzorek jsem přes sítko přelil do Petriho misky. Tímto procesem byla oddělena vajíčka parazitů od trusu. Následně jsem každý vzorek přelil do předem označené kádinky. Kvůli odstranění vzduchových bublin jsem nechal každý vzorek 5 minut odstát. Následně jsem pinzetou na hladinu umístil krycí sklíčko. Je důležité, aby sklíčko zůstalo na hladině a nedržely se pod ním vzduchové bubliny. Vzorky jsem nechal odstát dalších 25 minut, aby mohla vajíčka přilnout ke sklíčku. Po uplynutí nezbytné doby jsem sklíčka pomocí pinzety odstranil a položili na podložní sklíčko. Je nutné sklíčka sejmout opatrně a držet je neustále ve vodorovné poloze, jinak hrozí, že materiál i s vajíčky steče. Všechny vzorky byly celé prohlédnuty pomocí mikroskopu se zvětšením 10 x 10. Vzorky bez výskytu vajíček byly označeny písmeny B. N. (tzn. bez nálezu). Pokud jsme narazili na vajíčka, byla identifikována. Determinaci vajíček prováděl Mgr. Josef řezníček a prof. Lamka podle jejich morfologie. Zjišťoval jsem pouze druh, nikoli počet vajíček ve vzorku, jedná se tudíž o metodu pouze kvalitativní. 41

4.2.3. Vyšetření dýchacích cest Odběr se provádí z plíce a dýchacích cest. Pomocí skalpelu jsem podélně rozřízl průdušnici, průdušky a menší dýchací cesty. Pro každý vzorek jsem použil 2 podkladová sklíčka. Jedno pro stěr z průdušnice a druhé pro stěr z užších cest. Z vnitřní části jsem sklíčky setřel hlen. Hlen jsem na sklech dobře promíchal s destilovanou vodou, aby vznikla slabá, dobře průhledná vrstva. Takto připravené vzorky byly zkoumány pomocí mikroskopu při zvětšení 10 x 4. Je nutné, aby byl každý vzorek prohlídnut celý a obě sklíčka vzorku byla zkoumána stejným způsobem. Vzorky bez výskytu larev jsme označili písmeny B. N. (tzn. bez nálezu). Pokud jsme narazili na larvy alespoň na jednom skle vzorku, byly identifikovány. Determinaci larev prováděl podle jejich velikosti a tvaru koncových částí Mgr. Josef Řezníček a prof. Lamka. Zjišťoval jsem druh larev. Jejich množství nelze přepočítat na nějakou jednotku a zjišťuje se pouze orientačně. Metoda je kvalitativní a semikvantitativní. Při přípravě materiálu pro stěr jsem makroskopicky kontroloval stav plic a dýchacích cest a zjišťoval přítomnost makroskopicky viditelných parazitů. Pokud byli ve vzorku objeveni, zjistil jsem jejich druh.

4. 3. Charakteristika zkoumaného území Zájmový prostor výzkumu tvoří území honitby Mysliveckého sdružení Velká Jesenice. Celková rozloha je 1221 hektarů. Z výměry zaujímají převážnou část pole, a to 1020 hektarů. Na lesní porosty připadá 201 hektarů. Z plochy polí zaujímá 979,1 hektarů orná půda, 36,6 hektarů tvoří louky a travní porosty a 4,3 hektarů vodní plochy. Většinovou část vodní plochy tvoří přehrada Rozkoš, její přítok a odtok (Kašpar 2013).

42

4.3.1 Rozbor přírodních podmínek Zájmové území leží celou svou plochou v přírodní lesní oblasti 26 – Předhoří Orlických hor a je součástí Českoskalické křídové tabule, tvořené převážně slínovcovými opukami. Oblast se rozkládá v průměrné nadmořské výšce cca 270 metrů nad mořem. 4.3.1.1 Poměry klimatické Území se nachází v mírně teplé oblasti (MT2 – MT11). Délka vegetačního období a průměrné teploty jsou svázány s nadmořskou výškou a částečně i s expozicí svahu. Tab. 1: Klimatické poměry (Kašpar 2013) Charakteristiky Počet letních dnů Počet dnů nad 10⁰C Počet mrazových dnů Počet ledových dnů Prům. teplota v lednu Prům. teplota v červenci Prům. teplota v dubnu Prům teplota v říjnu Průměr dnů srážek nad 1 mm Úhrn srážek ve veget. době Úhrn srážek v zimě Srážky celkem Počet dnů se sněhem Počet dnů zamračených Počet dnů jasných

