Mendelova univerzita v Brně Lesnická a dřevařská fakulta Ústav pěstění lesů

Mendelova univerzita v Brně Lesnická a dřevařská fakulta Ústav pěstění lesů

Dynamika odrůstání kultur na bývalých zemědělských půdách v podhůří Orlických hor

Diplomová práce

Vedoucí diplomové práce: prof. Ing. Petr Kantor, CSc.

Vypracovala: Iveta Sixtová Brno 2012

PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma „Dynamika odrůstání dřevin na zemědělských půdách v podhůří Orlických hor“ vypracovala samostatně pod odborným vedením svého vedoucího a s pomocí uvedené odborné literatury. Souhlasím, aby má práce byla zveřejněna v souladu s § 47b Zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a uložena v knihovně Mendelovy univerzity v Brně, zpřístupněna ke studijním účelům ve shodě s vyhláškou rektora MU o archivaci elektronické podoby závěrečných prací.

V Brně: dne 20.4.2012

PODĚKOVÁNÍ Tímto bych chtěla poděkovat panu prof. Ing. Petru Kantorovi, CSc. za odborné vedení, cenné rady a pomoc při tvorbě diplomové práce. Dále děkuji svému konzultantovi Ing. Janu Bartošovi za ochotu a pomoc při tvorbě diplomové práce a VÚLHM v Opočně za poskytnutí dat z minulých let.

Abstrakt Diplomová práce – Dynamika odrůstání kultur na bývalých zemědělských půdách v podhůří Orlických hor Tato diplomová práce se zabývá zhodnocením zdravotního stavu a růstem vybraných dřevin v prvních letech po výsadbě na bývalých zemědělských půdách v přírodní lesní oblasti 26 – Předhoří Orlických hor. Rozbor problematiky řeší historii, právní a ekologické aspekty zalesňování zemědělských půd. Dále je součástí práce charakteristika přírodních poměrů zájmové oblasti. Výzkumné plochy se nacházejí v předhoří Orlických hor, v blízkosti obce Bystré (SLT 4K, severní expozice) a obce Uhřínov (SLT 4S, jižní expozice). Obě plochy byly založeny pracovníky Výzkumného ústavu lesního hospodářství a myslivosti, v.v.i., Výzkumné stanice v Opočně, v rámci řešení výzkumného záměru MZe ČR č. 0002070203 „Stabilizace funkcí lesa v antropogenně narušených a měnících se podmínkách prostředí“. Pro účely diplomové práce byly na obou plochách vybrány parcely s těmito dřevinami: smrk ztepilý, modřín opadavý, jedle bělokorá, douglaska tisolistá, buk lesní, dub letní, lípa srdčitá, třešeň ptačí. Při vzájemném porovnání zdravotního stavu použitých dřevin na obou výzkumných plochách byly zaznamenány výrazné rozdíly. Na výzkumné ploše Bystré II (severní expozice) bylo přežívání dřevin takřka stoprocentní, velmi vysoké ztráty byly zaznamenány na druhé výzkumné ploše (přesahující 60 %). V prvních letech po výsadbě na obou stanovištích nejlépe přirůstal modřín, z listnatých dřevin se jako velmi vhodná dřevina při zalesňování i exponovanějších bývalých zemědělských půd jeví třešeň ptačí a lípa srdčitá.

Klíčová slova: zalesňování zemědělských půd, zdravotní stav dřevin, výškový přírůst, smrk ztepilý, buk lesní, dub letní, modřín opadavý, jedle bělokorá, douglaska tisolistá, třešeň ptačí, lípa srdčitá

Abstract The dynamic of growing the cultures on the former agriculture areas in the surroundings of Orlice Mountains In my work I am evaluating the wellbeing and growth of the selected types of woods during the first years of their planting on the former agriculture fields in the nature forest area 26 – at the foothills of Orlice Mountains. Part of the problematics is a view on history and lawful and ecological aspects of the forest planting on the agricultural land. Another part of my thesis is the characteristics of the natural conditions in the area of interest. The surveyed area is situated at the foothills of Orlice Mountains, in the vicinity of the Bystré village and the village Uhřínov. Both areas were established by the workers of the Výzkumný ústav lesního hospodářství a myslivosti, v.v.i., Výzkumné stanice v Opočně (Research Institut of the Forest Industry and Gamekeeping, Research Station in Opočno), as a part of the research project of the Ministry of Agriculture of the Czech Republic No. 0002070203 „Stabilization of the forest function in anthropogenicly disturbed and changed environmental conditions“. For the purpose of my thesis the plots of land in both areas were selected with the following woods: Norway spruce, European larch, Silver fir, Douglas-fir, European beech, English oak, Small-leaved lime, Bird cherry. During the comparison of the wellbeing of the selected species on both surveyed areas significant differences were recorded. On the survey area of Bystré II (northern exposition) almost hundred percent of individuals survived, very huge loss was recorded on the second survey area (over 60 %). In the first years after planting European larch had the largest increment on both sites. Small-leaved lime and Bird cherry were assessed as the most suitable broad leaved species even on the more exposed former agricultural fields.

The key words: the agricultural areas planted with trees, the wellbeing of the woods, gaining height, Norway spruce, European larch, Silver fir, Douflas fir, European beech, English oak, Small-leaved lime, Bird cherry

Obsah: 1. Úvod ............................................................................................................................. 1 2. Cíl práce....................................................................................................................... 2 3. Rozbor problematiky.................................................................................................. 2 3.1. Historie zalesňování zemědělských půd v ČR....................................................... 2 3.2. Etapy zalesňování nelesních půd v PLO 26........................................................... 3 3.3. Větrolamy, biokoridory a pozemky dočasně vyjmuté ze zemědělského půdního fondu ............................................................................................................................. 3 3.5. Pozemky určené k zalesnění .................................................................................. 4 3.6. Pozemky nevhodné k zalesnění ............................................................................. 6 3.7. Příprava stanoviště ................................................................................................. 6 3.8. Sadební materiál .................................................................................................... 7 3.9. Způsob výsadby ..................................................................................................... 7 3.10. Péče o kultury ...................................................................................................... 8 3.11. Poškození porostů abiotickými faktory ............................................................... 9 3.12. Užití jednotlivých dřevin při zalesňování zemědělských půd ............................. 9 3.12.1. Jehličnaté dřeviny ....................................................................................... 10 3.12.2. Listnaté dřeviny .......................................................................................... 13 3.13. Tvorba porostních směsí .................................................................................... 20 3.14. Způsob smíšení .................................................................................................. 21 3.15. Legislativa.......................................................................................................... 23 4. Charakteristika širšího zájmového území PLO 26 – Předhoří Orlických hor ... 24 4.1. Geografické a geomorfologické členění .......................................................... 24 4.2. Geologie oblasti ............................................................................................... 24 4.3. Pedologie oblasti.............................................................................................. 25 4.4. Hydrografie oblasti .......................................................................................... 25 4.5. Poměry klimatické ........................................................................................... 25 4.6. Druhová skladba, vegetační stupňovitost a typologické poměry lesních stanovišť.................................................................................................................. 26 5. Materiál a metodika.................................................................................................. 27 5.1. Charakteristika užšího zájmového území ............................................................ 27 5.1.1. Klimatické poměry výzkumných ploch ........................................................ 27 5.1.2. Půdní poměry výzkumných ploch ................................................................ 27

5.2. Popis výzkumných ploch ..................................................................................... 28 5.2.1. Výzkumná plocha Bystré II .......................................................................... 29 5.2.2. Výzkumná plocha Uhřínov ........................................................................... 31 6. Výsledky..................................................................................................................... 35 6.1. Zdravotní stav jednotlivých dřevin ...................................................................... 35 6.2. Růst dřevin ........................................................................................................... 36 6.2.1. Bystré II ........................................................................................................ 36 6.2.2. Uhřínov ......................................................................................................... 39 6.3. Srovnání teplotních výkyvů na výzkumných plochách ....................................... 40 7. Diskuse ....................................................................................................................... 42 8. Závěr .......................................................................................................................... 44 8.1. Doporučení pro praxi ........................................................................................... 45 9. Summary.................................................................................................................... 46 10. Seznamy ................................................................................................................... 47 11. Přílohy...................................................................................................................... 52

1. Úvod Po celé ČR probíhá zalesňování málo úrodných půd již nejméně dvě staletí. Na našem území proběhly od skončení 2. světové války dvě vlny zalesňování zemědělských půd. Ke zhodnocení úspěšnosti zalesňování tak máme k dispozici dosavadní zkušenosti a padesátileté porosty. Plochy, které nejsou trvale využívány k intenzivnímu zemědělskému hospodaření, jsou potenciálně vhodné a doporučené k zalesnění. Takových ploch je v současnosti v České republice 337 202 ha (Neuhöferová, 2006). Stálý přírůst rozlohy zalesněných půd v České republice je již téměř 100 let doloženým trendem, v dnešní době činí průměrně cca 800 – 1500 ha ročně. Především u soukromých vlastníků půdy stoupá zájem o zalesnění nevyužívaných nebo produkčně méně významných pozemků, z hlediska finanční podpory ze strany státu a programů Evropské unie. Na druhé straně by objemy každoročně zalesňované půdy mohly být daleko větší, kdyby nebyly tak vysoké dotace na hospodaření na zemědělské půdě, které zemědělci dostávají. Základním dokumentem pro provedení prací po splnění všech právních náležitostí, které umožní změnu druhu pozemku v katastru, je projekt zalesnění. Tento projekt zpracovává subjekt, který provádí zalesnění ve spolupráci s odborným lesním hospodářem a po schválení dotčenými orgány státní správy se stává závazným dokumentem. Na počátku zalesňování je nejdůležitější vhodný výběr pozemku. Přeměna zemědělské půdy bývá přínosem jak z hlediska ekologického tak i ekonomického. Vždycky to ale nemusí platit a to v případech, kdy zalesnění může způsobit nenahraditelnou ztrátu, zejména z hlediska biodiverzity i estetiky krajiny. U zalesňování zemědělských půd je dále velice důležitý vhodný výběr dřevin z hlediska konkrétních stanovištních podmínek. U dřevin musí být zcela respektovány jejich ekologické nároky.

1

2. Cíl práce Cílem práce je na příkladu modelových výsadeb zhodnocení zdravotního stavu a růstu vybraných dřevin v prvních letech po výsadbě při zalesňování bývalých zemědělských půd, se zaměřením na porovnání odlišných stanovištních podmínek severní a jižní expozice ve 4. LVS. Statistické vyhodnocení a grafické výstupy.

3. Rozbor problematiky 3.1. Historie zalesňování zemědělských půd v ČR Zalesňování zemědělských půd má v ČR dlouhodobou tradici. V minulosti byly zalesňovány plochy, které byly nevhodné pro zemědělskou výrobu, zejména pozemky silně ohrožené erozí. Už v 16. stol. se objevila zmínka o znovuzalesnění plochy a zvětšování plochy lesů (Kacálek, Bartoš 2002). K velké změně došlo v důsledku třicetileté války, která způsobila pokles obyvatel až o jednu třetinu. Odhaduje se, že po válce zůstalo 20-25 % poddanské půdy pusté. Zde se uplatňovala přirozená sukcese, se zastoupením břízy, osiky, vrby a nejméně borovice (Nožička 1975). Před 1. světovou válkou byla používána pro zalesnění nelesních půd hlavně borovice lesní, smrk ztepilý, borovice černá, modřín opadavý a z listnatých dřevin trnovník akát. Dále borovice vejmutovka, bříza bělokorá, dub, habr obecný, lípa a jilm. Jako odolná proti tlaku sněhu se ukázala douglaska tisolistá. Zalesňovalo se především sadbou, upřednostňovala se převážně výsadba starších a školkovaných sazenic (Lemberger 1960). V letech 1880 – 1910 se v Čechách zvýšila výměra lesní půdy o 64 000 ha (Poleno 1990). Na konci 19. a začátku 20. stol. bylo v ČR zalesněno zhruba 18 tisíc hektarů nelesních ploch (Kacálek, Bartoš 2002). Rozsáhlé zalesňování nelesních půd dosahující téměř 100 tis. ha se uskutečnila po druhé světové válce, zejména v podhorských a horských pohraničních oblastech. V 50. a 60. letech minulého století se ročně zalesňovalo 5 až 6,5 tis. ha. Později se zalesnění těchto ploch omezilo jen na nejnutnější případy (Černý et al. 1995). V důsledku transformace zemědělství opět dochází počátkem 90. let k výraznému nárůstu zalesňování nelesních půd. Dotace byly pravděpodobně jedním z hlavních důvodů, proč bylo od roku 1994 do roku 2005 zalesněno 8085 ha zemědělských 2

pozemků. Strategie zalesňování by měla být koncipována tak, aby vedla ke zlepšení ekologického stavu krajiny a přinesla i ekonomický efekt (Vacek et al. 2006).

3.2. Etapy zalesňování nelesních půd v PLO 26 Zalesňování nelesních půd lze rozdělit do 3. etap: V první etapě jsou porosty se současným věkem 60 – 160 let. Převážná většina porostů byla zalesněna po roce 1900 v souvislosti s pokrokem v zemědělství, kdy byly zalesňovány méně úrodné pozemky. Jsou zde i porosty opětně obnovené ve II. generaci (Mikeska 2000). Dále uvádí, že druhá etapa zalesnění je krátké období po roce 1945, po odsunu německého obyvatelstva. Rozsah zalesnění v této etapě naprosto převažuje. Porosty se současným věkem kolem 60 let, jsou převážně smrkové monokultury. V důsledku působení vysokého tlaku zvěře jsou tyto porosty mnohde poškozené ohryzem a následnými hnilobami. V rámci oblasti jsou poměrně rovnoměrně rozložené a zaujímají plochy několika hektarů. Rozsah I. generace lesa činí cca 17,5 % současné plochy lesů. Třetí etapa zalesňování zemědělských půd začala po roce 1990 a pokračuje i nadále. Souvisí s útlumem zemědělského hospodaření na málo úrodných pozemcích. Bylo zjištěno, že ve skutečnosti se nachází minimálně jednou tolik ploch zalesněných po r. 1990 na zemědělské půdě, než je ploch podložených vydanými rozhodnutími o převodu do lesních pozemků OU. Tyto pozemky jsou prakticky zalesněny ze 100 % SM, což odporuje poučení z chyb při zalesňování ve 2. etapě a také úmysl zvýšení biodiverzity (Mikeska 2000).

