Markéta Ziková
Alternace vokálů s nulou v současné češtině – laterální autosegmentální analýza
Brno 2008
FILOZOFICKÁ FAKULTA MASARYKOVY UNIVERZITY ÚSTAV ČESKÉHO JAZYKA
Markéta Ziková
Alternace vokálů s nulou v současné češtině – laterální autosegmentální analýza
Disertační práce Brno 2008
Školitelka: Prof. PhDr. Zdenka Rusínová, CSc.
Prohlašuji, že jsem disertační práci vypracovala samostatně s využitím literatury uvedené v bibliografii.
V Brně 3. srpna 2008
Markéta Ziková
Děkuji všem, kteří mě při psaní této práce podporovali.
Obsah 1. 2.
Úvod .............................................................................................................................. 6 Alternace e~ø v současné češtině – deskripce............................................................... 8 2.1. Alternační pozice v kořenech a sufixech............................................................... 8 2.2. Alternační pozice v prefixech.............................................................................. 12 2.3. Shrnutí ................................................................................................................. 17 3. Alternace e~ø v českých gramatikách: epenteze......................................................... 19 4. Alternace e~ø v generativní fonologii (SPE): jery ...................................................... 21 4.1. Lightner (1965): pravidlo Lower ......................................................................... 21 4.2. Základní principy modelu SPE............................................................................ 23 4.2.1. Jery ve všech slovanských jazycích?........................................................... 24 4.3. Jery a palatalizace: Rubach (1981)...................................................................... 26 4.3.1. Cyklická a postcyklická pravidla................................................................. 28 4.3.2. Cyklická a postcyklická palatalizace........................................................... 29 4.3.3. Interakce mezi palatalizačními a jerovými pravidly.................................... 30 4.3.4. Poznámky k palatalizacím ........................................................................... 32 4.4. Shrnutí ................................................................................................................. 39 5. SPE a problém arbitrárnosti......................................................................................... 41 5.1. Jery jako typický produkt SPE ............................................................................ 41 5.2. Lower jako typický produkt SPE......................................................................... 42 6. Morfologie ve fonologii: cyklická derivace a reprezentace morfémových švů .......... 45 6.1. Morfologické konstituenty: labeled brackets ...................................................... 45 6.2. Morfémové švy: boundaries................................................................................ 46 6.3. Rozhraní syntax-fonologie: mapovací a modifikační pravidla............................ 50 6.4. Cyklická derivace: cyklická a necyklická pravidla ............................................. 52 6.5. Shrnutí ................................................................................................................. 55 7. Prefixální vs. sufixální jery.......................................................................................... 58 7.1. Lightner (1974).................................................................................................... 59 7.2. Rubach (1981) ..................................................................................................... 65 7.2.1. Cyklická pravidla a Strict Cyclicity ............................................................. 65 7.2.2. Prefix jako poslední cyklus slova ................................................................ 70 7.2.3. Necyklický Lower: Havlíkovo pravidlo ...................................................... 74 7.2.4. Shrnutí ......................................................................................................... 76 7.3. Booij & Rubach (1984) ....................................................................................... 78 7.3.1. Prefix jako fonologické slovo...................................................................... 81 7.3.2. Shrnutí ......................................................................................................... 83 7.4. Halle & Vergnaud (1987) .................................................................................... 84 7.4.1. Prefix jako necyklický morfém ................................................................... 86 7.4.2. Shrnutí ......................................................................................................... 87 7.5. Jerové analýzy – shrnutí ...................................................................................... 88 8. Autosegmentální (laterální) analýza............................................................................ 90 8.1. Princip projekce, reprezentace nealternujících vokálů ........................................ 90 8.2. Prázdné V-pozice................................................................................................. 97 8.2.1. Řízení a princip prázdných kategorií (ECP)................................................ 98 8.2.2. Finální V-pozice (finální kódy vs. finální iniciály) ..................................... 99 8.2.3. V-pozice mezi dvěma konsonanty............................................................. 106 8.3. Vliv slabičné struktury na segmentální strukturu .............................................. 111
8.3.1. Řízení a licencování................................................................................... 111 8.3.2. Derivace slabičných typů .......................................................................... 115 8.3.3. Shrnutí ....................................................................................................... 119 8.4. Fonotaktika tříkonsonantických řetězců............................................................ 120 8.4.1. Predikce ..................................................................................................... 120 8.4.2. Tříkonsonantické řetězce v češtině............................................................ 123 8.4.2.1. Slabičné likvidy ................................................................................. 124 8.4.2.2. Konsonantické domény a jejich parametry ....................................... 135 8.5. Vokály alternující s nulou ................................................................................. 145 8.5.1. Autosegmentální reprezentace – alternativy.............................................. 146 8.5.2. Plovoucí segmenty bez slabičné pozice (Rubach 1986, Kenstowicz & Rubach 1987)............................................................................................................. 148 8.5.2.1. Shrnutí ............................................................................................... 153 8.5.3. Prázdná jádra (standardní GP)................................................................... 153 8.5.3.1. Shrnutí ............................................................................................... 156 8.5.4. Plovoucí segmenty se slabičnou pozicí (Scheer 2004).............................. 157 8.5.5. Plovoucí segmenty, V-pozice a ECP......................................................... 159 8.5.6. Parametr pro plovoucí segmenty (Scheer 2004)........................................ 162 8.5.7. Lexikální asymetrie mezi alternujícími vokály ......................................... 166 8.5.8. Fázové a nefázové sufixy .......................................................................... 171 8.5.9. Shrnutí ....................................................................................................... 177 9. Závěr.......................................................................................................................... 179 10. Bibliografie............................................................................................................ 182
1. Úvod
Tématem předkládané práce jsou alternace vokálu e s nulou v současné češtině. Mým cílem je ukázat, že tyto alternace nejsou tak arbitrární, jak by se mohlo zdát z toho, co o nich říkají české gramatiky. O tom, že jsou naopak vypočitatelné, svědčí to, že rodilí mluvčí s nimi nemají potíže. Analýza, kterou zde představím, vychází ze základních principů generativního fonologického modelu CVCV (Scheer 2004). České alternace e~ø jsou prubířským kamenem každé fonologické teorie, protože distribuce alternant závisí jak na fonologické, tak i morfologické struktuře. Jak ukážu v kapitole 2, v češtině vedle sebe koexistují dva vzorce pro distribuci alternant v po sobě jdoucích slabikách, které se liší podle morfémových švů. Je-li mezi dvěma alternačními pozicemi sufixální šev, pak se první pozice vždy vokalizuje, nezávisle na tom, jestli se vokalizuje i ta druhá: eC]{e,ø}C. Je-li mezi dvěma alternačními pozicemi prefixální šev, pak jsou alternanty v komplementární distribuci: (e/ø)C[(ø/e)C. V následující kapitole přináším argumenty pro to, že vokály alternující s nulou nemohou být epentetické (což předpokládají české gramatiky), ale musí být kódovány už v lexikální struktuře morfémů. To je také východisko všech generativních analýz. Alternace vokálů s nulou nejsou českým specifikem; spolu s palatalizacemi a znělostními asimilacemi patří mezi charakteristické fonologické jevy slovanských jazyků. Klasické generativní analýzy (počínaje analýzou v Lightner 1965), které vycházejí ze základních principů fonologického modelu SPE (Chomsky & Halle 1968), předpokládají, že alternačním pozicím, v nichž se vokalické segmenty střídají s nulou, odpovídají v hloubkové fonologické struktuře abstraktní vokály. Ty jsou s odkazem na slovanskou filologickou tradici označovány jako jery. Na tyto abstraktní vokály jsou pak ve fonologickém komponentu aplikována dvě pravidla, která buď mění jejich artikulační vlastnosti – pravidlo Lower transformuje jery, tj. vysoké nenapjaté vokály, na vokály střední, popř. nízké –, nebo je ze struktury mažou (pravidlo Yer Deletion). Výsledkem je pak střídání vokálu (na jer je aplikováno pravidlo Lower) s nulou (na jer je aplikováno pravidlo Yer Deletion). Fungování těchto pravidel je detailně popsáno ve kapitole 4. V kapitole 5 ukážu, že neexistuje žádný přesvědčivý argument pro to, proč by alternační pozice měly být lexikálně kódovány jako jery ani proč by měly být foneticky realizovatelné jen tehdy, když se změní jejich artikulační vlastnosti. Ve skutečnosti jsou jak vlastnosti jerů, tak i pravidlo Lower, jež říká, že jer se foneticky realizuje jen v kontextu jiného jeru, a to proto, že se změní jeho segmentální struktura, definovány ad hoc. V kapitole 6 představím model komunikace mezi fonologickou a morfologickou strukturou, který předpokládá SPE. V SPE zprostředkovávají komunikaci mezi oběma strukturami jednak boundary segmenty, které fonologicky reprezentují morfémové švy,
6
jednak labeled brackets, které definují hranice fonologických cyklů. Oba tyto nástroje pak používají i jerové analýzy pro vysvětlení toho, že o distribuci alternant V~ø v po sobě jdoucích slabikách rozhoduje typ morfémového švu, který je odděluje. Kapitola 7 ukazuje, jak čtyři různé jerové analýzy (Lightner 1974, Rubach 1981, Booij & Rubach 1984, Halle & Vergnaud 1987) pomocí boundary segmentů a labeled brackets interpretují to, že na švu mezi prefixem a kořenem pravidlo Lower interaguje samo se sebou (aplikace pravidla Lower na prefixální jer je závislá na jeho aplikaci na kořenový jer). Problém těchto analýz spočívá v tom, že ani jedna z nich neodvozuje odlišné fonologické chování prefixálních alternací na jedné straně a alternací v kořenech a sufixech na straně druhé z fonologické struktury; boundary segmenty ani labeled brackets jim to neumožňují. To, že se alternace na prefixálním švu chovají jinak než alternace na sufixálním švu, vysvětlují buď reanalýzou morfologické struktury (Rubach 1981), nebo tím, že prefixy a sufixy tvoří dvě lexikálně odlišné třídy afixů, které mají odlišné fonologické chování, jež ale není odvoditelné z jejich fonologické struktury. V poslední kapitole představím alternativní analýzu alternací V~ø, která je postavena na základních principech autosegmentálního fonologického modelu CVCV (Scheer 2004). Vycházím z toho, že alternující vokály jsou unikátními fonologickými objekty, nikoli ale svými segmentálními vlastnostmi, jak tvrdí jerové analýzy, ale tím, jakým způsobem komunikují se slabičnou strukturou. Lexikálně jsou reprezentovány jako tzv. plovoucí segmenty, tj. segmenty, které nejsou asociovány se slabičným jádrem. S ním se asociují až v průběhu fonologické derivace v závislosti na tom, jaké strukturní vlastnosti má slabičné jádro v bezprostředně následujícím morfému. Spojení segmentu se slabičnou strukturou je přitom nutnou podmínkou jeho fonetické realizace. Oproti jerovým analýzám má analýza, kde podstata derivace alternant V~ø spočívá v interakci mezi dvěma slabičnými pozicemi, několik výhod. Zaprvé, reflektuje, že alternující vokály se co do kvality neliší od vokálů, které s nulou nealternují. Zadruhé, zmíněnou asymetrii mezi chováním alternací na morfémových švech odvozuje přímo z fonologické reprezentace. Zatřetí, nabízí vysvětlení pro diachronní změnu – ve staré češtině totiž byly alternanty v komplementární distribuci i na sufixálním švu. Začtvrté, je univerzální v tom smyslu, že je aplikovatelná i jiné než jen na slovanské jazyky.
7
2. Alternace e~ø v současné češtině – deskripce
Alternační pozice e~ø se objevují uvnitř kořenů (např. světøl-o, světel), uvnitř sufixů i na jejich začátku (např. potom-støv-o, potom-stev; potom-øk-a, potom-ek) a také na konci prefixů (např. odø-tlačit, ode-tnout). Platí přitom, že jeden morfém obsahuje maximálně jednu alternační pozici. Na úvod začněme teorieprostým popisem distribuce alternant.1
2.1.
Alternační pozice v kořenech a sufixech
Příklady v tabulce (1) ilustrují, že alternační pozice mohou být situovány buď dovnitř kořene nebo sufixu (příklady vlevo), nebo na levou periferii sufixu (příklady vpravo).2 (1)
Distribuce alternačních pozic: kořeny a sufixy kořen
sufix
barøv-a, barev-Ø
pros-øb-a, pros-eb-Ø
kotøl-ík, kotel-Ø
díl-øn-a, díl-en-sk-ý
mý-døl-o, mý-del-Ø
dom-øk-ář, dom-ek-Ø
zvěr-støv-o, zvěr-stev-Ø
let-øc-ův, let-ec-Ø
Z příkladů v (1) vyplývá, že se alternační pozice v kořeni/sufixu vokalizují ve dvou kontextech: a) následuje-li nulová koncovka (kotel-Ø, pros-eb-Ø), b) následuje-li sufix, který začíná na konsonant (díl-en-sk-ý). Následuje-li sufix začínající na vokál, pak se alternační pozice nevokalizuje (kotøl-ík, pros-øb-a). Distribuce kořenových a sufixálních alternant je tedy závislá na fonologické struktuře následujícího morfému, což je schematicky znázorněno v (2).3 1
Nulovou alternantu budu dále označovat jako ø. Příklady v textu uvádím kurzívou, alternanty jsou zvýrazněny tučně. Je třeba poznamenat, že všechny prefixy s alternační pozicí e~ø v koncovém jádru (s výjimkou roz-) fungují zároveň jako předložky; srov. např. odø-tlačit a odø tlaku. Vedle toho existuje i předložka k, která rovněž obsahuje alternační pozici, ale nemá funkci prefixu. Distribuce alternant v předložkách se částečně kryje s distribucí alternant v prefixech, např. v kontextu kořenů se slabičnou likvidou se vždy objevuje jak nevokalizovaný prefix, tak i nevokalizovaná předložka (srov. např. odø-ml`žit a podø ml`hou), ale celkově je vůči distribuci prefixálních alternant značně nepravidelná; srov. např. dublety jako zø/e dveří (ale jen zø-dvojit) nebo bezø/e snů (ale jen beze-sný). 2 Ø je symbolem pro nulou koncovku. 3 Hranatá závorka označuje morfémovou hranici: ] je hranice mezi kořenem a sufixem nebo mezi dvěma sufixy, [ je hranice mezi prefixem a kořenem nebo mezi dvěma prefixy.
8
(2)
Distribuce alternant e~ø: kořeny a sufixy ø / _C]V e / _C], _C]C
Jak již bylo řečeno, pro češtinu platí, že je-li v jednom slově více alternačních pozic, pak každá z nich patří k jinému morfému, zmnožení alternačních pozic je tedy výsledkem sloučení morfémů. Nestojí-li morfémy s alternačními pozicemi vedle sebe, pak se distribuce alternant řídí podle výše uvedených pravidel. To ilustrují příklady v tabulce (3). Zde jsou struktury se dvěma alternačními pozicemi (kořenovou a sufixální nebo oběma sufixálními), mezi nimiž je morfém, který začíná na vokál. První alternační pozice je v kontextu _C]V, a proto se nikdy nevokalizuje (že skutečně jde o alternační pozici, to dokazují příklady v závorkách). Vokalizace druhé alternační pozice je závislá na struktuře následujícího morfému podle generalizace v (2). (3)
Morfémy s alternačními pozicemi spolu nesousedí: _C]VC] _C křídøl-ov-øk-a, křídøl-ov-ek-Ø
(křídel-Ø)
ostøn-at-øc-i, ostøn-at-ec-Ø
(osten-Ø)
výš-øk-ov-øk-a, výš-øk-ov-ek-Ø
(výš-ek-Ø)
krouž-øk-ov-øc-i, krouž-øk-ov-ec-Ø (krouž-ek-Ø)
Co se stane, když se morfémy s alternačními pozicemi ocitnou v řadě za sebou, to ukazují příklady v (4). Zde jsou struktury se dvěma nebo třemi po sobě jdoucími alternačními pozicemi. Vidíme, že pouze u poslední z nich se distribuce alternant řídí pravidly popsanými v (2): v kontextu nulové koncovky (kontext: _C]) je e-ová alternanta (kotel-en-Ø), v kontextu sufixu začínajícího na vokál (kontext: _C]V) je naopak nulová alternanta (kotel-øn-a). Pokud jde o předcházející pozici, ta se podle očekávání vokalizuje, když za ní následuje nulová alternanta. V tom případě se ocitá v kontextu _C]C (kotel-øn-a). Oproti očekávání se ale vokalizuje i tehdy, je-li následující sufix vokalizován; například v genitivu plurálu kotel-en-Ø je kořenová alternační pozice v kontextu _C]V, a přesto se vokalizuje.
9
(4)
Morfémy s alternačními pozicemi spolu sousedí: _C] _C kotel-øn-a kotel-en-Ø
(kotøl-ík)
služ-eb-øn-a služ-eb-en-Ø
(služ-øb-a)
dom-eč-øk-em (dom-øk-em) dom-eč-ek-Ø dom-eč-eč-øk-em dom-eč-eč-ek-Ø her-eč-øk-a her-eč-ek-Ø
(hør-a, her-øc-i)
Generalizaci popisující distribuci alternant e~ø v kořenech a sufixech tedy musíme rozšířit: e-ová alternanta se objevuje nejen před nulovou koncovkou a sufixem začínajícím na konsonant, ale také v kontextu sufixu, který má na začátku alternační pozici (dále ji budu označovat jako v). (5)
Distribuce alternant e~ø: kořeny a sufixy (konečná verze) ø / _C]V e / _C], _C]C, _C]vC
Sufixy, na jejichž levé periferii alternuje vokál s nulou, jsou v češtině celkem čtyři: -vb, -vn, -vk, -vc. Příklady v tabulce (6) ukazují, že tři z nich, -vn, -vk, -vc, se objevují v různých morfosyntaktických strukturách: -vn derivuje adjektiva a jména míst, -vk funguje jednak jako nominalizátor verbálních struktur a předložkových frází, jednak derivuje přechýlená jména a také deminutiva, sufix -vc rovněž nominalizuje verbální struktury a také derivuje jména z adjektiv. Nabízí se samozřejmě otázka, jestli jde pokaždé o jeden sufix, nebo jestli počet funkcí definuje počet sufixů. Jinými slovy, jestli pro každý ze sufixů -vn, -vk, -vc existuje jen jedna lexikální reprezentace, z níž by bylo lze odvodit to, že uvnitř slova mohou realizovat různé porce morfosyntaktické struktury, nebo jestli každá tato porce musí mít v lexikonu vlastní reprezentaci. Odpověď na tuto otázku nechávám stranou, protože není v kontextu této práce důležitá. Z fonologického hlediska se
10
totiž tyto sufixy ve všech svých funkcích chovají vždy stejným způsobem: a) na jejich levém okraji pravidelně alternuje e s nulou, b) způsobují stejné typy palatalizací.4 (6)
Sufixy typu -vC sufix
příklad
-vb
pros-øb-a, pros-eb-Ø
-vn
vin-øn-ý, vin-en-Ø díl-øn-a, díl-en-Ø
-vk
vý-pad-øk-u, vý-pad-ek-Ø pod-pat-øk-y, pod-pat-ek-Ø adept-øk-a, adept-ek-Ø pér-øk-o, pér-ek-Ø
-vc
let-øc-i, let-ec-Ø vlas-at-øc-i, vlas-at-ec-Ø
Zatímco alternace v sufixech se vždy chovají podle pravidel popsaných v (5), pro kořenové alternace to neplatí. Nepravidelné kořeny kromě alternujícího vokálu už žádný jiný vokál neobsahují. Jsou dvojího typu. Do první skupiny nepravidelných kořenů patří čtyři femininní kořeny: √RvZ, √LvST, √ZvD, √ČvST.5 V kořeni √RvZ se v kontextu před nulovou koncovkou a před sufixem -øn alternační pozice podle očekávání vokalizuje: rez-Ø, rez-øn-ou-t. V kontextu sufixů začínajících na vokál se ale objevují obě alternanty. Platí přitom, že v kontextu pádových koncovek je systematicky nula, zatímco v kontextu jiných sufixů, které začínají na vokál, je někdy nula, někdy e; srov. pádové formy røz-i, røz-ím, røz-ích s adjektivy rez-av-ý a rez-at-ý, kde je oproti očekávání vokalizovaný kořen, vokalizace v adjektivu derivovaném sufixem -iv(ý) pak kolísá: røz-iv-ý i rez-iv-ý. Kořeny √LvST a √ZvD se naopak v kontextu vokalických sufixů chovají pravidelně – mají vždy nulu; srov. pádové formy løst-i, zød-i a deriváty løst-iv-ý nebo zød-í-t. V rozporu s očekáváním se ale nula objevuje i v kontextu konsonantického sufixu -mi [InsSg] (srov. løst-mi, zød-mi vs. pravidelné veš-mi) a u kořene √LvST také v kontextu sufixu -vn (srov. løst-øn-ý vs. pravidelné zed-øn-ář). Pokud jde o kořen √ČvST, v jeho případě je samotná distribuce alternant e~ø v kontextu nulového a vokalického sufixu pravidelná podle generalizace v (5). Jeho atypičnost spočívá v tom, že vokalizovaný a nevokalizovaný alomorf obsahují různé konsonanty; srov. vokalizovanou 4
Srov. např. palatalizaci h → ž: stříh-a-t vs. střiž-øn-a (místní jméno), vý-střiž-øk-y (nominalizace), druh vs. druž-øn-ý (kvalitativní adjektivum), druž-øk-a (přechýlené jméno). 5 Když referuji ke kořeni jakožto k lexikální jednotce, používám symbol √ a formu kořene zapisuji KAPITÁLKAMI. Alternační pozice, kde alternuje vokál e s nulou, jsou označeny jako v.
11
podobu v kontextu nulové koncovky: čest-Ø a nevokalizovanou podobu v kontextu vokalických sufixů: cøt-i, cøt-í-t, cøt-ě-n-ý. Distribuce alternant v kontextu sufixu, který začíná na konsonant, je sice nepravidelná (srov. dublety čest-n-ý a cøt-n-ý, čest-n-ost a cøt-n-ost), nicméně i pro tyto dublety platí, že s nulovou alternantou jde ruku v ruce redukce konsonantů. Druhou skupinu nepravidelných morfémů tvoří sedm verbálních kořenů. Příklady v tabulce (7) ukazují, že v kontextu sufixu, který začíná na vokál, se v alternační pozici objevuje jak nula (podle očekávání), tak i e (oproti očekávání). Podíváme-li se na tyto struktury pozorně, vidíme, že distribuce kořenových alomorfů je systematická, je závislá na morfosyntaktické struktuře – alomorf s e-ovou alternantou se objevuje v kontextu prézentního kmene. (7)
Verbální kořeny typu √CvC ø
e
bør-át, bør-al, vy-bør-avší dør-át, dør-al, roze-dør-avší høn-át, høn-al, vy-høn-avší møl-ít, møl-el, pode-møl-evší pør-át, pør-al, vy-pør-avší støl-át, støl-al, roze-støl-avší žør-át, žør-al, se-žør-avší
ber-eš, ber-oucí der-eš, der-oucí žen-eš, žen-oucí mel-eš, mel-oucí per-eš, per-oucí stel-eš, stel-oucí žer-eš, žer-oucí
2.2.
Alternační pozice v prefixech
Alternační pozice e~ø se objevují nejen v kořenech a sufixech, ale i v prefixech, přesněji na jejich pravé periferii. Kompletní seznam prefixů, na jejichž konci alternuje e s nulou, uvádím v tabulce (8). Co do fonologické struktury jsou dvojího typu: a) obsahují pouze alternující vokál, b) kromě alternujícího e obsahují ještě jiný vokál. (Za chvíli uvidíme, že přítomnost/nepřítomnost dalšího vokálu má na distribuci alternant e~ø vliv.)
12
(8)
Prefixy typu ...Cv-6 prefix C1-2vsøvøvzøzø-
příklad sø-kloubit, se-psat vø-klínit, ve-tkat vzø-planout, vze-dmout zø-krátit, ze-mdlít
prefix C0-2VCvbezønadøobøodøpodøpředørozø-
příklad bezø-skruplózní, beze-dný nadø-časový, nade-psat obø-hospodařit, obe-lhat odø-tlačit, ode-brat podø-točit, pode-psat předø-tančit, přede-hnat rozø-tlouct, roze-štvat
Podívejme se nejprve na ty případy, kdy alternační pozice není následována jinou alternační pozicí. Data v tabulce (9) ukazují, že distribuce alternant na konci prefixu také závisí na fonologické struktuře následujícího morfému, ale jiným způsobem, než tomu bylo u kořenových a sufixálních alternací. O vokalizaci prefixu rozhoduje to, zda následující morfém obsahuje nebo neobsahuje vokál. V kontextu kořenů a prefixů, které mají vokál, je na konci prefixu nulová alternanta (příklady vlevo). Tento vokál přitom může být od alternační pozice vzdálen až tři konsonanty.7 V kontextu kořenů, které jsou bez vokálu, se prefix vždy vokalizuje (příklady vpravo). (9)
Distribuce alternant na konci prefixu ø: C_ [C0-3V rozø-ostř-i-t, odø-u-mř-í-t odø-lák-a-t, předø-na-toč-i-t rozø-mňouk-a-t, předø-předø-loni rozø-škvař-i-t, podø-sklep-i-t
e: C_ [C2-3]
roze-mn-ou-t roze-štk-a-t, roze-štv-a-t
6
Dolní indexy u symbolu C označují minimální a maximální počet konsonantů, které se mohou v prefixech daného typu objevit. 7 V případě, že je prefix sloučen s kořenem nebo prefixem, který začíná na vokál, se na švu může fakultativně objevit tzv. ráz, tj. glotální exploziva [!]. V tom případě se finální konsonant prefixu vždy realizuje jako neznělý. Přítomnost rázu ale nemá na vokalizaci prefixu žádný vliv; srov. např. o[t]-[!a]retovat i o[d]-[a]retovat nebo [s]-[!o]d-povídat i [z]-[o]d-povídat.
13
Data v tabulce (10) ukazují, že stejný efekt na vokalizaci prefixu jako kořenový vokál má i slabičná likvida (LB). Vzdálenost mezi likvidou a alternační pozicí opět nehraje roli – také mohou být odděleny jedním, ale i dvěma nebo třemi konsonanty. (10) Nulová alternanta v prefixu v kontextu kořene s LB C_ [C1(V/LB)
C_ [C2(V/LB)
C_ [C3(V/LB)
rozø-sáz-e-t odø-stín-i-t rozø-hlBt-a-t odø-šplBh-a-t rozø-mrBk-a-t odø-strBk-a-t
rozø-stříl-e-t rozø-čtvrBt-i-t odø-skvrBn-i-t
Pro distribuci alternant e~ø na konci prefixu tedy platí následující generalizace: (11) Distribuce alternant e~ø: prefixy ø / C_ [C0-3{V, LB} e / C_ [C2-3]
Jak vypadá distribuce prefixálních alternant v kontextu alternačních pozic, to ukazuje tabulka (12). Vidíme, že je-li v kořeni nulová alternanta, je na konci prefixu e (příklady v prvním sloupci), a je-li v kořeni e, je na konci prefixu nula (příklady v druhém sloupci). Generalizace v (11) tedy platí i pro ty případy, kdy je prefix sloučen s kořenem, který rovněž obsahuje alternační pozici.8
8
Nepravidelně se chová přede-hør-a, kde se prefix vokalizuje i tehdy, když se vokalizuje kořen; forma GenPl není *předø-her, ale přede-her.
14
(12) Distribuce prefixálních alternant v kontextu alternačních pozic: C_ [Cv Ce[CøC
Cø[CeC
beze-røt-ý obe-zød-ít roze-døn-ít roze-zøl-ít (zel, GenPl) obe-løh-at (lež, NomSg) beze-søn-ý (sen, NomSg) beze-šøv-ý (šev, NomSg) obe-løst-ít (lest, NomSg) beze-køl-ý (kel, NomSg) beze-døn-ý (den, GenPl)
nadø-ret-ní odø-zed-ničit obø-den-ní bezø-cel-ní (cøl-o) zø-pes-kovat (pøs-ík)
ode-skøl-ít (skel, GenPl)
Ne vždy se ale distribuce prefixálních alternant řídí pravidly popsanými v (11). Výjimky jsou opět dvojího druhu, kontextově definované a náhodné, podobně jako u kořenových alternací. Každopádně lze říci, že distribuce alternant v prefixech je mnohem více nepravidelná než distribuce alternant v kořenech. Kontextově definovanou výjimku z (11) ilustruje tabulka (13). Vpravo jsou struktury, kde se prefix podle očekávání nevokalizuje, protože kořen obsahuje vokál nebo slabičnou likvidu. Vlevo jsou příklady s týmiž kořeny, ale vokalizovanými prefixy. Vidíme, že prefix se vokalizuje tehdy, když jeho finální konsonant je stejného typu jako iniciální konsonant kořene (konkrétně jde o sibilanty a v) a zároveň neobsahuje žádný nealternující vokál. Příklady napravo pak ukazují, že slabičná struktura prefixu, tedy to, že se skládá pouze z jednoho konsonantu a alternační pozice, není sama o sobě rozhodující pro jeho vokalizaci.9
9
Je pravda, že v několika případech se jednoslabičný prefix nevokalizuje ani tehdy, když jsou na švu mezi ním a kořenem dvě sibilanty: sø-žel-et, sø-žír-avý, sø-žít, zø-žen-štilý, zø-šeř-elý. V ojedinělých případech se u jednoslabičných prefixů vyskytují dublety: zø/e-sin-alý, zø/e-šed-ivět.
15
(13)
Distribuce alternant v kontextu Ci _ [Ci Ci e[Ci(C)V se-sed-nout se-sad-it se-syp-at se-sek-nout
ve-vázat ve-valit
se-skoč-it se-stěh-ovat se-štíp-at se-šleh-at se-žmoul-at se-stříh-at se-škvař-it se-škleb-it ve-vrávor-at ve-vlBn-it ve-vrBt-at
Cy ø[Ci(C){V,LB} vø-sed-nout, vø-skoč-it vø-sad-it vø-syp-at vø-šleh-at
sø-váz-at zø-vlBn-it sø-vrBt-at
Příklady v tabulce (14) ilustrují, že ani shoda konsonantů na švu mezi prefixem a kořenem není sama o sobě dostatečnou podmínkou pro vokalizaci. Zde jsou struktury s prefixy, jež kromě alternační pozice obsahují ještě nealternující vokál. V levé části jsou příklady, kdy jsou oba konsonanty na švu sibilanty. V tom případě se na konci prefixu někdy objevují obě alternanty, jak nula, tak i e, někdy jen nula nebo naopak jen e. (Data, která uvádím, jsou z korpusu SYN2005.) Příklady napravo ale ukazují, že na chování prefixu má vliv nejen sama podobnost konsonantů na švu mezi prefixem a kořenem, ale i jejich kvalita. Jsou-li oba konsonanty dentální, pak se prefixy chovají pravidelně – nevokalizují se. (14) Distribuce alternant v kontextu CVCi _ [Ci(C){V,LB} sibilanty rozø/e-sad-it rozø-sed-nout rozø/e-skoč-it rozø-šleh-at rozø/e-stěh-ovat rozø-škleb-it rozø-škvař-it
dentály roze-stoup-it nadø-dimenz-ovat roze-smut-nit odø-tá-t roze-smá-t podø-trh-nout roze-zvuč-et předø-tříd-it
Druhou výjimku z generalizace v (11) představují verbální kořeny typu √CvC. Na konci předcházejícího oddílu jsem ukázala, že v jejich případě distribuce alternant e~ø není závislá na formě následujícího sufixu, ale na jeho morfosyntaktické struktuře. Příklady v (15) ukazují, že prefixy se v jejich kontextu chovají podle generalizace v (11) jen zčásti.
16
Je-li v kořeni nulová alternanta, pak se prefix podle očekávání vokalizuje (příklady v prvním sloupci). V kontextu kořenového alomorfu s e-ovou alternantou se ale v rozporu s (11) systematicky objevuje vokalizovaný prefix. U příkladů v (15) se tedy distribuce prefixálních alternant řídí podle stejného pravidla jako v případě sufixů – prefix se vokalizuje bez ohledu na to, jestli následující alternační pozice je nebo není vokalizována. (15) Distribuce prefixů v kontextu verbálních kořenů √CvC ø
e
ode-bør-at roze-dør-at přede-høn-at pode-møl-ít se-pør-at
ode-ber-eš roze-der-eš přede-žen-eš pode-mel-eš se-per-eš
ode-støl-at roze-žør-at
ode-stel-eš roze-žer-eš
Uvedené kořeny mají nejen alomorfy s vokálem e, ale i alomorfy s dlouhým vokálem (í nebo á), které se objevují u sekundárních imperfektiv. Následující tabulka ilustruje, že distribuce prefixálních alternant je v tomto případě zcela nepravidelná – na konci prefixu může být jak nula, tak i e, popř. obě alternanty zároveň. (16) Distribuce prefixů u sekundárních imperfektiv ø/e
ø
e
ode/ø-bír-at
předø-hán-ět se-pír-at
roze/ø-dír-at
vø-tír-at
pode/ø-míl-at
ode-stýl-at roze-žír-at
ode/ø-pír-at
2.3.
Shrnutí
V této kapitole jsem zformulovala generalizace týkající se distribuce alternant e~ø v současné češtině. Viděli jsme, že se alternační pozice objevují ve všech typech morfémů – v kořenech, sufixech i prefixech. Obecně platí, že o tom, jestli bude alternační pozice
17
vokalizována či nikoli, rozhoduje fonologická struktura následujícího morfému. Alternační pozice v sufixech se nevokalizují jen v případě, že za sufixem následuje sufix začínající na nealternující vokál; ve všech ostatních kontextech se sufixální pozice vokalizují. Distribuce alternant v prefixech je rovněž závislá na struktuře následujícího morfému. Alternační pozice v prefixech se nevokalizují tehdy, když následující morfém obsahuje vokál, popř. slabičnou likvidu. Na rozdíl od sufixů nemusí tento vokál stát na začátku následujícího morfému a navíc může být sám alternující. Obecně jsou ale prefixální alternace mnohem více nepravidelné. Cílem mé práce je nabídnout takovou analýzu alternací e~ø, která zodpoví následující otázky: 1. Jak jsou alternační pozice reprezentovány ve fonologické struktuře morfémů? 2. Jaký je vztah mezi distribucí alternant e~ø a fonologickou strukturou? 3. Proč existuje asymetrie mezi morfémovými švy? Proč se distribuce alternant na švu mezi prefixem a kořenem (nebo jiným prefixem) řídí na první pohled jinými pravidly než distribuce alternant na švu mezi sufixem a kořenem (nebo jiným sufixem)? 4. Jakou reprezentaci mají slabičné konsonanty, jestliže na distribuci alternant mají stejný vliv jako vokály? 5. Jaký je vztah mezi alternacemi e~ø v současné a ve staré češtině? Proč staročeský domøček vypadá v nové češtině jako domeček?
18
3. Alternace e~ø v českých gramatikách: epenteze
České gramatiky žádnou konzistentní analýzu alternací e~ø nenabízejí. Ba co víc, s výjimkou Trávníčkovy Mluvnice spisovné češtiny (Trávníček 1951) rezignují i na systematický popis dat, jak jsem ho představila v kapitole 2. Bezradný přístup českých gramatik k samotnému popisu distribuce alternant e~ø dobře ilustruje následující citát z „akademické“ Mluvnice češtiny 1 (dále MČ1, 1986:219): „Předpony končící se souhláskou (v-, s-, z-, nad-, pod-, před- aj.) mají vokalizované varianty s (vkladným) -e-, vyskytující se zprav. před základem začínajícím touž, popř. podobnou hláskou (se-sadit, ve-vázat) nebo skupinou souhlásek (ode-stlat, se-zvat), ale i jindy (ode-jít, se-brat).“ Tvrzení, že vokály alternují v těch a těch kontextech „i jindy“ nemá žádnou výpovědní hodnotu, pokud nedefinujeme kdy jindy. Navíc oba kontexty pro vokalizaci prefixů nejsou definovány přesně – jak jsme mohli vidět v kapitole 2.2, sama „podobnost“ konsonantů na švu mezi prefixem a následujícím morfémem není dostatečnou podmínkou pro vokalizaci, stejně jako jí není přítomnost konsonantické skupiny na začátku kořene. Alternace e~ø je v českých gramatikách tradičně klasifikována jako morfonologická, tj. jako „fonologicky nepodmíněná zákonitá změna téhož morfému“ (MČ1, 1986:182). Zároveň je interpretována jako epentetická, přičemž jako motivace pro epentezi se uvádí artikulace – epentetický vokál se vkládá do určitých konsonantických skupin údajně proto, aby usnadnil jejich artikulaci. To opět můžeme ilustrovat citátem z „akademické“ Mluvnice češtiny 2 (dále MČ2, 1986:325): „Tvar Gpl je u feminin I. typu [typ žena – M. Z.] jediným pádem s koncovkou nulovou. Tato skutečnost má dosah pro jména s obtížně vyslovitelnou souhláskovou skupinou na konci základu: mezi členy některých skupin se vsouvá -e-.” Proti této interpretaci existují dva argumenty. Zaprvé, obě výše uvedená tvrzení jsou kontradiktorická: je-li důvodem pro epentezi rozbití konsonantického řetězce, pak e~ø nemůže být typem morfonologické alternace, a vice versa, je-li alternace e~ø morfonologická, tj. nezávislá na fonologické struktuře, pak epenteze nemůže být motivována vlastnostmi sousedících konsonantů. Zadruhé, kdyby byla epenteze motivována artikulačně, pak by měla být pravidelná. Příklady v tabulce (17) ale ukazují, že pravidelná není. Zde jsou uvedeny příklady kořenů, které jsou zakončeny konsonantickými dvojicemi. Jsou-li sloučeny s nulovou pádovou koncovkou, pak se uvnitř konsonantické dvojice buď objevuje alternující vokál (kořeny v levé části tabulky), nebo konsonantická dvojice zůstává bez vokálu (kořeny v pravé části tabulky). Je tedy evidentní, že motivací pro epentezi nemůže být „obtížná artikulace“ konsonantické skupiny, jak tvrdí české gramatiky.
19
(17)
√... CxCy
√...CxCy CC]V
CeC]
CC]
CC]V
rv rt lc lm rm kt ct cht ps kr fr tr
barv-a kart-a pulc-i palm-a farm-a lokt-y oct-y bucht-a kaps-a makr-o šifr-a patr-o
barev karet pulec palem farem loket ocet buchet kapes maker šifer pater
konzerv kvart sulc jilm alarm pakt poct ksicht kolaps masakr kufr lotr
konzerv-a kvart-a sulc-u jilm-y alarm-y pakt-y poct-y ksicht-y kolaps-y masakr-y kufr-y lotr-a
kl tl sl
kukl-a datl-a hesl-o
kukel datel hesel
sokl trotl mysl
sokl-y trotl-a mysl-i
Z dat v tabulce (17) vyplývá, že přítomnost alternujícího vokálu v kořeni není prediktabilní z kvality jeho finálních konsonantů – nelze predikovat, které kořeny budou obsahovat alternační pozice e~ø. Pokud ale víme, že finální konsonantická dvojice daného kořene alternační pozici obsahuje, pak je distribuce alternant v této pozici pravidelná. Jak jsem ukázala v kapitole 2, je prediktabilní z fonologické struktury morfému, který následuje za kořenem; v příkladech v (17) je nulová alternanta v kořeni v kontextu pozitivní pádové koncovky a e-ová alternanta v kontextu nulové koncovky. Jestliže distribuce alternačních pozic sama o sobě není prediktabilní, pak musejí být kódovány v lexikální reprezentaci morfémů. Jinými slovy, v lexikonu musí být nějak zapsáno, že mezi finálními konsonanty kořenů √BARV, √KART atd. alternuje vokál s nulou, zatímco mezi finálními konsonanty v kořenech √KONZERV, √KVART atd. žádný vokál nealternuje. Jestliže je distribuce samotných alternant e~ø závislá na fonologické struktuře následujícího morfému, pak to znamená, že alternační pozice jsou fonologickými objekty. Musí tedy být v lexikonu kódovány pro fonologii čitelným způsobem. Jinými slovy, rozdíl mezi kořeny s alternací a kořeny bez alternace musí být reprezentován v jejich lexikální fonologické struktuře. To je také východisko všech generativních analýz alternací vokálů s nulou.
20
4. Alternace e~ø v generativní fonologii (SPE): jery
Alternace vokálů s nulou jsou jedním z ústředních témat generativní fonologie slovanských jazyků, vedle alternací vokalické délky, palatalizací a znělostních asimilací. Vokály alternující s nulou jsou standardně označovány jako jery (yers). Pojem jer odkazuje k tradici slovanské filologie. 10 Podle ní jery tvořily součást vokalického inventáře praslovanštiny, genetického předchůdce moderních slovanských jazyků. Shoda panuje v tom, že šlo o vysoké vokály, které vznikly redukcí indoevropských vysokých krátkých vokálů, předního i a zadního u. Redukcí předního vokálu vznikl přední, tzv. „měkký“ jer (v cyrilici označovaný jako ь), redukcí zadního vokálu vznikl zadní, tzv. „tvrdý“ jer (ъ).11 Klasické generativněfonologické analýzy pak předpokládají, že tyto původem psl. vokály jsou součástí fonologického inventáře moderních slovanských jazyků. Platí ovšem, že jejich distribuce je na diachronii principiálně nezávislá. To znamená, že historicky doloženým jerům mohou odpovídat nealternující vokály, tj. nejery (srov. např. psl. NomSg mъch-ъ, GenSg mъch-u a nč. mech, mech-u), a vice versa, mohou existovat jery, tj. alternující vokály, bez historie (srov. např. nč. přejímky s alternujícími vokály jako farm-a, farem nebo makr-o, maker). Rozdíl mezi historickými a moderními jery spočívá v tom, že moderní jery mají status abstraktních segmentů (tzv. abstract vowels). Abstraktních proto, že jsou součástí hloubkové fonologické struktury, ale samy o sobě se foneticky nerealizují. Moderní jery jsou zpravidla definovány jako vysoké nenapjaté centralizované vokály, přední jer se graficky označuje jako /¾/, zadní jer buď jako /¾/, nebo jako /u¾/.
4.1.
Lightner (1965): pravidlo Lower
Myšlenku, že alternace vokálů s nulou jsou kódovány ve fonologické struktuře morfémů jako vysoké nenapjaté vokály, uvedl jako první Theodore Lightner ve své disertační práci Segmental phonology of modern standard Russian (Lightner 1965). (Je ale třeba říci, že on sám je jako jery neoznačuje.)
10
Prvním, kdo identifikoval vlastnosti jerů, byl Franz Miklošič (1852) ve své srovnávací gramatice slovanských jazyků. 11 V některých případech odpovídají psl. jerům ide. střední vokály, k tomu detailně viz např. Gebauer (1963:56n.).
21
Podle Lightnera jsou vokály, které v moderní ruštině alternují s nulou, jednoznačně definovány dvěma rysy: [–tense] (nenapjatý) a [+diffuse] (difúzní). Lightner pro klasifikaci vokálů používá akusticky definované rysy, což je pro ranou fázi generativní fonologie typické: rysu [+diffuse] odpovídá artikulační rys [+high] (vysoký), rysu [–tense] pak rys [–ATR] (zkratka za advance tongue root). Vysoké nenapjaté vokály, tj. /¾/ a /¾/, pak podléhají dvěma pravidlům: pravidlu známému jako Lower (18) a pravidlu známému jako Yer Deletion (19). (Názvy těchto pravidel jsou až pozdější, v Lightnerově disertaci se neobjevují.) První pravidlo říká, že ¾, ¾ se transformují ve střední vokály, tj. e, o, vždy, když následující slabika obsahuje rovněž ¾ nebo ¾; proto se označuje jako Lower (doslova „snížení“) – snižuje artikulaci vysokých vokálů. Změna, kterou pravidlo Lower popisuje, se běžně označuje jako vokalizace jerů. Struktura pravidla Lower bývá nejčastěji zobrazována následujícím způsobem:12 (18) Lower ¾,¾ → e, o / _ C0 {¾,¾}
Druhé pravidlo, Yer Deletion, říká, že všechny jery jsou ze struktury odstraněny: (19) Yer Deletion ¾,¾ → Ø
Lightner předpokládá, že obě pravidla jsou aplikována ve výše uvedeném pořadí – nejprve se jery v kontextu jiných jerů transformují ve střední vokály, poté jsou všechny netransformovavší se jery vymazány. Fungování obou pravidel můžeme ilustrovat na čtyřech ruských příkladech: NomSg lev, GenSg l'v-a; NomSg son, GenSg sn-a. Hloubková struktura všech čtyř zmíněných pádových forem a jejich derivace podle pravidel Lower a Yer Deletion je znázorněna v (20). V uvedených kořenech alternuje vokál s nulou, v jejich lexikální fonologické struktuře je tedy jer. V prvním případě je alternujícím vokálem e, to znamená, že je to přední jer: l¾v, v druhém kořeni alternuje o, v jeho lexikální struktuře je tedy zadní jer: s¾n.
12
Lightner (1965:28) definuje pravidlo, podle něhož se vokalizují jery, jako změnu rysu [+diffuse] → [–diffuse].
22
Kořenový jer se vokalizuje v nominativu singuláru. Platí-li, že jer se vokalizuje jen v kontextu jiného jeru, pak to nutně znamená, že koncovku NomSg tvoří jer. Formy lev a son tedy mají hloubkovou strukturu l¾v-¾ a s¾n-¾. 13 V GenSg se kořenový jer nevokalizuje, protože jádrem následující slabiky je tentokrát vokál a. Následně jsou nevokalizované jery, koncovkový v NomSg a kořenový v GenSg, ze struktury vymazány. (20) Aplikace pravidel Lower a Yer Deletion NomSg: l¾v-¾ GenSg: l¾v-a NomSg: s¾n-¾ GenSg: s¾n-a Lower
lev¾
l¾va
son¾
s¾na
Yer Deletion
lev
lva
son
sna
4.2.
Základní principy modelu SPE
Lightnerova analýza alternací vokálů s nulou v současné ruštině je zcela ve shodě s principy rané generativní fonologie, za jejíž stěžejní dílo je všeobecně považována monografie Chomského a Hallea The sound pattern of English (Chomsky & Halle 1968). Tyto principy jsou souhrnně označovány jako model SPE (podle názvu výše zmíněné práce) a lze je shrnout do tří bodů: 1. Povrchová fonologická struktura, která je foneticky interpretována, je výsledkem aplikace sady pravidel na hloubkovou fonologickou strukturu. Podstatou fonologických pravidel je transformace hloubkové struktury. Pravidla mají strukturu: A → B / C_D, kde A → B je změna, kterou pravidlo popisuje, a C_D je kontext této změny. Jinými slovy, fonologický řetězec CAD (tzv. structural description) se transformuje v řetězec CBD (tzv. structural change). 2. Fonologická pravidla jsou jazykově specifická – sada pravidel může být pro různé jazyky různá – a jsou hierarchicky uspořádána – pravidla daného jazyka jsou aplikována v určitém pořadí (na strukturu, která je výsledkem aplikace pravidla 1, je aplikováno pravidlo 2, na strukturu, která je výsledkem aplikace pravidla 2, je aplikováno pravidlo 3 atd.). To mimo jiné znamená, že jedné a téže hloubkové struktuře mohou ve dvou různých jazycích odpovídat různé povrchové struktury. A to je možné i tehdy, když fonologický komponent obou jazyků bude obsahovat zcela identická pravidla. Rozdíl bude dán jejich různým řazením. 13
Ke kvalitě koncovkových jerů, které se nikdy nevokalizují, viz dále.
23
3. Fonologickou strukturu tvoří lineární řada segmentů, které jsou definovány jako množiny ekvipolentních fonologických rysů, tzv. rysové matice. Jak z výše uvedených principů můžeme odvodit existenci abstraktních vokálů? Na konci kapitoly 2 jsem uvedla argumenty pro to, že informace o tom, že mezi dvěma konsonanty alternuje vokál s nulou, musí být kódována v lexikální fonologické struktuře daného morfému. Jestliže v modelu SPE fonologickou strukturu tvoří lineární řada segmentů, pak neexistuje jiná možnost než ta, že alternační pozice jsou lexikálně reprezentovány jako segmenty, tj. jako unikátní matice ekvipolentních rysů. Vokály, které se v alternačních pozicích foneticky realizují, jsou ale stejné kvality jako nealternující vokály. Konkrétně v ruštině existují vedle alternujících středních vokálů také e, o, které nikdy nealternují; srov. např. NomSg les, lev a GenSg les-a vs. lv-a nebo NomSg lov, son a GenSg lov-u vs. sn-a. To znamená, že alternující a nealternující vokalické segmenty se liší v hloubkové struktuře, ale na povrchu jsou stejné, lexikální rozdíl mezi alternujícími a nealternujícími vokály je tedy neutralizován. To ale platí jen pro alternující vokály v určitých pozicích. Podle pravidla Lower (18) se rysová matice těch alternujících vokálů, které nejsou následovány jiným alternujícím vokálem, během derivace nemění. A protože matice obsahující rysy [– napjatý,+vysoký] nemá žádnou fonetickou interpretaci, je na povrchové struktuře vymazána.
4.2.1. Jery ve všech slovanských jazycích? Pro slovanskou SPE fonologii se Lightnerova analýza stala standardem; viz např. studie o ruštině Pesetsky (1979) a Halle & Matushansky (2006) nebo analýzy polských dat v Gussmann (1978) a Rubach (1981, 1984). A protože model SPE se obecně stal synonymem pro generativní fonologii, odkazy na jery a pravidla, která s nimi manipulují, najdeme i v těch generativních analýzách slovanských jazyků, jež nejsou primárně orientovány na fonologii. Některé z nich jsou přitom od Lightnerovy disertace vzdáleny i čtyřicet let; na existenci jerů se odvolává například Marvin(ová) (2002:98) při analýze morfosyntaktické struktury deverbálních jmen v moderní slovinštině nebo Müller (2004:204) ve své studii o nominálních deklinačních třídách v moderní ruštině. Pravidlo Lower bylo původně definováno pro ruštinu, kde s nulou alternují dva střední vokály, přední e a zadní o. Podobná situace je i v makedonštině, ukrajinštině, běloruštině a slovenštině. V bulharštině alternují rovněž dva střední vokály: e a schwa ə (graficky cyrilicí ъ). V ostatních slovanských jazycích alternuje s nulou pouze jeden vokál: v češtině, polštině a slovinštině přední střední e, v srbochorvatštině pak nízké a. Pro
24
porovnání uvádím v tabulce (21) dva kořeny s alternujícími vokály a jejich podobu ve slovenštině, češtině a srbochorvatštině.14 (21) Alternující vokály v moderních slovanských jazycích slovenština: e, o
čeština: e
srbochorvatština: a
pes, pøs-a zámok, zámøk-u
pes, pøs-a zámek, zámøk-u
pas, pøs-a zamak, zámøk-a
Nabízí se samozřejmě otázka, jestli jsou alternační pozice lexikálně kódovány stejným způsobem, jaký navrhuje Lightner pro ruštinu, i v těch jazycích, kde s nulou alternuje pouze jeden vokál. Výše citované SPE analýzy se shodují v tom, že ano. Podle nich není rozdíl mezi jednotlivými slovanskými jazyky dán v jejich lexikální struktuře – všechny obsahují dvojici nenapjatých vysokých vokálů. To, že jim na povrchové rovině odpovídají vokály různé kvality, je důsledek toho, že jednotlivé slovanské jazyky mají odlišnou strukturu fonologických pravidel. Co mají společného, je pravidlo Lower, jehož podstatou je snížení artikulace jerů – všechny vokály, které produktivně alternují s nulou, jsou buď střední, nebo nízké, tj. sdílejí rys [–vysoký]. Čím se liší, je to, že v jazycích, kde alternuje pouze jeden vokál, funguje navíc neutralizace opozice mezi předním a zadním jerem. (Otázku, jestli je neutralizace součástí pravidla Lower, nebo jestli je samostatným pravidlem, které je řazeno až po pravidlu Lower, nechávám stranou.) Logicky vyvstává otázka, proč by měl být rozdíl mezi slovanskými jazyky (jeden vs. dva alternující vokály) kódován procedurálně, tj. formou pravidel, a ne lexikálně (jazyky s jedním alternujícím vokálem budou mít jen jeden, nikoli dva jery). Jako jediný argument ve prospěch procedurální analýzy se uvádějí palatalizace – vokály alternující s nulou buď palatalizují, nebo nepalatalizují předcházející konsonant podle toho, jestli jim v hloubkové struktuře odpovídá přední nebo zadní jer. V následující kapitole ale ukážu, že tento argument je postaven na sporném předpokladu, že iniciátory palatalizací v moderních slovanských jazycích jsou pouze přední vokály, přítomné v hloubkové strukuře. Budu přitom vycházet z Rubachovy studie o palatalizacích v současné polštině (Rubach 1981).
14
Zmiňuji zde pouze produktivní alternace. Pokud v daném jazyce alternují i jiné vokály než ty, které jsem uvedla, pak jde o marginální výjimky vázané na uzavřené množiny morfémů. To platí například pro českou předložku k, která má jako jediná dvě vokalizované podoby, ke a ku, ovšem bez pravidelné distribuce (srov. ke/ku prospěchu, ale jen pět ku jedné, ke jménu), nebo pro čtyři polská maskulina s alternujícím o (grafém i, který se objevuje před o, označuje palatalizovaný konsonant): kocioł vs. kotøł-a, kozioł vs. kozøł-a, osioł vs. osøł-a a ciesioł-ka vs. cieśøl-a. Stranou nechávám kořenové alternace typu č. pro-bør-a-t a pro-bír-a-t nebo slov. po-søl-a-ť a po-siel-a-ť. Distribuce vysokého vokálu není v tomto případě fonologická, není vázána na fonologickou strukturu následujícího morfému, ale je determinována morfosyntaktickou strukturou – vysoký vokál se systematicky objevuje v kontextu sekundárních imperfektiv.
25
4.3.
Jery a palatalizace: Rubach (1981)
V modelu SPE jsou palatalizace interpretovány jako výsledek aplikace palatalizačních pravidel, která mají společný kontext – přítomnost předního vokálu, popř. palatální glidy.15 Jestliže se tedy před alternujícím předním e jednou objevuje palatalizovaný konsonant a podruhé nikoli, pak z toho nutně vyplývají dvě věci: a) alternujícímu e v hloubkové struktuře odpovídají dva abstraktní vokály, tj. přední jer ¾ a zadní jer ¾, b) palatalizační pravidla musí být aplikována před pravidlem, které rozdíl mezi oběma vokály neutralizuje (ať už je to Lower, nebo nějaké jiné autonomní pravidlo).16 Rubach (1981:16) ilustruje odlišné vlastnosti alternujících e v moderní polštině na dvou deminutivech: kwiat-ek, kwiat-øk-u „květ“ a krocz-ek, krocz-øk-u „krok“ (obojí NomSg, GenSg). To, že se finální konsonant kořene v prvním případě nepalatalizuje, zatímco v druhém ano (srov. NomSg kwiat, krok), je podle Rubacha důkazem toho, že deminutivní sufix má dva lexikální alomorfy: /¾k/ a /¾k/. Jestliže se v kontextu NomSg sufixální jer u obou deminutiv vokalizuje, pak to dále znamená, že koncovkou NomSg je v obou případech jer. A jestliže finální konsonant v NomSg není ani v jednom z uvedených případů palatalizován, pak musí jít o zadní jer. Nominativům kwiat-ek, krocz-ek tedy podle Rubacha odpovídají hloubkové struktury [[[kvjat]¾k]¾] a [[[krok]¾¾k]¾]. (Hranaté závorky označují hranice morfologických konstituentů, které jsou zároveň hranicemi fonologických cyklů; k tomu viz dále.) Rubach rozlišuje dva typy palatalizací podle toho, jestli je jejich podstatou změna artikulace daného konsonantu (např. s → Û: alveolární frikativa se transformuje v palatální frikativu), nebo jestli je jejich výsledkem foneticky palatalizovaný konsonant (např. s → s,: alveolára získává sekundární palatální artikulaci); k tomu viz pozn. 16. Foneticky 15
V modelu SPE tvoří přední vokály a palatální glida přirozenou třídu definovanou rysy [–zadní, –konsonantický]; viz Rubach (1981:13). 16 Pojem palatalizace má různé významy. Z fonetického hlediska označuje typ sekundární artikulace, která je založena na zdvižení hřbetu jazyka směrem k tvrdému patru v průběhu artikulace příslušného konsonantu. Foneticky palatalizované konsonanty se v IPA graficky nejčastěji označují nadepsaným j: palatalizované t se označuje jako [t,], palatalizované š jako [5,] atd. Ve slovanské (generativní) fonologii se pod pojmem palatalizace standardně rozumí souhrn různých asimilačních procesů, při nichž přední vokál, popř. glida j, ovlivňují vlastnosti předcházejícího konsonantu. Výsledkem těchto procesů přitom nejsou pouze foneticky palatalizované konsonanty (pokud jde o češtinu, objevují se pouze v některých dialektech), ale i palatály (v češtině: ť = [c], ď = [Ì], ň = [Õ]), postalveoláry (v češtině: š = [5], ž = [<], č = [td5] a [rÐ]) a alveoláry (v češtině: [z], c = [tds]). Standardně se rozlišují čtyři hlavní typy slovanských palatalizací: palatalizace labiál, palatalizace alveolár a první a druhá palatalizace velár. Pokud jde o češtinu, palatalizace labiál se od ostatních typů palatalizací principiálně liší. Zatímco podstatou palatalizace alveolár a velár (a znělé glotály [×]) je změna místa artikulace daného konsonantu (např. s → 5, tj. změna alveoláry na postalveoláru), při palatalizaci labiál se místo artikulace nemění. Palatalizované labiály reprezentují z fonetického hlediska sekvenci dvou hlásek, tj. [bj], [pj], [vj], [fj] a [mÕ], nicméně z fonologického hlediska jde o simplexní jednotky stejného typu, jakými jsou foneticky palatalizované labiály, tj. [b,], [p,] apod. Důkazem, že jde o fonologicky simplexní jednotky, je mj. to, že neovlivňují distribuci alternant e~ø; srov. např. LocSg farø[mÕ]-ě, kde je před palatalizovanou nazální labiálou [mÕ] nulová alternanta, a relační adjektivum fare[m]-[Õ]í, kde řetězec [mÕ] tvoří dva samostatné fonologické objekty, a proto se před ním objevuje e-ová alternanta.
26
palatalizované konsonanty jsou podle Rubacha všechny konsonanty v kontextu předního vysokého vokálu i a glidy j; např. iniciální alveolára v kořeni //silos// „silo“ se palatalizuje na /s,ilos/, iniciální alveolární afrikáta v kořeni //td5ile// „Chile“ se palatalizuje na /dt5,ile/ apod.17 Jinými slovy, přítomnost /i,j/ automaticky znamená sekundární palatální artikulaci na předcházejícím konsonantu, samozřejmě pokud není sám o sobě palatální.18 Tento typ palatalizace označuje Rubach (s. 13) jako povrchovou palatalizaci (surface palatalization; dále PP). Pravidlo pro derivaci foneticky palatalizovaných konsonantů můžeme zjednodušeně definovat následovně: (22) Povrchová palatalizace (PP) C → Cj / _{i,j}
Palatalizace, při nichž se mění artikulace daného konsonantu, jsou omezeny na alveoláry a veláry a jsou vázány na kontext předního vokálu, tj. i, e a taky předního jeru ¾. Tak například v deminutivu silos-ik se finální kořenová alveolára s v kontextu deminutivního sufixu, který má lexikální strukturu //ik//, transformuje na palatálu Û: //silosik// → /siloÛik/. Palatalizaci, jejíž podstatou je změna artikulace, označuje Rubach (s. 32) jako celkovou palatalizaci (general palatalization; dále CP). Odhlédneme-li od konkrétních artikulačních změn, mají palatalizační pravidla měnící artikulaci alveolár a velár tuto obecnou strukturu: (23) Celková palatalizace (CP) C1 → C2 / _ {i,¾,e} C1 = alveolára/velára, C2 = alveolára/postalveolára/palatála19
17
Poukazuji-li na rozdíl mezi lexikální fonologickou strukturou, tj. hloubkovou formou, která daný morfém reprezentuje v lexikonu, a hloubkovou formou, která už je výsledkem aplikace určitých pravidel, označuji první //dvojitým lomítkem// a druhou /jednoduchým lomítkem/. V ostatních případech jednoduchým lomítkem označuji jakoukoli fonologickou strukturu, tj. lexikální, derivovanou hloubkovou i povrchovou. Pro fonetickou formu pak používám [hranatou závorku]. 18 Systém palatál je v polštině jiný než v češtině. Polštině chybí palatální explozivy ([c], [Ì]). Na rozdíl od češtiny pak má navíc palatální frikativy (ś = [Û], ź = [Ù]) a palatální afrikáty (ć = [tdÛ], dź = [ddÙ]), označované též jako prepalatály nebo palatoalveoláry. S češtinou pak sdílí palatální nazálu (ń = [Õ]) a glidu [j]. Pro přehled o konsonantickém inventáři polštiny viz např. Feldstein (2001). 19 V polštině existují stejně jako v češtině alveolární a postalveolární afrikáty: c = [tds], dz = [ddz], cz = [td5], dż = [dd<]. Rozdíl spočívá v tom, že znělé afrikáty mají v polštině volnou distribuci (mají status fonémů), zatímco v češtině je znělá alveolární afrikáta [ddz] vždy výsledkem znělostní asimilace (má status alofonu). Znělá postalveolární afrikáta [dd<] má sice podobně jako v polštině volnou distribuci, ale jen u přejatých kořenů; jinak má rovněž status alofonu.
