Masarykova univerzita Filozofická fakulta. Ústav religionistiky. Náboženská legitimizace svatebních obřadů u římských katolíků

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav religionistiky

Náboženská legitimizace svatebních obřadů u římských katolíků Bakalářská diplomová práce

Autor práce: Jana Virágová Vedoucí práce: PhDr. Iva Doležalová

Brno 2007

Čestně prohlašuji, že jsem tuto práci vypracovala samostatně na základě uvedené literatury a odborných konzultací.

…................................. Jana Virágová V Brně dne 30. 4. 2007

2

Zde bych chtěla poděkovat vedoucí práce PhDr. Ivě Doležalové za vstřícný přístup a kritické připomínky. Můj dík patří rovněž PhDr. Martině Pavlicové, CSc. za cenné rady při volbě pramenů.

3

Úvod ..........................................................................................................................................5 1. Svatba na Valašsku ...........................................................................................................7 2. Předsvatební úkony ...........................................................................................................9 2.1. Zásnuby - věno.....................................................................................................................9 2.2. Ohlášky ..............................................................................................................................11

3. Svatební obřad ..................................................................................................................13 3.1. Svatba jako rituál ...............................................................................................................13 3.2. Podoba - krátký exkurz do historie ....................................................................................13 3.3. Způsoby uzavření manželství u Slovanů před přijetím křesťanství...................................15 3.3.1. Únos jako rituál...............................................................................................................15 3.4. Církevní svatba a lidový obřad oddavek............................................................................17 3.5. Požehnání manželství.........................................................................................................18 3.6. Svátost manželství .............................................................................................................20

4. Rituální předměty ............................................................................................................21 4.1. Prsten..................................................................................................................................21 4.2. Závoj ..................................................................................................................................24 4.3. Věnec .................................................................................................................................27

5. Rituály vážící se k svatebnímu obřadu ......................................................................29 5.1. Přenášení nevěsty přes práh ...............................................................................................29 5.2. Rituály mající spojitost s ohněm a krbem..........................................................................30 5.3. Ochranná magie na svatbě .................................................................................................31 5.3.1. Falešná nevěsta ...............................................................................................................32 5.3.2. Oblečení ..........................................................................................................................33 5.3.3. Zdrženlivost při svatební noci.........................................................................................33 5.3.4. Některé další ochranné rituály ........................................................................................34 5.3.5. Symbolika kruhu.............................................................................................................35 5.4. Stlaní lože...........................................................................................................................36

6. Boj církve proti předkřesťanským rituálům..............................................................37 Závěr ........................................................................................................................................40 Příloha č. 1. Hlava 3 – zneplatňující překážky jednotlivě .....................................................42 Příloha č. 2. Stručný přehled událostí ....................................................................................45 Použitá literatura ..................................................................................................................47 4

Úvod „Člověk prý je třikráte divný na světě, praví valašské přísloví: když se narodí, když má svatbu a když umře. Všecky tyto tři nejdůležitější doby života lidského náš lid obetkal krásnými a významnými obřady a obyčeji, z nichž se přemnohé zachovaly z pradávných časů pohanských až na náš věk. A tak jmenovitě svatba jest radostnou událostí a vzácnou slavností nejen dvou rodin a jejich příbuzných, nýbrž veškery obce.“1 Slova významného moravského etnografa předznamenávají téma práce, která se zaměří na svatební obřad a na významné předměty a rituály s ním spojené. Pokusíme se především identifikovat pravděpodobnou genezi těchto rituálů v křesťanské tradici a zodpovědět otázku, zda snad není vhodnější hovořit o jejich převzetí z jiných nekřesťanských kultur. Stručně se zmíníme o působení sociální a genderové rozdílnosti na formování svatebních rituálů a nastíníme, jak dalece na jejich utváření sahal vliv církevních představitelů a lidových vrstev. Pro usnadnění prezentace vývoje svatebních obřadů je za výchozí bod zvolen region Valašska v druhé polovině devatenáctého století. Podobu svatebních obřadů v tomto období mapují práce Valašská svatba Matouše Václavka a Moravská svatba Františka Bartoše, z kterých zde budeme čerpat. Oba autoři ilustrují podobu rituálů tak jak přežívaly v lidovém vesnickém prostředí. Pro účely této práce nedostatečně zpracovaná deskripce svatebního obřadu římských katolíků v kostele je vyvážena poměrně kvalitním popisem rituálů k obřadu se vážícím. Tato část pojednávající o určité oblasti v určitém časovém období je zde uvedena pouze pro ilustraci a klade si za cíl prezentovat rituály k svatebnímu obřadu se vážícím ve své komplexnosti. Dílčí části práce na ni budou průběžně odkazovat. Těžiště práce však bude spočívat v pokusu přiblížit z historické perspektivy proměnlivost svatebních rituálů a rituálních předmětů, respektive proměnu jejich interpretace.

Po úvodní stati popisující obřad stručně ve své celistvosti bude věnován prostor významu zásnub, věna a ohlášek - úkonům, které bezprostředně svatební ceremonii předchází.

1

Bartoš, František, Moravská svatba, Praha: F. Šimáček 1892, 1.

5

Následovat bude deskripce historických podob svatebních obřadů, která bude reflektovat zvláště starověké římské a slovanské prostředí. Dále se zaměříme na konfrontaci církevního a lidového obřadu s pozastavením se u manželského požehnání a svátosti manželství. Další kapitola přiblíží historii počátku užívání významných rituálních předmětů a ukáže evoluci významu, který byl prstenu, věnci a závoji v různých dějinných etapách přisuzován. Následující část práce zmíní několik rituálů vážících se k svatebnímu obřadu a nakonec uvede boj církve s rituály předkřesťanskými.

6

1. Svatba na Valašsku Hned na úvod si dovolím přeskočit proces seznamování a namlouvání budoucích manželů. Za zmínku však jistě stojí, že po námluvách se obvykle sepsala smlouva, v níž se určila výše věna a podmínky budoucího výminku. Vše se potvrdilo rukou dáním, sepsáním u notáře a následným zápisem do gruntovních knih. Za svědky tu byli představený obce a radní či známý soused. Ženich a nevěsta se pak navzájem obdarovávali mimo jiné i prstýnkem. Nevěstin otec a ženich poté objednali ohlášky. Svatby se nejčastěji konaly v době masopustu. Nejobvyklejším svatebním dnem bylo úterý, pro chudší neděle. „Katolíci vždy dopoledne se mší svatou (…).“ 2 Hosté se zvali většinou v neděli před svatbou. Václavek zmiňuje obvyklou družbovu zvací řeč: „ (…) Nebo ten stav manželský nejprvnější jest skutek Stvořitele našeho učiněný a opět v Novém zákoně od Pána Ježíše a jeho svatých apoštolů na grunt založený a od Ducha Svatého všudy na každém místě schválený, že je Bohu milá a libá věc, ten stav manželský v církvi křesťanské.“ 3 Při úterním oblékání na svatbu se kladl zvláštní důraz na nevěstin účes a přípravu hlavy, tedy na tak zvané hladění. Velmi zjednodušeně lze uvést, že šlo o ovinutí vlasů kolem hlavy a jejich přikrytí pentlemi. Na vrch hlavy se pak kladla korunka, což byl vysoký věnec ze silně pozlaceného barvínku. Způsoby pokrývání hlavy byly odlišné oblast od oblasti a pochopitelně závisely na finančních možnostech nevěsty. Ale vždy platilo, že ji zdobila určitá pokrývka hlavy. „Po té dá na sebe ještě pomněnkově a černě vyšívanou plachtu neb opůlku, do rukou vezme modlitební knížky, šátek a voničku.“4 Družičky byly oblečené stejně jako nevěsta jen s určitými barevnými rozdílnostmi na pentlích a perličkách. Nevěsta ženichovi připevnila ještě „voničku ze ‘třech révů’ pozlaceného rozmarýnu a zelené pentle.”5 Před příchodem ženicha se v domě nevěsty všichni nasnídali, přičemž se před jídlem i po jídle modlili a zpívali. Poté co zaslechli přicházet ženicha s průvodem, „[zavřeli] nevěstu do komory a s nimi jednu družičku a potom přalku (přadlenu), 2

Václavek, Matouš, Valašská svatba, Telč: Emil Šolc 1892, 14. Ibid., 15. 4 Ibid., 19. Této vyšívané plachtě se v některých oblastech říká též úvodnica či úvodnice. Bartoš upozorňuje na skutečnost, že například na Hané byly úvodnicou oděny rovněž nevěstiny družičky. Bylo tak těžké rozpoznat samotnou nevěstu od stejně oděných družiček. Blíže viz Bartoš, František, Moravská svatba…, 19. 5 Václavek, Matouš, Valašská svatba…, 21. 3

7

namaškařenou to babku, s mladým však jazýčkem.“6 Po dohadování se mezi družinou nevěsty a ženicha o vydání nevěsty postupně z komory vystoupily přadlena a družička, které byly vydávány za pravou nevěstu. Ta nakonec vystoupila jako poslední. Následovalo odprošení za viny a děkování za výchovu rodičům, kteří vzápětí snoubencům udělili požehnání, jehož znení bylo podobné tomuto: „Nejmilejší mé dítě! Já tobě všecko srdečně odpouštím a přeji tobě od Pána Boha štěstí a zdraví a Boží požehnání na tomto světě a po smrti království nebeské.”7 Po požehnání se šlo do kostela. Před tím však dal ženich nevěstě prsten na znamení, že jeho láska bude jako prstýnek také bez konce. Nevěsta dávala ženichovi šátek: „Až bude pro ni v potu tváře chleba dobývati, aby měl čím pot setříti.” 8 Poté udílely nevěstě již vdané ženy různé rady. Mezi mnohými například tuto: „Jak budeš vychodiť ze síně na pocínek, přetři si tvář stánkami

9

od těla, aby ťa nedo

neuřknúl. Nebo neni sú šetky oči jednaké a nevěsty sa úrok lechko chytí.” 10 V některých oblastech Valašska se před odchodem do kostela obcházel třikrát dům. Napřed muzika, za ní ženich, starosvat a mládenci, nevěsta, starosvatka

11

,

družičky a ostatní. Bartoš uvádí, že se někde nevěsta postavila doprostřed dvora a starosvatka, družky a družbové ji třikrát obcházeli.12 Cestou do kostela nevěsta kráčívala ženichovi po pravé straně, „z kostela však již po levé, proto že Eva byla z levého žebra Adamova.”13 Při oddavkách se pokládaly nevěstě a ženichovi na hlavu rozmarýnové věnečky. Pokud se plamen svíce na oltáři, ať už na straně nevěsty či na straně ženicha, mihotal či dokonce zhasl, lidé věřili, že tento ze snoubenců dříve umře. Po samotném svatebním obřadu se šlo na faru k zápisu. Následně se šlo do hospody, kde se zpívalo a tancovalo. U ženicha pak proběhla svatební hostina. V některých oblastech měla nevěsta před 6

Václavek, Matouš, Valašská svatba…, 24. Ibid., 36. 8 Ibid., 37. 9 Stánky jsou přední části rukávec. 10 Václavek, Matouš, Valašská svatba…, 37. 11 Starosvatka zastupovala při svatbě matku nevěsty. Strojila ji, pekla svatební koláč, rozplétala nevěstě při čepení vlasy. Obvykle byla za starosvatku kmotra. Jak uvádí Fojtík, stará svatby s řečníkem a s ostatními svatebními funkcionáři uváděla na Moravě nevěstu s ženichem i k církevnímu potvrzování sňatku. Jejich úloha zde byla ještě v období před 16. stoletím velmi důležitá. Přiváděli nevěstu, vkládali její ruku do ruky ženichovy a jejich sňatek dovršovali ukládáním na lože. Proto s nimi musela počítat i církev, která nebyla lidovým obřadníkům a obřadům přátelsky nakloněna. V průběhu 16. století nicméně sílící úloha církevního sňatku, který byl prosazován státem, vrchnostmi i cechy, přispívala k poklesu jejich obřadnického významu i společenské váženosti. Srov. Fojtík, Karel „Svatba na střední a západní Moravě v 16. a 17. století“, Český lid 52/5, 1965, 338. 12 Bartoš, František, Moravská svatba…, 29. 13 Václavek, Matouš, Valašská svatba…, 38. 7

8

sebou talíř převrácený a během celé hostiny nejedla. Na západní Moravě se pokládal k převrácenému talíři i dřevěný nůž. Někde měly převrácené talíře také družičky, které pak obveselovaly svatebčany zpěvem. Na bohatších svatbách přicházel na stůl před tzv. čepením nevěsty také koláč. Uprostřed měl díru, kam hosté mohli dávat nevěstě dary. Pozdě večer byl již prostor pro tzv. čepení (babení, zavíjení). Místo vínku a korunky se nevěstě na hlavu pokládal čepec a šátek. Někde byla začepená nevěsta nabízena k prodeji. V těchto případech si ji nakonec vykoupil vždy manžel. Ve městech došlo k nahrazení obřadu čepení za tzv. stlaní lože. Například ve Frenštátě se nevěsta nastěhovala k ženichovi až třetí den po svatbě, kde jí ostatní vdané ženy stlaly její nové lože. Někdy nevěsta po svém příchodu do ženichova domu „(…) uchopí se kamen, aby přivykla.”14

2. Předsvatební úkony

2.1. Zásnuby - věno Tradice zásnub, jak je známa u římských katolíků, čítá svůj původ do dob před narozením ústřední postavy křesťanské věrouky Ježíše Krista. Lze tak velmi pravděpodobně usuzovat ze zvyku konat tzv. sponsalia ve starověkém Římě. Ürögdi tento úkon popsal tak, že v přítomnosti rodičů a hostů, kteří zde platili za svědky, ženich a nevěsta prohlásili, že spolu hodlají uzavřít sňatek. Ženich (sponsus) potom odevzdal nevěstě (sponsa) dar a zlatý, případně zlacený snubní prsten. Ta si jej navlékla na prsteník levé ruky.15 Za staré republiky bylo potřeba svatební smlouvu nejdříve sepsat. Až poté se mohl uskutečnit vlastní obřad sňatku. Ten však nebyl pokládán za povinnost vyplývající ze zásnubního obřadu. Podle Buriana chápali Římané zásnuby pouze jako „osobní dohodu, z níž nemuselo uzavření sňatku nutně vyplývat.“16 14

