Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav religionistiky Obor Religionistika
Bc. Andrea Meluzínová
August Rohling a jeho vliv na formování antisemitismu v Rakousku-Uhersku. Zaměřeno na české prostředí. Magisterská diplomová práce
Vedoucí práce: PhDr. Dalibor Papoušek, PhD.
2010
2
Čestně prohlašuji, že jsem tuto magisterskou diplomovou práci vypracovala samostatně za použití pramenné a odborné literatury uvedené v závěru práce
…………………………………………………
3
Tímto bych chtěla poděkovat PhDr. Daliboru Papouškovi, PhD. za vedení práce, odborné konzultace, cenné rady, připomínky a v neposlední řadě také za jeho trpělivost, Štěpánu Švábovi za jeho čas a milou rozpravu ve Španělské synagoze, milé kamarádce Jitce Vaňhové za ochotné čtení mých poznámek, Danovi Skoupému za pomoc při rozluštění matematického oříšku, Denise Koskové a Zdeňkovi Haškovi za brněnskou střechu nad hlavou a oběma rodičům za shovívavou podporu.
4
Obsah Obsah.................................................................................................. ..5 Úvod................................................................ .....................................7 Vymezení pojmů.............................................. ...................................10 Žid/žid..........................................................................................................10 Asimilace a integrace..................................................................................10 Antisemitismus – základní vymezení......................... .........................12 Antisemitismus – historický vhled...............................................................15 Klasifikace antisemitismu............................................................................17 Náboženský antisemitismus/antijudaismus.....................................................................17 Moderní antisemitismus...................................................................................................17
Židé v Rakousku-Uhersku – historický vhled................................... ...20 Nové zákonodárství – projev toleranční politiky.........................................20 Toleranční patent..............................................................................................................20 Občanská rovnoprávnost..................................................................................................21
Židovstvo v Rakousku-Uhersku – pohled dle územní příslušnosti..............22 Přiblížení situace ve Vídni................................................................................................22 Případ Polska na konci 19. století....................................................................................26 Konec 19. století v Čechách a na Moravě........................................................................28 Zaměřeno na Prahu..........................................................................................................28 Vzplanutí antisemitismu v Maďarsku...............................................................................33 Aféra v Tiszaeszlár............................................................................................................34
Historicko-náboženské souvislosti vztahu Židů a křesťanů...............37 Sedm Noachických přikázání jako záruka lidské rovnosti .........................37 Porušení morálních pravidel v judaismu................................................................38 Křesťansko-židovské předsudky – vztah Židů a křesťanů očima Starého zákona..........................................................................................................40 Kdo byl Prof. Dr. August Rohling?............................................ ..........42 Životní data Augusta Rohlinga....................................................................42 Rohlingova východiska................................................................................43 Der Talmudjude aneb Židé podle Talmudu .......................... ..............47 5
Obsah knihy Židé podle Talmudu ...............................................................49 Antitalmudismus v Židé podle Talmudu .....................................................51 Antijudaismus v Židé podle Talmudu .........................................................54 Spis Meine Antworten aneb úloha Augusta Rohlinga v procesech rituálních vražd........................................................... .......................59 Rohlingovo dílo a tzv. křesťanský antisemitismus ......................................63 Soudní pře Rohling-Bloch podle Josepha Koppa................................70 Koppův vztah k Rohlingovu dílu – definice antisemitismu podle Dr. Josepha Koppa...........................................................................................................70 Průběh procesu Rohling-Bloch....................................................................74 Události předcházející vzniku procesu – první vydání Rohlingova Der Talmudjude.......74 Postup a ukončení soudního procesu...............................................................................79
Rohlingův vliv na Koppovo pojetí antisemitismu........................................83 Závěr.............................................................................................. .....85 Resumé................................................................................. ..............88 Abstract.......................................................................... ....................90 Klíčová slova............................................................................... ........92 Key words............................................................... ............................93 Použitá literatura................................................ ...............................94 Pramenná literatura....................................................................................94 Odborná literatura.......................................................................................96
6
Úvod Jádrem mojí diplomové práce je prezentace postavy katolického kněze a univerzitního profesora Augusta Rohlinga (1839–1931) a jeho vztahu k Talmudu, k judaismu a Židům. Při zpracování této látky vycházím ze dvou skupin pramenů. První tvoří vlastní Rohlingovo dílo - především jeho dva spisy: Der Talmudjude: Zur Beherzigung für Juden und Christen aller Stände1 a Meine Antworten an die Rabbiner oder Fünf Briefe über den Talmudismus und das Blut-Ritual der Juden2. Druhá skupina materiálů nese dobové reakce, které jeho dílo vyvolalo u katolických a židovských vzdělanců.
Všechny
uvedené texty se vesměs vztahují k soudnímu procesu Rohling-Bloch, který zapříčinil svou tvrdou kritikou Rohlingovy kvalifikace, co by znalce náboženských textů judaismu, vídeňský rabín Joseph Samuel Bloch. Za zásadní pramen v tomto ohledu považuji dílo obhájce Dr. Koppa: Zur Judenfrage nach den Akten des Process Rohling-Bloch3, který celý spor zpětně písemně zaznamenal. V jeho příspěvku jsou zachyceny příčiny procesu, okolnosti, za kterých se formoval a celý jeho vývoj až po konečné stažení Rohlingovy žaloby vůči Blochovi. Na základě dostupných pramenů se budu snažit zhodnotit, zda je Rohlingovo dílo a vystupování příkladem „antitalmudického odporu“, jak i on sám otevřeně přiznává. K tomu jakým způsobem se jeho nesouhlas a odsouzení ústního zákona judaismu, tj. Talmudu projevoval, a zda je možné takto definovaný antitalmudismus posuzovat také jako antijudaismus, resp jako náboženský antisemitismus komplexně, bych ráda přihlédla v první části svého pojednání věnovanému Rohlingovi. Jakou reakci Rohlingova 1
Rohling, August, Der Talmudjude: Zur Beherzigung für Juden und Christen aller Stände, Münster 1871. V české verzi jsem čerpala z Rohling, August, Židé podle Talmudu:uváženou křesťanům a židům všech stavů podává A. Rohling; přeložil M.J. Balák, Praha: Theodor Mourek 1876. Po zbytek textu budu užívat zkrácené označení knih jako Der Talmudjude a Židé podle Talmudu. 2 Rohling, August, Meine Antworten an die Rabbiner oder Fünf Briefe über den talmudismus und das Blut-Ritual der Juden, Prag: Cyrillo-Method 1883. V české jazykové mutaci dle Rohling, August, Moje odpovědi rabínům aneb pět psaní o Talmudu a židovské rituelní vraždě, Praha: Cyrillo-Methodějská knihtiskárna (J. Zeman a spol.) 1883. Po zbytek textu budu užívat zkrácené označení knih jako Meine Antworten a Moje odpovědi rabínům. 3 Kopp, Joseph, Zur Judenfrage nach den Akten des Process Rohling-Bloch, Leipzig: Verlag von Julius Klinkhardt 1886. 7
a priori
antitalmudická
koncepce
vyvolala
v
řadách
akademiků
a v neposlední řadě, jaký dopad mělo jeho dílo na veřejnost je druhým tematickým celkem, kterým se budu v práci zabývat. V tomto smyslu se oba tematické celky nevyhnutelně prolínají, neboť Rohlingovo dílo sehrálo při vedení soudního sporu klíčovou roli. Podkladem pro společenskou reakci mi byly články z tisku. V souvislosti s tématem práce se nabízí otázka, jak (pakliže vůbec byl) Rohlingův nábožensky laděný antisemitismus zapadá do stávajících antisemitských tendencí v Rakousku-Uhersku na konci 19. století, či zda je případně spoluutváří. Respektive, zda existuje vztah mezi jeho náboženským antisemitismem a moderním4 antisemitismem konce 19. století a zda jím užívané na první pohled náboženské termíny 5 mohly ovlivnit společenský vývoj 19. století Rakouska-Uherska. Abych mohla výše uvedené zpracovat, nemohu si odpustit alespoň stručný vhled do společenské situace Rakouska-Uherska na konci 19. století. Ihned v úvodu práce zdůrazňuji, že problematika antisemisemitismu je neodmyslitelně
problematikou
vymezování
identity,
případně
národní
identity, a to nejen židovského obyvatelstva, které je ve vztahu k ostatní, pro potřeby práce křesťanské6, společnosti nahlíženo jako jeho minoritní složka. Z hlediska definování společnosti jako „skupiny lidí, kteří žijí na určitém území, podléhají témuž systému politické autority a uvědomují si, že mají jinou identitu než ostatní skupiny žijící v jejich sousedství“7, budu proto pracovat s termíny jako identita, národ, minorita či majorita, předsudky, diskriminace, asimilace apod. Jejich upřesnění či výklad pro potřeby práce podám v textu průběžně, případně jim věnuji samostatné kapitoly. Za důležité také pokládám alespoň nastínit historické vztahy mezi Židy a křesťany. Nyní přistupuji k definici základních pojmů a společenských vztahů. Následně 4
V návaznosti na používání termínu moderní antisemitismus, který se v kontextu práce váže na moderní evropské dějiny, upřesňuji v tomto smyslu také jejich počátek, jenž kladu do období Velké francouzské revoluce roku 1789 a spojuji jej se vzestupem nacionalismu vrcholícím revolučním rokem 1848. 5 Tímto chci zdůraznit, že např. pojem rituální vražda, kterou Rohling nesčetněkrát skloňuje, není judaismu jako náboženství vlastní. Naopak krev je pro Židy tabu. Krevní pověra je součástí křesťanského středověkého vidění světa, které např. ukazuje, že Židé potřebují křesťanskou krev k náboženským rituálům prováděným v období Velikonoc. 6 Při vymezování náboženského statusu v Rakousku-Uhersku budu pro potřeby práce o její většinové složce obyvatelstva hovořit jako o křesťanech, anichž bych zkoumala jejich faktickou příslušnost ke křesťanství. V případě, že to bude kontext vyžadovat, uvedu konkrétní specifikaci náboženské příslušnosti. 7 Cit. dle Giddens, Anthony, Sociologie, Praha: Argo 1999, s. 553. 8
zpracuji vybrané dílo Augusta Rohlinga a jeho společenské dopady, jak jsem již předeslala.
9
Vymezení pojmů Žid/žid Slovo Žid/žid uvádím s možností psaní velkého i malého písmene. Židem s velkým písmenem se označuje příslušník židovského národa8, žid s malým písmenem je pak stoupenec judaismu jako náboženství. Pro potřeby práce budu, s výjimkou citací, používat ve slově Žid velké písmeno. Toto označení se mi jeví jako adekvátnější v tom smyslu, že ne každý příslušník židovského národa musí být stoupencem judaismu jako náboženství (i když se ho díky zažitým stereotypům perzekuce vycházející z náboženských motivů mohou dotýkat). Židem rozumím člověka hlásícího se k židovské národní a kulturní tradici, jenž je podmíněna specifickými etnickými a historickými
vazbami
(a
bezpochyby
vazbami
přinejmenším
dějinně- náboženskými). Asimilace a integrace V souvislosti se zpracovávanou problematikou identifikace Židů jako nositelů koherentních „historicko-etnicko-národnostních“ znaků je nasnadě s
ohledem
na
historický
kontext
územní
rozptýlenosti
židovského
obyvatelstva definovat formy jejich začleňování do okolní společnosti. Pro potřeby práce v tomto ohledu považuji za dostatečné rozlišení mezi asimilací a integrací užité Michalem Franklem v jeho knize Emancipace od židů9. Asimilaci chápe jako „nejzazší stupeň integrace do společnosti, který předpokládá vzdát se všech prvků původní židovské identity a úplně splynout s nežidovským okolím.“10 Pro ostatní méně radikální způsoby 8
Definice národa je velice problematická. Pro účely práce využiji vymezení Jana Jandourka jako „skupiny lidí charakterizované většinou společnou řečí, kulturou, tradicí a dějinami (objektivní prvek) a vymezující se vůči lidem považovaným za cizince (subjektivní prvek). Dříve byl národ vnímán spíše etnicky, dnes je vnímán spíše politicky. In: Jandourek, Jan, Sociologický slovník, Praha: Portál 2001, s. 168. S národem souvisí pojem nacionalismus jako „ideologie přehnaného národního vědomí, která snižuje hodnotu ostatních národů.“ Cit. dle Tamtéž, s. 167. 9 Frankl, Michal, „Emancipace od židů“: Český antisemitismus na konci 19. století, Praha – Litomyšl: Paseka 2007. 10 Cit. dle Frankl, Michal, „Emancipace od židů“, s. 21. 10
začleňování Židů vůči majoritě používá termíny jako integrace či kulturní integrace. Uvedené rozlišení budu dodržovat, vyjma citací, také já.
11
Antisemitismus – základní vymezení Z lingvistického hlediska slovo antisemitismus zahrnuje předponu “anti“, ve významu „odpor“ a označení národnostní skupiny náležící k semitským kmenům, v našem případě nese význam „odpor vůči Semitům“. “K těm se kromě Židů počítají i další národy, například Arabové, neboť i oni podle Bible vzešli z rodu patriarchy Šema (Sem), jednoho ze tří synů bájného Noema, a jsou tedy Semity. Antisemitismem se však obecně míní jen protižidovské projevy. (…). Ve své původní podobě směřoval proti Židům jako národu, který své bytí odvozoval z osobitého náboženského vyznání, judaismu. Nejstarší formy antisemitismu tedy do značné míry splývaly s antijudaismem; jejich příčinou byla protižidovská nenávist ideová.”11 Pro definování antisemitismu v jeho obecném a širším slova smyslu jsem pro potřeby práce zvolila definici představitele judaismu Leo Pavláta (1997), který jej v obecné rovině užívá ve smyslu nenávisti či předsudků vůči Židům nebo činů vyplývajících z tohoto přesvědčení.12 Vlastní pojem antisemitismus je
podle
Michala
Frankla
(2007)
spjat
s
formováním
moderního
antisemitismu. Poprvé jej použil radikální politik a publicista Wilhelm Marr roku 1879. “Antisemitismus měl podle Marra vyjadřovat opozici proti 11
Cit. dle Frankl, Michal, „Emancipace od židů“, s. 83. Tamtéž, s. 83. Srv. Antisemitismus je „nepřátelství vůči Židům. Objevuje se na konci 19. století, ale různé podoby jevu lze najít v historii již mnohem dříve. (…) Často byl spojován s vyloučením Židů z různých oblastí společenského, profesního a ekonomického života. V 19. století se však jako nový jev objevuje spojování vztahu Židů s představou nerovnosti mezi rasami a Židé byli považováni jednak za méněcenné, jednak byli obviňováni ze snah o ekonomické a kulturní ovládnutí společnosti. Různé podoby antisemitismu můžeme nalézt na široké škále od karikatur v tisku, lidových pověstí, negativného obrazu Žida v literatuře přes ghetta jako vymezená místa pobytu až po hromadnou fyzickou likvidaci. Pseudovědecké odůvodnění našel v pol. 19. století v teorii J.A.Gobineaua v teorii o nerovnosti ras. Jako příčiny se uvádějí: odlišnost náboženství, jehož příslušníci byli obviňování ze zavraždění Krista; jiné kulturní a náboženské zvyky, které ztěžovali asimilaci do evropské kultury, odlišnost, která usnadňuje hledání obětního beránka v dobách krizí; ekonomické důvody, které bývaly v pozadí pogromů na židovská ghetta, moc židovských obchodníků a průmyslníků; přítomnost Židů ve vysoké politice; obviňování z kosmopolitismu, protože Židé byli sice národ staré kultury, ale postrádali vlastní území. (…) Privilegia, kterým se Židům dostávalo, však spočívalo v utvrzování pocitu, že postavení Židů není zakotveno stejným právem jako postavení ostatních občanů. Vzbuzení nenávisti proti cizí menšině je také jedním z prostředků, kterým může skupina posilovat svou soudržnost nebo vládci odvádět pozornost od skutečných problémů.“ Cit. dle Jandourek, Jan, Sociologický slovník, s .29. Srv. „V oblasti náboženství se antisemitismus jeví jako odpor vůči judaismu, tj. náboženství Židů. Vedle záměrného antisemitismu existuje také živelný, emocionální antisemitismus, který se opírá o působení historických a zvykových mýtů i v těch zemích, kde Židé představují často jen promile z počtu obyvatel.“ Cit. dle Linhart, Jiří a kol., Velký sociologický slovník, Praha: Karolinum 1996, s. 82. 12
12
působení semitské rasy na německou společnost a měl Marrovo hnutí odlišit od nábožensky motivované nenávisti vůči Židům. Ve skutečnosti byl pojem antisemitismus již od počátku používán různým způsobem a pro označení různých ideologií, které sice spojovala představa o židovském nebezpečí pro společnost, ale jejich další program nemusel být vždy slučitelný.”13 Pojem antisemitismus vystupuje jako souhrnný termín vyjadřující všechny druhy nepřátelství vůči Židům. Z toho důvodu je jeho používání značně problematické, proto je nutné předem definovat, co daným termínem chceme vyjádřit právě my. Vzhledem k tomu, že nedílnou součást mojí práce tvoří rozlišení
specifických
projevů
antisemitismu,
typologii
antisemitismu
provedu dále. Pro počáteční upřesnění alespoň uvedu, že společným jmenovatelem všech definic je tvrzení, že se jedná o nepřátelství či nenávist vůči Židům, která sahá od slovních útoků až po násilné činy.14 Je však nutné zdůraznit, že antisemitismus nelze považovat ani za pouhou reakci na charakter, jednání a postavení židovské menšiny. Naopak, podstatnou roli hraje postavení většinové společnosti. Antisemitismus je tedy nutno chápat zejména jako důsledek např. ideologického, politického, sociálního atd. vývoje společnosti.15 Zajímavou teorii moderního antisemitismu přináší Zygmunt Bauman, který antisemitismus vysvětluje na základě společného územního soužití minoritní16 skupiny, uchovávající si vlastní specifickou identitu, uvnitř 13
Cit. dle Frankl, Michal, „Emancipace od židů“, s. 22. Cit. dle Tamtéž, s. 23. 15 Srv. Tamtéž, s. 23. 16 Pro potřeby práce se budu držet Giddensovy sociologické definice menšin jako „skupin, jejichž příslušníci jsou oproti členům většinové populace v nevýhodě a mají pocit určité skupinové solidarity či sounáležitosti. Tato vzájemnost a společné zájmy se obvykle umocňují, když se příslušníci menšiny stávají terčem předsudků a diskriminace. Příslušníci menšiny se často sami považují za “vyčleněné” z většinové společnosti. Obvykle bývají fyzicky a sociálně izolování od společnosti jako celku, soustředěni v určitých čtvrtích. (…) Příslušníci menšiny často aktivně prosazují endogamii, aby si udrželi kulturní svébytnost. (…) Menšiny bývají pronásledovány, viz dlouhodobé pronásledování Židů. Menšinové skupiny se do značné míry vždy liší od většinové společnosti. Např. fyzické odlišnosti mohou být označeny jako rasové.“ Cit. dle Giddens, Anthony, Sociologie, s. 229-230. Srv. Linhart, Jiří a kol., Velký sociologický slovník, s. 602. Jak jsem hovořila v úvodu, židovská identita je těsně spojená s jejich náboženským systémem, proto pokládám za vhodné upřesnit definici náboženské menšiny jako “seskupení lidí společného náboženského vyznání, které má ve srovnání se skupinou většinové nebo oficiální náb. ortodoxie charakter menšiny. Ideologie náboženské menšiny přesahuje hranice náboženského života, zasahuje do hodnotových orientací dané společnosti, do mezilidských vztahů. Náboženská menšina může být územně lokalizována nebo rozptýlena v rámci jednoho státu nebo v nadstátním měřítku. Její konkrétní postavení v rámci společnosti je dáno politickým systémem, sociálními a kulturními podmínkami, tradicí a také schopnostmi náboženské menšiny se přizpůsobit.“ 14
13
společnosti majoritní.17 Obranným mechanizmem většinové společnosti se stává vytyčování hranic vůči minoritě. Společenský vývoj 19. a 20. století postupně stírá doposud tradované a přijímané statutární rozdíly (např. občansko-právní, ekonomické, atd.). V předmoderní době byli Židé kastou mezi kastami, vrstvou mezi
vrstvami,
stavem
mezi
stavy.
Jejich
odlišnost
nepředstavovala problém a zvykové, v podstatě nereflektované praktiky segregace účinně bránily tomu, aby se z ní problém stal.
S
nástupem
modernity
se
oddělenost
židů
zproblematizovala. Tak jako všechno v moderní společnosti bylo i ji nyní třeba uměle vyrábět, budovat, racionálně zdůvodňovat.18
Snahou majority je tento proces zvýrazňováním rozdílností zvrátit, což se děje za pomoci do jisté míry umělých, pomocných prostředků. Tvrdím, že pomocné prostředky pro vymezení vztahu „my“ versus „oni“ pramení z aktuální situace většinové společnosti. V tomto bodě obecný pojem antisemitismus19, definovaný jako nenávist vůči Židům, nabírá konkrétní podobu,
jež
je
podporována
aktuálními
prostředky,
vyplývajícími
z konkrétních společenských událostí a ambicí majoritní společnosti. V závislosti na zvolených či převládajích mechanismech, užitých k vymezení subjektu nenávisti nebo na základě volby klasifikačních kriterií nenávisti jako takové můžeme hovořit např. o antisemitismu rasovém, národnostním, lidovém20 apod. Cit. dle Linhart, Jiří a kol., Velký sociologický slovník, s. 602. 17 In: Zygmunt Bauman, Modernita a holocaust, Praha: Sociologické nakladatelství 2003, s. 70-71. 18 Cit. dle Tamtéž, s. 98. 19 Ačkoliv jsem v textu odkazovala, že se konkrétní klasifikací antisemitismu budu zabývat později, musím upozornit, že v uvedené větě bych s ohledem na budoucí typologii antisemitismu jako antisemitismu náboženského a antisemitismu moderního použila místo pojmu antisemitismus přesnější označení, a to právě antisemitismus moderní. Nečiním tak jen proto, protože bych uvedenou klasifikaci předcházela. Protože se moje stávající výpověď a taktéž zmiňovaná Baumanova teorie vztahují k sekularizované poosvícenské společnosti, bylo by na tomto místě vhodnější dodržet pro potřeby práce předeslané dělení a použít termín antisemitismus moderní. 20 Lidový antisemitismus definuji jako podprahový, historicky tradovaný a v jednotlivcích většinové společnosti zakořeněný strach z židovské identity (případně odlišnosti od sebevymezujicího se objektu), který konzervuje a předává zažité protižidovské pověrečné stereotypy, pramenící zejména z konfrontace judaismu a křesťanství. Roli v tomto 14
Doposud jsme se při definici pojmu antisemitismus setkali s jakýmsi základním rozlišením, vyplývajícím z postoje Wilhelma Marra, který nám poskytuje dvojakou historicky konzervovanou perspektivu antisemitismu. První se vztahuje k náboženským motivům antisemitismu, provázaným historickými vazbami starověku a středověku, v nichž hrála náboženská příslušnost určující roli. Druhá se týká moderní společnosti, řešící, počínaje osvícenstvím, nové otázky, v nichž se náboženská problematika upozadila ve prospěch stávajících společenských témat, mezi něž např. náleží národní identita (ve spojitosti s židovskou národní identitou se ale dostáváme do poměrně komplikované situace, neboť' judaismus jako náboženský systém je úzce spjat s židovským národem a to jak historicky, tak i v moderní společnosti). S nastolením osvícenských změn hovoříme o postupném formování moderního antisemitismu, který se jako pojem sám o sobě vymezuje
vůči
zažité
formě
antisemitismu
otevřeně
deklarované
náboženskými vazbami. Na příkladu definice antisemitismu můžeme tudíž sledovat vývoj nežidovské evropské společnosti a její vyrovnávání se svou vlastní situací. Antisemitismus – historický vhled Ve starověku se Židé silně vymykali, neboť odmítli uznat převládající náboženské představy, kvůli čemuž byli osočováni z pohrdání stávajícím řádem a řecko-římskými bohy. Již ve starověku se tedy vytvořily základní stereotypy
ve
vnímání
Židů
a
ty
se
dále
konzervovaly
ve
styku
se středověkým křesťanstvím. Leo Pavlát (1997) klasifikuje tři základní stereotypy ve vnímání Židů. Ti jsou dle něj nahlíženi jako konfliktní vyznavači škodlivé víry, jako odpůrci většinové vize světa a jako společenští odpadlíci.21 V této souvislosti musím podotknout, že antisemitský koncept se nikdy nevztahoval na jedince, ale vždy pracoval s židovskou populací v celku. Diskriminace náboženská šla ruku v ruce s diskriminací v jiných oblastech. ohledu přikládám také lidskému sklonu k předsudkům, jež lidé používají pro lepší orientaci ve světě jako pomocného mechanismu kategorizace svého okolí. Srv. Giddens, Anthony, Sociologie, s. 230-232. Srv. Frankl, Michal, „Emancipace od židů“, s. 14. 21 In: Pavlát, Leo, „Židé v Čechách a na Moravě“, in: Židé – dějiny a kultura, Praha: Židovské muzeum 1997, s. 84. 15
“Náboženské pronásledování Židů v zásadě vedlo k diskriminaci ekonomické, ale naopak důvody ekonomické na sebe nejednou braly podobu persekuce náboženské.”22 Antisemitské stereotypy byly v průběhu dějin, podporovány legislativně. Praktickým projevem středověkých protižidovských stereotypů bylo např.: zřizování ghett23, ve kterých Židé bydleli odděleně od ostatního obyvatelstva;
příkaz
nosit
odlišující
znamení;
nucená
převýchova
či omezování porodnosti; vyhnanství; nucená konverze/křest; pogromy; obvinění ze znesvěcení hostie, z rituálních vražd nebo z šíření nemocí; omezený
či
zapovězený
přístup
k
vybraným
profesím,
pracovním
příležitostem, nebo vzdělání; diskriminace občanská/neuznání občanských práv; diskriminace jazyková i národní atd.24 Posuneme-li se v čase směrem k novověku25, můžeme doložit postupné odbourávání mnohých historicky zakotvených restrikcí, nicméně uvolňování starých omezení podnítilo nové antisemitské projevy. Osvícenci Židy vesměs zavrhovali pro jejich napojení na šlechtu a pro jejich zastaralou zkostnatělost ve
víře,
která
byla
s
osvícenskými
principy
neslučitelná.
Politický
liberalismus, jenž rozvinul osvícenská východiska ve snahu o rovnoprávnou společnost, usiloval o asimilaci židovského obyvatelstva. Protože liberální program nebyl naplněn dochází k postupné celospolečenské radikalizaci, jež doprovází
také
antisemitismus
radikální nabírá
pohled
další
na
nové
židovskou
projevy:
viní
populaci. Židy
z
Novověký mravního
úpadku společnosti; zahrnuje nacionální projevy – v mnohonárodnostním Rakousku-Uhersku je patrný nacionální antisemitismus národnostních menšin, v Německu zase nacionalismus pangermánský; prosazuje se idea celosvětového židovského spiknutí; podporuje antisemitismus rasový, jenž je propojen s ideou celožidovského spiknutí, zakládající se na rodovém charakteru židovského společenství a vrcholí nacistickou ideou fyzické likvidace Židů. Nové projevy antisemitismu, ve snaze zapůsobit také na řadové občany, byť prvotně jen s lokální působnosti, však pracují s jednotlivými dějinně tradovanými protižidovskými stereotypy, vycházejícími 22
Cit. dle Tamtéž, s. 88. Srv. Tamtéž, s. 89. 24 Tamtéž, s. 88. - 94. 25 Pro potřeby práce spojuji období novověkých evropských dějin s pokročilou etapou renesance. Za počátek novověku proto považuji období druhé poloviny 16. století. 23
16
z židovsko-křesťanských náboženských sporů. Mezi ně náleží např. pověra o rituální vraždě26 atd. Klasifikace antisemitismu Náboženský antisemitismus/antijudaismus – jak již jsem uvedla dříve, až do 19. století měl antisemitismus převážně náboženský základ pocházející z rozporů mezi křesťanstvím a judaismem, příp. islámem. Judaismus byl největším menšinovým náboženstvím křesťanské Evropy i islámského světa, z čehož pramenily perzekuce Židů. Dokladem, že odpor byl z valné části ryze náboženský, nezahrnující židovský původ etnický, je podporovaná možnost přestoupit k veřejně akceptovanému náboženství většiny, např. pod podmínkou vyloučení ze země. V tomto ohledu bych tedy upřednostnila
používání
pojmu
antijudaismus
jako
odpor
proti
náboženskému systému judaismu. Moderní
antisemitismus
–
chápu
jako
souhrnný
termín
pro antisemitské tendence spojené se změnou společenského uspořádání konce
18. století a v kontextu práce příznačné pro 19. století.