27
Má-li deminutivum silosik, které vzniklo sloučením kořene //silos// a deminutivního sufixu //ik//, povrchovou formu /s,iloÛik/, nabízí se samozřejmě otázka, proč se iniciální s palatalizuje podle pravidla PP (22), zatímco finální s podle pravidla CP (23), když jejich fonologický kontext je v obou případech stejný: vysoký přední vokál. Důvodem je podle Rubacha rozdílný způsob aplikace palatalizačních pravidel PP a CP.
4.3.1. Cyklická a postcyklická pravidla Rubach rozlišuje dva typy fonologických pravidel: cyklická a postcyklická. Cyklická a postcyklická pravidla tvoří dva samostatné bloky – cyklický blok je opakovaně aplikován v každém derivačním cyklu, postcyklický blok je aplikován jen jednou, na hloubkovou strukturu, která zůstala na konci posledního derivačního cyklu; srov. Rubach (1981:19): „Phonological rules fall into two classes: cyclic rules and postcyclic rules. The two classes form distinct sets, i.e. cyclic and postcyclic rules cannot be interspersed in a derivation.“ Cyklická pravidla jsou aplikována v závislosti na morfologické struktuře, postcyklická nezávisle na ní. Přesněji řečeno, je-li pravidlo A → B / _ C definováno jako cyklické, pak může být aplikováno jen tehdy, platí-li jedna ze dvou následujících podmínek: 1.
2.
Jednotka A, jejíž vlastnosti se mění, a jednotka C, jež definuje kontext této změny, patří ke dvěma různým morfémům, a tedy i ke dvěma různým fonologickým cyklům. Buď A, nebo C jsou samy výsledkem aplikace jiného pravidla v tomtéž cyklu.
Obě podmínky cyklické aplikace fonologických pravidel jsou známy jako Strict Cyclicity. Poprvé je definovala Kean(ová) (1974) a v návaznosti na ní Mascaró (1976). Rubach vychází z jejich revidované verze v Halle (1978). 20 Obě vycházejí z koncepce tzv. derivovaného kontextu (derived environment; Kiparsky 1973). Pojem derivovaný kontext má přitom dvojí význam. Cyklické pravidlo se buď aplikuje na řetězec, který je výsledkem morfologické derivace, tzn. na řetězec na švu dvou 20
Viz Halle (1978): „A cyclic rule R applies properly on cycle j only if either (a) or (b) is satisfied. (a) R makes specific use of information, part of which is available on a prior pass through the cyclic rules, and part of which becomes first available on cycle j. There are three separate cases subsumed under (a): R refers specifically to some A and B in: (i) [j XAY [j-1 B] Z]; (ii) [j Z [j-1 B] XAY]; (iii) [j X [j-1 A] Y [j-1 B] Z]. (b) R makes specific use of information assigned on cycle j by a rule applying before R.”
28
morfologických konstituentů, kdy fonologická struktura prvního konstituentu byla derivována už v předchozím derivačním cyklu (viz první podmínka výše). Nebo se cyklické pravidlo aplikuje na strukturu, která je výsledkem fonologické derivace v tomtéž derivačním cyklu (druhá podmínka). Z podmínek Strict Cyclicity pak automaticky vyplývá, že v prvním derivačním cyklu nemůže být aplikováno žádné cyklické pravidlo. (Principem Strict Cyclicity se budu detailně zabývat v kapitole 7.2.)
4.3.2. Cyklická a postcyklická palatalizace Vraťme se nyní zpět k otázce, proč se obě s v deminutivu silosik, které má morfologickou strukturu [[silosN]ikN], nepalatalizují stejným způsobem. Při palatalizaci finálního s se mění artikulace podle pravidla CP (23), konkrétně: s → Û. Iniciální s se palatalizuje podle pravidla PP (22), konkrétně: s → s,. Rozdíl je podle Rubacha dán tím, že pravidla typu CP jsou cyklická, zatímco pravidla typu PP postcyklická. Jak probíhá derivace povrchové formy /s,iloÛik/ z hloubkové struktury [[silos]+ik], to ilustruje schéma v (24). (Vnitřní hranatá závorka označuje hranici mezi prvním a druhým fonologickým cyklem a symbol + reprezentuje začátek sufixu; k fonologickým vlastnostem + viz dále kapitola 6.2.) V prvním cyklu, cyklu kořene, se CP pravidlo neuplatňuje (---), protože není splněna ani jedna ze dvou podmínek cyklické aplikace – alveolára s i potenciální iniciátor palatalizační změny, vokál i, jsou součástí téhož derivačního cyklu a oba segmenty jsou zároveň přítomny už v lexikální struktuře (ani jeden z nich nevznikl aplikací nějakého jiného cyklického pravidla). Do druhého derivačního cyklu vstupuje kořen ve spojení s deminutivním sufixem, který je hlavou následujícího morfologického konstituentu. Připojením sufixu -ik vzniká na morfémovém švu řetězec si, na nějž je aplikováno cyklické pravidlo CP. Po druhém fonologickém cyklu, který je zároveň posledním cyklem derivace, se iniciální kořenový konsonant palatalizuje podle pravidla PP, které je ve fonologickém komponentu definováno jako postcyklické. Výsledkem je povrchová fonologická struktura /s,iloÛik/, která je foneticky interpretována jako [s,iloÛik]. (Ze schématu v (24) vyplývá, že hranaté závorky se na konci každého derivačního vymažou; k tomu viz dále v kapitole 6.4.)
29
(24) Cyklická a postcyklická palatalizace: /s,iloÛik/ [[silos]+ik] cyklus 1 CP: s → Û / _i
[silos] ---
cyklus 2 CP: s → Û / _i
[silos+ik] siloÛ+ik
postcykl. PP: s → s, / _i
siloÛ+ik s,iloÛ+ik
Jak už bylo řečeno, palatalizace jsou jediným Rubachovým argumentem pro to, že i v polštině, kde na povrchové rovině alternuje s nulou pouze jeden vokál, existují v hloubkové struktuře dva jery, přední a zadní. Jak spolu souvisí rozdělení palatalizačních pravidel na cyklická a postcyklická a rozdělení jednoho alternujícího vokálu na dva abstraktní segmenty? Jaký je vztah mezi palatalizačními pravidly a pravidly Lower a Yer Deletion?
4.3.3. Interakce mezi palatalizačními a jerovými pravidly Zopakujme, že podstatou cyklických palatalizačních pravidel je automatická změna artikulace konsonantu z množiny {alveolára, velára} v kontextu předního vokálu. To znamená, že alveolára nebo velára se palatalizují příslušným způsobem vždy, když za nimi následuje přední vokál a mezi nimi a tímto vokálem je morfémový šev. A to platí i vice versa: přední vokál automaticky znamená palatalizaci alveoláry nebo veláry na konci předcházejícího morfému. Vraťme se nyní na začátek této kapitoly, k deminutivům kwiat-ek a krocz-ek. První deminutivum je derivováno z kořene kwiat, který je zakončen na alveoláru, druhé z kořene krok, který je zakončen na veláru. Finální konsonant by se tedy měl v obou případech palatalizovat, je-li následován sufixem, který začíná na přední vokál. V kontextu sufixu -ek se ale palatalizuje jen velára (k → td5), ale ne alveolára, která je také palatalizovatelná; srov. rozdíl mezi kwiat-ek a deminutivem punkc-ik (Rubach 1981:35), které je derivováno z kořene (punkt) a kde je místo finální kořenové alveoláry t palatální afrikáta tdÛ. To podle Rubacha jednoznačně ukazuje na to, že přednímu e v -ek lexikálně odpovídají dva různé segmenty: u krocz-ek přední vokál, u kwiat-ek zadní vokál. A protože toto e alternuje s
30
nulou (GenSg krocz-øk-a, kwiat-øk-a), odpovídá mu lexikálně buď přední, nebo zadní jer. Z toho nutně vyplývá, že deminutivní sufix s alternujícím iniciálním vokálem má dva lexikální alomorfy: //¾k// a //¾¾k//. Jak již bylo řečeno, podle Rubacha je pravidlo CP (23) cyklické. A cyklické je podle něj i pravidlo Lower (k jeho argumentům viz kapitola 7.2). Obě pravidla jsou pak aplikována v pořadí 1. CP, 2. Lower, což ilustruje tabulka (25). Zde ukazuji derivaci forem NomSg a GenSg obou zmíněných deminutiv. Jak již bylo řečeno, koncovkou NomSg je zadní jer, hloubková struktura nominativních forem je tedy [[[kvjat]+¾k]+¾] a [[[krok]+¾¾k]+¾], genitivní formy mají hloubkovou strukturu [[[kvjat]+¾k]+a] a [[[krok]+¾¾k]+a]. Morfologická struktura těchto forem je složena ze tří konstituentů, jsou tedy derivovány ve třech cyklech: 1. [kořen], 2. [[kořen]+sufix], 3. [[kořen+sufix]+koncovka]. Pravidlo Yer Deletion (19), na základě něhož se mažou nevokalizované jery, je bezkontextové, je tedy součástí postcyklického bloku. (V (25) uvádím jen ta cyklická a postcyklická pravidla, která jsou relevantní pro moji argumentaci.) (25) Cyklická derivace: deminutiva kwiat-ek a krocz-ek NomSg
GenSg
[[[kvjat]+¾k]+¾] [[[krok]+¾¾k]+¾] [[[kvjat]+¾k]+a] [[[krok]+¾¾k]+a] [kvjat]
[krok]
[kvjat]
[krok]
k → td5 / _¾
---
---
---
---
¾, ¾ → e / _C0{¾,¾}
---
---
---
---
[kvjat+¾k]
[krok+¾¾k]
[kvjat+¾k]
[krok+¾¾k]
k → td5 / _¾
---
krotd5+¾k¾
---
krotd5+¾k¾
¾, ¾ → e / _C0{¾,¾}
---
---
---
---
[kvjat+¾k+¾]
[krotd5+¾k¾ +¾]
[kvjat+¾k+a]
[krotd5+¾k¾ +a]
---
---
---
---
¾, ¾ → e / _C0{¾,¾}
kvjat+ek+¾
krotd5+ek+¾
---
---
postcykl.
kvjat+ek+¾
krotd5+ek+¾
kvjat+¾k+a
krotd5+¾k¾ +a
¾, ¾ → Ø
kvjat+ek
krotd5+ek
kvjat+k+a
krotd5+k+a
cyklus 1
cyklus 2
cyklus 3 k → td5 / _¾
31
4.3.4. Poznámky k palatalizacím Rubachova interpretace palatalizací měnících artikulaci má (nejen) pro češtinu diskutabilní konsekvence. Uvedu čtyři z nich. Zaprvé, data v (26) ukazují, že v češtině se v kontextu všech sufixů, na jejichž levém okraji alternuje e s nulou, palatalizují veláry (k, g, x) a glotála h, ale nikdy ne alveoláry (t, d, n), i když i ty jsou podobně jako v polštině palatalizovatelné; srov. např. dor[c]-ík demin. k dort, chu[Ì]-ě adv. k chud-ý, slo[Õ]-í adj. k slon. V češtině se tedy všechny sufixy s alternací e~ø na levé periferii chovají stejně jako polský deminutivní sufix -ek. Stejně jako on by tedy každý z nich měl mít dvě lexikální reprezentace lišící se kvalitou jeru: -ek: //¾k¾ // a //¾k//, -ec: //¾¾c// a //¾c//, -eb: //¾b¾ // a //¾b//, -en: //¾¾n// a //¾n//.21 Distribuce těchto alomorfů pak bude fonologická – alomorf s předním jerem bude lexikálně specifikován pro kontext veláry nebo glotály h, aby obratem změnil jejich artikulační vlastnosti. (26) Palatalizace v kontextu sufixů s alternujícím e veláry + h -ek krůč-ek, krůč-øk-u (krok) jóž-øk-a, jóž-ek (jóg-a)
alveoláry kvít-ek, kvít-øk-u bran-øk-a, bran-ek
-ec hluš-ec, hluš-øc-e (hluch-ý) let-ec, letøc-e -eb služ-øb-a, služ-eb (sluh-a)
klen-øb-a, klen-eb
-en střiž-øn-a, střiž-en (střih) vděč-øn-ý, vděč-en (vděk)
šat-øn-a, šat-en hod-øn-ý, hod-en
Zadruhé, konsonanty se palatalizují i v kontextu sufixů -sk a -stv, které žádný alternující vokál na svém začátku nemají. Příklady v tabulce ukazují, že palatalizace je v tomto případě podobná jako u sufixů s alternujícím vokálem. Výjimku tvoří velára k – v kontextu 21
Sufixy -ec, -eb a -en se objevují i v polštině, kde se ale chovají jinak než sufix -ek – palatalizují vedle velár i alveoláry. Pokud jde o sufixy -ec a -eb, v jejich kontextu se alveolára palatalizuje vždy; srov. např. č. ha[n]-øb-a, ha[n]-eb-ný vs. pol. ha[Õ]-øb-a, ha[Õ]-ieb-ny, č. jez[d]-ec, jez[d]-øc-e vs. pol. jeź[ddÙ]-iec, jeź[ddÙ]-øc-a, č. bra[n]-ec, bra[n]-øc-e vs. pol. bra[Õ]-iec, bra[Õ]-øc-a. V kontextu n-ového sufixu se palatalizované alveoláry objevují jen tehdy, je-li sufixální jer vokalizován; srov. např. przecho[ddÙ]-ien vs. przecho[d]-øn-ia nebo wi[Õ]-ien vs. wi[n]-øn-y. Rubach (1981:52n.) tyto případy interpretuje jako depalatalizaci v kontextu sonor. Podle něj sufix -en stejně jako sufixy -ec a -eb mají pouze jednu lexikální formu, s předním jerem: //¾¾c//, //¾b¾ //, //¾¾n//. I v kontextu n-ového sufixu se tedy palatalizují alveoláry podle cyklického pravidla (23). Je-li sufixální jer vymazán podle postcyklického pravidla Yer Deletion, pak se palatalizovaná alveolára ocitá v bezprostředním sousedství sufixálního n. A to je podle Rubacha kontext pro postcyklické pravidlo depalatalizace, podle něhož se palatály transformují na alveoláry: tdÛ,tdÙ,Õ → t,d,n /_n . Rubachův model tedy připouští cirkulární derivaci typu X → Y → X. V tomto konkrétním případě se lexikální alveolára mění na palatálu, ale na povrchové rovině se znovu objevuje původní alveolára; srov. např. przechoz//d//-¾¾n-ia → przecho/ddÙ/-n-ia → przecho/d/-n-ia, wi//n//-¾¾n-y → wi/Õ/-n-y → wi/n/-n-y.
32
sufixů s alternujícím vokálem se k palatalizuje na td5 (viz příklady uvedené výše), kdežto v případě sufixů -sk a -stv se na místě veláry a sufixální sibilanty objevuje alveolární afrikáta tds (viz příklady ve třetím sloupci tabulky (27)).
(27) Palatalizace v kontextu sufixů -stv a -sk g, x, h -sk
alveoláry
filolož-sk-ý (filolog) lid-sk-ý divoš-sk-ý (divoch) pirát-sk-ý bož-sk-ý (bůh) křesťan-sk-ý
-stv filolož-stv-o divoš-stv-í bož-stv-o
k otrock-ý (otrok) dobráck-ý (dobrák) insbruck-ý (Insbruk)
lid-stv-o otroctv-í pirát-stv-í dobráctv-í křesťan-stv-o ptactv-o (pták)
Rubach (1981:44) palatalizaci v kontextu polských sufixů -sk a -stv interpretuje stejným způsobem jako palatalizace v kontextu sufixů s iniciálním alternujícím e – lexikální struktura sufixů -sk a -stv podle něj začíná na přední jer, který se ale nikdy neobjeví na povrchové rovině. Jer, který je přítomen v sufixu //¾s¾ k//, se nikdy nevokalizuje, protože tento adjektivní sufix se spojuje pouze s vokalickými koncovkami; viz Rubach (1981:44): „The yer in //¾¾sk// never surface phonetically since it is always followed by a vocalic ending.“ Pokud jde o sufix -stv, v jeho lexikální struktuře musí být dva jery – kromě iniciálního, který způsobuje palatalizaci, ještě jer mezi t a v; srov. alternaci v pań-støv-o „stát, panství, NomSg“ a pań-stev-k-o, „demin., NomSg“. Sufix -stv tedy bude lexikálně reprezentován jako //¾s¾ t¾v//. Jer uvnitř sufixu se vokalizuje podle pravidla Lower, tedy v závislosti na tom, jestli následující sufix obsahuje také jer, jer v iniciální pozici se nikdy nevokalizuje proto, že Lower je cyklické pravidlo a pro aplikaci cyklických pravidel platí podmínka Strict Cyclicity; k derivaci struktur se sufixem -stv viz dále kapitola 7.2. Přijmeme-li Rubachovu argumentaci, pak to znamená, že české sufixy -sk a -stv musí mít, podobně jako sufixy s iniciálním alternujícím vokálem, dva lexikální alomorfy – jeden s předním jerem: //¾¾sk//, //¾¾st¾v// a druhý se zadním jerem: //¾sk//, //¾s¾ t¾v//. 22 Alomorfy budou mít fonologicky podmíněnou distribuci, stejně jako alomorfy sufixů s iniciálním alternujícím e: alomorf s předním jerem bude specifikován pro kontext těch základů, které končí na veláru nebo glotálu h. Tak jako tak ale budeme potřebovat nějaké další vysvětlení
22
V případě sufixu -stv můžeme alternativně předpokládat, že místo alomorfu se zadním jerem má alomorf bez jeru //st¾v//. Tento alomorf způsobuje vokalizaci jeru v předcházejícím morfému, protože sám obsahuje jer, a nezpůsobuje palatalizaci, protože nemá v iniciální pozici přední vokál.
33
pro to, proč struktury /k+¾s¾ k/ (otrok-sk-ý) a /k+¾¾st¾v/ (otroc-stv-í) mají povrchovou reprezentaci /tdsk/ (otrocký) a /tdstv/ (otroctví), a ne /td5sk/ (*otročský) a /td5stv/ (*otročství). Zatřetí, ne všechny sufixy, které začínají na nealternující přední vokál, palatalizují. To ilustruje tabulka (28). V levé části jsou uvedeny čtyři sufixy, v jejichž kontextu se veláry ani alveoláry nepalatalizují, vpravo jsou sufixy s palatalizujícím efektem. (Stranou nechávám to, že výsledek palatalizace velár je různý – alveolára nebo postalveolára.) (28) Palatalizace vs. nepalatalizace v kontextu předního vokálu nepalatalizující sufixy
palatalizující sufixy
-ist(a)
tank-ista
-ík
-yn(ě)
otrok-yně -in(a)
tanč-ík otroč-ina
-y [AccPl] pták-y
-i [NomPl] ptác-i
-em
-ě DatSg
rok-em
roc-e
Uvedené příklady jsou analogické polským, jen s tím rozdílem, že grafémům i a y odpovídají v polštině dvě hlásky: přední vysoký vokál [i] a centralizovaný vysoký vokál [Ó], kdežto v češtině jim odpovídá pouze přední [i]. Rubach (1981:101) fonetický rozdíl mezi [i] a [Ó] odvozuje z povrchové fonologické struktury: hláska [i] realizuje segment /i/, hláska [Ó] segment /Ó/. Na to, že na povrchové rovině musí existovat rozdíl mezi předním /i/ a centralizovaným /Ó/, podle něj ukazují povrchové palatalizace; srov. např. rozdíl mezi bo[k,]-i „bok, NomPl“ a bu[t]-y „bota, NomPl“. Připomeňme, že v Rubachově modelu existují dva typy palatalizačních pravidel: cyklická pravidla CP (23), která mění artikulaci konsonantů v kontextu předního vokálu, a postcyklická pravidla PP (22), jež derivují foneticky palatalizované konsonanty v kontextu vysokého předního vokálu nebo palatální glidy. Co z toho vyplývá pro oba uvedené příklady? Nejsou-li finální kořenová velára v bo[k,]-i ani finální kořenová alveolára v bu[t]-y palatalizovány podle pravidla CP, pak to znamená, že koncovka NomPl musí být v obou případech lexikálně reprezentována jako //Ó//. Je-li velára foneticky palatalizovaná, pak to znamená, že se v průběhu derivace ocitla v kontextu předního /i/. Oba nominativy jsou tedy derivovány týmž sufixem: bok-Ó a but-Ó, jehož forma se v průběhu derivace buď změní //bok+Ó// → /bok+i/, nebo zůstane stejná //but+Ó// → /but+Ó/. Důsledkem změny //Ó// → /i/ (Rubach (1981:105) ji označuje jako fronting, tj. „posunutí dopředu“) je foneticky
34
palatalizovaná velára: /boki/ → /bokji/, a také fonetická realizace sufixu jako předního [i]: [bokji] vs. [butÓ].23 Budeme-li Rubachovu analýzu aplikovat na češtinu, pak rozdílné chování sufixů, které mají na povrchové rovině přední vokál, bude vyplývat z jejich rozdílné lexikální struktury. To znamená, že palatalizující sufixy (pravá část tabulky (28)) budou mít v lexikální reprezentaci přední vokál, tj. -in(a): //in// atd., nepalatalizující sufixy (levá část tabulky (28)) budou začínat na centralizovaný vokál, tj. vysoké centralizované Ó a střední centralizované : -yn(ě): //ÓÕ//, -em: //m// atd. Během derivace pak bude rozdíl mezi oběma typy vysokých a středních vokálů neutralizován: Ó, → i,e. Na třech příkladech jsem ukázala, že interpretace novočeských palatalizací jako procesů, jejichž iniciátory jsou výhradně přední vokály v hloubkové struktuře, předpokládá pravidla založená na absolutní neutralizaci. Fungují-li palatalizace na principu, který předpokládá Rubach, pak vokalický inventář moderní češtiny musí obsahovat celkem devět segmentů, přičemž téměř polovina z nich, konkrétně segmenty ¾¾, ¾, Ó, , bude mít status abstraktních vokálů, které se nikdy neobjeví na povrchové rovině (a nikdy se tedy foneticky nerealizují); srov. rozdíl mezi (29)a a (29)b. (29) Hloubkový vs. povrchový vokalický inventář a. Hloubková struktura i
b. Povrchová struktura
¾¾ Ó ¾ u e o a
i
u e
o a
Argumentem proti interpretaci palatalizace jako fonologického procesu, který je vázán na kontext předního vokálu v hloubkové struktuře, je fakt, že veláry a alveoláry se palatalizují i v kontextu sufixů, které začínají na jiný než přední vokál. Jak ilustrují příklady v tabulce (30), některé sufixy palatalizují obě třídy konsonantů (sufixy v horní části tabulky), některé pouze alveoláry (sufixy ve spodní části tabulky). 23
Fronting není jediným pravidlem, které manipuluje vlastnostmi obou zmíněných vysokých vokálů. Rubach (1981:49n.) uvádí příklady, kdy se v kontextu hlásky [Ó] objevuje konsonant palatalizovaný podle pravidla CP (23); srov. např. NomSg Pola[k] a NomPl Pola[tds]-[Ó]. Mají-li schopnost palatalizovat pouze přední vokály, pak povrchová forma /polatdsÓ/ musí být nutně derivována z hloubkové struktury //polaki//. Jedním z důsledků toho, že palatalizace je definována jako fonologický proces automaticky iniciovaný předním vokálem, je tedy existence dvou protichůdných pravidel: //Ó// → /i/ (fronting) a //i// → /Ó/ (retraction). Derivace řetězců foneticky palatalizovaný konsonant + /i/ (//CÓ// → /Cji/) a řetězců celkově palatalizovaný konsonant + /Ó/ (//C1i// → /C2Ó/) je pak nutně cirkulární: segment A musí mít lexikální reprezentaci a jen proto, že segment B má povrchovou formu b, a vice versa, segment B má povrchovou formu b jen proto, že segment A má lexikální reprezentaci a.
35
(30) Palatalizace v kontextu jiných než předních vokálů veláry + h
alveoláry
-an
Afrič-an (Afrik-a) Bosň-an (Bosn-a) hoš-an (hoch) planeť-an (planet-a)
-ák
Praž-ák (Prah-a) ubož-ák (uboh-ý)
Brň-ák (Brn-o) auť-ák (aut-o)
-ár-n(a)
flák-ár-na such-ár-na
kruť-ár-na (krut-ý) úleť-ár-na (úlet)
-oučk(ý) uboh-oučký tich-oučký
hubeň-oučk(ý) (huben-ý) žluť-oučk(ý) (žlut-ý)
-ouš
slaď-ouš (sladký)
-och
smraď-och (smrad) tlusť-och (tlust-ý)
-as
chuď-as (chud-ý) tvrď-as (tvrd-ý)
Rozdíl mezi palatalizacemi v kontextu sufixů s předními vokály a palatalizacemi v kontextu sufixů s jinými vokály spočívá v jejich pravidelnosti – zatímco palatalizace prvního typu jsou obligatorní, palatalizace druhého typu jsou fakultativní. To znamená, že v kontextu některých sufixů se objevují jak palatalizované, tak i nepalatalizované konsonanty. To ukazují příklady v tabulce (31) – nalevo jsou deriváty bez palatalizace, napravo pak deriváty s palatalizací. (31) Palatalizace v kontextu zadních vokálů nepalatalizovaný C
palatalizovaný C
-an
skok-an, uhlovod-an
Benátč-an, Uganď-an
-ák
smet-ák, pad-ák,
smrť-ák, odpaď-ák
-ár-n(a) most-ár-na, vod-ár-na
sprosť-ár-na, tvrď-ár-na
Podobná situace je také v polštině. I zde se konsonanty palatalizují před sufixy s jinými než předními vokály a i zde pro některé z nich platí, že palatalizace nejsou obligatorní; srov.
36
krew[Õ]-ak (hovor. forma ke krewn-y „příbuzný“) vs. jedy[n]-ak „jedináček“, pro[ÛtdÛ]-uch „prosťáček“ (expres. jméno k prost-y) vs. obżar[t]-uch „žrout“ a dále např. jména pra[<]-anin „Pražan“ (z Prag-a), tlu[ÛtdÛ]-och „tlusťoch“ (z tlust-y), bu[tdÛ]-or (expresivum k but-a „bota“) nebo adjektiva twar[ddÙ]-utky (expresivum k tward-y „tvrdý“), naf[tdÛ]-any (z naft-a).24 Je-li palatalizace vlastností předních vokálů, které jsou přítomny v hloubkové struktuře, pak Rubachovi nezbývá nic jiného než tvrdit, že lexikální struktura zmíněných sufixů začíná na přední vokál. To, že sufixy jako -ak nebo -uch někdy palatalizují a někdy ne, pak odvozuje z toho, že mají dva lexikální alomorfy – jeden s iniciálním i a druhý bez něj. Vokál i má přitom podle něj status „palatalizujícího morfému“ (sic!), který se ale nikdy neobjeví na povrchové rovině, protože se maže podle pravidla V → Ø / _V (pravidlo Vowel Deletion); viz Rubach (1981:70): „The correct representation is //i+ak//, where //i// is a palatalizing morpheme.“ 25 Opět jde tedy o klasický příklad absolutní neutralizace – rozdíl mezi alomorfy s iniciálním i a bez něj je neutralizován ve všech kontextech, i se nikdy neobjeví na povrchové formě. Rubachova analýza, podle níž jsou palatalizace vždy motivovány přítomností předních vokálů v lexikální reprezentaci, má v případě zmíněných sufixů absurdní konsekvence. Jednak připouští, že existují bimorfematické lexikální alomorfy – sufix -ak má podle Rubacha lexikální alomorfy //ak// a //i+ak//, sufix -uch má lexikální alomorfy //ux// a //i+ux// atd.26 Jednak implikuje, že existuje něco jako fonologický morfém i, jehož jedinou funkcí je vytvořit kontext pro aplikaci fonologického (palatalizačního) pravidla. Oba uvedené problémy Rubachovy analýzy jsou důsledkem toho, že opomíjí otázku distribuce hypotetických sufixálních alomorfů. Je palatalizace v kontextu sufixů se středovými a zadními vokály skutečně náhodným jevem, jak jeho analýza indikuje? Odpověď zní, alespoň pokud jde o češtinu, že není. Zaprvé, k palatalizacím dochází jen v kontextu určitých sufixů s iniciálními středovými a zadními vokály. Finální konsonanty se například nikdy nepalatalizují v kontextu pádových koncovek začínajících na jiný než přední vokál (např. DatSg Afričan-ovi, DatPl blud-ům, InsSg kruťárn-ou, VocSg tát-o), ani v kontextu adjektivních sufixů -ov(ý), -ův nebo -at(ý) (např. balón-ový, pohod-ový; děd-ův, chrt-ův; hran-atý, brad-atý) nebo v kontextu jmenných sufixů, deverbálního -ot (např. hvízd-ot, šust-ot), abstraktního -ost (např. len-ost, hrd-ost) nebo konatelského -á/ař (např. varhan-ář, byt-ař). Zadruhé, data v tabulce (30) ukazují, že deriváty s palatalizovanými konsonanty ve skutečnosti tvoří dvě homogenní skupiny. První skupinu představují jména osob 24
Pro úplný přehled palatalizujících sufixů v současné polštině viz Grzegorczykowa et al. (1984:69nn.). Pravidlo V → Ø / _V je nejfrekventovanějším pravidlem slovanské generativní fonologie. Označuje se též jako Jakobsonovo; Jakobson (1948) ho původně definoval pro popis ruské verbální flexe. 26 V tom se Rubachova analýza nijak neliší od SPE (Chomsky & Halle 1968); srov. lexikálního reprezentaci sufixu //ik+æl// a diskusi v kapitole 6. 25
37
derivovaná z názvů míst, ať už obecných nebo toponym, označovaná jako obyvatelská jména. Druhou skupinu tvoří expresiva v širokém slova smyslu.27 Zatřetí, data v tabulce (31) také ukazují to, že když stejně vypadající sufix derivuje i jiná než obyvatelská jména a/nebo expresiva, pak finální konsonant kořene zůstává nepalatalizován; srov. např. skok-an (činitelské jméno) vs. Benátč-an (obyvatelské jméno), most-ár-na (místo) vs. sprosť-ár-na „nekalý čin“ (expresivum), smet-ák (instrument) vs. smrť-ák (expresivum). Sufixy jako -och, -ouš, -oučk(ý) nebo -as pak derivují výhradně expresiva, proto se před nimi palatalizovaný konsonant (konkrétně palatalizovaná alveolára) objevuje vždy.28 Co z toho vyplývá? Shrňme, že v Rubachově cyklické verzi modelu SPE jsou palatalizace spočívající ve změně artikulace daného konsonantu interpretovány jako fonologické procesy, jež jsou závislé zároveň na dvou podmínkách: 1. na přítomnosti předního vokálu v lexikální struktuře sufixů (palatalizační pravidla se aplikují jen v kontextu vokálů definovaných rysy [+přední, –zadní]), 2. na přítomnosti morfémového švu před tímto vokálem (palatalizační pravidla jsou cyklická). Jak již bylo řečeno, to, že k palatalizaci dochází i v kontextů sufixů se středovými nebo zadními vokály, vysvětluje Rubach tak, že tyto sufixy mají dva lexikální alomorfy, z nichž jeden obsahuje „palatalizující morfém“ -i. Souvisí-li palatalizace vždy s lexikální fonologickou strukturou sufixů, pak teoreticky jakýkoli sufix může mít v lexikonu palatalizující alomorf. Konsonanty se ale palatalizují jen v kontextu některých sufixů s iniciálním středovým nebo zadním vokálem, přesněji sufixů derivujících obyvatelská jména a expresiva. Palatalizace u obyvatelských jmen a expresiv jsou tedy typickým případem toho, kdy je fonologický proces citlivý na informace, které nejsou ze své podstaty fonologické. Tyto případy komunikace mezi fonologií a morfosyntaktickou strukturou jsou samozřejmě výzvou pro všechny fonologické teorie, které berou vážně jeden ze základních principů generativismu, princip modularity. Ten předpokládá, že jazyk je, podobně jako jiné kognitivní systémy, modulární, což mimo jiné znamená, že je složen z různých typů reprezentací a různých typů pravidel. Platí přitom, že pravidla jsou schopna číst jen ty informace, které jsou kódovány v reprezentacích toho stejného modulu. Jak tedy mohou být ryze morfologické informace čitelné pro pravidla fonologického komponentu?
27
Do této široce definované skupiny expresiv patří také hypokoristika typu Fráň-a (František), Ráď-a (Radek), Káť-a (Kateřin-a), Sváť-a (Svatopluk, Svatav-a), Ríš-a (Richard) apod. Pro ně je typická nejen palatalizace kořenového konsonantu, ale zároveň i dloužení kořenového vokálu; k fonologickým vlastnostem českých hypokoristik viz Bethin (2003). 28 Samozřejmě, že existují výjimky, kdy se konsonanty palatalizují i u neexpresiv (např. ořeš-ák (z ořech) je terminologické pojmenování) nebo kdy mají expresiva dublety s palatalizovaným a nepalatalizovaným konsonantem (např. int-oš i inť-oš „intelektuál, expr.“). Rozsah těchto výjimek nejsem v současné době schopna definovat, protože pokud vím, tak se o nich žádná ze synchronních gramatik nezmiňuje. A obecně platí to, že v novočeských gramatikách nenajdeme ani kompletní přehled všech kontextů, v nichž jsou palatalizace pravidelné.
38
Odpověďmi na tuto otázku se budu detailně zabývat v kapitole 6. Prozatím můžeme jen konstatovat, že Rubachova analýza nemá k dispozici aparát, který by jí umožnil popsaný případ intermodulární komunikace adekvátně interpretovat. Cyklická verze SPE umí sice vysvětlit to, proč jsou určité fonologické procesy aplikovány pouze na morfémové hranici, zatímco jiné jsou na morfémových hranicích nezávislé (rozdíl mezi cyklickými a postcyklickými pravidly), ale neumí už vysvětlit to, že i cyklická pravidla mohou být aplikována selektivně podle toho, jaké gramatické vlastnosti dané morfémové švy mají.
4.4.
Shrnutí
Alternace vokálů s nulou se neobjevují jen v češtině, ale i v jiných moderních slovanských jazycích. Podstata distribuce alternant je ve všech slovanských jazycích principiálně stejná – přítomnost vokálu nebo nuly je závislá na fonologické struktuře morfému, který následuje za morfémem s alternační pozicí. To, v čem se jednotlivé jazyky liší, je kvalita alternujících vokálů – v některých jazycích alternují dva vokály (např. e, o v ruštině), v některých jen jeden (např. e v češtině nebo a v srbochorvatštině). Tradiční generativní analýzy tento rozdíl interpretují jako rozdíl v pravidlech, která definují fonologický komponent daných jazyků, nikoli rozdíl v hloubkové fonologické struktuře jednotlivých slovanských jazyků. Vokály alternující s nulou v moderních slovanských jazycích jsou označovány jako jery, tj. vysoké nenapjaté centralizované vokály. Má se za to, že hloubkový vokalický inventář všech slovanských jazyků obsahuje dva jery: přední a zadní. Jery, které jsou součástí lexikální reprezentace daných morfémů, se buď podle pravidla Lower transformují v jiné vokály, nebo jsou na základě pravidla Yer Deletion ze struktury odstraněny. Rozdíl mezi jednotlivými slovanskými jazyky spočívá v tom, že v některých z nich dochází při transformaci jerů zároveň k neutralizaci rozdílu mezi jejich přední a zadní artikulací. Jediným argumentem pro to, že i v jazycích jako je čeština, kde s nulou produktivně alternuje pouze jeden vokál, existují dva jery, přední a zadní, je palatalizace. Jak jsem ale ukázala, tento argument je postaven na sporném předpokladu, že palatalizace je vždy vázána na přítomnost předního vokálu v lexikální reprezentaci daného morfému. Nepotřebuje-li čeština současně přední a zadní jer, nabízí se logicky otázka, který z nich tedy lexikálně odpovídá s nulou alternujícímu vokálu e. Ve zbytku své práce se pokusím ukázat, že žádný. Otázka totiž nezní, které abstraktní vokály reprezentují alternace V~ø v jednotlivých slovanských jazycích, ale zda tyto typy alternací mají vůbec být lexikálně reprezentovány jako jery. Postupně uvedu argumenty ve prospěch autosegmentální analýzy alternací V~ø, která se obejde bez abstraktních segmentů a bez ze
39
své podstaty arbitrárních pravidel Lower a Yer Deletion a která je schopna vysvětlit zmíněnou asymetrii mezi chováním sufixálních a prefixálních alternací. Nejprve ale ukážu, jak tuto asymetrii interpretují existující jerové analýzy (kapitola 6). Ještě předtím se krátce zastavím u problému arbitrárnosti fonologických reprezentací i pravidel, která s nimi manipulují.
40
5. SPE a problém arbitrárnosti
V této kapitole ukážu, že jak jery, tak i pravidlo Lower, které mění jejich vnitřní strukturu, jsou typickým produktem klasického modelu SPE – jak vlastnosti jerů, tak i pravidlo Lower jsou zcela arbitrární, jsou definovány ad hoc.
5.1.
Jery jako typický produkt SPE
Shrňme, jaké vlastnosti jsou jerům, které lexikálně kódují pozice, v nichž alternují vokály s nulou, připisovány: 1. Jsou to segmenty definované rysy [–napjatý, +vysoký]. 2. Figurují jako součást fonologických pravidel, buď jako segmenty, které se transformují (pravidla Lower a Yer Deletion), nebo jako segmenty, které vytvářejí kontext pro transformace jiných segmentů. 3. Jsou to abstraktní segmenty – objevují se jen v hloubkové struktuře, samy o sobě nejsou foneticky interpretovatelné. Problém jerových analýz spočívá v tom, že všechny tři výše uvedené vlastnosti jerů jsou zcela arbitrární. Zaprvé, neexistuje jediný argument pro to, proč by jery měly být právě vysokými vokály. Logicky se nabízí otázka, proč to nejsou střední vokály, když ve většině moderních slovanských jazyků produktivně alternují s nulou právě střední vokály. A stejně tak by klidně mohly být i nízkými vokály. Pak by pravidlo Lower (snížení) mohlo být nahrazeno pravidlem Raising (zvýšení), které by artikulaci nízkých jerů naopak zvyšovalo: [–napjatý, +nízký] → [–nízký]. Je překvapivé, že žádná z výše citovaných SPE analýz si tuto otázku neklade. Všechny sice zdůrazňují, že jsou z principu nezávislé na diachronii, nicméně jediným, byť nepřiznaným argumentem pro to, proč by moderní jery měly být vysoké vokály, je právě diachronie. Moderní jery jsou vysoké vokály, protože jimi byly i praslovanské jery.29 29
Myslím, že následující citát z Lightnerovy disertace (1965:16) dobře ilustruje fakt, že ve skutečnosti jsou SPE analýzy moderních slovanských jazyků, deklarující samy sebe jako ryze synchronní, postaveny na diachronních fonologických pravidlech (a to neplatí jen pro jerová pravidla): „Our description is formulated within the framework of generative phonology and is purely synchronic. The underlying forms which we propose bear some resemblance to underlying forms which could be set up for Proto-Slavic, and the rules we require often reflect the historical development from Proto-Slavic to present-day Russian. The question of the
41
Zadruhé, fungování jerů ve fonologických pravidlech není stejné jako fungování jiných vokálů. Pokud jde o jejich interní strukturu, neliší se jery od ostatních vokalických segmentů – jsou to matice ekvipolentních rysů, týchž rysů, kterými jsou definovány i jiné vokály; rozdíl je dán jen jejich odlišnými hodnotami. Očekávali bychom tedy, že se jery ve vztahu k fonologickým pravidlům budou chovat podobným způsobem jako ostatní typy segmentů. To znamená, že mohou figurovat nejen jako segmenty, které se v určitém kontextu transformují (jery konkrétně se buď mění v jiné vokály, nebo se mažou), nebo jako segmenty definující kontext pro transformaci jiných segmentů (např. kontext pro palatalizaci), ale také mohou samy být výsledkem transformace. I když žádný z principů, na nichž je postaven model SPE, existenci pravidel typu X → jer nezakazuje, v žádném slovanském jazyce toto pravidlo neexistuje; ostatní vokalické segmenty přitom bez problémů fungují i jako výstupy transformačních pravidel. Zatřetí, z principů SPE nijak nevyplývá ani to, proč zrovna jery by měly být abstraktními vokály. Jestliže jsou definovány stejnými fonologickými rysy jako jiné segmenty, proč se nikdy nemohou objevit na povrchové rovině? Neexistuje žádný argument pro to, proč by artikulační rysy [–napjatý, +vysoký] neměly být foneticky interpretovatelné, najmě když jak rys [+vysoký], tak i rys [–napjatý] mají odpovídající fonetickou realizaci; Například Rubach (1981:15) tvrdí, že v polštině se střední vokály /e/ a /o/ foneticky realizují jako nenapjaté, tj. ['], [n]. Hlavním problémem tradičních analýz slovanských alternací vokálů s nulou je ale samotné pravidlo Lower. Proč by přítomnost abstraktního vokálu měla být příčinou vokalizace abstraktního vokálu v přecházející slabice? Jestliže v češtině existují i jiné abstraktní vokály, jak předpokládá Rubachova analýza zmíněná v předcházející kapitole, kromě jerů ¾¾, ¾ ještě Ó, , proč se jery vokalizují jen v přítomnosti jerů?
5.2.
Lower jako typický produkt SPE
Transformační pravidla mají obecnou strukturu A → B / C_D, přičemž na místě A, B, C i D může stát jakýkoli fonologický objekt, tedy jakýkoli segment nebo jeho část, fonologický rys. V modelu SPE principiálně neexistuje žádný přímý vztah mezi podstatou fonologické změny a její příčinou. To znamená, že nejen A → B / C_D, ale například i A → B / D_C, B → A / C_D nebo C → D / A_B jsou všechno plnoprávná pravidla fonologického komponentu. Jeden z důsledků toho, že jednotlivé části fonologických pravidel jsou na sobě nezávislé, jsme mohli vidět v kapitole 4.3.4 věnované palatalizacím relationship of the proposed description to earlier forms of the language is a question of diachronic linguistics and is not relevant to the present investigation. For this reason we make no further reference to the relationship between our description and description of any earlier stage of Russian.“
42
(pozn. 21) – podle Rubacha (1981) v polštině současně existují dvě pravidla, jež manipulují s týmiž segmenty, ale v opačném pořadí: //Ó// → /i/ a //i// → /Ó/. Neplatí-li pro fonologická pravidla žádná omezení, pak to vzato do důsledků znamená, že jakákoli fonologická změna je pravidelná – jakákoli změna totiž může být popsána jako výsledek aplikace transformačního pravidla. Z toho pak nutně vyplývá, že v modelu SPE neexistuje žádný principiální rozdíl mezi změnami, které jsou typické a které se opakují v geneticky různých jazycích, a změnami, které jsou buď marginální (příznakové ve strukturalistickém slova smyslu) nebo jejichž existence je vysoce nepravděpodobná. Takovým široce rozšířeným fonologickým procesem je například asimilace znělosti. Jeho podstatou je derivace konsonantických skupin shodujících se co do znělosti. Asimilace pak funguje buď regresivně, např. pro[s]-it a pro[z]-ba, tj. s → z /_b, nebo progresivně, např. [×]odit a s-[x]odit, tj. h → x / s_. Pro SPE ale není žádným problémem definovat i opačný proces, disimilaci znělosti, tedy z → s /_b nebo x → h / s_. Z hlediska SPE jsou oba typy pravidel rovnocenné, ve skutečnosti je ale disimilace na rozdíl od asimilace znělosti zcela marginálním fonologickým procesem.30 Uveďme ještě jeden příklad, který se rovněž týká asimilace, tentokrát místa artikulace. Je známo, že nazály se typicky asimilují s následujícím šumovým konsonantem co do místa artikulace. I v češtině se alveolární n obligatorně asimiluje v kontextu veláry, srov. např. výkle[n]-ek a výkle[0]-ku; pro data z jiných jazyků viz Kenstowicz (1994:481nn.). Jestliže v principu jsou kontext transformace a transformace sama na sobě nezávislé, pak to znamená, že neexistuje žádný rozdíl mezi asimilačním pravidlem n → 0 /_k a dejme tomu pravidlem n → 0 /_ p. Z pohledu SPE jsou obě pravidla gramatická. Problém spočívá v tom, že to, že se nazála realizuje jako velární v sousedství veláry, je proces ze své podstaty přirozený, zatímco proces, kdy by se nazála se realizovala jako velární v sousedství labiály, je atypický. Proto je také první pravidlo aktivní v různých jazycích (vedle češtiny např. v angličtině nebo italštině), zatímco druhé pravidlo se, pokud je mi známo, v žádném jazyce neobjevuje. Toto přegenerovávání (overgeneration), kdy systém predikuje existenci neexistujících gramatických struktur, je epifenoménem modelu SPE (a celé rané generativní gramatiky obecně). Společným programem všech generativních fonologických teorií po SPE je přegenerovávání odstranit, nebo alespoň zredukovat na minimum, což výstižně shrnují Ewen & Hulst (2001:8): „A phonological theory should be as restrictive as
30
Disimilaci znělosti v bantuských jazycích popisuje tzv. Dahlovo pravidlo. To říká, že jsou-li v po sobě následujících slabikách dva neznělé šumové konsonanty, první z nich se transformuje ve znělý; srov. např. data z bantuského jazyka kikuria (Alderete & Frisch 2006): /oko-téma/ → o[g]o-téma ‘zasáhnout, inf.’ vs. o[k]o-bára ‘počítat, inf.’ Mezi asimilací znělosti v indoevropských jazycích a disimilací znělosti v bantuských jazycích je ale rozdíl: asimilace je lokální proces (asimilují se bezprostředně sousedící konsonanty), při disimilaci intervenuje mezi oběma konsonanty vokál.
43
possible, in the sense that an ideal system should be able to represent only phonologically natural events and states, and should not be able to characterise unnatural events.“ 31 Strategie, kterou teorie používají pro eliminaci přegenerovávání, je dvojí: buď specifikují podmínky pro aplikaci fonologických pravidel, nebo definují restrikce pro to, jak může vypadat reprezentace fonologické struktury. První přístup je typický pro různé cyklické verze modelu SPE (např. Mascaró 1976, Halle 1978, Rubach 1981) a na ně navazující lexikální fonologii (Lexical Phonology; pro základních principy a přehled literatury viz Hargus & Kaisse 1993). Na reprezentace se pak zaměřují různé autosegmentální teorie, mezi nimi např. teorie Government Phonology (např. Kaye et al. 1985, 1990) a také její laterální verze, model CVCV (např. Lowenstamm 1996, Scheer 2004). Vrátíme-li se zpět k otázkám položeným na konci předcházející kapitoly (Proč se jery vokalizují zrovna v kontextu jiných jerů?, Proč se nevokalizují v kontextu jiných abstraktních vokálů?), pak z toho, co bylo řečeno, je zřejmé, že odpovědi na ně nejsou pro SPE důležité. Co je z pohledu SPE podstatné, je to, jak pravidlo Lower komunikuje s jinými pravidly fonologického komponentu. Ostatně, jednoznačné preferování otázek typu jak před otázkami typu proč je pro fonologii typu SPE typické.
31
Problém přegenerovávání se netýká jen pravidel, ale i reprezentací. V SPE de facto neexistují negramatické reprezentace, což platí jak pro kombinatoriku rysů v rysových maticích, tak i pro kombinatoriku celých rysových matic. Vezměme si jako příklad vokalický inventář. Předpokládejme, že se matice vokalických segmentů skládá z celkem šesti fonologických rysů, které specifikují artikulaci jednotlivých segmentů (Carr, 1993:64). Může-li každý z nich mít dvě hodnoty, pak máme k dispozici 64 (26) gramatických vokalických matic, z nichž ale jen zlomek má odpovídající fonetickou realizaci. To znamená, že například matice s rysy [+vysoký,+nízký] budou z fonologického hlediska reprezentovat stejné typy segmentů jako matice specifikované jako [+vysoký,–nízký], [–vysoký,+nízký] nebo [–vysoký,–nízký]. Problém spočívá v tom, že první matice nemá žádný fonetický ekvivalent, vokál nemůže být artikulován zároveň jako vysoký i nízký, zatímco ostatním třem maticím foneticky odpovídají vysoké, nízké a střední vokály.
44
6. Morfologie ve fonologii: cyklická derivace a reprezentace morfémových švů
V této kapitole představím model komunikace mezi fonologickou a morfologickou strukturou, který předpokládá SPE (Chomsky & Halle 1968). V SPE zprostředkovávají komunikaci mezi fonologickou a morfologickou strukturou jednak boundary segmenty, jednak labeled brackets, které definují hranice fonologických cyklů. Oba tyto nástroje přitom v nějaké podobě figurují ve všech generativních teoriích po SPE.
6.1.
Morfologické konstituenty: labeled brackets
V SPE (Chomsky & Halle 1968) je morfologická struktura, tj. uspořádání morfémů uvnitř slova, definována buď lexikálně (některé řetězce morfémů jsou uloženy v lexikonu, z pohledu syntaxe jsou atomární), nebo syntakticky (morfémové řetězce jsou výsledkem aplikace syntaktických pravidel). Morfologická struktura, která je definována v lexikonu, je lineární, morfologická struktura derivovaná syntakticky lineární není, tvoří ji hierarchicky uspořádané konstituenty (dále morfologické konstituenty). Tyto lexikálně a/nebo syntakticky definované řetězce morfémů, přesněji jejich fonologických reprezentací, pak vstupují do fonologického komponentu. Hranice morfologických konstituentů vymezují tzv. labeled brackets, tj. závorky označené příslušnými syntaktickými kategoriemi (např. N – jméno, V – verbum, A – adjektivum). Podle Chomského a Hallea (1968:367) například morfologickou strukturu deverbálního jména establishment tvoří dva konstituenty: [[establishV]mentN].32 Hranice morfologických konstituentů jsou vždy izomorfní s morfémovými hranicemi, ale neplatí to vice versa; ne každý morfémový řetězec je výsledkem syntaktické derivace. Například jméno theatricality se podle Chomského a Hallea (1968:88) skládá z pěti morfémů: jmenného kořene √THEATRE a čtyř sufixů, dvou adjektivních: -ic, -al a dvou jmenných: -it, -y, jimž ale odpovídají jen tři morfologické konstituenty: [[[6ætrN]ik+ælA]i+tiN]. To znamená, že dvojice adjektivních a jmenných sufixů nejsou v tomto případě výsledkem syntaktické derivace, ale jsou definovány už v lexikonu. Pro syntax jsou tedy jednotkami stejného typu jako samotný kořen, protože morfémový šev uvnitř lexikálně definovaných morfémových řetězců je pro syntax neviditelný. Chomsky s 32
Labeled brackets ohraničují všechny konstituenty syntaktické struktury, tj. nejen konstituenty uvnitř slova, ale i konstituenty vyšší než slovo, tj. syntaktické fráze jako NP, VP, AP atd. Je třeba říci, že Chomského a Hallea v SPE fonologické procesy, které se odehrávají na úrovních vyšších než slovo, nezajímají.
45
Halleem ale ukazují, že morfémová hranice uvnitř těchto sufixálních dvojic sice není relevantní pro syntax, ale je relevantní pro fonologii, přesněji pro přízvuková pravidla. Podle nich je fonologicky interpretovatelná proto, že je reprezentována v lexikální fonologické struktuře jako tzv. boundary segment +; řetězec adjektivních sufixů má tedy lexikální fonologickou reprezentaci //ik+æl// a řetězec jmenných sufixů je lexikálně reprezentován jako //i+ti//.
6.2.
Morfémové švy: boundaries
SPE rozlišuje dva hlavní fonologické typy morfémových švů, jimž odpovídají tzv. boundaries segmenty + a #. Ty jsou fonologickými objekty, jsou součástí fonologické reprezentace. Jako ostatní fonologické objekty jsou tedy reprezentovány jako matice ekvipolentních fonologických rysů: [segment], [word boundary] (dále WB) a [formative boundary] (dále FB). Boundaries sdílejí rys [–segment], což je odlišuje „normálních“ segmentů, které mají určitou defaultní fonetickou interpretaci; ty jsou definovány jako [+segment].33 Jejich kompletní rysová matice pak vypadá následovně: (32) Boundaries a jejich rysové matice34 + [–segment, +FB, –WB] # [–segment, –FB, +WB]
Boundary segmenty definují kontexty pro fonologická pravidla, a to dvojím způsobem: 1. přítomnost boundary segmentu blokuje aplikaci určitého pravidla, 2. přítomnost boundary segmentu iniciuje aplikaci určitého pravidla.
33
Viz Chomsky & Halle (1968:364): „Boundary features do not have universal phonetic correlates, except perhaps for the fact that word boundaries may optionally be actualised as pauses.“ V tom se boundary segmenty podobají juncture phonemes, s nimiž pracuje americký strukturalismus. Hlavní rozdíl mezi strukturalistickými junctures a generativistickými boundaries spočívá v tom, že jejich distribuce není na rozdíl od boundaries omezena pouze na morfémové švy (junctures se objevují i uvnitř kořenů); k tomu detailně viz Aronoff (1980). 34 Vedle boundary segmentů + a # existuje podle Chomského a Hallea (1968:94) ještě segment =. Ten je reprezentován rysy [–segment, –FB, –WB] a jeho distribuce je vázána na švy mezi vázanými kořeny a prefixy řeckolatinského původu jako trans-, per-, con-, -fer, -cede apod; např. verbum permit „povolit“ je podle nich lexikálně reprezentováno jako //per=mit//. Siegel(ová) (1980) ale uvádí přesvědčivé argumenty pro to, že morfémové švy, které jsou v SPE reprezentovány jako =, ve skutečnosti nejsou unikátními fonologickými objekty. Zbývající rysové matici [–segment, +FB, +WB], kterou lze rovněž definovat pomocí tří výše uvedených rysů, pak v SPE neodpovídá žádný fonologický objekt.
46
Různý vliv morfémových švů na derivaci fonologické struktury podle toho, jakým boundary segmentem jsou reprezentovány, ukazují Chomsky & Halle (1968:84nn.) na třech fonologických pravidlech:35 (33)
1. umístění hlavního přízvuku (tzv. Main Stress Rule, MSR) V → [stress] / _+C0VC0]NA; _C0VC0]N 2. elize postnazální veláry g: g → Ø / n_ 3. epenteze schwa v kontextu sonor: Ø → ə / C_R
Fungování MSR můžeme ilustrovat na dvou derivátech, relačním adjektivu parental „rodičovský“ a stavovém jménu parenthood „rodičovství“. Obě mají analogickou morfologickou strukturu o dvou konstituentech, obě jsou derivována ze stejného kořene √PARENT: [[parentN]alA], [[parentN]hoodN]. U adjektiva je hlavní přízvuk na penultimě: paréntal, u jména je na první slabice (tj. v tomto případě na antepenultimě): párenthood. Přízvuk na první slabice je i u holého kořene: párent „rodič“. Různý vliv sufixů na elizi postnazálního g ukazuje minimální pár lon[0g]-er „delší“ a lon[0]-er „prodlužovač“. V prvním případě -er reprezentuje komparativní a v druhém agentivní sufix. Podobně jako v kontextu agentivního sufixu je velára g elidována i u holého kořene long: lo[0]. Deverbální jméno hind[r]-ance „překážka“ a gerundium hind[ər]-ing derivované z kořene √HINDER pak ukazují, že sufixy s iniciálním vokálem mohou mít různý vliv na epentezi schwa mezi finální kořenovou sonorou a jí předcházejícím konsonantem. Epentetické pravidlo je aplikováno jak v případě holého verbálního kořene hind[ər] „překážet“, tak i v kontextu participiálního sufixu -ing. Výše uvedené příklady podle Chomského a Hallea dokazují, že morfémové švy před sufixy -hood, -er [Ag(ens)] a -ing mají stejnou fonologickou strukturu jako finální švy, proto se vůči třem pravidlům v (33) chovají stejně, a ta je jiná než struktura švů před sufixy -al, -er [Komp(arativ)] a -ance. Jsou-li finální švy reprezentovány jako #, tj. párent#, lo[0]#, hin[ər]#, pak i před sufixy -hood, -er [Ag], -ing musí být boundary segment #; párent#hood, lon[0]#er, hind[ər]#ing. Švy před sufixy -al, -er [Komp], -ance pak budou reprezentovány jako +: parént+al, lo[0g]+er, hind[r]+ance. Aplikace výše uvedených pravidel pak bude závislá na přítomnosti/nepřítomnosti segmentu #. 35
Pravidla zapisuji ve zjednodušené formě. U pravidla MSR uvádím jen dva kontexty, které jsou relevantní pro moji další argumentaci (ve skutečnosti je kontextů pro udělení hlavního přízvuku více). Oba kontexty jsou disjunktivní: kontext _C0VC0]N říká, že u jmen je přízvuk na penultimě, kontext _+C0VC0]NA říká, že u jmen a adjektiv je přízvuk na penultimě, obsahují-li sufix s vokálem; k tomu, že první kontext je podmnožinou druhého, viz pozn. 39. R v epentetickém pravidle označuje sonorní konsonant, tj. nazálu nebo likvidu. Jen poznamenávám, že Chomsky s Halleem epentezi schwa interpretují jako derivaci slabičné sonory.
