Marek Mahler
Bublinový svět
Nakladatelství PLOT Praha, 2012
Copyright © Marek Mahler, 2012 Copyright © Nakladatelství PLOT, 2012 Tištěná kniha: ISBN 978–80–7428–141–9 ePUB: ISBN 978–80–7428–145–7 MOBI: ISBN 978–80–7428–146–4 Všechny klasické i elektronické knihy z Nakladatelství PLOT najdete na www.plotknihy.cz.
Obsah PŘEDMLUVA PROLOG GO, OBAMA, GO PAVEL NEDŮVĚŘIVEC TRH S UMĚNÍM NALEZENÝ DENÍK DISKUSE PADĚLKY LÁSKA ZRAZENÁ GENERACE VELKÁ DEPRESE NEPOUČITELNÍ TI, KTEŘÍ KRIZE MILUJÍ DESET RAD IBN CHALDÚNA 1. MORÁLKA A VÍRA SCHIZOFRENICKÝ ADAM SMITH TEORIE HER KRITICI SOCIALIZMU VICEGUVERNÉR 2. ČLOVĚK NENÍ ČISTĚ ROZUMOVÁ BYTOST OSVÍCENSKÝ MÝTUS IRACIONALITA VOLNÉHO TRHU SPEKULANTOVY POCHYBNOSTI NÁPISY NA TOALETÁCH BUBLINOLOGIE HISTORIE EKONOMICKÝCH BUBLIN PATRIK 3. ZNALOSTI OCHRANA ZNALOSTÍ LIMITY RŮSTU KANCELÁŘSKÉ HOSPODÁŘSTVÍ
UMĚNÍ VÁLKY VÝLET DO MNICHOVA 4. MEZINÁRODNÍ OBCHOD LIBERALIZMUS VERSUS MERKANTILIZMUS DĚVKA 5. BLIŽŠÍ KOŠILE NEŽ KABÁT PŘÍLIŠ MNOHO PENĚZ NEZODPOVĚDNÍ BANKÉŘI NEŠŤASTNÝ VÝVOJ BANKOVNICTVÍ OBCHODOVATELNOST A HOTOVÉ PENÍZE NEJSOU TOTÉŽ ZTRACENÉ ILUZE 6. OCHRAŇUJTE MALÉ A NEPOMÁHEJTE VELKÝM PŘÍLIŠ VELCÍ NA TO, ABY MOHLI PADNOUT FEUDALITY BÍLÍ ČARODĚJOVÉ 7. ZISK JE ODMĚNA ZA RIZIKO NEMOC BOHATÝCH DĚTÍ MIMOŘÁDNÝ ZISK BRIGITA 8. NEVĚŘTE MANAŽERŮM MANAŽEŘI FALEŠNÝ POPLACH 9. DANĚ POMSTA 10. PAMATUJTE NA ZADNÍ KOLEČKA STAVITELÉ PYRAMID LEPŠÍ VRABEČEK V HRSTI NEŽLI HOLUB NA STŘEŠE NEŠŤASTNÁ NÁHODA POKÁNÍ STÁTNÍ KRIZE CESTA NA OLYMP OSUDY CHALDÚNOVA SPISU
POZNÁMKA AUTORA
PŘEDMLUVA V době, kdy jsem měl „Bublinový svět“ téměř dopsaný a kochal se myšlenkou, jak stěžejní pravdy o světě jsem odhalil, dostala se mi do ruky řeč Miloše Formana, kterou přednesl při příležitosti udělení čestné vědecké hodnosti na pražské AMU v roce 1998. Po jejím přečtení mé nadšení poněkud ochladlo, začal jsem se obávat, aby moje verze pravdy nenudila, bál jsem se osobního a finančního neúspěchu. Forman mimo jiné řekl: Má vůbec pravda v našem zkomercionalizovaném světě naději na úspěch nejen umělecký, ale i finanční? Já si myslím, že ano. Ale jen v případě, je-li to pravda, která nenudí. Musí to být pravda, která překvapí. Podle Formana je první možností, jak překvapit, vyslovit pravdu dosud neznámou, což je v humanitních vědách téměř nemyslitelné. Druhou možností je říci pravdu, která překvapí tím, že ji měl někdo odvahu vyslovit. Tento způsob je zdánlivě jednoduchý, ale málo používaný. Posel nechtěných zpráv není příliš vítaný a způsoby, jak mu znepříjemnit život, jsou nepřeberné. Miloš Forman se ve svých nejslavnějších filmových dílech držel třetí osvědčené metody – vyprávěl pravdy staré a známé, ale novým, originálním způsobem. Forman prohlásil: Recept na nesmrtelnost, ať už je autor novelista, básník, dramatik nebo filmař, je velmi jednoduchý: říkej pravdu, ale nesmíš nás přitom nudit. autor
Mladí lidé s potěšením nafukují žvýkačkové bubliny, i když dobře vědí, že každá bublina může nečekaně prasknout. Zisk je odměna za riziko.