MT11 40-50 140-160 110-130 30-40 -2--3 17-18 7-8 7-8 90-100 350-400 200-250 550-650 50-60 120-150 40-50

MT9 40-50 140-160 110-130 30-40 -3--4 17-18 6-7 7-8 100-120 400-450 150-300 550-750 60-80 120-150 40-50

MT7 30-40 140-160 110-13 40-50 -2--3 16-17 6-7 7-8 100-120 400-450 250-300 650-750 60-80 120-150 40-50

MT5 30-40 140-160 130-140 40-50 -4--5 16-17 6-7 6-7 100-120 350-450 250-300 600-750 60-100 120-150 50-60

MT3 20-30 120-140 130-160 40-50 -3--4 16-17 6-7 6-7 110-120 350-450 250-300 600-750 60-100 120-150 40-50

MT2 20-30 140-160 110-130 40-50 -3--4 16-17 6-7 6-7 120-130 450-500 250-300 700-800 80-100 150-160 40-50

4.3.1.2. Poměry geologické a pedologické Největší část území zabírá český útvar křídový, většinou opukový, skládající se ze slínovců, slinitých pískovců a vápnitých jílovců. Částí území probíhá lalok podkrkonošského permokarbonu, tvořený převážně permokarbonskými sedimenty hnědočervené a rezivé barvy (LHP 2003).

43

V údolních partiích se vyskytují deluviofluviální a deluviální polyedrické sedimenty (písčité hlíny, hlíny s úlomky hornin). Na plošinách a mírných svazích jsou časté fyzikálně méně příznivé odvápněné luvizemě (ilimerizované půdy) (LHP 2003).

4.3.2. Stav srnčí zvěře Tab. 2: Stav srnčí zvěře (Kašpar 2013) Stav zvěře Sčítaný stav Normovaný stav Minimální stav Plán lovu Skutečný odlov

samci 30

samice 33

mláďata 31

25 5 22

26 6 22

25 5 20

26

24

20

4.4. Popis léčebného zásahu Na území honitby se léčba provádí preventivními léčebnými zásahy již několik let. Používá se přípravek Cermix, jehož účinnou látkou je ivermektin. Léčebný zásah se provádí vždy na konci ledna. Látka se rozmíchá v sypkém krmivu, většinou v otrubech různých obilovin v poměru 1:9. Zvěři je směs podávána u krmelců ve dvou dávkách dva po sobě následující dny. Dále jsou v lokalitách s vysokou hustotou zvěře a nedostatkem krmných zařízení (rozlehlé lány polí) tvořeny skupiny malých kupiček léčebné směsi. Každá kupka odpovídá přibližně jedné dávce léku. Denní dávka medikovaného krmiva činí při průměrné hmotnosti srnčí zvěře 200g. Celkem bylo použito 30kg medikátu pro normovaný stav 76 kusů.

4.5. Návod výrobce Aplikaci přípravku musí předcházet přípravná fáze, tj. krmení sypkým krmivem bez léčiva. Přípravek se podává rozmíchaný v sypkém krmivu v poměru 1:9 (5 kg přípravku smísíme s 45 kg jadrného krmiva). Spárkaté přežvýkavé zvěři se připravené krmivo podává dva po sobě následující dny jako jediné krmivo v množství závislém na početním stavu zvěře u jednotlivých krmelců (dávky jsou uvedeny v příbalové informaci) (Biopharm 27. 3. 2013). 44

Jeden kg přípravku postačí při 2 aplikacích k ošetření 20 - 25 ks srnčí zvěře nebo 5 ks jelení, 8 ks daňčí, 12 ks mufloní nebo 15 ks kamzičí zvěře (Biopharm 27. 3. 2013).

