Lucembursko, stopy dynastie Lucemburků a posmrtné putování Jana Lucemburského Sonja LIŠKOVÁ
Lucemburské velkovévodství, jak zní oficiální název současného Lucemburska, je podle ústavy z roku 1868 konstituční monarchií, v jejímž čele stojí velkokníže, kterému přísluší oslovení „Vaše královská výsosti“.1 Hlavní město Luxembourg, které je zároveň největším a nejrušnějším kulturním a politickým centrem státu leží na skalnatém výběžku nad soutokem řek Alzette a Pétrusse. Město je rozděleno na dolní a horní město a je považováno za jedno z nejstarších měst Evropy. Geograficky je Lucembursko rozděleno na dvě odlišné části. Severní část je zalesněná a řídce osídlená. Střední a jižní část zvaná „Gutland“ je úrodnou oblastí země, kde také žije většina obyvatel. Nejdelší řekou Lucemburska je řeka Souer (Sure), která spolu s řekou Our tvoří východní hranici země. Hranici mezi Lucemburkem a Německem představuje řeka Mosela, v jejímž údolí se nacházejí rozsáhlé vinice proslulé vynikajícím moselským vínem. Ve východní části země leží turisticky velmi atraktivní Malé Švýcarsko s přírodním parkem. Ač Lucembursko patří svou rozlohou mezi nejmenší státy v Evropě, hospodářsky je země na velmi vysoké úrovni a je jedním z nejbohatších států světa. Díky výborné daňové politice je Lucembursko významným finančním centrem. V zemi sídlí řada mezinárodních institucí. Mezi ty nejvýznamnější patří Evropská investiční banka, Evropský soudní dvůr, sekretariát evropského parlamentu. Lucembursko patří k zakládajícím členům NATO a Evropského společenství, ze kterého se vyvinula Evropská unie, založená v roce 1993. V červnu roku 1985 byla nedaleko vesnice Schengen, která se nalézá na jihovýchodě Lucemburska, podepsána tzv. schengenská dohoda, která pojednává o zrušení hranic mezi účastněnými státy dohody. V minulosti byla země převážně zemědělská, později se rozvinul průmysl, zejména těžba železné rudy. Nachází se zde průmyslový koncern ARBED, který vznikl v roce 1911, ten patří k největším společnostem tohoto druhu na světě. V roce 1978, kdy došlo k útlumu ocelářského průmyslu, bylo nutno přistoupit k restrukturalizaci, a tak se do popředí dostala jiná průmyslová odvětví, především potravinářství, automobilový průmysl, sklářská a
1
Současným panovníkem v Lucembursku je Jindřich I., vévoda nasavský, který vládne od roku 2000 a je v pořadí 46. panovníkem v zemi.
1
chemická výroba. Udává se, že v současné době je v průmyslu zaměstnáno pouze 27% obyvatelstva a nejdůležitější sférou se staly služby, kde je zaměstnáno 69 % obyvatel země. Úředními jazyky jsou francouzština, němčina a lucemburština, která je však považována spíše za místní dialekt. Prvním doloženým vladařem oblasti dnešního Lucemburska je Siegfried, který toto území získává v roce 963 od trevírského opata a zakládá zde lucemburské hrabství. Siegfried je rovněž považován za zakladatele města Lucemburk, když na místě strážní věže, vybudované Římany, nechal vystavět hrad pojmenovaný „Lucilinburhuc“. Kolem hradu postupně vyrostlo stejnojmenné město. Lucemburské hrabství bylo v průběhu času v rukou několika různých držitelů. O přímé Lucemburské dynastii můžeme hovořit až od 12. století. V roce 1136 vymírá po meči moselská dynastie a Lucembursko dědí namurská hrabata. Za zakladatelku a pramáti Lucemburků je považována Ermesinda II. Lucemburská (1186–1247), jediná dcera Jindřicha IV. Slepého, hraběte Lucemburského z Namuru. Ermesinda byla dvakrát provdána, poprvé již v útlém věku. Podruhé se provdala se za vévodu Walrama III. Limburského, kterého přežila o dvacet jedna let a po jeho smrti spravovala hrabství sama. Po její smrti usedl na trůn její nejstarší syn z druhého manželství – Jindřich V. Po něm se