PROLOG Žvýkačky byly významným fenoménem 20. století spojeným s americkým způsobem života, z tohoto důvodu je komunisté odsuzovali. Čeští učitelé dobrácky nabádali žáky, ať se nechovají jako přežvýkavci, ale jejich prosby vyznívaly naprázdno. Vnitřní i spodní strany školních lavic bývaly žvýkačkami oblepené, protože je tam studenti před výukou schovávali. Za vrchol vulgarity se považovalo nafukování žvýkačkových bublin. Malé bubliny nevzbuzovaly velkou pozornost, jen občas při prasknutí vydaly nečekanou ránu, zato velké bubliny, vytvářené z několika žvýkaček, dokázaly nejen zaujmout, ale také ulepit celý obličej. Jen ti nejzkušenější uměli obrovské bubliny před prasknutím vtáhnout do sebe, a zabránit tak potupnému ušpinění.
GO, OBAMA, GO Skupina úředníků z České národní banky popíjela pivo v oblíbeném irském baru „U Zeleného trojlístku“ v Senovážné ulici. Bankéři se tvářili zachmuřeně, nejednalo se ale o bezdůvodnou blbou náladu, kritizovanou Václavem Havlem, měli skutečný důvod – světovou hospodářskou krizi. Finančníci obvykle diskutovali o dívkách, sportu nebo cestování, teď ale nikomu nebylo do řeči. Mnozí z přítomných během posledních dvou měsíců ztratili velkou část úspor investovaných do akcií. Celou situaci nesli zvlášť těžce starší kolegové, kteří zažili krach jednoho ekonomického systému a obávali se o osud dalšího. Od pádu americké banky Lehman Brothers šlo všechno od deseti k pěti. Televize právě vysílala zprávu o zvolení Baracka Obamy prezidentem. Přítomní Američané jako zhypnotizovaní sledovali obrazovku, připíjeli si na vítězství, a dokonce se objímali. Moderátorka CNN přirovnávala vítězství černého kandidáta ve volbách k přistání prvního člověka na Měsíci. Většina českých bankéřů nechápala, proč jsou Američané jakoby pokropení živou vodou, české prostředí je stále rasistické. Čeští bankovní úředníci by raději přivítali nějaké příznivé ekonomické zprávy a těch se nedostávalo, většina bankéřů spíše očekávala, že se situace ještě zhorší. Ponurou atmosféru, která mezi nimi panovala, každou chvíli přerušil jekot oplácané světlovlasé Američanky, která bankéře vrátila do zajetých kolejí. „Ať je ta pizda konečně zticha,“ procedil skrz zuby jeden z nich. Byl to asi třicetiletý nevzhledný chlapík s nečistou pletí ve špatně padnoucím obleku. Vzhledem k tomu, jak vypadal, by bylo vhodnější, kdyby mlčel. Svou vizáží se do elegantní společnosti nehodil, podobal se spíš „mimoňům“ od počítačů, kteří tráví volný čas na webu nebo v hospodách nižších cenových skupin. Bankéři tohoto outsidera tolerovali jen pro jeho mimořádnou inteligenci a přehled. Pavel Kraus spekulacemi na burze prodělal skoro nejvíc mezi přítomnými. „Mimochodem“, zeptal se Pavlův soused, který uměl rusky, „víš, co v ruštině znamená slovo pizděc?“ „Něco jako ošklivka, ne?“ tipoval Pavel. „Ne,“ poučoval soused, „znamená to píča.“ „Fakt jo?“ zbystřili přísedící. Stejná Američanka začala skandovat: „Go, Obama, go,“ byla to změna, protože do té doby všichni křičeli: „Yes, we can!“ Další z bankéřů suše konstatoval: „Té bych se nedotkl ani bidlem. Nevím, čím to je, ale všechny obludy volí zásadně levici.“ Pavel namítl: „Jen se nedělej, v noci je každá kočka černá, a s těmi ošklivkami to je jasné, závidí hezkým holkám, chtějí, aby všechny pobraly stejně krásy a měly podobný počet ctitelů, tato touha po rovnosti se pak přenáší na všechno ostatní.“ Jiný spolusedící bankéř po opilé Američance zběžně hodil okem a cynicky prohlásil: „Ošklivky bývají v posteli vděčné, beru každou, jako smrt.