47
Jestliže se morfologická struktura všech uvedených derivátů skládá ze dvou konstituentů: [[parentN]alA] a [[parentN]hoodN], [[longA]erA] a [[longV]erN], [[hinderV]anceN] a [[hinderV]ingV], nabízí se otázka, proč je šev mezi nimi jednou reprezentován jako + a podruhé jako #. Z uvedených příkladů je zřejmé, že fonologický rozdíl mezi vnitřními švy nemůže být dán ani vlastnostmi kořene (protože vnitřnímu morfémovému švu u tautokořenových derivátů odpovídá jak +, tak i #) ani kategoriálními rysy daných konstituentů (protože například deverbální jména, která mají strukturu [[kořenV]sufixN], jsou být jak typu +, tak i typu #). Fonologická reprezentace vnitřních morfémových švů, kterým odpovídají hranice morfologických konstituentů, tedy musí souviset s lexikálními vlastnostmi konkrétních sufixů.36 Boundary segmenty mají různou distribuci. Segment + je součástí lexikální reprezentace všech morfémů, označuje jejich začátek a konec. Například kořen √HINDER bude lexikálně reprezentován jako //+hindr+//, sufix -ance jako //+ans+// apod.37 Segment # reprezentuje začátek a konec syntaktických konstituentů, je tedy distribuován na rozhraní mezi syntaktickým a fonologickým modulem; srov. Chomsky & Halle (1968:366): „The boundary # is automatically inserted at the beginning and end of every string dominated by a major category, i.e. by one of the lexical categories "noun", "veb", "adjective", or by a category such as "sentence", "noun phrase", "verb phrase", which dominates a lexical category.“ To znamená, že například jméno parent, adjektivum long nebo verbum hinder budou na syntakticko-fonologickém rozhraní automaticky reprezentovány jako [#parent#N], [#long#A], [#hinder#V].38 S distribucí boundary segmentů souvisejí tři otázky. První se týká jejich sřetězování. Jsou-li všechny morfémy lexikálně reprezentovány jako //+X+//, pak by jméno parent, adjektivum long a verbum hinder měly být na syntakticko-fonologickém rozhraní ve skutečnosti reprezentovány jako [#+parent+#N], [#+long+#A], [#+hinder+#V]. Znamená to, že pro fungování fonologických pravidel jsou v tomto případě relevantní oba boundary segmenty? S tím souvisí druhá otázka, otázka pravomocí syntakticko-fonologického rozhraní. Má i jiné schopnosti než vkládat na začátek a konec syntaktických konstituentů segment #? Třetí otázka se týká vztahu mezi boundaries a labeled brackets. Je-li totiž distribuce # motivována syntaktickou strukturou, pak by měla být stejná jako distribuce 36
Chomsky s Halleem (1968:86) ale naznačují, že sufixy, jejichž morfémový šev je reprezentován jako #, mají analogickou syntaktickou strukturu: „The affixes that carry # are, to certain extent, syntactically distinguished. For the most part, these are the affixes that are assigned to a word by a grammatical transformation, whereas derivational affixes that affect stress placement are, largely, internal to the lexicon.” Na myšlence, že v angličtině existují dvě základní skupiny afixů, které se liší svým fonologickým a syntaktickým chováním, je postavena teorie lexikální fonologie; k tomu viz dále kapitola 7.3. 37 Srov. Chomsky & Halle (1968:364): „The most elementary boundary is the formative boundary, which we have symbolized in our informal transcription by the plus sign. […] It indicates the point at which a given formative begins and ends. It is, therefore, part of the representation of every formative in the lexicon.“ 38 Mým cílem je v tomto případě ilustrovat distribuci boundary segmentů. Přesnou reprezentaci hloubkové fonologické struktury jednotlivých morfémů, tj. jejich odpovídající segmentální složení, nechávám proto stranou. Pro jednoduchost uvádím jen jejich grafickou podobu.
48
labeled brackets, které zároveň ohraničují hranice morfologických konstituentů a fonologických cyklů. Logicky se můžeme ptát, jaký je rozdíl mezi labeled brackets a #. Podívejme se nejprve na problém kumulace boundary segmentů. Je-li každý morfém lexikálně ohraničen segmentem + a je-li každý syntaktický konstituent automaticky z obou stran ohraničen segmentem #, pak z toho logicky vyplývá, že fonologická struktura těch morfémových řetězců, které jsou výsledkem syntaktické derivace, bude zahrnovat různé kombinace lexikálně a syntakticky definovaných boundary segmentů. Například reprezentace jmen [[parentN]hoodN], [[longV]erN] a gerundia [[hinderV]ingV] na syntakticko-fonologickém rozhraní, tj. po sloučení lexikálních reprezentací jejich morfémů a po vložení segmentu # na hranice morfologických konstituentů, bude vypadat takto: [#[#+parent+#N]+hood+#N], [#[#+long+#V]+er+#N], [#[#+hinder+#V]+ing+#V]. Vidíme, že výsledkem derivace jsou v tomto případě dvoj- nebo trojkombinace boundary segmentů různého druhu: ##+ na začátku slova, +#+ na vnitřním morfémovém švu, +# na konci slova. Abychom mohli říci, jakým způsobem řetězce boundary segmentů zasahují do fonologické derivace, musíme se nejprve podívat na to, jak ji ovlivňují jednotlivé segmenty samy o sobě. Segment + se od segmentu # liší nejen ve způsobu distribuce, ale i tím, jaká je jeho funkce při derivaci. Segment + je totiž na rozdíl od segmentu # pro fonologická pravidla transparentní: fonologické pravidlo, které je aplikováno na řetězec ABC, je zároveň aplikovatelné na řetězce A+B+C, AB+C, A+BC. To znamená, že pravidlo, které není explicitně specifikováno pro kontext segmentu +, může být aplikováno na řetězec, který a) neobsahuje žádný segment +, b) obsahuje jakýkoli počet segmentů +. To ale neplatí vice versa, pravidlo, které je specifikováno pro řetězec A+BC, není aplikovatelné na řetězce ABC nebo AB+C.39 Segment # blokuje aplikaci pravidel, která nejsou explicitně definována pro kontext #. To znamená, že fonologické pravidlo, které je aplikováno na řetězec ABC, není aplikovatelné na řetězce A#B#C, AB#C, A#BC. Platí tedy, že pravidlo A → B / C_D, kde ani C ani D nejsou boundary segmenty, je zároveň aplikovatelné na tyto řetězce: CAD, C+A+D, CA+D, C+AD; srov. Chomsky & Halle (1968:85): „#, as opposed to +, must be mentioned in a rule if that rule is to apply to a string containing #.“ Co to znamená pro naše příklady s dvoj- a trojkombinacemi boundary segmentů? Diskutované příklady obsahují tři různé typy kombinací boundary segmentů: ##+, +#+, +#. Platí-li, že segment + je na rozdíl od segmentu # pro fonologická pravidla transparentní, pak pravidlo aplikovatelné na řetězce A##+B, A+#+B, A+#B je zároveň aplikovatelné i na A##B, A#B. To znamená, že tyto řetězce jsou pro fonologický komponent redundantní. Můžeme tedy předpokládat, že existují pravidla, která 39
Z toho vyplývá, že u přízvukového pravidla MSR je kontext _C0VC0]N podmnožinou kontextu _+C0VC0]NA.
49
automaticky elidují transparentní segment + všude tam, kde sousedí se silným segmentem #: + → Ø / (#)_(#). (Kulaté závorky signalizují, že kontext pro aplikaci pravidla je disjunktivní.) Pokud jde o řetězce segmentů #, ty redundantní nejsou, protože dvojice ## definují kontext pro aplikaci necyklických pravidel (word-level rules); k tomu viz dále. Po redukci redundantních řetězců tedy budou mít zmíněné formy tuto strukturu: [#[#parent#N]hood#N], [#[#long#V]er#N], [#[#hinder#V]ing#V].40
6.3.
Rozhraní syntax-fonologie: mapovací a modifikační pravidla
Pokud jde o fungování syntakticko-fonologického rozhraní, to v SPE disponuje dvěma typy pravidel: 1. pravidly, která mapují syntaktickou strukturu na fonologickou tak, že její konstituenty označují fonologickým segmentem # (dále mapovací pravidla), 2. pravidly, takto označenou fonologickou strukturu dále modifikují pro derivaci ve fonologickém modulu (dále modifikační pravidla). Mezi oběma typy pravidel je jeden podstatný rozdíl: zatímco mapovací pravidlo Ø → # / ([)_(]) je univerzální, je aplikováno automaticky, modifikační pravidla jsou jazykově specifická, jsou vázána na konkrétní lexikální jednotky. Funkci modifikačních pravidel můžeme ilustrovat na derivátech parental, longer (komp.), hindrance, které jsou podobně jako parenthood, longer (Ag), hindering složeny ze dvou konstituentů. To znamená, že by měly mít stejnou distribuci boundary segmentů jako ony, tedy [#[#parent#N]al#A], [#[#long#A]er#A], [#[#hinder#V]ance#N]. Viděli jsme ale, že minimálně vůči třem fonologickým pravidlům se tyto dvoukonstituentové deriváty chovají různě. Platí přitom, že deriváty se sufixy -hood, -er [Ag] a -ing se chovají podobně jako jednokonstituentové formy parent, long, hinder. Pro Chomského a Hallea to znamená, že morfémový šev před sufixy -al, -er [Komp], -ance musí mít jinou fonologickou reprezentaci než koncový šev a šev před sufixy -hood, -er [Ag], -ing. Rozdíl je podle nich v tom, že koncový šev a šev před sufixy -hood, -er [Ag], -ing shodně obsahují silný segment #, který má buď blokující, nebo naopak iniciující funkci. Ani jedno z pravidel MSR přidělujících přízvuk v kontextech _+C0VC0]NA nebo _C0VC0]N není aplikovatelné na jmenné a adjektivní konstituenty, které obsahují segment #. To znamená, že přítomnost # uvnitř jména nebo adjektiva blokuje aplikaci pravidla MSR. U zbývajících dvou pravidel v (33), elize g a epenteze ə, boundary segment # naopak vytváří kontext pro aplikaci: postnazální g je elidováno jen tehdy, je-li za nazálou 40
Je třeba říci, že Chomsky & Halle (1968:364–372) definují pravomoci modifikačních pravidel poměrně vágně. Například tvrdí, že segment + (jsa definován v lexikální reprezentaci) nepodléhá ani elizi ani epentezi: „There can be no rule in the grammar that introduces or deletes the feature [+formative boundary].” (s. 364) Vzápětí ale dodávají, že to neplatí pro „delší řetězce“ („except as part of a longer string of units”), aniž by specifikovali, co tím přesně míní. Zmíněné případy redundance?
50
přítomen segment #, ə se vkládá jen tam, kde za postkonsonantickou sonorou následuje #. Strukturu všech tří pravidel shrnuje následující tabulka. (34) # blokuje/iniciuje aplikaci fonologických pravidel blokace
iniciace
MSR: V → [stress] / _C0VC0]N elize: g → Ø / n_ # / _+C0VC0]NA epenteze: Ø → ə / C_R#
Deriváty se sufixy -al, -er [Komp], -ance se chovají vůči těmto pravidlům jinak, protože hranice jejich vnitřního konstituentu není reprezentována jako #. To znamená, že syntakticko-fonologické rozhraní angličtiny bude stejně jako rozhraní jakéhokoli jiného jazyka obsahovat automatické mapovací pravidlo Ø → # / ([)_(]), a navíc i modifikační pravidlo, které pak některé segmenty # ze struktury odstraní. Kontext pro eliminaci # je přitom definován jako množina sufixů: # → Ø / _ {+al, +er, +ance, ...}.41 Fungování obou typů pravidel syntakticko-fonologického rozhraní ilustruje (35). Zde je na prvním řádku uvedena struktura derivátů parental a parenthood před jejich vstupem na rozhraní. Na druhém řádku je tatáž struktura po mapování morfologických konstituentů na fonologickou strukturu. Třetí řádek pak ilustruje rozdíl mezi oběma deriváty, který je výsledkem aplikace modifikačního pravidla v kontextu sufixu -al. Následně dojde k redukci redundantních řetězců boundary segmentů. Stejným procesem projdou i další dvě diskutované dvojice, tj. longer (komp.) – longer (Ag) a hindrance – hindering. (35) Syntakticko-fonologické rozhraní: parental vs. parenthood struktura při vstupu na rozhraní
[[+parent+N]+al+A]
[[+parent+N]+hood+N]
její mapování Ø → # / ([)_(])
[#[#+parent+N#]+al+#A]
[#[#+parent+N#]+hood+N#]
její modifikace # → Ø / _+al
[#[#+parent+N]+al+A#]
---
redukce boundary řetězců
[#[#parentN+]alA#]
[#[#parentN#]hoodN#]
41
Chomsky & Halle (1968:13,368) tvrdí, že v kontextu některých afixů segment + nahrazuje („replace“) syntakticky motivovaný segment #. Hovořit o nahrazování segmentu # segmentem + v kontextu určitých sufixů je ovšem zavádějící, protože segment + už je součástí jejich lexikální reprezentace. To, co na první pohled vypadá jako „nahrazení“, je tedy ve skutečnosti výsledek aplikace modifikačního pravidla, jež v kontextu určitých sufixů eliduje #. To, co po elizi segmentu # zůstane, je pak logicky lexikálně definovaný segment +.
51
Komunikace mezi fonologickou a morfologickou strukturou ale neprobíhá jen skrze boundary segmenty. Druhým prostředníkem jsou labeled brackets, které definují morfologické konstituenty a zároveň domény pro aplikaci cyklických pravidel. Na syntakticko-fonologickém rozhraní se distribuce labeled brackets kryje s distribucí silného boundary segmentu #. Jde přesně o tu mezifázi derivace po mapování syntaktické struktury na fonologickou strukturu a před aplikací modifikačních pravidel. Jestliže modifikační pravidla mohou eliminovat segment #, pak to znamená, že distribuce labeled brackets a # na vstupu do fonologického komponentu nemusí být izomorfní – existují i labeled brackets, které nejsou reprezentovány ve fonologické struktuře jako #. Logicky se nabízí otázka, jestli to platí i vice versa, jestli existují také segmenty #, jimž neodpovídají labeled brackets. Existují i modifikační pravidla typu ] → Ø, která by rušila kontext pro mapovací pravidla? Než odpovíme na tuto otázku, musíme nejprve vědět, jakou funkci při fonologické derivaci vlastně mají labeled brackets. V čem se jejich funkce liší od funkce segmentu #?
6.4.
Cyklická derivace: cyklická a necyklická pravidla
Struktury, na něž byla postupně aplikována mapovací, modifikační a redukční pravidla, putují dále do fonologického komponentu, který tvoří hierarchicky řazená fonologická pravidla. Ta jsou podle Chomského a Hallea dvojího druhu: cyklická (cyclic rules) a necyklická (noncyclic rules). Oba druhy pravidel se liší jednak co do způsobu aplikace, jednak co do domény aplikace. Doménou aplikace cyklických pravidel je morfologický konstituent, tj. řetězec segmentů ohraničený labeled brackets – způsob aplikace cyklických pravidel kopíruje uspořádání morfologických konstituentů. To znamená, že máme-li strukturu [[A]B] a cyklické pravidlo X, pak pravidlo X bude nejprve aplikováno na vnitřní konstituent [A], poté se závorky definující vnitřní konstituent vymažou (tzv. princip Bracketing Erasure) a pravidlo X bude aplikováno znovu, tentokrát na vnější konstituent: [AB]; srov. Chomsky & Halle (1968:60): „The syntactic component generates a string with a surface structure that is represented by labeled bracketing. The sequence of phonological rules is first applied to all innermost constituents of this string. Innermost brackets are then deleted, and the sequence applies to the new innermost constituents.” Doménou aplikace necyklických pravidel je pouze jeden typ morfologického konstituentu, a to slovo. Tomu v SPE odpovídá řetězec segmentů, který je zleva i zprava ohraničen dvojicí boundary segmentů ## a který sám neobsahuje ##; proto se necyklická
52
pravidla v SPE označují též jako word-level rules. Způsob aplikace necyklických pravidel je nezávislý na uspořádání morfologických konstituentů. To znamená, že máme-li slovo se strukturou [[A]B] a necyklické pravidlo Y, pak pravidlo Y bude aplikováno na řetězec AB; srov. Chomsky & Halle (1968:163): „By a word, we mean an element of the form ##...##, where ... contains no occurrence of ##. [...] A rule restricted in application to contexts meeting this condition is what we call rule of word phonology. Evidently, such rules will not reapply at successive stages of the transformational cycle, even if interspersed freely among the cyclic transformational rules.” (36) Cyklická vs. necyklická pravidla
doména aplikace způsob aplikace
cyklická pravidla
necyklická pravidla
[...]
##...##
opakovaně, po konstituentech nezávisle na konstituentech
Z toho, co bylo řečeno, logicky vyplývá, že u slov složených z více morfologických konstituentů budou cyklická pravidla aplikována opakovaně, zatímco necyklická pravidla jen jednou. Cyklická jsou podle Chomského a Hallea jen pravidla derivující přízvuk, tedy i MSR; v SPE jde o pravidla 14–18 v seznamu na s. 239–240. Ostatní pravidla, tedy i pravidlo elidující postnazální g a pravidlo vkládající ə, jsou podle nich aplikována jen na úrovni slova. Cyklickou aplikaci přízvukového pravidla MSR ilustruje tabulka (37). V prvním sloupci je derivace jména párent. To se skládá z jednoho konstituentu, holého kořene, a proto je MSR aplikováno jen jednou; přízvuk je umístěn na penultimu. Ve druhém sloupci je derivace adjektiva paréntal. To se skládá z téhož jmenného kořene a sufixu -al, který vytváří kontext pro elizi syntakticky motivovaného elementu #. MSR je nejprve aplikováno na kořen, přízvuk je tedy stejně jako v předchozím případě umístěn na penultimu. Poté je totéž pravidlo aplikováno znovu, tentokrát na adjektivum [párent+al]. Přízvuk derivovaný v předchozím cyklu se opět přesouvá na penultimu: [parént+al]. Ve třetím sloupci je derivace jména párenthood. To se skládá z téhož jmenného kořene a sufixu -hood, který kontext pro elizi # nevytváří. MSR je nejprve aplikováno na kořen, přízvuk je tedy stejně jako v předchozím případě umístěn na penultimu. Dalším morfologickým konstituentem v pořadí je jméno [párent#hood]. MSR se tentokrát neaplikuje, protože je blokováno elementem #. Přízvuk tedy zůstává tam, kde byl derivován v předchozím cyklu, tj. na prvním vokálu, stejně jako u holého kořene.
53
(37) Pravidlo MSR: parent, parent+al, parent#hood [parentN] [[parentN]+alA] [[parentN]#hoodN] cyklus 1 MSR
[parent] párent
cyklus 2 MSR
[parent] párent
[parent] párent
[párent+al] parént+al
[párent#hood] ---
Aplikaci necyklických pravidel, elidujícího g → Ø / n_# a epentetického Ø → ə / C_R#, ilustrují následující dvě tabulky. V tabulce (38) je derivace komparativu long+er, kde je na švu komparativního sufixu segment +, činitelského jména long#er, kde je na švu agentivního sufixu segment #, a adjektiva/verba long, které se skládá z holého kořene. V tabulce (39) je potom derivace jména hindr+ance, kde je na švu jmenného sufixu +, gerundia hinder#ing s vnitřním švem reprezentovaným jako # a verba hinder, obsahujícího pouze holý kořen. (U výchozích struktur uvádím jen ty boundary segmenty, které jsou relevantní pro ilustraci fungování daných pravidel. Jiné typy pravidel, například pravidlo, podle něhož se nazály asimilují co do místa tvoření s následujícím šumovým konsonantem, nechávám stranou. Všechny ostatní segmenty, kromě těch, na nichž ilustruji fungování daných pravidel, uvádím v grafické podobě.) (38) Elize g: long+er vs. long#er, long long+er long#er long# g → Ø / n_ #
lo0ger
lo0er
lo0
(39) Epenteze ə: hindr+ance vs. hinder#ing, hinder hindr+ance hinder#ing hinder# Ø → ə / C_R#
hindrance
hindəring
hindər
Teď, když víme, jakou fonologickou funkci mají labeled brackets, vraťme se zpět k otázce vztahu mezi labeled brackets a #. Viděli jsme, že jejich distribuce v kontextu určité množiny sufixů není izomorfní. Co by to znamenalo, kdyby existovaly nejen labeled
54
brackets bez #, ale i # bez odpovídajících labeled brackets? V tom případě by na syntakticko-fonologickém rozhraní byla dvě modifikační pravidla: 1. # → Ø, 2. ] → Ø. Chomsky & Halle (1968:370) o obou pravidlech nejprve uvažují jako o alternativách téhož. Pak ale ukazují, že existují deriváty s morfologickou strukturou [[A]B], kde sice mezi A a B není #, ale struktura A musí být derivována v jiném derivačním cyklu než struktura B. Jsou-li hranice fonologických cyklů označeny jako labeled brackets, pak to znamená, že elize segmentu # neznamená automaticky elizi hranice fonologického cyklu; srov. Chomsky & Halle (1968:370): „There are instances where word boundaries must be deleted but constituent structure maintained.” (V SPE nicméně pravidla typu ] → Ø existují. Jde ale o pravidla fonologického komponentu, nikoli pravidla syntakticko-fonologického rozhraní. Jejich funkce spočívá v tom, že na konci každého fonologického cyklu, tj. po aplikaci všech cyklických pravidel na daný konstituent, automaticky eliminují jeho hranice; viz zmíněný princip Bracketing Erasure.)42
6.5.
Shrnutí
Shrňme, jak SPE interpretuje to, že derivace fonologické struktury je závislá na morfologické struktuře. Jednosměrná komunikace mezi fonologickou a morfologickou strukturou v SPE probíhá skrze dva prostředníky: 1. boundary segmenty, 2. labeled brackets. Boundaries +, # jsou fonologickými objekty, podobně jako jiné segmenty jsou tedy definovány jako matice rysů.43 Reprezentují hranice morfémů, ale liší se co do distribuce: distribuce segmentu + je lexikální, v lexikonu označuje hranice všech morfémů, segment # je distribuován na syntakticko-fonologickém rozhraní na hranice všech syntaktických konstituentů. Boundary segmenty definují kontext fonologických pravidel, buď iniciují, nebo blokují jejich aplikaci. Labeled brackets nejsou ze své podstaty fonologickými objekty. Zaprvé, na rozdíl od boundary segmentů nejsou definovány jako matice fonologických rysů. Zadruhé, na rozdíl od boundary segmentů mají více funkcí – definují sice kontext pro aplikaci cyklických fonologických pravidel, ale jsou také relevantní pro sémantickou interpretaci (definují např. skopální vztahy); boundary segmenty jsou relevantní jenom pro fonologický komponent. Fonologický komponent tvoří hierarchicky uspořádaná pravidla, která se liší co do způsobu aplikace a zároveň i tím, v jakých doménách se aplikují. Cyklická pravidla, v SPE 42
Funkcí pravidla ] → Ø na syntakticko-fonologickém rozhraní by byla derivace necyklických konstituentů; k necyklickým konstituentům viz kapitola 7.4. 43 Rysy [±segment], [±word boundary] a [±formative boundary], které definují boundary segmenty, jsou ale evidentně na rozdíl od akustických a artikulačních rysů jako [±vysoký] nebo [±laterální] arbitrární.
55
pouze pravidla derivující přízvuk, jsou aplikována postupně v cyklech, jejichž hranice jsou izomorfní s hranicemi jednotlivých syntaktických konstituentů. Necyklická pravidla (též word-level rules) jsou omezena pouze na cyklus slova, tj. na konstituent, který je fonologicky definován jako ##X##, kde X neobsahuje ##. V tabulce (37) jsem ilustrovala efekt cyklické aplikace: přízvuk na konstituentu [AB] ve struktuře typu [[A]B] je umístěn jinde než přízvuk na samotném zanořeném konstituentu [A]. Cyklický efekt se ale neprojeví na všech strukturách typu [[A]B], záleží na tom, jak je fonologicky reprezentována hranice mezi oběma konstituenty – k přesunu přízvuku dojde jen tehdy, je-li reprezentována jako +, segment # přesun přízvuku blokuje. Fonologická reprezentace vnitřní konstituentové hranice ve strukturách typu [[A]B] pak závisí na lexikálních vlastnostech jednotky B. Na rozhraní mezi syntaktickým a fonologickým modulem jsou všechny syntaktické konstituenty automaticky mapovány na fonologické konstituenty podle pravidla Ø → # / ([)_(]). V té chvíli mají všechny struktury typu [[A]B] stejnou reprezentaci: [#[#A#]B#]. Poté je v některých strukturách vymazán element #, který reprezentuje vnitřní konstituentovou hranici, podle pravidla # → Ø. Toto pravidlo jsem označila jako modifikační, protože modifikuje vztah mezi syntaktickou a fonologickou strukturou, jeho kontext je definován jako množina konkrétních lexikálních jednotek, jako množina afixů.44 Z toho, co bylo řečeno, vyplývá, že klíčovou roli pro cyklickou derivaci hraje boundary segment #: jeho přítomnost uvnitř konstituentu blokuje aplikaci cyklických přízvukových pravidel. Proto se sufixy, jejichž morfémový šev je reprezentován jako #, v SPE označují jako neutrální, tzn. neutrální vůči přízvuku; srov. Chomsky & Halle (1968:84): „Alongside of the affixes that affect stress placement [...], there are other “neutral affixes” which characteristically play no role in the placement of stress, for example, the adjective-forming affixes -y, -like, -able, -ish, and affixes such as -ing, -past tense, -hood, -ness, -ly, -wise.” Jak jsem naznačila už na začátku této kapitoly, oba nástroje komunikace mezi morfologickou a fonologickou strukturou, jak boundaries, jež fonologicky reprezentují morfémové švy, tak i labeled brackets, které fonologickému komponentu diktují 44
Modifikační pravidlo # → Ø narušuje izomorfii mezi syntaktickou a fonologickou strukturou. Podobnou funkci má syntakticko-fonologické rozhraní také v distribuované morfologii (Distributed Morphology; DM), morfologické teorii v minimalistickém modelu jazyka. DM rovněž pracuje s pravidly (např. Fission nebo Impoverishment), která modifikují pravidelně derivovanou syntaktickou strukturu; pro přehled základních principů DM viz Embick & Noyer (2007). Rozdílná struktura modifikačních pravidel je dána jen tím, že SPE je fonologická, kdežto DM morfologická teorie: pravidla syntakticko-fonologického rozhraní modifikují syntaktickou strukturu v SPE ve prospěch fonologie (modifikace jsou důležité pro správné fungování fonologických pravidel), v DM ve prospěch morfologie (modifikace jsou relevantní pro správné pořadí morfémů, které nelze beze zbytku odvodit ze syntaktické struktury). S tím, že SPE je primárně fonologickou a DM primárně morfologickou teorií, souvisí i to, že modifikační pravidla v SPE manipulují syntaktickou strukturou nepřímo, skrze fonologický boundary segment #, zatímco v DM ovlivňují přímo syntaktické rysy v jednotlivých syntaktických uzlech. K tomu, jak distribuovaná morfologie interpretuje rozdíl mezi oběma zmíněnými třídami afixů, viz Marvin (2002).
56
algoritmus derivace, v nějaké podobě používají všechny generativní teorie po SPE. V následující kapitole ukážu, jak oba nástroje používají jerové analýzy k vysvětlení toho, že prefixální jery se vokalizují podle jiného vzorce než jery sufixální.
57
7. Prefixální vs. sufixální jery V této kapitole představím čtyři jerové analýzy slovanských alternací vokálů s nulou, z nichž každá interpretuje asymetrii mezi vokalizací prefixálních a sufixálních jerů odlišným způsobem. Nejprve ukážu (kapitola 7.1), jak chování prefixálních a sufixálních jerů v moderní ruštině analyzuje Lightner (1974). Jeho analýza vychází z toho, že prefixální švy jsou v ruštině reprezentovány jako #, kdežto sufixální švy jako +. Uvidíme, že Lightnerova studie je typickým příkladem zcela mechanistické aplikace modelu SPE na konkrétní jazyková data. V kapitole 7.2 se vrátím k Rubachově cyklické verzi modelu SPE (Rubach 1981). Rubachův model se shoduje s SPE v tom, že hranice konstituentů jsou hranicemi pro aplikaci cyklických fonologických pravidel. Liší se v tom, že aplikace cyklických pravidel je omezena podmínkou Strict Cyclicity jen na fonologicky a/nebo morfologicky derivované kontexty. Rubachova analýza prefixálních alternací v moderní polštině vychází z toho, že Lower je cyklickým pravidlem, což znamená, že doménou jeho aplikace jsou morfologické konstiuenty, a že struktura prefixu je derivována až v posledním derivačním cyklu. Odbočím také do diachronie, k praslovanským jerům, které se všechny vokalizovaly podle stejného vzorce, bez ohledu na morfémové švy. Rubach tento rozdíl mezi vokalizací historických a moderních jerů vysvětluje tím, že se pravidlo Lower stalo z necyklického pravidla cyklickým pravidlem. V kapitole 7.3 představím cyklickou analýzu Booije & Rubacha (1984), která vychází z toho, že doménami pro aplikaci cyklického pravidla Lower nejsou morfologické konstituenty, ale konstituenty fonologické, konkrétně fonologická slova. Rozdíl mezi prefixálními a sufixálními jery podle nich vyplývá z toho, že prefixy mají na rozdíl od sufixů status fonologických slov. Poslední kapitola (7.4) se zabývá analýzou navrženou v Halle & Vergnaud (1987). Ta je postavena na předpokladu, že existují nejen cyklická a necyklická pravidla, ale také cyklické a necyklické morfologické konstituenty. Halle s Vergnaudem pak rozdíl mezi vokalizací prefixálních a sufixálních jerů odvozují z toho, že morfologické konstituenty, jejichž hlavou jsou prefixy, jsou necyklické, kdežto konstituenty, jejichž hlavou jsou sufixy, jsou cyklické.
58
7.1.
Lightner (1974)
Lightner (1974) ukazuje, že v moderní ruštině existují dva vzorce pro vokalizaci jerových řad, které se liší podle morfémových švů. Kořenový jer a jer na švu mezi dvěma sufixy se vokalizují nezávisle na jeru v následujícím morfému: eC]{e,ø}C, vokalizace jeru na prefixálním švu je naopak citlivá na vokalizaci kořenového jeru: (e/ø)C[(ø/e)C. Lightner uvádí konkrétně tyto případy interakce mezi prefixálním a kořenovým jerem: razø-žëg vs. razo-žøgla, otø-pej vs. oto-pøjët, podø-berët vs. podo-børať, otø-mojet vs. podo-žødët. V tom se moderní ruština neliší od moderní češtiny; viz české příklady uvedené v kapitole 2 v tabulce (12). Neliší se ani v tom, že u uzavřené skupiny verbálních kořenů je distribuce alternant nepravidelná. Lightner (1974:81) uvádí jako příklad dva kořeny, //b¾r¾ // a //z¾v//, u nichž se jer vokalizuje i tehdy, když je následován nealternujícím vokálem. Nepravidelné chování kořenových jerů lze ilustrovat na infinitivu a prézentních formách třetí osoby singuláru. V infinitivu za kořenem následuje tematický sufix -a, a kořenový jer se tedy podle očekávání nevokalizuje: bør-ať, zøv-ať. V prézentních formách za kořenem následuje tematický sufix -e, ale kořenový jer se tentokrát oproti očekávání vokalizuje: ber-ët, zov-ët. Podobná situace je i u uzavřené skupiny českých kořenů, srov. např. infinitivy bør-át, dør-át a prézentní formy ber-e, der-e; kompletní seznam těchto nepravidelných kořenů viz tabulka (15) v kapitole 2. V čem se ruština od češtiny liší, je to, že má pohyblivý přízvuk. Lightner (1974:80) uvádí jako příklad dubletní formy GenSg møch-á a móch-a „mech, GenSg“, kde se kořenový jer buď vokalizuje, a pak nese přízvuk (je označen čárkou nad daným vokálem), nebo se nevokalizuje, a pak je přízvuk na koncovkovém vokálu. Tyto dublety podle Lightnera ilustrují jazykové univerzále, které říká, že elidovány mohou být jen ty vokály, které jsou nepřízvučné [–stressed]. Podle něj kořen √MoCH bude v lexikonu reprezentován dvěma alomorfy, jeden s nepřízvučným a druhý s přízvučným zadním jerem: //m¾x// a //mÆ·xè //. V prvním případě se jer v kontextu vokalické koncovky GenSg -a, jsa nepřízvučný, maže, v druhém případě se v tomtéž kontextu, jsa přízvučný, vokalizuje. I pádová koncovka má podle něj dva lexikální (sic!) alomorfy, které se liší přízvukem: //á//, //a//. Pravidlo Lower je tedy v moderní ruštině aplikováno nejen na jery, které jsou v kontextu jiného jeru, ale i na jery, které jsou následovány jiným vokálem než jerem. To platí a) pro všechny jery, které jsou lexikálně definovány jako přízvučné, [+stressed], b) pro jery v prézentních formách u uzavřené skupiny verbálních kořenů bez ohledu na to, jestli jsou, nebo nejsou přízvučné.
59
Lightnerova analýza ruských alternací typu V~ø z roku 1974 se diametrálně odlišuje od analýzy v jeho disertaci (Lightner 1965), kterou jsem představila v kapitole 4.1. Připomeňme, že původně byly alternanty derivovány dvěma pravidly, Lower a Yer Deletion, která měla principiálně odlišnou strukturu. Pravidlo Lower, které transformovalo jery ve střední vokály, bylo definováno jako kontextově závislé – jery se vokalizovaly v kontextu jiných jerů: ¾,¾ → e, o / _C0{¾,¾}. Pravidlo Yer Deletion bylo definováno jako bezkontextové: ¾,¾ → Ø. Obě pravidla byla přitom aplikována v tomto pořadí: 1. Lower, 2. Yer Deletion. Ve studii z roku 1974 Lightner předpokládá, že bezkontextová jsou obě pravidla, nejen Yer Deletion, ale i Lower.45 O tom, které jery se budou vokalizovat a které budou ze struktury vymazány, pak rozhoduje jejich vnitřní struktura. Lightner předpokládá, že pravidlo Yer Deletion je aplikováno jen na jery, které jsou neznělé, tzn. na jery, jejichž rysová matice obsahuje rys [–voiced]: ¾,¾ [–voiced] → Ø. (Neznělé jery budu dále označovat IPA znakem pro neznělost, tj. jako
¾,¾
.) Jery, které nejsou specifikovány jako [–voiced], se vokalizují podle pravidla Lower: ¾,¾ → e,o. Obě pravidla jsou přitom aplikována v obráceném pořadí než v původní analýze: 1. Yer Deletion, 2. Lower. Z Ligthnerovy analýzy dále vyplývá, že obě pravidla jsou shodně necyklická – nejsou aplikována postupně na jednotlivé morfologické konstituenty, ale jsou aplikována až na úrovni slova (tj. word-level rules v SPE). Fungování nového systému u výše zmíněných genitivních dublet ukazuje tabulka (40). Jer v kořeni s nepřízvučným jerem je v kontextu a-ové koncovky specifikován jako neznělý, a proto je ze struktury vymazán podle pravidla Yer Deletion. Jer v kořeni s přízvučným jerem není definován jako neznělý, pravidlo Yer Deletion se na něj tedy neaplikuje. Podle pravidla Lower se pak transformuje ve střední zadní vokál o. (40) Aplikace pravidel Yer Deletion a Lower
Yer Deletion:
¾,¾
→ Ø Lower: ¾,¾ → e, o
m¾
x+á
m¾qx+a
mx+á
---
---
móx+a
Jestliže se mažou jen nepřízvučné jery a ostatní se vokalizují, znamená to, že rys [–voiced] není součástí lexikální reprezentace, ale je distribuován fonologickým komponentem. Podle Lightnera je jeho distribuce závislá na třech faktorech: 1. na kvalitě daného jeru; jestli je nebo není přízvučný, 2. na kvalitě vokálu v následující slabice; jestli je nebo není jer (viz první pravidlo v (41)), jestli je nebo není přízvučný jer (viz druhé pravidlo v (41)), 45
Pravidlo, které maže jery, označuje jako Drop („vypustit“).
60
3. na morfologickém statusu daného jeru; jestli je nebo není prefixální. Lightner (1974:86) definuje následující dvě hierarchicky řazená pravidla, která specifikují určité jery jako neznělé (přední jer označuje jako i, zadní jako u), následovně: (41) Pravidla derivující nepřízvučné jery (Lightner 1974:86) Pravidlo 1: Unstressed, non-prefixal u, i are specified –voiced unless followed immediately by a syllable containing u, i. Pravidlo 2: Prefixal u, i are specified –voiced unless followed immediately by a syllable containing a voiceless vowel.
Z (41) vyplývá, že Lightner fakt, že vokalizace prefixálních jerů je závislá na vokalizaci jeru v kořeni, odvozuje z řazení pravidel, která distribuují rys [–voiced]. První pravidlo říká, že nejprve jsou ve struktuře označeny ty kořenové/sufixální jery, které mají být ze struktury odstraněny. To jsou všechny lexikálně nepřízvučné jery [–stressed], které se objevují v kontextu jiných vokálů než jerů. Teprve poté jsou označeny prefixální jery. Druhé pravidlo říká, že prefixální jery jsou specifikovány jako nepřízvučné jen tehdy, když nejsou následovány jerem, který je sám definován jako nepřízvučný.46 Z toho, co bylo řečeno, vyplývá, že pravidla, která derivují nepřízvučné jery, jsou citlivá na morfologickou strukturu. Nabízí se tedy otázka, jak fonologický komponent pozná kořenové/sufixální jery, na něž je aplikováno první pravidlo, od prefixálních jerů, které jsou součástí druhého pravidla. Podle Lightnera (1974:83) jsou všechny prefixální švy reprezentovány ve fonologické struktuře jako silný boundary segment #: „For a number of reasons it is necessary to separate a prefix from what follows by a symbol #, which corresponds roughly to a word-boundary.“ To znamená, že jery na konci prefixů mohou být jednoznačně strukturně definovány jako jery v kontextu _#C0, za předpokladu, že sufixální švy nikdy nejsou reprezentovány jako #. (Je třeba říci, že Lightner tento předpoklad explicitně neformuluje, nicméně ve všech reprezentacích, které uvádí, jsou sufixální švy skutečně reprezentovány jako +.) Můžeme tedy říci, že první pravidlo v (41) je aplikováno na řetězce, které neobsahují silný boundary segment #, zatímco druhé pravidlo je naopak aplikováno jen v kontextu #.
46
Pravidla, která derivují neznělé jery, se obtížně formalizují, protože jejich kontext je v obou případech definován negativně, tj. stylem „změň A na B v případě, že následující slabika neobsahuje C“. To je také jeden z hlavních problémů nové Lightnerovy analýzy. On sám uvádí pouze slovní popis obou pravidel, nikoli jejich formální anotaci.
61
V novém Lightnerově modelu se tedy distribuce alternant V~ø řídí celkem čtyřmi pravidly. První dvě derivují nepřízvučné jery (Pravidlo 1, Pravidlo 2), třetí z nich tyto jery vymaže (Yer Deletion), čtvrté pak zbylé jery transformuje ve střední vokály (Lower). Lightner (1974:86) ilustruje fungování svého modelu na příkladu tautokořenových l-ových participií: [MascSg] razø-žég a [FemSg] razo-žøglá. Předpokládá přitom, že v maskulinní formě je v hloubkové struktuře l-ový sufix i jerová koncovka. V maskulinní formě je koncovkový jer označen Pravidlem 1 jako neznělý, protože není následován jerovou slabikou. Na kořenový jer se Pravidlo 1 neaplikuje, protože je přízvučný a je zároveň následován jiným jerem. Prefixální jer je specifikován jako neznělý podle Pravidla 2, protože není v kontextu neznělého jeru (kořenový jer za ním není neznělý). Oba nepřízvučné jery jsou pak ze struktury vymazány a zbyvší jer se vokalizuje. (Problém se ztrátou l-ového sufixu Lightner neřeší.) U femininní formy není kořenový jer následován jerem, a proto je podle Pravidla 1 definován jako neznělý. Pravidlo 2 se na prefixální jer neaplikuje, protože je v kontextu neznělého jeru. Pravidlo Yer Deletion vymaže jediný neznělý jer, jer v kořeni. Poté se poslední jer, jer na konci prefixu, vokalizuje.47 (42) razø-žëg vs. razo-žøgla raz¾#ž¾qg+l+¾
raz¾#ž¾g+l+á ¾
Pravidlo 1 raz¾
Pravidlo 2 Yer Deletion:
¾,¾
→ Ø razø Lower: ¾,¾ → e žég
ž¾
g ---
ø
ø razo
razžég
razožglá
Pokud jde o nepravidelnou vokalizaci jerů v kontextu prézentních tematických vokálů u kořenů typu //b¾¾r//, Lightner předpokládá, že tyto kořeny jsou lexikálně specifikovány jako výjimky z Pravidla 1, ale jen pro prézentní formy; srov. Lightner (1974:86): „The root bir is specified idiosyncratically as an exception to rule (1) in the present tense.“ V kontextu prézentního kmenového vokálu tedy není aplikováno Pravidlo 1, kořenový jer se nestává 47
V češtině na rozdíl od ruštiny nehraje přízvuk při vokalizaci jerů žádnou roli. V češtině je přízvuk stabilně na první slabice slova (v případě jednoslabičných předložek pak na předložce). Jery, které jsou v prvních slabikách, se přitom vokalizují/nevokalizují podle fonologické struktury následujícího morfému; srov. např. NomSg ret a GenSg røt-u. To ukazuje na to, že žádný jer není lexikálně specifikován jako přízvučný nebo nepřízvučný – v NomSg ret je vokalizovaný jer jediným vokálem, a proto nese přízvuk, a v GenSg rtu je jediným vokálem naopak pádová koncovka, a proto je přízvučná. A to platí i pro ostatní vokály. To v Lightnerově modelu znamená, že kontrast mezi přízvučnými a nepřízvučnými vokály není v češtině lexikální. Pravidlo Lower navíc v češtině neutralizuje rozdíl mezi předním a zadním jerem.
62
neznělým, a proto se vokalizuje podle pravidla Lower. V kontextu infinitivního kmenového vokálu je Pravidlo 1 normálně aplikováno, kořenový jer je označen jako nepřízvučný, a je proto ze struktury vymazán. Jak derivace podle Lightnera funguje, to ilustruje následující tabulka – vlevo je derivace nepravidelné prézentní formy třetí osoby singuláru: podø-ber-ë-t (symbol –1 říká, že kořenový jer je v tomto případě výjimkou z Pravidla 1), vpravo je derivace pravidelného infinitivu: podo-bør-a-ť. (43) podø-ber-ë-t vs. podo-bør-a-ť pod¾#b¾¾r+é+t pod¾#b¾¾r+á+t –1 Pravidlo 1
---
pod¾
Pravidlo 2 Yer Deletion:
¾,¾
→ Ø podø Lower: ¾,¾ → e ber
--bør podo
podberét
podobráť
Shrňme, že odlišné chování jerů na morfémových švech je podle Lightnera důsledkem aplikace dvou hierarchicky řazených pravidel, která derivují neznělé jery. Jery, které jsou fonologickým komponentem označeny jako neznělé [–voiced], jsou pak ze struktury vymazány. Ostatní jery se transformují ve střední vokály. Rozdíl mezi vokalizací jerů v kořenech a sufixech na jedné straně (kořenový/sufixální jer, který je v kontextu jiného jeru, se vokalizuje) a jerů v prefixech na straně druhé (prefixální jer se vokalizuje podle toho, jestli se vokalizuje jer v kořeni) je podle Lightnera dán tím, že pravidlo derivující neznělé prefixální jery je aplikováno až po pravidlu derivujícím neznělé kořenové/sufixální jery. Důležité je to, že aplikace prefixálního pravidla je citlivá na výsledek aplikace sufixálního/kořenového pravidla – interakce mezi nimi funguje tak, že sufixální/kořenové pravidlo může zrušit kontext pro aplikaci prefixálního. Prefixální jery jsou přitom kontextově definovány jako jery, za nimiž stojí silný boundary segment #, který podle Lightnera v ruštině vždy fonologicky reprezentuje morfémový šev mezi prefixem a kořenem. Diskutovaná Lightnerova analýza je minimálně ze čtyř důvodů problematická. Zaprvé, rozšiřuje vokalický inventář o další abstraktní vokály, nepřízvučné jery. Zadruhé, jeden a týž rys, [–voiced], má diametrálně odlišné vlastnosti podle toho, jestli se objevuje uvnitř vokálů nebo uvnitř konsonantů. Zatímco u konsonantů determinuje jejich artikulaci – znělé a neznělé konsonanty se liší způsobem artikulace –, pro vokály to neplatí – žádný neznělý vokál se nikdy neobjeví na povrchové struktuře, rys [–voiced] nemůže tedy ani být
63
foneticky interpretován. Jinými slovy, zatímco u konsonantů je [–voiced] foneticky interpretovaným fonologickým rysem, u vokálů má status pouhého diakritického rysu; jeho jedinou funkcí je označit ve struktuře ty jery, které mají být v další fázi derivace vymazány. Zatřetí, pracuje s pravidly, jejichž kontext je definován negativně, a která proto nelze formalizovat. Začtvrté, předpokládá, že přízvuk v ruštině je vždy kódován lexikálně. Lightnerova studie je typickou ukázkou mechanistické aplikace klasického modelu SPE na konkrétní data. Jedním ze základních východisek rané generativní fonologie typu SPE je totiž to, že čím více povrchových forem budeme schopni převést na jednu hloubkovou formu, tím lépe. Výsledek je pak ten, že většina SPE analýz popisuje algoritmus derivace různých povrchových forem morfémů/slov z jedné hloubkové formy, aniž by si kladla otázku, jakou cenu jsme nuceni zaplatit za to, že ušetříme trochu místa v lexikonu. Lexikon a gramatika totiž fungují jako spojité nádoby – redukce obsahu lexikonu tedy automaticky znamená rozšíření gramatiky, a vice versa, redukce gramatiky, tj. zjednodušení jejích pravidel, automaticky vede k rozšíření lexikonu. Pro fonologii to znamená, že čím více budeme chtít zredukovat lexikon, tj. omezit počet lexikálních fonologických reprezentací, tím budou tyto reprezentace abstraktnější, tj. vzdálenější povrchovým formám, a tím také budeme potřebovat více fonologických pravidel. Důsledky tohoto rozhodnutí ukazuje právě citovaná Lightnerova analýza. Lightner si všímá, že u uzavřené skupinky verbálních kořenů (např. √BvR) se alternující vokály nechovají pravidelně, protože se na povrchu objevují i tehdy, když je v jádru následující slabiky nealternující vokál (ber-ët). Nejde přitom o různé vokály, ale vždy o vokál se stejnou pozicí v morfosyntaktické struktuře – prézentní tematický sufix (srov. rozdíl mezi prézentní formou ber-ët a infinitivem bør-ať). I přesto, že vokalizace kořenového jeru je v tomto případě evidentně vázána morfosyntakticky, Lightner tvrdí, že oba alomorfy zmíněných kořenů, vokalizovaný i nevokalizovaný, jsou ve všech kontextech derivovány ve fonologickém komponentu z jedné hloubkové struktury. Jak již bylo řečeno, podobně se chová i skupina verbálních kořenů v češtině, konkrétně jde o sedm morfémů: √BvR, √DvR, √HvN, √MvL, √PvR, √STvL a √ŽvR; jejich deriváty viz tabulka (7). Tím, že budeme derivovat oba jejich alomorfy z jedné lexikální fonologické struktury, dosáhneme toho, že v lexikonu ušetříme sedm míst. Cena za to je ovšem zcela neadekvátní: a) diakritický rys „neaplikuj pravidlo 1“ (zmíněné kořeny musí být v lexikonu označeny tímto rysem), b) flagrantní porušení principu modularity, kdy je kontext pro aplikaci fonologických pravidel definován jinak než fonologicky (výše zmíněný diakritický rys je aktivní jen v kontextu prézentního tematického sufixu).
64
7.2.
Rubach (1981)
Viděli jsme, že SPE rozlišuje mezi cyklickými a necyklickými pravidly. Oba typy pravidel se liší jednak ve způsobu aplikace, jednak fonologickými procesy, které popisují. Cyklická pravidla derivují prozodické vlastnosti (přízvuk) a jsou aplikována postupně v rámci jednotlivých syntaktických konstituentů vymezených labeled brackets. Necyklická pravidla (word-level rules) postihují segmentální vlastnosti a jsou aplikována jen na úrovni slova bez ohledu na jeho konstituentovou strukturu. To je fonologicky reprezentováno jako řezězec ##X##, kde X neobsahuje ##; srov. Chomsky & Halle (1968:13): „Certain of phonological rules will apply only to words; others will apply freely to strings of formatives which may be words or subparts of words, or phrases that include words.“ V této kapitole nejprve ukážu, v čem se Rubachův cyklický model liší od SPE, a poté představím jeho cyklickou analýzu alternací vokálů s nulou v polštině.
7.2.1. Cyklická pravidla a Strict Cyclicity Cyklická a necyklická pravidla tvoří v SPE kontinuum – cyklická pravidla sice tvoří blok („the cyclic rules fall together in the ordering”, s. 237), ten je ale obklopen necyklickými pravidly. Ve fonologickém komponentu tedy musí existovat nějaký diakritický rys, jímž bude blok cyklických pravidel označen; v seznamu hierarchicky řazených pravidel v SPE (s. 238–241) jsou všechna cyklická pravidla označena hvězdičkou. Jestliže v SPE necyklická pravidla mohou být aplikována před cyklickými, pak to nutně znamená, že labeled brackets, které jsou relevantní jen pro aplikaci cyklických pravidel, jsou pro fonologický komponent zároveň viditelnými i neviditelnými (syntaktickými?) objekty. Jak interakce mezi oběma typy pravidel funguje (nebo spíše nefunguje), to ilustruje schéma v (44). Do fonologie vstupuje ze syntakticko-fonologického rozhraní řetězec [[A]+B] ohraničený zprava i zleva dvojicí ##: [#[#A]+B#] [#...48 Nejprve jsou aplikována necyklická pravidla 1 a 2. V této chvíli jsou labeled brackets pro fonologii neviditelné. Další pravidla v pořadí, pravidla 3 a 4, jsou označena jako cyklická. Jsou tedy aplikována postupně na jednotlivé morfologické konstituenty. Nejprve jsou aplikována na konstituent [A], poté se závorky definující hranice tohoto konstituentu vymažou (Bracketing Erasure), a pak jsou tatáž pravidla aplikována znovu na konstituent [A+B], jehož závorky se rovněž vymažou. Derivace pokračuje necyklickými pravidly 5 a 6. I pro ně je, stejně jako pro necyklická pravidla 1 a 2, konstituentová struktura neviditelná. 48
Ve dvojici ##, která definuje pravou periferii pro aplikaci necyklických pravidel, patří každý ze segmentů k jinému slovu. Ve dvojici, která definuje levou periferii, jsou oba naopak součástí jednoho a téhož slova.
65
Rozdíl spočívá v tom, že v době aplikace pravidel 1 a 2 byla infomace o konstituentové struktuře, kterou zpostředkovávají labeled brackets, pro fonologii přístupná, kdežto v době aplikace necyklických pravidel 5 a 6 již přístupná není. (44) Interakce mezi cyklickými a necyklickými pravidly v SPE [[A]+B] necyklická pravidla pravidlo 1 pravidlo 2 cyklická pravidla 1. cyklus pravidlo 3 pravidlo 4 []→Ø 2. cyklus pravidlo 3 pravidlo 4 []→Ø necyklická pravidla pravidlo 5 pravidlo 6
A+B
[[A]+B] [A]
[A+B]
A+B
Z toho, co bylo řečeno, vyplývá, že model interakce mezi morfologickou a fonologickou strukturou v SPE je v rozporu s principem modularity. Připouští totiž transport nefonologické informace ve fonologickém komponentu – podle (44) „přežívají“ labeled brackets, definující syntaktické konstituenty, první blok necyklických pravidel.49 V kapitole 4.3 jsem představila základní principy Rubachova modelu (1981), který se s SPE shoduje v tom, že některá pravidla fonologického komponentu jsou aplikována v závislosti na konstituentové struktuře a některá nezávisle na ní. Od SPE se liší ve dvou 49
Například necyklické pravidlo u,i → Ø / +_# musí být podle Chomského a Hallea (1968:129) aplikováno před cyklickým pravidlem, které přiděluje hlavní přízvuk (jeho definice viz dále), protože vokály u,i nemají na umístění hlavního přízvuku žádný vliv. Třeba jméno tempest „bouře“ má podle očekávání přízvuk na antepenultimě: témpest. Podle Chomského a Hallea ale v jeho lexikální reprezentaci následuje za druhým vokálem ještě kmen rozšiřující vokál (stem-forming vowel): //tempest+u//. Fakt, že tento kmenový vokál není pro derivaci hlavního přízvuku relevantní, pak interpretují tak, že ve fázi derivace, kdy je aplikováno přízvukové pravidlo, není už ve struktuře přítomen: //tempest+u// → /tempest/ → /témpest/. Proto musí být necyklické pravidlo u,i → Ø / +_#, které je aplikováno jen na konstituent odpovídající slovu, řazeno před přízvukovým pravidlem, jež je aplikováno na všechny konstituenty, nejen na konstituent rovnající se celému slovu.
66
bodech: 1. ve fonologických procesech, které cyklická a necyklická pravidla popisují, 2. ve způsobu aplikace cyklických a necyklických pravidel. Viděli jsme, že v Rubachově modelu je cyklicky aplikováno například pravidlo CP, podle něhož se v polštině palatalitují alveoláry a veláry v kontextu předních vokálů (viz (24)), nebo i pravidlo Lower; ani jedno z nich přitom nederivuje prozodické vlastnosti. To je první rozdíl mezi Rubachovým modelem a SPE – v SPE jsou cyklická jen ta pravidla, která derivují přízvuk. Druhý rozdíl spočívá v tom, že v Rubachově modelu cyklická a necyklická pravidla tvoří dva samostatné, vzájemně uspořádané bloky – celý blok cyklických pravidel je řazen před necyklickým blokem (proto se necyklická pravidla označují jako postcyklická); srov. Rubach (1981:19): „Phonological rules fall into two classes: cyclic rules and postcyclic rules. The two classes form distinct sets, i.e. cyclic and postcyclic rules cannot be interspersed in a derivation. Cyclic rules precede postcyclic rules as a bloc. Cyclic rules in turn are preceded by allomorphy and word formation rules.” Viděli jsme, že v SPE necyklická pravidla „obtékají“ blok cyklických pravidel. Vztah mezi cyklickými a postcyklickými pravidly v cyklickém modelu ilustruje schéma v (45). Zde máme stejnou výchozí strukturu jako v (44), tj. řetězec [[A]+B]. Ten je nejprve odeslán do cyklického bloku. Zde je v prvním cyklu derivován zanořený konstituent [A]. V druhém cyklu je derivován konstituent [A+B]. Po skončení cyklické derivace je struktura odeslána do postcyklického bloku. (45) Interakce mezi cyklickými a postcyklickými pravidly [[A]+B] cyklický blok 1. cyklus pravidlo 1 pravidlo 2 []→Ø 2. cyklus pravidlo 1 pravidlo 2 []→Ø
[A]
[A+B]
A+B
postcyklický blok pravidlo 3 pravidlo 4
67
Rubachův model předpokládá, že aplikace cyklických pravidel je omezena principem tzv. Strict Cyclicity, který vychází z koncepce tzv. derivovaného kontextu (Kiparsky 1973). Jak jsem zmínila už v kapitole 4.3.1, pojem derivovaný kontext má dvojí význam. Kontext pro aplikaci určitého cyklického pravidla může být jednak derivován morfologicky. To znamená, že fonologický řetězec, na nějž je dané pravidlo cyklického bloku aplikováno, vznikl sloučením dvou morfologických konstituentů. Jednak může být derivován fonologicky – řetězec, na nějž je aplikováno určité cyklické pravidlo, je výsledkem aplikace jiného cyklického pravidla v tomtéž derivačním cyklu. Z podmínek Strict Cyclicity vyplývají pro derivaci v (45) dvě věci. Zaprvé, v prvním cyklu, cyklu konstituentu [A], se cyklická pravidla neaplikují. Zadruhé, jestliže máme dvě cyklická pravidla, kdy druhé pravidlo vytváří takový kontext, pro nějž je definováno první pravidlo, nemůže být v dalším cyklu první pravidlo zpětně aplikováno.50 Dejme tomu, že máme dvě cyklická pravidla řazená v tomto pořadí: 1. A → Y /_X, 2. B → X / _ ]. Cyklická derivace slova složeného ze tří konstituentů se strukturou [C[[A]B]] bude vypadat tak, jak ukazuje schéma v (46). V prvním cyklu nejsou aplikována žádná cyklická pravidla, proto ho ani nezobrazuji. Ve druhém cyklu je derivována struktura konstituentu [AB] – první pravidlo se neaplikuje, druhé pravidlo transformuje finální B na X. Na konci druhého cyklu tedy máme formu AX. Ve třetím cyklu je tato forma součástí třetího a zároveň posledního konstituentu CAX. Řetězec AX sice na první pohled splňuje podmínky prvního cyklického pravidla (A → Y /_X), ale protože nevznikl ve dvou různých cyklech ani aplikací jiného pravidla v tomtéž (tj. třetím) cyklu, toto pravidlo se neaplikuje. Výsledkem derivace je tedy forma CAX, která je identická s formou na konci druhého cyklu. (46) Fungování Strict Cyclicity [C[[A]B]] 2. cyklus A → Y /_X B→X/_]
[AB] --AX
3. cyklus A → Y /_X B→X/_]
[CAX] ----CAX
50
Tento typ vztahu mezi dvěma hierarchicky řazenými pravidly se označuje jako counter-feeding, doslova „zpětné nakrmení“, tj. zpětné vytvoření kontextu pro aplikaci určitého pravidla. To, že podmínka Strict Cylicity vylučuje řazení pravidel typu counter-feeding, přesně vystihuje české úsloví „pozdě bycha honit“.
68
To, že aplikace pravidel může být závislá nejen na morfologicky, ale i na fonologicky derivovaném kontextu, je podle Rubacha jedním z hlavních argumentů ve prospěch cyklického modelu oproti SPE. Model SPE je s to reflektovat pouze první případ závislosti – jestliže jsou některá pravidla aplikována jen přes morfémové švy, pak v jejich kontextu budou figurovat boundary segmenty, které morfémové švy reprezentují ve fonologické struktuře; srov. Rubach (1981:174): „What we have demostrated that the rule [palatalizační pravidlo CP – M. Z.] applies prouctively at morpheme boundaries. Technically, one could therefore achieve correct results without the phonological cycle: it would only be necessary to “write in” a plus symbol (morpheme boundary) into the rule environment. This solution would not work, however, for a number of other rules which seem to call for a more elaborate theory.” 51 Princip Strict Cyclicity, který omezuje aplikaci cyklických pravidel, na jednu stranu předpokládá, že pravidla nemohou být aplikována zpětně, na druhou stranu ale počítá s tím, že informace o derivační historii je přístupná ve všech derivačních cyklech. V tabulce (46) jsem ilustrovala to, že kontext pro aplikaci pravidla v cyklu n nemůže být vytvořen v cyklu n–1, tedy že fonologická pravidla nevidí zpět do derivace („no look back”). (Toto omezení má paralelu v syntaktické podmínce známé jako Phase Impenetrability Condition („neprostupnost fáze“); k tomu viz dále.) Jestliže se na řetězec AX pravidlo A → Y /_X ve třetím cyklu neaplikuje proto, že byl přítomen už na konci předcházejícího, druhého cyklu, pak to nutně znamená, že fonologie má přehled o svých jednotlivých krocích – musí nějakým způsobem vědět, že subřetězec CA konstituentu [CAX], který vstupuje do třetího cyklu, se na rozdíl od subřetězce AX objevuje v derivaci poprvé.52 Podívejme se nyní na to, jak bude v Rubachově cyklickém modelu probíhat vokalizace prefixálních a sufixálních jerů.
