MASARYKOVA UNIVERZITA BRNO

MASARYKOVA UNIVERZITA BRNO FILOZOFICKÁ FAKULTA

ÚSTAV EVROPSKÉ ETNOLOGIE

Studijní obor: etnologie

Lidový oděv německé menšiny v severozápadních Čechách

BAKALÁŘSKÁ DIPLOMOVÁ PRÁCE

Vypracovala: Lucie Kamenská Vedoucí práce: doc. PhDr. Alena Kříţová, PhD. Brno 2009

Čestné prohlášení: Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně, pouze s využitím pramenů a literatury v práci uvedených.

V Brně dne ......................................

Podpis ...........................................................

2

Poděkování: Chtěla bych tímto poděkovat doc. PhDr. Aleně Křížové, PhD. za odborný dohled nad mou bakalářskou prací, za vznesené připomínky a rady, ochotu a spolupráci. Dále pak PhDr. Bohuslavě Chleborádové za spolupráci při práci se sbírkovými předměty z muzea v Teplicích a PhDr. Stanislavu Burachovičovi za poskytnutí materiálu o životě Josefa Hofmanna. 3

Obsah I.

Úvod ..............................................................................................................................5 1.

II.

Vymezení tématu práce..........................................................................................5 Severozápadní Čechy ................................................................................................6

1. III. a literatuře

Vymezení oblasti a historie....................................................................................6 Kroj německého obyvatelstva v severozápadních Čechách v písemných pramenech 8

1.

Loketsko a širší okolí ...........................................................................................10

2.

Varianty kroje z Loketska a širšího okolí ............................................................28

3.

Ţatecko.................................................................................................................31

IV.

Zhodnocení pouţitých sbírek Regionálního muzea v Teplicích .............................32

1. Regionální muzeum Teplice – historie a charakteristika pouţitých sbírek ...............32 2.

Hmotné doklady ...................................................................................................32

3.

Ikonografické doklady - popis grafik...................................................................33

4.

Shrnutí ..................................................................................................................62

V.

Závěr ........................................................................................................................63

VI.

Poznámkový aparát..................................................................................................64

VII.

Literatura a prameny ............................................................................................66

1. Literatura....................................................................................................................66 2. Prameny .....................................................................................................................66 3. Internetové zdroje ......................................................................................................67 VIII. IX.

Seznam obrazových příloh...................................................................................68 Přílohy .....................................................................................................................72

4

I.

Úvod 1.

Vymezení tématu práce Tato práce, jejímţ názvem je Lidový oděv německé menšiny v severozápadních Čechách,

si klade za cíl zpracovat dostupné písemné a ikonografické prameny týkající se lidového oděvu z oblasti severozápadních Čech. Vzhledem k německému osídlení v této oblasti jsem dala přednost výzkumu lidového oděvu právě této menšiny. Impulsem pro vytvoření této práce mi byl dosavadní nezájem o tuto oblast a problematiku. Navíc se mi podařilo najít zatím nezpracované ikonografické prameny v regionálním muzeu Teplice. Obrazové prameny jsem popsala a porovnala s podrobným popisem kroje v okolí Karlovarska, podle toho, jak ho sesbíral Josef Hofmann. Protoţe muzeum doposud nemělo tyto grafiky zpracované, mohla by tato práce být do jisté míry přínosná i pro samotné muzeum. Čeští badatelé se této oblasti věnovali pouze okrajově, přičemţ německou menšinu zcela vynechali. Ani zájem místních lidí není velký. Například na Teplicku se lidé domnívají, ţe lidový oděv zde ani nikdy nebyl, takovýto způsob myšlení souvisí s vystěhováním původního obyvatelstva. Problematický byl nejen nezájem badatelů a tím způsobený nedostatek literatury, ale také s překladem německý psaných pramenů. Řešením bylo ponechat v překladu německá pojmenování součástek a přeloţit je pouze volně. Tato práce je rozdělena do tří kapitol, které se dále dělí do podkapitol. První kapitola se věnuje vymezení oblasti severozápadních Čech, stručné historii osidlování německým obyvatelstvem a postupnému zániku lidové výroby, obyčejů a oděvu. Druhá kapitola zpracovává popis kroje podle výzkumu Josefa Hofmanna. Třetí kapitola obsahuje popis jednotlivých grafických listů a jejich srovnání s krojem ze západních Čech. Grafiky jsem vloţila přímo do textu, abych zachovala jeho přehlednost.

5

II.

Severozápadní Čechy 1. Vymezení oblasti a historie Tato oblast se rozkládá na území od Aše aţ po Šluknovský výběţek, spadá sem tedy dnešní Ústecký a Karlovarský kraj. V Ústeckém kraji se nacházejí okresy Děčín, Ústí nad Labem, Litoměřice, Teplice, Most, Louny a Chomutov. V Karlovarském jsou to Karlovy Vary, Sokolov a Cheb (viz Přílohy, obrázek č. 1). Tato oblast hraničí s Německem, konkrétně se spolkovými zeměmi Sasko a Bavorsko. Páteří této oblasti jsou Krušné hory a právě v nich nalezená loţiska rud jako například mědi, cínu, olova nebo ţeleza předurčila v této oblasti proces industrializace a rychlý rozvoj měst. Významně tuto oblast zasáhla také těţba hnědého uhlí, která zapříčinila zánik mnoha obcí. Dalším významným faktorem zde byly léčivé minerální prameny, které se vyskytují v podkrušnohorském prolomu. Nachází se zde lázeňská města, jako jsou Teplice, Bílina, Karlovy Vary, Mariánské a Františkovy Lázně. Tato oblast lze vymezit také pomocí bývalé etnické hranice rozšíření německého obyvatelstva (viz Přílohy, obrázek č. 2 a 3). V oblasti severozápadní a severovýchodní hranice je pak tato oblast nazývána jako bohaté Sudety. Bohaté Sudety jsou oblastí charakteristickou rychlou industrializací díky lehkému průmyslu (textilní, sklářský) a s tím spojenou urbanizací, coţ znamenalo, ţe zemědělská výroba zde postupně zcela ztrácela význam. Jiţ zmíněná těţba uhlí pak významně ovlivnila nejen zánik mnoha obcí ale také celkové zničení krajiny. Dalším významným faktorem formujícím tuto oblast bylo německé osídlení. Německá menšina se v českých zemích objevuje od vrcholného středověku a zůstává zde aţ do období po druhé světové válce. Němci se zde objevují jiţ od 10. století, ale největší vlnou přistěhovalců byla středověká kolonizace, která proběhla ve 12. - 14. století. Její druhá etapa ve 13. - 14. století znamenala nárůst osídlení právě v pohraničních oblastech. A právě v této době vznikla první souvisle osídlená území obývaná úplně nebo převáţně německým obyvatelstvem. Takové oblasti byly například Loketsko, Chebsko, okolí Kadaně, Děčínsko a další pohraniční oblasti. Po roce 1350 probíhá počešťování měst, tento proces probíhal aţ do 15. století. Počešťování nezasáhlo katolická města s německým venkovským zázemím jako například Tachov, Ţlutice, Kadaň, Loket, Chomutov, Most nebo Ústí nad Labem.1 V polovině 16. století přicházejí noví kolonisté a usazují se ve vyšších horských oblastech. Jedná se především o horníky ze Saska, kteří s sebou

1

Viz LEDVINKA, V.: Němci v českých zemích. In: BROUČEK, S. – JEŘÁBEK, R. (eds.): Lidová kultura.

Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska, Praha: Mladá fronta, 2007, s. 621. 6

přinášeli svou kulturu a oděv. V následujících obdobích se střídají doby asimilace a počešťování s vzrůstáním vlivu německých přistěhovalců a jejich jazyka. Toto střídání vrcholí vítězstvím českého elementu vyhlášením samostatné Československé republiky roku 1918. Do té doby vcelku fungující souţití se změnilo na vyhraněné spory o území, pokračující snahou odtrhnout se od republiky a připojení k Německu a vrcholí Mnichovskou dohodou. S koncem druhé světové války přichází radikální řešení v podobě vysídlení německého obyvatelstva, které proběhlo v letech 1945 - 1947. Následné dosídlení novými obyvateli ještě více zpřetrhalo kulturní kořeny v této oblasti. Všechny výše zmíněné faktory ovlivnily vývoj a hlavně časný zánik lidové kultury. Zánik zemědělství v důsledku industrializace, poměštění venkova kvůli rychlému vzniku velkých měst, ale hlavně zpřetrhání kořenů a vysídlení původních obyvatel - to vše zapříčinilo úpadek lidové výroby, zvyků a oděvu. Konkrétně oděv zanikal rychle, a to z důvodu převahy průmyslové výroby a poměštění. Tam, kde se udrţel, se nedochovalo mnoho hmotných dokladů, protoţe většina německého obyvatelstva si při odchodu brala oděv s sebou.

7

III.

Kroj německého obyvatelstva v severozápadních Čechách v písemných pramenech a literatuře Písemných pramenů z této oblasti není mnoho. Severozápadní Čechy se dle mého názoru potýkají s nezájmem badatelů. Většina významných českých badatelů zcela opomíjí tuto oblast. Zvýšenému zájmu se těší pouze Chebsko nebo Chodsko. Kroji německého etnika z tohoto území se badatelé také příliš nevěnují. Zmiňují se pouze o německém vlivu nebo o některých oděvních součástkách, které se objevují i v českém kroji jako jsou například černé svatební pláštěnky. Drahomíra Stránská se ve svém díle Lidové kroje v Československu (díl 1) Čechy o německé menšině nevěnuje vůbec. Jiřina Langhammerová se v díle Lidové kroje z České republiky zmiňuje, ţe se oděv buď mísil s oděvem německé menšiny, nebo ţe byl stejný, coţ ukazuje na příkladu jiţních Čech. Dále poukazuje na vlivy německého etnika v západních Čechách, převáţně na Chebsku. Severní Čechy vynechává zcela. Josef Hanika se ve svém díle Volkskundliche Wanderungen zu den Choden zaobíral pouze Chodskem, ale ani v jeho dalším díle Sudetendeutsche Volkstrachten 1. Grundlagen der weiblichen Tracht. Kopftracht und Artung není oblast severozápadních Čech zpracována. Popisuje zde německé jazykové ostrovy na Moravě, ale také na Slovensku a z Čech se věnuje především Chebsku. Oblast Krušných hor uvádí pouze v souvislosti s nošením čepců. Píše zde, ţe se na počátku 19. stol. neprovdané dívky z okolí Ústí nad Labem od vdaných ţen lišily nošením čelenek a tzv. Zopfkrone – tj. korunka z copů. V okolí Teplic se od sebe ţeny a dívky neodlišovaly a dívky někdy nosily na hlavách šátky. Zmiňuje také Loketsko, informace o něm cituje z Josefa Hofmanna.2 V díle Die österreichisch – ungarische Monarchie in Wort und Bild, ve svazku Böhmen, píše Anton August Naaff o kroji německé menšiny v severních, západních a východních Čechách. Zmiňuje se krátce o oblasti Krušných hor, kde za zajímavý povaţuje oděv formanů, kteří nosili koţené kalhoty a na hlavách mívali plstěné klobouky, připomínající cylindry a pod nimi tzv. Zippelmütze – čepici. Ţeny nosily nabírané rukávy a na hlavách bílé, nebo později zlaté čepce.3 Blíţe autor zpracovává Chebsko a oblast východních Čech. Další autor, který zhodnotil německý lidový oděv, byl Otto Lehmann. Ten se ve svém díle Deutsches Volkstum in Volkskunst und Volkstracht věnuje

2

HANIKA, J.: Sudetendeutsche Volkstrachten 1. Grundlagen der weiblichen Tracht. Kopftracht und Artung, Reichenberg. 1937, s. 158. 3

NAAFF, A. A.: Volksleben der Deutschen in West, Nord und Ost Böhmen. In: Die österreichisch – ungarische

Monarchie in Wort und Bild, Böhmen (Abtheilung 2.). Wien, 1896, s. 508.

8

především oděvu německého etnika v Německu, z české oblasti zmiňuje území Slezska. Na Krušné hory poukazuje ve spojitosti se Saskem, ale nepodává ţádné bliţší informace, pouze připomíná rozvíjející se průmysl. Pravdou je, ţe v této oblasti kroj vymizel velice rychle, coţ souviselo s výše uvedenými faktory. Kroj, který je popsán v druhé a třetí kapitole je navíc značně poměštěný, nezdál se tedy sběratelům zajímavý. Významnými písemnými prameny jsou díla etnografa Josefa Hofmanna. Ten se zabýval výzkumem a popisem hmotné kultury, zvykosloví a lidového oděvu německého obyvatelstva od přelomu 19. a 20. století aţ do třicátých let. Josef Hofmann se narodil 19. března 1858 v Karlových Varech. Jeho předci pocházeli ze Saska a později se usadili právě v Karlových Varech. Navštěvoval gymnázium v Lokti a později studoval v Chomutově. Po studiích působil jako učitel. Roku 1943 byl jmenován čestným členem Karlovy univerzity v Praze. Zemřel 21. června 1943 v Karlových Varech. Jeho díla se zaměřují na oblast Krušnohoří aţ po Plzeňsko a zčásti také jiţní Čechy. Věnoval se také chebskému nářečí, ve kterém psal básně.4 Pro tuto práci je významná jeho kniha s názvem Die nordwestböhmische Volkstracht im XIX. Jahrhundert (1908) a její rozšířená verze Deutsche Volkstrachten und Volksbräuche in West - und Südböhmen (1932). V těchto dílech zpracovává lidový oděv německého obyvatelstva, popisuje jednotlivé oděvní součástky, doplňky, šperky a svatební oděv. Zajímavé ovšem je, ţe ačkoliv mluví o českém území, oděv porovnává pouze s oděvem německým, konkrétně z Falce, Bavorska a podobně. Tento jev je vidět například v následujícím popisu muţských šperků. Pokud se v textu objevila věta – „sedláci nosili málo stříbrných šperků“ – je tím myšleno, ţe v porovnání s krojem z Německa, kde se nosilo šperků mnoho, se jich v této oblasti nosilo podstatně méně. Nejedná se o srovnání s okolním českým krojem. Také zdejší německé obyvatelstvo nevnímá jako menšinu. Kdyţ se v knize mluví o tzv. slawische Grenze coţ je v překladu slovanská hranice, nemyslí se tím státní hranice, nýbrţ hranice jazyková, pro kterou Hofmann nepouţívá výraz česká. Čtenář jakoby po celou dobu četl o Německu, ale na území Čech. Bliţší neţ český oděv je pro něj oděv na území Rakouska. Pokud Josef Hofmann zkoumá původ některé součástky a připouští, ţe by původně mohla být „slovanská“5, opravuje se vzápětí, ţe tomu tak určitě není a prokazuje německou původnost. Tento pramen je ovlivněn silným nacionalismem, a proto musí být brán s jistou rezervou.

4

Informace o ţivotě Josefa Hofmanna poskytl PhDr. Stanislav Burachovič, historik z Krajského muzea Karlovarského kraje. 5

Čímţ se zřejmě myslí česká, neboli slawische Grenze. 9

Popis kroje, který následuje v dalších podkapitolách, se zaměřuje na kroj z období 1830 1910. Jedná se o značně poměštěný kroj, který byl ale zachycen ještě v době jeho nošení. Hofmann vycházel z výpovědí nositelů krojů a pořizoval také jejich fotografie. Jak sám píše, lidé mívali schované i starší varianty kroje, ale například mladá děvčata se v nich nechtěla fotit, protoţe by byla ostatním k smíchu. Z toho je vidět, ţe v této době stále platila na vesnici pravidla odívání, která se přestala dodrţovat spolu s vymizením kroje. Hofmann se také pokoušel o rekonstrukci staršího kroje především podle ikonografických dokladů z malovaného nábytku a ze svědectví starších lidí. Tyto informace nemusejí být přesné, a proto nejsou do následujícího popisu zařazeny. Tento popis by se dal brát jako základ pro určení kroje také v severnější oblasti Krušných hor, kde ale rychleji vymizel. Nejenţe se sám Hofmann několikrát zmiňuje o těchto vzdálenějších oblastech, jako například v případě muţských náprsenek, ale také bychom měli brát v potaz německé osídlení, které vede po celé délce hranice s Německem. Srovnáme - li podobnost mezi západními a severními Čechami, jako je výskyt lázeňských měst, německé osídlení, vlivy ze Saska a Bavorska a rychlé poměštění vesnic, industrializace, pak můţeme připustit, ţe podobný kroj se mohl vyskytovat také v severních Čechách.