3.3. Větrolamy, biokoridory a pozemky dočasně vyjmuté ze zemědělského půdního fondu Jedna z prvních českých prací z roku 1948, pojednává podrobně o historii ochranných lesních pásů ve světě i u nás. Zabývá se kladným působením větrolamů na klima, úrodu, ochranu proti plevelu a chov dobytka (Tichá 2006). Převážně na jižní Moravě bylo vysázeno 1200 ha větrolamů, které velmi dobře plní protierozní funkci (Pasák 1990). Byla to ucelená síť širokých větrolamů. Od vysazování víceřadých širokých pásů se ale rychle přešlo k jedno- až dvouřadým liniovým

3

výsadbám. S druhovým složením z kultivarů topolu černého a jeho kříženců s topolem deltovitým, které známe i z dnešní doby. Větrolamy je nutno zakládat v krajinách s devastovaným vegetačním krytem a místy i v oblastech jiných, ve kterých pohyb větru není brzděn. Směr hlavních větrolamů by měl být veden kolmo na převládající směr větru. Zásadně se používají pouze listnaté dřeviny, jejich výběr závisí na klimatu krajiny a na místních stanovištních podmínkách (Šanovec 1948). Hlavní složkou větrolamů jsou duby a lípa, na vlhčích a bohatých půdách ořešák černý, v lužních oblastech jasan a ve vyšších polohách modřín opadavý (Černý et al. 1995). Na výsadby širokých větrolamů navazují výsadby prvků sítě ÚSES. Biokoridory jsou vysazované zahradnickým způsobem, víceřadě. Jsou druhově velmi bohaté z domácích druhů a s velkým podílem keřů. Cílem je propojení biocenter (Tichá 2006). Další odlišnou volbu i způsoby obhospodařování vyžaduje zalesňování na půdách, které jsou určeny jen k dočasnému vyjmutí ze zemědělsky využívané půdy. V době, když vznikne potřeba opětného zemědělského využití, se půda odlesní. Zde je vhodné založit porosty s kratší obmýtní dobou, s použitím břízy bradavičnaté, osiky a zejména topolů. Nezbytné je zvolit odpovídající vyšlechtěné výpěstky schválené pro konkrétní oblast. Nejčastěji to jsou černé topoly, které ve stáří 30 let mohou produkovat přes 300 m3 dřeva na ha. Další možností využití těchto ploch je založení plantáže vánočních stromků (Černý et al. 1995).

3.5. Pozemky určené k zalesnění Půdy, u nichž se plánuje zalesnění, se vyskytují většinou v méně produktivních stanovištích (opuštěné silně kamenité či mělké orné plochy, suché nebo podmáčené louky a pastviny). Obecně se tyto plochy diferencují dle charakteru půdního profilu. Od roku 2002 stát ve své dotační politice přistoupil k diferenciaci pozemků pro zalesňování, a to podle vhodnosti pro zemědělskou výrobu. Pro uchování biodiverzity krajiny je nežádoucí zalesňování specifických lokalit nevhodných pro zemědělskou výrobu (např. mokřady, luční prameniště, zaplavované louky) (Poleno, Vacek 2009). Pozemky lze rozčlenit z hospodářského i ekologického hlediska:

4

1. Devastované pozemky, které vyžadují vegetační stabilizaci. Tyto pozemky jsou výrazně ohroženy erozí či sesuvy půdy. Jedná se o navážky zeminy, antropogenní sutě nebo jiné antropogenně zdevastované plochy (Vacek, Simon 2009). Takové plochy stabilizujeme v nezbytném rozsahu (terasy, oplůtky, v extrémních případech i rovnanina z neopracovaných kamenů). Pokud jsou místa stabilizovaná nebo méně exponovaná vysazujeme nebo vyséváme dřeviny. V místech nestabilizovaných začneme s obnovou na úpatích svahů a během času postupujeme odspodu nahoru (Mikeska 2003). 2. Nevyužívané pozemky s různými sukcesními stadii. Pozemky více či méně zarostlé keři je vhodné v krajině chránit a na vhodných plochách je zakládat. Plochy jsou vhodné jako biotop celé řady živočišných druhů, které neobstojí ani v lese, ani na poli. Spontánní sukcesní stádia je třeba stabilizovat, protože jsou pro zemědělskou krajinu vzácnější a cennější než les. 3. Ostatní nelesní pozemky, u nichž se počítá se zalesněním. Tyto pozemky se vyskytují v nejrůznějších zemědělských výrobních oblastech a mají velmi pestré stanovištní podmínky. Jsou to většinou plochy opuštěné orné půdy, louky, pastviny, popř. i po delší dobu zemědělsky nevyužívané silně kamenité půdy, mokřady, břehy vodotečí apod. Jejich těžiště bude pravděpodobně ve výškách od 500 do 900 m n. m. Převládají zde půdy sušší s půdním profilem ovlivněným předcházející hospodářskou činností, zejména orbou a sklizní trávy (Mikeska 2003). 4. Vhodné časti doposud zemědělsky využívaných půd lze využít na založení vsakovacích pásů, větrolamů, remízků, plantáží vánočních stromků. Vsakovací pásy se zakládají na rozsáhlých, zemědělsky obhospodařovaných svazích. Zachycují a přerušují odtok povrchové a srážkové vody a tím snižují erozivní činnost. Pásy se umísťují napříč svahu a vsak vody do půdy se zesiluje vyoranými brázdami a hrázkami po jejich okraji. Šířka a vzdálenost pásů se volí podle srážkových a odtokových poměrů. V otevřených polohách ohrožených suchými, prudkými větry je vhodné využít možnosti zalesnění části zemědělských půd pro založení větrolamů. Určité části zalesňovaných ploch nebo menší izolované plochy především v oblastech intenzivně zemědělsky využívaných mohou sloužit jako remízky či významná útočiště pro zvěř. Účelné je i založení například plantáže vánočních stromků. Ta umožňuje vhodné využití ploch i pod elektrovody, kde nelze pěstovat vyšší lesní porosty. Nezbytná je důkladná ochrana

5

kultur především proti poškození zvěří. Vánoční stromky nelze pěstovat na plochách s výskytem pozdních mrazů. (Černý et al. 1995, Vacek, Simon 2009).

3.6. Pozemky nevhodné k zalesnění Zalesňování zemědělských půd může být z pohledu ochrany přírody přínosem, a to v oblastech krajinotvorby, stabilizace hydrologických a mikro- až makroklimatických podmínek v krajině, ochrany půdy a ochrany vod. Ovšem určité plochy by neměly být zalesňovány. Jde o lokality, které v minulosti nikdy lesem nebyly a které jako jiný útvar než les plní stabilizační a jiné funkce v krajině jako např. lokality výskytu zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů, cenologicky hodnotná travinná, mokřadní nebo xerotermní společenstva. Takové pozemky by měly být ponechány přirozenému vývoji (sukcesi) (Šindelář, Frýdl 2006; Vacek, Simon 2009).

3.7. Příprava stanoviště Příprava stanoviště je soubor opatření, která vytvářejí co nejvhodnější podmínky pro umělou obnovu. Příprava:

Mechanická – napomáhá vytvořit optimální podmínky pro výsadbu,

ujmutí a další růst sazenic. Narušuje se nebo odstraňuje drn, případně se promíchají vrchní půdní horizonty. Zlepší se provzdušnění půdy, chemické i fyzikální vlastnosti půd, upraví se vodní režim a omezí se vliv buřeně. Výsadba sazenic většinou následuje až v určitém časovém odstupu (Vacek, Simon 2009). Biologická – využívá melioračních schopností některých dřevin převážně listnatých, které zajišťují rovnováhu v koloběhu živin. Svým opadem blahodárně působí na tvorbu humusu a tím vytvářejí vhodnější podmínky pro růst cílových hospodářských dřevin. Na melioraci se významně podílí i podzemní část dřeviny. Kořenový systém proniká do půdy, zpřístupňuje živiny a biologicky narušuje mateřskou horninu a obohacuje půdní profil o organickou hmotu (Šmelková et al. 2001; Vacek, Simon 2009). Chemická – chemickou přípravou stanoviště lze upravit nevhodné zastoupení živin v půdě (hnojením), nebo likvidovat nežádoucí buřeň (aplikací herbicidů). Uplatnění chemie v lesnictví může být pouze doplňkem, ne hlavním

6

prostředkem. Herbicidy se používají pouze v případě, že je buřeň závažnou překážkou úspěšného zalesnění (Mauer 2009; Vacek, Simon 2009).

3.8. Sadební materiál Zalesňování se uskutečňuje převážně uměle buď síjí, nebo sadbou semenáčků a sazenic. Přirozená obnova je možná jen v omezeném rozsahu (nálet semen z okolních porostů nebo z kořenových výmladků). I zalesňování síjí má velice omezené využití. Výsadba sazenic či semenáčků je nejběžnější způsob zalesňování nelesních půd (Černý et al. 1995). Jedním ze základních předpokladů úspěšného založení lesního porostu je použití kvalitního sadebního materiálu. Sazenice musí mít všechny předpoklady pro to, aby rychle a bez zbytečných ztrát odrostly do stádia zajištěné kultury. Předpokladem úspěchu je jejich genetická, fyziologická a morfologická kvalita. Dalším důležitým faktorem je zdravotní stav sadebního materiálu. Genetická kvalita je řešena vyhláškou 139/2004 Sb., kterou se stanoví podrobnosti o přenosu semen a sazenic lesních dřevin. Požadavky na kvalitu reprodukčního materiálu jsou zakotveny ve vyhlášce 29/2004 Sb., kterou se provádí zákon č. 149/2003 Sb. o obchodu s reprodukčním materiálem lesních dřevin. Zalesňování je většinou prováděno výsadbou prostokořenného sadebního materiálu. U krytokořenné sadby, která oproti sadbě prostokořenné má prokazatelné biologické výhody, je objektivní překážkou širšího uplatnění podstatně vyšší pořizovací cena. Velikost použitého sadebního materiálu musí odpovídat podmínkám prostředí zalesňované plochy, především stavu zabuřenění. Na plochách s nízkou buření se používají sazenice menších dimenzí (15 – 25 cm, 26 - 35 cm) a na silně zabuřenělých plochách sazenice větších dimenzí (36 – 50 cm) až poloodrostky (51 – 80 cm, 81 – 120 cm) (Leugner 2006; Vacek, Simon 2009).

3.9. Způsob výsadby V běžných provozních podmínkách převládá užití prostokořenných sazenic. Pokud se výsadba vykonává kvalitním sadebním materiálem, při zachování technologických postupů, může být úspěšnost zalesňovacích prací prostokořennými sazenicemi i přes 90 %. Zalesňování se provádí v jarním, letním i podzimním období. Doba výsadby závisí na biologických vlastnostech dřeviny, na druhu použitého sadebního materiálu 7

(prostokořenný, krytokořenný) a na poměrech prostředí v době výsadby (Vacek, Simon 2009). Při zalesňování nelesních půd se používá především mechanizovaná příprava půdy (jamková, plošková, brázdová, pruhová). Výsadba se provádí převážně sázecími stroji v řádcích. Jen zřídka se provádí ruční příprava půdy (jamková) a zároveň i výsadba. Sadba štěrbinová je vhodná pouze pro lehčí půdy a pro menší sazenice s kůlovým kořenovým systémem (BO, DB, BK). Sazenice se vysazují většinou v pravidelném sponu, ve čtvercovém nebo v obdélníkovém (řadovém), který ulehčuje následné ošetřování kultur (Vacek et al. 2005).

3.10. Péče o kultury Péče o kultury je rozhodující pro zdárný vývoj výsadeb. Jedná se zejména o ochranu a ošetřování kultur proti buřeni a zvěři (mechanicky, případně chemicky). Ve srovnání s lesními půdami mají půdy zemědělské výrazně vyšší zásoby dostupných živin, zejména dusíkem bývají přezásobeny. To vede k vyššímu růstu nadzemní části, která je více atraktivní pro okus zvěří. Tradičním ochranným opatřením proti okusu je využití repelentů, aby tato ochrana byla dostatečná, je tedy nutná aplikace minimálně dvakrát ročně. Mechanickou ochranou před okusem zvěří je oplocení. To chrání celou plochu výsadby či zmlazení. Je spojeno s velkými počátečními výdaji, ale při řádné údržbě oplocení je velmi účinné. Výšku oplocenky je nutné volit úměrně podle druhu vyskytující se zvěře a výšce zimní sněhové pokrývky (Mauer 2009; Vacek, Simon 2009). Při zalesnění zemědělských půd se z důvodu změn půdních parametrů předchozí činnosti posouvá riziko proředění kultur po výsadbě do výrazně pozdějšího období. V důsledku zvýšeného obsahu živin zde často dochází k přeštíhlení jedinců, což vede ke zvýšenému riziku narušení jejich statické stability. Pokud kromě cílových dřevin na zalesněnou plochu nalétnou pionýrské dřeviny (bříza, olše, osika, jíva, jeřáb apod.), tak musíme včas přistoupit (v závislosti na lokálních podmínkách) k pročistkám, aby vysázenou kulturu negativně neovlivnily v růstu (Vacek et al. 2005). Péče o kultury je soubor lesopěstebních opatření založených na jednotlivých mechanických, biologických a mechanických operacích, které pomáhají růstu kultur. Dělí se na kypření, boj proti buřeni, houbovým škůdcům, hmyzu, hlodavcům i vyšším savcům a další způsoby ošetření a vylepšování kultur (Vacek, Simon 2009). 8

3.11. Poškození porostů abiotickými faktory Abiotické škody v kulturách mají jen malý význam. Ovšem velice nepříznivě na růst kultur se může projevit holomráz, který může v extrémních případech poškodit všechny dřeviny. Největší nebezpečí hrozí na mokrých a rašelinných půdách. Zde je nejlepší prevencí užití odrostlých sazenic a jejich vyvýšená výsadba. Další abiotické poškození, kterým trpí zejména časně rašící listnaté dřeviny, z jehličnanů pak zejména jedle a douglaska je poškození pozdním mrazem. Při tomto poškození dochází ke ztrátám asimilačního aparátu. Vytvoření náhradního olistění trvá 2 až 3 týdny. Deformace sněhem trpí zejména douglaska a listnaté dřeviny, které si ponechávají dlouho do zimy suché listy. Námrazou jsou poškozovány starší kultury a nárosty v nadmořských výškách 500 – 1000 m n. m. Nejčastějším poškozením v mladších porostech bývá ohnutí stromů (Vacek, Simon 2009).

