Mediace. jako alternativní způsob řešení sporů. Mediation. as an alternative dispute resolution

Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta

Mediace jako alternativní způsob řešení sporů

Mediation as an alternative dispute resolution

Rigorózní práce

Mgr. Veronika Targa

Vedoucí rigorózní práce: doc. JUDr. Alena Macková, Ph.D. Katedra: občanského práva Datum vypracování práce (uzavření rukopisu): prosinec, 2013

Prohlašuji, že jsem předkládanou rigorózní práci vypracovala samostatně, všechny použité prameny a literatura byly řádně citovány a práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu.

V Ostravě dne …………. ……………………….

Ráda bych na tomto místě poděkovala paní doc. JUDr. Aleně Mackové, Ph.D. za odborné vedení při zpracování této práce a dále též panu Ing. Janu Targovi za účinnou pomoc.

OBSAH ÚVOD ............................................................................................................................... 1 1.

HISTORICKÝ EXKURZ .................................................................................... 4

2.

ALTERNATIVNÍ ZPŮSOBY ŘEŠENÍ SPORŮ OBECNÉ VÝKLADY ........ 9

2.1 Základní charakteristika...................................................................................................... 9 2.2 Jednotlivé alternativní metody řešení sporů .................................................................... 14 2.2.1 Negociace (Wise Man; renegociace) ................................................................................ 14 2.2.2 Facilitace a konciliace ...................................................................................................... 15 2.2.3 Minitribunál (mini - trial) a expertiza............................................................................... 16 2.2.4 Rozhodčí řízení (arbitráž) ................................................................................................. 17

3.

TEORETICKÁ VÝCHODISKA MEDIACE .................................................. 22

3.1 Obecné vymezení mediace ................................................................................................. 22 3.2 Průběh mediace a její fáze ................................................................................................. 28 3.2.1 Příprava mediace .............................................................................................................. 30 3.2.2 Zahájení mediace.............................................................................................................. 30 3.2.3 Získávání informací.......................................................................................................... 31 3.2.4 Porozumění zájmům ......................................................................................................... 33 3.2.5 Hledání řešení ................................................................................................................... 34 3.2.6 Vytváření a sepsání dohody ............................................................................................. 35 3.2.7 Závěrečné slovo................................................................................................................ 37 3.2.8 Příklad z praxe .................................................................................................................. 38 3.3 Osoba mediátora ................................................................................................................. 40 3.4 Prostředky a techniky mediace.......................................................................................... 46 3.5 Oblasti využití mediace ...................................................................................................... 52 3.6 Výhody (nevýhody) mediace ve srovnání se soudním řízením ....................................... 55

4.

MEDIACE V ČESKÉ REPUBLICE ................................................................ 61

4.1 Platná právní úprava mediace v České republice............................................................ 65 4.1.1 Mediátor a jeho postavení při mediaci ............................................................................. 67 4.1.2 Proces mediace a jeho účinky .......................................................................................... 73 4.1.3 Mediační dohoda a ukončení mediace ............................................................................. 77 4.1.4 Odměna mediátora ........................................................................................................... 79 4.1.5 Správní delikty v mediaci ................................................................................................. 81

5.

MEDIACE V ZAHRANIČNÍ PRÁVNÍ ÚPRAVĚ .......................................... 83

5.1 Mediace na území Evropské unie ...................................................................................... 84 5.2 Mediace na Slovensku ........................................................................................................ 89 5.3 Mediace v Rakousku........................................................................................................... 92 5.4 Mediace v Belgii .................................................................................................................. 95 5.5 Mediace na americkém kontinentě ................................................................................... 98

6.

ÚVAHY NAD MEDIACÍ DE LEGE FERENDA ..........................................102

ZÁVĚR .........................................................................................................................108 RESUMÉ ......................................................................................................................112 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY .......................................................................114 SEZNAM TABULEK .................................................................................................121 ABSTRAKT .................................................................................................................122 ABSTRACT .................................................................................................................122 KLÍČOVÁ SLOVA / KEY WORDS………………………………………………..123

ÚVOD „Ten, kdo ví, kdy může bojovat a kdy nikoliv, zvítězí.“ Sun Tzu Vztahy mezi lidmi ve společnosti jsou založeny na vzájemné komunikaci. Jak ovšem víme, lidská komunikace není vždy bezproblémová. Lidé jsou různí, taktéž jejich představy, názory a postoje. Proto mezi lidmi dochází ke konfliktům. Nezřídka vzniklé konflikty končí až před soudem, na nějž se lidé obrací s vizí své pravdy a vítězství. Otázkou však je, zda řešení sporu prostřednictvím soudu může skutečně napravit narušený vztah mezi dotčenými lidmi. Výsledek soudního řízení je založen na principu vítěz a poražený. Jen stěží si lze proto z této pozice představit, že mezi znesvářenými stranami dojde v jeho důsledku k obnovení vztahu a pokračování ve vzájemné spolupráci. A právě za účelem nalezení jiného výsledku sporu je využívána mediace, jakožto určitá alternativa k řízení soudnímu. Mediace poskytuje stranám širší pohled na vzniklý konflikt, kdy tento nemusí nutně přinést stranám pouze stres a destrukci vztahu, ale též žádoucí změnu, vyjasnění problémů či uklidnění atmosféry mezi nimi. Mediace představuje formu otevřeného dialogu, při němž třetí nestranná osoba napomáhá dotčeným stranám nalézt vhodné řešení jejich sporné otázky. Jejím cílem je spokojenost s výsledkem pro všechny zúčastněné strany, tak aby vítězi byli všichni. V České republice není prozatím mediace příliš rozšířeným způsobem urovnávání sporů v netrestní oblasti 1. V návaznosti na nově přijatou právní úpravu, a to zákon č. 202/2012 Sb., o mediaci a o změně některých zákonů, lze však předpokládat, že se bude mediace v praxi stále častěji uplatňovat. Již nyní došlo k výraznému vzrůstu zájmu o mediaci mezi odborníky, zejména advokáty, a možnosti jejího praktického provádění, čemuž odpovídá množství pořádaných školení na téma mediace a podmínek složení odborné zkoušky z mediace.

1

Z výzkumů uskutečněných na našem území týkajících se oblasti využívání mimosoudních způsobů řešení sporů vyplývá, že mediace je v České republice využívána přibližně jen v 11 % sporných případů. Dle názorů odborníků zabývajících se problematikou mediace je však uváděný výsledek značně nadnesen.

1

V této práci se proto zaměřuji na výklad základních vztahů a procesů uplatňujících se při řešení sporů prostřednictvím alternativních metod řešení sporů, konkrétně za použití mediace. Jsem si vědoma, že mediace je do značné míry ovlivněna řadou psychologických a sociologických aspektů, čemuž odpovídá i struktura této práce. Tato skutečnost je dána tím, že mediační proces představuje spíše mimoprávní mechanismus řešení sporů, a není tudíž ovládán rigidní právní úpravou. Naopak právní úprava týkající se mediace se snaží o zachování co největšího prostoru stranám. Objasnění teoretických východisek mediace nám však poskytuje lepší náhled na celou problematiku mediačního řízení. Po úvodním historickém exkurzu v oblasti mimosoudního řešení sporů, který umožňuje získat základní představu o časovém vývoji nejen mediace, ale též dalších alternativních metod řešení sporů, se ve druhé kapitole práce věnuji obecnému výkladu alternativních způsobů řešení sporů. Vysvětluji, co znamená pojem alternativní způsoby řešení sporů, objasňuji teoretické zdroje těchto způsobů, základní principy a charakteristiky vybraných alternativních metod řešení sporů. Třetí kapitola práce je věnována samotné metodě mediace, jejím teoretickým východiskům, přičemž pro lepší přehlednost je tato kapitola členěna do dílčích podkapitol. V první podkapitole objasňuji základní znaky mediace, jako mimosoudního procesu, dále se zabývám možnými formami mediace, zaměřuji se rovněž na její výhody a nevýhody přinášející stranám. Ve druhé podkapitole popisuji, jak probíhá proces mediace, resp. na jaké fáze lze proces mediace členit, přičemž tento ilustruji na vybraném případu z praxe. Další podkapitola je věnována osobě mediátora, zejména co tvoří náplň profese mediátora, předpokladům, které jsou kladeny na výkon činnosti mediátora, jeho postavení v rámci mediace a povinnostem, jež musí dodržovat při mediování. Čtvrtá podkapitola se zaměřuje na prostředky a techniky, které se v rámci procesu mediace uplatňují. Předposlední podkapitola se zabývá praktickým využitím mediace ve společnosti, tj. oblastmi, v nichž se mediace může při řešení vzniklých sporů uplatnit. V poslední podkapitole poté provádím stručné srovnání mediace a soudního řízení z hlediska její možné pomoci přetíženému, zejména civilnímu, soudnictví. Čtvrtá kapitola je zaměřena na výklad právní úpravy mediace na území České republiky. Zabývá se využitím procesu mediace v občanském soudním řízení, 2

samostatná podkapitola poté tvoří seznámení s obsahem právní úpravy zákona o mediaci, kdy je tento představen v dílčích podbodech. Pátá kapitola přináší náhled na právní úpravu mediace ve vybraných zahraničních státech, konkrétně na území Evropské unie - na Slovensku, v Rakousku a v Belgii. Dále popisu mediace na území Spojených států amerických, jež jsou považovány za kolébku moderní mediace. Před závěrečným shrnutím se zamýšlím nad otázkami týkajícími se možných aplikačních problémů spjatých s nově přijatým zákonem o mediaci. Zejména se jedná o otázky, které se vztahují k osobě mediátora, jeho vzdělání a odpovědnosti za platnost mediační dohody, dále otázky ohledně vynutitelnosti mediačních doložek a vykonatelnosti dohod přijatých v rámci mediace. Při psaní této rigorózní práce čerpám z poznatků obsažených v naší i zahraniční literatuře, dále z odborných článků a praktických zkušeností osob věnujících se problematice mediace a rovněž z příslušné právní úpravy, přičemž všechny zdroje uvádím v připojeném seznamu použité literatury. Text rigorózní práce vychází ze stavu právní úpravy účinné do 31.12.2013, kdy byla práce dokončena.

3

1.

HISTORICKÝ EXKURZ

V lidské společnosti docházelo vždy ke sporům, proto bylo potřeba nalézt způsoby vedoucí k jejich urovnání. Způsoby řešení vzniklých sporů se postupem času vyvíjely a měnily tak, jako se vyvíjela a měnila samotná společnost. Na základě nejnovějších výzkumů prováděných u primátů (opic) lze konstatovat, že řešení sporů za účasti třetího jedince používali k dorozumění už naši vývojoví předci, neboť toto jednání v jednoduché podobě můžeme dodnes pozorovat i u opic. 2 V období tzv. rodové společnosti převládalo přesvědčení o ovládání světa nadpřirozenou mocí. V této společnosti byl proto prvním vyšetřovatelem a zároveň i soudcem duchovní. Duchovní měl za svůj hlavní úkol zajistit kontakt mezi světem lidí a nadpřirozenou mocí. Rozhodnutí duchovního v případě řešení sporu bylo neodvolatelné a bylo zpravidla vykonáváno celým kmenem či rodem. Výkon uloženého trestu byl nezřídka zároveň náboženským obřadem. 3 V další vývojové etapě společnosti byl duchovní nahrazen soudcem. Počátky klasického soudnictví však nejsou příliš jasné. Primárně bylo společností uznáváno právo na svépomoc, jež bylo nahrazeno povinností jedince podrobit se při řešení sporu soudu. S rozvojem soudnictví pak souvisí snaha o nalezení dalších způsobů, jimiž lze řešit spory jinak než prostřednictvím soudu. O tradičních metodách mimosoudního řešení sporů, mezi něž řadíme zejména rozhodčí řízení a mediaci, nacházíme první záznamy již v období starověku, a to na území Fénické a Babylonské říše. V antickém Řecku se pak občané zpravidla obraceli v občanských sporech nejdříve na rozhodce a teprve až následně na soud. Na přelomu 5. a 4. století př. n. l. bylo Řeky dokonce zavedeno povinné rozhodčí řízení, a to za podmínek kdy: „… každý občan starší 60 - ti let byl pod ztrátou cti povinen přijmout

2

KOLÁŘOVÁ, D. Mediace. Projekt CZ0056: Text pro elektronické vzdělávání Justiční akademie. (Elearning Education for Judiciary - Norský finanční mechanismus). [online]. prosinec 2010 - únor 2011 [cit. 2013-05-19]. Dostupný z elearningového portálu Justiční akademie UNIFOR: . 3

SCHELLE, K.; SCHELLEOVÁ, I. Alternativní způsoby řešení obchodních sporů. 2. vydání. Ostrava: KEY Publishing, 2007, s. 9.

4

funkci státem autorizovaného rozhodce. Jeho rozhodnutí musely strany vyčkat. Z jeho výroku bylo možné odvolání k héliaie (lidovému soudu), která se civilními věcmi zabývala pouze v odvolací instanci. “ 4 Mimosoudní řešení sporů bylo používáno též při řešení konfliktů mezi církevními komunitami, především mezi křesťany na evropském kontinentu a náboženskými skupinami v Asii. V období raného křesťanství bylo k řešení těchto konfliktů využíváno institutu tzv. usmiřování znesvářených stran za přítomnosti třetí nestranné osoby. S rozvojem mořeplavby a mezinárodního obchodu začalo být mimosoudní řešení sporů stále častěji využíváno při řešení sporů mezi členy různých obchodních společností. K řešení předmětného sporu byli stranami povoláváni vybraní obchodníci jakožto „třetí nestranní“. Ve století 18. n. l. poté došlo k významné institucionalizaci obchodní a námořní arbitráže pod dohledem jednotlivých obchodních spolků, lodních a burzovních institucí, obchodních komor. 5 Mimosoudní řešení sporů má dlouholetou tradici rovněž v oblasti trestního práva. Bylo ho používáno při narovnávání konfliktu mezi poškozeným a pachatelem trestného činu a je spojené mimo jiné i s fenoménem smírčích křížů. Od roku 1300 n. l. jsou dohody o vině a trestu postupně začleňovány do tehdejšího trestního práva. Toto nové právo, na rozdíl od původního, které za smrt oběti vyžadovalo smrt pachatele, se zabývalo i aspekty vycházejícími z lidské psychiky. Byl tedy kladen důraz na zjištění samotných příčin, jež vedly pachatele ke spáchání trestného činu. Tato zjištění následně napomáhala k řešení konfliktu jiným způsobem než jen smrtí pachatele. Výsledkem tak mohl být kupříkladu trest spočívající v úhradě nákladů pohřbu oběti či náhrady soudních výloh pachatelem apod. Šlo tedy o jakousi smírčí dohodu uzavíranou mezi zúčastněnými stranami konfliktu za přítomnosti třetí osoby, jíž byl představitel obce či obecní starší. Tento způsob řešení trestných činů však nebyl ve středověku způsobem

4

HOLÁ, L. Mediace v teorii a praxi. 1. vydání. Praha: Grada Publishing, 2011, s. 13 - 14.

5

WINTEROVÁ, A. a kol. Civilní právo procesní. 6. vydání. Praha: Linde, 2011, s. 665 - 666.

5

výlučným, jelikož v zásadě platilo, že majetný občan se mohl vyplatit z každého spáchaného zločinu. 6 Podíváme - li se blíže na vývoj mimosoudního řešení sporů na našem území, zjišťujeme, že od 13. století n. l. se mohou strany podrobit rozhodčímu řízení zásadně v každém sporu a v každém stádiu soudního řízení. V českých zemích byla uplatňována především římsko - kanonická forma rozhodčího řízení, která byla modifikována praxí šířenou italskými soudy a teoretickou praxí procesualistů. 7 Stanovit přesný časový úsek, od kdy hovoříme o mediaci, jakožto specifickém způsobu řešení sporů, je velmi složité, jelikož mediace se v rámci různých společenství vyvíjela odlišně. Původně se jednalo o neformální jednání mezi jedinci za účasti třetí osoby, v rámci něhož se využívaly určité mediační techniky. Později došlo k institucionalizování mediace a její profesionalizaci. Obecně lze však říci, že se mediace vyvinula z rozhodčího řízení, jež je pojímáno jako její předstupeň. Metody řešení sporů připomínající mediaci využívala řada kultur, např. Židé, křesťané, hinduisté, buddhisté aj. Kupříkladu v židovské komunitě byla mediace využívána při řešení sporů jak náboženskými, tak politickými představiteli již v biblických časech. Později zaujímali při mediování klíčovou úlohu rabíni a rabínské soudy, jež řešili spory mezi obyvateli židovské obce. 8 S mediací se setkáváme rovněž v antickém Řecku pod názvem „proxenetas“. 9 V novodobých dějinách začala být mediace v praxi výrazněji uplatňována přibližně před padesáti lety. Je uváděno, že do Spojených států amerických (USA) a Kanady, jež jsou považovány za kolébky mediace v severozápadní civilizaci, mediace dorazila přibližně ve druhé polovině 20. století díky migraci. Existují však též názory,

6

JIHOČESKÁ UNIVERZITA, TEOLOGICKÁ FAKULTA. Mediace jako přístup, idea řešení konfliktů za pomoci třetí nezávislé strany [online]. 2004 [cit. 2012-01-29]. Dostupné ve formátu DOC z WWW: . 7

SCHELLE, K.; SCHELLEOVÁ, I. Alternativní způsoby řešení obchodních sporů. 2. vydání. Ostrava: KEY Publishing, 2007, s. 10. 8

CHOLENSKÝ, R. Praktický průvodce mediací podle nové právní úpravy. 1. vydání. Praha: Linde, 2013, s. 73. 9

HOLÁ, L. Mediace v teorii a praxi. 1. vydání. Praha: Grada Publishing, 2011, s. 13.

6

že mediační postupy byly používány již indiánskými kmeny „předkolumbovské“ Ameriky. První institucionalizovanou podobu dostává mediace na počátku 20. století, konkrétně v roce 1913, kdy byl při Ministerstvu práce USA zřízen institut Smírčí služby, jenž byl později přejmenován na Federální mediační a smírčí službu. Institut vznikl v souvislosti s dělnickými nepokoji a jeho hlavním účelem bylo zprostředkování dohody mezi nespokojenými dělníky a zaměstnavatelem. 10 K výraznému rozvoji mediace dochází počátkem let šedesátých, kdy byla zakládána hnutí za občanská a lidská práva a došlo k přijetí tzv. antidiskriminačních zákonů. V návaznosti na nově přijaté zákony dochází k nárůstu počtu podaných žalob u amerických soudů, které tento nápor nebyly schopny zvládat. Mediace, jakožto metoda řešení sporů, tak představovala účinnou alternativu k pomalé justici, jež byla svázána přílišným formalismem. 11 Mediace se v USA formovala ve dvou odlišných směrech. První směr byl zastoupen společenskými organizacemi v čele s představiteli justice a právními reformátory. Tito prosazovali používání mediace za účelem rozvoje společenství a hlavně jako alternativu k příliš formálnímu soudnímu systému. Na druhé straně poté stáli především političtí vůdci a lídři občanských sdružení, jež prosazovali užívání mediace při řešení všech společenských konfliktů. V roce 1976 byla bývalým předsedou Nejvyššího soudu USA Warrenem Burgerem svolána tzv. Roscoe Poundova konference za účelem hledání příčin veřejné nespokojenosti s výkonem spravedlnosti. Právě touto konferencí započala moderní historie řešení sporů v USA. Jejím výsledkem bylo zřízení tří experimentálních soudů, kdy v rámci těchto byly k vybraným sporům přiřazovány jednotlivé formy alternativních způsobů řešení sporů, jako např. mediace, rozhodčí řízení apod. Ač byly motivy a cíle jednotlivých skupin v řadě bodů rozličné, jejich společným cílem bylo rozšířit myšlenky mediace do praktické oblasti. Důsledkem bylo přijetí mediace jak v odborných, tak i laických kruzích a její aplikace na široké

10

POTOČKOVÁ, D. Nejlepší je domluvit se aneb průvodce mediačním procesem. 1. vydání. Praha: Alfom, 2013, s. 18. 11

PAVLOVOVÁ, L.; VETEŠKA, J. a kol. K aktuálním otázkám vyjednávání, mediace, rozhodčího řízení a tzv. práva spolupráce. 1. vydání. Praha: Univerzita Jana Amose Komenského Praha, 2010, s. 22 - 23.

7

spektrum společenských konfliktů. Mediace tak začala být uplatňována při řešení sporů v oblasti práva rodinného, ochrany osobnosti, ekologie, či v konfliktech vznikající na mezinárodní úrovni. 12 Na území České republiky byla mediace rozšířena až na počátku devadesátých let minulého století, a to na základě společenských změn, jež se udály v roce 1989. Díky vlivu západních demokracií a různých skupin odborníků, kteří s metodou mediace měli již třicetileté zkušenosti, se tak zásady mediace začaly pozvolna uplatňovat i u nás. Know - how této techniky řešení sporů v netrestní oblasti přivezli mediátoři z USA působící v nadaci Partners for Democratic Change. S pomocí těchto mediátorů byli na našem území vzděláváni v oblasti mediace první čeští mediátoři a následně bylo založeno rovněž první české sdružení mediátorů nazvané Centrum pro vyjednávání a řešení konfliktů.

13

V průběhu dalších let zájem o mediaci narůstal a byly zakládány

další organizace nabízející mediační služby, kdy mezi nejznámější řadíme Asociaci mediátorů České republiky, Sekci ADR při České advokátní komoře nebo Conflict Management International atd. V dnešní době představuje mediace celosvětově uznávaný a stále se rozvíjející nástroj sloužící k urovnávání sporů. Počet osob, které mediaci realizují, se stále rozšiřuje. Vznikají nové asociace a profesní sdružení odborníků provozujících mediaci, mediace se studuje rovněž na školách. Dle zahraničních průzkumů je mediace úspěšná v 60 až 70 % případů. S ohledem na tento závěr je dnes proto považována za nejhospodárnější způsob řešení konfliktů a svůj význam má rovněž při předcházení soudních sporů. 14

12


13

ASOCIACE MEDIÁTORŮ ČESKÉ REPUBLIKY. Co je to mediace. [online]. 2012 [cit. 2012-01-29]. Dostupné z WWW: . 14

KOLÁŘOVÁ, D. Mediace. Projekt CZ0056: Text pro elektronické vzdělávání Justiční akademie. (Elearning Education for Judiciary - Norský finanční mechanismus). [online]. prosinec 2010 - únor 2011 [cit. 2013-05-19]. Dostupný z elearningového portálu Justiční akademie UNIFOR: .

8

2. ALTERNATIVNÍ VÝKLADY

2.1

ZPŮSOBY

ŘEŠENÍ

SPORŮ

OBECNÉ

Základní charakteristika K urovnání sporu mezi jedinci ve společnosti může dojít v zásadě dvojím

způsobem. Jednak může být spor vyřešen samotnými spornými stranami na základě jejich vzájemného jednání, nebo za účasti třetí, od stran odlišné, osoby. Řešení konfliktu samotnými spornými stranami v praxi obvykle selhává. Strany totiž často nevědí, jak svůj problém řešit, anebo vědí, jak jej řešit, ale nedovedou tak postupovat. Proto se obrací s žádostí o pomoc na třetí osobu. Třetí osoba poté může do sporu zasahovat buď tak, že stranám radí a napomáhá jim urovnat vzniklý rozpor, nebo přímo spor mezi stranami projedná a následně vydá závazné rozhodnutí. Právě prvý z uvedených způsobů obecně nazýváme jako alternativní způsob řešení sporů. 15 Pojem alternativní způsoby řešení sporů (dále též označován jako „ADR“) je pojmem poměrně širokým a novodobým. Tento pojem se objevil v souvislosti s hledáním alternativ k řešení sporů prostřednictvím soudu, neboť soudní řízení se začalo jevit jako proces nákladný, zdlouhavý a bez výrazné efektivity. 16 Termín

ADR

pochází

z anglického

pojmosloví

„Alternative

Dispute

Resolution“ a podle Blackova právnického slovníku se tento pojem vztahuje na: „procesy řešení sporů na základě jiných prostředků, než je řízení před soudem; např. arbitráží (rozhodčím řízením), zprostředkováním, zjednodušeným řízením (mini trials)“ 17. Alternativní způsoby (metody) řešení sporů lze pojímat jako alternativy k formám řešení sporů, jimž stát poskytuje své garance mocí veřejnou, tj. alternativu

15

RŮŽIČKA, K. Rozhodčí řízení před Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky. 2. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2005, s. 13 - 14. 16

RABAN, P. Alternativní řešení sporů, arbitráž a rozhodci v České a Slovenské republice a zahraničí. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 5. 17

BLACK, H. C.; NOLAN, J. R.; NOLAN-HALEY, J. M. Blackův právnický slovník: A - I, Volume 1. 6. vydání. Praha: Victoria Publishing, 1993, s. 81.

9

zejména vůči řízení soudnímu. Jde o metody, které v žádném ze svých prvků či fázi nevyužívají moci veřejné k zajištění pomocných nebo kontrolních funkcí a které mají za svůj cíl především vytvořit co největší rovnováhu mezi účastníky při řešení předmětného sporu. 18 V souvislosti se shora uvedeným je však potřeba podotknout, že alternativní metody řešení sporů soudní proces nenahrazují. Nepředstavují omezení soudní pravomoci, jelikož strany sporu se alternativním způsobům podrobují v zásadě dobrovolně a na základě vlastního uvážení. V případě nespokojenosti stran s průběhem či výsledkem ADR pak zůstává sporným stranám zaručeno právo obrátit se na soud a toto právo jimi není ani nikterak dotčeno. 19 Základ ADR představuje dohoda. Jedná se o dohodu, na základě níž se sporné strany dohodnou, že se dobrovolně zúčastní jednání, v rámci něhož se pokusí vyřešit předmětný spor. Cílem jednání je pak opět dohoda, jíž bude předmětný spor vyřešen. Za charakteristické rysy alternativních metod řešení sporů lze označit zejména následující: 1) Dobrovolnost - strany sporu si na základě vlastního uvážení zvolí určitou alternativní metodu řízení pro řešení svého sporu, dobrovolně se této podřizují a jednají v rámci ní. Samotná dohoda o řešení sporu alternativním způsobem přivádí strany ke vzájemné komunikaci a umožňuje navodit prostředí spolupráce. 2) Nezávaznost - pohyb daného řízení jakož i jeho účinky nejsou pod přímou regulací ze strany státu. Strany se svobodně zamýšlejí nad navrženými řešeními sporu a následně se pro určité rozhodnou. 3) Kompromis - strany hledají shodu ohledně sporného předmětu řízení, která by odpovídala zájmům všech zúčastněných stran, jsou samy zodpovědné za věcnou stránku způsobu řešení daného sporu.

18

ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 1. vydání. Praha: ASPI Publishing, 2002, s. 13. 19

ZOULÍK, F. Mediace jako alternativa soudního sporu. Bulletin advokacie, 2001, č. 8, s. 28.

10

4) Dohoda - úspěšným výsledkem řízení není exekuční titul, nýbrž dohoda či smlouva řešící spornou otázku mezi stranami. 20 V návaznosti na shora označené charakteristické rysy ADR lze říci, že alternativní metody řešení sporů přináší stranám řadu výhod. V prvé řadě se jedná o skutečnost, že ADR nabízí stranám další možnosti, jež jsou soudu neznámé či nedostupné. Za základní přínosy ADR pak můžeme příkladmo zařadit: 

nižší náklady spojené s řízením, neboť strany mohou svým chováním tyto do značné míry ovlivnit,



menší časová náročnost sporu,



větší kooperace zúčastněných stran, kdy si tyto vybírají, kdo a kde bude spor rozhodovat, za jakých podmínek atd.,



neveřejnost jednání, větší šance na zachování zájmů stran a vzájemné důvěry apod.

Na druhou stranu je nutno konstatovat, že ADR přináší stranám taktéž i určitá rizika. Takovéto riziko představuje zejména fakt, že po celou dobu alternativního jednání běží lhůty důležité z hlediska uplatnění práva, tj. lhůta promlčecí, prekluzivní. „Pokud by strana byla neznalá, anebo druhá strana by využívala této formy řešení sporů jen pro oddálení konečného řešení, mohlo by se stát jednání v rámci některé z alternativních forem jednáním velmi nebezpečným pro možný budoucí průběh sporu před orgánem rozhodčím či soudním.“

21

Je tedy potřeba, aby strany vždy pečlivě

uvážily veškeré skutečnosti ovlivňující daný spor. V praxi se uplatňuje celá řada možných alternativních metod řešení sporů. O tomto svědčí jejich široká nabídka zejména v zahraniční obchodní praxi a na mezinárodní úrovni. Platformou pro poskytování těchto metod jsou státní orgány, nevládní instituce a mezinárodní organizace, např. Světová organizace duševního

20

ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení – alternativa k řízení soudnímu. Právní fórum, 2008, č. 4, s. 121 a násl. 21

ROZEHNALOVÁ, N. Alternativní způsoby řešení sporů. Obecně. Původní nebo upravené texty pro ASPI, 2002, č. 5.

11

vlastnictví (WIPO), Mezinárodní obchodní komora (ICC), Americká arbitrážní asociace (AAA) atd. 22 Mezi nejznámější a nejčastěji využívané ADR lze tak zařadit zejména následující: 

negociace (renegociace),



facilitace,



konciliace,



mediace,



expertiza (nezávislý posudek),



minitribunál (mini - trial),



rozhodčí řízení (arbitráž) apod.

Shora uvedené metody se odlišují nejen od řízení soudního, ale i navzájem mezi sebou, a to v různých aspektech. Dané alternativní metody řešení sporů se pohybují od neformálních a flexibilních způsobů vedení procesu k přísně formálnímu, od možnosti stran ovlivňovat výsledek sporu po ztrátu tohoto vlivu, od soukromého jednání po veřejné jednání, odlišují se pravomocemi svěřenými třetí osobě, povahou sporu mezi stranami, stádiem samotného sporu, délkou trvání řízení atd. Všechny výše uvedené způsoby alternativních metod řešení sporů však mají společný prvek v podobě snahy upřednostňovat vzájemné jednání stran před jejich rozsuzováním. V praxi též dochází k prolínání jednotlivých metod navzájem a ke vzniku smíšených metod. Takovými metodami jsou např. med/arb či arb/med představující kombinaci řízení mediačního a rozhodčího. Současná společnost je značně globalizovaná. Společný kyberprostor umožňuje masivní rozvoj informačních a komunikačních technologií, což dodává alternativním metodám řešení sporů zcela nový rozměr. Moderní technologie komunikace, mezi něž řadíme např. emaily, videokomunikace, internetové sociální sítě apod., tak výrazně přispívají k rozšíření použitelnosti ADR a k vývoji dalších alternativ. Jednu z těchto nových alternativ představuje tzv. online alternativní řešení sporů (Online Dispute Resolution). Na jedné straně totiž moderní technologie umožňují snadnou výměnu dat bez jakýchkoli zeměpisných a vzdálenostních bariér, na druhou stranu však otevírají

22

BĚHOUNEK, T. Mediace v civilním řízení. Právní rozhledy, 2004, č. 19, s. 713.

12

poměrně široký prostor pro vznik sporů, a to především v oblasti elektronického obchodování. Online alternativní řešení sporů vede strany k řešení konfliktu pomocí online komunikačních prostředků nebo využitím online prostoru. 23 Faktorů ovlivňujících zúčastněné strany pro výběr té které alternativní metody k urovnání jejich konfliktu je povícero. Předně jde o posouzení toho, co je pro strany v předmětném sporu důležité, zda obnova narušeného vztahu a možnost další spolupráce, či toliko rychlé vyřešení sporu. Důležitou je dále představa stran o spravedlivém řešení jejich rozporu a skutečnost, že nesoudní varianty obvykle ponechávají zúčastěným stranám poměrně široký prostor pro kontrolu nad hledaným řešením. Při výběru vhodné metody je proto potřeba se zaměřit zejména na: 

povahu sporu, důvody jeho vzniku, vývoj a dynamiku,



vztahy mezi stranami konfliktu, a to s ohledem na jejich společnou minulost, tak i budoucnost,



očekávané náklady spojené s vybraným řízením,



limitace stran z hlediska času a peněz,



soukromí řízení, zda je pro strany důležité spor projednávat neveřejně, či nikoliv,



podobu výsledku, tj. jakou formu může mít a do jaké míry může být pro strany závazný. 24

Úspěšnost alternativního jednání pak do značné míry záleží na osobě mediátora, konciliátora, rozhodce, tedy osobě, jež zásadním způsobem řídí celý průběh předmětného sporu mezi stranami a jejíž dovednosti dokážou výrazně ovlivnit názory zúčastněných stran.

23

LOUTOCKÝ, P. Slabiny a silné stránky on-line rozhodčího řízení se zaměřením na B2B transakce. Revue pro právo a technologie, 2012, č. 6, s. 76. 24

POTOČKOVÁ, D. Nejlepší je domluvit se aneb průvodce mediačním procesem. 1. vydání. Praha: Alfom, 2013, s. 49 - 50.

13

2.2

Jednotlivé alternativní metody řešení sporů V návaznosti na shora vyjmenované metody alternativních způsobů řešení

sporů v následujícím podbodu práce tyto stručně vymezím a uvedu jejich základní charakteristiku. Obecně lze říci, že společným a charakteristickým znakem pro níže uvedené alternativní způsoby řešení sporů je jejich dobrovolnost. Dobrovolnost spočívá jednak v tom, že se daným řízením zúčastněné strany podřizují na základě vlastního rozhodnutí, tedy zcela dobrovolně, a dále pokud v jejich průběhu strany dospějí k vzájemné dohodě o předmětném sporu, je tato dohoda následně jimi plněna taktéž dobrovolně.