Bartoš, František, Moravská svatba…, 71. Ürögdi,György, Tak žil starý Řím, Praha: Orbis 1968, 119. 16 Burian, Jan, Řím. Světla a stíny antického velkoměsta, Praha: Svoboda 1970, 79. 15

9

Hlavní zásnubní úkon u Slovanů před christianizací tvořil akt podání rukou ženicha a nevěsty. K výměně prstýnků při zásnubách se přistoupilo zřejmě až pod vlivem byzantské říše. Nicméně problematice prstýnků bude věnován prostor v další části této práce. V každém případě podoba zásnub i po přijetí křesťanství přežívala více méně ve stejné podobě. I nadále představovalo uzavření smlouvy potvrzované svědky její důležitou součást. V 17. století došlo v křesťanské Evropě k rozšíření svatebních smluv. „Obecně svatební smlouvy a lidový obřad, který je doprovázel, lze oprávněně považovat po celé 16. a hluboko do 17. století za svrchovaně důležité, ba v lidových očích dokonce rozhodující pro platnost sjednaných úmluv ode dne uzavření smlouvy(…).“17 Z daných údajů nám vyplývá, že obřad zásnub byl důležitý již pro samotné umožnění uzavření manželství. Legitimizoval právní účinnost tohoto konečného aktu. Všimněme si vzájemné podoby, která přetrvala z dob starověkého předkřesťanského Říma. Jak vyplývá z nastíněného úvodního pojednání o valašské svatbě, i zde bylo ještě koncem 19. století důležité podání rukou na znamení uzavření smlouvy, její následný podpis a výměna darů. „Výsledky ujednání těchto čili smlouvy dají se pak napsati u notáře a vepsati do gruntovních knih. K tomu se přibírají jako svědkové představený obce a některý radní nebo známý soused.“18 Lze předpokládat, že hlavní význam, spíše než ve vyjádření souhlasu obou budoucích manželů s nadcházejícím sňatkem, spočíval v ujednání věna. Tedy především v uspořádání majetko-právních vztahů. Přičemž za dívku ve většině případů rozhodoval její otec. Legislativa pozdního římského císařství, jež silně působila na utváření středověkého zákonodárství, spatřovala ve věnu základní pilíř svatebního obřadu. Dle Theodosiovy ústavy z roku 428 dosvědčovalo právoplatnost sňatku. Papež Lev Veliký dekretálií z let 458-459 vyhlásil věno za známku právoplatně uzavřeného manželství. Věno za závazné uznaly pod římským a křesťanským vlivem rovněž germánské zákony. Tento předpis Lva Velikého zahrnul pak později ve století dvanáctém Gracián do svého souhrnného díla. Někteří badatelé dávali do souvislosti s věnem způsob uzavření manželství na základě koupi ženy, který byl znám už ve starověkých kulturách. Jak nás informuje 17 18

Fojtík, Karel, „Svatba na střední a západní Moravě …“, 338. Václavek, Matouš, Valašská svatba…, 12.

10

Komorovský, v nejstarších sumerských a akkadských dokladech se uvádí suma, kterou ženich dával budoucímu tchánovi.19 Existují zde však nejasnosti, zda šlo o zásnubní dar jako závdavek, který měl zabezpečit plnění manželské smlouvy, nebo zda šlo o sumu, jež měla přispět k ekonomickému zabezpečení ženy pro případ skončení manželského svazku. Doklady o darech za nevěstu existují i u starověkých Indů, Řeků či třeba Germánů. Tento zvyk je v germánských zemích známý jako Morgengabe, tedy jako obřadní dar ženicha nevěstě po svatební noci jako náhrada za ztrátu panenství.20 Je jisté, že rovněž u Slovanů existovalo manželství koupí i věno jako kupní cena ženy. Po přijetí křesťanství však tato forma věna (kupní cena za nevěstu) zanikla. Z věna se stal otcův dar své dceři.21 V tomto bodě je třeba upozornit na nutnost rozlišovat mezi věnem a výbavou. Výbava nevěsty představovala její osobní vlastnictví, např. oděv, předměty denní potřeby, peřiny či kusy nábytku. Věnem byly míněny nemovitosti a pozemky, méně často pak peníze. Ve století devatenáctém bývalo věno předmětem svatební smlouvy uzavírané při žádání o ruku. „I nastane mezi oběma rodiči domlouvání, smlouvání o věně, o výminku a j., až konečně se dohodnou a ruce si podají.“22 Výbava nevěsty se do této smlouvy vůbec nezahrnovala. Přičemž výše a množství věna podléhalo zcela logicky ekonomickým možnostem rodin.

2.2. Ohlášky Ohlášky hráli ve svatebním obřadnictví římských katolíků mimořádnou roli. Jejich funkcí bylo veřejné ohlášení chystaného sňatku ve farnostech, v nichž žili nastávající manželé. Zpravidla se tak dělo písemným oznámením a jeho vyvěšením po dobu tří týdnů před datem uzavření sňatku.

19

Komorovský, Ján, Tradičná svatba u Slovanov, Bratislava: Univerzita Komenského 1967, 65. Původní germánské právo rozlišovalo obdarování ženy a výkupné jejímu otci, jemuž se před svatbou odváděl Malschatz – manželský poklad, symbolizující spojení mezi rodinami. Naproti tomu se Morgengabe pojil se završením sňatku a dostávala jej přímo žena. 21 Komorovský, Ján, Tradičná svatba…, 65-66. Např. Niederle uvádí početné historické doklady o uzavírání manželství koupí; srov. Niederle, Lubor, Rukověť slovanských starožitností, Praha: Nakladatelství Československé akademie věd 1953, 193-194. 22 Václavek, Matouš, Valašská svatba…, 12. 20

11

Farář dotyčné farnosti se tak dozvěděl vše, co by sňatku případně bránilo. Rovněž mělo být veřejným ohlášením zabráněno tajnému uzavírání sňatků. Historie povinného ohlašování sňatků začíná až ve středověku. K jejich závaznému ustanovení došlo na IV. lateránském koncilu v roce 1215 a posléze na koncilu tridentském, konaném v letech 1545–1563. Před tím tajně uzavřené manželství sice nebylo dovolené, nicméně nebylo neplatné. Ohlášky tedy představovali sociální kontrolu a účast městského či vesnického společenství v procesu tradiční svatby. Nejen farář, ale kdokoli mohl vstoupit do tohoto procesu, pokud mu byly známy některé překážky zabraňující uzavřít manželství. Při opominutí sociálně-hospodářských důvodů, státních zákonodárných norem a norem obyčejového práva, zbývá ještě množství neméně důležitých církevních předpisů. Církevní právo určilo za překážky pro uzavření manželství např. pokrevenství, duchovní příbuznost, násilný únos žen, řeholní sliby či rozdílnost ve vyznání. Lze říci, že tyto překážky prošly značně krkolomným vývojem již od prvních staletí křesťanského náboženství. Toto tvrzení je možné demonstrovat na výpočtu stupňů příbuzenství, které se lišilo v římském světském i germánském církevním systému. V 8.–9. století se po celém křesťanském světě rozšířil šestý, potažmo sedmý stupeň, jenž byl považován za hranici pokrevního příbuzenství, která bránila v uzavření sňatku. IV. lateránský koncil tento systém omezil na čtyři stupně a v roce 1917 se počet zapovězených stupňů snížil na tři. Jan Pavel II. v kodexu z roku 1983 zákaz zmírnil na druhý kanonický stupeň (vlastní bratranci).23 Současný kodex stanoví zneplatňujících překážek dvanáct (viz příloha č. 1.).

23

Touto problematikou a složitostmi výpočtů stupňů pokrevenství se velmi podrobně zabývá např. JeanClaude Bologne ve své publikaci Svatby. Dějiny svatebních obřadů na Západě, Praha: VOLVOX GLOBATOR 1997, 31-39.

12

3. Svatební obřad 3.1. Svatba jako rituál Svatební obřad souvisí v životě člověka s přelomovými okamžiky. Často bývá řazen mezi rituály přechodu – odlučovací a přijímací rituály. Gennep se svatbou spojil též rituály ochranné a rituály oplodnění (sympatetické nebo kontaktní, animistické nebo dynamistické, přímé nebo nepřímé, pozitivní nebo negativní).24 Frolec ve svatebním obřadu viděl funkce umocnění svátečnosti a tvorby rámce aktu, kdy mladí lidé přecházejí ze stavu svobodných mezi ženaté. Přičemž uzavření sňatku jako právnímu aktu dává svatební obřad svými estetickými složkami vážnost.25

3.2. Podoba - krátký exkurz do historie Podívejme se však zatím na podobu tohoto obřadu tak, jak vypadal kdysi a všimněme si společných prvků se svatebním obřadem na Valašsku ve století devatenáctém, potažmo ve stoletích pozdějších. Ve starověkém Římě snoubenci před obřadem nejdříve obětovali beránka nebo vepře domácím bůžkům a podepsali svatební smlouvu, kterou stvrdili otiskem svých prstenů přítomní členové rodiny i hosté. „Ženich a nevěsta si stiskli pravice a v naprostém tichu zaznělo starodávné symbolické rčení: „Ubi tu Gaius, ego Gaia!“ (což mělo znamenat ženin slib: „Kde budeš ty, budu i já!“).“26 U patricijů byl sňatek uzavírán za přítomnosti nejvyššího pontifika, obětníka (flamen) a deseti svědků. Po pronesení stanovené formule byl Jovovi obětován koláč (libum farreum). Burian poukazuje na to, že se podle tohoto úkonu celý obřad nazýval confarreatio27 a vyznačoval se mimo jiné tím, že převáděl ženu do rodu manžela i nábožensky.28 24

Gennep, Charles-Arnold Kurr van, Přechodové rituály: systematické studium rituálů, Praha: Lidové noviny 1997, 111. 25 Frolec, Václav, „Svatební obřad a životní způsob“, Svatební obřad: současný stav a proměny, Brno: Blok 1983, 39-41. 26 Ürögdi, György, Tak žil…, 119–120. 27 Latinský termín confarreatio je odvozen od slova far, farris, n., které představovalo druh pšenice, údajně nejstarší obilí v Itálii. 28 Burian, Jan, Řím. Světla a stíny…, 79.

13

Častěji ale docházelo k uzavření sňatku formou coemptio29, kdy se žena stávala manželkou po formální koupi ze strany muže. Za republiky docházelo k manželství skutkem (per usum) tak, že muž a žena spolu žili celý rok, aniž žena strávila tři noci za sebou mimo dům manžela. Šlo vlastně o právně uznanou formu únosu. K zlegitimnění sňatku pak postačovalo ono roční soužití.30 Všechny tyto starodávné formy uzavírání sňatku se však postupem času z praxe takřka vytratily. Jak již bylo řečeno, na Valašsku se svatební obřad – ordo celebrandi matrimonium konal zpravidla ve mši. Zde předesíláme, že národopisci z konce devatenáctého století se popisu svatebního obřadu v kostele příliš nevěnovali. To bychom mohli vysvětlit tím, že samotná pravidla a průběh obřadu byli všem známi. Proto o podobě svatebního obřadu nemáme dostatek dobového materiálu. „O církevních obřadech, které se nemění a jsou tytéž, co bývaly dříve a též takové zůstanou i budoucně, netřeba psáti.“31 Mnohem větší pozornosti se proto věnovalo popisu cesty do kostela či z kostela, případně jednotlivým krajově odlišným rituálům vážícím se k oddavkám. Těmi se budeme pro oblast Valašska zabývat v další části této práce. Předpokládejme však, že podoba církevního obřadu v posledních několika staletích nedoznala přílišných změn. Pokud budeme vycházet z tohoto předpokladu, můžeme pro přiblížení využít následující popis, jak jej uvádí Pokorný ve svém díle Obnovená liturgie. Kněz v tomto obřadu obvykle vyjde svatebčanům vstříc ke kostelnímu vchodu. „Po příchodu k oltáři a (…) liturgickém pozdravu následuje krátké úvodní oslovení, na které bezprostředně navazuje (…) úkon kajícnosti, a mše pokračuje do evangelia. Po homilii se vykoná vlastní svatební obřad, jehož jádro tvoří: otázky, vzájemný souhlas a potvrzení knězem.“32 Nevěsta a ženich potvrdí své svobodné rozhodnutí uzavřít manželství tím, že si podají ruce a vyslovením vzájemného manželského souhlasu před

29

Latinský výraz coemptio znamená skoupení a byl tak také pojmenován občanský druh sňatku u Římanů, kdy si muž za jistých formalit obrazně koupil manželku. Tento způsob sňatku byl často volen římskými ženami, neboť jim skýtal možnost určité samostatnosti, kdy se zbavily poručnictví agnátů, tj. osob, se kterými byly spojeny prostřednictvím téže otcovské nebo manželské moci; srov. s heslem coemptio in: Novotný, František – Josef Miroslav Pražák - Josef Sedláček, Latinsko-český slovník. A-K, Praha: Státní pedagogické nakladatelství 1975, 237. 30 Tato forma podle některých badatelů sloužila k ospravedlnění manželství prvních Římanů, která vznikla únosem Sabinek. Tento názor zastává např. Jean-Claude Bologne ve své práci Svatby. Dějiny svatebních obřadů na Západě, Praha: VOLVOX GLOBATOR 1997, 22. 31 Skopalík, František, Památky obce Záhlinic. II. část topografická, Brno: Fr. Skopalík v Záhlinicích 1885, 36-37. 32 Pokorný, Ladislav a kol., Obnovená liturgie, Praha: Česká katolická Charita 1976, 170.

