MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA ŠESTNÁCT PŘÍSPĚVKŮ K DĚJINÁM (VELKÉ) MORAVY

MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA

ŠESTNÁCT PŘÍSPĚVKŮ K DĚJINÁM (VELKÉ) MORAVY SBORNÍK K NAROZENINÁM BOHUSLAVA F. KLÍMY

BRNO 2011

 

Editoři: Mgr. Libor Bílek Mgr. Josef Kováčik Recenzovali: PhDr. Ludvík Belcredi, Moravské zemské muzeum (část 1.) prof. PhDr. Jaroslav Vaculík, CSc., Pedagogická fakulta MU (část 2.) © 2011 Masarykova univerzita ISBN 978-80-210-5575-9

 

OBSAH Úvodem ...................................................................................................................................... 5 ČÁST 1. – OD PRAVĚKU PO NOVOVĚK ............................................................................ 7 Vendula Hromádková – Miriam Nývltová Fišáková: Mladobronzová lokalita Jiříkovice .... 9 Blanka Kavánová: Spektrometrická analýza zlatých náušnic z pohřebiště u baziliky v Mikulčicích. ........................................................................................................................23 Michal Vágner: Raně středověké osídlení v povodí Jevišovky, Rokytné a středního Podyjí .....................................................................................................................................31 Josef Kováčik: Slovanská pekárna ve Znojmě-Hradišti .....................................................37 Eva Drozdová: Výsledky základní antropologické analýzy kosterních pozůstatků z pohřebiště ve Znojmě-Hradišti, sonda Šoba, sezóny 2007 a 2008 ...................................47 Eva Vaníčková: Antropologická rekonstrukce podoby člověka podle lebky z pohřebiště Znojmo-Hradiště .............................................................................................59 Kristýna Pížová – Eva Drozdová – Bohuslav František Klíma: Antropogenetický výzkum slovanské populace ze Znojma-Hradiště. První výsledky. ...................................63 Milan Hanuliak – Pavel Uher – Peter Bačík: Možnosti využitia železitých konkrécií zo stredovekého sídliska v Senci-Svätom Martine ..............................................................71 Kateřina Dvořáková – Vladimír Hašek – Jan Tomešek: Geofyzikální prospekce a umělecko historický průzkum kostela sv. Kříže v Nebovidech na okr. Brno-venkov ...79 Kateřina Dvořáková: Románsko-gotický cyklus nástěnných maleb v opatské kapli baziliky sv. Prokopa v Třebíči (UNESCO)..........................................................................89 Zdeňka Měchurová: Na koníčka si vyskočím… O drobné středověké plastice koníčků s jezdcem z Moravy...............................................................................................................99 Vladimír Hašek – Josef Unger: Městské podzemí České republiky v prospekci a výzkumu ...........................................................................................................................107 ČÁST 2. – 19. STOLETÍ A SOUDOBÉ DĚJINY ................................................................123 Milan Hlavačka: Konec královského města Znojma .........................................................125 Vladimír Podborský: Vzpomínky na výzkum ve Znojmě-Hradišti ...................................139 Marek Těšík: K problematice politického zneužívání justice na počátku 50. let. První trest smrti Státního soudu Brno. .............................................................................145 Libor Bílek: Pokus Vítězslava Klímy ze Strání o protikomunistický odboj na přelomu 40. a 50. let .......................................................................................................153 BAREVNÉ OBRAZOVÉ PŘÍLOHY ...................................................................................175  

 

ÚVODEM Milí čtenáři, v rukou držíte sborník prací na počest šedesátých narozenin doc. PhDr. Bohuslava Františka Klímy, CSc., archeologa a pedagoga působícího na katedře historie brněnské Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity. Nebývá tak docela zvykem, aby vědci či pedagogovi byl dedikován celý sborník již k šedesátým narozeninám. Docent Klíma mladší se však pro editory tohoto sborníku stal takovou osobností a vzorem, že se rozhodli využít příležitosti jeho životního jubilea k tomu, aby mu svůj vděk i úctu projevili právě vydáním tohoto sborníku. Editoři věří, že zdaleka nevyjadřují jen svůj postoj, ale že mluví i za všechny ostatní současné i minulé posluchače pedagogické fakulty brněnské univerzity i za všechny ty, kteří se měli možnost s docentem Klímou setkat při své vědecké či jiné práci. Bylo již naznačeno, že editoři tohoto sborníku byli ještě v nedávné době studenty brněnské pedagogické fakulty. Tato skutečnost do jisté míry předurčila charakter této publikace. Redakce nezastírá, že sborník je svým rozsahem i úpravou skromnější, neboť v současné době, kdy (doufejme) odeznívá finanční krize a kdy je navíc oficiálně avizováno snížení finančních dotací českým univerzitám, je téměř zázrak, že se Pedagogická fakulta Masarykovy univerzity mohla ujmout tohoto úkolu a že se jejímu vedení podařilo najít prostředky k tomu, aby sborník mohl vyjít. V tomto směru patří poděkování editorů především doc. RNDr. Josefu Trnovi, CSc., děkanovi PdF MU, dále prof. PhDr. Marii Vítkové, CSc., proděkance pro vědu, výzkum a doktorská studia, doc. Mgr. Světlaně Hanušové, Ph.D., proděkance pro vnější vztahy a ediční činnost, a prof. PhDr. Jaroslavu Vaculíkovi, CSc., vedoucímu katedry historie, za jejich podporu a vstřícnost. Redakce děkuje také Mgr. Jířímu Miholovi, Ph.D. za jeho cenné rady, které editorům pro jejich práci ochotně poskytl. Upřímné díky patří samozřejmě všem autorům zaslaných příspěvků. Ve sborníku předkládá výsledky svého bádání celkem 22 autorů v 16 článcích, a to z velmi širokého spektra vědních oborů – od archeologie přes antropologii, kunsthistorii až po historii. Autory příspěvků jsou jak renomovaní vědečtí pracovníci a odborníci z praxe, tak vysokoškolští studenti a čerství absolventi. Bohužel, současný systém hodnocení publikační činnosti vědeckých pracovníků, který upřednostňuje příspěvky do publikací jiného druhu než je příležitostný sborník, mnoha osloveným autorům nakonec znemožnil rozšířit řady zde předkládaných prací. I jim však patří velký dík za jejich upřímnou snahu a srdečnou podporu, kterou redakci vyjadřovali. Úlohy recenzentů sborníku se ochotně ujali pánové PhDr. Ludvík Belcredi a prof. PhDr. Jaroslav Vaculík, CSc., za což jim redakce upřímně děkuje. V neposlední řadě by redakce ráda poděkovala také těm, kteří se podíleli na přípravě sborníku k vydání – zejména Mgr. Monice Foltánové z Edičního centra Pedagogické fakulty MU za její ochotu a cenné rady a studentce PdF MU Bc. Lence Teclové za provedení jazykové korektury. Redakce

5

Část 1. Od pravěku po novověk

 

MLADOBRONZOVÁ LOKALITA JIŘÍKOVICE (OKR. BRNO-VENKOV) JIŘÍKOVICE (DISTRICT OF BRNO) – AN EARLY BRONZE AGE LOCALITY Vendula Hromádková – Miriam Nývltová Fišáková Anotace: Záchranný výzkum proběhl v roce 1998 a jednalo se především o sídliště s nálezy velatické kultury středodunajských popelnicových polí. Bylo objeveno bezmála 356 objektů, z nichž můžeme jmenovat hlavně rozsáhlý příkop v šířce 3,5–6 m, klešťovitou bránu, nadzemní kůlové stavby a tři izolované pohřby. Ostatní objekty tvořily hospodářské a výrobní objekty. Primárním úkolem bylo však zdokumentovat veškeré artefakty a tím položit základ pro další možné interpretace. Na lokalitě bylo nejhojnějším zvířetem tur domácí, prase domácí, ovce/koza domácí, méně je koně a psa domácího. Z lovné zvěře se zde dochovaly pozůstatky jelena, srnce, prasete divokého a zajíce. Vzhledem k fragmentárnosti a zásahům na kostech (stopy po řezání na místech svalových úponů) je pravděpodobné, že se jedná o kuchyňský odpad a nepotřebný materiál. Klíčová slova: sídelní areál, velatická kultura, klešťovitá brána, domácí zvířata, lovná zvěř. Abstract: Archaeological rescue excavation in Jiříkovice took place in 1998 and it concerned settlement area with findings of Velatice Culture of Middle Danubien Urnfield Culture. Primary purpose of the research was to document all artifacts and thereby lay the basis for further interpretation. Almost 356 objects were detected, out of which a huge ditch (3,5–6 m wide), a plier-gate, houses and three isolated burials should be mentioned above all. The other objects consisted of economic and industrial facilities. On the locality, the remains of domestic cattle, domestic pig and domestic sheep/goat were the most frequent, horse and dog were rarer. Among the remains of wild animals, deer, roedeer, boar and hares were present. These remains were apparently kitchen waste and unnecessary material Key words: settlement, Velatice culture, plier-gate, domestic animals, wild animals. ÚVOD V roce 1998 v Jiříkovicích v trati „Díly“ bylo na ploše cca 10,4 ha při výstavbě nákupněspolečenského komplexu Rohlenka objeveno jedno z mála mladobronzových sídlišť velatické fáze kultury středodunajských popelnicových polí (dále jen KSPP). Pod vedením M. Bálka a A. Matějíčkové z Ústavu archeologické památkové péče v Brně bylo odkryto bezmála 356 sídlištních objektů, které veskrze náležejí právě velatické fázi KSPP. Jedná se zejména o zásobní jámy, výrobní objekty, hliníky, kůlové nadzemní domy, žlaby a sídlištní jámy blíže nespecifikovaného významu. Za zmínku však především stojí nález hrotitého příkopu s šířkou 3,5 až 6 m a maximální hloubkou 2,9 m, který nejnověji můžeme datovat do mladší doby bronzové. Podobně unikátní se jeví i objev palisádového žlábku, který je přerušen klešťovitou bránou. Pokud bychom brali tuto skutečnost striktně jen v rámci rovinného nížinného sídliště, nemají tyto nálezy na Moravě ani v Čechách žádné analogické případy. To však můžeme zdůvodnit spíše stavem výzkumu, nežli samotnou absencí těchto nálezů. Výplně těchto objektů obsahovaly velké množství keramiky, mazanice, zvířecích kostí a v menší míře také bronzové předměty, kostěné nástroje a kamennou industrii. Předkládaná studie vychází z magisterské diplomové práce, která vznikla pod vedením Mgr. Klárky Šabatové, Ph.D. na ÚAM FF MU (Hromádková 2009). Primárním úkolem této studie bude zveřejnění a seznámení se sídlištní strukturou na dalším rovinném sídlišti mladší 9

doby bronzové s důrazem na osteologický rozbor jiříkovického materiálu (RNDr. Miriam Nývltová Fišáková, Ph.D.). Jelikož množství materiálu a celkově sídliště samo o sobě značně přesahuje požadovaný rozsah, základní snahou bude tedy hlavně zdokumentovat nálezové okolnosti a položit tak základ pro případná další vyhodnocení a následné interpretace. Detailnější analýza veškerých artefaktů a zejména keramického materiálu, jako nejpočetnější a nejrozmanitější složky celého nálezového souboru, bude tak již otázkou budoucí. POLOHA LOKALITY A PŘÍRODNÍ PROSTŘEDÍ Lokalita se nachází jižně od silnice E47 a dálnice D1 na trase Brno – Vyškov. Na severu je lokalita ohraničena bývalým zájezdním hostincem, dnes motorestem Rohlenka, a dalšími zařízeními jako např. restaurací McDonald´s a čerpací stanicí pohonných hmot Aral. Na jihu je na dohled samotná vesnice Jiříkovice (Bálek – Matějíčková 1998). Jiříkovice spadají do geomorfologické soustavy Vněkarpatských sníženin, přesněji do její podsoustavy Západních Vněkarpatských sníženin, které se rozprostírají od JZ k SV od Znojma přes Brno, Vyškov, Přerov až k Hranicím na Moravě (Demek 2006, 495, 515). Na jihozápadě začínají rozsáhlým Dyjsko-svrateckým úvalem a přecházejí plynule na severovýchodu do sníženiny Vyškovské brány (Demek a kol. 1965, 215). Severovýchodní část Dyjskosvrateckého úvalu tvoří pak Pracká pahorkatina (podcelek Dyjsko-svrateckého úvalu), která opět ve své severovýchodní části přechází do Šlapanické pahorkatiny (Demek a kol. 2006, 133, 359, 440–441). soustava podsoustava celek

VNĚKARPATSKÉ SNÍŽENINY ZÁPADNÍ VNĚKARPATSKÉ SNÍŽENINY DYJSKO-SVRATECKÝ ÚVAL PRACKÁ PAHORKATINA

podcelek

ŠLAPANICKÁ PAHORKATINA

okrsek

VIII VIIIA VIIIA-1 VIIIA-1F VIIIA-1F-1

Tab. 1. Geomorfologické členění (Demek a kol. 2006).

METODIKA ZPRACOVÁNÍ VÝZKUMU Po plošné skrývce ornice ve východní části plochy byla plocha dočištěna pomocí UDS až na podloží. Archeologická nálezová situace se dokumentovala pomocí Harrisovy kontextuální metody, kdy každá výplň/kontext byla popsána ve formulářích uloženin a výkopů. Kresebná dokumentace byla pořízena v měřítku 1 : 20 a 1 : 50, hroby pak v měřítku 1 : 10. V případě půdorysů domů s kůlovou konstrukcí byla použita ortogonální síť 4 x 4 m. Průběžně byla pořizována fotodokumentace, včetně leteckého snímkování (Bálek – Matějíčková 1998). Na základě formulářů výkopů a uloženin byla vypracována základní databáze, jejíž položky odpovídaly ve většině případů samotným formulářům. Vytvořil se tak jednotný deskriptivní systém, který později posloužil nejen k urychlení práce, ale především umožnil zkoumat jednotlivé entity (objekty) a kvality (vlastnosti objektu) určitého souboru (kontextu). Následně byly vytvořeny specifické deskriptivní systémy pro jednotlivé nálezy (keramika, mazanice, zvířecí kosti, bronzová industrie, kostěná a parohová industrie, struska apod.), které sledovaly typické znaky každé komponenty.1 Nejpočetnější sídlištní složku tvořila keramika, a proto také tvorbě databáze keramiky byla věnována největší pozornost. Jednotlivé formuláře pak byly importovány do hlavní databáze JIŘÍKOVICE a pomocí systému karet a podformulářů byla vytvořena struktura celé databáze. Všechny formuláře byly následně propojeny pomocí relační databáze 1:n, tzn., že ke každému výkopu existovalo n možných uloženin a nálezů.

                                                             1

Detailní deskripce všech položek, které obsahuje databáze JIŘÍKOVICE, je uvedena v magisterské diplomové práci (Hromádková 2009, 29–34). 10

SÍDELNÍ AREÁL V JIŘÍKOVICÍCH Na sídlišti v Jiříkovicích v trati „Díly“ bylo odkryto 356 sídlištních objektů. Z celkového množství muselo být hned na počátku vyřazeno devět objektů, jejichž parametry neodpovídaly zbývajícím objektům. Převážně se tedy jednalo o zničené objekty (obj. 609, 610, 641, 642, 757), u tří objektů (obj. 536, 563, 831) chyběla základní terénní dokumentace a u posledního objektu (obj. 630) šlo s největší pravděpodobností o erozní rýhu. Ze zbylých 347 objektů měly největší zastoupení sídlištní jámy blíže neurčitelného charakteru – 200 objektů (58 %), následovaly kůlové jamky – 90 objektů (26 %), zásobní jámy – 31 objektů (9 %), žlaby tvořilo 14 objektů (4 %), hliníky sedm objektů (2 %), hrobové jámy byly odkryty tři (0,7 %) a jedním objektem je zastoupena pec a příkop (0,3 %).

Graf 1. Celkové zastoupení typů objektů na sídlišti.

Ovšem i zde muselo dojít k určité redukci. Následné kritické zhodnocení nálezových celků a jejich případná datace se opírala hlavně o informace uvedené v nálezové zprávě a o vlastní práci s poskytnutým materiálem. Z tohoto důvodu bylo nutné některým objektům po posouzení přiřadit označení „nedatované“ a některým naopak přiřadit příslušnost k určité kultuře. Označení „nedatované“ se týkalo hlavně objektů, jejichž datace nešlo zjistit podle žádných kriterií (absence keramického a jiného materiálu), nebo jsme nebyli schopni podle dochovaného materiálu určit (např. nezdobené výdutě), ke které kultuře by objekt mohl příslušet. Takto bylo označeno 73 objektů, které využívám pouze k prostorovému vyhodnocení sídliště, ale už je nezahrnuji do statistických analýz. Podobně je to i se šesti objekty, které byly podle nálezové zprávy datované do doby bronzové a detailněji nešlo zjistit bližší dataci (obj. 502, 516, 556, 702, 708, 774). Naopak objekty 850 a 852 podle keramického inventáře mohly být datovány do velatické fáze KSPP. Jiříkovice jakožto polykulturní sídliště doložilo také neolitické osídlení, zejména kultury s moravskou malovanou keramikou (obj. 503, 505, 737, 761) a kultury s lineární keramikou (obj. 522). Dalších 12 objektů bylo pouze rámcově datováno do neolitu. Současně se objevily i doklady eneolitického osídlení (kultury zvoncovitých pohárů), to se však týkalo pouze jednoho hrobu (obj. 829). Pokud bychom hovořili o době bronzové, jeden objekt bychom mohli předběžně zařadit na přelom velatickopodolské fáze (obj. 710) a druhý přímo do podolské fáze (obj. 806). Jediný doklad raně středověkého osídlení poskytl další izolovaný hrob (obj. 667), který byl podle způsobu zahloubení hrobové jámy a způsobu uložení pohřbu datován do mladohradištního období (10. až 12. stol.). V rámci osmi objektů byly zachyceny také doklady novověkého stáří. 65 objektů bylo předběžně podle nálezové zprávy datováno do pravěku. V neposlední řadě musíme zmínit ještě 36 objektů (kůlové jamky), které se vesměs až na jeden objekt (obj. 650) týkají dokladů nadzemních kůlových staveb (tři struktury), u nichž prozatím nejsme schopni určit, o které období se jedná. Z celkového množství 347 objektů nám zbylo po odečtení nedatovaných 11

a intruzivních složek 138 objektů, které na základě keramického materiálu patří velatické fázi KSPP, a které tvoří základ pro veškerá vyhodnocení. Do tohoto výběru zahrnujeme i objekt 710, jehož velatická složka je do určité míry prokázaná, a proto výsledný počet bude tedy 139 objektů. OBYTNÉ STAVBY Osídlení velatické fáze KSPP se koncentrovalo především v severozápadní části lokality. Několik struktur bylo zaznamenáno v severovýchodní části lokality, ty však představují s největší pravděpodobností osídlení jiné kultury. Na jiříkovickém sídlišti bylo zaznamenáno pět nadzemních struktur, dvě z nich byly rámcově datované do pravěku bez bližšího určení (Struktura I a III), ostatní rámcově do neolitu (Struktura II, IV, V). • Struktura I Struktura I byla situována v severozápadní části sídliště (obj. 578–588; 836–847). Jednalo se o kůlovou nadzemní stavbu čtvercového půdorysu, která měla pět kůlů v pěti řadách na většině plochy. Celkem se jednalo o 23 kůlových jamek pravidelně rozmístěných po celé ploše struktury, kdy poslední dvě řady měly pouze čtyři kůly ve čtyřech řadách (obr. 1 – viz barevná příloha). Rozměry kůlových jamek se pohybovaly od 0,1 do 0,8 m v průměru a hloubka kolísala mezi 0,1 až 0,4 m. Zajímavostí této struktury je, že se objevila v superpozici s klešťovitou bránou. Ve výplních kůlových jamek nebyly zaznamenány žádné nálezy, proto s určitostí nemůžeme říci, ke které fázi osídlení struktura patřila. Vzhledem k nedostatečnému stavu výzkumu velatických sídlišť jsme nebyli schopni dohledat případné přesné analogie. Na jediném zdokumentovaném systematickém výzkumu v Lovčičkách se takový typ domu neobjevil. Otázkou však zůstává, zdali se opravdu jednalo o obytnou stavbu. Při představě obývání takto zastavěné plochy se nám tato skutečnost jeví jako značně nemožná. Ve spojitosti s klešťovitou bránou bychom mohli uvažovat o případné obranné nebo strážní funkci objektu. V případě těchto domněnek tomu však příliš nenasvědčuje umístění stavby. Zalomení hradeb klešťovité brány bylo uzpůsobeno právě tak, aby umožňovala lepší boční obranu, a proto stavba bývala většinou až na konci zalomení hradeb. Tomu by mohly nasvědčovat kůlové jamky č. 574, 577 a 734. Proto bychom se přikláněli spíše k názoru, že oba dva nálezy (Struktura I a klešťovitá brána) pochází spíše z rozdílných kultur pravěku. • Struktura II Nadzemní kůlová stavba byla zachycena v severovýchodní části sídliště (obj. 651–666; 679–680; obr. 2 – viz barevná příloha), kde se koncentrovaly tři z pěti nadzemních struktur. Struktura II byla podélného půdorysu a zahrnovala 18 kůlových jamek, které byly nepravidelně rozmístěny uvnitř struktury. Struktura je tvořena čtyřmi kůly v pěti řadách. Na první pohled vynikají dvě středové řady kůlů, v jedné řadě by se mohlo jednat o dvě zdvojené kůlové jamky. Výplně kůlových jamek neobsahovaly žádný materiál, a proto je opět obtížné chronologicky přesněji určit tuto stavbu. V okolí Struktury II byla zachycena stavební jáma č. 650 a sídlištní jáma č. 649. Ani v těchto objektech nebyl zachycen žádný keramický ani jiný materiál. Tato struktura se nejvíce blíží nadzemní kůlové stavbě O na sídlišti v Lovčičkách (Říhovský 1982a, 11, obr. 5), nicméně zde se jednalo o kůlovou stavbu čtvercového půdorysu s pravidelně rozmístěnými jamkami (4 x 4) se dvěma středovými liniemi kůlových jamek, a proto nemůžeme na základě této analogie, začlenit tuto stavbu do velatické fáze KSPP.

12

•

Struktura III Struktura III byla zaregistrována opět v severozápadní části sídliště (obj. 567–569; 711–713; 726–727 obr. 3 – viz barevná příloha), nedaleko Struktury I. Jednalo se o nadzemní kůlovou stavbu obdélného půdorysu s orientací V-Z s pravidelně rozmístěnými kůlovými jamkami. Stavba zahrnovala 8 kůlových jamek v její obvodové části. Plochu struktury vymezovaly dva objekty žlabovitého charakteru (obj. 564, 566), ke kterým se přidávala stavební jáma 565, s největší pravděpodobností však chybně interpretovaná (= žlab?). Tento půdorys představuje klasický půdorys nadzemních staveb s dispozicí kůlů 3 x 3 v obvodové části. Analogické případy stavby najdeme několikrát nejenom v Lovčičkách, ale i v jiných kulturách než v době bronzové. Tato stavba na základě plochy vymezené dvěma žlaby byla datovaná předběžně do neolitu. Vzhledem k absenci veškerých nálezů, nemůžeme opět s jistotou určit, ke které kultuře stavba přísluší. Umístění stavby v centrální části sídliště vymezené žlaby č. 510 a 555 by spíše vykazovalo příslušnost k velatické fázi KSPP, nicméně doklady stavby, kterou by ohraničovaly dva úzké žlábky, doloženy z mladší doby bronzové nemáme. To však může být zapříčiněno nedostatečným stavem výzkumu.

• Struktura IV Struktura IV byla stejně jako následující Struktura V situována v severovýchodní části sídliště (obj. 518–521; 743–749; obr. 4 – viz barevná příloha). Stavba se řadila k nadzemní kůlové stavbě obdélného půdorysu s pravidelně rozmístěnými kůlovými jamkami a dispozicí kůlů 3 x 5, ze kterých se zachovalo pouze 11 kůlových jamek. Z výplní kůlových jamek se opět nezachoval žádný materiál. Vedle rekonstruované plochy stavby byl zachycen hliník č. 505, který na základě keramiky můžeme přiřadit kultuře s moravskou malovanou keramikou (dále jen MMK). Na hliník navazovaly dvě sídlištní jámy (obj. 522, 523). V jámě 522 se nalezly zlomky keramiky kultury s lineární keramikou. V superpozici s nadzemní stavbou byla nalezena sídlištní jáma 750, ve které se zase nedochoval žádný keramický materiál. Spolu s dochovanými nálezy v blízkosti Struktury IV můžeme stavbu pouze rámcově přiřadit neolitickému osídlení. Severovýchodní část sama o sobě je vzdálena velatickému osídlení v Jiříkovicích. Dataci do neolitu potvrzuje také nález dalšího hliníku MMK, který byl situován v dolní části nedaleko stavby. • Struktura V Struktura V je poslední zdokumentovanou strukturou na sídlišti v Jiříkovicích (obj. 764–771; obr. 5 – viz barevná příloha). Nacházela se v severovýchodní části ve skupině se Strukturou II. Jednalo se o nadzemní kůlovou stavbu s pravidelně rozmístěnými kůly a dispozicí kůlů 3 x 3. Vedle stavby se nalezla sídlištní jáma č. 763, která stejně jako výplně kůlových jamek neobsahovala žádný sídlištní materiál. Podobné domy byly nalezeny opět v Lovčičkách (dům, H, P, AM, AC). Datace této stavby je jako u všech předchozích značně problematická. Na základě naprosté absence sídlištního materiálu se můžeme pouze domnívat, že tato stavba náležela velatickému lidu KSPP. SÍDLIŠTNÍ OBJEKTY Kromě klasických zahloubených objektů jako jsou hliníky, zásobní jámy nebo blíže neurčitelné sídlištní jámy se na sídlišti objevily i žlabovité objekty, z nichž nejzajímavějším se jeví příkop 530. PŘÍKOP Nález lineárního příkopu 530 se datuje již do 30. listopadu 1988, kdy M. Bálek při leteckém snímkování objevil obdélníkovitý útvar o rozměrech 110 x 140 m. Západní a východní 13

roh příkopu protínal zhruba dnešní komunikaci, přičemž při následném povrchovém ohledání bylo zjištěno sídliště velatické fáze KSPP (Štrof – Bálek 1997, 147). V roce 1993 koncem března byla provedena sonda do opevňovacího příkopu v jižní části staveniště, kde se předpokládalo pokračování SV strany příkopu. Sonda byla vyhloubena v délce 12,5 m, v šířce jednoho metru a do hloubky tří až pěti metrů. Pokračování příkopu se zjistilo až pod hlinitokamenitou navážkou o síle 0,9 až 2 m, která byla do těchto míst přesunuta při výstavbě nedaleké dálnice. Samotný příkop (obj. 1/93) byl vyplněn výrazným šedivým zásypem, dno bylo rovné v hloubce asi čtyř metrů od dnešního povrchu a široký byl pět metrů. Příkop obsahoval zlomky keramiky, mazanice a cihel, které byly předběžně datovány do novověku (17. až 18. stol.). Podobně i příkop se považoval za zbytek novověké fortifikace a byl dáván do souvislosti s vojenskými aktivitami (Štrof 1993b). A. Štrof nevylučoval možnost, že příkop souvisel s obléháním Brna Fridrichem II. Datace příkopu do mladšího napoleonského období eliminoval materiál získaný z příkopu, stejně jako znázornění plochy na josefínské mapě z konce 18. stol., kde přes tehdejší plochu opevněného příkopu vedla již silnice a příkop už zde není zachycen (Štrof – Bálek, 147). Na základě sdělení místních pamětníků se uvažovalo také o vybudování příkopu v souvislosti s válečnými aktivitami na konci II. světové války (přesněji v dubnu 1945), kdy zde byl vykopán protitankový příkop (Bálek – Matějíčková 1998). Opevňovací příkop byl spojován také s možnými bojovými operacemi za třicetileté války (pol. 17. stol.), nebo za pruského obléhání (40. léta 18. stol.), neboť se nacházel blízko významného statku (Ditrichsteinische w. h.). Tento ubytovací hostinec se nacházel u někdejší císařské cesty, tedy na důležité dopravní tepně a jeho případné ovládnutí bylo strategickým bodem téměř u všech obléhání Brna. V roce 1998 v rámci výstavby nákupně-společenského komplexu Rohlenka došlo v západní části k odkrytí lineárního příkopu. Tento výzkum zpřesnil průběh, parametry příkopu a přispěl k poněkud odlišným závěrům než poskytly předcházející výzkumy. Jednalo se tedy o příkop s hrotitým profilem, jehož šířka na povrchu měla 3,5 až 6 m a maximální hloubka byla 2,9 m od úrovně podloží. Dno měl hladké, konkávní, stěny hladké a přímé. Až na tři sídlištní objekty a jednu kůlovou jamku nebyly v příkopu zjištěny žádné jiné doklady vnitřní konstrukce. Ostatní objekty (4) zasahovaly do příkopu pouze částečně. Z výplně příkopu bylo získáno značné množství keramiky (1092 zl.), ke které se přidávají nálezy několika bronzů (náramek 1 ks, korálek 1 ks, dlátko 1 ks, kroužek 1 ks, jehlice? 1 ks, zlomky plechů 14 ks), štípaná industrie (3 ks), broušená industrie (1 ks) a drtidla (1 ks). Z takto získaného materiálu bylo možné přiřadit tento příkop velatické fázi KSPP, a tedy ho datovat již do mladší doby bronzové. Na Moravě se jedná o poměrně unikátní záležitost a celkově lze těžko říci, k čemu takto široké příkopy sloužily. V dolní části sídliště v Jiříkovicích byla zachycena část příkopu (žlabu) 855, který by potenciálně mohl souviset s příkopem 530. Délka příkopu 855 činila 5,4 m, šířka 1,2 m a maximální hloubka dosahovala jednoho metru. V tomto případě bychom mohli usuzovat o příkopu 530 jako o části fortifikace, která by se mohla svým spodním ramenem stáčet k příkopu 855. Nicméně hlavní zástavba sídliště se zdá být na opačné straně příkopu a případný tvar opevnění by také neodpovídal klasickému vzoru. Podobný hrotitý příkop v délce 35 m byl zachycen na velatickém sídlišti v Brně-Starém Lískovci, bohužel tento výzkum stále čeká na zpracování (Salaš 1994, 168), a proto si na případné další interpretace budeme muset počkat. KLEŠŤOVITÁ BRÁNA Dostáváme se k nejdůležitější části, která se podařila zachytit na jiříkovickém sídlišti. Jedná se o palisádový žlábek, který je na 1,5 metru své délky přerušen konstrukcí klešťovité brány. Tato klešťovitá brána byla objevena v severní části sídliště v superpozici s nadzemní kůlovou stavbou (Struktura I). Dosud jsme se s tímto typem brány setkávali pouze na výšinných sídlištích doby bronzové a především na oppidech doby laténské. Poměrně rozsáhlý výskyt tyto brány zaznamenaly také v raném středověku. Už samotná přítomnost klešťovité brány na rovinném nížinném sídlišti se tedy jeví jako zcela unikátní. 14

Pokud bychom hledali nejvíce rozšířený typ brány v době laténské, byla by to právě klešťovitá brána, která je považována dokonce za charakteristickou pro toto období. Klešťovité brány byly nalezeny na mnohých zahraničních, ale i českých oppidech. Za všechny můžeme jmenovat např. Bibracte ve Francii, Manching, Kelheim, Finsterlohr, Donnersberg a Heidengraben v Německu, z dalších pak Staré Hradisko, Třísov, Hrazany, Hradisko na Závisti, České Lhotice a ze Slovenska např. Nitrianský Hrádok. V neposlední řadě můžeme jmenovat i doklady klešťovitých bran z Anglie a Skotska, které by mohly být starší než pozdní latén v kontinentální Evropě (Dehn 1961, 392–393). Tato skutečnost byla prokázána už na oppidu Hostýn, kde byla nalezena tzv. „Slavkovská brána“, která představovala hlavní vstup do opevněného prostoru. Vstupní ramena brány tak vytvářela koridor dlouhý cca 25 až 30 m (Parma 2001, 28–30). Brána jako taková vždy představovala nejdůležitější prvek fortifikace, nejinak je tomu i na Hostýně, kde se existenci jednoho křídla klešťovité brány podařilo prokázat už v období KLPP. Celková chronologie klešťovité brány a přilehlé fortifikace je však značně problematická, jelikož ne vždy se podařilo přiřadit nálezy jednotlivým vrstvám (Parma 2001, 37–38). Jednoznačně určit chronologii klešťovité brány v Jiříkovicích je také poněkud obtížné, dá se říci až nemožné. Díky nedostatečnému stavu výzkumu nemáme v podstatě žádné další analogie, které by nám mohly pomoci doložit přítomnost klešťovité brány v mladší době bronzové, speciálně ve velatické fázi KSPP. Jedinou bližší analogií nám stále zůstává Slavkovská brána na Hostýně, na jejíž lužický horizont se základem opevnění navazuje plynule osídlení lidu slezské kultury. Dva palisádové žlábky (obj. 575 a 576), které utvářejí klešťovitou bránu, neposkytly dostatečné množství keramického ani ostatního materiálu, abychom mohli nějak významně přispět k chronologii této části. V zásadě se jednalo pouze o dva zlomky nezdobených keramických výdutí v objektu 576. Za klešťovitou bránou následují v těsné blízkosti tři kůlové jamky (obj. 574, 577 a 734), které by mohly případně odkazovat na vstupní stavbu využívanou při obraně sídliště. Nicméně další kůlové jamky nebyly zjištěny a ani tyto tři kůlové jamky neobsahovaly žádný keramický ani jiný materiál. V nevelké vzdálenosti od palisádového žlábku č. 576 byla zachycena sídlištní jáma č. 571, která na základě keramických zlomků a zlomků mazanice byla datována předběžně do velatické fáze KSPP. Počet keramických zlomků však nebyl dostatečný na to, abychom s jistotou mohli přiřadit příslušnost klešťovité brány k velatické fázi KSPP. Určitý náznak chronologie bychom mohli spatřovat v superpozici palisádového žlábku č. 576 s nadzemní kůlovou strukturou (Struktura I). Tato struktura (obr. 1 – viz barevná příloha), jak už byla popsána dříve, se však vztahuje spíše k jinému druhu osídlení, než je velatická fáze KSPP. Stavba vykazovala pravidelné uskupení kůlových jamek, vždy pět řad po pěti kůlech. Ve výplních kůlových jamek nebyl nalezen žádný materiál, a proto se můžeme pohybovat pouze v rámci domněnek. Jediným vodítkem nám proto stále zůstává sídlištní jáma č. 571, na základě které však s jistotou nemůžeme určit, zda opravdu brána patřila do sledovaného období. Budeme tedy doufat, že po zpracování starších výzkumů a po prozkoumání dalších rovinných sídlišť velatické fáze KSPP se nám podaří získat přesnější informace, které by mohly osvětlit i tuto situaci. Otázkou stále zůstává, proč by lid velatické fáze KSPP opevňoval rovinná nížinná sídliště způsobem, který byl typický spíše pro výšinná sídliště? Na území Slovenska ve středodunajské kultuře popelnicových polí nacházíme zajímavou skutečnost, kdy lid KSPP z nedostatku vhodných poloh ke stavbě hradisek začal opevňovat i nížinné osady (Furmánek – Vladár 1983, 5). To by se mohlo týkat také situace v Jiříkovicích, přesto není dnešní stav výzkumu mladobronzových výšinných sídlišť natolik uspokojivý, abychom mohli potvrdit i tuto skutečnost. Nález klešťovité brány můžeme i přesto řadit k významným objevům učiněným na sídlišti v Jiříkovicích.

15

LIDSKÉ POHŘBY Na celkové ploše sídliště byly nalezeny tři osamocené hrobové jámy z různých časových období. Dva hroby se evidentně nacházely mimo sídelní areál (obj. 556, 829), zbývající pohřeb (obj. 667) mohl patřit k nedalekým dvěma až třem nadzemním strukturám. Zde je nutno podotknout, že se ve všech třech případech jednalo o klasické hrobové jámy, a nešlo tím pádem o uložení jedinců v sídlištních objektech. U všech hrobů tedy můžeme pouze hypoteticky předpokládat, že přináležely k samotnému sídlišti/nadzemním strukturám. ƒ kostrový hrob 556 Obsahoval dva jedince, ženu ve věku 30 až 35 let, vysokou asi 160 cm, dítě bylo asi dva roky staré. Obě kostry byly ve velmi špatném stavu. Celkově se jednalo o gracilní kostru s poměrně silnou muskulaturou, na kostře nebyly patrny známky úrazů ani patologických změn. Kostra dítěte je celkově destruovaná, pouze z lebky se zachovalo několik úlomků lebečních kostí a několik zubů. Hrob můžeme předběžně datovat do doby bronzové. V hrobovém inventáři se nalezla keramika (15 zl.), kostěné šídlo (3 zl./1 ks), kostěné korálky (28 zl./2 ks), kamenná podložka (1 ks) a štípaná industrie (2 ks). ƒ kostrový hrob 667 Obsahoval kostru ženy ve věku 24 až 30 let, výška nebyla zjistitelná kvůli špatné zachovalosti kostí. Kosti byly naprosto strávené. Z lebky se zachovalo asi 30 zlomků mozkovny a několik zubů. Celkově se jedná o gracilního jedince se středně silným svalovým reliéfem. Na kostech opět nejsou patrny známky zranění ani patologické změny. Byl zcela bez milodarů. Vzhledem k poloze mrtvého, jeho orientaci, uložení v relativně malé hloubce a absenci milodarů ho můžeme s určitou pravděpodobností zařadit do mladohradištního období (10. až 12. stol. n. l.). ƒ kostrový hrob 829 Obsahoval kostru muže ve skrčené poloze ve věku 40 až 50 let, vysoký byl asi 169 cm, kostra byla dobře zachovalá. Z lebky se zachovala pouze mozkovna, obličejové partie byly rozbité. Z kostí se uchovala spodní čelist se zuby, pět krčních, 12 hrudních a pět bederních obratlů. Na jednom žebru se nachází stopy po zhojené zlomenině a těla obratlů se vyznačují působením degenerativní artritidy. Hrob se na základě hrobového inventáře datuje do kultury se zvoncovitými poháry (cca 2100 př. n. l.). Inventář obsahoval dvě keramické nádoby (97 zl./2 ks), bronzovou dýku (1 ks) a štípanou industrii (šipka – 1 ks). Na sídlišti bylo celkově nalezeno také velké množství osteologického materiálu, jehož analýza je uvedena níže. ANALÝZA OSTEOLOGICKÉHO MATERIÁLU Byl zpracován zvířecí osteologický materiál z lokality Jiříkovice. Pocházel z různých kontextů (neolit – kultura s moravskou malovanou keramikou (MMK), mladší doba bronzová – velatické fáze kultury středodunajských popelnicových polí (KSPP), blíže nespecifikovaná mladší doba bronzová a blíže nespecifikovaný pravěk). Tato analýza se týká pouze velatické fáze kultury středodunajských popelnicových polí. U jednotlivých kostí byl určen zvířecí druh nebo velikostní kategorie. Pokud to stav zachování dovoloval, byly naměřeny jednotlivé osteometrické míry podle metodiky Duerst – Berna (1926) a Von den Driesch (1976).

16

Zde nalezené druhy domácích zvířat: Kůň domácí (Equus caballus f. caballus) Tur domácí (Bos primigenius f. domestica) Prase domácí (Sus scrofa f. domestica) Ovce/koza domácí (Ovis ammon f. aries/Capra aegagrus f. hircus) Koza domácí (Capra aegagrus f. hircus) Pes domácí (Canis lupus f. familiaris) Velký savec (velikost koně či krávy) Divoce žijící zvířata Jelen lesní (Cervus elaphus) Srnec obecný (Capreolus capreolus) Prase divoké (Sus scrofa) Zajíc polní (Lepus europaneus) Neidentifikovatelné zlomky kostí - 595 neidentifikovatelných zlomků kostí - 34 fragmentů spálených kostí

Podle počtu určených kostí je nejhojnějším zvířetem tur domácí, prase domácí, ovce/koza, méně je koně domácího, psa domácího a nejméně je divoce žijících savců a velikostní kategorie velký savec – viz tab. 3. Z koně se zachovaly zuby, fragmenty lopatky a kosti končetiny. Z tura domácího jsou zachovány téměř všechny kosti skeletu. U ovce/kozy a prasete domácího jsou zachovány téměř všechny kosti skeletu. Ze psa se zachovaly lebky, čelisti, části obratlů, žeber a předních končetin (tlapy). Z jelena lesního se zachovaly jen fragmenty parohu, horní čelist, prstní články a zánártní kosti. Ze srnce obecného se zachoval fragment parůžku a fragment horní čelisti. Z prasete divokého se dochovala pouze loketní kost, vřetenní kosti a distální část holenní kosti a ze zajíce kosti zadní končetiny – tab. 2. Vzhledem k fragmentárnosti a zásahům na kostech (stopy po řezání na místech svalových úponů) se zjistilo, že se jedná o kuchyňský odpad a nepotřebný materiál. Lze říct, že se jedná o spektrum domácích zvířat chovaných v tomto období ve středoevropském prostoru (Bökönyi 1974; Clutton – Brock 1999; Roblíčková 2003). OSTEOMETRIE Osteometrické hodnoty spadají do variační šíře hodnot z období mladší doby bronzové (KSPP – velatická fáze – Bökönyi 1974; Roblíčková 2003). Celková věková struktura zvířat U koně domácího jeden jedinec zemřel ve věku devět až 12 měsíců a druhý jedinec byl starší než tři roky. U tura domácího byl jedinec starý mezi 1,5 až 3,5 roku, druhý a čtyři další jedinci starší než tři roky. U prasete domácího jeden jedinec uhynul ve stáří méně než tři měsíce (tzn. sele), druhý ve věku devět až 12 měsíců, třetí ve věku jeden až dva roky a čtvrtý jedinec uhynul ve věku 1,5 až 3,5 roku. U ovce/kozy jeden jedinec uhynul ve věku tří až šesti měsíců (tzn. jehně) a dva jedinci ve věku 1,5 až 3,5 roku. Jedinec kozy domácí uhynul v dospělosti a dva jedinci psů rovněž – tab. 4. ZÁVĚR Jiříkovice v trati „Díly“ (dále jen Jiříkovice) se řadí, stejně jako jediný systematický výzkum v Lovčičkách (okr. Vyškov), k sídlištím velatické fáze KSPP mladší doby bronzové. Celkem bylo objeveno 347 objektů (devět objektů bylo zničeno při výzkumu), z nichž nejvýznamnějšími objekty se jeví nadzemní kůlové stavby, rozsáhlý příkop a klešťovitá brána. V případě nadzemních kůlových staveb bylo zachyceno celkem pět struktur, které se veskrze 17

nepodařilo přesněji datovat. Tři struktury (Struktura II, IV, V) byly předběžně zařazeny do období neolitu, což vcelku i vzhledem k malému množství keramického materiálu, můžeme potvrdit. Kultura s moravskou malovanou keramikou se koncentrovala tedy do severovýchodní části sídliště, kde byly zachyceny i tyto struktury. V této části sídliště byly registrovány i rozsáhlé hliníky datované rovněž do MMK, a proto máme důvod předpokládat na tomto místě neolitické osídlení. Severozápadní část vzhledem k početným nálezům velatické fáze KSPP můžeme považovat za osídlení lidu mladší doby bronzové. V této části bylo zachyceno množství sídlištních objektů (zásobní jámy, výrobní objekty, hliníky), včetně dvou nadzemních struktur (I, III). Ani v tomto případě se kvůli absenci keramického a jiného materiálu nepodařilo struktury přesněji datovat. Struktura III vykazuje příslušnost k typickému domu doby bronzové, nicméně s výskytem dvou žlabů v blízkosti bychom ji mohli považovat i za starší stavbu. Na sídlišti je doloženo velké množství keramického materiálu, který předběžně poukazuje na kontinuitu sídliště od přechodného mohylovo-velatického stupně až do přechodného velaticko-podolského stupně. Celková detailnější typologie keramiky na zpracování tedy ještě čeká, ale i přesto můžeme již říci, že podobný výskyt tvarů keramiky je běžný pro celé období velatické fáze KSPP (stupně BD až HA). Z osteologické analýzy vyplynulo, že v Jiříkovicích byla nalezena jak domácí zvířata, tak i lovná zvěř. Nejhojnější pozůstatky patřily zvířatům chovaným jak pro maso a mléko (tur domácí a prase domácí), tak pro vlnu (ovce/koza). Ostatní druhy byly zastoupeny méně (pes domácí, kůň domácí a divoce žijící savci). Zvířata pro maso byla usmrcena převážně v jatečním věku. Z lovné zvěře se zde dochovaly pozůstatky jelena, srnce, prasete divokého a zajíce. Spektrum chovaných druhů odpovídá skladbě chovaných domácích zvířat v mladší době bronzové. Vzhledem k fragmentárnosti, stupni zachování a poškození (stopy po řezání na místech svalových úponů) se zjistilo, že se ve většině případů jedná o kuchyňský odpad a nepotřebný materiál. Jiříkovice můžeme tedy již teď počítat k jednomu z dalších unikátních sídlišť mladší doby bronzové. PODĚKOVÁNÍ Zpracování osteologického materiálu proběhlo v rámci Archeologického ústavu v Brně, v.v.i. AV ČR č. AVOZ80010507.

18

výzkumného

záměru

4

3f

17f 14f 14 1 2 21f

2 6 8

25f 2 1f

4

Prase divoké

1f 1f

Zajíc polní

Pes domácí

Koza domácí

Ovce/koza domácí

9f 1f

2 1

18f 1f

2f 1 3 1 1 4 2

1f 10f 7 2 1f 4f

1 1 1 2

1f 2 1 1

1 1

1 3 1

1 2 15 6f

3 4f 2

3 2 1 2

Srnec obecný

6f

8 3 3 3 1 3 2

Prase domácí

Velký savec

Tur domácí 67f 4f

Jelen lesní

lebky násadce na rohy parohy horní čelisti dolní čelisti zuby atlasy čepovce obratle kost křížová žebra lopatky pažní k. pažní k. prox. část pažní k. dist část loketní k. prox. část vřetenní k. vřetenní k. prox. část vřetenní k. dist. část zápěstní k. záprstní k. záprstní k. prox. část záprstní k. dist. část prstní články pánve stehenní k. stehenní k. prox. část stehenní k. dist. část holenní k. holenní k. prox. část holenní k. dist. část lýtkové k. zánártní k. nártní kosti nártní k. prox. část nártní k. dist. část metapodium sezamové kůstky čéšky spálené kosti neidentifikovatelné kosti

Kůň domácí

Druh zvířete/ /druh kosti

2 1

2 10 2 1 1 1

2

1 2 1 4 3f

2 1 1f

4 3 1 4

1 1

3

1

1 1

1 5f 34 595

Tab. 2. Jiříkovice, „Díly“, KSPP – velatická fáze. Zastoupení jednotlivých částí kostry u jednotlivých druhů zvířat. F-fragmenty.

19

Počet určených kostí

% určených kostí

Počet jedinců

% počtů jedinců

Druh

15 236 77 58 1 10 13 2 3 2 1 418

3,6 56,5 18,4 13,9 0,24 2,4 3,1 0,5 0,7 0,5 0,24 100

2 5 4 3 1 2 1 1 1 1

10 24 19 14 5 10 5 5 5 5

Kůň domácí Tur domácí Prase domácí Ovce/koza Koza domácí Pes domácí Jelen lesní Srnec obecný Prase divoké Zajíc polní Velký savec Celkem určitelných kostí

21

100

Tab. 3. Jiříkovice „Díly“, KSPP – velatická fáze. Četnost jednotlivých druhů domácích i divoce žijících zvířat. Druh Stáří 0–3 měsíce 3–6 měsíců 9–12 měsíců 10–18 měsíců 1–2 roky 1,5–3,5 roků více než 2 roky více než 3 roky

Kůň domácí

Tur domácí

Prase domácí

Ovce/ /koza domácí

Koza domácí

Pes domácí

1 1 1

1 1 1

1 1

2

4

1 2

Tab. 4. Jiříkovice „Díly“, KSPP – velatická fáze. Věková struktura studované fauny.

LITERATURA Bálek, M. – Matějíčková, A. 1998: Jiříkovice 1998 (Nálezová zpráva 152/98, ÚAPP Brno). Bökönyi, S. 1974: History of Domestic Mammals in Central and Eastern Europe. Budapest. Clutton – Brock, J. 1999: A Natural History of Domesticated Mammals. Cambridge. Dehn, W. 1961: Zangentore an spätkeltischen Oppida, Památky archeologické LII, 390–396. Demek, J. a kol. 1965: Geomorfologie českých zemí. Praha. Demek, J. a kol. 2006: Zeměpisný lexikon ČR. Hory a nížiny. Brno. Duerst-Bern, J. U. 1926: Vergleichende Untersuchungs-methoden am Skelett bei Säugetieren. Handbuch der biologischen Arbeitsmethoden. Methoden der vergleichenden morphologischen Forschung, Abt. 7, 2, 325–353, Berlin–Wien. Furmánek, V. – Vladár, J. 1983: Opevnené osady doby bronzovej na Slovensku, Archeologické rozhledy XXXV, 3–13. Hromádková, V. 2009: Sídelní areál popelnicových polí u Jiříkovic. Diplomová práce, Ústav archeologie a muzeologie Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, Brno. Parma, D. 2001: Předkeltské osídlení Hostýna. Diplomová práce, Ústav archeologie a muzeologie Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, Brno. Roblíčková, M. 2003: Domesticated animal husbandry in the Bronze Age on the basis of osteological remains, Archeologické rozhledy LV, 458–499. Říhovský, J. 1982: Hospodářský a společenský život velatické osady v Lovčičkách, Památky archeologické LXXIII, 5–56. Salaš, M. 1994: Osídlení Brněnské kotliny v době popelnicových polí. Příspěvek ke studiu sídelní struktury, Pravěk Nová řada 4, 165–203. 20

Štrof, A. 1993: Tvarožná „Rohlenka“ 1993 (Nálezová zpráva 3/93, ÚAPP Brno). Štrof, A. – Bálek, M. 1997: Tvarožná (okr. Brno-venkov), Přehledy výzkumů 1993–1994, 147. Von den Driesch, A. 1976: A Guide to the Measurement of Animal Bones from Archaeological Sites, Peadbody Museum Bulletin 1. 137 pp. SUMMARY Jiříkovice (locality ‘Díly’) in the district of Brno is classified as Velatice Culture, phase KSPP (the Early Bronze Age). The only locality with systematic research of this period is in Lovčičky (district of Vyškov). Archaeological rescue excavation in Jiříkovice took place in 1998 and it concerned settlement area with findings of Velatice Culture of Middle Danubien Urnfield Culture. Primary purpose of the research was to document all artifacts and thereby lay the basis for further possible interpretation. 347 objects were found during the research, nine of them were destroyed during the works. The most important of them seem to be a huge ditch, which is 3,5–6 m wide, a plier-gate, houses and three isolated burials. The other objects consisted of economic and industrial facilities. The houses could not be dated precisely – three of them were classified as NeolithicMoravian Painted Ware (Lengyel Culture). These three houses, together with some other objects of the same culture, including several large clay pits, were situated in north-east part of the locality, and therefore the Neolithic settlement can be supposed there. The north-west part, due to the numerous findings of Velatice Culture, was apparently inhabited by the people of Early Bronze Age. Many settlement objects were recovered there (clay pits, industrial facilities, store pits), among them also two houses (again, which could not be dated with a great preciseness, due to the lack of pottery material). On the other hand, the area of settlement as a whole provides a great number of pottery and its fragments. The preliminary analyses show the continual presence of people from the transitional UrnfieldVelatice phase to the transitional Velatice-Podolí phase. The overall detailed typology of pottery has not been completed yet, nevertheless it can be stated that similar forms of pottery are common for the whole period of Velatice Culture. Analyses from the point of view of osteology were implemented as well. On the locality, the remains of domestic cattle, domestic pig and domestic sheep/goat were the most frequent, horse and dog were rarer. Among the remains of wild animals, deer, roe-deer, boar and hares were present. It is obvious due to the fragmentariness of the remains and because of the marks of cutting near tendons that these remains were kitchen waste and unnecessary material.

Autoři: Mgr. Vendula Hromádková Muzeum města Brna Špilberk 1, 662 24, Brno email: [email protected] RNDr. Miriam Nývltová Fišáková, Ph.D. Archeologický ústav Brno, v.v.i. Akademie věd ČR Královopolská 147, 612 00, Brno www.iabrno.cz/miriam/miriam.htm email: [email protected] 21

 

SPEKTROMETRICKÁ ANALÝZA ZLATÝCH NÁUŠNIC Z POHŘEBIŠTĚ U BAZILIKY V MIKULČICÍCH SPECTOMETRIC ANALYSIS OF THE GOLDEN EARRINGS FROM THE BURIAL GROUND NEAR THE MIKULČICE BASILICA Blanka Kavánová Anotace: Prvotní pokus o systematické hodnocení velkomoravských šperků, zejména 22 ze 44 zlatých náušnic nalezených v hrobech u baziliky v Mikulčicích. Laboratoř na VUT Brno (Vysoké učení technické) provedla analýzu jejich povrchu (SEM s EDX). Klíčová slova: náušnice, spektrometrická analýza, Mikulčice, raný středověk. Abstract: A pilot experiment about the systematic evaluation of the Great Moravia jewels, especially 22 golden earrings out of 44 found in the graves near by the basilica of Mikulčice. The laboratory of VUT Brno (Brno University of Technology) realized the surface analysis (SEM with EDX). Key words: earrings, spectrometric analysis, Mikulčice, the early Middle Ages. Na pohřebišti u baziliky raně středověkého hradiště v Mikulčicích tvoří významnou skupinu nálezů šperky z hrobových celků a zvláště zlaté šperky. V první fázi byl předběžně hodnocen výběr zlatých gombíků (Kavánová 2009), u nichž byly teprve ověřovány možnosti rozvíjené metodiky. Tento příspěvek na téma zlatých náušnic navazuje na již prověřené postupy a podle možností rozvíjí další. Z šestnácti hrobů u baziliky pochází 46 kusů zlatých náušnic. Z tohoto souboru byl podroben spektrometrické analýze výběr 22 náušnic. Podle dosavadních zkušeností s analýzami gombíků byla stanovena kriteria výběru, v nichž byly zohledněny různé typy náušnic, odlišné technologické i vizuální detaily uvnitř typu, a pokud to bylo možné objektivně určit, i různé postavení ve stratigrafii hrobů a relativní chronologii pohřebiště. Při hodnocení analýz se však ukázalo, že k tomu, aby mohly být výsledky analýzy a jejich hodnocení brány s širší platností, není tento výběr postačující a počet dostatečně reprezentativní, neboť není např. možné srovnat dvě typově a technologicky identické náušnice. Tento způsob získávání informací je ovšem mimořádně náročný na čas i finance. Spektrometrická analýza byla provedena metodou elektronové skenovací mikroskopie (SEM) v propojení s energiově-disperzní analýzou (EDX) Ústavem materiálových věd a inženýrství Fakulty strojního inženýrství Vysokého učení technického v Brně, Odborem strukturní a fázové analýzy, ing. Drahomírou Janovou. V naprosté většině jsou náušnice vyrobeny ze slitiny tří kovů – zlata, stříbra a mědi v různých poměrech s podílem zlata 86 až 96 %. Pouze u čtyř náušnic se objevil výraznější podíl mědi, převážně se jedná pouze o stopové množství. Ve výskytu mědi se neprojevila žádná pravidelnost. Lze předpokládat, že byla přidávána do slitiny pro dosažení určitého barevného odstínu, ale ani zde nelze jednoznačně říci, že do slitiny s vyšším podílem stříbra byla z tohoto důvodu přidána měď. Můžeme se dokonce domnívat, že se jedná o náhodné přimísení při přidávání stříbra do slitiny, kdy stříbro již bylo znečištěno mědí. Slitina zlata a stříbra se objevuje ve třech případech. V hrobě 440 ze starší vrstvy pohřebiště obsahuje slitina náušnice se čtyřmi košíčky jen velmi málo stříbra a její složení je ve všech měřených částech velmi stejnoměrné. Jedna z vybraných náušnic z hrobového celku 470 byla vyrobena ze slitiny s podstatnějším podílem stříbra. Ten je stejný ve všech analyzovaných částech (cca 12 %), více stříbra bylo zjištěno jen v granuli spodního hrozníčku. 23

Stratigrafická situace řadí hrob do střední vrstvy hrobů na pohřebišti (starší než hroby s ostruhami s jednou řadou nýtů na ploténce). Větší podíl stříbra nacházíme ve slitině jednoduché náušnice z hrobového celku 589, její složení v jednotlivých analyzovaných částech je velmi nerovnoměrné. Stratigrafie nevylučuje u tohoto hrobu nejmladší chronologickou pozici z celého komplexu hrobů se zlatými náušnicemi. Z čistého zlata byla vyrobena pouze čtyřkošíčková náušnice (brýlovité prvky košíčku) z hrobu 680. Hrob se nachází na severovýchodním okraji pohřebiště, osamocený v okruhu pěti metrů, prakticky uzavírá prostor pohřebiště. Nově byly sledovány výplně spojů, které nelze nazvat jednoznačně pájkami. Nebyly monitorovány důsledně, neboť metodika se vyvíjela prakticky teprve v průběhu několikafázového procesu měření a jejich analýza se ukázala jako efektivní zvláště po hodnocení analýz gombíků. U pěti gombíků byly víceméně nahodile měřeny pouze spoje zvláště nápadné, nelze je tedy systematicky srovnávat. Spoje různých částí náušnice jsou většinou na detailních snímcích dobře viditelné a měření lze přesně lokalizovat. Byly analyzovány celkem u 12 náušnic, u některých bylo provedeno více měření. Jejich vyhodnocením se vyhranily nové perspektivní možnosti dalšího zkoumání, zvláště v kombinaci s technologickými detaily výroby náušnic. Zpravidla se zabýváme složením slitiny tří kovových prvků – zlata, stříbra a mědi – v různých poměrech. Zabýváme-li se spoji jednotlivých součástí náušnice, složení jejich slitiny logicky srovnáváme se složením slitiny pájených povrchů. Části náušnic jsou vzájemně spojeny pod mikroskopem vizuálně postřehnutelnými spoji, které byly fotograficky dokumentovány. Jednotlivé spoje lze podle srovnání jejich složení rozlišit na dva druhy: 1. Složení spoje mezi spájenými částmi se od nich zásadně neliší. 2. Složení slitiny spoje se od složení slitiny spájených částí více či méně odlišuje. Ad 1/ Tato skutečnost znamená, buď že bylo pájeno stejným materiálem, anebo nebyl při spojování použit kov, ale vlastní spoj vytvořil otavený materiál spájených částí. Náušnice, kterých se to týká, jsou většinou provedeny poměrně pečlivě, pokud jsou v konečném provedení pozorovány nedostatky, pak jsou spíše vzhledového charakteru. Technologické postupy při výrobě (mimo opravy) vykazují konkrétní známky řemeslné zručnosti (spoje bubínků, spoje granulí). Tento druh spoje byl použit převážně na makové granulaci a výrobě bubínku, s minimálním počtem defektů. K výzdobě granulací byla zrna připravena tavením drobných zlomků kovu promísených s práškovým dřevěným uhlím. Dekor byl vytvářen na ploše identického kovu prozatímním fixováním tragantem. Poté byla zrna ohněm připájena k podkladu, přičemž spojovací materiál vyhoří. Tato technika je orientálního původu, široce byla používána v římské antice (Kubička – Zelinger 2004, 80). (Tragant je polysacharid získávaný ze spontánních výronů motýlokvětých keřů kozinců, hlavně Astragalus gummifer, rostoucích v Řecku, Turecku, Íránu, Sýrii apod. – viz Kubička – Zelinger 2004, 304). Teoreticky se může uvažovat o původním importovaném druhu technologie. Ad 2/ Pravděpodobně nebyly použity speciální pájecí slitiny, neboť složení pojiva na jednom předmětu se značně liší. Za předpokladu, že byla do spoje použita stejná pouze účelově upravená slitina: a/ Do spoje byl přidán jeden kov, podíl ostatních se tedy úměrně snižuje. V analyzovaných případech bylo takto přidáno stříbro, výjimečně zlato. V této skupině se objevují předměty, na nichž jsou patrné dvě výrobní etapy: hrubší a řemeslně neumělejší základ náušnice a na něm velmi zručně aplikovaná výzdoba drobných granulovaných výzdobných prvků. Také spojování filigránních drátků prozrazuje dobrou řemeslnou úroveň i na celkově méně precizně vyrobené náušnici. Obecně se pro zlepšení technických vlastností zlata – snížení bodu tání, zvýšení tvrdosti (legování) – používaly slitiny (Kubička – Zelinger 2004, 276, 326). Použití rtuti ke spojování zlatých částí (Amiranašvili – Neubert 1971, 34) nebylo spektrometrickou analýzou potvrzeno, stopy rtuti nebyly zachyceny. Spoje jsou na různé úrovni řemeslné zručnosti. 24

b/ Do slitiny tří kovů byly přidány dva, v tom případě je podíl jednoho kovu výrazně snížen. Ve třech případech je zvýšen podíl stříbra a zjištěny i stopy mědi, ve dvou případech je výrazně zvýšen podíl mědi a méně podíl stříbra, v jednom případě zjištěn vyšší podíl zlata a jen o něco málo mědi. U náušnic s tímto typem spojů jsou pozorovatelné jisté výrobní nedostatky. Některé se týkají již základní přípravy (nepravidelně členěný filigrán), jiné výrobního postupu (slinuté spoje, splývající granule základu hrozníčků, nesymetrická montáž košíčku). Objevily se i improvizační prvky – náhradní krytí mezer, nastavení chybějícího drátku. Stříbro jako velmi měkký kov bylo obecně používáno ve slitinách s mědí (bod tání mědi je 1084 oC). Měď rovněž ovlivňovala zbarvení slitiny (Kubička – Zelinger 2004, 171, 276, 326). Ve zkoumaných případech byl tento druh používán převážně na spoje filigránu v košíčcích (pouze jeden spoj druhu 2a), zde lze pozorovat velmi dobré i méně dobré provedení. Pokud jsou takto spojovány granule, spoje jsou precizní. Obecně můžeme konstatovat, že spoje druhu 1 působí zcela profesionálním dojmem a vyskytují se rovněž i na celkově dobře vyrobených kusech náušnic. U spojů druhu 2 to již není zcela pravidlem. Srovnáme-li tyto výsledky s analýzou zlatých gombíků z Mikulčic, dospějeme k podobnému zjištění. Spoj druhu 1 se vyskytl na velmi kvalitně vyrobeném gombíku 182/z (olivovitého tvaru, zdobený granulací a filigránem – hrob 827 v prostoru 11. kostela), u nějž jsou všechny spoje zcela profesionální úrovně a detaily precizně dotaženy a začištěny. Spoj 2a, kterým byly propojeny konce filigránu vnějšího prstence gombíku 111/š (přidáno zlato) z hrobu 380 u baziliky, vykazuje menší slinutí a narušený povrch filigránu, přestože filigránní drátky byly jinak připojeny naprosto bezvadně. Perfektní práci prozrazuje i ouško gombíku. Tepaný rostlinný ornament je však při srovnání s ostatními gombíky hrubšího provedení, poměrně nepravidelných obrysů. Také spoj 2a (přidáno stříbro) pláště gombíku 246/š má sice v podstatě rovnou linii, je však v nepravidelných intervalech zoubkovaný. Gombík pochází z kulturní vrstvy v prostoru pohřebiště u baziliky a je jinak velmi pěkně vypracován, tepaný ornament je pravidelný a čistých obrysů, ouško prozrazuje pečlivou práci a jeho spoj druhu 2b je velmi čistého provedení. Rovněž spoj 2b límce a pláště gombíku 209/š z hrobu 580 je naprosto pravidelný, z celkově velmi dobré úrovně zpracování celého předmětu se vymyká pouze hrubší úprava ouška. Pravidelný tvar a stejnoměrné poledníkové členění límce gombíku 136/š z hrobu 425 prozrazuje pečlivou přípravu částí gombíku, stejně tak i precizní tvar a připojení ouška. Spoj 2b, kterým byl límec připojen k plášti gombíku, je však nepravidelný a řemeslně nepříliš zvládnutý. Výrobu náušnic lze rozdělit zhruba do tří fází – příprava materiálu a základních prvků, montáž základu šperku a dokončení ozdobných prvků a detailů. Některé fáze se pravděpodobně prolínají, např. povrch bubínků mohl být nejdříve ozdoben granulací a pak teprve bubínky skládány do tvaru šperku. Do přípravy materiálu počítáme, pomineme-li samotnou přípravu zlaté slitiny, tvarování filigránních drátků, výrobu granulí různé velikosti, vytváření základních prvků košíčků (koleček a brýlovitých útvarů). Již v této fázi lze pozorovat značně rozdílný přístup konkrétních pracovníků k výsledkům jejich činnosti. Vytvoření základu šperku zahrnuje výrobu plechových bubínků ze dvou částí, spojení koleček a „brýlí“ do tvaru košíčku a posléze sestavení korpusu náušnice z drátěného oblouku, hrozníčků, košíčků a bubínků. V této fázi se projevuje nejvíce rozdílů u výsledných výrobků. Dotváření definitivního vzhledu šperku pomocí ozdobných skupinek granulace na ukončení hrozníčků, pokrývání oblouku řadami granulace, filigránem nebo nejčastěji kombinací obou technik, vykrývání spojů různých prvků (např. dvou bubínků, připojení hrozníčku k oblouku apod.) a začištění spodního oblouku věnečky patřilo zřejmě k finálním výrobním operacím. Tato výrobní fáze byla realizována s naprostou řemeslnou jistotou a vysokou zručností, menší defekty zpravidla souvisejí s opravami pravděpodobně poškozených míst, různými dodatečnými úkony a improvizacemi. Výzdoba je naprosto pravidelná, granulky připojeny bez známek slinutí. Také vrcholové ozdoby, tvořené drobnými granulkami, jsou 25

ve většině případů provedeny naprosto perfektně, bez ohledu na řemeslnou úroveň základu, na nějž byly aplikovány. U náušnic s hrozníčky lze obecně pozorovat větší či menší slití granulí i event. filigránních kroužků tvořících hrozníček. Na relativně neuměle vytvořený základ v extrému z téměř nečitelných granulí je posléze aplikována perfektně řemeslně zvládnutá výzdoba skupinek makové granulace. Na detailních fotografiích je rozdíl ve zpracování tak očividný, že můžeme mluvit o dvojím šperkařském rukopisu (obr. 2:2, 3). V jednotlivých fázích výroby a dokonce i u různých kusů náušnic stejného typu z jednoho hrobového celku lze pozorovat různou úroveň zručnosti a řemeslné zkušenosti šperkařů. Poučné je v tomto směru např. srovnání souboru náušnic z hrobového celku 470. Ten obsahuje celkem osm drobných náušnic s oboustranným granulovaným hrozníčkem a spodním obloukem zdobeným granulací s filigránem. Náušničky jsou ve dvou variantách, které se vzájemně liší velikostí a částečně i tvarem obou hrozníčků. Čtyři náušnice mají horní hrozníček sestavený ze dvou řad po sedmi granulích s vrcholovou ozdobou velké granule s pyramidou makové granulace a spodní hrozníček ze tří řad granulace stejné šířky, rovněž s vrcholovou ozdobou. Obě vrcholové granule jsou podloženy kroužkem jemného filigránu napodobujícího granulaci. Hrozníčky nasedají přímo na oblouk, u horního hrozníčku tak vzniká vizuální dojem konického tvaru. Obě analyzované náušnice 165/š a 166/š jsou dlouhé 20,5 mm s celkovou výškou hrozníčků 11 mm. Čtyři o něco delší náušnice mají horní hrozníček sestavený ze tří řad po sedmi zrnech granulace a spodní ze čtyř řad po osmi zrnech granulace, vrcholová ozdoba zůstává jako u předešlých. Spojená zrna korpusu hrozníčku jsou z obou stran lemována jemným filigránem, hrozníčky jsou i z tohoto důvodu delší s výsledným dojmem cylindrického tvaru. Jedna analyzovaná náušnice 162/š je dlouhá 24 mm, celková výška hrozníčku je 16,5 mm. Můžeme konstatovat, že kratší a delší varianta těchto náušnic se po technické stránce liší především složením základní slitiny – delší varianta neobsahuje měď. Základní konstrukční prvky – zrna granulace a příčně členěný filigrán – byly ve všech případech připraveny velmi pečlivě a složení jejich slitiny se u jednoho kusu téměř neliší. Vlastní montáž korpusu náušnice vykazuje velmi různou řemeslnou úroveň. Dokončení vzhledu ve všech případech realizoval velmi zručný šperkař (obr. 1:1). Přestože analyzujeme spíše ukázkový průřez souborem náušnic z jednoho hrobového celku, snad můžeme nezávazně vyslovit několik závěrů. Pro jednotlivé náušnice se zřejmě připravovala zlatá slitina individuálně. Výrazný je dvojí rukopis ve výrobě korpusu a výzdoby náušnic kratší varianty, a to při použití stejné technologie. Zajímavá je skutečnost, že náušnice z kvalitnější slitiny byly i kvalitněji vyrobeny. Je zřejmé, že na této kolekci pracovala skupina šperkařů pod vedením zkušeného mistra. Rovněž u sedmi náušnic (se čtyřmi košíčky a sedmi bubínky – obr. 5 a 6, viz barevná příloha) hrobového celku 328 zjistíme, že i zde kvalitnímu zpracování odpovídá kvalitnější zlatá slitina, a to nezávisle na typu konkrétní náušnice. Základní prvky byly vždy připraveny velmi pečlivě, v montáži se projevují relativně velké rozdíly mezi náušnicemi téhož typu a stejně tak i v konečné úpravě (obr. 1:3 a 2:1, 4). Zajímavé proto může být i porovnání analýz zlatých náušnic zcela různých typů z jednoho hrobového celku. Příkladem může být hrobový celek 505, ve kterém se vyskytují tři zlaté náušnice, všechny byly podrobeny analýze. Náušnicím tohoto hrobového celku je společná vysoká řemeslná úroveň zpracování zlaté slitiny do podoby šperků (obr. 1:2 a obr. 8 – viz barevná příloha). Skutečnost, že se spolu s nimi vyskytovaly i zlaté dvouplášťové gombíky, tento závěr jen potvrzuje.

26

Obr. 1. Ukázky velmi přesné šperkařské práce. 1:1 – precizní granulace náušnice z hrobu č. 470; 1:2 – pravidelný tvar bubínku a granulovaná výzdoba náušnice z hrobu č. 505; 1:3 – kvalitní granulované ukončení košíčku náušnice z hrobu č. 328; 1:4 – kvalitní montáž košíčku náušnice z hrobu č. 335.

Obr. 2. Názorné příklady méně kvalitní šperkařské práce. 2:1 – nekvalitní montáž košíčku náušnice z hrobu č. 328; 2:2 – příklad dvojího rukopisu, precizní granulovaná výzdoba na zcela slitém základu granulovaného hrozníčku náušnice z hrobu č. 680; 2:3 – podobný příklad na hrozníčku náušnice z hrobu č. 567; 2:4 – nepravidelný tvar bubínku náušnice z hrobu č. 328. 27

LITERATURA Amiranašvili, Š. – Neubert, K. 1971: Poklady Gruzie. Praha. Kavánová, B. 2009: Zlaté gombíky z Mikulčic – spektrometrická analýza, in: Dresler, P. – Měřínský, Z. (eds.): Archeologie doby hradištní v České a Slovenské republice. Sborník příspěvků přednesených na pracovním setkání Archeologie doby hradištní ve dnech 24.–26. 4. 2006, Archaeologia mediaevalis Moravica et Silesiana, Supplementum 2, Brno, 127–135. Kubička, R. – Zelinger, J. 2004: Výkladový slovník malířství, grafiky, restaurátorství. Praha. SUMMARY Using the spectrometric analysis (SEM and EDX) 22 golden earrings out of 44 found in the graves near by the basilica have been examined. In the selection, there have been considered various types of earrings, different technological as well as visual details within the type, and, if possible, various positions in the graves stratigraphy and relative chronology of the burialground. It has been discovered that absolute majority of the earrings was made of three metals alloy – gold, silver and copper, in a different proportion. In three cases, gold and silver alloy appears, in the grave unit of the oldest layer, there was the lowest silver proportion, which was the highest in the youngest layer. Only one earring was made of pure gold. As a new matter, the juncture fillings of the separate parts were being examined on 12 earrings. According to their structure, the junctures may be divided into two types: 1. The structure of the juncture connecting soldered parts is not different from them, no metal was used to connect them, the decor was being created in the surface of identical metal using provisory fixation by tragacanth. Then the grains were soldered with fire to the base, the connecting material burnt out, the juncture itself has been created with the melted material of the soldered parts. The earrings with this type of juncture are mostly accomplished with care; technological procedures refer to particular marks of craft skills (connection of the drums and granules). 2. The structure of the juncture more or less differs from the structure of the soldered parts alloy. Probably any special soldering alloys have not been used, because the structure of the bonding component is considerably different on one of the things. As for the type 2a, one metal has been added into the juncture, mostly silver, rarely gold. As for the type 2b, 3 metals have been added. We can see some kind of manufacturing imperfections on the earrings with this type of juncture. In addition, there are things, where two manufacturing stages can be observed: rougher and crafty less artful basis of the earring, and very skilfully applied filigree and granulated decor. Generally, we can say that the junctures of the type 1 look absolutely in a professional way and they occur on globally well-manufactured pieces of earrings. This is not a rule as for the junctures of the type 2. Theoretically, original imported type of technology may be considered as for the type 1. In separate stages of the manufacture, and even on different pieces of earrings of the same type from the same grave unit, we can see different level of jewellers’ skills and craft experience. Edifying experience is for example comparing a set of eight tiny earrings (two versions) with two-sided granulated grape from the grave unit 470. Both alternatives differ in the structure of the basic material (the alloy contains copper just in one of them) and in the level of elaboration. Evidently, this collection has been worked out by a group of jewellers guided by an experienced master. The analysis of the grave units 328 and 505 has reached the same results.

