MANTINELY VEŘEJNÝCH A SOUKROMÝCH INVESTIC DO LIDSKÉHO KAPITÁLU VE VZTAHU K EFEKTIVNOSTI ZDRAVOTNICTVÍ

MANTINELY VEŘEJNÝCH A SOUKROMÝCH INVESTIC DO LIDSKÉHO KAPITÁLU VE VZTAHU K EFEKTIVNOSTI ZDRAVOTNICTVÍ The limits of public and private human capital investment in the relationship to the health care system effectiveness

Jaroslava Durdisová, Jan Mertl1 Abstract

The paper deals with the evaluation and comparison of public and private investment in health. This paper aims to show that the method of human capital to attach any positive value or negative health illness or suffering per se, but merely notes the impact of health on the production capability of individuals or society as a whole and consider the consequences of these phenomena. A sub-goal is to define the differences between public and private investments in human capital health. In circumstances where restrictions on public budgets is highlighted and discussed the involvement of private resources, are the conclusions of the article highly current. It shows, among other things, that even private spending on health care are burdened with limits and restrictions and possible consequences to services sector and employment issues. Klíčová slova

Zdraví, zdravotnictví, lidský kapitál, investice do zdraví Keywords

Health, healthcare system, human capital, investment in health Úvod

Hodnocení efektivnosti ve zdravotnictví je odlišné od ostatních sektorů ekonomiky vzhledem k významu života a zdraví pro vliv na ekonomiku státu, ale i všech subjektů zařazených do zdravotnického systému. Vycházíme ze situace omezených veřejných zdrojů a potřeby zapojení zdrojů soukromých zdrojů. To je obecný problém, který je dán donucovacím charakterem plateb do fondů veřejného zdravotnictví. Tento způsob vede k objektivní evaluaci výdajů na zdravotnictví, současně je ale kritizován z pohledu priorit pacientů, možnosti nadstandardní léčby a také svobody jednotlivce. Proto také v České republice v současné době navýšení veřejných zdrojů není aktuální. Cílem příspěvku je ukázat, že metoda lidského kapitálu nepřisuzuje žádnou kladnou hodnotu zdraví nebo zápornou hodnotu nemocí či utrpení per se, ale všímá si pouze vlivu zdravotního stavu na produkční schopnost jedince či celé společnosti. Cílem je zamyslet se Zpracováno v rámci grantových projektů Reforma sociálních systémů jako nástroj odstranění sociálních pastí a nežádoucích motivačních stimulů IG 504020 NF VŠE (doc. Durdisová) a Ekonomické a institucionální aspekty zdravotního pojištění IGA VŠFS (Ing. Mertl). 1

1

nad důsledky těchto jevů. Dílčím cílem je pak vymezit rozdíly mezi veřejnými a soukromými investicemi do lidského kapitálu zdraví. Teoretická východiska