14

knězem a svědky si udělí svátost manželství. Kněz potvrdí jejich souhlas a vyprošuje jim Boží ochranu a požehnání, „(…) aby prsteny, které si navzájem předají, byly vždy znamením jejich věrnosti.“33 Poté následují tzv. přímluvy. Chléb a víno k slavení eucharistie by měli přinášet při mši novomanželé. Po modlitbě Páně následuje modlitba za tyto manžele. Kněz nakonec požehná jim a poté ostatním přítomným.34

3.3. Způsoby uzavření manželství u Slovanů před přijetím křesťanství V období před christianizací slovanských kmenů existovalo vícero způsobů uzavírání manželství. Ovšem postupem doby pod vlivem církevního zákonodárství ze společnosti vymizely. Určité prvky, které na ně snad upomínají, však bylo možné spatřit v lidovém obřadnictví také koncem 19. století. Jedním způsobem bylo odběhnutí či útěk dívky do domu rodičů ženicha, který volila kvůli nesouhlasu vlastních rodičů se svatbou. Další mnohem častěji využívanou možností byl tzv. únos, který existoval přinejmenším ve třech různých podobách. Násilný únos dívky ženichem bez jejího souhlasu. Únos s jejím souhlasem. Rozšířenější formou však byl tzv. fingovaný únos, k němuž došlo po dohodě mezi rodiči nevěsty a rodiči ženicha. Tento způsob byl volen z ekonomických důvodů, neboť se tak bylo možné vyhnout drahému vystrojení svatby. Zákony, které určovaly tresty za násilný únos, potvrzují domněnku, že tento způsob přežíval ještě i v křesťanské době. Sdělují nám skutečnost, že pokud po únosu následovala církevní svatba, církevní soud viníka nepokutoval. Páru bylo uložené pokání, neboť manželství neuzavřeli v souladu se zákonem božím.35

3.3.1. Únos jako rituál Touto problematikou se zabýval velmi podrobně Komorovský, který si všiml, že v tradiční svatbě slovanských národů se rituál podobný únosu zachoval i v době po 33

Pokorný, Ladislav a kol., Obnovená liturgie…, 170. Svatební obřad beze mše je stejný jako ve mši. Předchází mu bohoslužba slova, po výměně prstenů následuje modlitba za manžele, kterou lze spojit s přímluvami. Obřad je pak zakončen požehnáním. 35 Komorovský, Ján, Tradičná svatba…, 47-49. 34

15

christianizaci. Zaznamenat ho je možné buď v momentě, kdy si ženich se svou družinou přišel pro nevěstu do jejího rodičovského domu, nebo případně až po návratu ze svatby. V této situaci docházelo k projevům předstíraného nepřátelství, k výjevům, které byly označovány jako boj o nevěstu. Komorovský zde nesouhlasí s úsudky některých badatelů (Spencer, Lubbock), kteří ve scénách, kde se imitovalo násilí nad nevěstou a docházelo k vítěznému chování z ženichovy strany, spatřovali přežitek utváření manželství únosem. Nedomnívá se, že lze ze scén boje o nevěstu a motivů násilí, které nejednou skutečně připomínaly únos, usuzovat na jeho přežitek.36 Proti chápání výjevů imitovaného boje o nevěstu jako přežitku únosu Komorovský argumentoval tím, že únos byl ve své době nezákonným aktem. Vynucené uzavření manželství únosem se vymykalo normám obyčejového práva. Hodnotilo se jako zneuctění dívky a to někdy i v případech, kdy s únosem dotyčná dívka souhlasila. Dle Komorovského je z uvedeného patrno, že by únos jako protizákonný akt nemohl v tradičních svatebních obřadech fungovat jako přežitek a to navíc v tak široké míře.37 U Slovanů bylo zvykem předvádět falešné nevěsty většinou v momentě příchodu ženicha a jeho družiny pro nevěstu. S tím byly spojené scény vyjednávání před zavřenými dveřmi, které mohly svým způsobem připomínat únos. Komorovský jim však přiřkl simulovaný, obřadní ráz. Měly vyjadřovat přechod od matrilokality k patrilokalitě. K tomuto simulovanému obřadnímu násilí nad nevěstou se tedy mimo jiné připojovaly i pohnutky kultového rázu. Nevěsta musela ukázat domácím patronům, že neporušuje domácí kultové tradice dobrovolně. Byla k tomu nucena cizím rodem. Komorovský se dále domníval, že předvádění nevěst vzniklo z původního rituálu, jehož funkcí bylo ochránit nevěstu před zlými silami.38 Tomuto tématu se budeme věnovat podrobněji v jedné z dalších kapitol.

36

Komorovský, Ján, Tradičná svatba…, 155. Ibid., 157. 38 Ibid., 165. 37

16

3.4. Církevní svatba a lidový obřad oddavek U Římanů mělo tradiční uzavření manželství nábožensko-právní ráz. S právním nazíráním na podstatu manželské dohody souvisel vznik a vývin obřadů při církevním uzavírání manželství. Důležitou funkci plnil vzájemný souhlas snoubenců, protože podle římského práva „souhlas tvoří svatbu.“39 Křesťanské učení na tuto zásadu navázalo tím, že sacramentum matrimonii neuděluje kněz, nýbrž ti, kteří uzavírají manželství. Vzniká vzájemným udělením a přijetím souhlasu. Přítomnost kněze je důležitá pro dosvědčení jejich vzájemného souhlasu a pro manželské požehnání. Dle Komorovského kněz převzal v jistém smyslu funkci pronuby40 z římského předkřesťanského rituálu při vysluhování křesťanského svatebního obřadu, když spojoval či svazoval štólou pravice nevěsty a ženicha.41 S rostoucí mocí církve se na věřících mnohem častěji vyžadovalo, aby uzavírali manželství v chrámu před knězem. Církev také začala usilovat o uzákonění tohoto požadavku světskou mocí. V roce 755 na synodě ve Verneuil bylo ustanoveno, aby jak urození tak neurození uzavírali manželství veřejně. V tomto ohledu sehrál svou roli také Karel Veliký, který vyhradil církvi právo předběžně zvážit, zda je manželský svazek, který se má uzavřít, právně přípustný a nadřazoval povinnost církevně požehnat svatbu. V celém období středověku však i přes opětovné církevní a státní zákazy zůstávaly tajné či neohlášené svatby - matrimonium claudestina značně rozšířené. Vznikaly tím zmatky a právní spory. Až Tridentský sněm definitivně vyhlásil za platná jen ta manželství, která byla uzavírána před místním farářem a dvěma svědky. To bylo ustanoveno na 24. zasedání koncilu roku 1563 dekretem Tametsi.42 V tomto období došlo také k uzákonění otázky, kterou měl farář za povinnost se dotazovat snoubenců na jejich vzájemný souhlas. Zásada církevního uzavírání manželství ve středověku se ujímala jen pomalu. Širokými vrstvami obyvatel byla přijímána velmi neochotně. Z neustálého obnovování 39

Komorovský, Ján, Tradičná svatba…, 171. Latinský termín pro ženu, která spojovala novomanželům ruce. Šlo o ženu ctihodné pověsti, která ještě ve 2. století před Kristem prokazatelně plnila funkci oddávající. 41 Komorovský, Ján, Tradičná svatba…, 171. Ve východní církvi vyměnili prsteny a na znak věrnosti a nerozlučitelnosti omotal kněz snoubencům ruce bílou a červenou páskou. 42 Koncil v Lateránu již roku 1215 nařídil svatby veřejné, jimž měl požehnat farář z příslušné farnosti. Tajné sňatky ale za neplatné neprohlásil. Zároveň zavedl trojí ohlášky, které předčítal kněz z kazatelny kvůli jistotě zveřejnění sňatku. 40

17

nařízení o sňatcích až do novějších dob lze vyvodit, že lid církevní sňatek nejednou pokládal za čirou formalitu, čistě náboženskou záležitost bez právního významu. Lidové vrstvy církevní obřad ve většině případů nepokládaly za právně účinný. Rozhodujícím pro ně i nadále zůstávalo vykonávání domácího svatebního ceremoniálu.43 Zde je třeba uvést, že tato neochota se netýkala formy uzavírání sňatku.44 V 9. století se v nižších vrstvách společnosti praxe manželství christianizovala snadno. „V lidu (…) onu nejrozšířenější formu spojení, jíž byl konkubinát, vystřídalo manželství, jak je požadovala církev, celkem bez potíží.“45 Venkované žili ve zcela ustálených manželských buňkách. Toto pevnější manželské pouto bylo výhodnější i pro zájmy vrchnosti, kdy christianizace manželství upevňovala výrobní vztahy. „(…) poddaní byli usazenější, zakořeňovali na svých državách, plodili děti a kapitál panství narůstal.“

46

Tak tomu ovšem bylo jen v této sociální rovině. Ve vyšších vrstvách výrobní vztahy narušovala. Začala se jevit jako protichůdná rodové politice šlechty, její politice sňatkové. Nesoulad a střety mezi dvojí morálkou probíhali tedy jen ve vyšších vrstvách, mezi církevními preláty a králi. Tento nově nastolený kurz zákazu konkubinátu47 se nehodil pro lobby zájmů panovníků, kteří tak hojně počali užívat možnost rozloučení sňatku po prokázání incestu složitými výpočty v sedmi příbuzenských stupních. „Neplatnost sňatku, a to především z důvodu pokrevního příbuzenství, se stala vítanými zadními vrátky z neprodyšně uzavřené citadely křesťanského manželství.“ 48

3.5. Požehnání manželství Mezi hlavní prvky liturgické slavnosti uzavírání manželství u římských katolíků patřilo a stále ještě patří požehnání nevěsty a ženicha. Svolává se tak dle tradice na manželský svazek Boží požehnání. Z tohoto důvodu je předepsáno pro všechna uzavíraná manželství a nezáleží na tom, zda se konají při mši či mimo ni.

43

Komorovský, Ján, Tradičná svatba…, 172-173. De facto šlo o model uzákonění monogamie. 45 Duby, Georges, Rytíř, žena a kněz: manželství ve Francii v době feudalismu, Praha: Gramond 2003, 41. 46 Ibid. 47 Římané stejně jako Germáni rozeznávali v této době řádné manželství a dále pak méně pevný svazek, konkubinát či Friedelehe. Proti tomuto se církev snažila prosadit svou koncepci jednotného sňatku. 48 Bologne, Jean-Claude, Svatby. Dějiny…, 37. 44

18

Vývoj tohoto požehnání však dodnes nebyl zcela uspokojivě vysvětlen. Velmi pravděpodobné je, že

křesťané prvních staletí neznali žádnou liturgickou formu

uzavírání manželství, ale zcela logicky přejímali příslušné zvyky svého kulturního prostředí, „(…) s vyloučením jednoznačně pohanských úkonů.“49 Richter tvrdí, že si židokřesťané uchovávali prvek svatebního požehnání (berakot), nebo-li modlitbu, která po právně uzavřeném manželství velebí a chválí Boha za jeho stvoření a vyprošuje pro manželský pár pomoc. Vidí paralelu mezi modlitbou židovskou a modlitbou křesťanskou, které se obě skládají z anamnéze - poděkování Bohu za jeho dosavadní spásné činy a z epikléze – prosby o Boží přispění do budoucnosti.50 Na počátku své existence se církev svatebních ceremonií držela stranou, neboť svatba nebyla pokládána za záležitost duchovních. První koncily jejich účast na těchto obřadech dokonce zakazovaly. Ignác z Antiochie ve 3. století doporučoval, aby o uzavírání manželství biskup věděl, ale aby na svatebním obřadu nebyl přítomen. Svatý Jeroným koncem 4. století považoval podíl kněžského stavu na svatebních ceremoniích za nedůstojný. Důvodem byly názory na manželství jako na úpadek z cesty Boží. Nicméně dle dochovaných zpráv víme, že duchovní nebyli zváni na svatby jako výkonní kněží, ale jako významní hosté či důvěryhodní svědci.51 Je možné, že autorita kněze, který byl k obřadu přizván jako host, mohla vést k tomu, že jej nakonec řídil. Zajišťoval tak přítomnost Boží. Bologne sleduje zajímavou paralelu, kdy kněz zastupoval spíše než otce pozemského Otce nebeského, který skrze něj bděl nad posvátností spojení. Požehnání zpočátku prováděné otcem tak přešlo do pravomoci církve.52 Jako nejstarší forma je u některých společenství doloženo požehnání manželské ložnici (thalamus). Na Západě se až do karolinské doby odehrávalo požehnání na dvou místech. Podle římské církve v chrámu, v Galii v manželské ložnici (in thalamo). V 8. století za Pipina Krátkého a Karla Velikého došlo k prosazení římské tradice, a proto se od požehnání ložnice začalo upouštět. Nicméně stále se udržovalo v povědomí lidu dá se říci až do konce 19. století. Na tuto praxi upomíná tradice, kdy již po obřadu svatební průvod doprovodil novomanžele do ložnice, kde se odehrávalo tzv. stlaní lože. S tímto, jak víme, se bylo 49

Richter, Klemens, Liturgie a život, Praha: Vyšehrad 2003, 233; adjektivum pohanské znamená v tomto případě nekřesťanské. Současné křesťanství od tohoto slova pro jeho pejorativní charakter v duchu ekumenismu upouští. 50 Richter, Klemens, Liturgie a život…, 233. 51 Bologne, Jean-Claude, Svatby. Dějiny…, 68-69. 52 Ibid., 69.

