MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ LESNICKÁ A DŘEVAŘSKÁ FAKULTA BAKALÁŘSKÁ PRÁCE

MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ

LESNICKÁ A DŘEVAŘSKÁ FAKULTA

BAKALÁŘSKÁ PRÁCE

BRNO 2011

JAN SVOBODA

Mendelova univerzita v Brně Lesnická a dřevařská fakulta Ústav ochrany lesů a myslivosti

Introdukované druhy zvěře v ČR

Bakalářská práce

2011

Jan Svoboda

Prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma: Introdukované druhy zvěře v ČR, zpracoval sám a uvedl jsem všechny použité prameny. Souhlasím, aby moje bakalářská práce byla zveřejněna v souladu s § 47b Zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a uložena v knihovně Mendelovy univerzity v Brně, zpřístupněna ke studijním účelům ve shodě s Vyhláškou rektora MENDELU o archivaci elektronické podoby závěrečných prací. Brno, dne………………………………… Podpis studenta…………………………..

Poděkování: Především bych chtěl poděkovat Ing. Janu Dvořákovi, Ph.D. za vedení, cenné rady, připomínky a návrhy k vypracování této bakalářské práce. Další, komu bych chtěl tímto poděkovat, jsou přátelé, rodiče a celá moje rodina, kteří mi poskytují důležité materiály a podporují mě ve studiu.

Jméno: Jan Svoboda Název: Introdukovné druhy zvěře v ČR ABSTRAKT Tato práce pojednává o introdukovaných druzích zvěře, živočichů a zavlečených druzích na území ČR, rámcově také v Evropě. Práce má charakter literárního přehledu na dané téma. Výsledkem je předložení souhrnu dat o početních stavech, oblastech výskytu, průběhu introdukce, úspěšnosti a možných rizik spojených s výskytem introdukovaných druhů. KLÍČOVÁ SLOVA Introdukce, zvěř

Name: Jan Svoboda Topic: Introduced species of game in Czech republic ABSTRACT This work deals with introduced species of game, animals and alien species in the Czech Republic, also in Europe generally. Thesis has a literature review on subject. The result is the presentation of summary data about numbers of species, areas where the introduction was successful or not and potential risk associated with the occurrence of introduced species.

KEYWORDS Introduction, game

Obsah 1

Úvod.................................................................................................................. 7

2

Literární přehled ............................................................................................... 8 2.1

Legislativa v ČR ....................................................................................... 9

2.2

Terminologie............................................................................................. 9

2.3

Definice nepůvodního druhu .................................................................. 10

2.3.1

Definice nepůvodního druhu v ČR ................................................. 10

2.3.2

Definice nepůvodního druhu v ČR z hlediska rybářského zákona. 10

2.3.3

Definice nepůvodního druhu dle EU .............................................. 10

3

Metodika ......................................................................................................... 11

4

INTRODUKOVANÉ DRUHY ŽIVOČICHŮ V ČR ..................................... 12 4.1

Introdukované druhy zvěře dle zákona 449/2001 o myslivosti .............. 12

4.1.1

Capra aegagrus (Erxleben, 1777), koza bezoárová ....................... 12

4.1.2

Cervus nippon (Temminck, 1838), jelen sika................................. 14

4.1.3

Dama dama (Linnaeus, 1758), daněk evropský ............................. 18

4.1.4

Odocoileus virginianus (Zimmerman, 1780), jelenec běloocasý ... 22

4.1.5

Ondatra zibethicus (Linnaeus, 1766), ondatra pižmová................. 25

4.1.6

Oryctolagus cuniculus (Linnaeus, 1758), králík divoký................. 28

4.1.7

Ovis musimon (Pallas, 1762), muflon............................................. 32

4.1.8

Rupicapra rupicapra (Linnaeus, 1758), kamzík horský................. 36

4.1.9

Alectoris graeca (Bechstein, 1805), orebice horská ....................... 40

4.1.10

Alectoris rufa (Linnaeus, 1758), orebice rudá ................................ 41

4.1.11

Meleagris gallopavo (Linnaeus, 1758), krocan divoký.................. 42

4.1.12

Numida meleagris (Linnaeus, 1758), perlička obecná ................... 44

4.1.13

Phasianus colchicus (Linnaeus, 1758), bažant obecný .................. 45

4.1.14

Syrmaticus reevesii (Gray, 1829), bažant královský ...................... 47

4.2

Introdukované druhy jelenů .................................................................... 49

4.2.1

Cervus elaphus canadensis (Erxleben, 1777), jelen wapiti východní 49

5

4.2.2

Cervus elaphus sibiricus (Gray, 1850), jelen maral ....................... 50

4.2.3

Elaphurus davidianus (Milne-Edwards, 1866), jelen milu............. 50

4.3

5

Zavlečené druhy savců............................................................................ 52

4.3.1

Mustela vison (Schreber, 1777), norek americký ........................... 52

4.3.2

Myocastor coypus (Molina, 1782), nutrie....................................... 55

4.3.3

Nyctereutes procyonoides (Gray, 1834), psík mývalovitý ............. 57

4.3.4

Procyon lotor ( Linnaeus, 1758), mýval severní ............................ 60

Diskuse............................................................................................................ 63 5.1

Významné introdukované druhy zvěře ................................................... 63

5.2

Introdukované druhy nevýznamné.......................................................... 64

5.3

Druhy zavlečené invazivní...................................................................... 64

6

Závěr ............................................................................................................... 65

7

Summary......................................................................................................... 66

8

Seznam použité literatury ............................................................................... 67

9

Seznam příloh ................................................................................................. 70 9.1

Příloha č.1: Tabulky sčítaných stavů ...................................................... 71

9.2

Příloha č.2: Tabulky odlovu.................................................................... 72

9.3

Příloha č. 3: Mapy výskytu ..................................................................... 73

6

1

Úvod Bakalářská práce mi byla zadána v listopadu roku 2008. Po podrobném

nastudování problematiky tohoto téma jsem začínal vnímat veškeré souvislosti spojené s vypracováním práce. Při řešení jsem objevil hned několik dalších pohledů na danou problematiku. Introdukované druhy zvěře v ČR je téma velmi komplikované. K introdukci docházelo již dávno, jak se můžeme dočíst ve starých knihách, ale zcela přesné údaje se teprve dozvídáme. Lze říci, že údaje o introdukci každého druhu se trochu liší v závislosti na autorovi a publikaci. Hlavním cílem introdukce je podle mého názoru obohatit přírodu o nový druh dosud na daném místě se nevyskytující a následně ho i ekonomicky využívat a dále rozvíjet. Avšak dnes se setkáváme se spoustou druhů, které na počátku své introdukce působily nenápadně a neohrožovaly okolní prostředí a po několika letech, či pár generacích, se rozšířily a obsadily území často jiných chráněných druhů a nyní jsou považovány za nebezpečné invazní druhy, jako např. norek americký. Toto může být výsledkem introdukce, jsou ale případy, že introdukované druhy, ať už fauny nebo flóry, výrazně obohatily naši krajinu a to nejen esteticky, ale také ekonomicky, a proto je snaha tyto prospěšné introdukované druhy v naší krajině zachovat (daněk evropský, muflon, bažant obecný). Pohled veřejnosti, je na tuto otázku velmi rozdílný, je to především věc názoru. Cílem práce je předložit seznam introdukovných druhů zvěře a živočichů na území ČR a Evropy. Popsat úspěšnost introdukce, okolnosti plynoucí z výskytu nepůvodních introdukovaných druhů a výhled do budoucna.

7

2

Literární přehled V roce 2003 byla v rámci Bernské úmluvy přijata Evropská strategie pro

invazivní cizí druhy. Tato strategie pojednává o možných rizicích spojených s výskytem invazivních druhů v Evropské unii, jak předcházet negativním dopadům na ekologii hospodářské činnosti a lidské zdraví. Hlavními faktory, které přímo ovlivňují biologickou rozmanitost, jsou změna stanoviště, změna klimatu, neúnosné využívání zdrojů, znečištění a invazivní druhy. Zatímco k řešení čtyř z těchto pěti uvedených faktorů má EU nástroje, na rozdíl od několika jiných zemí OECD, neexistují v současné době nástroje na úrovni EU pro oblast invazivních druhů. Tímto nedostatkem je třeba se zabývat, má-li EU dosáhnout svého cíle „zastavit snižování biologické rozmanitosti do roku 2010“. Invazivní druhy kromě toho pro EU rovněž představují velkou ekonomickou hrozbu. Škody způsobené invazivními druhy a náklady na nezbytná kontrolní opatření podle dostupných doložených informací dosahují každoročně přibližně 12 miliard EUR. (KETTUNEN, et al. 2008). Nezbytnost koordinovaného postupu při řešení problematiky invazivních druhů byla vyslovena na nejvyšších politických úrovních. Rada ve složení pro životní prostředí, Evropský parlament, Výbor regionů a Evropský hospodářský a sociální výbor zdůraznily potřebu strategie EU pro invazivní druhy, účinného systému včasného varování a účinných postupů řešení na úrovni EU. Podobné závazky obsahoval i šestý akční program pro životní prostředí, sdělení Komise Zastavení ztráty biologické rozmanitosti do roku 2010 a v dalších letech k němu připojený akční plán, kde se uznává, že „by měla být vypracována komplexní strategie EU“ s cílem zásadně omezit vliv invazivních cizích druhů na biologickou rozmanitost v EU. Způsoby, jimiž se invazivní druhy dostávají do nového prostředí, souvisejí především přímo či nepřímo s obchodem. Rychle se rozvíjející obchodní a dopravní činnosti rozšiřují možnosti pronikání invazivních druhů a další šíření usnadňuje zatížení životního prostředí, např. stoupající koncentrace CO2, vyšší teploty, zvýšené ukládání dusíku, nové režimy narušení rovnováhy a postupující znehodnocování stanovišť. Projekt DAISIE (evropská databáze poskytující souhrnné informace o cizích invazivních druzích), podporovaný v rámci šestého rámcového programu EU pro výzkum určil přítomnost 10 822 nepůvodních druhů v Evropě, z nichž 10–15 % by mohlo mít negativní hospodářský nebo ekologický dopad. Osamělé ostrovy s vysokou 8

biologickou rozmanitostí, včetně většiny zámořských území EU, jsou obzvlášť vystaveny nebezpečí invaze, která může mít rovněž neúměrný dopad na místní životní podmínky, kulturu a hospodářské příležitosti. (Plán strategie EU pro invazivní druhy., 2008), (Convention on biological diversity)

2.1 Legislativa v ČR Zákon 449/2001 Sb. O myslivosti vymezuje pojmy (zvěř, doba lovu, myslivecký hospodář, myslivecká stráž, apod.). Zvěř má jasně stanovenou dobu lovu a způsob jakým ji lze zákonně lovit, toto ovšem neplatí pro nežádoucí zavlečené druhy (norek americký, nutrie, mýval severní, psík mývalovitý). Druhy nežádoucí zavlečené nemají zákonem stnovenou dobu lovu a tudíž je může lovit jen myslivecká stráž a myslivecký hospodář. Odlov těchto druhů se proto pohybuje v řádů stovek v případě norka amerického, výskyt je však rozsáhlý. Zákon 144/1992 Sb. O ochraně přírody a krajiny vymezuje pojmy (uzemní systém ekologické stability krajiny, ochrana významných krajinných prvků, náležitosti plánu péče o vybraná zvláště chráněná území, ochrana). Vyhláška č. 395/1992 Sb. O provádění některých ustanovení Zákona o ochraně přírody a krajiny (vedení ústředního seznamu ochrany přírody, seznam a stupeň ohrožení zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů, ochrana zvláště chráněných druhů živočichů, biologické hodnocení).

2.2 Terminologie Introdukce: Z hlediska ekologického a biologického se jedná o vysazení druhu na místo mimo areál jeho původního výskytu. Nepůvodní druh: druh, poddruh nebo nižší taxon introdukovaný mimo svůj přirozený, dřívější nebo současný areál; zahrnuje jakoukoliv část, gamety, semena nebo propagule takového druhu, které jsou schopny přežít a následně se rozmnožit. Invazivní nepůvodní druh: nepůvodní druh, jehož introdukce a nebo šíření ohrožuje biologickou diverzitu. Neúmyslná introdukce: všechny introdukce, které nejsou úmyslné. Etablování: proces kdy nepůvodní druh v novém prostředí začne úspěšně produkovat životaschopné potomstvo a jeho další přežití je pravděpodobné. Zvěř: obnovitelné přírodní bohatství představované populacemi druhů volně žijících živočichů dle zákona 449 o myslivosti. 9

Živočich: všechna vývojová stádia daného jedince. Stav druhu z hlediska ochrany je považován za "příznivý", jestliže údaje o populační dynamice příslušného druhu naznačují, že se dlouhodobě udržuje jako životaschopný prvek svého přírodního stanoviště, a přirozený areál rozšíření druhu není a pravděpodobně nebude v dohledné budoucnosti omezen, a existují a pravděpodobně budou v dohledné době i nadále existovat dostatečně velká stanoviště k dlouhodobému zachování jeho populací. Invazivní druh: druh, který proniká, ale musí i škodit (škody na zemědělských a lesních kulturách, populacích původních druhů, narušováním ekologické stability) (Zákon 449/2001, Zákon 114/1992, Vyhláška 395/1992,), (MLÍKOVSKÝ, J., STÝBLO, P., 2006)

2.3 Definice nepůvodního druhu 2.3.1 Definice nepůvodního druhu v ČR Geograficky nepůvodní druh rostliny nebo živočicha je druh, který není součástí přirozených společenstev určitého regionu. (Zákon o ochraně přírody)

2.3.2 Definice nepůvodního druhu v ČR z hlediska rybářského zákona Nepůvodní rybou a nepůvodním vodním organismem, se rozumí: geograficky nepůvodní nebo geneticky nevhodná anebo neprověřená populace ryb a vodních organismů, vyskytující se na území jednotlivého rybářského revíru v České republice méně než 3 po sobě následující generační populace. (Zákon 99/2004)

2.3.3 Definice nepůvodního druhu dle EU Nepůvodním druhem, se rozumí: druh, poddruh nebo nižší taxon, introdukovaný mimo svůj přirozený, dřívější nebo současný areál výskytu; zahrnuje jakoukoliv část, gamety, semena nebo propagule takového druhu, které jsou schopny přežít a následně se rozmnožit. (Convention on biological diversity 2002)

10

3

Metodika Moje bakalářská práce vychází z 32 literárních titulů, članků, sborníků

internetových zdrojů a ze statistických materiálů ČSÚ, MZe a MŽP. Metodika sběru informací je tedy velmi jednoduchá. Spočívá ve vyhledání publikace pojednávající o daném téma, zpracování této informace a následně konfrontace s jinými publikacemi od různých autorů. Často se informace od různých autorů liší. Sběr dat ze statistických materiálů spočívá v nalezení daných hodnot za období 2001-2009, poznamenání hodnot, tvorba tabulek a následný výstup ve formě grafů a tabulek.

11

4

INTRODUKOVANÉ DRUHY ŽIVOČICHŮ V ČR

4.1 Introdukované druhy zvěře dle zákona 449/2001 o myslivosti 4.1.1 Capra aegagrus (Erxleben, 1777), koza bezoárová 4.1.1.1 Rozšíření Původní domovinou jsou hornaté oblasti při jižním okraji palearktické oblasti od Malé Asie a Blízkého východu až po Afghánistán a jihozápadní Pákistán. Už ve starověku byla koza bezoárová dovezena na četné ostrovy ve Středomoří a do Řecka, kde následně došlo k prokřížení s domácími kozami, za dosud relativně „čistou“ je považována populace na Krétě. V 19. a 20. století byla příležitostně vysazována i jinde v Evropě (Bulharsko, Slovinsko), avšak nikde nedosáhla většího rozšíření. V Rusku navazuje areál rozšíření koz bezoárových na jižní části Turkménie. Větší výskyt této zvěře je na íránských hranicích v Kopet Dagu. V této části žilo v roce 1934 až 1500 koz bezoárových, tj. přibližně 7-10 kusů na 1000 ha plochy. Rozšíření koz bezoárových v Africe je velmi problematické, většinou totiž jde o dovezené a zdivočelé kozy domácí, které zbarvením a rohy apod. připomínají kozu bezoárovou. (LOCHMAN, J. a kol., 1978) První výskyt kozy bezoárové v ČR je úzce spojen s aklimatizací kozorožce, ta začala v roce 1898. V roce 1901 bylo dovezeno šest kozlů a sedmnáct koz, pocházejících z prokříženého chovu kozorožců (nečistokrevý Capra ibex) knížete Plessa z Tanengebirge. Tito jedinci uhynuli, ale zůstala po nich kůzlata. Vysazení kozy bezoárové v oboře Pálava na Pavlovských kopcích na jižní Moravě zorganizoval Gottwald v roce 1953. Nakoupil kozy bezoárové z pražské zoologické zahrady. V roce 1954 byl dovezen další kozel se čtyřmi kozami a potom ještě jeden kozel. Tato zvěř byla ještě před vypuštěním držena v aklimatizační oboře Bulhary. Další zvěř dodala v letech 1966-1967 zoologická zahrada v Brně. V roce 1994 bylo stádo převezeno do obory Vřísek u Zahrádek na Českolipsku (Lesy ČR), kde je chována dodnes; na Pálavě se údajně několik jedinců vyskytovalo ještě v roce 2002. Obě lokality každopádně představují nejsevernější známý výskyt kozy bezoárové v přírodních podmínkách na světě. (LOCHMAN, J. a kol., 1978), (MLÍKOVSKÝ, J., STÝBLO, P., 2006)

12

4.1.1.2 Charakter populace kozy bezoárové v ČR Počátky oborového chovu kozy bezoárové u nás se datují do roku 1953, kdy byla dovezena první skupina koz z pražské zoo, další chovný materiál byl dodán v roce 1954 a poté ještě v letech 1966 – 1967 z brněnské zoo; zvířata byla nejprve umístěna v aklimatizační oboře v Bulharech a teprve poté vypuštěna do obory na Pavlovských vrších (původně určená k chovu daňků a muflonů). Početnost populace se pohybovala od 15 do 25 kusů, později dosáhla až 50 kusů. V oboře Vřísek se počítá s konečným normovaným stavem kolem 40 jedinců. Od počátku chovu nebylo stádo čistokrevné, neboť dodaná zvířata byla prokřížena s kozou domácí. V současné době se kozy bezoárové začínají chovat v soukromých honitbách i jinde (např. na Chebsku). (MLÍKOVSKÝ, J., STÝBLO, P., 2006), (LOCHMAN, J. a kol., 1978) 4.1.1.3 Interakce Přítomnost kozy bezoárové na Pavlovských vrších byla dlouhodobě kontroverzní – chov trofejové zvěře pochybné genetické kvality (prokřížení s kozou domácí) mohlo těžko opodstatnit značné škody působené neřízenou pastvou v CHKO a Biosférické rezervaci

Pálava

(spásání

vegetace,

zdupávání

terénu,

prohnojení

v místech

pravidelných stávanišť spojené s rozvojem nitrofilní flóry, např. kopřiv); přesto trvalo několik desetiletí, než se podařilo kozu bezoárovou z Pálavy dostat pryč. Na současné lokalitě v oboře Vřísek plně podléhá managementu oborového chovu bez možnosti úniku do volné přírody. Parazitofauna koz bezoárových u nás nevybočuje z běžných měřítek a na Pálavě zahrnovala běžné, hlavně xerofilní druhy parazitů. (MLÍKOVSKÝ, J., STÝBLO, P., 2006) 4.1.1.4 Rizika spojená s výskytem Jako součást volně žijící fauny je v našich podmínkách druhem nežádoucím, mimo jiné i pro nedostatečnou nabídku stanovišť (enklávy stepního a lesostepního charakteru obvykle u nás patří k nejcennějším chráněným územím); další existence druhu je možná pouze v rámci kontrolovaného, striktně oborového chovu, i když i tak je problematická. (MLÍKOVSKÝ, J., STÝBLO, P., 2006)