“ Bankéři mnohokrát probírali, proč k finanční krizi došlo. Pavla překvapilo, že mnoho z nich si nechtělo přiznat pravdu a nebo, co bylo horší, ji ani znát nechtělo. Mnozí kolegové strkali hlavu do písku jako pštrosi. Pavlovi připadali jako opice ze známého čínského sousoší, z nichž jedna si zakrývá oči, druhá uši a třetí pusu. Význam je jasný: nic nevidím, nic neslyším a nic neříkám. Globální ekonomika se nějakou dobu zadrhávala a stačilo trochu písku v podobě americké hypoteční krize, aby se stroj definitivně porouchal. Pavel se snažil najít příčiny krize, držel se
naivního názoru, že pravda je jako skalpel, který otvírá rány zakryté lží, aby se mohly zhojit. Pavel za vším viděl nedostatek zdravého lidského rozumu. Ekonomické modely fungují, pokud se lidé chovají racionálně, člověk však není ryze racionální bytost. Makroekonomové se mýlí skoro stejně často jako filozofové, básníci nebo spisovatelé, nemůžete na ně spoléhat, protože mnohdy nedokáží správně předvídat. Makroekonomie je zvláštním druhem filozofie. Pavel vzpomínal na profesora z vysoké, který studenty nabádal, aby se zabývali také historií, filozofií a psychologií, tehdy jim to připadalo absurdní. Ekonomie by měla, podobně jako každá společenská věda, čerpat z historických zkušeností. Ekonomové se zmýlili, když si mysleli, že se hospodářské problémy vyřeší ryze racionálně pomocí matematických modelů. Pavel pokorně přiznával, že společenské vědy zaostávají za technickými a řada základních ekonomických otázek nebyla dosud uspokojivě zodpovězena.
PAVEL Pavel Kraus byl nejistý člověk, od dětství na sebe nerad upozorňoval, už ve školce pochopil, že není žádnou hvězdou; ať dělal cokoliv, jako první se ušpinil. Pavlovi neustále koukala košile z kalhot a všichni mu posměšně říkávali, ať si ji zastrčí. Ani později si nevybudoval zdravé sebevědomí, přičítal to svému neatraktivnímu vzhledu: byl černovlasý, silnější postavy a průměrného vzrůstu, kapitolou samou pro sebe byla jeho pleť, posetá akné. Zdravá pleť je pro mladé lidi důležitá. Pavel, stejně jako jeho všichni spolužáci na střední, obdivoval dívky s čistou pletí. Platonicky miloval spolužačku, ne zrovna s nejhezčími rysy, zato se sametovou pletí. Není třeba dodávat, že Pavel neměl u dívek úspěch, dodnes si pamatoval uštěpačné poznámky typu: „Kraus v tom tričku vypadá jako prase v síťovce.“ Do Národní banky Pavla dostal otec – zaměstnanec ministerstva financí, bez něho by neměl šanci místo získat, protože k tomu, aby byl přijat do tak prestižní instituce, neměl dostatečnou průbojnost. Získával respekt kolegů pomalu, na první pohled ho každý podceňoval, mnohokrát se mu stalo, že začal mluvit a nikdo ho neposlouchal. Pavlův otec byl mnohem agilnější, neprotivil se všeobecně rozšířeným zásadám tří „p“: peníze, protekce a prostituce vládnou světem, proto neváhal synovi pomoci. Někdy se projevily i výhody Pavlovy povahy. Ve velkých firmách se vyskytují mladí lidé s touhou prodrat se nahoru za každou cenu. Někteří jedinci jdou doslova přes mrtvoly a využívají všech dostupných prostředků. Pavlův spolužák z vysoké, který shodou okolností také do Národní banky nastoupil, byl přesně takový typ. Jeho nadřízený během tří měsíců dostal strach, že mu usiluje o místo, a raději se ho zbavil, pochopil, že když jsou s někým potíže na začátku, budou s ním pořád. Spolužák pak Pavlovi vyčetl, že jen takoví jako on mohou v Národní bance přežít, protože jim o nic nejde. Pavlovi to připadalo nespravedlivé, protože plnil všechny příkazy a pro banku pracoval ze všech sil. Spolužák mu připomněl hlášku z animovaného filmu Team America , který kdysi společně viděli. Filmový hrdina vyslechl v baru následující nechutnou moudrost: „Existují tři druhy lidí: čuráci, píči a prdele. Čuráci chtějí se všemi vyjebat, píči se všemi vycházet a prdele všechno poserou.