1. Loketsko a širší okolí Josef Hofmann nazývá tuto oblast jako Loketsko, toto označení můţe být trochu zavádějící. Popis totiţ zahrnuje okresy Sokolov, Karlovy Vary a zčásti také Chomutov a Louny a zasahuje také na Plzeňsko. Přesto ponechám kapitole tento trochu nepřesný název, a to z důvodu, ţe stejně nepřesný by byl i název Karlovarsko, nebo západní Čechy. Také v dalším textu pouţívám pro označení tohoto oděvu jako kroj z Loketska. Níţe popsaný kroj představuje především kroj sváteční. Kroj pracovní je zmíněn, pokud se něčím lišil, nebo bylo-li na něm něco zajímavého. Zvláštní podkapitoly jsou věnovány kroji svatebnímu. Dětskému oděvu se věnuje podkapitola 1.3. 1.1. Muţský kroj (Männertracht) Muţský kroj se zde v 19. století v mnohém podobá kroji bavorskému, obzvlášť kroji z Horní Falce, oproti tomu ţenské kroje se spíše přibliţují krojům rakouským. Kroje se liší také podle podoblastí, stejně jako lidové zvyky a nářečí, to se projevuje také v různých pojmenováních krojových součástek. K muţskému kroji patří následující součástky.

10

1.1.1. Spodní oděv (něm. Manneswäsche) - košile, spodky, punčochy Košile byla ušita z domácího plátna. Aţ do roku 1830 měla rozparek pouze u krku, později se rozšířil na celý hrudník. Rozparek u krku byl právě tak velký, aby jím prošla hlava a byl ozdobně olemován. Ozdobeny byly i konce rukávů. Košile nebyla v přední části vůbec zdobená, byla pouze hladká. Dosahovala po kolena. Knoflíky se na košilích zavedly teprve s rokem 1860, a to u krku, na hrudi a na manţetách rukávů. Pro různé příleţitosti se volil vhodný druh látky. Vybíralo se z tří druhů plátna: jedním bylo lepší, dobře bělené plátno, které bylo jemné a měkké, potom tzv. Tirtelteinich bylo plátno o poznání hrubší, bylo příčně utkané, hrubé a pevné a třetí typ tzv. Zwillich, coţ bylo plátno velmi silné. Límec u košile byl vyroben z poddajného plátna, po roce 1850 také háčkovaný a byl pevně připevněn k rozparku u krku. Měl tvar obdélníku a měřil tři čtvrtiny délky obvodu krku. Sedlák nosil límec, jen pokud někam odcházel, v domě ho ale nenosil nikdy. Náprsenka se objevuje teprve kolem let 1880 - 1890, tato móda přichází z města, mnoho lidí ji ale nenosilo. Byla z běleného, zesíleného plátna, většinou hladká, někdy svisle prouţkovaná. V saské i české části Krušných hor, převáţně v těch oblastech, kde nebyl ţádný zvláštní typ místního kroje, oblékali muţi tmavé, bohatě barevně zdobené náprsenky, které byly z černé, tmavě hnědé nebo tmavě zelené látky, která byla několikrát podloţená, tedy poměrně tuhá a nepoddajná. Výšivka byla ze světlého, barevného hedvábí, často doplněná malými barevnými perličkami a flitry. Spodky byly ušity z domácího pevného plátna, později také z bavlny. Kolem boků vedla šňůrka, která spodky v přední části spojovala. Kolem roku 1880 se začaly na spodkách pouţívat knoflíky, ale tato novinka neoslovila všechny, spíše se stala výjimkou. Punčochy nosili muţi aţ do roku 1820 - 1830 ve svátky a na mše dlouhé, bílé nebo černé, které dosahovaly aţ nad kolena. Říkalo se jim långa Strümpf - dlouhé punčochy nebo Knöistrumpf - punčochy ke kolenům. Vyráběly se zpočátku ze sukna nebo i kůţe, později, kdyţ se objevila technika pletení, vyráběly se punčochy z vlny nebo bavlny. Punčochy nekryly chodidlo, byly přidrţovány šňůrkou, která vedla napříč chodidlem mezi prsty u nohy a patou. Chodidlo se krylo cípem látky a za chladných dnů se do bot přidávala sláma. K tomuto typu punčoch se obouvaly nízké boty zdobené přezkou, za chladných dnů také kotníkové boty nebo vysoké boty (holínky). 11

Kolem let 1820 - 1830 se do módy dostaly vysoké boty sahající aţ nad kolena z jemné kozí kůţe a začaly se k nim nosit krátké punčochy. Většinou se ale s příchodem této módy punčochy přestaly nosit úplně, protoţe nohy byly jiţ dostatečně chráněny pomocí spodků a dlouhých koţených kalhot, které se právě v této obě také začaly nosit. 1.1.2. Svrchní oděv - kalhoty, vesta, kabát Kalhoty - nosily se postupně tři typy kalhot. Byly to krátké koţené kalhoty, pumpky (něm. Pumphose) a dlouhé kalhoty. Všechny tyto tři typy se šily z beraní kůţe a byly zpravidla černé barvy. Nové kalhoty měly ţlutou barvu a říkalo se jim gelbledricha huausen - volně přeloţeno jako ţluté koţené kalhoty, po čase se barvily na černo. Délka kalhot se řídila následujícím pravidlem: dokud se ke svátečnímu kroji oblékaly bílé vlněné punčochy a boty s přezkou, byla délka kalhot těsně pod kolena. Kalhoty se přetahovaly přes punčochu a byly olemovány stuhou. Při práci se namísto těsných koţených kalhot nosily dlouhé volné kalhoty, dole rozšířené ze silné lněné látky. Někdy mívaly takové kalhoty odspodu 15 - 20 centimetrů široký koţený pruh. Později přišly do módy dlouhé kalhoty tzv. Långa huas, které se u kotníku svazovaly, aby se při obouvání vysokých bot nevyhrnovaly. Kalhoty byly přidrţovány koţeným, na prst širokým, opaskem s přezkou. S rokem 1870 se na venkov dostaly šle, nebyly pouţívány všeobecně v celé oblasti a nosil se jen jednoduchý typ. Vesta (něm. Leibl) se do roku 1820 nosila tzv. vojenská ovlivněná Velkou francouzskou revolucí. Měla stojatý límeček ke krku, který vymizel jako první. Později se střih přiblíţil novější módě, aţ na odlehlejší oblasti, kde zůstala aţ do roku 1850 forma se stojáčkem. Knoflíky byly zpočátku ve dvou řadách, později se nosily vesty s jednou řadou. Vesta byla přepychovou součástkou muţského kroje (viz Přílohy, obrázek č. 31). Vesty na denní nošení byly ze stejné látky jako Goller, ale ve sváteční dny oblékali muţi i vesty sametové nebo hedvábné, bohatě zdobené. Tmavé sametové vesty byly puntíkované, prouţkované nebo kostkované. Světlé hedvábné vesty byly barevně vzorované. Starší lidé nosili tmavší vesty, ale v některých obcích oblékají i staří muţi na svatbách světlé nebo dokonce brokátové vesty zdobené zlatou nití. Lišilo se pouţití knoflíků. Na obyčejných vestách byly černě potaţené knoflíky, na vzácných, bohatě zdobených vestách byly knoflíky perleťové nebo kovové. Některé obzvlášť bohaté vesty mohli mít i stříbrné knoflíky. Nosila se také vesta s rukávy - Ärmelleibchen, (nářečně Irmleibl). Byla ušita z lehké, ale teplé látky. 12

Kabát (něm. Rock) - Schößlrock, Goller, Power (zimní kabát), kožich a plášť jsou ovlivněny městskou módou, nosí se ovšem se zpoţděním a ve zjednodušených formách. Schößlrock, který se na vesnici nosil aţ do roku 1870, se vyvinul z redingotu. Z původní podoby se nejprve přestal nosit opasek, pak se sklopil původní stojatý límeček. Na hrudníku a manţetách byly původní zlaté knoflíky nahrazeny menším počtem větších, ne tak nápadných, knoflíků. Přitom ale původní forma redingotu - zúţený pas, šosy, délka po kolena - zůstala a přetrvala do roku 1850. Mladí chlapci tento kus oděvu nenosili, vzbuzovali by v něm posměch.6 Barevnost se časem měnila, za dob Marie Terezie (polovina 18. století) se nosila jasně modrá, v první polovině 19. stol. se změnila na kávově hnědou. Od roku 1830 se aţ o vymizení krojů pouţívala tmavě modrá s nádechem purpurové tzv. pupurově modrá (pupurblau). K tomuto Schößlrock patřila typická pokrývka hlavy. Byl to tzv. třírohý klobouk (něm. Dreispitz). Mannsgoller, krátce Goller, je krátký kabátek, sahající do pasu. Barva se řídila podle Schößlrock, jen výjimečně měl Goller tmavě zelenou, hnědou nebo černou barvu. Zpravidla byl purpurově modrý. Sedlák míval i Schößlrock i Goller, nikdy je ale nenosil současně. Často se Goller šil z dobrých kusů látky ze starého Schößlrock. Kdyţ muţ Goller odkládal, přešil se z něj ještě podobný kabátek pro chlapce.7 Tak se stávalo, ţe chlapci nosili hnědé kabátky, ale v módě dospělých muţů uţ panovala černá barva. V jiných oblastech se tato součástka nazývá také špenzr (něm. Spenzer nebo také Spenser). Podle pověsti vznikla součástka a pojmenování pro ni následovně: Lordu Spencerovi se stala nehoda, při níţ mu uhořely šosy na kabátu. Zůstal mu krátký kabátek, který si oblíbil a ten se postupně se dostal do módy.8 V Německu se této součástce říkalo také Wamms, coţ bylo na Loketsku označení pro ţenský krátký kabátek. Power je dlouhý svrchní kabát, který se nosil v zimě. Německé slovo power je francouzského původu (pauvre) a znamená chudý, chudobný. Poukazuje na to, ţe rolníci neměli v zimě koţich a nosili pouze plášť. Do roku 1800 se nosil se stojáčkem, pak se sklopeným, na prsou velmi širokým límcem. V některých oblastech, například v Manětíně, se namísto Schößlrock nosil i v létě kabát, který byl podobný Poweru, jen byl ušitý z lehčího materiálu.

6

Viz HOFMANN, J.: Deutsche Volkstrachten und Volksbräuche in West – und Südböhmen. Karlsbad, 1932, s. 19.

7

Viz HOFMANN, J.: Die nordwestböhmische Volkstracht im XIX. Jahrhundert. Karlsbad, 1908, s. 2.

88

Viz HOFMANN, J.: Deutsche Volkstrachten und Volksbräuche in West – und Südböhmen. Karlsbad, 1932, s. 21. 13

Koţich (něm. Mannespelz) existoval v této oblasti ve dvou formách, první byl tzv. Rundpelz, který sahal jen po boky. Druhým byl Zippelpelz, dlouhý koţich s širokým, černým, koţešinovým límcem. Byly zhotovovány především z ovčích nebo zaječích kůţí. Od roku 1850 platilo přísné pravidlo, ţe koţichy směli zhotovovat pouze koţešníci. Plášť (něm. Mantel) se v západních Čechách nazýval Krogn, coţ pochází z německého Kragen - límec. Patří mezi oděvní součástky, které se nosily v zimě i v létě. Před rokem 1800 míval stojáček, později měl sklopený límec. Některé pláště měly takových límců 10 - 12, byly tedy poměrně těţké. Zapínal se u krku pomocí olemovaného háčku a smyčky z provázku, výjimečně na knoflík. Krejčí označovali tento plášť jako Rad - kolo, kvůli jeho kolovému střihu. Lidé ho pak nazývali také jako Radmantel - volně přeloţeno jako kolový plášť. Barvu měl zpočátku černou, později tmavě zelenou. Poté se barva změnila na kávově hnědou a kolem roku 1830 na purpurově modrou. Pod tímto pláštěm se nosil Schößlrock a chlapci pod ním nosili Goller. K tomuto plášti také patřil třírohý klobouk. 1.1.3. Pokrývky hlavy - Pelzmütze, Schwanzmütze, Holzmütze, Barret, Filzhut mit Troddel, Dreispitz Výše jmenované pokrývky hlavy budou jeden po druhém popsány v následujících odstavcích. Schwanzmütze - volně přeloţeno jako ocásková čepice, byla bavlněná, bíle, černě nebo červenobíle pruhovaná čepice a sedlák ji nosil při práci v domě nebo na dvoře.9 Holzmütze - volně přeloţeno jako dřevařská čepice, jedná se o čepici vojenského střihu, přičemţ se mohla upravit tak, aby zakryla zátylek a pod bradou se zapnula na knoflík a vzhled člověka v této čepici pak připomínal rytíře v helmě.10 Barett, kterému se nářečně říkalo Kappl, slouţil jako domácí čepice, jeho velikost kolísala. Vyráběl se ze zbytků látky, které zbyly po ušití plášťů, měly tedy purpurově modrou barvu. Movitější sedláci si je nechávali šít z tmavě zeleného, někdy i z tmavě modrého sametu. Barety šily manţelky pro své muţe nebo syny jako dárek. Filzhut mit Troddel - volně přeloţeno jako plstěný klobouk s třásněmi, měl ve všech oblastech stejnou podobu (viz Přílohy, obrázek č. 30). Rozdíly se vázaly jen na kvalitu plsti, pouţití stuh a třásní. Movitější sedláci měli klobouky z draţší plsti s černou lesklou koţešinkou,

9


10

Tamtéţ, s. 31. 14

širokou hedvábnou stuhou, která byla sepnuta stříbrnou přezkou a dvěma černými hedvábnými třásněmi. Chudší lidé nosili klobouky bez koţešinky a jen s bavlněnou stuhou a bavlněnými třásněmi. Namísto stuh byly někdy kolem klobouku třikrát aţ čtyřikrát obtočené obyčejné černé šňůrky. V některých oblastech se střapce nenosily vůbec, ale o to větší pak byla stříbrná přezka. V okolí hradu Rabštejn se nosily bílé šňůrky a bílé střapce. Dreispitz - třírohý klobouk, který se nářečně označoval jako Drigstülpta.11 Rohy byly připevněny knoflíky a daly se v dešti odepnout a široká krempa slouţila jako ochrana před deštěm. Barva klobouku byla černá, často se ale zdobil stříbrnými šňůrkami. Mezi lety 1820 1830 vyšly tyto klobouky z módy, coţ je o 30 let později neţ ve městě. Na větší trhy se lidé oblékali napůl po venkovském a napůl po městském způsobu. Objevuje se tedy i nošení cylindrů. Jednalo se o šedé plstěné klobouky, podobné cylindrům, které byly asi 15 centimetrů vysoké. Později lesklé, černé ze zaječí koţešiny. Nejčastěji byl nošen v Mariánských Lázních a přilehlých obcích. V Německu se cylindr ke kroji nosíval v Pomořansku, Hamburku a Augsburgu.12 V Sasku se někdy nosíval bílý cylindr s barevnou stuhou. 1.1.4. Obuv - boty s přezkou, Bandlschuhe, kotníkové boty, vysoké boty Boty s přezkou (něm. Schnalleschuhe) se nosili v kombinaci s pumpkami a bílými punčochami. Jednalo se o nízké boty. Bandla jsou boty, které se zavazovaly pomocí koţených pásků. Říkalo se jim také Bandlschuhe - volně přeloţeno jako boty na zavazování. Kotníkové boty (něm. Knorrenschuhe) se pouţívaly v zimě i v létě jako pracovní obuv. Byly proto dobře šité, se silnou dvojitou podráţkou, zavazovaly se koţenými pásky. Měly na kaţdé straně 2 - 4 dírky. Dalším typem „zavazovacích bot“ jsou tzv. Schouch. Měly vyšší koţený horní díl s rozparkem na nártu, v kterém byly dírky. Vysoké boty, holínky (něm. Stiefel) se vyskytovaly ve dvou podobách. Vysoké a niţší. Vysoké sahaly ke kolenům a niţší do půlky lýtek. V dobách, kdy se nosily pumpky a k nim niţší typ těchto bot, byly vidět bílé punčochy. Kdyţ se tyto boty nosily ke svátečnímu kroji, byl jejich okraj ozdobně zakončen. Byl seříznut do špičky, na které někdy visel také střapec. Pokud byly pouţívány na práci, byly zhotoveny ze silné hovězí kůţe.