51
Rubachova argumentace je ale postavena na diskutabilních východiscích. Předpokládá například to, že alomorfy verbálních kořenů, které jsou analogické českým kořenům √BvR (br-át, ber-u, -bír-at), √DvR (dr-át, der-u, -dír-at), √PvR (pr-át, per-u, -pír-at) a √ŽvR (žr-át, žer-u, -žír-at) s alternujícím vokálem, jsou derivovány ve fonologickém komponentu z jedné lexikální reprezentace; to ostatně předpokládá i Lightner (1974) pro ruštinu (viz kapitola 7.1). V kapitole 2 a také v komentáři k Lightnerově analýze jsem ale ukázala, že distribuce alomorfů těchto kořenů je ve skutečnosti morfosyntaktická, nikoli fonologická. 52 K tomu, jakým způsobem bude v jeho modelu reprezentován zmíněný rozdíl mezi dvěma třídami anglických sufixů (který je v SPE dán rozdílem v boundary segmentech), se Rubach nijak nevyjadřuje. Jediné, co zmiňuje, je to, že podmínka Strict Cyclicity, která blokuje aplikaci cyklických pravidel v prvním derivačním cyklu, platí jen pro segmentální pravidla. To implikuje, že pravidla derivující přízvuk jsa prozodickými a zároveň i cyklickými jsou aplikovatelná i v nederivovaných kontextech; srov. Rubach (1981:30): „Strict Cyclicity implies that a cyclic rule cannot apply on the first cycle. This restriction refers to rules of segmental phonology and it thus forms a constraint on the abstractness of underlying representations.“
69
7.2.2. Prefix jako poslední cyklus slova Fungování cyklické derivace jsem ilustrovala už v kapitole 4.3.1. na polském deminutivu /s,iloÛik/, které vzniklo sloučením dvou morfémů: kořene s lexikální reprezentací //silos// a deminutivního sufixu s reprezentací //ik// (viz schéma (24), které opakuji níže). Fakt, že se v kontextu kořenového i objevuje jen foneticky palatalizovaný konsonant s,, zatímco v kontextu sufixálního i se při palatalizaci finálního kořenového konsonantu mění i jeho artikulace, odvozuje Rubach z toho, že palatalizační pravidlo založené na změně artikulace s → Û je cyklické. Iniciální kořenové s se nepalatalizuje na Û proto, že Ûi není derivovaný řetězec; srov. Rubach (1981:36): „The presence vs. the absence of palatalization is an automatic consequence of the assumption that the rule is cyclic.“ (24) Cyklická a postcyklická palatalizace: /s,iloÛik/ [[silos]+ik] cyklus 1 CP: s → Û / _i
[silos] ---
cyklus 2 CP: s → Û / _i
[silos+ik] siloÛ+ik
postcykl. PP: s → s, / _i
siloÛ+ik s,iloÛ+ik
Podle Rubacha je součástí cyklického bloku i pravidlo Lower, na základě něhož se vokalizují jery v kontextu jiných jerů. Argumenty, proč musí být aplikováno cyklicky, jsou podle Rubacha (1981:135nn.) dva: 1. chování jerů v morfémech obsahujících dva jery, 2. chování jerů v prefixech.53 První argument, proč by mělo být Lower cyklické pravidlo, se týká derivace těch morfémů, které obsahují více než jeden jer. V kapitole 4.3.4 jsem zmínila polský sufix -stv, jehož lexikální reprezentace obsahuje podle Rubacha dva jery: //¾¾st¾v//. Na přítomnost iniciálního jeru podle něj ukazuje palatalizace, na přítomnost druhého jeru pak alternace 53
Rubach uvádí ještě jeden argument, a to epentezi palatální glidy j po labiálách a velárách v kontextu alternujícího e. Jestliže se v polštině epentetické j objevuje i před alternujícím e (srov. např. [p]øs-a vs. [pj]es „pes, GenSg, NomSg“), znamená to podle Rubacha, že epentetické pravidlo musí být aplikováno až po pravidlu Lower – Lower transformuje jer v e a tím vytvoří kontext pro epentezi j. Je-li epentetické pravidlo aplikováno cyklicky, pak pravidlo Lower, které je řazeno před ním, musí být rovněž cyklické. Argument s epentetickým j je ale pro češtinu nepoužitelný, protože v češtině se mezi labiálou/velárou a alternujícím e epentetické j nikdy neobjevuje; srov. analogická slova jako např. č. [p]es, [p]øs-a a pol. [pj]es, [p]øs-a nebo č. o[v]eč-øk-a, o[v]øc-e a pol. o[vj]eczk-a, o[f]øc-a (kde se znělé v asimiluje s neznělým c na f).
70
e~ø. Chování polského sufixu je přitom analogické českému; srov. např. živoči[5]-støv-o a živoči[5]-stev, derivováno z živoči[x]. Fakt, že se iniciální jer v sufixu //¾¾st¾v// nikdy nevokalizuje, i když je následován jiným jerem, vysvětluje Rubach (1981:137) tím, že pravidlo Lower je aplikováno cyklicky a že pro cyklickou derivaci platí podmínka Strict Cyclicity: „If Lower is not cyclic then this indeed is an inexplicable exception. However, if it is cyclic then the morpheme is perfectly regular: the first yer of //¾¾st¾v// can never surface since the context is "nonderived", i.e. it is in the same morpheme as the second yer.“ Cyklickou aplikaci pravidla Lower na deriváty se sufixem -stv ilustruje český příklad v tabulce (47). Zde ukazuji derivaci GenPl poselstev, v jehož struktuře jsou celkem čtyři jery: jeden kořenový (srov. posel vs. posøl-a), dva v sufixu -stv a koncovkový, který realizuje GenPl. V prvním cyklu, cyklu kořene, se Lower neaplikuje. V druhém cyklu, tj. po sloučení sufixu -stv s kořenem, se kořenový jer ocitá v kontextu sufixálního jeru, a proto se vokalizuje. Iniciální jer sufixu je sice rovněž následován jerem, ale nevokalizuje se, protože nejsou v derivovaném kontextu. Ve třetím cyklu je k formě /posel+¾st¾v/ připojen koncovkový jer. Tím je vytvořen kontext pro vokalizaci druhého ze sufixálních jerů. V postycklickém bloku jsou pak nevokalizované jery, tj. iniciální jer sufixu -stv a koncovkový jer, vymazány podle pravidla Yer Deletion. (47) Cyklická derivace: posel-østev [[[pos¾l]+¾st¾v]+¾] cyklus 2 ¾, ¾ → e / _C0{¾,¾}
[pos¾l+¾st¾v] posel+¾st¾v
cyklus 3 ¾, ¾ → e / _C0{¾,¾}
[posel+¾st¾v+¾]¾ posel+¾stev+¾¾
postcykl. ¾,¾ → Ø
posel+¾stev+¾¾ posel+stev
Druhým argumentem pro to, že vokalizace jerů probíhá cyklicky, je podle Rubacha chování jerů v prefixech. V polštině, stejně jako v češtině, mají prefixy končící na konsonant dva alomorfy, které se liší alternací e~ø. To znamená, že v jejich lexikální reprezentaci následuje za finálním konsonantem jer (zadní, protože nepalatalizuje). Podle Rubacha (1981:135) se koncový prefixální jer vokalizuje jen tehdy, když je v následujícím morfému nevokalizovaný jer: „There is a systematic relationship between the surfacing of the stem yer and the prefix yer: whenever the former appears on the surface the latter does not. We thus have weszła ‚she went in‘ where the stem yer does not surface, hence the
71
prefix yer does vs. wszedł ‚he went in‘ where the situation is reversed.“ Viděli jsme, že podobným způsobem se někdy chovají jak české (viz příklady v tabulce (12) v kapitole 2.2), tak i ruské prefixy (viz Lightnerovy příklady analyzované v 7.1). Podle Rubacha lze chování prefixálních jerů v kontextu kořenů, které obsahují jer, vysvětlit pouze tehdy, bude-li struktura prefixu derivována až v posledním derivačním cyklu. Kdyby byl prefix derivován v jednom z cyklu s kořenem, pak by se prefixální jer vždy vokalizoval bez ohledu na to, co by se později stalo s kořenovým jerem. Rubach (1981:136) ilustruje cyklickou derivaci prefigovaných forem na příkladech dvou adjektiv: bezø-den-ny a beze-cøn-y „bezectný“. Obě adjektiva mají paralelu i v češtině; první z nich ale na rozdíl od polštiny není derivováno n-ovým sufixem, distribuce alternant v prefixu a kořeni je tedy přesně opačná než v polštině: beze-døn-ý. Druhé adjektivum je derivováno z femininního kořene √ČvST, který je v češtině nepravidelný. U adjektiva beze-cøt-n-ý jsou sice kořenová a prefixální alternanta rovněž v komplementární distribuci, nicméně očekávali bychom, že v kontextu n-ového sufixu se bude kořenový jer vokalizovat, tedy bezø-čest-n-ý; komentář k tomuto a dalším nepravidelným femininním kořenům viz kapitola 2.1. Z tohoto důvodu budu cyklickou derivaci prefigovaných struktur, jak ji předpokládá Rubachův model, demonstrovat na jiných českých příkladech, tautokořenových adjektivech beze-røt-ý a nadø-ret-n-í. Obě adjektiva obsahují týž kořen s jerem √RvT, obě mají prefix, který končí na jer. Rozdíl spočívá v tom, že jen adjektivum nadø-ret-n-í obsahuje adjektivní n-ový sufix. Ten způsobuje vokalizaci kořenového jeru, což znamená, že sám musí obsahovat jer: //¾n//.54 Je-li struktura prefixu derivována až v posledním cyklu, jak tvrdí Rubach, pak uvedená adjektiva mají tuto morfologickou strukturu: [bez¾+[[r¾t]+ý]] a [nad¾+[[[r¾t]+¾n]+í]]. Derivace jejich fonologické struktury bude v Rubachově modelu probíhat tak, jak ilustruje tabulka (48) (reprezentaci koncovkových vokálů a palatalizaci n-ového sufixu nechávám stranou); derivace v (48) reprodukuje Rubachovo derivační schéma (148) (s. 136). V prvním cyklu derivace, cyklu kořene, se žádné cyklické pravidlo, tedy ani pravidlo Lower, neaplikuje. V druhém cyklu je u adjektiva nadretní derivována struktura vzniknuvší sloučením kořene a n-ového sufixu, u bezertý struktura kořen + pádová koncovka. V prvním případě se kořenový jer vokalizuje podle pravidla Lower, v druhém případě se Lower neaplikuje. U prvního adjektiva je ve třetím cyklu přidán koncovkový vokál, struktura druhého se nemění, je stejná jako ta na konci druhého cyklu. V posledním, čtvrtém cyklu se v obou případech připojuje prefix s jerem ve finální pozici. U adjektiva nadretní je prefixální jer následován kořenem, na nějž bylo už ve druhém cyklu aplikováno pravidlo Lower. Proto se prefixální jer v tomto případě nevokalizuje (není v kontextu jeru). U adjektiva bezertý se prefixální jer ocitá v kontextu kořenového jeru, a proto se 54
Přijmeme-li Rubachovu interpretaci palatalizací, pak v tomto případě půjde o alomorf se zadním jerem; k tomu viz 4.3.4.
72
vokalizuje. Poté jsou všechny nevokalizované jery vymazány podle postcyklického pravidla Yer Deletion. (48) Cyklická derivace: nadø-ret-øn-í vs. beze-røt-ý [nad¾+[[[r¾t]+¾n]+í]] [bez¾+[[r¾t]+ý]] cyklus 2 ¾,¾ → e / _C0{¾,¾}
[r¾t+¾n] ret¾n
cyklus 3 ¾,¾ → e / _C0{¾,¾}
[ret+¾n+í]
cyklus 4 ¾,¾ → e / _C0{¾,¾} postcykl. ¾,¾ → Ø
[r¾t+ý] --[r¾t+ý]
--[nad¾+ret+¾n+í] ---
--[bez¾+r¾t+ý] beze+r¾t+ý
nad¾+ret+¾n+í
beze+r¾t+ý
nad+ret+n+í
beze+rt+ý
Podívejme se nyní na to, nakolik jsou oba výše uvedené argumenty, že pravidlo Lower musí být aplikováno cyklicky, přesvědčivé. Pokud jde o argument s dvoujerovým sufixem -stv, ten vychází z toho, že palatalizace je produktivní fonologický proces, jehož iniciátorem jsou přední vokály – to, že se v kontextu sufixu -stv objevují palatalizované konsonanty, je podle Rubacha důkazem toho, že má na začátku přední jer: //¾¾st¾v//. Přesněji řečeno, že má dva lexikální alomorfy s fonologickou distribucí – palatalizující alomorf s předním jerem //¾¾st¾v//, který se objevuje v kontextu velár, a nepalatalizující alomorf se zadním jerem //¾¾st¾v//, který se objevuje ve všech ostatních kontextech. V kapitole 4.3.4 jsem ale ukázala, že tato analýza je postavena na sporném předpokladu, že palatalizace jsou vždy vázány na přítomnost předního vokálu v lexikální reprezentaci. Ve skutečnosti pro to, že na začátku sufixu -stv stojí jer, nemáme žádný důkaz. Druhý Rubachův argument, proč by Lower měl být cyklickým pravidlem, se týká prefigovaných forem. Jak již bylo několikrát řečeno, v češtině a minimálně ve dvou dalších slovanských jazycích (polštině a ruštině) existuje asymetrie mezi distribucí alternujících vokálů v prefixech na jedné straně a kořenech a sufixech na straně druhé: vokalizovaný prefix a vokalizovaný kořen jsou v komplementární distribuci: Ce-√CøC (beze-røtý) a Cø-√CeC (nadø-retní), vokalizovaný kořen a vokalizovaný sufix nikoli (což platí i pro dvojice sufixů): √CeC-øC (kotel-øn-a) a √CeC-eC (kotel-en). Tuto asymetrii vysvětluje Rubach tím, že je prefix derivován až v posledním derivačním cyklu. Jen tak může být závislý na výsledku aplikace pravidla Lower v dřívějších cyklech.
73
Rubachova analýza prefigovaných struktur, která navazuje na analýzu ruských dat v Pesetsky (1979), je ze dvou důvodů nepřijatelná. Jednak předpokládá, že počet derivačních cyklů nemusí korespondovat s počtem morfémů. Jak vyplývá ze tabulky (48), adjektiva nadretní i bezertý budou v Rubachově modelu obě derivována ve čtyřech cyklech, ačkoli počet jejich morfémů se liší: čtyři vs. tři. Nabízí se tedy otázka, co to vlastně znamená, že je fonologická struktura derivována cyklicky. Je-li prefix vždy součástí posledního derivačního cyklu, jak tvrdí Rubach, pak také platí to, že všechna prefigovaná slova mají tuto strukturu: [prefix[[[kořen]sufix]]...]]. Jak již ale bylo řečeno, labeled brackets nejen determinují aplikaci cyklických fonologických pravidel, ale jsou relevantní i pro sémantickou interpretaci. Rubachova analýza tedy predikuje, že prefix má vždy skopus přes všechny další morfémy uvnitř slova. Tato predikce ale evidentně není správná, protože prefigované formy se liší co do skopálního dosahu prefixu. Příkladem struktur, kde prefix je naopak ve skopu sufixu, jsou sekundární imperfektiva, tedy verba, která obsahují prefix a jsou imperfektivní. Je přitom známo, že jednou ze základních vlastností verbálních prefixů ve slovanských jazycích je to, že perfektivizují (viz např. Svenonius 2004); srov. např. analogické dvojice perfektivum – sekundární imperfektivum v ruštině: vy-pisať – vy-pisyvať, polštině: vy-pisać – vy-pisywać, češtině: vy-psat – vy-pisovat. U sekundárních imperfektiv tedy musí být prefix ve skopu imperfektivizujícího sufixu: [[[PERFprefix[kořen]]sufixIMPF], a jeho struktura tedy musí být derivována v dřívějším cyklu. Shrňme tedy, že ani chování sufixu -stv ani chování prefixů s alternací e~ø neříkají nic o tom, jestli vokalizace jerů probíhá cyklicky. Podívejme se proto, co se stane, když bude pravidlo Lower definováno nikoli jako cyklické, ale jako postcyklické. To je podle Rubacha případ staré polštiny i jiných starších slovanských jazyků (včetně češtiny), v nichž se historické praslovanské jery vokalizovaly podle tzv. Havlíkova pravidla.
7.2.3. Necyklický Lower: Havlíkovo pravidlo Havlíkovo pravidlo (Havlík 1889) popisuje vzorec, podle něhož se vokalizovaly praslovanské jery. Jery v kontextu následující jerové slabiky se transformovaly v jiný vokál (tzv. silné jery), ostatní postupně zanikaly (tzv. slabé jery). Vokalizace jerů v řadě po sobě následujících jerových slabik přitom probíhala zprava doleva, tedy od konce slova směrem k jeho začátku. To znamená, že v řadě tří jerových slabik Cv3Cv2Cv1 je pouze jer v2 silný, a proto se vokalizuje, ostatní dva jsou slabé, a proto zanikají: Cv3Cv2Cv1 → CCVC. Havlík (1889:48) přitom interpretuje vokalizaci jerů jako derivaci plného vokálu ze dvou redukovaných vokálů: „Kdykoli se tedy v jednom slově setkají dvě, tři, čtyři slabiky
74
jerové, mění se vždy tak, že poslední jer enkliticky se přikloní k předešlému a takto způsobí, že nabude platnosti plné samohlásky. [...] Jer bez opory druhého se vyskytující časem hyne.“55 Rozdílné chování praslovanských jerů a jerů v moderních slovanských jazycích můžeme ilustrovat na deminutivech, která jsou derivována zdvojeným k-ovým sufixem. Například NomSg dvojitého deminutiva derivovaného z kořene √DOM, který ve stč. a stpol. vypadal jako domček, respektive domczek, má nč./npol. podobu domeček/domeczek. Rozdílné chování jerů v deminutivech domček a domeček, potažmo domczek a domeczek, přitom nemůže být dáno jejich morfologickou strukturou, ta je ve všech případech stejná: [[[[kořen]sufix]sufix]koncovka]. A podle Rubacha nevyplývá ani z jejich fonologické struktury, protože morfémy obou deminutiv, starého i nového, mají podle něj stejnou lexikální reprezentaci: kořen: //dom//, deminutivní sufix: //¾k//, pádový sufix NomSg: //¾//. Také struktura pravidla Lower zůstala podle Rubacha stejná: jer se transformuje ve střední vokál v kontextu jiného jeru. Stejné je i řazení obou jerových pravidel: 1. Lower, 2. Yer Deletion. Uvedený rozdíl mezi stč./stpol. deminutivy a jejich nč./npol. pendanty vyplývá podle Rubacha z rozdílné aplikace pravidla Lower: pravidlo Lower se stalo z necyklického cyklickým pravidlem. V Rubachově modelu je tedy vzorec vokalizace praslovanských jerů, který popisuje Havlíkovo pravidlo, výsledkem necyklické aplikace pravidla Lower. To, že Lower původně bylo součástí bloku postycklických pravidel, přitom znamená podle Rubacha, že bylo aplikováno od konce slova směrem k jeho začátku; viz Rubach (1981:139): „Least importantly, if Havlík’s Law is indeed a true statement about the history of Slavic then the cyclicity of Lower can explain an otherwise intriguing historical change. Havlík’s Law states that Lower used to apply from right to left vocalizing even numbered yers and not from left to right. [...] The change of directionality comes as a surprise in a noncyclic framework. In our theory this change follows automatically from the fact that Lower became cyclic.” Cyklickou a necyklickou aplikaci pravidla Lower na hloubkovou strukturu [[[[dom]+¾k]+¾k]+¾] ilustrují schémata v (49) a (50). V (49) je průběh derivace v systému, kde je Lower cyklickým pravidlem, v (50) pak průběh derivace v systému, kde je Lower spolu s pravidlem Yer Deletion součástí postcyklického bloku. (Palatalizaci prvního deminutivního sufixu nechávám stranou.) V (49) je v druhém cyklu kořen sloučen s deminutivním sufixem, Lower se neaplikuje. Ve třetím cyklu je přidán týž deminutivní sufix, jer prvního sufixu se tak ocitá v kontextu jeru, a proto se vokalizuje. Ve čtvrtém cyklu je deminutivum sloučeno s jerovou 55
Situace s Havlíkovým pravidlem a pravidlem Lower, která obě popisují týž fonologický jev, je v určitém ohledu paradoxní – pravidlo definované na konci 19. století se ptá po důvodu, proč se určité vokály vokalizují právě v kontextu vokálů stejné kvality, pravidlo definované bezmála o 60 let později žádnou takovou ambici nemá.
75
koncovkou NomSg, i jer druhého deminutivního sufixu se tak ocitá v kontextu jeru, a proto se také vokalizuje. Koncovkový jer, jakožto jediný nevokalizovaný jer ve struktuře, je pak v postcyklickém bloku vymazán. Výsledkem jsou nč./npol. formy domeček/domeczek. (49) Lower jako cyklické pravidlo [[[[dom]+¾k]+¾k]+¾] cyklus 2 ¾, ¾ → e / _C0{¾,¾}
[dom+¾k]
cyklus 3 ¾, ¾ → e / _C0{¾,¾}
--[dom+¾k+¾k] dom+ek+¾k
cyklus 4 ¾, ¾ → e / _C0{¾,¾}
[dom+ek+¾k+¾] dom+ek+ek+¾
postcykl. ¾,¾ → Ø
dom+ek+ek+¾ dom+eč+ek
Schéma v (50) ukazuje derivaci stč./stpol. forem domček/domczek. Pravidlo Lower je postcyklické, což podle Rubacha znamená, že postupuje od koncovkového jeru směrem ke kořeni. Koncovkový jer není v kontextu jiného jeru, Lower se na něj tedy neaplikuje. Vytváří tak kontext pro vokalizaci dalšího jeru v pořadí, což je jer na začátku druhého deminutivního sufixu. Vokalizace jeru v druhém sufixu pak ruší kontext pro vokalizaci jeru v prvním sufixu. Následně jsou oba nevokalizované jery ze struktury vymazány podle pravidla Yer Deletion. (50) Lower jako postcyklické pravidlo [dom+¾k+¾k+¾] ¾, ¾ → e / _C0{¾,¾}
¾,¾ → Ø
dom+¾k+ek+¾ dom+č+ek
7.2.4. Shrnutí Rubachova cyklická analýza alternací e~ø v moderní polštině je postavena na následujících čtyřech předpokladech. 1. Všechny vokály alternující s nulou jsou bez ohledu na jejich
76
morfologický status lexikálně kódovány jako jery; to je odlišuje od nealternujících vokálů. 2. Ne všechny jery ale reprezentují alternační pozice; existují jery (např. iniciální jer v sufixu -stv nebo jery nulových koncovek NomSg a GenPl), které se nikdy nevokalizují. 3. Distribuce alternant V~ø je výsledkem aplikace dvou fonologických pravidel, Lower a Yer Deletion, na hloubkovou fonologickou reprezentaci. 4. Pravidlo Lower je ve fonologickém komponentu definováno jako cyklické, pravidlo Yer Deletion jako postcyklické. Z toho vyplývá jednak způsob jejich aplikace (cyklická pravidla jsou aplikována ve shodě s morfologickou strukturou, postupně od nejzanořenějšího konstituentu, postcyklická nezávisle na ní), jednak jejich vzájemné řazení (všechna cyklická pravidla vždy předcházejí před pravidly postcyklickými). Rozdílná distribuce nč. a npol. alternant e~ø na švu mezi prefixem a kořenem a na švu mezi kořenem a sufixem, potažmo mezi dvěma sufixy, není podle Rubacha dána ani rozdílnou reprezentací alternačních pozic v jednotlivých typech morfémů (prefix, kořen, sufix), ani rozdílem ve fonologické reprezentaci morfémových švů. Je dána tím, že pravidlo Lower je definováno jako cyklické a že struktura kořene a sufixu je vždy derivována v dřívějším cyklu než struktura prefixu. Fakt, že v stč. a stpol. byla distribuce alternant na všech morfémových švech stejná, vysvětluje Rubach tím, že pravidlo Lower bylo původně definováno jako postcyklické. To znamená, že bylo aplikováno bez ohledu na morfologické konstituenty. Je-li výsledkem derivace hloubkové struktury Cv3Cv2Cv1, kde po sobě následují tři jerové slabiky, řetězec CCVC, pak aplikace postcyklického pravidla Lower musela probíhat od konce slova směrem k jeho začátku, tj. zprava doleva. V diachronní perspektivě se tedy podle Rubacha změnil jen způsob aplikace pravidla Lower: z postcyklického pravidla se stalo pravidlo cyklické. Diskutovaná analýza distribuce alternant V~ø je minimálně ze tří důvodů problematická. Zaprvé, nesprávně predikuje, že všechny prefigované formy mají strukturu [prefix[[[kořen]sufix]...]], kde prefix má skopus přes sufix. Zadruhé, týž fonologický jev, konkrétně situaci, kdy pravidlo Lower interaguje samo se sebou (samo sobě ruší kontext), vysvětluje dvěma principiálně odlišnými způsoby – jednou morfologicky, uspořádáním morfologické struktury (vokalizace prefixálních jerů v nč. a npol.), podruhé fonologicky, vlastnostmi fonologického pravidla (vokalizace psl. jerů). Zatřetí, předpokládá, že cyklická a postcyklická pravidla se liší co do směru aplikace: zleva doprava vs. zprava doleva. Je-li ale necykličnost synonymem pro nezávislost na morfologické struktuře, proč by aplikace postcyklických pravidel měla začínat zrovna na pravé periferii slova?
77
7.3.
Booij & Rubach (1984)
Základním principem Rubachova cyklického modelu, který jsem představila v předchozí kapitole, je Strict Cyclicity. Tento princip říká, že cyklická aplikace fonologických pravidel je omezena jen na morfologicky a/nebo fonologicky derivované kontexty. Máme-li fonologický řetězec AB, pak cyklické pravidlo A → C / _B může být aplikováno jen tehdy, když mezi A a B prochází morfémový šev (forma A byla derivována už v přecházejícím cyklu), nebo tehdy, když tautomorfémové A a/nebo B jsou výsledkem aplikace jiného pravidla v tomtéž derivačním cyklu. Problém Rubachova modelu spočívá v tom, že předpokládá, že cyklická fonologická pravidla se zároveň mohou i nemohou ohlížet zpět do derivace. Na jedné straně platí, že kontext pro aplikaci pravidla v cyklu n nemůže být vytvořen v cyklu n–1; pravidlo nemůže být zpětně aplikováno na strukturu, která byla derivována už v předcházejím cyklu. Na druhé straně to ale nutně předpokládá, že fonologie si pamatuje průběh derivace; musí vědět, že určitá struktura byla přítomna už v dřívějším derivačním cyklu. Rubachův model se shoduje s SPE v tom, že fonologie je postlexikálním a postsyntaktickým modulem – všechna fonologická pravidla jsou aplikována na uzavřené, lexikálně a/nebo syntakticky definované fonologické řetězce. Pro cyklickou derivaci to pak znamená, že ze své podstaty nefonologická informace, informace o morfologických konstituentech slov, je dostupná i pro fonologický komponent. Tento předpoklad je ale v přímém rozporu s principem modularity. Alternativní pohled na komunikaci mezi morfologickou strukturou a fonologií nabízí lexikální fonologie (Lexical Phonology; dále LP); viz např. Pesetsky (1979), Kiparsky (1982), Mohanan (1986), Hargus & Kaisse (1993), Wiese (1994), Giegerich (1999). Model LP předpokládá, že existuje několik fonologických komponentů, jež mohou obsahovat různá fonologická pravidla. Počet fonologických komponentů je v různých verzích LP různý, minimem jsou ale dva vůči sobě řazené moduly: jeden, jehož pravidla jsou aplikována cyklicky v souladu s morfologickými konstituenty, druhý, necyklický, jehož pravidla jsou aplikována nezávisle na morfologické struktuře. V tom se LP na první pohled nijak neliší od Rubachova cyklického modelu. Rozdíl spočívá v tom, že jen necyklický komponent je v LP postlexikálním komponentem. Komponent obsahující cyklická pravidla je pak součástí lexikonu (proto se hovoří o lexikální fonologii). V tabulce (51) je zobrazen model LP, který předpokládají Booij & Rubach (1984). Vidíme, že pracují celkem se třemi různými fonologickými komponenty, se dvěma lexikálními a jedním postsyntaktickým. První lexikální komponent tvoří cyklická pravidla, která jsou aplikována v závislosti na morfologické struktuře, druhý lexikální komponent i
78
postsyntaktický komponent se skládají z necyklických pravidel, která jsou na morfologické struktuře nezávislá. Lexikon má podle Booije a Rubacha následující strukturu. Jeho první vrstvu tvoří množina jednotek bez čitelné morfologické struktury, které souhrnně označuji jako kořeny (problém nekompozicionálních morfologických struktur nechávám stranou). Další vrstvu lexikonu tvoří morfologický komponent a první z fonologických komponentů. Morfologický komponent obsahuje pravidla typu [X]V → [[X]V sufix]N, která derivují komplexní slova (tzv. Word Formation Rules; viz Aronoff 1976). Fonologický komponent, který je paralelní s fonologickým, tvoří hierarchicky uspořádaná cyklická pravidla. Ze schématu v (51) vyplývá, že kořeny mají přístup k oběma komponentům. Není-li kořen základem pro derivaci morfologicky komplexní jednotky, pak putuje rovnou do cyklického komponentu. Jinak vstupuje nejdříve do morfologického komponentu. Morfologická pravidla přitom vytvářejí formy pro cyklická pravidla: každý derivační krok v morfologickém komponentu automaticky iniciuje derivační krok v cyklickém komponentu, tj. aplikaci všech cyklických pravidel. Máme-li například slovo s morfologickou strukturou [[[X]A]B], pak jeho derivace bude probíhat následujícím způsobem. Morfologické pravidlo nejprve sloučí kořen s prvním sufixem [X] → [[X]A]. Vzniklá struktura je odeslána do cyklického komponentu, kde je derivována její fonologická forma. Výsledná forma je pak vstupní formou pro aplikaci dalšího morfologického pravidla: [XA] → [[XA]B]. Vzniklá struktura je znovu odeslána do cyklického komponentu. Po skončení cyklické derivace jsou na formu [XAB] aplikována ještě postcyklická pravidla. Teprve v této chvíli je slovo připraveno ke vstupu do syntaktického komponentu. Forma syntaktickými pravidly uspořádaných slov je pak derivována ještě v postlexikálním komponentu.56
56
Postlexikální jsou všechna pravidla, která jsou aplikována i přes hranice slova, např. pravidla popisující fonologické procesy typu sandhi; ke vztahu mezi postcyklickými a postlexikálními pravidly viz Booij & Rubach (1987).
79
(51) Model LP: 3 fonologické komponenty (Booij & Rubach 1984) LEXIKON
kořeny
morfologická pravidla
cyklická fonologie
postcyklická fonologie
SYNTAX
postlexikální fonologie
Podle modelu (51) i holé kořeny vstupují do cyklického komponentu. Platí-li ale podmínka Strict Cyclicity, tj. podmínka derivovaného kontextu, pak v cyklu kořene logicky nemohou být aplikována žádná cyklická pravidla. V tom případě bychom očekávali, že holé kořeny automaticky putují rovnou do postcyklického komponentu. Booij s Rubachem ale rozlišují dva typy cyklických pravidel – pravidla, která transformují segmentální strukturu (jako např. Lower), a pravidla, která derivují suprasegmentální strukturu. Podmínka Strict Cyclicity pak platí jen pro první typ pravidel, suprasegmentální pravidla, například pravidla derivující přízvuk nebo sylabifikační pravidla, jsou aplikována i na nederivované kontexty; i holé kořeny mají určitou slabičnou a prozodickou strukturu.57
57
Viděli jsme (viz kapitola 6.4), že mezi prozodickými a segmentálními pravidly rozlišuje i SPE; v SPE, kde ale neplatí Strict Cyclicity, jsou cyklická jen prozodická pravidla. V modelu LP je rozdíl mezi prozodickými a segmentálními pravidly interpretován jako rozdíl mezi pravidly, která přinášejí do struktury novou informaci (např. přízvuk, který není specifikován lexikálně), a pravidly jen měnícími již definované vlastnosti (např. pravidlo Lower mění lexikálně specifikované artikulační rysy jerů); k rozdílu mezi tzv. Structure-building a Structure-preserving Rules viz Kiparsky (1982).
80
Podívejme se, jak Booij s Rubachem v rámci představeného modelu vysvětlují rozdíl v distribuci prefixálních a sufixálních alternant V~ø.
7.3.1. Prefix jako fonologické slovo Viděli jsme, že Rubach (1981) fakt, že v moderní polštině pravidlo Lower na prefixálním švu interaguje samo se sebou, vysvětluje tím, že Lower je cyklické pravidlo a že struktura prefixu je derivována až v posledním derivačním cyklu. Je pravda, že z fonologického hlediska (tj. z hlediska cyklických pravidel, mezi něž patří i pravidlo Lower) mají všechna slova s jerovými prefixy strukturu [prefix[[kořen]sufix]], prefix je derivován v posledním fonologickém cyklu, z morfologického hlediska jde ale buď o struktury typu [prefix[[kořen]sufix]], prefix má skopus přes sufix, nebo typu [[[prefix[kořen]]sufix], prefix je ve skopu sufixu, který následuje za kořenem. Formy s prefixy zakončenými jerem jsou tedy typickým příkladem toho, co generativní morfologie označuje jako tzv. bracketing paradox (viz např. Siegel 1974, Pesetsky 1979, Kiparsky 1982), kdy morfologická struktura není izomorfní s fonologickou a/nebo sémantickou strukturou. Neizomorfii mezi morfologickou a fonologickou strukturou lze interpretovat jako výsledek reanalýzy – morfologické konstituenty jsou reanalyzovány na fonologické. Problém takovéto interpretace spočívá v tom, že je zcela arbitrární – jakákoli morfologická struktura může být jakkoli fonologicky reanalyzována, pro reanalýzu principiálně neexistují žádná omezení. Booij s Rubachem nabízejí jiné řešení, řešení, které se obejde bez manipulace s morfologickou strukturou. Jejich analýza vychází z toho, že Lower je cyklickým pravidlem a že doménou jeho aplikace nejsou jednotlivé morfologické konstituenty, ale jednotlivá fonologická slova. Booijova a Rubachova analýza polských alternací vokálů s nulou se od všech jerových analýz, které jsem doposud představila, liší v tom, že pracuje i se suprasegmentální fonologií. Cyklické pravidlo Lower podle ní není aplikováno na lineární řadu segmentů, které jsou ohraničeny labeled brackets, ale na řadu segmentů, které patří k jednomu fonologickému konstituentu, fonologickému slovu. Podle toho, jestli tvoří samostatné fonologické slovo, rozlišují Booij s Rubachem dva typy afixů: kohezní afixy (cohering), ty tvoří jedno fonologické slovo spolu s předcházejícím morfémem, a nekohezní afixy (non-cohering), které mají status samostatného fonologického slova. Rozdílnou distribuci alternant V~ø na prefixálním a sufixálním švu v polštině pak odvozují z toho, že polské prefixy jsou nekohezními afixy, kdežto sufixy jsou naopak afixy kohezními.
81
Fungování Booijova a Rubachova modelu můžeme opět ilustrovat na českých příkladech, adjektivech beze-røt-ý a nadø-ret-n-í, jejichž derivaci v nelexikálním cyklickém modelu jsem představila v (48). Porovnáme-li tuto analýzu s novou, lexikální analýzou v (52), vidíme podstatný rozdíl. Původní analýza předpokládala, že tato adjektiva jsou derivována prefixací z adjektiv *røtý a retní (výchozími morfologickými strukturami v (48), na něž jsou aplikována cyklická pravidla, jsou [bez¾[[r¾t]ý]] a [nad¾[[[r¾t]¾n]í]]). Nehledě na to, že první adjektivum v češtině neexistuje, sémantická interpretace obou adjektiv „jsoucí bez rtů“, „vztahující se k prostoru nad rtem“ ukazuje na to, v morfologické struktuře není prefix posledním konstituentem, ale tvoří dohromady jeden konstituent s kořenem: [[bez¾[r¾t]]ý] a [[[nad¾[r¾t]]¾n]í]. Z pohledu Rubachova modelu tedy tato adjektiva představují bracketing paradox – z fonologického, ale nikoli morfologického hlediska je prefix hlavou posledního konstituentu. Jak vidíme v (52), nová Booijova a Rubachova analýza respektuje jejich morfologickou strukturu (kulatými závorkami s indexem m jsou označena fonologická slova). (52) Cyklická derivace: nadø-ret-øn-í vs. beze-røt-ý [[[nad¾[r¾t]]¾n]í]
[[bez¾[r¾t]]ý] nad¾ = nekohezní morfém bez¾ = nekohezní morfém cyklus 2 morfologie ¾,¾ → e / _C0{¾,¾}
(nad¾)m (r¾t)m
cyklus 3 morfologie ¾,¾ → e / _C0{¾,¾}
(nad¾)m (r¾t¾n)m --ret¾n
cyklus 4 morfologie ¾,¾ → e / _C0{¾,¾}
(nad¾)m (ret¾ní)m
---
---
---
(bez¾)m (r¾t)m ---
---
(bez¾)m (r¾tý)m ---
---
---
((nad¾)m(ret¾ní)m)m'
((bez¾)m(r¾tý)m)m'
---
((beze)m(r¾tý)m)m'
postcykl. ¾,¾ → Ø
((nad)m(retní)m)m'
((beze)m(rtý)m)m'
resylabifikace
((nad)m(retní)m)m'
((bezer)m(tý)m)m'
( )m( )m → (( )m( )m)m' ¾,¾ → e / _C0{¾,¾}
Schéma (52) ilustruje, že nejprve se kořen v obou případech sloučí v morfologickém komponentu s prefixem, který je definován jako samostatná fonologická doména, fonologické slovo (m); sloučením obou morfémů tedy vznikne struktura (prefix)m (kořen)m 82
složená ze dvou fonologických domén. Tato struktura je odeslána do cyklického komponentu, jehož součástí je mimo jiné pravidlo Lower, které transformuje jery vždy uvnitř fonologického slova. Ve struktuře (nad¾)m (r¾t)m ani ve struktuře (bez¾)m (r¾t)m není v žádném z fonologických slov jerový kontext, a proto se Lower neaplikuje. V další fázi derivace se struktura (prefix)m (kořen)m sloučí se sufixem. Sufixy nejsou samostatnými fonologickými doménami, jsou proto integrovány do jedné domény s kořenem. Struktury (nad¾)m (r¾t¾n)m a (bez¾)m (r¾tý)m pak znovu putují do cyklického komponentu. V doméně (r¾t¾n)m se kořenový jer ocitá v jerovém kontextu, a proto se transformuje podle pravidla Lower, zbývající tři domény podmínky pro jeho aplikaci nesplňují: (nad¾)m (ret¾n)m a (bez¾)m (r¾tý)m. První struktura jde ještě jednou do morfologického komponentu, kde se sloučí s pádovou koncovkou, která je opět integrována do jednoho fonologického slova s kořenem. Na takto vzniklou strukturu (nad¾)m (ret¾ní)m se Lower neaplikuje. Booij s Rubachem dále předpokládají, že po skončení morfologické derivace jsou obě fonologická slova integrována do jedné domény ( )m' podle pravidla: ( )m ( )m → ( )m': (nad¾)m (ret¾n)m → ((nad¾)m(ret¾ní)m)m', (bez¾)m (r¾tý)m → ((bez¾)m(r¾tý)m)m'; srov. Booij & Rubach (1984:23): „The rules of inflectional morphology apply last in the word-forming derivation (they attach ‘closing morphemes’). It therefore follows that m' is erected after all WFRs [= Word Formation Rules – M. Z.] have applied, i.e. at the end of the morphological derivation.“ Pravidlo ( )m ( )m → ( )m' tedy vytváří něco jako „fonologické kompozitum“, novou doménu pro cyklické pravidlo Lower. Ani jeden z jerů v doméně ((nad¾)m(ret¾ní)m)m' není v jerovém kontextu, a proto se Lower neaplikuje. V doméně ((bez¾)m(r¾tý)m)m' se ale prefixální jer ocitá v kontextu kořenového jeru, a proto se vokalizuje: ((beze)m(r¾tý)m)m'. Derivace obou struktur pak pokračuje v postcyklickém komponentu, kde jsou všechny zbývající jery vymazány. Po vymazání jerů dojde ještě k resylabifikaci celé struktury – konsonanty, které byly původně sylabifikovány jako iniciály jerových slabik, jsou po zániku svých jader sylabifikovány jako kódy předcházejícího jádra.
7.3.2. Shrnutí Booijova a Rubachova analýza alternací vokálů s nulou vychází z toho, že jerové prefixy a jerové sufixy mají odlišné suprasegmentální vlastnosti. Jerové prefixy patří do skupiny nekohezních afixů, což znamená, že mají status fonologických slov, jerové sufixy patří do skupiny kohezních afixů, které tvoří jedno fonologické slovo s předcházejícím morfémem. Fonologické slovo je pak doménou, v níž je aplikováno cyklické pravidlo Lower. Derivace prefigovaných struktur probíhá tak, že prefix má až do posledního derivačního cyklu status samostatné fonologické domény, a to bez ohledu na to, jaká je
83
jeho pozice v morfologické struktuře, tj. bez ohledu na to, v jakém morfologickém cyklu se ke struktuře připojil. Prefixální jer je tedy v průběhu celé cyklické derivace na konci domény, z čehož vyplývá, že je imunní vůči pravidlu Lower. Sufixy se naopak vždy automaticky integrují do jedné fonologické domény spolu s předcházející formou. Sufixální jery se tedy vokalizují už během cyklické derivace podle toho, jestli sufix, který za nimi následuje, také obsahuje jer. Po skončení posledního derivačního cyklu (tj. po připojení posledního afixu daného slova) se z prefixu a zbytku struktury vytvoří nové fonologické slovo, tedy nová doména pro aplikaci pravidla Lower. V této doméně už není prefixální jer na periferii, a proto se buď vokalizuje, nebo nevokalizuje podle toho, jestli je, nebo není následován kořenovým jerem. Booijova a Rubachova analýza je ze dvou důvodů problematická. Zaprvé, předpokládá, že domény pro aplikaci cyklického pravidla Lower jsou zároveň definovány lexikálně (kořeny a prefixy) a zároveň jsou vytvářeny morfologickými (připojování nekohezních sufixů) i fonologickými pravidly (derivace „fonologického kompozita“ na konci posledního derivačního cyklu). Zadruhé, připouští, že se hranice lexikálně definovaných a/nebo morfologicky derivovaných fonologických domén mohou měnit. Viděli jsme, že u bezertý je prefixální doména na konci derivace rozšířena: ((beze)m(rtý)m)m' → ((bezer)m(tý)m)m', ačkoli morfém, který za prefixem následuje, není lexikálně definován jako kohezní.
7.4.
Halle & Vergnaud (1987)
Halle & Vergnaud (1987) se sice primárně zabývají derivací přízvuku (název jejich studie je An essay on stress), ale vztah mezi morfologií a fonologií ilustrují i na distribuci alternujících vokálů v ruských prefixech. Halle s Vergnaudem stejně jako Rubach (1981) předpokládají, že: 1. fonologie je postexikálním komponentem, 2. existují cyklická a necyklická pravidla, která tvoří dva hierarchicky uspořádané bloky (v jejich terminologii strata), 3. aplikace cyklických pravidel je omezena jen na derivované kontexty. Rozdíl mezi cyklickým modelem Hallea a Vergnauda a cyklickým modelem Rubacha spočívá v tom, že: 1. cykličnost není jen vlastností fonologických pravidel, existují i cyklické a postcyklické morfologické konstituenty, 2. jedno a totéž pravidlo může být zároveň součástí cyklického i postcyklického bloku. Viděli jsme, že v Rubachově modelu jsou cyklická pravidla aplikována postupně na všechny konstituenty morfologické struktury slova. Teprve poté, co cyklická derivace dospěje k poslednímu konstituentu, je celá struktura odeslána do postcyklického bloku.
84
V Halleově a Vergnaudově modelu rovněž existuje blok cyklických pravidel následovaný postcyklickým blokem, v jejich terminologii cyclic stratum a noncylic stratum. Vedle toho ale podle nich ale existují i existují cyklické a necyklické morfologické konstituenty. Cykličnost je defaultní vlastnost morfologických konstituentů – normálně probíhá derivace v cyklickém bloku tak, že jeho pravidla jsou postupně aplikována na jednotlivé konstituenty morfologické struktury slova, směrem od toho nejzanořenějšího. Je-li některý z konstituentů necyklický, pak to znamená, že je inertní vůči pravidlům cyklického bloku. Nabízí se samozřejmě otázka, co rozhoduje o tom, že daný konstituent není cyklický. Halle s Vergnaudem tvrdí, že necykličnost morfologických konstituentů je lexikální vlastnost morfémů, které fungují jako jejich hlavy – konstituenty, jejichž hlavou je necyklický morfém, jsou necyklické, všechny ostatní konstituenty jsou automaticky cyklické. Jak bude derivace struktury s necyklickým konstituentem podle nich probíhat, to ilustruje schéma (53). Výchozí strukturou pro derivaci je [C[[A]B]], kde morfém B je lexikálně specifikován jako necyklický. V prvním cyklu, cyklu konstituentu [A], se žádná cyklická pravidla (s výjimkou prozodických pravidel) neaplikují. Dalším konstituentem je [AB]. Ani ve druhém cyklu se žádné cyklické pravidlo neaplikuje, protože hlavou konstituentu [AB] je morfém B, který je v lexikonu označen jako necyklický. Cyklická pravidla budou aplikována až ve třetím cyklu, kde je derivována struktura posledního konstituentu [ABC], jehož hlavou je morfém C, který jako necyklický specifikován není. (53) Interakce mezi cyklickými a postcyklickými pravidly [C[[A]B]] B = necyklický morfém cyklický blok 2. cyklus pravidlo 1 pravidlo 2 3. cyklus pravidlo 1 pravidlo 2 postcyklický blok pravidlo 1 pravidlo 3 pravidlo 4
[AB] (necykl. konstituent) ----[CAB]
C+A+B
85
Derivační schéma (53) ilustruje i to, že v Halleově a Vergnaudově modelu se může obsah cyklického a postcyklického bloku překrývat – jedno pravidlo, v tomto případě pravidlo 1, může být zároveň cyklické i necyklické. V tom se Halleův a Vergnaudův model shoduje s lexikální fonologií.
7.4.1. Prefix jako necyklický morfém Halleova a Vergnaudova analýza distribuce alternujících vokálů v ruštině je postavena na předpokladu, že prefixy jsou lexikálně definovány jako postcyklické morfémy a že Lower je zároveň cyklickým i postcyklickým pravidlem; srov. Halle & Vergnaud (1987:82): „We shall assume that in Russian unstressed prefixes are noncyclic and suffixes are cyclic.“, „We assign the “lowering” rule both to the cyclic and to the noncylic strata, whereas the deleting yers is assigned to the noncyclic stratum.” Derivaci prefigovaných struktur ilustrují Halle a Vergnaud (1987:82) na tautokořenových l-ových participiích: [MascSg] sø-žëg a [FemSg] so-žøgla, tedy na analogických příkladech jako Lightner (1974) (viz kapitola 7.1). My můžeme použít stejné české příklady jako v předcházející kapitole, tj. adjektiva beze-røt-ý a nadø-ret-n-í s morfologickou strukturou: [[bez¾[r¾t]]ý] a [[[nad¾[r¾t]]¾n]í]. Jejich derivaci v Halleově a Vergnaudově cyklickém modelu ukazuje schéma (54). V prvním cyklu, cyklu kořene, se Lower, ani žádné jiné cyklické pravidlo, neaplikuje. Konstituentem, který vstupuje do druhého cyklu, je [prefix+kořen]. Prefixální jer se ocitá v jerovém kontextu, a na první pohled tedy splňuje podmínku pro aplikaci pravidla Lower. Protože je ale hlavou tohoto konstituentu prefix, který je lexikálně definován jako necyklický, je celý konstituent rovněž necyklický. To znamená, že ani ve druhém cyklu se žádné cyklické pravidlo, a ani Lower, neaplikuje. Ve třetím cyklu je derivována struktura dalšího konstituentu v pořadí, konstituentu, jehož hlavou je tentokrát sufix: u nadretní n-ový sufix s iniciálním jerem, u bezertý koncovkový sufix. Ani v tomto případě se ale prefixální jer nevokalizuje, protože pro cyklická pravidla platí princip Strict Cyclicity, tedy podmínka derivovaného kontextu – jerový řetězec (prefixální + kořenový jer) není výsledkem ani morfologické ani fonologické derivace v tomto cyklu. Jediný jer, který se vokalizuje, je tedy kořenový jer v kontextu sufixálního jeru v adjektivu nadretní. Po skončení cyklické derivace jsou na obě formy s nevokalizovaným prefixálním jerem aplikována postcyklická pravidla. Mezi nimi rovněž figuruje pravidlo Lower, následované pravidlem Yer Deletion. V případě adjektiva nadretní není ani jeden z jerů (ani prefixální ani sufixální) v jerovém kontextu, a proto se nevokalizují. U druhého z adjektiv je
86
prefixální jer následován kořenovým jerem, je na něj tedy aplikováno pravidlo Lower. Následně jsou zbylé jery (oba kořenové jery a jer v sufixu) ze struktury vymazány. (54) Cyklická derivace: nadø-ret-øn-í vs. beze-røt-ý [[[nad¾+[r¾t]]+¾n]+í]
[[bez¾+[r¾t]]+ý] nad¾ = necykl. morfém bez¾ = necykl. morfém cyklus 2 ¾,¾ → e,o / _C0{¾,¾} cyklus 3 ¾,¾ → e,o / _C0{¾,¾} cyklus 4 ¾,¾ → e,o / _C0{¾,¾} postcykl. ¾,¾ → e / _C0{¾,¾} ¾,¾ → Ø
[nad¾+r¾t]
[bez¾+r¾t]
--[nad¾+r¾t+¾n] nad¾+ret+¾n
--[bez¾+r¾t+ý] ---
[nad¾+ret+¾n+í] --nad¾+ret+¾n+í --nad+ret+n+í
bez¾+r¾t+ý beze+r¾t+ý beze+rt+ý
7.4.2. Shrnutí Halleova a Vergnaudova analýza alternací vokálů s nulou je postavena na předpokladu, že prefixy jsou lexikálně definovány jako necyklické morfémy a že Lower je zároveň cyklickým i necyklickým pravidlem. Protože je prefix necyklický morfém, nejsou na něj aplikována žádná cyklická pravidla, a tedy ani cyklické pravidlo Lower. To znamená, že prefixální jer zůstává v průběhu celé cyklické derivace nedotčen. Sufixy jsou naopak cyklickými morfémy, a proto se jejich jery vokalizují už v průběhu cyklické derivace. Prefixální jery se pak vokalizují až v postcyklickém bloku, mezi jehož pravidly figuruje i Lower, podle toho, jestli jsou v jerovém kontextu. Halleova a Vergnauova analýza je problematická v tom, že na jednu stranu tvrdí, že fonologická struktura je derivována v cyklech, jejichž hranice jsou izomorfní s hranicemi morfologických konstituentů, na druhou stranu ale předpokládá, že existují i fonologické cykly, v nichž se žádná cyklická pravidla neaplikují. To znamená, že podle Hallea s Vergnaudem existuje něco jako „necyklický cyklus”, což je ze své podstaty oxymoron.
87
7.5.
Jerové analýzy – shrnutí
V této kapitole jsem ukázala, jak různé fonologické modely interpretují fakt, že v některých slovanských jazycích (polštině, ruštině, češtině) vedle sebe existují dva vzorce pro distribuci vokálů alternujících s nulou, které jsou závislé na jejich pozici v morfologické struktuře. Postupně jsem představila čtyři různé analýzy, které shodně předpokládají, že všechny alternační pozice, v nichž se střídá vokál s nulou, jsou lexikálně kódovány jako jery a že ve fonologickém komponentu existují dvě pravidla, která manipulují s jejich vlastnostmi: pravidlo Lower, na základě něhož se jery v kontextu jiného jeru transformují ve střední vokály, a pravidlo Yer Deletion, podle něhož se jery ze struktury mažou. Všechny čtyři uvedené analýzy vycházejí z toho, že jen v případě prefixálního jeru interaguje pravidlo Lower samo se sebou – vokalizace prefixálního jeru je závislá na vokalizaci jeru v následujícím morfému. Rubach (1984) rozdíl mezi vokalizací prefixů a kořenů/sufixů interpretuje procedurálně – struktura prefixu je podle něj derivována až v posledním derivačním cyklu. Problém spočívá v tom, že ne pro všechny prefigované formy platí, že prefix je hlavou posledního morfologického konstituentu. Lightner (1974), Booij & Rubach (1984) a Halle & Vergnaud (1987) odvozují odlišné fonologické chování prefixálních a sufixálních jerů z toho, že prefixy a sufixy tvoří dvě lexikálně odlišné fonologické třídy morfémů. V tom se tyto analýzy shodují s SPE. A shoda panuje i v tom, že příslušnost určitého morfému do jedné ze dvou lexikálních tříd nijak nesouvisí s jeho fonologickou strukturou. Rozdíl mezi uvedenými analýzami a SPE je jen ten, že v SPE není hranice mezi lexikálními třídami anglických afixů hranicí mezi prefixy a sufixy. Viděli jsme, že v SPE existují jak prefixy i sufixy, které jsou neutrální vůči přízvuku, tak i prefixy a sufixy, které neutrální nejsou. Tyto dvě třídy afixů se sice liší tím, jakým boundary segmentem je reprezentován jejich morfémový šev (u neutrálních afixů segmentem #, u ostatních segmentem +), tento rozdíl ale nevyplývá z jejich lexikální fonologické struktury; je výsledkem aplikace modifikačního pravidla na syntakticko-fonologickém rozhraní, jehož podstatou je elize #. Lightner přímo navazuje na SPE – rozdíl mezi prefixy a sufixy je pro něj rozdílem v boundary segmentu: všechny prefixální švy jsou podle něj reprezentovány jako #, všechny sufixální švy jako +. Pro Booije a Rubacha se prefixy od sufixů liší tím, že tvoří samostatné fonologické domény (fonologická slova): všechny prefixy jsou podle nich nekohezní morfémy, zatímco všechny sufixy jsou kohezní, což znamená, že se po připojení automaticky integrují do jedné fonologické domény s předcházejícím morfémem. V Halleově a Vergnaudově modelu spočívá rozdíl mezi prefixy a sufixy v tom, že sufixy jsou
88
cyklické morfémy, zatímco že prefixy derivují necyklické konstituenty, jsou imunní vůči cyklickým pravidlům. Společným problémem všech čtyř jmenovaných jerových analýz je to, že jsou arbitrární. Rubachova procedurální interpretace předpokládá fonologickou reanalýzu morfologické struktury, což je z principu proces, který nemá žádná omezení. Zbylé tři analýzy pak předpokládají existenci dvou fonologických tříd afixů, které ale nejsou prediktabilní z jejich fonologické struktury. Nehledě na to, že neexistuje žádný přesvědčivý argument pro to, proč by alternující vokály vůbec měly být lexikálně kódovány jako jery, které mění své artikulační vlastnosti v kontextu jiných jerů, což jsem ukázala v kapitolách 4 a 5. V následující kapitole proto představím takovou analýzu alternací vokálů s nulou, která se obejde bez jerů a která popsaný rozdíl mezi fonologickým chováním prefixů a sufixů odvodí z fonologické reprezentace.
89
8. Autosegmentální (laterální) analýza V této kapitole navrhuji autosegmentální (laterální) analýzu alternací vokálů s nulou, která je postavena na předpokladu, že alternující vokály jsou unikátními fonologickými objekty, nikoli ale svými segmentálními vlastnostmi, jak tvrdí všechny doposud zmíněné analýzy, ale tím, jakým způsobem komunikují se slabičnou strukturou. Analýza, kterou zde představím, se pohybuje v teoretickém rámci fonologického modelu CVCV, jehož základní principy vycházejí z teorie Government Phonology (Kaye et al. 1985, 1990; Kaye 1990, 1990a, 1995; Charette 1990; Harris 1994, 1997). Podstatou CVCV jsou: 1. autosegmentální fonologické reprezentace, 2. laterálně definovaná slabičná struktura. Segmenty jsou asociovány s pravidelně se střídajícími konsonantickými (C) a vokalickými pozicemi (V) (proto „CVCV“) a jejich slabičný status (konsonant v kódě/iniciále, vokál v zavřené/otevřené slabice) je dán strukturními vlastnostmi okolních C- a V-pozic (proto „laterální teorie“). Myšlenku, že nad segmenty je lineární řada C- a V-pozic poprvé zformuloval Lowenstamm (1996), ucelený výklad celé teorie podává Scheer (2004). Žádná z analýz slovanských alternací typu V~ø, kterými jsem se zabývala v předchozích kapitolách (Lightner 1974, Rubach 1981, Halle & Vergnaud 1987), se slabičnou strukturou nepočítala. Výjimku představuje analýza v Booij & Rubach (1984). Ta sice slabičnou reprezentaci bere v potaz, ale distribuci alternant V~ø z ní neodvozuje; to, jestli se alternační pozice vokalizuje, v této analýze nesouvisí se slabičnou strukturou (jery, které se vokalizují, i jery, které se nevokalizují, jsou vokály v otevřených slabikách), ale se segmentálními vlastnostmi vokálu v následujícím slabičném jádru (jestli to je, nebo není jer).
8.1.
Princip projekce, reprezentace nealternujících vokálů
V modelu CVCV je fonologická struktura reprezentována na dvou rovinách: melodické a slabičné. Jednotkou melodické roviny je segment. Segmenty samy se skládají z elementů, které definují jejich artikulační a/nebo akustické vlastnosti. Například základní vysoké a nízké vokály i, u, a jsou defaultními fonetickými realizacemi tří základních elementů, které definují místo artikulace: I, U, A. Střední vokály jsou pak jejich kombinacemi – jsou definovány současně elementy A a I (přední vokály) nebo současně elementy A a U (zadní vokály). Elementy melodické struktury jsou autosegmentální – každý z nich má vlastní rovinu reprezentace, a ty jsou vzájemně propojeny asociačními linkami. Subteorie
90
zaměřená na segmentální reprezentaci se označuje jako teorie elementů (Element Theory); její základní principy viz Harris & Lindsey (1995). Ve své práci se jí nebudu nijak detailně zabývat, protože není pro moji další argumentaci podstatná. Jednotkou slabičné roviny je CV, tedy konsonantická pozice (C) následovaná vokalickou pozicí (V) – existence vokalické pozice je podmíněna existencí konsonantické pozice, a vice versa. Komunikaci mezi jednotkami obou rovin pak zajišťují asociační linky.58 Reprezentaci fonologické struktury v modelu CVCV ilustruji v (55), kde je forma NomSg neutra lano. (55) Reprezentace NomSg lano C V C V | | | | l a n o
CVCV (stejně jako Government Phonology) předpokládá, že ve fonologii funguje princip projekce, který je analogický stejnojmennému syntaktickému principu. 59 Fonologický princip projekce říká, že slabičná struktura je součástí lexikální fonologické reprezentace, a že slabičná struktura slov je tedy projekcí slabičných struktur jejich morfémů; srov. jeho definici v Kaye et al. (1990:221): „Governing relations are defined at the level of lexical representation and remain constant throughout a phonological derivation.“60 Je-li slabičná struktura součástí lexikální reprezentace morfémů a je-li její základní jednotkou CV, pak z toho vyplývá, že slabičná struktura každého morfému začíná vždy C-pozicí a končí vždy V-pozicí. To znamená, že například kořen √OK (NomSg oko) bude lexikálně reprezentován tak, jak ukazuje schéma v (56) – na jeho začátku bude prázdná
58
Konsonantické pozice jsou také označovány jako iniciály (Onset) a vokalické pozice jako jádra (Nucleus). Dva základní principy Government Phonology (dále standardní GP), které převzal i model CVCV, princip projekce (Projection Principle) a princip prázdných kategorií (Empty Category Principle), jsou odvozeny z generativní syntaxe. Přesněji řečeno, z její teorie zformované v 80. letech, teorie principů a parametrů (Principles & Parameters), a dvou základních principů, jimiž se řídí derivace syntaktické struktury, řízení a vázání (Government & Binding). Standardní GP převzala i část pojmového aparátu syntaxe, především pro označení jednotlivých typů vztahů mezi fonologickými konstituenty: řízení (Government), řádné řízení (Proper Government) a licencování (Licensing). Část této terminologie pak byla adaptována i do CVCV. 60 Principem projekce se obě teorie fundamentálně odlišují od ostatních generativních fonologických modelů. Ty předpokládají, že slabičná struktura morfémů se během derivace může měnit v závislosti na jejich fonologickém okolí. Například finální konsonant kořene √LES bude jednou dominován slabičným konstituentem označovaným jako kóda, to když se kořen sloučí s nulovou koncovkou (les) nebo s konsonantickým sufixem (les.ník), podruhé bude naopak dominován konstituentem označovaným jako iniciála, to v případě, že se kořen spojí se sufixem, který začíná na vokál (např. le.sa nebo le.sík). Pojmy jako resylabifikace a desylabifikace (viz např. Kenstowicz 1994:kapitola 6) pak ukazují na to, že derivace slabičné struktury je cyklická – sylabifikace jednoho a téhož segmentu se může v průběhu derivace měnit. To ostatně předpokládá i Booijova a Rubachova analýza, kterou jsem představila v kapitole 7.3. 59
91
C-pozice, na jeho konci prázdná V-pozice, tedy pozice, jež nejsou lexikálně asociovány s žádným segmentem. (56) Reprezentace √OK C V C V | | o k
Schéma v (56) rovněž ilustruje jednu z určujících vlastností autosegmentalismu, a to nezávislost jednotlivých rovin reprezentace. Reprezentace kořene √OK ukazuje, že existence slabičných pozic je nezávislá na melodické rovině v tom smyslu, že přítomnost slabičné pozice nutně neznamená přítomnost segmentu, a vice versa, přítomnost segmentu na melodické rovině nutně neznamená existenci slabičné pozice. Vraťme se nyní zpět k NomSg lano. Schéma v (55) ukazuje reprezentaci celé pádové formy, která vznikla sloučením reprezentací dvou morfémů – kořene √LAN a pádové koncovky -o. Nabízí se tedy otázka, jakou reprezentaci bude mít samotný kořen a samotná koncovka. Jestliže platí princip projekce (slabičná struktura slov je projekcí slabičné struktury jejich morfémů), pak kořen a koncovka musí být lexikálně reprezentovány tak, jak ukazuje (57). V (57)a je reprezentace kořene √LAN. Ten je na slabičné rovině reprezentován čtyřmi slabičnými pozicemi, CVCV, které jsou asociovány se třemi segmenty melodické roviny; finální vokalická pozice je prázdná. V (57)b je lexikální struktura nominativní koncovky. Ta je reprezentována jen na melodické rovině, má sice vlastní asociační linku, ale chybí jí odpovídající slabičná pozice. Viděli jsme, že slabičná struktura celé nominativní formy obsahuje čtyři slabičné pozice (55), což přesně odpovídá součtu slabičných pozic obou morfémů: kořen obsahuje čtyři pozice, koncovka žádnou, tj. dohromady čtyři. Slabičná reprezentace NomSg lano je tedy projekcí slabičných reprezentací kořene √LAN a pádové koncovky -o. (57) a. Reprezentace √LAN
b. Reprezentace koncovky NomSg –o
C V C V | | | l a n
| o
92
Derivace formy NomSg lano pak bude probíhat na tak, jak ukazuje schéma v (58) – po sloučení kořene a koncovky dojde ke sloučení asociační linky koncovkového vokálu s prázdnou vokalickou pozicí na konci kořene.61 (58) Derivace NomSg lan-o C V C V | | | l a n o
Výsledkem popsané derivace je to, že jak V-pozice na konci kořene, tak i segment, který reprezentuje koncovku, se foneticky realizují. Nutnou podmínkou fonetické realizace fonologické struktury je totiž přítomnost všech tří částí její reprezentace: slabičné pozice, segmentu i asociační linky. To znamená, že V-pozice na konci kořene v (57)a ani koncovkový segment v (57)b nejsou samy o sobě foneticky realizovatelné; jsou slyšet jen tehdy, když se spolu asociují. Uveďme ještě jeden příklad, který ilustruje projektování lexikální slabičné struktury. V (59) je reprezentace koncovky InsSg -em, která kromě iniciálního vokálu obsahuje ještě konsonant. Tento sufix bude na slabičné rovině reprezentován jednotkou CV, kde konsonantická pozice bude asociována se segmentem m a vokalická pozice bude prázdná; iniciální vokál pak bude reprezentován stejným způsobem jako vokál nominativní koncovky výše. Podstata derivace instrumentálové formy pak bude stejná jako derivace nominativní formy v (58) – při sloučení lexikálních reprezentací kořene a koncovky dojde ke sloučení koncovkového vokálu s prázdnou V-pozicí na konci kořene (59)b. Výsledkem je opět to, že se V-pozice na konci kořene i koncovkový vokál foneticky realizují. A opět vidíme, že je přitom zachován princip projekce, protože počet slabičných pozic instrumentálové formy (šest) je součtem slabičných pozic obou jejích morfémů (čtyři kořenové plus dvě koncovkové). (59) a. Reprezentace koncovky InsSg -em
b. Derivace InsSg lan-em
C V | | e m
C V C V - C V | | | | l a n e m
61
Je třeba říci, že Scheer (2004) se otázkou reprezentace jednotlivých morfémů a jejich slučováním nezabývá. To, co ve své práci ukazuje, jsou vždy struktury, které jsou už výsledkem derivace, tedy struktury typu (55). Neříká ovšem nic o tom, proč se iniciální vokály sufixů vždy ocitají v prázdném finálním jádru předcházejícího morfému.