3.12. Užití jednotlivých dřevin při zalesňování zemědělských půd Jedním ze základních předpokladů úspěchu zalesnění, trvalosti a bezpečnosti produkce je vhodná volba dřevin odpovídající podmínkám prostředí daným zejména nadmořskou výškou, stavem půdy, zatížením imisemi i předpokládanou funkcí porostu (Černý et al. 1995). Volba druhů dřevin musí odpovídat podmínkám prostředí. Závisí na nadmořské výšce, stavu půdy, zatížení imisemi a předpokládanou funkcí porostu (Mikeska 2003). Dále by měla odpovídat platné legislativě vycházející z lesního zákona, tedy údajům uvedených v příloze č. 4 k vyhlášce č. 83/1996 Sb. Tato vyhláška udává volbu druhové skladby porostu tak, že k jednotlivým cílovým hospodářským souborům stanovuje základní meliorační a zpevňující (MZD) a vtroušené a přimíšené druhy dřevin, přičemž také určuje minimální podíl MZD, který je (pro majitele, který vlastní více než 3 ha lesa – vyhláška č. 84/1996 Sb.) závazný. Porosty se řadí do jednotlivých hospodářských souborů podle plošně převládajícího SLT, na kterém se porost vyskytuje. O zařazení pozemku do SLT rozhodne místně příslušné pracoviště ÚHÚL (Baláš 2010).

9

K samotné volbě dřevin použitých k zalesňování se přímo vztahuje § 2 vyhlášky 139 ze dne 23. března 2004. Tento paragraf v odstavci 4 uvádí následující: „Za obnovený nebo zalesněný je pozemek považován tehdy, roste-li na něm nejméně 90 % minimálního počtu životaschopných jedinců rovnoměrně rozmístěných po ploše. V tomto množství může být maximálně 15 % pomocných dřevin, kterými se rozumí ty druhy lesních dřevin, které nejsou pro daný cílový hospodářský soubor uvedeny mezi dřevinami základními nebo melioračními a zpevňujícími“. Obecně jsou pro zalesňování bývalých zemědělských půd vhodné dřeviny s pionýrskou strategií (dřeviny slunné, případně polostinné). Jde zejména o borovici, modřín, jasan, javor, lípu, dub, břízu, osiku a jeřáb, tj. dřeviny, které vytvářejí bohatý kořenový systém (Vacek et al. 2005). Při zalesňování zemědělských půd lze dokonce i smrk ztepilý považovat do jisté míry za „přípravnou“ dřevinu, která může při dodržení pěstebních opatření splnit řadu funkcí pionýrské dřeviny (Bartoš, Kacálek 2006). K zalesňování nelesních půd lze využít i některé introdukované dřeviny jako smrk pichlavý (Picea pungens), kterému vyhovují svěží, středně bohaté půdy. Smrk černý (Picea mariana), pro který jsou nejlepší vlhké až podmáčené půdy a na sušší půdy lze využít smrk omorika (Picea omorika). Na živná stanoviště až do 800 m n. m. lze smrk ztepilý nahradit douglaskou tisolistou (Pseudotsuga taxifolia) a jedlí obrovskou (Abies grandis).

3.12.1. Jehličnaté dřeviny Smrk ztepilý – Picea abies (L.) KARST. Smrk ztepilý je naše nejrozšířenější a hospodářsky nejdůležitější dřevina, rostoucí dnes na 54,3 % porostní plochy. Smrk je ve střední Evropě podhorskou a horskou dřevinou a vystupuje zde až k lesní hranici. Jeho ekologická amplituda sahá od 3. do 8. LVS. Hlavní prostorotvornou dřevinou se smrk stává od smrkových bučin – 6. LVS a v 7. LVS je dřevinou dominantní. Optimální polohy smrku jsou od 600 m n. m. Při pěstování smrku v nižších polohách se zvyšuje riziko poškození bořivými větry, suchem a rovněž roste riziko škod způsobených kůrovci, pilatkami, ploskohřbetkou a dalšími hmyzími škůdci a houbovými chorobami (Poleno, Vacek 2009). Mezi nejvýznamnější houbové choroby, kterými smrk trpí ve zvýšené míře na zemědělských půdách, patří václavka smrková (Armillaria ostoyae (Romagn.) Herink) a kořenovník vrstevnatý 10

(Heterobasidion annosum (Fr.) Bref.), který způsobuje tzv. „červenou“ hnilobu dřeva (Uhlířová, Kapitola 2004). Minimální nárok smrku na osvětlení v juvenilním stadiu je 3,00 % plného osvětlení, lze ho tedy považovat za dřevinu snášející mírný zástin. Na půdu a geologické podloží nemá smrk velké nároky. Nejlépe se mu daří na svěžích hlinitopísčitých půdách. Roste však dobře i na těžkých hlínách a píscích, pokud jsou dostatečně vlhké. Smrk je velice tolerantní k nízkým teplotám, silné mrazy mu jen zřídka uškodí. Velice citlivý k vysokým teplotám a nízké relativní vlhkosti vzduchu (Úradníček 2003).

Borovice lesní – Pinus sylvestris L. Borovice lesní má velmi rozlehlý areál, který zabírá skoro celou Evropu a podstatnou část lesních oblastí Asie. Vyskytuje se v klimaticky i edaficky velice rozdílných podmínkách, od doubrav až po bukové smrčiny do 1100 m n. m. Borovice lesní je v maximální míře světlomilná dřevina neschopná růstu v semknutých porostech a zmlazování v zástinu. Velice se tedy hodí k zalesňování holých ploch. Roste na stanovištích s velkými srážkovými rozdíly 400 – 1000 mm. Je přizpůsobivá a na půdu nenáročná s úspěchem roste na suchých a vátých píscích, na štěrku, na kamenitých sutích, skalních ostrozích, a na podmáčených půdách a rašelinách. Velice záleží na použití vhodného ekotypu. Použitím nevhodného ekotypu při zalesňování zemědělských půd, které jsou obvykle živnější než půdy lesní, hrozí vznik netvárných porostů. Nezbytné je dodržení použití náhorních ekotypů borovice ve vyšších polohách, jinak hrozí škody způsobené sněhem a námrazou. Borovice trpí celou řadou škůdců a chorob. Kultury jsou poškozovány běžnými sypavkami rodu Lophodermium a zavlečenými karanténními druhy Mycosphaerella pini a M. dearnessii. Dále se na borovici vyskytuje hynutí, jehož příčiny nejsou zcela objasněny. Toto hynutí má zřejmě souvislost s předchozím oslabením suchem a následným napadením houbami, které za normálních souvislostí nejsou příliš patogenní (Úradníček 2003; Vacek, Simon 2009).

Jedle bělokorá – Abies alba Mill. Jedle bělokorá má poměrně malý areál rozšíření, který je soustředěn v horských skupinách střední a jižnější Evropy. U nás je dřevinou nižších horských oblastí a hor. Její optimum je 500 – 1100 m n. m. Jedle je stinná dřevina, náročná na vzdušnou 11

vlhkost, což ji předurčuje k tvorbě víceetážových, nestejnověkých smíšených lesních porostů. Má zvýšené nároky na vláhu a její rozložení během roku. Na suchých stanovištích neroste a vyhýbá se také příliš podmáčeným a zbahnělým lokalitám. Všeobecně má vyšší nároky na obsah živin v půdě a vyžaduje půdy hluboké, vzdušné a vlhké, avšak nemá zvláštní požadavky na geologický podklad. Je velice choulostivá vůči slabému znečištění ovzduší, bývá první dřevinou mizející z lesů pod vlivem průmyslových imisí. Výsadby na holinách trpí podzimními mrazy a na slunných okrajích trpí korní spálou. Zanedbáním biologických nároků ztrácí odolnost vůči škůdcům např. korovnicí kavkazskou (Dreyfusia nordmannianae Eckst.). Mladé stromky jsou přednostně vyhledávány zvěří, zvláště srnčí, která způsobuje značné škody okusem (Úradníček 2003; Uhlířová, Kapitola 2004; Poleno, Vacek 2009).

Jedle obrovská – Abies grandis (Douglas) Lindl. Do Evropy byla introdukována, pochází ze západního pobřeží Severní Ameriky. V porovnání s jedlí bělokorou má nižší nároky na vzdušnou vlhkost a vyšší na světlo. Vyskytuje se v rozpětí nadmořské výšky cca 300 – 800 m n. m. Jedle obrovská se může uplatňovat při zalesňování zemědělských půd. Měla by však být dávána přednost domácí jedli bělokoré, pokud to podmínky dovolují (Poleno, Vacek 2009).

Douglaska tisolistá – Pseudotsuga mensiesii (Mirb.) Franco Douglaska tisolistá je naší nejdůležitější introdukovanou jehličnatou dřevinou. Pochází z tichomořské oblasti Severní Ameriky. Vzhledem k vysoké produkci, kvalitě dřeva i relativně příznivému vlivu na půdu je dřevinou perspektivní. Nejlépe se osvědčuje v pahorkatinách a středohorách v rozmezí 300 – 600 m n. m. Pro naše podmínky vyhovuje osivo původem z Kanady, případně severu USA. Vyžaduje vzdušné půdy. Nedaří se jí na mělkých a suchých ani na těžkých jílovitých půdách a na podmáčených stanovištích. Zvláště v mládí je poškozována časnými i pozdními mrazy. Je dřevinou polostinnou a poměrně odolává imisní zátěži. Douglaska je v přehoustlých mlazinách v chladných a vlhčích polohách napadána sypavkou (Rhabdocline pseudotsugae Syd.) (Uhlířová, Kapitola 2004). Její příměs je přípustná do stanoveného zastoupení, které se liší dle oblasti. Ve zvláště chráněných územích je její výsadba nežádoucí (Poleno, Vacek 2009).

12

Modřín opadavý – Larix decidua Mill. Přirozený areál modřínu opadavého se skládá z několika od sebe oddělených dílčích areálů. V Evropě se rozlišují tři významné areály – v Alpách, v Tatrách a v jesenické oblasti Slezka tzv. jesenický modřín. Pro své vlastnosti a hospodářskou užitečnost je běžně vysazován po celé ČR převážně jako příměs k buku a smrku. Zaujímá 3,4 % plochy lesních porostů v ČR. Pro zalesňování zemědělských půd je velmi vhodný jako příměs (do 20 – 30 %). Je vysloveně světlomilnou dřevinou, nesnášející zástin. Patří k dřevinám náročným na živiny a na spotřebu vody. Také vyžaduje proudící vzduch v okolí koruny. Imisemi příliš netrpí. Na špatně zvolených stanovištích je modřín poškozován žírem pouzdrovníčka modřínového (Coleophora laricella L.) a rakovinou způsobenou brvenkou modřínovou (Lachnellula willkommii (Hartig) Dennis) (Uhlířová, Kapitola 2004; Poleno, Vacek 2009).

3.12.2. Listnaté dřeviny Dub letní – Quercus robur L. Dub letní má rozsáhlý areál téměř v celé Evropě s výjimkou severovýchodu, jižní poloviny Pyrenejského poloostrova a téměř celého Řecka. Těžiště rozšíření má v nižších polohách, především v 1. LVS. Dub letní je teplomilná a světlomilná dřevina s velkou ekologickou amplitudou přizpůsobená oceánickému i kontinentálnímu klimatu, avšak je citlivá k pozdním mrazům. Roste na půdách minerálně bohatých, těžších, hlinitých až jílovitých, humózních, čerstvě vlhkých až mokrých. Na minerální živiny je náročnější než dub zimní a není vhodný na vysýchavá stanoviště. Lužní ekotyp nesnáší sušší stanoviště a trvale sníženou hladinu spodní vody. Při zalesňování zemědělských půd má dub letní uplatnění především na vodou ovlivněných půdách. K hlavním rizikům pěstování dubu patří výskyt tracheomykózy, způsobující jejich odumírání. Poškození asimilačního aparátu žírem obalečů (Tortricidae), bekyně velkohlavé (Lymantria dispar L.) a chroustů (Melolontha spp.) (Uhlířová, Kapitola 2004).

Dub zimní – Quercus petraea (Mattuschka) Liebl. Nejvíce je rozšířen na sušších svažitých terénech a plošinách v pahorkatinách s těžištěm zhruba ve 2. LVS. Dub zimní vystupuje vertikálně výše než dub letní. Roste na kyselých i bazických horninách a na propustných, čerstvě vlhkých až suchých, často 13

i na chudých půdách. Nesnáší mokré a oglejené půdy. Je méně citlivý k pozdním mrazům, vzhledem k pozdějšímu rašení (Uhlířová, Kapitola 2004).

Dub červený - Quercus rubra L. Je introdukovanou dřevinou. Pochází z východní části Severní Ameriky. Dub červený je rychlerostoucí dřevina s menšími nároky na světlo než naše domácí druhy a je méně napadán hmyzími škůdci. Má příznivý vliv na půdu. Do porostů se zavádí jako půdoochranná a meliorační dřevina. Hlavně na chudá, kyselá a degradovaná stanoviště, kam se nehodí domácí druhy dubů (Uhlířová, Kapitola 2004).