28

Autor: PhDr. Blanka Kavánová, CSc. Archeologický ústav Brno, v.v.i., Akademie věd ČR, Královopolská 147, 612 00, Brno email: [email protected]

29

 

RANĚ STŘEDOVĚKÉ OSÍDLENÍ V POVODÍ JEVIŠOVKY, ROKYTNÉ A STŘEDNÍHO PODYJÍ EARLY MEDIEVAL SETTLEMENTS WITHIN THE RIVER BASIN OF JEVIŠOVKA, ROKYTNA AND MIDDLE DYJE Michal Vágner Anotace: Text je souhrnem výsledků dosažených při mapování intenzity raně středověkého osídlení (tzn. od 6. do 12. století) v oblasti povodí středního Podyjí, Jevišovky a Rokytné za pomocí programů fungujících na bázi geografických informačních systémů. Dále poukazuje na nedostatky informačních pramenů, primárně pak na přesnější polohopisnou lokalizaci nalezišť. Klíčová slova: raný středověk, osídlení, Jevišovka, Rokytná, Dyje, lokalizace, GIS. Abstract: The paper represents summary of results acquired during surveying intensity of Early Medieval settlements (from 6th to 12th century) within the river basin of middle Dyje, Jevišovka and Rokytná rivers using programs based on Geographical Information System concept. Furthermore it points out insufficiency of information sources, primarily due to preciseness of spatial determination of archaeological sites. Key words: Early Middle Ages, settlement, Jevišovka, Rokytná, Dyje, localization, GIS. ÚVOD Předkládaný příspěvek je shrnutím načerpaných poznatků získaných při zpracování bakalářské diplomové práce (Vágner 2009) na Ústavu archeologie a muzeologie Masarykovy univerzity v Brně. Cílém mé práce bylo především celkové zmapování intenzity raně středověkého osídlení (v rozmezí od 6. do 12. století) v oblasti povodí středního Podyjí, Jevišovky a Rokytné s přihlédnutím na kritiku archeologických pramenů, primárně pak na přesnější polohopisnou lokalizaci jednotlivých nalezišť/komponent. Součástí mé práce bylo nejenom vytvoření ucelenější databáze archeologických lokalit reprezentujících raně středověké osídlení na daném území, ale i následné základní prostorové vyhodnocení nasbíraných archeologických dat za pomoci geografických informačních systémů (dále jen GIS). Vyústěním mé práce bylo vytvoření interaktivní digitální mapy s vazbou na databázi čítající všechny polohopisně rektifikované raně středověké komponenty z prostoru sledovaného území. ÚZEMNÍ VYMEZENÍ Zájmové uzemí o celkové rozloze 2 385 km² je složeno z přirozených povodí řek Rokytné, Jevišovky a středního Podyjí. Jen na jihu je tato oblast uměle ohraničena státní hranicí s Rakouskem a na východě nejzápadnější nádrží vodního díla Nové Mlýny. Dále se sledované území skládá celkem ze 334 katastrů. Do tohoto počtu byly zahrnuty i katastry, které se vymezené oblasti dotýkaly jen částečně. HISTORIE BÁDÁNÍ Oblast Znojemska byla osídlována lidmi již od pravěku, a má tedy díky početným archeologickým nálezům velmi bohaté dějiny bádání. Ve stručnosti vyberu jen tři badatele, kteří mají v tomto regionu co dočinění se slovanskou archeologií. Prvním z nich byl spolupracovník J. Palliardiho, významný badatel František Vildomec, který jako první sestavil soupis archeologických památek na Znojemsku, kde již zaregistroval mnoho slovanských nálezů 31

(Vildomec 1931). Nutno však podotknout, že se orientoval spíše na problematiku starších pravěkých období, a proto do slovanské archeologie zasáhl spíše prostřednictvím těchto výzkumů. Druhým badatelem byl František Kalousek, který se svým týmem zahájil první velké systematické archeologické odkryvy v poloze Znojmo-Hradiště sv. Hypolita. Důležitým faktem je, že se expedice nezaměřila pouze na výzkum samotného hradiska, ale konala četné průzkumy v oblasti samotného města Znojma a všímala si i slovanských lokalit na celém Znojemsku. Třetím badatelem je Bohuslav Klíma, který v posledních letech úspěšně navázal na práci F. Kalouska (Klíma 1999; 2001). B. Klíma se nezaměřil pouze na výzkum samotného hradiska, ale provedl i několik menších, zato významných akcí, v poloze Znojmo-hrad. Především pak velice sledovaný výzkum znojemské rotundy sv. Kateřiny (Klíma 1995). ZDROJE ARCHEOLOGICKÝCH DAT A METODIKA PRÁCE Při čerpání informací o jednotlivých lokalitách jsem se nejvíce opíral o dva pro mě nejdostupnější zdroje. Tím prvním byla odborná literatura, zvláště pak zprávy o terénních akcích, náhodných nálezech atd. publikované v Přehledech výzkumů, a samozřejmě různé soupisy archeologických nálezů a lokalit z daného území. Druhým zdrojem se stal Státní archeologický seznam (dále jen SAS). Všechna získaná data jsem zaznamenal do přehledové databáze (vytvořené v Microsoft Access 2007), ve které jsem jako nejvýše postavenou jednotku zvolil katastrální území, které plní funkci základního územního vymezení (obr. 1). Do tohoto prostoru spadají už samostatné komponenty. Komponenta je zde obecně chápána jako prostorový, chronologický a funkční celek, který je definován kumulací artefaktů a ekofaktů (Kuna a kol. 2004, 305).

Obr. 1. Nástin struktury databáze.

Pro tvorbu mapových podkladů a analýzu nashromážděných archeologických dat jsem použil programy fungující na bázi geografických informačních systémů. Pro samotnou práci v prostředí GIS jsem zvolil balík aplikací ArcView 9.2 (ESRI). Zde jsem vytvořil Digital elevation model/Digitální výškový model, který byl složen a vypočítán jednak z vrstevnic digitálního mapového díla v měřítku 1 : 25 000 (použit na západní hornatější část sledovaného území), ale hlavně z podrobnějších výškopisných digitálních map v měřítku 1 : 10 000 (ZABAGED), které byly použity na východní nížinnou část zkoumané oblasti. Tento DEM se stal podkladem pro digitální mapu, která by nejen upřesňovala prostorové umístění jednotlivých komponent, ale zároveň ke každé komponentě za pomocí propojení s databází poskytovala veškeré nashromážděné informace. STRUKTURA OSÍDLENÍ NA SLEDOVANÉM ÚZEMÍ V rámci definovaného území jsem zaznamenal přesně 402 komponent časově spadajících do raného středověku. Z tohoto počtu jsem znovu lokalizoval 317. Z nedostatku bližších informací, anebo z toho důvodu, že lokalizace byla správná, jsem u 76 komponent ponechal prostorové vymezení původního SAS polygonu. Samotnému se mi nakonec podařilo polohopisně zrektifikovat celkem 241 komponent. Zbylých 85 komponent se mi lokalizovat nepodařilo (šlo většinou o starší náhodné nálezy bez jakékoliv dokumentace). 32

Pro zjednodušení tištěných map a pro potřeby vytvoření grafu znázorňujícího zastoupení jednotlivých typů komponent podle aktivit (graf 1) jsem všechny zaznamenané komponenty zgeneralizoval a rozdělil do pěti typových kategorií: sídliště, pohřebiště, sakrální stavby, depoty a „neurčité“ lokality.

Graf 1. Zastoupení samostatných komponent podle jednotlivých typů aktivit.

Na vymezeném území se jako samostatné komponenty nachází celkem 314 sídelních jednotek, 59 pohřebišť a šest objektů sakrálního charakteru (ve všech případech jde o rotundy). Dále u dvaceti komponent nebyla aktivita zcela jasná anebo přibližně definovatelná, a proto jsem je zařadil do kategorie Neurčité. Zbylé tři komponenty jsou pak depoty.

Graf 2. Vyobrazení sídelní struktury na vymezeném území během raného středověku.

Graf 2 zobrazuje skladbu sídelní struktury v závislosti na dataci. Číselné údaje v něm obsažené ale neodpovídají grafu 1. Je to dáno tím, že některé komponenty měly dvojí dataci (např. rs.3 / rs.4). Z tohoto důvodu jsem musel do grafu započítat obě tyto informace. Jak se ukázalo, nejmenší rozsah raně středověkého osídlení v rámci sledovaného území je v období časně slovanském. Z tohoto období se na definovaném území vyskytují pouze čtyři 33

sídliště (obr. 2 – viz barevná příloha). Malá hustota osídlení může být pravděpodobně zaviněna nedostatečným stavem poznání časně slovanského osídlení v pojednávaném regionu, a proto by se měla raně středověká archeologie na tuto problematiku v budoucnu více zaměřit. Postupem času se hustota osídlení mírně zvyšuje. Ve starohradištním období jsem zaznamenal celkem devět sídlišť, šest pohřebišť a jednu komponentu neurčitého charakteru (obr. 3 – viz barevná příloha). Bohužel i tady je nutno zdůraznit, že současný stav výzkumů, zvláště venkovských otevřených sídlišť z tohoto období, je značně neuspokojující (Měřínský 2002, 224). V období středohradištním pozorujeme prudký nárůst lokalit, který je zapříčiněn vznikem a existencí Velkomoravské říše. Z tohoto období jsem na území sledovaného regionu zaznamenal celkem 46 sídlišť, 18 pohřebišť a jednu komponentu neurčitého rázu (obr. 4 – viz barevná příloha). Po zániku Velkomoravské říše, v období mladohradištním, se intenzita osídlení ještě radikálněji stupňuje. Do tohoto časového úseku už spadá 211 sídlišť, 33 pohřebišť, šest sakrálních objektů, tři depoty a osm blíže nespecifikovaných komponent (obr. 5 – viz barevná příloha). Poslední mapka (obr. 6 – viz barevná příloha) znázorňuje 64 komponent, které jsou datované pouze rámcově do raného středověku. Jedná se o 51 sídlišť, tři pohřebiště a deset nalezišť neurčitého rázu. Bohužel absence jakéhokoliv bližšího datování těchto komponent může mít za následek jistou dezinformovanost o struktuře osídlení v jednotlivých časových úsecích. Proto může v budoucnu přinést revize tohoto archeologického materiálu zajímavé výsledky. PROBLEMATIKA ARCHEOLOGICKÝCH DAT Velkým problémem při sběru archeologických dat se stala nejednotná polohopisná lokalizace jednotlivých nálezových okolností. Tohoto nedostatku se nevyvaroval ani SAS. Zde se často stává, že dotyčný archeolog vytyčí hranice daného polygonu zcela arbitrárně, například podél břehu vodního toku nebo hranic pozemků (Dresler – Macháček 2008, 122), čímž dochází k jakémusi zkreslení prostorových údajů a tím pádem i ke komplikacím s polohovou dohledatelností jednotlivých komponent nacházejících se uvnitř tohoto vymezeného prostoru. Vzhledem k tomu, že se jednotlivé komponenty od sebe odlišují datací, stupněm doložených aktivit anebo typem areálů (např. jde-li o sídliště, pohřebiště atd.), má existovat v rámci polykulturních či polyfunkčních lokalit vlastní vymezení komponent pomocí souřadnic (Sklenářová – Krušínová – Baštová – Volfík 1996, 15). Podle mého názoru ale tento systém nefunguje tak, jak by měl. Setkal jsem se s tím, že u mnoha komponent toto bližší souřadnicové vymezení zcela chybí, a tudíž je přesnější lokalizace naleziště odkázána jen na vymezení celkového polygonu. Je ale otázkou, zda je kritika tohoto druhu zcela na místě. SAS je přece databáze obsahující „jen“ jakýsi archeologický informační základ. Primárním účelem je pak využití tohoto informačního základu za účelem zajištění systematické záchrany a ochrany nemovitých a movitých archeologických památek při stavebních a územních řízeních. V tomto případě je toto obšírnější vymezování polygonů s archeologickými nálezy z důvodu jejich ochrany spíše výhodou, a proto tedy tento systém svoji funkci v zásadě splňuje. Pro další použití v archeologii je SAS bohužel nevyhovující. Je ale otázkou, jestli SAS svoji ochrannou funkci archeologických památek doopravdy splňuje tak, jak by primárně měl, když je v různých koutech České republiky doplňován velice nerovnoměrně a mnohdy s kolísavou kvalitou zadávaných informací. Nashromážděné komponenty z prostoru zkoumané oblasti jsem konfrontoval s údaji obsaženými v SASu (graf 3). Z celkového počtu 402 komponent bylo v SASu zaznamenáno pouhých 107. Pro dalších 129 sice existovaly vytvořené polygony, které by vymezovaly jejich lokalizaci, ale zjištěné rs. komponenty nezahrnovaly. Celkem 118 komponent v SASu zcela chybělo. U 48 komponent se díky nedostatku bližších polohopisných informací nepodařilo nikde dohledat přesnější lokalizaci (většinou šlo o starší náhodné nálezy), a proto je ani SAS neobsahoval. 34

Graf 3. Zastoupení raně středověkých komponent v SAS polygonech.

Velká část nasbíraných informací pocházela z Přehledů výzkumů (dále jen PV). Co se týče popisu polohopisných umístění jednotlivých lokalit, publikované zprávy mají velice kolísavou kvalitu. Neberu ani tak v potaz starší čísla tohoto periodika (60. a 70. léta), kde jsou mnohdy polohopisná umístění nálezů či lokalit popsána velice zjednodušeně (např. typu „300 m pod vepřínem k potoku“). Spíše bych se s pár připomínkami pozastavil u řešení lokalizací v číslech novějších. Samozřejmě je věcí každého autora, jak bude k této otázce při publikování svých výsledků přistupovat. Pravdou je, že velká část archeologů používá pro lokalizaci místa s nálezy odměřování ze základních map v měřítku 1 : 10 000 pomocí sekčních čar anebo názvy místopisných tratí (např. „Jezevčiny“ atd.). Je nutno podotknout, že názvy tratí se postupem času mění. Zvláště při dohledávání starších poloh s archeologickými nálezy je potřeba na tuto skutečnost brát zřetel. Jinak je tomu u záchranných výzkumů. Povětšinou byly na sledovaném území prováděny v intravilánech různých obcí anebo v prostoru větších měst. V těchto případech jsou tyto akce v PV lokalizovány buď názvy ulic, náměstí (ty se ale mohou také měnit, například při změně politického režimu atd.), anebo popisnými čísly jednotlivých domů či parcel. Osobně si myslím, že tento druh stručné lokalizace kupříkladu v kombinaci s vyměřováním ze sekčních čar je v těchto případech zcela dostačující. Problém nastává v momentě, kdy se archeologické akce přesouvají mimo zastavěné plochy. Velká část těchto akcí je lokalizována pouze názvy jednotlivých tratí, nebo ještě hůř stále přetrvávajícím slovním polohopisným popisem. Možným řešením těchto problémů by bylo zavedení jednotného lokalizačního popisu u každé krátké zprávy publikované v PV. V dnešní době je asi nejlepší a nejelegantnější možností udávání polohopisných lokalizací za pomocí geografických souřadnic. Tato forma prezentace místopisných údajů pak skýtá nejjednodušší cestu pro další práci s těmito daty, například v prostředí GIS. ZÁVĚR I přes problémy s dohledáváním polohopisných lokalizací se mi za přispění moderních metod podařilo vytvořit ucelenější databázi raně středověkých komponent z prostoru sledovaného území. Tato oblast má ohledně raně středověké archeologie velký badatelský potenciál. Otázkou ale zůstává, zda bude tento potenciál v budoucnu plně využit. Je nutné si uvědomit, že pouze malá část nashromážděných informací pocházela ze systematických nebo 35

dobře zdokumentovaných záchranných archeologických akcí. Povětšinou šlo o náhodné nálezy nebo o informace získané formou povrchových průzkumů, které mají omezenou výpovědní hodnotu, a které nemohou dostatečně zastoupit, co se hodnoty získaných údajů týče, regulérní archeologické výzkumy. Tyto mezery ve stavu bádání ve výsledku znesnadňují pochopení celkové struktury raně středověkého osídlení v oblasti vymezeného regionu. LITERATURA Dresler, P. – Macháček, J. 2008: Hospodářské zázemí raně středověkého centra na Pohansku u Břeclavi, in: Macháček, J. (ed.): Počítačová podpora v archeologii 2. Brno–Praha–Plzeň, 120–147. Klíma, B. 1995: Znojemská rotunda ve světle archeologických výzkumů. Brno. Klíma, B. 1999: Hradiště sv. Hypolita ve Znojmě. Deset let výzkumů velkomoravského centra, Sborník prací Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity, řada společenských věd 17, 3–65. Klíma, B. 2001: Od počátků archeologických výzkumů MU na velkomoravském výšinném hradišti sv. Hypolita ve Znojmě k posledním objevům, in: Podborský, V. (ed.): 50 let archeologických výzkumů Masarykovy univerzity na Znojemsku. Brno, 37–55. Kuna, M. a kol. 2004: Nedestruktivní archeologie. Praha. Měřínský, Z. 2002: České země od příchodu Slovanů po Velkou Moravu I. Praha. Sklenářová, Z. – Krušínová, L. – Baštová, D. – Voflík, P. 1996: Státní archeologický seznam ČR verze 1.1. Uživatelská příručka. Praha. Vágner, M. 2009: Raně středověké osídlení středního Podyjí, Jevišovky a Rokytné. Diplomová práce, Ústav archeologie a muzeologie Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, Brno. Vildomec, F. 1931: Soupis praehistorických nálezů ze Znojemska, Od Horácka k Podyjí 8, 3–11. SUMMARY Regardless all the difficulties with precise site localization, in the end I was able to create an integrated database of early medieval components from examined territory. The area has extremely great potential considering early medieval period. Nonetheless, the question is whether such potential will be also taken advantage of. What is important is the fact that just little information was gained due to systematic or well documented research. Great majority of data came from accidental findings or surface acquisition. Informative value of such data is very low and they cannot be as exact as information gained due to systematic research. All in all, these ‘blind spots’ make it difficult to understand the overall structure of early medieval settlement in the specific region.

Autor: Bc. Michal Vágner Ústav archeologie a muzeologie, Filozofická fakulta Masarykovy Univerzity A. Nováka 1, 602 00, Brno email: [email protected] 36

SLOVANSKÁ PEKÁRNA VE ZNOJMĚ-HRADIŠTI A SLAVIC BAKERY IN ZNOJMO-HRADIŠTĚ Josef Kováčik Anotace: Příspěvek se zabývá výzkumem prováděným katedrou historie Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity na Hradišti sv. Hypolita u Znojma v roce 2007, kde byla odkryta pekárna z druhé poloviny 9. až první poloviny 10. století. V článku jsou popsány výsledky archeologických prací a materiál získaný při odkryvu objektu. Práce také nastiňuje některé hypotézy související s širšími vazbami pekárny na okolní zástavbu. Klíčová slova: Slované, pekárna, Znojmo-Hradiště, hliněná pec, výrobní objekt, dům. Abstract: The thesis deals with the archeological research of Department of History of Faculty of Education MU on a fortified settlement of saint Hypolitus near Znojmo in 2007 where was excavated a bakery from the second half of 9th century or from the first half of 10th century. The paper describes the results of archeological excavations and show material culture that was dug during the research of the object. It even outlines some hypothesis connected with wider relationships of the bakery to near buildings. Key words: Slaws, bakery, Znojmo-Hradiště, mud kiln, industrial object, house. ÚVOD Hradiště sv. Hypolita u Znojma je jednou z našich nejvýznamnějších lokalit z období raného středověku. Lokalita však byla osídlena kontinuálně již od starší doby kamenné. První výzkumy zde prováděl již koncem 19. století Jaroslav Palliardi, který se zaměřil zejména na průzkum fortifikace (Palliardi 1891, 159). Na jeho práci později navázali František Vildomec a Inocenc Ladislav Červinka. Jednalo se o nahodilé sondáže na různých místech akropole i předhradí (srov. Kováčik 2007). Bohužel bližší informace o nich jsou dnes již většinou ztraceny. Prvních systematických prací se ujal prof. František Kalousek v roce 1949. Ten po válce působil na tehdejším oddělení prehistorie při semináři dějepisu na pedagogické fakultě Masarykovy univerzity (později Univerzita Jana Evangelisty Purkyně, dnes opět Masarykova univerzita), odkud přešel v roce 1953/1954 na katedru prehistorie filozofické fakulty. Jeho působení na Hradišti lze rozdělit na dvě samostatná období. První, které bývá označováno jako tzv. „učitelská věda“ (Sýkora 2001, 53) spadá mezi léta 1949 až 1953. O každých letních prázdninách se na znojemské hradiště sjížděla celá řada posluchačů pedagogické fakulty, kteří si plnili volitelný seminář z archeologie. Prováděli zde náročné terénní výzkumy zaměřené především na průzkum průběhu opevnění pod bedlivým dozorem nejen vedoucího výzkumu, ale také jeho asistentů, mezi kterými můžeme jmenovat například Karla Boudného, Jaroslava Sýkoru či Dagmar Hasseovou (Klíma 2001, 38). Druhá etapa Kalouskových výzkumů potom spadá do let 1954 až 1957. V té době již působil na katedře prehistorie filozofické fakulty. Budoucí učitelé byli na letních výzkumech vystřídáni adepty archeologie, kteří si zde plnili své povinné praxe. Svoji karieru zde začínala celá řada budoucích odborníků jako V. Podborský (viz článek V. Podborského v tomto sborníku), J. Pavelčík, B. Dostál a další. Po odchodu profesora Kalouska na Pohansko u Břeclavi v roce 1957 zůstalo znojemské hradiště bez archeologického dohledu až do druhé poloviny 80. let, kdy se na lokalitu vrátila opět pedagogická fakulta. Po celou dobu, téměř 30 let, pokračovala výstavba bez dohledu odborníků, a bylo tak zničeno mnoho významných památek. V roce 1986 se o Hradiště začal intenzivně zajímat tehdejší Archeologický ústav ČSAV v souvislosti s plánovanou výstavbou rodinných domů v ulici Nad Přehradou, která 37

by znamenala zničení i posledních dosud nedotčených prostranství někdejšího mocenského centra Velké Moravy. Tehdejší ředitel archeologického ústavu v Brně J. Poulík vyhlásil archeologický dohled nad lokalitou a od roku 1987 zde začala platit také stavební uzávěra. Dohledem byl pověřen doc. PhDr. Bohuslav Klíma CSc., který tak začal novou etapu systematických terénních výzkumů (Klíma 1999, 6). V roce 1993 získal dekret ministerstva kultury ČR opravňující katedru historie Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity provádět samostatné archeologické výzkumy na Hradišti i v jeho zázemí (Klíma 1999, 6). Významným partnerem při řešení náročných vědeckovýzkumných úkolů se stal také Nadační fond sv. Hypolita, založený v roce 1994 (Klíma 1996, 114–116). Pedagogická fakulta provádí ve Znojmě-Hradišti výzkumy dodnes a významnou měrou tak přispívá k zodpovídání otázek spojených s církevní architekturou i hospodářským zázemím velkomoravského centra. Archeologické zásahy do terénu mají formu spíše zachraňovacích akcí menšího rozsahu při stavbě rodinných domů a hloubení kanalizačních či plynofikačních přípojek. PRŮBĚH VÝZKUMU – SONDA KATOLICKÝ 2007 Nejinak tomu bylo i v roce 2007, kdy jsme prováděli záchranný výzkum v centrální části opevněného předhradí na parcele p. Katolického v ulici Nová, číslo 7 (par. č. 229/4). Majitel vytýčil plochu o rozměrech 5 x 7 m za účelem stavby nové garáže. Sonda byla položena v mírném svahu klesajícím směrem k jihu. Východní a severní stranu výzkumu vymezoval plot oddělující parcelu Katolických od sousedních pozemků. Na jižním a západním profilu byl složen stavební materiál, který zamezoval možnosti případného rozšíření zkoumané plochy, což se později ukázalo jako velký problém. Několik metrů západním směrem od zkoumané plochy proběhl záchranný výzkum v roce 1998 z důvodu výstavby rodinného domu manželů Katolických (Klíma 2008, 462). Celková mocnost humusní černozemě nad podložím se zvyšovala směrem k jihu. Zatímco při severním profilu dosahovala pouze 40 až 50 cm, při jižním profilu, tedy po pouhých sedmi metrech, již nabývala mocnosti kolem 100 cm. Kulturní vrstva nastupovala na severu kolem 30 cm hloubky a na jihu až v rozmezí 60 až 70 cm. Podloží tvořila spraš, která však byla ještě místy překryta tvrdšími rezavými čočkami s drobnými kamínky. Čočky, podle informací geologů z Jihomoravského muzea ve Znojmě, souvisí z kaolinizací hlíny, která se postupem času splavovala a vyplňovala deprese v původním sprašovém podloží. I samotná spraš není pro Znojmo-Hradiště zcela běžná. Typickým podložím na lokalitě je skála, spraš se nachází pouze na některých místech jižního svahu v opevněném předhradí a dále pak v jeho předpolí, kde bylo v roce 2007 zachyceno rozsáhlé pohřebiště z doby Velké Moravy (Klíma 2009, 450–455).

Obr. 1. Plán Znojma-Hradiště s vyznačeným průběhem opevnění a místem výzkumu. 38

I přes omezený rozsah sondy se podařilo prošetřit celkem 28 většinou menších objektů různého stáří (od velkomoravského období až do doby nedávné). Dominantní postavení v rámci zkoumané plochy zaujímala slovanská obytná stavba (obj. 750) se třemi pecemi situovanými uvnitř objektu. Dům se však nepodařilo prozkoumat celý, protože zčásti zabíhal pod západní profil. Část objeveného stavení polozemnicového typu, kterou se podařilo prozkoumat, tvořilo zahloubení obdélníkového tvaru o rozměrech 340 x 160 cm, na které na východní straně navazovala ještě předsíň nepravidelného tvaru (obj. 755). Díky opatrné práci se při průzkumu obydlí podařilo zachytit i část původní dusané podlahy, která se v útržcích dochovala na několika místech vnitřního prostoru domu. OTOPNÁ ZAŘÍZENÍ V OBJ. 750 Nejzajímavější zjištění však přinesl průzkum vlastního interiéru polozemnice. V rámci domu a jeho předsíně byla prozkoumána celkem tři otopná zařízení. V severovýchodním rohu obj. 750 se nacházela kamenná pec s předpecní jámou zahloubená 20 cm pod úroveň podlahy. Byla poměrně dobře zachovalá. Vnitřní obvodovou stěnu pece tvořily tři velké ploché kameny obdélného tvaru, kolem nichž byly napadány další kameny menších rozměrů, které původně tvořily horní část pece. Podobná otopná zařízení jsou typická v celém velkomoravském prostoru v obytných objektech od časně slovanského období (Ruttkay 1990, 338) až do mladší doby hradištní (Hrubý 1961, 492). V období pozdní doby hradištní a vrcholného středověku se vyskytují již jen ojediněle (Skružný 1963, 240).

Obr. 2. Plán severní částí výzkumu s vyznačením jednotlivých objektů, kůlových jam, kamenů a hranice výzkumu v rámci „pekárny“.

Naproti kamenné peci, v jihovýchodním rohu obj. 750, se nacházela výrazná destrukce, kterou tvořila masivní vrstva mazanice promísená s uhlíky a střepy keramiky. Vytvářela lehce oválný půdorys zapuštěný 10 cm pod podlahu. Na základě těchto zjištění jsme usoudili, že jde 39

o druhé otopné zařízení (obj. 759). Třetí pec (obj. 756) se nacházela při jižní stěně předsíňky, v jejím výklenku. Po vybrání a začištění celé situace až na podloží jsme zjistili, že se s největší pravděpodobností v případě objektů 756 a 759 dle typologie L. Skružného (Skružný 1963, 241) jedná o kopulovité hliněné pece s mísovitě zahloubeným dnem. Tento typ pece je ve střední době hradištní poměrně ojedinělý. Mnohem běžnější je v období vrcholného středověku, přesněji ve 12. a 13. století (Hrubý 1961, 492). Stopy po analogických otopných zařízeních datovaných do střední doby hradištní, se podařilo zachytit na několika lokalitách nejen na Moravě, ale také v Čechách a na Slovensku. Podobné pece se objevují přímo jako součást obytného prostoru domu i mimo něj (souhrnně např. Skružný 1963; Skružný 1980; Ruttkay 1990). Obecně se soudí, že v období raného středověku plnily hliněné pece většinou funkci výrobní (Hrubý 1961, 492). Pomineme-li hliněné pece určené na výpal keramiky, pak se o hliněných pecích obecně uvažuje jako o pecích pekařských (Staňa 1960, 277). V našem případě tedy můžeme oprávněně předpokládat, že se jedná o „chlebové“ pece, protože použití otopného zařízení na výpal keramiky vylučuje jeho umístění uvnitř stavení. Půdorys první hliněné pece (obj. 759) měl rozměry 160 x 100 cm a její dno bylo zapuštěno 10 cm pod úroveň podlahy. Destrukci kopule tvořila silná mazanicová vrstva dosahující mocnosti až 30 cm. Bylo vyzvednuto kolem 250 kusů fragmentů mazanice. Pod destrukcí nastoupila vrstva sypké žlutočerné hlíny promísené s uhlíky a popelem. Již v rámci mazanicové destrukce se objevovaly drobné uhlíky a fragmenty keramiky. Nejvíce střepů se však nalézalo až pod ní. Celkem se z objektu 759 podařilo vyzvednout 51 středohradištních střepů, z nichž deset bylo zdobeno hřebenovou vlnicí, tři hřebenovou rýhou a dva hřebenovým vpichem. Z celé kolekce patřilo šest fragmentů okrajům a pět kusů pocházelo ze dna nádob. V rámci profilace okrajů náleželo pět kuželovitě seříznutým okrajům a jeden kuželovitému seříznutému okraji s prožlabením. Zajímavé bylo technologické zpracování keramického těsta. Zatímco 23 fragmentů obsahovalo příměs slídy, jejíž drobná zrnka byla dobře patrná, ve zbylých 28 případech se jednalo o keramiku se silnou příměsí tuhy. Po očištění a ošetření střepů jsme zjistili, že náleží třem nebo čtyřem nádobám, přičemž však pouze u jedné se podařilo rekonstruovat alespoň větší část profilu. Jednalo se o tuhovou nádobu, jejíž fragmenty tvořily především dva velké střepy a dále několik střepů středních a malých rozměrů. Ve výplni obj. 759 se podařilo zachytit mimo keramických fragmentů také dva okrajové zlomky pražnice, polovinu přeslenu, několik semínek a 12 zvířecích kostí.1 Druhá hliněná pec (obj. 756) se rozměrově téměř shodovala s první. Její oválný půdorys byl zapuštěn 5 cm pod úroveň podlahy, která však byla výrazně níže v okolí pece než na ostatních místech předsíně. To dokazuje intenzivní práci s hliněnou pecí, protože podlaha zde musela být častěji zatěžována a tím se postupně sešlapávala. Výškový rozdíl úrovně podlahy v okolí topeniště byl oproti ostatním místům domu výrazný a dosahoval až 10 cm. Destrukce kopule pece vytvořila kompaktní, místy až 30 cm silnou vrstvu. Celkem se z pece podařilo vyzvednout 101 keramických střepů z blíže neidentifikovaného počtu nádob. Dále bylo vyzvednuto 14 zvířecích kostí, polovina přeslenu, zlomek parohu a fragment neidentifikovatelného železného předmětu. V keramickém materiálu byl rozpoznán jeden zlomek dna, sedm zlomků okraje a 93 zlomků pocházejících z těla nádoby. Tvarové spektrum okrajů reprezentuje pět kusů kuželovitě seříznutého okraje, jeden kuželovitě seříznutý okraj s prožlabením a jeden zaoblený okraj. 37 fragmentů bylo zdobených. Celkem se na střepech vyskytlo šest různých výzdobných motivů. Nejčastěji byla zastoupena hřebenová vlnice (23x), ostatní motivy se již vyskytovaly v menší frekvenci (9x hřebenová rýha, 1x šikmí hřebenový vpich, 2x jednoduchá vlnice, 1x lišta na podhrdlí, 1x překřížená vlnice). V materiálovém složení keramického těsta dominovaly                                                              1

Ze souboru kostí se podařilo zjistit, že se jedná o části pocházející v sedmi případech z hovězího dobytka a v pěti případech z prasete. 40

střepy, na kterých byla patrná slída (67x), dále na 30 fragmentech nebyla při makroskopickém zkoumání patrná žádná příměs a čtyři střepy se daly označit jako keramika tuhová.

Obr. 3. Zlomky keramiky nalezené při výzkumu na sondě Katolický 2007: kulturní vrstva (7), obj. 750 (2), obj. 756 (1, 3-5), obj. 759 (6), obj. 767 (8). Kresba L. Kratochvíl.

Výše popsané pece se nacházely v prostoru obytné/výrobní stavby (obj. 750) s předsíňkou (obj. 755). Dům byl zahlouben 35 cm do sprašového podloží a výzkumem se podařilo zachytit a prozkoumat jen jeho východní polovinu. Rozšíření sondy západním směrem nebylo možné kvůli navezenému stavebnímu materiálu v místě předpokládaného pokračování objektu. Prozkoumanou část tvořilo zahloubení obdélníkového půdorysu o rozměrech 340 x 160 cm. Ve východní stěně se zřetelně vyrýsovala přibližně 100 cm široká mezera, která představovala vstup do menší předsíňky nepravidelného tvaru (obj. 755). V rámci objektů 750 a 755 jsme vyzvedli 41 středohradištních střepů. Z celkového souboru keramických fragmentů náleželo osm kusů okrajům a tři kusy dnům nádob. Tvarové zastoupení okrajů reprezentuje šest kusů kuželovitě seříznutých a po jednom kusu vodorovně seříznutého a zaobleného okraje. Výzdobu zastupuje 4x hřebenová vlnice, 3x hřebenová rýha, 1x hřebenový vpich a 1x šikmé záseky. Dále se v objektu nacházely tři fragmenty mazanice, železný, silně poničený a zkorodovaný zlomek nože, 11 zvířecích kostí a několik uhlíků. Domácí výrobu textilií pak dokládají dva přesleny. Soubor nálezů z „chlebových“ pecí svědčí o jejich polyfunkčním využití. Nesloužily jistě jen jako výrobní zařízení na pečení chleba. Z nálezů fragmentů nádob a zvířecích kostí můžeme soudit, že obyvatelé domu aktivně využívali zbytkové teplo vzniklé v peci po pečení chleba pro celou škálu dalších úkonů. Jako nejpravděpodobnější se jeví vaření a ohřev jídla, jak o tom 41

svědčí nálezy zvířecích kostí. Zajímavá je též možnost využití tepla pro rychlejší kvašení chlebového těsta, které mohlo být za tímto účelem umisťováno do nádob. Doklady o pečení a pojídání kvašeného pečiva máme u Slovanů prokázány například z hradiska Klučov, kde se podařilo najít zbytky zuhelnatělého bochníku kvašeného chleba (Dohnal 1958, 511).

Obr. 4. Zlomky keramiky nalezené při výzkumu na sondě Katolický 2007: Vrstva 20–40 cm (1); obj. 756 (2–6). Kresba L. Kratochvíl

POKUS O DATOVÁNÍ SOUBORU Vzhledem k absenci chronologicky citlivých nálezů jsme při snahách o datování celého souboru odkázáni jen na keramiku. Početnou složku keramického materiálu tvořily fragmenty s výraznou příměsí tuhy. Obecně se tuha v těstě dává do souvislosti až s obdobím mladší doby hradištní. Znojemsko se však tomuto trendu vymyká. Specifický ráz zdejší keramiky budil již v minulosti značnou pozornost odborníků (Král 1959, 220). Obecně se předpokládalo, že v oblasti Znojemska a přilehlého Dolního Rakouska se tuha do těsta začala míchat na přelomu 9. a 10. století (Staňa 1960, 228). Při výzkumu v jižní části akropole znojemského hradiště byla v roce 1987 odkryta velkomoravská mlýnice s kolekcí 18 celých a pěti neúplných nádob, z nichž část byla vyrobena z materiálu se silnou příměsí tuhy, a bylo ji tak možno označit za keramiku tuhovou (Klíma 1999, 25). Nálezový celek byl následně datován díky hrobu, který byl zahlouben do destrukce objektu, do druhé poloviny 9. století (Klíma 1999, 25). Proto musíme 42

předpokládat počátek přidávání tuhy do keramického těsta v oblasti Znojemska již nejpozději v polovině 9. století (Klíma 2000, 61). Na základě fragmentů tuhové keramiky můžeme tedy objekty vročit pouze rámcově do druhé poloviny 9. nebo do první poloviny 10. století.

Obr. 5. Zlomky keramiky nalezené při výzkumu na sondě Katolický 2007: obj. 750 (1), obj. 756 (2,3). Kresba L. Kratochvíl.

ZÁVĚR Shrneme-li výše popsané skutečnosti, musíme konstatovat, že výzkum na velkomoravském hradišti sv. Hypolita u Znojma na sondě Katolický v roce 2007 prokázal existenci výrobního objektu v centrální části opevněného předhradí z druhé poloviny 9. nebo z první poloviny 10. století. Nález dvou hliněných kopulovitých pecí uvnitř stavby by mohl navozovat myšlenku o funkci celého zařízení. Objekt mohl sloužit jako pekárna. Vzhledem k nálezu kamenné pece v severovýchodním rohu však dospíváme k závěru, že stavba svým majitelům poskytovala také obytný prostor, ve kterém se odehrával každodenní život. Nálezy několika přeslenů a jejich částí svědčí o domácí výrobě textilií. Kosti zvířat nalezené v prostoru obou hliněných pecí pak dokládají, že se nejednalo jen o zařízení na pečení chleba, ale že sloužilo také k přípravě každodenní potravy. Dva zlomky pražnic objevené v prostoru jedné z pecí by mohly dokládat sušení obilovin (Vignatiová 1992, 90). Hlavním úkolem však patrně bylo pečení chleba pro ostatní obyvatele znojemského hradiště. V rámci sledované sondy jsme nemohli prozkoumat celý objekt, protože to znemožňoval stavební materiál složený na západním profilu. V širším kontextu nebylo také možné rozlišovat prostorové vazby na okolí vzhledem k malé prozkoumané ploše v bezprostředním okolí stavby. S přihlédnutím k faktům získaným při výzkumu pod domem manželů Katolických roku 1998, 43

kde byly prozkoumány tři slovanské stavby polozemnicového typu a hliněné kopulovité pece v jejich okolí datované rovněž do podobného období (Klíma 2008, 462), však můžeme snad uvažovat i o větším řemeslném areálu v rámci centrální části opevněného předhradí. Bez dalšího výzkumu a zpracování starších nálezů však tuto otázku nemůžeme s jistotou potvrdit ani vyvrátit. LITERATURA Červinka, I. L. 1928: Slované na Moravě a říše Velkomoravská. Brno. Dohnal, Z. 1958: Užitkové rostliny a jejich upotřebení na slovanském hradišti v Klučově u Českého Brodu, Památky archeologické 49. Praha, 499–512. Hrubý, V. 1961: Příspěvek k poznání velkomoravského obydlí, Památky archeologické 52, 488–497. Klíma, B. 1996: Nadace sv. Hypolita a ochrana památek, Sborník prací Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity, řada společenských věd č. 13, 114–116. Klíma, B. 1999: Nadace sv. Hypolita ze Znojma. Deset let archeologických výzkumů velkomoravského centra (1986-1995), Sborník prací Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity, řada společenských věd č. 17, 3–65. Klíma, B. 2000: Slovanské výšinné hradiště sv. Hypolita ve Znojmě – velkomoravské mocenské centrum JZ Moravy, in: Klíma, B. (ed.): Staroslovanská Morava. Sylaby přednášek ze semináře pro učitele ZŠ a SŠ, Drobné studijní texty – svazek 2. Brno, 55–70. Klíma, B. 2001: Od počátků archeologických výzkumů MU na Velkomoravském výšinném hradišti sv. Hypolita ve Znojmě k posledním objevům, in: Podborský, V. (ed.): 50 let archeologických výzkumů Masarykovy univerzity na Znojemsku. Brno, 37–56. Klíma, B. 2008: Výzkumy na hradišti sv. Hypolita v roce 2007, Přehled výzkumů 49, 462. Klíma, B. 2009: Znojmo (okr. Znojmo), Hradiště sv. Hypolita, Přehled výzkumů 50, 450–455. Kováčik, J. 2007: Historie archeologických výzkumů ve Znojmě-Hradišti do roku 1957. Bakalářská práce, Pedagogická fakulta Masarykovy univerzity. Brno. Kovárník, J. 2001: Dějiny archeologického bádání na Znojemsku, in: Podborský, V. (ed.): 50 let archeologických výzkumů Masarykovy univerzity na Znojemsku. Brno, 95–126. Král, J. 1959: Slovanský mohylník ve Vysočanech nad Dyjí, Památky archeologické 50, 197–226. Kudrnáč, J. 1970: Klučov. Staroslovanské hradiště ve Středních Čechách. Praha. Palliardi, J. 1891: Přehledný výsledek mého letošního bádání archeologického, Časopis Vlastivědného muzejního spolku olomouckého 8, 159–160. Ruttkay, M. 1990: Pece na ranestredovekých sídliskách juhozápadného Slovenska, Archeologia historica 15, 337–348. Skružný, L. 1963: Příspěvek k třídění a chronologii slovanských otopných zařízení na území ČSSR, Památky archeologické 54, 234–265. Skružný, L. 1980: Několik poznámek k otázce vývoje a funkce pece ve slovanských, středověkých a novověkých objektech i mimo ně, Archeologia historica 5, 221–242. Staňa, Č. 1960: Slovanské obytné objekty na hradišti Staré Zámky u Líšně, Památky archeologické 51, 240–293. Sýkora, J. 2001: První léta archeologického výzkumu staroslovanského hradiska ve ZnojměHradišti, in: Podborský, V. (ed.): 50 let archeologických výzkumů Masarykovy univerzity na Znojemsku. Brno, 57–68. Vignatiová, J. 1992: K otázce původu a funkce hliněných pecí v zemnicích 9. století na Moravě a na Slovensku, Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univrzity, řada E, 37, 89–102.

44

SUMMARY Archeological excavations of Department of History of Faculty of Education of Masaryk University last since 1986. Since that time it has come up with many interesting founds about life style of old Slaws. During excavations in the central part of the outer ward in ZnojmoHradiště in 2007 was discovered a bakery from the second half of the 9th or from the first half of the 10th century. Its existence proves two mud kilns that were found in the house with a stone kiln in the northeastern corner. From the inventory of the mud kilns we assumed that it had a poly functional usage apart from baking of bread. In the thesis were even outlined some hypothesis about possible relationships of the bakery to near buildings.

Autor: Mgr. Josef Kováčik Základní škola Mokrá Mokrá 394, 664 04, Mokrá-Horákov email: [email protected] 45

 

VÝSLEDKY ZÁKLADNÍ ANTROPOLOGICKÉ ANALÝZY KOSTERNÍCH POZŮSTATKŮ Z POHŘEBIŠTĚ VE ZNOJMĚ-HRADIŠTI, SONDA ŠOBA, SEZÓNY 2007 A 2008 OUTCOMES OF BASIC ANTHROPOLOGICAL ANALYSIS OF SKELET REMAINS FROM THE BURIAL GROUND IN ZNOJMO-HRADIŠTĚ, SITE „ŠOBA“, SEASONS 2007 AND 2008 Eva Drozdová Anotace: V roce 2007 bylo na pozemku rodiny Šobových ve Znojmě-Hradišti objeveno rozsáhlé slovanské pohřebiště datované do středohradištního období. Antropologický výzkum probíhá souběžně s výzkumem archeologickým. Na tomto místě jsou prezentovány výsledky antropologického hodnocení kosterních pozůstatků z výzkumných sezón 2007 a 2008. Antropologický výzkum dále pokračuje. Klíčová slova: antropologie, slovanská populace, Znojmo-Hradiště, demografie, pohřebiště. Abstract: In 2007 was discovered a large Slavic graveyard on the Šobas family parcel in Znojmo-Hradiště and it was dated to the early Middle Ages. Anthropological research is proceeding simultaneously with the archaeological research of the parcel. In the paper, the outcomes of the anthropological classification of skeletal remains from the excavations done in 2007 and 2008 are presented. The anthropological research is still advancing. Key words: anthropology, Slavic population, Znojmo-Hradiště, demografy, burial ground. ÚVOD V roce 2007 bylo na pozemku rodiny Šobových ve Znojmě-Hradišti objeveno při záchranném výzkumu doc. PhDr. Bohuslavem Klímou, CSc. z katedry historie Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity rozsáhlé slovanské pohřebiště datované do středohradištního období. Archeologický výzkum této lokality stále probíhá. Antropologické zpracování kosterních pozůstatků z tohoto pohřebiště je prováděno pracovníky Ústavu experimentální biologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Dosud byly hodnoceny kosterní pozůstatky z výzkumných sezón 2007 a 2008. Z toho důvodu je nutné uváděné výsledky považovat za předběžné. MATERIÁL A METODY Kosterní pozůstatky vyzvednuté v letech 2007 a 2008 byly velmi dobře zachovalé (obr. 1). Lebka i postkraniální skelet byly nepoškozené, a proto byly základní demografické charakteristiky velice dobře hodnotitelé. O pečlivosti vyzvedávání kosterních pozůstatků svědčí také nepoškozené kostry dětí a to od plodů po juvenilní jedince. Seznam jednotlivých hrobů se základním určením pohlaví, věku a výšky postavy je uveden níže. Z kosterních pozůstatků byly po převozu do laboratoře odebrány vzorky dlouhých kostí pro budoucí analýzu DNA (od sezóny 2009 byly vzorky pro analýzu DNA odebírány přímo v terénu na pohřebišti). Po odběru vzorků byly skelety očištěny vodou, pomalu usušeny a následně byla provedena jejich rekonstrukce. Určování pohlaví: Pohlaví bylo určeno u dospělých jedinců a to metrickými a morfoskopickými metodami podle kostí pánevních a podle lebky (Novotný 1981; Murail et al. 2005). Výjimečně také podle rozměrů kosti hlezenní (Novotný – Malinovský 1984). 47

Obr. 1. Ukázka kosterních pozůstatků z pohřebiště ve Znojmě-Hradišti: Lebka muže (hrob č. 432), lebka ženy (hrob č. 539) a lebka dítěte (hrob č. 509).

Určování věku: Věk byl u dětských jedinců určen metodou podle stupně prořezání chrupu (Ubelaker 1989) a jako doplňkové kritérium bylo použito metody Stloukala a Hanákové (1978), která využívá délek dlouhých kostí. U dospělých jedinců byly použity všechny technicky dostupné metody: kombinovaná metoda (Nemeskéri et al.) (byly použity všechny čtyři znaky), obrus zubů (Lovejoy), uzavírání lebečních švů (Rösing), reliéf facies symphysialis ossis pubis (McKern a Stewart) (tuto i všechny výše uvedené metody určování věku u dospělé populace uvádí Knussmann 1988), reliéf facies auricularis ossis ilii (Lovejoy et al. 1985). Podle stupně zachovalosti skeletu bylo použito na jedince co nejvíce metod a z jejich výsledků byl potom určen výsledný interval určující věk jedince. Určení výšky postavy: Výška postavy byla odhadnuta u dospělých jedinců klasickou Sjovoldovou metodou (Sjovold 1990) a to na základě pravého femuru, pokud to bylo možné. Pokud nebyl pravý femur přítomen, byl použit femur levý, případně jiná dlouhá kost. VÝSLEDKY ANTROPOLOGICKÉ ANALÝZY STRUKTURA POHLAVÍ Celkem bylo hodnoceno 137 skeletů mužů, žen a dětí. Z tohoto počtu patřilo 19 koster mužům, 19 ženám a 98 koster patřilo dětem a nedospělým juvenilním jedincům (graf 1, tab. 1). Pohlaví se nepodařilo určit u jednoho dospělého člověka.

Graf 1. Grafické vyjádření složení části populace ze Znojma-Hradiště podle pohlaví (kosterní materiál z výzkumných sezón 2007 a 2008). 48

n %

Muži

Ženy

19 13,9

19 13,9

Děti (pohlaví neurčeno) 98 71,5

Neurčitelní dospělí 1 0,7

Tab. 1. Struktura části populace ze Znojma-Hradiště podle pohlaví (kosterní materiál z výzkumných sezón 2007 a 2008).

Uvedená čísla ukazují na vysoké procento (71,5 %) jedinců zemřelých v dětském věku. Podobné počty dětských skeletů můžeme pozorovat na velkých, zcela prozkoumaných rozsáhlých pohřebištích, jako jsou např. Pohansko u kostela (Drozdová 2005) nebo Mikulčice (Stloukal – Vyhnánek 1976; Stloukal 1981, 1987; Stloukal – Hanáková 1978, 1985), kde však jsou vyváženy počtem dospělých, a tedy procentuálně vyjádřeno je zde dětská úmrtnost nižší a pohybuje se okolo 40 %. Tak vysoký počet dětských skeletů na části pohřebiště prozkoumané v letech 2007 a 2008 může mít různé příčiny (viz kapitola diskuse). SEZNAM ZKOUMANÝCH HROBŮ Z VÝZKUMNÝCH SEZÓN 2007 A 2008 S JEJICH ZÁKLADNÍM DEMOGRAFICKÝM URČENÍM Hrob č. 429 – kostra mladého muže (morfologie pánve a lebky) – věk 18 let (podle stupně uzavření růstových štěrbin). Hrob č. 430 – kostra dítěte – věk 3 roky (podle stupně prořezání zubů). Hrob č. 431 – kostra dítěte – věk 2–3 roky (podle stupně prořezání zubů). Hrob č. 432 – kostra dospělého muže (morfologie pánve a lebky) – věk 57,5 roku (kombinovaná metoda čtyři znaky). Výška postavy byla odhadnuta na 163,5 ± 4,49 cm (podle femuru sin.). Hrob č. 433 – kostra dítěte – věk 2 roky (podle stupně prořezání zubů). Hrob č. 434 – kostra dítěte – věk 14 let (podle stupně uzavření růstových štěrbin). Hrob č. 435 – kostra dospělé ženy (morfologie pánve, poporodní změny) – věk 39 let (kombinovaná metoda čtyři znaky). Výška postavy byla odhadnuta na 155,9 ± 4,49 cm (podle femuru sin.). Hrob č. 436 – kostra dítěte – věk 14 let (délka femuru). Hrob č. 433 – kostra dítěte – věk 9 let (podle stupně prořezání zubů). Hrob č. 441 – kostra dítěte – věk 4 roky (podle stupně prořezání zubů). Hrob č. 442 – kostra dítěte – věk 7 let (podle stupně prořezání zubů). Hrob č. 443 – kostra mladé dívky (morfologie pánve a lebky) – věk 15–17 let (podle stupně uzavření růstových štěrbin). Hrob č. 444 – kostra dospělého muže (morfologie pánve a lebky) – věk 59 let (kombinovaná metoda čtyři znaky). Výška postavy byla odhadnuta na 163,5 ± 4,49 cm (podle femuru dx.). Hrob č. 445 – kostra dospělé ženy (morfologie pánve, poporodní změny) – věk 37–46 let (kombinovaná metoda dva znaky). Výška postavy byla odhadnuta na 161,9 ± 4,49 cm (podle femuru dx.). Hrob č. 446 – kostra dítěte dívky? (morfologie pánve) – věk 13–14 let (podle stupně uzavření růstových štěrbin). Hrob č. 447 – kostra dospělé ženy (morfologie pánve, poporodní změny) – věk 24–25 let (čerstvě přirostlá crista iliaca, podle stupně uzavření růstových štěrbin). Hrob č. 448 – kostra dítěte – věk 3 roky (podle stupně prořezání zubů). Hrob č. 449 – kostra dospělého muže (morfologie pánve a lebky) – věk 27,5 roku (kombinovaná metoda čtyři znaky). Výška postavy byla odhadnuta na 167,8 ± 4,49 cm (podle femuru sin.). Hrob č. 450 – kostra dítěte – věk 2 roky (podle stupně prořezání zubů). Hrob č. 456 – kostra dítěte – věk infant II (odhad). Hrob č. 458 – kostra dospělé ženy (morfologie pánve, poporodní změny) – věk 33 let (kombinovaná metoda tři znaky). Výška postavy byla odhadnuta na 159,5 ± 4,15 cm (podle tibie sin.). 49

Hrob č. 459 – kostra dítěte – věk 8 let (podle stupně prořezání zubů). Hrob č. 460 – kostra nedospělce – věk 14 let (podle stupně uzavření růstových štěrbin). Hrob č. 461 – kostra dítěte – věk 8 let (podle stupně prořezání zubů). Hrob č. 462 – kostra dítěte – věk 3 roky (podle stupně prořezání zubů). Hrob č. 464 – kostra dospělého muže (morfologie pánve a lebky) – věk 56,25 roku (kombinovaná metoda čtyři znaky). Výška postavy byla odhadnuta na 175,7 ± 4,49 cm (podle femuru sin.). Hrob č. 465 – kostra dospělé ženy (morfologie pánve, poporodní změny) – věk 55,75 roku (kombinovaná metoda čtyři znaky). Výška postavy byla odhadnuta na 164,6 ± 4,49 cm (podle femuru sin.). Hrob č. 466 – kostra dítěte – věk 8 let (podle stupně prořezání zubů). Hrob č. 467 – kostra dítěte – věk 12–15 let (podle stupně uzavření růstových štěrbin). Hrob č. 468 (1) – kostra dítěte – věk 6 let (podle stupně prořezání zubů). Hrob č. 468 (2) – kostra dítěte – věk 6 let (podle stupně prořezání zubů). Hrob č. 469 – kostra dítěte – věk 3 roky (podle stupně prořezání zubů). Hrob č. 471A – kostra dítěte – věk 3 roky (podle stupně prořezání zubů, podle délky humeru). Hrob č. 471B – kostra dítěte – věk 6–9 měsíců (podle stupně prořezání zubů, podle délky radiu). Hrob č. 472 – kostra dospělé ženy (morfologie pánve, poporodní změny) – věk 35–40 let (podle obrusu chrupu). Výška postavy byla odhadnuta na 164,6 ± 4,49 cm (podle femuru sin.). Hrob č. 473 – kostra dítěte – věk 4 roky (podle stupně prořezání zubů). Hrob č. 474 – kostra mladé ženy (morfologie pánve, poporodní změny) – věk 15–20 let (podle obrusu chrupu, podle stupně vývoje chrupu). Hrob č. 475 – kostra dospělého muže (morfologie pánve a lebky) – věk 35–40 let (podle obrusu chrupu). Výška postavy byla odhadnuta na 171,2 ± 4,49 cm (podle femuru dx.). Hrob č. 476 – kostra mladé ženy (morfologie pánve, poporodní změny) – věk 18–20 let (podle stupně uzavření růstových štěrbin). Výška postavy byla odhadnuta na 148,7 ± 4,15 cm (podle tibie sin.). Hrob č. 477 – kostra dospělé ženy (morfologie pánve, poporodní změny) – věk 62,67 roku (kombinovaná metoda tři znaky). Výška postavy byla odhadnuta na 152,1 ± 4,49 cm (podle femuru sin.). Hrob č. 478 – kostra dítěte – věk 4 roky (podle stupně prořezání zubů). Hrob č. 479A – kostra dítěte – věk 18 měsíců (podle délky humeru). Hrob č. 479B – kostra dítěte – věk novorozenec (podle délky tibie). Hrob č. 480 – kostra dospělého muže (morfologie pánve a lebky) – věk 40–50 let (podle obrusu chrupu). Výška postavy byla odhadnuta na 158,9 ± 4,15 cm (podle tibie sin.). Hrob č. 481 – kostra dítěte – věk 4 roky (podle stupně prořezání zubů). Hrob č. 482 – kostra dospělého muže (morfologie pánve a lebky) – věk 56 let (kombinovaná metoda čtyři znaky). Výška postavy byla odhadnuta na 167,3 ± 4,49 cm (podle femuru sin.). Hrob č. 483 – kostra dítěte – věk 14 let (podle stupně uzavření růstových štěrbin). Hrob č. 484 – kostra dítěte – věk 7 let (podle stupně prořezání zubů). Hrob č. 485 – kostra dítěte – věk 2 roky (podle stupně prořezání zubů). Hrob č. 486 – kostra dítěte – věk 7 let (podle stupně prořezání zubů). Hrob č. 487 – kostra dítěte – věk 3 roky (podle stupně prořezání zubů). Hrob č. 488A – kostra dospělé ženy (morfologie pánve, poporodní změny) – věk 30–35 let (podle struktury reliéfu facies symphysialis ossis pubis). Výška postavy byla odhadnuta na 150,2 ± 4,49 cm (podle femuru dx.). Hrob č. 488B – kostra dítěte – věk novorozenec (podle rozměrů skeletu). Hrob č. 489 – kostra dítěte dívky? (tvar dolní čelisti) – věk 15–20 let (podle stupně uzavření růstových štěrbin). Hrob č. 490 – kostra dospělého muže (morfologie pánve a lebky) – věk 63,33 let (kombinovaná metoda tři znaky). Výška postavy byla odhadnuta na 170,2 ± 4,49 cm (podle femuru sin.). Hrob č. 491 – kostra dítěte – věk 6 měsíců (podle stupně vývoje chrupu). 50

Hrob č. 492A – kostra dítěte – věk 14 let (podle stupně uzavření růstových štěrbin). Hrob č. 492B – kostra dítěte – věk 8 let (podle stupně prořezání zubů). Hrob č. 493 – kostra dítěte – věk novorozenec (srůst anulus tympanicus se spánkovou kostí). Hrob č. 494A – kostra dítěte – věk 7 let (podle délky femuru). Hrob č. 494B – kostra mladé ženy (odhad podle robusticity dl. kostí) – věk 20–24 let (podle obrusu chrupu). Hrob č. 495 – kostra dospělé ženy (morfologie pánve, poporodní změny) – věk 63 let (kombinovaná metoda čtyři znaky). Výška postavy byla odhadnuta na 144,9 ± 4,49 cm (podle femuru dx.). Hrob č. 496 – kostra dospělého člověka pohlaví nelze určit – věk nelze určit. Hrob č. 497 – kostra dospělého muže (morfologie lebky) – věk 55 a více let (podle obrusu chrupu). Hrob č. 498 – kostra dítěte – věk 2–3 roky (podle stupně prořezání zubů). Hrob č. 499A – kostra dítěte – věk 12 let (podle stupně prořezání zubů). Hrob č. 499B – kostra dospělého muže (rozměry těla femuru) – věk 35–40 let (podle obrusu chrupu). Hrob č. 500 – kostra dospělé ženy (morfologie pánve, poporodní změny) – věk 61,25 roku (kombinovaná metoda čtyři znaky). Výška postavy byla odhadnuta na 153,8 ± 4,49 cm (podle femuru dx.). Hrob č. 501 – kostra dítěte – věk 18 měsíců (podle stupně vývoje chrupu). Hrob č. 502 – kostra dítěte – věk 3 roky (podle stupně prořezání zubů). Hrob č. 503 – kostra dítěte – věk 6–7 let (podle stupně prořezání zubů). Hrob č. 504 – kostra dítěte – věk 10 let (podle stupně prořezání zubů). Hrob č. 505 – kostra dítěte – věk 8 let (podle stupně prořezání zubů). Hrob č. 506 – kostra dítěte – věk 18 měsíců (podle stupně prořezání zubů). Hrob č. 507 – kostra dítěte – věk 3 roky (podle stupně prořezání zubů). Hrob č. 508 – kostra dítěte – věk 10–11 let (podle stupně prořezání zubů). Hrob č. 509 – kostra dítěte – věk 4 roky (podle stupně prořezání zubů). Hrob č. 510 – kostra dítěte – věk 18 měsíců (podle stupně prořezání zubů). Hrob č. 512 – kostra dospělého muže (morfologie pánve a lebky) – věk 62,3 roku (kombinovaná metoda čtyři znaky). Výška postavy byla odhadnuta na 168,1 ± 4,49 cm (podle femuru sin.). Hrob č. 513 – kostra dítěte – věk 5 let (podle stupně prořezání zubů). Hrob č. 514 – kostra dítěte – věk 4 roky (podle stupně prořezání zubů). Hrob č. 515 – kostra dítěte – věk 4 roky (podle stupně prořezání zubů). Hrob č. 516 – kostra dospělého muže (morfologie pánve) – věk 24–30 let (podle obrusu chrupu). Hrob č. 519 – kostra dítěte – věk 9 let (podle stupně prořezání zubů). Hrob č. 520 – kostra dítěte – věk 4 roky (podle stupně prořezání zubů). Hrob č. 521 – kostra dítěte – věk 5 let (podle stupně prořezání zubů). Hrob č. 522 – kostra dítěte – věk 2 roky (podle stupně prořezání zubů). Hrob č. 523 – kostra dítěte – věk 4 roky (podle stupně prořezání zubů). Hrob č. 524 – kostra dospělého muže (morfologie pánve a lebky) – věk 54,25 roku (kombinovaná metoda čtyři znaky). Výška postavy byla odhadnuta na 165,4 ± 4,49 cm (podle femuru dx.). Hrob č. 525 – kostra nedospělého muže (morfologie pánve a lebky) – věk 21–24 let (podle stupně uzavření růstových štěrbin). Výška postavy byla odhadnuta na 174,6 ± 4,49 cm (podle femuru dx.). Hrob č. 526 – kostra dospělé ženy (morfologie pánve, poporodní změny) – věk 44,67 roku (kombinovaná metoda tři znaky). Hrob č. 527 – kostra dítěte – věk 4 roky (podle stupně prořezání zubů). Hrob č. 528 – kostra nedospělé ženy (morfologie pánve a lebky) – věk 15–18 let (podle stupně uzavření růstových štěrbin). Hrob č. 530 – kostra dítěte – věk 6 let (podle stupně prořezání zubů).

51

Hrob č. 531 – kostra nedospělé ženy (morfologie pánve a lebky) – věk 21 let (podle stupně uzavření růstových štěrbin). Výška postavy byla odhadnuta na 155,1 ± 4,49 cm (podle femuru dx.). Hrob č. 532 – kostra dítěte – věk 18 měsíců (podle stupně prořezání zubů). Hrob č. 533A (pravá) – kostra dospělého muže (rozměry těla kosti stehenní) – věk 24–30 let (podle obrusu chrupu). Hrob č. 533B (levá) – kostra dospělého muže (rozměry těla kosti stehenní) – věk 20–24 let (podle obrusu chrupu). Hrob č. 535 – kostra dítěte – věk 6 let (podle stupně prořezání zubů). Hrob č. 536 – kostra dítěte – věk 4 roky (podle stupně prořezání zubů). Hrob č. 537 – kostra dítěte – věk 2 roky (podle stupně prořezání zubů). Hrob č. 538A (jižní) – kostra dítěte – věk 18 měsíců (podle stupně prořezání zubů). Hrob č. 538B (severní) – kostra dítěte – věk 3 roky (podle stupně prořezání zubů). Hrob č. 539A – kostra dospělé ženy (morfologie pánve a lebky) – věk 23 let (podle stupně uzavření růstových štěrbin). Výška postavy byla odhadnuta na 148,6 ± 4,49 cm (podle femuru dx.). Hrob č. 539B – kostra dítěte – věk plod (rozměry skeletu). Hrob č. 540 – kostra dospělé ženy (rozměry kosti hlezenní) – věk 45–55 let (podle stupně obrusu chrupu). Výška postavy byla odhadnuta na 158,9 ± 4,49 cm (podle tibie sin.). Hrob č. 541 – kostra dospělého muže (morfologie pánve a lebky) – věk 35–40 let (podle stupně obrusu chrupu). Výška postavy byla odhadnuta na 171,7 ± 4,49 cm (podle tibie dx.). Hrob č. 542 – kostra dítěte – věk 2 roky (podle stupně prořezání zubů). Hrob č. 543 – kostra dítěte – věk novorozenec (nepřirostlý anulus tympanicus). Hrob č. 544 – kostra dítěte – věk 2 roky (podle stupně prořezání zubů). Hrob č. 545 – kostra dítěte – věk 14 let (podle stupně uzavření růstových štěrbin). Hrob č. 546 – kostra dítěte – věk 2 roky (podle stupně prořezání zubů). Hrob č. 547 – kostra nedospělce (dívka?) – věk 15–16 let (podle stupně uzavření růstových štěrbin). Hrob č. 548 – kostra dítěte – věk 3 roky (podle stupně prořezání zubů). Hrob č. 549 – kostra dítěte – věk 1 rok (podle stupně prořezání zubů). Hrob č. 550 – kostra dítěte – věk 4 roky (podle stupně prořezání zubů). Hrob č. 551 – kostra dospělého muže (morfologie pánve a lebky) – věk 46,5 roku (kombinovaná metoda čtyři znaky). Výška postavy byla odhadnuta na 173,0 ± 4,49 cm (podle femuru dx.). Hrob č. 552 – kostra dítěte – věk 2 roky (podle stupně prořezání zubů). Hrob č. 553 – kostra dítěte – věk 3 roky (podle stupně prořezání zubů). Hrob č. 554 – kostra dospělé ženy (morfologie pánve, poporodní změny) – věk 23 let (kombinovaná metoda tři znaky). Výška postavy byla odhadnuta na 156,2 ± 4,49 cm (podle femuru dx.) Hrob č. 555 – kostra dítěte – věk 2 roky (podle stupně prořezání zubů). Hrob č. 556 – kostra dítěte – věk 9 let (podle stupně prořezání zubů). Hrob č. 557 – kostra dítěte – věk 18 měsíců (podle stupně prořezání zubů). Hrob č. 558 – kostra mladistvé ženy (morfologie pánve) – věk 19–20 let (podle stupně uzavření růstových štěrbin). Hrob č. 559 – kostra dítěte – věk 6 let (podle stupně prořezání zubů). Hrob č. 560 – kostra dítěte – věk 8 let (podle stupně prořezání zubů). Hrob č. 561 – kostra dítěte – věk 12–13 let (podle stupně prořezání zubů). Hrob č. 562 – kostra dítěte – věk 4 roky (podle stupně prořezání zubů). Hrob č. 563 – kostra dospělé ženy (morfologie pánve, poporodní změny) – věk 40–50 let (podle stupně obrusu chrupu). Výška postavy byla odhadnuta na 162,6 ± 4,49 cm (podle femuru sin.). Hrob č. 565 – kostra dítěte – věk 4 roky (podle stupně prořezání zubů). Hrob č. 566 – kostra dítěte – věk 5–6 let (podle stupně prořezání zubů). Hrob č. 568 – kostra dítěte – věk infans III (odhad podle délky těla femuru). Hrob č. 569 – kostra mladistvého muže (morfologie pánve) – věk 17–20 let (podle stupně uzavření růstových štěrbin). 52

Hrob č. 572 – kostra dospělé ženy (poporodní změny) – věk dospělá (odhad). Hrob č. 576 – kostra dospělého muže (morfologie pánve a lebky) – věk 62,5 roku (kombinovaná metoda tři znaky). Výška postavy byla odhadnuta na 160,8 ± 4,49 cm (podle femuru dx.). Hrob bez čísla – kostra dítěte – věk infans II (odhad).

VĚKOVÁ STRUKTURA Vzhledem k velmi dobrému stavu zachovalosti kosterního materiálu se podařilo určit věk u převážné většiny zkoumaných jedinců. Věk nebyl přesně stanoven pouze u dvou dospělých jedinců. Stáří bylo tedy určeno u 135 jedinců, z toho bylo 19 mužů a 18 žen a 98 dětí (graf 2, tab. 2). Do počtu mužů a žen zahrnuji také nedospělé jedince, u kterých se pohlaví podařilo určit (pohlaví však nebylo možné určit u všech juvenilních jedinců). Proto jsou zde i v tabulce 2 uvedeny jiné počty mužů a žen podle pohlaví než v tabulce 1 popisující pohlavní strukturu, kde jsou nedospělí jedinci (s otevřenou synchrondrosis sphenoccipitalis) řazeni mezi děti, kam podle biologického hlediska patří.

Graf 2. Grafické vyjádření věkového složení části populace ze Znojma-Hradiště (kosterní materiál z výzkumných sezón 2007, 2008).

Infans I 0-0,5 let Infans II 0,6-6 let Infans III 7-13 let Juvenis 14-19 let Adultus I 20-29 let Adultus II 30-39 let Maturus I 40-49 let Maturus II 50-59 let Senilis 60 a více let celkem

Děti (N) % (5) 5,58 % (58) 65,2 % (20) 22,5 % (6) 6,7 %

Muži (N) % Ženy (N) % Celkem (N) % (5) 3,7 % (58) 43,0 % (20) 14,8 % (2) 9,5 % (7) 28,0 % (15) 11,7 % (5) 23,8 % (5) 20,0 % (10) 7,5 % (3) 14,3 % (5) 20,0 % (8) 5,9 % (2) 9,5 % (3) 12,0 % (5) 3,7 % (6) 28,6 % (2) 8,0 % (8) 5,9 % (3) 14,3 % (3) 12,0 % (6) 4,4 % (89) 100,0 % (21) 100,0 % (25) 100,0 % (135) 100,0 %

Tab. 2. Věková struktura populace části populace ze Znojma-Hradiště (kosterní materiál z výzkumných sezón 2007, 2008). 53

DĚTSKÁ ÚMRTNOST Tabulka 3 a graf 3 znázorňují úmrtnost dětské části hradišťské populace v jednotlivých letech. Analýza úmrtnosti ukázala poměrně velké množství novorozenců a kojenců do půl roku života v této části pohřebiště, kde jich bylo objeveno sedm. Jak je obvyklé, nejvíce dětí umíralo v období kojeneckém mezi 2. až 4. rokem života (49,4 %), což činí téměř polovinu dětské populace do 16 let. Dále vidíme zvýšenou úmrtnost u dětí mezi 6. až 8. rokem, kdy zemřelo asi 18,7 % dětí. Poslední zvýšení je možno vysledovat ve 14 letech, kdy zemřelo téměř 9 % dětí.

1 16 13 16 3 6 5 6 3 2 1 1 1 8 0 N 7 % 7,7 1,1 17,6 14,2 17,6 3,3 6,6 5,5 6,6 3,3 2,2 1,1 1,1 1,1 8,8 0

Celkem

16 let

15 let

14 let

13 let

12 let

11 let

10 let

9 let

8 let

7 let

6 let

5 let

4 roky

3 roky

2 roky

1 rok

0 roků

Graf 3. Úmrtnost dětí na lokalitě Znojmo-Hradiště (kosterní materiál z výzkumných sezón 2007, 2008).

2 91 2,2 100

Tab. 3. Úmrtnost dětí v jednotlivých letech věku na pohřebišti Znojmo-Hradiště.

ÚMRTNOST DOSPĚLÉ ČÁSTI POPULACE Graf věkové struktury celé populace (graf 2) ukazuje plynulý pokles úmrtnosti od dětských věkových kategorií po kategorii senilis. V dospělém věku tedy umírá nejvíce mužů a žen v kategorii adultus I (7,5 %) a dále křivka pomalu klesá. Úmrtnost ve vyšších věkových kategoriích se pohybuje mezi čtyřmi až šesti procenty. U mužů vidíme v úmrtnostní křivce dva vrcholy – první je ve věku 20 až 29 let, kdy zemřelo 23,8 % mužů. Druhý vrchol se nachází ve věku mezi 50 až 59 lety, kdy zemřelo 28,6 % mužů. Nejvíce žen umírá v mladém věku mezi 15 a 20 lety (28 %), poté mezi 20 a 29 lety a 30 až 39 lety (u obou rozmezí 20 %). Ve vyšších věkových kategoriích se ženská úmrtnost postupně snižuje.

54

VÝŠKA POSTAVY Výška postavy byla vypočítána na základě největší délky kosti stehenní (Martinova míra M1, Drozdová 2004). Výška postavy byla zjištěna u 14 mužů a 16 žen (graf 4). Výška postavy mužů se pohybovala v intervalu 158 až 176 cm, s průměrem 168 cm. Nejmenší žena měřila 144 cm, nejvyšší žena pak byla 165 cm vysoká. Průměrná výška žen dosahovala 156 cm. Podle Martinova dělení výšky postavy historických populací (Martin – Saller 1928), byli muži i ženy z populace ve Znojmě-Hradišti v průměru nadstředně vysocí.

Graf 4. Výška postavy dospělé populace z lokality Znojmo-Hradiště (kosterní materiál z výzkumných sezón 2007, 2008).