11

Tamtéţ, s. 17.

12


Okolo roku 1800 přišly do módy boty vysoké aţ nad kolena, tyto se objevují v oblasti od Krušných hor po město Úterý (něm. Neumarkt). Od té doby aţ do roku 1870 se staly tyto boty nedílnou součástí svátečního kroje. Od roku 1850 byla podráţka dvojitě prošitá, holeň byla z tenké telecí nebo kozí kůţe a barva byla vţdy černá. Horní okraj byl podšit pruhem ovčí kůţe. Podešev byla velmi silná a přišitá pevnou dratví. Podpatek měřil 4 centimetry a byl okovaný. Jako domácí obuv se nosily pantofle. Nářečně se jim říkalo Schlurpen, coţ je odvozené od německého slova schlurpen - šourat se, protoţe se v nich nedalo chodit rychle, jen se šourat.13 Podráţka byla vyrobená ze dřeva a část zakrývající nohu byla z kůţe. Bohatší lidé nosívali i lepší domácí obuv, připomínající nízké boty. 1.1.5. Krojové doplňky Kapesník byl červený nebo modrý a poměrně velký. Byl ušit z bavlny. Muţi ho nosili v kapsách. Šátek na krk se k muţskému kroji nosil pouze do kostela nebo při svátečních příleţitostech. V období mezi lety 1780 - 1820 měl výhradně černou barvu a byl pevně uvázán na krku. Mladší muţi preferovali šátky barevné. Šátky byly saténové, protoţe lépe splývaly neţ ty bavlněné.14 Deštník (něm. Regenschirm) se na venkov dostal pod vlivem francouzské módy. Měl silnou násadu z tvrdého dřeva, která sahala od země aţ po ramena. Před deštěm ukryl dvě osoby.15 Potah byl zhotoven z bavlněné látky, která měla modrou, bílou, zelenou nebo červenou barvu. Na konci násady a na vrcholku nad barevnou látkou byla jako ozdoba mosazná kulička. Po roce 1870 se objevuje také zahnutá rukojeť. Deštník slouţil na venkově pro všechny, bral si ho ten, kdo jej zrovna potřeboval. Dámské a dětské deštníky ke kroji neexistovaly. Hole si sedláci vyráběli sami nebo je kupovali ve městě. Pokud byla podomácku vyrobená, byla jen hrubě opracovaná. Byla - li koupena ve městě, pak byla pevná, z dubového nebo lískového dřeva se zahnutou rukojetí. Ve sváteční dny (svatba, křest) si muţi brávali rovnou, leštěnou, černou hůl s okrouhlou rukojetí. Manţelky zdobily tyto sváteční hole barevnými pentlemi.

13

Tamtéţ, s. 42.

14


15

Tamtéţ, s. 44. 16

Rukavice se nářečně nazývaly hoantschka. Horníci, kteří přicházeli ze Saska do okolí Karlových Varů a české strany Krušných hor, je nazývali hantschich. Slouţily jako zimní oděvní součástka, mohly být plstěné nebo vlněné. Bohatí sedláci mívali i koţené, koţešinou podšité rukavice, které měly jen opravdu výjimečně i oddělené prsty. Spojovaly se dlouhou šňůrkou a nosily se zavěšeny na krku. Celé koţešinové rukavice nosili ţenich a nevěsta k oltáři. Stříbrné šperky - všeobecně nosili sedláci v této oblasti málo stříbrných šperků, omezují se jen na řetízkové hodinky s přívěskem, prsten, náušnice a stříbrné přezky. V porovnání s českým krojem je takovýto počet šperků vysoký, ale Hofmann zde srovnává kroj německé menšiny s krojem z Německa. Řetízkové hodinky s přívěskem byly velkou pýchou majitele. Řetízek byl tenký, jednoduchý, ale o to delší. Sahal od krku obloukem aţ ke kapse u vesty. V kapse byly schované hodinky. Na řetízku byly někdy i různé přívěsky. Při úpadku starší podoby kroje vymizely i tyto hodinky. Bohatí sedláci pak nosili krátké, těţké, stříbrné řetězy. Tento starší typ hodinek se udrţel ve městě jako dámské, často i zlaté hodinky. Stříbrné prsteny nosili muţi jen velmi málo. Byl - li nošen, pak byl jen jednoduchý. Stříbrné přezky na obuvi vymizely, kdyţ byly bílé punčochy nahrazeny vysokými botami z měkké kůţe, tedy okolo roku 1830. V některých oblastech se přezky nosily také na klobouku, zvláště pak v těch oblastech, kde se nenosily střapce. Přezka na klobouku byla umístěna vpředu, vzadu nebo na straně. Náušnice byly jednoduché a muţi je nosili téměř všude. Jednalo se o drátek protaţený boltcem a ozdobený kosodélníkovými lístečky. Někdy byly ozdobeny namísto lístečků malými polokoulemi. 1.1.6. Úprava vlasů Barva vlasů v této oblasti byla většinou od blonďaté po tmavě hnědou. Černé a vlnité vlasy byly spíše výjimkou. Muţi si stříhali vlasy na krátko. Stříhání probíhalo tak, ţe si muţ sčesal vlasy dopředu a ty, které přesahovaly přes čelo, tak se ustřihly. Pokud měl muţ kudrnaté vlasy, nechával si vpředu jednu loknu. Byl - li někdo na své vlasy obzvláště pyšný, nechával si je i delší. Vousy si muţi upravovali do knírku. Knír slouţil jako lapač prachu. Plnovous se nenosil nikdy.

17

1.1.7. Svatební oděv Před rokem 1830 nosil ţenich krátké kalhoty, bílé punčochy a boty s přezkou. Oblékal tedy na svatbu stejný oděv jako ostatní svatebčané, s tou výjimkou, ţe oděvní součástky musely být úplně nové, aţ na jednu - ta musela být vypůjčená. Především vesta byla přepychová, mnohdy byla ze zlaceného brokátu. Před sňatkem nesl ţenich klobouk v ruce a na hlavě měl poloţený malý věneček. Také se připevňovala snítka na levý rukáv. Při odchodu z domu nevěsty se ţenichovi navíc připevnila na límec kabátu malá kytice z rozmarýny, tu dostali také ostatní svatebčané. Od doby 1840 - 50 jiţ nenosí ţenich věneček na hlavě, ale přišívá si ho na rukáv (viz Přílohy, obrázek č. 32). Přes krátký kabátek tzv. Goller oblékal ţenich poprvé dlouhý kabát, který se od té chvíle stává symbolem jeho váţnosti. Člověk, který svolával hosty ke svatbě (něm. Hochzeitsbitter), byl oblečený stejně jako svatebčané, lišil se od ostatních pouze ve dvou věcech - na prsou měl třepetavými pentlemi svázanou kytici a v ruce dlouhou hůl. 1.2. Ţenský kroj (Frauentracht) 1.2.1. Spodní oděv - košilka, spodnice, kapesník, punčochy Pracovní košile byla z hrubšího, velmi odolného plátna a měla jen krátké, uţ na předloktí končící rukávy. Rukávy nebyly nabírané jako u svátečních košil. Lepší košile byla z jemného plátna. Dlouhá byla po kolena a tento spodní díl byl z plátna hrubšího. Na hrudi a na ramenou byla zdobena červeně podloţeným prolamováním nebo bílou výšivkou. Bylo pýchou kaţdé ţeny vyrobit košile pro sebe a pro svou domácnost. Zpracovávala len, předla niť a z tkalcem utkané látky ušila prádlo. Sváteční nabírané rukávy se přišívaly buď přímo ke košili, anebo se našily na samostatný zadní díl košile a toto se pak přišilo na celou košili. Tato oděvní součástka se nazývala falešná košile. V okolí Mariánských Lázní se po roce 1850 ujaly také dlouhé rukávy sahající aţ k zápěstí, i tyto byly hodně nabírané. Jinak všechny typy rukávů končily kousek nad loktem, byly staţeny barevnou stuhou, přes ni rukávy trochu přepadaly. Okraje rukávů měly různou velikost a bývaly zakulacené, zdobené prolamováním. Nabíraný límec slouţil jako ozdoba krku a lišil se od vesnice k vesnici, mohl být pouze malý, nebo naopak velký a nápadný. Jeho okraj mohl být zakulacený nebo naopak zoubkový

18

a zdobený prolamováním. V mnohých oblastech zadní část límce odstávala. Nevěsty nosívaly dvojitý límec nebo volánky. Spodnička, ve které se chodilo spát, byla z pevného, neběleného, příčně tkaného plátna. Spodní kalhotky ţeny ani dívky nenosily.16 Punčochy se na zimu vyráběly z ovčí vlny, byly silné a celkově zpevňovaly nohu, byly hladké, bez výšivky. Na teplejší období v roce se vyráběly z bavlny. Tyto bavlněné byly mnohdy na nártu ozdobené výšivkou. Punčochy musely být hodně dlouhé, protoţe se ve sváteční dny nosilo 6 - 10 spodnic, na bocích byly navíc vycpávky, coţ sukně zvedalo ještě víc a nohy byly vidět hodně vysoko. Krinolína (něm. Reifrock) se dostala i na venkov, mnoho ţen ji ale nenosilo. Tato venkovská krinolína se skládala ze španělského rákosí, kostic a ocelových spon. Tam kde se krinolína vůbec nenosila, pomáhaly si ţeny jinak. Na okraj sukně si našívaly obruče ze španělského rákosu a z něj pak vedly rákosové pruty. 1.2.2 Svrchní oděv - sukně, zástěra, krátké kabátky/špenzry Sukně - přes krátkou, jiţ zmiňovanou, spodničku na spaní se oblékala tzv. Tirlteinana (tento název se zachoval z dávnější doby a označoval druh látky, ze kterého byla spodnice vyrobena). Jednalo se o krátkou, pevnou spodničku z hrubého, nepoddajného plátna, která měla v oblasti pasu a kříţe připevněné, vatou vycpané válečky. Tyto válečky se někdy obtáčely kolem celého obvodu pasu, někdy byly jen dva v oblasti boků. Podobné válečky se nosily i na německém území, kde se jmenovaly Hüftpolster - volně přeloţeno jako vycpávky boků. Vycpávky zabraňovaly sklouzávání sukní a umoţňovaly sukně jen lehce připevnit. Přes tyto dvě výše zmiňované spodničky se oblékala jedna nebo dvě lehčí, delší lněné sukně a přes ně jedna vlněná a jedna tzv. šerková (něm. Scherkene Kidl). Šerkové sukně byly z kombinace lnu a bavlny. Barvu měly rudou, nebo byly červenomodře, červenočerně, a výjimečně také černomodře svisle pruhované. Protoţe si ţeny při dešti vykasávaly hedvábné sukně a šerkovou si přetahovaly přes hlavu jako ochranu před deštěm, bylo v jejich zájmu, aby tyto sukně byly hezky barevné a vypadaly jako nové. Nakonec se oblékala hedvábná svrchní sukně. Tato sukně se ale oblékala aţ přes ţivůtek, který byl také na stranách opatřen vycpávkami, aby se sukně ještě o to více vzdouvaly. Do roku 1830 byla potištěna malými květinovými vzory, později byla zdobena převáţně prouţky nebo

16


velkými květinovými vzory. Na pohřby se oblékala černá hedvábná sukně, pokud se jednalo o vzdálenějšího příbuzného, nosila se černá sukně s bílými puntíky. Na bocích byla sloţená, dolů visela rovně rozprostřená. Spodní lem býval ozdoben bordurou. Chudší ţeny, které si hedvábnou sukni dovolit nemohly, si přišívaly po celém obvodu sukně, 4 - 5 centimetrů nad spodní okraj, 15 - 20 centimetrů širokou hedvábnou, vzorovanou stuhu, nebo úzké, barevné pásky. Ale i bohaté ţeny chtěly trochu té vzácné látky ušetřit a tak si v přední části, kde sukni zakrývala zástěra, vystřihovaly 70 - 80 centimetrů široký a 60 - 70 centimetrů dlouhý obdélník látky a na jeho místo našívaly látku obyčejnou. Ţena pak ale nemohla vyjít ven bez zástěry. Zástěra se nářečně označovala jako Fürta, coţ vzniklo ze slova Vortuch - volně přeloţeno jako přední kus látky. Sváteční zástěra byla velmi důleţitou součástí kroje. Rozprostírala se téměř přes celou sukni, byla tedy viditelná ze všech stran. Teprve od roku 1860 se začaly nosit také zástěry, které zakrývaly jen přední půlku sukně. Zástěra na všední nošení byla jen úzká a bez výšivky, byla z barveného lněného plátna nebo z bavlny. Muţi na práci a děti na hraní nosili zástěru s laclem. Sváteční zástěra byla vyrobena ze stejně drahé hedvábné látky jako svrchní sukně, měla ale jinou barvu nebo vzorování. Chudší ţeny nosily vzorovanou zástěru z bavlněné látky. Šňůrky od zástěry byly jen úzké a nenápadné, bavlněné nebo lněné, takovéto obyčejné měla i hedvábná zástěra, proto bývaly zakryty hedvábnou stuhou. Tyto byly 2 - 3, později aţ 15 centimetrů široké a její konce byly aţ 50 - 60 dlouhé. Bohatší selky a dcery sedláků mívaly takových vzácných stuh v zásobě několik, býval to jejich drahocenný poklad. Chudší ţeny musely pouţít levnější variantu. Tou byly levné vlněné a bavlněné stuhy. V některých obcích, které se chtěly za kaţdou cenu odlišovat od ostatních, si ţeny uvazovaly zástěry na levé straně. V některých oblastech měly ţeny v období 1850 - 1860 v oblibě jednobarevné zástěry, někde například zářivě ţluté. Krátké kabátky: Kolem roku 1760 měly kabátky poměrně hluboké výstřihy, krátké rukávy, z jejichţ okrajů vystupovala bohatá krajka a dlouhé šosy. Tato móda vymizela roku 1830 a místo ní se objevily kabátky „se zobáčkem“ (něm. Bauchshneppe). Tento kabátek je v přední části zakončen do dlouhé špice a měl trychtýřovité rukávy. Malá změna přišla s příchodem blůzy do měst. Kabátek se upravil podle blůzy a byl od té doby volnější v pase. Ve sváteční dny se nosily také sametové kabátky s černými šňůrkami a malými černými perličkami našitými v řadách. Ať uţ byl materiál jakýkoliv - samet, hedvábí, vlna nebo bavlna - byla barva kabátků vţdy černá.