2.2.1 Negociace (Wise Man; renegociace) Negociace neboli vyjednávání je nejstarší a zároveň základní způsob řešení sporu mezi stranami, který nahrazuje řešení sporu za účasti orgánu moci veřejné. Negociace je ve své podstatě formalizovaným způsobem jednání mezi stranami a představuje určitý pokus stran o vyřešení konfliktu dohodou. Na základě uskutečněného jednání mezi stranami tak může dojít k vyjasnění rozdílných stanovisek stran nebo dokonce k samotnému vyřešení sporu. Negociace bývá rovněž považována za určitý prevenční prostředek při řešené sporů. 25 Dle D. Potočkové: „… vyjednávání je komunikační proces, pomocí kterého se strany s odlišnými představami, potřebami nebo zájmy pokouší nalézt dohodu ...“.

26

Vyjednávání je zásadně dobrovolné a nezávazné. Strany konfliktu při něm kontrolují nejen průběh jednání, ale i jeho výsledek. Vesměs probíhá v soukromém prostředí, což umožňuje stranám mezi sebou otevřeně komunikovat. Nespornou výhodou je oproti jiným alternativním způsobům řešení sporů jeho finanční nenáročnost.

25


POTOČKOVÁ, D. Nejlepší je domluvit se aneb průvodce mediačním procesem. 1. vydání. Praha: Alfom, 2013, s. 41.

14

Vyšším stupněm negociace je tzv. povinné jednání mezi stranami. Představuje situaci, kdy před samotným soudním jednáním jsou strany povinny jednat o smírném urovnání jejich sporu. Takové ujednání bývá obvykle součástí uzavřené smlouvy mezi stranami. Jeho obsahem je závazek smluvních stran pokusit se vzniklé spory řešit přednostně smírnou cestou formou dohody a teprve v případě, že k takové dohodě ve stanovené lhůtě nedojde, obrátit se na soud či rozhodce. Součástí daného ujednání často bývají i určité další formální náležitosti a předpoklady, jako např. schůzka statutárních orgánů sporných stran, zaslání písemného návrhu na smírné řešení apod. Postup nazývaný „Wise Man“ spočívá ve vyjednávání na různých stupních řízení. Nejdříve probíhá vyjednávání mezi neprávními zástupci nižšího managementu, a pokud toto nevede ke zdárnému výsledku, pokračuje se zástupci na vyšším stupni, kteří nejsou přímo zapojeni do sporu. Tyto osoby jsou poté nazývány pojmem „Wise Man“, protože mají větší nadhled, jenž jim umožňuje najít snáze smírné řešení. 27 Renegociace pak představuje opětovné (opakované) jednání, jehož účelem je dosáhnout za předem stanovených podmínek určité změny dohody či smlouvy uzavřené stranami. Proces opětovného jednání obvykle nebývá závazný a jedinou povinností stran je v daném případě přistupovat k němu v dobré víře. 28

2.2.2 Facilitace a konciliace Facilitace, jakožto další forma alternativního způsobu řešení sporů, je založena na vyjednávání mezi dotčenými účastníky sporu, přičemž toto vyjednávání je prováděno za účasti facilitátora jako tzv. třetí nezávislé osoby. Úkolem facilitátora je především uplatnit v předmětném vyjednávání veškerá pravidla, na nichž se sporné strany předem domluvily, čímž se zjednodušuje průběh samotného vyjednávání a komunikace mezi zúčastněnými stranami. Konciliace má původ v latinském slově „conciliare“ a v překladu znamená „dát dohromady“. Jde tedy rovněž o způsob řešení sporu za účasti třetí nestranné osoby,

27

PAVLOVÁ, L.; VETEŠKA, J. K aktuálním otázkám vyjednávání, mediace, rozhodčího řízení a tzv. práva spolupráce. 1. vydání. Praha: Univerzita Jana Amose Komenského Praha, 2010, s. 46. 28

WINTEROVÁ, A. a kol. Civilní právo procesní. 6. vydání. Praha: Linde, 2011, s. 711.

15

v daném případě nazývané konciliátor. Úlohou konciliátora je zejména zprostředkovat komunikaci

mezi

oběma

stranami

sporu

a

sjednání

dohody

mezi

nimi.

Charakteristickým rysem konciliace je pak skutečnost, že konciliátor současně jedná s oběma stranami sporu. Konciliace bývá nezřídka zaměňována s mediací, avšak zatímco v rámci mediace se mediátor snaží uspořádat předmětný spor na základě vzájemného kompromisu a porozumění rozdílných stanovisek stran, při konciliaci konciliátor po vyslechnutí stanovisek dotčených stran navrhne smírné řešení sporu na základě svého názoru na spravedlivé řešení předmětného sporu, včetně navržení konkrétní podoby smíru. Tento smír následně konciliátor předloží stranám k posouzení. 29

2.2.3 Minitribunál (mini - trial) a expertiza Světově známý mediátor a advokát T. Arnold definuje mini - trial jako: „… hybridní forma nezávazné arbitráže a mediace …“.

30

Mini - trial představuje

jednání, které je svým formalizovaným průběhem obdobné zkrácenému soudnímu řízení, avšak snaží se o nalezení řešení méně nákladným způsobem. V rámci tohoto jednání jsou reprezentovány zkrácené verze pohledu na předmětný spor zástupci jednotlivých stran. Jednání se většinou uskutečňuje před rozhodovacím výborem či renomovaným právním odborníkem, kdy na základě informací sdělených zástupci každé strany, se tato třetí osoba, jakožto neutrální poradce, snaží nalézt dohodu (smír) mezi spornými stranami. Další variantou řešení sporu je expertiza neboli expertní jednání či též neutrální posudek, jímž dochází ke zkoumání předmětu sporu za účasti nezávislého experta (znalce). Smluvní strany se obvykle již ve smlouvě (nebo i dodatečně) zaváží, že v případě sporu budou respektovat závěry znalce. Výsledkem tohoto jednání je tak nález či nestranný posudek vybraného znalce, jenž slouží k objektivnímu posouzení sporné skutečnosti. Na rozdíl od soudního rozhodnutí nebo rozhodčího nálezu však závěry

29

PILCH, D. Alternativní způsoby řešení sporů v mezinárodním obchodním styku. Bulletin advokacie, 2001, č. 6 - 7, s. 64 a násl. 30

ROZEHNALOVÁ, N. Alternativní způsoby řešení sporů. Obecně. Původní nebo upravené texty pro ASPI, 2002, č. 5.

16

znalce obsažené v takovém posudku nebudou vůči povinné straně přímo vykonatelné. Služby expertů jsou využívány především ve sporech, kde převládá řešení technických problémů nad právními (např. při posouzení rozsahu škody, důvodů vzniku škody atd.) a kde je lze využít v kombinaci s dalšími typy alternativních řízení. 31 Metoda expertního zásahu je podporována i ze strany mezinárodních organizací. V roce 1976 Mezinárodní obchodní komora (ICC) zřídila Mezinárodní středisko pro technickou expertízu (ICTE) a dále můžeme nalézt institucionalizovanou podobu experta i v rámci obchodních podmínek FIDIC.

2.2.4 Rozhodčí řízení (arbitráž) Rozhodčí řízení (arbitráž) představuje pravděpodobně nejznámější metodu ADR a je možno jej vymezit jako dobrovolné postoupení řešení sporu neutrální třetí osobě, tj. rozhodcům či rozhodčím soudům (soukromým osobám nebo nestátním institucím), kteří po provedeném řízení vydají závazné a vykonatelné rozhodnutí. K tomu, aby bylo možné řešit spor v rámci rozhodčího řízení, je potřeba dvou základních prvků, a to dovolenosti řízení právním řádem státu a dohody stran. 32 Za pomoci P. Sanderse

33

lze stanovit, že na základě platné rozhodčí smlouvy

mohou smluvní strany případný spor podřídit urovnání dle závazného nálezu soukromé osoby či nestátní instituce. Tímto volí jiný způsob řešení sporu než za použití soudní pravomoci, jež by v opačném případě byla automaticky dána. Způsob, jakým se bude v arbitrážním řízení jednat, je ponechán na vůli stran. Třetí osoba či nestátní instituce však může postupovat pouze v mezích sjednané rozhodčí smlouvy. V praxi výběr dané osoby probíhá povětšinou tak, že rozhodcem je osoba, kterou strany považují za odborníka pro oblast sporu, přičemž nemusí jít vždy pouze o právníka či advokáta. V zájmu stran by však vždy mělo být, aby jimi zvolená osoba

31

PILCH, D. Alternativní způsoby řešení sporů v mezinárodním obchodním styku. Bulletin advokacie, 2001, č. 6 - 7, s. 64 a násl. 32

ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení – alternativa k řízení soudnímu. Právní fórum, 2008, č. 4, s. 121 a násl. 33

SANDERS, P. Arbitration, in International encyclopaedia of comparative law. Část 12. Tübingen: J.C.B. Mohr, 1996, s. 5.

17

byla dostatečně kvalifikovaná pro vedení rozhodčího řízení a aby byla při řešení sporu nestranná. Shodně s názorem P. Vantucha

34

je potřeba konstatovat, že nároky na osobu

rozhodce jsou značné, nezřídka mnohem větší, než předpokládají některé strany i „neprávníci“ neznalí právních norem, kteří v rozhodování sporů spatřují dočasnou možnost dosažení zisku. Ač tedy rozhodce nemusí být právník, bez znalosti právních předpisů se nemůže obejít, jelikož je povinen vykonávat svou funkci v souladu s právními předpisy. Povaha rozhodčího řízení může být dvojího druhu. Jednak jako tzv. alternativní řízení fakultativně založené na základě smlouvy uzavřené mezi smluvními stranami, nebo řízení obligatorně založené na základě zákona, a to u jiného orgánu v rámci dělené pravomoci. Rozhodčí řízení se realizuje na základě dvou základních podmínek, a to na přípustnosti projednání sporu v rozhodčím řízení (tzv. arbitrabilita) a dále na platné dohodě stran o řešení sporu v rozhodčím řízení. V rámci rozhodčího řízení, resp. mezinárodního rozhodčího řízení se uplatňují různé teoretické koncepce, přičemž pravidelně se setkáváme s následujícími: a) jurisdikční, b) smluvní, c) smíšenou, d) autonomní. 35 Koncepce jurisdikční je založena na myšlence, že rozhodčí řízení je řízení sporné a rozhodci vykonávají rozhodovací pravomoc s tím, že řeší spor nalézáním práva na základě pravomoci delegované státem, nikoli na základě dohody stran. Stát je oprávněn kontrolovat a regulovat veškerá rozhodčí řízení, jež jsou realizována na jeho území. Od národního systému práva je následně odvozována platnost dané rozhodčí smlouvy, její účinky, pravomoc rozhodčího orgánu a samotné účinky rozhodčího

34

VANTUCH, P. K osobě rozhodce. Ekonom, 1995, č. 27, s. 54.

35

Při vymezení těchto koncepcí vycházím z: BĚLOHLÁVEK, A. J. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 22 - 34.

18

nálezu. Konkrétní právo státu je tak rozhodujícím prvkem rovněž pro mezinárodní rozhodčí řízení. Smluvní koncepce naopak považuje za základ rozhodčí smlouvu, která je uzavřena a vychází z vůle stran. Základem pravomoci rozhodců k projednání a rozhodnutí sporu je tak dle této teorie výlučně smlouva. Smluvní strany mají zásadní vliv nejen na charakter samotné arbitráže, ale rovněž i na rozhodčí nález. Stranami určený rozhodce je vázán pouze dohodou a nemůže dělat nic mimo její rámec. V rámci smluvní koncepce lze dále rozlišovat tzv. klasickou smluvní teorii a moderní smluvní teorii. Dle klasické smluvní teorie má rozhodčí řízení základ v rozhodčí smlouvě a strany rozhodčí smlouvy mají rozhodující vliv na charakter rozhodčího řízení. Rozhodce pak vystupuje jako zástupce stran, který má zjistit, co považují strany dle smlouvy za hlavní, a toto zjištění následně uvést v rozhodčím nálezu. S ohledem na tuto skutečnost je i sám rozhodčí nález považován za smlouvu. Moderní smluvní teorie naopak uvádí, že rozhodci nejsou zástupci stran a rozhodčí nález není smlouvou. Přesto zastánci této teorie rovněž uvádí, že základ rozhodčího řízení tvoří smlouva. Koncepce smíšená se vytvořila z obou výše uvedených doktrín a snaží se o překlenutí jejich nedostatků. Je spojována se jménem G. Sausera - Halla

36

, jenž

stanovil, že arbitráž nemůže stát mimo právní systém, jelikož musí existovat určité právo, jež bude směrodatné pro možnost konání samotné arbitráže, platnost rozhodčí smlouvy a účinky rozhodčího nálezu. Zároveň je však potřeba vůle stran proto, aby byla uzavřena předmětná smlouva, pro výběr osob rozhodujících spor a k ovlivňování samotného průběhu řízení. Smíšená teorie tudíž vychází z pravomoci rozhodců založené smlouvou, avšak z autonomie rozhodců jako subjektů, kteří jsou pověřeni nalézáním práva. Autonomní koncepce odmítá všechny výše uvedené teorie a stojí na myšlence, že rozhodčí řízení je řízení autonomní vůči národnímu právu a jako takové by nemělo být ovlivňováno právem státu, nýbrž výlučně vůlí stran. Snaží se o pochopení rozhodčího řízení jako řízení sui generis.

36

SAUSER - HALL, G. Arbitrage en droit international prive. Zpráva pro Institut mezinárodního práva, 1952.

19

Rozhodčí řízení jakožto alternativa k řízení soudnímu je v České republice nejčastěji využívána a jeho základní právní úprava je obsažena v zákoně č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále též jen „zákon o rozhodčím řízení“). Dle ust. § 2 zákona o rozhodčím řízení se strany mohou dohodnout, že o majetkových sporech mezi nimi, s výjimkou sporů vzniklých v souvislosti s výkonem rozhodnutí a incidenčních sporů, k jejichž projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc soudu nebo o nichž to stanoví zvláštní zákon, má rozhodovat jeden nebo více rozhodců anebo stálý rozhodčí soud. Uvedený zákon pak dále vymezuje rozhodčí smlouvu včetně jejich obligatorních náležitostí, rozhodce a jeho postavení, jakož i samotné rozhodčí řízení. Rozhodčí řízení může (nejen u nás) probíhat ve dvou formách: 

tzv. „ad hoc“ představující případ, kdy spor projednávají rozhodci vybraní stranami podle jejich vlastního uvážení. Jedná se o jednotlivé, příležitostné rozhodce, kteří rozhodují samostatně či v senátech.



institucionální, které probíhá u stálých rozhodčích soudů zřízených na základě zákona.

Do roku 1992 existoval v České republice pouze jeden stálý rozhodčí soud, a to Rozhodčí soud Československé obchodní a průmyslové komory. Následně na základě přijetí zvláštních zákonů, a to zákona č. 214/1992 Sb., o burze cenných papírů, zákona č. 301/1992 Sb., o Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, byly zřízeny další specializované rozhodčí soudy. 37 V současné době působí v České republice čtyři stálé rozhodčí soudy, a to: 1) Rozhodčí soud při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky (zřízený na základě zákona č. 301/1992 Sb.); 2) Burzovní rozhodčí soud při Burze cenných papírů Praha (rozhoduje pouze spory vzniklé z obchodů s investičními instrumenty); 3) Rozhodčí soud při Českomoravské komoditní burze Kladno (rozhoduje pouze spory z obchodů uzavřených při Českomoravské komoditní

37

SCHELLE, K.; SCHELLEOVÁ, I. Alternativní způsoby řešení obchodních sporů. Ostrava: KEY Publishing, 2007, s. 42 a násl.

20

burze Kladno a Obchodní burze Hradec Králové, jakož i spory z obchodů mimoburzovních, jejichž předmětem jsou komodity, s nimiž je obchodováno na uvedených burzách); 4) Burzovní Rozhodčí soud při Plodinové burze Brno (rozhoduje o sporech vzniklých z burzovních i mimoburzovních obchodů, jež mají za předmět komodity, s nimiž se obchoduje na této burze). Poslední tři výše uvedené rozhodčí soudy byly zřízeny na základě zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu a zákona č. 229/1992 Sb., o komoditních burzách. 38

38

SCHELLE, K. a kol. Aktuální otázky práva ČR a EU 2010. Ostrava: KEY Publishing , 2010, s. 89 - 90.

21

3.

3.1

TEORETICKÁ VÝCHODISKA MEDIACE

Obecné vymezení mediace Pojem mediace je odvozen z latinského slova „medius“, jež je překládáno jako

střední, prostřední, ale též nestranný, nerozhodný či neurčitý.

39

Mediace je řazena k

základním typům ADR a patří též k těm nejrozšířenějším. Existuje celá řada jejích definic, přičemž definiční znaky mediace se odlišují podle oblasti, v níž se uskutečňují vzájemné vtahy stran. Dle definice M. Scanlona: „Mediace je flexibilní, dobrovolný způsob řešení konfliktů, který využívá třetí stranu – mediátora – k usnadnění jednání a řešení problému stran.“ 40 L. Holá představuje mediaci jako: „Proces, při němž jsou třetí osobou sporné strany přivedeny k jednacímu stolu k asistovanému projednávání, při kterém se provede neutrální posouzení situace a je navržena konkrétní dohoda uzavřená závazným či nezávazným nálezem.“ 41 Podle L. Riskina je pak mediace: „Neformální, strukturovaný proces řešení konfliktů. Sporným stranám pomáhá v řešení jejich situace a dosažení výsledné dohody nestranná třetí osoba – mediátor.“ 42 S ohledem na shora uvedené definice lze shrnout, že mediace je pojímána jako metoda řešení konfliktů bez účasti soudu (moci veřejné), jež umožňuje dotčeným stranám započetí dialogu o vzniklém problému. Důležité místo v mediaci zaujímá osoba mediátora.

Mediátor

představuje

nezávislou

osobou

napomáhající

usnadnění

komunikace a nalezení přijatelného řešení pro všechny dotčené strany sporu. Strany

39


40

SCANLON, K. M. Mediators deskbook. New York: CPR Institute for Dispute Resolution, 1999, s. 1.

41


RISKIN, L.; ARNOLD, T.; KEATING JR, J. M. Mediace aneb Jak řešit konflikty. 1. vydání. Praha: Pallata, 1997, s. 10.

22

samy rozhodnou o tom, jakým způsobem bude jejich spor vyřešen, avšak na základě odborných informací zprostředkovaných mediátorem. Mediaci můžeme rozlišovat na: 

mediaci v užším pojetí (označovaná též jako mediace povinná), která je nařizována nebo ukládána účastníkům soudních sporů soudem a je regulována ze strany státu. Stát či profesní organizace obvykle spravuje registr, do nějž jsou zapsáni mediátoři splňující stanovené požadavky.



mediace v širším pojetí (označovaná též jako mediace dobrovolná), která není regulována státem a rozvíjí se na základě smluvních podmínek mezi spornými stranami. Tento druh mediace může de facto provádět kdokoli. 43

V obou

uvedených

pojetích

se

uplatňuje

snaha

řešit

vzniklý spor

konstruktivním způsobem. To znamená, že jsou jejich prostřednictvím strany vedeny od negativních zážitků vyvolávajících spor k pozitivnímu chování, a to zejména vzájemnou komunikací. Strany v průběhu mediace popisují vlastní zájmy, důvody a motivy, které ovlivňují jejich chování a další očekávání. Mediace dále napomáhá stranám rozhodovat se samostatně. Sporné strany pracují na výsledku vlastními silami, proto za něj cítí i určitou odpovědnost. Tímto je zajištěna perspektiva další spolupráce stran a respektování přijaté dohody, jíž bude spor vyřešen. Při formulování dohody je pak kladen důraz na budoucnost tak, aby se konflikty již neopakovaly a byla stanovena zároveň pravidla nové spolupráce. 44 Za základní principy uplatňující se v rámci mediace můžeme označit: Nezávaznost a dobrovolnost - mediace představuje nezávazný proces, jemuž se strany podrobují zcela dobrovolně. Jde o svobodnou volbu stran setrvat v mediaci, přerušit ji nebo z ní odejít, dále přijímat rozhodnutí a uzavírat dohody.

45

V procesu

43

KOLÁŘOVÁ, D. Mediace. Projekt CZ0056: Text pro elektronické vzdělávání Justiční akademie. (Elearning Education for Judiciary - Norský finanční mechanismus). [online]. prosinec 2010 - únor 2011 [cit. 2013-05-19]. Dostupný z elearningového portálu Justiční akademie UNIFOR: . 44

MATOUŠEK, O. a kol. Metody a řízení sociální práce. 1. vydání. Praha: Portál, 2003, s. 136.

45


23

mediace je tedy důležité, aby zúčastněné strany získaly pocit spokojenosti, důvěry a cítily, že jejich konflikt je řešitelný. K mediaci nelze nikoho nutit, proto může být kdykoliv stranami ukončena, a to z jakéhokoli důvodu. Rovněž tak výsledek přijatý v rámci mediace nemusí být stranami v konečném důsledku akceptován. Důvěrnost a mlčenlivost - mediace nabízí prostor k projednání celého sporu. K rozebrání životních situací a osobních problémů je nutné nastolení plné důvěry, a sice jak ze strany účastníků, tak i mediátora. Bez nastolení důvěrné atmosféry by jen stěží strany sdělily veškeré informace, které by jinak zůstaly skryté. Informace sdělené během mediačního procesu zůstávají důvěrné. Strany proto nemohou být nikterak nuceny dané informace uveřejnit, pokud není dohodnuto jinak. Povinností mediátora je chránit veškeré zjištěné informace a zájmy zúčastněných stran, jakož i zájmy případných dotčených třetích osob, nejen po dobu trvání mediace, ale i po jejím ukončení. Neutralita a nestrannost - jsou pojímány jako stěžejní principy mediace, neboť cílem mediace je, aby tato byla prováděna nestranně. Nestrannost je chápána jak ve vztahu mediátora vůči klientům, tak i k vlastním názorům mediátora na předmět sporu. Nestačí se za nestranného pouze prohlásit, je potřeba, aby byl mediátor takto stranami vnímán. Mediátor proto musí vůči zúčastněným stranám zůstat neutrální, nedávat najevo své názory, sympatie, ani hodnoty a přesvědčení. Rychlost a kontrolovatelnost - mediace představuje proces přinášející pružné řešení, kdy mají zúčastněné strany právo vyjádřit se ke všem okolnostem týkajících se předmětného sporu, k ničemu nemohou být nuceny. Rovněž o přijetí daného řešení rozhodují strany samy. Mediátor vše pozoruje z určitého odstupu, čímž může nezaujatě posuzovat, zdali jsou přijatá řešení uskutečnitelná. Zájem stran a hledání nových možností - skutečnost, že se strany dohodly řešit svůj spor prostřednictvím mediace, je hledáním nové alternativy. Předpokladem, ale rovněž i výsledkem úspěšné mediace, je pak změna vztahu stran sporu, a to ze soupeřivého na spolupracující. Strany sporu si navzájem porozumí a pokusí se nalézt

24

nové možnosti spolupráce. Mediace tedy představuje proces založený na zájmu stran a orientaci na budoucnost. 46 V návaznosti na shora uvedené lze za cíl mediace považovat následující souhrn aspektů: 

zvládnutí konfliktní situace,



pochopení podstaty konfliktu a jeho redukce na řešitelnou úroveň,



pochopení zájmů klientů,



společný náhled na vzájemný vztah klientů,



podpora kooperace a slušnosti při řešení konfliktů,



mobilizace síly a schopnosti klientů,



nastolení otevřené komunikace a vzájemného naslouchání,



vytvoření a přijetí jasně formulované, srozumitelné a prakticky uskutečnitelné dohody přijatelné pro všechny zúčastněné.

Cílem mediace není „pouhé“ vyřešení konfliktu mezi stranami, ale především spokojenost zúčastněných stran. Úspěšná mediace má za následek sjednání dohody mezi dotčenými stranami sporu, v níž je popsáno, co bylo mediací dosaženo, resp. vyřešeno. Předpokládá se, že předmětná dohoda bude stranami dobrovolně dodržována a závěrečné ujednání bude stranami splněno. Je potřeba mít ovšem na zřeteli, že mimosoudními způsoby řešení sporů zahrnujícími i mediaci, nelze řešit všechny typy konfliktů. V každém jednotlivém případě je tudíž nutno pečlivě uvážit, zdali je mediace vhodná k řešení daného sporu, či nikoliv. K tomuto posouzení nám mohou pomoci určitá kritéria vhodnosti, a to: a) Vztahy - strany nejsou momentálně schopny spolu vyjednávat, případné soudní rozhodnutí jim ale nemusí přinést očekávaný výsledek. Strany potřebují spolu i nadále spolupracovat. b) Čas - strany jsou závislé na řešení sporu, jeho řešení prostřednictvím soudního řízení by však bylo zdlouhavé. Na vzniklý problém se vztahuje nejednoznačný výklad práva.

46

RŮŽIČKA, M; KOLLNEROVÁ, M. Mediace a rodinná mediace. 1. vydání. Olomouc: Univerzita Palackého Olomouc, 2011, s. 10 - 12.

25

c) Peníze - vzájemné vztahy stran jsou provázané, řešení sporu soudem by bylo nákladné. d) Soukromí - strany kladou důraz na soukromé řešení sporu. e) Ochota stran - strany se na vzniku sporu podílely. Vzniklý spor je příliš komplexní, je třeba jej řešit po částech. Bude - li shledáno, že předmětný spor je vhodné řešit mediací, může být k této přistoupeno. Odborná literatura

47

rozlišuje čtyři základní formy mediace, jež jsou dány

právním kontextem jejího uplatnění: 1) Zákonná – jejím smyslem je řešit spornou situaci bez využití soudů; zákon vymezí určité spory, na jejichž vyřešení se použije mediace, a to především s ohledem na účelnost a rychlost procesu; 2) Soudní – představuje řešení sporu navržené či nařízené soudem; pokud se strany však nedohodnou, pokračuje se v řešení sporu soudní cestou; dohoda stran je následně soudem obvykle schválena; 3) Zájmová – soustředí se na cíle, potřeby a zájmy zúčastněných stran, mediátor strany pouze koordinuje; 4) Nároková – v tomto pojetí mediace je mediátorem vydáváno nezávazné rozhodnutí sporu; postavení mediátora se blíží postavení rozhodce v rámci rozhodčího řízení. Díky prudkému vývoji mediace v netrestní oblasti došlo v posledních letech ke změnám i v příslušné terminologii. Mediace přestává být označována jako alternativní metoda řešení konfliktů mimo soud, ale naopak se hovoří o mediaci soudu blízké (tzv. die gerichtsnahe Mediation), případně dokonce o soudně interní mediaci (tzv. die gerichtsinterne Mediation). V současné době se v praxi uplatňují různé styly vedení mediace. Styly se od sebe odlišují řadou aspektů, kupříkladu postavením mediátora v rámci mediace, mírou, jakou mediátor zasahuje do daného řízení, jaký vliv má mediátor na výsledek mediace atd. Podle toho, do jaké míry mediátor zasahuje do průběhu mediace, lze členit mediační proces na direktivní a liberální. Direktivní styl předpokládá pevné vedení

47

SPIROVÁ K. Alternativní způsoby řešení sporů – mediace. Právní fórum, 2010, č. 3, s. 119.

26

mediace a přesné dodržování její struktury. Mediátor při mediaci tohoto stylu proto častěji zasahuje do průběhu procesu a koordinuje vyjadřování zúčastněných stran. Tento styl obecně častěji využívá oddělená jednání stran (tzv. caucus). Opakem tohoto stylu poté je styl liberální, který preferuje uvolněné vedení celého procesu. Strany mají ponechán větší prostor k vyjádření se a konfrontaci. 48 Dále lze mediaci členit podle míry zásahu mediátora do podoby přijatého řešení, a to na mediaci facilitativní, evaluativní a transformativní: 1) Facilitativní mediace je základní a obecně nejrozšířenější směr a je založena na dvou základních principech, a to: - dohodě stran jako výsledku sjednaného řešení, které je vzájemně respektované zúčastněnými stranami, - účasti třetí strany, jež vede předmětné jednání. 49 Proces facilitativní mediace je předen definován, stejně jako postavení mediátora v rámci něj. Mediátor vede proces, v rámci něhož se snaží nalézt vzájemně akceptovatelné řešení pro zúčastněné strany na základě společně vybraných kritérií. Snahou mediátora je především dosáhnout výměny informací mezi zúčastněnými stranami, a to kladením otázek, ověřováním pohledů stran na spor, zjišťováním zájmů jednotlivých stran a jejich vzájemného porozumění. Úkolem „usnadňujícího“ mediátora není podávat stranám doporučení, může však poskytnout stranám vlastní názor ohledně výsledku jednání, příp. popsat, jakým způsobem by se spor řešil před soudem. 2) Evaluativní mediace je založena na sledování faktů, jež jsou porovnávány a zvažovány s pravděpodobnými důsledky. Mediátor v rámci „hodnotící“ mediace pomáhá stranám analyzovat nastalou situaci a snaží se poukazovat na její nedostatky. Následně mediátor hodnotí šance jednotlivých stran na úspěch, přičemž vyhodnocení provádí spíše než dle potřeb a zájmů zúčastněných stran, podle platného práva. Mediátor nejen jednání vede, ale též přímo ovlivňuje jeho výsledek, a to na základě formálního nebo neformálního doporučení určeného stranám. Jeho vyhodnocení pak umožňuje polarizaci názorů s výsledným stavem jednání vítěz - poražený. Tento směr

48

POTOČKOVÁ, D. Nejlepší je domluvit se aneb průvodce mediačním procesem. 1. vydání. Praha: Alfom, 2013, s. 62 - 63. 49

ŠIŠKOVÁ, T. Facilitativní mediace. Řešení konfliktu pomocí mediátora. 1. vydání. Praha: Portál, 2012, s. 42 a násl.

27

mediace je preferován odborníky, zejména obchodníky. Mediátorem obvykle bývá osoba s právním vzděláním. 3) Transformativní mediace je z výše uvedených směrů směrem nejnovějším a byl formulován J. P. Folgerem a A. B. Baruchem Bushem v roce 1994 v jejich publikaci nazvané: „The promise of mediation“. Transformativní mediace je založena na hodnotách tzv. "empowerment", kdy má dojít u každé ze stran k uznání co nejvíce zájmů, hodnot a názorů druhé strany. Potenciál transformativní mediace tkví v možnosti přeměny vztahu mezi stranami již během daného jednání. Mediátor se setkává s účastníky společně, protože jen společně může dojít k vzájemnému uznání. Do jisté míry navazuje transformativní mediace na mediaci facilitativní, když vychází opět z poznání zájmů a potřeb jednotlivých zúčastněných stran. Zároveň však dovoluje, aby postoje a vztahy účastníků byly v průběhu mediace měněny. 50

3.2

Průběh mediace a její fáze Mediace představuje strukturovaný proces jednání, kdy záleží především na

osobě mediátora a jeho přístupu k řešení konfliktní situace, jakým způsobem bude celý proces probíhat. Mediace se vyznačuje jednak logickým časovým průběhem, který je členěn na fáze, a jednak tzv. logikou dorozumění, která se pokouší proměnit destruktivní jednání v konstruktivní vyjednávání. V časovém průběhu lze mediaci členit do několika fází vzájemně na sebe navazujících. Mediace má však v konkrétním případě vždy individuální průběh. 51 Struktura mediace je odbornou literaturou často podrobně popsána, a existují proto různá členění fází mediace. Obecně však bývá rozlišováno pět až sedm jejích fází. České členění fází procesu mediace navazuje na americký způsob fázování založený na symbolice. Způsob fázování používaný u nás je ovšem symbolický méně, a tím je tak označení jednotlivých fází mediace lépe srozumitelné v našem prostředí. Proces mediace členíme následovně:

50

ZUMETA, Z. Styles of Mediation: Facilitative, Evaluative, and Transformative Mediation [online]. 2000 [cit. 2013-02-03]. Dostupné z WWW: < http://www.mediate.com/articles/zumeta.cfm>. 51

MAHLER, H. G.; MAHLEROVÁ, G. Urovnání sporu - Věc advokátů: mediace. Právní fórum, 1999, č. 10, s. 519.

28

1) příprava mediace, 2) zahájení mediace, 3) získávání informací, 4) porozumění zájmům, 5) hledání řešení, 6) vytváření a sepsání dohody, 7) závěrečné slovo. 52 Uvedené fáze blíže popíšu níže v této práci. Při mediaci bývá mediátory často používána flipchartová tabule, která umožňuje mediátorovi znázornit stranám předmět jednání v konkrétní fázi nejen slovy, ale též vizuálně. Pro lepší představu průběhu celého procesu proto příslušnou fázi mediace vždy taktéž graficky znázorním za použití následujících symbolů 53 :

dohoda

alternativy řešení

mediátor

strany mediace

52


53

Při použití uvedených symbolů a grafických schémat vycházím z: ŠIŠKOVÁ, T. Facilitativní mediace. Řešení konfliktu pomocí mediátora. 1. vydání. Praha: Portál, 2012, s. 131 a násl.