13

4.1.1.5 Myslivecký význam Malý počet chovaných jedinců, částečně křížený s domácími kozami, nemá větší myslivecký význam, ale z pohledu mezinárodního je chov významný, protože pomáhá jako rozmnožovací chov udržet stabilitu populace celosvětově ohroženého druhu. (VACH, M. a kol., 2010)

Koza bezoárová 60

počet kusů

50 40 Sčítané stavy

30

Odlov

20 10

09 20

08 20

07 20

05

04

06 20

20

20

20

03

02 20

20

01

0

Obrázek 1: Sčítané stavy a odlov kozy bezoárové

4.1.2 Cervus nippon (Temminck, 1838), jelen sika 4.1.2.1 Rozšíření Prvotní areál výskytu je východní a jihovýchodní Asie od ruského Dálného východu přes východní Čínu a Koreu do Vietnamu včetně Japonska a Tchajwanu. Byl vysazen na řadě míst Evropy, na Kavkazu, v USA, v Jižní Africe, na Novém Zélandu a některých tichomořských ostrovech, neúspěšné pokusy o introdukci proběhly zvláště v 18. a 19. století i jinde. Do Evropy byl poprvé dovezen v r. 1870 do Anglie z počátku do obor, později byl vypuštěn i do volnosti. Jeho současný výskyt se kromě Britského souostroví soustřeďuje do Dánska, Německa, Polska a ČR, menší populace jsou známé i z Francie, Rakouska, Pobaltí, jižního Finska a evropské části Ruska. V celé Evropě byla od samého začátku zcela ignorována možnost, že by zvěř mohla pocházet z různých poddruhů (Eick, 1995). Hlavním důvodem, proč tomu tak bylo je 14

skutečnost, že k prvním importům došlo zhruba ve stejné době, kdy byl sika vůbec popsán jako druh. Mezinárodní společnost pro siky rozlišuje v Evropě dva druhy, hortuloidní typ: sika Dybovského a nipponoidní typ: sika japonský. (BARTOŠ, L., 2007) Počátky chovu siky u nás spadají do konce 19. století, kdy dosáhla vrcholu móda zpestřovat druhovou skladbu oborové zvěře. Nejprve byl dovezen do obory Kluk u Poděbrad (1890 nebo 1891) a záhy poté se postupně rozšiřoval i na další lokality (Loučeň, Křinec, Jabkenice, Opočno, Vacíkov, Janovice, Lešná, Libá u Chebu, Zahrádky, Horšovský Týn, Lipí u Manětína aj.). Její údajný původ byl z Japonska, z východní Číny, z Koreje, a jihovýchodní Sibiře (okolí řeky Ussuri). Na severní Moravě se poprvé objevil u Třebomyslic na Pernštýnsku (1912), následně i v Lešné u Zábřeha, Hrotovic, Velkého Meziříčí či Jaroměřic nad Rokytnou. S oborovými chovy souvisí i jeho výskyt ve volnosti, který se v současné době soustřeďuje do několika oblastí – nejrozsáhlejší leží v západních Čechách (od Chebu až do podhůří Šumavy a Doupovských hor), dále sikové žijí na Křivoklátsku, Nymbursku a Jičínsku, Zábřežsku a na Českomoravské vrchovině (Žďársko a Třebíčsko). Vznik těchto stálých populací zapříčinilo zrušení některých obor během 1. poloviny 20. století (Manětínsko, Zábřežsko, Jaroměřicko). Příležitostně bývá sika zjišťován i jinde v místech navazujících na oborové chovy (Náchodsko, Českolipsko, Ústecko aj.). Na počátku 90. let 20. století byl výskyt siky zaznamenán celkem na 138 mapovacích čtvercích (tj. 22,1 % území ČR), z něhož pouze v 58 čtvercích (9,2 % území ČR) bylo možné výskyt hodnotit jako stálý; novější údaje zatím k dispozici nejsou. (BARTOŠ, L., 2007), (MLÍKOVSKÝ, J., STÝBLO, P., 2006), (HUSÁK, F. a kol., 1986), (HROMAS, J. a kol., 2008) 4.1.2.2 Charakter populací jelena siky v ČR Původně výhradní oborové chovy doplňuje zhruba od 30. až 40. let 20. století i výskyt ve volnosti, k neúměrnému (až desetinásobnému) nárůstu jeho početních stavů došlo v 70. až 90. letech. V současné době se ročně loví přes 9000 kusů, z nichž pouze asi 2 % pocházejí z obor. Volně žijící sikové vytvářejí dvě hlavní, navzájem izolované populace (západočeskou a moravskou) s několika subpopulacemi a až na výjimky (severní Rakousko) bez napojení na další populace etablované ve středoevropském prostoru.

Naše

populace

přežívají

v podmínkách

15

standardního

mysliveckého

hospodaření (zimní přikrmování, lov apod.) lovecké trofeje z našeho území se v evropském měřítku jeví jako velmi kvalitní. (MLÍKOVSKÝ, J., STÝBLO, P., 2006) 4.1.2.3 Rozdělení do poddruhů V počátcích importu siky do Evropy nebyla rozlišována poddruhová příslušnost. Není se co divit – kromě toho, že první dovozy spadaly do doby, kdy byly poddruhy siků teprve objevovány, i současné taxonomické rozdělení siků nemá pevné základy. Do Evropy byly dovezeny dva poddruhy – menší sika japonský (C. n. nippon), který mívá paroží obvykle se 4 výsadami a větší sika Dybowského či mandžuský (C. n. dybowsky), jehož paroží tvoří

více výsad i s náznakem koruny. Záměrným (v oborách) i

spontánním (ve volnosti) křížením obou poddruhů však došlo ke ztrátě jejich genetické čistoty (pokud vůbec existovala, neboť podle některých zdrojů byl sika Dybowského už ve své původní domovině produktem křížení jiných poddruhů) a jejich rozlišování je dnes v evropském prostoru bezpředmětné; obecně se evropské populace siků vyznačují zřetelným chromozomálním polymorfizmem. (MLÍKOVSKÝ, J., STÝBLO, P., 2006) 4.1.2.4 Interakce Sika způsobuje, obdobně jako jelen lesní, značné škody okusem dřevin a loupání kůry. (MLÍKOVSKÝ, J., STÝBLO, P., 2006) 4.1.2.5 Rizika spojená s výskytem Nepůvodní myslivecky obhospodařovaný druh v neúměrných početních stavech, jehož zoologický a ochranářský význam je výrazně negativní vzhledem ke spontánnímu křížení s autochtonním jelenem lesním. Za ideální řešení lze považovat omezení jeho chovu pouze na obory či farmy, výskyt ve volnosti v lepším případě postupně zcela utlumit, nebo alespoň důrazně omezit na oblasti, kde nehrozí nebezpečí spontánní hybridizace s jelenem lesním (tj. mimo území chovu jelení zvěře). (MLÍKOVSKÝ, J., STÝBLO, P., 2006) Hybridizace Začneme popisem případů hybridizace u zvěře chované v zajetí. Do Evropy dovezená zvěř sika byla v zoologických zahradách a oborách vypouštěna do společných výběhů s ostatními jelenovitými. Díky tomu docházelo příležitostně ke křížení s jinými druhy, jako jsou jelen lesní (Cervus elaphus), jelen vepří (Axis porcinus, syn. Cervus porcinus, Hyelaphus porcinus) a axis indický (A. axis). Vůbec první případ narození

16

křížence siky s jelenem lesním v Evropě byl zaznamenán téměř ihned po prvním importu siků již v r. 1860. Vikomt Powerscourt, který siky dovezl do Irska, napsal o téměř 20 let později (1884) v dodnes vycházejícím, a již tehdy prestižním časopise Proceedings of the Zoological Society London, že „Japonští jeleni se zde bezpochyby kříží s jelenem evropským. Jsou zde v oboře tři až čtyři kusy, kteří jsou určitě kříženci, kdy ve všech případech byla matkou křížence laň jelena evropského“. Tehdy, stejně jako několik následujících desetiletí, byly případy hybridizace siků s jelenem lesním považovány za kuriozitu a jako o takové o tom bylo psáno. Sikové byli v zajetí kříženi omylem nebo úmyslně, jak mezipoddruhově, tak mezidruhově, a to především pro lovecké účely. Nepochybuje se o tom, že tak byla na jedné straně ukájena přirozená touha lidstva po poznání, ale zároveň tyto experimenty, mnohdy utajované, měly od začátku spíše pragmatický základní cíl – dosáhnout větší trofeje. Nejlépe tak, aby to jiní nevěděli, což je podezření, které vyjádřilo hned několik autorů dávno přede mnou. Historické uvažování evropské myslivecké komunity takto funguje od nepaměti. S těmito experimenty se jejich původci, buď příliš nechlubí, nebo je většinou nijak nezdokumentují, a proto je ani nepublikují. Jako dobrý příklad může posloužit následující historka. Na přelomu 70. a 80. let minulého století, v době našeho výzkumu výskytu hybridizace mezi jelenem lesním a sikou, se pátralo po různých materiálech. Od přítele Ernsta Eicka, zakladatele, bývalého prezidenta a později čestného prezidenta Mezinárodní společnosti zvěře sika, jsem dostal z Německa fotografie F1 hybridů, kteří vzešli z mezidruhového křížení „v malé obůrce“. Později byl hybridní jelen prodán do jiné obory jako „vynikající trofejový sika“. Tento „nadějný sika“ má dnes nepochybně spoustu neméně nadějného potomstva v jinak „zaručeně čistém chovu siků“. Vysoký potenciál konkurovat autochtonním evropským druhům a ochota křížit se s původním jelenem lesním po dobu více než jednoho století činí z jelena siky velkou hrozbu pro evropské populace jelenovitých. (BARTOŠ, L., 2007) 4.1.2.6 Myslivecký význam Je významným druhem spárkaté zvěře, má výbornou zvěřinu, líbivou trofej a je velmi odolný proti chorobám. (VACH, M. a kol., 2010)

17

Jelen sika 10000

počet kusů

9000 8000 7000

Sčítané stavy Odlov

6000 5000

20 01 20 02 20 03 20 04 20 05 20 06 20 07 20 08 20 09

4000

Obrázek 2: Sčítané stavy a odlov jelena siky

4.1.3 Dama dama (Linnaeus, 1758), daněk evropský 4.1.3.1 Rozšíření Západopalearktický druh s původním rozšířením v Malé Asii a možná i na Balkánském poloostrově (v meziledových dobách pleistocénu se ovšem vyskytoval ve velké části Evropy). Ve starověku byl Féničany introdukován do různých oblastí západního Středomoří a Římané s Normany se zasloužili o jeho rozšíření do oblastí ležících severně od Alp a na Britské souostroví. V současné době se vyskytuje ve většině evropských zemí, na pevnině chybí jen v severní polovině Fenoskandinávie. Zásluhou člověka se stal takřka kosmopolitním druhem. Na území Českého státu se znovu dostal zřejmě v druhé polovině 14. století za vlády císaře Karla IV., případně jeho syna Václava. Faktem je, že první zmínka pochází už z r. 1465 z Podivic na Vyškovsku, kde je daněk uváděn v latinském soupisu statků olomouckého biskupství jako lovná zvěř. Ze 16. století se nám zachovala řada zpráv o oborních chovech dančí zvěře. Do Budenečské královské obory (dnešní Stromovka) v Praze byli dovezeni daňci z Vídně v roce 1548 na příkaz Ferdinanda I. Téhož roku byla u Poděbrad založena obora se 40 kusy dančí zvěře. V roce 1551 bylo z obory pod Kunětickou horou u Pardubic vypuštěno 8 daňků do okolních lesů.

18

V telčském urbáři je v roce 1582 zmínka o chovu dančí zvěře v oboře u hradu Roštýna. Tento oborní chov se udržel až do roku 1945. Rokem 1616 je datována zpráva o daňcích na panství Chlumec nad Cidlinou. Rozvoj chovu byl přerušen třicetiletou válkou. Na panství Lysá nad Labem existovala na přelomu 17. a 18. století rozsáhlá obora, ve které bylo chováno až tisíc daňků. Z této obory bylo v roce 1723 dodáno 63 kusů daňčí zvěře do Kuksu. V roce 1698 je doložen chov daňčí zvěře v Hluboké nad Vltavou. Z druhé poloviny 18. století pocházejí doklady o chovu daňčí zvěře na panství Citoliby u Loun (před 1750), na panství Bělá pod Bezdězem a na Mnichovohradišťsku (1786), v Bystřici pod Hostýnem (1791) a v Horažďovicích (1793). Na panství jihočeských Schwarzenbergů a na buquoyském panství v Nových Hradech byli v roce 1712 a v roce 1719 také černí daňci. U Mladé Vožice bylo ve druhé polovině 18. století chováno 50 kusů černých, červených a bílých daňků. Pro druhou polovinu 18. století a pro 19. století byly chrakteristickým způsobem lovu parforsní hony. Známé byly štvanice na černínském panství Jemčina na Jindřichohradecku, při kterých byvali štváni také daňci, chovaní pro tento účel v tamní oboře. V roce 1800 byla založena daňčí obora na Orlíku, do které byla vysazena zvěř ze Staré obory u Hluboké nad Vltavou. Na Křivoklátsku byla v roce 1816 zrušena Velká obora, namísto které vznikla lánská obora pro jelení a daňčí zvěř a řevničovská pro zvěř černou, později i daňčí. V první polovině 19. století se chovali daňci také v oborách panství Dobříš, Konopiště, Vlašim, Jemčina, Blatná, Jindřichovice u Sokolova, Petrohrad, Bílina, Jezeří, Lipová u Rumburka, Sloup a Nové Zámky u České Lípy, Bělá pod Bezdězem, Kuří Vody, Frýdlant v Čechách, Kopidlno, Častolovice, Choltice, Žehušice, Černovice u Tábora, Mladá Vožice, Bechyně, Šťáhlavy, Plasy, Nekníř u Litomyšle, Tachov, Lednice na Břeclavsku, Náměšť nad Oslavou, Velké Meziříčí, Telč, Pozořice, Boskovice, Kroměříž, Liptál, Úsov, Bystřice pod Hostýnem, Hukvaldy a Hradec u Opavy. Avšak teprve na přelomu 19. a 20. století se daňkové ve větší míře rozšířili i do volnosti. Při posledním mapování na přelomu 19. a 20. století se daněk vyskytoval zhruba na 57,5 % území ČR, z čehož pouze na třetině území ČR (31,8 %) má výskyt trvalejší charakter. Lze rozlišit 6-7 hlavních subpopulací, migracemi navzájem pravděpodobně propojených – Ralská pahorkatina, východočeské tabule, jihozápadní Čechy, středočeské pahorkatiny a vrchoviny (Křivoklátsko, Brdy, Benešovsko a Vlašimsko), jihočeské pánve, středomoravské vrchoviny (Drahanská a Zábřežská vrchovina) a podhůří Hrubého Jeseníku a pahorkatiny Západních Karpat. Některé, u nás zdánlivě izolované subpopulace v pohraničních oblastech (Krušné hory, Děčínsko, Osoblažsko) navazují na 19

výskyt v sousedních zemích. Oblast výskytu daňků se zvětšila zvláště v posledních desetiletích 20. století, kdy byly v rámci plánovaného zazvěřování vypuštěni v desítkách nových honiteb, což bylo doprovázeno i výrazným zvýšením početních stavů.( WOLF, R. a kol., 2000), (MLÍKOVSKÝ, J., STÝBLO, P., 2006), (HUSÁK, F. a kol., 1986), (WOLF, R. a kol., 1976) 4.1.3.2 Charakter populace daňčí zvěře v ČR O početních stavech daňků, resp. hlášených počtech ulovených kusů, u nás máme přesnější informace až z 20. století. Zatímco v prvních desetiletích se úlovky pohybovaly zhruba mezi 1200 až 1800 kusy za rok, v období těsně po 2. světové válce dosáhly historického minima (450-700 kusů za rok). Během 50. až 70. let se mírným tempem postupně zvyšovaly až na úroveň zhruba okolo 2000 - 2500 kusů/rok. Poté nastal doslova exponenciální růst uzavřený rekordními odstřely v letech 2000 – 2001 (přes 9600 kusů za rok), v současné době počty ulovených kusů víceméně setrvávají na stejné úrovni (z toho asi jen čtvrtina úlovků pochází z obor). Odhadované jarní sčítané stavy daňků se pohybují okolo 25 000 kusů. V posledních dvou desetiletích došlo k velkému rozvoji i farmových chovů daňků (ve statistikách započítány nejsou). (MLÍKOVSKÝ, J., STÝBLO, P., 2006) 4.1.3.3 Interakce Výrazně negativní interakce ve vztahu k naší fauně nejsou známé (na rozdíl od siky), kompetiční vztahy zvláště s autochtonními druhy kopytníků (potrava, prostorová segregace apod.) v našich podmínkách jsou dobré. WOLF a VAVRUNĚK (1970) uvádějí, že je problematické soužití daňčí zvěře s jelenem sikou. Naproti tomu UCKERMAN (1972) uvádí, že jelen sika se velmi dobře snáší s daňčí zvěří, a to jak v oborách tak ve volnosti. Daňčí zvěř se dobře snáší jak se zvěří srnčí a mufloní tak i s jelencem běloocasým, se kterým se střetává výjimečně (Dobříšsko). Se zvěří černou se snáší též velmi dobře, ale musí tato být v přiměřeném stavu. Na rozdíl od ostatních jelenů působí daňci škody spíše na polních kulturách než v lesích, a to zvláště v podmínkách neúměrně vysokých početních stavů. ( WOLF, R. a kol., 2000), (MLÍKOVSKÝ, J., STÝBLO, P., 2006)

20

4.1.3.4 Rizika spojená s výskytem Nepůvodní výhradně myslivecky obhospodařovaný druh a využívaný druh lovné zvěře s nepříliš výraznou kvalitou loveckých trofejí (oborní chovy v tomto směru jednoznačně předčí populace žijící ve volnosti) a ceněnou zvěřinou, případně chovaný pro okrasu v rámci parkových a zámeckých objektů. Poměrně velká přizpůsobivost a nevýznamné dopady na domácí faunu (do jisté míry související i s dlouhodobou historií chovu na našem území, sahající až do středověku) činí z daňků vhodný druh zvěře do míst s kulturní krajinou a mimo oblasti chovu jelena lesního (oba druhy se do značné míry samy vzájemně alternují i stanovištními nároky). Problémem zůstává početnost volně žijící populace, která by měla respektovat úživnost honiteb a nikoliv neobjektivní snahu o zajištění dostatečného množství zvěře k lovu. (MLÍKOVSKÝ, J., STÝBLO, P., 2006) 4.1.3.5 Myslivecký význam Je významným druhem spárkaté zvěře pro značnou přizpůsobivost, nízké škody způsobené v lese, atraktivní trofej a velmi kvalitní zvěřinu. (VACH, M. a kol., 2010)