DISKUSE A ZÁVĚR Popisovaný kosterní materiál byl vyzvednut v prvních dvou letech výzkumu (2007 a 2008) na dnes již velmi rozsáhlém pohřebišti na lokalitě Znojmo-Hradiště. Jedná se pouze o malou část (137 mužů, žen a dětí) populace pohřbené na tomto pohřebišti, čítající v současnosti přes 300 hrobů. Proto jsou uváděné výsledky pouze dílčí. V současné době probíhá antropologická analýza kosterního materiálu objeveného v následujících výzkumných sezónách (2009 a 2010). Výsledky výzkumu nově objeveného kosterního materiálu mohou zde prezentované výsledky změnit, zároveň ale mohou osvětlit některá fakta, která vyšla při výzkumu materiálu ze sezón 2007 a 2008 najevo. Nejmarkantnější ze všech zatím získaných výsledků je vysoký podíl nedospělých jedinců na pohřebišti, který činí celých 71,5 % (98 nedospělých jedinců ze 137 analyzovaných koster). Tento velmi vysoký podíl dětských skeletů lze vysvětlit několika způsoby. Jednou z možností je extrémně vysoká dětská úmrtnost v hradišťské populaci v době, kdy bylo pohřbíváno na ploše prozkoumané archeologicky v letech 2007 a 2008. Tato zvýšená úmrtnost mohla být způsobena různými faktory, jako jsou epidemie dětských nemocí, hladomor apod. Výsledky zpracování kosterního materiálu z dalších výzkumných sezón ukáží, zda je tento trend typický pro celou hradišťskou populaci anebo zda se vysoký počet dětských koster vyskytuje skutečně pouze v této oblasti pohřebiště. Pokud by tomu tak bylo, bude důležité se pokusit stanovit příčinu úmrtí těchto jedinců. Další možností je pohřbívání dětí ve zvýšené míře právě v této oblasti. Takové okrsky s dětskými pohřby jsou známy např. z libického hradiště (Hanáková 1969). V každém případě při antropologickém zpracování zbytku lokality je třeba hledat příčinu toho jevu. Dalším zajímavým jevem souvisejícím s vysokou dětskou úmrtností je velký počet novorozenců a kojenců do půl roku života, kterých bylo objeveno sedm. 55

Vzhledem k tomu, že zde uváděné výsledky zahrnují populaci pohřbenou na menší části velmi rozsáhlého pohřebiště a tedy jen malou ukázku hradišťské populace, je zatím předčasné výsledky antropologické analýzy srovnávat s údaji z jiných stejně datovaných lokalit. Nicméně získané výsledky antropologického zpracování této první části pohřebiště ukazují, že se jedná o velice zajímavou lokalitu, která slibuje nastolit nejen nové otázky týkající se slovanské populace, ale doufejme, že také odpovědi. PODĚKOVÁNÍ Výzkum byl financován výzkumným záměrem Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy České republiky č. MSM 0021622427: Interdisciplinární centrum výzkumů sociálních struktur pravěku až vrcholného středověku. Archeologický terénní a teoretický výzkum, využití přírodních věd, metodologie a informatika, ochrana kulturního dědictví. LITERATURA Drozdová, E. 2004: Základy osteometrie, in: Malina, J. (ed.), Panoráma biologické a sociokulturní antropologie. Brno. Drozdová, E. 2005: Břeclav Pohansko VI. Slovanští obyvatelé velkomoravského hradiska Pohansko u Břeclavi. Brno. Hanáková, H. 1969: Eine anthropologische Analyse der slavischen Skelette aus dem Burgwall von Libice nad Cidlinou. Anthropologie 7, 3–30. Brno. Knussmann, R. 1988: Anthropologie, Handbuch der vergleichenden Biologie des Menschen (4. Auflage des Lehrbuchs der Anthropologie begründet von Rudolf Martin), Band I und II. Stuttgart–Jena–New York. Lovejoy, C.O. – Meindl, R.S. – Mensforth, R.P. – Barton, T.J. 1985: Multifactorial age determination. Amercan Journal of Physical Anthropology 68:1. Martin, R. – Saller, K. 1928: Lehrbuch der Anthropologie. Band 2: Kraniologie, Osteologie. Jena. Murail, P. – Brůžek, J. – Houët, F. – Cunha, E. 2005: DSP: A Tool for Probabilistic Sex Diagnosis Using Worldwide. Variability in Hip-bone Measurements. Bulletins et Mémoires de la Société d’Anthropologie de Paris, n.s., 17, 2005, 3–4, 167–176. Novotný, V. 1981: Pohlavní rozdíly a identifikace pohlaví pánevní kosti. Kandidátská dizertační práce. Lékařská fakulta UJEP. Brno. Novotný, V. – Malinovský, L. 1984: Určování pohlaví koster podle talu. Studentská vědecká práce. UJEP. Brno. Sjovold, T. 1990: Estimation of Stature from Long Bones Utilizing the Line of Organic Correlation. Journal of Human Evolution 5, 431–447. Stloukal, M. – Vyhnánek, L. 1976: Slované z velkomoravských Mikulčic. Praha. Stloukal, M. 1981: Pohřebiště kolem 11. kostela na hradišti „Valy“ u Mikulčic. Památky archeologické LXXII, 459–491. Stloukal, M. – Hanáková, H. 1978: Die Länge der Längsknochen altslawischer Bevölkerung unter berücksichtigung von Wachstumfragen. Homo 29, 1, 53–69. Stloukal, M. – Hanáková, H. 1985: Antropologický materiál z pohřebiště Mikulčice-Klášteřisko. Památky archeologické LXXVI, 540–588. Stloukal, M. 1987: Paläodemographie der altslawischen Begräbnisstätten. Feststellungen und Probleme. Sborník Národního muzea v Praze. Řada B – přírodní vědy, XLIII/2-4, 166–170. Ubelaker, D. H. 1989: Human Skeletal Remains. Excavation, Analysis, Interpretation. Washington. SUMMARY In 2007 a large Slavic graveyard was discovered on Šoba´s family parcel in ZnojmoHradiště by doc. PhDr. Bohuslav Klíma, CSc. from Department of History of Faculty of 56

Education of Masaryk University and it was dated to the early Middle Ages. The archaeological research is still advancing. The anthropological research of skeletal remains from the graveyard is being done by analysts from Department of Experimental Biology of Faculty of Science of Masaryk University in Brno. We have analyzed skeletal remains only from research seasons 2007 and 2008 yet. This is the reason why we have to take the reported outcomes as preliminary. We analysed 137 skeletons of men, women and children as a whole. 19 skeletons belonged to men, 19 to women and 98 to children and juvenile individuals. Sex could not be recognised on one adult skeleton. Age was assessed on 135 individuals (19 men, 18 women, 98 children). As usual, most children died in the infantile age between 2nd and 4th year of life (49,4 %) what is almost a half of the population to 16 years of age. Most men died between 20–29 years of age when died 23,8 % of the men population and second peak is between 15–20 years of age when died 28,6 % of the men population. Most women died in the young age from 15 to 20 years of age (28 %) and then between 20–29 years of age and 30–39 years of age (both 20 %). Height of the men´s bodies moved in the interim 158–176 cm with average in 168 cm. Women´s height of bodies moved between 144–165 cm. Average heights of the women population reached 156 cm. Described skeletal material was excavated in first two years of the research (2007 and 2008) on the graveyard in Znojmo-Hradiště. It is only a small part (137 men, women and children) of the population buried on the graveyard where have been discovered more than 300 graves yet. So the outcomes are only preliminary. The most striking above all the outcomes yet obtained is a high number of juvenile individuals on the graveyard that makes 71,5 % (98 juvenile individuals out of 137 analyzed skeletons). Increased mortality could be evoked by many factors: as epidemics of children diseases, famine etc. Another possibility is burying of children in an increased rate right in this part of the graveyard. Outcomes of the skeletal remains analyses from next seasons will show if this is a typical trend for the whole population of the locality or if the high rate of children burials occurs really only in this part of the graveyard. English by Josef Kováčik

Autor: doc. RNDr. Eva Drozdová, Ph.D. Laboratoř biologické a molekulární antropologie Ústav experimentální biologie Přírodovědecká fakulta Masarykovy univerzity Kotlářská 2, 611 37, Brno email: [email protected] 57

 

ANTROPOLOGICKÁ REKONSTRUKCE PODOBY ČLOVĚKA PODLE LEBKY Z POHŘEBIŠTĚ ZNOJMO-HRADIŠTĚ ANTHROPOLOGICAL RECONSTRUCTION OF FACIAL APPEARANCE OF A MAN ACCORDING TO THE SKULL FROM THE BURIAL GROUND ZNOJMO-HRADIŠTĚ Eva Vaníčková Anotace: Rekonstrukce podoby je metoda znovuvytvoření obličeje neidentifikovaných jedinců na základě lebky. Nachází své uplatnění zejména v historické, prehistorické a forenzní antropologii. Článek popisuje tuto metodu a pokouší se ukázat alespoň částečně vzhled zástupců konkrétní historické populace – vzhled dvou jedinců, muže a ženy, z pohřebiště ve Znojmě-Hradišti. Klíčová slova: antropologie, rekonstrukce vzhledu, Ruská metoda, Znojmo-Hradiště. Abstract: Facial reconstruction is the method of recreating the face of unidentified individuals from their skull. It finds its usage mainly at historical, pre-historical and forensic anthropology. The article describes the method and attempts to disclose at least partially the real appearance of representatives of a concrete historic population – the appearance of two individuals, a man and a woman, from the burial ground in Znojmo-Hradiště. Key words: anthropology, facial reconstruction, the Russian method, Znojmo-Hradiště. Antropologická rekonstrukce podoby člověka podle lebky je metoda, pomocí které se snažíme člověku znovu navrátit jeho tvář. Její bohatá historie sahá až do 7. století před naším letopočtem, ale na skutečně vědeckou bázi byla postavena teprve až v 70. letech 20. století. V těchto letech byla díky G. Lebedinské významně obohacena a zpřesněna využitím ultrazvuku ke zkoumání vztahů mezi tvarem lebky a tvarem obličeje. O zjištění, že mezi tvarem lebky a jejím pokryvem existuje konkrétní a korektní závislost, se ale zasloužil především ruský učenec Michail Gerasimov (1908–1970), který se již jako mladík účastnil archeologických a antropologických výzkumů organizovaných Irkutským regionálním muzeem na Sibiři. Mladý Gerasimov byl tímto problémem natolik uchvácen, že se mu jeho řešení stalo celoživotním cílem a osudem. Uvedl v život to, co dnes nazýváme „ruskou metodou“. V době svého působení založil Laboratoř antropologické rekonstrukce Ruské akademie věd v Moskvě, kde dnes rozvíjí tuto metodu již třetí generace badatelů – M. Gerasimov, G. Lebedinskaya, T. Balueva a E. Veselovskaya (Novotný a kol. 2003). Metody rekonstrukce podoby člověka podle lebky lze rozdělit na kresebné (2D) a plastické (3D), ty se z technického hlediska dělí na sochařské a počítačové. Plastickou rekonstrukci dále rozdělujeme na několik dalších metod. První z nich je metoda anatomická (ruská metoda), při níž se podle charakteru přípojových míst na lebce rekonstruují žvýkací svaly, které nejvíce formují tvar obličeje. Jiným postupem je metoda hloubky měkkých tkání (metoda americká), při níž se využívá průměrných rozměrů tloušťky měkkých tkání v antropometrických bodech. Kombinovaná (britská) metoda slučuje výhody obou předchozích. Nechť je výběr techniky jakýkoli, rekonstrukce obličeje vždy vyžaduje podrobnou analýzu lebky, která by měla obsahovat minimálně osteologické zkoumání a zkoumání vztahu kostěného podkladu a tloušťky měkkých tkání. Morfologie lebky je hodnocena pozorováním osteologických variací z hlediska velikosti a tvaru. Dále jsou antropometricky měřeny proporcionální vztahy mezi lebkou a rekonstruovanou tváří. Obě zkoumání – morfologické i metrické – poskytují informace o věku, pohlaví, rase a velikosti těla oběti. Cílem je rozpoznat také zvláštnosti na lebce a obličeji jako jsou asymetrie, patologie, kulturní modifikace hlavy 59

nebo obličeje a individuální zvyky. To vše pak může být zahrnuto do konečné podoby rekonstrukce obličeje. Metody rekonstrukce podoby člověka podle lebky dnes prožívají celosvětovou renesanci a nacházejí rozsáhlé uplatnění v historické, prehistorické a forenzní antropologii (Novotný a kol. 2003). Rekonstrukce historická, které se budeme v tomto příspěvku dále věnovat, může zobrazit známou osobnost nebo typického představitele některé z dávných populací. U mnoha historických osobností se jejich skutečná podoba nezachovala a jejich známé podoby jsou často pouze výrazem umělcova cítění. Tvář rekonstruovaná podle lebky je ovšem od subjektivních pocitů umělce oproštěna. Cílem mé práce je zrekonstruovat podobu dvou jedinců pocházejících z historické populace z nedávno objeveného znojemského pohřebiště, které je součástí již dlouho zkoumaného velkomoravského Hradiště sv. Hypolita. Pohřebiště bylo objeveno při hloubení základů nového rodinného domku na pozemku manželů Šobových v říjnu 2007, kam byl povolán i docent Bohuslav Klíma. Tento pozemek leží západně od opevněného předhradí, tedy už mimo stavební uzávěru, přesto se pozvání archeologa ukázalo být správným krokem. Jen v základových rýhách se objevilo asi sedm kostrových hrobů, takže docent Klíma hned povolal svoje spolupracovníky (studenty a absolventy Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity) a v průběhu asi tří týdnů se jim podařilo odkrýt a vyzvednout 20 kostrových a osm žárových hrobů, které obsahovaly bohatý velkomoravský inventář (Klíma 2009). I když jde o křehký historický materiál, byli objeveni i jedinci, jejichž lebky se zachovaly ve velmi dobrém stavu a to včetně partií důležitých pro rekonstrukci podoby. Náhodně byly vybrány lebky z hrobů č. 539 a č. 480, u kterých byla rekonstrukce podoby provedena. Lebky byly podrobeny velmi důkladnému osteologickému zkoumání, při kterém bylo určeno pohlaví a věk zkoumaných jedinců – žena ve věku max. 20 let, muž ve věku max. 40 let. Rekonstrukce byly provedeny podle predikčních pravidel G. Lebedinské (1998), které jsem si osvojila díky školení na Akademii věd v Moskvě. Metoda G. Lebedinské je pokračováním práce M. M. Gerasimova. Podkladem pro kresebnou rekonstrukci prováděnou „ruskou školou“ je konturní obrys získaný pomocí dioptrografu. Na konturu lebky nanášíme tloušťku měkkých tkání v konkrétních bodech (glabella, ophryon, metopion, vertex, opistokranion a protuberantia occipitalis externa). Většinu bodů zakreslujeme na kolmici ke kontuře obrysu lebky, v bodě glabella se tloušťka měkkých tkání nanáší paralelně s frankfurtskou horizontálou. Značky se poté plynule spojí v linii, která kopíruje celý tvar lebky (obr. 1 a 2). Poté pracujeme na umístění očí, uší, nosu a úst vůči kostěnému podkladu obličeje. To vyžaduje systematické pojetí všech rysů lidské tváře. Krok za krokem lze na základě těchto charakteristik zrekonstruovat podobu jedince. Samozřejmě některé aspekty tváře se musí upravit podle pohlaví, rasy a věku. S věkem se mění například nos a také ostatní charakteristiky jako tvar úst, tloušťka rtů a jejich vztah ke kostěnému podkladu (Taylor 2001). Výsledky rekonstrukcí můžeme vidět na přílohových ilustracích (obr. 3 a 4). Metoda rekonstrukce podoby je ale problematika s mnoha neznámými a je velmi nereálné očekávat jako výsledek zcela přesnou podobu. Na základě lebky je možné rekonstruovat hlavní charakteristiky lidské hlavy s určitým stupněm přesnosti. Rekonstrukce může pouze odhalit typ obličeje, který mohl existovat – pozice a všeobecný tvar hlavních rysů mohou být rekonstruovány přesně, ale jemné detaily jako vrásky a záhyby kůže jsou nevyhnutelně spekulativní, protože se na lebce jejich poloha a parametry nezachovávají. Navzdory všem omezením je i tak tato forma identifikace oblíbenou jak ve forenzní praxi, tak v historické a prehistorické antropologii.

60

Obr. 1. Lebka ženy z hrobu č. 539 – konturní obrys.

Obr. 2. Lebka muže z hrobu č. 480 – konturní obrys.

Obr. 3. Lebka a kresebná rekonstrukce podoby ženy z hrobu č. 539.

Obr. 4. Lebka a kresebná rekonstrukce podoby muže z hrobu č. 480.

LITERATURA Balueva, T. S. – Lebedinskaya, G. V. – Veselovskaya, E. V. 1993: Principles of Facial Reconstruction, in: Iscan M. Y. – Helmer R. P., (edd.), Forensic Analysis of the Skull. New York, 183–198. Balueva, T. S. – Lebedinskaya, G. V. 1991: Antropologičeskaja rekonstrukcija. Moskva. Gerasimov, M. M. 1975: Osnovy vosstanovlienia lica po čerepu. Moskva. Klíma, B. 2009: Jedinečný archeologický objev na Hradišti sv Hypolita ve Znojmě, Sborník prací pedagogické fakulty Masarykovy univerzity, řada společenských věd č. 23, 3–14.

61

Novotný, V. – Iscan, M. Y. – Loth, S. R. 1993: Morphologic and Osteometric Assessment of Age, Sex, and Race From the Skull, in: Iscan M. Y. – Helmer R. P., (edd.), Forensic Analysis of the Skull. New York, 71–88. Novotný, V. – Králík, M. – Malá, P. – Kotrla, J. 2003: Tváří v tvář našim předkům. (Re)konstrukce a experiment v archeologii 4, 53–69. Taylor, K. T. 2001: Forensic Art and Illustration. Boca Raton–London–New York–Washington, D. C. Wilkinson, C. 2004: Forensic Facial Reconstruction. Cambridge. SUMMARY Facial reconstruction is the method of recreating the face of unidentified individuals from their skull. Its history dates back to the 7th century BC, but on the actual scientific basis was built up in the 1970th. In these years has been significantly enriched and clarified the use of ultrasound (sonoghraphy) to examine the relationship between the shape of the skull and face shape. Anthropological reconstruction is used primarily in paleoanthropology for reconstruction of appearance of prehistoric people, in historical anthropology for assessment of resemblance of prominent personalities, and in the field of forensic anthropology and criminalistics in order to search missing persons or identify unknown skeletal remains. Methods of facial reconstruction can be divided into graphic and plastic, whereby they can be carried out manually or using computer software.

Autor: Mgr. Eva Vaníčková Anatomický ústav Lékařská fakulta Masarykovy univerzity Kamenice 753/5, 625 00, Brno email: [email protected] tel.: 777 940 495 62

ANTROPOGENETICKÝ VÝZKUM SLOVANSKÉ POPULACE ZE ZNOJMA-HRADIŠTĚ PRVNÍ VÝSLEDKY ANTHROPOGENETICAL RESEARCH OF SLAVIC POPULATION OF ZNOJMOHRADIŠTĚ. THE FIRST OUTCOMES. Kristýna Pížová – Eva Drozdová – Bohuslav František Klíma Anotace: Analýza DNA z kosterních pozůstatků se stala standartní částí archeologického a antropologického výzkumu. Analýzy aDNA jsou ale také spojeny s mnoha problémy, zejména s nízkou koncentrací a degradací DNA v kostech, půdními inhibitory a rizikem kontaminace současnou lidskou DNA. Laboratoř biologické a molekulární antropologie Přírodovědecké fakulty a katedra historie Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity začaly s komplexním antropogenetickým výzkumem koster z archeologického naleziště Znojmo-Hradiště. Analýza aDNA je zaměřena na profilování STR a zjišťování vztahů mezi vyzvednutými kostrami a výzkum se skládá ze tří hlavních kroků: izolace DNA včetně čištění kostí, dekalcifikace a enzymatické izolace DNA, PCR a elektroforetická vizualizace. Klíčová slova: stará DNA, Znojmo-Hradiště, antikontaminační metody, analýza genetických vztahů, sterilní exkavace. Abstract: Analysis of DNA from bone remains has became standart part of archeological and anthropological research. But aDNA analysis are conected with many problems, especially low concetration and degradation of DNA in bones, soil inhibitors and risk of contamination by recent human DNA. The Laboratory of Human Biology and Molecular anntropology, Faculty of Science and Department of History of Faculty of Education, Masaryk university have began with complex anthropogenetical research of skeletons from archeological site Znojmo-Hradiště. The aDNA analysis is focused on STR profilling and determination of relationships between excavated skeletons and the research is composed from three main steps: Isolation of DNA including brushing of bones, decaltification a and enzymatic isolation of DNA, next step is PCR based and after PCR is used electrophoretic visualization. Key words: ancient DNA, Znojmo-Hradiště, anti-contamination methods, genetical relationship analysis, sterile excavation Deoxyribonukleová kyselina (DNA) je nosičem dědičné informace. Její struktura a princip přepisu informace do proteinů byly odhaleny v polovině minulého století anglickými vědci Crickem a Watsonem, kteří za svůj objev obdrželi Nobelovu cenu. Od té doby postupy a metody molekulární biologie a genetiky pronikly do mnoha dalších vědeckých oborů, jako je například medicína, šlechtitelství, farmacie, atd. Na konci 80. let byl zahájen projekt HUGO kladoucí si za cíl zmapovat všech 3,5 miliard párů bází – písmen lidského genomu. Dne 26. června 2000 bylo v Bílém domě slavnostně oznámeno, že byl přečten celý lidský genom. V letošním roce (2010) byl přečten i genom Homo sapiens neanderthalensis (Green et al. 2010). Molekula DNA je nesmírně houževnatá. Za vhodných podmínek, jako je nízká teplota a sucho, dokáže perzistovat až tisíce let. Tuto DNA nazýváme starobylá DNA, neboli ancient DNA (aDNA). Klíčovým pro analýzu starobylé DNA se stal objev dnes již nepostradatelné metody – polymerázové řetězové reakce (PCR). Tato metoda nám teoreticky umožňuje z jedné molekuly DNA získat miliony kopií určitého úseku (Šmarda et al. 2008, 79). První experimenty s takto starobylým genetickým materiálem byly prováděny v 80. letech na DNA získané z mumifikovaných tkání (Higuchi et al. 1984; Pääbo 1985, 1989). Brzy 63

se ukázalo, že práce s aDNA je přes její jedinečné výsledky velmi časově i technicky náročná. Výzkum aDNA probíhá na Ústavu experimentální biologie (ÚEB) Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Laboratořích molekulární antropologie a biologie člověka (LBMA). Toto pracoviště bylo založeno v letech 2006 až 2007, kdy byly zřízeny samostatné laboratoře specializované na jednotlivé kroky práce s aDNA tak, aby vyhovovaly i těm nejpřísnějším protikontaminačním doporučením. Součástí pracoviště je také depozitář a pracovny pro klasickou antropologickou analýzu kosterních pozůstatků. V LBMA bylo již geneticky určeno například pohlaví u jedinců z nalezišť Hoštice na Hané a Pohansko-jižní předhradí. V současné době probíhá rozsáhlá spolupráce s Pedagogickou fakultou Masarykovy univerzity na pohřebišti ve Znojmě-Hradišti. Součástí pracoviště ÚEB-LBMA jsou čtyři kompletně vybavené laboratoře, které splňují ta nejpřísnější protikontaminační opatření tak, aby bylo zamezeno zanesení cizorodé DNA do vzorků. Kompletní analýza aDNA je složena ze tří základních kroků – příprava vzorku a izolace DNA, namnožení (apmlifikace) konktrétního úseku DNA pomocí polymerázové řetězové reakce (PCR) a postamplifikační úpravy. V preizolační místnosti probíhá očištění kostí a separace vhodné části kosti pro analýzu. V laboratoři pro izolaci pak samotná izolace pomocí předpřipravené komerční sady. V místnosti pro PCR se pipetuje reakční směs pro PCR a jsou zde umístěny termocyklery, v nichž PCR probíhá. V místnosti na postamplifikační úpravy je nainstalována elektroforetická vana se zdrojem napětí, transluminátor a dokumentační zařízení. POSTUP PŘI ANALÝZE ADNA Zpracování kosterních pozůstatků pro analýzu aDNA má mnoho specifik a s nimi se pojících problémů. Prvním problémem je nebezpečí kontaminace soudobou (recentní) DNA, která se do následných enzymatických procesů zapojuje mnohem ochotněji. Dále hrozí nebezpečí kontaminace jednotlivými vzorky mezi sebou. Další nevýhodou aDNA je vysoká míra její degradace, která může probíhat mnoha způsoby. Prvním z nich je roztrhání řetězce DNA na velmi krátké úseky, dalším je „vypadávání“, čili delece jednotlivých písmen genetického kódu tak, že se mění jeho smysl. Pokud se nějaká DNA vůbec uchová, pak jen ve velice mizivém množství – řádově pikogramy DNA na mikrolitr izolátu. Posledním větším problémem spojeným s aDNA je přítomnost inhibitorů, zejména huminových kyselin, které způsobují problémy při amplifikaci. PROTIKONTAMINAČNÍ OPATŘENÍ Cizorodá DNA může být do vzorku zanesena v jakékoliv fázi zpracování vzorku – od exkavace, přes mytí, skladování, předizolační přípravy, izolaci až po amplifikaci. STERILNÍ ODBĚRY V ideálním případě je zamezeno zanesení současné DNA již při exkavaci kostry. Následující modifikace klasických archeologických postupů výrazně snižují možnost zanesení cizorodé DNA do vzorku, ale také vzájemnou kontaminaci mezi jednotlivými nálezy (Yang – Watt 2005): - Použití ochranných pomůcek jako jsou sterilní rukavice, roušky, ochranná kombinéza, pokrývka hlavy. - Exkavační nářadí mezi skrýváním jednotlivých skeletů by mělo být omýváno bělidlem a ethanolem. - Co nejrychlejší odběr vzorku materiálu vhodného pro izolaci DNA (zub, dlouhá kost) a jeho uložení v suchu a chladu. - Zamezení pohybu dalších osob v okolí místa práce. - Ochrana nálezů před přímým sluncem. - Kosti neumývat, nechat obalené zeminou. 64

- Stanovení genetického profilu lidí, kteří přišli do styku s materiálem. Práce v laboratořích i nadále probíhá maximálně opatrně, právě zde je totiž riziko kontaminace nejvyšší. I do laboratorního prostředí byla zavedena obecná doporučení standardně používaná v laboratořích, které provádějí analýzy aDNA: - Oddělené laboratoře pro izolaci, amplifikaci a postamplifikační analýzy. - Separované zpracování jednotlivých vzorků. - Pipetovat ve flow boxu. - Před prací veškeré pracovní plochy očistit bělidlem (Savo) a etanolem. - Místnost vysvítit UV zářivkou. - Uzavřená cirkulace vzduchu v laboratoři. - Ochranný oděv a pomůcky. OVĚŘENÍ PRAVDIVOSTI VÝSLEDKŮ I přesto, že dodržíme všechna protikontaminační opatření, stále není zaručeno, že nedošlo k přenosu soudobé DNA do některého ze vzorků. Ke svým výsledkům musíme být skeptičtí a dále ověřovat jejich věrohodnost. V posledních dvaceti letech byla zavedena jednoduchá pravidla sloužící k vyloučení laboratorní kontaminace (Cooper – Poinar 2001; Hofreiter et al. 2001; Gilbert et al. 2003a, b; Willerslev et al. 2004): - Slepé vzorky pro PCR (vzorky pro amplifikaci bez templátu – bez přídavku aDNA). - Provedení nezávislé analýzy v jiné laboratoři. - Dekontaminace reagentů a vybavení – bělidlem, UV světlem, etanolem, sterilizace v autoklávu. - Opakování všech reakcí. - Kvantifikace DNA vstupující do reakce (zajištění dostatečné koncentrace aDNA pro PCR). - Stanovení koncentrace jiných makromolekul. - Je-li to možné, izolace DNA z kostry jiného živočišného druhu nalezeného v téže lokalitě, avšak s primery specifickými pro lidskou DNA. ANALÝZA ADNA Z KOSTERNÍCH POZŮSTATKŮ ZE ZNOJMA-HRADIŠTĚ STERILNÍ EXKAVACE ZNOJMO-HRADIŠTĚ V roce 2008 navázala Katedra historie Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity spolupráci s ÚEB Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity. Pod vedením doc. PhDr. Bohuslava Klímy, CSc. tato katedra provádí archeologický výzkum lokality ZnojmoHradiště, kde bylo v roce 2008 nalezeno rozsáhlé pohřebiště z doby Velké Moravy, které je naprosto unikátní nejen svou rozlohou, ale i počtem a umístěním hrobů a zachovalostí nálezů. Kosterní pozůstatky jsou tak vhodné nejen pro antropologické analýzy, ale i pro analýzy historické DNA. V roce 2009 bylo pracovišti LMBA umožněno podílet se na terénním výzkumu ve Znojmě-Hradišti a byla zde zavedena metoda sterilní exkavace kostí pro aDNA analýzu. Na archeologické základně, v prostorách konzervační laboratoře, bylo poskytnuto zázemí pro přípravu DNA free pomůcek a nářadí a umístění mrazáku pro skladování již vyzvednutých vzorků. Při samotné práci v terénu se postupovalo následujícím způsobem. Kostra byla preparována běžným způsobem od hlavy směrem k pánvi. Hroby mají stejnou orientaci, hlava směřuje na západ. V momentě, kdy se pracovník dostal při preparaci skeletu pod koleno, nechal levou nohu pod vrstvou hlíny. V tomto okamžiku přišel čas pro sterilní preparaci. Prostor v okolí hrobové jámy opustili všichni výzkumníci bez ochranných pomůcek a exkavace se ujal 65

pracovník v kombinéze a se sterilními nástroji. Pomocí Sava a ethanolu očistil kosti okolo neodkryté části a následně dopreparoval i zbývající část končetiny. Kompletně začištěná, úplná kostra se zdálky fotograficky zdokumentovala a poté byla vyjmuta lýtková kost, uložena do igelitového sáčku s uzavíratelným švem, opatřena štítkem a ihned uskladněna v mrazáku (obr. 1 a 2 – viz barevná příloha). DEPONACE VZORKŮ Ve Znojmě-Hradišti bylo během dvou let vyzvednuto celkem 74 vzorků. Takové množství si žádá přehlednou deponaci. Kosti a zuby jsou uskladněny v papírových sáčcích, uvnitř je štítek s číslem hrobu, typem kosti, datem odběru, fotografování, preizolačního zpracování a izolace. Stejný štítek je i na sáčku z vnější strany. Plné sáčky jsou naskládané v papírových krabicích, která je označena seznamem uskladněných vzorků. PREIZOLAČNÍ ZPRACOVÁNÍ Kosti sterilně vyzvednuté v lokalitě Znojmo-Hradiště jsou deponovány v mrazáku při teplotě −20°C. Jelikož nejsou tyto kosti umyty, je nutno z nich pomocí hobby brusky Dremmel odstranit povrchovou vrstvu s nánosy hlíny. Dále pomocí diamantového kotouče vyříznut kousek kosti diafýzy o váze asi pěti gramů, který je pomocí vatového tampónu očištěn Savem a lihem a exponován na UV záření po dobu dvaceti minut. Segment kosti je poté uložen v mrazáku alespoň po dobu jedné hodiny. Dále je vzorek vložen do kyvety a rozemlet na prach pomocí oscilačního kulového mlýnku. DEKALCIFIKACE Do sterilní 10 ml ampule je nasypáno pět gramů rozemletého kostního prášku a přidáno 5 ml 0,5 M EDTA. Suspenze následně rotuje po dobu 24 hodin, poté je centrifugována. EDTA se vymění za zcela čerstvou a nová směs rotuje další den. Poté jsou ke kostnímu prášku napipetovány pouze 2 ml 0,5 M ETDA a tato směs rotuje po dobu sedmi dnů. Po odstředění je odpipetována vrchní tekutá složka do zkumavek s obsahem 2 ml. Zkumavky jsou popsány a uskladněny, krátkodobě při −20ºC a dlouhodobě při −70ºC. IZOLACE DNA V laboratořích LBMA (obr. 3 a 4) jsou pro izolaci historické DNA používány komerční sady QIAamp DNA Mini and Blood Mini Handbook. Použití sady představuje jednoduchou a spolehlivou metodu pro purifikaci DNA, izoláty jsou pak použitelné pro PCR a jiné náročné metody. Výtěžky se pohybují okolo 6 μg DNA ve 200 μl konečného filtrátu. Prvním krokem izolace je aplikace enzymu proteinázy k 200 μl supernatantu odebraného na konci dekalcifikace. Po tomto kroku následuje inkubace při 56 °C a krátká centrifugace. Ke směsi je přidán 96% etanol a vše je opatrně přemístěno do centrifugačních kolonek. Následuje další centrifugace, během níž se DNA naváže na křemíkovou membránu. Aby se izolát zbavil dalších kontaminantů, proplachuje se ještě AW1 a AW2 pufrem. Na závěr se DNA rozpustí ve 200 μl AE pufru a skladuje se při −20 °C. MĚŘENÍ KVALITY A KVANTITY DNA NA UV SPEKTROFOTOMETRU A KVANTITATIVNÍ PCR Kvalita a kvantita všech izolátů byla měřena na UV spektrofotometru (obr. 5, 6 a 7 – viz barevná příloha). Měří se na vlnové délce 260/280 nm a 260/230 nm. Výtěžky jsou zobrazeny v ng/μl. Princip kvantifikace založené na metodě kvantitativní PCR spočívá v tom, že při namnožení DNA ve vzorku pomocí metody PCR v reálném čase dojde k navázání 66

fluorescenčního barviva na nově se nasyntetizovaný úsek DNA a fluorescenční signál je pak zachycen a kvantifikován (Šmarda et al. 2008) URČENÍ PŘÍBUZNOSTI U HISTORICKÉHO KOSTERNÍHO MATERIÁLU Určování příbuznosti u historického kosterního materiálu vychází z metod běžně používaných ve forenzní praxi. V lidské DNA jsou sekvence, v nichž se opakuje stále stejný motiv nukleotidů o velikosti dva až padesát párů bází. Jedním z nich jsou takzvané krátké tandemové repetice – short tandem repeats (STR), které jsou volně rozptýleny po celém genomu, v nekódujících úsecích. STR polymorfismus je právě rozdíl v opakování těchto sekvencí mezi jednotlivci. V současnosti známe asi 100 000 těchto oblastí. Celosvětově se používá asi 13 těchto lokusů, které jsou součástí komerčních sad používaných standardně i takovými orgány jako je FBI. Kombinací těchto 13 lokusů můžeme vyloučit či potvrdit příbuznost s pravděpodobností přesahující 99 %. VÝSLEDKY Na nalezišti Znojmo-Hradiště, v sondě „Šoba III.“ a „Šoba IV.“ bylo sterilně vyzvednuto 74 vzorků, z toho 62 v roce 2009 a 12 v roce 2010. Nižší množství vzorků z druhého roku je způsobeno špatnou kvalitou kosterních nálezů. Během první sezóny sterilních exkavací se podařilo zavést tuto metodu a vypořádat se s mnoha specifiky pohřebiště, jako je například rozsáhlá plocha, husté rozložení hrobů, vysoké letní teploty, přímé sluneční záření, nezbytnost podrobné kresebné i fotografické dokumentace atd. V prostorách konzervátorské laboratoře byl vyhrazen prostor pro přípravu a sterilizaci pomůcek a uskladňování vzorků v mrazáku při teplotě −20 °C. Velké množství vzorků bylo impulzem pro zavedení přehledného systému deponace vzorků. Veškeré postupy práce jsou modifikovány konkrétně na vzorky ze Znojma-Hradiště tak, aby jejich analýza byla maximálně efektivní. Změny byly provedeny při postupu izolace, kde bylo navýšeno množství vstupního materiálu, dále byla prodloužena doba působení enzymů proteináz, protože se jedná o dobře zachované kosti, které mohou obsahovat velký podíl proteinů. V tabulce 1 a 2 je uveden přehled dosud vyzvednutých vzorků. U všech byla provedena fotodokumentace s kalibrovaným měřítkem, dále byly vzorky zbaveny hlíny, očištěny bělidlem a ethanolem. U některých dlouhých kostí byl vyříznut fragment určený na dekalcifikaci. Změřené koncentrace izolátů jsou předloženy v tabulce 3. Znojmo-Hradiště 2009 Hrob 517 534 574 575 576 577 578 579 580A, B 581 583 584 586 587 588A, B

Lab. č. 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15

Vzorek lýtková lýtková žebra žebra obratle lýtková dislokované fragmenty lebky dislokované fragmenty lebky žebra dislokované fragmenty lebky obratle holenní lýtková lýtková žebra 67

Foto

Předizolační zpracování Izolace

ano ano ano ano ano ano ano ano ano ano ano ano ano ano ano

ano ano ne ano ne ano ano ne ano ano ne ne ne ne ano

ne ne ne ne ne ne ne ne ano ano ne ne ne ne ano

Znojmo-Hradiště 2009 Hrob 589 593 595 596 597 598 601 602 603 604 605 606 607 608 610 611 612 613 614 615 616 617 620 621 622 624 625 626 627 628 629 630 632 633 634 635 636 637 638 639 642 644 645 646 648 649 658

Lab. č. 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 35 36 37 38 39 40 41 42 43 44 45 46 47 48 49 50 51 52 53 54 55 56 57 58 59 60 61 62

Vzorek žebra, lýtková lýtková lýtková holenní lýtková dislokované fragmenty lebky dislokované fragmenty lebky dislokované fragmenty lebky dislokované fragmenty lebky holenní lýtková lýtková lýtková dislokované fragmenty lebky žebra žebra, holenní žebro lýtková žebro dislokované fragmenty lebky žebro dislokované fragmenty lebky holenní lýtková lýtková žebra, lýtková žebra, lýtková lýtková žebro lýtková dislokované fragmenty lebky lýtková lýtková lýtková žebra, lýtková lýtková žebra, lýtková lýtková lýtková holenní žebra žebra dislokované fragmenty lebky lýtková lýtková holenní holenní

Tab. 1. Seznam sterilně odebraných vzorků v roce 2009.

68

Foto

Předizolační zpracování Izolace

ano ano ano ano ano ano ano ano ano ano ano ano ano ano ano ano ano ano ano ano ano ano ano ano ano ano ano ano ano ano ano ano ano ano ano ano ano ano ano ano ano ano ano ano ano ano ano

ne ano ne ne ne ne ne ne ne ne ne ne ano ano ano ano ano ne ano ne ne ano ano ano ano ano ano ne ne ne ano ano ano ano ano ne ne ne ne ano ne ne ano ano ne ano ano

ne ne ne ne ne ne ne ne ne ne ne ne ano ano ne ne ne ne ne ne ne ano ne ne ne ano ano ne ne ne ano ne ano ne ne ne ne ne ne ne ne ne ne ne ne ne ne

Hrob 575 577 579 580 581 586 588 607 608 614 617 624 625 629 632

Znojmo-Hradiště 2010 Hrob Lab. č. Vzorek 684 63 holenní 686 64 lýtková 714 65 lýtková 718 66 lýtková 687 67 lýtková 688 68 holenní 709 69 lýtková 731 70 holenní 674 71 lýtková 731 72 lýtková 665 73 lýtková 664 74 holenní Tab. 2. Seznam sterilně odebraných vzorků v roce 2010.

Lab. č. μl/ng 4 17, 01 6 7,32 8 1,07 9A 11,77 10 10,25 13 14,1 15A 2 28 12,47 29 5,29 34 6,56 37 3,29 41 13,91 42 2,02 46 7,58 48 2,79

Poměr bílkovin 1,56 1,8 1,63 1,44 0,26 1,26 1,17 1,44 1,33 1,4 1,19 0,56 1,04 1,22 0,81

Tab. 3. Změřené koncentrace izolátů.

DISKUZE Při analýze kosterních pozůstatků z lokality Znojmo-Hradiště je použita celá řada nových metod. V první řadě byl zvýšen výtěžek izolace aDNA. Dále bude izolát zkoncentrován konzervačním a filtračním systémem Amicon od společnosti Millipore. Po izolaci je nezbytná přesná kvantifikace množství DNA ve vzorku. Dosud používaná metoda kvantifikace pomocí UV spektrofotometru bude doplněna kvantifikací pomocí PCR v reálném čase. Tato metoda je schopna detekovat a kvantifikovat pouze DNA humánního původu. Při samotném určení příbuznosti založené na STR profilování bude použita komerční sada Identifiler od společnosti Applied Biosystems. Výsledné produkty posledního kroku budou detekovány na kapilární elektroforéze. ZÁVĚR DNA v sobě nese tajemství lidského rodu i individuality každého z nás. Schopnost perzistence této makromolekuly nám dává dosud netušené možnosti poodhalení historie, teoreticky má stejnou výpovědní hodnotu jako DNA žijícího člověka. Genetická analýza kosterních pozůstatků ze Znojma-Hradiště je dosud nejkomplexnějším a nejrozsáhlejším projektem LBMA, kdy výzkum probíhá sterilně již od exkavace až po konečnou analýzu. Jedná se skutečně o unikátní pohřebiště, díky němuž se můžeme dozvědět mnohé o rodinných vazbách, mezilidských vztazích a pohřebním ritu v době Velké Moravy. PODĚKOVÁNÍ Poděkování patří všem kolegům (nejen) z Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity, kteří se podílí na archeologickém výzkumu pohřebiště ve Znojmě-Hradišti a bez jejichž pomoci by sterilní exkavace nebyla možná. Dále bychom chtěli poděkovat paní laborantce Haně Kulové za zajišťování plynulého chodu naší laboratoře, RNDr. Pavlu Lízalovi, Mgr. Kateřině Boberové a RNDr. Markétě Zachové, Ph.D. za jejich cenné rady při práci s aDNA. LITERATURA Cooper, A. – Poinar, H. N. 2001: Ancient DNA: Do It Right or Not at All, Science 18, 289. Gilbert, M. T. P. et al. 2003a: Characterization of Genetic Miscoding Lesions Caused by Postmortem Damage, American Journal of Human Genetics 72, 48–61. 69

Gilbert, M. T. P. et al. 2003b: Distribution Patterns of Postmortem Damage in Human Mitochondrial DNA, American Journal of Human Genetics 72, 32–47. Higuchi, R. et. al. 1984: DNA Sequences from the Quagga, an Extinct Member of the Horse Family, Nature 312, 282–284. Hofreiter, M. – Serre, D. – Poinar, HN. – Kuch, M. – Pääbo, S. 2001: Ancient DNA, Nature Reviews Genetics 2, 353–359. Pääbo, S. 1985: Molecular Cloning of Ancient Egyptian Mummy DNA, Nature 314, 644–645. Pääbo, S. 1989: Ancient DNA: Extraction, Characterization, Molecular Cloning and Enzymatic Amplification, Proceedings of the National Academy of Sciences of the United States of America 86, 1939–1943. Šmarda, J. et. al. 2008: Metody molekulární biologie. Brno. Trčen, R. E. – Krause, J. – Briggs, A. W. – Maricic et. al. 2010: A Draft Sequence of the Neandertal Genome, Science 328, 710. Willerslev, E – Cooper, E. 2005: Ancient DNA, Proceedings of the Royal Society B 272, 3–16. Yang, D. Y. – Watt, K. 2005: Contamination Controls when Preparing Archaeological Remains for Ancient DNA Analysis, Journal of Archaeological Science 32, 331–336. SUMMARY Skeletons from burial ground in Znojmo-Hradiště are ideal for ancient DNA (aDNA) analysis. There have been applied a sterile excavation methods in Znojmo-Hradiště two years ago, since the bone remains for aDNA analysis might be contamined during archaeological research by recent human DNA. Recent DNA is more reactive than aDNA, thus the results would be irrelevant. Seventy four bone samples of individuals are deposit in Laboratory of biological and molecular anthropology and the aDNA has been isolated from fourteen samplems so far. The next step is DNA quantification and sex determination. Relationship analysis is based on STR loci profiling using in forensic sciences. Results of STR profiling can serve to exploration of burial rituals in the 9th and 10th century AD.

Autoři: Mgr. Kristýna Pížová Ústav experimentální biologie Přírodovědecká fakulta Masarykovy univerzity Kotlářská 2, 611 37, Brno email: [email protected] doc. RNDr. Eva Drozdová, Ph.D. Laboratoř biologické a molekulární antropologie Ústav experimentální biologie Přírodovědecká fakulta Masarykovy univerzity Kotlářská 2, 611 37, Brno email: [email protected] doc. PhDr. Bohuslav Klíma, CSc. Katedra historie Pedagogická fakulta Masarykovy univerzity Poříčí 9/11, 603 00, Brno email: [email protected] 70

MOŽNOSTI VYUŽITIA ŽELEZITÝCH KONKRÉCIÍ ZO STREDOVEKÉHO SÍDLISKA V SENCI-SVÄTOM MARTINE POSSIBILITIES OF UTILIZATION OF IRON CONCRETIONS FROM MEDIEVAL SETTLEMENT IN SENEC – SVÄTÝ MARTIN Milan Hanuliak – Pavel Uher – Peter Bačík Anotace: V dvoch objektoch (11.–12. stor.) bolo nájdených desať železitých konkrécií. Ich obmedzený počet spochybňuje, že táto surovina mohla byť využívaná na výrobu železa. Na odkrytom sídlisku sa takisto nenašli žiadne objekty a nástroje zlučiteľné s takouto činnosťou. Aj preto je výroba železa málo pravdepodobná. Reálnejšia je možnosť, že tieto konkrécie v okolí lokality zbierali miestni obyvatelia a používali ich na výrobu červeného pigmentu s farbiacimi účinkami. Klíčová slova: Slovensko, vrcholný stredovek, rysy osidlenie, železité konkrécie. Abstract: In two features (11th–12th century) were found ten pieces of iron concretions. Their limited number gives cause for doubts that this raw material could be technologically processed for raw iron. There was found no equipment or other pieces of evidence of metallurgical activity in this settlement. For this reason is such production of iron in rural settlement little probable. More real could be the consideration that the iron concretions, which were found, were picked in order to produce red pigment which was used for staining. Key words: Slovakia, High Middle Age, settlement features, iron concretions. V príspevku vyhodnocované objekty patria k polykultúrnemu nálezisku lokalizovanom na území osady Svätý Martin, ktorá je administratívne pričlenená k blízkemu okresnému mestu Senec. K objaveniu lokality došlo v roku 1976 počas rekultivačných prác. K prvým trom objektom, zdokumentovaných pracovníkmi Archeologického múzea SNM z Bratislavy, pribudli ďalší reprezentanti v priebehu nasledujúcich rokov 1977–1978 (Hanuliak – Mináč 2008, 639). SÍDLISKO Predmetný sídliskový areál je umiestnený na severnom svahu sklonenom do korytovitej depresie so stredovou osou v línii ZSZ-VJV (obr. 1). Z preskúmaných 31 objektov sa so stredovekým úsekom spája 22 reprezentantov. Staršiu fázu osídlenia z poslednej tretiny 9. až začiatku 10. stor. reprezentuje päť objektov. Do mladšej, t. j. vrcholnostredovekej fázy patrí 17 objektov. Ide o dve obytné polozemnice, dve hospodárske polozemnice, dve obilné zásobnice, šesť zásobných jám, dve exteriérové kupolové pece, dve otvorené ohniská a líniový žľab. Početnosť a skladba evidovaných objektov nie je z celkového pohľadu reprezentatívna. Dôvodom tohto stavu je aj sondážna metóda odkryvu sídliskového areálu zvolená pre obmedzenú kapacitu finančných a ľudských zdrojov. Z uvedeného dôvodu, i s prihliadnutím k konfigurácii terénneho prostredia treba predpokladať, že sa archeologickým výskumom odkryla časť z centrálneho úseku niekdajšieho sídliskového areálu. Charakteristické prvky postrehnuté v skladbe keramického materiálu ohraničujú uvádzanú fázu osídlenia zhruba 11. až polovicou 12. stor. Zaznamenané zložky charakteristík sídliskových objektov s početnosťou a typovou skladbou reprezentantov materiálnej kultúry nie sú v drvivej väčšine prípadov výnimočné. Na druhej strane sú však dostačujúce k zaradeniu tejto lokality medzi rurálne sídliská z prvej fázy vrcholnostredovekého obdobia evidované na území dnešného Slovenska 71

(Ruttkay 1999, 12–17). Z obmedzenej kolekcie významnejších zložiek z tohto materiálového fondu si zvýšenú pozornosť zasluhujú iba objekty 4/78 a 5/78. Jedným z dôvodov ich výnimočnosti sú exempláre železitých konkrécií nájdené v ich výplni.

Obr. 1. Senec-Svätý Martin. Situačný plán mikroregiónu s vyznačenou archeologickou lokalitou.

OBJEKTY A NÁLEZY Objekt 4/78 má obdĺžnikový tvar (dĺžka 330 cm, šírka 185 cm, hĺbka 30 cm) s výrazne zaoblenými kratšími koncovými stranami a stenami šikmo klesajúcimi k mierne zvlnenému dnu. Pozdĺžna os objektu leží v línii VJV-ZSZ. Okrem ôsmich kusov železitej konkrécie (dĺžka 6,6–8,8 cm, šírka 5,1–6,2 cm, hrúbka 2,8–4,1 cm; obr. 2:9–11) a vyššieho počtu lomových kameňov neurčenej vápencovej odrody sa vo výplni sa našlo aj 31 črepov hrncovitých nádob (obr. 2:1–8) a 13 kusov amorfnej mazanice. Objekt 5/78 má pozdĺžny tvar. Pozostáva z kúreniska s podkovovitou základňou (priemer 126 x 105–145 cm, hĺbka 35 cm). Konvexne preliačená línia kúreniska z intenzívne prepálenej hliny v hrúbke 4 cm bola vyvýšená nad úrovňou dna predpecného priestoru o cca 5 cm. Zachovaná časť kupoly siaha nad kúrenisko do výšky 35 cm. Na jej zachovaných zvyškoch spočívali lomové kamene neurčenej vápencovej odrody. Ďalšiu časť objektu tvorí predpecný priestor kruhového tvaru (priemer 145 cm, hĺbka 30 cm). Steny šikmo klesajú k dnu. Pozdĺžna os objektu leží v línii SSV-JJZ. Okrem dvoch kusov železitej konkrécie (dĺžka 6,8–7,3 cm, šírka 4,8–5,3 cm, hrúbka 2,5–3,8 cm) sa vo výplni objektu našlo aj päť črepov hrncovitých nádob (obr. 3:1–3, 6). Ďalším nálezom je náušnica z bronzového drôtu (hrúbka 0,1 cm) s kužeľovite zvinutým koncom (priemer oblúka 1,5 x 1,8 cm, celková dĺžka 2,2 cm; obr. 3:5) a objímkou z okutia násady zo železného plechu (hrúbka 0,3 cm, výška 4,2 cm, šírka 4,6 cm; obr. 3:4), ktoré dopĺňa šesť kusov amorfnej mazanice. Samotné sídliskové objekty nie sú tvarom a metrickými údajmi natoľko výnimočné. Objekt 4/78 (obr. 2) je svojimi znakmi blízky charakteristikám, ktoré sa v odbornej literatúre uvádzajú pri hospodárskych objektoch, čiastočne zahĺbených v teréne. K indikátorom uvedeného využitia patrí napríklad aj obdĺžniková forma pôdorysu a absencia kúreniska. (Nekuda 2000, 45; Šalkovský 1998, 26). O zaradení pertraktovaného objektu medzi polozemnice predmetného využitia rozhodlo najmä chýbajúce vykurovadlo a interiérová plocha objektu. Jej hodnota (6,1 m2) prevyšuje obvyklú úžitkovú výmeru jamovitých objektov s vaňovitou formou, využívaných v rámci spracúvanej lokality na skladovacie účely. Aj tieto hodnoty nepriamo 72

naznačujú, že objekt 4/78 nemusel byť pôvodne využívaný iba na uskladňovanie rôznych agroproduktov, surovinových zložiek, ale aj na ich prípadné spracovávanie. Nebude akiste náhodné, že sa vo výplni tohto objektu našli limonitové konkrécie s obsahom železa spolu s lomovými kameňmi neurčenej vápencovej odrody (obr. 2:9–11). Objekt 5/78 (obr. 3) zasa patrí medzi samostatne stojace exteriérové pece, ktorých základný tvar sa dá rozdeliť na kúreniskovú časť a predpecný priestor. Podľa metrických údajov patrí objekt k stredne veľkým exteriérovým druhom pecí preskúmaných napríklad aj na iných súvekých lokalitách (Hanuliak – Mináč – Pavúk 2008, 117, obr. 3: S7, S9, S12, S13; 5: S22). Charakteristické prvky z keramickej kolekcie, konfrontované so znakmi z iných rurálnych sídlisk, umožňujú nálezový súbor z vrcholnostredovekej fázy spracúvaného sídliska zaradiť do 11.–12. stor. (obr. 2:1–8; 3:1–3, 6). Vyvinutejšia okrajová profilácia z niektorých črepov dáva podnet k pochopeniu vertikálno-stratigrafického vzťahu oboch opisovaných objektov. Postrehnutá nálezová situácia potvrdzuje nielen porušenie staršieho objektu 4/78 mladším 5/78, ale súčasne spochybňuje funkčný vzťah oboch objektov rozdielneho využitia. V danej situácii stráca na význame datovacia schopnosť bronzovej náušnice s kužeľovite stočeným koncom (obr. 3:5), ktorej exempláre sú príznačné pre veľkomoravské a poveľkomoravské obdobie (Hanuliak 2004, 160, 161). Uvedený exemplár šperku sa do výplne objektu 5/78 dostal zrejme so zeminou zo sídliskovej vrstvy vytvorenej počas staršej fázy používania sídliskového areálu. Z výplne objektu 4/78 sa získalo osem konkrécií blízkych ľadvinovitej a kvapľovitej forme (obr. 2:9–11). Ich mierne drsný miestami bradavičnatý povrch bol sfarbený v škále hnedých odtieňov dopĺňaných okrovým nádychom. Na základe vonkajších znakov boli tieto exempláre v nálezovej správe pôvodne zaradené medzi trosku. Nález dvoch identických kusov v predpecnej jame priľahlej kupolovej pece 5/78 prispel pôvodne k dotvoreniu názoru, že sa v nej pracovalo so železom z poškodených a opotrebovaných predmetov (Mináč 1981, 490, 491). Prvé pochybnosti s funkčným predurčením opísaných konkrécií priniesli merania kapametrom – prístrojom na vyhodnocovanie magnetickej susceptibility, vykonané RNDr. J. Tirpákom, CSc. z Archeologického ústavu SAV v Nitre. V deviatich prípadoch bol preukázaný obsah železa v rozmedzí 0,22–0,30 x 10-3 jednotiek SI (obr. 2:9, 11). Iba v jedinej konkrécií s čiernohnedým povrchom bol obsah železa stanovený na 33,2 x 10-3 jednotiek SI (obr. 2:10). Aj laicky posudzovaný vzhľad pertraktovaných konkrécií sa líšil od troskovitého odpadu vznikajúceho pri hutníckej a železiarskej činnosti. Ich povrch nemá pre trosku typickú poréznu štruktúru s množstvom dutín a ostrých výčnelkov so zvyškami nepretavenej rudy a zapečenými úlomkami drevného uhlia (Mihok 1994, 70; Roth 1995, 115; Souchopová 1986, 32). VÝSLEDKY MINERALOGICKEJ ANALÝZY KONKRÉCIÍ Textúra, minerálne a chemické zloženie k analýze poskytnutej konkrécie zo SencaSvätého Martina boli študované opticky pomocou petrografického polarizačného mikroskopu Amplival, metódou spätne rozptýlených elektrónov (BSE), kvantitatívnou elektrónovou mikroanalýzou (EMPA) a röntgenovou difrakčnou práškovou analýzou (XRD). Študovaná vzorka má tvar nepravidelnej konkrécie s dĺžkou približne 8 cm, svetlookrovej farby, zemitého vzhľadu bez náznaku kovového alebo polokovového lesku. V optickom polarizačnom mikroskope prevláda červenohnedá, opticky izotropná základná hmota (matrix) s hojnými drobnými klastickými, ostrohranne obmedzenými úlomkami minerálov (obr. 4 – farebná príloha). Röntgenová difrakčná prášková analýza železitej konkrécie preukázala prítomnosť minerálu goethitu, rombickej modifikácie Fe3+O(OH) a kremeňa (obr. 5 – farebná príloha). V rámci prevládajúcej hmoty konkrécie má dominantné zastúpenie železo, resp. Fe2O3 a kremík, resp. SiO2. Obsahy Fe2O3 v rámci študovanej vzorky kolíšu v rozmedzí 72–80 hmot. %. Zaujímavá je absencia Mn, ktorý býva častou prímesou v sedimentárnych oxidoch-hydroxidoch železa. 73

Obr. 2. Senec-Svätý Martin. Plán objektu 4/78 s výberom nálezov.

Obr. 3. Senec-Svätý Martin. Plán objektu 5/78 s výberom nálezov.

Keďže hlavným minerálom konkrécie je goethit, možno predpokladať prítomnosť hydroxylovej skupiny (OH)-, príp. aj molekulovej vody, zachytenej v štruktúre, resp. mikropóroch goethitu. Mineralogické štúdium predmetných exemplárov zo stredovekého 74

sídliska v Senci-Svätom Martine preukázalo prítomnosť prírodnej železitej konkrécie. Jej dominantným minerálom je skrytokryštalický, čiastočne hydratovaný a silicifikovaný goethit. Z uvedených znakov vyplýva, že ide o prírodnú sedimentárnu železitú – limonitovú konkréciu, a nie o hutnícky, človekom tepelne spracovaný produkt. Prítomnosť hojných úlomkov klastogénneho kremeňa, muskovitu, zirkónu a ilmenitu indikujú zdrojové horniny týchto minerálov v okolitých horninách paleozoického kryštalinika Malých Karpát, najmä granitov až granodioritov, resp. metamorfovaných hornín (fylity, svory, pararuly). Vznik železitej konkrécie možno spájať so sedimentárnymi procesmi v oblastiach s hojnosťou vegetácie. Ide najmä o bažiny, v ktorých sa tvorí zvýšené množstvo tzv. humínových kyselín (Slavík et al. 1974). Tieto organické kyseliny so svojou kyslou reakciou sú dobrým rozpúšťadlom železa, ktoré vo forme katiónov Fe2+ ľahko migruje vo vodných roztokoch. Následne na vhodnej geochemickej bariére oxiduje za prítomnosti kyslíka do formy Fe3+, ktorá je nerozpustná vo vode a vypadáva z roztoku v podobe koloidoidálnych foriem Fe3+(OH)3. Následnou čiastočnou rekryštalizáciou a ďalšou oxidáciou nestabilných koloidných foriem sa tvorí skrytokryštalický, viac alebo menej hydratovaný goethit s častou prímesou SiO2. Týmto spôsobom sa tvoria fosílne aj recentné tzv. bahenné alebo jazerné železné rudy. Predpokladáme, že podobným mechanizmom mohla vzniknúť aj študovaná železitá konkrécia zo Senca-Svätého Martina. Obsah Fe2O3 v študovanej konkrécií (72 až 80 %) je pomerne vysoký a indikuje, že ide o potenciálne kvalitnú a ľahko hutnícky spracovateľnú surovinu na prípadnú výrobu železa. Koncentrácie Fe2O3, SiO2 a ďalších prvkov v tejto konkrécií sú porovnateľné napr. s limonitovými rudami, ktoré sa v stredoveku ťažili zo známych ložísk na území dnešného Slovenska, najmä Slovenského rudohoria (Koděra et al. 1986–1990). Ako už bolo naznačené, v prípade železitej konkrécie zo SencaSvätého Martina mohlo ísť o miestnu železnú rudu, avšak presná lokalizácia jej vzniku ostáva zatiaľ otvorená. ZÁVEREČNÉ ÚVAHY Zo získaných výsledkov vyplynulo, že analyzované konkrécie predstavujú amorfnú prírodnú substanciu označovanú ako goethit. O jej vznik sa dávnej minulosti pričinili podzemné vody obohatené rozpustnými minerálmi železa, ktoré sa v podmokrenom pôdnom prostredí a stojacich vodách zrážali do tvrdých bôbov, konkrécií a kompaktných vrstiev. Kovnatosť bahenných rúd býva na lokalitách rozdielna, i keď nezriedka dosahuje koncentráciu s hodnotou vyššou ako 50 % (Kuna – Waldhauser – Zavřel 1990; Mičian 1972, 368; Svoboda 1983, 593). Vďaka relatívne bohatému obsahu i čistote železa bývala limonitová bahenná ruda v počiatočných obdobiach hutníckej produkcie uprednostňovaná pri tavbe v metalurgických zariadeniach (Bialeková 1978, 11; Mihok 1994, 69, 76; Pleiner 1958, 48; Souchopová 1995, 43). Sústredený výskyt ôsmich kusov bahennej rudy v objekte 4/78 zo Senca Svätého Martina naznačuje, že jej exempláre museli byť v tamojšom mikroregióne zámerne zhromažďované. Obmedzená početnosť a solitérnosť ich výskytu na druhej strane vyvoláva pochybnosti o možnostiach technologického spracúvania týchto exemplárov a ďalšieho reálneho využitia pri zhotovovaní železných predmetov. V prebádanej časti areálu totiž neboli zachytené iné náznakové doklady zlučiteľné s hutníckou a železiarskou činnosťou. Na tieto účely neboli vhodné odkryté exteriérové pece. Zvyšky hlinenej kupolovej pece 5/78 (obr. 3) v ničom nepripomínajú nadzemné šachtové pece s plytkou misovitou nistejou. Podľa charakteristických znakov v tvare, konštrukcii a rozmeroch ide o objekt štandardne slúžiaci na pečenie chleba, praženie obilia a sušenie technických rastlín i ovocia (Fusek 2008, 29; Ruttkay 2002, 258–261). Dva exempláre železitej konkrécie sa do predpecnej jamy presunuli zrejme po ukončení jeho používania a následnej deštrukcii kupoly. Aj napriek zaradeniu objektu 4/78 (obr. 2) k reprezentantom hospodárskeho charakteru, sa z jeho výplne nezískali indikátory pre výrobno-spracovateľskú činnosť. Vyčíslená plošná výmera s ďalšími postrehnutými znakmi preto ukazujú, že uvádzané zložky nie sú v tomto smere určujúce. 75

Ak aj boli v dosiaľ nepreskúmanej časti analyzovanej lokality vybudované taviace pece zo stredovekej škály typov (Gömöri 1995, 236, 237, obr. 7; Souchopová 1986, 16–30, obr. 28), chýbajú ďalšie identifikačné znaky hutníckej činnosti. K nim nesporne patria jamy na spražovanie nevyhnutné pri limonitových rudách pred ich vsádzaním do pece. Ďalej sú to špeciálne druhy nástrojov, hlinené výfučne alebo dýzové panely a troskovitý odpadový materiál. Súčasťou tejto kolekcie nemusia bezprostredne byť kutacie jamy hĺbené na získavanie rudy. Ich výskyt treba v danom prírodnom prostredí očakávať v podmokrenej korytovitej terénnej depresii, ktorá ležala na okraji sídliskového areálu. O hutnení železa sotva možno reálne uvažovať aj pri chýbajúcej prítomnosti vodného zdroja, drevného uhlia a na jeho výrobu potrebného množstva dreva v blízkom okolí (Füryová 1995, 244–246; Miroššayová 1995, 12–14; Souchopová 1986, 30–32; 1995 45–47). Prezentované skutočnosti odsúvajú miestnu hutnícku produkciu v Senci-Svätom Martine do hypotetickej roviny. Aj v odbornej literatúre dosiaľ chýbajú zmienky, ktoré by pripúšťali maloobjemovú, resp. príležitostnú hutnícku výrobu vykonávanú priamo v areáloch vrcholnostredovekých rurálnych sídlisk. Táto činnosť sa nedá zamieňať za želiarsku výrobu, pri ktorej boli z vytavenej železoviny a odpadového kovového šrotu vykúvané železné predmety (Čaplovič 1983, 376–378; Mihok 2007, 118, 122). S istotou však nemožno vylúčiť, že zhromažďované konkrécie mohli byť ako východzí surovinový zdroj odovzdávané na zhutnenie do súvekého špecializovaného výrobného zariadenia z blízkeho malokarpatského regiónu. V zásade odlišné, no zmysluplné využitie železitých konkrécií sa vynorí, ak sa prihliadne k farbiacim schopnostiam goethitu. Táto eventualita vyznieva vcelku prijateľne, hoci v archeologickom bádaní býva daná problematika nanajvýš okrajovo pertraktovaná. Ani spomenutá okolnosť s určitosťou nezmení poznatky z prameňov rôznorodého charakteru pojednávajúcich o význame červenej farby v živote ľudských populácií od prehistorického obdobia. K jedným z jej ľahko dostupných prírodných zdrojov možno okrem hematitu pripojiť aj goethit. V jeho prednostiach sa totiž objavuje nielen vyše 50% obsah železa dôležitý pre sýtosť farbiva, ale aj nadštandardná krycia schopnosť, značná svetlostálosť a odolnosť voči poveternostným vplyvom. Na výrobu takéhoto vysokokvalitného farbiva bolo však potrebné pôvodnú prírodnú formu minerálu upraviť mechanickým drvením, mletím a dlhotrvajúcim roztieraním až do jemnej práškovitej podoby – tzv. pigmentu. Po jeho rozpustení v tekutom pojive bolo toto pigmentové farbivo ideálne k nanášaniu na pevný povrch. Naopak, k prifarbovaniu textílií bol tento železitý pigment absolútne nevhodný (Votinský – Kováčik 2001, 92). Predchádzajúce informácie o možnostiach využitia goethitu na výrobu červeného pigmentu poskytujú vcelku reálnu príležitosť k náznakovému spojeniu opísanej aplikácie s exemplármi železitých konkrécií nájdených v dvoch sídliskových objektoch zo Senca-Svätého Martina. K potvrdeniu správnosti tejto indície chýbajú ďalšie podklady. Archeologickým výskumom sa totiž získala iba prírodná a ďalej mechanicky neupravená forma minerálu. V každom prípade je objemové množstvo týchto desiatich exemplárov vhodnejšie k výrobe farebného pigmentu ako k hutnícko-želežiarskemu spracovaniu. PODĚKOVÁNÍ Štúdia vypracovaná v rámci projektu 2/0034/11 VEGA, projektu APVV - VVCE-0033-07 SOLIPHA a projektu APVV-0557-06. LITERATÚRA Bialeková, D. 1978: Osídlenie oblastí so surovinovými zdrojmi na Slovensku, Archaeologia historica 3, 11–17. Čaplovič, D. 1983: Doklady domácej a remeselnej výroby v stredovekých dedinách na východnom Slovensku, Archaeologia historica 8, 373–383. 76

Fusek, G. 2008: Vrcholnostredoveké sídlisko v Nitre-Šindolke, Archaeologia historica 33, 27–40. Füryová, K. 1995: Začiatky stredovekého železiarstva v Gemeri, Študijné zvesti AÚ SAV 31, 243–248. Gömöri, J. 1995: Novšie archeologické nálezy trosky z výroby železa v Maďarsku, Študijné zvesti AÚ SAV 31, 231–241. Hanuliak, M. 2004: Veľkomoravské pohrebiská. Pochovávanie v 9.–10. storočí na území Slovenska. Nitra. Hanuliak, M. – Mináč, V. 2009: Charakteristika sídliska z prelomu včasného a vrcholného stredoveku v Senci-Svätom Martine, Archaeologia historica 34, 605–638. Hanuliak, M. – Mináč, V. – Pavúk, J. 2008: Vrcholnostredoveká dedina zo Slovenskej Novej Vsi a Zelenča, Slovenská archeológia 56-1, 103–146. Koděra, M. – Andrusovová-Vlčeková, G. – Belešová, O. – Briatková, D. – Dávidová, Š. – Fejdiová, V. – Hurai, V. – Chovan, M. – Nelišerová, E. – Ženiš, P. 1986–1990: Topografická mineralógia Slovenska. 1–3. Bratislava. Kuna, M. – Waldhauser, J. – Zavřel, J. 1990: Říčany 1986, Studie a zprávy Okresního muzea Praha-východ. Praha. Mičian, Ľ. 1972: Pôdy, in: Slovensko. Príroda. Bratislava, 361–400. Mihok, Ľ. 1994: K počiatkom výroby železa (Ako sa vyrábalo prvé železo na území Slovenska), Slovenská archeológia 42-1, 69–90. Mihok, Ľ. 2007: Výskum trosiek zo stredovekej osady v Beluši, Slovenská archeológia 55-1, 117–122. Mináč, V. 1981: Slovanské sídlisko a stredoveká osada v Senci-Martine, Archaeologia historica 6, 487–497. Miroššayová, E. 1995: K počiatkom výroby a spracovania železa na východnom Slovensku, Študijné zvesti AÚ SAV 31, 9–21. Nekuda, V. 2000: Mstěnice. Zaniklá středověká ves u Hrotovic. Raně středověké sídliště. Brno. Pleiner, R. 1958: Základy slovanského železářského hutnictví v českých zemích. Praha. Roth, P. 1995: Metalurgia železa v dobe laténskej a rímskej na Spiši, Študijné zvesti AÚ SAV 31, 105–121. Ruttkay, M. 1999: Výskum stredovekých dedinských sídlisk na Slovensku (Stav a perspektívy), Archaeologia historica 24, 7–40. Ruttkay, M. 2002: Mittelalterliche Siedlung und Gräberfeld in Bajč-Medzi kanálmi (Vorbericht), Slovenská archeológia 50-2, 245–322. Slavík, F. – Novák, J. – Kokta, J. 1974: Mineralogie. Praha. Souchopová, V. 1986: Hutnictví železa v 8.–11. století na západní Moravě. Brno. Souchopová, V. 1995: Počátky západoslovanského hutnictví železa ve světle pramenů z Moravy. Brno. Svoboda, J. 1983: Jezerní železné rudy. Encyklopedický slovník geologických věd 1. Praha. Šalkovský, P. 1998: Dedinský dom a sídlo vo včasnom středověku, in: Ľudová architektúra a urbanizmus vidieckych sídiel na Slovensku z pohľadu najnovších poznatkov archeológie a etnografie. Bratislava, 9–36. Votinský, J. – Kováčik, P. 2001: Nálezy středověkých barviv v Brně, Archaeologia historica 26, 89–94. SUMMARY The multicultural site under study is situated on north-eastern border of the hamlet at Senec-Svätý Martin. Its central area with thirty-one settlement features spreading on 450 m2 has been excavated by test pits in 1976–1978. Seventeen settlement features of four basic categories were dated to High Middle Ages (11th–12th cent.). Out of them is important the feature 4/78 – half-sunken shelter, and feature 5/78 – oven. In both features were found besides other archaeological findings also ten pieces of iron concretions. Their significance and relation 77

to excavated features was not known during the process of complex elaboration of the material fund. Findings of this category are not known till now from other High Middle Ages settlements from the territory of Slovakia. Content of iron was found in the concretions by means of the apparatus kapameter. However, the outer look of concretions excluded that it could be the iron slag. Results of mineralogical study of the Fe3+-rich concretions by optical and back-scattered electron image microscopy (BSE), electron microprobe (EMPA) and X-ray diffraction analysis (XRD) indicates a presence of hydrated and silicified goethite, Fe3+O(OH), as the main component of the concretions. The iron content of the concretions attains 72 to 80 wt. % Fe2O3 and 3.5 to 5.2 wt. % SiO2. Besides of dominant hydrated goethite, accessory muscovite, zircon and ilmenite inclusions were detected in the Fe3+-rich concretions. These minerals could indicate local rock sources from the Malé Karpaty Mountains (granitic and metamorphic rocks). Textural and geochemical data support the natural origin of the iron concretions, probably by sedimentary precipitation of goethite from Fe-bearing solutions in wet swamp or lake environment. From archaeological point of view is the most important contribution of the obtained knowledge that the high content of iron was demonstrated in the concretions. It could be the reason why these specimens were collected intentionally in that micro-region. Their limited number gives cause for doubts that this raw material could be technologically processed for raw iron. There was found no equipment or other pieces of evidence of metallurgical activity in this settlement. For this reason is such production of iron in rural settlement little probable. More real could be the consideration that the iron concretions, which were found, were picked in order to produce red pigment which was used for staining.