29

3.2.1 Příprava mediace Rozhodne - li se dotčená strana (iniciátor) řešit vzniklý konflikt prostřednictvím mediace, obvykle bude jejím prvním krokem oznámení této skutečnosti straně druhé (respondentovi). Iniciátor se taktéž může rovnou obrátit na jím vybranou osobu mediátora s žádostí o přizvání ostatních zúčastněných. Pokud bude respondent s mediací souhlasit, měly by se strany dále dohodnout na osobě mediátora, jež povede proces mediace. Kritéria výběru osoby mediátora jsou různá. Výběr osoby mediátora se bude tudíž odvíjet od domluvy stran, resp. kritérií, jež si strany k výběru mediátora stanoví. Nejčastějšími požadavky obvykle bývá odborná kvalifikace mediátora, dosažené praktické zkušenosti v oblasti předmětu sporu a rovněž cena jeho služeb. Zvolený mediátor by měl být následně stranami seznámen s předmětem jejich sporu. Na základě sdělených informací by měl mediátor primárně zjistit, zda je vhodné daný spor prostřednictvím mediace řešit a zda se ujme jeho mediování. Před zahájením samotného procesu mediace je rovněž potřeba, aby byly strany konfliktu mediátorem seznámeny se všemi relevantními informacemi týkajícími se mediace. Zejména by měly být strany seznámeny s obsahem mediace, jejími základními principy a dále výhodami, jež může tato stranám přinést. Udělí - li strany s mediací souhlas, může být pak tato zahájena. Mediátor proto se stranami sjedná termín a místo prvního společného setkání. Výběru vhodného místa setkání by měla být věnována náležitá pozornost, neboť místo, kde se jednání uskuteční, má mnohdy zásadní vliv na komunikaci stran a jejich chování. Předmětné místo by především mělo působit příjemným dojmem a evokovat u stran pocit bezpečí.

3.2.2 Zahájení mediace Mediace je zpravidla zahájena úvodním slovem mediátora, jímž se mediátor zúčastněným stranám představí, vysvětlí jim průběh mediace a svou roli v mediačním řízení. Prostřednictvím úvodního slova mediátor de facto definuje svou roli v rámci mediace. Úvodní slovo mediátora je důležitým okamžikem, neboť může mediátorovi do značné míry napomoci vzbudit důvěru u stran v jeho osobu. Ostatně bez důvěry v osobu 30

mediátora by jinak pro strany nemělo smysl mediaci vést. Úvodní slovo dále pomáhá zklidnit atmosféru mezi stranami a rovněž je užitečné pro osvojení základních informací týkajících se vedení procesu. Mediátor by měl stranám objasnit, co je účelem předmětného mediačního jednání, domluvit se na jeho základních pravidlech, tj. délce trvání mediačního jednání, svých kompetencích, oslovování stran, poznámkách apod. Dále by měl stranám připomenout základní zásady mediace, objasnit roli každé strany v rámci ní. Důležitým aspektem této fáze mediace je ze strany mediátora rovněž ocenění snahy stran řešit nastalý problém smírným způsobem. V této fázi by měl být dále sjednán způsob platby za mediační jednání.

Cílem mediátora by v první fázi mediace mělo být připravení mediačního prostoru k jednání, tzn. navození pocitu vzájemné důvěry a nastolení klidné atmosféry pro řešení předmětného sporu. Mediátor by měl zároveň stanovit jasná pravidla a postupy, jež budou stranami po celou dobu trvání mediačního procesu dodržovány, a měl by se ujistit, že strany těmto porozuměly.

3.2.3 Získávání informací Mediátor má oproti soudu tu nevýhodu, že má v úvodu mediace minimum informací ohledně předmětného sporu. Proto se musí seznámit se všemi relevantními skutečnostmi až v průběhu samotného procesu mediace. Jeho primárním úkolem tudíž je, zjistit, v čem spatřují jednotlivé strany problém, co potřebují vyřešit a v čem lze naopak najít jejich vzájemnou shodu. Po úvodním slovu mediátora je stranám dán prostor nerušeně sdělit vlastní postoje a názory na předmětný spor. Obvykle je jako prvnímu uděleno slovo

31

iniciátorovi mediace, aby sdělil svůj náhled na nastalou spornou situaci. Následně je vyzvána ke slovu strana druhá. Mediátor zásadně poskytne každé ze stran stejný čas k vyjádření svých postojů, stranám však naslouchá tak dlouho, jak je potřeba. V průběhu této fáze klade mediátor stranám otázky pouze k tomu, aby si strany vzájemně porozuměly ve svých sděleních. Časté doplňující otázky ze strany mediátora by mohly narušit plynulost projevu, proto by měl mediátor stranám pozorně naslouchat a přerušit je pouze v případě, kdy se komunikace stává nepřehlednou nebo si potřebuje ujasnit sdělené skutečnosti.

Během této fáze mediace by měly být stranami vyznačeny všechny sporné oblasti, definovány jejich problémy, objasněny jejich vzájemné pozice. Rovněž by měl být zjištěn současný stav mezi stranami a zajištěny všechny dokumenty, které by mohly být podstatné pro vyřešení sporu. Pro mediátora je v této fázi stěžejní zejména sledovat, co dle vylíčení stran v daném vztahu fungovalo, kdy došlo k jeho změnám, co k těmto změnám vedlo a v čem spatřují problém. Zajímá se, co je pro tu kterou stranu důležité nejen nyní, ale i pro případnou budoucí spolupráci. Dle amerických profesorů mediace L. Love a J. Stulberga by tak v této fázi procesu mediace měla být mediátorem věnována pozornost především následujícím skutečnostem: a) postojům a požadavkům stran; b) zájmům stran, c) potřebám stran, d) hodnotám stran, e) pocitům stran,

32

f) návrhům stran. 54 Primárním účelem této fáze však není toliko sdělování informací mediátorovi, ale zprostředkování informací mezi jednotlivými stranami a snaha o jejich vzájemné porozumění. Získané informace následně slouží mediátorovi ke zorientování se v předmětném problému a k efektivnímu vedení dalšího jednání. Cílem mediátora na konci této fáze je mít reálnou představu o všech sporných aspektech mezi stranami.

3.2.4 Porozumění zájmům Další fáze procesu mediace umožňuje mediátorovi zjistit, zda se strany navzájem pochopily, či spolu stále nespolupracují a vedou spor. Strany mají možnost vzájemné komunikace, pomocí níž odhalují své vlastní zájmy a potřeby. Zjištěny by měly nejen současné zájmy a potřeby stran, ale i ty budoucí. Úkolem mediátora je tedy dohled nad dodržováním sjednaných pravidel, vyvažování procesu a podpora komunikace mezi stranami. K podpoře komunikace mezi stranami mediátor využívá širokou škálu nástrojů, mezi něž nejčastěji patří: 1) aktivní naslouchání, 2) dotazování jednotlivých stran, 3) sumarizace toho, co bylo již řečeno, 4) přeformulování sdělení stran vlastními slovy, 5) reflektování emocí apod. 55 Získané informace následně shrne a soustředí se na společné zájmy sporných stran, jež vytváří rámec pro možná řešení problému a uzavření dohody mezi spornými stranami.

54


SEVERENS, K. Basic Mediation Training Manual. Lincoln: International Institute for Negotiation and Conflict Management, 1997, s. 1 - 19.

33

V rámci této fáze mediace mohou nastat dvě situace. V prvé situaci se strany přestávají hádat a začínají si vzájemně naslouchat. Mediátor by tedy měl stranám pomoci shrnout, v čem nacházejí vzájemnou shodu, co je stále problematické a nač by bylo vhodné se dále soustředit. V druhé situaci pak strany stále nejsou schopny spolupráce, nadále spolu bojují, vzájemná komunikace nefunguje. Nebude - li tou kterou stranou uznána potřeba strany druhé, nelze proces posunout do další fáze, proto se proces bude muset vrátit do fáze předchozí a pokusit se o detailnější popis jednotlivých postupů a názorů stran.

3.2.5 Hledání řešení Cílem této fáze je pomoci zúčastněným stranám mediace formulovat vhodná řešení tak, aby naplnila zájmy obou stran. Stěžejním úkolem mediátora v této fázi je vedení stran ke kooperaci a tvůrčímu procesu zaměřenému na budoucí spolupráci stran. Stanovení a vytvoření rozhodnutí za využití všech zkušeností a při vzájemném vyvážení výhod i nevýhod.

34

Mediátor shrne, k čemu strany v průběhu jednání dospěly, připomene stranám společné zájmy. Následně se na základě uvedené rekapitulace strany snaží nalézt vhodná řešení, kdy se postupuje od nejjednodušších sporných bodů k těm složitějším, a stanovují se kritéria k jejich hodnocení dle zájmu konkrétní strany. Vhodné je rovněž upozornit strany na důsledky jejich případné nedohody. V souvislosti s tímto se používá termín BATNA, jenž představuje zkratku anglických slov „Best Alternative To a Negotiated“, tzn. nejlepší alternativa k vyjednané dohodě. BATNA představuje určitý referenční bod, který jednak pomáhá chránit strany před uzavřením dohody, která by byla pro ně nevýhodná, a zároveň je chrání před odmítnutím té výhodné. BATNA tak v sobě zahrnuje určité možnosti stran pro případ, kdy by se tyto nebyly schopny dohodnout na řešení. Z těchto možností jsou následně mediátorem vyčleněny ty nejreálnější, které jsou rozpracovány do praktických kroků tak, jak by byly uskutečněny. Následně se vybere jedna alternativa, kterou strany v dané situaci považují za nejlepší. 56 V rámci této fáze by strany měly vyslovit všechny druhy nápadů, jakým způsobem by mohl být vyřešen předmětný spor. Dané návrhy řešení, jakož i následná dohoda, by měly uspokojovat zájmy obou stran. Strany proto z předložených návrhů vybírají ty, jež obsahují styčné body pro obě strany přijatelné, a zároveň vyloučí ty, které oboustranně přijatelné nejsou. V této fázi je rovněž vhodné vypracovat určité alternativy, resp. pojistky pro případ, že by nebylo možné původní dohodnuté řešení stranami dodržet.

3.2.6 Vytváření a sepsání dohody Výstupem předchozí fáze jsou řešení, jež se jeví stranám jako nejvhodnější. Na základě zvolených řešení je následně formulována závěrečná dohoda, která představuje výsledek úspěšné mediace. Strany tedy předloží upravené návrhy řešení a dle těchto bude vypracována konkrétní dohoda. Dohoda může mít různou podobu, ať už ústní, či písemnou. Dohoda

56

FISHER, R.; URY, W.; PATTON, B. Jak dosáhnout souhlasu. Zásady úspěšného vyjednávání. 2. vydání. Praha: Management Press, 2004, s. 97 - 102.

35

může být nezávazná, dočasná i v podobě tzv. mezidohody vázané na určité podmínky apod. Mediátor dbá zejména o to, aby přijatá dohoda byla vždy vyvážená, reálná a konkrétní, dosažitelná, časově omezená a měřitelná. 57 Konečná dohoda stran musí obsahovat předmět jednání a detailní popis realizace řešení sjednaného stranami včetně alternativního postupu pro případ, že by realizace dohody selhala. Dohoda je závazná a to po dobu, dokud trvají podmínky jejího vzniku. Většina přijatých dohod ovšem nemá žádné doložky o její vykonatelnosti, a to s ohledem na dobrovolnost celého jednání. Dohoda přijatá v písemné formě je následně zúčastněnými stranami včetně mediátora podepsána.

K lepšímu zapamatování základních zásad mediační dohody se v praxi vžila zkratka označená jako „smart“. Tato zkratka je odvozena z anglického slova smart znamenající chytrý. Jednotlivá písmena tohoto slova představují: s – srozumitelná, m – měřitelná, a – akceptovatelná, r – realistická, t – termínovaná. 58

57


58

ŠIŠKOVÁ, T. Facilitativní mediace. Řešení konfliktu pomocí mediátora. 1. vydání. Praha: Portál, 2012, s. 158.

36

3.2.7 Závěrečné slovo V závěrečné fázi mediace je mediátorem shrnuto, čeho bylo během procesu mediace dosaženo, tzn. že mediátor provede celkové zhodnocení mediace, a to především s ohledem na přijatou dohodu. Dále jsou stranami sjednány podmínky dodržování dohody a její následné kontroly. Mediátor se rozloučí se stranami a tímto je proces mediace ukončen.

Výsledkem mediace však nemusí být vždy pouze dohoda uzavřená mezi spornými stranami. S ohledem na způsob skončení mediace rozeznáváme čtyři možné způsoby jejího ukončení 59 : 1) Dohoda je dosažena – konflikt je vyřešen dohodou, jež je pro zúčastněné strany akceptovatelná a uskutečnitelná. 2) Dohoda o odkladu či přerušení řízení – dohoda uzavřená mezi stranami, že se v jednání bude pokračovat v budoucnosti, přičemž mediátor shrne dosažené výsledky v rámci tohoto jednání. 3) Dohoda o tzv. nedohodě – výsledkem mediace je shoda stran na tom, že dohoda není možná, mediátor však může shrnout pozitivní výstupy daného jednání. 4) Dohoda není dosažena – zúčastněné strany včetně mediátora rezignují na proces mediace.

59


37

3.2.8 Příklad z praxe Pro bližší představu, jakým způsobem probíhá mediace v praxi, resp. její jednotlivé fáze, v této podkapitole práce popíši celý průběh mediačního jednání na konkrétním případu z praxe 60. Vzorový případ představuje spor vzniklý mezi partnery v důsledku vztahové krize. Dle mého názoru právě spory vznikající ve vztazích mezi partnery, manžely či rodinou jsou prostřednictvím mediace v praxi řešeny nejčastěji. Daný spor se týká manželů Evy a Adama, kteří jsou v manželském svazku tři roky. Eva je dvaceti šestiletá Češka, Adam je třicetiletý Afričan žijící v Česku již jedenáct let. V součastné době oba manželé bydlí v azylovém domě, kde je Adam zaměstnán. Eva se stará o dvouletou dceru Annu a zároveň dvakrát v týdnu navštěvuje večerní střední školu. Jejich bytová, finanční i sociální situace je svízelná a společné soužití velice komplikované. Nezřídka mezi nimi dochází k ostrým výměnám názorů, které se střídají s obdobím, kdy spolu manželé nekomunikují vůbec. 1) Příprava a zahájení mediace - iniciátorem mediace byl v daném případě Adam, který se telefonicky obrátil na mediátora s žádostí o pomoc při řešení neutěšené rodinné situace. O mediaci měl toliko obecné informace od sociální pracovnice z oddělení péče o děti, mediátor mu tedy osvětlil průběh procesu mediace, jeho zásady a principy, roli mediátora v rámci něj, čímž Adamovi potvrdil jeho očekávání od mediace. Adam dále sdělil, že se s Evou dohodli mediaci podstoupit. Byl sjednán termín a místo konání mediace. 2) Získávání informací - strany hovořily o vzniku svých potíží a o vzájemných neshodách v rámci prvních tří schůzek. Počátek problémů strany vidí v odmítavých reakcích svého okolí týkajících se jejich vztahu a následného uzavření manželství. Dále strany hovořily o existenčních potížích způsobených skutečností, že si Adam není schopen zajistit dobře placenou práci a tím i dostatek finančních prostředků pro svoji rodinu. Byly rovněž rozebírány zdravotní problémy Evy, jež se u ní objevily v době těhotenství a přetrvávaly téměř rok po narození dcery Anny. Bylo hovořeno o

60

Při popisu případu vycházím z: STÖHROVÁ, H. Kazuistiky mediace. Asociace mediátorů České republiky. Rozvoj mediace a řešení konfliktů v ČR - mediace v netrestní oblasti. [online]. 2013 [cit. 201303-23]. Dostupné z WWW: < http://www.amcr.cz/realizovane-projekty/.

38

nenaplněných představách Evy i Adama, o jejich obavách z rozpadu rodiny. Na základě získaných informací se pak strany dohodly, jaké předměty chtějí v rámci mediace řešit: 

role muže a ženy v manželství;



role otce a matky;



vzájemná komunikace.

3) Porozumění zájmům - v dalších jednáních mediátor napomáhal stranám porozumět si navzájem v tom, co každá z nich očekává od té druhé v souvislosti s rolí manžela a manželky, s rolí otce a matky. Bylo zjištěno, že vzájemná očekávání se diametrálně liší, kdy každá ze stran vycházela z jiných kulturních a etnických tradic. V závěru této fáze se však podařilo stranám pochopit jejich postoje. Eva pochopila změnu v Adamově chování, kdy pro něj bylo po narození dcery Anny prvořadé zajímat se o dceru a zajistit rodinu po finanční stránce. V opačném případě by totiž neobstál v nárocích na otce kladených africkou společností. Adam pak porozuměl tomu, jak se Eva po změně jeho chování cítila, co prožívala jako žena a manželka. Rovněž porozuměl obavám Evy z nezvládání nadávek a poznámek některých lidí na její osobu v souvislosti s barvou pleti malé Anny. 4) Hledání řešení - během dalších dvou jednání si Adam s Evou vytvářeli vzájemně akceptovatelná pravidla společného soužití a komunikace. Vzájemně si ujasnili vnímání svých rolí v rámci rodiny a očekávání spojených s těmito rolemi. 5) Sepsání dohody - stěžejní body byly sepsány do dohody, kdy touto byla nastavena pravidla vzájemného chování Adama a Evy jakožto manželů a jakožto rodičů. Zejména bylo stanoveno, kdo se o co stará, kdo co zajišťuje, v otázce vzájemné komunikace bylo sjednáno kdo, koho, kde, jak a v jakém pořadí zdraví, jak, kde, kdy, před kým a o čem spolu budou mluvit. 6) Závěrečné slovo mediátora - mediátor shrnul celé mediační řízení, uvedl, co si strany vyjasnily, ocenil strany za trpělivost a nalezení společné cesty, a to i přes časovou náročnost celého řízení a počáteční neshody.

39

3.3 Osoba mediátora Mediace představuje proces založený na dialogu zúčastněných stran, v němž mediátor zaujímá specifické postavení. Jedná se o postavení neutrální osoby, která stranám napomáhá ve vzájemné komunikaci a zároveň působí jakožto pozorovatel a moderátor komunikace stran. Mediátor vystupuje v předmětném řízení jako odborník, jenž je zodpovědný za proces jednání a rozhoduje o jeho formě. Jeho stěžejní úlohou je tedy efektivní vedení rozhovoru mezi zúčastněnými stranami a vyjednávání podmínek, na základě kterých bude mediační proces mezi nimi veden. Ve vztahu ke stranám je přitom potřeba, aby si mediátor zachoval objektivní přístup a určitý nadhled nad daným problémem. Mediátor zásadně do věcné stránky sporu nikterak nezasahuje. Mediátor by měl podporovat schopnosti stran vyřešit konflikt vlastními silami, a to zejména tím, že analyzuje vzniklou situaci a její možné důsledky řešení vůči zúčastněným stranám, napomáhá stranám vidět problém v širších souvislostech. Mediátor však strany nesoudí, tzn. nerozhoduje o jejich právech a povinnostech, ani nedává stanovisko k právním otázkám či skutečnostem týkajících se sporu. Mediátor nevybírá ani nehodnotí možné způsoby řešení sporné otázky. Naopak mediátor by měl především akceptovat rozhodnutí jednotlivých stran. Měl by dále stranám pomoci nalézt smírné urovnání jejich rozporů a být jim nápomocen při vytváření podmínek vzájemné spolupráce. Mediátor nemůže strany nutit k určitému rozhodnutí či je jakkoliv sankcionovat. Jeho jediná pravomoc je odvozena od jeho morální autority a neutrality, jež musí po celou dobu mediačního řízení dodržovat. Důvěra stran legalizuje jeho zasahování a roli v mediaci. Nebude

-

li tato zachována, strany mohou mediaci

kdykoliv ukončit. Snahou mediátora by tak mělo být přimět strany k jednání tím, že se zaměří na jejich potřeby a zájmy než na jejich práva a povinnosti. 61 Za hlavní úkoly mediátora v rámci procesu mediace lze proto označit následující:

61

DOLEŽALOVÁ, M; VAN LEYNSEELE, P. Mediace pro advokáty (e - manuál). [online]. 2012 [cit. 2013-04-07]. Dostupné ve formátu PDF z WWW: < http://www.cak.cz/assets/pro-advokaty/mediace/emanual_cz.pdf.

40

1) Vysvětlení procesu mediace, jejích fází a postupů – mediátor má stranám objasnit základní principy mediace, její průběh a svou roli v rámci ní. Na základě tohoto by následně měl získat souhlas stran s pravidly mediace a vyjednat další podmínky, kterými se bude mediační proces řídit. 2) Usnadnění komunikace a odpovědnost za proces – mediátor by svým prostřednictvím měl vytvořit stranám bezpečnou a důvěrnou atmosféru pro mediační jednání. Měl by obrátit strany od vyjednávání založeného na vlastních zájmech stran a navést je na vzájemnou kooperaci tím, že je naučí si naslouchat a vyměňovat si informace. 3) Shromažďování informací o předmětném případu a práce se stanovisky, jakož i emocemi a postoji zúčastněných stran – mediátor by se měl snažit pochopit náhled stran na konflikt, a jak s tímto nakládají, a to tím, že bude aktivně stranám naslouchat a pracovat s jejich emocemi. Výsledkem bude vytvoření prostoru pro racionální řešení vzniklého rozporu stran. 4) Analýza informací, definování sporných otázek a předmětu jednání – mediátor napomáhá stranám pochopit spor a dává jim na něj nový náhled přijatelný pro obě strany. Strukturuje proces vyjednávání a zprostředkovává stranám potřebné informace pro přijetí dohody. 5) Zprostředkování dohody, zvažování jednotlivých návrhů, pomoc při sepsání společné dohody – mediátor motivuje strany k hledání všech možných řešení problémů a pomáhá jim určit kritéria, podle kterých budou navržená řešení zkoumat. Výsledek řešení však zůstává na stranách sporu. 62 Na druhou stranu by se mediátor měl vyvarovat určitým postupům, jimiž by mohlo dojít k porušení základních zásad mediace, jakými jsou dobrovolnost, nestrannost apod. Zejména by se měl vyvarovat: 

přílišnému napovídání stranám,



hodnocení jejich názorů a skutků,



projevování svých pocitů,



rozebírání nevědomých motivů účastníků,

62

PAVLOVOVÁ, L., VETEŠKA, J. K aktuálním otázkám vyjednávání, mediace, rozhodčího řízení a tzv. práva spolupráce. 1. vydání. Praha: Univerzita Jana Amose Komenského Praha. 2010, s. 123.

41



dominantnímu chování,



prosazování názorů jedné strany či vlastních hodnot a řešení,



provádění křížového výslechu,



ponechání jedné ze stran, aby situaci řídila, či protěžování jedné ze stran,



povýšenému chování. 63

Mediátor je vůdčí osobou mediačního procesu, v němž jsou jednání, psychologie a komunikační techniky stejně tak důležité, jako zákonnost a historie vztahu mezi zúčastněnými stranami.

64

Je proto nezbytné, aby měl mediátor nejen

požadovanou kvalifikaci, vzdělání a odborné znalosti, ale i určité osobní schopnosti a dovednosti. Takovými schopnostmi jsou zejména komunikativnost, kreativnost, smysl pro spravedlnost aj. Zároveň by měl být mediátor pro sporné strany i určitou autoritou, jíž budou při vedení procesu respektovat. Požadavky na výkon profese mediátora jsou rozličné. Liší se nejen stát od státu, ale i povahou předmětného sporu. Kritéria na osobu mediátora se odvíjejí od jeho dosaženého vzdělání, které je potřebné pro zvládnutí předmětného problému po stránce věcné, až po jeho osobní předpoklady, které napomáhají ke smysluplnému vedení samotného procesu mediace, a tím i k uspokojení požadavků jeho účastníků. Mediátor by měl mít rovněž určitou znalost práva a zákonů. Právní vzdělání však není vždy nutností, zejména je - li k řešení daného problému potřeba znalostí z jiného oboru, jako např. z oboru stavebnictví, techniky, psychologie apod. Osobní předpoklady mediátora jsou však ve svém významu stejně tak důležité, jako dosažené odborné znalosti. Z praxe bylo zjištěno, že základem pro dobrý vztah mediátora a klienta je určitá empatie, zájem, tvořivost a flexibilní důraznost mediátora. K efektivnímu vedení komunikace mezi stranami při mediaci je potřeba, aby mediátor znal a ovládal techniky usnadňující komunikaci stran a tím i celý proces mediace. Daným technikám se budu blíže věnovat v další kapitole této práce.

63


64

DOLEŽALOVÁ, M.; VAN LEYNSEELE, P. Mediace v právním prostředí. Právní rozhledy, 2012, č. 12, s. 420.

42

V roce 2002 byla Institutem pro kriminologii a sociální prevenci vytvořena studie

65

zabývající se charakteristikami, jež se staly stěžejními pro výběr čekatelů na

soudce a státního zástupce. Dle L. Holé

66

lze na základě této studie nalézt určitou

paralelu v osobnostních požadavcích na soudce a mediátora, a to zejména v požadavku na jejich nestrannost, nezávislost, svobodu a spravedlnost, dále v přístupu k účastníkům procesu, tj. k těmto přistupovat bez předsudků, zaujatosti a představ konečného výsledku. Mediátor by taktéž měl dosahovat určitých morálních kvalit, jakými jsou etická zodpovědnost, čestnost, tolerance apod. Na etiku v mediaci lze nahlížet ve dvou rovinách, kdy v prvé jde o zachování nezávislosti a nestrannosti, ve druhé pak o vyloučení střetu zájmů. V otázce nezávislosti a nestrannosti jde o požadavek, aby se mediátor ve svém projevu zdržel veškerých, ať už souhlasných či nesouhlasných, stanovisek týkajících se řešení sporu. Ve svém přístupu ke stranám pak musí být mediátor nezávislý, neboť nezávislost tvoří základní předpoklad mediace a na této je založena důvěra stran v samotné řízení. Ke střetu zájmů poté může dojít tehdy, když se osobní zájmy mediátora dostanou do konfliktu se zájmy stran, v důsledku čehož může mediátor pozbýt svou neutralitu a nestrannost. 67 V otázce etiky mediátora byla zpracována řada dokumentů (etických kodexů), jež se snaží vymezit požadavky na osobu mediátora a na jeho mediační schopnosti. Na evropském kontinentě je zřejmě nejznámějším kodex vypracovaný Evropskou komisí nazvaný Evropský etický kodex mediátora. Tomuto kodexu se budu blíže věnovat v další části této práce. Soubor základních etických pravidel pro odborný výkon profese mediátora u nás jako první zpracovala a zároveň přijala Asociace mediátorů České republiky. Daný etický kodex upravuje nejen povinnosti mediátora ve vztahu ke stranám sporu a

65

VŮJTĚCH, J.; HOLAS, J.; ZEMAN, P. Profesiogram soudce a státního zástupce. Profesiografická studie zaměřená na výběr čekatelů a výběrová kriteria. Praha: Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 2002. 66


67

DOLEŽALOVÁ, M; VAN LEYNSEELE, P. Etika v mediaci. [online]. 2012 [cit. 2013-05-01]. Dostupné ve formátu PDF z WWW: < http:// www.cak.cz/assets/etika-v-mediaci_cz.pdf.

43

mediačnímu procesu, ale též ve vztahu ke kolegům mediátorům, samotné profesi a v neposlední řadě celé společnosti. Etický kodex se tak skládá z následujících pěti oblastí pravidel: 1) Povinnosti mediátora ke stranám sporu - mediátor smí vyslovit souhlas s mediací pouze v případě, že je připraven této věnovat efektivní pozornost. Účast na mediaci je pro strany zásadně dobrovolná, a to po celou dobu jejího trvání. Za řešení sporu nesou odpovědnost strany. Mediátor informuje strany pravdivě o podmínkách, za jakých je služba poskytována, jaké poplatky či sazbu si účtuje. 2) Povinnosti mediátora k procesu mediace - mediátor posuzuje spolu se stranami vhodnost mediace pro daný případ, prostřednictvím mediačního procesu poté vede strany ke zvýšení jejich schopnosti řešit spor samostatně. Mediátor vede mediaci nestranným způsobem, zajišťuje stejné procesní podmínky pro všechny zúčastněné strany. Informace získané během mediace jsou diskrétní. Cílem mediace je dosažení oboustranně přijatelné dohody. 3) Povinnosti mediátora ke kolegům - mediátor by neměl vědomě vstupovat do žádného sporu, který je již mediován jiným mediátorem bez předchozího souhlasu všech zúčastněných stran. Během procesu mediace by se měl mediátor vyvarovat veškerým projevům kritiky kolegů. 4) Povinnosti mediátora k profesi - mediátor si má být vědom, že nebude posuzován pouze jako individuální osoba, ale také jako reprezentant určité profesní organizace. Mediátor se průběžně vzdělává a zvyšuje své praktické i teoretické dovednosti v oblasti mediace. Mediátor by měl mediovat spory té oblasti, pro kterou je kvalifikovaný zkušeností nebo výcvikem. 5) Povinnosti mediátora ke společnosti - mediátor v procesu mediace dbá na to, aby byly brány v úvahu nejen zájmy stran, ale i zájmy společnosti. 68 Mediátor, jakožto „řídící osoba“ mediace, může mít v závislosti na mediačním přístupu různé role. Tyto se liší v závislosti na mnoha aspektech, jakými jsou např. povaha sporu, způsob, jakým strany přistupují k mediačnímu procesu, a jak jej prožívají

68

KOLÁŘOVÁ, D. Mediace. Projekt CZ0056: Text pro elektronické vzdělávání Justiční akademie. (Elearning Education for Judiciary - Norský finanční mechanismus). [online]. prosinec 2010 - únor 2011 [cit. 2013-05-19]. Dostupný z elearningového portálu Justiční akademie UNIFOR: .

44

a podílí se na něm, dále vzdělání stran, jejich osobnosti apod. V závislosti na uvedených aspektech a osobnosti mediátora může mediační proces probíhat jednak formou volné diskuse mezi zúčastněnými stranami, nebo naopak mediátor převezme vůdčí roli moderátora vzájemné komunikace. Musí však vždy dbát na to, aby atmosféra dané diskuse byla klidná a konstruktivní. 69 Dle klasifikace L. Riskina, T. Arnolda a J. M. Keatinga, jr.

70

, která vychází

z přístupu mediátora k definování problémů (úzce či široce) a z jeho přístupu k samotné mediaci, rozlišujeme tyto typy mediátorů: 1) Mediátor s užší orientací má za to, že účelem mediace je především pomoc klientům s řešením daného problému, který sami definovali. Úkolem mediátora je proto vyřešit spor, k co největší vzájemné spokojenosti obou stran, resp. k co nejmenší nespokojenosti. 2) Mediátor širší orientace pak vychází z předpokladu, že klienti mohou mít prospěch z toho, když mediace přesáhne okruh daného problému. Snahou mediátora je rozšířit problém na problém souhrnný, kdy za pozicemi klientů se často skrývají důležitější zájmy. 3) Mediátor hodnotící zastává názor, že klienti chtějí a potřebují jeho osobu k tomu, aby je nasměrovala k základu, od nějž by se následně mělo vycházet při řešení daného problému. Hodnotící mediátor poskytuje informace, navrhuje možná řešení, hodnotí situaci. 4) Mediátor facilitující vychází z přesvědčení, že klienti jsou schopni vzájemně spolupracovat a pochopit svou situaci nejlépe, proto mohou sami dosáhnout řešení předmětného problému. Jeho hlavním úkolem je tak rozšíření a vyjasnění komunikace mezi klienty.

69

PAVLOVOVÁ, L., VETEŠKA, J. K aktuálním otázkám vyjednávání, mediace, rozhodčího řízení a tzv. práva spolupráce. 1. vydání. Praha: Univerzita Jana Amose Komenského Praha. 2010, s. 34. 70

HOLÁ, L. Mediace v teorii a praxi. 1. vydání. Praha: Grada Publishing, 2011, s. 104 a násl.

45

3.4 Prostředky a techniky mediace Jak jsem již uvedla výše v této práci, v závislosti na přístupu mediátora při vedení mediace rozlišujeme různou roli mediátora a tím i rozličnou strategii jím uplatňovanou. Těmito strategiemi jsou zejména následující: Hodnotící – úzká strategie – prostřednictvím této strategie se mediátor snaží pomoci objasnit stanoviska jednotlivých stran, především rozlišit jejich pozitiva a negativa. Během procesu mediace dochází ze strany mediátora ke zhodnocení předložených podkladů, argumentů a stanovisek zúčastněných stran, na základě čehož se následně mediátor snaží nalézt kompromis mezi stranami a přimět je tak k přijetí určité dohody jako výsledku daného procesu. Facilitativní – úzká strategie – tato strategie slouží k tomu, aby zúčastněné strany získaly objektivní pohled na vzniklou situaci a tím i možné výsledky případného soudního řízení. Napomáhá stranám uvědomit si všechny důsledky, jež s sebou soudní řízení přináší, jako např. jeho finanční náročnost, délka trvání atd. Na rozdíl od hodnotící strategie, mediátor však nevynáší vlastní hodnocení, rozhodnutí záleží toliko na zúčastněných stranách. Hodnotící – široká strategie – v rámci této strategie je kladen důraz na pochopení zájmů jednotlivých stran. Mediátor napomáhá stranám pochopit vzniklou situaci, vyložit zájmy stran a nalézt vhodné řešení. Cílem je nalézt řešení, jež uspokojí zájmy všech zúčastněných stran. Mediátor nejen hodnotí, ale též předpovídá a doporučuje určité výsledky. Facilitativní – široká strategie – tato je založena na pochopení vzniklého problému a objevování skrytých zájmů jednotlivých stran. Mediátor vede strany ke vzájemnému dialogu, na základě kterého následně pomáhá stranám nalézt vhodná řešení, přitom však nehodnotí, nepředvídá a ani nepředkládá stranám vlastní návrhy na vhodná řešení. 71 Jak vyplývá ze shora uvedeného k tomu, aby mohly být jednotlivé strategie v praxi realizovány, využívá mediátor různých technik. Techniky představují určité typy chování mediátora při mediaci, kdy výběr konkrétní techniky vždy záleží na

71


46

zkušenostech a dovednostech daného mediátora, průběhu samotného procesu a sledovaném cíli. Základní dělení chování mediátora při mediaci zpracoval v roce 1972 K. Kressel, přičemž toto dělení bylo v roce 1989 přepracováno za účasti D. G. Pruitta. Uvedení autoři definovali tři základní typy mediačních technik: 1) reflexivní techniky, které jsou vytvořeny pro orientaci mediátorů v předmětném sporu a k vytvoření základů pro spolupráci zúčastněných stran při mediaci; 2) existenciální techniky používající se k ošetření vzniklých problémů a ke stimulaci podnětů pro jejich řešení; 3) kontextové techniky usnadňující proces řešení daného problému tím, že zúčastněné strany jsou ochotny společně hledat akceptovatelná řešení. Dle L. Holé lze poté shora uvedené techniky dále rozčlenit na základě specifičnosti používaných technik při mediaci do dvou základních skupin, a to na techniky specifické pro mediaci a fakultativní techniky. 72 Již podle názvu je možno odvodit, že prvá ze shora uvedených skupin představující techniky specifické pro mediaci tvoří základ pro řízení procesu mediace. Tyto techniky jsou více či méně využívány ve všech výše uvedených strategiích a řadíme mezi ně zejména empatické porozumění, aktivní naslouchání a dotazování. Empatické porozumění představuje schopnost mediátora, která mu napomáhá lépe pochopit prožitky zúčastněných stran a tím i vzniklou situaci mezi nimi. Porozumění umožňuje vytvořit prostředí vzájemné důvěry a klidné atmosféry vedoucí strany ke komunikaci a otevřenosti. Empatické porozumění však neznamená přijmutí názoru dané strany za své, naopak mediátor si zachovává profesionální odstup, čímž vytváří prostor pro pomoc všem zúčastněným stranám mediace. Aktivní naslouchání bývá definováno jako: „schopnost plně se soustředit na to, co hovořící říká, ve snaze pochopit skutečný význam řečeného, a to v co největším souladu s mluvčím.“.