Následující teoretická východiska se týkají především problematiky lidského kapitálu jako individuálního investičního statku, praxe zdravotní politiky a veřejného zdravotnictví se od nich často odchyluje. Již v roce 1961 analyzoval lidský kapitál a možnosti investic do něj Schultz2, který ve svém článku analyzoval tehdejší bariéry pro efektivní „investice do lidí“ a srovnává je s existujícími možnostmi investic do jiných statků. Navrhl také politiky pro zvýšení míry investic do lidského kapitálu. Ukázal, že skrze investice do (vlastního) lidského kapitálu jedinec zvyšuje svoji svobodu a možnost volby a že to je jeden ze způsobů, jak zvýšit své bohatství. Zprvu se ekonomie zabývala lidským kapitálem zejména v oblasti vzdělání. Tento přístup rozvíjí zejména Gary Becker 3, který již v roce 1964 analyzoval peněžní míry výnosu z absolvovaného vzdělání a ukázal, že investice do něj jsou vysoce rentabilní. Specifický přístup k lidskému kapitálu akcentuje Grossman ve svém podrobném matematickém modelu z roku 1972.4 Rozvíjí v něm Beckerův, Schultzův, Mushkinův a Fuchsův koncept lidského kapitálu a provádí analýzu investic do lidského kapitálu na příkladu kapitálu zdraví. Grossmann chápe zdraví jako složku zásoby lidského kapitálu („component of the stock of human capital“). Zejména staví na hypotéze, že zatímco zásoba znalostního kapitálu jednotlivce ovlivňuje především jeho produktivitu, zásoba zdraví ovlivňuje především čas, který může strávit produktivními činnostmi. Ocitujme v této souvislosti ještě Goulliho,5 který charakterizuje Grossmannův model takto: „Jednotlivec zdědí původní zásobu kapitálu, která se znehodnocuje věkem. Tato zásoba musí být renovována investicemi do zdraví. Je řešen problém, jak je možné v různém období života obnovovat zásobu lidského kapitálu a jaké jsou optimální objemy investic. Přitom optimalizace se dosahuje při respektování rozpočtového a časového omezení.“. Jednotlivec tedy vybírá mezi investicemi do zdraví nebo do jiných statků ( U=f (H t, Zt), kde Ht je zdraví a Zt jsou jiné statky v období t). Produkční funkce jsou definovány jako I=(M, TH, E) a Z=(X, Tz, E), kde M je zdravotní péče, TH je čas věnovaný její produkci, X jsou vstupy k produkci statku Z, Tz je čas potřebný k této produkci, a E reprezentuje zjednodušeně vzato vzdělání (obsahuje myšlenku, že vzdělaní lidé budou efektivnější jak v produkci zdraví tak v produkci jiných statků). Časové omezení je vyjádřeno jako rozložení období Ω (např. 365 dnů v roce) na čas věnovaný investicím do zdraví (T h), nemoci (T L), práci (TW) a času potřebnému k produkci jiných statků (Tz). Ω = TH + TL + Tz + TW . Znehodnocování zásoby kapitálu zdraví v čase vyjadřuje Grossman jako SCHULTZ, T.W. Investment in Human Capital. The American Economic Review, Vol. 51, No. 1. (Mar., 1961), pp. 1-17. Stable URL: http://links.jstor.org/sici?sici=0002-282%28196103%2951%3A1%3C1%3AIIHC%3E2.0.CO%3B2-4 3 BECKER, G. S. , Human capital: A theoretical and empirical analysis with special reference to education, Second edition. Chicago and London: The University of Chicago Press, 1975. (druhé vydání textu publikovaného v r. 1964). Dále Becker rozpracoval přístupy chicagské školy i v oblasti ekonomie rodiny, ekonomie zločinu, ekonomie času, ekonomie diskriminace a dalších tradičně sociologických disciplín – definoval pojetí ekonomie jako „imperiální vědy“. 4 GROSSMAN, M. On the concept of health capital and the demand for health. Journal of Political Economy, 80, 1972. 5 GOULLI, R. Zdravotnictví a veřejná ekonomie. In: Analytická, koncepční a hodnotová východiska zdravotní politiky I. Kostelec nad Černými lesy: IZPE, 2001), 2

2

Ht+1 – Ht = It - δtHt, kde It … hrubé investice, δtHt … opotřebení (znehodnocení) zdraví, H t+1 – Ht … změna zásoby kapitálu zdraví Pokud se týče optimalizace v čase, Grossman konstruuje „produkční funkci dnů zdraví – production function of healthy days“. Obrázek 1 – Grossmanův model – produkční funkce dnů zdraví Počet dní prožitých ve zdraví 365

