Masarykova univerzita v Brně Právnická fakulta
Katedra právní teorie
Diplomová práce
Právo na život: Interrupce jako právní problém?
2007
Jana Lojková 1
Právnická fakulta Masarykovy univerzity v Brně Katedra právní teorie
Diplomová práce
Právo na život: Interrupce jako právní problém?
Jana Lojková 2007
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Právo na život: Interrupce jako právní problém? zpracovala sama a uvedla jsem všechny použité prameny.
2
Ráda bych poděkovala paní doc. PhDr. Tatianě Machalové, CSc. za trpělivost, ochotu a poskytnutí řady rad při vypracovávání této diplomové práce.
3
OBSAH:
ÚVOD…
…6
1. DEFINICE POJMU INTERRUPCE…
…9
2. VÝVOJ ZÁKLADNÍCH NÁZORŮ NA INTERRUPCE…
…9
2. 1. Období starověkého Řecka a Říma…
… 10
2. 2 Křesťanské učení…
… 10
2. 2. 1. Názory křesťanských myslitelů raného období…
…11
2. 2. 2. Cesta k dnešnímu postoji…
… 12
3. VÝCHODISKA ARGUMENTACE…
… 13
3. 1. Ohrožení zdraví matky…
… 14
3. 2. Fyzická nebo psychická deformace plodu…
… 14
3. 3. Znásilnění a incest…
… 15
3. 4. Tělesná integrita ženy…
… 16
3. 5. Feministické argumenty…
… 18
3. 5. 1. Role ženy v společnosti…
… 18
3. 5. 2. Argument vlastnického práva nad tělem…
… 18
3. 6. Dworkinovy základní námitky vůči interrupcím…
… 20
3. 7. Kdy začíná lidský život?...
… 21
3. 7. 1. John Harris a jeho argument potenciality...
… 22
3. 7. 2. Dworkinova teorie zájmů plodu…
… 24
3. 8. Legální versus nelegální interrupce…
… 25
3. 9. Interrupce z pohledu lékařské etiky
… 27
4. DISKUSE O INTERRUPCÍCH V ČESKÉ REPUBLICE…
… 28
4. 1. Hnutí pro život…
… 29
4. 2. Hnutí pro choice…
… 29
5. PRÁVNÍ ÚPRAVA INTERRUPCÍ…
… 30
5. 1. Vývoj právní úpravy…
… 30
5. 1. 1. Trestní zákon z roku 1852…
… 31
5. 1. 2. Vývoj po roce 1918…
… 31
5. 1. 3. Původní zákon o umělém přerušení těhotenství...
... 32
5. 1. 3. 1. Interrupční komise… 5. 1. 4. Vliv změn legislativy na počet provedených interrupcí… 5. 2. Současná právní úprava - zákon č. 66/1986 Sb…. 4
… 33 …34 … 36
5. 2. 1. Zdravotní důvody…
… 37
5. 2. 2. Omezení pro dívky mladší 18 let…
… 37
5. 2. 3. Odvolání proti rozhodnutí lékaře…
… 38
5. 2. 4. Snahy o novelizaci…
… 38
5. 2. 5. Oprávněnost novelizačních tendencí…
… 40
5. 3. Lidskoprávní ochrana plodu...
… 41
5. 3. 1. Listina základních práv a svobod…
… 41
5. 3. 2. Mezinárodní dokumenty…
… 42
5. 3. 3. Případ Vo proti Francii…
… 44
5. 3. 3. 1. Jaký závěr z rozhodnutí plyne?...
… 46
5. 4. Právní subjektivita plodu v občanském právu…
… 47
5. 5. Trestněprávní úprava problému…
… 48
5. 5. 1. Trestný čin nedovoleného přerušení těhotenství…
… 49
5. 5. 2. Trestněprávní judikatura…
… 50
5. 6. Komparativní část - Velká Británie…
… 52
5. 7. Roe vs. Wade…
… 53
5. 7. 1. Podstata rozhodnutí v očích odborné i laické veřejnosti… 5. 7. 2. Doporučení, které právní teoretici nabízí…
...54 … 55
6. RESUMÉ…
… 57
ZÁVĚR…
… 59
LITERATURA…
… 62
5
ÚVOD
Zrození každého člověka patří k největším zázrakům, ale i záhadám, kterými nás příroda neustále ohromuje. I přes rozvíjející se lékařskou vědu a techniku není ani dnes možné tento udivující proces odehrávající se v těle matky žádným jiným způsobem překonat a nahradit. Těhotenství proto vzbuzuje respekt, úctu a přirozenou potřebu ochrany. Při zrození však nevzniká pouze nový život. Vzniká při něm zároveň pouto mezi dítětem a matkou, které je považováno za jeden z nejzákladnějších symbolů lidské lásky a soudržnosti. Mnoho žen, které marně touží po dítěti, považuje svůj život bez něj za nenaplněný. Na pomoc jim sice přichází moderní medicína a její metody asistované reprodukce, ani ty však pořád nejsou dokonalé a najdou se páry, jejichž problém vyřešit nelze. Ironií zůstává, že zatímco zde je jejich trápení zapříčiněno nenaplněnou touhou po dítěti, u některých starosti působí problém přesně opačný. Ne každé těhotenství je totiž s radostí očekávané a chtěné. Je zřejmé, že problém interrupcí provází lidskou společnost od počátků jejího vývoje, neboť neplánovaná těhotenství tu byla vždy a budou i nadále. I když přístupy k jejich ukončování a metody při tom používané se v průběhu dějin vyvíjely, problém zůstává stále stejný. Jde o rozhodování ženy, která se ocitá v obtížné životní situaci v důsledku otěhotnění a z nejrůznějších příčin nemůže nebo nechce dítě mít. Na straně opačné stojí vyvíjející se lidský život, který je v tu chvíli naprosto bezbranný a odkázaný na pomoc zvenčí. Nachází se v těle matky a nemá žádné prostředky, jak by projevoval vůli nebo chránil své zájmy. To, jakým způsobem a jestli vůbec mu bude nějaká ochrana poskytnuta záleží především na morálních standardech dané doby, ovlivněných tradicemi, náboženskými postoji nebo jinými prosazovanými politickými či filosofickými ideologiemi, které se snaží nalézt odpovědi na otázky počátku vzniku života, statutu lidského plodu a způsobů a prostředků jeho ochrany. Tradice a zastávané hodnoty jsou pro postoje společnosti vůči interrupcím rozhodující především, jak je patrné už ze srovnání právních úprav a legislativních tendencí v České republice a Polsku. Vzhledem k tomu, že se jedná o sousedící země, dala by se v těchto otázkách předpokládat výrazná podoba, ne-li přímo shoda. Opak je však pravdou. Zatímco český zákon o umělém přerušení těhotenství je stavěn na liberálních principech a interrupce je zde na žádost ženy běžně dostupná, polská úprava je naopak jedna z nejpřísnějších v Evropě a pro mnoho polských žen se právě naše země stává cílem tzv. potratové turistiky. Přístup k interrupcím je totiž v jejich zemi omezen na velmi úzký okruh případů a i při naplnění 6
podmínek stanovených zákonem, není lékař povinen, s odvoláním na své náboženské přesvědčení, zákrok provést, což v tak silně nábožensky zaměřené zemi, jakou Polsko je, není výjimkou. Problém interrupcí, ale i například dostupnosti antikoncepce, tedy témata, vůči kterým katolická církev zastává tradičně negativní postoj, rozdělují společnost. V České Republice je situace výrazně klidnější, i zde samozřejmě interrupce podléhají veřejné diskusi, není však zdaleka tak bouřlivá a objevuje se především z iniciativy Hnutí pro život, některých členů KDU-ČSL nebo právě v souvislosti se změnami úprav sousedních zemí, což je u zmíněného Polska problém velmi aktuální. Ať už jde o jakoukoli zemi, debaty o interrupcích v ní bývají velmi emotivní, především zastánci práv dítěte své argumenty staví na silných výrazových prostředcích s cílem vyvolat soucit a lítost nad zmařeným vyvíjejícím se životem. Vzhledem k zásadnímu významu otázek, které je nutné při regulaci interrupcí řešit, jejich problematičnosti a složitosti, nic nenasvědčuje tomu, že by bylo v blízké době možné zvolit jediné univerzální a správné řešení. Jde o problém natolik podléhající vlastnímu přesvědčení každého jednotlivce, že je vždy nutné jít cestou kompromisů. Právě způsob, jakým do takto tradicemi a morálkou ovládané oblasti může zasahovat právo je velmi zajímavý. V předkládané diplomové práci bych chtěla věnovat pozornost především způsobu argumentace obhájců i kritiků interrupcí, který silně ovlivňuje nejen veřejné mínění, ale promítá se také do oblasti hledání řešení, prostředků a východisek tohoto problému. Ta jsou pak zohledněna právě při vytváření právní úpravy. Z toho důvodu začnu vymezením některých základních pojmů, čemuž je věnována první kapitola. Budou v ní zmíněny definice lékařské i právní. V druhé kapitole se budu zabývat stručným historickým exkurzem, počínaje obdobím starověku, přes středověk, kdy se problematika dostala pod silný vliv katolické církve, která vývoj nazírání na ni ovlivnila především a ovlivňuje ji ve velké míře dodnes. Třetí kapitola pak uvede základní argumenty, které lze uvádět na podporu práva ženy svobodně se rozhodnout o ukončení svého těhotenství, ať už spočívají v její tělesné integritě, fyzickém či psychickém zdraví, ohrožení zdraví plodu nebo jiných aspektech, na které upozorňují některé feministické teorie. Zároveň se u každého zásadního argumentu budu snažit vytěžit argumenty i na podporu názorů protichůdných. Právům dítěte se budou věnovat závěrečné části třetí kapitoly. Pojednávají o otázce počátku života, za který mnozí považují již početí, jiní určitý stupeň vývoje nebo dokonce až narození. V této souvislosti bych chtěla ukázat, jestli je stanovení jediného okamžiku, v kterém začneme být považováni za lidskou osobu důležité pro vyřešení problému statutu plodu a jeho práv. 7
Kapitola následující, tedy čtvrtá, rozebere situaci v České republice, konkrétně jaké postoje česká veřejnost vůči interrupcím zastává, jaké tendence v ní lze sledovat, poukáže zároveň na několik statistických údajů. V páté kapitole bych ráda přikročila k právnímu aspektu zkoumané problematiky. Zaměřím se v ní na vývoj právní úpravy na našem území, a to od trestního kodexu z doby vlády Marie Terezie, přes úpravu platnou v 19. století, následný silný vliv socialistického Ruska až po úpravu dnešní. Zákonu o umělém přerušení těhotenství a snahám o jeho novelizaci bude věnována samostatná kapitola, stejně jako následně úpravě lidskoprávní, trestněprávní a občanskoprávní. Nebude chybět ani komparativní část, konkrétně britská úprava, s kterou jsem se seznámila při svém studiu v zahraničí a poukaz na judikaturu, která by nám měla pomoci lépe pochopit řadu problémů, které mohou být v zákoně definovány příliš obecně. Cílem mé diplomové práce je nastínit několik názorových východisek a teorií, které se zabývají problematikou interrupcí a zároveň způsob, jakým byly promítnuty do naší i světové legislativy. Jde o problém natolik diskutabilní a podléhající emocím, že při snaze o nalezení řešení nebude možné odhlédnout od argumentů, které uvádějí vyhranění zastánci práva na život nebo naopak práva na volbu a které se nám mohou někdy zdát až příliš extrémní. Přesto i ony jsou v mnohém podnětné a vybízí k zamyšlení. Ráda bych ale vyšla především z názorů právních teoretiků a filosofů, kteří se snaží vyvarovat apelů na naše svědomí a morální cítění, problém rozebírají hlouběji a v širších souvislostech.
8
1. DEFINICE POJMU INTERRUPCE
Světová organizace zdraví odhaduje, že každým rokem otěhotní zhruba 210 milionů žen a 130 milionů z nich porodí dítě. Asi 80 milionů těhotenství je neplánovaných, některé skončí porodem, jiné přirozeným nebo umělým potratem. Ročně je 46 milionů těhotenství dobrovolně ukončeno předčasně, z toho 27 milionů legálně a 19 milionů mimo právní systém1. Co tedy vlastně znamená interrupce2? Abortus neboli potrat je v lékařském slovníku3 definován jako vypuzení či odstranění plodu z dělohy před ukončením 28. týdne těhotenství, kdy plod ještě není schopen samostatného přežití. Vyhláška č. 11/1988 Sb. jej vymezuje ve svém § 4 následovně: (1) Potratem se rozumí ukončení těhotenství ženy, při němž a) plod neprojevuje ani jednu ze známek života a jeho porodní hmotnost je nižší než 1000 g a pokud ji nelze zjistit, jestliže je těhotenství kratší než 28 týdnů, b) plod projevuje alespoň jednu ze známek života a má porodní hmotnost nižší než 500 g, ale nepřežije 24 hodin po porodu, c) z dělohy ženy bylo vyňato plodové vejce bez plodu, anebo těhotenská sliznice. (2) Potratem se rozumí též ukončení mimoděložního těhotenství anebo umělé přerušení těhotenství provedené podle zvláštních předpisů, přičemž známkami života se podle § 2 odst. 2 rozumějí dech nebo akce srdeční nebo pulsace pupečníku nebo aktivní pohyb svalstva, i když pupečník nebyl přerušen nebo placenta nebyla porozena.
2. VÝVOJ ZÁKLADNÍCH NÁZORŮ NA INTERRUPCE
Postoje vůči rodinnému životu se v průběhu historie měnily. Mít děti ale bylo vždy považováno za přirozené, a často i za nutné. Byly to právě ony, které měly rodičům pomoci,
1
Unsafe abortion, , Global and regional estimates of the incidence of unsafe abortion and associated mortality in 2000, Fourth edition, World Health Organization, Ženeva, 2OO4, s. 1, dostupné z http://www.who.int/reproductive-health/publications/unsfe_abortion_estimates_04/estimates.pdf 2 Pojem „interrupce“ je v literatuře běžně zaměňován s označením „potrat“ nebo „umělé přerušení těhotenství“. Vzhledem k tomu, že termín „potrat“ byl v historii používán především v souvislosti se samovolným nebo přirozeným ukončením těhotenství a spojení „umělé přerušení těhotenství“ nepovažuji za přesné, neboť spíše než o přerušení se jedná o ukončení, budu v následujícím textu používat pojem „interrupce“. Zmíním-li v citacích označení jiné, bude mít vždy stejný smysl. 3 Velký lékařský slovník On-Line, http://www.maxdorf.cz/maxdorf/vls/index.php?action=detail&id=000074&what=&PHPSESSID=229486a2603e 3947368d49ee18bc07e4&ctest=1
9
nejen za jejich produktivního života, ale především ve stáří. Na ně také přecházely zvyky a tradice rodiny, v neposlední řadě též léty nastřádaný majetek. Neplodnost bývala (a i dnes je, alespoň většinou populace) považována za neštěstí a prokletí. Touha rodičů po dítěti byla vždy velmi silná, bez nich se mnohé manželství stávalo nenaplněným a často končilo předčasným rozchodem. Ironií zůstává, že tak jako mnohé ženy po těhotenství toužily marně, jiným nepřineslo radost žádnou. Jak se v dějinách přistupovalo k nechtěnému těhotenství?
2. 1. Období starověkého Řecka a Říma
Starověké Řecko a Řím jsou považovány za velmi vyspělé říše, k myšlenkám, idejím a teoriím této doby se neustále vracíme. Lidský plod byl tehdy brán jako součást těla ženy a zásahy do plození dětí se trestně nestíhaly s výjimkou případů, kdy ztrátu dítěte vyvolala třetí osoba a zbavila tak rodiče naděje na potomstvo. Metody uskutečňování interrupcí nebyly ještě příliš známé, a způsoby užívané k jejich provedení znamenaly značné nebezpečí jak pro dítě, tak pro matku. Nedocházelo k nim proto velmi často. Například v Římě mohl otec svobodně rozhodovat o životě a smrti členů své rodiny, nad kterými měl neomezenou moc. Oprávnění otce byla rozšířena i na ženu po rozvodu, měl nad ní právo dozoru, pokud by se z nenávisti k němu přece jen pokusila těhotenství ukončit. Velké morální problémy zde zabíjení dětí narozených ani těch, které ještě stále byly v těle matky, nepůsobilo. Ve starém Řecku, kde hrozilo přelidnění, začali filosofové přímo nabádat k přímému ukončování těhotenství, jako prostředku zabránění tomuto jevu. Například Aristoteles, z jehož myšlenek mnozí obhájci interrupcí vycházejí dodnes, připouštěl „vyhnání plodu z těla ženina dokud neobživne a nezačne vnímat“4. Mužský plod je podle něj takto zformován ve čtyřicátém a ženský v devadesátém dnu po oplodnění.
2. 2 Křesťanské učení
Odlišný názor přinesla katolická církev, pod jejíž vliv se nazírání na interrupce dostalo na velmi dlouhou dobu, prakticky až dodnes, a která tradičně jakékoli zásahy do lidské reprodukce odmítá. Navíc zakazuje pohlavní styk v období významných církevních svátků a půstu, což podle církevního kalendáře zaujímá zhruba třetinu roku. Sexuální život věřících
4
Zimek, J., Právo na život, Brno: Masarykova univerzita v Brně, 1995, s. 18
10
manželů tak vždy podléhal jakési přirozené regulaci. Počty narozených dětí bývaly zpočátku vysoké, i když se těhotenstvím ohrožovalo zdraví a život matek.
2. 2. 1. Názory křesťanských myslitelů raného období
I postoj katolické církve k interrupcím prošel svým vývojem. Už v 5. století ale církev veřejně odsoudila interrupční praxi Řecka i Říma, když svatý Augustin prohlásil za „poběhlice“ dokonce i vdané ženy, které, aby se vyhnuly důsledkům pohlavního styku, si „obstarávají jedy pro neplodnost, a když neúčinkují, nějak dusí a ničí plod v děloze, dávajíc přednost tomu, aby jejich potomek umřel dřív, než žil, anebo, pokud už byl naživu v děloze, aby ho zabili dřív, než se narodil“.5 Například ve 13. století ještě Tomáš Akvinský zastával teorii o opožděné animaci, neboli že duše do lidského zárodku vstupuje až za několik měsíců po početí (tvrdil, že „lidská duše není nějaká nezávislá, volně se vznášející substance, která se může spojit s čímkoli, ale logicky souvisí s lidským tělem tím stejným způsobem, jakým tvar anebo forma každého předmětu logicky souvisí s neopracovaným materiálem, z kterého je vyrobený.“ „Ze stejného důvodu se lidská duše nemůže vtělit do ničeho, pokud to už není lidské tělo“6. Usmrcení takto neoduševnělého zárodku tedy ještě není vraždou, protože lidská duše zatím není přítomná. Postoj církve k interrupcím se vyhranil v roce 1588, kdy papež Sixtus V. svou Bulou Effraenatum odsoudil umělé přerušení těhotenství v každé jeho fázi. I tak církevní právo rozlišovalo mezi potratem animovaného a neanimovaného plodu. Zatímco první z nich se považoval za vraždu, osoba, která vyvolala potrat neanimovaného plodu se trestala pouze vyhnanstvím7. Příručky kněžských seminářů v 19. století již hlásaly, že „plod, i když není obdařen duší, je nasměrovaný ke zformování člověka; jeho vypuzení je tedy anticipovaným zabitím člověka“.8
2. 2. 2. Cesta k dnešnímu postoji
5
Dworkin, R., Morálnosť interrupcí, v Právo ženy? Štúdie o problematike interrupcií, Bratislava: Kalligram, 2004, s. 114 6 tamtéž, s. 115 7 Drgonec, J., Právo na život, v Možnosť volby. Aspekty práv a zodpovednosti, Bratislava: Aspekt, 2001, s. 33 8 Dworkin, R., Morálnosť interrupcí, v Právo ženy? Štúdie o problematike interrupcií, Bratislava: Kalligram, 2004, s. 118
11
V papežském dekretu z roku 1869 Pius IX. prohlásil, že i interrupci v raném stádiu těhotenství lze potrestat exkomunikací, což je považováno za první oficiální odmítnutí názoru, že plod je obdařen duší až určitou dobu po oplození a zároveň přistoupení k názoru dnešnímu, že duše vstupuje do zárodku bezprostředně, po splynutí vajíčka se spermií. V roce 1987 byl pod názvem Donum Vitae přijat vatikánskou kongregací na pokyn Jana Pavla II. dokument, který je jakousi instrukcí určující požadavky na státní zákonodárství. Uvádí se v něm, že „každá lidská bytost“ má „právo na život a tělesnou nedotknutelnost od okamžiku početí až do smrti“9. Určitou liberalizací prošly názory evangelíků, kteří uznávají používání antikoncepce pod podmínkou, že nedojde k ohrožení nebo poškození fyzického či psychického zdraví manželů. Zároveň připouští odstranění plodu v případě ohrožení života matky. Jak se již vyjádřili někteří náboženští představitelé, základní otázka nestojí na tom, jestli plod je nebo není osobou, ale spíš jak má být nejlépe respektována jeho vnitřní hodnota. Není proto podstatné určit, který organický život ještě člověkem není a který již člověkem je. Prof. Paul Ramsey, významný protestantský teolog z Princetonu, tvrdí, že „interrupce je hříchem ne kvůli nějakým právům „kusu tkaniva v děloze“, ale pro úctu k Boží tvořivé volbě a lásce k lidstvu“10. Tím, že svolíme k interrupci plýtváme posvátnou a nedotknutelnou vnitřní hodnotou lidského života. Přes veškerou snahu církve došlo v průběhu 19. století k prokazatelnému rozšíření využívání metod regulace přirozené reprodukce. Tato doba totiž s sebou přinesla pád církevních bariér a určitou sekularizaci mravů. To, co dřív absolutně nebylo myslitelné se začalo postupně stávat přípustným. Strach z církevních sankcí i odsouzení veřejnosti postupně slábl. Od 70. let 19. století lze sledovat evidentně záměrný pokles porodnosti. Zatímco v roce 1880 připadalo na jednu ženu během jejího plodného období průměrně 5 dětí (u vdané ženy pak 8 – 9 dětí), v roce 1936 se uvádí číslo 1,7 resp. 2,7 v případě vdaných žen11.