93
Z toho, co bylo prozatím řečeno, vyplývá, že krátké vokály mohou být lexikálně reprezentovány dvojím způsobem, podle jejich pozice v morfologické struktuře. Kořenové vokály, jak ty uvnitř (viz reprezentace kořene √LAN v (57)), tak ty na začátku (viz reprezentace kořene √OK v (56)), jsou reprezentovány jako segmenty asociované s vlastní V-pozicí. Vokály na začátku sufixů jsou reprezentovány jako segmenty s vlastní asociační linkou, která ale není lexikálně asociována s žádnou V-pozicí. To znamená, že krátké vokály se sice liší co do své reprezentace v lexikonu, ale na fonologicko-fonetickém rozhraní, tedy po skončení derivace fonologické struktury a před její fonetickou interpretací, jsou reprezentovány stejně – jako segmenty asociované s jednou V-pozicí. Nabízí se samozřejmě otázka, jakou lexikální strukturu mají zbývající morfologické typy krátkých vokálů, tj. vokály na konci kořene, uvnitř sufixů a na jejich konci a vokály v prefixech. Jestliže platí, že určitý segment se foneticky realizuje jako vokál jen tehdy, je-li asociován s V-pozicí, pak všechny zbývající typy vokálů musí být lexikálně reprezentovány analogickým způsobem, a to jako lexikálně asociované segmenty. Jedině vokály na začátku sufixů mohou být lexikálně reprezentovány jako segmenty bez vlastní V-pozice, protože jen ty ji mohou získat během derivace (prázdná V-pozice na konci předcházejícího morfému). Vokály v ostatních pozicích musí být se slabičnou strukturou asociovány už lexikálně, pokud mají být foneticky realizovány.62 V (60) uvádím pro ilustraci reprezentaci prefixu proti- a derivaci prefigovaného jména protijed. Vidíme, že oba prefixální vokály mají vlastní V-pozici (k prázdné V-pozici mezi iniciálními konsonanty prefixu viz dále) a že slabičná struktura celé prefigované formy protijed opět respektuje princip projekce – součet slabičných pozic prefixu (šest) a kořene (čtyři) se rovná počtu slabičných pozic v celé prefigované formě (deset).63 62
Představený model derivace predikuje, že krátké vokály na začátku sufixů se foneticky realizují jen tehdy, je-li sufix sloučen se základem zakončeným na konsonant; jen tehdy má totiž koncovkový vokál k dispozici prázdnou V-pozici, s níž se asociuje. V kontextu základů, které jsou zakončeny na vokál, by se pak měly realizovat jen ty sufixální segmenty, které jsou už lexikálně asociovány se slabičnou strukturou; například v případě sufixu InsSg -em se bude realizovat jen samotný konsonant m, sufix NomSg -o, který se skládá jen ze samotného krátkého vokálu, se nebude realizovat vůbec. V Ziková (2007) jsem na struktuře deklinačního typu stavení ukázala, že tato predikce je správná. Tam, kde jsou na švu mezi kořenem a sufixem dva vokály, např. u relačních adjektiv derivovaných z přejatých kořenů zakončených na vokál jako tabu-ový nebo kaka-ový, můžeme realizaci sufixálních krátkých vokálů vysvětlit tím, že v lexikální struktuře kořene je za finálním vokálem ještě prázdný konstituent CV. Na podobném principu jako derivace krátkých sufixálních vokálů je postaven i fonologický proces známý z francouzštiny jako liaison. Jde o proces typu sandhi, jehož podstata spočívá v tom, že finální konsonanty některých slov se foneticky realizují v závislosti na fonologické struktuře následujícího slova; srov. např. peti(t) verre „malá sklenice“ (t na konci adjektiva se foneticky nerealizuje) vs. petit ami „malý přítel“ (finála t se realizuje). Fakt, že se finální konsonant foneticky realizuje jen v kontextu slova, které začíná na vokál, lze interpretovat tak, že je lexikálně reprezentován jako segment bez vlastní slabičné pozice. Následuje-li za ním slovo začínající na vokál, asociuje se s jeho iniciální prázdnou C-pozicí, následuje-li za ním slovo začínající na konsonant, pak tento finální segment nemá k dispozici žádnou prázdnou C-pozici, s níž by sloučil, a proto se foneticky nerealizuje. K autosegmentální interpretaci liaison viz např. Clements & Keyser (1983). 63 Protože mi jde v této chvíli o reprezentaci slabičné struktury a vztah mezi slabičnou a segmentální rovinou spíše než o strukturu segmentů jako takových, uvádím pro jednoduchost jejich grafickou podobu. Stranou nechávám například to, že v NomSg protijed dochází k neutralizaci znělosti finální dentály.
94
(60) a. Reprezentace prefixu proti-
b. Derivace NomSg proti-jed-Ø
C V C V C V | | | | | p r o t i
C V C V C V | | | | | p r o t i
C V C V | | | j e d
Můžeme tedy shrnout, že všechny krátké vokály jsou lexikálně reprezentovány jako segmenty asociované s jednou V-pozicí, s výjimkou vokálů na začátku sufixů, jejichž lexikální strukturu tvoří pouze segment a asociační linka. (61) a. Krátký vokál
b. Krátký vokál na začátku sufixu
V | V
| V
Prozatím jsme hovořili jen o krátkých vokálech, nyní se podívejme na jejich dlouhé pendanty. V modelu CVCV není délka interní vlastností jednotlivých segmentů, ale vlastností slabičné struktury, s níž jsou asociovány. Rozdíl mezi krátkými a dlouhými vokály tedy není interpretován jako rozdíl v jejich kvalitě (tj. v modelu CVCV v jejich odlišné elementové struktuře), ale jako rozdíl v tom, jestli jsou asociovány s jednou (krátký vokál) nebo dvěma V-pozicemi (dlouhý vokál).64 Rozdíl mezi krátkým a dlouhým vokálem ilustrují reprezentace kořenů (tvořících minimální pár) v (62). Vlevo opakuji reprezentaci kořene √LAN s krátkým vokálem a, vpravo reprezentaci kořene √LÁN s dlouhým a. Vidíme, že melodická struktura obou kořenů je stejná, skládá se tří identických segmentů. Rozdíl mezi oběma kořeny je v jejich reprezentaci na slabičné rovině a v tom, jak je asociována s melodickou rovinou – prostřední segment u kořene √LAN je asociován jen s jednou slabičnou V-pozicí (62)a, proto se foneticky realizuje jako krátké [a], u kořene √LÁN je týž segment asociován zároveň se dvěma pozicemi (62)b, a proto se realizuje jako dlouhé [aÖ].
64
To je podstatný rozdíl jak oproti klasickému strukturalismu, kde např. dlouhé [aÖ] a krátké [a] reprezentují dva různé fonémy, protože vokalická délka je v češtině distinktivním rysem (viz minimální páry jako GenPl [lan] (k neutru lano) a NomSg [laÖn]), tak i oproti fonologii typu SPE, kde rozdíl mezi dlouhým a krátkým a bude rozdílem v jejich rysové matici, konkrétně v hodnotě ekvipolentního rysu [±dlouhý]. To, že je vokalická délka reprezentována na jiné než segmentální rovině, je ostatně jeden ze základních rysů autosegmentální fonologie obecně.
95
(62) a. Reprezentace √LAN
b. Reprezentace √LÁN
C V C V | | | l a n
C V C V C V | | l a n
Viděli jsme, že krátké vokály mohou mít odlišnou lexikální reprezentaci podle toho, jaká je jejich pozice v morfologické struktuře – krátké vokály na začátku sufixů se lexikálně liší od všech ostatních krátkých vokálů. Nabízí se otázka, jestli podobná lexikální asymetrie existuje i u dlouhých vokálů. V (63) ukazuji, jak vypadá reprezentace formy DatPl lanům s pádovou koncovkou začínající na dlouhý vokál. Vidíme, že slabičnou strukturu celé pádové formy tvoří celkem osm pozic. Jestliže platí princip projekce a jestliže už nezávisle víme, že strukturu samotného kořene √LAN tvoří čtyři pozice, pak i koncovka DatPl musí být lexikálně reprezentována na slabičné rovině čtyřmi pozicemi. Z toho vyplývá, že koncovka -ům musí být reprezentována tak, jak ukazuje (64)a – oba koncovkové segmenty (u, m) jsou každý asociován s vlastní slabičnou pozicí, vokál má navíc ještě jednu asociační linku, která ale není lexikálně vázána na žádnou pozici. Schéma v (64)b ukazuje, že když se koncovka -ům sloučí s kořenem √LAN, finální kořenová V-pozice, která je lexikálně prázdná, se automaticky spojí s volnou asociační linkou koncovkového vokálu. Výsledek je ten, že se iniciální koncovkový vokál realizuje jako dlouhý.65 (63) Reprezentace DatPl lan-ům C V C V C V C V | | | | l a n u m (64) a. Reprezentace sufixu -ům
b. Derivace DatPl lan-ům
C V C V
C V C V | | | l a n
| u m 65
C V C V | u m
Představený způsob derivace dlouhých sufixálních vokálů predikuje, že v kontextu základů zakončených na vokál, se sufixální vokály budou realizovat jako krátké – lexikálně jsou asociovány s jednou V-pozicí a druhou nemají k dispozici. Pro alternaci dlouhých a krátkých vokálů na začátku sufixu, kde by distribuce délky byla závislá na tom, jestli předcházející morfém končí na konsonant nebo na vokál, se mi ale nepodařilo najít žádný doklad.
96
Pro lexikální reprezentaci dlouhých vokálů tedy bude platit stejná asymetrie jako v případě jejich krátkých protějšků – dlouhé vokály na začátku sufixů se budou lexikálně lišit od dlouhých vokálů ve všech ostatních morfologických pozicích. Dlouhé vokály, vyjma těch na začátku sufixů, budou lexikálně reprezentovány jako segmenty asociované souběžně se dvěma slabičnými pozicemi (65)a, dlouhé vokály na začátku sufixů budou lexikálně reprezentovány jako segmenty asociované s jednou V-pozicí a jednou volnou asociační linkou (65)b. (65) a. Dlouhý vokál
b. Dlouhý vokál na začátku sufixu
V C V
C V
V
V
Oba typy iniciálních sufixálních vokálů, dlouhé i krátké, tak spojuje to, že se musí během derivace asociovat s prázdnou V-pozicí, aby se foneticky realizovaly odpovídajícím způsobem. Fonetická realizace ostatních typů krátkých a dlouhých vokálů je na derivaci nezávislá, je definována přímo v lexikální struktuře. Třetím typem vokálů, který nás bude logicky zajímat, jsou vokály alternující s nulou. Budou i ony reprezentovány jinak na začátku sufixu a jinak v ostatních morfologických pozicích? Jestliže ano, tak jakým způsobem? Abychom mohli na tyto otázky odpovědět, potřebujeme se nejprve podívat na to, jaké strukturní vlastnosti mají prázdné V-pozice. Ty jsou totiž pro distribuci alternant V~ø klíčové.
8.2.
Prázdné V-pozice
Jestliže minimální jednotkou slabičné struktury je CV, pak to znamená, že všechny konsonantické řetězce jsou uvnitř odděleny prázdnými jádry (to jsme ostatně viděli už u lexikální reprezentace prefixu proti- v předchozí kapitole). Je evidentní, že distribuce prázdných V-pozic nemůže být arbitrární. Kdyby byla, pak bychom očekávali, že v jazycích budou běžně existovat slova bez vokálů, složená z libovolně dlouhých konsonantických řetězců. Je pravda, že v češtině existují slova, která se skládají jen ze samých konsonantů, např. skrz, prst, mls, zmlkl, všechna ale mají společné to, že obsahují slabičné likvidy (k nim viz kapitola 8.4.2.1). Mimo slabičné
97
konsonanty je ale délka konsonantických řetězců limitována, což model CVCV odvozuje z toho, že distribuce prázdných V-pozic je vázána tzv. řízením.
8.2.1. Řízení a princip prázdných kategorií (ECP) Řízení (Government) je regresivní vztah mezi dvěma V-pozicemi: v řetězci CV2CV1 pozice V1, obsazená vokálem, řídí prázdnou pozici V2, protože prázdné V-pozice musí být řízeny. V (66) uvádím pro ilustraci reprezentaci formy NomSg malta. Vidíme, že mezi l a t je prázdné jádro, které je řízeno následujícím jádrem, s nímž je asociována pádová koncovka –a (řízení je naznačeno šipkou nad příslušnými slabičnými pozicemi). (66) Reprezentace NomSg malt-a
C V C V C V | | | | | m a l t a
Prostřednictvím řízení slabičná jádra ovlivňují nejen fonetickou interpretaci jader, jež jim předcházejí – jádra, která jsou řízena, se foneticky nerealizují –, ale i jejich strukturní vlastnosti, protože jádra, která jsou řízena, nemohou sama řídit. Princip, na základě něhož prázdné V-pozice musí být řízeny, je analogický syntaktickému principu prázdných kategorií (Empty Category Principle; dále ECP), podobně jako zmíněný princip projekce (k syntaktické terminologii viz pozn. 59). Základní verzi principu prázdných kategorií (ECP1) tedy můžeme definovat následovně: (67) ECP1 Prázdné V-pozice musí být řízeny následující V-pozicí. Řízeny mohou být jen V-pozicí, která sama není řízena.
Z toho, že minimální jednotkou slabičné struktury je CV a prázdné V-pozice musí být řízeny následující V-pozicí, která sama není řízena, vyplývají dvě predikce: 1. na začátku a uprostřed slova mohou být maximálně dva po sobě jdoucí konsonanty, 2. žádné slovo
98
nemůže končit na konsonant. Obě predikce ilustrují schémata v (68). (68)a ukazuje, proč jsou na základě ECP1 negramatické tříkonsonantické řetězce – prázdnému V3 chybí zdroj řízení, protože následující prázdné V2 je samo řízeno plným V1. Schéma (68)b ilustruje, proč jsou negramatická slova končící na konsonant – prázdná V-pozice za finálním konsonantem logicky nemůže být řízena jinou V-pozicí.
(68) a. *(#)CCCV
b. *C]
!!!
!!!
C V3 C V2 C V1
C V
| C
| C
| C
| C
| V
Je evidentní, že obě predikce ECP1 jsou, alespoň pokud jde o češtinu, nesprávné. V češtině běžně existují jak slova obsahující tříkonsonantické řetězce (kde ani jeden z konsonantů není slabičný), tak i slova zakončená na konsonant. To znamená, že princip prázdných kategorií v (67) musí být pro češtinu reformulován.
8.2.2. Finální V-pozice (finální kódy vs. finální iniciály) Příklady v tabulce (69) ukazují, že čeština toleruje slova uzavřená nejen jedním, ale i dvěma konsonanty (z nichž ani jeden není slabičná likvida). (69)
C]
CC]
led, les, netopýr, balzám lept, kolaps, čert, jilm
To, že slova mohou končit na konsonant, samozřejmě není specifikum češtiny. Finální konsonanty najdeme i v ostatních slovanských jazycích (srov. např. pol. bór „les“, r. karandaš „pero“ nebo srboch. grad „město“), a také v angličtině (např. feel „cítit“) nebo němčině (např. Kauf „nákup“). Vedle toho ale existují i jazyky jako japonština nebo italština, které konsonanty ve finální pozici netolerují. Obecně však platí, že žádný jazyk nemá finální konsonanty, aniž by měl rovněž finální vokály: přítomnost finálních konsonantů predikuje přítomnost finálních vokálů, ale ne vice versa.
99
Rozdíl mezi jazyky, které jako čeština tolerují finální konsonanty, a jazyky, kde jsou jen finální vokály, lze v modelu CVCV interpretovat jako parametrický rozdíl ve vlastnostech koncových V-pozic. V jazycích s finálními konsonanty mohou být V-pozice na koncích slov prázdné, v jazycích, které mají jen finální vokály, být prázdné nemohou. To, že čeština patří do první skupiny, znamená, že rozlišuje dva typy prázdných V-pozic podle jejich postavení v morfologické struktuře: 1. prázdné pozice uvnitř slov, 2. prázdné pozice na koncích slov. Oba typy se pak liší i podle toho, jakým způsobem jsou řízeny: interní prázdné V-pozice jsou řízeny následující V-pozicí, zdrojem řízení koncových prázdných V-pozic je syntakticko-fonologické rozhraní. Pro češtinu (a ostatní jazyky, které tolerují finální konsonanty) tedy platí modifikovaná verze ECP: (70) ECP2 Prázdné V-pozice uvnitř slov musí být řízeny následující V-pozicí. Řízeny mohou být jen V-pozicí, která sama není řízena. Prázdné V-pozice na koncích slov jsou řízeny syntakticko-fonologickým rozhraním.
Tato rozšířená verze principu ECP, který definuje distribuci prázdných V-pozic, a tedy i distribuci konsonantických řetězců a finálních konsonantů, ale není pro češtinu dostatečná. Správně sice predikuje, že v češtině existují jednotlivé finální konsonanty, ale nepredikuje už to, že na konci slova mohou být i konsonantické dvojice. Pokud jde o finální konsonantické dvojice (viz příklady v prostředním sloupci v tabulce (69)), ty opět nejsou jen specifikem češtiny. Existují jak v jiných slovanských jazycích (srov. např. pol. czart „čert“, r. bort „paluba“), tak i v angličtině (např. belt „pás“) a němčině (např. Erwerb „nabytí“). Převedeno do modelu CVCV to znamená, že v jazycích, které tolerují finální konsonantické dvojice, prázdné V-pozice na koncích slov mají schopnost řídit jiné prázdné V-pozice. Bude pro ně tedy platit v pořadí již třetí verze ECP: (71) ECP3 Prázdné V-pozice uvnitř slov musí být řízeny následující V-pozicí. Řízeny mohou být jen V-pozicí, která sama není řízena. Prázdné V-pozice na koncích slov jsou řízeny, a také samy řídí prázdné V-pozice, jež jim předcházejí.
100
Druhou část ECP3 v (69), definující strukturní vlastnosti prázdných finálních V-pozic, můžeme ilustrovat na příkladu NomSg lept. Nominativ se v tomto případě realizuje nulovou koncovkou, sám o sobě tedy nemá žádnou fonologickou strukturu. To znamená, že prázdná V-pozice na konci kořene je zároveň finální prázdnou pozicí. Jako taková je řízena a řídí prázdnou V-pozici mezi p a t. (Prázdná V-pozice za dentálou je řízena proto, že je poslední pozicí slova. Řízení finálních V-pozic na syntakticko-fonologickém rozhraní nazývám externím řízením a označuji ho vodorovnou šipkou.)
(72) Reprezentace NomSg lept-Ø
C V C V C V | | | | l e p t
Model se třemi verzemi ECP predikuje, že existují tři typy jazyků podle toho, jak vypadají jejich finální slabiky. 1. ECP1 (67) říká, že všechny prázdné V-pozice bez rozdílu musí řízeny následující V-pozicí. V tom případě daný jazyk toleruje jen finální vokály. 2. ECP2 (70) říká, že finální prázdné V-pozice jsou externě řízeny. Pak daný jazyk vedle otevřených finálních slabik toleruje i jednotlivé finální konsonanty. 3. ECP3 (71) říká, že finální prázdné V-pozice jsou nejen řízeny, ale samy také řídí. To znamená, že daný jazyk navíc toleruje i finální slabiky zavřené dvěma konsonanty. Typologická predikce, která je shrnuta v (73), přesně koresponduje s Greenbergovou generalizací, kterou definoval na základě vzorku 104 geneticky různých jazyků; srov. Greenberg (1978:250, generalizace 3): „Every initial or final sequence of length m contains at least one continuous subsequence of length m - 1.” (73) ECP a typologie finálních slabik CV] VC] VCC] příklady jazyků ECP1
9
italština, japonština
ECP2
9
9
ECP3
9
9
somálština, tangale, yawelmani66 9
čeština, polština, angličtina
66
Tyto jazyky s jednoduchými kódami zmiňuje Kenstowicz (1994:254); somálština a tangale patří do skupiny afroasiatských jazyků, yawelmani je jokutský jazyk.
101
Schémata v (74) ukazují, jaký je rozdíl mezi reprezentací finálního konsonantu ve standardní slabičné teorii a v laterální teorii CVCV. Ve standardní teorii (74)a, kde strukturu slabiky tvoří dva konstituenty, iniciála (Onset, O) a rým (Rhyme, R), a strukturu rýmu zase dva konstituenty, jádro (Nucleus, N) a kóda (Coda, Co), je finální konsonant dominován rýmem. V modelu CVCV je finální konsonant definován laterálně: je dominován C-pozicí, stejně jako jakýkoli jiný konsonant, ale je následován prázdnou V-pozicí, která je externě řízena. (74) a. finála v hierarchické slabičné struktuře σ O
V C V | | V C
R N
b. finála v laterální slabičné struktuře
Co
Reprezentace v (74) predikují, že ve všech jazycích, které tolerují slova zakončená na konsonant, má tento konsonant vždy stejné fonologické vlastnosti. Proč? Protože je ve stejné slabičné konfiguraci – podle tradiční teorie je to vždy kóda, která uzavírá slabiku (74)a, podle laterální teorie je to naopak vždy inciála prázdného jádra (74)b. Tato predikce ale není správná – v některých jazycích se finální konsonant chová jako kóda, před ním stojící vokál je pak vokálem v zavřené slabice, v některých jazycích se chová jako iniciála, před ním stojící vokál je pak v otevřené slabice. Typickými vlastnostmi slabičných jader, které jsou citlivé na rozdíl mezi otevřenou a zavřenou slabikou, jsou přízvuk a délka. Rozdílný vliv finálních konsonantů na distribuci přízvuku a dlouhých vokálů ilustrují na datech z různých jazyků např. Kaye (1990), Hayes (1995) nebo Harris & Gussmann (1998). Za všechny můžeme uvést islandské příklady, které citují Harris s Gussmannem. Harris & Gussmann (1998:145) ukazují, že pro islandštinu platí tato generalizace: otevřené přízvučné slabiky obsahují dlouhé vokály. Rozdíl mezi otevřenými a zavřenými slabikami ilustrují první dva řádky v tabulce (75). U příkladů na prvním řádku je iniciální přízvučný vokál krátký, což ukazuje na to, že první konsonant z konsonantické dvojice, která za vokálem následuje, má status kódy; krátký vokál je v tomto případě v zavřené slabice. U příkladů na druhém řádku je iniciální přízvučný vokál dlouhý – jediný konsonant, který za ním následuje, je iniciálou následující slabiky; dlouhý vokál je v tomto případě v otevřené slabice. Zajímavé jsou příklady na třetím řádku. Vidíme, že přízvučný
102
vokál před finálním konsonantem je rovněž dlouhý. To znamená, že není v zavřené, ale v otevřené slabice. (75) Distribuce dlouhých vokálů v islandštině – data z Harris & Gussmann (1998) příklady glosy h i u VC.CV p anta, senta, ma ltr+, ha hta objednat, poslat, mluvit (prét.), jít spát VV.CV f'Öla, 6nÖla, maiÖla, +Öv+r vnÖn, p+Öl, thaÖl, f'Öth VVC]
skrýt, tolerovat, mluvit, nad věřit, chvíle, číslo, krok
V představeném modelu můžeme rozdíl mezi jazyky typu islandštiny, kde se vokál v kontextu _C] chová stejně jako vokál v kontextu _CV, tedy jako v otevřené slabice, a jazyky, kde se vokál v kontextu _C] chová naopak jako vokál v zavřené slabice, odvodit z ECP. Jestliže finální konsonant je vždy následován prázdnou V-pozicí, pak rozdíl mezi jazyky, kde C] má status kódy (vokál před ním je v zavřené slabice), a jazyky, kde C] má status iniciály (vokál před ním je v otevřené slabice), není rozdílem v samotné reprezentaci, ale rozdílem ve strukturních vlastnostech koncové prázdné V-pozice.67 Nezávisle už víme, že jazyky se liší podle toho, jestli jejich koncové prázdné V-pozice řídí jiné prázdné pozice: jestliže ano, platí pro ně ECP3 (71), jestliže ne, platí pro ně ECP2 (70). To, že finální prázdné V-pozice řídí, jsem prozatím ilustrovala na tom, že řídí jinou prázdnou V-pozici; viz reprezentace NomSg lept v (72). Je-li ale řízení inherentní vlastnost finálních V-pozic, pak by mělo platit, že řídí i tehdy, když nemají k dispozici žádnou prázdnou V-pozici. Jinými slovy, prázdná finální V-pozice by měla řídit i tehdy, je-li v kontextu VC_ ], tedy tehdy, když je předcházející jádro obsazeno vokálem. Jádro, které je obsazeno vokálem, ale na rozdíl od prázdného jádra nepotřebuje být řízeno. To znamená, že předchází-li finálnímu prázdnému jádru vokál, tedy plná V-pozice, pak je cílem řízení koncového jádra nejbližší slabičná pozice, tedy C-pozice, s níž dohromady tvoří jeden slabičný konstituent (CV). Rozdílnost cílů řízení v konfiguraci CC] a v konfiguraci VC] ilustrují schémata v (76). Nalevo je struktura CC] – finální prázdná V-pozice je externě řízena a řídí předcházející V-pozici, která je rovněž prázdná (jako např. v češtině u NomSg lept). Napravo je struktura VC] – finální prázdná V-pozice je externě řízena, ale protože předcházející V-pozice není prázdná, ale je obsazena vokálem, řídí svoji C-pozici (jako např. v češtině u NomSg let). 67
Myšlenku, že finální konsonanty jsou iniciálami prázdných jader, poprvé zformuloval v rámci standardní GP Kaye (1990). Problém jeho analýzy spočívá v tom, že predikuje, že všechny finální konsonanty jsou iniciály.
103
(76) a. CC] – řízena je prázdná V-pozice
b. VC] – řízena je vlastní C-pozice
C V C V | | C C
V C V | | V C
To, že v islandštině má finální konsonant status iniciály (vokál před ním se chová stejně jako vokál v otevřené slabice), tedy můžeme odvodit z toho, že v islandštině platí ECP3. V islandštině (a ostatních jazycích, kde je vokál před finálním konsonantem v otevřené slabice) finální prázdná V-pozice stejně jako plná V-pozice řídí, a proto má konsonant v kontextu V_ ] i V_V stejné strukturní vlastnosti; v obou případech je asociován s C-pozicí, která je řízena svým jádrem (77). (77) a. ECP3: V_ ] (iniciála)
b. ECP3: V_V (iniciála)
V C V | | V C
V C V | | | V C V
V jazycích, kde má finální konsonant naopak status kódy (vokál před ním je v zavřené slabice), pak platí ECP2. V tomto případě finální prázdné V-pozice neřídí, a proto mají konsonanty v kontextu V_ ] a V_V různé strukturní vlastnosti; v prvním případě není poslední C-pozice řízena (78)a, v druhém případě naopak ano (78)b. (78) a. ECP2: V_ ] (kóda)
b. ECP2: V_V (iniciála)
V C V | | V C
V C V | | | V C V
104
V tabulce (79) jsou obě predikce spojeny dohromady. Jazyky, v nichž platí ECP2, tolerují pouze jeden finální konsonant, který má status kódy – kóda není řízena svým jádrem. Jazyky, pro něž platí ECP3, tolerují i dva finální konsonanty. Je-li na konci slova jeden finální konsonant, pak má status iniciály – iniciála je řízena svým jádrem. Jsou-li na konci slova dva konsonanty, pak oba mají naopak status kódy: v konfiguraci C1C2] konsonant C2 není řízen, protože koncová prázdná V-pozice musí řídit prázdnou V-pozici v kontextu C1_C2 (a jedna V-pozice může řídit maximálně jednu slabičnou pozici) a konsonant C1 rovněž není řízen, protože je následován řízenou V-pozicí. (79) ECP a vlastnosti finálních konsonantů ECP2 ECP3 VC] (kóda) VC] (iniciála) *CC] VCC] (kóda)
Vraťme se nyní zpět k islandštině. Pokud platí generalizace v (79), pak bychom očekávali, že islandské vokály v poslední slabice se budou chovat jinak podle toho, jestli za nimi následuje jeden, nebo dva konsonanty. Víme už, že následuje-li jeden konsonant, pak má status iniciály – přízvučný vokál je v otevřené slabice, a proto je dlouhý: VVC]; viz tabulka (75). Mělo by tedy platit, že budou-li za vokálem dva finální konsonanty, bude tento vokál v zavřené slabice, a tedy krátký: *VVCC]. Data v tabulce (80) ale ukazují, že tato predikce neplatí. Na prvním řádku jsou uvedeny příklady, kdy je vokál podle očekávání krátký, na druhém řádku jsou ale příklady, kdy je poslední vokál oproti očekávání dlouhý. (80) Vokály v kontextu _CC] v islandštině – data z Harris & Gussmann (1998)
V.RT]
příklady kh;mr, 'mj, pølv
glosy mekot, naříkání, nadávání
VV.TR] sn;Öpr, ph;Ökr, søÖtr nadávání, rezervovanost, srkání VV.TRV b'Öthr+, 'Ötru, n'Öphja lepší, střízlivý, chladno
Tato data ukazují, že finální konsonantické dvojice mohou mít jak status kódy, tak i status iniciály. Podíváme-li se na příklady v (80) pozorně, vidíme, že to, co o tom rozhoduje, je kvalita příslušných konsonantů. Následují-li za finálním vokálem dvě sonory (zde mr a mj) nebo sonora a šumový konsonant (lv), pak se chová, jako by byl v zavřené slabice. To znamená, že dvě sonory a dvojice šumový konsonant a sonora mají status kódy. 105
Následuje-li ale dvojice šumový konsonant a sonora (v uvedených příkladech pr, kr, tr), pak se finální vokál chová jako v otevřené slabice, tedy stejně, jako kdyby za konsonantickou dvojicí následoval vokál (srov. s příklady na třetím řádku, kde za sekvencí šumový konsonant a sonora vokál skutečně stojí). To znamená, že dvojice šumový a sonorní konsonant mají status iniciály. Abych od sebe oba typy konsonantických dvojic odlišila, označuji první typ (sonora + sonora nebo sonora + šumový konsonant) jako RT a druhý typ (šumový konsonant + sonora) jako TR. Jestliže je ale uvnitř RT i uvnitř TR shodně prázdné jádro, pak slabičný rozdíl mezi oběma dvojicemi musí vyplývat z jeho strukturních vlastností.
8.2.3. V-pozice mezi dvěma konsonanty Diskutované konsonantické dvojice se liší co do sonority: dvojice šumový konsonant a sonora (TR) je dvojice se stoupající sonoritou (druhý konsonant je sonornější než první), pro dvojice typu RT, tj. sonora + šumový konsonant, sonora + sonora, a také šumový konsonant + šumový konsonant, souhrnně RT pak shodně platí, že druhý z konsonantů není sonornější než první. Sonorita je standardně chápána jako skalární vlastnost, která souvisí s artikulací jednotlivých typů segmentů a která hraje klíčovou roli pro sylabifikaci konsonantických řetězců. Zjednodušeně řečeno, platí tato nepřímá úměra: čím méně překážek při artikulaci v ústní dutině, tím vyšší je míra sonority daného segmentu; viz definice sonority převzatá z Harris (1994:56): „Segments arrange themselves on a hierarchy ranging from least to most sonorous, the latter being characterized by maximization of energy output of articulatory aperture.“ Nejjednodušší škála sonority je zobrazena v (81). (V je značka pro vokály, R označuje sonorní konsonanty, tj. glidy (v češtině j), nazály (v češtině m, n, Õ, které jsou součástí lexikální reprezentace, a /, 0, které jsou výsledkem asimilace s následujícím konsonantem) a likvidy (v češtině l, r), T označuje šumové konsonanty, tj. frikativy a explozivy.)68
68
Segmenty uvnitř těchto tří tříd se pak také liší co do sonority, např. v rámci šumových konsonantů jsou frikativy na sonoritní škále výš než okluzivy. Minuciózní specifikace sonority vokálů, sonor a šumových konsonantů je pro moji argumentaci irelevantní, proto se jí dále nebudu zabývat. Stačí jen poznamenat, že standardní GP se snaží odvodit škálu sonority přímo z vnitřní struktury jednotlivých segmentů. Připomeňme, že segmenty jsou tvořeny hierarchicky uspořádanými privativními fonologickými rysy, tzv. elementy. Míra sonority, která podstatným způsobem determinuje fonotaktiku jednotlivých segmentů, je pak dána počtem i kvalitou elementů, z nichž se skládají; srov. Harris (1994:170): „The capacity of a sound to occupy a particular position is determined by the complexity of its elemental make-up. Complexity is gauged by the degree of fusion embodied in a melodic expression. For most purposes, this boils down to a straightforward calculation of the number of elements of which the sound is composed.“
106
(81) Hierarchie sonority V >> R >> T
Tradiční slabičné teorie odvozují sylabifikaci konsonantických řetězců ze dvou principů: principu maximální iniciály (Maximal Onset Principle) a principu sonority (Sonority Sequencing Principle). Princip maximální iniciály říká, že intervokalické konsonanty jsou v maximální možné míře sylabifikovány jako iniciály. V maximální možné míře přitom znamená, pokud je dodržen princip sonority. Ten definuje strukturu komplexních slabičných konstituentů tak, že v iniciále sonorita směrem k jádru stoupá, zatímco v kódě, tedy směrem od jádra, klesá. Definice obou principů, které jsou převzaty z Carr (1993) a Kenstowicz (1994), uvádím v (82) a (83). (82) Maximal Onset Principle (Carr, 1993:202) With a given string of segments in which the consonants may in principle be syllabified in more than one way, syllabification will take place such that consonants which may occupy either rhyme or onset position will occur in the onset rather than in the rhyme.
(83) Sonority Sequencing Principle (Kenstowicz, 1994:254) The construction of complex onsets and codas is guided by a Sonority Sequencing Principle (SPP) that requires onsets to rise in sonority toward the nucleus and codas to fall in sonority from the nucleus.
Oba výše zmíněné principy predikují, že fonotaktika konsonantických řetězců je na začátku slova omezena na TR, na konci slova na RT: [TR...RT]. Problém spočívá v tom, že ani jedna z těchto predikcí není správná. Podívejme se nejprve na konec slova. Na konci kapitoly 8.2.2 jsme viděli, že v islandštině existují vedle finálních dvojic typu RT i finální dvojice typu TR. A viděli jsme také to, že oba typy finálních řetězců různým způsobem ovlivňují distribuci dlouhých vokálů: přízvučný vokál v kontextu _TR] je dlouhý, stejně jako vokál v kontextu _TRV], přízvučný vokál v kontextu _RT] je krátký, stejně jako vokál v kontextu _RTV].
107
Nelaterální analýza bude interpretovat výskyt dlouhého vokálu v kontextu _TR] tak, že v islandštině jsou finální řetězce typu TR extraslabičné, tj. při sylabifikaci neviditelné.69 Z toho vyplývají dvě věci. Zaprvé, finální dvojice TR, nejsouc regulérní součástí slabičné struktury, neporušuje princip sonority. Zadruhé, vokál v kontextu _TR], jsa posledním sylabifikovaným segmentem, tvoří jádro otevřené slabiky. Popsaný rozdíl mezi slabičným statusem dvojic typu RT] a dvojic typu TR] v nelaterálním modelu ilustrují schémata v (84). Nalevo je reprezentace R T] – oba konsonanty jsou dominovány jedním slabičným konstituentem, kódou, který pak je součástí stejného konstituentu jako předcházející vokál. RT tedy uzavírá poslední slabiku. Napravo je reprezentace TR] – oba konsonanty jsou extraslabičné, ani jeden není dominován žádným slabičným konstituentem. (84) a. RT] = větvící se kóda
b. TR] = extraslabičné konsonanty
R
R
N Co | |
N |
V R T
V
T R
Jestliže v islandštině má každý finální konsonant stejný vliv na distribuci dlouhých vokálů jako konsonantický řetězec TR, což ilustrují data v tabulce (75), pak to znamená, že i jednotlivé finální konsonanty jsou extraslabičné. Problém extraslabičných analýz spočívá v tom, že jsou zcela arbitrární. Zaprvé, neříkají nic o tom, proč by některé segmenty měly být v určité fázi derivace fonologické struktury neviditelné. Proč by například v islandštině týž segment nebo řetězec segmentů měl být jednou sylabifikován jako iniciála (např. l v f'Öla nebo tr v 'Ötru) a podruhé by neměl být sylabifikován vůbec (např. l v thaÖl nebo tr v søÖtr), najmě když je jejich vliv na strukturu předcházejícího vokálu v obou případech stejný? Zadruhé, jestliže nejen finální řetězce, ale i jednotlivé finální konsonanty mohou být extraslabičné, pak nic nebrání tomu, aby i finální řetězce s klesající sonoritou typu RT, které lze na základě principu sonority bez problémů integrovat do slabičné struktury (jako větvící se kódy), byly také extraslabičné. Pak ale principiálně neexistuje žádný strukturní rozdíl mezi dvojicemi typu TR a RT – oba mohou být řádně sylabifikovány, ale také mohou být oba extraslabičné. Zatřetí, jestliže i ty konsonanty, které jsou podle principu sonority sylabifikovatelné,
69
K extraslabičným konsonantům obecně viz Clements & Keyser (1983) a Scheer (2004: kapitola 5).
108
nemusí být součástí slabičné struktury, pak to znamená, že jakýkoli konsonant, nejen konsonant na periferii slova, může být extraslabičný. Z toho, co bylo řečeno, vyplývá, že typickou vlastností extraslabičných analýz je přegenerovávání, protože predikují existenci neomezeně dlouhých konsonantických řetězců složených z extraslabičných konsonantů. Distribuce konsonantických řetězců ale není arbitrární, jejich fonotaktika je omezená.70 Mají-li finální konsonanty a dvojice TR v islandštině stejný vliv na vlastnosti vokálů jako iniciály, pak ale není důvod považovat je za něco jiného. Viděli jsme, že v modelu CVCV, kde jsou strukturní vlastnosti konsonantů definovány laterálně, mají finální extraslabičné konsonanty a iniciály podobné vlastnosti, protože se nacházejí ve stejné strukturní konfiguraci: jsou řízeny svým jádrem. Je-li ve finální pozici jen jeden konsonant, pak je řízen prázdnou V-pozicí, která za ním následuje. Jsou-li ve finální pozici dva konsonanty, jsou, nebo nejsou řízeny, tzn. jsou, nebo nejsou extraslabičné, podle jejich vnitřní struktury: jen ve dvojicích se stoupající sonoritou (TR) jsou konsonanty řízeny. Rozdíl mezi TR] (extraslabičná dvojice) a RT] (větvící se kóda) v modelu CVCV ilustrují schémata v (85). (85)a ukazuje reprezentaci větvící se finální kódy: prázdné jádro uvnitř RT je řízeno finálním prázdným jádrem, a proto samo neřídí. Výsledek je ten, že ani jeden z dvojice finálních konsonantů není řízen. V (85)b je reprezentace extraslabičné dvojice TR: prázdné jádro uvnitř TR nemusí být řízeno následujícím jádrem, a proto samo může řídit; prázdné jádro uvnitř TR tedy má stejné strukturní vlastnosti jako plné jádro. Výsledek je ten, že oba konsonanty v TR jsou řízeny, tak jako je řízen jakýkoli konsonant v pozici iniciály. Slabičný rozdíl mezi dvojicemi TR] a RT] je tedy dán vlastnostmi prázdných V-pozic, které obklopují finální konsonant. (85) a. RT] (kóda)
b. TR] (iniciála)
C V C V | | R T
C V C V | | T Õ R
Šipka mezi segmenty TR v (84)b naznačuje, že oba konsonanty tvoří jednu konsonantickou doménu, tedy větvící se iniciálu, kde sonora má funkci hlavy a šumový konsonant funkci komplementu. To, že je prázdné jádro uvnitř TR v doméně, znamená, že je nedostupné pro 70
Kdybychom extraslabičnou analýzu implementovali do modelu CVCV, extraslabičné konsonanty by byly segmenty bez slabičné reprezentace, tedy bez vlastní C-pozice. Protože nutnou podmínkou pro to, aby se určitý segment foneticky realizoval, je to, že je asociován se slabičnou rovinou, nebyly by extraslabičné konsonanty v CVCV foneticky realizovány.
109
jádro, které za doménou následuje. Prázdná jádra uvnitř konsonantických domén tedy představují výjimku z ECP – foneticky se nerealizují, i když nejsou řízena následujícím jádrem.71 Z toho, co bylo řečeno, vyplývá, že existují tři různé kategorie prázdných V-pozic podle toho, v jakém kontextu se nacházejí: (86) Typologie prázdných V-pozic C_ ] (finální V-pozice) R_T T_R interní V-pozice V-pozice v doméně ECP1 ECP2 ECP3 cíl řízení zdroj řízení
9 8
8 9
8 8
9 8
9 9
Platí-li to, co bylo řečeno o prázdných V-pozicích uvnitř konsonantických domén, pak slova mohou obsahovat neomezeně dlouhé konsonantické řetězce složené z dvojic TR. Proč? Protože prázdné jádro před doménou by vždy mělo být řízeno prázdným jádrem v doméně. Tato predikce je ale evidentně chybná – v češtině sice existují slova se strukturou TRTR (srov. l-ová participia jako vrhl, srkl, mrzl, blbl), ale obě sonory jsou vždy slabičné, tzn. mají podobné strukturní vlastnosti jako vokály. Jestliže žádný jazyk nedisponuje nekonečně dlouhými řetězci, v nichž se pravidelně střídají šumové a sonorní (neslabičné) konsonanty, pak to znamená, že ne všechny dvojice typu TR mají stejné strukturní vlastnosti, tedy že ne všechny reprezentují konsonantické domény.
71
Scheer (2004:35nn.) i vztah mezi konsonanty v doméně TR označuje jako řízení, tzv. Infrasegmental Government (IG). Při definici IG vychází ze standardní GP, konkrétně z Harrisova pojetí sonority (viz pozn. 68) a z modelu Moniky Charette (1990), kde o doménách TR rozhoduje nejen stoupající sonorita, ale i vlastnosti jádra, které za nimi následuje (tzv. Government-licensing; k této podmínce viz kapitola 8.4.2.2). Kdyby byl ovšem vztah mezi konsonanty v doméně TR řízením, pak by měl fungovat za stejných podmínek jako řízení mezi dvěma jádry. Z jakého důvodu? Protože v obou případech jde o vztah mezi dvěma pozicemi téže kategorie: V-pozice řídí předcházející V-pozici, uvnitř TR pak C-pozice rovněž řídí předcházející C-pozici. Nicméně vztah mezi dvěma V-pozicemi a vztah mezi T a R v doméně jsou principiálně odlišné. Zaprvé, řízení mezi dvěma jádry probíhá skrz plnou C-pozici, doména TR je naopak vytvořena jen tehdy, jeli jádro uvnitř prázdné. Zadruhé, jádro řídí jiné jádro nezávisle na tom, jakou má vnitřní strukturu – řídit mohou jádra obsazená jakýmkoli vokálem, i prázdná jádra, důležité je jen to, že sama nejsou řízena následujícím jádrem. Naproti tomu pro vytvoření konsonantické domény jsou důležité segmentální vlastnosti – řídit mohou pouze sonory. Zatřetí, jestliže připustíme, že i C-pozice mají schopnost řídit, musíme se ptát, proč vždy řídí jen konstituenty téže kategorie, a neřídí také V-pozice, protože V-pozice řídí V- i C-pozice. Všechny uvedené argumenty hovoří proti tomu, aby byl vztah uvnitř TR, jehož podstatou je ztotožnění strukturních vlastností prázdného jádra s vlastnostmi plného jádra, považován za projev řízení. Proto nehovořím o TR jako o řídící doméně, ale označuji ji jednoduše jako konsonantickou doménu.
110
8.3.
Vliv slabičné struktury na segmentální strukturu
Modely, kde slabičná struktura není součástí lexikální reprezentace, ale je výsledkem aplikace sylabifikačních pravidel, jako jsou princip maximální iniciály (82) a princip sonority (83), predikují, že konsonantické řetězce budou mít jednotný slabičný status podle jejich sonority. Předpokládají, že jen skupiny TR mohou být sylabifikovány jako větvící se iniciály a že v kontextu před vokálem jsou jako iniciály sylabifikovány vždy. Ségéral & Scheer (2005) ale argumentují tím, že na to, jakou mají dvojice typu TR slabičnou strukturu, ukazuje to, jak se samy chovají a jak se chová jejich bezprostřední fonologické okolí, a nikoli jen to, že splňují kritérium stoupající sonority; srov. Ségéral & Scheer (2005:311): „The syllabification of a TR cluster cannot be discovered by looking at its phonetic properties or its sonority slope. [...] Only the behaviour of TR clusters will betray their syllabic value. Even within a given language, several patterns may cohabitate.“ To, že TR mohou mít různou slabičnou strukturu, ilustrují Ségéral s Scheerem na datech z románských jazyků, konkrétně na tom, jak se v nich chovají vokály, které dvojicím se stoupající sonoritou předcházejí, a na tom, jak jsou šumové konsonanty a sonory v TR náchylné podléhat různým segmentálním změnám.
8.3.1. Řízení a licencování Všechny fonologické modely po SPE (kde žádná slabičná struktura neexistovala) se shodují v tom, že existují dva základní typy segmentálních změn, lenition a fortition, a že tyto změny jsou závislé na slabičné struktuře. Jejich podstatou je buď oslabení artikulace segmentu (lenition), nebo naopak její posílení (fortition). Oba procesy de facto kopírují škálu sonority (viz (81) a pozn. 68): změny typu lenition se odehrávají na trajektorii exploziva → frikativa → sonora (což ale neznamená, že frikativa je nutným mezistupněm při transformaci explozivy v sonoru!), změny typu fortition pak probíhají v opačném směru; srov. Kenstowicz (1994:35): „Sound changes from left to right on the stopfricative-approximant dimension are known as weakenings (lenition) while changes from right to left are strengthenings (fortition).“ Platí přitom, že konsonanty v určitých slabičných pozicích jsou více náchylné podléhat změnám typu lenition než jiné konsonanty. Za tzv. slabé jsou přitom tradičně považovány konsonanty v intervokalické pozici, tedy v pozici iniciály. Víme už, že v modelu CVCV je iniciála definována jako konsonant, jehož slabičná pozice je řízena
111
následujícím jádrem. Důvodem, proč jsou intervokalické konsonanty náchylné právě ke změnám typu lenition, je tedy to, že na ně působí jejich jádro, a to tak, že je řídí.72 Řízení ale není jedinou laterální silou, prostřednictvím níž V-pozice ovlivňují své fonologické okolí. V modelu CVCV existuje ještě druhá síla, licencování (Licensing). Pro licencování platí totéž co pro řízení: 1. funguje regresivně, 2. určitá V-pozice může licencovat maximálně ještě jednu další slabičnou pozici. Efekt licencování na segmentální reprezentaci je přesně opačný, než je efekt řízení: C-pozice, které jsou licencovány svým jádrem, nejsou slabé, ale naopak silné, a proto jsou jejich konsonanty náchylné podléhat změnám typu fortition, tj. změnám založeným na posílení artikulace. A licencování také funguje jako bariéra proti procesům typu lenition. Ségéral & Scheer (2005) ukazují, že nejsilnější pozicí je postkóda, tj. iniciála následující po kódě; argumentují tím, že z diachronní perspektivy jsou konsonanty v této pozici imunní vůči oslabujícím změnám, kterým podléhají v jiných pozicích. To znamená, že postkóda, tedy konsonant v kontextu VC._V, je nejsilnější pozicí proto, že je licencován svým jádrem.73 Z toho, co bylo řečeno, nutně vyplývá, že plná jádra řídí i licencují zároveň. Nabízí se logicky otázka, jak distribuce obou sil funguje. Kdy plné jádro řídí předcházející jádro a kdy ho naopak licencuje? Kdy plné jádro řídí svoji C-pozici a kdy ji naopak licencuje? Jak ilustruje (87), u skupin RTV je distribuce obou antagonistických sil jasná – plné jádro řídí předcházející prázdné jádro (R_TV) a licencuje svůj konsonant (T) (licencování označuje spodní šipka). Prázdné jádro uvnitř RT je řízeno, tedy oslabeno, což znamená jednak to, že se foneticky nerealizuje, jednak to, že samo nedisponuje ani jednou z obou zmíněných sil. Z toho vyplývají tři věci: 1. postkóda (T) je nejsilnější pozice (protože je licencována), 2. interní kóda (R) není silná pozice (není licencována), 3. vokál před kódou také není v silné pozici (není licencován).
72
Podobný oslabující efekt má řízení i u prázdných jader – prázdná jádra jsou řízena, a proto se foneticky nerealizují. Fonetickou nulu tak lze považovat za terminální bod lenition trajektorie; viz též Harris (1994:120): „The term lenition makes an implicit appeal to the notion of relative segmental strength. Unless interrupted for some reason, consonantal weakening processes typically pass through a series of stages which ultimately culminate in segment deletion.” Jak uvidíme později, řízení má oslabující vliv i v případě alternací vokálů s nulou – je-li alternující vokál v jádru, které je řízeno, pak se foneticky nerealizuje. 73 Sílu této pozice můžeme ilustrovat i na diachronních datech z češtiny. Je známo, že ve staré češtině proběhla spirantizace g → h, což je typický lenition proces. Odhlédneme-li od fonetických detailů (k nim viz Komárek 1983), tak se exploziva g transformovala ve frikativu h ve všech kontextech vyjma postkódy; srov. gla.va → hlava (iniciální pozice), no.ga → noha (intervokalická pozice), bog → bůh (finální pozice), kde je místo explozivy velára, a mozg → mozk, Mar.gareta → Markéta, kde je exploziva v postkódě zachována, jen se stává neznělou. Diachronní gramatiky fakt, že g v pozici postkódy nepodléhá spirantizaci, interpretují buď jako výjimku (v pozici po sibilantě), nebo jako důsledek toho, že dané slovo bylo do češtiny přejato v době, kdy spirantizace už nebyla produktivním fonologickým procesem (pro to ale neexistují spolehlivé důkazy); viz např. Lamprecht et al. (1986:83).
112
(87) RTV: licencování T, řízení prázdné V-pozice
C V C V | | | R T V
Problém nastává, když plnému jádru předchází jiné plné jádro, které být řízeno nepotřebuje. Ségéral & Scheer (2005:300) předpokládají, že v konfiguraci V2CV1 plné jádro V1 zároveň řídí i licencuje svoji C-pozici. Jestliže na jednu pozici působí současně obě antagonistické síly, očekávali bychom, že se jejich vliv vzájemně vyruší. To ovšem nekoresponduje s generalizací, že kontext V_V je nejtypičtějším kontextem pro lenition; v této pozici jsou konsonanty nejvíce ohroženy oslabujícími změnami. Předpokládejme proto, že řízení a licencování jsou v komplementární distribuci: jedna slabičná pozice nemůže být zároveň řízena i licencována. Předpokládejme dále, že existuje hierarchie obou sil, kdy řízení má přednost před licencováním: řízení >> licencování. Tato hierarchie říká, že řízení má vždy přednost před licencováním: může-li být C-pozice daného jádra potenciálně cílem řízení i licencování, jako třeba právě C-pozice v kontextu mezi dvěma vokály, pak je vždy cílem řízení. Konsekvenci vyplývající z hierarchie mezi řízením a licencováním ilustruje schéma v (88): v konfiguraci V2CV1 jádro V1 řídí svoji C-pozici (iniciála je proto nejslabší pozice) a licencuje V2 (tzn. že vokál v otevřené slabice je silný). (88) VCV: licencování V, řízení C
V2 C V1 | | | V C V
Tabulka (89) shrnuje strukturní vlastnosti tří základních slabičných pozic uvnitř morfému; jsou řazeny od nejslabší po nejsilnější. Jejich strukturní síla je výsledkem působení dvou
113
protichůdných laterálních sil: řízení a licencování. Pokud jde o vokál, který těmto třem pozicím předchází, pak jen v kontextu před iniciálou je v silné pozici. (89)
iniciála: V_V kóda: V_.CV postkóda: VC._V řízena
9
8
8
licencována
8
8
9
Data, která uvádí Scheer (2004:122), ukazují, že predikce navrženého modelu jsou správné. V tabulce (90) jsou v každém lichém sloupci latinské příklady a v každém sudém jejich francouzské pendanty. Vidíme, že někdy jsou latinské explozivy zachovány i francouzštině, někdy jim odpovídají francouzské frikativy a někdy jim odpovídají fonetické nuly. Původní latinské explozivy jsou tedy oslabeny dvojím způsobem: jednak podléhají spirantizaci (exploziva → frikativa), jednak podléhají elizi (C → Ø), což přesně koresponduje s tím, že existují dva druhy slabičných pozic, které nejsou silné: kóda a iniciála. Oslabení původních latinských exploziv funguje tak, že explozivy v iniciále buď mizí, nebo se spirantizují, zatímco explozivy v kódě jen mizí, nespirantizují se. Naproti tomu, v pozici postkódy, která je licencována, zůstávají beze změny. Licencování tedy v tomto případě funguje jako bariéra proti lenition – explozivní artikulační element původních latinských exploziv je francouzštině licencován jen v postkódě. (90) Latinské explozivy – data z Scheer (2004:122) VC._V (postkóda) V_.CV (kóda)
V_V (iniciála)
glosy
talpa
taupe
rupta
route
ripa
rive
krtek, cesta, břeh
herba
herbe
cub(i)tu
coude
faba
fève
rostlina, ohyb, bob
ardore
ardeur
advenire avenir coda
rancore
rancœr
facta
faite
queue horlivost, přijít, konec
lactuca laitue
hněv, hotový, salát
Řekli jsme, že navržený model predikuje nejen odlišné chování konsonantů v postkódě vůči konsonantům v ostatních pozicích, ale také odlišné chování vokálů, které stojí před nimi. To, že je tato predikce správná, potvrzují islandská data, o nichž jsem diskutovala v předchozí kapitole. Jen vokály v otevřené slabice jsou silné, proto jsou dlouhé vokály
114
v islandštině licencovány jen v kontextu před iniciálou, tedy v kontextu _.CV (f'Öla), ale ne v kontextu před kódou, tedy v kontextu _C.CV (senta).74 Viděli jsme ale, že distribuce dlouhých vokálů v islandštině není vázána jen na kontext _CV, dlouhé vokály se objevují také v kontextu _C]; srov. vnÖn, p+Öl a další příklady v tabulce (75). To tedy znamená, že finální prázdná jádra v islandštině nejen řídí, ale i licencují – prázdná V-pozice za finálním konsonantem licencuje dlouhý vokál v poslední slabice (a řídí svoji C-pozici).
8.3.2. Derivace slabičných typů Jestliže jsou vlastnosti finálních prázdných V-pozic parametrické a jestliže platí hierarchie řízení >> licencování, pak by měly existovat dva typy jazyků, pro něž platí ECP3. První typ reprezentuje právě islandština, kde finální prázdné V-pozice mají stejné vlastnosti jako plné V-pozice: řídí i licencují. V jazycích druhého typu jsou finální prázdné V-pozice schopny pouze řídit, nikoli licencovat. (Třetí typ, kde finální prázdné V-pozice pouze licencují, je vyloučen. Hierarchie řízení >> licencování implikuje, že V-pozice nemohou licencovat, aniž by zároveň řídily. Tato implikace je nepochybně správná – samotný finální konsonant, tj. konsonant v kontextu V_ ], logicky nemůže mít status postkódy.) Vedle toho existuje ještě typ jazyků s finálními konsonanty, kde koncové prázdné V-pozice nemají žádné pravomoci – ani neřídí ani nelicencují (ECP2). (91)
ECP3
ECP2 říz. finální C dvojice finálních C poslední vokál
říz./lic.
slabý
slabý
slabý (C) slabý + silný (C+C)
8
9
9
slabý
slabý
silný (C_ ]) slabý ( _C])
74
Model, kde jsou řízení a licencování v komplementární distribuci, pokud jde o jejich cíl, a kde je tedy vokál v otevřené slabice licencován, nám také umožní interpretovat tzv. náhradní dloužení. Jeho nejtypičtějším případem je eliminace kódy doprovázená dloužením přecházejícího vokálu; viz Kenstowicz (1994:295): „The most prevalent form of compensatory lengthening involves the loss of a coda consonant with concomitant lengthening of the adjacent nuclear vowel.“ Dloužení vokálu, které jde ruku v ruce se zánikem kódy, lze ilustrovat např. na staroslověnštině. Formy tzv. aoristu sigmatického se derivovaly sufixem s alomorfy -s/-ch. Když se s-ový sufix sloučil s verbálním kořenem zakončeným na konsonant, ocitla se kořenová finála v pozici kódy. Ta byla ze struktury odstraněna, čímž se otevřel prostor pro zdloužení (tj. pro licencování) kořenového vokálu; viz data z Gebauer (1958:46–51): stsl. vés- z psl. ved-s-, stsl. grés- z psl. greb-s-, stsl. réch- z psl. rek-s-.