20

Koţešinové kabátky se zde objevovaly jen zřídka, a to kvůli jejich vysoké ceně. Tyto kabátky si mohly dovolit jen opravdu movité selky. Střih těchto kabátků odpovídal městské módě. Nosily se vepředu otevřené. Ţivůtek - existovaly zde dva typy ţivůtků (něm. Leibchen) francouzský a anglický. Francouzský typ byl vpředu se zapínáním na knoflíčky, ty byly ve dvou řadách. Druhá řada se nepouţívala k zapínání, pouze jako ozdoba, proto se jí říkalo „slepé knoflíky“. Anglický typ se v zadní části šněroval. Šněrovačky se staly luxusní oděvní součástkou. Na jejich výrobu se pouţívaly hedvábné a taftové látky, oblíbený byl také černý samet, na kterém krásně vyniklo zlaté a stříbrné zdobení (viz Přílohy, obrázek č. 33). Šněrovačky byly zdobeny bortou nebo stříbrným řetízkem. Na bocích měly šněrovačky vycpávky, o kterých jiţ byla zmínka. Některé měly malé šůsky. Dále se zdobily flitry našitými na přední i zadní stranu. Takto zdobené je nosily jen mladé dívky, převáţně nevěsty. Starší ţeny se musely spokojit s tmavším vzorováním bez tolikerých ozdob. Dětské ţivůtky byly podobné těm pro dospělé, bývaly méně zdobené. Při oblékání musela být ţeně nápomocná druhá osoba, která šněrovačku utahovala. Přední okraj končil v půlce prsou, na tomto okraji byly udělány volány z květované stuhy. Zbytek prsou byl zakryt vzorovaným šátkem. Časem se vzhled měnil, byly buď se šůsky nebo bez nich, s dlouhými špicemi nebo bez nich, nebo se měnila hloubka výstřihu. V jednu dobu se nosilo i několik typů šněrovaček, protoţe se jednalo o pevnou a tedy i trvanlivou oděvní součástku. Většinou se dědila z generace na generaci. Pokud byla svrchní látka poničená, vyměnila se za novou, našívaly se nové volány, také ozdoby se obnovovaly, ale tvar se neměnil. Špenzr (něm. Spenser, Spenzer nebo také Wamms) je svrchní ţenský kabátek. Na vesnici byl zaţitý název Wamms, ve městě špenzr. Původně byl ušit z těţkého drahého hedvábného brokátu, dobře podšitého. Někdy byl zpevněn i kosticemi. Zapínal se aţ ke krku, kde byl široký límec. Ten byl zdoben černými hedvábnými lemovkami a malými černými perličkami. Špenzr měl velké tzv. šunkové rukávy vycpané vatou, někdy také peřím pro celkové odlehčení (viz Přílohy, obrázek č. 34). Barva byla převáţně černá. To souviselo s tím, ţe tato oděvní součástka byla oblékána při smutečních příleţitostech. Později se objevují také černé vzorované, pak i jiné barvy, ale stále se jednalo o tmavé, nezářivé barvy. Od roku 1835 se v některých oblastech objevují také světlé barvy.

21

Po roce 1840 se špenzr stává lehčím, pohodlnějším, barevnějším. Přestává se pouţívat těţké hedvábí a na jeho místo nastupují lehčí materiály jako například tzv. Halbseide coţ je třpytivá látka z hedvábí a bavlny. Roku 1850 mizí polstrování a prohlubuje se výstřih. V zimě se nosil koţešinový špenzr, který byl podšitý kočičí, liščí nebo veverčí koţešinou. 1.2.3 Pokrývky hlavy Šátků bylo několik druhů - Schnappentuch, malý a velký šátek a Blende. Schnappentuch zakrýval hlavu ţen i malých děvčat. Tento šátek měl čtvercový tvar a měřil jeden metr a 30 centimetrů. Jeho okraj byl roztřepený a ve dvou protilehlých rozích byla květinová výšivka. Obtáčel se kolem hlavy a zavazoval se na velkou mašli. Tento jednoduchý úvaz se udrţel aţ do vymizení krojů. V některých oblastech se ujalo i náročnější uvazování. Tímto úvazem vznikly květinami ozdobené, nabírané, tvarem připomínající polokoule, kterým se nářečně říkalo Hürna - Hörner růţky, přestoţe tvar rohů neměly. Na těchto růţcích byla květinová výšivka.

Postup byl

následující: šátek se diagonálně poloţil na hlavu, střed byl na čele. Poté se ohnul dozadu, zauzloval se a znovu se přetáhl dopředu. Kolem pěšinky se nabral šátek do oněch polokoulí tak, aby byla květinová výšivka na pravé a levé straně nad čelem. Pak se zbylé konce svázaly a tento svázaný konec splýval aţ ke kříţi. Movitější selky mívaly v zásobě nejméně tři menší, bavlněné šátky pro běţné nošení a jeden větší, hedvábný a jeden černý, bez ornamentů pro smuteční příleţitosti. Na běţné nošení a práci si šátek ţena uvazovala sama a volila jednodušší variantu - přiloţila šátek na hlavu a vzadu v týlu ho zavázala jednoduchými uzly. Blende byl vzorovaný hedvábný šátek, který se pouţíval k připevnění tzv. Durschhaube, tedy k připevnění čepce. V okolí Bochova se namísto tohoto šátku pouţívala černá sametová stuha. Takováto stuha se dříve pouţívala jako čelenka pro zpevnění vlasů. Umschlagtuch je velký šátek, kterým se zahaluje hlava a ramena. Za chladného počasí slouţil jako ochrana těla a nahrazoval se jím svrchní oděv. Nosil se zkříţený na prsou a vzadu zavázaný. Většinou se ale nosil i za hezkého počasí, zvláště pak při svátečních příleţitostech. V takových dnech se nosil jen volně přehozený přes předloktí. Takovýto šátek slouţil také jako dárek pro nevěstu. Bohatší ţeny měli hedvábné šátky, chudší lidé nosili bavlněné, vzorované. Konce tohoto šátku sahaly pod pas. Takovýchto šátků byly dva druhy - bavorské a městské.

22

Bavorské šátky byly ve středu tmavé a okraje výrazně barevné, s květinovým motivem. Městské šátky měly ţivé barvy a objevují se na nich například palmové listy a jiné módní vzory.17 Malé bavlněné šátky se zavazovaly pod bradou a zahalovaly celou hlavu. Zadní roh dosahoval na šíji. Jeho funkce byla ochrana před chladem a prachem. Čepce nosily zpravidla provdané ţeny. Po roce 1850 začaly v některých obcích nosit čepce také neprovdané dívky, ale i tak se jednalo více méně o výjimku. Další výjimkou byly dětské čepečky, zhotovované ke křtu. Takové čepečky se oblékaly oběma pohlavím. Byl to krásný, háčkovaný čepeček, vyšívaný, zdobený zlatou nití, jehoţ okraje byly zdobeny krajkou, která rámovala obličej novorozence. Ušila ho matka nebo kmotra ještě před narozením miminka. Takový čepeček se dědil. Doma oblékala matka děťátku lehký tylový nebo hedvábný čepeček zdobený volánky a barevnými stuhami. Ţeny nosily bílé lněné brokátové čepce, tzv. Durschenhaube (viz Přílohy, obrázek č. 35). Tyto čepce byly z dvojeného lněného brokátu, prošité výrazným stehem, vyšité bílou výšivkou na bílém podkladě. Kdyţ byla tato výšivka hotová, podšil se lněnou látkou, pak se škrobil a pak byl vytvarován podle dřevěné figuríny (viz Přílohy, obrázek č. 36) vyţehlen a nakonec opatřen krajkou. Tyto bílé čepce se rychle špinily a musely se tedy často prát. Před praním se krajka musela odpárat a pak se čepce znovu škrobily a ţehlily. Nakonec se opět přišívaly krajky. Ţeny jich mívaly většinou více uloţených na dřevěných figurínách a přikryté šátkem proti prachu. V některých obcích v okolí Přimdy se na nevyšitý čepec přišívaly řady tylových volánků, spousta barevných květin a perliček. Tento druh čepců nosily pouze dívky. Dalším druhem brokátových čepců jsou tzv. Drahthaube - volně přeloţeno jako drátový čepec. K okraji těchto čepců byla připevněna síť z drátů. Na této síti byla připevněna široká krajka. V oblasti kolem Mariánských Lázní, Teplé, Stříbra a Tachova se nosil čepec, který byl protáhlý nad hlavu a byl obklopen širokou vzácnou krajkou, zpevněnou jiţ zmíněnou drátovou sítí. Při slavnostních příleţitostech, hlavně na svatby a křty (na pohřby se čepce nosit nesměly, namísto nich ţeny oblékaly černé šátky), se nosily tzv. „bohaté čepce“. Byly to stříbrné nebo pozlacené, vyšívané čepce, podšité látkou, obličej rámovala lněná nebo vzácnější krajka (viz Přílohy, obrázek č. 37). Na Chebsku to byla i zlatá krajka, taková se podkládala několika bílými krajkami, aby se vyplnil prostor mezi vlasy a zlatou krajkou. Takové čepce si mohly

17

Viz HOFMANN, J.: Die nordwestböhmische Volkstracht im XIX. Jahrhundert. Karlsbad, 1908, s. 26. 23

dovolit ţeny mlynářů, hostinských a sedláků. Na čepce se přišívaly šňůrky, na které se připevňovala stuha, která se zavazovala na velkou mašli. Tyto stuhy byly z hedvábí a nádherně zdobené. Přidávaly se ke všem zmíněným typům čepců. Dívky jich měly hned několik a byly pro ně velmi cenné. Šátky na krk byly dvou druhů, malý tzv. Tirolertöichl - volně přeloţeno jako tyrolský šáteček a velký šátek. Malý šátek měl jednobarevný základ, většinou narůţovělý a okraje byly prouţkované, čtvercované nebo s květinovým motivem. Narůţovělá barva se kombinovala s bílou, tmavě červenou nebo hnědou. Takový šátek nechával odkrytou hruď a jeho konce byly zastrčeny za okraj ţivůtku. Vzadu vyplňoval prostor mezi ţivůtkem a límcem. Jako materiál se pouţívala vlna, bavlna nebo hedvábí. Velké šátky slouţily jako ozdoba ve sváteční dny (viz Přílohy, obrázek č. 38). Tento druh šátku tvořil komplet se špenzrem, ty bývaly tmavší barvy a tento šátek je oţivoval. Zakrýval místo okolo krku a hrudi a jeho konce sahaly aţ do půlky sukní. Okraje byly roztřepené. Tento typ šátku se nosil také k šněrovačkám, které měly dlouhou špici, vyplňoval mezeru pod špicí v pravé a levé straně. Tam kde se nosily tyto velké šátky, nenosily se malé a naopak. 1.2.4 Obuv Všechny typy bot byly černé a z telecí kůţe. Co se týká pracovní obuvi, platí vše, co bylo řečeno o obuvi muţské. Ţenská pracovní obuv byla té muţské velice podobná. Ţeny nosily jak kotníkové boty, tak i zavazovací boty. Na práci na mokrém poli nosily dokonce i holínky (něm. Schaftstiefel). Pro návštěvu kostela se nosily tzv. Långa Schouh - volně přeloţeno jako dlouhé/vysoké boty. Sahaly do půlky lýtek. Šněrovaly se a mívaly 18 - 20 dírek. V létě se nosily tzv. Niederschuhe - nízké boty. Zakrývaly nohu jen 5 - 6 centimetrů. Nosily se ve sváteční dny a hlavně tam, kde se tancovalo. Měly na sobě jednoduchou přezku, která mohla být i stříbrná. Pod nártem byla jako ozdoba mašle nebo vlněná kulička. Pantofle byly stejné jako muţské. 1.2.5 Krojové doplňky - kapesníček, šperky Kapesníček byl z čistě bílého plátna a bylo povinností nosit ho do kostela přitisknutý na modlitební kníţce. Okolo let 1820 - 1830 se na venkov dostal krajkový kapesníček, který dostal název Fazaledl (z italského fazzoletto, francouzského facilet). Opět se nosil do kostela připevněný k modlitební kníţce. Stal se nedílnou součástí svátečního kroje. 24

Šperky byly bez výjimky stříbrné, pokud se nějaká ozdoba jevila jako zlatá, jednalo se o zlacení v ohni. Protoţe stříbro rychle ztrácelo lesk a černalo, muselo se nechávat čas od času vyčistit. Ve sváteční dny musely být šperky vyčištěné a blýskavé. Tyto šperky nevyráběl venkovský člověk sám, většinu vyráběli řemeslníci, ti se ale přizpůsobovali vkusu a potřebám venkovského lidu. Splňuje tedy charakteristiku lidového šperku, coţ je tradičnost, pozvolný vývoj a kolektivní působení na vzhled šperku. V české terminologii se jedná spíše o pojem zlidovělý šperk, v německém prostředí je ale označován jako Bauernschmuck – selský šperk, tedy šperk, který se váţe na venkovské prostředí. Není ale výsledkem činnosti venkovských obyvatel, ale stává se součástí lidového oděvu.18 Nejvýraznějším šperkem byl náhrdelník. Ten se skládal z řetízkem spojených ozdob, které visely pod sebou a rozprostíraly se přes celý hrudník. Takovýto náhrdelník se sestával ze tří částí: Halsteile - část kolem krku, Gehäng - přívěšky a Anhängsel - přívěsek. Halsteile je několikanásobný řetízek, který měl na kaţdém konci kovová očka. Těmi se protahovaly stuhy, jimiţ se náhrdelník zavazoval na krk. Na této části náhrdelníku byla upevněna další část ozdob. Tím byly symetricky visící ozdoby, podobné broţím. Náhrdelníky nebyly všechny stejné. Mohly mít, buď jednu takovou ozobu a jednu nenápadnější nebo více větších a několik malých nebo se mohly skládat pouze z velkých ozdob. Tyto ozdoby byly spojeny řetízkem. Na konci náhrdelníku visela poslední část tzv. Anhängsel - coţ byl tolar, srdce nebo kříţ. Tyto největší přívěsky se dědily a často byly darem od kmotra. Tyto náhrdelníky si nechávali lidé sestavovat z vlastních přívěsků u pasíře, který je zpracoval do konečné podoby a přidal ještě i další ozdoby, jako například malé kapky, kříţky nebo srdíčka. Existovaly tři typy náhrdelníku (viz Přílohy, obrázek č. 39). Všechny měly stejný základ, lišily se pouze tvarem ozdob. První typ se nazýval Röserlkette - volně přeloţeno jako růţičkový řetízek. Mezi jeho části byly přidány malé stříbrné růţičky. Druhým typem byl Plättchenkette volně přeloţeno jako destičkový řetízek. Takovýto náhrdelník byl ozdoben kosodélníkovými destičkami. Třetím typem byl tzv. Erbsenkette - volně přeloţeno jako hráškový řetízek. Tento náhrdelník byl ozdoben kuličkami, které z dálky připomínaly hrášek. Tento typ byl nejjednodušší a nejlevnější, proto po roce 1860 vytlačil ostatní typy. Nosily se také náhrdelníky z Bavorska, ty byly velké, dírkované a přívěsky měly kulovité součásti.

18

KŘÍŢOVÁ, A.: Loketský zlidovělý šperk. Národopisná revue 12, 2002, s. 40.