Naše postoje k interrupci nepochybně ovlivňuje doba, v které žijeme. Dnes spousta žen zvažuje naplnění své role matky oproti případnému kariérnímu růstu. Kolik rodin se nyní rozhodne mít více než dvě děti, i když naši prarodiče pocházejí běžně z mnoha sourozenců. 9
Dworkin, R., Morálnosť interrupcí, v Právo ženy? Štúdie o problematike interrupcií, Bratislava: Kalligram, 2004, s. 113 10 tamtéž, s. 112 11 Lenderová, M., Macková, M., Bezecný, Z. Dějiny každodennosti ‚dlouhého‘ 19. století. II. Díl: Život všední i sváteční, Univerzita Pardubice, Fakulta humanitních studií, 2005, s. 62, dostupný z http://khv.upce.cz/upom/skriptum.pdf
12
Láska mezi matkou a dítětem je sice stále považována za jedno z nejsilnějších pout a symbolů lidské soudržnosti, dnešní tradiční rodina ale vypadá značně odlišně od té z doby před sto lety. Tak, jako rostou možnosti uplatnění ženy jinde než v kruhu její rodiny, zvyšuje se i počet možností nebo způsobů, jak tomuto trendu přizpůsobit počet dětí, které se jí mají narodit. Současná společnost i legislativa většiny států vykazuje stále větší toleranci vůči rozhodnutí ženy uměle ukončit svoje těhotenství. Za ideální situace by náš liberální názor stále považoval interrupci za krajní řešení, ke kterému se dá přistoupit, až už se žádná jiná volba nejeví být lepší.
3. VÝCHODISKA ARGUMENTACE
Ráda bych se nyní zabývala některými východisky argumentace, která nám pomohou problém lépe pochopit. V zásadě je možné rozčlenit je do dvou větších skupin, obě mají samozřejmě své zastánce i kritiky. První z nich obhajuje a prosazuje práva matky jako svobodné, rozumně uvažující bytosti, která má právo rozhodovat o své budoucnosti, co se bude dít s jejím tělem a zda si dítě ponechá. Naopak skupina druhá na základě různých tvrzení považuje lidský život za nejvyšší hodnotu, kterou žádné právo osoby jiné převýšit nemůže, hodnotu tak zásadní, že si zaslouží naši pozornost a ochranu už před narozením. Obě skupiny na podporu přesvědčivosti svých argumentů neváhají užívat velmi emotivních přirovnání a analogií, které jsou ne vždy úplně správné. Kupříkladu Hnutí pro život nabízí ve svých propagačních materiálech návod, jak správně pojmenovávat některé skutečnosti související s interrupcemi. Odmítají například termíny jako „plod“ nebo „embryo“, za vhodnější považují „vyvíjející se dítě“, místo „dělohy“ prosazují „lůno matky“ a podobně. Naprosto zřejmým záměrem podobných návrhů je apel na naše morální cítění, snaha o vyvolání lítosti a soucitu. Přirovnávání interrupce k vraždě je ale již analogií chybnou, o žádnou vraždu jít nemůže neboť nejsou naplněny její základní pojmové znaky. Ráda bych v následující části začala skupinou případů, která obhajují práva matky v situacích, které jsou mimořádně složité především pro ni samotnou. Může se jednat o ženu, která narození dítěte s radostí očekává, objeví se však překážka spočívající ve špatném zdravotním stavu, ať už jejím nebo počatého dítěte, někdy se přidává i otěhotnění v důsledku znásilnění. Její rozhodnutí ukončit těhotenství je ale naprosto pochopitelné a argumentace o opaku je velmi obtížná, i když se o ni samozřejmě, jak ostatně ukážu také, pokusit lze. Pokračovat poté budu již poněkud problematičtějšími právy spojenými především s tělesnou
13
integritou a některými dalšími skutečnostmi, na které upozorňují především feministky, ať už jde o vládu nad vlastním tělem, svobodu volby nebo rozdělení rolí ve společnosti.
3. 1. Ohrožení zdraví matky
Je-li život matky v sázce, existuje jen velmi málo důvodů, které mohou zdůvodnit trvání na donošení dítěte, což reflektuje i jinak velmi přísná irská úprava, která v tomto případě stanoví jedinou výjimku z jinak obecného zákazu interrupcí. Odpůrci potratů zde sice argumentují tím, že dnešní věda a lékařské poznatky jsou tak vyspělé, že existuje jen minimum případů, kdy zdraví nebo život matky mohou být ohroženy, ale jak ospravedlníme fakt, že ze dvou rovnocenných životů vybereme právě ten dítěte? Stačí poukaz na to, že dítě je nevinné, ničím se neprovinilo a ani nemá v úmyslu někomu ublížit? To stejné přece platí i pro matku. Podle Judith Jarvis Thomsonové, americké profesorky filosofie, trváme-li na záchraně života dítěte, upíráme tím matce právě ten status, který vyžadujeme pro dítě. V případě, že žena hostí dítě, by se mělo pamatovat na to, že ona je člověkem, který ho hostí. My, okolojdoucí nemůžeme zasahovat, ohrožený člověk však může. Existují neúprosné hranice na právo sebeobrany12.
3. 2. Fyzická nebo psychická deformace plodu
V odborné literatuře se uvádí, že okolo 5% novorozenců se rodí s vrozenými vadami a u 2% existují vážné morfologické anomálie13. Jde o velmi citlivou problematiku a v dnešní době čím dál víc aktuální, kdy na jedné straně stojí vyspělá lékařská věda schopná stále úspěšněji diagnostikovat a napravovat zjištěné anomálie a na druhé neustále rostoucí počet rizikových těhotenství se všemi negativními důsledky, které to na plod může mít. Na tento problém lze nahlížet dvěma způsoby. První z nich trvá na tom, že zrození člověka je zázrak a i pokud víme, že jeho život nebude úplně dokonalý, je větším zlem nenechat ho plně se rozvinou a dítěti upřít možnost narodit se, byť bude žít kratší dobu a ne zcela plnohodnotně. Navíc, jak můžeme rozhodnout o zájmu dítěte, když si nemůžeme být 12
Thomsonová, J. J., Obrana interrupcií, v Právo ženy? Štúdie o problematike interrupcií, Bratislava: Kalligram, 2004, s. 28 13 Mitlöher, M., Vybrané právní a etické problémy spojené s narozením těžce malformovaného jedince, Zdravotnictví a právo 2/2001, s. 18
14
jisti, jestli by se raději narodilo nebo ne. Co nám dává právo rozhodovat za druhé, jestli něčí život stojí za to žít? Na druhé straně stojí názor, že pokud bychom nechali plod plně se vyvinout, energie, která již byla vyčerpána dosavadním vývojem by ještě byla zněkolikanásobena pokračováním v jeho trvání. Pokud připočítáme emocionální vypětí, která by situace nutně přinesla nejen rodině, ale i samotnému dítěti, je lepší jeho život ukončit předčasně. Lidé zastávající tento postoj cítí, že lidský život není vytvořen jen přírodní silou, ale i přičiněním člověka, které spočívá v jeho rozhodnutí pokračovat v těhotenství, přípravě na porození dítěte a jeho výchovu a v přistoupení na těžkosti, které to všechno přináší. Například Jitka Stolínová, předsedkyně Společnosti medicínského práva České lékařské společnosti J. E. Purkyně, se domnívá, že neřešení případů, které jsou lékařskou vědou považovány za ztracené, u nichž chybí základní kvalita lidského života a jež jsou neodkladně určeny k blízké smrti a náročné léčebné postupy by pouze prodlužovaly dobu utrpení, by bylo patrně možno považovat za postup lege artis13. Situace je opravdu velmi složitá a těžko hledat jednoznačné řešení, ke kterému bychom následně ženu přemlouvali. Konečné rozhodnutí musí ležet především na ní, ona musí být schopná posoudit, jestli je schopná snést zvýšené úsilí, které by ji při výchově dítěte čekalo. A pokud ji stát podpoří v jejím rozhodnutí dítě si nechat, musí ji podpořit i ve všem, co to s sebou přinese.
3. 3. Znásilnění a incest
Zastánci práv dítěte i zde argumentují velmi nízkou pravděpodobností, že dojde při znásilnění k otěhotnění, vzhledem k faktoru stresu. A opět nacházíme i poukaz na nevinnost dítěte, které nesmí trpět za chyby svých rodičů. Tato úvaha má své opodstatnění i při pohledu na historii trestního práva, kde byl trest smrti na těhotných ženách odkládán až do doby porodu dítěte, protože soudy byly přesvědčeny, že společně s matkou nemůže být potrestáno i její dítě14. Odvolávají-li se ale tito lidé na Boží vůli, která směřuje k zachování života za všech okolností, jak ospravedlníme, že z vůle Boha k znásilnění vůbec došlo a že v jeho důsledku bylo navíc počato dítě? Situace v tomto případě už není tak jednoznačná, proto, jak si ukážeme nyní, se na příkladu znásilnění často vysvětluje, že pokud učiníme ze zákazu interrupcí jakoukoli 13 14
Stolínová, J., Problémy v neonatologii z hlediska právního, Československá pediatrie, 6/1983, s. 367 - 370 Grady, J. L., Interrupce: ano nebo ne, Praha: Řád, 1979, s. 11
15
výjimku, popíráme tím základní argument spočívající v právu na život nebo v jeho posvátné hodnotě. Pokud přijmeme výjimky z obecného zákazu interrupcí, dáme tak zároveň najevo, že konzervativní odpor vůči interrupcím nevychází ze z přesvědčení, že lidský plod je osobou s právem na život. Nemají snad všichni stejné právo na život bez ohledu na to, jakým způsobem byli počati? Mají děti, které začaly existovat v důsledku znásilnění menší právo na život než děti ostatní nebo snad toto právo nemají vůbec? Rozdíl oproti dětem zplozeným jinak lze spatřovat v tom, že zde se žena dobrovolně neúčastnila pohlavního styku, u něhož za normálních okolností ví o možnosti otěhotnění, kterou musí předvídat, zohlednit a následně nést za své konání následky. Je však dobrovolná účast na pohlavním styku dostatečným ospravedlněním pro uznání povinnosti ženy pokračovat v těhotenství až do porodu a vychovat své dítě? Nesouhlas s tímto tvrzením se vysvětluje následujícím příkladem15. Manželský pár, který má problém počít dítě přirozenou cestou, se rozhodne poskytnou vajíčka a spermie na laboratorní oplodnění s tím, že vajíčko bude po tomto zákroku vloženo do dělohy ženy. Než k tomu ale stačí dojít, manželé se rozvedou. Většina z nás to asi bude považovat za dostatečný důvod pro to, aby žena odmítla vložení vajíčka do své dělohy a nebude tvrdit, že teď už žena musí za každou cenu přijmout svou graviditu, protože se dříve dobrovolně spolupodílela na početí života plodu. Uznáme-li tedy, že dobrovolná účast ženy v laboratorním oplození ji nezavazuje k naplnění těhotenství, proč by ji k donošení plodu zavazovala jen skutečnost, že k oplození došlo uvnitř jejího těla?
3. 4. Tělesná integrita ženy
Judith Jarvis Thomsonová v obhajobě svého postoje k interrupcím uvádí: „nesmíme zapomínat, že matka a nenarozené dítě nejsou dva nájemníci malého domu, který byl omylem pronajat oběma, matka vlastní dům16“. Právo na tělesnou autonomii je nepochybně součástí základních lidských práv. Pod toto právo spadá zákaz mučení, právo na odmítnutí léčby, stejně jako právo na přístup k ní.
15
Kiss, J., Interupcia: ďalšie argumenty a protiargumenty, v Právo ženy? Štúdie o problematike interrupcií, Bratislava: Kalligram, 2004, s. 176 16 Thomsonová, J. J., Obrana interrupcií, v Právo ženy? Štúdie o problematike interrupcií, Bratislava: Kalligram, 2004, s. 26
16
Právo rozhodnout o ukončení svého těhotenství jako tělesného stavu ženy je tedy jeho součástí také. Zmíněná Thomsonová namítá, že i pokud uznáme právo dítěte na život, nemůžeme po nikom požadovat jemu odpovídající povinnost. Pokud nám někdo dovolí využívat jeho prostředky, je to jeho laskavost, v žádném případě ale ne povinnost. Právo na život nezahrnuje právo dostat na používání tělo jiného člověka ani právo ho dále používat17. K lepšímu pochopení svých závěrů nás autorka vybízí, abychom si představili následující situaci. Ráno se probudíme a zjistíme, že ležíme v nemocniční posteli se známým houslistou, který je v bezvědomí. Zjistilo se, že trpí smrtelným onemocněním ledvin a zároveň, že jedinou osobou, která má správný typ krve a může ho tak zachránit, jsme právě my. Je proto napojený na náš krevní oběh a k tomu, aby se vyléčil stačí, když tak společně vydržíme devět měsíců. Pokud bychom se rozhodli houslistu odpojit, zemřel by. Tímto příměrem se opět vyhneme uvažování o morálním statusu lidského plodu, protože v případě houslisty o něm nemůže být pochyb. Pokud pak uznáme svoje vlastní právo řediteli nemocnice namítnout, že se vše stalo bez našeho souhlasu, že máme právo disponovat vlastním tělem a rozhodnout se tak o odepření záchrany života nemocnému virtuózovi, osobní charakter plodu nám nečiní v uvažování o interrupci žádný problém. Jak jsem již zmínila, podle autorčina názoru naše právo na život neznamená zároveň právo používat jakékoli prostředky včetně těla nebo orgánů jiných lidí, abychom se tím udrželi při životě. To bychom potom mohli poručit komukoli, aby se pro záchranu našeho života vzdal části těla svého nebo nám ho dal na určitou dobu k dispozici. Jenže, jak namítají někteří oponenti18 Thomsonové, mezi příkladem s houslovým virtuózem a těhotnou ženou lze najít několik odlišností. Zatímco vztah mezi uneseným člověkem a houslistou je náhodný, plod a gravidní žena se nacházejí v tom nejtěsnějším příbuzenském vztahu, jaký si jen dokážeme představit; plod je ženiným přímým biologický potomkem. Dále, že zatímco osoba na nemocničním lůžku žádným způsobem nezapříčinila chorobu virtuóza, těhotná žena se na početí potomka podílela. Navíc u houslisty dojde k smrti v důsledku odpojení, po kterém zemře sám, u většiny interrupcí je nutný aktivní zákrok, kdy se plod nejprve zahubí a teprve pak odstraní z těla matky. Skutečný důvod k interrupci pak 17
Thomsonová, J. J., Obrana interrupcií, v Právo ženy? Štúdie o problematike interrupcií, Bratislava: Kalligram, 2004, s. 32 18 Kiss, J., Interrupcia: ďalšie argumenty a protiargumenty, v Právo ženy? Štúdie o problematike interrupcií, Bratislava: Kalligram, 2004, s. 169
17
tito autoři spatřují spíš než v namáhavosti několikaměsíčního kontaktu s dítětem, v neochotě řešit starosti spojené s jeho výchovou.
Ukázali jsme si několik důvodů, které mohou stát vést k přijetí legislativy povolující interrupce. Argumenty zastánců práv ženy pokrývají téměř jakoukoli pohnutku, které ji k rozhodnutí podstoupit zákrok mohou motivovat. Proto moderní právní úpravy zpravidla nevyžadují, aby žena k interrupci mohla přistoupit jen z nějakých taxativně vymezených příčin. Pod vlivem stále pečlivějšího prosazování lidských práv a sílících feministických hnutí by to ani jinak nebylo možné. Čím nejčastěji podporují svá tvrzení?
3. 5. Feministické argumenty
Základy feministické teorie reprodukční svobody položilo dílo Lindy Gordon „Ženské tělo, ženské právo“, které vychází z teorie, že ženy praktikovaly různé formy kontroly porodnosti a přerušení těhotenství v průběhu celé historie. Základním feministickým argumentem je spojení těla ženy se sexualitou a reprodukcí. Žena v rámci ochrany své tělesné integrity a tělesného sebeurčení musí být schopná kontrolovat svoje rozmnožovací schopnosti, tedy sexuální a reprodukční účely, na které je její tělo uzpůsobené.
3. 5. 1. Role ženy ve společnosti
Druhá základní myšlenka je postavena na roli žen ve společnosti, která přisuzuje největší hodnotu v jejich životě mateřství. Podle ní při existující dělbě práce mezi pohlavími těhotenství výrazně víc zatěžuje ženy, které jsou zodpovědné za péči a výchovu dětí, právě ony proto musí rozhodovat o antikoncepci, přerušení těhotenství a porození dítěte19. Není nutné, aby pouze ženy nesly důsledky nechtěného otěhotnění místo mužů a aby tak potlačovaly svoje sexuální a reprodukční projevy. Některé feministky20 brojí proti tomu, že rození dětí a jejich výchova je přirozenou biologickou rolí ženy. To, že je děloha „určená“ na přijetí oplozeného vajíčka a na 19
Pollack-Petchesky, R., Reprodukčná sloboda: viac než „právo ženy na voĺbu“, v Možnosť voĺby. Aspekty práv a zodpovedenosti, Bratislava: Aspekt, 2001, s. 191 20 Kiss, J.,Interrupci: ďalšie argumenty a protiargumenty, v Právo ženy? Štúdie o problematike interrupcií, Brastislava: Kalligram, 2004, s. 173
18
zabezpečení podmínek jeho rozvoje, dokud nebude schopné samostatného přežití, neznamená, že díky této biologické funkci dělohy je žena zároveň povinná podělit se dočasně s dalším obyvatelem o své tělo. Tím bychom celou existenci každé ženy podřídili její přirozené funkci.