H min

Zásoba zdraví

Zdroj: GROSSMAN, M. On the concept of health capital and the demand for health. Journal of Political Economy, 80, 1972, upraveno Model akcentuje ekonomicky racionální rozhodování jednotlivce – tedy to, zda se mu v určitém okamžiku života vyplatí poptávat zdravotní péči – investovat do zdraví. Implikuje tudíž i fakt, že jednotlivec si v určitém okamžiku racionálně zvolí i smrt (v tomto okamžiku Ht< H min, kde H min odpovídá úrovni v okamžiku smrti neboli nula dnům prožitým ve zdraví). Ve zjednodušené podobě6 ukazuje logiku Grossmanova modelu následující graf, který obsahuje křivku MEC (mezní efektivnost kapitálu) definovanou jako klesající křivku na základě vztahu MEC=W*G/C, kde W je mzdová sazba, G míra výnosu z investic do zdraví (zákon klesajících výnosů), C přímé náklady investic do zdraví. Ukazuje různou zásobu zdraví odpovídající různé hodnotě nákladů kapitálů, opotřebení δ rostoucí s věkem7 a na úrovni δD v pokročilém stáří odpovídající hodnotě H min. Také ukazuje, že optimální zásoba zdraví v mládí je vyšší než ve stáří (H 0>H1 ). Z Grossmanova modelu vyplývá také, že  s růstem věku rostoucí „míra opotřebení zdraví“ δ stále více zdražuje kapitál, což nakonec vede k již popsanému „ dobrovolnému výběru smrti“, protože je stále méně výhodné investovat vysoké investice do rychle ubývající zásoby zdraví;  zvýšení mezd (MEC0 -MEC1) implikuje vyšší optimální úroveň zásoby zdraví (H w), tentýž efekt má zvýšení zásoby vzdělání, protože zvyšuje mezní produkt vstupů.

The Demand for Health Capital – the Grossman Model. <www.ucd.ie/economics/staff/dmadden/Topic%201%20%20Grossman%20Model%20-%202007%20version.pdf>, [cit. 14. 3. 2007]. 7 Nebo např. s progresí chronického onemocnění, tento ukazatel de facto aproximuje „odolnost“ či „míru autonomního zhoršování“ zdravotního stavu. 6

3

Obrázek 2 – Grossmanův model – různé úrovně zásoby zdraví Náklady držby kapitálu (úroková míra ostatních investic r + míra opotřebení

δ) r+δD r+ δ1 MEC1 r+ δ0 MEC0 H min

H1

H0

HW

Zásoba zdraví

Zdroj: GROSSMAN, M. On the concept of health capital and the demand for health. Journal of Political Economy, 80, 1972, upraveno I když kritikové tohoto modelu argumentují zejména nerealistickým předpokladem dokonalých informací, příliš velkou mírou „jistoty“ v modelu, tj. že zdravotní péče a zdravotní stav jsou velmi deterministicky svázány, tvoří tento model důležitý nástroj k analýze racionálních investic do vlastního zdraví z vlastního rozhodnutí pacienta. 8 Proto jeho následovníci, jako například Cropper 9, formálně zahrnuli do Grossmanova modelu nejistotu. Výsledkem takové aplikace byla tvrzení o vyšší „zásobě zdraví“ držené bohatšími lidmi než chudšími lidmi. Variabilita zdravotního rizika tedy vede v modelech, které s určitou mírou nejistoty pracují, ke zvýšení objemu spotřebovávané zdravotní péče a „zásoby zdraví“, do níž jedinec investuje. Modely Liljase 10 rozšiřují tyto úvahy do implikací konceptů veřejného a soukromého zdravotního pojištění. Z poslední doby pak připomeňme zejména Piateckého a Ulmannův model 11, který analyzuje dopad zaměstnanosti ve zdravotnictví. Zdraví je zejména v Ulmannových dalších pracech složkou kvality lidského kapitolu a faktorem globální produkční funkce. Rozbor

Se specificitou řešených problémů souvisí také koncept dekomodifikace (EspingAndersen, 1990). Teoreticky spočívá v tom, že prostřednictvím veřejného financování a veřejného poskytování určitých statků a služeb dochází k odstínění či „osvobození“ člověka od působení tržních sil. Tento proces se v historii uplatňoval zejména v sociálnědemokratickém režimu welfare state. Jeho výhoda spočívá v tom, že umožňoval člověku existenci ve společnosti nezávisle na svých tržních příjmech právě ve vazbě na to, že určité problémy musí řešit každý člověk bez ohledu na to, jak je momentálně trhem ohodnocen. Nicméně vzhledem ke své podstatě neakcentuje problematiku toho, jak řešit otázku zdravotní péče pro ty, jejichž rozhodnutí o investici do vlastního zdraví vyjde – záporně. 9 CROPPER, M. L. Health, investment in health, and occupational choice . Journal of Health Economics, 1977 10 LILJAS, B. The demand for health with uncertainty and insurance. Journal of Health Economics, 1998 11 PIATECKI C., ULMANN P. Microéconomie de la santé : Bilan et Perspective. Revue d'Economie Financière, Numéro spécial, vol. 34, pp. 47-69 , 1995. PIATECKI C., ULMANN P. Croissance endogène et Santé. INSEE Méthodes: Paris, avril, 1997. 8