25

Náušnice nosili všichni dospělí lidé na Loketsku a jeho okolí. Ţenské náušnice byly zdobeny barevnými sklíčky ve tvaru kapek nebo jednoduchými polokoulemi. Prsteny bývaly zdobeny barveným sklem. Snubní prsteny byly o něco silnější, hladké krouţky. Speciálně zdobený byl převáţně zásnubní prsten pro nevěstu. Ten dával ţenich nevěstě v den zásnub. Tento prsten byl zdoben třemi přívěšky - srdíčkem, klíčkem a zámečkem. Těmito symboly věnuje ţenich nevěstě své srdce. Přezky na boty byly buď koţené, nebo stříbrné. Stříbrné nosily převáţně nevěsty. Stříbrné kříţky se přidávaly jako poslední součástka na náhrdelník. Někdy se také zavěšovaly na tenký, jednoduchý řetízek. Ne tak úplně šperkem, ale jistě drahocennou věcí byla modlitební kníţka se stříbrnými rohy. Bývaly ručně psané a s barevnými začátečními písmeny a celostránkovými obrázky. Takovéto modlitební kníţky se přinášely z města. 1.2.6 Úprava vlasů Ţeny nosily vlasy rozdělené na pěšinku. Po obou stranách čela si vlasy sčesávaly do oblouku a uhladily je podél spánků. Tento oblouk vlasů z části zakrýval uši. Prameny vlasů pak v týle spletly do copů a poté je zapletly do drdolu. Tímto způsobem si upravovaly vlasy i dívky, s tím rozdílem, ţe si vlasy zpevňovaly úzkou sametovou stuhou (něm. Stirnband čelenka). Tato čelenka se nenosila tam, kde se nosil šátek a naopak. 1.2.7 Svatební oděv Košile pro nevěstu byla z lepšího plátna a měla větší límec. Bylo zvykem, ţe nevěsta sama šila košili pro ţenicha. Sukni a zástěru měla z těţkého hedvábí. Punčochy byly ozdobně vzorované. Nevěsta oblékala bohatě zdobený ţivůtek (něm. Laibl). Na něj byly našity borty, flitry, volánky a řetízky. Bohatší nevěsty si mohly dovolit koţešinové kabátky. Chudší nosily obyčejnější kabátky. Na Chebsku patřily k oděvu nevěsty pláště pelerínového typu, většinou z černého sukna. Na svatby ho nosily nejen nevěsty, ale také druţičky. Tomuto plášti se připisovala magická moc, jeho přehozením také přes ţenicha měl chránit pár před zlými mocnostmi. Těmto plášťům jsou příbuzné pláště v německém Durynsku, kde bývaly podšité koţešinou. 19

19

JEŘÁBKOVÁ, A.: Svatební pláštěnka jako relikt renesančního oděvu. Národopisná revue 12, 2002, s. 34. 26

Boty nevěsty byly nízké, ozdobně ušité, někdy i barevné a zdobené přezkou. Na svatbě bylo zvykem, ţe při hostině ukradl mladík nevěstě botu a tu pak její matka vykupovala. Ţenich i nevěsta museli na svatbu oblékat koţešinové rukavice, které si mohli sundat pouze při výměně prstenů. Dále se nevěsta zdobila velkou stuhou, která byla široká, zdobená květinovým vzorem. Uvazovala se v týle na velkou mašli a její konce sahaly aţ k pasu. Vlasy se nevěstě upravovaly jinak neţ obvykle. Nedělala se pěšinka, vlasy se hladce sčesaly dozadu a svázaly se do uzlu. Ten se ovázal červenou nebo narůţovělou stuhou a na ní se nasadila korunka z rozmarýny. Rozmarýnu si kaţdá dívka pěstovala sama, protoţe pokud by tak neudělala, neměla by v manţelství štěstí. Druţičky měly vlasy upravené stejně, jen místo rozmarýny se jim vlasy zdobily květinami, skleněnými perličkami a flitry, jednalo se o tzv. flitrové věnce (přestoţe podobu věnce neměly). V letech 1840 - 1850 nosila i nevěsta flitrový věnec. 1870 - 1880 se objevila myrta. Čepení nevěsty probíhalo většinou po prvním tanci v druhý svatební den, kdy se oslava přemístila do domu ţenicha, tedy den před první společnou nocí. Někde čepení probíhalo i v den sňatku. Po prvním tanci odvedly starší ţeny a druţičky nevěstu do horního patra a odepínaly jí odznaky nevěsty, coţ byla korunka z rozmarýny, flitrový věnec a později myrtový věnec. Při této činnosti musela nevěsta plakat. Pak jí nejstarší ţena oblékla čepec a pokřiţovaly ji a nevěsta se vracela zpět do společnosti. Za druţičky chodily i starší vdané ţeny. Pro ně to byla příleţitost, jak předvést své sváteční oděvní součástky. Svatba obvykle trvala 3 - 5 dní a ţeny se kaţdý den oblékaly do jiných šatů. Vystřídaly několik druhů čepců a šátků. Někdy dokonce ţena oblékala za jeden den dvoje různé šaty. 1.3. Dětský oděv Nejkrásnější dětskou oděvní součástkou byl křestní čepeček, o kterém je zmínka v podkapitole 1.2.3 (Pokrývky hlavy). Chlapci i dívky do svých čtyř let nosili košilky, pak dostali tzv. Knöppelhose, coţ jsou kalhoty sešité dohromady s vestou. Vesta se zapínala na knoflíky, kalhoty zůstávaly vzadu otevřené. Teprve kolem svých 8 - 10 let dostávaly děti kroj podobný kroji dospělých, jen byl zjednodušený a bez ozdob.

27

Dětský oděv se zpravidla nešil z nových látek, ale pouţívaly se látky z odloţených krojových součástek dospělých. Stávalo se tedy, ţe chlapci měli kabátky hnědé barvy, zatímco u muţů jiţ byla v módě barva černá. Děvčátkům se vlasy rozdělovaly na pěšinku a vzadu se nechávaly volně splývat ve dvou copech. Chlapci nosili vlasy na krátko. V 15 letech dostali chlapci plstěný klobouk zdobený černými stuhami. Tyto stuhy byly symbolem mládí a byly mu odebrány, kdyţ se oţenil, nebo pokud se stal otcem nemanţelského dítěte.

2.

Varianty kroje z Loketska a širšího okolí Varianty z níţe popsaných obcí se liší od loketského kroje pouze v pouţití určitých

součástek, v jejich nářečním označení, v pouţití látek, nebo v barevnosti. Nejvíce rozdílu lze většinou najít v ţenském oděvu. 2.1 Mariánské Lázně U muţského oděvu je největší odlišností nošení tzv. Schubertzylinder, coţ byl cylindr zdobený širokou stuhou a stříbrnou přezkou. Druţbě se na cylindry připevňovaly kostkované, červené a zelené, dlouhé šátky. Šátek na krk byl černý. Holínky se zde nosily vysoké jen kousek nad lýtko. Ţenské košile v této oblasti měla dlouhé, hodně nabírané rukávy, sahající po zápěstí. Ţeny zde nosily jiţ zmíněné, protáhlé čepce, obklopené širokou krajkou, která byla zpevněna drátovou konstrukcí (viz Přílohy, obrázek č. 40). Co se týká barevnosti - muţské kabáty byly hnědé, modré, nebo černé. Vesta barevná, s knoflíky v jedné nebo ve dvou řadách. Koţené kalhoty byly černé. Sukně byly červené, hnědé nebo fialové. Zástěry mohly být ţluté, červené, modré. Ţivůtek se nosil ţlutý. Špenzr modrý nebo zelený. Bílé punčochy a černé boty. 2.2 Planá, Tachov aţ po Město Touškov a Kozolupy V této oblasti panovala jistá nejednotnost. Od severozápadu zde působily vlivy z Chebska, od severovýchodu vlivy z Loketska a z jihu a jihovýchodu vlivy Chotěšovsko Kladrubského kroje. Muţský oděv se téměř nelišil od loketského. Jen se namísto tenkých koţených holínek nosily tzv. Waldstiefel - volně přeloţeno jako holínky do lesa, které měly zesílenou holeň. Klobouky se zde zdobily stříbrnými střapci nebo barevnými šňůrami. Namísto Goller (krátkého 28

kabátku) se nosilo sako ze sametového manšestru. Jako pracovní oděv se zde pouţívaly dlouhé kabáty z neběleného velmi silného plátna (tzv. Zwillich), které chránily proti prachu. Ţeny si uvazovaly šátky na hlavu tak, aby jim tvořily jiţ zmiňované Hörner, tedy šátek uvázaný do polokoulí, na kterých byla květinová výšivka. Chyběly zde velké, na čele uvázané mašle. Krajky na čepcích byly podobné jako v Mariánských Lázních, musely tedy být podepřeny drátěnou konstrukcí. Ţeny si zde oblíbily indigově modré zástěry. Ţivůtky zde byly výrazně kratší a s bohatě zdobenou zadní stranou. Hruď byla zakryta šátkem, zastrčeným za okraj ţivůtku. Ţivůtek se zde nazýval Brust - volně přeloţeno jako prsa/hrudník, snad právě proto, ţe byl tak nízký, ţe odkrýval celá ňadra. Namísto špenzru se zde nosil krátký kabátek ze sametu nebo sukna. Byl černý, zdobený portami a černými perličkami. Boty se zde nosily vysoké a všechny druhy nízkých bot. 2.3 Přimda V muţském oděvu se objevuje jedna zajímavost, a to zdobení našitými šňůrkami. Takto se zdobily například kalhoty. Další zajímavostí je, ţe šňůry, které pomáhaly při obouvání bot, zde visí po stranách z boty ven. Ţeny zde oblékaly červené šátky na hlavu, bavlněné sukně a zástěry, kostkované nebo s jednoduchými motivy. Ţivůtky byly nízké, bohatě zdobené. Výjimečné byly čepce, které byly poměrně velké, plátěné nebo krajkové, naškrobené a ozdobené perličkami a květinami. 2.4 Ţlutice, Manětín, Kralovice Zadní část muţských kabátů byla zdobena našitými šňůrkami, které vytvářely různé ornamenty. Mezi nimi se často objevovaly tmavě zelené, sametové výplně a někdy také hedvábné střapce. V některých obcích se přišívaly zlaté nebo bílé šňůrky. Klobouk se pak zdobil střapci a silnou šňůrou ve stejné barvě jako byla na kabátě. Látky zde měly jednu barvu v několika odstínech a se silnou okrajovou linií. Ve vzorovaných částech byly jasné, zářivé barvy, které tlumily jiţ zmíněné silné okraje a bílá barva. Oděv tedy mohl být buď červeno - bílý, zeleno - bílý, ţluto - bílý, oranţovo - bílý, fialovo - bílý nebo modro - bílý. Ţeny nosily špenzr, sukni a zástěru ze stejné nebo podobné látky. Špenzr měl hodně vycpané šunkové rukávy a límce zdobené pozlacenými prýmky. Ţivůtky byly krátké, bohatě vyšité na zadní straně. Stuhy zástěr a čepců byly obzvláště zdobné. Byly široké, pošité zlatými a stříbrnými portami, flitry a konce byly ozdobené třásněmi. Byly těţké a musely se uvazovat jen 29

volněji. K upevnění čepce zde slouţil šátek - tzv. Blende. Byl to dlouhý hedvábný šátek, několikrát sloţený tak, aby se podobal široké stuze. Jím se připevňoval bílý Durschenhaube (čepec) k hlavě, několikrát se omotal a jeho konce se svázaly na pěšince na malé uzlíky. Přes tento šátek se zavazovala ještě tenká červená stuha, která se vázala na mašličku. V létě se zde nosil tzv. Tülltüchl - volně přeloţeno jako tylový šátek. Tento šátek byl bílý, velký, lehký a jemný. Pokládal se na hlavu a zavazoval se pod bradou. Jeho konec sahal aţ ke spodnímu lemu sukně. Aby drţel na hlavě, musel se připevňovat pomocí bílého naškrobeného pruhu látky, nebo bílou lepenkou. Nářečně se tento šátek označoval také jako Bienhout - volně přeloţeno jako včelí klobouk, protoţe ţena v takovém šátku zezadu připomínala včelu se sklopenými křídly. K letnímu oděvu také patřila bílá vyšívaná zástěra (viz Přílohy, obrázek č. 41). 2.5 Okolí řeky Mţe Jednalo se o smíšený kroj pod vlivy Loketska a Chotěšovsko - Kladrubska. Nosily se zde kratší sukně se spodním okrajem jiné barvy, barevná zástěra, bílé punčochy a nízké boty. Namísto špenzru se nosil krátký tmavý kabátek zdobený portami. Košile měla velké, nabírané rukávy, sahající aţ k lokti.

30

3.

Ţatecko

Tento popis vznikl na základě obrázku kroje ze Ţatecka v knize Volkstrachtenkunde od Friedricha Hottenrotha. Josef Hofmann tento popis dále zpracoval. Barevnou variantu obrázku zapůjčilo muzeum v Ţatci. Kroj na Ţatecku v době od 1800 aţ 1830 vypadal následovně. V muţském oděvu dominovala černá barva. Na spodních součástkách nebo na lemech a okrajích se objevovala tmavě červená. Košile měla ohnutý límec a pod ním byl uvázaný tmavě červený šátek. Vesta se zapínala pouze na prostřední knoflíky a měla dvě překrývající se kapsy. Zvláštní zde bylo vrstvení stejných součástek bez ohledu na roční dobu. Muţ oblékal přes sebe dva naprosto stejné kabáty. Tyto kabáty byly bez límců a řada knoflíků vedla od spodního lemu aţ ke krku. Mezi kalhotami a vysokými botami bylo místo, kde prosvítaly bílé punčochy. Boty byly vysoké přes celé lýtko a na okrajích jim visely barevné závěsy, pomocí nichţ se boty obouvaly. Pod nízkými klobouky s bílou stuhou nosili muţi ještě černou, bavlněnou čepici tzv. Schwanzmütze. Ţenská košile měla nabírané rukávy, které byly nad loktem svázány a zakončeny barevně prouţkovanými volány. U krku měla nabíraný límec (okruţí). Ţivůtek byl na úzká červená ramínka a vpředu byl zakončen do špice. Šněroval se v přední části a nosil se široce rozevřen. Volné místo bylo vyplněno barevně vyšívaným a olemovaným puntem. U ţenského oděvu platilo pravidlo, ţe na kaţdý kabát, který měl muţ na sobě, oblékala ţena dvě sukně. Měla jich někdy aţ pět. Sukně byly hladké, bez záhybů a kaţdá měla jinou barvu a délku. Ta spodní vţdy vystupovala pod tou horní na šířku dlaně. Nejdelší byla do půlky lýtek, nejkratší nad kolena. Tak jak se zkracovaly sukně, zkracovala se i zástěra, ta byla tedy nejkratší. Všechny sukně i zástěra byly barevně olemovány. Punčochy se nosily červené, na bocích zdobené. Boty měly broţím podobné přezky. Na hlavu si ţena uvazovala bílý šátek s červenými okraji a prouţky (viz Přílohy, obrázek č. 42).

31

IV.

Zhodnocení pouţitých sbírek Regionálního muzea v Teplicích 1. Regionální muzeum Teplice – historie a charakteristika pouţitých sbírek Roku 1884 vznesl místní továrník Reginald Czermack, člen mnoha spolků, první poţadavek zaloţení muzea. Sám byl vlastníkem rozsáhlé sbírky staroţitností a rozhodl se tyto předměty muzeu darovat. Podporu získal u teplického rodáka historika Hermanna Hallwicha a teplického starosty Adolfa Siegmunda. V roce 1894 vznikl muzejní spolek, který odkoupil sbírky soukromého sběratele A. H. Fassla, které se staly jádrem sbírkového fondu. Sbírky se dále rozšiřovaly o dary jednotlivců, spolků a města. Druhého prosince 1897 bylo slavnostně otevřeno muzeum, jehoţ kustodem se stal právě A. H. Fassl. Nově vzniklé muzeum si kladlo za cíl stát se uměleckoprůmyslovým muzeem. Později se ale vyčlenily dva charakteristické okruhy, kterými se muzeum hlavně zabývalo. Jedním byl okruh zabývající se zdejší průmyslovou výrobou, tedy výrobou skla, keramiky a porcelánu a druhým okruhem byla archeologie, a to zejména díky mnoha nálezům v důsledku těţby uhlí. Po odchodu zakladatelů převládlo místo systematického sběru náhodné získávání předmětů z území Teplic a okolí. Po roce 1945 přešla správa muzea na město a roku 1947 se muzeum přestěhovalo do objektu zámku Clary-Aldringenů. Od roku 1992 se zřizovatelem muzea stalo Ministerstvo kultury České republiky a od roku 2002 je příspěvkovou organizací Ústeckého kraje. Sbírkové předměty jsou rozděleny do odborných oddělení: přírodovědné, archeologické, historické, knihovna a oddělení muzejních sluţeb, které zajišťují konzervování, restaurování a přípravu expozic.