Buk lesní – Fagus sylvatica L. Jeho areál subatlantského typu zasahuje od západní Evropy až na Balkán. Přirozené rozšíření buku je od bukových doubrav (2. LVS) až po bukové smrčiny (7. LVS), s optimem ve 3. – 5. LVS. Buk dobře roste na provzdušněných, humózních, minerálně bohatých půdách se stálou vlhkostí. Nesnáší záplavy, zamokřené, silně oglejené a uléhavé půdy. Půdu výrazně ovlivňuje silným zástinem a bohatým opadem, který ji obohacuje o dusík a vápník. Je citlivý k suchu a k pozdním mrazům. Je považován za naši z nejstinnější listnatou dřevinu, v mládí snáší plné osvětlení jen obtížně. Vytváří mykorhizu s četnými druhy hub. Buk zatím patří k našim nejméně ohrožovaným dřevinám abiotickými faktory i chorobami a škůdci, naopak zvěří je s oblibou vyhledáván. Při zalesňování zemědělských půd bukem je nutné mít na zřeteli, že jeho výsadba přijde do klimatických a půdních podmínek, které pro něho nejsou optimální. Jeho uplatnění na zemědělských půdách by bylo optimální dosáhnout prostřednictvím přípravných dřevin (Uhlířová, Kapitola 2004; Poleno, Vacek 2009).

Habr obecný – Carpinus brtulus L. Habr je rozšířen ve značné části Evropy, zasahuje podél Černého moře až na Kavkaz. Přirozený výskyt je vázán na doubravy a bukové doubravy, ale může být úspěšně použit až do 500 – 600 m n. m. Habru vyhovují vlhké svěží, vzdušné, ale minerálně bohaté, hlinité a humózní půdy, ale je svými melioračními schopnostmi využitelný i na půdách chudších. Uplatňuje se jako výchovná a meliorační dřevina, která zlepšuje půdu rychle rozkládajícím se opadem. 14

Při zalesnění zemědělských půd se využívá v porostech dřevin, které špatně kryjí půdu, tvoří často podúroveň porostu a napomáhá lepšímu růstu a kvalitě těchto porostů. Habr je citlivý k imisnímu zatížení, mrazu je odolný (Uhlířová, Kapitola 2004; Vacek, Simon 2009).

Javor klen – Acer pseudoplatanus L. Je dřevinou jižní a střední Evropy. U nás je rozšířen od nížin do hor, kde roste jako příměs v bučinách i smrčinách. V mládí snáší slabší zástin, stářím se jeho nároky na světlo zvyšují. Vyhovují mu hluboké, čerstvě vlhké, vzdušné, humózní a minerálně dobře zásobené suťové půdy. Má větší nároky na vzdušnou vlhkost, nesnáší však stagnující vysokou hladinu spodní vody. Je významnou meliorační dřevinou a někdy se samovolně šíří na opuštěné zemědělské půdy. Protože je poměrně odolný vůči mrazu a nevadí mu trvalé přímé osvětlení, je vhodnou náhradou za buk v první generaci lesa (Uhlířová, Kapitola 2004).

Javor mléč – Acer platanoides L. Je dřevinou převážně nižších poloh, kde tvoří příměs lužních porostů, pobřežních křovin a mezofilních habrových doubrav. Oproti klenu snáší vyšší hladinu spodní vody a má také vyšší nároky na dusík v půdě. Roste na půdách čerstvě vlhkých, minerálně bohatých, hlinitých, středně hlubokých a půdách na aluviích bez častých a dlouhodobých záplav. Uplatnění javoru mléč je stejné jako u klenu (Uhlířová, Kapitola 2004).

Javor babyka – Acer campestre L. Hojně se vyskytuje v nižších vegetačních stupních jako vtroušená dřevina, často v podúrovni. V lužních lesích nebo v teplomilných doubravách a lesostepích. Babyka není náročná na půdu. Roste na vlhkých, minerálně dobře zásobených půdách lužních stanovišť. Jde o dřevinu vysloveně teplomilnou a polostinnou, dobře snášející zástin. Při zalesňování zemědělských půd může být uplatněna jako meliorační a krycí dřevina (Uhlířová, Kapitola 2004).

Jasan ztepilý – Fraxinus excelsior L.

15

Jasan ztepilý roste téměř po celé Evropě. Má velmi širokou ekologickou amplitudu. Vyskytuje se od luhů v nejnižších polohách až do nadmořské výšky kolem 1000 m. Těžištěm jeho autochtoního rozšíření je lužní les 1. LVS, kde je determinantou v řade souborů lesních typů tzv. tvrdého luhu společně s dubem letním a příměsí dalších lužních dřevin. Do vyšších stupňů stoupá podél vodotečí, kde je součástí javorových jasenin. Jasan je i dřevina suťových a roklinových lesů, kde roste od stupně doubrav až po bukové smrčiny v podhorských a horských oblastech. Vzhledem k tomu je nutno respektovat odlišnosti jeho ekotypů. Jasan je dřevina světlomilná, v mládí snášející zástin. Je poškozován pozdními mrazy, ale vůči imisím a zasolení je odolný. Nejlépe roste na půdách vlhkých hlinitých, hlubokých a živných. Má vysokou spotřebu vody, nesnáší však vodu stagnující nebo dlouhodobé záplavy. Má charakter pionýrské dřeviny, opadem zlepšuje půdu o fosfor a dusík, a pokud má plnit i funkci produkční, je nutno respektovat jeho vyšší nároky na úrodnost půdy. Tato podmínka je většinou na zemědělských půdách splněna (Uhlířová, Kapitola 2004; Vacek, Simon 2009).

Jilmy – Ulmus L. V ČR jsou původní tři druhy jilmů: jilm drsný (Ulmus glabra Hudson), který roste od pahorkatin do hor. Na svěžích, živných, humusem zásobených půdách. Jilm vaz (Ulmus laevis Pall.), který tvoří přirozenou složku lužních lesů. Roste na těžších značně zamokřených půdách a snáší dlouhodobější zaplavení. A jilm habrolistý (Ulmus minor Mill.), který má těžiště rozšíření v lužních lesích nižších poloh. Populace jilmů zdecimovala houbová choroba grafióza Ophiostoma ulmi. Jilm habrolistý se díky této chorobě ve volné přírodě téměř nevyskytuje. Při zalesňování zemědělských půd je užití jilmů z tohoto hlediska problematické. Měly by tvořit jen malou rozptýlenou příměs do 5 %, aby se snížilo riziko šíření grafiózy.

Bříza bělokorá – Betula pendula Roth. Bříza bělokorá je eurosibiřský druh, který je široce rozšířen. Je stálou příměsí našich lesů na celém území kromě lužních lesů a vysokohorských poloh. Je typická pionýrská dřevina na půdu nenáročná, spíše roste na sušších, případně oglejených půdách. Opadem půdu příliš nezlepšuje, snáší drsné klimatické i imisní podmínky a je plně mrazuvzdorná. Je velice náročná na světlo, v zástinu brzy odumírá. Vytváří specifické 16

mykorhizy s mnoha druhy hub. Snadno podléhá houbovým chorobám např. březovník obecný (Piptoporus betulinus P. Karst.) a palcatkováhouba Taphrina betulina Rostr., která způsobuje v korunách bříz čarověníky. Z hmyzích škůdců poškozují asimilační aparát břízy někteří zástupci z čeledi mandelinkovitých (Chrysomelidae) a pilatka z rodu Scolioneura Konow. Význam břízy bělokoré pro zalesnění zemědělských půd není doceněn (Vacek, Simon 2009; Uhlířová, Kapitola 2004).

Bříza pýřitá – Betula pubescens Ehrh. Bříza pýřitá je na našem území ekologicky vázána pouze na reliktní vlhká a zamokřená stanoviště. Má vyšší nároky na vzdušnou a půdní vlhkost. Na světlo je méně náročná než bříza bělokorá.

Bříza karpatská – Betula carpatica W. et K. Bříza karpatská je rozšířena ostrůvkovitě v pohořích střední Evropy. Vyskytuje se na rašelinných lokalitách horských oblastí. Dobře snáší vysokou hladinu spodní vody. Jedná se o dřevinu s významnou půdoochrannou funkcí.

Lípa malolistá – Tilia cordata Mill. Její areál rozšíření zabírá téměř celou Evropu. Těžiště rozšíření je v lužních a v suťových a roklinových lesích nižší vegetačních stupňů. Nároky na půdu má střední, roste na zastíněných chladnějších expozicích. Je polostinnou až stinnou dřevinou, která je skromná na světlo i teplotu stanoviště. Má velice dobře odolává mrazu a je poměrně rezistentní vůči chorobám a škůdcům. Do jisté míry snáší i imisní zatížení (Vacek, Simon 2009; Uhlířová, Kapitola 2004).

Lípa velkolistá – Tilia platyphyllos Scop. Lípa velkolistá je rozšířena v západní, střední a jihovýchodní Evropě. Těžiště výskytu má v pahorkatinách, kde je diagnostickým druhem suťových a roklinových lesů. Má střední nároky na půdu, kterou dobře kryje. Roste častěji na bazických podkladech. Je to polostinná dřevina náročná na vyšší vzdušnou vlhkost. Proti pozdním mrazům není odolná a vůči imisím je citlivá. Lípa velkolistá se uplatňuje při

17

zalesňování zemědělských půd od nížin až do 5. LVS jako přimíšená meliorační dřevina k dubu, borovici i smrku (Uhlířová, Kapitola 2004; Vacek, Simon 2009).

Jeřáb ptačí – Sorbus aucuparia L. Jeřáb ptačí je rozšířen od nížin až po horní hranici lesa. Prostupuje všemi lesními vegetačními stupni. Je velice přizpůsobivá a zcela nenáročná pionýrská dřevina s ochrannými a melioračními vlastnostmi. Daří se mu na nejrůznějších půdních typech, od půd suchých až po půdy bažinaté s vrstvou surového humusu. Pouze zasolené půdy nesnáší. Je poměrně světlomilnou dřevinou, ale v mládí snese i značné zastínění. Je odolný vůči mrazům i průmyslovým imisím. Jeho uplatnění při zalesňování zemědělských půd je omezené na případy, kdy je omezena volba dalších přimíšených dřevin (Uhlířová, Kapitola 2004; Vacek, Simon 2009).

Olše lepkavá - Alnus glutinosa L. Vyskytuje se od nížin až do vyšších poloh. Nejhojněji je zastoupena v lužních lesích 1. LVS v inundačním území řek, kde tvoří čisté porosty nebo roste ve směsi s topoly a vrbami. Roste i kolem stojatých vod, jako slepých ramen, rybníků, bažinatých močálů a v okolí pramenišť. Olše lepkavá nejlépe prosperuje na hlubokých nevápenných minerálně bohatých humózních hlinitých půdách, trvale zásobených proudící vodou. Nedaří se jí na rašelinách. Dokáže růst i na zbahnělých a málo vzdušných těžkých jílovitých a oglejených půdách se stagnující vodou, díky bohatě rozvětvenému kořenovému systému s hlízkovými bakteriemi, které poutají vzdušný dusík. Mrazy netrpí, je však choulostivá na vyšší teploty, zvláště na suchých stanovištích. Opadem zlepšuje kvalitu půdy. Olši lze úspěšně používat jako přípravnou, pomocnou i výchovnou dřevinu. Osvědčila se také při výsadbě v průmyslových a v imisních oblastech. Kořenová soustava olše může být napadána patogenními houbami z rodu Phytophthora De Bary, která způsobuje masivní chřadnutí olší. Hmyzí škůdci, kteří způsobují při přemnožení i holožíry jsou z čeledi Chrysomelidae (Uhlířová, Kapitola 2004; Vacek, Simon 2009).

18

Olše šedá – Alnus incana L. (Moench) Olše šedá má souvislý areál v severní a v severovýchodní Evropě, zasahuje až za polární kruh do oblasti tundry. Jižněji je rozšířena jen ostrůvkovitě, především v horách. V ČR hojně roste ve všech horských a podhorských oblastech s těžištěm v 6. a 7. LVS. Kolem potoků a řek tvoří čisté lemové porosty. Často roste na náplavech i na prameništích. Sestupuje i do nižších poloh kde roste současně s olší lepkavou podél vodních toků. Je nenáročná dřevina, která roste na různých půdách a geologických podkladech, jestliže jsou dostatečně provzdušněné. Dobře snáší záplavy, nikoli stagnující vodu. Je zcela mrazuvzdorná, na světlo náročnější. Olše šedá je považována za pionýrskou dřevinu, která dusíkem obohacuje půdu, a svým opadem příznivě působí na jejich strukturu a tvorbu humusu. Hodí se k zalesňování extrémních stanovišť jako mrazových poloh, neplodných půd, hald, sesuvných svahů a strží. Použití při zalesňování zemědělských půd je pouze okrajové, vázané na specifická stanoviště (Uhlířová, Kapitola 2004).

Topol osika – Populus tremula L. Topol osika má velice rozsáhlý areál rozšíření, který zabírá téměř celý mírný a studený pás euroasijského kontinentu. V ČR se vyskytuje na celém území s těžištěm výskytu od 300 do 800 m n. m. Osika je pionýrská dřevina osidlující též nejrůznější nelesní stanoviště. Nejlépe se mu daří na aluviálních půdách lužních oblastí na hlubokých, hlinitých, humózních, minerálně bohatých a vlhkých půdách. Na zaplavovaných stanovištích a stanovištích se stagnující vysokou hladinou spodní vody trpí hnilobou. Vysychavé půdy toleruje a opadem ji zlepšuje. Jde o světlomilnou dřevinu odolnou proti imisím a mrazu. Avšak bývá poškozována sněhem a námrazou (Uhlířová, Kapitola 2004).