72

73

Jde o určitý způsob komunikace, kdy mediátor sleduje, co mu


73

POTOČKOVÁ, D. Nejlepší je domluvit se aneb průvodce mediačním procesem. 1. vydání. Praha: Alfom, 2013, s. 101 a násl.

47

sděluje druhá osoba, přitom se snaží zdržet jakéhokoliv hodnocení či kritiky, čímž dává druhé straně prostor pro vyjádření vlastních myšlenek a pocitů. Aktivní naslouchání je charakterizováno určitými pravidly, a to: 

mediátor se soustředí na sdělení stran, to co mu strany říkají, vnímá pozorněji než vlastní pocity a myšlenky;



zaměřuje se na to, co jednotlivé strany cítí a co má v jejich sdělení zásadní význam;



při hovoru se stranou udržuje oční kontakt a všímá si jejích neverbálních projevů;



mediátor klade stranám objasňující otázky, aby upřesnil, co jimi bylo řečeno;



mluví, aby dosáhl lepšího porozumění mezi stranami, ne aby dělal nějaké závěry;



zrcadlí dané straně, jak její sdělení pochopil, a ověřuje si, zda je sdělení strany takto pochopeno správně. 74

V rámci aktivního naslouchání jsou užívány další specifické techniky, např. objasňování, parafrázování, shrnování apod. Použití vybrané techniky bude poté záležet na konkrétním projevu dotčené strany. Techniky bývají mediátorem v průběhu mediace střídány dle aktuální potřeby. Jednotlivé techniky jsou blíže popsány v tabulce uvedené níže, kdy u příslušné techniky jsou uvedeny charakteristické prostředky s názorným příkladem jejich použití v praxi.

74


48

Tabulka č. 1 – Techniky aktivního naslouchání

Technika

Cíl

Objasňování

projevit zájem; povzbudit mluvčího k pokračování rozhovoru objasnit, co říká druhá strana; získat více informací; pomoci mluvčímu, aby viděl další hlediska problému

Parafrázování

ukázat mluvčímu, že je mu nasloucháno s porozuměním; ověřit si, zda jeho slova chápeme správně; dát mu prostor, aby mohl své vidění vysvětlit a doplnit

Povzbuzování

projevit pochopení a porozumění citům mluvčího; umožnit mu tyto pocity Zrcadlení pocitu zvládnout a přehodnotit zhodnotit dosažený pokrok; shrnout důležité myšlenky, fakta a emoce; položit základ k další diskusi; zastavit stálé Shrnutí opakování tématu

Ocenění

dát najevo respekt a uznat význam druhé strany

Prostředky

Příklad

použití neutrálních slov; nevyslovovat souhlas či nesouhlas

"Řekněte mi prosím o tom více."

klást otevřené otázky; přimět mluvčího k dalšímu vysvětlování

"Jak to probíhalo?"; "Jak dlouho tyto práce děláte?"

opakovat hlavní myšlenky a fakta

"Jestli tomu dobře rozumím, tak …"; "Pochopil jsem správně, že …"

vyjádřit základni emoce a pocity

"Je vám líto, že …"; " Jste nešťastný, když …, je to tak?"

stručně shrnout a strukturovat " Mluvil jste o (A) a to vás hlavní myšlenky, fakta a přidat trápí."; "Potom o (B), (C) a to emoce vás znepokojilo. Je to tak?"

projevit uznání, ocenit úsilí a ochotu jednat

"Skutečně si cením vasí snahy vyřešit tuto složitou situaci. Děkuji vám za vaši ochotu a čas."

Zdroj: ŠIŠKOVÁ, T. Facilitativní mediace. Řešení konfliktu pomocí mediátora. 1. vydání. Praha: Portál, 2012, s. 92 (vlastní zpracování).

Další technikou je technika dotazování, při níž se jedna strana obrací na stranu druhou a svými otázkami vyvolává odpovědi. Vhodně použitá otázka může komunikaci mezi stranami účelně rozproudit, přivést strany k zamyšlení, odklonit je od dosavadního postoje. Dotazování může probíhat ve dvou podobách, a to bezprostřední formou přímého rozhovoru zúčastněných stran, nebo zprostředkovanou formou, kupř. použitím dotazníku. Teorií jsou uváděny nejrůznější kategorie možných otázek, jako např. otázky

49

sugestivní, křížové, hypotetické, dále otázky otevřené či uzavřené typy otázek. Dotazování prostřednictvím otevřených či uzavřených otázek bývá v praxi časté. Jaký je tedy mezi nimi rozdíl? Otevřené otázky již podle názvu otevírají určitý problém a slouží k navazování kontaktu mezi zúčastněnými stranami. Bývají uvozovány slovy: „jak …, kdy …, kde …, kolik …?“. Uzavřené otázky pak pomáhají ke zpřesnění informací, odpovídá se na ně ano či ne. Účelnou technikou vedení rozhovoru může být i tzv. aktivní ticho. Ticho v rozhovoru vyvolává u většiny lidí potřebu naplnit jej. Krátké odmlčení v rozhovoru nabádá strany k doplňování sdělených informací, k dodání nových myšlenek. Mediátor by měl rovněž sledovat mimiku tváří a pohyby stran při rozhovoru. Neverbální komunikace totiž mnohdy napomůže odkrýt záměrně skryté emoce a postoje stran (kupř. naklonění těla dopředu bývá vykládáno jako projevení zájmu, otevřené držení paží a rukou představuje vstřícnost, překřížené ruce naopak opatrnost apod.) 75 Za specifický nástroj vedení mediace bývají označována oddělená jednání neboli caucus. Separovaná jednání mohou být mediátorem užita jednak na počátku samotného procesu mediace, a sice za účelem zjištění informací, jež nechtějí strany před sebou sdělit. Dále pak v případě, kdy se jednání ocitne na „mrtvém bodě“, tzn. mediační jednání ustrne a nelze jej posunout do další fáze. Oddělená jednání umožňují vytvořit prostor pro bezpečnou komunikaci a vedou ke zklidnění emocí, případně k soukromému upozornění na negativní důsledky nevhodného chování dotčené strany. Oddělená jednání výrazně mění dynamiku mediačního procesu, jelikož mediátor přebírá větší kontrolu nad procesem i sdílenými informacemi, proto by měla trvat pouze po dobu nezbytně nutnou. Obecně platí, že čím déle jsou strany odděleny, tím hůř jde následně mezi nimi obnovit vzájemnou komunikaci. 76 Jak bylo uvedeno shora v této podkapitole práce, vedle technik typických pro mediaci existují rovněž techniky fakultativní neboli doplňkové. Tyto jsou při mediování používány okrajově, a zda budou mediátorem v konkrétním případě při mediaci použity, závisí na řadě aspektů, jako např. na složitosti případu, fázi mediace, chování stran

75


Ibidem, s. 144 a násl.

50

apod. Fakultativní techniky členíme na techniky usnadňující proces mediace a techniky usnadňující věcné řešení problému. Mezi techniky usnadňující proces mediace řadíme zejména následující techniky: 

techniku výměny rolí - tato technika napomáhá ke vzájemnému pochopení postavení zúčastněných stran, kdy si jednotlivé strany mezi sebou vymění a převezmou role;



techniku konfrontace - konfrontace bývá při mediaci užívána výjimečně, a to v případech, kdy chce mediátor poukázat na určitý zřejmý fakt;



techniku změny perspektivy - je používána k získání jiného náhledu na daný problém, např. nastíněním problému v jiné situaci a v jiné souvislosti;



techniku škálování - škálování se aplikuje za účelem získání zpětné vazby pro mediátora a k sebereflexi stran, napomáhá stranám uvědomit si spokojenost s mediací, resp. přijatou dohodou;



techniku rozlišování mezi cílem a prostředky - slouží k přesměrování pozornosti od prostředků k cílům, kterých chtějí strany dosáhnout.

K technikám usnadňujícím věcné řešení konfliktu neboli technikám tvůrčího myšlení řadíme zejména: 

heuristiku - tato technika je založena na specifických otázkách, které zastupují všechny alternativy, variace a modifikace;



brainstorming - je často používaná technika, na jejímž základě lze nalézt množinu možných řešení, rozhodnutí i návrhů;



synektiku - je založena na řešení problému za použití analogií a metafor. 77

Vedle výše popsaných technik je v praxi často využívaným prostředkem komunikace mediátora flipchartová tabule. Flipcharotvá tabule bývá mediátorem používána za účelem lepší orientace stran v jednání a k zaznamenání důležitých

77

HOLÁ, L. Mediace v teorii a praxi. 1. vydání. Praha: Grada Publishing, 2011, s. 144 a násl.

51

informací. Grafické znázornění určitého problému pomocí vybraných symbolů pak mnohdy napomáhá stranám uvolnit se, dostat se k dalším tématům.

3.5 Oblasti využití mediace Oblasti, v nichž se mediace uplatňuje, jsou dány jednak povahou konfliktu, a poté předmětem sporu. Významný vliv na mediační proces má rovněž kulturní prostředí, v rámci něhož se má mediace uskutečnit. Lze konstatovat, že mediaci, jako mimosoudní způsob řešení sporů, lze využít takřka všude, a to jak v oblasti soukromoprávní, tak veřejnoprávní. V evropském prostředí je mediace poměrně rozšířena a je využívána při řešení konfliktů v rodinách, ve školách, v obchodních a pracovních sporech nebo ve sporech projednávaných v rámci trestního řízení. Nejčastěji je mediace využívána při řešení rodinných konfliktů, kde rozlišujeme mediaci tzv. rodinnou či rozvodovou. Prvá z uvedených možností se uplatní nejen při řešení sporů vznikajících ve vzájemném soužití partnerů, ale i rodiny jako takové, kupř. při neshodách ve výchovných postojích rodičů, způsobu trávení volného času dětí, ve vzájemné komunikaci rodičů a dětí apod. Půjde tedy primárně o konflikty, které nevyústí v rozchod životních partnerů. Druhá forma mediace si pak klade za cíl řešení otázek spojených s rozvodem manželů. Jedná se zejména o řešení otázek souvisejících s úpravou výchovy a výživy dětí, styku rodičů s dětmi apod. Na úroveň mediace rozvodové lze pak postavit mediaci partnerskou řešící konflikty mezi rozcházejícími se dlouhodobými partnery.

78

Za zvláštní podoblast mediace rodinné

bývá taktéž označována mediace násilí mezi partnery, kterou se za určitých podmínek dá řešit problém domácího násilí. Společným cílem uvedených mediací v rámci rodinných a partnerských vztahů je především jejich stabilizace a obnova. Další oblastí, kde je mediace k řešení sporů v praxi často používána, je obchodní prostředí. Obchodní mediaci lze rovněž považovat za nejstarší druh mediace, jíž zaznamenáváme už v období starověku. Z jejího názvu lze dovodit, že jejím předmětem bývají spory vyplývající z obchodní činnosti mezi obchodními partnery a společnostmi. Mediace v rámci obchodních vztahů může být použita při řešení široké

78

FRINTA, O. Povinná rodinná mediace? Právní fórum, 2009, č. 9, s. 379 a násl.

52

škály konfliktů, povětšinou se tyto konflikty týkají uzavřených smluv, vzájemné spolupráce a dalších vztahů vznikajících při poskytování sjednaných služeb. Charakteristickým rysem obchodní mediace je aktivní přístup zúčastněných stran a jejich snaha o nalezení vhodného řešení akceptovatelného pro všechny strany, a to za účasti třetí osoby, mediátora, jakožto zprostředkovatele. Obchodní mediace zpravidla vyžaduje zvýšené nároky na znalosti mediátora v oblasti právních předpisů, jelikož její výsledek by neměl být v rozporu s právem. Výsledkem obchodní mediace by mělo být narovnání vztahů, odstranění rozporů ve smlouvě a popřípadě uzavření smlouvy nové. Při řešení sporů vzniklých v mezinárodním obchodu má specifické postavení tzv. online mediace. Online mediace představuje neformální proces, v němž mediátor asistuje stranám při vyjednávání a vede strany k přijetí řešení za použití online prostoru, komunikačních technologií či automatizovaných formulářů. Mediace mezi vrstevníky, nazývaná též jako „peer mediace“, je zpravidla uskutečňovaná v prostředí školních zařízení. Jejím prostřednictvím jsou řešeny konflikty mezi spolužáky a zároveň slouží jako určitý prevenční prvek při potírání šikany ve škole. Cílem této mediace je naučit žáky rozpoznat určitý problém a následně jej umět vyřešit vlastními silami. Širším pojmem je pak tzv. mediace ve škole, jejímž prostřednictvím se řeší konflikty nejen mezi spolužáky, ale též mezi žáky a učiteli, učiteli a rodiči a učiteli navzájem. Mediace začíná být v praxi také čím dál tím více využívána jako smírčí řízení pro řešení pracovněprávních sporů a sporů týkajících se organizace práce. Ostatně jak bylo poznamenáno úvodem této práce, mediace v pracovněprávních vztazích patřila mezi vůbec první oblasti, v nichž byla po formální stránce institucionalizována. K nejčastěji mediovaným konfliktům v této oblasti náleží spory vyplývající z ukončení pracovního poměru, nespokojenosti se změnou v organizaci práce, pracovním zařazení, pracovním ohodnocení apod.

79

Mediace na pracovišti však slouží nejen k samotnému

řešení vzniklých konfliktů, ale též k jejich účelnému předcházení. Vztahy na pracovišti jsou citlivou oblastí pozic a vztahů, proto má mediace při konfliktech na pracovišti určitá specifika. Zejména při řešení konfliktů mezi nadřízenými a podřízenými je

79


53

potřeba důsledně dodržovat základní principy mediace, jakými jsou nestrannost a neutralita mediátora, povinnost mlčenlivosti mediátora atd. 80 S mediací se dále můžeme setkat při řešení sporů dotýkajících se problémů etnik, společenství, životního prostředí, politiky či diplomacie. Specifické odvětví představuje mezinárodní mediace, jež je ve valné většině případů využívána při řešení ozbrojených konfliktů. Z nejrůznějších výzkumů vyplývá, že v případě mezinárodní mediace vstupují do rolí mediátorů převážně zástupci neutrálních států (jejich podíl je až 60 %), dále zástupci mezinárodních organizací, neziskových osob a v neposlední řadě soukromé osoby. Nejaktivnějším mediátorem v této oblasti je Organizace spojených národů, druhé místo zaujímá Norsko a následují Spojené státy americké. 81 Z výše uvedeného tak vyplývá, že mediace má v netrestní oblasti velmi širokou možnost využitelnosti. De facto je aplikovatelná všude, kde dochází ke kontaktu mezi lidmi a tím i k jejich možným konfliktům. Mediaci, jako metodu způsobu řešení sporů, lze však uplatnit i při konfliktech vznikajících v oblasti trestního práva. I v této oblasti se však jedná o činnost dobrovolnou, kdy je zúčastněným stranám ponechána možnost, aby se samy podílely na vhodném řešení sporné situace. Výhody mediace v trestním řízení spočívají na spojení přístupu právním a neprávním, kdy se vedle často represivní funkce trestního práva uplatňují i psychologické a sociologické aspekty. Další výhodou oproti trestnímu řízení vedenému soudem je pak rovněž její rychlost. Mediaci lze zahájit ve velmi krátké době po spáchání trestného činu, tedy daleko dříve než proběhne celé trestní řízení, což může v konečném důsledku přispět k jeho zkrácení. Je ovšem potřeba, aby při mediaci v trestním řízení působily kvalifikované osoby, jež připraví zejména oběť, tj. poškozenou stranu na společné setkání a navázání dialogu s pachatelem. 82

80


81

POTOČKOVÁ, D. Nejlepší je domluvit se aneb průvodce mediačním procesem. 1. vydání. Praha: Alfom, 2013, s. 39. 82

JELÍNEK, J. a kolektiv. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Linde, 2007, s. 249 - 250.

54

3.6 Výhody (nevýhody) mediace ve srovnání se soudním řízením Již z názvu této podkapitoly práce je zřejmé, že se v ní zabývám výhodami a případnými nevýhodami, které může mediační řízení přinést zúčastněným stranám, a to v porovnání zejména s řízením soudním. Na základě závěrů zahraničních výzkumů lze již úvodem říci, že mediace vede obecně k lepším výsledkům než soudní řízení. V mediaci totiž, na rozdíl od řízení soudního, nejde o „pouhé“ vítězství a porážku té které sporné strany. Naopak mediace usiluje o to, aby žádná ze stran nebyla v pozici poraženého, a pokud možno přinesla výhody všem zúčastněným stranám a umožnila jejich další spolupráci. Rozdílnost obou řízení lze posoudit z mnoha rozličných hledisek. Za klíčové označujeme především stupeň formalizace obou řízení, délka jejich trvání, finanční nákladnost řízení, možnost ovlivňovat jejich výsledek apod. Jedním z motivačních prvků pro rozšíření mediace je skutečnost, že soudy jsou veřejností vnímány jako příliš formalistické a neosobní. Soudní řízení je založeno na posuzování souladu zjištěných skutečností s právem, v mediačním řízení jde však o podřazení faktů hodnotám zúčastněných stran a na základě tohoto mezi nimi dosáhnout dohody. V případě soudního řízení soudce nejdříve posuzuje skutkový stav s hmotněprávní stránkou věci, aby následně podřadil daný případ pod příslušnou právní normu. Mediátor oproti tomuto vede účastníky ke komunikaci a napomáhá jim nalézt vhodné řešení pro obě strany sporu. Další odlišností je rychlost obou řízení. Rychlost zahájení mediace je ve výrazné výhodě. Mediátoři na žádosti stran o zahájení řízení reagují již v rámci několika dní od podání žádosti, přičemž ze zahraničních zkušeností je nám známo, že průměrná délka trvání mediačního řízení je přibližně 60 dní. Naproti tomu soudní řízení trvá v průměru až přes 300 dní. 83 Při porovnání mediačního a soudního řízení představuje významné hledisko taktéž úspěšnost řešení, které obě řízení účastníkům (stranám) přinášejí. Zatímco mediační řízení dosahuje přibližně 80 % úspěšnosti, řízení soudní dosahuje prakticky stoprocentního výsledku. Z hlediska určujícího, co bude relevantní pro řešení daného

83

HOLÁ, L. Mediace a možnosti využití v praxi. 1. vydání. Praha: Grada Publishing, a.s., 2013, s. 102 103.

55

sporu, je to u sporu řešeného před soudem pouze právo, u mediace to však mohou být kromě tohoto i další aspekty, jako potřeby a zájmy zúčastněných stran. 84 K dokreslení rozdílnosti obou řízení s ohledem na poznatky ze strany jejich účastníků, lze uvést závěry výzkumů prováděných Denverským mediačním centrem. Z těchto bylo zjištěno, že k soudu se opětovně vrací až 35 % již dříve soudně rozhodnutých případů oproti 13 % případů projednávaných v rámci mediace. Spokojenost s průběhem soudního řízení poté potvrdilo 40 % respondentů, s průběhem mediace bylo spokojeno až 75 % dotázaných osob. Výsledek sporu byl vnímán jako spravedlivý v případě soudního řízení u 50 % účastníků a v mediaci u 80 % účastníků. 85

Přednosti mediace byly zpracovány do tzv. tříkrokové analýzy autorů F. E. A. Sandera a L. Rozdeiczera

86

. Uvedená analýza vychází z poznání, že mediace téměř

vždy předčí ostatní alternativní metody řešení sporů, proto by strany měly nejdříve přistoupit k mediaci, a teprve v případě jejího neúspěchu vybrat jinou metodu. Kritéria přednosti mediace jsou členěna do dvou základních kategorií. V prvé jsou uvedeny obecné výhody vyskytující se u každé mediace (tzv. makrobenefity), ve druhé jsou poté ty, jež se váží na určitý případ či konkrétní strany (tzv. mikrobenefity). Do skupiny makrobenefitů lze na základě shora uvedené analýzy zahrnout tyto výhody: 

Mediací lze vyřešit většinu sporů. Dokonce i v případech, kdy mediace nevede k řešení konfliktu, připravuje podmínky pro jinou alternativní metodu řešení sporů.



Menší časová a ekonomická náročnost. Mediační řízení probíhá bez dlouhých čekacích lhůt a zbytečně investovaných financí.



Mediace má největší potenciál k překonávání překážek, je velmi flexibilní.

84

Zoulík, F. Mediace jako alternativa soudního sporu. Bulletin advokacie, 2001, č. 8, s. 33.

85


SANDER, F. E. A.; ROZDEICZER, L. Matching Cases and Dispute Resolution Procedures: Detailed Analysis Leading to a Mediation-Centred Approach. Harvard Negotiation Law Rewiew, 2006, č. 11, s. 31 a násl.

56



Stěžejním principem mediace je její dobrovolnost, kdy tato zaručuje stranám, že po celou dobu trvání mediačního řízení jim bude ponechána kontrola nad jeho průběhem i přijatým řešením. Zúčastněné strany mají možnost ovlivňovat průběh mediace tak, aby vyhovoval jejich potřebám, stejně jako přijatý konečný výsledek.



Mediace vykazuje mnohem větší spokojenost účastníků s jejím procesem oproti řízení soudnímu či jiným alternativním metodám řešení sporů.



Mediace napomáhá snižovat napětí mezi zúčastněnými stranami, a to zejména prostřednictvím osoby mediátora, jenž se snaží mezi stranami nalézt ztracenou důvěru, obnovit spolupráci a vzájemný dialog. Veškeré informace sdělené stranami pak mají důvěrný charakter a nesmějí být bez jejich souhlasu zveřejňovány, což ve veřejnosti přístupném soudním řízení, až na zákonné výjimky, zaručit nelze.

Vedle makrobenefitů ještě existují tzv. mikrobenefity, jež mohou být ve většině případů argumentem pro volbu mediace. Tyto zahrnují: 

Vymezení a upřesnění sporných otázek mezi stranami.



Pomoc mediátora při usměrňování komunikace mezi stranami.



Možnost strany sdělit svůj názor straně druhé a být touto slyšena.



Prověření reálnosti a realizovatelnosti požadavků stran.



Poznání silných a slabých stránek sporu. Apod. 87

Ne vždy je ale mediace pro řešení daného sporu vhodnou metodou. Vždy je potřeba pečlivě uvážit veškeré sporné aspekty týkající se konkrétního případu. Jako méně vhodné případy lze označit zejména takové, kdy strany mezi sebou nebudou schopny vzájemně diskutovat, spor spadá do oblasti, jež je určitě definována a upravena zákonem, očekávaným výsledkem řízení má být odsouzení druhé strany, tj. stav „vítěz poražený“. 88

87

CHOLENSKÝ, R. Praktický průvodce mediací podle nové právní úpravy. 1. vydání. Praha: Linde, 2013, s. 227 - 231. 88 ASOCIACE MEDIÁTORŮ ČESKÉ REPUBLIKY. Mediace - zkušenosti z Písecka. [online]. 2012 [cit. 2013-02-03]. Dostupné z WWW: .

57

V souvislosti se shora uvedenými případy lze za rizika mediace označit: 

nejistý výsledek mediace, tedy skutečnost, že sporné strany dohodu nemusí uzavřít,



výsledek mediace nemusí být bezprostřední, může se projevit až v pozdějším stádiu řízení;



přijatá dohoda není nikým a ničím garantována, vychází toliko z požadavků stran;



mediační dohoda není přímo vykonatelná, nepředstavuje sama o sobě exekuční titul.

Jedním z primárních důvodů pro přijetí právní úpravy mediačního řízení v České republice byl jeho zamýšlený ekonomický přínos. Mediace má přinést řadu úspor ve vztahu k soudnímu systému, a to především s ohledem na následující aspekty: 

spor je mezi stranami řešen mediátorem, kterého si strany samy zvolí, namísto soudce, jehož si strany samy zvolit nemohou;



přijetím dohody mezi stranami je spor ukončen, odpadají tak náklady spjaté s případnými opravnými prostředky (odvolání, dovolání apod.);



odpadá rovněž vymáhání následného plnění soudního rozhodnutí, resp. práv a povinností stran mediační dohody.

V případě, kdy bude mediační dohoda uzavřena v rámci mediace na základě nařízeného prvního setkání s mediátorem, vrátí soud účastníkům řízení 80 % zaplacených soudních poplatků zpět. V návaznosti na tuto skutečnost, by tak náklady spojené s řešením sporu prostřednictvím mediace měly v průměru dosahovat pouze třetiny nákladů soudního řízení. Obdobné platí i v situaci, kdy strany mediační dohodu neuzavřou. Mediace totiž stranám mnohdy napomůže ke zklidnění vzájemných vztahů a strany jsou tak schopny lépe přijmout případné soudní rozhodnutí. Dle závěrů uvedených v návrhu zákona o mediaci

89

bude hlavním

hospodářským přínosem mediačního řízení vzhledem k řízení soudnímu snížení

89

POSLANECKÁ SNĚMOVNA PARLAMENTU ČESKÉ REPUBLIKY. Důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona o mediaci, sněmovní tisk č. 426/0. [online]. 6. volební období, od 2010 [cit. 2012-02-03]. Dostupná z WWW: http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=6&CT=426&CT1=0.

58

celkového nápadu nových věcí na soudy a rovněž zkrácení délky soudního řízení. Předpokládá se, že v důsledku přijetí zákona o mediaci, dojde k poklesu celkové agendy soudů přibližně o 10 %.

Tabulka č. 2 - Počet pravomocných rozhodnutí soudů v letech 2008 – 2011

Pravomocná rozhodnutí soudů v občanskoprávních věcech Obchodní spory Pracovní spory Spory podle zákona o rodině Náhrada škody podle občanského zákoníku Nájem bytů a obytných místností Ostatní nájmy Vlastnické vztahy Jiná práva upravená občanským zákoníkem

2008 2009 2010 2011 77 543 127 911 133 485 167 458 4 960 5 259 4 979 5 578 9 193 8 360 8 464 9 610 63 370 89 525 129 983 151 213 57 812 33 145 29 521 42 901 6 371 9 375 9 990 13 607 10 337 15 341 9 864 16 529 102 908 178 485 238 512 332 174

Zdroj: Statistické ročenky pravomocně skončených věcí Ministerstva spravedlnosti ČR (vlastní zpracování).

Pro získání reálnější představy o tom, jakým způsobem se může mediace projevit na snížení počtu sporů řešených soudem, se podívejme na stav počtu pravomocně rozhodnutých sporů soudy v občanskoprávních věcech v letech 2008 až 2011 (viz tabulka uvedená výše). Pokud bychom snížili nápad o zmíněných 10 %, kupříkladu u sporů dle zákona o rodině, kde se dle mého názoru dá mediační řízení nejlépe uplatnit, činil by rozdíl za uvedené čtyři roky v průměru 890 rozhodnutí, což připadá na rok přibližně 222 pravomocně rozhodnutých věcí. Snížení nápadu je tudíž evidentní. Jak bylo uvedeno výše, mediace by se rovněž měla promítnout do zkrácení celkové doby trvání soudního řízení. Ze statistik vedených ministerstvem spravedlnosti vyplývá, že průměrná doba od podání žaloby u soudu do prvního úkonu soudu ve věci činí 91 až 200 dní. Kupříkladu v roce 2011 byla průměrná délka trvání soudního řízení

59

týkajícího se občanskoprávních věcí přibližně deset měsíců.

90

Srovnáme - li údaje

ministerstva s údaji Asociace mediátorů České republiky ohledně průměrné délky trvání mediačního řízení, zjistíme, že mediační řízení trvá v průměru dva měsíce, přičemž se během něj konají obvykle tři schůzky po dvou hodinách. Rozdíl obou řízení tak činí přibližně osm měsíců. Časová úspora mediačního řízení je na tomto příkladu velmi zřetelná. S ohledem na skutečnost, že zákon o mediaci vstoupil v účinnost až ve druhé polovině roku 2012, lze nyní jen stěží stanovit konkrétní přínosy zakotvení mediačního řízení v našem právním řádu. Ze závěrů zveřejněných Mediačním Centrem Olomouc

91

je ale patrné, že po prvním roce účinnosti zákona o mediaci postupně vzrůstá počet případů řešených mediací. Dle zjištění daného centra kupříkladu v první polovině roku 2013 bylo z celkového počtu 49 rodinných mediací 45 „nařízeno“ soudem, přičemž úspěšnost těchto řízení spočívající v uzavření dohody mezi účastníky se pohybuje okolo 89 %. Komplexnější vyhodnocení úspěšnosti řešení sporů prostřednictvím mediace však bude moci být provedeno až s delším časovým odstupem.

90

MINISTERSTVO SPRAVEDLNOSTI ČESKÉ REPUBLIKY. Statistická ročenka 2011. [online]. 2012 [cit. 2013-02-03]. Dostupné z WWW:
BRZOBOHATÝ, R.; POLÁKOVÁ, L. Mýty kolem rodinné mediace. Rodinné listy, 2013, č. 9, s. 36 39.

60

4. MEDIACE V ČESKÉ REPUBLICE

Zákon č. 202/2012 Sb., o mediaci a o změně některých zákonů (dále též jen „zákon o mediaci“) představuje první ucelený právní rámec pro řešení civilních sporů formou mediace v našem právním řádu. Tato skutečnost však neznamená, že by metoda smírného řešení sporů prostřednictvím mediace nebyla v České republice do té doby známa. Naopak mediace, jakožto proces mimosoudního řešení sporů, nacházel své praktické uplatnění již od roku 2000, a to zejména díky občanskému sdružení Asociace mediátorů České republiky soustředícímu se na poskytování služeb souvisejících s mediací, ale též mnohým dalším osobám provádějících mediaci. Do doby přijetí zákona o mediaci bylo smírčí řízení v civilně právní oblasti okrajově upraveno zejména v občanském soudním řádu

92

, kdy bylo v rámci

občanského soudního řízení možno za určitých podmínek uzavřít smír. Ostatně tato možnost je účastníkům ponechána i nyní. Dle občanského soudního řádu mohou účastníci uzavřít smír již před samotným zahájením soudního řízení. Takovouto formu smíru označujeme jako prétorský smír a je upraven v ustanoveních § 67 až § 69 občanského soudního řádu. Ustanovení § 67 občanského soudního řádu stanoví že, připouští - li to povaha věci, lze navrhnout u kteréhokoli soudu, který by byl věcně příslušný k rozhodování věci, aby provedl pokus o smír (smírčí řízení), a došlo - li k jeho uzavření, aby rozhodl i o jeho schválení. Smír je dále možno uzavřít i v rámci samotného soudního řízení, kdy dle ustanovení § 99 občanského soudního řádu, připouští - li to povaha věci, mohou účastníci skončit řízení soudním smírem. Soud rozhodne, zda smír schválí, přičemž následně schválený smír má účinky pravomocného rozsudku. S ohledem na výše uvedené tak vyplývá, že předpokladem pro uzavření soudního smíru v obou případech je, aby věc spadala do pravomoci soudu a aby uzavření smíru připouštěla povaha věci. Smír musí být v souladu s právními předpisy, tj. dohoda uzavřená mezi účastníky musí být platná, musí splňovat všechny zákonem

92

Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.