19

možné setkat např. ještě koncem století devatenáctého v regionu Valašska. Okolnostem stlaní lože bude věnován prostor v samostatné kapitole. Důležité je, že svatební požehnání se stalo skutečně povinným na Západě až ve století šestnáctém. Přesto však lze tvrdit, že toto požehnání nemělo zásadní význam pro vlastní uzavření manželství. K uzavření sňatku dochází až na základě vzájemného souhlasu obou manželů. V římském právu k platnému uzavření sňatku postačoval oboustranný souhlas novomanželů, zatímco u Germánů bylo za podstatu sňatku považováno sexuální spojení. Je tedy možné, že z této praxe vychází kanonická nerozlučitelnost konzumovaného manželství a také možnost zrušení svazků, které nebyly tímto způsobem dovršeny.53

3.6. Svátost manželství Svátost manželství je jediná ze sedmi svátostí katolické církve, kterou Kristus nenastolil, ale pouze obnovil. Dle teologů manželství existovalo již v ráji, než došlo k prvotnímu hříchu. U počátků křesťanského pojetí manželství stojí Pavlovo54 přirovnání svazku dvou křesťanů ke spojení mezi Kristem a jeho církví. „Proto opustí muž otce i matku a připojí se k své manželce, a budou ti dva jedno tělo. Je to velké tajemství, které vztahuji na Krista a na církev.“55 Ve slovníku prvotních křesťanů mělo slovo sacramentum mnohem širší význam a neomezovalo se jen na sedm svátostí, které jsou uznávány současnou církví. Řecké slovo mystérion, kterého apoštol ve výše zmíněném citátu užil, bylo do latiny přeloženo jako sacramentum. Od 12. století byl tento úryvek považován za původ svátosti manželství. Předtím byl však pociťován jako tajemství víry.56 V roce 1184 zahrnul papež Lucián III. v jednom ze svých dekretů proti kacířům manželství na seznam svátostí vedle křtu, pokání a eucharistie. Manželství jako jednu ze sedmi církevních svátostí potvrdil Řehoř IX. v roce 1234. V oné době bylo toto slovo 53

Bologne, Jean-Claude, Svatby. Dějiny…, 68-69. Respektive jednoho jeho žáka. 55 Ef 5,21-33. 56 Sacramentum a mysterion označují zejména fakta z Nového Zákona, předjímaná ve Starém Zákoně. Překlad mysterium od dob sv. Augustina dovoluje rozlišit mystérium-tajemství ve smyslu církevního učení (mysterium) a mystérium ve smyslu rituálním a liturgickém (sacramentum). O problematice tohoto rozlišení blíže viz např. Bologne, Jean-Claude, Svatby. Dějiny…, 334. 54

20

chápáno jako „(…) znamení zvláštní Boží milosti, jež umožňuje tomu, komu se svátosti dostává, naplňovat božský zákon (…).“57 Od té doby jsou nositeli svátosti sami manželé, neboť její vznik je umožněn jejich vzájemným souhlasem. Z toho vyplývalo, že sňatek zůstával legitimní, i když k požehnání nedošlo. Manželství se stalo jedinou svátostí, kterou nespravoval přímo kněz.58 S konečnou platností bylo manželství zařazeno mezi svátosti na Florentském koncilu v roce 1439.59

4. Rituální předměty

4.1. Prsten Antický Řím pokládal za původce železných prstenů Prométhea.60 Dobové prameny potvrzují užívání železného prstenu v obřadu zásnub již ve starém Římě. Existují indicie o tom, že prsten původně sloužil jako poznávací znamení. Vyslanci dostávali pro své diplomatické cesty místo průvodního doporučujícího listu zlatý prsten a zároveň v soukromí nosili železné prsteny, „aby státní záležitosti zřetelně oddělili od domácích.“61 Snoubenci posílali svým budoucím ženám železné prsteny. Bologne předpokládá, že prsten v těchto případech symbolizoval domov, v němž měly být manželky uzavřeny. Zhruba od 2. st. př. n. l. do 1. st. n. l. se zvyk ritualizoval a získával novou symboliku. Ze zástavy lásky, která umožňovala v případě snoubencovy zrady tento vztah odhalit (jediný prostředek opuštěné ženy k označení otce jejích dětí), se proměnil v symbol vyloučení ženy z veřejného života.62 Zásnubní prsten se postupně rozšířil v římském a později i v křesťanském světě. Zhruba do 9. století však prsten ještě nebyl k uzavření slibu nezbytně nutný. 57

Bologne, Jean-Claude, Svatby. Dějiny…, 104. Po tridentském koncilu se stalo toto rozlišení do jisté míry umělým, protože koncil zavedl povinnou přítomnost faráře při svatebním obřadu; bylo tak možné v knězi spatřovat i nositele svátosti. 59 Protestanti odmítli manželství považovat za svátost. Uznávají jen křest a večeři Páně (eucharistii); blíže viz např. Filipi, Pavel, Křesťanstvo. Historie, statistika, charakteristika křesťanských církví, Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury 2001, 121. 60 Byl připoután na kavkazské skále, kde mu orel každý den kloval játra. Po Jupiterově omilostnění si údajně nechal na památku svého utrpení železný kroužek s kamínkem této skály. 61 Bologne, Jean-Claude, Svatby. Dějiny…, 43. 62 Ibid., 42. 58

21

Dle dochovaných zpráv bývá za opravdový snubní prsten označován ten ze svatby dcery Karla Holého Judith. Svatební ceremonii roku 856, kdy se vdávala za saského krále Ethelwolfa, řídil arcibiskup Hincmar z Remeše, který sepsal nejstarší liturgickou knihu předpisů pro svatební obřad. Z jeho popisu svatebního obřadu se dozvídáme, že: „Po nabádání k manželské věrnosti, které je adresováno především nevěstě, přichází požehnání věna, požehnání prstenu, oddávací formule a požehnání manželského páru.“ 63 Toto požehnání prstenu bylo dle odborníků ústupkem anglosaské liturgii. V ostatních zemích byl prsten spojen se zásnubami. Kolísání mezi prstenem zásnubním a snubním tak přetrvalo až do 15. století.64 Teprve po tridentském koncilu v roce 1563 zasnoubení ztratilo oficiální význam a prstýnek zůstal vyhrazen svatebnímu obřadu. V 16. století podával kněz prsten ženichovi, který jej poté navlékl nevěstě. Karel Boromejský předepsal na čtvrtém milánském koncilu v roce 1576 mlčení novomanželů během předání prstenu. V tomto období se také objevuje výměna snubních prstenů, které do té doby nosívaly pouze manželky.65 Rozšířenějším fenoménem se výměna dvou prstenů stala koncem 19. století. Do liturgie zahrnul tento rituál až nový misál z roku 1969. Ve 12. století se objevily interpretace symboliky kovů, ze kterých byly prsteny vyrobeny. Prométheův prsten ze železa znamenal sílu lásky, která vítězí nade vším a diamant, který do něj zasadil, představuje jeho nezdolnost. Symbolem manželské lásky se stává zlato, které bylo nadřazeno všem ostatním kovům. Drahý kámen je znamením lásky, která tuto náklonnost povznáší. Rovněž koncem středověku byla tato symbolika kovů živě pociťována. Kupříkladu byl prsten ze zlata odepřen těm, kteří svátost manželství jakýmkoli způsobem zneuctili. V těch zemích, kde existovala tradice zásnub se závdavky – zejména na Východě, dostávala hodnotný prsten především žena. V Byzanci jedenáctého století snoubenec daroval zlatý prsten, za nějž mu byl dán prsten železný. Prsten u křesťanů symbolizoval v jistém smyslu zástavu. Od dob Isidora ze 66

Sevilly se tradoval jeho význam ve smyslu symbolu vzájemné manželské věrnosti. 63

Bologne, Jean-Claude, Svatby. Dějiny…, 41. Vyjma potvrzeného případu požehnání prstenu královny Judith se formule požehnání začaly hojněji objevovat až ve století jedenáctém. 65 V některých oblastech ho dostával i muž, jako např. ve Španělsku od 11. století či v Polsku od století patnáctého. Jednalo se však spíše o výjimky. Ve většině Evropy byl pravidlem prsten jediný. 66 Biskup v Toledu. Žil v letech 560-636. Proslavil se spisy De ordine creaturarum, De rerum natura a zvláště pak Origines seu Etymologiae. 64

22

Prsteny panenství poukazují na další možný původ snubního prstenu. Nebo přinejmenším na další středověkou interpretaci tohoto rituálního předmětu známého již v době antické. V lidovém smýšlení prsteny zůstávaly dlouhou dobu těsně spjaty s panenstvím a sexualitou. V některých představách měl prsten zaručit ženinu věrnost. Snubní prsten se stal symbolem sexuální moci muže nad ženou. V lidových představách figurovala také erotická metafora gesta navlečení prstenu na prst. Tento okamžik byl vyhledáván čarodějkami, které během něj dle lidové víry mohly uvrhnout na novomanžele kletbu neplodnosti.67 Močení skrze snubní prsten bylo zase jednou z nejběžnějších mužských praktik proti kletbě impotence. Také drahým kamenům byla připisována kouzelná moc. To se stalo příčinou značné obliby nošení prstenů na ochranu proti horečkám, bolestem zubů či proti znásilnění.68 Obvyklá v některých oblastech Evropy byla víra, že pokud ženich nedokázal navléknout snubní prsten přes druhý kloub, hlavou rodiny měla být žena. Kdyby ho navlékl snadno až na konec prstu, zůstal by ve svém domě pánem. Svéhlavější ženy proto někdy při obřadu pokrčily prsteníček, aby prsten zůstal vězet na druhém článku. Kdo dal jako první najevo svou převahu, ten si ji měl uchovat i nadále.69 Římským zvykem bylo nosit prsten na čtvrtém prstě. Odůvodnění z 2. století zní tak, že tento prst byl prý tenkým nervem spojen přímo se srdcem. Takže stlačení prstu prstenem zaručovalo lásku snoubenky. Křesťanský encyklopedista Isidor ze Sevilly rozšířil po celém západním světě myšlenku propojení srdce s žilkou, která v tomto prstě vede.70 Tento biskup začal prst, na němž se nosí prsten, nazývat prsteníkem. V této souvislosti je třeba uvést, že praxe navlékání prstenu na prsteníček nebyla od počátku tak jednoznačná. Západní tradice dlouho váhala mezi prostředníkem a prsteníkem. Nejpozději od 12. století se navlékání prstenu na prst nevěsty spojovalo s aktem, při němž se prsten navlékal postupně na tři prsty pravé ruky a při tom se vždy u jednoho prstu říkalo ve jménu Otce, ve jménu Syna a Ducha Svatého. Nakonec zůstal na posledním prstě nebo se navlékl na prst levé ruky. O které prsty však šlo se vedou spory. Rovněž jisté problémy způsobovala rozdílná tloušťka prstů, která mohla být zcela jistě na překážku. 67

Například ve Francii v 17. století se stalo zvykem upustit prsten, pokud měla nevěsta podezření na přítomnost takových osob u obřadu. Upuštěním prstenu bylo možné uřknutí odvrátit. 68 Bologne, Jean-Claude, Svatby. Dějiny…, 46. 69 Obdobně na Valašsku existovala pověra, že ten ze snoubenců, který šlápnul druhému před oltářem na nohu, ten bude v manželství poroučet. Pokud nevěsta před oltářem klečícího ženicha aspoň trochu zastřela svou sukní, měla mít zaručenou pozici hlavy v rodině; srov. Václavek, Matouš, Valašská svatba…, 44. 70 V existenci této srdeční žilky věřila i pozdně středověká medicína.

23

Někdy se za ony tři prsty uváděl palec, ukazovák a prostředník. Prsten se mohl případně jen dotknout všech pěti prstů pravé ruky a pak se navléci na levý prostředníček. Pokud se však přesouval po prstech dle svaté Trojice, zůstával na prostředníku. Převážně od 14. století se zavádí praxe navlékat prsten nakonec na prsteníček se slovem amen, které formuli uzavíralo. Je tedy možné, že zde sehrála roli víra v Isidorovu srdeční žilku. K odlišnostem docházelo rovněž ve způsobu na jaké ruce prsten nosit. Pravá byla pokládána za slavnostnější a ve středověku se jí proto dávalo přednost. Řekněme však, že z praktického hlediska byla vhodnější ruka levá. Na ní šperk při manuální práci tolik nepřekážel. Bologne pro větší vhodnost levičky argumentoval také tím, že na levé ruce nemohlo dojít k záměně s prstenem biskupů. Ti jej nosili veřejně na pravé ruce na znamení úplné a naprosté cudnosti, zatímco na druhé straně od manželů byla vyžadována pouhá zdrženlivost.71 Teprve v 16. či 17. století však nošení prstenu na ruce levé došlo všeobecného rozšíření.

4.2. Závoj Počátky nošení pokrývky hlavy nevěstou při svatebním obřadu můžeme hledat již ve starověkém Římě, kde nevěstě v předvečer svatby zavázali vlasy červenou síťkou a oblékli jí tuniku v pase staženou vlněnou stuhou uvázanou na uzel. Pak nevěsta obětovala na oltáři domácích bůžků (lares) své hračky z dětství. V den svatby oblékla přes tuniku šafránově žlutý plášť, obula si šafránově žluté sandály a kolem krku si zavěsila kovový řetěz. Vlasy jí sčesali do šesti copů propletených stužkami a hlavu zahalili dlouhým, pomerančově žlutým svatebním závojem.72 Pokrývání hlavy nevěsty látkou červené či žluté barvy mělo své opodstatnění. Kněžky chrámu bohyně Vesty, opatrovatelky ohně, nosívaly běžně flammeum. Komorovský se domnívá, že pokud nevěsta měla být i opatrovatelkou domácího krbu, ohně a rodového kultu v domácnosti, v tom případě flammeum mohlo být znakem jejího postavení v rodině jakožto udržovatelky ohně a posvátných tradic.73

71

Bologne, Jean-Claude, Svatby. Dějiny…, 49. Ürögdi, György, Tak žil…, 119. Svatebnímu oděvu v antickém Římě se podrobněji zabývá např. Ludmila Kybalová ve své publikaci Dějiny odívání. Starověk, Praha: Lidové noviny 1998. 73 Komorovský, Ján, Tradičná svatba…, 139. 72

24

Závoj, který pokrýval hlavu, čelo a částečně i líce, měl chránit nevěstu před čáry. Důležitou roli zde hrála rovněž jeho červená barva. Římané pokládali tuto barvu za spolehlivý prostředek především proti uřknutí.74 Pokrývka hlavy měla ochránit nevěstu před zlým pohledem a zároveň měla napomoci před jejím rozpoznáním. Na tuto funkci nás odkazuje i slovo nevěsta, jež lze etymologicky vysvětlit ve významu neznámá, nepoznaná – je tím vyjádřeno určité tabu. V této spojitosti si povšimněme zvyku, při kterém byla jedna, dvě či případně více družiček oblečených stejným způsobem a ve stejných šatech jako nevěsta. Na východní Moravě tyto družičky nosily stejné plachty – úvodnice jako nevěsta. Kvůli tomu ji z ochranných důvodů nešlo mezi svými družkami rozpoznat.75 Avšak ke zobecnění zahalení hlav žen při svatebních obřadech v křesťanských řadách došlo pravděpodobně až později. I přestože ještě v 5. století v křesťanské Galii nebylo nošení flammea obvyklé, existují doklady, že jej nevěsty nosily „dle rituálů a zvyklostí nejelegantnějších Římanek.“76 V tomto bodě se však mezi badateli vynořují pře o příbuzenství závoje s flammeem. Základní půdorys římské ceremonie, která se v mnohých rysech podobala tradicím Židů a Germánů, byl zachován. Došlo k pokřesťanštění některých jeho obyčejů. Je tedy možné, že se tak stalo i s flammeem. Závoj či plachetka77 po svatbě odlišovali ženu vdanou od prostovlasé svobodné dívky. Tuto symboliku lze objevit např. v cyklu o životě Panny Marie, která nosila závoj také až po svatbě s Josefem. Ze stejných důvodů nosily a nosí roušky řeholnice, které si ji po mystickém sňatku s Kristem ponechávají po celý život.78 Mezi křesťanským závojem a flammeem lze rozpoznat několik rozdílností. Kromě barvy, kterou křesťanské texty většinou neuvádějí, spočívá hlavní rozdíl v jeho zvláštním liturgickém použití. Dívka tento závoj nenosila od rána svatebního dne jak tomu bylo zvykem u Římanek. Ani si jej neponechávala až do manželského lože jak bylo obvyklé například v židovské tradici.79

74

Často se proto vyskytovala i na jiných částech oděvu. Závoj mohl být rovněž barvy žluté či růžovooranžové. V některých krajích byl barven šafránem, který byl ve své době vyhlášeným afrodisiakem. 75 Komorovský, Ján, Tradičná svatba…, 139. 76 Bologne, Jean-Claude, Svatby. Dějiny…, 50. 77 Na Moravě jinak též zavitie, zavinutie, rouška či šatka. 78 Bologne, Jean-Claude, Svatby. Dějiny…, 52. 79 Manžel měl odhalit skutečnou totožnost své ženy teprve nazítří po svatbě. To má své opodstatnění ve starozákonním příběhu o Jákobovi, který se oženil s Leou v domnění, že si bere Ráchel; Gn 29,20-26.