2. Hmotné doklady Hmotné doklady jsou v této oblasti věcí poměrně problematickou, a to z několika důvodů. Jedním z nich je, ţe lidé většinou nosili oděv do jeho úplného zničení, nebo se z něj přešíval oděv pro děti. Dalším důvodem je, ţe příslušníci německého etnika, kteří byli nuceni opustit tehdy Československou republiku, si většinou svůj oděv odnesli s sebou. A v neposlední řadě je problém s určením lidového oděvu ve sbírkách muzeí. Při oslovení muzeí v Děčíně, Duchcově, Chomutově, Lounech, Litomeřicích, Mostě a Ţatci, jsem na otázku, zda se v jejich muzeu nacházejí doklady lidového oděvu ze severních Čech, obdrţela pouze negativní odpovědi. Etnografická sbírka Regionálního muzea Teplice vznikla z předmětů sběratele Fassla, jednalo se o lidový malovaný nábytek, zdobené součásti oblečení a drobné předměty lidového umění. V dalších letech k tomuto základu přibyly předměty jako kolovraty, malby na skle, formy na perník a podobné kuchyňské náčiní. Později vznikla také kolekce hraček a dřevěných 32

předmětů z Krušných hor. V letech 1955 - 1957 provedli Josef Vařeka a Alice Fučíková výzkum v pohraničních obcích a ve vesnicích Českého středohoří. V šedesátých letech proběhl výzkum v oblasti hnědouhelných dolů na Bílinsku, který vedly Jitka Budinská a Hana Tschunková. Jednalo se o snahu zachytit způsob ţivota v mizejících vesnicích. Ze zanikajících zemědělských usedlostí se podařilo získat pro muzeum zařízení bytů a pracovní nářadí. Do této národopisné sbírky patří kolekce textilu. V této kolekci se vyskytuje několik, dle mého názoru, velmi zajímavý předmětů. Například dvě šněrovačky, o kterých je známo, ţe je muzeu darovaly ţeny, které musely odejít do Německa. Jedná se tedy o oděv německého etnika. První z nich je šněrovačka ze světle modrého brokátu zdobená květinovými motivy, podloţená hrubým plátnem. Vpředu je na šněrování a v pase má našité polštářky (viz Přílohy, obrázek č. 43). Druhá šněrovačka je také ze světle modrého brokátu se zlatoţlutým květinovým vzorem, uprostřed zad má naznačené šněrování a je podloţená hrubým plátnem (viz Přílohy, obrázek č. 44). Zajímavá je také šněrovačka z černého saténu, je bohatě zdobená. Na zadním díle je vyšitá stylizovaná květina, obšitá flitry a korálky, podél průramků jsou dvě řady penízků. Na předních dílech jsou našity dracounové porty obšité penízky, má šest háčků na šněrování a spodní lem je z bílé kůţe (viz Přílohy, obrázek č. 45). Tato šněrovačka pochází dle inventární karty z Loketska. Dalším zajímavým předmětem je zlatý dýnkový čepec, který je vyšívaný zlatou dracounovou nití, pošitý flitry a zlatými korálky. Na dýnku je plastický ornament, sloţený ze tří květů, kolem čepce je našita krajka (viz Přílohy, obrázek č. 46, 47). O těchto zlatých čepcích se zmiňuje nejen Josef Hofmann, ale také A. A. Naaff v Die österreichisch – ungarische Monarchie in Wort und Bild. Neméně zajímavé jsou také zlidovělé šperky. Jedná se o závěsy na krk s přívěsky ve tvaru tolarů, kytiček, kříţků, které jsou vzájemně propojeny řetízky (viz Přílohy, obrázek č. 48, 49).

3. Ikonografické doklady - popis grafik Pro tuto práci je podstatná grafická sbírka. V této sbírce jsou zastoupena díla známých rytců, portréty osobností, historické výjevy a ţánry zhotovené různými technikami. Grafiky se do muzea dostávaly převáţně v době jeho vzniku. Tuto sbírku nejvíce rozšířila sbírka H. Hallwicha. Hlavně v této sbírce se objevují regionální náměty. Také po roce 1945 přibývaly grafiky s náměty ze severních Čech. Významné jsou grafické listy regionálními náměty z Teplicka z období poloviny 19. století. Vzhledem k tomu, ţe Teplice byly oblíbeným lázeňským městem, vzniklo zde mnoho grafik s vyobrazením ulic, náměstí, lázeňských domů a parků, výlety lázeňských hostů po okolních vesnicích a krajina Teplicka. Tyto výjevy vznikly pravděpodobně jako suvenýry pro lázeňské hosty. 33

Většina grafik je datována do poloviny 19. století, u některých je datování uvedeno přesně. Podle zobrazeného historického kostýmu je moţné usuzovat, ţe datace není zcela přesná. Některé šaty jsou charakteristické pro empír (první čtvrtina 19. století), jiné oděvy jsou charakteristické pro secesi (přelom 19./20. století). Jedna kresba byla často pouţita jako předloha opakovaně. U grafik se na inventárních kartách uvádí autor kresby, rytec a vydavatel. U některých grafik je uveden pouze jeden z nich, na jiných není autor uveden vůbec. O těchto autorech nebylo moţné zjistit bliţší informace. Více informací je moţné získat spíše o autorech, kteří se orientovali na portrétování významných osobností a členů šlechtické rodiny. Při posuzování grafik je problematická barevnost. Důkazem toho jsou grafiky, které se vyskytují ve sbírkách v několika provedeních. Jedna je černobílá a dvě barevné, přičemţ u kaţdé grafiky je barevnost jiná. Nedá se tedy předpokládat, ţe by barvy na grafikách opovídaly realitě. Stávalo se, ţe tisky byly kolorovány dětmi. Při popisu jednotlivých krojovaných postav bylo potřeba rozeznat je od ostatních postav. Ne vţdy bylo na první pohled jasné, zda se jedná o poměštěný kroj, nebo jiţ o čistě městský oděv. Rozdíl je u ţenského oděvu viditelný v délce sukní. Většina měšťanek má sukně tak dlouhé, ţe zakrývají boty. U muţského oděvu je to jednodušší. Měšťané mívají buď uniformy nebo dlouhé kalhoty, kabáty a cylindry.

34

Obr. 1: inventární číslo G-00026, autor neuveden V pravém dolním rohu stojí měšťanský pár a muţ v lidovém oděvu. Na měšťanovi je vidět, ţe kroj popsaný v kapitole dvě, se silně inspiroval v městském oděvu. Šosatý kabát připomíná Schößlrock. Také cylindr se na venkově nosil. Druhý muţ má na sobě bílou košili s dlouhými rukávy, nezdobenou, jednoduchou delší vestu a dlouhé kalhoty. Není úplně jasně vidět, jaký typ obuvi má, ale lze soudit, ţe nemá tak kvalitní obuv jako měšťan. Jako pokrývka hlavy mu slouţí čepice.

35

Obr. 2: inventární číslo G-00061,C. F. Meser a Dresde Na této grafice je v pravém dolním rohu ţena v kroji. Na hlavě má uvázaný bílý šátek, vzadu na mašli. Má bílou košili s dlouhými rukávy a ţlutou šněrovačku. Hruď má zakrytou modrým šátkem, který je zastrčen za okraj šněrovačky. Sukně je dlouhá do půlky lýtek. Barvu má modrou s červeným okrajem. Bílá zástěra je napůl zastrčena za pas. Na nohou má bílé punčochy a černé nízké boty.

36

Obr. 3: inventární číslo G-00121, Wagner, Bürger V popředí této grafiky jsou 4 krojované postavy. Dvě mladé dívky uprostřed grafiky jsou oblečeny podobně. Obě mají bílou košili s krátkými, lehce nabíranými rukávy. Nezdobený ţivůtek se šátkem zahalujícím hrudník. Sukně obou dívek je dlouhá, sahá kousek na kotníky. Obě mají obyčejnou, nezdobenou zástěru. Dále mají bílé punčochy a nízké černé boty. Dívka více vlevo má odhalené vlasy svázané do uzlu. Úprava vlasů druhé dívky není zcela zřetelná, ale je pravděpodobné, ţe má na hlavě malý šátek, uvázaný pod bradou. Obě dívky jsou evidentně ve městě za prací a jejich kroj je tedy pracovní, i kdyţ se jistě nejedná o jejich nejstarší oděvní součástky. V pravém rohu stojí dvě ţeny, oproti mladým dívkám nejsou tyto ţeny ve městě za prací, coţ je zřejmé z jejich velkých šátků, které patřily k svátečnějším součástkám. Tyto šátky mají obě ţeny uvázaný vpředu a šátek zakrývá celou postavu. Jedna z ţen má šátek po okrajích vzorovaný, druhá má šátek celý bílý. Podobné velké plachty zakrývající hlavu a tělo mají i ostatní ţenské postavy na obrázku. Jejich sukně sahají aţ na zem, z toho tedy odvozuji, ţe se jedná o měšťanky a plachty, které mají přes sebe, zřejmě souvisí s lázeňskými procedurami.

37

Obr. 4: inventární číslo G-00152, Gustav Taubert V pravém dolním rohu této grafiky jsou dvě ţeny v kroji. Obě mají bílou košili, Ţena s červenou sukní má dlouhé rukávy a ţena s fialovou sukní má pravděpodobně také dlouhé rukávy, ale vyhrnuté tak, ţe vypadají jako krátké. Sukně mají obě nad kotníky a obě mají bílé sukně. Na nohou mají bílé punčochy a nízké černé boty. Na hlavách obou ţen je uvázaný šátek. Jedna z ţen má ţlutý šátek a druhá bílý. Kvůli nůším, které mají na zádech, nejsou vidět šněrovačky. Zřejmě se i zde jedná o pracovní kroj. Jak uţ bylo řečeno, barevnost patrně neodpovídá.

38

Obr. 5: inventární číslo G-00175, 1850, kresba Wehle, rytec Schmidt, vydal Gustav Taubert Na této grafice stojí ţena a malý chlapec v kroji. Ţena má na sobě kabátek a sukni z prouţkované látky. Zástěru nemá. Přes hlavu má károvaný šátek, který je jen volně poloţen na hlavu a splývá aţ na ramena. Na nohou má bílé punčochy a černé nízké boty. Není zvykem, aby ţena chodila bez zástěry, přesto se její oděv výrazně liší od oděvu měšťanek. Oděv chlapce se v mnohém neliší od městského oděvu. Chlapec má dlouhé kalhoty a krátký kabátek s bílým límečkem. Otázkou je, zda i ostatní děti na obrazu patří k ţeně v kroji. Tomuto faktu napovídá oděv chlapce, který se shoduje s tím, který má chlapec stojící u ţeny. Menší dítě má košilku a sukni se zástěrkou.

39

Obr. 6: inventární číslo G-00312, kresba Würbs, rytec Höfer Na této grafice je sedm krojovaných postav. Grafika nezachycuje město, ale přilehlou vesnici Krupku. Čtyři postavy jsou muţské a tři dětské. V pravé části stojí tři muţi, dva z nich zřejmě nejsou místní, jejich kroj se značně liší od místních lidí. Oba muţi mají dlouhé kalhoty a nízké boty. Muţ více vpravo má oblečenou košili s dlouhými rukávy a rozepnutou vestu. Přes hrudník mu visí řetízkové hodinky. U krku má s velkou pravděpodobností uvázaný šátek. Druhý muţ má kabát dlouhý do půlky stehen. V ruce má hůl. Oba muţi mají vysoké klobouky. Třetí muţ, který stojí u výše popsaných postav, má oproti nim krátké, světlé kalhoty, bílé punčochy a nízké černé boty. Dále má oblečenou bílou košili s dlouhými rukávy. Okolo krku má uvázaný úzký tmavý šátek. Kalhoty mu přidrţují šle. Na hlavě má vysoký černý klobouk. i tento muţ má úzkou hůl. Čtvrtý muţ sedí v levé části obrazu. Tento muţ je oblečen stejně jako předchozí postava s tím rozdílem, ţe nemá pokrývku hlavy. V popředí stojící ţena má oblečenou bílou košili s rukávy končící pod loktem. Dále má šněrovačku na ramínka, nezdobenou. Pod sukní jsou pravděpodobně spodničky, coţ je poznat podle toho, ţe není úplně rovná a jednoduchá. Přes sukni má oblečenou bílou zástěru. Obuty má nízké černé boty. Není zcela jasně poznat, jestli má ţena světlé vlasy, nebo jestli má jednoduchý čepec. Druhá ţena na obraze je zřejmě mladší, svobodná dívka. Usuzuji tak podle jejích

40

odhalených vlasů a o něco kratší sukně neţ první ţena. Jinak je oblečená stejně jako předchozí ţena. Oděv dítěte stojícího vedle mladé dívky není úplně zřetelný. Jsou naznačeny nabírané rukávy, světlá sukně a zástěra.

Obr. 7: inventární číslo G-00376, autor neuveden Na této grafice je vyobrazen svatební průvod, kterého se účastní deset osob – čtyři muţi a šest ţen. Ve středu obrazu je nevěsta, která je oblečena do bílé košile s dvakrát podvázanými rukávy. K tomu byly pouţity stuhy. Rukávy sahají aţ k zápěstí, kde je taky uvázaná mašle a okraj končí volánkem. V ruce drţí bílý kapesníček. Přes košili má ţivůtek v pase ozobený stuhou. Na hrudi má připevněnou malou kytici. Sukně sahá do půlky lýtek a na spodním okraji je olemovaná. Přes sukni má zástěru, jejíţ okraj je olemován květinami. Nevěsta má bílé punčochy a nízké boty. Na hlavě má zelený věneček svázaný stuhou. Druţičky jsou oblečeny stejně, mají bílé košile, jejichţ rukávy jsou na jednom místě podvázané stuhou a sahají aţ k zápěstí. Přes ně mají ţivůtky, které se vpředu šněrují a mají šátek kolem horního okraje ţivůtku. Ty dívky, které mají světlou sukni, mají zástěru obdélníkového tvaru. Dívky s tmavými sukněmi mají zástěry trojúhelníkovité. Na nohách mají punčochy, které jsou růţově vybarveny, zřejmě z důvodu odlišení od nevěsty. Na hlavách mají všechny druţičky slaměné klobouky olemované stuhou a uvázané pod bradou. 41

Muţi jsou oblečeni všichni stejně. Mají bílé košile s dlouhými rukávy s límečkem. Přes košili mají vesty s jednou řadou knoflíků. Přes ni mají ještě široce rozevřenou kordulu. Jejich kalhoty sahají po kolena a spodní okraj je zakončen stuhou. Na nohou mají punčochy, vybarvené na modro a nízké boty. Na hlavách mají klobouky se širokou krempou a ozdobené stuhou.

42

Obr. 8: inventární číslo G-00377, Grüner, Enders Na této grafice je vyobrazen muţ s děvčátkem. Oděv muţe velmi připomíná městský oděv, ale na grafice je nápis: Sedlák z Krušných hor, z Litoměřického kraje v Čechách. Přesto je evidentní rozdíl mezi městským oděvem muţe a krojem děvčátka. Muţ má na sobě plášť 43

pončového střihu sahající do půlky stehen. U krku jde vidět límec bílé košile a černý šátek. Kalhoty má pod kolena a u okraje zdobené mašlí. Na nohou má punčochy, vybarvené zeleně a nízké boty s přezkou. Klobouk na jeho hlavě se z profilu můţe zdát jako třírohý. Ani úprava vlasů není pro venkovana obvyklá, muţ má na ramena dlouhé vlasy. Děvčátko má na sobě košili s krátkým nenabíraným rukávem, který je zdoben u okraje pruhem. Sukni má s dvěma pruhy, jeden je na okraji sukně a druhý kousek nad ním. Přes sukni má příčně pruhovanou zástěru. Na nohou má punčochy a nízké boty. Na hlavě má velký károvaný šátek, lehce uvázaný pod bradou a jeho zadní cíp končí pod pasem.

44

Obr. 9: inventární číslo G-00385, 1893, Justian V pravé části tohoto obrazu je ţena v kroji. Má na sobě dlouhou řasenou sukni, kabátek vzadu s varhánky. Zajímavá je zde pokrývka hlavy. Ţena má bílý čepec se širokými stuhami a po stranách jsou vidět rohy bílého šátku.

