Masarykova univerzita v Brně Právnická fakulta Katedra občanského práva
Diplomová práce Typologie právnických osob v novém občanském zákoníku
Iva Meluzínová 2013
„Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Typologie právnických osob v novém občanském zákoníku zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury.“
-------------------------------------------------
2
Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucímu své diplomové práce prof. JUDr. Janu Hurdíkovi, DrSc. za cenné rady a chápavý a vstřícný přístup v průběhu zpracování této práce. Dále bych ráda poděkovala svým nejbližším za neocenitelnou podporu a trpělivost.
3
Abstrakt Hlavním cílem diplomové práce je rozbor typologie právnických osob v novém občanském zákoníku. Popisným a komparačním způsobem práce analyzuje jednotlivé typologické atributy a věnuje se charakteristickým a identifikačním znakům právnických osob. Kromě nutného teoretického základu je tématem práce obecný rámec typologie právnických osob. Práce analyzuje typologické otázky z hlediska nového občanského zákoníku, a to nejen aplikací teoretické báze, ale pro zajištění opravdu komplexního pohledu na budoucí českou úpravu práce obsahuje i srovnání oproti moderním evropským trendům, zejména obdobné úpravě v Nizozemském království. Klíčová slova: právnická osoba, občanský zákoník, typologie, rekodifikace, korporace, fundace, ústavy
4
Abstract The main target of the thesis is an analysis of the typology of legal entities in the new civil code. Using a descriptive and comparative method the thesis analyses individual attributes within this area and comments on characteristic and identification signs of legal entities. Besides from the necessary theoretical basis the thesis also deals with a general framework of the typology of legal entities. The thesis further analyses typological issues from the perspective of the new civil code not only by an application of the theoretical basis but to ensure a true and complex view on the future Czech legislation the thesis also includes a comparison with modern European trends, represented by an analogical legislation in the Kingdom of Netherlands.
Key words: legal entity, civil code, typology, recodification, corporation, foundation, institute
5
Obsah ÚVOD ................................................................................................................................. 9 1
K POJETÍ PRÁVNICKÉ OSOBY ....................................................................... 11 1.1 VELKÉ TEORIE PRÁVNICKÝCH OSOB................................................................ 11 1.1.1 Teorie fikce .................................................................................................. 12 1.1.2 Teorie reality ............................................................................................... 12 1.1.3 Moderní teorie ............................................................................................. 13
2
K POJMU PRÁVNICKÉ OSOBY ....................................................................... 14 2.1 HISTORICKÝ VÝVOJ INSTITUTU PRÁVNICKÝCH OSOB OD ANTIKY PO NOVOVĚK 15 2.2 VÝVOJ ÚPRAVY PRÁVNICKÝCH OSOB A JEJICH TYPOLOGIE NA ČESKÉM ÚZEMÍ 18 2.2.1 Úprava právnických osob v ABGB.............................................................. 18 2.2.2 Právnické osoby ve středním občanském zákoníku ..................................... 21 2.2.3 Úprava právnických osob v občanském zákoníku podle znění z roku 1964 22 2.2.4 Úprava právnických osob de lege lata ........................................................ 24
3 CHARAKTERISTICKÉ A IDENTIFIKAČNÍ ZNAKY PRÁVNICKÝCH OSOB ............................................................................................................................... 27 3.1 VZNIK NA ZÁKLADĚ ZÁKONA .......................................................................... 28 3.2 PRÁVNÍ OSOBNOST (ZPŮSOBILOST K PRÁVŮM A POVINNOSTEM).................... 30 3.3 SVÉPRÁVNOST (ZPŮSOBILOST K PRÁVNÍM ÚKONŮM) ..................................... 30 3.4 DELIKTNÍ ZPŮSOBILOST ................................................................................... 31 3.5 ORGANIZAČNÍ STRUKTURA PRÁVNICKÉ OSOBY .............................................. 32 3.6 EVIDENCE PRÁVNICKÉ OSOBY VE VEŘEJNÉM REJSTŘÍKU ................................ 33 3.7 NÁZEV PRÁVNICKÉ OSOBY .............................................................................. 34 3.8 SÍDLO PRÁVNICKÉ OSOBY ................................................................................ 35 3.9 NÁRODNOST (OSOBNÍ STATUT) PRÁVNICKÉ OSOBY ........................................ 36 4
K TYPOLOGII PRÁVNICKÝCH OSOB OBECNĚ ......................................... 39 4.1 KATEGORIZACE PODLE POVAHY A MÍRY INGERENCE ZÁKONODÁRCE NA VZNIK, ZMĚNU A ZÁNIK PRÁVNICKÝCH OSOB .......................................................................... 40 4.1.1 Právnické osoby soukromého práva ........................................................... 41 4.1.2 Právnické osoby veřejného práva ............................................................... 41 4.2 PODLE ROZSAHU PŮSOBNOSTI PŘÍSLUŠNÉ NORMY, V JEJÍMŽ REŽIMU MAJÍ PŮVOD (NÁRODNÍHO REŽIMU) ...................................................................................... 41 4.3 PODLE ÚČELU USTAVENÍ PRÁVNICKÝCH OSOB ............................................... 42 4.3.1 Právnické osoby ustavené za účelem soukromým či veřejným.................... 42 4.3.2 Právnické osoby ustavené za účelem veřejné prospěšnosti......................... 43 4.4 PODLE CHARAKTERISTIKY FAKTICKÉHO ZÁKLADU PRÁVNICKÉ OSOBY ......... 43
5
TYPOLOGIE PRÁVNICKÝCH OSOB V NOZ................................................. 45 5.1 POTŘEBA REKODIFIKACE OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU ........................................ 45 5.2 PRÁVNICKÉ OSOBY V NOZ .............................................................................. 47 5.3 KORPORACE ..................................................................................................... 47 5.3.1 Spolky .......................................................................................................... 48 5.3.2 Korporace v režimu ZOK ............................................................................ 53 a) b) c) d)
Veřejná obchodní společnost................................................................................................. 54 Komanditní společnost .......................................................................................................... 54 Společnost s ručením omezeným .......................................................................................... 55 Akciová společnost ............................................................................................................... 55
6
e)
Družstvo ................................................................................................................................ 56
5.4 FUNDACE ......................................................................................................... 57 5.4.1 Nadace......................................................................................................... 58 5.4.2 Nadační fond ............................................................................................... 62 5.5 ÚSTAV .............................................................................................................. 64 6 TYPOLOGIE PRÁVNICKÝCH OSOB DLE NIZOZEMSKÉHO OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU ....................................................................................... 67 6.1 PRÁVNICKÉ OSOBY VEŘEJNÉHO PRÁVA........................................................... 67 6.2 CÍRKVE A OSTATNÍ NÁBOŽENSKÉ SPOLEČNOSTI ............................................. 68 6.3 PRÁVNICKÉ OSOBY SOUKROMÉHO PRÁVA ...................................................... 68 6.3.1 Spolek .......................................................................................................... 68 6.3.2 Družstvo a vzájemná pojišťovací společnost............................................... 70 6.3.3 Akciová společnost (Naamloze vennootschap – NV) .................................. 71 6.3.4 Společnost s ručením omezeným (Besloten Vennootschap met Beperkte Aansprakelijkheid- BV) ............................................................................................ 72 6.3.5 Nadace......................................................................................................... 72 ZÁVĚR ............................................................................................................................ 76 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY ........................................................................... 78
7
Seznam použitých zkratek ABGB
zákon č. 946/1811 Sb.z.s., Obecný zákoník občanský
BW
Burgerlijk Wetboek Boek 2. Rechtspersonen
BV
společnost s ručením omezeným dle nizozemského práva
EU
Evropská Unie
návrh z. o VRPaFO návrh zákona o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob NOZ
zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník
NV
akciová společnost dle nizozemského práva
ObčZ
zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů
Občanský Zákoník
zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v původním znění
ObchZ
zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů
ZOK
zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech
8
Úvod Právní řád České republiky čeká v roce 2014 jedna z největších změn v jeho novodobé historii. Komplexní rekodifikace soukromého práva v podobě nového občanského zákoníku, zákona o obchodních korporacích a zákona o mezinárodním právu soukromém, představuje jednu z největších výzev, kterým naše země musela za poslední dobu čelit. Dvouletá legisvakanční lhůta je pro mnohé příliš krátkým obdobím na to, aby se připravili na přechod na naprosto jinou úpravu soukromého práva. Jiní naopak poukazují spíše na to, že dosud nebyly přijaty doprovodné a prováděcí předpisy. Tak či onak se jedná o významnou změnu v českém soukromém právu, na kterou je třeba se důkladně připravit. Nový kodex zcela jistě vnese čerstvý vítr nejen mezi právnické obory, z nichž všechny se budou muset adaptovat na zcela novou situaci. Zejména soudy stanou před nelehkým úkolem interpretace nově formulovaných ustanovení. Stejná situace ale nastane rovněž mezi neprávníky, zejména podnikateli, jejichž život a praxe budou jistě novým kodexem významně ovlivněny. Text nového občanského zákoníku sleduje odklon od zastaralé úpravy, která doposud obsahuje prvky překonané struktury socialistického práva a v souladu s recentními tendencemi evropského soukromoprávního vývoje přibližuje český právní řád moderním trendům. Téma typologického začlenění právnických osob v novém občanském zákoníku jsem si zvolila především proto, že o typologii právnických osob bylo sice napsáno mnohé, avšak mnoho z pramenů, ze kterých samozřejmě a mimo jiné, v této práci čerpám, pochází z doby, kdy ještě nebyla zcela jasná konečná podoba nových kodexů. Tato práce si neklade za cíl objasnit celou problematiku právnických osob podle nového občanského zákoníku. To vzhledem k rozsahu celého kodexu a jeho souvisejících předpisů není možné. Naopak, vzhledem k nemožnosti zachytit v textu, jež je limitován rozsahem diplomové práce, komplexně veškerou problematiku, vychází tato práce z obecné problematiky typologie právnických osob a nastiňuje i konkrétní podobu úpravy právnických osob, jak ji upravuje právě nový občanský zákoník.
9
Naznačuje též odpověď na otázku korelace globálního aktuálního vývoje odpovídající právní úpravy a její kompatibility s novým českým zakotvením této problematiky. Pro správné pochopení tohoto tématu jsem považovala za nutné zabrousit hluboko do minulosti, abychom mohli společně sledovat vývoj v této oblasti a nakonec stanout tváří v tvář novému kodexu, který spolu s dalšími souvisejícími předpisy nahradí dosavadní soukromé právo. Při zpracování textu jsem zvolila metodu popisnou v kombinaci s metodou komparační vedoucí ke srovnání jednotlivých úprav a zachycení elementárních změn. Za účelem důkladného porovnání s nejmodernějšími směry úpravy právnických osob, resp. soukromého práva vůbec jsem v poslední kapitole části práce přikročila ke srovnání s občanským zákoníkem Nizozemského království, který je v současné době odbornou veřejností považován za jeden z nejpropracovanějších a nejkvalitnějších soukromoprávních kodexů vůbec. Práce se člení na šest kapitol. Cílem prvních tří kapitol je nastínění předpokladů a východisek pro samotné typologické zařazení právnických osob v nové právní úpravě, které je věnována zbylá část práce. V první kapitole bude pojednáno o teoretických východiscích zakotvení právnických osob a jejich vlivu na právní úpravu. Druhá kapitola obsahuje exkurz napříč historií se sledováním vývoje institutu právnických osob a následně jeho chápání českým zákonodárcem. Navazuje kapitola věnovaná charakteristickým znakům společným všem právnickým osobám. Zde naznačím terminologické a faktické změny v této úpravě, především ve vztahu k typologii právnických osob. Hlavnímu cíli práce, tedy typologii právnických osob, jsou věnovány následující dvě kapitoly, kde nejprve v kapitole číslo čtyři čtenáře seznámím s obecným chápáním kategorizace právnických osob a s některými teoretickými východisky, která jsou v textu uplatněna později. Pátá kapitola se nejúžeji věnuje typologii právnických osob podle nového občanského zákoníku. Rozebrána jsou východiska pro novou úpravu a dále jsou analyzovány jednotlivé typy a subtypy právnických osob, které v novém kodexu nalezneme. V navazujícím exkursu jsou stručně popsány i právnické osoby podle zákona o obchodních korporacích. V sedmé kapitole čtenář nalezne srovnání nové české úpravy se stávající právní úpravou v Nizozemském království.
10
1
K pojetí právnické osoby „Svého času bylo napsáno, že definic právnických osob je tolik, kolik je autorů,
kteří se touto problematikou zabývali. Ačkoli bylo k problematice právnických osob popsáno bezpočet stran, zůstává pojmové vymezení právnické osoby jako takové stále neuzavřeno, protože se žádný z různých pokusů v tom směru nedočkal většinové akceptace.“1 I přes výstižnost výše uvedeného výroku se v úvodní části práce autorka pokusí krátce nastínit alespoň nejvýznamnější myšlenkové proudy a teorie, které ovlivnily pojetí právnických osob a mají nezanedbatelný význam i dnes. Na místech, která nebudou kolidovat s historickou přesností, bude autorka uvádět pojmosloví v souladu s novým občanským zákoníkem (zákon č. 89/2012 Sb., dále jen „NOZ“).
1.1 Velké teorie právnických osob Právní teorie a potažmo ani praxe dlouhá léta nebyly s to uznat ideu právní existence osob odlišných od osob fyzických, neboť právní myšlení se nenacházelo na potřebném stupni abstrakce. Teoretické koncepce právnických osob se objevují až v průběhu 19. století v prostředí významného názorového konfliktu a prolínání dvou velkých právních škol, a to školy přirozenoprávní a pozitivistické. Představitelé iusnaturalismu, tedy přirozenoprávní větve, zastávali názor, že není jiného subjektu práva než člověka, jako přirozené osoby nadané vrozenými a nedotknutelnými právy. Pozitivisté se naopak klonili k názoru, že objektivní právo je nadřazeno subjektivnímu právu. V této souvislosti vyzdvihovali roli zákonodárce, coby všemocného tvůrce práva, který vlastním rozhodnutím uděluje či odnímá subjektivní práva, jakožto výstup práva objektivního, a tedy sám rozhoduje, kdo bude subjektem práv. Pod vlivem obou těchto filozoficko-právních směrů myšlení a historických okolností se začíná odštěpovat právní osobnost morálních osob od člověka a etablují se teorie vzniku právnických osob, teorie fikce a reality. „Do jisté míry možno říci, že obě z těchto teorií vděčí za
1
ŠVESTKA, Jiří, Jiří SPÁČIL, Marta ŠKÁROVÁ a Milan HULMÁK. Občanský zákoník: komentář. 2. vyd. Praha: Beck, 2009, 2 sv. ISBN 9788074001086., s. 228.
11
svou existenci přirozenoprávnímu typu myšlení, ovšem se silným zprostředkujícím vlivem myšlení právně pozitivistického.“2
1.1.1 Teorie fikce Za první ucelenou koncepci je dle literatury považována teorie fikce, jejíž autorství je připisováno Fridrichu Carl von Savignymu3 a jeho následovníkům. Tato teorie vychází z přirozenoprávní myšlenky, že právnická osoba je pouze právní fikcí, která je nadána subjektivními právy jen na základě příslušné právní úpravy. Právnická osoba tedy z pohledu iusnaturalismu sice ve skutečném životě nemá právní osobnost, avšak pro účely zjednodušení právních vztahů a umožnění spolupráce jednotlivých osob je výhodné právní osobnost zákonem právnickým osobám přiznat. O toto pojetí se opírá i dnešní platné právo, a to jak v České republice, tak i mnoha jiných zemích. NOZ, jenž se otevřeně hlásí k návratu k přirozenoprávní doktríně, vychází z premisy, že právnická osoba jakožto normativní derivace člověka nemůže existovat bez existence zákona. Teorie fikce se staly základním kamenem při sjednocování pojetí právnických osob a tvorby jejich všeobecné specifikace v nové úpravě českého soukromého. Fiktivní teorie „se tak staly základem pro sjednocení pojetí právnických osob, vytvoření jejich obecné charakteristiky a základem jejich postupně se sjednocující obecné typologie.“4
1.1.2 Teorie reality Vývojově mladší teorie reality vznikající od přelomu 19. a 20. století jako reakce na nedostatky teorií fikce naopak vycházejí z překonání učení přirozenoprávní školy. Rozdílně od fiktivních teorií pracují s právnickou osobou jako institutem skutečným, tedy reálně existujícím. Je povinností zákonodárce, aby tuto skutečnost do právního řádu reflektoval. Z výše uvedeného vyplývá, že právnické osoby jsou právem akceptovány, nikoliv konstruovány. Teorie reality ovlivňovala pojetí právnických osob v minulosti. 2
HURDÍK, Jan. Osoba a její soukromoprávní postavení v měnícím se světě. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2004, 131 s. ISBN 8021033223. s. 85. 3 Friedrich Carl von Savigny (1779–1861) právník žijící v Německu, nejznámější představitel racionalistické přirozenoprávní školy. 4 HURDÍK, Jan. Právnické osoby a jejich typologie. 2. dopl. vyd. Praha: C.H. Beck, 2009, xi, 108 s. ISBN 9788074001680, s. 21.
12
„Z hlediska stop, které tyto teorie zanechaly v právu současnosti, je nutno upozornit zejména na praktický střet dvou koncepcí řešících odlišně zejména otázku, kdo stojí při zrodu právnických osob (právnické osoby).“5
1.1.3 Moderní teorie Mezi moderní teorie řadí právní nauka koncepce právnických osob vznikající během 20. století v reakci na společenský tlak. Novodobé koncepce ve své podstatě vlastně rozvíjejí a modifikují klasické teorie na základě požadavků společnosti, kladou důraz na přirozenoprávní pojetí osob v právním smyslu. Z moderních teorií lze příkladně jmenovat zájmovou teorii právnických osob, teorii právnických osob jako syntézy právních pravidel nebo Westermannovu teorii přičitatelnosti.
5
HURDÍK, Jan. Právnické osoby - realita nebo fikce? Právní rozhledy : časopis pro všechna právní odvětví, Praha: Beck, 1999, roč. 7, č. 3, s. 125-127. ISSN 1210-6410. S. 125.
13
2
K pojmu právnické osoby Pojem právnická osoba je z pohledu právní nauky, ale i jazykovědy, pojmem
relativně novým6, ačkoliv myšlenka, která se za tímto pojmem skrývá, tedy sdružování osob, je lidstvu vlastní již od nepaměti. Z hlediska sémantiky lze považovat přídavné jméno „právnická“ za lehce zavádějící, protože může v laické veřejnosti vyvolávat mylný pocit, že se takto označovaný právní útvar odvozuje přímo od slova právník, se kterým ve skutečnosti, pozitivisticky vzato, vůbec nesouvisí.7 Jako příhodnější by se tedy jevilo označení právní osoba. Označení právnická osoba je právní konstrukcí neustále se měnící v souladu s potřebami společnosti, a to zejména s jejím politickým a ekonomickým vývojem. Od počátku civilizace pociťovali lidé potřebu uzavírat svazky, díky kterým měla takto soudržná skupina silnější pozici oproti jedincům, kteří stáli mimo ni. Taková forma spolupráce umožňovala snadnější a efektivnější dosažení stanovených cílů, kterých by jednotlivci dosáhli jen s velkými obtížemi. Uzavření svazku osob umožňovala např. už právní úprava v antickém Římě, kde vznikla tzv. societas iuris civilis, kterou zná platné české soukromé právo i v dnešní době jako institut sdružení upravený v § 829 občanského zákoníku. Ačkoliv se analýze problematiky právnických osob věnují mnohé právní i neprávní obory, v mnoha právních řádech zemí kontinentální Evropy se náhledy na její význam u jednotlivých autorů často liší. Již staří Římané věděli, že: „Omnis definitio in iure civili periculosa est: parum estenim, ut non subverti possit – V právu civilním je každá definice nebezpečná: neboť jen málokdy se stane, že by nemohla být vyvrácena; viz. D 50, 17, 202 – Iavolenus.“8 V praxi přetrvává stav, kdy se potýká „právní literatura a právní praxe včetně judikatury ve většině zemí kontinentální Evropy dlouhodobě s celou řadou nezodpovězených či nejednotně řešených otázek spojených s 6
Poprvé tento pojem na počátku 19. století použil německý právník Gustav Hugo (1764-1844) k označení subjektu odlišného od osoby přirozené. 7 ELIÁŠ, Karel. Občanský zákoník: velký akademický komentář : úplný text zákona s komentářem, judikaturou a literaturou podle stavu k 1.4.2008. Praha: Linde, 2008, s. 1397-2639. ISBN 9788072016877. s. 143. 8 KINCL, Jaromír, Valentin URFUS a Michal SKŘEJPEK. Římské právo. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 1995, xxii, 386 s. ISBN 8071790311. s. 356.
14
procesem vzniku, právního uznání, právní existence, místa v právních vztazích právnických osob, jakož i otázek dalších, již dílčí povahy, řada z nich pramení z nejednotného teoretického konceptu právnických osob jako umělého právního útvaru, přijímaného jednotlivými skupinami či jednotlivými autory těchto názorů.“9 Lze však konstatovat, že teorie práva obvykle definuje právnické osoby prostřednictvím osob fyzických, tedy subjektů nadaných právy a povinnostmi. Zpravidla, ovšem ne bezvýjimečně10, tak lze právnické osoby „charakterizovat jako umělé (právem vytvořené) útvary, odvozené od osob fyzických, a zásadně vybavené právními způsobilostmi adekvátními osobám fyzickým, tj. způsobilostí k právům a povinnostem a způsobilostí k právním úkonům.“11 Právě vzhledem k neexistenci jednotné všeobecně přijímané legální definice je ke správnému pochopení současné podoby obecně přijímaného pojetí právnických osob a jeho vývojových tendencí vhodné věnovat se jeho genezi a charakteristickým znakům.