3. 5. 2. Argument vlastnického práva nad tělem
Pokud vůbec má na něco lidská bytost nějaký oprávněný přednostní nárok, pak je to přednostní nárok na její vlastní tělo21 a může se tedy svobodně rozhodnout, co s ním bude dělat. I tak ale podle Johna Harrise, profesora filosofie na University of Manchester, nemůžeme argumentovat, že jakýkoli nárok na vlastnictví, i když je nesporný, s sebou nese právo jakkoli s naším vlastnictvím disponovat. Jako příklad Harris uvádí dávku léku, který byl testován a je běžně dostupný, ale může nastat situace, kdy k tomu, aby byl něčí život bezpečně zachráněn je v okolí k dispozici pouze jediná dávka tohoto léku. I když v této chvíli život vlastníka léku bezprostředně ohrožen není, jde přeci o jeho vlastnictví a on se může rozhodnout, jak s ním naloží a třeba si ho i ponechat. Proto by otázka měla stát – co je v sázce, pokud je vlastnické právo porušeno? Je v tomto případě vlastnické právo důležitější než hodnoty, které by byly ohroženy trváním na jeho respektování22? Když uvedený příklad přirovnáme k právům lidského plodu, i kdyby byl jako součást matčina těla jejím vlastnictvím, žena je oprávněna rozhodnout se bez jakýchkoli omezení jen pokud neexistuje žádné rozumné ospravedlnění pro cenění si života plodu víc než pouze jako položky matčina vlastnictví. Pokud uznáme právo ženy rozhodnout se, neučiníme tak z titulu jejího vlastnického práva k plodu, ale protože morální důvody respektovat jeho život jsou méně silné než důvody pro respekt vůči rozhodnutí ukončit jeho život. Ospravedlnění pro její volbu plyne z konceptu, že zárodek není osobou a nemůže proto být poškozen, pokud je jeho život ukončen předčasně23. Dle mého názoru je argument spočívající v právu na vlastnictví příkladem nesprávné analogie. V případě rozhodování o ukončení těhotenství se nejedná o rozhodování, jak naložit s předmětem svého vlastnictví, ale o svobodnou, důkladně zváženou a odpovědnou volbu ženy, která je rozumně uvažující bytostí schopnou zvážit všechny relevantní skutečnosti a dospět k rozhodnutí, které ona sama považuje za nejlepší. Pokud její svobodu volby zaměníme s rozhodováním o lidském tělu jako předmětu vlastnictví, činíme z něj něco jako 21
Harris, J., The value of life, London: Routledge, 1991, s. 157 tamtéž, s. 158 23 tamtéž, s. 159 22
19
věc, s kterou můžeme volně disponovat, uzavřít o ní dohodu nebo ji podrobit režimu obchodu. Zároveň tím popřeme biologickou podstatu ženského těla, které je k mateřství uzpůsobeno. Znevažováním role ženy jako matky popíráme její identitu, neboť tato role je naprosto přirozená a pro ni samotnou i pro společnost žádoucí. Považuji proto za zásadní zdůraznit, že práva ženy jsou v problematice interrupcí založena především na možnosti volby, která souvisí s etickými a duchovními hodnotami, které žena ctí. Nikdo jiný, ani stát, nemá žádné oprávnění, aby jiným lidem určoval, co si mají myslet, jaké ideály zastávat . Vnitřní přesvědčení nelze člověku ukládat silou zákona24. Proto by při tvorbě legislativy neměly být použity žádné definice, které vychází z určitého náboženského přesvědčení nebo vědecky nepodložené filosofické teorie. Stát by měl každému ponechat možnost volby náboženství, životní filosofie a morálního nebo etického přesvědčení. Každý ať si na potrat udělá vlastní názor, ale nesnaží se ho vnutit těhotné ženě.
3. 6. Dworkinovy základní námitky vůči interrupcím
Ať už jsou důvody pro argumenty feministek jakékoli, prosazují zásadně právo ženy svobodně se rozhodnout a jakýkoli její status, jako subjektu práv je příliš trápit nemusí, protože je zřejmý. To už však neplatí pro zastánce názorů opačného směru. Uvažují spíše v teoretické rovině, často na morálním nebo náboženském, vědecky těžko ospravedlnitelném základu. Definovat status plodu je značně obtížné, proto pokud je to možné, většina myslitelů se tomuto problému vyhýbá. Ronald Dworkin, profesor práva na univerzitě v New Yorku, ve své knize Life’s Dominion25 uvádí dvě základní námitky, které lze vůči interrupcím vznášet. První z nich spočívá v tom, že plod je stvořením s právy, kterými je vybaven už od počátku své existence a která především zahrnují jeho zájem na tom zůstat naživu. Má tedy právo, aby všichni chránili jeho základní zájmy, včetně práva nebýt zabit. Dworkin tuto první námitku nazývá námitkou odvozenou, protože se vyvozuje z práv, která každý jedinec, včetně lidského plodu má. Druhá varianta se od první odlišuje už svou podstatou. Vychází z toho, že lidský život má svou vnitřní hodnotu, je posvátný a tato jeho posvátnost začíná ve stejném okamžiku, kdy začne biologický život, a to i před tím, než je možné hovořit o nějakých zájmech nebo právech plodu. Interrupce je zde špatnou, protože nezohledňuje a napadá základní vnitřní
24 25
Dworkin, R., Life’s dominion, New York: Vintage books, 1993, s, 15 tamtéž, s. 11
20
hodnotu lidského života v jakékoli jeho formě. Nezávisle na tom, v jakém tvaru nebo podobě se lidský život právě nachází, znamená úžasný potenciál. Tato námitka je pak označena za samostatnou nebo nezávislou, protože nezávisí ani nepředpokládá žádná práva nebo zájmy. A právě v tom, jak nejlépe ochránit posvátnost života každého jedince, kterou téměř všichni ctíme, vidí autor nejzákladnější problém, který rozděluje lidi v jejich názorech.
Jak bylo ukázáno výše, argumentace pro a proti interrupcím formuluje několik témat, stěžejním však zůstává otázka, kdy začíná lidský život. Jak lze k tomuto problému přistupovat?
3. 7. Kdy začíná lidský život?
K nejběžnějším argumentům odpůrců interrupcí patří, že vývoj člověka od početí, narození a dětství tvoří určitý souvislý proces, v kterém nelze vybrat jeden okamžik, od kterého se jedinec stává lidskou bytostí, proto že plod je člověkem od okamžiku početí. A protože každý má právo na život, toto právo musí náležet i lidskému plodu. Právo na život je nepochybně silnější než právo rozhodovat, co se bude dít s vlastním tělem, takže nikdo nemá právo plod zabít. Charakteristické rysy, které člověk bude mít, jsou obsaženy již v genech vajíčka a spermatu při jejich spojení. Jediné, co v tu chvíli embryo potřebuje je čas a výživa, aby se vyvinul a byl porozen jako lidské dítě. V opačném případě bude potracen jako mrtvý lidský zárodek. Představa, že lidský život začíná v okamžiku početí nemůže být ve světle současných vědeckých poznatků považována za absolutně přesnou. Nemůže tomu tak být jednak proto, že kdyby život neexistoval již v mužských spermiích a vajíčkách žen, nemohl by vzniknout při jejich spojení. Navíc laboratoře genetiků dokazují, že není nevyhnutelně nutné spojovat mužské a ženské pohlavní buňky (partenogenéza)26. Ať už ale začne kdykoli, měli bychom k němu od počátku přistupovat s velkou úctou a opatrností, jak to ostatně činíme v jakékoli situaci, kdy je něčí život v ohrožení a my vynakládáme veškeré úsilí, abychom ho zachránili a automaticky nepovažovali za mrtvého. 26
Drgonec, J., Právo na život, v Možnosť voĺby, aspekty práv a zodpovedenosti, Bratislava: Aspekt, 2001, s. 34. Partenogenéza je v přírodě poměrně ojedinělý jev, kdy jedinec vznikne z neoplodněného vajíčka. To se vyvíjí bez účasti spermie. Vyskytuje se například u kůrovců, hmyzu a některých druhů ryb
21
Diskuse o tom, jestli plod již je nebo ještě není lidskou osobností se táhne velmi dlouho a zatím nic nenasvědčuje tomu, že bude tento problém brzo vyřešen. Filosofický aspekt těchto debat se zřídka pohybuje v kontextu praktické argumentace a jak ukazují statistické údaje, ženy spíš než status plodu zvažují svou psychickou, sociální a ekonomickou situaci27.
3. 7. 1. John Harris a jeho argument potenciality
Například podle názoru již zmíněného Johna Harrise není důležité stanovení okamžiku, kdy život začíná, ale kdy začíná být morálně považován za důležitý. Věříme, že lidé mají určitou hodnotu, vyšší než například rostliny nebo živočichové, a tato hodnota musí být stejná pro každého člověka. Musíme proto odhlédnout od všech důvodů, které bychom mohli mít k upřednostňování některých lidí před jinými. Tento postoj má odraz v akceptování základních práv, která náleží všem lidem jen z titulu jejich prosté existence. Protože tato práva náleží všem a jsou pro všechny stejná, měli by být lidé považováni za vzájemně si rovné, ať už z pohledu práva, v přístupu k péči a ochraně státu, včetně péče lékařské. A i když nesouhlasíme s názorem, že život začíná při početí, nemůže být sporu o tom, že si oplozené vajíčko s sebou nese genetickou výbavu obsahující veškerou jeho jedinečnost a individualitu. Zároveň nemůže být pochyb o tom, že si s sebou nese i potencialitu stát se lidskou osobností, proto bychom mu měli věnovat stejnou ochranu jako již existujícím osobám. Toto nazýváme „argumentem potenciality“. S ním ale mohou nastat dva druhy problémů. První z nich je, že pouhý fakt, že něco má potenciál vyvinout se v X neznamená, že se k němu máme chovat, jakoby byl X už nyní. To, že všichni jednou zemřeme neznamená, že bychom se k sobě měli chovat, jakoby už bychom byli mrtví. Druhý problém spočívá v tom, že nejen oplozené vajíčko má potenciál stát se lidskou bytostí. To stejné můžeme říct i o neoplozeném vajíčku nebo spermii. Pokud se oplozenému vajíčku určité věci stanou a jiné ne, vyvine se v lidskou osobnost. Ale to stejné platí o vajíčku neoplozeném a o spermii. S argumentem potenciality nesouhlasí např. Warren Quinn, další profesor filosofie, tentokrát z Cambridge, který tvrdí, že není možné poškodit zájem osoby, která ještě neexistuje a ani nikdy existovat nebude, a to dokonce ani skutkem, který zabrání její existenci 28. Tvrdí,
27
Cohen, H., Interrupcia a kvalita života, v Možnosť voĺby. Aspekty práv a zodpovedenosti, Bratislava: Aspekt, 2001, s. 180 28 Quinn, W., Interrupci: Identita a strata, v Právo ženy? Štúdie o problematike interrupcií, Bratislava: Kalligram, 2004, s. 63
22
že ztráta nemůže představovat reálné zlo, pokud to, co se ztratilo nebylo chtěné neboli to, co by si bytost přála, kdyby o věci uvažovala. Plod, který nemá vědomí tuto podmínku splňovat nemůže. Nepřeje ani nepředstavuje si budoucnost, ani toho v žádném relevantním smyslu není schopen29. Jediné, co pak podle názoru tohoto autora dělá z interrupce morální problém, je samotný fakt kontinuity jednotlivce, kdy ten stejný lidský organismus nebo vznikající bytost, kterou máme před sebou, by později žila lidský život, kdyby ji interrupce nezničila. Proto do té míry, do jaké lidská bytost již existuje, může ztratit budoucí život. Avšak do té míry, do které ještě úplně neexistuje, nemůže utrpět takovou ani žádnou jinou ztrátu a do té míry tedy není předmětem morálního uvažování30. Jediné, na čem se tedy bezpečně shodneme je, že oplozené vajíčko je živou tkání. A zde se vracím k tvrzení Harrise z úvodu této části, že protože život je určité kontinuum, nemusíme vědět, kdy začíná, ale odkdy je morálně považován za důležitý. To nastává ve chvíli, kdy jsme schopni sebeuvědomění, nalezení své vlastní hodnoty (ať už z jakéhokoli důvodu) a v získání vůle pokračovat v žití. Co potřebujeme vědět je, že jedinec má určité vlastní důvody nebo prostě že si cení vlastního života. Pak zabití jiného je špatné proto, že mu tím odepřeme to, pro co si vlastního života váží. Nezáleží na tom, jak dlouhý jeho život má být, utrpí velkou újmu tím, že mu život zkrátíme i když on si přeje v něm pokračovat. Pokud tedy dva jedinci oba stejně moc chtějí dále žít, je jím učiněno stejné bezpráví, když je jejich život zkrácen. Schopnost vnímat jako kritérium pro nabytí morálního statusu je důležitá i dle názorů jiných autorů. Protože ale neexistuje žádný měřitelný přechod do vědomí, neexistuje ani přesná a ostrá hranice mezi zárodky, které již mají schopnost vnímat a těmi, které ji ještě nemají. Proto ani nemůžeme přesně určit okamžik, v kterém zárodek morální status nabývá. Lze sice určit určité hraniční stádium, ale nikdy se nám nepodaří zredukovat ho na okamžik. Jako indikátor morálního statusu nám může sloužit schopnost přežít v mimoděložním prostředí, protože pak už si bytost uvědomuje svoje vnitřní stavy, umí na ně reagovat a komunikovat o svých potřebách s ostatními. Plod, který ještě není schopný samostatného života nedokáže uvažovat nad svou budoucností a nad tím, o jaké požitky ho interrupce obere.
29
Quinn, W., Interrupci: Identita a strata, v Právo ženy? Štúdie o problematike interrupcií, Bratislava: Kalligram, 2004, s. 84 30 tamtéž, s. 98
23
Obvyklé stádium životaschopnosti, kdy už tedy zárodek má schopnost vnímat, nastává okolo konce druhého trimestru 31.
3. 7. 2. Dworkinova teorie zájmů plodu
Pokud se zamyslíme nad zájmy každé živé osoby, určitě mezi ně patří právo na život a s tím související právo nebýt života zbaven. V zájmu ještě nenarozeného plodu by pak bylo, aby nebyl potracen. Tuto námitku vysvětluje Dworkin32 příkladem tak, že je v zájmu každé žijící osoby, že se Země před milionem let nesrazila s obrovským meteorem. Jenže pokud by se to stalo, nemohla by tato událost být proti ničímu zájmu, protože by neexistoval nikdo, jehož zájem by byl srážkou porušen. Stejně tak, uvádí dále, je v mém zájmu, že otec neodjel den před mým početím na dlouhou služební cestu. Jenže kdyby to udělal, nemohlo by to být proti mému zájmu, protože bych neexistovala. To, jestli je interrupce proti zájmu plodu tak musí záviset na tom, jestli jde o kolizi zájmů v okamžiku provedení interrupce a ne na tom, že by se nějaký zájem vyvinul, pokud by interrupce provedena nebyla. Nemůžeme proto hovořit o zájmech plodu jako takových, ale jen o konkrétním zájmu, který se projevuje při daném rozhodování, a který pak může být podroben hodnocení z hlediska své morálnosti nebo naopak rozporu s morálkou. Obdobný příměr se nabízí v případě kouření těhotné ženy. Lidé, kteří interrupci považují za morálně přípustnou často neschvalují, pokud žena, která se už rozhodla dítě na svět přivést, stále kouří. Proč považují možné ohrožení zdraví plodu kouřením za horší než jeho usmrcení ukončením těhotenství? Vysvětlení plyne z právě uvedených příkladů. Kouření nesvědčí dítěti, které se jednou možná narodí vážně poškozené v důsledku jejího chování, ale rozhodne-li se pro potrat, nebude existovat nikdo, jehož zájmy by mohly být ohroženy. S okamžikem, v kterém zárodku přiřkneme morální status souvisí podle zmíněného autora i morální hodnocení interrupce. Pokud nebudeme do určitého stádia těhotenství zárodek považovat za lidskou bytost, hodnocení rané interrupce bude naprosto odlišné od hodnocení té pozdní, neboť v rané se ještě brání vzniku bytosti s morálním statusem a rozhodnutí o ní je věcí soukromé dohody mezi ženou a jejím lékařem. Vzniká tak situace podobná morálnímu rozlišení mezi interrupcí a antikoncepcí. Zatímco antikoncepcí se brání
31
Summer, L. W., Interrupci a teória morálky, v Právo ženy? Štúdie o problematike interrupcií, Bratislava: Kalligram, 2004, s. 48 32 Dworkin, R., Life’s dominion, New York: Vintage books, 1993, s. 18
24
vzniku nového života, interrupce jej zabíjí, protože již stvořen byl33. Vybavením lidského plodu morálním statusem již od početí by veškerá kontrola ženy nad rozhodnutím o přerušení těhotenství končila právě při početí, protože později by byl jakýkoli zásah nemorální. Jenže vzhledem k občasné nespolehlivosti antikoncepce by tak vznikl velký praktický problém34.
Jak vidíme, je velmi složité rozhodnout, kdy začíná lidský život a každý z nás vůči tomuto problému jistě zastává vlastní přesvědčení. Pokud bychom vybavili lidský plod morálním statusem už od okamžiku početí, musel by být od počátku považován za lidskou bytost. Možnost provést interrupci by pak byla to stejné jako ponechání možnosti zabít nebo přinejmenším nechat zemřít jakéhokoli jiného nechtěného lidského jedince. Tento postoj je v dnešní době neudržitelný. Musím se přiklonit k názoru, že cesta by měla vést jiným směrem. Nenarozený lidský život představuje hodnotu, kterou je nutné chránit. Respekt a úcta vůči ní nevzbuzují žádné pochybnosti, na jejím prosazování je proto možné trvat.
3. 8. Legální versus nelegální interrupce
Zastánci práva na život někdy argumentují tím, že pokud učiníme interrupce nelegálními, snížíme tím počet provedených zákroků. Ráda bych proto na tomto místě poukázala na některé okolnosti, které toto tvrzení podporují nebo naopak hovoří proti němu. To, jak dobře lze manipulovat čísly ohledně nelegálních interrupcí, abychom prosadili změnu názoru veřejnosti a následně i legislativy nám ukazuje část úryvku z projevu o taktikách zastánců potratu, který u příležitosti změny irské ústavy v Dublinu přednesl doktor Nathason, bývalý gynekolog, který byl jedním ze zakladatelů Národního sdružení pro zrušení zákona zakazujícího potrat. Uvádí, že aby přesvědčili americkou veřejnost, zfalšovali údaje o ilegálních interrupcích prováděných v USA, protože tušili, že když se nějaké tvrzení opakovaně předhazuje veřejnosti, ona ho nakonec přijme. Věděli, že ročně je v USA provedeno zhruba sto tisíc nelegálních potratů, ale tvrdili, že jich je milión, že v důsledku toho zemře zhruba dvěstě žen, ale uváděli deset tisíc. Tím docílili nejen toho, že se změnil zákon, ale také že počet potratů vzrostl ročně ze sto tisíc na 1,55 miliónu35.
33
Summer, L. W., Interrupci a teória morálky, v Právo ženy? Štúdie o problematike interrupcií, Bratislava: Kalligram, 2004, s. 49 34 tamtéž, s. 51 35 Hnutí pro život, Proč pláčeš, Miriam, Praha: Hnutí pro život ČR, 2000, s. 57
25
Opačnou situaci, a sice argument, že legalizací interrupcí se zabrání jejich provádění na černém trhu lze podpořit současnou situací v Polsku, tedy takovou, jak ji monitorují některé ženské organizace. V zemi byl přijat přísný zákon upravující umělé přerušení těhotenství pod nátlakem církve, jejíž vliv je zde velmi silný a zároveň pod tíhou statistických údajů poukazujících na vysoký pokles porodnosti. Vláda v této souvislosti tvrdila, že je povinností ženy obětovat život a zdraví, aby porodila dítě, navíc lékařské poznatky jsou dnes tak rozsáhlé, že pro její zdraví nemůže být těhotenství žádným nebezpečím. Ovšem reálná situace zdaleka neodpovídá původním očekáváním. Porodnost klesá nadále, bylo zaznamenáno několik případů vražd novorozenců a také úmrtí žen v důsledku nelegálně prováděného zákroku, nebývale se zde rozvinula tzv. interrupční turistika, která polské rodiny obírá o významnou část jejich životních prostředků. Odhady hovoří až o 200 000 případech každým rokem, zákrok pro představu vyjde zhruba na 40 000,- korun36. Na tyto podmínky jsou však ženy ochotné přistoupit, protože odmítají rodit na příkaz své církve a vlády. Vzniklá situace rozdělila společnost. Mezinárodní instituce ochraňující reprodukční zdraví a reprodukční práva lidí definují situaci v Polsku jako odstrašující „polskou cestu“, která znamená vyvolání iluze mravního státu zákazem umělého přerušení těhotenství37. Polský parlament nicméně projednává změnu ústavy spojenou s návrhem nového zákona, dle kterého by interrupce měly být zakázány bez výjimky Problém interrupcí je v Polsku skutečně aktuální. Před několika dny byl u Evropského soudu pro lidská práva rozhodnut případ Alicji Tysiacové, které lékaři odmítli provést interrupci, i když byla varována, že v důsledku porodu může oslepnout. Zákon totiž připouští interrupci pouze v případě vážného ohrožení života ženy, plodu nebo u těhotenství v důsledku znásilnění. I při splnění některé z těchto podmínek ale může lékař odmítnout zákrok provést s odvoláním na své svědomí, což se děje velmi často, protože je zde ročně evidováno jen okolo 200 legálních potratů38. Paní Tysiacová má dnes silně poškozený zrak, nevidí předměty ve větší vzdálenosti než půl druhého metru, dle soudu má proto nárok na odškodné ve výši 25 000 euro. Na závěr ještě několik čísel. Světová zdravotnická organizace uvádí, že na následky nelegálně provedených potratů v důsledku špatných hygienických podmínek nebo neodborně provedeného zákroku umírá 0,7% žen v Africe, 0,4% v rozvojových zemích a 0,1% 36
Karas, M., Polka porazila Polsko (citováno 29. 3. 2007), dostupný z http://www.ct24.cz/vyhledavani/index_view.php?id=208984 37 Kliment, M., Cupaník, V., Reprodukčné práva občianok a občanov Slovenska v kontexte záverov káhirskej konferencie OSN o populácii a rozvoji, v Možnosť voĺby. Aspekty práv a zodpovedenosti, Bratislava: Aspekt, 2001, s. 19 38 Britské listy, 21. 3. 2007, dostupný z http://www.blisty.cz/art/33454.html
26
v rozvinutých regionech. Srovnáme-li legálně a nelegálně prováděné interrupce, je při nelegálních v rozvinutých zemích úmrtnost osmdesátkrát vyšší39.
