MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ LESNICKÁ A DŘEVAŘSKÁ FAKULTA. Bakalářská práce

MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ LESNICKÁ A DŘEVAŘSKÁ FAKULTA ÚSTAV ZOOLOGIE, RYBÁŘSTVÍ, HYDROBIOLOGIE A VČELAŘSTVÍ (AF)

SLEDOVÁNÍ VÝSKYTU EKTOPARAZITŮ U JELENOVITÝCH V OKOLÍ ZLÍNA Bakalářská práce

Brno 2012

Anna Žižková

ZADÁNÍ BAKALÁŘSKÉ PRÁCE

Autorka práce:

Anna Žižková

Studijní program:

Lesnictví

Obor:

Lesnictví

Název tématu:

Sledování výskytu ektoparazitů u jelenovitých v okolí Zlína

Zásady pro vypracování:

1. Shromáždění dostupné literatury o ektoparazitózách jelenovitých v České republice. 2. Na Zlínsku provést na vybrané honitbě pozorování výskytu ektoparazitů u jelenovitých . 3. Vyhodnotit vlastní pozorování a porovnat výskyt ekroparazitů s dostupnými literárními údaji z poslední doby. 4. Navrhnout konkrétní opatření proti výskytu ektoparazitů v konkrétních podmínkách sledované honitby.

Seznam odborné literatury:

1.

2.

3.

4.

BARTOŠ, E. a kol. Klíč zvířeny ČSSR díl IV : želvušky, jazyčnatky, klepítkatci: sekáči, pavouci, štírci, roztoči. 1. vyd. Praha: Academia, 1971. 603 s. HROMAS, J. a kol. Myslivost. Písek: Matice lesnická, 2000. 491 s. Učebnice. ISBN 80-86271-04-8. LAŠTŮVKA, Z. -- GAISLER, J. -- ŠŤASTNÁ, P. -- PELIKÁN, J. Zoologie pro zemědělce a lesníky. 3. vyd. Brno: Konvoj, 2004. 264 s. ISBN 80-7302-065-3. VOLF, P. -- HORÁK, P. a kol. Paraziti a jejich biologie. 1. vyd. Praha: Triton, 2007. 318 s. ISBN 978-80-7387-008-9.

5. Dyk V., 1976: Metody laboratorní a terénní parazitologie. Praha, SPN, 135 s. 6. Ryšavý B. a kol., 1988: Základy parazitologie. SPN, Praha, 215 s.

Datum zadání bakalářské práce:

Termín odevzdání bakalářské práce:

říjen 2010

duben 2012

Anna Žižková

doc. Ing. Jan Bezděk, Ph.D.

Autorka práce

Vedoucí práce

prof. RNDr. Zdeněk Laštůvka, CSc. Vedoucí ústavu

doc. Dr. Ing. Petr Horáček Děkan LDF MENDELU

Prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci s názvem ,,Sledování výskytu ektoparazitů u jelenovitých v okolí Zlína“ vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu literatury. Bakalářská práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího bakalářské práce a děkana AF Mendelovy univerzity v Brně.

dne .....………………………………………............... podpis autora ..............………………………...............

Poděkování:

Ráda bych poděkovala svým rodičům za ochotu a pomoc při studiu, které si velmi vážím. Dále bych také ráda poděkovala svému vedoucímu práce panu Janu Bezděkovi za cenné rady při vypracování této bakalářské práce a také za jeho trpělivost. A v neposlední řadě děkuji mysliveckému spolku Rýsov – Provodov, zvláště pak panu Liboru Dobešovi, za pomoc při výzkumu na této práci.

Abstrakt Sledování výskytu vnějších parazitů u jelenovitých bylo provedeno metodou pozorování u odlovených kusů srnčí a jelení zvěře na území Honebního společenstva Provodov. Monitoring probíhal v průběhu loveckých sezón 2010 a 2011 za pomoci členů mysliveckého sdružení Rýsov – Provodov. Na vymezeném území o rozloze 1183 ha bylo v těchto dvou letech uloveno průměrně 35 kusů srnčí zvěře. Jednotlivé kusy byly prozkoumány dvou fázích a následně byla navrhnuta jednotlivá opatření ke snížení výskytu ektoparazitů.

Klíčová slova: ektoparazité, střečkovitost, srnec obecný (Capreolus capreolus), klíště obecné (Ixodes ricinus),

Abstract

The observation of presence of external parasites in deer species was done by an observation method of the caught species of doe and deer in the area of Hunting communities - Provodov. Monitoring took place in between hunting seasons 2010/2011 with the help of members of hunters company Rýsov – Provodov. On a designated place, area of 1138ha, there were by average 38 species of deer caught in the period of those two years. Individual species were examind in two

phases and therefore specific suggestion to decrease the number of ectoparasites were made.

Keywords: ectoparasites, bots, roe deer (Capreolus capreolus), wood tick (Ixodes ricinus

OBSAH 1

ÚVOD........................................................................................................................ 2

2

Literární přehled ........................................................................................................ 2 2.1

Systematické zařazení jelenovitých (Cervidae) ................................................. 2

2.1.1

Charakteristika jelenovitých ........................................................................... 2

2.2

Definice parazitologických pojmů: .................................................................... 2

2.3

Přehled jednotlivých ektoparasitů ...................................................................... 2

2.3.1

Klíšťata ....................................................................................................... 2

2.3.1.1

Vědecká klasifikace klíšťat ................................................................. 2

2.3.1.2

Obecná charakteristika ........................................................................ 2

2.3.1.3

Nejčastější druhy klíšťat...................................................................... 2

2.3.1.4

Projevy nákazy a léčba ........................................................................ 2

2.3.2

Vši............................................................................................................... 2

2.3.2.1

Vědecká klasifikace vší ....................................................................... 2

2.3.2.2


2.3.2.3


2.3.3 2.3.3.1

Všenky ........................................................................................................ 2 Vědecká klasifikace všenek................................................................. 2

2.3.3.2


2.3.3.3


2.3.4

Střečci ......................................................................................................... 2

2.3.4.1

Vědecká klasifikace střečků: ............................................................... 2

2.3.4.2

Charakteristika dle jednotlivých čeledí a její zástupci ........................ 2

Projevy nákazy a léčba: ......................................................................................... 2 2.3.5 2.3.5.1

Vědecká klasifikace klošů: .................................................................. 2

2.3.5.2


2.3.5.3


2.3.6

3

4

Klošovití...................................................................................................... 2

Bodavý hmyz .............................................................................................. 2

2.3.6.1

Vědecká klasifikace bodavého hmyzu ................................................ 2

2.3.6.2

Čeleď: Komárovití (Culicidae)............................................................ 2

2.3.6.3

Čeleď: Muchničkovití (Simuliidae)..................................................... 2

2.3.6.4

Vědecká klasifikace bodavého hmyzu ................................................ 2

2.3.6.5

Čeleď: Ovádovití (Tabanidae)............................................................. 2

MATERIÁL A METODIKA .................................................................................... 2 3.1

Charakteristika vybrané honitby ........................................................................ 2

3.2

Vlastní pozorování ............................................................................................. 2

VÝSLEDKY POZOROVÁNÍ A DISKUZE............................................................. 2 4.1

Výsledky pro rok 2010....................................................................................... 2

4.2

Výsledky pro rok 2011....................................................................................... 2

4.3

Diskuze............................................................................................................... 2