4

V praxi se projevuje zejména dostupností veřejných služeb a faktickým odstraněním sociálních rizik z běžného života. Racionalita těchto úvah spočívala v tom, že když budou lidé zbaveni závažných sociálních rizik, budou se moci bez obav věnovat produktivní práci a kvalitnímu životu. A také v tom, že v rámci sociální diferenciace řada lidí má omezenou možnost uspokojit si své potřeby na tržním principu – protože jejich rozpočtové omezení je nízké a tudíž vlastně nemohou na trhu „použít své peněžní hlasy“. V praxi se však stal princip re-komodifikace předmětem kritiky, protože řada příslušníků některých sociálních skupin tento princip využila k dlouhodobému sociálnímu parazitismu, často i mezi generacemi. Tento fenomén je známý jak z ČR, tak i z řady zemí EU (Francie), kdy se v souvislosti s globálním vývojem zvýrazňuje. V poslední době se však uplatňuje spíše opačný proces, tedy re-komodifikace, spočívající ve zpětném poskytování služeb na tržním principu, resp. regulací přístupu k veřejným službám, resp. stimulací pracovní aktivity oproti „životu na dávkách“. V tomto rozčlenění lze také spatřovat rozklíčování některých jednoduchých návrhů na reformy sociálních systémů, spočívajících v přenesení racionality financování jednotlivých oblastí sociální politiky na klienta, resp. na individuální soukromou poptávku. Pokud se jedná o individuální poptávku financovanou ze soukromých zdrojů, je třeba počítat s dvěma základními problémy: rozpočtovým omezením diferencovaným v rámci sociální struktury a reálným chováním jednotlivých poptávajících. Pokud v rámci sociální praxe nedojde k tomu, že jednotlivec svoji individuální poptávku bude skutečně realizovat, vzniká problém, protože takové opatření sociální politiky je poté neúčinné. Pokud se jedná o individuální poptávku financovanou z veřejných zdrojů, problém rozpočtového omezení odpadá, ale otázka reálného chování jednotlivých poptávajících zůstává. Lze ho usměrnit např. formou specifických poukázek. Další možností je pak standardní poskytování veřejných služeb formou veřejného statku či smíšeného veřejného statku (financování z daní a čerpání na základě potřeby). Investice do lidského kapitálu lze rozdělit na veřejné a soukromé. Veřejné investice zvyšují zásobu lidského kapitálu přesto, že není definován a obchodován jako komodita na Esping-Andersenově principu. Naopak soukromé investice vedou k přírůstku lidského kapitálu na principu tržního nákupu služeb, které zvyšují jeho potenciál (zhodnocují jej). Z ekonomického hlediska platí, že metoda lidského kapitálu nepřisuzuje žádnou kladnou hodnotu zdraví nebo zápornou hodnotu nemocí či utrpení per se, ale všímá si pouze vlivu zdravotního stavu na produkční schopnost jedince či celé společnosti. Přínos (léčebného či preventivního programu) je tedy redukován na materiální zdroje, které dokáže ušetřit. Tyto úspory mohou být přímé (náklady na léčení nemoci nebo jejich komplikaci, které by vznikly bez daného programu) i nepřímé (ušlá produktivita pracovní síly v důsledku nemoci). Kapitál je obecně řečeno zásoba, kterou může její vlastník produktivně využít. Pokud ji užívá ke zvýšení individuálního užitku, jde o individuální kapitál, tj. jeho výnosy užívá jednotlivec. Společenský kapitál vzniká etatizací části individuálních užitků v rámci veřejné alokace a redistribuce a především synergickými efekty (např. vzdělanost populace, kolektivní imunita). Současně existuje snaha převzít individuální užitek do společného vlastnictví – stupeň této etatizace se liší v různých společenských systémech. Lidský kapitál lze měřit pomocí příjmů z jeho použití, ale také věcně formou zlepšení konkrétních ukazatelů vzdělanosti, zdravotního stavu apod. Ideální je, pokud existuje pozitivní korelace mezi přírůstkem příjmů ve finančním vyjádření a přírůstkem konkrétních ukazatelů typu gramotnost či střední délka života. Často se zapomíná na to, že vedle běžně vnímané vazby člověka poptávajícího určitou službu/statek, např. vzdělávací nebo zdravotnické služby, je existence subjektů akumulujících příslušný typ lidského kapitálu podstatná i pro instituce které se zabývají „výrobou“ těchto 5