25

Ke křesťanskému zahalení závojem (velatio) docházelo ve chvíli, kdy kněz pronášel své požehnání. Ženich a nevěsta byly v tomto okamžiku buď skryti pod jediným závojem, a nebo v některým oblastech nevěsta pouze přikryla závojem ženichova ramena. Tímto gestem měla údajně vyjádřit souhlas se slovy svatého Pavla: „(…) Muž je hlavou své ženy.“80 Zmínky o tomto dvojitém závoji nazývaném baldachýn (pallium) pochází ze 4. století z Verony a z 5. století od Paulina z Noe, který ve svých spisech líčil římské zvyklosti. Tato zvláštní funkce svatebního baldachýnu jej odlišovala od závojů v jiných typech obřadů.81 Přesto však byl někdy přirovnáván k židovské chupě.82 I když přesně nelze určit, jaký byl původ obřadu se závojem, postupem doby se stával podívanou. Snoubenci přistoupili k oltáři, poklekli, někdy se ještě sklonili a položili ruce na podlahu. Pak se na ně rozprostřel svatební baldachýn. Nešlo však o veliký závoj z bílého tylu, který nosí dnešní nevěsty. Mohlo jít o purpurovou plachtu připomínající římské flammeum. Ve Španělsku se pak zahalené hlavy svázaly symbolickou červenobílou šňůrkou.83 V některých oblastech čtyři osoby napnuly baldachýn nad hlavami ženicha a nevěsty. Dle křesťanských autorů toto mělo představovat manželské lože nebo ložnici.84 Závoj společný pro ženicha a nevěstu mizel v západní Evropě postupně od 16. století.85 Přetrval pouze závoj nevěsty, který se všeobecně rozšířil. „Diskrétní vzpomínkou na společný závoj zůstává zlatý hřeb obřadu, novomanželský polibek skrytý za závojíčkem z tylu.“86 Tento přechod od společného baldachýnu k závoji nevěsty se někteří badatelé pokoušeli vysvětlit odvoláním na řeholní slib jeptišek, které svého 80

Ef 5,23; podobně též 1 Kor 11,3: „Rád bych, abyste si uvědomili, že hlavou každého muže je Kristus, hlavou ženy muž a hlavou Krista je Bůh.“ ; ani v dalších verších není symbolika závoje o mnoho lichotivější viz 1 Kor 11,5 „(…) a každá žena, která se modlí nebo prorocky mluví s nezahalenou hlavou, zneuctívá toho, kdo je jí hlavou(…)“ a 1 Kor 11,7 „Muž si nemá zahalovat hlavu, protože je obrazem a odleskem slávy Boží, kdežto žena je odleskem slávy mužovy.“ 81 Bologne, Jean-Claude, Svatby. Dějiny…, 52. 82 Chupa nebo-li baldachýn napnutý na čtyřech tyčích, pod nímž se koná první část svatebního obřadu zvaná kidušin nebo erusin a symbolizuje stan, či svatební komnatu, do níž byli uváděni ženich a nevěsta v biblických a pobiblických dobách; srov. Pavlincová, Helena – Břetislav Horyna (eds.), Judaismus, křesťanství, islám, Olomouc: Nakladatelství Olomouc 2002, 103. 83 Tento zvyk dle Isidora ze Sevilly představoval nerozlučitelnost manželského spojení. Bílá znamenala čistotu života a červená potomstvo, rodící se v krvy. Tuto interpretaci později uzákonil v roce 1140 Graciánův dekret. 84 Pokud pod tato nebesa vstoupily při svatebním obřadu dříve narozené děti, postačovalo to k jejich zlegitimnění. Ve Francii se uplatňoval až do roku 1789, kdy už nebyl zapotřebí, neboť ke zlegitimnění dětí narozených před svatbou postačoval samotný sňatek. 85 Avšak stopy po baldachýnu se ve svérázném folkloru udržely až do počátku 20. století. Věřilo se, že ten z manželů, který měl větší část toalety, bude mít v domácnosti hlavní slovo. Obdobně na Valašsku měla být hlavou rodiny dívka, pokud překryla ženicha svou sukní či rukávci před oltářem. 86 Bologne, Jean-Claude, Svatby. Dějiny…, 53.

26

ženicha závojem překrýt nemohly. Bologne pokládá za mnohem pravděpodobnější variantu, v níž se tento rituál stal nadbytečným a nepotřebným, když se rozšířila tradice snubního prstenu.

4.3. Věnec Také věnec jako součást svatebního odění nevěsty sahá svými kořeny do starověku. Nošení věnce v Římě však nemělo tak výrazný symbolický význam jako v Řecku, kde se jednalo o velmi rozšířený způsob zdobení. Věncem se zde krášlili nejen ženy, ale i muži.87 Jedním ze symbolických významů květin a listí nošených na hlavách byl jejich možný léčivý účinek. Kupříkladu se věřilo, že věnec spletený z léčivých bylin zažehná opilost či bolesti hlavy, a proto byl stolovníky na hostinách hojně využíván. Zlatý věnec představoval rovněž odznak vládců. Tiberius (14-37 n. l.) prý nosil vždy jen věnec vavřínový, neboť se obával bouřky a věřil, že tento věnec má moc blesky odpuzovat. Vavřínový věnec věnčil rovněž hlavu vítěze a stal se symbolem znovu nastoleného míru. Triumfátor nosil až do dob triumvira Crassa myrtový věnec. Když došlo k jejímu vystřídání vavřínem, zůstala myrta vyhrazena svatbě. Ve starověkém Římě sloužil za svatební ozdobu například také věnec z majoránu.88 V antice si svatební věneček musela natrhat nevěsta vlastní rukou. Komorovský se domníval, že se tak v Řecku dělo zřejmě na zaplašení zlých duchů. Tento pohanstvím zavánějící předmět se církevním otcům vůbec nelíbil. Nebylo však lehké mezi lidmi zakořeněné užívání věnce vymýtit. Proti věncům vystupovali například Klement Alexandrijský či Tertullian, který hlásal, že věnec nastolily lživé síly k uctívání pohanských bohů. „Na svatbách korunují ženicha a nevěstu – proto se straníme pohanů, aby nás nezavedli k modloslužebnictví, kterým začínají jejich sňatky.“ 89

87

Věncem byli oceňováni vítězové různých soutěží (olympijské hry, nemejské hry, pythijské hry). Věnec byl nejen kultovním znamením, ale rovněž ozdobou milenců či pijáků (Dionýsovy slavnosti). 88 Kybalová, Ludmila, Dějiny odívání. Starověk, Praha: Lidové noviny 1998, 138. 89 Tertullian, De corona militis, 201, citováno dle Bologne, Jean-Claude, Svatby. Dějiny…, 54.

27

Přes odpor mnohých kněží se věnec přestal spojovat s předkřesťanskými tradicemi. Památeční svatební poháry z 3. století

zobrazují místo tradiční Junony

Krista, jak ověnčuje ženicha a nevěstu. V této době nevěstě nasazoval věnec nejčastěji otec. Rituál věnčení nabyl tedy spíše světského charakteru. Začal být vykládán oproštěně od svého původního významu.90 Tímto postupem ztratil svůj původní posvátný charakter a stal se nadále povoleným i pro křesťany. Jelikož tradice zakořenila příliš hluboko91, došlo záhy k její křesťanské reinterpretaci. Svatý Jan Chrysostomus vyšel ze skutečnosti, že věnec v antice představoval symbol vítězství, a proto ho vykládal jako triumf manželů nad tělesným pokušením. Cudným snoubencům byl tedy doporučován jako symbol, že do manželství vstupují jako panna a panic. Protože požehnání mohli dostat jen čistí snoubenci, došlo k splynutí úkonů požehnání a ověnčení. Od této doby ženicha a nevěstu věnčil oddávající kněz. Ve 4. století v Konstantinopoli došlo ke zritualizování podoby věnčení. Věnec se tak stal jedním z nejpřednějších rituálních předmětů byzantské svatby. Podobně důležitým bylo na Západě zahalení závojem. Narozdíl od východní církve se v západní Evropě rituál ověnčení nikdy nestal součástí liturgie. Nicméně v dílech literárních a výtvarných92 z období středověku lze nevěsty s květinovými věnci zaznamenat. Bologne z výše uvedeného vyvodil, že šlo výhradně o světskou záležitost, kterou se kněží nezabývali. Postupně tomuto zvyku začala konkurovat tendence tradičních účesů, jejichž složitá konstrukce s květinami nepočítala.93 Z českého prostředí tuto praxi nošení svatebního věnce dokládá pasáž z Kosmovy kroniky české, kde je zmíněn sňatek polského knížete Měška, jehož nevěsta Doubravka, dcera Boleslava I., šla v roce 965 k obřadu s panenským vínkem (corona puellarum). „[Doubravka] byla velmi nešlechetná; neboť jsouce již ženou pokročilého věku, když se vdala za polského knížete, sňala závoj se své hlavy a vstavila si na ni vínek panenský, což bylo veliké bláznovství od té ženy.” 94

90

Podobně se upouštělo od vysvětlení původu písma, který býval přisuzován Merkurovi či například vysvětlení původu medicíny, za jejíhož původce byl pokládán Asklepios. 91 Tak se stalo především na Východě, kde byl věnec ve 4. století tolerován. Nicméně někteří (např. Řehoř z Nazianze) pokládali za vhodnější, aby jej nasazoval místo kněze spíše otec. 92 Viz např. Svatba Anny a Jáchyma od Van Orleye či Brueghelova Selská svatba. 93 Bologne, Jean-Claude, Svatby. Dějiny…, 55. 94 Kosmas [překlad Marie Bláhová a Karel Hrdina], Kosmova kronika česká, Praha, Litomyšl: Paseka 2005, 52-53.

28

Od 12. do 18. století nosili dívky i mládenci

při svatebním obřadu běžně

obroučky95 zdobené stužkami, květy i peřím. Tyto vínky z živých i umělých květin přežívali nejen v tradici venkovského lidu v Čechách, ale v celé Evropě. K jejich renesanci došlo zvláště v západní Evropě osmnáctého století pod vlivem antikizující módy, kdy se věnec vracel z měst na venkov. V českém prostředí je tato tendence o několik desetiletí opožděna. Pořád však platí, že ještě počátkem 20. století věneček znamenal vstup dívky do manželství jako panny.

5. Rituály vážící se k svatebnímu obřadu

5.1. Přenášení nevěsty přes práh Ve starověkém Římě po skončení svatební hostiny doprovázel svatební průvod novomanžele do ženichova domu. Přitom se zpívaly veselé a „ne zrovna cudné svatební písně, hlavně o svatební noci, a manžel rozhazoval mezi lid ořechy.“96 Přede dveřmi vzal muž ženu do náruče a odnesl ji do domu. V této kapitole se nyní pokusíme ukázat různé přístupy k objasnění tohoto rituálu. Existuje několik vysvětlujících teorií. Tím, že dívku ženich přenesl přes práh, tím ji jakoby unesl do svého domu. Zde se odráží myšlenka přežitku únosu jako jedné z forem uzavírání manželství.97 Od této varianty vysvětlení se ale spíše upouští. Další teorií, ke které se přiklání např. Komorovský, je strach, který plynul z přesvědčení, že pod prahem sídlí duše zemřelých předků. Frazer tuto teorii uvádí ve spojitosti s pradávným zvykem pochovávat zemřelé pod prahem.98 Z rozličných obřadových úkonů lze vyvodit, že práh domu byl skutečně posvěceným místem. „(…) v lidové architektuře práh domu znamenal hranici mezi

95

Jinak také loubky. Ürögdi, György, Tak žil…, 120. Burian uvádí, že tyto lascivní popěvky měly podle tehdejších představ napomoci k plodnosti nového manželství; srov. Burian, Jan, Řím. Světla a stíny…, 79. 97 Např. John Lubbock; Komorovský se o možnostech a úskalích této teorie rozepisuje ve své práci Tradičná svatba u Slovanov, Bratislava: Univerzita Komenského 1967, 237-238. 98 V některých zemích (Indie) proto přes práh přenesl nejdříve strýc ženicha a pak až ženich nevěstu; srov. Frazer, James George, La folklore dans l´Ancien Testament, Paris 1924, 276, citováno dle Komorovský, Ján, Tradičná svatba…, 237. 96

29

domácím, rodovo-rodinným kultem a venkovním světem nepřejících, nepříznivých, zlých sil, kterým se všemožně zabraňovalo proniknout do prostor domu rozmanitými (...) prostředky, například sekerou položenou na práh (…).“99 Komorovský si klade zajímavou otázku, proč tento zákaz dotyku s prahem platí právě jen pro určitý moment svatby, tedy pro příchod nevěsty do domu ženicha. Jako jednu z možných

příčin uvádí skutečnost, že nevěsta doposud ještě nevykonala

agregační obřady. Tedy že se ještě nepřipojila k rodovému kultu ženichova domu. K tomu došlo až uvnitř stavení v okamžiku, kdy nevěsta uctila krb či případně jiná kultová místa.100 Důvodem pro její přenesení proto byla obava z možného klopýtnutí na prahu nového domova, které se pokládalo za špatné znamení.