4.4

Návrh opatření.................................................................................................... 2

5

ZÁVĚR...................................................................................................................... 2

6

POUŽITÁ LITERATURA........................................................................................ 2 6.1

Použité internetové zdroje.................................................................................. 2

1

ÚVOD

Biologická diverzita na území České republiky je co do počtu vyskytujících se druhů velmi rozmanitá, avšak stále více ovlivňována rozvíjející se společností člověka. Z těchto příčin se zvěř, především jelenovití, stáhli do oblastí méně ovlivněných lidskou činností, avšak takovýchto míst stále více ubývá. Z tohoto důvodu vznikly různá společenství lidí, kteří se o zvěř starají a snaží se ji chránit. Tato činnost je nesmírně důležitá, především v době nouze, kdy je zvěř zcela odkázána na lidskou pomoc. Jedním s mnoha problémů jelenovitých, je zvyšující se výskyt ektoparazitů na celém území ČR. Tento problém je patrný nejen u zvířat, žijících ve volné přírodě, ale také u zvířat hospodářských, domácích mazlíčků a dokonce i člověka. Ektoparazité mohou totiž zvěř nepříjemně obtěžovat, mohou být přenašeči mnoha závažných onemocnění, dokonce při velkém výskytu mohou způsobovat i smrt. Proto bylo zvoleno za cíl této bakalářské práce sledování výskytu vnějších parazitů u jelenovitých ve vybrané honitbě, popis jednotlivých ektoparazitů a navržen způsob jejich ochrany.

2

LITERÁRNÍ PŘEHLED

2.1 Systematické zařazení jelenovitých (Cervidae) Říše: Živočichové (Animalia) Podříše: Mnohobuněční (Metazoa) Kmen: Strunatci (Chordata) Podkmen: Obratlovci (Vertebrata) Nadtřída: Čelistnatci (Gnathosoma) Třída: Savci (Mammalia) Podtřída: Živorodí (Theria) Řád: Sudokopytníci (Artiodactyla) Podřád: Přežvýkavci (Ruminantia) Čeleď: Jelenovití (Cervidae) (Laštůvka et al., 2001)

2.1.1 Charakteristika jelenovitých Všichni jelenovití se vyznačují několika charakteristickými znaky. Jedním z nich je, že došlapují na zrohovatělá kopýtka (spárky) neboli konce třetího a čtvrtého prstu. Ostatní prsty jsou buď zakrnělé a nebo zcela chybí. Dalším, na první pohled typickým znakem u samců jsou parohy. Ty vyrůstají na výčnělcích (pučnicích) čelní kosti a nejnápadnější jsou v období rozmnožování (říje). Březost trvá v průměru od 30 do 40 týdnů a v období května až června se rodí jedno až dvě mláďata, která jsou vidomá, osrstěná a ihned schopna doprovázet matku. Živí se výhradně rostlinou potravou. Díky tomu mají žaludek složen z několika částí. Předžaludek se skládá ze tří částí bachoru, čepce a knihy. Vlastní žaludek se nazývá slez. Nejvyvinutějším smyslem je čich a sluch. (Hromas et al., 2008)

Na našem území se nejčastěji setkáváme s druhy: Jelen lesní (Cervus elaphus Linnaeus, 1758) Sika východní japonský (Cervus nippon nippon Temmnick, 1838) Sika Dybowského (Cervus nippon dybowskii Taczanowski, 1876) Daněk evropský (Dama dama Linnaeus, 1758) Jelenec běloocasý (Odocoilenus virginianus Zimmermann, 1780) Srnec obecný (Capreolus capreolus Linnaeus, 1758) Los evropský (Alces alces Linnaeus, 1758) (Hromas et al., 2008) 2.2 Definice parazitologických pojmů: Parazitismus (cizopasnictví): ,,vztah dvou organismů, z něhož jeden organismus (parazit čili cizopasník) má zisk a druhý na něj doplácí (hostitel). Parazit se může živit buďto tkáněmi samotného hostitele (aniž by ho sám o sobě zabíjel), nebo se přiživovat na jeho potravě či jinak profitovat z hostitelova organismu nebo jeho činnosti a snižovat přitom jeho fitness (zdatnost).“ (Zimmer, 2005) Cizopasník neboli parasit: ,,je takový organismus, který žije po celý svůj život nebo alespoň po jeho část na těle nebo uvnitř těla jiného organismu (hostitele) a živí se na jeho útraty.“ ,,… Praví cizopasníci přijímají potravu ze svého hostitele. Podle toho, žijí-li jen zevně nebo uvnitř těla hostitelova, rozeznáváme cizopasníky vnější (ektoparasity) či epizoa, (např. vši, blechy, štěnice, komáry, pijavky) a cizopasníky vnitřní neboli endoparasity (ektozoa, např. plasmodia, trypanozomy, tasemnice, motolice atd.)…“ (Jírovec, 1953) Dále bychom mohli cizopasníky rozdělit dle životních cyklů na jednohostitelské (monoxenní) a vícehostitelské (heterogenní) nebo je můžeme dělit podle životní strategie na mikroparasity a makroparasity. Nejedná se zde o velikost jedince, ale o množství parazitů, kteří způsobují charakteristická onemocnění. Mikroparasiti (bakterie, viry, prvoci atd.) se sice v těle hostitele množí, ale nemají konkrétní infekční stádia. Hostitel se buď vyléčí a získá imunitu nebo uhyne. Zatímco makroparasiti nezvyšují

svůj počet, ale tvoří nebezpečná stádia, která se mohou přenést na další potencionální hostitele. (Volf a Horák, 2007) V souvislosti s délkou parazitování na hostiteli, rozdělujeme cizopasníky na tzv. permanentní, což znamená že jedinec žije po celou dobu na uvnitř nebo na povrchu těla svého hostitele, a na tzv. temporální, to jsou ti, kteří pouze po určitou dobu živí na svém hostiteli (komáři, ovádi atd.). (Ryšavý et al., 1989) Další možností je dělit cizopasníky na obligátní a fakultativní. Obligátní parazité musí bezpodmínečně určitou část svého života prožít jako parazit zatímco fakultativní (příležitostní) parazité mohou část svého vývoje prožít ve vnějším prostředí a teprve při pozření nebo proniknutí do jiného organismu se stávají pravými cizopasníky. (Ryšavý et al., 1989) V souvislosti s parazity je jedním z nejpoužívanějších výrazů tzv. hostitel (definitivní hostitel), což je takový organismus, ve kterém cizopasník prodělává celý svůj vývoj. Výraz mezihostitel označuje organismus, ve kterém se odehrává jen určitá část vývoje parazita. (Ryšavý et al., 1989)

2.3 Přehled jednotlivých ektoparasitů 2.3.1 Klíšťatovití 2.3.1.1

Vědecká klasifikace klíšťat Říše: Živočichové (Animalia) Kmen: Členovci (Arthropoda) Podkmen: Klepítkatci (Chelicerata) Třída: Pavoukovci (Arachnida) Řád: Roztoči (Acaria) Podřád: Klíšťata (Ixodides) (Laštůvka et al., 2001)