3. 9. Interrupce z pohledu lékařské etiky
Vedle žen hrají v naší problematice významnou roli i jejich lékaři. Postoj, který vůči interrupcím zastávají, je jistě v jejich profesi silně ovlivňuje. Výše byl zmíněn problém svědomí a náboženského vyznání u lékařů v Polsku. Nejde ale jen o tuto zemi, provádění interrupcí nutně vnáší velké psychické vypětí do vykonávání povolání lékaře kdekoli. Zastánci práva na život jim vyčítají, že pouhá jejich profese z nich nemůže činit něco, co je ospravedlňuje brát na sebe roli Boha40, který má oprávnění brát lidem život na požádání a nedodržovat obecné zákony zakazující zabíjení. Jak je to ovšem s jejich lékařskou etikou a profesními kodexy? Původní verze Hippokratovy přísahy obsahovala následující text: „…Ani prosbami se nedám pohnout k podání smrtícího léku, ani sám k tomu nedám nikdy podnět. Stejně tak neposkytnu žádné ženě prostředek k vyhnání plodu; zachovám vždy svůj život i své umění čisté a prosté každé viny...“ Pasáž ohledně vyhnání plodu však byla ve většině zemí nahrazena větou: „Neučiním nic, co je nezákonné.“ To, že ztráta zásadovosti z Hippokratovi přísahy může způsobit nedozírné škody, bylo jasné po druhé světové válce, především z praktik podřízených německému válečnému plánu. Ženevská deklarace World health Organization proto uvádí: „Budu mít nejvyšší ohled na lidský život od jeho početí, dokonce ani pod hrozbou nepoužiji svou lékařskou znalost proti zákonům lidskosti“41. Specificky pro české prostředí lze zmínit ještě Etický kodex České lékařské komory, hlavně jeho § 1 odst. 2: „úkolem lékaře je chránit zdraví a život, mírnit utrpení a to bez ohledu na národnost, rasu, barvu pleti, náboženské vyznání, politickou příslušnost, sociální postavení, sexuální orientaci, věk, rozumovou úroveň a pověst pacienta či osobní pocity lékaře.“ Etické kodexy i lékařské přísahy postrádají právní závaznost. Apelují pouze na svědomí konkrétního lékaře a jeho úctu k etice a základnímu učení povolání, které vykonává. Jako základní hodnoty jsou lékařům vštěpovány život a zdraví jejich pacienta. Jestli je však za 39
Unsafe abortion, , Global and regional estimates of the incidence of unsafe abortion and associated mortality in 2000, Fourth edition, World Health Organization, Ženeva, 2OO4, s. 16, dostupné z http://www.who.int/reproductive-health/publications/unsfe_abortion_estimates_04/estimates.pdf 40 Grady, J. L., Interrupce: ano nebo ne, Praha: Řád, 1979, s. 17 41 tamtéž, s. 15
27
pacienta třeba pokládat již nenarozené dítě uváděno není. Nenachází-li lékař odpověď v normách své profese, může se ji pokusit hledat, mimo vlastní přesvědčení a názor na problémy počátku života, také v předpisech obecného charakteru, zasahujících i oblasti mimo medicínu. Tím se dostávám k části své práce, v které bych se ráda věnovala právní úpravě interrupcí, jeho historii, současnosti i tendencím do budoucna. Začnu nástinem postojů české veřejnosti vůči interrupcím, které právní úprava musí odrážet především.
4. DISKUSE O INTERRUPCÍCH V ČESKÉ REPUBLICE
Tak jako v jiných zemích i u nás debaty o interrupcích rozpoutávají tradičně především katolické organizace a hnutí prosazující práva žen. K nim se často přidávají politické strany, i když v České republice tato problematika k významným tématům předvolebních bojů nebo volebních programů nepatří. Věnují se jí, jak již bylo zmíněno, především někteří poslanci KDU-ČSL. Velmi specificky prosazuje své názory pravoslavný kněz Libor Halík, který každé ráno před brněnskou porodnicí na Obilném trhu organizuje modlitební setkání, při kterých rozdává letáčky a zpívá písně, jako například tuto: „Nevěřím, maminko, že bys to chtěla. Aby tvůj klín, ta má kolébka skvělá, namísto útulným, bezpečným místem, stal se mou záhubou, mým popravištěm!“42. Česká společnost zastává tradičně v důsledku působení historických a společenských podmínek, jako legislativa, politika, zdravotnictví, veřejná diskuse, morální tradice a náboženství názor, že interrupce jsou součástí lidského života a konečné rozhodnutí by mělo záviset na ženě43. Centrum pro výzkum veřejného mínění, Sociologický ústav AV ČR provedlo na jaře roku 2005 výzkum na 1067 respondentech a nabízí následující odpovědi na otázku: „Řekněte, který z těchto názorů je Vám osobně nejbližší44.
42
Povolný, D., Pravoslavný kněz Libor Halík stojí před porodnicí už téměř dva roky (citováno 2. 3. 2007), dostupný z http://uwaga.solnet.cz/Rubriky/Stisk/Halik.html 43 Sokačová, L., Genderový balíček 2/2005, Gender studies, o.p.s., s. 20, dostupný z http://www.feminismus.cz/download/GB_reprprava_0205.pdf 44 dostupný z http://www.cvvm.cas.cz/upl/zpravy/100477s_ov50429.pdf
28
1990 1992 1995 1998 2005 Žena sama má právo se rozhodnout, zda má být provedeno umělé přerušení jejího těhotenství
60
64
63
67
70
26
23
25
19
17
života těhotné ženy
9
10
9
10
6
Interrupce by měla být zakázána
5
3
3
4
2
Interrupce by měla být povolena jen s přihlédnutím ke zdravotním a sociálním ohledům na dítě a ženu Interrupce by měla být povolována jen v případě ohrožení
4. 1. Hnutí pro život
Proti příliš tolerantnímu přístupu české veřejnosti začalo počátkem 90. let bojovat Hnutí Pro život ČR, které ve svých stanoviscích jako hlavní cíl uvádí „prosazování úcty k lidskému životu od početí až do přirozené smrti“. K dosažení tohoto cíle vydává různé propagační materiály, připravuje konference a semináře, spolupracuje s nevládními organizacemi, připomínkuje legislativu a podobně. I když jde o českou organizaci bez strukturálních či finančních návazností na jakoukoliv mezinárodní organizaci, spolupracuje úzce s jinými pro-life organizacemi na mezinárodní úrovni. Většina jejich tvrzení se opírá o posvátnost lidského života, argumentují ale rádi i srovnáváním s Hitlerovým Německem nebo odvoláním na diskriminaci podle věku (v závislosti na přijaté právní úpravě, nejčastěji od deseti do dvaceti čtyř týdnů), místa pobytu (v děloze matky) nebo poškození. Varují před pokračováním v tendenci liberálních legislativ, protože by se mohlo dospět k tomu, že člověku bude dovoleno existovat jenom pokud bude na výši vzhledem k určitým požadavkům nezávislosti, fyzické dokonalosti a utilitaristické užitečnosti pro jiné. Ničí právo na život přece nemůže záviset na tom, jestli si to někdo další přeje.
4. 2. Hnutí pro choice
S poukazem na tzv. „reprodukční práva“ začalo proti Hnutí pro život vystupovat Hnutí pro svobodnou volbu, které brání možnost žen legálně podstoupit interrupci, protože jenom ony mohou rozhodnout o počtu a době rození svých dětí. Nikdo nemá právo zasahovat do volby ženy, ani do jejích představ o tom, od "kterého okamžiku" je život člověka životem 29
lidským. Reprezentanti strategie pro choice však souhlasí s názorem, že interrupce jsou řešením v krajní nouzi a akceptují prevenci nechtěných těhotenství. Někteří z nich však argumentují výhradním právem ženy na volbu a stávají se terčem kritiky, která jim připomíná i roli otce, který by měl o osudu těhotenství spolurozhodovat45. Obyvatelé České Republiky vzhledem k socialistické minulosti, kdy index potratovosti46 je v zemích bývalého Sovětského svazu největší v Evropě, a poměrně nízkému počtu věřících, tolerují interrupce ve stále větší míře. I přes to je potěšující, že u nás počet provedených potratů trvale klesá. Tento jev je však zapříčiněn především zkvalitněním metod antikoncepce a přístupu k nim a také lepší sexuální výchovou.
5. PRÁVNÍ ÚPRAVA INTERRUPCÍ
5. 1. Vývoj právní úpravy
Postoje k interrupcím, stejně jako k jiným citlivým tématům, se v průběhu dějin měnily. Spolu s měnícími se postoji se samozřejmě měnil i způsob, jakým byl tento problém upraven. Zatímco dnes vše závisí na vůli zákonodárce, nebylo tomu vždy stejně. Zdrženlivost vůči interrupcím pramenila zpočátku především z náboženského přesvědčení. Víra byla nepochybně jednou z nejvýznamnějších zábran při regulaci porodnosti. Už jen pouhá úvaha o interrupci byla považována za hříšnou. Při zpovědích se měly sledovat praktiky manželského života, zda se osoba nepokusila o interrupci nebo zda dokonce již nebyla provedena. Přes veškerou snahu však v průběhu 18. a 19. století nastaly významné změny v demografickém chování obyvatelstva. I když díky rozvoji medicíny došlo ke snížení dětské úmrtnosti, počet narozených dětí začal klesat, intervaly mezi jednotlivými
porody se zvyšovaly, čemuž
nepochybně napomohlo rozšíření znalosti antikoncepčních metod jako abstinence, přerušovaná soulož, předchůdce prezervativu nebo metoda plodných dnů. I světské právo se vyvíjelo. Josefínským zákonem o zločinech a trestech z roku 1787 byla zliberalizována předchozí úprava zločinu vyhnání plodu dle tereziánského trestního zákona z roku 1768. Znamenal nejen zmírnění trestů, ale i výrazný pokles trestů hrdelních. Pachatelé podle něj mohli být odsouzeni k trestu vězení od jednoho měsíce do pěti let.
45
Karhan, J., Kováč, P., Stav a vývoj zákonodárství umělého přerušení těhotenství ve světě a u nás, (citováno 1. 3. 2007), dostupné z http://www.planovanirodiny.cz/view.php?cisloclanku=2006011310 46 jde o ukazatel, který vypovídá o počtu potratů připadajících v daném časovém intervalu a v daném území na 100 celkem narozených dětí v témž intervalu a v témž území
30
Nežádoucí těhotenství bylo, zejména u majetnějších žen, řešeno tajným porodem a následným odložením dítěte. I když měly nemajetné matky možnost legitimně odkládat děti v porodnicích, svou bezvýchodnou situaci nezřídka řešily zabitím dítěte.
5. 1. 1. Trestní zákon z roku 1852
Novou právní úpravu přinesl ve své Hlavě XVI. (§ 144 – 148, o vyhnání plodu) trestní zákon č. 117 z roku 1852. Bylo podle něj trestáno jednak vyhnání plodu vlastního, kdy žena, která obmyslně podnikne jakékoliv jednání, jímž způsobí vyhnání svého plodu, anebo jímž se přivodí takový porod, že dítě mrtvé na svět přijde, dopustí se zločinu (§ 144), jednak plodu cizího: zločinu toho dopustí se i ten, kdo z jakéhokoliv obmyslu matce, proti její vůli a bez vědomí jejího, plod ze života vyžene, anebo vyhnati se pokusí (§ 147). Pokus vyhnání vlastního plodu byl trestán žalářem v rozmezí šesti měsíců až jednoho roku, uskutečněné vyhnání pak přísněji, jedním až pěti lety. Stejná sazba byla stanovena i pro druhou zmíněnou skutkovou podstatu, v případě uvedení matky v nebezpečí života nebo ublížení na zdraví se trest zvyšoval na pět až deset let. V letech 1870 - 1879 bylo v Rakousku pro zločin zabití dítěte ročně odsouzeno v průměru 100 matek47, tresty však bývaly mírnější, neboť zákoník uznával, že se matka při porodu nalézá ve stavu, který zmenšuje její trestní odpovědnost. Za zavraždění manželského dítěte čekal vražedkyni doživotní žalář, za vraždu dítěte nemanželského vězení od deseti do patnácti let. Zahynulo-li dítě v důsledku opomenutí péče, sazba byla stanovena na pět až deset let.
5. 1. 2. Vývoj po roce 1918
Československá legislativa první republiky začala postupně kopírovat legislativu sovětskou, kde byly interrupce až do roku 1920 přísně zakázány. Lenin tehdy pronesl, že žádná žena by neměla být nucena donosit dítě proti své vůli (neměli bychom se ale nechat zmást liberálností jeho výroku, cílem bylo spíš zapojení žen do průmyslové výroby a prolomení feudálních a patriarchálních forem života48). Rusko se v té době zároveň potýkalo s 47
Lenderová, M., Macková, M., Bezecný, Z. Dějiny každodennosti ‚dlouhého‘ 19. století. II. Díl: Život všední i sváteční, Univerzita Pardubice, Fakulta humanitních studií, 2005, s. 177, dostupný z http://khv.upce.cz/upom/skriptum.pdf 48 Čurdová, A., Ani ve starověku se interrupce nepokládaly za trestné, (citováno 1. 3. 2007), dostupné z http://www.blisty.cz/2004/4/1/art17540.html
31
problémem nelegálně prováděných interrupcí, což společně se zmíněným výrokem zapříčinilo přijetí liberálnější úpravy. Interrupce ale byly v roce 1936 znovu zakázány (mimo případ dědičné nemoci nebo ohrožení života a zdraví matky) za účelem zvýšení porodnosti. Zákaz provázelo například i zpřísnění pravidel pro placení alimentů nebo rozvodové legislativy. Charakteristickým rysem pro Sovětský svaz – stejně jako pro další socialistické země – bylo faktické využívání interrupcí jako primárního ”antikoncepčního” prostředku a neexistence systému prevence předcházení interrupcím49. V roce 1950 byl přijat nový trestní zákon č. 86, oproti předchozí úpravě však nepřinesl žádnou zásadní změnu. Usmrcení lidského plodu bylo upraveno v § 218 a pro ženu, která úmyslně usmrtila vlastní plod nebo o to někoho jiného požádala nebo mu to dovolila, přinášel opět trest odnětí svobody až na jeden rok. Ten, kdo tento zákrok provedl nebo těhotnou ženu k takovému činu sváděl nebo jí pomáhal, byl trestán odnětím svobody na jeden rok až pět let. Trestní sazba se zvyšovala na tři až deset let, došlo-li v důsledku zákroku k těžké újmě na zdraví
či
smrti
těhotné
ženy,
nebo
byla-li
činnost
prováděna
výdělečně.
Zákon však poprvé v odst. 4 citovaného ustanovení zavedl možnost beztrestného umělého přerušení těhotenství, a to následovně: „Usmrcení lidského plodu lékařem ve zdravotním ústavu se souhlasem těhotné ženy není trestné, je-li jiným lékařem, a to úředním, zjištěno, že by donošení plodu nebo porod vážně ohrozily život těhotné ženy nebo že by jí způsobily těžkou a trvalou poruchu zdraví anebo že některý z rodičů trpí těžkou dědičnou nemocí; souhlas těhotné ženy může být nehrazen souhlasem jejího zákonného zástupce jen tehdy, je-li těhotná žena zcela zbavena svéprávnosti nebo není-li schopna se vyjádřit.” Především z důvodů špatné informovanosti se toto ustanovení v praxi příliš nevžilo a počet kriminálních potratů mezi léty 1950 a 1957 činil minimálně 100 tisíc ročně. Nelegální zákroky se sebou navíc nesly celou řadu negativních jevů. Jen v letech 1953 – 1955 bylo úředně evidováno 122 úmrtí žen jako prokazatelný následek neodborné procedury při kriminálním potratu, asi 1/3 ženských nemocí měla svůj původ pravděpodobně týž, dále pak šlo o častou sterilitu žen50 .
5. 1. 3. Původní zákon o umělém přerušení těhotenství
Dne 19. 12. 1957 byl přijat zákon č. 68 o umělém přerušení těhotenství, ”v zájmu dalšího rozšíření péče o zdravý vývoj rodiny, ohrožované škodami způsobovanými při 49 50
Abortion in law, history and religion; Abortion policies 2001b, Goldman 1993; 254 – 331 Radvanová, S., Přerušení těhotenství, AUC II, 1968, s. 90
32
umělém přerušení těhotenství na zdraví a životech žen zákroky nesvědomitých osob a mimo zdravotnická zařízení“ (§ 1 citovaného zákona). Dle důvodové zprávy vycházel zákon z těchto principů: ochrana ženy před poškozením na zdraví, popřípadě úmrtím, zásahy neodbornými a nelegálními a prioritně ochrana zdraví ženy před zrozením dítěte. Stanovoval beztrestnost ženy, která své těhotenství sama uměle přeruší nebo někoho o to požádá nebo mu to dovolí. Pro případy interrupcí provedených jinak než v souladu se zákonem byly uvedeny trestní sazby. Těhotenství bylo možné přerušit jen se souhlasem těhotné ženy (popř. jejího zákonného zástupce, byla-li zcela zbavena svéprávnosti nebo trpěla duševní poruchou), a to výhradně v lůžkovém zdravotnickém zařízení. Souhlasu předcházelo povolení, o kterém rozhodovala, na žádost, komise k tomu zřízená a jenž udělovala pouze ze zdravotních důvodů nebo důvodů zvláštního zřetele hodných. Takové důvody byly demonstrativně vypočteny v prováděcích vyhláškách ministerstva zdravotnictví. § 2 vyhlášky Ministerstva zdravotnictví ČSR č. 71/1957 Sb. je upravoval takto: a) věk ženy nad 40 let, b) nejméně tři žijící děti, c) otěhotnění v důsledku znásilnění nebo jiného trestného činu, d) obtížná situace vzniklá otěhotněním u ženy neprovdané, e) ztráta manžela nebo jeho těžký zdravotní stav, f) bytová nebo finanční tíseň vážně ohrožující životní úroveň rodiny, zvláště nezletilých dětí, g) prokázaný rozvrat rodiny.