Daněk evropský 30000

20000

Sčítané stavy Odlov

15000 10000

08

09 20

20

07 20

06

05

20

20

03

04 20

20

02 20

01

5000

20

počet kusů

25000

Obrázek 3: Sčítané stavy a odlov daňka evropského

21

4.1.4 Odocoileus virginianus (Zimmerman, 1780), jelenec běloocasý 4.1.4.1 Rozšíření Nearktický druh obývající velkou část Severní Ameriky (od jižní Kanady) přes Střední Ameriku po severní oblasti Jižní Ameriky (Peru a severní Brazílie), ve středoamerickém regionu je však současný výskyt dosti mozaikovitý následkem pokročilé destrukce lesních biotopů. Bezvýsledné pokusy o vysazení proběhly v 19. a 20. století ve Velké Británii a v Bulharsku. Naopak úspěšně se podařilo aklimatizovat (kromě našeho území) zejména ve Finsku, kde se po vysazení v r. 1934 populace rozrostla na několik desítek tisíc jedinců, těžiště výskytu leží na jihozápadě finského území, nepravidelně jelenci pronikají i do přilehlých oblastí sousedního Švédska a Ruska. Podstatně menší populace o několika stech jedincích vznikla v 70. letech 20. století v Jugoslávii (zhruba území mezi Novým Sadem a Apatinem) a nejnověji jsou jelenci chováni i na některých chorvatských ostrovech v Jaderském moři. Údaje o prvním výskytu jelence běloocasého v ČR se značně rozcházejí. KOTRLÝ (1971) na základě archivních zpráv uvádí, že první pokusy s vysazením jelenců běloocasých v ČR se uskutečnily v roce 1890, LUDVÍK (1979) klade tuto událost do roku 1884. Oba autoři se shodují v tom, že šlo o jelence běloocasého, že dovezená zvěř pocházela ze severoamerického kontinentu, a že k nám byla dovezena firmou Hagenbeck. Podle habitů jelenců žijících u nás a podle jejich lebečních měr, tvaru a síly paroží, byl k nám pravděpodobně dovezen Odocoileus virginianus virginianus, poddruh, který měl donedávna název shodný s celým druhem, jelenec viržinský. Dnes se používá označení běloocasý (PELIKÁN a kol., 1979). LUDVÍK uvádí, jako místo prvního vysazení jelence u nás oboru Opočno, kam mělo být vysazeno prvních šest kusů v roce 1884. Teprve odtud měly být v roce 1893 tři kusy převezeny do obory Královská stolice u Dobříše. KOTRLÝ považuje za místo prvního vypuštění oboru na Dobříši. Jak dobříšské, tak opočenské lesy patřily jednomu majiteli, Colloredo-Mannsfeldovi, takže informace obou autorů jsou rozporné pouze zdánlivě. Oba autoři se shodují v to, že v roce 1896 bylo dovezeno ze stejného místa a stejnou firmou dalších šest kusů a v roce 1906 dalších 16 kusů (KOTRLÝ), nebo 10 kusů (LUDVÍK), a to do obory na Dobříši. Shrneme-li dostupné informace, je třeba klást první výskyt jelence běloocasého na Dobříšsku do roku 1853. Jelikož ani na Opočensku jsme se nedobrali k jasnému a jedinému letopočtu nebude chybou, když budeme mluvit 22

o tom, že jelenec běloocasý byl u nás poprvé vysazen kolem roku 1850. NOVÁK (1971) uvádí, že na LHC Rožmitál pod Třemšínem ve Vacíkovské oboře mimo jiných druhů byli chováni i jelenci běloocasí v kmenovém stavu 40 kusů. TLAPÁK (1963) uvádí, že od roku 1932 se chová jelenec běloocasý i v šerkovské a nádvorské oboře. V roce 1936 už dosahovala volně žijící populace na Dobříšsku početnosti okolo 240 jedinců. V současné době se jelenec souvisleji vyskytuje v Brdské vrchovině zhruba v prostoru mezi středním Povltavím, Hořovicemi a Rožmitálskem; pro intenzivní chov byla zřízena obora Aglaja u Dobříše. Kromě dobříšského a opočenského panství byli v první polovině 20. století jelenci krátkodobě chováni i na velkostatku Orlík nad Vltavou (obory Květnov, Annin Dvůr a Šerkovská obora), v Žehušicích, u Merklína a na Moravě u Bystřice pod Hostýnem, Kunštátu, Telče, Studené, Kunžaku a Veselíčka, ale žádný z těchto chovů neměl pokračování. Až mnohem později vznikly v Čechách další izolované populace v okolí obory Holovousy v Podkrkonoší (1964 – 1965) a v Posázaví (1994), na Moravě se jelenci ostrůvkovitě vyskytují od poloviny 80. let 20. století ve volné přírodě v návaznosti na oborní chovy na Břeclavsku, Hodonínsku (Ratíškovice), Zlínsku (Vizovicko), Prostějovsku (Drahany) či případně i jinde, ale v tomto výskytu jsou k dispozici jen kusé informace. Podle mapování výskytu v letech 1991 – 1992 se jelenec běloocasý vyskytoval zhruba na 4,6 % území ČR, z čehož na trvalý výskyt připadá asi 3,8 % a zbytek představují nepravidelné záběhy z okrajových částí stávajícího subareálu. Vzhledem k rozmachu oborových chovů nepůvodních druhů zvěře (včetně jelenců) v posledních 10 až 15 letech je potřeba nového výskytu vysoce aktuální. ( WOLF, R. a kol., 2000), (MLÍKOVSKÝ, J., STÝBLO, P., 2006), (HUSÁK, F. a kol., 1986), 4.1.4.2 Charakter populací jelence běloocasého v ČR Nepůvodní záměrně introdukovaný druh myslivecky obhospodařované zvěře, vzhledem k omezenému rozšíření i početnosti je však jeho význam spíše lokální. Naše populace (početnější brdská a další ostrůvkovité porůznu v Čechách a na Moravě) jsou ve středoevropském prostoru izolované. Zatímco české populace jsou obvykle odvozovány od nominotypického poddruhu O.v. virginianus (s tím je ovšem v protikladu skutečnost, že první importy zajišťované firmou Hagenbeck údajně pocházely z Kanady) do moravských obor dovezený chovný materiál z Finska vychází ze severského poddruhu O.v. borealis (nelze ovšem předpokládat, že si populace introdukované do nového prostředí jemné odlišnosti poddruhů udrží). V dlouhodobém 23

horizontu se početní stavy jelenců pohybují v rozmezí několika desítek až set jedinců, v posledních letech se uváděná početnost pohybuje zhruba mezi 350 – 450 kusy; počty úlovků z počátečních 4 – 30 kusů na současných 30 – 50 kusů, největšího maxima dosahovaly koncem 80. let 19. století 56 - 92 ks/rok. Již od počátku chovu se brdská populace

vyznačuje

relativně

malou

plodností,

která

může

souviset

s její

předpokládanou nízkou heterozygozitou, jakožto důsledku relativně malého počtu zdrojových zvířat při založení populace a způsobu následného mysliveckého obhospodařování. (MLÍKOVSKÝ, J., STÝBLO, P., 2006) 4.1.4.3 Interakce Druh je využíván výhradně myslivecky pro neobvyklé trofeje a chuťové vlastnosti zvěřiny. Výraznější kompetiční vztahy s původními druhy sudokopytníků zatím popsány nebyly. Jelenec neloupe a neohryzává kůru. I když jisté překrývání potravních nik s ostatními druhy u nás volně žijících kopytníků (jelen lesní, daněk evropský, srnec obecný a muflon) je zjevné; případy hybridizace známy nejsou. Možným predátorem je teoreticky jen rys ostrovid (Lynx lynx), avšak konkrétní případy dosud zaznamenány nejsou. Jelenci na rozdíl od jelena lesního nepoškozují lesní kultury intenzivním okusem letorostů a loupáním kůry. S jejich zavlečením je však spjato první zavlečení a následné rozšíření nejpatogennějšího druhu motolice u zvířat mírného pásma (severoamerického

původu)

–

motolice

obrovské

(Fascioloides

magna).

(MLÍKOVSKÝ, J., STÝBLO, P., 2006), (HROMAS, J. a kol., 2008) 4.1.4.4 Myslivecký význam Vzhledem k malému počtu chovaných jelenců u nás (v roce 1995 byl stav odhadován na 612 kusů, dnes je okolo 450 kusů) je jeho myslivecký význam spíše lokální, i když rozvoj tohoto druhu v Čechách by byl velmi prospěšný, protože jelenec neloupe a neohryzává kůru. Pro intezívní chov se zřídila obora Aglaja u Dobříše. Ve volnosti se vyskytuje jelenec běloocasý v Brdské vrchovině, na části Jičínské pahorkatiny, izolované lokality v Posázaví a na Moravě. (VACH, M. a kol., 2010)

24

500 450 400 350 300 250 200 150 100 50 0

Sčítané stavy

09

08

20

07

20

06

20

05

20

04

20

03

20

20

20

20

02

Odlov

01

počet kusů

Jelenec běloocasý

Obrázek 4: Sčítané stavy a odlov jelence běloocasého

4.1.5 Ondatra zibethicus (Linnaeus, 1766), ondatra pižmová 4.1.5.1 Rozšíření Areálem

původního

výskytu

je

velká

část

Severní

Ameriky

vyjma

nejsevernějších oblastí Aljašky po severní Kalifornii, Arizonu, Nové Mexiko, Texas a Alabamu; jižní hranice současného areálu ovšem neodpovídá přirozenému areálu, neboť na řadě míst byla ondatra vysazená nebo zdomácnělá po úniku z kožešinových farem. Nyní se souvisle vyskytuje na velké části kontinentální Evropy od západního pobřeží Německa a Francie do podhůří Alp, dále na východ zasahuje do Slovinska, Maďarska, západních oblastí Ukrajiny a Ruska, Pobaltí a na severu také do Finska; na jihovýchodě se vyskytuje sporadicky (Rumunsko, Albánie, Bosna a Hercegovina), přesnější údaje z evropské části Ruska nejsou k dispozici a druh údajně úplně chybí v Řecku, na Apeninském i Pyrenejském poloostrově, na Britských ostrovech i na větší části Skandinávského poloostrova. Základ evropského osídlení byl položen vysazením ondatry v Čechách v letech 1905 – 1906, k jejímu rychlému šíření následně přispěly i kožešinové farmy (Francie, Belgie, Polsko) a další záměrné i náhodné reintrodukce (Finsko, Rusko, Litva aj.). Pokrčujícím šířením východoevropských populací i dalšími četnými reintrodukcemi se ondatra posléze etablovala i ve velké části mírného pásma kontinentální Asie od hranic s Evropou až po východní Mongolsko (1940 – 1950),

25

Koreu, před druhou světovou válkou byla vysazena i v Japonsku a v r. 1952 na Sachalinu. K prvnímu vysazení ondatry u nás (i v Evropě) došlo zásluhou J. ColloredaMansfelda (majitel panství na Dobříši a v Opočně) a jeho manželky s největší pravděpodobností v srpnu 1905, poté i v r. 1906. Vypuštění proběhlo poměrně utajeně, a tak jeho okolnosti zůstaly dodnes nepřesně známé a doprovází je chaos v dostupných údajích. Obvykle se traduje, že prvních několik párů bylo vysazeno na rybníku u Staré Huti u Dobříše ve středních Čechách, další jedinci byli ovšem vypuštěni i na východočeském panství Colloredo-Mansfelda v Opočně (údajně 2 páry); archivní materiály navíc (neprůkazně) naznačují, že ve středních Čechách mohlo být několik kusů vysazeno rovněž na Padrťských rybnících v centru Brd. Nevyjasněný také zůstává celkový počet vypuštěných zvířat (4 až 10 jedinců či párů) i jejich původ – většina zpráv udává, že zvířata dodala firma Hagenbeck, nicméně podle některých (méně věrohodných) zpráv ondatry přivezl z Ameriky sám Colloredo-Mansfeld. Pro úplnost dodejme, že zhruba ve stejné době choval ondatry ve vybetonovaném oploceném rybníčku na Českokrumlovsku i K. Schwarzenberg, o lokalizaci místa chovu a dalším osudu těchto ondater není nic známo. Během následné populační exploze ondatra záhy osídlila většinu území Čech (do r. 1915) a v letech 1920–1927 zdomácněla i na Moravě a ve Slezsku (viz Charakter české populace). Od té doby lze považovat ondatru za druh obývající na odpovídajících stanovištích celé území ČR, což platí dodnes, byť hustota osídlení prodělala řadu výkyvů. Na podkladě údajů z dotazníkových akcí na počátku 90. let 20. století pokrývá oblast výskytu přes 95 % území ČR, pokud vycházíme z ověřených dokladů výskytu, je výskyt dosud prokázán ve 278 mapovacích čtvercích, tj. necelých 45 % území ČR. (MLÍKOVSKÝ, J., STÝBLO, P., 2006) 4.1.5.2 Charakter české populace V počáteční fázi šíření ondatry u nás bylo možné rozlišit tři hlavní fáze – období nerušeného vývoje osídlení s postupným narůstáním (údajných) škod na rybničních soustavách (1905–1915), období usilovného pronásledování ondater s nápadným poklesem stavů (1916–1924) a posléze období s opětovným vzestupem početnosti a celoplošného osídlení našeho území. K další významné změně ve vývoji naší populace ondater došlo počátkem 80. let 20. století, kdy početní stavy poklesly – soudě podle počtu vykoupených kožek a hlášených úlovků - na poloviční úroveň z let 1960–1970. 26

Sestupný trend pokračoval i nadále, až se v letech 1955–2000 zastavil zhruba na 10–15 % úrovni úlovků z 60. let 20. století, takže namísto někdejšího masového výskytu se nyní místy vyskytují pouze jednotlivé páry. Přesné příčiny zřetelného populačního krachu ondatry známé nejsou, obecně se spekuluje o úbytku vodních ploch (meliorace), regulaci břehů řek a potoků, zhoršující se kvalitě vody či výskytu botulismu. Ani toxikologická, patomorfologická a hematologická vyšetření nezjistila zhoršení zdravotního stavu ondater, a tak za jediný, zatím spolehlivě prokázaný negativní faktor lze považovat před časem zaznamenané vysoké promoření tasemnicí kočičí (Strombilocercus fasciolaris). O tom, nakolik mohou populační dynamiku ondatry negativně ovlivňovat vzestupné trendy početnosti některých predátorů – např. lišky obecné Vulpes vulpes (po úspěšné celoplošné vakcinaci proti vzteklině) či do poloviny 90. let 20. století se šířícího norka amerického Mustela vison – není zatím nic známo. (MLÍKOVSKÝ, J., STÝBLO, P., 2006) 4.1.5.3 Interakce Z hlediska stanovištních nároků zaujímá ondatra zhruba stejnou niku jako hryzec vodní (Arvicola terrestris), není však známo, že by její početnost či výskyt tohoto autochtonního druhu nějak výrazně omezovala. Hlavním prokázaným ptačím predátorem ondatry u nás je výr velký (Bubo bubo), i když frekvence výskytu ve vývržcích se pohybuje pod 1 %, jen ojediněle velmi malé jedince loví i puštík obecný (Strix aluco) či sova pálená (Tyto alba); výraznější zastoupení ondatry v potravě našich dravců nebylo zjištěno. (MLÍKOVSKÝ, J., STÝBLO, P., 2006) 4.1.5.4 Rizika spojená s výskytem Ondatra byla zpočátku považována za nevítaného vetřelce, který hrabáním nor ohrožuje rybníky a nadměrně loví ryby, raky i škeble. V období počáteční populační expanze byly škody na rybničních hrázích skutečně vážným problémem a přestaly hrozit až poté, co se početnost druhu přizpůsobila novým podmínkám. Mnohé z původních námitek proti jejímu výskytu se dnes při věcném rozboru ukazují jako neudržitelné anebo silně přehnané (např. živočišná složka tvoří jen doplňkovou část potravy ondatry). V současné době se ondatra již plně začlenila do mokřadních ekosystémů střední Evropy a dokonce ji lze přiznat i některé pozitivní rysy–je např. nezanedbatelným

konzumentem

zelené

biomasy

(zvláště

rákosin)

v silně

eutrofizovaném prostředí rybníků (namísto chybějícího bobra). V období populačního 27

maxima byla i významným producentem bisamu (v letech 1962 až 1972 bylo ročně vykoupeno 175–350 tisíc kožek). (MLÍKOVSKÝ, J., STÝBLO, P., 2006) 4.1.5.5 Myslivecký význam Ondatra je významnou kožešinovou zvěří, zvláště jarní kůže a červený bizam je cennější než podzimní zelený bizam. Ondatra má chutnou zvěřinu, ale u nás se zveřina ani sádlo běžně nevyužívá. (VACH, M. a kol., 2010)