2.3.1.2

Obecná charakteristika

Dospělá klíšťata mají tělo rozděleno na gnathosomu (přední část) a idiosomu (zadní část). Na idiosomě se nachází dorzální štít. U samečků je tento štít velký, pokrývající téměř celé tělo, zatímco u samiček zasahuje do jedné třetiny, z důvodu zvětšení zadečku při nasávání krve (viz příloha č. 1). Díky tomuto znaku se pohlaví klíšťat dá snadno rozeznat. Na gnathosomě je typické ústní ústrojí, které je tvořeno nepárovým částečně válcovým, dopředu namířeným rypákem zvaným hypostom se zpětnými zuby a malými párovými ostrými nožíky se zoubky zvanými chelicery. Díky tomuto ústrojí se dokáže pevně zakousnout a uchytit do kůže hostitele. Další zvláštností je tzv. Hallerův orgán, což je jamka na tarzálním článku prvního páru nohou vyplněna smyslovými sensilami, které pravděpodobně slouží k vyhledávání hostitele. (Ryšavý et al., 1989) Vývoj klíšťat začíná u vajíčka, dále přes larvu, jedinou nymfu až do stádia dospělce. Pro většinu těchto stádií je nezbytné sání krve, aby se mohla dále vyvíjet. Podle počtu hostitelů, na kterých se daná klíšťata vyvíjela, je dělíme na jedno-, dvouči trojhostitelská. (Ryšavý et al., 1989)

2.3.1.3

Nejčastější druhy klíšťat

Klíště obecné (Ixodes ricinus) je nejrozšířenějším druhem a vyskytuje se na celém území našeho státu. Hlavním místem výskytu jsou vlhké, listnaté a smíšené lesní porosty v lužních oblastech, ale i vysočiny, podhůří (až do 1200 m. n m) především v nekulturních a křovinatých krajinách. Je typickým trojhostitelským klíštětem. Larvy sají převážně na drobných hlodavcích, nymfy na menších obratlovcích a dospělci na zvěři a hospodářských zvířatech. Člověka napadají jakákoli vývojová stádia.

Při

příznivých podmínkách může vývoj trvat pouze jeden rok, ale většinou trvá dva i více let. Nezbytností k ukončení vývoje je sání krve hostitele, avšak klíšťata jsou schopna i několik let hladovět. Aktivita klíšťat začíná brzy na jaře, nejvíce v dubnu a květnu, a poté klesá a znova roste na podzim. U zvěře bývají jedinci objeveni dlouho do podzimu. I. ricinus je zásadní při přenosu mnoha onemocnění především lymské boreliózy, klíšťové encefalitidy, tularémie, Q-horečky atd. (Chroust & Forejtek, 2011b)

Piják lužní (Dermacentor reticulatus Fabricius, 1794) je o málo větší než klíště obecné. Charakteristické je pro něj bělavé zbarvení štítku připomínající smalt a přítomnost očí. Je typickým trojhostitelským klíštětem s vývojem trvajícím přibližně jeden rok. Dospělci napadají své hostitele převážně na pasekách, zamokřených loukách a lužních lesích. V České republice se vyskytují převážně na Jižní Moravě. Častými hostiteli pijáka lužního jsou nejen divoká zvěř (jeleni, srnci, daňci …), ale i domácí zvířata. (Ryšavý et al., 1989) Klíšť lužní (Haemaphysalis concinna C.L.Koch, 1844) rozdílným znakem u tohoto druhu je nepřítomnost očí a ústní ústrojí, které je výrazně kratší a širší. Typické jsou pro něj nížinné lesní porosty všech druhů v oblasti jižní Moravy. Vyskytuje se u všech druhů srstnaté zvěře v době od května do září. Je významným z důvodu přenosu klíšťové encefalitidy. (Chroust & Forejtek, 2011b)

2.3.1.4

Projevy nákazy a léčba

V místě, kde se klíště přisálo, vznikají lokální zánětlivé reakce. Zvěř na tento podnět reaguje otíráním se o různé předměty (stromy, krmné zařízení atd.), aby se parazitů zbavila. Při silném výskytu tohoto parazita může u zvěře docházet

k horečnatým stavům, neklidu, v extrémních případech dochází ke křečím a poruchám pohybu. Diagnostiku lze provést pouze na uhynulých a ulovených zvířatech. Nejčastější výskyt parazitů je v oblasti hlavy, převážně okolo uší a krku, dále pak na spodních částech břicha, mezinoží, kolem řitního a vulválního otvoru. (Chroust & Forejtek, 2011b) Léčba u zvěře není možná. Preventivně proto bychom měli likvidovat místa tzv. divokého zaklíštění, což jsou místa vhodná pro vývoj klíšťat, především nekulturní ráz krajiny v zamokřených lokalitách. (Chroust & Forejtek, 2011b)

2.3.2 Vši 2.3.2.1

Vědecká klasifikace vší Říše: Živočichové (Animalia) Kmen: Členovci (Arthropoda) Podkmen: Vzdušnicovci (Tracheata) Třída: Hmyz (Insecta) Podtřída: Křídlatí (Pterygota) Řád: Vši (Anoplura) (Laštůvka et al., 2001)

2.3.2.2


Jsou to dorzoventrálně zploštělí parazité, u kterých se sekundárně nevyskytují křídla. Hlava vší je prognátní, se speciálním ústním ústrojím tvořeným ze čtyřech bodců jež jsou obalené okrouhlou pochvou. Toto ústrojí je uloženo v haustellu, což je terminálně vychlípitelný ústní otvor. Zvláštností jsou nohy vší, jež jsou zakončeny prstovitým výběžkem holeně a pohyblivým drápkem. Tyto dvě části se pevně sevřou okolo chlupu a tím pomáhají vši při pohybu v srsti. Rozmnožování je pohlavní. Vajíčka, neboli hnidy, samička přilepuje na chlupy hostitele. Vývoj trvá 15-45 dní a má tři

nymfální instary. Vši parazitují v srsti a na kůži, kde několikrát denně sají krev svého hostitele. (Ryšavý et al.,1989) Nejčastějšími zástupci, vyskytujícími se na zvěři jelení a dančí je veš jelení (Solenopotes burmeisteri Fahrenholz, 1919) a Cervophthirus crassicornis, avšak na zvěři srnčí se spíše setkáváme s vší srnčí (Solenopotes capreoli Freund, 1935). (Páv et al., 1981) 2.3.2.3


Maximální výskyt těchto parazitů se objevuje v období zimy a na jaře. Díky neustálému saní krve ve všech věkových stádiích dochází k trvalému podráždění kůže. Zvěř se proto otírá o předměty a škrábe se do takové míry, že dochází k poranění kůže, popřípadě i k silnému zánětu. Extrémní výskyt vší u mláďat může způsobit anemii, hubnutí nebo úplné vysílení jedince. Negativní je také to, že vši jsou přenašeči spousty nebezpečných nemocí. Diagnostikovat tohoto parazita je možné pouze na zvěři, která je uhynulá nebo ulovená a léčba zvěře není uskutečnitelná. (Chroust & Forejtek, 2011c)

2.3.3 Všenky 2.3.3.1

Vědecká klasifikace všenek Říše: Živočichové (Animalia) Kmen: Členovci (Arthropoda) Podkmen: Vzdušnicovci (Tracheata) Třída: Hmyz (Insecta) Podtřída: Křídlatí (Pterygota) Řád: Všenky (Mallophaga) (Laštůvka et al., 2001)

2.3.3.2


Jsou to druhotně bezkřídlí ektoparazité velmi podobní vším. Rozdíly oproti vším jsou ve tvaru hlavy, ta je vždy širší než hruď, a ústního ústrojí, které je kousací. Živí se pokožkou, srstí, peřím, někdy i krví svých hostitelů. Vývoj je téměř stejný jako u vší. Shluky vajíček (hnidy) jsou lepeny samičkou na srst a peří hostitelů. Celý vývoj trvá asi 35 dní. Jednotlivé druhy se vyskytují

pouze na určitém místě na těle hostitele.