2.1 Historický vývoj institutu právnických osob od antiky po novověk Základy institutu právnické osoby můžeme nalézt již v klasickém římském právu, ačkoliv chápání jeho podstaty bylo zcela nepochybně odlišné od toho současného. „Římští právníci nedospěli nikdy k takovému stupni abstrakce právního myšlení, která by umožňovala formovat pojem právnické osoby jako abstraktní model, relativně nezávislý na člověku, z jehož podstaty se zrodil.“12 Jednotlivé entity, které bychom dnes zařadili mezi právnické osoby, upravovali vždy pouze kazuisticky. Staří Římané používali pro potřeby práva termín personae vice fingitur, který označoval právnickou osobu jako osobu umělou či fiktivní, existující na místě osob nebo působící jako osoby. Zpočátku bylo takto chápáno sdružení fyzických osob, tedy universitates personarum (předobraz současných korporací), s postupným vývojem ke 9
HURDÍK, Jan. Právnické osoby: (obecná právní charakteristika). 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2000, 169 s. ISBN 8021022787. s. 8. 10 Např. úprava v NOZ. 11 FIALA, Josef, Milana HRUŠÁKOVÁ, Jaruška STAVINOHOVÁ, Jan HURDÍK, Lenka DOBEŠOVÁ a Markéta SELUCKÁ. Občanské právo: výklad je zpracován k právnímu stavu ke dni 31.8.2006. Praha: ASPI, 2006, xxxv, 963 s. ISBN 8073572125. s. 22. 12 HURDÍK, Jan a Jaroslav KATOLICKÝ. K pojetí právnických osob. Vyd. 1. Brno: Masarykova univerzita, 1992, 95 s. ISBN 8021004576. s. 16.
15
konci starověku též sdružení majetku či věcí, známé jako universitates rerum (zárodek fundací), jež byly právně nezávislé na existenci přirozených osob. Římské právo chápalo korporace jako samostatný subjekt práva vytvořený seskupením fyzických osob, směřující k dosažení právním řádem aprobovaného účelu na základě určitých pravidel uvedených v povinně vytvářených stanovách. Průlom představoval vznik sdružení osob, jež bylo právně nezávislé na členech, kteří jej vytváří a od nichž odvozovalo svoji právní osobnost. „Tuto povahu korporace pregnantně vyjadřuje definice římských právníků, např. dluhuje-li se co pospolitosti, nedluhuje se to jednotlivcům, dluhuje-li co pospolitost, nedluhují to jednotlivci (Ulpianus). To znamená, že majetek korporace není ve vlastnictví (resp. spoluvlastnictví) členů korporace a naopak: na majetek členů nemá korporace vůbec žádná práva.“13 Korporace disponovala schopností být nositelem práv a povinností ve stejném rozsahu jako přirozená osoba, vyjma omezení v oblasti dědického práva. Coby fiktivní osoba však nebyla svéprávná ani deliktně způsobilá. Na veřejnosti jejím jménem vystupovaly orgány zřízené na základě stanov, jejichž jednání nezakládalo korporaci odpovědnost. Již právníci antického Říma rozlišovali veřejné korporace, představované samotným římským státem, městy (civitates) nebo obcemi (vici), a soukromé korporace, reprezentované různými spolky (collegia). Vývojově mladším typem právnické osoby, známým již ve starověkém Římě, je nadace. Vznik a rozvoj právní úpravy nadace je datován až do 4 st. př. n. l., tedy do doby Justiniánovy14. V této době dochází též k první, ačkoliv značně nesystematické, kodifikaci nadačního práva v rámci textu Codex Iustinianus15. Jako nadace v tomto kodexu bylo označováno sdružení vyčleněného majetku či věcí, které sloužilo výhradně k humanitním nebo náboženským účelům. Ve formě nadací tedy vznikaly např. nemocnice, sirotčince nebo chudobince. Nadace podléhaly náboženskému dozoru
13
Kincl J., Urfus V., Skřejpek M. 1995, op.cit., s. 80. Císař Justinián, známý též jako Justinián Veliký, (celým jménem Flavius Petrus Sabbatius Iustinianus) byl východořímský císař vládnoucí v letech 527-565, který se zasloužil o rozsáhlou kodifikaci římského práva, známou jako Corpus Iuris Civilis. 15 Codex Iustinianus je první část sbírek práv a zákonů kodifikujících soukromé právo ve starověkém Římě (Corpus Iuris Civilis). Vznikaly v 6. století a jejich autorem byl římský císař Justinián I. 14
16
a kněžské schválení podmiňovalo vznik nadace coby právního subjektu. „Na rozdíl od korporací měly nadace plnou způsobilost dědickou, požívaly i četné výsady další.“16 Římské právo znalo i jiný způsob sdružování lidí. Tím byla societas, tedy společnost založená společenskou smlouvou mezi dvěma a více osobami s účelem dobrat se společného právem povoleného cíle. Každý společník přispíval do společnosti určitým majetkovým vkladem, který mohl spočívat mimo jiné též v dobrém jméně či určitých poznatcích a odborných zkušenostech. Pro účely této práce dále postačí konstatování, že takto zřízená společnost nebyla subjektem práv a povinností, a tedy nemohla být ani právnickou osobou jako takovou. Období středověku v evropském prostoru úzce souvisí s křesťanstvím a vírou vůbec. V této době vzniká potřeba identifikovat církev a vypořádat se s problematikou právní osobnosti jejích jednotlivých složek. Pod vlivem katolické doktríny dochází k prohloubení abstraktního chápání osoby v právním smyslu. Kanonické právo prosadilo použití pojmu persona mystica nebo persona ficta pro označení seskupení více jedinců. Ve smyslu křesťanské věrouky byl výraz persona rovněž využíván k označení božské existence, což vedlo k položení kořenů antropomorfního chápání osoby v právním smyslu. „V období středověku se na vývoji pojmu osoba v právním smyslu podílelo mimo jiné i úsilí glosátorů, kteří vedle kanonického práva významným způsobem přispěli k zformování a přijetí termínu osoba v právním smyslu jako abstraktní právní kategorie.“17 Glosátoři18 svojí činností přispěli k prohloubení právního myšlení a vytvoření základů teorie fikce, o které bylo pojednáno dříve v této práci. Za významný mezník ve vývoji konceptu právnických osob lze považovat období velkých soukromoprávních kodifikací, které probíhalo v kontinentální Evropě na konci 18., a zejména pak během 19. století. V důsledku prudkého rozvoje v ekonomické oblasti a rostoucího konkurenčního prostředí na hospodářském trhu docházelo 16
Kincl J., Urfus V., Skřejpek M. 1995, op. cit. s. 82. HURDÍK, Jan. Osoba a její soukromoprávní postavení v měnícím se světě. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2004, 131 s. ISBN 8021033223. s. 82. 18 Škola glosátorů vznikla na přelomu 11.-12.stol. a je spojena s univerzitou v italské Bologni. Stala se první římskoprávní školou, jejíž představitelé jsou považováni za zakladatele právní vědy. Věnovali se studiu zejména Digest, tedy sbírky spisů římskoprávních autorů. Své závěry formulovali v podobě stručných poznámek ke zkoumanému textu = tzv. glosy. Přispěli ke sjednocení výkladu a zobecnění úpravy soukromého práva antického Říma. 17
17
ke koncentraci podnikatelů a obchodního kapitálu do centrálně organizovaných celků. Zřizovaly se nové typy obchodních společností, které kumulovaly majetek s cílem eliminovat rizika podnikání.
2.2 Vývoj úpravy právnických osob a jejich typologie na českém území 2.2.1 Úprava právnických osob v ABGB Soukromoprávní úprava v českých zemích, jako v jedné z částí habsburské monarchie, spadala do působnosti Allgemeines Bürgerliches Gesetzbuch neboli Všeobecného zákoníku občanského (dále jen „ABGB“)19 vyhlášeného patentem č. 946/1811 Sb. z. s. císaře Františka I. v roce 1811. Na základě zákona č. 11/1918 Sb. (tzv. recepční norma) jej Československá republika přijala za součást svého právního řádu a jako takový platil až do roku 1950. ABGB se tak stal na dlouhá léta nejdůležitějším obecným soukromoprávním předpisem na našem území.20 Úpravu institutu právnických osob obsahoval § 26, který formuloval tzv. morální osobu (die moralische Person). „Vzájemná práva dovolené společnosti jest posouditi podle smlouvy nebo účelu a podle zvláštních ustanovení o těchto věcech vydaných. Naproti jiným osobám používají dovolené společnosti zpravidla stejných práv jako jednotlivé osoby. Nedovolené společnosti jako takové nemají práv ani proti svým členům ani proti jiným osobám, a nemohou práv vůbec nabývati. Nedovolenými společnostmi jsou pak ty, které politickými zákony zvláště byly zakázány, nebo které zřejmě porušují bezpečnost, veřejný řád nebo dobré mravy.“21 Pojem „právnická osoba“ však ABGB nezaváděl a pojednával pouze o společnostech. „Vágní ustanovení vymezující pojem právnických osob má § 26, pro náležitou práci s pojmem právnické osoby je však toto 19
Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch für die gesammten Deutschen Erbländer der Österreichischen Monarchie byl významnou kodifikací občanského práva v habsburské monarchii s platností pro všechny země rakouského císařství, vyjímaje země Koruny uherské. Platnou právní úpravou na českém území byl až do roku 1950, kdy byl nahrazen tzv. středním občanským zákoníkem, v oblasti pracovního práva byl nahrazen až vydáním zákoníku práce v roce 1965. Dodnes platí ve znění mnoha novelizací v Rakousku a Lichtenštejnsku. Vycházel z tradic římského soukromého práva. 20 V této souvislosti je nutné zmínit, že ABGB bylo významným inspiračním zdrojem při vytváření nového občanského zákoníku. 21 Srov. § 26 Zákona č. 946/1811 Sb.z.s., Obecný zákoník občanský. In: ASPI právní informační systém]. Wolters Klu er ČR cit. 10. 3. 2013]. (dále jen „ABGB“).
18
ustanovení nedostatečné. ABGB však používá termínů společnost, obec, morální osoba, těleso (Körper) aj., které v dnešním pojetí jsou považovány za právnické osoby. Za pochybnější lze považovat chápání termínů nadace, obecně prospěšný ústav, klášter, řád,
či společenství
(Gemeinshaft).“22
Uvedené
ustanovení
rozlišovalo
mezi
společnostmi dovolenými a nedovolenými. Dovoleným společnostem připisovalo stejný rozsah práv jako osobám jednotlivým. Z logiky věci naopak nedovoleným společnostem právní subjektivitu ani žádná práva vůči společníkům či třetím osobám nepřiznávalo. Za nedovolené se považovaly zejména společnosti zákonem zakázané nebo sice výslovně nezakázané, ale ve své faktické činnosti narušující bezpečnost, veřejný řád nebo dobré mravy. Další úpravu společností zakotvil ABGB v Druhém dílu, Druhém oddílu týkajícím se osobních práv k věcem, a to v 27. hlavě nazvané O smlouvách o společenství statků.23 V § 1175 stanovil, že „smlouvou, kterou dvě nebo více osob se shodlo, že spojí jen svou činnost, nebo také své věci ke společnému užitku, zřizuje se společnost ke společnému výdělku.“ Typologicky šlo tedy o společenství osob (nejméně dvě osoby spojovaly svoji činnost) nebo smíšené společenství osob a majetku, za předpokladu, že tyto osoby také spojovaly své věci, společenství bylo vždy zřízené ke společnému užitku. K ustavení mohlo dojít pouze zakladatelským jednáním, v tomto případě společenskou smlouvou. U obchodníků měla být podle zvláštních obchodních a politických zákonů smlouva zapsána do příslušných rejstříků a veřejně vyhlášena, avšak pokud šlo o společné provedení jen jednotlivých obchodů, postačovalo smlouvu „uvést v patrnost“ v obchodních knihách.24 Na základě společenské smlouvy bylo možné nabýt vlastnictví, vlastnictví samého se vždy nabývalo a společenství statků nebo věcí vzniklo teprve odevzdáním jich.25 Ustanovení § 1182 se vypořádalo s vlastnictvím společenství. Všechny statky výslovně určené ku provozování společného obchodu, tvořily kapitál nebo kmenové jmění společnosti. Vše ostatní, co bylo ve vlastnictví každého člena, bylo pokládáno za zvláštní jmění.26 Kmenové jmění tvořily peníze nebo
22
HURDÍK J., KATOLICKÝ J. 1992, op.cit. s. 48. Srov. § 1175-1216 ABGB. 24 Srov. § 1179 ABGB. 25 Srov. § § 1181 ABGB. 26 Srov. § § 1182 ABGB. 23
19
ocenitelné věci a užitek z tohoto byl pokládán za společné vlastnictví členů. Kdo vkládal jen činnost, měl nárok na zisk, nikoliv však na kmenové jmění. Zisk se dělil v poměru příspěvků ke kapitálu a vykonané práce měly být vyrovnány.27 Společnost zanikala „sama sebou“ jestliže společná záležitost byla dokončena nebo když dosažena být nemohla. Zanikala také, jestliže kmenové jmění bylo zničeno nebo uplynula doba, po kterou měla společnost trvat. Před uplynutím sjednané doby mohla být společenská smlouva vypovězena, pokud zemřel nebo vystoupil člen, na němž provoz obchodu hlavně záležel.28 Smlouvu sjednanou bez určení doby trvání společnosti bylo možné vypovědět z libovolného důvodu, nikoliv však „obmyslně nebo nevčas“.29 Dvoučlenná společnost zanikala smrtí jednoho z členů. Práva členů nepřecházela zpravidla na dědice, společenská smlouva však měla možnost upravit přechod práv odlišně. Člen mohl být ze společnosti vyloučen, neplnil-li podstatné povinnosti podle smlouvy, upadlli do konkursu, byl-li prohlášen za marnotratníka nebo pro zločin pozbyl důvěry. Zákon požadoval k účinnosti zřízení či zániku společnosti veřejné vyhlášení. Uvedená úprava se vztahovala i na obchodní společnosti v případě, že zvláštní předpis nestanovil jinak. Právní úpravu obchodních společností uvedl do tehdejšího československého právního řádu recepční zákon č. 11/1918 Sb., který přejal ustanovení obecného zákoníku obchodního (s úvodním zákonem č. 1/1863 ř.z.). Takto byla inkorporována veřejná společnost obchodní jako osobní společenství dvou nebo více osob, společnost komanditní, v níž se účastnil alespoň jeden společník majetkovým vkladem (komanditista) a alespoň jeden společník osobně ručící, přičemž se připouštělo, aby kapitál komanditistů byl rozložen na akcie nebo akciové podíly (společnost komanditní na akcie). Upravena byla i společnost akciová, v níž se všichni společníci účastnili pouze majetkovými vklady neručíce za závazky společnosti osobně a tichá společnost, která však byla provozována majitelem živnosti a nesměla přijmout firmu, která by i jen naznačovala poměry obchodní společnosti.
27
Srov. § 1193 ABGB. Srov. § 1211 ABGB. 29 Srov. § 1212 ABGB. 28
20
2.2.2 Právnické osoby ve středním občanském zákoníku V důsledku politických změn na našem území a v důsledku státního převratu v roce 1948 vyvstal tlak na opuštění evropských kontinentálních principů a na změnu platné zákonné úpravy podle zásad sovětského práva. Totalitní ideologie v podstatě zavrhovala existenci soukromého práva, neboť „uznat za socialismu existenci soukromého práva by znamenalo uznat také existenci soukromého zájmu jednotlivce hodného právní ochrany, i kdyby kolidoval s obecným zájmem dělnické třídy na budování socialismu, což není možné, protože pak by se soukromé právo stalo útočištěm zbytků kapitalismu.“30 Příkladem změny, která se odráží v platné občanskoprávní úpravě dodnes, je nahrazení tradičního pojetí společenské smlouvy smlouvou o sdružení,31 tedy novým smluvním typem, s úmyslem zamezit shromažďování kapitálu a jeho následnému využívání k podnikatelské činnosti. Občanský zákoník, přijatý v rámci tzv. právnické dvouletky v roce 1950 (zákon č. 141/1950 Sb.), označovaný též jako „střední občanský zákoník“, neobsahoval legální definici institutu právnických osob, výslovně však přiznal plnou způsobilost k právům a povinnostem „osobám rozdílným od osob fysických“32 a zavedl tím do právního řádu prvně označení „právnické osoby“. Stanovil, že pokud je právnická osoba tvořena členy, neodpovídají tito za závazky právnické osoby, nestanoví-li zvláštní předpisy jinak.33 Dle způsobu ustavení rozdělil právnické osoby na osoby zřízené zákonem, osoby zřízené orgánem k tomu příslušným a osoby zřízené s přivolením takového orgánu.34 Kodex tedy neumožňoval založení zakladatelským právním jednáním. Právnické osoby měly svůj vlastní název, byla upravena také ochrana jména před užíváním jinou osobou. V ustanovení § 563 přiznal střední občanský zákoník způsobilost k právům a povinnostem i dalším právnickým osobám, které „dosud trvají“ (rozumí se k datu účinnosti zákona č. 141/1950 Sb., tedy 1. 1. 1951); tuto způsobilost časově omezil do přijetí nové zákonné úpravy. Výjimkou se staly společnosti zřízené podle dřívějšího obchodního práva, pokud o nich nebylo ustanoveno jinými předpisy, a společnosti podle 30
KNAPP, Viktor. Právo veřejné a soukromé. Právník, roč. 1950. č. 89. s. 99 - 100. Srov. § 489 a násl. odst. 1 Zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník. In: Beck-online právní informační systém]. C.H. Beck cit. 15.3.2013]. (dále jen „z. č. 141/1950 Sb.“) 32 Srov. § 18 odst. 1 z. č. 141/1950 Sb. 33 Srov. § 20 z. č. 141/1950 Sb. 34 Srov. § 18 odst. 2. z. č. 141/1950 Sb. 31
21
obecného zákoníku občanského, které podle § 563 odst. 2 zanikly dnem 1. 1. 1951. Ač zákoník nezakotvil ustavení právnické osoby zakladatelským jednáním, v § 19 připustil úpravu vnitřních poměrů právnických osob (vedle úpravy zákonné) i stanovami. Lze vysledovat i náznak osobního společenství osob, neboť v § 20 bylo uvedeno, že členové právnické osoby neodpovídají za její závazky, nestanoví-li zvláštní předpis jinak. „Nově byly vytvořeny především národní a komunální podniky, podniky státního obchodu aj.“35 Zcela nové ustanovení, poplatné tehdejší době a režimu, představoval § 20 z. č. 141/1950 Sb., který přisoudil zvýhodnění ve formě zvláštní ochrany socialistickým
právnickým
osobám,
reprezentovaným
„zejména
dobrovolnými
organizacemi vytvořenými lidem a národními nebo komunálními podniky“.36 Zejména z úpravy majetkových práv ve středním zákoníku lze vyčíst, že ačkoliv tento předpis výslovně nezakotvil právní subjektivitu Československého státu, za právnickou osobu jej považoval.37
2.2.3 Úprava právnických osob v občanském zákoníku podle znění z roku 1964 V reakci na názory, že střední zákoník „plně neodráží poměry a vztahy, které se v naší společnosti v dané etapě vývoje socialismu vytvořily“38, prošlo soukromé právo na počátku 60. let dvacátého století velkými změnami. „Namísto občanského zákoníku z roku 1950 byly v roce 1963 a 1964 vydány právní kodexy tři, a to občanský zákoník č. 40/1964 Sb. (dále jen „Občanský Zákoník“), hospodářský zákoník č. 109/1964 Sb. a zákoník mezinárodního obchodu č. 101/1963 Sb.“39 Tyto předpisy neměly jednotící povahu, každý z nich představoval zvláštní kodex samostatně upravující pouze určitou část soukromoprávních vztahů. Výraznou změnu zaznamenala občanskoprávní terminologie, když místo tradičního pojmu právnická osoba zavedl Občanský Zákoník
35
DVOŘÁK, Jakub, Vývoj občanského práva. In Vývoj práva v Československu v letech 1945 – 1989 Sborník příspěvků. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Nakladatelství Karolinum, 2004, 914 s. ISBN 8024608634. s. 476. 36 Srov. § 21 z. č. 141/1950 Sb. 37 Srov. např. §101, 102, 121 aj. z. č. 141/1950 Sb. 38 KADLECOVÁ, Marta, Karel SCHELLE, Renata VESELÁ a Eduard VLČEK. Vývoj českého soukromého práva. Vyd. 1. Praha: Eurolex Bohemia, 2004, 213 s. ISBN 8086432831. s. 94. 39 SCHELLEOVÁ, Ilona a Karel SCHELLE. Civilní kodexy: 1811-1950-1964. Vyd. 1. Brno: Doplněk, 1993, 594 s. ISBN 8021005971. s. 32.
22
tehdy ideologicky vhodnější pojem socialistická organizace zahrnující státní, družstevní a společenské organizace a jiné organizace, jejichž činnost přispívala k rozvoji socialistických vztahů.40 Organizace vystupovaly v občanskoprávních vztazích svým jménem a jednaly prostřednictvím svých členů či pracovníků. Zároveň těmto entitám Občanský Zákoník přisuzoval majetkovou odpovědnost, pokud pro danou konkrétní situaci neexistovala odchylná úprava. Podrobnější úpravu socialistických organizací, zejména jejich vztahu k majetku a hospodářské činnosti, obsahoval hospodářský zákoník. Zatímco státním organizacím byl majetek svěřen do správy, družstevní a společenské organizace mohly hospodařit s majetkem vlastním. Občanský Zákoník podporován zákoníkem hospodářským, tedy právnické osoby typologicky dělil podle majetkového kritéria a vztahu k výrobním prostředkům41 na organizace socialistické, které hospodařily s různými formami socialistického společenského vlastnictví, tedy s vlastnictvím státním, družstevním a vlastnictvím společenských organizací; a organizace jiné, jejichž majetek přetrvával jako soukromé vlastnictví a které Občanský Zákoník zmiňoval pouze v jediném ustanovení § 488. Ten stanovil, že „do občanskoprávních vztahů vstupují i jiné organizace než socialistické, jsou-li právnickými osobami. Pokud tyto organizace nejsou zřízeny zákonem, mohou být zřízeny jen rozhodnutím nebo na základě přivolení orgánu, který je k tomu povolán.“42 Občanský Zákoník setřel rozdíl mezi právnickými osobami soukromého a veřejného práva. Nejblíže pojmu soukromoprávní se mohly pohybovat některé socialistické
společenské
organizace
(sportovní
kluby).
Ani
jinak
typicky
soukromoprávní subjekty jako družstva neunikly státnímu plánování své hospodářské činnosti. Z důvodu neexistence tržního prostředí, nebylo hlavním cílem socialistických organizací nestimulovaných vzájemnou konkurencí dosahování zisku. Tato strohá a době poplatná úprava preferovala organizace, které v souladu s ideologickými zásadami měly dospět k naplnění společného cíle režimu, nastolení komunismu. 40
§ 18 Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník v původním znění. In: Beck-online právní informační systém]. C.H. Beck cit. 20.3.2013]. (dále jen „Občanský Zákoník“) 41 Marxistický termín výrobní prostředek označoval materiální statek sloužící k výrobě produktů. Jelikož se hmotně nepřenáší do finálního zboží, lze jej ve výrobním procesu používat opakovaně. Jako příklad lze uvést různé stroje, nástroje či přístroje. 42 § 488 Občanského Zákoníku.