Třešeň ptačí – Cerasus avium (L.) Moench Třešeň ptačí se vyskytuje od nížin do hor. Je světlomilnou poměrně rychle rostoucí dřevinou na výslunných chráněných lokalitách cca do 800 m n. m. Nejlépe se jí daří na bohatých a vlhčích půdách s vyšším obsahem bází. Její uplatnění při zalesňování zemědělských půd je značné. Třešeň vyžaduje následnou zvláštní péči. Jako výplň

19

produkčně orientované výsadby třešní je vhodná pomaleji rostoucí dřevina, která kryje půdu a čistí kmen (Vacek, Simon 2009).

3.13. Tvorba porostních směsí Pod pojmem tvorba porostní směsi se rozumí druhové složení zakládaného porostu a jeho prostorové uspořádání, tzn. způsob smíšení, tvar a velikost porostních skupin i budoucí vertikální využití porostního prostoru. Prostorové uspořádání významně ovlivňuje náklady na založení porostu, náročnost a nákladnost pozdější výchovy porostu, jeho stabilitu a v konečném důsledku, zda a jak se přimíšené dřeviny v porostu uplatní (Poleno, Vacek 2009). Při tvorbě porostní směsi je velice nutné vzít v úvahu ekologické nároky dřevin, jejich vlastnosti a kompetiční vztahy, pěstební a provozní rizika některých porostních směsí a budoucí stabilitu zakládaných porostů. Při míšení dřevin by se měl zohledňovat tvar, velikost a expozice zalesňovaných ploch. Dalším faktorem je posouzení intenzity škod abiotickými a biotickými činiteli na okolních lesních porostech (Topka 2003). Při tvorbě směsí bylo třeba zachovat legislativou (příloha č. 6 vyhlášky 139/2004 Sb.) stanovené minimální hektarové počty jednotlivých dřevin (tab. 1) Tab. 1. Minimální počty jedinců vybraných druhů dřevin na 1 ha pozemku při obnově lesa a zalesňování pro prostokořenný sadební materiál v tis. ks (příloha č. 6 vyhlášky 139/2004 Sb.)

pozn.: při použití krytokořenného sadebního materiálu lze uvedené počty dále snížit o 20 %

20

3.14. Způsob smíšení Uspořádání dřevin může být pravidelné či nepravidelné. Nepravidelné uspořádání se obvykle volí, pokud lze výhodně využít mikroreliéf zalesňované plochy. To je velmi častá situace na lesních půdách, zejména v klimaticky méně příznivých podmínkách. Na bývalých zemědělských půdách, kde rozdíly mikroreliéfu nejsou významné, lze s výhodou využít pravidelné uspořádání, zejména při nasazení sázecích strojů (Bartoš, Kacálek 2006). Způsob smíšení závisí nejen na vlastnostech vysazovaných dřevin a poslání, která mají v porostní směsi plnit, ale i na technologii sadby. Při tom je nutné mít na zřeteli, že tentýž druh dřeviny se v různých podmínkách chová rozdílně. Má-li se příměs svými melioračními a stabilizujícími účinky významněji projevit, měla by dosahovat alespoň 30 %. I nižší příměs je však cenná z hlediska diverzity a jako zdroj pro budoucí přirozenou obnovu (Zatloukal 2004). O způsobu smíšení rozhoduje i nutnost nebo možnost ochrany výsadeb před škodami zvěří. Jednotlivé smíšení je vhodné, pokud se přimíšená dřevina chová spíše dominantně, pokud zejména v mladším věku má vyšší růstovou dynamiku než dřevina základní nebo pokud s ní alespoň dokáže udržet růstové tempo. Toto smíšení je vhodné např. pro modřín. Také lípa či habr mohou být s výhodou přimíšeny jednotlivě. Tyto dřeviny pak v podúrovni plní krycí a meliorační funkci. Výhodou jednotlivého smíšení v kombinaci s použitím silné sadby je nízká spotřeba sadebního materiálu (Bartoš, Kacálek 2006). Hloučkovité smíšení dává lepší předpoklady přežití alespoň jednoho či několika jedinců z hloučku i v konkurenci dynamičtěji se vyvíjejících okolních dřevin. V závislosti na velikosti hloučku je v dospělém porostu jeho výsledkem „jemné zrno“ míšení, tvořené jedním či několika málo stromy. Toto je vhodné zejména pro druhy dřevin, které přirozeně nevytvářejí porosty, v nichž by výrazně dominoval např. klen. Zatímco bukové porosty (i nesmíšené) jsou vcelku přirozeným jevem, klen takovéto porosty nevytváří; podobně i lípy. Hloučkovitá příměs je vhodná a přirozená i pro jedli a meliorační a zpevňující dřeviny, pokud chceme jejich účinkem pokrýt plochu porostu. Podstatná je velikost hloučku. U dřevin s pomalejším počátečním růstem by měla být minimálně tak velká, aby odpovídala korunové projekci dospělého stromu. Jinak hrozí, že ji hlavní dřevina potlačí a předroste. Při minimálních hektarových počtech přimíšených dřevin mezi 3 – 5 tisíci, tomu odpovídá cca 8 – 16 sazenic přimíšené

21

dřeviny v minimálním hloučku. Velikost hloučku obvykle nepřesahuje 100 m2 (Zatloukal 2004). Skupinové smíšení je vhodné a přirozené použít především u dřevin schopných vytvářet přirozeně nesmíšené porosty např. BK, DB popř. BO. Také je vhodné u dřevin, od kterých očekáváme produkci cenných sortimentů a u kterých dochází v důsledku sukatosti a asymetrie korun ke snížení kvality produkovaného dřeva. Pokud však od těchto dřevin očekáváme spíše plnění zpevňující či meliorační funkce, je vhodnější míšení hloučkovité. Za skupinu lze považovat uskupení jedinců o velikosti v řádu arů až desítek arů. Řadové smíšení je výhodné při zalesňování stroji. Výhodou je přehlednost a možnost uplatnění jednoduchých výchovných schémat. U řadového smíšení je důležitá i orientace řad. Řady zpevňujících dřevin by měly být orientovány kolmo na směr převládajících bořivých větrů a v dostatečném počtu. Při zastoupení 20 – 30% by zpevňující dřevina měla tvořit cca každou 3. – 5. řadu, nebo více řad vedle sebe s větším odstupem (Zatloukal 2004). Při zalesňování zemědělských půd, které obvykle leží vně lesních komplexů, je nutné věnovat mimořádnou péči porostním okrajům. Ty by měly být dostatečně husté se stromy s hluboko nasazenými korunami.

Obr. 1: Řadové smíšení smrku ztepilého a třešně ptačí na výzkumné ploše Uhřínov

22

3.15. Legislativa Problematiku zalesňování zemědělských půd řeší mnoho legislativních předpisů. Nejdůležitější právní předpis je zákon č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů. Mezi další předpisy vztahující se k zalesňování zemědělských půd patří: Zákon č. 149/2003 Sb., o uvádění do oběhu reprodukčního materiálu lesních dřevin lesnicky významných druhů a umělých kříženců, určeného k obnově lesa a k zalesňování, a o změně některých souvisejících zákonů. Vyhláška č. 29/2004 Sb., kterou se provádí zákon č. 149/2003 Sb., o obchodu s reprodukčním materiálem lesních dřevin. Vyhláška č. 139/2004 Sb., kterou se stanoví podrobnosti o přenosu semen sazenic lesních dřevin, o evidenci a původu reprodukčního materiálu a podrobnosti o obnově lesních porostů a o zalesňování pozemků prohlášených za pozemky určené k plnění funkcí lesa. Vyhláška č. 83/1996 Sb., o zpracování oblastních plánů rozvoje lesů a o vymezení hospodářských souborů. Vyhláška č. 84/1996 Sb., o lesním hospodářském plánování. Nařízení vlády č. 239/2007 Sb. o stanovení podmínek pro poskytování dotací na zalesňování zemědělské půdy. Zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Zákon č. 101/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí. Zákon č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu. Zákon č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu. Zákon č. 265/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky. Zákon č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon) s prováděcí vyhláškou č. 190/96 Sb. Zákon č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů. (Vacek et al. 2005; Poleno, Vacek 2009)

23

4. Charakteristika širšího zájmového území PLO 26 – Předhoří Orlických hor 4.1. Geografické a geomorfologické členění Předhoří Orlických hor tvoří nevelkou přírodní oblast s poměrně členitým reliéfem, který se zvedá od JZ a Z až V a jehož tvářnost je modifikována geologickou strukturou. Hranice PLO 26 se táhnou pod Orlickými horami po celé jejich délce a sahají od Kostelce nad Orlicí přes Opočno, Bohuslavice, Českou Skalici, Běloves, Sedloňov, Kunvald a Pastviny až po Letohrad. Rozloha oblasti činí 90 250 ha, z toho porostní půdy je 22 157 ha. Lesy jsou rozptýleny většinou do menších komplexů. Lesnatost oblasti je 25 %. Tato oblast se nachází hlavně v Hradeckém (73 %) a Pardubickém (27 %) kraji. Geomorfologicky je Předhoří Orlických hor zařazeno do Krkonošsko-jesenické soustavy (Demek 1987). Západní opuková část má pahorkatinný ráz (300 – 500 m n. m.), dělí se na opukovou Rychnovskou pahorkatinu (Jahodová 502 m n. m.) a opukovou Žamberskou pahorkatinu, k níž patří granodioritový Litický hřbet (Chlum 603 m n. m., Kletná 536 m n. m.). Východní část podhůří má ráz vyšší pahorkatiny až vrchoviny (Kašperka 639 m n. m., Dobrošov 623 m n. m.). Do východní části zasahuje i část Žamberecké pahorkatiny (Velká Suchá 559 m n. m.) a část Bukovohorské hornatiny (Varta 620 m n. m.). Nejvyšší polohy pak jsou na styku s Orlickými horami (např. Bulík 700 – 729 m n. m.) (Mikeska 2000).

4.2. Geologie oblasti Přehoří Orlických hor můžeme rozdělit dle podloží na dvě části. Podorlické opuky (převážně křídová slínovcová opuka) a vlastní podhůří (fylit, zelená břidlice, amfibolit, granodiorit, perm). Největší částí je český křídový útvar, který je většinou opukový, v Litickém hřbetu pískovcový. Skládá se ze slínovců, slínitých pískovců a vápnitých jílovců. V až JV od Rychnova nad Kněžnou je složen z křemitých a kaolinických pískovců a slepenců. Část vlastního podhůří tvoří krystalinikum, především sericitické a dvojslídné novoměstské fylity a zelené břidlice. Na litický granodioritový suk navazuje v jeho J části permský útvar, který je složen z červených vápnitých pískovců, jílovců, slepenců a

24

brekcií a je vklíněný mezi křídový útvar. Dále na území zasahuje podkrkonošský permokarbon, který vybíhá od Náchoda k Novému Městu nad Metují.

4.3. Pedologie oblasti V podhůří převažují kambizemě (75 %), které vznikají na fylitu, granodioritu a permu. Většinou to jsou půdy středně hluboké, písčitohlinité, mírně skeletovité. Zrnitostně těžší jsou pararendziny (5 %), které se vyskytují na podorlických slínovcových opukách. Dále se v této oblasti vyskytují fyzikálně méně příznivé odvápněné luvizemě (8 %), pseudoglejové pararendziny (5 %) i typické (pravé) a kambické (hnědé) pseudogleje (6 %). Zrnitostně nejběžnější půdy jsou písčitohlinité s obsahem jílnatých částí.

4.4. Hydrografie oblasti Oblast má velice bohatou říční síť. Většina území leží v úmoří Severního moře. Jen okrajová část je odvodňována do moře Černého. Předhořím Orlických hor protéká Dědina, která pramení v Orlických horách pod Sedloňovským vrchem, Metuje, Divoká Orlice, Tichá Orlice a Moravská Sázava, která pramení v Pardubickém kraji na jihozápadním úbočí Bukové hory. Dalšími vodními toky jsou Bělá, Zdobnice a Kněžná, které se vlévají do Divoké Orlice.

4.5. Poměry klimatické Podstatná část území lesní oblasti Předhoří Orlických hor náleží do mírně teplé oblasti (B8 – vlhký, vrchovinný, výška do 1000 m n. m.). A okrajově chladnou oblast (okrsek C1 – mírně chladný) (podle Atlasu podnebí ČSSR 1958). Klimatické poměry oblasti odpovídají přechodnému rázu pahorkatiny a vrchoviny. Průměrná roční teplota v celé oblasti se pohybuje mezi 6° - 7° C, ve vegetačním období mezi 12° - 14° C. Průměrné roční úhrn srážek kolísá mezi 700 – 900 mm. Množství srážek je ovlivněno expozicí a nadmořskou výškou – např. Dobruška (291 m n. m.) 664 mm, Rychnov nad Kněžnou (321 m) 707 mm, Letohrad (388 m) 792 mm, Žamberk (430m) 828 mm, Pečín (508 m) 848 mm. Langův dešťový faktor se pohybuje v rozmezí 100 až 150 – jedná se o humidní až perhumidní oblast. Délka vegetační doby se pohybuje mezi 145 a 160 dny (Mikeska 2000).

25

4.6. Druhová skladba, vegetační stupňovitost a typologické poměry lesních stanovišť V současné dřevinné skladbě je 79 % jehličnanů a 19 % listnáčů a 2 % holin. Současná druhová skladba je tvořena SM 68 %, BO 4 %, MD 4 %, JD 2 %, BK 6 %, DB 4 %, BŘ 3 %, OL 2 % a JV, LP, JS, HB 1 %. Lesní vegetační stupně jsou na území PLO 26 - Předhoří Orlických hor rozšířeny následovně: 1. LVS (dubový) 0,6 %; 2. LVS (bukodubový) 10,0 %; 3. LVS (dubobukový) 20,6 %; 4. LVS (bukový) 39,8 %; 5. LVS (jedlobukový) 28,5 %; 6. LVS (smrkobukový) 0,5 %. Nejrozšířenější lesní vegetační stupně: 4 – bukový (40 %) a 5 - jedlobukový (28 %). Nejrozšířenější soubory lesních typů jsou 4S, 4K, 5K, 5S. Převládají živná stanoviště (42 %) nad kyselými (32 %) (Mikeska 2000).