(Laštůvka at al., 2001). Nejčastěji vyskytující se druhy u jelení a srnčí zvěře jsou Damalinia (Cervicola) longicornis, Damalinia (C.) meyeri Taschenberg, 1882 Damalinia (C) tikalis. (Páv et al., 1981)

2.3.3.3


Všenky se u jelenovitých nejčastěji vyskytují v období po zimě nebo při nepříznivém chladném počasí, kdy bývá zvěř oslabená a stává se snadnou kořistí pro různé parazity. Jedinec, u kterého dochází k silnému výskytu všenek je neklidný, neustále se drbe a v extrémních případech může docházet až k vyhubnutí. Tito parazité se nejčastěji vyskytují v oblasti v oblasti hlavy, zejména okolí očí, nozder a také na končetinách. Preventivní opatření proti tomuto parazitu se v honitbách neprovádí. (Páv et al., 1981)

2.3.4 Střečci 2.3.4.1

Vědecká klasifikace střečků: Říše: Živočichové (Animalia) Kmen: Členovci (Arthropoda) Podkmen: Vzdušnicovci (Tracheata) Třída: Hmyz (Insecta)

Podtřída: Křídlatí (Pterygota) Řád: Dvoukřídlí (Diptera) Podřád: Kruhošví (Cyclorrhapha) (Laštůvka et al., 2001) 2.3.4.2

Charakteristika dle jednotlivých čeledí a její zástupci

Larvální stádia střečků parazitují na mnoha místech těla svého hostitele. Díky tomuto jsou zařazeny do několika čeledí lišící se svou morfologií. Znaky, které odlišují jednotlivé čeledi, nejsou nijak výrazné. Limitující je především tvar klypeu, kdy u čeledi Gasterophilidae je tvar většinou ve spodní části zúžen do tvaru kýlu, zatím co u čeledí Oestridae a Hypodermatidae je tvar klypeu široký, nezužující se uprostřed, jeho délka jen většinou o málo přesahuje šířku. Dalším lišícím znakem jsou očka neboli ocelli, jsou u čeledí Oestridae a Hypodermatidae jsou vždy vyvinuta na rozdíl od Gasterophilidae. Třetím limitujícím znakem je kladélko. U čeledi Gasterophilidae je nezatažitelné tvořené zúženým a stočeným 6. a 7. zadečkovým článkem. Čeledi Oestridae a Hypodermatidae je vyvinuto dlouhé, teleskopicky vysunovatelné kladélko.

Čeleď: Gasterophilidae (Střečci žaludeční) Jsou to cizopasníci lichokopytníků, kteří žijí v trávícím traktu. Samičky kladou vajíčka na kůži hostitele nebo na rostliny. Odtud jsou spolknuty hostitelem a dostávají se do žaludku hostitele, kde parazitují a prodělávají další vývoj. Na našem území se ale tato čeleď téměř nevyskytuje. (Volf a Horák, 2007)

Čeleď: Oestridae (Střečci nosní) Nosní nebo také nosohltanová střečkovitost se na našem území nepravidelně vyskytuje u všech jelenovitých. Dospělci se zdržují na okrajích lesa a za slunečného letního počasí (červen až srpen) se shromažďují poblíž vyvýšených objektů (vysoké stromy, budovy…) a páří se. Zvěř je poté atakována oplodněnými samičkami, které

vystřikují do prostoru kolem nozder zvěře tekutinu s živými larvami. Larvy prvního instaru putují do nosních dutin, kde se pomocí svých dvou ústních háčků a jemných trnů po celém jejich těle, přichycují ke sliznici. Zde vyčkávají do příštího roku (konec února až březen) poté dochází k rychlému vývoji. Larvy rychle rostou a mnohonásobně zvětšují svou velikost, dvakrát se svlékají a putují do hltanu, ale i průdušnic a plic, výjimečně i do mozku. Tam způsobují tzv. nepravou vrtohlavost (např. u srnců). Larvy se zde živí sliznicí a mění svou barvu na tmavší. Poté putují zpět do nosních dutin a jsou zvěří frkána ven z těla (období května až července). V listí se kuklí a po 4-8týdnech se líhnou dospělci. (Páv et al., 1981)

Důležití zástupci z čeledi Oestridae: Střeček hltanový (Cephenemyia stimulator Clark, 1815) je typický pro srnčí zvěř. Jeho tělo připomíná čmeláka (viz příloha č. 2). Je zavalitý, 12-15 mm dlouhý a hustě pokrytý chloupky rezavé až žlutohnědé barvy. (Chroust & Forejtek, 2011c) Střeček rudohlavý (Cephenemyja auribarbis Meigen, 1824) se vyskytuje spíše u jelení a dančí zvěře. Tvar těla a velikost je stejná jako u střečka hltanového, ale zbarvení a délka chloupků jsou rozdílné. Barva podél boků a na hlavě je rezavá až tmavě oranžová, zatím co zbytek těla je světle žlutý až bílý. Chloupky po celém těle jsou výrazně delší. (Chroust & Forejtek, 2011c) Střeček šedočerný (Pharyngomyia picta Meigen, 1824) postihuje všechny druhy jelenovitých dokonce byly zjištěny tyto larvy u muflonů. Dospělci jsou pokryti krátkými chloupky černobílé či hnědobílé skvrnité barvy. Zadeček je tmavý. Velikostí se neliší od předcházejících druhů. (Chroust & Forejtek, 2011c)

Projevy nákazy a léčba: Příznaky jsou velmi nápadné. Zvěř chraptivě kašle, pohazuje hlavou, frká. Mladé kusy zaostávají ve vývoji, špatně přebarvují, mívají špatně vyvinuté paroží. Při silném výskytu (50-70 kusů) může docházet k ucpání dýchacích cest a tím k zadušení. (Páv et al., 1981)

Eliminovat tohoto parazita v honitbě nebo oboře je velmi obtížné. Sama zvěř se snaží proti těmto parazitům bojovat útěkem nebo třepáním hlavy v době kladení larev, ale ani tato obrana není příliš účinná. Částečně se také můžeme bránit odlovem slabých a silně kašlajících kusů, čímž se vývoj larev přeruší. Nejlepší obranou je však použití léčiv ivermektin (Cermix) nebo aplikací Rafendazolu. (Chroust & Forejtek, 2011c)

Čeleď: Hypodermatidae (Střečci podkožní) Samičky střečků podkožních atakují za slunečného a bezvětrného počasí, v době od konce května do srpna, zvěř nálety a při letu kladou na oblasti hřbetu a zadních běhů malá asi 1mm velká, bílá vajíčka. Po 1-2 dnech se z vajíček líhou larvy, které se zavrtávají do kůže a pohybují se pod kůží, mezi svaly, kde se na podzim a v zimě usidlují. V jarním období se larva svléká, prodělává svůj vývoj, živí se sekretem produkovaným podrážděnou podkožní tkání, čímž u zvěře vzniká charakteristické boulovité zduření o velikosti 3-4 cm. Larvy druhého instaru si provrtávají dýchací otvor. V dubnu až květnu larvy třetího instaru vylézají ven na srst. Odtud padají na zem, kde se také kuklí. Dospělci, kteří se líhnou asi po 5 týdnech žijí jen několik málo dní a nepřijímají potravu. (Páv et al., 1981)