Ondatra pižmová 6000

počet kusů

5000 4000 Odlov

3000 2000 1000

09 20

08

07 20

20

06 20

05 20

04 20

03 20

20

20

01

02

0

Obrázek 5: Odlov ondatry pižmové

4.1.6 Oryctolagus cuniculus (Linnaeus, 1758), králík divoký 4.1.6.1 Rozšíření Západomediteránní druh s předpokládaným původním výskytem na Pyrenejském poloostrově. Nejprve se králík divoký dostal do severní Afriky, která je často uváděna jako součást původního areálu. Archeologické výzkumy však ukázaly, že do Maroka, Alžírska i Tuniska byl člověkem dovezen až během neolitu. V evropské části západního Středomoří se více rozšířil v období Římské říše, kdy byl zprvu chován pro lahůdkovou zvěřinu v leporáriích a posléze zdivočel i na volnosti. Ve vnitrozemí Evropy i na britských ostrovech se počátky polodivokého chovu králíků u klášterů, který stál u 28

zrodu jejich pozdějšího výskytu na volnosti, datují do středověku (zhruba 11.–12. století). Nyní králík divoký obývá velkou část západní a střední Evropy (včetně Britského souostroví) po nejjižnější Skandinávii, Pobaltí, východní Polsko, Maďarsko, Rumunsko, Chorvatsko a Itálii, dále se vyskytuje i na Ukrajině v oblasti Krymu; vysazen byl též na mnoha ostrovech kolem evropského pobřeží. Mimo Evropu se souvisleji vyskytuje v Austrálii, dovezen byl i do Severní a Jižní Ameriky a dále na více než 800 ostrovů v nejrůznějších částech světa. O počátcích výskytu králíka divokého na našem území nemáme přesné informace. Je pravděpodobné, že se poprvé objevil už v době klášterní kolonizace během 13. století formou polodivokých chovů (pro maso, kožešinu i zárodky používané jako postní pokrm), první konkrétní zprávy o zřizování obor pro králíky (např. u Netolic v jižních Čechách) se však dochovaly až ze 16. století (obdobně jako v sousedním Rakousku). K rozsáhlému vypouštění do nových lokalit došlo až v 17. století; záznamy jsou např. ze schwarzenberského jihočeského panství, ale bezpochyby byl králík u nás takto rozšiřován i jinde. O celoplošném výskytu lze hovořit zhruba od poloviny 19. století; až do přelomu 80. a 90. let 20. století pokrýval přes 80 % území ČR s těžištěm v nižších a středních polohách (zhruba do 600 m. n. m.). Jde vesměs o území s úhrnným množstvím ročních srážek pod 700 mm, průměrnou roční teplotou vzduchu nad 7°C a délkou trvání souvislé sněhové pokrývky nepřesahující 60 – 80 dní. Během posledních dvou desetiletí ovšem došlo k výrazné fragmentaci výskytu, králík z řady oblastí zcela vymizel a jeho areál se stal silně mozaikovitým; tyto změny však dosud nejsou mapováním přesně podchyceny. (MLÍKOVSKÝ, J., STÝBLO, P., 2006) 4.1.6.2 Charakter populace králíka divokého v ČR Před druhou světovou válkou představoval králík divoký významný druh lovné zvěře s ročními úlovky v rozmezí 77 000 – 253 000 ks a ještě v poválečném období se do poloviny 50. let pohybovaly úlovky mezi 100 – 150 000 kusy (s výjimkou roku 1952 se 198 347 ks). Poté výrazně negativním způsobem zasáhla naše populace nákaza myxomatózou, poprvé zjištěná koncem roku 1954. Měřeno statistikou lovu, bezprostředně po propuknutí epidemie klesly stavy králíků na desetinu poválečné úrovně. Od počátků 60. let se po vzniku přirozené (částečné) rezistence počáteční stavy postupně regenerovaly a úlovky vzrůstaly až na úroveň 80 000 – 100 000 v polovině 70. let, avšak následující druhý populační propad dosáhl ještě větší hloubky než v období po myxomatózové nákaze a v podstatě pokračuje do současnosti. Namísto někdejších 29

desetitisíců či statisíců se současné úlovky pohybují pouze v řádu desítek kusů a jsou na hranici zachování druhu. Příčiny takového vývoje populace známé nejsou; vymizení králíků bývá mylně i nadále přisuzováno myxomatóze, ta se však v posledních letech u nás už neobjevuje; jisté indicie naznačují působení jiných invazních chorob, zejména vysoce letální hemoragické septikémie (moru králíků) zavlečené do Evropy z Číny v 80. letech 20. století, opomenout nelze ani jiné zoonózy (kokcidiózu, pasteurelózu, pseudotuberkulózu aj.), ke kterým králíci jsou (vzhledem ke způsobu života v koloniích) velmi náchylní. Nepříznivý dopad mohly mít i změny krajiny (zcelování pozemků, odstranění remízků, zavážení roklin apod.). Pozornosti zatím uniká nápadná shoda s vývojem zajíce polního, u něhož se počátek populačního krachu rovněž datuje do poloviny 70. let minulého století. (MLÍKOVSKÝ, J., STÝBLO, P., 2006) 4.1.6.3 Interakce Při současné mimořádně nízké hustotě osídlení jsou interakce izolovaných kolonií králíků s prostředím zcela minimální, naopak z období populačních vrcholů byly škody jimi působené závažným problémem lesního hospodářství i zemědělství (spásání pícnin, kulturních plodin na polích, ohryz semenáčků, pupenů a mladých dřevin, narušování terénu komplexy nor, apod.). K významné kompetici o potravní zdroje dochází mezi králíkem divokým a zajícem polním, jejich potravní niky se s regionálními a sezónními rozdíly překrývají v rozsahu 60 – 90 %. Neméně důležitým faktorem mezidruhové interakce je náchylnost obou druhů do značné míry na stejné choroby. Křížení mezi králíkem a zajícem v přírodě spontánně zřejmě neprobíhá; naopak populace králíků divokých byly mnohdy dotovány zdivočelými domácími králíky. Přirození predátoři králíka divokého jsou někteří dravci (jestřáb lesní, výr velký) a z šelem vedle lišky obecné hlavně tchoři, kuny a hranostaj. Z hlediska hygienicko-epidemiologického nelze přehlížet, že králík divoký je rezervoárem řady chorob (myxomatóza, mor, brucelóza, tularemie) přenosných na domácí zvířata i člověka. Původně se lovil pro zvěřinu i kožešinu, pozdější rozvoj chovu domácích králíků poptávku po kožkách králíků divokých utlumil. 4.1.6.4 Rizika spojená s výskytem Prognóza dalšího vývoje osídlení králíka divokého u nás je nejistá a závisí do značné míry na objasnění kauzality dlouhodobého populačního poklesu, což nepřímo potvrzují i jednoznačně negativní výsledky „zazvěřování“ našich honiteb dovozem 30

králíků z jiných oblastí Evropy (např. Skotska); živelné a dosud nijak nekoordinované importy přinášejí nejen ztráty ekonomické, ale mohou se i kontraproduktivně odrážet na snížení životaschopnosti přežívajících zbytkových populací z původního osídlení u nás (genetická koroze, potenciální možnost zavlečení dalších patogenů aj.). Význam králíka divokého spočívá téměř výhradně ve sféře myslivosti, ve vztahu k naší přirozené fauně působí spíše negativně (potravní kompetice se zajícem polním). Za dané situace se jeví jako nejvhodnější ponechat druh svému vývoji (tzn. i bez dalších importů) a jeho management řešit teprve v případě náznaku výraznějšího (pozitivního) zvratu v jeho populačním trendu. (MLÍKOVSKÝ, J., STÝBLO, P., 2006) 4.1.6.5 Myslivecký význam Zvěřina je velmi chutná. Srst je velmi dobře využitelná na výrobu plstěných výrobků, avšak dnešní početní stavy jsou na hranici zachování druhu. (VACH, M. a kol., 2010)

Králík divoký 8000 7000 5000 Sčítané stavy

4000

Odlov

3000 2000 1000

09 20

08 20

07

06

20

20

05 20

03

02

04 20

20

20

01

0

20

počet kusů

6000

Obrázek 6: Sčítané stavy a odlov králíka divokého

31

4.1.7 Ovis musimon (Pallas, 1762), muflon 4.1.7.1 Rozšíření Převážná většina autorů udává jako místo původního výskytu muflonní zvěře ostrovy ve Středozemním moři – Korsiku a Sardinii. Někteří němečtí odborníci tvrdí, že původním areálem muflona byla celá středoevropská oblast. To by vysvětlovalo jeho výbornou přizpůsobivost středoevropským podmínkám a vynikající výsledky, dosahované v chovu mufloní zvěře v zemích střední Evropy. Jednalo by se vlastně o návrat do původního areálu, ze kterého musela mufloní zvěř ustoupit. (LOCHMAN, J. a kol., 1979) První historická zmínka o muflonu na evropské pevnině pochází z let 1566 – 1569 ve stavební dokumentaci výstavného renesančního paláce „Neugebäude“, u kterého měla být i zahrada s „bažanty a muflony“. (Dvorní a státní archiv, Vídeň.) První populace mufloní zvěře se ve volné přírodě na evropské pevnině objevila v lesích Apenin u Casantina (severní Itálie) díky velkovévodovi Petrovi Leopoldovi Toskánskému (1790 až 1792 německý císař). Od poloviny 19. století byla mufloní zvěř chována v mnoha oborách Rakousko – Uherské monarchie, jako například na Hluboké n. Vltavou knížetem Schwarzenbergem (1858), v oboře Hernstein u Vídně arcivévodou Leopoldem (1860) a v oboře Jelenec v Nitranském kraji hrabětem Forgáchem (1868). Z obory Jelenec bylo po roce 1883 vypuštěno do volné přírody asi 100 muflonů, kteří se odtud šířili podél řeky Nitry. Vlivem příznivého biotopu a jemu odpovídající populační dynamice došlo k vytvoření silných kolonií. V roce 1899 vypustil hrabě Andrássy mufloní zvěř na svém panství Betliar s horskými lesy o rozloze 20 000 ha do volné přírody. Na počátku 20. Století se v Německu zdařila první aklimatizace muflonů, v roce 1902 v Langenbielau u hraběte Seidlitz-Sandreczkiho, v roce 1903 v Göhrde na Lüneburském vřesovišti a v roce 1906 v Harzu. Po zrušení zoologické zahrady v Hersteinu v roce 1898 byli mufloni prodáni částečně hraběti Andrássymu do Uher a částečně rytíři Veselému do Žinkov v Čechách. Ten pak muflony přenechal hraběti Erdödymu v Novimarovu v Chorvatsku, Arthuru v Mariazellu ve Štýrsku, hraběti Pálffymu v Hradišti (u Blovic) v Čechách a baronovi Haupt-Stummerovi v Tökesujfalu v Uhrách. První Mezinárodní výstava loveckých trofejí ve Vídni v roce 1910 již představila s 61 většinou kapitálními toulci reprezentativní průřez kvalitativního i kvantitativního vývoje stavu mufloní zvěře v Rakousko-Uherské monarchii. Nejlepší mufloní trofejí byly toulce o délce 88 cm a obvodu 25 cm berana, uloveného v roce 32

1907 v Žinkovech. První světová válka se všemi svými následky výrazně snížila stav mufloní zvěře. Ale již v roce 1924 se objevila nová vlna vysazování s tím výsledkem, že celkový stav muflonů v Evropě v roce 1939 byl odhadnut na přibližně 8 000 kusů. Od doby, kdy se první mufloni přispěním velkovévody Leopolda Toskánského v roce 1780 prokazatelně objevili ve volné přírodě evropské pevniny, a to v lesích Apenin v severní Itálii, uplynulo více než 200 let. Stoupající zájem o tuto evropskou divokou ovci vedlo, s výjimkou několika málo států, k rozšíření muflona na celém evropském kontinentu. Populace prudce stoupala zejména v období ekonomického růstu po druhé světové válce. V roce 1955 byl stav mufloní zvěře v Evropě odhadován již na 14 000 kusů (HALTENORTH a TRENSE 1956). ULOTH (1976) vyčíslil stav pro rok 1968 na 22 000 kusů a LOCHMAN (1979) pro rok 1978 na 53 000 kusů, v roce 1994 byl celkový stav odhadnut na 84 000 kusů, (TOMICZEK, H. a kol., 2007). Uvádí se, že v Čechách byl muflon poprvé chován v 50. letech 19. století v oboře u Hluboké nad Vltavou, kam byl dovezen z oborového chovu poblíž Vídně (Lainz). Uvádí se, že tento chov vznikl v roce 1878, kdy byli z Lainzu přivezen 1 muflon a 2 muflonky. V listině odstřelu zvěře na tomto velkostatku je však zapsán odstřel mufloní zvěře již z r. 1858, a to 14 kusů. Podle toho by musel chov vzniknout dříve. V pozdějších letech byla do hlubocké obory vysazována další zvěř z Lainzu a ze Štěnovic u Plzně. Počátkem r. 1937 bylo v oboře 25 kusů. Z Hluboké byla mufloní zvěř převezena na velkostatek Orlík nad Vltavou a v lednu 1888 vypuštěna do obory Borek. Další zvěř byla přivezena opět z Hluboké v r. 1891. V roce 1911 byli dovezeni 1 muflon a 2 muflonky do obory Ostrák u Kouřimi. Později byla do této obory ještě dovezena zvěř z Opočna a Korsiky. Několik kusů mufloní zvěře z Ostráků bylo r. 1935 dodáno na Křivoklátsko do polesí Kouřimec, kam byli také dovezeni mufloni z Topoľčianek, r. 1936 z Mikulova a r. 1937 z Újezdu sv. Kříže. Další oborou v Čechách, kam byla mufloní zvěř vysazena koncem předminulého století, jsou Žinkovy u Plzně. Z obory Am Hohen Wald v dolnorakouském Hersteinu bylo r. 1898 dovezeno do Žinkov 32 kusů mufloní zvěře. Zvěř z obory Žinkov byla též dodávána v letech 1920 – 1922 do Mimoně do obory Ralsko, ale tato obora byla zrušena v r. 1937. Několik českých chovů bylo založeno zvěří dovezenou z Mikulova. Mikulovští mufloni byli vysazeni do obor Libina (u Noveho Strašecí), Žehrov (u Mnichova Hradiště), Dětenice (u Mladé Boleslavi). Na Berounsku byli mikulovští mufloni vysazeni do obory v Litni (1928). Na Karlovarsko byli první mufloni přivezeni r. 1940 původem z Německa. Dále byla mufloní zveř na Karlovarsku vysazena do polesí Horní Hrad (LZ Prunéřov), zveř byla 33

původem z Jirkova u Chomutova a z Lainzu. V Ústeckém kraji byli první mufloni vysazeni r. 1910 v honitbě Kundratice (LZ Jezeří). Roku 1945 se dostala zvěř do volnosti a připojilo se k ní ze sousedního Saska ještě asi 40 kusů. V letech 1942-43 bylo vysazeno dalších 10 kusů zvěře do honitby Telč, a to přímo do volnosti. Asi r. 1947 se mufloní zvěř objevila v honitbě Hřensko na Děčínsku, kam přišla z Německa. Na Liberecku jsou mufloni chováni od roku 1936 v oboře Harta (LZ Rumburk). V Hradeckém kraji je nejstarším místem chovu obora u Opočna. V roce 1942 byli vysazeni mufloni do honitby Choustníkovo Hradiště (LZ

Dvůr Králové). Na

Pardubicku byla mufloní zvěř vysazena do obory Žehušice a to v prosinci 1950, chov ale musel být r. 1955 zrušen. Dalším starým místem chovu mufloní zvěře je Pavlovská obora u Mikulova, kam byli mufloni dovezeni z Lainzu. Do obory v Hrotovicích u Moravského Krumlova bylo v roce 1929 vysazeno 6 kusů z Topoľčianek. Do lesního závodu Svitavy byli přivezeni

mufloni na podzim v r. 1941 z Rakouska.

V Olomouckém kraji byla mufloní zvěř chována v oboře v Žadlovicích do roku 1945 kdy byla obora zničena a zvěř pokud nebyla vystřílena unikla do volnosti. Muflon u nás nalezl vyhovující životní podmínky a je úspěšně chován nejen v oborách, ale zhruba od 20. let 20. století i ve volnosti; současný výskyt je ostrůvkovitě rozložený po celém území v nížinách a středních polohách. Při posledním detailním vyhodnocení výskytu (1991 – 1992) byl zjištěn ve 427 mapovacích čtvercích (68 % území ČR), z toho ve 273 čtvercích (43,5 % území ČR) byla přítomnost trvalého charakteru. Největší početnosti dosahuje v severozápadních, západních a místy i v jižních Čechách, v Orlických horách a Hrubém Jeseníku, na Českomoravské vrchovině, severní Moravě a ve Slezsku. Stávající obraz výskytu je mimo jiné i výsledkem četných translokací i výsadků muflonů různého původu porůznu na území ČR. (LOCHMAN, J. a kol., 1979), (TOMICZEK, H. a kol., 2007), (MLÍKOVSKÝ, J., STÝBLO, P., 2006), (MOTTL, S., 1960) 4.1.7.2 Charakter populací muflona v ČR Naše chovy muflonů (oborové i ve volnosti) patří k nejlepším na světě, o jejich prosperitě svědčí nejen kvalitní lovecké trofeje, ale zejména vývoj početních stavů volně žijících populací. Početnost („sčítaný kmenový stav“) se podle mysliveckých výkazů pohybuje po celém území ČR v posledních letech okolo 20 000 kusů (z toho polovina připadá na oborní chovy), skutečné stavy jsou však zřejmě minimálně o pětinu vyšší (spíše více). Ke značnému (živelnému), téměř exponenciálnímu nárůstu došlo 34

v 60. – 90. let 20. století, v současné době je lov dlouhodobě stabilizovaný (6000 – 9000 ks). (MLÍKOVSKÝ, J., STÝBLO, P., 2006) 4.1.7.3 Interakce Ve vztahu k autochtonní fauně zná myslivecká praxe četné příklady negativního vlivu muflonů na populace srnce obecného (potravní a prostorová kompetice) i prasete divokého (změna rytmu denní aktivity a prostorová kompetice), u jelena lesního k interakčním kolizím nedochází. Při vyšší početnosti působí mufloni nezanedbatelné škody intenzivním okusem letorostů dřevin (zejména v zimním období), na trvalých stanovištích opakované spásání způsobuje jejich zakrnělý vzrůst (bonzajové fenotypy) a zamezuje přirozenému zmlazování stromového patra; v menší míře se muflon podílí i na škodách vzniklých loupáním kůry a okusováním kořenových náběhů stromů (zvláště smrků). Zejména nežádoucí je větší kumulace muflonů v chráněných krajinných územích typu lesostepí a dubohabřin (nadměrným spásáním vegetace a nadměrná nitrifikace přirozeně chudých stanovišť, např. suchých trávníků). Na druhé straně na stanovišti s bohatším půdním profilem může přítomnost muflonů zamezit nežádoucímu zarůstání křovinami či pajasanem (Ailanthus altissima). Hlavním predátorem muflona je v současnosti v našich podmínkách rys ostrovid (Lynx lynx). Středoevropští odborníci se dodnes shodují v následujícím. Mufloní zvěř patří mezi divoké ovce, jejíž všechny poddruhy (nebo druhy) se navzájem nebo se všemi rasami domácích ovcí plodně kříží. Není možné proto vyloučit, že došlo ke křížení muflona s ovcí domácí již na ostrovech Korsice a Sardinii, považovanými jednotně za původní oblast výskytu muflona, ještě před rozšiřováním muflona do střední Evropy. Jakékoliv pokusy s roztříděním evropských chovů mufloní zvěře na čistokrevné a nečistokrevné jsou zcela bezpředmětné, vzhledem k nedostatku informací o úmysleném křížení s rasami domácích ovcí v minulosti. Názor je takový, že je třeba považovat veškerou mufloní zvěř žijící ve střední Evropě za současnou vývojovou formu. (LOCHMAN, J. a kol., 1979), (MLÍKOVSKÝ, J., STÝBLO, P., 2006) 4.1.7.4 Rizika spojená s výskytem Nepůvodní, záměrně introdukovaný druh a dobře etablovaný druh lovné zvěře, ze zoologického hlediska je jeho význam nepodstatný či spíše negativní (kompetice s autochtonními druhy, lokální devastace stanovišť přirozeného charakteru). Nemalé problémy přináší v posledních desetiletích neúměrný vzrůst populační hustoty druhu ve 35

volnosti. Jako optimální řešení se nabízí redukce početních stavů volně žijících populací (na přelomu 70. a 80. let 20. století byly jako optimální deklarovány stavy v rozmezí 8000 – 9000 kusů), kompenzovaná případným posílením oborových chovů. (MLÍKOVSKÝ, J., STÝBLO, P., 2006) 4.1.7.5 Myslivecký význam Trofejová kvalita mufloní zvěře v ČR je vynikající. Toulce našich muflonů obsazují na světových výstavách trvale nejvyšší místa. Nejsilnější trofej muflona z ČR za rok 2009 z volné honitby je 247,45 bodů CIC, což svědčí o kvalitě mufloní zvěře u nás. Nejlepší populace muflonů v ČR jsou v okresech Znojmo, Břeclav, Ústí nad Orlicí, Rychnov nad Kněžnou, Ústí nad Labem, Děčín, Litoměřice, Uherské Hradiště, Rokycany, Jihlava, Hradec Králové, Nymburk, Svitavy a Karlovy. V oborních chovech je to Klentnice, Opočno, Březka, Vlkov, Studánka a řada dalších. (VACH, M. a kol., 2010), (HROMAS, J. a kol., 2008)

Muflon 25000

počet kusů

20000 15000 Sčítané stavy

10000

Odlov

5000

09

08

20

07

20

20

06

05

20

04

20

03

20

02

20

20

20

01

0

Obrázek 7: Sčítané stavy a odlov muflona

4.1.8 Rupicapra rupicapra (Linnaeus, 1758), kamzík horský 4.1.8.1 Rozšíření Areál původního výskytu zahrnuje horské oblasti střední a jižní Evropy i Malé Asie (Abruzzy, Alpy, Tatry, Karpaty a pohoří na Balkáně). 36