115
Podívejme se nyní detailněji na to, co typologie v (91) konkrétně predikuje. Pro jazyky s ECP2 by mělo platit, že: a) slova mohou končit maximálně na jeden konsonant, b) vokály v kontextu v kontextu _C] se chovají jinak než vokály v kontextu _CV], c) finální konsonanty se chovají stejně jako interní kódy. Pro jazyky s ECP3, kde finální prázdné V-pozice pouze řídí, by mělo platit, že: a) slova mohou končit i na dva konsonanty, b) vokály v kontextu _C] a _CC] se chovají stejně, jinak než vokály v kontextu _CV], c) finální konsonanty se chovají stejně jako interní kódy nebo jako iniciály. Pro jazyky s ECP3, kde finální prázdné V-pozice nejen řídí, ale i licencují, by mělo platit, že: a) slova mohou končit i na dva konsonanty, b) vokály v kontextu _C] se chovají stejně jako vokály v kontextu _CV], obojí jinak než v kontextu _CC], c) samostatný finální konsonant se chová jinak, než když je součástí finální dvojice. Ostatní typy jazyků by měly být vyloučeny. Neměl by například existovat jazyk, pro který by platilo, že: a) slova mohou končit maximálně na jeden konsonant, b) vokály v kontextu _C] se chovají stejně jako vokály v kontextu _CV], c) finální konsonanty se chovají stejně jako interní kódy. Je přirozené, že jen obtížně budeme hledat jazyk, který bezezbytku splní všechna tři výše uvedená kritéria. To ale platí pro jakékoli typologické generalizace, neexistují žádné „typologicky čisté“ jazyky. Dále je třeba poznamenat, že lenition finálních konsonantů není obligatorním procesem. A neplatí ani to, že distribuce dlouhých a krátkých vokálů v koncových slabikách je vždy omezena; to, že je vokál ve slabé pozici, nutně nemusí znamenat, že může být jen krátký. Rozdíl mezi slabou a silnou pozicí je relevantní jen pro jazyky s omezenou distribucí dlouhých vokálů (např. pro islandštinu nebo turečtinu), ale není relevantní pro jazyky, kde vokalická délka nemusí být licencována (např. v angličtině se dlouhé vokály (včetně diftongů) objevují v jakéhokoli pozici, tedy i v kontextu _CC]: w[iÖ]ld „třímat“, p[ei]nt „barva“, ch[ai]ld „dítě“).75 A totéž lze říci i o rozdílu mezi slabou a silnou pozicí konsonantů – tento rozdíl je opět relevantní jen pro jazyky, kde určité segmentální vlastnosti konsonantů musí být licencovány. V jazycích, které jsou chudé na procesy typu lenition, k nimž patří právě čeština (a slovanské jazyky obecně), je rozdíl mezi oběma typy konsonantických pozic neutralizován. Jinými slovy, to, že je konsonant ve slabé pozici, automaticky neznamená, že se oslabí jeho artikulace.76 75
Abychom mohli říct, jestli vokalická délka nebo určitá artikulační vlastnost konsonantů musejí nebo nemusejí být licencovány, potřebujeme samozřejmě detailní analýzu dat daného jazyka. Standardní GP, kde je slabičná struktura reprezentována nejen laterálně, ale i hierarchicky a kde jsou po vzoru syntaxe jednotlivé slabičné konstituenty maximálně binární, predikuje, že koncové slabiky typu VVCC] jsou negramatické; viz komentář v Kaye (1990:328, pozn. 20). V modelu, kde je slabičná struktura definována pouze laterálně a který navíc předpokládá parametrický rozdíl mezi jazyky, které musí, a jazyky, které nemusí licencovat vokalickou délku, budou finální slabiky typu VVCC] negramatické jen v jazycích prvního typu. 76 Nabízí se také otázka, jestli povinnost být licencován platí nutně pro všechny příslušné segmenty daného jazyka. Například v češtině je distribuce dlouhých vokálů volná: objevující se v kontextu _CV (např. láva),
116
Nicméně i přes to přese všechno se typologická predikce v (91) ukazuje jako správná, což potvrzují data z různých jazyků, která uvádějí Kaye (1990, 1990a), Harris (1997), Harris & Gussmann (1998), Scheer (2004), Ségéral & Scheer (2005), Charette (2006) aj. K jazykům, pro něž platí ECP2 (koncové prázdné V-pozice ani neřídí ani nelicencují) a které zároveň licencují vokalickou délku, patří například indiánský jazyk yawelmani. Yawelmani toleruje pouze jeden finální konsonant a dlouhé vokály se objevují jen v otevřených slabikách, jen tehdy jsou licencovány; srov. /il[e]t vs. /il[eÖ]hin „větrák, NomSg, poses.“ (data z Kaye 1990). ECP2 platí i pro brazilskou portugalštinu. V brazilské portugalštině existují finální slabiky typu CV] a VC], přičemž např. finální likvida l podléhá vokalizaci (lenition: l → w) stejně jako likvida v pozici interní kódy, což ukazuje na to, že finální pozice není v brazilské portugalštině silná; srov. sa[w] „sůl“, sa[w]gar „solit“, sa[l]eiro „slánka“ (data z Harris 1997). K jazykům, pro něž platí ECP3 a kde jsou koncové prázdné V-pozice schopny jen řídit, patří např. turečtina. Turečtina toleruje dva finální konsonanty (např. h[a]lk „lidé“) a licencuje vokalickou délku. To, že je vokál v kontextu _C] vždy krátký, zatímco v kontextu _CV je dlouhý, ukazuje na to, že finální prázdné V-pozice v turečtině nelicencují; srov. mer[a]k vs. mer[aÖ]kˆ „právo, NomSg, poses.“ (data z Charette 2006). ECP3, kdy finální prázdné V-pozice jen řídí, ale nelicencují, platí i v němčině, což potvrzují data, která uvádí Scheer (2004:420). Scheer cituje tři deriváty obsahující kořen √JAGD „lovit“. Ve slově Ja[kt] oba kořenové konsonanty ztrácejí znělost (to, že je velára g lexikálně znělá, ukazuje verbální forma ja[g]en). Velára g ztrácí znělost i v pozici interní kódy: Ja[k.d]en. To, že se konsonanty v kontextech VC_ ] a _.CV chovají stejně, lze interpretovat tak, že jsou ve stejné strukturní pozici. Je-li interní kóda (_.CV) definována tak, že není ani řízeni ani licencována, pak by to mělo platit i pro konsonant v kontextu VC_ ]. To by znamenalo, že v němčině finální prázdné jádro řídí (v tomto případě řídí prázdnou V-pozici uvnitř finální konsonantické dvojice), ale nelicencuje. K jazykům, pro něž platí ECP3 a kde koncové prázdné V-pozice řídí i licencují, patří stará němčina. V rané horní němčině se původní explozivy p, t, k transformovaly buď v kontextu _C] (např. plát) i _CC] (např. nárt), což ukazuje na to, že vokalická délka nemusí být v češtině licencována. Nicméně v češtině existuje uzavřená skupina femininních jednoslabičných kořenů, jejichž vokál alternuje mezi krátkým a dlouhým, podle vzorce VV / _CV], V / _C]; např. žíl-a, žil-Ø; tráv-a, trav-Ø; louk-a, luk-Ø. Vypadá to tedy, že tato uzavřená skupina morfémů vyžaduje licencování vokalické délky. To, že je vokál u těchto kořenů v kontextu _C] krátký, pak ukazuje na to, že koncové prázdné V-pozice v češtině nelicencují. Můžeme se ptát, jak fonologie pozná, že vokály v určitých morfémech daného jazyka musí být licencovány, aby se realizovaly jako dlouhé, zatímco dlouhé vokály v jiných morfémech téhož jazyka licencovány být nemusí. Je nabíledni, že rozdíl mezi oběma typy morfémů musí být nějakým způsobem kódován v jejich lexikální fonologické struktuře; k diskuzi o lexikální reprezentaci vokálů, které alternují mezi krátkými a dlouhými v závislosti na fonologickém kontextu, viz Scheer (2004: kapitola 9). Vedle fonologicky motivovaných alternací dlouhých a krátkých vokálů existují v češtině i alternace typu V~VV, které jsou zjevně morfosyntaktické. To je případ například dloužení kořenových vokálů typu hotel → hotýl-ek, kus → kous-ek, které je motivováno přítomností deminutivního sufixu.
117
v afrikáty pÉf, tÉs, kÉX, nebo ve frikativy f, s, X podle jejich pozice ve slabičné struktuře. V kontextu V_ ] se místo původních exploziv objevily frikativy, stejně jako v kontextu V_V; srov. něm. schla[f]en, schi[f]; e[s]en, da[s] s angl. slee[p], shi[p]; ea[t], tha[t]. To ukazuje na to, že konsonanty v obou zmíněných kontextech byly ve stejné pozici, byly řízeny. Předcházela-li ale před finální explozivou ještě sonora, pak se exploziva transformovala v afrikátu; srov. něm. schar[pÉf] (střední vysoká něm.), sal[tÉs], wer[kÉX] s angl. shar[p], sal[t], wor[k]. A v afrikáty se změnily i explozivy v kontextu C._V, tj. v postkódě; srov. něm Kar[pÉf]en a angl. carp (data jsou z Scheer (2004:684) a z wikipedie). Je-li konsonant v kontextu C._V v licencované pozici, pak ve staré němčině byl v licencované pozici i konsonant v kontextu C_ ] (oba se chovají stejně). Z toho pak vyplývá, že koncová prázdná jádra ve staré němčině nejen řídila, ale i licencovala.77 K jazykům, pro něž platí ECP3, jejichž finální prázdné V-pozice řídí i licencují a které nadto licencují vokalickou délku, patří již zmíněná islandština. Viděli jsme, že v islandštině se v kontextu _C] objevují dlouhé vokály (f'Öth, vnÖn), což ukazuje, že jsou licencovány koncovým prázdným jádrem. A viděli jsme také to, že distribuce dlouhých vokálů před dvěma konsonanty je závislá na sonoritě dané konsonantické dvojice: dlouhé vokály se objevují jen v kontextu před konsonanty se stoupající sonoritou (TR), tedy v kontextu před konsonantickou doménou; srov. b'Öthr+, 'Ötru (kontext _TRV), sn;Öpr, søÖtr (kontext _TR]). Tam, kde následující konsonantická dvojice žádnou doménu netvoří, je vokál krátký; srov. phanta, senta (kontext _RTV), kh;mr, pølv (kontext _RT]). Tyto příklady potvrzují předpoklad, že prázdná jádra v konsonantických doménách, nejsouce řízena sousedními jádry, mají stejné pravomoci jako plná jádra: řídí i licencují. Jestliže jsou v islandštině v kontextu před TR dlouhé vokály, pak to znamená, že dvojice typu TR mají v islandštině status konsonantických domén, jejichž prázdné V-pozice licencují dlouhé vokály. Distribuci řízení a licencování v konfiguraci VTRV s konsonantickou doménou uprostřed ilustruje schéma v (92). V-pozice za TR řídí svoji C-pozici, tedy hlavu domény. Jestliže plné jádro řídí svoji C-pozici, pak by mělo licencovat předcházející jádro. V tomto případě je ale předcházející jádro v konsonantické doméně, což znamená, že je inertní vůči oběma fonologickým silám, tedy jak vůči řízení, tak i vůči licencování. V-pozice za konsonantickou doménou pak pouze řídí, ale nelicencuje, protože nemá co licencovat. (To, že jádro za doménou řídí, ale nelicencuje, koresponduje s hierarchií obou sil, která implikuje, že licencování je vždy závislé na řízení, ale ne vice versa.) Prázdné jádro 77
Odkaz na heslo ve wikipedii je: http://en.wikipedia.org/wiki/High_German_consonant_shift. Je třeba přiznat, že uvedené německé příklady jsou z pohledu představeného modelu poněkud problematické. Jak transformace exploziv ve frikativy, tak jejich transformace v afrikáty totiž spadá do množiny procesů typu lenition. Problém spočívá v tom, že procesy oslabující artikulaci segmentů by měly být vázány na slabé, nikoli na silné pozice. Nicméně, na trajektorii, po níž se lenition pohybuje, jsou afrikáty silnějšími segmenty než frikativy: explozivy >> afrikáty >> frikativy. To, že se afrikáty objevují v silnějších pozicích než frikativy, je tedy v souladu s tím, že stojí mezi silnými explozivami a slabými frikativami.
118
v doméně TR pak řídí svoji C-pozici a licencuje jádro, jež jí předchází. Výsledek je ten, že vokál před jednoduchou i větvící se iniciálou jsou oba ve stejné strukturní pozici – oba jsou silné, protože jsou oba licencovány; srov. větvící se iniciálu v (92) s jednoduchou iniciálou v (88). (92) VTRV – konsonantická doména
V C V C V | | | | V T Õ R V
8.3.3. Shrnutí V této a předchozí kapitole jsme identifikovali celkem tři typy prázdných V-pozic. Jejich strukturní vlastnosti jsou shrnuty v tabulce (93). (93) Typologie prázdných V-pozic R_T T_R
C_ ] ECP1 ECP2 ECP3
cíl řízení
9
8
8
9
9 9
zdroj řízení
8
9
8
8
9 9
zdroj licencování
8
9
8
8
8 9
Tabulka (93) predikuje jednak to, že finální konsonanty mohou být sylabifikovány různým způsobem, což nelaterální teorie vysvětlují extraslabičností. Predikuje také to, že interní konsonantické skupiny budou vždy sylabifikovány stejným způsobem, v závislosti na jejich sonoritě: RT jako dvojice kóda – iniciála, TR jako větvící se iniciály. Slabičná struktura interních konsonantických dvojic ovlivňuje jejich chování a chování jejich bezprostředního okolí. Prozatím jsme identifikovali tyto vlastnosti, které odlišují větvící se iniciály od dvojic kóda – iniciála: 1. v jazycích, které licencují
119
vokalickou délku, bude délka licencována jen v kontextu větvící se iniciály, 2. konsonant následující po kódě (postkóda) je licencován, a proto je imunní vůči změnám typu lenition.
8.4.
Fonotaktika tříkonsonantických řetězců
8.4.1. Predikce Rozdíl mezi větvící se iniciálou, tedy konsonantickou doménou, a dvojicí kóda – iniciála se projevuje i na jejich fonotaktice. Jestliže prázdná V-pozice uvnitř konsonantické domény řídí, pak může řídit nejen svoji C-pozici, tedy komplement domény, ale také potenciální prázdné jádro před doménou. To ale neplatí pro prázdnou V-pozici mezi konsonanty, které doménu netvoří. Z toho vyplývá následující predikce: tříkonsonantické řetězce typu CTR jsou gramatické, zatímco řetězce typu *CRT jsou negramatické. Obě predikce ilustrují schémata v (94). Nalevo je reprezentace řetězce CTR, kde TR tvoří doménu. Prázdné jádro v doméně řídí předcházející prázdné jádro a licencuje svoji C-pozici, tedy hlavu domény. Napravo je reprezentace negramatického řetězce *CRT, kde RT netvoří doménu. Prázdné jádro mezi R a T je řízeno následujícím jádrem, a proto nemůže řídit prázdné jádro, které předchází před R. (94) a. CTR
b. *CRT !!!
C V C V C V | | | | C T Õ R V
C V C V C V | C
| R
| | T V
Rozdílné vlastnosti prázdného jádra uvnitř domény a prázdného jádra mezi konsonanty, jež doménu nevytvářejí, by se měly projevit nejen na jádru, které před konsonantickou dvojicí předchází, ale i na jádru, které za ní následuje – protože jádro v doméně nemusí být řízeno, může za ním následovat jádro, které samo řízeno je. Z toho vyplývá následující predikce: tříkonsonantické řetězce typu TRC jsou gramatické, zatímco řetězce typu *RTC jsou negramatické. Obě tyto predikce ilustrují schémata v (95). Nalevo je reprezentace řetězce TRC, kde TR tvoří doménu. Prázdné jádro v doméně nemusí být řízeno jádrem, které
120
následuje za hlavou domény. Napravo je reprezentace negramatického řetězce *RTC – druhé prázdné jádro v pořadí je řízeno, a proto nemůže řídit prázdné jádro mezi R a T.
(95) a. TRC
b. *RTC !!!
C V C V C V | | | | T Õ R C V
C V C V C V | R
| T
| | C V
Prozatím jsme konsonantické domény definovali velmi vágně jako dvojice typu TR, tedy šumový konsonant + sonora. Z tohoto pohledu jsou dobře utvořenými doménami například dvojice jako tn (exploziva + nazála), kr (exploziva + likvida), pj (exploziva + glida), žm (frikativa + nazála), hl (frikativa + likvida), sj (frikativa + glida). Slabičné teorie se přitom shodnou na tom, že prototypickými větvícími se iniciálami jsou jen podmnožiny řetězců typu TR, a to dvojice šumový konsonant + likvida a šumový konsonant + glida; srov. např. Harris (1994:47): „Within two-position onset or nucleus, the distribution of segments in each slot is tied up with that of its sister slot. The example of play illustrates the classic branching-onset pattern in which the first position is filled by an obstruent and the second by a liquid or glide; hence grammatical pl-, kr-, tw- and the like (as in play, crow, twelve) but ungrammatical *km-, *ps-, *bt-, etc.“ Jestliže je fonotaktika domén omezena jen na zmíněnou podmnožinu dvojic typu TR, pak v češtině mohou stát v pozici hlavy domény jen tyto tři konsonanty: vibranta r, laterála l (obě likvidy) nebo palatální glida j. Pozice komplementu domény pak může být teoreticky obsazena jakýmkoli šumovým konsonantem, tedy jakoukoli explozivou, frikativou nebo afrikátou z inventáře českých segmentů. Zastoupení potenciálních konsonantických domén v češtině ilustruje následující tabulka. (Ke každé konsonantické dvojici uvádím vždy jeden příklad, kde je potenciální doména v iniciální pozici, jeden příklad, kde je uprostřed slova, a jeden příklad, kde je na konci slova. V tabulce nejsou zahrnuty dvojice s palatálními explozivami c,Ì a frikativou ř, protože se v sousedství likvid ani glidy j nevyskytují. Příklady v tabulce ilustrují distribuci pouze tautomorfémových dvojic.)
121
(96) Distribuce potenciálních konsonantických domén v češtině r
l
p prak, výprask, kopr
plamen, záplata, kripl
pjět, opjět
b brousit, kobra, bobr
blázen, oblak, kýbl
bjěžet, objěť
trám, otrapa, lotr
tleskat, útlak, trotl
t
explozivy d drahý, vydra, pudr
frikativy
afrikáty
j
dluh, prodleva, pudl
k krov, výkroj, okr
klepat, oklika, sokl
g granát, ségra, lágr × ×rad, o×rada
globální, tyglík, bágl ×len, o×las
f
frak, šifra, fofr
floutek, muflon, šoufl
fjěrtoch, ofjěra
v
vrah, závrať, manévr
vlahý, ovladač, póvl
vjěřit, churavjět
s
srab, nasrat, kasr
sloup, oslava, mysl
z 5
zrůda, dozrát 5rám, na5rot
zlato, jízlivý, fízl 5lehat, vý5lap, Litomy5l
<
: :romý, ba:ratý, ma:r :lup, o:lasta tds tdsloumat, butdslatý td5 td5lun, petd5livý
Tabulka (96) ukazuje dvě věci. Zaprvé, ne všechny dvojice s likvidou mají stejnou distribuci – některé z nich se neobjevují ve finální pozici a pro dvojice afrikáta + r se mi nepodařilo najít žádný příklad. Zadruhé, glida j se kombinuje jen s labiálami, a to jen v iniciální a mediální pozici. Je evidentní, že mezi distribučními mezerami prvního a druhého typu je rozdíl – zatímco mezery prvního typu asi nelze interpretovat jinak než jako náhodné, mezery druhého typu jsou systematické. Tautomorfémové dvojice typu labiála + j jsou v češtině výsledkem palatalizace v kontextu ě. V tom se labiály chovají jinak než ostatní palatalizovatelné konsonanty. Palatální element, který je součástí ě, se v kontextu labiál foneticky realizuje jako samostatný segment [j], zatímco např. v kontextu dentál je integrován do jejich vnitřní struktury; dentály t, d se v kontextu ě transformují v palatály c, Ì (srov. koša[t]-ý a koša[c]-ět, škare[d]-ý a škare[Ì]-ět). Objeví-li se spojení labiála + j v kontextu jiného vokálu než ě, pak jde vždy o přejaté kořeny, což platí i dvojice, kde se j kombinuje s jiným konsonantem než labiálou; srov. např. kompjútr, fjord, matjes, Nastasja apod. 122
To, že je v češtině distribuce tautomofémového potskonsonantického j vázána nejen zleva (labiální šumové konsonanty), ale i zprava (vokál ě), ukazuje na to, že j v češtině nefunguje jako hlava konsonantických domén. Proč? Protože existence konsonantických domén/větvících se iniciál je na kvalitě vokálu, který za nimi následuje, principiálně nezávislá; např. dvojice tr může být následována jakýmkoli vokálem (srov. trýzeň, truhla, trest, útroby, trouba, útrapy, trauma). Můžeme tedy předběžně konstatovat, že konsonantické domény v češtině mají strukturu TL, kde T symbolizuje pro jakýkoli šumový konsonant (s výjimkou palatálních exploziv a frikativy ř) a L symbolizuje jednu ze dvou českých likvid: r, l.
8.4.2. Tříkonsonantické řetězce v češtině Podívejme se, jak predikce z předchozí kapitoly korespondují s daty. Tabulka (97) ukazuje, že v češtině existují tříkonsonantické řetězce, které neobsahují doménu TL. (97)
kořeny
morfémové švy
mrhat
adept-ka
od-mlouvat
mrkat
asfalt-ka
roz-mlátit
mlha
dešt-ník
z-mrazit
mlsat
mast-ný
podø-mračený
Tyto příklady lze stěží ignorovat s tím, že jde o výjimky potvrzující pravidlo. Výjimky jsou ze své podstaty arbitrární a nepočetné, což pro tříkonsonantické řetězce v (97) neplatí.78 To znamená, že tyto struktury musíme analyzovat jako gramatické. Je zřejmé, že gramatičnost uvedených tříkonsonantických skupin souvisí s tím, že buď obsahují slabičný konsonant (likvida v kořenech v levé části tabulky je slabičná), nebo jimi prochází morfémový šev (konsonantický řetězec je výsledkem morfologické derivace). Začněmě nejprve tříkonsonantickými skupinami se slabičnými likvidami.
78
Samozřejmě, že v češtině najdeme i takové kořeny s tříkonsonantickými řetězci, jež neobsahují doménu TL a jež zároveň nepatří ani k jednomu z výše uvedených typů, např. kořen √TKV (tkvět), mým cílem ale není sestavit vyčerpávající seznam všech kořenů s tříkonsonantickými řetězci, nýbrž analyzovat jejich jednotlivé strukturní typy. Stranou nechávám kořeny řeckolatinského původu, kde je sonora následována dvojicí eploziv, jako např. lambda, infarkt, skulptura; k jejich interpretaci v rámci modelu CVCV viz Seigneur-Froli (2006). K tautomorfémovým řetězcům se sibilantami (např. zdroj, struna) a s frikativou ř (např. hřbitov, třtina) viz poznámky 86 a 89.
123
8.4.2.1.
Slabičné likvidy
Tabulka (98) ilustruje, že v češtině jsou slabičné pouze likvidy, a to ve dvou kontextech: 1. v postkonsonantické pozici na konci slova, 2. v interkonsonantické pozici.79 (98)
kontext C_ ] C_C
likvidy
jiné typy konsonantů
lotrB, soklB, pás-lB lept, vepř, pás-t mrBhat, klBk, pohodlB-ný vnitř-ní, asfalt-ka
O kořenech se slabičnou likvidou jsem se zmínila už na začátku této práce (v kapitole 2.2), a to v souvislosti s distribucí prefixálních alternant V~ø. Pro připomenutí opakuji, že přítomnost slabičné likvidy v kořeni má stejný vliv na chování prefixu jako přítomnost vokálu – prefix se nikdy nevokalizuje: (99)
prefix + √CLBC prefix + √CVC rozø-mrhat
rozø-máhat
odø-trhat
odø-tahat
rozø-vlnit
rozø-vinout
odø-mlčet
odø-močit
Jestliže se prefixy v kontextu kořenů s vokálem a slabičnou likvidou chovají stejně, pak vokály a slabičné likvidy musí mít analogické strukturní vlastnosti. Víme už, že vokály jsou asociovány s V-pozicí, která automaticky řídí a licencuje; totéž by tedy mělo platit i pro slabičné likvidy. Problém s „negramatickými“ kořeny √mLBC se tedy zdá být vyřešen – protože slabičné likvidy jsou asociovány s V-pozicemi, v řetězcích CLBC ve skutečnosti žádná prázdná jádra, jež by musela být řízena, nejsou. Jsou-li V-pozice obsazené segmentem, ať už vokálem nebo likvidou, definovány tím, že řídí a licencují, pak se nabízí, že důvodem, proč se prefix v kontextu kořenů √CVC a √CLC B nevokalizuje, je v obou případech to, že jeho finální V-pozice, v níž alternuje e s nulou, je řízena plným kořenovým jádrem. Proč by měla být koncová prefixální V-pozice řízena, a ne licencována? Protože řízení má oslabující vliv, fonetická nula je mezním případem oslabení (terminálním bodem na lenition trajektorii; k tomu viz poznámka 72). 79
Výjimečně jsou v češtině slabičné i nazály. U domácích slov jen v číslovkách sedm` a osm` , ty ale mají i vokalizované formy sedum, osum.
124
Představená analýza vypadá zcela logicky – prefix se v kontextu kořenů typu √CVC a √CLBC chová stejně, protože tyto kořeny mají stejnou reprezentaci. Schémata v (100) ilustrují, že finální jádro prefixu je v kontextu obou typů kořenů řízeno kořenovým jádrem, s nímž je asociován buď vokál, nebo likvida. Alternující vokál na konci prefixu je lexikálně reprezentován jako segment, který není spojen s V-pozicí. Řízení pak brání tomu, aby se mezi ním a jeho V-pozicí vytvořila asociační linka. b. Prefix + √CLBC
(100) a. Prefix + √CVC
C V - C V C | | | | C V C V C
C V | C V
C V C | | | C L C
Analýza, podle níž mají slabičné konsonanty stejnou slabičnou reprezentaci jako vokály, je ale minimálně ze dvou důvodů nepřijatelná. Zaprvé, predikuje, že slabičné likvidy mají totožné vlastnosti jako vokály. Slabičné likvidy ale mají stejnou artikulaci jako jejich neslabičné pendanty (nikoli jako vokály) a slabičné (i neslabičné) likvidy nejsou v češtině na rozdíl od vokálů nikdy dlouhé. Zadruhé, jestliže rozdíl mezi slabičnými a neslabičnými likvidami spočívá v tom, že první jsou asociovány s V-pozicí a druhé s C-pozicí, pak struktury, v nichž likvida alternuje mezi slabičnou a neslabičnou, porušují princip projekce. Alternující likvidy se objevují jednak v kořenech typu √...CL, jednak u l-ových participií, kde je l-ový sufix sloučen s kořenem, který končí na konsonant. Ve finální pozici jsou kořenová a sufixální likvida slabičné (např. v NomSg smyslB, bratrB a u l-ových participií pro MascSg nes-lB, ved-lB), následuje-li za nimi sufix s iniciálním vokálem, jsou neslabičné (např. v GenSg smysl-u, bratr-a nebo u participií pro FemSg nes-l-a, ved-l-a). Kořenové likvidy jsou pak slabičné i tehdy, když se kořen sloučí se sufixem, který začíná na konsonant (např. v adjektivech smslB-ný, bratrB-ský). Schémata v (101) ilustrují, jak by vypadala reprezentace NomSg bratr` a GenSg bratra v případě, že slabičná likvida je asociována s V-pozicí a neslabičná s C-pozicí. Vidíme, že obě formy se liší co do slabičné struktury – nominativní forma se skládá ze šesti slabičných pozic, genitivní forma z osmi. (Prázdné V-pozice mezi iniciálními a finálními konsonanty kořene jsou v doméně, protože jak br, tak i tr jsou podmnožinou domén typu TL.)
125
(101) a. Reprezentace NomSg bratrB
b. Reprezentace GenSg bratra
C V C V C V | | | | | b Õ r a t r
C V C V C V C V | | | | | | b Õ r a t Õ r a
Problém s reprezentacemi v (101) spočívá v tom, že rozdíl šest vs. osm slabičných pozic nijak nevyplývá z přítomnosti vokalické koncovky v (101)b. Jak už víme, vokalické sufixy nemají vlastní V-pozici, při derivaci se vždy asociují s prázdnou V-pozicí na konci předcházejícího morfému. Z toho pak nutně vyplývá, že odlišný počet slabičných pozic musí být vlastností kořene, tedy že kořen √BRATR má dva lexikální alomorfy, které se liší slabičnou strukturou. Dva lexikální alomorfy pak bude mít i l-ový participiální sufix, což nutně vyplývá z reprezentací v (102). Vlevo je struktura participiální formy pro MascSg nes-lB. Slabičná likvida je asociována s finální V-pozicí kořene, což znamená, že l-ový sufix sám o sobě nemá žádnou slabičnou reprezentaci; podobně jako vokalický sufix je segmentem s asociační linkou, který se během derivace automaticky spojí s prázdnou V-pozicí na konci předcházejícího morfému. Napravo je reprezentace formy pro FemSg nes-l-a, která předpokládá, že l-ový sufix je lexikálně reprezentován na slabičné rovině dvěma pozicemi: C-pozicí, s níž je asociována likvida, a V-pozicí, která je prázdná (s ní se během derivace spojí vokalická koncovka). (102) a. Reprezentace MascSg neslB
b. Reprezentace FemSg nesla
C V C V | | | | n e s l
C V C V C V | | | | | n e s Õ l a
To, že všechny kořeny typu √...CL a také l-ový sufix mají dva lexikální alomorfy s ryze fonologickou distribucí – alomorf, kde je likvida asociována s C-pozicí, se objeví vždy v kontextu sufixu, který začíná na vokál, druhý alomorf pak ve všech ostatních kontextech –, je dalším argumentem proti našemu původnímu návrhu, že slabičné konsonanty mají stejnou slabičnou reprezentaci jako vokály. Jak tedy budou slabičné likvidy reprezentovány, když ne jako segmenty dominované V-pozicí?
126
Reprezentace slabičných likvid by měla vystihovat fakt, že mají některé vlastnosti společné s vokály a některé s konsonanty. S konsonanty mají společnou melodickou strukturu – artikulace slabičných likvid je, jak již bylo řečeno, stejná jako artikulace jejich neslabičných protějšků. (V modelu CVCV to znamená, že slabičné i neslabičné likvidy budou definovány stejnými melodickými elementy.) S vokály spojuje slabičné likvidy jejich funkce, což můžeme ilustrovat na třech věcech. Zaprvé, přítomnost slabičné likvidy v kořeni má stejný vliv na chování prefixu s alternační pozicí jako přítomnost vokálu. Zadruhé, slabičné likvidy mohou stejně vokály nést přízvuk. V češtině je přízvuk stabilně na první slabice, tedy na prvním obsazeném slabičném jádru (otázku přízvuku v předložkových frázích nechávám stranou). Pro slova, která začínají na CLBC, přitom platí, že přízvuk je na likvidě; např. u vyprBchat je přízvuk na iniciálním (prefixálním) vokálu, u neprefigovaného prBchat je na likvidě. Zatřetí, v sylabickém verši, jehož rytmus je dán počtem slabik, se slabičné likvidy počítají jako veršové jednotky, stejně jako vokály. Fungování slabičných likvid ve verši můžeme ilustrovat na dvojverších z Erbenovy básnické sbírky Kytice (1853), kde je většina básní vystavěna na sylabickém verši. (V závorce jsou uvedeny názvy básní, z nichž vybrané úryvky pocházejí. Centrum slabiky je vždy zvýrazněno; počet slabičných center se rovná počtu slabik.) (103)Slabičné likvidy ve verši „a na ten hřmot a na ten hlas mrtvý se zdvihá z prkna zas“
(Svatební košile)
„křížek utrh a zahodil,
(Svatební košile)
a byli skokem třicet mil“ „Vari od našeho prahu, vari pryč, ty lstivý vrahu“
(Vodník)
Verše, z nichž jsou uvedené úryvky, jsou důsledně osmislabičné. Příklady ilustrují, že likvidy v kontextech C_{C, ]} mají slabičnou hodnotu, zatímco jiné konsonanty v týchž kontextech nikoli: iniciální konsonantický řetězec v hřmot (první úryvek) se počítá jako jedna slabika spolu s následujícím vokálem. Zkrácená podoba l-ového participia utrh (druhý úryvek) je evidentně motivována rytmem verše – přítomnost participiálního sufixu, který by byl slabičný, by narušila pravidelný veršový rytmus. Poslední úryvek pak dokazuje, že likvidy v jiných kontextech než C_{C, ]} nejsou slabičné, ani když v jejich
127
bezprostředním sousedství není vokál: iniciální konsonantický řetězec ve lstivý se počítá jako jedna slabika dohromady s vokálem, který stojí za ním. Z toho, co bylo řečeno, vyplývá, že slabičné likvidy musí být reprezentovány jako segmenty asociované zároveň se dvěma slabičnými pozicemi: C-pozicí, která definuje jejich artikulaci, a V-pozicí, která definuje jejich funkci. Rozdíl mezi slabičnými a neslabičnými likvidami tak bude spočívat v jedné asociační lince navíc. V tom případě nebudou alternace mezi slabičnou a neslabičnou likvidou kódovány lexikálně, jak předpokládal náš původní návrh, ale fonologicky, což koresponduje s tím, že alomorfy s alternací L~L` mají ryze fonologickou distribuci. Kořeny √...CL a l-ový sufix budou mít pouze jednu lexikální reprezentaci, kde je likvida asociována C-pozicí; jejich alomorfy se slabičnou likvidou pak budou výsledkem derivace, jejíž podstatou je vytvoření asociační linky k sousední V-pozici, která je prázdná.80 Alternaci slabičných a neslabičných likvid ilustrují reprezentace v (104) a (105). Vidíme, že jak v (104), tak i v (105) se reprezentace obou forem liší nikoli na slabičné rovině, obě formy mají vždy stejný počet slabičných pozic, ale jen na melodické rovině. Prázdná V-pozice, která je na konci lexikální reprezentace kořene i l-ového sufixu, se buď zaplní sufixálním vokálem, nebo melodií likvidy. (104) a. Reprezentace NomSg bratrB
b. Reprezentace GenSg bratra
C V C V C V C V | | | | b Õ r a t Õ r
C V C V C V C V | | | | | | b Õ r a t Õ r a
(105) a. Reprezentace MascSg neslB
b. Reprezentace FemSg nesla
C V C V C V | | | n e s Õ l
C V C V C V | | | | | n e s Õ l a
80
Reprezentací slabičných konsonantů jako segmentů, které jsou zároveň asociovány se dvěma slabičnými pozicemi, se standardní GP a model CVCV podstatně odlišují od ostatních generativních teorií. V SPE, kde žádná reprezentace slabičné struktury nebyla, byl rozdíl mezi slabičným a neslabičným konsonantem rozdílem v jejich rysové matici, konkrétně v hodnotě ekvipolentního rysu [±slabičný]. Jinak jsou slabičné konsonanty tradičně sylabifikovány stejně jako vokály, tj. jako slabičná jádra. Ke slabičným konsonantům ve standardní GP a v CVCV viz např. Szigetvári (1999:117nn.), Rowicka (2003), Blaho (2004), Scheer (2004:283nn.).
128
V (106) uvádím ještě reprezentaci kořene √MLBH. Protože likvida v tomto případě (a v případě všech kořenů typu √CLBC) nikdy nealternuje, bude se sousední V-pozicí asociována už lexikálně. (106) Reprezentace √MLBH C V C V C V | | m l h
Jestliže se likvida v kořenech √CLBC větví do jádra, které za ní následuje, jak předpokládá reprezentace v (106), očekávali bychom, že v kontextu kořenů √TLBC bude nevokalizovaný prefix, protože jeho koncové jádro je řízeno, a v kontextu kořenů √mLBC bude vokalizovaný prefix, protože jeho koncové jádro řízeno není. Předpokládaný rozdíl mezi vlivem kořenů √TLC B a √mLBC na chování prefixů ilustrují schémata v (107). Nalevo je situace, kde je kořen typu √TLC B sloučen s prefixem, v jehož koncovém jádru alternuje vokál s nulou. Kořenová likvida je slabičná, lexikálně se větví do jádra, které za ní následuje. Prázdné jádro, které jí předchází, je v konsonatické doméně TL. Jádra v doménách mají, jak už víme, podobné strukturní vlastnosti jako plná jádra – protože nejsou řízena, mohou řídit –, prázdné jádro uvnitř TL tedy řídí koncové jádro prefixu, a to se proto foneticky nerealizuje. Napravo je zobrazena situace, kdy je prefix připojen ke kořeni typu √mLBC. Prázdné jádro před likvidou tentokrát není v doméně, protože dvojice typu mL nesplňují podmínku dobře utvořené domény (nazály nefungují jako první člen větvících se iniciál). Jádro uvnitř mL tedy musí být řízeno jádrem, s nímž je asociována melodie likvidy. V tom případě jádru na konci prefixu chybí zdroj řízení, a proto se musí foneticky realizovat. (107) a. Prefix + √TLBC
b. Prefix + √mLBC !!!
C V - C V C V C | | | C V T Õ L C
C V -
C V C V C
| C V
| m
L
| C
Podle této analýzy by se tedy měly v kontextu kořenů √mLBC objevit pouze vokalizované prefixy. Data v tabulce (108) ale ukazují, že tato predikce není správná. Kvalita konsonantu před slabičnou likvidou nemá na chování prefixu žádný vliv – prefix se
129
nevokalizuje ani tehdy, stojí-li před likvidou nazála. To, že se prefix systematicky nevokalizuje ani v kontextu kořenů typu √mLV, kde postnazální likvida, jsouc následována vokálem, není slabičná, jednoznačně ukazuje na to, že v češtině dvojice typu mL mají status konsonantických domén. (108)
prefix + √TLBC
prefix + √mLBC
prefix + √mLV
rozø-plkat (se) odø-mlžit
odø-mlouvat
odø-drkotat
rozø-mlsat (se)
sø-mluvní
předø-drtit
odø-mlčet
rozø-mlaskat (se)
rozø-trhat
rozø-mrkat (se)
rozø-mlátit
sø-trpět
rozø-mrholit (se) rozø-mrazit
odø-hrnout
zø-mrvit
podø-mračený
rozø-brnět
zø-mrzačit
sø-mrákat (se)
rozø-pršet (se) zø-mršit
odø-mručet
Chování českých prefixů v kontextu kořenů typu √mLBC, tedy to, že se nevokalizují, je pro Scheera (2004:313) jedním z hlavních argumentů pro to, že se slabičné konsonanty vždy větví do předcházejícího, a nikoli do následujícího jádra, jak předpokládá analýza v (107)a. Protože nazály podle Scheera nikdy nefungují jako hlavy domén, koncové jádro prefixu před kořenem √mLC B bude řízeno jen tehdy, když jádro mezi likvidou a nazálou bude plné, tedy když bude asociováno s likvidou. Scheerova analýza v (109) a analýza představená v (107)a se tedy shodují v tom, že prefix se v kontextu kořenů se slabičnou likvidou √CLBC nikdy nevokalizuje proto, že jeho koncová V-pozice je řízena první V-pozicí v kořeni. Liší se v tom, jaký status tato kořenová V-pozice má: podle Scheera kořenová V-pozice řídí proto, že je obsazena melodií likvidy, kdežto v analýze v (107)a řídí proto, že je prázdnou V-pozicí v konsonantické doméně. (109) Prefix + √CLBC (Scheer 2004)
C V - C V C V C | | | C V C L C
130
Scheerův argument ve prospěch levostranné analýzy slabičných likvid, který se týká chování prefixů před kořeny √mLBC, ale není příliš přesvědčivý. Jak již bylo řečeno, koncové jádro prefixu je řízeno nejen v kontextu √mLC B , ale i v kontextu kořenů √mLV (viz příklady, které jsem uvedla v tabulce (108) výše). Likvida v těchto kořenech není slabičná, což znamená, že se nevětví. Jestliže ale nazála nemůže být komplementem domény, jak tvrdí Scheer, pak to znamená, v kořenech typu √mLV je prázdné jádro mezi nazálou a likvidou řízeno následujícím jádrem obsazeným vokálem, a proto nemůže řídit koncové jádro prefixu; prefix by se tedy měl vokalizovat. Z toho, že je prefix řízen v kontextu √mLV, tedy vyplývá, že prázdné jádro v mL musí být v konsonantické doméně. To, že se prefix v kontextu √mLBC nevokalizuje, tedy není žádným argumentem pro to, že se slabičná likvida větví doleva, do jádra, které jí předchází. Koncové jádro prefixu v kontextu kořenů √mLBC bude řízeno i tehdy, když se likvida bude větvit doprava, do jádra, které za ní následuje. Jednoznačným argumentem pro to, že se slabičné likvidy větví doprava, jsou kořeny typu √CLC B C, kde za slabičnou likvidou stojí dva konsonanty, které netvoří doménu. Scheer (2004:358–361) sám připouští, že v jeho modelu, kde se tautomorfémové likvidy v kontextu mezi dvěma konsonanty větví vlevo, budou kořeny jako √HRDvL (hrBdøl-o, hrBdel-ní), √SRDvC (srBdøc-e, srBdeč-ní), √MRTvV (mrBtøv-ý, mrBtev-Ø) nebo √DRNC (drBnc-at), √BRNK (brBnk-at), √CVRNK (cvrBnk-at) negramatické. Proč, to ilustruje schéma v (110) – jádru V2, které stojí v pozici za likvidou, chybí zdroj řízení, protože následující jádro V3 je řízeno plným jádrem V4. (110) *CLBCCV !!! C V1 C V2 C V3 C V4 | C
L
| C
| | C V
Jak ilustruje schéma (111), v modelu, kde se slabičné likvidy větví doprava, budou všechny čtyřkonsonantické řetězce typu CLBCC gramatické. (111) CLBCCV
C V1 C V2 C V3 C V4 | | | | C Õ L C C V
131
Mimo chování prefixů v kontextu kořenů typu √mLBC argumentuje Scheer (2004:329–353) ještě diachronními daty. Jeho argumentace vychází z toho, že původním psl. dvojicím jer + likvida odpovídají ve třech slovanských jazycích (v češtině, slovenštině a srbochorvatštině) slabičné likvidy. Data v tabulce (112) pak ilustrují, že v ostatních slovanských jazycích zůstaly likvidy neslabičné, protože se jery před nimi vokalizovaly. (112) Derivace psl. kořenů √CЬLC √CLBC
√Cь/ъLC
√CVLC
vlBk (č., slov.) vlBna, (č., slov.) prBvní (č.), prBvi (srboch.)
√VьLK √VьLN √PьRV √GъRB
hrBb (č., slov.)
wilk (pol.), volk (r.) wełna (pol.), volna (r.) pierwszy (pol.), pervyj (r.) garb (pol.), gorb (r.)
Jestliže odstranění jeru z jádra před likvidou vedlo k tomu, že se stala slabičnou, je to podle Scheera důkazem pro to, že se slabičné likvidy větví vlevo – likvida expanduje do prázdného jádra po zaniknuvším jeru. Derivace slabičných likvid z psl. skupin Cь/ъLC, jak ji předpokládá Scheer, je zobrazena v (113).81 (113) √Cь/ъLC → √CLBC (Scheer 2004) C V C V C V | | | | C ь L C
→
C V C V C V | | C L C
Ø
81
Musím poznamenat, že se zde zabývám jen těmi aspekty vzniku slabičných likvid, které jsou relevantní pro moji argumentaci. Mým cílem rozhodně není detailní analýza rozsáhlé literatury k reflexi psl. likvid v jednotlivých slovanských jazycích, nezabývám se tedy ani otázkami spojenými s datací diskutovaných změn. Nezabývám se zde ani těmi kořeny se slabičnými likvidami, jejichž zdrojem jsou psl. skupiny Lь/ъ, kde jer naopak následuje za likvidou (relevantní data viz Gebauer 1963:59–68). Derivace slabičných likvid v tomto případě totiž nesouvisí přímo s vokalizací jerů, protože tyto kořeny byly v době po zániku jeru (tj. v rané staré češtině) neslabičné a slabičnými se staly až ex post; srov. např. psl. trьvat > stč. trvat > nč. trBvat. K těmto strukturám viz následující kapitola.
132
Tato analýza ale nijak nevysvětluje, proč ve stejném slabičném kontextu, tj. v kontextu před prázdnou V-pozicí, jery v některých jazycích zanikaly a v jiných se vokalizovaly. Jak jsem zmínila již v kapitole 7.2.3 (v souvislosti s Rubachovou analýzou alternací vokálů s nulou v polštině a diachronní změnou pravidla Lower z postcyklického na cyklické), vokalizaci a zánik psl. popisuje tzv. Havlíkovo pravidlo, podle něhož se jery v kontextu následující jerové slabiky transformovaly v jiný vokál (tzv. silné jery) a ostatní postupně zanikaly (tzv. slabé jery). Fungování tohoto pravidla můžeme ilustrovat na příkladu pádových forem derivovaných z kořene √DЬN. Forma GenSg je derivována e-ovou koncovkou: dьn-e. Kořenový jer se ocitá v pozici před vokálem a je ze struktury odstraněn; výsledkem je nulová alternanta uvnitř kořene: døn-e. Koncovkou NomSg je jer: dьn-ь. V tomto případě se kořenový jer ocitá v pozici před jerem, proto se vokalizuje, koncovkový jer mizí; výsledkem je e-ová alternanta v kořeni a foneticky nerealizovaná koncovka: den. Derivaci obou struktur v modelu CVCV ilustrují schémata v (114). Nalevo je derivace formy GenSg – kořenový jer je v řízené pozici, je řízen jádrem, s nímž je asociována e-ová koncovka, a proto zaniká. Napravo je derivace formy NomSg – kořenový jer není v řízené pozici, proto nezaniká, ale vokalizuje se. Logicky se můžeme ptát, proč kořenový jer v (114)b není řízen následujícím jádrem jako v (114)a. Odpověď, která se nabízí, je ta, že finální V-pozice s jery jsou řízeny, proto samy nemohou řídit a proto jery v těchto pozicích zanikají.82 (114) a. dьn-e → døn-e
b. dьn-ь → den
C V C V | | | | d ь n e
C V C V | | | | d ь n ь
Ø
Ø
Diachronní gramatiky češtiny zmiňují případy, kdy se jer mezi dvěma konsonanty vokalizoval, i když byl následován vokálem (např. stč. mech-a z psl. mъch-a), a naopak, kdy se jer nevokalizoval, i když byl v pozici před jiným jerem. K výjimkám z Havlíkova pravidla, které patří k druhému typu, bývají řazeny nominativní singulárové formy s jerem 82
Jsem si vědoma toho, tato analýza odpovídá pouze na otázku jak, ale ne na otázku proč. Proč právě jádra s jerem, a ne jádra s jinými vokály, musela být řízena? Proč např. v GenSg dьne není koncové jádro rovněž řízeno? Proč se jery v neřízených pozicích transformovaly v jiné vokály? Na tyto otázky nejsem schopna v současné době odpovědět.
133
jako gъrb-ъ, gъrst-ь, dъrn-ъ, kъrk-ъ nebo pьrs-ь (pro další příklady viz Gebauer 1968:156). Jim odpovídají stč. i nč. struktury se slabičnou likvidou, a nikoli struktury s vokalizovaným kořenovým jerem, tj. hrBb místo *herb, hrBst místo *herst, drBn místo *dern, krBk místo *kerk a prBs místo *pers. Podíváme-li se na tyto příklady pozorně, vidíme, že mají analogickou strukturu – kořenový a koncovkový jer jsou vždy odděleny likvidou následovanou jiným konsonantem (v případě gъrst-ь stojí za likvidou „afrikáta“ st). Budeme-li fonologickou strukturu, na níž je aplikováno Havlíkovo pravidlo, chápat jako lineární řadu hlásek, pak výše uvedené formy jsou skutečně výjimkami – kořenový jer je v dьn-ь i dьrn-ъ následován koncovkovým jerem, podle Havlíkova pravidla by se tedy měl v obou případech vokalizovat. Jestliže se v dьrn-ъ nevokalizuje, pak jde o výjimku z pravidla. Je-li ale pozice segmentu definována na slabičné rovině, kterou tvoří pravidelně se střídající C- a V-pozice, pak mezi dьn-ь i dъrn-ъ existuje strukturní rozdíl – v prvním případě spolu V-pozice, s nimiž jsou asociovány jery, sousedí, v druhém případě mezi nimi intervenuje jiná V-pozice. To, že se jery v kontextu C_LCь/ъ chovají stejně jako jery v kontextu C_CV, pak ukazuje na to, že tato V-pozice má stejné strukturní vlastnosti jako V-pozice obsazená nejerovým vokálem. A stejné strukturní vlastnosti může mít jen tehdy, když bude asociována s melodií likvidy, která stojí před ní. Derivaci formy NomSg dьrnъ ilustruje následující schéma – oba jery, kořenový i koncovkový, jsou v řízené pozici, a proto zanikají. (115) dъrn-ъ → drBn
C V C V C V | | | | d ъ r n ъ Ø
Ø
Můžeme tedy konstatovat, že zánik jerů v pozici před likvidou, který vedl k derivaci slabičných likvid ve třech slovanských jazycích, je tedy spíše argumentem pro to, že se slabičné likvidy větví doprava, a ne doleva, jak předpokládá Scheer. Obě analýzy se shodují v tom, že příčinou vzniku slabičné likvidy je zánik jeru v jejím sousedství. Jen analýza, podle níž se slabičné likvidy větví vpravo, ale vysvětluje, proč jery v kontextu před likvidou zanikaly. To, že jery před likvidou mizely jen v některých jazycích, pak můžeme interpretovat jako rozdíl ve strukturních vlastnostech původních psl. likvid – v češtině, slovenštině a srbochorvatštině získaly likvidy schopnost větvit se do sousedního
134
jádra, v ostatních slovanských jazycích, které žádné slabičné konsonanty nemají, tuto schopnost nezískaly. Proto se také v polštině nebo ruštině jery v kořenech √Cь/ъLC vokalizují. Jak ilustruje polský příklad v (116), V-pozice za likvidou je prázdná, jer, který stojí před ní, tedy není v řízené pozici, a proto nezaniká, ale vokalizuje se.83 (116) dъrn-ъ → darn C V C V C V | | | | | d ъ r n ъ Ø
Srhňme tedy, že slabičné likvidy jsou reprezentovány jako segmenty asociované zároveň s C-pozicí (která definuje jejich artikulaci) a V-pozicí (která definuje jejich funkci), což znamená, že konsonantické skupiny, které mají uprostřed slabičnou likvidu, obsahují jen jednu prázdnou V-pozici. Uvedla jsem tři argumenty, dva synchronní a jeden diachronní, pro to, že prázdná V-pozice je situována před likvidu, a nikoli za ni, jak předpokládá Scheer (2004): 1. nevokalizovaný prefix v kontextu všech kořenů typu √CLC B a také všech kořenů typu √CLV, 2. existence kořenů typu √CLC B C, 3. zánik jeru v kontextu C_CL(ъ/ь), který vedl ke vzniku slabičné likvidy.
8.4.2.2.
Konsonantické domény a jejich parametry
Fakt, že v řetězcích CLC jsou likvidy v češtině vždy slabičné, ukazuje na to, že nutnou podmínkou konsonantické domény je přítomnost plného jádra. Likvida se v pozici mezi dvěma konsonanty větví do jádra, které za ní následuje, od něj pak zpětně získává podporu pro to, aby byla hlavou domény. V řetězcích CLV pak stejnou funkci plní vokál. Podmínka, která říká, že o konsonantických doménách rozhoduje nejen kvalita konsonantů, ale také strukturní vlastnosti jádra, jež za nimi následuje, je ve standardní GP 83
Je pravda, že psl. kořenům typu √CьLC odpovídají v nč. i kořeny s vokálem; srov. např. čern-ý z √ČЬRN, čerstv-ý z √ČЬRSTV, červ z √ČЬRV, žerď z √ŽЬRD nebo žernov z √ŽЬRN (úplný seznam viz Gebauer 1963:64n.). Nicméně ve stč. měly i tyto kořeny podobu se slabičnou likvidou, tj. √ČRBN, √ČRBSTV, √ČRBV, √ŽRBD a √ŽRN B . To znamená, že v době vokalizace jerů se chovaly tak, jak predikuje představená analýza. Žádné věrohodné vysvětlení, proč se jejich struktura změnila, ale neznám.
135
známa jako Government-licensing. Jak jsem zmínila již v poznámce 71, poprvé ji definovala Charette (1990), a to na základě francouzských dat. Charette ukazuje, že ve francouzštině se mezi větvící se iniciálou TR a následujícím konsonantem vždy objevuje epentetické schwa; srov. např. sacr[ə]ment „svátost“, édr[ə]don „peřina“, lisibl[ə]ment „čitelně“ apod. Distribuci epentetických vokálů vysvětluje Charette následujícím způsobem: prázdná V-pozice za TR se zaplní epentetickým vokálem, i když by mohla být bez problémů řízena plnou V-pozicí, která za ní následuje, protože větvící se iniciála TR potřebuje podporu plného jádra. V tom se francouzština nijak neliší od češtiny – i v češtině musí za konsonantickou doménou následovat plná V-pozice. Rozdíl spočívá v tom, že v češtině si likvidy v doménách mohou pomoci samy, protože české likvidy se na rozdíl od francouzských umí větvit – prázdná V-pozice za doménou TR je místo epentetickým vokálem obsazena melodií likvidy.84 Z toho, co bylo řečeno, vyplývá, že vlastnosti konsonantických domén jsou parametrické; to platí jak pro jejich melodickou strukturu, tak i pro vlastnosti V-pozic, které za nimi následují. Jak již bylo řečeno, fonologické teorie se shodují na tom, že prototypické větvící se iniciály, tedy prototypické konsonantické domény, se skládají z explozivy následované likvidou nebo glidou. To ale neznamená, že ve všech jazycích mají domény pouze tuto strukturu, a naopak, že všechny dvojice exploziva + likvida/glida mají nutně status domén (je například známo, že v angličtině neexistují větvící se iniciály typu tl, dl). Pokud jde o češtinu, glidy domény netvoří (v kapitole 8.4.1 jsem ukázala, že dvojice exploziva + glida jsou výsledkem palatalizace v kontextu ě), a naopak komplementem domény mohou být nejen všechny šumové konsonanty, ale i nazála m (v češtině existují kořeny typu √mLBC a také slova zakončená na mLB jako např. l-ová participia všim-lB, zdřím-lB, zchrom-lB). Pokud jde o vlastnosti pravé periferie domény, viděli jsme, že v češtině i ve francouzštině musí být doména podpořena plnou V-pozicí. Oba jazyky se pak liší v tom, jakým způsobem řeší situaci, kdy V-pozice za doménou není plná, ale je prázdná: ve francouzštině je do prázdného jádra vložen epentetický vokál, v češtině je zaplněna melodií sousední likvidy. Podpořit likvidu ve funkci konsonantické domény je také důvod, proč se likvidy v češtině v kontextu C_ ] větví do koncového jádra. Víme, že čeština patří mezi jazyky, které 84
Charette nehovoří o podpoře domény, ale o jejím licencování: větvící se iniciály TR podle ní musí být ve francouzštině licencovány buď plným jádrem, nebo epentetickým schwa. Její terminologii pak přebírá i Scheer (2004, v tisku). Hovořit o licencování konsonantických domén je ale poněkud zavádějící, protože pojem licencování má v modelu CVCV poněkud jiný význam než ve standardní GP. V modelu CVCV je licencování vedle řízení laterální silou, skrze níž V-pozice definují slabičnou strukturu a zároveň ovlivňují i melodické vlastnosti s ní spojených segmentů (viz kapitola 8.3.1). Jsou-li obě síly vzhledem ke svému cíli v komplementární distribuci (jedna slabičná pozice nemůže být zároveň řízena i licencována) a platí-li zároveň hierarchie řízení >> licencování (V-pozice nemohou licencovat, aniž by zároveň řídily), pak z toho vyplývá, že likvidy v doméně TL nejsou licencovány, ale naopak řízeny. Z tohoto důvodu proto nehovořím o licencování konsonantických domén, ale o jejich podpoře.
136
tolerují slova zakončená na dva konsonanty (např. lept, čert, vepř, jilm atd.), což znamená, že koncové prázdné V-pozice jsou v češtině bez problémů schopny řídit jiné prázdné V-pozice (pro češtinu platí nejsilnější verze principu prázdných kategorií (ECP3), jak jsem ho definovala v kapitole 8.2.2.). Proč tedy finální prázdné V-pozice neřídí prázdné V-pozice i v kontextu před likvidou? Protože prázdné jádro před likvidou je v doméně – prázdná jádra v konsonantických doménách jsou pro řízení nedostupná. Konsonantické domény TL ale musí být v češtině zprava podpořeny plným jádrem, proto likvida expanduje do finální prázdné V-pozice. Rozdíl mezi finální konsonantickou dvojicí, která není konsonantickou doménou, a dvojicí, která doménou je, ilustrují následující schémata. (117) a. CC] ≠ doména
b. CC] = doména
C V C V | | C C
C V C V | C Õ L
Vlastnostmi pravé periferie konsonantických domén se vedle Charette (1990, 1992) zabývají například Kaye (1990), Gussmann & Cyran (1998) nebo Cyran (2001); přehled relevantní literatury podává Scheer (v tisku). Scheer na pozadí citovaných analýz rozlišuje celkem čtyři kategorie V-pozic, které mohou stát za konsonantickými doménami a které jsou hierarchicky uspořádány: V-pozice obsazené vokálem >> prázdné V-pozice obsazené epentetickým vokálem (schwa) >> finální prázdné V-pozice >> interní prázdné V-pozice. Tato hierarchie je podle Scheera univerzální, odlišnosti mezi jazyky jsou dány tím, jakou její část aktivují. Zmíněná hierarchie predikuje, že existují celkem čtyři typy jazyků podle toho, jak může vypadat pravá periferie konsonantické domény: (118)
TRV TRəC TR] TRC vokál
9
8
8
8
+ epentetický vokál
9
9
8
8
+ finální prázdná V-pozice
9
9
9
8
+ interní prázdná V-pozice
9
9
9
9
Představená typologie předpokládá, že nejen prázdné V-pozice, ale i V-pozice obsazené vokálem mají různé strukturní vlastnosti. Rozdíl spočívá v tom, že vlastnosti prázdných
137
V-pozic co do schopnosti podpořit konsonantickou doménu se liší podle jejich morfologického statusu, zatímco rozdílné vlastnosti plných V-pozic souvisejí nikoli s jejich morfologickou pozicí, ale s jejich melodickou strukturou. O tom, že se vlastnosti prázdných V-pozic mohou lišit v závislosti na jejich postavení v morfologické struktuře, jsme diskutovali už v souvislosti s principem prázdných kategorií ECP (viz kapitoly 8.2 a 8.3). Z toho, co bylo řečeno, vyplývá, že rozdíl mezi interními a finálními prázdnými V-pozicemi je v češtině neutralizován; nejsou s to podpořit konsonantickou doménu, a proto jsou likvidy v kontextech T_C a T_ ] slabičné. Nebylo tomu tak ale vždy. Jak jsem naznačila už v předcházející kapitole, diachronní gramatiky se shodují na tom, že ve staré češtině se v obou zmíněných kontextech objevovaly vedle slabičných, i neslabičné likvidy. Tabulka (119) ilustruje, že po zániku původního psl. jeru v kontextu před likvidou se likvida stala slabičnou, zatímco po zániku jeru v kontextu za likvidou byla neslabičná. V nové češtině je pak rozdíl mezi oběma typy likvid neutralizován – v uvedených kontextech jsou všechny slabičné.85 (119) Historie likvid: psl. > stč. > nč. praslovanština
C(ъ/ь)LC CL(ъ/ь){C, ]} (vьlk, vьln-a, pьrv-y) (trьv-at, slьz-a, bratr-ъ)
stará čeština
CLBC (vlBk, vlBna, prBvní)
CL{C, ]} (trv-at, slz-a, bratr)
nová čeština
CLBC (vlBk, vlBna, prBvní)
CLB{C, ]} (trBv-at, slBz-a, bratrB )
V představeném modelu můžeme tuto diachronní změnu interpretovat jako změnu podmínek pro konsonantické domény – ve staré češtině mohly být domény TR podpořeny prázdnou V-pozicí, v nové češtině mohou být podpořeny jen plnou V-pozicí. V kontextu za jerem se likvidy větvily do následujícího prázdného jádra a vytvořily tak kontext pro zánik jeru. Prázdné jádro po zániku jeru se automaticky ocitlo v konsonantické doméně. Derivaci slabičné likvidy zobrazuje schéma (120).