ujali vlády vždy nejstarší synové, a sice Jindřich VI. a Jindřich VII. Vládou posledně jmenovaného začíná silný mocenský vzestup Lucemburské dynastie a její zlatý věk, který končí až jejím vymřením v r. 1437.2 Čtyři generace příslušníků lucemburských hrabat (později vévodů) ovlivňovaly osud Svaté říše římské a tím potažmo i osud celé Evropy. Tři příslušníci rodu získali císařskou korunu. Již zmíněný Jindřich VII. Lucemburský, jeho vnuk Karel IV. a pravnuk Zikmund Lucemburský. Jindřich VII. Lucemburský vládl v Lucembursku od roku 1294, zavázal se Filipu Sličnému lenní přísahou. Toto rozhodnutí mu přineslo sblížení s francouzským dvorem a kontakt s vysokou politikou. Jindřichův mladší syn Balduin byl Filipovým chráněncem. Od roku 1308 zastává post trevírského arcibiskupa a tuto svou pozici využil k prosazení bratra na říšský trůn a jeho korunovaci říšským králem. V roce 1309 se ve Špýru konal říšský sněm, kde se podařilo vyjednat smír s Habsburky, kteří si nárokovali čelní postavení v říši. Na tomto sněmu Jindřich slíbil, že do roka vyrazí na římskou jízdu a získá císařskou korunu. Do ltálie vyrazil v roce 1310, v květnu 1312 se probojoval do Říma a byl v lateránské bazilice 29. června 1312 korunován na císaře. Jindřich VII. však zabředl do vnitřních konfliktů 2
Od přímé linie rodu se ve 13. století oddělila vedlejší linie, která obývala území v severní Francii. Zástupci této rodové linie zastávali významné církevní a vojenské posty ve Francouzském království.
2
zmítajích se na Apeninském poloostrově a nedlouho po své korunovaci zemřel v Buonconvento ve věku necelých čtyřiceti let. Římskou korunovační jízdu nepřežila ani jeho manželka Markéta a bratr Walram. Jediný kdo přežil, byl již zmíněný mladší bratr Balduin. Nadějí Lucemburského rodu se stal jediný Jindřichův syn Jan, který se narodil 12. srpna 1296 v Lucemburku. Byl vychován na francouzském dvoře. Jeho otec byl roku 1309 požádán českými vyslanci, nespokojenými s vládou Jindřicha Korutanského, o pomoc a mladý Jan se měl oženit s přemyslovskou princeznou Eliškou. Přes komplikovanou situaci kolem sňatku, byla Janovi a Elišce 1. září 1310 vystrojena svatba a v následujícím roce, dne 7. února, byl Jan korunován českým králem. Později se ukázalo, že to byl rozhodující krok pro potomky nevelkého hrabství. Lucemburská dynastie vládla na českém trůně po tři generace, tedy přes 120 let. V době vlády Lucemburků se České království dočkalo velkého kulturního, intelektuálního a hospodářského rozvoje. V českých zemích nastal nebývalý rozkvět. Jan, král český, titulárně polský, hrabě lucemburský a markrabě moravský se aktivně účastnil evropské politiky a mnohými svými kroky ovlivňoval dění v celé tehdejší Evropě. Naproti tomu, na české půdě to vůbec jednoduché neměl. Do jisté míry, mu situaci komplikovalo to, že byl v zemi cizincem a svou královskou pozici si v nově získané zemi musel vydobýt. Staré Město pražské se mu podařilo ovládnout, až když se do města dostal jednou z otevřených bran. Vlivná šlechta, která za krále Václava III. získala významnou moc, vyvíjela značné úsilí, aby se mohla i nadále podílet na správě země. Po korunovaci Jan vyjednal s Habsburky vykoupení Moravy ze zástavy a potvrdil nárok šlechty na správu země. Ke sporům se šlechtou i tak nadále docházelo. Ambiciózní manželka Eliška mu jeho pozici neulehčovala, protože i ona se snažila zasahovat do dění v zemi. Král tak spíše než v Čechách pobýval v cizině. Do obecného povědomí se zapsal jako „král cizinec“, rytíř a bojovník, milující lov a turnaje, při kterých si přivodil vážná zranění. Jan intenzivně rozvíjel zahraniční politiku. Prioritou pro něj byly vztahy s Francií. Svou sestru Marii provdal za krále Karla