23
2.2.4 Úprava právnických osob de lege lata V souvislosti se změnou politického režimu v roce 1989 a měnícími se sociálně ekonomickými poměry vyvstala potřeba přizpůsobit socialistickou úpravu soukromého práva požadavkům demokratického státu a rozvíjejícího se podnikatelského prostředí. Cestou přijetí nových zákonných úprav (zákon o akciových společnostech a zákon o sdružování občanů), četných novelizací Občanského Zákoníku a nahrazením novelizovaného a posléze zrušeného hospodářského zákoníku zákoníkem obchodním č. 513/1991 Sb. získalo soukromé právo svoji dnešní podobu. Zejména z časových důvodů a vzhledem k nutnosti primárně upravit hospodářský zákoník zcela neodpovídající nově vzniklému prostředí tržní ekonomiky se nastalá situace provizorně řešila způsobem rozsáhlé novelizace namísto plné rekodifikace občanského práva, jehož modernizace byla prozatím odsunuta na vedlejší kolej. Na nastalou společenskou potřebu v první fázi reagoval zákon č. 103/1990 Sb., který změnil a doplnil hospodářský zákoník. Tímto byl do českého právního řádu opět zaveden institut obchodních společností, jako zákonem výslovně určený typ právnických osob typologicky směřujících k sdružování osob, tedy korporacím. Za obchodní společnosti (veřejnou obchodní společnost, společnost s ručením omezeným a komanditní společnost) byly považovány subjekty vytvořené fyzickými osobami za účelem společného provozování podnikatelské činnosti. Také právnické osoby se mohly stát společníky obchodních společností v případě, že to nevylučoval zákon.43 Samostatný předpis, zákon č. 104/1990 Sb., se pak věnoval úpravě akciových společností, které do té doby mohly v omezené míře existovat (byť se jejich existence v podstatě neslučovala s konceptem socialistického společenského vlastnictví) pouze na základě zákona č. 243/1949 Sb. V první etapě rekodifikace (s účinností od 1. 5. 1990) byl také přijat zákon č. 83/1990 Sb. o sdružování občanů, který úpravou občanských sdružení jako společenství osob ukončil existenci socialistických společenských organizací. I když se potřeba rekodifikace soukromého práva objevila, jak bylo naznačeno výše, již po událostech z listopadu roku 1989, až v roce 1991 byl přijat nový obchodní 43
Srov. § 106a/1 č. Zákon č. 103/1990 Sb., kterým se mění a doplňuje hospodářský zákoník. In: Beckonline právní informační systém]. C.H. Beck cit. 21.3.2013].
24
kodex – zákon č. 513/1991 Sb., který nabyl účinnosti 1. 1. 1992. S cílem vypořádat se s nejzávažnějšími nedostatky socialistického právního systému byla přijata novela občanského zákoníku zákonem č. 509/1991 Sb (občanský zákoník ve znění účinném od 1. 1. 1992 je dále označován jen „ObčZ“). Této se však nepodařilo změnit koncepci socialistické úpravy a zbavit se některých ideologických stereotypů vycházejících ze sovětského občanského práva. Důležitý přínos i z hlediska institutu právnických osob představovala
úprava
poměrů
ObčZ
a obchodního
zákoníku
na
principu
kontravalentního vztahu lex specialis derogat legi generali, tedy že obecná úprava se použije pouze tam, kde speciální úprava mlčí. Ani tímto zákonem se proces novelizace se nezastavil. Celkem bylo v porevolučním období schváleno několik desítek novel, které opět začaly přibližovat české občanské právo kontinentálním právním systémům a nově také zásadám práva Evropské unie. Právní úprava institutu právnických osob de lege lata patří do působnosti z. 40/1964 Sb. ve znění zákona č. 509/1991 Sb. a pozdějších předpisů, který právnické osoby považuje za účastníky občanskoprávních vztahů. V ustanovení § 2 odst. 1 ObčZ stanoví, že upravuje majetkové vztahy osob fyzických i právnických. Text ObčZ se dále věnuje zakotvení základních pravidel existence právnických osob. Právní subjektivitu svěřuje právnickým osobám v § 18 odst. 1, čímž reflektuje jejich existenci v odvětví soukromého práva. Způsobilost právnických osob mít práva a povinnosti lze omezit pouze zákonem. Definici termínu právnická osoba neudává a nadále ji ponechává právní nauce, v § 18 odst. 2 však podává výčet subjektů, které mezi právnické osoby řadí, a sice sdružení fyzických nebo právnických osob, účelová sdružení majetku, jednotky územní samosprávy a jiné subjekty, o kterých to stanoví zákon. Lze se ztotožnit s názorem kolektivu autorů komentáře k ObčZ, kteří považují takto vymezené dělení právnických osob za poněkud nepřesné a upozorňují, že „toto ustanovení zvolilo enumerativní výčet různých útvarů považovaných naším právem za právnické osoby, systematicky dosti zmatený a rovněž tak prakticky nepříliš cenný, protože vzhledem k obecné dikci § 18 odst. 2 písm. d) neumožňuje vytvořit úplnější představu o různých právnických osobách v konkrétnějším obrysu.“ 44
44
ŠVESTKA, Jiří, Jiří SPÁČIL, Marta ŠKÁROVÁ a Milan HULMÁK 2009 op. cit. s. 235.
25
Typ právnických osob vymezený v § 18 odst. 2 písm. a) představovaný sdružením fyzických a právnických osob (připomínající korporace) zahrnuje rozmanitou skupinu právnických osob, které spojuje jediný společný rys – osobní substrát. Není rozhodné, zda se jedná o korporace soukromoprávní či veřejnoprávní, které blíže upravují zvláštní zákony. Nezavádí se rozlišení podle způsobu ustavení (založení soukromoprávním jednáním či zřízení zákonem) nebo zrušení a zániku právnických osob. Mezi sdružení osob lze zařadit obchodní společnosti a družstva upravené v obchodním zákoníku, zájmová sdružení právnických osob, občanská sdružení podle zákona o shromažďování a společenství vlastníků podle zákona č. 72/1994 Sb. Typologicky druhou kategorií dle ObčZ jsou účelová sdružení majetku, jež reprezentují právnické osoby nadačního typu, opět soukromoprávní i veřejnoprávní. Podrobnější úprava těchto subjektů je roztříštěna ve speciálních zákonech, z nichž jako příklad lze uvést zákon č. 227/1997 Sb., o nadacích a nadačních fondech či zákon č. 189/2004 Sb., o kolektivním investování upravující investiční fondy. Osobou v právním smyslu jsou dle písm. c) též jednotky územní samosprávy, tedy obce, kraje a stát. Ačkoliv Ústava České republiky tyto útvary označuje za územní společenství občanů a propůjčuje jim tak charakter korporace veřejného práva, zákonodárce těmto bezdůvodně a neúčelně vyčlenil samostatnou kategorii. Kategorie subjektů, o kterých stanoví zákon, že jsou právnickými osobami, akcentuje formální aspekt. „Formálně právní aspekt vyjádřený v § 18 odst. 2 písm. d) však musí být naplněn vždy. Platí tedy, že i sdružení osob, majetku nebo jednotky územní samosprávy mohou mít vlastnost právnických osob jen tehdy, přizná-li jim ji příslušná zákonná úprava.“45 Pod tuto definici spadají například státní příspěvkové organizace, státní podniky, Česká národní banka, Česká televize, Český rozhlas, České dráhy, Česká tisková kancelář.
45
ŠVESTKA, Jiří, Jiří SPÁČIL, Marta ŠKÁROVÁ a Milan HULMÁK 2009 op. cit. s. 235.
26
3
Charakteristické a identifikační znaky právnických osob Právnické osoby disponují základními charakteristickými znaky, které každou
právnickou osobu diferencují z hlediska druhu či účelu od ostatních subjektů. Tyto zobecňující znaky tvoří vždy specifický rámec určitého druhu právnických osob. „Právě tyto znaky, jejich přítomnost a míra akcentace u jednotlivých typů a subtypů právnických osob jsou základem pro obecnou typologii právnických osob a pro jejich charakteristiku vycházející z podstatných, základních, esenciálních znaků, na nichž jsou tyto právnické osoby budovány.“46 Vedle charakteristických znaků jsou právnickým osobám vlastní i identifikační znaky, které přímo specifikují konkrétní právnickou osobu. Ke konkrétnímu odlišení slouží, obdobně jako u osob fyzických, jméno (název), sídlo a národnost právnické osoby. Význam identifikačních znaků spočívá nikoliv v jejich kvantitě, nýbrž v jejich schopnosti diverzifikovat konkrétní osoby. Významově jinou kategorii představují i pojmové znaky, které nezřídka bývají autory publikací zabývajících se studiem právnických osob zaměňovány s charakteristickými rysy. „Zatímco charakteristické rysy právnické osoby mají tendenci vyjadřovat jednak obecnou charakteristiku právnických osob, která náleží rovněž kategorii nacházející se na vyšší úrovni abstrakce (osoby v právním smyslu), a současně specifické znaky, jejichž existence sama o sobě či jejichž soubor vytváří specifickou charakteristiku buď právnické osoby obecně, či dokonce jednotlivého typu právnické osoby (např. soubor majetku určený specifickému cíli jako pojmový znak, resp. definice nadace), pojmové znaky jsou zaměřeny především na posledně uvedené rysy, tj. na definiční soubor znaků vymezujících právnickou osobu či její určitý typ vůči kategoriím vyšší úrovně.“47
46
HURDÍK, Jan. Právnické osoby a jejich typologie. Vyd. 1. Praha: C.H. Beck, 2003, xi, 107 s. ISBN 8071797901. s. 12-13. 47 tamtéž, s. 13.
27
3.1 Vznik na základě zákona Na rozdíl od dřívější úpravy se NOZ pokouší o obsahové vymezení pojmu právnické osoby, když tuto v § 20 definuje jako „organizovaný útvar, o kterém zákon stanoví, že má právní osobnost, nebo jehož právní osobnost zákon uzná. Právnická osoba může bez zřetele na předmět své činnosti mít práva a povinnosti, které se slučují s její právní povahou.“ Právnická osoba je tedy výsledkem lidského právem aprobovaného jednání. Už samo pojetí právnické osoby jako právem uměle vytvořeného sociálního útvaru předpokládá nutnost vnějšího právem povoleného zásahu do procedury jejího vzniku. Platně uvést právnickou osobu do života lze pouze na základě zákona, je zapotřebí splnit podmínky a dodržet postupy stanovené zákonem. Český právní řád stojí na principu dvoufázovosti vzniku právnických osob.48 V první fázi dochází k ustavení právnické osoby projevem vůle zakladatele nebo společným projevem vůle více zakladatelů (NOZ toto označuje jako zakladatelské právní jednání), zákonem, rozhodnutím orgánu veřejné moci, případně jiným způsobem stanoveným zákonem. K samotnému vzniku právnické osoby dochází, v souladu se zásadou registrace, zápisem do veřejného rejstříku. Obecnou úpravu ustavení a vzniku právnických osob obsahuje § 122 a násl. NOZ. Z hlediska právní teorie rozlišujeme čtyři základní principy vzniku právnických osob: a)
Princip volnosti (liberality) nestanoví žádné jiné podmínky vyjma naplnění zákonných požadavků. Ke vzniku právnické osoby dochází pouhou perfekcí zakladatelského aktu. Případná registrace má pouze deklaratorní charakter. Princip volného zakládání se uplatňuje spíše v zahraničních právních řádech, jeho prvky lze nalézt např. u vzniku zájmových sdružení v Německu a u nadací v Nizozemí nebo ve Švýcarsku. V českém právním prostředí se s tímto principem setkáváme jen výjimečně, například u odborových organizací.
b)
Princip koncesní pro vznik právnické osoby vyžaduje jednak naplnění podmínek stanovených literou zákona pro daný typ právnické osoby, a dále získání povolení
48
Princip dvoufázovosti platí pro právnické osoby soukromého práva. Pro právnické osoby veřejného práva platí odlišná úprava, o které bude pojednáno ve zvláštní části této práce.
28
souhlasem příslušného orgánu státu (tzv. koncese). Orgán veřejné moci disponuje diskreční pravomocí, má tedy možnost do jisté míry uvážit, zda povolení udělí či nikoliv. „Vzhledem k liberalizaci soudobého života, řada dříve existujících omezení vzniku právnických osob ve formě koncesního principu postupně zanikla či přestala být užívána.“49 Nesmí být však zaměňováno zvláštní povolení orgánu státu ke vzniku právnické osoby a povolení k výkonu určité činnosti (koncese ve smyslu zákona č. 455/1991 Sb.). c)
Princip registrační (normativní, legality) je základním principem, na kterém stojí právní úprava v České republice. Vznik právnické osoby je dle něj spojen se splněním zákonem stanovených podmínek, na jejichž základě kompetentní orgán veřejné správy vydá rozhodnutí o registraci. Toto rozhodnutí slouží jako podklad pro zápis daného subjektu do příslušného rejstříku. V případě splnění všech uvedených podmínek nelze vydání rozhodnutí o registraci svévolně odmítnout, neboť právnické osobě vzniká na zápis do rejstříku právní nárok.
d)
Princip spontánnosti vznikl v klimatu francouzského práva a jeho odkaz lze nalézt též v belgické právní literatuře. Zaujímá specifické postavení mezi ostatními principy vzniku právnických osob, protože umožňuje přiznat osobnost i takovým organizačním útvarům, které jinak nesplňují zákonné podmínky pro její získání, a to zcela bez ingerence orgánu veřejné moci či zákonodárce. „Princip spontánnosti se uplatnil v situacích, kdy praktická potřeba (často spíše intenzivní přetlak společenské poptávky) vyvolala nutnost určitou organizační strukturu vybavit právní subjektivitou, ačkoliv daný stav legislativy pro takové řešení neskýtal dostatečnou oporu.“50 Úprava vzniku právnických osob dle § 126 NOZ stojí převážně na zásadě
registrační. Právnická osoba vzniká dnem registrace, tedy dnem zápisu do veřejného rejstříku. Je-li právnická osoba zřizována zákonem, vzniká dnem nabytí účinnosti předmětného zákona, není-li tímto stanoven den pozdější. Zákon pamatuje též na zpřísňující výjimku v podobě potřeby povolení státu u určitých institucí, kde 49 50
HURDÍK, Jan. 2000 op. cit., s. 129. tamtéž, s. 133.
29
z hlediska veřejného zájmu stát dbá na důraznější regulaci, jako např. u bank nebo organizací věnujících se kolektivnímu investování.
3.2 Právní osobnost (způsobilost k právům a povinnostem) Právní osobností nahrazuje NOZ dříve užívaný pojem způsobilosti k právům a povinnostem. Způsobilost být nositelem práv a povinností označuje právní teorie jako tzv. pasivní status osoby v právním smyslu, jehož daný subjekt práva nabývá bez nutnosti vstoupit do právních vztahů. Náleží všem osobám v právním smyslu (u právnických osob od jejich vzniku až po zánik) a nelze se jí platně vzdát, a to ani částečně. Ačkoliv je základní ustanovení upravující právní osobnost (§ 15 odst. 1 NOZ) společné oběma kategoriím osob, z antropocentrického pojetí NOZ plyne, že charakter právní osobnosti člověka a právnických osob nemůže být shodný. Fyzické osoby disponují vrozeným přirozeným právem na uznání své právní osobnosti, které je zakotveno též v mezinárodním právu51. Oproti tomu právnické osoby jako uměle vytvořené pomocné právní konstrukce toto právo nemají a záleží tedy na vůli státu, zda právní osobnost stanoví či uzná. Kodex se v ustanovení § 17 odst. 2 vypořádává s četným a v praxi stále se množícím zřizováním práv a zejména povinností útvarům bez právní osobnosti. Tento stav řeší přičtením práv a povinností osobě, které dle kritéria povahy právního případu náleží. Na rozdíl od osob fyzických je právnická osoba schopna nabývat pouze taková práva a povinnosti, která se slučují s její fiktivní povahou52 (nelze jí tedy přiznat například přirozená práva spojená s osobností člověka). Takto činí bez zřetele na předmět své činnosti. Do NOZ z dřívější úpravy nebyl převzat institut tzv. speciální subjektivity, který vázal rozsah subjektivity právnické osoby na její účel a zaměření.
3.3 Svéprávnost (způsobilost k právním úkonům) Osnova NOZ se vrací k tradiční české právní terminologii, když označení aktivního statusu - schopnosti subjektu práva zavazovat se svým jednáním a vstoupit
51
Srov. čl. 6 Všeobecné deklarace lidských práv online]. OSN, 1948. Dostuné z: http://www.osn.cz/dokumenty-osn/soubory/vseobecna-deklarace-lidskych-prav.pdf 52 Srov. § 20 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. In: Beck-online právní informační systém]. C.H. Beck cit. 17.3.2013]. (dále jen „NOZ“).
30
tím do právních vztahů (způsobilost k právním úkonům) nahrazuje jednoslovným termínem svéprávnost. Celkově opouští výraz právní úkon, který byl v minulosti zaveden ve snaze o sjednocení českého a slovenského práva a nahrazuje jej pojmem právní jednání. Nový kodex soukromého práva stojí na myšlence teorie fikce. Právnická osoba je dle něj chápána jako fiktivní konstrukce stvořená právem, která rozdílně od člověka není nadána vlastní vůlí. Postrádá tedy psychickou vlastnost, díky které by byla schopna se sama rozhodovat a nesplňuje tak kritéria k přiznání svéprávnosti. Za situace, kdy právnické osobě, subjektu nadanému právní osobností, jsou přiznána práva a povinnosti, ale není způsobilá právně jednat, je nutno zabývat se otázkou, jakým způsobem může vstupovat do právních vztahů. Jednání za právnickou osobu je v NOZ koncipováno na principu zastoupení. V praxi bude zástupce právně jednat za právnickou osobou, právnická osoba sama (ani svými orgány) nejedná. Neexistující vůle právnických osob je nahrazována jednáním členů jejích orgánů jako zástupců, přičemž rozsah a způsob tohoto jednání určí zakladatelské právní jednání nebo zákon.53 NOZ nevylučuje, aby se členem voleného orgánu právnické osoby stala jiná právnická osoba. Ani tato však pochopitelně není způsobilá přímo jednat a musí tedy k zastupování zmocnit fyzickou osobu vybavenou svéprávností, v opačném případě se zástupcem ze zákona stane člen jejího statutárního orgánu. Dochází zde k určitému řetězení, na jehož konci musí za každých okolností vždy stát fyzická osoba, tedy člověk.
3.4 Deliktní způsobilost Deliktní způsobilost osoby v právním smyslu značí schopnost této nést následky svého protiprávního chování a být jimi zavázána. Jak bylo popsáno výše, právnické osoby vzhledem k absenci vůle nemají schopnost právně jednat. Lze tedy logicky dovodit, že neschopnost projevit vůli se odráží též v nemožnosti nést následky svých činů. Právnické osobě však bude delikt přičten za splnění podmínek, že čin, který je
53
Srov. § 151 odst. 1 NOZ.
31
v rozporu s právem54, provede člen voleného orgánu, zaměstnanec nebo i jiný zástupce vůči třetí osobě, a to při plnění svých úkolů.55 Jiný problém představuje odpovědnost právnických osob ve sféře trestněprávní. Právní
systémy
kontinentální
Evropy,
které
tradičně
vycházejí
z principu
individualizace viny a trestu, po dlouhou dobu neakceptovaly myšlenku trestní odpovědnosti právnických osob.56 Postupně se však vlivem silné vlny kritiky tento přístup opouští.57 V českém právním prostředí došlo po dlouhých úvahách k prolomení výše naznačeného dilematu přijetím zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob.
3.5 Organizační struktura právnické osoby Kategorie organizační struktury právnické osoby je úzce spjata s právní osobností a svéprávností. Ztělesňuje systém orgánů právnických osob, které participují na vytváření a následné realizaci činnosti právnické osoby. Z dikce ustanovení § 20 NOZ vyplývá, že pouze organizovaný útvar může být prohlášen nebo uznán za právnickou osobu. Zákonodárce tedy požaduje, aby útvar nejprve vytvořil určitou organizační strukturu (jednatelské orgány) a teprve poté připojí zákon k takovému útvaru právní osobnost. „Na rozdíl od současné úpravy58 tak bude výslovně stanoveno, že nelze připnout způsobilost k právům a povinnostem k něčemu, co by nemělo vlastní jednatelské ústrojí.“59 NOZ vychází z pojetí, že právnická osoba coby fiktivní model vytvořený pro účely práva nemá vůli. „Koncepce právnických osob považující právnické osoby za myšlenkový model, fikci apod. ... chápou apriorně strukturu
54
NOZ zde záměrně mění terminologii, když nahrazuje pojem protiprávní jednání širším pojmem protiprávní čin. 55 Srov. § 167 NOZ. 56 Právní řády angloamerického systému naopak dlouhodobě přiznávají odpovědnost právnických osob, jestliže jejich orgány naplní skutkovou podstatu některého z trestných činů, který lze právnické osobě připsat. 57 Zákonnou úpravu trestní odpovědnosti právnických osob obsahuje např. trestní zákoník např. v Nizozemí a Francii. 58 zákona č. 40/1964 Sb. ve znění pozdějších předpisů – pozn. Aut. 59 FRINTA, Ondřej. Právnické osoby. V Praze: Univerzita Karlova, 2008, 176 s. ISBN 9788087146071. s. 131.
32
právnické osoby za pouhý pomocný model, víceméně účelový prostředek, jehož prostřednictvím se právnická osoba může právně relevantně chovat.“60 NOZ rozlišuje orgány právnické osoby na ty, v nichž jejich členové rozhodují, např. členská schůze spolku, a na ty, které nahrazují vůli právnické osoby, tedy statutární orgány. Statutární orgán disponuje veškerou působností, kterou zakladatelské právní jednání, zákon nebo rozhodnutí orgánu veřejné moci nesvěřuje jinému orgánu. Nově výslovně vyjádřenou konstrukcí je zavedení institutu dobré víry členů všech orgánů. Ta je pak přičítána i právnické osobě. „V té souvislosti musí být důraz položen na dobrou víru toho orgánu, který rozhoduje, neboť toto hledisko je pro závěr o existenci či neexistenci dobré víry právnické osoby právně významné. Pokud jde o jiné osoby, které právnickou osobu zastupují a v zastoupení za ni právně jednají (např. zaměstnanci), posoudí se otázka dobré víry podle obecných ustanovení o smluvním zastoupení.“61 Orgány mohou být tvořeny pouze jedním členem (i právnickou osobou) nebo více osobami, v tom případě hovoří NOZ o orgánu kolektivním. Fyzická osoba se členem orgánu, ať již volbou, jmenováním nebo jiným povoláním, může stát pouze za podmínky, že je plně svéprávná.