85
Hodnocení slabičného statusu stč. likvid se opírá o veršované památky, jako je Alexandreida nebo Legenda o svaté Kateřině (jen slabičné likvidy se počítají jako veršové jednotky); relevantní data viz např. Gebauer (1963:59–68).
138
(120) CьL (psl.) → CLB (stč./nč.)
C V C V | | C ь L
→
C V C V | C Õ L
Následoval-li jer za likvidou, pak se buď vokalizoval, nebo mizel podle Havlíkova pravidla. (V příkladech uvedených v tabulce (119) jer za likvidou všude mizí, protože ani v jednom případě není v jerovém kontextu, srov. ale např. psl. orьl-ъ, orьl-a a stč. a nč. orel, orl-a, kde se jer v jerovém kontextu podle očekávání vokalizuje.) Po zániku jeru se za likvidou objevila prázdná V-pozice, ale likvida neměla důvod, aby do ní expandovala – nemusela vytvořit kontext pro zánik jeru ani nemusela podpořit likvidu ve funkci hlavy konsonantické domény. Teprve poté, co se změnily parametry pro konsonantické domény (doména musí být zprava podpořena plnou V-pozicí), se likvida i v těchto strukturách stala slabičnou.
(121) CLь → CL → CLB C V C V | | | C L ь
→
C V C V | | C Õ L
→
C V C V | C Õ L
Můžeme tedy shrnout, že vzhledem k typologii v (118) jsou stará a nová čeština dvěma odlišnými jazyky. 86 Ke stejnému typu jako stará čeština (V-pozice za konsonantickými doménami mohou být prázdné) pak patří například současná polština (kde jsou likvidy za původní psl. skupiny CL(ъ/ь) neslabičné), ale také zmíněná islandština. 86
Reliktem původního stč. stavu, kdy domény nemusely být následovány plným jádrem, jsou slova hřbet, hřbitov, křtiny, třpyt, třtina, chřtán, hřmít, třmen (a slova od nich odvozená a také toponyma jako např. Břvany, Petřkovice nebo Třtice). Interkonsonantické ř ani nenese přízvuk ani se nepočítá jako jednotka verše (v jednom z úryvků z Erbenovy Kytice, které jsem uvedla v (103), mělo jméno hřmot status jedné, a nikoli dvou veršových jednotek), což ukazuje na to, že se nevětví do následujícího jádra. To, že je jádro před ř prázdné, pak ukazuje na to, že je v konsonantické doméně (jinak by muselo být řízeno jádrem za ř). Struktury typu Cř jsou tedy výjimečné v tom, že tvoří konsonantickou doménu bez toho, aniž by měly podporu plného jádra. To, že ř není v interkonsonantické pozici a ani v kontextu C_ ] slabičné, souvisí s jeho melodickou strukturou. Je pravda, že ř vzniklo palatalizací původní psl. likvidy r, ale palatalizace změnila původní likvidu na frikativu. Tím ř pozbylo schopnost větvit se do sousedního jádra (schopnost větvit se mají v češtině pouze likvidy), a tedy schopnost být slabičné; k historii ř viz např. Vachek (1963).
139
Viděli jsme, že v islandštině musí být dlouhé vokály v licencované pozici. Viděli jsme také, že dlouhé vokály jsou licencovány jak v kontextu _TRV (b'Öthr+, 'Ötru), tak i v kontextu _TR] (sn;Öpr, søÖtr), což ukazuje na to, že prázdná V-pozice za vokálem je v obou případech v konsonantické doméně – jen prázdná jádra v doménách mohou licencovat. To, že finální likvida v sn;Öpr, søÖtr není slabičná (chová se podobně jako šumový konsonant – ztrácí znělost), ukazuje na to, že likvidy v konsonantických doménách v islandštině nemusejí být podpořeny plnými V-pozicemi, ale mohou být podpořeny i prázdnou Vpozicí. Je zřejmé, že schopnost interních prázdných V-pozic být podporou pro konsonantickou doménu nemůže být neomezená. Proč? Protože kdyby hlavy konsonantických domén v těch jazycích, kde za doménou nemusí být vokál, mohly být podpořeny jakoukoli prázdnou V-pozicí, pak bychom očekávali, že se v jazycích budou běžně vyskytovat tautomorfémové řetězce složené pouze z neomezeně dlouhých řetězců TR: TRTRTR... V těchto řetězcích by prázdné jádro uvnitř TR, jsouc v konsonantické doméně, vždy řídilo předcházející prázdné jádro; jinými slovy, v řetězcích TRTRTR by každá prázdná V-pozice před likvidou byla řízena a každá prázdná V-pozice za likvidou byla v konsonantické doméně. Vraťme se ale zpět k jazykům, kde jádro za konsonantickou doménou musí být plné. Typologie v (118), která vychází z Scheerovy hierarchie čtyř kategorií V-pozic, predikuje, že všechny jazyky zaplní prázdné jádro za doménou stejným způsobem – vložením vokálu. To ale není pravda – viděli jsme, že čeština umí prázdnou V-pozici za doménou zaplnit i jinak, melodií likvidy. Čeština sice nemá epentetické schwa, ale má vokál e, který alternuje s nulou. V konfiguraci TLvC, kde za doménou následuje alternační pozice, tak může doména získat podporu ze dvou zdrojů: 1. od alternujícího vokálu, 2. od likvidy. To, že čeština oba zdroje skutečně využívá, můžeme ilustrovat na příkladu tří proprií: Bradlec, Kadlec a Stádlec. Zmíněná propria byla původně odvozena sufixem -ec, na jehož levé periferii alternuje vokál s nulou, jádru s alternujícím vokálem pak předchází konsonantická dvojice dl. Schéma v (122)a ilustruje derivaci jejich forem NomSg. NomSg se realizuje nulovou koncovkou, která nemá žádnou fonologickou reprezentaci, na konci nominativní formy je tedy prázdné jádro V1. Jádro V2, které mu předchází, obsahuje alternující vokál e. Finální prázdná jádra neřídí jádra s alternujícími vokály, proto se e asociuje s V2. Tím vzniká plná V-pozice, která je podporou pro doménu dl. V kontextu nulové koncovky se všechna tři zmíněná propria chovají stejně. Jsou-li ale sloučena s vokalickou koncovkou, např. koncovkou GenSg -e, pak se chovají různě: 1. alternující vokál se foneticky nerealizuje, a pak je likvida slabičná: BradlBøc-e, StádlBøc-e (122)b, 2. alternující vokál se foneticky realizuje, a pak je likvida neslabičná: Kadlec-e, Stádlec-e (122)c.
140
(122) a. NomSg: ...dlec C V3 C V2 C V1 | | | d Õ l e c
b. GenSg: ...dlBøc-e C V3 C V2 C V1 | | | d Õ l e c e
c. GenSg: ...dlec-e C V3 C V2 C V1 | | | | d Õ l e c e
Důvody, proč se alternující vokály v (122) asociují s V2, jsou odlišné, protože jsou v odlišných slabičných kontextech. Alternující e v NomSg v (122)a je v kontextu koncové prázdné V-pozice, alternující e v GenSg v (122)c je v kontextu V-pozice, která je obsazena koncovkovým vokálem. V kontextu finální prázdné V-pozice se alternující vokály foneticky realizují vždy, i když před nimi nestojí konsonantická doména; srov. např. střelec, opilec, válec apod. Je-li ale alternující vokál následován plnou V-pozicí, foneticky se nerealizuje, protože je v řízené pozici: střeløc-e, opiløc-e, váløc-e. Důvodem, proč se alternující vokál v (122)c foneticky realizuje, i když může být potenciálně řízen následující plnou V-pozicí, je to, že konsonantická doména před ním potřebuje podporu plného jádra. Existence dublet typu StádlBøc-e/Stádlec-e pak svědčí o tom, že obě strategie, které vedou k vytvoření plného jádra za doménou, jsou rovnocenné. To, že některé kořeny preferují vokalizaci alternační pozice a jiné naopak derivace slabičné likvidy, tedy nelze interpretovat jinak než jako náhodu. Dalším argumentem pro to, že se slabičné likvidy větví do následující V-pozice za tím účelem, aby podpořily likvidu ve funkci hlavy konsonantické domény, je chování kořenů typu √LC. V češtině existuje uzavřená skupina kořenů s iniciální likvidou, která je následována dalším konsonantem. Původně stál mezi oběma konsonanty jer, v současné češtině máme jen u některých z nich pozitivní důkaz pro to, že mezi oběma konsonanty je i nadále alternační pozice. Seznam těchto kořenů uvádím v následující tabulce.87 (123)
√ L vC
√LC
løb-i, leb; løh-át, lež løn-u, len; løst-i, lest løv-a, lev røt-y, ret; røz-i, rez røž-i, rež
lhostejn-ý, lhůt-a lk-át, ln-out lp-ět, lze, lžíc-e rdesn-o, rd-ít, rdous-it rmen, rmout-it, rtuť rv-át, rž-át
87
Je třeba připomenout, že alternační pozice v těchto kořenech se často chovají nepravidelně; viz komentář k distribuci alternant v kořenech √RvZ a √LvST v kapitole 2.1.
141
To, že likvidy v těchto kořenech nejsou nikdy slabičné, ukazuje na to, že se nikdy nevětví do jádra, které za nimi následuje, ať už je toto jádro prázdné, nebo ať už je obsazeno lexikálně plovoucím vokálem. Důvodem, proč se likvidy v kořenech typu √LC nevětví, ačkoli k tomu mají prostor, musí být tedy to, že nemají proč se větvit – jsou v iniciální pozici, nemohou tedy být hlavou konsonantické domény, a proto nepotřebují podporu svého jádra. Data v tabulce (124) dále ukazují, že se likvidy v kořenech typu √LC nevětví do následujícího jádra ani tehdy, když před kořenem následuje prefix. Opět k tomu nemají důvod, protože ani v těchto strukturách nemohou být hlavami konsonantických domén. Proč? Protože jádro, které stojí mezi nimi a finálním konsonantem prefixu, je obsazeno lexikálně plovoucím vokálem a konsonantická doména mezi dvěma konsonanty může být vytvořena jen tehdy, když jádro, které je odděluje, neobsahuje žádný segment. (124) prefix + √LC prefix + √LCV roze-lk-at ve-ln-out roze-rd-ít roze-rv-at roze-rž-át
zø-lhostejn-ět zø-rdous-it bezø-rtuť-ový
Výše uvedená data dále potvrzují domněnku, že vlastnosti konsonantických domén jsou parametrické, a to nejen vzhledem k vlastnostem V-pozic, které za nimi následují, ale i vzhledem ke kvalitě daných konsonantů. Pokud jde vlastnosti V-pozic, už víme, že konsonantické domény v češtině potřebují podporu plného jádra. Toto jádro může být zaplněno buď vokálem, nebo melodií likvidy (je-li hlavou konsonantické domény likvida). Pokud jde o kvalitu konsonantů, v předchozí kapitole jsme zjistili, že konsonantické domény nejsou v češtině omezeny pouze na dvojice se stoupající sonoritou typu TR – uvedla jsem argumenty proto, že i u kořenů, které začínají na [m]L, musí být jejich iniciální prázdné jádro v konsonantické doméně. Zopakujme, že hlavním ukazatelem toho, jaký status má prázdná V-pozice mezi iniciálními konsonanty kořene, je chování prefixu, přesněji řečeno distribuce alternant e~ø v jeho koncovém jádru. Připomeňme, že plovoucí segmenty na konci prefixů se foneticky realizují tehdy, když jejich V-pozice nejsou řízeny, tedy tehdy, když je první V-pozice kořene prázdná a zároveň není v konsonantické doméně. Proč? Protože prázdné V-pozice mimo konsonantické domény musí být řízeny, a proto samy nemohou řídit. Co nám z tohoto pohledu říkají data v tabulce (124)?
142
U příkladů v pravé části tabulky se prefix nevokalizuje, což znamená, že prázdné jádro mezi likvidou a následujícím šumovým konsonantem je ve všech třech uvedených případech v konsonantické doméně. 88 U příkladů v levé části tabulky se koncové jádro prefixu vokalizuje, což ukazuje na to, že prázdné jádro, které za ním následuje, je tentokrát řízeno. Nabízí se logicky otázka, co rozhoduje o tom, že prázdné jádro mezi likvidou a šumovým konsonantem jednou je, zatímco podruhé není v konsonantické doméně. Vidíme, že u všech příkladů v tabulce (124) sice za iniciální konsonantickou dvojicí kořene následuje vokál, ale rozdíl spočívá v tom, že jednou jde o tematický vokál, který není součástí lexikální reprezentace kořene (příklady vlevo), zatímco podruhé jde o kořenový vokál (příklady vpravo). Iniciální konsonantická dvojice LC má přitom status domény jen tehdy, když je následována kořenovým vokálem. Z toho vyplývá, že hlava iniciálních konsonantických domén potřebuje podporu plné V-pozice už v lexikální reprezentaci kořene. To, že pro iniciální konsonantické domény v češtině není rozhodující kvalita konsonantů, ale přítomnost plné V-pozice v lexikální reprezentaci kořene, potvrzují další data, která uvádím v tabulce (125). Opět vidíme, že nevokalizované alomorfy prefixů se objevují i v kontextu kořenů typu √RT, a to tehdy, když za iniciální konsonantickou dvojicí následuje kořenový vokál; v kontextu kořenů s analogickými konsonantickými dvojicemi, které jsou bez vokálu, se prefix vždy vokalizuje. (125)
prefix + √RTV rozø-mžik-at rozø-mžour-at rozø-mňouk-at rozø-ptýl-it odø-čpavk-ovat rozø-kdák-at
prefix + √RT roze-mž-ít roze-mn-out roze-pt-at ode-čp-ít roze-tk-at
Derivaci prefixálních alternant e~ø v kontextu kořenů, které začínají na dva konsonanty, shrnují schémata v (126). Schéma nalevo ilustruje chování prefixu v kontextu kořenů typu √CCV, jejichž iniciální konsonanty tvoří konsonantickou doménu. Hlava domény je podpořena plným jádrem V1, prázdné jádro v doméně V2 není řízeno, a proto bez problémů řídí jádro s plovoucím vokálem na konci prefixu V3. Výsledkem je nevokalizovaný prefix. 88
Je pravda, že příkladů toho typu nejdeme mnoho, protože kořeny typu √LC tvoří nepočetnou uzavřenou skupinu. Nicméně na to, že likvida v zlhostejnět a zrdousit skutečně není slabičná ukazují dvě věci. Zaprvé pozice přízvuku – přízvuk je na prvním vokálu, nikoli na likvidě. Zadruhé chování likvidy ve verši – pomocí internetového vyhledávače Google jsem našla následující dvojverší: vlk si zuby brousil, že by ji hned zrdousil, které je součástí říkanky s pravidelným šestislabičným rytmem. Tyto verše pak budou šestislabičné jen tehdy, když interkonsonantická likvida v l-ovém participiu zrdousil nebude na rozdíl od likvidy ve jménu vlk slabičná.
143
Schéma nalevo ilustruje chování prefixu v kontextu kořenů typu √CC, jejichž iniciální konsonanty doménu netvoří, protože jádro, které za nimi následuje, je prázdné. Prázdné jádro V2 tentokrát musí být řízeno následujícím jádrem V1, a proto nemůže řídit jádro s plovoucím vokálem na konci prefixu V3. Výsledkem je to, že se prefix vokalizuje. A protože iniciální konsonantické domény jsou definovány lexikálně, druhý konsonant kořene v (126)b se nestane hlavou domény ani tehdy, když se prázdné jádro V1 zaplní během derivace tematickým vokálem.89 (126) a. √CCV (CC = doména)
b. √CC (CC ≠ doména)
C V3 - C V2 C V1 | | | | C V C Õ C V
C V3 - C V2 C V1 | | | C V C C
Můžeme konstatovat, že derivace v (126) potvrzují naši původní predikci, jakou strukturu mají tříkonsonantické řetězce: tříkonsonantické řetězce obsahují dvě prázdné V-pozice, z nichž jedna je vždy řízena následující V-pozicí, a druhá je prázdná V-pozice v konsonantické doméně. Na závěr shrňme, co jsme zjistili o konsonantických doménách v češtině. Ukázala jsem, že vlastnosti konsonantických domén jsou parametrizovány. Pro češtinu platí, že hlava konsonantické domény musí být zprava podpořena plnou V-pozicí (s výjimkou několika málo případů, kdy je hlavou domény frikativa ř). Existuje přitom rozdíl mezi konsonantickými doménami v iniciální pozici a v ostatních pozicích.
89
Uvedená generalizace platí i pro kořeny, které začínají na tři konsonanty a prvním z nich je sibilanta; srov. např. rozø-stříl-et, nadø-zdvih-nout, rozø-škvař-it vs. roze-stř-ít, roze-štk-at, roze-štv-at. To, že kořeny se sibilantou mají stejný vliv na vokalizaci prefixu jako kořeny bez sibilanty, ukazuje na to, že sibilanta je pro derivaci prefixálních alternant e~ø neviditelná. Co to znamená? Je-li distribuce alternant e~ø závislá na vlastnostech následujícího jádra, pak z toho vyplývá, že mezi sibilantou a sousedním konsonantem žádné slabičné jádro není; jinak by se totiž alternační pozice na konci prefixu, jsouc následována řízenou V-pozicí, vždy vokalizovala. Iniciální konsonantické dvojice se sibilantou v první pozici tedy budou reprezentovány stejným způsobem jako afrikáty, tj. jako dva segmenty dominované současně jednou C-pozicí. Tím vysvětlíme, proč se chovají jako fonologicky simplexní jednotky. A stejným způsobem musí být reprezentovány i finální konsonantické dvojice v kořenech s alternační pozicí √MvZD a √LvST, protože ani v jejich případě nemá přítomnost sibilanty na distribuci alternant e~ø žádný vliv; srov. GenPl mezd a NomSg møzd-a, NomSg lest a GenSg løst-i. Je třeba poznamenat, že konsonantické skupiny se sibilantami se nechovají specificky jen v češtině – například angličtina toleruje v iniciální pozici jen ty tříkonsonantické skupiny, které mají na začátku právě sibilantu, např. scream, scribe, strange apod. Iniciální řetězce se sibilantou jsou tradičně analyzovány dvojím způsobem: buď jako afrikáty (viz výše), nebo je sibilanta definována jako extraslabičná; k tomu viz např. Carr (1993:212n.). V teoretickém rámci standardní GP analyzoval strukturu iniciálních sibilant (v italštině, staré řečtině, evropské portugalštině a britské angličtině) Kaye (1992).
144
Iniciální konsonantické domény jsou definovány lexikálně a jsou nezávislé na kvalitě daných konsonantů – jakékoli dva iniciální konsonanty kořene mohou tvořit doménu, pokud za nimi následuje plná V-pozice. Na to, jestli iniciální konsonanty kořene tvoří doménu, ukazuje chování prefixů, s nimiž se slučují: jen v kontextu kořenů s iniciálními doménami se objevují nevokalizované prefixy. Výsledkem sloučení prefixu s alternační pozicí e~ø v koncovém jádru a kořene s iniciální doménou je tedy tříkonsonantický řetězec, kde první foneticky nerealizovaná V-pozice je řízena druhou foneticky nerealizovanou V-pozicí. Hlavami konsonantických domén v ostatních pozicích, tj. na konci kořene (bratr-ský), na konci slova (klek-l) a uprostřed kořene (Kadlec), mohou být pouze likvidy. Tyto domény nejsou definovány lexikálně – likvida může být podpořena ve funkci hlavy domény až v průběhu derivace, a to trojím způsobem: 1. vokálem, 2. vokalizací následující alternační pozice, 3. tím, že sama expanduje do následujícího prázdného jádra.
8.5.
Vokály alternující s nulou
V předchozích dvou kapitolách jsem zabývala vztahem mezi distribucí prefixálních a kořenových alternant e~ø a konsonantickými doménami. V této kapitole se budu zabývat chováním alternujících vokálů ve všech ostatních kontextech. Analýza, kterou zde představím, vychází z toho, že alternující vokály, které se nacházejí na začátku sufixů, mají jinou lexikální reprezentaci než alternující vokály ve všech ostatních pozicích. V tom se nijak neliší od vokálů, které s nulou nealternují. Nealternujícími vokály jsem se zabývala v kapitole 8.1. Viděli jsme, že jejich lexikální reprezentace se liší podle jejich pozice v morfologické struktuře: vokály, které stojí na začátku sufixů, jsou reprezentovány jinak než vokály ve všech ostatních pozicích. Pro připomenutí znovu uvádím schémata (61) a (65), jež tento rozdíl názorně ilustrují. (61) a. Krátký vokál
b. Krátký vokál na začátku sufixu
V | V
| V
145
(65) a. Dlouhý vokál
b. Dlouhý vokál na začátku sufixu
V C V
C V
V
V
V následujících kapitolách uvedu argumenty pro to, že podobná asymetrie platí i pro lexikální reprezentace vokálů, které alternují s nulou. Ukážu, že analýza, kterou navrhuji, dokáže na rozdíl od ostatních autosegmentálních analýz odvodit, že v češtině vedle sebe existují dva vzorce pro vokalizaci alternačních řad, které se liší podle morfémových švů.
8.5.1. Autosegmentální reprezentace – alternativy V kapitole 3 jsem uvedla argumenty pro to, že alternační pozice, v nichž se pravidelně střídá určitý vokál s nulou, musí být součástí lexikální reprezentace daných morfémů. Hlavním argumentem proto, že alternující a nealternující vokály musí být lexikálně odlišné, je to, že alternační pozice jako takové nejsou prediktabilní – na základě segmentálních vlastností kořene nelze predikovat, jestli mezi jeho finálními konsonanty bude alternovat vokál s nulou; srov. kořeny s totožnou finální konsonantickou dvojicí pakt, pakt-y vs. loket, lokøt-y a další podobné příklady, které jsem uvedla v tabulce (17). Viděli jsme, že v modelech typu SPE jsou vokály alternující s nulou lexikálně reprezentovány jako abstraktní segmenty, tzv. jery. Rozdíl mezi alternujícími a nealternujícími vokály je tedy definován jako rozdíl v jejich rysové matici – jery jsou definovány jako vysoké vokály, které se od ostatních, nealternujících vysokých vokálů liší tím, že jsou nenapjaté. Artikulační vlastnosti jerů se pak během derivace neutralizují (v češtině ve prospěch předního středního e), a to na základě pravidla Lower, jehož podstatou je neutralizace jeru v kontextu jiného abstraktního vokálu: jer → V / _C0 jer. V kapitole 5 jsem ukázala, že jak charakteristika jerů, tak i pravidlo pro jejich neutralizaci jsou zcela arbitrární – neexistuje žádný argument pro to, proč by jery měly být vysokými, a ne třeba nízkými vokály, a stejně tak neexistuje žádný argument pro to, proč by se jery měly transformovat v jiné vokály právě v kontextu jerů, a ne i jiných abstraktních vokálů. Jediným argumentem pro to, že alternující vokály jsou lexikálně kódovány jako jery, tedy vysoké nenapjaté vokály, tak zůstává diachronie – jery
146
v moderních slovanských jazycích jsou pendantem praslovanských jerů, o nichž se předpokládá, že měly právě tyto vlastnosti (k tomu viz poznámka 10). To, že mají alternující vokály povahu abstraktních segmentů, je nutným důsledkem toho, že v modelu SPE tvoří lexikální fonologickou reprezentaci lineární řetězce rysových matic – jediná možnost, jak lexikálně odlišit alternující a nealternující vokály, je odlišit jejich rysové matice. Alternativu abstraktním vokálům a jejich absolutní neutralizaci představuje autosegmentalismus. Připomeňme, že v autosegmentalismu je fonologická struktura reprezentována na dvou základních rovinách, melodické a slabičné. Melodickou rovinu tvoří lineární řada segmentů, slabičnou rovinu tvoří jednotlivé slabičné pozice. Platí přitom, že foneticky se realizují jen segmenty asociované s určitou slabičnou pozicí, a vice versa, slyšet jsou jen ty slabičné pozice, které jsou spojeny s určitým segmentem. Co z toho vyplývá pro alternace vokálů s nulou? Pokud se alternační pozice foneticky realizuje, pak to nutně znamená, že je na fonologicko-fonetickém rozhraní reprezentována stejně jako kterýkoli jiný vokál, tedy jako segment asociovaný s V-pozicí, tedy jako v (61)a výše. Pokud se daná alternační pozice foneticky nerealizuje, pak může být reprezentována trojím možným způsobem: 1. jako segment bez V-pozice (127)a (tzv. plovoucí (floating) segment), 2. jako prázdná V-pozice (127)b, 3. jako segment s V-pozicí, s níž ale není asociován (127)c. (127) a. Plovoucí segment 1
b. Prázdná V-pozice V
V
c. Plovoucí segment 2 V V
Existující autosegmentální analýzy slovanských alternací typu V~ø pracují se všemi třemi reprezentačními alternativami. Reprezentace typu (127)a předpokládají například Rubach (1986) pro polštinu nebo Kenstowicz & Rubach (1987) pro slovenštinu. Jako prázdná slabičná jádra, která se během derivace zaplní příslušným segmentem, jsou alternační pozice lexikálně reprezentovány ve standardní GP; viz např. Gussmann & Kaye (1993) nebo Kaye (1995). Třetí typ lexikální reprezentace pro alternující vokály (127)c předpokládá Scheer (2004). Citované analýzy mají stejné východisko – všechny alternující vokály, bez ohledu na jejich pozici v morfologické struktuře, jsou podle nich lexikálně reprezentovány stejným způsobem: všechny buď jako (127)a, nebo všechny jako (127)b, nebo všechny jako (127)c. V tom se stávající autosegmentální interpretace alternací typu V~ø podstatným způsobem odlišují od analýzy, kterou na základě českých dat navrhuji v této práci. Ta je postavena na
147
předpokladu, že existuje lexikální asymetrie mezi alternujícími vokály, které stojí na začátku sufixů, a alternujícími vokály v ostatních morfologických pozicích.
8.5.2. Plovoucí segmenty bez slabičné pozice (Rubach 1986, Kenstowicz & Rubach 1987) V této kapitole představím dvě analýzy, Rubachovu (1986) pro polštinu a Kenstowiczovu a Rubachovu (1987) pro slovenštinu, podle nichž jsou vokály alternující s nulou lexikálně reprezentovány jako plovoucí segmenty typu (127)a. Jejich hlavní výhodou oproti klasickým SPE analýzám je to, že se obejdou bez arbitrárně definovaných jerů – lexikálně plovoucí vokály mají stejné segmentální vlastnosti jako vokály lexikálně asociované se slabičnou rovinou, což koresponduje s tím, že všechny alternující vokály zároveň mají své nealternující pendanty. Jinak se ale tyto autosegmentální analýzy nijak neliší od klasických jerových analýz – ani v tomto případě nejsou alternující vokály unikátními fonologickými objekty, protože jako plovoucí segmenty jsou lexikálně reprezentovány nejen vokály alternující s nulou, ale i vokály, které nikdy nealternují. Obě zmíněné analýzy vycházejí z toho, že lexikální fonologická struktura je reprezentována na dvou rovinách: na melodické rovině (segmental tier), kterou tvoří lineární řada segmentů, a na skeletální rovině (skeletal tier), jež je složena z lineární řady skeletálních pozic (X-slots). Jednotky obou rovin, tj. segmenty a skeletální pozice, spolu komunikují skrze asociační linky. Do tohoto bodu se obě diskutované analýzy shodují s modelem CVCV. Nicméně se odlišují ve dvou podstatných věcech. Zaprvé, v modelu CVCV jsou konstituenty slabičné struktury definovány laterálně, kdežto v citovaných analýzách jsou definovány tradičním způsobem, tedy hierarchicky. To znamená, že např. kóda je v CVCV definována jako pozice slabičné struktury, která není ani řízena ani licencována, zatímco zde je definována jako pozice skeletonu (X-slot), která je na slabičné rovině prvním komplementem slabičného jádra (k tomu viz dále). Proto se také model, v němž se obě citované analýzy pohybují, označuje jako třídimenzionální – nad segmentální a skeletální rovinou je ještě třetí, slabičná rovina reprezentace (syllable tier). Zadruhé, slabičná struktura v CVCV, tedy sled C- a V-pozic, je součástí lexikální reprezentace morfémů, při jejich slučování se projektuje. V třídimenzionálním modelu je výsledkem aplikace sylabifikačních pravidel na skeletální rovinu. To znamená, že jednotlivé pozice skeletonu, a tedy i jednotlivé segmenty, s nimiž jsou asociovány, získávají určitý slabičný status (jádro, iniciála, kóda) až v průběhu derivace. Jestliže se slabičná struktura neprojektuje z lexikální reprezentace, ale je derivována až ve
148
fonologickém komponentu, pak to znamená, že jeden segment určitého morfému může mít různou slabičnou strukturu podle toho, s jakou lexikální jednotkou se tento morfém sloučí. Obě zmíněné vlastnosti třídimenzionálního modelu můžeme ilustrovat právě na alternacích vokálů s nulou. Rozdíl mezi alternujícím a nealternujícím vokálem, jak ho interpretují Rubach (1986) a Kenstowicz a Rubach (1987), můžeme ilustrovat na příkladu dvou kořenů, které v češtině tvoří minimální pár: √KARET „hrací žeton“ a √KARvT „druh želvy“. Jejich lexikální reprezentaci ukazují schémata v (128). Nalevo je lexikální reprezentace kořene √KARET s nealternujícím vokálem (srov. NomSg karet-a a GenPl karet-Ø), napravo je reprezentace kořene √KARvT, jehož vokál alternuje (srov. NomSg karøt-a a GenPl karet-Ø). Vidíme, že lexikální rozdíl mezi nealternujícím a alternujícím e spočívá v tom, že první je asociováno se skeletální pozicí, zatímco druhé je bez skeletální pozice. (128) a. Reprezentace √KARET x x x | | | k a r
x | e
b. Reprezentace √KARvT
x | t
x | k
x x | | a r
e
x | t
Slabičná rovina reprezentace kořenů v (128) je derivována sylabifikačními pravidly – pozice skeletonu asociované s vokály jsou automaticky sylabifikovány jako slabičná jádra, tzn. jsou dominovány jaderným konstituentem, který je zároveň hlavou slabiky, pozice asociované s konsonanty jsou sylabifikovány podle principu maximální iniciály a principu sonority (viz kapitola 8.2.3). Kořen √KARET tedy bude sylabifikován tak, jak ukazuje schéma v (129) – oba vokály jsou sylabifikovány jako slabičná jádra (N), konsonanty jsou pak sylabifikovány jako kódy nebo iniciály podle toho, jestli jsou komplementem první (N') nebo druhé projekce (N'') slabičné hlavy (N).90
90
Srov. Kenstowicz & Rubach (1987:472): „We assume that the syllable has to be characterized as an X-bar projection of the primitive category 'N[ucleus]'. (The terms 'onset' and 'coda' are then nothing but names for the complement of the first and second projections of N).“
149
(129) Reprezentace √KARET – slabičná rovina N''
N''
N'
N'
O N O N Co | | | | | x x | | k a
x x | | r e
x | t
Jak bude vypadat slabičná reprezentace kořene √KARvT s lexikálně plovoucím vokálem? Plovoucí vokál se foneticky realizuje jen tehdy, když se během derivace spojí se skeletální pozicí. Pak je sylabifikován jako slabičné jádro (N), jehož první projekce (N') bude mít jako komplement dentálu t (= kóda), a druhá projekce (N'') bude mít jako komplement sonoru r (= iniciála). Vokalizovaný alomorf kořene √KARvT tedy bude mít stejnou slabičnou strukturu jako kořen s nealternujícím vokálem √KARET v (129). Jestliže ale plovoucí vokál e nezíská během derivace vlastní skeletální pozici, pak nemůže být sylabifikován jako slabičné jádro a foneticky se nerealizuje. To se stane vždy, když se daný kořen sloučí se sufixem, který začíná na nealternující vokál, tj. na vokál, který je lexikálně asociován s vlastní skeletální pozicí. Slabičná struktura nevokalizovaného alomorfu kořene √KARvT tedy bude vypadat tak, jak ukazuje schéma v (130). Vokál e nemaje odpovídající skeletální pozici je pro sylabifikaci neviditelný. To znamená, že konsonanty r a t jsou na skeletální rovině sousedy – jsou asociovány se dvěma bezprostředně následujícími skeletálními pozicemi. A protože rt je dvojice s klesající sonoritou, je sylabifikována jako dvojice kóda – iniciála: sonora r je komplementem první projekce vokálu a, tzn. že je kódou slabiky, jejíž hlavou je kořenový vokál, dentála t je komplementem druhé projekce sufixálního vokálu, tzn. že je iniciálou slabiky, jejíž hlavou je sufixální vokál.
150
(130) √KAReT – nevokalizovaný alomorf N''
N''
N'
N'
O N Co | | |
O N | |
x | k
x | t
x | a
x | r
e
x | V
Porovnáme-li reprezentace obou alomorfů kořene √KARvT v (129) a (130), vidíme, že tytéž segmenty, konsonanty r a t, mají pokaždé jinou slabičnou strukturu. A totéž platí i pro vokál e: ten je buď dominován jádrem N, pak tvoří hlavu slabiky, nebo nemá žádnou slabičnou reprezentaci, a pak se ani foneticky nerealizuje. Nabízí se otázka, za jakých podmínek je lexikálně plovoucím segmentům přidělena skeletální pozice, která umožňuje jejich sylabifikaci, a tedy i fonetickou realizaci. V obou citovaných analýzách je to přítomnost jiného plovoucího segmentu: plovoucí segment se asociuje se skeletální pozicí tehdy, když za ním následuje jiný plovoucí segment. Pravidlo pro vokalizaci lexikálně plovoucích segmentů má tuto podobu: (131) Vokalizace plovoucích segmentů (Kenstowicz & Rubach 1987:485) x x | | V → V / _C V
Jestliže je ve formě GenPl karet a v relačním adjektivu karet-ní plovoucí kořenový vokál vokalizován, pak to na základě pravidla (131) nutně znamená, že za kořenovou finálou v obou případech následuje plovoucí segment. Z toho vyplývají dvě věci: a) nulová koncovka GenPl je lexikálně reprezentována jako plovoucí segment, b) adjektivní n-ový sufix má na začátku plovoucí segment. Oba zmíněné deriváty tedy budou mít tuto strukturu:
151
(132) a. Reprezentace GenPl karet-Ø
b. Reprezentace adj. karet-ní
N''
N''
N''
N''
N''
N'
N'
N'
N'
N'
O N O N Co | | | | |
O N O N Co | | | | |
O N |
x x | | k a
x x | | k a
x | n
x x | | r e
x | t
V
x x | | r e
x | t
V
x
x
i
Je evidentní, že pravidlo (131), které řídí distribuci alternant V~ø, není ničím jiným než jen autosegmentální verzí pravidla Lower – určitý segment se foneticky realizuje jen tehdy, když za ním následuje segment stejné kategorie. Jediný rozdíl oproti SPE spočívá v tom, že pro Rubacha (1986) a Kenstowicze s Rubachem (1987) má tento segment stejnou kvalitu jako nealternující vokály. To znamená, že autosegmentální pravidlo Lower na rozdíl od svého předchůdce nemanipuluje vnitřní strukturou segmentů, ale definuje jejich vztah k vyšším rovinám reprezentace. V tom, že se obejdou bez abstraktních jerů a jejich absolutní neutralizace, spočívá výhoda citovaných analýz oproti SPE. Proč? Protože, jak již bylo několikrát řečeno, vokály, které ve slovanských jazycích alternují s nulou, jsou z fonetického hlediska identické s vokály, které nealternují – v češtině existuje vedle alternujícího e i nealternující e, v ruštině existují vedle alternujících e, o i nealternující e, o, v srbochorvatštině existuje vedle alternujícího a i nealternující a atd. (ke kvalitě alternujících vokálů v jednotlivých slovanských jazycích viz kapitola 4.2.1). Druhým argumentem ve prospěch interpretace alternujících vokálů jako plovoucích segmentů, které jsou identické s ostatními vokály, je to, že ve slovenštině s nulou alternuje více různých vokálů než predikují jerové analýzy. Ty předpokládají, že v hloubkové struktuře existují dva jery, přední a zadní, jimž na povrchové struktuře odpovídají buď dva vokály, které zachovávají předozadní opozici, nebo jen jeden vokál (to když je opozice mezi přední a zadní artikulací neutralizována). Jestliže ve slovenštině alternuje s nulou kromě středních vokálů e, o (srov. NomSg tucet-Ø, ocot-Ø a GenSg tucøt-a, ocøt-u) i nízké a (např. NomSg chrbát-Ø a GenSg chrbøt-a), pak by to znamenalo, že ve slovenštině existuje kromě předního a zadního jeru ještě středový jer. Jak bude třídimenzionální fonologie interpretovat to, že distribuce alternant V~ø, tedy sylabifikace lexikálně plovoucích segmentů, může být závislá na jejich pozici v
152
morfologické struktuře? Odpověď je nasnadě: protože pravidlo (131), na základě něhož se plovoucí segmenty sylabifikují, je jen autosegmentální verzí pravidla Lower, bude asymetrie mezi vokalizací prefixálních a sufixálních jerů nutně interpretována stejným způsobem jako u tradičních jerových analýz. Konkrétně Rubachova autosegmentální analýza polských alternací (Rubach 1986) se v tomto ohledu nijak neliší od jerové analýzy (Booij & Rubach 1984), kterou jsem představila v kapitole 7.3.
8.5.2.1.
Shrnutí
Autosegmentální analýzy Rubacha (1986) a Kenstowicze & Rubacha (1987), v nichž jsou vokály alternující s nulou lexikálně reprezentovány jako plovoucí segmenty bez slabičné pozice, sice eliminují arbitrárně definované segmenty, jery, ale pravidlo (131), na základě něhož se lexikálně plovoucí segmenty vokalizují, zůstává i nadále arbitrární. V tom se nijak neliší od svého neautosegmentálního předchůdce, pravidla Lower. Zopakujme hlavní argumenty, které hovoří v neprospěch představené analýzy a které jsou stejné jako argumenty proti klasické SPE analýze uvedené v kapitole 5. Zaprvé, z žádného z principů třídimenzionálního modelu nevyplývá, proč by přítomnost plovoucího segmentu v lexikální struktuře měla být příčinou vokalizace jiného plovoucího segmentu. Zadruhé, alternující vokály nejsou unikátními fonologickými objekty – vedle plovoucích segmentů, které se foneticky realizují podle jejich fonologického okolí, existují i „plovoucí segmenty tantum“, jež se nikdy foneticky nerealizují; viz např. plovoucí segmenty v sufixech v (132). Třetí problém se týká kvality těchto nevokalizujících se plovoucích segmentů. Na základě čeho víme, jakou mají segmentální strukturu, když se nikdy foneticky nerealizují?
8.5.3. Prázdná jádra (standardní GP) Jako prázdná slabičná jádra jsou alternační pozice V~ø lexikálně reprezentovány ve standardní GP; viz např. analýzy polských dat v Gussmann & Kaye (1993) a v Kaye (1995). 91 Jak již bylo řečeno, standardní GP (a také CVCV) se od ostatních 91
Scheer (2004:543nn.) upozorňuje na to, že myšlenka, že slovanské alternace vokálů s nulou jsou lexikálně reprezentovány jako prázdná slabičná jádra, není vynálezem standardní GP. Cituje přitom Spencerovu analýzu polských dat (Spencer 1986). Tato analýza se od analýzy ve standardní GP podstatným způsobem odlišuje v tom, že vokalizaci prázdných jader neinterpretuje jako výsledek interakce mezi dvěma po sobě jdoucími slabičnými jádry.
153
autosegmentálních modelů principiálně liší ve dvou bodech: a) slabičná struktura je definována lexikálně a během fonologické derivace se projektuje, b) finální konsonanty morfémů jsou následovány prázdnými jádry. Lexikální reprezentace kořenů √KARET s nealternujícím vokálem a √KARvT s alternační pozicí tedy bude ve standardní GP vypadat tak, jak ukazují schémata v (133). (Připomínám, že O je zkratka za angl. onset „iniciála“, N je zkratka za angl. nucleus „jádro“. Vyšší projekci nad jádrem, tj. rým (R), uvádím jen u těch reprezentací, kde je jádro v zavřené slabice, tedy když konstituent R dominuje kromě jádra ještě další pozici skeletonu.) (133) a. Reprezentace √KARET O N O | | | x x x | | | k a r
N | x | e
b. Reprezentace √KARvT
O N | | x x | t
O N O N O N | | | | | | x x x x x x | | | | k a r t
Vidíme, že v kořeni s alternační pozicí √KARvT po sobě následují dvě prázdná jádra, přesněji dvě pozice skeletonu, které jsou dominovány jaderným konstituentem N a které nejsou asociovány s žádným segmentem. Rozdíl mezi nimi spočívá v tom, že první z nich se v průběhu fonologické derivace zaplňuje epentetickým vokálem. Představená analýza se zdá být v rozporu s tím, že alternující vokály nemohou být epentetické; viz argumenty uvedené v kapitole 3. Není ale epenteze jako epenteze. Je pravda, že v modelech typu SPE je epentetická analýza pro alternace V~ø nepoužitelná. Důvodem je to, že jedinými lexikálními fonologickými objekty jsou v SPE segmenty. Z toho vyplývá, že morfémy s alternační pozicí a bez alternační pozice se nemohou lišit jinak než segmentálně; proto jsou v SPE analýzách alternační pozice reprezentovány jako specifické segmenty (jery). Ve standardní GP, kde je lexikální fonologická struktura reprezentována na více rovinách, je rozdíl mezi morfémy s alternacemi a morfémy bez alternací definován na slabičné úrovni – u morfémů, kde je mezi dvěma konsonanty alternační pozice, jsou tyto konsonanty odděleny prázdným jádrem, u morfémů bez alternační pozice žádné prázdné jádro, a tedy ani žádný prostor pro vložení epentetického vokálu, není. Popsaný rozdíl mezi morfémy s alternací a morfémy bez alternace ilustrují schémata v (134). Nalevo je lexikální reprezentace kořene √DORT, kde mezi r a t žádný vokál nealternuje. Sonora r má status kódy, tzn. že je dominována stejným konstituentem jako jí předcházející vokál, tedy rýmem (R), dentála t má status iniciály koncového prázdného
154
jádra. Napravo je reprezentace kořene √KARvT s alternační pozicí – oba konsonanty, jak sonora r, tak i dentála t, mají tentokrát status iniciál prázdných jader. (134) a. Reprezentace √DORT
b. Reprezentace √KARvT
R O N O N | | | | x x x x x | | | | d o r t
O N O N O N | | | | | | x x x x x x | | | | k a r t
Prázdné jádro v kořeni √KARvT buď zůstane prázdné, nebo se zaplní epentetickým vokálem podle toho, jestli je řízeno následujícím jádrem; viz princip prázdných kategorií (ECP) zmíněný v kapitole 8.2.1, který říká, že jen prázdná jádra, která jsou řízena, mohou zůstat prázdná. Derivaci e-ové a nulové alternanty ukazují následující dvě schémata. Nalevo je reprezentace formy NomSg, která je derivována koncovkou -a. Koncovkový vokál řídí prázdné jádro mezi r a t, a to se tedy foneticky nerealizuje. Napravo je reprezentace formy GenPl. Ta je derivována nulovou koncovkou, která sama o sobě nemá žádnou lexikální reprezentaci, koncové jádro je tedy tentokrát prázdné. Prázdné jádro mezi r a t není v řízené pozici, a proto se zaplní epentetickým vokálem. (135) a. Reprezentace NomSg karøta
O N O N O | | | | | x x x x x | | | | k a r t
b. Reprezentace GenPl karet
N | x | a
O N O N O N | | | | | | x x x x x x | | | | k a r t e
155
8.5.3.1.
Shrnutí
Představená epentetická analýza je problematická pro jazyky, jako je ruština nebo slovenština, kde s nulou alternuje více než jeden vokál. Proč? V jazycích, kde alternuje pouze jeden vokál, jako např. v češtině nebo polštině, se všechna prázdná jádra, která nejsou řízena, automaticky zaplní stejným vokálem. V jazycích s více alternujícími vokály ale bude muset existovat více epentetických pravidel. V tabulce (136) uvádím slovenská data, která ukazují, že kvalita alternujícího vokálu není prediktabilní z kvality sousedních konsonantů – uvnitř identických konsonantických dvojic může alternovat jak vokál e, tak i vokál o. To znamená, že kontext epentetických pravidel, na základě nichž se ve slovenštině prázdná jádra, která nejsou řízena, zaplňují vokály, musí být definován jako množina konkrétních lexikálních jednotek. Obě epentetická pravidla tedy budou vypadat následovně: 1. „Vlož segment e do prázdného jádra, které není řízeno, a to u kořenů √ZMYSvL, √MACHvR, √TUCvT ad.“, 2. „Vlož segment o do prázdného jádra, které není řízeno, a to u kořenů √OSvL, √VICHvR, √OCvT ad.“. (136)Různé alternující vokály, týž kontext – slovenština e,o / _C] zmysel, osol
ø / _C]V zmysøl-u, osøl-a
macher, víchor machør-a, vichør-a tucet, ocot
tucøt-a, ocøt-u
Je-li kvalita alternujících vokálů individuální vlastností jednotlivých kořenů, pak se logicky můžeme ptát, jestli je jejich distribuce skutečně řízena epentetickými pravidly, jak předpokládá zmíněná analýza. Vezmeme-li vážně podstatu generativismu, pak by kvalita alternujících vokálů měla být spíše definována v lexikální reprezentaci jednotlivých morfémů, než aby byla generována gramatickými pravidly. Smyslem generativní gramatiky je vytvořit takový lingvistický model, který co nejvěrněji vystihne podstatu toho, co to znamená znát nějaký jazyk. Výchozím předpokladem generativismu (a obecně i většiny negenerativních jazykových modelů) je, zjednodušeně řečeno, to, že jazykovou znalost tvoří dva druhy informací, které jsou součástí dvou vzájemně spolu komunikujících systémů, lexikonu a gramatiky. Lexikon obsahuje neprediktabilní informace, které jsou definovány v lexikálních reprezentacích, gramatika obsahuje prediktabilní informace, jež jsou definovány v gramatických pravidlech.
156
Podíváme-li se z tohoto pohledu na slovenská data v tabulce (136), pak jedinou prediktabilní informací je informace o distribuci obou alternant, vokálu a nuly. Ta je závislá na slabičné struktuře: vokál se objeví vždy v kontextu C_C], tj. v zavřené slabice, nula vždy v kontextu C_C]V, tj. v otevřené slabice. Informace o tom, jakou kvalitu má alternující vokál, už ale prediktabilní není. Jestliže mluvčí nemůže z kvality sousedních konsonantů odhadnout, který ze dvou vokálů (e, o) bude v kořeni alternovat, pak by informace o kvalitě vokálu měla být kódována v reprezentaci daného kořene, a ne v gramatickém pravidle (jako součást jeho kontextu).92 Další problém epentetické analýzy spočívá v tom, že alternující vokály nemají unikátní lexikální reprezentaci, přestože mají unikátní fonologické chování; v tom se epentetická analýza nijak neliší od analýzy s plovoucími segmenty, kterou jsem představila v předchozí kapitole. Existují totiž i prázdná jádra, která se nikdy foneticky nerealizují, podobně jako se foneticky nerealizovaly i některé lexikálně plovoucí segmenty (konkrétně plovoucí segmenty ve finálních pozicích).
8.5.4. Plovoucí segmenty se slabičnou pozicí (Scheer 2004) Výše zmíněné problémy autosegmentálních analýz (arbitrárnost autosegmentalizovaného pravidla Lower u Rubacha (1986) a Kenstowicze & Rubacha (1987), pluralita epentetických pravidel ve standardní GP a v obou typech analýz pak lexikální nejednoznačnost alternačních pozic) elegantním způsobem řeší Scheer (2004) v rámci laterálního modelu CVCV. Scheerova analýza je postavena na dvou předpokladech: 1. kvalita alternujících vokálů je definována přímo v lexikální reprezentaci morfémů, 2. slabičná struktura alternujících vokálů se liší od slabičné struktury všech ostatních fonologických objektů, tedy jak prázdných jader, tak i vokálů, jež s nulou nealternují. Rozdíl v reprezentaci kořenů, mezi jejichž finálními konsonanty je jádro obsazené nealternujícím vokálem (√KARET), jádro obsazené alternujícím vokálem (√KARvT) a prázdné jádro (√DORT), ilustrují následující tři schémata.
92
Je třeba poznamenat, že analýzy alternací typu V~ø v rámci standardní GP otázku různých epentetických pravidel neřeší. Používají totiž jen data z těch jazyků, a to nejen slovanských, v nichž s nulou alternuje pouze jeden vokál; srov. např. Kaye (1995) pro polštinu, Kaye (1990) pro marockou arabštinu, Charette (1990) pro francouzštinu nebo Charette (2006) pro turečtinu.
157
b. Reprezentace √KARvT
(137) a. Reprezentace √KARET C V C V C V | | | | | k a r e t
C V C V C V | | | | k a r e t
(138) Reprezentace √DORT C V C V C V | | | | d o r t
Derivace alternant V~ø pak bude stejně jako ve standardní GP záviset na strukturních vlastnostech následujícího jádra. V (139)a je reprezentace formy NomSg karøt-a. Koncové jádro kořene je obsazeno koncovkovým vokálem a a řídí jádro s plovoucím e. Výsledkem je to, že se lexikálně plovoucí e foneticky nerealizuje (řízení zabraňuje vytvoření asociační linky mezi ním a jeho V-pozicí). Schéma (139)b ukazuje reprezentaci formy GenPl odvozené nulovou koncovkou bez vlastní fonologické struktury. Koncové jádro kořene je tentokrát prázdné, neřídí jádro s plovoucím e. Výsledkem je asociace plovoucího vokálu se svojí V-pozicí, tedy derivace e-ové alternanty. (139) a. Reprezentace NomSg karøta
b. Reprezentace GenPl karet
C V C V C V | | | | | k a r e t a
C V C V C V | | | | k a r e t
To, že alternující vokály jsou přítomny už v lexikální reprezentaci morfémů, je také nutným důsledkem toho, že v modelu CVCV je slabičná struktura reprezentována jako lineární sled pravidelně se střídajících C- a V-pozic. Kdybychom epentetický scénář standardní GP, podle něhož jsou alternační pozice reprezentovány jako prázdná jádra, implantovali do CVCV, pak by mezi kořeny s alternací typu √KARvT a kořeny bez alternace typu √DORT neexistoval žádný lexikální rozdíl – v obou případech by mezi
158
finálními konsonanty kořene bylo lexikálně prázdné jádro. V tom případě bychom potřebovali nějaké vysvětlení pro to, proč finální prázdné jádro kořene √DORT je schopno řídit prázdné jádro mezi r a t (srov. NomSg dort), zatímco prázdné jádro kořene √KARvT řídit neumí, a proto se v jádru mezi r a t objevuje epentetický vokál e (srov. GenPl karet).93
8.5.5. Plovoucí segmenty, V-pozice a ECP V kapitolách 8.2.1 – 8.3.2 jsem se zabývala vlivem prázdných V-pozic na derivaci slabičné struktury. Viděli jsme, že strukturní vlastnosti finálních prázdných V-pozic jsou parametrizovány. To se projevuje jednak tím, že některé jazyky tolerují jen otevřené finální slabiky (např. italština), zatímco jiné tolerují jeden, popř. i dva finální konsonanty (např. somálština, respektive čeština). A strukturní vlastnosti koncových prázdných V-pozic pak také ovlivňují chování segmentů, těch, které jsou asociovány se sousední C-pozicí, i těch, které jsou asociovány s předcházející V-pozicí (viz změny typu lenition u finálních konsonantů, distribuce přízvuku a délky u vokálů, které jim předcházejí, atd.). Strukturní vlastnosti finálních prázdných V-pozic jsou definovány principem prázdných kategorií (ECP). Pro připomenutí zde znovu uvádím tabulku (93), přesněji její část, která shrnuje jednotlivé verze ECP podle toho, jestli je finální prázdná V-pozice cílem a/nebo zdrojem řízení, respektive zdrojem licencování. (140) Parametry pro finální prázdné V-pozice ECP1 ECP2 ECP3 cíl řízení
8
9
9 9
zdroj řízení
8
8
9 9
zdroj licencování
8
8
8 9
Logicky se můžeme ptát, jestli i vztah koncových prázdných V-pozic k V-pozicím s lexikálně plovoucími segmenty je parametrizován. Víme už, že v češtině se v kontextu C_C], tedy v kontextu koncového prázdného jádra, alternační pozice bez výjimky 93
Bylo by lze namítnout, že schopnost finálního prázdného jádra řídit může souviset s morfosyntaktickou strukturou, tedy s tím, že u dort je koncovým jádrem formy NomSg, zatímco u karet je koncovým jádrem formy GenPl. To ale evidentně není pravda. „Epentetické“ e se totiž objevuje i v kontextu formy NomSg, která je derivována nulovou koncovkou; srov. např. NomSg ret a GenSg røt-u. A také naopak, prázdné jádro se objevuje i v kontextu nulové koncovky GenPl; srov. např. fakult, myrt, jurt apod., kde je prázdné jádro mezi likvidou a dentálou t řízeno.
159
vokalizují. To znamená, že koncové prázdné V-pozice sice bez problémů řídí jiné prázdné V-pozice (čeština toleruje finální konsonantické dvojice), ale nikdy neřídí V-pozice s lexikálně plovoucími segmenty. Existují i jazyky, kde je tomu jinak, kde finální prázdné V-pozice řídí V-pozice s plovoucími segmenty? Odpovědí jsou data v tabulce (141). Zde uvádím příklady alternací typu V~ø z různých jazyků, nejen slovanských, které ukazují, že se alternační pozice v kontextu C_C], tedy v kontextu prázdného jádra, vždy vokalizuje.94 (141) Alternace V~ø v různých jazycích V / C_C]V ø / C_C]
glosy
čeština
kotøl-ík
kotel
demin., NomSg
slovenština
okøn-o
okien
NomSg, GenPl
polština
pøs-a
pies
GenSg, NomSg
srbochorvatština Petør-a apøl-e francouzština
Petar ap'l
GenSg, NomSg
turečtina
sabør-i
sabir
trpělivost, Acc, Nom
maďarština
bokør-ok
bokor
keř, Pl, Sg
volat, inf., 1Sg.
Z toho, co bylo řečeno, vyplývá, že finální prázdné V-pozice nikdy neřídí V-pozice obsazené lexikálně plovoucím segmentem, a to ani v těch jazycích, kde platí ECP3, tedy v těch jazycích, kde finální prázdné V-pozice řídí jiné prázdné V-pozice. Jak je to se zbývajícími dvěma typy prázdných V-pozic? Jak ovlivňují chování V-pozic s lexikálně plovoucími segmenty? Na základě toho, co bylo řečeno o vlastnostech prázdných V-pozic, bychom očekávali, že se alternační pozice budou vokalizovat tehdy, když za nimi bude následovat prázdné jádro, které není v konsonantické doméně. Proč? Protože prázdná jádra uvnitř dvojic typu RT, které netvoří konsonantické domény, jsou vždy řízena následujícím jádrem, a proto sama nikdy neřídí. Neřídí ani jiné prázdné jádro ani jádro s lexikálně plovoucím segmentem. Data v tabulce (142) ukazují, že tato predikce je správná – v kontextu C_R]T, tj. v kontextu před kódou, není V-pozice s plovoucím segmentem řízena, a proto se vokalizuje.
94
Další francouzské, turecké a maďarské příklady viz Anderson (1982), Denwood (2006), Törkenczy (2002). Je třeba poznamenat, že francouzské alternace jsou pouze fakultativní. Anderson (1982) ukazuje, že v alternační pozici se vokál ' střídá s nulou i se schwa ə. Například infinitiv appeler má buď formu [aple] (v alternační pozici mezi p a l je nula), nebo [apəle] (v alternační pozici je schwa), kdežto u 1. osoby singuláru prézentu appelle a 3. osoby plurálu futura appellera je v alternanční pozici jenom ': [ap'le] vs. *[apəle], *[aple]; [ap'l“a] vs. *[apəl“a], *[apl“a].