5. 1. 3. 1. Interrupční komise
Interrupční komise byly tříčlenné. Vedle zdravotníků zde byl ze začátku zastoupen i laický prvek, konkrétně „žena životem zkušená a požívající důvěry a vážnosti“, která byla jmenována radou ONV (§ 3 odst. 2 původní vyhlášky ministerstva zdravotnictví č. 249/1957 Ú.l.). Po reformě v 60.letech se z nich staly správní komise okresních národních výborů. Pro každou byl zvolen předseda z řad poslanců národního výboru, zpravidla z členů zdravotní a sociální komise, jeden člen z řad pracovníků, kteří působili v oblasti péče o rodinu a mládež (sociálních pracovníků, psychologů, sociologů, právníků apod.), jeden lékař, a to vedoucí ženského oddělení nemocnice s poliklinikou nebo polikliniky. Proti rozhodnutí komise bylo možné podat odvolání ke krajské interrupční komisi, rovněž tříčlenné (její složení bylo obdobné, jen lékař měl být krajským odborníkem pro gynekologii a porodnictví). 33
Posláním komise bylo poskytnout ženě radu, pomoc, zodpovědně jí vysvětlit rizika zákroku, společenský význam poslání matky a snažit se ji výchovným působením od zákroku odvrátit. Na ženu však působili spíše traumaticky. Naopak uznávaným pozitivem existence komisí byl fakt, že obava před nepříjemným jednáním v komisi přece jen ovlivňovala ženu k určité opatrnosti a stimulovala ji k hledání jiné možnosti řešení její situace, než je umělé přerušení těhotenství 51. Selhávání zejména v oblasti pomoci a prevence bylo již v 60. letech odbornou i laickou veřejností kritizováno, přesvědčování bývalo stereotypní a často pouze formální. Celá procedura kolem umělého přerušení těhotenství se pouze zbytečně stávala zdlouhavější a byrokratičtější. Jak uvádí důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona České národní rady o umělém přerušení těhotenství z roku 1986, interrupční komise vyřizovaly více než 95 % všech žádostí kladně. Přitom se nejednalo o malé množství případů, v ČSR bylo v roce 1983 povoleno 75 037 žádostí. Z citované důvodové zprávy dále plyne, jak administrativně i časově byla činnost komisí náročná. Na úrovni okresů i krajů zasedaly jednou až dvakrát týdně. Na druhou stranu zpráva přiznává, že výkon funkce těchto komisí bránil rozšíření nových metod provádění interrupcí - tzv. miniinterrupcí, které vyžadují, aby časový interval provedení výkonu byl co nejvíce zkrácen. Miniinterrupce mají menší riziko zdravotních následků, zejména neplodnosti. Zatímco komplikace při umělém přerušení těhotenství tradičními metodami se pohybují mezi 20-30 %, při miniinterrupcích se vyskytují komplikace v průměru pouze u 4,4 % žen. Dále uvádí, že u této nové metody se také snižuje dočasná pracovní neschopnost a není nutná žádná, popřípadě postačí kratší hospitalizace. Jde tedy o metodu z hlediska zdravotního i ekonomického příznivější. Proto směr vývoje v realizaci umělého přerušení těhotenství vede k tomu, aby časový interval k provedení výkonu byl co nejvíce zkrácen, a aby žena mohla ve větší míře rozhodovat o svém těhotenství i o svých intimních a osobních problémech. Tomuto progresivnímu vývoji v péči o ženu mají být přizpůsobeny i právní předpisy. Proto bylo v souladu s vytvořenými možnostmi pro zlepšení klinické praxe při provádění interrupcí navrženo dosud platný zákon o umělém přerušení těhotenství zrušit a nahradit jej zákonem novým.
5. 1. 4. Vliv změn legislativy na počet provedených interrupcí
51
Prokopec, J., K některým aspektům umělého přerušení těhotenství, Socialistická zákonnost, 1965, s. 46
34
Nový zákon č. 66/1986 Sb. spolu s prováděcí vyhláškou ČSR č. 75/1986 přinesl liberální právní úpravu, která vedla k prudkému vzrůstu počtu provedených interrupcí. Potraty52 umělá přerušení těhotenství Rok samovolné
miniinterrupce
jiné legální
celkem
z toho ze ostatní MDT zdravotních důvodů
celkem cizinky
1970 17597
.
.
71893
12793
19
.
89509
784
1975 20812
.
.
55511
10105
19
270
76612
442
1980 17561
.
.
68930
13274
12
529
87032
990
1985 16281
.
.
83042
15626
34
835
100192 1960
1987 15081
78536
29181
107717
11095
24
1782
124604 2134
1988 15282
85493
24538
110031
10087
18
1799
127130 2216
1989 14689
85216
22187
107403
9871
18
1940
124050 2577
1990 14656
86444
20687
107131
9428
15
1893
123695 2361
1991 13892
83915
19209
103124
8836
23
1749
118788 1266
1992 13324
77040
16395
93435
10270
4
1681
108444 880
1993 13076
56982
12416
69398
15738
3
1560
84037
1409
1994 10958
45694
7980
53674
13046
8
1460
66400
1334
1995 10397
40755
7531
48286
11679
12
1448
60143
1447
1996 10129
39125
7381
46506
10884
19
1530
58184
1778
1997 10188
36497
6764
43261
9578
6
1516
54971
2002
1998 10844
34193
6742
40935
8742
12
1507
53298
2356
1999 10824
30834
6323
37157
7634
11
1477
49469
2634
2000 11300
28418
6205
34623
6472
15
1432
47370
2476
2001 11116
26253
6275
32528
6019
2
1411
45057
2576
2002 11256
25147
5995
31142
5606
24
1321
43743
2751
2003 11600
23325
5973
29298
5385
58
1288
42304
2660
2004 12402
21715
5859
27574
4597
9
1339
41324
2254
2005 12245
20519
5934
26453
4678
1
1324
40023
2254
52
Hnutí pro život ČR, Vývoj potratů v České republice podle druhu a způsobu provedení, (citováno 31. 1. 2007), dostupný z http://www.prolife.cz/potrat/?id=28. Druhy potratů: samovolný – spontánní vypuzení plodu z dělohy před ukončením 28. týdne těhotenství miniinterrupce – umělé ukončení těhotenství prováděné vakuovou aspirací do 7./8. týdne těhotenství jiné legální UPT – ukončení těhotenství jinou metodou než miniinterrupcí do 12. týdne těhotenství, u zdravotních důvodů do 24. týdne těhotenství ostatní potraty – potrat, který si žena přivodila sama nebo potrat provedený či iniciovaný nedovoleně jinou osobou (tzv. kriminální potraty) mimoděložní – umělé ukončení těhotenství MDT (uhnízdění oplozeného vajíčka mimo dělohu)
35
Jak je patrné z tabulky, k poklesu začalo docházet až počátkem 90. let, zejména v souvislosti se zvýšeným výskytem sexuálně přenosných chorob, hrozbou AIDS a postupně se lepšící sexuální výchovou. Změna legislativy jistě odráží to, jak se k regulovanému problému změnil přístup veřejnosti. Z tabulky ale zároveň plyne, že vazba je zpětná, protože jakékoli uvolnění přístupu k interrupcím, uskutečněné zejména prováděcími předpisy, s sebou přineslo i nárůst provedených zákroků, což samozřejmě platí i obráceně. Český statistický úřad uvádí, že od roku 1960 bylo v České Republice uměle potraceno 3 060 586 nenarozených dětí53.
5. 2. Současná právní úprava - zákon č. 66/1986 Sb.
Jako svůj cíl si zákon v § 1 stanovil úpravu umělého přerušení těhotenství a se zřetelem na ochranu
života
a
zdraví
ženy a v zájmu plánovaného a odpovědného
rodičovství stanovení podmínek pro jeho provádění. Nový zákon již ponechává posouzení, zda podstoupit interrupci na ženě, když v § 4 stanoví, že „se ženě nepřesahuje-li
uměle
přeruší
těhotenství,
jestliže
o
to písemně požádá,
těhotenství dvanáct týdnů a nebrání-li tomu její zdravotní důvody.“
Nežádoucímu těhotenství „se má předcházet především výchovou k plánovanému a odpovědnému rodičovství v rodině, ve škole a zdravotnických zařízeních, výchovným působením v oblasti sociální a kulturní a využíváním prostředků k zabránění těhotenství“ (§ 2). Pokud ovšem tato preventivní opatření selžou a žena se rozhodne ukončit své těhotenství, stačí jí k tomu podání písemné žádosti ženskému lékaři zdravotnického zařízení příslušného podle místa jejího trvalého pobytu nebo místa pracoviště nebo školy. Lékař ženu vyšetří, určí délku těhotenství, zjistí, zda umělému přerušení těhotenství nebrání zdravotní důvody (kontraindikace) a učiní závěr. Je jeho povinností poučit ji o možných zdravotních
důsledcích
umělého
přerušení
těhotenství
i
o způsobech
používání
antikoncepčních metod a prostředků. Žena zdravotnickému zařízení písemně potvrdí, že ji lékař seznámil se svým závěrem a že ji poučil o možných zdravotních důsledcích umělého přerušení těhotenství, jakož i o způsobech použití antikoncepčních metod a prostředků. Jestliže na interrupci trvá a zjistí-li lékař, že jsou splněny podmínky pro její provedení, určí zdravotnické zařízení, kde se úkon provede. 53
Hnutí pro život ČR - Memento, (citováno 30. 3. 2007), dostupný z http://www.prolife.cz/potrat/
36
5. 2. 1. Zdravotní důvody
Druhá skupina případů, ve kterých lze interrupci provést, je zahrnuta v § 5: „ženě lze uměle přerušit těhotenství ze zdravotních důvodů s jejím souhlasem nebo z jejího podnětu, jestliže je ohrožen její život nebo zdraví nebo zdravý vývoj plodu nebo jestliže jde o geneticky vadný vývoj plodu“. Seznam
nemocí,
syndromů
a
stavů,
které
jsou
zdravotními důvody k umělému přerušení těhotenství uvádí příloha č. 1 prováděcí vyhlášky č. 75/1986 Sb. V § 1 cit. vyhlášky se naopak uvádějí zdravotní důvody, pro které nelze na žádost ženy uměle přerušit těhotenství (kontraindikace), a sice: a) zdravotní stav ženy, kterým se podstatně zvyšuje zdravotní riziko spojené s umělým přerušením těhotenství, zejména zánětlivá onemocnění, b) umělé přerušení těhotenství, od něhož neuplynulo šest měsíců, s výjimkou případů, kdy 1. žena alespoň dvakrát rodila nebo 2. žena dovršila 35 let věku nebo 3. je důvodné podezření, že žena otěhotněla v důsledku trestné činnosti, která vůči ní byla spáchána. V případech interrupcí prováděných ze zdravotních důvodů je tedy nutné, aby podnět, pokud vyjde od ženy, byl z hlediska oprávněnosti zdravotních důvodů posouzen vedoucím oddělení zdravotnického zařízení, do jehož oboru onemocnění patří, nebo jím pověřený zástupce; pokud vzešel od zdravotnického zařízení, musí s ním žena souhlasit. Odmítne-li dát souhlas, učiní o tom písemné prohlášení (revers). Jak již bylo uvedeno, zákon pro provedení interrupce stanoví hranici dvanácti týdnů délky těhotenství. Po uplynutí této doby lze provést interrupci jen je-li ohrožen život ženy nebo je prokázáno těžké poškození plodu nebo že plod je neschopen života. Svědčí-li pro umělé přerušení těhotenství genetické důvody, lze uměle přerušit těhotenství nejpozději do dosažení dvacetičtyř týdnů těhotenství.
5. 2. 2. Omezení pro dívky mladší 18 let
Zákon obsahuje speciální ustanovení pro ženy mladší 18 let. Nedosáhla-li dívka dosud 16 let, lze jí těhotenství ukončit pouze se souhlasem jejího zákonného zástupce, popřípadě toho, jemuž byla svěřena do výchovy. Pro věk od 16 – 18 let stačí, aby zdravotnické zařízení vyrozumělo zákonného zástupce, a to neprodleně po provedení výkonu vhodným způsobem ústně nebo písemným oznámením do vlastních rukou. 37
Stanovení hranice 16 let je v již zmíněné důvodové zprávě k vládnímu návrhu zákona České národní rady o umělém přerušení těhotenství z roku 1986 vysvětleno respektováním zásady nezletilých, jak ji chápe rodinné právo, s přihlédnutím k minimálnímu věku k uzavření manželství a k délce povinné školní docházky. Uvádí se zde, že na rozdíl od skupiny žen ve věku do šestnácti let, u nichž počet interrupcí činil ročně cca 220 případů, ukazuje se u věkové skupiny 16 – 18 let vzestupný počet podaných žádostí, který činí ročně cca 1950 žádostí a že souhlas rodičů by u této věkové skupiny mohl vést k nežádoucímu odkladu interrupce, zatímco interrupce v raném stadiu je právě u ní nejvíce žádoucí. Z hlediska zabezpečení výkonu rodičovských práv a povinností bylo považováno za nutné, aby zdravotnická zařízení o provedené interrupci vyrozuměla zákonné zástupce těchto žen.
5. 2. 3. Odvolání proti rozhodnutí lékaře
V § 8 zákon obsahuje speciální ustanovení pro případy, kdy lékař nepovažuje podmínky pro provedení interrupce za naplněné. Ženě je dána možnost obrátit se do tří dnů písemně na okresního odborníka pro obor gynekologie a porodnictví s žádostí o přezkum závěru lékaře. Ten má povinnost závěr zhodnotit do dvou dnů od doručení žádosti za asistence dvou dalších lékařů z tohoto oboru, popřípadě i lékaře z oboru jiného. Pokud ani zde není ženině žádosti vyhověno, má ještě možnost obrátit se na krajského odborníka pro obor gynekologie a porodnictví, kde je postup obdobný. Výsledek jeho přezkoumání má být konečný. Vzhledem k tomu, že funkce okresních odborníků pro obor gynekologie a porodnictví byla zrušena, je ustanovení § 8 nerealizovatelné.
5. 2. 4. Snahy o novelizaci
Současná právní úprava umělého přerušení těhotenství je více než 20 let stará. Obsahuje řadu ustanovení, která jsou v praxi nerealizovatelná, například již zmíněná funkce okresních odborníků pro obor gynekologie, dále systém rajonizace dle místa trvalého pobytu, pracoviště nebo školy, který se dnes již nepoužívá a žena si volí lékaře nezávisle na těchto kritériích. Zákon obsahuje i speciální ustanovení pro přerušování těhotenstvím cizinkách, vzhledem ke změně cizinecké legislativy je i tato část značně zastaralá Tendence usilující o změnu stávající legislativy se u nás začaly objevovat hned po roce 1989. Tyto návrhy iniciují především některé neziskové organizace a KDU-ČSL. V roce 2003 skupina tří poslanců (Jan Kasal a Jiří Karas z KDU-ČSL, Petr Pleva z ODS) připravila návrh 38
zákona, který by pro lékaře znamenal trestní postih až na pět let, případně zákaz činnosti a de facto vedl k zákazu potratů54. Člověku, který ženu k potratu svedl nebo jí k němu pomáhal hrozil až roční trest odnětí svobody. Bylo pamatováno na určité výjimky, jako záchrana života rodičky („Nejde o trestný čin podle §227 a §228, pokud k úmrtí počatého, ale dosud nenarozeného dítěte dojde v přímé souvislosti s lékařským zákrokem směřujícím k záchraně života matky a nebylo-li možné při vynaložení veškerého možného úsilí úmrtí počatého, ale dosud nenarozeného dítěte v daném případě předejít“)55 nebo těhotenství v důsledku znásilnění, jejich posouzení mělo být na zvážení soudu. Velmi významnou změnou by bylo již nahrazení termínu „umělé přerušení těhotenství" termínem „usmrcení počatého, ale dosud nenarozeného dítěte"56. V důvodové zprávě k návrhu zákona se uvádí, že „Platná právní úprava, která umožňuje umělý potrat do dvanáctého týdne těhotenství zásadně bez omezení, porušuje první a základní lidské právo - právo na život, neboť usmrcením lidské bytosti diskriminuje nejslabší jedince lidské společnosti, a to nehumánním způsobem . Platná právní úprava nijak nereflektuje současné vědecké poznání týkající se počátku života lidského jedince, které počátek života jednoznačně staví do okamžiku splynutí jader mužské a ženské pohlavní buňky, tedy do okamžiku početí.“ Návrh byl sice poslaneckou sněmovnou zamítnut, nicméně přípravy vytvoření dalšího stále pokračují. Na Slovensku, kde byla zpočátku úprava stejná, lze podobné tendence sledovat také, přitom jde o zemi s nejnižší mírou potratovosti v Evropě. Počet vykonaných umělých přerušení těhotenství se zde za posledních 12 let snížil o 67%57. V 90. letech zde z iniciativy Křesťansko-demokratického hnuti (KDH) začala probíhat diskuse o zákazu potratů, která se stala ještě intenzivnější v roce 2001 při novelizaci Ústavy Slovenské republiky. KDH navrhovalo úpravu čl. 15 odst. 1: "Každý má právo na život. Lidský život je hoden ochrany už pred narozením." na znění „Lidský život má právo na ochranu od početí.“ Taková změna by v praxi znamenala rozpor současného liberálního interrupčního zákona s Ústavou Slovenské republiky a tedy konec jeho platnosti58. I když pozměňovací návrh přijat nebyl, ani na Slovensku tím snahy o změnu legislativy nekončí.
54
Parkanová, V., K návrhu potratového zákona, Parlamentní listy 30. 6. 2003 Sněmovní tisk 376, Novela z. o umělém přerušení těhotenství 56 tamtéž 57 Pietruchová, O., Situácia v oblasti reprodukčných práv na Slovensku, (citováno 20. 2. 2007), dostupný z www.moznostvolby.sk 58 tamtéž 55
39
5. 2. 5. Oprávněnost novelizačních tendencí
Z uvedeného plyne, že iniciátorům legislativních změn jde především o změnu celkového konceptu nazírání na problém umělého přerušení těhotenství. Současná situace, kdy je plod v děloze matky považován za součást jejího těla; je s ním proto za splnění stanovených podmínek oprávněna libovolně disponovat, je pro ně neudržitelná. Ať už na status a práva plodu nahlížíme jakkoli, je dvacet let v oblasti, která tak silně podléhá otázkám morálky, příliš dlouhá doba na to, aby takto stará právní úprava byla stále považována za aktuální a platnou? Vždyť jak bylo uvedeno výše, řada ustanovení platného zákona je v praxi nerealizovatelná. Jak podobné si jsou dnešní mladé ženy s těmi z konce 80. let? Nebo je tomu právě naopak, a sice že i když se celá společnost a její názory na tradiční rodinu a roli ženy v ní vyvíjí, otázky morálky a osobních hodnot jsou budovány spíše na tradici a změnám podléhají málo? Budou tedy motivy, které obě dívky mohou mít, všechny pro a proti, které zohledňují při hledání odpovědi na otázku, jestli podstoupit interrupci, v podstatě stejné. Vždyť hodnota života, kterou všichni uznáváme a ctíme se časem nemění. Co se změnilo především? Podívejme se na několik statistických údajů59 ohledně věku, rodinného stavu a počtu narozených dětí: Ke snížení indexu potratovosti došlo v období od poloviny devadesátých let ve všech věkových skupinách s výjimkou věkové kategorie do 19 let. V této nejmladší věkové skupině počet umělých přerušení na 100 narozených významně vzrostl z 50,1 UPT na 100 narozených v letech 1990-94 na 73,9 v roce 2002. V současnosti, kdy se průměrný věk matky při narození prvního dítěte pohybuje okolo 26 let, je rané těhotenství spíše nežádoucí. Před rokem 1989 se značný podíl náctiletých dívek v případě otěhotnění rozhodl pro mateřství, dnes řeší tuto situaci častěji umělým přerušením těhotenství. Ve struktuře UPT podle rodinného stavu ženy došlo v posledních 10-15 letech k výrazným změnám. Tradičně nejčastěji podstupují UPT vdané ženy (v roce 2002 54 % z žen, které prodělaly UPT). Avšak zatímco podíl vdaných žen, které absolvují UPT se snižuje, podíl svobodných žen neustále roste. V letech 1990-94 bylo mezi ženami, které podstoupily UPT 19,4 % svobodných, 71,2 % vdaných a 9,4 % rozvedených nebo ovdovělých a v roce 2002 33,5 % svobodných, 53,5 % vdaných a 13 % rozvedených nebo ovdovělých. Ještě na počátku devadesátých let absolvovaly UPT nejčastěji ženy, které již měly dvě děti a další dítě nechtěly. Poté však podíl těchto žen na celkovém počtu UPT významně klesl. 59
Šamanová, G., Potratovost, (citováno 12. 3. 2007), dostupný z http://www.socioweb.cz/index.php?disp=temata&shw=244&lst=119
40
U bezdětných žen můžeme naopak pozorovat nárůst výskytu UPT. V současnosti jsou pomocí UPT řešena především nechtěná první otěhotnění, a to hlavně u velmi mladých žen. V roce 1994 bylo mezi ženami, které zvolily UPT 19,3 % bezdětných, 24,2 % s jedním dítětem, 42,3 % se dvěma dětmi, 14,3 % se třemi a více dětmi. V roce 2002 pak 25,7 % bezdětných, 25,6 % s jedním dítětem, 36,1 % se dvěma dětmi a 12,6 % se třemi a více dětmi.