komodit (zdravotnická zařízení, školy). Vztah je tedy ve skutečnosti oboustranný, byť má charakter např. vztahu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, tj. asymetrického vztahu jednotlivce a v zásadě oligopolního (až monopolního) uspořádání poskytovatelů. Významným poznatkem je charakter veřejných a soukromých investic do lidského kapitálu. Veřejné investice dávají prostor pro rozvoj lidského kapitálu, ale mají tendenci efekty (užitky) ze získaného lidského kapitálu ponechat ve veřejném vlastnictví a financovat reprodukci lidského kapitálu pouze prostřednictvím plateb za výrobní faktor práce, tj. mezd. Z toho vyplývá, že produkty akumulace lidského kapitálu nejsou při použití veřejných investic komoditou a jejich všeobecná dostupnost se děje na principu schopnosti či potřeby jejich využití. Např. zdravotní péče je spotřebovávána na principu její objektivní potřeby, vzdělání je spotřebováváno na základě individuálních dispozic k určité úrovni vzdělávání. Navíc neexistuje přímá vazba mezi plátcem a spotřebitelem (jiný platí a jiný spotřebovává). Naopak při použití soukromých investic je akumulace lidského kapitálu předmětem tržní směny a jednotlivé „kousky“, které zvyšují jeho zásobu, jsou komoditou s tržní cenou, která může být případně předmětem dotací či regulace. Dostupnost této komodity je tedy závislá na ochotě a schopnosti jednotlivce nakupovat a prodávat příslušnou komoditu tak, aby mohla vůbec předmětem tržní směny být. Např. ve zdravotnictví, pokud chceme financovat ze soukromých zdrojů rozvoj nových léčebných metod, je nutno rozdělit platby např. za přístroj do ceny jednotlivých výkonů, tak aby se pořizovací náklady rozdělily mezi jednotlivé pacienty při spotřebě. Ten, kdo spotřebovává, platí. V obou případech má proces reprodukce (akumulace) lidského kapitálu svá omezení. V případě veřejných investic je dáno omezením veřejných rozpočtů, v případě soukromých investic rozpočtovým omezením jednotlivce. V případě veřejných investic je tak omezení jednotné pro všechny občany (což vnímají někteří negativně, někteří pozitivně), v případě soukromých investic je různé, pro některého občana velké, pro někoho malé. Empiricky neplatí, že bohatnutím populace by se eliminovala rozpočtová omezení jednotlivců. Lidé se s vidinou lepšího života stěhují do měst či do míst s pracovním uplatněním (mobilita pracovní síly). Klíčová je tedy vidina společenského uplatnění. Lidský kapitál dává člověku právě možnost produktivně se uplatnit ve společnosti – mezi „cizími“ lidmi. Zatímco v rodině se člověk uplatní i tehdy, pokud lidský kapitál ještě nemá, teprve ho nabývá a nebo ho již ztratil. To souvisí i s dobou odchodu do důchodu, která má úzký vztah právě k lidskému kapitálu zdraví. Prodlužování této doby nemůže přesáhnout hranici podstatné ztráty lidského kapitálu jednotlivce, neboť v tomto okamžiku již jednotlivec nemá tržně co nabídnout a jeho další participace na pracovním trhu je neefektivní (i ve vztahu ke konkurenci – zaměstnávání mladých pracovníků, kteří teprve začínají svůj lidský kapitál rozvíjet). Prodlužování doby odchodu do důchodu generuje mezigenerační konflikt, protože všichni chtějí (staří ještě, mladí už) svůj lidský kapitál uplatnit, a to ze dvou důvodů. Za prvé existenčních, neboť se zvyšuje závislost na finančních tocích a příjmech. Za druhé z důvodu společenského postavení a odezvy vlastního bytí, neboť to je vnitřním cílem většiny populace. Specifický případ tvoří mladá generace, která ještě nenašla pracovní uplatnění vzhledem k nedostatku příležitostí, a tudíž je z důvodu absence pracovních návyků ani nevyhledává. Závěr