160
(142)
C_R]T čeština
glosy
kotel-ní
adj.
oken-ný francouzština ap'l-“a
adj. volat, 3Sg fut.
turečtina
sabir-li
trpělivý
maďarština
bokor-ban keř, inessiv
slovenština
Shrňme tedy, že příčinou vokalizace alternační pozice v kontextech C_C] a C_R]T je v obou případech prázdné jádro, které za pozicí následuje: (143) a. Vokalizace v kontextu C_C]
b. Vokalizace v kontextu C_R]T
C V C V
C V C V -
C V
|
|
|
|
C V C
|
C V R
|
T V
Třetí typ prázdných V-pozic představují V-pozice v konsonantických doménách. Na základě toho, co jsme zjistili o strukturních vlastnostech prázdných jader, které jsou v doméně, můžeme očekávat, že v kontextu C_TRV se jádra s plovoucími segmenty budou chovat stejným způsobem jako v kontextu C_CV – nebudou se vokalizovat. Tuto predikci ilustrují schémata v (144). Nalevo je situace, kdy za alternační pozicí následuje prázdné jádro v konsonantické doméně. Protože prázdné jádro v doméně není řízeno následujícím jádrem, mělo by mít stejné vlastnosti jako plné jádro v (144)b. O tom, že se alternační pozice v kontextu konsonantických domén skutečně nevokalizují, jsme se přesvědčili v kapitole 8.4.2.2. (144) a. Nulová alternanta v kontextu C_TRV
C V C V C V | | | | C V T Õ R V
b. Nulová alternanta v kontextu C_CV
C V C V | | | C V C V
161
8.5.6. Parametr pro plovoucí segmenty (Scheer 2004) Shrňme, co jsme zjistili o V-pozicích s lexikálně plovoucími segmenty. Plovoucí segment se foneticky nerealizuje (tzn. že se neasociuje se svoji V-pozicí) tehdy, když je v řízené pozici, tedy tehdy, když jádro, které za ním následuje, není samo řízeno. Jaké predikce z toho vyplývají pro distribuci alternant V~ø v alternačních řadách, to ukazují následující dvě schémata. V (145)a se jádro V3, jsouc následováno řízeným jádrem V2, vokalizuje. V (145)b není jádro V2 řízeno, řídí tedy V3, a to se proto foneticky nerealizuje. (145) a. CeCøCV
b. CøCeC]
C V3 C V2 C V1 | | | | C e C e C V
C V3 C V2 C V1 | | | C e C e C
Představený laterální model tedy predikuje, že alternanty v po sobě jdoucích alternačních pozicích budou vždy v komplementární distribuci. Problém spočívá v tom, že tato predikce není správná – identifikovali jsme nikoli jeden, ale dva vzorce pro vokalizaci po sobě jdoucích alternačních pozic. Podle druhého z nich se plovoucí segmenty vokalizují nezávisle na tom, jestli se vokalizuje plovoucí segment v následujícím jádru. Tuto situaci ilustruje schéma v (146). (146) CeCeC] C V3 C V2 C V1 | | | C e C e C
Jestliže se v (146) jádro V3 vokalizuje, pak to znamená, že není řízeno. Logicky se nabízí otázka proč. Proč není řízeno jádrem V2, jako je tomu v (145)b? Scheer (2004:562nn.) odvozuje rozdíl mezi oběma popsanými derivacemi z rozdílných strukturních vlastností jader s lexikálně plovoucími segmenty. Nejsou-li alternanty v komplementární distribuci, jako v (146), je to podle Scheera proto, že jádra s
162
lexikálně plovoucími segmenty nejsou schopna řídit, ani když sama nejsou řízena. V opačném případě se jádra s plovoucími segmenty chovají stejným způsobem jako jakákoli jiná jádra – jsou-li řízena, neřídí, nejsou-li řízena, řídí; viz (145). Porovnáme-li Scheerovu analýzu alternačních řad s tradičními jerovými analýzami, vidíme, že se shodují v tom, že jeden z vokalizačních vzorců vždy považují za základní a druhý za odvozený. Pro jerové analýzy je základním vzorcem pro vokalizaci alternačních řad vzorec, který ilustruje schéma (146) – cyklické pravidlo Lower vždy vokalizuje jer v kontextu jiného jeru. V kapitole 7 jsem pak ukázala, jakými různými způsoby jerové analýzy odvozují druhý vzorec, kdy je vokalizace jeru závislá na vokalizaci jeru v následující slabice. V Scheerově laterálním modelu je tomu naopak. Základním vzorcem pro vokalizaci alternačních řad je vzorec, který ilustruje schéma (145)b. Souběžná vokalizace dvou alternačních pozic v řadě je podle něj výsledkem parametrizace strukturních vlastností V-pozic s lexikálně plovoucími segmenty. Scheerova analýza počítá s tím, že v jednom jazyce je vždy aktivní pouze jeden vzorec pro vokalizaci alternačních řad podle parametru pro V-pozice s lexikálně plovoucími segmenty. V češtině podle Scheera platí, že tyto V-pozice nejsou schopny řídit, a proto se podle něj alternační řady vokalizují tak, jak ukazuje schéma (146). Problém Scheerovy analýzy spočívá v tom, že se opírá o neúplná data. Scheer (2004:360) totiž analyzuje pouze sufixální deriváty (jeho modelovým příkladem je dvojité deminutivum dom-eč-ek), alternační řady vzniklé prefixací zcela opomíjí. My přitom víme, že alternanty v prefixu a kořeni jsou vůči sobě v komplementární distribuci: (147)
Ce[CøC
Cø[CeC
beze-røt-ý obe-zød-ít roze-døn-ít roze-zøl-ít (zel, GenPl) obe-løh-at (lež, NomSg)
nadø-ret-ní odø-zed-ničit obø-den-ní bezø-cel-ní (cøl-o) zø-pes-kovat (pøs-ík)
V Scheerově modelu lze paralelní existenci obou vokalizačních vzorců vysvětlit pouze tak, že pro V-pozice s lexikálně plovoucími segmenty platí v češtině dva různé parametry: V-pozice, které stojí na začátku sufixů, nikdy neřídí, všechny ostatní V-pozice buď řídí, nebo neřídí podle toho, jestli samy nejsou, nebo jsou řízeny. Reprezentaci obou vzorců v Scheerově modelu můžeme ilustrovat na konkrétních českých příkladech. Schémata v (148) ukazují reprezentace našich modelových příkladů, prefigovaných adjektiv beze-røtý a nadø-retní. V (148)a je kořenová V-pozice s plovoucím e řízena koncovkovým vokálem, a proto se nevokalizuje a ani neřídí V-pozici s plovoucím
163
e situovanou na konec prefixu. Výsledkem je vokalizovaný prefix. V (148)b za kořenovou V-pozicí s plovoucím e následuje prázdné jádro, které je řízeno koncovkovým vokálem; alternační pozice v kořeni se proto tentokrát vokalizuje. Protože pro kořenové alternační pozice neplatí parametr, který by omezoval jejich strukturní vlastnosti, chová se vokalizované jádro v kořeni stejným způsobem jako jakékoli jiné jádro, s nímž je asociován nějaký segment – řídí předcházející V-pozici s plovoucím e. Výsledkem je nevokalizovaný prefix. (148) a. Reprezentace adj. bezerøtý
C V C V C V C V C V | | | | | b e z e r e t y b. Reprezentace adj. nadøretní
C V C V C V C V C V C V | | | | | | n a d e r e t n i
V (149) jsou reprezentace sufixálních derivátů. Schéma (149)a reprezentuje NomSg jednoduchého deminutiva dom-ek-Ø, které je derivováno sufixem -vk (s iniciálním alternujícím vokálem) a nulovou koncovkou. Jádro s plovoucím e není v řízené pozici (je následováno jádrem, které je samo řízeno), a proto se vokalizuje. Vedle je reprezentace formy GenSg téhož deminutiva – sufixální jádro s plovoucím e je tentokrát řízeno jádrem s koncovkovým vokálem, a proto se nevokalizuje. Ve spodní části jsou reprezentace týchž pádových forem dvojitého deminutiva, které obsahuje dva po sobě jdoucí k-ové sufixy. Protože pro lexikálně plovoucí vokály na začátku sufixů platí v češtině parametr, který je zbavuje schopnosti řídit, není jádro s plovoucím e v prvním deminutivním sufixu ani v jednom případě řízeno; proto se vždy vokalizuje. Jádro s plovoucím vokálem, které stojí na začátku druhého sufixu, se pak chová stejným způsobem jako u jednoduchého deminutiva.
164
(149) a. Reprezentace NomSg domek
b. Reprezentace GenSg domøku
C V C V C V | | | | d o m e k
C V C V C V | | | | | d o m e k u
c. Reprezentace NomSg domeček
d. Reprezentace GenSg domečøku
C V C V C V C V | | | | |
C V C V C V C V | | | | | |
d o m
d
e č
e k
o m e
č
e
k
u
Scheerova analýza pracující s parametry pro alternující vokály předpokládá, že morfologická struktura slov je čitelná pro fonologii. Jestliže totiž pro sufixální alternující vokály platí v češtině jiný parametr než pro alternující vokály v ostatních morfologických pozicích, pak to nutně znamená, že fonologie vidí hranice mezi jednotlivými morfémy a zná i jejich morfologický status (kořen, prefix vs. sufix). Problém Scheerovy analýzy spočívá v tom, že o tom, na základě čeho fonologie ví, jestli daný plovoucí vokál patří k sufixu, kořeni nebo prefixu, nic neříká. V kapitolách 6 a 7 jsem ukázala, jak generativní fonologie interpretuje to, že derivace fonologické struktury je závislá na morfologické struktuře: fonologická derivace probíhá cyklicky, tj. postupně po jednotlivých konstituentech morfologické struktury, a morfémové švy navíc mohou mít různou fonologickou reprezentaci (boundary segmenty). V následujících dvou kapitolách ukážu, že odlišné chování alternujících vokálů na začátku sufixu je dáno právě jejich lexikální reprezentací, která se liší od reprezentace alternujících vokálů ve všech ostatních pozicích, a také tím, že sufixy s iniciálními alternujícími vokály jsou cyklické, diktují fonologii, jak má danou strukturu derivovat.
165
8.5.7. Lexikální asymetrie mezi alternujícími vokály Při pohledu na reprezentace deminutiv v (149) se zákonitě nabízí otázka, jakou lexikální strukturu má k-ový sufix, a tedy i alternující vokál, který stojí na jeho počátku. Scheer (2004) si tuto otázku neklade, stejně jako se neptá na to, jakou lexikální reprezentaci mají sufixy, na jejichž počátku stojí vokál, který s nulou nealternuje. Podobně jako v případě nealternujících vokálů implicitně předpokládá, že všechny alternující vokály mají stejnou lexikální strukturu. V kapitole 8.1. jsme diskutovali o principu projekce, jímž se model CVCV (i standardní GP) podstatným způsobem odlišuje od ostatních generativních fonologických modelů. Tento princip říká, že slabičná struktura je součástí lexikální fonologické reprezentace a během derivace ve fonologickém komponentu se projektuje. Na základě principu projekce jsme odvodili, že vokály na začátku sufixů musí být lexikálně reprezentovány jinak než vokály ve všech ostatních pozicích. Pro připomenutí znovu uvádím schéma (61), které ukazuje, že iniciální sufixální vokály jsou reprezentovány jako plovoucí segmenty s asociační linkou, která je automaticky spojí s prázdným jádrem na konci morfému, s nímž se daný sufix sloučí. (61) Krátký vokál na začátku sufixu
| V
Nyní máme k dispozici další důkaz, že iniciální vokály sufixů skutečně musí být reprezentovány tak, jak ukazuje (61), a tím je chování alternujících vokálů. Víme, že alternující vokály se foneticky realizují, když za nimi následuje prázdné jádro. Jestliže se kořeny, které jsou sloučeny se sufixem začínajícím na nealternující vokál, nikdy nevokalizují (v kontextu nealternujícího vokálu C_C]V je vždy nulová alternanta), pak to znamená, že mezi kořenem a sufixem žádné prázdné jádro není. V tom případě musí být prázdná jádra, která následují za posledním konsonantem každého kořene, automaticky obsazována sufixálními vokály. Vraťme se nyní zpět k reprezentacím deminutiv v (149). Všechna jsou odvozena z kořene √DOM, jehož lexikální reprezentace obsahuje čtyři slabičné pozice (150)a. Koncovka GenSg -u bude reprezentována jako segment s vlastní asociační linkou, ale bez vlastní slabičné pozice (150)b.
166
b. Reprezentace koncovky GenSg -u
(150) a. Reprezentace √DOM C V C V | | | d o m
| u
Obsahuje-li forma GenSg jednoduchého deminutiva domøku šest slabičných pozic (149)b, pak na k-ový deminutivní sufix zbývají jen dvě pozice. Jen tak bude zachován princip projekce: čtyři kořenové pozice + dvě sufixální + žádná koncovková = šest slabičných pozic formy GenSg. Jak tedy bude vypadat lexikální reprezentace k-ového sufixu? Protože minimální jednotkou slabičné struktury je CV, pak to nutně znamená, že k-ový sufix bude na slabičné rovině reprezentován jako CV. C-pozice bude lexikálně asociována s velárou k, za ní následující V-pozice bude lexikálně prázdná. Iniciální alternující vokál e pak bude bez vlastní slabičné pozice. Vokály na začátku sufixů tedy mají společné to, že se během derivace asociují s prázdnou V-pozicí na konci předcházejícího morfému. Liší se v tom, že nealternující vokály se asociují automaticky, zatímco alternující vokály se asociují v závislosti na tom, jaké strukturní vlastnosti má V-pozice, která za nimi následuje. Tento rozdíl mezi alternujícími a nealternujícími sufixálními vokály můžeme odvodit přímo z jejich lexikální struktury – nealternující vokály budou plovoucími segmenty s asociační linkou, alternující vokály budou plovoucími segmenty bez asociační linky. Asociační linka tak funguje jako pokyn pro fonologický komponent, který můžeme parafrázovat jako „najdeš-li prázdnou V-pozici, ihned se s ní spoj“. Segmenty bez vlastní asociační linky pak musí čekat na pokyn od následující V-pozice.95 Lexikální rozdíl mezi sufixy s alternujícím vokálem a sufixy, jejichž iniciální vokál nealternuje, ilustrují reprezentace v (151). Nalevo je lexikální struktura pádové koncovky InsSg -em s nealternujícím e, napravo je lexikální struktura k-ového sufixu s alternujícím e.
95
Za upozornění na možný lexikální rozdíl mezi oběma typy vokálů děkuji Pavlu Šmerkovi. Pro úplnost je třeba poznamenat, že jako plovoucí segmenty bez asociační linky nebudou reprezentovány všechny sufixální vokály, které alternují s nulou. Připomeňme, že vedle sufixů s iniciálními alternujícími vokály (sufixy -vb, -vn, -vk, -vc) existují i v češtině sufixy s interními alternujícími vokály (sufixy -dvl a -stvv). Interní alternující vokály budou mít stejnou lexikální reprezentaci jako vokály v kořenech nebo vokály na konci prefixů – plovoucí segmenty s vlastní V-pozicí.
167
(151) a. Reprezentace koncovky InsSg -em C V | | e m
b. Reprezentace sufixu -vk C V | e k
Průběh derivace instrumentálové formy dom-øk-em, která obsahuje oba výše zmíněné sufixy, ilustruji v (152). Asociační linka iniciálního segmentu instrumentálové koncovky se automaticky spojí s prázdným jádrem na konci deminutivního sufixu V2. Jeho iniciální segment má sice také k dispozici prázdné jádro, V3 na konci kořene, to je ale řízeno nyní již zaplněným jádrem V2, a proto se plovoucí deminutivní e foneticky nerealizuje. (152) Derivace InsSg dom-øk-em
C V C V3 - C V2 - C V1 | | | | | d o m e k e m
V (153) uvádím pro ilustraci derivaci instrumentálové formy pøs-em, která obsahuje kořen s alternujícím vokálem: koncovkový vokál se opět automaticky asociuje s prázdným jádrem na konci kořene, a to obratem řídí předcházející jádro s plovoucím e. Výsledkem je nulová alternanta v kořeni. (153) Derivace InsSg pøs-em
C V C V - C V | | | p e s e m
Z toho, co bylo řečeno, vyplývá, že mezi alternujícími vokály na začátku sufixů a alternujícími vokály v ostatních pozicích existuje podobná lexikální asymetrie jako mezi nealternujícími vokály: alternující vokály na začátku sufixů budou reprezentovány jako
168
plovoucí vokály bez vlastní V-pozice i bez vlastní asociační linky (154)b, ostatní alternující vokály budou reprezentovány jako plovoucí vokály s vlastní V-pozicí. (154) a. Alternující vokál
b. Alternující vokál na začátku sufixu
V V
V
Nyní se podívejme na to, jak bude v navrženém modelu probíhat derivace alternačních řad. Začněme nejprve řadami na prefixálním švu. V (155) je derivace formy NomSg adjektiva beze-røt-ý. Dlouhý koncovkový vokál se automaticky asociuje s prázdným jádrem na konci kořene V2. Zaplněné jádro V2 pak obratem řídí jádro V3 s plovoucím vokálem. Jádro V4, které je na konci prefixu a které rovněž obsahuje plovoucí vokál, tak nemůže být řízeno, a proto se vokalizuje. Výsledkem je e-ová alternanta v prefixu a nulová alternanta v kořeni. (155) Derivace NomSg beze-røt-ý
C V C V4 | b
| e
| z
e
-
C V3 C V2 | | r e t
C V1 y
Schéma (156) ukazuje derivaci formy NomSg adjektiva nadø-ret-n-í. Dlouhý koncovkový vokál se automaticky asociuje s prázdným jádrem na konci adjektivního sufixu V2 a obratem řídí prázdné jádro V3 na konci kořene. Kořenové jádro V4, jež obsahuje plovoucí vokál, tak nemůže být řízeno, a proto se vokalizuje a řídí jádro na konci prefixu. Výsledkem je nulová alternanta v prefixu a e-ová alternanta v kořeni. (156) Derivace NomSg nadø-ret-n-í
C V C V5 - C V4 C V3 | | | | | n a d e r e t
C V2 | n
169
C V1 i
Derivaci forem dvojitých deminutiv, InsSg dom-eč-øk-em a NomSg dom-eč-ek, která obsahují dva po sobě jsoucí k-ové sufixy s iniciální alternační pozicí, ilustrují následující dvě schémata. (157) ukazuje derivaci instrumentálové formy. Plovoucí segment instrumentálové koncovky se opět automaticky asociuje s prázdným jádrem V2 na konci druhého deminutivního sufixu. Zaplněné jádro V2 pak řídí prázdné jádro V3 na konci prvního deminutivního sufixu, a tím brání plovoucímu deminutivnímu e, aby se s ním asociovalo. Jsouc řízeno, neřídí V3 prázdné jádro na konci kořene V4, a to se proto sloučí s plovoucím e prvního deminutivního sufixu. Výsledkem je e-ová alternanta v a nulová alternanta v druhém deminutivním sufixu. (157) Derivace InsSg dom-eč-øk-em
C V C V4 - C V3 - C V2 - C V1 | | | | | | d o m e k e k e m
Schéma v (158) ilustruje analogickou derivaci formy NomSg, která je odvozena nulovou koncovkou. Koncové jádro druhého deminutivního sufixu V1 je tentokrát prázdné. To znamená, že koncové prázdné prvního sufixu V2 není řízeno, a proto se asociuje s plovoucím e. Zaplněné V2 pak řídí prázdné jádro na konci kořene V3, a brání tak plovoucímu e prvního deminutivního sufixu, aby se s ním asociovalo. Výsledkem derivace je forma dom-øč-ek s nulovou alternantou v prvním sufixu a e-ovou alternantou v druhém. (158) Derivace NomSg dom-øč-ek
C V C V3 - C V2 - C V1 | | | | | d o m e k e k
Derivace (155)–(158) ukazují, že navržený model automaticky odvozuje vzorec, v němž jsou alternanty v sousedících slabikách v komplementární distribuci. Problém spočívá v tom, že tento vzorec platil pro starou češtinu, ale neplatí pro češtinu novou – výsledkem derivace, kterou popisuje schéma (158), je staročeská forma NomSg domøček, a nikoli její
170
novočeská podoba domeček. To znamená, že stejně jako všechny předchozí analýzy, ať už jerové nebo autosegmentální, bude i náš laterální model potřebovat nějaký další mechanismus pro usměrnění jinak automatické fonologické derivace. Výsledek derivace bude správný jen tehdy, když alternační pozice před sufixy s iniciálním alternujícím vokálem nebude řízena, tedy když mezi sufixem a předcházejícím morfémem bude, alespoň v určité fázi derivace, intervenovat prázdné jádro.
8.5.8. Fázové a nefázové sufixy V kapitole 7 jsem představila celkem čtyři různé jerové analýzy alternací V~ø, z nichž dvě, Booij & Rubach (1984) pro polštinu a Halle & Vergnaud (1987) pro ruštinu, rozdílné chování prefixálních a sufixálních alternujících vokálů odvozují z toho, že prefixy a sufixy tvoří dvě lexikálně odlišné fonologické třídy, pokud jde o jejich chování při cyklické derivaci. Booij a Rubach rozlišují tzv. kohezní (cohering) a nekohezní (non-cohering) morfémy podle toho, jestli se po připojení automaticky integrují do jednoho fonologického cyklu s morfémem, jehož struktura byla derivována v bezprostředně předcházejícím cyklu. Halle a Vergnaud podobně rozlišují tzv. cyklické (cyclic) a necyklické (non-cyclic) morfémy – morfologické konstituenty, jejichž hlavou jsou necyklické morfémy, jsou imunní vůči cyklickým pravidlům. Obě analýzy se shodují v tom, že prefixy, na jejichž konci alternuje vokál s nulou, jsou nekohezní/necyklické, zatímco sufixy s alternačními pozicemi V~ø jsou kohezní/cyklické. Zmíněné analýzy jsou ze dvou důvodů problematické. Zaprvé, na jedné straně tvrdí, že počet fonologických cyklů slova odpovídá počtu jeho morfémů, na druhé straně předpokládají, že existuje i něco jako „necyklický cyklus“ – v cyklech, kdy je ke struktuře připojen nekohezní/necyklický morfém, nejsou aplikována žádná cyklická pravidla. Zadruhé, odlišné fonologické chování morfémů, přesněji jejich vliv na aplikaci cyklických fonologických pravidel, neodvozují z jejich fonologické struktury – fonologická reprezentace nekohezních/necyklických morfémů se podle nich nijak systematicky neliší od fonologické reprezentace kohezních/cyklických morfémů. V laterálním modelu, který jsem představila v předchozích kapitolách, se prefixy a sufixy s alternujícími vokály, nebo přesněji přímo tyto vokály, systematicky liší, pokud jde o jejich lexikální reprezentaci: alternující vokály na konci prefixů jsou reprezentovány jako plovoucí segmenty s vlastním slabičným jádrem, alternující vokály na začátku sufixů jsou reprezentovány jako plovoucí segmenty bez vlastního slabičného jádra (a i bez vlastní asociační linky). Princip derivace alternant V~ø je přitom v obou případech stejný – to,
171
jestli se bude lexikálně plovoucí vokál foneticky realizovat, závisí na vlastnostech následujícího jádra. Připomeňme, v čem spočívá slabina našeho modelu – automaticky derivuje vzorec, v němž jsou alternanty v sousedících slabikách v komplementární distribuci, což je pravda v případě alternant na prefixálním švu, ale není pravda pro alternanty na švu mezi kořenem a sufixem, potažmo mezi dvěma sufixy. Chování alternant na sufixálním švu přehledně shrnuje následující tabulka: (159)
e
ø
_C] (kotel, dom-ek) _C]V (kotøl-e, dom- øk-u) _C]C (kotel-ník) _C]øC (kotel-øn-a, dom-eč-øk-y) _C]eC (kotel-en, dom-eč-ek)
Vidíme, že kořenová/sufixální alternační pozice se v kontextu sufixu s iniciálním alternujícím vokálem chová stejně jako v kontextu nulového sufixu a v kontextu sufixu začínajícího na konsonant. Kontexty _C] a _C]C mají společného jmenovatele – prázdné jádro na konci morfému, které je řízeno, a proto samo nemůže řídit předcházející jádro s plovoucím vokálem. Můžeme tedy logicky předpokládat, že i v kontextech _C]øC a _C]eC je jádro na konci předcházejícího morfému prázdné. Naproti tomu v kontextu _C]V prázdné není, protože je automaticky obsazeno sufixálním vokálem. Tvrzení, že koncové jádro morfému je v kontextu vokalizovaného sufixu (_C]eC) prázdné, je na první pohled v rozporu s analýzou, kterou jsem představila v předchozí kapitole. Ta předpokládá, že alternující vokály na začátku sufixů se foneticky realizují jen tehdy, když se asociují právě s prázdným jádrem na konci předcházejícího morfému. Co z toho vyplývá? Že jádro na konci morfému bylo prázdné jen v určité fázi derivace, přesněji ve fázi před připojením sufixu s iniciální alternační pozicí; tehdy způsobilo vokalizaci předcházejícího jádra, a teprve poté se zaplnilo sufixálním vokálem. Z toho, co bylo řečeno, vyplývá, že sufixy s iniciálním alternujícím a nealternujícím vokálem se liší dvojím způsobem. Jednak mají různou lexikální reprezentaci: alternující vokál je plovoucí segment bez asociační linky, nealternující vokál je plovoucí segment s asociační linkou. Jednak se liší tím, že sufixy s iniciálním alternujícím vokálem jsou fázové (před nimi končí jedna fáze fonologické derivace), sufixy s iniciálním nealternujícím vokálem fázové nejsou (automaticky se asociují s koncovým prázdným jádrem předcházejícího morfému, jsou tedy derivovány ve stejné fonologické fázi jako on). Popsaný rozdíl mezi oběma typy sufixů můžeme opět ilustrovat na koncovce InsSg -em s nealternujícím e a k-ovém sufixu s alternujícím e. Rozdíl mezi prvním
172
sufixem, který není fázový, a druhým sufixem, který iniciuje fonologickou fázi, zobrazují následující dvě schémata: (160) a. Nefázový sufix -em
b. Fázový sufix -vk
C V | | e m
C V e
| k
Podívejme se nyní, jak bude fázová derivace se zmíněnými sufixy fungovat. Fonologická struktura formy InsSg dom-eč-øk-em obsahuje dva fázové a jeden nefázový sufix. Bude tedy bude derivována ve třech fázích: dom1]eč2]øk-em3] (161). První deminutivní sufix -vk je specifikován jako fázový, což je pro fonologický komponent pokynem, aby derivoval strukturu předcházejícího morfému, tedy kořene √DOM. Prázdné jádro na konci kořene je řízeno, protože je na konci fáze. Následuje deminutivní sufix, který je identický s tím prvním. Fonologie tedy opět dostává pokyn, aby derivovala předcházející strukturu, tedy strukturu kořene rozšířeného o první deminutivní sufix. Prázdné kořenové jádro už není na konci fáze a navíc ani není prázdné, hostí sufixální plovoucí vokál. Ten se s ním asociuje, protože, jsa následován prázdným jádrem na konci fáze, není v řízené pozici. Dalším sufixem, který je zároveň posledním morfémem slova, je instrumentálová koncovka. Ta není specifikována jako fázová, což znamená, že její struktura je derivována ve stejné fázi jako struktura druhého deminutivního sufixu. V poslední fázi derivace se plovoucí koncovkový vokál nejprve automaticky spojí s prázdným jádrem na konci druhého deminutivního sufixu, toto jádro pak řídí předcházející jádro s plovoucím deminutivním vokálem. (161) Fázová derivace InsSg dom1]eč2]øk-em3]
C V C V → C V C V C V → C V C V C V C V C V | | | | | | | | | | | | | | d o m d o m e k d o m e k e k e m 1. FÁZE
2. FÁZE
3. FÁZE
173
Fázovou derivaci formy NomSg dom-eč-ek ilustruje schéma (162). Tato forma bude rovněž derivována ve třech fázích: dom1]eč2]ek3], z nichž první dvě jsou zcela identické jako v předcházejícím případě. Na konci třetí fáze je prázdné jádro, které neřídí jádro s plovoucím vokálem druhého deminutivního sufixu, a ten se proto foneticky realizuje. (162) Fázová derivace NomSg dom1]eč2]ek3] C V C V → C V C V C V → C V C V C V C V | | | | | | | | | | | | | d o m d o m e k d o m e k e k 1. FÁZE
2. FÁZE
3. FÁZE
Analogickým způsobem bude probíhat i derivace alternant na švu mezi sufixem a kořenem, což ilustrují následující dvě schémata. (163) ukazuje derivaci formy NomSg her-eč-øk-a se třemi po sobě jdoucími alternačními pozicemi. Tato forma obsahuje tři sufixy, dva fázové a jeden nefázový, bude tedy derivována ve třech fázích: her1]eč2]øk-a3]. Agentivní sufix -vc je specifikován jako fázový, a proto fonologický komponent nejprve derivuje strukturu předcházejícího morfému, tedy kořene √HvR. Prázdné jádro na jeho konci se ocitá na konci fáze. To znamená, že je řízeno, a samo tedy neřídí předcházející jádro s plovoucím e, a to se proto vokalizuje. Následuje přechylovací sufix -vk, který je rovněž specifikován jako fázový. Fonologie tedy opět dostává pokyn, aby derivovala předcházející strukturu, tedy strukturu vokalizovaného kořene rozšířeného o agentivní sufix. Prázdné kořenové jádro hostí sufixální plovoucí vokál, který se s ním asociuje, protože jádro za ním je prázdném jádrem na konci fáze. Posledním morfémem je nominativní koncovka. Ta není fázová, automaticky se asociuje s prázdným jádrem na konci přechylovacího a toto jádro pak řídí předcházející jádro s plovoucím přechylovacím vokálem. (163) Fázová derivace NomSg her1]eč2]øk-a3]
C V C V → C V C V C V → C V C V C V C V | | | | | | | | | | | | h e r h e r e c h e r e c e k a 1. FÁZE
2. FÁZE
3. FÁZE
174
Fázovou derivaci formy GenPl her-eč-ek ilustruje schéma (164). První dvě fáze derivace jsou stejné jako u formy NomSg. Na konci třetí fáze je prázdné jádro, které neřídí jádro s plovoucím vokálem druhého deminutivního sufixu, a ten se proto vokalizuje. (164) Fázová derivace NomSg her1]eč2]ek3] C V C V → C V C V C V → C V C V C V C V | | | | | | | | | | | | h e r h e r e c h e r e c e k 1. FÁZE
2. FÁZE
3. FÁZE
Podobným způsobem analyzuje chování sufixů s iniciálními alternujícími vokály (v polštině) Kaye (1995); i on interpretuje to, že se v jejich kontextu systematicky vokalizují alternační pozice, jako výsledek působení koncového prázdného jádra. Kaye rozlišuje dva typy morfologických struktur podle toho, jestli hranice mezi jejich morfémy jsou viditelné (visible) pro fonologickou derivaci. Komplexní morfologické formy, u nichž hranice mezi morfémy není fonologicky nijak interpretována, označuje jako analytické (analytic), komplexní formy, jejichž vnitřní morfémové hranice jsou fonologicky interpretovány, označuje jako neanalytické (non-analytic); srov. Kaye (1995:302): „We must conclude then that some morphological structure is visible to the phonology. I will now try to define precisely exactly what that structure is and what form it takes in the phonology. I will conclude that morphological structure has two effects on the phonology: little and none. These two interactions are called analytic and non-analytic.“ Kaye analyzuje dva polské příklady: NomSg deminutiva pies-ek a GenSg pøs-a. Deminutivum má podle něj analytickou morfologickou strukturu, kterou tvoří dvě morfologické domény: [[pies]ek], struktura genitivní formy nedeminutiva analytická není, protože pádová koncovka tvoří jednu morfologickou doménu s kořenem: [pøsa]. Morfologická struktura pak determinuje derivaci fonologické struktury. Forma deminutiva bude derivována ve dvou fonologických cyklech, kdy prázdné jádro na konci prvního cyklu způsobí vokalizaci kořenového jádra, a prázdné jádro na konci druhého cyklu způsobí vokalizaci sufixu. Fonologická struktura genitivní formy bude derivována jen v jednom cyklu, jehož koncové jádro, jsouc obsazeno genitivním sufixem, řídí kořenové jádro, které se proto nevokalizuje. Na první pohled je Kayeova analýza totožná s fázovou analýzou, kterou jsem představila výše. Nicméně mezi nimi existuje principiální rozdíl – Kaye neodvozuje odlišné fonologické chování deminutivního sufixu -vk a pádové koncovky -a z jejich
175
fonologické struktury. Podle něj sice oba sufixy patří do dvou tříd s odlišným fonologickým chováním, analytické (deminutivní sufix) a neanalytické (genitivní koncovka), ale tyto třídy nejsou definovány fonologicky. Ba co víc, analytické a neanalytické afixy jsou definovány pouze cirkulárně: deminutivní sufix je analytický, protože je součástí analytické morfologické struktury, genitivní koncovka je neanalytická, protože je součástí neanalytické morfologické struktury. Představený fázový model fonologické derivace pro alternace e~ø je pendantem syntaktickému fázovému modelu, jak ho definoval Chomsky (2001) v rámci minimalistického programu. Chomsky předpokládá, že derivace syntaktické struktury jednoduché věty probíhá ve dvou fázích, které jsou definovány syntakticky. První fázi derivace tvoří syntaktická fráze vP (tj. fráze, jejíž hlavou je verbální hlava, tzv. malé (little) v, která obsahuje verbální rysy jako např. [kauzativnost]), druhou fázi derivace tvoří syntaktická fráze CP (tj. fráze, jejíž hlavou je tzv. komplementizér, což je místo v syntaktické struktuře, kam se například při transformaci posouvají tázací zájmena typu kdo, co).96 Fáze fungují jako syntaktické domény pro pohyb konstituentů – pohyb konstituentu z jedné fáze do druhé je možný jen tehdy, když se daný konstituent nachází na levém okraji dané fáze. Tato podmínka je známa jako tzv. Phase Impenetrability Condition („podmínka nepropustnosti fáze“, PIC). Její podstatu ilustruje schéma (165). Zde je obecná struktura syntaktické fráze XP, jejíž hlavou je X°, Comp označuje její komplement, Spec její specifikátor. Vidíme, že hranice fáze X prochází mezi hlavou a komplementem fráze XP. To znamená, že hlava a specifikátor fráze XP stojí na levém okraji fáze X, vlastně jsou derivovány až v následující fázi, ve fázi X je derivován jen komplement fráze XP. Podmínka PIC pak říká, že syntaktický materiál obsažený v komplementu fáze X je pro syntaktickou derivaci v následujících fázích už nedostupný. (165) Syntaktická fáze (Chomsky 2001) XP Fáze Spec
X´ X°
Comp
96
Myšlenku, že derivace syntaktické struktury probíhá ve fázích, jež jsou definovány určitými syntaktickými hlavami, kterou původně zformuloval Chomsky (2001), dále rozpracovávají četné syntaktické analýzy. Jejich hlavním tématem je to, jaké další syntaktické hlavy, kromě malého v a C, jsou iniciátory derivačních fází, a to, jaký další vliv, kromě toho, že brání extrakci konstituentů, fáze mají.
176
Porovnáme-li syntaktický fázový model s fonologickým modelem, který jsem představila v této kapitole, vidíme, že jsou založeny na podobných principech. 1. Syntaktické fáze derivace jsou definovány syntakticky (fáze iniciují určité syntaktické hlavy), fonologické fáze derivace jsou definovány fonologicky (fáze iniciují morfémy s určitou fonologickou strukturou, v našem případě sufixy s iniciálním plovoucím segmentem bez vlastní asociační linky). 2. Iniciátor fáze (syntaktická hlava, určitý morfém) je sám derivován až v následující fázi (což v našem případě znamená, že před fázovým sufixem stojí prázdné jádro, které je na konci fáze). 3. Výsledek derivace nelze v další fázi změnit (plovoucí vokál, který se jednou vokalizuje, protože je v kontextu koncového prázdného jádra, zůstává vokalizován, i když je toto prázdné jádro v následující fázi derivace obsazeno vokálem).
8.5.9. Shrnutí Představený fázový model pro derivaci alternant V~ø je postaven na předpokladu, že o způsobu fonologické derivace nerozhoduje morfologická struktura, jak předpokládají cyklické fonologické modely, ale fonologické vlastnosti morfémů, které ji tvoří. Vychází z toho, že v češtině existují dva typy sufixů s iniciálními vokály podle toho, jestli se aktivně podílejí na fonologické derivaci: sufixy, které derivaci iniciují, a sufixy, které jsou vůči fonologické derivaci pasivní. První typ sufixů označuji jako fázové, protože jsou iniciátory derivační fáze. Příslušnost sufixu k jednomu z těchto dvou fonologických typů lze odvodit přímo z jeho lexikální fonologické struktury – všechny sufixy, jejichž lexikální reprezentace začíná na plovoucí vokál bez asociační linky (tedy sufixy s alternujícími vokály), jsou fázové, všechny sufixy, jejichž lexikální reprezentace začíná na plovoucí vokál s asociační linkou (tedy sufixy se stabilními vokály), jsou nefázové. To, že jsou sufixy s iniciálním alternujícím vokálem fázové, znamená, že mezi nimi a následujícím morfémem vždy intervenuje prázdné jádro, prázdné jádro na konci fonologické fáze. To je příčinou toho, proč se v jejich kontextu vždy vokalizuje alternační pozice – protože je na konci fáze, je řízeno, protože je řízeno, nemůže řídit jádro s plovoucím vokálem. Jestliže ve staré češtině byly alternanty na sufixálním švu v komplementární distribuci (dom-øč-ek, dom-eč-øk-u), pak to znamená, že ve staré češtině sufixy s iniciálním alternujícím vokálem fázové nebyly, tedy že mezi nimi a následujícím morfémem žádné prázdné jádro nestálo; derivace ve staré češtině probíhala tak, jak ukazují schémata v (157) a (158). Rozdíl mezi starou a novou češtinou tedy nebude spočívat v tom,
177
že alternující vokály ztratily schopnost řídit, jak předpokládá Scheer (2004), ale v tom, že se sufixy s iniciálními alternujícími vokály staly fázovými. Představený model pro alternace e~ø také predikuje, že sufixy s iniciálním vokálem, které derivují slova týchž syntaktických a/nebo sémantických kategorií, mohou mít různý vliv na distribuci alternant e~ø podle jejich fonologické struktury. To, že je tato predikce správná opět potvrzují diachronní data. Nemáme žádný důkaz, že by stč. deminutivum dom-øč-ek a i jeho novočeský pendant dom-eč-ek měly různou morfosyntaktickou strukturu. To nutně znamená, že rozdílná distribuce alternant e~ø musí být dána rozdílnými fonologickými vlastnostmi deminutivního sufixu v nové a ve staré češtině. Predikci o nezávislosti distribuce e~ø na morfosyntaktické struktuře dále potvrzují i synchronní příklady jako pejs-ek a pøs-ík, nehýt-ek a nehøt-ík (obě primární deminutiva) nebo her-øn-a a høř-išt-ě (obojí jména míst).97 Výše uvedené příklady jsou také jedním z hlavních argumentů proti fázovému modelu Marvin(ové) (2002), který předpokládá, že derivace fonologické struktury slov je vždy řízena jejich morfosyntaktickou strukturou.
97
Je třeba poznamenat, že u uvedených deminutiv je alternující kořenový vokál e zdloužen.
178
9. Závěr
Alternace vokálů s nulou představují jedno z hlavních témat slovanské generativní fonologie, nicméně žádná z existujících analýz uspokojivým způsobem nevysvětluje to, že pro distribuci alternant e~ø v sousedních slabikách existují v současné češtině dva vzorce a že tyto vzorce jsou závislé na morfologické struktuře, přesněji na přítomnosti určitého typu morfémového švu: 1. C(e/ø)C[(ø/e)C, 2. CeC]{e,ø}C. Všechny generativní analýzy se shodují v tom, že alternující vokály musí být nějakým způsobem kódovány v lexikální reprezentaci morfémů. V analýzách, které vycházejí z modelu SPE (Chomsky & Halle), kde lexikální fonologickou strukturu tvoří lineární řada segmentů (přesněji jejich rysových matic), je rozdíl mezi alternujícími a nealternujícími vokály kódován segmentálně. Alternující vokály mají status abstraktních vokálů, které jsou podle původních praslovanských vokálů označovány jako jery; ty mají unikátní segmentální vlastnosti, které je odlišují od všech ostatních segmentů. Distribuce alternant V~ø je pak interpretována výsledek aplikace dvou fonologických pravidel, které manipulují s melodickou strukturou jerů: Lower a Yer Deletion. Jerové analýzy zcela opomíjejí následující dvě generalizace: 1. vokály, které ve slovanských jazycích alternují s nulou, mají stejnou kvalitu jako vokály, které s nulou nealternují, 2. alternace vokálů s nulou nejsou výsadou slovanských jazyků – alternace typu V~ø se objevují v geneticky různých jazycích (např. francouzština, turečtina, marocká arabština), distribuce alternant je v nich přitom stejná jako ve slovanských jazycích. Podstatu obou těchto faktů nejlépe vystihuje autosegmentální laterální model CVCV (Scheer 2004): 1. vokály, které alternují s nulou, se od vokálů, které s nulou nealternují, neliší na segmentální rovině, ale ve způsobu komunikace se slabičnou rovinou, 2. derivace alternant V~ø je výsledkem interakce mezi dvěma slabičnými jádry. Scheer předpokládá, že alternující vokály jsou lexikálně reprezentovány jako plovoucí segmenty. Ty se foneticky realizují jen tehdy, když se během derivace asociují se svým slabičným jádrem. To, jestli se asociují, pak závisí na strukturních vlastnostech následujícího jádra, jestli je schopno řídit jádro s plovoucím segmentem. Existenci dvou vokalizačních vzorců pro alternační řady vysvětluje Scheer tím, že schopnost jader s lexikálně plovoucími vokály řídit jiná jádra stejné kategorie, je parametrizována. Parametr pro češtinu je přitom podle něj nastaven tak, že jádra s lexikálně plovoucími vokály schopnost řídit nemají. Pro distribuci alternant e~ø v současné češtině, predikuje Scheerův model následující:
179
1.
2.
Alternační pozice na konci prefixu se nevokalizuje, když kořen, který za ním následuje, začíná na (C)V, TR nebo obsahuje slabičnou likvidu. V těchto třech kontextech je jádro na konci prefixu řízeno. V kontextech kořenů začínajících na CvC (v prvním jádru kořene alternuje vokál s nulou) a RT koncové jádro prefixu řízeno není, a proto se vokalizuje. Alternační pozice v kořeni nebo sufixu se nevokalizuje, když sufix, který za ním následuje začíná na (C)V. V tomto jediném kontextu je kořenové/sufixální jádro řízeno.
Zmíněné predikce ale platí jen částečně. 1. Vokalizace prefixu nesouvisí s kvalitou iniciálních konsonantů kořene, jak předpokládá Scheer, ale s přítomností lexikálně obsazeného jádra – nevokalizovaný prefix se objevuje i v kontextu kořenů, které začínají na RT, tedy na konsonantickou dvojici, kde druhý konsonant není sonornější než druhý, když obsahují kořenový vokál (viz rozdíl mezi roze-mn-out a rozø-mňouk-at). 2. V kontextu kořenů typu √CvC se prefixy vokalizují v závislosti na tom, jaká alternanta se objeví v kořeni – alternanty v kořeni a prefixu jsou v komplementární distribuci (viz rozdíl mezi nadø-ret-ní a beze-røt-ý). Pro oba tyto problémy jsem nabídla následující řešení. Pokud jde o chování prefixů v kontextu kořenů s iniciální konsonantickou dvojicí, prefixy se nevokalizují tehdy, když kořenové konsonanty tvoří tzv. konsonantickou doménu – prázdné jádro v konsonantické doméně je na rozdíl od všech ostatních prázdných jader imunní vůči řízení, a proto může řídit jádro na konci prefixu. Koncepce konsonantických domén, kterou jsem představila, vychází z toho, že jejich vlastnosti jsou parametrické. Testy s vokalizací prefixů a s derivací slabičných likvid ukázaly, že v češtině hlava konsonantické domény musí být zprava podpořena plnou V-pozicí a že pro iniciální konsonantické domény neplatí žádná fonotaktická omezení. Důvodem, proč se alternační řady vokalizují jinak na prefixálních a jinak na sufixálních švech, je to, že sufixy s iniciálními alternujícími vokály iniciují derivační fázi, zatímco prefixy s koncovými alternujícími vokály žádnou fázi neiniciují. Fázový model derivace pro alternace typu V~ø předpokládá, že existuje lexikální asymetrie mezi vokály na začátku sufixů a vokály ve všech ostatních morfologických pozicích. Vokály na začátku všech sufixů mají společné to, že se během derivace asociují s prázdnou V-pozicí na konci předcházejícího morfému. Liší se v tom, že nealternující vokály se asociují automaticky, zatímco alternující vokály se asociují v závislosti na tom, jaké strukturní vlastnosti má V-pozice, která za nimi následuje. Popsaný rozdíl mezi chováním sufixů je dán lexikální reprezentací jejich iniciálních vokálů – nealternující vokály jsou plovoucími segmenty s asociační linkou, alternující vokály jsou plovoucími segmenty bez asociační linky.
180
Všechny sufixy, jejichž lexikální reprezentace začíná na plovoucí vokál bez asociační linky (tedy sufixy s alternujícími vokály), jsou navíc fázové, což znamená, že mezi nimi a následujícím morfémem vždy intervenuje prázdné jádro, prázdné jádro na konci fonologické fáze. To je příčinou toho, proč se v jejich kontextu vždy vokalizuje alternační pozice. Alternační pozice na konci prefixů jsou lexikálně reprezentovány jako plovoucí vokály s vlastním jádrem. Mezi nimi a kořenem nikdy žádné prázdné jádro není, a proto se se svým jádrem buď asociují, nebo ne podle toho, jestli jsou řízeny prvním jádrem v kořeni. Je-li alternační pozice v kořeni vokalizována, pak jako jakékoli jiné jádro asociované se segmentem řídí jádro na konci prefixu. Není-li alternační pozice v kořeni vokalizována, znamená to, že je řízena, a nemůže tedy řídit prefixální jádro. Výsledkem je komplementární distribuce alternant v kořeni a v prefixu. To, že je nejprve derivována struktura alternační pozice v kořeni a teprve poté struktura alternační pozice v prefixu, pak automaticky vyplývá z toho, že řízení mezi jádry funguje regresivně. Navržená analýza není na rozdíl od tradičních jerových analýz vázána jen na slovanské jazyky, ale je aplikovatelná na alternace typu V~ø. Predikuje, že existují pouze dva vzorce pro vokalizaci alternačních řad: 1. C(v/ø)C(ø/v)C, 2. CvC{v,ø}C. Druhý z těchto vzorců předpokládá existenci derivační fáze, měl by tedy být omezen pouze na morfematicky komplexní struktury. Tuto predikci sice nelze testovat na češtině, protože v češtině jsou alternační řady vždy výsledkem morfologické derivace, nicméně například data z marocké arabštiny, kde kořeny obsahují dvě alternační pozice, tuto predikci potvrzují – alternanty uvnitř kořene jsou vždy v komplementární distribuci (data viz např. Kaye 1990a). Tuto predikci bude samozřejmě třeba ověřit na rozsáhlém korpusu dat. Je třeba přiznat, že představená analýza neřeší ani všechny konkrétní aspekty alternací e~ø v současné češtině ani všechny obecné aspekty komunikace mezi morfologickou a fonologickou strukturou. Za všechny jmenujme alespoň tři otázky, dvě konkrétní a jednu obecnou, které zůstávají otevřené pro další výzkum. 1. Jak interpretovat příklady, kdy je distribuce prefixálních alternant závislá na kvalitě segmentů, které obklopují alternační pozici, a zároveň i na přítomnosti dalšího slabičného jádra na začátku prefixu? 2. Jaký je vztah mezi distribucí alternant v prefixech a distribuci alternant v jim odpovídajících předložkách? 3. Jak budou ve fázovém modelu interpretovány opačné případy komunikace mezi morfologií a fonologií, tedy i zmíněné případy palatalizací, které jsou vázány na určité morfosyntaktické kategorie?
181
10. Bibliografie Alderete, John D. & Stefan A. Frisch. 2006. Dissimilation in grammar and the lexicon. In The Cambridge handbook of phonology, Paul de Lacy (ed.), 379–398. Cambridge: Cambridge University Press. Anderson, Stephen 1982. The analysis of French shwa: or, how to get something for nothing. Language, 58, 534–573. Aronoff, Mark. 1976. Word formation in generative grammar. Cambridge, Mass.: MIT Press. Aronoff, Mark. 1980. The treatment of juncture in American linguistics. In Aronoff & Kean (1980), 29–36. Aronoff, Mark & Mary-Louise Kean (ed.). 1980. Juncture. Saratoga: Anma Libri & Co. Bethin, Christina. 2003. Metrical quantity in Czech: evidence from hypocoristics. In Formal Approaches to Slavic Linguistics 11: The Amherst Meeting. W. Browne, B. Partee & R. Rothstein, 63–82. Ann Arbor: Michigan Slavic Materials. Blaho, Sylvia. 2004. Syllabic consonants in strict CV. MA thesis, Pázmany Péter University at Piliscsaba. Booij, Geert & Jerzy Rubach. 1984. Morphological and prosodic domains in lexical phonology. Phonology Yearbook, 1, 1–27. Booij, Geert & Jerzy Rubach. 1987. Postcyclic versus postlexical rules in lexical phonology. Linguistic Inquiry, 18, 1–44. Carr, Philip. 1993. Phonology. Basingstoke: Macmillan. Charette, Monik. 1990. License to govern. Phonology, 7, 233–253. Charette, Monik. 1992. Mongolian and Polish meet Government Licensing. SOAS Working Papers in Linguistics, 5, 275–292. Charette, Monik. 2006. The end of the (Turkish) word. SOAS Working Papers in Linguistics, 14, 23–40. Chomsky, Noam. 1973. Conditions on transformations. In A Festshrift for Morris Halle, S. R. Anderson & P. Kiparsky, 232–86. New York: Holt. Chomsky, Noam. 1995. The Minimalist Program. Cambridge, Mass.: MIT Press. Chomsky, Noam. 2001. Derivation by phase. In Ken Hale: A life in language, M. Kenstowicz, 1–52. Cambridge, Mass.: MIT Press. Chomsky, Noam & Morris Halle. 1968. The sound pattern of English. New York: Harper & Row. Clements, George N. & Samuel Jay Keyser. 1983. CV Phonology: a generative theory of the syllable. Cambridge, Mass.: MIT Press. Cyran, Eugeniusz (ed.). 1998. Structure and interpretation. Studies in phonology. Lublin: Folium.
182
Cyran, Eugeniusz. 2001. Parameters and scales in syllabic markedness: the right edge of the word in Malayalam. In Constraints and preferences, Katarzyna Dziubalska-Kołaczyk (ed.), 1–42. Berlin, New York: Mouton de Gruyter. Denwood, Ann. 2006. A CVCV template for Turkish. The Linguistic Review, 23, 465–504. Durand, Jacques & Francis Katamba (ed.). 1995. Frontiers of phonology: atoms, structures, derivations. London: Longman. Embick, David & Ralf Noyer. 2007. Distributed morphology and the syntax-morphology interface. In The Oxford handbook of linguistic interfaces, G. Ramchand & C. Reiss (ed.), 289–324. Oxford: Oxford University Press. Ewen, Colin & Harry van der Hulst. 2001. The phonological structure of words: an introduction. Cambridge: Cambridge University Press. Fabb, Nigel. 1988. English suffixation is constrained only by selectional restrictions. Natural Language and Linguistic Theory, 6, 527–539. Feldstein, Ronald. 2001. A concise Polish grammar. SEELRC Reference Grammar Network, Duke University. (http://www.seelrc.org/projects/grammars) Gebauer, Jan. 1958. Historická mluvnice jazyka českého. 3. díl: Tvarosloví, časování. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd (3. vyd.). Gebauer, Jan. 1960. Historická mluvnice jazyka českého. 3. díl: Tvarosloví, skloňování. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd (2. vyd.). Gebauer, Jan. 1963. Historická mluvnice jazyka českého. 1. díl: Hláskosloví. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd (2. vyd.). Giegerich, Heinz. 1999. Lexical strata in English: morphological causes, phonological effects. Cambridge: Cambridge University Press. Greenberg, Joseph (ed.). 1978. Universals of human language. Vol 2: Phonology. Stanford, California: Stanford University Press. Greenberg, Joseph. 1978. Some generalizations concerning initial and final consonant clusters. In Greenberg (1978), 243–279. Grzegorczykowa, Renata, Roman Laskowski & Henryk Wróbel. 1984. Gramatyka współczesnego języka polskiego. Morfologia. Warszawa: Państwowe Wydawnictwo Naukowe. Gussmann, Edmund. 1978. Explorations in abstract phonology. Lublin: Uniwersytet Marii Curie-Sklodowskiej. Gussmann, Edmund & Eugeniusz Cyran. 1998. Polish consonantal sequences: a phonological testing ground. In Cyran (1998), 127–138. Gussmann, Edmund & Jonathan Kaye. 1993. Polish notes from a Dubrovnik Café: I. The yers. SOAS Working Papers in Linguistics and Phonetics, 3, 427–462. Halle, Morris. 1978. Formal vs. functional considerations in phonology. Studies in the Linguistic Sciences Urbana III, 8, 123–134. Halle, Morris & Ora Matushansky. 2006. The morpho-phonology of Russian adjectival inflection. Linguistic Inquiry, 37, 351–404. Halle, Moris & Karuvannur Mohanan. 1985. Segmental phonology of modern English. Linguistic Inquiry, 16, 57–116.
183
Halle, Morris & Jean-Roger Vergnaud. 1987. An Essay on Stress. Cambridge, Mass.: MIT Press. Halle, Morris & Jean-Roger Vergnaud. 1987a. Stress and the cycle. Linguistic Inquiry, 18, 45–84. Hargus, Sharon & Ellen Kaisse (ed.). 1993. Studies in lexical phonology. San Diego, CA: Academic Press. Harris, John. 1994. English sound structure. Oxford: Blackwell. Harris, John. 1997. Licensing inheritance: an integrated theory of neutralisation. Phonology, 14, 315–370. Harris, John & Edmund Gussmann. 1998. Final codas: why the west was wrong. In Cyran (1998), 139–162. Harris, John & Geoff Lindsey. 1995. The elements of phonological representation. In Durand & Katamba (1995), 34–79. Havlík, Antonín. 1889. K otázce jerové v staré češtině. Listy filologické, 16, 45–51, 106– 116, 248–258, 342–353, 436–445. Hayes, Bruce. 1995. Metrical stress theory: principles and case studies. Chicago: University of Chicago Press. Jakobson, Roman. 1948. Russian conjugation. Word, 4, 55–167. Kahn, Daniel. 1976. Syllable based generalizations in English phonology. Ph.D. Dissertation, MIT. Kaye, Jonathan. 1990. 'Coda' licensing. Phonology Yearbook, 7, 301–330. Kaye, Jonathan. 1990a. Government in phonology: the case of Moroccan Arabic. The Linguistic Review, 6, 131–159. Kaye, Jonathan. 1992. Do you believe in magic? The story of s+C sequences. SOAS Working Papers in Linguistics and Phonetics, 2, 293–313. Kaye, Jonathan. 1995. Derivations and interfaces. In Durand & Katamba (1995), 289–332. Kaye, Jonathan, Jean Lowenstamm & Jean-Roger Vergnaud. 1985. The internal structure of phonological representations: a theory of Charm and Government. Phonology Yearbook, 2, 305–328. Kaye, Jonathan, Jean Lowenstamm & Jean-Roger Vergnaud. 1990. Constituent structure and government in phonology. Phonology Yearbook, 7, 193–231. Kean, Maria Luisa. 1974. The strict cycle in phonology. Linguistic Inquiry, 5, 179–203. Kenstowicz, Michael. 1994. Phonology in generative grammar. Oxford: Blackwell. Kenstowicz, Michael & Jerzy Rubach. 1987. The phonology of syllabic nuclei in Slovak. Language, 63, 463–497. Kiparsky, Paul. 1973. Abstractness, opacity and global rules. In Three dimensions in phonological theory, O. Fujimora (ed.), 57–86. Tokyo: TEC. Kiparsky, Paul. 1982. From cyclic phonology to lexical phonology. In The structure of phonological representations, H. van der Hulst & N. Smith (ed.), 131–175. Dordrecht: Foris. Kiparsky, Paul. 1985. Some consequences of lexical phonology. Phonology Yearbook, 2, 85–138.
184
Komárek, Miroslav. 1983. Ke změně /I/ → /F/ v slovanských jazycích. In Československá slavistika: lingvistika, historie, J. Horecký (ed.), 37–47. Praha: Academia. Lamprecht, Arnošt, Dušan Šlosar & Jan Bauer. 1986. Historická mluvnice češtiny. Praha: SPN. Lighter, Theodore. 1965. Segmental phonology of modern standard Russian. Ph.D. Dissertation, MIT. Lightner, Theodore. 1974. A problem in the analysis of some vowel ~ zero alternations in modern Russian. In Slavic forum: Essays in linguistics and literature, M. S. Flier (ed.), 78–88. The Hague, Paris: Mouton. Lowenstamm, Jean. 1996. CV as the only syllable type. In Current trends in phonology. Models and methods, J. Durand & B. Laks (ed.), 419–441. Salford, Manchester: ESRI. Marvin, Tatjana. 2002. Topics in the stress and syntax of words. Cambridge, MA: MIT Press. Mascaró, Joan. 1976. Catalan phonology and the phonological cycle. Ph.D. Dissertation, MIT. Miklošič, Franz. 1852. Vergleichende Grammatik der slavischen Sprachen. Band 1: Vergleichende Lautlehre der slavischen Sprachen. Wien: W. Braumüller. Mohanan, Karuvannur. 1986. The theory of lexical phonology. Dordrecht: Reidel. Müller, Gereon. 2004. On decomposing inflection class features: syncretism in Russian noun inflection. In Explorations in nominal inflection, G. Müller, L. Gunkel & G. Zifonun (ed.), 189–227. Berlin: Mouton de Gruyter. Palková, Zdena. 1994. Fonetika a fonologie češtiny. Praha: Univerzita Karlova. Pesetsky, David. 1979. Russian morphology and lexical theory. Ms., MIT. Petr, Jan (ed.). 1986. Mluvnice češtiny I, II. Praha: Academia. Piggot, Glyne. 2006. The phonological interpretation of phonological structure. Ms., cyklus přednášek na letní škole EGG v Olomouci, červenec 2006. Rowicka, Grażyna. 2003. /r/ syllabicity: Polish versus Bulgarian and Serbo-Croatian. In Living on the edge. 28 papers in honour of Jonathar Kaye. S. Ploch (ed.), 511–526. Berli, New York: Mouton de Gruyter. Rubach, Jerzy. 1981. Cyclic phonology and palatalization in Polish and English. Warszawa: Wydawnictwa Universytetu Warszawskiego. Rubach, Jerzy. 1984. Cyclic and lexical phonology. The structure of Polish. Dordrecht: Foris. Rubach, Jerzy. 1986. Abstract vowels in three dimensional phonology: the yers. The Linguistic Review, 5, 247–280. Rubach, Jerzy. 1993. The lexical phonology of Slovak. Oxford: Oxford University Press. Scheer, Tobias. 2004. A lateral theory of phonology. Vol. 1: What is CVCV, and why should it be? Berlin: Mouton de Gruyter. Scheer, Tobias. 2006. How non-phonological information is processed in phonology. A historical survey from Trubetzkoy to OT and Distributed Morphology. Ms., cyklus přednášek na letní škole EGG v Olomouci, červenec 2006.
185
Scheer, Tobias (v tisku). Syllabic and trapped consonants in the light of branching onsets and licensing scales. Vyjde ve sborníku z konference FDSL-7, Leipzig, prosinec 2007. Scheer, Tobias (v přípravě). A lateral theory of phonology. Vol. 2: Interface: How morpho-syntax talks to phonology. A survey to extra-phonological information in phonology since Trubetzkoy’s Grenzsignale. Berlin: Mouton de Gruyter. Ségéral, Philippe & Tobias Scheer. 2005. What lenition and fortition tells us about Gallo-Romance Muta cum Liquida. In Romance Languages and Linguistic Theory, T. Geerts, H. Jacobs & I. van Ginneken (ed.), 235–267. Amsterdam: Benjamins. Seigneur-Froli, Delphine. 2006. Statut phonologique du début de mot grec. Lénitions consonantiques et libertés phonotactiques initiales dans la diachronie de la langue commune et dans le dialecte de Lesbos. Thése de doctorat, Université de Nice. Siegel, Dorothy. 1974. Topics in English morphology. Ph.D. Dissertation, MIT. Siegel, Dorothy. 1980. Why there is no = boundary. In Aronoff & Kean (1980), 131–134. Siptár, Péter & Miklos Törkenczy. 2000. The phonology of Hungarian. Oxford: Oxford University Press. Spencer, Andrew. 1986. A non-linear analysis of vowel-zero alternations in Polish. Journal of Linguistics, 22, 249–280. Steriade, Donca. 1982. Greek prosodies and the nature of syllabification. Ph.D. Dissertation, MIT. Svenonius, Peter. 2004. Slavic prefixes and morphology: An introduction to the Nordlyd volume. In Nordlyd 32.2, special issue on Slavic prefixes, P. Svenonius (ed.), 177– 204. CASTL, Tromsø. Szigetvári, Péter. 1999. VC Phonology: a theory of consonant lenition and phonotactics. Ph.D dissertation, Eötvös Loránd University, Budapest. Toft, Zoë. 2002. The phonetics and phonology of some syllabic consonants in Southern British English. ZAS Papers in Linguistics 28. Trávníček, František. 1922. K vokalisaci předložek a předpon v češtině. Časopis pro moderní filologii a literatury, 8, 101–105, 198–202. Trávníček, František. 1951. Mluvnice spisovné češtiny 1. Praha: Slovanské nakladatelství. Vachek, Josef. 1963. The place of the sound [ř] in the structures of Slavonic languages. SPFFBU, A 11, 81–92. Wiese, Richard. 1994. Recent developments in lexical phonology. Düsseldorf: Heinrich Heine Universität. Ziková, Markéta. 2007. Why Czech case markers sometimes get lost. In Czech in generative grammar. P. Karlík, M. Dočekal & J. Zmrzlíková (ed.), 190–203. München: Lincom Europa. Ziková, Markéta. 2008. Why are case markers in the Czech nominal declension not cyclic suffixes? In Studies in Formal Slavic Linguistics, F. Marušič & R. Žaucer (ed.), 325–335. Frankfurt am Main: Peter Lang.
186