Autoři: PhDr. Milan Hanuliak, DrSc. Archeologický ústav SAV Akademická 2, 949 21 Nitra tel. 0907 469 079 email: [email protected] Doc. RNDr. Pavel Uher, Ph.D. Katedra mineralógie a petrológie, Prírodovedecká fakulta UK Mlynská dolina G, 842 15 Bratislava tel. 0904 162 917 email: [email protected] Mgr. Peter Bačík, Ph.D. Katedra mineralógie a petrológie, Prírodovedecká fakulta UK Mlynská dolina G, 842 15 Bratislava tel. 0904 162 917 email: [email protected] 78

GEOFYZIKÁLNÍ PROSPEKCE A UMĚLECKO HISTORICKÝ PRŮZKUM KOSTELA SV. KŘÍŽE V NEBOVIDECH NA OKRESE BRNO-VENKOV GEOPHYSICAL PROSPECTION AND ARTISTICALLY HISTORICAL RESEARCH OF THE CHURCH OF ST. CROSS IN NEBOVIDY IN THE DISTRICT OF BRNO Kateřina Dvořáková – Vladimír Hašek – Jan Tomešek Anotace: Geofyzikální a umělecko-historický průzkum interiéru církevní stavby v Nebovidech na okr. Brno-venkov. Byly zjištěny podrobnější informace o různých architektonických pracích souvisejících jak se stavebním vývojem kostela, tak i s jeho uměleckou výzdobou. Klíčová slova: geofyzikální prospekce, georadary, umělecko-historický průzkum, nástěnné malby. Abstract: Church georadar measuring and artistically historical research conducted in the interior of a church in Nebovidy (district of Brno). More detailed information was obtained about various architectural works connected with both building development of the church and its artistic decoration. Key words: geophysical prospection, georadars, artistically historical research, mural paintings. 1. ÚVOD V souvislosti s prováděnými rekonstrukčními pracemi kostela sv. Kříže v Nebovidech, které celkově koordinuje Obecní úřad Nebovidy a Římskokatolická farnost Moravany u Brna, se zde vzhledem k tomu, že vnitřní prostor uvedeného objektu lze považovat dle vyjádření historiků za areál s možnými staršími architektonickými prvky a malbami, uskutečnil v letech 2007 až 2008 stavebně i umělecko-historický průzkum. Nedílnou součástí této činnosti se staly v roce 2009 i geofyzikální práce, které provedl na ploše 40 m2 Geopek, spol. s r.o. Brno. Cílem tohoto průzkumu bylo poskytnout základní informace o existenci různých připovrchových nehomogenit – možných reliktech zdiva, polohách případných hrobů a dalších stavebních prvcích pod kostelní podlahou tvořenou glazovanými dlaždicemi pro bezpečnou realizaci dalších stavebních prací. K řešení požadovaných úloh na základě zkušeností z obdobných akcí v minulých letech, například: Dostál – Hašek – Tomešek (2006); Hašek – Glisníková (2005), Hašek – Kovárník (1996), Hašek – Unger – Záhora (1997), Hašek (1999), Hašek – Unger (2001), (2005), Hašek – Tomešek – Unger (2006), Hašek – Tomešek (2008) aj. se uplatnil půdní radar (GRP, georadar). Použití uvedené metody bylo stanoveno pro získání jak optimálních podkladů k uskutečnění záměru obnovy kostela, tak i jejímu ekonomickému zefektivnění. Výsledky prospekce tvoří součást podkladů pro posouzení vlivu uvažované činnosti na životní prostředí ve smyslu zákona č. 20/87 Sb. a novely č. 244/92 Sb. – ochrana kulturního dědictví. Umělecko-historický průzkum byl zaměřen na stavbu a malby kostela sv. Kříže. 2. STRUČNÁ HISTORICKÁ CHARAKTERISTIKA CÍRKEVNÍ STAVBY Stavba kostela sv. Kříže (obr. 1 a 2 – viz barevná příloha) je umístěna na mírné vyvýšenině v horní části obce Nebovidy u Moravan v okrese Brno-venkov při křížení cest s hlavní komunikací vedoucí ve směru od Brna. Stavební, pozdněrománské jádro objektu – obvodní kamenné zdivo lodi – je z doby po polovině 13. století. Datování přestavby kostela 79

záviselo na časovém určení výmalby jeho interiéru. Slohový rozbor je zařadil do 60–80. let 14. stol. (Vítovský 1999, 191–192). Před jejich vznikem bylo zbořeno nebo prodlouženo původní presbyterium a nahrazeno poměrně rozlehlým gotickým útvarem obdélného půdorysu, který byl zakončen nárožnými opěrnými pilíři. U jižní zdi kněžiště byla postavena sakristie. V roce 1936 byl kostel zvětšen. Dle zpracovaného projektu se zbořila východní část kněžiště, které bylo přístavbou prodlouženo na dvojnásobek (obr. 3 – viz barevná příloha). 3. PŘEHLED GEOLOGICKÝCH POMĚRŮ LOKALITY Širší areál Nebovid náleží dle Regionálního členění ČR (Czudek 1973) do Bobravské vrchoviny, podcelku Lipovská vrchovina. Zkoumané území se nachází na styku dvou významných geologických jednotek – Českého masívu a Západních Karpat. K východnímu okraji ČM patří mimo jiné i regionální jednotka brněnský masív. Na JV od Brna vystupují jednotky vnějších ZK – karpatská předhlubeň a flyšová pásma Karpat. Předkvartérní podloží zastupují leukokratní až biotitický granit brněnského masívu – proterozoikum až spodní paleozoikum, vápnité jíly (tégly) – spodní báden (morav), fluviální písčité štěrky – pliocén, miocén. Kvartérní pokryv reprezentují spraše, sprašové hlíny (pleistocén) – würm), deluviální převážně hlinito-písčité sedimenty (holocén, pleistocén), půdní typy černozem, hnědozem (holocén) a antropogenní uloženiny o proměnných mocnostech. 4. GEOFYZIKÁLNÍ PROSPEKCE A INTERPRETACE VÝSLEDKŮ PRACÍ Ve zkoumaném interiéru předmětné stavby – pozdně románské jádro lodi a gotický presbytář – bylo i přes omezené možnosti k prospekci (kostelní lavice a topná tělesa) proměřeno 23 navzájem kolmých profilů o celkové délce 108,4 m (obr. 4 – viz barevná příloha). Trasy jednotlivých geofyzikálních profilů byly vedeny tak, aby procházely přibližně kolmo k očekávanému průběhu sledovaných struktur, tj. přibližně VJV-ZSZ a SV-JZ. K řešení v úvodu nastíněné problematiky se uplatnil půdní radar (GPR). Použitá aparatura RAMAC / GPR švédské výroby, anténa 250 MHz, hloubkový dosah cca tři až čtyři metry. Anténa se přemisťovala spojitě po povrchu dlažby kostela. Krokovací interval 5 cm, vzdálenost profilů cca 0,5 m. Výsledkem měření GPR na jednotlivých profilech v interiéru chrámu jsou radarogramy (ukázka na obr. 4c, d), ve kterých je zobrazen čas příchodu jednotlivých vln od doby vyslání elektromagnetického pulzu. Použití metody je založeno na existenci rozdílných permitivit (Σr) a odporů jednotlivých vrstev, resp. objektů. Známe-li Σr, lze z času příchodu odražené vlny určit hloubky jednotlivých rozhraní. Jelikož jsme v průběhu zpracování neměli k dispozici žádné doplňující údaje z vrtů o mocnosti připovrchových vrstev – antropogenní uloženiny – kvartér a skalní podklad, uvažovali jsme pro interpretaci přibližně vr = 0,10 m/ns, event. vr = 0,12 m/ns. Lokální nehomogenity (proměnná litologie zásypu antropogenní vrstvy, morfologie podložních hornin, relikty zdiva, hroby atp.) v blízkosti povrchu (pod podlahou kostela) se projevují odrazy elektromagnetických vln ve tvaru pod sebou umístěných křivek podobných jednoramenným hyperbolám o různé šíři a orientaci. Z údajů metody půdního radaru můžeme vyčlenit dvě rozhraní, která se nacházejí na časech t1 = 8–10 ns t2 = 36–40 ns. Při zavedení konstantních rychlostí vr1 = 0,10 m/ns a vr = 0,12 m/ns může v prvém případě jít o dlaždicovou podlahu s jejím nehomogenním antropogením podložím o fiktivních mocnostech h1 = 0,4–0,5 m (0,48–0,60 m) v nadloží litologicky proměnné kvartérní vrstvy písčito-jílovitých sedimentů nad brněnským masívem, jehož poměrně méně členitý reliéf se nachází velmi přibližně v hloubkách h2 = 1,8–2,0 m, event. h = (2,16–2,40 m). Zpracováním radarogramů jsou na obr. 4 (viz barevná příloha) předloženy tři výraznější anomality (ozn. barevně), které můžeme přiřadit k možnému projevu zásypu hrobů, různým litologickým změnám v navážce, reliktům zdiva, případně i dalším architektonickým prvkům 80

s tím souvisejících. Vrcholy všech připovrchových nehomogenit se koncentrují, jak je uvedeno výše, do hloubek cca 0,5–0,7 m, resp. 0,6–0,8 m; jejich šířka kolísá od 0,7 do 2,3 m. 5. ARCHEOLOGICKÉ A STAVEBNĚ HISTORICKÉ POSOUZENÍ Výraznější plošné změny v navážce (kvartéru) pod stávající podlahou se projevují především v úseku pozdně románské lodi u vítězného oblouku a to jak vpravo pod erbem Ješka z Křižinkova (?), tak i vlevo pod erbem jeho manželky a dále v jihozápadní části lodi. Indikace nehomogenit mohou tak pouze naznačovat, vzhledem k omezené realizaci měření, event. polohy hrobů, větší kumulace kamenů apod. (obr. 4a – viz barevná příloha). U lokalizovaného místa anomality v jihozápadním segmentu stavby nevylučujeme i původní umístění náhrobní desky faráře Virgilia knížete z Dingelfingu (Mojžíš – Ptáčková – Bartl 2004, 35). V prostoru gotického presbytáře lze očekávat několik lineárně orientovaných nehomogenit (obr. 4b – viz barevná příloha), u kterých předpokládáme polohu polokruhové apsidy z původního románského kostela. Z průběhu nehomogenit na vnitřní straně obvodového zdiva presbyteria (severní a jižní strana) se zobrazuje účinek štěrkopísku s kanálky proti vzlínání vlhkosti do zdiva. Plošná nehomogenita o rozměrech cca 2,5 x 1,0 m a s osou SV-JZ u schodů do nového presbytáře (20. stol.) může být způsobena existencí zdiva z východního uzávěru gotického presbyteria, menzou, event. oltářem apod. (obr. 4a, b – viz barevná příloha). 6. UMĚLECKO-HISTORICKÝ PRŮZKUM STAVBY Na základě provedeného umělecko-historického průzkumu je možné konstatovat, že jednolodní stavba obdélníkového půdorysu s pravoúhlým kněžištěm nese nad západním závěrem lodi zvonici se dvěma zvony. Točité schodiště po levé straně nás vede dveřmi do půdního prostoru stavby a věže zvonice. Zvon zhotovený ke cti sv. Václava je dílem Františka Hillera z roku 1822, další zvon zhotovený na náklady manželů Martina a Magdalény Pilátových je datován k roku 1943. Stavba kostela je v současnosti omítnuta novodobou omítkou se světlou líčkou (podzim 2009). Trámová konstrukce krovu nese sedlovou střechu s pálenými střešními taškami. Opěrné pilíře podpírají jak západní nároží stavby, tak severní a jižní stěnu exteriéru lodi. Do sakrálního prostoru vstupujeme jižní předsíní obdélného půdorysu, která nás vede do lodi kostela lomeným kamenným gotickým portálem (dodnes zachovaným, původně románským ze 13. století) umístěným v jeho jižní zdi. Nad tímto vstupním portálem se nachází malé původní románské okénko s půlkruhovým záklenkem a oboustranně rozevřenou špaletou. Na severní stěně ve výšce původního stropu se dále nalézají další dvě malá románská okénka s půlkruhovým záklenkem a dovnitř rozevřenou špaletou. Původní strop lodi byl plochý. Profilovaný, později zazděný vstupní portál ze století čtrnáctého ve tvaru mírně lomeného oblouku a okno s původní kovanou mříží byly objeveny při provádění restaurátorských prací v západní zdi lodi kostela. Uprostřed této zdi v horní části je kruhové okno s rozevřenou špaletou a v pravém rohu okno čtvercového tvaru, které je zvenku vymezeno profilovaným otvorem v síle zdiva. Loď stavby je zaklenuta pozdně gotickou síťovou klenbou z konce 15. století o dvou polích se třemi reliéfními svorníky. Svorníky nesou reliéfem pojednané štíty s malbou převážně vinařského a zemědělského náčiní, vpravo umístěný znak přešel v heraldických barvách Moravy do znaku obce (vinařský nůž a rádlo), uprostřed umístěný je půlený a poslední je reliéfně zdobený vincourem a cepem. V jižní zdi lodi kostela po pravé straně vedle vstupního portálu jsou rovněž umístěna dvě vysoká okna obdélného tvaru s rozevřeným půlkruhovým záklenkem. V pravé části severní zdi lodi se nachází vysoké okno obdélného tvaru s dovnitř rozevřeným ostěním. Vítězný oblouk odděluje loď kostela od kněžiště. Impozantní valená hrotovitá klenba uzavírá shora prostor presbytáře. Závěr kostela s dominantním oltářem je vyvýšen. Výškový 81

rozdíl zdůrazňují (tři) schůdky. Denní světlo proniká do presbytáře dvěma okny obdélníkového tvaru z pravé a dvěma z levé strany. Ve východním štítu stavby je ještě malé kulaté okno. Po pravé straně za vítězným obloukem se nachází vstup do staré sakristie tvořený nízkým sedlovým gotickým portálkem s kamenným ostěním. Na starou sakristii s valeným stropním klenutím navazuje sakristie nová. Odděluje je prostý obdélný pravoúhlý otvor vytvořený z jednoho kusu kamenného bloku, do něhož jsou vsazeny železné tyče. Tato plochostropá místnost má obdélníkový půdorys. Vchod do nové sakristie se nalézá hned za převýšením po pravé straně. Ve zdivu jižní zdi se podařilo při restaurátorských pracích objevit dva profilované (od sebe oddělené úzkým pruhem zdiva) výklenky sedile obdélného tvaru s široce rozevřeným (stlačeným) lomeným záklenkem. Otvor čtvercového tvaru s trojlistým (jetelovým) obloukem vytvořeným z cihlových tvarovek je sanktuárium s neobvyklým umístěním v jižní zdi. V neposlední řadě je třeba zmínit okno obdélného tvaru s dovnitř rozevřeným ostěním (v horní části konvexně zaobleném) s původním jednoduchým železným zamřížováním a fragmenty nástěnné malby. Na severní stěně kněžiště byla odkryta dvě okna (obdélného tvaru s dovnitř rozevřeným ostěním) a mělký výklenek s fragmentem louče se zbytky vosku. Výklenek měl pravděpodobně původně nepravidelný podélný obdélníkový tvar, který později v pravém horním rohu narušilo probourání okna. Nově objevené architektonické prvky na jižní zdi byly po restaurátorských úpravách zachovány. V zájmu nejvhodnější interpretace gotického prostoru došlo k opětovnému odstranění (zazdění) okenního otvoru na severní stěně a především k zaslepení obdélného okna, kterým do prostoru proudilo světlo (Dvořáková 2008). Umělecko-historický průzkum kostelní stavby dokládá, že kamenná stavba původního románského kostela s pravděpodobně půlkruhovou apsidou existovala v Nebovidech již ve 13. století. V počáteční fázi výstavby kostela vznikla podélná loď s neklenutým stropem a jednoduchým kněžištěm. Přesnější datování včetně určení původního zasvěcení kostela bude ještě předmětem dalšího zkoumání, byť s největší pravděpodobností můžeme již dnes konstatovat, že kostel byl od počátku zasvěcen sv. Kateřině Alexandrijské. Písemné prameny ke kostelu se dochovaly až ze století čtrnáctého, kdy byl brněnskou kapitulou roku 1329 povýšen na kostel farní zásluhou bratří Mikuláše a Petra z Nebovid. Přibližně ve 2. třetině 14. století došlo k první gotické přestavbě (doba panování Karla IV. a moravského markraběte Jana Jindřicha). Původní kněžiště bylo zbouráno a nahrazeno podélným presbytářem s pravoúhlým závěrem zaklenutým valenou hrotovitou klenbou. Rozsah původního středověkého prostoru dnes dokládají vnější nárožní pilíře stavby. Stavitelé však i v této době respektovali původní románskou stavbu a presbytář rozšířili na základě použití principu zlatého řezu včetně okenních otvorů tak, aby jimi světlo vstupovalo do sakrálního prostoru ve stejné výši. Konstrukční rozměr hlavní lodi kostela je proveden na základě principu tzv. brány harmonie, tj. poměru 1 : 1,413 (poměr vnitřní šířky lodi k její vnitřní délce) (Hotárek 2009). Ve druhé třetině 14. století také oddělil loď od kněžiště nový vítězný oblouk. Po pravé straně se za triumfálním obloukem nachází vchod do v té době přistavěné sakristie zdobený nízkým sedlovým gotickým portálkem s kamenným ostěním. Na tzv. starou sakristii s valenou klenbou navázala později (1936) sakristie nová, plochostropá s obdélníkovým půdorysem. Koncem 15. století bylo nadstavěno zdivo lodi, zazděna původní románská okna a loď byla zaklenuta síťovou klenbou. Roku 1821 byla ke kostelu přistavěna jižní předsíň a schodiště. Opravu si vyžádal požárem zničený krov a věž, jehož dnešní podoba nese letopočet 1908. 7. GOTICKÉ NÁSTĚNNÉ MALBY Jedinečné gotické nástěnné malby se zachovaly v nebývalém rozsahu jak na stěnách lodi, tak v presbytáři kostela. Malby jsou provedeny do suché omítky technikou „al secco“ a byly malovány zemitými pigmenty, převážně okry (žluté, červené) a polodrahokamy (zelený malachit, modrý azurit). Z bělob používali malíři kromě vápenné běloby také bělobu olovnatou. V kresbě je zřetelná malba uhlíkatou černí a červení (Dvořáková 2009). Středověcí malíři 82

pracovali jednak podle byzantské proporční teorie – tedy ještě vlivu byzantského umění, kdy rozměry hlav jsou vyjadřovány pomocí jednotky, kterou je délka nosu, což je vlastně jedna třetina výšky obličeje. Postupovali tedy ještě podle tzv. Malířské příručky z hory Athos a to tak, že jednotlivé rozměry odměřovali kružítkem a přenášeli je na stěnu. Na našem příkladě na fotografii je použita tzv. planimetrická schematizace, čili že tzv. „zkrácený“ obličej byl konstruován přesně tak jako obličej frontální, tj. prostřednictvím plošného schématu operujícího stejnými moduly a kružnicemi. Tělo pak, na ukázce máme sv. Kateřinu Alexandrijskou, konstrukčně vycházelo již ze skicáře Villarda de Honnecourt (1220–1250). Muselo tedy bezpochyby jít o umělce školené prostřednictvím klášterních škol (obr. 5). Celá výzdoba interiéru byla od počátku zamýšlena k uctění světice – sv. Kateřiny Alexandrijské. Hlavní myšlenka celého malířského cyklu spočívá ve znázornění mystického zasnoubení sv. Kateřiny s Ježíšem Kristem, kdy se její život natrvalo spojil se životem Spasitele. V presbytáři i v lodi kostela jsou malby rozčleněny do čtyř pásů. Nejspodnější pás maleb vždy zdobí malovaná drapérie. Nejstarší gotické malby se dochovaly v kněžišti kostela. Podle archivních dokumentů, slohu, stylu a způsobu provedení je datujeme přibližně do 60. let 14. století. Je to sice doba sklonku života císaře Karla IV., ale protože se malby nacházejí na jižní Moravě, tzn. v tehdejším markrabství moravském, spojujeme je s dobou vládnutí markraběte Jana Jindřicha. Malby vzniklé v lodi kostela pak již spadají do vlády Václava IV. za doby vlády moravského markraběte Jošta. Můžeme obdivovat malbu jak na vítězném oblouku, tak i na severní a jižní stěně presbytáře. Čelní strana kněžiště se bohužel nedochovala, protože celá východní zeď, s největší pravděpodobností včetně zachovaných gotických maleb, byla stržena v roce 1936 v důsledku renovace budovy kostela a prodloužení kněžiště o šest metrů. Ikonografický rozbor i celý myšlenkově a duchovně pojatý vyprávěcí cyklus křesťanských maleb je nutné zahájit v místech s vyobrazením ze Starého zákona na stěně štítu klenby vítězného oblouku s výjimečnou scénou Obětování Izáka, jenž je jakousi předzvěstí Ježíšova narození se symbolickým zdůrazněním jeho mučednické smrti a oběti. Malby pokračují na stěně severní zdi presbytáře, kde vidíme scény části Kristologického cyklu (kromě fragmentárně zachovaných maleb z cyklu legendy o sv. Kateřině Alexandrijské ve druhém spodním pásu) a sice vlevo nahoře: Vjezd Ježíše Krista do Jeruzaléma, Mytí nohu učedníkům (sv. Petrovi) při Poslední večeři Páně a dole: Zjevení Ježíše Krista dvanácti apoštolům (Kristovy rány vidí nevěřící Tomáš). Na jižní stěně zdi kněžiště můžeme zhlédnout převážně Pašijové scény: v horním pásu maleb Kristus před Pilátem, Svlékání roucha, Korunování trním (Ecce Homo), Bičování, Nesení kříže. Ve třetím pásu vidíme scény Ukřižování, Snímání z kříže, Kladení do hrobu, Zmrtvýchvstání, Zjevení před Máří Magdalénou (Noli me tangere) a Nanebevstoupení. Vnitřní stěny vítězného oblouku zdobí postavy čtyř světců, dle svatozáří pravděpodobně evangelistů, zasazených do dekorativních kosočtvercových rámů zdobených rostlinným dekorem. Na bočních stěnách lodi legendický cyklus maleb z 80. let 14. století. Zatímco bojové scény s rytíři na koních na jižní stěně lodi nemůžeme spolehlivě určit, protože se nám téměř nedochovaly, malby na severní stěně nám ukazují cyklus legendy o sv. Kateřině Alexandrijské. První, nejspodnější pás zdobí malovaná drapérie, kterou odděluje od následujícího pásu ornamentální motiv zalamované stuhy. Tři následující pásy figurálních maleb severní stěny jsou rozčleněny obdélníkovými rámy a líčí legendu o sv. Kateřině Alexandrijské. První dochovaný obraz druhého pásu maleb severní stěny začíná královskou družinou se služebnictvem a psem vyjíždějícími z paláce za brány města. Další scéna vypráví o návštěvě princezny Kateřiny u poustevníka, který jí vypráví o velikosti a slávě Ježíše Krista. Kateřina se zaslibuje Ježíši a v mystickém vidění je poustevníkem pokřtěna. Na posledním obraze je princezna s průvodem dvorních dam obrácena na víru a naplněna Duchem svatým. Ve třetím pásu maleb Kateřina stojí před palácem již se svatozáří spolu se svou matkou a nápadníkem, v němž můžeme spatřovat 83

prosícího syna samotného císaře. Dále následuje scéna s odcházejícím průvodem a zatčenou světicí před císařem Maximinem, který sedí na trůně. V horním pásu klečící světice před torzem sloupu mučícího stroje, v dalším obraze stojí její kat a poslední je scéna kladení do hrobu, kde se k ní sklánějí andělé. Nad tímto závěrečným pásem maleb je opět ornamentálně pojatý motiv zalamované červenožluté stuhy. Výzdoba kostelní lodi dominuje na východní stěně. Po pravé straně Panna Marie s dítětem, jejíž obraz je zasazen do architektonického rámce, nad ní erbovní znamení Ješka z Křižíkova (Pilnáček 2003, 36). Po levé straně sv. Kateřina Alexandrijská s atributem kola stojící na přemoženém císaři. Nad ní pozůstatek aliančního erbu (pravděpodobně donátorky) s dekorativní malbou vinné révy (Dvořáková 2009). 8. SLOHOVÉ A STYLOVÉ POROVNÁNÍ, DATOVÁNÍ, IKONOLOGIE MALEB Kostel sv. Kříže v Nebovidech je chráněnou kulturní památkou, jejíž podstatu tvoří gotická přestavba původní románské stavby. Historický vývoj stavby se nekryje s datováním maleb. Nástěnné malby v kněžišti slohově a stylově odpovídají 60. letům 14. století (Vítovský 1999, 191–192). Malba na stěnách lodi vznikla v 80. letech 14. století. Objednavatelem této části maleb byl spoluvlastník Nebovid Ješek z Křižíkova, doložený v Nebovidech v letech 1381 až 1416. Analogii k nim můžeme najít na nástěnných malbách u brněnských dominikánů, totiž na fragmentech morového cyklu vzniklého po roce 1380 v ambitu kostela sv. Michala v Brně a dále v kostele v Čebíně. Malebné, téměř miniaturní měřítko maleb svědčí o vlivu knižní iluminace na jejich vznik. V kostele sv. Kříže v Nebovidech u Brna můžeme spatřit na gotických nástěnných malbách vyprávěcí umělecky pojatý legendický cyklus o sv. Kateřině Alexandrijské. Význam maleb spočívá dle podání středověkých malířů ve Znovuzrození – „zázraku lásky, víry a naděje“, jímž je mystické zasnoubení světice s Ježíšem Kristem. Z tohoto důvodu je propojen cyklus maleb ze života Ježíše Krista a sv. Kateřiny Alexandrijské v interiéru chrámu do jednoho celku Svým provedením nám malby rovněž vypovídají o dvorní atmosféře, z níž čerpali malíři, umělci, ale i básníci a iluminátoři již za panování císaře Karla IV. – otce vlasti, jak ho nazval již Jan Očko z Vlašimi, a pokračovatelů v jeho duchu ve 2. polovině 14. století: moravského markraběte Jana Jindřicha i moravského markraběte Jošta, pozdějšího římského krále. V dějinách výtvarného umění se období vzniku nebovidských legendických maleb odborně označuje gotickým raným krásným slohem ovlivněným, vzhledem ke svému zdrobnělému lidskému měřítku, zcela nepochybně moravským markrabským dvorem a dobovou knižní malbou. Pro svou malebnost, citovou výpověď a náboženský význam nemají na našem území pro danou dobu srovnání a považujeme je za unikátní i z důvodu původního zachování v téměř celém interiéru kostela. Pokud chceme správně pochopit jejich význam a duchovní odkaz, musíme znát duchovní odkaz Karla IV. Připomeňme si jeho heslo: „Kralovat je sloužit Bohu!“, kde dle Karlova názoru jedinec může vládnout ostatním pouze tehdy, pokud nevládne sám za sebe, ze sebe a pro sebe, nýbrž jako služebník Boží na místě Božím, jako zprostředkovatel Božích příkazů. Král je především služebník spravedlnosti. A tak i sv. Kateřina Alexandrijská, královská dcera, a Ježíš Kristus, královský syn, na nebovidských malbách jsou vládci a služebníci spravedlnosti, víry, lásky a naděje dle vůle Boží. V návaznosti na odkaz doby Karla IV. se i moravský markrabský dvůr stal jedním z nejvýznamnějších center politického, duchovního a kulturního dění. 9. ZÁVĚR Výsledky geofyzikální prospekce metodou GPR v interiéru kostela sv. Kříže v Nebovidech naznačily i přes omezenější možnosti pro průzkum existenci několika výraznějších lineárních a plošných indikací připovrchových nehomogenit. 84

Zpracováním radarogramů do korelačního schématu (obr. 4 – viz barevná příloha) vyplynulo: a) interpretovaná fiktivní hloubka báze navážek (kvartéru?) a povrchu zvětralých hornin brněnského masívu je při t = 36–40 ns a vr1 = 0,10 m/ns, h = 1,8–2,0 m; vr2 = 0,12 m/ns, h = 2,16–2,40 m; b) v radarogramech vyčleněné nehomogenity o proměnné výraznosti se nacházejí v hloubkách h = 0,5–0,7 m (vr = 0,10 m/ns), h = 0,6–0,8 m (vr = 0,12 m/ns), jejich šířky kolísají od cca 0,7 m do 2,3 m; c) podle intenzity jednotlivých odrazů nemůžeme zde však ani v jednom případě uvažovat na projev větší duté hrobky charakterizované velmi výraznými plošnými odrazy emag. vln; d) plošné nehomogenity vyčleněné v románské lodi mohou být vyvolány mj. polohami hrobů, kumulacemi kamenů apod.; v gotickém presbytáři budou lineární nehomogenity pravděpodobně indikacemi jak reliktů zdiva z původní apsidy románského kostela, nelze vyloučit i v negativním otisku, tak zobrazují účinek štěrkopísku s kanálky proti vzlínání vlhkosti, relikty zdi z východního uzávěru presbytáře, možnou menzou oltáře atd. Výsledky umělecko-historického průzkumu dokládají, že kamenná stavba původního románského kostela s pravděpodobně půlkruhovou apsidou existovala v Nebovidech již ve 13. století, kdy vznikla podélná loď s neklenutým stropem a jednoduchým kněžištěm. K první gotické přestavbě došlo přibližně ve druhé třetině 14. století, ke druhé gotické přestavbě na konci 15. století, kdy byla loď kostela zaklenuta síťovou klenbou. Přístavba předsíně a schodiště je datována k roku 1821. Po požáru si opravu vyžádal zničený krov a věž, jejíž dnešní podoba nese letopočet 1908. Roku 1936 byla zbořena východní zeď kněžiště kostela a přistavěna jeho prodloužená nová část včetně sakristie. Gotické nástěnné malby vznikly v 60. a 80. letech 14. století. Umělecké dílo malířsky ztvárňuje legendický cyklus o sv. Kateřině Alexandrijské v mystickém zasnoubení s Ježíšem Kristem. Význam maleb spočívá v  duchovním odkazu doby lucemburské a především Karla IV. Připomeňme si jeho heslo: „Kralovat je sloužit Bohu!“, kde dle jeho názoru jedinec může vládnout ostatním jen tehdy, pokud nevládne sám za sebe a ze sebe a pro sebe, nýbrž jako služebník, jako zprostředkovatel Božích příkazů. Král je především služebník spravedlnosti, přičemž Duch tu vládne tělu. Ve své podstatě malby vyjadřují křesťanskou víru v Ježíše Krista, Krále a Vykupitele lidstva, který je zosobněním pravdy, poznané sv. Kateřinou Alexandrijskou, která se pro ni nebála obětovat vlastní život. Lásku, víru, naději, spravedlnost a především život v pravdě Boží nám na gotických nástěnných malbách v Nebovidech svými životy a skutky připomínají Ježíš Kristus a svatá Kateřina Alexandrijská.  

LITERATURA Czudek, T. 1973: Geomorfologické členění ČR, Stud. Geographica 23. Dostál, P. – Hašek, V. – Tomešek, J. 2006: Zpráva o archeogeofyzikální prospekci na akci Třebíč – bazilika sv. Prokopa. MS Geopek, spol. s r.o. Brno. Dvořáková, K. 2008: Kostel sv. Kříže a gotické malby v Nebovidech. Nebovidy. Dvořáková, K. 2009: Gotické nástěnné malby a kostel sv. Kříže v Nebovidech na Brněnsku, Vlastivědný věstník moravský, roč. LXI, č. 3, 298–310. Dvořáková, K. – Kučera, J. – Zavadil, B. 2007: Neznámé poklady Moravy, I. díl, Obnovená Matice Moravská, Brno, 3–20. Hašek, V. 1999: Methodology of Geophysical Research in Archaeology. BAR IS 769. Oxford. Hašek, V. – Glisníková, V. 2005: Anteil der geophysikalischen Methoden an der archäologischen Erforschung der unterirdischen Räume, Slovanská archeologie LIII, 337–362. Hašek, V. – Kovárník, J. 1996: Geofyzika v moravské středověké archeologii, Muzejní a vlastivědné práce 34, 2, 65–88. Hašek, V. – Tomešek, J. 2008: Zpráva o archeogeofyzikální prospekci na akci Uherské Hradiště – kaple sv. Rocha. MS Geopek, spol. s r.o. Brno. 85

Hašek, V. – Tomešek, J. – Unger, J. 2006: Zpráva o archeogeofyzikální prospekci na akci Blansko-kostel sv. Martina. MS Geopek, spol. s r.o. Brno. Hašek, V. – Unger, J. 2001: Geofyzikální prospekce při archeologickém výzkumu hrobek a krypt, Ve službách archeologie II, 87–111. Hašek, V. – Unger, J. 2005: Geophysikalische Prospektion und archäologische Forschung in mährischen Kirchen, Beitr. zur Mittelalterarch. in Österreich 21, 297–311. Hašek, V. – Unger, J. – Záhora, R. 1997: Archäologische Prospektion mit Georadar in Mähren, Beitr. zur Mittelalterarch. in Österreich 13, 23–39. Hotárek, M. 2009: Měření na principu zlatého řezu a brány harmonie v kostele sv. Kříže v Nebovidech, Brno (přednáška, nepublikováno). Mojžíš, V. – Ptáčková, M. – Bartl, L. 2004: Nebovidy 1104–2004. Břeclav. Pilnáček, J. 2003: Staromoravští rodové. Praha. Samek, B. 1999: Umělecké památky Moravy a Slezska 2 (J/N). Praha, 664–647. Šebková, A. 2007: Kostel v Nebovidech a jeho nástěnné malby. Diplomová práce, Ústav archeologie a muzeologie Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, Brno. Vítovský, J. 1999: Od gotiky k renesanci. Výtvarná kultura Moravy a Slezska 1400–1550. Praha. de Voragine, J. 1984: Legenda aurea. Praha. Wolny, G. 1861: Kirchliche Topographie von Mähren, meist nach Urkunden und Handschriften, sv. 1. Brno. Legenda o svaté Kateřině. Praha. 1983. SUMMARY Church georadar measuring and artistically historical research were conducted in the interior of the Church of Holy Cross in Nebovidy (district of Brno) in connection with reconstruction and restoration work in the building. The research was aimed at the building itself and mural paintings. More detailed information was obtained by this activity about various architectural works connected with both building development of the church and its artistic decoration. The outcomes of artistically historical research show that the original stone building of Romanesque church with probably circular apse existed in Nebovidy already in the 13th century, when a longitudinal nave with a non arched roof and simple chancel originated. The first Gothic reconstruction took place in the second third of the 14th century, the second one in the end of the 15th century, when the nave of the church was supplemented with a reticulated vault. Additional building of narthex and staircase is dated at 1821. After a fire, damaged roof timbers and tower had to be reconstructed. The present shape of them originates in 1908. In 1936, the east wall of the church chancel was taken down and the new extended part including the sacristy was added. Gothic mural paintings originate in the 1360’s and 1380’s. The artwork shows a legend of St. Catherine of Alexandria in a mystical engagement with Jesus Christ. The meaning of the paintings inheres according to the medieval painters in a rebirth of miracle of love, faith and hope following the God’s will. Expediency of both applied scientific disciplines during complex research of church buildings in Moravia is thus documented.

86

Autoři: PhDr. Kateřina Dvořáková expert, historik umění Absolonova 73, 624 00, Brno email: [email protected] tel.: 603 586 008 RNDr. Vladimír Hašek, DrSc. Geopek, spol. s r.o. Ječná 1321/29a, 621 00, Brno email: [email protected] tel.: 603 586 008 Mgr. Jan Tomešek Isolines, spol. s r.o. Došlíkova 3, 636 00, Brno email: [email protected] tel.: 602 718 255

87

 

ROMÁNSKO-GOTICKÝ CYKLUS NÁSTĚNNÝCH MALEB V OPATSKÉ KAPLI BAZILIKY SV. PROKOPA V TŘEBÍČI (UNESCO) ROMANESQUE-GOTHIC CYCLE OF MURAL PAINTINGS IN THE ABBOT’S CHAPPLE OF ST. PROCOPIUS BASILICA IN TŘEBÍČ (UNESCO) Kateřina Dvořáková Anotace: Článek se zabývá románsko-gotickým cyklem nástěnných maleb v opatské kapli baziliky sv. Prokopa v Třebíči, chráněné památky UNESCO z hlediska umělecko-historického včetně posledního výzkumu maleb a jejich restaurování. Vyprávěcí cyklus nástěnných maleb ve své podstatě zobrazuje jednotlivé skutky ze života apoštola sv. Jana Evangelisty. Klíčová slova: středověk, nástěnné malby, umění, historie, Třebíč, restaurátorství. Abstract: The text deals with the Romanesque-gothic cycle of mural paintings in the abbot’s chapple of St. Procopius’ basilica in Třebíč, which is a monument on the list of the world heritage UNESCO, from the perspective of art history, including the last exploration of the paintings and their restoration and conservation. The cycle of mural paintings depicts the events in the life of one of the disciples – St. John the Evagelist. Key words: the Middle Ages, mural paintings, art, history, Třebíč, conservation. ÚVOD Ke skvostům výtvarného umění na Moravě patří bezpochyby bazilika sv. Prokopa v Třebíči, národní kulturní památka, zapsaná roku 2003 na seznam chráněných památek UNESCO. Cyklus nástěnných maleb v opatské kapli baziliky byl objeven v létě roku 1932 v době, kdy zde probíhaly záchranné a stavební práce. UMĚLECKO-HISTORICKÉ BÁDÁNÍ OD DOBY OBJEVU MALEB Umělecko-historickým zpracováním maleb se po jejich odkrytí a restaurování zabýval v počátku čtyřicátých let 20. století nejprve P. F. Doležel ve svém Průvodci bazilikou sv. Prokopa v Třebíči – zámku, přičemž malby datoval do druhé poloviny 13. století a ikonograficky je popsal jako vylíčení života sv. Benedikta a poslání jeho duchovních synů. Z. Drobná a J. Pavel je pak považovali za výjevy z benediktinské řehole (Drobná 1941; Pavel 1947, 48). Zásadní zlom do bádání přinesla práce J. Mašína (Mašín 1956, 169) o románské nástěnné malbě. Mašín malby datoval do přechodného období románského a gotického a vyšel z doby stavby kostela, přičemž došel k závěru, že vznikly po polovině 13. století. Popsal několik scén na jižní straně kaple, které mimo jiné přisoudil legendárnímu příběhu podle Jakuba de Voragine Legenda aurea, legendě o sv. Janu Evangelistovi (učedníku a jednomu z dvanácti apoštolů Ježíše Krista, pravděpodobně autora Janova evangelia a dalších janovských spisů v Novém zákoně: 1., 2. a 3. listu Janova a Zjevení sv. Jana). V horních polích pod lomenými oblouky klenby kaple identifikoval s největší pravděpodobností sv. Benedikta a Abrahama obětujícího Izáka. V konše apsidy zaznamenal stopy po mandorle a na východní kápi křížové klenby v poli před apsidou zbytek medailonu se zlomkem obrazu Beránka Božího. Ostatní výjevy považoval za souvislé vyprávění o skutcích neznámého světce. Řada dalších autorů pak ve svých pracích datuje malby do doby kolem a po roce 1260. Tak například Pešina (Pešina 1958, 64) hledal analogie k této dataci v knižní malbě, zdůraznil narativní charakter maleb a považoval je spíše za gotické. Vznik maleb v době vlády Václava I. předjímají 89

A. Merhautová a D. Třeštík (Třeštík – Merhautová 1984, 245), avšak také J. Kuthan (Kuthan 1982, 245 a Kuthan 1983, 36) a H. Hlaváčková (Hlaváčková 1993). OPATSKÁ KAPLE A JEJÍ MALBY Opatská kaple, umístěná v závěru severní boční lodi baziliky, je zaklenuta dvěma poli křížové klenby a na východě zakončena dvakrát odstupněnou apsidou. Z polygonálních pilířů s hlavicemi zdobenými rostlinným dekorem vyrůstají žebra křížové klenby, která jsou u svých pat kryta náběžními štítky. V konše apsidy se zachovala mandorla s postavou Krista (pravděpodobně jde o Maiestas Domini), bohužel pouze v torzálním stavu. Stěna apsidy je pročleněna, jako v lodi kaple, do pásů, jež jsou dochovány rovněž pouze částečně. Klenbu před apsidou zdobí fragment medailonu Beránka Božího s korouhví vzkříšení. Nástěnné figurální malby (obr. 1 až 5 – viz barevná příloha), původně koncipované pro celý prostor kaple, byly rozvrženy do čtyř pásů nad malovanou draperií s ostře lámanými záhyby a ornamentální pás s palmetovým dekorem. Severní zeď kaple má u klenby částečně zachovanou ornamentální výzdobu a to zejména kolem oken, která pokračovala směrem dolů cyklem maleb ze života a skutků sv. Jana Evangelisty. K tomuto závěru je možné dojít na základě identifikace zbytků druhého pásu maleb, kde se podařilo odkrýt a zrestaurovat zbytky dvou postav, respektive torzální dochování jejich hlav s vlasy. Malby dnes představují jedinečné umělecké výtvarné dílo a výjimečnou kulturní památku dochovanou především na jižní a západní stěně kaple. Jednotlivé plochy stěn s figurálními obrazovými výjevy vymezují pilíře a lomené oblouky kleneb. Polygonální pilíře a žebra zdobí malovaný motiv mramoráže, šedá klenební pole abstraktní zobrazení bílého, pravděpodobně oblačného dekoru. IKONOLOGIE A IKONOGRAFIE FIGURÁLNÍCH MALEB Význam třebíčských nástěnných maleb spočívá však nejen v jejich vysoce ceněném stáří, jejich památkové, umělecké a výtvarné hodnotě, ale především v hodnotě duchovní, která nás poutá k uvědomění si moudrosti, propojenosti a návaznosti duchovního učení Starého a Nového zákona, biblických metafor v návaznosti na životy jednotlivých teologických písařů a učitelů, mnišské poslání (mnich z řeckého monos, znamená sám) a všeobecně obětování se pro vyšší poslání ve jménu lásky Ježíše Krista, ve smyslu: „Napij se lásky svatého Jana ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.“ Dodnes si tuto tradici připomínáme pitím svatojanského vína o vánočních svátcích. Správná ikonografie díla vychází z poznatku, že vyprávěcí cyklus třebíčských maleb byl vytvořen v době postupného vzniku Zlaté legendy Jakubem de Voragine (Voragine 1890), následnost obrazových polí se však od ní liší. Rozdílná je i od jiných dochovaných a srovnatelných výtvarných děl, a je proto zcela unikátní, jedinečná. Jak je v současnosti již zcela zřejmé, záměrem středověkých malířů bylo podat obrazový cyklus, který by vypovídal o jednotlivých skutcích ze života apoštola sv. Jana Evangelisty, kde se propojila minulost s budoucností v jeden metaforický celek. Tak například postava sv. Benedikta je metaforicky propojena s biblickým příběhem o Abrahamovi a Izákovi, který popisuje Starý zákon a jež je předzvěstí Kristova života a umučení pro spásu lidstva. V prvním poli levé části jižní stěny kaple nad malovaným palmetovým dekorem začíná vyprávěcí cyklus maleb netradičně (na rozdíl od Zlaté legendy) postavou stojícího světce (sv. Jana) s nimbem (v levé části výjevu) se vztaženou rukou nad dvěma klečícími figurami, z nichž první se mu klaní až k zemi. Postava se sepjatýma rukama znázorňuje vdovu matku, jíž zemřel syn (Stacteus) třicet dnů po své svatbě a apoštol ho vzkřísil opět k životu. Plačící vzkříšený nemocný se opírá o berle (v pravé části scény) a vypráví dvěma nezobrazeným apoštolovým žákům o osmi pekelných trestech, které viděl a to z toho důvodu, aby činili pokání a modlili se a získali zpět milost všech ctností. Těmto vizím odpovídá zobrazení, umístěné nad vstupní dveře do kaple s odkrytým původním výklenkem, jež má vzhled abstraktně pojatého obličeje pekelné příšery nebo ďábla v podobě maskaronu nebo masky s otevřenou tlamou 90

a rozdělujícího malbu do dvou samostatných částí. Z nápisu ke scéně se zachovala pouze některá písmena: A.T.....E.........A. O málo později než nápisy malované v bílých páskách vznikly nápisy ryté. Pod postavou světce a muže v proskynezi je rytý fragmentální nápis: S C R OC.ISTE a další těžko čitelný nápis, který prozatím nebyl rozšifrován. Další scéna zobrazuje apoštola vracejícího se po smrti císaře Domiciána z vyhnanství na ostrově Patmos zpět do Efezu, aby vzkřísil k životu Drusianu nesenou v době jeho příchodu na marách, které poručil postavit na zem. Zpola věkem setřený nápis v pásce nad tímto výjevem nám zachoval velmi podstatné sdělení, a tak můžeme číst: ....SANA.D.E.UT.AD.VITA[M].DRVSIANA[E]. Jan je namalován se svatozáří a vzkříšená vdova Drusiana se členy své rodiny jako by se probudila ze snu. Obrazovou scénou si máme připomínat podobnost scény předchozí, kdy vzkřísil mladíka stejně jako Drusianu. Ve spodním pásu maleb západní stěny kaple pokračuje cyklus klečícími postavami prosebníků u nohou sv. Jana. Je možné určit postavu Aristodema a prokonzula, kteří uvěřili v Boha. Tomuto výkladu odpovídá i nápis umístěný nad nimi: HI.DVO.PROSTRATI.CAC[E]R[D]O[TES---] a rytý nápis: NOTV.SIT.O NIB TAM MONA ........... ARISTODO[MUS]..... Pod ním o něco dále jsou osamocená písmena RA. Obrazovou scénu zakončuje výjev se sv. Janem Evangelistou, jehož postava je poněkud vyvýšena, jak vztahuje ruce nad klečící postavou, či postavami. Tento výjev je bohužel natolik špatně zachován, že je možné se pouze domnívat, že navazuje na předchozí děj s oběma již věřícími muži (apoštol je i s jejich rodinami dle legendy pokřtil a oni postavili kostel ke cti sv. Jana). Vegetativní rostlinný motiv umístěný uprostřed scény abstraktně symbolizuje propojení Starého a Nového zákona v podobě proutku vyrůstajícího z kmene – Jesse. JEŽÍŠ SÁM JE tím kmenem, z něhož do ratolesti proudí NOVÝ ŽIVOT. Další spojitost má toto zobrazení opět se sv. Janem, který prý měnil listnaté ratolesti ve zlato. Je zřejmé, že malíři usilovali o vzájemné myšlenkové a duchovní propojení jednotlivých scén, a tak se poslední scéna opět symbolicky propojuje se scénou první a upomíná k výjevu o zmrtvýchvstalém mladíku, kterému dal apoštol nový život vrácením duše. Třetí pás maleb nad vchodem do kaple začíná postavou světce, kterého si předvolal efezský velekněz Aristodemos sedící pod arkádou. Podle legendy Aristodemos prohlásil, že pokud světec chce, aby uvěřil v Boha, musí vypít jed, který mu bude podán, a pokud mu neuškodí, uvěří. Na nástěnné malbě apoštol drží v levé ruce pohár s jedem, pravou rukou nad ním dělá kříž, zatímco ho postava za ním přidržuje pažemi zřejmě v očekávání, že po vypití nápoje padne mrtev k zemi. Dva odsouzenci k smrti, kterým dal velekněz vypít rovněž jed, jsou zobrazeni vlevo za postavou držící v ruce meč. Jeden z nich již padá mrtev k zemi a druhý, také pod vlivem jedu, ho přidržuje. Malby pokračují v odborné literatuře již tradičně popisovaným výjevem s císařem Domiciánem a sv. Janem Evangelistou. Císař Domicián, který si sv. Jana nechal předvolat pro důkaz víry v Ježíše Krista, ho dal před Latinskou branou uvrhnout do kádě s vroucím olejem. Podle legendy se olej změnil v občerstvující lázeň a apoštol z ní vyšel bez jakékoli zdravotní újmy. Nápis v bílé, orámované pásce, vázaný k tomuto zobrazení zní: HIC S[ANCTUS].IOH[A]N[NE]S.MISS[US]. E[ST].IN.DOLIV[M]FERVE[N]TIS.OLE[I]. Silně poškozená je následující obrazová scéna na západní stěně. Sv. Jan se svatozáří podává svůj okrově zbarvený plášť veleknězi Aristodemovi, který přesto, že světec vypil jed a nezemřel, v Boha neuvěřil. Poté však přikryl Janovým pláštěm těla mrtvých, otrávených společně s evangelistou stejným jedem a pronesl slova: „Poslal mě k Vám apoštol Kristův, abyste ve jméně Kristově vstali.“ A oni skutečně vstali z mrtvých. V ten okamžik velekněz i prokonzul uvěřili (jak víme již u obrazové scény pod tímto výjevem). Bohužel z malby 91

se zachovala pouze Aristodemova hlava a plášť, který velekněz pokládá na zem, něco jím přikrývá a postava utíkající k apoštolovi. Čtvrtý pás maleb, v horním poli pod lomeným obloukem, je vyhrazen metaforickému zobrazení. Zpodobněna je polopostava s mitrou, která drží v pravé ruce knihu a v levé berlu. Ikonograficky jde o opata – sv. Benedikta (prohlášen za svatého roku 1220), zakladatele řádu benediktinů, otce Západního mnišství a autora tzv. Benediktovy řehole. Obrazová scéna blízce souvisí s předchozím dějem, protože sv. Benedikt měl podobný osud jako sv. Jan Evangelista – také on byl písařem teologického textu (řádu) a také jemu podali spolubratři jako představenému společenství poustevníků jed a také on jeho požití přežil. Nápis pod ním se dá číst pouze fragmentálně: [H]IC. .............N ..V.V.MS....TS.ER. Malba symbolicky naznačuje vazbu i k založení benediktinského kláštera v Třebíči. Pás maleb pokračuje zobrazením Oběť syna Abrahama ze Starého zákona, jež je rovněž podobenstvím, předobrazem a metaforou ke Kristově oběti na kříži. Malba Abrahama obětujícího Izáka se zachovala pouze částečně. Abraham drží v jedné ruce meč a druhou přidržuje Izáka na obětním oltáři. Významově, symbolicky i duchovně souvisí scéna s předchozím dějem i v tom smyslu, že Izáka tak jako sv. Jana zachránil Bůh, který na poslední chvíli zadržel Abrahamovu ruku. Na západní stěně kaple nejsou malby již zdaleka tak kompaktně zachovány. To platí zejména o horním páse; nezbývá, než konstatovat, že výmalba pásu pod lomeným obloukem klenby se dnes až na zbytky ornamentálního rostlinného dekoru nedá identifikovat a stejně nápis v pásce pod tímto obrazem. Malované nápisy jsou provedeny ranou gotickou majuskulou (cca 7 cm), ryté nápisy rovněž ranou gotickou majuskulou s románskými prvky (cca 2,5–4 cm), k nimž nejbližší pendanty najdeme v Rakousku, písmo odpovídá první třetině 13. století (Roháček 1993). RESTAUROVÁNÍ NÁSTĚNNÝCH MALEB První restaurování nástěnných maleb úzce souviselo s jejich objevem a odkryvem, o němž se v roce 1932 dozvídáme z tehdejšího denního tisku následující: „V těchto dnech bylo započato se stavbou lešení pro restauraci vnitřku. Při vyklizování nábytku ze sakristie objevila se pod odřeným kusem omítky malba. Farář F. Doležel, jenž si získal zásluhy o restaurační práce a jejich financování jako správce kostela a pokladník Jednoty, odkryl na vlastní riziko na jižní a západní stěně sakristie partie maleb, které se zdají nasvědčovat, že tu jde o etážovou pásovou výzdobu, figurální a ornamentální malbu, povahy ještě románské v duchu přechodného slohu, v němž je basilika postavená. Pro takovou výzdobu poskytují stěny sakristie, vyplňující poslední klenební pole a apsidu severní zdi, veliké plochy prolomené jen dvěma nízkými dveřmi a třemi úzkými okny. Nedá se zatím říci, jak celistvě je výzdoba této místnosti malbami zachována. Odkryté partie ukazují i místa prázdná. Objev prohlédli už architekti Hilbert a Sochor a Památkový úřad zakázal další hledání, pokud nevyšlou k prozkoumání a zajištění své odborné síly. Objev fresek z doby blízké stavbě basiliky by byl ovšem velmi významný.“ (Národní osvobození 1932) Po zahájeném odkryvu v létě roku 1932 byl k restaurátorským pracím povolán akademický malíř Jan Janša, který dokončil odkryv maleb a roku 1933 je restauroval. Bohužel se nezachovala žádná jeho restaurátorská zpráva ani dokumentace. Známé jsou pouze fotografie pořízené Památkovým úřadem po skončení akce v prosinci roku 1933 a dva zápisy z prohlídky prací: „Bylo prohlédnuto dokončené odkrytí a zabezpečení maleb. Malby figurální jsou ve třech pásech na jižní a západní stěně, na první z nich velmi dobře zachovány. Na severní stěně a v apsidě přišlo se jen na zbytky, stejně z malby klenebních polí zůstaly nezřetelné fragmenty.“ V archivu Národního památkového ústavu v Brně je uložen Rozpočet na odkrytí a zabezpečení zabílených románských figurálních a ornamentálních maleb na dvou stěnách a v konše apsidy s vítězným obloukem, který sestavil malíř a odborný restaurátor Rudolf Růžička z Brna-Jundrova, datovaný 14. února 1955. Přes doporučení památkářů byla celá akce odsunuta, a tak další Rozpočet na restaurování nástěnných maleb v bazilice a odkryv 92

zbývajících částí stěny a apsidy předložil roku 1960 restaurátor, akademický malíř V. Terš za ČFVU z Prahy. Ani tento návrh nebyl realizován. V obou případech se mělo pokračovat v odkryvu severní stěny a apsidy, který zahájil restaurátor Janša. Další etapu restaurátorských prací vyvolali památkáři podáním návrhu na restaurování roku 1980, v němž byl požadován průzkum a eventuální pokračování restaurátorských prací na malbách pravděpodobně zachovaných na severní stěně a v závěru kaple baziliky. Průzkumem byla pověřena restaurátorka, akademická malířka Alena Veselá a k jeho provedení došlo v roce 1984. Na jeho základě byl stanoven další postup prací, předběžně rozčleněných do tří etap. V rámci I. etapy (roku 1986) se předpokládalo, že bude přistoupeno k plošnému odkryvu ostrovů originálních omítek s fragmenty pozdně románských maleb na severní zdi a v apsidě. Originální omítky měly být zajištěny injektáží a konzervovány. Poté se uvažovalo o rekonstrukci chybějících omítek, které by respektovaly povrchovou strukturu a reliéf zachovaných částí. Současně se doporučovalo provést restaurování architektonických článků (hlavic pilířů). Restaurování klenby a figurálních výjevů na západní zdi bylo plánováno ve II. etapě (roku 1987) a na jižní zdi kaple ve III. etapě (roku 1988). Až v roce 1989 akademické malířky A. Veselá a J. Svobodová uskutečnily na základě již provedeného průzkumu počáteční odstranění nevhodných nebo uvolněných omítek a nátěrů se současným zachováním původní omítky a omítky s dekorativní výzdobou, její očištění, zpevnění a odstranění hřebů a dřevěných kolíků ze severní stěny i z klenby, hloubkovou injektáž a fixáž. Celková plocha, na níž se práce prováděly, jimi byla vyčíslena na 113,31 m². Bylo zjištěno, že klenební pole jsou překryta různými nátěry a krustou, která zpevňovala klenbu i drobivou spodní omítku. Barevnost žeber vycházela z fragmentů originálu. Na některých místech je deformovala rekonstrukce, přičemž barevnost vždy nesouhlasila s originálem. Značně ztmavlá retuš na některých místech překrývala přímo kámen. Pod hrubou omítkou severní stěny zjistily restaurátorky různé druhy nátěrů a omítek, většinou drobivých a zhruba 3 m² původní omítky většinou v nepravidelných ostrovech. V roce 1990 odkryly původní omítky a fragmenty malby v apsidě, provedly jejich zpevnění a hloubkovou injektáž, očištění, tmelení a retuš, odstranily skoby a dřevěné špalíky. K restaurátorským pracím použily akrylátovou disperzi Sokrat 2802A. Kolaudace uměleckou komisí Díla, podniku ČFVU se konala dne 7. září 1990. Konečně roku 1991 začal figurální části maleb restaurovat akademický malíř a restaurátor František Sysel. Restaurátorské práce probíhaly až do roku 1998, slavnostní otevření kaple s restaurovanými malbami se konalo dne 10. září 1999. VÝSLEDKY VÝZKUMU A PŘÍRODOVĚDECKÉ PRŮZKUMY MALEB Na základě dlouholetého výzkumu je možné ve spolupráci s restaurátorem konstatovat, že původní kamenné zdivo z opracovaných žulových kvádrů má pečlivě vytmeleny spáry s typickou ryskou zhotovenou do ještě mokré, nezatvrdlé omítky. Omítková vrstva pod malbami je relativně tenká (±) 1 cm a dobře lpí na kameni. Jen v místech určitého pohybu, jako jsou klenební žebra a klenební výplň, byla z velké části uvolněna. Povrch omítkové vrstvy byl vyrovnán rozmáchlými tahy velkého štětce pravděpodobně s vápnem, které se s čerstvou omítkou spojilo a vytvořilo typickou strukturu vytvarovanou stopami tahů štětce a vrstvou písku. Na některých místech, kde byla omítka již oschlá, byla vytvořena samostatná vápenná vrstva, která se od ní místy uvolnila a způsobila odpadnutí i s vrstvou malby, jak je nejmarkantněji vidět na scéně Obětování Izáka. Takto nanesená omítková vrstva neopadala však jen samovolně, ale pravděpodobně již v roce 1933, při otloukání pozdějších vápenných líček. Z barevných vrstev, které se dochovaly, lze usoudit, že kompozice maleb byla vytvořena podle předem připraveného kompozičního vzoru, do něhož byly barevně podloženy jednotlivé části maleb bez detailů. Kresebné, případně i barevné detaily (obličejů, vlasů, vousů, nohou, draperií a písma nápisů) nanášené ve druhé vrstvě, se dochovaly jen minimálně. Zcela ojediněle se zachovala jen kresba obličeje sv. Benedikta, což se dá vysvětlit tím, že byla provedena podle samostatné předlohy jinou rukou, jiným materiálem, nebo tím, že byla provedena celá v první vrstvě. Konstrukčně malba vychází z tzv. Malířské příručky z hory Athos. Jednotlivé rozměry 93

malíři odměřovali kružítkem a přenášeli je na stěnu. Jak bylo již výše uvedeno, spojení první vrstvy malby s vápenoomítkovým podkladem je nesrovnatelně lepší než první a druhé vrstvy malby mezi sebou. Je to vysvětlitelné buď použitím pojidla odlišného složení, nebo tím, že trvalá atmosférická vlhkost v interiéru opatské kaple působila rozdílně na pojidlo spodní a pojidlo vrchní barevné vrstvy. Zatímco spojení spodní skryté vrstvy s podkladem posílila, vrchní vrstvu spolupůsobením mrazu a vzduchu rozrušila, jak je patrné na minimálním zachování maleb na severní a východní stěně kaple, které jsou vlastně venkovním promrzajícím zdivem. Z použitých pigmentů se v barevných vrstvách jednoznačně nejlépe zachovala červenohnědá, pálená červená hlinka. Dále byly použity další zemité hlinky (okr, zeleň, čerň) a výjimečně, na šatech císaře Domiciána a rukávu Stacteovy matky, byl použit přírodní malachit nanesený a zachovalý v relativně silné vrstvě. Byl nanášen s jiným pojidlem než ostatní hlinité pigmenty. Mimo vápno s vápenným kaseinem byla podle rozborů, které však do dnešních dnů nebyly v úplnosti dokončeny, identifikována pryskyřice pravděpodobně z ovocných dřevin. Dnešní podoba maleb je totožná s jejich stavem před zalíčením, k němuž došlo pravděpodobně o několik staletí později. Vápenná líčka k malbě nepřilnula, poněvadž ji izolovala vrstva nečistoty, která zároveň umožnila její poměrně snadné sejmutí v roce 1932 a 1933. Snímání bylo v té době bohužel prováděno ostrými hranami kladívek, které se zasekávaly až do vlastní malby. Ke zmírnění těchto rušivých defektů byly potom jednotlivé plochy maleb jemně přelazurovány. Výskyt několika druhů tmelů a ojedinělých retuší a souvislá kaseinová vrstva fixáže nasvědčují tomu, že malby byly ošetřovány také později. Roku 1933 bylo použito ke zpevnění zpráškovatělé barevné vrstvy šelaku s malým přídavkem fermeže. Tento materiál dodnes nedegradoval a umožnil sejmutí vrstvy zkaleného kaseinu bez ohrožení původní malby. Na zelenavém pozadí postavy sv. Jana Evangelisty pod spodní páskou s nápisem v sousedství kamenné hlavice rohového sloupu v levé části západní stěny je stará vrstva přemalby související s druhotným nápisem. Tento druhotný, avšak nedlouho po vzniku maleb vzniklý nápis, byl nejdříve na tuto vrstvu napsán a teprve později vyryt podobně jako nápis při spodním lemu figurálního pásu pod postavou apoštola, při levém okraji jižní stěny. Pro rozlišení rozdílu mezi odstraňovanými vrstvami zakalení (vápenokaseinové fixáže s nečistotou včetně lazurních přemaleb) a odkrytým povrchem původní malby byly ve všech jednotlivých částech maleb provedeny pravoúhle ohraničené sondy, které se fotograficky dokumentovaly. Dalšími restaurátorskými úkony byly zpevňující fixáže zpráškovatělých vrstev malby, zvětralých omítek a injektáže od kamenného zdiva uvolněných omítkových vrstev zvláště ve východní pasáži jižní a severní části západní stěny. Vzhledem k tomu, že typická výrazná struktura povrchu spoluvytváří výraz malby samotné, bylo nutné odstranit celé množství tmelů, které nejenže přesahovaly velikost defektů, ale nerespektovaly zmíněnou strukturu povrchu omítky, čímž znehodnocovaly působení malby. Obnažených defektů bylo využito k hlubšímu průniku zpevňujících fixáží místně zvětralé omítky. Nové tmely prováděné při bočním osvětlení sledovaly výšku a nerovnosti původního povrchu. Tím, stejně jako následné retuše, sledovaly závěrečný úkol restaurátorských prací, zcelit a zklidnit silně porušenou původní plastickou a barevnou strukturu malby, aby tato mohla vlastními prostředky vyjádřit své vnitřní výtvarné sdělení autentickou mluvou. Všechny restaurátorské úkony, zvláště pak retuše, byly vedeny vědomím, že se jedná o malířské dílo, které (přes své stáří kolem 750 let a v důsledku toho fragmentálnosti zachování) má stále dostatek svých vlastních výtvarných i výrazových prostředků, aby zůstalo hodnotou mimořádného uměleckého a historického významu. Poněvadž vnímání celku je podmíněno stavem a mírou čitelnosti jeho detailů, bylo při restaurátorských pracích dbáno na to, aby byla malba ve všech svých detailech zčitelněna, samozřejmě při naprostém respektování autenticity díla a potlačení příliš rušivých defektů.

94

RESTAURÁTORSKÉ MATERIÁLY K odstranění vápenného zákalu a zvětralé zakalené vrstvy kaseinové fixáže byla podle potřeby použita chelatotvorná látka (sůl kyseliny etylendiaminotetraoctové). K fixáži a injektážím Paraloid B 72 (kopolymeretylmetakrylátu). Zaplnění větších kavern mezi omítkou a zdivem se provádělo Ledanem TA1 s přídavkem TL2. Zpevnění nesoudržných barevných vrstev, jež bylo nutné ještě dále ošetřit, Klucelem (hydroxipropylceluloza). K regeneraci sytosti barevných tónů zvýšením lomu světla pojidla bylo místně užito organokřemičitanů. Ke tmelení bylo použito vápenné omítky a k retuším Mowilithu 20 (polyvinilacetát) jako pojidla světle stálých pigmentů. DATOVÁNÍ MALEB Na základě získaných poznatků je zřejmé, že datování maleb odpovídá době jejich vzniku kolem roku 1250, jak o tom svědčí doklady vztahující se ke stavbě baziliky, písmo jednotlivých nápisů, slohové paralely v soudobých knižních iluminacích i přiřazení maleb, opět podle slohu, do období tzv. přechodného románsko-gotického. Toto období je sice charakterizováno ještě formálním rozčleněním maleb s kompaktně zobrazovanými figurami, avšak také již počínajícími se lámanými a cípatými draperiemi, rozbíjejícími plynulost obrysových linií postav, přičemž v případě třebíčských maleb je dominantní jejich rozevlátí. Originalita svatojanských maleb v evropském prostředí je dána jejich vznikem v době, kdy postupně vznikala Zlatá legenda, takže předlohy k jednotlivým vyobrazením a volbu následnosti jednotlivých scén malíři čerpali i z jiných, nám doposud neznámých zdrojů, podle jimi předem zhotovených předloh. Ani k monumentalitě, rozsáhlosti a originálnímu malířskému zpracování zatím neexistují přímé analogie. Snad nejbližšími paralelami k nim ve středoevropském prostoru jsou malby v kapli karneru sv. Michala ve štýrském Hartbergu a zprostředkovaně nástěnné malby ve farním kostele sv. Jiří ve štýrském Judenburgu, které odpovídají stejnému dobovému stylu, odlišují se však od srovnatelných děl raného lámaného slohu svou uzavřeností. Stylově jsou blízké i malířské výzdobě apsidy a vítězného oblouku kaple sv. Jiří v Bischofshofenu v Solnohradsku a nástěnné malbě filiálního kostela sv. Heleny ve Wieserbergu v Korutanech. V České republice se třebíčské malby dobově spojují s malbou Mučení světice, snad sv. Kateřiny, v závěru sakristie kostela Panny Marie pod řetězem v Praze a fragmenty maleb na pilířích kostela Panny Marie v Písku. ZÁVĚR Závěrem je možné konstatovat, že restaurátorské práce na figurálních částech cyklu pomohly zčitelnit a doslova rozšifrovat dochované malby natolik, že umožnily v nebývalé šíři rozpoznat originální výtvarnou koncepci školených středověkých klášterních malířů, její konkrétní řešení a interpretaci jednotlivých scén cyklu opravdu v dosud nebývalém rozsahu a přispěly významně k pochopení jejich ikonografie i ikonologie. Restaurátorské práce byly provedeny podle dnešních evropských měřítek s tím, že plně respektovaly autenticitu díla, chápaného v jeho komplexnosti, jako ojedinělé národní kulturní památky, chráněné UNESCO, avšak také uměleckého díla určité dějinné epochy s obrovským duchovním potenciálem, jež tak bylo uchováno pro další generace v probuzeném výtvarném pojetí původní malby. Vyprávěcí obrazový cyklus o životě a skutcích sv. Jana Evangelisty, autora Apokalypsy, k nám v návaznosti na poslání sv. Benedikta v intencích Starého i Nového zákona promlouvá svou duchovní silou, přetrvávající věky a vypovídá o propojenosti a podobnosti našich skutků a životů, o lásce v Kristu a jejím vítězství. Právě apoštol Jan uvádí ve svém prvním listu, že „Bůh je láska“ (4,9.16).

95

PRAMENY A LITERATURA Archivní prameny: Archiv Památkového ústavu v Brně Denní tisk: Stráž, 4. 8. 1932. Lidové listy, 12. 8. 1932. Národní osvobození, Praha, 20. 8. 1932, Kulturní hlídka, Nález fresek v Třebíčské basilice. Literatura: Bachmann, E. 1977: Vorromanische und romanisme Architektur in Böhmen in: Romanik in Böhmen, Mnichov. Bartušek, A. 1969: Umělecké památky Třebíče. Brno. Biedermann, G. 1994: Romanik in Kärnten. Klagenfurt. Doležel, F. nedatováno: Průvodce basilikou sv. Prokopa v Třebíči-zámku. Třebíč. Drobná, Z. 1941: Basilika sv. Prokopa v Třebíči. Praha. Dvořáková, K. – Sysel, F. 1999: Nástěnné malby v opatské kapli basiliky sv. Prokopa v Třebíči, Zprávy památkového ústavu v Brně, 3/1999, 22–35. Fillitz, H. 1998: Früh-und Hochmittelalter, Geschichte der bildende Kunst in Österreich. Wien. Fiala, F. 2003: Třebíč: Židovská čtvrť, bazilika sv. Prokopa: památky na seznamu UNESCO. Třebíč. Fišer, R. – Puchnar, F. 2003: Bazilika sv. Prokopa (Třebíč, Česko). Brno. Fišer, R. – Heřman, P. 2009: Bazilika sv. Prokopa Židovská čtvrť a hřbitov v Třebíči. Praha. Frodl, W. 1942: Die romanische Wandmalerei in Kärnten. Klagenfurt. Frodl, W. – Kraft, E. 1954: Das Margaretenfenster in Aradagger, Studien zur österrechischen Malerei in der 1. Hälfte des 13. Jahrhunderts, Wiener Jahrbuch für Kunsgeschichte 16, 9–46. Grabner, E. 1979: Zur Ikonographie der Hartberger Karnerfresken, Zeitschrift des Historischen Vereines für Steiermark 70, 133–141. Graus, J. 1902: Romanische Wandmalereien zu Pürgg und Hartberg, Mittheilungen der k. k. central Commission für Erforschung und Erhaltung der Kunst- und historischen Denkmale 28, 78–88. Hlaváčková, H. 1993: Wandgemälde in der ehemaligen Abstkapelle in Třebíč (Trebitsch), Umění XLI, 194–198. Hoppe Demus, O. T. 1953: Die Wandmalereien der Georgskapelle in Bischfshofen, Österreichische Zeitschrift für Kuns und Denkmalpflege 7, 89–95. Kemp, W. 1994: Christliche Kunst. Ihre Anfänge. Ihre Strukturen. München. Koch, W. 1969: Paläographie der Inschriften österreichischer Fresken bis 1350, Mitteilungen des Instituts für österreichische Geschichtsforschung 77, 1–42. Walter, S. 1978: Die Fresken im Hartberger Karner, Zeitschrift des Historischen Vereines für Steiermark 69, 185–238. Krása, J. 1982: Umění doby posledních Přemyslovců. Praha. Kudělka, Z. 1984: Románská architektura na Moravě, in: Dějiny českého výtvarného umění I/1, Praha. Kuthan, J. 1982: Umění posledních Přemyslovců. Praha. Kuthan, J. 1983: Počátky a rozmach gotické architektury v Čechách. Praha. Mašín, J. 1956: Románská nástěnná malba v Čechách a na Moravě. Praha. Kuthan, J. 1991: Zakladatelské dílo Přemysla Otakara II. v Rakousku a Štýrsku. Praha. Lanc, E. 1979: Die mittelalterichen Wandmalereien in der Steiermark, Corpus der mittelalterlichen Wandmalereien II, Wien. Lanc, E. 1989: Die spätromanischen Wandmalereien, in: Pfarkirche St. Georgen ob Judenburg, Geschichte, bau, Innenausstattung, Pomanische Wandmalereien, St. Georgen ob Judenburg, 45–108. 96

Lanc, E. 1991: Die spätromanischen Wandmalereien in St. Georgen ob HJudenburg. Zum ikonographischen Programm der Gewölbedekoration, Österreichsche Zeitschrift für Kuns und Denkmalpflege 45, 1–13. Lefnerová, L. 1972: Třebíčská basilika. Brno. Mašín, J. 1977: Malerei und Plastik der Romanik in Böhmen. Mnichov. Mašín, J. 1984: Románské malířství in: Dějiny českého výtvarného umění I/1, Praha. Pavel, J. 1947: Dějiny našeho umění. Praha. Pešina, J. 1958: Gotická nástěnná malba v zemích českých, Praha. Prodělal, F. 1997: Třebíč: bazilika sv. Prokopa. Třebíč. Roháček, J. 1993: Zu den Inschriften, Umění 3–4, XLI, 196–197. Smolak, K. 1991: Die Bleischrift der Ecclesia-Alegorie in der Pfarkirche St. Georgen ob Judenburg, Österreichische Zeitschift für Kuns und Denkmalpfelge 45, 13–15. Steppan, T. 2009: Die spätromanischen Wandmalereien von Sankt Helena am Wieserberg. Dellach. Třeštík, D – Merhautová, A. 1984: Románské umění v Čechách a na Moravě, Praha. De Voragine, J. 1890: Legenda aurea vulgo Historia Lombardica dicta, Johannse apostolus et evangelista. Wroclav. Walter, S. 1979: Die Fresken im Hartberger Karner, Zeitschrift des Historischen Vereines für Steiermark 70, 143–150. Wenzel, A. 1929: Die Baugeschichte der Klosterkirche zu Trebitsch. Marburger Jahrbuch für Kunstwischenschaft V. Marburg. Žamberský, A. – Uhlíř, J. 1995: Bazilika bývalého opatství benediktinů v Třebíči. Třebíč. SUMMARY The text deals with the Romanesque-gothic cycle of mural paintings in the abbot’s chapple of St. Procopius’ basilica in Třebíč, which is a monument on the list of the world heritage UNESCO, from the perspective of art history, including the last exploration of the paintings and their restoration and conservation. The cycle of mural paintings depicts the events in the life of one of the disciples – St. John the Evagelist in sequence to the biblical story about Abraham and Isaac from the Old Testament that is a presage to the Christ´s life and martyrdom for the redemption of man in connection with the life of St. Benedict. Academic painter Jan Janša started with restoration of the paintings after its discovery. Janša finished with uncovering of the paintings and restored them in 1933. Academic painter and conservator František Sysel started with renovations of figural parts of the paintings in 1991. Restoration works were proceeding until 1998 and a festive opening of the chapel with renovated paintings took place on September 10, 1999.

Autor: PhDr. Kateřina Dvořáková expert, historik umění Absolonova 73, Brno, 624 00 email: [email protected] tel.: 606 755 647 97

 

NA KONÍČKA SI VYSKOČÍM… O DROBNÉ STŘEDOVĚKÉ PLASTICE KONÍČKŮ S JEZDCEM Z MORAVY ON THE SMALL MEDIEVAL SCULPTURE OF HORSES WITH RIDERS IN MORAVIA Zdeňka Měchurová Anotace: Koníček s jezdcem je jedním ze základních typů drobné keramické plastiky. V rámci typologie sledujeme barvu, hmotu, glazuru, způsoby výzdoby, umístění, funkce otvoru a z toho vyplývající geografické, chronologické a funkční zařazení. V kolekci drobné středověké plastiky koníčka a jezdce z Moravy lze vypozorovat standartní typy objevující se v celé střední Evropě, zejména v německém (bavorském, saském, rakouském) a slezském (polském) prostředí. Tato středoevropská uniformita svědčí o jednotném dobovém cítění i dobré úrovni obchodu ve vrcholném středověku. Klíčová slova: středověk, keramika, drobná hrnčířská plastika – figurky koníčků s jezdcem. Abstract: A horse with a rider is one of the basic types of small ceramic sculpture. In the framework of typology we trace colour, matter, glaze, way of decoration, placement, function of an opening and geographical, chronological and functional classification. In the collection of small medieval sculpture of a horse with rider from Moravia we can find standard types appearing in the whole Middle Europe, especially in the German (Bavarian, Saxon, Austrian) and Silesian (Polish) environment, can be traced in the collection. Such Middle-European uniformity gives evidence of uniform contemporaneous sentiment and of a good level of trade in the high Middle Ages. Key words: the Middle Ages, ceramic, small pottery sculpture – statuettes of horses with riders. ÚVOD Příjemným zpestřením při probírání početného keramického (většinou střepového) materiálu ze středověkých lokalit bývá nález drobné hrnčířské plastiky. Podle ztvárněné předlohy ji lze dělit do tří skupin: plastiku figurální lidskou zastupují různé druhy panenek, madonek, „mníšků“, plastiku zvířecí pak přestavují zejména koníčci; spojením obou vzniká plastika jezdecká. Předmětem našeho studia bude posledně jmenovaný případ. Určit funkci těchto figurek se pokoušela již od počátku minulého století řada evropských, zejména však německých badatelů. Jedním z takových průkopníků v této oblasti byl K. Gröber (1928), jenž se ve své shrnující uměleckohistorické monografii zabývá pochopitelně hlavně mladšími dějinnými úseky. Jezdeckými figurkami z území Slezska se zaobírala E. Schmidtová (1934). V tomto období upoutaly pozornost podobné nálezy z našeho území (Blekta 1934; Hetfleisch 1930; 1931; J. Skutil 1936; 1937). Ve válečném a poválečném období převzali štafetu etnografové (Liška 1943; Melniková-Papoušková 1948; Šourek 1942; Hercík 1951). O komplexní zhodnocení plastiky koníčka za využití dostupných datovacích možností se pak pokusil historik V. Burian (1962). V dalším desetiletí jsme se dočkali takového zpracování figurek koníčků z Rakouska od S. Felgenhauerové (1974), která se opírala i o Burianova zjištění. S rozvojem archeologické památkové péče a počtem záchranných výzkumů městských jader zejména v Německu narůstá od osmdesátých let též počet těchto nálezů (srv. Denkmalpflege 1985, Waterstradt 1986). Nejdůkladnější analýzu (a to nejen na území Saska) ovšem provedla až V. Hoffmannová (1996). Podle jejích závěrů se zdá zřejmé, 99

že jde v prvé řadě o hračku (Hoffmann 1996, 136). Informace o hrách a hračkách se v dobových písemných a ikonografických pramenech objevují jen vzácně, tím důležitější je její shrnutí všech archeologických dokladů, které by mohly souviset s hrou a hraním nejen dětí, ale i dospělých. V úvodu se navíc podrobně zabývá přehledem bádání (tam viz citace další, především německé literatury k tématu), a poskytuje tak množství archeologických a zejména uměleckohistorických, ikonografických pramenů. Na tomto základě uvažuje o postavení dítěte, hry i hračky ve středověku z filosofického, historického i psychologického hlediska. O její propracované typologické schéma se budeme v následujících kapitolách opírat. ROZBOR NÁLEZŮ Hned v začátku je třeba říci, že jen velmi málo tohoto značně tvarově členitého keramického zboží se zachovalo nepoškozeno. Už archeologický způsob uložení v zemi odporuje dobrému stavu jeho zachování. Okrajové a vyčnívající části figurek, tedy ruce, nohy a hlava zvířecí i lidská, se vyskytují výjimečně, někdy zase jako samostatné zlomky, takže o tvaru jim příslušejícího těla se lze jen dohadovat. Jsou případy, že plastika je tak poškozena a jsou pochyby o tom, co původně představovala. Proto se budeme při řazení k variantám a typům pohybovat vždy víceméně jen v rovině pravděpodobnosti. Podle naší potřeby vybereme z třídění V. Hoffmannové ty skupiny jezdecké plastiky, které jsou na Moravě zastoupeny. Jde o široce pojaté vzhledové kategorie, které se řídí způsobem výroby a umístěním otvoru, ale nečiní si nárok být časově vymezenými celky. Umístění otvoru a způsob výroby jsou kritéria v podstatě nadčasová, chronologicky necitlivá a pro datování jednotlivých kusů téměř bez důležitosti. Jezdec na koni s otvorem v hrudi existuje z Moravy pouze v jediném případě, a to z Uherského Hradiště (SF 15130, obr. 1 – viz barevná příloha). Je s podivem, že pro tento typ nemá V. Hoffmannová samostatnou kategorii. Bezpochyby jde o turnajovou hračku. Nejisté je místo nálezu, které je dle mého zjištění i údajů v muzejní dokumentaci udáno jako Uherské Hradiště, starý fond. V. Burian (1962, 305) na základě výpovědi muzejního pracovníka K. Hanáka upřesňuje, že figurka byla vybagrována z řeky Moravy u Uherského Hradiště. Naproti tomu E. Hercík (1951, 38) označuje jako místo nálezu Velkou nad Veličkou. Plastika je vyrobena z jemné bělavé kaolinové hmoty bez glazury, hlava jezdce chybí a jeho ruce i nohy jsou opatřeny obdélníčkovitým radélkem. Koňská šíje je mohutně klenutá, což V. Burian (1962, 305) považuje za šíji španělskou vedoucí podle něho k pozdnímu datování do 16. století. Ručně modelovaní keramičtí koníčci s jezdcem (jezdecké plastiky na koni) bez otvoru jsou na Moravě velmi častí. Na první pohled nás zaujme kvalita a barva hmoty. Převážná většina veškeré drobné hrnčířské plastiky je vyrobena z jemně plavené hmoty bělavé barvy. U ič. 72379 z domu č. 27 z Konůvek (obr. 2 – viz barevná příloha, Měchurová 1988, 72, tab. III:4, IV:8) je zřejmé její nedbale zručné vyhotovení několika stisky prstů z válečku dobře zpracované hlíny. K této podskupině lze zařadit též exemplář z Olomouce-Pekařské ul. 3, 5, 7 (obr. 3 – viz barevná příloha). Bělavá hmota je charakteristická pro torzo jezdecké figurky z Kroměříže-Vodní ul., s odlomenou hlavou i rukama (obr. 4 – viz barevná příloha). Stejně jednoduché je torzo jezdecké plastiky z Brna-Josefské ul. (obr. 5 – viz barevná příloha) jen s naznačeným trupem jezdce, ale ruce i hlava a rovněž koňská hlava chybí. Narozdíl od výše jmenovaných je ovšem glazovaná žlutozelenou glazurou. Pozornost však upoutají v prvé řadě exempláře s odlišnou, tedy středně i hrubší zrnitou hmotou. Snad nejmarkantněji se odlišují oba nálezy z Landeka u Ostravy (obr. 6, 7 – viz barevná příloha; Měchurová 1994, 620 – Abb. 1:2, 3, 621 – Abb. 2:2,3). Celé provedení je velmi rustikální až primitivně neumělé, z běžné hrnčířské keramické hmoty s příměsí písku, celistvější kus má dokonce povrch kovově lesklý. Ačkoli na našem území je taková plastika bez 100

analogií, stejně neumělé provedení lze spatřovat na figurce z Míšně-Nového trhu datované do 14. stol. (Hoffmann 1996, 175, obr. 34). Podobně je tomu u koníčka s jezdcem inv. č. SF 15129 buď vybagrované z řeky u Uherského Hradiště, či z Velké nad Veličkou (obr. 8 – viz barevná příloha). Kolem místa nálezu panují stejné nejasnosti jako v případě jezdecké plastiky s otvorem inv.č. SF 15130. Špatný stav zachování figurky by nasvědčoval první hypotéze o místě nálezu, jezdci chybí hlava, povrch je silně ohlazený, jakoby omletý, žlutozelená glazura na středně zrnité cihlové hmotě téměř otřelá. Typově velmi podobný jezdec na koni pochází z Uničova – zemnice č. 10, objevené pod bývalým klášterním kostelem (Michna 1980, 175 – obr. 13:1), je však ještě více poškozen (chybí nejen hlava jezdce, ale i část hlavy a nohou koně). Jeho hmota je ovšem jemná šedobílá s černým jádrem a oprýskanou žlutohnědou polevou. Připomíná hmotu červeně malovaného zboží, které se v okolí rovněž nalezlo. Tento kus je dobře datován nálezovou situací, pochází z objektu existujícího po r. 1213 a zaniklého ve 2. polovině 13. století (Michna 1980, 168–169). Pokud lze uhodnout z načrtnuté kresby V. Buriana (1962, 305, 307 – obr. 23) a opřít se o jeho lakonickou zmínku v textu, třetím naprosto věrným, ale nepolévaným kusem je koníček s jezdcem již velmi starého data nálezu z Mladče. E. Schmidtová (1934, 283, 286 – Abb. 6) uvádí z oblasti Slezska úplně stejnou jezdeckou plastiku olivově zeleně glazovanou, nalezenou už r. 1933 v hloubce 2,5 m při kanalizačních pracích v Ratiboři (Ratiborz-Ostróg). Odkazuje na podobné exempláře ve Štrasburku, což by ji řadilo do období krátce po r. 1300 (Schmidt 1934, 287). Toto datování se tedy nevymyká ani časovému určení našich moravských exemplářů. Mezi ručně modelované keramické jezdecké plastiky bez koně lze zařadit všechny fragmenty lidských figurek, jejichž dolní část těla je tvořena většinou dvěma pahýly, zbytky rozkročených nohou. Někdy tvar trupu dole není jasný. Ruce bývají vzdáleny od těla, nebo se upínají k šíji koně. Velmi často se tyto figurky nacházejí ve zlomcích, s odlomenýma rukama či hlavou. Z šedé zrnité hmoty je vyroben tzv. kentaur z Olomouce-Denisovy ul. (obr. 9 – viz barevná příloha; Informační zpravodaj 1984; Bláha 2001, 133, obr. 166). Toto označení, užívané autorem výzkumu P. Michnou, však úplně typologicky neodpovídá představě bájné bytosti kentaura, jak ji uvádí do literatury V. Hoffmannová (1996, 168–169, katNr. 6, 7, 13, Abb. 23) na základě pozdně středověkých nálezů z lokality Brandis v Sasku. V olomouckém případě by ve srovnání s jejím pojetím kentaura šlo spíš o jezdce (snad šaška, skřítka, kejklíře s kápí na hlavě) posazovaného do křeslovitého sedla samostatných koníčků. Atributy jezdce by splňovala rovněž figurka ze Smilova hradu (obr. 10 – viz barevná příloha) a nový nález z Opavy-Pekařské ul. (obr. 11 – viz barevná příloha). Exemplář ze Smilova hradu je zajímavý tím, že jako jediný má v dolní části jasné naznačení oddělených nohou pro nasednutí do křeslovitého sedla navíc s rýhováním v místě stehna, snad naznačením pláště či vůbec oděvu, ale také pro lepší „usazení“ do sedla. Také další výzdobou je výjimečný. Patří totiž evidentně do okruhu tzv. červeně malovaného zboží, neboť nese zcela jasné stopy malování rezavou hlinkou v podobě krátkých tahů štětce na kápi, čele, pod krkem (snad opět naznačení oděvu) a boční části trupu. Datování V. Buriana do druhé poloviny 14. století podle žlutě glazované analogie E. Schmidtové (1934) ze slezského Striegau (Strzyzów) a to ještě na základě stejného rýhování na stehnech (kalhoty?) je velmi rámcové. Keramické jezdecké plastiky na koni částečně modelované pomocí formy zahrnují v moravském souboru jen zlomky. Forma byla zřejmě často používána speciálně pro vytvarování obličeje. Přesto lze vysledovat dva druhy: jednak sem patří fragmenty figurek jezdců s vystouplýma kruhovýma očima a odulými rty, tzv. obličejové masky snad bájných bytostí kentaurů, jak je specifikuje V. Hoffmannová (142, 168–170). Tyto stejně tvarované obličeje byly pravděpodobně vtisknuty do jednodílné (jednostranné) formy a teprve potom nalepeny (přimáznuty) na pahýl keramické figurky, která už měla trup, krk a zřejmě i zadní část 101

hlavy zatím bez tváře. Často se totiž v materiálu nacházejí právě tyto „obličejové slupky“, např. v saském prostředí opět z lokality Brandýs-Bahnhofstr. 18 pochází hned pět kusů (Hoffmann (168, KatNr. 9–12, 170, Abb. 24)). Přesná analogie z šedobílé jemně plavené hmoty bez glazury pochází z hradu Obřan (obr. 12 – viz barevná příloha; Měchurová 1988, 72, tab. I:1), bohužel bez jakýchkoli nálezových okolností. Naopak obličej jezdecké postavy s rozkročenýma nohama z Olomouce-Pekařské ul. (obr. 15 – viz barevná příloha) je tak setřený, že by ho bylo možno považovat za „odloupnutý“ pahýl. Technologii těchto „masek“ bude věnována samostatná studie. Navzájem podobný výraz kruhových očí, širokého nosu a masivních rtů mají figurky z Olomouce-Michalského kopce (Sedláčková 1999, 108, 173, obr. 82:12) a Lukova (dle informace J. Langové), ale vlasy tvoří rám obličeje jako u první varianty. Analogii lze spatřovat v kompletní figurce jezdce z Kutné Hory (Melniková-Papoušková 1948, nečísl. tab. 2), u níž je pokrývka hlavy na vrchu opatřena jakoby velikou bambulí (stejně jako na olomouckém exempláři). Prvek kruhových očí, velkého nosu i rtů se vyskytuje též na samostatných lidských plastikách „mníšků?“ ze Mstěnic a ze staré sbírky A. Gottwalda v MZM (Měchurová 1988, 75, tab. III:1, II:5). Zdá se tedy, že tyto obličejové masky byly využívány víceúčelově i pro plastiky jiného tvaru a významu. Snad nejstarším nálezem tohoto druhu je tzv. mladečský jezdec (obr. 18; Hetfleisch 1931, Abb. 14; Burian 1962, 305, 306, obr. 11), který se stal předmětem badatelské diskuse už ve třicátých letech 20. stol. (Skutil 1936, 74). Podle sedelní čabraky provedené otiskem mřížkovaného radélka (ostatně stejné má kentaur z Olomouce-Denisovy ul.) ho V. Burian (1962, 305) datuje do 14. až poč. 15. století. Velmi zajímavou analogií ovšem je téměř současná neglazovaná lidová figurka ze Slovenska, kterou prezentuje N. MelnikováPapoušková (1948, nečíslovaná fototab. vzadu). Postava jezdce má nejen stejné obličejové rysy (kruhové oči, široká nalepená ústa a plochý nos), ale i vlasové kudrlinky a špičatou čepici zdobenou bílým malováním. K sedlu je přilepena rýhovaným „šosem“, jak bývá zvykem i u středověkých figurek. Zdá se tedy, že tradice těchto prvků je velmi starobylá. A pokud se techniky týče, jde o jedno z nemnoha možných provedení. Druhý případ formy má jemnější rysy obličeje s malým nosíkem i rty a věncem vlasů kolem vzadu se do špičky zvedající kapuce. Sem by patřila plastika muže z Brna-Velkého Špalíčku (obr. 14 – viz barevná příloha) a z Kroměříže-Velkého nám. (obr. 15 – viz barevná příloha). Hmota je cihlová s hnědočervenou glazurou na povrchu a jejich datování ukazuje na konec 13. a první polovinu 14. stol. Jako jezdce pojmenovává i stejně datuje podobnou ovšem neglazovanou figurku ze Zhořelce (Görlitz-Neißstr. 30) V. Hoffmannová (1996, 176, KatNr. 37, Abb. 37). Zajímavou analogii poskytuje zlomek lidské figurky z Újezda u Tišnova (obr. 16 – viz barevná příloha, Nekuda – Unger 1981, 298, obr. 247), který má stejně jemně tvarovaný obličej (ovšem naprosto setřelý), lem vlasů kolem tváře a jakousi špičatou kapuci na hlavě. Původně byla považována za plastiku ženskou (Měchurová 1988, 74). Ze zřejmě rozpřažených rukou zbyl pouze jeden pahýl a způsob ukončení plastiky dole je nejasný. Také materiál je velmi odlišný – středně zrnitá šedobéžová silně písková keramická hmota bez náznaku původního glazování, povrch působí doslova „omletým“ dojmem. Rovněž jezdecká plastika z brněnského Velkého Špalíčku (obr. 17 – viz barevná příloha) má jemnější obličej, ale jinak provedením i jemně plavenou hmotou bez glazury odpovídá první variantě. ZPŮSOBY ZDOBENÍ Snad nejpozoruhodnějším typem výzdoby jsou pruhy červeného malování; tak je zdobena neglazovaná plastika jezdce ze Smilova hradu u Prostějova (obr. 10 – viz barevná příloha), který má tímto způsobem znázorněn oděv. U těchto starých nálezů je datování nálezovými okolnostmi méně přesné, ale jak autor nálezu J. Blekta (1934, 13), tak V. Burian (1962, 303) se přiklánějí ke druhé polovině 14. stol. Mřížkování (mřížkované radélko či kolek), známé z keramické produkce nádob, lze pozorovat na bocích sedla či lemu oděvu jezdce (Mladeč a Olomouc-Denisova ul.) a považuje se za znak 14. století. 102