Zatímco v běžné tržní alokaci se vztahuje cena k subjektivnímu užitku spotřebitele, tak ve zdravotnictví se poměřují náklady a objektivní prospěch, který pacient získává ze spotřeby zdravotní péče. Tradičně to bývalo tak, že objektivní dokazatelný prospěch vedl k úhradě 6

příslušného typu péče z veřejných zdrojů, ale i k zahrnutí dané metody léčby do oficiální medicíny. Záleží na „společenském zhodnocení“, který typ (či rozsah) zdravotní péče bude „uznán“ jako objektivně nutný, obecně prospěšný a tudíž hodný investic z veřejných prostředků. Subjektivní užitek či nadstandardní komfort by byl ponechán k úhradě ze soukromých zdrojů pacienta. Toto tradiční dělení v poslední době eroduje. Z hlediska technologické mezery a omezenosti zdrojů lze v poslední době identifikovat následující procesy:  prohlubující se příjmová diferenciace a zvýšení objemu dostupných soukromých zdrojů u určité části populace  spotřeba zdravotní péče už není tak odtažitá, nedostupná a neobvyklá (určitý „módní“ efekt)  důraz na kvalitu života po celou dobu jeho trvání  kvalitativní posun v rozvoji technologií Výše uvedené změny jsou hlavním faktorem akcelerace soukromé poptávky po zdravotní péči, směřující ke zvýšení zásoby lidského kapitálu zdraví jednotlivců s vazbou na jeho produktivní uplatnění v ekonomice. V případě soukromé poptávky po zdravotní péči žádná objektivní evaluace efektivnosti léčebných metod neprobíhá, protože cena je srovnávána pouze se subjektivním užitkem pacienta podstupujícího zákrok a hradícího jej ze svých soukromých prostředků. Ohledně lidského kapitálu zdraví, lze shrnout následující závěry:  Metoda lidského kapitálu tedy nepřisuzuje žádnou hodnotu životu a zdraví lidí. Mění pracovní sílu (důchodci, děti atd.).  Je nutno dodat, že nejen odporuje etickému cítění, ale také nemá žádné pevné zakotvení v ekonomické teorii.  Její používání by vedlo k vážným chybám z hlediska alokační efektivity.  Sítem tohoto testu by prošlo zřejmě velice málo programů.  Finanční prostředky v porovnání s „nulovou variantou“ (žádná zdravotní péče) skutečně ušetří jen některé preventivní programy (např. očkování v dětském věku).  V praxi by jistě metoda lidského kapitálu byla použita spíše ke zjištění, zda nově zvažované programy vedou k úsporám v porovnání s již existujícími. Při důsledné aplikaci pravidla lidského kapitálu (financovaného ze soukromých zdrojů) by se velmi rychle ukázalo, že většina zdravotní péče je v konečném důsledku zbytečná. Souvisí to i s tím, že koncept lidského kapitálu v sobě neobsahuje individuální dyskomfort spojený s onemocněním. Případně se může ukázat, že pro trh nehodnotné a tudíž zbytečné jsou i sociální standardy. Neplatí, že spontánní tržní alokací bude automaticky docházet k sociálnímu pokroku. V oblasti zdraví a medicíny narážíme na další problém kterým je nutnost přímého stanovení finanční hodnoty lidského života, věc pro mnoho lidí zcela nepřijatelná. Tyto nedostatky se snaží obejít metoda ekonomického hodnocení speciálně vyvinutá pro potřeby péče o zdraví: hodnocení efektivity nákladů (cost effectiveness analysis). Hodnotu života stanovit přímo neumíme. Tato skutečnost se obchází oceňováním zdravotní péče nutné k jeho udržení. Ve veřejném zdravotnictví se mohou centrálně stanovené limity nákladů na péči, při jejichž překročení se daná zdravotní péče prostě nenabízí (Velká Británie). V tržním systému je toto omezení individualizováno do konkrétních pojistných smluv, kdy úhrada od pojišťovny končí na určitém pojistného limitu.