Důležití zástupci z čeledi Hypodermatidae: Střeček srnčí (Hypoderma diana Bauer, 1858) dospělci jsou štíhlejší než nosohltanoví střečcí, o velikosti od 11 do 12 mm. Hruď a na bocích jsou tmavý, zadeček je pokryt žlutými a hnědými chloupky. Tento druh cizopasí převážně u srnčí zvěři, může se vyskytnout i u jelení a dančí zvěři, byl zjištěn také u muflonů a kamzíků dokonce i u koní, kde však neprodělává celý svůj vývoj. (Chroust & Forejtek, 2011c) Střeček jelení (Hypoderma actaeon Bauer, 1858) velikost dospělých jedinců se pohybuje od 12 do 14 mm. Zbarvení je podobné jako u střečka srnčího. Larvy mohou v oblasti páteře dočasně vnikat i do páteřního kanálu a způsobovat tím ochrnutí nebo vážně poruchy hybnosti končetin. (Chroust & Forejtek, 2011c)

Projevy nákazy a léčba Napadenou zvěř podkožním střečkem poznáme podle mnoha příznaků. Zvěř je vyhublá, zpomaluje se růst, špatně přebarvuje, málo se pohybuje, u samců dochází k zhoršení kvality parožení, v okolí hřbetu je srst naježená a matná. Při bližším zkoumání např. uhynulé nebo ulovené zvěře jsou patrné boulovité útvary v oblasti páteře a beder. Kůže je proděravělá malými otvory nebo je zjizvená. Po stažení kůže nacházíme opouzdřené nebo volně se pohybující larvy a hlenovitou tekutinu. (Chroust & Forejtek, 2011c) Jako prevenci se v praxi používá pouze odlov silně napadených kusů. Popřípadě použijeme stejnou léčbu a medikamenty jako u nosohltanové střečkovitosti. Početnost střečků také snižují konzumenti jejich kukel např. hmyzožraví ptáci nebo divoká prasata dále také chladné a deštivé počasí v období líhnutí dospělců a kladení vajíček. (Chroust & Forejtek, 2011c)

2.3.5 Klošovití 2.3.5.1

Vědecká klasifikace klošů: Říše: Živočichové (Animalia) Kmen: Členovci (Arthropoda) Podkmen: Vzdušnicovci (Tracheata) Třída: Hmyz (Insecta) Podtřída: Křídlatí (Pterygota) Řád: Dvoukřídlí (Diptera) Podřád: Krátkorozí (Brachycera)

(Volf a Horák, 2007)

2.3.5.2


Jsou to krev sající parazité podobní mouchám. Samičky kladou larvy, které se na zemi nebo na srsti zakuklí. Vylíhlí dospělci mají křídla a pomocí nich vyhledávají svého hostitele. Uchycují se ve chlupech, vlasech nebo peří, kde pobíhají a nepravidelně sají krev. Po nelezení vhodného hostitele přichází o svá křídla. Jsou častými parazity u zvěře, ale i člověka. (Páv et al., 1981) Nejčastějšími druhem vyskytujícím se na našem území je kloš jelení (Lipoptena cervi) o velikosti 5 mm. Většinou bezkřídlí, křídla mají pouze v srpnu a začátkem září, kdy dochází k jejich líhnutí. Jedná se o velmi hojný druh. (Chroust & Forejtek, 2011a)

2.3.5.3


Postižená zvířata jsou neklidná, otírají se o stromy nebo se snaží postižená místa škrábat. Jelikož jsou to parazité sající krev, může docházet k zanesení infekce, zánětům popř. napadení poraněného místa jinými mouchami (Lucilia sp.), která kladou vajíčka do těchto míst. Léčba je u zvěře prakticky nemožná. Pouze je možné použít na srst a kůži zvířat žijících v zajetí insekticid nebo jiný přípravek odpuzující hmyz. (Chroust & Forejtek, 2011a)

2.3.6 Bodavý hmyz V našich přírodních podmínkách je zvěř neustále atakována různými druhy hmyzu a to převážně z řádu dvoukřídlí (Diptera). Typické je pro ně savé nebo bodavě savé ústní ústrojí, které je nezbytné pro saní tekutin živočišného původu. Dalším významným znakem je přeměna druhého páru křídel na tzv. kyvadélka (haltery). Larvy i dospělci žijí v rozmanitých podmínkách a obývají různé biotopy. Dle morfologie tento řád dále dělí na tři podřády dlouhorozí, rovnošví a kruhošví. (Chroust & Forejtek, 2011a)

2.3.6.1

Vědecká klasifikace bodavého hmyzu Říše: Živočichové (Animalia) Kmen: Členovci (Arthropoda) Podkmen: Vzdušnicovci (Tracheata) Třída: Hmyz (Insecta) Podtřída: Křídlatí (Pterygota) Řád: Dvoukřídlí (Diptera) Podřád: Dlouhorozí (Nematocera) (Laštůvka et al., 2001)

2.3.6.2

Čeleď: Komárovití (Culicidae)

Jedná se o velmi početnou skupinu, se kterou se setkáváme v přirozeném prostředí vodních toků a stojatých vod velmi často. Tělo těchto parazitů je drobné s třemi páry dlouhých končetin. U samiček je nápadný sosáček sloužící k sání krve. Zimu přečkávají v klidovém stádiu na vlhkých místech. Na jaře samičky kladou vajíčka v blízkosti vodní hladiny a celý vývoj trvá 14 dní. (Laštůvka et al., 2001) Komáří kalamity mohou u zvěře způsobovat poruchy zdravotního stavu a jsou nebezpeční z hlediska přenosu virové a bakteriální infekce a také zimniček (Plasmodium), kteří jsou původci malárie. Chránit volně žijící zvěř před těmito parazity je zcela nemožné. U nás se nejčastěji vyskytují komár útočný (Aedes vexans) a Komár pisklavý (Culex pipiens). (Chroust & Forejtek, 2011a)

2.3.6.3

Čeleď: Muchničkovití (Simuliidae)

Jedná se o velmi malé druhy s širokými křídly. Jejich vývoj je vázán pouze na tekoucí vodu. Z vajíček se líhnou larvy za 1-3 týdny, přičemž celý vývoj probíhá pod

vodou až do společného rojení dospělců. Samičky napadají zvěř na jaře na začátku léta, sají krev, při níž dochází pomocí slinných žláz k toxickým účinkům a následnému vzniku silné reakce. To může v masivním výskytu způsobovat cirkulární poruchy, edémy sliznic nebo poruchy dýchacích orgánů. Výjimečně může dojít vdechnutí mnoha jedinců, což způsobuje alergickou reakci, dušení při extrémním výskytu i úhyn. (Chroust & Forejtek, 2011a) Nejhojnější je na našem území muchnička zdobená (Odagmia ornata). (Chroust & Forejtek, 2011a)

2.3.6.4

Vědecká klasifikace bodavého hmyzu Říše: Živočichové (Animalia) Kmen: Členovci (Arthropoda) Podkmen: Vzdušnicovci (Tracheata) Třída: Hmyz (Insecta) Podtřída: Křídlatí (Pterygota) Řád: Dvoukřídlí (Diptera) Podřád: Rovnošví (Orthorrhapha) (Laštůvka et al., 2001)