26

5. Materiál a metodika 5.1. Charakteristika užšího zájmového území 5.1.1. Klimatické poměry výzkumných ploch Podle atlasu podnebí ČSSR (1958) náleží plochy do mírně teplé oblasti (B8). Vlhký, vrchovinný okrsek, výška do 1000 m n. m. Dle Quitta (1971) se jedná o mírně teplou klimatickou oblast MT3 – krátké léto, mírné až mírně chladné, suché až mírně suché, přechodné období normální až dlouhé, s mírným jarem a mírným podzimem, zima je normálně dlouhá, mírná až mírně chladná, suchá až mírně suchá s normálním až krátkým trváním sněhové pokrývky.

Tab. 2: Klimatické charakteristiky sledovaného území (Quitt, E.1971) Charakteristiky Počet letních dnů Počet dnů nad 10°C Počet mrazových dnů Počet ledových dnů Prům. teplota v lednu (°C) Prům. teplota v červenci (°C) Prům. teplota v dubnu (°C) Prům. teplota v říjnu (°C) ∅ dnů srážek nad 1 mm Úhrn srážek ve veg.době (mm) Úhrn srážek v zimě (mm) Srážky celkem (mm) Počet dnů se sněhem Počet dnů zamračených Počet dnů jasných

MT3 20-30 120-140 130-160 40-50 -3- -4 16-17 6-7 6-7 110-120 350-450 250-300 600-750 60-100 120-150 40-50

5.1.2. Půdní poměry výzkumných ploch Zhodnocení půdních vlastností zalesněných zemědělských pozemků se uskutečnilo v roce 2005.

Výzkumná plocha Bystré II Půdní profil této plochy se vyznačuje převažující hnědou písčitohlinitou zeminou v celé hloubce, která má do 20 cm od povrchu pouze tmavší barvu než má část od 20 do 27

40 cm. V hloubce nad 40 cm se již nachází přechodový horizont do zvětraliny fylitu, který má šedou barvu a obsahuje 80 % skeletu. Půdu lze hodnotit jako středně kyselou s humózním A horizontem, který má dobrou zásobu dusíku. Z rostlinám přístupných živin byl deficitní pouze fosfor v minerálním B horizontu (Kacálek, Bartoš, Černohous 2006).

Výzkumná plocha Uhřínov Půdní poměry této plochy se od předchozí odlišují a jsou navíc relativně pestré. Na této ploše se ve svahové části vyskytuje středně hluboká silně kamenitá půda typu kambizem rankerová a část plochy pod svahem se vyznačuje středně hlubokou písčitou půdou, červenohnědě zbarvenou. Půdním typem je kambizem kultizemní rubefikovaná. Půda je v horizontech A i B středně kyselá a humózní až silně humózní. U žádného prvku nebyl zjištěn deficitní stav (Kacálek, Bartoš, Černohous 2006).

5.2. Popis výzkumných ploch Obě výzkumné plochy byly založeny pracovníky Výzkumného ústavu lesního hospodářství a myslivosti, v.v.i., Výzkumné stanice v Opočně. Výzkumná plocha Bystré II a Uhřínov patří do série výzkumných ploch, na kterých je řešena problematika zalesňování bývalých zemědělských půd a některé další aspekty umělé obnovy lesa. Konkrétně na těchto dvou výzkumných plochách bylo využito řadové smíšení vybraných dřevin s cílem sledování vzájemného ovlivňování a vzniku pestře smíšených porostů. Výzkumné plochy byly založeny v rámci řešení výzkumného záměru MZe ČR č. 0002070203 „Stabilizace funkcí lesa v antropogenně narušených a měnících se podmínkách prostředí“. Obě výzkumné plochy jsou oplocené, aby se předešlo škodám způsobených zvěří.

28

5.2.1. Výzkumná plocha Bystré II Lokalita

se

nachází

v katastrálním

území

obce

Bystré

na

souřadnicích

50°19'40.166"N 16°14'54.442"E (obr. 2), porost 405 N 1a (příl. 1). Na svahu se severní expozicí, v nadmořské výšce 510 m n. m.

Obr. 2: Lokalizace plochy Bystré II SLT je 4K – kyselá bučina, původní půdní typ je kambizem. Podloží je tvořeno metabazity a fylitickými drobami novoměstské série podorlického krystalinika. Tato plocha je bývalou loukou obklopenou ze tří stran staršími lesními porosty, z části založenými v 60. letech minulého století na zemědělské půdě. Okolní porosty jsou také zařazeny do SLT 4K. Dle vyhlášky č.83/96 Sb., o zpracování oblastních plánů rozvoje lesů a o vymezení hospodářských souborů zařazen do CHS 43. Pro CHS 43 jsou ve vyhlášce uvedeny jako dřeviny hlavní: buk, smrk a borovice. Jako dřeviny MZD: buk, jedle, lípa, dub, habr a douglaska. Jako dřeviny přimíšené a vtroušené: modřín, bříza a vejmutovka. Pozemek je rozdělen na 21 parcel o velikosti 3 ary. Parcely byly vytyčeny bílými kůly s čísly parcel. Před výsadbou byla provedena příprava půdy naoráním asi 35 cm širokých pásů zemědělským pluhem. Povrch půdy byl narušen do hloubky 5 cm. Na výzkumné ploše Bystré II byly pro potřeby diplomové práce sledovány parcely v uspořádání na obr. 3. 29

C

B

1

A

SM+BK JD+SM

2

JD+BK

1

2

3

JD+MD

BK+DG

4

JD+LP

BK+MD

SM+MD

4

5

DB+LP

TR+SM

TR+MD

5

SM+LP

6

6

7

3

7

C B A Obr. 3: Rozmístění sledovaných pokusných parcel na výzkumné ploše Bystré II

Obr.4: Výzkumná plocha Bystré II, parcela 3C – jedle bělokorá, modřín opadavý

30

Obr. 5: Výzkumná plocha Bystré II, parcela 4C – jedle bělokorá, lípa srdčitá Rozestup řad vysázených dřevin je na všech parcelách 1,6 m (v průměru 120 ks stromků na ploše 3 ary). Na jednotlivých parcelách je vždy použito smíšení pouze dvou dřevin, aby bylo možné pozorovat jejich vzájemné ovlivňování. Zastoupení dvou smíšených dřevin je vždy 50 a 50 %. Dřeviny byly vysázeny v řadovém smíšení. Od roku 2002 byl každoročně sledován zdravotní stav, měřen výškový a tloušťkový přírůst. Na měření výšky byl použit dvoumetr nebo výškoměrná tyč (4 nebo 9 metrů), a k měření tloušťky digitální posuvné měřítko nebo průměrka.

5.2.2. Výzkumná plocha Uhřínov Lokalita se nachází v katastrálním území Malý Uhřínov na souřadnicích 50°13'32.199"N 16°19'53.609"E (obr. 6). Porost 21 B 1b (příl. 2) na JJV svahu a navazující terase pod svahem nad údolím řeky Kněžné v nadmořské výšce 530 m n. m., SLT 4S – svěží bučina, vrchní část svahu odpovídá spíše 4C – vysýchavá bučina. Podloží je složeno jednak z hlubinných vyvřelin na svahu, tak i z metamorfovaných hornin novoměstské série podorlického krystalinika na terase. Svah lokality bývala louka a spodní terasa orná půda.

31

Obr. 6: Lokalizace plochy Uhřínov

Pozemek je rozčleněn na 32 čtvercových parcel o velikosti cca 4 ary. Hranice parcel jsou označené dřevěnými kůly. Rozestup řad vysázených dřevin je cca 1,6 m. Na výzkumné ploše byly sledovány parcely na obr. 7. Na parcelách je taktéž použito řadového smíšení dvou dřevin se zastoupením vždy 50 a 50 %. Od výsadby byl každoročně sledován zdravotní stav a měřen výškový přírůst. K měření výšek byl použit dvoumetr nebo výškoměrná tyč.

Obr. 7: Rozmístění sledovaných pokusných parcel na výzkumné ploše Uhřínov

32

Obr. 8: Výzkumná plocha Uhřínov, parcela 4C – douglaska tisolistá, buk lesní

Obr. 9 :Výzkumná plocha Uhřínov, parcela 3C – smrk ztepilý, buk lesní

33

Ztráty na sadebním materiálu byly vypočteny jako podíl všech uschlých jedinců (včetně vylepšování) ku počtu živých jedinců. Průměrná výška a tloušťka sledovaných dřevin byla vypočtena jako aritmetický průměr hodnot všech dřevin z vybraných parcel. Data z obou výzkumných ploch byla statisticky vyhodnocena pomocí aritmetických průměrů s využitím směrodatných odchylek a konfidenčních intervalů (α = 0,05). Pro výpočty bylo použito programové vybavení MS Excel. Dále byla zpracována data z automatických meteorologických staniček na obou výzkumných plochách a zjištěny největší teplotní výkyvy, které byly graficky vyhodnoceny. Ve vybraném časovém úseku byly vypočteny maximální a minimální denní teploty ve výšce 30 a 200 cm nad povrchem půdy. Chybové úsečky v prezentovaných grafech znázorňují intervaly konfidence na hladině spolehlivosti 95 %.

34

6. Výsledky 6.1. Zdravotní stav jednotlivých dřevin Zdravotní stav takřka všech dřevin vysázených na výzkumné ploše Bystré II se již od výsadby vyvíjel velmi příznivě. Kombinace vlhkého počasí po výsadbě a severní expozice zajistila velmi vysoké procento dobře odrůstajících jedinců. V prvních letech po výsadbě byly poškozovány okusem dřeviny atraktivní pro zajíce (buk, třešeň, částečně i dub). Toto poškození však pouze částečně omezilo výškový přírůst a nemělo většinou vliv na odumírání jedinců. Tomuto poškození bylo zamezeno výměnou uzlového lesnického pletiva, které zajíc při větší sněhové pokrývce bez problémů překoná, klasickým pletivem s oky 5 cm. Průměrné ztráty na sadebním materiálu za prvních 7 let po výsadbě činily pouze 1 %. Takto nízké ztráty lze přičíst zejména vhodné severní expozici výzkumné plochy, příznivému průběhu počasí v době zakládání výsadeb (dostatek srážek v období výsadby na jaře 2002) a pečlivé ochraně proti buřeni a zvěři (pečlivé ožínání a kvalitní oplocení). Zatímco vysázený sadební materiál na ploše Bystré II vykazovaly v prvních letech po výsadbě velmi dobrý zdravotní stav a stálý přírůst, na výzkumné ploše Uhřínov byl zdravotní stav dřevin podstatně horší. Za hlavní příčiny velmi vysokých ztrát (i na vylepšovaném sadebním materiálu) lze označit souběh následujících faktorů: výskyt období s minimem srážek po výsadbě v roce 2005 (i v letech 2006 a 2007 po vylepšování); relativně prudký jižní svah, kde vysoké letní teploty mohou mít zásadní vliv na přežívání sadebního materiálu; relativně vysoce skeletovitá a mělká půda. Nejvyšší ztráty po šesti letech po výsadbě vykazuje z listnatých dřevin buk 92 %, dále dub 64 %, lípa 23 %, a třešeň 16 %. Z jehličnatých dřevin byly nejvyšší ztráty zaznamenány u modřínu 61 %, následně u jedle 28 %, dále douglasky 23 %. Nejnižších ztrát dosáhl smrk 6 %. Takto nízké ztráty byly u smrku díky tomu, že nebyl záměrně vysazován na nejvíce exponovaná místa.

35

6.2. Růst dřevin 6.2.1. Bystré II Výsledky měření výšky jednotlivých dřevin na ploše Bystré II jsou zachyceny na obr. 10 a obr. 11. Nejvyšší výšky dosahovala ve druhém roce po výsadbě douglaska (122 cm), následoval modřín (115 cm) a smrk (69 cm) (obr. 10). Mezi druhým až čtvrtým rokem po výsadbě nejvíce přirostl modřín (189 cm), dále douglaska (155 cm) a smrk (74 cm). Ve čtvrtém roce po výsadbě nejvyšší výšku vykazoval modřín (304 cm), dále douglaska (277 cm) a smrk (142 cm). V osmém roce po výsadbě dosahovala nejvyšší výšky douglaska (695 cm). Druhou nejvyšší výšku vykazoval v osmém roce modřín (612 cm) a v pořadí třetí největší výšky dosáhl v osmém roce smrk (400 cm). V desátém roce po výsadbě dosahuje nejvyšší výšky douglaska (840 cm, sx = 95,9), modřín (795 cm, sx = 115,3), a smrk (564 cm, sx = 73,6). Nejvyšší absolutní přírůst mezi druhým až desátým rokem vykazuje douglaska (717 cm), dále modřín (680 cm), a smrk (495 cm).

Obr. 10: Porovnání výšky na výzkumné ploše Bystré II. v 2. až 10. roce po výsadbě

36

Ve druhém roce po výsadbě dosahuje čtvrté nejvyšší výšky buk (62 cm), následuje lípa (59 cm), třešeň (55 cm), dub (42 cm) a nejmenší výšky ve druhém roce dosahuje jedle (27 cm) (obr. 11). Z těchto dřevin vykazuje čtvrtý rok po výsadbě nejvyšší výšku buk (108 cm) dále třešeň (103 cm), lípa (97 cm), dub (95 cm) a jedle (48 cm). V osmém roce po výsadbě dosahoval buk (275 cm), třešeň (232 cm), lípa (234 cm), dub (315 cm), jedle (126 cm). V desátém roce po výsadbě dosahuje po smrku největší výšky buk (350 cm; sx = 58,6) a dub (350 cm; sx = 111,4), dále lípa (325 cm; sx = 112,1), třešeň (300 cm; sx = 65,1) a jedle (162 cm; sx = 83,2). Mezi druhým až desátým rokem po výsadbě nejvíce přirostl dub (307 cm), buk (288 cm), lípa (266 cm), dále třešeň (246 cm) a jedle (135 cm).