61

předepsané obligatorní náležitosti a dále se nesmí příčit kogentním ustanovením zákona či jej obcházet. Další principy smírného řešení sporů byly vneseny do občanského soudního řádu na základě novely spjaté s přijetím zákona o mediaci. Ustanovení § 99 odst. 1 občanského soudního řádu nově umožňuje soudu, aby v rámci zahájeného řízení byli účastníci upozorněni na možnost využití mediace dle zákona o mediaci a bylo účastníkům navrženo účastnit se jej. Ustanovení § 114a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu pak zakládá poučovací povinnost soudu v rámci přípravného jednání tím, že soud v rámci přípravného řízení upozorní účastníky řízení na možnost využití mediace podle zákona o mediaci nebo sociálního poradenství podle zákona o sociálních službách, je - li to vhodné. U poskytování odborného sociálního poradenství jde o poradenství zaměřené na potřeby jednotlivých sociálních skupin v poradnách pro občany, manžely, rodiče, seniory, zdravotně postižené, oběti trestných činů aj., přičemž toto poradenství též zahrnuje sociální poradenství s osobami, jejichž způsob života může vést ke konfliktu se společností (§ 37 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách). 93 Nejvýznamnější změnou je pak skutečnost, že soud může účastníkům řízení nařídit první setkání se zapsaným mediátorem v rozsahu tří hodin, a přerušit tak řízení na dobu nejdéle tří měsíců

94

(viz ust. § 100 odst. 3 občanského soudního řádu). Proti

usnesení, jímž bylo nařízeno první setkání s mediátorem, přitom není odvolání přípustné. Soud může nařídit první setkání s mediátorem rovněž v rámci přípravného jednání podle ustanovení § 114c odst. 3 písm. d) občanského soudního řádu a dále v rámci soudního výkonu rozhodnutí dle ustanovení § 273 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu. Naopak první setkání s mediátorem nelze nařídit po dobu platnosti předběžného opatření podle ustanovení § 76b občanského soudního řádu, které obvykle zakazuje jednomu z účastníků přibližovat se k tomu druhému.

93

HOLÁ, L. Mediace a možnosti využití v praxi. 1. vydání. Praha: Grada Publishing, a.s., 2013, s. 115.

94

Podle zákona lze tuto dobu prodloužit za podmínek stanovených ust. § 110 a § 111 občanského soudního řádu.

62

Soud může nařídit první setkání s mediátorem, a to jak se souhlasem účastníků řízení, tak bez jejich souhlasu. První případ fakticky představuje klid řízení. Účastníci si zásadně vyberou mediátora sami, pokud se však na tomto bez zbytečného odkladu nedohodnou, vybere jej ze seznamu vedeného ministerstvem spravedlnosti soud. První setkání s mediátorem nařízené ze strany soudu tak může probíhat pouze se zapsaným mediátorem. Soud následně vydá o tomto usnesení. Po uplynutí stanovených tří hodin bude záležet na rozhodnutí stran, zda budou v mediaci za sjednaných podmínek pokračovat, nebo zda se rozhodnou mediaci ukončit a pokračovat v soudním řízení. Mediace spočívá na principu svobodného rozhodnutí, ze strany soudu nemůže být nikdo k účasti na mediaci nucen. Doba tří hodin by proto měla být pro účastníky postačující k tomu, aby byli seznámeni se základními principy mediace a měli tak možnost se pro ni eventuálně rozhodnout. Uplynou - li stanovené tři měsíce, bude soud v řízení automaticky pokračovat, pokud nebylo řízení přerušeno se souhlasem všech účastníků. Bylo - li řízení přerušeno dle ustanovení § 110 občanského soudního řádu, soud v řízení pokračuje na návrh. Výjimku představuje řízení o rozvodu manželství, kdy jsou - li proto závažné důvody, může soud na návrh i bez návrhu v případě, že to odůvodňují zájmy nezletilého dítěte, pokračovat v řízení i před uplynutím lhůty tří měsíců. Není - li však návrh na pokračování v řízení podán ve lhůtě do jednoho roku, soud řízení zastaví. Je - li účastníky v rámci mediačního řízení přijata dohoda dle zákona o mediaci, soud rozhodne o tom, zda tuto schvaluje, a to nejdéle do třiceti dnů 95 ode dne zahájení smírčího řízení, tj. ode dne doručení návrhu na soud (viz § 67 odst. 2 občanského soudního řádu). Obsah dohody je soudem přezkoumáván z hlediska jejího souladu s celým právním řádem. Smírné řešení sporů je zakotveno rovněž v nové právní úpravě zejména nesporných řízení, a to v zákoně o zvláštních řízeních soudních

96

, na základě něhož

dochází k jejich vynětí z občanského soudního řádu. Podle ustanovení § 9 uvedeného zákona soud vede účastníky k nalezení smírného řešení. Za tím účelem je informuje o

95

V návrhu zákon o mediaci byla původně navrhována lhůta ke schválení mediační dohody v délce pouhých 7 dnů, v průběhu projednávání zákona však došlo k prodloužení lhůty na, dle mého názoru pro soud časově reálnějších, 30 dnů. 96

Zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů.

63

možnostech mimosoudního smírčího nebo mediačního jednání. V rámci péče soudu o nezletilé je poté dána možnost soudu uložit rodičům na dobu nejvýše tří měsíců účast na mimosoudním smírčím nebo mediačním jednání nebo rodinné terapii, nebo jim nařídit setkání s odborníkem v oboru pedopsychologie (§ 494 zákona o zvláštních řízeních soudních). Soud může nařídit první setkání s mediátorem v rozsahu tří hodin také v rámci dalších opatření tomu, kdo neplní dobrovolně soudní rozhodnutí nebo soudem schválenou dohodu o péči o nezletilé dítě, popřípadě o úpravě styku s ním anebo rozhodnutí o navrácení dítěte (§ 503 zákona o zvláštních řízeních soudních). O mediaci hovoříme i v oblasti trestního soudnictví, kde je tato upravena zákonem č. 257/2000 Sb., o Probační a mediační službě a o změně zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů a zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí (dále též jen „zákon o Probační a mediační službě“), jenž vychází ze součinnosti dvou oblastí, a to sociální práce a práva. Dle ustanovení § 2 odst. 2 zákona o Probační a mediační službě se mediací rozumí mimosoudní zprostředkování za účelem řešení sporu mezi obviněným a poškozeným a činnost směřující k urovnání konfliktního stavu vykonávaná v souvislosti s trestním řízením. Mediace je uskutečňována za pomoci mediátora, jenž vytváří mezi stranami prostor pro řešení trestného činu jinou cestou než prostřednictvím soudu. Mediaci lze provádět jen s výslovným souhlasem obviněného a poškozeného, kdy bude záležet především na vůli dotčených stran, zda k této přistoupí. Vlastní průběh mediace se vždy odvíjí od povahy konkrétního sporu a možností jeho řešení, proto nelze podat jednoznačnou směrnici průběhu samotného mediačního procesu. Primárně by měl být dán prostor poškozenému, aby úplně popsal, jakým způsobem došlo k trestnému činu (újmě). Po vylíčení skutkového děje by mělo být přistoupeno k řešení problému a jeho nápravě. Mediátor přitom nerozhoduje o vhodném řešení, to zůstává v rukou zúčastněných osob. Mediátor však musí být schopen strany upozornit na zásady, jež vytváří základ právní úpravy, a dokázat rámcově předvídat výsledek sporu. Je potřeba podotknout, že skutečnosti týkající se trestného činu, jež

64

vyjdou v průběhu mediace najevo, podléhají mlčenlivosti mediátora, proto je nelze v případném řízení před soudem použít jako důkaz.97 Mediace je tedy vhodná zejména při uzavírání dohody o náhradě škody způsobené trestným činem jako jedné z podmínek pro využití odklonů, tj. podmíněného zastavení trestného stíhání (ust. § 307 trestního řádu 98), narovnání (ust. § 309 trestního řádu), podmíněného odložení podání návrhu na potrestání (ust. § 179g trestního řádu) a odstoupení od trestního stíhání (ust. § 70 zákona č. 218/2003 Sb., zákon o soudnictví ve věcech mládeže). 99 Mediace v trestní oblasti je zajišťována Probační a mediační službou, resp. jejími úředníky v jednotlivých střediscích a jako taková představuje na soudech nezávislou instituci, v jejímž čele je ředitel jmenovaný ministrem spravedlnosti.

4.1 Platná právní úprava mediace v České republice Historie návrhu zákona o mediaci spadá do roku 2007, kdy tehdejší ministr spravedlnosti J. Pospíšil navrhl doplnit dosavadní právní úpravu mediace v trestních věcech univerzální mediací ve všech dalších oblastech práva. S trochou nadsázky by si tento zákon zasloužil prvenství, a to v poměru jeho rozsahu a náročnosti schvalování. Pouhých třicet devět paragrafů tohoto zákona se stalo nejen odborným oříškem, ale v mnohém i jádrem politického sporu. Přípravné práce na návrhu zákonné úpravy mediace v netrestní oblasti trvaly až do druhé poloviny roku 2011, přesněji do července tohoto roku, kdy byl Poslanecké sněmovně České republiky předložen vládní návrh zákona o mediaci. Daný návrh byl po poměrně dlouhých jednáních nakonec Parlamentem České republiky schválen, a tak

97

HOLÁ, L. Mediace a možnosti využití v praxi. 1. vydání. Praha: Grada Publishing, a.s., 2013, s. 277 283. 98

Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů.

99

JELÍNEK, J. a kolektiv. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Linde, 2007, s. 249.

65

dne 1.9.2012 vstoupil v účinnost nový zákon č. 202/2012 Sb., o mediaci a o změně některých zákonů. 100 Jak jsme již uvedla výše, zákon o mediaci představuje první právní rámec pro smírčí řešení sporů v netrestní oblasti a jeho přijetím byl ze strany České republiky, jakožto členského státu Evropské unie, naplněn závazek implementovat do svého právního řádu směrnici Evropského parlamentu a Rady č. 2008/52/ES ze dne 21.5.2008, o některých aspektech mediace v občanských a obchodních věcech. Uvedené směrnici se budu blíže věnovat v další kapitole této práce. Dle důvodové zprávy k návrhu zákona o mediaci

101

byla stěžejním impulsem

pro přijetí dané právní úpravy snaha umožnit všem osobám řešení jejich konfliktu metodou rychlého a kultivovaného mimosoudního řízení. Dalšími důvody pak bylo přispět k odbřemenění soudů, a to možností řešit konflikty bez soudů a tím i dlouhých čekacích lhůt, dále bez zbytečných finančních nákladů a bez zdlouhavé psychické zátěže stran. Zejména v rámci rodinných sporů, kdy je kladen důraz na zájem dítěte, může institut mediace lépe napomoci ke vzájemné komunikaci obou rodičů. Cílem zákona o mediaci je rychlé a efektivní řešení sporu bez časové a ekonomické náročnosti, a to na základě dohody zúčastněných stran. Zároveň má zákon o mediaci: - poskytnout kontrolu procesu řešení konfliktu a jeho výsledku, - zajistit emoční podporu, - zabezpečit soukromí při řešení konfliktu a pocit uchování důvěrných informací, - umožnit stranám navzájem se pochopit, - snížit napětí a zlepšit vzájemné vztahy mezi stranami pro případnou další spolupráci.

100

PRUDÍKOVÁ, D.; KORBEL, F. Role ministerstva spravedlnosti při přípravě zákona o mediaci. Bulletin advokacie, 2013, č. 6, s. 15 a násl. 101

POSLANECKÁ SNĚMOVNA PARLAMENTU ČESKÉ REPUBLIKY. Důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona o mediaci, sněmovní tisk č. 426/0. [online]. 6. volební období, od 2010 [cit. 2012-02-03]. Dostupná z WWW: http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=6&CT=426&CT1=0.

66

Zákon o mediaci přináší do mediačního procesu řadu změn. Jednak zavádí zákonná pravidla pro výkon a organizaci mediace, dále nově definuje určité pojmy spjaté s mediací. Mezi nejzásadnější změny, které zákon o mediaci přináší, řadíme změnu v oblasti poskytování mediačních služeb, resp. v osobě tyto služby poskytující mediátorovi. Zákon o mediaci tuto osobu nově označuje jako „zapsaný mediátor“ („zapsaná mediátorka“). Jedná se o fyzickou osobu podnikající na základě zákona o mediaci, jež musí splňovat řadu kvalifikačních podmínek a která následně stranám garantuje požadavky stanovené tímto zákonem. 102 Zákonná úprava mediačního řízení přináší změny i ve vztahu k civilnímu řízení, zejména v otázce použitelnosti listin vzešlých z mediačního procesu v civilním řízení, dále v možnosti využití prvního setkání s mediátorem jako nového institutu, vlivu povinnosti mlčenlivosti mediátora na dokazování v soudním řízení, existence dalšího z důvodů pro možnost nepřiznat náhradu nákladů řízení úspěšnému účastníku a především účinků mediace co do stavění běhu promlčecích dob a prekluzivních lhůt. 103 Jednotlivým vybraným institutům zákona o mediaci se budu blíže věnovat níže v této kapitole práce.

4.1.1 Mediátor a jeho postavení při mediaci V souladu s původním záměrem skupiny odborníků podílejících se na přípravě zákona o mediaci se tento vztahuje jen na mediační činnost tzv. „zapsaného mediátora“ (§ 1 zákona o mediaci). Zároveň však zákon nemá znemožnit jiným osobám vykonávat činnost spadající do oblasti mediačních technik. V obecném kontextu je mediace pojímána jako dobrovolný mimosoudní proces, v němž mediátor napomáhá stranám konfliktu nalézt jeho přijatelné řešení. Zákon o mediaci definuje mediaci jako postup při řešení konfliktu za účasti jednoho nebo více mediátorů, kteří podporují komunikaci mezi stranami konfliktu tak, aby jim

102

DOLEŽALOVÁ, M.; HÁJKOVÁ, Š.; POTOČKOVÁ, D.; ŠTANDERA, J. Zákon o mediaci. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. XII. 103

HÁJKOVÁ, Š. Mediace v kontextu občanského soudního řízení. Bulletin advokacie, 2013, č. 6, s. 24.

67

pomohli dosáhnout smírného řešení jejich konfliktu uzavřením mediační dohody (§ 2 písm. a) zákona o mediaci). Z tohoto postupu se poté vyčleňuje rodinná mediace, která se zaměřuje na řešení sporů vyplývajících z rodinných vztahů. Mediací může být dle zákona vyřešen spor v řadě oblastí, ať již při řešení konfliktů vyplývajících z oblasti věcí občanskoprávních, pracovních, obchodních či výše uvedených rodinných, ale též i ve věcech správních 104, v nichž lze předmětnou věc řešit smírem či dohodou. Zákon o mediaci tak pokrývá de facto veškeré netrestní věci. Předpokladem řešení sporu mediací je vždy skutečnost, že jsou strany schopny řešit vzniklý konflikt vlastními silami a samostatně posoudit jeho jednotlivá řešení. Mediátor má poté stranám pomoci usnadňovat komunikaci, a tím dosáhnout smírného a oboustranně přijatelného řešení sporu. Při úvahách nad návrhem nového zákona o mediaci bylo pracováno se dvěma variantami možné úpravy postavení mediátorů. Dle varianty prvé měla být za mediátora považována fyzická osoba, které byla udělena akreditace vzdělávacím zařízením autorizovaným ministerstvem spravedlnosti. Podle druhé varianty by pak mediátorem měla být fyzická osoba, která byla ministerstvem spravedlnosti zapsána do zvláštního seznamu. Nakonec bylo přistoupeno k variantě druhé. Dle ustanovení § 2 písm. c) zákona o mediaci je tak mediátorem fyzická osoba, která je zapsaná v seznamu mediátorů. Jedná se o osobu splňující určité kvalifikační předpoklady, jež poskytuje mediační služby pod označením „zapsaný mediátor“ („zapsaná mediátorka“). Před nabytím účinnosti zákona o mediaci mohl mediační služby poskytovat každý, kdo měl živnostenské oprávnění (tj. fyzické i právnické osoby). Tyto osoby mohly vykonávat činnost mediátora opakovaně a dlouhodobě, ale též jednorázově či nahodile. V současné době mohou uvedené osoby i nadále mediační služby poskytovat, avšak bez označení „zapsaný mediátor“. Spojení „zapsaný mediátor“ nebo „zapsaná mediátorka“ představuje chráněné označení, které mohou používat pouze osoby zapsané v seznamu mediátorů vedeném

104

Jedná se však pouze o správní spory soukromoprávního charakteru, kde jsou strany v rovném postavení, nikoli o možnost správního orgánu, který rozhoduje o právech a povinnostech jiných subjektů nebo o nich již rozhodl, se s takovými subjekty mediovat.

68

ministerstvem spravedlnosti (viz ust. § 11 zákona o mediaci). Tyto osoby pak mají nejen právo toto označení při mediaci používat, ale zároveň i povinnost. Z výše uvedeného vyplývá, že se zákon o mediaci vztahuje pouze na činnost mediátorů zapsaných v příslušném seznamu mediátorů. Výběr osoby mediátora však bude i nadále záviset toliko na vůli dotčených stran. Tzn. účastníci se mohou sami rozhodnout, komu svěří důvěru vést mediační jednání. Ostatně jen stěží si lze představit opak, a sice že by účastníkům řízení bylo soudem nařizováno, aby spolu komunikovali a pokusili se uzavřít smír prostřednictvím soudem určené osoby. Určitou výjimku ovšem představuje případ, kdy je soudem nařízeno první setkání s mediátorem a účastníci se nejsou schopni či ochotni domluvit na osobě mediátora. V tomto případě tak bude mediátor soudem vybrán sám ze seznamu zapsaných mediátorů. Samotné mediační řízení bude ale vždy probíhat za účasti stranami vybrané a schválené osoby mediátora. Seznam zapsaných mediátorů je informační systém veřejné správy spravovaný Ministerstvem spravedlnosti České republiky. Ministerstvo do seznamu zapisuje údaje o mediátorovi, které mu byly poskytnuty v žádosti o zápis do seznamu. Jedná se o údaje zveřejňované povinně u každého zapsaného mediátora (jméno, příjmení, IČO, adresa, kontaktní údaje, vzdělání), a dále údaje poskytnuté mediátorem fakultativně k rozšíření informací o jeho osobě či činnosti. Osoba žádající o zápis do seznamu mediátorů musí podat žádost k ministerstvu spravedlnosti a zároveň uhradit správní poplatek v současné výši 5.000,- Kč. Údaje zapsané v seznamu jsou následně veřejně dostupné na internetových stránkách ministerstva 105. Do seznamu může být zapsána fyzická osoba splňující podmínky stanovené v ustanovení § 16 zákona o mediaci, a to: - způsobilost k právním úkonům, - bezúhonnost, - vysokoškolské vzdělání v magisterském studijním programu, - složené zkoušky mediátora,

105

Seznam mediátorů je dostupný k nahlédnutí z WWW: http://mediatori.justice.cz/MediatorPublic/Public/FR003_ZverejneniVybranychUdaju.aspx.

69

- nevyškrtnutí ze seznamu mediátorů v posledních pěti letech před podáním žádosti. Z výše uvedených zákonných podmínek vyplývá, že k tomu, aby mohl být mediátor zapsán do seznamu, je mimo jiné potřeba absolvování kvalifikační zkoušky. V rámci této zkoušky musí daná osoba prokázat znalosti z řady oblastí, zejména z oblasti práva, mediačních technik, psychologie, sociologie atd. Náležitosti zkoušky mediátora jsou stanoveny v prováděcím právním předpise, a to vyhlášce ministerstva spravedlnosti č. 277/2012 Sb., o zkouškách a odměně mediátora (dále též jen „vyhláška o zkouškách a odměně mediátora“). Vedle vyhlášky upravuje zkoušku mediátora - advokáta taktéž zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon o advokacii“). Podle ustanovení § 49a zákona o advokacii, není - li tímto zákonem stanoveno jinak, použijí se pro obsah zkoušky a její náležitosti obdobně zákon o mediaci a vyhláška o zkouškách a odměně mediátora. Shora uvedená vyhláška o zkouškách a odměně mediátora se skládá z šestnácti paragrafů, kdy je vedle předmětu úpravy věnována náležitostem zkoušky mediátora, žádosti o její vykonání, pozvánce na zkoušku a zkoušce jako takové. Dále vyhláška upravuje zkušební komisi, hodnocení zkoušky, protokol o jejím průběhu, osvědčení a odměnu za první setkání s mediátorem. 106 Cílem zkoušky mediátora je ověření jeho odborných znalostí a dovedností. Zkouška mediátora se skládá ze dvou částí, a to písemné a ústní. Písemná část dané zkoušky je neveřejná ve formě písemného testu, který má prověřit teoretické znalosti uchazeče (blíže srovnej ust. § 7 vyhlášky o zkouškách a odměně mediátora). Konkrétní test bude vždy sestavován z otázek schválených ministerstvem spravedlnosti, přičemž uchazeč bude mít na vypracování testu vymezen určitý časový limit (v současné době 2 hodiny). Testové otázky jsou ministerstvem zveřejněny a jsou dostupné na internetových stránkách ministerstva

107

. Zkušební otázky jsou po obsahové stránce

106

DOLEŽALOVÁ, M.; HÁJKOVÁ, Š.; POTOČKOVÁ, D.; ŠTANDERA, J. Zákon o mediaci. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 213. 107

MINISTERSTVO SPRAVEDLNOSTI ČESKÉ REPUBLIKY. Testové otázky pro písemnou část zkoušky mediátora. [online]. 2012 [cit. 2013-06 04]. Dostupné z WWW: http://portal.justice.cz/Justice2/MS/ms.aspx?j=33&o=23&k=5867&d=326232; http://portal.justice.cz/Justice2/MS/ms.aspx?j=33&o=23&k=5867&d=326330.

70

stejné jak u zkoušky mediátora konané ministerstvem, tak u zkoušky mediátora advokáta. Ústní část zkoušky mediátora je poté veřejná a sestává se z praktické demonstrace základních dovedností mediátora. Uchazeč při této před zkušební komisí prezentuje své mediační dovednosti formou simulovaného mediačního jednání. Při jednání se zkoumá především schopnost uchazeče vést mediační proces a účinně asistovat sporným stranám. Komisí je sledován dojem, jakým mediátor působí na strany, jak vystupuje ve vztahu ke stranám, jak vede mediaci apod. (ust. § 8 vyhlášky o zkouškách a odměně mediátora). Vedle této základní zkoušky má dále uchazeč možnost absolvovat specializační zkoušku z rodinné mediace. Tuto je však možno vykonat pouze po úspěšném složení zkoušky mediátora. Pro výkon mediace v oblasti rodinných sporů však není povinné zvláštní zkoušku absolvovat, zkouška má toliko dobrovolnou povahu. Oblast rodinné mediace se dotýká sporných záležitostí výchovy a výživy dětí, styku rodičů a prarodičů s dětmi, dále sporů vyplývajících ze zaniklého manželství atd. Proto se při zkoušce z rodinné mediace ověřují znalosti uchazeče zejména z rodinného práva, úpravy majetkových práv, znalosti z oblasti práv a psychologie dítěte, problematiky domácího násilí, mezigeneračních vztahů a komunikace (ust. § 8 odst. 5 vyhlášky o zkouškách a odměně mediátora). Součástí zkoušky z rodinné mediace je rovněž prezentace mediačních dovedností formou simulovaného mediačního jednání zaměřeného na vztahy vyplývající z rodinných konfliktů. 108 Výjimku z absolvování zkoušky mediátora představuje případ, kdy chce na území České republiky dočasně nebo příležitostně vykonávat činnost mediátora určitá osoba jako „hostující mediátor“. V daném případě se může jednat o mediátora z jiného členského státu Evropské unie, z jiného smluvního státu Dohody o Evropském hospodářském prostoru, Švýcarské konfederace atd. U takovéto osoby mediátora může být zkouška nahrazena uznáním odborné kvalifikace podle zákona č. 18/2004 Sb., o uznávání odborné kvalifikace, ve znění pozdějších předpisů (viz ust. § 19 zákona o mediaci).

108

MINISTERSTVO SPRAVEDLNOSTI ČESKÉ REPUBLIKY. Informace pro uchazeče o vykonání zkoušky mediátora a zkoušky z rodinné mediace. [online]. 2012 [cit. 2013-06-04]. Dostupné z WWW:  http://portal.justice.cz/Justice2/MS/ms.aspx?o=23&j=33&k=5867&d=324373.

71

Zapsaný mediátor je podle zákona o mediaci povinen dodržovat určitá pravidla při výkonu své činnosti. Tato pravidla jsou vymezena v ustanoveních § 8 a § 9 zákona o mediaci a patří mezi ně především nezávislost a nestrannost mediátora, odborná péče, respektování názoru zúčastněných stran, poskytování informací stranám, povinnost mlčenlivosti mediátora aj. Základním předpokladem výkonu činnosti mediátora je požadavek na jeho neutralitu při mediaci. Mediátor nesmí být nikterak zúčastněný na předmětu mediace, nesmí mít vztah ke stranám konfliktu ani k jejich zástupcům. Určitou výjimku z této podmínky představuje postavení mediátora při rodinné mediaci, při níž by měl mít mediátor vždy na zřeteli zejména zájmy dítěte (viz ust. § 8 odst. 1 písm. b) zákona o mediaci). Mediátor je dále povinen vést mediaci s odbornou péčí, jíž zajišťuje především svým soustavným vzděláváním. Zákon o mediaci neuvádí podmínky vzdělávání mediátorů ani případné ověřování znalostí mediátora, mediátor je ale povinen složit odborné zkoušky tvořící předpoklad pro jeho zápis do seznamu mediátorů. Mediátor nemůže v mediačním řízení, které vede nebo vedl, poskytovat žádné ze stran právní služby týkající se předmětného sporu, přestože by byl k jejich poskytování jinak oprávněn. Uvedené dopadá zejména na mediátora vykonávajícího advokacii, kdy tento nemůže stranám poskytovat právní poradenství a současně vést mediační řízení. Jak vyplývá z důvodové zprávy k návrhu zákona o mediaci, v opačném případě by byl dán důvod pochybovat o nepodjatosti mediátora a rovněž by existovala reálná možnost zneužití informací, které v průběhu mediace mediátor získal ve prospěch té které strany. Na druhou stran pouhé vyjádření právního názoru mediátora v konkrétní záležitosti se za právní službu nepovažuje (ust. § 8 odst. 2 věta druhá zákona o mediaci). Zákon o mediaci tak respektuje jeden z mediačních stylů, a to styl evaluativní, jenž umožňuje mediátorovi vyjádřit svůj názor na předmět sporu, popřípadě navrhnout způsob jeho řešení. Za přípustné se jeví i sdělení názoru mediátora k uzavřené mediační dohodě mezi stranami ve smyslu jejího souladu se zákonem. 109

109

DOLEŽALOVÁ, M.; HÁJKOVÁ, Š.; POTOČKOVÁ, D.; ŠTANDERA, J. Zákon o mediaci. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 45.

72

K dalším stěžejním povinnostem mediátora řadíme povinnost mlčenlivosti odvíjející se od základního cíle mediace, jímž je usnadnění komunikace mezi stranami. Předpokladem správné komunikace stran je navození důvěrné a bezpečné atmosféry. Mediátor je proto povinen zachovávat mlčenlivost o všech skutečnostech, o nichž se dozvěděl v souvislosti s přípravou a výkonem mediace, a to i po jeho vyškrtnutí ze seznamu mediátorů. Povinnost mlčenlivosti se vztahuje rovněž na zaměstnance mediátora, jakož i na jiné osoby, které se podílejí na zajištění průběhu mediace. Povinnost mlčenlivosti mediátora je formulována poměrně široce, za určitých okolností je ovšem možno tuto prolomit či mediátora této zprostit. Mediátor tak není vázán povinností mlčenlivosti v rozsahu nezbytném pro řízení před soudem či jiným příslušným orgánem, je - li předmětem daného řízení spor plynoucí z výkonu činnosti mediátora. Dále není mediátor vázán touto povinností, shodnou - li se na jeho zproštění všechny zúčastněné strany. Prolomení povinnosti mlčenlivosti mediátora se projeví i v případě zjištění trestné činnosti účastníků, kdy v takovém případě je mediátor povinen tuto překazit. Pokud by však ze strany mediátora došlo k porušení povinnosti mlčenlivosti, mediátor může být vyškrtnut ze seznamu mediátorů a takové porušení taktéž naplňuje skutkovou podstatu přestupku. Dohled nad řádnou činností mediátora vykonává podle ustanovení § 13 zákona o mediaci ministerstvo spravedlnosti na základě zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, ve znění pozdějších předpisů. Současná právní úprava však výslovně vyjímá z působnosti ministerstva zapsaného mediátora, jenž je zároveň advokátem. V takovém případě vykonává nad mediátorem - advokátem dohled Česká advokátní komora.

4.1.2 Proces mediace a jeho účinky V otázce úpravy samotného průběhu mediačního procesu panovala při přípravě zákona shoda na tom, že by zákon neměl podrobně upravovat jeho podmínky, a to především s ohledem na skutečnost, že mediace je obecně pojímána jako proces neformální. Příliš podrobná úprava by mohla být na překážku efektivitě mediace. Mediační proces se bude vždy lišit v závislosti na průběhu konkrétního případu, potažmo předmětu sporu. Zákon o mediaci proto upravuje pouze základní instituty

73

řízení, zejména jeho zahájení a ukončení, neboť jejich vymezení je nezbytné vzhledem k účinkům, jež přináší samotná mediace. Zákon o mediaci lze aplikovat jak na mediaci dobrovolnou (tj. mediaci probíhající výhradně z vůle sporných stran), tak i na mediaci nařízenou soudem. Proces mediace je zákonem o mediaci rámcově upraven v ustanoveních § 4 až § 7, jež se vztahují na základní zásady mediačního řízení, náležitosti smlouvy o provedení mediace, dále zahájení a ukončení mediace, náležitosti mediační dohody. Mediační řízení je v zásadě řízením dobrovolným. Než k němu bude moci být přistoupeno, je mediátor povinen strany seznámit s určitými skutečnostmi dotýkajícími se mediace. Zejména je povinen strany informovat o jejím účelu a zásadách, o účincích smlouvy o provedení mediace a mediační dohodě, o svém postavení v rámci mediace, dále o možnosti stran mediační proces kdykoli ukončit, jakož i o nákladech spjatých s provedením mediace a odměně mediátora. Mediátor je rovněž povinen výslovně strany poučit o tom, že zahájením mediace není dotčeno jejich právo domáhat se ochrany svých práv a oprávněných zájmů soudní cestou a že za obsah mediační dohody jsou odpovědné pouze strany konfliktu. Rovněž by se měl mediátor dotázat stran, zda některá z nich nemá pochybnosti o jeho nestrannosti či nezaujatosti (ust. § 3 odst. 4 zákona o mediaci). Pokud žádná ze stran nemá námitky a ani mediátor nespatřuje jiné důvody, které by bránily mediaci, může být mezi spornými stranami a mediátorem uzavřena smlouva o provedení mediace. Smlouva o provedení mediace představuje dokument, v němž mediátor specifikuje strany, vymezuje předmětný spor a jímž jsou stanovena pravidla mediačního procesu. Smlouva musí být uzavřena písemně a musí minimálně obsahovat náležitosti uvedené v ustanovení § 4 odst. 2 zákona o mediaci, jimiž jsou: - označení stran konfliktu, - označení mediátora, - vymezení konfliktu (předmětu mediace), - výše odměny mediátora, příp. způsob jejího určení, - doba, po kterou má mediace probíhat (určitý časový úsek či doba neurčitá). Strany by měly být ve smlouvě označeny tak, aby je nebylo možné zaměnit s jinými subjekty. To znamená fyzické osoby jménem, příjmením, datem narození či 74

rodným číslem, adresou bydliště, popřípadě místem podnikání, právnické osoby pak obchodní firmou, identifikačním číslem a sídlem. Adresa bydliště (místo podnikání, sídlo či adresa pro doručování) uvedená ve smlouvě následně slouží k doručování písemností v rámci mediace (ust. § 12 zákona o mediaci). Přesně identifikován by měl být také mediátor, kdy jeho označení by mělo souhlasit s údaji uvedenými v seznamu mediátorů. Zákon o mediaci uvádí, že smlouva musí dále obsahovat vymezení konfliktu, jež je předmětem mediace. Předmět mediace musí být vymezen určitě, srozumitelně a tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným. Přitom je potřeba mít na zřeteli i možnost změny nebo rozšíření předmětu mediace v jejím průběhu. S ohledem na výše uvedené je nutno zdůraznit, že vymezení práv dotýkajících se konfliktu musí být co nejpřesnější, a to s ohledem na případné stavění (přerušení) promlčecích dob a prekluzivních lhůt. Běh daných dob (lhůt) se totiž staví pouze ve vztahu k právům, ohledně nichž je mediace vedena. V návaznosti na přesné určení časového okamžiku, ke kterému došlo ke stavění dob (lhůt), je pak dále nezbytné ve smlouvě uvést datum, ke kterému došlo k uzavření smlouvy o provedení mediace. Délka trvání mediace totiž znamená ve své podstatě i délku doby, po níž neběží promlčecí doby ani prekluzivní lhůty. 110 Strany by si ve smlouvě měly s mediátorem sjednat odměnu, která bude mediátorovi přináležet za provedenou mediaci. Je zapotřebí určit její výši nebo způsob jejího určení, dále jak a kdy bude odměna uhrazena apod. Mediátor má taktéž nárok na náhradu hotových výdajů, ovšem bude záležet na stranách, na jakých výdajích se s mediátorem dohodnou. Dle důvodové zprávy k návrhu zákona o mediaci umožňuje zákon o mediaci stranám, aby si smlouvou sjednaly i další podmínky, ať už ve vztahu k mediátorovi či k sobě navzájem. V návaznosti na zkušenosti zahraničních mediátorů lze zejména doporučit, aby smlouva deklarovala dobrovolnost mediace a rovněž skutečnost, že si

110

CHOLENSKÝ, R. Praktický průvodce mediací podle nové právní úpravy. 1. vydání. Praha: Linde, 2013, s. 122 - 123.

75

strany jsou vědomy, že mediace nemá vliv na případné projednání sporu před soudem. 111

Ve vztahu použitelnosti smlouvy o provedení mediace v rámci soudního řízení je třeba uvést, že tato nepodléhá bez dalšího mlčenlivosti ve smyslu ustanovení § 9 zákona o mediaci. Stranám konfliktu však nic nebrání v tom, aby ji svou dohodou učinili předmětem mlčenlivosti, a to buď jako celek, nebo jen některou její část.