45

5. Výsledky 5.1. Samčí zvěř Celkem bylo vyšetřeno 22 vzorků samčí zvěře srnce obecného z jedinců ulovených v honitbě Mysliveckého sdružení Velká Jesenice v období od 24. 5. 2011 do 15. 8. 2011. Bylo provedeno vyšetření seškrabů z dýchacích cest a makroskopické vyšetření dýchacích cest a plic. Dále bylo provedeno ovoskopické a larvoskopické vyšetření trusu. Pozitivní larvoskopické vyšetření: Varestrongylus capreoli - plicnivka srnčí Pozitivní ovoskopické vyšetření: Chabertia ovina – zubovka ovčí, Trichuris ovis – tenkohlavec ocčí, Eimeria spp. Pozitivní seškraby dýchacích cest: Varestrongylus capreoli – plicnivka srnčí Pozitivní makroskopické vyšetření: Dictyocaulus noerneri – plicnivka jelení

46

Tab. 3: Vyšetření metodou larvoskopie Pořadové číslo 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22

Nález BN BN BN BN BN BN BN BN BN BN BN 47 ks BN 7 ks 192 ks BN BN 12 ks BN BN 9 ks BN

LPG

15,7 2,3 64

12

1

LPG – larvae per gram (průměrný počet larev v gramu trusu)

47

Tab. 4: Vyšetření metodou ovoskopie Pořadové číslo

Věk Hmotnost

Nález

1

6

14

Ostertagia, Trichuris

2

5

16

Ostertagia,

3

5

14

Chabercie, Trichuris

4

6

14

Chabercie, Trichuris

5

1

13

Chabercie

6

8

18

Chabercie, kokcidie

7

6

17

Chabercie, kokcidie

8

1

11

Chabercie, trichuris, kokcidie

9

1

13

Chabercie

10

1

13

Chabercie, kokcidie

11

6

14

Chabercie, kokcidie

12

4

18

Chabercie

13

1

13

Chabercie, kokcidie

14

4

17

Kokcidie

15

6

14

Chabercie

16

4

15

Chabercie, kokcidie

17

4

20

Kokcidie

18

1

13

Chabercie

19

5

18

Chabercie,trichuris, kokcidie

20

1

11

Chabercie

21

1

11

Chabercie

22

1

11

Chabercie, kokcidie

48

Poznámka

Navážka 1 g.

Navážka 1 g.

navážka 1 g.

Tab. 5: Vyšetření dýchacích cest Pořadové číslo

Odběr z

Nález

Poznámka

sklíčko

sklíčko

č. 1

č. 2

1

obě průdušky, bez průdušnice

BN

BN

2

25 cm průdušnice

BN

BN

3

20 cm průdušnice

BN

BN

4

celá průdušnice a část obou plic

BN

BN

5

6 cm průdušnice

BN

BN

6

5 cm průdušnice

BN

BN

7

celá průdušnice a 1 plíce

BN

BN

8

15 cm průdušnice

BN

BN

9

8 cm průdušnice

BN

BN

10

průdušky a menší cesty

BN

BN

11

10 cm průdušnice

nález

BN

12

9 cm průdušnice

BN

BN

13

průdušnice a 1 průduška a plíce

BN

BN

14

8 cm průdušnice

nález

nález

15

7 cm průdušnice

BN

BN

5 cm průdušnice a horní část 1 16

plíce

BN

BN

17

část plic s úzkými cestami

BN

BN

18

10 cm průdušnice

BN

BN

19

5 cm průdušnice

BN

BN

20

5 cm průdušnice

BN

BN makroskopický

21

průdušnice a obě plíce

BN

BN

22

10 cm průdušnice

BN

BN

*Dictyocaulus

49

nález *

Tab. 6: Souhrnná tabulka vyšetření Vyjádření

Vyjádření

procentuelní

procentuelní

Vyjádření

procentuelní

pozitivity při

pozitivity při

procentuelní

pozitivity při

Počet

ovoskopi-

larvoskopi-

Průměrná

pozitivity při

makroskopi-

vzorků

ckém

ckém

hodnota

seškrabech

ckém

(ks)

vyšetření

vyšetření

LPG

(%)

vyšetření

(%)

(%)