“ Spolužák Pavlovi řekl: „Rozdíl mezi námi dvěma je ten, že ty jsi píča a necháš si všechno líbit.“ Pavla to urazilo a odpověděl narážkou: „Zato ty jsi zůstal tím, čím tě táta udělal.“ Spolužákova zášť ho mrzela, vzpomněl si na knížku Já, Claudius o koktavém příbuzném římských císařů – Claudiovi, který přežíval na nebezpečných dvorech císařů Augusta, Tiberia a Caliguly jen proto, že ho všichni považovali za neškodného. Claudius dostal v mládí radu od moudrého muže, aby předstíral, že je hlupák, protože jen tak zůstane naživu, této rady se držel a nakonec se stal císařem. Pavel navzdory svému vzhledu tíhnul k mimořádně atraktivním dívkám. V Národní bance se zamiloval do Viktorie Opllové. Viktorie byla místním sex symbolem, obdivovali ji všichni muži v bance, byla hýčkanou asistentkou viceguvernéra. Pavlovy šance byly mizivé, myslel si na ni dokonce sám viceguvernér. Pavel by neměl na vztah s ní ani pomyslet, ale nemohl si pomoci, svoje sexuální problémy řešil masturbací. Řídil se radou Jana Amose Komenského: Lepší plodníkem svým řádně zatřepati, nežli s povětrnou ženou spáti. Pavla ani nenapadlo vyhledávat prostitutky, protože se bál nemocí a neosobní sex mu nic neříkal. Měl na případné partnerky přemrštěné nároky, stejně jako celá generace mladých mužů, kteří se do manželství nehrnou, protože jim nepřipadá výhodné. Tato situace je pro mladé ženy frustrující. Pavel nedávno četl, že si dívky stěžují i na chování mladých mužů v posteli, protože mají díky
pornofilmům značně zkreslené představy o tom, co se ženám líbí. Počet mladých lidí žijících samostatně, takzvaných singles, ke kterým Pavel patřil, se neustále zvyšuje a sociologové bubnují na poplach. Prostá populační reprodukce vyžaduje tři děti v rodině, což dnešní západní společnost nesplňuje ani náhodou. Pavel měl řadu špatných vlastností, dokázal, aniž moc chtěl, urážet lidi na tom nejcitlivějším místě. Nekontroloval se obzvlášť tehdy, když se napil. Na posledním srazu gymnázia udělal ostudu. Jeden spolužák si vybudoval kariéru na prodeji landroverů a náležitě se tím pyšnil. Jeho osobní prestiž trochu utrpěla, když slavnou anglickou automobilku koupila indická Tata. Na večírku si Pavel vzpomněl na písničku od skupiny Buty a neodpustil si zanotovat: Nasadím staré tepláky, Všechno, co umím, je od taty… Udělal si tak zbytečně dalšího nepřítele. V této souvislosti otec Pavlovi vždycky říkával, ať nikdy neříká hrbáčovi, že má hrb, protože to ví a bude ho za to nenávidět. Čas od času ho však postihla vlna jízlivosti, kterou nedokázal ovládnout. Jedna kamarádka mu kvůli tomu vmetla do tváře, že je sice inteligentní, ale sociální debil. Nebral si to tak, protože se mu dívka nelíbila, přesto si uvědomoval svoji neschopnost získávat lidi na svou stranu. Před několika lety viděl australský animovaný film Mary a Max, o chlápkovi žijícím v New Yorku, který měl sociální inteligenci tak nízkou, že nedokázal rozeznat, co si lidé myslí. Nevěděl, jestli se na něho zlobí, nebo mají radost. Nakonec si nakreslil lidské tváře při konkrétních emocích a porovnával je v případě potřeby s výrazy lidí, se kterými se setkal, aby se v nich vyznal. Pavel na tom podle svého názoru nebyl zas tak špatně.