Lopatovité ruce jsou poměrně častý způsob pevného přilepení či „přimáznutí“ paží jezdce na šíji koně. Většinou ulpí na tomto místě, i když jezdec už zachován není. Rýhování či radélko na přilepené placce ještě fixuje způsob uchycení. Charakteristické jsou případy z Uherského Hradiště (obr. 1 – viz barevná příloha), analogie lze najít na exemplářích z Kutné Hory či Slezska (Burian 1962, 306–307, např. obr. 6, 17, 34). Kruhové oči a odulá ústa bývají časté u tzv. kentaurů, ale i samostatných jezdců bez koně. Dokonce se objevují i u lidské figurální plastiky (např. Mstěnice či Újezd u Hrotovic (Měchurová 1988, 74–75, tab. III:1, V:6, II:5, V:3). Zdá se, že půjde spíše než o chronologický jev o technologické provedení výrazných obličejových rysů, např. způsobem nálepu, užívané dokonce i v současném lidovém umění (viz Melniková-Papoušková 1948, nečíslovaná fototab. vzadu). BARVA, HMOTA, GLAZURA Barva souvisí s kvalitou a jemností hmoty a dá se říci, že s přibývající zrnitostí barva tmavne. Většinou je tedy bělavá, žlutobílá, výjimečně cihlová. V již zmiňovaných případech je barva středně zrnité hmoty šedá či šedobéžová. Glazura pak bývá hnědočervená či hnědožlutá, tehdy jde o polevu chemického složení železitého (např. Uničov, dle konzultace s hrnčířem a restaurátorem J. Smutným), nebo žlutozelená až zelená (např. Smilův hrad, Brno-Josefská ul., což znamená přítomnost mědi v chemickém vzorci glazury). Hmota převládá jemná až jemně plavená (kaolinová), v německy mluvících zemích nazývaná Pfeiffenton, tedy hmota užívaná na výrobu dýmek, jež je dominantní na neglazovaných exemplářích. Takové výrobky produkovaly některé německé dílny, a to nejen v Porýní, ale např. i v Sasku. Archeologický výzkum odkryl střediska výroby v Zittau (Žitava) a Zwickau (Hoffmann 1996, 162). Zboží se určitě rozváželo a prodávalo na městských jarmarcích. Středně zrnitý písčitý vpravdě hrnčířský materiál se objevuje v podstatě výjimečně na již zmíněných kusech. Tady se nabízí představa, že by mohlo jít o výrobky místních hrnčířů snad ve snaze napodobit dovážené vzory. PROSTŘEDÍ, CHRONOLOGIE, FUNKCE Jako u drobné hrnčířské plastiky obecně i nejvíce těchto jezdeckých figurek pochází z prostředí městských jader (Brno, Olomouc, Opava, Ostrava, Kroměříž, Uherské Hradiště, Jihlava). Je to pochopitelné, neboť nejenom že zde probíhá největší archeologická aktivita, ale i ve středověku byla městská prostranství místem pro trhy a jarmarky, kde kvetl obchod i s těmito předměty. Často se však objevují na šlechtických sídlech (Obřany, Smilův hrad, Újezd u Tišnova, Landek) a vcelku překvapivý je jejich výskyt na zaniklých vsích, např. v usedlosti č. 27 v Konůvkách. Tento případ je ovšem poněkud výjimečný, protože Konůvky zřejmě byly nejen zemědělským zázemím, ale i významnou zastávkou (snad i s hostincem) na formanské cestě k uherským brodům na řece Moravě (Měchurová 1997, 150–152), kde se už taky dalo obchodovat s prováženým zbožím. Význam této kolekce pro datování zčásti tkví v tom, že lze porovnat nově objevené nálezy (byť často zlomky) nebo nálezy ze záchranných výzkumů městských jader s dobrou možností datování se staršími dobře zachovanými, tedy výraznými exempláři, které ovšem jsou většinou nálezy ojedinělými. Do staršího horizontu se určitě řadí i figurky s červeným malováním (Smilův hrad). Z doposud provedeného rozboru se zdá, že figurky z jemně plavené kaolinové hmoty bez glazury tvoří nejmladší skupinu objevující se od první poloviny 14. a zasahující hluboko do 15. století. Pokud se užití týče, stále jsou brány v úvahu dvě možné interpretace – jako dětská (?) hračka, nebo předmět náboženského charakteru, votivní soška. Tuto letitou disharmonii moudře vyřešila V. Hoffmannová (1996, 133), která nevylučuje ani jednu z těchto funkcí; děti (a často i dospělí) užívaly figurek pro představení dějů, pro hru jako divadlo (Fiktionspiele), hrály s nimi často viděné a slyšené příběhy, jež měly většinou náboženský obsah – pašije, biblické výjevy 103

apod. Zde je možné hledat i původ vánočních betlémů. Jindy ovšem hry navozovaly světské situace, jimž lidé rádi přihlíželi. Takovým byl jistě pro obyčejného člověka středověku rytířský turnaj a postava jeho hrdiny – rytíře na koni byla jeho vzorem po všech stránkách. Představoval symbol odvahy, tělesné zdatnosti, ale i rytířských ctností. Novodobou moderní paralelu můžeme vidět v dnešní stolní hře – stolním fotbalu a v oblíbenosti sportovců jako současných hrdinů. ZÁVĚR Přes značnou různotvarost a pestrost lze v souboru drobné středověké plastiky koníčka a jezdce vypozorovat standartní typy objevující se v celé střední Evropě, zejména v německém (bavorském, saském, rakouském) a slezském (polském) prostředí. Tato středoevropská uniformita svědčí o jednotném dobovém cítění i dobré úrovni obchodu ve vrcholném středověku. V regionálním měřítku to byli jistě samotní hrnčíři, kteří své výrobky vystavovali a prodávali na místních trzích. Kupci s formany na cestách za obchodem zprostředkovávali po jarmarcích a výročních trzích v rozvíjejících se městech kontakt zboží mezi vzdálenějšími končinami. Další dobře časově zařazené nálezy z archeologických výzkumů těchto městských jader jistě opět prohloubí pohled i do této zajímavé sféry hmotné kultury. PODĚKOVÁNÍ Příspěvek byl zpracován v rámci institucionálního záměru MK ČR pro Moravské zemské muzeum identifikační kód MK 0009486202. LITERATURA Bláha, J. 2001: Slovanská a středověká Olomouc v archeologických pramenech – Slavic and Medieval Olomouc in Archaeological Sources, in: Bém, M., – Bláha, J. – Kalábek, M. – Kouřil, P. – Peška, J. – Procházková, P. – Šabatová, K., – Vitula, P.: Archeologické zrcadlení, Olomouc, 121–151. Burian, V. 1962: K typologii a datování lidové keramické plastiky (koníčka), Československá etnografie 10, 301–307. Blekta, J. 1934: Smilovo hradisko a Starý Plumlov, Ročenka Národopisného průmyslového muzea města Prostějova a Hané, XI, Prostějov, 9–31. Blekta, J. 1937a: Smilovo hradisko. Doplněk k čl. z roč. XI. r. 1934, Ročenka Národopisného průmyslového muzea města Prostějova a Hané, XIV, Prostějov, 93–95. Blekta, J. 1937b: Středověké figurky jezdců, Ročenka Národopisného průmyslového muzea města Prostějova a Hané XIV, Prostějov, 97–98. Denkmalpflege 1985: Denkmalpflege in Baden-Württemberg, Nachrichtenblatt des Landesdenkmalamtes, 14/4, Stuttgart. Felgenhauer, S. 1974: Tönerne Spielzeugpferdchen des Mittelalters in Österreich, Jahrbuch des Oberösterreichischen Musealvereines, 119, I. Abhandlungen, 39–52. Gröber, K. 1928: Kinderspielzeug aus alter Zeit. Eine Geschichte des Spielzeugs. Berlin. Hercík, E. 1951: Československé lidové hračky. Praha. Hetfleisch, E. 1931: Fundübersicht des nordwestlichen Schlesiens, in: Altvater, Festschrift zur 50-Jahrfeier des Sudentengebirgsvereines. Freiwaldau, 268–279, Abb. 14. Hoffmann, V. 1996: Allerlay kurtzweil – Mittelalterliche und frühneuzeitliche Spielzeugfunde aus Sachsen. Arbeits- und Forschungsberichte zur sächsischen Bodenkmalpflege, Band 38, Landesamt für Archäologie Dresden, 127–200. Informační zpravodaj 1984: Informační zpravodaj členů Sm. pobočky Čs. spol. archeologické při ČSAV, prosinec 1984, vnitřní strana zadní obálky. Liška, A. 1943: Hrnčířské a kamnářské památky v muzeu hlavního města Prahy, Zprávy České keramické společnosti, XX, 1–23. Melniková-Papoušková, N. 1948: Lidové hračky. Praha. 104

Měchurová, Z. 1988a: Drobná středověká plastika ve sbírkách Moravského muzea v Brně – Mittelalterliche Kleinplastik in den Sammlungen des Mährischen Landesmuseums in Brünn, Časopis Moravského muzea LXXIII, sci. soc., 71–78. Měchurová, Z. 1988b: Drobná středověká plastika ze zaniklé středověké osady Konůvky (okr. Vyškov) – Mittelalterliche Kleinplastik aus der mittelalterlichen Ortswüstung Konůvky (Bez. Vyškov), Vlastivědný věstník moravský XL/1, 76–79. Měchurová, Z. 1994: Funde der kleinen mittelalterlichen Plastik auf dem Gebiet tschechischen Schlesiens – Nálezy drobné středověké plastiky na území českého Slezska, Archeologické rozhledy XLVI/4, 618–626. Měchurová, Z. 2009: Drobná středověká plastika koníčka na Moravě. Úvahy a postřehy. – Mittelaterliche Kleinplastiken von Pferdchen in Mähren. Überlegungen und Beobachtungen.  Archaeologia historica 34, 173–187. Měchurová, Z. 2010: Středověký svět dětí a her v archeologických pramenech – Die mittelalterliche Welt der Kinder und Spiele in archäologischen Quellen. Archaeologia historica 35, 95–107. Michna, P. 1980: Dvě sídlištní stavby z počátku lokačního období Uničova. Příspěvek do diskuze k otázce zemnic ve městech a vesnicích 13. století – Zwei Siedlungsbauten aus den Anfängen der Lokationsperiode der Geschichte von Uničov in der Gegend von Olomouc (Zur Diskussion über die Frage der Grubenhäuser in Städten und Dörfern des 13. Jahrhunderts). Moravec, Z. 2007: Tvář středověké Ostravy. Ostrava. Nekuda, V. – Reichertová, K. 1968: Středověká keramika v Čechách a na Moravě – Mittelalterliche Keramik in Böhmen und Mähren. Brno. Sága moravských Přemyslovců 2006: Sága moravských Přemyslovců. Život na Moravě od XI. do počátku XIV. století – Die Saga der mährischen Přemysliden. Das Leben in Mähren vom 11. Bis zum Anfang des 14. Jahrhunderts. Sborník a katalog výstavy pořádané Vlastivědným muzeem v Olomouci a muzeem města Brna k 700. výročí tragické smrti Václava III., posledního českého krále z dynastie Přemyslovců. Olomouc–Brno. Schmidt, E. 1934: Mittelalterliche Spielzeugpferdchen und Tonreiter, in: Altschlesien, Band 4, Breslau, 282–319. Sedláčková, H. 1999: Přehled výsledků a soubor drobných plastik ze záchranného archeologického výzkumu v Olomouci, Hrnčířské ulici. Památkový ústav v Olomouci 1998. Výroční zpráva. Olomouc. Sedláčková, L. – Zůbek, A. 2008: Nálezová zpráva o provedení záchranného archeologického výzkumu při stavbě „PALACE CD“, parc. č. 272/19, 272/20 a č. 637/1, k. ú. Brno-město. Brno (okr. Brno-město), Přehled výzkumů 49, 356–393. Skutil, J. 1936: Nové paleolitické nálezy v Mladči u Litovle, Ročenka Městského muzea v Litovli, 60–75. Skutil, J. 1937: Ještě jedenkráte k tzv. „mladečskému jezdci“, Ročenka Městského muzea v Litovli, 159–160. Šourek, K. 1942: Lidové umění v Čechách a na Moravě. Praha. Waterstradt, E. 1987: Kinderspielzeug im Mittelalter, in: Ausgrabungen in Minden. Münster, 147–154. SUMMARY A collection of small ceramic sculptures (not only in Moravia) is relatively very multifarious. According to the interpreted model it can be divided into three groups – the human figural sculpture is represented by various kinds of dolls, little madonnas and little monks, animal sculpture mainly consists of horses. Combination of the two creates equestrian sculpture. The last mentioned type is the object of our interest. From the very start of the 20th century, various European researchers, above all historians and scholars of fine art, have given their interest to the issue. In the area of Silesia E. Schmidt 105

(1934) devoted to the finds of ceramic horses. Historian V. Burian (1962) attempted to assess the sculpture of horses globally with using of available dating possibilities. In the following decade we experienced similar elaboration of the horse statuettes from Austria thanks to S. Felgenhauer (1974). The most detailed analysis (not only in the area of Saxony), however, implemented only V. Hoffmann (1996). She summarises all archaeological finds, which could be related to the game and playing not only of children, but also of adults. Equestrian sculpture is hardly ever found undamaged. The very archaeological way of discovering contradicts the possibility of a well-conservation. Usually the peripheral protuberant parts are missing, such as the head or legs. When classifying the statuettes we can follow the sophisticated typology scheme used by V. Hoffmann (1996, 140). There is only one case of a rider on a horse with an opening in his chest in Moravia – it is from Uherské Hradiště (SF 15130, fig. 1). It is curious that V. Hoffmann does not concern this type as an individual category. Hand moulded ceramic horses with riders with no opening are represented in Konůvky (fig. 2), Olomouc-Pekařská street no. 3, 5, 9 (fig. 3) and in the old collection in Uherské Hradiště (fig. 8). Hand moulded ceramic riders without a horse come from e. g. Smilův hrad or from Opava-Pekařská street (fig. 9, 10). A piece from Brno-Velký Špalíček represents the ceramic sculptures of riders on a horse partly made with the help of a mould (fig. 14, 17). The stripes of red painting (on the horse from Brno-Koliště, on the rider from Smilův hrad) are probably the most remarkable type of decoration. Lines made with reticulated stylus are also very interesting. Other noticeable elements are shovel-like hands, round eyes and bloated mouths of riders. Placement of opening does not appear to be neither technologically nor typologically important. Most usually are these statuettes made of light whitish material, less often of brick-red material with a yellow-green glaze. The cases of medium granular matter of a sand, dark grey colour appeared as well. It could be stated that with the increasing granularity the colour gets darker. Small pottery sculpture appears in virtually all social environments, mainly of course in the cities, where the trade with this objects was flourishing. Identifying the function of these objects still oscillates between the theories of a children (?) toy and an object of ritual character, a votive statue. This years-long disharmony was accepted by V. Hoffmann, who does not exclude either of the two functions mentioned. The significance of the presented collection for dating consists in the fact that it is possible to compare the new discoveries (though they are often only fragments) or the finds from rescue researches of city centres with the older, well preserved and therefore more distinctive finds, which are, however, usually isolated. The statuettes with the red decoration (Smilův hrad) definitely fall into the older horizon. The analyses implemented so far seems to say that the statuettes made of soft kaolin matter with no glaze creates the youngest group, appearing from the first half of 14th century and persisting deep in the 15th century. English by Libor Bílek

Autor: PhDr. Zdeňka Měchurová, CSc. Archeologický ústav Moravské zemské muzeum Zelný trh 6, Brno, 659 37 email: [email protected] 106

MĚSTSKÉ PODZEMÍ ČESKÉ REPUBLIKY V PROSPEKCI A VÝZKUMU THE UNDERGROUND OF CZECH CITIES IN PROSPECTION AND RESEARCH Vladimír Hašek – Josef Unger Anotace: Autoři článku poukazují na vývoj geofyzikálních metod a na konkrétní možnosti jejich aplikace při řešení úkolů archeologického a historického výzkumu středověkých (a moderních) podzemí. Takový výzkum se zaměřuje zejména na lokalizaci sklepů, chodeb, hrobek, hřbitovů, studen, jímek a s nimi spojených objektů v historických jádrech měst. Klíčová slova: podzemí, prospekční metody, DEMP, GPR, mikrogravimetrie. Abstract: In the article the authors point to the development of geophysical methods and to certain methodical possibilities of their application when solving the objectives of archaeological and historical research of medieval (and modern) underground. Such a research aims mainly at localisation of vaults, passages, crypts, graveyards, wells, septic tanks and with them connected objects in historical city centres. Key words: underground, prospectional methods, DEMP, GPR, microgravimetry. 1. ÚVOD Mezi významný fenomén medievalistického studia patří města, jejichž vývoj v plně institucionální aglomerace vrcholného středověku je u většiny důležitých center završen v průběhu 13. stol. (Brno, Olomouc), nebo jsou právě v tomto období zakládána města nová. Důležitým prvkem pro význam královských i poddanských měst je přítomnost městských hradeb, které byly určujícím znakem vyššího postavení města a byly významné nejen pro jeho hospodářský život, ale i pro rostoucí hospodářsko-společenské úlohy měšťanů (Hašek – Kovárník 1996, 82). Královská města byla většinou opevněna dříve (13. stol.), zatímco poddanská vzhledem k celkovým vazbám na vlastníka spíše sporadicky a převážně později (Razím 1995). Vedle opevnění má značnou vypovídající schopnost i studium městského domu a dalších objektů. Na výše uvedené struktury se z hlediska sledování jejich podzemí zaměřil i archeologický výzkum například v Brně, Olomouci, Jihlavě, Táboře, Blansku, Karviné, Novém Jičíně apod. Podle druhu a způsobu využití můžeme podzemní objekty v historických centrech těchto měst z hlediska jejich urbanistického členění rozdělit do několika hlavních skupin a to na stavby: - vojenského, respektive obranného charakteru, které se budovaly v blízkosti opevnění – sklepy, chodby, kasematy; - komerčního založení – sklípky, lochy, domovní sklepy, skladiště atp.; - církevní – krypty, hrobky, hroby; - technické – studny, jímky, vodovody, kanalizace aj. Stavebně-historický průzkum se v uvedených areálech zaměřuje především na sklepní prostory a technické objekty, jelikož historické podzemí svojí dispozicí, charakterem stavebního materiálu apod. dotváří představu o vývojových fázích a rozsahu nadzemních částí stavby, případně i o její podobě. Mnohdy vypovídá o zániku starší (dům, chrám) a vzniku struktury nové. Částečně zaplněné podzemní prostory se zhutněným litologicky proměnným zásypem a režimem podzemních vod, eventuelně i s případnými haváriemi vodovodních řadů způsobují, že vlastní konstrukce sklepů začínají mnohdy ztrácet svoji stabilitu a únosnost. Statické poruchy 107

domů, propady částí vozovek a vznik kaveren jsou tedy prvními projevy destrukce podzemních staveb. Vlastní stavební činnost v místech historické zástavby, v prolukách po snesených objektech, při rekonstrukci budov atp. zasahují převážně destruktivně do historického podzemí a jeho případně dalšího společenského i ekonomického využití. Jediným možným krokem k jeho zachování je asanace (Svoboda 2001, 12). Nedílnou součástí průzkumu a výzkumu městského historického podzemí se stala v průběhu minulých let i geofyzikální prospekce. Její uplatnění pro sledovanou problematiku bylo v České republice zahájeno s menší intenzitou již na počátku sedmdesátých let minulého století a pokračuje o neustále se zvyšujícím objemu a změněné metodice terénních prací až do současnosti. Úkoly zaměřené na zjišťování různých rozsáhlých podzemních prostor se soustřeďují na sledování jejich poloh, charakter, orientaci, hloubku apod. Na řadě praktických příkladů dokumentujeme vývoj metodiky měření a způsobů zpracování získaných dat zaměřených na celé období vývoje této vědní disciplíny pro cíle uvedené v tomto příspěvku, tak následně i porovnání výsledků geofyzikálních prací s odkrytou situací podzemních struktur na různých stavbách z městských historických center. 2. STRUČNÁ CHARAKTERISTIKA ZKOUMANÝCH OBJEKTŮ Průzkum různých historických objektů se musí mnohdy zabývat kromě otázek o jejich statickém narušení způsobeném jak geologickými poměry, tj. mechanickým chováním základových půd, úrovní a vlastnostmi kolísavé hladiny podzemní vody, tak i zjišťováním některých připovrchových nehomogenit, jako jsou například podzemní prostory různého charakteru a hloubky umístěné na volném a dosud nenarušeném, event. zastavěném území, respektive i v interiérech stávajících budov (Hašek – Glisníková 2005, 337). Podzemní stavby se mohou vyskytovat téměř v každém horninovém prostředí, tzn. jak v antropogenních uloženinách, kvartérních zeminách, tak i ve flyšových a skalních horninách. V oblastech historických jader měst je zjišťování různých podzemních prostor z hlediska jejich statického narušení ovlivněno mnoha časovými, respektive civilizačními faktory. K porušení nadložních vrstev (kvartérní uloženiny, předkvartérní horniny) dochází zvětráváním a rozpukáním, vlivem podzemní nebo prosakující vody, která snižuje jejich pevnost mechanickým vyplavováním částic. Nepříznivě působí i otřesy prostředí vlivem městské a silniční dopravy. Hloubka vyzděných (kámen, cihla) a nevyzděných dutin v zeminách písčitojílovitého až písčitého charakteru pod zástavbou a nezastavěnými areály je různá. Dosahuje 3 až 10 m, případně více. Na těchto podzemních dílech byly jak v historických dobách, tak i v současnosti zakládány nadzemní objekty většinou bez dostatečného geologického průzkumu, čímž může docházet k neúměrnému zatížení a změně tlaků v zemině. Vlivem všech těchto faktorů i případnou kombinací jejich dochází k závalům, porušení stěn, poškození, event. částečné destrukci staveb jak historického významu, tak i recentních. Jedná se především o obytné domy, sakrální stavby, průmyslové objekty, komunikace apod. (Hašek – Unger 1994, 30). Statika nadzemních budov, sklepních prostor a dalších objektů je narušena především od základové spáry většinou v důsledku nevhodného založení na nestejnoměrně únosném prostředí. Havarijní stav se projevuje nejvíce na obvodovém zdivu trhlinami o různém sklonu, dále pak v klenbách stropů, podzemních i nadzemních podlaží, silničních tělesech aj. 3. METODIKA GEOFYZIKÁLNÍCH PRACÍ K řešení v úvodní části nastíněné problematiky z hlediska lokalizace různých podzemních prostor antropogenního původu, zaměřené na podmínky městských historických center, se v rámci založení různých staveb nad těmito nehomogenitami, resp. i dalšími prvky souvisejícími s uvedenými objekty, a to jak v zeminách, tak skalních horninách a jejich proměnných hloubkách, používá v ČR komplex geofyzikálních metod doplňovaných 108

pedologickými vrty, jejichž úloha se při zajišťování stanovených cílů průzkumu event. výzkumu stala již nezastupitelnou. V letech 1973 až 1993 byla tato činnost realizována Geofyzikou a.s. Brno, od roku 1994 do roku 2004 Archeologickým ústavem AV ČR v Brně ve spolupráci s firmou Geodrill s.r.o. Brno a od roku 2005 doposud firmou Geopek, spol. s r.o. Brno. V první etapě těchto prací (roky 1973 až 1985) se uplatňovala především mikrogravimetrie a mělká refrakční seismika, doplňovaná různými variantami stejnosměrných odporových geoelektrických metod, termometrií, případně velmi omezeně magnetometrií a karotážním měřením ve vrtech. První pokusné geofyzikální práce pro účely zjišťování připovrchových dutin na Moravě byly provedeny začátkem sedmdesátých let v širším prostoru kaple Nanebevzetí P. Marie u hradu Veveří (Bernat – Hašek 1973, 8). Odporovým profilováním, VES, mělkou refrakční seizmikou, mikrogravimetrií a vrtnými pracemi byla řešena problematika sledování hrobek a dalších nehomogenit v interiéru stavby a jejím blízkém okolí. Měřením byla vyčleněna řada oslabených zón a hrobek, které jsou pravděpodobnou příčinou statického narušení zkoumané stavby z počátku 13. stol. (Hašek – Měřínský 1991, 37, 84). Postupně se však v druhé etapě prospekce (1986–2009) přecházelo od těchto mnohdy provozně značně nákladných disciplín k mobilnějším, časově a ekonomicky výhodnějším metodám, k nimž bezesporu patří dipólové elektromagnetické profilování (DEMP) a po získání vhodných aparatur hlavně půdní radar (GPR) (Hašek – Unger – Záhora 1997, 106; Hašek – Měřínský 1998, 427). V tomto období bylo pro uvedené cíle prozkoumáno na celém území ČR cca 40 lokalit. Na řešení úkolů pro stavby obranného charakteru se dosud realizovalo 20 % akcí, pro církevní 50 %, pro domy a technické objekty po 15 % (obr. 1).

Obr. 1. Statistické zpracování dosud geofyzikálně prozkoumaných lokalit z hlediska počtu akcí a uplatněných metod. Legenda: 1 – stavby vojenského, resp. obranného charakteru; 2 – stavby komerčního založení; 3 – církevní stavby; 4 – technické objekty; 5 – georadar; 6 – DEMP, případně i magnetometrie; 7 – ostatní metody.

4. DISKUZE PRAKTICKÝCH VÝSLEDKŮ V následujících odstavcích našeho příspěvku se zabýváme prezentací hlavních výsledků z praktické aplikace jednotlivých geofyzikálních metod při řešení konkrétních úloh zjišťování historického podzemí ve vybraných městských areálech České republiky (obr. 2).

109

Obr. 2. Situační schéma průzkumu podzemních prostor v areálech historických center měst. Legenda: A – stavby vojenského, resp. obranného charakteru; B – stavby komerčního založení; C – církevní stavby; D – technické objekty. 1 – Blansko, 2 – Brno, 3 – Jaroměř II-Josefov, 4 – Jihlava, 5 – Karviná, 6 – Křtiny, 7 – Nový Jičín, 8 – Olomouc, 9 – Polička, 10 – Tábor.

4.1. STAVBY OBRANNÉHO RESPEKTIVE VOJENSKÉHO CHARAKTERU Pro aplikaci geofyziky při lokalizování městského opevnění jsou důležité hlavně jeho stavební prvky, ke kterým počítáme vnitřní hradební zeď, předsunutý parkán, parkánovou zeď a dále příkop, před kterým bývá násep. K vnitřní hradební zdi patří bašty válcové (13. stol.), event. hranolové (14. stol.). Obdobné objekty má i parkánová zeď. Vstupy do města zajišťují věžovité brány později i předbraní (Herout 1961). V baroku se zakládají moderní městské pevnosti pravidelného hvězdicového půdorysu (Josefov-Jaroměř, Brno). Převažuje holandský systém s pětiúhelníkovými bastiony s kvádrovými bránami a kamennou obloukovou římsou. Vnitřky hradeb tvoří kasematy – chodby, prostory pro zásoby, ubikace atp. Po obvodu je vodní příkop. 4.1.1. JIHLAVA, KŘÍŽOVÁ ULICE, OKRES JIHLAVA První experimentální měření DEMP a magnetometrie z hlediska zjišťování průběhu základového zdiva středověkého opevnění (13. až 15. století) bylo provedeno v areálu Jihlavy roku 1991 (Hašek – Kovárník 1996, 82). Dosažené výsledky na ploše cca 820 m2 naznačily průběh hlavní a parkánové zdi ve směru ZSZ-VJV a příkopu. Relikty zdiva mohou být místy značně destruované, případně až snesené. Získané údaje ukazují na nesourodý stavební materiál a mocnější polohu destrukční vrstvy v okolí parkánové hradby. Lineárně orientované anomálie zvýšených ρz směru SSV-JJZ by mohly svádět k interpretaci podzemní únikové chodby, což je ovšem velmi málo pravděpodobné. Nelze vyloučit trasy inženýrských sítí a polohu bašty (obr. 3). Charakter uvedených nehomogenit nebyl archeologicky ověřen. Mezi další typické příklady z řešení uvedené problematiky můžeme zahrnout průzkum městské fortifikace v Novém Jičíně a Karviné. 4.1.2. NOVÝ JIČÍN, OKRES NOVÝ JIČÍN V prostoru projektované výstavby bývalé IPB v blízkosti městských hradeb bylo v roce 1995 provedeno geofyzikální měření, které mělo za úkol podat informace o průběhu gotického opevnění města ze 14. a 15. stol., resp. i o pozdější zástavbě v tomto prostoru pro cílené 110

zaměření následného záchranného výzkumu Památkového ústavu v Ostravě a Muzea v Novém Jičíně (Hašek – Kouřil – Dostál – Tomešek 1995). K vlastním pracím bylo na ploše o velikosti cca 2100 m2 uplatněno DEMP o dvou hloubkových zásazích, které doplňovala magnetometrie. Hlavní anomální body z těchto metod se ověřily 13 pedologickými vrty. Údaje z magnetického měření nepřinesly očekávané výsledky z hlediska sledování průběhu parkánové hradby a příkopu. Kromě zjištění různých recentních objektů (trasy inženýrských sítí, panely) podaly však v kombinaci s DEMP některé údaje o polohách připovrchových a různým materiálem zaplněných podzemních prostor (obr. 4) vyzděných cihlami (viz vrty NJ–1, NJ–2, NJ–4, NJ–5A). Metoda DEMP přispěla i ke stanovení rozsahu štěrkopísku, jílovitých zemin a reliktů zdiva převážně z novověké zástavby. Výsledky použitých metod naznačily průběh kanálu mezi vrty NJ–2 a NJ–4 (obr. 4) probíhajícího paralelně s parkánovou zdí vzdálené cca 6 až 8 m od hlavní hradby a založené na štěrkopíscích a částečně i příkopu vyplněného tmavým jílem. Archeologický odkryv je plně v souladu s výsledky geofyzikální prospekce. 4.1.3. KARVINÁ-FRYŠTÁT, OKRES KARVINÁ Geofyzikální práce detailního charakteru realizované metodami DEMP a GPR pro účely archeologického výzkumu Památkového ústavu Ostrava v prostoru SSZ okraje historického centra Karviné-Fryštátu v roce 1999 (Hašek – Tomešek 1999) měly za úkol ověřit na zkoumané ploše o velikosti 1160 m2 průběh předpokládaného městského středověkého opevnění (16. stol.). Z údajů obou uplatněných geofyzikálních metod vyplynulo, že zkoumaný prostor můžeme ve směru od JV k SZ rozdělit do několika úseků s rozdílným charakterem měřených polí. Celý JV úsek proměřeného areálu (nad morfologickým stupněm – p. č. 242) charakterizuje plošná zóna snížených vodivostí (obr. 5) o šíři asi osm metrů, ve které lze z výsledků měření GPR vyčlenit dvě užší paralelní pásma mírně se stáčejících lokálních nehomogenit ve vzdálenosti cca 4,5 až 5 m a s osou ve směru SV-JZ. Předpokládáme projev destrukční kamenné vrstvy v kombinaci s možnými relikty základového zdiva ze zaniklé stavby lineárního charakteru. Zajímavé jsou i dvě trojrozměrné do kruhu orientované oblasti o nižších vodivostech s průměrem cca 3 až 4 m a středem na PF 16 PK 12 m, resp. PF 20 PK 6 m. V celém SZ a SV úseku zájmového území převládá naopak plošné pásmo zvýšených vodivostí lemující vyčleněný pruh snížených σzd. Výsledky měření GPR naznačily v těchto místech existenci případné mělčí depresní struktury o max. šíři 7 m, která je u svého SZ okraje omezena užší lineární lokální nehomogenitou. Pásmo intenzívních vodivostí (až 100 ms/m) na SV segmentu proměřeného prostoru je s největší pravděpodobností vyvoláno účinkem inženýrských sítí (městské osvětlení) probíhajících v blízkosti komunikace (p. č. 241/1). Některé geofyzikální indikace byly v zájmovém prostoru ověřeny následně i vrtnými pracemi. Celkem se realizovaly tři vrty (S–1 až S–3) do max. hloubky 5,5 m umístěné jak na morfologický stupeň (S–1), tak k jeho úpatí (S–2) a do předpokládané depresní oblasti (S–3). V prostoru užší elevace byly v ose snížených σzd a interpretovaných nehomogenit zastiženy pod humózní vrstvou vrtem S–1 relikty cihlového, resp. pískovcového základového zdiva pravděpodobně ze snesené stavby. Předpokládáme zde průběh lineární kamenné struktury orientované delší stranou ve směru SV-JZ. Kromě reliktů obytného domu nelze vyloučit i možnou polohu středověkého městského opevnění – hlavní (A) a parkánová (B) zeď se dvěma baštami (?) (obr. 5). Tuto naši domněnku potvrzují i výsledky vrtu S–2, umístěného na úpatí uvedeného morfologického stupně. Korelace s vrtem S–1, např. vrstva tmavošedého jílu, naznačuje existenci deprese v uvedených místech. K obdobné situaci dochází i v okolí vrtu S–3 situovaném do prostoru plošné zóny zvýšených zdánlivých vodivostí. Zjištění mocnější vrstvy navážky svědčí o depresním charakteru podloží. Z předložených materiálů se lze domnívat, že 111

se jedná o možnou trasu mělčího příkopovitého útvaru vyplněného mocnější hlinito-písčitou zeminou s cihlovou sutí, maltou atp. Z mapy Fryštátu, stabilního katastru z r. 1836 (Kuča 1997), je zřejmé, že zájmová plocha byla v té době zastavěna pouze ve svém SV úseku. To znamená, že relikty osídlení (zbytky zdiva, sklepní prostory aj.) můžeme očekávat především v okolí PF 0 event. PF 4. 4.1.4. JOSEFOV-JAROMĚŘ, OKRES NÁCHOD Důležitým článkem tereziánské pevnosti Josefov (1780 až 1787) je systém rozsáhlých podzemních chodeb, které byly vytvořeny ve třech patrech v křídových horninách. Tyto prostory jsou klenuté a vyzděné pálenými cihlami. Probíhaly jednak pod hlavním valem a jednak pod kolištěm. Pod valem se chodby spojovaly ve velké prostory, pod kolištěm vedly buď k minovým komorám v předpolí, nebo ke komorám naslouchacím. Hloubka kleneb pod povrchem se pohybuje od 2,5 m do 5,5 m. Jejich rozměry jsou 0,8 až 3,5 m; výška od průlezných chodeb se světlostí 1 m a s komorami vysokými jen 0,52 m až po shromaždiště od 3,1 do 4,5 m. Geofyzikální práce uskutečněné zde v roce 1980 měly za cíl ověřit možnosti použití magnetometrie a různých modifikací odporového profilování (čtyřelektrodové, tříelektrodové, diferenciálové) k řešení problematiky uvedeného typu dutin i v podmínkách městských aglomerací (Hašek – Odstrčil – Pantl 1980). Geomagnetické měření provedené v síti 1 x 1 m lokalizovalo průběh vyzděných chodeb různých typů poměrně spolehlivě (obr. 6). Z geoelektrických odporových měření s krokem 1 m vyplynulo, že symetrické odporové profilování není pro sledování těchto typů dutin v uvedených hloubkách příliš efektivní na rozdíl od diferenciálových uspořádání, kterými byly tyto nehomogenity určeny poměrně dobře inflexními body křivek Δ V/I (obr. 12) a to i v hloubkách do cca 4 až 5 m (Hašek – Unger 1994, 32). 4.2. MĚŠŤANSKÉ DOMY A PALÁCE Úlohou geofyziky při řešení této problematiky je především lokalizace sklepů různého druhu, funkce a časové příslušnosti. Uvedené podzemní stavby se zakládaly na nivních hlínách, pleistocénních spraších, sedimentárních i skalních horninách. Ve 13. až 14. století byly dřevohlinité sklepy nahrazovány kamennými většinou o rozměrech 6 až 9 m na šířku, 8 až 10 m na délku a hlubokými 1 až 3 m, které byly průchozí ze dvora domu. Během 14. století vznikaly nové kamenné sklepy různých velikostí propojené podzemními chodbami s původními objekty, do kterých se vcházelo převážně z ulice. Koncem 15. století začíná výstavba sklepů s cihlovou klenbou, jež se začínají rozšiřovat i pod veřejná prostranství. Jejich smíšené zdivo (kámen, cihla) v 16. století plně nahrazují cihly. V této době se přestávají respektovat i původní domovní parcely. V 17. století se realizuje zvětšování sklepů hloubením dalších pater bez ohledu na nadzemní zástavbu. Vznikají tak rozvětvená sklepní bludiště nejen pode dvory a sousedními objekty, ale zasahující i hluboko před uliční čáry a do náměstí (Svoboda 2001, 11–13). 4.2.1. POLIČKA, OKRES SVITAVY Ověřovací geofyzikální průzkum s cílem lokalizace sklepních prostor pod zástavbou byl proveden metodou DEMP v interiéru renesančních domů v historickém centru Poličky v roce 1992 (Hašek – Kovárník 1996, 86). Zpracováním geofyzikálního měření na ploše cca 400 m2 bylo v uvedeném prostoru (obr. 7) vyčleněno několik anomálních míst zvýšených měrných odporů, které mají souvislost jak s cihlami vyzděnými známými sklepními prostorami a jejich chodbami pod stávajícími domy, tak i s dalšími nehomogenitami, tj. lokálními odbočkami s nimi souvisejícími. Následný stavebně-historický průzkum potvrdil závěry geofyzikální interpretace. 112

Mezi další ukázky z akcí tohoto druhu staveb můžeme zahrnout Brno-Místodržitelský palác a Tábor-Svatošova ulice. 4.2.2. BRNO, MÍSTODRŽITELSKÝ PALÁC Úkolem geofyzikálního průzkumu metodou DEMP s mělkou refrakční seizmikou v roce 1990 (Hašek – Janský – Záhora 1991) pro cíle stavebně-historického průzkumu Moravské galerie v Brně na ploše cca 700 m2 bylo zjistit průběh podzemní sklepní prostory v místech atria bývalého kláštera augustiniánů u kostela sv. Tomáše. Souborným zpracováním měření DEMP v mapě izolinií ρz a seizmických rychlostí (obr. 8a, b) můžeme při porovnání s následným průzkumem lokalizovanými podzemními objekty (Svoboda 2001, 125) vyčlenit několik anomálních míst zvýšených měrných odporů a rychlostí seizmických vln, které i přes určité komplikace způsobené trasami inženýrských sítí a stávající zástavbou převážně určují polohy sklepů v předmětném prostoru (obr. 8). Východní část geofyzikálně výrazně se projevujícího sklepem představuje dle stavebního průzkumu (Svoboda 2001, 126) gotický sklep s půlkruhovou valenou cihlovou klenbou. Obdobně i západní úsek sklepa navazující na odkrytou hrobku gotického původu v prostoru chrámu se projevuje ve výsledcích geofyzikálních prací velmi zřetelně. 4.2.3. TÁBOR, SVATOŠOVA ULICE, OKRES TÁBOR V souvislosti s plánovanou stavební činností na parcele č. 389, prostoru dvora a garáže stávající hasičské zbrojnice č. p. 309 byl zde tamním Husitským muzeem realizován i záchranný archeologický výzkum. Jeho nedílnou součástí se v roce 2002 stala i geofyzikální prospekce metodou půdního radaru (GPR) a následně ověřovací pedologická vrtná sondáž (Dostál – Hašek – Krajíc 2002). Cílem těchto prací na ploše cca 217 m2 bylo kromě sledování případných reliktů základového zdiva ze zaniklých středověkých staveb i zjištění poloh sklepů umístěných převážně do antropogenních, resp. kvartérních uloženin v nadloží skalních syenitových hornin (Hašek – Glisníková 2005, 346–347). Geofyzikální měření prokázalo existenci řady lineárně orientovaných anomálních prvků, které dle interpretace pravděpodobně odpovídaly kromě změn v litologickém charakteru antropogenní vrstvy – větší kumulace kamenito-písčitých zemin, trasy inženýrských sítí – i polohám polozasypaných sklepů (A, B), případně také základovému zdivu ze snesených starších staveb (C, D) (obr. 9). Mezi plošně nejrozsáhlejší můžeme zahrnout anomální odezvy ve středním a jihozápadním segmentu areálu (A, B, obr. 10), které jsou dle údajů z vrtů V–2, V–4, V–4a, V–6 a V–7 projevem sklepů s kamennou klenbou a bočními zdmi částečně zasypanými cihlovým a písčitokamenitým materiálem. Povrch klenby o síle 0,1 m až 0,4 m se nachází v hloubkách 0,25 až 0,40 m, zjištěná výška sklepů je max. 2,8 m. Jejich počvu určenou vrtem V–6 tvoří zvětralý táborský syenit. Nehomogenity (C, D) jsou vyvolány pravděpodobně relikty zdiva s většími destrukcemi kamenů. Geofyzikální zpracování a vrtné ověření bylo celkově potvrzeno i archeologickým výzkumem (obr. 10). 4.3. CÍRKEVNÍ STAVBY Mezi podzemní objekty nalézající se v interiérech chrámů můžeme z hlediska jejich geofyzikální prospekce a archeologického výzkumu zahrnout krypty, hrobky a hroby. Krypty jako místa uctívání relikvií se v našem prostředí budovaly již v průběhu 12. století převážně pod kněžištěm, které bývá zvýšeno (Znojmo, Třebíč, Olomouc). Později se v nich také pohřbívalo. Největší rozsah výstavby pohřebních krypt je však až v baroku (17. až 18. stol.). Zprvu se i v interiéru chrámů pohřbívalo většinou do hrobů pro jednu osobu a teprve od druhé poloviny 14. století se častěji budovaly větší hrobky pro více osob. Od 16. do konce 18. století se v chrámech stavěly rodinné hrobky většinou u bočních oltářů a při obvodovém zdivu, což bylo způsobeno zájmem šlechty o rodinné tradice. Vstupy do těchto prostor bývaly 113

kryty deskami s kruhy umožňujícími jejich zvednutí. Od 17. století se objevuje vazba na nově zřizované kaple, které získávají charakter pohřebišť (Hašek – Unger 2010).

Obr. 10. Tábor, okres Tábor. Svatošova ulice: Situace archeologického výzkumu. 1 – poloha odkrytého sklepa (dle materiálu J. Šindeláře (GEO; CZ); 2 – nehomogenity dle výsledků prospekce.

4.3.1. KŘTINY, CHRÁM JMÉNA P. MARIE, OKRES BLANSKO První pokusné mikrogravimetrické měření v roce 1978 a následně i DEMP v letech 1991 a 1992 se uskutečnilo v poutním barokním chrámu Jména P. Marie postaveného v letech 1728 až 1750 v centru obce Křtiny na okresu Blansko. Geofyzikální práce se zaměřily na ověřování možnosti použití obou uvedených metod k lokalizaci hrobek o různých velikostech ve složitějších technických podmínkách uvedené stavby (Hašek – Unger 1994, 33; Hašek – Glisníková 2005, 355). Z výsledků mikrogravimetrie (Bednář – Novotný – Švancara 1980) byly zjištěny dvě lokální negativní tíhové anomálie doprovázené z metody DEMP zvýšenými hodnotami měrných odporů (obr. 11). První z nich je nad známou hlavní hrobkou, druhá lokalizovala po výzkumu menší osarium o velikosti cca 4,5 až 5 m (Šenkyřík 1992, 8). Detailní měření uskutečněné metodou DEMP v jihozápadní části chrámu (obr. 11) vymezilo polohu hrobu opata premonstrátského kláštera v Brně-Zábrdovicích K. J. Matušky, zemřelého roku 1777 (Šebela et al. 1991). Plošná geofyzikální prospekce v interiéru stavby neprokázala existenci dalších větších hrobek. Mezi další charakteristické příklady z řešení uvedené problematiky můžeme zařadit výsledky průzkumů v interiérech chrámu sv. Mořice v Olomouci a kostela sv. Martina v Blansku. 114

Obr. 11. Křtiny, okres Blansko. Kostel Jména P. Marie: Situace geofyzikálních profilů a interpretační profily A–A´ a B–B´nad hlavní hrobkou a menším hrobem. Legenda: 1 – křivky z metody DEMP pro h = 1,5-2,0 m a h = 4-5 m; 2 – naměřená křivka Δg; 3 – opravená křivka Δg o vliv topoefektu.

4.3.2. OLOMOUC, CHRÁM SV. MOŘICE V interiéru gotického proboštského farního kostela sv. Mořice, postaveného v druhé polovině 13. století, bylo pro potřeby Filozofické fakulty PU v Olomouci geofyzikálně proměřeno v roce 2007 několik dílčích segmentů o velikosti cca 1000 m2 (hlavní a obě dílčí lodě, presbytář, sakristie, kaple Mariánská a sv. Trojice) (Hašek – Maštera – Tomešek 2007). Z výsledků metody GPR zde můžeme vyčlenit řadu plošně rozsáhlejších anomálních pásem odpovídajících dle svého rozsahu a uspořádání pravděpodobně jak polohám známých barokních krypt, tak i náznakům převážně hrobů, větším kumulacím kamenného materiálu, základovým pasům pro patky sloupů apod. (obr. 12 a, b). V prostoru všech tří lodí se nacházejí poměrně rozsáhle členité a vcelku dobře přístupné barokní krypty (K1 až K5) spojené třemi úzkými asi jeden metr širokými chodbami a čtyřmi vstupy (obr. 12 c, d). Kromě výše uvedených plošných objektů můžeme v prozkoumaném interiéru vyčlenit dle jednotlivých indikací GPR i náznaky menších struktur (H1 až H12), které lze přiřadit k polohám hrobů, resp. vyzděných hrobek, větším kumulacím kamenů, reliktům zdiva apod., situovaných převážně do blízkosti bočních oltářů a prostoru jednotlivých kaplí (obr. 12). Za významnější považujeme objekt H4 umístěný do blízkosti hlavního vchodu při západním okraji kostela, dále hrob (hrobku?) H8 v Mariánské kapli a jímku H12 za hlavním oltářem, ověřenou již kamerovým systémem. U H4 nevylučujeme, že může jít i o určitý stavební prvek ze starší zaniklé románské sakrální architektury umístěné pravděpodobně mimo stávající objekt kostela, která nebyla geofyzikálním měřením na námi zkoumaném areálu zachycena. Nelze vyloučit, že tyto útvary mohly být zahrnuty do barokních staveb krypt. Orientaci případných hrobů předpokládáme jak ve směru V-Z, tak ojediněle S-J. Základové pasy pro patky sloupů (P1 až P6) byly částečně lokalizovány jak v hlavní, tak i v dílčích lodích (Hašek – Peška – Unger 2008, 38; Hašek – Unger 2010 v tisku). 115

Geofyzikální prospekcí se tak upřesnil systém barokních podzemních prostor – krypt táhnoucích se téměř pod celou lodí chrámu – polohy mladších hrobek v bočních kaplích a byly zjištěny náznaky možných reliktů zdiva i ze zaniklé starší zástavby ve zkoumaném prostoru. 4.3.3. BLANSKO, KOSTEL SV. MARTINA, OKRES BLANSKO Stavba připomínaná již roku 1136 byla celkově přestavěna v 18. století. Jde o orientovaný podélný jednolodní objekt s odsazeným půlkruhově ukončeným kněžištěm. Původní kostel byl v polovině 15. století a snad i v druhé polovině 17. století upravován a v roce 1707 se k němu přistavěla věž. Dnešní jeho přestavba obsahuje jihozápadní nároží lodi a celou západní zeď zbudovanou z kamenných kvádrů asi z poloviny 13. století (Samek 1994, 64). Úkolem geofyzikálního měření metodou GPR v interiéru uvedeného kostela roku 2006 bylo zjistit případné relikty základového zdiva z původního románského objektu z pol. 12. stol., resp. i místa hrobek a hrobů z různých fází jeho výstavby (Hašek – Tomešek – Unger 2006). Z celkové korelace nehomogenit vyčleněných prospekcí (obr. 13a) lze v prostoru chrámové lodi stávajícího kostela interpretovat řadu anomálních převážně lineárních zón zobrazující relikty základového zdiva ze starší snesené pravděpodobně románské stavby o vnitřních rozměrech 13 x 9 m a uzavřené na východní straně u vítězného oblouku polokruhovou apsidou o průměru cca 6,5 m (obr. 13b). Celková velikost tohoto objektu s nejasným západním omezením je cca 16 x 11 m. Síla kamenného zdiva je 1,2 až 1,4 m. Ve druhé, východní třetině stávající lodi můžeme očekávat rozměrnější hrobku (A, obr. 13c) na půdorysu asi 3,5 x 3 m, která patrně souvisí se současným kostelem. Mohou zde být pohřbeni i noví stavitelé chrámu, tj. Rožmitálové, Gelhornové, event. kněz P. Mader. Další zjištěné připovrchové stavební prvky jsou buď součástí původního objektu, resp. navazují na průběh pasů pod patkami sloupů (D), nebo prezentují možné polohy prostých hrobů z pozdější doby (B). Nehomogenita v ose lodi při jejím západním segmentu (C) může představovat menší hrobku nebo hrob o velikosti cca 2 x 1 m. Pro částečné ověření interpretované situace byla položena sonda v severozápadním koutu kostelní lodi. Tímto zjišťovacím výzkumem se podařilo stanovit, že severní část západní zdi kostelní lodi je vystavěna na hlinité vrstvě obsahující lidské ostatky ze hřbitova, a byla tedy postavena již v době, kdy se na místě pohřbívalo zřejmě kolem již existujícího kostela. Podle charakteru se jedná o zdivo mladší než je dochované a viditelné zdivo v jižní části kostelní lodi. Jelikož také v tomto zdivu jsou druhotně použity přepálené kameny ze starší stavby, jeví se stavební historie kostela jako velmi složitá ukazující na nejméně tři stavební fáze. Žádný ze zjištěných hrobů, či hrobových jam nebyl porušen stojící zdí, což ovšem nevylučuje, že by některé hroby mohly být i starší než toto zdivo. 4.4. TECHNICKÉ STAVBY Do této kategorie průzkumu podzemních struktur můžeme zahrnout jímky, kašny, studny, cesty, trasy různých inženýrských sítí apod., které se ve většině případů zobrazují ve výsledcích geofyzikální prospekce relativně výrazně. 4.4.1. BRNO, ŘÍMSKÉ NÁMĚSTÍ První experimentální měření z hlediska lokalizace studny na ploše asi 120 m2 bylo provedeno v Brně na Římském náměstí roku 1990 (Jašek – Záhora 1990) pro účely záchranného archeologického výzkumu širšího areálu Františkánského kláštera realizovaného Muzeem Města Brna. Z výsledného posouzení naměřených dat metody DEMP a magnetometrie ve formě mapy izolinií ρz a izanomál ΔT vyplynulo, že objekt vyzděné studny o velikosti 3,0 až 3,5 m se projevuje zónou zvýšených měrných odporů doprovázených intenzivní izometrickou anomálií magnetického pole (obr. 14). Následný výzkum plně potvrdil interpretační údaje z geofyzikálního zpracování. 116

Další poznatky z řešení uvedené úlohy přinesl i průzkum v Olomouci, Táboře a Brně.

Obr. 14. Brno, Římské náměstí: Mapa izolinií ρz a izanomál ΔT v prostoru objektu studny. 1 – poloha studny.

4.4.2. OLOMOUC – DENISOVA ULICE V souvislosti s přestavbou suterénních prostor budovy Vlastivědného muzea nacházející se v historické části Olomouce bylo v uvedených místech uskutečněno experimentální geofyzikální měření metodou DEMP s aparaturami o různých hloubkových zásazích, které mělo za úkol zjistit předpokládané relikty starší zástavby předcházející výstavbě dnes stojícího objektu (Hašek – Bachratý – Tomešek 1993). Zmíněná budova č. p. 30 je totiž situována přímo na rozhraní dvou městských celků – západního předhradí a vlastního středověkého města, které byly od sebe odděleny městskou hradbou probíhající přímo pod dnešním komplexem původně jezuitských staveb, vystavěných postupně od druhé poloviny 17. stol. do poč. 18. stol. (Tymonová 1993; Hašek – Kovárník 1996, 84–85). Z mapy izolinií ρz (obr. 15) byla podél stávající západní obvodové zdi zjištěna lineárně orientovaná zóna zvýšených odporů přibližně ve směru SSZ-JJV, kterou, jak bylo ověřeno sondou S–1, vytváří kompaktní tmavočerná vrstva jílovito–písčité hlíny s kameny vyplňující pravděpodobně nějaký příkopovitý útvar. Nálezový materiál lze rámcově datovat do 13. stol., tmavošedý až černý zásyp souvisí s mlado- a pozdněhradištní kulturní vrstvou, která sem zasahuje z náměstí Republiky. Další lineární pásmo zvýšených měrných odporů bylo zachyceno přibližně ve střední části prozkoumaného areálu. Jeho směrová orientace je SZ-JV (viz obr. 15). Archeologickým ověřením (sonda S–5) zde byl lokalizován kvádr zdiva, který procházel šikmo sondou, přibližně ve směru S-J a vystupoval 40 až 45 cm ze současného povrchu. Vysledované základové zdivo bylo tvořeno nepravidelnými kameny spojenými žlutohnědou vápennou maltou, která v hloubce 60 až 70 cm jevila stopy propálení. Totéž se týkalo i pokračujícího bloku v místě SZ rozšíření. V jižní obdélné místnosti po pravé straně vchodu ve směru k Universitní ulici byla zachycena izometrická oblast zvýšených odporů, doprovázená mírnou propadlinou v podlaze tvořenou betonovými dlaždicemi. Archeologický odkryv (sonda S–7) prokázal pod zbytky ztrouchnivělých a částečně spálených desek vyzděnou jímku cca do hloubky 190 cm. Její vnitřek byl od hloubky 60 až 70 cm vyplněn černou kompaktní a směrem do hloubky již i bahnitou hlínou se značným množstvím keramického materiálu, na nějž se narazilo v hloubce 50 až 60 cm od povrchu. Materiál získaný z obsahu jímky je možno datovat do konce 15. a 17. stol. Poloha jímky u západní strany předpokládané městské zdi (?) naznačuje, že se zde mohly nacházet i dříve stojící měšťanské domy (Tymonová 1993).

117

4.4.3. TÁBOR, PRAŽSKÁ ULICE, OKRES TÁBOR Archeogeofyzikální prospekce uskutečněná v historické části města pro potřeby Husitského muzea Tábor na ploše o velikosti cca 900 m2 metodami DEMP a půdním radarem (Hašek – Krajíc – Tomešek 2003) měla za úkol lokalizovat polohu novověké městské kašny. Komplexní interpretací geofyzikálních dat (obr. 16) bylo vyčleněno několik plošných nehomogenit naznačujících možnou polohu hledaného objektu, částečně zachyceného v domě umístěného severně od zkoumaného prostoru (Hašek – Glisníková 2005, 352–353). Z metody GPR byly na všech devíti zpracovaných profilech interpretována tři rozhraní (ukázka viz obr. 15), která se nacházejí na časech t1 = 10–13 ns; t2 = 22–30 ns a t3 = 35–45 ns. U prvé vrstvy jde o hrubozrnný materiál spojený s dlážděním komunikace o fiktivní mocnosti 0,5 až 0,7 m, dále o mocnější vrstvu navážek, ve kterých bude pravděpodobně založena také vlastní stavba s hloubkou 1,1 až 1,5 m, resp. i o podložní eluvium táborského syenitu o hloubkách 1,7 až 2,2 m. Interpretací radarogramů a map izolinií σz, resp. κz (obr. 15) byla zde v hloubkách 0,7 až 1,6 m vyčleněna řada anomalit, které můžeme, jak výše uvedeno, přiřadit eventuelně k projevu vyzděného kruhového objektu o velikosti asi 5,0 m (A, – kašny?) charakterizovaného plošnou zónou snížených σz a κz lemovaných indikacemi GPR. V jeho vnitřní části se nachází menší oblast zvýšených σz a κz (viz obr. 15) o průměru 1,5 až 2,0 m zobrazující pravděpodobný účinek vlastní studny (B). Další vyčleněné nehomogenity (větší kumulace kamenů, destrukční polohy) východně od předpokládané stavby přiřazujeme ke starší zástavbě, případně nelze vyloučit i kombinovanou polohu s polozasypaným sklepem. Lineární anomální zóna u jižního okraje areálu s osou přibližně ve směru V-Z souvisí s trasou různých inženýrských sítí. 4.4.4. BRNO, OSA HISTORICKÉHO CENTRA MĚSTA V návaznosti na inženýrsko-geologický průzkum plánovaného podpovrchového tramvajového diametru v areálu města bylo v roce 1996 provedeno pro ÚHA magistrátu města Brna geofyzikální měření regionálnějšího charakteru v jeho historickém centru (Hašek – Nikl – Tomešek 1996), které mělo za cíl upřesnit jak geologickou situaci, tak doplnit poznatky pro stavebně historický průzkum a archeologický výzkum o podzemních objektech v širší trase stavby. Měření na dvou paralelních profilech proměřených metodou GPR, situovaných do osy ulice Rašínova, Jakubské náměstí, náměstí Svobody a Masarykovy ulice (obr. 17 – viz barevná příloha) podalo některé upřesňující informace o místě snesených městských hradeb na rozhraní Moravského náměstí a Rašínovy ulice, objektů kaple sv. Mořice na západní straně Jakubského náměstí a kostela sv. Mikuláše ve střední části náměstí Svobody, náznaky sklepů v prostoru Masarykovy ulice vybíhající mimo původně zastavěný areál do vozovky, relikty zdiva ze zaniklých staveb podél celého prozkoumaného koridoru společně i s trasami různých inženýrských sítí (obr. 17 – viz barevná příloha). Dosud realizovaný archeologický výzkum a stavebně historický průzkum (Svoboda 2001, 140, 143; Svoboda 2005, 21) ověřil výsledky geofyzikální prospekce. 5. SHRNUTÍ POZNATKŮ A VÝSLEDKŮ Z POUŽITÍ GEOFYZIKÁLNÍCH METOD PRO ŘEŠENÍ UVEDENÉ PROBLEMATIKY Jak ukazují dosavadní zkušenosti a výsledky z obou etap průzkumu, uplatnění geofyzikálních metod představuje jak přímý, tak i nepřímý způsob lokalizace různých připovrchových nehomogenit (sklepy, krypty, hrobky, chodby apod.) v městských aglomeracích. Pro jejich věrohodnou interpretaci jsou mnohdy nutné i některé doplňující informace například o poloze, geometrii, hloubce, eventuelně charakteru zkoumaného podzemního objektu (volného, částečně zaplněného, zavaleného) a jeho situaci v různém horninovém prostředí (Hašek – Glisníková 2005, 344–345). To platí zejména při použití 118

mikrogravimetrie, v určitých vhodných případech i magnetometrie, u nichž jsou někdy nezbytné výpočty na modelech korekcí. Vlivem rozmanitostí typů a projevů nehomogenit nejsou potřebné doplňující údaje ve většině případů k jejich lokalizaci známé, takže se někdy mohou vyskytovat z hlediska jejich zjištění značné obtíže. Další komplikace vyplývající například z celkové velikosti a hloubky rušivého tělesa umístěného v daném horninovém prostředí. Geofyzikální metody se rámcově uplatňují při zjišťování „anomálních těles“ o podstatně větším rozměru než jsou jejich obvyklé velikosti a hloubky. Z tohoto pohledu vzniká nutnost přizpůsobit vlastní metodiku terénních prací uvedeným podmínkám, tzn. menším rozměrům hledaných těles. Musí být tedy zaměřena na takovou rozlišovací schopnost, která by byla postačující pro prostorovou lokalizaci objektů daných rozměrů a hloubky. V názvu rozlišovací schopnost je zahrnuta i hustota měřičských bodů (například geoelektrické metody – OP, VES, mikrogravimetrie, termometrie), resp. vzorkovací interval (DEMP, GPR). Optimální síť pro měření je taková, která zaručuje s určitou pravděpodobností řešení požadované úlohy při relativně malých ztrátách užitečných informací. Ve většině případů se jedná o poměrně detailní prospekci s krokem 2 x 1 m, eventuelně až 1 x 1 m, při kontinuálním měření o 2 x 0,5 m až 1 x 0,2 m. Některé přednosti i nedostatky vystupují s obecnou platností podle Dresena (1974, 4–6) i při vlastní interpretaci naměřených dat pro současný výskyt tří následujících jevů: a) primární jev vyplývající z ohraničení podzemního objektu, tj. naměřená anomálie zobrazuje pouze existenci „dutého prostoru“ zjištěného povrchovým měřením (mikrogravimetrie, GPR, DEMP, termometrie); b) sekundární jev vztahující se na rozvolněná pásma podmíněná dutinami, tj. anomálie vzniklé existencí poruchových zón (uvolněného napětí – Trompeterova zóna) v jejich těsném okolí při měření na povrchu (seizmika, VES, DEMP); c) terciární jev spočívající ve vedlejším specifickém účinku sklepů apod., jako je jejich cihlové, resp. kamenné obložení (vyzdívka), výplň zeminou o rozdílných fyzikálních vlastnostech vůči okolnímu prostředí apod. (OP, magnetometrie, seizmika). Primární a sekundární jevy interferují v normálním případě konstruktivně. Konstruktivní interference je výhodnější například při uplatnění mikrogravimetrie, eventuelně některých geoelektrických metod a seizmiky, neboť sekundární jev je často stejný nebo dokonce větší než primární. Primární a sekundární jevy na jedné straně a terciární na straně druhé mohou však interferovat i destruktivně. Toto se výrazně projevuje v gravimetrii a to v tom případě, když je podzemní prostora částečně zavalená nebo zavodněná. Vzniká tak menší hustotní kontrast mezi ní a okolím. K obdobné situaci dochází i u geoelektrických metod a seizmiky – snížení měrného odporu, resp. vodivosti, rychlostí seizmických vln atp. Samostatné terciární jevy lze v mnoha často i omezených případech použít jako jediná účinná kriteria lokalizace. Například zjištění vyzděných sklepů, u nichž mohou být zvýšené magnetické anomálie vysvětleny jako ukazatel polohy podzemní prostory. Význam sekundárních a terciárních jevů při řešení uvedené problematiky není však dosud dořešen. Obecně lze říci, že společným působením všech tří jevů získaly údaje z geofyzikálního sledování podzemních dutých struktur značně na průkaznosti. V případu uplatnění většího počtu metod mohou být možnosti jejich lokalizace značně vyšší než pouze například z matematického modelování jednodušších těles, gravimetrie a magnetometrie, neboť teorie může v současné době přesně kvantitativně zachytit jen primární jev. Tato přednost má však tu nevýhodu, že interpretace naměřených hodnot při zjišťování uvedených nehomogenit bude ve většině případů, kromě například u seizmiky a GPR, pouze kvalitativní. Jelikož jednotlivé jevy nejsou číselně vyjádřitelné, nemohou být tedy připovrchové dutiny a jimi vyvolané zóny uvolněného napětí (rozvolněné úseky hornin) v současnosti od sebe odděleny žádnou povrchovou geofyzikální metodou, pouze měřením ve vrtech, sklepních prostorách, chodbách atp. Mapování sklepních prostor a hrobek v interiérech staveb pomocí georadaru a DEMP je dle dosavadních výsledků závislé jednak na litologickém charakteru nehomogenit, což znamená, je-li objekt vyzděný nebo pouze prostý hrob, je-li nezaplněný, zavalený apod. Optimální případ 119

nastává tehdy, když je struktura vyzděná, dutá a má větší rozměr. V tom případě jsou odrazy elektromagnetických vln nejvýraznější a tento objekt je velice dobře detekovatelný. Při jeho zavalení může docházet k nejednoznačné interpretaci, kdy jej lze mimo jiné přiřadit k větším plošným kumulacím kamenů, litologickým změnám v zásypu antropogenní vrstvy, nebo reliktům zdiva ze starší snesené stavby. Zde jsou potom velmi užitečné další doplňující informace o stavbě, jako například případné polohy náhrobních kamenů a umístění těchto prvků v sakrální stavbě, či průběhy inženýrských sítí. 6. ZÁVĚR V předloženém příspěvku jsme se snažili ukázat na některé praktické možnosti z metodického vývoje uplatnění geofyzikálních metod pro řešení problematiky archeologického a stavebně historického výzkumu středověkého, respektive až vrcholně novověkého podzemí zaměřeného především na lokalizaci sklepů, chodeb, krypt, hrobek, studen, jímek, štol eventuelně i dalších prvků souvisejících s uvedenými objekty. Jak ukazují dosavadní získané poznatky, účelně volený komplex prospekčních disciplín – DEMP, GPR, případně doplňované v určitých speciálních případech mikrogravimetrií ve spojení s ověřovacími vrty a vlastními odkryvnými pracemi umístěnými do zájmových úseků vyčleněných podle geofyzikální interpretace, zabezpečuje optimální řešení požadovaných úloh z hlediska získání většího počtu informací o hledané archeologické struktuře, např. o poloze, charakteru, rozměrech objektu a to i v místech, kde běžné destrukční odkryvy nelze z různých příčin uskutečnit, tak i z hlediska časového a v neposlední řadě ekonomického. Z hlavních výsledků průzkumných metod uvedených v našem článku je zřejmé, že pro řešení otázek spojených s lokalizací podzemí v omezených podmínkách interiérů zkoumaných staveb se jako optimální ukazuje použití půdního radaru vhodně doplněné DEMP při velmi detailní síti profilů ovšem v závislosti na konkrétní situaci a podmínkách jednotlivých zkoumaných objektů (Hašek – Glisníková 2005, 360). Ve studii uváděná složitost geofyzikálních poměrů antropogenní vrstvy, kvartérního pokryvu, respektive zvětralinového pláště a skalního podkladu vzhledem k jejich velké litofaciální variabilitě (jíly, písky, spraše, kameny, eluvium podložních hornin) a z toho vyplývající proměnná charakteristika fyzikálních parametrů zkoumaných objektů i okolního prostředí, mnohdy také komplikovanost hydrogeologických případně technických poměrů, vyvolává nutnost širší volby nejen vhodného komplexu prospekčních metod, ale i zpracování a interpretace naměřených dat při řešení konkrétní úlohy jak z celkové lokalizace plošných a lineárních struktur, tak i jejich dílčích prvků. Při existenci zásypu dutin obdobného litologického složení, respektive zhutnění jako okolní prostředí, je jejich interpretace vlivem nevýrazných změn fyzikálních parametrů zemin velmi problematická a mnohdy i nezjistitelná. I přes dosažené pozitivní výsledky v lokalizaci různých podzemních prostor v městských historických centrech a jiných s nimi spojených připovrchových nehomogenit nelze z dosud celkově publikovaných údajů usuzovat na plné vyřešení všech úkolů z této v současnosti velmi aktuální problematiky. Z metodického hlediska můžeme za zcela nedořešené považovat například dutiny obklopené drobivým pásmem hornin, zcela zasypané, nacházející se ve vrstevnatých horninách, dále o menších rozměrech a ve větších hloubkách. Úkoly tohoto typu se také musejí stát předmětem budoucích výzkumů a prospekčních prací. LITERATURA Bednář, J. – Novotný, A. – Švancara, J. 1980: Mikrogravimetrie a její uplatnění v archeologii. In: Sborník referátů 1. celostátní konference „Aplikace geofyzikálních metod v archeologii a moderní metody terénního výzkumu a dokumentace“. Petrov nad Desnou, 21–40. Bernat, J. – Hašek, V. 1973: Příspěvek k průzkumu podzemních dutin v okolí hradu Veveří, Zprávy ČSSA při ČSAV XV, seš. 1–3, 8–14. Praha. 120

Dostál, P. – Hašek, V. – Krajíc, R. 2002: Zpráva o archeogeofyzikální prospekci na akci Tábor, Svatošova ul. – dům čp. 309. MS AÚ AV ČR. Brno. Dresen, L. 1974: Problematik, Metodik und Möglichkeiten Geophysikalischer Verfahren zur Ortung oberflächennaher Hohlräume, Glüchkauf Forschungshefte 33, 2–16. Dresden. Hašek, V. 1999: Methodology of Geophysical Research in Archeology. BAR IS 769. Oxford. Hašek, V. – Bachratý, J. – Tomešek, J. 1993: Zpráva o archeogeofyzikální prospekci na akci Olomouc, Denisova ulice čp. 130. MS Geodrill s.r.o. Brno. Hašek, V. – Glisníková, V. 2005: Anteil der geophysikalischen Methoden an der archäologischen Erforschung der unterirdischen Räume, Slovenská archeológia LIII, 337–362. Hašek, V. – Janský, J. – Záhora, R. 1991: Zpráva o geofyzikálním měření na akci BrnoMístodržitelský palác. MS Geofond Praha. Hašek, V. – Kovárník, J. 1996: Geofyzika v moravské středověké archeologii, Muzejní a vlastivědná práce 34, 2, 65–88. Hašek, V. – Krajíc, R. – Tomešek, J. 2003: Zpráva o archeogeofyzikální prospekci na akci Tábor-hrad Kotnov a Pražská ulice. MS AÚ AV ČR. Brno. Hašek, V. – Kouřil, P. – Dostál, P. – Tomešek, J. 1995: Archeogeofyzikální prospekce na akci Nový Jičín-městské opevnění. MS AÚ AV ČR. Brno. Hašek, V. – Maštera, L. – Tomešek, J. 2007: Zpráva o archeogeofyzikální prospekci na akci Olomouc-farní kostel sv. Mořice. MS Geopek, spol. s.r.o. Brno. Hašek. V. – Měřínský, Z. 1991: Geofyzikální metody v archeologii na Moravě. Brno. Hašek, V. – Měřímeký, Z. 1998: Archeogeofyzikální prospekce při zjišťování příčin statického narušení historických staveb na Moravě, Pravěk Nová řada 7, 425–438. Hašek, V. – Nikl, P. – Tomešek, J. 1996: Zpráva o geofyzikálních pracích v trase podpovrchového tramvajového diametru v městě Brně. MS Geodrill, s.r.o. Brno. Hašek, V. – Odstrčil, J. – Pantl, V. 1980: Zpráva o parametrickém geofyzikálním průzkumu chodeb v pevnosti Josefov. MS Geofyzika a.s. Brno Hašek, V. – Peška, J. – Unger, J. 2008: The Contribution of Nondestructive Prospecting Methods to the Archaeological Excavation of Burial Grounds in Moravia, Študijné zvesti 44, 5–49. Nitra. Hašek, V. – Tomešek, J. 1999: Zpráva o archeogeofyzikální prospekci na akci Karviná-městské opevnění. MS AÚ AVČR Brno. Hašek, V. – Tomešek, J. – Unger, J. 2006: Zpráva o archeogeofyzikální prospekci na akci Blansko- kostel sv. Martina. MS Geopek spol. s r.o. Brno. Hašek, V. – Unger, J. 1994: Archäogeophysikalische Prospektion der historischen unterirdischer Räume in der Tschechischen Republik, Der Erdstall 20, 30–43. Hašek, V. – Unger, J. 2010: Religions Architecture in the Czech Republic in the light of Geophysical Prospection and Archaeological Excavation. Oxford. Hašek, V. – Unger, J. – Záhora, R. 1997: Georadar v archeologické prospekci na Moravě, in: Z pravěku do středověku, 95–107. Hašek, V. – Záhora, R. 1990: Zpráva o geofyzikálním měření na akci Brno-Františkánský klášter. MS Geofond Praha. Herout, J. 1961: Staletí kolem nás. Praha. Kuča, K. 1997: Města, městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. II. Praha. Razím, V. 1995: Fortifikace českých měst jako indikace jejich významu a postavení, Archeologia Historica 20, 9–22. Svoboda, A. 2001: Brněnské podzemí 1. Brno. Svoboda, A. 2005: Brněnské podzemí 2. Brno. Šebela, L. et al. 1991: Objev hrobu opata Kryštofa Jiřího Matušky ve Křtinách. Křtiny. Šenkyřík, M. 1992: Historie chrámu Panny Marie ve Křtinách. Brno. Tymonová, M. 1993: Záchranný výzkum VMO – I. etapa. MS VM Olomouc. 121