Moderní antisemitismus může zahrnovat například politické, rasové27, 26
Pojem rituální vražda se používá v „souvislosti s obviněním příslušníků některé náboženské komunity, zejména izraelitů, ze zavraždění člověka za účelem získání jeho krve pro rituální účely.“ Cit. dle Szántó, Juraj, „České Polné předcházel maďarský Tiszaeszlár“, in: Hilsnerova aféra a česká společnost 1899-1999, Praha: Židovské muzeum 1999, s. 105. 27 Ve vztahu k rasovému antisemitismu, nebo rasové otázce jako součásti moderního antisemitismu, musím podotknout, že mnohé rasové teorie 19. století nevycházely ze skutečně biologických rasových teorií, ale spíše se zakládaly na obsahu Talmudu. V českém prostředí konce 19. století je silně diskutovaná otázka národní identity. Ernest Renan říká, že národní idenfitikace je výrazem svobodné vůle jednotlivce ke sdílení společného morálního vědomí a sdílení obětí, nelze ji proto založit ani na rasovém původu, ani na společném náboženství, jazyku či pouze geografické pozici. Zdůrazňuje tím pozici českého národního liberálního postoje vůči cizorodým prvkům. Předkládá teorii, že židovská integrace by byla snazší z pozice rasové odlištosti nežli z pozice odlišnosti národnostněkulturní. In: Frankl, Michal, „Emancipace od židů“, s. 36. Srv. Jandourek chápe rasu jako „rozčlenění kontinua lidské populace do kategorií na základě fyzických vlastností. (…) Argumentem pro odmítnutí ras je to, že biologicky podmíněné rozdíly mezi skupinami lidí sice skutečně existují, ale použít každý z nich jako kriterium, vytvoří odlišný systém klasifikace rasy než při třídění dle znaku jiného. Variabilita lidské populace je zřejmě způsobena adaptací na odlišná prostředí.“ Cit. dle Jandourek, Jan, Sociologický slovník, s. 201. Srv. Podle Giddense „neexistují žádné přesně vymezené rasy, ale jen široké spektrum fyzických variací. Lidské populace představují kontinuum bez pevných hranic. Fyzické odlišnosti, dědičné povahy se stávají zdrojem předsudků a diskriminace, ale tato příčina nemá nic společného s biologií. Tzn. rasové odlišnosti je proto třeba chápat jako ty projevy fyzické variability, které si příslušníci dané komunity nebo společnosti vybírají jako etnicky 17
hospodářské28, sociální a nacionální29 snahy evropské společnosti negativně uplatňované vůči židovskému obyvatelstvu. Moderní antisemitismus pak, v závislosti
na
místních
prioritách,
může
nabývat
přívlastky
svých
jednotlivých složek. Spouštěči skutečných konfliktů mezi Židy a ostatními lidmi se tak staly např. vzdělání, jazyk, povolání, konkurence apod. Ty však sami o sobě nejsou zdrojem antisemitismu jako takového; ten souvisí s proměnou majoritní společnosti, která si svoje nezdary vysvětlovala např. jako projevy celosvětového židovského spiknutí. Židé tak sloužili jako symbol negativních jevů uvnitř většinové/nežidovské společnosti. Důsledkem byly politické reakce, reakce církví, násilí, obvinění z rituálních vražd, sociální vylučování apod. V tomto smyslu bych si troufla hovořit také o moderním antisemitismu dobovém či aktuálním. Jak jsem již uvedla dříve, moderním antisemitismem se zbýval Zygmunt
Bauman.
Ten
počátky
moderního
antisemitismu
vidí
významné. V tomto smyslu bývají například rozdíly v barvě pleti často vnímány jako významné, zatímco odlišná barva vlasů nikoliv. Rasismus lze proto definovat jako předsudek založený na sociálně významných fyzických rozdílech. Rasista je člověk, který je přesvědčen, že někteří jedinci jsou v důsledku definovaných rasových rozdílů nadřazení nebo méněcenní. Pojem “rasa” sice vznikl až v novověku, ale předsudky a etnické antagonismy se v dějinách objevují odedávna.“ Cit. dle Giddens, Anthony, Sociologie, s. 552. 28 Hans Rosenberg tvrdí, že vlny antisemitismu poměrně přesně kopírují dlouhodobé i krátkodobé ekonomické výkyvy. Politické strany s antisemitským programem, se snažily získat vliv zdůrazňováním materiálních zájmů venkovských a městských nižších společenských tříd. Hospodářská krize v letech 1873-1896 narušila důvěru v liberální hospodářskou a politickou ideologii, a naopak nastartovala proces protiliberálních politických alternativ. In: Frankl, Michal, „Emancipace od židů“, s. 37. 29 Frankl rozlišuje mezi radikálním nacionalismem prosazovaným vůči Židům a antisemitismem. Radikalizace antisemitské ideologie souvisela s přiostřením hospodářských, potažmo sociálních problémů vlastního národa. Češi se bránili vůči dvěma nepřátelům. Vnějším nepřítelem byli Němci a za vnitřní narušitele české národní integrity považovali Židy. Jako příklad radikalizace myšlenek Frankl uvádí mladočeského radikálního žurnalistu J. M. Baláka, který začátkem 70. let 19. století přeložil Rohlingův spis Talmudjude. Tamtéž, s. 68-99. Balák pohlíží na židovské tradice jako na zastaralou hráz bránící začlenění do české společnosti. Balákovým postojem se budu zabývat později v souvislosti s vlastní předmluvou knihy Židé podle Talmudu. Frankl vidí jako jednoznačně prvního plnohodnotného českého antisemitu redaktora Českých zájmů Jaroslava Huška, který roku 1883 „zaslal jménem českých antisemitů dopis Kolínským novinám doporučující názory Augusta Rohlinga, jehož brožury v Nymburku pilně šířil.” Hušek tvrdil, že se Židé za náboženskou společnost pouze vydávají. Sami deklarují antisemitismus jako náboženskou nenávist, aby uvedli ostatní v omyl. Sám Židy vidí jako skutečného mezinárodního nepřítele, proti kterému je třeba bojovat. V tomto okamžiku je znázorněn přerod od českoneměcko/židovské otázky k boji všech národů vůči Židům. Němečtí a čeští antisemité se sjednocují. První antisemitský sjezd se konal počátkem 80. let, r. 1882, v Drážďanech pod portrétem údajné oběti rituální vraždy, Esther Solymosi. Karel Adámek, autor antisemitského spisu, Slovo o Židech, tvrdí, že “síla a vliv židů roste s jejich solidárností a pevnou politickou, sociální a hospodářskou organisací, jež jest vybudována po výtce i na základech náboženských.” Cit. dle Frankl, Michal, „Emancipace od židů“, s. 99. 18
„v nepřítomnosti
rozdílů“
mezi
skupinami
a
ve
„zrušení
prastarých
společenských a právních bariér mezi Židy a křesťany“, o jejichž resuscitaci majoritní společnost opětovně usilovala. „Zděděné náboženské vytyčení hranice způsobem Židé odmítli Krista“30, již dle Baumana v sekularizované společnosti nemohlo plnit svoji dřívější funkci.31 Podmínky modernity vyžadovaly pro segregaci moderní metodu budování hranic.32 “Měla-li být odlišnost Židů zachráněna před útokem moderní rovnosti, musela být přeformulována a položena na nové základy, pevnější než lidská schopnost vlastní kultivace a sebeurčení. Jak to úsporně vyjádřila Hannah Arendtová, judaismus bylo třeba nahradit židovstvím: judaismu mohli Židé uniknout konverzí, z židovství úniku nebylo.”33 Viktor Frankl definuje moderní antisemitismus jako „soubor názorů, interpretací společenských jevů a modelů jednání, které jsou postaveny na protižidovských předsudcích a strukturách
myšlení
vytvořených
ve
středověku,
tento
korpus
protižidovských idejí začleňují do soudobého světonázoru a údajným působením Židů vysvětlují skutečné nebo vykonstruované problémy majoritní společnosti.“34 Každá
z
uvedených
resp o antisemitismu
v
výpovědí
sekularizované
o
moderním
společnosti,
antisemitismu,
která
minimálně
z hlediska legislativní, právní a výkonné moci usilovala o uniformního občana nese
svůj
díl
pravdy.
Baumanova
definice
se
zaměřuje
především
na vysvětlení nových forem antisemitismu ve společnosti, kde již není náboženství svázáno se světskou mocí a která usiluje o rovnocenný přístup ke všem svým členům. Frankl se sice v tomto ohledu od Baumana moc neliší, nicméně klade větší důraz na stabilní využívání zažitých protižidovských stereotypů, jako předsudečného nahlížení židovské identity, které je aplikováno v nové společenské situaci. Já se zabývám Rohlingovými spisy, jenž vycházely od 70. do 90. let 19. století, proto budu pracovat s pojmem moderní antisemitismus dle naznačených intencí obou autorů.
30 31 32 33 34
Cit. dle Zygmunt Bauman, Modernita a holocaust, s. 101. Tamtéž, s. 101. Tamtéž, s. 102. Cit. dle Tamtéž, s. 100. Cit. dle Frankl, Michal, „Emancipace od židů“, s. 23. 19
Židé v Rakousku-Uhersku – historický vhled Touto kapitolou bych ráda nastínila sociální kontext života Židů v Rakousku-Uhersku tak, aby bylo zřetelné do jakých společenských, a politických souvislostí je zasazeno téma mojí práce. Nejprve se budu ve zkratce věnovat zákonodárství, resp. klíčovým zlomům v legislativě, které zásadním způsobem ovlivnily život Židů na konci 19. století v RakouskuUhersku a dále ve stručnosti poukážu na formování lokálních vztahů mezi židovským obyvatelstvem a nežidy. Vodítko pro zpracování historickopolitických informací o Rakousku-Uhersku mi poskytly vybrané kapitoly německého překladu knihy Simona Dubnowa Weltgeschichte des Jüdischen Volkes35 a Tomáše Pěkného Historie Židů v Čechách a na Moravě36. Nové zákonodárství – projev toleranční politiky Toleranční patent Evropským
trendem
18.
století
bylo
osvícenství.
V
souladu
s osvícenskými tendencemi, ale především z pragmatických pohnutek snazší kontroly a evidence evangelíků, vydal roku 1782 císař Josef II. svůj Toleranční patent, ve kterém deklaroval svobodu náboženského vyznání pro luterány, kalvíny a řeckopravoslavné. Josefovy reformy se dotkly také Židů. Aniž by Židům přiznával občanská práva, požadoval jejich výchovu a tzv. „Nutzbarmachung“ („použitelnost“). Odstranil židovskou daň a povinné označení. Židům bylo povoleno podnikání v zemědělství, řemeslech a tovární výrobě, jejich dětem návštěva veřejných škol. I přes tento výnos byli nadále omezováni v domovských právech a byli pouze snášeni, “Tollerierte”. Například v Čechách a na Moravě jim nadále byla města Brno, Olomouc, Karlovy Vary, Budějovice atd. uzavřena. A ve zbývajících museli jako dříve bydlet v “židovských ulicích”. Občanské zrovnoprávnění nebylo zmíněno ani 35
Dubow, Simon, „Zweites Kapitel: Der Antisemitismus in Österreich-Ungarn“, in: Dubnow, Simon, z hebrejštiny přeložil Dr. A. Steinberg, Weltgeschichte des Jüdischen Voes, Berlin: Jüdischer Verlag 1929, s. 76-115. Dostupné na WW:
[cit. 25. 7. 2009]. 36 Pěkný, Tomáš, Historie Židů v Čechách a na Moravě, Praha: Sefer 2001. 20
slovem a režim náboženské intolerance zůstal v plné síle. V patentu také výslovně stálo, že “...naší nejvyšší vůlí nikterak není povolit židovské komunitě ve Vídni v souvislosti s jejím vnějším trpěním její rozšíření, a také nadále zůstává při tom, že jí nebude povolena žádná veřejná bohoslužba ažádná veřejná synagoga…“37 Záměr josefínského zákonodárství byl zřejmý: židovský
problém
měl
být
vyřešen
asimilací
a
zásahy
vrchnosti
do duchovního života židovských obcí, k tomu měly připravit půdu. Cílem bylo přimět Židy ke křtu. Pokus byl také neúspěšný, protože se Židé zdráhali přistoupit na onu míru asimilace, již od nich vrchnost očekávala. Přesto to byl krok k odstranění středověkého dědictví, jeden krok vpřed na cestě k emancipaci.38 Jak se na shora zaváděné josefínské reformy dívali samotní Židé? Zřejmě by se očekávalo, že je přijali s jásotem. V celku tomu tak ale nebylo. V židovstvu existovaly dva tábory – liberální a konzervativní. Konzervativci se obávali, aby nedošlo k odcizení jejich národní identity. Měli strach z pokřesťanštění židovského obyvatelstva. Významnou roli také hrála obava, že dojde k narušení rituálního života. Naproti tomu liberálové, především mladí vzdělaní lidé, inklinovali k němčině. Ač se na noc vraceli do ghetta, byli v úzké komunikaci s křesťanskou společností. Na svoje zvyky ale nerezignovali. Křesťanská společnosti řešila jiné problémy. Židovská konkurence je pozvolna začala ohrožovat v podnikání, tj. v obchodě, řemesle, ale i v průmyslu. Proemancipační pak byla vzdělanost, zastoupená mladými žurnalisty, kteří taktéž úzce komunikovali s židovskými vzdělanci a byli ovlivněni demokratickými a liberálními snahami přelomu 30. a 40. let 19. století, jenž vyvrcholily v revolučním roce 1848. Občanská rovnoprávnost Završením emancipace Židů byl jistě revoluční rok 1848, kdy se všem středoevropským Židům dostalo občanské rovnoprávnosti. V RakouskuCit. dle Sidon, Efraim K., “Josefínské reformy a asimilace”, in: Veber, Václav a kolektiv, Židé v novodobých dějinách, Praha: Karolinum 1997, s. 9-10. 38 Cit. dle Tamtéž, s. 9-10. 37
21
Uhersku se tak stalo o necelých dvacet let později, tj. roku 1867. Díky tomuto kroku začalo Židovstvo39 pronikat do veškeré společenské činnosti. Jak reagovala
ostatní
evropská
společnost?
Takřka
všude
v
Evropě
se vzedmula vlna antisemitismu. Status plnohodnotného občana byl, jak se zdá, skrytě podmíněn imperativem: “Buď jako já.”40 Jelikož nebyl požadavek s okamžitou platností splněn, probudila se, dle Efraima Sidona (1997), veřejná, skrytě potlačená středověká nevole vůči Židům.41 Židovstvo v Rakousku-Uhersku - pohled dle územní příslušnosti Antisemitské hnutí v různých částech Rakouska-Uherska mělo zvláštní charakter. Ten byl určován lokální společenskou situací majority a také aktuálním počtem a postavením židovských obyvatel. V posledních dvou desetiletích
19.
století
stoupl
celkový
počet
v rakousko- uherské monarchii na téměř dva miliony.42 Židé
dohromady
v
obou
částech
monarchie
činili
usedlých
Židů
To znamenalo, že v
průměru
asi
4,5% z celkového počtu obyvatel. Přesto byl jejich počet v jednotlivých korunních zemích mnohem vyšší. Například v Haliči Židé tvořili v průměru 12 % obyvatel, v některých městech dokonce 30-57% z celkového počtu obyvatel.43 Při takto stanovém podílu sil mezi Židy a ostatním obyvatelstvem, muselo v jistých sektorech ekonomiky docházet k vyostřením. Přiblížení situace ve Vídni Vídeň zaznamenala velmi velký nárůst židovského obyvatelstva. Počet Židů v císařském hlavním městě se v krátké době po emancipaci
39
Ve slově Židovstvo píši, s výjimkou citací, velké písmeno, protože slovo chápu ve smyslu dřívější definice pojmu Žid, tedy jako označení skupiny lidí hlásících se k jedné národní identitě. 40 Cit. dle Sidon, Efraim K., “Josefínské reformy a asimilace”, s.11. 41 Tamtéž, s. 11. 42 V rakouské části monarchie bylo v roce 1880 – 1 005 000, v roce 1890 – 1 143 000 a v roce 1900 – 1 225 000 Židů; v maďarské části byly odpovídající počty následující: cca 638 000, 725 000 a 850 000. In: Dubow, Simon, „Zweites Kapitel: Der Antisemitismus in Österreich-Ungarn“, s. 101. 43 Tamtéž, s. 76. 22
téměř zdvojnásobil.44 Díky tomu, že vídeňští Židé získali rovnoprávnost, mohli
velice dobře mobilizovat své síly, stejně
jako jejich berlínští
soukmenovci, a tím takřka obratem dosahovali, čím dal vyššího stupně na sociálním žebříčku. Na konci 19. století více než polovina rakouských Židů pracovala v obchodu, třetina se věnovala řemeslu, ostatní působili ve státních službách, případně v zemědělství. Situace ve Vídni před volbami roku 1884 se nesla v duchu tvrdého boje a antisemitské agitace křesťanských socialistů proti liberálům. V tomto boji získali mnozí antisemité hlas a místo v parlamentu, např. to byl Rohlingův obhájce v procesu s Blochem Dr. Patai. Po volbách do říšského sněmu v roce 1891 měli antisemité 13 křesel, mezi nimi byli např. Patai, Schönerer, Lichtenstein a Schneider.45 Většina z nich patřila současně k dolnorakouskému zemskému sněmu, proto měli příležitost zasahovat do velmi důležitých zemských rozhodnutí a mohli velice dobře prosazovat antisemitské myšlenky. Do politického dění výrazně zasáhla postava Dr. Karla Luegera. Byl to člen říšského i zemského sněmu a také člen vídeňského zastupitelstva. Lueger
vystupoval
jako
mluvčí
křesťanské
Vídně,
kterou
omezuje
konkurenční činnost židovských kupců a řemeslníků. Jeho cíl byl jasný. Chtěl svým hereckým antisemitským výkonem z řečnické tribuny přitáhnout masy, což se mu podařilo a brzy se stal modlou ulic. Jeho křesťanští socialisté využívali každé příležitosti k tomu, aby napadali Židy a případně také křesťany, kteří jejich program nesdíleli. V komunálních volbách roku 1895 získali křesťanští socialisté díky spojení s Luegerovými gardami naprostou většinu hlasů, tak mohli dokonce usilovat o to, aby se Lueger stal vídeňským starostou. Zažili ovšem velké rozčarování, když Franz Josef nepotvrdil jejich kandidáta v úřadu. Předseda rakouské vlády, hrabě Badeni, vydal prohlášení, že není vhodné svěřit Vídeň do rukou někomu, kdo nemůže zaručit rovnost občanských práv. Většina členů říšského sněmu, uznala Badeniho slova. Antisemity ovládnutá spolková rada ale demonstrativně o několik dnů později opět navrhla na místo vídeňského radního Luegera. Ulicemi se nesla 44
V roce 1869 žilo ve Vídni 40 000 Židů, v roce 1880 již 73 000. Vzrůstající tendence pokračovala i nadále až do konce století. V roce 1900 žilo ve Vídni 147 000 Židů. Tamtéž, s. 77. 45 Tamtéž, s. 85. 23
výzva: „Pryč s Badenim, chceme Luegera!“46 V březnu 1896 opět získali antisemité ve volbách do městského zastupitelstva většinu a Lueger byl již potřetí zvolen. Nyní se musela vláda rozhodnout pro kompromis. Císař si pozval devět zástupců z řad křesťanských socialistů k audienci. Dohodli se na tom, že Lueger vybere pro výkon úřadu vrchního zastupitele některého ze svých příznivců bez nároku na znovuzvolení. Tato fraška byla dotažena do konce tím, že na místo starosty nastoupil antisemitský knihkupec Strohbach, který byl ale ve skutečnosti jen pouhou figurkou vícestarosty Luegera, proto také dostal přezdívku “Stroh-mann”47 [hastroš, nastrčený muž]. Roku 1897 byla loutkohra u konce, neboť byl znovuzvolený Lueger, ale tentokrát byl také potvrzen v úřadu. Důsledky
působení
nové
hlavy
arcivévodství
dolnorakouského48
na sebe nenechaly dlouho čekat. Židovským živnostníkům byly odepírány zakázky. Židům v celku byl odepřen přístup k vyšším úřadům a restrikce se dotkly
také
školství.
Prosazovaly
se
tendence
oddělit
židovské
a křesťanské studenty, to se ale díky zásahu vlády nepodařilo. Luegerovci přesto prosadili odepření školného nezaopatřeným židovským dětem navštěvujícím státní gymnázia.
Tento útlak se prosadil v celém Dolním
Rakousku. Situaci na konci století také nepřispěla
vlna
východních
židovských přistěhovalců z oblasti Ruska. V tomto případě již můžeme hovořit o antisemitismu rasovém. Východní Židé se od Rakušanů fyzicky lišili a především v nich vzbudili obavu o ztrátu zaměstnání a potažmo o snížení jejich dosavadní životní úrovně. V roce 1893 se ve Vídni odehrál podobný soudní spor jako mezi Rohlingem a Blochem. Jeho hlavním původcem byl katolický kněz Deckert, který napsal spisek o rituální vraždě, k níž mělo dojít polském městě Ostrow (v okrsku Lublaň) a nechal ho otisknout v katolických novinách Vaterland [Otčina, domovina]. Hlavním svědkem této vraždy byl katolický konvertita Paul Meyer, který konvertoval za účelem získání dobře placeného místa. Meyer měl dosvědčit, že jako malý byl účasten rituální vraždy, kterou vykonal místní rabín. Celé situace se chopil hlavní mluvčí vídeňských Židů a Bloch. 46
„Nieder mit Badeni! Hoch Lueger!" Cit. dle, Tamtéž, s. 86. Tamtéž, s. 86. 48 Vídeň byla hlavním městem arcivévodství Dolní Rakousko, tj. jedné ze zemí rakouské části Rakouska-Uherska (Předlitavska). 47
24
Vypravili se vyhledat svědky oné události a přiměli je, aby podali na Meyera žalobu. Meyer se od celé záležitosti distancoval, nicméně na základě jeho svědectví se podařilo odsoudit Deckerta za pomluvu. Deckert byl usvědčen z toho, že přiměl Meyera, aby písemně potvrdil svoji zkušenost s rituální vraždou. Soud mimo trestu vězení a pokuty nařídil všem aktérům procesu zveřejnit soudní rozhodnutí v plném znění, a to nejen ve Vaterlandu, ale také v ostatních novinách tak, aby se uspokojila společenská nenávist vůči Židům, kterou jejich konání rozpoutalo. Jak je vidno, přes všechny negativní výpadky nalezli rakouští Židé v nežidovských politických a akademických kruzích podporu. Nicméně ani oni sami nezůstávali nečinní. V roce 1891 ve Vídni vznikl “Spolek k obraně antisemitismu”, pojmenovaný podle již existující berlínské organizace. V čele stáli zástupci katolické vzdělanosti jako např. baron Suttner, jeho žena, profesor medicíny Nothnagel, ale také židovští učenci, mezi které patřil bývalý rektor Univerzity ve Vídni Eduard Suess. Spolek
se
angažoval
antisemitismus
jako
proti učení
protižidovským pocházející
z
výpadkům těch
a
nejnižších
prezentoval afektů.
Zrovnoprávnění vyvolalo přinejmenším velice rozporuplné reakce, což se projevilo také v řadách samotného Židovstva. V polovině osmdesátých let musela vzniknout organizace, která by bojovala nejen proti antisemitismu vnějšímu, ale také proti tzv. vnitřnímu antisemitismu, který by se dal charakterizovat jako odklon mladých Židů od svého národa. Této iniciativy se chopil v roce 1885 Joseph Bloch, který chtěl založit organizaci nikoliv na základě náboženské pospolitosti, ale na základě pospolitosti národnostní. Cílem bylo pečovat o vztahy uvnitř Židovství, vychovávat mladé v tradici tak, aby se Židovství nestalo bezduchou historií.
V dubnu roku 1886 Bloch
se svými přívrženci zakládá politicko-kulturní spolek „Unie“, jehož úkolem bylo, mimo výše uvedeného, narovnat fámy šířené o Židovství. „Unie“ chtěla oživit židovský veřejný život, její zásluhou vznikl vídeňský teologický seminář. „Unie“ učinila pokus o centralizaci židovských spolků v Rakousku, ten se ale neujal. Vláda měla z centralizace strach. Činnost centrálního společenství se musela omezit na náboženskou a dobročinnou činnost. Antisemitismus rakouské části Rakouska-Uherska by se dal v rámci antisemitismu moderního charakterizovat jako sociální, případně politický.
25
O náboženském antisemitismu bych hovořila pouze ve vztahu k případům nařčení z rituálních vražd, které dle mého názoru sloužily pouze jako dokreslující sekundární prvek boje sociálního, nikoliv jako jeho spouštěcí mechanismus. V souvislosti s přílivem východních židovských přistěhovalců, se na sociální antisemitismus, jak už jsem zmiňovala dříve, napojuje antisemitismus rasový. Sociální či rasový antisemitismus, využívali zejména političtí činitelé, k mobilizaci nespokojených mas, za účelem získání jejich podpory pro vlastní veřejnou činnost, samotný židovský aspekt, hrál ve své podstatě vedlejší roli. Záměrem bylo, jak se zdá, najít a pojmenovat tzv. společného nepřítele.49 Cílem mojí práce není zpracovat konkrétní projevy moderního
antisemitismu
v
jednotlivých
územích
rakousko-uherské
monarchie, proto zde uvádím jednoduché a jakési prvoplánové členění, jenž jsem schopna vyvodit z historických souvislostí. Uvedená užší klasifikace vídeňského moderního antisemitismu se zakládá na studiu sekundární literatury. Problematika sama o sobě samozřejmě vyžaduje mnohem hlubší studium, pro které v rámci mnou zvolené tematiky nemám prostor, ale jsem nucena se s ní alespoň ve zkratce vypořádat. Případ Polska na konci 19. století Většina židovského obyvatelstva Rakouska-Uherska žila v oblasti Haliče a Bukoviny, kde se v rozmezí let 1880-1900 jejich počet zvýšil ze 755 000 na 900 000, což činilo něco mezi 11-13% veškerého obyvatelstva 50. Židé tvořili střední vrstvu, ve městech převážně nemajetnou a na venkově měli status nájemců “possesorů” či “pachtovníků” - zastupovali jakýsi střed mezi velkostatkáři a rolníky. Z politického hlediska je třeba zohlednit, že Židé byli vetknuti mezi tři další národnosti a to Němce, Poláky a Rusíny. Vzhledem k vývoji politické situace je třeba zdůraznit, že se Židé museli rozhodnout k jakému národu se přihlásí, neboť podle rakouského zákonodárství Židovství neexistovalo jako samostatná národnost. Příkladem může být to, že mezi osmi oficiálně uznávanými hovorovými jazyky země chybělo jidiš, tedy hovorová řeč haličských Židů. A tak se byli nuceni při sčítaní lidu přiklonit 49 50
Tamtéž, s. 83-86. Tamtéž, s. 89. 26
buď k polštině, nebo k němčině. V Haliči byli jak Rusíni, tak i Židé nuceni k popolštění. Stěží se to ale dařilo ve východní části Haliče, kde Rusíni tvořili poměrně kompaktní skupinu, na rozdíl od nich ve městech žijící Židé se s Poláky, ač nuceně, identifikovali. Takto vzniklá asimilace měla pouze jmenovitou
povahu.