3.6 Evidence právnické osoby ve veřejném rejstříku NOZ nově přichází s novou obecnou úpravou veřejných rejstříků. Zápis právnické osoby do některého z veřejných rejstříků podmiňuje její vznik této coby subjektu práva a představuje jeden z jejích charakteristických znaků. Z dosavadní roztříštěnosti právních úprav veřejných rejstříků do několika předpisů a s tím souvisejícími problémy v praxi vyplynula potřeba unifikace zákonné úpravy v této oblasti. Úprava NOZ však počítá s přijetím doprovodného zákona o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob, který určí, „jaké jsou veřejné rejstříky právnických osob, které právnické osoby se do nich zapisují a jak, nebo které další
60
HURDÍK, Jan. 2000 op. cit., s. 146. Důvodová zpráva: Konsolidovaná verze. MINISTERSTVO SPRAVEDLNOSTI ČR. Občanský zákoník: Texty zákonů - občanský zákoník online]. 2012 cit. 2013-03-14]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/tinymce-storage/files/Duvodova-zprava-NOZ-konsolidovana-verze.pdf, s. 653 61
33
údaje se do nich o právnických osobách zapisují, a jak se z nich vymazávají, popřípadě zda je součástí veřejného rejstříku sbírka listin.“62 Podle návrhu zákona o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob bude veřejným rejstříkem obchodní rejstřík, nadační rejstřík, rejstřík ústavů a rejstřík společenství vlastníků jednotek. Další veřejné rejstříky stanoví jiný právní předpis. Veřejný rejstřík bude veden v elektronické podobě a povede jej rejstříkový soud, ledaže jiný právní předpis stanoví jinak63. Rejstříkovým soudem bude krajský soud, v jehož obvodu je obecný soud osoby, jíž se zápis ve veřejném rejstříku týká. Jde-li o zahraniční osobu, bude k řízení příslušný krajský soud, v jehož obvodu je umístěn její závod nebo jeho organizační složka64. Řízení se bude zahajovat na návrh, avšak bude-li třeba dosáhnout shodu mezi zápisem ve veřejném rejstříku a skutečným stavem, bude možné řízení zahájit i bez návrhu65. V případech taxativně vyčtených v § 87 návrhu zákona (jestliže zapisované skutečnosti budou mít podklad v notářském zápisu a za splnění dalších podmínek) bude možné, aby zápis do veřejného rejstříku na žádost oprávněné osoby provedl notář.
3.7 Název právnické osoby Název právnické osoby patří k identifikačním znakům vyčleňujícím konkrétní subjekt práva od ostatních. Právě schopnost distinkce a vystihnutí jedinečnosti právnické osoby z něj činí hlavní a nejvýznamnější identifikační rys. V duchu zásady legislativní ekonomie odpovídá dle NOZ název právnické osoby jménu fyzické osoby66. Odbourává se tak užívání zdlouhavé formulace „jméno fyzické osoby nebo název právnické osoby“. Zvolení názvu je omezeno principem zákazu zaměnitelnosti právnických osob a principem zákazu klamavosti názvu. „Možnost volby vlastního názvu vyplývá pro právnické osoby z principu jejich statutární autonomie (týká se v
62
Srov. § 120 odst. 2 NOZ. Srov. § 1 návrhu zákona o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob online]. Praha, 2012: Ministerstvo spravedlnosti. Dostupné z: http://eklep.vlada.cz/eklep/getAttachment?id=ma_rack95dd9576.doc cit. 29.3.2013].(dále jen „návrh z. o VRPaFO“"). 64 Srov. § 56 návrh z. o VRPaFO. 65 Srov. § 59 návrh z. o VRPaFO. 66 Srov. § 132 NOZ. 63
34
zásadě osob soukromého práva), resp. ze zásady „vše je dovoleno, co není výslovně zakázáno.“67 Kodex stanoví povinnost v názvu uvádět též právní formu, a to jako součást názvu právnické osoby. Konkrétní způsob označení právní formy uvádí zákon jednotlivě pro každý typ právnické osoby v ustanoveních těmto konkrétním typům věnovaných. Například pro spolek platí, že jeho název musí obsahovat označení „spolek“ nebo „zapsaný spolek“, případně postačí zkratka „z.s.“68 Úprava NOZ vyžaduje, aby byl název již součástí zakladatelského právního jednání. Zákon povoluje použití jména fyzické osoby nebo příznačného prvku některé právnické osoby v názvu právnické osoby jiné, ovšem pouze za předpokladu předchozího souhlasu. „Opouští se meze dosavadního úzkého výměru v § 11 odst. 5 ObchZ, kde se počítá jen s případným uvedením jména společníka nebo člena v názvu právnické osoby; nově se navrhuje umožnit i uvádění jmen dalších lidí v názvech právnické osoby; musí však jít o člověka, který má k právnické osobě zvláštní vztah pokud by tato zvláštní podmínka nebyla splněna, jednalo by se o název klamavý a zákonné úpravě odporující.“69 Ochranu názvu právnické osoby, ale i jiných práv souvisejících s její osobností (pověst, soukromí) zaručuje ustanovení § 135 NOZ. Zákonodárce se zde záměrně vyvaroval použití vágního adjektiva „dobrá“ v kombinaci s pověstí.70 Stanovení kvality pověsti hodné právní ochrany bude předmětem kazuistické úvahy soudu.
3.8 Sídlo právnické osoby Eminentním identifikačním znakem každé právnické osoby je její sídlo. „Sídlo právnické osoby je významným faktorem identifikace právnické osoby a stanovení jejího právního režimu v systémech založených na stanovení národnosti právnické osoby podle 67
Hurdík J. 2000 op. cit., s. 152. Srov. § 216 NOZ. 69 Důvodová zpráva: Konsolidovaná verze. MINISTERSTVO SPRAVEDLNOSTI ČR. Občanský zákoník: Texty zákonů - občanský zákoník online]. 2012 cit. 15.3.2013]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/tinymce-storage/files/Duvodova-zprava-NOZ-konsolidovana-verze.pdf, s. 651. 70 Dobrá pověst nebo též good ill značí zejména charakteristické vlastnosti právnické osoby významné z hlediska morálního a kvalitativního, která představují kritéria jejich hodnocení společností. 68
35
teorie sídla. Sídlo rovněž slouží ke zjištění a umožnění kontaktu s právnickou osobou. Sídlo právnické osoby určuje zpravidla místo, kterým jsou označovány právní úkony právnické osoby, a současně zpravidla určuje místní příslušnost soudů ve sporech vedených právnickou osobou.“71 Sídlo je nutné specifikovat při ustavení právnické osoby, při zakladatelském jednání postačí uvést název obce, do veřejného rejstříku se však zapisuje plná adresa sídla.72 NOZ připisuje největší význam sídlu zapsanému ve veřejném rejstříku (formální sídlo) a zároveň chrání osoby jednající v dobré víře, že sídlem právnické osoby je místo, odkud právnická osoba skutečně působí (skutečné, materiální sídlo). Sídlo právnické osoby lze situovat též do bytu, avšak pouze za splnění podmínky, že nesmí dojít k narušení pořádku a klidu v domě. Oproti dosud účinné úpravě tak NOZ upouští od požadavku souladu s povahou právnické osoby či s rozsahem její činnosti. Stále aktuálnější se ve věku globalizace jeví problematika přemístění sídla ze zahraničí na území našeho státu a naopak a zřizování a přemísťování poboček právnických osob. Tyto přesuny musí vždy být v shodě s veřejným pořádkem a právním řádem obou zemí. Vnitřní právní poměry právnické osoby se po přemístění sídla do tuzemska řídí českým právním řádem (§ 138 odst. 3 NOZ). Institut sídla právnické osoby je odlišně nahlížen v kontinentálním a anglosaském právním systému. Anglosaské právo užívá k označení sídla tradičního výrazu domicil73, který zpravidla odpovídá místu vzniku právnické osoby.
3.9 Národnost (osobní statut) právnické osoby Národnost právnické osoby vypovídá o její příslušnosti k určitému právnímu řádu, jímž se řídí její život. Osobní statut značí, „zda právnická osoba je z pohledu určitého právního řádu cizozemec či tuzemec z hlediska ochrany poskytnuté domácím právním řádem či obsažené v mezinárodních smlouvách.“74 Praxe zná též případy právnických
71
Hurdík J. 2000 op. cit., s. 154. Srov. § 136 odst. 2 NOZ. 73 Domicil je slovo pocházející z latinského domicilium. Obecně vyjadřuje bydliště fyzické osoby, případně sídlo právnické osoby. 74 HOLUB, Milan. Občanský zákoník: komentář. Praha: Linde, 2002, 734 s. ISBN 8072013289. str. 152. 72
36
osob, které nejsou příslušné k žádnému státu.75 Příkladem mohou být mezinárodní organizace, jež jsou regulovány mezinárodním právem veřejným. Národnost právnických osob nelze stanovit na základě stejných zásad jako u osob fyzických. Určení národnosti právnické osoby ovlivňují následující principy: a)
Princip sídla Právnická osoba je podrobena právnímu řádu toho státu, na jehož území má své
sídlo. Rozhodné je tedy kritérium domicilu právnické osoby. „Při dualizmu reálného a statutárního (fiktivního) sídla je zpravidla dávána přednost sídlu reálnému.“76 Princip sídla se uplatňuje nejen v úpravě nového občanského zákoníku, ale rovněž u obchodních společností v Německu či Francii. b)
Princip inkorporace Život právnické osoby se řídí právním řádem státu, kde byla tato založena.
Inkorporační zásada „umožňuje uplatnit výrazněji autonomii vůle tvůrců právnické osoby a konstituovat právnickou osobu podle zvoleného právního řádu, bez ohledu na sídlo osoby. Princip inkorporace rovněž umožňuje jednodušší proces přemístění sídla právnické osoby do zahraničí.“77 Tento systém je výchozí např. v anglosaském právním systému. c)
Princip kontroly Předchozí principy nezohledňují při určení národnosti právnické osoby národnost
jejích členů či orgánů. V situaci, kdy dojde k politickému střetu nebo dokonce válečnému konfliktu mezi státy, umožňuje princip kontroly zabránit možnosti poškozování zájmů zúčastněného státu skrze právnické osoby usazené na jeho území, které mohou být řízeny příslušníky jiného státu s protichůdnými zájmy. „Pro určení, zda se jedná o cizí či nepřátelskou právnickou osobu, které je za specifických okolností způsobilé suspendovat princip sídla či princip inkorporace, bývá určující národnost orgánu společnosti, potažmo národnost společníků či akcionářů, nebo princip kontroly.“78
75
viz. Hurdík J. 2000 op. cit., str. 152. tamtéž, s. 154. 77 tamtéž. 78 tamtéž, s. 155. 76
37
Osnova NOZ se drží teorie sídla. Jestliže má právnická osoba sídlo v jiném státě než v České republice, považuje se za zahraniční osobu.79 V případě, že zahraniční osoba má zájem přesídlit na naše území, musí nezbytně zvolit určitou právní formu vlastní některé české právní osobě. Své rozhodnutí doplněné o výběru právní formy doplněné o zakladatelské právní jednání zákonem stanovené pro danou právní formu musí doložit k návrhu na zápis do veřejného rejstříku. Dojde-li k přemístění sídla zahraniční právnické osoby, budou se nadále její vnitřní poměry řídit českým právním řádem.
79
Srov. § 3024 NOZ.
38
K typologii právnických osob obecně
4
Český právní řád zná v současnosti velké množství rozličných druhů právnických osob. Celou soustavu právnických osob lze kategorizovat podle různých kritérií. Odborná literatura v této souvislosti nejčastěji uvádí členění právnických osob pomocí čtyř klasifikačních kritérií,
která budou následně rozvedena v samostatných
subkapitolách, a sice: členění podle povahy a míry ingerence zákonodárce na vznik, změnu a zánik
a)
právnických osob; b)
členění podle faktického základu právnické osoby;
c)
členění podle účelu založení právnické osoby; a
d)
členění podle národního režimu. Tento výčet však v žádném případě nelze považovat za vyčerpávající. Ze
samotného textu NOZ se nabízí další možnosti členění právnických osob. Jako příklad lze uvést např. členění právnických osob dle způsobu jejich ustavení na základě § 122 NOZ.
Toto
ustanovení
rozlišuje
čtyři
skupiny:
právnické
osoby
ustavené
zakladatelským právním jednáním, zákonem, rozhodnutím orgánu veřejné moci nebo jiným způsobem stanoveným jiným právním předpisem. Pod pojmem typologie rozumíme vědeckou metodu, jejíž pomocí lze rozlišit určitý systém objektů, a to na základě zobecněných znaků či rysů těchto objektů. Prof. Hurdík definuje pojem typologie právnických osob ve své práci na stejnojmenné téma jako „soubor těch charakteristických stránek právnických osob, které na jedné straně právnickou osobu vymezují jako osobu v právním smyslu a na druhé straně jsou způsobilé z hlediska jejich specifické podoby, variant a kombinací, v nichž vytvářejí dílčí typy právnických osob, sloužit jako kritérium, či soubor kritérií k vytvoření systému nižšího řádu.“80
80
HURDÍK, J. 2003 op. cit., s. 36.
39
4.1 Kategorizace podle povahy a míry ingerence zákonodárce na vznik, změnu a zánik právnických osob Úlohu zákonodárce v životě právnické osoby, zejména v procesu jejího vzniku, transformace a zániku, determinuje především doktrína, o kterou se právní život právnických osob opírá. Je-li tedy právnická osoba považována za zákonný derivát fyzické osoby, je nepochybné, že nemůže existovat bez zásahu státu prostřednictvím práva. Podle kritéria povahy a míry ingerence zákonodárce rozlišujeme dva typy právnických osob, a sice právnické osoby soukromého práva a právnické osoby veřejného práva. Hranice mezi soukromoprávními a veřejnoprávními právnickými osobami není vždy striktní. „Relativní kritérion dualismu práva, resp. plynulá hranice mezi právem soukromým a veřejným, generuje právnické osoby stojící na pomezí obou právních sfér. Příkladem mohou být politické strany a politická hnutí, tradičně řazené do okruhu veřejnoprávních praktických osob, ačkoli právní důvod jejich vzniku není v mocenských aktech státu.“81 Ve starších zákonných úpravách, ale ani v NOZ není výslovně stanoveno, do které kategorie se která právnická osoba řadí. Přesto NOZ existenci dualismu právnických osob soukromého a veřejného práva předpokládá. V § 20 odst. 2 určí, že se tyto řídí zákony, podle nich byly zřízeny a úprava NOZ se použije pouze tehdy, jestliže se slučují s právní povahou daných osob. Pro srovnání například švýcarský nebo i italský občanský zákoník přímo rozlišuje právnické osoby soukromého práva a právnické osoby veřejného práva. Při zařazování jednotlivých druhů právnických osob do jednoho z těchto typů se zohledňuje dominance specifických znaků té které právnické osoby. Odborná literatura věnující se studiu právnických osob dlouhodobě zpochybňuje vhodnost tohoto rozlišování, s ohledem na mnohost různých diferenciačních kritérií odlišujících veřejnoprávní právnické osoby od soukromoprávních a obtížnost výběru nejvíce vyhovujícího kritéria. Jako příklad lze uvést dělení dle povahy právního aktu, který vede k založení právnické osoby, kterého se přidrží i autorka této práce, a dále pak dělení dle existence iniciativy veřejného charakteru coby pohnutky ke vzniku právnické osoby či vybavení právnických osob veřejnoprávními kompetencemi. 81
Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kolektiv., op. cit., s. 231.
40
Členění na právnické osoby soukromého a veřejného práva podle míry ingerence zákonodárce nekopíruje členění na právnické osoby ustavené ve veřejném nebo soukromém zájmu ve smyslu § 144 NOZ, o kterém je pojednáno dále.
4.1.1 Právnické osoby soukromého práva Právnické osoby soukromého práva jsou zakládány soukromoprávním aktem v podobě zakládací listiny nebo smlouvy, která pojímá základní atributy nutné k ustavení konkrétní formy právnické osoby.
4.1.2 Právnické osoby veřejného práva Právnické osoby veřejného práva jsou takové umělé útvary, které vzniky přímo zákonem, rozhodnutím orgánu veřejné moci nebo jiným způsobem, který stanoví právní předpis82. „Veřejnoprávní právnické osoby se tak od soukromoprávních neliší „veřejnoprávností“ svého vzniku, nýbrž tím, že u veřejnoprávních právnických osob nenalézáme onu soukromoprávní fázi, tedy fázi založení.“83 Mezi právnické osoby veřejného práva řadíme také stát a územní samosprávné celky. „Zákonná úprava právního postavené těchto osob je velmi různorodá a je roztříštěna do velkého množství předpisů.“84
4.2 Podle rozsahu působnosti příslušné normy, v jejímž režimu mají původ (národního režimu) Každou právnickou osobu lze zpravidla přiřadit k některému státu a jeho právnímu řádu. Výjimku z tohoto úzu představují skupiny právnických osob, které takový právní režim nesdílejí Mezi tyto výjimky, tak jak je uvádí prof. Hurdík, můžeme zařadit především:
82
Srov. § 122 NOZ. BERAN, Karel. Právnické osoby veřejného práva: veřejnoprávní subjektivita, veřejnoprávní korporace, veřejný ústav, právní povaha univerzity, právní povaha církví. Praha: Linde, 2006, 191 s. ISBN 8072015982. s. 58. 84 RONOVSKÁ, Kateřina. Soukromoprávní aspekty nadačního a spolkového práva v Česku, ve Švýcarsku a v Nizozemí. Vyd. 1. Brno: Masarykova univerzita, 2004, 355 s. ISBN 802103453x. s. 42. 83
41
a)
„mezinárodní organizace (OSN, NATO a další), které jsou budovány na základě mezinárodního práva veřejného a které jsou režimu mezinárodního práva podřízeny,
b)
mezinárodní právnické osoby založené více státy, které zpravidla nemají vnitrostátní právní režim. Jejich právní režim zpravidla určují pouze vlastní statuty, přičemž taková právnická osoba není podřízena žádnému dalšímu režimu,
c)
právnické osoby náležející Evropským společenstvím a jimi vytvořené.“85 Další skupinu tvoří takové právnické osoby, které jsou vytvořeny dle norem
Evropské unie (dále jen „EU“). Těžiště úpravy těchto právnických osob se nachází v normách komunitárního práva (tzv. sekundárních pramenech komunitárního práva). Subsidiárně se na úpravu jejich života v určitém právním řádu použijí normy přijaté k jejich provádění členskými státy. Za příklad lze uvést Evropskou společnost (Societas Europea), Evropskou družstevní společnost či Evropská hospodářská zájmová sdružení. V České republice pak hovoříme o vnitrostátních právnických osobách, které vznikají a žijí v působnosti českého právního řádu.
4.3 Podle účelu ustavení právnických osob 4.3.1 Právnické osoby ustavené za účelem soukromým či veřejným „Účelové zaměření právnických osob je jedním z jejich atributů, který je jedním z nejčastějších a nejvýraznějších předmětů střetů týkajících se právnických osob a jejich právní koncepce. Současně (či právě proto) jde o atribut, který patří k nejpodstatnějším u právnických osob.“86 Podle své hlavní činnosti může být právnická osoby ustavena buď ve veřejném nebo soukromém zájmu. „Zákon stanoví, ke kterým lze ustavit právnickou osobu jen při splnění zvláštních podmínek.“87 NOZ výslovně zakazuje založit právnickou osobu za účelem porušení práva nebo dosažení cíle nezákonným způsobem, jakož i založit právnickou osobu ozbrojenou. S klastickým kritériem ustavení právnické společnost za účelem dosažení zisku NOZ nepracuje.
85
HURDÍK, J. 2003 op. cit., s. 88. Ibidem, s. 64. 87 Srov. § 144 odst. 2 NOZ. 86
42
4.3.2 Právnické osoby ustavené za účelem veřejné prospěšnosti Posláním právnické osoby, která má status veřejné prospěšnosti, je přispívat vlastní činností a v souladu se zakladatelským právním jednáním k dosahování obecného blaha. Na rozhodování takové právnické osoby mohou mít podstatný vliv jen bezúhonné osoby, její majetek musí být nabyt z poctivých zdrojů a jmění hospodárně využíváno k veřejně prospěšnému účelu.88 Veřejně prospěšná právnická osoba je oprávněna zapsat takový status do veřejného rejstříku, o případném odnětí statusu rozhoduje soud.89 Podle návrhu zákon o zvláštních řízeních soudních bude muset o přiznání statusu veřejné prospěšnosti rozhodnout soud v zákonem předpokládané lhůtě 15 dnů ode dne doložení všech dokumentů prokazujících splnění všech pro udělení statusu.