112

Smlouvou si mohou strany dále například ujednat mlčenlivost o všech skutečnostech, které vyjdou v průběhu mediačního řízení najevo, a to pod sankcí smluvní pokuty, možnost účasti právních zástupců stran na mediačním jednání apod. V určitých případech může dojít k situaci, kdy mediátor odmítne smlouvu uzavřít (viz ust. § 5 zákona o mediaci). Jednak jde o případ, kdy existuje důvod pochybovat o jeho nepodjatosti. Zákon o mediaci nepodjatost mediátora blíže nespecifikuje. Lze ovšem dovodit, že se bude jednat o situaci, kdy by mediátor nemohl mediaci provádět nezávisle či nestranně, a to s ohledem na jeho poměr k věci, ke stranám konfliktu nebo k jejich zástupcům. Odmítnout uzavřít smlouvu může mediátor i tehdy, jestliže je narušena nezbytná důvěra mezi ním a některou ze stran konfliktu. Mediátor může též odmítnout uzavřít smlouvu, jestliže se zaměřuje na mediování jiných typů sporů. Pokud však neshledá tyto důvody, neměl by v zásadě odmítnout mediaci vést. Mediační proces je na rozdíl od řízení soudního neveřejný. S jeho zahájením však zákon o mediaci (na rozdíl od mediace vedené mimo rámec zákona o mediaci) spojuje stejné účinky jako v případě řízení soudního, a sice jak jsem již uvedla výše stavění (přerušení) běhu promlčecích dob a prekluzivních lhůt. Již při přípravě zákona převládal většinový názor, že stavění promlčecích dob, jakožto důsledek zahájení mediace, není stranám na překážku. Naopak s ohledem na skutečnost, že proces mediace může probíhat pouze se souhlasem všech zúčastněných stran, je stranám dán prostor vyřešit jejich konflikt smírnou cestou. Nadto ke stavění promlčecích dob a lhůt pro zánik práva u mediací s přeshraničním prvkem Českou

111


HÁJKOVÁ, Š. Mediace v kontextu občanského soudního řízení. Bulletin advokacie, 2013, č. 6, s. 24.

76

republiku zavazuje již výše v této práci zmíněná směrnice o některých aspektech mediace v občanských a obchodních věcech. Došlo tak k provázání zákona o mediaci s plynutím promlčecích dob a prekluzivních lhůt. Promlčecí doba či prekluzivní lhůta tedy nepoběží od doby uzavření smlouvy o provedení mediace až do ukončení mediace (ust. § 29 zákona o mediaci). Po ukončení mediace pak tyto lhůty pokračují v běhu tam, kde byly zahájením mediace přerušeny.

4.1.3 Mediační dohoda a ukončení mediace Jak jsem popsala výše v této práci, mediační proces se skládá z několika fází, které se budou v konkrétním případě více či měně odlišovat. Cílem mediačního procesu a zároveň jeho úspěšným výsledkem je však vždy uzavření mediační dohody, která řeší spornou otázku mezi stranami. Ustanovení § 2 písm. f) zákona o mediaci definuje mediační dohodu jako dohodu stran konfliktu uzavřenou v rámci mediace a upravující mezi nimi práva a povinnosti. Ustanovení § 7 zákona o mediaci dále stanoví, že mediační dohodu uzavírají všechny strany konfliktu a tato musí být písemná, datovaná, podepsaná, a to jak stranami konfliktu, tak i zapsaným mediátorem. Mediační dohoda představuje dvou či vícestranný právní úkon, jenž musí vedle požadavků stanovených zákonem o mediaci splňovat i obecné náležitosti určené předpisy práva občanského či obchodního. Obsahem mediační dohody by mělo být řešení sporné otázky přijaté stranami, kterým mohou strany založit závazkový právní vztah dle předpisů práva občanského či obchodního, nebo se od zákonného znění odchýlit. Obsah dohody by však neměl být v přímém rozporu se zákonem nebo tento obcházet. 113 Ač je zákonem o mediaci požadováno, aby mediátor připojil svůj podpis na mediační dohodu, mediátor není stranou mediační dohody, a nemohou mu tak z této vyplývat žádná práva ani povinnosti. Mediátor není odpovědný ani za obsah přijaté mediační dohody. Jeho podpis je ale nezbytný proto, aby bylo ověřitelné, zda byla

113


77

dohoda uzavřena v rámci mediace, jelikož uzavřením mediační dohody končí účinky zahájení mediace. V otázce vykonatelnosti mediační dohody panovala při přípravě návrhu zákona shoda na tom, že mediační dohoda má ryze soukromoprávní povahu, tudíž by neměla být v zásadě přímo vykonatelná. Dle důvodové zprávy k návrhu zákonu o mediaci se takovéto řešení ostatně nevyskytuje ani v zahraničních právních úpravách. Přímá vykonatelnost dohody se dle názorů přípravné skupiny nejeví jako vhodné řešení zejména proto, že mediátor nemusí mít vždy právnické vzdělání. Zástupci České advokátní komory však byli opačného názoru, neboť prosazovali, aby mediační dohoda sepsaná mediátorem, jenž je zároveň advokátem, byla přímo vykonatelná. Dle názoru přípravné skupiny však s tímto řešením nelze souhlasit do doby, než případně mediátoři - advokáti získají obecnou pravomoc sepisovat zápisy se svolením k vykonatelnosti, a kdy náležitosti těchto zápisů budou závazně upraveny. Mediační dohoda oproti rozhodnutím soudním, správním či rozhodčím nálezům není bez dalšího přímo vykonatelná, nepředstavuje tak nový druh exekučního titulu. Pokud ale strany sporu uzavřou mediační dohodu ve formě notářského zápisu se svolením k její přímé vykonatelnosti či tuto nechají následně schválit soudem, mohou tak docílit i její vykonatelnosti. 114 Mezinárodní vykonatelnost mediačních dohod uzavřených na území členských států Evropské unie je upravena v nařízení Rady Evropského společenství č. 44/2001 a v nařízení Rady Evropského společenství č. 2201/2003, resp. nařízení Rady Evropského společenství č. 805/2004 o evropském exekučním titulu pro nepopřené pohledávky. Pokud však není dosaženo vykonatelnosti mediační dohody shora uvedenými způsoby, je potřeba její vynutitelnost posuzovat stejně jako vynutitelnost jakékoliv jiné smlouvy. Tzn. není - li mediační dohoda plněna dobrovolně, může se oprávněná strana domáhat svého práva u soudu (příslušného správního orgánu). Mediační dohoda pak v daném soudním (správním) řízení může posloužit jako důkazní prostředek. 115

114

FRYŠTENSKÁ, M. Co přináší nový zákon o mediaci? Právo a rodina, 2012, č. 9, s. 5.

115


78

K ukončení mediace může dojít i z jiných důvodů než uzavřením mediační dohody. Tyto důvody jsou vymezeny v ustanovení § 6 zákona o mediaci a vznikají v důsledku stanovené události, nebo jako důsledek jednostranného či vícestranného právního úkonu. Mediace může být ukončena jak ze strany mediátora, tak z vůle stran. Situace popsané v ustanovení § 6 odst. 1 zákona o mediaci vedenou k obligatornímu ukončení mediace ze strany mediátora, a to tehdy pokud vznikne důvod pochybovat o jeho nepodjatosti nebo nesešly - li se strany s mediátorem po dobu delší než 1 rok. Ukončení mediace v případě, kdy se strany nesejdou s mediátorem déle než 1 rok, byla stanovena s ohledem na to, aby nedocházelo ke zneužívání mediace ve vztahu ke stavění promlčecích dob a prekluzivních lhůt. Fakultativně pak může být mediace mediátorem ukončena též v případě, kdy nebyla některou ze stran složena sjednaná záloha za vedení mediace. Mediace může být dále ukončena souhlasným prohlášením všech zúčastněných stran nebo v důsledku jednostranného právního úkonu kterékoliv ze stran konfliktu. Mediace může skončit i uplynutím doby sjednané ve smlouvě k provedení mediace nebo z důvodů na straně mediátora, jako např. pozastavením oprávnění mediátora k výkonu činnosti mediátora nebo jeho vyškrtnutím ze seznamu mediátorů. K ukončení mediace dochází rovněž za situace, kdy dojde k úmrtí nebo prohlášení strany konfliktu za mrtvou (v případě právnické osoby k jejímu zániku) a také smrtí mediátora nebo jeho prohlášením za mrtvého.

4.1.4 Odměna mediátora Odměna mediátora za vedení mediace a způsob jejího určení se obecně stanoví na základě dohody stran s mediátorem. Mediátor má v zásadě právo na sjednanou odměnu a na náhradu sjednaných hotových výdajů, jimiž jsou zejména cestovní výdaje, poštovné a náklady na pořízení opisů a kopií (ust. § 10 odst. 1 zákona o mediaci). Výši sjednané odměny, rozsah hotových výdajů, jakož i skutečnost, zda bude stranami hrazena záloha na mediační řízení a která ze stran bude eventuálně hradit uvedené náklady mediace, musí obsahovat smlouva o provedení mediace. Odměna mediátora může být sjednána různými způsoby, např. jako hodinová, paušální či být odvozena od výsledku mediace. K tzv. výsledkové odměně je ovšem potřeba

79

poznamenat, že tato nemůže představovat podíl na výsledku (dosažené částce), neboť takové určení odměny by ohrožovalo požadovanou nezávislost mediátora. 116 Zákonem vymezené náklady mediátora jsou pouze demonstrativní, je tedy možné, aby si strany sjednaly i jiné, případně se dohodly, že mediátor nebude náklady nárokovat. Pro případ, že se na zajištění mediace budou podílet kromě mediátora i další osoby (např. tlumočník, znalec apod.), lze doporučit, aby v zájmu zaručení neutrality všech zúčastněných, nebyla odměna za jejich činnost placena stranami oddělně, nýbrž byla zahrnuta do úhrady hotových výdajů mediátora. 117 Stranami může být rovněž sjednáno, že proces mediace bude mediátorem proveden bezplatně.

Nebude - li však stranami sjednáno ve smlouvě o provedení

mediace jinak, budou strany konfliktu hradit mediátorovi sjednanou odměnu včetně sjednaných nákladů hotových výdajů rovným dílem (§ 10 odst. 2 zákona o mediaci). Určitou výjimku představuje odměna mediátora za nařízené první setkání s mediátorem soudem. Jak jsem uvedla výše v této kapitole práce, soud může přerušit soudní řízení a nařídit jeho účastníkům první informativní setkání s mediátorem v rozsahu tří hodin za účelem seznámení účastníků s mediací a jejím průběhem. I když půjde o mediační řízení nařízené soudem, neznamená to, že by náklady tohoto řízení nesl automaticky stát. Finanční zainteresování stran totiž představuje do jisté míry motivační prvek k co nejvyššímu zájmu stran na výsledku řízení. Aby však nedocházelo k nadměrnému finančnímu zatěžování stran a zároveň byla mediátorovi zaručena odměna, je výše odměny za nařízené první (informativní) setkání s mediátorem státem regulována. Nedohodnou - li se tak účastníci řízení s mediátorem jinak, bude výše odměny mediátora určena v souladu s vyhláškou o odměně a zkouškách mediátora. 118 Vyhláška pro takový případ stanoví, že odměna mediátora činí 400,- Kč za každou započatou hodinu. Z uvedeného vyplývá, že v rámci nařízeného prvního setkání

116

CHOLENSKÝ, R. Praktický průvodce mediací podle nové právní úpravy. 1. vydání. Praha: Linde, 2013, s. 159. 117



80

má mediátor nárok na odměnu dle vyhlášky v maximální výši 1.200,- Kč a případnou náhradu za daň z přidané hodnoty, je - li zapsaný mediátor jejím plátcem. Strany si však mohou sjednat odměnu nižší či vyšší. Náklady za nařízené první setkání s mediátorem platí účastníci sami, a to rovným dílem. Stát tyto náklady platí za účastníka pouze v případě, že byl osvobozen od poplatkové povinnosti (§ 140 občanského soudního řádu). O osvobození od soudních poplatků musí účastník vždy požádat, přičemž osvobozen může být, odůvodňují - li to jeho poměry (§ 138 občanského soudního řádu). Nedojde - li k uzavření smlouvy o provedení mediace a bude pokračováno v řízení soudním, tvoří odměna mediátora za nařízené první setkání součást nákladů řízení. Dle ustanovení § 150 občanského soudního řádu, odmítne - li se účastník zúčastnit nařízeného prvního setkání s mediátorem, soud nemusí přiznat náhradu nákladů řízení účastníku v případě jeho úspěchu ve věci, a to buď zcela, nebo z části. Cílem tohoto ustanovení je motivovat účastníky k mimosoudnímu řešení předmětného sporu.

4.1.5 Správní delikty v mediaci Zákon o mediaci dále upravuje přestupky a správní delikty, jichž se může dopustit mediátor či třetí osoby na úseku mediace. Fyzická osoba se dopustí přestupku, pokud svým jednáním naplní skutkové podstaty vymezené v ustanovení § 25 odst. 1 zákona o mediaci. V prvé řadě se jedná o neoprávněně užívání označení „zapsaný mediátor“ („zapsaná mediátorka“). Tzn. fyzická osoba, která není oprávněna vykonávat činnost mediátora dle zákona o mediaci, není tedy „zapsaným mediátorem“, neoprávněně toto označení nebo z něj odvozené tvary používá. Přestupku se dále dopustí osoby tím, že poruší povinnost mlčenlivosti uloženou zákonem o mediaci, přičemž se může jednat nejen o mediátora, ale i o další osoby (např. administrativní pracovníky, odborné experty apod.) podílející se na mediaci. Přestupkem je rovněž neoznámení vyškrtnutí ze seznamu mediátorů. Tohoto přestupku se může dopustit pouze osoba mediátora, jež ztratila oprávnění vykonávat mediační činnost podle zákona o mediaci. U této povinnosti je potřeba zdůraznit, že na

81

jejím splnění závisí trvání účinků mediace. Pokud osoba, jíž se týká vyškrtnutí ze seznamu mediátorů, toto neoznámí, účinky mediace zanikají po uplynutí tří měsíců. Nedoví - li se strany konfliktu o této skutečnosti, bude to mít pravděpodobně citelný dopad na jejich majetkovou a osobní stránku, a to s ohledem na možné promlčení či prekluzi jejich práva. V takovém případě jsou dotčené osoby oprávněny domáhat se práva na náhradu škody v rámci občanského soudního řízení.

119

Zákon o mediaci

stanoví, že za shora popsané přestupky fyzických osob lze uložit pokutu až do výše 100.000,- Kč. Dle ustanovení § 26 odst. 1 zákona o mediaci se správního deliktu může dopustit rovněž právnická osoba či podnikající fyzická osoba tím, že neoprávněně použije označení „zapsaný mediátor“ či z tohoto odvozené tvary slov. Odstavec druhý uvedeného paragrafu pak vymezuje skutkové podstaty správních deliktů, jichž se může dopustit osoba mediátora. Tyto odpovídají porušení povinností mediátora stanovených v zákoně o mediaci, zejména porušení povinnosti mlčenlivosti, porušení povinnosti informovat strany sporu, nepotvrzení mediační dohody svým podpisem atd. Právnická osoba se může odpovědnosti zprostit, jestliže vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby zabránila porušení povinnosti (§ 27 odst. 1 zákona o mediaci). V opačném případě lze za shora popsaná porušení zákona uložit daným osobám pokutu v rozmezí 50.000,- Kč až 100.000,- Kč. V návaznosti na výše uvedené je potřeba uvést, že příslušným orgánem k projednávání správních deliktů dle zákona o mediaci je v prvním stupni Ministerstvo spravedlnosti České republiky. Výjimku však představuje mediátor - advokát, jenž podléhá kárné pravomoci České advokátní komory, přičemž komora může za kárné provinění mediátora - advokáta uložit pokutu toliko do výše trojnásobku minimální měsíční mzdy.

119

DOLEŽALOVÁ, M.; HÁJKOVÁ, Š.; POTOČKOVÁ, D.; ŠTANDERA, J. Zákon o mediaci. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 126 - 128.

82

5. MEDIACE V ZAHRANIČNÍ PRÁVNÍ ÚPRAVĚ

V této kapitole rigorózní práce se zabývám právní úpravou mediace ve vybraných zahraničních státech. Mým cílem není detailní popis daných právních úprav, ale spíše zprostředkování náhledu do této oblasti pro jejich případné srovnání. Na evropském kontinentu jsem si vybrala tři státy - Slovenskou republiku, Rakouskou republiku a Belgické království - s ohledem na jejich historickou spjatost s Českou republikou, komplexnost právní úpravy mediace a stupeň její úrovně. Dále nelze opomenout „kolébku mediace“ v podobě Spojených států amerických. Úvodem je třeba poznamenat, že mediace je v zahraničí pojímána jako důležitá metoda alternativního způsobu řešení sporů bez účasti soudu. Většina západních zemí si je vědoma výhod, které mediace přináší. Těmito výhodami jsou zejména finanční a časová úspora, ale taktéž systémové změny dotýkající se soudnictví. Na rozdíl od právní úpravy rozhodčího řízení, však neexistuje žádná jednotná mezinárodní právní úprava mediačního řízení, která by byla obecně právně závazná. Průběh mediačního procesu a postavení mediátora v rámci něj se tak liší stát od státu. Rozdílné pojetí a úprava mediačního procesu je pak dána především odlišností jednotlivých právních systémů navzájem. V zemích založených na tradici common law

120

, jakými jsou např. Spojené

státy americké, Austrálie, Velká Británie či Kanada, byla mediace, jakožto alternativa soudního řízení, používána již na přelomu 70. a 80. let minulého století. V těchto zemích bylo nejdříve započato na přípravě zákonných předpokladů pro fungování mediace, jakož i předpokladů personálních v podobě možnosti vzdělávání osob, jež by chtěly praxi mediátora vykonávat. Příslušné právní úpravy se v jednotlivých státech pohybují od možnosti využití mediace jako procesu, v němž bude spor komplexně vyřešen (např. Belgie, Francie), přes nabádání k jeho použití za účelem vyřešení sporu (např. Španělsko, Itálie, Velká Británie), až po zákonnou či soudem určenou povinnost jeho primárního použití při řešení daného sporu (např. Německo, Řecko). Z uvedeného tak vyplývá, že v některých

120

Anglosaské právo (angloamerické právo) je právní systém založený na obecném právu představující právo tvořené soudci skrze precedenty, tj. rozhodnutí soudů a tribunálů.

83

státech existuje komplexní právní úprava mediace, v jiných je naopak zájem o legislativní úpravu mediace menší.

5.1 Mediace na území Evropské unie Metody alternativního řešení sporů, mezi něž patří i mediace, jsou ze strany Evropské unie aktivně podporovány. Mediační proces je v jednotlivých členských státech na různé úrovni, avšak je vyvíjena snaha, aby v rámci celé Evropské unie fungovaly určité společné mediační praktiky. Dle názorů Evropské komise podpora alternativních forem řešení sporů napomáhá řešit spory a přispívá k celkovému snížení časových i finančních nákladů spojených se soudním řízením. Tyto formy řešení zároveň napomáhají stranám obnovit vzájemný dialog a vzájemné vyjednávání umožňuje stranám nalézt reálné řešení sporu pro obě strany. 121 Již v roce 1998 bylo Radou Evropy přijato doporučení o rodinné mediaci (č. Rec(98)1E/21 January 1998), v roce 2002 pak následovalo doporučení o občanské mediaci (č. Rec(2002)10E/18 September 2002). Zákon o mezinárodním obchodním smíru, jímž bylo vytvořeno modelové právo pro obchodní mediaci, byl pak přijat Komisí OSN pro mezinárodní obchodní právo (UNCITRAL) v roce 2002. V roce 2000 byly Radou Evropské unie přijaty závěry o podpoře alternativních metod pro urovnání sporů v občanských a obchodních věcech, přičemž následně v roce 2002 vydala Evropská komise Zelenou knihu o alternativním řešení sporů v občanskoprávních a obchodních věcech, jíž byla do značné míry ovlivněna praxe mediace v členských státech Evropské unie. Tato kniha obsahuje informace o řadě otázek týkajících se alternativních řešení sporů, a to za účelem jejich harmonizace. Na alternativní řešení sporů přitom není pohlíženo pouze jako řešení problémů v justici, ale jde o další možnou cestu řešení sporů ve společnosti. V roce 2003 byl přijat návrh rezoluce Evropského parlamentu, jímž bylo doporučeno, aby zvyšování uplatňování mediace na území členských států bylo

121

SCHELLE, K. Aktuální otázky práva ČR a EU. 1. vydání. Ostrava: KEY Publishing s.r.o., 2010, s. 92.

84

dosaženo primárně podporou směrnic, etických kodexů a praxe namísto legislativních iniciativ. 122 V roce 2004 byl vydán Evropskou komisí ve spolupráci s mediačními organizacemi a sdruženími Evropský etický kodex pro mediátory. Cílem kodexu bylo vytvořit určitý systém záruk, jež by zajišťovaly kvalitu mediačního procesu, aniž by tím byla dotčena jeho flexibilita. Tento kodex dále zavádí kritéria pro výkon praxe mediátora, zejména stanoví, jaké standarty a znalosti by měla osoba mediátora splňovat. Evropští mediátoři se k jeho dodržování mohou dobrovolně přihlásit. Kodex se spolu s výše uvedenou Zelenou knihou následně stal východiskem pro směrnici o mediaci v občanskoprávních a obchodních sporech. 123 V dalších letech poté probíhala řada jednání, jejichž výsledkem bylo přijetí Směrnice Evropského parlamentu a Rady (ES), č. 2008/52 ze dne 21. května 2008, o některých aspektech mediace v občanských a obchodních věcech (dále též jen „směrnice“). Směrnice zavazuje smluvní státy Evropské unie k zavedení právních předpisů pro využití mediace, přičemž jejím primárním cílem není jednotná úprava mediace, sleduje spíše odstranění překážek branících používaní mediace v praxi. Dle směrnice se rozumí mediací formální řízení, a to jakkoli nazvané nebo uváděné, v němž dvě nebo více stran dobrovolně usilují o dosažení dohody ohledně jejich vzájemného sporu za pomoci mediátora (článek 3 směrnice), přičemž dané řízení může být zahájeno jednak samotnými stranami nebo může být navrženo či nařízeno soudem případně právem daného členského státu. 124 Pod pojmem „některé aspekty“ je myšlena mediace výhradně přeshraničních sporů, kdy cílem směrnice je odstranění překážek s nimi spojenými. Primárně však nepůjde o vytvoření jednotné právní úpravy mediace v rámci celé Evropské unie, ale o odstranění překážek v jednotlivých členských státech, které by bránily jejímu

122

ASOCIACE MEDIÁTORŮ ČESKÉ REPUBLIKY. Analýza zahraničních modelů mediace pro více než 20 států světa. Rozvoj mediace a řešení konfliktů v ČR- mediace v netrestní oblasti. [online]. 2013 [cit. 2013-02-03]. Dostupná z WWW: < http://www.amcr.cz/realizovane-projekty/. 123


124

SCHELLE, K. Aktuální otázky práva ČR a EU. 1. vydání. Ostrava: KEY Publishing s.r.o., 2010, s. 93.

85

efektivnímu využívání. Sekundárním efektem směrnice je, aby v členských státech, v nichž doposud právní úprava mediace chybí, byla tato přijata. S ohledem na výše uvedené lze cíle směrnice shrnout do následujících pěti bodů: 1) zavazuje každý členský stát, aby podporoval odbornou přípravu mediátorů, a zajišťoval tak vysokou kvalitu mediace; 2) dává každému soudci právo vyzvat strany sporu, aby nejprve využily mediace, je - li to vzhledem k okolnostem případu vhodné; 3) stanoví, že dohody vyplývající z mediace se mohou stát vykonatelnými, pokud to požadují obě strany; 4) zajišťuje, že mediace probíhá v atmosféře důvěry; 5) zajišťuje, že strany neztratí v důsledku času stráveného mediací svou možnost obrátit se na soud: lhůty pro předložení žaloby u soudu během mediace jsou přerušeny a neběží. 125 Již podle názvu směrnice je zřejmé, že se tato vztahuje na mediaci ve věcech občanských a obchodních s výjimkou sporů týkajících se práv a povinností, o nichž nemohou zúčastněné strany podle rozhodného práva rozhodovat samy (typicky se bude jednat o některé spory v oblasti rodinné či pracovněprávní). Směrnice se dále nevztahuje na věci daňové, celní či správní, ani na odpovědnost státu za jednání a opomenutí při výkonu státní moci, tzv. acta iure imperii (viz článek 1 odst. 2 směrnice). Mediátorem se dle směrnice rozumí osoba, jež je požádána o účinné, nestranné a kvalifikované vedení mediace, a to bez ohledu na její označení nebo povolání v dotyčném členském státě a bez ohledu na způsob, jakým byla tato třetí osoba jmenována nebo požádána o vedení mediace. Směrnice zároveň vyzývá, aby byly zajištěny kvality mediace, zejména podporou odborného vzdělání mediátorů, vytvářením odborných dobrovolných kodexů chování mediátorů, jakož i mechanismů kontroly kvality poskytovaných mediačních služeb.

125

Přehled EU o mediaci [online]. Portál evropské e - justice, 2012 [cit. 2013-01-26]. Dostupný z WWW: .

86

Jak jsem uvedla výše v této práci, směrnice dopadá na případy řešení přeshraničních sporů. Jako takový je pojímán spor, v němž má alespoň jedna ze stran sporu bydliště nebo se obvykle zdržuje v jiném členském státě než kterákoli jiná strana k určitému dni uvedenému v článku 2 odst. 1 směrnice. Samotná směrnice je použitelná v případech, kdy soud odkáže strany sporu na mediaci nebo kdy mediaci vyžaduje právo daného členského státu. Nadto pokud podle vnitrostátního práva může mediační funkci plnit soudce, měla by se směrnice vztahovat i na případy, kdy bude mediační proces veden soudcem, jenž není příslušný pro žádné soudní řízení týkající se dotyčné věci (viz článek 3 směrnice). Článek 5 směrnice stanoví, kdy je přistupováno k mediaci. Soud, u něhož byla podána žaloba, může ve vhodných případech a s ohledem na všechny okolnosti daného případu vyzvat strany, aby k řešení sporu využily procesu mediace či se zúčastnily informativního setkání o možnosti jeho využití. Směrnice pojímá mediaci jakožto dobrovolné řízení, kdy strany sporu samy odpovídají za jeho průběh, mohou jej organizovat podle svého uvážení a kdykoli jej mohou ukončit. Soudy by však dle vnitrostátní právní úpravy měly mít možnost stanovit pro mediační řízení lhůty. Směrnicí nejsou dotčeny vnitrostátní předpisy, podle nichž je využití mediace povinné nebo je předmětem pobídek nebo sankcí, a to za předpokladu, že tyto právní předpisy nebrání stranám sporu ve výkonu jejich práva na přístup k soudnictví. 126 Vykonatelnost dohod vyplývajících z mediace je upravena v článku 6 směrnice, jenž ukládá členským státům, aby zajistily stranám, v případě kdy tyto, nebo alespoň jedna z nich s výslovným souhlasem ostatních, požádají, aby byl obsah uzavřené písemné dohody vyplývající z mediace učiněn vykonatelným. Dohoda však nebude učiněna vykonatelnou vždy, a to zejména v případě rozporu jejího obsahu s právem daného členského státu, v němž bude žádost podána, či pokud právo daného členského státu vykonatelnost dohody vůbec neumožňuje.

126

BŘÍZA, P. Z Evropy: Evropská unie přijala směrnici upravující přeshraniční mediaci. Bulletin advokacie, 2008, č. 12, s. 59.

87

Dohody uzavřené v rámci mediace, jež budou prohlášeny za vykonatelné v jednom členském státě, budou vykonatelné i v dalších státech Evropské unie, a to za podmínek stanovených v nařízení Brusel I 127 a Brusel II 128. Článek 7 směrnice upravuje jeden ze základních prvků mediace, a to její důvěrnost. S výjimkou určitých situací vyžadujících ochranu veřejného zájmu, musí členské státy zajistit, aby mediátoři, ani další osoby zúčastněné na správě mediačního řízení, nebyli nuceni předkládat důkazy v občanských a obchodních soudních řízeních nebo v rozhodčích řízeních ohledně informací vyplývajících z mediace nebo souvisejících s mediačním řízením, pokud se strany nedohodnou jinak. Článek 8 pojednává o účincích mediace na běh promlčecích dob a prekluzních lhůt. Členské státy zajistí, aby stranám, jež si ve snaze o urovnání sporu zvolí mediaci, nebránilo v pozdějším zahájení soudních či rozhodčích řízení ve stejné věci uplynutí promlčecí doby nebo prekluzivní lhůty během mediačního řízení. Ustanovení o promlčení nebo prekluzi obsažená v mezinárodních smlouvách, jichž jsou členské státy stranami, tímto však nejsou dotčena. V článcích 9 a 10 je poté rámcově upraveno, jakým způsobem má být o mediaci informována široká veřejnost. Z výše uvedeného lze shrnout věcný dosah směrnice následovně: - směrnice dopadá na případy přeshraničních sporů, v nichž dvě nebo více stran usilují o urovnání sporu za pomoci mediátora, přičemž se jedná o spor občanskoprávní či obchodněprávní s výjimkou práv a povinností, o kterých strany nemohou dle rozhodného práva samy rozhodnout, - naopak směrnice nebude dopadat na případy předsmluvních jednání ani na adjudikační řízení (kupř. o soudním smíru, o spotřebitelských stížnostech apod.) ani na řízení vedená osobami nebo subjekty, jež vydávají formální doporučení ohledně řešení sporu, ať právně závazné či nikoliv. 129

127

Nařízení Rady (ES) č. 44/2001, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. 128

Nařízení Rady (ES) č. 2201/2003, o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000. 129

BŘÍZA, P. Z Evropy: Evropská unie přijala směrnici upravující přeshraniční mediaci. Bulletin advokacie, 2008, č. 12, s. 59 - 60.

88

5.2 Mediace na Slovensku Oproti České republice existuje na území Slovenské republiky legislativní úprava mediačního procesu v netrestní oblasti již delší dobu. Konkrétně od roku 2004, kdy byl přijat zákon č. 420/2004 Z. z., o mediácii a o doplnení niektorých zákonov (dále též jen „zákon o Mediácii“). Tento zákon upravuje provádění mediace, její základní zásady poskytování, organizaci a účinky, které přináší. Návrh zákona o Mediácii byl připraven v rámci projektu nazvaného „Posílení přístupu ke spravedlnosti na Slovensku“, jenž byl realizován na základě spolupráce Ministerstev spravedlnosti Slovenské republiky a Spojeného království Velké Británie a Severního Irska. Cílem uvedeného projektu bylo poskytnutí pomoci ze strany Spojeného království Slovensku při zavedení úpravy mediačního řízení do jeho právního pořádku. Při zpracování návrhu se vycházelo zejména z modelů vypracovaných UNCITRAL-em, Radou Evropy a dalších modelů, jakož i právních úprav jiných států, ve kterých proces mediace již úspěšně fungoval.130 Dle důvodové zprávy k návrhu zákona o Mediácii

131

je mediace formou

mimosoudního řešení sporu, kde strany k sobě nepřistupují konfrontačně, nýbrž jde o proces jejich vzájemného přiblížení, ve kterém se strany samy rozhodují, jakým způsobem bude jejich spor vyřešen. Tento konsensuální způsob řešení sporu pak zvyšuje pravděpodobnost toho, že po urovnání předmětného sporu budou strany schopny pokračovat ve svých obchodních nebo jiných vztazích. Proces mediace je definován v ust. § 2 odst. 1 zákona o Mediácii, kdy dle tohoto představuje mediace mimosoudní činnost, při které osoby zúčastněné na mediaci za pomoci mediátora řeší spor vzniklý z jejich smluvního vztahu nebo jiného právního vztahu. Použití mediace je dle zákona o Mediácii orientováno na oblast občanskoprávní, rodinněprávní, obchodněprávní, pracovněprávní i správní. Mediace

130

PAVLOVOVÁ, L., VETEŠKA, J. a kol. K aktuálním otázkám vyjednávání, mediace, rozhodčího řízení a tzv. práva spolupráce. 1. vydání. Praha: Univerzita Jana Amose Komenského Praha. 2010, s. 18. 131

MINISTERSTVO SPRAVEDLIVOSTI SLOVENSKEJ REPUBLIKY. Dôvodová správa k zákonu o mediácii a o doplnení niektorých zákonov [online]. 2004 [cit. 2013-01-26]. Dostupná z WWW: <www.justice.gov.sk/Stranky/Nase-sluzby/Civilne-pravo/Mediatori/Uvod.aspx >.