Můžeme
ji
popsat
jako
tabulkovou
hodnotu
ve statistikách při sčítání lidu, neboť při něm se Židé hlásili k polskému jazyku, od kterého se následně polská národnost určovala. Pro Poláky měly tyto statistiky ale velký význam, neboť mohli s hlasem “Židopoláků” počítat při volbách, a to je zvýhodňovalo o proti Němcům a Rusínům. Což byl důvod, proč Poláci Židy trpěli. V tomto prostředí se na počátku 90. let v Polsku zrodil antisemitismus. Také Polsku nebyla cizí pověra o rituální vraždě. Příkladem může být březen 1892. V západohaličské vesnici nedaleko domku židovského pachtovníka nalezli mrtvolu těhotné křesťanské dívky jménem Minch, která si snad sama ze zármutku nad nechtěným těhotenstvím vzala život. Přesto, nález jejího těla dal pohnutku pro nařknutí Židů z rituální vraždy. Byl vydán zatykač na Poláka Stuchlinského, který měl údajně se svojí neteří, Minch, milostný poměr. A současně zatkli celou rodinu Žida Rittera, s níž se dívka přátelila. Stochlinski tak měl být pouhým spolupachatelem. Akceptovala se domněnka, že vražda byla spáchána jak z náboženských (Ritterovi), tak i ze sobeckých (Stochlinski) pohnutek. Všichni domnělí aktéři byli odsouzeni k smrti. Ale pro nedostatek důkazů nenabyl rozsudek platnosti. Stochlinski umírá ve vězení a manželé Ritterovi byli po čtyřech letech ve vězení propuštěni na svobodu. V Polsku
měl
nábožensky
podnícený
antisemitismus
politicko-sociální
charakter. Příklad tzv. “katolického dne” z r. 1893 v Krakově, na kterém se prohlašovalo, že největšími nepřáteli jsou řečtí katolíci a Židé. Židům byla odpírána účast na obchodování pod výhružkou kladenou na stranu kupujících, neboť každý, kdo podpoří v obchodu Žida, okrádá svůj vlastní národ! Často vyskytujícím se motivem byl profil bohatého Žida a chudého Poláka – pseudosociální politika podněcovala masy polské chudiny, které se bouřily proti tzv. židovským zbohatlíkům.51
51
Tamtéž, s. 91-95. 27
Konec 19. století v Čechách a na Moravě V Čechách v letech 1880-1900 žilo něco kolem 95 000 a na Moravě asi 45 000 Židů, přestože jejich počet nepřevýšil ani 2% z celkového počtu obyvatel, usilovaly jak české, tak i německé politické strany o jejich volební příslib.52 Opět se vycházelo z vyhodnocení sčítání lidu, při kterém se Židé hlásili k té které národní řeči. Zpočátku se čeští Židé přikláněli k němčině, ale s nárůstem českých nacionalistických snah cítili čím dál větší potřebu být zadobře s většinou, proto na konci 19. století dochází k nárůstu Židů hlásícím se k češství. Statistika tvrdí, že se jednalo již o celých 54% česky hovořících Židů. Na Moravě se však 77% hlásilo k němčině. Židé se v této přechodové době ocitli ve velmi prekérní situaci. Zaměřovaly se na ně oboustranné restrikce, jak od německy, tak i od česky mluvících. Dotýkala se jich zejména omezení v oblasti obchodu.53 Zaměřeno na Prahu Praha byla od poloviny 17. století až do začátku 19. století největším židovským sídlištěm v rámci celého světa. Z tohoto důvodu také nesla přízvisko Matka Izraele. Díky platnosti familiantských zákonů54 můžeme jen stěží přesný počet pražských Židů vyčíslit. Zákony měly regulační funkci, proto také samotní Židé faktický počet svých obyvatel nezveřejňovali. Opakovaně se uváděla cifra o hodnotě 10 000. Praha působila toho času dosti výjimečně, neboť se na jejím území vyskytovala dvě národní společenství, české a německé. Do tohoto prostředí se dále míchal element židovský. Pražské Židovské město náleželo pátému okrsku města. Na počest Josefovu Tolerančnímu patentu se roku 1850 přejmenovalo podle jeho jména na Josefov. Až do reformačních josefínských změn se život Židů omezil na ghetto. Zlom pro pražské Židy nastal za vlády Josefa II., který se v boji proti hospodářské zaostalosti habsburské říše rozhodl využít také židovského potenciálu, což nutně znamenalo, že Židé musejí doposud ohraničené území opustit. Josef II. stanovil podmínky, za nichž se tento proces začlenění měl 52
Tamtéž, s. 96. Tamtéž, s. 96. 54 Po sčítání lidu roku 1726 vyšel tzv. familiantský zákon, dle kterého měl být zachován daný počet židovských rodin. In: Pavlát, Leo, „Židé v Čechách a na Moravě“, s. 46. 53
28
uskutečnit. Zrušil například vnější znamení Židů, jakými byly žluté odznaky na kloboucích a diskriminační předpisy oděvů, umožnil jim pracovat na poli, ale ještě dlouho nesměli půdu vlastnit.55 Tato skutečnost však měla dalekosáhlé důsledky, neboť právě poněmčení, vedle jiných přetrvávajících odlišností (spjatých s ritem a způsobem života v ghettu), přineslo později českým Židům nemalé problémy, které jen velmi obtížně překonávali. Za ochotu ke germanizaci dosáhli Židé značných práv. Přes den bylo ghetto otevřené, Židé se mohli bez omezení a označení pohybovat uprostřed křesťanské společnosti, směli investovat, zakládat podniky (…) měli povinnost navštěvovat veřejné školy, mohli studovat na univerzitách, nesměli ovšem vykonávat státní službu, mohli obdělávat půdu, ale stále ji nesměli
zakupovat
(pokud
nebyli
ochotni
přestoupit
na katolickou víru), nesměli obchodovat s obilím a doposud stále platil familiantský zákon, který určoval maximální počet židovských rodin usedlých v Čechách. Revolučním počinem bylo také uzákonění povinné vojenské služby pro Židy.56
Součástí
josefínské
reformy
byl
požadavek
na
znalost
tzv. “Landessprache” [úředního jazyka země], kterým byla němčina. Aby mohli Židé Josefově podmínce dostát, museli se vzdělávat, což bylo impulsem pro založení německé základní školy v ghettu. Je možné konstatovat, že právě tato jazyková povinnost Židů zavdala hlavní impuls pro jejich poněmčení. Následně pak v období české národní emancipace, resp. v období národního obrození, se stala obrovským trnem v českém vlasteneckém oku, jenž na Židy nahlížel jako na silný germanizační prvek jejich milé Prahy. Židům v této době neusnadnilo postavení ani nařízení vrchnosti, které říkalo, že k vyřízení úředních záležitostí, např. sňatku, musejí prokázat praktickou znalost německého jazyka. Jan Neruda otázku židovské emancipace
55
In: Goldstücker, Eduard, „O židovské Praze”, in: Veber, Václav a kolektiv, Židé v novodobých dějinách, Praha: Karolinum 1997, s. 30-31. 56 Cit. dle Tamtéž, s. 18. 29
komentuje svou proslulou větou prosazující tzv. „emancipaci od Židů“, v níž vyjadřuje nechuť k jakýmkoliv ústupkům vůči židovskému obyvatelstvu. Nejedná se o to, mají-li Židé být emancipováni. Jsou již, a kde nejsou ještě zcela, budou co nejdřív, nikdo nezadrží proud osvěty lidské, k jasnosti se prodírající – tím je otázka rozluštěna.
Nejedná
se
víc
o
emancipaci
Židů,
nýbrž
o emancipaci od Židů, o to, abychom se vymanili z výstřednosti druhé a nestali se z tyranů otroky. (…) Nezapomeňme, že jsou nám Židé národem zcela cizím, jenž prozatím snad ještě nemůže, jistě ale nechce mít s námi politiku stejnou. Vzhledem k Židům praví Němec Robert von Mohl, že „jsou funkce v státním životě, které žádají celého vlasteneckého srdce a ničím neoddělovanou starost o němectví a stát německý, které žádají muže celého, ne polovičky jeho, a netrpí ani nejmenší pochybnosti co do smýšlení národního.“ Když již u Němců, stonásob víc u Čechů! Větu Mohlovu pamatujme sobě a vůbec a – zvláště případně pro Židy!57
Typickým se tak stávalo zdůrazňování národnostní či rasové odlišnosti Židů a nemožnosti jejich integrace do českého národa a propagace představy židovského spiknutí.58 Za příklad může posloužit postoj žurnalisty Františka Schwarze59 v sérii novinových článků v Osvětě, jenž o Židech hovoří jako o “plemenném celku, který koordinuje svou činnost a usiluje o ovládnutí ostatních národů”60. Tvrdí, že židovská otázka není náboženskou, neboť Talmud není “z větší části náboženským spisem, ale židovským zákoníkem a sbírkou norem chování. Právě Talmud je důvodem, proč Židé nesplývají s nežidovskou společností. Zvláštní charakter židovské menšiny je úmyslně
57
Cit. dle Neruda, Jan, Pro strach židovský, Praha: 1869, s. 20. Dostupné na WWW: [Cit. 2. 7. 2009]. 58 In: Frankl, Michal, „Emancipace od židů“, s. 58. 59 Frankl spojuje Schwarcův postoj s Nerudovým a oba jmenuje jako předchůdce českého antisemitismu. Ani jeden z autorů však neusiloval o prosezení vlastních antisemitských myšlenek v praxi. Srv. Tamtéž, s. 63. 60 Cit. dle Tamtéž, s. 60. 30
posilován a udržován rabíny, kteří se Židy snaží oddělit od zbytku společnosti, a to především talmudickou morálkou.”61 Koncem 19. století se vyostřil vztah Češi - Němci také z opačné strany. Po Bílé hoře v českých zemích prakticky neexistovali zástupci české střední třídy. Šlechta, která odmítla přestoupit ke katolictví, byla vyvlastněna a vyhnána. Český národ byl od konce 17. století prakticky bez elity a omezil se na zemědělce a řemeslníky pomalu ztrácející národní identitu. Prudký obrat nastal právě koncem 19. století, kdy se velice rychlým způsobem znovuzrodila česká střední třída a začala urputně konkurovat německé. Spor mezi pražskými Němci a Čechy se trvale vyhrotil po té, co Palacký odmítl účast na frankfurtském sněmu. Pro Židy to znamenalo novou situaci. Doposud byli nuceni se orientovat proněmecky, neboť žili v zemi, která hovořila německy. S postupným etablováním českých národnostních snah, se také někteří vzdělaní Židé začínali obracet k češtině a snažili se podporovat české vlastenecké snahy. Zprvu se židovské nadšení s příznivou
odezvou,
příkladem
nám
může
být
u Čechů nesetkalo negativní
reakce
K. H. Borovského na básnickou sbírku České listy62, od židovského českého vlastence Siefrieda Kappera, kterou napsal v češtině. Na druhé straně však vlastenecké souznění mladých českých a židovských intelektuálů vyústilo v založení skupiny „Jungböhmen“ [„Mladá Čechie“]. Byli ovlivněni českým básníkem, žijícím ve Vídni, Václavem Bolemírem Nebeským, který hlásal myšlenku, že na české národní obrodě se mají aktivně podílet také židovští obyvatelé. Postupem času byl odbourán germanizační nátlak, který platil zejména v období pojosefovském. Tím se dostávám k další skupině obyvatel, k českým Židům. Dalším milníkem bylo povolení Židům kupovat a vlastnit půdu, což u Židů vyvolalo sounáležitost k danému místu a tím pádem k okolní pospolitosti. Tyto skutečnosti vedly na české straně k tomu, že si Češi začali
61
Cit. dle Tamtéž, s. 62. Kapper, Siefried, České listy, Praha: 1846. Dostupné na WWW: ]Cit.20.12.2009]. 62
31
více uvědomovat rozdílnost mezi Židy a Němci. V tomto okamžiku vzniká zárodek českožidovského asimilačního hnutí. Českožidovská asimilace měla několik specifických rysů, kterými se odlišovala od židovského asimilačního hnutí v Evropě. Čeští Židé neasimilovali z původního ghetta, nepoužívali již svůj původní jazyk, ale vzdávali se kultury a jazyka, které teprve nedávno přijali. Ojedinělé, svým způsobem unikátní bylo českožidovské hnutí v tom, že čeští Židé se rozhodli asimilovat k národu potlačovanému.63
Navzdory příklonu židovského obyvatelstva, minimálně po stránce jazykové, k českému národu nedošlo k odbourání zažitého vzorce, který Židy nahlížel jako prvek cizorodý, potažmo úzce spjatý s němectvím. V češtině se šířily překlady Rohlingových antisemitsky laděných děl. Roku 1897 se vyostřil česko-německý spor. Badeniho ministerstvo Čechům slíbilo jazykovou rovnoprávnost, ale díky nátlaku z německé strany a z něho vyšlých nápravných opatření říšské rady došlo k jeho zrušení. Rozbouření Češi reagovali výtržnostmi, které směřovali nejen vůči Němcům, ale také vůči židovským rodinám s německým příjmením. V prvních prosincových dnech Češi ničili veřejné budovy, německé divadlo či univerzitu, rabovali bez rozdílu německé a židovské obchody. Z Prahy se bojovný duch přenesl také do jiných českých měst, kde byly ničeny židovské školy a synagogy. Tam, kde nebylo žádné německé obyvatelstvo, se stávali terčem útoků pouze Židé. V této době můžeme sledovat i opačné tendence, tj. tam, kde se němečtí antisemité cítili dostatečně silní, útočili naopak na Čechy a Židy oni. “Sami pražští němečtí Židé
přišli
s
teorií
tzv.
trojího
ghetta
–
rasového,
národnostního
a sociálního…“64 Také na našem území se setkáváme s případy rituální vraždy, dostáváme se však k jinému druhu semknutí sil a to Čechů i Němců vůči Židům z pozice náboženské a rasové nenávisti. Příkladem nám může být vražda Anežky Hrůzové v Polné na jaře roku 1899, z jejíhož spáchání byl 63 64
Cit. dle Frankl, Michal, „Emancipace od židů“, s. 21. Cit. dle Tamtéž, s. 20. 32
obviněn nuzný Žid Leopold Hilsner. V Hilsnerově příkladu se snoubí náboženský námět rituální vraždy se společenskou situací česko-německé společnosti. Tato kombinace vyústila v dobový národnostní i rasový boj vůči Židům. Vzplanutí antisemitismu v Maďarsku Od roku 1867 byli pány Uher Maďaři, kteří se rozhodli tvrdě asimilovat doposud nezačleněné národností menšiny. Židé byli, stejně jako na jiných místech Rakouska-Uherska, nuceni upustit od své vlastní národnosti a byli z valné většiny germanizováni. V období emancipace, resp. poté, co Židé dostali občanská práva, se situace změnila. Byli obviněni z toho, že nedodržují svůj závazek k pomaďarštění. Díky maďarským nacionalistickým snahám se v letech 1881-1900 k maďarštině hlásil trojnásobný počet Židů než k němčině. Výsledkem tohoto přijetí byl velmi silný nacionalistický tlak, který se objevil mezi Maďary na konci 19. století. Antisemitská nenávist se v Uhrách projevila mnohem dříve než v rakouské části monarchie. V uherském parlamentu působilo několik velmi vlivných Židům nepřátelských skupin, které se postupem času z tzn. liberálních či nezávislých orientovali čím dál více pravicově. V čele takto formované skupiny byli politikové jako Istoczy, Onody a Simony. Istoczy v průběhu roku 1880 založil asi kolem 80 antisemitských spolků v různých uherských okrscích. Hlavním posláním Istoczyho spolků bylo podněcovat lokální protižidovské bouře tak, aby parlament reagoval prosazením odebrání občanských práv Židům. Maďarským Židům nepřispěla ani situace v Rusku a nárůst přílivu židovských přistěhovalců do ostatní Evropy. Ačkoliv jejich počet v Maďarsku nebyl nikterak rapidní, byl vydán zákaz jejich přijímání. Uhry byly posíleny německou teorií a praktickou realizací pogromů v Rusku. Záminkou byla údajná přistěhovalecká vlna z Ruska. Istoczy chtěl vysvobodit tři sta milionů
33
křesťanů od osmi milionů Židů. Při jednom ze svých projevů se nechal slyšet, že občanská práva udělená Židům znamenají pohanu pro západní Evropu65. Aféra v Tiszaeszlár Takto vypadá pozadí aféry, která je známá jako aféra v Tiszaeszlár, a která téměř dva roky zasahovala do dění v Uhrách. 1. dubna 1882 v městyse Tiszaeszlár66zmizelo čtrnáctileté křesťanské děvče jménem Esther Solymosi. Když selhalo veškeré vyšetřování a nebylo zjištěno nic o jejím pobytu, začala se šířit fáma o rituální vraždě. Jediným důvodem pro tuto pomluvu bylo to, že Estheřina cesta na nákup vedla kolem synagogy a zde byla údajně spatřena naposledy. V synagoze se právě konal výběr nového synagogálního
služebníka,
kterému
byl
přítomen
velký
počet
Židů.
Konstrukce příběhu posledních okamžiků Esther zněla jasně. Dívka byla skupinou zadržena a uzamčena ve sklepě, aby byla později rituálně popravena za účelem získání její krve jako ingredience do velikonočních macesů.
Pouze
na
základě
této
báchorky
začaly
úřady
vyšetřovat
společenství synagogy. Asi o dva měsíce později byla z nedaleké říčky vytažena mrtvola dívky, kterou šlo identifikovat pouze podle oblečení. Ačkoliv mrtvola neprokazovala žádné známky po násilí, pokračovalo se s vyšetřování rituální vraždy dále. Dokonce se dospělo k závěru, že nalezené utonulé tělo nemělo s Esther nic společného. Že se vůbec nejedná o její tělo, nýbrž o tělo zcela jiné, které Židé vybrali v nemocnici a oblékli do Estheřiných šatů, aby od sebe odvrátili podezření. Krvelačné psychózy nebyly ušetřeny ani děti. Šestiletý synek synagogálního služebníka Josepha Scharfa byl do procesu zatažen také. Jeho kamarádi řekli, že se jim doznal z toho, jak pozoroval popravu zmizelé Esther. Malý Scharf byl uvězněn v samostatné cele. Vypověděl, že vše sledoval klíčovou dírkou od dveří synagogy. Viděl svého otce a ještě tři další muže jak dívku podřezali rituálním nožem a jak její 65
In: Dubow, Simon, „Zweites Kapitel: Der Antisemitismus in Österreich-Ungarn“, s. 101-103. 66 Obec Tiszaezslár se nacházela v župě Szabolcs-Szatmár poblíž města Nyíregyháza. Vesnice na jihovýchodním břehu řeky Tisy. V osmdesátých letech 19. století měla 2700 obyvatel, z nichž byli asi 4% Židé, což znamenalo asi polovinu župního průměru. Občané různých vyznání tam žili v poměrně přátelské shodě. In: Szántó, Juraj, „České Polné předcházel maďarský Tiszaeszlár“, s. 105. 34
vytékající krví naplnili vědro. Na základě tohoto fantaskního příběhu byli obžalováni další tři členové synagogy. Počet obžalovaných se zvýšil na patnáct. Malého svědka, Moritze Scharfa, převezli do nedalekého okresního města, kde se ho ujal tamní hejtman, který jej nechal dokonce pokřtít. Obvinění se šířilo také tiskem. Veřejné mínění hodně ovlivnil článek katolického kněze Józsefa Adamovicse, uveřejněný 20. května 1882 v listu Magyar Állam pod titulkem “Tajuplný případ zmizelé dívky”, ve kterém vznesl přímé obvinění z Estheřiné vraždy vůči Židům shromážděným v synagoze 1. dubna 1882.67 “Den poté bylo zahájeno jejich zatýkání a v uherském parlamentu již dva-tři dny nato odezněly projevy prohlašující tiszaézslarský případ za rituální vraždu…“68 28. - 29. září 1882 proběhly ve městě Pressburg, starém centru Židovstva, antisemitské nepokoje. Davy provolávaly v ulicích slávu Onodymu, Somonymu a Istoczymu. Plenily a ničily židovské příbytky a obchody. Protože se nepokoje a ničení přenesly i do okolí, rozhodla se vláda každého podílníka nepokojů pokutovat. Když se iniciátoři výtržností proti nařízení odvolali, dostali od ministerského předsedy Tiszy jasnou odpověď: “Celou dobu, co zastávám tento úřad, jsem povinen bránit občany, nikoliv zloděje a vrahy!”69 Onody a Simony se snažili zavést pravidlo proti rase škůdců, ale Tisza jim oponoval, že se nebude podílet na aplikaci temného zákona absolutismu, natož aby potvrdil jeho platnost. O měsíc později zkoušeli antisemité znovu uplatnit svůj apel v parlamentu, aby byla Židům občanská práva odňata. Díky Tiszovi opět neuspěli a jejich petice vyzněla jako prázdné plácnutí do vody. Liberální nezávislá strana dokonce požadovala vyloučení příznivců zamítnuté petice! Antisemité utvořili samostatnou, klerikálně propojenou, politickou frakci. Případ se roku 1883 dostal až před krajský soud70 v
Nyíregyháse, kde bylo vše v době
67
Cit. dle Tamtéž, s. 105. Cit. dle Tamtéž, s. 105. 69 „Solange ich auf diesem Posten stehe - sagte er - bin ich gewillt, nicht die persönliche Sicherheit der Herren Räuber, Mörder und Brand-stifter, sondern die der rechtschaffenen Bürger zu schützen." Cit. dle Dubow, Simon, „Zweites Kapitel. Der Antisemitismus in Österreich-Ungarn“, s. 105. 70 Srpnové vydání Našince informuje o tom, že 3. srpna 1883 byl vynesen rozsudek nevinny nad všemi třemi obžalovanými z vraždy v Tiszaeszlár. Noviny poznamenávají, že „...zatím není známo, kolik tisíc musela “Alliace Israele” vydat…“ V tomto případě se ovšem nejedná o ukončení procesu, neboť věc se bude projednávat před nejvyšším soudem, který bude mít poslední slovo. In: Anonym, „Přelíčení v Tizsaezsláru“ Našinec, 1883, roč. XV, č. 90, s 3. Dostupné na WWW: http://noviny.vkol.cz/kramerius/PShowPageDoc.do?id=8477> 68
35
od 19. června do 3. září znovu prošetřováno a všechny dřívější nepravosti vyšly najevo. Výpověď malého Moritze si natolik protiřečila, že byla prohlášena za bezcennou. Soudní znalci také uvedli, že přinejmenším věk z vody
vytažené
mrtvoly
odpovídá
věku
Esther
Solymosiové.
Osud
obžalovaných ležel v rukou předních křesťanských a židovských právníků Uherska. Obhajoby tiszaézslarských Židů se ujal právník, politik a spisovatel Károl Eötvös71, který celý proces označil jako zosnovaný útok proti Židům. Prohlásil, že se jedná o velké pochybení v historii soudu, aby proti vlastnímu otci svědčilo nezletilé dítě. S konečnou platností bylo všech patnáct obžalovaných propuštěno na svobodu, tendenční postup vyšetřovatele případu však zůstal nevyšetřen a nepotrestán.72 Díky politice Franz Josefa, bylo urovnáno panující negativní ovzduší. V Uhrách byla uzákoněna náboženská svoboda, což znamenalo, že se Židé mohli hlásit k judaismu jako svému náboženství. Dokonce byla povolena smíšená manželství. Židovská národnost však uznána nebyla.
[Cit. 26. 12. 2009]. 71 Eötvös zdokumentoval celý proces ve trojsvazkovém díle nesoucím název Velký proces, který probíhá tisíc let a ještě neskončil. In: Szántó, Juraj, „České Polné předcházel maďarský Tiszaeszlár“, s. 106. Srv. Dubow, Simon, „Zweites Kapitel: Der Antisemitismus in Österreich-Ungarn“, s. 105-108. 72 In: Szántó, Juraj, „České Polné předcházel maďarský Tiszaeszlár“, s. 106. Srv. Dubow, Simon, „Zweites Kapitel: Der Antisemitismus in Österreich-Ungarn“, 105-108. 36
Historicko-náboženské souvislosti vztahu Židů a křesťanů Sedm Noachických přikázání73 jako záruka lidské rovnosti Protože August Rohling tvrdí, že podle Talmudu74 je veškeré lidstvo vyjma Židů hodno záhuby, věnuji následující odstavec základnímu vymezení vztahů mezi Židy a ostatními lidmi tak, jak je vykládá židovská tradice. Židovská náboženská, popř. národní identita75 se formovala v prostředí založeném na jim zcela odlišných morálních principech, proto se v Tóře setkáváme s negativním líčením nežidovského světa. Následně také Talmud rozlišuje mezi příslušníky té které strany lidské společnosti. Můžeme se setkat s pojmy jako modloslužebník,
ger tošav76 (nežidovský obyvatel)
a ben Noach77 („Noachita“). Co tvoří základ uvedeného dělení? Podle Maimonida náleží mezi ger tošav a ben Noach ti, kteří dodržují sedm přikázání.
Sedm
přikázání
se
skládá
ze
zákazu
vraždy,
krádeže,
incestu/cizoložství, rouhání, modloslužby. Podle Maimonida má každý nežid, který žije jako ben Noach, nebo ger tošav, v židovské společnosti všechna občanská práva právě tak jako Žid. V židovském náboženství je považován za „spravedlivého z národů světa“, který má podíl na budoucím světě.78 „Židovské sebepojetí vychází z toho, že smlouva mezi Bohem a člověkem tu 73
Noachická přikázání jsou obecně platné zákony, resp. morální minimum, závazné pro veškeré lidstvo – jako potomstvo Noema. Srv. Newman Ja'akov, Sivan Gavri'el, Judaismus od A do Z, Praha: Sefer s.r.o 1998, s. 169, heslo SEDM NOACHICKÝCH PŘIKÁZÁNÍ. Srv. Pavlincová, Helena a kol., Slovník judaismus-křesťanství-islám, Praha: Mladá fronta 1994, s. 183, heslo SEDM NOACHICKÝCH PŘIKÁZÁNÍ. 74 Srv. Drexlerová, Alžběta, Já a ty: O křesťanství, židovství a jejich vzájemných vztazích, Praha: Společnost křesťanů a Židů 2007, s. 7. Srv. Newman Ja'akov, Sivan Gavri'el, Judaismus od A do Z, s. 221-223, heslo TALMUD, TALMUD TÓRA. Srv. Pavlincová, Helena a kol., Slovník judaismus-křesťanství-islám, s. 202-204, heslo TALMUD. 75 Giddens označuje identitu jako „typické rysy jedince nebo skupiny podmíněné sociálními charakteristikami. U jedince, ale i u skupiny je takovým označením především jméno. Národní identita se například řídí tím, zda se považujeme za „Angličana” apod.“ In: Giddens, Anthony, Sociologie, s. 550. Srv. Linhart, Jiří a kol., Velký sociologický slovník, s. 414. Srv. Identita je „hluboký pocit vlastní totožnosti, zahrnující světonázor. Ztotožnění jedince se svými životními rolemi. Prožívání příslušnosti k větším nebo menším společenským celkům. Kolektivní identita se zakládá na společné shodě členů o podstatných rysech skupiny o tom, kdo k ní patří a kdo nikoliv, a co by skupina měla a co by neměla dělat.“ Cit. dle Jandourek, Jan, Sociologický slovník, s. 104. 76 Při přepisech hebrejských názvů vycházím z knihy Newman Ja'akov, Sivan Gavri'el, Judaismus od A do Z, Praha: Sefer s.r.o. 1998. Srv. Tamtéž, heslo PROSÉLYTA. 77 Srv. Tamtéž, s. 169, heslo SEDM NOACHICKÝCH PŘIKÁZÁNÍ. Srv. Pavlincová, Helena a kol., Slovník judaismus-křesťanství-islám, s. 183, heslo SEDM NOACHICKÝCH PŘIKÁZÁNÍ. 37
byla už dlouho před Abrahámem a tedy i dlouho před Izraelem. Po potopě uzavřel Bůh smlouvu s Noem a jeho dětmi. To znamená, že tuto smlouvu uzavřel s celým lidstvem. Smlouvou se míní dvojstranný proces: na jedné straně tato smlouva zavazuje Boha, že nebude chtít zničit svět. Na druhou stranu se od lidí očekává, že budou žít v zásadě mravným životem.“79 Pro lid Izraele pak navíc platí Tóra a halacha. Podle tradičního židovského postoje jsou muslimové a křesťané “Noachidé” a zasluhují si úctu v tomto životě a určitý díl v životě posmrtném. Porušení morálních pravidel v judaismu Abychom byli schopni lépe posoudit, jakým způsobem August Rohling zacházel s pojmy hřích80 a odpuštění81 (Rohling v této souvislosti používá např. termín „zrušení vyřčených slibů“), na kterých také z valné části vybudoval svoji antitalmudickou teorii zveřejněnou v Der Talmudjude a Meine Antworten, rozhodla jsem se, vyložit tyto termíny tak, jak je chápe judaismus předtím, než se začnu hlouběji zabývat jeho dílem. Hříchem se rozumí úmyslné nebo bezděčné porušení pozitivního nebo negativního přikázání Tóry. Může se projevit buď v mezilidských vztazích, nebo ve vztahu člověka k Bohu. V judaismu jsou mezi nejtěžší hříchy počítány idolatrie 82, vražda83 a nedovolené sexuální styky84. Neexistuje za ně žádná forma prominutí. Judaismus zná též pojem neúmyslného hříchu, i ten však musí být odčiněn. Dle talmudických učenců jsou lidské povaze vlastní dvě rozdílné 78
Dostupné na WWW: < http: / / krestane. zide. info/ modules/ news 02 /article.php? st oryid=70> [Cit. 14 . 4. 2009]. Srv. Newman Ja'akov, Sivan Gavri'el, Judaismus od A do Z, s. 169. 79 Cit. dle Tamtéž. 80 Vzhledem k tomu, že se v práci zabývám náboženskými systémy, které vycházejí z tradice noachických přikázání, jejž samy o sobě kategorii hříchu uznávají, budu i já toto označení užívat, samozřejmě s vědomím toho, že pojem hříchu není v rámci religionistického výzkumu obecně použitelný. Srv. Newman Ja'akov, Sivan Gavri'el, Judaismus od A do Z, s. 74, heslo JOM KIPUR. Srv. Pavlincová a kolektiv, Slovník judaismus-křesťanství-islám, s. 94, heslo HŘÍCH. 81 Viz předchozí poznámka. 82 Srv. Pavlincová a kolektiv, Slovník judaismus-křesťanství-islám, s. 103, heslo IDOLATRIE. Srv. Newman Ja'akov, Sivan Gavri'el, Judaismus od A do Z, s. 49, heslo HŘÍCH. 83 Šesté přikázání Desatera definuje vraždu jako úmyslné zabití bližního. Srv. (Nu 35:14-34). Srv. Newman Ja'akov, Sivan Gavri'el, Judaismus od A do Z, s. 240, heslo VRAŽDA. 84 Srv. (Nu. 5:12-31). Srv. Newman Ja'akov, Sivan Gavri'el, Judaismus od A do Z, s. 27, heslo CIZOLOŽSTVÍ. 38
tendence, tj. dobré sklony (ha-tov) a sklony ke zlu (jecer ha-ra). Člověk tak musí neustále střežit svoje tendence k páchání špatností. Hlavní obranou proti zlu jsou bohabojnost85, čestné chování a náboženské studium. V Den smíření, Jom kipur86, mají Židé příležitost k uznání různých kategorií
osobní
hříšnosti.