4.4 Podle charakteristiky faktického základu právnické osoby Faktický základ právnické osoby je vůbec nejstarším kritériem členění, které má svůj zárodek již v období antického Říma. Již římští právníci odlišovali sdružení osob jako samostatného subjektu práva rozdílného od jeho členů, tedy korporace (universitates personarum) a sdružení jmění k plnění určitého účelu, tedy fundace (universitates rerum). „Korporace (z lat. corpus) jsou nejstarším a nejdůležitějším druhem právnických osob. Míníme korporací ustrojenou jednotu více lidí spolčených k pospolitému účelu, která činí zvláštní od jednotlivých svých členů různý, ideální subjekt práv a právních závazků určených pro onen její účel. Korporace jest nezávislá od individuality svých členů, trvá jako týž subjekt, i když členové její se zamění.“90 Účel korporace může být různý, od dosažení zisku až po sledování veřejného zájmu. Život korporace a její vnitřní poměry ovládají její členové společnou vůlí. Oproti korporacím, které jsou „doslova živým organismem, tvořeným reálnými fyzickými osobami, ať již právně samostatnými nebo sdruženými v právnických osobách 88
Srov. § 146 NOZ. Srov. §§ 147, 149 NOZ. 90 OTTO, Jan. Ottův slovník naučný. Čtrnáctý díl. Praha: J. Otto, 1899, s. 854 - 855. [cit. 17. 3. 2013]. Dostupné z: http://archive.org/stream/ottvslovnknauni42ottogoog#page/n881/mode/2up 89
43
korporativní povahy, nadace tento živý základ umožňující právnickým osobám korporativního typu jejich vývoj, sebeusměrňování, tvorbu vlastní vůle v průběhu existence nemají.“91 Personifikovaný účelově sdružený majetek musí směřovat k naplnění obecně prospěšného cíle92, s výjimkou podpory politických stran a hnutí. Nadaci, právnickou osobu s výhradně majetkovým substrátem, netvoří jednotliví členové, nicméně z logiky věci by bez součinnosti jiných osob nemohla nadace plnit svůj účel. Potřeby moderní doby se odrazily v nahrazení tradiční bipartice korporací a nadací mnohem aktuálnější triparticí v podobě přidání typu právnické osoby nazývané ústav. Ústavy vznikly spojením osobního a majetkového substrátu, tedy kombinací charakteristických prvků korporací a nadací. „Ústav je spoluvytvářen prvkem osobním i věcným; jeho profilující činností je poskytování služeb, avšak nikoli za ziskovým účelem.“93
91
HURDÍK, Jan. Problémy nadačního práva. Vyd. 1. Brno: Masarykova univerzita, 1994, 142 s. ISBN 8021010150. s. 18. 92 Demonstrativní výčet činností spadajících do kategorie obecné prospěšnosti udává § 1 odst. 1. z. č. 227/1997 Sb., o nadacích a nadačních fondech. 93 ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J., ŠKÁROVÁ, M., HULMÁK, M. a kolektiv. op. cit., s. 233.
44
5
Typologie právnických osob v NOZ
5.1 Potřeba rekodifikace občanského zákoníku K prvnímu pokusu o nový civilní kodex po roce 1989 došlo ještě v době Československé federativní republiky vypracováním návrhu paragrafového znění profesory Knappem a Plankem. Po rozdělení federace se však na něj v České republice zapomnělo. Ani další pokus z roku 1996 nebyl úspěšný, koncept vypracovaný z podnětu ministerstva spravedlnosti pod taktovkou profesora F. Zoulíka nedospěl ani do fáze věcného záměru. Rozhodnutím tehdejšího ministra spravedlnosti JUDr. Motejla počaly v roce 2000 přípravy na vypracování nového návrhu. Skupina odborníků pod vedením prof. Eliáše a doc. Zuklínové zpracovala a vládě předložila věcný záměr soukromoprávní rekodifikace, který byl dne 18. dubna 2001 schválen. Veřejnost měla možnost poprvé se seznámit s plným paragrafovým zněním 17. května 2005, což vedlo k rozsáhlé diskuzi o osnově i samotném textu navrhované úpravy. V roce 2008 prošel návrh připomínkovým řízením a po schválení vládou dne 7. května 2009 zamířil do Parlamentu. Vzhledem k jeho politickému složení však zůstal dlouhou dobu neprojednán a původně navrhovaný počátek účinnosti od 1. 1. 2012 se ukázal nereálným. Ke konečnému projednávání Parlamentem tak došlo až ke konci roku 2011 a v únoru roku 2012 byl návrh zákona přijat a postoupen k podepsání prezidentu republiky, který takto učinil 20. února 2012. Zákon č. 89/2012 Sb., označovaný též jako nový občanský zákoník nabude účinnosti dne 1. 1. 2014, ačkoliv se stále vedou politické debaty o připravenosti jednotlivých subjektů na novou úpravu soukromého práva. Ve snaze odklonit se od ideologicky zabarvených civilních kodexů z let 1950 a 1964 odstraňuje NOZ zbylé prvky marxleninského pojetí soukromého práva a vrací se k standardům a tradicím nejen českého občanského práva, ale rovněž kontinentálních právních systémů. Přitom reflektuje rozhodovací praxi soudů od 90. let minulého století, která významným způsobem ovlivnila interpretaci jednotlivých ustanovení ObčZ. Ideovým a též terminologickým základem byl autorům ABGB a zejména
45
pak vládní osnova občanského zákoníku z roku 1937, k jejímuž přijetí coby zákona nikdy nedošlo v důsledku mnichovské dohody a nástupu fašistického režimu. „Jak ABGB, tak i vládní osnova z r. 1937 vycházely z existence právního dualismu a konstruovaly zákoník jako obecný zákoník občanský, jako základní kodex soukromého práva, jehož úkolem je shrnout hlavní masu pravidel vztažených k soukromým právním záležitostem společným všem osobám a také k osobám vůbec, k právním jednáním vůbec a k věcem vůbec. K tomuto obecnému základu se vztahují zvláštní soukromá práva, např. právo obchodní, autorské, směnečné a šekové a další.“94 Obsah těchto zdrojů již nepochybně zastaral a jeho použití v současné společnosti by bylo nemyslitelné. Během přípravných prací tedy návrh prošel rozsáhlou revizí. Myšlenková východiska revizních prací se ubírala třemi směry, a sice „kritické vyhodnocení vývoje občanského a soukromého práva platného na našem území od počátku 19. stol. do současnosti, kritické vyhodnocení závažnějších občanských kodexů z okruhu evropské kontinentální kultury a v neposlední řadě z úprav příslušných mezinárodních smluv a směrnic přijatých na úrovni EU.“95 Sjednocením úpravy soukromého práva do jediného kodexu sleduje NOZ návrat mezi právní řády kontinentální Evropy, v nichž obecný občanský zákoník plní roli „systémově integrujícího ohniska“.96 NOZ tvoří celkem 3089 ustanovení rozdělených do pěti částí. Právní úprava osob (včetně právnických) je zakotvena v Části první, Hlavě II. zákona. „Zařazením bezprostředně za ustanovení týkající se soukromého práva vůbec (hlava první) se autoři návrhu jednoznačně hlásí k myšlence ústředního postavení osoby jako klíčového pojmu právního řádu.“97 Velký přínos a novum představuje zejména detailnější propracování a zřetelné vymezení imanentních rysů osob v právním smyslu. Osnova nově vymezuje nejprve ustanovení společná osobám fyzickým i právnickým, na něž navazuje samostatná úprava jednotlivých typů osob jako subjektů práva. 94
Důvodová zpráva: Konsolidovaná verze. MINISTERSTVO SPRAVEDLNOSTI ČR. Občanský zákoník: Texty zákonů - občanský zákoník online]. 2012 cit. 11.3.2013]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/tinymce-storage/files/Duvodova-zprava-NOZ-konsolidovanaverze.pdf, s. 580. 95 KOUTNÁ, Veronika. Kategorizace právnických osob. Brno. 2007. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta. s. 32. 96 JEHLIČKA, Oldřich, Jiří ŠVESTKA a Marta ŠKÁROVÁ. Občanský zákoník: komentář. 9. vyd. Praha: C.H. Beck, 2004, xxiv, 1416 s. ISBN 8071798819. s. 13. 97 FRINTA, O. 2008 op.cit., s. 128.
46
Z hlediska typologie právnických osob je vhodné upozornit na to, že bylo vyhověno prakticky celoevropské tendenci ke sjednocení koncepcí jednotlivých právnických osob do jediného kodexu pod společnou obecnou právní charakteristiku. Požadavek na sjednocení obecné úpravy vychází jak z potřeby harmonizace evropských právních úprav, tak i z nutnosti reagovat na měnící se hospodářskou situaci v globalizujícím světě. Úprava právnických osob v NOZ „bude pojata jako integrující s tím, že speciální úpravy právnických osob mají obsahovat úpravu doplňků či odchylek, včetně možnosti zvláštních úprav pro jednotlivé typy."98 V rámci soukromoprávní rekodifikace vznikl také zákon č. 90/2012 Sb. o obchodních společnostech a družstvech, obecně označovaný jako zákon o korporacích (dále jen „ZOK“), který se věnuje úpravě obchodních korporací. Nabytím účinnosti dne 1. ledna 2014 dojde mimo jiné ke zrušení zákona č. 513/1991 Sb, obchodního zákoníku.
5.2 Právnické osoby v NOZ Povaha právnických osob upravených v NOZ se řídí jeho ustanoveními ode dne nabytí jeho účinnosti, avšak pokud budou stávající ustanovení společenské smlouvy nebo statutu právnických osob odporovat donucujícím ustanovením NOZ, pozbývají tímto dnem závaznosti. Právnická osoba přizpůsobí pod sankcí zrušení s likvidací do tří let ode dne nabytí účinnosti NOZ přizpůsobí společenskou smlouvu nebo statut jeho úpravě a doručí změnu orgánu veřejné moci, který vede veřejný rejstřík, do něhož je právnická osoba zapsána (§ 3041 NOZ).
5.3 Korporace Obecná úprava početně nejbohatšího typu právnických osob, tedy korporací, je obsažena v §§ 210-213 NOZ. Právní teorie tradičně rozlišuje korporace soukromého práva a korporace veřejného práva. O tomto dělení se NOZ výslovně nezmiňuje. Toto dělení však lze na základě zásad kategorizace právnických osob dovodit z ustanovení § 122 podle způsobu ustavení, přičemž za korporace soukromého práva je třeba považovat subjekty ustavené zakladatelským právním jednáním.
98
ELIÁŠ, Karel a Michaela ZUKLÍNOVÁ. Principy a východiska nového kodexu soukromého práva. 1. vyd. Praha: Linde, 2001, 302 s. ISBN 8072013130. s. 144.
47
Korporace je právnická osoba tvořená společenstvím osob. Nejvýznamnějším atributem korporací je tedy jejich personální substrát, členská základna. Ačkoliv je zpravidla tvořena více (minimálně dvěma) členy, z pohledu práva si zachovává status jednoho právního subjektu. Pokud by byla právnická osoba postupem intra legem vytvořena jediným členem, hledělo by se na ni jako na korporaci (§ 210 odst. 2 NOZ) Prolamuje se tedy antická zásada tres faciunt kolegium.99 Osnova NOZ ale zdůrazňuje, „že unipersonální korporace je jako legální myslitelná jen na základě zvláštní zákonné úpravy výjimečného charakteru.”100 Korporace a její členové jsou vázáni vzájemnými pravidly chování, která zakotvuje § 212 NOZ. Ze strany korporace nesmí dojít k zvýhodnění či znevýhodnění jejích členů a jejich práva a oprávněné zájmy musí být šetřeny. Naopak členové korporace mají povinnost dodržovat její interní řád a dbát na čestné chování.
5.3.1 Spolky Na obecnou právní úpravu korporací navazuje úprava jejich subtypu, spolku. Včlenění právní úpravy spolku do osnovy NOZ s sebou nese zrušení podstatné části zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů. Sdružení založená podle zákona č. 83/1990 Sb. se považují za spolky podle NOZ, organizační jednotky dosavadních sdružení se považují za pobočné spolky (§ 3045 NOZ). Úprava pobočných spolků „má jednak tradice, jednak je odůvodněna organizačním charakterem spolku, zdrojem tvorby jeho vůle, jeho nezávislostí – dokonce pojmovou – na zřizovatelích či jiných zdrojích vůle mimo spolek, a funkcionálním začleněním spolků do společenských formálních struktur.“101 Zároveň se úprava spolku podpůrně použije pro všechny právnické osoby korporativního typu tam, kde speciální zákony o jednotlivých druzích takových útvarů mlčí. Současně dochází ke změně terminologie, když zákonodárce 99
Tři tvoří spolek (kolektiv, společenství), pozn. aut. Důvodová zpráva: Konsolidovaná verze. MINISTERSTVO SPRAVEDLNOSTI ČR. Občanský zákoník: Texty zákonů - občanský zákoník online]. 2012 [cit. 11.3.2013]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/tinymce-storage/files/Duvodova-zprava-NOZ-konsolidovana-verze.pdf, s. 658. 101 HURDÍK, Jan. Je vhodné, aby občanský zákoník věnoval zvláštní úpravu zřizování poboček právnických osob a má být konstituováno zvláštní právo nadací a ústavů zřizoval vlastní pobočky s právní subjektivitou? In: MALACKA, Michal. Sborník příspěvků z konference k připravované rekodifikaci občanského zákoníku z 30.11.-1.12.2005. 2. vyd., dopl. a rozš. Olomouc: Univerzita Palackého, 2006, 145 s. ISBN 8024413876. S. 76. 100
48
opouští z hlediska právní teorie kontroverzní pojem „občanské sdružení“ a nahrazuje jej jednoslovným termínem „spolek“. Na tomto místě nesmíme též opomenout některé „jiné subjekty, u nichž je sdružovací právo také výchozím aspektem. Jedná se např. o církve a náboženské společnosti, a v neposlední řadě o politické strany a hnutí.“102 Ústavní soud ve svém nálezu č. I. ÚS 90/06, 223/2006 USn.] judikoval, že „právní úprava práva na svobodné sdružování je založena na principu odloučenosti od státu, na principu členské samosprávy, do níž stát nesmí nijak zasahovat, neboť mu to zakazuje ústavní princip odluky soukromoprávních korporací spolkového práva od státu.“ Na stejných principech stojí právní úprava i v NOZ. Spolkem se tak rozumí svazek minimálně tří osob (fyzických i právnických), které vedeny společným zájmem zakládají k naplnění tohoto zájmu spolek. Pojmovými znaky spolku jsou samospráva, dobrovolnost členství a též „oddělení majetkových sfér spolku a jeho členů s vyloučením zákonného ručení členů spolku za spolkové dluhy a spolkovou činností jako hlavní (statutární) činností spolku.“103 Hlavní činností spolku může být pouze ochrana a uspokojování zájmů, ke kterým byl spolek založen, ne však podnikatelská činnost. Tu spolek může provozovat jako vedlejší činnost, za předpokladu, že účelem takové vedlejší činnosti směřuje k podpoře činnosti hlavní nebo k hospodárnému využití majetku spolku. Výtěžek z činnosti slouží výhradně k pokrytí spolkové činnosti, a to včetně správy spolku. Inspirován
nizozemským
občanským
zákoníkem,
jedním
z nejprecizněji
propracovaných soukromoprávních kodexů dnešní doby, opouští NOZ při založení spolků princip registrační a nahrazuje jej principem liberálním, tedy volností založení spolků. K založení spolku dochází právním jednáním minimálně tří osob - přijetím stanov, buď shodou zakladatelů na jejich obsahu nebo usnesením ustavující schůze. Dle zásady autonomie spolku vyhovuje NOZ požadavku na co nejjednodušší prvotní úpravu stanov. Stanovy představující jakousi „ústavu“ spolku tak musí obligatorně obsahovat pouze název a sídlo spolku, účel, za kterým je založen, základní 102
BÍLKOVÁ, Jana. Právo svobodně se sdružovat v reakci na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1969/10. Právní rozhledy. roč. 2012. č. 6. s. 218. ISSN 1210-6410. s. 218. 103 Důvodová zpráva: Konsolidovaná verze. MINISTERSTVO SPRAVEDLNOSTI ČR. Občanský zákoník: Texty zákonů - občanský zákoník online]. 2012 cit. 12.3.2013]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/tinymce-storage/files/Duvodova-zprava-NOZ-konsolidovana-verze.pdf. S. 660.
49
práva a povinnosti členů a určení statutárního orgánu spolku. Z hlediska formy stanov, zákon zachovává prosté písemné vyhotovení stanov, bez nutnosti úředního ověření. Vznik spolku je spojen s dnem jeho zápisu do veřejného rejstříku. Případná nečinnost orgánu povinného provést zápis do veřejného rejstříku je řešena fikcí zápisu, a to třicátým dnem od podání návrhu. Ustanovení § 227 upravuje situaci, kdy spolek jako právnická osoba nevznikne, a přesto i nadále pokračuje ve své činnosti. Na takový útvar se pak pohlíží jako na společnost dle třináctého dílu, hlavy druhé čtvrté části NOZ, tedy na útvar bez právní subjektivity.104 Praktické okolnosti určí, zda se bude jednat o společnost právním řádem schválenou či zakázanou. Tak např. spolek založený za primárním účelem podnikání nebude právem aprobován, avšak společnost za tímto účelem založena být může, na tento subjekt se tedy použijí ustanovení o společnosti. Naopak za účelem páchání protiprávní činnosti nebo podpory teroristické organizace nemůže být založena ani společnost, takový útvar v českém právním řádu místo nemá. V praxi bude tedy nezbytné věnovat se posouzení jednotlivých případů, zda nedošlo k porušení práva a případně stanovit následky. Zákon výslovně počítá s možností založení nižší organizační jednotky spolku s vlastní právní osobností odvozenou od právní osobnosti hlavního spolku. Vlivem nového pojmosloví se opouští používání výrazu „organizační složky“ a přechází se k používání pojmu „pobočný spolek“. Z nutnosti zařazení příznačného prvku názvu hlavního spolku do názvu spolku pobočného lze dovodit, že „z názvu pobočného spolku však musí být nezbytně seznatelné, že se jedná o osobu se subjektivitou jen odvozenou.“105 Časté problémy právní praxe, které se v minulosti objevovaly v souvislosti s nemožností spolehlivé kontroly existence a činnosti organizačních složek občanských sdružení nadaných právní subjektivitou, vyvolaly potřebu zakotvení zápisu pobočných spolků do veřejného rejstříku. Pod sankcí zániku právní osobnosti pobočného spolku je třeba do tří let od nabytí účinosti NOZ zapsat i současné organizační jednotky občanských sdružení (§ 3045 NOZ)
104
Právní úprava společnosti nahrazuje dosavadní úpravu sdružení dle § 829 ObčZ. Důvodová zpráva: Konsolidovaná verze. MINISTERSTVO SPRAVEDLNOSTI ČR. Občanský zákoník: Texty zákonů - občanský zákoník online]. 2012 cit. 12.3.2013]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/tinymce-storage/files/Duvodova-zprava-NOZ-konsolidovana-verze.pdf, s. 662. 105
50
Spolek nemůže být spolkem, nebýt existence jeho členské základny. Členský substrát patří mezi základní pojmové znaky spolku. Východiska lze nalézt v právu na svobodné sdružování zaručeném nejen Listinou základních práv a svobod106, ale i mnohými mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána. 107 Členství ve spolku je v NOZ koncipováno jako „osobní poměr, vyloučený z přechodu v rámci právního nástupnictví.“108 Členy spolku mohou být osoby fyzické i právnické, které však musí určit zástupce způsobilého za tuto jednat. Stát se členem spolku může osoba v zásadě dvěma způsoby – zakládající členové se vznikem spolku automaticky stávají členy, ostatní zájemci o členství musí ke spolku přistoupit podáním přihlášky. Rozdílně od členů obchodních společností, kteří se, motivování možným ziskem, aktivně podílejí na životě své společnosti, „členové spolku jsou často spokojeni, pokud jde o spolkovou samosprávu, pouze s tím, že spolek funguje a na činnosti jeho orgánů se vůbec nepodílejí.“109 Zánik členství je spojován s právními skutečnostmi vyjmenovanými v § 237. Členství ve spolku tak zaniká dobrovolným vystoupením odrážejícím základní právo člena na dobrovolné členství, vyloučením člena ze strany spolku z důvodů uvedených ve stanovách, „automatickým pominutím členství – marným uplynutím dodatečné lhůty k zaplacení dlužného členského příspěvku, pokud stanovy váží členství na placení členských příspěvků“110 a dalšími způsoby zakotvenými ve stanovách či v zákoně. Vnitřní organizace spolku je především soukromoprávní záležitostí „spadající do spolkové samosprávy a nepřiměřená ingerence státu je porušením práva na svobodu sdružování zakotveného v čl. 20 Listiny základních práv a svobod. Tato ústavněprávní
106
Srov. Článek 20 odst. 1. Listiny základních práv a svobod. Např. čl. 11 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod čl. 22 odst. 1. Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. 108 Důvodová zpráva: Konsolidovaná verze. MINISTERSTVO SPRAVEDLNOSTI ČR. Občanský zákoník: Texty zákonů - občanský zákoník online]. 2012 [cit. 14.3.2013]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/tinymce-storage/files/Duvodova-zprava-NOZ-konsolidovana-verze.pdf, s. 663. 109 RONOVSKÁ, Kateřina. CHOLENSKÝ, Robert. Spolkové právo v návrhu nového občanského zákoníku ve světle švýcaské právní úpravy. Část 2. Právní fórum : český právnický měsíčník. Příloha VIA IURIS, Praha, ASPI Publishing. ISSN 1214-7966, 2006, vol. Roč. 3, no. 8, s. 48 110 RONOVSKÁ, Kateřina. CHOLENSKÝ, Robert. Spolkové právo v návrhu nového občanského zákoníku ve světle švýcarské právní úpravy, část 3. Právní fórum, Praha, Aspi, a.s. ISSN 1214-7966, 2006, vol. 3, no. 11, s. 72. 107
51
maxima může být regulována pouze v zájmu členů spolku nebo třetích osob.“111 Zákon však musí alespoň rámcově zakotvit orgány spolku, aby nedocházelo k situacím, kdy spolek nebude schopný vytvořit vlastní vůli a vstupovat tak do právních vztahů.112 Spolek tak musí obligatorně zřizovat statutární orgán (individuální-předseda či kolektivní-výbor) a nejvyšší orgán. V praxi není vyloučena situace, kdy statutární orgán je zároveň nejvyšším orgánem spolku. Do působnosti nejvyššího orgánu spadají nejdůležitější rozhodnutí o životě a fungování spolku, které demonstrativně vyjmenovává ustanovení § 247 odst. 1. Patří mezi ně zpravidla určení hlavního účelu spolku, rozhodování o změně stanov, schválení výsledku hospodaření, rozhodování o zrušení spolku s likvidací či o jeho přeměně. Možností určit nejvyšší orgán spolku disponují stanovy. Neurčí-li jinak, je nejvyšším orgánem spolku členská schůze113, tedy shromáždění všech členů spolku. V zájmu ochrany dotčených osob může každý člen nebo osoba, která na tom má zájem hodný právní ochrany podat návrh na soudní prohlášení neplatnosti rozhodnutí orgánu spolku v tříměsíční prekluzivní lhůtě. Dojde-li však ke střetu „individuálního zájmu člena spolku a kolektivního zájmu spolku jako korporace, preferuje NOZ obecnější zájem této korporace na stabilitě jejích poměrů.“ 114 Kodex zde jako kritérium hodnocení stanoví, dle názoru autorky, poněkud vágní požadavek na naplnění (resp. nenaplnění) závažných právních následků. Řešení konkrétních situací tak bude záležitostí kazuistické rozhodovací praxe soudů. Podle zásady samosprávy spolku záleží především na stanovách, jaké další orgány bude spolek zřizovat a jak vymezí jejich působnost. Fakultativně tak lze stanovami zřídit též orgány kontrolního a rozhodčího charakteru, případně další orgány. Funkční období, jakož i způsob svolávání či obsazení jednotlivých orgánů upraví stanovy, zákon je pouze podpůrně zakotvuje pro případ, že by stanovy mlčely. 111
RONOVSKÁ, Kateřina. CHOLENSKÝ, Robert. Spolkové právo v návrhu nového občanského zákoníku ve světle švýcarské právní úpravy. Část 1. Právní fórum : Český právnický měsíčník. Příloha VIA IURIS, Praha, ASPI Publishing. ISSN 1214-7966, 2006, vol. Roč. 3, no. 5, s. 31. 112 V úpravě z. O sdružování občanů chybí ustanovení minimální organizační struktuře, což vede v praxi k častým komplikacím. 113 Srov. § 247 odst. 3 NOZ. 114 Důvodová zpráva: Konsolidovaná verze. MINISTERSTVO SPRAVEDLNOSTI ČR. Občanský zákoník: Texty zákonů - občanský zákoník [online]. 2012 [cit. 2013-02-14]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/tinymce-storage/files/Duvodova-zprava-NOZ-konsolidovana-verze.pdf, s. 665.