45

Obr. 10: inventární číslo G-00429, autor neuveden Na této grafice je zobrazen vozka, který má na sobě modrý kabátek, ţluté kalhoty a klobouk se širokou krempou. Oděv formanů se velmi podobal městskému oděvu.

46

Obr. 11: inventární číslo G-00494, Richter Na této grafice je v dálce vyobrazen průvod a v přední části lze vidět pět krojovaných osob. Jedná se o dvě ţeny, chlapce a v pozadí modlící se ţena a dítě. Ţena více vpravo má na sobě bílou košili s krátkými rukávy, sukni hladkou s bílou zástěrou, ţivůtek a přes něj šátek. Na hlavě má čepec vzadu uvázaný na mašli a vpředu zřejmě širokou krajku. Modlící se ţena je podobně oblečena a její čepec je vidět z profilu, coţ ukazuje zdobení krajkou v okolí obličeje. Vedle ní klečící děvčátko má volně přes hlavu poloţený šátek. Rozdílný oděv ukazuje ţena, která jde vedle ţeny v čepci. Má na sobě kabátek, sukni a zástěru, která na rozdíl od první ţeny zakrývá sukni téměř celou, tak jak tomu bylo u kroje z Karlovarska. Tomuto by také odpovídal velký šátek, zakrývající hlavu a celou horní polovinu těla. Tento šátek je na grafice vyveden v bílé, nebereme-li potaz barevnost ve světlé barvě a v rohu a po okrajích je zdoben. S ţenami jdoucí chlapec má na sobě dlouhé kalhoty, kabátek vzadu s varhánky a široký klobouk. Ve vzdáleném průvodu je vidět ještě jedna ţena, která má na sobě velký bílý šátek.

47

Obr. 12: inventární číslo G-00512, C. F. Meser Na této grafice je vyobrazeno několik krojovaných postav, dva muţi, dvě ţeny a dvě děti. Muţské postavy se nacházejí v levém dolním rohu a nejsou zcela zřetelné. Jsou oblečeni rozdílně, muţ více vlevo má krátký rozepnutý kabátek, který odhaluje bílou košili a světlé kalhoty, jejichţ délka nelze zcela posoudit. Druhý muţ má bílou košili s dlouhými rukávy, přes ni má nezapnutou vestu. Délka kalhot nelze posoudit. Jako pokrývka hlavy mu slouţí nízký klobouk se širokou krempou. Stojící ţena má bílou košili s rukávy pod lokty, sukni a zástěru, kterou má vykasanou a zastrčenou za pas. Přes dítě, které chová v náručí, není vidět, zda má nebo nemá ţivůtek, ale spíše bych se přikláněla k variantě bez ţivůtku. Tato ţena nemá na hlavě ani čepec, ani šátek. Klečící ţena je oblečena podobně jako ta předchozí, jen s tím rozdílem, ţe nemá zástěru a má na hlavě jednoduše uvázaný malý šátek. Podle vybarvení se zdá, ţe má ţivůtek, ale to můţe být pouze chybné vybarvení. Obě ţeny jsou naboso, tedy i bez punčoch. Oba chlapci mají na sobě bílé košile s dlouhým rukávem a krátké kalhoty. Chlapec stojící mezi ţenami má navíc ještě vestu. Jeho košile má výstřih do V.

48

Obr. 13: inventární číslo G-00615, 1830, C. F. Meser Na této grafice je několik krojovaných postav. Sedící ţena má na sobě sukni a kabátek a na hlavě uvázaný šátek. Malý chlapec je oblečen do dlouhých kalhot, vesty a košile. V pravé části se nachází pár, ţena má na sobě košili s krátkými nabíranými rukávy, ţivůtek, sukni a zástěru. Zástěra zakrývá pouze přední část sukně. Na hlavě má ţena čepec s krajkou kolem obličeje a mašlí v týle. Oděv muţe není zcela zřetelný, ale lze poznat, ţe je oblečen do dlouhých kalhot, u kabátu jsou moţná naznačeny šosy. Na hlavě má vyšší klobouk.

49

Obr. 14: inventární číslo G-00631, C. W. Arldt, tisk Braunsdorf Na této grafice je v levém rohu průvod lidí v krojích. Výrazné jsou dvě ţenské postavy. Ţena, která jde v průvodu jako druhá, má na sobě sukni do půlky lýtek, tmavé punčochy. Její košile má krátké rukávy a v pase má naznačeny varhánky. Na hlavě má ţena čepec, který je v týle zakončen stuhami uvázanými na mašli, jejíţ konce sahají aţ do pasu. Druhá ţena má také košili s krátkými rukávy, ale bez řasení v pase a má delší sukni a zástěra jí zakrývá sukni téměř celou. Pokrývku hlavy má podobnou jako první ţena, s tím rozdílem, ţe stuhy tohoto čepce jsou široké a mašle větší. Muţi na grafice jsou oblečeni různě, jeden z nich má krátké kalhoty, krátký kabát, bílé punčochy a slamák. Muţ, který jde v průvodu jako první má tmavé krátké kalhoty a krátký kabát. Další muţ má dlouhý kabát a poslední muţ má dlouhé kalhoty, krátký kabát a černý klobouk.

50

Obr. 15: inventární číslo G-00680b, 1830, autor neuveden V levém dolním rohu této grafiky jsou tři ţenské postavy v kroji. Jedná se o mladé dívky a všechny jsou oblečeny téměř stejně. Mají bílé košile s rukávy nad lokty, krátké šněrovačky a ňadra zahalena šátkem. Jejich sukně jsou dlouhé, sahají kousek nad kotníky. Zástěry mají bílé, bez vzorů. Všechny dívky mají stejnou úpravu vlasů, která odpovídá úpravě vlasů na Loketsku a okolí.

51

Obr. 16: inventární číslo G-00859, Beichling Zde jsou vyobrazeny dvě muţské postavy. Dospělý muţ má na sobě bílou košili s dlouhými rukávy, tmavou vestu, krátké kalhoty a bílé punčochy. Na nohou má nízké boty. Jako pokrývka hlavy mu slouţí tmavý klobouk. Chlapec bílou košili a dlouhé kalhoty. Je naboso.

52

Obr. 17: inventární číslo G-00953, kresba C. W. Arldt, rytec Bürger, tisk Weider V levém dolním rohu jsou čtyři ţenské postavy v krojích. Všechny ţeny mají bílé košile s dlouhými rukávy, tmavé ţivůtky na ramínka, dlouhé sukně a zástěry, které sahají aţ do zadní části sukní. Ţena úplně vpravo má hlavu zakrytou bílým šátkem, jehoţ zadní cíp halí ramena a sahá aţ k pasu. Druhá ţena má a hlavě čepec, jehoţ zadní část odstává. Přes ramena má přehozený velký šátek, připomínající Umschlagtuch. Třetí ţenská postava má na hlavě uvázaný bílý šátek, uvázaný pod bradou. Čtvrtá ţena má také bílý šátek uvázaný pod bradou. Tato ţena má velmi nařasenou zástěru.

53

Obr. 18: inventární číslo G-01041, 1854, E. G. Dörell Muţ na této grafice je oblečen do bílé košile s dlouhými rukávy. Přes ni má krátkou tmavou vestu se stojatým límečkem. Dále má krátké tmavé kalhoty a bílé punčochy. Na nohou má kotníkové boty a na hlavě klobouk, zřejmě plstěný.

54

Obr. 19: inventární číslo G-01044, E. G. Dörell Na této grafice jsou vyobrazeny dvě dívky. První má na sobě bílou košili s dlouhými rukávy a přes ni má oblečenou oděvní součástku připomínající kabátek bez rukávů, která přesahuje přes pas aţ na boky. Sukně je dlouhá, kostkovaná. Úprava vlasů se podobá té na Loketsku. Druhá dívka má košili s dlouhými rukávy a sukni. Další svrchní oděv nelze posoudit. Na hlavě má volně uvázaný šátek, zavázaný pod bradou.

55

Obr. 20: inventární číslo G-00493, C. F. Meser

Obr. 21: inventární číslo G-00489, C. F. Meser

56

Na těchto dvou stejných grafikách, z nichţ jedna je v barevném a jedna v černobílém provedení, se nacházejí čtyři krojované postavy. Muţ vezoucí náklad je oblečen do košile, krátkého kabátu do pasu a dlouhých kalhot. Na hlavě má vysokou čepice. Druhý muţ má podobný oděv, jen jeho kabát je o něco delší. Namísto čepice má tmavý klobouk se širokou krempou. Ţenská postava má na sobě košili s dlouhými rukávy a přes ni má tmavý ţivůtek. Sukně a zástěra mají zvýšený pas. Na hlavě má ţena volně poloţený šátek, který není uvázaný a pouze volně splývá aţ ke spodnímu okraji ţivůtku. Klečící ţena v pozadí má podobný oděv a hlavně stejnou pokrývku hlavy.

Obr. 22: inventární číslo G-00148, C. F. Meser a Podobnou pokrývku hlavy jako na předchozích grafikách má také ţena z této grafiky. Opět se jedná o volně poloţený šátek, který není uvázán, ani jinak připevněn. Také tato ţena má naznačený zvýšený pas sukně.

57

Obr. 23: inventární číslo G-00394, Richter Také na této grafice se objevuje podobný výjev. Opět je zde ţena v sukni a zástěře se zvýšeným pasem a na hlavě se také zde objevuje volně poloţený šátek, splývající aţ k ţivůtku.

58

Obr. 24: inventární číslo G-01284, 1835, E. Gurk V levém rohu této grafiky se nacházejí tři krojované postavy. Muţ vlevo má na sobě bílou košili, přes ni má krátký, do pasu sahající kabátek s límcem, dlouhé kalhoty a přes ně pracovní zástěru. Na hlavě má černý klobouk. Druhý muţ má podobný oděv, jen namísto kabátku má široce rozevřenou, krátkou tmavou vestu. Jeho košile má dlouhé bohaté rukávy. Také tento muţ má oblečenou pracovní zástěru a černý klobouk. Ţena má na sobě sukni a zástěru. Oděv zakrývající horní polovinu těla je vybarveny jednou barvou, ale přesto se domnívám, ţe se jedná o ţivůtek a košili, která má stejně bohaté rukávy jako předchozí muţ. Je moţné, ţe červená barva v dekoltu ţeny je šátek. Šátek má ţena také na hlavě, ten je uvázaný v týle.

59

Obr. 25: inventární číslo G-01355, 1838, kopie akvarelu C. C. Crolla, Fr. Laube Na této grafice jsou zachyceni lidé v zimním oděvu. Zřetelně lze popsat tři postavy - dva muţe u povozu a ţenu v pozadí. Muţ řídící povoz má na sobě aţ na zem dlouhý zimní kabát, spodní okraj je tmavší, coţ by mohlo naznačovat koţešinový lem. Patrně má také pelerínový límec zdobený koţešinou. Na hlavě má pravděpodobně třírohý klobouk. Podobně je oblečen také muţ sedící na saních. Jeho trojboký klobouk je dobře rozpoznatelný. Ţena v pozadí má krátký kabátek, dlouhou sukni a zástěru. Na hlavě a přes ramena má uvázaný velký šátek, pravděpodobně bílé barvy.

60

Obr. 26: kopie obrazu, 1912

Kopie obrazu namalovaný podle fotografické předlohy, která pochází z roku 1912, zapůjčila paní Obermannová. Sama k obrazu poznamenala, ţe na obrazu je vyobrazena její prababička (ţena uprostřed) a její babička (ţena vpravo) před statkem, který jim kdysi patřil. Po roce 1945 odešla její rodina do Německa. Tento obraz byl namalován v roce 2007, autor má iniciály E. W., ale blíţe mi není znám. Díky přesné dataci fotografie, podle níţ byl obraz namalován, můţeme potvrdit výskyt lidového oděvu na Teplicku ještě v roce 1912. Na obraze jsou tři ţenské osoby a miminko. Dívka vlevo má na sobě krátký tmavý kabátek, sukni v délce nad kotníky a přes ni má modrou zástěru. Na nohou má punčochy. Obuv není jistě poznat. Na hlavě má bílý šátek, uvázaný pod krkem. Cíp šátku splývá na ramena. Ţena uprostřed má krátký světlý kabátek s vyhrnutými rukávy. Má na sobě o něco více nabíranou sukni neţ předchozí dívka a přes ni má tmavou zástěru. Spodní lem je hnědý. Na nohou má podobné punčochy i obuv jako předchozí dívka. Na hlavě má ţena uvázaný šátek, zavázaný pod bradou. Třetí ţena má na sobě krátký kabátek s tmavými lemy u rukou a krku. Zástěra je vzorovaná a dolní okraj je zdoben bílými vzory, připomínajícími krajku. Na nohou má černé boty. Na hlavě má bílý šátek, který není uvázán, jen volně přehozen přes hlavu. Miminko je zabaleno do bílé zavinovačky. Nelze posoudit, zda má nebo nemá na hlavě čepeček.

61

4. Shrnutí Na grafikách lze najít jak odlišnosti, tak podobnosti s loketským krojem. Srovnání výjevů z grafik s popisem ztěţuje fakt, ţe Josef Hofmann zachycoval kroje spíše sváteční, kdeţto na grafikách jsou lidé zachyceni většinou při práci. Jejich kroj je více pracovní. Navíc se jedná pouze o doprovodné figury, nebylo tedy cílem malíře vymalovat jejich slavnostní oděv. Některé oděvní součástky připomínají přesto součástky lepší, slavnostnější. Podobnost nacházím hlavně v nošení velkých šátků. Nejlépe je tento jev vidět na obrázku číslo 3 (G-00121). Další podobností jsou zástěry, které zakrývají téměř celý obvod sukně. I tento jev se objevuje na Loketsku. Také samotná délka sukní by odpovídala. Úprava vlasů naznačená na obrázku číslo 15 (G-00680b) se podobá té z Loketska. Dle mého názoru se na grafikách malíři snaţili odlišovat od sebe české a německé obyvatelstvo. Čeští muţi bývají oblečeni do dlouhých kalhot, kdeţto němečtí měli krátké, světlé kalhoty sahající po kolena. Ţeny jsou se olišují pokrývkou hlavy, kdy Němky mívají dlouhé, velké šátky a Češky čepce s naznačenými holubičkami, tento rozdíl je dobře pozorovatelný na obrázku číslo 11 (G-00494). Tam je také vidět rozdíl v zástěrách. Tyto rozdíly by mohly znamenat také věkový rozdíl, ale obrázek číslo 6 (G – 00312) by mohl dokazovat správnost první varianty. V díle Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska je pod heslem německé kroje v českých zemích popsán německý kroj následovně: „ţluté nebo černé koţenky pod kolena, šle, soukenná červená vesta, hnědý nebo tmavý kabátek, šosatý kabát různé barvy, bílé nebo modré punčochy...“20. A přesně tento oděv je vyobrazen na této grafice. Nošení šlí potvrzuje také Hofmann. Jsou zde vyobrazeny mimo to také součástky, které se popisu loketského kroje zcela vymykají. Obrázky číslo 20, 22, 23 (G-00493, G-00148, G-00394) ukazují ţeny v sukních a zástěrách se zvýšeným pasem a na hlavě mívají volně poloţený šátek, splývající aţ k ţivůtku. Těţko říct, kde se malíři inspirovali. Sice na ţádné grafice není zachyceno něco tak typického jako jsou šperky nebo špenzry s šunkovými rukávy, ale přesto můţeme vidět mnoho podobností s loketským krojem, jako jsou třírohé klobouky, bílé punčochy, velké šátky, zástěry, délky sukní nebo úpravy ţenských vlasů.

20

Cit. viz LUDVÍKOVÁ, M.: Německé kroje v českých zemích. In: BROUČEK, S. – JEŘÁBEK, R. (eds.): Lidová

kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. Praha: Mladá fronta, 2007, s. 623.