NEDŮVĚŘIVEC Pavlův nejlepší kamarád David obchodoval s uměním, takto svou činnost vznešeně nazýval, ve skutečnosti prodával starožitnosti. David patřil, pokud šlo o odborné znalosti, mezi nejlepší starožitníky v Praze, navíc byl pohledný, měl štíhlou postavu a oválný obličej s modrošedýma očima. Všechny tyto klady mu přesto u lidí moc nepomáhaly, protože měl pesimistickou povahu a otravné názory. David kupodivu dosahoval úspěchů u některých dívek, většinou to byly humanitně zaměřené intelektuálky nebo umělkyně. Používal na ně stále stejné triky, například na dotaz, čím se vlastně živí, odpovídal zásadně bondovskou replikou: „Živí mě všechny krásy světa“. David uměl být zábavným vypravěčem, pokud hovořil o umění a „uměleckých“ předmětech. Dokonale znal historii, umělecké styly, technologii výroby… Pavel se od něho dozvěděl různé pikantnosti z dějin umění, například o výrobních tajemstvích, pro která se vraždilo. Pavla tyto příběhy zajímaly i jako ekonoma. David kupříkladu vyprávěl: „Benátská republika si v období gotiky a renesance střežila tajemství výroby sodného skla tak úzkostlivě, že neváhala trávit uprchlé skláře a mstít se na jejich rodinách. Benátské sklo patřilo stovky let mezi nejžádanější zboží a o jeho výsadní postavení ho připravila až změna módy ovlivněná vynálezem českého broušeného křišťálu, který lépe odpovídal baroknímu vkusu.“ David na základě tohoto příběhu rozvinul teorii, že české sklářství je v krizi proto, že v posledních dvaceti letech skláři odcházeli do zahraničí, kde svoje znalosti předávali cizím odborníkům. Mnozí skláři pak po návratu přišli o práci, protože české sklárny ztratily jedinečnost a zkrachovaly. Pavel o pravdivosti Davidova tvrzení trochu pochyboval. Mladí muži se znali z gymnázia. David vystudoval kunsthistorii a poměrně brzy začal podnikat, což bylo pro intelektuála jeho druhu neobvyklé. Tato skutečnost byla o to absurdnější, že David neměl obchodní talent, místo toho, aby se vezl na módních vlnách, neustále bojoval proti trendům, po nějaké době zatrpknul a začal kritizovat volný trh: „Když tě požádám, abys mi půjčil sto tisíc korun s tím, že ti tuto částku za rok zhodnotím o deset procent, patrně mi nepůjčíš. Nevěříš v moje schopnosti a možnosti, kdybych tě nakonec ukecal, chtěl bys vidět moje účetnictví, a dokonce bys kontroloval můj život.“ Pavel s ním v tomto ohledu souhlasil. „Když za tebou přijde nažehlený makléř s výhodnou nabídkou akcií,“ pokračoval David, „s klidem investuješ mnohem více peněz do vzdálených amerických firem, o kterých nic nevíš a vůbec nic si na nich nevezmeš, když svoje sliby nedodrží.“ Pavlovi se vybavila varování raných kritiků kapitalizmu, kteří obviňovali ze všech problémů trhu velké anonymní akciové společnosti. Přesto chápal Davidův pohled, každý člověk má nějaké osobní zkušenosti. Lidé se v ekonomických otázkách často mýlí, protože mají omezený pohled na svět. Davidovi rodiče investovali téměř všechny úspory do timesharingové společnosti, která jim natrvalo zaručovala několikatýdenní pobyt ročně v hezkém domku u moře ve španělském letovisku. Rodiče chtěli v důchodu do Španělska nejen jezdit, ale také domek pronajímat, společnost však zkrachovala. David od té doby tvrdil, že chce mít jen to, co má pod kontrolou, a rezolutně odmítal nabídky makléřů, kteří obtěžovali dokonce i jeho. Poznamenával, že investuje jen do toho, čemu rozumí, a vzdorovitě tvrdil: „Když mám svoje peníze, umím je investovat do svých věcí, nepotřebuji žádné radily.“ Pavel přiznával, že se kapitalizmus v posledních desetiletích opravdu změnil. Adam Smith definoval kapitalistu jako člověka, investujícího úspory do svých podniků. Tato definice dávno