52
Spolek lze zrušit na základě stanovami či zákonem presumovaných právních skutečností. Pouhé uplatnění těchto skutečností však automaticky nevede ke ztrátě právní osobnosti spolku, „nýbrž nastupuje fáze likvidace, pokud nejde o zrušení spolku s právním nástupcem, jejímž skončením dochází k zániku spolku.“115 Vzhledem k poměrně komplexní obecně úpravě zrušení právnických osob a k tomu, že rozhodnutí o dobrovolném zrušení spolku je zákonem svěřeno do působnosti nejvyššímu orgánu schůze, je zájmem ustanovení § 268 nazvaného „Zrušení spolku“ vypořádat se pouze s problematikou zrušení spolku soudním rozhodnutím. K takovému zrušení může dojít buď na návrh osoby, která prokáže oprávněný zájem nebo i bez návrhu, jestliže spolek i přes upozornění soudu vyvíjí činnost za účelem porušení práva nebo nezákonným způsobem116, vyvíjí činnost v rozporu se zásadou zákazu podnikání coby hlavní činnosti spolku nebo v rozporu se zákonem určeným způsobem rozdělení zisku, anebo jedná v rozporu se zásadou dobrovolnosti členství ve spolku nutí třetí osoby k členství nebo jim brání v jeho ukončení).
5.3.2 Korporace v režimu ZOK ZOK představuje významný krok k liberálnějšímu pojetí korporátního práva v České republice, již ve společných ustanoveních definuje, co jsou obchodní korporace. Za ty považuje obchodní společnosti a družstva. Pro jejich úpravu umožňuje použití ustanovení o spolcích v režimu NOZ, jen v případě, že tak stanoví-li zákon.117 Dále je rozvedena charakteristika obchodních společností, do nichž spadají veřejná obchodní společnost a komanditní společnost, jakožto osobní společnosti a společnost s ručením omezeným a akciová společnost, jakožto kapitálové společnosti. Mezi obchodní společnosti patří také evropská společnost (tzv. Societas Europaea) a evropské hospodářské zájmové sdružení. Do kategorie družstev spadá družstvo a evropská družstevní společnost. V této souvislosti je však třeba zdůraznit, že pokud jde o nadnárodní typy obchodních společností, tedy evropskou společnost, evropské hospodářské zájmové sdružení a evropskou družstevní společnost, tak ty se řídí podle 115
RONOVSKÁ, Kateřina. CHOLENSKÝ, Robert. Spolkové právo v návrhu nového občanského zákoníku ve světle švýcarské právní úpravy, část 3. Právní fórum, Praha, Aspi, a.s. ISSN 1214-7966, 2006, vol. 3, no. 11, s. 74. 116 Srov. § 145 NOZ. 117 Srov. § 3 odst. 1 ZOK.
53
ZOK jen v takovém rozsahu, v jakém je to přípustné z hlediska příslušných právních předpisů EU. ZOK dále stanoví, že osobní společnosti mohou být založeny jen za podnikatelským účelem nebo za účelem správy vlastního majetku. Lze shrnout, že korporace v režimu ZOK jsou vždy postaveny na osobním substrátu, ustaveny zakladatelským právním jednáním a mohou sledovat soukromý či veřejný zájem, přičemž jejich veřejná prospěšnost se nevylučuje. a)
Veřejná obchodní společnost ZOK stanoví o veřejné obchodní společnosti, že jde o společnost alespoň dvou
osob, které se účastní na jejím podnikání nebo správě jejího majetku a ručí za její dluhy společně a nerozdílně. Ve srovnání s úpravou v ObchZ, kde byla definována jako společnost, ve které alespoň dvě osoby podnikají pod společnou firmou a ručí za závazky společnosti společně a nerozdílně celým svým majetkem, se odstraňuje pochybnost o tom, že podnikajícím subjektem je veřejná obchodní společnost a nikoliv její společníci. Není již podmínkou, aby společníci byli osobami splňujícími všeobecné podmínky provozování živnosti podle zvláštního právního předpisu a u nichž není dána překážka provozování živnosti118. Významnou změnou oproti současné právní úpravě je možnost vnesení nepeněžitého vkladu společníka do společnosti spočívajícího v provedení práce nebo poskytnutí služeb. Je však vyžadována výslovná úprava ve společenské smlouvě a souhlas všech společníků. K typicky osobnímu substrátu veřejné obchodní společnosti se tak přidává prvek umožňující i sdružování majetku b)
Komanditní společnost Komanditní společnost je dle ZOK společnost, v níž alespoň jeden společník,
komanditista, ručí za její dluhy omezeně a alespoň jeden společník, komplementář, ručí neomezeně. Oproti úpravě v ObchZ je v ZOK komanditní společnost chápána jako osobní společnost, když se na komanditní společnost přiměřeně použijí ustanovení veřejné obchodní společnosti119, podle dřívější úpravy se na právní postavení 118
Srov. § 76 odst. 2 zákona č513/1991 Sb., obchodní zákoník. In: Beck-online právní informační systém]. C.H. Beck cit. 17.3.2013]. (dále jen „ObchZ“). 119 Srov. § 119 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech. In: Beck-online právní informační systém]. C.H. Beck cit. 27.3.2013]. (dále jen „ZOK“).
54
komanditistů přiměřeně použila ustanovení o společnosti s ručením omezeným. Další změnou je možnost odlišné úpravy ručení komanditistů. Zatímco v dnešní úpravě ručí komanditista, až na zákonné výjimky120, za závazky společnosti do výše svého nesplaceného vkladu zapsaného v obchodním rejstříku, podle ZOK bude možné rozšířit ručení komanditisty i nad rámec výše jeho vkladu, a to pomocí institutu tzv. komanditní sumy121, která musí být jasně stanovena ve společenské smlouvě. c)
Společnost s ručením omezeným Společnost s ručením omezeným je v ZOK definována jako společnost kapitálové
či majetkové povahy, za jejíž dluhy ručí společníci společně a nerozdílně do výše, v jaké nesplnili vkladové povinnosti podle stavu zapsaného v obchodním rejstříku v době, kdy byli věřitelem vyzváni k plnění. Definičně se nejedná o změnu oproti stávající úpravě, ovšem některé parametry společnosti s ručením omezením doznaly změn. Jednou z nejzásadnějších změn je snížení minimální výše základního kapitálu společnosti s ručením omezeným na 1,- Kč, neboť stávající úprava výše vkladu prakticky již neplnila svou funkci ochrany věřitelů; potenciálním odstraněním povinnosti vnést vklad se svou povahou společnost s ručením omezením stírá povahu společnost založené na sdružení majetku. Dále například ocenění nepeněžitého vkladu nově činí znalec vybraný zakladateli, respektive jednatelem a odpadá tak nutnost jmenovat takového znalce soudem. Další významnou změnou je možnost ve společenské smlouvě upravit odlišné druhy obchodních podílů122 a s tím související možnost držení více obchodních podílů jedním společníkem nebo možnost vtělit podíl společníka do tzv. kmenového listu, který má charakter cenného papíru. d)
Akciová společnost Úprava akciové společnosti navazuje na současnou úpravu v ObchZ, i nadále se
jedná o společnost, jejíž základní kapitál je rozvržen na určitý počet akcií. ZOK však zjednodušuje systematiku právní úpravy akciové společnosti a opravuje chyby
120
Srov. § 95 ObchZ. Srov. § 129 ZOK. 122 Srov. § 135 ZOK. 121
55
v implementaci evropských předpisů do českého práva.123 Jednou ze změn je zrušení institutu zakladatelské smlouvy, nově je nahrazena stanovami, jejichž schválením je akciová společnost ustavena. Stejně jako u společnosti s ručením omezeným není znalec k
ocenění nepeněžitého vkladu určován soudem, ale zakladateli, případně
představenstvem. Sladění s evropskou úpravou doznal také velmi diskutovaný § 196a ObchZ, nově § 255 ZOK124, který pro povinnost znaleckého ocenění majetku nabývaného společností od zakladatele zakotvuje dvouletou lhůtu od vzniku společnosti. ZOK tedy jasně stanovuje, že
úplata musí být stanovena tak, aby
nepřesahovala hodnotu nabývaného majetku stanovenou posudkem znalce a nabytí takového majetku včetně výše úplaty, musí být schváleno valnou hromadou. V případě, že k nedojde ke stanovení úplaty ve smyslu tohoto ustanovení, zakládá ZOK nevyvratitelnou domněnku, že členové představenstva, kteří pro takové nabytí majetku hlasovali, nejednali s péčí řádného hospodáře a příslušný zakladatel nebo akcionář je povinen vrátit částku převyšující cenu stanovenou znaleckým posudkem.125 e)
Družstvo Družstvo je podle ZOK společenství neuzavřeného počtu osob, které je založeno
za účelem vzájemné podpory svých členů nebo třetích osob, případně za účelem podnikání. Oproti ObchZ došlo k odstranění podmínky minimálního počtu zakladatelů odlišně pro fyzické a právnické osoby (pět fyzických osob nebo dvě osoby právnické), a to z důvodu rozporu takové podmínky s požadavkem na rovnost všech osob před zákonem.126 Podle ZOK je proto třeba nejméně 3 členů, a to bez ohledu na skutečnost, zda se jedná o fyzickou či právnickou osobu. Oproti ObchZ, kde bylo ocenění nepeněžitého vkladu možné způsobem určeným stanovami, resp. při založení družstva dohodnutým všemi členy127, nově „ocení nepeněžitý vklad znalec ze seznamu znalců vedeného podle jiného právního předpisu určený dohodou družstva a vkladatele, nebo,
123
Důvodová zpráva: Konsolidovaná verze. MINISTERSTVO SPRAVEDLNOSTI ČR. Zákon o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích): Texty zákonů - o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích) online]. 2012 cit. 16.3.2013]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/tinymce-storage/files/Duvodova-zprava-k-ZOK.pdf, s. 51. 124 tamtéž, str. 53 a násl. 125 Srov. § 255 ZOK. 126 Důvodová zpráva k ZOK, str. 73. 127 Srov. § 223 odst. 5 ObchZ.
56
pokud družstvo dosud nevzniklo, dohodou zakladatelů“128. ZOK dále deklaruje základní práva a povinnosti členů družstva, odstraňuje pochybnosti ohledně členství druhého manžela129 nebo stanoví, že „stanovy mohou určit, že člen nebo někteří členové mají za podmínek určených ve stanovách právo na podíl na zisku“130. Ke změně došlo i v terminologii, členský podíl dle ObchZ je nahrazen pojmem „družstevní podíl“.
5.4 Fundace Účinností NOZ bude nahrazen zákon č. 227/1997 Sb., o nadacích a nadačních fondech, který lze považovat za „zdařilý legislativní počin, který vyhovoval a dá se říci, že ve znění pozdějších změn, stále vyhovuje, potřebám současné české praxe.“ 131 I z tohoto důvodu z něj tvůrci NOZ často vycházeli. Nadace vzniklé podle dosavadních právních předpisů se považují za nadace vzniklé podle NOZ.132 Právnické osoby fundačního typu (nadačního či fondového) budou nově dle pojmosloví NOZ souhrnně označovány pojmem fundace. Termín fundace (z latinského fundo – dát základ, nalít) je „pojem v normativním jazyku významově neobsazený, v obecném jazyce nepoužívaný, ale dlouhodobě známý spisovné češtině.“133 Zároveň plní funkci antonyma ve vztahu k termínu „korporace“. Legální definici fundací obsahuje § 303 NOZ, který vymezuje fundaci jako „právnickou osobu vytvořenou majetkem vyčleněným k určitému účelu. Její činnost se váže na účel, k němuž byla zřízena.“134 Obecné úpravě fundací věnuje NOZ nevelký prostor, určený k vymezení způsobu založení a úpravy vnitřních vztahů ve fundaci v jejím statutu.
128
Srov. § 573 odst. 1 ZOK. Srov. § 578 ZOK. 130 Srov. § 586 ZOK. 131 RONOVSKÁ, Kateřina. Tendence vývoje českého nadačního práva v rámci sjednocené Evropy. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2009, 140 s. ISBN 9788021049802. S. 92. 132 Srov. § 3049 NOZ. 133 Důvodová zpráva: Konsolidovaná verze. MINISTERSTVO SPRAVEDLNOSTI ČR. Občanský zákoník: Texty zákonů - občanský zákoník online]. 2012 cit. 15.3.2013]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/tinymce-storage/files/Duvodova-zprava-NOZ-konsolidovana-verze.pdf, s. 669. 134 Srov. § 303 NOZ. 129
57
Typově jsou fundace sdruženími majetku, co do subtypů mohou být ustaveny zakladatelským právním jednáním135 nebo zákonem ve veřejném či soukromém zájmu i jako veřejně prospěšné právnické osoby.
5.4.1 Nadace Právní úprava nadací, tak jak ji přináší NOZ, bere v úvahu nejen vývoj této problematiky v naší zemi v posledních letech, ale zároveň se nechává inspirovat v právních řádech zejména Rakouska, Německa, či Nizozemí. Zákonná definice nadace v NOZ chybí. Kodex pouze stanoví, že nadace je zakladatelem založena „k trvalé službě společensky nebo hospodářsky užitečnému účelu.“136 Právě v trvalém charakteru se nadace odlišuje od nadačních fondů. V duchu liberalizace úpravy nadací, prostupující v poslední době zeměmi celé kontinentální Evropy, dále rozvádí, kterému účelu může (resp. nemůže) sloužit. Účel nadace může spočívat v podpoře obecného blaha, pak se jedná o účel veřejně prospěšný nebo v podpoře určitých osob, pak zákon hovoří o účelu dobročinném. Tím je položen kořen pro zakládání tzv. rodinných nadací. Z uvedeného lze dovodit, že zákonodárce se přiklání k určitému uvolnění právní koncepce nadací z hlediska vymezení účelu, „nepřiklání se však k absolutně liberálnímu pojetí některých evropských a mimoevropských právních řádů (např. dánského či lichtenštejnského), podle nichž je jen na vůli donátora (zřizovatele), jak cíl nadace vymezí.“137 Kodex obdobně jako stávající úprava nedovoluje založení nadace, jejímž účelem by byla podpora politických stran a hnutí, případně jiná účast na činnosti těchto subjektů.138 Explicitně je též zakázáno zakládat nadaci výhradně k podnikání. Nadace je nutno chápat jako „soubor majetku odňatý dominantnímu cíli, který majetek je povolán plnit v tržní společnosti – dosažení zisku.“139 135
Srov. § 304 NOZ. Srov. § 306 NOZ. 137 Důvodová zpráva: Konsolidovaná verze. MINISTERSTVO SPRAVEDLNOSTI ČR. Občanský zákoník: Texty zákonů - občanský zákoník online]. 2012 cit. 5.3.2013]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/tinymce-storage/files/Duvodova-zprava-NOZ-konsolidovana-verze.pdf, s. 670. 138 Zákon o nadacích a nadačních fondech ve svém § 21 odst. 6 zakazoval nadaci podílet se na financování politických stran nebo politických hnutí. 139 HURDÍK, J. 1994 op. cit., s. 60. 136
58
Výdělečná činnost tak může sloužit pouze k získávání prostředků nadace, její výnos lze využít pouze k podpoře její hlavní činnosti vyjádřené účelem. Je však ponecháno na vůli zakladatele, zda podnikání nadace v nadační listině přímo zakáže, v takovém případě by nadace podnikat nesměla. Je-li nadaci povoleno podnikat, nelze ji vyloučit z převzetí vedení v obchodní společnosti. Nadaci je však zapovězeno stát se jejím neomezeně ručícím společníkem. Zákonodárce v NOZ oproti stávající úpravě jednoznačně posiluje roli zakladatele z hlediska určení podmínek života nadace. Nadace je založena projevem vůle zakladatele zasvětit určitý majetek předem stanovenému účelu. Tento soukromoprávní akt označovaný jako nadační listina, ve formě veřejné listiny140, může mít podobu zakládací listiny (založení nadace inter vivos) nebo pořízení pro případ smrti (založení nadace mortis causa).141 Zákon o nadacích rozlišoval vícestrannou písemnou smlouvou nebo zakládací listinu jediného zakladatele. Lze tedy dovodit, že úprava v NOZ opouští tuto diferenciaci a nahrazuje ji koncepcí zakladatelské listiny coby zakladatelského právního jednání i pro případ, že zakladatelů je více. Tito jsou dle § 309 odst. 3 NOZ považováni za zakladatele jediného a zákon jim výslovně stanoví povinnost jednomyslného jednání v otázkách nadace. Obligatorní náležitosti zakladatelského dokumentu nadace jsou úpravou NOZ rozšířeny o údaj o výši nadačního kapitálu. K zřízení nadace mortis causa dochází vnesením majetkové hodnoty „povoláním nadace za dědice nebo nařízením odkazu.“142 Některé náležitosti zákonem předepsané pro zakládací listinu nadace lze v případě pořízení pro případ smrti upravit osobou určenou v pořízení nebo vykonavatelem závěti až dodatečně. Nastane-li situace, kdy testátor nebude moci vytyčit některé náležitosti nadační listiny (např. stanovení sídla nadace), doplní tyto osoba zákonem povolaná opět formou veřejné listiny. Není-li obsahem nadační listiny též určení způsobu plnění vkladové povinnosti, nastupuje nevyvratitelná právní domněnka, že se plní v penězích. Pokud je nadační listinou stanoveno, že vklad má být vnesen nepeněžitým předmětem a hodnota tohoto předmětu nedosahuje hodnoty vkladu stanoveného nadační listinou, pak je stanovena vyvratitelná právní domněnka, že k vyrovnání rozdílu dojde opět v penězích. 140
§ 567 NOZ stanoví, co je považováno za veřejnou listinu. Závětí, dědickou smlouvou, dovětkem. 142 § 311 odst. 1 NOZ. 141
59
Druhým nejvýznamnějším dokumentem upravujícím existenci nadace je její statut, který řeší nejen základní organizační strukturu nadací, ale i podmínky pro poskytování nadačních příspěvků. Rovněž u nadace platí registrační zásada vzniku, právní osobnost tedy nadace nabývá dnem zápisu do veřejného rejstříku vedeného místně příslušným krajským soudem. Zejména u případů založení nadace mortis causa je potřeba upravit případy, kdy zakladatel není s to podat návrh na zápis nadace do veřejného rejstříku a neurčil-li jiný způsob. V uvedené situaci nastupuje ze zákona správní rada, aby tento poslední krok vedoucí k zahájení života nadace uskutečnila. Účel nadace je jejím nejpodstatnějším rysem. V praxi se lze velmi často setkat s problémem nemožnosti změny účelu dle stávající úpravy, neboť úpravu dovolující tak učinit ObčZ postrádá. „To ovšem reálně znamená, že pokud z objektivních důvodů již nebude možné plnit dosavadní účel nadace nebo nadačního fondu, je změna jejího účelu vyloučena a objevuje se důvod pro zrušení nadace nebo nadačního fondu…“143 Zlomovým ustanovením je § 317 NOZ, které „nepřímo nabádá zakladatele, ať se k možnosti změny nadační listiny (resp. i nadačního účelu) vyjádří již při založení nadace a případně si sám sobě (nebo jiným osobám a orgánům nadace) toto právo vyhradí.“144 Jestliže ovšem zakladatel v nadační listině přímo vysloví nezměnitelnost nadační listiny nebo její části, nelze tuto změnit ani soudním rozhodnutím.145 V reálném životě se však okolnosti často mění a nelze dopředu přesně předjímat všechny situace. Z tohoto důvodu zákonodárce činí výjimku a povoluje změnu nadační listiny, i v případě, že nadace již vznikla a zakladatel si možnost změny nadační listiny nevyhradil146. Zákon zde připouští změnu nadační listiny, jestliže se okolnosti změní natolik, že vyvolají v zájmu nadace rozumnou potřebu změny vnitřních poměrů. Stanoví ovšem dvě podmínky, ke změně je vyžadováno souhlasné vyjádření správní rady nadace a zároveň nesmí dojít k dotčení práv třetích osob.147 V případě, že zakladatel již zemřel
143
DVOŘÁK, Tomáš. Nadace a nadační fondy: text zákona s poznámkami. 2., dopl. a aktualiz. vyd. Praha: Wolters Klu er Česká republika, 2010, ISBN 9788073575632, s. 19. 144 Viz. RONOVSKÁ, Kateřina. Nové české nadační právo v evropském srovnání. Vyd. 1. Praha: Wolters Klu er Česká republika, 2012, xviii, 327 s. ISBN 9788073579715. 145 Srov. § 320 NOZ. 146 Výjimka však neplatí pro tu část nadační listiny, jejíž nezměnitelnost zakladatel výslovně vyloučil. 147 Srov. § 318 NOZ.