7

Literatura

1.

2. 3.

4. 5. 6. 7. 8. 9. 10. 11. 12. 13. 14. 15. 16. 17. 18. 19.

ARROW, K. A Difficulty in the Concept of Social Welfare. Journal of Political Economy, V. 58, s. 328-346. a ARROW, KENNETH, Social Choice and Individual Values, 2nd Edition, New York: John Wiley & Sons, 1963. ASPALTER, CH. (2003). The Welfare State in Emerging – Market Economies, Case Verde Publishing BECKER, G. S. Human capital: A theoretical and empirical analysis with special reference to education, Second edition. Chicago and London: The University of Chicago Press, 1975 CROPPER, M. L. Health, investment in health, and occupational choice . Journal of Health Economics, 1977 DURDISOVÁ, J. (2005). Ekonomika zdraví. Praha: VŠE. ENGLIŠ, K. (1916). Sociální politika. Praha: Topič. ESPING-ANDERSEN, G. (1990). The Three Worlds of Welfare Capitalism. Cambridge: Polity Press. GOULLI, R. Zdravotnictví a veřejná ekonomie. In: Analytická, koncepční a hodnotová východiska zdravotní politiky I. Kostelec nad Černými lesy: IZPE, 2001 GROSSMAN, M. On the concept of health capital and the demand for health. Journal of Political Economy, 80, 1972 KREBS, V. a kol. (2007). Sociální politika. 4.vyd. Praha: ASPI 2007 LILJAS, B. The demand for health with uncertainty and insurance. Journal of Health Economics, 1998 MARSHALL, T. (1975). Social Policy. London: Hutchinson. MERTL, J. Ekonomické aspekty zdravotnictví v moderní společnosti. Praha: VŠE. Disertační práce. 2007 NISKANEN, W. A.: Bureaucracy and Public Economics, Aldershot: Edward Elgar Publishing: Aldershot, 1994. OSBORNE, D. – GAEBLER, T. (1992) Reinventing Government. Reading : Addison Wesley PIATECKI C., ULMANN P. Croissance endogène et Santé. INSEE Méthodes: Paris, avril, 1997. PIATECKI C., ULMANN P. Microéconomie de la santé : Bilan et Perspective. Revue d'Economie Financière, Numéro spécial, vol. 34, pp. 47-69 , 1995. POTŮČEK, M. a kol. (2002). Sociální doktrína. Praha: Socioklub. SCHULTZ, T.W. Investment in Human Capital. The American Economic Review, Vol. 51, No. 1. (Mar., 1961), pp. 1-17. Stable URL: http://links.jstor.org/sici?sici=0002282%28196103%2951%3A1%3C1%3AIIHC%3E2.0.CO%3B2-4

20. SMITH, A. (1759). The Theory of Moral Sentiments. London: Millar. 21. TITMUSS, M. (1969). Essays on the Welfare State. Boston: Beacon Press. 22. TULLOCK, G. The General Irrelevance of the General Impossibility Theorem, The Quarterly Journal of Economics, Vol. 81, No. 2. (May, 1967), pp. 256-270. Stable URL: http://links.jstor.org/sici?sici=0033-5533%28196705%2981%3A2%3C256%3ATGIOTG%3E2.0.CO%3B2-S.

Adresa autorů

doc. Ing. Jaroslava Durdisová, CSc. Vysoká škola ekonomická v Praze Nám. W. Churchilla 3, 130 67 Praha 3 Email: [email protected]

Ing. Jan Mertl, Ph.D. Vysoká škola finanční a správní Estonská 500, 101 00 Praha 10 Email: [email protected]

8