SUMMARY In the article the authors point to the development of geophysical methods and to certain methodical possibilities of their application when solving the objectives of archaeological and historical research of medieval (and modern) underground. Such a research aims mainly at localisation of vaults, passages, crypts, graveyards, wells, septic tanks and with them connected objects in historical city centres. In Czech Republic, solving the issue of application of these prospection methods for localisation of historical underground dates back to the beginning of the 1970’s and it continues until present, with still increasing amount of work. The most effective complex of prospection disciplines consists above all of DEMP, GPR and resistance geo-electrical methods, which are in certain special cases supplemented with microgravimetry. Such a complex, together with exploratory boreholes and exploring via archaeological research situated at the areas of interest selected according to measured data, ensures optimal solving of required tasks. It can provide information about archaeological structure of the object – its position, shape, depth and proportions – even at the places where the usual destructive research methods cannot be implemented from various reasons. These prospection disciplines prove their advantages also as far as the time conditions are concerned and as well from the economical point of view. Many practical examples document a development of methodology of terrain works and a development of ways of date evaluation on PC. The examples are taken from the whole period of development of this discipline. It can be traced from the main outcomes of the research methods mentioned in this article, that for the solving of problems connected with underground localisation (even in the complicated conditions of building interiors), the optimum consists of using ground penetrating radar and DEMP with a very detailed net of profiles. At the same time, the concrete situation and exact conditions of each examined object has to be taken in consideration. English by Libor Bílek

Autoři: RNDr. Vladimír Hašek, DrSc. Geopek, spol. s r.o. Ječná 1321/29a, 621 00, Brno email: [email protected] tel.: 603 586 008 prof. PhDr. Josef Unger, CSc. Ústav antropologie Přírodovědecká fakulta Masarykovy univerzity Kotlářská 267/2, 611 37, Brno email: [email protected] tel.: 549 497 806 122

Část 2. 19. století a soudobé dějiny

 

 

KONEC KRÁLOVSKÉHO MĚSTA ZNOJMA THE END OF ROYAL CITY OF ZNOJMO Milan Hlavačka Anotace: Vznik moderní liberální městské samosprávy a vznik politické veřejnosti na Moravě je zde přiblížen na příkladu německo jazyčného Znojma, které se koncem 60. let 19. století rozhodlo zbavit se titulu „královský“ a tím demonstrativně zrušit jakoukoliv vazbu na České království. Klíčová slova: městská samospráva, Znojmo, liberalismus, hledání nacionální identity. Abstract: The origin of modern liberal local government and the birth of political public in Moravia are approached in the article via the example of German-speaking city of Znojmo. At the end of the 1860’s, the city decided to banish the title ‘royal city’ and thus demonstrate the cancelation of any connections with Bohemian Kingdom. Key words: local government, Znojmo, liberalism, search for national identity. Dne 3. října 1869 navrhl člen znojemského obecního výboru a zároveň c. k. gymnaziální profesor Anton Seeberger městskému zastupitelstvu zbavit se tradičního titulu „královský“ v oficiální titulatuře města, protože tento predikát „připomíná příliš naléhavě Čechy, se kterými německé město Znojmo v budoucnu nechce a ani nemůže mít nic společného“.1 Návrh byl postoupen většinovým rozhodnutím obecní rady k dalšímu projednání na zasedání obecního výboru, které se mělo na znojemské radnici konat za čtrnáct dní. V neděli 18. října 1869 dopoledne pak obecní výbor skutečně i přes protesty člena obecního výboru a místního knihtiskaře a vlastníka domu č. p. 68 Antona Nawratila většinově Seebergerův návrh přijal. Jak napsal později liberální Znaimer Wochenblatt, „znojemští měšťané se uložili 18. 10. 1869 ke spánku jako občané královského města, ale druhého dne se probudili už jako dobře smýšlející císařští, praví rakouští občané a jako hotoví Němci“.2 Městské zastupitelstvo tak dalo reálně i symbolicky najevo, že „odhozením“ městského titulu rezignuje na jakoukoliv spojitost s královstvím Českým.3 Tímto samosprávným rozhodnutím se ve znojemské mužské veřejnosti rozpoutal dlouho připravovaný proces společenské, politické, nacionální, konfesní a také mentální diferenciace, neboť rozhodnutí zbavit se královského predikátu bude fungovat jako nečekaně účinný katalysátor této diferenciace. Rozhodnutí městského zastupitelstva vyvolalo okamžitou rezignaci dlouholetého člena výboru Antona Nawratila, vlnu žurnalistických replik a duplik a také zřejmě i bolestný proces na poli mezilidských vztahů spojených s osobní nevraživostí a zahořklostí. Inkriminované rozhodnutí znojemských zastupitelů bylo v obou zdejších týdenících okamžitě komentováno                                                              1

2

3

Znaimer Beobachter, 9. 11. 1869, Protokol ze zasedání znojemského obecního výboru z 3. 10. 1869: „G. a. Seeberger beantragt, es möge in Zukunft das Predicat königliche bei Stadt Znaim fortfallen. Redner ist der Ansicht dass das Prädicat königlich erinnere zu stark an Böhmen, mit dem die deutsche Stadt Znaim fuglich nichts gemein haben wolle und konne etc.“ Městský sekretář téhož dne zaprotokoloval: „Ausschussmitglied Herr Seeberger beantragt, auf das Prädikat „königlich“, dessen sich die Stadt Znaim bedient, zu verzichten. Wird zureichend unterstützt. Sohin wurde zur Tageordnung übergangen.“ Znaimer Wochenblatt, 28. 11. 1869: „Die Bürger der Stadt Znaim sind am 18. d. Mts. als königliche Bürger schlafen gegangen und am 19. als einfache, aber als gut kaisetlich gesinnte, echte österreichische Bürger und als ganze Deutsche erwacht“. Tamtéž: „Durch die Verzichtleistung auf das städtische Praedikat königlich gab der Gemeinderath die Erklärung ab, dass die Stadt auf jede Zusammengehörigkeit mit Böhmen verzichte.“ 125

a to buď jako „čin nacionálního fanatismu“ či „krádeže čestného predikátu“4, pokud se jednalo o umírněně konzervativní list Znaimer Beobachter, anebo z druhé, té vyloženě liberální strany reprezentované Znaimer Wochenblatt, jako nezdravá „touha po titulech“, která se neslučuje se současným postavením Moravy a hlavně se státním a ústavním zřízením Rakouska, neboť tento titul je přece již jen, jak každý dobře ví, „pouhou formou a prázdnou arabeskou“. Gymnaziální profesor fyziky a čerstvý školní inspektor Anton Seeberger tvrdil ve Znaimer Wochenblatt, že proti jeho návrhu protestovali jenom Češi, několik tzv. ultramontánů a také hrstka německy mluvících občanů, kteří se mylně domnívají, že pokud tento titul nebude uchován, ztratí město svůj dosavadní „Glanz“, ale že drtivá většina znojemských měšťanů – především těch sdružených v Politickém klubu liberálů – jeho návrh podpořila a podporuje, protože žádná autentická listina nějakého českého krále o udělení titulu městu ani ve znojemském a ani v brněnském archivu neexistuje. A navíc Morava není přece královstvím. Viděno z liberálních státoprávních pozic, pro které jsou dějinné vzpomínky většinou politicky nepoužitelným haraburdím, neboť nepřípustně svazují liberální síly a pokrokové smyšlení současníků, měl jistě v mnohém pravdu. Vždyť opravdu předliberální správní patrimoniální systém se rozpadl hned po roce 1848, a tím pádem byl také setřen kdysi tak propastný rozdíl mezi městy královskými a poddanskými. Soudní pravomoc byla od té doby vykonávána nikoliv podle magdeburského práva, ale jen a jen podle zákonů obecně kodifikovaných, platných v rámci celé monarchie. A pak v roce 1849 bylo vydáno Stadionovo Provizorní obecní zřízení, které bylo unifikované jak pro města, tak i pro městyse a vesnice, a tím pádem byly také zrušeny poslední zbytky statutární výjimečnosti královských měst. V roce 1850 získalo v markrabství Moravském zvláštní městský statut jen zemské hlavní město Brno a po roce 1862, tedy po vydání obecního říšského zákoníku regulujícího samosprávně poměry v celém státě, mohly o zvláštní statut požádat všechny „vynikající obce“ (doslovně německy „hervorragende Orte“), tedy i bývalá nekrálovská města. A jak je známo, městu Znojmo byl schválen statut moravským místodržitelstvím po jistých průtazích počátkem roku 1867, čímž tato obec nabyla opravdu velké rozhodovací samostatnosti a každý nový starosta musel být potvrzen přímo císařem. Po roce 1848 se také zásadně změnilo státoprávní postavení Moravy, která podle zjednodušeného výkladu znojemských liberálů již přece ani před tím nebyla součástí Zemí koruny české, a tak se tudíž stala na království Českém již dávno zcela nezávislá, což nakonec potvrdily i všechny dosavadní rakouské a předlitavské ústavy. Predikát „královský“ zůstal tedy vlastně už jen pouhou reminiscencí na tuto již neexistující závislost a stojí nyní v ostrém protikladu se zájmy současných představitelů města. Zkrátka a dobře, znojemská liberální samospráva zametla bývalou státopravní minulost pod stůl, když nechtěla, jak se vyjádřila prostřednictvím své hlásné trouby Znaimer Wochenblatt, v budoucnu připustit již žádný import „zákonů, úředníků a bajonetů z Prahy“ a už vůbec nechtěla nic slyšet o koruně svatého Václava, kterou, jak je přece velmi dobře známo, „kníže Václav stejně také nikdy nenosil“. Postavení Znojma, tvrdili znojemští liberální zastupitelé prostřednictví Znaimer Wochenblatt, vyrůstá nyní už jen z půdy nového rakouského státního práva a je utužováno pěstováním liberálních ústavních svobod a zakládáním časupřiměřených institucí a hlavně vychází jen a jen z nového svobodomyslného sebevědomí samotných znojemských občanů.5 Znojemský opoziční zastupitel, tiskař a poctivý katolík Anton Nawratil však s takovouto argumentací zásadně nesouhlasil a jménem další 58 znojemských občanů zaslal již 20. listopadu 1869 prostřednictvím okresního hejtmanství na brněnské místodržitelství žádost o zrušení zmíněného „sporného“ usnesení obecního zastupitelstva. V něm prostřednictvím svého týdeníku Znaimer Beobachter tvrdil, že znojemský samosprávný sbor překročil své pravomoce, když se zbavil pouhým hlasováním zastupitelů přívlastku „královský“. Protestoval proti skutečné i symbolické degradaci významu města, ale hlavně proti tomu, že tímto zbrklým rozhodnutím                                                              4 5

Znaimer Beobachter, 20. 11. 1869. Znaimer Wochenblatt, 28. 11. 1869. 126

bude přiživen rozkol mezi německým a slovanským obyvatelstvem obce.6 Ve Znaimer Beobachter pak Anton Nawratil 27. listopadu 1869 svoji argumentaci proti zrušení titulu ještě propracoval a přiostřil varovnými slovy, že městské zastupitelstvo tak hluboce otřáslo důvěrou svých občanů. O týden později pak neváhal ve svém listě označit toto rozhodnutí znojemské radnice již jednoznačně za akt „nacionální nenávisti“.7 Liberální Znaimer Wochenblatt kontroval okamžitě na Nawratilovy názory v sérii článků celou škálou liberálních argumentačních klišé, ale hlavě nechápal, jak mohou německy hovořící občané vedeni německy mluvícím Antonem Nawratilem protestovat proti rozhodnutí německé radnice. Na jejich protestu mu nejvíce vadilo, že byl podepsán opravdu váženými a majetnými znojemskými občany, kteří vyrostli v německojazyčné kultuře a byli odchováni místním německým školstvím. Přesto tyto znojemské starorakouské vlastence neváhal označit za „zakuklené Čechy“, či dokonce za občany s malým politickým rozhledem, kteří Čechům zřejmě sedli na lep.8 Pisatel těchto článku, kterým byl s největší pravděpodobností samotný znojemský městský sekretář a zároveň zemský poslanec Johann Fux, začal ve své břitké polemice s Nawratilovými přívrženci dokonce hledat rozdíly mezi moravskými Němci, moravskými Slovany a moravskými Čechy, aby mezi ně vnesl rozkol, což se mu i částečně podařilo. Dospěl, tak jako již před čtvrtstoletím známý předbřeznový, z Českých Budějovic pocházející, liberální žurnalista Franz Schusselka, v podstatě ke stejnému závěru, tedy že i ve Znojmě se moravský Němec s moravskými Slovany ještě určitě dohodne, ale s tzv. moravskými Čechy to již nebude možné, neboť začínají být stejnými nacionálními fanatiky jako Češi v sousedním království. Zmíněný Nawratilův protest proti rozhodnutí obecního výboru považoval autor těchto polemik za vyložený „terorismus“ těchto moravských Čechů namířený proti radnici, kterou si přece i samotní petenti v roce 1867 svobodně zvolili. Zvláště pak mu vadilo Nawratilovo vážné nařčení znojemského obecního výboru, které bylo obsaženo v uveřejněném odůvodnění jeho náhlé demise, že znojemští zastupitelé se v poslední době zabývájí již jen záležitostmi, které vůbec nekorespondují s blahem obce, ale spíše jen se zájmy jednotlivých členů výboru.9 O čtyři měsíce později Znaimer Beobachter v rubrice „Zasláno“ již dokonce nepokrytě napsal, že městský výbor škodí městu a přispívá k vytváření disharmonie, „welche je langer desto fühlbarer werden muss“. Pod tímto tvrzením byl podepsán „ein aufmerksamer Beobachter der Znaimer Zustände, welcher die Rekursbeschwerde mitunterzeichnete“.10 V takovémto nesmiřitelném polemickém politickém rozpoložení očekávaly obě, právě již zformované, ale prozatím velmi nejasně pojmenované znojemské strany, rozhodnutí brněnského místodržitelství v záležitosti královského predikátu. Ač si to vlastně málokdo připouštěl, v sázce bylo náhle velmi mnoho. Na první pohled banální spor o slůvko „královské“ v titulatuře města souvisel na přelomu 60. a 70. let 19. století totiž nejen ve Znojmě s vytvářením samosprávné politické kultury a s kultivací nejenom místní politické veřejnosti a samozřejmě také s novou rolí tisku a politických zájmově nátlakových spolků, ale také se zrozením skutečné národní identity a nakonec i s obsazováním veřejného prostoru nacionálními, konfesními a jinými symboly, či dokonce s logikou aranžování lokálních festivit, které měly za úkol všechny výše zmíněné nové politicko nacionalní identifikační jevy a procesy vizualizovat a legitimizovat. Vždyť v tomto sporu nešlo – souhrnně řečeno – o nic více a o nic méně než o vytváření moderní občanské veřejnosti v momentě rychlého nacionálního a sociálního zlomu. Ale dříve, než prozradím, jak byl tento litý politický a žurnalistický zápas mezi německy mluvícími znojemskými občany o slůvko „königlich“ v oficiální titulatuře města rozřešen, pokusme se nejdříve velice rychle zmapovat místní politickou, hospodářskou a nacionálně demografickou scénu včetně posouzení kvality zdejšího občansko (spíše                                                              6 7 8 9 10

Navrátilovo podání z 20. 11. 1869 moravskému místodržitelství. Státní okresní archív Znojmo, f. Archiv města Znojma. Spisovna města Znojma 1865–1938, kr. 37. Znaimer Beobachter, 4. 1. 1870. Znaimer Wochenblat, 5. 12. 1869. Znaimer Beobachter , 20. 11. 1869. Znaimer Beobachter, 8. 4. 1870. 127

měšťansko) politického života a samosprávně intelektuálního potenciálu právě v souvislosti se vznikem moderní politické veřejnosti. ZNOJEMSKÁ POLITICKÁ VEŘEJNOST ANEB KDO BYL MĚŠŤAN A KDO BYL VOLIČ K proměně znojemské politické veřejnosti došlo v 60. letech 19. století především v důsledku nové liberální definice statutu měšťanství, potažmo nové liberální konstrukce volebních řádů. Každý plnoprávný příslušník obce (Gemeidebürger) měl především právo užívat obecní majetek (lesy, rybníky, pivovar) včetně městských deskových velkostatků, tedy konkrétně hlavně Horního a Dolního statku a statku Police. Předliberální měšťanstvo vnitřně spojovaly především výrobní a spolkové organizace, tedy hlavně cechy a nejrůznější účelová bratrstva. Velmi lpělo na tradičních komunitní struktuře sociálních vztahů, zatímco i předrevoluční realita okolního světa spěla nezadržitelně k jeho erozi.11 Před revolucí se rozlišovali na tzv. „Eingeborene“, tedy v obci narozené a tzv. „Eingesiedelte“, tedy do obce přišedší. „Pány obce“, z nichž byli voleni radní a purkmistři, byli ti prvně jmenovaní, tedy v obci narození měšťané, ale po roce 1848 přišla zásadní změna. Obecní privilegia příslušníků obce (tzv. Gemeindebürgertum) byla dána pod společnou střechu státního občanství (tzv. Staatsbürgertum). Měšťanstvo už nebylo zvláštní kastou či stavem, ale pouze již jen skupinou občanů příslušných k obci (tzv. Heimatsangehörige), kteří na základě vlastnictví, anebo samostatné výdělečné činnosti v obci, tedy prokazatelně zaručeného pravidelného příjmu, požívali také všech politických práv („anhand ihres Besitzes, ihres selbstständigen und gesicherten Nahrungszweiges und politischen Eigenschaften den Vollgenuss der politischen Rechte vermögen“). Nyní tedy byla nejdůležitější devizou nikoliv jen starobylá příslušnost k obci, ale nově liberálně definovaná kvalita občana vázaná na majetnost a intelekt, která ale musela být rituálně prozkoumána samotným obecním výborem během aktu přijímání do obecního svazku, který býval zpečetěn taxou v maximální výši 20 zlatých, jež byla odvedena do radniční pokladny (ve Znojmě bylo zvykem udělovat měšťanství za taxu 12 zlatých). Některá města, například Jihlava, ve svých obecních řádech (tzv. Gemeindeordnung) a později v obecních statutech (tzv. Gemeindestatut) kategorii „eingeboren“ vůbec zrušila. V roce 1864 schválil na základě říšského zákona z roku 1862 moravský zemský sněm nový zemský zákoník o obecní samosprávě, a tím došlo také k novému normativnějí pojatému určení toho, kdo je v obci oprávněným voličem. Podle tohoto zákona přejatého do znojemského obecního řádu v roce 1864 jimi byli: 1) čestní občané města (tzv. Ehrenbürger), kterým bylo propůjčené čestné občanství na základě zvláštních zásluh o město, zem anebo říši a 2) příslušníci obce (tzv. Gemeindebürger und Gemeideangehörige), kteří po dobu minimálně jednoho roku platili roční daň v minimální výši jeden zlatý („welche von ihrem Realbesitze, Gewerbe oder Einkommen seit wenigsten einem Jahre einen Jahresbetrag per 1 fl. ohne Zuschlag an direkten Steueren entrichten“). Byli to tedy hlavně ti měšťané, kteří vlastnili městské právo, které získali například po svých rodičích či sňatkem se znojemským měšťanem či měšťankou, anebo jim toto právo bylo později obcí propůjčeno („dermal das Bürgerrecht besitzen oder solches später von der Gemeinde verliehen wird“), ale každopádně museli být k obci tzv. příslušni. Dále se volební právo vztahovalo 3) na obecní druhy (tzv. Gemeindegenossen), kteří nenáleželi do předchozích dvou kategorií, ale ve městě vlastnili reality anebo zde získávali nejméně po dobu dvou let obživu, především jako řemeslníci a obchodníci, a nejméně po dobu dvou let platili v obci daň v minimální výši jeden zlatý ročně. Znamenalo to, že tyto osoby nemusely být vůbec k obci příslušné, respektive podle znojemského obecního řádu a pozdějšího obecního statutu musely platit v městě daň po dva roky a to konkrétně od 26. března 1864, tedy od vydání nového městského řádu. Jak zřejmo, týkalo se toto ustanovení především osob z nejbližšího okolí Znojma, které buď ve Znojmě vlastnily pozemky nebo nemovitosti ve formě domů, anebo ve městě dokonce bydlely, ale byly tzv. příslušné v jiné obci.                                                              11

Miller, J. (2009): Raně novověké město: eroze komunity? Lidé města 11, 2009, č. 3, s. 436. 128

Díky této nové zákonné definici městského práva a volebního práva došlo k většímu otevření městské společnosti o další, především do obce nově příchozí nebo zde zbohatnuvší osoby anebo o tzv. čestné občany, které mohl téměř libovolně jmenovat starosta zvláště v období před volbami, aby posílil volební šance své strany.12 Mužská politická veřejnost se tímto liberálním pojetím příslušnosti k obci a hlavně díky liberálnějšímu přístupu k volebnímu právu tak významně rozšířila, respektive přestala se uzavírat do sebe, což ji do budoucna zaručovalo i rychlejší intelektuální a biologickou reprodukci. Vytváření obecních grémií (obecního výboru a nepřímo i městské rady, kterou ve Znojmě tvořil starosta a čtyři radní) se řídilo liberálním trojtřídním pojetím pravidelné, každé tři roky se opakující volby, kterou pro znojemský případ již důkladně popsal Martin Markel.13 Připomeňme, že koncem 60. let se volební právo týkalo ve městě zhruba 1200 osob, respektive mužů (v prvním sboru 116, ve druhém sboru 359 a ve třetím sborů 764 voličů), kteří ale reálně využívali svého práva tak sotva z jedné čtvrtiny. Nejdříve osmadvacetičlenný, pak třicetičlenný a později šestatřicetičlenný obecní výbor tak zvolilo v 60. letech 19. století nakonec asi jenom 350 znojemských občanů, což znamenalo, že o volby nebyl příliš velký zájem a také to, že každý desátý volič mohl být teoreticky i zastupitelem. Vždyť si také několikrát Znaimer Beobachter postěžoval na to, že se ve městě volí navzájem stále ti samí měšťané. Pro dokreslení zdejší politické situace upozorňuji i na tu skutečnost, že dlouholetý znojemský starosta Josef Wandrasch (1804-1874) byl během svého úřadování v letech 1864 až 1874 volen ve třetím sboru, kde se umisťoval na pátém až osmém místě, zatímco opoziční člen výboru Anton Nawratil v témže sboru postupoval do zastupitelstva většinou z „lepšího“ třetího místa, a přesto se starostou nikdy nestal, neboť o tom, kdo bude starostou, rozhodovali v následujícím volebním „konkláve“ na radnici první den po volbách především bohatší zastupitelé vzešlí z prvního a druhého voličského sboru. Za takovéhoto rozložení sil si mohl Josef Wandrasch dovolit před volbou starosty, kterou v roce 1870 postoupil již potřetí, rozšafně prohlásit, že „nepotřebuje přednést žádný program, neboť jeho jediným programem je blaho občanů města, ve kterém se narodil“.14 TISK A VEŘEJNOST Velký podíl na vytváření politické veřejnosti měl ve Znojmě po roce 1850 tisk. Hned na prvním zasedání obecního výboru zvoleného podle Stadionova provizorního obecního zřízení v červnu 1850 bylo prozřetelně rozhodnuto „die Beschlüsse des Gemeindeausschusse durch Drucklegung zu veröffentlichen, womit sich die Gründung eines Lokalblattes verbinden lassen konnte, welches, mit Vermeidung der Politik, die Bestimmung hatte, sich mit Gemeideangelegenheiten zu beschäftigen“, tedy zveřejňovat okamžitě rozhodnutí obecního výboru, což bylo hned v září téhož roku realizováno.15 Od té doby se ve Znojmě píší dějiny místního moderního nejdříve nepolitického, ale po roce 1869 vysoce angažovaného tisku.16 Zpočátku se jednalo opravdu o velmi lokální nepolitický list s radničním zpravodajstvím a také s ekonomickými, spíše tržními oznámeními a přejatými literárními drobotinami, který ale později začal otiskovat i protokoly ze spolkových schůzí.17 Charakter listu se začal postupně                                                              12 13

14 15 16 17

Čestnými občany Znojma byl například Johann von Kempen anebo Alexander Bach. Markel, M. (2005): Občané a moc. Komunální politika ve Znojmě za Františka Josefa I., Sborník státního okresního archivu ve Znojmě 2005, s. 10–32. Zde také upozornil na několiletý experiment s pravidelným každoročním třetinovým obměňováním obecního výboru, které obec na přelomu 60. a 70. let 19. století příliš organizačně zatížil. Znaimer Wochenblatt, 22. 10. 1870. Viz první číslo Znaimer Wochenblatt, 21. 9. 1850 Znaimer Wochenblatt ze 3. ledna 1874 přinesl shrnující článek k dějinám listu u příležitosti dvacátého pátého výročí založení. Redaktor Max Schima vydával každou neděli jednoarchové číslo, které uveřejňovalo: „Verordnungen, Lizitationen, Verpachtungen, Vermietungen, Verkaufen, sowie Coursberichte vom Wiener Platze und GetreideWochenmarktspreisen – wichtig fur Gutsverwaltung, Müller, Bäcker, Getreidehandler, Mehl- und Victualienhändler – sondern unser Blatt soll auch eine Unterhaltende und nützliche Lektüre bieten, mit Original129

politizovat ve smyslu propagace německých liberálních idejí v momentě, když v polovině 60. let převzal redakci do svých rukou městský sekretář Johann Fux. Na tuto změnu zareagoval tiskař, obchodník a zastupitel Anton Nawratil založením nového listu Znaimer Beobachter s podtitulem Wochenschrift fur heimatlichen Interessen, když vycítil, že Znaimer Wochenblatt se stal orgánem už jen jedné politické strany, tedy německých liberálů, kteří ovládli radnici. Znaimer Beobachter vycházel každou sobotu u pravidelně od roku 1866. Na první pohled se graficky a ani rozměrem od svého staršího konkurenta nelišil. Byly zde, tak jako v Znaimer Wochenblatt, uveřejňovány zprávy z radnice a z místní spolkové činnosti, ale od roku 1868 se oba týdeníky začaly výrazně odlišovat hlavně tím, že Znaimer Beobachter se stal víceméně defenzívně katolickým listem (nelíbilo se mu například rušení církevních svátků a vyhánění církve ze škol), hlavně byl ale citlivější k sociální otázce a také každotýdenně přinášel zprávy ze světa tzv. malého muže, tedy řemeslnictva, dělnictva, rolníků a místních ne-němců. Místo společenské rubriky „Leserhalle“ zavedl rubriku „Conversationshalle“, kde byla kritizována některá sporná rozhodnutí radnice (například nákup velkostatku Police), dále se velmi staral o financování znojemského chudobince formou darů, často věnoval pozornost rodinné výchově a škole, neboť programově propagoval křesťanskou „Nächstenliebe“. Od roku 1869 začal uveřejňovat satirickou rubriku Tritsch – Tratsch, tedy fiktivní rozhovory dvou znojemských měšťanů Tratschinského a Klatschofského, které měly za cíl „die Klatschgeschichte der Znaimer Stadt zu kultivieren“.18 V květnu 1870 se oba listy po zaplacení příslušné kauce proměnily v politické týdeníky. Poté začal na jejich stránkách tvrdý politický boj mezi Antonem Nawratilem a jeho katolickými a také pročeskými přívrženci na jedné straně a liberální radnicí podporovaným Politickým spolkem liberálů a posléze i nově založeným liberálně nacionalisticky orientovaným Deutscher Bürgerverein na straně druhé. Beobachter vytýkal liberálům „jednostrannost“ a „touhu po moci“ a do vínku si dal boj za právo a spravedlnost pro všechny stavy, konkrétně pak brojil zvláště proti tzv. májovým školským zákonům, nové pozemkové dani a hlavně proti „akciovému švindlu“. Politický program Znaimer Wochenblatt, který tiskla místní M. F. Lenck´sche Buchdrückerei, se zcela shodoval se sedmibodovým politickým programem moravských Němců, respektive rakouských ústavověrných liberálů, který poprvé zazněl na vídeňské konferenci německých liberálních poslanců 22. května 1870 a následně také na brněnské konferenci německých zemských poslanců o čtyři dny později. Jeho snahou bylo popularizovat a prosazovat velmi konkrétně formulované politické zásady, kterými byly: 1) upevnit solidaritu Němců, respektive posuzovat všechny politické kroky z pozice, zda slouží Němcům, 2) všechno konání musí mít základ v ústavě, 3) vést rozhodný boj proti federalismu, zvláště pak proti tzv. českému státnímu právu, 4) stát pevně na pozicích dualismu, tedy zákona z 11. prosince 1867, 5) provést změnu volebního zákona z 21. prosince 1867 v tom smyslu, že poslanci dolní sněmovny říšské rady budou voleni samostatně a nikoliv prostřednictvím zemských sněmů, 6) vymoci si úplné zrušení konkordátu a 7) usilovat o reformu daňových zákonů a snížení vojenských výdajů.19 Konzervativní strana si musela takto konkrétní politický program a také širší podpůrnou spolkovou infrastrukturu teprve vytvořit. Stěžejní ideologií znojemských neliberálů se stalo důrazné prosazování katolicko politického vidění světa, které i v liberálně euforické době vrcholné ekonomické konjuktury vsadilo na kontinuitu prověřených korporativních křesťanských hodnot oproti individualisticky pojaté politické a ekonomické dravosti, které ale chyběla, jak rychle postřehli, jakákoliv sociální solidární komponenta a hlavně tolerance k jinak, tedy nepokrokově smýšlejícímu prostředí. V sobotu 14. května 1870, tedy týden po tom,                                                                                                                                                                                               

18 19

Novellen, guten Poesie, humoristischen Kleinigkeiten, Humoresken, Tagesneuigkeiten abweschslend mit Anekdoten, technischen und ökonomischen Notizen und Berichten über die Bestrebungen des Znaimer landwirtschaftlichen Filial-Vereins“. Znaimer Beobachter, 13. 2. 1869. Znaimer Wochenblatt, 15. 5. 1870. 130

co se stal politickým periodikem, přinesl Nawratilův Znaimer Beobachter zásadní programový text, který nesl název „V jaké době žijeme“. Žitou dobu označil za dobu revoluce, která se ve veřejném životě odvrátila od Boha. Falešný liberalismus sice nyní slaví četná vítězství, ale v konečném dni zúčtování bude smeten ze světa radikálními socialistickými silami, které pomohl zrodit právě svým odpadnutím od Boha. Desatero a křesťanská morálka se musí stát zákonem pro velkou i malou politiku. Nikoliv „sobecké manželství na divoko uzavřené s chamtivostí“, ale láska k bližnímu. Buď desatero anebo revoluce, nic jiného v budoucnu lidstvo nečeká. Sociální otázka může být vyřešena jen na bázi křestanství.20 POLITICKÉ SPOLKY A ROZŠTĚP POLITICKÉ VEŘEJNOSTI Programová prohlášení obou táborů byla na světě a zbývalo ještě na obou frontách soustředit vojsko věrných přívrženců. V liberálně občanské společnosti toto vojsko tvoří aktivní členové politických stran a politických spolků. Výhodnější pozici v tomto momentě politického štěpení měli liberálové, kteří se mohli opírat o Politický spolek, který vedl MUDr. Anton Fossek a kde se od roku 1868 o program nečetných schůzí starali ústavověrní poslanci Johann Fux a bývalý starosta, Wandraschův předchůdce v üřadě starosty, Michael Grübler, kteří většinou informovali znojemské liberální publikum o tom, co se děje ve stranických ústředích v Brně a ve Vídni, na moravském sněmu a ve vídeňské říšské radě. V roce 1870 byly posíleny pozice liberálů založením Německého měšťanského spolku (Deutscher Bürgerverein). Jeho vzorem byly bojovné německé spolky v Čechách, které na svých cestách poznal znojemský obchodník s vínem Johann Haase. Spolek chtěl pěstovat přátelské vztahy k Politickému spolku. Vždyť mnozí zakládající členové nového spolku, jako například Johann Fux, byli rovněž členy Politického spolku. Jeho zakládajícími členy byli dále Johann Haase, Franz Schwarz, Heinrich Fiby (ředitel hudební školy a hlavní postava Hudebního spolku – Musikverein), Ferdinand Buchberger, Franz Freysinger, Johann Hollriegel, Martin Ortner a Franz Dinter. Hlavním cílem bylo „pěstování družnosti“21 Od Velikonoc 1870 se scházel v pivovarském lokále (Winterbierhalle), který jim zdarma poskytoval majitel pivovaru Thommas Maural. Spolek pořádal koncerty, přednášky, taneční věnečky, tzv. Scherzliedertafeln, výlety a pivní a vinné posezení pro rodinné příslušníky. Brzy se rozrostl na 496 členů. Kromě toho nezapomínal na tzv. „höhere Interessen“, tedy vyšší zájmy, čímž měl na mysli založení časopisu, vydávání poučných spisů, organizování společných vzpomínkových akcí například u příležitosti příjezdu „osvoboditele rolníků“ Hanse Kudlicha z USA či na oslavu březnových dnů (tzv. Märztage, rozuměj roku 1848) či císařských narozenin (18. srpna). Organizačním podílem na volbách, či spíše primárkách, volební kampani a boji proti česko-rakouské „Ausgleich-Meierei“, tedy vyrovnání, tak kladl základy moderně pojaté aktivní politické veřejnosti ve městě německo liberálního střihu.                                                              20

21

„Wir leben im Zeitalter der Revolution, d. h. in einer Zeit der bewussten, gewollten und grunsatzliches Abfalles des ofenntlichen Lebens von Gott und der von Gott gesetzten Autorität, in einer Zeit der Verneinung und Bekämpfung der göttlichen und kirchlichen Lehren und Gebote in Wissenschaft und Kunst, im politischen, wie im bürgerlichen Leben und insbesonder im Erwerbsleben... Der falsche Liberalismus mag zwar im gegenwärtigen Stadium der Revolution von Siegeslorbeeren träumen, wurde sich aber gewältig irren, wenn er glaubte, das die Revolution vor seinen Palästen, Landhäusern, Geldsaken usw. respectvoll Halt machen wird…Die systematisch verhetzten und betrogenen Massen kehren der auf dem Wege der Thatsachen entlarvten freisinnigen Lüge den Rücken zu, um für die schimernden Luftschlösser der radicalen und socialistischen Schule sich entflammen zu lassen. Der Windbau des Liberalismus soll gestürzt und Europa zu einer tabula rasa werden, worauf eine ganz neue Ordnung der Gesellschaft der geplagten Menschen endlich doch bessere Zustände bringen soll… Die zehn Gebote Gottes und das christliche Sittengesetz müssen wieder massgebend werden fur die hohere und niedere Politik…“ Podle „Bericht über die zehnjährige Thätigkeit des Znaimer deutschen Bürgervereines, anlässlich dessen am 11. Juli 1880 stattfindenden Gründungs-Feier, Znaim, Druck der k.k. priv. Buchdruckerei von M. F. Lenk, Verlag des deutschen Bürgervereines, Franz Dinter, Schriftsteller, Johann Haase Vorstand“ bylo hlavním cílem spolku: „Geselliger Verkehr zu fúhren, die Mitglieder einander zu nähern, über ihre Zusammengehörigkeit zu uberzeugen, Sympathie fur einander zu erwecken“. 131

Konzervativní strana si také v roce 1870 založila svůj „politický“ spolek, a protože v každé zdravé společnosti je podle neliberálů nutno pěstovat dvě základní instituce, pilíře či zařízení, která se v součinnosti starají jak o materiální, tak i nemateriální stránku života – a těmi jsou podle nich stát a církev – a jelikož stát, respektive vláda, se nacházela právě zcela v rukou liberálů, mohli opozičníci vsadit jedině na tu druhou fungující a zdánlivě velmi masovou kompenentu onoho duálního principu (vždyť v říši žilo 28 milionů katolíků), kterou byla katolická církev. V roce 1870 právě vrcholil boj liberálů proti papeži, katolické církvi a hlavně proti jejich „neomylnosti“. Nositelem boje proti tzv. „Unfehlbare“, tedy neomylným, a jejich prodloužené ruce, tedy katolicko-politickým spolkům, byl ve Znojmě liberální Politický spolek vedený dlouholetým členem obecního výboru MUDr. Antonem Fossekem. Cílem politicko-katolických spolků bylo zachovat „Ordnung, Friede, Einigkeit und die Heiligste Religion“ a právě tyto devizy začaly rezonovat koncem 60. let také ve Znojmě. Výzva k zakládání katolicko-politických jednot zde byla vyslyšena na jaře 1870 a již 10., respektive 12. dubna 1870, byly moravským místodržitelstvím schváleny statuty nového konzervativně katolického spolku. Katholischer St. Niklas Verein, založený v roce 1863, se stal základem katolicko-politického „Männer Verein“. Jeho „Vereinslokal“, tedy spolková místnost, byla zřízena v dominikánském klášteře a noví členové zde byli přijímáni každé odpoledne po nedělní mši. Zakládajícími členy spolku byli obchoník a majitel domu Josef Schwarzer, zámečník, majitel domu a člen obecního výboru Martin Peschak, gymnaziální profesor páter Karl Seyss, kazatel domikánského řádu Konstantius Prochaska a náš známý tiskař Anton Nawratil. Předsedou spolku byl zvolen 21. května 1870 Martin Peschak, jednatelem Anton Nawratil. V každém výboru katolicko-politického spolku měl zasedat kněz, což nebylo tak těžké splnit, neboť na každé rakouské střední škole byl povinně zaměstnán učitel náboženství, respektive tzv. Religionsübunk z řad místního kléru. Účelem nového spolku byla vzájemná výměna názorů, zachování a posilování katolické víry prostřednictvím družnosti, debatování a vydávání knih, časopisů a brožur za vstupní poplatek 30 krejcarů.22 Proces politického štěpení byl ve Znojmě dokončen, když byla 5. května 1870 založena Slovanská beseda „notorickým agentem české strany ze Šatova“ JUDr. Janem Vlkem. Jeho důsledkem byla proměna místních listů v politické týdeníky a vznik politických spolků, které se aktivně zapojovaly do volebního klání a do obsazování veřejného prostoru svými odlišně pojatými festivitami. Na jedné straně se konaly slavnosti věnované konstituci (Verfassungstag nebo Geburtstag unserer Verfassung) a březnovým dnům (Märztage), ke kterým posléze přibyly nečekané oslavy pruského vítězství nad Francií, na druhé straně byly propojovány tradiční katolické svátky s politickými schůzemi. Na jedné straně stál liberální centralismus německého střihu, na druhé pak prozatím státoprávně nevyhraněný katolicko-politický konzervatismus, který ještě odolával nacionalnímu štěpení. První fáze vytváření politické veřejnosti ve Znojmě skončila. Nikdo už si nedovedl představit, že by se konala, tak jako v létě 1850 po volbě prvního znojemského starosty nové samosprávné éry Antona Buchbergera, společná slavnostní mše a složení přísahy v kostele sv. Mikuláše a posléze společný oběd v „Redoutensaal“ za přítomnosti všech místních politicko správních a církevch elit, kde by si, tak jako kdysi, společně připili všichni – budoucí liberálové s kozervativci – na zdraví císaře a nového starosty. Mezi liberály a katolíky vznikla politická propast, kterou prohlubovalo z hlediska působení místní samosprávy několik faktorů, které přispěly ke vzniku názorové politické plurality. Znojemská společnost, respektive zdejší politická veřejnost, se rozštěpila. Rozštěp běžel napříč celou sloupovou politicko-organizační strukturou. Štěpení nastalo v tisku, pak bylo přiživeno vznikem politických stran a spolků a nakonec mohlo proběhnout i v samotných rodinách.

                                                             22

V německém originále: „gegenseitiger Meinungsausstausch, Wahrung und Forderung kath. Conservativer Interessen in kirchlicher, staatlicher und socialer Hinsicht“. 132

FAKTORY OVLIVŇUJÍCI VZNIK POLITICKÉ PLURALITY Proces vzniku politické plurality ve Znojmě urychlovalo několik skutečností: 1) Přenášení vnějších politických sporů do činnosti městského zastupitelstva a městské rady, kde těmito mediátory byli většinou předsedové či členové místních politických spolků. Příkladem takového přenášení politických bojů do zastupitelstva může být spor o liberální školské zákonodárství, oslava pádu Hohenwarthova kabinetu či souhlas s anexí Alsaska (nikoliv však Lotrinska) po pruském vítězství nad Francií.23 2) Změna politické kultury, neboť honorační způsob distribuce politické moci na základě sociálního postavení a minulých zásluh, respektive honorační starobylosti, se změnil v pravidelnou nominaci adeptů na místa do obecního výboru v podobě primárek (tzv. Probewahl) na půdě politických spolků (hlavně Německého měšťanského spolku), ze kterých vzešli pak kandidáti se silnou podporou voličstva. 3) Nacionální štěpení na půdě zájmových spolků, respektive rozpadem spolku do dvou nacionálních frakcí, které lze nejprůkazněji dokumentovat na příkladu znojemského Zemědělského spolku (Znaimer landwirtschaftlicher Bezirksverein), kde koncem roku 1870 odmítl dlouholetý uznávaný předseda Adalbert Freiherr Widmann z Plavče (dříve Platsch) volbu předsedy tohoto spolku poté, co Němci vytlačili z výboru Čechy, čímž spolek ztratil svoji dosavadní utrakvistickou rovnováhu. 24 4) Obsazování veřejného prostoru, kterým byly formou uspořádání výše zmíněných festivit veřejně prezentovány politické zájmy a kde dochází k performativnímu utváření nové identity. Zpočátku z této formy veřejné prezentace profitovali nejvíce němečtí liberálové, protože opozice prozatím navenek otevřeně nevystupovala a protože hlavním pořadatelem těchto slavností byla zpočátku jen radnice, kde liberálové měli silné zastoupení.25 5) Polemiky, které se rozpoutaly kolem interpretace světodějných události. V těchto ideologicky zabarvených polemikách, kde se hledalo pojmenování nepřítele, se nacházela i vlastní identita. Staroznojemské honorace se rozštěpily na liberály, kteří ale prozatím i v důsledku rakouské porážky u Sadové nevěděli, jsou-li jenom moravskými anebo už rakouskými či dokonce německými liberály. Ani konzervativní křídlo nemohlo okamžitě přistoupit k pročeské, respektive státoprávní argumentaci, neboť míra politické závislosti Moravy na Čechách byla od roku 1848 velmi ošemetným tématem, kterého okamžitě druhá strana mohla zneužít k očernění protivníka. Hledání vlastní nacionální identity bylo po pruskofrancouské válce a hlavně po sjednocení Německa značně ulehčeno, i když úplně jasno, čím jsou, ani znojemským liberálům ještě nebylo, což dosvědčuje téměř nepřeložitelný výrok ze Znaimer Zeitung uveřejněný těsně po pruském vítězství u Sedanu: „Wir sind zuerst Osterreicher, aber zu allererst Deutsche!“26 Přitom ještě v roce 1863 Znaimer Zeitung                                                              23 24

25

26

Ve Znaimer Wochenblat reagoval na uzavření Frankfurtského míru básničkou „Elsass ist der Preis!“ K tomu připadu přinesly Znaimer Zeitung 31. října a 14. listopadu 1870 v rubrice Allgemener Sprechsaal následující vyjádření Adalberta von Widmanna: „Es ist mir auch seit dem Bestande des Znaimer landw. Vereines gelungen, die Eintracht zu erhalten und jede Sonderbestrebung abzuhalten, bis vor wenig Jahren von einer Anzahl Mitglieder aus Znaim der Saame der Zwietracht dadurch gestreut wurde, dass diese Herren den Verein, wie die vom ihm gegründete Schule, vorwiegend deutsch machen wollten. Es ist diesen Herren nun gelungen, bei der Neuwahl des Vereinsausschusses jene Männer, welche sowohl das meiste Verdienst um das Gedeihen und den Fortschritt des Vereins-Bezirkes representierten, auszuschliessen, und von meinen Bestrebungen entgegen zu arbeiten.“ Znaimer Wochenblat z 1. března 1863 při komentování průběhu městské slavnosti ústavy stroze konstatoval: „Zwar haben wir in unserer Mitte manche politische Gegner, doch die treten nicht aktiv auf und begnügen sich damit, ihren Groll uber den Fortschrittunserer Zustände privatim abzuwicklen.“ Znaimer Wochenblatt, 24. 9. 1870. 133

u příležitosti oslav konstituce smýšlení většiny znojemských občanů charakterizovaly jen jako „warhaft liberale, grossosterreichische Gesinnung“. 6) Vztah k církvi, respektive k májovým školským zákonům, manželským zákonům a později k prohlášení o papežské neomylnosti, které bylo vnímáno nejen ve Znojmě velmi rozporuplně. Důkazem tohoto tvrzení budiž reakce obou stran na tzv. Döllingerovu aféru, respektive pozdravnou adresu obecního zastupitelstva mnichovskému profesorovi teologie Johann J. Döllingerovi, který veřejně protestoval proti papežské neomylnosti. V adrese ze 16. dubna 1870 se psalo, že zastupitelé města Döllingera podporují, neboť hovoří za celé město, což okamžitě pobouřilo katolíky sdružené kolem mužského pěveckého spolku u sv. Mikuláše, který sdružoval papežské straníky. Radnici obvinili, že odpadla, tak jako Döllinger, od katolické církve. Znojemskou veřejnost tedy nerozdělovala prozatím národnost, ale spíše vztah k liberalismu a k doposud nedotknutelným hodnotám křesťansko katolického bytí, jakými byla církev, manželství a výchova dětí v rodině a ve škole, který právě liberálové „svým řáděním v poslanecké sněmovně říšské rady“ znejistili. Prozatím tedy „dominantní úlohu rakouských liberálů“, jak napsal Jan Kozdas, „zpochybňovali jenom rakouští elitní německy mluvící konzervativci. Filozoficky a politicky ctili tradiční hodnoty mocnářství, včetně role katolické církve, ale zárověň odmítali nejen formálně německý nacionalismus, a proto vystupovali vstřícně vůči slovanskému obyvatelstvu, včetně zdůraznění sociálních aspektů občanské solidarity. Jim byli nápomocni elitní Češi. (...) V těchto definicích nelze spatřovat znojemskou politickou pravici a levici, ale spíše dvojí chápání občanské společnosti, která se vzájemným nekompromisním konkurenčním zápasem stále zdokonalovala ve své elitní společenské úloze.“27 JAK SPOR O KRÁLOVSKÝ PREDIKÁT MĚSTA ZNOJMA SKONČIL? Začátkem října 1870 dospěl spor o slůvko „královský“ v oficiální titulatuře města ke svému prozatímnímu závěru. Moravské místodržitelství sistovalo rozhodnutí městského výboru týkající se zrušení titulu „königlich“. Rozhodnutí to bylo ryze formální, protože se místodržitelství zabývalo pouze literou zákona a nikoliv meritorně duchem celého sporu. Město se nemůže zbavit titulu, psalo se v rozhodnutí moravského místodržitelství z 8. října 1870, pokud ho má uveden v prvním článku svého statutu, který byl schválen zemským sněmem. Katolíci v čele s knihtiskařem Antonem Nawratilem slavili dočasné vítězství, neboť liberálové na radnici připravovali rekurs a následně i změnu několika článků městského statutu. V odvolání k místodržitelství stálo, že predikát má smysl pouze tehdy, pokud existuje privilégium a pokud se Morava nalézala ve zvláštním státoprávním vztahu k Čechám. Ale Morava je nyní bezprostředně podřízena říši a město by se mohlo pyšnit spíše titulem „císařské“, pokud vůbec se takováto titulatura slučuje s moderním pojetím státního života. Tento titul není ničím jiným než pouhou reminiscencí, tvrdilo se v ohražení znojemské radnice z 14. října 1870.28 Predikát „königlich“ musel být tedy zase užíván v oficiální korespondenci města do té doby, než moravský zemský hejtman schválí změnu příslušných článků městského statutu. Prozradím, že ono prozatím trvalo do dubna 1873. Pak se město opravdu legálně zbavilo svého tradičního titulu a provedlo zjednodušení svého volebního řádu. Mezitím však znojemská radnice musela uposlechnout nařízení místodržitelství, ale titul „královský“ na její korespondenci stejně vidět nebyl, neboť slůvko „königlich“ důsledně přerazítkovávala. U příležitosti druhého výročí zrušení, respektive pokusu o zrušení titulu královský, tedy 18. listopadu 1871, si Znaimer Wochenblatt dovolil krutý žert, neboť informoval své čtenáře o zasedání znojemského obecního výboru z 12. listopadu 1870, kde, jak tvrdil list, tvrdě a nekompromisně vládla konzervativně feudální pročeská klika a Anton Nawratil jako starosta                                                              27 28

Kozdas, J. (2008): Nástin historie Corsa ve Znojmě a pád místních občanských elit, Sborník státního oblastního archivu Znojmo 2008, s. 51. Znaimer Wochenblatt, 15. 10. 1870. 134

řídil schůzi obecního výboru. Naštěstí se autor této fingované zprávy rychle probudil z hrozného snu, neboť usnul, jak tvrdil, při čtení Znaimer Beobachter. Redakce týdeníku Znaimer Wochenblatt ale jistě tenkrát netušila, že za 48 let se němečtí liberálové už z podobného snu nikdy neprobudí. Starostou Znojma se po kardinálním státoprávním zemětřesení ve střední Evropě a po změně volebních řádů do samosprávných grémií poprvé stane etnický Čech. Nicméně ale ani koncem roku 1918 nová republika a nové zastupitelstvo titul neobnovilo, naopak samostatný statut města byl po reformě československé státní správy v roce 1927 zrušen. MOŽNÉ ZÁVĚRY V TEZÍCH Podle Jürgena Habermase je dobře fungující občanská společnost založena na vypočitatelných očekáváních. Hlavními kritérii občanského řádu má být proto kompetentnost a spolehlivé právní prostředí, kde se každý domůže svého práva.29 Tato zásada byla ve Znojmě v roce 1869 porušena, protože proti vůli – sice menšiny – politicky plnoprávných občanů byl městským zastupitelstvem zrušen tradiční titul, a tím byly nabourány tradiční měšťanské jistoty. Jinými slovy, ze zdravé občanské společnosti nesmí zmizet záruky kalkulovatelnosti, a ty ve Znojmě v roce 1869 náhle chyběly. Druhá část této Habermasovy teze říká, že z organizačního hlediska jsou předpokladem dobře fungující občanské společnosti především racionální správa a nezávislá justice. V tomto formálním ohledu bylo ve Znojmě, na Moravě i v Předlitavsku vše v pořádku. Anton Nawratil a jeho přívrženci se svého práva domohli, sice jen na chvíli, ale domohli, neboť státní úředník chtěl zůstat a priori nezávislým na místních poměrech. Raná liberální občanská společnost stála zpočátku na premise, že systém volné hospodářské, politické a intelektuální konkurence může regulovat sám sebe. Dokonce slibovala, že bude fungovat ve smyslu zajištění všeobecného blahobytu a spravedlnosti. Jinými slovy, domnívala se, že dobře fungující správní a právní řád je základem víceméně bezkonfliktního společenství. Zapomněla ale dodat, že liberální zákony „výlučné svobody“ či „nespoutaného lidského ducha“ je nutné také regulovat především s ohledem na zájmy slabších a chudých, což mohou být i menšiny politické, národní, konfesijní či sociální, které očekávají od státu či komuny „nesilová“ rozhodnutí a ochranu svého menšinového vota. Tato regulační podmínka ve znojemském prostředí přelomu 60. a 70. let nebyla naplněna. Ovládnutí radnice bylo bráno liberály jako regulérní způsob politického boje. A i oni zapomněli, že svým politickým a ekonomickým chováním destruují nejen tradiční měšťanské hodnoty, ale i stabilitu celé městské komunity. Ideologie není jenom „falešné společenské vědomí“, obsahuje i momenty pravdivé tím, že „utopicky transcedentuje to, co existuje“ hlavně z důvodu vlastního ospravedlnění. Zdrojem ideologie je tedy většinou sebeidentifikace vlastníků nové myšlenky. V našem znojemském případě těmito „falešnými“ ofenzivními ideology byli liberálové, kteří se snažili o svých pravdách a o svém vidění světa přesvědčit i ostatní veřejnost za pomoci samosprávného rozhodování. Nelze prokázat, že by se jim tento záměř podařilo naplnit v úplnosti. Jediným reálným měřítkem je zde míra ovládnutí veřejného prostoru a samosprávných grémií. Pokud však volby do samosprávy zvolíme za hlavní kritérium, tak pak se jim tento veřejný prostor opravdu podařilo nadlouho ovládnout. Stát byl v Rakousku často (a českou historiografií je stále) zaměňován za společnost, neboť stát za ní často plnil a plní její samosprávné úkoly. Stát byl nejen v Rakousku totiž pasován do role ochránce svobody a majetku, tedy nikoliv samotná občanská společnost a její samosprávné instrumenty, ale státní byrokrat měl rozhodovat o tom, co je pro společnost přípustné a co nikoliv. V našem případě byl oním arbitrem místodržitelský úředník, který posuzoval politické chování samosprávy. Svého úkolu se zhostil sice nepředpojatě, ale jen ryze formálně. Jeho rozhodnutí se tudíž nemohlo stát vzorem chování pro nikoho.                                                              29

Habermas, J. (2000): Strukturální přeměna veřejnosti, Praha, s. 153. 135

Příliš silný stát však občanskou společnost pohlcuje a vlastně i znejisťuje. I v našem sporu měl státní úředník rozhodnout o citlivých záležitostech městské občanské komunity, kterým sám mnohdy nerozuměl. Komplikovanější je to v našem případě o ten moment, neboť o zrušení titulu královský požádal samosprávný úřad, který měl hájit zájmy všech svých občanů. Jinými slovy, žádný úředník a ani soudce nemůže rozhodovat spravedlivě o takových záležitostech, které se týkají pocitové a symbolické stránky veřejného života. Zrušit tradiční titul je stejně problematický nápad jako současná snaha úřadů a soudů zjistit, komu vlastně patří Svatovítská katedrála v Praze. Je do jisté míry překvapivé, že ačkoliv přístup k veřejné činnosti, respektive k veřejnosti, měl v liberální éře v podstatě jen ten, kdo byl vzdělán anebo byl dostatečně bohat, přesto nejen znojemská občanská samospráva hledala v druhém politickém proudu či v mimo ni stojícím člověku nikoliv své naplnění a uskutečnění samosprávné myšlenky, ale naopak jenom konkurenci, respektive překážku své vlastní svobody rozhodování. Jediné vysvětlení tohoto paradoxu lze zde nalézt v konfesním a nacionálním rozrůznění této komunity a v tezi, že s rozšířováním veřejnosti vstupují do politiky nesmiřitelnější zájmy. Ale snad nadále platí, že občanská společnost se rozvíjí v poli napětí mezi státem a veřejností a v poli názorového štěpení uvnitř vlastní (politické) veřejnosti a že tyto spory dovede nenásilně regulovat. Styk veřejnosti se státem či vedením obce probíhá v rovině správy. Tento styk by měl být apolitický. Jedná se vlastně neustále o podřizování se správním aktům, kde by ale neměla být vyloučena kontinuální kontrola (politické) veřejnosti na rozumovém posuzování chování veřejné moci. Domnívám se, že ve znojemském případě byl tento kontakt veřejnosti se zastupiteli nejen vysoce politickým, ale vlastně i legálně nekontrolovatelným. Proto byl mnohdy i velmi konfliktní. Nejdříve byl veden po linii jednotlivce, pak skupiny odpůrců a nakonec úlohu publika či veřejného mínění přebraly spolky a strany, z nichž některé začaly prorůstat s orgány veřejné moci, tedy samosprávy, jiné zase, ty opoziční, se strukturou katolické církve. I ve Znojmě došlo k mobilizaci veřejného mínění za účelem legitimizace uzavřených dohod na radnici. Úkolem veřejného mínění je i neustálé odhalování toho, co druhá strana skrývá či toho, co má v úmyslu a při tom o tom veřejně nehovoří. Veřejné mínění, ale zvláště pak tisk má upozorňovat na to, co je a není veřejný zájem, anebo na ten moment, kdy se soukromý zájem mění ve veřejný. Nedovedu posoudit, zda zrušení symbolického titulu města bylo veřejným či soukromým zájmem, každopádně se ale jednalo o stranický zájem, který znojemskou společnost rozštěpil. A jak známo, rozštěpená společnost si činí z veřejného mínění a z tisku zvláště donucovací prostředek. Snaha okupovat politickou veřejnost liberálními představami, liberálními rozhodnutími a liberální ideologií vedla ale nakonec i ve Znojmě k probuzení druhé strany z politické letargie a nakonec i k jejímu definitivnímu vstupu do politického kolbiště. PRAMENY A LITERATURA Archivní prameny: Státní okresní archív Znojmo, fond Archiv města Znojma. Denní tisk: Znaimer Beobachter 1869, 1870. Znaimer Wochenblatt 1850, 1863, 1869, 1870, 1874. Znaimer Zeitung 1870. Literatura: Habermas, J. 2000: Strukturální přeměna veřejnosti, Praha. Kozdas, J. 2008: Nástin historie Corsa ve Znojmě a pád místních občanských elit, Sborník státního oblastního archivu Znojmo 2008. 136

Markel, M. 2005: Občané a moc. Komunální politika ve Znojmě za Františka Josefa I., Sborník státního okresního archivu ve Znojmě 2005, 10–32. Miller, J. 2009: Raně novověké město: eroze komunity? Lidé města 11/2009. SUMMARY rd

On the 3 October 1869 a member of municipal council of Znojmo in south Moravia and at the same time c. k. (i. e. imperial and royal) gymnasium professor (i. e. grammar school teacher) Anton Seeberger suggested to the city council to banish the word ‘royal’ from the official title of the city, due to the fact that this predicate ‘reminds too strongly of Bohemia, which a German city Znojmo does not want, and even cannot have anything to do with’. On the basis of analyses of the circumstances accompanying the suggestion, the author of the article attempted to approach: 1) the history of modern local government in Znojmo; 2) formation of political public in an important Moravian city; and 3) painful search for new identity within the German-speaking city community at the period of high liberalism. English by Libor Bílek

Autor: prof. PhDr. Milan Hlavačka, CSc. Ústav českých dějin Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze Náměstí Jana Palacha 2, Praha 1, 116 38 email: [email protected] 137

 

VZPOMÍNKY NA VÝZKUM VE ZNOJMĚ-HRADIŠTI REMINISCENCES OF RESEARCH IN ZNOJMO-HRADIŠTĚ Vladimír Podborský Anotace: Příspěvek se týká autorových vzpomínek na prvé dvě etapy archeologických výzkumů staroslovanského hradiska sv. Hypolita ve Znojmě-Hradišti. Obě tyto etapy probíhaly za organizace a vedení Františka Kalouska, profesora Pedagogické a Filozofické fakulty MU. První etapu (1949–1951) poznal autor jen zprostředkovaně, druhou (1954–1957) již prožil jako starší posluchač prehistorie a asistent prof. Kalouska. Ve svém příspěvku vzpomíná na atmosféru, systém a metodiku archeologického výzkumu hradiska. Klíčová slova: staroslovanské hradisko, Znojmo-Hradiště, archeologické výzkumy, dvě etapy, vzpomínky. Abstract: The contribution brings together the author’s reminiscences about the first two phases of archaeological research into the Old Slavonic fortified settlement of St. Hyppolitos in Hradiště. Both phases took place under the organisation and guidance of František Kalousek, professor of the Pedagogical Faculty and the Faculty of Arts of Masaryk University, Brno. While the author only learnt about first phase (1949–1951) at a remove, he took part in the second one (1954–1957) as an undergraduate in prehistory and assistant to Prof. Kalousek. In his article, the author recalls the atmosphere, system and methodology of the archaeological research into the settlement. Key words: old Slavonic fortified settlement, Znojmo-Hradiště, archaeological research, two phases, reminiscences. Novodobý archeologický výzkum staroslovanského hradiska sv. Hypolita ve ZnojměHradišti organizovaný profesorem PhDr. Františkem Kalouskem, probíhal ve dvou etapách: „pedagogické“ (1949 až 1951) a „filozofické“ (1954 až 1957). Sám jsem se zúčastnil až té „filozofické“ etapy, kdy jsme jako studenti prehistorie absolvovali za vedení a dozoru profesora Kalouska na lokalitě povinnou prázdninovou terénní praxi. V rámci exkurze vedené profesorem PhDr. Emanuelem Šimkem jsem však měl možnost ještě v roce 1951 zhlédnout výsledky závěrečné fáze výzkumů „pedagogické“ etapy a poznat její atmosféru. Abychom se mohli vcítit do té doby, bude třeba stručně nastínit situaci na oboru prehistorie na tehdejší Filozofické a záhy také na Pedagogické fakultě tehdejší Masarykovy univerzity. Hned v léte 1945 se do Brna vrátil zakladatel Ústavu prehistotrie a protohistorie Filozofické fakulty profesor Emanuel Šimek, aby osobně řídil obnovu ústavu a zahájil výuku posluchačů historických oborů i nově se hlásících adeptů vlastní prehistorie. Z předválečné doby měl tři žáky – archeology: Františka Kalouska, Josefa Poulíka a Karla Tihelku. Kalousek a Tihelka dokončili disertační práce již před uzavřením českých vysokých škol, obhájit je však mohli a titul PhDr. získat až po osvobození; Josef Poulík mezitím odešel do Prahy a studium ukončil u profesora Jana Eisnera. PhDr. František Kalousek se stal Šimkovým asistentem, PhDr. Karel Tihelka vedoucím pravěkého oddělení Moravského zemského muzea a posléze i jeho ředitelem. Profesor Šimek byl typem důstojného univerzitního ordináře z časů první republiky či snad ještě monarchie. Z dob svého působení ve vídeňské Centrální komisi pro ochranu památek a v referátu pro ochranu prehistorických památek v poválečném Ministerstvu školství a národní osvěty ČSR, vedeném tehdy Prokopem Drtinou, měl značné zkušenosti s praktickou 139

péčí o starožitnosti; byl ochoten se o ně podělit s veřejností a také tak ve dvou článcích ve svém časopise Z dávných věků v roce 1949 učinil, ale reálná práce na tomto poli v terénu se podle jeho mínění s důstojností univerzitního profesora neslučovala. Šimkův Prehistorický ústav na Filozofické fakultě byl v té době po personální stránce vybaven jen velmi skrovně: byl tu šéf, asistent, studentská pomocná vědecká síla a zřízenec Josef Volšík. První rok byli všichni plně vytíženi pedagogickými úkoly, na nějakou větší vědeckou práci nebyl čas a navíc profesor Šimek byl zastáncem „čisté“ teoretické prehistorie na univerzitě; praktickou terénní archeologii na fakultě provozovat nechtěl, vyjma drobných sondáží na moravských keltských hradištích v rámci přípravy monografie Poslední Keltové na Moravě. Asistent Kalousek však byl jiného zaměření: byl zkušeným terénním archeologem, odchovaným již před vysokoškolským studiem známými badateli Slavkovska a Bučovicka Aloisem Procházkou a Miroslavem Chleborádem, a byl přesvědčen, že univerzita má vyškolit archeology jak po stránce teoretické, tak i praktické. Při vší úctě k profesoru Šimkovi se s ním v tomto ohledu rozcházel. Málokdo již dnes má představu o pozadí poválečných výzkumů slovanských hradisek. V rámci doznívající poválečné vítězné atmosféry slovanských národů nad německým nacismem vznikl brzy po válce „Sbor pro výzkum staroslovanských hradišť“. Aktivním archeologům byly tehdy „přiděleny“ významné lokality, na nichž měli provádět systematické výzkumy. Dnes bývá tato idea zbytečně hodnocena jako projev nacionalismu; v poválečné atmosféře však byla něčím samozřejmým. Zkoumání počátků vlastního národa není přece nic nepřirozeného, natož nemístného. A tak se začaly rozdělovat „štace“. Tehdejšímu asistentovi profesora Šimka Františku Kalouskovi měl připadnout výzkum legendárního Starého Města u Uherského Hradiště, jeho šéf však byl – jak již bylo vzpomenuto – zásadně proti zanášení praktické archeologie na vysoké školy. A tak Staré Město připadlo jinému Šimkovu žákovi – Vilému Hrubému. Také proto využil František Kalousek v roce 1946 příznivé situace a přešel po zřízení Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity na toto nové působiště, stal se brzy profesorem a ředitelem prehistorického oddělení Dějepisného semináře Pedagogické fakulty. Postavil se tak „na vlastní nohy“; Staré Město mu sice již uniklo, ale volné bylo dosud Znojmo-Hradiště. Začal tedy připravovat terénní výzkum hradiska sv. Hypolita u Znojma. Vedle základního gnoseologického významu měl tento výzkum také proklamované politické poslání: prokázat starobylé slovanské osídlení poněmčeného Znojemska. To bylo ceněno tehdejšími politickými orgány nejen okresního, nýbrž i krajského a celostátního formátu a profesor měl v té věci také náležitou podporu. Ve Znojmě samotném mu kromě toho pomáhali také místní gymnaziální historik profesor Jakub Trnka a ředitel Jihomoravského muzea Antonín Hudec. Profesor Kalousek si dále budoval vlastní badatelský tým, v němž hráli prim jeho asistenti Karel Boudný a Jaroslav Sýkora, ale i mnozí další studenti Pedagogické fakulty; v dalších letech se mezi nimi objevil také Bořivoj Dostál, Kalouskův žák již ze slavkovské „měšťanky“, nyní posluchač ruštiny a dějepisu Pedagogické fakulty a pozdější profesorův pokračovatel a nástupce ve vedení výzkumů na Pohansku u Břeclavi i ve vedení katedry prehistorie na Filozofické fakultě. Profesor Kalousek sledoval zapojením studentů – budoucích učitelů – do archeologické praxe chvályhodný a pro vědu efektivní cíl: vzbudit v nich trvalý zájem o záchranu a ochranu našeho materiálního kulturního dědictví. Měli získat základní znalosti nejen z pravěkých dějin, nýbrž i z terénní archeologické metodiky a na svých budoucích působištích záchraně a ochraně archeologických památek účinně pomáhat. Šel tak ve šlépějích zakladatelů moravské archeologie, jmenovitě profesora brněnského učitelského ústavu Josefa Hladíka, jednoho z předních amatérských archeologů brněnského Musejního spolku, který své žáky bral s sebou na výkopy na obřanském Hradisku a mnohé získal pro trvalou, celoživotní lásku k archeologii. Ne nadarmo byla moravská archeologie považována za „učitelskou vědu.“ V Kalouskově pojetí samozřejmě nešlo již o pěstování amatérské archeologie, vždyť se i přes odchod na Pedagogickou fakultu nikdy nepřestal podílet na výchově profesionálních prehistoriků na Šimkově ústavu, šlo o nezanedbatelnou pomoc při záchraně náhodně objevovaných památek. 140

Myslím, že neuškodí připomenout některé z Kalouskových myšlenek o úloze učitele při ochraně pravěkých památek, které rozvinul ve stati v prvním ročníku časopisu Z dávných věků, a to tím spíše, že tento příspěvek v dnes již takřka neznámém periodiku je téměř zapomenut. František Kalousek úvodem konstatuje, že v současnosti dochází k hromadnému ničení pravěkých památek, a že „sotva jedno promile je zachraňováno a úředně hlášeno. (...) Základní příčinou takřka totálního ničení pravěkých památek je beze sporu nevědomost o pravěku, o pravěkých památkách a o jejich významu. (...) Zjednání nápravy znamená především odstranění této nevědomosti. Je to jednoduchá základní rovnice: ochrana pravěkých památek = škola. (...) Školu učiníme hlavním nástrojem ochrany a záchrany pravěkých památek a každého učitele, především však venkovského učitele, bojovníkem, jemuž každodenní styk s žactvem a občanstvem zmnohonásobí oči, nohy a ruce k národní a státní službě. (...) Stačí tu jen připomenouti, co v tomto směru vykonaly celé generace venkovských učitelů v minulosti. Učitel i profesor jsou přímo předurčeni k této službě.“ Prvé sezóny archeologických výzkumů ve Znojmě-Hradišti zachytil ve svých vzpomínkách bývalý Kalouskův asistent Jaroslav Sýkora. Vzpomíná na problémy s ubytováním a stravováním (v prvých poválečných letech existoval ještě přídělový systém potravin), s pořizováním potřebného nářadí atd., ale také na nadšení studentů přiložit ruku k archeologickému dílu i ke kulturně-osvětové práci ve Znojmě a okolí. Popisuje rovněž systém a metodiku vlastních výkopových prací, které řídil osobně profesor Kalousek; něco z toho jsem osobně poznal při již vzpomínané exkurzi na lokalitu v roce 1951. Při neformálním a laskavém přístupu ke studentům vyžadoval profesor Kalousek dodržování přísné discipliny na pracovišti. Pracovní den začínal ranní rozcvičkou, snídaní a vztyčováním státní vlajky před ubytovnou. Tam se také sestavovaly pracovní skupiny (na místa, kde se předpokládalo větší množství fyzicky náročné práce, bylo posíláno více chlapců), určovali se jejich vedoucí a stanovovaly úkoly pro daný den. Jednotlivá pracoviště byla propojena přes „ústřednu“, umístěnou v ubytovně expedice, polními telefony; v pracovní době byl v „ústředně“ přítomen vždycky někdo z vedení, takže vedoucí pracovních skupin mohli kdykoli konzultovat vzniklou situaci s profesorem Kalouskem nebo jeho zástupci – asistenty Boudným a Sýkorou, případně je přímo „přivolat“ na místo výzkumu. Po pracovní době se konaly hodnotící schůzky profesora s vedoucími pracovních skupin. Hodnotila se kvalita odkryvných prací i příslušné dokumentace a pracovní morálka a „trestaly“ se případné prohřešky – nejčastěji mimořádnou službou v kuchyni. Moje vlastní autentické vzpomínky se týkají druhé – „filozofické“ etapy výzkumů ve Znojmě- Hradišti. V roce 1953 se profesor Kalousek vrátil na Filozofickou fakultu a začal zde na Šimkově ústavu s modernizací studia prehistorie, k níž patřilo kromě nových studijních plánů, rozšiřovaného spektra specializovaných kurzů a personálního posilování pracoviště, také zavedení povinné prázdninové terénní praxe. Ta se konala v letech 1954 až 1957 ve ZnojměHradišti. Organizoval ji samozřejmě osobně opět profesor Kalousek, který si vytvářel nový tým spolupracovníků; patřil k nim zejména nově angažovaný odborný asistent PhDr. Radko Martin Pernička, posluchači starších ročníků, z nichž Bořivoj Dostál a Vladimír Podborský se brzy stali asistenty s polovičním pracovním úvazkem, nově přijatý technik-asistent Stanislav Ševčík a zřízenec Josef Volšík. První rok povinné praxe ve Znojmě-Hradišti se tedy konal již za nových podmínek. Naše expedice měla i nadále plnou podporu znojemských státních orgánů a ředitele Jihomoravského muzea Antonína Hudce. S jejich pomocí se podařilo zřídit v areálu kláštera Křížovníků s červenou hvězdou ve Znojmě-Hradišti stálou základnu s ubikacemi a prostorami pro uložení a prvotní ošetření archeologických nálezů. Bydlení tedy bylo zařízeno, stravování zajišťoval správce nedalekého hostince U Vítků. Vlastní výzkum nepodléhal již tak přísnému režimu včetně vztyčování vlajky atd., ale systém pracovních skupin zůstal se vším všudy zachován. My, starší studenti, jsme byli pověřeni vedením těchto až desetičlenných pracovních skupin, byli jsme vedoucím a jeho zástupcem dr. Perničkou úkolováni a kontrolováni. Pracovalo 141

se na několika místech: na řezu valem na předhradí, na dalších sondážích porůznu na vnitřní ploše hradiska a na dlouhodobém pohřebišti kolem klášterního kostela. Právě na výkopy na tomto hřbitově mám – bohužel ne ty nejlepší – vzpomínky. Pohřbívalo se tam od konce doby velkomoravské průběžně až do novověku. Mladší vrstvy hrobů klášterních mnichů byly ještě poměrně „čerstvé“: dostávali jsme se k nim přes polozetlelé dřevo rakví, odebírali jim chomáče vlasů a vousů, zbytky oděvů, svatých obrázků, růženců a jiných devocionálií. Okolní keře vydávaly jakousi sladkou vůni a nám to připadalo, že cítíme hnilobu lidských těl (tak tomu ovšem nebylo). Tehdy jsem si uvědomil, že se nikdy nechci věnovat středověké nebo, nedej bože, novověké archeologii. Obdivoval jsem později přítele Bořivoje Dostála, když dostal za úkol zpracovat výzkum tohoto pohřebiště, což on provedl s jeho typickou profesionalitou a akribií. Průběh praxe se neodehrával vždycky úplně hladce. Nastaly situace, že jedinci se účasti na povinné praxi vyhýbali s tím, že budou pracovat na jiných archeologických výzkumech. V rámci udržení kázně to profesor Kalousek netoleroval. Několik málo posluchačů, hlavně ti, kteří studovali prehistorii v kombinaci s klasickou archeologií, se snažilo vyhnout fyzické práci, neboť byli přesvědčeni, že ta přísluší jen dělníkům – kopáčům. Bylo třeba jim vysvětlit, že i vysokoškolsky vzdělaný archeolog musí umět vzít do ruky rýč, lopatu, špachtli, štětec atd., již proto, aby dělníkům ukázal, jak mají postupovat, a také dovedl odhadnout, jaký výkon od nich má vyžadovat. Vedle hlavních prací na hradisku provedli členové Kalouskovy archeologické expedice také řadu drobnějších záchranných či průzkumných prací v okolí Znojma. Tak např. podnikli obhlídku a průzkum halštatského hradiska „Šance“ u Plavče, revizi několika hrobů na pohřebišti z doby stěhování národů v Dobšicích, záchrannou akci na rigolované polykulturní lokalitě v trati „Vinohrady“ u Těšetic aj. Některé tyto akce později přerostly v systematické výzkumy. Zhruba po dvou sezónách se začalo ukazovat, že ve Znojmě-Hradišti nelze očekávat tak atraktivní staroslovanské památky, jakými již tehdy oslňoval Vilém Hrubý ve Starém Městě u Uherského Hradiště a nově také Josef Poulík v Mikulčicích. Profesor Kalousek se proto začal ohlížet po jiné nadějnější lokalitě. Los padl na Pohansko u Břeclavi. A tak se práce na hradisku sv. Hypolita utlumovaly, až roku 1957 definitivně skončily. Dobře si pamatuji na likvidaci naší dosavadní základny v klášteře Křížovníků. Vyklízeli jsme pronajaté prostory, do nichž se současně stěhovaly řádové sestry. V bývalé ložnici profesora Kalouska zřizovaly domácí kapličku s oltářem. Imponovala mi diciplina řádových sester, na niž dohlížela starší paní, patrně Matka představená: jedna mladší sestra nesla po schodech vzhůru jedinou židli, musela se vrátit a vzít ještě další židli do druhé ruky, aby byla vytížená. Na Pohansku již první výzkumné sezóny ukázaly velmi nadějné výsledky. Profesor Kalousek jich obratně využil k personálnímu rozšíření své katedry a k vybudování výzkumné základny přímo na předhradí Pohanska. Ale to je již jiná historie. +++++++ Po roce 1957 výzkumné práce na hradisku sv. Hypolita u Znojma – s výjimkou drobných záchranných a příležitostných akcí – na delší dobu ustaly. Teprve začátkem 90. let minulého století se v souvislosti s plánovanou výstavbou dostalo Hradisko opět do pozornosti archeologů. Od roku 1993 se pak záchranných a brzy systematických prací ujímá katedra historie Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v čele s docentem PhDr. Bohuslavem Klímou, CSc. Lokalita se tak opět dostává do péče pedagogů a studentů – budoucích učitelů. Naplňuje se rčení o moravské archeologii jako „učitelské vědě“. Bohuslav Klíma kráčí ve stopách svého předchůdce Františka Kalouska a jeho výše citovaných myšlenek. Soukromě si rýsuji badatelskou linii Josef Hladík – František Kalousek – Bohuslav Klíma.