Poměrně často introdukovaný druh či re-introdukovaný druh v různých oblastech Evropy i mimo rámec primárního areálu, kromě ČR na Slovensku (Nízké Tatry), ve Francii (Francouzské středohoří, Vogézy), Německu (Schwarzwald) i Švýcarsku (Švýcarský Jura). První záznam o vysazení kamzíka v českých zemích se datuje v r. 1752. Kamzík byl vysazen v oblasti Křivoklátu, avšak aklimatizace se nevydařila. Z novější historie se dovídáme o vysazení kamzičí zvěře v Lužických horách, jednak z archivních zápisů a jednak z údajů odborné literatury; stalo se tak v r. 1907 v polesí Jetřichovice na bývalém panství knížete Kinského z České Kamenice. Zvěř byla původem z Rakouska a do volnosti byla z aklimatizační obory vypuštěna v r. 1911. Počet kamzíků zpočátku narůstal jen zvolna a teprve v r. 1933 dosáhly stavy hranice 100 kusů, v r. 1946 již 150 kusů. V Lužických horách se kamzík vyskytuje bez přerušení více jak 100 let. Kamzíci utvořili několik oddělených skupin a vyskytují se v celé hlavní části pohoří od Studence až po Jitravské sedlo. Za období od roku 1945 do začátku sedmdesátých let bylo na uvedené lokalitě nakládáno s populací kamzíka podle tehdejších zákonných norem. Od roku 1945 se kamzík horský vyskytuje na celém území revíru Všemily. Pro osvěžení krve bylo příležitostně dovezeno několik dalších jedinců z Alp. Jádro současné populace se drží v prostoru zhruba vymezeném Českou Kamenicí, Jetřichovicemi a Krásnou Lípou (včetně části NP České Švýcarsko), odkud kamzíci nepravidelně zabíhají až na Šluknovsko i levý břeh Labe (Kristin Hrádek, Maxičky, Tisá). V Hrubém Jeseníku bylo prvních 10 kamzíků přivezeno z Alp do aklimatizační obory u Hubertova v letech 1913 – 1918 a do volné přírody byli vypuštěni v r. 1924, další chov byl o několik let později (1929 – 1939) založen na polesí Vidly. Obě populace se později spojily a vytvořily souvislejší osídlení v prostoru mezi Javorníkem, Jeseníkem, Vrbnem pod Pradědem, Karlovicemi a Velkými Losinami. Toto území zahrnuje 11 mapovacích čtverců, z dalších 8 čtverců jsou zaznamenané přeběhy jednotlivých zvířat (např. Kralický Sněžník, Zlaté Hory, Ruda nad Moravicí aj.). Kromě toho existují z různých míst ČR náhodné nárazové případy výskytu kamzíků, někdy jde o prokazatelná zaběhnutí z míst stálého výskytu, jindy je původ pozorovaných jedinců nejistý (může jít o jedince z introdukčních projektů v hraničních územích sousedních zemí, např. jižní Čechy – Rakousko, či uniklé ze zajetí). Pro úplnost dodejme, že neúspěšné pokusy o vysazení kamzíků proběhly v minulosti i na Křivoklátsku (1752 – 1775) a v 19. století snad také v Krkonoších, zprávy o tom však jsou velmi obecné. Po

37

2. světové válce byly ještě učiněny tři neúspěšné pokusy na Liberecku, Karlovarsku a v Lánské oboře. Historie chovu kamzičí zvěře v Jeseníkách je myslivecké veřejnosti známa. Kamzíci byli v Jeseníkách vysazeni do obor v roce 1913 a následných letech. Do volnosti byly vypuštěny dvě tlupy. Z obory Na Kamenci v roce 1924 bylo vypuštěno 21 kusů a z obory v lokalitě Vidly v roce 1939 také 21 kusů, celkem 42 kusy. Teprve v 50. letech minulého století byl zaznamenán mírný nárůst početních stavů. V roce 1979 byla poprvé vyhlášena oblast chovu kamzíka horského Hrubý Jeseník s normovaným kmenovým stavem 800 kusů. Později od 90. let nastala silná redukce početních stavů, oblast chovu po změnách honiteb po roce 1993 přestala fungovat. Znovu byla vyhlášena v roce 2004 úřadem Olomouckého kraje. V nově vyhlášené oblasti byl stanoven normovaný kmenový stav 151 kusů (38 kamzíků, 80 kamzic, 33 kamzíčat). (HANÁK, J., 2006), (LOCHMAN, J. a kol., 1979), (HORVÁTH, L.,2007), (MLÍKOVSKÝ, J., STÝBLO, P., 2006) 4.1.8.2 Charakter populace kamzíka horského v ČR Početní stavy našich vysazených populací kamzíků podléhají větším či menším výkyvům v závislosti na způsobu mysliveckého hospodaření. V Lužických horách byl kamzík v minulosti střídavě lovnou i celoročně hájenou zvěří; zatímco v předválečném období žilo v oblasti okolo 100 kusů, v polovině 20. století se stavy zvýšily o více než polovinu, další nárůst početnosti následoval po vyhlášení oblasti chovu kamzičí zvěře (1976) a maxima dosáhl v prvních letech 21. století (226 kusů); v současnosti byly normované stavy sníženy na 185 kusů, což je považováno za mezní hranici k zabránění nežádoucí příbuzenské plemenitby. Plán péče CHKO Lužické hory považuje za optimální početnost asi 140 kusů. Podstatně výraznějšími populačními proměnami prochází jesenická populace. Z počtu asi 300 kusů v 60. letech 20. století se za 30 let zvýšily stavy při plánovaném normovaném stavu 800 kusů až na neúnosných 1000 kusů (neoficiálně až 1200 kusů, průměrná densita 2,6 ex. / km2), po následující redukci se současný reálný stav pohybuje mezi 170 – 200 kusy. Pro celé území ČR se nyní stavy kamzíků pohybují mezi 300 – 400 kusy a úlovky mezi 26 – 31 kusy za rok. (MLÍKOVSKÝ, J., STÝBLO, P., 2006)

38

4.1.8.3 Interakce K hlavním predátorům kamzíka u nás patří prokazatelně rys ostrovid, v myslivecké literatuře se traduje i negativní vliv dalších šelem (včetně toulavých psů), zejména na mláďata kamzíků, avšak seriózní analýza chybí. Nemalé ztráty padají na vrub zhoršenému zdravotnímu stavu kamzíků v místech, kde na pastvinách dochází ke kontaktu s hospodářskými zvířaty a nekontrolovatelnému výskytu chorob přenosných na zvěř (Lužické hory). Ve vztahu k autochtonní fauně nebyly zjištěny výraznější interakce s výjimkou potravní kompetice s jelenem lesním (zejména v Hrubém Jeseníku). Mnohem významnější jsou negativní dopady výskytu nepůvodních kamzíků na kvalitu prostředí (zejména vegetačního krytu) ve zvláště chráněných územích (obě naše populace kamzíků mají hlavní těžiště výskytu v CHKO). Zatímco v případě Lužických hor není negativní dopad na ekosystém tak markantní (vypásání některých cennějších lokalit lze zabránit technickým zařízením, např. oplocením), v Jeseníkách je situace nepoměrně vážnější, neboť při nepřiměřeně vysokých stavech dochází k jistému stupni degradace unikátních subalpínských ekosystémů (snížení druhové diverzity bylinného patra a úplné vymizení keřového patra). Jedná se zejména o spásání bylinného krytu (včetně řady druhů zvláště chráněných rostlin), okus dřevin, sešlap rostlin a půdy i hromadění trusu na pravidelně využívaných stávaništích, doprovázené následnou eutrofizací okolních míst a díky transportu dusíkatých látek po svazích i okolních ploch. Naproti tomu stojí nevalná trofejová hodnota našich kamzíků a nesmyslné (až dogmatické) názory Českomoravské myslivecké jednoty (ČMMJ) o „důležité bance genofondu alpských kamzíků!“; odlišnost jesenické populace od alpských kamzíků přitom jednoznačně potvrdila kraniologická analýza. (MLÍKOVSKÝ, J., STÝBLO, P., 2006) 4.1.8.4 Rizika spojená s výskytem Nepůvodní, myslivecky využívaný druh bez výraznějších chovatelských úspěchů (hodnoceno kvalitou trofejí), ze zoologického a ochranářského hlediska není jeho přítomnost na území ČR nijak opodstatněná; vysoce problematický je jeho výskyt s ohledem na prokazatelné negativní vlivy ve zvláště chráněných územích (zejména v subalpínských ekosystémech Hrubého Jeseníku). Další existenci obou populací si lze představit pouze při úzké a objektivní spolupráci ČMMJ, Lesů ČR a příslušných správ CHKO a NP směřující minimalizaci negativních dopadů chovu této zvěře na

39

ekosystémy v chráněných územích, další rozšiřování chovu kamzíků do jiných oblastí ČR je nežádoucí. (MLÍKOVSKÝ, J., STÝBLO, P., 2006) 4.1.8.5 Myslivecký význam Kamzík je významnou přírodní památkou. Jeho ochrana je nezbytná, neboť mnoho kamzíku hyne chorobami, silnými mrazy a v lavinách. Nepříznivě může působit i člověk turista a lyžař znepokojováním kamzíků a jejich vytlačováním do nechráněných poloh. Patří mezi vzácnou trofejovou zvěř, která zasluhuje více pozornosti a péče. Obě pohlaví mají cennou trofej (růžky, kamzičí vous) a dekorativní kůži. (VACH, M. a kol., 2010), (HROMAS, J. a kol., 2008)

450 400 350 300 250 200 150 100 50 0

Sčítané stavy Odlov

20 01 20 02 20 03 20 04 20 05 20 06 20 07 20 08 20 09

počet kusů

Kamzík horský

Obrázek 8: Sčítané stavy a odlov kamzíka horského

4.1.9 Alectoris graeca (Bechstein, 1805), orebice horská 4.1.9.1 Rozšíření Stálý druh obývající jižní Evropu od jihozápadní Francie až po Bulharsko. Žije nejen v nízko položených skalnatých oblastech, ale i ve vysokých horách (nejblíže k nám v rakouských Alpách v nadmořské výšce 1600 – 2100 m, jen v Korutanech nejméně 1500 ptáků). Téměř všude však znatelně ubývá, z Německa je známo poslední pozorování z roku 1979, takže není vyloučeno, že orebice tam už vyhynula. (ŠŤASTNÝ, K., 2009) 40

Kolem roku 1830 se hrabě Magnis snažil introdukovat orebice horské (Alectoris graeca) na Javorníku v Bílých Karpatech. Orebice zde údajně dva roky hnízdily a pak vymizely. (MOKRÁŠ, J., 2009)

Orebice horská 7000

počet kusů

6000 5000 4000

Sčítané stavy Odlov

3000 2000 1000

09 20

08 20

07 20

05

06 20

20

04 20

03 20

02 20

20

01

0

Obrázek 9: Sčítané stavy a odlov orebice horské

4.1.10 Alectoris rufa (Linnaeus, 1758), orebice rudá 4.1.10.1 Rozšíření Od Pyrenejského poloostrova po severní Itálii. Do velké Británie byla úspěšně introdukována před dvěma stoletími a rozšířila se až do Skotska. Další úspěšná vysazení proběhla na ostrovech Azory Gran Canaria a Madeira. Vypouštění pro lovecké účely vedlo ke vzniku dalších roztroušených populací mimo areál výskytu, např. v Irsku. Takové populace nejsou však schopné přežít. Problém s přežitím populací orebice rudé je v ČR stejný. Zprávy o nejstarších pokusech o vysazení pocházejí ze 17. století z Křivoklátska. K dalšímu vysazování orebic v této oblasti došlo v letech 1857 - 60, přičemž byli využiti ptáci z volierových chovů v Německu. V minulosti docházelo k introdukci tohoto druhu v roce 1830 do oblasti Javorníku v Bílých Karpatech, kde orebice horské přežily dva roky, údajně i hnízdily. V roce 1952 byly vysazeny orebice na Pálavě (jižní Morava). Tyto pokusy končily neúspěšně, orebice zpravidla nepřežily zimu. Dodnes se tyto orebice chovají a

41

občas vypouštějí zpravidla pro zpestření výřadů na honech. (ŠŤASTNÝ, K., 2009), (MLÍKOVSKÝ, J., STÝBLO, P., 2006)

4.1.11 Meleagris gallopavo (Linnaeus, 1758), krocan divoký 4.1.11.1 Rozšíření Původní areál výskytu tohoto druhu je USA a Mexiko. Pokusy o vysazení byly zřejmě konány všude po světě, ale k etablování krocana divokého došlo pouze v Severní Americe mimo původní areál, na Havajských ostrovech, na Novém Zélandu a na několika menších ostrovech u JV Austrálie. V Evropě proběhla první introdukce již v roce 1571 na dolním Rýnu, další ve Velké Británii (od 17. století), Francii (od r. 1875), Maďarsku (od r. 1930), Rakousku (1880, 1947). U Bonnu v Německu žije již několik desetiletí malá populace, která by se však bez lidské podpory nemohla udržet. Také v Nizozemí bylo v roce 1999 zaznamenáno úspěšné hnízdění. Pokusy s vysazením tohoto druhu u nás byly podniknuty na více lokalitách (již před rokem 1781, ale hlavně po roce 1880). Od roku 1801 byli krocani chováni na panství Nové Hrady, kde byli pravidelně loveni v letech 1801 – 1820. Poté bylo roku 1828 vysazeno ve schwarzenberské bažantnici u Netolic 40 mláďat krocanů divokých dovezených z Anglie. Rozmach chovu divokých krocanů v ČR nastal až v 80. letech 19. století, kdy hrabě Breuner začal tyto krocany ve velkém odchovávat na svém panství u rakouského Grafeneggu. Odtud zřejmě pocházela naprostá většina krocanů dovážených do ČR. Velký zájem o vysazování krocanů divokých v ČR trval až do konce 1. světové války. Z pozdějších pokusů stojí za zmínku zejména výsadky u Pozořic (okres Brnovenkov) v letech 1928 – 1929 a u Grygova na Olomoucku, kde obývali nezaplavované území lužních lesů. Existence této populace byla především závislá na zimním přikrmování. V roce 1988 čítala místní populace 530 ptáků. Ojedinělé pokusy s vysazováním se provádějí dodnes. (ŠŤASTNÝ, K., 2009), (MLÍKOVSKÝ, J., STÝBLO, P., 2006)

42

4.1.11.2 Charakter populace krocana divokého V ČR se neetabloval, existovaly pouze krátkodobě aklimatizované populace. Vysazovaní krocani byli považováni za divoké, ale velká hmotnost krocanů chovaných v Lukově a barevné mutace u krocanů chovaných u Grygova naznačují, že se spíše jednalo o domácí krocany s divokým zbarvením peří. (MLÍKOVSKÝ, J., STÝBLO, P., 2006) 4.1.11.3 Interakce Krocani byli vysazováni jako lovná zvěř. Jiné interakce nebyly dostatečně prostudovány. (MLÍKOVSKÝ, J., STÝBLO, P., 2006) 4.1.11.4 Rizika spojená s výskytem Krocani zřejmě nejsou schopni se v podmínkách ČR etablovat. Jsou však možné farmové chovy. (MLÍKOVSKÝ, J., STÝBLO, P., 2006) 4.1.11.5 Myslivecký význam Je významným zástupcem pernaté trofejové zvěře. Oceňuje se i jeho kvalitní zvěřina. V některých oborách a bažantnicích zpestřuje druhové zastoupení. (VACH, M. a kol., 2010), (HROMAS, J. a kol., 2008)

Krocan divoký 600

400 Sčítané stavy

300

Odlov

200 100 0 20 01 20 02 20 03 20 04 20 05 20 06 20 07 20 08 20 09

počet kusů

500

Obrázek 10: Sčítané stavy a odlov krocana divokého

43

4.1.12 Numida meleagris (Linnaeus, 1758), perlička obecná 4.1.12.1 Rozšíření Původně africký druh. Rozšíření tohoto druhu v Evropě je zanedbatelné, výskyt je spíše v oborách, či u drobných chovatelů, jinak je výskyt tohoto druhu špatně popsán. Od roku 1748 byly porůznu prováděny pokusy s vysazováním perličky obecné do obor nebo volné přírody. Stavy perliček u nás v posledních letech poklesly, a to díky ústupu velkochovů bažantů, kde byla perlička chována pro zpestření lovu. Dříve se na vesnicích chovalo kolem 30 tisíc kusů perliček, ale tento stav postupně upadal. Také díky ústupu chovatelů drobného zvířectva na venkově. Všechny pokusy o vysazení perliček do volné přírody skončily neúspěšně. (ŠŤASTNÝ, K., 2009), (MOKRÁŠ, J., 2009) 4.1.12.2 Myslivecký význam Občas se v některých bažantnicích uměle odchované perličky dosud vypouštějí s cílem zpestřit výřad ulovené zvěře. Podle mysliveckého zákona je perlička obecná zvěří a má stanovenou dobou lovu od 16.10. do 31.12. (VACH, M. a kol., 2010)

Perlička obecná 1400

1000 800

Sčítané stavy

600

Odlov

400 200

09 20

08 20

07

05

06

20

20

20

04 20

03 20

02 20

01

0

20

počet kusů

1200

Obrázek 11: Sčítané stavy a odlov perličky obecné

44

4.1.13 Phasianus colchicus (Linnaeus, 1758), bažant obecný 4.1.13.1 Rozšíření Původní areál výskytu sahá od Zakavkazí přes střední Asii až po Čínu, Korejský poloostrov a ruský Dálný Východ. Vysazován byl po celém světě. Běžně se vyskytuje na mnoha místech Ameriky, v Chile, na Havajských ostrovech, v Japonsku a v severozápadní Africe. V Evropě obývají introdukované populace většinu území na sever až do jižní Skandinávie a jižního Finska. Bažanti obecní naopak téměř chybí na Iberském poloostrově a na většině středomořských ostrovů. Nejstarší doklad o výskytu bažantů obecných na území ČR je z roku 1330, kdy Ludvík Bavorský vysadil bažanty dovezené z Bavorska. Z listin ovšem vyplývá, že v té době již byli natolik rozmnoženi, že jejich vývoz byl možný. Chov bažantů se posléze rozvíjel, takže ve 2. polovině 17. století bylo v Čechách již 68 bažantnic a na Moravě 6 bažantnic. V 18. století musel být bažant hojně chovaným ptákem, jak dokládají dobová data o odstřelech na honech. Například roku 1758 bylo u Opočna za 18 dní střeleno 9904 bažantů. Od počátku 19. století začal chov bažantů ustupovat, ale ještě roku 1846 bylo v ČR na 190 bažantnic, z toho 160 s voliérovými chovy, z nichž nejvýznamnější byly v té době na Bydžovsku a Mladoboleslavsku. Ke vzniku volně žijících populací bažanta obecného došlo na území ČR zřejmě až v polovině 19. století (viz níže), ale ani Frič roku 1872 ani Bayer roku 1894 ho ještě mezi volně žijícími ptáky ČR neuvádějí. Následný vývoj velikosti populace byl měřen pomocí vykazovaného odstřelu, který ale nerozlišuje vypuštěné ptáky z volierových chovů od volně žijící populace. Maxima bylo podle této veličiny dosaženo kolem roku 1935, kdy roční úlovky v ČR činily přibližně 2 000 000 jedinců. Ještě kolem roku 1970 se ročně lovilo přibližně 1 000 000 jedinců, kolem roku 1980 ale došlo k prudkému poklesu na současných 400 000 – 500 000 ulovených jedinců ročně. Přesto byl bažant obecný při monitorování hnízdního výskytu v letech 1973 - 1977, 1985 - 1989 a 2001 - 2003 rozšířen po celém území ČR. Největší hustoty dosahují populace bažanta obecného v teplých nížinách, zejména na jižní Moravě a v Polabí. (ŠŤASTNÝ K., 2009), (MLÍKOVSKÝ, J., STÝBLO, P., 2006), (HANUŠ, V., FIŠER, Z. 1975), (HUME, R., 2004), (HROMAS, J., a kol., 2008)