100

22,7

22

Vyjádření

(%)

4,3

50

9,1

4,5

5.2. Samičí zvěř a mláďata Celkem bylo vyšetřeno 13 vzorků mláďat a samic srnce obecného z jedinců ulovených v honitbě Mysliveckého sdružení Velká Jesenice v období od 7. 9. 2011 do 27. 10. 2011. Bylo provedeno vyšetření seškrabů z dýchacích cest a makroskopické vyšetření dýchacích cest a plic. Dále bylo provedeno ovoskopické a larvoskopické vyšetření trusu. Pozitivní larvoskopické vyšetření: Varestrongylus capreoli – plicnivka srnčí, Dictyocaulus noerneri – plicnivka jelení. Pozitivní seškraby dýchacích cest: Varestrongylus capreoli - plicnivka srnčí. Pozitivní makroskopické vyšetření: Dictyocaulus noerneri – plicnivka jelení Pozitivní ovoskopické vyšetření: Chabertia ovina – zubovka ovčí, Trichuris ovis tenkohlavec ovčí, Eimeria spp. - kokcidie

51

Tab. 7: Vyšetření metodou larvoskopie Pořadové číslo

Nález

LPG

Dictyocauluc

1

113

37,7

BN

2

13

4,3

BN

3

8

2,7

20

6,7

4

2

2

1

1

5

80

26,7

6

2

6

2

0,7

BN

7

4

1,3

BN

8

37

12,3

BN

9

9

7,5

BN

10

BN

0

BN

BN

11

2

0,7

19

6,3

12

BN

0

BN

13

33

11

20

52

LPG

6,7

Tab. 8: Vyšetření metodou ovoskopie Pořadové číslo

Věk

Hmotnost

Nález

1

do 1roku

6

Chabercie, Trichuris

2

do 1roku

6

Chabercie, Trichuris

3

do 1roku

5

Chabercie, Trichuris, Kokcidie

4

5

12

Chabercie, Kokcidie

5

do 1roku

8

Chabercie, Trichuris, Kokcidie

6

3

13

BN.

7

2

11

Chabercie, Trichuris

8

do 1roku

5

Chabercie

9

5

17

Kokcidie

10

2

12

Chabercie, Trichuris, Kokcidie

11

do 1roku

6

Chabercie, Kokcidie

12

do 1roku

5

Chabercie, Trichuris, Kokcidie

13

do 1roku

5

Chabercie, Trichuris, Kokcidie

53

Poznámka

navážka 1 g.

navážka 1,2 g.

Tab. 9: Vyšetření dýchacích cest Pořadové číslo

Odběr z

Nález

Poznámka

sklíčko sklíčko č. 1

č. 2

1

1 plíce + 4 cm průdušnice

nález

nález

2

1 plíce + 5 cm průdušnice

BN

BN

3

1 plíce + 10 cm průdušnice

BN

BN

4

1/2 plíce + 4 cm průdušnice

BN

BN

makroskopický nález * makroskopický nález *

1/2 obou plic + 5 cm 5

průdušnice

BN

nález

6

obě plíce + celá průdušnice

BN

BN

7

obě plíce + celá průdušnice

BN

BN

8

celá průdušnice + 1 plíce

BN

BN

9

1 plíce

BN

BN

10

celá průdušnice + 1 plíce

BN

BN

11

obě plíce + celá průdušnice

BN

BN

12

1/2 plíce + 5 cm průdušnice

BN

BN

13

1 plíce + 5 cm průdušnice

BN

nález

54

makroskopický nález *

makroskopický nález *

Tab. 10: Souhrnná tabulka vyšetření Vyjádření

Vyjádření

procentuelní

procentuelní

Vyjádření

procentuelní

pozitivity při

pozitivity při

procentuelní

pozitivity při

Počet

ovoskopi-

larvoskopi-

Průměrná

pozitivity při

makroskopi-

vzorků

ckém

ckém

hodnota

seškrabech

ckém

(ks)

vyšetření

vyšetření

LPG

(%)

vyšetření

(%)

(%)

92,3

84,6

13

Vyjádření

(%)

9,7

55

23,1

30,1

Graf 1: Porovnán í výsledků larvoskop ie (%)