60
a nemůže se k návrhu na změnu nadačního účelu vyjádřit, má soud povinnost vypořádat se též s šetřením zakladatelova úmyslu a podmínek obsažených v nadační listině. Změna nadační listiny musí být řádně uveřejněna. Tímto momentem počíná běžet tříměsíční lhůta, ve které může osoba mající za to, že práva byla touto změnou dotčena, požádat soud, aby účinnost změny odložil. Po uplynutí tříměsíční lhůty nabývá změna účinnosti. Není-li právo na změnu nadačního účelu zakladatelem nebo orgánem nadace obsaženo v nadační listině, může tento být změněn soudem na návrh nadace předem schválený správní a dozorčí radou. Byla-li by taková změna proti vůli zakladatele nebo osoby v nadační listině uvedené, soud takový návrh zamítne.148 Nové pojmosloví zavádí NOZ v souvislosti s majetkovými poměry nadací. Opouští nepříliš vhodný výraz „nadační jmění“ používaný v ObčZ, zákonodárcem zavedený nejspíš ve snaze neodchýlit se od dikce obchodního zákoníku (účinné do novely zákonem č. 370/2000 Sb.), hovořící o (základním) jmění149 a nahrazuje jen příhodnějším termínem „nadační jistina“. Nadační jistina představuje souhrn všech předmětů vkladů a případných darů nadaci v celkové minimální hodnotě 500 000 Kč, její peněžité vyčíslení je označováno jako nadační kapitál a jeho výše se zapisuje do nadačního rejstříku. Z hlediska organizační struktury nadace nepodává NOZ příliš podrobný popis. Převážně dispozitivním charakterem dotčených ustanovení výrazně přenechává větší prostor zakladateli nadace a dává mu značnou možnost regulovat vnitřní poměry dle svých představ a potřeb nadace odlišně od znění zákona. Zákon ukládá nadaci obligatorní zřízení dvou orgánů, jde o statutární orgán kolektivního charakteru, tvořený nejméně tříčlennou správní radou a kontrolní orgán, jehož kolektivní (dozorčí rada) či individuální charakter (revizor) závisí na výši nadačního kapitálu. Dosahuje-li nadační kapitál alespoň desetinásobku povinně stanovené výše všech vkladů před vznikem nadace,150 pak musí orgánem kontrolujícím vnitřní poměry takového subjektu být opět minimálně tříčlenná dozorčí rada. Počet členů správní rady, jakož i jiných zřizovaných 148
Srov. § 321 odst. 1 NOZ. Viz. DVOŘÁK, Tomáš. Nadace a nadační fondy: text zákona s poznámkami. 2., dopl. a aktualiz. vyd. Praha: Wolters Klu er Česká republika, 2010, ISBN 9788073575632, s. 23. 150 Srov. § 330 odst. 1 NOZ. 149
61
orgánů je zakladatel povinen zanést do textu zakládací listiny jako jednu z jejích obligatorních náležitostí. Současně musí uvést jména a bydliště prvních členů těchto orgánů a vymezit způsob jejich jednání za nadaci. Způsob jednání taktéž představuje nezbytný obsahový rámec statutu nadace. Správní rada je povolána k zastupování nadace ve všech záležitostech. Z obecné úpravy právnických osob vyplývá, že v případě, že statut nebo nadační listina nestanoví jinak, je oprávněn každý člen správní rady jednat samostatně. Správní radě je svěřena pravomoc volit (a odvolávat) své členy, člen může být zvolen i opakovaně, nevylučujeli to nadační listina. Doba trvání funkčního období správní rady je prodloužena ze tří na pět let, není-li nadační listinou určeno jinak. NOZ prolamuje v dřívější úpravě zastávanou zásadu absolutní bezúhonnosti členů správní a dozorčí rady. Podle nové regulace postačí, je-li její bezúhonnost zaručena ve vztahu k účelu nadace.151 Úkolem dozorčí rady jako kontrolního orgánu nadace je dohled nad činností správní rady (z hlediska zákona, jakož i souladu s nadační listinou a statutem), kontrola účetnictví či plnění podmínek pro poskytování nadačních příspěvků. Velkým průlomem je zakotvení stejného principu pro volbu členů dozorčí rady jako je tomu u správní rady, tedy volbou samotnými členy dozorčí rady. Je zde však ponechán prostor pro autonomní úpravu zakladatelem v nadační listině odlišnou od dikce zákona. Zákonodárce vycházel z úvahy, že nelze převzít stávající regulaci volby členů dozorčí rady statutárním orgánem, jehož činnost má tato primárně kontrolovat. Individuální dozorčí orgán, revizor, je povolán k činnosti tam, kde se dozorčí rada nezřizuje. Na rozdíl od dozorčí rady, u institutu revizora je ponechán způsob obsazení volbou správní rady, neurčí-li nadační listina jinak.
5.4.2 Nadační fond NOZ zachovává dualitu subtypů fundací, když tyto dělí na nadace a nadační fondy. Druhé jmenované „byly do našeho právního řádu vtěleny v roce 1997 po vzoru někdejšího rakouského zákona z r. 1974, jejich úprava se ujala, a není tudíž důvod v
151
§ 363 písm. c) NOZ.
62
krátké době pojetí a právní úpravu nadačních fondů obsahově měnit.“152 Z důvodu vyšší přehlednosti pak nadačním fondům nově věnuje samostatnou úpravu. Nadační fond je právnická osoba fundačního typu směřující k dosažení společenského nebo hospodářského účelu, který však nemá trvalý charakter. Právě dočasnost účelu odlišuje nadační fond od nadace, která tak vzhledem ke své komplikovanosti vyžaduje větší prostor a propracovanější úpravu. Nadační fond je v NOZ upraven §§ 394 – 401. Obdobně jako nadace také nadační fond vzniká na základě registračního principu, tedy dnem zápisu do veřejného rejstříku. Vzhledem k výše popsanému typickému znaku zákon naklade žádné podmínky na výši majetku nadačního fondu a výslovně stanoví, že nadační fond nevytváří nadační jistinu ani nadační kapitál.153 Nadační fond není povinen zajistit, aby dary a vklady určené k navýšení majetku nadačního fondu splňovaly předpoklad trvalého výnosu. Není vyloučeno, že majetek nadačního fondu bude naplněním vytyčeného účelu plně zkonzumován. S majetkem nadačního fondu je možno v souladu s jeho účelem volně nakládat, vyjma jeho využití coby zajišťovacího prostředku. Zákon tedy nezakazuje nadačním fondům provozovat výdělečnou činnost či obezřetně investovat. Lze podotknout, že jakákoliv investice vždy nese větší či menší míru rizika, bude proto na zvážení konkrétní situace, co bude ještě v rozhodovací praxi soudů považováno za obezřetné. Poměrně problematickou se jeví změna právní formy nadačního fondu na nadaci. Tato změna by automaticky založila přechod dočasného účelu na účel trvalý, což by ve své podstatě mohlo kolidovat s prvotním záměrem zakladatele nadačního fondu. Zákon zde stanoví podmínku výslovného zakotvení možnosti učinit změnu právní formy přímo v zakladatelském právním jednání nadačního fondu. Samotné schvalování přechodu na nadaci vyžaduje stanovisko dozorčí rady nebo revizora, jsou-li zřizováni, a následné rozhodnutí správní rady.
152
Důvodová zpráva: Konsolidovaná verze. MINISTERSTVO SPRAVEDLNOSTI ČR. Občanský zákoník: Texty zákonů - občanský zákoník online]. 2012 cit. 15.3.2013]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/tinymce-storage/files/Duvodova-zprava-NOZ-konsolidovana-verze.pdf, s. 679. 153 Srov. § 398 NOZ.
63
Zákon pamatuje též na ochranu věřitelů nadačního fondu, kterým dává možnost uplatnit zajištění své pohledávky za nadačním fondem dostatečnou jistotou ve lhůtě šesti měsíců od účinnosti změny právní formy, a to v případě, kdy se dobytnost jeho pohledávky stane složitější. Zhorší-li se dobytnost pohledávky podstatným způsobem a věřitel tuto skutečnost náležitě prokáže, svědčí mu právo žádat dostatečnou jistotu ještě před zápisem změny formy do veřejného rejstříku.154 Zákon výslovně upravuje dva způsoby zrušení nadačního fondu. První představuje případ tak zásadní změny poměrů, že není trvale možné, aby nadační fond nadále plnil svůj účel. Rozhodnutím správní rady pak dojde ke zrušení nadačního fondu s likvidací. V případě, že nadační fond nesměřuje k plnění svého účelu, rozhodne o jeho zrušení a vstupu do likvidace soud na návrh osoby, která na tom osvědčí svůj zájem.
5.5 Ústav Klasická dualita právnických osob korporativního a fondového typu je vlivem potřeb moderní společnosti rozšířena o další typ právnických osob nazvaný ústav. Vzhledem k faktu, že český právní řád dosud neobsahoval obecnou úpravu této právní formy, dá se předpokládat, že její zavedení s sebou přinese určité praktické komplikace. Na ústavy (ale také na nadaci nebo na nadační fond) se budou moci podle ustanovení NOZ o přeměně právní formy změnit stávající obecně prospěšné společnosti, neučiní-li tak, jejich práva a povinnosti se budou i nadále řídit dosavadními právními předpisy.155 NOZ přináší právní úpravu ústavu v §§ 402 – 418. Definuje ústav jako právnickou osobu ustavenou za účelem provozování činnosti užitečné společensky nebo hospodářsky s využitím své osobní a majetkové složky. Výstupy činnosti ústavu jsou všem osobám za podmínek dopředu určených stejnoměrně dostupné. Typologický základ rys ústavu lze tedy spatřovat v kombinaci osobního a majetkového substrátu, čímž v sobě spojuje znaky korporací a fundací. Nebylo by však správné ústav s těmito typy právnických osob ztotožňovat. Od korporace se ústav odlišuje tím, že jeho osobní složka není ztělesněna členskou základnou, ústav nemá členy, nýbrž zaměstnance. „Od
154 155
Srov. § 400 NOZ. Srov. § 3050 NOZ.
64
toho se odvíjí i odlišná forma rozhodování, která na rozdíl od korporací nestojí na demokratickém principu, ale na principu hierarchie.“156 Zatímco v korporaci rozhoduje z pozice nejvyššího orgánu zpravidla členská schůze, zásadní otázky života ústavu jsou svěřeny do rukou statutárního orgánu. Na rozdíl od nadace věcný prvek ústavu není zákonem tolik chráněn (zákon nestanoví minimální výši majetku ústavu, způsob ukládání majetku ústavu apod.), je možno jej zcizovat a může tak být činností ústavu zcela spotřebován. Zákon v § 418 výslovně zakotví subsidiární použití právní úpravy týkající se nadace, avšak s výjimkou ustanovení o nadační jistině a kapitálu. „Definiční význam pro ústav má zejména jeho účel spočívající v poskytování služeb, takže z tohoto hlediska jsou pro ústav významní ti, kdo služby ústavu užívají (destinatáři).“157 Podnikat (provozovat obchodní závod) smí ústav pouze v rámci vedlejší činnosti, a to takovým způsobem, aby nebyla ohrožena činnost hlavní, poskytování služeb. Výtěžek ze své činnosti si ústav nerozděluje, nýbrž tento slouží k podpoře hlavní činnosti, případně k pokrytí výdajů spojených se správou ústavu. K založení ústavu může dojít dvojím způsobem, zakladatelskou listinou nebo pořízením pro případ smrti. Platí, že zakladateli ústavu jsou po celou dobu života ponechány pravomoci v oblasti změn a úprav právního aktu, kterým byl ústav založen. Z hlediska vzniku ústavu, vyznává zákonodárce princip registrační, ústav tedy vzniká zápisem do veřejného rejstříku. Organizační strukturu ústavu tvoří volený158 monokratický statutární orgán – zpravidla označovaný jako ředitel, správní rada ústavu a případně i dozorčí rada. Odborná literatura rozeznává ústavy soukromého práva a ústavy veřejného práva. Mnohým z těchto institucí byla právní subjektivita dána zákonem ve smyslu § 18 odst. 2 písm. d) ObčZ. Typickým příkladem mohou být nemocnice, školy, muzea, vědecké a výzkumné instituce apod. Některé mají veřejnoprávní, jiné soukromoprávní povahu, další existují jako soukromé i veřejné. Lze očekávat, že rozlišení těchto stávajících 156
OBERTOVÁ, Alica. Co čeká (nejen) občanská sdružení za necelý rok? online]. Praha: Patria Online, 2013. 15. 3. 2013]. Dostupné z: http:// .patria.cz/pravo/2238624/co-ceka-nejen-obcanska-sdruzeniza-necely-rok.html 157 Důvodová zpráva: Konsolidovaná verze. MINISTERSTVO SPRAVEDLNOSTI ČR. Občanský zákoník: Texty zákonů - občanský zákoník online]. 2012 cit. 15. 3. 2013]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/tinymce-storage/files/Duvodova-zprava-NOZ-konsolidovana-verze.pdf, s. 680. 158 Ředitele ústavu volí a odvolává správní rada, které je tak ředitel podřízen.
65
institucí od ústavů definovaných NOZ, bude činit zejména u laické veřejnosti zpočátku potíže.
66
6
Typologie právnických osob dle nizozemského občanského zákoníku Jedním z nejprecizněji propracovaných soukromoprávních kodexů dnešní doby je
dle názoru odborné vědy občanský zákoník Nizozemí159(dále jen „BW“), za jehož hlavního iniciátora je považován Eduard Maurits Meijers.160 Není tedy překvapením, že se jeho textem nechal inspirovat také český zákonodárce při tvorbě NOZ. Hlavní ideou rekodifikace v Nizozemí, která probíhala, dá se říci téměř 50 let, se stala myšlenka sjednocení celé materie soukromého práva do jediného kodexu161, byť dále strukturovaného do devíti knih.162 Právní úpravě právnických osob je věnována druhá kniha BW, která je členěna do devíti hlav. Již na začátku úvodní hlavy, v obecných ustanoveních, se setkáváme s typologickým členěním právnických osob. BW odlišuje právnické osoby veřejného práva, církve a ostatní náboženské společnosti a právnické osoby soukromého práva. BW neobsahuje adekvátní protipól naší úpravy ústavu.
6.1 Právnické osoby veřejného práva První
článek
přiznává
právní
subjektivitu
státu,
provinciím,
obcím,
vodohospodářským subjektům, a všem ostatním subjektům, kterým byla Ústavou Nizozemí svěřena zákonodárná moc. Dalším orgánům, které jsou povolány k plnění vládních povinností, svěřuje právní subjektivitu jen tehdy, vyplývá-li to ze zákona. Právnické osoby veřejného práva se dále neřídí obecnými ustanoveními obsaženými
159
Burgerlijk Wetboek Boek 2. Rechtspersonen. (dále jen „BW). E. M. Meijers byl univerzitním profesorem v Leidenu, který jako první začal upozorňovat na nedostatky a zastaralost úpravy dřívějšího občanského zákoníku Nizozemí, který vstoupil v platnost již v roce 1838. V roce 1947 začal z pověření vlády vypracovávat nový civilní kodex. Po jeho smrti v roce 1954 pokračovali ve vypracování textu zákona jeho následovníci. Samotný nový nizozemský občanský zákoník vešel v platnost 1. 1. 1992. 161 Srov. HIJMA, Jacob. MODERN CODIFICATION OF PROPERTY LAW AND CONTRACT LAW The Dutch Experience online]. Països Baixos cit. 15.3.2013]. Dostupné z: http://civil.udg.es/Tossa/2000/Textos/p/2/HIJMA.htm 162 Počítá se též s přijetím desáté knihy věnované mezinárodnímu soukromému právu. 160
67
v hlavě 1 s výjimkou článku 5, který hovoří o vyrovnání právnických osob s osobami fyzickými v oblasti vlastnického práva.
6.2 Církve a ostatní náboženské společnosti Legální definici nizozemský občanský kodex sice postrádá, je jim však věnován speciální článek163, který je explicitně označuje za osoby nadané právní subjektivitou náboženské komunity a jejich nezávislé organizační jednotky. Z logiky věci lze považovat takové sdružení osob za účelem vyznávání víry za právnickou osobu korporativního typu. Do konkrétní úpravy jejich právních poměrů stát s ohledem na zásadu oddělení státu a církve nevstupuje a ponechává ji plně na jejich statutu. Jako jedinou podmínku stanoví, že statut takové entity nesmí být v rozporu s právními předpisy. Dle článku 2 odst. 2 obecná úprava společná všem právnickým osobám (opět s výjimkou vlastnického práva podle článku 5) se na náboženské společnosti přiměřeně použije pouze tehdy, pokud je v souladu se statutem náboženské společnosti a povahou vzájemných vztahů uvnitř této komunity.
6.3 Právnické osoby soukromého práva Nizozemský zákonodárce, podobně jako český, v občanském zákoníku nedává prostor pro zakotvení detailnější úpravy právnických osob veřejného práva ani náboženských organizací a ponechává tuto na dílčích právních předpisech. Pro účely této práce se proto budeme nadále věnovat základní charakteristice pouze těch právních útvarů, které BW označuje jako právnické osoby soukromého práva, a to v pořadí, které stanovil BW.
6.3.1 Spolek Obdobně jako v České republice, i v Nizozemí je právo občanů sdružovat se garantováno Ústavou.164 Úpravě spolkového práva je vyčleněna druhá hlava druhé
163 164
Srov. článek 02:02 BW. Srov. článek 8 Grond et.
68
knihy BW. Spolek je vymezen165 pomocí svých definičních znaků jako právnická osoba nadaná právní osobností s členským substrátem směřující k určitému účelu, který musí být odlišný od účelu upraveného článkem 53 odst. 1, 2. Lze tedy vyvodit, že se svým účelem musí lišit od ostatních soukromoprávních korporací. Dosáhne-li při naplňování stanoveného účelu zisk, nesmí jej rozdělit mezi své členy. Zákon nevylučuje podnikatelskou činnost spolků, zakazuje však distribuci výnosu z takových aktivit.166 Typickými rysy spolku jsou zásada dobrovolnosti a existence společného cíle. Založením spolku je sledováno uskutečnění zájmové činnosti, která spočívá v posazování společných zájmů a jejich ochraně. Nizozemské právo rozlišuje mezi veřejně prospěšným a vzájemně prospěšným účelem spolků, nelze vyloučit ani kombinaci obou forem. Zcela zásadní se tato diferenciace jeví z hlediska daňových předpisů, kdy pouze veřejně prospěšné spolky jsou oprávněny žádat úlevy na dani. Pro představu, v České republice je účel spolku nerozhodný, kritériem pro daňové zvýhodňování je samotná forma spolku, nikoliv jeho cíl. Z hlediska organizační struktury je kladen důraz na autonomii vůle zakladatele vyjádřenou základním dokumentem. BW rozlišuje spolky formální a neformální, které od sebe navzájem odlišuje rozsah svéprávnosti, ale i právní osobnosti. Každému druhu je vymezen jiný způsob zakládání. Formální spolek oplývající plnou právní osobností vyžaduje ke svému platnému založení sepsání zakládací listiny formou notářského zápisu. Povinností notáře je ověřit a zajistit, že akt splňuje všechny předepsané náležitosti, v opačném případě je odpovědný všem osobám za způsobenou újmu. Formální spolky jsou povinny zajistit provedení zápisu do veřejného rejstříku. Pro neformální, jejichž právní osobnost je omezena, toto kritérium notářského zápisu stanoveno není. Článek 30 ale stanoví poměrně podrobná pravidla pro jejich vnitřní organizaci. Založit spolek dle nizozemského práva lze pouze vícestranným právním aktem. Pří založení spolku v duchu zásady svobody sdružování není ke vzniku vyžadován zápis
165
Srov. článek 26 BW. Viz. RONOVSKÁ, Kateřina. Soukromoprávní aspekty nadačního a spolkového práva v Česku, ve Švýcarsku a v Nizozemí. Vyd. 1. Brno: Masarykova univerzita, 2004, 355 s. ISBN 802103453x, s. 149. 166
69
do veřejného rejstříku, ten má pouze deklaratorní účinky. Spolek tedy vzniká v souladu s principem volnosti vzniku. BW stanoví povinnost spolku obligatorně zřídit dva orgány, a sice členskou schůzi a vedení spolku. Ustavení kontrolního orgánu povinné není. „Obliba spolkové formy v Nizozemí zdaleka nedosahuje obliby nadací. V 19. století bylo nadační právní formy dokonce hojně využíváno i jako náhrady za formu spolku, neboť vznik spolku byl vázán na získání královského povolení vydávaného na 30 let.“167
6.3.2 Družstvo a vzájemná pojišťovací společnost Dalšími typy korporativních právnických osob soukromého práva dle BW jsou družstva a vzájemné pojišťovací společnosti, které jsou společně upraveny ve čtvrté hlavě druhé knihy. Systematické zařazení těchto útvarů přímo za spolky není dílem náhody či libovůle. Zákon přímo ukládá použití většiny ustanovení o spolcích i na družstva a vzájemné pojišťovací společnosti. Na rozdíl od spolků však tyto právnické osoby mohou rozdělovat zisk ze svých podnikatelských aktivit mezi své členy. Zákonná definice družstva, tak, jak ji uvádí článek 253 odst. 1 BW, prozrazuje podobnost nadepsaných útvarů s institutem spolku, když vymezuje družstvo jako spolek zřizovaný notářským zápisem, jehož účel uvedený ve stanovách musí sledovat zajišťování určitých materiálních potřeb svých členů na základě smluv, vyjma pojistných smluv, uzavřených s těmito členy v rámci předmětu podnikání, který za tímto účelem vede nebo zajišťuje jeho vedení ve prospěch svých členů.168 Pokud jde o vzájemnou pojišťovací společnost, ta se od družstva liší pouze typem smluv, které tato společnost se svými členy uzavírá, kdy výslovně vyloučené pojistné smlouvy pro družstvo tvoří jediný možný smluvní typ.169 Oba typy společností mohou, v případě, že to dovolují stanovy, stejné smlouvy, které uzavírají se svými členy, uzavírat i s nečleny. U vzájemné pojišťovací společnost
167
Viz. RONOVSKÁ, Kateřina. Soukromoprávní aspekty nadačního a spolkového práva v Česku, ve Švýcarsku a v Nizozemí. Vyd. 1. Brno: Masarykova univerzita, 2004, 355 s. ISBN 802103453x, s. 149. 168 Článek 2:53 odstavec 1 BW. 169 Článek 2:53 odstavec 2 BW.
70
je však pro možnost takového jednání požadavek, aby byla ve stanovách zároveň vyloučena odpovědnost členů, a to včetně bývalých členů, za ztrátu společnosti.170 Obdobně jako u spolků, i tyto právnické osoby ke svému založení vyžadují vícestranný právní akt, který je nadto potřeba zpečetit zápisem do veřejného rejstříku. Lze říci, že česká úprava definice družstva, obsažená v ZOK, je velmi podobná nizozemské úpravě, nicméně ZOK zaujímá poměrně obecnější postoj, kdy stanoví, že družstvo je založeno za účelem vzájemné podpory svých členů nebo třetích osob, případně za účelem podnikání.