45

4.1.13.2 Interakce Bažanti jsou schopni se křížit s místními druhy kurovitých ptáků, včetně tetřívků (Tetrao tetrix). Mláďata a z části i dospělí ptáci se živí hmyzem, takže byl bažant koncem 40. let 20. století označen za užitečného ptáka. Podrobnější studie o vlivu bažantů obecných na populace bezobratlých a rostlin, které tvoří jejich potravu, však nejsou známé, stejně jako možná kompetice s dalšími druhy ptáků zemědělské krajiny, zejména koroptví polní (Perdix perdix). (MLÍKOVSKÝ, J., STÝBLO, P., 2006) 4.1.13.3 Rizika spojená s výskytem Nejsou známé žádné negativní vlivy bažantů obecných na původní faunu a flóru ČR, příslušné výzkumy ale nebyly provedeny. Bažant obecný je významným lovným ptákem. (MLÍKOVSKÝ, J., STÝBLO, P., 2006) 4.1.13.4 Myslivecký význam Dnes je nejvýznamnějším zástupcem pernaté zvěře. (VACH, M. a kol., 2010)

500000 450000 400000 350000 300000

Sčítané stavy

250000 200000

Odlov

09

08

20

20

07

06

20

05

20

20

04

03

20

02

20

20

01

150000 100000 50000

20

počet kusů

Bažant obecný

Obrázek 12: Sčítané stavy a odlov bažanta obecného

46

4.1.14 Syrmaticus reevesii (Gray, 1829), bažant královský 4.1.14.1 Rozšíření Východoasijský druh, jehož rozšíření je omezeno na Čínu. V Evropě byl vysazen ve Velké Británii v letech 1870 - 90. Nejúspěšnější byly introdukce ve Francii, kde byla početnost na konci 80. let minulého století odhadnuta na 1000 - 1500 „párů“. Přitom však jeho rozmnožování bylo brzděno v obavě před jeho agresivitou vůči jiným ptákům a z obavy lovců ze špatné slovitelnosti. Tento druh byl vysazen i v řadě dalších evropských států, např. v Německu, Rakousku či Maďarsku, v nichž po nějakou dobu žil rovněž divoce. Tento druh byl v ČR vysazován již koncem 19. století, hlavně však v první třetině 20. století s cílem poskytnout lovcům novou trofejovou zvěř, jejíž lov je navíc velmi atraktivní. Protože je lesním bažantem, nejlépe se mu dařilo v nezaplavovaných lužních lesích s bohatým podrostem, příp. v dubových a dubohabrových porostech do nadmořské výšky asi 400 m. Životaschopné populace vznikly především na střední, severní a částečně i jižní Moravě, většinou v blízkosti bažantnic. Ještě v letech 1985-89 čítala volně žijící populace 200 - 400 ptáků, v polovině 90. let již jen 50 - 100 jedinců. Na počátku nového tisíciletí byli tito bažanti vypouštěni zejména v lužním lese u Záhlic (okr. Kroměříž), kde neulovení jedinci výjimečně zahnízdili. I když jsou dodnes vypouštěni také jinde, zdá se, že jako divoce žijící druh z naší přírody zmizí. Jejich stavy by totiž musely být neustále uměle doplňovány. (ŠŤASTNÝ, K., 2009), (MLÍKOVSKÝ, J., STÝBLO, P., 2006) 4.1.14.2 Myslivecký význam Je to vyhledáváná trofejová zvěř. Zvěřina je velmi dobrá. (VACH, M. a kol., 2010)

47

2000 1800 1600 1400 1200

Sčítané stavy

1000 800

Odlov

09 20

07

06

08 20

20

20

04

03

05 20

20

20

02 20

01

600 400 200

20

počet kusů

Bažant královský

Obrázek 13: Sčítané stavy a odlov bažanta královského

48

4.2 Introdukované druhy jelenů 4.2.1 Cervus elaphus canadensis (Erxleben, 1777), jelen wapiti východní 4.2.1.1 Rozšíření Území Kanady a USA na východ do Skalnatých hor zhruba mezi 34. až 50 stupněm severní šířky. Na počátku druhé poloviny 19. století, když se počínal více projevovat zájem o silné jelení trofeje, začalo se s dovozem jelenů wapiti do Německa a s jejich vysazováním. Nikdo je však nemínil chovat čistokrevně. Byli používáni pouze pro křížení s místními jeleny, aby se docílilo silnějšího paroží a spolu s tím i silnější tělesné stavby. Rakousko-uherské velkostatky nezůstaly pozadu a za čas bylo do lesů střední Evropy vysazeno jelenů wapiti poměrně mnoho. Byla to dobová móda a proti módě jsme vždy bezbranní. Nejstarší

chov

jelenů

wapiti

v

Čechách byl

snad

zaveden

v

oboře

v Černochovicích u Tábora někdy v 70. letech minulého století. Roku 1877 byli tito jeleni vysazeni v Žehušické oboře a v r. 1877 v oboře Dubí v Krušných horách. Když se tento pokus nepodařil, byl tam r. 1880 dovezen jelen wapiti a dvě laně evropského jelena lesního, od wapitiů pokládané, z obory Černoce u Tábora. Nezdarem skončil pokus o vysazení ve Slatiňanské oboře u Chrudimi. Tam byli r. 1883 vysazeni 2 špičáci jelena wapiti, zašli však dříve, než dospěli k říji. Chovu jelena wapiti se tehdy přikládal velký význam. Jeho chov se stal i předmětem jednání valného shromáždění České lesnické jednoty v Berouně dne 8. září 1892, kde o něm referoval arcibiskupský lesmistr Sudermann. Roku 1931 byl vysazen jelen wapiti v Jabkenické oboře u Nymburka, kde pak žil se 4 laněmi jelena lesního. O jejich osudu není zpráv. Naše jelení populace byly ovlivňovány i křiženci jelenů wapiti, vychovanými v blízkosti hranic. Ukazuje to případ jelení zvěře Jizerských hor. Tam totiž zasáhl vliv jelenů wapiti, popřípadě jejich kříženců z obory na druhé straně státní hranice, kde byl tento druh zvěře zaveden v r. 1912. Po zániku oborního plotu se kříženci zatoulávali až na naše území. Ze Slovenska je znám pokus bývalého majitele Javoriny knížete Kristiana Krafta Hohenlohe, který dovezl na Javorinu i do svých ostatních revírů ve Vysokých Tatrách v letech 1898 až 1915 přímo z Ameriky 11 kusů jelenů wapiti. Vedle toho koupil a dovezl 46 kříženců z Německa. Od druhé poloviny 19. století bylo velkým hitem importovat jelena wapiti do různých částí Evropy (zpočátku zvláště do Německa) i do asijských částí Ruska za 49

účelem křížení s autochtonními populacemi jelena lesního a „posílení“ jejich trofejí; tyto dovozy probíhaly spontánně a není o nich přesný přehled. Mimo Evropu byl wapiti úspěšně aklimatizován na Novém Zélandu (Jižní Ostrov), první import se uskutečnil již v r.

1870;

bez

výsledku

skončil

pokus

o

vysazení

v Mexiku

(1941).

(www.pantokrin.cz), (MLÍKOVSKÝ, J., STÝBLO, P., 2006) 4.2.1.2 Charakter populace jelena wapiti východního v ČR Příležitostně importovaný poddruh pro oborní chovy, křížený s domácími populacemi jelenů; po zániku obor se hybridi různých generací dostávali i do volnosti. (MLÍKOVSKÝ, J., STÝBLO, P., 2006)

4.2.2 Cervus elaphus sibiricus (Gray, 1850), jelen maral 4.2.2.1 Rozšíření V Rusku je chován již od předminulého století na velkých farmách zvaných „maralníky“. Tyto farmy mívají rozlohu i několik tisíc hektarů a stáda v nich mohou být několikatisícová. Hlavním produktem těchto farem je nezralé paroží neboli „pant“, který slouží farmaceutickým účelům. Jelen maral byl dovážen do Evropy pro „vylepšení“ populace evropského jelena. KOKEŠ (1970) uvádí, že v roce 1898 bylo dovezeno 46 kusů zvěře na Javorinu a v roce 1906 ještě 3 kusy sibiřského marala. Toto bylo provedeno v rámci zazvěřovacích pokusů, které tak v oné době prováděl kníže Hohenlohe. Dalším místem na Slovensku, kam byli maralové vysazováni, byla obora v Topolčiankách a to v letech 1906-1907.(www.pantokrin.cz)

4.2.3 Elaphurus davidianus (Milne-Edwards, 1866), jelen milu 4.2.3.1 Rozšíření V minulosti jeleni milu obývali mokřady a rákosové porosty na středovýchodě a severu Číny, nicméně kvůli nadměrnému lovu a rozšiřování rýžových polí zmizel už kolem roku 200 n. l. Jeleni milu však přežili v císařském loveckém parku Nau-Hai-Tsue u Pekingu, kde žili chráněni za zdí pro potěchu císařského dvora. V roce 1865 je pro 50

západní vědu objevil francouzský misionář a přírodovědec páter Armand David, který v něm poznal dosud nepopsaný druh soba. Páter David byl schopný získat dvě kompletní kůže tohoto zvířete, které odvezl s sebou do Evropy - na základě těchto kůží pak MilneEdwards jelena milu vědecky popsal. Čínský císař následně daroval několik zvířat Francii, Německu a Velké Británii. Právě včas, protože při záplavách v roce 1894 byla stržena zeď kolem parku a většina stáda uhynula. Zbývajících asi 30 kusů pak bylo vybito během povstání roku 1900. Po zániku populace v Číně bylo zbývajících 18 jelenů milu, kteří zůstali v Evropě, převezeno do parku Woburnského opatství v Anglii, kde se je podařilo rozmnožit a jelen milu začal být chován i v ostatních evropských zoologických zahradách, v roce 1956 se čtyři jeleni milu dostali i do Pekingské ZOO. V roce 1985 byl jelen milu reintrodukován do přírodního parku v blízkosti Pekingu, tam, kde se kdysi nacházel císařský lovecký park. O rok později byli vysazeni také v rezervaci Dafeng (u Šanghaje). V těchto rezervacích jsou zvířata chována oborovým způsobem. V současnosti jsou jeleni milu chováni v zoologických zahradách i na farmách na celém světě, jen v Číně jich v oborách a přírodních rezervacích žije asi 2000. Od roku 1998 jsou vypouštěni i do volné přírody. Chov jelena milu v ČR není dostatečně popsál v literatuře. Z vlastní zkušenosti mohu uvézt pouze jeden oborový chov, ten se nachází v okrese Havlíčkův Brod. Zde je chováno okolo 20 jelenů milu. Rozloha obory je 10 ha. Počátek chovu jenů milu zde sahá do roku 2002. (www.pantokrin.cz.), (JIGANG ZHINGANG Z & HARRIS, RB 2008).

51

4.3 Zavlečené druhy savců 4.3.1 Mustela vison (Schreber, 1777), norek americký 4.3.1.1 Rozšíření Severní Amerika od západních výběžků Aljašky po Kalifornii, Nové Mexiko a nejjižnější cíp Floridy. Jako kožešinový druh byl záměrně (vypouštěním) i neúmyslně (únikem z farmových chovů) introdukován na řadě míst Eurasie, zejména v Evropě (Německo, Island, Velká Británie a Skandinávie) a na západní Sibiři; jednorázová introdukce proběhla v Jižní Americe (Chile, 1940). V evropském subregionu se jeho areál nadále dynamicky vyvíjí, od počátku 3. tisíciletí obývá víceméně souvisle už Island, Britské souostroví, skoro celý sever kontinentu a severní část západní a střední Evropy (od Beneluxu po Německo a ČR), silnější ostrůvkovité populace se vyskytují v západní Francii (Bretaň), ve Španělsku a v severní polovině Itálie; izolovaná menší ohniska výskytu se v návaznosti na farmové chovy ovšem mohou objevit kdekoli. Počátky chovu norka amerického na farmách spadají u nás do 20. – 30. let 20. století a již z té doby jsou ojedinělé zprávy o jeho příležitostném výskytu i ve volné přírodě (např. ve středních Čechách v Semilkovicích u Obříství r. 1935). Dlaší, v literatuře podchycená pozorování pocházejí z 60. – 70. let a jsou mozaikovitě roztroušena po celém území (okolí Karlových Var, Lounsko, Olomoucko, Břeclavsko, Kroměřížsko). Během následujících dvou desetiletí došlo k jistému posílení volně žijících populací norků, které se koncentrovaly zhruba do 3 populací v okolí tradičních farmových velkochovů ve východním Polabí (zhruba mezi Dvorem Králové nad Labem, Hradcem Králové a na přilehlém dolním toku Orlice), na Berounsku a na Plzeňsku při toku Berounky a posléze i ve středním Povltaví. Po zániku zdejší velké farmy v Chramostech počátkem 90. let, kdy bylo do volné přírody vypuštěno několik set zvířat, se situace v Čechách razantně změnila. Norkové se začali invazním způsobem šířit do okolních oblastí rychlostí, která je plně srovnatelná s někdejším šířením ondatry. Během několika málo let populace postoupila po proudu Vltavy až k Praze a spojila se s populací na Berounce, proti proudu Vltavy se pak norkové dostali až na Šumavu. Stejně tak pokračovalo šíření po Lužnici na Třeboňsku a odtud až na Českomoravskou vrchovinu, kde bylo podporováno únikem norků z farem na Pelhřimovsku, Slavonicku a možná i jinde. V jihozápadní části ČR došlo mezi roky 52

1994 a 1999 k nárůstu osídlené plochy (sledováno formou síťového mapování) o více než 600 %! Expanze pokračuje dále a přirozené šíření umocňuje další úniky a vypuštění norků do přírody z chovů (někdy ve značném množství, jako např. několik set kusů v r. 2005 ve Vítějevsi na Svitavsku). Jestliže kolem roku 2000 bylo norkem americkým osídleno zhruba 27 % území ČR, současná bilance se už pohybuje okolo 31 %. Na mapě se zřetelně rýsují tři hlavní velké metapopulace – od povodí Berounky do povodí Vltavy do Pošumaví k Českomoravské vrchovině (s předchozím spojena přes povodí Lužnice a rybničnaté jihočeské pánve) a tradičně i ve východním Polabí a přilehlého českomoravského pomezí. Lze očekávat, že vzhledem k dynamickému (invaznímu) šíření druhu se bude obraz jeho výskytu i nadále v krátkých časových horizontech měnit. (FIŠER, D., NOVÁ, P., 2008), (MLÍKOVSKÝ, J., STÝBLO, P., 2006) 4.3.1.2 Interakce Primární příčinou introdukce norka amerického do Evropy byl zájem o jeho kožešinu. Také u nás měl jeho chov dobrou tradici; zatímco v polovině 60. let 20. století se v bývalém Československu ročně produkovalo na 10 000 kožek v desítkách barevných forem, koncem 80. let to bylo už 80 000 kožek. V 90. letech však tato nadprodukce spolu se snížením rentability chovu a celosvětovým poklesem zájmu o kožešiny způsobily zánik mnoha farem. V současné době u nás oficiální statistiky chovu kožešinových zvířat neexistují, podle nevládních organizací se chovem norků zabývá asi 7 velkochovatelů a několik desítek malochovatelů, přičemž za posledních 8 let se počty chovaných zvířat zvýšily asi o třetinu (1994: 12 000 ks, 1999: 16 000 ks, 2002: 18 - 20 000 ks). Expanze norka amerického nezůstává bez vlivu na naší původní faunu. Přestože je oportunistickým predátorem, znamená při vysoké populační hustotě významného konkurenta vydry říční a hranostaje, způsobuje úbytek hlodavců vázaných na vodní prostředí (hryzec vodní Arvicola terrestris, ondatra pižmová Ondatra zibethicus) a přímo katastrofální důsledky (vedoucí až k úplné likvidaci) má predační tlak norka na přežívající populace raků; obdobně je tomu v případě užovky podplamaté (Natrix tessellata) či některých obojživelníků. Neméně významný může být predační tlak na ichtyofaunu, podle údajů Českého rybářského svazu se roční škody na rybách zvýšily z odhadovaných 5 mil. kč v roce 1999 na současných 18 mil. Kč (odpovídají zhruba 1/7 škod přisuzovaných vydře říční); i když srovnatelná studie z nezávislého zdroje chybí, je negativní vliv norka amerického na stupeň zarybnění našich toků nesporný. (MLÍKOVSKÝ, J., STÝBLO, P., 2006) 53

4.3.1.3 Rizika spojená s výskytem Nepůvodní druh s perspektivou dalšího dynamického šíření na naše území, který jako jediný u nepůvodních druhů šelem představuje potenciální hrozbu pro naší faunu; kromě predačního tlaku na určité skupiny živočichů a potravní kompetice s některými původními druhy šelem (vydra říční, hranostaj) jeho přítomnost ve volné přírodě zároveň blokuje případné snahy o reintrodukci populace u nás původního, avšak již vyhubeného norka evropského (Mustela lutreola). Lze doporučit, aby výskyt druhu byl intenzivně omezován kdekoli na našem území povolenými metodami lovu (odstřel, odchyt), což ovšem ztěžuje jeho nejisté legislativní postavení podle zákona č. 449/2001 Sb. O myslivosti je sice řazen mezi zavlečené druhy živočichů v přírodě nežádoucí, avšak k jeho usmrcování je oprávněna pouze myslivecká stráž. Urychlené vyřešení možnosti standardního lovu či odchytu lze považovat za jeden z prvních předpokladů pro omezení výskytu norka amerického u nás, za úvahu by stála i možnost finanční dotace za úlovky (viz statistické údaje MŽP, Mze apod.). (MLÍKOVSKÝ, J., STÝBLO, P., 2006) 4.3.1.4 Myslivecký význam Od roku 2002 je nežádoucím druhem. Koncem 90. let 20. století se roční produkce kožek minků z našich farem pohybovala okolo 16 000 kusů. (VACH, M. a kol., 2010) Norek americký 800 700

počet kusů

600 500 400

Odlov

300 200 100 0 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009

Obrázek 14: Odlov norka amerického

54

4.3.2 Myocastor coypus (Molina, 1782), nutrie 4.3.2.1 Rozšíření Jižní Brazílie, Paraguay, Uruguay, jihovýchodní Bolívie, Argentina, Peru a Chile. Jako kožešinové zvíře byla nutrie úspěšně aklimatizována zejména v USA, na Blízkém i Středním Východě, v Africe, Japonsku, v asijské části Ruska i v Zakavkazí, v Evropě žije na volnosti především ve Francii, Německu, Dánsku, Nizozemí, Itálii i v Rakousku, ve Velké Británii byla po několika desetiletích vyhubena. Chov v zajetí byl zaveden v roce 1924, kdy byli první jedinci dovezeni z Argentiny na farmu v Jablonném nad Orlicí, během následujících let pak vzniklo v tehdejším Československu na 100 farem s nutriemi. K dalšímu rozvoji chovu došlo v 50. – 60. let 20 století. První ojedinělé úlovky či pozorování nutrie ve volnosti sice pocházejí už ze 30. – 40. let 20. století z Frýdeckomístecka (Raškovice, 1935) a Olomoucka (Tršice, 1941), ale podle další zprávy o výskytu ve volné přírodě jsou k dispozici až ze 70. let 20. století – Semily (1978 – 1979), Trhová Kamenice (1979), Klášter a Žďár (1988), Dobroměřice, Lenešice (1989 – 1992) a Nezabudice (1970 – 1973), Vrchlabí (1989), Hostinné (1993 – 1994), Bílá Třemešná (1993) a Pardubice (1994); vesměs se jednalo o krátkodobá pozorování jedinců uprchlých ze zajetí. Na přelomu 80. – 90. let 20. století se začaly objevovat signály i o trvalejším výskytu nutrií ve volné přírodě, a to včetně rozmnožujících se „divokých populací“, zejména na severní Moravě a ve Slezsku. Podle dostupných údajů (především z dotazníků) šlo asi o 7 „obsazených“ mapovacích čtverců (5354, 5547, 5648, 5959, 5960, 6865 a 6076); zhruba od tohoto období je nutrie považována za nový druh savčí fauny ČR. Do poloviny r. 2004 byl u nás její volný výskyt zjištěn už na 181 mapovacích čtvercích (28,8% území ČR), z toho ovšem ¾ údajů spadají do kategorie náhodného nebo krátkodobého výskytu; na stálý výskyt připadalo v letech 2000 – 2004 asi 48 mapovacích čtverců, o rok později (2005) se jejich počet zvýšil na 59 (9,4 % území ČR). Trvalejší přítomnost volně žijících populací nutrií se soustřeďuje především do nížinných území středních a východních Čech, Moravy a Slezska, příležitostné nálezy (většinou jednotlivých kusů uniklých ze zajetí) mají rozptyl mnohem větší (úzce souvisí s rozmístěním farem a domácích chovů a je proměnlivý v čase podle dobového zvýšení či poklesu poptávky po kožešině nutrií), avšak v jejich případě je zřejmá preference níže položených oblastí. (MLÍKOVSKÝ, J., STÝBLO, P., 2006)