Slavení
Jom
kipur
mnohdy
podporovalo
antisemitské teorie o nemožnosti Židům důvěřovat, neboť právě v tento den se zříkají závazků vůči všem slibům, které v průběhu roku učinili. Jom kipur zahajuje večerní motlitba kol nidrej („všechny sliby“), ve které se lidé zříkají všech nesplnitelných slibů a závazků, jež dali Bohu, tak aby se mohli v pokoji účastnit jomkipurových bohoslužeb. Kol nidrej bývá často použita jako podvědomý důkaz o tom, že Židé prohlašují svoje sliby vůči ostatním lidem za neplatné. Den smíření je dnem, kdy člověk dostává poslední příležitost k upřímnému vyznání hříchů a podřízení se Boží vůli, a zároveň předpoklad pro vyslyšení proseb, aby mohl být potvrzen jeho zápis v Knize spravedlivých. Smíření je nereálné, pokud člověk neučiní pokání (tšuvu). Součástí pokání je usmíření se s bližními takovým způsobem, aby provinilec dosáhl od ublíženého odpuštění. Nelze se totiž smířit s Bohem, aniž by předcházelo usmíření s lidmi ve společenství. Pokání v pravém slova smyslu znamená “návrat”. Jedná se o pozitivní příkaz Tóry. Podle Mišny jsou “pokání a dobré skutky štítem proti trestajícímu osudu a jediná hodina pokání a dobrých skutků v tomto světě je lepší než celý život ve světě, který přijde.”87 Dle talmudistů by se měl člověk kát hodinu před smrtí. Vzhledem k tomu, že se nikdy neví, kdy smrt nastane, je pokání zpřítomněno do každodenního
života.
Kajícímu
hříšníkovi
se
přisuzuje
zvláštní,
privilegované, postavení, protože “tam, kde stojí kajícníci, nemohou stát ani zcela spravedliví.”88 K pokání se nutně vztahuje pojem odměny a trestu. Lidské chování můžeme chápat jako motivovanou činnost získat odměnu a se 85
Bohabojnost či “bázeň z nebes” je definována dle židovské doktríny o svobodné vůli jako jediný aspekt života, který může ovlivnit člověk sám, tzn.: “všechno je v rukou nebes, kromě bázně z nebes”. Cit. dle Newman Ja'akov, Sivan Gavri'el, s. 69, heslo JIR'AT ŠAMAJIM. 86 Srv. Spigel, Paul, Kdo jsou Židé?, Brno: Společnost pro odbornou literaturu– Barrister & Principal 2007. 87 Cit. dle Newman Ja'akov, Sivan Gavri'el, Judaismus od A do Z, s. 144. 88 Cit. dle Tamtéž, s. 144. 39
vyhnout trestu. Biblický výklad realizuje jak odměnu, tak i odplatu v přítomnosti. Talmudické výklady se různí. Každopádně, jak stanovuje Maimonidových Třináct článků víry89, člověk se zodpovídá za svoje chování i přesto, že je předvídatelné Bohem. Špatné činy jsou odplaceny negativně a dobré naopak přinášejí pozitivní hodnocení v současném světě. Tento výklad je však možno aplikovat i na život budoucí, v tom smyslu, že hříšníci v současném životě sklidí plody svých několika málo pozitivních skutků a veškerá utrpení na ně čekají ve světě budoucím; u bohabojných lidí lze toto pravidlo uplatnit naopak.90 Při rozboru vybraných částí Rohlingova díla názorně uvidíme, jakým způsobem je možné zneužít poměrně základního a klíčového náboženského motivu – tedy vyznání hříchů - za účelem podpoření a šíření společenského předsudku vůči její minoritní části, tedy Židům. Křesťansko-židovské předsudky91 - vztah Židů a křesťanů očima Starého zákona Pro lepší vyjasnění vztahu Židů a ostatní (křesťanské) společnosti, vidím jako nutné poskytnout obraz nejen aktuálních společenských 89
Srv. Tamtéž, s. 236, heslo TŘÍNÁCT ČLÁNKŮ VÍRY. Tamtéž, s. 131. 91 S ohledem na tematickou koncepci práce, pokládám za nezbytné terminologické vymezení pojmů předsudek a diskriminace. Pro potřeby práce budu užívat Giddensovo vymezení předsudků jako „názorů nebo postojů jedné skupiny vůči druhé, zatímco diskriminace spočívá ve skutečném jednání s druhými. Předsudky lze definovat jako apriorní představy o jedinci nebo skupině, které jsou často založeny na informacích “z doslechu” než na skutečných poznatcích. Jejich typickou vlastností je odolnost vůči změnám; nové informace předsudkem většinou neotřesou.“ Cit. dle Giddens, Anthony, Sociologie, s. 230 -231. S ohledem na zpracovávanou látku, tj. veskrze problematiku židovské identity a její reflexe majoritní společností na konci 19. století, můžeme hovořit spíše o předsudečnosti negativní. Existují také pozitivní předsudky, které většinou držíme vůči skupině k níž se vztahuje naše vlastní identifikace. Vznik předsudků A. Giddens odůvodňuje, dle Adornova přístupu, stereotypním uvažováním nebo typem osobnosti, který je k předsudkům náchylný, v tomto smyslu hovoří o autoritářské osobnosti. Příčinu předsudečnosti klade do samotného procesu přemýšlení, při kterém „používáme kategorie, jež slouží k utřídění (klasifikaci) našich zkušeností; někdy jsou však tyto kategorie příliš rigidní a navíc pocházejí ze špatných či nedostatečných informací.“ Cit. dle Tamtéž, s. 232. Při definici diskriminace se budu držet jejího vymezení jako „činnosti usilující o to, aby byla členům určité skupiny odepřena šance na postavení, prostředky nebo požitky, k nimž mají ostatní přístup.“ Cit. dle Tamtéž, s. 549. V každém případě je nutné upozornit, že diskriminace není totožná s předsudkem, i když jdou obyčejně ruku v ruce. „Jedinci mohou mít vůči jiným předsudky, aniž by je přímo diskriminovali; a naopak jiní lidé mohou jednat diskriminujícím způsobem s těmi, proti nimž osobně žádný předsudek nemají.“ Cit. dle Tamtéž, s. 549. 90
40
podmínek, ale také alespoň nastínit, jakým způsobem se odvíjela apologetika obou náboženství. Pro příklad takového vhledu použiji tematiky Starého zákona, jako základního pramene, jenž do jisté míry sdílí obě náboženství. Křesťanství i judaismus mají při jeho výkladu odlišné kontexty. Křesťané čtou Starý zákon ve vztahu k příběhu Ježíše Krista, v němž se našla starozákonní zvěst svého naplnění. Jiný typ čtení snad ani není možný, neboť fundamentálním principem společenství křesťanů je víra v zemřelého, vzkříšeného a nyní žijícího Ježíše. Pro judaismus se v Tenachu i ústní tradici vymezuje národ a ukazatelé životních zásad.92 Židokřesťanské vztahy neustále provázela polemika, jejímž hlavním účelem bylo sebepotvrzení a sebevymezení. Křesťanské předsudky, které démonizovaly Židy se uměly ve vypjatých
situacích,
či
v
období
zásadních
společenských
změn
transformovat do sekulárního hávu.
92
Jak píše Drexlerová, křesťanský postoj je dobře znatelný na příkladu řešení markionistické hereze z 2. století. Markiónovo učení bylo církví zapovězeno, neboť rozlišovalo mezi Bohem dobra (novozákonní Bůh) a Bohem zla (Bůh Starého zákona). Tím chtěl zdůraznit posun od starozákonního Boha mstivého k Bohu milosrdenství, kterého přináší křesťanství. Ač byl markionismus odsouzen, Drexlerová říká: „...po dlouhá staletí až do dnes však často u křesťanů přežívá “skrytý markionismus”, podle kterého pokládají Starý zákon za knihu plnou legalismu a starozákonního Boha za Boha pomsty, kdežto Nový zákon za skutečné poselství Boží lásky, která se podle nich zjevila teprve ke Kristu.” Cit. dle Drexlerová, Alžběta, Já a ty: O křesťanství, Židovství a jejich vzájemných vztazích, s. 15. 41
Kdo byl Prof. Dr. August Rohling? Cílem mojí práce je přiblížit, jakým způsobem zapadala, případně ovlivnila literární tvorba Augusta Rohlinga formovaní rakousko-uherských antisemitských proudů konce 19. století. Již v úvodu jsem Rohlingovu pozici v Der Talmudjude a Meine Antworten nazvala antitalmudickou. Než se dostanu k objasnění, co antitalmudismem ve vztahu k Rohlingovi míním, ráda bych přiblížila, z jakých pozic August Rohling vycházel. Životní data Augusta Rohlinga August Rohling93 se narodil 15. února 1839 v Neueukirchenu. Po maturitě v roce 1858 byl přijat ke studiu teologie na akademii v Münsteru. Po studijním pobytu v Paříži následovalo kněžské svěcení od biskupa Johanna Georga Müllera. Poté působil jako soukromý vychovatel v Bruselu a v Paříži. Na základě práce De Mosis sententia de animarum immortalitate získal v roce 1865 teologický licenciát, pak habilitaci ze Starého a Nového zákona v Münsteru. Promoval v Jeně roku 1867. Roku 1871 následovala čestná promoce a mimořádná profesura z biblické exegeze, ovšem bez příslibu výdělku. Zřejmě z osobní nespokojenosti se Rohling rozhodl odcestovat. V létě r. 1874 odjel do Spojených Států, kde působil v kněžském semináři Sv. Františka Saleského v Milwaukee ve státě Wiskonsin jako mimořádný profesor teologie morálky. A přece již v roce 1875 se vrací zpět do Evropy. Podniká cestu do Itálie a dále do Anglie, kde přijímá místo repetenta pro německý jazyk na katolické univerzitní koleji v Londýně. Po čase se vrací na pevninu – stěhuje se do Insbrucku. Začátkem roku 1877 nastupuje zprvu bezplatnou a následně placenou řádnou profesuru na katedře starozákonní exegeze německé univerzity v Praze. Roku 1892 se stal kanovníkem ve věnném kostele v Praze. Roku 1897 uveřejňuje chiliastický spis Der Zukunftsstaat [Budoucí stát], jehož veřejné šíření bylo zakázáno. Rohling byl ale literárně činný již před tímto počinem, publikoval částečně pod pseudonymem Ibar. Plánoval 93
CV např. na WWW: [Cit. 20. 5. 2008]. 42
vydat celou sérii komentářů ke starozákonním knihám – pod názvem Die Heilige Schrift des Alten Testaments [Svaté písmo Starého zákona]. Jeho exegetické spisy měly příznivý přínos a dokonce se vyznačovaly pečlivou znalostí starozákonní látky. Bohužel jinak tomu bylo v jeho pamfletech vyznačujícími se svým protižidovským tónem. Tyto pamflety byly částečně náboženské
povahy,
ale
na
druhé
straně
zdůrazňovaly
Rohlingovu
romanticko-sociálně-reformní snahu. Vznikaly od poloviny 60. let 19. století až do poloviny druhého desetiletí 19. století. Ve spisech s protižidovskou tematikou Rohling ze zdánlivě vědecké pozice starozákonního exegety interpretoval svoje protižidovské postoje skrze výklad Talmudu, ačkoliv on sám, jak se později ukázalo, nebyl schopen prokázat v oblasti talmudické tradice a hebrejštiny žádné faktické znalosti.
V široké veřejnosti, pak jeho
dílo vyvolávalo zdání, že v judaismu jsou všechny myslitelné neřesti, zejména vůči křesťanům, povolené. Roku 1899 odstoupil ze svého učitelského úřadu. Přesidluje do Görzu, později do Freistadtu (v Horním Rakousku) a konečně kotví v Salzburgu, kde 23. ledna 1931 umírá. Rohlingova východiska Rohling ve své protižidovsky zaměřené tvorbě vychází z díla I.A. Eisenmengera94 Entdecktes Judenthum oder Gründlicher und Wahrhafter 94
Johann Andreas Eisenmenger (1654 – 1704) dosáhl velmi dobrého vzdělání. Věnoval se hebraistice, studoval v Heidelbergu a dále v Anglii a Holandsku. V Amsterodamu se setkal se třemi křesťany, kteří konvertovali k judaismu, což ho velice rozhořčilo. Jako budoucí příčinu jeho nenávisti vůči judaismu uvádí vyslechnutí ústních útoků amsterodamského rabína Davida Lida proti křesťanům. Eisenmenger studoval devatenáct let rabínskou literaturu a pomáhal u Židů - nejprve v Heidelbergu a následně ve Frankfurtu nad Mohanem. Po celý čas předstíral, že chce konvertovat k judaismu. Sesbíral z rabínské literatury vše, co by mohlo působit protižidovsky a poznatky vydal ve čtyřech svazcích pod názvem Entdecktes Judenthum (1700) ve Frankfurtu nad Mohanem. Místní kurfiřt vyvinul velkou snahu, aby byl Eisenmenger jmenován profesorem orientálních jazyků na univerzitě v Heidelbergu. Židé se obávali, že vydání jeho knihy vzbudí nepodložené předsudky vůči judaismu a označovali knihu jako záměrně konstruovanou lež. Skutečnost že asi jen rok před tím v bamberské diecézi proběhl útok proti Židům a že v tom samém roce, přesně 21. července, napadl dav dům soudu Žida Samuela Oppenheimera ve Vídni, jejich odpor vůči knize zvětšovala. Samuel Oppenheimer zajistil, aby celý náklad (dva tisíce kopií díla) byl dán pod zámek. Ze stejného důvodu s ním spolupracovali také jiní, včetně Josepha von Gelderna, dědečka matky Heinricha Heineho. Do opozice se zapojila i katolická církev, Eisenmenger byl obviněn také z antikatolických tendencí. Židé Eisenmengerovi nabídli v součtu 12.000 florintů (5.000 dolarů), pokud ve své činnosti přestane, ale on požadoval 30.000 florintů a transakce nevedla k žádnému výsledku. Roku 1704 Eisenmengera ranila mrtvice a on nečekaně umírá. Mezitím dva židovští konvertité v Berlíně obvinili bývalé spoluvěřící, že se provinili rouháním vůči Ježíši Kristu. V tomto okamžiku vstupuje do celé 43
Bericht welchergestalt
die verstockten
Einigkeit
verunehren95,
lästern
und
Juden die Hochheilige Dreykteré
někteří
autoři
považují
pro formování moderního antisemitismu za klíčové.96 Eisenmenger pomocí z
kontextu
vytržených
talmudických
citátů
dokazuje,
že
“židovské
náboženství je kombinací primitivních předsudků a nemorálních zákonů, hlásajících nepřátelství vůči křesťanům”.97 Eisenmengerovo dílo se stalo základem pro další, nejen literární útoky proti Talmudu. Mezi ty nejvýznamnější jistě náleží právě Rohligův Der Talmudjude. Nesprávnost Eisenmengerových postojů ukázal protestantský teolog Franz Delitzsch na příkladu Rohlingova díla Der Talmudjude, v němž došlo k opětovné aktualizaci Eisemengerovy práce. Rohling spolupracoval také s židovským konvertitou Aronem Israelem Brimannem.98 Brimann je v jednom článku záležitost král Bedřich Vilém I., který nařídil prošetření celé záležitosti. Eisenmengerovi dědicové se snažili apelovat na krále, aby zrušil zákaz vydávání knihy, ale neuspěli. Z toho důvodu se chopili iniciativy sami a nechali na vlastní náklady vytisknout 3000 kopií. Tisk proběhl v Berlíně i přes zákaz. Ten obešli tím, že jako místo vydání uvedli Konigsberg, který byl již za hranicemi říše. Eisenmenger měl bezpochyby o judaismu velké znalosti, ale byl zaslepen předsudky. Každopádně jeho dílo bylo nesčetněkrát citováno a využíváno antisemitskými hnutími v různých dobách. Kopie Eisenmengerova textu se objevily např. v knize od Richarda Burtona “The Jew, Gypsy, and El Islam”(1898). Dostupné na WWW:[Cit. 2. 6. 2008.]. 95 Jedná se o zkrácený název knihy, jenž lze do češtiny přeložit jako Odhalené židovství nebo důkladné a pravdivé svědectví kterak zatvrzelí Židé svatosvatou Trojjedinost znečišťují a hanobí. V práci budu užívat zkráceného dvojslovného názvu v německém originále, dále již jako Entdecktes Judenthum. Úplné informace o titulu zní následovně: Eisenmenger, Johann Andreas, Entdecktes Judenthum oder Gründlicher und wahrhafter Bericht, welchergestalt die verstockte Juden die hochheilige Drey-Einigkeit, Gott Vater, Sohn und Heil. Geist erschrecklicher Weise lästern und verunehren, die Heil. Mutter Christi verschmähen, das Neue Testament, die Evangelisten und Aposteln, die Christliche Religion spöttisch durchziehen, und die gantze Christenheit auf das äusserste verachten und verfluchen: dabei noch viel andere, bißher unter den Christen entweder gar nicht oder nur zum Theil bekannt gewesene Dinge ... ; alles aus ihren eigenen und zwar sehr vielen mit grosser Mühe und unverdrossenem Fleiß durchlesenen Büchern mit Ausziehung der hebräischen Worte und derer treuen Ubersetzung in die Teutsche Sprach kräfftiglich erwiesen und in zweyen Theilen verfasset, deren jeder seine behörige, allemal von einer gewissen Materie außführlich handelnde Capitel enthält ; allen Christen zur treuhertzigen Nachricht verfertiget und mit vollkommenen Registern versehen, Frakfurt am Main: 1700. 96 Srv. Frankl, Michal, „Emancipace od židů“, s. 16. 97 Cit. dle Tamtéž, s. 126. 98 Aron Israel Brimann (1859 – 1934), jinak také August Briemann, Aaron Brimann či Justus-Brimann, známý pod pseudonymem doktor Justus, se narodil 15. června 1859 v rumunské Dolině. Do dvaceti let žil v malé vesnici v historické oblasti dřívějšího východu Haliče. Odešel do Berlína, kde navštěvoval rabínský seminář, v té době vystupoval silně ortodoxně. Nepodařilo se mu získat pozici rabína. Po tomto zřejmě těžkém osobním nezdaru se roku 1881 nechal pokřtít a stává se evangelíkem. Z Berlína odešel do německého Paderbornu a kovertoval ke katolictví. Brimann roku 1883 napsal antisemististický pamflet Der Judenspiegel oder hundert neu entdeckte noch geltende Gesetze über das Verhältnis der Juden zu den Christen, mit einer sehr interessanten Einleitung (1883). (Zrcadlo židovství aneb sto odhalených a stále platných zákonů o vztahu Židů ke křesťanům – s velmi zajímavým úvodem). Dílo budu v textu nadále označovat pod zkratkou Judenspiegel. Jeho 44
z Národních listů nesoucí název „Dr. Brimanus a Dr. Rohling“ spojován s Rohlingem jako jeho „učitel hebrejštiny“. Článek informuje o tom, že se ve vazbě nachází jistý dr. Brimanus, židovský konvertita ke křesťanství, pocházející z Rumunska. Tento Dr. Brimanus umí hebrejsky a prokázal, že se u něj hebrejštině učil také August Rohling. Zásadní Brimanovou informací je však to, že Rohling ve znalosti hebrejštiny nedosáhnul ani té úrovně, aby byl schopen přeložit nejlehčí talmudická místa natož aby se mohl prohlašovat za oborníka v Talmudu nebo aby mohl prostřednictvím svých znalostí útočit na židovskou populaci.99 Rohlingova znalost hebrejštiny vůbec byla velice problematická. Například J. S. Bloch či soudní znalec F. Delitzch, jak je uvedeno v Koppově záznamu soudního procesu mezi A. Rohlingem a J. S. Blochem, prokázali, že Rohling nedokázal v Talmudu číst. Doložit argumentaci Rohlingovy znalosti talmudické či starozákonní hebrejštiny je vůbec problematické. V katolických kruzích byl uznávaným starozákonním uveřejnění proběhlo pod pseudonymem Dr. Justus. Je to kompilace stovky předpisů Šulchan Aruchu, která vypovídá o židovské nenávisti vůči křesťanům. Tři vydání této knihy vyšly přímo v Paderbornu. Tímto dílem Brimann značně ovlivnil Dr. Jakoba Eckera a následně také navázal spojení s Augustem Rohlingem. Zásadní příčinou jejich společného literárního semknutí bylo otištění výňatků z Brimannova Judenspiegel v jednom katolickém münsterském deníku. Výsledkem tohoto otištění bylo zahájení procesu pro pomluvu se zodpovědným redaktorem plátku. V tomto procesu se začal angažovat profesor Jakob Ecker, který byl vybrán jako soudní znalec. (Aniž by měl jakékoliv znalosti hebrejštiny nebo Talmudu.) Ecker měl celou záležitost písemně posoudit. Se psaním mu pomáhal sám Brimann. Aby Eckerův posudek nevyzněl moc “projustovsky” vložil do něj několik kritických pasáží, které říkají, že některá místa Talmudu Dr. Justus špatně interpretoval. Posudek nesl název Der Judenspiegel und die Wahrheit (Zrcadlo židovství a pravda). Brimannovo dílo odsoudil profesor Fr. Delitzsch jako “ein Machwerk infernaler Lüge“ [slátaninu pekelných lží]. Cit. dle Kopp, Joseph, Zur Judenfrage nach den Akten des Process Rohling-Bloch, Leipzig: Verlag von Julius Klinkhardt 1886, s. 25. Ecker sám po této události publikoval spis Die Hundert Gesetze des Judenkatechismus (Sto zákonů židovského katechizmu), které bylo především literárním přepisem Birmannova Judenspiegel. Díky své neznalosti dokonce kopíroval pasáže, které ve svém posudku označil jako “Justem” špatně pochopené. Brimann se souhlasem arcibiskupa Edera ze Salzburgu píše, pod vlastním jménem, spis o kabale Die Kabbala. Ihre Hauptlehren und ihr Verhältnis zum Christenthum (1885) (Kabala. Její hlavní učení a její vztah ke křesťanství), ve které říká, že všechna antisemitsky založená díla od Eisenmengera až po Judenspiegel jsou dílem hlupáků. Ecker doporučil Brimanna také dále – a to Rohlingovi do Rakouska. Brimann pomáhá Rohlingovi s hledání vhodného materiálu pro jeho práci. Tato spolupráce však netrvala dlouho, neboť Brimann byl roku 1885 odsouzen za podvod (který se ovšem netýkal jeho antisemitsky laděných textů). Po odpykání trestu je vypovězen z Rakouska a stěhuje se do Paříže, kde se věnuje studiu medicíny. Zemřel 7. března 1934 v Berlíně pod jménem Aron Ger Gerechter. Dostupné na WWW: [Cit. 2. 8. 2009]. 99 In: Anonym, „Dr. Brimanus a Dr. Rohling“, Národní listy, 1885, roč. XXV., č. 128, s. 2. Dostupné na WWW:[Cit. 26. 12. 2009]. Srv. Anonym, „Zvláštní telegramy“, Národní listy, 1884, roč. XXIV, č. 263, s. 3.Dostupné na WWW: [Cit. 26. 12. 2009]. 45
exegetou, u kterého lze znalosti hebrejštiny přinejmenším předpokládat. Rohlingovy reakce na jeho oponenty v rámci rozličných lingvistických sporů vyznívají fundovaně. V této souvislosti se nabízí několik rovin výkladu, např. Dr. Theodor Kroner tvrdí, že Rohlingovým základním pramenem pro Der Talmudjude byla kniha Des Mousseaux, le Juif etc. (Paříž 1869)100. Kroner ve svém díle Entstelltes, Unwahres und Erfundenes in dem Talmudjude Professor Dr. August Rohling’s101 komparoval 69 Rohlingem použitých talmudických citátů v Der Talmudujude vůči Des Mousseaux, le Juif etc. a Talmudu a dospěl k závěru, že Rohlingova chybná interpretace talmudických citátů pramení právě z toho, že při své odborné práci vycházel z chybných informací francouzského díla namísto z Talmudu.102
100
In: Kroner, Theodor, Entstelltes, Unwahres und Erfundenes in dem Talmudjude Professor Dr. August Rohling’s, Münster: 1871, s. 29. 101 Kroner, Theodor, Entstelltes, Unwahres und Erfundenes in dem Talmudjude Professor Dr. August Rohling’s, Münster: 1871. 102 S ohledem na obsáhlost uvedené problematiky, ponechám otázku Rohlingova možného plagiátorství a znalostí hebrejštiny otevřenou. 46
Der Talmudjude aneb Židé podle Talmudu Rohlingova kniha Der Talmudjude, vznikla z několika na sebe navazujících novinových článků, které publikoval na stránkách katolických novin Westfälischer Merkur. Merkur vycházel dvakrát týdně a byl hlavní tiskovinou strany „ZENTRUM“, která sdružovala katolíky a představovala velmi silný politický aspekt v době císařství a Výmarské republiky. První německé vydání Rohlingova Der Talmudjude se datuje do let 1870 či 1871. Maloformátový spisek čítá něco kolem 100 stran. Ideologicky Rohling vychází z toho, že se Židé vlivem rabínského učení, které je obsaženo v Talmudu, velice vzdálili tradičnímu mojžíšovskému náboženství, jak ho udává Tóra. Rohling soudobý judaismus či židovské náboženství označuje termínem „talmudismus“. Zdůrazňuje tím rozdílnost mezi původním židovstvím vázaným pouze na hebrejskou Bibli, a jeho současnou podobou zahrnující i zákon ústní, tedy výklad hebrejské Bible sjednocený v Talmudu a
opakovaně užívá právě termínu „talmudismus“.
Vyjadřuje tím dobovou situaci judaismu, který se dle něj „nachází v pokřiveném a křesťanům nepřátelském stavu“. Podporu svého tvrzení hledá Rohling v Talmudu samotném. Vybírá talmudické citáty, které díky nesprávné interpretaci
vyznívají
protikřesťansky.
Joseph
Kopp
o
Rohlingově
„talmudismu“ píše: „…že Židé dávno odpadli od Mojžíše [zpronevěřili se Mojžíšovi], protože rabíni náboženství úplně přeměnili. Toto jen zdánlivě mojžíšské náboženství označuje slovem talmudismus. (…) Talmudismus prohlašuje za úplné zničení mravního zákona. Pro stvrzení této věty odkazuje na četná místa v Talmudu, ze kterých má vyplývat, že Žid smí křesťany podvádět, lichvařit na nich, zabíjet je, přivlastnit si jejich majetek, zneužívat jejich dcery, porušovat přísahy jim dané atd.“103
103
„…dass Juden längst von Moses abgefallen sind, weil die Rabbiner die Religion völlig umgestaltet haben. Diese nur scheinbar mosaische Religion bezeichnet er mit dem Worte Talmudismus. (…) Talmudismus erklärt er die gänzliche Vernichtung des Sittengesetzes. Zur Bekräftigung dieses Satzes verweist er auf zahllose Talmudstellen, aus denen herforgehen soll, dass der Jude den Christen betrügen, bewuchern, ermorden, sein Verlorenes sich zueignen, seine Töchter missbrauchen, ihm abgeschworene Eide berechen darf u.s.w.“ Cit. dle Kopp, Joseph, Zur Judenfrage nach den Akten des Process RohlingBloch, Leipzig: Verlag von Julius Klinkhardt 1886, s. 9-10. 47
Rohlingovo dílo zapadlo do konceptu sílícího politického katolicismu. „Münsterský
katolický
spolek
Bonifacius-Verein
například
zdarma
distribuoval osmatřicet tisíc výtisků Der Talmudjude. V roce 1877 vyšlo v němčině toto dílo již v šestém vydání. Ani české na sebe nedalo dlouho čekat: česky byl Rohlingův Der Talmudjude vydán pod názvem Židé podle talmudu v sedmdesátých letech 19. století. A údajně byl o knihu takový zájem, že tři vydání po čtyřech tisících výtisků byla rozebrána během pouhého čtvrt roku.