Zákon č. 66/1986 Sb. je stavěn na liberálních principech. Výzkumy veřejného mínění z poslední doby ukazují, že česká veřejnost je k interrupcím stále tolerantnější a názor občanů by legislativa měla zohledňovat především. Pokud bychom tedy uvažovali o změně současné právní úpravy, cesta by neměla vést směrem k větším restrikcím, ale spíše prostřednictvím prevence. Nikoli legislativní změny, ale především zlepšení sexuální výchovy a dostupnosti antikoncepčních prostředků zapříčinilo výrazný pokles počtu provedených interrupcí, ke kterému došlo v 90. letech.
5. 3. Lidskoprávní ochrana plodu
Lidský život představuje hodnotu, kterou ctí snad každý z nás. Není proto žádným překvapením, že na tuto skutečnost reaguje řada mezinárodních dokumentů zařazením práva na život mezi základní lidská práva. Způsob, jakým to činí a v jakém rozsahu právo na život pojímají, už ale tak jednoznačné nejsou. Společným znakem je určitě značná míra obecnosti, kterou se lidskoprávní dokumenty vyznačují. Jejich aplikace se tím ale současně stává obtížnější a řadu problematických ustanovení je nutné vykládat s pomocí judikatury nebo odborných komentářů.
5. 3. 1. Listina základních práv a svobod
Listina základních práv a svobod poskytuje v čl. 6 odst. 1 ochranu lidskému životu následovně: „Každý má právo na život. Lidský život je hoden ochrany již před narozením.“ Takto přijaté znění je výsledkem kompromisu mezi zastánci práva ženy rozhodnout o svém těhotenstvím a zastánci plné právní ochrany plodu. Pavlíčkův komentář60 uvádí, že již vymezení pojmu „lidský život“, včetně stanovení jeho počátku a konce, představuje pro
60
Pavlíček, V., Ústava a ústavní řád České republiky, Komentář, 2. díl, Práva a svobody, Linde Praha a.s., 2002, s. 68
41
právní odvětví dosti obtížně řešitelný problém. Právo v oblasti svého působení musí respektovat výsledky, k nimž v dané oblasti dospěla především lékařská věda. Jí přísluší určit, kdy nastává zrození a kdy smrt a v souladu s tím musí být tyto skutečnosti právně stanoveny a vyvozeny právní důsledky. Ze systematického zařazení pod „Základní lidská práva a svobody“ by šlo usuzovat, že se jedná o právo člověka, tedy že již lidský plod je člověkem. Oproti tomu jazykový výklad vypovídá o něčem jiném. Zatímco v ostatních článcích tohoto oddílu se používají termíny jako „každý“, „nikdo“ nebo „občan“, zde se hovoří o „lidském životu“, což spíš svědčí o tom, že plodu před narozením práva subjektu přiznána nejsou. Termín „každý“ zde má zřejmě užší význam než „lidský život“ a míní se jím „již narozený lidský život“. Podobný závěr, a sice že plná ochrana je poskytována životu až po narození lze učinit i díky následné formulaci „je hoden ochrany“. Jak dále uvádí zmíněný komentář61, formulace „je hoden ochrany“ není normou, která by vyjadřovala příkaz, zákaz nebo dovolení, ale výrokem, obsahujícím přání. Je nepochybné, že v právu na život je obsažena i etická norma vyjádřená výrokem, že lidský život je hoden ochrany. Ze všech složek práva na život Listina uznává jen tuto složku. Neřeší otázku, zda do narození je lidský plod součástí života matky, nebo má samostatnou subjektivitu. Neřeší tím ani problém konfliktu zájmů mezi matkou a plodem. Může být spíše interpretačním pravidlem vztahujícím se k jiným článkům listiny a směrnicí pro zákonodárce k řešení právní úpravy ochrany těhotné ženy a lidského plodu. Navíc máme čl. 31 Listiny, který zaručuje právo na ochranu zdraví („Každý má právo na ochranu zdraví“), které samozřejmě platí i pro těhotnou ženu. Vzhledem k tomu, že za zdraví je podle preambule ústavy WHO z roku 1948 považován „stav komplexního fyzického, duševního a sociálního zdraví, a ne pouze absence nemoci nebo vady“, je i právo rozhodnout si o svém těhotenství jistě součástí práva na ochranu zdraví. Z čl. 6 Listiny tedy plyne určitý návod pro další legislativní úpravu, a sice že lidský plod je bezesporu právem chráněnou hodnotou, tato jeho hodnota se však liší od hodnoty života a zdraví osoby již narozené.
5. 3. 2. Mezinárodní dokumenty
61 60
Pavlíček, V., Ústava a ústavní řád České republiky, Komentář, 2. díl, Práva a svobody, Linde Praha a.s., 2002, s. 68
42
Otázky práva na život dále řeší některé mezinárodní úmluvy, kterými je Česká Republika vázána. Evropská úmluva o lidských právech z roku 1950 v čl. 2 odst. 1 („Právo každého na život je chráněno zákonem. Nikdo nesmí být úmyslně zbaven života kromě výkonu soudem uloženého trestu následujícího po uznání viny za spáchání trestného činu, pro který zákon ukládá tento trest.“), stejně jako Mezinárodní pakt o občanských a politických právech z roku 1966 v čl. 6 („Každá lidská bytost má právo na život. …nikdo nebude svévolně zbaven života…“) však pouze deklarují právo na život a o interrupcích se nezmiňují. Více jistoty nevnáší ani Úmluva o právech dítěte z roku 1989. V preambuli se sice dovolává Deklarace práv dítěte z roku 1959, podle které „dítě pro svou tělesnou a duševní nezralost potřebuje zvláštní záruky, péči a odpovídající právní ochranu před narozením i po něm“, formulace čl. 1 tomu však příliš neodpovídá: „dítětem se rozumí každá lidská bytost mladší osmnácti let, pokud podle právního řádu, jenž se na dítě vztahuje, není zletilosti dosaženo dříve“. Vzhledem k tomu, že preambule postrádá právní závaznost, nelze na základě čl. 1 určit, kdy vzniká lidský život. Formulace tohoto ustanovení ponechává signatářským státům velký prostor pro potřeby vlastní legislativy, pokud se týká práv dosud nenarozeného dítěte. A není se čemu divit, protože názory jednotlivých států na tuto problematiku se značně různí. Jen u evropských zemí bychom stěží hledali kompromis. Například Irsko patří tradičně k zemím, kde jsou interrupce zakázány již od roku 1861, za trestný čin je umělé přerušení těhotenství považováno i v Polsku. Naopak velmi liberální úpravu má Nizozemí, kde je možné interrupci provést až do dvacátého čtvrtého týdne těhotenství a zákrok je navíc proplácen pojišťovnou. Přesto vykazuje tato země, ve srovnání s jinými státy, velmi nízký počet interrupcí v poměru k počtu narozených dětí. Z dalšího textu úmluvy, který přiznává práva, jež je možné vztáhnout především na samostatnou osobu mimo tělo matky (například právo zaregistrování ihned po narození, na zachování totožnosti, svobodu myšlení, svědomí a náboženství, péči matky i po porodu apod.), lze usuzovat, že i zde je za „lidskou bytost“ považováno až dítě od momentu jeho narození. Přijatý obsah úmluvy tedy v souladu s dalšími normami mezinárodního práva v oblasti lidských práv ponechává podrobnější úpravu problematiky plánovaného rodičovství a případného povolování interrupcí na státech samotných. Zdůrazňuje sice, že lidský plod je nutné chránit, právo na život jako takové mu ale nepřiznává. Definice dítěte je velmi obecná a nekonkrétní. A stejně je tomu bohužel i v ustanovení čl. 6, které pojednává o právu na život: „ Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, uznávají, že každé dítě má přirozené právo na život. 43
Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, zabezpečují v nejvyšší možné míře zachování života a rozvoj dítěte“. Vedle práva na život je také nutné zmínit právo na plánované rodičovství, které bylo jako základní lidské právo definováno rezolucí populační komise OSN v roce 1972 následovně: „Oprávnění každé rodiny mít tolik dětí, kolik si přejí a v době, kterou považují za nejvhodnější, je jedním ze základních lidských práv.“ O několik let později navíc v rámci Roku Dítěte (1979) přibylo „právo dítěte narodit se jako chtěné a vítané, do podmínek zajišťujících jeho optimální rozvoj“. Pokud stát uzná, že toto právo existuje, měl by se také postarat o to, aby jeho využití bylo možné a rodinám prakticky dostupné.
Z výše uvedeného vyplývá, že právo na život je sice upraveno v mnoha mezinárodních dokumentech týkajících se lidských práv, žádný z nich nám však nepřináší odpověď na otázku, v jaké fázi je již lidský život chráněn a kdy ještě ne.
5. 3. 3. Případ Vo proti Francii
K problému se vyjádřil v poměrně nedávném rozhodnutí Evropský soud pro lidská práva62. Paní Thi-Nho Vo, vietnamského původu, která trvale žije ve Francii, se zde v šestém měsíci těhotenství dostavila na lékařskou prohlídku, naneštěstí ve stejný den jako paní Thi Thanh Van Vo, které mělo být vyňato nitroděložní tělísko. Když lékař v čekárně vyzval „paní Vo“, reagovala právě stěžovatelka. Lékař po krátkém rozhovoru s ní konstatoval, že dobře neovládá francouzský jazyk a po nahlédnutí do karty přistoupil k vynětí nitroděložního tělíska, aniž by ji předem vyšetřil. Během zákroku došlo k úniku plodové vody a i když lékař záhy pochopil svou chybu a paní Vo hospitalizoval, stěžovatelce musela být z terapeutických důvodů provedena interrupce. Společně se svým druhem podala paní Vo na lékaře trestní oznámení pro neúmyslné ublížení na zdraví a zabití dítěte. Rozsudkem byl ale amnestován, co se týče ublížení na zdraví a v otázce neúmyslného zabití soud připomněl, že stáří plodu v době zákroku bylo 20 – 21 týdnů, přičemž plod má životnost až v 6 měsících. 20-ti týdenní plod tedy není lidskou osobou ve smyslu trestního zákoníku a nemůže být předmětem neúmyslného zabití. Ve světle těchto okolností byl lékař zproštěn obžaloby.
62
[RoESLP 2004, 4: 206]
44
Odvolací soud změnil rozsudek v druhé části a uznal lékaře vinným z neúmyslného zabití. Vyšel přitom z toho, že ztráta dítěte byla způsobená v příčinné souvislosti s nedbalostí lékaře a že zákon poskytuje ochranu každému od počátku života, přičemž se nevyžaduje, aby se plod narodil živý, byl-li živý v okamžiku, kdy došlo ke spornému zásahu. Rozhodnutí odvolacího soudu však bylo zrušeno Nejvyšším soudem. Stěžovatelka se tedy obrátila na Evropský soud pro lidská práva a namítala porušení čl. 2 („Právo každého na život je chráněno zákonem. Nikdo nesmí být úmyslně zbaven života kromě výkonu soudem uloženého trestu následujícího po uznání viny za spáchání trestného činu, pro který zákon ukládá tento trest.“) a nedostatek ochrany nenarozeného dítěte ve francouzském právu, protože jednání lékaře nebylo kvalifikováno jako neúmyslné zabití. Počátek života má podle ní všeobecný význam a vědecky lze prokázat, že život začíná oplozením. Počaté, ale ještě nenarozené dítě by se nemělo považovat za pouhý „souhrn buněk“ ani věc, ale za lidskou bytost. Francouzská vláda však odmítla aplikovat toto ustanovení na dítě, které se má teprve narodit. Metafyzika ani medicína údajně nepřinášejí definitivní odpověď na otázku, zda a od kterého okamžiku je plod lidskou bytostí z pohledu práva. Odvolávala se přitom na předchozí rozhodnutí Komise ohledně problematického čl. 2 (například rozhodnutí Komise X. proti Spojenému Království, 1980), v kterých bylo konstatováno, že "právo" nelze odtrhnout od subjektu, k němuž se pojí, tj. v daném případě k člověku. Pokud by bylo uznáno, že plod požívá práva na život ve smyslu čl. 2 , znamenalo by to, že životy matky a plodu jsou si rovny. To by zároveň znamenalo povinnost sankcionovat státy, které umožňují potrat jako výraz práva ženy nakládat se svým tělem a těhotenstvím. Při sjednávání Úmluvy však státy zcela jistě neměly v úmyslu dát lidskému plodu právo na život, neboť to by bylo v rozporu s jejich vnitrostátní legislativou. Po posouzení dosavadního stavu judikatury soud konstatoval, že otázka „počátku práva každého na život“ dosud nebyla vyřešena. V již zmíněném rozhodnutí X proti Spojenému království bylo pouze judikováno, že pojem "každý" není možné aplikovat před narozením a že nenarozené dítě není "osobou" ani v obvyklém smyslu slova, ani v kontextu ustanovení Úmluvy. V rozhodnutí Reeve proti Spojenému království (1994) pak Komise vyloučila možnost, že by plod požíval absolutního práva na život, a to s ohledem na nutnou ochranu života matky, který nelze oddělit od života dítěte, jež se má narodit. Z uvedeného souhrnu judikatury a okolností dosud přezkoumávaných orgány Úmluvy tak údajně vyplývá, že: „nenarozené dítě není v kontextu národních legislativ považováno za
45
„osobu“, která požívá přímé ochrany čl. 2, a že jeho právo na život je, pokud existuje, implicitně omezeno právy a zájmy matky. Orgány Úmluvy však nevylučují, že za jistých okolností mohou být některé záruky přiznány i nenarozenému dítěti. Řešení těchto otázek vždy závisí na konfrontaci různých (často kontradiktorních) práv a svobod, jichž se dovolávají matka či otec vůči sobě nebo vůči dítěti, jež se má narodit.“ Důvody, které Soud vedou k tomuto konstatování, jsou především dva: většina států (a zejména Francie) ještě v rámci probíhající veřejné diskuse nedospěla ke konečnému řešení otázky ochrany plodu a na evropské úrovni neexistuje konsenzus týkající se vědecké a právní definice počátku života. Ani v tomto případě tedy „není vhodné a dokonce ani možné, odpovědět na otázku, jestli nenarozené dítě je nebo není „osobou“ ve smyslu čl. 2 Úmluvy“. Stěžovatelce bylo doporučeno podat proti nemocnici správní žalobu, o jejímž možném využití nebyla pravděpodobně nikdy informována. Její využití vidí soud jako účinný prostředek, který má k dispozici. Umožní totiž konstatovat chybu lékaře a zároveň přiznat ženě náhradu škody, která jí byla chybou lékaře způsobena. Trestní stíhání pak nebude nutné.
5. 3. 3. 1. Jaký závěr z rozhodnutí plyne?
Soud odmítl řešit otázku počátku lidského života s poukazem na její přílišnou složitost a nedostatek konsensu v zemích Evropy, čímž paní Vo odepřel možnost žádat trestněprávní postih za ztrátu svého pětiměsíčního dítěte. Uznal sice, že lidský život má vnitřní hodnotu, v tomto směru však rozhodnutí nevytváří příliš prostoru pro diskusi, protože nebudí pochybnosti. Života si vážíme všichni, je to to nejcennější co máme. Respektování stejné hodnoty všemi, sdílení úcty vůči témuž, pak pouhou biologickou podstatu života povyšuje na určitou společenskou kvalitu a zároveň ospravedlňuje posílení ochrany, kterou nám nabízí systém morálky o prostředky, jimiž je vybaveno právo. Jenže pokud uznáme výhradně vnitřní hodnotu lidského života, čím je potom dítě, které se stále nachází v těle matky? Je snad věcí, předmětem matčina vlastnictví, s nímž si může nakládat dle vlastního uvážení a jejíž zničení lze potrestat pouze podáním správní žaloby na nemocnici a žádostí o pokutu? Výše jsem uvedla, k jak absurdním závěrům by takovýto postoj vedl. Pokud ale uvážíme, že je v řadě zemí při problémech s těhotenstvím možné uzavřít dohodu s ženou, která dítě donosí a po narození předá jeho nové „matce“, nečiní to z dítěte předmět jistého obchodu, tedy něco jako věc? Mohu pak žalovat lékaře, který špatně provedl prenatální diagnózu a rodičům oproti očekávání předal dítě
46
„poškozené“? Lze po něm žádat náhradu škody, protože narozené dítě nesplňuje jejich očekávání? Život dítěte paní Vo měl tedy hodnotu. Jak vysoká však byla, když lékař, který jeho pětiměsíční vývoj zmařil, zůstal prakticky nepotrestán. Vždyť v pátém měsíci těhotenství dítě měří 19 – 20 centimetrů a váží zhruba 450g, reaguje zrychleným pohybem na silné nebo znepokojující zvuky a díky pokročilé lékařské technologii je schopné přežít mimo tělo matky63.
Základním problémem se tak jeví otázka, zda jednotlivec je subjektem nebo objektem práva na ochranu života. Na jedné straně lze konstatovat, že má-li člověk právo na život, má také právo o něm rozhodovat. Nemůže být tedy pouhým objektem péče státu či zdravotníků, ale je považován za subjekt. Jde o právo člověka disponovat svou integritou vůči všem. Na druhé straně nelze péči o člověka ponechat jenom na jednotlivci a stát musí tato oblast zajímat. Potud se tedy jednotlivec stává objektem64. Z uvedeného lze tedy učinit závěr, že český právní řád obsahuje různá ustanovení, která chrání lidský plod, jeho ochrana je však většinou koncipována jako ochrana těhotné ženy, jak se to projevuje zejména v právu trestním, pracovním a rodinném.
5. 4. Právní subjektivita plodu v občanském právu
Občanský zákoník se o lidském zárodku zmiňuje v souvislosti s přiznáním právní subjektivity. § 7 odst. 1 stanoví, že způsobilost mít práva a povinnosti má i počaté dítě, pokud se narodí živé, což má význam zejména pro právo dědické, kde je nasciturus chápán jako možný účastník občanskoprávního vztahu, ale pouze za předpokladu, že se narodí živý. Nabízí se tak otázka, jaký status je lidskému plodu tímto ustanovením přisouzen. Teoreticky by mohl mít postavení fyzické osoby nebo věci. Za fyzickou osobu ho nejspíš považovat nelze, subjektivita by mu jinak byla přiznána bez ohledu na to, jestli vůbec dojde k porodu a jestli se dítě narodí živé. Jak uvádí Prudil65 , ani příměr k věci se nejeví být vhodným. Odhlédneme-li od morálních problémů, které by tato představa mohla vzbuzovat, už na základě textu občanského zákoníku bychom museli dojít k problematickým důsledkům. Věc je předmětem vlastnictví, které opravňuje k držbě, 63
Hnutí pro život, Proč pláčeš, Miriam, Praha: Hnutí pro život ČR, 2000, s. 141 Zimek, J., Právo na život, Brno: Masarykova univerzita v Brně, 1995, s. 8 65 Prudil, L., Status lidského embrya v českém právu, v Status embrya: právnický, lékařský, psychologický a etický pohled: sborník k interdisciplinární konferenci, Brno: Institut pro biotiku, 1999, s. 7 64
47
užívání, požívání jejích plodů a nakládání s ní. Nemohli bychom se vyhnout přemýšlení o tom, jestli je dítě předmětem výlučného vlastnictví jediné osoby, v podílovém spoluvlastnictví více osob nebo společném jmění manželů. Jde o úvahy natolik absurdní, že zárodek nemůže být za věc považován. Stricto sensu je tak nositelem právní subjektivity nikoli plod, ale až narozený živý jedinec, jehož právní subjektivita vzniká ex tunc k okamžiku početí66.