90 80 70 60 50 40 30 20 10 0 samci

samice

mláďata

Graf 2: Porovnání výsledků seškrabů z dýchacích cest (%)

40 35 30 25 20 15 10 5 0 samci

samice

mláďata

56

Graf 3: Porovnání makroskopického vyšetření (%)

50 45 40 35 30 25 20 15 10 5 0 samci

samice

mláďata

Graf 4: Porovnání výskytu larev rodu Dictyocaulus v trusu (%)

50 45 40 35 30 25 20 15 10 5 0 samci

samice

mláďata

57

6. Diskuze Na území zájmové lokality již několik let probíhá pravidelný preventivní léčebný zásah proti tzv. červivosti srnčí zvěře, tzn. proti parazitickým helmintům a proti podkožní a nosohltanové střečkovitosti. Každý rok se jako léčivo používá přípravek cermix, jehož účinnou látkou je ivermektin, jehož účinky popisuje (prof. MVDr. Bohumil ŠEVČÍK, DrSc., MVDr. Jana STRAKOVÁ 9. 5. 2013) jako látku se širokospektrými antiparazitárními účinky proti dospělým i larválním stadiím nejdůležitějších endoparazitů a ektoparazitů. Působí proti oblým červům zažívadel a plic, proti podkožní a nosohltanové střečkovitosti, zákožkám svrabovým a vším. I když se již několik let zvěř léčí, kontrola účinnosti léčby se neprovádí. Proto chybí data o celkovém zdravotním stavu zvěře, o jejím stavu před a po léčebném zákroku a tudíž o účinnosti a smyslu léčby. Výsledky ovoskopického vyšetření u samičí zvěře a mláďat ukazují 92,3% pozitivitu. U samčí zvěře je pozitivita dokonce 100%. Jedná se však o Chabertia ovina, Trichuris ovis, Eimeria spp., což jsou málo patogenní druhy parazitů a pro zvěř nepředstavují větší zdravotní problémy. Výsledky larvoskopického vyšetření samčí zvěře prokázaly 22,7% procentní pozitivitu přítomnosti druhu Varestrongylus capreoli v trusu s hodnotou LPG 4,3. Z tohoto vyplývá, že je napadeno velké množství jedinců (přibližně jedna čtvrtina), ale hodnota LPG ukazuje na nízký počet parazitů v napadených jedincích. Vyšetřením stěrů z dýchacích cest bylo pozitivní 9,1% jedinců na druh Varestrongylus capreoli, čímž je prokázána probíhající infekce. Makroskopicky byl zjištěn jeden jedinec druhu Dictyocaulus noerneri u jediného vzorku plic (pozitivita 4,5%). Larvy tohoto druhu nebyly přítomny v trusu. Důvodem toho může být fakt, že v plicích byl nalezen pouze jeden jedinec, který mohl být samčího pohlaví, proto se sám nemohl rozmnožovat. Dalším důvodem může být začínající infekce, při níž se vyskytují teprve dospělci, kteří se ještě nerozmnožili. Důvodem může být také to, že u druhu Dictyocaulus noerneri není popsán vliv zamražení na životnost larev. Výsledky larvoskopického vyšetření samičí zvěře a mláďat prokázaly 84,6% pozitivitu na druh Varestrongylus capreoli v trusu s hodnotou LPG 9,7. Z toho vyplývá napadení drtivé většiny jedinců, avšak hodnota LPG opět prokazuje nízký počet 58