Ačkoliv Rohling ve spise neřekl nic nového, podal
protižidovské předsudky v kompaktním spise, který zaštítil svou autoritou profesora. Rohling tvrdí, že Židé zamítnutím Krista “propadli bludu” a vytvořili “rouhavou věrouku i mravouku.”104 Autorem českého překladu byl radikální mladočeský žurnalista J. M. Balák. Balák pohlíží na židovské tradice jako na zastaralou hráz bránící začlenění do společnosti. Židé by se proto měli zastaralého talmudismu vzdát a zařadit se do české společnosti. Balák tedy na rozdíl od Rohlinga nevycházel z konzervativní katolické pozice. Jeho dílo překládal spíše ve snaze o osvětu a odbourání již překonaných „židovských neřádů“, které brání společenskému pokroku. Balák v předmluvě ke druhému českému vydání Rohlingova spisu Židé podle Talmudu (1876) píše, že „… v české literatuře není podnes ani jediného většího spisu, kterýž by jednal pouze o židech, ač u nás v Čechách máme v každém ohledu mnohem více příčin o nich a proti nim zřejmě se vyslovili, nežli jinde za hranicemi.“105 Tímto schvaluje Rohlingův příspěvek jako přínosný, resp. jako ten, který byl „...vřele uvítán co spis o židech posud nejlepší a nejdokonalejší...“106, a tudíž se dočkal velkého šíření. Balák odmítal náboženské důvody antisemitismu. Židy, podporované Talmudem, spojoval s cizorodým němectvím. Modernizaci židovského náboženského života spojoval s jednoznačným příklonem k češství. V prvotní fázi tedy rozlišoval mezi českými a německým Židy. Postupná radikalizace jeho postoje rozdíl mezi českým a německým Židem setřela. Židovskou otázku spojil s kritikou negativních společenských, resp. hospodářských jevů. “Křesťané se proto musí proti židovskému 104 105 106
Cit. dle Frankl, Michal, „Emancipace od židů“, s. 127. Cit. dle Rohling, August, Židé podle Talmudu, s. 3. Cit. dle Tamtéž, s. 4. 48
nebezpečí
sjednotit,
nemají
kupovat
u
židovských
obchodníků
a do zákonných sborů mají volit pouze takové poslance, kteří jsou od židovského kapitálu úplně odvislí.”107 Obsah knihy Židé podle Talmudu Rohling již v předmluvě k druhému českému vydání Židé podle Talmudu využívá tématiky aktuální hospodářské a sociální společenské situace. Hned zpočátku rozlišuje mezi většinovou, křesťanskou, společností a židovskou menšinou, která „ukrajuje“ z blahobytu místního národa. Zdá se, jako by si tematickou volbou úvodu práce snažil zajistit okruh čtenářů, kteří nejsou spokojeni se stávající hospodářskou situací. Vidíme, že nehovoří o náboženských rozdílnostech mezi Židy a křesťany. Vzbuzuje zájem o hospodářskou situaci tehdejší křesťanské populace. Židy nazývá „králi dnešní doby“108. Jeho označení vychází z tvrzení, že přestože židovské obyvatelstvo tvoří marginální složku společnosti, zasahuje do jejího dění velice výraznou měrou, a dokonce, dle Rohlinga, je schopno prosadit se i ve veřejném dění, a to z těch nejvyšších politických a kulturních pozic. Rohling tímto podporuje teorii tajného židovského spiknutí ovládajícího světový vývoj. Ze všech obyvatelů země jest 53³/₁₀
109
procent pohanů, 30³/₁₀
procent křesťanů, 15³/₁₀ procent mohamedánů a – ³/₁₀ procent židů. Přes to všechno stali se židé první velmocí mezi národy, stali se králi kapitálu, knížaty obchodu a neobmezenými vládci a řiditeli tisku.110
Ačkoliv svou předmluvou Rohling jaksi předjímá budoucí vývoj myšlenek ve spisu obsažených, pokládám za nutné vrátit se k jejich počátku, totiž k Rohlingovu zdůvodnění „farizejství“ či „rabinismu“ a jeho souvislosti s Talmudem. Farizejům či rabínům přičítá autorství Talmudu a do jejich 107 108 109 110
Cit. dle Frankl, Michal, „Emancipace od židů“, s. 68. Cit. dle Rohling, August, Židé podle Talmudu, s. 4. 53³/₁₀ ve významu 53,3 %. Cit. dle Tamtéž, s. 5. 49
instituce klade pravé příčiny veškeré židovské nepoddajnosti a škodlivosti vůči ostatní společnosti. Farizejství, kteréž v hojné míře v Talmudu nacházíme jako: hanobení a urážení svatých, a zejména zkažená mravnost, která v něm vystupuje zcela nezakrytě, jsou vlastní prokletou překážkou, proč dnes nejsou všichni židé obráceni na víru. (…) Nikdo ať nezlořečí spisu tomuto, úkol jeho jest ponoukati každého k přemýšlení. Avšak té boha prázdné rotě, která, ať už v kabátci urozené nebo sprosté chátry, drze uráží Mojžíše a proroky, zbožňujíc při tom nejapnosti a surovosti Talmudu a nestarajíc se ani za mák o právo a svědomí, té bezbožné rotě opakuji, že chamraď jejího rázu den co den zřetelněji vpaluje si znamení darebáctví na čelo svým bezohledným počínáním, aby slušní a poctiví lidé na pozoru se měli.111
Z uvedené výpovědi je poměrně jasně čitelná i v Rohlingově současnosti přetrvávající josefovská tendence snažící se o nábožensky založenou asimilaci Židů. Cílem veškerých dřívějších reformních změn bylo obrácení Židů ke křesťanství, resp., jak píše Rohling, k víře. Ten současně konstatuje, že veškerá snaha je v tomto směru marná, neboť život židovského obyvatelstva je veden ústní výkladovou tradicí k právním poučkám mišnických textů, Talmudem. Výkladem Talmudu se zabývají právní autority, rabíni, kteří s Talmudem neustále pracují, čímž jej udržují jako aktivní složku židovského života. Rohling pohoršlivě ztotožňuje náboženské učence s jednou z raně judaistických větví, farizeji. Zdůrazňuje tím jejich aktivní práci s ústní tradicí a zároveň tím kritizuje Talmud. Primárně byly Rohlingovy
protižidovské postoje podložené nábožensky. V užším slova
smyslu jeho obecných rozměrů nabyvší nenávist vůči Židům pramenila z nenávisti vůči živoucímu obrazu židovského náboženství, které podával Talmud, a podporovaly náboženské autority rabínů. Hlavním Rohlingovým argumentem proti Talmudu a Židům je existence několika výkladových variant k jedné talmudické otázce. K tomu Rohling píše: 111
Cit. dle Tamtéž, s. 6. 50
Kristus
pravil,
že
„Satan
nesmí
v
ničem
odporovati
Belzebubovi, nemá-li říše jejich vzíti za své;“ ale ovšem, dle Talmudu jsou i protivy božích rabínů neomylně slova boží. Aby ale židé i pro příště věděli, že neprobíráme lehkomyslně jejich svaté knihy, zavazuji se velmi rád i pro toto čtvrté vydání zaplatiti 1000 tolarů ve stříbře tomu, kdo dokáže, že jsou některé mé citáty nepravdivé.112
Rohlingovy názory obsažené s knize Židé podle Talmudu rozděluji na dvě části. První část se vztahuje ke kritice Talmudu jako základnímu náboženskému textu, dle Rohlingovy terminologie „rabínského judaismu“. Rohling v ní cílí na obsah talmudických textů, proto ji i já charakterizuji jako antitalmudickou. Druhá část pak zahrnuje praktické aplikace Rohlingem předznamenaných protižidovských postojů založených na kritice Talmudu v oblasti sociální interakce mezi křesťany a Židy. Pro ni je příznačný její sociálně laděný protižidovský postoj, který budu pro potřeby práce označovat jako antijudaismus.113 Antitalmudismus v Židé podle Talmudu Rohling pohlíží na Talmud jako na pokřivení Mojžíšových zákonů. Vidí v něm pošlapání Mojžíšovy tradice a odpadnutí od pravého Boha, kterého znovuvzkřísil Ježíš. Z tohoto zorného úhlu sleduje judaismus jeho doby a také Židovstvo jako celek. Tak vyvinoval rabinismus nauku, která se jen mravnosti sleslého pohanství vyrovná; ona jest systematicky seřazený celek, v němž podvod, lež, zlodějství, vražda a cizoložství, co 112
Cit. dle Tamtéž, s. 15. Pro úplnost dodávám názvy jednotlivých kapitol a podkapitol knihy: A. Základové (Členěno na: I. Pravověrectví a reformy, II. Název Talmud, III. Talmud jest Židům knihou boží). B. Zkažená věrouka talmudisty (Členěno na: I. O Bohu, II. O andělích, III. O ďáblích, IV. Tajemství, V. O duších, VI. O ráji a o pekle, VII. O mesiáši). C. Zkažená věrouka židů - talmudistů (Členěno na: I. O bližním; II. O vlastnictví: a) Světovláda, b) Podvod, c) Nalezené věci, d) Lichva, e) Život, f) Žena; III. Přísaha; IV. Křesťané; V. Vyobcování; D. Naše století). 113
51
úzce spojené části se nacházejí. Farizejové jsou otci tomuto strašnému dítěti a člověk na něm vidí hrozný ten lid, který Kristus poznamenal co „plémě ještěrčí, syčící zmije a děti ďáblovy,“ jakkoliv naproti tomu nechápeme myslícího žida, který nepoznává, že Izrael zavržením Krista zavrhl pravdu samu. 114
Kniha obsahuje tři hlavní kapitoly. První kapitola „Základové“ tvoří jakýsi stručný úvod do judaismu a má ozřejmovat, co je to Talmud. Nynější synagoga jest krevní dcera farizejské školy, právní dědička všech těch učení, která farizejové za času Krista a brzo po něm mezi židy roztrousili. Aby učení ta nepřišla v zmar a zničení, napsal o nich rabín jménem Judas (Jidáš?) r. 450 po Kristu knihu, která slula mišna. Mišna znamená ale zákon opakovaný, druhý, protože první zákon neboli zákon paterých knih Mojžíšových jaksi v něm se opakuje: neboť mišna má jedině ten účel, temné stránky prvního zákona jasně vyložiti a domnělé mezery vyplniti. V následujících stoletích obohacován
mišna
v
židovských
školách
palestinských
a babylonských rozličnými výklady. Výklady tyto slovou gemera a jmenují se (…) Talmud, tj. „učebná kniha“ židovské věroa mravouky. (…) Kdo vezme do rukou Talmud tisknutý v posledních dvou stoletích, podiví se, an spatří řadu listů prázdných nebo kruhem vyplněných. V starých vydáních, kupř. r. 1520 v Benátkách, nebo r. 1600 v Amsterodamě tištěných (…) nalézají se na těchto prázdných místech hanebné poznámky o Kristu, Marii a o apoštolích, pak vysvětlení, že názvem nežid rozumí se zvláště křesťané tam, kde Talmud mluví, na př. o gojimech, o „kacířích“ a pod.115
Rohling u čtenáře navozuje atmosféru tajemna. Podává židovskou výkladovou tradici jako záhadné učení, které se snaží před okolím ukrýt nepravosti, pramenící z židovské věrouky, které dokonce mohou být vůči 114 115
Cit. dle Tamtéž, s. 18. Cit. dle Tamtéž, s. 20. 52
okolí prakticky zneužity. Takto vylíčený obraz základů náboženství jistě v neznalém laikovi probudí zájem. Pochybnosti s další četbou narůstají. V druhé kapitole „Zkažená věrouka talmudisty“ se Rohling zaměřuje např. na platnost slibu a rabínských výroků. Ze závěru kapitoly vyplývá, že rabíni jsou rovni Bohu; jejich soudy, ač si protiřečí, jsou právoplatné a nikomu z Židů bez rozdílu se nedá věřit, neboť jim jejich Bůh dovoluje hřešit. Právě toto tvrzení mělo zásadní vliv na obraz židovského člověka v běžném životě. Dokazovalo totiž, že v židovském náboženství si může dělat každý, co chce, že se vše smí. Stává se ale příliš často, že rabíni sami sobě odporují. Tuto vadu však odstranil velmi snadně jmenovaný Menachem zevrubným vyjádřením, že „všecka slova rabínů, ať žijí v kterékoliv době, ať patří k pokolení jakémukoliv, jsou jako slova proroků, slovy božími, ať mezi sebou si odporují, proto přec kdo jim by odporoval a proti nim reptal, právě tak by činil jako by proti samému bohu reptal.116 Jako že bůh falešně přísahal, tak také podle slov Talmudu lhal, aby mezi Abrahamem a Sarou mír zjednal: pročež smí se kvůli míru a pokoji lháti, jak Talmud dokládá. Bůh jest příčinou všech hříchů na zemi, protože stvořil v člověku náklonnost k zlému, vedl osudem již lidstvo ku hříchu a židy násilím donutil, aby přijali jeho zákony. Dle toho pochopujeme, že Davidovo cizoložství a křivdy synů Eliho nebyly podle Talmudu hříchem.117
Rohlingův
obraz
židovský
graduje
s
příchodem
mesiáše118,
kdy křesťané budou vyhubeni a Židé získají všechen majetek světa. 116
Cit. dle Tamtéž, s. 23. Cit. dle Tamtéž, s. 26. 118 Dle Mišny má „...všechen Izrael podíl na světě, který přijde (Sanh. 10.1.), ale Talmud vypočítává kategorie těch, kdo z něj budou vyloučeni (...) i ty, kdo budou zahrnuti. Mezi těmi, jimž se dostává ujištění, že budou mít své místo v olam ha-ba, jsou Židé, kteří učiní svým domovem Erec Jisra'el (...) učí své děti Tóře a pronášejí při ukončení šabatu Havdalu (…) hovoří hebrejštinou (…) a ráno i večer čtou Šema (…) navíc „mají podíl na budoucím světě zbožní ze všech národů“ (…)“. Cit. dle Newman Ja'akov, Sivan Gavri'el, Judaismus od A do Z, s. 146, heslo POSMRTNÝ ŽIVOT. Tím jsou míněni také nežidé, žijící dle sedmi přikázání. Srv. Tamtéž, s. 113, heslo MESIÁŠ. Srv. Pavlincová, Helena a kol., Slovník judaismus-křesťanství-islám, s. 71-72 a 146-147, heslo ESCHATOLOGIE, MESIÁŠ. 117
53
Avšak předcházeti bude mesiáše válka veliká (…) Od národů všech přijímati bude mesiáš dary, jen od křesťanů nevezme jich. Židé zbohatnou nesmírně (…) Veškeří národové potom přestoupí na víru židovskou, ale křesťané nebudou účastni milosti této, nýbrž z úplna vyhlazeni budou, protože z ďábla mají původ svůj.119
Ačkoliv zvolené úryvky nesou jistou dávku sociálního apelu, přesto se první dvě kapitoly knihy vcelku zaobírají spíše východisky podněcujícími náboženskou nevraživost křesťanů vůči židovskému vyznání. Dalo by se říci, že tematika Talmudu je dosti nešťastná, neboť právě tím, že se zabývá praktickým řešením otázek běžného života, zavdává Talmud sám o sobě příčinu k poměrně snadné transformaci a případnému zneužití v jiných oblastech nežli náboženských. Rohling to ostatně dokazuje v kapitole třetí „Zkažená věrouka židů -
talmudistů“, ve které se jeho kritika Talmudu,
v širším slova smyslu judaismu, aplikuje na pole sociálně-politické. Antijudaismus v Židé podle Talmudu Poslední kapitola se soustřeďuje na rozbor vztahu Židů k jejich okolí, a to jak k lidem, tak i k jejich majetku. Veškerá tvrzení prakticky vycházejí z výstavby předchozích dvou kapitol. Nejčastější argumentací proti Židům je nevěrohodnost jejich slibu (z toho pramenící zkaženost jejich morálky) a vyvolení Židů poplatné jako princip židovské nadřazenosti vůči všem ostatním lidem. Dále učí celá řada knih, že žid pevně věří v odpuštění hříchu v den smíření, že věří v odpuštění i těch nejtěžších hříchů a s nimi i v odpuštění křivě složených přísah, aniž by se tu zmínka činila o restituci. Křesťan také věří v odpuštění hříchů, avšak on ví, že
podmíněno jest toto odpuštění nahrazením
majetku a napravením uražené cti bližního. (…) Židé mají 119
Cit. dle Rohling, August, Židé podle Talmudu, s. 33. 54
v den smíření následující cvičení náboženské neboli motlitbu, kteráž se liší poněkud od modlitby za všeobecné odpuštění: „Všecky sliby a závazky, tresty a přísahy, které od tohoto dne míru až do příštího učiníme, připovíme a odpřísáhneme, nebuďtež žádnými sliby, přísahy naše nebuďtež žádnými přísahami....“120
S takovou charakteristikou dle Rohlinga vstupují všichni Židé do jakéhokoliv dalšího společenského vztahu. Stávají se z nich lichváři a nevěrohodní
svědci
či
obchodní
partneři
fungující
jako
původci
nepříjemných sociálních a hospodářských jevů. Rohling se nezdráhá svoje tvrzení podpořit zasazením do aktuálního společenského kontextu a tím působit na národní cítění čtenářů nebo podporovat obavy ze ztráty výdělku. Lichva a monopolisování kapitálu spůsobilo krisi peněžní, kteráž po dráhnou dobu zemi tíží a ničí. (…) Po dvatisíce let charakterisuje
žida
duch
nejostřejšího
odrůzňování
se
od ostatních lidí. S přinucení podrobili se židé, a to zjevně, autoritě nežidovského státu, aniž by se byli stali doplňující částí jeho. Židé nemohou zbaviti se idey židovského státu. Proto nestane se Žid nikdy Čechem, Polákem, Francouzem (…) žid zůstává vždy a věčně a všude židem a je židem a to takovým židem, jako byli jeho předkové z biblických dob.121
V této souvislosti se Rohling odvolává také na Pražana Jana Nerudu, který se ve svém dílku Pro strach židovský o židovském obyvatelstvu vyjadřuje obdobným způsobem.122 V Nerudovi, stejně jako v jiných, „věčný 120
Cit. dle Tamtéž, s. 48-49. Cit. dle Tamtéž, s. 62. 122 „Židé žijí všude co národ cizí, u nás co nejcizejší. Vědomí cizosti té není jen u nás, kde má ráz již hotového národního nepřátelství, nýbrž všude. Výtečný jeden pozorovatel německý praví: „Němec může se státi spíše Židem, než Žid Němcem. Dvě jsou věci, na které při otázce židovské vždy zase připadnouti musíme: za prvé, že jsou Židé zcela svým, určitě vyvoleným národem, za druhé, že jsou nám Čechům národem zcela cizím. Nechť oni sami mluví hlavně v Německu a nejvíce ve Vídni a v Praze cokoli např. o svém „němectví“, Němci jsou právě tak málo, jak jinde zas Francouzi, všude jsou v přední řadě Židy. Mnohdy přiznávají se v zemích, v kterých právě bydlí, živě a činně k té či oné straně politické, k národnosti cizí se ve vnitřku svém nepřizná z nich žádný, třebaže nezná z národa, kde žije, ani jedno slůvko. Je to národ zcela zvláštní, polygonní, vzdor své roztroušenosti a různojazyčnosti přece uvědoměle sjednocený, mající neumučitelné uvědomění národní 121
55
Žid" vyvolává obavu o vlastní zemi. V obdobě národního obrození se bojovalo o vlast. Židé museli patřit mezi nepřátele. Nemluvili česky, měli vlastního Boha, a pokud připočteme, jakou odedávna sehrávali úlohu ve finančnictví, nepotřebujeme hledat další důvody, proč se Židé nemohou počítat mezi české vlastence. Ačkoliv Neruda nezapojil Židy do svého obrozeneckého programu, nedovolil si vyslovit tak ostrou kritiku jejich náboženství jako August Rohling, který píše: A kde jinde se pak co stalo, vedle zášti náboženské, kterou věru nenapadne nikoho ani z jedné, ani z druhé strany omlouvat, která se ale stavěla ke křesťanským spolubydlitelům v příkré, žádného styku nedovolující, nepřátelství, stalo se to velmi často kvůli lichvě. Obchod v penězích byl již tenkrát v jejich rukou, křesťanům koncily jej přísně zapovídaly.123
Je evidentní, jak už jsem napsala výše, že Neruda uznává židovskou náboženskou odlišnost. Pokládám ovšem za nutné zdůraznit rozdíly v Nerudově a Rohlingově výpovědi. Neruda potvrzuje, že veškerá odsouzení Židů se odvíjejí právě od jejich náboženské výlučnosti. V běžném životě se židovská jinakost promítá do jiných sfér něž náboženských, např. do obchodu, řemesla, ekonomiky, politiky atd., a v těch je již z Nerudova
pohledu
a
za
podmínek
boje
o
prosazení
češství
neakceptovatelná, proto Židy odmítá. Rohling také uznává náboženskou odlišnost a shledává ji škodlivou, nicméně nikoliv pro židovský exkluzivizmus, nýbrž pro jeho militantní a morálkyprázdnou formu, prolínající se veškerou činností židovského člověka. Rohlingova konstrukce judaismu je silně antitalmudická. Pokud zohledníme koncepci judaismu jako náboženství založeném na talmudické tradici, můžeme hovořit o antijudaismu. a jednu velkou národní mesiášskou svou naději, národ i v tomto ohledu vyvolený, aby byl kuriozitou v etnografické sbírce tohoto světa. Židem je každý z nich především, i ten, kdož je indiferentním, nebo jak sami o sobě se zálibou říkají „historickým“ jen Židem. Statistika počítá Židy zvlášť, ani u nás jich nepočítá k Němcům (…) Nikdy neřekneme „židovský Němec“(…), nýbrž „německý Žid“(…) Jehova sám sebe omezil na národ jeden, národnost a náboženství bylo totožné u nich. Pokud podrželi náboženství, byla zachována i národnost, v jiném se národnost jejich nezakládala. (…) Tak rozumím Ahasveru, „věčný Žid“ v tom ohledu zní: „Věčný je Žid!“ Cit. dle Neruda, Jan, Pro strach židovský, s. 12-15. 123 Cit. dle s. 17. 56
Na příkladu srovnání obou představitelů konce 19. století je jasně patrné rozdílné pojetí nesnášenlivosti vůči národní/náboženské menšině. V Nerudově pojetí se jedná ryze o sociální, národností, případně kulturní protižidovský postoj, který sice ve vztahu k formování židovské identity svoje náboženské východisko uznává, nicméně proti náboženství jako takovému neútočí. U Rohlinga můžeme hovořit o protižidovské náboženské zášti , antitalmudismu/antijudaismu, která útočila na náboženské základy judaismu a následně se promítala v různých formách nenávisti společenské. Ačkoliv se Nerudův i Rohlingův přístup profiloval odlišně, můžeme je oba začlenit do rámce antisemitismu moderního, jak jsem ho definovala výše. Avšak tažme se, co vzbudilo nevůli Rumunů naproti židům? Nic jiného to nebylo a není, nežli lichva a podvod, skrze židy na nich páchaný.124 Slovutný Kimschi ví dokonce, proč zvláště křesťané v Neměcku k nejhorší sortě pohanů, ke Kanaanitům náleží: „Kannanité, když totiž prchali před Jozuem, přišli do země Allemannia, nyní Německo zvané a zovou se podnes Němci
Kannanité!“
A
jinde
praví:
„Křesťané
jsou
modloslužebníci, protože padají před křížem na kolena.“125
Tímto se dostávám k odpovědi na otázku, zda je možné Rohlingův antitalmudický postoj, tedy odpor proti Talmudu, vztáhnout k pojmu antijudismu jako odporu vůči Židům. Pokud budeme vykládat antijudaismus jako odpor vůči Židům zakládající se na odporu vůči jejich náboženství, které se Talmudem řídí, pak mezi oba pojmy v případě Augusta Rohlinga můžeme položit rovnítko. V obecné rovině, nezávisle na postavě Augusta Rohlinga, by se dalo o jejich rovnosti pochybovat. Protože pojem antitalmudismus vyznívá na první pohled vůči antijudaismu jako pojem užší a mohl označovat pouze nevůli vůči Talmudu jako takovému bez dalších negativních útoků vůči Židům jako populaci (jejichž indentita je ovšem náboženstvím formována). V tomto případě hodně záleží na definici židovské identity. Jestliže by do ní bylo
124 125
Cit. dle Rohling, August, Židé podle Talmudu, s. 62. Cit. dle Tamtéž, s. 52. 57
začleněno také náboženské pozadí, bylo by možné, resp. nutné, oba pojmy ztotožnit.
58
Spis Meine Antworten aneb úloha Augusta Rohlinga v procesech rituálních vražd V Rohlingově literární činnosti zaujímala tématika rituální vraždy dosti významné místo. Zabýval se jí zejména v krátkém spisku Meine Atworten, který poprvé vyšel roku 1883 v německém originále. Český překlad názvu knihy zní Moje odpovědi rabínům aneb pět psaní o Talmudu a židovské rituelní vraždě. Kniha je koncipována jako částečný retrospektivní záznam a také jako reakce na při s vídeňskými rabíny Moritzem Güdemann a Adolfem Jellinekem, kteří reagovali na jeho jednání u uherského soudu zabývajícího se údajnou rituální vraždou Esther Solymosi v Tizsaezsláru. Rohling soudu nabídl externí svědectví, v němž chtěl dokázat, že rituální vraždy
jsou
historicky
doloženou
skutečností.126
Rozhodnutí
poroty
na základě Rohlingovy knihy vyvolalo bouřlivou reakci. Rohling se na stránkách novin a brožurek zapletl do polemiky s představiteli židovských obcí i nežidovskými odborníky127, v níž zarputile trval na nemorální a protikřesťanské nauce obsažené v Talmudu a na pravdivosti existence rituálních vražd, jež jsou tradovány tajnou ústní naukou. Rohling na kritiku reagoval řadou článků v protiliberálním a antisemitském vídeňském tisku (především Tribüne128 a Oesterreichscher
Volksfreund) a polemických
brožur.