5.2. Rituály mající spojitost s ohněm a krbem „Na Valaších nevěsta přišedši do domu ženichova, uchopí se kamen (…).“101 Pasáž z úvodní příkladové studie z valašské svatby, v níž se nevěsta po příchodu do domu

svého

ženicha

dotkne

kamen,

vypovídá

o

přetrvávající

existenci

předkřesťanského rituálu. Ten se udržel v povědomí lidových vrstev také po přijetí křesťanství. Svým stykem s krbem či pecí a prohrábnutím ohně dívka vyjevila snahu starat se o něj. Tím si zamýšlela zabezpečit přízeň krbu, respektive jeho obyvatel. Komorovský zde klade do souvislosti víru, že krb představuje sídlo domácích patronů a ochránců domu.102 Svou spojitost může mít i fakt, že udržování ohně a s tím související práce kolem krbu byli odpradávna spojené se ženami. U starověkých Římanů to byly tzv. vestálky, které udržovaly posvátný oheň v chrámech.103 99

Komorovský, Ján, Tradičná svatba…, 237. Gennep práh domu rovněž řadí do výčtu tzv. zón přechodu. Blíže viz Gennep, Charles-Arnold Kurr van, Přechodové rituály: systematické studium rituálů, Praha: Lidové noviny 1997, 26. 100 Komorovský, Ján, Tradičná svatba…, 237-238. 101 Bartoš, František, Moravská svatba…, 71. 102 Ibid., 54. 103 Nejdůležitější byl Tempio di Vesta, Vestin chrám v Římě. Tamní kněžky, tzv. vestálky měly povinnost opatrovat věčně planoucí posvátný oheň a provádět všechny příslušné obřady. Pro kněžský úřad vestálek bylo povoláváno vždy šest novicek ve věku šesti až deseti let, které z dvaceti dívek patricijského původu vylosoval nejvyšší kněz - Pontifex Maximus. Jejich služba trvala třicet let (deset let se učily, deset let konaly obřady a deset let zaučovaly novicky), během nichž si musely uchovat panenství. Podrobněji viz např. Z. Šafrata, „Řím“ ze dne 14. 11. 2004, , [1.4.2007].

30

Ve svatebním obřadu Slovanů se v rozličné míře a v rozličných podobách uchovávaly rituály a úkony spojené s pradávným rodovým kultem, kultem domácích rodových patronů a předků. „Kult rodových předků vystupoval osobitně do popředí hlavně v těch momentech svatby, kdy se nevěsta odlučovala od svého rodového kultu a připojovala se k domácímu kultu ženichova rodu.“104 Odloučení nevěsty od rodného krbu a připojení ke krbu ženichovu105 lze vysledovat v historii mnoha národů Evropy či Asie. U západních Slovanů se toto uctívání krbu či ohniště často přenášelo na pec a mělo také zredukované formy.106 Připojení k rodovému kultu ženicha mělo vícero podob. Mohlo se tak dít obcházením krbu, manipulací s ohněm nebo s nádobím, jenž s ohništěm přicházelo do styku, dotykem s řetězem nad ohništěm, položením ruky na krb či pec nebo posazením ke krbu či peci. Komorovský se domnívá, že kult domácího krbu byl dle všeho odvozený od kultu ohně. Oheň byl posvátný, protože hořel na posvátném místě, které bylo zasvěcené předkům. Na ohništi se přinášely oběti jak ohni, tak předkům.107 Tento a mnohé jiné podobné lidové zvyky se ze známých důvodů příčily církevním kruhům. I přes jejich odpor se však postupem doby staly součástí folklóru: „(…) uchovaly v paměti vesničanů vzpomínku na staré pojetí manželství, v němž je žena cizinkou, která se musí sblížit s domácími bůžky.“108

5.3. Ochranná magie na svatbě V 19. století bylo možné se setkat s velkým množstvím kultovních a magických představ a úkonů, které v různé míře přežívaly ve smyšlení venkovského lidu. Připomeňme si zde známé rituály posypávání novomanželů a svatebčanů peřím, zrním, květinami, vkládání dítěte nevěstě do klína či obřadní zabíjení kohouta. Dobové prameny dokládají jejich běžné praktikování také koncem devatenáctého století na Valašsku, kde se rituály ochranné magie vykonávaly rovněž proto, aby mladému páru

104

Komorovský, Ján, Tradičná svatba… , 231. Důležité bylo, aby na ni přivykli i předkové rodu, aby ji vzali na vědomí jako přírůstek do nového rodu. 106 Komorovský, Ján, Tradičná svatba…, 233. 107 Ibid., 234. 108 Bologne, Jean-Claude, Svatby. Dějiny…, 57.

105

31

nikdo nemohl ublížit. Projevovala se zde víra v působení čar a zlých démonických sil. Účelem bylo také zabránit okamžiku, kdy bylo snadné novomanželům ublížit takovým způsobem, že by nebyli schopní manželského obcování a nemohli mít děti. Mnohé praktiky měly zase na pár plodnost přivolat.109 V dalších kapitolách se budeme několika z nich zabývat podrobněji.

5.3.1. Falešná nevěsta K oklamání nečisté víry bylo možné dojít několika způsoby. Například podstrčením ženichovi falešné nevěsty. Tento rituál utajování pravé nevěsty a předvádění nevěsty falešné se pojil v jednotlivých oblastech s okamžikem příchodu ženicha pro nevěstu, s momentem, kdy si ji chtěl odvést do kostela, či případně již jako svou ženu ji chtěl přivést do svého domu. Předvádění nepravé nevěsty na svatbě však nebylo u všech Slovanů rozšířeno stejně. Vyskytovalo se zejména na Balkáně, mezi západními Slovany pak nejčastěji u Slováků. Nicméně dle citovaných pramenů v úvodní stati o valašské svatbě víme, že se s ním bylo možné setkat také na Moravě. „Nyní káže družba nevěstin předvésti nevěstu. Jdou tedy do komory, dvéře se otevrou a do jizby vstoupí – stará baba. (…) Všichni hosté vychvalují ženichovi takovou přalku bedlivou, jemu se však jaksi „nepodobá,“ (…). Vyvedou z komory družičku, která má na hlavě zlatý věnec jako nevěsta. (…) ale ještě to není ta pravá perla a nechce jí. (…) Do třetice (…) z komory vystoupí pravá nevěsta.“110 Na Valašsku ženich odmítl falešnou nevěstu jako „bolavou na oči Liu.“111 V lidovém pojetí se tak odrazil starozákonní příběh o otci Lábanovi, který podvedl Jákoba, když mu místo Ráchel za ženu podstrčil Leu.112

109

Např. posypávání vegetáliemi. Václavek, Matouš, Valašská svatba…, 34-35. 111 Bartoš, František, Moravská svatba…, 25. 112 Gn 29,20-26. 110

32

5.3.2. Oblečení V předchozích kapitolách jsme se podrobně věnovali pokrývkám hlavy. Závoj měl chránit nevěstu před zlými silami a čáry. Znesnadňoval její rozpoznání podobně jako stejné oblečení jejích družiček. Rovněž úvodnice měla bránit uřknutí. V některých případech se ženich a nevěsta dokonce převlékaly, „aby oklamali duchy.“113 Obdobnou funkci plnila také červená barva. Proto se hojně vyskytovala na svatebních oděvech v podobě výšivek či doplňků, korálů a jiných ozdob. Nosil ji snoubenecký pár, ale i svatebčané. Na Valašsku si nevěsta obula „střevíčky (…) barvy červené se stříbrnými nebo zlatými portami (…).114 Odvést pozornost od očí měla nejen červená barva šátku, ale také např. paví pera vpravená do účesů.115 Jako prostředek proti uřknutí se doporučovalo obléci si některou část obleku naruby. Někde se dávaly do boty léčivé rostlinky, jako např. černobýl. Případně si nevěsta do věnečku zaplétala stroužky česneku či petrželovou nať.116

5.3.3. Zdrženlivost při svatební noci Dočasná zdrženlivost mladých manželů se objevila koncem 4. století ve Vulgátě svatého Jeronýma. Ten dal ve svém překladu Bible přednost dnes ztracené verzi Tobiášovy knihy, která obsahovala epizodu, jež se v Septuagintě již nevyskytuje. Šlo v ní o striktní zákaz jakéhokoli obcování mezi manžely tři noci následující po požehnání.117 V roce 398 čtvrtý kartaginský koncil vznesl na novomanžele118 požadavek zachovat z úcty ke svátosti cudnost při první společné noci.

113

Komorovský, Ján, Tradičná svatba…, 148. Václavek, Matouš, Valašská svatba…, 19. 115 Tato praxe byla obvyklejší u jižních Slovanů. 116 Velké množství těchto praktik se liší dle krajových zvyklostí. Podrobněji viz např. Komorovský, Ján, Tradičná svatba…, 129-149. 117 Sedm předcházejících manželů Sáry zahynulo během svatební noci ještě před naplněním manželství, protože je vraždil démon zamilovaný do mladé novomanželky. Dle vysvětlení archanděla Rafaela měl nad nimi démon moc, protože vyobcovali ze své mysli Boha. Proto měli dle jeho doporučení po tři dny setrvat pouze v modlitbách. Za to Tobiáš obdržel požehnání a příslib zdravého a statného potomstva. Blíže viz Vulgáta, Tb 6,18-19, citováno dle Bologne, Jean-Claude, Svatby. Dějiny…, 72. 118 Požadavek se vztahoval na novomanžele, kteří dostali při svatební ceremonii požehnání. 114

33

Od 12. století se od tohoto předpisu pomalu začalo upouštět.119 Po tridentském koncilu tento třídenní odklad již nebyl závazný. Nicméně jako doporučení zůstal v římskokatolickém misálu až do roku 1962. Z uvedeného plyne, že dodržování tohoto rituálního chování mohlo mít své kořeny v dobách, kdy se kněží pokoušeli prosadit zdrženlivost novomanželů při svatební noci. Z lidového smýšlení se zažitý rituál vytrácel pomaleji. Na vysvětlení se uvádí různé důvody. Někteří věřili, že si tak zajistí vstup do ráje, že tím odzbrojí ďábla či že dosáhnou plodnosti svého svazku.120 Otázkou zůstává, zda se lidová víra v ochranu zdržení se sexu před zlými duchy při svatební noci vyvinula z tohoto církevního doporučení a z její tendence k odmítání sexuality. Či zda došlo jen ke křesťanské interpretaci této mimokřesťanské víry ve znamení úcty ke svátosti.

5.3.4. Některé další ochranné rituály Před odchodem na svatbu se vykonávaly různé magické praktiky za účelem ochrany mladého páru i ostatních svatebčanů před zlými pohledy a čáry. Kupříkladu svatební průvod byl třikrát obcházen a kropen svěcenou vodou. Pohazování a obsypávání páru a svatebčanů vegetáliemi

mělo přivolávat plodnost a úrodnost.

Posypávání penězi zase bohatství a štěstí.121 „[V některých oblastech Moravy], když se odchází na zdavky, matka nevěstina nabere pšenice s makem a háže tím po ženichu, nevěstě, mládencích a družičkách, ani nastavují širáky a zástěry, chytajíce si „Boží požehnání.“122 K odehnání zlých sil sloužilo též obklopování páru velkým průvodem, který dělal hluk za pomoci křiku, hrkaček či výstřelů ze zbraně.123 „(…) svatební průvod vydá

119

Existují doklady, že se v této době počaly zproštění od tohoto nařízení dokonce prodávat. Nutno poznamenat, že tzv. Tobiášovy noci uplatňovali především Galové a Vizigóti. Tradice je tedy doložena hlavně ve Francii a Španělsku. V českém prostředí se jednalo o noc jednu. Nevěsta se po svatební hostině vrátila do rodičovského domu a k ženichovi se nastěhovala až na druhý den. 120 Bologne, Jean-Claude, Svatby. Dějiny…, 74. 121 Komorovský, Ján, Tradičná svatba…, 181. 122 Bartoš, František, Moravská svatba…, 29. 123 Komorovský, Ján, Tradičná svatba…, 145.

34

se na cestu do kostela. Napřed jdou mládenci (…) podle hudby prozpěvujíce, povyskujíce a poskakujíce.“124 Jiným prostředkem bylo zdržování se během svatební hostiny pokrmu. „Nevěsta má před sebou talíř převrácený, nepožívajíc z celé svatební hostiny ničeho.“125 Pomoci mohlo také třeba již zmíněné vyhýbání se dotyku s prahem či dveřmi.