89

v oblasti trestněprávní je pak, obdobně jako v České republice, upravena samostatným zákonem, a to zákonem č. 550/2003 Z. z. Mediátorem podle zákona o Mediácii může být každá fyzická osoba zapsaná v registru mediátorů, na níž se osoby zúčastněné na mediaci dohodnou a která s osobami zúčastněnými na mediaci uzavře dohodu o začátku mediace podle ust. § 14 odst. 1 zákona (viz § 3 zákona o Médiácii). Povinnosti mediátora jsou vymezeny zejména v ustanoveních § 4 až § 6 uvedeného zákona, kdy je kladen důraz na nezávislost, nestrannost a odbornost daného mediátora. Strany si mohou zvolit i více mediátorů, přičemž v případě jakýchkoliv pochybností o nezaujatosti osoby mediátora, mohou takovouto osobu odvolat. Zákon o Mediácii dále požaduje, aby mediátor splňoval určité osobnostní a profesní předpoklady. Mediátor je především povinen absolvovat profesní přípravu zakončenou odbornou zkouškou, po jejímž absolvování může být zapsán do registru mediátorů vedeném ministerstvem spravedlnosti. K zápisu do seznamu mediátorů je rovněž potřeba, aby daná osoba byla bezúhonná a vysokoškolsky vzdělaná (§ 9 zákona o Mediácii). Cílem odborné přípravy je, aby mediátor získal specifické kvalifikační předpoklady pro výkon mediační činnosti. Příprava se koná v rozsahu 100 hodin a je zaměřena na základy práva

132

, mezilidskou komunikaci, teorii konfliktů, psychologii

atd. Následně je zakončena odbornou zkouškou, při níž se ověřují vědomosti a dovednosti mediátora. 133 Mediátor poskytuje své služby stranám za úplatu, která je diferencovaná v závislosti na jeho právním či smluvním vztahu, nebo na základě pracovněprávního vztahu uzavřeném se zaměstnavatelem, nebo na základě smlouvy uzavřené se stranami sporu, v níž si sjednají výši odměny pro mediátora. 134

132

Dle ustanovení § 4 zákona o mediácii fyzické osoby s právnickým vzděláním nejméně bakalářského stupně nemají povinnost absolvovat odbornou přípravu ani zkoušku z práva. 133


134

PAVLOVOVÁ, L., VETEŠKA, J. a kol. K aktuálním otázkám vyjednávání, mediace, rozhodčího řízení a tzv. práva spolupráce. 1. vydání. Praha: Univerzita Jana Amose Komenského Praha. 2010, s. 19.

90

Proces mediace, resp. jeho zahájení a ukončení je obecně vymezeno v ust. § 14 zákona o Mediácii, jež stanoví, že nedohodnou - li se osoby zúčastněné na mediaci jinak, mediace začíná dnem, kdy se strany písemně dohodly na účasti na mediaci konkrétního sporu a osobě mediátora. Pokud osobě zúčastněné na mediaci, která navrhla účast na mediaci konkrétního sporu, nedojde přijetí návrhu do doby určené v návrhu, jinak do 14 dní od dne, kdy návrh došel druhé osobě zúčastněné na mediaci, považuje se návrh za odmítnutý. Mediace může být ukončena: a) dnem uzavření dohody, která je výsledkem mediace; b) dnem

písemného

prohlášení

mediátora

po

konzultaci

s

osobami

zúčastněnými na mediaci, že v mediaci nebude pokračovat; c) dnem doručení písemného prohlášení osoby zúčastněné na mediaci adresovaného mediátorovi, že mediace je ukončena; d) dnem doručení písemného prohlášení jedné z osob zúčastněných na mediaci adresovaného druhé straně a mediátorovi, pokud si ho již osoby zúčastněné na mediaci zvolily, že mediace je ukončena. Výsledkem úspěšné mediace je dohoda, která vyžaduje písemnou formu a je pro strany závazná jako smlouva (viz ust. § 15 zákona o Mediácii). Na základě této dohody, pak může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí nebo návrh na exekuci, pokud dohoda splňuje podmínky stanovené zvláštními právními předpisy, a to: a) je sepsána ve formě notářského zápisu nebo b) je schválena jako smír soudem či rozhodčím orgánem. Na Slovensku působí sdružení mediátorů nazvané Asociácia mediátorov Slovenska, jež se snaží o vytvoření odborného fóra ve věcech mimosoudního řešení sporů cestou podpory vzdělávání mediátorů a možností sdělování si vzájemných zkušeností. Cílem této asociace je, aby proces mediace v budoucnu sloužil jako základní přístup občana ke spravedlnosti, čímž se dosáhne snížení počtu žalob podaných k soudu. Soudní řízení se tak stane efektivnějším a rychlejším, což bude mít za následek příznivý dopad nejen na samotný soudní systém, ale též občana jako takového.

91

5.3 Mediace v Rakousku Mediace je v Rakousku využívána při řešení sporů v řadě právních oblastí, ať už se jedná o řešení sporů v oblasti rodinné, ve školství či v obchodní sféře, tak i v oblasti trestní nebo dokonce při řešení sporných otázek týkajících se životního prostředí. Mediační řízení může v Rakousku probíhat ve dvou podobách. Jednak jako řízení regulované státem, tj. za účasti registrovaného mediátora, nebo jako řízení vedené neregistrovaným mediátorem a iniciované samotnými stranami sporu. V prvém případě jde o mediaci napojenou na soudnictví, kdy je tato nařizovaná soudem a je upravena speciálním zákonem o mediaci. Druhá podoba mediace pak probíhá mimo právní rámec úpravy mediace obsažené ve speciálním zákoně. Nejsou pro ni stanoveny žádné požadavky a standarty týkající se kvalifikace mediátorů či úrovně poskytovaných mediačních služeb. 135 Mediaci v soukromoprávních věcech na území Rakouska upravuje speciální zákon nazvaný Zivilrechts - Mediations - Gesetz

136

(zákon č. BGBl I 29/2003, dále též

jen „ZivMeG“). Přípravné práce na návrhu tohoto zákona započaly již v roce 2001, v účinnost však vstoupil až o tři roky později, přesněji k 1.1.2004. Uvedeným zákonem došlo k propojení mediačního řízení s řízením soudním, kdy byla soudům dána pravomoc přenést po předchozím souhlasu zúčastněných stran řešení daného případu na státem registrovaného mediátora.

137

Předpokladem zahájení mediace je tedy souhlas

obou stran. Zákon upravuje nejen mediační proces, ale též vzdělávání a akreditaci mediátorů a pravomoc státu v oblasti mediace. Podle ust. § 1 ZivMeG se mediací rozumí dobrovolný proces, ve kterém neutrální specializovaný zprostředkovatel (mediátor) podporuje komunikaci mezi stranami sporu použitím stanovených metod za účelem dosažení oboustranně přijatelného řešení jejich sporu. Uvedená definice tak zdůrazňuje konsensuální

135

136


Zivilrechts Mediations Gesetz [cit. http://www.mediationworld.net/austria/court_rules/.

2013-02-26].

Dostupný

z

WWW:

137

ASOCIACE MEDIÁTORŮ ČESKÉ REPUBLIKY. Analýza zahraničních modelů mediace pro více než 20 států světa. Rozvoj mediace a řešení konfliktů v ČR- mediace v netrestní oblasti. [online]. 2013 [cit. 2013-02-26]. Dostupná z WWW: < http://www.amcr.cz/realizovane-projekty/.

92

charakter mediačního řízení, kdy jsou to právě strany sporu, které mají nalézt řešení, nikoli mediátor. 138 Zprostředkovatelem mediačního procesu je mediátor zapsaný v seznamu registrovaných mediátorů vedeném Federálním ministerstvem spravedlnosti. Zákonné předpoklady pro výkon funkce mediátora jsou: - fyzická osoba starší 28 let, - odborné znalosti a zkušenosti, - důvěryhodnost, - uzavřené pojištění o profesní odpovědnosti, kdy pojistná událost musí být kryta do minimální výše 400.000,- EUR (viz ust. § 9 ZivMeG). Registrovaný mediátor může používat označení „soudní mediátor“. Soudním mediátorem se může stát nejen právník, ale i laik, vždy však pod podmínkou, že tento úspěšně absolvuje mediační vzdělávací kurz v rámci výcvikových programů akreditovaných Federálním ministerstvem spravedlnosti. Obsah a rozsah výcviku je pak upraven speciálním zákonem o mediačním výcviku.

139

Po úspěšném absolvování

výcvikového programu je mediátor zařazen do registru na dobu pěti let. Samotné mediační řízení je zahájeno na základě uzavření smlouvy o mediaci a probíhá před stranami vybraným mediátorem na určeném místě, nekoná se tak již u soudu. Zahájení mediačního řízení má však stejné účinky jako zahájení soudního řízení. Dopadá tak na začátek a běh promlčecích a jiných lhůt majících vliv na platnost práv a nároků dotčených mediací. Mediátor musí být při výkonu své činnosti nezávislý a nestranný, má povinnost zachovávat důvěrnost všech informací získaných v souvislosti s mediací (srovnej ust. § 15 a násl. ZivMeG). Mediátor nesmí být činný v mediačním řízení, v němž je sám zúčastněnou stranou, zástupcem či poradcem účastníka. Mediátor působící v mediačním řízení iniciovaném soudem si nesmí vzít, dát ani si nechat slíbit za svou činnost odměnu. Jediné náklady stran jsou tak náklady spojené se smlouvou o mediaci, případně s dosaženou dohodou.

138

STEINBERGEROVÁ, D.; STANISLAV, A. Nová právní úprava mediace na území České republiky v kontextu právní úpravy mediace ve Spolkové republice Německo a Rakouské republice. Právní rozhledy, 2013, č. 6, s. 204. 139

JÍLKOVÁ, R. Alternativní způsoby řešení sporů. Proč mediace? Bulletin advokacie, 2002, č. 10, s. 69.

93

Mediátor má povinnost vypracovat o průběhu mediačního řízení zprávu, která by měla obsahovat zejména následující údaje: - informace o místě a času konání mediace, - okolnosti, které byly důvodem pro mediaci, - informace o průběhu mediace a způsobu jejího ukončení. Na žádost stran může mediátor dále zaznamenat konkrétní výsledek mediace včetně kroků vedoucích k jeho naplnění. Záznam má poté mediátor povinnost uschovat po dobu sedmi let ode dne vykonání mediace. Zastřešujícím

orgánem

v rámci

mediace

je

Federální

ministerstvo

spravedlnosti, kdy při tomto byl zřízen poradní orgán nazvaný Poradní sbor pro mediaci (§ 4 a násl. ZivMeG). Poradní sbor se skládá ze zástupců ministerstev, obchodní komory a zástupců mediátorů. Členy tohoto sboru jmenuje ministr spravedlnosti na dobu pěti let. Ministr spravedlnosti též tomuto sboru předsedá a řídí jeho schůze. V období jeho nepřítomnosti řídí schůze jím zvolený zástupce. Schůze sboru jsou neveřejné, přičemž přijaté závěry jsou sborem odhlasovány (prostou většinou hlasů). Úkolem daného sboru je zabývat se přípravou legislativy v oblasti mediace a řešením otázek předložených ministrem spravedlnosti, který zároveň danému sboru předsedá. Dále má za úkol podílet se na úpravě požadavků na vzdělání mediátorů, zejména udílením akreditací vzdělávacím zařízením a výcvikovým kurzům pro mediátora, plní rovněž určité funkce při procesu registrace mediátora do seznamu mediátorů apod. 140 V současné

době

působí

v Rakousku

řada

organizací

věnujících

se

problematice mediace. Tyto organizace jsou sdružovány hlavní nadací nazvanou Rakouská mediační společnost (Osterreichisches Netzwerk Mediation). Tato nadace byla založena v roce 2003 a má za svůj cíl sjednocovat různé mediační praktiky používané v Rakousku.

141

140

HOLÁ, L. Mediace a možnosti využití v praxi. 1. vydání. Praha: Grada Publishing, a.s., 2013, s. 202 203. 141

ALEXANDER, N. M. Global trends in mediation. 1. vydání. Nizozemí: Kluwer Law International, 2002, s. 65 a násl.

94

5.4 Mediace v Belgii Právní úprava mediace v Belgii je sice ve svých začátcích, ale zároveň lze již nyní konstatovat, že je velmi dobře propracovaná. V roce 2001 byla do belgického občanského soudního řádu - Code Judiciaire - (dále též jen „belgický soudní řád“) zavedena mediace v záležitostech rodiny, v roce 2005 byl poté přijat zákon, jímž se mění občanský soudní řád, právě pokud jde o mediaci 142. Mediaci je věnována část sedmá výše uvedeného belgického soudního řádu, konkrétně ustavení článků 1724 až 1734, přičemž je jím rozlišována tzv. mediace dobrovolná (čl. 1730 - 1733) a mediace soudní (čl. 1734 - 1737). Za dobrovolnou mediaci je považována mediace zahájená na základě rozhodnutí dotčených stran. Úmysl těchto stran může být vyjádřen dvojím způsobem. Jednak jde o sjednání smluvní doložky, jakožto závazku stran pokusit se o řešení případného sporu, který nebudou moci strany samy vyřešit, prostřednictvím mediace. A pak mimo rozsah předchozího smluvního vztahu, kdy může být vůle stran řešit spor za pomoci mediace vyjádřena před, během nebo i po soudním řízení. 143 Doložka obsažená ve smlouvě může pro případ sporu zajistit, aby strany nejdříve přistoupily při řešení vzájemných rozporů k mediaci. V souladu s ustálenou belgickou judikaturou je taková doložka považována za závazek stran pokusit se o mediaci, jako prostředek alternativního řešení sporů, před využitím jiných prostředků. 144

V návaznosti na toto umožňuje čl. 1725 § 2 belgického soudního řádu dotčené straně

(žalovanému) požádat soud o zastavení soudního řízení a nařízení přistoupení k mediaci před pokračováním v řízení za situace, kdy jsou strany vázány mediační doložkou a kdy nebyl učiněn pokus o mediaci. Dle čl. 1730 belgického soudního řádu může každá ze stran navrhnout ostatním stranám, a to bez ohledu na jakékoliv soudní nebo rozhodčí řízení, před, během nebo po

142

Loi modifiant le Code judiciaire en ce qui concerne la médiation [cit. 2013-02-26]. Dostupný z WWW: http://www.ejustice.just.fgov.be/cgi/article_body.pl?language=fr&pub_date=2005-0322&numac=2005009173&caller=summary 143

DOLEŽALOVÁ, M; VAN LEYNSEELE, P. Mediace v právním prostředí. Právní rozhledy, 2012, č. 12, s. 422. 144


95

průběhu daného řízení za účelem řešení předmětného sporu použití mediace. Strany poté na základě vzájemné dohody vyberou mediátora, jenž mediaci povede. S pomocí vybraného mediátora bude dále zorganizován samotný mediační proces, stanovena pravidla, kterými se strany budou v rámci mediačního řízení řídit, a určena délka jeho trvání. Uvedené by mělo být vtěleno do dohody o provedení mediace, která bude podepsaná zúčastněnými stranami a mediátorem. Poplatky a náklady spjaté s daným řízení nesou strany rovným dílem, pokud se nedohodnou jinak. Mediace může být nařízena i ze strany soudu v rámci zahájeného soudního řízení, a to jak na základě společné žádosti účastníků řízení, tak z iniciativy samotného soudu v souladu s článkem 1734 belgického soudního řádu. Po dobu trvání soudní mediace se poté řízení před soudem přerušuje. Soudce, jemuž byl předmětný spor přidělen k řešení, má však i nadále pravomoc přijímat jakákoliv opatření, která bude považovat pro řešení daného sporu za nezbytná, kupř. i ukončit mediační řízení před sjednanou dobou jejího trvání. Mediaci

soudní

je

ovšem

potřeba

odlišovat

od

smíru

uzavřeného

prostřednictvím soudce, neboť tento se odvíjí od iniciativy stran, jež se rozhodnou předložit spor k smírnému řešení soudci před zahájením samotného soudního řízení (viz čl. 731 - 733 belgického soudního řádu). V případě mediace navržené soudem může být tato vedena pouze osobou zapsanou v seznamu mediátorů, přičemž seznamy mediátorů jsou vedeny u soudů první i druhé instance. Mediátory mohou být jak právníci, advokáti, notáři, tak i fyzické osoby neprávního vzdělání, a to za podmínky, že prokážou svou odbornou kvalifikaci a praktické zkušenosti pro řešení daného druhu konfliktu. 145 Vzdělávání mediátorů upravuje Federální komise pro mediaci (dále též jen „Komise“). Sama Komise mediaci neprovádí, zabývá se však regulací tohoto povolání, ručí za jeho kvalitu, když schvaluje mediátory, vede jejich seznam a zodpovídá za vývoj mediace. Program vzdělávání sestavený Komisí obsahuje jednak společný základ zahrnující obecné zásady mediace, studium různých alternativních způsobů řešení sporů, znalosti platného práva, sociologické a psychologické aspekty procesu mediace, dále praktickou výuku zaměřenou na vyjednávací a komunikační dovednosti. Kromě

145


96

uvedeného společného základu jsou vedeny zvláštní programy pro každý typ mediace, např. programy pro mediaci ve věcech rodinných, občanských, obchodních a sociálních. 146

Po uplynutí sjednané lhůty trvání mediačního řízení je soud mediátorem informován, zda došlo mezi stranami k urovnání sporu a případnému přijetí mediační dohody. Pokud mediace vedla k uzavření mediační dohody, mohou strany či kterákoliv ze stran v souladu s článkem 1043 belgického soudního řádu požádat soud o její schválení. K tomu je zapotřebí, aby strany shrnuly přijatou dohodu do protokolu a tento následně předložily soudci spolu se žádostí, aby sjednaná dohoda byla prosazena formou soudního nařízení.

147

Soudce však může odmítnout schválit danou dohodu,

jestliže je tato v rozporu s veřejným pořádkem nebo v případě dohody přijaté v rámci rodinné mediace je tato v rozporu se zájmy nezletilých dětí. Pokud by však mediace nevedla k uzavření mediační dohody nebo by přijaté řešení bylo pouze částečné a mezi stranami by stále přetrvávaly sporné body, bude pokračováno v soudním řízení. V Belgii rovněž působí řada soukromých subjektů poskytujících mediační služby. Asi nejznámější je mediační centrum nazvané bMediation, jehož předchůdcem bylo Bruselské mediační centrum pro obchodní věci, tzv. BBMC. Jedná se o nezávislou, neziskovou organizaci, jejímž posláním je optimalizovat prevenci, řízení a řešení sporů prostřednictvím mediace. Daná organizace vede seznam mediátorů, kdy se zájemce o mediaci může na organizaci obrátit a tato mu za stanovený poplatek napomůže při vyhledávání vhodného mediátora, jakož i při průběhu samotné mediace. Za tímto účelem má organizace stanoven mediátorský tarif a etická pravidla pro výkon funkce mediátora.

146

Mediace v členských státech [online]. Portál evropské e – justice, 2012 [cit. 2013-03-09]. Dostupné z WWW: < https://e-justice.europa.eu/content_mediation_in_member_states-64-be-cs.do?member=1>. 147

DOLEŽALOVÁ, M; VAN LEYNSEELE, P. Mediace v právním prostředí. Právní rozhledy, 2012, č. 12, s. 425.

97

5.5 Mediace na americkém kontinentě Spojené státy americké (dále též jen „USA“) jsou oprávněně považovány za „kolébku mediace“ dnešního typu. Mediace je v americké praxi velmi často používána k řešení sporů. Federální i státní soudy nezřídka nařizují stranám v rámci zahájeného soudního řízení, aby se nejdříve pokusily vyřešit svůj spor prostřednictvím mediace, a teprve v případě jejího neúspěchu, byl předmětný spor projednán soudem. Jak uvádí ve svém příspěvku Z. Kordač

148

nařizování mediace soudem má

jako jeden ze svých následků tu skutečnost, že se v rámci soudního řízení do fáze projednávání věci s dokazování dostanou pouhé 2 % všech podaných žalob. S ohledem na skutečnost, že USA jsou federativní republika, právní úprava mediace je provedena na úrovni jednotlivých států. V obecném kontextu lze však říci, že mediace, jakož i další metody alternativních způsobů řešení sporů, tvoří nedílnou součást právního řádu USA. Za účelem sjednocení některých aspektů mediace byl v roce 2001 přijat zákon nazvaný Uniform Mediation Act

149

(dále též jen „UMA“). Uvedený zákon sice nemá

přímou právní závaznost, ale je určen k tomu, aby byl jednotlivými státy přijat, a to buď v jeho původní podobě, či se změnami. Právní úprava mediace je pak obsažena v předpisech upravujících obecně soudní řízení a dále v řádech jednotlivých soudů. Úprava UMA se vztahuje na mediační řízení, jehož se strany povinně účastní na základě zákona nebo rozhodnutí soudu či správního orgánu. Dále tento zákon dopadá na mediaci, o níž strany spolu s mediátorem uzavřeli dohodu, nebo kdy zúčastněné strany mediace použijí jako mediátora osobu, která se prohlašuje za mediátora. Dle UMA se mediací rozumí proces, v rámci kterého mediátor usnadňuje stranám komunikaci a vyjednávání, aby jim napomohl dosáhnout dobrovolné dohody ohledně jejich sporu (srovnej část 2 odst. 1 UMA). Za mediátora je pak považována nestranná třetí osoba vedoucí daný proces.

148

PAVLOVOVÁ, L., VETEŠKA, J. a kol. K aktuálním otázkám vyjednávání, mediace, rozhodčího řízení a tzv. práva spolupráce. 1. vydání. Praha: Univerzita Jana Amose Komenského Praha. 2010, s. 23 a násl. 149

Uniform Mediation Act [cit. 2013-03-19]. http://www.mediate.com/articles/umafinalstyled.cfm.

Dostupný

z

WWW:

98

Předkladatelé uvedeného zákona záměrně v definici použili slovo vyjednávání, a to za účelem jasného odlišení mediačního řízení od řízení adjudikativních, jakými jsou např. arbitráž, vyšetřování a poradenství. Mediátor působí v rámci daného řízení jako nestranná osoba, jež asistuje stranám sporu při nalezení řešení jejich sporu, nemá však pravomoc jakkoliv o tomto sporu rozhodovat. Z uvedeného vyplývá, že mediační proces vychází ze dvou základních zásad, a to z dobrovolnosti a sebeurčení. Valná část UMA, konkrétně části 4 - 6, je věnována úpravě důvěrnosti sdělených informací a učiněných prohlášení v průběhu samotné mediace (tzv. mediation communication). Obecně je dle uvedeného zákona za mediační sdělení považován jakýkoliv výrok, ať už verbální či neverbální, ke kterému došlo pro účely, v průběhu nebo na základě mediace. Zákon vychází z poznatku, že propagace užití mediace namísto soudního řízení by neměla šanci na úspěch, pokud by si zúčastněné strany nebyly jisty, že sdělení učiněná v rámci mediace nebudou v případě jejího neúspěchu následně použita proti nim. 150 Pokud UMA či dohoda stran nestanoví jinak, požívají mediační sdělení imunity, a nemohou proto být předmětem vyhledávání důkazů, ani nemohou být připuštěny jako důkaz v případném soudním řízení (viz část 4 podčást B UMA). Mediátor dále nesmí podávat zprávu, posudek, zhodnocení, doporučení, závěry nebo jinak komunikovat ohledně mediace se soudem, správním orgánem či dalším orgánem, který může rozhodnout předmětný spor. 151 V souvislosti s osobou mediátora vyvstal problém, kdo je oprávněn mediaci vést a zda činnost mediátora představuje výkon advokacie. V roce 2002 byla proto Asociací amerických advokátů (American Bar Asociation) přijata rezoluce

152

, jíž bylo

stanoveno, že činnost mediátora nepředstavuje výkon advokacie. Mediátor však musí

150

PAVLOVOVÁ, L., VETEŠKA, J. a kol. K aktuálním otázkám vyjednávání, mediace, rozhodčího řízení a tzv. práva spolupráce. 1. vydání. Praha: Univerzita Jana Amose Komenského Praha. 2010, s. 24. 151

ASOCIACE MEDIÁTORŮ ČESKÉ REPUBLIKY. Analýza zahraničních modelů mediace pro více než 20 států světa. Rozvoj mediace a řešení konfliktů v ČR- mediace v netrestní oblasti. [online]. 2013 [cit. 2013-03-19]. Dostupná z WWW: < http://www.amcr.cz/realizovane-projekty/. 152

Resolution on Mediation and the Unauthorized Practice of Law [cit. 2013-03-19]. Dostupná ve formátu PDF z WWW: http://www.americanbar.org/content/dam/aba/migrated/dispute/resolution2002.authcheckdam.pdf.

99

dodržovat při výkonu své činnosti určitá pravidla a především informovat strany sporu o povaze samotné mediace a jejím průběhu. Mediátor by tak měl vždy informovat účastníky o tom, že: - role mediátora není poskytovat stranám právní zastoupení, ale pomáhat jim v dosažení vzájemné dohody, jež bude stranami dobrovolně přijata a jíž by měl být následně vyřešen jejich spor; - přijatou dohodou mohou ovlivnit svá vzájemná zákonná práva; - každá ze stran má právo obrátit se a vyžádat si kdykoli během mediace radu od nezávislého právního zástupce. Podíváme - li se blíže na právní úpravu mediace ve vybraném americkém státě, kupříkladu ve státě Coloradu, zjistíme, že mediační řízení je upraveno zvláštním zákonem, nazvaným Colorado Dispute Resolution Act

153

(dále též jen „CDRA“).

Dle ustanovení § 13-22-302 odst. 2.4 CDRA je mediace proces, během kterého vyškolená neutrální třetí strana (mediátor) usnadňuje řešení sporu tím, že napomáhá stranám dosáhnout vlastního řešení sporu. Mediátor usnadňuje vzájemnou komunikaci stran, obrací pozornost stran na jejich zájmy a snaží se o vyřešení sporu mezi stranami prostřednictvím identifikování a zhodnocení alternativ jeho řešení. Mediátor ale nemá pravomoc činit rozhodnutí nebo vnutit stranám návrh dohody. Strany mohou zahájení mediačního řízení iniciovat samy. V případě mediace zahájené v rámci soudního řízení, však může být tato soudem nařízena, anebo strany mohou samy již při podání návrhu k soudu žádat, aby byl sporný případ projednán v rámci mediace. Zákonem CDRA byl zřízen speciální úřad Office of Dispute Resolution (dále též jen „ODR“), jehož ředitel je jmenován předsedou nejvyššího soudu. Úřad napomáhá rozvíjet celostátní politiku v oblasti využití alternativních způsobů řešení sporů, poskytuje poradenství soudnictví, vzdělává soudce a pracovníky soudů o přínosech ADR včetně mediace a pomáhá jim vytvářet a provádět programy pro odkazování

153

Colorado Dispute Resolution Act [cit. 2013-03-19]. Dostupný z WWW: http://www.courts.state.co.us/Administration/Section.cfm?Section=prepmed.

100

případů na mediaci. ODR dále monitoruje legislativu, navrhuje a podporuje přijetí zákonů a novel upravujících ADR. V rámci výše uvedeného úřadu působí rovněž soukromí mediátoři, kteří poskytují mediační služby jak v oblasti rodinných vztahů, občanskoprávních sporů, tak delikvence mladistvých a probační mediace. Mediátoři působící při ODR jsou na rozdíl od jiných mediátorů kontrolováni úřadem co do kvality jimi poskytovaných mediačních služeb. Rovněž tito musí dodržovat pravidla, směrnice, nařízení a tarify stanovené ředitelem ODR. K tomu, aby mohl mediátor při ODR působit je potřeba, aby tento zároveň splnil určité předpoklady. Těmito předpoklady jsou absolvování mediačního výcviku minimálně v délce 40 hodin a mediační zkušenosti, kdy všeobecným předpokladem je poskytnutí mediace minimálně ve dvaceti případech. Dále musí mít mediátoři alespoň základní právní znalosti o oblasti, ve které chtějí poskytovat mediaci, a být obeznámeni se soudním systémem. Významnými osobními předpoklady daného mediátora jsou poté jeho mediační dovednosti, zejména komunikativnost, a dále styl, jakým vede mediaci. 154

154

ASOCIACE MEDIÁTORŮ ČESKÉ REPUBLIKY. Analýza zahraničních modelů mediace pro více než 20 států světa. Rozvoj mediace a řešení konfliktů v ČR- mediace v netrestní oblasti. [online]. 2013 [cit. 2013-03-23]. Dostupná z WWW: < http://www.amcr.cz/realizovane-projekty/.

101

6. ÚVAHY NAD MEDIACÍ DE LEGE FERENDA V návaznosti na nově přijatou právní úpravu mediace se již objevily určité otázky týkající se jejích možných aplikačních problémů. Zejména se jedná o otázky spjaté s osobou mediátora, jeho vzděláním a odpovědností za platnost mediační dohody, dále pak otázky ohledně vynutitelnosti mediačních doložek a vykonatelnosti dohod přijatých v rámci mediace. Před přijetím zákona o mediaci probíhaly ve společnosti četné diskuze vztahující se k osobě mediátora a jeho vzdělání. Odborná veřejnost se tehdy rozdělila na dva tábory, kdy prvý v čele s Českou advokátní komorou zastával názor, že registrovaný mediátor by měl mít úspěšně absolvováno vysokoškolské vzdělání magisterského typu v oblasti práva. Mediační řízení nařízená soudem by poté měla probíhat pouze před mediátorem, jenž bude zároveň advokátem. Předpokladem zkoušky registrovaného mediátora by bylo absolvování zkoušky, která by probíhala pro advokáty v rámci zkoušky advokátní. Uvedené by znamenalo, že advokacie by zajišťovala nejen školení budoucích mediátorů z řad advokátů a advokátních koncipientů, ale též by vykonávala dohled nad činností mediátora - advokáta. 155 Druhá skupina naopak zdůrazňovala, že mediátor více nežli právnické vzdělání potřebuje mít určité praktické zkušenosti a osobnostní předpoklady pro zvládání konfliktních a emočně vypjatých situací. Dále by měl být komunikačně schopný a umět naslouchat

stranám.

Ve

spojitosti

s požadavkem

právnického

vzdělání

bylo

poukazováno na skutečnost, že v praxi by mohlo dojít k situaci, kdy by mediace dle zákona byla vedena de facto jen advokáty, ostatní právníci by pak činili jen zlomek takových mediátorů. 156 Nakonec byl přijat kompromis, kdy k zajištění odborného vedení mediace musí mediátor zapsaný v seznamu mít mj. vzdělání v magisterském nebo navazujícím magisterském studijním programu jakéhokoliv směru v České republice nebo mít obdobné vysokoškolské vzdělání dosažené v zahraničí.

155

MOKRÝ, A. Mediace se blíží … Bulletin advokacie, 2011, č. 1 - 2, s. 14.

156

NĚMEC, P. Když advokátní komora kazí dobrou věc. [online]. 2011 [cit. 2013-04-17]. Dostupné z WWW: .

102

Většina odborníků z oblasti mediace je však i nadále toho názoru, že vysokoškolské vzdělání samo o sobě negarantuje, že daný mediátor bude schopen adekvátně vést mediaci. Jak uvádí členové rady Asociace mediátorů České republiky 157

, základním principem mediace je pomoc stranám ve sporu směřující k umožnění

jejich komunikace. Tento princip je zdůrazněn povinnostmi mediátora nerozhodovat spor, nenavrhovat jeho řešení a ani neposkytovat stranám právní rady. V tomto smyslu je role mediátora, rovněž tak jeho kvalifikace, vymezena jako role odborníka ovládajícího určité komunikační schopnosti a dovednosti. S ohledem na shora uvedené bychom se tak dle mého názoru měli do budoucna zaměřit právě na vzdělávání v oblasti mediace. Obsahem vzdělání mediátora by mělo být zejména osvojení mediačních technik, a to jak na úrovni teoretické, tak praktické. Jako vzor si můžeme uvést systém vzdělávání mediátorů fungující v Německu. Osoba provádějící mediaci musí mít v této zemi absolvováno vzdělání v mediačním procesu v délce 90 až 200 vyučovacích hodin. Cílem tohoto vzdělání je pak získání praktických i teoretických znalostí v otázkách komunikace, vizualizace, vedení rozhovoru, technik pokládání otázek a zmírňování konfliktů. 158 Osobně se domnívám, že absolvování shora uvedeného vzdělávacího kurzu, který by zahrnoval rovněž hodiny praktického výcviku zaměřeného na trénování mediačních technik, by pak mělo být dalším kvalifikačním předpokladem pro výkon funkce zapsaného mediátora. Dalším předpokladem k tomu, aby byl mediátor zapsán do seznamu vedeného ministerstvem spravedlnosti, je úspěšné absolvování zkoušky mediátora. Náležitosti zkoušky stanoví zvláštní vyhláška ministerstva spravedlnosti 159, kdy je v rámci této mj. potřeba prokázat určité znalosti z různých právních odvětví. V souvislosti s uvedeným požadavkem je však nasnadě otázka, zda toto přezkoušení je skutečně žádoucí i v případě osob mediátorů, kteří provozovali mediační

157

ASOCIACE MEDIÁTORŮ ČESKÉ REPUBLIKY. Mediace - právní rozbor [online]. 2011 [cit. 201304-18]. Dostupné ve formátu DOC z WWW:
MALACKA, M. Mediace, kultura a právo. Právní fórum, 2012, č. 5, s. 175.

159

Vyhláška č. 277/2012 Sb., o zkouškách a odměně mediátora, ve znění pozdějších předpisů.

103

činnost již před přijetím zákona o mediaci. Tzn. v případě osob, které jsou v této činnosti zaběhlé a mají dostatek praktických zkušeností. Zda v případě těchto osob nebude kombinace požadavků vysokoškolského vzdělání a absolvování zkoušek mnohdy znamenat zbytečnou selekci, a tím pádem i ukončení jejich činnosti. V této otázce jsem toho názoru, že by v podmínkách zápisu do seznamu mediátorů uvedených v zákoně o mediaci měla být zohledněna i výše popsaná skutečnost, tj. délka výkonu předchozí praxe mediátora. Za předem stanovených podmínek (kupř. minimální doba výkonu činnosti mediátora, určitý počet vyřešených případů apod.) by tak dosažená praxe mohla dotčeným osobám zkoušku zjednodušit, či dokonce tuto nahradit. Jak již bylo uvedeno, úkolem mediátora v rámci mediace není závazně rozhodovat o předmětném sporu. Naopak stěžejním úkolem mediátora je zajištění řádného průběhu mediace a zprostředkování komunikace mezi spornými stranami. Samotný výsledek mediace však vždy náleží stranám. Typickým výsledkem úspěšné mediace proto bude uzavření dohody o předmětu sporu. Otázkou však je, zda by mediátor měl mít za tento výsledek odpovědnost. Při přípravě návrhu zákona o mediaci existovala snaha zanést do zákona formulaci, kdy v případě mediace vedené mediátorem - advokátem nemůže být mediační dohoda v rozporu s právem. Dle názoru Z. Kordače

160

je však nutno

rozlišovat, zda advokát vykonává v rámci mediace funkci mediátora, či právního zástupce jedné ze stran. Je totiž zřejmé, že povinnosti mediátora se budou lišit od povinností právního zástupce. Navrhované řešení by proto bylo nebezpečné samotným advokátům, kdy by tito podstupovali riziko nejen dvojí povinnosti, ale i odpovědnosti. S ohledem na tyto závěry nebylo navrhované ustanovení do návrhu zákona prosazeno. Domnívám se, že mediátor by však měl být schopen rozpoznat rizika sporu, která by mohla vést k chybnému výsledku mediace. Jsem si vědoma, že mediace je založena na principu dobrovolnosti, tzn. strany se v zásadě mají samy dobrat k výsledku mediace a přijaté řešení je zcela v jejich dispozici. Na druhou stranu ve většině případů si dotčené strany vybírají určitou osobu mediátora, protože ji považují za odborníka pro danou oblast sporu. Proto by vybraná osoba měla být pro strany určitou zárukou, že

160

KORDAČ, Z. Problematika připravované legislativní úpravy mediace. Právo a rodina, 2011, č. 8, s. 9.