2.3.6.5

Čeleď: Ovádovití (Tabanidae)

Ovádi jsou poměrně velcí, pestře zbarvení dvoukřídlí, vyskytující se po celém světě. V našich podmínkách se s nimi setkáme v okolí vodních ploch a bažin ve vlhké půdě. Vývoj je krátký s jednou generací do roka. Nejdéle trvá larvální stádium, ve kterém také přezimují. Samci jsou fytofágní a živí se nektarem zatímco samičky sají krev hostitelů pomocí silného sosáku. (Volf a Horák, 2007) Zvěř je nejčastěji napadána při odpočinku a na pastvě. Bodnutí je velmi bolestivé a způsobuje značnou ztrátu krve (až 0,2 ml). Saní samiček se opakuje v 2-4

denním cyklu, kdy při sání může dojít k přenosu dalších onemocnění např. antraxu, tularémie a dalších infekčních chorob. Významným druhem u nás jsou ovád hovězí (Tabanus bovinus Linnaeus, 1758) a bzikavka dešťová (Haematopota pluvialis Linnaeus, 1758). (Chroust & Forejtek, 2011a)

3

MATERIÁL A METODIKA

3.1 Charakteristika vybrané honitby Honební společenství Provodov se nachází asi 13 km severovýchodně od města Zlín, bylo založeno v roce 1993. Myslivecká činnost na tomto území je vykonávána mysliveckým sdružením Rýsov – Provodov. Celkem se o zvěř stará patnáct členů. Honitba má celkem výměru 1183 ha z toho 569 ha tvoří les a 614 ha jsou pole a louky (viz příloha č. 5). Terén je zde velmi členitý. Celá tato oblast spadá do pohoří Vizovických vrchů, které sousedí s nedalekými Bílými Karpatami a Hostýnsko – Vsetínskými vrchy. Honitba je zařazena do třetí jakostní třídy, což znamená, že nadmořská výška se zde pohybuje v rozmezí 400 – 600 m n. m. Oblast je zemědělsky obdělávána (orná půda zde pokrývá více než 50 ha), časté jsou také pastviny, remízky a rozptýlená zeleň tvoří 5 – 10 % celkové výměry. Nejčastějšími plodinami jsou zde pícniny, zelenina a okopaniny. Normované stavy jsou pro zvěř srnčí, zajíce a bažanty. Uloveno bývá v průměru 35 kusů srnčí zvěře. Ostatní normované zvěře je odloveno velmi málo z důvodu nízkých stavů. Převážně v zimním období sem z jelenářské oblasti Vlára migruje i zvěř jelení. Ta ovšem není zde normována a tudíž je dovoleno lovit pouze samice, mláďata a samce do 2 let věku. Podle sčítání zvěře v roce 2010 a 2011 zde bylo průměrně napočítáno 55 kusů srnčí zvěře (viz příloha č. 6), což poskytuje dostatečný počet jedinců, aby zde mohl být proveden monitoring ektoparazitů.

3.2 Vlastní pozorování Sledování vnějších parazitů lze provést metodou pozorování, a to jak u živé tak i ulovené zvěře. Pozorování ektoparazitů u živé zvěře je značně obtížné. Zvěř by musela být odchycena, uspána a teprve poté by mohlo dojít k podrobnému prozkoumání srsti a kůže daného jedince. Proto byla vybrána metoda vizuálního pozorování pouze na zvěři ulovené. Jednotlivé kusy byly odloveny členy mysliveckého spolku v období let 2010 a 2011 v souladu s dobou lovu daného druhu zvěře. Každému odlovenému jedinci srnčí a jelení zvěře byly důkladně prohlédnuty jednotlivé partie těla. Důraz byl kladen na oblasti hlavy a krku, břicha, mezinoží a končetin, kde se předpokládá větší výskyt především klíšťat, vší, všenek a klošů. Při dalším podrobném zkoumání byla prohlédnuta oblast páteře, kde se nejčastěji vyskytuje podkožní střečkovitost. U silně napadených jedinců však byla patrná ihned po ulovení. Nemocná zvěř měla převážně v oblasti páteře mnoho hrbolků, boulí a patrných zduřenin. Zvěř byla vyhublá, neměla přebarvenou srst a celkově vypadala nezdravě. Při vyvrhování a stahování zvěře byly k vidění larvy střečků různého stádia a velikosti. Patrné byly také malé otvory v kůži zvířete. Nosohltanová střečkovitost, která byla také v tomto území zaznamenána, nebyla patrná jako podkožní. Pouhým vizuálním prozkoumáním zvířete nebylo evidentní, že zvíře je infikováno. Například ulovená samice srnce obecného byla hubenější, ale v docela dobré kondici. Teprve při oddělování hlavy od těla zvířete byli viděni světle hnědé larvy různé velikosti. Zvíře nebylo příliš zasaženo těmito parazity, tudíž nezpůsobovaly zvířeti velké zdravotní problémy. Oproti tomu odlovený mladý samec srnce obecného byl značně zasažen těmito parazity. Nalezeno bylo velké množství larev převážně v oblasti dutin a horních cest dýchacích. Larvy se zde vyskytovaly v různém zbarvení a velikosti, což nasvědčovalo tomu, že zvěř byla infikována v několika po sobě následujících obdobích.

Pro podrobné zapsání výskytu jednotlivých parazitů u každého jedince bylo použito jednoduchého formuláře, který byl vytvořen právě pro účely této bakalářské práce. Pořadové číslo Zvěř ulovená dne : Srnec obecný

samec

samice

mládě

Jelen evropský

samec

samice

mládě

Přítomnost ektoparazitů Klíšťata Vši/Všenky Střečci nosní

Střečci

Kloši

podkožní

Vyplněním těchto formulářů vznikl celkový přehled ektoparazitů na jedincích srnčí a jelení zvěře ve vybrané honitbě. Z uvedeného formuláře je patrné, že zde bylo evidováno, kdy byl daný jedinec uloven, což je velmi důležitý údaj z hlediska doby výskytu a částečně také početnosti jednotlivých ektoparazitů. Dále je zde rozčleněna zvěř do jednotlivých živočišných druhů, samostatně je vyznačeno pohlaví uloveného jedince. Při vyplňování tohoto formuláře bylo navíc u samců provedeno podrobné rozdělení podle jednotlivých věkových tříd (viz příloha č. 7). Nejdůležitější částí daného formuláře je však část týkající se výskytu ektoparazitů. Odděleně jsou zde rozlišeny střečkovitost nosní a podkožní, dále také výskyt klíšťat a klošů. Vši a všenky jsou zahrnuty v rámci jedné skupiny z důvodu nesnadného vizuálního určení jednotlivých druhů. Rozlišit jednotlivé druhy je možné pouze při použití mikroskopu, který nebyl v tomto případě použit.

4

VÝSLEDKY POZOROVÁNÍ A DISKUZE

V průběhu let 2010 a 2011 bylo celkem odloveno 48 kusů srnčí zvěře a jeden kus jelení zvěře. Ti byli podrobeni důkladnému zkoumání srsti a kůže a byl zde zaznamenán výskyt vnějších parazitů. Pro každého jednotlivce byl vypracován formulář (viz příloha č. 7). Takto získané údaje byly zpracovány do tabulek a následně do grafu.