5.3.5. Symbolika kruhu Komorovský se ve své práci zabývá také tzv. obřadovým úkonem po slunci126, který býval součástí některých rituálů slovanské svatby a vykonával se v rozličných částech svatebního obřadu v závislosti na místních zvyklostech. Například při přivedení nevěsty ženichovi, někde již při zásnubách, při obcházení svatebního průvodu či při obcházení stolu či krbu. Jak si lze všimnout někde i dnes, při svatbě v římsko katolických kostelech kněz obchází oltář zleva doprava, tedy ve směru zdánlivé dráhy slunce. Komorovský tento postřeh dává do spojitosti s rituálem v lidové tradici, kdy byl obcházen stůl, který v agrárním kultu v jistém smyslu zastupoval funkci oltáře. Tímto způsobem tedy mohlo dojít k jeho přeměně v rituál církevní.127 Některé teorie rozvádí myšlenku svérázného heliocentrismu. Lidé si sledováním slunce chtěli zabezpečit jeho kladné vlastnosti. Rozhodující mohla být víra v kouzelnou moc světla, která měla moc zahánět zlé síly a dávat život přírodě. Svou roli hrála také představa o slunci jako zapuzovateli zlých démonických sil. Poznamenejme však, že se také mohlo jednat jen o okruh magických praktik, které s náboženským kultem neměly nic společného. Do solární symboliky Komorovský řadí kolo nebo tzv. kolové tance a chorovody, otáčení páru při zásnubách či oddavkách a ovšem také obcházení stolu. Magický kruh a chození či otáčení po slunci mělo blahodárně ovlivňovat lidi, kteří ho

124

Tak popsal Bartoš svatební průvod na Zlínsku; blíže viz Bartoš, František, Moravská svatba…, 29. Podobnou funkci bychom mohli přiřknout dnes velmi oblíbenému troubení svatební suity na klakson. 125 Bartoš, František, Moravská svatba…, 34. 126 Po slunci znamenalo ve směru slunce, tedy ve směru fiktivní dráhy slunce, která se nakláněla k jihu. Pokud se ráno obrátíme tváří k východu a sledujeme slunce na západ, postupně se otočíme o 180° zleva doprava, tedy ve směru hodinových ručiček; blíže viz Komorovský, Ján, Tradičná svatba…, 149-151. 127 Komorovský, Ján, Tradičná svatba…, 149.

35

utvářeli a předměty, kolem nichž či případně s jejichž pomocí se kruh utvářel.128 Vztah mezi lidmi a přírodními jevy se chápal ve svém vzájemném působení. „(…) elementy mohou podle takových představ pomáhat lidem a ti jsou zase schopni je jistým způsobem ovlivňovat ve směru pro sebe příznivém.“129 Podobně i svatební koláč měl sám o sobě magickou funkci přivolávat štěstí. Pokud se s ním nevěsta na stole zatočila či případně chodila s koláčem kolem stolu, dosáhla tím zabezpečení příznivého a blahodárného účinku i pro toho, kdo koláč dostal.130

5.4. Stlaní lože Rituál čepení představoval ještě na konci 19. století přechod valašské nevěsty mezi vdané ženy. „V chuderce nevěstě hrkne, všickni hledí na ni a každý poznává už po její tváři, že nastává nejdůležitější pro ni okamžik, t. čepení (babení).“131 Někdy se však bylo možné místo čepení setkat s jeho náhradou, tedy tzv. stlaním lože.132 S podobným rituálem bylo možné se setkat již ve starověkém Římě, kde se novomanželé, poté co byli svatebním průvodem doprovozeni do manželova domu, posadili na svatební postel (lectus genialis) a za přítomnosti svatebčanů začal manžel ženě rozvazovat pás.133 Průvod v tento okamžik odcházel.134 Jak bylo zmíněno v kapitole o svatebním požehnání, prokazatelně již v šestém století bylo v některých oblastech Evropy běžnou praxí požehnání ložnici a přetrvalo s určitými odchylkami až do počátku století dvacátého.

128

Komorovský, Ján, Tradičná svatba…, 151. Schmitz, Hermann Joseph, Die Bussbücher und die Bussdisziplin der Kirche 1, Halle 1883, novotisk Graz 1958, 463, citováno dle Gurevič, Aron Jakovlelič, Nebe, peklo, svět: cesty k lidové kultuře středověku, Jinočany: H&H 1996, 178. 130 Komorovský, Ján, Tradičná svatba…, 149. 131 Václavek, Matouš, Valašská svatba…, 73. 132 Na Valašsku se stlaní lože účastnily povětšinou vdané ženy. Na postele položily slamníky a na ně pokládaly každá svůj dárek; „(…)do lože nevěstina příbuzné se strany nevěstiny, do ženichova se strany ženichovy.“ Dárky pak přikryly plachtou a ustlaly. Nakonec se na postel pokládal nevěstin věnec, který přikryly černým závojem. Po společné večeři odešli všichni kromě nevěstiny kmotry, která se s mladými manželi pomodlila pět otčenášů a zdrávasů, požehnala jim a odešla. Podobným způsobem zvyk popisují dobové prameny; srov. Václavek, Matouš, Valašská svatba…, 81; Bartoš, František, Moravská svatba…, 74. 133 Gennep rozvazování pásu řadí mezi odlučovací rituály, podobně jako ostříhání vlasů či vousů, převléknutí šatů či zakrytí se závojem. Blíže viz Gennep, Charles-Arnold Kurr van, Přechodové rituály…, 122. 134 Ürögdi, György, Tak žil…, 120. 129

36

Stlaní lože v sobě skrývalo důležité prvky magických ochranných opatření proti čárům. V některých oblastech se kupříkladu kontrolovala postel, zda v ní či pod ní není nastražená smíchaná srst psa a kočky, případně polámané jehly či kostičky.135 Pomoci měla také svěcená voda, kterou mohlo být lože pokropeno. Účelem tohoto rituálu bylo rovněž zabezpečení plodnosti manželského páru. K tomu sloužily na stěnách ložnice pověšené ikony Bohorodičky s dítětem, Narození Krista či Narození Matky Boží a pověšené kříže. Do postele se dával med, peníze, suchý rozmarýn či snopek obilí apod. V minulosti tedy bylo běžné, že na zabezpečení hojnosti a plodnosti docházelo ke společnému využívání předmětů křesťanského kultu s předměty kultu agrárního. Předpokládejme, že církev se inspirovala v římském rituálu a lidové vrstvy se zase inspirovaly v jeho křesťanské podobě, přičemž se zachovala víra v jeho plodivou funkci. Ta byla jistě také odkazem na lože, v němž slovy římskokatolické terminologie k naplnění posvátného svazku manželství obvykle docházelo. Nakonec je třeba uvést, že rituál stlaní lože koncem devatenáctého či počátkem století dvacátého mizel z výčtu u nás živě praktikovaných svatebních rituálů.

6. Boj církve proti předkřesťanským rituálům V Římě představovala svatba především rodinnou záležitost, se kterou bylo spojeno mnoho rituálů, jež v prvních křesťanech nezřídka vzbuzovaly pohoršení. I přesto si však pro velké množství lidí zachovaly jistou dávku přitažlivosti. Vliv na formování raně křesťanských svatebních rituálů měl například rituál, při kterém musela být nevěsta v slzách vyrvána z náručí matky na způsob únosu či její příchod k manželovi, kdy musela být nesena na rukou, aby se nedotkla prahu. Tato atraktivita římských rituálů způsobovala církvi při jejich vykořeňování nemalé potíže. Proto se nakonec musela spokojit aspoň se zákazem těch částí, které se příčily křesťanské víře. Nadále už nepřipadalo v úvahu vzývání bohů – ochránců manželství: Jupitera jako strážce úmluv, Junony jako bohyně manželství, Venuše jako bohyně lásky, Fides 135

Tímto způsobem se měl mezi mladý pár zasít svár. Tato představa panovala u Slovanů, zvláště pak na Rusi; srov. Komorovský, Ján, Tradičná svatba…, 252.

37

jako bohyně věrnosti a Diany jako měsíční bohyně a ochránkyně ženského cyklu a mateřství. Zakázány byly oběti Jupiterovi ve formě zvířecích vnitřností či pšeničného koláče. „Svatební hostiny a průvody s nevázanými zpěvy a obscénními žerty se natolik vžily, že veškeré zákazy vycházely naprázdno.“136 Od těchto nočních průvodů, zpěvů a smyslných tanců se pokoušel mladé dívky odradit například Jan Damascenský137, nicméně jejich tradice byla příliš hluboko zakořeněna. Protože se nedala vymýtit, byla účast na nich zapovězena alespoň kněžím.138 Církevní doktrína o obřadech, do nichž se církev nevměšovala, povolila křesťanům praktikovat jen ty mimokřesťanské rituály, jež nestály v rozporu s křesťanskou vírou. Proti snubnímu prstenu se tedy nic nenamítalo, neboť jeho náznaky se objevily již ve Starém Zákoně. Svatební hostina zase byla posvěcena Kristovou přítomností v Káni Galilejské. Také věnec byl dlouhou dobu mnohými odsuzován jako v křesťanství nepřípustný rituální předmět, než došlo k jeho křesťanské reinterpretaci svatým Janem Chrisostomem. Lze tvrdit, že prsten, závoj a věnec – předměty v antice propojené s množstvím rituálů, které byly náboženskými církevními autoritami zakazovány, doposud patří mezi nejdůležitější rituální předměty převzané do západních křesťanských kultur. Mezi tradiční světské úkony, které se dochovaly z římské svatební ceremonie, patří také spojení pravých rukou (dextrarum iunctio). „Protože písemné smlouvy se do Říma dostaly z Východu teprve v 1. století, manželství vznikalo právě rukoudáním.“

139

Tento zvyk je možné doložit u Řeků, Židů i Římanů, kde nabyl klíčové důležitosti nejspíše již ve 2. století př. n. l. Pronuba140 zde plnila roli oddávající. Pravá ruka nevěsty byla vložena do ženichovy pravice. Oba pak vyslovili svůj souhlas, který k uzavření manželství postačoval. Pravá ruka byla zvolena z toho důvodu, že byla zasvěcena bohyni věrnosti Fides. „Spojení pravých rukou signalizovalo svatebčanům vůli obou partnerů k věrnosti a svornosti (...).“141

136

Bologne, Jean-Claude, Svatby. Dějiny…, 51. Svatý Jan Chrysostom, Homélie XII, 6, citováno dle Bologne, Jean-Claude, Svatby. Dějiny…, 51. 138 Toto opatření však církevní moc v počátečním období poněkud od svatebních obřadů izolovalo. 139 Bologne, Jean-Claude, Svatby. Dějiny…, 56. 140 Jinak také paranympha; epitetem pronuba byla kdysi vyznamenána Juno, Jupiterova manželka. Za vrcholné císařské doby platila za ztělesnění bohyně svornosti (concordia). 141 Markschies, Christoph, Mezi dvěma světy. Dějiny antického křesťanství, Praha: Vyšehrad 2005, 137.

137

38

V tomto případě tedy také původně nešlo o ceremonii náboženského charakteru. Oporu našla až ve 4. století v pasáži o Tobiášově svatbě se Sárou,142 kdy jí její otec Reúel bere za ruku a podává ji Tóbijášovi. Z několika výše uvedených příkladů lze vyvodit, že základní půdorys římské ceremonie, která byla v mnohém podobná tradicím Židů a Germánů, zůstal v tradici římských katolíků zachován. Některé rituály se jen pokřesťanštily.

142

„Reúel zavolal svou dceru Sáru. Když k němu přišla, vzal ji za ruku, dal ji Tóbijášovi a prohlásil: „Přijmi ji. Podle Zákona a podle ustanovení zapsaného v Mojžíšově knize ti ji dáváme za manželku (…).“ Tb 7,13.

39

Závěr Hledat původní kořeny mnoha rituálů vážících se ke svatebnímu obřadu je jistě velmi složité. Můžeme usuzovat zpravidla jen z vnějších podobností, z nichž vyvozujeme určité závěry. Co však můžeme tvrdit s jistotou je existence souvislostí mezi rituály předkřesťanskými s rituály vážícími se k tradici římských katolíků. Lze hovořit o vlivech starověké kultury předkřesťanského Říma, z části také Řecka. Podobnosti najdeme rovněž v rituálech židovského náboženství, na jehož územním teritoriu se nové monoteistické náboženství zrodilo. S katolickou rétorikou došlo též k převzetí či infiltraci místních krajově odlišných zvyklostí do církevních předpisů. V neposlední řadě nelze pominout ani působení germánského živlu. Z práce vyplývá, že můžeme usuzovat na míru určité reciprocity mezi předkřesťanským a křesťanským světem. K úplnému vymizení či obměně rituálů v postupném procesu christianizace docházelo mnohdy za doprovodu značného úsilí církevních prelátů trvající staletí. Komplikací byla jistě víra lidových vrstev v magickou ochrannou moc svých rituálů. Někdy rituál zachoval svou dávnou podobu, avšak došlo k jeho reinterpretaci katolickou církví např. za podpory biblických příběhů. Na druhou stranu církevní hodnostáři byli v mnohých případech původci rituálů, které měly za úkol kontrolovat svou obec věřících. Typickým příkladem jsou zde ohlášky či uzavření sňatku v přítomnosti kněze. Rozhodující bylo pro katolickou církev udržet si tuto kontrolu a poslušnost svých věřících. V rovině sexuálního života církev sledovala několik cílů. Důležité bylo zabránit manželským svazkům mezi příbuznými. Dále pak bylo pokládáno za nutné vypořádat se s názorem, že pohlavní akt platil za něco ve své podstatě hříšného. Východiskem byl příkaz Boha lidem, aby se plodili a množili143, čili účelem bylo zachování rodu. „Pohlavní akt odvádí člověka od Boha, učily křesťanské autority, a protože se tato sféra lidského života nedá potlačit, je nutno postavit ji pod nejpřísnější kontrolu a obestřít ji vědomím hříšnosti a krajní nebezpečnosti pro člověka.“144 Zorný úhel zaměřený na vzdělání věřících nám může napovědět, proč bylo někdy tak obtížné zbavit se tradičních návyků v rituálech nejen svatebních. Liturgickým jazykem byla latina. Tou hovořili vzdělaní lidé. Ekvivalentem vzdělance byl dlohou dobu duchovní, který zprostředkovával dle církevní nauky jediné správné vzorce 143 144

„A Bůh jim požehnal a řekl jim: „Ploďte a množte se a naplňte zemi.“ Gn 1,28. Gurevič, Aron Jakovlevič, Nebe, peklo, svět…, 202.

40

chování nižším sociálním vrstvám agrární společnosti, která magicky působila na svět. Jak jsme viděli, plodivou funkci mnohých s křesťanskou církví se neslučujících rituálů nahradilo např. Boží požehnání. V procesu inkulturace doznaly rituály a rituální předměty související s proměnlivou podobou svatebního obřadu římských katolíků různých změn ve vnější podobě, ale také ve svém odůvodnění. Jistě není možné na tak omezeném prostoru postihnout všechny aspekty mající vliv na formování těchto rituálů, a proto si tato oblast zaslouží naši mnohem větší pozornost. Tato práce se snaží postihnout základní poznatky, z nichž lze vycházet při dálším bádání.