přestala platit. Na druhou stranu Pavel věděl, že kdyby všechny firmy měly růst jen z vlastních zdrojů, vývoj by byl pomalejší a životní úroveň nižší. Obyčejní lidé během posledních let investovali do velkých zahraničních společností s takovou vervou, jako by ztratili veškerou soudnost. Anglický liberální ekonom první poloviny 19. století David Ricardo by se divil, tvrdil totiž, že k něčemu podobnému nemůže nikdy dojít: Domněle nebo skutečně nejisté postavení kapitálu, které se nenachází pod bezprostřední kontrolou svého vlastníka… brání emigraci kapitálu. Ricardo dodával, že by ho naplnilo smutkem, kdyby většina lidí hledala výhodnější použití svého bohatství v cizině. Ricardovy obavy se naplnily, informační technologie zdánlivě zmenšily vzdálenosti a toto přiblížení opticky snížilo riziko zahraničních investic. Smlouvy o vzájemné ochraně zahraničních investic povzbudily lidi k zahraničním investicím, protože byly zdánlivě lépe chráněny než investice domácí. Pavla bavilo poslouchat Davidovy názory, protože se tak dostával do tajů obchodu s uměním. Pavel si uvědomoval, že některé zákonitosti fungují nejen na trhu s uměním, ale i na finančních trzích. Trh s uměním je možná trochu iracionálnější.
TRH S UMĚNÍM Kunsthistorici jsou přesvědčeni, že výtvarné umění představuje důležité pojítko, držící evropskou civilizaci pohromadě. Pavel tuto skutečnost nebyl schopen posoudit, výtvarné umění se mu líbilo, ale zajímalo ho především z ekonomické stránky. Obchod s uměním je podivnou záležitostí, protože zdánlivě postrádá logiku. Na vysoké škole se diskutovalo, jestli existují iracionální ekonomické jevy jako past na likviditu, kterou popsal John Maynard Keynes. Keynes tvrdil, že za určitých okolností se trh nechová racionálně, vytváří se spekulativní bubliny, které zabraňují efektivnímu umístění investic. Zaznamenal situaci po prasknutí investiční bubliny, kdy lidé drží peníze a bojí se investovat, nazval ji pastí na likviditu. Pavel se domníval, že trh s uměním je ideálním prostředím pro zkoumání těchto iracionálních ekonomických jevů. Nedávno vyslechl v pražské hospodě „U Medvídků“ rozhořčený monolog podnapilého Davida, komentujícího výsledky velkých aukčních síní: „Možná máš skutečně pravdu,“ doznával. „Trh s uměním se neřídí kvalitou uměleckých děl, ale hlavně módou. Módu vytváří umělci, kunsthistorici, novináři, ale i obchodníci, sběratelé a investoři, všichni se tak dlouho ujišťují o správnosti určitého názoru, až mu uvěří, a bublina začne růst. To však netrvá věčně, nakonec vždy přijde někdo, kdo jako dítě ze známé pohádky prohlásí: Vždyť král je nahý! Situace se změní, jakmile začne být nějaké dílo veřejně prezentováno jako kýč, lidé ho jako kýč začnou brát. Během mé krátké kariéry jsem zažil několik zvratů na trhu, víš, že jsem začínal jako specialista na starožitné sklo a mohu potvrdit, že od počátku 90. let 20. století se snížila cena českého biedermeierovského skla. Podobný osud postihl i vysoce ceněné francouzské secesní sklo. Ještě markantnější změny pozorujeme, když zkoumáme trh v oblasti výtvarného umění z dlouhodobého hlediska. Klasická malba se dnes necení, propadu se dočkali i krajináři, oblíbení za první republiky. Za posledních osmdesát let se jejich reálná cena značně snížila. Tyto skutečnosti odrazují sběratele, kteří se o umění zajímají jako o investici. Investory přitahují sběratelské komodity, které zažívají dlouhodobý růst, což dnes platí třeba pro českou modernu. Bohatí lidé investují do několika vybraných autorů čím dál více peněz, protože zcela proti zdravému rozumu věří, že jejich cena pořád poroste. Cena poroste jen do té doby, dokud bude někdo ochoten zaplatit ještě víc.