126
V běžné rubrice denních zpráv olomouckého periodika Našinec vyšel článek „Talmud a profesor Dr. Rohling“. Rohling je uveden jako veřejně známá postava, která si svoje uznání zasloužila knihou Der Talmudjude. Článek informuje o aktuálním sporu, v němž se Rohling potýká s vídeňskými rabíny Dr. Jellinekem a Güdermannem, kteří se ohradili proti Rohlingovým tvrzením, že Talmud obsahuje hanlivá nařčení o křesťanech s úmyslem křesťanům duševně či materiálně ublížit. In: Anonym, „Talmud a prof. Dr. Rohling“ Našinec, 1883, roč. XVI., č: 143, s. 3. Dostupné na WWW: [Cit. 26.12.2009]. 127 Oponoval také např. protestantský teolog Franz Delitszch a či vídeňský rabín Joseph Samuel Bloch, který svou tvrdou kritikou, v níž spochybňoval jeho kvalifikaci, Rohliga vyprovokoval k podání žaloby pro nactiutrhání. Bloch spolu s advokátem Koppem při přípravě na soudní jednání, v němž doufali názorně předvést Rohlingovu nekompetentnost při analýze židovských náboženských textů, shromáždili řadu materiálů, Rohling však v listopadu 1885, několik dní před zahájením procesu, žalobu stáhl. In: Frankl, Michal, „Emancipace od židů“, s. 278. 128 Jan Stanislav Krejčovský ve svém vídeňském antisemitském období Rohlinga podporoval, otevřel mu stránky svého antisemitského listu Tribüne a při osobním setkání v prosinci 1882 autorovi radil polemiky publikovat jako populární brožurky. Tamtéž, s. 278. 59
Rakouští antisemité si dobře uvědomovali propagační potenciál Rohlingových tezí a zneužívali jeho autority univerzitního profesora. Počátkem devadesátých let 19. století dokonce kolovaly zprávy, podle nichž se měl Ernst Schneider snažit Rohlinga přesvědčit ke kandidatuře do říšské rady.129 Brožura Moje odpovědi rabínům byla prodávána v české i německé jazykové verzi. Díky šíření knihy můžeme pozorovat vliv obvinění z rituální vraždy na veřejnost. Rohligovy brožury byly propagovány v běžném tisku, bylo je možné koupit v knihkupectví nebo přímo u vydavatelů denních tiskovin. Jeho dílo bylo předčítáno v rámci soukromých setkání menších skupin, kde sloužilo jako zdroj informací o židovské populaci a jeho morálních zásadách. Dále se stávalo podkladem různých agitačních setkání politických spolků s nacionálním či nacionálně– křesťanským programem. Valná většina těchto setkání měla lokální charakter.130 „Účinek Rohlingových textů a především údajných důkazů o tom, že docházelo a dochází k židovským rituálním vraždám, na venkovské obyvatelstvo, který zrcadlí policejní zprávy a stížnosti židovských organizací, je pozoruhodný. I přes protižidovskou agitaci mnohých českých listů, zprávy o ruských a jiných pogromech a o rozvoji antisemitských hnutí v jiných zemích nebylo v českých zemích šíření Rohlingových obvinění součástí systematické antisemitské kampaně. Vliv Rohlingových tezí však ukazoval na nemalý mobilizační potenciál obvinění
z rituální
obyvatelstvem.“131
vraždy „Také
-
české
a
to
především
místodržitelství
a
mezi
venkovským
ministerstvo
kultu
a vyučování byly působením Rohlingových polemik zalarmovány. Úřadům 129
Tamtéž, s. 277. „V Nymburku prý bylo prodáno dvě stě exemplářů této brožury a v nejmenované blízké obci ji měl dokonce starosta předčítat okruhu svých přátel. V mnoha případech vedlo šíření Rohlingových textů k drobným protižidovským výtržnostem. V Petrovicích u Sušice například byly v roce 1883 u místního obchodníka Tichého za přítomnosti několika obyvatel předčítány úryvky z Rohlingovy brožury. O několik hodin později nezjištěný pachatel (možná děti Tichého) rozbily okna místnímu židovskému obchodníkovi Isaku Krausovi. V Pocinovicích na Domažlicku vedlo šíření brořury Moje odpovědi rabínům k rozbíjení oken u místních židovských obavatel a údajně se zde brzy začala šířit pověst, že rabín Klein odebíral čtyřleté Barbaře Kohoutové krev k rituálním účelům. V Mladé Vožici se jako následek šíření Rohlingovy brožury objevily plakáty, které Židům vzhrožovaly násilím, neboť „židi potřebujou krev do barchesu“, a údajně pouze energický zásah starosty zabránil výtržnostem.“ Cit. dle Tamtéž, s. 278. 131 Cit. dle Tamtéž, s. 278. 130
60
nevadil přímo Rohlingův antisemitismus, ale spíše skutečnost, že jeho brožury
rozjitřovaly
náladu
obyvatelstva
a
vedly
k
protižidovským
výtržnostem a poškozování majetku.“132„Úřady, kterým vadila především skutečnost, že se Rohlingovy brožury dostávaly k nižším vrstvám, je daly pro jistotu zabavit a snažily se
zamezit jejich šíření mezi obyvatelstvem.
Odsoudit Rohlinga a jeho názory nechtěla ani pražská německá univerzita, jejíž senát se zdráhal zahájit s nepokojným profesorem disciplinární řízení (k němuž vyzval ministr kultu a vyučování po publikování další polemické brožury) s tím, že Rohling se svých prohřešků nedopustil při výkonu své akademické funkce (ani nespáchal trestný čin). Úřadům nezbylo nic jiného, než Rohlingovi udělit varování, že bude – jako státní úředník – zbaven funkce univerzitního profesora, pokud se nadále nezdrží veřejných polemik. Také reakce katolické církve, které byly o to důležitější, že na některých místech byli z šíření Rohlingových brožur obviňováni duchovní, nebyly jednoznačné. Zatímco budějovické biskupství vydalo proti Rohlingovým názorům důvěrný oběžník, pražský arcibiskup jakoukoliv reakci odsunul s tím, že si nechá vypracovat odborný posudek.133 Nepohodlný profesor, vykazující navíc znaky psychické nestability, byl později zbaven profesury, nikoliv však kvůli svému antisemitismu, ale kvůli názorům, které nebyly v souladu s oficiální doktrínou katolické církve.“134Stenografické zápisy z přelíčení s Leopodlem Hilsnerem dokládají, že Rohlingovo dílo je pro problematiku rituální vraždy důležitým dokumentem. V rámci soudního líčení s Hilsnerem se řešila historie rituální vraždy. V této souvislosti je uveden příklad Tiszaeszlár. Je řečeno, že kdykoliv byl spáchán násilný čin na životě křesťana, který byl spojen byť jen s domnělým židovským pachatelem, okamžitě se hovořilo o rituální vraždě. Ačkoliv se proti němu postavily také křesťanské církevní autority, pověra se tradovala dál. Nejinak tomu bylo v tiszaeszlarském případu. I když se přední 132
„Ačkoliv může mít slovní přestřelka (Federkrieg) mezi Rohlingem a rabíny jistý vědecký základ, „konstatovalo české místodržitelství ve svých instrukcích opakovaně, „překračuje přesto současný způsob vedení sporu hranici objektivní vědecké kontroverze a získává nepochybě agitační nátěr.“ Cit. dle Tamtéž, s. 278. 133 Článek pod názvem „Prof. August Rohling a antisemitismus“ otištěný v Našinci v červnu roku 1883 – nese informaci o státní konfiskaci Rohlingovy knihy Meine Antworten. Rohling se proti ní s pomocí advokáta Alfréda Hrdličky odvolal, ale konfiskace byla potvrzena. In: Anonym, „Prof. August Rohling a antisemitismus“, Našinec, 1883, roč. XV., č. 73, s. 3. Dostupné na WWW: [Cit. 26.12.2009]. 134 Cit. dle Frankl, Michal, „Emancipace od židů“, s. 277-280. 61
představitelé evropských teologických fakult vyslovili proti nařčení z rituální vraždy, nezamezilo se negativnímu vlivu a šíření této pověry, které ještě umocnila kniha “fanatického katolíka”, míněno Augusta Rohlinga. Rohling, dle zápisu v protokolu, zatvrzele vystupuje nejen proti Židům, i když těm prakticky uškodil nejvíce, ale i proti všem jiným vyznáním, než je katolické.135 Problematikou rituální vraždy v souvislosti s vraždou v Polné se zabývá také například jedno z odpoledních vydání Národních listů z 12. září 1899. Autor článku se snaží ukázat dobové souvislosti tzv. rituální vraždy na našem území. Při této příležitosti vzpomíná Augusta Rohlinga jako profesora teologické
fakulty
Univerzity
Karlovy,
který
se
svým
postojem
v Der Talmudjude a Fünf Briefe über den Talmudismus und Bluttritualle der Juden projevil značně protižidovsky, přičemž negativně ovlivnil veřejné mínění v tom smyslu, že podporoval existenci rituální vraždy jako součásti židovských rituálních praktik. Autor připomíná jeho literární souboj s Franzem Delitzchem136 a následný proces s Josephem Blochem137 jehož záznam vydal Blochův advokát Joseph Kopp. Další rovina článku se zaměřuje na “definici vraždy tak jak ji udává zákon”. Ten zná vraždu úkladnou, prostou, loupežnou nebo zjednanou. Autor se snaží upozornit na fakt, že z pohledu zákona Hilsner není souzen z vraždy rituální, jak je šířeno, ale právě a jen z vraždy úkladné.138 Ve skutečnosti tomu tak ovšem nebylo. Hilsneriáda či Tizsaezslár dokládají, že obvinění byli souzeni jako Židé, kteří záměrně zavraždili člověka pro získání jeho krve potřebné pro rituální účely. Konkrétní výpovědi o rituální vraždě nalezneme v páté kapitole Meine Antworten pod názvem „Rituelní vražda židovská“. Věnuje se podrobnému
135
Anonym, „Přelíčení s Hilsnerem před porotou v Kutné Hoře pro vraždu v Polné“, in: Doslovný přepis stenografických protokolů: První den přelíčení., Praha: Nákladem Ed. Beaforta 899, s. 144. Dostupné na WWW:[Cit.26.12.2009]. 136 Delitzsch na uvedené Rohlingovy knihy reagoval spisem Rohlings Talmudjude beleuchtet von Dr. Delitzsch. Rohlingova protireakce se projevila ve spisku Franz Delitzsch und die Judenfrage a následně v několika článcích deníku Tribune, vycházejícími pod názvem „Meine Atworten“. 137 Bloch pro změnu reaguje ve vídeňském deníku Morgenpost články nesoucími název „Angebot des Meidens“. 138 Anonym, „Vražda v Polné“, Národní listy, 1899, číslo 253, s. 2. Dostupné na WWW: [Cit. 26. 12. 2009]. 62
líčení vraždy chlapce Simona von Trient.139 Na jehož příkladu ukazuje, že Židé zabíjejí křesťany, aby získali jejich krev pro svoje macesy, a tím si připomněli odchod z egyptského zajetí, a také proto aby se vysmívali mučení Ježíše Krista. Text působí velice autenticky, proto se není třeba vůbec podivovat, že si ve své době získala v laické veřejnosti četné čtenáře či alespoň posluchače. Rohlingovo dílo a tzv. křesťanský antisemitismus140 August Rohling v Meine Antworten opakuje protitalmudické výpovědi obsažené již v Der Talmudjude. Meine Antworten ovšem přicházejí s novou protižidovsky zaměřenou rovinou. Rohling tu o necelé desetiletí od vydání Der Talmudjude hovoří o antisemitismu. Definuje ho jako „antisemitismus křesťanský“. Je si vědom, že slovo antisemitismu obsahuje velkou míru společensky zažitých negativních interpretací. Z pozice katolíka se ho snaží očistit a definovat rovinu, která bude pro křesťanskou populaci přijatelná. Rohling píše, že „…antisemitismus, který židům okna vytlouká, jejich majetek a životy ničí, jest nekřesťanským, a proto od vlád všemožným způsobem se pronásleduje. „Křesťanský antisemitismus, jemuž tyto řádky věnujeme, požaduje pro židy blahovolné snášenlivosti a mocné ochrany proti každé nepřístojnosti, považuje však za nutné, aby ku blahu křesťanstva jisté meze vetknuty byly, jež naši předkové s neobyčejnou moudrostí vyměřili.“141 Rohling operuje s výjimečným postavení Židů, jejichž údělem je žít 139
Katolický chlapec Simon von Trient (jinak také Simmele von Trient, † 1475) byl až do roku 1965 uznáván jako mučedník. Mučedníkem byl prohlášen pro svoji předčasnou smrt ve třech letech života. Za původce Simonovy smrti byli označeni Židé, kteří nahlásili nález jeho utonulého těla, aby zamaskovali rituální vraždu, kterou na chlapci spáchali. K vraždě se pod vlivem mučení doznalo 14 Židů. Teprve roku 1965 papež Pavel VI. označil celou událost za omyl a uznal, že se Židé stali obětí justičního omylu. In: Bertau, Karl, Schrift-MachtHeilichkeit in den Literaturen des jüdisch-christlich-muslimischen Mittelalters, Berlin: Walter de Gruyter GmbH & Co.KG, 2005, s. 200-202. 140 Termín „křesťanský antisemitismus“ použil August Rohling pro vymezení postoje křesťanů vůči Židům. Křesťanský postoj je formován jako postoj příslušníků náboženského systému křesťanství. Já v rámci práce pojem „křesťanský antisemitismus“ používám v širším slova smyslu jako sebeidentifikační mechanismus politicky angažovaných křesťanů, kteří se mají potřebu v rámci používání slova antisemitismus typově odlišit od ostatních polických stran. 141 Cit. dle Rohling, August, Moje odpovědi rabínům aneb pět psaní o Talmudu a židovské rituelní vraždě, Praha: Cyrillo-Methodějská knihtiskárna (J. Zeman a spol.) 1883, s .9. 63
v rozptýlenosti mezi ostatními národy. Tímto také odůvodňuje potřebu speciálního zákonodárství. Rohling zdůrazňuje nutnost na první pohled znatelného odlišení mezi Židy a křesťany. Stejný požadavek můžeme sledovat v
díle
Národní
sebeobrana
katolického
kněze
Josefa
Vrby,
který
se na Rohlinga ve svém spise několikrát odvolává. Rudolf Vrba řeší, proč se Židé odlišují od ostatního obyvatelstva. Potvrzuje, že židovská jinakost142 se traduje historicky. V tomto ohledu podporuje svoje tvrzení parafrázováním Tacita, který poukazuje na mravní rozdíly mezi Římany a Židy plynoucí z odlišných náboženských pozic.143 Vrba vyvrací možnost splynutí židovské populace s ostatními národy, neboť Židé si vždy zachovávali svoji výlučnost.144Vrba problematizuje tematiku židovské asimilace k českému národu.145 Pokud se dle Vrby spokojíme s tvrzením, že se česky hovořící Žid stane Čechem, uvádíme sami sebe v omyl, protože užívání jazyka není důvodem ke změně židovské identity. Z tohoto důvodu varuje před definováním národní příslušnosti na základě lingvistického kritéria, které se nepochybně pokládalo v rámci českého vlasteneckého dění za zásadní a také bylo statisticky vyhodnotitelnou veličinou ze sčítání lidu. Pokud jakýkoliv národ na toto kriterium přistoupí, stane se „židovským otrokem“. Zde vidíme, že Vrba stejně jako např. Neruda146 Židy nahlíží jako silně autonomní populaci, pro kterou není možná národní identifikace mimo 142
Vrba sice pro vystižení (odlišného či typického) židovského světonázoru používá termín „jinakost“, nicméně v tomto kontextu nepojednává o ničem jiném než o jejich „identitě“ ve smyslu označení pocitu vlastní totožnosti k danému společenskému celku. Srv. Jandourek, Jan, Sociologický slovník, s. 104. Srv. Giddens, Anthony, Sociologie, s. 550. Srv. Linhart, Jiří a kol., Velký sociologický slovník, s. 414. 143 Vrba, Rudolf, Národní sebeobrana: Úvahy o hmotném a mravním úpadku národa českého, Praha: Nákladem spisovatelovým v komisi Cyrillo-Methodějského knihkupectví 1898, s. 15. Dostupné na WWW: [Cit. 23.12.2009]. 144 Termín opět vysvětluji ve vztahu k definici identity. Srv. Jandourek, Jan, Sociologický slovník, s. 104. Srv. Giddens, Anthony, Sociologie, s. 550. Srv. Linhart, Jiří a kol., Velký sociologický slovník, s. 414. 145 Záměrně používám slovo asimilace jako naprosté začlenění a ztotožnění s českým národem. Vrba totiž neřeší odstraňování národnostní diskriminace ve smyslu národností integrace jako východiska pro soužití dvou národností na jednom území. Vzhledem k jeho pohledu na národní identitu jako na komplexní soubor daných a získaných (sociálně podmíněných) typických rysů jedince či skupiny, jež shledává v případě židovské populace natolik odlišnými, že není možné jejich příslušníky do stávající české společnosti začlenit. V podmínkách české společnosti, která se na konci 19. století snaží o svou vlastní sebeidentifikaci a oprošení se od německého vlivu, nepřipadá v úvahu podporovat rovnoprávnost dalšího z jejího pohledu cizorodého prvku, proto Vrbova hovoří o úplné a radikální asimilaci Židů. 146 Srv. Neruda, Jan, Pro strach židovský, s. 20. 64
sebe sama. Vrbův přístup dokresluje situaci posledního desetiletí 19. století na našem území, pro kterou je charakteristické upouštění od liberálních integračních snah a také od spojování židovského prvku s německým. Vrba formuloval svoje názory z pozice katolického kněze. Příslušnost k židovství ve smyslu národnostním je dle něj určena nábožensky. Z tohoto důvodu jsou výsledky sčítání lidu nedostatečné, neuvádí se v nich totiž náboženské vyznání.147 Ve svém tvrzení se odvolává na dílo Protižidovská Francie od Eduarda Drumonta z roku 1885. Vrba přejímá Drumontovo dělení Židů na tři skupiny. První jsou pravověrní, kteří žijí a vystupují podle židovské věrouky. Druhou skupinu tvoří liberální, kteří jsou sice obřezaní, ale jinak se ve vnějším chování neliší od okolní křesťanské společnosti. Poslední částí jsou pokřtění Židé, kteří jsou ale kdykoliv ochotni participovat na židovské tradici. Jednotícím článkem Vrbou převzaté klasifikace je židovská svornost, která za každých okolností stírá zmíněné klasifikační rozdíly a tvoří jádro židovské identity jako souboru specificky židovských charakteristik. „Síla židovstva jest ve svornosti (solidaritě), ku které každý Žid je vázán. Známkou židovské solidarity jsou dvě ruce spojené a nad nimi mučednická koruna.“148 Vrba pohlíží na 19. století jako na období úpadku křesťanského ducha. Důkazem mu je postupující židovská emancipace. Tím, že Židé získali ve většině evropských zemí občanská práva, ztratili ostatní občané jedinou ochranu, kterou si po celých předchozích osmnáct století bedlivě střežili. Židovské zrovnoprávnění graduje ve francouzské revoluci, která vydala křesťanstvo “napospas pravidlům Talmudu”.149 V tomto ohledu Vrba spojuje
Drumontovu
“židovskou
pospolitost“
s
Rohlingovými
výroky
z Der Talmudjude a Meine Atworten. Výsledkem je definování židovské národní identity, dle Drumonta „pospolitosti“, na základě náboženské příslušnosti,
resp.
na
základě
respektování
a
dodržování
pravidel
stanovených Talmudem. Vrba Rohlinga uznává jako jednoho z nejváženějších znalců Talmudu a kabbaly, jenž celý svět seznamuje se správným výkladem obsahu jejich textů. Rohling mu je také důkazem, že všichni Židé Talmud znají. I když 147 148 149
Srv. Vrba, Rudolf, Národní sebeobrana, s. 11. Cit. dle Tamtéž, s. 214-218. Cit. dle Tamtéž, s. 290. 65
jednotliví Židé přímo nevlastní celé objemné vydání Talmudu, jsou znalí jeho méně obsažné části, tzv. kompendia Kicur Šulchan Aruch, které každoročně vychází ve Vilně. Vrba v souvislosti se společenskou osvětou v oblasti Talmudu zmiňuje také německého katolického kněze Dr. Deckerta, který r. 1896 vydal, jeho slovy, “německé vydání Šulchan Aruchu150”, v němž vychází z Eisenmengerova Entdecktes Judethum, na které navazuje právě Rohling svým Der Talmudjude a následně Brimann (Dr. Justus) dílem Judenspiegel. Vrba by v intencích obsahu děl jmenovaných autorů židovskou emancipaci schvaloval, pokud by byla zrušena platnost Talmudu. Tzn., kdyby Židé rezignovali na Talmud jako takový, souhlasil by, aby měli stejná práva jako ostatní křesťané. Zároveň však tuto myšlenku vyvrací, protože zřeknutí se Talmudu pro něj znamená vymazání židovské identity a tím pádem také nesmyslnost celé tzv. židovské emancipace. Vrba emancipaci připouští pouze na základě naplnění vytyčených principů asimilace, tj. v případě Židů naprostého zřeknutí se Talmudu. Na tomto místě Vrba opět potvrzuje, že není možné, aby se Žid stal vlastencem (a to v jakékoliv zemi), protože dokud bude Židem, bude jeho národnost, s ohledem na židovskou diasporu, světová. Žid se nikdy nestane Francouzem či Čechem, vždy bude Židem. Náboženství je u Židů jmenovatelem národnosti, která je díky absenci vlastního území či státu trvalým cizorodým prvkem ve státech ostatních.151 Rohlingovo dílo z Vrbova pohledu upozorňuje na nebezpečí, která číhají na křesťanského člověka ze strany zrovnoprávněného Žida. Ve Vrbově knize nacházíme časté citáty z Der Talmudjude. Zaměřuje se především na problematiku tzv. falešného rabínského učení, které je v Talmudu obsaženo, s cílem alarmovat křesťanskou společnost v „ostražitost“ vůči dnešním Židům, kteří jsou Židy zejména proto, že se rabínským či talmudickým učením řídí, a tudíž jim je vše povoleno. Jeho stanovisko podporuje existence tzv. “Talmud-Thora Schule” v Praze. Tím, že je slovo „Talmud“ uvedeno před slovem “Thora” ukazuje, že nikoliv Tóra, jako Pět knih Mojžíšových, nýbrž její „rabínskou rétorikou pokřivené podání“, Talmud, je pravým vodítkem pro židovské náboženské i společenské chování, 150
Tamtéž, s. 291. Celý název knihy zní: Dr. Deckert, Šulchan Aruch oder die vier jüdichen Gesetzesbüches, Wien: Mechitharischenbücherrei 1896. 151 Srov. Neruda, Jan, Pro strach židovský, s. 11. Srv. Vrba, Rudolf, Národní sebeobrana, s. 290. 66
proto Židé Talmud znát musí. Zvýrazněním používáním Talmudu před Tórou Vrba stejně jako Rohling zdůrazňují odklon judaismu od Starého zákona a tím také diametrální odlišnost od základů křesťanské náboženské tradice. Na tomto příkladu můžeme vidět z křesťanské strany (v Rohlingově či Vrbově podání) retrospektivní a dobově podmíněné vytyčování hranice vůči náboženskému systému, které jemu samému historicky předcházelo. S nástupem židovské emancipace (a nerealizace Vrbou vytyčené asimilace) vymizela znatelná hranice mezi židovskou a ostatní, obecně křesťanskou, populací. Vrba tento stav shledává jako neúnosný a pokračuje ve výčtu nových či staronových odlišovacích pravidel, která je třeba uvést v platnost, aby byl český národ od Židů ochráněn. V tomto výčtu se oživují stereotypy, které jsou uzpůsobené nové situaci. Protože se židovský společenský život neodehrává v ghettech, ale v rámci běžné společnosti a jejích institucí, je třeba opět vymezit pole působnosti. V první řadě se Vrba zaměřuje na oblast finančnictví. Požaduje státní dohled nad burzou a směnečnými obchody. Z burzovního prodeje se mají vyloučit státní dluhopisy, které mohou být prodávány pouze křesťanům. Ostatní požadavky směřují do různých sfér sociálního života; např. židovské směnárny, stejně jako periodika, musejí být označena jako židovská. Razí myšlenku zákazu židovského přistěhovalectví, zákazu přístupu Židů do veřejného školství, vyloučení z veřejných úřadů a vyšších vojenských funkcí, zavedení zvláštní židovské daně. Ve vztahu ke každému jednotlivci směřuje povinnost nosit židovské jméno tak, aby bylo zřejmé, že se jedná o příslušníka židovského národa.152 Vrbův příklad protižidovského postoje může posloužit jako názorná ukázka transformace náboženských předsudků (přesněji předsudků proti Talmudu) v činitele národnostní
diskriminace.
viz Drumontovo
dělení)
je
Židovství tak
(ve
všech
neodmyslitelně
svých
spojeno
s
polohách, uznáváním
talmudické morálky, kterou si populační většina opodstatňuje nemožnost společenské integrace Židů a v konkrétním případě také nemožnost a nepřiměřenost jejich občanského zrovnoprávnění. Jakkoliv
byla
námětem
Vrbova díla ekonomická a sociální krize české společnosti, její hlavní příčinu shledal v promíchání nekřesťanské morálky menšiny, tj. Židů, s Čechy. 152
In: Vrba, Rudolf, Národní sebeobrana, s. 397-398. 67
Východiskem z krize je označení a vytlačení Židů z veřejného života. Jak jsem zmínila výše, Vrba předem zamítnul možnost integrace. Asimilaci takřka ztotožnil s emancipací. Ta by však vyžadovala delší proces. Židé, kteří konvertují ke křesťanství, což je hlavní podmínka asimilace a následné emancipace, se plnohodnotnými křesťany nestanou okamžitě. Teprve děti konvertitů nebudou „zkaženy“ talmudickou morálkou. Vrba pod Rohlingovým a Drumontovým vlivem vyřešil česko-židovskou sociálně-ekonomickou otázku náboženskou asimilací Židů ke křesťanství, která se v konečném důsledku rovná asimilaci národnostní a je předpokladem plnohodnotné emancipace společenské. Na tomto místě již v souladu s Vrbou nepíši emancipace židovské, neboť na této úrovni již, dle Vrby, bychom o Židech hovořit nemohli. Nasnadě je otázka, jakým způsobem se tedy s antisemitismem poprala křesťanská morálka. Robert Neuschl v Křesťanské sociologii definuje „dobrý“ a „špatný“ antisemitismus. Z křesťanského pohledu není povolen “plemenný” antisemitismus, který prosazuje rasovou nenávist. Obdobně zapovídá nenávist náboženskou. Legitimním je antisemitismus brojící vůči “zlým skutkům Židovstva, které se řídí nemorálními zásadami Talmudu.” 153 „Obrana je oprávněná také na náboženském poli, neboť Židé jsou po celou dobu existence křesťanství jeho největší nepřátelé, v oblasti hospodářské a v neposlední řadě pak z vlasteneckého a politického hlediska, neboť Židé jsou prý kosmopolité a postrádají lásku k vlasti.” Otázku antisemitismu vyřeší odstranění liberálních, sociálních a hospodářských poměrů a návrat vyšších vrstev ke křesťanskému pojetí práce.154 Odpor katolické nauky a publicistiky vůči rasismu byl jednoznačný a upřímný, v případě antisemitismu lze však nalézt prvky argumentace typické pro rasové pojetí židovské menšiny. Katolická propagace se v podstatě ocitla v pasti svého vlastního antisemitismu. Barvité popisy židovské odlišnosti, židovské fyziognomie a židovské škodlivosti nutně vyvolávají představu neasimilovatelnosti židovské menšiny. I když katoličtí antisemité nemohou zpochybňovat náboženskou platnost 153 154
Cit. dle Frankl, Michal, „Emancipace od židů“, s. 145. Tamtéž, s. 145. 68
konverze jako takové, zpochybňují však často její společenskou platnost a možnost rychlého zrovnoprávnění konvertitů. Židé se konverzí mohou stát křesťany, ale nikoliv automaticky plnoprávnými členy českého katolického národa.155
„Křesťanský
antisemitismus“
ve
výše
uvedených
souvislostech
začleňuji do rámce antisemitismu moderního. V tomto významu se nejedná o historicky tradovaný stereotyp vymezování náboženské hranice mezi Židy a křesťany, nýbrž o politický postoj, který těchto stereotypů využívá, aby v nové situaci vymezil sociální hranice v rámci moderní společnosti. „Křesťanský antisemitismus“ tu vystupuje jako politický program, jehož základy prvotně tkví v definování náboženské příslušnosti, nicméně účelem není potvrzení náboženské identity, nýbrž potvrzení příslušnosti národní, ze které vyplývá potvrzení statusu sociálního.
155
Cit. dle Tamtéž, s. 148. 69
Soudní pře Rohling-Bloch podle Josepha Koppa August Rohling obžaloval J. S. Blocha z ublížení na cti, protože zneuznal jeho autoritu v oblasti znalostí hebrejštiny a Talmudu. Blochovým obhájcem byl Joseph Kopp. V následujících několika kapitolách se budu věnovat rozboru uvedeného sporu. Pro popis vlastního soudního řízení využívám dílo Dr. Josepha Koppa
Zur Judenfrage nach den Akten
des Process Rohling-Bloch (1886). Užitečnost Koppova spisu leží zejména v tom, že umožňuje pojmout událost v její dějové komplexnosti.156 Kopp dílo nepsal s literárními ambicemi. Snažil se pouze podat svědectví o příčinách, průběhu
a
ukončení
sporu
mezi
Prof.
Dr.