4.1 Výsledky pro rok 2010 V následující tabulce je uveden počet jedinců, napadených ektoparazity, pro druh zvěře srnec obecný. Jednotlivá zvířata byla ulovena v průběhu roku 2010. Tabulka je rozdělena podle pohlaví, přičemž samci jsou dále děleni podle věkových tříd. Celkový počet ulovených samců ve všech věkových třídách je dvanáct a u všech byl zjištěn výskyt ektoparazitů, zatímco u samic a mláďat byl tento výskyt ojedinělý. Tab. č. 1 Srnec

Klíšťata Vši/všenky

obecný

Střečci

Střečci

nosní

podkožní

Kloši

Počet ulovených ks celkem

I věková

7

2

2

1

1

7

1

-

-

-

1

1

4

-

-

-

4

4

12

2

2

1

6

12

samice

1

-

-

-

-

6

mládě

1

1

-

-

1

5

třída II věková třída III věková třída Samec celkem

Graf č. 1

Z tohoto grafu je patrný počet samců srnce obecného napadených ektoparazity. Samci jsou dále rozděleni do věkových tříd. Z hlediska výskytu ektoparazitů

je

nejhojněji napadena první věková třída srnce obecného, u kterého je zaznamenán výskyt jak nosní tak i podkožní střečkovitosti. To je dáno značným lovem této věkové třídy a také větším počtem slabších jedinců. Graf č. 2

Ve výše uvedeném grafu je zobrazen počet napadených jedinců ektoparazity rozdělen dle pohlaví. Největší výskyt ektoparazitů byl nalezen u samců, a to díky době lovu, která proběhla v tomto roce převážně v druhém a třetím čtvrtletí. Oproti tomu

samice a mláďata byla lovena převážně v měsíci prosinci, což významně ovlivnilo i množství zjištěných ektoparazitů, kteří se v tomto období téměř nevyskytují. Pro druh zvěře jelen lesní nebyla vytvořena přehledová tabulka z toho důvodu toho, že jediné mládě bylo uloveno brzy na jaře, a tudíž zde není zaznamenán výskyt žádného z vnějších parazitů. Více kusů této zvěře v roce 2010 nebylo uloveno.

4.2 Výsledky pro rok 2011 Následující tabulka byla vytvořena pro jednotlivé počty napadených kusů zvířat (srnce obecného), kteří byly uloveny v průběhu roku 2011. Počet odlovených samců ve všech věkových třídách je třináct, přičemž každý z těchto jedinců byl napaden ektoparazity. Oproti tomu samice a mláďata byla napadena podstatně méně. Tab. č. 2 Srnec

Klíšťata Vši/všenky

obecný

Střečci

Střečci

nosní

podkožní

Kloši

Počet odlovených ks celkem

I věková

6

4

1

-

-

6

2

-

-

-

1

2

5

-

-

1

4

5

13

4

1

1

5

13

samice

4

-

1

-

3

7

mládě

2

1

-

-

2

5

třída II věková třída III věková třída Samec celkem

Graf č. 3

Z grafu vyplývá počet samců srnce obecného napadených ektoparazity. Samci jsou rozděleni do jednotlivých věkových tříd. Z hlediska počtu napadecných kusů je nejhojněji zastoupena první věková třída. Mezi tyto parazity patří klíšťata, vši a všenky. To je patrně způsobeno velkým počtem ulovených jedinců. Graf č. 4

Uvedený graf zobrazuje počty jedinců rozdělených podle pohlaví a napadených vnějšími parazity. Největší výskyt klíšťat je patrný u samců, což mohlo být způsobeno rozdílným počasím a dobou lovu. Dále byl u samců zjištěn výskyt obou typů střečkovitosti. Samice a mláďata byla napadena oproti samcům podstatně méně, což bylo způsobeno pozdější dobou lovu.

4.3 Diskuze Tato práce se zaměřuje především na výskyt ektoparazitů u čeledi jelenovití a to především na srnce obecného. Touto problematikou se také zabývali na severovýchodě Polska (Kadulski, 1996), kde byl proveden výzkum výskytu ektoparazitů u jelenovitých v letech 1987 – 1993. Bylo zjištěno, že nejčastějšími ektoparazity jsou Damalinia meyeri, Lipoptena cervi, Dermacentor reticulatus, Ixodes ricinus, Chorioptes texanus.. Dále byl proveden výzkum výskytu ektoparazitů u druhu daněk skvrnitý v oblasti Pomerania v Polsku (Szczurek & Kadulski, 2004). Tato oblast byla zkoumána po dobu 6 let (1996-2001) a bylo zjištěno, že nejčastějšími vyskytujícími se druhy u této zvěře jsou parazité řádu Diptera (Lipoptena cervi), Mallophaga (Damalinia meyeri), Anoplura (Solenopotes burmeisteri) a Acari (Ixodes ricinus, Dermacentor reticulatus, Sarcoptes scabiei, Chorioptes texanus, Demodex kutzeri). V současné době se oblast výzkumu zaměřila zvláště na přenosy boreliózy a encefalitidy ze zvěře na hospodářská zvířata. (Kiffner, 2012; Gray, 1992) Výzkum byl proveden v letech 2010 a 2011. Z výsledků v roce 2010 vyplývá: celkový počet ulovených samců srnce obecného je dvanáct, z toho všech dvanáct kusů bylo napadeno klíšťaty, šest jedinců bylo napadeno kloši, dva kusy byli napadeny vešmi a všenkami, dva jedinci byli napadeny larvami střečka nosního a pouze jeden jedinec byl napaden larvami střečka podkožního. Samic bylo celkově uloveno šest a z toho pouze jedna byla napadena klíšťaty. Celkový počet ulovených mláďat bylo pět z toho byl pouze jeden jedinec byl napaden klíšťaty, vešmi a všenkami i kloši. Výzkum v roce 2011 charakterizují tyto výsledky: Samců srnce obecného bylo v tomto roce celkem uloveno třináct a všechny tyto kusy byly napadeny klíšťaty. Z celkového počtu ulovených samců bylo pět kusů napadeno kloši, čtyři jedinci napadeni vešmi a všenkami, pouze u jednoho kusu byly přítomny larvy střečka podkožního a u jednoho kusu byla zjištěna přítomnost larev střečka nosního. Celkem uloveno bylo sedm samic. Z tohoto počtu byly čtyři samice napadeny klíšťaty, u třech byli zjištěny kloši a u jedné samice byl zaznamenán výskyt larev střečka nosního. Celkový počet ulovených mláďat je pět z toho dvě byli napadeny klíšťaty, u dvou jedinců byli zaznamenány kloši a u jednoho jedince byli zjištěn výskyt vší a všenek.