104

přijatá dohoda v rámci mediace obstojí z hlediska své platnosti. Ostatně proč by se strany měly obracet se svým sporem na mediátora a tomuto za mediační služby platit, když by přijatá dohoda byla v konečném důsledku neplatná a pro strany by tak de facto neměla žádný smysl. Dalším zajímavým bodem k zamyšlení je otázka vynutitelnosti sjednaných mediačních doložek. Dle zákona o mediaci je mediace zahájena uzavřením smlouvy o provedení mediace mezi stranami a mediátorem. Tato smlouva tvoří počátek mediačního procesu. Strany se ovšem mohou dohodnout již během obchodních jednání při uzavírání konkrétních smluv, že v případě sporu vzniklého či týkajícího se smlouvy bude tento řešen prostřednictvím mediace. Mediace se poté pro strany stává závazným způsobem řešení případného sporu. V tomto případě se nabízí určitá paralela s rozhodčí doložkou, kdy uzavření rozhodčí doložky představuje vzdání se práva projednat spor před soudy a pravomoc rozhodců posoudit svou pravomoc, tedy i platnost rozhodčí doložky. V případě mediačních doložek, však žádné takové ujednání zpravidla nenalezneme. 161 Současná úprava mediačního řízení pojímá mediaci a účast na ní jakožto dobrovolné rozhodnutí stran, a to i v případě mediace nařízené soudem, resp. prvního setkání s mediátorem. Mediační doložka nemůže v žádném případě bránit smluvním stranám, aby se domáhaly svého nároku rovnou prostřednictvím soudu (event. jiného orgánu). Za situace, kdy bude mezi stranami sjednána mediační doložka, by ale soud měl strany odkázat k mediátorovi, protože je pravděpodobné, že se v daném případě jedná o vhodný a účelný postup. Mediační doložka však není obecně soudně vymahatelná. Soud může do jisté míry ovlivnit účastníky a nařídit jim, aby se k mediátorovi dostavili. Nemůže je však nutit k účasti na samotné mediaci. Jak bylo uvedeno shora, předpokladem zahájení procesu mediace je uzavření smlouvy, a tudíž i vůle stran tuto smlouvu uzavřít a řešit spor prostřednictvím mediace. Nebudou - li strany s mediací, resp. smlouvou souhlasit, nemůže být mediace provedena. Určitým vzorem by nám v této otázce mohl být přístup uplatňující se ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska. Na základě rozhodnutí tamního

161

HRNČIŘÍKOVÁ, M. Vynutitelnost mediačních doložek. Právní fórum, 2012, č. 12, s. 525.

105

soudu v právní věci Cable & Wireless plc versus IBM UK Ltd.

162

bylo judikováno, že

mediační doložky mohou být za určitých podmínek vynutitelné. První podmínkou je, že sjednaná doložka musí být dostatečně určitá. Nepůjde v ní pouze o závazek stran, že pro případ sporu budou strany spolu vyjednávat, ale zároveň touto musí být stanoven postup pro řešení případného sporu. Sjednaný postup je poté pro strany závazný. Dále musí být z doložky zřejmé, že strany nechtějí omezit právo na soudní ochranu, ale k soudnímu řízení bude přistoupeno až tehdy, když se mediace ukáže jako neúčelná. Třetí podmínkou je, že v konkrétním případě se bude jevit mediace jako účelná a opodstatněná. 163 K zamyšlení stojí rovněž otázka nad tzv. povinnou mediací. Je známo, že stěžejním principem mediace je její dobrovolnost. Proces mediace je tudíž uskutečňován a je k němu přistupováno na základě dobrovolného rozhodnutí sporných stran. Současná právní úprava mediace ovšem umožňuje, aby tato byla nařízena taktéž ze strany soudu v rámci již zahájeného soudního řízení. Soud nařídí účastníkům setkání s mediátorem, kdy tento účastníkům vysvětlí možnosti a výhody, které nabízí řešení sporu formou mediace. Otázkou tedy je, zda v tomto případě není princip dobrovolnosti narušen. Dle názorů některých odborníků by soud neměl v případě již zahájeného řízení, kdy strany podaly k soudu návrh na vyřešení jejich sporu, přenášet svou povinnost projednat a rozhodnout spor na třetí subjekt. Na druhou stranu účastníci by měli mít zanechánu možnost vyřešit spor mimosoudně. Dané rozhodnutí by ale mělo vždy náležet pouze sporným stranám. 164 Osobně jsem toho názoru, že nařízení prvního setkání s mediátorem soudem princip dobrovolnosti nenarušuje. K zahájení samotné mediace je stále potřeba vůle stran se této podřídit a bez jejich souhlasu nemůže k mediaci dojít. Naopak nařízení prvního setkaní s mediátorem soudem může přispět k bližšímu seznámení stran s touto

162

Cable & Wireless plc versus IBM UK Ltd. [cit. 2013-04-18]. Dostupné http://lexisweb.co.uk/cases/2002/october/cable-wireless-plc-v-ibm-united-kingdom-ltd. 163

z WWW:

HRNČIŘÍKOVÁ, M. Vynutitelnost mediačních doložek. Právní fórum, 2012, č. 12, s. 525.

164

ČUHELOVÁ, K.; ŠMÍD, O. Mediace v některých rodinně - právních věcech de lege ferenda. Právní fórum, 2012, č. 5, s. 185.

106

metodou. Účastníci soudního řízení totiž nemusí být natolik seznámeni s procesem mediace, aby se pro tento sami rozhodli a oslovili mediátora namísto soudu. Přinést adekvátní řešení ke všem shora uvedeným aspektům nebude jistě snadné.

Bude potřeba delšího časového prostoru k získání dostatečného množství

praktických zkušeností. Čemu by však měla být věnována pozornost již nyní, je motivování společnosti k přistoupení řešení sporů prostřednictvím mediace. Dále bychom se měli soustředit na výběr kvalifikovaných osob, jež budou mediaci nejen vykonávat, ale i šířit. To znamená, nejen stanovit vhodná kritéria pro výběr osob mediátorů, ale i přijmout pravidla jejich dalšího vzdělávání.

107

ZÁVĚR

Předložená rigorózní práce se zabývá problematikou mediace jakožto alternativy řešení sporů vůči řízení soudnímu. Cílem této práce je poskytnout seznámení s alternativními způsoby řešení sporů, zejména pak s metodou mediace, a to s ohledem na nově přijatou právní úpravu, zákon č. 202/2012 Sb., o mediaci a o změně některých zákonů. Zabývala jsem se proto nejen teoretickými východisky mediace, ale též jejími aplikačními možnostmi, výhodami a riziky, které může mediační řízení jeho účastníkům přinést. Pro získání komplexnějšího náhledu na problematiku mediace jsem dále uvedla, jakým způsobem je mediace právně upravena ve vybraných zahraničních státech. Přestože má metoda mediace poměrně dlouhou historii a je vyspělými zahraničními státy aktivně využívána k řešení sporů, v České republice tomu tak prozatím není. Zatímco zájem o školení v oblasti mediace u nás postupně narůstá, poptávka po využití mediačních služeb bohužel už tak vysoká není. Důvodů pro shora uvedenou skutečnost je několik. Předně jde o fakt, že až do přijetí zákona o mediaci, neexistovala na našem území ucelená právní úprava vztahující se k mediaci jako metodě řešení sporů v netrestní oblasti. 165 Odborná i laická veřejnost proto pohlížela na mediaci s nedůvěrou. Nedostatečná legislativní opora taktéž výrazně brzdila širší rozvoj procesu mediace v praxi. Dalším důvodem je malé povědomí české společnosti o alternativních metodách řešení sporů, potažmo mediaci. Často slýcháme, že české soudnictví je nadměrně zatíženo, soudní řízení je zdlouhavé, nákladné a bez výraznější efektivity. Lidé se čím dál tím více soudí ve věcech, jež mají příčinu v banálním sporu. Má - li tedy proces mediace skutečně napomoci k odbřemenění českých soudů, je potřeba zvýšit informovanost veřejnosti o této metodě. V prvé řadě by měla být zvýšena iniciativa ze strany samotných soudů. Soudy by měly vždy důkladně zvážit předložený spor, a bude - li to alespoň trochu jeho povaha umožňovat, vést účastníky k jeho řešení prostřednictvím mediace. Ostatně za

165

Před přijetím zákona o mediaci byl proces smírného řešení sporů v netrestní oblasti okrajově upraven v občanském soudním řádu, jednu z prvních zmínek o mediaci pak můžeme nalézt v zákoně o kolektivním vyjednávání, zákon č. 2/1991 Sb.

108

tímto účelem byl do právní úpravy soudního řízení přijat institut prvního setkání s mediátorem nařízeného ze strany soudu. Rovněž právní zástupci, na něž se sporné strany obracejí s žádostí o právní pomoc, by měli více motivovat sporné strany k narovnání jejich konfliktu smírnou cestou. Dle mého názoru lze v současné době vypozorovat u některých advokátů přesně opačný přístup. Tito (mnohdy zcela zbytečně) podporují klienta ve vedení sporu, přičemž jsou hnáni vidinou zisku v podobě odměny za poskytnuté právní služby. Přitom dobré jméno advokáta nevytváří ani tak množství jím vedených sporů (kvantita), jako spíše schopnost umět efektivně pomoci s řešením problému (kvalita). Advokáti by se proto měli důkladně seznámit se základními principy fungování mediace a získané poznatky následně sdílet se svými klienty. Rozšiřování informací týkajících se mediačního řízení by mělo být prováděno i mezi odbornou veřejností, zejména osobami, jež se chtějí mediování aktivně věnovat. Z uvedeného důvodu bychom se proto měli zaměřit na vytvoření systému, který by zajišťoval komplexní vzdělávání osob provádějících mediaci. Bude - li mediace vedena kvalifikovanými odborníky, kteří budou úspěšně mediovat znesvářené strany, lze předpokládat, že i z pohledu laické veřejnosti bude zájem o řešení sporů prostřednictvím mediace vzrůstat. Motivačních prvků pro mediaci je však daleko více. Z hlediska přínosů mediace je potřeba zmínit možnost aktivnějšího zapojení stran do celého procesu. Mediace umožňuje stranám řešit spornou věc podle aktuální potřeby s ohledem na jejich možnosti. Konečné řešení (dohoda) se odvíjí od přijatého kompromisu mezi stranami, kdy toto nečiní z žádné ze stran poraženou. Mediace proto ve srovnání s řízením soudním představuje pro strany obvykle menší psychickou zátěž. Dalším nesporným přínosem mediace jsou výrazná časová a finanční úspora. Dle závěrů výzkumu Evropské komise vztahujícímu se k otázce využití mediace při řešení obchodních sporů v členských státech vyplývá, že mediace je ve srovnání se soudním řízení zhruba o 77 % levnější a až o 60 % rychlejší. 166

166


109

Mediace odvrací strany od minulosti, umožňuje jim překonat to, co nefungovalo, a motivuje je k novému začátku. Vzniklé konflikty ovšem nikterak nezastírá. Naopak je o nich v rámci mediace otevřeně hovořeno proto, aby strany do budoucna postupovaly jinak, pokud možno lépe. Prostřednictvím mediace mají strany možnost vzájemně se pochopit. Uvědomit si, jak se cítí druhá strana, a zároveň se zamyslet i nad vlastním jednáním a toto případně změnit. Mediace není všemocná a rozhodně ji nelze považovat za jediný a nejlepší způsob řešení konfliktní situace. V některých případech není použití mediace ani žádoucí, ani účelné, v jiných se pak nemusí podařit spor v rámci mediace zdárně vyřešit či se dokonce spor může znovu objevit i po ukončení mediace. V takovém případě bude záležet na sporných stranách, zda zvolí jinou metodu mimosoudního řešení jejich sporu, nebo se obrátí rovnou na soud. I přesto se domnívám, že mediace může být stranám při řešení konfliktu nápomocna. Ať už jako prevence vzniku dalších sporů nebo pro účely následného jednání. Díky mediaci se mohou strany seznámit se vzájemnými stanovisky, lépe porozumět konfliktu, což může v konečném důsledku vést k velmi rychlému vyřešení sporu v soudním řízení. Kupříkladu listiny vzešlé z mediace mohou být v případném soudním sporu použity jako listinné důkazy. V návaznosti na shora uvedené může dále vyvstat otázka, zda je skutečně žádoucí obracet se s řešením sporu na osobu mediátora za situace, kdy lze uzavřít smír prostřednictvím soudu. Především s ohledem na to, že soudní smír může způsobit zamýšlené právní následky bez dalšího, dohoda přijatá v rámci mediace však obvykle nikoli. Je pravdou, že význam a účel obou institutů je podobný, avšak jak uvádí V. Knoblochová

167

rozdíl je v tom, že soudní smír představuje dohodu, která vyžaduje

schválení soudu. To znamená, že ač jejím uzavřením dojde ke zkrácení soudního řízení, nebude se jednat o zkrácení maximální, neboť soud se musí předloženou dohodou účastníků vždy zabývat. Na druhou stranu mediace toto schválení nutně nevyžaduje. Nadto při mediaci existuje větší pravděpodobnost, že k přijetí dohody skutečně dojde,

167

KNOBLOCHOVÁ, V. Alternativní řešení sporů: Porovnání soudního smíru a mediace. Právník, 2000, č. 9, s. 871 - 872.

110

jelikož proces mediace řídí osoba, jejímž stěžejním úkolem je přivést strany k dohodě. 168

Závěrem lze tedy konstatovat, že problematika mediace prochází v České republice řadou významných změn. Samotná právní úprava mediace při řešení sporů v soukromoprávní oblasti stojí v současné době teprve na svém počátku. Nejdříve bude potřeba si tuto v praxi více osvojit, abychom mohli následně vyhodnotit její konkrétní přínosy, případně učinit další potřebné změny. Již nyní je ale zřejmé, a to v návaznosti na poznatky a praktické zkušenosti známé ze zahraničí, že mediace může být nejen cenným nástrojem k řešení sporů, ale též může výraznět přispět k jejich předcházení.

168

CHOLENSKÝ, R. Praktický průvodce mediací podle nové právní úpravy. 1. vydání. Praha: Linde, 2013, s. 45 - 47.

111

RESUMÉ

The purpose of this rigorous thesis is a general introduction to the problematic of alternative dispute resolution with a specific focus on mediation method from both perspectives: theoretical and practical based on newly accepted act No. 202/2012 Coll., on mediation and amending certain laws. Above mentioned act represents the first complete legal frame for cases resolution in the area of private law. That is why this thesis concentrates on its interpretation as well. This rigorous thesis dealings with different aspects of mediation as an alternative dispute resolution methods and is divided into two main parts. At first there is described and explained the general concept of alternative dispute resolution. After the introduction follows the chapter of this thesis focusing on historical development of cases solution methods in the society, mediation included, from the worldwide point of view as well as with the focus on Czech Republic area. Introductory part of this thesis also provides basic information on chosen alternative methods. The second part of the whole rigorous thesis are chapters dealing with mediation process itself. Interpretation is focused on the description of its structure and particular phases, both demonstrated on a practical example. It concerns on the mediator himself/herself and his/her personal and professional requirements. Besides that, there are chapters describing the tools and techniques most often used within mediation, chapters which take a look to the area of cases where mediation is a suitable solution method or comparison between the mediation process and the trial can be found there also. In the same part, the rigorous thesis focuses on a legal frame of mediation in the Czech Republic. It especially deals with the content of the new act No. 202/2012 Coll., on mediation and amending certain laws. After that, there is a brief description of a legal frame of mediation in four foreign countries. Three of them are from European Union and the last one from the American continent. Finally author gives some thoughts on mediation process and its possible practical issues and at the same time brings particular recommendations for changes.

112

It finds out that mediation method can significantly contribute not only to the cases resolution but also to their prevention. While a bigger spread and higher establishment of this method is required and this rigorous thesis may help to achieve this beneficial goal.

113

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY

Odborná literatura, časopisy a články: ALEXANDER, N. M. Global trends in mediation. 1. vydání. Nizozemí: Kluwer Law International, 2002, 278 s. ISBN 0960-0949. BĚHOUNEK, T. Mediace v civilním řízení. Právní rozhledy, 2004, č. 19. BĚLOHLÁVEK, A. J. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 1776 s. ISBN 978-80-7179-342-7. BLACK, H. C.; NOLAN, J. R.; NOLAN-HALEY, J. M. Blackův právnický slovník: A I, Volume 1. 6. vydání. Praha: Victoria Publishing, 1993, 767 s. ISBN 80-8560-523-6. BRZOBOHATÝ, R.; POLÁKOVÁ, L. Mýty kolem rodinné mediace. Rodinné listy, 2013, č. 9. BŘÍZA, P. Z Evropy: Evropská unie přijala směrnici upravující přeshraniční mediaci. Bulletin advokacie, 2008, č. 12. ČUHELOVÁ, K.; ŠMÍD, O. Mediace v některých rodinně - právních věcech de lege ferenda. Právní fórum, 2012, č. 5. DOLEŽALOVÁ, M. Mediace. Bulletin advokacie, 2001, č. 2. DOLEŽALOVÁ, M.; HÁJKOVÁ, Š.; POTOČKOVÁ, D.; ŠTANDERA, J. Zákon o mediaci. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, 360 s. ISBN 978-80-7400-4582. DOLEŽALOVÁ, M; VAN LEYNSEELE, P. Etika v mediaci. [online]. 2012 [cit. 201305-01]. Dostupné ve formátu PDF z WWW: < http:// www.cak.cz/assets/etika-vmediaci_cz.pdf. DOLEŽALOVÁ, M; VAN LEYNSEELE, P. Mediace pro advokáty (e - manuál). [online]. 2012 [cit. 2013-04-07]. Dostupné ve formátu PDF z WWW: < http://www.cak.cz/assets/pro-advokaty/mediace/e-manual_cz.pdf. DOLEŽALOVÁ, M.; VAN LEYNSEELE, P. Mediace v právním prostředí. Právní rozhledy, 2012, č. 12. FISHER, R.; URY, W.; PATTON, B. Jak dosáhnout souhlasu. Zásady úspěšného vyjednávání. 2. vydání. Praha: Management Press, 2004, 173 s. ISBN 80-7261-100-3. FRINTA, O. Povinná rodinná mediace? Právní fórum, 2009, č. 9.

114

FRYŠTENSKÁ, M. Co přináší nový zákon o mediaci? Právo a rodina, 2012, č. 9. HÁJKOVÁ, Š. Mediace v kontextu občanského soudního řízení. Bulletin advokacie, 2013, č. 6. HOLÁ, L. Mediace a možnosti využití v praxi. 1. vydání. Praha: Grada Publishing, a.s., 2013, 512 s. ISBN 978-80-247-4109-3. HOLÁ, L. Mediace v teorii a praxi. 1. vydání. Praha: Grada Publishing, a.s., 2011, 270 s. ISBN 978-80-247-3134-6. HLADÍKOVÁ I. a kol. Téma: Mediace (hledáme cesty k odplevelení justice). Soudce, 2008, č. 1. HRNČIŘÍKOVÁ, M. Vynutitelnost mediačních doložek. Právní fórum, 2012, č. 12. CHOLENSKÝ, R. Praktický průvodce mediací podle nové právní úpravy. 1. vydání. Praha: Linde, 2013, 304 s. ISBN 978-80-7201-901-4. JELÍNEK, J. a kolektiv. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Linde, 2007, 749 s. ISBN 978-80-7201-630-3. JÍLKOVÁ, R. Alternativní způsoby řešení sporů. Proč mediace? Bulletin advokacie, 2002, č. 10. KOLÁŘOVÁ, D. Mediace. Projekt CZ0056: Text pro elektronické vzdělávání Justiční akademie. (E-learning Education for Judiciary - Norský finanční mechanismus). [online]. prosinec 2010 - únor 2011 [cit. 2013-05-19]. Dostupný z elearningového portálu Justiční akademie UNIFOR: . KORBEL, F. Mediace v netrestních věcech. Právní rozhledy, 2009, č. 24. KORDAČ, Z. Problematika připravované legislativní úpravy mediace. Právo a rodina, 2011, č. 8. KNOBLOCHOVÁ, V. Alternativní řešení sporů: Porovnání soudního smíru a mediace. Právník, 2000, č. 9. LOUTOCKÝ, P. Slabiny a silné stránky on-line rozhodčího řízení se zaměřením na B2B transakce. Revue pro právo a technologie, 2012, č. 6. MAHLER, H. G.; MAHLEROVÁ, G. Urovnání sporu - Věc advokátů: mediace. Právní fórum, 1999, č. 10. MALACKA, M. Mediace, kultura a právo. Právní fórum, 2012, č. 5. MATOUŠEK, O. a kol. Metody a řízení sociální práce. 1. vydání. Praha: Portál, 2003, 384 s. ISBN 80-7178-548-2.

115

MOKRÝ, A. Mediace se blíží … Bulletin advokacie, 2011, č. 1 - 2. NĚMEC, P. Když advokátní komora kazí dobrou věc. [online]. 2011 [cit. 2013-04-17]. Dostupné z WWW: . PAVLASOVÁ L.; VETEŠKA J. a kol. K aktuálním otázkám vyjednávání, mediace, rozhodčího řízení a tzv. práva spolupráce. 1. vydání. Praha: Univerzita Jana Amose Komenského Praha, 2010, 167 s. ISBN 978-80-86723-92-1. PILCH, D. Alternativní způsoby řešení sporů v mezinárodním obchodním styku. Bulletin advokacie, 2001, č. 6 - 7. PLAMÍNEK, J. Mediace. Nejúčinnější lék na konflikty. 1. vydání. Praha: Grada Publishing, a.s., 2013, 168 s. ISBN 978-80-247-5031-6. PRUDÍKOVÁ, D.; KORBEL, F. Role ministerstva spravedlnosti při přípravě zákona o mediaci. Bulletin advokacie, 2013, č. 6. RABAN, P. Alternativní řešení sporů, arbitráž a rozhodci v České a Slovenské republice a zahraničí. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, 745 s. ISBN 80-7179-873-8. RISKIN, L.; ARNOLD, T.; KEATING JR, J. M. Mediace aneb Jak řešit konflikty. 1. vydání. Praha: Pallata, 1997, 126 s. ISBN 80-901710-6-0. ROZEHNALOVÁ, N. Alternativní způsoby řešení sporů. Obecně. Původní nebo upravené texty pro ASPI, 2002, č. 5. ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 1. vydání. Praha: ASPI Publishing, 2002, 219 s. ISBN 80-86395-41-3. ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení – alternativa k řízení soudnímu. Právní fórum, 2008, č. 4. RŮŽIČKA, K. Rozhodčí řízení před Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky. 2. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2005, 254 s. ISBN 80-86898-43-1. RŮŽIČKA, K. Rozhodčí řízení v České republice. Profit, 1996, č. 1. RŮŽIČKA, M; KOLLNEROVÁ, M. Mediace a rodinná mediace. 1. vydání. Olomouc: Univerzita Palackého Olomouc, 2011, 57 s. ISBN 978-80-260-1470-6. SANDERS, P. Arbitration, in International encyclopaedia of comparative law. Část 12. Tübingen: J.C.B. Mohr, 1996, 250 s. SANDER, F. E. A.; ROZDEICZER, L. Matching Cases and Dispute Resolution Procedures: Detailed Analysis Leading to a Mediation-Centred Approach. Harvard Negotiation Law Rewiew, 2006, č. 11.

116

SAUSER - HALL, G. Arbitrage en droit international prive. Zpráva pro Institut mezinárodního práva, 1952. SCANLON, K. M. Mediators deskbook. New York: CPR Institute for Dispute Resolution, 1999. SEVERENS, K. Basic Mediation Training Manual. Lincoln: International Institute for Negotiation and Conflict Management, 1997. SCHELLE, K.; SCHELLEOVÁ, I. Alternativní způsoby řešení obchodních sporů. 2. vydání. Ostrava: KEY Publishing, 2007, 182 s. ISBN 978-80-87071-14-4. SCHELLE, K. a kol. Aktuální otázky práva ČR a EU 2010. Ostrava: KEY Publishing, 2010, 122 s. ISBN 978-80-7418-077-4. SPIROVÁ K. Alternativní způsoby řešení sporů – mediace. Právní fórum, 2010, č. 3. STEINBERGEROVÁ, D.; STANISLAV, A. Nová právní úprava mediace na území České republiky v kontextu právní úpravy mediace ve Spolkové republice Německo a Rakouské republice. Právní rozhledy, 2013, č. 6. STÖHROVÁ, H. Kazuistiky mediace. Asociace mediátorů České republiky. Rozvoj mediace a řešení konfliktů v ČR - mediace v netrestní oblasti. [online]. 2013 [cit. 201303-23]. Dostupné z WWW: < http://www.amcr.cz/realizovane-projekty/. VANTUCH, P. K osobě rozhodce. Ekonom, 1995, č. 27. VŮJTĚCH, J.; HOLAS, J.; ZEMAN, P. Profesiogram soudce a státního zástupce. Profesiografická studie zaměřená na výběr čekatelů a výběrová kriteria. Praha: Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 2002. WESTPHALOVÁ, L.; HOLÁ, L. Rodinná mediace, právní a sociální aspekty jejího poskytování. Právní rozhledy, 2013, č. 18. WINTEROVÁ, A. a kol. Civilní právo procesní. 6. vydání. Praha: Linde, 2011, 711 s. ISBN 978-80-7201-842. ZOULÍK, F. Mediace jako alternativa soudního sporu. Bulletin advokacie, 2001, č. 8. ZUMETA, Z. Styles of Mediation: Facilitative, Evaluative, and Transformative Mediation [online]. 2000 [cit. 2013-02-03]. Dostupné z WWW: < http://www.mediate.com/articles/zumeta.cfm>.

117

Internetové odkazy a zdroje: ASOCIACE MEDIÁTORŮ ČESKÉ REPUBLIKY. Analýza zahraničních modelů mediace pro více než 20 států světa. Rozvoj mediace a řešení konfliktů v ČR- mediace v netrestní oblasti. [online]. 2013 [cit. 2013-02-03]. Dostupná z WWW: < http://www.amcr.cz/realizovane-projekty/. ASOCIACE MEDIÁTORŮ ČESKÉ REPUBLIKY. Co je to mediace. [online]. 2012 [cit. 2012-01-29]. Dostupné z WWW: . ASOCIACE MEDIÁTORŮ ČESKÉ REPUBLIKY. Etický kodex Asociace mediátorů ČR. [online]. 2012 [cit. 2012-10-28]. Dostupné z WWW: . ASOCIACE MEDIÁTORŮ ČESKÉ REPUBLIKY. Mediace - právní rozbor. [online]. 2011 [cit. 2013-04-18]. Dostupné ve formátu DOC z WWW: < http://www.amcr.cz/dokumenty/hp/mediace-pravni-rozbor.doc. ASOCIACE MEDIÁTORŮ ČESKÉ REPUBLIKY. Mediace - zkušenosti z Písecka. [online]. 2012 [cit. 2013-02-03]. Dostupné z WWW: . Cable & Wireless plc versus IBM UK Ltd. [cit. 2013-04-18]. Dostupné z WWW: http://lexisweb.co.uk/cases/2002/october/cable-wireless-plc-v-ibm-united-kingdomltd. Colorado Dispute Resolution Act [cit. 2013-03-19]. Dostupný z WWW: http://www.courts.state.co.us/Administration/Section.cfm?Section=prepmed. JIHOČESKÁ UNIVERZITA, TEOLOGICKÁ FAKULTA. Mediace jako přístup, idea řešení konfliktů za pomoci třetí nezávislé strany [online]. 2004 [cit. 2012-01-29]. Dostupné ve formátu DOC z WWW: . Loi modifiant le Code judiciaire en ce qui concerne la médiation [cit. 2013-02-26]. Dostupný z WWW: http://www.ejustice.just.fgov.be/cgi/article_body.pl?language=fr&pub_date=2005-0322&numac=2005009173&caller=summary. Mediace v členských státech [online]. Portál evropské e – justice, 2012 [cit. 2013-0309]. Dostupné z WWW: . MINISTERSTVO SPRAVEDLNOSTI ČESKÉ REPUBLIKY. Informace pro uchazeče o vykonání zkoušky mediátora a zkoušky z rodinné mediace. [online]. 2012 [cit. 2013-

118

06-04]. Dostupné z WWW:  http://portal.justice.cz/Justice2/MS/ms.aspx?o=23&j=33&k=5867&d=324373. MINISTERSTVO SPRAVEDLNOSTI ČESKÉ REPUBLIKY. Statistická ročenka 2011. [online]. 2012 [cit. 2013-02-03]. Dostupné z WWW: . POSLANECKÁ SNĚMOVNA PARLAMENTU ČESKÉ REPUBLIKY. Důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona o mediaci, sněmovní tisk č. 426/0. [online]. 6. volební období, od 2010 [cit. 2012-02-03]. Dostupná z WWW: http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=6&CT=426&CT1=0. Přehled EU o mediaci [online]. Portál evropské e - justice, 2012 [cit. 2013-01-26]. Dostupný z WWW: . Resolution on Mediation and the Unauthorized Practice of Law [cit. 2013-03-19]. Dostupná ve formátu PDF z WWW: http://www.americanbar.org/content/dam/aba/migrated/dispute/resolution2002.authche ckdam.pdf. Zivilrechts - Mediations – Gesetz [cit. 2013-02-26]. Dostupný z WWW: http://www.mediationworld.net/austria/court_rules/. Uniform Mediation Act [cit. 2013-03-19]. http://www.mediate.com/articles/umafinalstyled.cfm.

Dostupný

z

WWW:

119

Právní předpisy: Zákon č. 202/2012 Sb., o mediaci a o změně některých zákonů Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád Zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních Zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů Zákon č. 214/ 1992 Sb., o burze cenných papírů Zákon č. 229/1992 Sb., o komoditních burzách Zákon č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu Zákon č. 301/1992 Sb., o Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky Zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii Zákon č. 552/1991 Sb., o státní kontrole Zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně - právní ochraně dětí Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách Zákon č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním Zákona č. 218/2003 Sb., zákon o soudnictví ve věcech mládeže Zákon č. 257/2000 Sb., o Probační a mediační službě Zákon č. 18/2004 Sb., o uznávání odborné kvalifikace Vyhláška č. 227/2012 Sb., o zkouškách a odměně mediátora Směrnice Evropského parlamentu a Rady (ES), č. 2008/52, o některých aspektech mediace v občanských a obchodních věcech Nařízení Rady (ES) č. 44/2001, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech Nařízení Rady (ES) č. 2201/2003, o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000

120

SEZNAM TABULEK

Tabulka č. 1 Techniky aktivního naslouchání ……………………………………..... 49 Tabula č. 2 Počet pravomocných rozhodnutí soudů v letech 2008 – 2011………….. 59

121

ABSTRAKT

Tato rigorózní práce pojednává o problematice alternativních metod řešení sporů, konkrétně o metodě mediace. První část práce obecně vymezuje termín alternativních metod řešení sporů a popisuje vybrané alternativní metody. Následuje část věnovaná samotné metodě mediaci, jejím teoretickým východiskům, zejména popisu jejího průběhu, osobě mediátora, prostředkům, jichž je při mediaci využíváno, oblastem aplikace mediace. Dále se tato práce soustředí na výklad právní úpravy dopadající na oblast mediace v netrestní oblasti, především nově přijatému zákonu č. 202/2012 Sb., o mediaci a o změně některých zákonů, přičemž pro srovnání je uvedena jak česká právní úprava mediace, tak i její úprava na kontinentu evropském a americkém. Před závěrečným shrnutím je vymezen prostor k zamyšlení nad možnými aplikačními problémy metody mediace v praxi.

ABSTRACT

This rigorous thesis deals with the problematic of alternative dispute resolution, specifically with mediation method. First part of this thesis generally describes alternative dispute resolution and describes chosen alternative methods. What follows is the part focusing on mediation itself, its theoretical bases, especially process description, mediator and his/her professional requirements, tools used in mediation and mediation application areas. Furthermore this thesis focuses on mediation legal frame interpretation in non - criminal area, especially on newly accepted act No. 202/2012 Coll., on mediation and amending certain laws. For comparison purposes this thesis contents Czech legal frame as same as the European and American one. Before final conclusion there are some thoughts on possible practical issues of mediation.

122

KLÍČOVÁ SLOVA mediace – spor – řešení

KEY WORDS mediation – dispute – resolution

123

Mediace. jako alternativní způsob řešení sporů. Mediation. as an alternative dispute resolution

Recommend Documents