Augustem
Rohlingem
a Dr. Josephem Samuelem Blochem. J. Kopp svoji výpověď zúžil právě na okolnosti vztahující se k vlastnímu výkonu soudu. Díky tomu získáváme cenné informace o fungování rakousko-uherského soudního aparátu a jeho přístupu k problematice tak ožehavé, jako je postavení náboženské menšiny ve společensky vypjaté době konce 19. století. Samozřejmě je v díle znatelný jeho vlastní postoj, který rozvedu v následující podkapitole. Koppův vztah k Rohlingovu dílu – definice antisemitismu podle Dr. Josepha Koppa Než přejdu k vlastnímu líčení sporu, představím Koppův pohled na antisemitismus ve spojitosti s Augustem Rohlingem. Pokud na Koppův spis nebudu nahlížet pouze jako na zdroj reálných informací, musím samozřejmě potvrdit, že je psán z pozice odporu vůči Rohlingovi. Ostatně se není čemu divit, neboť zacházíme s materiálem, jehož autorem je, Dr. Joseph Kopp, Blochův obhájce. Ačkoliv byl Joseph Kopp právník, musel se díky teoretické náročnosti případu velice rychle v dané problematice orientovat. „Díky procesu jsem byl nucen zorientovat se, jak jen je schopen laik, v historii židovských
156
Všechna ostatní díla, se kterými jsem se setkala, posuzovala a hodnotila náboženská východiska a jejich aktuální společenské či politické dopady, ale nepřinášela popisné informace týkající se např. časového sledu událostí, jmen zainteresovaných osob apod. 70
náboženských a morálních předpisů [zásad].“
157
Tuto skutečnost zdůrazňuji
z toho důvodu, že Kopp tvrdil, že jakýkoliv literát, píšící o jednotlivci nebo o skupině, musí být duchovně vyspělý, a také musí najít minimálně stejně zralé čtenáře. Pakliže tento požadavek nenaplní, vznikají „hanopisy a brak“, které dané téma pokřivují, což se z Koppova pohledu nepochybně odehrálo u Rohlinga. Jakmile Kopp skončí s představováním hlavních protagonistů, totiž Blocha jako okresního rabína ve Floridsdorfu u Vídně a Rohlinga jako profesora a „antisemitského katolického kněze“, nezdráhá se napsat, že čtenář může rovnou uhodnout, že před ním leží pojednání o antisemitismu. „Člověk hned tuší, že zapálený [entzünter] rabín a antisemitský kněz si vjedou
do
vlasů,
a
očekává –
s obavami, chci
říci
–
pojednání
o antisemitismu.“158 V tomto smyslu pokládám za nutné Blochovo pojetí antisemitismu přiblížit tak, abych ukázala, jakým způsobem mohlo autorovo naladění spis ovlivnit. Kopp tvrdí, že antisemitismus je stejně starý jako samotné křesťanství, a jeho zásadní zdroj vidí v křesťanském monoteistickém exkluzivizmu, který je principiálně netolerantní. Zásadní neštěstí ve vztahu mezi křesťanstvím a židovstvím vidí v historické návaznosti obou náboženství a nutnosti jejich vzájemného vymezení, které zapříčinilo to, že křesťané nahlížejí na Židy jako na „bohovrahy“ („Gottesmörder“) a Židé na křesťany jako na kacíře. U vztahu křesťanství k židovství se k tomu navíc ještě přidává, že Nový zákon je vybudován na Starém, křesťanství se tedy jeví jako dcera židovství, že původně velké svátky obou náboženství byly společné, sabat ale postupně byl vytěsněn nedělí, obřízka na začátku byla povolena křesťanům z Židů [Judenschristen]. Zbožný Žid mohl tudíž křesťana pokládat pouze za kacíře, zbožný křesťan musel Žida nenávidět jako vraha Boha (…) Tak se nenávistí stupňovala nenávist (…) Skoro
„Ich war durch Führung des Prozesses genöthigt, so weit einem Laien möglich ist, mich in der Geschichte der jüdischen religiösen und moralischen Satzungen (…) zu orientieren.“ Cit. dle Kopp, Joseph, Zur Judenfrage nach den Akten des Process Rohling- Bloch, Leipzig: Verlag von Julius Klinkhardt 1886, s. 1. 158 „Man ahnt sofort, dass ein entzünter Rabbiner und ein antisemitischer Priester aneinander gerathen sind, und erwartet – befürchtet, möchte ich sagen – eine Abhandlung über Antisemitismus.“ Cit. dle Tamtéž, s. 1. 157
71
všechny
pohnutky
ale
musí
být
historicky
odvozeny
z náboženské nenávisti, když i ti nejmenší antisemité jsou si vědomi tohoto původu. Jen značně rozšířená krátkozrakost a každá žebrácká pýcha pomocníka [sluhy] Wagnera, že „jsme to dotáhli tak krásně daleko“, mohou vytvořit nebezpečnou klamnou domněnku [blud], že konfesní [náboženské] motivy dnes jsou už naprosto neplatné. I mezi křesťany samotnými hraje rozdíl mezi konfesemi [náboženstvími] ještě dnes svou roli...159
Právě náboženskou či konfesionální rozdílnost, podporující v rámci křesťanství antisemitské postoje, obrátil Rohling podle Koppa ve svoje životní poslání, což prakticky prokázal svým chováním v tiszaeszslarské aféře a teoreticky ve svých dvou zásadních antisemitských dílech: Der Talmudjude: Zur Beherzigung für Juden und Christen aller Stände a Meine Antworten an die Rabbiner oder Fünf Briefe über den talmudismus und das Blut-Ritual der Juden. Právě Koppem uvedený citát z Meine Antworten160 dokresluje jeho teorii o původu křesťanského antisemitismu. „Že je Žid oprávněn z náboženských důvodů vykořisťovat všechny nežidy každým možným způsobem, fyzicky a morálně je deptat, ničit jejich život, čest a majetek jak veřejně a násilím, tak tajně a zákeřně – to Žid, který se řídí náboženskými důvody, smí, dokonce má, když může, aby dovedl svůj národ k pozemské nadvládě nad světem [světovládě]!“161 Rohling tu tvrdí, že správný Žid, který 159
„Bei dem Verhältnisse des Christhums zum Judenthume kommt noch veschärfend dazu, dass das neue Testament auf dem alten aufgebaut ist, das Christenthum somit als Tochtech des Judenthums erscheint, dass ursprünglich die grossen Feste beider Religionen gemeinsam waren, der Sabbath erst allmählich vom Sonntage verdrängt, die Beschneidung Anfangs den Judenschristen gestattet wurde. Der fromme Jude konnte daher den Christen nur als Ketzer betrachten, der fromme Christ musste die Juden als Gottesmörder hassen. (…) So steigerte sich in useliger Wechselwirkung der Hass durch Hass. (…) Fast alle Momente müssen aber geschichtlich aus dem relifiösen Hasse abgelietet werden, wenn auch die wenigsten Antisemiten sich dieser Abstammung bewusst sind. Nur weit verbreitete Kurzsichtigkeit und jeder Bettlestolz der Famulus Wagner, dass „wir es so herrlich weit gebracht“, können den gefährlichen Wahn erzeugen, dass confessionelle Motive heutzutage ganz unwirksam sind. Selbst unter den Christen spielt der Unterschied der Confessionen noch heute eine Rolle…“ Cit. dle Tamtéž, s.2. 160 Srv. Rohling, August, Meine Antworten, s. 10. 161 „Dass der Jude von Religionswegen gefugt ist, alle Nichtjuden auf jede Wiese auszubeuten, sie physisch und moralisch zu vernichten, Leben, Ehre und Eigenthum derselben zu verderben, offen und mit Gewalt, wie heimlich und meuchlings – das darf, ja soll, wenn er kann, der Jude von Religionswegen befolgen, damit er sein Volk zur irdichen Weltherrschaft bringe.“ Cit. dle Kopp, Joseph, Zur Judenfrage nach den Akten des Process 72
přesně dodržuje zásady svého náboženství je povinen škodit nežidům každým dostupným prostředkem. Tímto naladěním Rohling aktivoval jakési laické archetypální cítění, jehož odezvou bylo masivní šíření Rohlingových spisků mezi veřejností. V čem jiném spatřoval Kopp Rohlingův veřejný úspěch? Rohling využil tzv. „populární plochosti“ a „zdání vědeckosti“, které doložil talmudickými citáty. Výsledkem bylo ideální a poutavé čtení pro laiky. Rohlingovo dílo se ujalo, protože ukojilo přirozenou křesťanskou antisemitskou potřebu. Kopp tímto také dokazuje, že nejen Rohlingův antisemitismus, ale antisemitismus obecně je prioritně náboženského, resp. křesťanského původu. Dychtivost, se kterou statisíce lidí hltaly Rohlingovy spisy, dokazuje,
že
konfesní
odůvodnění
je
požadavkem
antisemitského proudu a že Rohlingovy spisy tento požadavek uspokojovaly tím, že dodávaly tomuto beztak již dost rozpoutanému boji otrávené zbraně. Rohling své náboženské přesvědčení nikterak neskrývá. S radostí přivítá každého Žida, který
se
obrátí
ze
svého
náboženského
přesvědčení
ke křesťanství…162
Danou skutečnost ukazuje také na příkladu vraždy v Tiszaeszlár. Podle Koppa samotné téma vraždy apeluje na „křesťanský antisemitismus“. Vražda je náboženským antisemitským motivem. Říká, že tiszaeszlárská vražda otřásla celou Evropou nikoliv kvůli své příkladné hrůznosti či jiné odlišnosti, ale jen díky tomu, že aktivovala dotyčný motiv vraždy. Směrodatný [rozhodující] je ale případ Tiszaeszlár. To byla událost, která vzbudila rozruch v celé Evropě; pozornost ovšem nevzbudil tento sám o sobě nikterak mimořádný Rohling-Bloch, s. 4. 162 Der Heisshunger mit dem die Rohling'schen Schriften von hundertentausenden verschlungen werden, beweist, dass die confessionelle Begründung ein Bedürfniss der antisemitischen Strömung ist, und dass die Rohling'schen Schriften dieses Bedürfniss befriedigen, indem sie für den ohnedies allzu sehr entbrannten Kampf vergiftete Waffen liefern. Rohling macht aus aus seinen religiöser Überzeugung kein Hehl. Er begrüsst mit Freuden jeden Juden, der sich aus religiöser Überzeugung zum Christenthum bekehrt... Cit. dle Tamtéž, s. 2. 73
kriminální případ, (…) nýbrž pouze motiv této sporné vraždy (…) byla spáchána vražda z náboženských důvodů, a to ne jako odplata za nějaký nepřátelský náboženský výrok nebo čin zavražděného, ale jako výkon náboženské povinnosti, jako bohulibý čin, krátce rituální vražda (…) obraz rituálně zabité dívky, chudé křesťanky obětované kvůli židovskému obřadu…163
Je
evidentní,
že
Kopp
je
zastáncem
náboženského
původu
antisemitismu. Jakým způsobem se jeho teorie vyvine v rámci postupu soudního vyšetřování, podám poté, co doložím okolnosti a postup procesu jako takového. Průběh procesu Rohling-Bloch Události přecházející vzniku sporu – první vydání Rohlingova Der Talmudjude Rohlingovy výroky o Talmudu nezůstaly bez odezvy. Judaismus našel svého obhájce v tajném církevním radovi a profesoru teologické fakulty na univerzitě v Lipsku, Franzi Delitzschovi. Delitzsch reagoval dílem Rohling's Der Talmudjude, beleuchtet von Franz Delitzsch, ve kterém odkryl Rohlingovu neznalost a nepravdy. Rohling ovšem reagoval protispisem nesoucím název Franz Delitzsch und die Judenfrage (1881, 3. vydání). Rohling shazuje Delitszchovy výtky útokem na jeho židovský původ. Nazývá ho druhým Tertuliánem, či luteránským teologem. V těchto výpadcích se Rohling také otevřeně přiznává k zášti ke všemu nekatolickému. Rohling byl zásadně proti jakýmkoliv jiným křesťanským konfesím, než bylo katolictví. Rohling ve své obhajobě vůči Delitzschovi postoupil ještě dále. V listu Tribüne (Tribuna) uveřejnil článek, který pak zahrnul jako předmluvu 163
„Ausschlaggebend ist aber der Fall von Tiszaeszlár. Das war ein Ereigniss, dass in ganz Europa Aufsehen machte; aber nicht der an sich nicht ungewöhnliche Kriminalfall erregte die Aufmerksamkeit (...) sonder lediglich das Motiv des fraglichen Mordes. (…) ein Mord aus religiösen Motiven udn zwar nicht zur Vergeltung einer religionsfeindlichen Aeusserung oder Handlung der Ermordeten, sondern in Ausübung einer religiösen Pflicht, als gottesdienstliche Handlung, kurz ein ritueller Mord begangen wurde (…) das Bildniss des rituell geschlachtetetn Mädchens, der armen zum jüdischen Gottesdienste geopferte Christin…“ Cit. dle Tamtéž, s. 7. 74
ke svým Meine Atworten. Článek mu měl posloužit k tomu, aby rozšířil svoji českou evangelijní zvěst do Vídně, a zároveň agitoval vůči liberální německé straně. V článku se poprvé veřejně zaobírá rituální vraždou páchanou na křesťanech, o které sice v Talmudu nic přímého nestojí, nicméně je to tzv. odvěké svědectví dějin, které je podle Rohlingovy argumentace předáváno tajným ústním učením. „A nyní má ještě tu omezenost prohlásit, že se o krvavém rituálu v Talmudu nic nepíše, že ale podle svědectví historie je tato hrůzná věc ústní tajná nauka, která byla často následována…“164 Dále ve svém líčení navazuje na již zmíněný příběh domnělé rituální vraždy Simona von Trient. Rohling si svoje čtenáře získává tím, že k nim hovoří jako k obětem, útočí na liberály a bohaté. Jeho stoupenci se rekrutují zejména z řad chudinské Vídně. Rohlingův článek upoutal pozornost Dr. Samuela Josepha Blocha, floridsdorfského rabína, který na něj ostře reagoval ve Wiener allgemeine Zeitung. Ve své protireakci Rohlinga nazývá lhářem a podvodníkem. Právě uvedené Blochovo vystoupení zavdalo Rohlingovi podnět pro podání soudní žaloby. Ve stejné době, přesněji 4. dubna 1882, se v jednom vídeňském hostinci konalo shromáždění antisemitů, na kterém se předčítaly úryvky z Der Talmudjude. Hlavní řečník, Franz Holoubek, se ve svém projevu odvolává na knihu, ve které se o křesťanech hovoří jako o prasatech, psech a oslech. Jak konstatuje Kopp, řečník neměl na mysli Talmud jako takový, ale Der Talmudjude podle Rohlingova převyprávění. „Tato kniha, Talmud! Víte, co se v této knize píše? Pravda! A víte, jak vy jste v této knize označeni? Jako stádo prasat, psů, oslů! Samozřejmě nebyla „tato“ kniha Talmud, ale Rohlingův Der Talmudjude…“165 Shromáždění bylo z úřední moci rozpuštěno a jeho organizátor byl obviněn z podněcování nepřátelství vůči jednomu v monarchii žijícímu náboženskému společenství. Přestože úřady daly najevo svůj nesouhlas, 164
„...Nur hat er noch die Schwachheit, zu erklären, dass von dem Blutrituale im Talmud nichts Sicheres steht, dass aber laut dem Zeugniss der Geschichte die schauerliche Sache eine mündliche Geheimlehre sei, die oft befolgt worden ist.“ Cit. dle Tamtéž, s. 11. 165 „Dieses Buch, der Talmud! Wisst Ihr, was in diesem Buche steht? Die Wahrheit! Und wisst Ihr, wie Ihr in diesem Buche bezeichnet seid? Als eine Herde von Schweinen, Hunden, Eseln! Selbstverständlich war „dieses“ Buch nicht der Talmud, sondern Rohling's „Talmudjude“…“ Cit. dle Tamtéž, s. 12. 75
jejich zásah vyšel naprázdno. Řečník byl zproštěn viny a prokurátor ztratil jakoukoliv chuť cokoliv dalšího v této oblasti podnikat166. Obdobé případy antisemitismu se objevovaly také na jiných místech. Kopp uvádí příklady z Drážďan167 nebo z Habelswerdtu, které se dostaly před soudní porotu, a Rohling v nich dokonce figuroval jako soudní znalec. Jeho znalecké posudky byly obsaženy ve spisu Meine Antworten. Zemský soud v Praze zakázal šíření této knihy. Rohling ale v odvolacím soudu oponoval, že obsah knihy potvrdil přísahou již jako soudní znalec a je ochoten takto na požádání učinit znovu. Do těchto událostí zasáhla vražda z Tiszaeszlár. Rohling na ni reaguje dopisem maďarskému vůdci antisemitů Onodymu, který byl otištěn v antisemitském žurnálu Függetlenseg 23. června. 1883. Rohling se v dopise odvolává na stranu 156 z díla Mosese Montefiora z roku 1868, v němž stojí, že rituální poprava nežidovské panny je velmi záslužný čin, který Židům zaručí milosrdenství od Boha. „… prolití krve nežidovské panny je pro Židy nadmíru svatý čin, že takto prolitá krev je nebi velmi příjemná a Židům zajistí boží smilování.“168 V tomto směru nepodnikl Rohling žádný zásadní objev. Pověra o rituálních vraždách se traduje několik stovek let. Jeho jednání i přesto znamenalo zásadní milník. Rohling vytvořil z báchorky vědeckou teorii rituální vraždy, jejíž pravost byl kdykoliv ochoten podpořit, když ne vědeckými důkazy, tak alespoň vlastní přísahou. Vzhledem k tomu, že Rohlinga doposud nikdo nezastavil, vystoupil J.S. Bloch s tzv. čtyřmi články, které začaly vycházet od 4. července 1883 166
Srv. „4. dubna se ve Vídni za předsednictví Geirga von Schönerera konalo jedno z řady antisemitistických shromáždění vídeňských živnostníků, na němž Franz Holubek vystoupil s ostrou antisemitskou řečí a přednesl desetibodový protižidovský program, v němž mimo jiné navrhoval opětovně omezit svobodu usazení Židů, zavést daň z hlavy, zakázat vlastnit půdu a zakázat zaměstnávat Židy ve veřejné službě. Napadl mimo jiné Talmud a tvrdil, že křesťané jsou v něm označováni za „tlupu prasat, psů a oslů“. Po těchto slovech nastal rozruch a shromáždění bylo rozpuštěno. S Holubkem bylo pro tento výrok, vypůjčený Rohlingova Der Talmudjude, zavedeno trestní řízení. Při soudním líčení byla Rohlingova kniha použita jako důkaz pravdivosti citátu a Holubek byl osvobozen.“ Cit. dle Frankl, Michal, „Emancipace od židů“, s. 277. 167 První antisemitistický sjezd německých a českých antisemitů se konal počátkem 80. let, r. 1882, v Drážďanech pod portrétem údajné oběti rituální vraždy, Esther Solymosi. Tamtéž, s. 99. 168 „…dass das Vergiessen des Blutes einer nicht jüdischen Jungfrau für die Juden eine überaus heilige Handlung, dass das so vergossene Blut dem Himmel sehr angenehm und den Juden Gottes Erbarmen verschaffe.“ Cit. dle Kopp, Joseph, Zur Judenfrage nach den Akten des Process Rohling-Bloch, s. 14. 76
na stránkách Morgenpost pod názvem „Das Angebot des Meineids“ („Nabídka křivé přísahy“). Bloch ve článcích varuje před dopadem Rohlingovy tvorby na židovskou populaci a požaduje ochranu před Rohlingovou připraveností ke křivopřísežnictví. Snaží se Rohlinga dostat před soud, ten byl nicméně rychlejší. 10. srpna 1883 podal Rohling k Zemskému soudu ve Vídni žalobu proti J. S. Blochovy a redaktorovi Morgenpost. Bloch byl ale poslanec rakouského říšského sněmu, a tudíž nemohl být bez souhlasu poslanecké sněmovny souzen. Formální obvinění se proto pozdržela až do 18. března 1884. V Národních listech byla otištěna informace z 331. zasedání Poslanecké sněmovny Říšské rady ve Vídni, na kterém se mimo jiné jednalo o vydání poslance Blocha k soudnímu stíhání, protože nařknul Dr. Augusta Rohlinga z křivopřísežnictví. Bloch se ohrazuje tím, že Rohlingovi křivou přísahu vytknul mnohem dříve, než se on sám stal poslancem, nicméně Rohling ho požaduje stíhat teprve v době, kdy je Bloch členem sněmovny. Bloch dokazuje také různými články z novin, že útoky vůči Rohlingovi vedli mnozí jiní autoři. Tím se také snaží doložit nejen neadekvátnost, ale také politický kalkul Rohlingovy žaloby.169 Lednové vydání Národních listů informuje, že se sešel imunitní výbor poslanecké sněmovny, aby projednal otázku Blochova zbavení imunity. Bloch je společně s redaktorem Deutsche Zeitung, Reschauerem, obviněn z urážky na cti. Parlamentní zpravodaj Dr. Weeber navrhuje, aby se žádosti z důvodu vypršení zákonné lhůty pro její podání nevyhovělo. I přesto bylo nakonec rozhodnuto (6:4), že se mají poslanci vydat soudnímu stíhání, protože promlčení lhůty k obžalobě je nejasné. Dr. Weeber se na protest vzdává své zpravodajské funkce.170 Strohá informace jednoho z květnových vydání Národních listů vypovídá o tom, že se v katolických vídeňských kruzích vede debata o sporu mezi Rohlingem a Blochem. Píše se, že pokud Bloch odvolá svoje tvrzení o Rohlingově vědomém křivopřísežnictví, Rohling stáhne svoji obžalobu
169
Anonym, „Říšská rada“, Národní listy, 1884, roč. XXVI., č. 44, s. 2. Dostupné na WWW: [Cit. 26.12.2009]. 170 Anonym, „Z Vídně 23. ledna“, Národní listy, 1884, roč.XXIV, č.24, s. 1. Dostupné na WWW: [Cit.26.12.2009]. 77
zpět.171 Žaloba se vztahuje na všechny čtyři články v celém jejich rozsahu, přesto byla vyzdvižena místa, která se Rohlingovi zdála obzvláště palčivá. Jedná se o pasáže útočící na Rohlingovu neznalost hebrejštiny a z ní vyplývající mylné výklady hebrejských textů. „…tak se [Rohling] nabídne soudu v Nyiregyhaze k výpovědi pod přísahou, že Židé potřebují k uctívání Boha krev křesťana [křesťanů]. Tento pán to ví zcela jistě, neboť je [o. ö] profesor hebrejských starožitností v Praze! Snad není schopen správně přečíst jedinou hebrejskou řádku…“172 Bloch je připraven proti Rohlingovi bojovat.
Svoje
rozhodnutí
stvrzuje
žalobou
proti
nabízenému
křivopřísežnictví, v níž ukazuje, že jediným Rohlingovým argumentem je jeho vlastní „neznalost a zloba“, která dělá z Židů zloděje a lháře, a co více, zloděje a lháře podpořené náboženským učením. Cítím se proto nucen svým svědomím znovu veřejně vznést žalobu křivé výpovědi proti zmíněnému pánovi kvůli jeho nabídnuté výpovědi nepřátelské vůči svědkům a jsem připraven tuto těžkou žalobu zdůvodnit před každým fórem (…) vůbec nabízí složení přísahy, aby stvrdil nehorázný výmysl [verdündeter] nevědomosti a zlovůle zaměřený proti svědkům (…) že Židé z náboženských důvodů – jsou zloději a smějí křesťany okrádat, nejen smějí, ale dokonce musí (…) že křivá přísaha pro Židy není hřích a že vykonání křivé přísahy vůči křesťanům je podle náboženských zákonů bohulibý čin.173
171
Anonym, „Rohling proti dr. Blochovi“, Národní listy, 1885, roč.XXV., č. 255, s. 2. Dostupné na WWW: [Cit.26.12.2009]. 172 „…so erbietet er sich dem Rerichte in Myiregyhaza zur eidlichen Aussage, dass die Juden zu ihrer Gottesverehrung Christenblut nöthigt haben. Dieser Herr weiss das ganz genau, denn re ist o. ö, Professor der behräischen Alterthümer zu Prag! Wohl ist er nicht in der Lage, eine einzige Zeile hebräisch korrekt zu lesen…“ Cit. dle Kopp, Joseph, Zur Judenfrage nach den Akten des Process Rohling-Bloch, s. 15. 173 „Ich fühle mich deswegen durch mein Gewissen genöthingt, neuerdings gegen den genannten Herrn wegen seiner angebotenen zeugeneidlichen Aussage öffentlich die Anklage des angebotenen Meineides zu erheben und bin ich bereit, diese schwere Anklage vor jedem Forum zubegründen. (…) er gar diesen Eidschwur anbietet, um zeugeneidlich eine olumpe Erdichtung verdündeter Unwissenheit und Böswilligkeit zu erhärten… dass die Juden von Religionswegen – Diebe sind und die Christen bestehlen dürfen, nicht blos, sondern sogar es müssen (…) dass die Juden von Religionswegen gegen Christen allerei Betrug verüben (…) dass der Meineid den Juden keine Sünde ist und die Ableistung eines falschen Eides gegenüber den Christen nach ihren Religionsgesetzen eine gottgefällige Handlung sei.“ Cit. dle Tamtéž, s. 16. 78
Rohling se ve své protiargumentaci odvolává na jakési znalecké posudky uložené v archívu Nejvyššího soudu v Berlíně, o jejichž existenci neměl kromě Rohlinga nikdo jiný zdání. J. S. Bloch si za obhájce vybral právě J. Koppa, který si vyhradil právo na vyšetření celého sporu. Tuto možnost mu soud potvrdil. Přípravy a vyšetřování trvaly asi půl roku. Blochovo postavení nebylo lehké, neboť přislíbil podat důkazy o Rohlingově křivé přísaze. Dostal se tak do poměrně svízelné situace, musel vyvrátit argumenty, jak říká, „z literatury, která neexistuje a nikdy neexistovala“. Postup a ukončení soudního procesu Vzhledem k tomu že Kopp sám nebyl znalec ani hebrejštiny, ani judaismu jako takového, rozhodl se využít tradičního postupu při soudních sporech a zasadil se o to, aby byli přizváni specialisté na danou problematiku. Pro potřeby soudu roztřídil Kopp prameny, na které se Rohling odvolával, na vědomosti vycházející ze znalosti hebrejštiny a na ty, pro které není hebrejštiny zapotřebí. Při hledání soudních znalců narazil Kopp na poměrně velkou překážku. Kdo kromě Židů je dostatečně natolik vzdělaný, aby se v dané oblasti orientoval? Účast Židů byla samozřejmě pro možné napadnutí ze zaujatosti, předem vyloučena. Kopp musel najít nezávislé vzdělance. Obrací se proto na „Deutsche morgenländische Gesellschaft“ („Německou společnost pro Orient“), z jejíž dozorčí rady byli jmenováni soudní znalci. Rohling ovšem proti výběru protestoval. Představenstvo dozorčí rady proto doporučilo následující profesory: Bickella z Innsbrucku, Delitzsche z Lipska, Dillmanna z Berlína, Gildemeistera z Bonnu, de Lagarda z Göttingenu a Nöldeckeho ze Štrasburku. Rohlingův obhájce, Dr. Patai, k doporučení přidal dva znalce z Münsteru, Dr. Brimanna a Dr. Eckera. Ti však nebyli soudem akceptováni. Soud konečně stanovil pět z výše uvedených znalců. Vypuštěn byl Delitzsch, který byl zamítnut pro svoji dřívější otevřenou kritiku vůči Rohlingovi. Dillmann a Gildemeister ovšem odmítli. De Lagare měl před studijní cestou do Říma, proto reagoval pouze písemně a Bickell soud požádal, aby mu byla jeho funkce odejmuta. Odůvodnil to tím, že Rohlinga zná již řadu let a nechce ho veřejně ještě více
79
znemožnit. K dané problematice se vyjádřil souhlasem s Delitzschovým dopisem proti Rohlingovi a popřel jakýkoliv výskyt pasáží o rituálním obětování krve. Byl bych Vašemu Blahorodí velmi vděčný, kdybyste mě laskavě zprostil tohoto úkolu, a to z následujících důvodů: 1) Jsem s panem profesorem Rohlingem již 20 let úzce spřátelen a
výhledově
bych
se
musel
co
nejrozhodněji
vyjádřit
v Blochově záležitosti v jeho neprospěch, což by mi bylo nanejvýš trapné, ač jsem se svým nesouhlasem s jeho antisemitskou agitací již od začátku netajil.