Jednotlivé roky 2010 a 2011 se lišily v těchto údajích: celkový počet ulovených samců v roce 2011 se oproti roku 2010 zvýšil o jednoho jedince. Počet napadených samců klíšťaty v roce 2011 se oproti roku 2010 zvýšil o jednoho jedince, zatím co u samců napadených kloši a larvami střečka nosního došlo k poklesu o jednoho jedince. Nárůst počtu zvěře byl zaznamenán také u dvou samců napadených vešmi a všenkami. Počet samců napadených larvami střečka podkožního zůstal nezměněn. V celkovém počtu ulovených samic došlo k navýšení o jednoho jedince. Zde však dochází k výrazným změnám v roce 2011 oproti předchozímu roku. Je zaznamenán nárůst počtu napadených zvířat klíšťaty a kloši o tři jedince, dále také zvýšení počtu napadených samic larvami střečka nosního o jednoho jedince. U mláďat zůstal počet ulovených jedinců v průběhu obou let stejný, zvýšil se pouze počet napadených kusů klíšťaty a kloši v obou případech o jednoho jedince. Počet mláďat napadených vešmi se neměnil. Příčiny těchto rozdílných výsledků mohou být způsobeny mnoha faktory, a to především rozdílným zdravotním stavem jednotlivých kusů zvěře. Slabí a nemocní jedinci jsou ektoparazity napadány častěji. Dalším důležitým faktorem ve výskytu ektoparazitů je období kdy byla zvěř ulovena. V zimním období se většina ektoparazitů téměř nevyskytuje. Výskyt a početnost vnějších parazitů je také ovlivněna stavem počasí, kdy v průběhu silných holomrazů nebo deštivého jara jejich početnost významně klesá.

4.4 Návrh opatření Problematika výskytu ektoparazitů je a také v minulosti byla častým problémem v honitbách. Zvěř není sama schopná se těchto parazitů vyvarovat a tak je většinou odkázána na lidskou pomoc. Najít vhodná a účinná opatření proti jejich stálé invazi je v praxi velmi obtížné. V minulosti bylo používáno několik metod, které usměrňují výskyt ektoparazitů, především střečkovitosti, docházelo však pouze k zmírnění výskytu ne však k úplnému vymizení. V nynější době je nejpoužívanějším způsobem, jak se bránit proti ektoparazitům, podávání medikovaného krmiva. Jedná se o léčiva (antiparazitika), která jsou ve formě prášku míchána s jadrným krmivem podávána zvěři. Nejvíce používanými přípravky jsou Cermix a Rafendazol.

Cermix, jehož součástí je účinná látka Ivermektin, působí proti mnoha stádiím střečkovitosti, a to jak nosní tak i podkožní, dále také mnoha typům oblých červů plic, trávicího traktu, účinný je proti vším a různým typům zákožek. Dávkování tohoto přípravku záleží na druhu zvěře. Doporučené míchání je v poměru 1:9 a takto vzniklé krmivo je podáváno dva po sobě následující dny (jako jediné) v množství závislém na početnosti zvěře v honitbě (viz příloha č. 8). Účinnost látky Ivermektin potvrdili také vědci z Farmaceutické fakulty Univerzity Karlovy v Hradci Králové (Lamka, 1996) Rafendazol je účinný medikament proti nosohltanové střečkovitosti, motoličnatosti a různých druhů červů dýchacího a trávicího ústrojí.

Účinnými látkami jsou zde

Rafoxanid a Mebendazol. Ty jsou podávány zvěři dle složitého dávkování. Míchání tohoto medikamentu s jadrným krmivem je také v poměru 1:9 a vzniklá směs se podává zvěři nejméně dva dny jako jediné krmivo (viz příloha č. 9). Podávání obou těchto přípravků bylo zvoleno jako vhodné pro vybranou honitbu. Toto doporučení byla navržena mysliveckému hospodáři pro potlačení výskytu ektoparazitů.

5

ZÁVĚR Cílem této bakalářské práce bylo sledování výskytu ektoparazitů u jelenovitých

v okolí Zlína na vybrané honitbě. Jelenovití, nejvíce pak srnec obecný (Capreolus capreolus), je nejhojněji se vyskytujícím druhem spárkaté zvěře na našem území. Do této bakalářské práce byl vybrán právě z důvodu značně velké populace v lokalitě v blízkosti honebního společenstva Provodov. Dalším druhem, zařazeným do tohoto výzkumu, se stal druh jelen lesní (Cervus elaphus), který touto honitbou v zimním období migruje v rámci široké Jelenářské oblasti Vlára. Výsledky výzkumu ukázaly výskyt sledovaných vnějších parazitů na řádně ulovené zvěři. Proto byla navržena doporučení ke snížení stavu parazitů, a to použitím medikovaného krmiva, především Cermixu a Rafendazolu.

6

SUMARRY The aim of this bachelor work is the following external parasites in cervids. The

selected hunting was observed mainly roe deer (Capreolus capreolus). This observation lasted during two hunting seasons between 2010 and 2011 and was performed on the caught animals. Research was conducted in 48 pieces of deer and a piece of game deer. The presence of ectoparasites were found in 35 pieces of roe deer. Animals were challenged mainly ectoparasites of the family Ixodidae, Oestridae, Hypodermatidae and order Anoplura and Mallophaga. Was also suggested measures to reduce the occurrence of these ectoparasites and use of medicated feed and Rafendazol Cermix.

7

POUŽITÁ LITERATURA

GRAY J. S. 1992: Studies on the ecology of lyme disease in a deer forest in county galway, Ireland. Journal of Medical Entomology, 29: 915-920. FOREJTEK P. & CHROUST K. 2011a: Parazitální choroby zvěře. Myslivost: stráž myslivosti, ročník (59): 52-55. HROMAS J. a kol. 2008. Myslivost. Matice lesnická, Písek, 559 s. CHROUST K. & FOREJTEK P., 2011b: Parazitální choroby zvěře. Myslivost: stráž myslivosti, ročník (59): 36-38. CHROUST K. & FOREJTEK P., 2011c: Parazitální choroby zvěře. Myslivost: stráž myslivosti, ročník (59): 30-33. JÍROVEC O. 1953: Parasitologie pro lékaře. Nakladatelství Československé akademie věd, Praha, 476 s. KADULSKI S. 1996: Ectoparasites of Cervidae in North-east Poland. Acta Parasitologica, 41: 204-210. KIFFNER C., VOR T., HAGEDORN P., NIEDRIG M. & RUHE F. 2012: Determinants of tick-borne encephalitis virus antibody presence in roe deer (Capreolus Capreolus) sera. Medical & Veterinary Entomology, 26: 18-25. LAMKA J. 1996: Effectiveness of oral administration of ivermectin on warble fly larvae (Hypoderma diana B.) in roe deer. Veterinární Medicína, 41: 251-254. LAŠTŮVKA Z. a kol. 2001: Zoologie pro zemědělce a lesníky. Konvoj, Brno, 267 s. PÁV J. a kol. 1981: Choroby lovné zvěře. Státní zemědělské nakladatelství, Praha, 262 s. RYŠAVÝ B. a kol. 1989: Základy parazitologie. Státní pedagogické nakladatelství, Praha, 216 s. SZCZUREK B. & KADULSKI S. 2004: Ectoparasites on Fallow Deer, Dama Dama (L.) in Pomerania, Poland. Acta Parasitologica, 49: 80-86.

VOLF P. & HORÁK P. 2007: Paraziti a jejich biologie. Triton, Praha, 318 s. ZIMMER C. 2005: Vládce parazit. Paseka, Praha, 262 s.

7.1 Použité internetové zdroje Rafendazol. BIOPHARM: Výzkumný ústav biofarmacie a veterinárních léčiv, a.s. [online]. [cit. 2012-03-26]. Dostupné z: http://www.bri.cz Cermix. BIOPHARM: Výzkumný ústav biofarmacie a veterinárních léčiv, a.s. [online]. [cit. 2012-03-26]. Dostupné z: http://www.bri.cz

MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ LESNICKÁ A DŘEVAŘSKÁ FAKULTA. Bakalářská práce

Recommend Documents