55

4.3.2.2 Charakter populace nutrií v ČR Mapové vyjádření může budit dojem, že v některých oblastech (Lounsko, Východní Polabí) má výskyt nutrie až souvislý charakter, ve skutečnosti však jde (zatím?) o izolovaná místa výskytu s 30 – 50 mikropopulacemi, přesná početnost (abundance) druhu známá není. Na řadě míst ovšem nutrie ve volnosti přežívají v polodivokém stavu, neboť jsou v různé míře přikrmovány (při nejmenším během zimních měsíců). (MLÍKOVSKÝ, J., STÝBLO, P., 2006) 4.3.2.3 Interakce Možnost hybridizace nutrie s některým z původních druhů fauny ČR nehrozí, stanovištní a potravní kompetice přichází teoreticky do úvahy v případě obnovující se populace (původního) bobra evropského (Castor fiber) a nepůvodní ondatry pižmové (Ondatra zibethicus), praktické poznatky v tomto směru ovšem dosud žádné nejsou. Přítomnost početnější populace nutrií může narušovat ustálený charakter břehových biotopů, zejména nadměrným spásáním vegetace a budováním zemních úkrytů (nor). Hlavním cílem chovu nutrií v zajetí je produkce kožek, jako dieteticky vhodné se cení i její jemné maso s vysokým obsahem bílkovin a nízkým podílem tuků. Farmový chov dosáhl v ČR nejvyšší úrovně v 80. letech 20. století, kdy bylo produkováno zhruba půl milionu kožek ročně; v současné době se naopak pohybuje na historickém minimu s počtem „pouhých“ asi 4000 chovných zvířat. Nutrie jsou chovány v několika barevných typech, českým typem je přeštická vícebarevná nutrie. Volně žijící nutrie se zatím myslivecky nijak neobhospodařují; podle příslušné legislativy jde o nežádoucí druh zvěře s povoleným lovem (lov ovšem může provádět pouze myslivecká stráž či myslivecký hospodář příslušné honitby – viz zákon č. 449/2001 Sb. o myslivosti a prováděcí vyhlášky Mze ČR č. 244/2002 Sb. a č. 245/2002 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Veterinární a parazitární aspekty volného výskytu nutrií sledovány nebyly, k dispozici jsou pouze studie zaměřené na parazitofaunu ve farmových chovech. (MLÍKOVSKÝ, J., STÝBLO, P., 2006) 4.3.2.4 Rizika spojená s výskytem Během desetiletí (1995 – 2005) má vývoj osídlení volně žijících populací nutrií zřetelně stoupající tendenci (plošně zhruba na osminásobek), objektivní údaje o početnosti k dispozici nejsou. Neexistuje žádný reálný důvod pro podporu výskytu druhu ve volné přírodě, a proto je třeba posílit legislativní mechanismy umožňující jeho 56

tlumení (např. zrušit omezení lovu pouze na funkcionáře honiteb) a zároveň vést provozovatele farmových chovů (zvláště v „rizikových“, tj. nížinných oblastech) k větší zodpovědnosti při zajištění chovných prostor (kotců, výběhů) proti samovolnému úniku zvířat (s důrazem na příslušná ustanovení zákona o ochraně přírody – č. 114/1992, §5, odst. 4). (MLÍKOVSKÝ, J., STÝBLO, P., 2006) 4.3.2.5 Myslivecký význam Patří mezi nežádoucí druhy zvěře s povoleným lovem. V polovině 90. let 20. století dosahovala roční produkce kožek nutrií asi 35 000 kusů. (VACH, M. a kol., 2010) Nutrie 1400

počet kusů

1200 1000 800 Odlov 600 400 200

08

09 20

20

07 20

05

06 20

20

03

02

04 20

20

20

20

01

0

Obrázek 15: Odlov nutrie

4.3.3 Nyctereutes procyonoides (Gray, 1834), psík mývalovitý 4.3.3.1 Rozšíření Pochází z Dálného východu od Poamuří, Mandžuska a Sachalinu až po severní Vietnam a čínské provincie Šan–si a S-čchuan, rovněž žije v Japonsku. Jako kožešinový druh byl během první poloviny 20. století opakovaně vysazován na dalších místech Dálného východu i Sibiře; pro jeho současný výskyt v Evropě byla stěžejní introdukce do evropské části Ruska (včetně dnešního Běloruska, Ukrajiny a Litvy), kde bylo v letech 1928 – 1955 vypuštěno více než 9 000 jedinců na desítkách či stovkách lokalit. Tyto výsadby záhy vytvořily etablovanou populaci šířící se dále na 57

západ – ve 30. letech se psík objevil ve Finsku, o 10 let později ve Švédsku, v r. 1955 byl zaznamenán v Polsku, v Německu a Maďarsku byl zaznamenán v r. 1961, ve Švýcarsku v r. 1967 atd. V současné podobě jeho areál pokrývá Finsko, okrajově i Skandinávský poloostrov a dále střední a jihovýchodní Evropu (Bulharsko a zřejmě i Rumunsko s Ukrajinou); západní hranice (zatím) sahá k pohraničním oblastem Beneluxu, na německo – francouzské pomezí, do Švýcarska, Rakouska a odtud přes Maďarsko, Slovinsko a Bosnu na Balkán. První zaznamenaný výskyt psíka mývalovitého se datuje do poloviny 50. let 20. století a je nesporné, že hlavní vlna šíření směřovala přes severomoravské a východočeské pohraničí z Polska, jak o tom svědčí řada nálezů z let 1959 – 1965 (Slezské Rudoltice 1959 a 1964, Hoštejn 1960, Osoblaha, Dolní Moravice, Karlov 1963, severovýchodní Čechy: Hejtmánkovice 1962, Pec pod Sněžkou 1963, Česká Metuje 1964 nebo 1965, Šilheřovice 1964, Nová Paka 1965, aj.). Některá časná (bohužel nedoložená) pozorování psíka na jižní Moravě (např. Koryčany na Kroměřížsku 1954 – 1955; Ořechov u Brna 1958) naznačují možnost prvního šíření z jihovýchodního směru (první nejisté zprávy o jeho výskytu na východním Slovensku pocházejí už z roku 1943). Zpětné hodnocení časové posloupnosti osídlování našeho území psíkem ovšem ztěžuje, že jde o kožešinový druh, chovaný i na farmách, odkud občas utíká. Takový původ nesporně mají první jedinci zjištění poměrně časně na území Čech v Pošumaví (Mlázovy 1956, Volšovy 1960), na Karlovarsku (Květnová 1960), Křivoklátsku (Nižbor 1963) a Pardubicku (Lázně Bohdaneč 1962 – 1963). Navíc existují nepodložené zprávy o možném vysazování psíka v poválečném období i přímo na našem území (Hrubý Jeseník) Během 20 – 30 let psík postupně osídlil všechny regiony Čech, Moravy a Slezska a vytvořil etablovanou populaci, která zvláště během posledního desetiletí dobře prosperuje. Fakt, že do současnosti jsou pro mapování k dispozici mozaikové údaje (ponejvíce hlášení z myslivecké literatury) jen 107 mapovacích čtverců (asi 17 % území ČR), toto ale neodpovídá realitě a dokumentuje spíše nedostatečnou pozornost, která byla tomuto invaznímu druhu v našich podmínkách až dosud věnována. Ve skutečnosti je výskyt psíka mývalovitého už prakticky celoplošný; jestliže počátkem 90. let byla ještě patrná koncentrace nálezů do severních regionů sousedících s Polskem, pak rozptyl aktuálních dat naznačuje, že se s ním můžeme v současné době setkat prakticky kdekoliv. (PAVLÁSEK, I., BISCHOF, J., 2011), (MLÍKOVSKÝ, J., STÝBLO, P., 2006), (HROMAS, J. a kol., 2008) 58

4.3.3.2 Charakter české populace Úmyslně introdukovaný druh invazního charakteru, který k nám pronikl v polovině 20. století z východní Evropy a po několika desetiletích osvojování území nyní přichází do fáze populační exploze. Dokládá to vývoj statistiky vykazovaných úlovků, které se od konce 90. let výrazně dynamicky zvyšují (za posledních 10 let vzrostly na více než třicetinásobek). V severských zemích (Finsko, Litva) proběhla obdobná populační exploze již v 80. letech (analogicky 40 – 50 let po příchodu druhu) a nyní odeznívá. (MLÍKOVSKÝ, J., STÝBLO, P., 2006) 4.3.3.3 Interakce V našich podmínkách zřejmě nemá přirozeného predátora (teoreticky snad s výjimkou rysa ostrovida, avšak konkrétní poznatky v tomto směru chybějí), potravní a stanovištní (úkrytová) kompetice se týká hlavně lišky obecné a jezevce lesního. V podmínkách střední Evropy bývá psík mývalovitý obvykle hodnocen jako škůdce původní fauny (zejména „drobné zvěře“), ve skutečnosti pro to zatím žádné konkrétní důkazy nejsou; je možné, že jeho negativní vliv (při nižší populační hustotě) se přeceňuje – jde o typického všežravce, jehož potravní spektrum zahrnuje hlavně drobné savce, obojživelníky a plazy, hmyz, rostliny a zdechliny, nepohrdne ani odpadky. Naopak nezpochybnitelný je jeho podíl na přenosu vztekliny či některých parazitárních nákaz (trichinelóza, prašivina aj.). Jeho kožešina (nepříliš kvalitní) u nás nedosáhla – na rozdíl od Ruska – výraznějšího ocenění a farmové chovy byly spíše ojedinělé; ve statistikách kožešinových zvířat se neobjevuje. (MLÍKOVSKÝ, J., STÝBLO, P., 2006) 4.3.3.4 Rizika spojená s výskytem Druh již obývá prakticky celé území ČR a charakter výskytu v jednotlivých regionech determinuje především nabídka vyhovujících stanovišť. Dramatický nárůst úlovků v letech 2000 – 2004 signalizuje změnu populačního trendu druhu, jehož rozsah lze považovat za náznak možné populační exploze. V rozporu s tím je postavení psíka v myslivecké legislativě, kde je ve stávající platné podobě sice řazen mezi zavlečené, v přírodě nežádoucí druhy, avšak jen s omezenou možností lovu (pouze myslivecká stráž); celoplošný charakter rozšíření a pozitivní populační trend by se naopak měly odrazit v zařazení psíka mezi lovnou zvěř s celoroční možností lovu (podobně jako u lišky obecné), druh jako takový není třeba na našem území nijak podporovat. Legislativně kupodivu dosud náleží k zavlečeným, v přírodě nežádoucím živočichům, 59

které lze za určitých podmínek usmrcovat, do budoucna je třeba psíka zařadit mezi lovné druhy se stanovenou (progresivní) dobou lovu. (MLÍKOVSKÝ, J., STÝBLO, P., 2006) 4.3.3.5 Myslivecký význam Nemá velký myslivecký význam. V případě většího rozšření je třeba počítat se značnou škodlivostí na hnízdech ptáků. Kožešina je cenná a v budoucnu může být tento druh i trofejovou šelmou. (VACH, M. a kol., 2010)

Psík mývalovitý 1200

počet kusů

1000 800 600

Odlov

400 200

20 01 20 02 20 03 20 04 20 05 20 06 20 07 20 08 20 09

0

Obrázek 16: Odlov psíka mývalovitého

4.3.4 Procyon lotor ( Linnaeus, 1758), mýval severní 4.3.4.1 Rozšíření Nearktický druh s přirozeným areálem sahajícím ze Severní Ameriky (zhruba od 56 - 58 °s. š.) po nejsevernější oblasti Jižní Ameriky (severní Kolumbie). V Evropě byl jako kožešinové zvíře poprvé vysazen v Německu (Hesensku) v r. 1934,

později

s přispěním

dalších

záměrných

i

neúmyslných

introdukcí

(nekontrolovatelné úniky z kožešinových farem i domácích chovů) se rozšířil na velké části Německa, přilehlých zemí (Francie, státy Beneluxu, Švýcarsko) a také Rakouska, kde osídlil hlavně území na sever od Dunaje (zejména Waldviertel a Wienerwald).

60

Mimo Evropu byl vysazen např. i na několika místech v Rusku, Bělorusku, Ázerbajdžánu, Uzbekistánu, Kyrgyzstánu i jinde. První výskyt byl zaznamenán již z 20. – 30. let 20. století, a to jak v Čechách (Vysočany u Žatce 1920) tak na Moravě (Březůvky 1931, Střítež 1944). Na Šumavě pochází první pozorování z roku 1952. Tato pozorování se bezpochyby týkala jedinců uniklých ze zajetí, v té době u nás ani v okolních zemích ještě ve volné přírodě populace mývala neexistovala. S etablovanou populací na území Německa mohou souviset až první pozorování mývala v Pošumaví po 2. světové válce (Sušice – povodí Roušarky 1952, Javorná – 50. léta, Javoří Pila 1965). V následujících 30 letech byl mýval v Čechách pozorován sporadicky a mozaikovitě (Brodeslavy 1987, Havraň 1989, Dlouhá Třebová 1989, Vrchlabí 1993, Jiřice 1998), což rovněž naznačuje spíše původ z farmových či domácích chovů. Na Moravě se vyvíjela situace poněkud odlišně – první zprávy o mývalovi se objevily až ve druhé polovině 90. let 20. století (Buchlov 1995, Paršovice 1998) a poté, zvláště po přelomu tisíciletí, začaly viditelně přibývat. Zatímco v období 1951 – 2000 byl mýval hlášen jen ze třech mapovacích čtverců, od roku 2001 je zaznamenaný přinejmenším v 7 čtvercích, přičemž nejsevernější výskyt pochází až z Oderských vrchů (Horní Loděnice 2002). Tento populační trend lze dát do souvislosti s posílením populací v Rakousku a je pravděpodobné, že bude do budoucna pokračovat. Začátek expanze rakouské populace i směrem do jihočeského prostoru může signalizovat nedávné zastižení mývala i v Novohradských horách (Leopoldov 2002). (FIDLEROVÁ, H., 2009), (MLÍKOVSKÝ, J., STÝBLO, P., 2006) 4.3.4.2 Charakter české populace V Evropě záměrně introdukovaný druh, který k nám v současné době proniká především v Jihomoravském regionu ze severního Rakouska (a zatím jen okrajově v jihočeském pohraničí), do budoucna nelze teoreticky vyloučit ani šíření přes západní hranici ČR z Německa, kde výskyt sahá do hraničních regionů od Saska až po Bavorsko (dosud

však

náznaky

intenzivnějšího

šíření

v tomto

subregionu

chybějí).

(MLÍKOVSKÝ, J., STÝBLO, P., 2006) 4.3.4.3 Interakce V minulosti byl mýval severní vysoce ceněn jako kožešinové zvíře, dnes se jeho kožešina už prakticky nevyužívá. O mezidruhových vztazích nejsou k dispozici žádné poznatky z našeho území ani z regionů s již etablovanými introdukovanými populacemi 61

(Německo, Rakousko). Volbou úkrytů může z autochtonních druhů konkurovat zejména jezevci lesnímu (Meles meles) a kočce divoké (Felis sylvestris), o jeho predačním vlivu na drobné či při zemi hnízdící ptactvo a jiné drobné obratlovce se vedou rozporuplné diskuse. K nepříznivým aspektům patří zařazení mývala mezi možné rezervoáry vztekliny, liščí tasemnice, a viru psinky. Z parazitárních zoonóz je významné napadení mývalí populace škrkavkou Baylisascaris procyonis. Naopak podle jiných autorů mýval nalezl a dokázal využít ve středoevropském regionu volnou niku neobsazenou původní faunou. Parazitologická vyšetření německých populací mývala severního naznačují možnost

zavlečení

některých

severoamerických

druhů

parazitů

(tasemnic).