Obr. 11: Porovnání výšky na výzkumné ploše Bystré II v 2. až 10. roce po Výsledky měření výčetní tloušťky na ploše Bystré II. charakterizují následující grafy. Největší průměrné tloušťky dosahuje v šestém roce po výsadbě modřín (64 mm) následuje douglaska (62 mm), a výrazně menší průměrné tloušťky dosahuje smrk (28 mm) (obr. 12). V desátém roce po výsadbě dosahuje největší výčetní tloušťku douglaska (112 mm, sx = 25,8), poté modřín (102 mm, sx = 26,0), a smrk (80 mm, sx = 17,9). Mezi šestým až desátým rokem vykazuje největší tloušťkový přírůst smrk (52 mm), následuje douglaska (49 mm), a nejmenší tloušťkový přírůst má modřín (38 mm).

37

Obr. 12: Porovnání výčetní tloušťky na výzkumné ploše Bystré II. v 6. až 10. roce Po smrku největší průměrné tloušťky dosahuje v šestém roce po výsadbě buk (12 mm), dále jedle (10 mm), lípa (9 mm), třešeň (8 mm) a nejmenší průměrné tloušťky dosahuje dub (7 mm) (obr. 13). V desátém roce po výsadbě dosahuje nejvyšší průměrné tloušťky dub (32 mm, sx = 10,5), následuje lípa (31 mm, sx = 17,9), buk (27 mm, sx = 10,5), třešeň (26 mm, sx = 12,6) a nejnižší průměrnou tloušťku vykazuje jedle (18 mm, sx = 14,8). Nejvyššího tloušťkového přírůstu dosahuje mezi šestým až desátým rokem po výsadbě dub (25 mm), následuje lípa (21 mm), třešeň (17 mm), buk (14 mm) a nejméně přirostla jedle (8 mm).

Obr. 13: Porovnání výčetní tloušťky na výzkumné ploše Bystré II. v 6. až 10. roce po výsadbě. 38

6.2.2. Uhřínov Největší výšky na výzkumné ploše Uhřínov dosahoval v druhém roce po výsadbě modřín (100 cm), dále douglaska (41 cm) a smrk (40 cm) (obr. 14). Ve druhém až třetím roce po výsadbě začal nejrychleji přirůstat modřín, kdy jeho relativní přírůst za tři roky je větší o 235 % než přírůst douglasky a o 191 % větší než smrku. Až v sedmém roce po výsadbě dosáhla absolutně největšího ročního přírůstu douglaska 80 cm. V sedmém roce po výsadbě vykazuje nejvyšší výšku modřín (306 cm; sx = 166,65), smrk (190 cm; sx = 53,02) a douglaska (160 cm; sx = 92,09). Mezi prvním až sedmým rokem dosáhl největšího výškového přírůstu modřín (234 cm), dále smrk (158 cm) a douglaska (121 cm). V porovnání se dřevinami na ploše Bystré II byla v sedmém roce po výsadbě douglaska o 274 % menší, modřín byl o 76 % menší a smrk o 77 % menší než na ploše Bystré II.

Obr. 14: Porovnání výšky na výzkumné ploše Uhřínov v 1. až 7. roce po výsadbě V druhém roce po výsadbě vykazovala čtvrtou největší výšku třešeň (67 cm) následuje lípa a dub (47 cm), dále buk (38 cm) a nejnižší výšku vykazuje jedle (36 cm) (obr. 15). V sedmém roce po výsadbě dosahuje po smrku nejvyšší výšky třešeň (164 cm; sx = 84,93), lípa (148 cm; sx = 57,98), dub (118 cm; sx = 71,64), jedle (96 cm; sx = 37,45) a nejnižší výšku má buk (63 cm; sx = 39,86). Mezi prvním až sedmým rokem nejvíce přirůstala třešeň (110 cm), dále lípa (105 cm), dub (79 cm), jedle (60 cm) a nejméně přirůstal buk (25 cm). V sedmém roce po výsadbě byla na ploše Uhřínov jedle

39

o 6 % menší, třešeň o 20 % menší, dále lípa o 30 % menší, následoval buk, který byl o 96 % menší a dub byl o 139 % menší než na ploše Bystré II.

Obr. 15: Porovnání výšky na výzkumné ploše Uhřínov v 1. až 7. roce po výsadbě

6.3. Srovnání teplotních výkyvů na výzkumných plochách Z výsledků porovnání maximálních denních teplot na výzkumné ploše Bystré II a Uhřínov zjištěných z automatických meteorologických staniček lze pozorovat zajímavé rozdíly. Ve zvoleném časovém úseku byl největší absolutní rozdíl teplot ve 2 m nad povrchem půdy zaznamenán dne 11. 6. a 12. 6. 2011 (obr. 16). Kdy tento teplotní rozdíl činil 2,4 ºC.

Obr. 16: Porovnání maximálních denních teplot ve výšce 2 m nad povrchem půdy na výzkumných plochách Bystré II a Uhřínov v devíti vybraných dnech roku 2011 40

Zajímavé výsledky přináší srovnání maximálních denních teplot ve stejném časovém úseku v přízemní výšce 30 cm nad povrchem půdy (obr. 17). Zde byl zaznamenán dvojnásobně větší absolutní rozdíl teplot a to dne 14. 6. 2011. Maximální teplota v tomto časovém úseku byla zaznamenána dne 16. 6. 2011. Teplotní rozdíl maximálních denních teplot mezi sledovanými výzkumnými plochami tak činil až 5,5 ºC.

Obr. 17: Porovnání maximálních denních teplot ve výšce 30 cm nad povrchem půdy na výzkumných plochách Bystré II a Uhřínov v devíti vybraných dnech roku 2011 Průběh minimálních teplot je zobrazen na obr. 18. Největší výkyvy byly zaznamenány ve dnech 22. 5. – 24. 5. 2011. Dne 23. 5. byl rozdíl největší a činil 2,4 ºC. I průběh minimálních denních teplot potvrzuje značnou rozdílnost klimatických podmínek na obou výzkumných plochách, které se pak výrazně projevují v řadově rozdílných ztrátách na vysazeném sadebním materiálu.

Obr. 18: Porovnání minimálních denních teplot ve výšce 2 m nad povrchem půdy na výzkumných plochách Bystré II a Uhřínov v devíti vybraných dnech roku 2011 41

7. Diskuse Rozdílnou výši ztrát na sadebním materiálu popisuje ve své práci (Kacálek, Bartoš 2006). Uvádí že, na výzkumné ploše Branky zaznamenali za prvních pět let nevýznamnou nebo nízkou mortalitu v rozmezí 1 – 3 %, u jedle 5 %. Nejvyšší ztráty zaznamenali u douglasky (10 %) a borovice (15 %). (Bartoš, Kacálek 2010) ve své práci uvádí průměrnou mortalitu sedmi a po osmi letech růstu. Ztráty u modřínu a douglasky byly 4 %, smrk 5 %, jedle a buk 9 %. Ve srovnání s výše uvedenými pracemi jsou ztráty na výzkumné ploše Bystré II velice nízké. Průměrné ztráty za prvních sedm let po výsadbě činily pouze 1 %. Lze předpokládat, že takto nízké ztráty byly kvůli vhodné severní expozici výzkumné plochy, příznivému průběhu počasí v době zakládání výsadeb a ochraně proti buřeni a zvěři. Naopak na výzkumné ploše Uhřínov činily průměrné ztráty za prvních 5 let po výsadbě 39 %. Za hlavní příčiny takto vysokých ztrát lze označit jižní svah, kde vysoké letní teploty mohou mít zásadní vliv na přežívání sadebního materiálu a relativně vysoce skeletovitou a mělkou půdu, ve které se při výskytu období beze srážek s vysokými teplotami neudrží dostatek vody potřebný pro přežití vysazeného sadebního materiálu a minimum srážek po výsadbě. Porovnání výškového přírůstu dubu a lípy popisuje ve své práci Úradníček (2006). Uvádí, že se výškový přírůst těchto dřevin příliš neliší. Čtrnáct let po výsadbě činila průměrná výška u dubu 738,5 cm a u lípy byla 800 cm. Což naznačuje výsledek z výzkumné plochy Bystré II, kdy v desátém roce po výsadbě byla výška dubu (350 cm) a výška lípy (325 cm). Dále Úradníček uvádí vyšší roční průměrné výškové přírůsty třešně oproti dubu, tento trend byl později zastaven a třešeň dosáhla čtrnáct let po výsadbě průměrné výšky 743,7 cm. Třetí až šestý rok po výsadbě byl průměrný roční přírůst třešně 84 cm a u dubu 93 cm. Na výzkumné ploše Uhřínov mezi druhým až sedmým rokem po výsadbě činil průměrný roční přírůst třešně 19 cm a u dubu 14 cm. Zajímavým zjištěním je to, že třešeň ptačí vykazuje z použitých dřevin na výzkumné ploše Uhřínov jedny z nejlepších výsledků při hodnocení zdravotního stavu a přírůstu v prvních letech po výsadbě. V porovnání s dalšími použitými dřevinami vykazuje jedny z nejnižších ztrát a vykazuje i velmi příznivý relativní přírůst. Pro zvolené podmínky, relativně exponovaného jižního svahu v SLT 4S se tak třešeň ptačí ukázala jako velmi vhodná MZD pro zalesňování bývalých zemědělských půd, navíc s potenciálně velmi ekonomicky zajímavou dřevní produkcí.

42

V šestém roce po výsadbě dosahuje největší průměrné výšky na výzkumné ploše Bystré II douglaska (490 cm) a modřín (481 cm). Zajímavým zjištěním je to, že na výzkumné ploše Uhřínov dosahuje douglaska v 6. roce pouze 160 cm a má menší průměrnou výšku než smrk (190 cm). Významně větší přírůst douglasky oproti smrku však popisuje (Bartoš, Kacálek 2011). Kdy třetím rokem po výsadbě dosahovala douglaska průměrné výšky 145 cm, což bylo o 70 % více než smrk. Porovnání hodnot průměrné výčetní tloušťky třešně a dubu řeší ve své práci Úradníček (2006). Zaznamenal vyšší nárůsty hodnot průměrné výčetní tloušťky u třešně než u dubu. Tyto výsledky nesouhlasí s výsledky dosaženými na výzkumné ploše Bystré II. Většího průměrného tloušťkového přírůstu dosáhl dub (25 mm), třešeň (17 mm). V sedmém roce po výsadbě dosahuje na výzkumné ploše Bystré II největší průměrné tloušťky modřín (80 mm) a douglaska (78 mm). (Bartoš, Kacálek 2010) taktéž uvádí po sedmi letech růstu větší průměrnou tloušťku u modřínu (67 mm) než u douglasky (57 mm). Tyto výsledky potvrzují, že ve srovnání s jinými dřevinami je modřín často dřevinou vykazující nejlepší produkci v mladých porostech (Podrázský et al. 2003). Z porovnání

maximálních

denních

teplot

zjištěných

z automatických

meteorologických staniček na obou výzkumných plochách vyplývá, že absolutní rozdíly v maximálních denních teplotách měřených ve výšce 2 m nad povrchem půdy, překračují 2 ºC, teploty v přízemní vrstvě 30 cm nad povrchem půdy se liší o více než 5 °C. V souvislosti s odlišnou dobou sluneční radiace v návaznosti na odlišné expozice obou sledovaných výzkumných ploch, může být tento teplotní rozdíl jednou z příčin výrazně vyšších ztrát na použitém sadebním materiálu. Na výzkumné ploše Uhřínov bylo opakovaně pozorováno vadnutí a usychání již plně olistěných a do té doby zdárně odrůstajících sazenic v tropických dnech v červenci a srpnu. Na výzkumné ploše Uhřínov bylo naměřeno dne 16. 6. 2011 ve výšce 30 cm nad půdním povrchem 33,7 °C, na ploše Bystré II 28,7 °C. Absolutní rozdíly v naměřených maximálních teplotách překračují 5 °C. Mauer (2009) uvádí, že přehřívání půdního povrchu je pro rostliny velice nebezpečné. Přičemž kritické teploty jsou ty, které překročí 40 °C.

43

8. Závěr Z výsledků porovnání zdravotního stavu vybraných dřevin vysazených na výzkumných plochách ve 4. LVS se severní a jižní expozicí vyplývá výrazný rozdíl obou stanovišť. Na výzkumné ploše Bystré II (severní expozice) byly po deseti letech růstu zaznamenány průměrné ztráty na sledovaných dřevinách pohybující se do 1 %. Toto zjištění výrazně kontrastuje s velmi vysokými ztrátami na výzkumné ploše Uhřínov. Nejvyšší ztráty po šesti letech po výsadbě přesahující 60 % vykazuje buk, dub a modřín. Nejmenší ztráty byly zaznamenány u třešně, lípy a u smrku, u toho ovšem díky tomu, že nebyl vysazován na nejvíce exponovaná místa výzkumné plochy. Z výsledků porovnání výškového růstu sledovaných dřevin na obou výzkumných plochách vyplývá, že v prvních letech po výsadbě nejvíce přirůstal modřín. Na výzkumné ploše Uhřínov v sedmi letech činila jeho výška 306 cm, a na ploše Bystré II po deseti letech po výsadbě 795 cm. Zajímavým zjištěním je relativně menší přírůst douglasky na exponované výzkumné ploše Uhřínov, kdy douglaska za sedm let po výsadbě přirostla pouhých 127 cm. Na ploše Bystré II byl její sedmiletý přírůst 529 cm. Z listnatých dřevin byl na extrémnější lokalitě (jižní expozice) největší relativní přírůst pozorován u třešně ptačí, která dosahuje v sedmém roce po výsadbě průměrné výšky 164 cm. Nejmenší přírůst na této lokalitě byl zaznamenán u buku, který za sedm let růstu, dosahuje průměrné výšky 63 cm. Z pozorování maximálních denních teplot na obou výzkumných plochách vyplývá, že na ploše s jižní expozicí se vyskytují ve stejném časovém období přízemní teploty vyšší o více než 5 °C.