142

LITERATURA Dostál, B. 1968: Spätburgwallzeitliche und neuzeitliche Grabstätte in Znojmo-Hradiště, Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzity, řada E, 13, 7–66. Kalousek, F. 1947/48: Škola a ochrana pravěkých památek, Z dávných věků I, 142–150. Klíma, B. 2001: Od počátků archeologických výzkumů MU na velkomoravském výšinném hradišti sv. Hypolita ve Znojmě k posledním objevům, in: Podborský, V. (ed.) 2001, 37–55. Podborský, V. 1994: Vývoj péče o archeologické památky na Moravě, Pravěk Nová řada 4, 347–361. Podborský, V., ed. 2001: 50 let archeologických výzkumů Masarykovy univerzity na Znojemsku. Brno. Sýkora, J. 2001: První léta archeologického výzkumu staroslovanského hradiska ve ZnojměHradišti, in: Podborský, V. (ed.) 2001, 57–68. Šimek, E. 1949a: K organizaci ochrany pravěkých a raněhistorických památek v lidově demokratické republice, Z dávných věků II/2, 176–180. Šimek, E. 1949b: Ochrana pravěkých památek v přírodě, Z dávných věků II/2, 172–176. SUMMARY The contribution brings together the author’s reminiscences about the first two phases of archaeological research into the Old Slavonic fortified settlement of St. Hyppolitos in Znojmo-Hradiště. Both phases took place under the organisation and guidance of František Kalousek, professor of the Pedagogical Faculty and the Faculty of Arts of MU, Brno. While the author only learnt about first phase (1949-1951), organised by the Pedagogical Faculty, at a remove, he took part in the second one (1954-1957), organised by the Faculty of Arts, as an undergraduate in prehistory and assistant to Prof. Kalousek. In his article, the author recalls the atmosphere, system and methodology of the archaeological research into the settlement. Although his approach to students was informal and kind, Professor Kalousek insisted on strict discipline at work. During his first, “pedagogical”, phase of research, the day started with morning exercises, breakfast and the raising of the Czechoslovak flag outside the hostel. Here, work groups were then arranged, their leaders allocated and goals set for the day. Individual sites were connected by “central” field telephones; during working hours, one member of the team of organisers always manned the “exchange” so that group leaders could consult Professor Kalousek or his deputies, assistants Karel Boudný and Jaroslav Sýkora, as soon as any situation arose. Work was followed by assessment meetings, at which group leaders assessed the quality of excavations, associated documentation and work ethic, while occasional minor misdemeanours were “punished”, usually by extra work in the kitchen. The author’s own, direct recollections refer to the second phase of research, associated with the Brno Faculty of Arts. In 1953, Professor Kalousek returned to the Faculty of Arts and initiated a modernisation of prehistory studies. This included, apart from a new curriculum and reinforcing of the staff, the introduction of compulsory summer field-work. Summer work was organised in 1954-1957 in Znojmo-Hradiště under the personal supervision of Professor Kalousek, who had put together a new team of associates that comprised new specialist assistant PhDr. Radko Martin Pernička, students of higher grades (among whom Bořivoj Dostál and Vladimír Podborský soon became assistants working part-time at the faculty), technical assistant Stanislav Ševčík and Josef Volšík. After 1957, excavation work at the fortified settlement of St. Hyppolitos ceased for a long time. Znojmo-Hradiště only returned to the spotlight for the History Department of the Pedagogical Faculty of Masaryk University, headed by Docent PhDr. Bohuslav Klíma, CSc., in the early 1990’s, in response to projected development of the site. The location again became a centre of education for future teachers of archaeology. Bohuslav Klíma follows in the 143

footsteps of his predecessors Josef Hladík and, especially, František Kalousek, promoting their ideas of village teachers helping in the preservation and protection of prehistoric relics.

Autor: prof. PhDr. Vladimír Podborský, DrSc. Ústav archeologie a muzeologie, Filozofická fakulta Masarykovy Univerzity, A. Nováka 1, 602 00, Brno email: [email protected] 144

K PROBLEMATICE POLITICKÉHO ZNEUŽÍVÁNÍ JUSTICE NA POČÁTKU 50. LET. PRVNÍ TREST SMRTI STÁTNÍHO SOUDU BRNO THE ISSUE ON POLITICAL ABUSE OF JUDICIARY IN THE EARLY 50TH YEARS. THE FIRST DEATH PENALTY OF THE STATE COURT IN BRNO Marek Těšík Anotace Příspěvek představuje pozadí politického procesu s vedoucí postavou protistátních skupin Lilka a Jánošíci. Odhaluje faktory, kvůli kterým byl Bohumil Havlín odsouzen Státním soudem Brno v roce 1950 k trestu smrti. Zároveň ukazuje, proč byl následně Havlínův absolutní trest změněn na doživotní odnětí svobody. Text přispívá k problematice politického a státněbezpečnostního zneužívání soudní moci, kterým komunistický režim upevňoval mocenský monopol na celostátní i regionální úrovni. Klíčová slova: Státní soud, Brno, trest smrti, justice, prokuratura, Bohumil Havlín, třetí odboj, 1950. Abstract The article presents the political trial in which Bohumil Havlín, the leader of subversive groups “Lilka” and “Jánošíci”, was sentenced by the State Court Brno to death penalty in 1950. The paper shows why the capital punishment was consequently changed into a life imprisonment. The text contributes to the issue of political abusing of the judicial power, by which the communist regime in Czechoslovakia fixed its position. Key words: State Court, Brno, death penalty, judiciary, prosecution, Bohumil Havlín, third Czechoslovakian resistance, 1950. VYSVĚTLENÍ AUTORA Bohuslav Klíma pro mě byl pedagogem, jehož jsem v akademickém prostředí měl tu čest poznat i jinak, než jen jako postavu řečnící před zaplněnou posluchárnou. Bohuslav Klíma pro mě totiž na půdě pedagogické fakulty znamenal díky své činnosti inspiraci k badatelské práci. Jubilantovi, jemuž odborná vědecká obec věnuje stránky tohoto sborníku, vděčím za vtažení do studia lidské minulosti, které ovlivnilo moji současnost. Těžiště mého badatelského zájmu primárně spočívá geograficky i časově v jiném úseku dějin, než kterému se věnuje Bohuslav Klíma i autoři výročních textů. I přesto si nemohu odpustit alespoň drobným příspěvkem pogratulovat archeologovi, který historii svému publiku pouze nemaluje v obrysech, ale také umožňuje, abychom se minulosti mohli reálně dotknout. ÚVOD Předkládaný příspěvek k problematice politického zneužívání československé justice na počátku 50. let minulého století přibližuje okolnosti, za kterých v únoru roku 1950 tehdejší Státní soud Praha s oddělením v Brně1 vynesl svůj první rozsudek trestu smrti.2 Odsouzeným                                                              1

2

Státní soud a Státní prokuratura pro agendu tzv. „protistátní činnosti“ byly zřízeny podle zákona č. 232 ze dne 6. října 1948. Do pravomoci Státního soudu spadalo souzení trestných činů podle zákona č. 231/148 Sb. a prvé hlavy zákona č. 86/50, tedy všechny politické procesy. Státní soud měl působnost na celém území republiky, sídlil v Praze, Brně a Bratislavě, zasedal však i v okresních městech a velkých závodech. Hejl, V. 1993: Zpráva o organizovaném násilí. Praha, s. 177. Srov. Kaplan, K. 1993: Nekrvavá revoluce. Praha, s. 243. Zákon č. 231/1948 Sb. na ochranu lidově demokratické republiky, nahradil dosavadní zákon č. 50/1923 Sb. na ochranu republiky. Nový zákon č. 232/1948 Sb. přetočil na hlavu do té doby platné zákonné a morální 145

k tomuto nejvyššímu trestu byl Bohumil Havlín,3 se kterým Státní soud Brno vedl proces jako s vedoucí postavou dvojice ilegálních skupin Lilka a Jánošíci.4 Předkládaný příspěvek si klade za cíl objasnit okolnosti, za kterých soudní senát v Brně vynesl absolutní trest, a jakým způsobem rozhodování justičních orgánů ovlivnily politické orgány a případně i Státní bezpečnost. Proces s Havlínem komunistický režim koncipoval jako exemplární případ, kterým chtěl zastrašit další potencionální zastánce dnes často diskutovaného třetího odboje. Bylo tedy zarážející, že nakonec Nejvyšší soud trest smrti zmírnil na doživotní odnětí svobody. Příspěvek proto poukáže i na detaily, které stály za touto změnou. HAVLÍNOVA ILEGÁLNÍ ČINNOST A ROLE STB NA JEJÍM ODHALENÍ Nežli se pustíme do odkrývání pozadí rozsudku Státního soudu nad Havlínem a spol., musíme alespoň stručně upozornit na některé faktory, které hrály roli při odhalování činnosti ilegálních skupin Lilka a Jánošíci Státní bezpečností. Havlín byl poprvé zatčen za organizaci ilegálního přechodu státních hranic Marty Procházkové v rakouské vesnici Bernhardstal dne 2. ledna 1949. Přes Mistelbach, Mikulov a brněnskou soudní věznici v ulici Cejl byl převezen v březnu téhož roku do Státního ústavu pro duševně a nervově choré v Brně-Černovicích. Zde se pokoušel o útěk a byl při promýšlení úniku záměrně provokován pracovníky StB, konkrétně pak orgány útvaru č. 518-A Krajského velitelství StB Brno (dále jen KV StB Brno). Havlínovu činnost v ústavu monitoroval nadřízený orgán s označení 43b a v přímém kontaktu s Havlínem byl stálý informátor s označením SI-5.5 Pod tímto označením se skrýval Bezpečností nastrčený informátor s krycím jménem Ladislav Liška či Ladislav Liska, který byl v ústavu zaměstnán jako ošetřovatel.6 Havlín ve svých pamětech tvrdil, že se ošetřovatel jmenoval Ladislav Loskot, i když toto jméno se ve svazkové agendě Archivu bezpečnostních složek České republiky neobjevuje.7 První pokus Havlína o útěk StB přičiněním agenturních zpráv SI-5 rozbila                                                                                                                                                                                               

3

4

6 7

principy justice, spravedlnosti a nezávislosti soudu. Soudům přiřknul jen roli výkonného orgánu Komunistické strany Československa, Ministerstva vnitra ČSR, Ministerstva spravedlnosti ČSR a Státní bezpečnosti. Původní zákon z počátku 20. let neobsahoval možnost uložit za „zločiny proti státu“ trest smrti. Jen u vojenské zrady trest na doživotí při přitěžujících okolnostech. Příslušný zákon byl v roce 1936 v souvislosti se sudetoněmeckou otázkou doplněn zákonem, jehož § 6 a odst. 2 trest smrti připouštěl. Vorel, J., Šimánková, A. a kol. 2003: Československá justice v letech 1948–1953 v dokumentech. Díl I. Praha, s. 13. Bohumil Havlín (2. června 1928 až 12. května 2007) se narodil v Brně a jeho rodina žila v obci Čebín na okraji Českomoravské vrchoviny 20 kilometrů severně od Brna. Havlínův otec zde provozoval v Orlovně restauraci. O tu kvůli špatné investici rodina přišla a jako ručitelé spláceli až do roku 1943 dluh. Havlín navštěvoval do roku 1939 čebínskou obecnou školu, posléze měšťanskou školu ve tři kilometry vzdáleném Drásově. Po roce 1945 byl Havlín zakladatelem prvního oddílu Junáka v Čebíně a navštěvoval Ovocnicko-zahradnický ústav v BrněBohunicích. Díky vyznamenání byl přijat na Vyšší ovocnicko-vinařskou a zahradnickou školu v Lednici na Moravě. Ilegální skupina Lilka vznikla z iniciativy čtveřice studentů Vyšší odborné školy v Lednici na Moravě na podzim roku 1948. Původně byli členy skupiny Bohumil Havlín, Jaromír Hutař, Jan Pavlů, Eduard Sedlář a Jaroslav Bastl. Skupina se zabývala výrobou a distribucí letáků podrývajících autoritu komunistického režimu a akcentujících vysílání zahraničního rozhlasu, kritiku československé politiky ze strany zahraniční emigrace a demokratické principy prvorepublikového Československa. Havlín se také podílel jako převaděč na ilegálních emigracích přes československorakouskou hranici a sovětskou okupační zónu do Vídně. Pro tuto činnost byl zatčen a pro předstíranou epilepsii byl v roce 1949 internován v psychiatrické léčebně v Brně-Černovicích. Za nepříliš jasných okolností spolu se spoluvězněm Vladimírem Pírkem z nemocnice uprchl a v září 1949 se podílel na osvobození skupiny politických vězňů z tohoto ústavu, s jejichž pomocí a také díky plánované provokaci ze strany agentů StB skupinu ozbrojil a přepadl šest komunistických funkcionářů na Tišnovsku. Agenti StB Havlína vmanipulovali do údajné spolupráce s americkou špionážní agenturou CIC a nabídli jeho skupině možnost útěku za hranice. Při realizaci těchto emigrací byla celá skupina do 2. října 1949 zatčena, uměle vykonstruována do velkých teroristických rozměrů a jako exemplární případ postavena v únoru 1950 před Státní soud Brno. Těšík, M. 2011: Likvidace ilegálních organizací „Lilka“ a „Jánošíci“ v letech 1948–1950. Diplomová práce, Pedagogická fakulta Masarykovy univerzity, Brno. 5 Archiv bezpečnostních složek (dále jen ABS), f. BN-V, a. č. V-957 Brno, Havlín Bohumil a spol., operativní materiál 1. Tamtéž. Havlín, M. 2006: Cesty do exilu. Zlín, s. 119–153. 146

a v dubnu 1949 pozatýkala osoby, které se měly na útěku podílet. „Dne 13. dubna 1949 bylo zjištěno, že přátelé Bohumila Havlína, který je t. č. v Ústavě choromyslných v Brně-Černovicích, chtějí Havlína osvobodit. Byla proto provedena opatření k pochytání a zajištění osob, které by se pokusily tento plán uskutečnit.“8 Havlínovi se i přes první neúspěch podařilo dne 24. července 1949 za pomoci spoluvězně Vladimíra Pírka a trojice nemocničních ošetřovatelek utéci. Je pravděpodobné, že i do této akce byl zasvěcený informátor SI-5 nebo jiný agent StB. Havlín se totiž s SI-5 stýkal i v průběhu dubna a května roku 1949.9 Navíc zápis o pracovním aktivu10 brněnského Státního soudu a brněnské Státní prokuratury ze dne 5. prosince 1950 registroval debatu mezi soudci Alfrédem Hahnem a prokurátorem Antonínem Mykiskou, kteří se podíleli ve dnech 29. ledna až 3. února na Havlínově rozsudku. Hahn se obracel na Mykisku s následujícím dotazem: „Soudruhu Mykisko, je ti známo, za jakých okolností došlo k Havlínově útěku? Je ti známo, že Havlínův útěk byl organizován a vyprovokován StB a že Angličan, který mu pomáhal při útěku, vezl ho potom nedopatřením jako šofér autem StB do vězení?“11 Mykiska odpověděl: „To mi známo nebylo.“12 Z výše uvedeného nejspíše vyplývalo, že Havlín z nemocnice utekl proto, aby se za dohledu StB zapletl do další odbojové činnosti a mohl tak být zatčen a představen u soudu jako exemplární případ, který je v kontextu eliminace vlivu protistátních činností potřeba veřejně potrestat. K tvrzení, že Havlín sám nebyl do případu nastrčený jako spolupracovník StB, autora vedly jednak závěry operativních materiálů fondu vyšetřovacích svazků Archivu bezpečnostních složek a také fakt, že všechny osoby, které se na Havlínově činnosti podílely, byly odsouzeny k mnohaletým žalářům.13 Havlín se po svém útěku skrýval v obcích Rojetín, Heřmanov, Tišnov a Olší na Brněnsku, kde byl známým Josefem Kulíkem konfrontován s trojicí referentů StB s označením 518/61, 518/40 a 518/62a,14 kteří se vydávali za agenty americké CIC a provokovali Havlínovu skupinu k protistátní zpravodajské činnosti, dodávali mu zbraně a Havlínovu činnost kontrolovali a informovali o ní KV StB Brno. Dne 2. října 1945 byla Havlínova skupina definitivně rozbita a její členové pozatýkáni. Už den před tím informoval referent č. 61, že se realizace Havlínovy skupiny plánuje.15 Z toho usuzujeme, že StB již měla                                                              8 9 10

11 12 13

14

15

ABS, f. BN-V, a. č. V-957 Brno, Havlín Bohumil a spol., operativní materiál 1, č. l. 18, 11. 4. 1949. ABS, f. BN-V, a. č. V-957 Brno, Havlín Bohumil a spol., operativní materiál 1. Pracovního aktivu Státního soudu Brno a brněnské Státní prokuratury dne 5. prosince 1950 se zúčastnili: za KV KSČ Brno Dolíhal, za OV KSČ Brno I. místopředseda dr. Friedman, soudci JUDr. Antonín Fresl (1905–1994), JUDr. Drahomíra Dohnálková (1913–1987), Alfréd Hahn (1909–1979), Jaroslav Horňanský (1901–1955), JUDr. Miroslav Jaroš (1917–1985), Stanislav Kožoušek (1916–?), JUDr. Zdeněk Ondráček (1913–1964), Josef Polák (1913–1993), Emil Pavelka (1898–1978), Antonín Piak (1901–1981), Ervín Scheuer (1910–1951), Jaroslav Vokál (1918–1984), prokurátoři Jaroslav David (1924–?), Antonín Havelka (1920–?), Josef Handl (1914–?), Vilém Hanák (1909–?), Jan Mládek (1917–?), Antonín Mykiska (1904–1982), Rudolf Pokora (1921–?). Vorel, J., Šimánková, A. a kol. 2003: Československá justice v letech 1948–1953 v dokumentech. Díl I. Praha, s. 18. Tamtéž, s. 51. Tamtéž. Státní soud Brno v roce 1950 odsoudil v pěti navazujících procesech v souvislosti s Havlínovými ilegálními skupinami celkem 26 lidí k souhrnému trestu 262 let těžkého žaláře, přičemž byl vynesen jeden trest doživotí a Havlín byl odsouzen k trestu smrti. Hlavní iniciátorka Havlínova útěku z nemocnice, ošetřovatelka Gabriela Kalná, si vyslechla i v tehdejších poměrech pro ženu nebývale vysoký trest, a to ve výši 25 let odnětí svobody. Moravský zemský archiv (dále jen MZA), f. C 145 Státní soud Brno, spisy v trestních věcech, č. j. Or II b 504/ 49-55, č. j. Or II b 482/ 49, č. j. Or II/ I 9/ 50, č. j. Or II/ II 19/ 50-13, č. j. Or II/ II 21/ 50-15. Referentní označení 40 patřilo vyššímu příslušníku StB, a to přednostovi sektoru vnitřní státní bezpečnosti BAa II, konkrétně 2. oddělení KV StB v Brně. Referáty 61 až 64 byly zaměřeny na ilegální letákovou činnost, přechody hranic, zpravodajství, teroristy, partyzány a zahraniční emigraci. Referenti s označením 61 až 64 byli záměrně nasazováni do ilegality za účelem kontroly potencionálního odboje i provokace. Dvořáková, J. 2007: Státní bezpečnost v letech 1945–1953. Praha, s. 117. Srov. také ABS, f. A 31 Statisticko-evidenční odbor, inv. j. 2, „Pomůcka administrativně-operační pro krajská velitelství státní bezpečnosti“. ABS, f. BN-V, a. č. V-957 Brno, Spis Havlín Bohumil a spol., operativní materiál 1. č. l. 77, 2. 10. 1949. 147

dostatek materiálu k sestavení velké protistátní skupiny teroristického rázu a k následnému postoupení případu Státní prokuratuře. SOUDNÍ PŘELÍČENÍ S HAVLÍNOVOU SKUPINOU Zainteresovanost politických struktur na průběhu politických procesů dokumentuje vyjádření bývalého náměstka ministra spravedlnosti Karla Klose k situaci v justici v letech 1948 až 1952 ze dne 1. dubna 1963: „Někdy během roku 1948 sdělil s. Čepička, že v procesech pro protistátní činnost má být podle rozhodnutí předsednictva strany předem předkládána tomuto orgánu zpráva o každém procesu, v němž se čeká absolutní trest, a dále o všech procesech vážnějšího dosahu.“16 Z uvedeného jasně vyplývá, že nejvyšší politické orgány byly informovány o pravděpodobných rozsudcích ještě dříve, než reálně začalo soudní přelíčení s obžalovanými. Proto je velice pravděpodobné, že Havlín se už před započetím soudu dne 29. ledna 1950 dozvěděl od přiděleného advokáta ex offo Ferdinanda Papouška, že na konci procesu musel očekávat trest smrti.17 Havlína už v říjnu ve vězení údajně navštívil brněnský tajemník KSČ Otto Šling, který mu vyhrožoval trestem smrti, a že si z Havlína udělá svůj osobní případ.18 Tuto Havlínovu vzpomínku není možné definitivně ověřit, ovšem Šling o případu věděl a měl v něm svoji jistou úlohu, což potvrzuje státní prokurátor Antonín Mykiska, pod jehož pravomoc spadal Havlínův případ: „Se Šlingem jsem přišel do styku na bezpečnostní pětce.19 Byl jsem tam v těchto věcech: Havlín, Robotka, Křivka, Machát, Hazucha, Hřebík, ing. Sázavský, bratří Daňkové a Baruš. Stanovisko bezpečnostní pětky mám zachyceno v našich zprávách.“20 Mykiska byl mimo jiné podepsán i pod obžalobou Vladimíra Pírka, který s Havlínem v červenci utekl z psychiatrické léčebny v Brně-Černovicích, ovšem k Havlínovu případu nebyl primárně přičleněn a byl souzen až samostatně v navazujícím procesu.21 Vedle Mykisky na Havlínově případu pracovala také sadistickými sklony nechvalně proslulá bývalá vyšetřovatelka StB, prokurátorka a následně soudkyně Státního soudu Drahomíra Dohnálková, která Havlína ve státní věznici ve Znojmě teprve několik dní před procesem seznámila s obžalobou. Podpis Dohnálkové také najdeme pod zprávou o Havlínově eskortování ze Znojma do Brna v předvečer procesu.22 Obecně lze říci, že vedle Dohnálkové, Mykisky či předsedy soudního senátu Brněnského státního soudu Piaka v Havlínově případu pracovala v československé justici po Únoru 1948 celá řada lidí s pochybným právním a morálním vědomím, byť třeba měli patřičné právnické vzdělání. „Lidé zkušení, vzdělaní, intelektuálně na výši a s velikým rozhledem byli nahrazováni osobami, jejichž jediným předpokladem pro výkon soudce či prokurátora byl stranický průkaz. Z větší části neměli potřebné právnické vzdělání. To bylo nahrazováno krátkodobými kursy, pro které v řadě případů nebyla nutná ani maturita. Důležitým hlediskem se stal dobrý třídní původ a také dobré třídní uvědomění.“23 Ve studovaném případě bylo složení soudního senátu následující: předseda dr. Antonín Piak, soudci z povolání dr. Václav Linda a dr. Alfréd Hahn, soudci z lidu Stanislav Provazník                                                              16 17 18 19

20 21 22 23

Bursík, T., Šimánková, A. 2008. Téma třídní justice v období 1948–1952. In: Paměť a dějiny, Praha, 1/2008, s. 90. Havlín, M. (Roman, P.) 1996: Vlečen pod šibenici. Zlín, s. 108. Tamtéž, s. 54–57. V bezpečnostní pětce zasedalo pět vysokých krajských činitelů KSČ, pakliže se jednalo o krajsou úroveň tohoto orgánu, pracoval ve složení: krajský politický tajemník KSČ, bezpečnostní referent KNV, krajský velitel StB a SNB a bezpečnostní tajemník KV KSČ. Pětka měla podle usnesení (ústřední) komise pro bezpečnost ze dne 2. února 1949 kontrolovat práci bezpečnostních orgánů a pomáhat jim v jejich činnosti. Vorel, J., Šimánková, A. a kol. 2003: Československá justice v letech 1948–1953 v dokumentech. Díl I. Praha, s. 25. Tamtéž, s. 30. MZA, f. C 145 Státní soud Brno, spisy v trestních věcech, č. j. Or II b 482/ 49, č. l. 29, 27. 1. 1950. Tamtéž, č. l. 360, 26. 1. 1950. Bursík, T., Šimánková, A. 2008: Téma třídní justice v období 1948–1952. In: Paměť a dějiny, Praha, 1/2008, s. 91. 148

a Josef Slezáček. Prokurátorem byl zmíněný Antonín Mykiska.24 I když bylo při výsleších StB dosaženo značné shody ve výpovědích obžalovaných, panovala v bezpečnostních i soudních orgánech obava, že by přece jenom připravený scénář přelíčení mohl být narušený náhlou změnou výpovědi některého z obžalovaných. Už před realizací Havlínovy skupiny upozorňoval referent StB 518/61, že Havlín je výbušné a odbojné povahy, na kterou je nutné brát zvýšený zřetel.25 Důkladnou přípravu procesu, který nehodlá dopustit komplikace, potvrdil i Hahn: „Je věcí prokuratury, aby vše připravila náležitě tak, aby nedocházelo potom k diferencím při hlavním líčení.“26 Dalším faktorem, který upozorňoval na zvýšený zájem o Havlínovu skupinu, byla angažovanost Šlinga. V takovém případě si KV StB ani Státní soud nemohl dovolit odchylku od předpokládaného vývoje přelíčení završeného exemplárními tresty. Předseda soudu Piak v tomto kontextu informoval dne 31. ledna 1950, že se z části přelíčení veřejnost vyloučila, poněvadž byla projednávána údajná věc státního tajemství.27 Dále již případ sledoval jasnou linii politické angažovanosti na budoucím rozsudku. Piak totiž na jednacím aktivu uvedl, že: „ve věci Havlín poukazuji na to, že celý senát byl zajedno, že nemá býti uložen absolutní trest. Podvolili jsme se nakonec stanovisku bezpečnostní pětky a absolutní trest mu uložili. Nejvyšší soud potom použil § 113 zák. č. 319/1948 Sb.28 a trest mu změnil. (…) V otázce trestů zdůrazňuji také, že jest třeba přihlížeti k nebezpečnosti pachatele, k jeho třídnímu původu a ke všem okolnostem.“29 Ukazuje se zde několik podstatných činitelů. Soudní senát nutně projednával budoucí rozsudek s bezpečnostní pětkou, přihlížel k třídnímu původu Havlína, který byl členem Československé strany lidové a navíc skutečně předem počítal s trestem smrti. Prokuratura totiž v protokolu se stručným popisem Havlínova odboje k jeho jménu připojila údaj o roce narození, tedy 1928, a také o roce úmrtí, tedy 1950. Navíc Komise pro bezpečnost nejvyšší úrovně ve složení Rudolf Slánský, Václav Nosek, Alexej Čepička, Bedřich Reicin, Josef Pavel, Osvald Závodský a Karel Šváb schválila návrh trestu smrti u Bohumila Havlína na svém zasedání už 12. ledna 1950.30 Tedy takřka měsíc před procesem a veřejným vynesením rozsudku. Dnes ovšem víme, že k vykonání trestu smrti nikdy nedošlo. Zajímavou výpověď podal v souvislosti s částečným vyprovokováním Havlínova útěku z vězení i dalšího odboje Hahn, který evidentně nahlížel na ilegální skupiny, jejichž akce vyprovokovala StB, kvůli této účasti orgánů, smířlivěji: „Musíme se dívat opatrně a kriticky i na práci StB. Proto jsem se zásadně stavěl proti uložení trestu smrti.“31 Absolutní trest byl skutečně 3. února 1950 uložen, o čemž informoval i ústřední tiskový orgán KSČ Rudé právo. Celostátní deník naprosto v rozporu s novinářskými povinnostmi neotiskl jediné vyjádření obžalovaných, pouze se omezil na šíření strachu pomocí frází o nutnosti likvidace nebezpečných band kapitalistických imperialistů, teroristů a bojovníků proti lidovému zřízení republiky.32                                                              24 25 26 27 28

29 30 31 32

MZA, f. C 145 Státní soud Brno, spisy v trestních věcech, č. j. Or II b 482/ 49, č. l. 339, 23. 1. 1950. ABS, f. BN-V, a. č. V-957 Brno, Spis Havlín Bohumil a spol., operativní materiál 1. Vorel, J., Šimánková, A. a kol. 2003: Československá justice v letech 1948–1953 v dokumentech. Díl I. Praha, s. 51. MZA, f. C 145 Státní soud Brno, spisy v trestních věcech, č. j. Or II b 482/ 49, č. l. 409, 31. 1. 1950. V § 113 zák. č. 319/1948 Sb. o zlidovění soudnictví se uvádí: Řízení o ukládání trestu smrti: (1) Namísto trestu smrti uvedeného v zákoně uloží soud trest těžkého žaláře (káznice) doživotního nebo dočasného od patnácti do třiceti let, jsou-li polehčující okolnosti tak závažné, že by trest smrti byl nepřiměřeně přísný. (2) Trest smrti nesmí býti vykonán, dokud prezident republiky nerozhodne, že se odsouzenému milost neudílí. (3) Byl-li obžalovaný odsouzen k trestu smrti, usnese se soud, prohlásiv rozsudek, po slyšení veřejného žalobce v neveřejném sedění, zda doporučuje odsouzeného milosti a jaký trest by byl přiměřený, kdyby se mu jí dostalo; rozhodoval-li ve věci i krajský soud, učiní také on usnesení o tom. Toto usnesení (tato usnesení) se předloží po právní moci rozsudku se spisy Nejvyššímu soudu, který je po slyšení generálního prokurátora předloží se svým posudkem ministru spravedlnosti. (4) Ustanovení odstavců 1 až 3 nelze užít v řízení před soudy stannými. Vorel, J., Šimánková, A. a kol. 2003: Československá justice v letech 1948–1953 v dokumentech. Díl I. Praha, s. 36. Tamtéž. Tamtéž. Tamtéž, s. 51. Rudé právo, 1.–4. 2., 1950. 149

Hahn dále na aktivu k procesu Havlín uvedl, že Piak nereferoval o případu zcela správně. Hahn tvrdil, že celý senát byl za jedno v tom, že by se měl Havlínovi uložit trest smrti. Jednomyslně však senát hodlal doporučit Havlína k milosti. Hahn také řekl, že po poradě mezi členy senátu se ještě Piak znovu odešel o rozsudku poradit s prokuraturou. Jenže ta byla stejně jako senát instruovaná od bezpečnostní pětky i StB, což potvrdil i Mykiska. „Ve věcech Havlín požadovala Státní bezpečnost absolutní trest ze státněbezpečnostních zájmů. Než byla věc projednána u Nejvyššího soudu, volal mne telefonicky Karel Klos, abych zjistil, zda Svitavský33 psal někomu nějaký dopis v Havlínově věci. Ptal jsem se přímo Svitavského a on to popřel. Měl jsem vyžádati nové stanovisko pětky, které vyznělo stejně. Nejvyšší soud potom trest zmírnil. Později jsem se dozvěděl, že Svitavský hovořil o věci s nějakým členem ÚV KSČ o tom, že u něho byli nějací lidé v jiné záležitosti a přitom se zmínili o tom, že v kraji je pochybováno o správnosti rozsudku, jímž byl trest smrti uložen.“34 Jak již upozornil Mykiska, Havlínův trest byl po odvolání zmírněn na doživotní odnětí svobody. Papoušek zaslal Havlínovo odvolání k Nejvyššímu soudu v Praze dne 11. března 1950. Stejně jako u prvního přelíčení v Brně byla i v odvolacím řízení pokynem předsedy soudu ze dne 5. června 1950 vyloučena veřejnost.35 O den později byl Havlín zproštěn trestu smrti. V této změně původního rozsudku se promítnuly zejména dvě roviny. Za prvé se už v rámci lednových porad soudního senátu v Brně mezi soudci a prokuraturou objevily rozpory v tom, jestli si má Havlín vyslechnout rozsudek trestu smrti. Bezpečnostní pětka i StB na absolutním trestu trvala, ovšem zároveň už tehdy senát věděl, že Havlína doporučí pozdější milosti. Za druhé bral mírnější rozsudek v potaz regionální nálady, kdy trest smrti pro dvaadvacetiletého studenta na Brněnsku vyvolal společenské rozpaky. Hahn v této souvislosti vypověděl, že: „pokud jsem informován a vím z řeči s. Mykisky a Horňanského, přišel na KNV někdo z Tišnovska, snad nějaká delegace v jiné záležitosti, a pozastavovali se nad tím, že Havlínovi byl uložen trest smrti, a vyjádřili názor, že Havlín je sice lump, ale že je to člověk mladý a že by tím strana utrpěla, kdyby trest byl vykonán, poněvadž by se straně přičítalo, že dali popraviti mladého člověka.“36 V roce 1954 byl Havlínův doživotní trest změněn na trest odnětí svobody na 20 roků. V poněkud smířlivějších podmínkách se Havlín roku 1963 po opakovaných žádostech o milost dočkal i rozhodnutí prezidenta republiky, které mu prominulo zbytek trestu. Konečně v roce 1990 byl Havlín účasten rehabilitace, která se vztahovala na zločiny, kterými byl uznán vinným.37 ZÁVĚR Příspěvek se zaměřil na první rozsudek trestu smrti, který ve své historii vynesl Státní soud Praha s oddělením v Brně. Obžaloba v politickém procesu s Bohumilem Havlínem byla sestavena na základě odbojové činnosti dvou Havlínových ilegálních skupin Lilka a Jánošíci, kterých se členové skupiny dopustili v průběhu roku 1949. Protistátní počínání bylo částečně vyprovokováno agenty StB. Příspěvek se snažil poodhalit pozadí procesu, do kterého očividně zasahovaly politické struktury tak, jak bylo od roku 1948 zvykem. Politická angažovanost degradovala československou justici na pouhý orgán výkonné moci a v podstatě zničila samostatnost a nezávislost soudnictví. Platilo to ve velkých procesech celorepublikového rázu i v menších případech regionálního kontextu. V Havlínově případě se soudní senát i prokuratura již předem dohodly s politickým orgánem bezpečnostní pětky na později vyneseném rozsudku trestu smrti, který s politickými špičkami i v průběhu procesu soudci konzultovali. V rozsudku                                                              33 34 35 36 37

Karel Svitavský byl od 28. prosince 1948 předsedou rady Národního výboru Brněnského kraje. Vorel, J., Šimánková, A. a kol. 2003: Československá justice v letech 1948–1953 v dokumentech. Díl I. Praha, s. 44. MZA, f. C 145 Státní soud Brno, spisy v trestních věcech, č. j. Or II b 482/ 49, č. l. 502, 5. 6. 1950. Vorel, J., Šimánková, A. a kol. 2003: Československá justice v letech 1948–1953 v dokumentech. Díl I. Praha, s. 39–40. MZA, f. C 145 Státní soud Brno, spisy v trestních věcech, č. j. Or II b 482/ 49, č. l. 831–1054. 150

hrály roli i záměry StB, která na prokuraturu tlačila s vynesením absolutního trestu pro Havlína. Mechanismus konzultací o rozsudcích mezi prokuraturou a bezpečnostní pětkou dokonale popsal na zasedání aktivu Státního soudu Brno a Státní prokuratury Brno prokurátor Antonín Mykiska: „Od počátku jsme byli instruováni Karlem Klosem že se máme zúčastniti porad soudu. (…) Snažil jsem se přesvědčovati soudce o stanovisku bezpečnostní pětky. (…) Pětka zná sama dobře situaci v celém kraji. Já tam referuji, že je seznámím s nástinem žaloby a s tím, jak kvalifikujeme ten a ten skutkový stav. Naše stanovisko je vždy prohovořeno předem s StB, abychom měli podklad z hlediska nebezpečnosti pachatelů – vůdců. Předem prodiskutujeme, kde má být uložen absolutní trest, poněvadž nelze tresty smrti masově vynášeti. Porady nejsou povrchní a trvají 2-3 hodiny. Netvrdím přitom, že bych ovládal celý spis. O celém spisu se nejedná a dostávám připomínky o ostatních pachatelích jen z hlediska jejich nebezpečnosti a potřeby vyššího trestu.“38 V podstatě totožný postup byl aplikován i na Havlínův případ, ve kterém je jasně zřejmé, jak politické orgány zneužívaly justici k vynášení takových rozsudků, kterými by si napříč společností zjednávaly respekt a utužovaly tak mocenský monopol. Ovšem i po zrušení bezpečnostních pětek v roce 1951 zůstala praxe projednávání procesů v politickém orgánu. O význačnějších procesech rozhodoval sekretariát ÚV KSČ či předsednictvo KV KSČ, kdy byly nástiny žalob i navrhované tresty zasílány prokuraturám. To vše se dělo za účelem exemplárních a propagačních cílů komunistické moci. PRAMENY A LITERATURA Archivní prameny: Archiv bezpečnostních složek Praha, fond BN-V Vyšetřovací spisy – Brno. Archiv bezpečnostních složek Praha, fond A 31 Statisticko-evidenční odbor. Moravský zemský archiv v Brně, fond C 145 Státní soud, oddělení Brno. Denní tisk: Rudé právo 1950 Literatura: Bursík, T., Šimánková, A. 2008. Téma třídní justice v období 1948–1952. In: Paměť a dějiny, Praha, 1/2008. Dvořáková, J. 2007: Státní bezpečnost v letech 1945–1953. Praha. Havlín, M. 2006: Cesty do exilu. Zlín. Havlín, M. (Roman, P.) 1996: Vlečen pod šibenici. Zlín. Hejl, V. 1993: Zpráva o organizovaném násilí. Praha. Kaplan, K. 1993: Nekrvavá revoluce. Praha. Těšík, M. 2011: Likvidace ilegálních organizací „Lilka“ a „Jánošíci“ v letech 1948–1950. Diplomová práce, Pedagogická fakulta Masarykovy univerzity. Brno. Vorel, J. – Šimánková, A. a kol. 2003: Československá justice v letech 1948–1953 v dokumentech. Díl I. Praha. SUMMARY The article deals with the issue of misusing of the judicial institutions by the communist party in Czechoslovakia at the break of 1940’s and 1950’s. The text focuses on the first capital punishment passed by the State Court Praha, department Brno. The sentence was passed in February 1950 and it concerned Bohumil Havlín, the leader of two illegal groups “Lilka” and “Jánošíci”, as well as the other members of the said groups. In five concurrent trials during 1950, altogether 26 people were sentenced to long imprisonment and presented to the public as                                                              38

Vorel, J., Šimánková, A. a kol. 2003: Československá justice v letech 1948–1953 v dokumentech. Díl I. Praha, s. 94. 151

enemies and terrorists fighting against the “people democracy”, who deserve the harshest punishment possible. The activities of these two groups were actually aimed against the communist regime, nevertheless it was partially provoked by the State Security (Státní bezpečnost – StB). The court was pushed markedly by the State Security, communist party and prosecution to pass a death penalty, however, the members of the court could not agree on the sentence. Due to this disagreement, because of the pressure of local political authorities and thanks to the presence of provocation by the State Security secret agents in the activities of the two illegal groups, the punishment was transformed into a life imprisonment. In 1963, Havlín was released from prison due to the amnesty of the president of Czechoslovakian republic. English by Libor Bílek

Autor: Mgr. et Bc. Marek Těšík Katedra historie Pedagogická fakulta Masarykovy univerzity Poříčí 7, Brno, 603 00 email: [email protected] tel.: 607 153 002 152

POKUS VÍTĚZSLAVA KLÍMY ZE STRÁNÍ O PROTIKOMUNISTICKÝ ODBOJ NA PŘELOMU 40. A 50. LET VÍTĚZSLAV KLÍMA’S ATTEMPT OF ANTI-COMMUNIST RESISTANCE AT THE BREAK OF 1940’S AND 1950’S Libor Bílek Anotace Příspěvek představuje život Vítězslava Klímy (narozen jako Vítězslav Kien) (1905–1988), člověka židovského původu z východomoravské obce Strání (okr. Uherské Hradiště), a jeho pokus o protikomunistický odboj v letech 1949 až 1950. Zmíněný Klímův pokus zahrnoval napomáhání k přechodu státní hranice pronásledovaným lidem, jejich ukrývání po dobu pobytu v Československu a výrobu a distribuci ilegálních letáků. Klíčová slova: třetí (protikomunistický) odboj, Vítězslav Klíma, Strání, Státní bezpečnost, akce „Včela“. Abstract The article introduces the life of Vítězslav Klíma (born Vítězslav Kien) (1905–1988), a man of Jewish origin from the east-Moravian village Strání (district of Uherské Hradiště), and his attempt of resistance against the communist regime between 1949 and 1950. This attempt included helping persecuted people to leave Czechoslovakia, hiding them before the crossing of the border was possible and production and distribution of illegal leaflets. Key words: third Czechoslovakian resistance, Vítězslav Klíma, Strání, Státní bezpečnost / State security, akce “Včela” / action “Bee”. NĚKOLIK SLOV NA VYSVĚTLENOU Je mi velkou ctí, že mohu přispět do sborníku na počest šedesátých narozenin docenta Bohuslava F. Klímy, který na mne hluboce zapůsobil nejen jako vědec a pedagog, ale také jako člověk. Pole mého badatelského zájmu spočívá však naneštěstí poněkud jinde, než leží oblast vědeckého působení ostatních přispěvatelů do sborníku. Přestože tedy obsah mého článku vybočuje z okruhu témat ostatních příspěvků jak časově, tak geograficky, věřím, že jméno hlavního aktéra rozebíraných událostí je alespoň částečným oprávněním pro jeho uveřejnění na těchto stránkách. ÚVOD Hlavní postavou popisovaného příběhu je Vítězslav Klíma – člověk, který byl pronásledován oběma velkými totalitními režimy 20. století, tedy jak nacistickým, tak komunistickým. Prvně zmíněný perzekvoval Vítězslava Klímu pro jeho „rasový“ původ, ten druhý zase pro jeho společenské postavení. Avšak svou činností jak během německé okupace, tak po únoru 1948 dal Klíma oběma totalitám jasně najevo, že se s žádnou z nich nehodlá smířit, že si svůj postoj nenechá pro sebe a že podle svých možností bude proti oběma režimům bojovat. Přestože jako každý člověk nebyl ani Vítězslav Klíma zcela bez charakterových vad, věřím, že jeho příběh je i dnes inspirativní. Z historického hlediska je navíc nesmírně zajímavý

153

a také aktuální, vždyť debaty o (ne)existenci třetího, tj. protikomunistického, odboje probíhají dokonce i v denním tisku.1 V odborné historické literatuře se však o jeho uznání již zdá se nepochybuje,2 a kdyby snad náhodou přece, je tento pojem již natolik vžitý, že přinejmenším jako terminus technicus pro označení protirežimních aktivit po roce 1948 jej nevymýtí ani jeho nejrozhodnější odpůrci. Zároveň je třeba souhlasit s názorem vyjádřeným V. Vebrem, totiž že vztah české historiografie ke třetímu odboji je zatím spíše vlažný a „macešský“ a jeho studium tak zůstává „naprostou popelkou“. Proto považuji za nanejvýš vhodné pokusit se tento stav zlepšit a (opět podle V. Vebra) „dát místo třetímu (protikomunistickému) odboji, jaké mu po právu náleží“, což citovaný historik dále upřesňuje takto: „(Je třeba) přejít konečně od popisu komunistických perzekucí i procesů k popisu protikomunistických aktivit ohromného, až nečekaně velikého množství lidí, o kterých nevíme nic anebo jen velmi málo a jejichž spravedlivé chování, statečnost i odvahu necháváme ležet v historickém zapomnění, přesně tak, jak to bylo přáním komunistických mocipánů.“3 Vítězslav Klíma a jeho životní příběh, jehož část v tomto příspěvku nastíníme, je právě jedním z těchto lidí, na něž by nemělo být zapomenuto. Děj se odehrává na přelomu 40. a 50. let minulého století ponejvíce ve vesnici Strání, malé horské obci spadající pod tehdejší okres Uherský Brod. Strání, tehdy obývané asi 2 500 lidmi, leží v těsné blízkosti moravskoslovenské hranice v Bílých Karpatech a v současné době je součástí Zlínského kraje, okresu Uherské Hradiště.4 ÚDAJNÁ ODBOJOVÁ ORGANIZACE „VČELA“ Dříve, než se začneme zabývat osudy V. Klímy a jeho pokusem o protikomunistický odboj (v dobové režimní terminologii označovaný jako ‚protistátní činnost‘), bude účelné přiblížit si širší okolnosti, které doprovázely pozdější Klímovo zatčení a odsouzení. Vítězslav Klíma byl v posledních červencových dnech roku 1952 odsouzen senátem brněnského oddělení Státního soudu k dlouholetému trestu odnětí svobody. Stalo se tak spolu s několika dalšími osobami, které byly před soudem označeny jako skupina „Vratislav Calábek a spol.“ Tito odsouzení, spolu se skupinou osob pojmenovanou před stejným soudem jako „Miloslav Souček a spol.“, měli být podle Státní bezpečnosti a soudu členy odbojové organizace s názvem „Včela“. Skupina s tímto názvem byla údajně v roce 1948 založena bývalými národními socialisty z Uherského Brodu a okolních obcí a ještě téhož roku se měla napojit na kapitána československé armády Antonína Bartoše, bývalého poslance národněsocialistické strany a po únoru 1948 činitele Rady svobodného Československa a příslušníka exilové výzvědné služby generála Moravce. Podle obžaloby a rozsudku měl skupině „Včela“ Antonín Bartoš rovněž zařídit dodání zbraní z ciziny (shozením z letadla). Zbraně pak členové skupiny podle zjištění soudu prý ukryli na různých místech Uherskobrodska. Další součástí žaloby na obě části údajné odbojové organizace byla ještě celá řada dalších skutků, jako špionáž, napomáhání k útěku do zahraničí aj., kterých se její členové měli dopustit. Převážná část obvinění se však nezakládala na pravdě (mimo jiné existence organizované odbojové skupiny a dále celá záležitost týkající se zbraní) a vznikla až ve výpovědích některých                                                              1

2

3 4

Viz např. článek P. Zídka „Chiméra třetího odboje“ (Lidové noviny, 18. 9. 2010) a odpovědi na něj – „Proč by měl být třetí odboj chimérou?“ (P. Tomek /Lidové noviny, 25. 9. 2010/) a „Statečné jsme měli ocenit už dávno“ (J. Liška /Lidové noviny, 25. 9. 2010/). Viz např. Dvořáková, Z. 1992: Z letopisů třetího odboje. Praha.; Radosta, P. 1993: Protikomunistický odboj. Historický nástin. Praha; Cuhra, J. – Veber, V. (edd.) 1999: Za svobodu a demokracii I.: Odpor proti komunistické moci. Praha; Babka, L. – Veber, V. (edd.) 2002: Za svobodu a demokracii III.: Třetí (protikomunistický) odboj. Hradec Králové. Veber, V. 2009: Dvacet let. Historiografie třetího odboje na českých vysokých školách dvacet let po pádu komunismu, Paměť a dějiny 2009/04, s. 114–117. Podrobněji viz Bartoš, J. a kol. 1982: Historický místopis Moravy a Slezska v letech 1848–1960, svazek VIII. Ostrava, s. 154–155. 154

zatčených nátlakem vyšetřovatelů StB na krajském velitelství v Uherském Hradišti. Tyto skutečnosti nadevší pochybnost prokázalo šetření inspekce ministra vnitra na přelomu let 1955 a 1956. Většina lidí odsouzených v těchto procesech se tak ve skutečnosti ‚provinila‘ pouze tím, že více nebo méně nesouhlasila s komunistickým režimem.5 Určitá část obvinění některých osob z údajné skupiny „Včela“ však byla v podstatě ‚pravdivá‘; jednalo se tu totiž o skutečný pokus o odbojovou činnost (skutečnost, že tuto činnost soud posuzoval podle drakonických zákonů a že byla účelově vykládána a zkreslována, nyní ponechávám stranou). Zmiňované protirežimní aktivity byly dílem právě Vítězslava Klímy a některých jemu blízkých lidí. ŽIVOT VÍTĚZSLAVA KIENA – KLÍMY PŘED ROKEM 1948 Vítězslav Kien (neboť toto bylo Klímovo rodné příjmení) se narodil v roce 1905 ve Strání v židovské rodině jako jeden z pěti sourozenců. Klímův otec Alfred Kien vlastnil v popisované obci rozsáhlý dům a hospodářství přímo na návsi, v němž provozoval obchod se smíšeným zbožím a hostinec. Vedle toho vlastnila rodina také asi šest hektarů půdy. Po vychození obecné školy a reálného gymnázia v Brně vystudoval mladý Vítězslav (tehdy ještě Kien) jednoletou obchodní školu. Od svých 22 let Klíma společně s otcem řídil rodinné hospodářství a nově vybudovanou výrobnu ovocných šťav a likérů (pálenici). V roce 1936 se Vítězslav Kien oženil s místní učitelkou obecné školy Oldřiškou Polcárovou a o rok později se jim narodil syn. Rok 1939, který těžce zasáhl do života celého národa, se nevyhnul ani rodině Kienově. Na počátku roku zemřel Alfred Kien, a syn Vítězslav tak přebral celé rodinné hospodářství sám (z ostatních sourozenců žily v té době již jen dvě Klímovy sestry, které byly provdány mimo Strání). Dluhy, kterými byl majetek zatížen z doby budování pálenice, nový hospodář splatil a navíc se mohl radovat z narození druhého syna. Téhož roku, tedy 1939, přestoupil Kien na manželčinu římskokatolickou víru a dal se pokřtít. Po okupaci zbytku bývalého Československa německou armádou bylo Kienovi jako občanu židovského původu odebráno živnostenské oprávnění nejprve na pálenici a v roce 1940 i na hostinec. Dalšího roku byl veškerý rodinný majetek jako židovský „arizován“ (tedy vyvlastněn). Získal jej německý majitel zdejší sklárny Emanuel Zahn. Zároveň musela celá rodina údajně do 24 hodin opustit dům. Kien byl pracovním úřadem vyslán na dělnické práce při stavbě silnice. Podle svých slov Klíma brzy po německé okupaci zorganizoval na výzvu svého známého v okolí Strání skupinu lidí, která zařizovala Gestapem stíhaným přechod protektorátních hranic na Slovensko. Od roku 1941 se pak Klíma připojil k odbojové skupině kolem uherskobrodského komunisty Jana Rychtalíka, učitele místní měšťanské školy. Činnost skupiny spočívala především v tištění letáků a distribuci ilegálního Rudého práva. Už na podzim roku 1941 však byla skupina infiltrována agentem Gestapa a v lednu 1942 byla většina členů pozatýkána.6 Také Vítězslav Kien se podle svých pozdějších vzpomínek dozvěděl, že má být zatčen, a utekl proto na Slovensko, kde pak pobýval a pracoval pod falešným průkazem v jednom ze židovských pracovních internačních táborů. Během likvidace tohoto tábora (internovaní byli převezeni do německých koncentračních táborů) Klíma opět uprchl a až do příchodu Rudé armády v dubnu 1945 se ukrýval v „bunkru“ nedaleko Bratislavy. Po osvobození se Vítězslav                                                              5

6

Podrobnosti o skupině „Včela“ viz Bílek, L. 2008: Akce „Včela“. Likvidace údajné protistátní skupiny na Uherskobrodsku v roce 1951. Bakalářská práce, Pedagogická fakulta Masarykovy univerzity, Brno. Dostupné také online na adrese: http://is.muni.cz/th/182689/pedf_b/ Ve zkrácené podobě vyšlo také jako: Bílek, L. 2009: Akce „Včela“, in: Kopecká, B. – Rokoský, J. (edd.) 2009: Vysokoškoláci o totalitě. Sborník oceněných studentských prací 2009. Praha, s. 13–42. Poláková, M. 2010: Protifašistický odboj na Uherskobrodsku v letech 1939–1945. Rigorózní práce, Filozofická fakulta Masarykovy univerzity. Brno, s. 52 a n., 98 a n.; dále také Bartoš, J. a kol. 1971: Uherský Brod. Minulost i současnost slováckého města. Brno, s. 271–272. Archivní dokumenty týkající se skupiny Jana Rychtalíka jsou uloženy v Archivu bezpečnostních složek (dále jen ABS), f. 141 Německé soudy v říši, i. č. 141-531-16. 155

Kien opět setkal s rodinou, se kterou se mohl vrátit do Strání na své hospodářství a ještě v roce 1945 si změnil příjmení na pro nás už známé Klíma. Pokud se Klíma po skončení války těšil, že se jeho život vrátí do starých kolejí, nepříjemně se zmýlil. On sám k tomu později uvedl: „Po mém návratu domů, po osvobození našeho území Rudou armádou, chtěl jsem si znovu vybudovat svoje dřívější živnosti. Ale setkal jsem se s určitými těžkostmi a to v tom smyslu, že mi určití tehdejší funkcionáři kladli takové překážky, jako například nechtěli mi přiznat vlastnictví mého majetku, který mi byl Němci zabaven, a také mi kladli určité potíže při obnovení mojí živnosti. Těmito okolnostmi jsem byl zklamán a k tomu jsem ještě cítil, že někteří lidé ve Strání mne nenávidí. Byli to většinou členové KSČ a někteří členové strany lidové.“7 Tyto „překážky“ a „potíže“ nám potvrzují písemnosti Místního národního výboru ve Strání. Víme tak například, že když Klíma žádal o povolení k obnovenému provozu pálenice, usneslo se plénum MNV, že „živnost pro výrobu a velkoobchod lihovin a likérů není ve zdejší obci nutná a obzvláště se nedoporučuje, aby tato živnost byla povolena panu Kienovi.“ Své stanovisko plénum zdůvodnilo tím, že pálenice by byla uprostřed obce, a tím pádem by znečišťovala okolí (výpary a svedení odpadních vod do potoka) a také tím, že v prostorách pálenice byly během války vybudovány byty, jejichž nájemníky nebylo možné jinde ve Strání ubytovat.8 Podobně dopadla Klímova žádost o znovuotevření svého hostince – v říjnu 1945 plénum jeho žádost v tomto směru zamítlo s tím, že další hostinec „prozatím není v obci potřeba“, avšak již o pět měsíců později se tentýž MNV usnesl ve věci žádosti o udělení koncese jiným občanem, že „místní potřeba toho vyžaduje“ (přestože daný zájemce ještě ani neměl postavenou budovu).9 Na kladené překážky Klíma reagoval v celku jednoduše – prostě je obešel. Když zjistil, že od komunistů ani lidovců se pochopení nedočká, obrátil se na další stranu, na národní socialisty (v dané době zněl oficiální název Československá strana národně socialistická – ČsNS). Národněsocialistická strana sice ve Strání jakožto malé, spíše zemědělské a silně religiózní obci žádnou význačnou pozici neměla, avšak v okresním městě Uherský Brod si už od 30. let uchovávala velmi silné postavení, díky čemuž měla možnosti silně ovlivňovat také záležitosti v celém okrese.10 Nové spojenectví se Klímovi vyplatilo a zanedlouho tak mohl po zákrocích Okresního národního výboru (ONV), v němž měli národní socialisté pochopitelně své zastoupení, obnovit jak hostinec, tak výrobnu šťáv a likérů. Do ČsNS Klíma vzápětí také vstoupil. V rámci strany se mimo jiné seznámil se dvěma osobami, které v pozdějších protirežimních aktivitách hrály důležitou roli – s okresním tajemníkem strany Aloisem Hrabalíkem11 z Bánova a okresním funkcionářem, sedlákem Janem Kučerou12 z Vlčnova – oba z obcí nedaleko Klímova bydliště.                                                              7 8 9 10 11

12

ABS, f. BN-V Vyšetřovací spisy – Brno, V 2038 Brno, Spis Calábek a spol., podsvazek vyšetřovacího svazku 3, č. l. 441. Výpověď Vítězslava Klímy. Státní okresní archiv Uherské Hradiště (dále jen Soka Uherské Hradiště), f. MNV Strání, inv. č. 8, Zápisy z jednání pléna MNV 1945–1960. Tamtéž. Bartoš, J. a kol. 1971: Uherský Brod. Minulost i současnost slováckého města. Brno, s. 247 a n., dále s. 279– 285. Hrabalík, Alois (1913–?). Narodil se v Sierndorfu v Dolním Rakousku jako syn pomocných zemědělských dělníků původem z Bánova (okr. Uherské Hradiště), kde později také žil. Vyučil se obuvníkem, brzy však onemocněl kostní tuberkulózou, takže většinu času byl nucen trávit na léčení. V roce 1945 vstoupil do ČsNS a brzy poté začal pracovat jako tajemník strany pro okres Uherský Brod. Tajemníkem zmíněného okresu zůstal i po únoru 1948, za „obrozenou“ Československou stranu socialistickou. V roce 1949 se pokusil odejít do exilu, ale byl zadržen a následně odsouzen k 15 letům odnětí svobody. 29. srpna 1952 byl v soudním procesu s druhou částí skupiny „Včela“ (Miloslav Souček a spol.) odsouzen k dalšímu trestu 12 let. Kučera, Jan (1902–?). Narodil se a žil ve Vlčnově (okr. Uherské Hradiště), v rodině zemědělce. Aktivně se účastnil veřejného života – před válkou byl členem obecního zastupitelstva, za války byl nějaký čas starostou obce a po osvobození se stal členem ONV v Uherském Brodě. V roce 1945 vstoupil do ČsNS a po tzv. Vítězném 156

Obr. 1. Vítězslav Klíma na fotografii z občanské legitimace z roku 1945 (z osobního archivu P. Klímy).

PO TZV. VÍTĚZNÉM ÚNORU Slibně se rozvíjející Klímovo podnikání přetrhnuly únorové události roku 1948 a příchod komunistů k moci. Ještě téhož roku byla Klímova pálenice znárodněna a ihned jako přebytečná zrušena. Hostinec přišel na řadu v létě následujícího roku – po tradičních srpnových straňanských hodech. Obecní kronikář k tomu zpětně zapsal: „Odpoledne a večer pořádaly se pak ve všech hostincích hodové taneční zábavy, které však skončily špatně, jak to na Strání ještě dosti často bývá. V hostinci u Klímů byla způsobena taková výtržnost, že to mělo za následek uzavření hostince. Když hudebníci vytroubili, aby ohlásili volenku, tu v nastalém tichu nějací výtržníci začali prý volat: ‚Komunisti ven!‘ Když došlo potom k vyšetřování, tu se samozřejmě nikdo nehlásil jako viník. Ale vina v někom byla. ONV ji přičetl hostinskému Vítězslavu Klímovi, protože proti zákazu podle ustanovení §5 zákona č. 87/1948 Sb. O potírání alkoholismu podával při taneční zábavě alkoholické nápoje a dopustil, že byla v jeho hostinci tupena komunistická strana jako vedoucí složka národní fronty a že došlo přitom ještě jinak k projevům proti stávajícímu zřízení a proti lidově demokratické formě státu. MNV dostal úkol, aby tuto záležitost projednal a uzavření provedl, ale dle všeho jednání bylo zřejmé, že se žádnému z funkcionářů do toho nechtělo. Nakonec však MNV uzavření hostince provedl, ale za přítomnosti zástupců ONV.“13 Klíma tak nadále pracoval pouze jako soukromý zemědělec na svém malém hospodářství. Jak vidno, neměl V. Klíma mnoho důvodů ztotožnit se s komunistickým režimem v Československu. Naopak, hluboce s ním nesouhlasil a svůj postoj dával často najevo. O tom svědčí například následující příhoda. Jednoho poledne v srpnu roku 1949 seděl Klíma spolu s jedním ze svých sousedů z vesnice v uherskobrodské restauraci Lidový dům, když si k nim                                                                                                                                                                                                13

únoru se stal členem „obrozené“ socialistické strany. Pracoval na vlastním hospodářství (11 ha). 28. srpna 1952 byl v procesu s první částí skupiny „Včela“ (Vratislav Calábek a spol.) odsouzen k 18 letům vězení. Soka Uherské Hradiště, f. MNV Strání, inv. j. 2, kronika obce Strání, s. 114. 157

přisedl neznámý člověk. Všichni tři se brzy dali do řeči a ta se rychle stočila k politice. Neznámým mužem, který si ke dvojici Straňanů zřejmě opravdu náhodou přisedl, byl příslušník StB v občanském oděvu. Z jeho hlášení se dovídáme: „Bývalý hostinský (tj. Klíma – pozn. L. B.) vykládal sprostý vtip o Martě Gottwaldové. Ptal se mne, zda vím, že jest Stalin mrtev. O Janu Masarykovi říká, že jej komunisti odpravili, že tři zastřelil, než byl vyhozen z okna. Ve Strání prý je běžnou věcí nějaký protistátní nápis (proti Zápotockému a vládě).“14 I když na závěr svého hlášení příslušník poznamenal, že hodlá oba muže ve Strání navštívit, aby získal další podrobnosti, z písemností StB se o tom již nic dalšího nedovídáme. Dodejme ještě, že toto byl zřejmě první impulz, aby se StB začala o Klímu více zajímat. Přitom však už v této době, tedy v létě roku 1949, se Klíma výrazně angažoval v aktivitách namířených proti režimu KSČ. POČÁTEK PROTIREŽIMNÍCH AKTIVIT – UKRÝVÁNÍ ALOISE HRABALÍKA Do činnosti proti komunistickému režimu se Klíma dostal společně se svými bývalými spolustraníky z národněsocialistické strany. S těmi se nepřestal stýkat ani po únoru 1948, přestože do Československé strany socialistické (ČSS), „obrozené“ to nástupkyně národněsocialistické strany, Klíma nevstoupil. Podobně jako jeho přátelé věřil, že se nové poměry příliš dlouho udržet nemohou a že bude opět nastolena demokracie. Při vzájemných návštěvách během roku 1948 a jara 1949 se ve svém přesvědčení navzájem utvrzovali. V této době ještě jejich konání nepřerostlo nezávazné rozhovory, které se navíc většinou odehrávaly za popíjení vína a ochutnávání slivovice. Avšak spolu s tím, jak režim začal přitvrzovat proti svým aktivním odpůrcům i vůči většině občanů, byl Klíma i jeho přátelé znenáhla přinuceni přejít od slov k činům. První impulz přišel od Aloise Hrabalíka. Tento muž zůstal v roce 1948 členem „obrozené“ ČSS a nadále pracoval jako okresní tajemník. Během vánočních svátků roku 1948 přišel v průběhu své návštěvy v Praze prostřednictvím svého známého (Bohumila Vystrčila z Bánova) do styku s odbojovou skupinou kolem obchodníka Hubálka a majora Jebavého, která připravovala na počátek roku 1949 vojenský převrat.15 Hrabalík skupině přislíbil určitou pomoc, a když byli její členové na jaře 1949 v Praze pozatýkáni, začal se o svobodu strachovat i on. Hrabalík se proto od začátku března 1949 ukrýval, nejprve u příbuzných na Ostravsku. O tomto místě Hrabalíkova úkrytu se brzy dozvěděl Klíma a rozhodl se jej navštívit. Během setkání Hrabalík Klímu prosil, aby mu sehnal jiný úkryt a aby mu pomohl uskutečnit přechod hranic.16 Nyní Klíma a jeho přátelé z bývalé národněsocialistické strany (především Jan Kučera, o němž jsme se již okrajově zmínili, a dále Vratislav Hladiš17, podobně jako Hrabalík tajemník strany národněsocialistické a po Únoru strany socialistické), aniž by si toho byli příliš vědomi, uskutečnili osudovou volbu – začali Hrabalíkovi aktivně pomáhat. Nový úkryt Hrabalíkovi zařídil Klíma, a sice v Luhačovicích, u svého známého – správce (a bývalého majitele) hotelu                                                              14 15 16

17

ABS, f. BN-V Vyšetřovací spisy – Brno, V 2038 Brno, Spis Calábek a spol., operativní materiál 1, č. l. 152. Úřední záznam č. 16/1949. Pro podrobnosti o tomto pokusu o ozbrojený převrat (v písemnostech StB označovaný jako akce „Březen“) viz Dvořáková, Z. 1992: Z letopisů třetího odboje. Praha, s. 110–114. ABS, f. BN-V Vyšetřovací spisy – Brno, V 2038 Brno, Spis Souček a spol., vyšetřovací svazek 1, č. l. 118–125; dále tamtéž, podvazek vyšetřovacího svazku 5, č. l. 8-23. Viz také ABS, f. BN-V Vyšetřovací spisy – Brno, V 1784 Brno, Spis Záhorovský a spol. Hladiš, Vratislav (1920–2000). Narodil se v Prakšicích (okr. Uherské Hradiště), kde až do roku 1945 žil, pracoval na hospodářství svých rodičů (6 ha). V roce 1945 vstoupil do ČsNS a po únoru 1948 zůstal v „obrozené“ straně socialistické. V letech 1945 až 1949 pracoval jako tajemník ČsNS (od února 1948 ČSS) pro několik moravských okresů. V roce 1949 nastoupil na jednoroční konzervárenskou školu v Bzenci, po jejím absolvování pracoval od r. 1950 v severomoravském Bruntále v potravinářském závodě až do svého zatčení v září 1951. Odsouzen Státním soudem, odd. Brno v samostatném procesu dne 16. října 1952 na 12 let. Pro podrobnost viz Bílek, L. 2010: Vratislav Hladiš – odpůrce, pomahač i oběť komunistického režimu, in: Historie 2009, Sborník prací z 15. celostátní studentské vědecké konference konané 8. a 9. dubna 2010 v Ústí nad Labem (v tisku). 158

„Přehrada“ Václava Záhorovského,18 kam také v dubnu 1949 Hrabalíka automobilem převezli. Klíma Hrabalíkovi obstaral falešné doklady (získal je od svého známého, který se právě stěhoval do Palestiny). Nedlouho po převezení Hrabalíka do Luhačovic, v dubnu 1949, se okruh bývalých národních socialistů z Uherskobrodska (Vítězslav Klíma, Jan Kučera, Vratislav Hladiš) rozšířil o dvě osoby z Hodoníska – o hodonínského lékaře MUDr. Oldřicha Koláře19 a sedláka z obce Týnec (nedaleko Břeclavi) Jana Melichara,20 oba bývalé národní socialisty. Kolář i Melichar byli muži s poměrně širokými společenskými styky, jež zahrnovaly i na Hodonísku existující protikomunistický odboj. Oba muže s Klímovou skupinkou seznámil V. Hladiš, který znal Melichara z doby, kdy pracoval jako tajemník národních socialistů hodonínského okresu. Hladiš logicky předpokládal, že Melichar bude mít možnost sehnat na jižní Moravě převaděče pro Hrabalíka. Celý kolektiv zmiňovaných národních socialistů se někdy v dubnu či květnu 1949 sešel v luhačovickém hotelu u Záhorovského, kde se navzájem informovali o vývoji v zahraničí a o vlastních myšlenkách na odbojovou činnost. V tomto ohledu se zřejmě nejaktivněji projevoval Klíma, který měl vyjádřit touhu získat vysílačku, přičemž jeho přátelé z Uherskobrodska jej podporovali a snad navrhovali ještě další aktivity. Kolář i Melichar, zřejmě zkušenější, však byli zdrženliví a své nové známé nabádali k umírněnosti a opatrnosti. O schůzce jsme však informováni jen z pozdějších výpovědí jednotlivých účastníků před vyšetřovateli Státní bezpečnosti, přičemž tyto dokumenty jsou silně poznamenány snahou příslušníků StB veškerou činnost i plány celé skupinky co nejvíce zveličit, takže její skutečný průběh pro nás už zůstane tajemstvím. Jeden z údajných plánů, které se na schůzce v Luhačovicích měly dojednat, si však zaslouží podrobnější zmínku. Jedná se o záměr uskutečnit výbuch v budově ONV (zřejmě v Uherském Brodě), který měl přednést Alois Hrabalík či snad Josef Hurbiš,21 další z okruhu                                                              18

19

20

21

Záhorovský, Václav (1905–?). Narozen v Kyjově (okr. Hodonín) v rodině drobného živnostníka – pekaře. Vyučil se číšníkem a lahůdkářem. Ze zaměstnání řadového číšníka se díky pilnosti a také vhodným sňatkem postupně vypracoval až na vedoucího vinárny v Praze. Společně se svým bratrem koupil roku 1938 v dražbě hotel „Přehrada“ v Luhačovicích, kam se v zápětí přestěhoval. Po bratrově smrti se stal vlastníkem celého hotelu. V roce 1949 byl Záhorovského podnik znárodněn a přeměněn na zotavovnu Ústřední rady odborů, přičemž bývalý majitel zde zůstal jako národní správce. Po neúspěšném pokusu o překročení hranic byl v roce 1950 odsouzen k sedmi letům odnětí svobody. Kolář, Oldřich, MUDr. (1889–?). Narozen v Meziříčku (okr. Blansko). V roce 1933 se přestěhoval do Hodonína, kde působil jako praktický lékař a později také jako závodní lékař a kontrolor nemocenské pojišťovny. Před válkou i po roce 1945 příslušník národněsocialistické strany. Aktivně se účastnil společenského života jako člen různých hodonínských spolků. Po únorových událostech 1948 se stáhl do ústraní. Jeho negativní postoj k novým poměrům byl znám aktivním odpůrcům komunistického režimu (se kterými se stýkal) i operativním orgánům StB. V roce 1949 O. Kolář nevědomky poskytl příslušníkům StB informace o dvou odbojových skupinách z Hodonínska, díky nimž se Bezpečnosti podařilo členy obou organizací pozatýkat a v zápětí postavit před soud jako skupiny „Vetejška a spol.“ (v Hodoníně v březnu 1950) a „Dvořák a spol.“ (v Kyjově). Během těchto veřejných soudních přelíčení vyšlo najevo, že se StB o existenci skupin dozvěděla právě díky hodonínskému lékaři. Od této chvíle byl Oldřich Kolář veřejností považován za zrádce a konfidenta Státní bezpečnosti, přičemž tento (neoprávněný) postoj zřejmě mezi bývalými politickými vězni přetrvává až do dneška, takže i v nedávno vydané knize R. Jiříčka je O. Kolář označován značně nelichotivými adjektivy (viz Jiříček, R. 2010: Paměti národa z pohledu Masarykova kraje – Hodonínska. Brno.) Melichar, Jan (1903–?). Narodil se a žil ve vesnici Týnec (okr. Břeclav), kde až do zatčení v červenci 1951 hospodařil na svém statku (14 ha). Za tzv. první republiky byl zapáleným členem republikánské (agrární) strany, zastával v ní různé funkce a byl jejím nadšeným propagátorem. V roce 1945, když činnost agrární strany nebyla obnovena, vstoupil do strany národněsocialistické, ve které působil stejně aktivně jako před válkou mezi agrárníky. Ve vesnici představoval známou a oblíbenou osobu jak mezi ostatními sedláky, tak mezi pomocnými dělníky, které na svém hospodářství zaměstnával. Dne 17. října 1952 byl ve zvláštním procesu odsouzen senátem brněnského oddělení Státního soudu k 15 letům vězení. Hurbiš, Josef (1912–?). Narozen v Nivnici (okr. Uherské Hradiště) v dělnické rodině, později žil v nedalekém Bánově. Pracoval nejprve jako dělník. Za okupace si přivydělával obchodováním „pod rukou“ a pokoušel se padělat peníze (razítkoval slovenské stokoruny), za což byl zatčen. Po osvobození si založil trhoveckou živnost, která mu však byla v roce 1950 odebrána a on byl přidělen jako dělník nejprve na stavbu a později do 159

Klímových známých z bývalé národněsocialistické strany, který se setkání v Záhorovského hotelu též účastnil.22 Myšlenku na umístění nálože do sídla ONV totiž nemůžeme automaticky odmítnout jako smyšlenou konstrukci vyšetřujících orgánů KV StB v Uherském Hradišti, a to ze dvou důvodů. Za prvé – jen několik týdnů po popisované schůzce (přesněji v noci z 2. na 3. července 1949) byl totiž proveden bombový útok na sekretariát okresního výboru komunistické strany ve středočeských Sedlčanech.23 Navíc byla o dva roky později, při zatýkání podezřelých v akci „Včela“ na konci července 1951, u jedné osoby skutečně nalezena výbušnina (dynamit), o níž se někteří podezřelí při výsleších měli vyjádřit v tom smyslu, že ji žádal Hrabalík údajně proto, že chce před svým odchodem do zahraničí ještě „udělat nějakou paseku“. Těchto výpovědí pochopitelně bezezbytku využila komunistická justice, takže v žalobě na Aloise Hrabalíka i na ostatní osoby, které s výbušninou přišli do styku, hrálo obvinění z přípravy bombového útoku na budovu ONV hlavní roli.24 Naopak Hrabalík se hájil tím, že dynamit pouze sháněl pro Záhorovského, který jej zase potřeboval „pro chlapy v lomu, aby si mohli na černo nalámat kámen.“25 Na základě těchto protichůdných výpovědí (jejichž vypovídací hodnota je vzhledem k použitým výslechovým metodám velmi pochybná) se těžko můžeme pokusit vyvodit jednoznačný závěr. Soud byl však při projednávání popisovaného případu v roce 1952 jiného názoru a všechny obžalované v tomto ohledu shledal vinnými. V tomto svém závěru se však soud velmi pravděpodobně (a nejspíše záměrně) mýlil, podobně jako v mnoha dalších bodech obžaloby. Celá záležitost týkající se nalezené výbušniny se stane jasnější, prostudujeme-li dokumenty vzniklé při obnově trestního řízení se členy údajné organizace „Včela“ v roce 1957. Tehdy obnovu provádějící soudce sám vyslechl všechny odsouzené. Z jejich už nevynucených svědectví se dovídáme, že výbušninu, nalezenou v roce 1951, Hrabalík vůbec nežádal ani pro sebe, ani pro Záhorovského. Výbušnina měla totiž podle výpovědí z roku 1957 sloužit pro hloubení studny jednoho ze zatčených, avšak než mohla být použita, byla nalezena Státní bezpečností.26 Příslušníci StB provádějící vyšetřování pak zřejmě předpokládali, že výbušnina měla sloužit k bombovému útoku a některé vyšetřované následně přinutili k výpovědím v tomto duchu.27                                                                                                                                                                                               

22 23

24

25 26

27

kamenolomu. I po odebrání živnosti však zboží prodával tajně dál, za což mu byla vyměřena pokuta a trest dvou let v táboře nucených prací. Aby se trestu vyhnul, začal se ukrývat a plánoval odejít do zahraničí. Při pokusu o přechod hranice byl zadržen. Od roku 1945 národní socialista, po únoru 1948 zůstal členem „obrozené“ ČSS. Dne 28. srpna 1952 byl odsouzen v procesu s první částí skupiny „Včela“ (Vratislav Calábek a spol.) ke 23 letům vězení. Pro výpovědi jednotlivých účastníků této schůzky viz jednotlivé vyšetřovací svazky a podvazky spisu Calábek a spol. a Souček a spol., uložené v ABS, f. BN-V Vyšetřovací spisy – Brno, V 2038 Brno. Jednalo se o výsledek činnosti odbojové skupiny Černý lev 777. Viz Bursík, T. 2007: Osud odbojové organizace Černý lev 777. Příspěvek k historii ozbrojeného odporu proti komunistickému režimu v Československu. Praha, s. 23–25. Dostupné také online na adrese: http://www.ustrcr.cz/data/pdf/publikace/lev777-text.pdf Pro obžaloby všech zmíněných osob (v rámci žalob skupiny „Vratislav Calábek a spol.“ a „Miloslav Souček a spol.“ viz spisy Státního soudu sp. zn. 1 Ts II 136/52 a 1 Ts II 137/52, uložené v Moravském zemském archivu v Brně (dále jen MZA), f. C 145 Státní soud, oddělení Brno, i. č. 1377, kartony 310 a 311; nebo také spisy Státní prokuratury sp. zn. 3 SPt II 38/52 a 3 SPt II 52/51, uložené v Národním archivu ve fondu Státní prokuratura (neuspořádáno). ABS, f. BN-V Vyšetřovací spisy – Brno, V 2038 Brno, Spis Souček a spol., podsvazek vyšetřovacího svazku 5, č. l. 16. Pro výpovědi z roku 1957 viz spis krajského soudu Uherské Hradiště sp. zn. 1 Nt 34/57, uložený v MZA, f. C 138 Krajský soud Uherské Hradiště. Je pochopitelné, že svědectví z roku 1957 také nemusí zcela odpovídat pravdě, vždyť jednotliví odsouzení se mezi sebou mohli dohodnout na tom, jak budou vypovídat. Přesto se však přikláním k tomu, že v tomto případě jsou výpovědi pravdivé, neboť tímto způsobem se o výbušnině vyjádřili nezávisle na sobě dvě vyslechnuté osoby (ostatní jakoukoli vědomost o výbušnině popřeli), přičemž jeden z těchto dvou byl v době výslechu již čtyři roky na svobodě, takže je krajně nepravděpodobné, že by se nějakým způsobem mohli domluvit. Na okraj ještě dodejme, že bombový útok v podobném duchu (na krajský sekretariát KSČ) měla v polovině roku 1949 údajně zamýšlet také odbojová skupina z Jihlavska, později před soudem označená jako „Veselý a spol.“, jejíž členové byli odhaleni a v únoru 1950 odsouzeni. Takto nás o tom alespoň informuje L. Jiráková ve své 160