41

Příloha č. 1. HLAVA 3 ZNEPLATŇUJÍCÍ PŘEKÁŽKY JEDNOTLIVĚ145 Kán. 1083 - § 1. Muž před dovršeným šestnáctým rokem věku, žena před čtrnáctým, rovněž dovršeným, nemohou platně uzavřít manželství. § 2. Biskupská konference může stanovit vyšší věk pro dovolené uzavření manželství. Kán. 1084 - § 1. Neschopnost k souloži, předchozí a trvalá, ať na straně muže nebo ženy, ať absolutní nebo relativní, zneplatňuje manželství co do jeho podstaty. § 2. Jestliže je překážka neschopnosti pochybná, ať pochybností právní nebo skutkovou, není překážkou pro uzavření manželství; pokud pochybnost trvá, manželství nemůže být prohlášeno za neplatné. § 3. Neplodnost manželství ani nezakazuje, ani nezneplatňuje, při zachování kán. 1098.146 Kán. 1085 - § 1. Neplatně uzavírá manželství ten, kdo je vázán dřívějším manželstvím, i nedokonaným. § 2. I když dřívější manželství je neplatné nebo rozloučené z jakéhokoliv důvodu, nelze tím samým nové manželství uzavřít, dokud není s jistotou známa neplatnost nebo rozloučení předchozího manželství. Kán. 1086 – § 1. Neplatné je manželství mezi dvěma osobami, z nichž jedna je pokřtěna v katolické církvi nebo do ní přijatá a neodpadla od ní formálním úkonem, a druhá osoba je nepokřtěná. § 2. Od této překážky se může udělit dispenz až po splnění podmínek v kán. 1125147 a 1126.148 145

Jan Pavel II., Kodex kanonického práva, Praha: Zvon 1994, 481-485. Kán. 1098 - Neplatně uzavírá manželství, kdo byl oklamán podvodem za účelem dosažení souhlasu, když se podvod týká nějaké vlastnosti druhé strany, a tato vlastnost může ze své povahy vážně narušit společenství manželského života; Jan Pavel II., Kodex kanonického práva, Praha: Zvon 1994, 487. 147 Kán. 1125 – Toto dovolení může udělit ordinář, jestliže je pro ně spravedlivý a rozumný důvod; udělí je až po splnění následujících podmínek: 1° katolická strana prohlásí, že je připravena chránit se nebezpečí odpadu od víry a poskytne upřímný příslib, že se ze svých sil bude snažit, aby všechny děti byli (sic!) pokřtěny a vychovávány v katolické církvi; 2° o těchto příslibech katolické strany se včas uvědomí druhá strana tak, že bude známo, že si je opravdu vědoma příslibů a povinnosti katolické strany; 3° obě strany se poučí o účelu a podstatných vlastnostech manželství, které žádný z uzavírajících nesmí vylučovat.; Jan Pavel II., Kodex kanonického práva, Praha: Zvon 1994, 497. 146

42

§ 3. Jestliže některá strana je v době uzavření manželství obecně považována za pokřtěnou nebo jestliže její křest byl pochybný, předpokládá se podle kán. 1060149 platnost manželství, dokud se s jistotou neprokáže, že jedna strana je pokřtěna a druhá pokřtěna není. Kán. 1087 – Neplatně uzavírá manželství, kdo přijal svátost svěcení. Kán. 1088 - Neplatně uzavírá manželství, kdo je vázán veřejným doživotním slibem čistoty v řeholní společnosti. Kán. 1089 – Mezi mužem a ženou, která byla odvedena nebo je zadržována za účelem uzavření manželství, nemůže vzniknout platné manželství, leda že by potom žena, osvobozena z moci únosce a nacházející se na místě pro ni bezpečném a svobodném, sama se dobrovolně rozhodla pro manželství. Kán. 1090 - § 1. Kdo za účelem uzavření manželství s určitou osobou přivodí smrt jejímu manželovi nebo vlastnímu manželovi, uzavírá toto manželství neplatně. § 2. Rovněž neplatně uzavírají mezi sebou manželství ti, kdo fyzickou nebo mravní součinností přivodili smrt manžela. Kán. 1091 - § 1. V přímé linii pokrevního příbuzenství je neplatné manželství mezi všemi předky a potomky, jak legitimními, tak přirozenými. § 2. V boční linii je neplatné manželství do čtvrtého stupně včetně. § 3. Překážka pokrevního příbuzenství se nenásobí. § 4. Nikdy se nedovoluje manželství v některém stupni přímé linie nebo ve druhém stupni boční linie. Kán. 1092 – „Švagrovství“ v přímé linii činí manželství neplatným v kterémkoliv stupni. Kán. 1093 – Překážka veřejné počestnosti vzniká z neplatného manželství po začátku společného života anebo z veřejně dokazatelného konkubinátu; činí manželství

148

Kán. 1126 – Biskupské konferenci přísluší stanovit způsob, jímž se provedou tato prohlášení a přísliby, které se vždy vyžadují, a také způsob, jímž se toto zajistí pro vnější obor a oznámí nekatolické straně.; Jan Pavel II., Kodex kanonického práva, Praha: Zvon 1994, 497. 149 Kán. 1060 – Právo zvýhodňuje manželství, a proto při pochybnosti se považuje manželství za platné, dokud se nedokáže opak.; Jan Pavel II., Kodex kanonického práva, Praha: Zvon 1994, 471.

43

neplatným v prvním stupni přímé linie mezi mužem a pokrevními příbuznými ženy a naopak.

Kán. 1094 – Platně nemohou uzavřít mezi sebou manželství ti, kdo jsou ve vztahu zákonného příbuzenství vzniklého z osvojení, a to v přímé linii nebo ve druhém stupni boční linie.

44

Příloha č. 2. Stručný přehled událostí 1. stol. - evangelia a epištoly sv. Pavla – podklady křesťanského sňatku 3. stol. - křesťané si osvojují např. ověnčení nevěsty 4. stol. – Vulgáta sv. Jeronýma – původ „Tobiášových nocí“ 5. stol. - zmínka o svatebním požehnání v kostele během římskokatolického rituálu 428

- Theodosiova ústava – věno dosvědčuje právoplatnost sňatku

458-459 - papež Lev Veliký - věno závaznou podmínkou oficiálního uznání sňatku 6. stol. - požehnání novomanželské ložnici v Galii - první vlna represí proti sňatkům mezi příbuznými 8. stol. - církev přijala pravidlo sedmého příbuzenského stupně - světská legislativa se v záležitostech manželství častěji odvolává na církev 9. stol. – christianizace Velké Moravy 802

- předsvatební pohovor s duchovním se stává povinným - rozšiřuje se svatební požehnání

856

- zmínka o snubním prstenu (sňatek princezny Judith)

860-969 – úvahy Hincmara z Remeše o manželství (možnost anulace pro impotenci) 863

- příchod Konstantina a Metoděje na Moravu

11. stol. – Gregoriánská reforma – uniformizace sňatku, boj proti sňatkům kněží - výraznější pravomoci církve v manželských záležitostech 1054 – velké (východní) schizma 1059-1079 – zákon sedmého příbuzenského stupně dle germánského způsobu výpočtu 1132 - korespondence mezi Abélardem a Héloisou 1139 - II. lateránský koncil – svátost vysvěcení se stává absolutní překážkou sňatku 1140 - Graciánův dekret (základ kanonického práva do roku 1917) - legislativa o manželství 1184 - papež Lucián III. v jednom ze svých dekretů proti kacířům zahrnul na seznam svátostí vedle eucharistie, pokání a křtu také manželství 1198 - Lothar de Ségni (budoucí Inocenc III.) – O čtveru druhů svateb (rozvíjení pojmu mystického sňatku) 13. stol. – útoky duchovních proti manželství

45

1215 - IV. koncil lateránský – omezení sedmi příbuzenských stupňů na čtyři, zákaz tajných sňatků, potlačení sňatků kněží, povinné zveřejňování ohlášek a přítomnost kněze 1234 - sbírka dekretálií Řehoře IX. – manželství jako jedna ze sedmi svátostí 14. stol. – církevní odsudky rámusu a povyku na svatbách potvrzují jeho výskyt 16. stol. – rozšíření „kongresů“ v případech impotence 1533 - Řím odmítá rozvod Jindřicha VIII. 1556 - edikt Jindřicha II. o tajných sňatcích 1563 - 24. zasedání Tridentského koncilu - vyhlášení dvanácti kánonů – posvátný charakter sňatku, monogamie, pravomoc církve stanovit překážky manželství, nerozlučitelnost, možnost rozluky od stolu a lože, zákaz sňatků kněží, nadřazenost panictví a celibátu nad manželstvím, liturgický kalendář sňatků, výlučná kompetence církevních soudů v manželských otázkách - vyhlášení „dekretu o sňatkové reformě“ Tametsi – platnost těch sňatků uzavřených v přítomnosti faráře z příslušné farnosti, povinnost zapsat sňatek do matriky, povinnost ženicha a nevěsty vyzpovídat se 17. stol. - rozšíření svatebních smluv, výměna snubních prstenů 19. stol. – všeobecné rozšíření snubního prstenu u obou manželů, bílých svatebních šatů,… 1864 - Syllabus Pia IX. – mimo jiné i odsouzení „omylů“ ve věci manželství 1917 - Codex juris canonici Benedikta XV. (v platnost 1918) – omezení čtyř příbuzenských stupňů na tři, znovupotvrzení církevních stanovisek týkajících se manželství 1930 - Casti connubii Pia XI. – encyklika o křesťanském manželství 1968 - encyklika Humanae vitae Pavla VI. – katolická manželská morálka 1983 - Codex juris canonici Jana Pavla II. – přijetí světského způsobu výpočtu příbuzenských stupňů – druhý kanonický stupeň, znovupotvrzení stanovisek církve k manželství 1993 - nový katechismus katolické církve 1994 - OSN tento rok vyhlásila rokem rodiny - dopis Jana Pavla II. rodinám

46

Použitá literatura Pramenná literatura Bartoš, František, Moravská svatba, Praha: F. Šimáček 1892. Bible: Písmo svaté Starého a Nového zákona, ekumenický překlad, Praha: Česká biblická společnost 1993. Jan Pavel II., Kodex kanonického práva, Praha: Zvon 1994. Kosmas [překlad Marie Bláhová a Karel Hrdina], Kosmova kronika česká, Praha: Paseka 2005. Skopalík, František, Památky obce Záhlinic. II. část topografická, Brno: Fr. Skopalík v Záhlinicích 1885. Václavek, Matouš, Valašská svatba, Telč: Emil Šolc 1892.

Sekundární literatura Adam, Adolf, Liturgika. Křesťanská bohoslužba a její vývoj, Praha: Vyšehrad 2001. Beinert, Wolfgang, Slovník katolické dogmatiky, Olomouc: Matice cyrilometodějská 1994. Bologne, Jean-Claude, Svatby. Dějiny svatebních obřadů na Západě, Praha: VOLVOX GLOBATOR 1997. Burian, Jan, Řím. Světla a stíny antického velkoměsta, Praha: Svoboda 1970. Burke, Peter, Lidová kultura v raně novověké Evropě, Praha: Argo 2005. Duby, Georges, Rytíř, žena a kněz: manželství ve Francii v době feudalismu, Praha: Gramond 2003. Filipi, Pavel, Křesťanstvo. Historie, statistika, charakteristika křesťanských církví, Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury 2001. Fojtík, Karel, „Svatba na střední a západní Moravě v 16. a 17. století“, Český lid 52/5, 1965. Franzen, August, Malé církevní dějiny, Praha: Zvon 1995. Frazer, James George, Zlatá ratolest: Druhá žeň, Praha: Garamond 2000. Frolec, Václav a kol., Svatební obřad: současný stav a proměny, Brno: Blok 1983. Gennep, Charles-Arnold Kurr van, Přechodové rituály: systematické studium rituálů, Praha: Lidové noviny 1997.

47

Gurevič, Aron Jakovlevič, Nebe, peklo, svět: cesty k lidové kultuře středověku, Jinočany: H&H 1996. Klemens, Richter, Liturgie a život. Smysl liturgie, mše, církevní svátky, svátostná znamení, Praha: Vyšehrad 2003. Komorovský, Ján, Tradičná svatba u Slovanov, Bratislava: Univerzita Komenského 1976. Kybalová, Ludmila, Dějiny odívání. Starověk, Praha: Lidové noviny 1998. Kybalová, Ludmila, Dějiny odívání. Středověk, Praha: Lidové noviny 2001. Lane, Tony, Dějiny křesťanského myšlení, Praha: Návrat domů 1996. Lemaitrová, Nicole - Marie-Thérese Quinsonová - Véronique Sotová, Slovník křesťanské kultury, Praha: Garamond 2002. Markschies, Christoph, Mezi dvěma světy. Dějiny antického křesťanství, Praha: Vyšehrad 2005. Niederle, Lubor, Rukověť slovanských starožitností, Praha: Nakladatelství Československé akademie věd 1953. Niederle, Lubor, Slovanské starožitnosti: oddíl kulturní. Dílu I., svazek 1., Život starých Slovanů: základy kulturních starožitností slovanských, Praha: Nákladem Bursíka & Kohouta 1911. Novotný, František - Josef Miroslav Pražák - Josef Sedláček, Latinsko-český slovník. AK, Praha: Státní pedagogické nakladatelství 1975. Pavlincová, Helena – Břetislav Horyna (eds.), Judaismus, křesťanství, islám, Olomouc: Nakladatelství Olomouc 2003. Pokorný, Ladislav a kol., Obnovená liturgie, Praha: Česká katolická Charita 1976. Richter, Klemens, Liturgie a život. Smysl liturgie, mše, církevní svátky, svátostná znamení, Praha: Vyšehrad 2003. Šidlovský, Evermod Gejza, Svět liturgie: slovník základní církevní terminologie, Praha: Klášter premonstrátů na Strahově 1991. Šílený, Tomáš, Řecké starožitnosti, Praha: Nákladem Jednoty českých filologů 1937. Ürögdi, György, Tak žil starý Řím, Praha: Orbis 1968.

Internetové odkazy Šafrata, Zdeněk, „Řím“, 14. 11. 2004, [1.4.2007].

48