6.3.3 Akciová společnost (Naamloze vennootschap – NV) Akciové společnosti mají v historii Nizozemí poměrně dlouhou tradici. Na tomto území dokonce v roce 1602 vznikla pod názvem Vereenigte Oost-Indische Compagnie171 první akciová společnost vůbec. Akciové společnosti (dále jen „NV) je v textu druhé knihy BW vyhrazena Hlava čtyři. BW chápe NV jako právnickou osobu s povinně vytvářeným základním kapitálem v minimální výši 45 000 EUR rozděleným do převoditelných akcií. Při zakládání NV musí být splaceno nejméně 20 % celkové výše základního kapitálu. Akciovou společnost může založit i jediná osoba. Společnost je oprávněna vydávat akcie na jméno i na doručitele. K založení NV je vyžadována zakladatelská listina ve formě notářského zápisu sepsaného v nizozemštině. Obligatorní součástí notářského zápisu jsou vypracované stanovy společnosti, které obsahují přinejmenším údaj o názvu, účelu, výši upsaného kapitálu a počet akcií a sídlu, sloužícímu ke korespondenčnímu styku s úřady. Zákon nepřipouští možnost uvedení sídla mimo území Nizozemského království.172 Notářský zápis podepisují všichni zakladatelé a upisovatelé akcií.173 Zakladatelská listina musí být předložena ke schválení ministerstvu spravedlnosti. Kromě obecných zákonných náležitostí zkoumá ministerstvo též případné zapletení zakladatele NV do bankrotu nebo podvodu. V případě, že by taková skutečnost vyšla
170
Článek 2:53 odstavec 3 BW. Nizozemská východoindická společnost. 172 BW však nestanoví žádné speciální požadavky na státní příslušnost či místo pobytu zakladatelů. 173 Článek 2:94a BW. 171
71
najevo, založila by důvod pro neudělení potvrzení nutného k založení společnosti z důvodu ochrany věřitelů a obchodního prostředí vůbec. V opačném případě, jsou-li splněny zákonné podmínky založení společnosti, vydá ministerstvo potvrzení s vyjádřením, že nemá proti záměru založit společnost žádných námitek. 174 Nizozemský zákonodárce tedy oproti české úpravě (současné i dle ZOK) podrobuje založení NV koncesnímu principu. Z hlediska vnitřní struktury pracuje BW podobně, se stejnými orgány akciové společnosti jako česká úprava, tedy valnou hromadou, představenstvem a v některých případech i dozorčí radou.
6.3.4 Společnost s ručením omezeným (Besloten Vennootschap met Beperkte Aansprakelijkheid- BV) Společnost s ručením omezeným (dále jen „BV“), upravená v páté hlavě druhé knihy BW, je právnickou osobou s minimální základním kapitálem, obdobně dle úpravy podle ZOK, ve výši 1 euro, ovšem měna základního kapitálu může být odlišná. Ustanovení upravující tento typ právnické osoby jsou formulována velmi podobně jako ustanovení týkající se akciové společnosti (NV). Hlavní diferenci představuje nemožnost BV vydávat akcie na doručitele a související omezení převoditelnosti. Míra omezení převoditelnosti akcií může být upravena ve stanovách. Od konce roku 2012 je pro BV možné omezit či úplně vyloučit právo na podíl na zisku nebo vyloučit hlasovací práva pro určitý druh akcií.175 Orgány BV odpovídají úpravě NV, společnost má tedy valnou hromadu, představenstvo a v některých případech i dozorčí radu.
6.3.5 Nadace Nadace, právnické osoby tvořené výhradně věcným substrátem, se v Nizozemí těší velké oblibě. Vedle společností s ručením omezeným tvoří nejpočetnější skupinu právnických osob. Důvodem může být značně liberální právní úprava existence nadací, vyznačující se zejména principem volnosti vzniku nadace, kdy vyjma stanovené formy zakládacího dokumentu zákon neurčí jiné podmínky nutné k platnému vzniku nadace 174
Tzv. „no objections“. NETHERLANDS BESLOTEN VENNOOTSCHAP (BV) COMPANY [online]. Ocra worldwide. [cit. 23.3.2013] Dostupné z: http:// .ocra.com/jurisdictions/netherlands.asp#3 175
72
jako subjektu práva. Následný zápis do veřejného rejstříku slouží zejména k ochraně třetích osob a právní jistoty vůbec. Nizozemská právní úprava nadací je zakotvená ve 2. Knize, hlavě šesté. Nadace mohou být zřízeny k plnění jakéhokoliv účelu, s obecným korektivem zákazu výkonu práv v rozporu se zákonem, „jediné omezení spočívá v zákazu rozdělování prostředků zakladateli nebo osobám účastnícím se na činnosti nadace (členům orgánů) či dalším subjektům, ledaže by takové rozdělování mělo ideální nebo sociální důvody.“176 Ačkoliv jednotlivé právní řády vymezují nadace různým způsobem, vždy se shodnou na třech zásadních znacích společných všem nadacím. Vedle výše popsaného účelu mezi pojmové znaky nadace řadíme majetek a vnitřní organizační strukturu nadace. BW definuje nadaci jako „právnickou osobu založenou právním aktem, která nemá členy, a která dosahuje cíle (účelu) vymezeného ve svých stanovách pomocí k tomu určenému kapitálu (majetku). Podstata nadace tkví v určitém věcném substrátu. Je tedy nepochybné, že nadace musí mít určitý majetek. Nizozemský zákonodárce v tomto ohledu výslovně nevyžaduje plnění vkladové povinnosti, ani neurčuje povinnou výši majetku nadace. Nedosahuje-li majetek nadace takové výše, aby tato mohla plnit svůj účel, může být zrušena soudem. K založení nadace dle nizozemského práva je vždy zapotřebí soukromoprávního projevu vůle zakladatele, tedy nadační listinu, a to ve formě notářského zápisu. Zákon výslovně stanoví, že takový akt musí být sepsán v nizozemském jazyce, pouze pro nadace se sídlem v provincii Friesland platí výjimka.177 Nadace může být založena závětí, pro případ smrti, avšak opět pouze ve formě notářského zápisu. Obligatorní součást nadační listiny tvoří statut nadace s minimálními náležitostmi v podobě názvu (musí obsahovat označení „nadace“ jako svoji součást), účelu, metody jmenování a odvolávání funkce členů své správní rady, název obce, kde se nachází sídlo nadace (tato obec musí být vždy na území Nizozemského království) a způsobu naložení s likvidačním zůstatkem nadace.178 176
RONOVSKÁ, Kateřina. Nové české nadační právo v evropském srovnání. Vyd. 1. Praha: Wolters Klu er Česká republika, 2012, xviii, 327 s. ISBN 9788073579715, s. 42. 177 Frisian language. 178 Článek 2:286 BW.
73
Pokud jde o změnu účelu nadace, i v tomto ohledu se projeví značně liberální přístup nizozemského nadačního práva. V případě, že změnu účelu výslovně povolí zakladatel ve statutu nadace, postačí ke změně účelu rozhodnutí správní rady, opět ve formě notářského zápisu, který je nutno zveřejnit v obchodním rejstříku. Jestliže zakladatel změnu účelu ve statutu výslovně neumožnil, rozhodne o této soud na žádost správní rady. Soud v případě, že by ponechání původního účelu vedlo k takovým konsekvencím, jež nebylo možné při založení nadace předvídat, přisoudí nadaci nový účel, který je co nejbližší účelu původnímu. Rozhodnutí záleží na jeho uvážení, není povinen držet se účelu navrhovaného. Z hlediska vnitřních poměrů obsahuje BW jen nevelký počet ustanovení, zbytek je ponechán na vůli zakladatele a úpravě statutu nadace. Zákonná úprava, včetně obecné úpravy právnických osob, se použije dispozitivně, tedy v případě, neupraví-li statut jinak. Z povahy nadace jako účelového souboru majetku je zřejmé, že nemá členy. „To je v souvislosti s organizační strukturou interpretováno v tom smyslu, že je zakázáno, aby byl zřízen pro nadaci orgán, který je srovnatelný se spolkovým shromážděním korporace.“179 Nizozemské nadační právo je specifické tím, že „je právní formy nadace využíváno i tam, kde se jeví vhodnější spolková právní forma. Proto není divu, že si praxe vytvořila mechanismy, které de facto zásadní odlišnost nadací a korporací částečně stírají.“180 Navenek nadaci reprezentuje správní rada, neurčí-li statut jinak.181 Její činnost spočívá zejména ve vlastním řízení nadace a správě jejího majetku. Dozorčí orgán nadací není v Nizozemí zákonem výslovně zakotven, v praxi je však často vytvářen zejména u veřejných nadací. Specifikum nizozemského soukromého práva mezi ostatními evropskými právními řády spočívá především v odlišném zdroji inspirací při jeho utváření, kdy na rozdíl od české dosavadní úpravy, která byla mnoho let modelována myšlenkově i místně blízkými právními řády sousedních zemí, vychází nizozemská úprava z kombinace vlivů německého, francouzského a skandinávského práva. Typologicky 179
RONOVSKÁ, Kateřina. 2012 op. cit., s. 42. Tamtéž. 181 2:292 odst. 4 BW. 180
74
nizozemský zákoník jasně vymezuje členění právnických osob primárně dle ingerence zákonodárce na jejich vznik na právnické osoby veřejného a soukromého práva, přičemž
specifické
postavení
věnuje
náboženským
organizacím.
V rámci
soukromoprávního typu dále kategorizuje právnické osoby dle charakteristiky faktického základu. Rozdílně od NOZ nizozemské právo neoperuje s institutem ústavu. Inspirace českého zákonodárce moderní nizozemskou úpravou a snaha o přiblížení se jeho celistvé, moderní a liberální povaze je nezpochybnitelná.
75
Závěr Jak již bylo řečeno v úvodu této práce, Českou republiku, zejména právní praxi, čeká v roce 2014 velká výzva v podobě nového občanského zákoníku a dalších souvisejících zákonodárcem nově přijatých předpisů. Dosud nelze seriozně odpovědět na otázku, jak budou jednotlivé subjekty podílející se na praktické aplikaci práva na novou úpravu reagovat, zda ji s pochopením akceptují a zda se prokáže, že nové civilní kodexy ovlivní denní právní praxi a posléze i obecné právní vědomí adekvátním způsobem a žádoucím směrem, byť je snad možné uzavřít, že zákonné předpoklady pro takový vývoj nová právní úprava již přinesla a břímě úkolu nyní leží na právní výchově v nejširším smyslu včetně vysvětlující funkce právní teorie a na právní praxi. V právní úpravě postavení a života právnických osob, bez jejichž existence si v dnešní době již jistě nelze představit fungování společnosti například v podnikatelské oblasti, ale i při výkonu sportovních či jiných zájmových aktivit, dojde k podstatným změnám oproti stávajícímu stavu. Nové kodexy se zhostily své úlohy a vnášejí do právního řádu obecný rámec, který stanoví principy, ze kterých zrod a strukturální rámec činnosti právnických osob vycházejí. Zákonodárce prostřednictvím nového občanského zákoníku přináší sjednocení obecné úpravy právnických osob, která v našem právním řádu dosud chyběla. Cílem by jistě mělo být i zvýšení transparentnosti a přehlednosti zákonné úpravy zejména pro laickou veřejnost, i když není zcela zřejmé, zda pro rigidní povahu právního vědomí k dosažení cíle přispějí i terminologické úpravy, které se projevují i u institutu právnických osob. Namátkou lze uvést pojmy „ústav“ či „závod“, jejichž obecně přijímaný obsah zcela nekoresponduje s náplní, kterou těmto institutům nově svěřil zákonodárce. Odhlédnuto od této jistě ne stěžejní otázky, lze vyzdvihnout, že se nová typologická úprava právnických osob obloukem vrací ke klasickým základům položeným historicky i mezinárodně významným kodexem Obecného zákoníku občanského (ABGB). Navrací tak českou právní úpravu civilního práva včetně práva korporátního na její tradiční místo do středoevropského prostoru. Obnovení a nové zvýraznění typologického členění na společnosti osob nebo majetku (a jejich průnik) v
76
podobě korporací, fundací a ústavů, definitivně překonává půlstoletí snahy o potlačení soukromoprávní úpravy právnických osob a v nové kvalitě uzavírá vývoj nastoupený v právní úpravě této oblasti po roce 1992. Nelze přehlédnout přesah nové úpravy nad oblast právnických osob soukromého práva striktně sledujících soukromé zájmy, a to prostřednictvím nově zaváděného institutu ústavu či výslovného umožnění vzniku subjektů veřejně prospěšných či sledujících veřejný zájem. I když se pro rozsáhlost materie nemohlo podařit, aby veškeré otázky pro všechny právnické osoby vyřešil pouze jediný kodex, mám za to, že byl naplněn cíl sledující sjednocení úpravy v jejich základních principech a rysech, když červená nit osobního nebo majetkového substrátu korporací, fundací a ústavů obecně propojuje vzájemnými vazbami i všechny obchodní korporace upravené v navazujícím zvláštním zákoně. Na osobním základu ustavená korporace s povahou veřejné obchodní společnosti nabývá majetkový aspekt v postavení komanditistů společnosti komanditní, který se dále zvýrazňuje ve společnosti s ručením omezeným a vrcholí v kapitálovém společenství akciové společnosti. Přidanou hodnotou, která ještě v blízké budoucnosti zvýrazní svůj význam, je kompatibilita nové úpravy českého korporátního práva s moderními úpravami jiných evropských zemí. Tezi o vzájemném průniku a srovnatelnosti stěžejních zákonných předpisů potvrzuje exkurs do kodexu Nizozemska, z něhož se podává blízkost základních principů a teoretických východisek i některých konkrétních pojmů a institutů. I z tohoto důvodu lze podle mého názoru novou úpravu zakotvenou NOZ obecně považovat za vydařenou, navazující na lety prověřenou úpravu v ABGB a jeho aktualizované verzi - předválečnému návrhu nového občanského zákoníku překonávající komunistické vlivy úpravy z druhé poloviny minulého století, a co do typologických,
charakteristických
i
identifikačních
znaků
právnických
osob
odpovídající trendům rozšířeným v současné Evropě
77
Seznam použité literatury Monografie
BERAN, Karel. Právnické osoby veřejného práva: veřejnoprávní subjektivita, veřejnoprávní korporace, veřejný ústav, právní povaha univerzity, právní povaha církví. Praha: Linde, 2006, 191 s. ISBN 8072015982.
DVOŘÁK, Jakub, Vývoj občanského práva. In Vývoj práva v Československu v letech 1945 – 1989 Sborník příspěvků. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Nakladatelství Karolinum, 2004, 914 s. ISBN 8024608634.
DVOŘÁK, Tomáš. Nadace a nadační fondy: text zákona s poznámkami. 2., dopl. a aktualiz. vyd. Praha: Wolters Klu er Česká republika, 2010, ISBN 9788073575632.
ELIÁŠ, Karel a Michaela ZUKLÍNOVÁ. Principy a východiska nového kodexu soukromého práva. 1. vyd. Praha: Linde, 2001, 302 s. ISBN 8072013130.
ELIÁŠ, Karel. Občanský zákoník: velký akademický komentář : úplný text zákona s komentářem, judikaturou a literaturou podle stavu k 1.4.2008. Praha: Linde, 2008, s. 1397-2639. ISBN 9788072016877.
FIALA, Josef, Milana HRUŠÁKOVÁ, Jaruška STAVINOHOVÁ, Jan HURDÍK, Lenka DOBEŠOVÁ a Markéta SELUCKÁ. Občanské právo: výklad je zpracován k právnímu stavu ke dni 31.8.2006. Praha: ASPI, 2006, xxxv, 963 s. ISBN 8073572125.
FRINTA, Ondřej. Právnické osoby. V Praze: Univerzita Karlova, 2008, 176 s. ISBN 9788087146071.
HOLUB, Milan. Občanský zákoník: komentář. Praha: Linde, 2002, 734 s. ISBN 8072013289.
HURDÍK, Jan a Jaroslav KATOLICKÝ. K pojetí právnických osob. Vyd. 1. Brno: Masarykova univerzita, 1992, 95 s. ISBN 8021004576.
HURDÍK, Jan. Problémy nadačního práva. Vyd. 1. Brno: Masarykova univerzita, 1994, 142 s. ISBN 8021010150.
78
HURDÍK, Jan. Právnické osoby: (obecná právní charakteristika). 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2000, 169 s. ISBN 8021022787.
HURDÍK, Jan. Osoba a její soukromoprávní postavení v měnícím se světě. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2004, 131 s. ISBN 8021033223.
HURDÍK, Jan. Je vhodné, aby občanský zákoník věnoval zvláštní úpravu zřizování poboček právnických osob a má být konstituováno zvláštní právo nadací a ústavů zřizoval vlastní pobočky s právní subjektivitou? In: MALACKA, Michal. Sborník příspěvků z konference k připravované rekodifikaci občanského zákoníku z 30.11.-1.12.2005. 2. vyd., dopl. a rozš. Olomouc: Univerzita Palackého, 2006, 145 s. ISBN 8024413876.
HURDÍK, Jan. Právnické osoby a jejich typologie. 2. dopl. vyd. Praha: C.H. Beck, 2009, xi, 108 s. ISBN 9788074001680.
JEHLIČKA, Oldřich, Jiří ŠVESTKA a Marta ŠKÁROVÁ. Občanský zákoník: komentář. 9. vyd. Praha: C.H. Beck, 2004, xxiv, 1416 s. ISBN 8071798819.
KADLECOVÁ, Marta, Karel SCHELLE, Renata VESELÁ a Eduard VLČEK. Vývoj českého soukromého práva. Vyd. 1. Praha: Eurolex Bohemia, 2004, 213 s. ISBN 8086432831.
KINCL, Jaromír, Valentin URFUS a Michal SKŘEJPEK. Římské právo. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 1995, xxii, 386 s. ISBN 8071790311.
KOUTNÁ, V. Kategorizace právnických osob. Brno. 2007. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta.
RONOVSKÁ, Kateřina. Soukromoprávní aspekty nadačního a spolkového práva v Česku, ve Švýcarsku a v Nizozemí. Vyd. 1. Brno: Masarykova univerzita, 2004, 355 s. ISBN 802103453.
RONOVSKÁ, Kateřina. Tendence vývoje českého nadačního práva v rámci sjednocené Evropy. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2009, 140 s. ISBN 9788021049802.
RONOVSKÁ, Kateřina. Nové české nadační právo v evropském srovnání. Vyd. 1. Praha: Wolters Klu er Česká republika, 2012, xviii, 327 s. ISBN 9788073579715.
79
SCHELLEOVÁ, Ilona a Karel SCHELLE. Civilní kodexy: 1811-1950-1964. Vyd. 1. Brno: Doplněk, 1993, 594 s. ISBN 8021005971.
ŠVESTKA, Jiří, Jiří SPÁČIL, Marta ŠKÁROVÁ a Milan HULMÁK. Občanský zákoník: komentář. 2. vyd. Praha: Beck, 2009, 2 sv. ISBN 9788074001086.
Časopisecké články
BÍLKOVÁ, Jana. Právo svobodně se sdružovat v reakci na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1969/10. Právní rozhledy. roč. 2012. č. 6. s. 218. ISSN 1210-6410.
HURDÍK, Jan. Právnické osoby - realita nebo fikce? Právní rozhledy : časopis pro všechna právní odvětví, Praha: Beck, 1999, roč. 7, č. 3, s. 125-127. ISSN 1210-6410.
KNAPP, Viktor. Právo veřejné a soukromé. Právník, roč. 1950. č. 89. s. 99 - 100.
RONOVSKÁ, Kateřina. CHOLENSKÝ, Robert. Spolkové právo v návrhu nového občanského zákoníku ve světle švýcaské právní úpravy. Část 2. Právní fórum : český právnický měsíčník. Příloha VIA IURIS, Praha, ASPI Publishing. ISSN 1214-7966, 2006, vol. Roč. 3, no. 8.
RONOVSKÁ, Kateřina. CHOLENSKÝ, Robert. Spolkové právo v návrhu nového občanského zákoníku ve světle švýcarské právní úpravy, část 3. Právní fórum, Praha, Aspi, a.s. ISSN 1214-7966, 2006, vol. 3, no. 11.
RONOVSKÁ, Kateřina. CHOLENSKÝ, Robert. Spolkové právo v návrhu nového občanského zákoníku ve světle švýcarské právní úpravy. Část 1. Právní fórum : Český právnický měsíčník. Příloha VIA IURIS, Praha, ASPI Publishing. ISSN 1214-7966, 2006, vol. Roč. 3, no. 5.
Ostatní zdroje
Důvodová zpráva: Konsolidovaná verze. MINISTERSTVO SPRAVEDLNOSTI ČR. Občanský zákoník: Texty zákonů - občanský zákoník online]. 2012. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/tinymce-storage/files/Duvodovazprava-NOZ-konsolidovana-verze.pdf
Důvodová zpráva: Konsolidovaná verze. MINISTERSTVO SPRAVEDLNOSTI ČR. Zákon o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních
80
korporacích): Texty zákonů - o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích) online]. 2012 cit. 16.3.2013]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/tinymce-storage/files/Duvodova-zprava-kZOK.pdf
HIJMA, Jacob. MODERN CODIFICATION OF PROPERTY LAW AND CONTRACT LAW - The Dutch Experience online]. Països Baixos .Dostupné z: http://civil.udg.es/Tossa/2000/Textos/p/2/HIJMA.htm
Návrh zákona o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob online]. Praha, 2012: Ministerstvo spravedlnosti. Dostupné z: http://eklep.vlada.cz/eklep/getAttachment?id=ma_rack95dd9576.doc
NETHERLANDS BESLOTEN VENNOOTSCHAP (BV) COMPANY [online]. Ocra worldwide. Dostupné z: http://www.ocra.com/jurisdictions/netherlands.asp#3
OBERTOVÁ, Alica. Co čeká (nejen) občanská sdružení za necelý rok? online]. Praha: Patria Online, 2013. Dostupné z: http://www.patria.cz/pravo/2238624/coceka-nejen-obcanska-sdruzeni-za-necely-rok.html
OTTO, Jan. Ottův slovník naučný. Čtrnáctý díl. Praha: J. Otto, 1899, s. 854 - 855. Dostupné z: http://archive.org/stream/ottvslovnknauni42ottogoog#page/n881/mode/2up
Všeobecná deklarace lidských práv online]. OSN, 1948. Dostupné z: http://www.osn.cz/dokumenty-osn/soubory/vseobecna-deklarace-lidskych-prav.pdf
81