(FIDLEROVÁ, H., 2009), (MLÍKOVSKÝ, J., STÝBLO, P., 2006) 4.3.4.4 Rizika spojená s výskytem Nepůvodní druh s perspektivou dalšího přirozeného šíření na naše území. Vznik etablované populace není žádoucí, mimo jiné i vzhledem k nevyjasněným mezidruhovým vztahům a neznámým dopadům na stávající faunu. Výskyt druhu je třeba omezovat kdekoli na našem území povolenými metodami lovu (podle zákona č. 245/2002 Sb. je mýval severní jako i jiné zavlečené druhy v přírodě nežádoucí, k jehož usmrcování je oprávněna pouze myslivecká stráž). (MLÍKOVSKÝ, J., STÝBLO, P., 2006) 4.3.4.5 Myslivecký význam Patří mezi nežádoucí druhy lovné zvěře. (VACH, M. a kol., 2010)

180 160 140 120 100 80 60 40 20 0

Odlov

20 01 20 02 20 03 20 04 20 05 20 06 20 07 20 08 20 09

počet kusů

Mýval severní

Obrázek 17: Odlov mývala severního

62

5

Diskuse

5.1 Významné introdukované druhy zvěře Druhy významné z hlediska početnosti a úrovně chovu v ČR jsou daněk skvrnitý, muflon, jelen sika, kamzík horský, a bažant obecný. Daněk skvrnitý se stal součástí fauny našeho území před více než 600 lety. Je to nezbytné proto, že se stále častěji množí rádoby vědecká pojednání různých, více či méně erudovaných odborníků na tisíckrát znásilňované téma původnosti a nepůvodnosti mnohých živočichů a rostlin. Tito propagandisté se snaží laickými argumenty přesvědčit občany i státní úřady o tom, že nepůvodní rostlina a živočich nepatří do naší českomoravsko-slezské krajiny a nemá zde nárok na svou existenci. Pak dochází k paradoxním situacím, kdy je ochranou přírody požadováno okamžité odstranění „nepůvodního“ daňka, který bezkonfliktně žije na našem území více jak 600 let a zároveň je připraveno a schváleno rozšíření „původního“ rysa ostrovida na území kde se více jak 600 let nevyskytuje. Proto je naprosto nezbytné říci v případě daňka skvrnitého důrazné a nekompromisní myslivecké stanovisko o nepřijatelnosti významu kriterií ochrany přírody o původnosti, či nepůvodnosti druhu. ( WOLF, R. a kol., 2000) Ze statistik můžeme vidět mírný nárůst početních stavů. Můžeme říci, že se daněk v ČR dobře aklimatizoval, našel zde výhodné podmínky a dnes prosperuje. Jeho chov není nijak ohrožen a není závislý na péči člověka. Muflon, jehož prapředkem je divoká ovce a pochází z ostrovů Korsika a Sardinie, dosáhl v ČR významné úrovně chovu celosvětově. Několikrát byla trofej muflona z ČR nejsilnější trofejí vůbec. Chov muflona v ČR je datován od 50. let 19. století. Na původ muflona je ale rozdílný náhled. TOMICZEK a TÜRCKE (2007) tvrdí, že muflon je původem z Přední Asie, východně od spojnice Kaspické moře - Perský záliv, kde dodnes žíjí jeho nejbližší příbuzní. MOTTL(1960), zastává teorii původu muflona z Korsiky a Sardinie. Jelen sika, v dnešní době patří k hrozbě zejména kvůli hybridizaci s původním druhem jelena lesního. Početní stav zvěře je neúměrný svědčí o dobré aklimatizaci tohoto druhu. Především by se mělo zamezit spontání hybridizaci tím, že by se jeho výskyt omezil na území, kde by se nedostával do kontaktu s jelenem lesním (mimo území chovu jelení zvěře).

63

Kamzík horský je druh introdukovaný do horských oblastí, Jeseníky a Lužické hory. Sčítané stavy jsou někde okolo 400 až 500 kusů a odlov se pohybuje okolo 20 kusů ročně. Často se setkáváme s výrazně jednostranným pohledem na problematiku kamzíků a jejich výskytu v montáních společenstvech a negativního vlivu na místní flóru. Především by se jeho vliv na alpínská společnstva měl objektivně posuzovat, jak z hlediska ochranářského, tak z hlediska mysliveckého managementu. Bažant obecný a jeho stavy v ČR jsou dnes na ústupu. Odlov bažanta kulminoval v roce 1973 – 1975 kdy bylo loveno okolo 1 000 000 kusů. Dnes se setkáváme s tím že v mnoha honitbách by bez lidské péče tento druh vymizel.

5.2 Introdukované druhy nevýznamné Tyto druhy se vyskytují v nevýrazných počtech. Některé přežívají a rozmnožují se bez péče člověka, některé jsou odkázané na péči člověka, bez něhož by se z naší přírody vytratily. Jsou to jelen milu, jelen maral, jelen wapiti východní, jelenec běloocasý, koza bezoárová, králík divoký, bažant královský, perlička obecná, orebice horská, orebice rudá, krocan divoký, ondatra pižmová. Mnohé z těchto druhů nejsou považovány za zvěř (jelen milu, jelen maral, jelen wapiti východní). Některé druhy jsou chovány v zájmových chovech (jelenec běloocasý, koza bezoárová). Především v bažantnicích bylo známo, že se některé exotické druhy pernaté zvěře vypouštěly pro zpestření výřadů. Pokusy o vypuštění do volnosti končily velmi špatně (perlička, orebice, krocan). Některé druhy jsou decimovány nemocemi (králík – myxomatóza).

5.3 Druhy zavlečené invazivní Tyto druhy představují velkou hrozbu (nutrie, norek americký, mýval severní, psík mývalovitý). Zavlečené druhy mohou mít katastrofický dopad na biotopy ČR. Jejich lov je legislativně omezen, a to jim jednoznačne nahrává k dalšímu populačnímu nárůstu a šíření do dalších biotopů. Negativně ovlivňují biodiverzitu, osidlují všechna příhodná stanoviště a vytlačují autochtonní druhy. Poukazují na velký problém celoevropského měřítka. Ze statistických údajú je patrné, že jejich stavy geometricky rostou.

64

6

Závěr Cílem mé práce bylo vytvořit seznam introdukovaných druhů zvěře a živočichů

v ČR a rámcově v Evropě. Vyhledat historické zmínky o první introdukci všech druhů na území ČR a Evropy. Evropská unie vydala k této problematice dokument s názvem “Plán strategie EU pro invazivní druhy“. Tento dokument zkoumá rizika spojená s výskytem invazivních druhů v rámci Evropské unie, návrh opatření k zabránění dalšímu šíření, způsoby jakými se šíří, dopady na hospodářské činnosti, ekologii a lidské zdraví. Zavlečené invazivní druhy jsou problémem celoevropského měřítka a není tedy možné ho řešit v rámci jednoho státu. Legislativa v ČR se k tomuto problému staví zatím velkoryse. Management norka amerického a psíka mývalovitého je u nás legislativně omezen, lov smí provádět pouze myslivecká stáž a myslivecký hospodář. Tato situace napomáhá růstu početních stavů zavlečených druhů a dalšímu šíření a vytlačování původních druhů. Je třeba upravit legislativu tak, aby zavlečené invazivní druhy měly stanovenou dobu lovu. Pak jsem přesvědčen o tom, že jsme schopni invazi zastavit. Management ostatních introdukovaných druhů zvěře u nás je celkem dobře zvládnutý a můžeme říci že není problém s jejích výskytem. Chov mufloní zvěře v ČR je dokonce jeden z nejlepších celosvětově. Některé druhy by však bez pomoci člověka z naší fauny již dávno vymizely. Závažná je situace jelena siky. Jelen sika se na našem území velmi dobře adaptoval. Ze zákona je považován za zvěř a má stanovenou dobu lovu, přesto však jeho management není zvládnutý. Myslím si, že je to proto, že sčítané stavy této zvěře jsou podhodnocovány, tento fakt může být zapříčiněn nedbalostí a nebo záměrně. Jelen sika jakož to jediný druh zvěře vykazuje sčítané stavy nižší než odlov. Závěrem bych chtěl zmínit, že intrudukované druhy by nám především měly přinášet obohacení, jak z pohledu ekonomiky tak z pohledu diverzity, často se ale setkáváme s problémy plynoucími z výskytu těchto druhů.

65

7

Summary The aim was to create a list of introduced species of birds andanimals in the

Republic and in Europe generally. Find historical references to the first introduction of all species in the Republic and Europe. The European Union has issued a document on this subject entitled "EU Strategy onInvasive Species." This paper examines the risks associated with the occurrence of invasive species within the European Union, proposed measures to prevent further spread, the way it spreads, the impact on economic activities, ecology and human health. Introduced invasive species are Europe-wide problem scale and is impossible to solve within a single state. Legislation in the Republic is bad to managing invasive species. Management of the american mink and raccon dog is legislatively limited. This situation helps the growth of numbers of alienspecies and further spreading and displacing native species. It is necessary to modify the legislation so that introduced invasive species have a defined period of hunting. Then I am convinced that we are able to stop the invasion. Management of other game species introduced here is quite well managed and we can say that there is no problem with their occurrence. Breeding mouflon game in the CR is even one of the best worldwide. Some species could disappear without the human help. Situation is serious with the sika deer. Sika deer in our area very well adapted. Sika has the statutory period of hunting, but the hunt is not well mastered. I think, it's because the number of sika deer are underestimated, this may be caused by negligence or deliberately.

66

8

Seznam použité literatury

[1] BABIČKA, C., DIVIŠ, V., HANÁK, J. K perspektivám chovu kamzíka horského v Jeseníkách. Myslivost. 2007, roč. 55, č. 9, s. 34-35. [2] BARTOŠ, L. Původ jelena siky v Evropě a historie vývoje hybridizace jelena siky a jelena evropského: Jelen sika v západních Čechách. Žlutice: Lesnická práce, 2007, s. 813. ISBN 978-80-02-01942-8 [3] CONVENTION ON BIOLOGICAL DIVERSITY [4] ČERVENÝ, J. a kol., 2003, Encyklopedie MYSLIVOSTI, Ottovo nakladatelství, 591 s. [5] FIDLEROVÁ, H., Mýval severní. Nežádoucí či invazní druh? Myslivost. 2009, roč. 57, č. 12, s. 14-17. [6] FISCHER, D., NOVÁ, P., Norek americký přehlížený semiakvatický predátor. Myslivost. 2008, roč. 56, č. 7, s. 16-18. [7] HANÁK, J., Jesenický kamzík včera, dnes a zítra? Myslivost. 2006, roč. 54, č. 8, s. 14-15. [8] HANUŠ, V., FIŠER, Z. Bažant. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1975. 196 s. [9] HORVÁTH, L., Rozšírenie kamzíka vo svete. Hubertlov. 2007, roč. 11, č. 1, s. 12. [10] HROMAS, J. a kol. Myslivost. Písek: Matice lesnická, 2008. 559 s. ISBN 978-8086271-00-2 [11] HUME, R. Ptáci Evropy. Praha: Knižní klub, 2004. 448 s. ISBN 80-242-1133-5 [12] HUSÁK, F., WOLF, R., LOCHMAN, J. Daněk, sika, jelenec. Praha: Státní zamědělské nakladatelství, 1986. 320 s. [13] JIANG, ZHIGANG & HARRIS, RB 2008. Elaphurus davidianus . In: IUCN 2010. IUCN Červený seznam ohrožených druhů. Verze 2010.4. < www.iucnredlist.org >. Staženo dne 12.4.2011 [14] JIŘÍK, K. a kol. Atlas zvěřě. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1980. 256 s. [15] KOMISE EVROPSKÉHO SPOLEČENSTVÍ. Plán strategie EU pro invazivní druhy. Brusel, 2008. 12 s. [16] KETTUNEN, M., et al., C. 2008. Technical support to EU strategy on invasive species (IAS) -Assessment of the impacts of IAS in Europe and the EU (final module report for the European Commission). Institute for European Environmental Policy (IEEP), Brussels, Belgium. 44 pp. + Annexes 67

[17] KUČERA, J., BURŠÍK, O., Zdravotní problematika kamzíka v Lužických horách. Myslivost. 2007 roč. 55, č. 8, s. 11-13. [18] LOCHMAN, J., KOTRLÝ, A., HROMAS, J. Dutorohá zvěř. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1979. 384 s. [19] MLÍKOVSKÝ, J. a STÝBLO, P. Nepůvodní druhy fauny a flóry České republiky. Praha: ČSOP, 2006. 496 s. ISBN 80-86770-17-6 [20] MOKRÁŠ, J., Nepůvodní druhy živočichů v ČR ve znění zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti: bakalářská práce. Brno: Mendelova univerzita, Fakulta lesnická a dřevařská, Ústav ochrany lesa a myslivosti, 2009. 53 l. Vedoucí bakalářské práce Jan Dvořák. [21] MOTTL, S: Mufloní zvěř. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1960. 184 s. [22] MOTTL, S. a kol., Myslivecká příručka. Praha: Státní zamědělské nakladatelství, 1970. 306 s. [23] PALAČAK J., Populace kamzíka horského v MS Česká Kamenice. Myslivost. 2007, roč. 55, č. 8, s. 10-11. [24] PAVLÁSEK, I., BISCHOF, J., Psík mývalovitý – nový hostitel tasemnice měchožila větveného. Myslivost. 2011, roč. 59, č. 2, s. 71-73. [25] SHINE, C., et al., 2009, Assessment to support continued development of the EU Strategy to combat invasive alien species. [26] ŠŤASTNÝ, K., Jaké jsou počty naší pernaté zvěře? (IV.). Svět myslivosti. 2011, roč. 12, č. 5, s. 15-17. [27] ŠŤASTNÝ, K., Vítané druhy, či vetřelci? (1): Ptáci hrabaví. Svět Myslivosti. 2009, roč. 10, č. 6, s. 14-17. [28] ŠÁLEK, M., Vliv invazivních predátorů na původní populace živočichů – příklad norka amerického. Svět myslivosti. 2007, roč. 8, č. 6, s. 4-5. [29] TOMICZEK, H. a TÜRCKE, F. Mufloní zvěř. Líbeznice: Víkend, 2007. 125 s. ISBN 978-80-86891-70-5 [30] VACH, M. a kol. Vývoj myslivosti a lovectví v českých zemích. Silvestris, 2010. 552 s. ISBN 978-80-901775-6-7 [31] WOLF, R. a kol. Rukověť chovu a lovu dančí zvěře. Písek: Matice lesnická, 2000. 200 s. ISBN 80-86271-05-6 [32] WOLF, R., CHROUST, M., KOKEŠ, O., LOCHMAN, J. Naše obory. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1976. 253 s. 68

Zákon o myslivosti č. 449 / 2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů Zákon O ochraně přírody a krajiny č.144 / 1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů Zákon o rybářství č. 99/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů www.csu.cz www.mze.cz www.europe/aliens.org www.faunaeur.org http://ec.europa.eu/ www.pantokrin.cz www.biolib.cz

69

9

Seznam příloh Příloha č.1- Tabulky sčítaných stavů Příloha č.2- Tabulky odlovu Příloha č.3- Mapy výskytu

70

9.1 Příloha č.1: Tabulky sčítaných stavů Sčítané stavy 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009

Daněk evropský 17591 17727 19055 20667 21676 22494 23964 25067 25701

Muflon 15658 15572 15822 17026 18274 18689 20510 20182 20738

Jelen sika 5180 4954 6086 6382 6790 7192 7637 8240 9031

Jelenec běloocasý 458 404 333 324 366 376 442 451 454

Sčítané stavy 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009

Kamzík horský 198 393 349 349 323 365 323 391 371

Koza bezoárová 44 54 28 28 29 29 28 23 24

Králík divoký 6877 5691 4652 4921 4606 3905 3709 3884 3695

Sčítané stavy 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009

Krocan divoký 237 227 427 338 446 546 267 219 154

Perlička obecná Orebice horská 0 0 0 0 177 220 122 0 275 15 77 17 132 27 66 5 250 12

71

Bažant obecný 68054 71741 68685 72147 78864 73183 81 393 80763 70370

Bažant královský 759 1185 1874 1449 1813 1331 1205 1076 785

9.2 Příloha č.2: Tabulky odlovu Odlov 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009

Daněk evropský 9408 8111 8420 9062 10049 9760 11103 13064 13093

Muflon 7444 6500 6069 6349 6870 6624 8018 9019 8764

Jelen sika 6532 5811 7010 6818 6976 6705 7939 9081 9526

Jelenec běloocasý 43 45 35 29 23 42 31 36 42

Kamzík horský 26 32 31 28 32 19 24 27 16

Koza bezoárová 4 1 0 0 1 0 0 1 1

Odlov 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009

Králík divoký 97 120 106 52 80 107 98 187 178

Krocan divoký 117 82 262 134 277 561 135 145 141

Perlička obecná 0 0 519 563 1247 646 771 647 856

Orebice horská 0 0 6311 141 0 0 0 0 0

Bažant obecný 347462 379596 326133 397768 393890 374585 435761 398663 342820

Bažant královský 362 253 605 790 868 1009 1028 1240 1269

Odlov 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009

Ondatra pižmová 4944 2932 2236 2336 2021 2323 2097 1604 1115

Nutrie 0 0 158 351 440 489 768 1206 1330

Norek americký 0 0 332 359 397 392 548 666 750

72

Mýval severní 0 0 28 24 29 41 71 111 154

Psík mývalovitý 263 269 393 658 723 555 783 940 964

9.3 Příloha č. 3: Mapy výskytu

Obrázek 18: Rozšíření kozy bezoárové v Evropě (http://www.faunaeur.org)

absence

výskyt

Obrázek 19: Rozšíření kozy bezoárové v ČR(MLÍKOVSKÝ, J., STÝBLO, P., 2006)

73

Obrázek 20: Rozšíření jelena siky v Evropě (http://www.faunaeur.org)

absence

výskyt

Obrázek 21: Rozšíření jelena siky v ČR (www.biolib.cz)

74

Obrázek 22: Rozšíření daňka skvrnitého v Evropě (http://www.faunaeur.org)

absence

výskyt

Obrázek 23: Rozšíření daňka skvrnitého v ČR (www.biolib.cz)

75

Obrázek 24: Rozšíření jelence běloocasého v Evropě (http://www.faunaeur.org)

absence

výskyt

Obrázek 25: Rozšíření jelence běloocasého v ČR (www.biolib.cz)

76

Obrázek 26: Rozšíření ondatry pižmové v Evropě (http://www.faunaeur.org)

absence

výskyt

Obrázek 27: Rozšíření ondatry pižmové v ČR (www.biolib.cz)

77

Obrázek 28: Rozšíření králíka divokého v Evropě (http://www.faunaeur.org)

absence

výskyt

Obrázek 29: Rozšíření králíka divokého v ČR (www.biolib.cz)

78

Obrázek 30: Rozšíření muflona v Evropě (http://www.faunaeur.org)

absence

pochybný výskyt

výskyt

Obrázek 31: Rozšíření muflona v ČR (www.biolib.cz)

79

Obrázek 32: Rozšíření kamzíka horského v Evropě (http://www.faunaeur.org)

absence

pochybný výskyt

výskyt

Obrázek 33: Rozšíření kamzíka horského v ČR (www.biolib.cz)

80

Obrázek 34: Rozšíření orebice horské v Evropě (http://www.faunaeur.org)

absence

výskyt

Obrázek 35: Rozšíření orebice rudé v Evropě (http://www.faunaeur.org)

absence

výskyt

81

Obrázek 36: Rozšíření krocana divokého v Evropě (http://www.faunaeur.org)

pochybný výskyt

výskyt

nezmapováno

Obrázek 37: Rozšíření krocana divokého v ČR (MLÍKOVSKÝ, J., STÝBLO, P., 2006)

82

Obrázek 38: Rozšíření bažanta obecného v Evropě (http://www.faunaeur.org)

absence

pochybný výskyt

výskyt

Obrázek 39: Rozšíření bažanta oecného v ČR (ŠŤASTNÝ, K., 2011)

83

nezmapováno

Obrázek 40: Rozšíření bažanta královského v Evropě (http://www.faunaeur.org)

absence

pochybný výskyt

výskyt

nezmapováno

Obrázek 41: Rozšíření perličky obecné v Evropě (http://www.faunaeur.org)

absence

výskyt

84

Obrázek 42: Rozšíření norka amerického v Evropě (http://www.faunaeur.org)

absence

výskyt

Obrázek 43: Rozšíření norka amerického v ČR (www.biolib.cz)

85

Obrázek 44: Rozšíření nutrie v Evropě (http://www.faunaeur.org)

absence

pochybný výskyt

výskyt

Obrázek 45: Rozšíření nutrie v ČR (www.biolib.cz)

86

Obrázek 46: Rozšíření psíka mývalovitého v Evropě (http://www.faunaeur.org)

absence

pochybný výskyt

výskyt

Obrázek 47: Rozšíření psíka mývalovitého v ČR (www.biolib.cz)

87

Obrázek 48: Rozšíření mývala severního v Evropě (http://www.faunaeur.org)

absence

pochybný výskyt

výskyt

Obrázek 49: Rozšíření mývala severního v ČR (www.biolib.cz)

88