parazitů ve vzorcích. Vyšetřením stěru z dýchacích cest bylo pozitivních 23,1% jedinců na druh Varestrongylus capreoli, čímž je prokázána více než dvakrát silnější probíhající nákaza než u samců. Makroskopicky bylo pozitivních 30,1% vzorků plic na druh Dictyocaulus noerneri. Makroskopický nález byl potvrzen nálezem larev tohoto druhu v trusu. (prof. MVDr. Bohumil Ševčík, DrSc. 9. 5. 2013) udává: Systematickému tlumení parazitóz spárkaté zvěře je v ČR tradičně věnována značná pozornost již od počátku 70. let. Podávání vysoce účinných léčiv se projevilo v mnoha lokalitách snížením výskytu parazitóz i celkovému zlepšení nejen zdravotního stavu, ale i kondice zvěře. Mé výsledky toto tvrzení nepotvrzují. Na území je pravidelně každoročně prováděn léčebný zásah, přesto je ovšem promořenost srnčí zvěře plicními helminty vysoká. Samičí zvěř a mláďata vykazují celkově vyšší náchylnost k parazitárním onemocněním než samci. Obecně to může být způsobeno nedostatečnou dávkou léčiva způsobenou dominantním postavením samců u krmných zařízení. Samice jsou také během roku oslabeny březostí a porodem. U mláďat může být příčina jejich celkově slabá kondice. Hlavním důvodem vysoké nákazy u mláďat spatřuji v tom, že jejich odlov je proveden do konce kalendářního roku (31. 12.), ale léčebný zásah je vykonán až v lednu následujícího roku. Z tohoto důvodu mláďata před ulovením nejsou léčena. Celkový zdravotní stav srnčí zvěře je neuspokojivý. Toto může mít více důvodů. Množství léčebného přípravku je vypočítáno z normovaných stavů zvěře, které nemusí souhlasit se stavem skutečným. S tím souvisí i přemnožení srnčí zvěře a tím větší výskyt tělesně slabších kusů a větší stres zvěře nejen v období říje. Bohužel dnešní trend je honba za co nejlepšími trofejemi, proto se nejdříve loví silní samci a na lov samic a mláďat není kladen potřebný důraz. To vede k nepříznivému poměru pohlaví ve prospěch samic. Slabí a chovatelsky nevhodní samci se dostávají do říje a rozšiřují tím svůj nežádoucí genofond. Tyto faktory mají za následek větší náchylnost zvěře k nemocím a parazitickým nákazám. Dalším důvodem může být i rezistence parazitů na účinnou látku léku, z důvodu několikaletého používání stejného přípravku. Přeléčení také zlikviduje pouze parazity v těle hostitele, čímž ji uleví na několik týdnů, ale po vyprchání účinné látky z těla zvěře dochází ihned k opětovné nákaze.

59

7. Doporučení pro praxi Jak je z předešlého odstavce patrné, většina příčin špatného zdravotního stavu zvěře souvisí s jejím vysokým stavem až přemnožením. Proto doporučuji snížit stav zvěře na stav normovaný, odpovídající bonitě honitby. Důrazně dbát na průběrný odstřel především slabé holé a mladé zvěře. Vyrovnat poměr pohlaví. Každoročně pomocí parazitologických vyšetření kontrolovat parazitofaunu zvěře. Teprve když bude skutečný stav zvěře alespoň přibližně odpovídat stavu normovanému, poměr pohlaví bude vyrovnaný a zdravotní stav zvěře bude neuspokojivý, má smysl provádět léčebný zásah. Zásah by měl být proveden přesně podle návodu výrobce. Pro zajištění účinnosti provézt ve všech okolních honitbách zákrok ve stejném datu. Změnit účinnou látku přípravku vzhledem k možné rezistenci parazitů. V lokalitách, kde je velká koncentrace zvěře a nedostatek krmných zařízení, jako jsou rozlehlé lány polí, zhotovit korýtka a léčivo podávat do nich, nikoli volně sypané na zem.

60

8. Závěr Byla zpracována literární rešerše k druhu srnec obecný a k parazitárním onemocněním spárkaté zvěře se zaměřením především na parazitózy zvěře srnčí. Vzorky, které poskytlo Myslivecké sdružení Velká Jesenice z období celé lovecké sezóny, byly vyšetřeny v laboratoři Univerzity Karlovy v Praze, Farmaceutické fakulty v Hradci Králové, Katedra farmakologie a toxikologie metodou larvoskopie, ovoskopie a stěrem hlenu z dýchacích cest. Vyšetření poukázalo na neuspokojivý zdravotní stav zvěře v zájmové lokalitě. Výsledky mohou sloužit jako informace o parazitofauně srnčí zvěře v lokalitě a také jako podklady a doporučení pro další zdravotní péči o zvěř.