2) Co se týká hlavní věci procesu, údajného použití krve křesťana Židy, vyslovil jsem se již veřejně v dopise zveřejněném profesorem Delitzschem v tom smyslu, že všechny uvedené údajné průkazné citace jsou čirý podvod zakládající se na hrubé nevědomosti, protože v uvedených místech se mluví o úplně jiných věcech.174
Jediným, kdo ze jmenovaných připadal v úvahu, byl Nöldecke, a protože soudní řád nařizuje participaci minimálně dvou znalců, rozhodl se Kopp požádat rektora vídeňské univerzity, Dr. Zschokka, aby mu při volbě dalších kandidátů vyšel vstříc. Zschokkův výběr padl opakovaně na Dr. Brimanna, který byl toho času ve vězení, a Dr. Augusta Wünsche, Dic. theol. z Drážďan. Podstata úkolu soudních znalců, Dr. Nöldecka a Dr. Wünsche, spočívala v překladu zadaných míst z Talmudu, jejich výklad a zpracování posudku na soudem předložené materiály. 174
„Ich würde Euer Hochwohlgeboren sehr denkbar sein, wenn Sie mir diese Aufgabe gütigst erlassen wollen, und zwar aus folgenden Gründen: 1) Ich bin mit Prof. Rohling seit fast 20 Jahren eng befreudet und würde mich voraussichtlich auf das entschiedenste in der Bloch'schen Angelegenheit zu seinen Ungunsten aussprechen müssen, was mir überaus peinlich würde, so wenig ich ihm von Anfang meine Nichtübereinstimmyng mit seiner anitisemitischen Agitation verhehlt habe. 2) Was die Hauptsache des Processes, den angeblichen Gebrauch von Christenblut durch die Juden betrifft, so habe ich mich schon in einem durch Professor Delitzsch veranlassten und veröfentlichten Briefe öffentlich dahin ausgesprochen, dass allle dafür beigebrechten angeblichen Beweisstellen der reinste, auf grober Unwissenheit beruhende Schwindel seien, da an den betreffenden Stellen von ganz anderen Dingen gehandelt werde.“ Cit dle. Tamtéž, s. 20. 80
Kopp
vybral
na
tři
stovky
rabínských
textů
(z
období
od 2. do 18. století), přidal ještě texty, na které se odvolává Rohling, a pro dokreslení celkového obrazu vzájemných vztahů mezi křesťany a Židy tak, jak se utvářely v průběhu času, doložil další okruh textů, vypovídajících o morálce, právu a náboženství Židů. Soud na konci ledna 1885 předal kompletní texty znalcům a umožnil Rohlingovým právníkům jejich doplnění, ti ovšem této možnosti nevyužili. Po dlouhých přípravách mělo 18. listopadu 1885 dojít k očekávanému soudnímu jednání, Rohling však svoji obžalobu vůči Blochovi stáhnul. Národní listy podaly sumarizaci nákladů za vedení sporu Rohling-Bloch, které vídeňský soud (10. února 1886) vyčíslil na 40 000 zlatých. Suma je přičtena na vrub Rohlingovi a zahrnuje výdaje spojené se studijními cestami podniknutými Blochem a Koppem a také platy odborníků, kteří za svoje příspěvky požadovali řádné ohodnocení.175 Rohling odůvodnil stažení žaloby příkazem mistra, aby v této pohnuté době ještě více nerozdmýchával nenávist ve společnosti. Druhé odůvodnění bylo osobního charakteru a Rohling mu přikládal zásadní význam. Soudní znalci byli jeho dva velcí odpůrci z dřívějších dob. Rohling v této souvislosti neopomněl zmínit jejich konfesijní příslušnost. Wünsch byl Žid přestoupivší k protestantismu a Nöldecke byl taktéž protestant. Ať už jsou Rohlingovy argumenty pravdivé či nikoliv, opět ukázal svoji náboženskou nesnášenlivost vůči všemu nekatolickému. Zajímavé také je že když na konci května 1885 byly
znalecké
posudky
hotové
a
byly
oběma
stranám
předloženy
k nahlédnutí, Rohling se zachoval stejně jako při sestavování literatury nutné ke zkoumání, tzn. opět nereagoval. Jaký byl výsledek celé záležitosti? Kupodivu bylo doporučeno, aby se z Talmudu i jiné židovské literatury odstranily
všechny
pasáže,
které
by
mohly
být
vykládány
jako
protikřesťanské, a tím se mělo zamezit nevraživosti vůči Židům. Kopp v této souvislosti doplňuje, že Talmud určité chybné pasáže obsahuje. Jejich původ klade ještě před vynález knihtisku. Do té doby se knihy opisovaly a kopisté se jistě mohli přepsat. Do výčtu zahrnuje tiskařské chyby, náruživé zásahy křesťanských cenzorů a také změny v textu od samotných Židů, ke kterým je přinutil strach z pronásledování. Všechna tato fakta ovlivnila podle Koppa 175
Anonym, „Z Vídně 10. února“, Národní listy, 1886, roč. XXVI, č. 42, s. 3. Dostupné na WWW: [Cit. 26.12.2009]. 81
talmudický text, proto je dle něj Talmud vlastnictvím nikoliv Židů, ale vědy, jejímž úkolem je znovuobjevit jeho původní podobu. Doporučuje se, aby Židé odstranili [vyřadili] z Talmudu a podobných starých spisů všechna místa, která jsou buď opravdu protikřesťanská, nebo v tomto smyslu lehce nesprávně vyložitelná proto, aby svým nepřátelům sebrali tuto zbraň (…) Staré
písemné
památky
jako
Talmud
nejsou
zvláštním
vlastnictvím Židů, ale společným vlastnictvím vědy. Tato díla, sepsaná dlouho před vynálezem knihtisku, jsou pokažena [zkorumpována] zčásti pravopisnými chybami přepisovatelů, zčásti
tiskovými
chybami,
a
překroucená
nekritickými
změnami textu. U Talmudu a ostatních rabínských spisů se k tomu přidala mnou již naznačená nešikovná horlivost křesťanských cenzorů a strach Židů samotných, kteří se dobrovolnou
kastrací
svých
náboženských
spisů
chtěli
zachránit před upálením na hranici. To by mělo být teď úkolem hebraistů a speciálně Židů probádat a znovu sepsat pravý text.176
Protože Talmud, dle Koppa, náleží vědě, Židé potřebují jiný prostor, ve kterém by se realizovali. V této souvislosti Kopp přirovnává každého jedince či společnost k organismu. Každý organismus má plnit nějakou úlohu, a aby mohl zdravě fungovat, musí existovat v úplnosti. Tato skutečnost však není u Židů naplněna. Zdravá společnost musí zahrnovat všechny sociální stavy. Nemůže existovat jen společnost učenců či zemědělců. Z tohoto důvodu také odmítá asimilaci. V případu asimilace se přikloní 176
„… es würde sich empfehlen, dass die Juden aus dem Talmud und ähnlichen alten Schriften die entweder wirklich christenfeindlichen oder doch leicht in diesem Sinne zu missdeutenden Stellen ausmerzten, um ihren Feinden diese Waffen zu nehmen. (…) Alte Schriftdenkmäler wie der Talmud sind nicht Specialeigenthum der Juden, sondern Gemeingut der Wissenschaft. Solche, lange vor Erfindung der Buchdruckerkunst verfasste Werke sind theils durch Schreibfehler der Copisten, theils durch Druckfehler immer sehr korumpirt, oft durch kritiklose Textänderungen entstellt. Beim Talmud und andere rabbinischen Schriften kam nicht hinzu der von mir schon angedeutete ungeschickte Uebereifer christlicher Censoren und die Aengstlichkeit der Juden selbst, welche durch freiwillige Castrierung ihrer religiösen Schrifften dieselben vor dem Scheiterhaufen retten wollten. Da wäre es nun die Aufgabe der Hebraisten und speziell der Juden, den echten Text zu erforschen und wiederherzustellen.“ Cit. dle Kopp, Joseph, Zur Judenfrage nach den Akten des Process Rohling-Bloch, s. 190-191. 82
vzdělanci k vládnoucí straně a z původní společnosti zůstane pouze zotročená masa lůsy, což znázorňuje příkladem z egyptského zajetí, kde byla většina Židů zotročena a vyšší vrstva zahrnovala jen několik málo jedinců. Teprve Mojžíš udělal z Židů zdravou společnost se zákony, což umožnilo jejich společenský rozvoj. Po rozpadu Římské říše skončilo také státní upořádání Židů. Od této doby již Židé neměli státní organizaci, a tudíž nebyli plnohodnotnými občany. Přestali se rozvíjet, byla jim odepírána účast na úřadech, vládě, vzdělání atd., proto se soustředili na vědu. Židovská věda byla
úzce
specializovaná,
zahrnovala
studium
náboženských
textů,
z ostatních disciplín byli ostatně vyloučeni. Na rozdíl od nich se křesťanská věda sice také odehrávala na poli církevním, nicméně prostupovala celou společnost a byla spjatá s veřejným životem, v čemž spočívá lapidární rozdíl. Jakmile se Židům povolil přístup ke vzdělání a k veřejnému životu, omezilo se studium rabínské literatury na povolání pro úzkou skupinu lidí. Pro Židy to znamenalo společenskou nápravu. Tím dle něj Židé vykročili na správnou cestu, na cestu stát se zdravým organismem spolupodílejícím se na rozhodování ve státě. Všichni, kteří tomuto přirozenému procesu svými obviněními brání, napomáhají podle Koppa k návratu k nerovnováze. Kopp svoji úvahu uzavírá tvrzením, že „tak jako nečestný křesťan je špatný člověk, ne protože, ale přestože se hlásí ke křesťanskému náboženství, tak i židovský vrah, podvodník, zloděj nebo překupník je morálně zpustlý, ne protože, ale přestože se hlásí k židovskému náboženství. Kdyby se mi podařilo přesvědčit své spoluobčany o pravdivosti této věty, tak by bylo dosaženo cíle této skromné knížečky.“177 Rohlingův vliv na Koppovo pojetí antisemitismu Viděno Koppovýma očima je tedy antisemitismus ryze křesťanského původu.
Eliminuje
se
začleněním
Židů
do
společnosti.
Participací
na veřejném životě se narovnají rozdíly mezi lidmi, bez ohledu na jejich 177
„So wie ein unehrlicher Christ ein schlechter Mensch ist, nicht weil, sondern obgleich er sich zur christlichen Religion bekennt, so ist auch ein jüdischer Mörder, betrüger, Dieb oder Diebshehler nicht deshalb moralisch verkommen, weil, sondern obgleich er sich zur jüdischen Religion bekennt. Sollte es mir gelungen sein, meine Mitbürger von der Wahrheit dieses Satzes zu überzeugen, so ware der Zweck dieses bescheidenen Büchleins erreicht.“ Cit. dle Tamtéž, s. 199. 83
náboženskou příslušnost. Situace konce 19. století vypověděla, jak jsem ukázala v kapitole věnované zevrubnému společenskému nástinu RakouskaUherska, spíše opačným způsobem. Právě začlenění Židů do veřejného života vyvolalo vlnu odporu.
Proto Koppův návrh chápu spíše jako výzvu
k humanitně a pokračování v započaté cestě k rovnoprávnosti než jako řešení antisemitských tendencí, které toho času nabíraly rozličné podoby a šly ruku v ruce se změnou společenského statutu Židů. Koppa při pohledu na antisemitismus evidentně Rohling ovlivnil svou katolickou náruživostí a z náboženských kořenů vycházející nevraživostí vůči Židům. Sám Kopp ostatně Rohlinga nazývá „náboženským fanatikem“. Možná z tohoto důvodu ve své úvaze o antisemitismu opomněl jeho další roviny, které byly jeho společenské přítomnosti vlastní, totiž sociální, politické, případně rasové apod. Kopp na základě znaleckých posudků rozpracoval Rohlingovu antitalmudickou
náboženskou
ideologii,
antijudaismu.
84
kterou
rozšířil
na
teorii
Závěr V úvodu práce jsem položila otázku, zda je možné Rohlingův antitalmudismus chápat jako atijudaismus a zda jeho pojetí antijudaismu ovlivnilo utváření antisemitských představ na konci 19. století. Rohlingova představa odporu vůči Talmudu, nejen v Der Tamudjude, ale i v následujících textech a literárních soubojích s jeho protivníky měla nepochybně komplexní protižidovský ráz. Rohlingova definice židovské identity byla úzce vázána na náboženský systém judaismu. Za židovského občana pokládala každého, jehož světonázor je utvářen Talmudem a je Talmudu poplatný. Pokud bychom Rohlingovo dílo vytrhli z kontextu doby a sledovali pouze linii reakcí, které jeho dílo vyvolalo mezi židovskou inteligencí, resp. mezi židovskými rabíny a vzdělanci, kteří svou identitu na judaismu, jako společném náboženském systému, zakládali, a dále na reakcích církevních institucí a křesťanských duchovních, mohli bychom tvrdit, že se jedná o novodobé pokračování náboženského sporu mezi Židy a křesťany, tak jak ho shrnul ve svém zápisu ze
soudního
jednání
o mezináboženské o souznačnosti
Joseph
apologetice. Rohlingovy
Kopp. V
Mohli tomto
bychom případě
antitalmudické
rozvinout můžeme
koncepce
teorii hovořit
židovství
s antijudaismem jako odporu vůči náboženskému systému. Vzhledem k tomu, že náboženská identita, ať už se jedná o identitu menšinové nebo většinové složky společnosti, přesahuje hranice náboženského života, musíme zohlednit další společenské aspekty, do kterých se náboženské pozice promítají. V tomto bodě se dostáváme k tzv. věčné otázce samotné religionistiky jako vědního oboru, jenž se má studiem náboženských jevů zabývat, a nepochybně také k problematičnosti definice náboženství. Samo Rohlingovo dílo se této problematiky dotýká, neboť ačkoliv se na první pohled zdá, že k protižidovskému útoku využívá ryze katolických pozic, jeho dílo má mnohem širší záběr. Ten je nejmarkantněji zřetelný v Meine Antworten, kde aktivuje antisemitskou terminologii z pozice tzv. křesťanského antisemitismu, který
podporuje
radikální
tendence
politických
subjektů
tehdejšího
Rakouska-Uherska. Rohlingova antijudaistická koncepce (míněno jako odpor proti judaismu coby náboženství) se tak formuje do koncepce antisemitského
85
politického programu, který využívají radikální katolíci pro potřeby mobilizace lidových mas a etablovaní vlastních politických zájmů v rámci legislativní a výkonné moci. Rohlingův „křesťanský antisemitismus“ nelze definovat jako prvotní hybnou sílu moderního antisemitismu v katolické, případně křesťanské společnosti. Rohlingovo dílo je možno nahlížet jako ideologický podpůrný prostředek či doplňkový faktor společenských procesů konce 19. století, kdy se společnost snaží vyrovnat se změnou organizace rakousko-uherské společnosti a zároveň se snaží navázat na poměrně přirozený stereotyp etického dualismu mezi křesťanstvím a judaismem. Termín „křesťanský antisemitismus“ používali také jiní křesťanští autoři, aby ospravedlnili antisemitské postoje náboženskými východisky. Tím, že Rohling oživil a z pozice akademika ve svých brožurách velice populárně formuloval zažité vzorce stereotypního vnímání židovského člověka, zprostředkoval svoji zkušenost široké veřejnosti, které díky literárnímu ztvárnění konkretizoval rozdíl mezi dřívější a aktuální podobou společenského uspořádání. Tímto zavdal podklad a svým způsobem také nástroj či návod pro opětovné vymezení hranice mezi židovskou a křesťanskou populací. V tomto ohledu je možné odsouhlasit jeho do značné míry nepřímý vliv na utváření moderního antisemitismu konce 19. století v Rakousku-Uhersku, na který je možné aplikovat Baumannovu teorii antisemitismu jako potřeby vzájemného vymezení skupin, pro něž byla příznačná historicky zažívaná rozdílnost identity přirozeným stavem, jejíž hranice se v rámci společenského vývoje setřely a je pociťována nutnost k jejich obnovení novými prostředky, které odpovídají aktuálnímu stavu společnosti. Proto nelze Rohlingovo dílo zúžit ani na potřeby politického katolismu, ale je ho nutné začlenit do komplexního rámce
moderního
antisemitismu
a
situace
Rakouska-Uherska
konce
19. století. Na příkladě Rohlingova díla tak můžeme sledovat transformaci náboženské tématiky v prostředek politického a sociálního boje v rámci touhy po kvalitnějším, a řečeno s Baumanem, evidentnějším společenském uspořádání. Rozbor
Rohlingova
díla
by
mohl
být
například
podnětný
pro podrobnější zmapování reakcí a postojů k antisemitismu z pohledu křesťanských konfesí či judaismu samotného. Pojem antisemutismus se totiž
86
zdá být a priori záležitostí křesťanského vztahování vůči židovství, v čemž spočívá také jedno z jeho četných úskalí. V rámci tohoto negativního nazírání, může uniknout vlastní pozice judaismu, který se při svém konstituování sám zcela přirozeně vymezil vůči svému okolí tím, že vytvořil svého národního Boha a tak definoval a také predikoval svoji národní identitu. Uvedený materiál by mohl dobře posloužit jako podklad pro tvorbu typologie antisemitismu, která by poskytla zpětnou vazbu pro samotnou metodologii religionistiky jako vědní disciplíny a pro práci s její klasifikační terminologií. S přihlédnutím k rozsahu a tematickému zaměření práce jsem se nastíněné problematice nemohla věnovat blíže, ale jsem přesvědčena, že by si zasloužila samostatné pojednání.
87
Resumé V práci jsem se zabývala otázkou, zda mohla Rohlingova náboženská klasifikace společenských jevů ovlivnit společenský vývoj 19. století Rakouska-Uherska. Rohling ve svém díle oživil náboženské předsudky i stereotypní vnímání, které vychází z vymezování křesťanství vůči židovství. Využitím domnělých interpretací „tajného ústního učení“ nebo citací z Talmudu aktivuje motiv rituální vraždy. Tematikou rituálních úkonů, které se odehrávají ve dni smíření, podporuje nedůvěryhodnost židovského slibu, čímž klasifikuje židovskou identitu jako křesťanství nepřátelskou a připisuje jí významné místo v běžné křesťansko-židovské komunikaci. Protože pojednávám o historicky podmíněných jevech, zaměřila jsem se prvotně na rozbor společenské situace Rakouska-Uherska na konci 19. století. S ohledem na působnost Augusta Rohlinga jsem se více soustředila na přiblížení situace ve Vídni, Praze a v Maďarsku. V historickém přehledu jsem sledovala aspekt rituálních vražd, který s Rohlingovým dílem úzce souvisí. Další
část
Der Talmudjude
práce
je
zaměřena
na
rozbor
Rohlingovy
knihy
jako východiska pro definování pojmů antitalmudismus
a antijudaismus. Následně pracuji s jeho spisem Meine Antworten, který zahrnuje
interakci
a rozpracovává
Rohlingových
termín
názorů
antisemitismus
se
vzdělanci
křesťanský.
jeho
Rohlingovy
doby názory
srovnávám s postoji některých českých autorů, kteří se na jeho dílo odvolávali; tím míním zejména Rudolfa Vrbu, J. M. Baláka a Jana Nerudu. V tomto
úseku
práce
se
snažím
nastínit
jejich
rozdílné
vnímání
protižidovského postoje a ukazuji, jakým způsobem pojem antisemitismus definují právě oni. Další výraznou složkou mojí práce je popis průběhu soudního sporu mezi Augustem Rohlingem a J.S. Blochem, který zaznamenal Blochův obhájce Joseph Kopp. V této části ukazuji, jakým způsobem Rohlingovy názory mohly ovlivnit Koppův pohled na antisemitismus. V závěru práce se snažím odpovědět na otázku, zda je možné Rohlingovo dílo považovat za projev antijudaismu jako odporu proti
88
náboženskému systému judaismu a zda je možné takový antijudaismus začlenit do tzv. moderních antisemitských projevů. V rámci této diskuze ukazuji
možné
antisemitismus
problémy vyvstávají
a a
úskalí, nejen
která
při
na těchto
zacházení
s
místech
je
pojmem spojuji
s problematikou identity a soužití minority a majority na jednom území. V tomto ohledu pracuji se sociologickými pojmy a snažím se tak poukázat nejen na problematiku definice pojmů samotných, ale na komplikovanost vlastní religionistické vědecké práce, která tuto terminologii může využívat.
89
Abstract In the thesis I deal with a question whether Rohling’s religious classification of social phenomena could influence the social development of the Austro-Hungarian Empire in the 19th century. In his work, Rohling revived religious prejudice as well as stereotypical perception based on defining of Christianity against Jewishness. By using the supposed interpretations of “secret oral teaching” or quotations from Talmud he activates a motive of a ritual murder. He uses the subject of ritual acts taking place on the Reconciliation Day to support the lack of credibility of the Jewish pledge by means of which he defines the Jewish identity as hostile to Christianity and gives it a significant place in the everyday ChristianJewish communication. As I discuss historically conditioned phenomena, primarily I focused on an analysis of the social situation in the Austro-Hungarian Empire at the end of the 19th century. As regards the sphere of activity of August Rohling, I focused more on outlining of the situation in Vienna, Prague and Hungary. In the historic outline I deal with the aspect of ritual murders connected narrowly with Rohling’s work. The following part of the thesis is focused on an analysis of Rohling’s book Der Talmudjude, as the source of definitions of the terms of anti- Talmudism and anti-Judaism. Subsequently I work with his book Meine Antworten which includes interaction of Rohling’s opinions with other educated people of his time and it elaborates the term of anti-Semitism as a Christian term. Rohling’s opinions are compared with the opinions of some Czech authors who referred to his work, i.e. mainly Rudolf Vrba, J. M. Balák or Jan Neruda. In this part of the thesis I try to describe their different perception of anti-Jewish attitude and I present the way in which the term of anti-Semitism is described by them. Another important part of my thesis is a description of the lawsuit between August Rohling and J. S. Bloch which was recorded by Bloch’s lawyer Joseph Kopp. In this part I point out the way in which Rohling’s opinions could influence Kopp’s view of anti-Semitism.
90
In the conclusion of the thesis I try to answer the question whether Rohling’s work can be considered to be a manifestation of anti-Judaism as resistance against the religious system of Judaism and whether it is possible to include such anti-Judaism among so-called modern anti-Semitic phenomena. problems
Within the scope of this discussion I point out the possible
and
pitfalls
which
arise
when
working
with
the
term
of anti- Semitism and here as well as in other parts of the thesis I connect them with the issues of identity and coexistence of minority and majority in one territory. In this regard I work with sociological terms and thus I try to point out not only the issues connected with defining of the actual terms but also the complicated nature of the actual religionist scientific work which can make use of this terminology.
91
Klíčová slova Židé, antitalmudismus, antijudaismus, antisemitismus náboženský, antisemitismus moderní, rituální vražda, August Rohling, Joseph Kopp, Joseph Samuel Bloch, Esther Solymosi, Johann Andreas Eisenmenger, Aron Israel Brimann, Tisza-Eszlar, Rakousko-Uhersko.
92
Key words Jews, anti-Talmudism, anti-Judaism, religious anti-Semitism, modern anti-Semitism, ritual murder, August Rohling, Joseph Kopp, Joseph Samuel Bloch, Esther Solymosi, Johann Andreas Eisenmenger, Aron Israel Brimann, Tisza-Eszlar, Austro-Hungarian Empire.
93
Použítá literatura Pramenná literatura • Anonym, „Dr. Brimanus a Dr. Rohling“, Národní listy, 1885, roč. XXV., č. 128, s. 2. • Anonym, „Prof. August Rohling a antisemitismus“, Našinec, 1883, roč. XV., č. 73, s. 3. • Anonym, „Přelíčení s Hilsnerem před porotou v Kutné Hoře pro vraždu v
Polné“,
in:
Doslovný
přepis
stenografických
protokolů,
Praha: nákladem Ed. Beaforta 1899. • Anonym, „Přelíčení v Tizsa-Ezsláru“, Našinec, 1883, roč. XV, č. 90, s. 3. • Anonym, „Rohling proti dr. Blochovi“, Národní listy, 1885, roč. XXV., č. 255, s. 2. • Anonym, „Říšská rada“, Národní listy, 1884, roč. XXVI., č. 44, s. 2. • Anonym, „Talmud a prof. Dr. Rohling“, Našinec, 1883, roč. XVI., č. 143, s. 3. • Anonym, „Věstník bibliografický“, Národní listy, 1886, roč. XXVI, č. 36, s. 6. • Anonym, „Vražda v Polné“, Národní listy, 1899, č. 253, s. 2. • Anonym, „Z Vídně 23. ledna“, Národní listy, 1884, roč. XXIV, č. 24, s. 1. • Anonym, „Z Vídně 10. února“, Národní listy, 1886, roč. XXVI, č. 42, s. 3. • Anonym, „Židé podle Talmudu“, Ohlas od Nežárky. Týdenník pro poučení a zábavu, pro zájmy obecné a společenské, 1875, roč. V., č. 35, s. 284. • Černianský, A., „Židia podľa talmudu“, Národné noviny, 1876, roč. VII., č. 67, s. 5-6. • Deutsch,
Emanuel,
Der
Talmud,
Berlin:
Verlagsbuchhandlung, 2. Augl. 1869. • Kapper, Siefried, České listy, Praha: 1846.
94
Verdinand
Dümmler's
• Kopp, Joseph, Zur Judenfrage nach den Akten des Process RohlingBloch, Leipzig: Verlag von Julius Klinkhardt 1886. • Kroner, Theodor, Entstelltes, Unwahres und Erfundenes in dem „Der Talmudjuden“ Professor Dr. August Rohling’s, Münster: 1871. • Kučera, Tomáš, „Konflikt dvou pravd“, Maskil, 2008, roč. VII. , č. 10, s. 4-5. • Leroy-Beaulieu, Henry Jean Baptiste Anatole, Israel mezi národy; dle osmého vyd. přeložil Emanuel Stránský, Praze: Tiskem a nákladem L. Ballenbergra 1894. • Neruda, Jan, Pro strach židovský, Praha 1896. • Rohling, August, Der Talmudjude: Zur Beherzigung für Juden und Christen aller Stände, Münster: Russel 1871. • Rohling, August, Meine Antworten an die Rabbiner oder Fünf Briefe über
den
talmudismus
und
das
Blut-Ritual
der
Juden,
Prag: Cyrillo- Method 1883. • Rohling, August, Moje odpovědi rabínům aneb pět psaní o Talmudu a židovské rituelní vraždě, Praha: Cyrillo-Methodějská knihtiskárna (J. Zeman a spol.), 1883. • Rohling, August, Židé podle Talmudu: Na uváženou křesťanům a židům všech stavů podává A. Rohling; přeložil M.J. Balák, Praha: Theodor Mourek 1876. • Vrba, Rudolf, Národní sebeobrana: Úvahy o hmotném a mravním úpadku národa českého, Praha: Nákladem spisovatelovým v komisi Cyrillo-Methodějského knihkupectví G. Francel 1898.
95
Odborná literatura
•
Bauman, Zygmunt, Modernita a holocaust, Praha: Sociologické nakladatelství 2003.
• Bertau, Karl, Schrift-Macht-Heilichkeit in den Literaturen des jüdischchristlich-muslimischen Mittelalters, Berlin: Walter de Gruyter GmbH & Co.KG, 2005, s. 200-202. •
Cohen, Abraham, Talmud pro každého, Praha: Sefer 2007.
• Delumeau, Jean, Strach na Západě ve 14. - 18. století II., Praha: Argo 1999. • Drexlerová, Alžběta, Já a ty: O křesťanství, Židovství a
jejich
vzájemných vztazích, Praha: Společnost křesťanů a Židů 2007. • Dubnow, Simon, Weltgeschichte des Jüdischen Volkes; z hebrejštiny přeložil Dr. A. Steinberg, Berlin: Jüdischer Verlag 1929. • Frankl, Michal, „Emancipace od židů“: Český antisemitismus na konci 19. století, Praha – Litomyšl: Paseka 2007. • Frankl, Michal, „Obvinění z rituální vraždy v českém antisemitismu
na konci 19. století.“ in: Hilsnerova aféra a česká společnost 18991999, Praha: Židovské muzeum 1999, s. 152-160. • Frankl, M.: „Rituální vražda jako politikum“,
Roš Chodeš, roč.
LXII., č. 1/2000, s. 8-9; č. 2/2000, s. 16-17. •
Giddens, Anthony, Sociologie, Praha: Argo 1999.
• Goldstücker, Eduard, „O židovské Praze“, in: Václav Veber a kol., Židé v novodobých dějinách, Praha: Karolinum 1997, s. 29-38. •
Jandourek, Jan, Sociologický slovník, Praha: Portál 2001.
• Krejčová, Helena, „Židovská komunita v moderní české společnosti“, in: Václav Veber a kol., Židé v novodobých dějinách, Praha: Karolinum 1997, s. 17-27. • Linhart Jiří a kol., Velký sociologický slovník, Praha: Karolinum, 1996. • Newman Ja'akov, Sivan Gavri'el, Judaismus od A do Z, Praha: Sefer s.r.o. 1998.
96
• Pavlincová, Helena a kol., Slovník judaismus-křesťanství-islám, Praha: Mladá fronta 1994. • Pěkný, Tomáš, Historie Židů v Čechách a na Moravě, Praha: Sefer 1993. • Sidon, Efraim K., „Josefínské reformy a asimilace“, in: Václav Veber a kol., Židé v novodobých dějinách, Praha: Karolinum 1997, s. 9-16. • Schubert, Kurt, Židovské náboženství v proměnách věků : zdroje, teologie, filosofie, mystika, Praha: Vyšehrad 1995. • Spigel, Paul, Kdo jsou Židé?, Brno: Společnost pro odbornou literaturu – Barrister & Principal 2007. • Stemberger, Günter, Talmud a Midraš, Praha: Vyšehrad 1999. • Szántó, Juraj, „České Polné předcházel maďarský Tiszaeszlár“, in: Hilsnerova aféra a česká společnost 1899-1999, Praha: Židovské muzeum 1999, s. 105-107. • Wiesel, Elie, Talmud - portréty a legendy, Praha: Sefer 1993.
97