5. 5. Trestněprávní úprava problému
Trestní právo chrání prostřednictvím jednotlivých skutkových podstat určité hodnoty a zájmy, které jsou pro společnost důležité a na jejichž dodržování je nutné trvat. V následujícím textu se budu zaobírat tím, jestli na základě ustanovení trestního zákona lze za takový zájem považovat i zdraví matky, ochranu jejího těhotenství a lidského plodu. Skutkovou podstatu trestného činu nedovoleného přerušení těhotenství upravuje trestní zákon v ustanoveních § 227, 228 a 229. To, co lze považovat za objekt, k jehož ochraně úprava směřuje, není příliš jasné. Logicky by to měl být především vyvíjející se lidský život až do okamžiku porodu, tento závěr je však některými autory67 zpochybňován. Podle jejich názoru to, že zdraví a život plodu chráněno není, lze odvodit z ustanovení § 229 trestního zákona, dle kterého se trestného činu nedopouští žena, která své těhotenství sama uměle přeruší nebo jiného o to požádá nebo mu to dovolí. Z toho má plynout, že plod, který je součástí těla matky, nepožívá samostatné právní ochrany a samotná matka se může rozhodnout i pro jeho případnou likvidaci. Neexistenci právní subjektivity plodu údajně dokazuje a contrario i to, že na poškození plodu nedopadají ustanovení trestního zákona o vraždě a ublížení na zdraví. Jistá míra právní ochrany poskytnuté lidskému zárodku plyne podle této teorie pouze z faktu, že za těžkou újmu na zdraví považuje § 89 odst. 7 písm. g) též „vyvolání potratu nebo usmrcení plodu“ a právě část ohledně usmrcení plodu je matoucí, protože o smrti a potažmo usmrcení je možné hovořit pouze v případě, že k ní došlo u fyzické osoby, která žila, což u plodu, vzhledem na další ustanovení trestního zákona nelze dovozovat.
66
Radvanová, S., Přerušení těhotenství, AUC II, 1968, s. 91 Prudil, L., Status lidského embrya v českém právu, v Status embrya: právnický, lékařský, psychologický a etický pohled: sborník k interdisciplinární konferenci, Brno: Institut pro biotiku, 1999, s. 7
67
48
Nezpochybnitelným objektem je tak pouze tělesná integrita ženy, její zdraví a život. Dle některých trestněprávních teorií68 rovněž zájem státu na populaci, který je takovýmito činy ohrožen. Předmětem trestného činu je plod, jehož bližšímu vymezení se však zákon nevěnuje.
5. 5. 1. Trestný čin nedovoleného přerušení těhotenství
Je zakázáno takové jednání, kdy se ženě napomáhá nebo se svádí k tomu, aby své těhotenství sama uměle přerušila, nebo jiného požádala nebo jinému dovolila, aby jí bylo těhotenství uměle přerušeno jinak než způsobem přípustným podle zákonných předpisů o umělém přerušení těhotenství. Pomoc těhotné ženě a její svedení je zde pachatelstvím, protože sama těhotná žena se trestného činu, vzhledem k § 229, nedopouští. Zároveň je nutné, aby k přerušení těhotenství došlo jiným způsobem, než přípustným podle zákonných předpisů, není proto trestné ženě pomáhat k potratu, který bude proveden v souladu se zákonem o umělém přerušení těhotenství a dalšími prováděcími předpisy. Trestní sazba je nastavena na trest odnětím svobody až na jeden rok. Odnětím svobody na jeden rok až pět let bude pachatel potrestán, způsobí-li činem těžkou újmu na zdraví nebo smrt. Ten, kdo se souhlasem těhotné ženy uměle přeruší její těhotenství jinak než způsobem přípustným
podle
zákonných předpisů o umělém přerušení těhotenství, bude potrestán
odnětím svobody na jeden rok až pět let a na dvě léta až osm let pokud takovým činem získá značný prospěch69, páchá-li činnost soustavně nebo způsobí těžkou újmu na zdraví70 nebo smrt. Stejně přísně, tedy dvěma až osmi lety vězení, jsou trestány případy podle § 228 odst. 3 a 4, kdy k nedovolenému přerušení těhotenství dojde bez souhlasu ženy, pokud by navíc žena při zákroku zemřela, hrozil by pachateli trest až dvanáct let. Příprava (§ 7 trestního zákona) k trestnému činu podle § 228 trestná není, protože nejde o zvlášť závažný trestný čin uvedený v dle § 41 odst. 2, ledaže by došlo k naplnění některé okolnosti podmiňující použití vyšší sazby dle odst. 2. Dojde-li k usmrcení plodu v důsledku nedbalosti, použije se ustanovení § 224 o způsobení těžké újmy na zdraví, jíž se podle § 89 odst. 7 písm. g) rozumí také vyvolání potratu nebo usmrcení plodu, a která je trestána odnětím svobody až na dva roky nebo
68
Kuchta, J., Trestní právo hmotné, zvláštní část, Masarykova univerzita v Brně, 1994. s 76 podle § 89 odst. 11 trestního zákona minimálně 500 000,- Kč 70 ta je blíže rozebrána v ustanovení § 89 odst. 7 trestního zákona 69
49
zákazem činnosti. Kvalifikovanou skutkovou podstatou je zde způsobení uvedené újmy v důsledku porušení důležité povinnosti vyplývající z pachatelova zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo mu uložené na základě zákona. Trestní sazba se zvyšuje na rozmezí šesti měsíců až pěti let a v úvahu připadá i peněžitý trest. Za způsobení těžké újmy na zdraví nebo smrti více osob hrubým porušením předpisů o ochraně životního prostředí nebo předpisů o bezpečnosti práce nebo dopravy anebo hygienických předpisů je v § 224 odst. 3 uveden trest odnětí svobody na tři léta až deset let.
5. 5. 2. Trestněprávní judikatura
Řada problémů zůstává i po důkladném studiu textu zákona nebo jeho komentáře nejasná. Nezbývá potom, než se obrátit na judikaturu. Tak například v případu Rt 10/87 bylo rozhodnuto o tom, že nenarozené dítě je součástí těla matky, když soud konstatoval, že: „usmrcení plodu v těle matky nelze považovat za usmrcení člověka, tedy za usmrcení "jiného" ve smyslu ustanovení zvláštní části trestního zákona obsahujícího tento znak, ale za způsobení újmy na zdraví samotné matce, součástí jejíhož těla dosud plod je“. Šlo zde o muže obžalovaného z trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 trestního zákona, který se v únoru roku 1986 pokusil doma neodborně vlastní manželce provést císařský řez, v důsledku čehož žena po poskytnutí lékařské péče porodila mrtvé dítě ženského pohlaví, u něhož bylo bezprostřední příčinou smrti nitroděložní udušení během neodborně provedeného porodu v domácnosti. Okresní soud byl toho názoru, že obviněný začal do průběhu porodu zasahoval až tři hodiny po počátku samotného porodního procesu, nemělo by se proto jednat ve smyslu vyhlášky č. 194/1964 Sb. o plod, ale o novorozené dítě, jehož smrt obviněný svým jednáním zapříčinil. Naproti tomu krajský soud protiargumentoval poukazem na odbornou literaturu, která uvádí, že narození živého dítěte je úplné vypuzení produktu koncepce z těla matky bez zřetele na délku trvání těhotenství, které po tomto vypuzení dýchá nebo projevuje jiné známky života. Obviněný tak zapříčinil smrt plodu, ne novorozeného dítěte. Nejvyšším soudem ČSR bylo rozhodnuto, že: „i když ustanovení § 222 trestního zákona ani jiná ustanovení o trestných činech proti životu a zdraví výslovně neuvádějí, co je třeba rozumět pod pojmem "jinému", …, z obsahu zákona je tím třeba rozumět živého člověka a nikoli též například dosud nenarozený lidský plod“. Za živého člověka lze považovat pouze živě narozený lidský plod. Proto také usmrcení plodu v těle matky není usmrcením člověka, resp. usmrcením "jiného" ve smyslu ustanovení zvláštní části trestního 50
zákona obsahujících tento znak skutkové podstaty. Jde však o způsobení újmy na zdraví samotné matce, součástí jejíhož těla dosud plod je. Rozdíl mezi trestným činem nedovoleného přerušení těhotenství podle § 228 odst. 3 trestního zákona a trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 trestného zákona, spáchaného vyvoláním potratu (§ 89 odst. 7 písm. g) trestního zákona) lze vyčíst z rozhodnutí Nejvyššího soudu R 45/1968. Šlo o případ z roku 1965, kdy bývalý přítel dívku ve vysokém stupni těhotenství několikrát udeřil pěstí a kopl do břicha, v důsledku čehož lékař po vyšetření konstatoval smrt plodu. Soudy prvního a druhého stupně mylně posoudily případ podle § 89 odst. 7 písm. g) trestního zákona, který uvádí, že: „těžkou újmou na zdraví se rozumí jen vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění. Za těchto podmínek je těžkou újmou na zdraví vyvolání potratu nebo usmrcení plodu“, čímž pominuly vzít zřetel na to, že v daném případě došlo k předčasnému porodu mrtvého plodu. Tím také soudy obou stupňů přehlédly, že toto vyvolání předčasného
porodu, i když
narozené dítě není
života schopné, nelze
považovat za vyvolání potratu ve smyslu výše citovaného ustanovení a nelze ho proto posoudit jako těžkou újmu na zdraví podle § 222 odst. 1 trestního zákona. Pokud můžeme z případu spolehlivě dovodit úmysl spáchat trestný čin i vědomost o stupni těhotenství, musíme konstatovat, že: „násilné jednání vůči ženě v úmyslu přerušit bez jejího souhlasu těhotenství, vykazuje znaky
trestného
činu nedovoleného přerušení těhotenství podle §
228 odst. 3 tr. zák. a nikoliv znaky trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák., spáchaného vyvoláním potratu (§ 89 odst. 7 písm. g) trestního zákona).“
Základní hodnotou chráněnou trestním zákonem je tak těhotenství ženy, které by mělo v ideálním případě skončit přirozeně, tedy porodem. Není-li tomu tak v důsledku jakéhokoli zákroku zvenčí, musí být tento proveden v souladu s předpisy upravujícími umělé přerušení těhotenství. Dokud se lidský plod nachází v těle matky, je chráněn prostřednictvím ochrany jejího těhotenství. Za samostatný subjekt je v trestním právu považován až v okamžiku, kdy se narodí. Je ovšem pravdou, že trestní právo ochranu nenarozenému životu poskytuje, a sice prostřednictvím poškozování práv matky. Nelze tedy argumentovat, že pokud není v předpisech ústavního nebo občanského práva přiznána lidskému plodu právní subjektivita, není mu právním řádem přiznána ochrana žádná. Přiznat právní subjektivitu mu ostatně ani nelze, byly by tak zpochybněny normativní základy práva. Právo ale disponuje prostředky, kterými jistá ochrana zaručena je. Prostřednictvím trestního práva se sice jedná o cestu subsidiární, kdy trestní represe má až podpůrnou roli, obdobně například v právu pracovním,
51
kde jsou těhotným ženám zaručeny speciální podmínky, to, že lidský plod chráněn je, však popřít nelze.
5. 6. Komparativní část - Velká Británie
Britská úprava je zakotvena v zákonu o potratech (Abortion Act) z roku 1967. Stanoví se v něm podmínky, kdy provedení interrupce, jinak trestné podle sekce 58 Offences Against The Person Act 1861, trestnou není. Jako trestný čin nedovoleného potratu nebude posuzován případ, kdy je těhotenství ukončeno registrovaným praktickým lékařem a zároveň jsou dva takoví registrovaní praktičtí lékaři v dobré víře názoru, že: a) žena není těhotná déle než 24 týdnů, a že další pokračování těhotenství by znamenalo riziko, větší než pokud bude těhotenství uměle přerušeno, ohrožení fyzického nebo psychického zdraví ženy nebo kteréhokoli dítěte z její rodiny b) přerušení je nutné k zabránění vážné a trvalé újmy na fyzickém nebo duševním zdraví ženy c) další pokračování těhotenství by zahrnovalo riziko ohrožení života těhotné ženy, větší, než pokud bude proveden potrat d) existuje podstatné riziko, že pokud by se dítě narodilo, bude trpět takovou fyzickou nebo psychickou abnormalitou, pro kterou bude vážně handicapováno. Navíc The Infant Life (Preservation) Act 1929, konkrétně jeho sekce 1 (1) jako trestný čin zmiňuje i takové jednání, kdy osoba, s úmyslem zničit život dítěte, které je schopné narodit se živé, způsobí schválně jeho smrt před tím, než existuje nezávisle na své matce. Podle zákonné domněnky je dítě schopné narodit se živé, pokud byla žena těhotná alespoň 28 týdnů. Ustanovení se však nevztahuje na případy, kdy je dítě usmrceno v dobré víře za účelem záchrany života matky. Tato výjimka má být vztažena na situace, kdy dítě nemůže být od matky odděleno normální cestou a jediným řešením, jak zachránit matku, je zabít dítě, protože pokud by k tomuto zákroku nedošlo, zemřeli by oba. Zajímavé je, že britský zákon přiznává právo pouze lékařům, a sice vytvořit si názor, jestli je provedení interrupce ospravedlnitelné. Žena žádné právo na interrupci nemá, ani pokud splňuje podmínky stanovené zákonem. Ze zákona navíc plyne, že pokud se dva lékaři rozhodnou, že podmínky zákona splněny jsou, žena nemá právo jejich závěr odmítnout. Tento přístup však v praxi není udržitelný a znamenal by nejspíš ublížení na zdraví. Pro vývoj právní úpravy v Británii byl velmi důležitý případ R. v. Borne z roku 1938. Doktor Bourne tehdy provedl interrupci čtrnáctileté dívce, která byla mnohonásobně znásilněna skupinou vojáků a sám na sebe podal žalobu, protože jeho jednání bylo do té doby 52
trestné. Soud však rozhodl, že: “z důvodu ochrany života matky může být interrupce provedena kdykoli během těhotenství”. Pod ochranu života matky byly zahrnuty nejen fyzické, ale i psychické komplikace.
5. 7. Roe vs. Wade
Nejen britská judikatura se často odvolává na americký případ Roe vs. Wade z roku 1973, který je v souvislosti s potraty nutné zmínit. Jedná se o jedno z nejspornějších rozhodnutí v historii Nejvyššího soudu USA. Na soud se tehdy obrátila Jane Roe, svobodná žena, která otěhotněla v důsledku znásilnění. Napadla ústavnost texaské zákona o umělém přerušení těhotenství, který stavěl provádění interrupcí, kromě případů ohrožení života matky na radu lékaře, mimo zákon. Žalobci opřeli své argumenty o koncept osobní svobody, vtělený do čtrnáctého dodatku k Ústavě, a do ochrany osobního, manželského, rodinného a sexuálního života, chráněného Listinou nebo právy, které lidem poskytuje devátý dodatek. Proti stála argumentace státu spočívající v jeho zájmech, nebo dokonce povinnosti, chránit život před narozením. Protože život začíná už v okamžiku početí, je tato povinnost rozšířena už do doby před narozením. Jenom v případech ohrožení života matky, by při vzájemném poměřování neměl život dítěte převážit. Podle názoru strany obhajující možnost interrupce však legislativa nebyla přijatá za účelem ochrany nenarozeného života, ale života matky. Svědčí tomu minimálně trestněprávní legislativa, kdy samotná žena nemůže být odsouzena za to, že si sama přeruší těhotenství nebo bude napomáhat jinému, aby na ní zákrok provedl. Na druhou stranu ale právě trestněprávní legislativy většiny amerických států uznávají právo rodičů vznést žalobu na protiprávní zabití, pokud se jejich dítě narodilo mrtvé, což vypovídá o tom, že život nenarozeného dítěte nepochybně chráněn je. Zároveň zde však vyvstává otázka, jestli touto žalobou nejsou chráněny jen zájmy rodičů a lidský plod reprezentuje pouze určitou potencialitu života. Soud se přiklonil k názoru, že „právo na ochranu soukromí, tak jak je zaručeno čtrnáctým dodatkem týkajícím se osobní svobody nebo dále dodatkem devátým, je natolik široké, aby zahrnulo rozhodnutí ženy o tom, jestli má ukončit své těhotenství nebo ne. Újma, kterou by stát mohl způsobit ženě upřením možnosti volby je zřejmá“. Zdravotní komplikace se mohou vyskytnout i v raném stádiu těhotenství, což může ženě způsobit těžkosti, a to nejen po dobu jeho trvání, ale i do budoucnosti. Její fyzické i psychické zdraví může být ohroženo péčí o dítě. A není to jen žena, která je v nebezpečí. 53
Pokud přivede nechtěné dítě do rodiny, která není schopná, psychicky nebo jinak, postarat se o dítě, bude to nutně znamenat stres pro všechny zúčastněné. A i kdyby rodina byla schopná péče, může se vyskytnout stigma neprovdané matky. Všechny tyto faktory by měly být zohledněny při konzultacích s odpovědným lékařem. V rozhodnutí se dále uvádí, že „právo ženy však není absolutní, neznamená, že by se mohla rozhodnout přerušit těhotenství kdykoli, jakkoli a z jakéhokoli důvodu. Jak bylo zdůrazněno výše, stát může prosazovat důležité zájmy na hájení zdraví vyžadováním určitých lékařských standardů a ochranou potenciálního života. V určitém stádiu těhotenství se tyto zájmy stávají dostatečně přesvědčivými na to, aby podporovaly nutnost regulace faktorů, které ovládají rozhodnutí o interrupci“. Je to nutné také z toho důvodu, že těhotná žena nemůže být izolována ve svém soukromí. Nosí v sobě lidský plod. Její situace je proto naprosto odlišná od
soukromí
v jiných otázkách manželství nebo například vzdělávání. Je proto vhodné, aby stát v určitém okamžiku a míře zasáhl v zájmu ochrany svých zájmů na zachování života matky i plodu. Za tento okamžik byl ve světle tehdejších lékařských poznatků považován moment, kdy se plod stává životaschopným, protože pak už má domnělou schopnost smysluplně žít mimo dělohu své matky a zásahy státu tak mají logické i biologické ospravedlnění. Texaský zákon, který přístup k legální interrupci omezuje nutností lékařského doporučení, a to jen za účelem záchrany života matky, byl zhodnocen jako příliš obecný, protože nečiní žádný rozdíl mezi potraty provedenými v raném a pozdním stádiu těhotenství a připouští pouze jediný možný právní důvod k tomuto zákroku. Soud doporučil, aby „pro fázi zhruba do konce prvního trimestru bylo rozhodnutí ponecháno na odborném názoru ženina lékaře. Pro následující období je na vůli státu, jestli bude za účelem ochrany života matky regulovat rozhodování lékaře. Doba, v které už je plod životaschopným, už ale vyžaduje chránit i potenciální život, proto se stát může rozhodnout regulovat a třeba i zakázat interrupce s výjimkou případů, kdy je dle názoru lékaře, její provedení nutné k záchraně života matky.“ Otázka, kdy život začíná, byla i v tomto případě shledána příliš složitou. Vzhledem k tomu, že ani odborníci z oblastí jako filosofie, medicína, nebo teologie nejsou schopni nalézt jediné společné řešení, těžko ho bude hledat soudní moc.