62

V.

Závěr Lidový oděv německých obyvatel na území severozápadních Čech jistě není na celém tomto území jednotný. Ovšem regiony, kde se zachoval o něco déle a podařilo se ho zaznamenat, slouţí jako odrazový můstek pro vytvoření alespoň pomyslného obrazu oděvu v regionech, kde zanikl o poznání rychleji. Vývoj lidového oděvu určují faktory, jako je geografické prostředí, etnické osídlení, míra industrializace a politická situace. Tyto faktory jsou stejné nebo alespoň velmi podobné jak v západních tak v severních Čechách. Aţ na to, ţe v severních Čechách proběhla těţba uhlí, která vývoj a zánik lidového oděvu dost urychlila. Na zaznamenaném oděvu je vidět značné vlivy města, tyto vlivy se na venkov dostávaly se zpoţděním. Venkovský lid přijímal pouze některé součástky a ty si začleňoval do svého oděvu. Postupně se ale lidový oděv více a více podobal městskému. Nezdál se proto badatelům natolik svérázný a zajímavý, aby ho zaznamenávali. Ani hmotných dokladů se nedochovalo mnoho, coţ pramení z šetrnosti venkovského lidu. Lidé nosili svůj oděv buď do úplného zničení, nebo se z něj přešíval oděv pro děti. V severozápadních Čechách tomuto nedostatku přidává fakt, ţe němečtí obyvatelé, kteří museli opustit své domovy, si oděv brali s sebou. V této práci pouţité předměty z kolekce textilu Regionálního muzea v Teplicích, nemají jasné určení lokality. Není tedy známo, odkud předměty pocházejí, ale je na nich na první pohled vidět podobnost s Hofmannovým popisem. Například u šněrovaček jsou to polštářky, které podepíraly sukně. Šperky jsou s loketským šperkem totoţné. Pro neúplné informace o předmětech se mi nepodařilo zcela zhodnotit tento pramen. Stále zde existuje prostor pro další bádání. Přesto všechno ale není pravdou, ţe by v této oblasti lidový oděv nikdy neexistoval, tak jak se mnohdy domnívají zdejší obyvatelé. Faktem ale je, ţe tento region nemá velkou vazbu k tradici a lidové zvyky zde upadají a mnoho jich vymizelo jiţ zcela. Je to způsobeno tím, ţe zde bylo po válce obyvatelstvo dosídleno a v současné době se zde tvoří početná menšina vietnamského, arabského, ukrajinského a ruského obyvatelstva. Vzniká zde tedy nová společnost s novými zvyky. Tato práce se snaţí zachytit zlomek historie lidového oděvu v této oblasti a dokázat jeho existenci zachycenou na grafikách a tak, jak ji zachytil Josef Hofmann.

63

VI.

Poznámkový aparát 1. LEDVINKA, V.: Němci v českých zemích. In: BROUČEK, S. – JEŘÁBEK, R. (eds.): Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. Praha: Mladá fronta, 2007, s. 621. 2. HANIKA, J.: Sudetendeutsche Volkstrachten 1. Grundlagen der weiblichen Tracht. Kopftracht und Artung. Reichenberg, 1937, s. 158. 3. NAAFF, A. A.: Volksleben der Deutschen in West, Nord und Ost Böhmen. In:. Die österreichisch – ungarische Monarchie in Wort und Bild, Böhmen (Abtheilung 2.). Wien, 1896, s. 508. 4. Informace o ţivotě Josefa Hofmanna poskytl PhDr. Stanislav Burachovič, historik z Krajského muzea Karlovarského kraje. 5. Čímţ se zřejmě myslí česká, neboli slawische Grenze. 6. HOFMANN, J.: Deutsche Volkstrachten und Volksbräuche in West – und Südböhmen. Karlsbad, 1932, s. 19. 7. HOFMANN, J.: Die nordwestböhmische Volkstracht im XIX. Jahrhundert. Karlsbad. 1908, s. 2. 8. HOFMANN, JOSEF: Deutsche Volkstrachten und Volksbräuche in West – und Südböhmen. Karlsbad, 1932, s. 21. 9. HOFMANN, J.: Deutsche Volkstrachten und Volksbräuche in West – und Südböhmen. Karlsbad, 1932, s. 31. 10. Tamtéţ, s. 31. 11. Tamtéţ, s. 17. 12. HOFMANN, J.: Deutsche Volkstrachten und Volksbräuche in West – und Südböhmen. Karlsbad, 1932, s. 33. 13. Tamtéţ, s. 42. 14. HOFMANN, J.: Deutsche Volkstrachten und Volksbräuche in West – und Südböhmen. Karlsbad, 1932, s. 36. 15. Tamtéţ, s. 44.

64

16. Viz HOFMANN, J.: Deutsche Volkstrachten und Volksbräuche in West – und Südböhmen. Karlsbad, 1932, s. 52. 17. Viz HOFMANN, J.: Die nordwestböhmische Volkstracht im XIX. Jahrhundert. Karlsbad, 1908, s. 26. 18. KŘÍŢOVÁ, A.: Loketský zlidovělý šperk. Národopisná revue 12, 2002, s. 40. 19. JEŘÁBKOVÁ, A.: Svatební pláštěnka jako relikt renesančního oděvu. Národopisná revue 12, 2002, s. 34. 20. Cit. viz LUDVÍKOVÁ, M.: Německé kroje v českých zemích. In: BROUČEK, S. – JEŘÁBEK, R. (eds.): Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. Praha: Mladá fronta, 2007, s. 623. 21. Všechny grafické listy jsou zapůjčeny ze sbírek Regionálního muzea v Teplicích 22. Předměty 43 – 49 jsou zapůjčeny z etnografické sbírky Regionálního muzea v Teplicích

65

VII.

Literatura a prameny 1. Literatura BROUČEK, S. – JEŘÁBEK, R. (eds.): Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. Praha: Mladá fronta, 2007. BUDÍNSKÁ, J.: 90 let muzejní práce v Teplicích 1897 – 1987. Monografické studie Krajského muzea v Teplicích, svazek 28, Teplice, 1987. FIEDLER, A.: Deutsche Volkstrachten. Leipzig, 1954. HANIKA, J.: Sudetendeutsche Volkstrachten 1. Grundlagen der weiblichen Tracht. Kopftracht und Artung. Reichenberg, 1937. HOFMANN, J.: Die nordwestböhmische Volkstracht im XIX. Jahrhundert. Karlsbad,1908. HOFMANN, J.: Deutsche Volkstrachten und Volksbrauche und West und Südböhmen. Karlsbad, 1932. JEŘÁBKOVÁ, A.: Svatební pláštěnka jako relikt renesančního oděvu. Národopisná revue 12, 2002, s. 32 - 36. LANGHAMMEROVÁ, J.: Lidové kroje z České republiky. Praha: Lidové noviny, 2001. LEHMANN, O.: Deutsches Volkstum in Volkskunst und Volkstracht. Berlin, 1938. KŘÍŢOVÁ, A.: Loketský zlidovělý šperk. Národopisná revue 12, 2002, s. 40 - 42. PERLÍN, R. Venkov, typologie venkovského prostoru. [online]. Dostupné na: URL: [15. 3. 2009]. Die österreichisch – ungarische Monarchie in Wort und Bild, Böhmen (Abtheilung 2.). Wien, 1896. STRÁNSKÁ, D.: Lidové kroje v Československu (díl 1) Čechy. Praha, 1949. ŠTĚPÁNOVÁ, I - MALINA, J.: Panoráma biologické a sociokulturní antropologie 23: Člověk a lidová kultura: Člověk a lidový oděv - lidový oděv v životě člověka. Editor: Jaroslav Malina. Brno: Nadace Universitas Masarykiana, Nauma, 2005.

2. Prameny 1. Sbírka grafických listů z Regionálního muzea v Teplicích 66

2. Sbírka národopis, kolekce lidového textilu z Regionálního muzea v Teplicích

3. Internetové zdroje URL: [16. 3. 2009] URL: [16. 3. 2009] URL: < http://www.slavonice.cz/obrazky/1/Sudetenland30_500.jpg> [16. 3. 2009] URL: [28. 3. 2009]

67

VIII.

Seznam obrazových příloh 1. Grafický list, Grafický list, kolorovaný, rytina, autor neuveden, kolem poloviny 19. století, Regionální muzeum Teplice, inventární číslo G-0002621 2. Grafický list, kolorovaný, mědirytina, autor C. F. Meser a Dresde, kolem poloviny 19. století, inventární číslo G-00061 3. Grafický list, kolorovaný, mědirytina, kolem poloviny 19. století, autor Wagner, vydal Bürger, inventární číslo G-00121 4. Grafický list, kolorovaný, mědirytina, kolem druhé poloviny 19. století, autor Gustav Taubert, inventární číslo G-00152 5. Grafický list, černobílý, mědirytina, 1850, kresba Wehle, rytec Schmidt, vydal Gustav Taubert, inventární číslo G-00175 6. Grafický list, černobílý, ocelorytina, kolem poloviny 19. století, kresba Würbs, rytec Emil Höfer, inventární číslo G-00312 7. Grafický list, kolorovaný, mědirytina, kolem poloviny 19. století, autor neuveden, inventární číslo G-00376 8. Grafický list, kolorovaný, mědirytina, kolem poloviny 19. století, autor Grüner, vydal Enders, inventární číslo G-00377 9. Grafický list, kolorovaný, mědirytina, 1893, autor Justian, inventární číslo G-00385 10. Grafický list, kolorovaný, mědirytina, kolem poloviny 19. století, autor neuveden, inventární číslo G-00429 11. Grafický list, kolorovaný, mědirytina, kolem poloviny 19. století, autor J. C. A. Richter, inventární číslo G-00494 12. Grafický list, kolorovaný, mědirytina, kolem poloviny 19. století, autor C. F. Meser, inventární číslo G-00512 13. Grafický list, kolorovaný, mědirytina, 1830, autor C. F. Meser, inventární číslo G00615

21

Všechny grafické listy jsou zapůjčeny ze sbírek Regionálního muzea v Teplicích 68

14. Grafický list, černobílý, litografie, kolem poloviny 19. století, autor C. W. Arldt, tisk Braunsdorf, inventární číslo G-00631 15. Grafický list, černobílý, mědirytina, 1835, autor neuveden, inventární číslo G-00680b 16. Grafický list, černobílý, mědirytina, kolem poloviny 19. století, autor Beichling, inventární číslo G-00859 17. Grafický list, černobílý, litografie, kolem poloviny 19. století, kresba C. W. Arldt, rytec Bürger, tisk Weider, inventární číslo G-00953 18. Grafický list, černobílý, mědirytina, 1854, autor E. G. Dörell, inventární číslo G01041 19. Grafický list, černobílý, mědirytina, 1854, autor E. G. Dörell, inventární číslo G01044 20. Grafický list, kolorovaný, mědirytina, kolem poloviny 19. století, autor C. F. Meser, inventární číslo G-00493 21. Grafický list, černobílý, litografie, kolem poloviny 19. století, autor C. F. Meser, inventární číslo G-00489 22. Grafický list, kolorovaný, mědirytina, kolem poloviny 19. století, autor C. F. Meser a Dresde, inventární číslo G-00148 23. Grafický list, kolorovaný, mědirytina, kolem poloviny 19. století, autor J. C. A. Richter, inventární číslo G-00394 24. Grafický list, kolorovaný, mědirytina, 1835, autor E. Gurk, inventární číslo G-01284 25. Grafický list, kolorovaný, mědirytina, 1838, kopie akvarelu C. C. Crolla, autor Fr. Laube, inventární číslo G-01355 26. Kopie obrazu, namalovaného podle fotografie, 2007, autor není znám, kopii zapůjčila paní Obermannová 27. Mapa – okresy v ČR, převzato z: www.zemepis.com/tisk/images/mapycr/okresycr.jpg 28. Mapa – Sudety, převzato z: www.slavonice.cz/obrazky/1/Sudetenland30_500.jpg 29. Mapa – německé osídlení, převzato z: www.abchistory.cz/pohranici-cr/images/crpohranici.gif

69

30. Muţ v dlouhém kabátu, barevné vestě a klobouku se střapci, převzato z: HOFMAN, J.: Deutsche Volkstrachten und Volksbrauche und West und Südböhmen. Karlsbad, 1932, s. 23. 31. Muţ v barevné vestě a s náušnicí, převzato z: Tamtéţ, s. 27. 32. Ţenich a nevěsta, převzato z: Tamtéţ, s. 41. 33. Ţena ve slavnostním ţivůtku, se stříbrnými šperky a šátkem uvázaným na mašli, převzato z: Tamtéţ, s. 59. 34. Ţeny ve špenzrech, převzato z: Tamtéţ, s. 64. 35. Durschenhaube, převzato z: Tamtéţ, s. 76. 36. Stojan na čepce, převzato z: Tamtéţ, s. 76. 37. Bohatý čepec se zlatou výšivkou a zlatou krajkou, převzato z: Tamtéţ, s. 76. 38. Ţeny ve velkých šátcích, převzato z: Tamtéţ, s. 74. 39. Ţenské stříbrné šperky, převzato z: Tamtéţ, s. 86. 40. Vysoké čepce z okolí Mariánských Lázní, převzato z: Tamtéţ, s. 97. 41. Ţeny a muţ ve slavnostním oděvu z okolí Ţlutice, Manětína, Kralovic, akvarel od Gustava Zindela, převzato z: Tamtéţ, s. 113. 42. Kroj Ţatecka, převzato z: zapůjčen z Regionálního muzea v Ţatci 43. Šněrovačka ze světle modrého brokátu, kolem roku 1800, severozápadní Čechy, starý muzejní majetek, inventární číslo: N - 45322 44. Šněrovačka ze světle modrého brokátu, 1830, Krušnohoří, inventární číslo: 239 45. Šněrovačka z černého saténu, nedatována, Loketsko, starý muzejní majetek, inventární číslo: 241 46. Čepec zlatý, dýnkový, kolem roku, 1840, severozápadní Čechy, starý muzejní majetek, inventární číslo:N – 447, pohled zezadu 47. Čepec zlatý, dýnkový, kolem roku, 1840, severozápadní Čechy, starý muzejní majetek, inventární číslo:N – 447, pohled zpředu

22

Předměty 43 – 49 jsou zapůjčeny z etnografické sbírky Regionálního muzea v Teplicích 70

48. Zlidovělý šperk – závěs na krk, nedatován, lokalita neurčena, starý muzejní majetek, inventární číslo:N – 1226 49. Zlidovělý šperk – závěs na krk, nedatován, lokalita neurčena, starý muzejní majetek, inventární číslo:N – 394

71

IX.

Přílohy

Obr. 27

Obr. 28 Mapa Sudet 72

Obr. 29 Mapa německého osídlení

Obr. 30 Muţ v dlouhém kabátu, barevné vestě a klobouku se střapci

73

Obr. 31 Muţ v barevné vestě a s náušnicí

Obr. 32 Ţenich a nevěsta 74

Obr. 33 Ţena ve slavnostním ţivůtku, se stříbrnými šperky a šátkem uvázaným na mašli

75

Obr. 34 Ţeny ve špenzrech

Obr. 35 Durschenhaube

76

Obr. 36 Stojan na čepce

Obr. 37Bohatý čepec se zlatou výšivkou a zlatou krajkou

77

Obr. 38 Ţeny ve velkých šátcích

78

Obr. 39 Ţenské stříbrné šperky

79

Obr. 40 Vysoké čepce z okolí Mariánských Lázní

80

Obr. 41 Ţeny a muţ ve slavnostním oděvu z okolí Ţlutice, Manětína, Kralovic, akvarel od Gustava Zindela

81

Obr. 42 Kroj Ţatecka

82

Obr. 43 Šněrovačka


83


Obr. 46 Zlatý čepec

84

Obr. 47 Zlatý čepec

85

Obr. 48 Zlidovělý šperk

Obr. 49 Zlidovělý šperk

86

MASARYKOVA UNIVERZITA BRNO

Recommend Documents