61

Summary: This work was first control of ongoing therapy of roe deer population in region of Velká Jesenice. There were no informations about health status of deers in previous years, not even informations about change of their health status before and after therapy in single years. Results indicate only on general health status of roe deer population depending on

parasitic diseases. For control and evaluation of treatment would be needed

additional examinations of deers and subsequent comparison with results of this work.

62

9. Seznam literatury ČERVENÝ, Jaroslav. Encyklopedie myslivosti. Vyd. 1. Praha: Ottovo nakladatelství v divizi Cesty, 2003, 591 s. ISBN 80-7181-901-8. DRMOTA,

Josef,

Zdeněk

KOLÁŘ

a

Jiří

ZBOŘIL. Srnčí

zvěř

v

našich

honitbách: zoologie, etologie, ekologie, chov a myslivecká péče, lov a trofeje. 1. vyd. Praha: Grada, 2007, 251 s. ISBN 978-80-247-2366-2. FORST, Pavel. Myslivost: pomocná kniha pro střední zemědělsko technické školy, střední lesnicko technické školy, střední rybářsko technické školu a lesnické odborné školy. 1. vyd. Praha: SZN, 1975, 479 s., bar. il. příl. HORÁK, Petr a Tomáš SCHOLZ. Biologie helmintů. 1. vyd. Praha: Karolinum, 1998, 139 s. ISBN 80-7184-782-8. HROMAS, Josef. Myslivost. 2. vyd. Písek: Matice lesnická, 2008, 559 s. ISBN 978-8086271-00-2. CHROUST, František. Parazitární choroby spárkaté zvěře: Myslivecké listy Supplementum. 1.vyd. Újezd u Brna: Ivan Straka, 2001, 52 s. ISBN 80-86494-00-4. JAVŮREK, Jaromír. Myslivost. Praha, 1955. JIŘÍK, Karel a Stanislav MOTTL. Atlas zvěře. Vyd. 1. Praha: Brázda, 1980, 205 s. ISBN 80-209-0263-5. KOTRLÁ, Božena a Božena KOTRLÁ. Parazitózy zvěře. 1. vyd. Praha: Academia, 1984, 191 s. MENZEL, Kurt. Chov a lov srnčí zvěře. Líbeznice: Víkend, 2009, 133 s. ISBN 978-8086891-28-6. NEČAS, Josef. Srnčí zvěř. Praha, 1963. RAKUŠAN,

Ctirad. Základy

myslivosti.

1.

vyd.

Praha:

Státní

zemědělské

nakladatelství, 1979, 344 s. RYŠAVÝ, Bohumil, Ivan ZPĚVÁK a Hana ZPĚVÁKOVÁ-SOKOLTOVÁ. Základy parazitologie. 1. vyd. Praha: SPN, 1989, 215 s. ISBN 80-04-20864-9. 63

LESPROJEKT HRADEC KRÁLOVÉ S. R. O. 2003. Lesní hospodářský plán pro LHC Městské lesy Česká Skalice s platností od 2004 do 2013. Hradec Králové. OSOBNÍ SDĚLENÍ, KAŠPAR LADISLAV. 2013. Internetové zdroje Biopharm

[online]

citováno

27.

3.

2013

dostupné

na:

http://www.bri.cz/produkty/antiparazitika-pro-sparkatou-zver Myslivost [online] citováno 9. 5 2013 dostupné. na: http://www.myslivost.cz/CasopisMyslivost/Myslivost/1999/Prosinec---1999/Zkusenosti-s-aplikaci-antiparazitarnichpripravku-.aspx Myslivost [online] citováno 9. 5. 2013. dostupné na: http://www.myslivost.cz/CasopisMyslivost/Myslivost/2000/Prosinec---2000/Tlumeni-parazitoz-sparkate-zvere-zhlediska-mysliv.aspx

64

10. Přílohy

Foto č. 1: Plíce napadené druhem Dictyocaulus noerneri. (Lamka 2011)

Foto č. 2: Detail plic napadených druhem Dictyocaulus noerneri. (Lamka 2011)

65

Foto č. 3: Vypreparovaní jedinci druhu Dictyocaulus noerneri s měřítkem (Lamka 2011)

66