“ Pavla pobavilo, že David přejímá jeho názory a terminologii a byl zvědav, co z něho ještě vypadne. David pokračoval v „ekonomickém“ výkladu: „Prasknutí investiční bubliny nějakého segmentu trhu s uměním probíhá zajímavým způsobem. Obrazy a umělecké předměty na vrcholu bubliny přestanou být za požadované ceny prodejné. Obchodníci ani sběratelé však dlouho nemají chuť draze nakoupené předměty prodávat za nižší ceny a umělecká díla z trhu zmizí. Toto zamrznutí však netrvá věčně,“ pokračoval David, „po pár letech se předměty znovu začnou objevovat, ovšem za mnohem nižší ceny, a nikdo se tomu nediví. Český trh s uměním je velice malý a na jeho vychýlení stačí několik milionů korun. Investoři se nechovají logicky, nenakupují očima, ale ušima, věří, že trh se bude vyvíjet pořád stejně. Dnešní sběratelé nevnímají obrazy jako krásné předměty, ale jako milionové bankovky v rámečcích, nepřipouštějí si, že likvidita takových uměleckých děl je nízká. Kdyby se sběratelé soustředili na různé komodity, vytvořily by se hezké sbírky, které by měly tendenci se zhodnocovat, ale tím, že se všichni vrhli na jeden segment trhu, nakonec prodělají. Zajímavé sbírky nevzniknou a ceny předražených předmětů nakonec klesnou,“ uzavřel roztrpčený David.
Pavel věděl, že už Karel Marx popisoval kapitalistickou fetišizaci zboží, kdy některé komodity a výrobky dosahují astronomických cen zcela mimo realitu a stávají se něčím podobným jako svatými ostatky ve středověku. Neušlo mu, že Marx hovořil o kapitalistické fetišizaci zboží, a přitom přiznával, že fetišizace existovala už za feudalizmu. Marx tvrdil, že maloměšťáci nekupují umění kvůli kráse, ale kvůli jeho finanční hodnotě. Pavel navštívil několik aukcí s uměním. Pobavil se hned při koupi katalogu v jedné větší aukční síni. Zeptal se hezké prodavačky: „Kolik stojí katalog?“ Slečna mu odpověděla: „Tři sta korun.“ Pavel si neodpustil komentář: „Tolik?“ Dívka drze odsekla: „To víte, pro chudého člověka je to hodně.“ Pavla chování prodavačky urazilo, ale zároveň stimulovalo, katalog si koupil. S úsměvem si vzpomněl na hlášku ze studií: „Nekoukej po šampaňském, když máš hubu na pomeje.“ Dražba ho fascinovala, pokud se na nějaký předmět našlo více zájemců, cena šla vzhůru. Ceny vydražených předmětů pak dosahovaly i několikanásobků vyvolávacích cen. Jednalo se o jistý druh nafukování malých investičních bublin. Kladl si otázku, proč lidé na aukcích některé věci přeplácejí. Jedná se o jakousi kombinaci chtivosti, ješitnosti a spekulace. Takové jednání se nemusí vyplatit. Pavel na konci roku 2008 četl v New York Times, jak dopadly výprodeje sbírek manažerů krachujících amerických bank: Krach na trhu s uměním Listopadové aukce moderního umění v New Yorku možná znamenají změnu nálady na trhu. Na aukcích se objevila díla význačných moderních umělců ze sbírek manažerů krachujících bank, kteří možná brzy přijdou o své posty. Aukční sály zely prázdnotou, na tribunách pro VIP sedělo jen několik osob. Licitátor vyvolával jednu položku za druhou: Dvacet milionů poprvé, podruhé, potřetí, zpět… Deset milionů poprvé, podruhé, zpět… Jen občas byl tento neutěšený stav přerušen nabídkou po telefonu. Prodeje vysoce zaostaly za očekáváním. Pavel těžko chápal, jak mohli tak prohnaní lidé skočit na