Sličného. Na francouzském královském dvoře, kde často pobýval, potkal i svou druhou manželku, Beatrix Burbonskou, se kterou se oženil po smrti Elišky. V jeho zájmu byla i severní Itálie. O tu však stáli i další osobnosti tehdejší Evropy, Ludvík IV. Bavorský, papež a francouzský král Filip VI. Této myšlenky se nakonec musel vzdát. Jeho zahraniční politika znamenala územní zisky i pro České království, když se mu podařilo získat Horní Lužici a Chebsko. Posledním bojištěm Jana Lucemburského byl Kresčak, kde se odehrála známá bitva dne 26. srpna 1346. Bitvy u Kresčaku se účastnil již jako zcela slepý. Bojoval spolu se svým synem Karlem na straně Francie proti Angličanům. Přestože bylo francouzské vojsko početně mnohem silnější, díky nedisciplinovanosti zvrátili 3
angličtí lukostřelci bitvu ve svůj prospěch. V podvečer bitvy nalezlo u Kresčaku smrt deset knížat, osmdesát korouhevníků a český král Jan. Janův syn Karel vyvázl pouze s lehkým zraněním. V závěti, kterou Jan sepsal již v roce 1340, vyjádřil svou představu o budoucím poslání svých synů. Karel měl spravovat Čechy, Horní Lužici a Slezsko, Jan Jindřich moravské markrabství a Václav Lucemburské hrabství.3 Jeho nástupcem nebyl nikdo jiný než král a císař Karel IV. Narodil se jako prvorozený syn Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny na Starém Městě pražském 14. května 1316. Při křtu dostal jméno Václav, jméno Karel přijal až později při biřmování po svém strýci a zároveň kmotrovi Karlu VI. Sličném. Karel byl vychován na francouzském dvoře, kde pobýval až od roku 1323. Ještě v dětství byl zasnouben a oženěn s Blankou z Valois. Jeho vychovateli byli klerikové, byl vzdělán v teologii a ovládal několik jazyků. V roce 1330 odešel spolu s manželkou do Lucemburku a následujícího roku byl poslán do Itálie, kde zastupoval otce. V Parmě se Karel poprvé setkal se svým bratrem Janem Jindřichem, mezi bratry se vytvořil blízký vztah, který vydržel po celý život. V Itálii se Lucemburkové střetli s nepřátelskou italskou ligou. 25. listopadu 1332 proběhla rozhodující bitva. Bitva byla vítězná, přesto Lucemburkové ztratili část území. V říjnu 1333 se Karel vrací do Čech. Zbraslavský klášter, kde odpočívá jeho matka Eliška, byl jeho první zastávkou. Mezi otcem Janem a synem vládly napjaté vztahy. Karlovi se nelíbila otcova politika a Jan se obával ztráty svého vlivu v království, kde rostlo zadlužení a on sám tam mnoho času netrávil. Oba muže nakonec smířilo nebezpečí hrozící od Ludvíka Bavora. Dne 26. listopadu 1346 byl Karel v Bonnu korunován na římského krále. Svého prastrýce Balduina pak jmenoval říšským vikářem a svěřil mu správu Lucemburska. V lednu 1347 se vrátil do Čech a na podzim. Dne 2. září 1347 byl arcibiskupem Arnoštem z Pardubic korunován českým králem. Dne 14. října 1347 skonal císař Ludvík Bavor a Karel tak přišel o svého největšího rivala. Na podzim roku 1354 proto zahájil tažení do Itálie. Dne 2. dubna 1355 dorazil se svým doprovodem do Říma a o tři dny později 5. dubna 1355 byl slavnostně korunován císařem. Bylo to poprvé v dějinách, kdy se císařem stal český král. V roce 1348 se stává Praha hlavním městem Svaté říše římské a zároveň se stala nejdůležitějším centrem evropské politiky a vzdělanosti. Dne 8. března 1348 vydal zakládací listinu Nového Města pražského. Založil zde univerzitu, která se stala nejstarší univerzitou na sever od Alp a od jejího založení uplynulo letos v dubnu 666 let. Byl jednou z nejvýraznějších a nejpozoruhodnějších postav evropské a české historie pozdního středověku. Pro České 3
V roce 1354 povýšil Karel IV. Lucembursko na vévodství. Václav I. Lucemburský se tak stal prvním lucemburským vévodou a vládl od roku 1353 do roku 1383.