Vraťme se však do jarních měsíců roku 1949. Po schůzce v Luhačovicích styky mezi skupinkou bývalých národních socialistů kolem V. Klímy a jejich dvěma spolustraníky z Hodonínska pokračovaly. Tito dva noví známí znamenali pro uherskobrodskou skupinku v podstatě dvě věci – za prvé rozšíření styků a potenciální možnost zařídit přechod státních hranic a za druhé nebezpečí prozrazení veškeré činnosti, neboť Jan Melichar byl už od jara 1948 veden jako tajný spolupracovník Státní bezpečnosti.28 Byť jeho spolupráce s StB byla více než problematická (Melichar ji zřejmě sabotoval), poskytoval Melichar nevědomky Bezpečnosti informace ještě dalším způsobem. Stýkal se totiž také s příslušníkem StB Jaroslavem Turečkem,29 který v letech 1948 až 1951 působil jako pracovník operativy na KV StB v Uherském Hradišti a pod různými jmény se pohyboval po území tehdejšího kraje Gottwaldov, přičemž před odpůrci režimu vystupoval jako příslušník francouzské výzvědné služby. Známá je především Turečkova role při odhalení skupin označovaných Státní bezpečností jako „Světlana“.30 Před Janem Melicharem a jeho známými z Hodonínska vystupoval Jaroslav Tureček pod jménem Jindra Janík, příslušník rozvědky nespecifikovaného západního státu. Kupodivu z dochovaných materiálů vyplývá, že přestože StB byla poměrně detailně informována o činnosti Melicharových známých na Hodonínsku, o skupince z Uherskobrodska se v létě 1949 ještě (pravděpodobně) nedozvěděla. Když se pak za několik týdnů po schůzce v luhačovickém hotelu Melicharovi podařilo sehnat na jižní Moravě člověka, který přechod pro Aloise Hrabalíka zařídil, Státní bezpečnost nic nepodnikla a celý přechod se téměř zdařil nebýt (zřejmě nešťastné) náhody. Přechod byl umluven na první polovinu června 1949. Dne 14. června odpoledne byl A. Hrabalík spolu s dalším po odchodu toužícím člověkem (Františkem Malinou) přivezen autem hoteliéra Záhorovského do obce Úvaly u Mikulova. Zde se v pozdních večerních hodinách setkali s převaděčem, který jim ukázal směr ke státní hranici. Na poslední chvíli se k uprchlíkům připojil i sám Záhorovský. Během nočního překročení hranice se na rakouské straně všichni tři setkali se sedlákem, který je nechal přespat ve svém statku v obci Drasenhofen a druhého dne ráno je nasměroval k místní zastávce autobusu směrem do Vídně. Téměř ihned po opuštění nočního úkrytu však byla trojice zadržena četnickou hlídkou, předána příslušníkům sovětské armády a v zápětí dopravena zpátky do Československa, kde všichni tři skončili v uherskohradišťské vyšetřovací věznici Státní bezpečnosti.31 Během převozu do Uherského Hradiště byli spatřeni jedním z občanů Uherského Brodu (eskorta se v souladu s dobovou praxí uskutečnila běžným osobním vlakem), takže se zpráva o jejich zadržení rychle dostala i k organizátorům celého přechodu. Přestože první                                                                                                                                                                                               

28

29

30 31

práci (viz Jiráková, L. 2008: Politické procesy 50. let – skupina „Veselý, Rod a Tuček“, in: Historie 2007. Sborník prací z 13. celostátní studentské vědecké konference konané 6. a 7. prosince 2007 v Praze. Praha, s. 301–320.), v níž však v tomto ohledu pouze cituje obvinění vznesené prokurátorem a nijak je blíže neanalyzuje. Uvedené obvinění může (ale také nemusí) naznačovat, že podobný způsob myšlení, jaký jsme naznačili výše, byl vlastní celé Státní bezpečnosti. Pro podrobnosti viz Bílek, L. 2010: Sonda do agenturní práce Státní bezpečnosti v prvních letech po únoru 1948. Diplomová práce, Pedagogická fakulta Masarykovy univerzity. Brno, s. 38–47. Dostupné také online na adrese: http://is.muni.cz/th/182689/pedf_m/. Tureček, Jaroslav (1912–?). Pocházel z Topolné (okr. Uherské Hradiště), kde se narodil v rodině kovorolníka. Vyučil se elektromontérem. V roce 1938 vstoupil do KSČ. Od 1. března 1947 nastoupil službu u druhého oddělení Zemského odboru bezpečnosti (ZOB II) v Brně. V roce 1948 ZOB II splynul se Státní bezpečností a Tureček se tak stal orgánem StB. V pozdějším KV StB Uh. Hradiště působil jako vedoucí I. oddělení (kontrarozvědného). Působil jako agent – provokatér a jako takový napomohl k zatčení bezpočtu osob, mimo jiné členů skupiny „Světlana – Jarmila“. Vydával se za příslušníka francouzské výzvědné služby. Používal několik krycích jmen – Jindra Tabara, Harry, Jindra Janík, Václav Jindra, Václav Táborský. Kromě toho působil jako řídící orgán několika agentů – spolupracovníků StB. Ze služeb StB byl propuštěn 31. srpna 1951, snad proto, že několikrát (úmyslně?) prozradil svou pravou totožnost. Podrobněji viz ABS, f. Personální spisy ministerstva vnitra, spis 1042 Tureček Jaroslav. Viz Pospíšil, J. 2003: Hyeny v akci. Vizovice, zejm. s. 336-341; a také Šedivý, Z. F. 1997: Světlana. I. čsl. partyzánská brigáda Jana Žižky z Trocnova ve třetím odboji. Vimperk, s. 26 a n. ABS, f. BN-V Vyšetřovací spisy – Brno, V 1774 Brno, Spis Záhorovský a spol.; dále tamtéž, V 2038 Brno, Spis Souček a spol. 161

pochopitelnou reakcí Vítězslav Klímy i jeho přátel bylo okamžitě utéct také, od odchodu nakonec upustili. Události následujících týdnů i měsíců je totiž mohly uklidňovat – nedělo se totiž nic a očekávaná vlna zatýkání těch, kdo o přechodu věděli, se nekonala. Klid byl ovšem pouze zdánlivý. Na krajském velitelství Státní bezpečnosti, umístěném v Uherském Hradišti, probíhalo na plné obrátky vyšetřování tří zadržených uprchlíků. Příslušníkům StB se podařilo rychle z vězněných osob získat jména většiny organizátorů přechodu. Tyto poznatky však StB prozatím nepoužila pro sestavení zatýkacích rozkazů ani trestních oznámení. Upotřebila je nejprve „operativně“, tedy ve svých zpravodajských odděleních. Na základě získaných informací StB zavázala ke spolupráci nám už známého Vratislava Hladiše, když ho předtím (na konci listopadu 1949) tajně zatkla a během krátkého věznění mu dala na výběr buďto soud a vězení, nebo upřímnou spolupráci. Po propuštění na svobodu byl již V. Hladiš tajným spolupracovníkem se značkou AKP 290001 a s krycím jménem „Janický“. Jeho řídícím orgánem se stal podporučík Jaroslav Tureček, vedoucí 1. oddělení krajského velitelství StB v Uherském Hradišti. Hladišovým úkolem se stalo mimo jiné sledování osob z Hodonínska kolem O. Koláře a J. Melichara, skupinky okolo V. Klímy a hlavně Vítězslava Klímy samotného.32 V lednu 1950 proto Vratislav Hladiš po dlouhé době navštívil Klímu u něj doma ve Strání (od odchodu Hrabalíka se neviděli), což zdůvodnil tím, že by si od něj rád vypůjčil jednu z Klímových knih, neboť ji potřebuje pro svoje studium (Hladiš od září 1949 navštěvoval jednoroční Konzervárenskou školu v Bzenci). Během hovoru Hladiš na Klímovi vyzvídal, zda nějakým způsobem pokračuje v činnosti proti režimu. Klíma se však vyjádřil neurčitě a spíše vyhýbavě, souhlasil ale, že se s Hladišem rád brzy opět setká. Nevědomky tak začal o veškerém svém konání informovat Státní bezpečnost. 33 ILEGÁLNÍ LETÁKY V době, kdy se na Klímu napojil Vratislav Hladiš, měl už bývalý hostinský ze Strání za sebou vedle ukrytí Hrabalíka také další aktivity zaměřené už přímo proti režimu. Prvním, a prozatím ještě neuskutečněným činem, o kterém se dozvídáme, byl Klímův pokus narušit oslavy prvního máje v roce 1949. Na konci dubna zmiňovaného roku zhotovil Klíma ze silného drátu několik malých „ježků“ (dobově nazývané „španělský jezdec“ nebo „španělský běžec“), které chtěl v noci před prvním květnem rozhodit po silnicích kolem Uherského Brodu, aby tak způsobil defekty autobusům svážejícím do města účastníky prvomájového průvodu z okolních obcí. V. Klíma se pokoušel zapojit do této akce ještě další osoby, konkrétně mladou úřednici uherskobrodského sekretariátu ČSS Věru Králíkovou (později provdanou Pančochovou),34 a snad také Jana Kučeru, kterým podle původních výslechových protokolů část „ježků“ předal s tím, aby je v daný den rozhodili na určených silnicích. Nikdo ze zúčastněných (Klímu nevyjímaje) však „španělské jezdce“ nakonec na vozovky neumístil, takže k žádné sabotáži nedošlo.35 O necelé tři měsíce později podle jedné ze zpráv z provenience Státní bezpečnosti Klíma údajně ukrytému Hrabalíkovi sdělil, „že pracuje též proti katolické akci a že v době konání pouti                                                              32

33 34

35

Podrobně Bílek, L. 2010: Vratislav Hladiš – odpůrce, pomahač i oběť komunistického režimu, in: Historie 2009, Sborník prací z 15. celostátní studentské vědecké konference konané 8. a 9. dubna 2010 v Ústí nad Labem (v tisku). ABS, f. BN-V Vyšetřovací spisy – Brno, V 2038 Brno, Spis Souček a spol. svazek operativní materiál, č. l. 39, 40 (A list č. 12/1950). Pančochová (roz. Králíková), Věra (1929). Narozena v Prostějově. Vychovávala ji jen matka – pomocná dělnice. Ona sama nejprve pracovala jako dělnice, od roku 1943 v Uherském Brodě. Po osvobození byla zaměstnána jako úřednice na uherskobrodském okresním sekretariátě národněsocialistické strany, kde pracovala do srpna 1950. Od té doby se věnovala domácnosti až do svého odsouzení dne 29. srpna 1952 (ve skupině Miloslav Souček a spol.), kdy jí byl udělen trest jednoho roku odnětí svobody. Dnes žije v Uherském Brodě. ABS, f. BN-V Vyšetřovací spisy Brno, Spis Calábek a spol.; dále tamtéž, Spis Souček a spol. 162

na Velehradě pořádané katolickou akcí dostal úkol, aby rozhodil na křižovatkách směřujících k Velehradu španělské jezdce.“36 Zmiňme ještě, že tyto „španělské běžce“ kdosi v červenci 1949 v okolí Velehradu před konáním velkého setkání kněží a příznivců prorežimní „katolické akce“ skutečně na silnice rozmístil.37 Zůstává tedy reálnou možností, že za pokusem narušit velehradskou pouť skutečně stál Vítězslav Klíma nebo někdo z jeho okolí. S absolutní jistotou to však tvrdit nelze. Nedlouho po akci s drátěnými „ježky“ se Vítězslav Klíma začal zabývat také rozšiřováním protirežimních letáků. V tomto směru mu posloužila známost s novým straňanským farářem Josefem Šimoníkem.38 Tento duchovní byl do Strání přeložen v jarních měsících roku 1949 z Uherského Brodu, kde před tím působil jako katecheta. Nový duchovní správce obce Strání si, podobně jako Klíma, při vyjadřování o novém režimu příliš servítky nebral. Z hlášení stanice SNB ve Strání například víme, že Josef Šimoník v červenci 1949 (během vyhrocené režimní kampaně proti katolické církvi) „kázal, že komunisty nesezdá, nepochová, nedá svátost oltářní a že se katoličtí věřící musí držet do poslední kapky krve“,39 nebo že v březnu 1950 říkal dětem ve škole „že se v době půstu nesmí zúčastnit národopisných kroužků, které mají být pořádány školní osvětovou radou“.40 Ze zpráv církevního oddělení gottwaldovského krajského národního výboru se zase dozvídáme, jak na sebe v prosinci 1949 Šimoník upozornil tím, že (spolu s některými jinými kněžími) odmítl podepsat zdravici k narozeninám J. V. Stalina.41 Ve svém novém působišti se páter Šimoník brzy sblížil právě s Vítězslavem Klímou, jehož dům stál přímo naproti fary. Vedle sousedství spojoval oba muže také už popsaný odmítavý postoj k poúnorovému režimu. Proto, když na ranní mši slyšel Klíma faráře „někdy v květnu 1949“ číst pastýřský list, v němž byl nový režim ostře kritizován,42 ještě týž den Šimoníka požádal, aby mu dokument půjčil. Chtěl jej totiž dát přečíst dalším lidem ze Strání, kteří na ranní mši nebyli. To však Šimoník odmítl, neboť mezitím byl místními příslušníky SNB uvědomen o tom, že ministerstvo vnitra vydalo upozornění, že čtení a další šíření pastýřského listu bude považováno za skutkovou podstatu trestného činu. Farář nicméně souhlasil s tím, aby si Klíma list alespoň přímo na faře opsal.43 Po získání textu pastýřského listu Klíma hledal někoho, kdo by mu jej pomohl rozmnožit a rozeslat dalším lidem. Nejprve se Klíma obrátil na Aloise Hrabalíka, který se v tu dobu, jak už víme, ukrýval v hotelu v Luhačovicích. Právě tam Klíma přivezl opis listu a svůj psací stroj a žádal Hrabalíka, aby pro něj text na stroji několikrát (podle Hrabalíka asi 80 x) přepsal. Hrabalík však okamžitě pochopil, že rozmnožováním pastýřského listu by ještě rozšířil své provinění vůči novému režimu a z obavy před možným trestem (neboť odchod do zahraničí v té době neměl zdaleka jistý) Klímovi jakoukoli spolupráci odmítl. Přitom dospěl k názoru, že Klíma jej chce k protikomunistickému odboji v podstatě využít, aby on sám zůstal „čistý“.44 Je na místě podotknout, že k tomuto závěru, totiž že Vítězslav Klíma se do své činnosti snaží                                                              36 37 38

39 40 41 42

43 44

ABS, f. BN-V Vyšetřovací spisy Brno, Spis Calábek a spol., operativní materiál 2, č. l. 418. A list č. 12/1950 ze dne 8. února 1950. Jedná se o zprávu ze setkání J. Turečka s agentem „Janickým“, tedy V. Hladišem. MZA, f. B 125 Krajský národní výbor Gottwaldov, i. č. 2, kart. 1, f. 78. Šimoník, Josef (1910–?) Narozen v Nezdenicích (okr. Uherské Hradiště). Pocházel z rolnické rodiny (12 ha). Vystudoval bohoslovectví v Olomouci. Nejprve působil jako kaplan ve Velké Bystřici u Olomouce, později jako katecheta v Uherském Brodě. V květnu roku 1949 byl jmenován farářem a administrátorem ve Strání, kde působil až do svého zatčení v červnu 1951. V letech 1945 až 1948 byl členem Československé strany lidové. Dne 28. srpna 1952 byl odsouzen ve skupině Vratislav Calábek a spol. k trestu 22 let odnětí svobody. ABS, f. BN-V Vyšetřovací spisy – Brno, V 2038 Brno, Spis Calábek a spol., operativní materiál 1, č. l. 111. Úřední záznam č. 19/49 ze dne 4. srpna 1949. Tamtéž, č. l. 113. Úřední záznam č. 8/50 ze dne 11. března 1950. MZA, f. B 125 Krajský národní výbor Gottwaldov, i. č. 2, kart. 1, f. 11. Ve skutečnosti se zřejmě jednalo o pastýřský list „Hlas čs. biskupů a ordinářů věřícím v hodině velké zkoušky“ z 15. června 1949, v němž představitelé katolické církve ostře kritizovali proticírkevní opatření komunistického režimu a odsuzovali nedávno zahájenou tzv. katolickou akci. ABS, f. BN-V Vyšetřovací spisy – Brno, V 2038 Brno, Spis Calábek a spol. ABS, f. BN-V Vyšetřovací spisy – Brno, V 2038 Brno, Spis Souček a spol., vyšetřovací spis 1. 163

zapojit co nejvíce lidí a přitom na ně přenést co největší díl faktické odpovědnosti, dospěla později i Státní bezpečnost, když začala Klímovu činnost soustavněji sledovat prostřednictvím V. Hladiše.45 Vraťme se však k pastýřskému listu. Klíma tento dokument nakonec rozmnožil na sekretariátě socialistické strany v Uherském Brodě, kde k pomoci přesvědčil Věru Králíkovou. Klíma takto získal údajně asi dvacet kopií, které následně odeslal z Uherského Hradiště na adresu několika svých známých ve Strání. Svůj druhý a poslední protirežimní leták začal Vítězslav Klíma připravovat v lednu 1950. Bylo to právě v době, kdy byl k němu vyslán čerstvý agent Státní bezpečnosti Vratislav Hladiš. Během pouhých dvou setkání si Hladiš zcela získal Klímovu důvěru, takže jej Klíma nakonec přímo pověřil sestylizováním letáku. Vratislav Hladiš o všem informoval Jaroslava Turečka a podle jeho rozkazu se z celé záležitosti vyvlékl. Klíma tak leták v únoru 1950 sestavil sám. Leták, či přesněji řečeno dopis, souvisel se 100. výročím narození Tomáše G. Masaryka a Klíma jej hodlal zaslat všem učitelům v okrese. Jeho znění bylo následující: „Kolego, T. G. M. a 7. březen zůstanou nám navždy spjaty. Zářný vzor demokrata a zastánce pravdy je ještě v naší představě živý. Snaž se vštípiti jeho jasný a krásný obraz do duší svých žáků, aby náš národ žil stále v jeho duchu. V nynější době nesvobody je tento příkaz tím nutnější. Masarykovy zásady lidskosti jsou šlapány, žijeme ve zbabělé přetvářce. Běda tomu, kdo by zvedl hlavu proti vyznavačům kladiva a srpu. Ale to všechno je jen dočasné a Masarykovo „Pravda vítězí“ se znovu rozzáří. Jan Masaryk nám za Protektorátu řekl z Londýna: „Naším cílem musí býti slušná a poctivě jednající, důstojná demokracie. Svět nutně potřebuje skutečného míru, náboženskou a intelektuální svobodu. A tak dlouho musíme bojovat, dokud tohoto mravního míru nedosáhneme.“ Tato slova zůstávají příkazem i pro dnešní dobu. Využij stého výročí Masarykových narozenin k důstojné a okázalé oslavě, abychom všichni věděli a cítili, že jsme a zůstaneme národem Masarykovým. Proto pro památku velké osobnosti T. G. M. je naší povinností, aby každý vychovatel české mládeže tento dopis obdržel. Je proto povinností, abys jej i Ty rozmnožil a poslal svým známým kolegům.“46 Později, během výslechů u Státní bezpečnosti, Klíma takto popsal důvody, které ho k napsání letáku přiměly: „toto jsem hodlal učiniti z toho důvodu, neboť jsem se nemohl smířit s tím, že tito (tj. učitelé – pozn. L. B.), ač byli vychováni v duchu Masarykově, zradili po únorových událostech v roce 1948 jeho ideu, respektive ponižovali celou osobnost Masaryka.“47 Dopis Klíma rozmnožil zřejmě asi 150 krát, a sice opět na cyklostylu v sekretariátě ČSS v Uherském Brodě za pomoci Věry Králíkové. Od Oldřicha Kudličky,48 člena ČSS z Uherského Brodu a zároveň člena ONV, sehnal Klíma adresy učitelů a společně s Králíkovou připravili dopisy k odeslání. Zdá se však, že jen málo dopisů bylo nakonec odesláno (pokud vůbec nějaké), protože rozesláním většiny z nich byl pověřen Hladiš, který je (celkem pochopitelně) pouze předal svému řídícímu orgánu. Na tomto místě je nutné uvést, že jediný žijící účastník výše popsaných událostí, paní Věra Pančochová, při rozhovoru s autorem této studie na jaře 2008 rozhodně odmítla jakoukoli                                                              45 46 47 48

ABS, f. BN-V Vyšetřovací spisy – Brno, V 2038 Brno, Spis Calábek a spol., operativní materiál 2, č. l. 159. Ustanovka na V. Klímu. ABS, f. BN-V Vyšetřovací spisy – Brno, V 2038 Brno, Spis Calábek a spol., vyšetřovací spis 3, č. l. 404. ABS, f. BN-V Vyšetřovací spisy – Brno, V 2038 Brno, Spis Calábek a spol., podvazek vyšetřovacího svazku 3, č. l. 436. Výpověď V. Klímy. Kudlička, Oldřich (1907–?). Narodil se v Moravských Prusích (okr. Vyškov) v rodině dělníka s malým hospodářstvím. Po vychození dvouroční obchodní školy pracoval u různých firem v Uherském Brodě jako účetní a nakonec přijal místo ve zdejší spořitelně, kde pracoval až do svého zatčení v roce 1951. Od roku 1925 byl členem národněsocialistické strany, v níž zůstal i po jejím „obrození“ po únoru 1948. Po roce 1945 byl členem okresního výboru strany a MNV. V roce 1949 se stal členem Krajského národního výboru v Gottwaldově. Dne 28. srpna 1952 byl odsouzen v procesu s první částí skupiny „Včela“ k 18 letům odnětí svobody. 164

spojitost své osoby s protirežimními aktivitami, které podle archivních dokumentů měla společně s Vítězslavem Klímou v letech 1949 a 1950 uskutečnit. Tuto skutečnost však přičítám na vrub spíše nedostatku důvěry mezi narátorkou a autorem a dále také očividné nechuti paní Věry Pančochové znovu se ve vzpomínkách vracet k bezesporu nejtěžšímu období jejího života. Proto dávám v tomto případě za pravdu spíše dokumentům Státní bezpečnosti než vzpomínkám pamětnice.49 Svůj názor opírám o fakt, že drtivá většina archivních dokumentů (a to nejen z produkce Státní bezpečnosti) hovoří zcela jednotně tak, jak bylo výše uvedeno – ať už se jedná o agenturní zprávy Vratislava Hladiše, pozdější vyjádření jeho řídícího orgánu J. Turečka nebo o výpovědi V. Klímy, V. Hladiše i samotné V. Pančochové. Dokonce i při výslechu vedeným předsedou uherskohradišťského krajského soudu v rámci obnovy trestního řízení v roce 1957 Věra Pančochová i Vítězslav Klíma znovu vše potvrdili tak, jak bylo uváděno v původních výslechových protokolech StB.50 Výslechy z roku 1957 byly přitom vedeny způsobem obvyklým ve fungujícím právním státě, navíc Věra Pančochová byla v té době již téměř pět let na svobodě a je nepravděpodobné, že by nevypovídala podle pravdy. ÚTĚK FARÁŘŮ B. HRUBÉHO A J. DUBSKÉHO DO ZAHRANIČÍ V létě roku 1950 činnost skupinky osob okolo Vítězslava Klímy vyvrcholila zorganizováním odchodu do exilu dvěma duchovním. V této věci se vedle samotného Klímy angažoval především Josef Hurbiš, Jan Melichar a – agent Vratislav Hladiš. Díky účasti svého tajného spolupracovníka se Státní bezpečnost o přípravách záhy dozvěděla, a jeho prostřednictvím převzala nad organizací přechodu hranic skrytou kontrolu. Zmiňovanými duchovními byli dva římskokatoličtí faráři z Uherskobrodska – Bohumil Hrubý51 (přímo z Uherského Brodu) a Jan Dubský52 (z nedalekých Prakšic). Tito dva duchovní pojali v červnu 1950 podezření, že mají být brzy zatčeni, a proto se rozhodli z Československa utéct. Zpráva o tom, že hledají někoho, kdo by pro ně odchod do zahraničí zprostředkoval, se brzy dostala ke Klímovi. Ten se s oběma faráři setkal a pomoc jim přislíbil. V zápětí se (ke smůle své i obou duchovních) s celou věcí obrátil na Vratislava Hladiše s tím, že společně zajedou na jižní Moravu k Janu Melicharovi a seznámí ho se situací obou duchovních.53 Hladiš pochopitelně při nejbližší příležitosti vše oznámil Turečkovi, který potom (už v roli západního zpravodajského důstojníka Jindry) Melichara snadno přesvědčil o tom, že odchod obou farářů z Československa zařídí sám.54 Státní bezpečnost tak mohla snadno připravit past – v určený den nastoupili oba faráři, do té doby ukrytí u jednoho z Melicharových známých na severní Moravě, společně s Hladišem do smluveného vlaku, v němž je Hladiš ve Starém Městě u Uherského Hradiště předal příslušníku StB v přestrojení. Ten je patrně dopravil až do Břeclavi, v jejímž okolí měl být za pomoci příslušníků tamějšího oddílu StB proveden fingovaný přechod hranice. Během něho měli být oba uprchlíci na rakouské straně hranice jakoby náhodou dopadeni orgány Rudé armády a vráceni do ČSR. Jak se však dovídáme z hlášení uherskohradišťského velitelství StB, „v průběhu provádění zmíněné akce nastaly nějaké nepředvídané okolnosti, nepodařila se věc                                                              49 50 51 52

53 54

Rozhovor s paní Věrou Pančochovou, bytem Uherský Brod, uskutečněný 9. listopadu 2007. Viz spis zmiňovaného krajského soudu sp. zn. 1 Nt 34/57, uložený v MZA, f. C 138 Krajský soud Uherské Hradiště. Hrubý, Bohumil, ThDr. (1914–?). Narozen v Rozstání (okr. Prostějov) jako syn obuvníka. Koncem 40. let působil jako kaplan v Uherském Brodě. V roce 1950 odešel do exilu, později zřejmě žil v USA. Dubský, Jan (1906–1962) Narozen v Moravanech (okr. Hodonín) v rodině drobného zemědělce. Vystudoval kněžský seminář v Olomouci. Od roku 1937 působil v Prakšicích, nejprve jako administrátor, později jako farář, a to až do svého odchodu do exilu v roce 1950. Po necelých dvou letech pobytu v Itálii odjel v roce 1952 do USA, kde krátkou dobu působil jako misionář, později opět jako farář ve státě Severní Dakota. Aktivně působil v exilových organizacích (Orel) a pod pseudonymem P. Jan Oráč publikoval povídky a básně. ABS, f. BN-V Vyšetřovací spisy – Brno, V 2038 Brno, Spis Calábek a spol., vyšetřovací spis 3, č. l. 391–393. Výpověď V. Klímy. MZA, f. C 145 Státní soud, oddělení Brno, i. č. 1377, karton 311, f. 496–498. Vyjádření J. Turečka. 165

dle daného předpokladu a oba duchovní se dostali ilegálně do Rakouska, aniž byli zadrženi a vráceni zpět do ČSR. Později se podařilo těmto uprchnout do Itálie, neboť asi před 14 dny (tj. na začátku října 1950 – pozn. L. B.) měl dr. Hrubý z Uherského Brodu ve vatikánském rozhlasu krátkou relaci o pronásledování duchovních.“55 Co konkrétně se tenkrát u Břeclavi stalo se dnes už můžeme pouze dohadovat, jisté však je, že oběma duchovním to zajistilo svobodu. Společně zamířili do Itálie, kde se pak jejich cesty rozešly – Jan Dubský zamířil nakonec do USA, osud Bohumila Hrubého zatím autorovi není blíže znám, zdá se však, že do Spojených států zamířil také (nezávisle na J. Dubském). Odchod pátera Hrubého a Dubského měl však ještě dohru v Československu. Během svého ukrývání na severní Moravě totiž B. Hrubý sdělil Vratislavu Hladišovi tajné heslo, které si smluvil se svými nejbližšími v Uherském Brodě pro případ, že by jim po odchodu do emigrace potřeboval doručit zprávu nebo je byl nucen požádat o peníze. Když se pak Hladiš dozvěděl, že oba faráři jsou v pořádku v zahraničí (poslali dohodnutou zprávu – pohlednici z poutního místa Mariazell v americké okupační zóně Rakouska), sám vyhledal jednu ze známých faráře Hrubého, která heslo znala – Karlu Gerlichovou. Té se prokázal domluveným heslem a oznámil jí, že přichází ze Západu, kde se setkal s oběma faráři. Ti prý vzkazují, že jsou již šťastně na Západě, ale potřebují pomoc. Pod touto záminkou vymámil Hladiš z důvěřivé ženy asi třicet tisíc korun a několik zlatých drobností. Gerlichová však určité pochybnosti měla a s těmi se obrátila na Vítězslava Klímu. I Klíma znal smluvené Hrubého heslo, navíc však také věděl, že heslo zná kromě něj a Gerlichové již jen málo osob – mezi nimi právě Hladiš. Když si pak Klíma nechal od Gerlichové údajného západního agenta podrobně popsat, bylo mu okamžitě jasné, o koho se ve skutečnosti jedná. Se svým zjištěním se při nejbližší příležitosti svěřil Melicharovi s tím, aby o této věci uvědomil zpravodajského důstojníka ze západu Turečka alias Jindru. Tak se o celé věci dozvěděla i StB. Tureček se rozhodl setkat se přímo s Klímou, od kterého se dozvěděl, že se téměř jistě jedná o Hladiše a že pro naprosté ujištění řekl Klíma Gerlichové, aby ho o příští schůzce s údajným agentem informovala předem. Klíma se tak hodlal na vlastní oči přesvědčit, o koho se ve skutečnosti jedná. Pokud to opravdu bude Hladiš (o čemž Klíma nepochyboval), bude nutné z toho vyvodit důsledky. Na základě tohoto rozhovoru mezi Klímou a Turečkem alias Jindrou se StB začala obávat, že „Klíma a Melichar budou Hladiše nějakým způsobem likvidovat“.56 Bezpečnost proto zařídila, aby se Vratislav Hladiš už žádné další schůzky s Gerlichovou nezúčastnil a prozatím jej ponechala „odklizeného“ v severomoravském Bruntále, kde mu Tureček zařídil od září 1950 pracovní pozici v tamější konzervárně. Dodejme ještě, že o necelý rok později byl Hladiš v Bruntále na dožádání uherskohradišťského velitelství zatčen a posléze skončil stejně jako lidé, o nichž Státní bezpečnosti předával zprávy – nejprve ve vyšetřovací vazbě, později před soudem a nakonec na mnoho let ve vězeňských lágrech. ZATČENÍ A VYŠETŘOVACÍ VAZBA Protože agent Vratislav Hladiš se od léta 1950 s Klímou již nevídal, postrádáme od této chvíle o činnosti Vítězslava Klímy podrobnější informace. Víme jen tolik, že ze svých postojů patrně neslevil a mezi sousedy a známými nadále platil za ostrého kritika komunistického režimu. Tím zůstal také pro příslušníky SNB ze Strání – viz například hlášení velitele stanice SNB ve Strání krajskému velitelství StB v Uherském Hradišti z března 1951: „Klíma je úhlavní nepřítel zdejší obce, prosím proto o sledování jmenovaného, neb není vyloučeno, že by tento mohl býti napojen na nějakou protistátní skupinu. Jmenovaný je neustále příslušníky zdejší

                                                             55 56

ABS, f. BN-V Vyšetřovací spisy – Brno, V 2038 Brno, Spis Calábek a spol., operativní materiál 2, č. l. 272–275. Dálnopisná zpráva ze dne 16. října 1950. Tamtéž. 166

stanice ve svém počínání sledován a každá závada o jmenovaném bude ihned tamnímu velitelství hlášena.“57 Znovu a velmi výrazně se osoba Vítězslava Klímy začíná projevovat v materiálech Bezpečnosti až v polovině července 1951. V tuto dobu (přesněji 12. července) byl totiž zatčen straňanský farář a zároveň Klímův soused a blízký známý Josef Šimoník. Jak jsme již ukázali, tento kněz rozhodně nepatřil z pohledu představitelů poúnorového režimu mezi „pokrokové“ duchovní a jeho působení ve Strání bylo dlouhodobě vnímáno jako problém. Citujme opět z hlášení velitele místní stanice SNB, tentokrát z listopadu 1950: „zdejší stanice SNB již činila několik návrhů, aby tento římskokatolický farář Josef Šimoník byl ze zdejší obce přemístěn na jinou farnost, neb tento má velký vliv na místní občany a je velmi zaujat proti lidovědemokratickému zřízení, přičemž postupuje velmi obezřetně a jeho kázání je vždy dvousmyslné. Dosud však v tomto směru nebylo nic učiněno. Tento římskokatolický farář také značně brzdí vývoj zdejší vesnice, což se mu však zatím nedá nikterak podstatně prokázat“58 Z hlášení tak mimo jiné vyplývá, že Šimoník si počínal natolik obratně, že dlouho nezadal přímou záminku ke svému zatčení. Zároveň mu zřejmě pomáhal také dlouhodobý nedostatek „pokrokových“ či „vlasteneckých“ kněžích, tj. takových, kteří by režim aktivně nebo alespoň pasivně podporovali, takže odpovědní činitelé na Šimoníkovo místo jednoduše nemohli najít nikoho vhodnějšího.59 K zatčení Josefa Šimoníka tak došlo až zmiňovaného červencového dne roku 1951, tedy v době, kdy režim nastoupil ostrý kurz proti katolické i ostatním církvím, a kdy začal být problém „nepohodlných“ kněží řešen právě jejich zatýkáním.60 Přesný důvod zadržení straňanského faráře dnes už nezjistíme, z pozdějšího průběhu událostí ale můžeme odvodit, že se tak stalo v rámci v úvodu popsané akce „Včela“. Podle zpráv, které Státní bezpečnost získala od několika důvěrníků ze Strání, zorganizoval Klíma ihned po farářově zatčení skupinu asi 40 lidí ze Strání, která na místním národním výboru požadovala, aby zástupci lidosprávy zaslali do Prahy úřední žádost o farářovo propuštění.61 Mezitím ve vyšetřovací věznici StB v Uherském Hradišti její příslušníci zadrženého faráře intenzivně vyslýchali, evidentně za použití svých nechvalně proslulých metod (fyzické násilí, zákaz spánku, nedostatek jídla, výhružky a další). Výslechy se záhy začaly týkat ukrývání zbraní, které podle předpokladů vyšetřovatelů měla vlastnit odbojová organizace „Včela“, mezi jejíž členy Šimoníka počítali. Vzhledem k charakteru výslechů byl nebohý farář záhy přinucen vypovídat v tom smyslu, že ve Strání se zbraně skupiny „Včela“ skutečně nacházely a že hlavní osobou celé organizace byl právě Vítězslav Klíma, v jehož domě měly být zbraně také ukryty. Příběh Klímova odporu proti režimu komunistické strany se definitivně uzavřel v noci na 31. července 1951. Kolem čtvrté hodiny ranní provedli orgánové zatýkacího oddělení KV StB Uherské Hradiště spolu s dalšími příslušníky SNB zatčení a důkladnou domovní prohlídku celého Klímova hospodářství. Citujeme ze zprávy o zatčení: „po zatčení byl jmenovaný (Klíma – pozn. L. B.) velmi drzý a na vyzvání orgánů StB, by se zúčastnil domovní prohlídky, odmítal tuto vykonat. Je velmi prudké povahy. Dále byla provedena domovní prohlídka, při které bylo zabaveno: jeden psací stroj, jeden dalekohled a dva demižony slivovice.“62 Sám Klíma popsal v roce 1968 své zatčení takto: „31. července ve tři hodiny ráno mě probudil štěkot psů. Ve dvoře u všech vchodů a pod okny stáli ozbrojeni příslušníci SNB. Pak

                                                             57 58 59 60 61 62

ABS, f. BN-V Vyšetřovací spisy – Brno, V 2038 Brno, Spis Calábek a spol., operativní materiál 2, č. l. 156. ABS, f. BN-V Vyšetřovací spisy – Brno, V 2038 Brno, Spis Calábek a spol., operativní materiál 1, č. l. 115. Zpráva, 21. listopadu 1950. Viz Kaplan, K. 1993: Stát a církev v Československu 1948–1953. Brno, s. 128. Tamtéž, s. 153. ABS, f. BN-V Vyšetřovací spisy – Brno, V 2038 Brno, Spis Calábek a spol., operativní materiál 1, č. l. 122. ABS, f. BN-V Vyšetřovací spisy – Brno, V 2038 Brno, Spis Calábek a spol., operativní materiál 2, č. l. 160. 167

se ozvalo bouchání na dveře. Když manželka otevřela, vrhli se dovnitř se samopaly, namířenými na mne, řvali, abych dal ruce vzhůru. Pak mě hodili na postel a spoutali.“63 Toho dne bylo spolu s Klímou zatčeno na Uherskobrodsku kolem třiceti dalších osob, všichni podezřelí ze členství v odbojové skupině „Včela“ a z přechovávání zbraní. Mezi nimi byli také výše zmínění Klímovi známí – Jan Kučera a Jan Melichar, zanedlouho byl zatčen také Vratislav Hladiš.64

Obr. 2. Vězeňská fotografie Vítězslava Klímy z roku 1951 (Zdroj: ABS).

Vyšetřování všech podezřelých probíhalo ve věznici StB v Uherském Hradišti, na případu pracovala skupina příslušníků zdejšího krajského velitelství, z počátku pod vedením Oldřicha Novotného,65 Miloše Holuba66 a zástupce velitele vyšetřovacího oddělení Aloise Grebeníčka.67 „Zvláště ze začátku se neobešel jediný výslech bez facek, kopanců, mlácení a vyhrožování, kdy většina vyšetřujících předváděla svoje schopnosti od kopání do nejcitlivějších míst lidského těla až po nejhnusnější psychické útoky.“ Takto alespoň hovořil o vyšetřování svého případu samotný Klíma v písemném vyjádření, které v roce 1968 sepsal zřejmě pro sdružení K 231. Mimo jiné se zde zmiňoval také o účasti Aloise Grebeníčka na jednom z obzvlášť krutých výslechů a o jeho osobním podílu na bití: „Vzpomínám si však na snad nejbrutálnější výslech za asistence velitele referentů Grebeníčka. (…) Povalili mě na zem a sám Grebeníček mi několikrát botama skočil na hruď s patřičným slovním doprovodem.“ Mezi dalšími vyšetřovateli zde Klíma jmenuje ještě Miloše Holuba.68 Krátké výňatky z tohoto dokumentu uveřejnil v roce 1995 v denním tisku žurnalista Radek Bartoníček. Snad pro zvýšení autenticity chtěl redaktor do citovaných částí Klímova svědectví                                                              63 64 65

66

67

68

Písemné svědectví V. Klímy, sepsané v roce 1968. Z osobního archivu P. Klímy. Blíže viz Bílek, L. 2008: Akce Včela. Likvidace…, s. 46–50. Novotný, Oldřich (1925–?) Narozen v Krhově (okr. Uherské Hradiště) v rodině drobného zemědělce a obuvníka. Vyučen automechanikem. Od roku 1945 člen KSČ, po vojenské službě vstoupil v roce 1949 do řad StB. Zařazen na KV StB v Uherském Hradišti jako vyšetřující orgán. V této funkci byl hodnocen velmi kladně. Do roku 1954 byl postupně povýšen až do hodnosti poručíka, od roku 1953 přemístěn na krajskou správu ministerstva vnitra do Žiliny. Později povolán do dvouleté ústřední školy ministerstva vnitra v Praze a následně zařazen na okresní oddělení StB ve Vsetíně. V roce 1960 byl z řad StB na vlastní žádost propuštěn (ze zdravotních důvodů). Podrobněji viz ABS, f. Personální spisy ministerstva vnitra, spis 2042 Novotný Oldřich. Holub, Miloš (1923–?) Narozen v Bratřejově (okr. Zlín) v rodině sezónních zemědělských dělníků. V roce 1947 vstoupil do KSČ, téhož roku byl také přijat k StB. Podrobněji viz ABS, f. Personální spisy ministerstva vnitra, spis 4505 Holub Miloš. Grebeníček, Alois (1922–2003). Narozen v Jalubí (okr. Uherské Hradiště) v dělnické rodině. Vyučil se řezníkem a tuto profesi také nějakou dobu vykonával. Za války vězněn v koncentračním táboře, v roce 1945 vstoupil do řad SNB. Již v této době působil na úřadovně StB v Uherském Hradišti. Postupně se vypracoval až na pozici zástupce velitele vyšetřovacího oddělení. V lednu 1952 byl na vlastní žádost z řad StB propuštěn. V roce 1997 byl obžalován z trestného činu ublížení na zdraví, kterého se měl dopustit jako vyšetřovatel StB. Soudní líčení se však do úmrtí A. Grebeníčka nepodařilo uskutečnit. Podrobněji viz ABS, f. Personální spisy ministerstva vnitra, spis 2019 Grebeníček Alois. Písemné svědectví V. Klímy, sepsané v roce 1968. Z osobního archivu P. Klímy. 168

doplnit také křestní jméno vyšetřovatele. Dopustil se však nezáviděníhodného faux pa, neboť křestní jméno bývalého vyšetřovatele zaměnil za křestní jméno jeho syna Miroslava, dlouholetého předsedy Komunistické strany Čech a Moravy.69 Za tento zjevný omyl Grebeníček mladší ve své knize „Hradba vzdoru“ R. Bartoníčka jízlivě zkritizoval a naznačil, že se jednalo o pokus zdiskreditovat jeho vlastní osobu. Nepřímo také zpochybnil hodnověrnost Klímových vzpomínek; jak jsme však právě ukázali, neoprávněně.70

Obr. 3. Část Klímova svědectvi o průběhu vyšetřování (sepsané v r. 1968), v němž popisuje brutální metody používané při výsleších. Z osobního archivu P. Klímy.

                                                             69 70

Viz Mladá fronta Dnes, 8. 3. 1995. Grebeníček, M. 2009: Hradba vzdoru. Praha, s. 117. 169

Sám Alois Grebeníček přitom už v roce 1956, při výslechu vojenským prokurátorem, svůj podíl právě na trýznění Vítězslava Klímy (a také Jana Melichara) přiznal, když do protokolu uvedl: „Za co se sám ještě dnes stydím, je moje účast při vyšetřování ve skupině „Včela“, kde jsem se dal i já strhnout k násilnému jednání proti vyšetřovaným. Sám jsem v tomto případě vyšetřované fackoval asi ve třech případech (…). Při vyšetřování ve „Včele“ byl používán i býkovec, a to vůči Klímovi a Melicharovi. Byl jsem u toho, když Holub začal bít Melichara po zádech.“71 Tuto výpověď uveřejnil již v roce 2003 Jaroslav Pospíšil (ani on se však nevyvaroval mylného přepisu jména – tentokrát zaměnil Melichara za Melichárka).72 Také příslušník StB Miloš Holub potvrdil (vyšetřovatelům Inspekce ministra vnitra), že během výslechů Vítězslava Klímu osobně fyzicky týral: „vyšetřovance Klímu, pokud si vzpomínám, jsem bil holí po zadnici.“73 Díky takovýmto vyšetřovacím metodám Klíma již záhy po zatčení po pravdě popsal celou svou činnost zaměřenou proti režimu (tak, jak jsme ji uvedli výše). Po dalším fyzickém i psychickém týrání byl koncem listopadu přinucen podepsat protokol, v němž „po zvážení celkové situace“ přiznával, že na popud faráře Šimoníka a uherskobrodského stavebního asistenta Vratislava Calábka74 ukrýval ve svém domě dohromady neuvěřitelných 16 beden různých zbraní (konkrétně se prý jednalo o 120 pistolí, 40 samopalů a čtyři bedny nábojů). K podobným výpovědím byli donuceni také někteří další vyšetřovaní (Josef Hurbiš, Jan Kučera, farář Josef Šimoník a jiní), kteří však stejně jako Klíma nebyli schopní prozradit Státní bezpečnosti to nejpodstatnější – co se s těmito zbraněmi stalo a kde by je Bezpečnost mohla najít. Bylo proto provedeno mnoho domovních prohlídek, žádná z nich však nález zbraní nepřinesla. Koncem roku 1951 dospělo díky neschopnosti orgánů StB, pověřených vedením případu, vyšetřování celé údajné skupiny „Včela“ do slepé uličky. Díky častým konfrontacím, přeplněnosti věznice a neustálému střídání spoluvězňů na celách se vyšetřovaní postupně dovídali, že jediným důkazem, který vyšetřovatelé získali k jejich hlavním proviněním (tj. ukrývání zbraní), jsou pouze jejich vlastní výpovědi. Proto byla někdy v prosinci 1951 z vedení vyšetřování odvolána dosavadní skupinka příslušníků (Novotný, Holub, Grebeníček) a namísto ní byl novým vedoucím jmenován Antonín Vranka.75 Pod jeho vedením zřejmě polevila brutalita při provádění výslechů. Všechny tyto skutečnosti přiměly některé z vězněných k tomu, že začali odvolávat svá nepravdivá a vynucená přiznání. To byl i případ Vítězslava Klímy, který tak od ledna 1952 k pramalé radosti vyšetřovatelů doznával opět pouze psaní a rozšiřování letáků, pomoc při zařizování odchodů do exilu a úmysl rozhodit zahnuté hřebíky po silnicích před prvním květnovým dnem. Na jaře 1952 nezbyla příslušníkům Státní bezpečnosti jiná možnost než vyšetřování celé údajné skupiny „Včela“ uzavřít a předat případ prokuratuře ve formě trestního oznámení, v němž byla činnost celé skupiny uvedena tak, jak si přáli samotní vyšetřovatelé, tedy co nejrozsáhlejší a co možná nejnebezpečnější. Obsah trestního oznámení (a následné žaloby)                                                              71 72 73 74

75

ABS, f. A 8/1Inspekce ministra vnitra, inv. j. 459. Pospíšil, J. 2003: Hyeny v akci. Vizovice, s. 444. ABS, f. A 8/1Inspekce ministra vnitra, inv. j. 458. Calábek, Vratislav (1895–?) Narozen v rodině živnostníka – pekaře v Kojetíně. Vyučil se zedníkem a po absolvování nástavby pracoval jako kreslič nebo úředník u stavebních firem, od roku 1912 žil v Uherském Brodě. Od roku 1911 byl členem mládeže národně socialistické straně a v této straně (resp. od února 1948 v ČSS) zůstal až do svého zatčení 31. července 1951. Po únoru 1948 se stal předsedou městské organizace ČSS v Uherském Brodě. Dne 28. srpna 1952 odsouzen v procesu s první částí údajné skupiny „Včela“ ke 20 letům odnětí svobody. Vranka, Antonín (1924–?) Narozen v Milovicích (okr. Kroměříž) v dělnické rodině. Vyučil se zámečníkem, před válkou a během ní pracoval jako dělník. Na počátku roku 1945 se stal členem partyzánské jednotky, ihned po válce vstoupil do KSČ a do řad příslušníků ministerstva vnitra. Po službě na několika místních stanicích Sboru národní bezpečnosti byl od roku 1946 zařazen na velitelství StB v Uherském Hradišti, nejprve jako řidič, od roku 1947 jako výslechový orgán. V roce 1952 povýšen do funkce náčelníka zatýkacího oddělení. Podrobněji viz ABS, f. Personální spisy ministerstva vnitra, spis 5450 Antonín Vranka. 170

byl už stručně nastíněn v úvodu, připomeňme jen, že soudu byli obvinění představeni jako členové rozsáhlé odbojové organizace, kteří ukrývali zbraně, získávali špionážní informace a byli ve spojení se západní emigrací. Ani jedna ze zbraní, které měla organizace vlastnit, nebyla nalezena a svá původní vynucená svědectví jednotliví vyšetřovaní většinou odvolali. Sám Vítězslav Klíma byl prokuratuře a následně soudu v trestním oznámení představen jako „zapřísáhlý nepřítel lidovědemokratického zřízení“, jehož „jediným cílem bylo přivoditi rozvrat a likvidaci nynějšího státního zřízení a obnovit starý kapitalistický řád, který hájil a podporoval soukromé vlastnictví.“ Nutno uznat, že v tomto se vyšetřovatelé skutečně nemýlili. Líčení Klímovi osobní charakteristiky pak v trestním oznámení pokračuje v naprosto negativním duchu: „Je povahy neupřímné, mstivé, podlízavé a během vyšetřování snažil se veškerou svoji trestnou činnost popříti, přičemž ovlivňoval vyšetřujícího orgána.“ Příslušníci StB dále také považovali za vhodné v trestním oznámení zmínit, že Klíma si zřejmě při některých výsleších příliš nebral servítky a nebál se vyslíchajícím říci do očí svůj názor na nový režim: „Klíma je velmi zatvrzelým člověkem a dnešní dobu srovnává s nacistickou okupací, kdy zastává názor, že je nutno za ilegalitu trpěti a ničeho nevyzraditi.“76 SOUD A TREST Během soudního přelíčení, které se konalo v srpnu 1952, Klíma zopakoval svou výpověď ze závěrečné fáze vyšetřování a znovu (a opět neúspěšně) popíral jakoukoliv vědomost o zbraních („prohlašuji, že jsem poprvé slyšel o zbraních 31. července 1951, kdy jsem byl zatčen“). Byl však před senátem soudu nepravdivě usvědčován Vratislavem Calábkem, kterého se vyšetřovatelům Státní bezpečnosti podařilo uvést do stavu, kdy byl schopen dosvědčit v podstatě cokoli, a přestože se Klíma pokoušel před soudem Calábkovo svědectví vyvracet, nepodařilo se mu to. Soud se následně usensl, že Klíma „projevil se jako zarytý nepřítel lidovědemokratického státního zřízení“ a „svojí rozsáhlou a iniciativní činností v protistátní skupině hrál vedoucí úlohu podněcovatele různých protistátních akcí.“ Soud také přesně v linii započaté vyšetřovateli StB v rozsudku uvedl, že „tento obviněný zatvrzele stavěl se do pózy dosavadního zavilého nepřítele režimu a svoji licoměrností snažil se vykroutiti se z obvinění.“77 Naštěstí pro Klímu i ostatní souzené byl však Vratislav Calábek v podstatě jediný, kdo většinu z nich z přechovávání zbraní usvědčoval. Soud, který přihlížel „také k váze důkazních prostředků“ (jak výslovně uvedl do rozsudku), proto nevynesl žádný trest smrti a všichni obvinění byli odsouzeni „pouze“ k dlouholetým trestům odnětí svobody. Samotného Klímu senát uznal vinným ze zločinů velezrady a vyzvědačství. Ze všech členů údajné skupiny „Včela“ připadl na bývalého hostinského trest nejvyšší – 25 let odnětí svobody, ztráta čestných práv občanských na deset let, propadnutí celého jmění a pokuta 50 000,- korun nebo dalších šest měsíců odnětí svobody.78 Soudem stanovený trest však nebyl tím jediným, který na čerstvě odsouzeného dopadl. Nedlouho po vynesení rozsudku se Klímova manželka podvolila silnému nátlaku a zřejmě proto, aby od rodiny odvrátila alespoň tu nejhorší perzekuci, přikývla na návrh k rozvodu. Dlouhodobý psychický tlak však vykonal své, a proto musela být Oldřiška (nyní už opět) Polcárová hospitalizována v psychiatrické léčebně. Ještě před rozvodem se pokoušela zachránit z rodinného majetku alespoň některé drobnosti nezbytné pro každodenní život, ovšem neúspěšně. Ve spisech státního soudu se můžeme například dočíst: „Zamítám žádost Oldřišky Klímové, aby z majetku Vítězslava Klímy byly z propadnutí ve prospěch nedospělých dětí odsouzeného propuštěny osobní svršky odsouzeného a jedna elektrická pračka, ježto bylo zjištěno, že žadatelce zůstal dostatečný majetek a těchto věcí není k zajištění nutné výživy a výchovy dětí odsouzeného nezbytně třeba.                                                              76 77 78

ABS, f. BN-V Vyšetřovací spisy – Brno, V 2038 Brno, Spis Calábek a spol., vyšetřovací spis 1, č. l. 46–48. Trestní oznámení. Tamtéž. MZA, f. C 145 Státní soud, odd. Brno, i. č. 1377, kr. 311, f. 767. Výsledek hlavního líčení. 171

Konečně je na odsouzeném, aby pilnou prací za výkonu trestu vydělal tolik, aby mohl na výživu dětí přispívat.“79 V této souvislosti není bez zajímavsoti uvést, že zatímco zabavené oděvy považovali představitelé režimu pro erár nepostradatelné, všechny zásoby obilí, které byly u Klímy zabaveny, nechali ještě dva roky po té přímo ve Strání ve vlhku hnít, jak se o tom náhodou dovídáme ze stížnosti došlé brněnskému oddělení Státnímu soudu.80 Svůj trest si Vítězslav Klíma odpykával v několila různých nápravných zařízeních, mezi nimi i v uranových dolech na Jáchymovsku a v okolí Příbrami. Na svobodu byl podmínečně propuštěn podobně jako velká část politických vězňů po amnestii v květnu 1960. Podle vzpomínek jeho syna, pana Pavla Klímy, ani po návratu z vězení nijak neslevil ze svých starých postojů. Velmi intenzivně prožíval politické uvolnění v roce 1968, které využil pro sepsání svých vzpomínek na vyšetřovací vazbu, soudní přelíčení a výkon trestu, z nichž jsme již citovali. Pádu komunistického režimu se Vítězslav Klíma už nedožil. Zemřel na srdeční selhání v roce 1988 ve Strání. ZÁVĚR V příspěvku byl nastíněn život Vítězslava Klímy a především jeho pokus o protikomunistický odboj, o který se pokoušel v letech 1949 a 1950. Navazoval tak na svůj odboj protinacistický, kterého se účastnil v letech 1939 až 1942. Tehdy pomáhal organizovat tajné přechody moravsko-slovenské hranice a vydávat ilegální tiskoviny jako člen větší skupiny. Jeho činnost na přelomu 40. a 50. let pak byla velmi podobná – zahrnovala napomáhání k útěku do zahraničí pronásledovaným osobám, tentokrát přes hranici moravsko-rakouskou směrem do americké okupační zóny Rakouska. Převáděné osoby Klíma pomáhal také ukrývat po dobu jejich pobytu v Československu – konkrétně se jednalo o bývalého okresního tajemníka národněsocialistické strany Aloise Hrabalíka a dva římskokatolické kněží – Bohumila Hrubého a Jana Dubského. Dále Klíma organizoval výrobu a distribuci protirežimních letáků a konečně také pokus narušit oslavy prvního máje rozhozením ocelových hrotů po příjezdových komunikacích. Podobně jako pro boj proti nacismu se i pro odpor proti komunismu Klíma spojil s dalšími odpůrci ze svého okolí, v obou případech však byla skupina zrazena a infiltrována konfidentem bezpečnostních složek. Zatímco za války se Klíma věznění vyhnul svým útěkem z protektorátu, podruhé se mu odchod do exilu již nezdařil a nakonec byl zatčen, brutálně vyslýchán a nakonec odsouzen k dlouholetému trestu vězení. Zdá se však, že ani ve vězení nakonec přes všechny útrapy neztratil tvář, svým věznitelům vzdoroval až do konce a neopomněl jim vmést do tváře svůj názor (který se začíná stále více prosazovat i v dnešní době), totiž že nacistická i komunistická diktatura byly a jsou v zásadě srovnatelné a že proti oběma bylo nutné bojovat všemi prostředky. Tuto Klímovu životní zkušenost můžeme bezpochyby vztáhnout také na jakoukoli jinou diktaturu, která kdy v lidských dějinách existovala. Doufejme také, že pokud by snad v budoucnu měl český stát znovu postihnout podobný systém, najde se dostatek lidí podobných hlavnímu aktérovi zde popsaného příběhu, aby jej zadusili v samotném počátku. Proto je příběh Vítězslava Klímy ze Strání stále aktuální a zůstane jím i v budoucnu nejen pro historii jako vědu, ale pro všechny zodpovědné občany. PODĚKOVÁNÍ Autor upřímně děkuje paní Věře Pančochové za vzpomínky na bezpochyby velmi trpké období jejího života, o které se s ním podělila, a panu Pavlu Klímovi také za dokumenty a fotografie, které autorovi nezištně poskytnul. Poděkování patří také všem pracovníkům Archivu bezpečnostních složek, Moravského zemského archivu v Brně, Národního archivu                                                              79 80

MZA, f. C 145 Státní soud, odd. Brno, i. č. 1377, kr. 311, f. 114. MZA, f. C 145 Státní soud, oddělení Brno, i. č. 1377, kr. 311, f. 19. 172

v Praze a Státního okresního archivu Uherské Hradiště za jejich ochotu a pomoc při shromažďování archivních pramenů pro sepsání této statě. PRAMENY A LITERATURA Archivní prameny: Archiv bezpečnostních složek, fond 141 Německé soudy v říši. Archiv bezpečnostních složek, fond A 8/1 Inspekce ministra vnitra ČSR – ČSSR 1953–1972. Archiv bezpečnostních složek, fond BN-V Vyšetřovací spisy – Brno. Archiv bezpečnostních složek, fond personálních spisů ministerstva vnitra. Moravský zemský archiv v Brně, fond B 125 Krajský národní výbor Gottwaldov. Moravský zemský archiv v Brně, fond C 138 Krajský soud Uherské Hradiště. Moravský zemský archiv v Brně, fond C 145 Státní soud, oddělení Brno. Národní archiv, fond Státní prokuratura. Státní okresní archiv Uherské Hradiště, fond MNV Strání. Denní tisk: Mladá fronta Dnes 1995. Lidové noviny 2010. Vzpomínky pamětníků: Rozhovor s paní Věrou Pančochovou, bytem Uherský Brod, odsouzenou v akci „Včela“, 9. 11. 2007. Literatura: Babka, L. – Veber, V. (edd.) 2002: Za svobodu a demokracii III.: Třetí (protikomunistický) odboj. Hradec Králové. Bartoš, J. a kol. 1971: Uherský Brod. Minulost i současnost slováckého města. Brno. Bartoš, J. a kol. 1982: Historický místopis Moravy a Slezska v letech 1848–1960, svazek VIII. Ostrava. Bílek, L. 2008: Akce „Včela“. Likvidace údajné protistátní skupiny na Uherskobrodsku v roce 1951. Bakalářská práce, Pedagogická fakulta Masarykovy univerzity. Brno. Bílek, L. 2009: Akce „Včela“, in: Kopecká, B. – Rokoský, J. (edd.) 2009: Vysokoškoláci o totalitě. Sborník oceněných studentských prací 2009. Praha, s. 13–42. Bílek, L. 2010: Vratislav Hladiš – odpůrce, pomahač i oběť komunistického režimu, in: Historie 2009, Sborník prací z 15. celostátní studentské vědecké konference konané 8. a 9. dubna 2010 v Ústí nad Labem (v tisku). Bílek, L. 2010: Sonda do agenturní práce Státní bezpečnosti v prvních letech po únoru 1948. Diplomová práce, Pedagogická fakulta Masarykovy univerzity. Brno. Bursík, T. 2007: Osud odbojové organizace Černý lev 777. Příspěvek k historii ozbrojeného odporu proti komunistickému režimu v Československu. Praha. Cuhra, J. – Veber, V. (edd.) 1999: Za svobodu a demokracii I.: Odpor proti komunistické moci. Praha. Dvořáková, Z. 1992: Z letopisů třetího odboje. Praha Grebeníček, M. 2009: Hradba vzdoru. Praha Jiráková, L. 2008: Politické procesy 50. let – skupina „Veselý, Rod a Tuček“, in: Historie 2007. Sborník prací z 13. celostátní studentské vědecké konference konané 6. a 7. prosince 2007 v Praze. Praha, s. 301–320. Jiříček, R. 2010: Paměti národa z pohledu Masarykova kraje – Hodonínska. Brno. Kaplan, K. 1993: Stát a církev v Československu 1948–1953. Brno. Poláková, M. 2010: Protifašistický odboj na Uherskobrodsku v letech 1939–1945. Rigorózní práce, Filozofická fakulta Masarykovy univerzity. Brno. 173

Pospíšil, J. 2003: Hyeny v akci. Vizovice. Radosta, P. 1993: Protikomunistický odboj. Historický nástin. Praha. Šedivý, Z. F. 1997: Světlana. I. čsl. partyzánská brigáda Jana Žižky z Trocnova ve třetím odboji. Vimperk. Veber, V. 2009: Dvacet let. Historiografie třetího odboje na českých vysokých školách dvacet let po pádu komunismu, Paměť a dějiny 2009/04, s. 114–117. SUMMARY The article introduces the life of Vítězslav Klíma (born Vítězslav Kien) (1905–1988), a man of Jewish origin from the east-Moravian village Strání (district of Uherské Hradiště), and his attempt of resistance against the communist regime between 1949 and 1950. In his attempt, he could use his experience with resistance against Nazism, in which he took part between 1939 and 1942. Then, he helped to organise secret escapes of persecuted people across the MoravianSlovak border and also cooperated on the printing of illegal newspaper as a member of a large group. His activity at the break of 1940’s and 1950’s was very similar – it included helping persecuted people to leave Czechoslovakia and hiding them before the crossing of the border was possible. These people were for instance the district secretary of national-socilastic party Alois Hrabalík and two Roman Catholic priests – Bohumil Hrubý and Jan Dubský. Klíma also organised production and distribution of illegal leaflets and he made an attempt to distort a celebration of the first of May (he wanted to put nails on the roads leading to the city where the celebration was to take place). Similarly to his fight against Nazism, also when he fought against communism Klíma joined with other people from his region and tried to destabilise the regime. However, in both cases the groups were infiltrated by an agent of security service. While during the World War Two Klíma escaped imprisonment by running away to Slovakia, in 1950 he did not manage to leave Czechoslovakia and was arrested, interrogated with the use of physical and psychical violence and eventually sentenced to a long punishment in prison (1952).

Autor: Mgr. Libor Bílek Střední škola potravinářská a služeb Charbulova 106, Brno, 618 00 email: [email protected] tel.: 776 075 096 174

 

Barevné obrazové přílohy

 

 

Příloha A MLADOBRONZOVÁ LOKALITA JIŘÍKOVICE (OKR. BRNO-VENKOV)

Obr. 1. Superpozice struktury I a klešťovité brány.

Obr. 2. Půdorys nadzemní kůlové stavby (Struktura II).

177

Obr. 3. Půdorys nadzemní kůlové stavby (Struktura III).

Obr. 4. Půdorys nadzemní kůlové stavby (Struktura IV).

178

Obr. 5. Půdorys nadzemní kůlové stavby (Struktura V).

Obr. 6. Rekonstrukce půdorysů nadzemních kůlových staveb.

179

Příloha B SPEKTROMETRICKÁ ANALÝZA ZLATÝCH NÁUŠNIC Z POHŘEBIŠTĚ U BAZILIKY V MIKULČICÍCH

Obr. 3. Náušnice z hr. 250. Foto J. Foltýn.

Obr. 4. Náušnice z hr. 318. Foto J. Foltýn.

Obr. 5. Náušnice z hr. 328. Foto J. Foltýn.

Obr. 6. Náušnice z hr. 328. Foto J. Foltýn.

Obr. 7. Náušnice z hr. 469. Foto J. Foltýn.

Obr. 8. Náušnice z hr. 505. Foto J. Foltýn.

180

Obr. 9. Náušnice z hr. 680. Foto J. Foltýn.

Příloha C RANĚ STŘEDOVĚKÉ OSÍDLENÍ V POVODÍ JEVIŠOVKY, ROKYTNÉ A STŘEDNÍHO PODYJÍ

Obr. 2. Časně slovanská struktura osídlení na sledovaném území.

181

Obr. 3. Starohradištní struktura osídlení na sledovaném území.

Obr. 4. Středohradištní struktura osídlení na sledovaném území.

182

Obr. 5. Mladohradištní struktura osídlení na sledovaném území.

Obr. 6. Blíže nedatované raně středověké komponenty na sledovaném území.

183

Příloha D ANTROPOGENETICKÝ VÝZKUM SLOVANSKÉ POPULACE ZE ZNOJMA-HRADIŠTĚ. PRVNÍ VÝSLEDKY

Obr. 1. Sterilní exkavace na pohřebišti ve Znojmě-Hradišti.

Obr. 2. Sterilní exkavace na pohřebišti ve Znojmě-Hradišti.

184

Obr. 3. Laboratoř pro izolaci DNA.

Obr. 4. Izolace DNA.

185

Obr. 5. Pipetování pro PCR..

Obr. 6. PCR laboratoř.

186

Obr. 7. Laboratoř pro elektroforézu.

Příloha E MOŽNOSTI VYUŽITIA ŽELEZITÝCH KONKRÉCIÍ ZO STREDOVEKÉHO SÍDLISKA V SENCI-SVÄTOM MARTINE

Obr. 4. BSE kompozícia železitej konkrécie zo Senca-Svätého Martina. Prevládajúcu hmotu tvorí skrytokryštalický, čiastočne hydratovaný a silicifikovaný goethit (červenohnedá farba) s ostrohrannými klastogénnymi úlomkami kremeňa (modrý) a muskovitu (svetlozeleno-modrý). 187

Obr. 5. BSE kompozícia goethitu v železitej konkrécií zo Senca-Svätého Martina. Okrem základnej hmoty (matrix) vidno kryštalograficky obmedzené pseudomorfózy po neznámych primárnych mineráloch (kalcit, siderit?). Tmavomodré až fialové domény vyznačujú oblasti s nižšími koncentráciami železa (fáza A), naopak svetlozelené domény označujú oblasti s vyššími obsahmi železa (fáza B, matrix).

Příloha F GEOFYZIKÁLNÍ PROSPEKCE A UMĚLECKO HISTORICKÝ PRŮZKUM KOSTELA SV. KŘÍŽE V NEBOVIDECH NA OKRESE BRNO-VENKOV

Obr. 1. Nebovidy, kostel sv. Kříže. Pohled od severozápadu. Foto M. Hotárek. 188

Obr. 2. Nebovidy, kostel sv. Kříže. Pohled na interiér stavby k východu. Foto M. Hotárek.

Obr. 3. Nebovidy, kostel sv. Kříže: Situační schéma proměřených geofyzikálních profilů metodou GRP. Legenda: 1 – pozdněrománské zdivo (13. století); 2 – gotické zdivo; 3 – zdivo z 19. stol.

189

Obr. 4. Nebovidy, kostel sv. Kříže: a – Korelační schema výsledků geofyzikálních prací, b – jedna z možných variant interpretace prospekce c – ukázka zpracovaných radarogramů ve směru Z-V d – ukázka zpracovaných radarogramů ve směru S-J. Legenda: 1 – indikace nehomogenit dle výraznosti; 2 – hroby, kumulace kamenů apod.; 3 – relikty zdiva (apsida); 4 – štěrkopísky s kanálky proti vzlínání vlhkosti ve zdivu.

190

Obr. 5. Nebovidy, Kostel sv. Kříže, Sv. Kateřina Alexandrijská, planimetrická schematizace podle Malířské příručky z hory Athos a geometrizace postavy dle skicáře Villarda de Honnecourt

Příloha G ROMÁNSKO-GOTICKÝ CYKLUS NÁSTĚNNÝCH MALEB V OPATSKÉ KAPLI BAZILIKY SV. PROKOPA V TŘEBÍČI (UNESCO)

Obr. 1. Třebíč, bazilika sv. Prokopa, opatská kaple, románsko-gotická nástěnná malba, cyklus maleb ze života a skutků sv. Janu Evangelisty (vzkříšení mrtvého, světec s pohárem jedu před Aristodemem) a sv. Benedikt. 191

Obr. 2. Třebíč, bazilika sv. Prokopa, opatská kaple, románsko-gotická nástěnná malba, cyklus maleb ze života a skutků sv. Janu Evangelisty (vzkříšení Drusiany, císař Domicián uvrhl sv. Jana do kádě s vroucím olejem) a Oběť Abrahamova.

Obr. 3. Třebíč, bazilika sv. Prokopa, opatská kaple, románsko-gotická nástěnná malba, cyklus maleb ze života a skutků sv. Janu Evangelisty (přijetí víry Aristodemem a prokonzulem, vzkříšení otrávených).

192

Obr. 4. Sv. Benedikt, detail, stav po restaurování v roce 1999. Foto F. Sysel.

Obr. 5. Císař Domicián, detail. Foto F. Sysel.

193

Obr. 6. Průřez barevnou vrstvou odebraného vzorku malby z roucha císaře Domiciána. Foto F. Sysel.

Příloha H NA KONÍČKA SI VYSKOČÍM… O DROBNÉ STŘEDOVĚKÉ PLASTICE KONÍČKŮ S JEZDCEM NA MORAVĚ

Obr. 1. Uherské Hradiště, inv.č. SF 15130, neglazovaný koníček s jezdcem s otvorem v hrudi z bělavé kaolinové hmoty. Uloženo Slovácké muzeum UH. Foto Z. Měchurová.

194

Obr. 2. Zaniklá středověká ves Konůvky (kat. Heršpice u Slavkova), dům č. 27, neglazovaný koníček s jezdcem bez otvoru z bělavé kaolinové hmoty. Uloženo Moravské zemské muzeum Brno. Foto S. Doleželová.

Obr. 3. Olomouc-Pekařská ul. 3,5,7, inv.č. 5137a, neglazovaná ručně modelovaná jezdecká plastika z bělavé jemně plavené hmoty, neúplná s odlomeným jezdcem. Z výzkumu J. Bláhy 1983. Foto Z. Měchurová.

195

Obr. 4. Kroměříž-Vodní ul., neglazované torzo jezdecké plastiky z bělavé kaolinové hmoty. Uloženo Muzeum Kroměřížska. Foto Z. Měchurová.

Obr. 5. Brno-Josefská ul., neúplná jezdecká plastika se žlutozelenou glazurou. Z výzkumu o.p.s. Archaia Brno, ved. A. Zůbek. Foto S. Doleželová.

196

Obr. 6. Hrad Landek (kat. Ostrava-Koblov), koníček s jezdcem ze středně zrnité šedé hmoty s kovovým leskem. Uloženo Ostravské muzeum. Foto Z. Moravec.

Obr. 7. Hrad Landek (kat. Ostrava-Koblov), koníček s torzem jezdce ze středně zrnité hnědé hmoty. Uloženo Ostravské muzeum. Foto Z. Moravec.

197

Obr. 8. Uherské Hradiště, inv.č. SF 15129, žlutozeleně glazovaná jezdecká plastika z cihlové hmoty. Uloženo Slovácké muzeum UH. Foto Z. Měchurová.

Obr. 9. Olomouc-Denisova ul., jezdec „kentaur“ z šedé písčité hmoty. Z výzkumu P. Michny. Foto podle Bláha 2001, kresba podle Informační zpravodaj 1984.

198

Obr. 10. Smilův hrad, okr. Vyškov, neglazovaná postava jezdce z jemné bělavé hmoty se stopami červeného malování. Uloženo Muzeum Prostějovska. Podle Sága moravských Přemyslovců 2006.

Obr. 11. Opava-Pekařská ul., hnědožlutě glazovaná postava jezdce z jemné hmoty. Z výzkumu NPÚ, územní pracoviště Ostrava, ved. M. Zezula. Foto S. Doleželová.

199

Obr. 12. Hrad Obřany (kat. Brno-Obřany), obličejová maska jezdce (?). Uloženo Moravské zemské muzeum Brno. Foto S. Doleželová.

Obr. 13. Olomouc-Pekařská ul. 3,5,7, zlomek jezdce-kentaura z bílé neglazované hmoty. Z výzkumu J. Bláhy 1984. Uloženo NPÚ Olomouc, FF UP Olomouc. Foto Z. Měchurová.

200

 

Obr. 14. Brno-Velký Špalíček, neglazovaná jezdecká plastika z jemné bělavé kaolinové hmoty modelovaná částečně podle formy. Z výzkumu o.p.s. Archaia Brno. Uloženo Muzeum města Brna. Foto S. Doleželová.

Obr. 15. Kroměříž-Velké nám., zlomky hnědočerveně glazované jezdecké plastiky. Uloženo Muzeum Kroměřížska. Foto Z. Měchurová.

Obr. 16. Újezd u Tišnova, poškozená plastika jezdce (?) z hnědošedé písčité hmoty. Uloženo Moravské zemské muzeum Brno. Foto S. Doleželová, kresba podle Nekuda – Unger 1981. 201

Obr. 17. Brno-Velký Špalíček, hnědočerveně glazovaná postava jezdce. Z výzkumu o.p.s. Archaia Brno.Uloženo Muzeum města Brna. Foto S. Doleželová.

Příloha I MĚSTSKÉ PODZEMÍ ČESKÉ REPUBLIKY V PROSPEKCI A VÝZKUMU

Obr. 3. Jihlava, okres Jihlava. Křížová ulice: Mapa izolinií ρz a situace odkrytého městského opevnění. Legenda: 1 – relikty hradebních zdí; 2 – osy lineárně orientovaných zón. 202

Obr. 4. Nový Jičín, okres Nový Jičín. Městské opevnění; mapy izolinií zdánlivých měrných odporů z metody DEMP pro h = 1,5–2,0 m a h = 4–5 m a porovnání výsledků prospekce s ověřovacími vrty na interpretačních profilech v prostoru městských hradeb. Legenda: 1 – hlína hnědá s úlomky cihel; 2 – písčito-jílovitá zemina s relikty novodobé zástavby; 3 – dutina s výplní (dřevo, hlína, střepy); 4 – jíl okrový, pevný; 5 – štěrk říční a písek hrubý, uhelný; 6 – „bahno“ černé, jíl hnědočerný.

203

Obr. 5. Karviná, okres Karviná. Městské opevnění: a – mapa izolinií σzd a vyčleněné nehomogenity dle GPR; b – jedna z možných variant interpretace. Legenda: 1 – relikty interpretovaných hradeb a valu; 2 – osa depresní struktury-příkopu. 204

Obr. 6. Jaroměř II-Josefov, okres Náchod: Mapa izanomál ΔT a srovnávací geoelektrické profily A–A´ a B–B´ nad různými chodbami tereziánské pevnosti.

Obr. 7. Polička, okres Svitavy: Mapa izolinií ρz a situace podzemních sklepů. Legenda: 1 – stávající zdivo domu; 2 – sklepení. 205

Obr. 8. Brno-Místodržitelský palác: a – mapy izoliní ρz v prostoru odkrytých sklepních prostor; b – mapy seizmických rychlostí tamtéž. Legenda: 1 – stávající zdivo domu; 2 – kombinované zdivo sklepů.

206

Obr. 9. Tábor, okres Tábor. Svatošova ulice: Výsledky měření metody GPR v prostoru dvora a garáže hasičské zbrojnice společně s ukázkou zpracovaného radarogramu na profilu GK – 4. Legenda: 1 – lokalizované nehomogenity; 2 – situace ověřovacích vrtů.

207

Obr. 12. Olomouc, okres Olomouc. Kostel sv. Mořice: a – korelační schéma výsledků prospekce GP; b – interpretace naměřených dat; c, d – projev krypt a hrobek ve východní části kostela. Legenda: 1 – projev nehonmogenit z GPR dle výraznosti; 2 – krypta; 3 – hroby; 4 – základové pasy pro patky sloupů. 208

Obr. 13. Blansko, okres Blansko. Kostel sv. Martina: a – korelační schéma výsledků z metody GPR; b – předpokládaná poloha starší stavby; c – zobrazení mladší hrobky. Legenda: 1 – část interpretovaného půdorysu románského kostela (12. stol.) a další stavební prvky (zdivo); 2 – základové pasy patek sloupů pod kruchtou; 3 – hrobka, hroby. 209

Obr. 15. Olomouc, okres Olomouc. Denisova ulice: Mapa izolinií ρz, situace sond a místo jímky. Legenda: 1 – polohy sond a jímky.

Obr. 16. Tábor, okres Tábor. Pražská ulice: Porovnání výsledků metody DEMP (σz, κz) s GPR a ukázka zpracování radarogramu na profilu 3. Legenda: 1 – vyčleněné nehomogenity; 2 – interpretovaná rozhraní; 3 – předpokládaný objekt prospekce; 4 – trasa inženýrských sítí. 210

Obr. 17. Brno. Historické centrum města. Zastavění Brna a jeho předměstí roku 1348 v dnešní situaci (O. Fišar) společně s trasou profilů GPR.

211

Obr. 18. Brno. Historické centrum města: Zpracované radarogramy v ose Rašínovy ulice, Jakubského náměstí, náměstí Svobody a Masarykovy ulice. Legenda: 1 – interpretované nehomogenity z GPR; 2 – dutina, zdivo; 3 – kanál; 4 – inženýrské sítě.

212

Šestnáct příspěvků k dějinám (Velké) Moravy Sborník k narozeninám Bohuslava F. Klímy Mgr. Libor Bílek, Mgr. Josef Kováčik (eds.) Jazyková korektura: Bc. Lenka Teclová Vydala Masarykova univerzita roku 2011 Náklad 120 výtisků 1. vydání, 2011 Obálka, sazba: Mgr. Libor Bílek Tisk: Books Print, s. r. o., I. P. Pavlova 69, 720 00 Olomouc ISBN 978-80-210-5575-9