investiční bublinu a nakupovat tak draho. Tito vzdělaní manažeři přitom vydávali svoje peníze za vlastní věci a evidentně pochybili, jestliže se zmýlili při osobních investicích, kolik chyb asi udělali, když investovali peníze cizích lidí? Je logické, že do podobné situace se můžete dostat, když máte hodně peněz a nevíte, kam je umístit. Nadbytek likvidity je katalyzátorem růstu všech bublin. Přeplacení manažeři se stali oběťmi vlastního bohatství. Trh s modernou povzbudily i další fenomény, jako kultovní film Wall Street, v němž herec Michael Douglas ztvárnil dravého bankéře-sběratele moderního umění. David tvrdil, že kunsthistorici abstraktní umění milují kvůli tomu, že je činí nepostradatelnými. Realistické výtvarné umění je totiž každému srozumitelné, k jeho interpretaci nejsou potřeba žádní odborníci. Umělci proti trendům moderny kupodivu nic nedělají, jako by si neuvědomovali, že hladké tvary bez pracné výzdoby je ve skutečnosti připravují o práci. David prohlašoval, že je mnohdy lepší o umění nic nevědět, než studovat aukční katalogy a nakupovat předměty, jejichž cena momentálně stoupá. Trend se totiž může změnit. Pochybné investice do umění nejsou specialitou dnešních manažerů. Známý český prvorepublikový průmyslník Waldes, který proslul skvělou sbírkou umění a výhodnými investicemi do obrazů malíře Františka Kupky, také prodělal, když se nechal svést cenovou bublinou starého umění. Před druhou světovou válkou bylo vysoce hodnoceno gotické, renesanční a barokní umění. Ceny starého umění nabyly rozměrů investiční bubliny. Waldes zaplatil za gotickou ikonu v Německu ekvivalent ceny
dvou domů na Staroměstském náměstí v Praze. Když byla nedávno tato ikona znovu dražena, prodala se za částku málo převyšující deset milionů korun. Cena ikony tak klesla na zlomek původní hodnoty. Podobný příběh zaznamenal německý spisovatel Lion Feuchtwanger. Týkal se gotického relikviáře z okruhu římského císaře Karla IV. Německý starožitník v době poválečné krize na počátku dvacátých let 20. století tento předmět prodal za tolik, že si mohl pořídit činžovní dům v centru Mnichova. David upozorňoval na stagnaci většiny segmentů trhu s uměním v době začínající hospodářské krize. Pavlovi však neušla prohlášení některých galeristů a majitelů aukčních síní, kteří si naopak na počátku krize chválili. Tyto informace dokazovaly skutečnost, že se peníze během posledních let soustředily do rukou úzké skupiny lidí, kteří se zaměřili na malý segment trhu. Jeden úspěšný galerista a aukcionář poznamenal: Obchod s uměním krize nezasáhla. Pokud má někdo z obchodníků slabší prodeje, všem je jasné, že prodává věci průměrné nebo podprůměrné, okoukané či předražené, nebo falza. Mnoho neúspěšných prodejců také nabízí věci, které jsou mimo současný vkus a požadavky doby. Frázi o požadavcích doby používali už komunisté, napadlo Pavla. Na módní vlně se musí umět surfovat, což David evidentně neuměl. Dobří obchodníci dokáží včas rozpoznat trend a nikdy, na rozdíl od investorů, proti němu nejdou. Pavel si dobře uvědomoval, že bubliny v oblasti umění mohou mít i blahodárné účinky. Doboví umělci v každé epoše dokázali celou společnost nadchnout, inspirovat a přimět k mimořádným výkonům. Čím jiným byly umělecké styly minulosti: gotika, renesance, baroko, klasicizmus, historizmus, secese, art deco, funkcionalizmus, než bublinami a zároveň důležitými zdroji inspirace a pokroku. ... Chcete se dozvědět víc? Knihu od Marka Mahlera Bublinový svět můžete zakoupit na www.plotknihy.cz v klasické i elektronické podobě.