5. 7. 1. Podstata rozhodnutí v očích odborné i laické veřejnosti
54
Rozhodnutí rozpoutalo mezi odbornou i laickou veřejností bouřlivou debatu. Zatímco progresivní hnutí za ženská práva jeho výsledek uvítalo, se závěrem se naopak nehodlala smířit nábožensky orientovaná část populace, která je v Americe tradičně velmi silná (Deklarace Svaté kongregace, zveřejněná rok po případu Roe vs. Wade, zdůraznila, že: „Je pravda, že není úlohou práva volit mezi hledisky, ani vnucovat spíš jedno než druhé. Život dítěte má však přednost před všemi názory. Člověk se nemůže dovolávat svobody myšlení, aby zničil tento život… Ve všech dobách je úlohou státu ochránit lidská práv každé osoby a chránit nejslabší“71). Nelíbila se jim nejen samotná podstata rozhodnutí, ale i způsob, jakým by mělo být takto důležité a problematické téma řešeno, protože nejde o úpravu přijatou legislativním sborem, ale pouze soudem. Tím spíš, že později vyšlo najevo, že Jane Roe znásilnění jako důvod svého těhotenství pouze předstírala v touze dosáhnout zrušení přísného texaského zákona. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí bylo vyneseno velmi pozdě na to, aby interrupci podstoupila, dítě porodila a předala k adopci. Svého jednání později začala hluboce litovat a stala se z ní velmi aktivní zastánkyně protipotratového hnutí. Právní teoretici a filosofové řešili a řeší podstatu rozhodnutí i argumenty obou stran dodnes. Například John Stuart Mill, významný britský filosof, zastával názor, že parlament může jednat pouze ve jménu ochrany práv a zájmů konkrétního jednotlivce, ne žádných vnitřních hodnot, které je nutné ponechat na svědomí každého z nás. S tím ale polemizuje Dworkin. Podle něj ženino rozhodnutí podstoupit interrupci neovlivňuje jen ji samotnou, ale i hodnoty, které sdílíme. Rozhodování o životě a smrti mezi ně kvůli své morální váze nepochybně patří, musíme je proto brát vážně. Kvůli těmto hodnotám doporučuje ženu informovat o filosofických a sociálních argumentech, které hovoří pro pokračování v těhotenství. Hodnotu, kterou lidský život má, zdůrazňuje i Jürgen Habermas, profesor filosofie ve Frankfurtu. Podle něj není možné otázky života zužovat na biologickou kategorii, ale jde v nich především o kvalitu, která je utvářená společností. Tvrdí, že dítě předmětem našeho zájmu nečiní okamžik, kdy už na něm lze vizuálně vysledovat lidské rysy, ale máme vůči němu morální a právní povinnosti kvůli němu samotnému. V tomto ohledu nabízí rozlišení mezi důstojností lidského života a lidskou důstojností, která je zaručena každé osobě72.
71
Dworkin, R., Morálnosť interrupcií, v Právo ženy? Štúdie o problematike interrupcií, Bratislava: Kalligram, 2004, s. 122 72 Habermas, J., Budoucnost lidské přirozenosti, Praha: Filosofia, 2003, s. 46
55
5. 7. 2. Doporučení, které právní teoretici nabízí
Dworkin nám nabízí interpretační schéma, které odpovídá na otázku co může stát udělat v zájmu toho, aby jeho občané rozhodovali o počatém životě plodu v souladu s úctou k vlastní hodnotě života73Kiss. Použití nátlaku může mít podle něj dva jednoduše diferencované cíle. Jedním je konformní postoj, při kterém se jednotlivec přizpůsobuje takovým pravidlům, která podle chápání většiny nejlépe ochraňují a ctí posvátnost života. V souladu s tímto postojem se žena uchyluje k interrupci jen v případech, v kterých je podle posouzení většiny přerušení těhotenství oprávněné nebo alespoň povolené. Druhým je zodpovědný postoj, při kterém člověk vnímá rozhodnutí týkající se pokračování anebo přerušení těhotenství jako morálně složité rozhodování, uvědomuje si, že na vlásku visí základní hodnoty a jeho rozhodnutí se nezrodí lehkovážně, ale až po důkladném zvažování, starostlivém přehodnocení svého předchozího přesvědčení. Otázkou tedy je, zda cílem státního regulování interrupcí má být vynucení konformního nebo zodpovědného chování. János Kiss je názoru74, ke kterému se přikláním, že státní úprava okolností výkonu interrupcí nemůže sloužit vynucování konformity. Pokud by stát vykonávání interrupcí zakázal, zavázal by se jednomu ze sporných stanovisek posvátnosti života a tím by společnosti vnutil jistý morální názor. To však nemůže učinit, pokud neobhajuje práva jednotlivce, ale objektivní, neosobní hodnoty. Tam, kde stejně jako v otázce posvátnosti života společnost rozdělují interpretace nějaké vlastní hodnoty, nebo morálního významu této hodnoty, a kde jsou důsledky konformního rozhodnutí neměnné, zanechávající z životě jednotlivce hluboké stopy, tam se stát musí omezit na vynucení zodpovědného postoje. Z toho vyplývá, že pokud se zeptáme, jaký ústavní status je třeba přisoudit plodu, odpověď nemůže vést do soupeřících teologických a metafyzických názorů o statusu plodu. Rozhodující argumenty, které umožní spolužití v jednom státu, lze čerpat jen ze společného základu: z principů ústavy, z reality zdravého rozumu, z minimálních norem každodenní morálky.
73
Kiss, J., Interrupčný zákon, v Právo ženy? Štúdie o problematike interrupcií, Bratislava: Kalligram, 2004, s. 201 74 tamtéž
56
6. RESUMÉ
This diploma thesis deals with the problem of abortion and right to life. They accepted new regulation about abortion in Portugal short time ago, Polish Parliament deals with this topic these days which shows us that abortion is very actual problem and with regard to its substance, it always will be. Legislature changes are usually closely linked to quite strong public discussions because the base of our problem is connected with a lot of moral aspects. There are two contending claims standing against each other. We have interests of pregnant woman that should be free to make a choice about her future and a number of children she wants to have. Oh the other hand there is a child, at that time inside her body that is absolutely defenceless and dependent on the help from outside. The decision about the way how to help him or maybe whether there should be any help at all must depend on the regulation adopted by the state. This regulation must reflect public opinion that is usually based on tradition of each country, its history and religion. There are two big movements operating all around the world that try to persuade every member of public about their truth. I mean pro-life and pro-choice movements. Attitudes of both of them are sometimes little bit extreme, their way how to make arguments more convincing is to affect our feelings as much as possible that is why they appeal to our compassion and conscience. They organise public discussions, print their own publications where we can see lot of sad pictures or read letters of experienced people. They do not hesitate to use very strong words and expressions, not all of them are based on true fact. I tried to show an example of analogies with murder or a body as a subject of our property that are incorrect. While writing my diploma I found out how complicated this problem is because there are many philosophical, theological, ethical or scientific theories about the essence of life, when it begins, about the status of embryo and these problems that had not found common consensus yet. That is why the majority of states chooses the way of compromise in their legal regulation of abortion. We live in democratic society so we should not be told what we are supposed to think or believe in. Everyone should be free to make his own opinion about abortion because it is a problem so strongly connected with moral standards that everyone go in so the state should not have any power to make this decision for us. Whatever position we choose there is one thing we will have in common – the value of life. Because everyone prizes his life a lot, the share of the same subject of this value makes it 57
generally acceptable. The only thing is that we should not make our life valuable because of its biological substantiality but because of its sociological importance. There are many abortions performed every year all around the world. We should value the human life more and better and to stop being careless or irresponsible. We have to rely on the methods of contraception and prevention to make the problem of decision making of women about abortions as utmost as possible.
58
ZÁVĚR
Světová zdravotnická organizace uvádí, že je ročně provedeno 40 – 60 milionů interrupcí, což je, jen pro představu, stejně jako mrtvých za druhé světové války. Jenom naše malá země mohla být od 60. let minulého století o více než 3 miliony obyvatel bohatší, nebýt možnosti legálně ukončit těhotenství. Jde o údaje vzbuzují emoce. Nemusíme být zastáncem žádného extrémního přístupu odmítajícího interrupci za každé situace, aby v nás zanechaly silný dojem. I když má počet provedených zákroků, alespoň v České republice, klesavou tendenci, nabízí se otázka, jestli není naší společností tento problém poněkud bagatelizován, protože zmíněná čísla jsou skutečně alarmující. Je nepochybné, že právo ženy rozhodovat svobodně o svém osobním a rodinném životě je jedním z jejích základních práv. Jde o otázky tak intimního charakteru, že není možné pokoušet se komukoli určovat, jak se v nich má rozhodovat nebo jeho svobodu volby jakkoli omezovat. Lidský život, ať už v jakékoli fázi svého vývoje má naprosto zřejmou hodnotu, kterou je nutné chránit. A pokud bude tato jeho hodnota brána na lehkou váhu, ubírá se společnost špatným směrem. Hodnota lidského života má v souvislosti s problematikou interrupcí zásadní význam. Při psaní této práce jsem zjistila několik základních problémů, z kterých tento závěr plyne. Ve většině z nich proti sobě stojí protichůdné zájmy matky a lidského plodu, jehož status není dosud úplně jasný. Souvisí totiž velmi úzce s problematikou počátku lidského života, tedy problémem silně ovládaným různými náboženskými, filosofickými i vědeckými teoriemi, z nichž některé byly v textu rozebrány a zhodnoceny. Kterou z nich zvolit jako nejpřesnější nebo nejpřesvědčivější je úkolem, na který zatím nelze najít jednoznačnou odpověď. Odhlédneme-li od těchto teorií, nezpochybnitelnou nám zůstává právě hodnota lidského života, kterou všichni ctíme. Právě toto společné sdílení a úcta vůči témuž z ní činí cosi, co je nutné respektovat a chránit, ozřejmuje nám totiž skutečnost, že lidský život není pouze biologickou kategorií, ale má především zásadní význam sociální. Bylo zmíněno několik situací, jako například vážné ohrožení zdraví matky nebo plodu a otěhotnění v důsledku znásilnění, kde dle mého názoru situace příliš komplikovaná není, s těmito případy ostatně počítají i ty nejpřísnější světové právní úpravy. Extrémní názory sice nacházejí argumenty hájící právo dítěte narodit se i zde, domnívám se ale, že jde o situace natolik komplikované a složité zejména pro ženu, že jakékoli apely na její svědomí a přesvědčení usilující o to, aby si dítě ponechala, její rozhodování naopak činí zbytečně komplikovanější a pro ni bolestivější. 59
Méně jasný je však problém u argumentů opírajících se o tělesnou integritu ženy a vlastnictví, kterým nad svým tělem vládne. Spíše než o vlastnictví by se tyto argumenty měly opírat o již zmíněnou svobodu volby, protože pokud činíme z něčího těla předmět vlastnictví, snižujeme tím jeho hodnotu, nemluvě o hodnotě mateřství. Žena se tak stává z rozumně uvažující bytosti pouze jedincem, který má právo činit si se svým majetkem, co se mu zlíbí. Tělo ženy je uzpůsobeno k tomu, aby v něm byl počat lidský život. Pokud se žena rozhodne tuto svou biologickou roli zastat, porodit dítě a stát se tak matkou, je to její rozhodnutí. Pokud ne, jde opět o její volbu, kterou musíme respektovat. Není ale možné zaměňovat svobodu volby s předmětem vlastnictví, jak se tomu v mnohých argumentech děje. Stejně tak dochází k chybám v argumentaci strany druhé. Nabádá nás sice k tomu, abychom správně označovali a pojmenovávali skutečnosti s interrupcemi souvisejícími, většinou s cílem zapůsobit na emoce, ne vždy však zcela přesně. Zmíněná analogie s vraždou je toho myslím dobrým příkladem. Právu tak vzniká velmi nelehký úkol, a sice zvolit řešení, které bude svými prostředky prosazovat a vynucovat. Vzhledem k tomu, že se demokratický stát snaží zůstat hodnotově neutrální, není možné konstruovat otázky ochrany nenarozeného života na základě náboženských nebo filosofických teorií, protože pak by stát svým občanům vnucoval určité přesvědčení nebo vyznání, které sám zvolil. V textu bylo ukázáno, jak zákonodárce problém vyřešil v podmínkách naší republiky. Byl rozebrán současný zákon o umělém přerušení těhotenství, který je více než dvacet let starý a tato skutečnost je z některých jeho ustanovení patrná. Novelizační tendence, vycházející především z iniciativy Hnutí pro život ČR a některých poslanců KDU-ČSL, se vydávají cestou větších restrikcí a omezení přístupu k interrupcím. Na příkladu Polska jsem se snažila ukázat, že se nejedná o směr správný, snížení počtu provedených zákroků dosáhneme spíše zkvalitněním prevence spočívající v metodách antikoncepce. Z části
věnované
úpravě
v občanském
právu
a
základních
lidskoprávních
dokumentech vyplynulo, jak obecně je problém statutu lidského plodu v těchto oblastech řešen. Dospěla jsem ale zároveň k závěru, že usilování o jeho vybavení právní subjektivitou možné není, zpochybnili bychom tím samotné normativní základy práva. Přesto však nám právní řád nabízí jiné prostředky, jakými je nenarozený život chráněn, ať už jde o odvětví práva trestního nebo pracovního. Zvolená řešení nejsou vždy zcela zřejmá a jednoznačná. Otázkou ovšem je, jestli vůbec lze nabídnout řešení lepší. Ochrana nenarozeného života totiž zůstává především morálním problémem, který odráží, jakou hodnotu lidskému životu přisuzujeme. Vzhledem 60
k tomu, že jde o rozhodnutí matky, záleží především na tom, jakou hodnotu mu přisuzuje ona. Nepochybuji o tom, že jde o rozhodování velmi složité, podléhající mnoha faktorům, při jejichž posuzování není na místě lehkovážnost. Ženě by měly být nastíněny všechny možnosti a varianty, aby konečný výběr by správný jak pro ni, tak i pro ostatní. Volba pak musí zůstat výhradně na ní, je proto nutné omezit jakékoli faktory, které by ji mohly činit méně svobodnou. Myslím tím vlivy okolí, ženina partnera nebo rodičů, dále například její ekonomickou nebo sociální situaci a podmínky pro důstojný rozvoj a výchovu dítěte. Měli bychom usilovat o to, aby žena, která touží po tom přivést na svět své dítě, nebyla odrazována žádnou z těchto skutečností, neboť z volby by se tak stávalo spíše donucení. Vyžadováním zodpovědného přístupu se přestane význam nenarozeného života zužovat pouze na biologickou kategorii, ale zohlední i smysl společenský, který nepochybně má a který je nutné vidět především. .
61
LITERATURA
Monografie
CVIKOVÁ, Jana a JURÁŇOVÁ, Jana, Možnosť voĺby. Aspekty práv a zodpovednosti, Bratislava: Aspekt, 2001, 409 s. ISBN 80-85549-25-5 ČERNÝ, Milan a SCHELLEOVÁ, Ilona, Právní úprava umělého přerušení těhotenství, Praha: Eurolex Bohemia, 2003, 56 s. ISBN 80-86432-60-2 DWORKIN, Ronald, Life’s dominion, An argument about abortion, euthanasia and individual freedom, New York: Vintage books, 1993, ISBN 0-679-73319-1 FOOTOVÁ, Philippa et al., Právo ženy? Překl. Ján Habdák et al, Bratislava: Kalligram, 2001, 22O s., ISBN 80-7149-612-X GRADY, John, Interrupce ano nebo ne? Překl. Karel Dachovský, Praha: Řád, 1992, 23 s., ISBN 80-901189-3-3 HABERMAS, Jürgen, Budoucnost lidské přirozenosti: Na cestě k liberální eugenice?. Překl. Alena Bakešová, Praha: Filosofia, 2003, 125 s., ISBN 80-7007-174-5 HARRIS, John, The value of life. An introduction to medical ethics, London: Routledge, 1991, 281 s., ISBN 0-7100-9895-2 KOLEKTIV AUTORŮ PF UK, Občanská a lidská práva, Praha: Aleko, 1992, 127 s., ISBN 80-85341-28-X KÜHN, Zdeněk, Ochrana lidského plodu v trestním právu, Praha: Institut pro další vzdělávání soudců a státních zástupců, 1998, 63 s., KUCHTA, Josef, Trestní právo hmotné. Zvláštní část, Brno: Masarykova univerzita, 1994, 120 s., ISBN 80-2101-027-4 LEE, Robert a Morgan, Derek, Birthrights.Law and ethics at the beginnings of life, London: Routledge, 1990, 222 s. LENDEROVÁ, Milena, MACKOVÁ, Marie, BEZECNÝ, Zdeněk, Dějiny každodennosti dlouhého 19. století, II. díl: život všední i sváteční, Pardubice: Univerzita Pardubice, 2005, 181 s., ISBN 80-7194-756-3 PAVLÍČEK, Václav, Ústava a ústavní řád České republiky: komentář. 2. díl, Práv a svobody, Praha: Linde, 2002, 1164 s., ISBN 80-7201-391-2 ŠÁMAL, Pavel, Trestní zákon: komentář/ II. díl (§91 až 301), Praha: C. H. Beck, 2004, s. 723 – 1719, ISBN 80-7179-896-4
62
UCHÁČOVÁ, Kateřina, Proč pláčeš, Miriam: utrpení žen po potratu: „postabortivní syndrom“: svědectví postižených žen a informace lékařů o psychických následcích potratu, Praha: Hnutí pro život ČR, 134 s., ISBN 80-238-4824-0 Unsafe abortion, , Global and regional estimates of the incidence of unsafe abortion and associated mortality in 2000, Fourth edition, World Health Organization, Ženeva, 2OO4, 82 s., ISBN 92 4 159180 3 ZIMEK, Josef, Právo na život, Brno: Masarykova univerzita, 1995, 36 s., ISBN 80-2101140-8 ZLATUŠKA, Jiří, Status embrya: právnický, lékařský, psychologický a etický pohled: sborník k interdisciplinární konferenci/ konference se koná pod záštitou rektora Masarykovy univerzity prof. RNDr. Jiřího Zlatušky, CSc, Brno: Masarykova univerzita, Institut pro biotiku – občanské sdružení, 1999, 37 s.
Články
ADAMUS, Vladimír, Právo na život a dobrovolné přerušení těhotenství, Správní právo 7/92, s. 12 – 25 BARTÁK, Alexandr, Umělé přerušení těhotenství, (citováno 2. 3. 2007), dostupný z: http://www.volny.cz/a.bartak/upt.html BRITSKÉ LISTY, 21. 3. 2007, dostupný z http://www.blisty.cz/art/33454.html ČURDOVÁ, Anna, Ani ve starověku se interrupce nepokládaly za trestné, (citováno 1. 3. 2007), dostupný z: http://www.blisty.cz/2004/4/1/art17540.html HEJL, Zdeněk, Historie zákonů o umělých potratech, (citováno 3. 3. 2007), dostupný z: http://prolife.cz/potrat/ KARAS, Miroslav, Polka porazila Polsko (citováno 29. 3. 2007), dostupný z http://www.ct24.cz/vyhledavani/index_view.php?id=208984 HLINKA, Miroslav, My, stát a problematika „nechtěných“ dětí, Obrana národa, 2/2002, (citováno 5. 3. 2007), dostupný z: http://www.svedomi.cz/ HNUTÍ PRO ŽIVOT ČR, Vývoj potratů v České republice podle druhu a způsobu provedení, (citováno 31. 1. 2007), dostupný z http://www.prolife.cz/potrat/?id=28 HNUTÍ
PRO
ŽIVOT
ČR
-
Memento,
http://www.prolife.cz/potrat
63
(citováno
30.
3.
2007),
dostupný
z
KARHAN, Jan, KOVÁŘ, Petr, Stav a vývoj zákonodárství umělého přerušení těhotenství ve světě a u nás, (citováno 1. 3. 2007), dostupné z: http://www.planovanirodiny.cz/view MITLÖHER, Miroslav, Vybrané právní a etické problémy spojené s narozením těžce malformovaného jedince, Zdravotnictví a právo 2/2001, s. 16 - 21 PARKANOVÁ, Vlasta, K návrhu potratového zákona, Parlamentní listy 30. 6. 2003 PIETRUCHOVÁ, Olga, Situácia v oblasti reprodukčných práv na Slovensku, (citováno 20. 2. 2007), dostupný z www.moznostvolby.sk POVOLNÝ, David, Pravoslavný kněz Libor Halík stojí před porodnicí už téměř dva roky, (citováno 2. 3. 2007), dostupný z http://uwaga.solnet.cz/Rubriky/Stisk/Halik.html SOKAČOVÁ, Linda, Česká republika: něco málo z historie interrupcí, 5.1.2006, (citováno 20 . 2.2007), dostupné z: http://www.blisty.cz/2006/1/5/art26365.html SOKAČOVÁ, Linda, Genderový balíček 2/2005, Gender studies, o.p.s., s. 20, dostupný z http://www.feminismus.cz/download/GB_reprprava_0205.pdf STOLÍNOVÁ, Jitka, Problémy v neonatologii z hlediska právního, Československá pediatrie 6/1983, s. 367 – 370 ŠAMANOVÁ,
Gabriela,
Potratovost,
(citováno
12.
3.
2007),
http://www.socioweb.cz/index.php?disp=temata&shw=244&lst=119
64
dostupný
z