4
království měl bezesporu největší význam. Svými bulami z roku 7. 4. 1348 ustanovil státní útvar „Země Koruny české“. Císař Karel IV. zemřel 29. listopadu 1378 na Pražském hradě, kde je v královské kryptě chrámu sv. Víta také pochován. V pokročilejším věku krále trápila dna, tím měl ztížený pohyb. Smrt mu přivodila patrně zlomenina stehenní kosti. Jeho přítel Vojtěch Raňkův z Ježova jej nazval Otcem vlasti. Po císaři Karlovi usedl na český trůn jeho syn Václav IV. Ještě nedosáhl ani věku tří let a již byl korunován českým králem. Také římský trůn mu otec svými diplomatickými schopnostmi zajistil. Václav měl život usnadněný a připravený jeho úspěšným otcem. Vše se zdálo být snadné a život bral jako náramnou zábavu. Druhá stránka tohoto údělu však skýtala mnohá úskalí, očekávala se od něj zodpovědnost. Dosáhnout stejného úspěchu jako jeho slavný otec nebylo pro nezkušeného Václava vůbec snadné. Za jeho vlády sílily v Čechách nepokoje, které podněcovala nespokojená šlechta a ani říšské politice se nevěnoval tak, jak se od panovníka očekávalo. Způsob života, který Václav vedl, mu přinesl velmi negativní náhled na jeho osobu, byl vnímán jako neschopný a slabý vládce, což mu přineslo jen problémy a nakonec byl z trůnu sesazen. Jeho bouřlivý a sporný životní příběh skončil 16. srpna 1419 po záchvatu mrtvice, když se Václav dověděl o první pražské defenestraci. Posledním Lucemburkem, korunovaný římským císařem, byl Zikmund Lucemburský, syn Karla IV. a jeho čtvrté manželky Alžběty Pomořanské. Zikmund byl císařem Svaté říše římské, uherský a český král, vévoda slezský, markrabě moravský, lužický a braniborský. Zikmund byl v našich zemích vnímán velmi negativně. Zikmundovi byl přisuzován podíl na Husově smrti, který byl upálen v Kostnici jako kacíř, když odmítl odvolat své učení. Snažil se o církevní reformy, snažil se o urovnání církevního schizmatu. Na popud Zikmunda papež Jan XXIII. svolal do Kostnice koncil. Po koncilu byl do čela křesťanské církve zvolen opět, pouze jeden papež. Zikmund byl významným panovníkem evropského vrcholného středověku. Měl jedinou dceru Alžbětu, kterou provdal za vévodu Albrechta V. Habsburského. Zikmund Lucemburský skonal večer 9. prosince 1437 ve Znojmě, v den kdy byl oděn do císařského majestátu a dal si nasadit císařskou korunu. 9. prosinec 1437, je dnem, kdy panovnický rod Lucemburků vymřel po meči. Lucemburský rod se zapsal nesmazatelně do dějin českých zemí, kde byl druhou královskou dynastií, tak i do historie celé středověké Evropy, zasloužil se o její vzdělanost, kulturní i politický rozvoj.