44

8.1. Doporučení pro praxi •

za velmi vhodnou dřevinu při zalesňování zemědělských půd v podmínkách 4 LVS lze považovat modřín opadavý, který vykazuje v mládí velmi rychlý růst (odrůstání buřeni) a lze ho s výhodou využít do příměsi cílových dřevin

•

třešeň ptačí se jeví jako velmi odolná meliorační a zpevňující dřevina i na exponovaných vysychavých stanovištích (jižní expozice), kde i relativně s úspěchem odrůstá

•

nevýhodou jedle bělokoré při zalesňování zemědělských půd je její relativně pomalejší výškový přírůst v prvních letech po výsadbě s čímž souvisejí vyšší náklady na vyžínaní potřebné pro její zajištění

•

jako nejméně vhodná meliorační a zpevňující dřevina se pro zalesňování jižních vysychavých svahů s relativně skeletovitou půdou ukázal buk lesní, u kterého byly zjištěny ztráty cca 90 % hlavně v důsledku usychání při vysokých letních teplotách

45

9. Summary The goal of my diploma thesis was the evaluation of the wellbeing and growth of the selected species during the first years after their planting on the former agriculture fields. It was focused on the comparison of different growing site conditions of northern and southern exposition in 4th vegetation zone. Surveyed areas, which were established by the workers of the Research Station in Opočno, are located in the Nature Forest Area 26 – At the foothills of Orlice Mountains, in the vicinity of the villages Bystré and Uhřínov. Areas are divided into plots, on which the height was measured and the wellbeing of selected species was evaluated. On the Bystré II area diameter in breast height was measured, too. The height was measured with a rule and height-measuring pole. To measure diameter in breast height digital calliper was used. Average height and diameter of surveyed quantities was calculated as an arithmetic mean of values of all the individuals from the chosen areas. Data from both surveyed areas were statistically evaluated with arithmetic means with the use of standard deviations and confidence intervals (α = 0,05). Furthermore data from automatic meteorological stations on both surveyed areas and the biggest temperature deviations were ascertained. They were graphically evaluated afterwards. In the chosen period of time maximum and minimum daily temperatures were calculated in the height of 30 and 200 cm above the ground surface. From the comparison of the wellbeing of the species planted on surveyed areas was found out, that on the survey area of Bystré II (northern exposition) ten years after planting the average loss was about 1 % and on the survey area of Uhřínov the loss after 7 years was about 60 %. In the first years after planting European larch had the largest increment on both sites. Small-leaved lime and Bird cherry were assessed as very suitable broad leaved species, which can be used even on the more exposed growing sites.

46

10. Seznamy Seznam literatury BALÁŠ, M., 2010: Struktura a vývoj lesních porostů založených na bývalých zemědělských půdách v Orlických horách, Diplomová práce, ČZU v Praze, Praha, 148 s. BARTOŠ, J., KACÁLEK, D. 2006: Zkušenosti s řadovým smíšením dřevin na zalesněné zemědělské půdě. In. Jurásek, A., Novák, J., Slodičák, M. (eds.): Stabilizace funkcí lesa...... Sborník referátů, VÚLHM VS Opočno, 2006. BARTOŠ, J., KACÁLEK, D. 2010: Prosperita juvenilních porostů první generace lesa. Zprávy lesnického výzkumu, 55: 85 – 90. BARTOŠ, J., KACÁLEK, D. 2011: Douglaska tisolistá – Dřevina vhodná k zalesňování bývalých zemědělských půd. Zprávy lesnického výzkumu, 56: 6 – 13. ČERNÝ Z., a kol. 1995: Zalesňování nelesních půd. 1.vyd. Praha, Institut výchovy a vzdělávání Ministerstva zemědělství ČR: 55 s. DEMEK, J. a kol. 1987: Hory a nížiny, Zeměpisný lexikon ČSR. Academia KACÁLEK, D., BARTOŠ, J. 2002: Problematika zalesňování neproduktivních zemědělských pozemků v České republice. In: Současné trendy v pěstování lesů. Sborník referátů mezinárodního semináře, Karas, J. (ed.), Kostelec nad Černými lesy, 16. a 17. září 2002, KPL LF ČZU v Praze, str. 39 – 45. KACÁLEK, D., BARTOŠ, J., ČERNOHOUS, V. 2006: Půdní poměry zalesněných zemědělských pozemků. In: Zalesňování zemědělských půd, výzva pro lesnický sektor. Sborník referátů, Kostelec nad Černými lesy, 17. 1. 2006, Neuhöferová, P. (ed.), KPL FLE ČZU v Praze a VS Opočno VÚLHM Jíloviště – Strnady str. 169 – 176. LEMBERGER, J. 1960: Některé výsledky a zkušenosti půdoochranných akcí v Českých krajích. Lesnický časopis, IV: str. 225-231. LEUGNER, J. 2006: Kvalitní sadební materiál – základ úspěšného založení lesní kultury na zemědělském pozemku. In: Zalesňování zemědělských půd, výzva pro

47

lesnický sektor. Sborník referátů, Kostelec nad Černými lesy, 17. 1. 2006, Neuhöferová, P. (ed.), KPL FLE ČZU v Praze a VS Opočno VÚLHM Jíloviště – Strnady str. 215 – 220. MAUER, O. 2006: Zalesňování zemědělských půd v nadmořských výškách 400 až 700 metrů na vodou neovlivněných stanovištích. In: Zalesňování zemědělských půd, výzva pro lesnický sektor. Sborník referátů, Kostelec nad Černými lesy, 17. 1. 2006, Neuhöferová, P. (ed.), KPL FLE ČZU v Praze a VS Opočno VÚLHM Jíloviště – Strnady str. 201 – 207. MAUER, O., 2009: Zakládání lesů I. MZLU, Brno, 172 s. MIKESKA, M. et al. 2000: Textová část oblastí plán rozvoje lesů, Přírodní lesní oblast 26 Předhoří Orlických hor. Ústav pro hospodářskou úpravu lesů Brandýs nad Labem, pobočka Hradec Králové. MIKESKA, M., 2003: Zalesňování nelesních půd v praxi. In: Lesnická práce č. 10/2003, roč. 82, str. 8. NEUHÖFEROVÁ, P. (ed.) 2006: Zalesňování zemědělských půd, výzva pro lesnický sektor. Sborník referátů, Kostelec nad Černými lesy, 17. 1. 2006, KPL FLE ČZU v Praze a VÚLHM Jíloviště-Strnady, VS Opočno, 240 s. NOŽIČKA, J., 1975: Přehled vývoje našich lesů. Praha, SZN: 460 s. PASÁK, V., 1990: Zásady ochrany půdy před větrnou erozí, in: Protierozní ochrana v zemědělství ve vztahu k životnímu prostředí, sborník referátů, ČSVTS, Praha. PODRÁZSKÝ, V., REMEŠ, J., ULBICHOVÁ, I. 2003: Biological and chemical amelioration effects on the localities degraded by bulldozer site preparation in the Ore Mts., Czech Republic. Journal of Forest Science, 49: 141-147. POLENO, Z. 1990: Lesy a lesní hospodářství ve světě I. Praha, Ministerstvo lesního hospodářství a dřevozpracujícího průmyslu, SZN, 280 s. POLENO, Z., VACEK, S., et al. 2009: Pěstování lesů III. Praktické postupy pěstování lesů. Lesnická práce, Kostelec nad Černými lesy, 951 s.

48

ŠANOVEC, J., 1948: Větrolomy, nový způsob meliorace pozemků, nakl. Brázda, Praha. ŠINDELÁŘ, J., FRÝDL, J. 2006: Hlavní směry a cíle aktivit spojených se zalesňováním nelesních půd v České republice. In: Zalesňování zemědělských půd, výzva pro lesnický sektor. Sborník referátů, Kostelec nad Černými lesy, 17. 1. 2006, Neuhöferová, P. (ed.), KPL FLE ČZU v Praze a VS Opočno VÚLHM Jíloviště – Strnady str. 33 – 38. ŠMELKOVÁ, L., et al. 2001: Lesné školky. Zvolen, ÚVVZ LVH, 275 s. TICHÁ, S. 2006: Výsadby dřevin na zemědělských půdách – historie a současnost. In: Zalesňování zemědělských půd, výzva pro lesnický sektor. Sborník referátů, Kostelec nad Černými lesy, 17. 1. 2006, Neuhöferová, P. (ed.), KPL FLE ČZU v Praze a VS Opočno VÚLHM Jíloviště – Strnady str. 25 – 31. TOPKA, J. 2003: Zalesňování zemědělských půd a vyhotovení projektu. In: Lesnická práce č.7/2003, roč. 82., str. 350 – 352. VACEK, S., SIMON, J., KACÁLEK, D. 2005: Strategie zalesňování nelesních půd. In: Lesnická práce č. 1/2005, roč. 84, str. 13 – 15. VACEK, S., MIKESKA, M., PODRÁZSKÝ, V., MALÍK, V. 2006: Strategie zalesňování pozemků určených k plnění funkcí lesa. In: Zalesňování zemědělských půd, výzva pro lesnický sektor. Sborník referátů, Kostelec nad Černými lesy, 17. 1. 2006, Neuhöferová, P. (ed.), KPL FLE ČZU v Praze a VS Opočno VÚLHM Jíloviště – Strnady str. 89 – 100. VACEK, S., SIMON, J., et al. 2009: Zakládání a stabilizace lesních porostů na bývalých zemědělských a degradovaných půdách. Lesnická práce, Kostelec nad Černými lesy, 792 s. UHLÍŘOVÁ, H., KAPITOLA, P., et al. 2004: Poškození lesních dřevin: Lesnická práce, Kostelec nad Černými lesy, 288 s. ÚRADNÍČEK, L. 2003: Lesnická dendrologie I, MZLU Brno, 70 s.

49

ZATLOUKAL, V. 2004: Tvorba porostních směsí při zalesňování zemědělských půd. In: Zalesňování zemědělských půd. Nový Rychnov, Česká komora odborných hospodářů, str. 6-30. Další zdroje: Mapový server Mapy.cz, s r.o. Dostupné na: http://www.mapy.cz/ [20. 4. 2012]

Seznam použitých zkratek CHS – cílový hospodářský soubor LVS – lesní vegetační stupeň MZD – meliorační a zpevňující dřeviny OU – okresní úřad SLT – soubor lesních typů ÚHÚL – Ústav pro hospodářskou úpravu lesů Brandýs nad Labem

Zkratky názvů dřevin (podle přílohy č. 4 k vyhlášce č. 84/1996 Sb.): SM – smrk ztepilý (Picea abies), BO – borovice lesní (Pinus sylvestris), MD – modřín opadavý (Larix decidua), DG – douglaska tisolistá (Pseudotsuga menziesii), JD – jedle bělokorá (Abies alba), BR – bříza bělokorá (Betula pendula), DB – dub letní (Quercus robur), BK – buk lesní (Fagus sylvatica), JS – jasan ztepilý (Fraxinus excelsior), JV – javor mléč (Acer platanoides), LP – lípa malolistá (Tilia cordata), HB – habr obecný (Carpinus betulus), OL – olše lepkavá (Alnus glutinosa), TR – třešeň ptačí (Prunus avium)

Seznam tabulek Tab. 1: Minimální počty jedinců vybraných druhů dřevin na 1 ha pozemku při obnově lesa a zalesňování pro prostokořenný sadební materiál v tis. ks (příloha č. 6 vyhlášky 139/2004 Sb.) Tab. 2: Klimatické charakteristiky sledovaného území

50

Seznam obrázků Obr. 1: Řadové smíšení smrku ztepilého a třešně ptačí na výzkumné ploše Uhřínov Obr. 2: Lokalizace plochy Bystré II Obr. 3: Rozmístění sledovaných pokusných parcel na výzkumné ploše Bystré II Obr.4: Výzkumná plocha Bystré II, parcela 3C – jedle bělokorá, modřín opadavý Obr. 5: Výzkumná plocha Bystré II, parcela 4C – jedle bělokorá, lípa srdčitá Obr. 6: Lokalizace plochy Uhřínov Obr. 7: Rozmístění sledovaných pokusných parcel na výzkumné ploše Uhřínov Obr. 8: Výzkumná plocha Uhřínov, parcela 4C – douglaska tisolistá, buk lesní Obr. 9 :Výzkumná plocha Uhřínov, parcela 3C – smrk ztepilý, buk lesní Obr. 10: Porovnání výšky na výzkumné ploše Bystré II. v 2. až 10. roce po výsadbě Obr. 11: Porovnání výšky na výzkumné ploše Bystré II v 2. až 10. roce po Obr. 12: Porovnání výčetní tloušťky na výzkumné ploše Bystré II. v 6. až 10. roce Obr. 13: Porovnání výčetní tloušťky na výzkumné ploše Bystré II. v 6. až 10. roce Obr. 14: Porovnání výšky na výzkumné ploše Uhřínov v 1. až 7. roce po výsadbě Obr. 15: Porovnání výšky na výzkumné ploše Uhřínov v 1. až 7. roce po výsadbě Obr. 16: Porovnání maximálních denních teplot ve výšce 2 m nad povrchem půdy na výzkumných plochách Bystré II a Uhřínov v devíti vybraných dnech roku 2011 Obr. 17: Porovnání maximálních denních teplot ve výšce 30 cm nad povrchem půdy na výzkumných plochách Bystré II a Uhřínov v devíti vybraných dnech roku 2011 Obr. 18: Porovnání minimálních denních teplot ve výšce 2 m nad povrchem půdy na výzkumných plochách Bystré II a Uhřínov v devíti vybraných dnech roku 2011

Seznam příloh 1. Porostní mapa výzkumné plochy Bystré II (1 : 5000) 2. Porostní mapa výzkumné plochy Uhřínov (1 : 5000) 3. Fotodokumentace

51

11. Přílohy Příloha č. 1: Porostní mapa výzkumné plochy Bystré II.

52

Příloha č. 2: Porostní mapa výzkumné plochy Uhřínov

53