5
Posmrtné putování Jana Lucemburského Osud ostatků Jana Lucemburského byl velmi podobný jeho neklidnému životu. V podstatě ani po smrti Jan nenašel klid. Jeho přání spočinout v opatství Clairfontaine se mu nesplnilo. Podle tehdejších zvyklostí bylo tělo krále předáno jeho synovi, aby zajistil pohřeb. Vnitřnosti zašité do koženého vaku jsou pohřbeny v cisterciáckém opatství v severní Francii, jeho srdce bylo uloženo u dominikánek v Montargis a tělo bylo uloženo u benediktinů v Alt Münsteru v Lucemburku. V roce 1542, při obléhání Lucemburku Francouzi, byla rakev s ostatky uložena ve františkánském kostele, odtud přenesena do Neumünsteru. Kostel v roce 1684 zachvátil požár, ostatky však byly uchráněny a později navráceny zpět. V roce 1795 bylo Lucembursko obsazeno francouzskou revoluční armádou a kosti krále uchovával jistý měšťan, poté továrník Johan Franz Boch-Buchmann. V roce 1883 pověřil pruský král Fridrich Vilém stavitele Karla Fridricha Schinkela, aby králi zřídil důstojné pohřebiště obnovením poustevny blízko vesnice Castell. Slavnostní obřad se konal dne 16. srpna 1838. Při příležitosti 600. výročí bitvy u Kresčaku byly jeho ostatky roku 1946 opět převezeny. Tentokrát do krypty katedrály v Lucemburku, kde jeho ostatky pod náhrobkem, zobrazující oplakávání Krista, odpočívají dodnes. Tím však posmrtné cestování Jana Lucemburského neskončilo. V roce 1980 byly ostatky Jana dočasně převezeny do Prahy pro účely antropologického průzkumu. Průzkum provedl významný antropolog Emanuel Vlček. Po ukončení výzkumu byly královy ostatky vráceny zpět do krypty Lucemburků.
6
Seznam lucemburských panovníků Hrabata Moselská dynastie Siegfried I.
963-998
Jindřich I. Moselský
998-1026
Jindřich II.
1026-1047
Gilbert Lucemburský
1047-1059
Konrád I.
1059-1086
Jindřich III.
1086-1096
Vilém Moselský
1096-1112
Konrád II
1129-1136
Namurská dynastie Jindřich IV. Slepý
1136-1196
Esmerinda Lucemburská
1196-1247
Lucemburská (Limburská dynastie) Jindřich V. Veliký
1247-1281
Jindřich VI.
1281-1288
Jindřich VII.(římský král, císař)
1288-1308
Jan I.
1308-1346
(český král)
Karel IV. (římský a český král, císař)
1346-1353
Vévodové Lucemburská (Limburská) dynastie Václav I.
1353-1383
Václav IV.
1383-1388
Jošt Moravský
1388-1411
Eliška Zhořelecká
1411-1443
Burgundští vévodové Filip III. Dobrý
1443-1467
Karel Smělý
1467-1477
Marie Burgundská
1477-1482
Wetinové Vilém II. Saský
1457-1482
Habsburkové 7
Maxmilián I. Habsburký
1482-1516
Karel V.
1516-1556
Španělská linie rodu Habsburků Filip II. Španělský
1556-1598
Filip III. Španělský
1598-1621
Filip IV. Španělský
1621-1665
Karel II. Španělský
1665-1684
V letech 1684-1697 je Lucebursko pod francouzskou vládou Karel II. Španělský
1697-1700
Španělská větev Bourbonů Filip V. Španělský
1700-1712
Španělská větev Wittelbachů Maxmilián II. Emanuel
1712-1714
Rakouská větev Habsburků Karel VI.
1714-1740
Marie Terezie
1740-1765
Josef II.
1765-1790
Leopold II.
1790-1792
František II.
1792-1795
V letech 1795-1814 je Lucembursko pod francouzskou vládou Velkoknížata Oranžsko-Nasavská dynastie Vilém I.
1815-1840
Vilém II.
1840-1849
Vilém III.
1849-1890
Nasavsko-Weilburská dynastie Adolf I.
1890-1905
Vilém IV.
1905-1912
Marie Adéla
1912-1919
Šarlota
1919-1964
Jan I.
1964-2000
Jindřich I.
Od roku 2000
8
Seznam použité literatury: Jaroslav ČECHURA – Václav ŽŮREK, Lucemburkové – Životopisná encyklopedie, Příbram 2012 Vladimír KOŘÍNEK, Mini státy Evropy, Krnov, 2003 Jörg K. HOENSCH, Lucemburkové, Praha 2003
Internetové zdroje: http://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Lucemburk%C3%BD http://geo-evropa.upol.cz//staty//Lucembursko/historie-Lucembursko
9
